TRNITÁ CESTA OD ODPADU K VÝROBKU II

TVIP 2015, 18. – 20. 3. 2015, HUSTOPEČE - HOTEL CENTRO

TRNITÁ CESTA OD ODPADU K VÝROBKU II Ing. Petr Novák (TERMIZO a.s. Liberec, [email protected], www.termizo.mvv.cz ) TERMIZO a.s. Liberec je jedna ze tří spaloven komunálních odpadů v ČR. Jako jediná byla postavena v roce 1999 kompletně „na klíč“ podle osvědčené švýcarské technologie Von Roll. Odlišuje se ještě tím, že neprovozuje svoz komunálního odpadu a má soukromého vlastníka (nyní mannheimskou společnost MVV Energie). Proto byla spalovna od počátku provozu vystavena přímé konkurenci velkých skládkařských firem. Museli jsme tedy hledat všechny cesty pro co nejefektivnější provoz. Realizovali jsme řadu inovačních postupů (unikátní instalaci katalytického „dioxinového“ filtru Remedia tak, že má minimální provozní náklady, čištění kontaktních míst teplosměnných ploch výměníků za provozu řízenými explozemi, seriové zapojení turbín atd.). Od počátku jsme rovněž vnímali vysoký potenciál kvalitních popelovin (pevného zbytku po spalování). V topeništi moderní spalovny vzniká při teplotách vyšších než 900 oC a době zdržení cca jednu hodinu směs hlinitokřemičitanů podobných vlastností jako má cement či maltoviny. Vyhazování takto kvalitního materiálu na skládky je nepochybně špatná cesta, protože se zbytečně používají primární neobnovitelné suroviny jako je štěrk či kamenivo. Od počátku jsme se nechtěli tohoto materiálu zbavovat jako odpadu, ale materiálově jej využívat a uvádět na trh. Jak to řeší EU? Vyspělé evropské státy mají soubor norem, které umožní použití popelovin pro konstrukční stavby pozemních komunikaci, ale v režimu odpadu. Potom nemusí mít ani národní výrobkovou certifikaci ani registraci dle nařízení REACH. Jak to řeší Česko? Vzletnými deklaracemi a jinak nijak. Proto nám zbývala pouze jedna cesta, a to transformace odpadu na certifikovaný stavební výrobek SPRUK. V technologii spalovny jsme provedli některé změny v systému nakládání s popelovinami s cílem snížit emise rozpustných složek do životního prostředí. Již od roku 2003 tak produkujeme úspěšně stavební výrobek SPRUK podle české certifikace (zákon č. 22/1997 Sb. a následné prováděcí vyhlášky), jako jediná česká a evropská spalovna. Výrobek je použitelný pro násypy a zásypy na stavbách pozemních komunikací a stavbách jiných než pozemní komunikace. Vynikající funkční vlastnosti stavebního výrobku SPRUK (pevnost, nefiltrovatelnost, nevymrzání, odolnost proti otěru) spolu s rychlým vytvrdnutím pouhé sválcované vrstvy popelovin vytváří požadovanou levnou náhradu přírodního kameniva. Vodné výluhy jsou na úrovni I. třídy vyluhovatelnosti, až na vyšší obsah chloridů a síranů Na, K, Mg, Ca. Tyto složky však nepředstavují významné ekologické riziko, protože jsou součástí přírodních vod. Vlastnost ekotoxicita je vždy negativní a většinou vyhovuje i nejpřísnějším limitům pro použití na povrchu terénu. Takto jsme tedy bez problému provozovali výrobu, až do zpřísnění kontroly bezpečnosti chemických látek (i výrobků) uváděných na trh v EU v roce 2006 vydáním Nařízení REACH. To vyžadovalo v roce 2008 předregistraci, tak aby bylo možné do listopadu 2010 provést vlastní registraci.


Popeloviny ze spalovny stejně jako popeloviny z elektráren spalujících uhlí jsou nepochybně vedlejšími produkty (VP) pocházejícími ze spalování paliva, kdy není hlavním cílem vyrobit popel, ale elektrickou energii a teplo. Rovněž jsou nedílnou součástí technologie a vznikají zákonitě a nezbytně. Dle Nařízení komise (ES) č. 987/2008, kterým se mění nařízení REACH, se považuje registrace a tedy i předregistrace VP za nevhodnou nebo zbytečnou. Přesto se většina velkých výrobců VP rozhodla pro předregistraci. Důvodem může být, že každý výrobce se tím stal automaticky členem pre-SlEFu a mohl se ujistit, že jejich látka je s ostatními výrobci totožná. Zároveň je známé, že náklady pro hlavního registranta jsou velmi vysoké. Podle našich tehdejších informací až v řádu milionů Euro. Takto sdružené podniky se potom o náklady podělily. Pro TERMIZO a.s. je situace zcela odlišná. V EU totiž není známa žádná jiná spalovna komunálních odpadů, která by pracovala v režimu výrobku, všechny pracují pouze v režimu odpadů. Proto jsme se v té době smířili s faktem, že budeme po rozhodném datu (prosinec 2010) produkovat pouze odpad po spalování, a nikoliv výrobek. Postupně v průběhu roku 2011 jsme však nalezli cestu k řešení problematiky udělení registrace, část testů jsme nakoupili od vybraných partnerů a srovnali je metodou read across s našim výrobkem a část testů jsme sami zajistili a provedli ověření na náš výrobek. Nebudeme zde rozebírat, jak je složité toto ověřování, nicméně jen diletanti mohou nařízení REACH zlehčovat jako jakési počítačové generování či pejorativně „ríčování“. Je to v současné době nejvyšší bezpečnostní standard látek (i výrobků) po celou dobu jejich existence. Specificky se řeší rizika mutagenity, toxicity, ekotoxicity v souboru podmínek, které popisují jak je látka vyráběna nebo používána během svého životního cyklu a jak lze kontrolovat expozici člověka, živočichů a životního prostředí. Provedeným testováním a následným vyhodnocením bylo prokázáno, že registrovaná látka (výrobek SPRUK) nemá žádné nebezpečné vlastnosti. Proto nám tedy Evropská chemická agentura (ECHA) nejprve 16. 2. 2011 udělila předregistraci pro zkušební výrobu výrobku SPRUK v množství do 1000 tun. Po úplném zpracování dokumentace, jsme jako Lead Registrant získali 2. 2. 2012 plnou registraci REACH, která nás opravňuje tento výrobek neomezeně vyrábět a používat na území EU. A nyní se začaly dít věci. Tři dny před udělením této plné registrace nám inspektoři Pelant a Galuszková z liberecké inspekce udělili pokutu 250 000.- Kč za to, že jsme se do 12. prosince 2008 dle REACH zdarma nepředregistrovali! Zároveň jsme se dozvěděli, že „výše pokuty odpovídá našim hospodářským výsledkům“. Tento úhel pohledu jistě kontrolnímu orgánu v žádném případě nepřísluší. Marně jsme jim vysvětlovali, že pokud by zde byl problém, ECHA by nám v roce 2011 nevydala omezenou registraci a následně plnou registraci. Dále, že jsme po rozhodném termínu 30.10.2010 neprodukovali výrobek, ale odpad. Kupodivu prezidentka evropské konfederace spaloven CEWEP nám blahopřála a požádala nás o přednášku v Bruselu. Do roku 2012 proběhlo ve spalovně 22 kontrol ČIŽP bez závad. Stejně tak nakonec proběhla i poslední kontrola obou inspektorů 1. 11. 2012. Možná by měl platit ústavní princip legitimního očekávání, že kontrolní orgány při nezměněných podmínkách konají v souladu s právem?


Potom nastala velká pauza a náhle po půl roce intenzivního „kutění“ konečný protokol ČIŽP Liberec s datem vyhotovení 15. 4. 2013 již říkal:  Neprodukujete stavební výrobek SPRUK, který má platné české certifikáty a registraci REACH, ale odpad kat. č. 190112  Pro tento výrobek SPRUK neplatí limitní koncentrace dané certifikáty, ale limity pro použití na povrchu terénu dle vyhlášky č.294/2005 Sb. v přísném znění vyhlášky č.61/2010 Sb.  Zakazujeme výrobu stavebního výrobku SPRUK a budete produkovat odpad.  Pro tento výrobek platí § 3 odst. 6 zákona o odpadech Nejprve jsme si mysleli, že se inspektoři zbláznili. Ze zákona o odpadech totiž ani pro jedno výše citované prohlášení nemá ČIŽP kompetence (má je částečně krajský úřad). Proto jsme oba inspektory při následné kontrole 2 - 3. 5. 2013 vyloučili pro podjatost. Tím byla zahájena válka. Nebudeme popisovat všechny složité kauzy a stohy popsaného papíru, ale příběh dáme do správných souvislostí. Co se tedy stalo mezi 1. 11. 2012 a 15. 4. 2013? Oba inspektory jsme podcenili, intenzivně konali. 24. 1. 2013 proběhlo jednání mezi ČIŽP a MŽP, jak na TERMIZO a výrobek SPRUK. Následně 1. 2. 2013 požádal vedoucí odboru odpadového hospodářství Kůs (ČIŽP – Ředitelství) ředitele Chytku (obor odpadů MŽP ČR) o stanovisko k provinilému TERMIZu, které místo odpadu produkuje zpupně stavební výrobek. Ředitel Chytka již 13. 3. 2013 potvrdil názor ČIŽP, a to jak za odbor odpadů MŽP ČR, tak za odbor legislativní MŽP ČR! Tak a nyní měli oba inspektoři Pelant a Galuszková „nabito“ a hned k nám na další kontrolu 8. 4. 2013. Příběh do sebe báječně zapadá a správný komplot je na světě. Celá konstrukce MŽP a ČIŽP je postavena na změně odpadového zákona v roce 2010, kdy byly vloženy odstavce 5 a 6 v § 3 z nuceně implementované evropské směrnice (ES) č. 98/2008 (v ní jsou to ekvivalentní články 5 a 6). Tato směrnice měla pomoci trendům, které vyspělé státy EU mají za vlastní (zamezování vzniku odpadů, zvýšení jejich materiálového využívání, nahrazování primárních surovin). Ne tak ovšem v Česku. Všichni tito odborníci se rozhodli, že zvláštním právním předpisem podle § 3 odst. 6 písm. d) zákona o odpadech je vyhláška č. 294/2005 Sb. Tato absurdní účelová konstrukce zcela ignoruje fakt, že v této vyhlášce není ani zmínka o tom, že by se týkala VP a zpětně získaných látek (ZZL). Navíc si úředníci vybrali nejpřísnější interpretaci, a to použití „na povrchu terénu“. Toto použití je ovšem ve všech případech pro stavební výrobek SPRUK zakázáno. Vyhláška č. 294/2005 Sb. dále nemá ve vztahu k zákonu o odpadech stejnou právní sílu, protože „zvláštním právním předpisem“ může být z důvodu existující hierarchie právních předpisů opět zase pouze právní předpis síly zákona. Jako první příklad je však v poznámce (§ 3, 11a) uveden zákon o technických požadavcích na výrobky č. 22/1997 Sb., jako nejdůležitější zákon podle kterého se odehrává certifikace odpadů, vedlejších produktů na výrobky a podle kterého TERMIZO a.s. certifikovalo svůj stavební výrobek SPRUK. K chybné interpretace ČIŽP a MŽP: Článek 5 směrnice (ES) č.98/2008 se týká vedlejších produktů VP (tedy i výrobku SPRUK) a článek 6 zpětně získaných látek (ZZL). O VP jsme již hovořli dříve a ZZL jsou určité odpady, jejichž životní cyklus byl


sice ukončen, ale jejichž vlastnosti užitné i ekologické vytvářejí předpoklady pro zpětné využití na trhu. Jedná se například o kovový šrot, textil, odpadní papír, odpadní sklo, kamenivo atd. K návrhu stanovení kritérií, kdy látky přestávají být odpadem (ZZL), je zmocněna Evropská Komise (bod 47 a čl. 6 odst. 2 a 4 směrnice 2008/98/ES) a stanovuje je ve formě přímo použitelného předpisu, kterým je nařízení (např. nařízení Rady (EU) č.333/2011 ze dne 31. března 2011, které nabývá platnosti ve všech státech EU dne 9. října 2011, takových příkladů je celá řada). Správní řízení, které s námi liberecká ČIŽP vedla, mělo řadu procesních vad a zcela ignorovalo naše navrhované důkazy. Jedním z nich bylo provedení kontroly kompetentními orgány výrobkové certifikace ve spalovně. Proto tedy na naši žádost byla provedena kontrola Českou obchodní inspekcí (ČOI), Inspektorátu pro Středočeský kraj a Hl. město Prahu, dne 19. listopadu 2013. Ta prověřila naše výrobní a technologické postupy od roku 2011 dodnes. Kontrola se týkala certifikační dokumentace (Certifikáty, Stavební technické osvědčení, Prohlášení o shodě, Systém řízení výroby výrobku kontrolovaný autorizovaným dohledem nad certifikovaným výrobkem, Výrobních norem, Registrace REACH), a dále dokladů o uvádění výrobku na trh (daňové doklady vydané a přijaté). Závěr kontroly ČOI v TERMIZO byl, že po celé kontrolované období jsme, pokud jsme to tak deklarovali, produkovali stavební výrobek a nikoliv odpad. Soulad s certifikační českou legislativou i nutnou aplikací evropského Nařízení REACH potvrdila i autorizovaná osoba dle § 11 zákona o výrobcích, Technický a zkušební ústav stavební Praha, s.p. Kontrolu činnosti této autorizované osoby dále provedl Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví pověřený dle § 4 zákona o výrobcích kontrolou dodržování norem, a to za období 2008 až 2013, a konstatoval dodržování zákona i následných vyhlášek. Konečně totéž konstatoval i vrcholový státní orgán, Ministerstvo průmyslu a obchodu, pověřený dle § 5 zákona o výrobcích č. 22/1997 Sb. zabezpečováním normotvorné činnosti v ČR. Dalo by se říci, že to je docela slušný kalibr, ale umanutá inspekce vše ignorovala. Proto jsme postup ČIŽP zastavili podáním žádosti na Krajský úřad Libereckého kraje (KULK), když to jako námi požadovaný důkaz ve správním řízení neučinili oba inspektoři. KULK je kompetentní k tomu aby rozhodl, zda výrobek SPRUK je odpad či ne. KULK si od nás vyžádal veškerou možnou dokumentaci, včetně denní produkce výrobku z popelovin či výrobku SPRUK, chemických a fyzikálně chemických rozborů atd. Po téměř 4 měsících vydal KULK šalamounské rozhodnutí, že naší žádost zamítá s velmi prapodivným zdůvodněním, proti kterému jsme se však nemohli odvolat. Inspekce tedy mohla pokračovat. Protože jsme nevěděli, že vše je mezi ČIŽP a MŽP dávno dohodnuté, podali jsme naivně v srpnu 2013 stížnost ministrovi ŽP, abychom se briskně dozvěděli, že postup liberecké ČIŽP je korektní. Hledali jsme proto pomoc v této složité agendě a získali jsme skvělé poradce: Mgr. Antonína Panáka, LLM., z advokátní kanceláře Ernst § Young, s.r.o. a nestora legislativní správy JUDr. Ing. Emila Rudolfa. Pokračovalo tedy správní řízení o udělení pokuty a my jsme znovu požádali KULK o druhé rozhodnutí v souladu s odpadovým zákonem. KULK jako první a vlastně jediný počin udělal to, že naši žádost předal (dle nás protiprávně) liberecké inspekci, s kterou jsme byli v antagonistickém řízení. Inspetoři Pelant a Galuszková zopakovali svoji verzi příběhu o našem výrobku SPRUK. My jsme doložili, že v roce 2003 existuje analogický precedens, kdy inspekce v pochybnostech o použití SPRUK v objektu


obnovované skládky Větrov požádala KULK o rozhodnutí a ten rozhodl, že se nejedná o odpad. Dále jsme doložili řadu možných důkazů: výše zmíněnou a nakonec námi provedenou kontrolu dle zákona o výrobcích, jednání se zástupci ČEZ Vedlejší produkty s.r.o., kteří produkují analogické VP z popelovin v množství cca 9 milionů tun ročně atd. Zcela marně. Po 61 dnech bádání vydal KULK neuvěřitelné rozhodnutí: A. Výrobek SPRUK podle certifikátu určeného pro stavby skládek není odpad B. Výrobek SPRUK podle certifikátu určeného pro stavbu podkladních vrstev pro silnice je odpad Přitom oba výrobky SPRUK jsou fyzikálně i chemicky totožné ! Inu znovu odvolání. Rozhodnutí odvolacího orgánu (MŽP Liberec) zrušilo část B a vrátilo k novému projednání. Dále konstatovalo: „pokud je movitá věc certifikovaným výrobkem, podléhá právním předpisům týkajících se výrobků (příslušná ke kontrole je ČOI). Pokud inspekce, případně krajský úřad, má o správnosti certifikace pochybnost, je na těchto správních orgánech, aby daly podnět příslušnému úřadu k přezkoumání certifikace. K podnětu pak přiloží všechny důkazy, které podle nich svědčí o tom, že se nejedná o výrobek, ale o odpad. Certifikovaný výrobek se pak stane odpadem v souladu s ust. § 3 odst. 1 zákona o odpadech, pokud se osoba tohoto výrobku zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se ho zbavit.“  Správně. Ovšem KULK se jen tak nevzdal a podal k ministru MŽP návrh na přezkum rozhodnutí odvolacího orgánu. Kupodivu, po téměř pěti měsících znělo rozhodnutí rozkladové komise - návrh KULK není relevantní, přezkumné řízení nebude vedeno. Takže se musí KULK na tenkém ledě pohybovat dál… Přirozeně, že toto nebyla jediná kauza, ale souběžně běžely další, ve snaze postihnout TERMIZO, které si dovolilo vyloučit inspektory ČIŽP pro podjatost. Tedy inspektorky Beranová a Galuszková vymysleli přestupky v nedodržování emisních limitů ve spalinách vypouštěných do ovzduší. Když jsme všechny potenciální přestupky svými argumenty vyvrátili, v zoufalstí nám vyměřili v březnu 2013 pokutu 450 000.- Kč. Odvolací orgán nám dal za pravdu a všechny deklarované nejzávažnější přestupky zrušil. Chceme věřit, že se povede najít nakonec stanovisko konzistentní s českým i evropským právem, ale pochybnosti o tom, že v Česku se mohou dít neuvěřitelné věci, v nás přetrvávají. Všechny tyto kauzy představují pro naši společnost velké časové i finanční zatížení. Navíc jednoznačně poškozují naše dobré jméno. Protože se postupně prokazuje, že konáme souladu s právem, jsme pevně odhodláni dosáhnout morální satisfakce a chceme dále vyvodit z těchto protiprávních útoků proti naší společnosti zodpovědnost konkrétních úředníků. Není možné trpět dále takový bezprávný stav, protože buď tyto osoby nemají odpovídající odborné znalosti anebo se jedná o zneužití pravomoci veřejného činitele. Toto je nyní náš cíl. Vnímáme rovněž složitou situaci malých firem, které se pohybují ve změti nepřehledné legislativy v ŽP, v neustálých změnách a věčném předělávání kolizních předpisů pod tlakem EU, a ještě jsou pod šikanou kontrolních orgánu, které hledají jakýkoliv i formální problém jako důvod k vyměření tučné pokuty. České orgány státní správy a samosprávy totiž milují zařazování maxima movitých věcí pod definici a tedy do právního režimu odpadu. Potom prověrka administrativních povinností s tím


spojená je velmi jednoduchá a perfektní dodržování nepřehledného odpadového zákona je obtížné. Příslušné odpady se zahrabou do skládky a je klid. Proto je Česko také skládkařský skanzen. Pro kontrolní orgány potom odhalené formální nedostatky a uložené pokuty slouží jako vizitka dobré a pro životní prostředí prospěšné práce. To jsou však ve své podstatě zcela nežádoucí trendy, které cíle deklarované v EU rozhodně nedokáží naplnit. Zde odkazujeme na článek dlouholetého ředitele MŽP v Hradci Králové pana JUDr. Ing. Emila Rudolfa v Odpadovém fóru 2/2015, který má nesporně velký didaktický náboj, vhodný pro výuku státní správy i samosprávy. K tomuto tématu jsem se snažil také napsat čtivý článek v Odpadech 11/2014. Podle ohlasů se mi to podařilo.

TRNITÁ CESTA OD ODPADU K VÝROBKU II

Recommend Documents