TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis. Poštovní kočky

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis

Poštovní kočky Vít Štejnar 2011 - 2016

Vít Štejnar

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ

2011 - 2016

Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptol emaiovského období 664 – 30 před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS

Poštovní kočky

Text © Vít Štejnar 2011 - 2016

KOČKY JSOU PROHNANĚJŠÍ NEŽ PSI. TĚŽKO NAJDETE OSM KOČEK , KTERÉ BY TÁHLY SANĚ . JEFF VALDEZ

POŠTOVNÍ KOČKY

POŠTOVNÍ KOČKY

Kočička Jessie urazila tři tisíce kilometrů cesty napříč Austrálií, aby se vrátila svého starého domova. V roce 2010 se její majitelé přestěhovali z jihoaustralské Ungarry poblíž Adelaide na sever, do města Darwinu. S sebou si do nového domova chtěli přivést i kočičku Jessie. Té se však nechtělo a tak z nového domova brzy utekla a vydala se na strastiplnou cestu zpět domů. Pravděpodobně jí k přežití pomohla náhoda, neboť ten rok se údajně přemnožily myši a rovněž nadprůměrně pršelo, takže Jessie měla cestou stále dost potravy a pití a to i přes to, že musela překonat rozlehlou poušť. Cesta jí

trvala více než rok, konkrétně od března 2010 do května 2011, když se ale Jessie objevila ve svém starém domově, poznali jí přátelé odstěhované rodiny a fotku Jessie poslali do Darwinu. Majitelka Jessie, paní Sheree Galeová její totožnost potvrdila. Jessie se prostě nový domov nezalíbil a tak se rozhodla vrátit se zpět, kde s novými majiteli zůstali její dva sourozenci. Tuto zprávu přinesla světová média koncem roku 2011. Staršího data, z jara roku 2002 pochází zpráva o kočičce jménem Cacao. Ta žila u své majitelky, paní Silvie Fevre-Pierre zpočátku jako koťátko spokojeně, když ale povyrostla,

Pohlednice z roku 1900 Nurnberg Theo Stroefer's Kunstverlag Zdroj: Wikipedia commons; volná licence

http://vikulka.ic.cz/

8


Pohlednice z roku 1900 Nürnberg Theo Stroefer's Kunstanstalt Serie V Tiere no 637 Zdroj: Wikipedia commons; volná licence

začala jí její vlastní kočičí máma Mirtilla terorizovat. Když se situace stala neúnosnou, rozhodla se paní Fevre-Pierre odvézt Cacao ke svému dědečkovi do vesnice vzdálené více než sto kilometrů. Netrvalo ale dlouho a starý pán paní Pierrové ohlásil, že se Cacao ztratila. Několik týdnů jí hledal, ale nenašel. Rodina samozřejmě truchlila a s postupujícím časem už se smířila s nejhorším. Jenomže po několika měsících se Cacao, unavená, poškrábaná a zubožená, objevila před prahem domu paní Pierrové. Ta jí okamžitě poznala. A Cacao poznala i její kočičí máma Mirtilla, která strastiplnou cestu Cacao odměnila tím, že jí přestala napadat a z obou koček se staly velké kamarádky. Cacao se ve své době stala nefalšovanou francouzskou kočičí hrdinkou, psaly o ní všechny noviny a informovala všechna média. Schopnost koček vrátit se domů kdykoliv a odkudkoliv je známá už dlouhá staletí. Cacao a Jessie zdaleka nejsou jediné kočičky, které podnikly takové dlouhé cesty jen pro svůj klid a znovunalezení ztracené pohody. A jak už to tak bývá, člověk se toho snažil využít. 4. března roku 1876 vyšel v New 9

York Times článek o využití koček při poštovní přepravě v belgickém městě Liége. Samotnému poštovnímu zaměstnání předcházely přípravy a zkoušky, kdy 37 koček bylo odvezeno přes 30 kilometrů od svých domovů, a zjišťovalo se, zda se všechny v pořádku vrátí domů a za jak dlouho to stihnou. Výzkum prováděla dokonce speciální společnost The Belgian Society for the Elevation of the Domestic Cat (alespoň tak onu společnost jmenuje The New York Times). Kočky byly vypuštěny ve dvě hodiny odpoledne na pro ně absolutně neznámém místě. Během přepravy samozřejmě kočky neměly možnost sledovat ani ubíhající krajinu. Domů se vrátily všechny. První kočka třicetikilometrovou vzdálenost urazila za méně než pět hodin a nejpomalejší se vrátila za necelých 24 hodin. Tak bylo rozhodnuto. Poštu mezi městem a jednotlivými venkovskými usedlostmi měly obstarávat kočky. Dostaly na záda nepromokavé vaky, do nichž se pošta zastrčila, a mohly být vypuštěny. Bohužel už se nikde nepíše o tom, jak se kočičí pošta osvědčila, zřejmě se ale opět projevil známý

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY fakt, že kočky jsou tu k okrase světa, ne na práci. I když se nikde nevyskytují záznamy o poštovních kočkách, je nanejvýš pravděpodobné, že každá poštovní pobočka nějakou tu kočku domácí mívala z jednoho prostého důvodu – kvůli hlodavcům, kteří mohli zničit či poškodit poštovní balíky uložené ve skladech a připravené k odeslání na místo určení. Konečně, z obdobného důvodu už staří Číňané a Japonci drželi kočky v knihovnách a dodnes kočičí tlupy stráží sbírky v depozitářích nejrůznějších muzeí. Někdy na konci devatenáctého nebo začátku dvacátého století se v Hartfordu, Connecticut, v USA vysypal z jednoho z poštovních pytlů, k údivu všech, kromě dopisů i malý černý kocourek. Osazenstvo poštovního úřadu mu samozřejmě hned dalo napít i najíst, pytel byl totiž odeslán z New Yorku a cesta musela trvat nejméně 12 hodin. Najedené kotě se pak stočilo do klubíčka, přitisklo se k místní kokršpanělce Koko a usnulo. Když se probralo, dostalo znovu najíst, a uvědomilo si, že mu tu zřejmě bude dobře. A tak kocourek Tommy, řečený Pošťák, už na poště zůstal. Jako nejpravděpodobnější vysvětlení celé té záhady se uvádí možnost, že šlo o kotě už dospělé kočky, která na

Ilustrace z knihy The Adventures of Tomm y Postoffi ce od Gabrielle E. Jackson, New York, 1910


Ilustrace z knihy The Adventures of Tomm y Postoffi ce od Gabrielle E. Jackson, New York, 1910

newyorské pobočce hledala pro své malé nejvhodnější místa ke spánku. Poštovní pytel nebyl zjevně nejlepším nápadem. Po konzultaci přednostů poštovních kanceláří v Hartfordu a New Yorku se Tommy v Hartfordu usadil trvale s tím, že má navázat na dlouholetou tradici poštovní kočky, kterou začala jeho matka. Tommy vyrostl v nádherného černobílého kocoura, který vždycky perfektně pečoval o svůj kožich. Zaměstnanci pošty ho zásobovali dostatkem jídla i pití, mnohdy s ním sdíleli i své vlastní svačiny. Osvědčil se jako vynikající lovec myší a tuto svou službu údajně vykonával svědomitě a velice odpovědně. Rovněž svou packou pomáhal razítkovat dopisy. Jen jednou měl porušit poštovní předpisy, když omylem neoprávněně vnikl do jednoho z balíčků. Vzhledem ke skutečnosti, že v tomto balíčku byla přepravována šanta kočičí, tedy rostlina, která působí na kočky stejně jako na lidi kupříkladu marihuana, a kocourek nebyl v době spáchání činu příčetný, bylo mu vše odpuštěno. Dodatečně se pak zjistilo, že Tommy vlastně žádné předpisy neporušil, protože balíček byl adresován jemu! Že byl Tommy kocour nádherný, o tom není pochyb. Totiž, jednou ho jeho majitelé – poláci přihlásili na kočičí výstavu Hartfordu. Tommy získal modrou stuhu, jíž se oceňovala především kočičí inteligence. Pošťáci totiž s Tommym nacvičili spoustu kousků, jimiž bavili sebe i obecenstvo na nejrůznějších dobročinných akcích. 10


Ilustrace z knihy The Adventures of Tomm y Post office od Ga brielle E. Jackson, New York, 1910

Jen díky lidské nenávisti poznal ramena a utekl. Přeci jen to ale nebyl kocour Tommy i dost velkou dávku utrpení. Pošťák, strašpytel a když zjistil, že Owney kočky který měl na starosti sklad, a který se toleruje, nakonec se s ním spřátelil tak, že s Tommym nejvíce kamarádil odjel na dokonce jedli z jedné misky. dovolenou a přišel za něho zástupce. Ten Kdy Tommy zemřel, to se neví. Prožil kočky nesnášel a tak Tommyho ze skladu prý ale dlouhý a až na tu příhodu se vyhazoval. Tommy to nesl těžce, ale jednou se zástupcem i spokojený život. Ví se jen, že byl mu přeci jen podařilo do skladu proklouznout naživu ještě roku 1905, kdy jeho životopis a uvelebit se na pošťákově posteli. Nebylo to v knižní podobě pod názvem Tommy nic neobvyklého, za normálního běhu věcí se na této posteli povaloval často. Jenomže nenávisti plný zástupce kocourka vzal a hodil do rozpálených kamen. Za své vzal Tommyho nádherný kožich, těžce popálené měl tělo i tlapky a uhořel mu kousek ocásku. Kocouří bolestný řev přivolal ihned ostatní zaměstnance, kteří ho začali ošetřovat. V nastalém zmatku zástupce zmizel. Do práce už nepřišel a nikdo pořádně neví, co se s ním dál dělo. Nevypátrala ho dokonce ani policie. Každopádně zaměstnanci pošty se o Tommyho starali dnem i nocí jak nejlépe mohli a Tommy se nakonec uzdravil. Jednou se na poštu v Hartfordu přijel podívat státní poštovní maskot, pes jménem Owney. Byl poměrně slavný a oblíbený a roku 2011 se dostal i na jednu ze známek. Když Owney vystoupil z poštovního vlaku a jeho Pohlednice z roku 1903 pohled se střetl s pohledem Wilhelm Schwar, 1860-1943 Zdroj: Wikipedia commons; volná licence Tommyho, Tommy vzal nohy na 11

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY

Pohlednice z roku 1888 s reklamou na společn ost Hood´s Sarsaparilla Zdroj: Wikipedia commons; volná licence

Postoffice sepsala Gabrielle E. Jackson. Kniha vyšla v srpnu roku 1905 v nakladatelství A. C. McClury & Co. v Chicagu. Kočky od pradávna oslňovaly svět svou krásou. Není divu, že se mnohokrát dostaly i na pohlednice a známky. První, koho napadlo, že by se na dopis mohly lepit známky, byl roku 1835 Slovinec Lovrenc Košir. Slovy Mistra Járy Cimrmana, tehdejší rakousko-uherské úřady však byly natolik zkostnatělé, že jeho návrhy odmítly. O dva roky později měl týž nápad James Chalmers, ani on nepochodil. Jenomže ve stejné době vyšel ve Velké Británii článek jakéhosi venkovského učitele Rowlanda Hilla, o nutnosti reformy pošt. Tento nápad se už ujal. Pan Hill se později stal generálním poštmistrem. V rámci reformy Rowland Hill navrhoval, aby za doručení zásilky platil namísto příjemce, odesílatel. Zejména u úředních psaní se totiž nezřídka stávalo, že http://vikulka.ic.cz/

adresát si zásilku převzít odmítl, aby za ni nemusel platit. Dalším nápadem, který Hill představil, byla jednotná cena za poslání dopisu. Poštovné nemělo už být nadále účtováno podle vzdálenosti, což vyžadovalo tehdy nákladnou evidenci všech zásilek, místa odeslání, místa určení... Reforma byla schválena v srpnu roku 1839 a začala platit od roku 1840. Okamžitě se snížení poštovného projevilo na zvýšení počtu zasílaných zásilek a tehdejší Royal Mail začala vydělávat. Od počátku platily dvě předplacené obálky, první v hodnotě jedné penny, druhá v hodnotě 2 pencí. Obě navrhl William Mulready, ale neujaly se. 1. května 1840 se na trhu objevila první poštovní známka tak, jak ji známe dnes. Stála 1 penny a na černém podkladu byla vyobrazena rytina královny Viktorie z profilu. Mezi sběrateli se dnes tato známka označuje jako Penny Black. Od počátku se tedy na poštovních známkách objevovaly obrazové náměty. V průběhu doby byly tyto obrázky 12

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ méně i více zdařilé, tématem mohlo být a bylo už téměř vše, včetně koček. No a protože mnohé poštovní známky byly a jsou opravdovými uměleckými díly, netrvalo dlouho o objevili se první jedinci, kteří je začali sbírat. Tomuto odvětví lidské činnosti se říká filatelie a ti, kdož se specializují pouze na známky s kočičí tematikou, jich mohou ve svých sbírkách dnes mít už více než 2500.

13

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


14


15

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


16


17

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


18


19

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


20


21

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY

Poštovní známky s kočičí tématikou mělo samozřejmě i Československo a má je i Česká republika. Nutno však přiznat, že je jich jako šafránu. Konkrétních informací o jednotlivých známkách mnoho dostupných není. Budeme se muset tedy spokojit alespoň s tím, že první kočičí známka v České republice byla vydána 1. června 1995:

Známku navrhl kreslíř Josef Paleček a rytinu pro známku provedl Václav Fajt. Známka byla vydána Českou poštou s.p. v nákladu 3.550.000 kusů. Další známky s kočičí tématikou pak navrhli akademičtí malíři Libuše a Jaromír Knotkovi a ryteckou úpravu pro známky provedl Martin Srb. Manželé Knotkovi jsou ve světě ilustrací zvířat světovým pojmem, za svojí tvorbu získali již řadu cen u nás i v zahraničí (za všechny jmenujme alespoň ocenění pro tvůrce nejkrásnější známky pro rok 2013,či hlavní cenu čínské Organization Committee of the Annual Best Foreigh Stamp Poll za aršík s námětem akvarijních ryb z roku 2004. Propracované kresby zvířat z dílny Knotkových najdeme už i v mnoha knihách. Série kočičích známek navržených manželi Knotkovými byla vydána 17. února 1999 opět Českou poštou v nákladu 4.850.000 kusů. Sérii tvoří celkem tři známky, které ve filatelistickém světě dostaly jména Kocourek, Kočička s kotětem a dvě kočky.


Po tříkusové sérii se s po kočkách slehla zem na celých neuvěřitelně dlouhých 15 let. Až roku 2014 byl vydán opět Českou poštou aršík s názvem Beskydy - kraj velkých šelem s čtyřmi známkami a mnoha doprovodnými ilustracemi. Mezi vyobrazenými zvířaty jsou i rys ostrovid a na sedmnáctikorunové známce kočka divoká. Aršík byl vydán v realtivně malém nákladu 65ti tisíc kusů a prodáván byl i s tzv. obálkami prvého vydání, doplněnými dalšími grafickými motivy téhož zvířete, které je na známce.

22


23

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


24


25

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


26


V roce 1861 byl ve Spojených státech amerických patentován pány Johnem P. Charltonem a H. L. Lipmanem korespondenční lístek. Již mnoho let však byla kartička s relativně krátkým vzkazem pro adresáta vcelku běžnou záležitostí. Některé takové lístky obsahovaly kromě textu i kresby, později fotografie. Z takových se vyvinuly pohlednice. Kdo, kdy a komu poslal první pohlednici, už se asi nikdy nezjistí, konečně ani sběratelné pohlednic a ti, kdož se zabývají historií pošty jako takové, se nejsou schopni dohodnout na přesné definici pohlednice. Podle L´Almanach de la Petite Poste de Paris měla být první pohlednice vyrobena v roce 1777 ve Francii a obrázek na ní měla být rytina pana Desmainsonse. Lístek s obrázkem údajně byl i tím, který byl v roce 1840 opatřen jednou z prvních poštovních známek. Velký boom zažily pohlednice v osmdesátých letech devatenáctého století, kdy se začaly objevovat pohlednice s fotografiemi Eiffelovy věže. Na pohlednicích se v té době objevovaly nejčastěji (jak jinak) ženské akty. Pohlednice v této době získala rovněž jednotnou podobu, na jedné straně obrázek, někdy jen s malým místem pro vzkaz, na druhé straně adresa. Až v roce 1905 vznikly pohlednice jak je známe dnes, 27

tedy na jedné straně obrázek, na druhé straně je polovina vyhrazena pro vzkaz, druhá pro adresu. Za zmíněnou dobu vyšly už pohlednice snad se všemi možnými motivy, včetně motivů kočičích.

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


28


Kočky Alfréda Mainzera Na začátku padesátých let 20. století začala ve Švýcarsku vycházet řada pohlednic společnosti Kunzli vydavatele Maxe Kunzliho z Curychu. Všechny tyto pohlednice měly jedno společné - kočky. Kočky v nejrůznějších rolích, pozicích, profesích, kočky nejrůznějšího věku, v nejrůznějších oblecích a šatech... Pohlednice získaly velkou oblibu, úspěšně se prodávaly nejen v Evropě (obzvláště oblíbené byly třeba ve Španělsku, Belgii nebo Turecku), ale i mimo ni - kupříkladu v Thajsku. Během let šedesátých se výroba pohledů přesunula do USA a patent na kočičí postavičky přešel na společnost vydavatele Alfred Mainzer Inc. Většina z pohlednic nebyla nikdy poslána, Mainzerovy kočky se stávaly pravidelně předmětem sběratelského zájmu. Úspěšný podnikatelský počin pokračoval relativně donedávna, série pohlednic s lidskými kočkami vycházely pravidelně po dobu delší než 50ti let! Společnost Afred Mainzer Inc. dnes sídlí na americkém Long Islandu, bohužel však nemá propracované webové stránky a tak se ani o původním nápadu převléknout kočky do lidských šatů, ani o Alfredu Mainzerovi mnoho nedozvíme. Z nejrůznějších zdrojů se mi podařilo zjistit, že autorem kočičích postaviček je Eugen Hartung, švýcarský malíř, který se narodil 5. července roku 1897 ve vesničce Wáldi, kanton Thurgau. Údajně ilustroval dětské pohádkové knihy a zpěvník - reklamní předmět společnosti Maggi. Svoje kresby Hartung nepodepisoval, ale na všech můžeme najít jeho značku, monogram ve tvaru dekorativního srdce umístěného zpravidla v některém z rohů obrázku. Eugen Hartung zemřel 18. srpna 1973 v Curychu.

29

Poté, kdy vydavatelé pohlednic zjistili, že jde o solidní sběratelský artikl, označili všechny pohlednice čtyřčíslím, takže je nanejvýše jednoduché všechny mainzerovy kočky katalogizovat, nebo rovnat do časových řad, počínaje číslem 4670. Jaká by byla hodnota kompletní sbírky? Zřejmě ne zanedbatelná, kupříkladu 24. května 2007 byla sbírka necelé stovky pohledů Mainzerových koček vydražena na aukci Lyn Knights Auctions v Kansasu (USA) za 275 dolarů, 24. července 2006 se vydražilo 35 pohledů na aukci Rachel Davis Fine Arts v Clevelandu (USA) za 100 dolarů a 4. února 2012 se vydražilo na Copake Auction ve městě Copake (stát New York, USA) 60 pohledů za 90 dolarů. Jen pro úplnost ještě dodejme, že Alfred Mainzer Inc. se pokusil vydávat podobné pohlednice i se psy, myšmi či ježky, které se ale (narozdíl od těch kočičích) neujaly...

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


30


31

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


32


33

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


34


35

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY Alternativou k pohledům Mainzerových koček se v Nizozemsku staly pohledy se signaturou „DZ“.


36


37

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


38


39

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


40


41

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


42


43

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY Kočky v roli člověka se objevily i na pohlednicích se signaturou EK.


44


Kočky Arthura Thieleho Dalším kreslířem, který se proslavil kočičími pohledy je Carl Robert Arthur Thiele. Narodil se 2. listopadu 1860 v Lipsku a kromě návrhů pohledů maloval i velké obrazy, ilustroval knihy a byl výborným akvarelistou. Jeho otec byl výrobce nástrojů v Lipsku Carl Gotthelf Thiele a matka Frederika Wilhelmina Thiele, rozená Fügel. Roku 1886 se ožil s Annou Louisou Fischerovou, s níž měl dva syny - první Carl Arthur Walter šel v otcových stopách a jako malíř to dotáhl dokonce až na jednoho z pedagogů umělecké akademie v Lipsku, druhý Emil Max Fritz pak má zásluhu na tom, že se o Theileho tvorbě můžeme vůbec něco dozvědět, napsal totiž rodinnou kroniku. Podle ní byla malířská a kreslířská práce Thieleho jeho životem. Dokonce se jí až na několik krátkých období byl schopen celý život uživit. Maloval a kreslil diplomy, ilustrace k dětským knihám a časopisům, navrhoval papírové lucerny, krabičky na zápalky, karty, obaly knih a mnoho mnoho jiného. Pohlednice však byly pro něj něčím zvláštní, důležité. Díky kresbám, na kterých kočky vystupují v lidských rolích si vysloužil přezdívku Katzen-Thiele (Kočičí Thiele; když už jsme u toho, kromě koček byly oblíbenými pohlednicovými postavičkami jezevčíci a není divu, že alternativní přezdívka zněla Dackel-Thiele, čili Jezevčík Thiele). Identifikovat veškerou práci Arthura Thieleho není zrovna jednoduché. Výrobců

45

papírového zboží, jehož vzory a vzhled Thiele navrhoval, bylo mnoho. Stejně tak bylo mnoho i vadavatelů pohledů... Arthur Thiele všechny své práce nepodepisoval a ty, které podepsal se mnohdy v signatuře značně liší, nejčastější však je podpis Arth. Thiele, někdy s dodatkem Lpzg (Leipzig - Lipsko). Z knih, které jsou důležité z hlediska kočičího, je nutno zmínit dvě, jež obsahují ilustrace Arthura Thieleho a obě napsal spisovatel Albert Sixtus: Im Katzenkránzchen: Ein lustiges Bilderbuch (Lipsko 1926; znovu vydáno roku 1973 v Hamburku, nakl. Hahn) a Schützenfest in Katzenhausen (Lipsko 1933; znovu vydáno roku 1987 opět v Hamburku nakladatelstvím Hahn).

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


46


47

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


48


49

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


50


51

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


52


53

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


54


Zvířecí Tylínek

fotograf

Erich

Erich Tylínek byl osobnost vskutku výrazná. Narodil se 21. října 1908 v Saské Kamenici a kromě toho, že rád fotil, hrál hokej. Jako brankář nastupoval od roku 1922 nejdříve za Kladno, pak za pražské Slavii a Spartu. Po druhé světové válce se stal hrajícím trenérem švýcarského hokejového klubu EHC Chur a když se později vrátil do Československa, svou sportovní kariéru dochytával v klubu HC Tatry. Co to má společného s kočkami? Vlastně nic... Až na to, že po ukončení své hokejové kariéry v roce 1953 se Erich Tylínek začal naplno věnovat své druhé vášni - fotografii. A zatímco hokejové publikace o panu brankáři či trenéru Tylínkovi mnoho nenapovídají, ve světě fotografie a zejména fotografie zvířat je jméno Erich Tylínek opravdovým pojmem. Fotograf Erich

55

Tylínek se zaměřoval na zvířata, a to na zvířata ve volné přírodě, v zoologických zahradách, ale i v ateliéru. O tom, že byl velmi úspěšným fotografem svědčí fakt, že už za jeho života vyšla celá řada fotoknih: Tatry, Vzácná zvířata světa se představují, S kamerou světem, S kamerou po evropských ZOO, Naše Tatry či Olympiáda zvířat. Díky povedeným a kvalitním fotografiím byla v druhé polovině minulého století k dostání na trhu celá řada vysoce kvalitních kalendářů a pohlednic. Jeden ze starších pohledů siamských koček se v roce 2013 prodal na portálu e-bay za neuvěřitelných více než 17 dolarů! Erich Tylínek zemřel 15. ledna 1991 v Praze.

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


56


57

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


58


59

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


60


61

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


62


63

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


64


Kočky se zcela logicky objevují i na nejrůznějších přáních k Velikonocům, 65

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY Halloweenu či Vánocům. Existuje i celá řada pohledů s přáním k narozeninám.


66


67

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


68


69

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


70


71

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


72


73

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


74


75

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


76


77

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


78


79

Vikulka, CZ

POŠTOVNÍ KOČKY


80


TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB

KOIČÍ DĚJEPIS

Vít Štejnar © 2011-2016

81

Vikulka, CZ

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis. Poštovní kočky

Recommend Documents