TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis
Sumxu Vít Štejnar 2011 - 2016
Vít Štejnar
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
2011 - 2016
Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptol emaiovského období 664 – 30 před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS
Sumxu
Text © Vít Štejnar 2011 - 2016
MIMOCHODEM, ROZHOVOŘÍME -LI SE O KOČKÁCH , JE TÉMĚŘ NEMOŽNÉ, ABYCHOM BYLI POVAŽOVÁNI ZA OSOBY ZCELA NORMÁLNÍ . DAN GREENBERG
SUMXU
SUMXU
Co se skrývá za tajemným jménem Sumxu? Možná to byla mýtická čínská kočka, se sklopenýma nebo plandajícíma ušima a velkým ocasem. A možná to nebyla vůbec kočka mýtická, možná šlo o kočičí plemeno, které již bohužel vyhynulo, a plandající uši mohly mít stejný původ, jako třeba sklopené uši dnes známé skotské klapouché kočky, tedy
Sumxu, ilustrace z knihy Fl ora Sinensis od jezuit y Michaela Boyma z roku 1656 Wikipedia Commons; volné dílo
http://vikulka.ic.cz/
genetickou mutaci. A možná to vůbec nebyla kočka. Ona se totiž pod dnešním čínským výrazem sumxu míní charza žlutohrdlá (Martes flavigula), šelmička z čeledi lasicovitých a rodu kun. Jako první se o kočce jménem sumxu zmiňuje Michael Boym (asi 1612 – 1659), polský jezuita a hlavně misionář v jižní Číně. Zmiňuje se o ní ve své knize Flora Sinensis z roku 1656 a dokonce k popisu připojil i drobnou ilustraci. Podle Boyma šlo o bílou kočku se svěšenýma ušima, která žila hlavně na severním území země. Jenomže už v této době Portugalci z čínštiny převzali pod jménem Sum xu označení jiného zvířete. Jako Sum xu totiž nesprávně překládali (respektive přepisovali) čínskými znaky psaný termín, který by se v latinské abecedě mohl přeložit jako „songshu“, což je veverka, či přesněji řečeno podle starých Číňanů „borovicová krysa“. Mnozí přírodovědci v dalších staletích proto zastávali názor, že jde o dva živočišné druhy, z nichž jedním je skutečně charza a druhým zvláštní, neobvyklé kočičí plemeno. Zhruba ve stejné době jako Boym, vydal svoje pojednání o Číně další jezuita, Ital Martino Martini, v knize Novus Atlas Sinensis z roku 1655. V knize se zmiňuje o zvláštním druhu bílých koček, objevujících se téměř výhradně 8
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Sumxu, ilustrace z knihy China illustrata od Athanasia Kirchera z roku kolem 1660 Wikipedia Commons; volné dílo
v provincii Peking. Popisuje je jako dlouhosrsté kočky se sklopenýma ušima. Z popisu Martina Martiniho v dalších letech čerpali, či spíše kopírovali údaje, další autoři. Z kresby Sum xu z knihy Michaela Boyma zase čerpal Athanasius Kircher v knize China Monumentis, Qua Sacris qua Profanis z roku 1666. „Kočky“ na obou kresbách jsou si až nápadně podobné. Sumxu je tu popsán jako kočce příbuzné stvoření, které ale vypadá spíše na malého medvěda s bohatým huňatým ocasem. On ani Kircherův popis není moc podrobný, ale ona rytina celou věc ještě dál zamotává. Na obrázcích jak z Kircherovy knihy, tak i z práce Michaela Boyma jsou uvedeny znaky čínského písma, které vyobrazení popisují. V tradiční čínštině znamenají, jak už bylo řečeno, „songshu“, jezuité je v 17. století nesprávně četli a přepisovali jako „sumxu“, no a Kircher, jako nejezuita je překládal jako „sum xu“. Díky těmto nesrovnalostem, drobným 9
odlišnostem v popisech jednotlivých pisatelů, i teprve doplňovaným znalostem Evropanů o Číně, mohlo tedy jít ne o dvě, ale dokonce o tři různá stvoření (veverku, charzu a kočku) – i když teorie tří druhů už je přeci jen nepravděpodobná. Na práci Martina Martiniho navázal další francouzský jezuita, Jean-Baptiste Du Halde (1674 – 1743), který v jedné ze svých encyklopedií věnovaných Číně také sice stručně, ale přece, zmiňuje bílou kočku s plandajícíma ušima z okolí Pekingu. Rovněž jeden z nejvěhlasnějších přírodovědců všech dob, Alfred Edmund Brehm se ve svém Životě zvířat zmiňuje o několika málo plemenech kočky domácí: Kočka angorská a bezocasá jsou nejznámější plemena naší kočky. Mimo to mluví se ještě o kočce kartouzské, která se vyznačuje dlouhou, měkkou, téměř vlnatou srstí a jednobarvým tmavě modravěšedým Vikulka, CZ
SUMXU zbarvením, a o kočce khorassanské, z Persie, která se jí podobá. Frankfurtská zoologická zahrada obdržela nedávno dva exempláře velikého plemene, prý ze střední Ameriky pocházející, jež jsou černé příčně pruhovány na tmavošedé půdě a mají dlouhou,l hedvábně vlnitou srst. Jiné rasy jsou tyto: kočka kumanská z Kavkazu, červená kočka cobolská ze Sibiře, červená a modrá kočka z mysu Dobré Naděje, kočka čínská, jež má dlouhou, hedvábnou srst, uši svislé jako jezevčík a domácími lidmi se vykrmuje a pojídá. Z nejkrásnějších plemen, které evropskými milovníky koček nejdráže jest placeno, jest siamská kočka domácí… O něco obsáhlejší informaci o kočičím plemenu Sumxu najdete v článku The Natural Hisotry of The Cat, který je součástí čtvrtého svazku díla Histoire Naturelle z roku 1767 od Georgese Louise Leclerca, vévody z Buffonu: „Naše domácí kočky, ač se liší v barvách, nevykazují žádné zřetelné rozdíly mezi rasami. Podnebí ve Španělsku či v Sýrii samo o sobě působí rozdíly mezi varietami koček, stejně tak může působit podnebí v oblasti Pe-chi-ly v Číně, kde kočky mají dlouhou srst a svěšené uši, a jsou tu oblíbenkyněmi dam. Už dříve jsem zaznamenal, že kočky v Číně mají uši svěšené. Tato varieta se nevyskytuje nikde jinde a pravděpodobně jde o zvíře odlišného druhu; cestovatelé, zmiňující zvíře zvané Sumxu, které je zvířetem domácím, říkají, že jej nemohou porovnat s ničím jiným než s kočkou, právě pro jejich podobnost. Barva jejich srsti je černá nebo žlutá a sama srst je jasná a třpytivá. Číňané těmto stvořením nasazují stříbrné obojky kolem krku a považují je za velice přátelská. Nejsou ale moc obvyklá a jejich cena je vysoká, jak kvůli jejich kráse, tak i kvůli schopnostem lovit krysy.“ Roku 1885 přišel francouzský spisovatel Gaston Percheron s tvrzením, že Sumxu je hybrid mezi kočkou a kunou. Toho se, jen tak pro zajímavost, chytla chovatelka koček Lilian J. Veleyová a roku 1926 zveřejnila v časopise Cat Gossip článek, v němž dokazovala, že Siamské kočky mají své předky právě ve zvířecí rodině kun. Genetika samozřejmě později ukázala, že jde o tvrzení mylné. http://vikulka.ic.cz/
Další, dost překvapující, údaje o Sumxu najdeme v knize Jeana Bungartze Die Hauskatze, ihre Rassen und Varietäten a Illustriertes Katzenbuch, vydaných v Berlíně roku 1896. Dočteme se tu, že čínská kočka s pladajícíma ušima je zvíře velice zajímavé nejen díky svému vzhledu, ale i chuti. Čínské „klapouché“ kočky měly být chovány pro maso a podávány nejčastěji s rýží nebo s nudlemi. Dokonce měly existovat i jakési velkochovy, kde byly kočky drženy v bambusových klecích a vykrmovány. Právě to měl být podle Bungartze důvod, proč ony kočky měly uši svěšené, byly krmeny, nemusely lovit, nemusely je používat. Naproti tomu měly být tyto kočky Číňany přísně střeženy a používány výhradně pro vnitrostátní podniky, jejich vývoz měl být zakázán. Vzhledem měly být čínské kočky podle Bungartze podobné kočkám Angorským, ale měly mít delší srst, ne tolik bohatou, zpravidla barvy pískově žluté, nebo špinavě bílé. Měly být větší a silnější než evropské obvyklé domácí kočky. Bungartz dokonce zmiňuje i příhodu, podle níž měl „před lety“ do Evropy jeden námořník jeden exemplář, zřejmě načerno, dovést. Kdo to byl a kdy se tak stalo, to nevíme. Shrňme si, co dosud o Sumxu víme. Šlo o zvíře s delší srstí a sklopenýma ušima, které se vyskytovalo v Čínské provincii Pe-chi-ly u Pekingu. Že šlo o domestikované zvíře, na tom se ještě badatelé v zásadě shodli. Jenomže když budeme pokračovat dál, tak zjistíme, že šlo o zvíře podobné kuně, malému medvědu, ale v žádném případě nebylo srovnatelné s jiným zvířetem, než s kočkou, přesněji řečeno s kočkou angorskou. Tady už naše fantazie může pracovat naplno. Mělo jít o kočku podobnou kuně, nebo malému medvědu. Sumxu byla zásadně sněhobílá, pokud nebyla černá se žlutou náprsenkou, anebo světle žlutá či špinavě bílá. Zatímco špinavě bílá a sněhobílá barva by za špatných pozorovacích podmínek mohla být zaměnitelná, černá se žlutou a bílá už dost těžko. Šlo o zvíře vzácné, jehož cena byla vysoká, ale zároveň o zvíře obvyklé, obyčejné, chované na maso. Těch rozporů je opravdu hodně a samozřejmě si jich kočičí fanoušci všimli už v minulosti. Na začátku 20. století se honbou za pravdou o Sumxu zabýval H. C. Brooke. Svým 10
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ článkem přispěl ke knize slavné chovatelky koček Frances Simpsonové The Book of the Cat (vyšla poprvé roku 1903). Napsal: „Říká se, že existuje varieta Čínské kočky, která se odlišuje svýma sklopenýma ušima. Asi už nikdy ale nebudeme schopní zjistit s jistotou, zda jde o zvláštní varietu. Několik let zpátky byla na jedné výstavě koček v kontinentální Evropě vypsána třída pro kočky se sklopenýma ušima. Přihlásilo se několik zájemců, jenomže nakonec na výstavu nedorazil ani jediný!“ Roku 1926 Brooke napsal další článek do časopisu Cat Gossip, kde shrnul svou dlouholetou snahu odhalit záhadu Sumxu. Během let byly vypisovány zvláštní ceny a výhry pro kočky se sklopenýma ušima na mnoha kočičích výstavách v mnoha zemích. Nikde se však žádná neobjevila. Sice se objevovaly zaručené zprávy o tom, že někdo Sumxu do Evropy dovezl, nebo že jí na svých cestách po Číně viděl, důkazy však vždycky chyběly. Brooke při svém pátrání požádal o pomoc i Čínskou ambasádu ve Velké Británii a Carl Hagenbeckovu zvířecí burzu v Hamburku, avšak bezvýsledně. Začátkem 20. let 20. století dokonce společnost American Express Company požádala představitele Šanghajské a Pekingské zoo o sdělení, zda takové kočky někdy chovali. Nechovali. Brookeova snaha vyšla naprázdno a tak dospěl k závěru, že jde o zvíře mytické.
11
Vikulka, CZ
SUMXU
http://vikulka.ic.cz/
12
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB
KOIČÍ DĚJEPIS
Vít Štejnar © 2011-2016
13
Vikulka, CZ
