TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis
Kočky ve válce Vít Štejnar 2011 - 2016
Vít Štejnar
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
2011 - 2016
Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptol emaiovského období 664 – 30 před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS
Kočky ve válce
Text © Vít Štejnar 2011 - 2016
EXISTUJÍ DVĚ ÚTOČIŠTĚ PŘED BÍDOU SVĚTA - HUDBA A KOČKY . A LBERT SCHWEITZER
KOČKY VE VÁLCE
KOČKY VE VÁLCE
Člověk se ve své nabubřelosti domnívá, že je pánem zvířat. Prý je to dáno tím, že byl obdařen rozumem. Jenomže, které rozumné zvíře by si bylo ochotno dobrovolně ničit životní prostředí, v němž žije, které mu dává obživu, ochranu? Pro absolutně nesmyslné cíle, jako je zisk území, přístup k nerostnému bohatství, pro svou víru či politické přesvědčení, lidé odpradávna vedli války. Už dávno to nebyl boj o přežití, jako kdysi v pravěku. Ve vší aroganci pak člověk do svých válečných zájmů zatahoval i zvířata. Nejčastějším a nejobvyklejším zvířetem, které bylo zneužito ve válce, je bezesporu kůň. Koně následují svorně všechna zvířata, která se dala využít pro převoz osob nebo břemen. Ušetřena však nezůstala ani další zvířata, včetně psů a koček. Už staří Egypťané brali na své plavby po Nilu kočky, které je chránily před hady a krysami. Lodní kočky se osvědčily i při mořeplavbě, když chránily zásoby potravin před nenechavými hlodavci. Tento zvyk bohužel přežil i do dnešních dnů. Nejstarší legenda hovořící o kočkách využitých – nebo lépe řečeno, zneužitých – pro válečné účely, se vztahuje k bitvě u Pelúsia, v níž perský král Kambýsos bojoval či spíše bil faraóna Psamteka III. Peršané znali vztahy Egypťanů k posvátným zvířatům a do svých řad, do předních linií, přivedli mimo jiné i kočky. Nikdo z Egypťanů se neodvážil pozvednout zbraň, aby žádné ze zvířat ani nezranil, natož zabil. Egyptské vojsko, ač v přesile, bylo zmasakrováno a Egypt se na více než sto let musel smířit s nadvládou Peršanů. Jedna z dalších zmínek zneužití koček pro válečné účely pochází z jednoho saského manuskriptu. Manuskript pojednává o různých problémech dělostřelectva. Jeden http://vikulka.ic.cz/
z důstojníků, Christopher of Hapsburg přišel na nápad využívat kočky či holuby jako bomby, nebo zápalné střely. To jsou totiž zvířata, která lehce překonala i ty nejnedobytnější hradby. Holubi je samozřejmě bez nesnází přeletí a kočky jsou proslulé tím, že se vejdou i do těch nejmenších a nejnemožnějších škvír. Útočníci podle návodu museli přivázat k tělu zvířete vak naplněný hořlavou kapalinou či výbušninou. K tomuto vaku byla připojena různě dlouhá zápalná šňůra, či jiné časovací zařízení a zvíře se vypustilo. Většina vyděšených zvířat samozřejmě hledá bezpečné útočiště v místech, která zná. Kočky se tak vracely do svého města, do svého domu, kde se schovaly. Oheň se následně dostal k hořlavině, a co následovalo, snad není potřeba popisovat. Dějepisci samozřejmě nepovažovali za nutné nějak se zmiňovat o zneužívání koček k válečným účelům a tak je takových zpráv velice málo. Jinak tomu je s obdobím 2. světové války. Byl to totiž jeden z prvních a nejlépe mediálně zdokumentovaných
Reprodukce ze saského manuskriptu o využití koček v boji Ilustrace z knihy M. Champfleur yho Les Chats
8
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ konfliktů všech dob. Díky válečným zpravodajům, reportérům, fotografům i kameramanům, se i dnes dozvídáme o tom, co se dělo i co se dít mohlo. A díky několika málo z nich víme i o prvních válečných kočičích hrdinech. Za nejstarší válku, která byla, tehdy prostřednictvím válečného dopisovatele W. H. Russella z The Times „přenášena v přímém přenosu“ byla válka Krymská. Označení „přímý přenos“ je pravda zatím velkou nadsázkou, i tak se ale nejen britská veřejnost díky Russellovi dozvídala, jak moc nekompetentní je britská vláda při aktuálním vedení války. Dokonce díky Russellovým zprávám v lednu roku 1855 padla britská vláda. Ona neschopnost politiků vlastně k samotné Krymské válce vedla od začátku. Všechno to začal osmanský sultán Abdülmecid I. Ten pod dojmem úspěšných diplomatických jednání s tehdejší ikonou Evropy Ludvíkem Napoleonem Bonapartem mu slíbil správu všech křesťanských chrámů a kostelů v Jeruzalémě. Jenomže tato funkce už dlouhá desetiletí a staletí patřila ruskému caru Mikuláši I. Sultán se ale snažil naklonit si západoevropské země a tak žádnou nápravu nesjednal a Mikuláše I. několik měsíců pouze chlácholil. Mikuláš I. proto vyslal na vyjednávací rozhovory s Osmany a Francouzi do Istanbulu Alexandra Sergejeviče Menšikova, což byl další osudný krok. Menšikov si vydobyl slávu v boji proti Napoleonovi Bonaparte, dědečkovi Ludvíka Napoleona Bonaparta, jenomže to byl rovněž proslulý alkoholik. Vyjednávání samozřejmě skončilo fiaskem. Mikuláš I. se musel odhodlat k jinému řešení. Samozřejmě, že nešlo pouze o správu kostelů a chrámů, největší záminkou k válce byl přístup ke Středozemnímu moři přes průplavy Bospor a Dardanely. Když ruská vojska vtrhla do Valašského a Moldavského knížectví, pokusil se Abdülmecid I. přeci jen ještě o jedno mírové řešení, ale na kongresu ve Vídni roku 1853 se vyřešilo vlastně jenom to, kdo proti komu bude válčit, Rusko proti Osmanům, Francii a Velké Británii. Další ruské faux pais bylo obléhány přístavního města Oděsy. Rusové se totiž omylem zakopali na území Habsburké monarchie a tak se po bok Osmanů, Francouzů a Britů přidali Rakušané, Němci a Prusko, tedy v podstatě celý zbytek 9
Evropy. Válka se postupně přesunula na poloostrov Krym a 18. října 1854 spojenci rusy oblehli v Sevastopolu. Přišla zima, oblehnutým rusům docházely zásoby potravin i léků, nedostávalo se jim oblečení ani dřeva na otop. I přesto, že se ruští vojáci statečně drželi, 9. září 1855 město kapitulovalo. Když spojenecká vojska vešla do města, moc tu toho nezbývalo. Mezi takovými návštěvníky byl i William Gair, kapitán šesté dragounské jízdy. Spolu se svými muži prohledávali zbytky města a v jednom temném sklepě našli kočku sedící na hromadě odpadků mezi dvěma zraněnými muži. Prý byla pokrytá prachem a špínou, ale klidná. Hluk z okolí jí už nevzrušoval. Kočička byla starší, i když je těžké určit věk zvířete jen podle vzhledu, kapitán Gair jí odhadoval 7 nebo 8 let. Kočička přežila celé to dlouhé a kruté obléhání města. Kapitán Gair kočičku, která se posléze ukázala býti kocourkem, vzal s sebou a odnesl jí do důstojnického stanu britské armády. Během krátké doby se dostala do skvělé kondice a začalo se jí říkat Tom. Důstojníkům nešlo do hlavy, jak to, že když ruští vojáci téměř umírali hlady, jak je možné, že kocourek je v perfektní kondici, nepodvyživený. Jednou proto Toma sledovali na jeho obchůzkách a nestačili se divit. V jednom ze Sevastopolských zákoutí stála stará velká budova, vchod byl zahrazen sutinami a nedalo se do ní dostat. Tedy, člověk se do ní nemohl dostat, kocour ano. Když byly sutiny odházeny a britové vešli do skladiště, našli tu obrovské zásoby jídla, které bylo povětšinou ještě poživatelné. I britští vojáci byli po dlouhém obléhání vyhladovělí a tak si rádi – na počest Tomovu – uspořádali pořádnou hostinu. Konci války prospěla smrt cara Mikuláše I. na konci roku 1855. Po několika bitvách, kdy vítěze mnohdy určovala pouze menší neschopnost vojevůdců na té či oné straně, byla 30. března 1856 v Paříži podepsána mírová smlouva a válka skončila. Když bylo po všem, dostal se Sevastopolský Tom s vojáky do Anglie, kde spokojeně dožil krátký zbytek svého života. Tom prý zemřel kolem Vánoc roku 1856, nicméně díky válečným dopisovatelům se o něm dozvěděly stovky čtenářů The Times a Tom se tak stal Vikulka, CZ
KOČKY VE VÁLCE jedním z vůbec prvních proslulých zvířecích válečných hrdinů. Z Krymské války pochází jeden z prvních dokladů o tom, že se kočky často stávaly maskoty nejrůznějších vojenských jednotek. Bulharská Belle byla kočička, která se roku 1854 přidala k regimentu 42. královských horalů, kterým se ve Skotsku tehdy neřeklo jinak než Black Watch. Tehdy byl regiment usídlený poblíž Varny, když se k jednomu z vojáku přitočila malinká kočička, která měla očividně hlad. Dostala najíst a už s vojáky zůstala. Dokonce se vojáci, kteří aktuálně neměli k výkonu žádnou povinnou službu, střídali v jejím nošení pod uniformou. Tak kočička přežila krvavou bitvu u Almy, kde díky neschopnosti generála Menšikova přišlo o život šest z třiatřiceti tisíc ruských vojáků. A přežila i bitvu u Balaclavy 25. října 1854, tentokrát v týlu v „bezpečí“ polní nemocnice.
Bohužel náročné cestování a nedostatečná hygiena vedly k tomu, že Belle onemocněla a nakonec i zemřela. Krymská válka skončila, ale v Evropě to vřelo dál. Opět to bylo pro moc a zisky. Německo, díky tomu, že bylo dlouhá staletí roztříštěno na jednotlivé malé státečky, zaspalo první vlnu kolonizace zámoří. Zisky, které měli Francouzi a Britové z Ameriky, z Afriky i z Asie byly Němcům trnem v oku, a tak neustále zbrojili. Samozřejmě, že si tehdy ještě relativně malý německý národ, respektive jeho vůdci, nemohli dovolit jen tak vyhlásit Francii a Anglii válku, sami by byli rychle poraženi. Čekalo se na záminku. Tu poskytl Gavrilo Princip, když 28. června 1914 zastřelil v Sarajevu arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Principův důvod pro atentát byl ale zcela jiný, odmítal nedobrovolné připojení Bosny a Hercegoviny
Pincher Fot ografie No. Q 73724 z Imperial War Museum Zdroj: Wikipedia commons; volná licence
http://vikulka.ic.cz/
10
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Maskot válečné australské lodi HMAS Encounter Zdroj: Wikipedia commons; volná licence
k Rakousku – Uhersku, které se událo roku 1908. Němci začali okamžitě podporovat Rakousko – Uhersko. Ještě roku 1914 bylo Srbsku zasláno ultimátum, jehož splnění by znamenalo v podstatě zánik svobodného státu. Srbové ultimátu nepřijali a dne 28. července 1914 mu Rakousko – Uhersko vyhlásilo válku a roztočil se kolotoč vedoucí k velké světové válce. Srbsko bylo podporováno Ruskem a 30. července 1914 vyhlásilo mobilizaci, Německo 1. srpna vyhlásilo válku Rusku, 2. srpna obsadilo Lucembursko, 3. srpna Němci vyhlásili válku Francii, 4. srpna začali okupovat Belgii, aby do Francie získaly přístupovou cestu. Zabrání Belgie přivedlo do Války Velkou Británii. Japonsko zabralo v Číně německé provincie Čching-tao a rakouské Tchien-ťin a válka se přenesla do Asie. Osmanská říše se přidala po bok Německa a Rakouska – Uherska, což byl počátek války na území Afriky. Válka to byla dlouhá a krutá. Bylo v ní využito mnoho nových technologií. Na bitevních polích se objevily první tanky, poprvé byly použity chemické zbraně – nechvalně proslulý Yperit. Mimochodem, jen připomeňme, že Yperit odvozuje svůj název od belgického města Ypres, od toho města, kde 11
se ve středověku z místní nejvyšší věže budovy patřící textilnímu cechu shazovaly kočky a kde tato tradice, naštěstí už jen s kočkami plyšovými, přetrvává dodnes. Boje se vedly na zemi, ve vzduchu i na vodě. A právě z první světové války víme o kočkách, které sloužily jako ochránkyně zásob potravin před krysami, ale i jako oblíbení maskoti na nejrůznějších lodích. Lidská vynalézavost, v obdobích válek obzvláště činorodá, vedla k vytvoření prvního prostředku, který by umožňoval vzdušné operace kdekoliv nad mořem – letadlové lodi. Jednou takovou nejstarší letadlovou lodí byla HMS (His Majery Ship – loď jejího veličenstva) Vindex, která za první světové války operovala hlavně v Severním moři a chránila nejen Britské ostrovy před německými vzducholoďmi Zeppelin. Po roce 1918 brázdila vody Středozemního moře a za druhé světové války sloužila jako transportní loď, jen s jiným jménem. Roku 1954 byla sešrotována. Co je však z kočičího hlediska důležité, právě na HMS Vindex sloužil jako maskot kocourek Pincher a právě on je jedním z nejstarších doložených skutečných lodních maskotů. Ve Středozemním moři před první světovou válkou soužila i další britská loď, Vikulka, CZ
KOČKY VE VÁLCE HMS Irresistible. Tento bitevník na začátku první světové války chránil kanál La Manche a vodní cestu z přístavu Dover. Válečné dění donutilo britskou admiralitu vyslat pátou bitevní flotilu ke konci války na východ Středozemního moře. Účastnila se několika bitev v rámci tzv. Dardanellské kampaně. Při bitvě o samotný přístav Dardanely najel bitevník HMS Irresistible na minu pod mořskou hladinou a ztratil manévrovací schopnosti. Pomalu plul směrem k městu, až se ocitl v dostřelu přístavních těžkých děl a 18. března 1915 byl potopen. Na HMS Irresistible sloužil kocourek jménem Togo a byl dokonce určen člen posádky, který se o něj měl starat. Jmenoval se William Thomas Clegg. Togo byla bohužel na palubě i onoho osudného 18. dne měsíce března. Před hřměním zbraní utekl kocourek do skrýše u parních kotlů. Hlavní topič William Burrows se kocourka marně snažil chytit a utéct s ním do bezpečí, tragicky však zahynuli oba. Uvádí se, že první světová válka stála život téměř deset miliónů lidí a dalších více než dvacet miliónů bylo zraněno. Kolik asi zahynulo, absolutně nesmyslně, zvířat? S koncem první světové války se podstatně měnila mapa Evropy. Vznikly nové státy – Československo, Rakousko, Maďarsko (rozpadem Rakousko-Uherska), Polsko či Jugoslávie, Francie získala na úkor Německa Alsasko a Lotrinsko, část Rakousko-Uherska připadla Rumunsku, část Itálii… Versailleská smlouva, která se považuje za dokument potvrzující definitivní konec první světové války, jednoznačně určila vítěze – Spojené státy americké, Velkou Británii a Francii. Jenomže zároveň se tak stalo na úkor poražených mocností. Zatímco RakouskoUhersko zaniklo a bylo rozdrobeno na menší státy a státečky, Německo svou prohru neslo velmi nelibě. Versailleská mírová smlouva se tak stala zároveň listinou, která byla důvodem pro světovou válku číslo dvě. Německo muselo platit vysoké válečné reparace a bylo omezováno co do objemu výroby a množství vojenské síly. Podobně nespokojení s výsledkem mírových jednání byli Japonci, kteří stáli sice na straně vítězů, ale od svého vítězství si slibovali zisk kontroly nad Čínou. Nejen pro zajištění dodržování podmínek Versailleské smlouvy, ale zejména pro budoucí http://vikulka.ic.cz/
smírné řešení mezinárodních sporů, byla roku 1920 vytvořena Společnost národů. Jenomže politická opatření a územní změny nebyly jediným, co první světová válka přinesla. Rostl nacionalismus a obliba těch, kteří v tom či onom státě slibovali svému lidu, že jsou to právě oni, kdo si zaslouží stát se světovým vůdcem. V Rusku se v důsledku občanské války dostal k moci Josif Stalin, v Itálii Benito Mussolini, v Německu Adolf Hitler. Nespokojenost lidí s politickými závěry první světové války byly prohloubeny i krizí hospodářskou. 30. ledna 1933 byl Hitler jmenován německým říšským kancléřem, provedl revoluci, díky níž se do čela státu dostali nacisté, roku 1935 obnovil brannou povinnost, čímž porušil nejzákladnější ustanovení Versailleské smlouvy, v březnu 1936 Německo opevnilo své západní hranice, Itálie napadla Habeš. V říjnu 1936 se spojili Německo a Itálie, o měsíc později se připojilo Japonsko a na světě byla Osa zla – Berlín, Řím, Tokio.V červenci 1937 napadlo Japonsko Čínu. 12. března 1938 „násilně“ připojil Hitler k Německu Rakousko, v září 1938 pak Hitler pod pohrůžkou války získal souhlas západních zemí k obsažení Československa. Všechno se to dělo s tichým souhlasem či nesouhlasem Společnosti národů. Nikdo z jejích tehdejších funkcionářů se neodvážil zasáhnout. 1. září 1939 napadly německé armády Polsko a oficiálně začala Druhá světová válka. Nemá cenu popisovat průběh války, to nechme jiným. My se budeme soustředit na drobné historické střípky, v nichž se kočky nesmazatelně zapsaly do životů jednotlivců i skupin lidí, mnohdy i tím, že jim zachraňovaly životy. Z Velké Británie pochází historka o jedné vdově, která měla na starost desetiletého synka. Byla sama, chudá, bez práce. Bydlela s nimi kočka, které říkali prostě „Kočka“. Když přišla potravinová krize, nebylo už vůbec co jíst a vdova a syn si už nemohli dovolit kočku vydržovat. Kočka to nějak vycítila a přes noc se vydala na lov, ráno našla vdova v bytě na zemi zabitého divokého zajíce. To se údajně opakovalo po celou dobu války, kočka se naučila lovit a zvěřinou zásobovala svoje páníčky vždycky, když bylo nejhůř. Údajně byla schopná dokonce ulovit i zajíce, kteří byli větší než ona. 12
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Během roku 1942 byl těžce bombardován jihovýchod Anglie, oblast Essex. Tady, v městečku jménem Maldec, žila rodina, která chovala 19tiletého kocourka jménem Jim. Jednou při bombardování začalo hořet i v jejich domě, kocourek ale vyběhl po schodech nahoru, kdy byli schovaní páníčkové a upozornil je na oheň ještě v době, kdy ho šlo uhasit. Kocourek pak dostal Modrý Kříž, vyznamenání pro zvířata, která pomáhají zachraňovat lidské životy. Během 2. světové války sloužily kočky na zemi jako ochránci zásob jídla. Staly se naprosto nepostradatelné zejména tam, kde byly sklady zásob potravin, které se distribuovaly postupně potom mezi jednotky v poli. Během války se kočičí populace zmenšovala, mnohde až na kritickou hranici vyhubení, tak britská vláda vyhlásila program Cats For Europe, a sháněla kočky od občanů země a dokonce je i dovážela z Ameriky, dělaly se sbírky na nákup sušeného mléka… pro „všechny kočky obětavě pracující v národním zájmu“. Kocouři, kočky i koťata byli mnohde oblíbenými maskoty. Kupříkladu kocourek jménem Andrew se stal maskotem Allied Forces Mascot Club, kocourek jménem Aircrew zase reprezentoval leteckou školu v australském městě Cressy. Ale ne všechny válečné kočky to měly tak jednoduché. Většina z nich skutečně riskovala své životy, mnohdy i přímo v boji. Nemnohé zprávy se zmiňují o Mource, kočičce, která během bitvy o Stalingrad v letech 1942 – 1943 působila jako pošťačka a nosila zprávy mezi německými pozicemi na frontě a velitelstvím v zázemí. Těžko říci, jak němci dosáhli toho, že jim kočička takto sloužila, pravděpodobně měli zásluhy polní kuchaři. Faktem však je, že kočku, toulající se rozvalinami města nikdo za zvěda nepovažoval. Kočky sloužily na vodě, na zemi, i ve vzduchu. Do letadla kočky samozřejmě oficiálně nesměly. Přesto se tento zákaz občas porušil. V mnoha magazínech byla zveřejněna fotografie kotěte v kokpitu amerického bombardéru B-25 Mitchell, který patřil k 311 foto-letecké skupině 91. fotografovací a mapovací švadrony, která operovala nad centrální a jižní Amerikou. Fotografie pochází z roku 1944 a byla pořízena pilotem Ole 13
Griffithem. I když Ole porušil nařízení, nebyl souzen ani odsouzen, nikdo si nedovolil mu vytknout přátelství s kočkou. Jiný příběh letecké kočky jménem Pyro pochází ze Skotska. Roku 1942 našel válečný fotograf a dopisovatel Bob Bird v experimentální letecké základně v Helensburgu ve Skotsku kočku, která bloudila základnou a hledala teplé místečko, kde by mohla nějaký čas zůstat. Bird jí zaregistroval, když jí přiskřípl ocas mezi dveřmi, vzal jí s sebou a odnesl k lékaři, který na základě působil. Pyro se s Birdem rychle spřátelila. Netrpělivě čekala na základě, až se její nový páníček vrátí z mise. Bird si všímal, že Pyro je na zemi bez něho smutná a tak jí vzal s sebou do vzduchu. Kupodivu se to prý Pyro líbilo a v letadle byla klidná a cítila se tam v rámci možností dobře. Jednou takhle v roce 1943 letěli nad sněhem pokrytou zemí, ve velmi silných mrazech, tak silných, že namrzalo i letadlo zevnitř. Bird – fotograf – ale musel chtě nechtě, aby splnil svůj úkol, vytáhnout ruku z rukavice, aby mohl pořídit potřebné snímky. Prsty mu samozřejmě začaly rychle umrzat. Na zpáteční cestě si Bird prsty ohříval o Pyro. Když se vrátili na základnu, dozvěděl se Bird, že nebýt Pyro, o prsty by přišel. Roku 1945 byl Bird převelen na leteckou základnu v Hampshire. Pyro vzal samozřejmě s sebou, jenomže to byla zřejmě osudová chyba. Jednou, když byl Bird ve vzduchu, Pyro bloudila po základně a srazil jí nákladní vůz. Bird však na Pyro dlouhá léta vzpomínal a jeho syn se zasloužil o to, že Pyro získala posmrtně vyznamenání od PDSA (People´s Dispensary for Sick Animals). Během druhé světové války, konkrétně od roku 1943, působila ve Velké Británii americká letecká jednotka Wolfpack. Byla součástí 56. bojové skupiny a působil v ní jeden z nejlepších letců, opravdové eso mezi piloty, kolonel Fred J. Christensen, který sestřelil 22 německých letadel a šest z nich během několika minut v rámci jediné vzdušné bitvy. Během celého svého válečného snažení měl štěstí díky kocourkovi jménem Sinbad. Ten s ním létal na většinu misí, tedy alespoň na ty mise, během nichž se nelétalo ve velkých výškách. Sinbad se stal maskotem a miláčkem celé letecké skupiny a měl podle vyprávění Christensenovy dcery obrovsky pozitivní vliv Vikulka, CZ
KOČKY VE VÁLCE na morálku jednotky. Jednou se dostavil na základnu fotograf, který měl za úkol nafotit dokumentární snímky jednotky. Samozřejmě nemohl odejít bez fotografie Sinbada, jenomže kocourek se fotit nechtěl, chvilku neposeděl, skákal po letadlech a dalším vybavení, včetně padáků. A údajně všichni piloti skupiny Wolfpack, kteří byli sestřeleni a museli z letadla vyskočit na padáku „posvěceném“ Sinbadem se v pořádku vrátili ke své jednotce. Sinbad celou válku přežil a v srpnu 1944 se s Christensenem vrátil do Spojených států Amerických. Tady žil spokojeně s celou rodinou, až jednoho dne… se kocourkovi narodila koťata. Teprve tehdy si prý Christensen všiml, že Sinbad není kocourek, ale kočička. Sinbad měla ještě několik dalších vrhů koťátek a žila ještě dlouhá léta. Bohužel i ji nakonec srazilo auto. Nejčastějším angažmá válečných koček byla námořní služba. Krátce před druhou světovou válkou kotvila v polském přístavu Hei loď ORP (Okret Rzeczypospolitej) Burza. Na loď se neplánovaně naložila i kočička, která později dostala jméno Kicia. Žila a bydlela na lodi, a když vypukla válka, tak ORP Burza spolu s dalšími dvěma polskými loděmi z Polska odjely a přidaly se do služeb Britského námořnictva. Kicia žila celou dobu v jedné kajutě na přídi a dokonce tu porodila šest krásných koťátek. Zanedlouho je ale začala stěhovat do kajuty poručíka Tumaniszwiliho na zádi, nastěhovala se do sušičky na prádlo. Hned několik dní nato se Burza zapojila do námořní bitvy u Calais roku 1940, kde byl potopen např. bitevník HMS Wessex. Střelci z Burzy sestřelili dvě Štuky – torpédobombardéry, ale přeci jen i ORP Burza dostala zásah – přesně do místa na přídi, kde byla původní kajuta, v níž Kicia bydlela. Takže Kicia i koťátka ve zdraví dorazili zpět do Anglického přístavu. HMS (Her Majesty Ship) Duke of York byl bitevník, spuštěný na vodu roku 1940. Na Boxing day, což je australský státní svátek odpovídající našemu druhému svátku Vánočnímu, se účastnil námořní bitvy u Severního mysu, při níž se zasloužil měrou vrchovatou a rozhodující o potopení německého bitevního křižníku Scharnhorst. Na lodi byla oblíbeným maskotem kočička http://vikulka.ic.cz/
Whisky. Ta celou bitvu prospala v jedné z kajut. Když se probudila, odešla v klidu a bez známky vzrušení do podpalubí lovit myši. Válečné úsilí spojenců Whisky zjevně moc netrápilo, zato její soukromý boj s myšmi vyhrávala na plné čáře, byla díky svým loveckým schopnostem proslulá i na jiných lodích. Důležité je, že HMS Duke of York přečkal válku bez větší úhony a stejně tak se vedlo i Whisky. Výstavní lodí Královského námořnictva Velké Británie byl bitevní křižník HMS Hood. Jeho stavba začala 1. září 1916 a původně měly být postaveny čtyři stejné bitevníky. Jenomže 31. května až 1. června roku 1916 proběhla bitva u Jutska, největší námořní bitva první světové války, v níž byly potopeny tři hlavní bitevní lodě Královského námořnictva. Admiralita proto přehodnotila stavební plány a HMS Hood byl konstrukčně vylepšen o silnější pancéřování. Další tři plánované lodě stejné třídy už nikdy světlo světa nespatřily. HMS Hood byl po svém dokončení roku 1920 největší a nejsilnější bitevní lodí světa. Snad i proto v meziválečném období HMS Hood sloužil jako výstavní reprezentativní loď britského námořnictva a v podstatě z „reklamních“ důvodů proplovala světovými oceány. Od roku 1936, v době, kdy už se politická situace v Evropě díky nacistům dosti komplikovala, byl Hood přeřazen ke Středomořské britské flotile. Součástí posádky HMS Hood byly od začátku třicátých let i dvě kočky, Ginger a Fishcakes. Samozřejmě se tu starali o myší populaci a zároveň byli oblíbenými maskoty. Ginger byla želvovinová kočička s bílými skvrnami, Fishcakes byl černobílý kocour, menší než Ginger. Do dějin HMS Hood vstoupil svým koncem. Němci se totiž se svou vlajkovou lodí, bitevní lodí Bismarck, pokusili dostat do Atlantického oceánu a tady škodit na širém moři všemožným zásobovacím konvojům. Spojenecká flotila se proto za Bismarckem vydala s cílem jej za každou cenu zničit. 24. května 1941 se HMS Hood v doprovodu s HMS Prince of Wales s Bismarckem, doprovázeným další německou lodí Princem Eugenem, střetly v Bitvě v Dánském průlivu. S trochou štěstí střelci z Bismarcku trefili HMS Hood přímo v místě, kde byla uložena munice a Hood za poměrně 14
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
HMS Hood, 17. března 1924 State Library of Victoria Zdroj: Wikipedia commons; volná licence
O tom, že kočky nějaká válka a politika absolutně nezajímá, svědčí i to, že Oskar se stal záhy oblíbencem mezi všemi námořníky na HMS Cossack. Možná proto, že Oskar byl německý kocourek, ho posádka HMS Cossack přejmenovala na anglicky znějícího Sama. Posláním HMS Cossack byl převážně doprovod konvojů vezoucích zásoby všeho možného, operoval převážně ve Středozemním moři a Atlantském oceánu. Při jedné plavbě doprovázel HMS Cossack z konvojů poblíž Gibraltaru, když ho bez varování zasáhlo torpédo vystřelené z německé ponorky U-563. HMS Cossack se začal pomalu potápět. Na pomoc mu přispěchal jiný křižník, HMS Legion a snažil se ho odtáhnout do Gibraltarského přístavu, lež po třech dnech plavby otřásl HMS Cossack obrovský výbuch, který zničil v podstatě celou přední třetinu lodi, a zahynulo při něm 159 členů posádky. Naštěstí Oskar, alias Sam byl na opačné straně lodi, takže mu výbuch neublížil a spolu se zbylou posádkou v pořádku doplul na HMS Legion do Gibraltaru. To už si kocourek vysloužil přezdívku „Nepotopitelný Sam“. Ani v Gibraltaru Sam dlouho nepobyl, záhy byl naloděn na HMS Ark Royal,
krátkou chvilku klesl na mořské dno. Jestli na palubě v tu chvíli byli i Ginger a Fishcakes, to se s určitostí neví. Vzhledem k tomu, že by jim oběma ale bylo hodně přes deset let věku, je to nanejvýše nepravděpodobné. Z opačné strany sledoval souboj kocourek Oskar. Černobílý kocourek Oskar byl na Bismarck údajně propašován jedním z členů posádky. Prokazatelně byl na palubě lodi od 18. května 1941, kdy Bismarck vyrazil na svou první a jedinou misi s názvem Operace Rheinübung. Byla to právě mise, při níž měl Bismarck operovat na otevřených vodách Atlantiku a škodit spojeneckým zásobovacím lodním trasám. Už bylo řečeno, že na Bismarck spojenci uspořádali doslova hon, když byl potopen HMS Hood, byla snaha o jeho zneškodnění o to větší. Tři dny od potopení HMS Hood, 27. května 1941, narazil Bismarck na křižník HMS Cossack. Byť menší a hůře vyzbrojený HMS Cossack námořní bitvu vyhrál. Z více než 2.200 členů posádky Bismarcku se zachránilo pouhopouhých 115. HMS Cossack byl jedinou lodí, která byla dostatečně blízko, aby přeživším trosečníkům pomohla a mezi sto patnácti Bismarck, 15. září 1940 Sammlung Schlachtschiff Bismarck zachráněnými byl naštěstí i Zdroj: Wikipedia commons; Bundesarchiv, Bild 193-03-5-18 / Oskar. CC-BY-SA 15
Vikulka, CZ
KOČKY VE VÁLCE letadlovou loď, které se rovněž účastnily honu na Bismarck. Ani tady ale kocourek nevydržel dlouho. 14. listopadu 1941 torpédovala HMS Ark Royal při návratu na Maltu německá ponorka U-81. I tentokrát se spojenci pokoušeli odtáhnout poškozenou letadlovou loď do Gibraltaru, ale nepovedlo se. Díra v trupu byla natolik velká, že loď se pomalu ale jistě potápěla i přes veškerou snahu vodu z lodi vypumpovat a 30 mil před Gibraltarem klesla na dno Středozemního moře. A i tentokrát Nepotopitelný Sam už v tomto kritickém okamžiku nebyl. Byl převelen na HMS Lightning a přímo z kanceláře guvernéra Gibraltaru byl převezen do Velké Británie, konkrétně do irského Belfastu, Blackie a Churchill na HMS Prince of Wales kde už konečně v poklidu dožil. Fot ografie No. H 12756 z Imperial War Museum Zemřel roku 1955, bylo mu tedy Zdroj: Wikipedia commons; volná licence nejméně 14, spíše však víc, let. nastoupila roku 1944 v Tyneside V srpnu roku 1941 se vydal ministr v severovýchodní Anglii a hned první její mise války a pozdější britský premiér Winston bylo vylodění spojenecký vojsk v severní Churchill vyjednávat spojenectví s tehdejším Normandii – den D. Na lodi si rychle zvykla, americkým prezidentem Franklinem Delano brzy se spřátelila se všemi členy posádky, Rooseveltem. Cestoval na palubě lodi HMS pospávala na palubě a bylo jí umožněno spát i Prince of Wales, kde v podpalubí proháněla v kabině kapitána. Z Normandie se dostala na hlodavce kočička Blackie. Cesta vedla přes francouzskou Riviéru, do Palerma na Sicílii, do Atlantický oceán do NS Argentia Ceylonu (Srí Lanka) do Sydney a Fremantlu v Newfoundlandu. Během několika dnů byla v Austrálii i do Tokya. Po válce zůstala na lodi na tajném místě dojednána tzv. Atlantická ještě dva a půl roku a plavila se po pacifickém dohoda, podle níž se USA staly spojenci Velké oceánu, ale jednou v Singapuru zmizela. I když Británie s tím, že jí budou dodávat válečný kapitán s lodí na ni čekal do nejzazšího materiál. Když se Churchill připravoval možného okamžiku, než vypluje, Minnie se už vstoupit na HMS Prince of Wales, aby tu nevrátila. Údajně se stejná kočka s bílými dohodu podepsal, zastoupila mu cestu Blackie. packami a bříškem za nedlouho objevila na Churchill měl kočky v oblibě, sám choval jiné lodi, takže je možné, že si našla jen jiný kocourka jménem Nelson. Když se před spoj. kočičkou zastavil, využil toho přítomný Při vylodění v Normandii pomáhaly i fotoreportéř a Churchilla s Blackie vyfotil. Ona další kočičky, na lodi HMS Black Prince kočička fotka pak proběhla téměř všemi světovými Beauty, která dokonce během samotné akce novinami. A na památku onoho setkání byla porodila tři zdravá koťátka, čímž si vysloužila Blackie přejmenována na Churchilla. předčasný odchod do výslužby z důvodu Minnie byla lodní kočka, která mateřských povinností, na lodi HMS Scorpion procestovala na HMS Argonaut téměř celý kocourek Thomas Oscar, na lodi SS Julia svět. Její služba v námořnictvu byla o mnoho kočička Peggy. SS Julia byla jednou ze dvou klidnější, než ta Samova. I když…, na loď http://vikulka.ic.cz/
16
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Kocourek Tiddles na HMS Vict orious Fot ografie No. A 10646 z Imperial War Museum Zdroj: Wikipedia commons; volná licence
belgických lodí, které se Dne účastnily, vezla zásoby a jednu divizi vojáků z New Yorku a směřovala na pláž Omaha. Kočička Smokey byla maskotem bitevní lodi HMS Bulldog, který se ještě v doprovodu s HMS Beagle, roku 1945 připlavil na Chennale Islands aby tu byla podepsána kapitulace místní německých okupačních sil. Když se loď blížila k frontě, k ostrovům, seděla Smokey na přídi na svém oblíbeném místě a na všechno se pozorně dívala. Tento moment přiblížil všem posluchačům rádia BBC tamější komentátor a Smokey se tak stala první válečnou mediální kočičí hvězdou, díky níž se dočkaly uznání i další kočky, o 17
D aktivně
nichž věděly většinou jen posádky příslušných lodí. Na Smokey média ukazovala, jak moc důležité kočky, ale vlastně všichni zvířecí maskoti a mazlíčci, byli pro udržení morálky mužstva i v těch nejtvrdších podmínkách. Kocourek Tiddles byl maskot na letadlové lodi HMS Victorious a pro svou profesi byl přímo zrozený. Narodil se totiž na jiné letadlové lodi, HMS Argus. Na letadlových lodích Tiddles prožil celý svůj dlouhý život. Kocourek Peebles byl maskotem lodi HMS Western Isles a byl oblíbený nejen mezi posádkou lodi, ale získal si snadno srdce každého návštěvníka, který se na loď dostal. Proslul totiž tím, že každému ochotně potřásl na přivítanou packou. Dva kočičí sourozenci, Mary a Mack sloužili na vojenském tankeru HMS Merrimack. Za dobu jejich aktivní služby v letech 1941 a 1942 v Atlantském a Pacifickém oceánu oba přestáli hned osm námořních bitev. I když se říká, že kočky mají devět životů, i mezi nimi se najdou váleční hrdinové in memoriam. Na protiletadlové lodi HMS Hermione, vypuštěné na moře roku 1939 sloužil kocourek
Kocourek Peebl es s nadporučíkem R. H. Palmerem na lodi HMS Western Isles Fot ografie No. D 20280 z Imperial War Museum Zdroj: Wikipedia commons; volná licence
Vikulka, CZ
KOČKY VE VÁLCE
Kocourek Convoy ve vlastní houpací síti Fot ografie No. A 6410 z Imperial War Museum Zdroj: Wikipedia commons; volná licence
Convoy. Úkolem HMS Hermione bylo chránit konvoje, odtud kocourkovo jméno. 16. června roku 1944 ale byla HMS Hermione potopena německou ponorkou U-205 ve východní části Středozemního moře. Celá posádka, včetně Convoye zahynula. HMAS Perth byla australská loď, která sloužila za druhé světové války v Pacifiku; ze Sydney vyplula v lednu 1942 a zřejmě tehdy se na loď nastěhovala kočička pojmenovaná Red Lead. Nastěhovala se do kajuty kapitána Wallera. Loď i kočička se účastnila bitvy proti Japoncům u Jávy, kde bylo zničeno a potopeno mnoho lodí na obou stranách. Red Lead byla vyděšená a po zbytek plavby se nevzdálila z kabiny kapitána. Když dopluli do přístavu, kočička utekla na břeh. Když měla loď znovu vyplout, museli jí na palubu donést námořníci. Red Lead utekla ještě třikrát, pokaždé jí ale chytili a donesli zpět na palubu. U námořníků je to špatné znamení, vždycky bylo. Když Perth http://vikulka.ic.cz/
vyplul, narazil po několika dnech plavby na velkou flotilu japonských válečných lodí a byl samozřejmě přesilou potopen, zahynul kapitán Waller, všichni členové posádky a Red Lead bohužel také. Když už jsme nakousli špatná a dobrá znamení, pak během staletí se mezi námořníky ustálily některé pověry, shodné v podstatě po celém světě. Předně, kočka na palubě lodi přináší štěstí, zvláště je-li to kočka černá. Podle kočičího chování bylo možno předpovídat cestu, když kočka hlasitě mňoukala, byla cesta dlouhá, vleklá, dala se předpokládat bouře, když si ale hrála a skotačila, dal se očekávat příznivý vítr a klidné vody. Také se věří, že kočky mají ve špičce ocasu ukrytou jakousi magickou moc. Když je ocas v klidu – kočka je spokojená – bude plavba pohodová a klidná. Když je ale kočka nespokojená a mává ocasem ze strany na stranu, pak tím může přivolat jenom 18
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ nepříjemnosti. Proto se všichni námořníci vždycky snažili své kočičí členy posádky udržovat v pohodě a klidu, spokojené a dobře nakrmené. Zaručeným způsobem, jak na loď přivolat bouři, nebo jiná různá neštěstí, je hodit kočku přes palubu. Stejně tak platilo a platí, že jde-li kočka před námořníkem na molo, bude dobře. Zkříží-li mu ale cestu, stane se něco špatného. Kočky ale nejsou sobci a nikdy nebyli. Se svými zaručenými předtuchami se lidem svěřují, jen lidé často kočičí výstrahy ignorují. O kočičce Red Lead už řeč byla, když se vrátíme v čase zpět, do doby té první světové války, pak najdeme další důkaz tohoto tvrzení. Emmy byla kočička na lodi RMS Empress of Ireland. Byla ta želvovinová kočička, která se na lodi plavila většinou ráda a dobrovolně. Jen jednou, 28. května 1914 Emmy z lodi utekla a za žádnou cenu se na palubu nechtěla vrátit. Kapitán s posádkou na ní čekali do nejzazší možné chvíle, nechtěli odjet bez ní, ale Emmy byla schovaná. Když už loď opouštěla přístav, zahlédli někteří námořníci Emmy, jak sedí na molu číslo 27 a pozoruje odjíždějící loď. Hned dalšího rána se loď střetla u ústí řeky Svatého Vavřince s jinou lodí, SS Storstad. Zahynulo tehdy přes tisíc lidí. Bylo by možno ještě dlouho pokračovat, kočičích válečných hrdinů bylo mnoho. Bohužel, ani ti z druhé světové války nebyli poslední. Druhá světová válka skončila v Evropě 8. května 1945. Německo po Hitlerově sebevraždě kapitulovalo bez jakýchkoliv podmínek. Už předtím, 28. dubna 1945 zastřelili italští partyzáni prchajícího Mussoliniho. Jen japonský císař Hirohito kapitulaci odmítal a přesvědčilo ho až použití jaderných zbraní. Jenomže už poválečné „přerozdělování světa“ dalo podnět k dalšímu konfliktu, skrytému, Studené válce. Asi nejvýznamnějším důsledkem Druhé světové války se stalo vytvoření mezinárodní HMS Amethyst Organizace spojených národů Fot ografie No. A v San Francisku 26. června 1945. Zdroj: Wikipedia Tato organizace měla, podobně 19
jako Společnost národů po první světové válce, zajistit, že před válečnými konflikty bude dáván důraz na řešení sporů vyjednávání a politice. Jenomže názory kapitalistického západu a komunistického východu dohromady nešly. I když nepropukl nový globální otevřený konflikt, ono nebezpečí tu bylo neustále. Výsledkem toho všeho bylo rozdělení Evropy Železnou oponou, vznik vojenského paktu západu - NATO a východu - Varšavská smlouva. A komunisté se začali v mnoha státech snažit dostat k moci. Dalším důsledkem druhé světové války byla další neochota zejména Asijských a Afrických států být nadále koloniemi, vznikl tak například samostatný stát Indie či Pákistán, na blízkém východě Izrael, Palestina… Obojí vyústilo do mnoha dalších lokálních konfliktů, k Čínské občanské válce, válce v Koreji, ve Vietnamu… Při jednom takovém incidentu se hrdinským kouskem vyznamenal kocourek jménem Simon. Psal se 20. dubne roku 1949. Britská loď HMS Amethyst plula ze Šanghaje do Nankingu po řece Yantse, aby tu nahradila HMS Consort, která chránila britskou ambasádu právě v době Čínské občanské války. Za původní hodnoty bojovalo hnutí Kuomintang, proti – komu jinému, než komunistům. Kolem půl deváté hodiny dopolední začali příslušníci Lidové armády na HMS Amethyst střílet, jak loď plula po řece
30156 z Imperial War Museum commons; volná licence
Vikulka, CZ
KOČKY VE VÁLCE dál, dostala se do těžké palby. Podle dochovaných zpráv byl v 9:30 hodin kapitán B. M. Skinner zraněn smrtelně a jeho zástupce poručík Geoffrey Weston lehce. Všechno probíhalo tak rychle, že se posádka HMS Amethyst nedostala ani k palubním zbraním. Loď dostala několik těžkých zásahů, poškozen byl můstek, strojovna i ošetřovna, byl proražen trup a loď nabrala vodu a uvízla v bahnu. Po desáté hodině dopolední dal poručík Weston příkaz k evakuaci lodi, jenomže snipeři ze břehu ostřelovali všechno, co se na palubě pohnulo, včetně utíkajících námořníků. Ti, kteří zůstali na palubě a byli toho schopní, se přeci jen po počátečním šoku začali bránit a na pomoc vyplula i loď HMS Consort. Ve snaze odtáhnout Amethyst byla zasažena i Consort. Přeci jen ale nakonec zapracovala diplomacie, ne snad, že by se námořníci dočkali pomoci, ale už jim nehrozila bezprostřední střelba nepřátel odkudkoli. Nakonec bylo dojednáno, že pod dozorem jedné z čínských lodí ovládaných Lidovou armádou bude HMS Amethyst vyvezen k ústí řeky Yantse, kde bude předána britské admiralitě, což se posléze stalo. HMS Amethyst cestou do Číny nabral jednoho člena posádky. V Hong Kongu na loď nasedl kocourek, který si záhy získal oblibu všech na lodi a dostal jméno Simon. Osvědčil se jako myšobijec, nosil do postelí námořníků mrtvé myši, a díky své přátelské povaze si vysloužil takové výsady, jako spánek v kapitánově čepici. Když byl HMS Amethyst přepaden na řece Yangtse, byla zasažena jako jedna z prvních i kajuta kapitána, kde zrovna spal Simon. Jeden z námořníků kocourka rychle odnesl na ošetřovnu, kde mu ošetřili popáleniny a vyoperovali pět kusů šrapnelu. Vypadalo to, že kocourek nepřežije noc. Přežil. A navíc se poměrně rychle i zotavil. HMS Amethyst byla v říčním bahnu uvězněná šest dnů, během té doby se na lodi přemnožily myši a krysy, ale když se Simon dal do práce, brzy se hlodavčí populace začala vracet do přijatelných mezí. Tím Simon zachránil zbytky potravin, které na lodi byly. Jiné potraviny získány být samozřejmě nemohly, protože loď byla neustále pod dozorem Čínské lidové armády. Nejen tím, ale i vrozenou kočičí schopností udělat si pohodlí kdekoli a kdykoli http://vikulka.ic.cz/
působil na posádku HMS Amethyst přímo zázračně. Po celé té patálii se HMS Amethyst vrátil do Velké Bránie. Bylo rozhodnuto, že Simon už válečným námořním kocourem nebude, a že se mu najde nový klidný domov. Během zpáteční cesty se veřejnost dozvídala o Simonově statečnosti, stala se z něj opravdová celebrita. Začal dostávat i dopisy, a dokonce jich bylo tolik, že byl jmenován „kočičí důstojník“ Lt. Commander John Kerans, který Simonovu korespondenci vyřizoval. Jenomže jakákoliv zvířata dovážená na Britské ostrovy musí projít karanténou. V karanténě Simon onemocněl virovou infekcí, kterou, jak se později ukázalo, způsobila jeho válečná zranění. Přes veškerou snahu lékařů si život kocourka zachránit nepovedlo, Simon zemřel 28. listopadu 1949. Za statečnost byl Simon vyznamenán Dickinovou medailí, která se v Británii uděluje zvířecím hrdinům a je stejně prestižní jako jedno z nejvyšších britských státních vyznamenání Viktoriánským křížem. Vlastě, Simon je jediným kocourkem, který se může touto medailí honosit. Dostalo se mu i oficiálního pohřbu, přišla celá posádka HMS Amethyst. Simon dnes odpočívá na zvířecím hřbitově v Ilfordu ve východním Lodýně a na náhrobku je vytesán nápis: In memory of „Simon“ served in H.M.S. Amethyst May 1948 – November 1949
Simonův pomníček v National Memorial Arboretum ve Stafordshire (Velká Británie) Zdroj: Wikipedia commons; Acabashi
20
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Awarded Dickin Medal August 1949 Died 28th November 1949. Throughout the Yantze incident his behaviour was of the highest order. Simonův příběh zpracoval knižně Paul Gallico ve své novele Jennie z roku 1950. V souvislosti se Simonem je třeba kouknout se trochu blíže i na Dickinovu medaili. Název medaile nese po Marii Dickin, emancipované ženě narozené roku 1870 v Londýně, která se nebála přes společenské postavení najít si práci. Když se provdala, bylo jí 28 let, musela svou práci kvůli společenským zvyklostem opustit, ale nechtěla jen sedět doma a tak začala pomáhat chudým. Jenomže při práci s chudými lidmi zjistila, že zvířata jsou na tom mnohdy mnohem hůře. A za první světové války se ukázalo, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Během války pomáhala s ošetřováním nemocných a zraněných zvířat v londýnském Whitechapelu a po válce, konkrétně 17. listopadu 1917 (byla to sobota) otevřela svou první veterinární kliniku. Kromě kliniky provozovala i rychlou záchrannou veterinární službu a brzy si získala i renomé i prostředky na to, aby klinik mohlo být víc. V její práci dodnes pokračuje společnost PDSA (People´s Dispensary for Sick Animals). Medaile paní Dickinové je udělována zvířatům, který se nějaký zvlášť hrdinským kouskem zasloužili o přežití lidí. k srpnu 2011 bylo uděleno těchto medailí celkem 63, během let 1943 – 1949 jich bylo uděleno 54 (32 poštovním holubům, 18 psům, 3 koním a jedna kočce – Simonovi). Díky paní Dickinové dnes třeba víme, že holub jménem Tyke v červnu 1943 zachránil posádku havarovaného letadla, když na základnu donesl vzkaz s polohou vraku, že fenka jménem Jet během druhé světové války pomáhala hledat lidi zasypané v ruinách domů po bombardování, že holub Dutch Coast uletěl v dubnu 1942 za 7,5 hodiny 288 mil se zprávou o tom, že posádka sestřeleného letadla přežila a kde se nachází, že klisna Olga pomáhala roku 1947 po výbuchu bomby v Tootingu při následných záchranných pracích, a tak dále a tak dále. Svět se bez válečného běsnění kvůli člověku nejspíš neobejde. V podstatě 21
Dickin Medal Zdroj: Wikipedia commons; volná licence
nepřetržitě se někde na naší planetě vede válka. A vždycky nesmyslná. Naštěstí se však najdou lidé, kteří se o zvířata starají i v těch nejtěžších dobách. Kupříkladu ve válkou a terorismem zmítané zemi Izraelské fungovala v letech 1991 až 2009 společnost Izrael CWSI (Cat Welfare Society Israel). Její členové byli dobrovolníci, kteří v ruinách měst hledali opuštěné kočky, léčili je, pomáhali jim hledat nové páníčky a klidnější domovy. Provozovala svůj vlastní útulek, jehož sídlem se stalo město Even Yehuda a kde byly pořádány přednášky nejen pro děti, jak se mají o kočky správně starat. Maskotem této společnosti se stal kocourek jménem Phoenix, který přežil přímý zásah raketové střely do domu, v kterém bydlel. Bohužel šlo o neziskovou charitativní organizaci a kvůli nedostatku peněž musela CWSI svou činnost ukončit. Prací CWSI se nechaly inspirovat jiné organizace a spolky, asi největší, fungující od roku 2006, je organizace Hakol CHAI. Abychom vyprávění o kočičích válečných hrdinech neskončili tak smutně, tak uveďme ještě jeden příběh, se sťastným koncem. Během války v Iráku se k jedné z Amerických jednotek cestou připojil kocourek, který byl pokřtěn jménem Hammer. Vikulka, CZ
KOČKY VE VÁLCE Jak už to tak kočky umí, stal se miláčkem celé jednotky. V dubnu roku 2004 se ona jednotka měla vrátit zpět do USA, do San Franciska a kocourka proti všem předpisům a nařízením, vzali s sebou. Ani tentokrát nikoho ani nenapadlo hledat, jaké předpisy byly porušeny a jaké jsou za to sankce. Hammer tak žil a snad ještě žije spokojeným životem amerického kocoura.
http://vikulka.ic.cz/
22
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB
KOIČÍ DĚJEPIS
Vít Štejnar © 2011-2016
23
Vikulka, CZ
