TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis
S kočkou ve znaku Vít Štejnar 2011 - 2016
Vít Štejnar
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
2011 - 2016
Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptol emaiovského období 664 – 30 před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS
S kočkou ve znaku
Text © Vít Štejnar 2011 - 2016
PES JE PRÓZOU DOMOVA , KOČKA JE JEHO POEZIÍ. JEAN BURDEN
S KOČKOU VE ZNAKU
S KOČKOU VE ZNAKU
V průběhu staletí se kočky dostaly na mnohá znamení a do mnoha erbů. V heraldice se z koček nejčastěji vyskytuje, jak jinak, lev. Krom něj můžeme ale na nemnoha znameních najít i kočky domácí, levharty a pantery. Kočky se vyskytovaly na různých znacích, znameních a korouhvích odpradávna. Zlom v dějinách kočičích znaků ale přinesla až heraldika. Heraldika je pomocnou vědou historickou, která se zabývá studiem pravidel a zvyklostí, podle nichž se tvoří a popisují nejrůznější znaky. Obecně se uvádí, že její počátky spadají kamsi do doby temného středověku, zhruba do 12. století, což je sice pravda, ale znaky sloužící k nejrůznějším rozpoznávacím a určovacím účelům se používaly mnohem dříve. Heraldika se rovněž nezabývá pouze znaky šlechtickými. V průběhu uplynulých staletí se znaky ať už v podobě erbů, pečetí (nauka o pečetích se jmenuje sfragistika), vlajek (těmi se zabývá vexilologie), a podobně, udělovaly jak jednotlivým osobám, tak i městům, správním orgánům – viz znaky cechovní. Později si vlastní znaky vytvářely i nejrůznější obchodní společnosti a z nich se posléze vyvinulo dnešní logo. Do doby „vynálezu“ heraldiky byla, s výjimkou starořímských znaků rodin významných občanů, účelem znaků jakási rozdělovací funkce, sloužily převážně k tomu, aby se dotyčný mohl lépe orientovat. Kupříkladu v egyptské armádě, aby každý pěšák věděl, kde je jeho místo. V římských legiích k označení příslušníka konkrétní legie, apod. Od poloviny 12. století však znaky získávají i další funkce, jako označení rodu, státu, cechu, města. A některé druhy znaků, zejména erbů, se začínají dědit z generace na generaci.
http://vikulka.ic.cz/
Zmínek o kočkách ve znacích z doby „předheraldické“ je pouze minimum. Ty nejstarší budou patřit bezesporu do starověkého Egypta, kde znaky – korouhve, sloužily k lepší orientaci jednotlivých vojáků na bitevním poli. Je doloženo, že na korouhvích seděla, samozřejmě umělecky ztvárněná, zvířata, která staří Egypťané považovali za svatá, tedy i kočka či lev. Konkrétnější zmínky o kočkách ve vojenském znaku najdeme ve starém Římě. Zmiňuje se o tom ve své knize La Vraye et parfaite Science des Armoiries z roku 1664 jeden z nejvýznamnějších a nejstarších badatelů v oboru heraldiky Pierre Palliot. Římští císaři k udržení moci a rozsáhlých dobytých území samozřejmě potřebovali poměrně početná vojska. Části armády se pak zvaly legie a jedna z nich, s názvem Ordines Augustei, měla na své zástavě horní polovinu kočičího těla, jakousi kočičí bustu, s hlavou otočenou dozadu. Kočka se skvěla na bílém či stříbrném podkladu. Členové Ordines Augustei, kteří se v boji nějakým zvláštním způsobem vyznamenali, tvořili jakousi elitní speciální jednotku zvanou Felices Seniores. Ta
Znak Felices Seniores Ilustrace z knihy M. Champfleur yho Les Chats
8
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ měla ve znaku, malovaném povětšinou na štítech vojáků, kočku ve skoku, se zvednutými packami, jinak řečeno: kočku v útoku. A zasloužilí veteráni sloužící v Ordines Augustei se stávali členy elitní skupiny Alpini Vocabulantur, a nosili na svých štítech vyobrazení horní části těla kočky v profilu. Za dalšími kočičími znameními se musíme posunout v čase až do 12. století našeho letopočtu. Tehdy se poprvé začaly objevovat znaky ve smyslu, kterým se zabývá heraldika. Nejstarší erby pochází z let 1135 až 1155 a objevily se v Anglii, Francii, Itálii, Německu a Španělsku. České země na sebe nedaly dlouho čekat, nejstarší erb s plaménkovou orlicí se dochoval na pečeti krále Přemysla Otakara I. z roku 1192. Historie českého státního znaku a s ním neodmyslitelně spjatého Českého lva je poněkud spletitá a je jí proto věnována samostatná kapitola. Jestliže je heraldika vědou, která se zabývá i důvody vzniku konkrétních znaků, musíme si nejprve povědět něco o tom, jaké vlastnosti byly kočkám, lvům, panterům a levhartům vůbec přisuzovány. O těch malých kočkách, kočkách domácích, napsal jeden z věhlasných heraldiků Vulson de la Colombiére ve své knize Livre de la science heroïque: „Stejně jako lev, tak i kočka je samotářské zvíře, ovlivňované úplňkem měsíce. Její oči, bystrozraké a třpytivé i v nejtemnější tmě, se zvětšují a zmenšují stejn,ě jako přibývá nebo ubývá měsíc; tak jako měsíc je ovlivňován svitem Slunce, tak i kočka mění svůj výraz každý den podobným způsobem jako měsíc. Její oči se zvětšují a zmenšují tak, jak se zvětšuje a zmenšuje měsíc. Někteří přírodovědci uvádějí, že když je měsíc v úplňku, mají i kočky nejvíce síly a právě tehdy mazaně vyvolávají války s myšmi.“ Jinak o vzniku, významu a původu vlastností koček vypravuje Pierre Palliot: „Kočka je zvíře spíše škodlivé, než užitečné, její lísání je víc obávané než vyhledávané a její kousnutí je fatální. Příčina potěšení, které nám dává je podivná a zábavná. Ve chvíli stvoření světa, říká pověst, Slunce a Měsíc napodobovali každý toho druhého při osidlování světa zvířaty. Slunce, 9
velké, ohnivé a vyzařující světlo, vytvořilo lva, nádherného, krvelačného, a velkorysého. Měsíc, majíc obdiv k výtvoru Slunce, přivedl na svět kočku, v proporcích, kráse i odvaze stejně zmenšené, jako je menší Měsíc k svému bratru Slunci. Počínání Měsíce vyvolalo od části přihlížejících výsměch, Slunce však bylo rozhořčeno, že se s ním Měsíc takto snaží měřit…“ Kočka se dostala na štít mnoha slavných a významných osobností. Černá kočka, zabíjející krysu či myš se objevovala ve znacích některých částí burgundské armády a tento symbol pak do svého znaku převzala Svatá Klotilda Burgundská, manželka krále Clovise I. Kočka, držící myš v tlamě, na azurovém podkladu, se objevila na štítu slavné germánské rodiny Katzen, hned dvě kočky, rovněž na azurovém podkladu, se skvěly v erbu rodiny Chetaldie z Limoges. Horní polovinu těla kočky, opět na azurovém štítu, měla neapolská rodina della Gatta, z níž pocházel věhlasný malíř Bartollomeo della Gatta, současník a kolega dalšího vynikajícího umělce Fra Bartollomea. Bartollomeo della Gatta se podílel kromě jiného na některých freskách v Sixtínské kapli. A dokonce tři kočky, tradičně na azurovém pozadí, pak měla v erbu rodina Chaffardon. Nejvýznamnějším a nejobvyklejším atributem kočky byla svoboda a nezávislost. Kočka jako symbol nezávislosti pak má svůj původ ve starověkém Římě, kde jim byl za vlády Tiberia Graccha postaven Chrám svobody. Hlavní modlou tu byla postava
Erb německé rodiny Katzen Ilustrace z knihy M. Champfleur yho Les Chats
Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU
Kočka na fasádě Palazzo Grazioli v Římě, sídle rodiny della Gatta Zdroj: Wikipedia Commons; autor Lalupa
bohyně – ženy, která v jedné ruce držela žezlo a u nohou jí seděla kočka. Nejstarší znak kočky, coby symbolu nezávislosti, pochází s největší pravděpodobností z Benátek 16. století, od rodiny tamějších věhlasných knihtiskařů jménem Sessa. O věhlas rodiny se jmenovitě nejvíce zasloužili otec Melchiorre Sessa (činný v letech 1505 – 1555) a jeho synové Giovanni Battista a Melchior. Právě oni tři založili slavnou tiskařskou tradici a začali používat znak, který se postupně stal i symbolem nejvyšší kvality. Ona totiž všechna díla tištěná firmou Sessa byla opatřena na poslední straně obrázkem kočky, někdy držící v tlamičce ulovenou myš, obklopené ornamentálním rámečkem. Spojení kočky a nezávislostí tu je zcela zjevné, uvědomíme-li si, co knihtisk znamenal. Díky vynálezu Johanna Guttenberga někdy z poloviny 15. století se mohly literární památky dostat do držení všech obyvatel. Tedy všech, kteří na pořízení knihy měli prostředky. Knihy už se nemusely kopírovat http://vikulka.ic.cz/
náročným opisováním, šíření písemných záznamů přestalo být výsadou mnichů a klášterních skriptorií. A tím pádem se každý mohl svobodně a volně dostat k nejrůznějším vědomostem, lidé už nebyli závislí jen na tom, co jim o konkrétních věcech sdělovali kazatelé
Knihařský znak rodiny Sessa Ilustrace z knihy M. Champfleur yho Les Chats
10
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ na mších. To je vlastně i důvod, proč je vynález knihtisku považován za jeden z nejvýznamnějších mezníků lidské historie. Na konci 18. století byla Francie v důsledku nákladného života krále a šlechty a po dlouholetých a početných vojenských výpravách na pokraji bankrotu. Bylo potřeba uskutečnit reformy na podporu výroby, zaměstnanosti a znovuoživení ekonomiky. Navržená opatření, jako zrušení vnitrozemského cla, či dalších poplatků, ovšem znamenalo zmenšení osobních příjmů krále i šlechty, není tedy divu, že právě aristokracie proti reformám vystupovala. 5. května 1789 se konalo jednání tzv. generálních stavů (krále, šlechty a třetího stavu zastupujícího prostý lid), na němž se mimo jiné projednával návrh, aby se zástupci třetího stavu stali zákonodárným orgánem. Šlechta i král byli samozřejmě proti, protože by to znamenalo oslabení jejich pozic a hlavně příjmů. I přes nevoli šlechty, krále i samotného papeže Pia VI. bylo 17. června téhož roku vytvořeno Národní shromáždění. 9. července se toto národní shromáždění prohlásilo za jediný zákonodárný orgán země, na což Ludvík VI. reagoval vysláním vojska, aby sněm rozehnal. Proti vojákům se postavili pařížští obyvatelé, na mnoha místech vojáky zatlačili do slepých uliček, v nichž museli volit buď smrt, nebo kapitulaci. Vrcholem Velké francouzské revoluce a jejím symbolem se stalo dobytí Bastilly 14. července 1789. Národní shromáždění se rychle ujalo své funkce, vznikla Národní garda, jakási občanská armáda, 26. srpna 1789 byla přijata Deklarace práv člověka a občana, která krom jiného zrovnoprávnila všechny vrstvy obyvatelstva, a která byla pramenem pro novou francouzskou Ústavu z roku 1791, kterou podepsal i král Ludvík XVI., byť pod vojenským nátlakem. Jedním z poslanců Národního shromáždění od jeho počátku byl i advokát Maxmilien Robespierre, který v jednom z projevů přednesených v prosinci 1790 vyřkl heslo, které se později stalo heslem celé Francie: Liberté, égalité, fraternité. Rovnost, volnost, bratrství. Volnost, svoboda, nezávislost, to všechno jsou klasické atributy kočky, není divu, že se kočka vyskytuje v leckteré umělecky ztvárněné alegorii. Nejčastěji jde o 11
ženu, která v rukách drží zpřetrhaná pouta, kočka jí sedí u nohou, někdy vedle rohu hojnosti, či odlétajícího ptáčka. Jednu z takových alegorií vytvořil známý francouzský malíř a novinář Pierre-Paul Prud´hon (4. dubna 1758 – 16. února 1823). V jeho podání je Svoboda zosobněna bohyní moudrosti a řemesel Minervou (řeckou Palas Athénou). Kromě svobody představuje i právo, za nímž kráčí dvě děti, vedoucí lva a beránka pokojně, vedle sebe. Minerva drží kopí, na jehož špici je pověšená frýgská čapka, a u jejích nohou sedí malá, ale hrdá kočka. Frýgská nebo frytická čapka je kuželovitá čepice s ohnutou špičkou, má svůj původ ve starověké Frýgii, která jí dala i název. V období Velké francouzské revoluce byla ztotožňována s původní římskou čapkou zvanou pilleus, která se dávala otrokům, propuštěným na svobodu. Odtud tedy spojení této specifické čepice se svobodou. Francouzská republika nevydržela dlouho. V Národním shromáždění se vytvořily různé skupiny zastávající různé názory a snažící se protlačit přijetí svých návrhů. Rozpory se z Národního shromáždění brzy přenesly i na běžné obyvatele. Už roku 1793 se nejsilnější stranou stali jakobíni, kteří zřídili Výbor pro veřejné blaho. Ten měl mít na starosti zásobování země, obranu, zahraniční politiku a válečnou výrobu. Do čela Výboru se
Alegorie Svobody Ilustrace z knihy M. Champfleur yho Les Chats
Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU dostal nám už známý Maxmilien Robespierre a získal tak značnou moc. Jenomže nadvláda jakobínů se zvrtla v něco, co dostalo oficiální název Teror. Jejich odpůrci byli pronásledováni a popravováni na čerstvě vynalezené gilotině, údajně jich mělo být takto popraveno na čtyřicet tisíc. Robespierrův vliv rostl a rostl, až začal být nebezpečným i mnoha členům jakobínů, když tu se na scéně dějin roku 1799 objevuje vysloužilý dělostřelec, Napoleon Bonaparte. S koncem republiky se kočky coby symbol svobody vytrácejí a když už se objevují jako symbol, tak jako symbol zla, pokrytectví a zrady. Za jeden z mála takových příkladů z té doby může posloužit frontispis z knihy Les Crimes des Papes, vydané roku 1792 v Paříži. Kočka tu sedí pro změnu u papežových nohou jako jeho pobočnice, a jak už název knihy napovídá, o papežích se v knize zrovna hezky nepíše. I když už se v 18. století objevovaly kladné názory na kočky a zastávaly se jich i významné osobnosti své doby, za zvířata hodná umístění v erbu přeci jen ještě považovány nebyly. Jejich Frontispis z knihy Les Crimes des Papes užitečnost oceňovali spíše obyčejní lidé, kteří žádné rodinné a jeho nápady při zařizování interiérů ve stylu erby nevlastnili. Ti majetnější však vlastnili holandské školy mu vynesly nemálo slávy. domy a na ty domy mohli dát domovní Jeho oblíbeným námětem je právě kočka znamení. s tenisovou raketou při odpalu – pálkující Jeden takový dům vstoupil do dějin kočka. Svůj obraz pálkující kočky vystaví díky novele Honoré de Balzaca. Dům u Théodore na Salónu, hned vedle moderně pálkující kočky – La Maison du chat-qui-pelote, vzhlížejícího portrétu Augustiny. Tím se všichni je povídka ze Scén ze života soukromého dozví o dosud tajné lásce Théodora a z Balzacovy Lidské komedie. Onen příběh je ve Augustiny. Augustina měla být provdána za vší stručnosti následující: umělec Théodore de otcova učedníka Josepha Lebase a tak rodiče Sommervieux se zamiluje do Augustiny pro lásku své dcery moc pochopení nemají. I Guillaume, dcery konzervativního obchodního přesto se nakonec vezmou v malém kostele s oblečením, který má svůj krám na Rue Saintv Saint-Leu a stejný den si Virginie, Denis v Paříži, což je právě dům obecně známý Augustinina sestra bere Lebase. Jenomže pod názvem Dům u pálkující kočky. Théodore manželství šťastné není. I když Augustina je umělec úspěšný, vyhrál Římskou cenu (ta svého nového manžela miluje, přese všechnu skutečně existuje), stal se rytířem Čestné legie http://vikulka.ic.cz/
12
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Rue du Chat-qui-Pêche, Paříž Zdroj Wikipedia Commons; autor Kmlz
snahu nedokáže pochopit Théodorovo umění. Théodor se doma zdržuje stále méně a méně, nejdřív se stýká převážně se svými uměleckými kolegy, ale pak se seznámí s vévodkyní de Carigliano, s níž naváže intimní vztah. Augustina se to dozví v zápětí, vévodkyni navštíví, ovšem žárlivá scéna se nekoná. Augustina se chce od vévodkyně naučit, jak Théodorovo umění chápat. U vévodkyně najde svůj portrét, ten portrét, který byl vystaven na Salónu a který si tam vévodkyně zakoupila. Vévodkyně nakonec pochopení pro Augustininu lásku k manželovi najde a snaží se jí pomoci, radí jí, aby použila veškerý svůj šarm a krásu, o Théodorově umění se ale nezmíní. Nic nezabere. Augustina se tedy rozhodne, že od vévodkyně získá zpět svůj portrét, pověsí ho nad postel do ložnice a oblékne se přesně tak, jako na onom obraze. Doufá, že ji Théodore uvidí opět mladou a krásnou, jaká byla před lety, když obraz maloval. Jenomže ani tohle Théodora Augustině nenavrátí. Svůj obraz Théodore 13
totiž považuje jenom za konzumní předmět, který je možno prodat a vydělat si jím na živobytí. Nic víc, nic míň. Nakonec je Augustinina snaha s portrétem poslední kapkou, Théodore vidí, že ho Augustina nechápe a rozejde se s ní. Bohužel, příběh šťastný konec nemá, manželství Théodora a Augustiny trvalo osm let, když bylo rozvedeno, bylo Augustině dvacet sedm let a zůstala sama, se zlomeným srdcem. V Paříži ještě zůstaňme. V jejím pátém obvodu, v Latinské čtvrti, se totiž nachází ulice Rue du Chat-qui-Pêche, ulice u Rybařící kočky. Vede od nábřeží Seiny Quai Saint-Michel do ulice Rue de la Huchette, a její historie sahá až do roku 1540. Tehdy nevedla na nábřeží Seiny, ale přímo až k vodě a nesla jméno Rue des Étuves, Rue du Renard či Rue des Bouticles. Rybařící kočku v názvu ulice nese podle jednoho z mála dochovaných domovních znamení, na němž je právě kočka chytající ryby. A navíc, nejde o ulici jen tak nějakou, je druhou nejužší ulicí v celé Paříži, na šířku měří Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU
Rue du Chat-qui-Pêche, Paříž Zdroj Wikipedia Commons; autor Tangopaso
pouhopouhých 180 centimetrů (tou nejužší ulicí je Sientier des Merisiers s 90 centimetry šířky). I v Praze můžeme najít kočičí domy. Jeden z nich je na dnešní adrese Uherlný trh, číslo popisné 10, v Praze 1. Kdysi byl Uhelný trh vesničkou Újezd svatého Martina, při rozšiřování Prahy roku 1234 ale musela víska ustoupit novému opevnění a zůstal jen kostelík svatého Martina. První zmínky o domu U dvou koček pochází z roku 1407, kdy patřil Jakubu Hradeckému. Tehdy se dům jmenoval U ruky, podle erbu Jakuba Hradeckého. Později se název domu měnil podle svých majitelů, U Kropáčů, U Trnků. Dům U dvou koček roku 1678 vyhořel a byl přestavěn na dům s třemi oblouky podloubí a na střeše se objevily tři vikýře a věžička ve tvaru altánu. On je dům U dvou koček vlastně moderní záležitostí, protože znamení dvou http://vikulka.ic.cz/
koček se na fasádě objevilo až na počátku 20. století. Faktem však je, že i dnes se tu nachází restaurace, fungující s menšími přestávkami už od roku 1726. V Praze stával ještě jeden dům, dům U černého kocoura. Váže se k němu následující pověst: Žil kdysi v Panské ulici v Praze bohatý měšťan. Měl hezkou, mladou ženu, tři zdravé děti, velký dům, dost peněz, nechybělo mu vůbec nic. V rodině ale sloužil muž, lakomý, závistivý. Sluha se dlouhé roky užíral myšlenkou na to, jak svého pána obrat o jeho majetek. Jednou propukla na Novém městě Pražském morová epidemie a mrtvých byly stovky. Mezi nimi bohužel i onen měšťan a jeho paní. Z dětí se stali sirotci, kteří však měli zároveň zdědit veškerý majetek po svých rodičích. Ale s tím si sluha už rady věděl, vyrobil si falešnou poslední vůli a tu ukázal notáři. Podle té falešné poslední vůle se on, sluha, měl stát poručníkem dětí, a kdyby se s dětmi něco stalo, měl se stát vlastníkem veškerého majetku. Taková poslední vůle v žádném úředníku pochybnosti nevyvolala a tak se všechno skutečně událo podle sluhových představ. Teď už zbývalo se jen zbavit dětí. I to bylo velice jednoduché, morová rána ještě doznívala a jen úřadům ohlásil, že i děti moru podlehly, nicméně byly narychlo pohřbeny do některého ze společných hrobů. Co se skutečně s dětmi stalo, to se v té době nevědělo, nikdo po dětech nepátral, nikdo s morem nechtěl přijít do kontaktu, každý se bál. Sluha si začal užívat majetku a bohatství. Hned první noc ale pocítil takový divný tlak na prsou. Otevřel oči a vyskočil leknutím, na prsou mu totiž seděl obrovský černý kocour. Jak se sluha lekl, lekl se i kocour a ošklivě sluhu poškrábal ve tváři. Sluha chtěl samozřejmě kocoura z ložnice vyhnat, ale kocour jako by se do země propadl. Když se 14
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ sluha uklidnil, šel si znovu lehnout, usnul a příští den proběhl, jako by se nic nestalo. Další noci se ale celá scéna opakovala znovu. Na třetí noc se už sluha chtěl raději přestěhovat k sousedům. K večeru vyrazil na návštěvu ke známým, ale po pár krocích za sebou uslyšel mňouknutí. Otočil se a v tu chvíli mu velký černý kocour zaťal drápy do kůže na čele. Sluha samozřejmě křičel, jednak leknutím, jednak bolestí, snažil se kocoura z obličeje setřást, ale ten se držel zuby, nehty. Tak sluha s kocourem zápasil a začal dokonce prosit kolemjdoucí, aby mu ho z hlavy sundali, ale kolemjdoucí sluhu považovali za blázna. Žádného kocoura totiž neviděli, všechno co viděli, byl pomatený muž, který mával rukama a vyděšeně řval, viděli blázna. Takhle to šlo den za dnem, až jednou sluha definitivně zmizel. Co se s ním stalo, to se dodnes neví, ale díky sluhovi, který křičel, aby ho lidé toho neviditelného černého kocoura zbavili, se domu začalo říkat U Černého kocoura. Plynuly měsíce a roky a na celou příhodu se už zapomnělo. Zůstal jen název domu. Nakonec musel dům ustoupit nové zástavbě, dnes namísto domu stojí jedna z nových kolejí piaristického kláštera. Když ale dům bourali, narazili zedníci ve zdech na tři výklenky, v nichž se nacházely tři dětské kostřičky. Kočky se objevují na nemnoha znacích obcí a měst. V severní Francii v departementu Val-d´Oise se nachází městečko Genainville, která má znak rozdělený na čtyři části. V pravém dolním rohu znaku je na bílém
Genainville, Francie Zdroj: Wikipedia Commons; autor Spedona
15
(stříbrném) pozadí černá kočka s vytaženými drápy ve skoku. Další francouzské městečko jménem Saint-Maurice-sur-Dargoigne, které leží v departementu Rhóne, má znak rozdělený na tři části. V levé půlce stojí válečník s klasem, pravá polovina je rozdělena na dvě stejné části, z níž v horní části jsou kladivo, kleště a klas obilí a v dolní části leží černá kočka pod modrým stromem.
Saint-Maurice-sur-Dargoigne, Francie Zdroj: Wikipedia Commons; autor Tretinville
Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU
Saint-Rém y-aux-Bois, Francie Zdroj: Wikipedia Commons; autor Ssire
Marrum-Westernijtsjerk, Holandsko Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
Vaugondry, Švýcarsko Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
Pruszków, Polsko Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
Vorra, Německo Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
Wust, Německo Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
http://vikulka.ic.cz/
16
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Ve východní Francii, v departementu Meurthe-et-Moselle, se nachází další město s kočkou ve znaku. Jde o městečko SaintRémy-aux-Bois a v levé spodní čtvrtině štítu mají na žlutém (zlatém) pozadí černou kočku. Černou kočku, sedící na hradbách proti ptáku má svém znaku malá vesnička v severoholandské provincii Friesland Marrum-Westernijtsjerkwapen. Tato vesnička je proslulá mezi turisty díky svým třem větrným mlýnům. Město s kočkou ve znaku, konkrétně se stříbrnou kočkou, která se hrbí a syčí na modro-žlutém pozadí, najdeme v západním Švýcarsku v distriktu Jura-Nord Vaudois. Nese název Vaugondry. Polské město Pruszków má ve znaku kočičí hlavu v hradní bráně. Nachází se nedaleko západního správního obvodu Varšavy a do dějin světa vstoupilo bohužel za druhé světové války, když odtud nacisté odvlekli do vyhlazovacích táborů celou, dost početnou, židovskou populaci. Nedaleko hranic s Českou republikou leží v Bavorsku městečko Vorra, To má v pravé půlce svého městského či obecního znaku bílou (stříbrnou) kočku na červeném pozadí. O něco severněji, rovněž v Německu, leží město Wust. To má ve znaku na žlutém pozadí černou sedící kočku. 1. ledna 2010 došlo v Německu ke změně územního uspořádání a obdoba našeho okresu, distrikt Wust se spojil se soudním Fishbeckem a vznikl „okres“ Wust-Fishbeck, jehož znak zdědil obě hlavní figury po předcích – černou kočku a rybu.
Wust – Fishbeck Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
17
Znak obce Šakvice Zdroj: Poslanecká sněmovna ČR
V České republice se nachází dvě obce s kočkou ve znaku. První z nich, Šakvice, leží v okrese Břeclav, nedaleko Hustopečí u Brna. Nejstarší zmínky o obci pocházejí z roku 1371, tehdy se jmenovala Číčovice, odtud zřejmě kočka jako obecní symbol. Jak se můžeme dočíst z oficiálních dokumentů, Šakvice získaly od 17. října 1997 obecní znak, na němž je stříbrný štít s červeným tlapatým heroldským křížem. V prvním poli stojící doleva obrácená černá kočka, ve druhé poli stojící čejka přirozených barev s červenou zbrojí, ve třetím poli černý, doleva obrácený lev s červenou zbrojí, ve čtvrtém poli černý papežský kříž. V okrese Nymburk, u Poděbrad, leží Choťánky, obec, k níž náleží ještě samoty s poetickými názvy Vrčení a Vystrkov. První zmínka o obci pochází sice až z roku 1651, ale archeologické průzkumy ukázaly, že ves je jedním z nejstarších osídlených míst v celém
Znak obce Choťánky Zdroj: Poslanecká sněmovna ČR
Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU
Erb rodiny Muyser – Lantwyck Zdroj: Wikipedia Commons; autor Fernand Brose
Středočeském kraji. 14. ledna 2000 byl Choťánkám udělen obecní znak, v jehož červeném štítě je stříbrná patrová tvrz s cimbuřím a valbovou střechou, s černou branou, dvěma kruhovými střílnami po stranách a pěti okny. A na střeše tvrze sedí zlatá kočka. Kočky se objevily i ve třech šlechtických znacích a erbech. Kočku měly ve štítu německá rodina Katzen, holandští Muyser-Lantwyck a polští Kot-Morski. Bohužel, informací o těchto rodinách je poskrovnu a tak se musíme spokojit pouze s tímto konstatováním. „Lev, znamení erbovní, u všech národů velmi vážené…“ můžeme se dočíst v Ottově naučném slovníku. Obyčejně se vyobrazuje, jak se vypíná ke skoku, stoje na zadních nohách maje pravou přední nohu pozdviženou. Protože se má na něm divokost značiti, jsou ústa jeho rozžhavená (tj. otevřená a červená), zuby vyceněné, jazyk vyplazený. V dobrém heraldickém slohu není také srsť jeho hladká, nýbrž malebně rozcuchaná, také ocas, který je vždy pozdvižen, v starší době jest jeřabatý. Časté jeho barvy jsou stříbrná, zlatá a červená, druhdy černá, zřídka modrá. Začasté mívá na hlavě korunu. Lev kráčející s pravou přední nohou vyzdviženou a ocasem nazpátek přehozeným slove lvice. Byla http://vikulka.ic.cz/
Erb rodiny Kot-Morski Zdroj: Wikipedia Commons; autor Gustavo Szwedowski de Korwin
erbovním znamením všech Markvarticův, z nichž většina lvici opustila, jen páni z Valdšteina si ji ponechali a později na čtyři lvy přeměnili. Lev byl na štítě u pánů z Náchoda, vladyk z Ustupenic, z Veselice, z Levína, Třemeských z Železna, Krucemburka, Míkovic, Selmických z Citova, Račiněvsi a Chlumu v Čechách a u pánů z Wehingen a vl. z Habštejna na Moravě. Páni z Koldic v Čechá měli jej jen ve vrchní polovici štítu a vladyky z Pnětluk jen v pravé polovici. Páni z Rožmitála a z Třemšína přibrali si jej ke sviní hlavě. Na Moravě oblíben byl lev buď stojící na třech pahrbcích (ze Žerotína, z Cítova, Šonvaldu a mnoho jiných jednoho původu) anebo z hradby vyskakující (z Kokor, Cekyně, Majetína) anebo jen ve vrchní polovici (z Konice). Vzácným erbem byla u nás lví noha (ze Mšeného, ze Šebína). Lev jest erbovním znamením království Českého, milé podívání nám, avšak i drahocenný majetek předkův. Jak vysoce jej cenili, jest viděti z pověsti o Bruncvíkovi. Lev nebýval prvotně erbem království, nýbrž erbem České země bývala orlice v plamenech a lev byl rodinným znakem Přemyslovcův. Proto se nevyskytuje po prvé ani u krále, nýbrž u markraběte Vladislava r. 1202, a od Přemysla II., který lva 18
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ dalšího o lvu, má se tím na mysli právě lev stojící na zadních nohách. Existují však i jiné lví pózy, ty už se samozřejmě do blassonu musí přesně uvést. Lev může stát na všech čtyřech nohách, může sedět, ležet, může být zobrazen pouze v horní polovině svého těla (zpravidla se říká, že jde o lva vystupujícího z …), ve třech čtvrtinách (lev vyskakující z …), a podobně.
Iluminace ze Žlutického kancionálu
již jako markrabě nosil, zůstal erbem všech panovníkův Českého království. Český lev má velikou vzácnost, totiž ocas rozštěpený, což se jinde nenajde; v rukopise kláštera oseckého vyloženo jest to jako císařský dar učiněný Přemyslovi I. r. 1204.“ Lev je skutečně heraldickou figurou zvláštního významu. Pojí se s ním takové vlastnosti jako ušlechtilost, odvaha a bojovnost. V erbech je lev nejčastěji zobrazován vzpřímeně na zadních nohách, s předními nohami nataženými před sebe a s viditelnými drápy (rampant). Tato póza má právě co nejvíce zvýraznit odvahu lva, jeho sílu i bojovnost. Právě tato póza je z hlediska heraldiky pózou základní. Do slovního popisu erbu (blassonu) se tedy nijak konkrétně nezapisuje, kde se v blassonu hovoří bez
19
Iluminace ze Žlutického kancionálu – detail erbu se lvem
Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU
Lev v útoku – Rampant Zdroj: Wikipedia Commons; autor Sodacan
Lev vystupují cí – Salient Zdroj: Wikipedia Commons; autor Sodacan
Lev ležící – Couchant Zdroj: Wikipedia Commons; autor Sodacan
Lev spící – Domant Zdroj: Wikipedia Commons; autor Sodacan
Lev kráčející – Passant Zdroj: Wikipedia Commons; autor Sodacan
Lev st ojí cí – Statant Zdroj: Wikipedia Commons; autor Sodacan
Lev sedící – Sejant Zdroj: Wikipedia Commons; autor Sodacan
Lev vyskakující – Sejant erect Zdroj: Wikipedia Commons; autor Sodacan
http://vikulka.ic.cz/
20
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Různé jsou i lví pohledy:
Lev přímo hledící – Rampant Gaurdant Zdroj: Wikipedia Commons; autor Sodacan
Lev zpět hledící – Rampant Regaurdant Zdroj: Wikipedia Commons; autor Sodacan
Lev vpřed hledící – Coward Zdroj: Wikipedia Commons; autor Sodacan
A lví ocasy:
Lev s rozštěpen ým ocasem – Queue fourche Zdroj: Wikipedia Commons; autor Sodacan
Dvouocasý lev – Queue saltire Zdroj: Wikipedia Commons; autor Sodacan
Dvouocasý lev s propleten ými ocasy – Queue saltire reverse Zdroj: Wikipedia Commons; autor Sodacan
Lev s jedním ocasem – tail nowed Zdroj: Wikipedia Commons; autor Sodacan
21
Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU Zvláštním typem lva je lev okřídlený – lev Svatého Marka. Ten bývá zobrazován v postoji na všech čtyřech nohách a s pohledem upřeným na pozorovatele. Z heraldického hlediska vlastně nejde o lva, jak se za chvilku dozvíme. Kromě toho, že okřídlený lev je atributem zmiňovaného apoštola, je také znakem města a dříve i městského státu Benátek. Lev vždycky drží knihu, v níž je latinský nápis PAX TIBI MARCE EVANGELISTA MEUS: Pokoj tobě, Marku, evangelisto můj. Lvi se často vyskytují v erbech králů a království. Těžko říci, kde poprvé se objevil názor, který se posléze vžil po celém světě, totiž, že lev je králem zvířat. Mohlo to být už ve starověkém Egyptě, existují zmínky o tom, že Egypťané lvy považovali za zvířata hrdá a odvážná, která se ráda ukazují na vyvýšených místech. A možná to bylo úplně někde jinde. Faktem je, že lev je považován za krále zvířat dodnes a všude. Spojení králů a lvů může rovněž pocházet z Bible, z knihy Danielovy,
kde Daniel vypráví a rozebírá jeden ze svých snů: „V prvním roce krále babylonského Belšasara viděl Daniel sen, měl totiž ve svém nitru jistá vidění, když byl na loži. Ten sen potom sepsal. Věc začala takto: Daniel promluvil: Ve vidění jsem během noci přihlížel tomu, jak hle, čtyři nebeské větry vzdouvají Veliké moře a z moře vystupují čtyři veliké šelmy, každá jiná. První byla jako lev, ale měla orlí křídla. Přihlížel jsem, jak jí byla potom ta křídla utržena, šelma byla zvednuta ze země, postavena na nohy jako člověk a bylo jí dáno lidské srdce. A hle, další šelma, druhá, podobná medvědu. Byla postavena k jedné straně, mezi zuby měla v tlamě tři žebra a takto k ní hovořili: Vstaň, sežer hodně masa. Po tomto jsem přihlížel dále a hle, další. Byla jako levhart a na bocích měla čtyři ptačí křídla. Ta šelma měla čtyři hlavy a byla jí dána vláda. Po tomto jsem v oněch nočních viděních přihlížel dále a hle, čtvrtá šelma strašlivá, úděsná a neobyčejně silná. Měla
Okřídlený lev Sv. Marka na fasádě Baziliky Sv. Marka v Benátkách Zdroj: Wikipedia Commons; autor Okanattah
http://vikulka.ic.cz/
22
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Lev svatého Marka na Porta San Marco v Livornu Zdroj: Wikipedia Commons; autor Lucarelli
veliké železné zuby. Požírala, drtila a to ostatní svýma nohama pošlapávala. Ta byla ale odlišná ode všech šelem, které byly před ní, a měla deset rohů. Sledoval jsem ty rohy a hle, mezi nimi vyrostl další roh, nepatrný, ale tři z dřívějších rohů byly před ním vykořeněny. A hle, na tomto rohu byly oči jako oči lidské a ústa mluvící velké věci. Přihlížel jsem, jak byly potom rozloženy trůnya usedl Věkovitý. Roucho měl jako sníh bílé a vlasy jeho hlavy čisté jak vlna, jeho trůn -- plamen ohně, jeho kola -- oheň hořící. Proudí a od něho vychází ohnivá řeka. Tisíců na tisíc mu slouží a myriády myriád stojí před ním. Soud zasedl a byly otevřeny knihy. Přihlížel jsem poté, co zazněla ta veliká slova, jaká promlouval onen roh, a hleděl jsem, dokud nebyla ta šelma zabita, její tělo zahubeno a ona dána ohni ke spálení. I zbylým šelmám odňali jejich vládu, ale prodloužení života jim bylo dáno až do jisté doby a času. V těch nočních viděních jsem přihlížel a hle -- s oblaky nebes přicházel synu 23
člověka podoben, přiblížil se až k Věkovitému a před něj směl předstoupit. Byla mu dána vláda a čest i království a všichni lidé, národy a jazyky jej budou uctívat. Jeho vláda je vládou věčnou, nepomíjivou, také jeho království, jež nebude zničeno. V duchu jsem se znepokojil, já Daniel, v hloubi svého nitra, a děsilo mne, co má hlava viděla. Přistoupil jsem k jednomu z přístojících, abych od něho nabyl o tom všem jistotu. On mi řekl, že i výklad těch věcí mi sdělí. Ty veliké šelmy, které jsou čtyři, to ze země povstanou čtyři králové. Ale kralování obdrží svatí Nejvyššího a ti budou královstvím vládnout až na věky, ba na věky věků…“ Vžitý názor akceptovala tedy i Bible, pouze lva výslovně posvětštila, jako vládce na zemi. Erby se lvem mají dodnes státy: Belgie, Bulharsko, Demokratická republika Kongo, Česká republika (a samozřejmě i bývalé Československo), Dánsko, Eritrea, Finsko, Írán, Irsko, Lotyšsko, Lucembursko, Makedonie, Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU
Znak hlavního města Prahy
Černá Hora, Holandsko, Norsko, Sierra Leone, Srí Lanka, Španělsko, Svazijsko, Švédsko, či Velká Británie. Samozřejmě, že státní znaky se v průběhu staletí měnily v závislosti na aktuální politické situaci a tak třeba Maďarsko, respektive Uherské země, měly naposledy lva ve znaku za vlády Jagellonců. Lvy měla ve štítu celá řada šlechtických rodů, z těch Českých to byli například Brtničtí z Valdštejna, ClamGallasové, z Illburka, Kapounové ze Svojkova, z Koldic, Lobkovicové, Markvartici, z Michalovic, z Rožmitálu, z Rýzmburka či Žerotínové. Z Českých měst mají ve znaku lva Bečov, Bečov nad Teplou, Bezděz, Bludov, Budišovice, Cítoliby, Čechy pod Kosířem, Děhylov, Dvůr Králové nad Labem, Horní Slavkov, Chlumec, Chotěboř, Josefův Důl, Kokořín, Kolešovice, Konstantinovy Lázně, Krupka, Kryštofovo údolí, Lovosice, Málkov, Mirošov, Olešnice, Pomezí, Potůčky, pražské části 1, 2, 3, 5, 9 a 10, Radějov, Rožnov pod Radhoštěm, Rynoltice, Sobotín, Stráž nad Ohří, Stříbro, Svojkov, Šakvice, městská část Severní Terasa v Ústí nad Labem, Velim, Velká Bíteš, Velké Losiny, Veselí nad Lužnicí, Vrdy, Zhoř, Žerotín, Žinkovy a další; aktuálně, podle databáze obecních a městských znaků a vlajek, http://vikulka.ic.cz/
kterou vede Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, má lva ve znaku nebo na vlajce 256 měst a obcí! Z velkých Evropských měst mají kromě Prahy ve znaku lva ještě kupříkladu francouzská města Lyon, Le Havre, Poitiers, Dunkerque, Arras, španělská Andalusia, Zaragoza, Córdoba, Pamplona, León, britský York, holandský Rotterdam, Eindhoven, Heerlen, Roermond, Landgraaf, Zaanstad, belgické provincie Luxembourg, Namur, Liége, Limburg, Flandry, Vlámsko, norský Fredrikstad, německý Düsseldorf, Drážďany, Lipsko, Wuppertal, Mannheim, Brunšvik (Braunschweig – z českého pohledu velmi zajímavé město v souvislosti s legendou u Bruncvíkovi a lvu), Chemnitz, Heidelberg, Erlangen, rakouský St. Pölten, Lienz, běloruské město Plovdiv, Karlovo, Troyan, Panagyurishte, finský Jakobstad, maďarský Cegléd, italská Bologna, Brescia, Perugia (okřídlený lev), Ravenna, Chioggia, lucemburská města Diekirch, Differdange, Dudelange, Echternach, Ettelbruck, Grevenmacher, Remich, Wiltz, švýcarský Winterthur, Locarno, ruský Belgorod, Rzhev, slovenská Levice, Senec, Levoča… Byť i jen vypsat panovnické a šlechtické rody, země, státy, království, nebo města, která mají ve znaku lva, by bylo nad možnosti tohoto vyprávění, protože lev, naopak od lvic, nebo panterů, je možná vůbec nejobvyklejší a nejpoužívanější heraldickou figurou.
24
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Výběr ze lvích státních znaků:
Belgie Zdroj: Wikipedia commons; autor Katepanomegas
Norsko Zdroj: Wikipedia Commons; autor Ssolbergj
Dánsko Zdroj: Wikipedia commons; autor Galico a Derfel73
Finsko Zdroj: Wikipedia Commons; autor Ssolbergj
Lot yšsko Zdroj: Wikipedia Commons; autor Ssolbergj
Lucembursko Zdroj: Wikipedia Commons; autor Ssolbergj
Holandsko Zdroj: Wikipedia Commons; autor Ssolbergj
Španělsko Zdroj: Wikipedia Commons; autor Ssolbergj
Znaky Evropských měst: 25
Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU
Lyon (Francie) Zdroj: Wikipedia Commons; autor Ec.Domnowall
Le Ha vre (Francie) Zdroj: Wikipedia Commons; autor Spedona
Dunkerque (Francie) Zdroj: Wikipedia Commons; autor Syr yatsu
York (Velká Británie) Zdroj: Wikipedia Commons; autor Syr yatsu
Zaragoza (Španělsko) Zdroj: Wikipedia Commons; autor SanchoPanzaXXI
Pamplona (Španělsko) Zdroj: Wikipedia Commons; autor Miguillen
Rotterdam (Holandsko) Zdroj: Wikipedia Commons; autor Spedona
Liége (Belgie) Zdroj: Wikipedia Commons; autor Spedona
http://vikulka.ic.cz/
26
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Plovdi v (Bělorusko) Zdroj: Wikipedia Commons; autor Cameltrader
Perugia (Itálie) Zdroj: Wikipedia Commons; autor Perugia
Düsseldorf (Něm ecko) Zdroj: Wikipedia Commons; autor Stadt Düsseldorf
Drážďany (Něm ecko) Zdroj: Wikipedia Commons; autor Stadt Dresden
Lipsko (Německo) Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
Braunschweig (Německo) Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
Winterthur (Švýcarsko) Zdroj: Wikipedia Commons; autor Fundriver
Heidel berg (Německo) Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
27
Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU
Chemnitz (Německo) Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
Grevenmacher (Lucembursko) Zdroj: Wikipedia Commons; Spanish Inquisition
Belgorod (Rusko) Zdroj: Wikipedia Commons; autor Лобачев Владимир
Levice (Sl ovensko) Zdroj: Wikipedia Commons; autor neuveden
Bečov nad Teplou Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Dvůr Králové nad Labem Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Kokořín Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Čech y pod Kosířem Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
http://vikulka.ic.cz/
28
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Krupka Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Olešnice Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Bezděz Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Konstantinovy Lázně Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Josefův Důl Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Lovosice Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Pomezí nad Ohří Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Cítoliby Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
29
Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU
Potůčky Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Velké Losin y Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Ryn oltice Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Stráž nad Ohří Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Žerotín Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Rožnov pod Radhoštěm Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Stříbro Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
Žinkovy Zdroj: Registr komunálních a obecních sym bolů REKOS
http://vikulka.ic.cz/
30
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Erby šlechtických rodů:
Erb Slovenského biskupa Andráse Antala (1780 – 1799) Zdroj: Wikipedia Commons; autor GiMa38
Erb Lucemburků Zdroj: Wikipedia Commons; autor Adelbrecht
Erb šlechtické rodiny Thurzů z níž pocházeli i významní čeští biskupové Zdroj: Wikipedia Commons; autor Arkad
Lev měl však ještě jednu vlastnost, kterou mu připsali skutečně jako první staří Egypťané. Byl považován za ochránce. Ve většině heraldických publikací o tom nic není, ani nemůže. Nejde totiž o žádnou heraldickou figuru, jde o funkci, která byla přejímána z generace na generaci, od národa k národu. Lev v podobě Sfingy stráží velkou Chepsovu pyramidu, lvi na Lví bráně strážily vstup do hlavní části města Babylónu, lvi chránili pobřeží na ostrově Délu. Lvi v podobě malých sfing byly ochrannými pomůckami starověkých Egypťanů. Není divu, že se lvi začali objevovat i před vchody do různých významných budov po celé Evropě. Ve většině případů sedí nebo leží po obou stranách hlavních vchodu, s hlavou hrdě vztyčenou. Příkladem takových hlídacích lvů může být pražské Rudolfinum. Jeho boční vchod z ulice 17. listopadu hlídají dva mohutní lvi v nadživotní velikosti z hrubozrnného pískovce. Vytesal je sochař Bohuslav Schnirch (1845 – 1901), který se krom jiného podílel třeba i na výzdobě Národního divadla.
31
Lvi se dost často objevují na nejrůznějších branách. Už byla zmíněna Ištařina brána vedoucí do hlavní části Babylónu, v kapitole o starém Řecku a Římě jsme si říkali o Mykénské Lví bráně. Dva páry lvů můžeme najít i na Lví bráně či také bráně Svatého Štěpáana, která je součástí starého opevnění města Jeruzaléma, je jednou ze sedmi bran, které jsou do staré části města vždy otevřené. Pravda, jsou jisté pochybnosti, zda jde o lvy nebo pantery, ale to už není tak podstatné. Za podstatnější je nutno zmínit skutečnost, že Lví brána nebyla lvy vyzdobena odjakživa, nechal je sem přidat až sultán Suleiman I. zvaný Nádherný na oslavu vítězství Ottomanů nad Mameluky roku 1517. Podle legendy byl Suleimanův předchůdce, sultán Selim I. chycen lvy, kteří ho chtěli sežrat proto, že dosavadní osadu chtěl proměnit ve velké město. Bůh jej ušetřil až poté, co slíbil, že kolem města vystaví velkou zeď a lvi se tak staly symboly Jeruzaléma. Legenda, byť stručná a na podrobnosti skoupá, bude mít však skutečný základ v dobách mnohem starších. Už podle Bible byli totiž lvi symbolem Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU
Rodový erb Valdštejnů Ba yerische Staatsbibliothek Mnichov, Cod. icon 326 Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
hlavního města království Judaha (Genesis 49:9). Tím hlavním městem byl samozřejmě Jeruzalém. Jiná legenda, vztahující se k Jeruzalémské Lví bráně vypráví o tom, že Suleiman nařídil obyvatelům Jeruzaléma platit tak vysoké daně, že si to obyčejní lidé nemohli dovolit. Hned první noci poté, kdy nové daně vyhlásil, zdál se Suleimanovi sen o dvou lvech, kteří k němu přicházeli s úmyslem jej sežrat. Samozřejmě se hrůzou vzbudil, hned si nechal zavolat vykladače snů a chtěl vědět, co onen sen znamená. Předstoupil tedy uznávaný a všemi respektovaný věštec a zeptal se sultána, na co před usnutím myslel. Sultán odvětil, že přemýšlel o tom, jak ztrestat všechny ty, kteří odmítají nové daně zaplatit. Věštec na to http://vikulka.ic.cz/
sultánovi oznámil, že dokud bude zneužívat lid a smýšlet špatně o svatém městě, bude se na něho Bůh zlobit. Suleiman tedy svou daňovou politiku přehodnotil a nechal vystavět hradby se Lví branou, aby město chránily před nájezdníky. Nemusíme samozřejmě jezdit do Jeruzaléma, do Mykén nebo Babylónu, abychom viděli lvy na bráně. Stačí výlet do Prahy. Lvy najdeme na obou věžích Karlova mostu. Na Staroměstské mostecké věži, kterou v letech 1380 – 1400 postavil Petr Parléř, leží dva lvi na východním průčelí věže na hlavami mocných a pod nohama světců. Pravda, dnes už na Staroměstské mostecké věži najdeme jen pískovcovou kopii, ta 32
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Brána Svatého Štěpána v Jeruzalémě Zdroj: Wikipedia Commons; autor Pontificake
původní Parléřova socha je vystavena v Lapidáriu Národního muzea a na rozdíl od kopie, na originálu je ještě místy znatelná polychromie a zlacení. Kdysi byl tedy onen lev vyveden v barvách a zlatě. Na druhé straně Karlova mostu stojí Malostranské mostecké věže. Původně tu stála jen menší Juditina věž, která chránila 33
vstup, kam jinam, než na Juditin most. Ve 14. a 15. století byla věž přestavena, byla přidána současná brána a dostavena vyšší věž. Zatímco lvi na Staroměstské bráně jsou perfektně viditelní, malý kamenný lev nad branou mezi věžemi na Malostranském konci mostu je díky času už dost nevýrazný a kdo o něm neví, snadno ho přehlédne. Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU
Detail lvů z Brány Svatého Štěpána v Jeruzalémě Zdroj: Wikipedia Commons; autor Kirschblut
Lvi hlídají i Leopoldovu bránu, která uzavírá vnitřní část opevnění Vyšehradu. Byla postavena před rokem 1670 Carlem Luragem podle severoitalských vzorů. Bránu střeží dva lvi od sochaře Giovanni Battisty Allia.
Lvi stráží také celou řadu mostů po celém světě. Ty nejnádhernější Lví mosty jsou možná v kanadském Vancouveru, bulharské Sofii, floridském St. Augustinu, nebo v maďarské Budapešti. Hned čtyři lvy najdeme
Karlův most a památná lípa, František Xaver Sandmann (1840) Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
http://vikulka.ic.cz/
34
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Lions Gate Bridge mezi Britskou Kolumbií a Vancouverem, pohled ze Stanleyho parku Zdroj: Wikipedia Commons; autor JuWiki2
na mostě přes Griboedovův kanál v St. Petersburgu v Rusku. Nejdelší z uvedených mostů je hned ten první, který spojuje město Vancouver s Britskou Kolumbií a vede přes záliv Burrard
Dva lvi, pohled z mostu Lions Gate Bridge Zdroj: Wikipedia Commons; autor Voyager
35
Inlet. Je dlouhý celých 1.823 metrů, mostní věže jsou vysoké 111 metrů a pod mostem mohou bez problémů proplout lodě vysoké až 61 až 61 metrů. Stavba mostu začala roku 1890. Most nese název Lví brána, ale žádné sochy lvů na něm kupodivu nenajdeme. Oni lvi jsou totiž dva horské vrcholy, které se majestátně tyčí na sever od mostu a podtrhují úžasnou přírodní kulisu okolí. Druhý nejdelší Most lvů spojuje město St. Augustine na Floridě s jedním z jeho předměstí, které leží na ostrově a jmenuje se Anastasia Island přes zátoku Matanzas Bay. Stavba mostu začala roku 1925 a trvala dva roky. Most byl roku 2010 zahrnut mezi 10 nejkrásnějších mostů celých Spojených států amerických. Své jméno most nese díky dvě mramorovým sochám Medicejských lvů. Medicejský lev je jedna určitá sochařská póza. Vychází z prapůvodních soch dvou lvů, které byly umístěny ve Ville Medici v Římě někdy na začátku 17. století. Jde o stojícího lva, s hlavou hrdě vztyčenou, který má pod jednou přední tlapou kouli. Koule může být chápána i jako zeměkoule, naše planeta, přičemž lva by pak bylo možno považovat za ochránce celého Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU břehy čtvrtí hlavního maďarského města Budu a Pest. S trochou nadsázky by se dalo říci, že Budapešť je Budapeští jenom díky tomuto mostu. Otevřen byl roku 1849 a jméno nese po svém konstruktéru a hlavnímu investorovi Istvánu Széchenyimu. Ve své době byl tak mohutný a dlouhý vysutý most skutečným inženýrským zázrakem. Taková významná stavba nemohla zůstat jen tak, bylo nutno zajistit jí ochranu. Proto na obou koncích mostu leží dva lvi a střeží klid Medicejští lvi na Mostu Lvů v St. Augustine na Floridě (USA) a pořádek na mostě a v jeho Zdroj: Wikipedia commons; autor Mainstreetmark okolí. Most Čtyř lvů světa. Medicejští lvi byli v dějinách oblíbeni a v ruském St. Petersburgu je sice nejmenší, ale hojně kopírováni nejrůznějšími umělci, bez lvů by se také neobešel. Měří 28 metrů a najdeme je proto na většině křesťansky je jenom pro pěší, ale čtyři lvi, vždy dva na smýšlející části světa. obou koncích, drží ve svých tlamách celou Lví most v bulharské Sofii překlenuje nosnou konstrukci mostu. Spojuje ulice vody řeky Vladaya. Byl postaven v letech 1889 Malaya Podyacheskaya a L´vinyi přes kanál – 1891 českým architektem Václavem Griboedov a otevřen byl roku 1825. Podobu Proškem. Pomáhal mu jeho bratr Jozef a mostu vymysleli architekti Wilhelm von synovci Bohdan a Jiří Proškové. Most spojuje Traitteur a Basil Christianowicz. bulvár Marie Luisy a bulvár Slivnitsa v samotném historickém jádru města. Kdysi se most jmenoval Strakatý, protože byl vyzdoben červenými a žlutými pruhy, když se ale na mostě objevily bronzové lví sochy, začal se používat současný název Lví most. Jen pro zajímavost, rodina Prošků navrhla a realizovala i stavbu dalšího mostu v Sofii, Orlího, a jeden z bronzových lvů se objevil na bankovce 20 lev, používané v letech 1999 – 2007. Nejkrásnější most v Budapešti a vlastně v celém Maďarsku je vysutý most Lánchíd, nebo Medicejský lev v Loggia dei Lanzi ve Florencii most Széchenyiův. Spojuje Zdroj: Wikipedia Commons; autor Sailko http://vikulka.ic.cz/
36
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Lví strážci Lvího mostu v Sofii Zdroj: Wikipedia Commons; autor Nikola Gruev
Budapešťský Sz échen yiův most Zdroj: Wikipedia commons; a utor Matti Parkkonen
37
Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU
Detail lva na Széchenyiově most ě v Budapešti Zdroj: Wikipedia commons; autor Daniel Csörföl y
Lví most v St. Petersburgu Zdroj: Wikipedia commons; autor Heidas
http://vikulka.ic.cz/
38
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Ani lví domovní znamení nejsou ojedinělými, vždyť jen v Praze jich je celá řada. Dům u modrého lva č.p. 507 je původně gotický, po klasicistní rekonstrukci z 18. století zůstalo gotické již jen jádro a současná podoba je po rekonstrukci ze století 19. Dům U tří zlatých lvů č.p. 420 byl vystavěn také za doby gotiky. Stojí na nároží Uhelného trhu a Skořepky, v letech 1532 – 1544 patřil měšťanu Vítu Skořepovi, který jej přestavěl. Další přestavba proběhla v 17. století s novým majitelem, kameníkem Janem Křtitelem Alliem z Löwenthalu a právě tehdy se fasádě objevili tři lvi v domovním znamení. Roku 1787 tu bydlel i Wolfgang Amadeus Mozart při příležitosti premiéry opery Don Giovanni ve Stavovském (dnešním Tylově) divadle. Dům U zlatého lva č.p. 261 je z doby pozdější, renesanční. Bývala tu původně sladovna, z ní se však dochovaly pouze sklepy. Sladovnu dal roku 1587 strhnout tehdejší majitel Vít Skála a na jejím místě vystavěl renesanční dům pro svého zetě, humanistického spisovatele Bartoloměj Havlíka z Varvažova. Další přestavba domu
proběhla roku 1608, opět s novým majitelem Václavem Trostem z Tifenthalu, tehdy dům získal další patro a lva do znaku. Dům U bílého lva č.p. 555 stojí na Starém Městě pražském na Celetné ulici. Původně, ve 13. století, tu stával pozdně románský dům, z něhož se zachovala pouze část sklepení. V patnáctém století se z původního velkého pozemku oddělily dva menší, na nichž dnes stojí Sixtův dům a dům U tří mečů. O domě U bílého lva není zmínky až do roku 1702. Tehdy byl dům renesančně přestavován a mimo jiné se tu začalo šenkovat pivo. Od roku 1732 byl majitelem domu malíř Jan Adam Schöpf, od roku 1739 Jan Václav Kaňka. Oba na něm samozřejmě dělali úpravy a opravy. Ve dvacátých letech 19. století byl dům přestavěn klasicistně, roku 1906 secesně a při této úpravě dům získal i současné domovní znamení. Dům U Českého lva, někdy zvaný také jako dům U Zlatého jelena, č.p. 598, stojí také na Starém městě pražském. První zmínka o tomto domu pochází z roku 1366, tehdy tu stál dům románský, ve 13. století rozšiřovaný. Na počátku 17. století dům vlastnili páni
Dům U minuty v Praze na Staroměstském náměstí Zdroj: Wikipedia Commons; autor Ben Skála
39
Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU z Mitrovic, po nich hrabata z Bubna. Oba rody prováděly úpravy domu podle svých přestav. V 18. století proběhla barokní přestavba, nicméně současná podoba domu je ještě o něco mladší. Dům U minuty č.p. 3 na Staroměstském náměstí zná téměř každý. Je to ten nádherný, sgrafity vyzdobený dům, navazující bezprostředně v zástavbě na Staroměstskou radnici. Původní gotický dům pochází z 15. století, později byl sice upravován, ale své gotické kouzlo neztratil. Rád domu změnila snad jen přestavba z roku 1938, teprve tehdy totiž dům získal podloubí. Kromě toho, že tu v letech 1889 – 1896 bydlel s rodiči Franz Kafka, bývala tu také lékárna U Bílého lva. Zřejmě tehdy bylo na dům přidáno i domovní, či spíše obchodní, znamení bílého lva orientované směrem ke Staroměstskému náměstí. Nejde však o klasické domovní znamení ve smyslu reliéfu, je to v podstatě samostatná socha v nice mezi okny v prvním patře. Takových lvích strážných soch na domech je v Praze celá řada, některé zdroje uvádí přesné číslo - 29. Na domech v Rytířské ulici na Starém městě pražském najdeme hned čtyři takové lvy. Dva jsou na fasádě Staroměstské tržnice, další dva najdeme na nároží Rytířské ulice a Melantrichovy ulice na domu U dvou červených lvů. Dnes je v tomto domě hotel. Dvojice lvů hlídá starý rokokový Pachtův palác, sedí v průjezdu domu a vítají příchozí. Sochy jsou v téměř životní velikosti, na výšku mají 130 centimetrů. Bohužel se však neví, kdo je autorem soch, původní majitel Hubert Karel Pacht z Rájova je sen snad nechal dovézt na objednávku z Francie. Křáčí-li lev dozadu, jde o lvici. Identifikování lvic v erbech a štítech je trošku komplikované, protože to není obecně uznávaný názor. V mnohé literatuře se můžeme dočíst, že lvice v heraldice neexistují vůbec, jindy, že lvicí je nutno rozumět figuru lva kráčejícího dopředu – tedy směrem doleva a doprava pouze hledícího. Dokonce je možné, že taková „heraldická“ lvice, je podobně jako Český dvouocasý lev raritou, jíž se mohly honosit pouze rody Markvarticů a Valdštejnů. Markvarticové byli starobylým šlechtickým rodem, jedním z nejstarších šlechticů severních Čech vůbec. Své jméno si http://vikulka.ic.cz/
drželi po prvním doloženém prapředku Markvartovi. Zmínky o něm pocházejí už z roku 1159, tedy z doby vlády Přemyslovců. Markvart za své služby panovníkovi získal rozsáhlá území podél toku řeky Jizery a jeho potomci tu zakládali mnohé vsi, hrady, později i zámky a kláštery. Díky ženění a provdávání se utvořila celá řada rodových linií, Lemberkové, Vartenberkové, z Michalovic, ze Zvířetic, nebo Valdštejnové. Rod Valdštejnů, s nejznámějším jeho členem, kontroverzním vojevůdcem Albrechtem z Valdštejna, dostal svůj název podle hradu, který se stal jejich domovem, hradu Valdštejn. Hrad s německým názvem Waldstein byl založen mezi lety 1260 – 1280 Jaroslavem z Hruštice, nebo jeho synem Zdeňkem. Zpočátku i Valdštejnové používali ve svém erbu lva, stejně jako Markvartici. Později svůj erb rozčtvrtili, tak, že vždy ve dvou protilehlých polích jsou žlutý lev na modrém poli a modrý lev ve žlutém poli. S oněmi lvicemi je to i tady nejasné, protože na mnoha erbech jde o lvy kráčející doleva, dopředu a dopředu i hledící, na dalších vyobrazeních lvi kráčejí proti sobě a může tak jít tedy o lvy a lvice. Roku 1621 přidal Adam z Valdštejna do štítu ještě císařského orla držícího ve spárech kotvu a palmovou ratolest a v roce 1758 byl přidán ještě erb Vartenberků, zřejmě, aby se to všechno nepletlo. Hledí-li kráčející lev na pozorovatele, není to lev, ale levhart, nebo leopard. Je to případ právě okřídleného lva apoštola Marka. Ze středověkých bestiářů se dočteme,
Lev kráčející, přímo hledící – passant guardant – leopard Zdroj: Wikipedia commons; autor Sodacan
40
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ že leopard je potomek narodivší se, když se spáří lev s kočkou zvanou Pard. Další věhlasný heraldik, Nicolas Upton, v 15. století napsal: „Leopard je nejvíce krvelačné zvíře, které se rodí ze lva a zvířete zvaného pard.“ A dodal, že jde o zvíře, které se nebojí pohlédnout do očí kolem stojícím lovcům, což vysvětluje i postoj leoparda jako heraldické figury. Páření lva s pardem je důležité pro učení významu leoparda – jde o levobočka. Vysvětluje to mnohé, když se podíváme na to, kdo leoparda měl ve znaku. Za leopardy v erbech a štítech se musíme vydat do Anglie jedenáctého století. Kolem roku 1028 se tu totiž narodil Vilém I. Dobyvatel, v letech 1035 – 1087 normandský vévoda a 1066 – 1087 anglický král. Doposud Anglii vládl Eduard Vyznavač. Jelikož zůstal bezdětným, vyjádřil před smrtí svou vůli, aby se jeho následníkem stal právě Vilém I. Dobyvatel. Jenomže, jak už to tak bývá, po smrti Eduardově vznesl na anglický trůn nárok i někdo jiný – norský král Harald III. Hardrada a anglický šlechtický rod Godwinsonů. Spor vyhráli právě Godwinsonové a Vilém I. byl uspokojen přidělením titulu normandského vévody. S tím se samozřejmě Vilém I. nemohl uspokojit a tak se v září roku 1066 vylodil se svým vojskem na březích Anglie a 14. října 1066 se střetl v vládnoucím králem Haroldem II. Godwinsonem ve slavné bitvě u Hastingsu. Vilém I. vyhrál, Harold II. byl v bitvě zabit. Z Víléma se stal dobyvatel a král Anglie. Období vlády neměl zrovna jednoduché, musel rovnat spory mezi anglosasy a normany,
Erb normandských vévodů Zdroj: Wikipedia commons; volná licence
41
musel řešit politické problémy s dánským králem Svenem, ušetřen nezůstal ani problémů s církví. Jeho činy nevyzněly do prázdna, byly sepsány a popsány v mnoha anglosaských kronikách. Ovšem v těchto kronikách ho nelze hledat pod jménem Vilém I. Dobyvatel, vystupuje tu zásadně jako Vilém Bastard. Byl totiž nemanželským potomkem vévody Roberta I. Normandského a jeho neurozené milenky, dcery koželuha z Falaise, Herlevy (Arlette). Díky Vilému I. se do znaku Anglie dostali hned tři leopardi, jsou zlatí na červeném pozadí. A díky Vilému I. se do znaku normanských vévodů dostali dva leopardi, rovněž zlatí na červeném pozadí. Tři leopardi ve znaku Anglie se uchytili s menšími přestávkami natrvalo. Vládnoucí rody se sice měnily, s nimi se měnil i anglický erb, ale tři zlatí leopardi na červeném se tu objevovali pravidelně. Takovou malou perličkou v dějinách Anglie je, že od roku 1195 používal leopardí erb i král se lvy ve jménu, Richard I. Lví Srdce (Richard I. Lionheart; latinsky Richardus I. Cor leonis; mezi araby známý jako Malik Rik). V heraldice najdeme jeden leopardí speciální prvek. Odborně se mu říká jessantde-lys a používali ho kupříkladu biskupové z Herefordu (ti jej užívají dokonce dodnes), či Sir Nicolas de Cauntelo. Jessant-de-lys je v podstatě lví hlava hledící na pozorovatele, tedy hlava leopardí, v kombinaci s jinou heraldickou figurou fleur-de-lys. Fleur-de-lys se dá z francouzštiny předložit jako „květ lilie“ a je to figura dost častá i na mnoha státních
Erb Edwarda, prince Waleského (1301 – 1307) Zdroj: Wikipedia commons; volná licence
Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU
Královský erb Anglie užívaný v letech 1340 -1367 Zdroj: Wikipedia commons; volná licence
znacích. Podíváme-li se na anglické historické státní znaky, pak opakování fleur-de-lys ve zlaté barvě na modrém pozadí se střídá právě se zlatými leopardy na červeném. Opakující se fleur-de-lys ve zlaté barvě na modrém pozadí se vyskytoval na většině historických státních znaků Francie. Spojení státního znaku Anglického a Francouzského může dobře dokumentovat třeba život Richarda Lví Srdce. Ten měl sice rodový přídomek Plantagenet, což je to samé jako z Anjou. Nevyrůstal totiž v Anglii, nýbrž ve francouzském Anjou a se svým otcem a bratrem přísahal 6. ledna 1169 vazalskou poslušnost francouzskému králi Ludvíkovi VII. K manželskému spojení králů a královen Francie a Anglie došlo v historii mnohokrát, mnohokrát Francie s Anglií spolupracovala, mnohokrát se obě země rozhádaly a vedly války, historických vazeb však bylo tolik, že heraldické spojení anglických leopardů a francouzských květů lilie není ničím překvapivým. Jako lev ve skoku, jen s delším krkem, špičatější tlamou, a s plameny šlehajícími z tlamy a někdy i z uší, se v heraldice zobrazuje panter. Někdy může mít heraldický panter i rohy. Taková panteří póza se označuje většinou jako „rozzlobený panter“. Důvod, proč jsou heraldičtí panteři takto zobrazovaní opět naznačují středověké bestiáře, podle nichž panteři vylučují zvláštní vůni, přitažlivou pro všechna ostatní zvířata. Nutno je ovšem uvést, že panter ve středověku nebyl panterem dnešním. Dnešní panter je jaguár či
http://vikulka.ic.cz/
Královský erb Anglie užívaný v letech 1395 – 1399 Zdroj: Wikipedia commons; volná licence
levhart v ryze černé melanické formě. Středověký panter byl tečkovaný. Pantera měl ve znaku král Jindřich VI. Lucemburský, který si jej vybral z důvodu, který sám popsal: „Král by měl mít tolik vynikajících vlastností, kolik má panter skvrn, potom lidé budou teprve svého krále milovat a následovat jej stejně, jako následují ostatní zvířata pantera pro jeho nádhernou a opojnou vůni.“ Jindřich VI. Lucemburský se narodil roku 1252 a zemřel 5. června 1288 jako syn Jindřicha V. a Markéty, dcery hraběte Jindřicha z Baru a proslul jako udatný válečník a neohrožený milovník rytířských turnajů. Záliba ve válce byla příčinou i jeho smrti. Jindřich VI. byl zabit v bitvě u Worringenu, která se odehrála kvůli nevyřešeným sporům o dědictví Jindřichova otce. Jedna větev anglického královského rodu Plantagenetů (z Anjou) se nazývá Lancasterská. Jejich hlavním znakem byla Lancasterská červená růže, na velkém znaku Lancasterů ale najdeme i pantera. Lancasterové svůj původ odvozovali od Jana z Gentu, třetího syna krále Eduarda III. Třetí syn se jen málokdy dočkal možnosti usednout na královský trůn, v pořadí třetí potomci se nemohli těšit ani na žádné velké dědictví po rodičích. Byl to případ i Jana z Gentu. Nedostatek majetku si ale Jan vynahradil sňatkem s Blankou z Lancasteru. Své panství spravoval zřejmě dobře, protože vzkvétalo. Synovec Jana z Gentu Richard II. jej jmenoval 42
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Mozaika s Lancasterskou růží ve Williamson Park v Lancasteru (Anglie) Zdroj: Wikipedia commons; volná licence
vévodou z Lancasteru, díky čemuž se Jan mohl těšit i nemalé politické vážnosti. Dějiny jsou nevyzpytatelné, po smrti Richarda II. roku 1399 byly Lancasterům všechny majetky zabaveny a Janův syn a dědic Jindřich z Bolingbroke byl ze země vyhnán. Anglii vládl Richard III., despota, který v Anglii moc přátel neměl. Nespokojenosti obyvatel využil právě Jindřich z Bolingbroke, Richarda III. porazil, sesadil z trůnu a nechal uvěznit. Ve vězení Richard III. zemřel a Jindřich, pořadovým číslem IV. se nechal korunovat na anglického 43
krále. Lancasterové v osobách Jindřicha IV., V. a VI. vládli Anglii od 30. září 1399 do 4. března 1461. Panteři jsou v heraldice poměrně vzácní. Kromě dvou šlechtických erbů zdobí již jen znak rakouské spolkové země Štýrsko a jeho hlavního správního centra Štýrského Hradce. Ve znacích mají jak Štýrsko, tak Štýrský Hradec, stříbrného pantera s červenou zbrojí a ohněm, stojícího v zeleném štítu. Jen městský panter má na hlavně navíc ještě zlatou korunu. Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU
Erb vévodů Št ýrských Ilustrace z knihy Hugo Gerharda Ströhla Wappenrolle Österreich - Ungarns Zdroj: Wikipedia commons; volná licence
Samotné Štýrsko leží na jihovýchodním území Rakouska a je druhou největší rakouskou spolkovou zemí. Dnešní rozloha 16 388 kilometrů čtverečních je už jen zhruba dvoutřetinovou částí původního http://vikulka.ic.cz/
historického území. Roku 1918 totiž bylo v důsledku konce, a Rakousko-Uherské prohry, první světové války rozděleno na současné Štýrsko a tak zvané Dolní Štýrsko, které se stalo součástí nově vzniknuvšího království 44
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ panovnických rodů, má bohatou kulturní i uměleckou minulost, nicméně kočky v ní roli nehrají. I v moderní době mají znaky a symboly své místo, bohužel povětšinou už jen ve smyslu reklamním. Kdo by neznal boty značky Puma, auta Jaguar, značku Hello Kitty, už poměrně známý je také Gepard, poskytovatel hypoték… jen ten smysl a historické souvislosti se nějak vytratily a umělecká kvalita ustoupila tlaku konzumní společnosti. Městský znak Štýrského Hradce (Rakousko) Zdroj: Wikipedia commons; volná licence
Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Jugoslávie a ještě později Slovinska. Jen pro zajímavost, v letech 1261 až 1276 bylo Štýrsko součástí Českého království, o což se zasloužil Přemysl Otakar II. Sturm Graz, Štýrský Hradec, je rovněž druhé největší město v Rakousku. Pravděpodobně nejstarší území Hradce leží na vrchu Schlossberg, základy tamější věže a pevnosti pocházejí z 9. století. Samotné osídlení území, na němž dnešní město stojí, je ale mnohem staršího data, první osadu tu postavili již Římané. Název Hradec se poprvé v listinách objevuje až v roce 1128, kdy tu vládli vévodové Babenbergští. Město sloužilo v minulosti jako sídlo mnoha významných
Znak spolkové rakouské země Št ýrsko Zdroj: Wikipedia commons; volná licence
45
Vikulka, CZ
S KOČKOU VE ZNAKU
http://vikulka.ic.cz/
46
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB
KOIČÍ DĚJEPIS
Vít Štejnar © 2011-2016
47
Vikulka, CZ
