TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis
Kočky ve vesmíru Vít Štejnar 2011 - 2016
Vít Štejnar
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
2011 - 2016
Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptol emaiovského období 664 – 30 před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS
Kočky ve vesmíru Poděkování
Patrickovi, webmasterovi kočičích stránek PUrr´n´furr za pomoc se zajištěním fotodokumentace a za cenné informace nejen o kočičích velikánech Dr. Gérardu Chatelierovi, chirurgovi, který se podílel na vesmírném programu CERMA, za pomoc s fotodokumentací i s hledáním informací o francouzském vesmírném kočičím programu
Text © Vít Štejnar 2011 - 2016
KOČIČÍ OČI JSOU ZRCADLO, SKRZ KTERÉ MOHOU NEMNOZÍ VYVOLENÍ POHLÉDNOUT DO ŘÍŠE VÍL . STARÉ KELTSKÉ PŘÍSLOVÍ
KOČKY VE VESMÍRU
KOČKY VE VESMÍRU
Kočičí kompetence nejsou omezeny jen na planetu Zemi, díky člověku najdeme celou řadu „koček“ i ve vesmíru. I když, slovo „díky“ hned na začátku vyzní dost ironicky… Kdo by neznal Lajku, fenku, která byla první živou bytostí na oběžné dráze planety Země? A kdo by neznal její smutný osud…? Lajka se na oběžnou dráhu Země dostala v sovětské družici Sputnik 2, 3. listopadu 1957. Šlo vlastně původně o potulnou fenku z Moskvy, jejíž prvotní jméno bylo Kudrjavka (česky něco jako Kudrnka). Výcvik podstoupila spolu s dvěma dalšími psy a už tehdy bylo jasné, že jde o misi bez návratu. Tehdejší věda neznala vliv letu ve vesmíru ani na oběžné dráze planety na živé organismy a soudobý technický pokrok nebyl s to se vypořádat s bezpečným návratem vypuštěné družice zpět na zemský povrch. Lajka se vlastně do vesmíru nedostala, za hranici vesmíru se totiž považuje výška 100 kilometrů. Její význam však tkví v tom, že jako první živý tvor oběhla Zemi. Možná i čtyřikrát. Už v únoru 1947 se do vesmíru dostaly díky americké raketě V-2 octomilky a roku 1951 pejsci Dezik a Cygan v sovětské balistické raketě vypuštěné z kosmodromu Kapustin Jar. Co se s Lajkou na oběžné dráze dělo není jasné, a to i přesto, že celý let byl důkladně dokumentován. Některé zdroje tvrdí, že Lajka vydržela čtyři oběhy kolem Země, některé zdroje uvádí, že už po pěti hodinách nejevila známky života, jiné, že přežila celých šest dnů letu. Smrt jí možná způsobil nedostatek kyslíku, nebo možná přehřátí a stres, anebo smrtící injekce před sestupem družice zpět do atmosféry… Až v říjnu 2002 na World Space Congress sdělil jeden z vědců, který se podílel na tehdejším http://vikulka.ic.cz/
programu, Dmitrij Malašenkov, že Lajka měla uhynout během čtvrtého obletu Země na následky přehřátí. Samotný Sputnik 2 pak shořel v atmosféře dne 14. dubna 1958. I když se z Lajky stala národní a zřejmě i mezinárodní hrdinka a i přesto, že díky ní získali vědci neocenitelné údaje o vlivu letu na fungování životních funkcí živých tvorů, přeci jen se nelze ubránit dojmu, že její smrt nebyla nevyhnutelná. Bohužel, Lajka nebyla ani prvním ani posledním tvorem, jehož život byl obětován pro vědecké účely (29. listopadu 1961 vyslali Američané na oběžnou dráhu šimpanze jménem Enos – a dostal se i živý zpět na zemi; Francouzi zase během let 1961 a 1962 využívali krysáky Hectora, Castora a Polluxe, atd.). Otázku nutnosti provedení toho či onoho pokusu a vůbec otázky točící se okolo mravnosti pokusů na zvířatech vůbec, nechme ale stranou. Čas nevrátíme, ale můžeme si alespoň připomenout ty – v našem případě kočky – kteří byli nuceni být odvážnější, než lidé. Roku 1958 se v amerických novinách Daytona Morning Journal a Spokane Daily Chronicle objevila zpráva o tom, že brazilská armáda plánuje vystřelení rakety s nákladem – živou kočkou. Kočka měla být umístěna do přetlakové komory, během letu jí měl být dodáván kyslík a poté, kdy by raketa přeletěla zenit, měla být hlavice oddělena a přistát zpět na zemi bezpečně za pomoci padáků. I přes protesty amerických chovatelů koček Brazilci skutečně sestavili raketu Felix I, která měla dosáhnout výšky až 112 kilometrů (a dostat se tak za hranici vesmíru). Start byl plánován na 1. ledna 1959 a jako astronaut byl vybrán 8
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Pokus, jak budou kočky snášet naprosté znehybnění. To byl o nutné, protože při letu byl koči čí astronaut upoután do schránky, která měla zajišťovat co největší bezpečnost a na níž byl y napojen y různé přístroje. Fot o: Nos Premieres Annees (http://www.nospremieresannees.fr/ ); fot ografie použita s laskavým svol ením Dr. Gérarda Chateliera
kocourek Flamengo. Tolik novinářská „fakta“. O tom, zda se vůbec let uskutečnil a pokud ano, jak dopadl, už žádné obecně známé zprávy nejsou. Koluje jen neověřená historka o tom, že let byl úspěšný a Flamengo dožil spokojený život jako mazlík dcery manažera celého „vesmírného programu“. Přesuňme se v čase o pět let dál, do roku 1963, do Francie. Tehdejší vláda se rozhodla, že od pokusů s hlodavci se přesune vesmírný program ke kočkám. Celkem 14 koček bylo vybráno pro intenzivní výcvik a přípravu na let do vesmíru. Aby ke kočičákům zaměstnanci nezískali pokud možno žádný osobní vztah, nesměli jim dát ani jména. Z pohledu kočičího obdivovatele šlo jednoznačně o týrání, když zúčastnění chlupaťáci museli absolvovat testy na centrifuze nebo v přetlakové komoře… Všem byly implantovány elektrody a další zařízení monitorující jejich životní funkce, jedné
kočičce toto zařízení zkratovalo, čímž jí vyřadilo z dalšího programu. Dostala jméno Scoubidou a stala se maskotem programu. Po provedených testech bylo 10 kočičáků vyřazeno, zůstali čtyři. Nakonec byla vybrána – prý proto, že jako jediná měla normální váhu, zatímco ostatní kočkonauti během programu přibrali – černobílá kočička, dřív toulavka z Pařížských ulic. 18. října 1963 byla vystřelena v kapsli rakety Véronique AG1 z raketové základny Colomb Bacar v alžírské části Sahary. Raketa měla vyletět nějakých 160 kilometrů nad zemský povrch, v nejvzdálenějším místě se měla část s kočičkou odpojit a vrátit se bezpečně zpět na Zemi. Let trval necelých 15 minut a zdařil se. Z implantovaných elektrod byla přenášena už během letu data do řídícího centra Centre d´Enseignement et de Recherches de Médecine Aéronautique (CERMA). Anglický tisk po návratu na Zemi kočičku pokřtil
Kočičí astronauti na testech Fot o: Nos Premieres Annees (http://www.nospremieresannees.fr/ ); fot ografie použita s laskavým svol ením Dr. Gérarda Chateliera
9
Vikulka, CZ
KOČKY VE VESMÍRU
Jeden z bezejmenných účastníků kočičího vesmírného programu Fot o: Nos Premieres Annees (http://www.nospremieresannees.fr/ ); fot ografie použita s laskavým svol ením Dr. Gérarda Chateliera
přezdívkou „Astrocat“, ale ujalo se jméno nebyla Félicette astronautkou číslo jedna, přeci jen víc kočičí – Félicette. Kdo ho letět měl kocourek Félix, který však těsně před vymyslel? Nevíme, pravděpodobně některý startem z laboratoře utekl… Dokonce se z novinářů. v některých novinách objevila i fotografie Když se Félicette vrátila do Paříže, přes domnělého Félixe! Problém je v tom, že žádný dva měsíce ji studovali vědci z CERMA. Těžko říci, jaký výsledek to mohlo přinést, ale bylo rozhodnuto, že se musí důkladně prostudovat i elektrody, které měla Félicette připojené k mozku. Vědci proto Félicette uspali. 24. října 1963 se uskutečnil další vesmírný kočičí let. Ten dopadl bohužel velmi špatně, už při startu raketa explodovala a odmrštila modul s nebohou kočičkou daleko od startovací plochy. Kočičí astronautka utrpěla četná zranění, na která za dva dny zemřela. Kočičí astronaut zafixovan ý do autentické schránky určené Nikdy nebyla pojmenována. k letu V souvislosti s Félicette se Fot o: Nos Premieres Annees někdy v šedesátých letech začala (http://www.nospremieresannees.fr/ ); fotografie použita objevovat jedna historka. Podle ní s laskavým svol ením Dr. Gérarda Chateliera http://vikulka.ic.cz/
10
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Test y koči čích astronautů Fot o: Nos Premieres Annees (http://www.nospremieresannees.fr/ ); fot ografie použita s laskavým svol ením Dr. Gérarda Chateliera
Testy kočičích astronautů Fot o: Nos Premieres Annees (http://www.nospremieresannees.fr/ ); fot ografie použita s laskavým svol ením Dr. Gérarda Chateliera
11
Vikulka, CZ
KOČKY VE VESMÍRU
Příprava na start Fot o: Nos Premieres Annees (http://www.nospremieresannees.fr/ ); fot ografie použita s laskavým svol ením Dr. Gérarda Chateliera
http://vikulka.ic.cz/
12
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Start: 18. října, 8:09 hod. Fot o: Nos Premieres Annees (http://www.nospremieresannees.fr/ ); fot ografie použita s laskavým svol ením Dr. Gérarda Chateliera
13
Vikulka, CZ
KOČKY VE VESMÍRU kocourka, která se objevila v novinách, je fotkou jednoho z na programu se účastnivších kočičáků. V září roku 2013 oznámila Iránská vesmírná agentura, že chce do vesmíru vyslat perskou kočku, a to po předešlém úspěchu z února 2013 se šimpanzem. Jak dopadl tento pokus? Nijak. Ona ta zpráva je totiž jediná a odborníci jí moc nevěří, protože, jak upozornili, fotografie opičího astronauta před startem zobrazují jiného jedince, než fotografie po přistání. Když se spojí slova kočky a vesmír, zřejmě každého napadne, že na nebi se dá najít spousta souhvězdí a zřejmě každý bude díky horoskopům vědět, že existuje souhvězdí lva. Ono ale existuje souhvězdí Velký lev (Leo major) a Malý lev (Leo minor) a dokonce existuje i souhvězdí rysa (Lynx). Než se na ně ale podíváme blížeji, řekněme si něco o jednom z nejkrásnějších vesmírných objektů, jaké kdy zachytil (nejen) Hubbleův teleskop – o mlhovině Kočičí oko. Félicette Odborně řečeno je Fot o: Nos Premieres Annees mlhovina mezihvězdný oblak (http://www.nospremieresannees.fr/ ); fotografie použita prachových částic a plynů, přičemž s laskavým svol ením Dr. Gérarda Chateliera tento oblak může být osvětlený Félix neexistoval. Celá otázka byla podrobně (difúzní mlhovina), nebo řešena na serveru Purr-n-furr, který oslovil Dr. neosvětlený (temná mlhovina). Osvětlení pak Gérarda Chateliera, jednoho z vědců může být charakteru vnitřního, mrak je pracujících v programu CERMA v době kočičích letů. Ten potvrdil, že žádný Félix neexistoval, Félicette byla skutečně vybrána jako nejvhodnější kočička a k projevu kočičí zbabělosti, jak by mohl někdo chování Félixe nazvat, Félicette na známkách nedošlo. Fotka Wikipedia Commons želvovinového http://vikulka.ic.cz/
14
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
NGC 6543 – Mlhovina Kočičí oko, zachycená dne 22. srpna 2008 dalekohledem na Mount Lemmon SkyCenter (USA) Wikipedia commons: Adam Block; Mount Lemmon SkyCenter; University of Arizona
osvětlen ionizovaným plynem vycházejícím z tělesa uvnitř něho (difúzní mlhovina emisní), anebo ho osvětluje záře tělesa z vnějšího okolí (difúzní mlhovina reflexní). Kočičí oko jest v tomto směru difúzní mlhovinou emisní. Ale přejděme zase do srozumitelné mluvy. Mlhoviny obecně se považují za rodiště hvězd, i přesto, že se poněkud paradoxně předpokládá, že mlhoviny vznikají při jejich zániku. Vědci rádi uvádějí co nejpřesnější číselné hodnoty, astronomové se zase nebrání porovnávání. Nám nejblížší hvězdou, kterou jsme jakžtakž schopni zkoumat, je samozřejmě Slunce. Takové naše Slunce je hvězda průměrná. Jiné hvězdy, které mají hmotnost mnoha Sluncí, končí výbuchem, supernovou. Ty menší hvězdy – třeba právě naše Slunce – skončí vznikem planetární mlhoviny. V hvězdách o přibližné hmotnosti Slunce totiž 15
po celou dobu existence hvězdy probíhá nukleární fúze, reakce, která v jádře hvězdy přeměňuje vodík na hélium. Tím, jak reakce probíhá, se jádro rozpíná a vyvažuje gravitační síly. Když ale dojdou zásoby vodíku, začne ubývat energie vytvářená nukleární fúzí a gravitační síly začnou mít navrch. Jádro se začne smršťovat a samozřejmě i zahřívat, protože zbylé reakce se začnou odehrávat v menším a menším prostoru. Odhaduje se, že současná teplota jádra Slunce je kolem 15 milionů Kelvinů a až v něm dojde vodík a jeho jádro se smrští, teplota vzroste asi na 100 milionů Kelvinů. Při této teplotě dojde k tomu, že z částic hélia začne dalšími reakcemi vznikat uhlík a kyslík. Vnější části hvězdy, které se najednou ocitnou dál od jádra (tím, jak se jádro začne zmenšovat) vychladnou a zůstanou v podobě jakési atmosféry z hélia. Vznikne nám rudý obr, hvězda s jádrem Vikulka, CZ
KOČKY VE VESMÍRU z uhlíku a kyslíku, obalená héliem. Jenomže u hélia stačí velmi malá změna teploty (uvádí se pouhá dvě procenta) na to, aby se víc než zdvojnásobila rychlost nukleárních reakcí, vzniká spousta energie, v jejímž důsledku se do prostoru kolem hvězdy uvolní část héliového obalu… Teplota se zase začne zahřívat, reakce v héliu sílit, vzniká energie a zase se do prostoru uvolní část hélia – tak to jde pořád dokola, hvězda pulsuje a postupně odhodí do prostoru celou atmosféru. Plyny, které hvězda odhodí, pak kolem ní vytvářejí mrak, který je základem planetární mlhoviny. Dokud ve hvězdě probíhají reakce, vydává i záření, které mrak osvětluje. Když se hvězda ochladí na nějakých 30 tisíc stupňů Kelvina,
začnou se uvolňovat ultrafialové fotony, které způsobí, že mrak vypadá, že svítí sám. Samozřejmě, když hvězda vyhasne úplně a ultrafialové fotony ztratí svou energii, mrak pohasne. No a podle mlhovinové teorie pak dojde k tomu, že vlivem dalších okolností (například exploze hvězdy v okolí) se částice v mraku opět shluknou, zvětší se jejich hustota, zvýší se gravitace… a začne pomaličku vznikat nová hvězda. Mlhovina Kočičí oko je ve fázi pulsování. Bylo vypočítáno, že jeden puls proběhne zhruba každých 1500 let. Možná se zdá, že je to strašně dlouhá doba, ale nezapomínejme, že životnost hvězdy je několik miliard let. Naše Slunce je staré
Pl ynný oblak obkl opují cí mlhovinu Kočičí oko NASA
http://vikulka.ic.cz/
16
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Mlhovina Kočičí oko NASA
přibližně 4,6 miliard let a až 7 miliard let ještě svítit bude. Kdyby tedy hvězda existovala 10 miliard let, je z tohoto pohledu 1500 let stotisícinou procenta. V lidském životě by to při věku 80 let znamenalo něco kolem 6 minut. Vznik mlhoviny je z vesmírného pohledu vlastně otázkou okamžiku. Kočičí oko najdeme v souhvězdí Draka. Nelze jí ale ze Země vidět pouhým okem, vždycky potřebujeme dalekohled. Jako první jí objevil William Herschel 15. února 1786 a důkladně ji prozkoumal až o pár let později anglický astronom – amatér William Huggins. Pod evidenčním označením NGC 6543 se o mlhovinu Kočičí oko samozřejmě zajímala i NASA, která prostřednictvím Hubbleova 17
vesmírného teleskopu pořídila její první komplexní snímky. Zkoumána ale byla i prostřednictvím rádiových a roentgenových vln. A co vědci tedy zjistili? Byla toho spousta, pro nás, kteří nemáme o astronomii nejmenší ponětí, uveďme alespoň pochopitelné údaje. Teplota v mlhovině kolísá někde mezi 7 a 9 tisíci stupni Kelvina. Už víme, že při takových teplotách se uvolňují ultrafialové fotony, díky nimž mlhovina krásně září. Hustota mlhoviny byla spočítána na 5000 částic na krychlový centimetr; pro porovnání, zemská atmosféra obsahuje asi biliardkrát víc částic na stejný prostor. V mlhovině vane mezihvězdný vítr o rychlosti 1900 kilometrů za sekundu a při každém pulsu je do prostoru vyvržen materiál Vikulka, CZ
KOČKY VE VESMÍRU o hmotnosti přesahujícím součet hmotností všech planet naší Sluneční soustavy… stále je to ale jen necelá desetina procenta hmotnosti Slunce. Hvězda uprostřed mlhoviny je – jak už také víme – ve fázi rudého obra. Teplota v této hvězdě bude kolem 80 tisíc stupňů Kelvina a hvězda září desettisíckrát víc než naše Slunce, a to i přesto, že by poloměr hvězdy měl být pouhých 0,65 Slunce. Mrak, tvořící mlhovinu, pak má hmotnost udávanou od 0.26 do 0.92 hmotnosti Slunce. Ani vzdálenost mlhoviny Kočičí oko od země se zatím nepodařilo změřit spolehlivě, takže si musíme vystačit s údajem, že nás od ní dělí nějaké tři tisíce tři sta světelných let. Díky pozorováním mlhoviny různými prostředky vědci odhalili, že mlhovina je tvořena zejména heliem a vodíkem ve formě hydrogenu H2, v malém množství se tu vyskytují i těžší prvky, jako třeba argon. Těžší prvky vznikají při reakcích probíhajících uvnitř hvězdy, zejména díky přítomnosti kyslíku, který obohacuje prostředí, v němž nukleární reakce probíhají a ty jsou tak mnohem bouřlivější. Nicméně o tom, jaké konkrétní prvky a v jakém množství v mlhovině existují, se vedou debaty… Poměrně přesnějším údajem je stáří mlhoviny – 15 000 let. Stáří lze poměrně snadno spočítat podle prstenců mraku mlhoviny: každý prstenec je jeden puls, při němž se z hvězdy uvolnila héliová atmosféra, a díky pozorováním víme, že jeden puls trvá 1500 let. Díky moderním přístrojům lze spočítat jednotlivé prstence mlhoviny a tedy i ony pulsy. Samozřejmě tu mluvíme o stáří mlhoviny, nikoliv hvězdy, která je v jejím středu. Stáří této hvězdy zatím neznáme. A nyní k již zmiňovaným souhvězdím. Takové souhvězdí je přesně vymezená oblast na obloze, tvořená povětšinou spojnicemi těch nejjasnějších hvězd, která ve svém výsledku připomínají zvířata, věci, bohy… roku 1925 bylo Mezinárodní astronomickou unií vymezeno konkrétně 88 souhvězdí, z nichž 48 znali už naši dávní předkové. Těchto 48 souhvězdí bylo popsáno už v Ptolemaiově Amagestu (Klaudios Ptolemaios byl geograf, matematik, astronom a astrolog, který žil v Alexandrii v letech 85 až 165). Všech těchto 48 popsaných souhvězdí se však nachází na severní polokouli. Ta jižní byla v antických dobách méně osídlena a civilizace na ní existující nebyly tak vyspělé, anebo se nám http://vikulka.ic.cz/
doklady o jejich vyspělosti nedochovaly. Určení a pojmenování souhvězdí na jižní obloze mají na svědomí zejména mořeplavci z dob prvních objevitelských výprav. Tehdejší mořeplavci se orientoval v neznámých končinách v podstatě pouze podle hvězd. Ucelený popis souhvězdí na jižní obloze zpracoval až v 18. století francouzský astronom Nicolas Louis de Lacaille. Souhvězdí lva je jedním z těch 48 antických souhvězdí na severní obloze. Známé bylo už v antice a tak se poměrně běžně užívá i jeho latinského názvu Leo. U nás je nejlépe pozorovatelné v dubnu, na hvězdářském dalekohledu byste museli nastavit rektascenzi na 9h 20m až 12h 55m a deklinaci -7° až 33°. Zřejmě nejznámější hvězdou tohoto souhvězdí je Regulus, je z hvězd tohoto souhvězdí nejjasnější a říká se o ní, že tvoří lví srdce. Dalšími významnými a dobře viditelnými hvězdami jsou Denebola, Algieba, Zosma a Algenubi. Běžně se uvádí, že souhvězdí lva dostalo svůj název po Nemejském lvu. Příběh o Nemejském lvu tvoří součást vyprávění o hrdinských činech Héraklových. Jak víme, Hérakles (Herkules) nebyl právě v oblibě bohyně Héry. Ta na něho jednoho dne seslala „ztrátu rozumu“, při níž Hérakles zabil mimo jiné i tři své děti. Když mu byl rozum vrácen, vydal se Hérakles do věštírny v Delfách, kde mu bylo porazeno, aby napravil svůj čin, odejít do Argu a vykonat deset úkolů pro krále Eurysthena. Nakonec těch úkolů bylo dvanáct a k jejich splnění přispěla i kůže z Nemejského lva. Zabít Nemejského lva byl úkol hned první a ne zrovna jednoduchý. Nemejský lev žil – jak ostatně jeho jméno napovídá – v Nemeji v Argolidě, byl obrovský a měl nezranitelnou kůži a živil se lidmi. Héraklés ho dlouho hledal, nebyl totiž na živu nikdo, kdo by mu mohl prozradit, kde Nemejský lev sídlí. Když už ho konečně našel a vystřelil po něm dva šípy, aby zjistil, že tehdejší běžné zbraně na lva neplatí. Šípy se od kožichu odrazily, meč se jen ohnul... Bylo potřeba nastražit léčku. Hérakles si zjistil, že lev bydlí v jeskyni se dvěma vchody, jeden proto zatarasil a lva svým kyjem do jeskyně zahnal. Lev, uzavřený v pasti, byl nucen s Héraklem bojovat a v boji Hérakles lva uškrtil. Ani Hérakles ale nevyvázl bez zranění, přišel o jeden prst. Ze lví kůže si Hérakles 18
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ získalo svůj název. Existuje totiž ještě jeden mytologický lev, o něco starší, než ten Nemejský. Humbaba. Humbaba byl podle mezopotamské mytologie stvořen Utuem (bohem slunce), aby chránil Cedrový les, což bylo místo, kde žili bohové. Podle překladu Eposu o Gilgamešovi, který je dílem George Burckhardta, byl Humbaba tvor se lvími tlapami a tělem pokrytými ostnatými šupinami. Na nohách měl drápy supa a na hlavě býčí rohy. Ocas měl zakončený hadí hlavou… Na jedné z destiček s klínovým písmem, která byla nalezena v Sulaymaniyahu se pak píše, že když Humbaba vkročil do svého lesa, byl tu vítán jako král, ptáci začali zpívat, želvy jim odpovídaly, opičí matky začaly zpívat a mladí opičáci vřískat… Souhvězdí Lva (Leo) a Malého lva (Leo minor) Gilgameš se Sidney Hall: A familliar treatise on astronom y; Londýn 1825 celý svůj život snažil Wikipedia Commons: volné dílo zajistit si nesmrtelnost. Dřevo z Cedrového vyrobil brnění, na které byly šípy i meče krátké božského lesa mu k tomu mělo pomoci. a které bylo neocenitelnou pomůckou při Samozřejmě, že si bohové svůj les chránili a plnění dalších úkolů. Dodejme ještě, že úspěch strážcem číslo jedna byl právě Humbaba. Héraklův vyděsil králo Eurysthea tak, že Gilgameš, poňoukán Enkidem, po Héraklovi byl navždy zakázán vstup do Mykén nejrůznějších útrapách skutečně k cedrovému a při každém dalším slyšení se král nechal lesu došel a Humbabu porazil. Sám Gilgameš zahrabat do bronzové nádoby v zemi, aby ho lva zabít nechtěl, zasáhl ale zase Enkidu (jeden Héraklés nemohl najít… A protože Zeus měl z bohů pokušitelů, jehož rady nebylo vždy svého Nemejského lva hodně rád, vyzdvil jeho radno poslouchat) a podle některých verzí tělo na nebesa. vyprávění Humbabovi sám uřízl hlavu, podle Nicméně, Nemejský lev nemusel být jiných verzí k tomu donutil Gilgameše samého. skutečně tím lvem, po kterém souhvězdí lva Když se to dozvěděl Enlil, další z bohů, jehož 19
Vikulka, CZ
KOČKY VE VESMÍRU byl Humbaba „mazlíčkem“, rozdělil sílu, honostnost a nádheru svého zabitého lva na sedm dílů, jeden dal polím, druhý řekám, jeden rákosům, další lesům, palácům, jeden díl dostali živí pozemští lvi a poslední díl získal Nungal (bůh podsvětí). Celý příběh se pak ještě mockrát zamotal, cedrový les byl vykácen a cedrové dřevo už bylo připraveno ke zpracování… ale Gilgamešovi nesmrtelnost nepřineslo. Na Leo Triplet smrtelné posteli se Wikipedia commons; Miodrag Sekulic Gilgameš dozvěděl, že Radiant však není jedno místo, z něhož ono vzácné cedrové dřevo ztratilo svou by se nějak odlupovaly kousky kamenů, výjimečnost ve chvíli, kdy byl zabit Humbaba… padajících k Zemi. Jde o pozůstatky komety Souhvězdí velkého Lva tvoří celá řada Tempel-Tuttle seřazené do jakéhosi proudu za hvězd, ale i jiných vesmírných, nesmírně jejím ocasem, přičemž tento „proud“ má zajímavých objektů. Na tomto kousku oblohy v průměru na 35 tisíc kilometrů a největší najdeme kromě jiného také hned pět relativně hustota meteorů je samozřejmě v ose dráhy dobře viditelných galaxií. Ty mají jen evidenční komety samotné. No, a protože kometa názvy podle Messierova katalogu, a to M65, prolétá rovnoběžně s dráhou Země, tak když M66, M95, M96 a M105. se Země dostane do „proudu“, její gravitace Galaxie M65, M66 a NGC3628 tvoří k sobě začne stahovat jednotlivé úlomky, tzv. Leo triplet (Lví trojici), skupinku tří velmi přičemž v důsledku perspektivy dochází ke fotogenických galaxií. zkreslení, kdy pozorovatel má právě dojem, že Před nějakou miliardou let se galaxie všechny úlomky vylétají z jediného místa. Do M96 srazila s galaxií NGC3384 a při srážce se proudu meteorů pak Země vlétá zhruba do okolí uvolnilo obrovské množství plynů každého 14. a vychází z něj kolem 21. (pravděpodobně vodíku a hélia). Tyto plyny listopadu – po celé období lze na obloze vytvořily mrak, který astronomové znají pod sledovat Leonidy; a jak už bylo řečeno, názvem Lví kruh (Lví prstenec). největší šanci na pozorování máme 17. a 18. Nepřímo se souhvězdím lva souvisí listopadu. Bohužel se tak neděje každý rok. ještě jeden jev, Leonidy. Leonidy jsou Dráhu komety Tempel-Tuttle vypočítali meteorický roj, který je k vidění nejčastěji nezávisle na sobě hned tři astronomové – ital kolem 17. a 18 listopadu. Ze Země to vypadá, Giovanni Schiaparelli, francouz Urban Le že z jediného místa vyletují meteory a ozařují Verrie a němec Teodor von Oppolzer roku oblohu i tisícy jasných světel. Ono jediné místo 1866. Díky dalším pozorováním, ale i díky se odborně nazývá radiant a leží v ose, v níž je záznamům ve starých spisech víme, že Leonidy možno ze země pozorovat hvězdu Gamma se objevily v letech 902, 934, 1037, 1202, Leonis právě v souhvězdí lva. 1366, 1533 či 1799. Dá se spočítat, že kometa http://vikulka.ic.cz/
20
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Malého lva tvoří celkem 18 hvězd. Roku 1845 katalog revidoval anglický astronom Francis Baily a jednotlivé hvězdy označil písmeny řecké abecedy a konečně roku 1870 Richard A. Proctor pojmenoval toto souhvězdí jako „Lvice“, prý aby jméno bylo co nejkratší a lépe čitelné ve hvězdných atlasech. Zatímco revize Bailyova se ujala, Proctorovo nové názvosloví už tolik ne, nenechme se však překvapit, když v některých starších pracích uvidíme souhvězdí Lva a Lvice – jde stále o souhvězdí Lva a Malého (někdy též uváděno Mladého) lva. V oblasti souhvězdí Malého lva je k vidění spousta z astronomického hlediska zajímavých objektů, velkou vzácností ale je oblak ionizovaného Meteorický roj Leonid pozorovaný roku 1997 z orbitální plynu s rozměry 36 tisíc na 52 tisíc stanice na oběžné dráze Země světelných let jménem Hanny´s NASA Voorwerp. Oblak Hanny´s Voorwerp byl objeven teprve roku se k zemi vrací jednou za 33,25 roku. Když se 2007 amatérskou astronomkou Hanny van pak Země dostane do blízkosti proudu Arkelovou. Od Země je vzdálený kolem 650 meteorů po průletu této komety, naskytne se milionů světelných let a uvnitř se nachází nám představení, při němž na zemi dopadají i galaxie IC 2497, jíž vévodí dnes už málo aktivní tisíce meteorů za hodinu; roku 1833 bylo kvasar (teoreticky jde o jádro galaxie, kde množství meteorů dopadnuvším na zemský existuje černá díra pohlcující do sebe okolní povrch za jedinou hodinu odhadnuto na více materiál). Před nějakými dvěma sty tisíci lety než 46 tisíc a 17. listopadu 1966 bylo za však byl onen kvasar na vrcholu své pouhopouhých 20 minut pozorováno až sto výkonnosti a ozářil plyny tak, že září dodnes. tisíc meteorů! Oblak září zeleně a dnešní vědci už Na hvězdných mapách najdeme hned vyzkoumali, že to odpovídá třikrát nad souhvězdím Lva souhvězdí Malého lva. ionizovaným atomům kyslíku. Jen pro úplnost: rektascenze 9h 25m až 11h I Leo minor má „svůj“ meteoritický roj 10m, deklinace +27° až + 41,5°. I toto Leo Minoridy. Ten byl objeven Dickem souhvězdí je z našich končin nejlépe McCloskeym a Annette Posenovou roku 1959 pozorovatelné v dubnu. Netvoří jej zdaleka tak a jde o pozůstatky komety C/1739 K1 zářivé hvězdy jako velkého Lva, nejjasnější (Zanotti). Nejintenzivnější je od 18. do 29. hvězdou je Praecipua. Malý lev, lat. Leo minor, října. nepatří mezi oněch 48 původních antických Se souhvězdím Lva i Malého lva souhvězdí, Ptolemaios zařadil hvězdy tvořící sousedí souhvězdí Rysa (rektascenze 6h 16m Malého lva jako hvězdy nepatřící k žádnému až 9h 42m, deklinace +32,97° až + 61,96°). souhvězdí. Až roku 1687 navrhl jako souhvězdí Nejlépe je vidět z našich končin v měsíci Malého lva Jan Hevelius ve své knize březnu. I toto souhvězdí vděčí za svou Firmamentum Sobiescianum a v katalogu, existenci polskému astronomovi Johannu který tuto knihu doplňuje a nese název Heveliovi a jeho práci, nepatří tedy mezi Catalogus Stellarum Fixarum, uvedl, že oněch 48 původních antických souhvězdí. Leží 21
Vikulka, CZ
KOČKY VE VESMÍRU
Souhvězdí Rysa v díle Prodromus Astronomia od Johanna Hevelia z roku 1690 Wikipedia commons; volné dílo
mezi souhvězdím Vozky a Velkou medvědicí, a netvoří ho žádné jasné hvězdy. Právě proto, že Hevelius byl toho názoru, že pro pozorování souhvězdí bude potřeba skutečně dobrého zraku, jaký mají rysové, pojmenoval jej souhvězdím Rysa. Bez zajímavosti není, že sám Hevelius uváděl i alternativní jméno souhvězdí – Tygr, to se ale vyskytovalo jen v jeho knize, v katalogu nikoliv a tak do obecného povědomí vešlo právě a pouze jen souhvězdí Rysa. Astronomům se naše povídání o kočičích vesmírných tělesech bude zdát až příliš stručné a skutečně, odborné záležitosti by možná jen u těch objektů, o kterých jsme se zmínili, vydaly na samostatnou knihu. Nicméně pro účely našeho vyprávění se s tímto přehledem spokojme a pojďme si ještě říci něco o tom, jakou budoucnost vesmírné kočky mají. Reálné vesmírné programy v současné době s testováním raket na zvířatech naštěstí http://vikulka.ic.cz/
nepočítají. Do vesmíru už cestují relativně bezpečně lidští astronauti. Nelze ale přehlédnout, že kočky se až nápadně často objevují v nejrůznějších science fictions… Za všechny uveďme alespoň ty nejvýznamnější. Kočka, respektive kocour, je nejdůležitější postavou, která chrání celý vesmír, v díle Douglase Adamse Stopařův průvodce po Galaxii. Hlavní postavou je kocour – vyvinuvší se evolučně v průběhu desítek let v parádivého dvounožce – také v kultovním sci-fi seriálu Červený trpaslík. A zmínit je nutno minimálně ještě Flíčka (angl. Spot), kočku poručíka Data z rovněž kultovního seriálu Star Trek (série The Next Generation) sloužícího na vesmírné lodi USS Enterprise-D pod velením kapitána Jeana Luca Picarda. Poručík Data (pokud by měl někdo mezery v základním vzdělání, pak poručík Data byl android) pro svého mazlíka naprogramoval 221 různých typů jídla, nebo pro ni složil báseň, a v jedné z epizod jsme se díky Flíčkovi, která vrhla 22
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ koťata, dozvěděli, že na palubě USS Enterprise bylo v inkriminovaném období celkem 12 kocourů…Flíček se vyskytovala hned v několika dílech seriálu, přežila například nouzové přistání Enterprise. Naposledy se Flíček ve své roli představila ve firmul Star Trek: Nemesis, kde spokojeně žila po boku poručíka Data i na USS Enterprise-E. Co se s ní stalo? Není známo…
23
Vikulka, CZ
KOČKY VE VESMÍRU
http://vikulka.ic.cz/
24
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB
KOIČÍ DĚJEPIS
Vít Štejnar © 2011-2016
25
Vikulka, CZ
