TRIO. Prosinec Sestry a bratři, milí farníci, Farní list: sv. Moøic - Kromìøíž Hradisko u Kromìøíže

Farní list: sv. Moøic - Kromìøíž Hradisko u Kromìøíže

TRIO Prosinec 2016

Sestry a bratři, milí farníci, prožíváme dobu adventní a připravujeme se na Vánoce, na oslavu příchodu Božího Syna mezi nás. Na začátku adventu se připojujeme k touze starozákonního Izraele, který žil nadějí na příchod Mesiáše. Připomínali si z knih Písma svatého, co všechno pro ně Hospodin už vykonal, žasli nad jeho mocí, doufali v jeho lásku a věrnost, a tak rostli v naději, že přijde, aby je zachránil. My také máme nač vzpomínat. Bůh je stále činný. Díky papeži Františkovi, jsme mohli prožívat Svatý rok milosrdenství. Co pro nás znamenal? V tomto farním listu je několik zkušeností, kde se autoři snaží zachytit dotek Boží milosti ve svém životě, a podělit se o tuto radost. Moc jim za to děkuji. Věřím, že to mnohé z nás může inspirovat, abychom si oživili osobní důvěrné okamžiky, kdy jsme i my zakusili Boží blízkost. Nezapomínejme na tyto chvíle, které nás posilují v naději a důvěře v Boha. A učme se také podělit s bližními o to krásné, co Bůh koná, co nám dává zakusit a poznat. Ve farnosti Hradisko, se zrodilo setkávání dětí na první pátek v měsíci. Jde o děti, které už byly u prvního svatého přijímání, a které se díky katechetce paní Evě a pod jejím vedením učí přemýšlet o svém vztahu k Bohu a připravují se, aby mohly po 9 prvních pátků přistoupit ke svátosti smíření a k svatému přijímání. Mám radost, že ve farnosti sv. Mořice, roste počet těch, kdo přicházejí na nedělní večerní adorace. Už nám nestačí kaple Panny Marie Bolestné, výstav Nejsvětější svátosti je na hlavním oltáři. Někteří z vás se zapojili do diecézního společenst ví ador átor ů „E uchar istická hodina.“ To společenství je otevřené a je možné se do něj nadále přihlašovat. V tomto vydání farního listu je i připomínka, kde a kdy v našich farnostech probíhají adorace, a také návod, jak prožívat takové chvíle. No, a protože se fakt těšíme na Vánoce, najdete tu i časy bohoslužeb ve sváteční dny. Kde jinde můžeme více prožívat Boží blízkost, než při mši svaté, ve které se snažíme naslouchat Božímu slovu a spojovat svůj život s obětí Ježíše Krista. Papež František na závěr Roku milosrdenství připomněl: „Třebaže se Svatá brána zavře, vždycky pro nás zůstává dokořán otevřena pravá brána milosrdenství, kterou je Kristovo Srdce.“ A v apoštolském listě k závěru Svatého roku milosrdenství píše: „Milosrdenství je konkrétní skutek lásky,

který odpuštěním přetváří a mění život. Tak se projevuje Jeho božské tajemství. Bůh je milosrdný, jeho milosrdenství trvá navěky, od pokolení do pokolení objímá každého člověka, který v Něho důvěřuje, proměňuje ho a obdarovává svým vlastním životem.“ A další slova z tohoto listu přijměte jako přání: „Prožitek milosrdenství dává radost. Nenechme si ji odnést pryč různými trápeními a starostmi. Kéž zůstává dobře zakořeněna v našem srdci a stále nám umožňuje pokojně hledět na každodenní život.“ otec Josef

Něžná náruč Božího milosrdenství Když Svatý otec František vyhlásil rok 2016 Rokem Božího milosrdenství, nejdříve jsem si vůbec neuvědomovala, co to bude znamenat pro mě!? Stále jsem se snažila tomu nějak porozumět, třeba jen nepatrně, ale marně. Ať jsem se snažila jakkoli, prostě nic… Avšak to jsem ještě netušila, že to teprve přijde… Už řadu let (asi 7) jezdívám do kláštera Milosrdných sester svatého Kříže v Kroměříži na duchovní obnovy, které mě vždy velmi naplní a ze kterých čerpám ve svém každodenním životě až do další obnovy. Právě tam prohlubuji svůj vztah s „mým“ Ukřižovaným Ježíšem a hledám odpovědi na své otázky… A taková duchovní obnova byla v únoru 2016. Blížil se sobotní večer a já s dalšími asi 10 děvčaty jsem se chystala na prožití hodinové večerní adorace. Sestřičky nás vyzvaly ke ztišení a tam to všechno začalo. Měla jsem v té době potíže ve škole, takže jsem se rozhodla, že Mu to všechno odevzdám a všechny své starosti hodím na Něj (srov. 1 Pt 5,7 - Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží.) Ztišila jsem se a zavřela oči… A věřte nebo ne, On přišel. Stála jsem na kraji cesty a přede mnou se objevila křižovatka s dalšími třemi cestami, které se mi nabízely pro můj život. Všechny se zdály být stejné, ale když jsem se podívala pořádně, na té prostřední jsem zahlédla něčí stopy. Tak sem se po ní vydala. Asi v půli cesty stál On v celé své kráse, oděn do bílého šatu, pln lásky, důvěry a … milosrdenství! Už nejdu, už běžím s radostí k Němu a On mě láskyplně objímá a já v Jeho náručí pociťuji nádherný pokoj a bezpečí. Řekl mi: „Neboj se, Já jsem s tebou. JEN mi důvěřuj.“ Začaly mi téct slzy po tváři štěstím, radostí, jistotou důvěry… A v té chvíli jsem pochopila, že Rok Božího milosrdenství je pro mě o přijímání každého všedního a stereotypního dne s důvěrou a odevzdaností Bohu. On mě nás vezme do Své něžné náruče a pronese nás celým dnem tak, abychom přinášeli radost Jemu i bližním. Stačí mu důvěřovat. Tento rok jsem obdržela mnoho milostí a získala nespočet zkušenosti s Jeho nekonečným milosrdenstvím, ale tento zážitek s ním je pro mě tak hluboký a stále živý v paměti, že jsem se o něj musela podělit s Vámi, milí čtenáři. Nemohu než hlásat úžasnou a krásnou větu, přestože tak známou větu, kterou nám zde zanechala světice sv. Faustyna Kowalská: JEŽÍŠI, DŮVĚŘUJI TI! (Kristýna, studentka 17 let) TRIO, strana 2

Závěr Roku milosrdenství ve znamení naprosté důvěry a odevzdanosti ve vedení Duchem svatým Duchovní obnova pro rodiče studentů AG proběhla ve dnech 11. a 12. 11. 2016. Setkání probíhalo na Arcibiskupském gymnáziu a začali jsme slavením mše svaté v horní kapli Neposkvrněného početí Panny Marie. Po jejím ukončení jsme pokračovali v příjemném prostoru studentského klubu, kde nás přivítali pan ředitel a školní kaplan. Pozdravili jsme se i s ostatními rodiči, kteří přicestovali z různých koutů Moravy i Čech. S potěšením jsme pak společně uvítali přednášející MUDr. Marii Svatošovou, lékařku, spisovatelku a publicistku, zakladatelku a vůdčí osobnost českého hospicového hnutí, která duchovní obnovu vedla. Program byl časově rozvržen do jednoho přednáškového bloku v pátek a dvou přednáškových bloků v sobotu, vždy s prostorem pro modlitbu, zamyšlení a rozjímání nabídnutého slova. Jemně porcelánový hlas přednášející sděloval krátce a výstižně pravdy víry se zřetelem na bezvýhradnou důvěru a odevzdanost ve vedení Duchem svatým. V sobotu odpoledne vznikl časový prostor i pro dotazy týkající se práce a zkušeností paní doktorky. Duchovní obnovu zakončil modlitbou a požehnáním P. Martin Sekanina, kterému děkujeme za moderování během obou dnů i za udílené svátosti. Dík patří také pastoračním pracovnicím, tetě Martě a pracovníkům jídelny za milou a laskavou péči o nás. (Vítek a Hanka Pořízkovi)

Ohlédnutí za Krakovem aneb Co psát a neopakovat se? Možná namítnete, že psát nějakou reflexi a zamýšlet se nad uplynulými světovými dny mládeže (SDM) právě nyní je trochu pozdě… Pravděpodobně jsme se však všichni stali alespoň částečnými svědky této události, která je nejen křesťanským světem hojně sledována. Já nabízím několik postřehů, které mi utkvěly v paměti, a zmíněný časový odstup snad nebude na škodu. Začnu zeširoka. Nepatřím mezi takové nadšence, kteří by před podobnými událostmi nemohli dospat. Předem mě neprovází kdovíjaká emoce a možná bych se nazval v této věci jako umírněnější a přízemnější. Četné snímky s živými vstupy a fotografiemi z centra dění předprogramu mě (nás?) uváděli v přesvědčení, že na SDM se nacházejí takřka výlučně lidé, kterým jsem ve své rezervovanosti opakem. I proto jsem v sobě do poslední chvíle řešil otázku, zda vůbec na takovou akci patřím. Nicméně – jel jsem a díky za to. Účastnil jsem se s několika blízkými celého vrcholného dvoudenní, tedy tzv. vigilie a hlavní mše svaté v CampusuMisericordiae za přítomnosti papeže. Dle oficiálních odhadů se tohoto vrcholu účastnilo asi dva a půl milionu lidí. To je obdivuhodné! Co však předcházelo a jak na mě celá akce zapůsobila? Mohu s jistotou tvrdit, že událost se stala nepřekvapivě a spíše očekávaně trochu dobrodružnou. Samotný příjezd do Krakova byl naprosto bez problému, však TRIO, strana 3

poté panoval ve městě a jeho okolí znatelný rozruch. Jeli jsme autem a na obchvatech kolem této někdejší metropole nebylo možné kamkoliv sjet. Na scénu se pomalu dostali, zřejmě nevědomě, naši ochotníci průvodci – místní rodinka, která zkrátka chtěla jet domů… jelikož bylo vše uzavřené, museli jinudy. Toho jsme pohotově využili a tím se tak přibližovali různými oklikami cílovému Campusu. Během korzování jsme projeli asi dvě třetiny zákazového území a nakonec se stejně ptali policajtů, kudy že se máme dostat. K mému velkému překvapení jsme se jednak nedomluvili (i naše nepříliš dobrá angličtina nestačila na vybavenost polské policie), ale co je důležitější, nenastalo ani žádné pokutování našeho vědomého a policii jistě zřejmého počinu. Nakonec jsme po složitější debatě mezi námi a lehkém vyjednávání s prodavači místního supermarketu zaparkovali na parkovišti v nedaleké vesnici a jen jsme doufali, že onu ceduli s hrozbou odtažení automobilu v případě delšího stání než snad pouhé dvě tři hodiny nebudou patřičné orgány brát tak vážně. Vzali jsme vše potřebné pro dva dny na poušti (myšleno na Capusu) a nastoupili jsme na pěší část naší cesty (pozn. v daný čas bylo léto př íznačné svými velkými vedry). Př ed sebou jsme měli asi dvanáct kilometrů a cesta to byla zajímavá. Hned za naší vesnicí se začaly sbíhat další a další zástupy poutníků a ve finále nás šly pěkné zástupy. Přítomna byla zvláštní a neopakovatelná atmosféra. Dojmy zanechala už jen pestrost lidí, jejich řeči, oblékání, také různé prozpěvování apod. Samostatnou složkou se pro mě stal přístup místních. Ti měli mnohdy napečeno, byli vybaveni vodou a dalším občerstvením, a také dávali k dispozici zahradní sprchy a hadice pro zchlazení. Ani byste nevěřili, jak velké to bylo za daných okolností gesto. Tímto způsobem jsme došli zdárně na místo a očekávali dlouhé fr onty na odbavení. Avizovány byly informace o důkladných kontrolách, ba i procházení skenery. Nic z toho však reálně praktikováno nebylo a my jsme pouze rozepli batohy a pokračovali dál. Trochu mě ta zkušenost zneklidňovala, ale ve své povaze mám se příliš těmito věcmi nestrachovat. Díky Bohu, dobrým lidem a přípravě však celé setkání proběhlo bez chmurných scénářů, proto je na místě velký dík. Program do detailu rozkrývat nemá cenu, o něm bylo napsáno množství článků, mnozí jste sledovali přímé přenosy aj., vyzdvihnout však musím opět skvělou připravenost a plynulý průběh. Po areálu byly rozmístěny obrazovky, ale především skvělý ozvučný systém. Večerní produkci různých hudebních uskupení jsem si proto vyloženě užíval. Přímé přenosy byly také zdařile tlumočeny (nejen) do češtiny na příslušných frekvencích rádiového vysílání a k tomuto směřuje další postřeh. V dnešní době Youtube a různých streamovacích aplikací bylo nevšedním zážitkem sledovat takové množství lidí, kteří ladili kmitočty rádiových vln. K vidění byly kromě kapesních vydání i tunery z dnešní doby prehistorické, mnohdy velmi úsměvné, s anténami trčícími klidně dva metry vysoko. Ale zpět. Přítomnost papeže si odnáším zejména z několika nastolených témat, o kterých se zmiňoval. Myšlenka, která snad nejvíce rezonuje do dnešních dnů, směřovala přirozeně hlavně k mladým. Papež zdůrazňoval a možná i narovnával pojem „štěstí“. Pro každého člověka je štěstí pojmem nesmírně TRIO, strana 4

nosným, však jeho realizace nespočívá v zahálení, přehnaném odpočívání nebo užívání si, ale ve smysluplné práci pro druhé. Synonymem štěstí se nemá stát válení se na gauči. Závěrem chci říci, že se mi popsané dva dny vryly do paměti. Zážitkem nebyl snad tolik program, jako spíše některé dílčí části či jednotlivé chvíle, které byly prožity. Setkání tvoří vždy lidé a Bůh. A já jsem vděčný za to, co si odnáším. (Jan Pořízek)

AD SUM, DOMINE – ZDE JSEM, PANE! Předpokládám, že jsem se nejen já ocitla přes léto na několika zajímavých místech. Jedním z nich bylo Polsko. Při celosvětovém setkání mládeže jsem mnohdy s údivem sledovala ty ohromné davy - davy valící se k záchodům nebo na program se Svatým otcem. Míjeli jsme obličeje různých barev, ras, národů, různého věku. Zatímco jsem mohla lamentovat na davové kalamity a šílenství, poslouchala jsem tiše kdesi uvnitř: "Vidíš? Církev žije!" Zmohla jsem se na jedinou reakci: " Proto jsem zde, Pane". České centrum náleželo klášteru Mogila na okraji Krakowa. Byli jsme svědky davů proudících neustále tam a zpět směrem k centru. Po celém městě hrající a chválící kapely, koncerty, vystoupení, „humbuk“ na ulicích. Z tohoto "světa" jsem se mohla kdykoli utéci ke ztišení do baziliky sv. Kříže a spočinout před Nejsvětější svátostí. Tam, takřka v poklidu, jsem poslouchala kdesi uvnitř: "Slyšíš? I přes ten počet lidí jsem stále tichý vánek, tvoje útočiště". Zmohla jsem se na jedinou reakci: "Proto jsem zde, Pane". Z mnoha nádherných a hlubokých poselství papeže jsem si domů odvezla tuto jednu myšlenku: "Nestavěj mezi lidmi zdi, ale mosty". Mladí lidé na takovýchto setkáních často hledají Boha a Jeho konkrétní plán s nimi. Kolik prázdnin (zhruba desatery) jsem procestovala na setkání všeho druhu a nejrůznější duchovní akce, abych hledala životní směr. Ty letošní jsou naprosto jiné. Neboť jistým směrem jsem již nakročila. To jsem měla na mysli o dva měsíce později, kdy jsem na témže místě stála s řeholními sestrami z NAŠEHO kláštera. Plakáty a upomínky světových dní mladých vystavené snad po celé polské zemi mi připomínaly ty mladé hledající, zatímco já tu teď stojím s lidmi, ke kterým mě Bůh zve a pro něž jsem se zcela svobodně rozhodla. Takový rozdíl! Díky společenství 25 hábitů (a sester v nich) jsem se dostala na neobvyklá místa: na Kalvárii Zebřidovskou, poutní místo a památka UNESCO, kde Svatý otec Jan Pavel II. často pobýval a dokonce poobědval v přilehlé jídelně pod svým fotografickým obrazem, v Čenstochové jsme slavily mši sv. v mariánském večeřadle, ve Wadowicích navštívily klášter pallotinů. Velký prožitek mi přineslo muzeum Jana Pavla II. v jeho rodném domě, velice moderní a důmyslně uspořádané. To jsi určitě, farníku, ještě neviděl! Pro příklad uvádím poslední 3 místnosti - tu tmavou, kde byly sluneční hodiny a budík zastavený v čase 21:37 - kdy papež zemřel. Následující místnost byla rudá s rudými vlajícími závěsy, ze všech stran se ozývá tlukot TRIO, strana 5

srdce. Z této temnoty a ponurosti se vejde do zářivě bílého prostoru s vitrínami ručně psaných dopisů obsahující prosby či poděkování. Tentokrát jsem nemusela čekat celodenní fronty jako při celosvětovém setkání a se sestrami jsme se bez problémů dostaly do Sanktuaria Božího Milosrdenství. Stála jsem v kostele na místě, kde sestra Faustyna prožívala "rozhovory" s Pánem a zmohla jsem se na jedinou myšlenku: "Zde jsem, Pane". Totéž i v Sanktuariu Jana Pavla II. - tam především při stání uprostřed dosud nedostavěného monstra baziliky (nebo kostela?) a lapání po dechu nad velikostí a nádherou právě vznikajícího mozaikového díla z dílny Marco I. Rupnika. Tento chrám měl být vysvěcen někdy teď v říjnu. Stále se tam buduje, i v minimálně 7 kaplích pod tímto prostorem. A tak jsem se během krátké doby dostala na tatáž místa. Pokaždé v jinou dobu, s jinými lidmi, za jiných okolností. A přesto mě tam čekal stejný prožitek. Přítomnost Boha, kterému se prostě nedá odolat. Aleluja! (Marta, kandidátka u Milosrdných sester sv. Kříže)

Milý farníku aneb Nedej na špatnou náladu! Nesleduju moc zprávy ani hlavní titulky denního tisku. A přesto vím z doslechu i vlastního postřehu, co momentálně hýbe světem či minimálně mým prostředím. Je to téma podzimu a tím přicházející deprese. Lidově používaným pojmem "depka" mám na mysli nevysvětlitelné stavy náladovosti, smutku, nechuti projevující se u velké části populace s příchodem podzimu. Klášter je často nadčasový, a proto se zde dbá na prevenci i této nepříjemnosti. Nemluvím za všechny. Dle dostupných rad se snažíme mj. jíst více ořechů, zeleniny, jídlo si více zdobíme, aby bylo veselejší a povzbudivější, čteme povzbudivé knihy apod. Myslíme na hodně pohybu. (Při tak velkém domě a chození tam a zpátky to ani jinak nejde a snaha je tak minimální:). Větráme se na vzduchu. V rámci pracovních povinností se potkávám se staršími ročníky. Co staří lidé mohou udělat proti nástupu depresivních nálad? Jídlo neovlivní, nálady taktéž, ven se moc nedostanou, pohyb jim činí potíže. Jsou takřka odkázáni na volný průchod smutku. Když jsem s nimi, mám je motivovat k čemu? K radosti ze života i v takovém věku? Milý farníku, poradíš, s čím můžu vyjít do boje proti chmurám u babiček a dědečků, u nichž jsem jakožto u věkové kategorie nejčastěji? Jak a čím je povzbudit? Tím, že už to lepší nebude? Že to je prostě stáří… Mají tyto myšlenky motivovat i mě co se týče budoucnosti a problematiky stáří? V momentě, kdy jsem tuto otázku kladla sobě i Bohu, jsem celkem náhodně dostala do rukou knihu a začetla se do povzbudivých slov, která mi hodně vysvětlila a o které se v rámci boje proti podzimním a zimním depresím z důvodu stáří chci s Tebou podělit. Třeba se v něčem najdeš. "Stáří a bolest jsou asi nejtěžší zkoušky kvality každého člověka. Zkouška, která nepotřebuje žádnou zkušební komisi, která mluví sama o sobě. Ve stáří se už nedá simulovat. Ve stáří se nedá počítat s možností začít znova. Ve stáří se nedá odkládat nějaká představa o vylepšení, o nápravě chyb. Ve stáří, kdy TRIO, strana 6

tělo chřadne, slábne, se nedá stavět na sportu, na tělesných pracovních výkonech, na tělesné kráse. To všechno nutně ve stáří selhává a přetrvávají jen hodnoty ducha. Stáří není překážkou tvorby básnické, hudební, malířské, sochařské. Prakticky u každého velikána ze světa umění můžeme dokázat jeho uměleckou aktivitu ve stáří, ba dokonce ve stáří vytvořili svá největší díla. Poslední symfonie Beethovenova je nejslavnější, protože je nejsilnější, nejkrásnější. Ve stáří neochabuje, ale naopak vrcholí síla lásky, ale právě pravé lásky, očištěné od všech nedokonalostí, poplatným hmot, sobectví... Láska ve stáří dozrává do nejvyšších a nejčistších forem - jak láska manželská, tak láska přátelská - i láska duchovní, láska k Bohu. Jako by všechny tyto podstatné kvality života potřebovaly celoživotní trénink, aby nakonec uzrály do maxima dosažitelné krásy. Jako by se musely životem očistit od všeho kalu, dokázat svou kvalitu překonáváním všech životních překážek, které člověku postavil do cesty život. Je k tomuto vrcholu uzrání nutné to tělesné stárnutí, pokračující svalová slabost, slábnutí zraku, sluchu, paměti...? Asi ano. Jinak totiž tyto silné tělesné vazby by nás poutaly a zajímaly tak, že bychom se nemohli k hodnotám a cílům vyšším dostat, odhodlat. Byli bychom pořád zavaleni svými povinnostmi, zálibami. Když nám však slábne náš tělesný zrak a nepomohou nám už ani brýle - pak nám nezbývá než se učit dívat se zrakem duchovním na svět kolem sebe, za námi i před námi. Většinou se tomu člověk brání a používá všech vymožeností techniky, aby mohl pořád všechno vidět. Ale dřív či později se poddá. A začne si vážit každého zrakového zážitku, který je mu ještě dopřán. Má radost z každé pampelišky, z každé sedmikrásky, kterou ještě může vidět. A vůbec už ho nezajímá chemická skladba, barva a vůně květů, vnímá jen tu krásu. Začíná vynechávat sluch. Ale na to nám technika vymyslela sluchadla. I ta však selhávají - a člověk si začíná vážit každého zvuku, který ještě může zachytit. Jak si váží toho, že ještě uslyší skřivánka, na kterého neměl celý život čas. Chce, abychom s ním mluvili pomalu, aby stačil vnímat každé naše slovo. Teprve nyní dovede vychutnat krásu lidského slova a každého zvuku, třebas takového zurčícího potůčku, na který neměl nikdy čas - a ve městě ani příležitost. Zato byl ohlušen hlukem motorů a metalové hudby. Teď už má jiné zájmy. Vynechává mu paměť, ale pamatuje si události z mládí - a většinou ty hezké. Ty své "hrdinské" a hříšné výkony a zážitky vidí dnes už pod zorným úhlem věčnosti. Jak si dovedou takoví kvalitní staří lidé vážit každého projevu lásky! Jak dovedou rozeznat lidi podle pravých hodnot! Jak dovedou vykládat perly ze své životní klenotnice prožité moudrosti! Vypadá to jako ideální líčení stáří, ale ono to tak přece vždycky není. Dokonce často se setkáváme s pravým opakem. Ano - ve stáří vyvře na povrch to, co bylo podstatou života každého člověka v jeho mladém a středním věku. A když tam bylo jen to hmotné - tak co z toho může vyplout na povrch? Kdo se věnoval jen penězům, teď už si za ně nemůže nic koupit mimo tu cigaretu a pivo. Kdo se věnoval jen sportu, tak už ho může sledovat jen v televizi, pokud na to vidí. Někdo se bude donekonečna chlubit svými pracovními výkony a svými medailemi a řády práce - a už to každému leze krkem. Co je tedy stáří? Jistý vrchol - buď vrchol materialistické, tělesné prázdnoty - anebo vrchol duchovní tvořivé a prožívané krásy! Je to věc náhody, jestli bude mé stáří smutné nebo naopak krásné? Je to věc náhody, přírodního TRIO, strana 7

vývoje, nebo to záleží na našem postoji k životu vůbec? Zkusme dvě reakce stáří definovat na lidi s vypěstovanou schopností opravdového zpytování svědomí a lidi bez ní. Ti první hledají chyby na druhých, podezřívají okolí: něco nemohou najít, posmívají se jim, jsou okrádáni, že se proti nim všichni spikli. Jsou nesnesitelní svému okolí a nakonec i sami sobě. Ti druzí mají smysl pro humor. Udělají si legraci, vysmějí se sami sobě, uznávají, že chyba je na nich a ne na druhých. Existuje jedna rada pro kvalitní duchovní život: prožívat každou událost, jako kdybych to viděl a prožíval poprvé - s žasnutím a děkováním. Skleróza ve stáří, kdy paměť vynechává, je k tomu úplně výbornou příležitostí! A tak co bychom dožívali svůj život jako vychozené stroje, když ho můžeme žít radostně a tvořivě jako vrchol a jako přípravu na krásu věčnou! Prý jedině stářím a ve stáří může člověk uzrát k nejkrásnějším zážitkům a k nejkrásnějšímu pohledu na život, na hodnoty. Až má za sebou celoživotní hledání a zklamání a zkušenosti a cepování životem. A až "prodá" dobrovolně nebo nedobrovolně všechny ty zavádějící vazby těla a světa. Proto se nedivme, že největší svá díla vytvořili umělci až ve stáří…“ A tak jsem našla recept proti smutku starších lidí. Povzbuzuju je k modlitbě za jejich děti, vnoučata, za šťastnou hodinu smrti. Zajímám se o jejich zážitky a moudra ze života. Zpíváme si spolu písně jejich mládí (pokud znám:)). Udělíme si vzájemně křížek na čelo. Povídáme si. Dostávají prostor ukázat, co jim ještě jde bez pomoci. Pokud některý smysl pozbývá své funkce, podporujeme společně jiný a zasmějeme se nezdaru. Usmíváme se na sebe. Bavíme se o tom, co bude v nebi, jaký je Bůh. S radostí se obsloužíme, uděláme si radost. Když to bolí, mlčíme a držíme se za ruku. Přeju Ti, farníku milý, pokud jsi věkem stáří vzdáleným, hleď se nad tímto tématem zamyslet, abys chmurám ve věku pozdějším snad zabránil. Pokud se Tě to přímo týká, přeji Ti z celého srdce, abys i uprostřed šedi a smutku z čehokoli uměl vycedit příležitost k plnění Boží vůle a najít radost v jakékoli maličkosti. Pak uprostřed radosti ze života ve Tvém životě smutek nebude mít místo. A na podzim a v zimě už vůbec ne! Autor předchozího textu P. MUDr. Ladislav Kubíček uzavírá téma stáří v citované knize Život - největší umělecké dílo touto modlitbou: Pane, cítím, že stárnu. Tuším, že už brzy budu patřit mezi staré. Ty to víš také. Chraň mě před vším, co dělá staré lidi tak neoblíbenými. Chraň mě upovídanosti. Dej, ať si nemyslím, že se musím při každé příležitosti ke všemu vyjádřit. Dej, ať uznám, že také někdy nemusím mít pravdu. Osvoboď mne od pošetilé touhy chtít každému dávat jeho záležitosti do pořádku. Chraň mne toho, abych se druhým vnucoval se všemi podrobnostmi svých všedních dnů. Dej mi trpělivost, když si mi druzí stěžují na své trápení, ale naopak zapečeť mé rty, když mám chuť se šířit o svých vlastních bolestech a chorobách. A když o tom přece mluvím, dej, ať to činím tak, aby tím nebyla zastírána Tvá dobrota. Dej, ať jsem ochotný ku pomoci, ale ne uspěchaný. Starostlivý, ale ne panovačný. A konečně nedopusť, abych zůstal sám. Potřebuji několik přátel, milý Pane, dobrých přátel. Ale to Ty víš také! Amen. (tatáž Marta, mj. pracující v Charitním domově sv. Kříže) TRIO, strana 8

100. let od narození blahoslavené sestry Zdenky z Kongregace milosrdných sester svatého Kříže Při vstupu do klášterní kaple Povýšení sv. Kříže vidíme trojici obrazů sester sv. Kříže, které byly církví prohlášeny za blahoslavené. Nejvíce nás snad zaujme usměvavá tvář sestry Zdenky ze Slovenska. Právě letos o slavnosti Narození Pána Ježíše si připomínáme 100. výročí jejího narození. O vánoční noci roku 1916 se chudé rolnické rodině Schelingových z Krivé na Orave na Slovensku dostalo velkého daru: narodilo se jim desáté dítě, dcerka, kterou o tři dny později pokřtili jako Cecílii. Když Cecílie ukončila v patnácti letech školu, oznámila rodičům své rozhodnutí vstoupit do Kongregace Milosrdných sester svatého Kříže, které jí učarovaly svou obětavou péčí o nemocné a potřebné. Po vstupu do kláštera navštěvovala zdravotní školu a po předepsané řeholní formaci složila řeholní sliby. S příkladnou obětavostí a s hřejivou láskou působila v několika nemocnicích. Osud sestry Zdenky se začal naplňovat v únoru 1952. Počátkem měsíce byl do nemocnice přivezen katolický kněz Štefan Koštial. Ten měl být souzen v jednom z řady vykonstruovaných procesů s katolickými duchovními, ovšem nejprve bylo nutné jej odeslat do nemocnice, aby se dostal z nejhoršího stavu, který mu byl způsoben při dosavadním vyslýchání. Sestra Zdenka se rozhodla, že musí něco udělat. Když ji jednou strážce hlídající nebezpečného vězně požádal o čaj, obohatila ho o pořádnou porci uspávacího prostředku. Zatímco pak hlídač blaženě pochrupoval, P. Koštial se s pomocí setry Zdenky z nemocnice vypařil. Sestra Zdenka byla zakrátko na to zatčena. Čekala ji dlouhá cesta mučednictví. StB během vyslýchání a vazby vyzkoušela na sestře Zdence celou řadu krutých metod. S. Zdenka byla odsouzena pro údajnou velezradu k dvanácti letům těžkého žaláře a deseti letům ztráty občanských práv. Její cesta vedla věznicemi na Slovensku i v Česku. Podvýživa, kruté mučení a nelidské zacházení to vše ničilo zdraví sestry Zdeňky. Bylo jí čím dál tím hůř a navíc se u ní projevila rakovina prsu, následek dosavadního mučení. Správa věznice nakonec povolila vyšetření a pak i amputaci prsu. Ovšem bez anestezie nebo dokonce narkózy. Pochopitelně nějaká následná léčba také nepřipadala v úvahu. Po třech letech věznění byla sestra Zdenka urychleně propuštěna na svobodu. Nešlo ovšem o žádný akt milosrdenství či milosti, úřady prostě nepovažovaly za vhodné, aby zemřela ve vězení. Nevypadalo by to před společností dobře. Sestra Zdenka zemřela v trnavské nemocnici 31. července 1955 ve věku 38 let. TRIO, strana 9

Svatý otec Jan Pavel II. ji 14. 9. 2003 slavnostnì vyhlásil za blahoslavenou bìhem své návštìvy Slovenska. Myšlenky a slova povzbuzení bl. Zdenky: Ježíš mùže všechno. Dùvìra v nìj tvoøí zázraky Když se s nìkým setkám, každý musí cítit: Bùh je tu! Nic mne nezastraší, ani vítr, co pøihnal husté mraky, budou zde jen krátce. Má dùvìra roste, nebo vím, že nad mraky je moje milované Slunce. USMÍVEJ SE! S úsmìvem trhej rùžièky bolesti,s úsmìvem rozdávej slova… S úsmìvem pomáhej,s úsmìvem pøijímej nespravedlnosti, s úsmìvem nes nepravdu!S úsmìvem pøijímej, když tì klamou, … S úsmìvem zakrývej vše, co tì bolí,s úsmìvem jdi, i když jsi velmi smutná, s úsmìvem kráèej ke Golgotì,tam najdeš toho, který všechnu lež, zlobu, faleš, klam lidí, poznal døíve než ty. On tì nechává jít už jen po vyšlapané cestì. Jak nevdìèná bys byla, kdyby ses na všechno neusmála! Modlitba sestry Zdenky k nebeskému Otci Co mám prosit od tebe, Otèe? Nevím… Ty však víš lépe, co potøebuji, ty mì miluješ více, než já sebe samu. Otèe mùj, dej svému dítìti to, o co ani neumí prosit. Nežádám ani radost, ani bolest. Když však pøijdu k tobì a pøed tebou otevøu své srdce, pohleï na potøeby, které ještì neznám. A všechno udìlej podle svého milosrdenství. Zraò mé srdce láskou k tobì nebo ho uzdrav nebo pokoø anebo ho pozvedni, když padne. Koøím se tvé svaté vùli, i když ji neznám. Svìdectví Pøed šesti roky jsem si žila svùj život. Byl uspìchaný, na nic nebyl èas. Èastokrát ani na mši sv. Jednoho rána jsem si našla bulku v prsu. Byla dost tvrdá a velká. Byl to šok, ale èekala mì moje malá dcera, jedno z mých tøí dìtí, že ji odvedu do školky. V ten den jsem vìdìla, že je to nádor. Za dva týdny i to, že je zhoubný, není v poèáteèním stádiu a prognóza zlá. Mìla jsem spoleèníka na cestì životem, rakovinu. Nikomu jsem to neøekla. Jeden den mì operovali a druhý jsem byla doma a musela jsem uvaøit obìd. Dni, které pøišly, byly hrozné. Manžel dìlal, co se dalo, ale musel zabezpeèit finance, když já jsem pøestala pracovat. Opatrnì jsem mu oznámila pravdu. Dìti nevìdìly nic. Pøedstavila jsem si, že mùj život se skonèí, neznala jsem TRIO, strana 10

nikoho, kdo měl stejnou nemoc a nikoho, kdo by ji přežil. Jednou večer, když jsem se při svitu svíčky modlila, jsem si vzpomněla na Zdenku a v tom do mě vešla velká síla a věděla jsem, že mám mocného spojence. Provázela mě v duchu na každou chemoterapii, jezdila jsem autobusem a sama. I tehdy byla se mnou, když mi vypadaly vlasy, když mi bylo zle a ještě hůř. V Krivé na Oravě má v kostele krásnou sochu. Když jsem ji viděla poprvé, zaujala mě její ruka. Je pozvednutá s rozevřenou dlaní a přesně do té ruky jsem v mysli vložila tu svou. Říkala jsem si: pokud se jí budu držet, bude dobře. A s „tímto“ jsem procházela celou chemoterapií, ozařováním a ona byla každý den se mnou. Vždy, když mi měli oznámit nějaké výsledky, byla tam. Lidé se podivovali, jak to mohu zvládat. Vždy, když jsem byla na úplném dně, jsem se v mysli té ruky držela. Ta síla, kterou jsem měla, nemohla být z tohoto světa. Zemřely všechny přítelkyně, se kterými jsem se seznámila v nemocnici, jen já jsem tu stále byla. Léčba se skončila, ale co dál? Bylo třeba pokusit se vrátit zpět do života. Bylo a je to těžké. Práce, děti a rodina. Stále jsem cítila tu sílu, která mě podporuje do dnes. Nevím, jak bych žila, kdyby se toto nebylo stalo, ani nevím, jak dlouho budu ještě žít. Každý den je krásný! Viděla jsem svou malou dceru na 1. sv. přijímání a zažívala jsem krásný pocit, že mi to bylo umožněné. Vše v mém životě je prostoupené modlitbou. Možná jsem přežila malý zázrak, pocítila jsem velkou Boží milost a je to úžasné. (M.J.2011) (Připravila a ze svědectví vybrala s. Emanuela Vévodová)

Rok Božího milosrdenství na Charitě v Kroměříži Už od roku 2004 je dílo Oblastní charity Kroměříž svěřeno do péče Boží služebnice svaté Matky Terezy z Kalkaty. Jsme velmi rádi a vděčni Bohu za den 4. 9. 2016, kdy naše patronka byla svatořečená v době „Roku Božího milosrdenství“. Když Matka Tereza v roce 1984 navštívila, tehdy ještě Československo, řekla přítomným: „Služba nemocným je nejkrásnější apoštolát. Láska, milosrdenství a péče. To potřebují nemocní. Naplnit evangelium.“ Den co den se přesvědčujeme o tom, kolik lidí je odkázáno na pomoc druhých. Kolik je třeba konat obětavé služby milosrdné lásky a tak zpřítomňovat slova evangelia o Ježíšově lásce k bližním v denním životě. Vznikla myšlenka navštívit s klienty chrám s bránou Božího milosrdenství. Ve středu 5. 10. 2016 jsme se s klienty Charitní pečovatelské služby vydali na poutní místo Velehrad. Velice se těšili, protože na podobné pouti dlouho nebyli. N a v í c TRIO, strana 11

toho dne na Velehradě probíhalo setkání nemocných s otcem arcibiskupem Janem Graubnerem, což jejich radost ještě znásobilo. Cestu autem na Velehrad jsme všichni ve zdraví zvládli. Z místního parkoviště jsme se vydali někteří pěšky, někteří na vozíčku do chrámu. Uvnitř bylo mnoho nemocných čekajících na otce arcibiskupa a zahájení mše svaté, která začala v 11 hodin. S klienty jsme se usadili na boční straně chrámu v blízkosti hlavního oltáře, aby dobře slyšeli i viděli. Po čtení z Písma a evangeliu sv. Jana promluvil k nemocným otec arcibiskup Jan Graubner. Snažil se je povzbudit v jejich nemocech, bolestech a těžkostech: „Ježíš přichází k vám nemocným. Označuje vás za své přátele, které si vybral a má je skutečně rád. Láska je největší dar. Často si říkáme, nemůžu to a to, a rád bych udělal to a to, a nemůžu. Ale co můžu je milovat. I v nemoci, kterou právě prožívám. Mohu své bolesti spojit s Kristovým křížem a nabídnout je k Ježíšově oběti jako smír za hříchy svoje a za hříchy celého světa. Skrze lásku mohu doplnit to, co druzí nedělají, zanedbávají z přikázání. To je znak milosrdné lásky. Takový je její pohled. Láska, která nikdy nevidí černě, ale vzhlíží s nadějí.“ Po mši svaté jsme s klienty projeli Svatou branou a společně jsme se pomodlili za naše blízké a přátele. V poledne jsme společně s otcem arcibiskupem poobědvali na Stojanově. Všichni jsme si pochutnali. Příjemnou tečkou za hezkým dnem byl dobrý zákusek s kávou a čajem. Odcházeli jsme v plné síle. Úsměv na tváři klientů zrcadlil radost v jejich srdcích, z čehož jsme měli upřímnou radost. Odměnou pro nás byla i jejich slova: „…to bylo krásné setkání…., …byla to moc pěkná pouť …., … kdo ví, zda se sem ještě někdy dostanu…., …tady jsem ještě nikdy nebyla, jsme moc vděčni, že jste nám tuto pouť umožnili….“ Samozřejmě nám jako suvenýr nemohly chybět tradiční oplatky. Domů jsme odjížděli plni radosti i duchovních sil. „Dá-li Pán, budeme-li mít dostatek sil, příště pojedeme zase.“ Rád bych vzpomínku na tuto pouť zakončil slovy Benedikta XVI.: „Je to Bůh, kdo řídí svět, nikoli my. My mu poskytujeme svou službu jenom v závislosti na míře vlastních možností a díky tomu, že On nám k tomu dává sílu.“ (Za Oblastní charitu Kroměříž Mgr. Josef Šebestík, pastorační asistent) Milí farníci, cítíte-li v srdci, že se chcete také podělit s Vašimi „doteky“ Božího milosrdenství, prosím zašlete nám své svědectví na [email protected] nebo doručte do farní kanceláře. TRIO, strana 12

Luhačovice se vydařily V sobotu 24. září 2016 jsme se s rodinami vypravili na výlet do Luhačovic. Ve vlaku jsme hráli seznamovací hru a čas nám rychle ubíhal. Po příjezdu jsme se vydali do kostela Svaté Rodiny, kde na nás čekal otec Jiří Orság se scholou a rodina Štěpánova. Společně jsme směli prožít krásnou mši svatou v moderním kostele. Během kázání si děti mohly výjimečně hvízdnout a otec Jiří nám vyprávěl, jak všichni Boží tvorové poslouchají Pána Boha. (V souvislosti s 1. čtením: Izaiáš 7,18 "V onen den hvizdem přivolá Hospodin mouchy z delty řeky egyptské a včely z asyrské země."). Vzpomenul na vlaštovky, které na podzim sedávají na elektrických drátech a jako na povel odletí do teplých krajin - jak praví pranostika: Panny Marie narození, vlaštoviček rozloučení. Uvědomili jsme si, jak všechno v přírodě funguje, jak tvorové Pána Boha opravdu poslouchají. Také nám připomněl třetí bod z Desatera - pomni, abys den sváteční světil. Zamyslel se nad otázkou, jak by to vypadalo v kostelích, jak by praskaly ve švech, kdyby všichni lidé, kteří jsou pokřtění, přišli v neděli do kostela Pánu Bohu poděkovat za uplynulý týden a vyprosit si požehnání pro ten další... Děti od otce Jiřího dostaly po mši svaté malý dárek - píšťalku, která jim bude připomínat náš výlet, ale také to, že mají Pána Boha poslouchat. Kéž je to výzvou a povzbuzením i pro nás čtenáře, abychom na žádné nedělní bohoslužbě nechyběli. Po mši svaté jsme si prohlédli bránu milosrdenství, která nám připomíná, že je rok Božího milosrdenství a sešli jsme se u křtitelnice, kde jsme si začali vyprávět o 7 pramenech, ze kterých na cestě životem smíme čerpat. Nás ten den čekala dlouhá trasa k přehradě, ale zamysleli jsme se i nad tím, co bychom potřebovali na pouť, která by trvala třeba 50 nebo 80 let... Ta pouť je vlastně náš život. A jak na výlet potřebujeme svačinu, pití, batůžek, dobré boty, v životě nám pro duchovní posilu pomáhají svátosti. Využili jsme některé luhačovické lázeňské prameny, osvěžili se u nich, ochutnali jsme je a u každého jsme si povídali o další svátosti. Prošli jsme kolonádu a kolem potůčku jsme Jurkovičovou alejí pokračovali až do sportovního areálu, kde jsme si zahráli minigolf. Po projití všech stanovišť jsme vrátili hůlky a míčky a pokračovali jsme k přehradě. Tam jsme se rozloučili se Štěpánovými a my jsme se vrátili do centra, abychom si načepovali Vincentku a koupili lázeňské oplatky. Na nádraží už na nás čekal vlak a cestou zpátky jsme si povídali, hráli hry a odpočívali unavení po náročné výpravě. Cesta rychle utíkala a my jsme vzpomínali, co krásného jsme prožili. Na fotky z výletu se můžete podívat na následujícím odkaze: markitecka1.rajce.idnes.cz/Vylet_do_Luhacovic_24._zari_2016 Markéta Matlochová, Děkanátní centrum pro rodinu Kroměříž TRIO, strana 13

Na Velehrad putovaly děkanáty Kroměříž a Holešov V sobotu 15. října 2016 se na Velehradě uskutečnila pouť za obnovu rodin a za nová kněžská a řeholní povolání. Věřící z děkanátů Kroměříž a Holešov přijeli na pouť ke Svaté bráně, která byla v letošním roce Božího milosrdenství mimořádně otevřená i v bazilice na Velehradě. Byla příležitost k modlitbě svatého růžence, k adoraci, přednášce, ke svátosti smíření a děti mohly vyrábět náramkové růžence a podívat se do kláštera sester svatého Cyrila a Metoděje. Pouť vyvrcholila slavením mše svaté, kterou celebroval arcibiskup Jan Graubner. Jsme rádi, že jsme se směli povzbudit ve víře a vděčíme za krásná setkání s farníky z mnoha farností děkanátu Kroměříž, které doprovázeli naši kněží. Těšila nás též hojná účast rodin s dětmi, s nimiž jsme prožili čas v klášteře a musíme je pochválit za vzorné chování a velkou trpělivost při navlékání růženců. pracovnice Děkanátního centra pro rodinu

A d or a c e Stojíme v požehnaných dnech adventu. Navzdory milostem tohoto času se nám tak často nedaří zastavit se tak, abychom si Pána dostatečně všimli a vychutnali si jeho přítomnost pouze pro nás osobně. Eucharistický kongres otevřel mnoha lidem cestu adorace – uctívání, klanění a užaslého mlčení, protože mluví Bůh. Sestra Andrea Hýblová z kongregace "paulínek" shrnula své zkušenosti s adorací v přednášce na velehradském setkání katechetů: "Jestliže chci pracovat v nějakém operačním systému, musím se do něj přihlásit. Bůh s námi chce pokaždé mluvit, ale my nejsme většinou dobře nastaveni. Adorace je okamžik, kdy je můj život nejvíce proměňován. Jsme vtahováni do Boží Trojice. V důsledku toho se všechno ostatní, co je mimo adoraci, stává modlitbou. Kdo jsem já a před kým jsem? Má duše většinou "dobíhá tělo". Když poklekám před svatostánkem, už v tu dobu žádám: "Pane, prosím, useber mě, pomoz mi tento čas prožít s Tebou intenzívně, vždyť mě znáš a víš, co jsem zač." To je ono přihlášení se. V tuto dobu také myslíme na to proč, za koho přicházíme. A takto máme často v duchu klekat, ať jsme jakkoliv vzdáleni od kostela a svatostánku. Stačí si představit, že tam teď klečím, a mohu adorovat. Přicházíme před nejvyššího Panovníka. Není tedy víc než slušné nechat po stručném oslovení nejprve mluvit jeho? Pozvání k představiteli státu či církve si neumíme spojit s palbou slov, kterými ho po svém vstupu bez vyzvání zasypeme. Bůh čeká na naše ztišení se a v něm umí lépe než kterýkoli člověk "nadávkovat" potřebné množství podnětů, které máme slyšet. Denně k nám mluví skrze slova Písma, je potřebné se k nim zde alespoň na deset minut vrátit a meditovat je. A vždy před jejich četbou požádat Ducha svatého, aby mě k tomu disponoval. (Se slovy "Věřím, Pane, že jsi přítomen", mohu adorovat Ježíše v Písmu, i když nemohu odejít z bytu.) TRIO, strana 14

Tak poznáváme pravdu pro dnešní den. V jejím světle porovnáme svou osobní cestu s Boží vůlí. Čím více děkujeme, tím více nám Bůh dává. Naše vděčnost na něj působí jako silný magnet. Jaká je tvá vůle, Pane?, ptáme se tam, kde nevíme jak dál. A on nás nenechává dlouho tápat. Jen tolik, abychom poznali, že ho potřebujeme stále víc a víc. Opakovaně se ptejme, co nám klade na srdce a nechejme jeho slova v sobě rezonovat. Tehdy zažíváme velkou útěchu. Ale i neútěcha, Boží mlčení je pro mne vzkazem. Platí pro ni pravidlo "posledních pěti minut". Kdyby po celou dobu adorace bylo "sucho", poslední minuty vždy prozáří Boží vzkaz, jestliže zůstaneme trpěliví. A pak je potřebné udělat malé předsevzetí. Rozhodnutí se pro sebemenší změnu je účinným prostředkem vyprošujícím nám potřebný dar. Získáváme jím sílu k osobnímu růstu. Odsud přichází milost Boží, auto, které mě skutečně veze v mém životě. Předsevzetí je aktivní prosba. Tuto část zakončeme prosbou o odpuštění. Tedy díky a prosby. Dialog s Ježíšem zakončíme modlitbou Otče náš. Než ji začneme, představme si Ježíše, jak on to učí učedníky. Postavme se v duchu k nim a opakujme jeho slova. Proč tedy adorovat? Modlitba – adorace – nese plody. Většinu jich nevidíme hned, ale jeden si odnášíme pravidelně s sebou; Ježíš je mi mnohem bližší, zůstává se mnou i v čase, kdy už jsem jinde, a já to vnímám. Vím, že prošel mými zavřenými dveřmi, a neztrácím jeho světlo ze svých očí.“ (Volně podle přednášky A. Hýblové zpracovala Eva Blešová)

P O ZV Á N Í Milí bratři a sestry, přijměte pozvání do naší klášterní kaple na Koperníkově ulici k neobyčejnému setkání, které se nám stále nabízí. Je to živé setkání s Mistrem a Pánem. Každý první pátek v měsíci v 19.30 hod. zde bývá adorace s výstavem Nejsvětější svátosti „při svíčkách“. Také se každý den v 16.30 hod. scházíme k denní modlitbě církve a k tiché adoraci. Jednou měsíčně jste také srdečně zváni k celodenní nedělní adoraci (většinou první neděli v měsíci). Dveře naší kaple jsou otevřené a za nimi čeká Ježíš, aby se s námi setkal, ať už ve slovech žalmů, zpěvů nebo v tichu srdce. V našem přilehlém klášteře, klášteře Milosrdných sester sv. Kříže, pořádáme pro dívky různého věku duchovní obnovy s nabídkou prohloubit svůj vztah s Ježíšem. Jednou za 14 dní v pondělí dopoledne se zde schází společenství Malé školy modlitby s duchovním doprovázením o. Václava Altrichtera. Vnímám, že tyto příležitosti a další modlitební setkání naší farnosti sv. Mořice jsou velkými dary a milostmi pro každého z nás. (s. Emanuela Vévodová, sestra sv. Kříže)

Kdy jsou další adorace v našich farnostech? Každý první pátek v měsíci je celodenní adorace v kapli sv. Vincence na Malém Valu. Začátek adorace je v 7.00 hod. (po mši svaté) a zakončení litaniemi a svátostným požehnáním v 15.45 hod. Vstup do klášterní kaple je přes nemocnici. TRIO, strana 15

V neděli je adorace v kostele sv. Mořice od 19.00 do 20.00 hod. Ve čtvrtek před prvním pátkem je adorace v kostele sv. Mořice po večerní mši svaté. Trvá půl hodiny a je spojená s modlitbami za kněze a kněžská povolání. V kostele Všech svatých v Hradisku bývá adorace první neděli v měsíci odpoledne od 14.30 do 15.30 hod. Ve čtvrtek před prvním pátkem je tichá adorace přede mší svatou (v zimním období od 17.15 hod.).

SPOLEČENSTVÍ ADVENTNÍCH MODLITEB Milí farníci, ráda bych Vás pozvala ke společným adventním modlitbám u sochy Matky Boží, která hledá přístřeší pro svého syna. Protože se pro Svatou rodinu nenašlo místo, přenáší se i dnes socha Panny Marie od domu do domu po celou dobu novény, tj. od 15.12. do 23.12. 2016. Novénu se začínáme modlit již tradičně u nás (Pořízkovi) na adrese Kojetínská 46, ve 14 hodin. Další dny socha putuje do domovů důchodců, dle zájmu do rodin, a také do společenských místností farností, kde se scházíme opět ve 14 hodin. Po skončení novény zůstává socha u nás na Kojetínské ul. a pokračujeme v setkávání s předepsanými modlitbami a to ve svátky a neděle vždy od 14 hodin až do Hromnic (2.2.). Toto modlitební setkávání má svůj původ v lidové zbožnosti. V Kroměříži jej založila paní Přibylová před více než sto lety a letos je to už 39 let, kdy s vděčností Pánu a Panně Marii mohu opět zvát do toho společenství právě já. Na společné chvíle s Vámi se těší Jarmila Pořízková.

SETKÁNÍ SENIORŮ V Děkanátním centru pro rodinu se konají 1x měsíčně (2. čtvrtek v měsíci) setkání seniorů pod vedením P. Jiřího Orsága. Zahájení je ve 14.30 modlitbou a duchovním témátkem. Je čas i na malé občerstvení u kávy nebo čaje a možnost si spolu popovídat.

VÝSTAVA BETLÉMŮ Na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži v kapli sv. Stanislava se bude konat výstava 150 betlémů z různých materiálů a provedení. Pro veřejnost bude výstava otevřená v době od 12. prosince 2016 do 4. ledna 2017 od pondělí do středy od 16 do 18 hodin. (mimo vánoční prázdniny a 2. ledna 2017).

TRIO, strana 16

Pozvánka do Školní knihovny Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži Milí farníci, začal nám dlouhý studený čas, který budeme trávit většinou v uzavřených prostorech. Zkusme si jej zpříjemnit, ozvláštnit či rozzářit četbou zábavné, zajímavé či poučné knihy nebo poslechem zvukové knihy. Ve školní knihovně Arcibiskupského gymnázia na vás takové knihy čekají. Nedejte se zmást názvem knihovny - ŠKOLNÍ. U nás si vyberou všichni. Pro malé čtenáře dostáváme krásné knížky současných autorů z projektu Česká knihovna. Starší školáci a studenti si mohou rozšířit obzory a pomoci potřebným četbou doporučené literatury v projektu Čtení pomáhá. Pro dospělé zájemce máme velké množství duchovní (beletristické i vzdělávací) literatury či dokumentárních filmů z historie či přírody. Najdete nás v přízemí budovy Arcibiskupského gymnázia v Pilařově ulici nebo se o nás můžete něco dozvědět na internetových stránkách AG na odkazu http:// www.agkm.cz/ag/knihovna.html Když se budete pídit po konkrétní knize, podívejte se do našeho webového katalogu on line.Půjčujeme i různé deskové a karetní hry. Na vaši návštěvu se těší knihovnice Jana Dvořáková a Dobromila Havelková

Pořad bohoslužeb o vánočních svátcích Sobota 24. prosince – ŠTĚDRÝ DEN 15:30 hod. – kostel sv. Mořice (mše svatá zvláště pro rodiny s dětmi) „Půlnoční“ mše svaté: 21:00 hod. – kostel sv. Mořice 21:00 hod. – kaple sv. Kříže, Koperníkova ul. 21:00 hod. – kostel Všech svatých v Hradisku

Neděle 25. prosince – Slavnost NAROZENÍ PÁNĚ 7:45 hod. – kostel sv. Mořice 8:00 hod. – kaple sv. Vincence na Malém Valu 9:00 hod. – kaple sv. Kříže, Koperníkova ul. (po mši svaté výstav Nejsvětější svátosti a celodenní adorace) 9:15 hod. – kostel Všech svatých v Hradisku 10:45 hod. – kostel sv. Mořice 16:30 hod. – kostel sv. Cyrila a Metoděje v PN 18:00 hod. – kostel sv. Jana Křtitele

Pondělí 26. prosince – Svátek sv. Štěpána 7:30 hod. – kaple sv. Kříže, Koperníkova ul. 7:45 hod. – kostel sv. Mořice TRIO, strana 17

8:00 9:15 10:45 18:00

hod. hod. hod. hod.

– – – –

kaple sv. Vincence na Malém Valu kostel Všech svatých v Hradisku kostel sv. Mořice kostel sv. Jana Křtitele

Pátek 30. prosince –Svátek Svaté Rodiny Ježíše, Marie a Josefa 7:00 hod. – kaple sv. Vincence na Malém Valu 11:30 hod. – kaple sv. Kříže, Koperníkova ul. 17:00 hod. – kostel sv. Mořice(mše svatá s obnovou manželských slibů) 18:00 hod. – kostel Všech svatých v Hradisku (mše svatá s obnovou manželských slibů)

Sobota 31. prosince – Sedmý den v oktávu Narození Páně 8:00 hod. – kaple sv. Vincence na Malém Valu (po mši svaté výstav Nejsvětější svátosti do 15:00 hod.) Mše sv. s děkovnou pobožností na závěr roku: 16:00 hod. – kostel sv. Mořice 16:00 hod. – kostel Všech svatých v Hradisku 17:00 hod. – kaple sv. Kříže, Koperníkova ul.

Neděle 1. ledna 2016 – Slavnost MATKY BOŽÍ, PANNY MARIE 8:00 9:00 9:15 10:45 16:30 18:00

hod. hod. hod. hod. hod. hod.

– – – – – –

kaple sv. Vincence na Malém Valu kaple sv. Kříže, Koperníkova ul. kostel Všech svatých v Hradisku kostel sv. Mořice kostel sv. Cyrila a Metoděje v PN kostel sv. Jana Křtitele

Pátek 6. ledna – Slavnost ZJEVENÍ PÁNĚ 6:00 11:30 17:00 18:00

hod. hod. hod. hod.

– – – –

kaple sv. Vincence na Malém Valu kaple sv. Kříže, Koperníkova ul. kostel sv. Mořice kostel Všech svatých v Hradisku

Neděle 8. ledna – Svátek Křtu Páně 7:30 7:45 8:00 9:15 10:45 18:00

hod. hod. hod. hod. hod. hod.

TRIO, strana 18

– – – – – –

kaple sv. Kříže, Koperníkova ul. kostel sv. Mořice kaple sv. Vincence na Malém Valu kostel Všech svatých v Hradisku kostel sv. Mořice kostel sv. Jana Křtitele

Modlitba papeže Františka k Panně Marii Neposkvrněné (pronesená na slavnost Panny Marie Neposkvrněné 8.12. 2013) CELÁ JSI KRÁSNÁ, MARIA, BOŽÍ SLOVO SE V TOBĚ STALO TĚLEM. Pomáhej nám, ať pozorně nasloucháme Pánovu hlasu: ať nás nenechává klidnými volání chudých, ať nejsme nevšímaví k utrpení nemocných a nepřeslechneme prosbu potřebných. Ať k nám promlouvá osamělost starých a zranitelnost maličkých. Ať všichni milujeme a za všech okolností si vážíme lidského života. CELÁ JSI KRÁSNÁ, MARIA. V TOBĚ JE PLNÁ RADOST BLAŽENÉHO PŘEBÝVÁNÍ S BOHEM. Dej, ať nepromarníme smysl našeho pozemského putování: kéž laskavé světlo víry prozařuje naše dny, kéž posilující síla naděje zaměřuje naše kroky, kéž šířící se teplo lásky rozněcuje naše srdce, a oči nás všech kéž zůstávají pevně upřeny na Boha, tam, kde je skutečná radost. AMEN.

Izraelské doteky (© Dana Floriánová) Svatá země

Krádež Betlémské hvězdy

Kde jsi, ženo, plakala na cestě do Jeruzaléma? Plakala´s na Masadě s obdivem a potichu? Neplakal´s v Jerichu? Plakala´s v Betlémě v Jeskyni narození či v Getsemanské zahradě nad zbytky oliv v ohrazení? Plakala´s v Jeruzalémě u hrobu Páně?

Nejdřív se skloň poutníku před myší dírou pokory Obejdi mnicha na židli A najdeš hvězdu v jeskyni Tu hvězdu si vpal do mysli Uchovej ve váčku srdce Protrp úzkou uličku pohledů a natažené ruce…

Nevím, proč najednou potůčky slané vody po tvářích dolů plynou… na břehu Galilejského jezera, kde první i poslední otázka byla položena: …miluješ mě?

Když šťastně domů dorazil a vzácný lup si rozbalil, překvapivě objevil, co jen matně tušil, že hvězdu, kterou ukradl, měl roztavenou v duši…

TRIO, strana 19

Oblastní charita Kroměříž Tříkrálová sbírka 2017 Hledáme koledníčky a vedoucí skupinek Tříkrálové sbírky pro město Kroměříž Tříkrálová sbírka pomáhá neúnavně během celého roku a to lidem, kteří se ocitli v nouzi či nelehké životní situaci, nemocným a postiženým přírodní katastrofou.

Přijďte nám pomoci. Volejte: 737 630 670 Pište: [email protected]

Tříkrálová sbírka 2017 bude probíhat v době od 2. 1. do 8. 1. 2017. Mše sv. za koledníky Tříkrálové sbírky bude sloužena 2. 1. 2017 v kostele sv. Mořice v 16 hodin a žehnání koledníkům proběhne po mši sv. Srdečně zveme všechny koledníky i vedoucí Tříkrálové sbírky. Podrobnější informace: http://www.kromeriz.charita.cz/

Souhrn Tříkrálové sbírky 2016 Při Tříkrálové sbírce 2016 se vybralo celkem 1 078 785 Kč a z toho se na Oblastní charituKroměříž vrátilo 625 695 Kč.

Peníze byly použity následovně: 234 000,- Kč na nákup automobilu pro zdravotní sestry; 61 000,- Kč pomoc lidemv nouzi v dobrovolně působící charitě Chropyně; 30 000,- Kč pomoc lidem v nouziv dobrovolně působící charitě Koryčany; 50 000,- Kč pomoc lidem v nouziv dobrovolně působící charitě Kvasice; 31 026,- Kč pomoc lidem v nouziv dobrovolně působící charitě Hulín; 59 000,- Kč pomoc lidem v nouzi v Oblastnícharitě Kroměříž; 69 566,- Kč nákup plynového kotle pro služby Charity; 50 000,-Kč nákup plynového kotle pro dobrovolně působící charitu Hulín; 30 592,- Kčpořízení kompenzačních pomůcek; 10 500,- Kč zvýšení hygienického standartu pro klienty v Sociální rehabilitaci Zahrada.

Z celého srdce děkujeme za Vaši pomoc a štědrost. Přejeme Vám požehnané adventní dny. Mgr. Josef Šebestík, koordinátor Tříkrálové sbírky

TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA 2017

TRIO - farní list, vydává Římskokatolická farnost sv. Mořice v Kroměříži, Stojanovo náměstí 5, 767 01 Kroměříž. Tel., fax: 573 338 952. E-mail kanceláře: [email protected]. E-mail pro příspěvky: [email protected], www.svmoric.net. Redakce P. Josef Lambor, Vít Pořízek, Jana Mikešová . Redakce si vyhrazuje právo na krácení nebo úpravu příspěvků v případě nutnosti.  Tisk: A. Michajlovič, Kroměříž, tiskárna.  NEPRODEJNÉ! Copyright © 2016 TRIO, strana 20