TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis
Kočky a křesťanství Vít Štejnar 2011 - 2016
Vít Štejnar
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
2011 - 2016
Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptol emaiovského období 664 – 30 před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS
Kočky a křesťanství
Text © Vít Štejnar 2011 - 2016
STŘEZ SE LIDÍ, KTEŘÍ NEMAJÍ RÁDI KOČKY. IRSKÉ PŘÍSLOVÍ
KOČKY A KŘESŤANSTVÍ
KOČKY A KŘESŤANSTVÍ
Většina dosavadních povídání o kočkách končila ve stejný okamžik. Ne snad ve stejný z hlediska doby, ale ve stejný z hlediska následujících událostí. Tím okamžikem byl nástup křesťanství. Křesťanství je dnes nejrozšířenějším náboženství, v jediného Boha věří více než dvě miliardy lidí po celém světě. Utvářelo po dlouhá staletí dějiny Evropy a s tím, jak evropští mořeplavci objevovali svět, šířilo se po celé naší planetě. Křesťanství vzešlo z judaismu, z náboženství židovského, respektive z náboženství, které vyznávali židé v oblasti dnešní Palestiny. Tehdejší židy, či spíše členy židovského národa, však většina lidí dnes chápa poněkud pokřiveně. Není divu, nacistická propaganda byla v období dějin poměrně krátká, ovšem o to intenzivnější. Žida tedy nelze chápat jako příslušníka nějakého národa, jak propagovali nacisté, nýbrž jako člena určitého společenství, které vyznává svou vlastní víru. Židem se mohl stát každý, děti židovskou příslušnost dědily po matkách, ti kdo se k judaismu chtěli přihlásit oficiálně museli podstoupit gijur – jakýsi zasvěcovací obřad, kdy byl zájemce ponořen do mikve (rituální lázeň s přírodní vodou), musel přinést obět do chrámu a muži museli podstoupit jeden nepříliš příjemný zákrok – obřízku. Judaismus jako náboženství se mělo objevit někdy ve druhém tisíciletí před naším letopočtem, kdy Abrahám, Izák a Jákob začali uctívat jediného boha. Tehdy to bylo nejen v oblasti Malé Asie, ale v kontextu s celým ostatním světem, unikum. Všechna ostatní náboženství znala celé skupiny bohů, víra v jediného boha byla něčím zvláštním. A pro mnohé nepřijatelným. Jákob měl celkem dvanáct synů, z nichž povstali vůdci dvanácti kmenů – izraelitů. Ti úpěli v egyptském http://vikulka.ic.cz/
otroctví, až se na scéně dějin objevil Mojžíš. Ten židy z Egypta vyvedl a z vnuknutí božího sepsal první zákon – Tóru. Po dlouhá staletí byl judaismus egyptskými panovníky „tolerován“. Ona tolerance však spočívala pouze v tom, že nebyli vyvražděni. Příslušníci židovského národa byli řazeni k těm nejspodnějším vrstvám společnosti, žida vlastně nemohl čekat jiný osud, než osud otroka. Po opuštění Egypta se celému židovskému národu celkem logicky ulevilo. Židé se osamostatnili a usadili se, jak už bylo řečeno, v dnešní Palestině. Kdysi kdesi v této oblasti se seznámil tesař Josef s dívkou Marií. Jim se z neposkvrněného početí narodil synek jménem Ježíš, který později dostal přídomky Nazaretský, nebo Kristus. To bylo někdy mezi lety 7 před naším letopočtem a 1 našeho letopočtu. Ony se totiž údaje o Kristově narození poněkud liší. Stejně tak pochybné je datum jeho úmrtí, kladené mezi roky 29 a 33 našeho letopočtu. Z kočičího hlediska není Ježíš Kristus zásadní postavou, o jeho životě proto zmiňme jen to nejzákladnější. Ježíš se narodil v Betlémě, kvůli vrtochům krále Heroda musela jeho rodina prchnout zpět do Egypta. Už v pokročilejším věku se seznámil s Janem Křtitelem, který jej pokřtil vodou řeky Jordánu. Na svých cestách Ježíš páchal různé zázraky, dokázal lidem naslouchat a radit. Sám začal kázat v Galileji někdy ve věku kolem třiceti let, a stejně jak rychle začal získávat posluchače, začal se protivit mocným. A nenávist panovníka stoupala stále víc, když se dozvídal, že Ježíš káže své zákony, svou pravdu, své přesvědčení, v rozporu s tím, co se obecně uznávalo. Když mocným došla trpělivost, nechali Ježíše ukřižovat. Poprava ukřižováním byla tehdy pravděpodobně tou nejpotupnější 8
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ smrtí. Umírali tak zloději a vrazi. Jako nejpravděpodobnější den Ježíšovy smrti se uvádí 7. duben roku 30. Ihned po smrti Kristovi přívrženci z kříže mrtvé tělo sńali a pohřbili jej do skalního hrobu, který patřil Josefu z Arimatie. Za tři dny se šly ke hrobu podívat ženy, ale Kristovo tělo tam nenašly. Ježíš vstal z mrtvých a začal se zjevovat svým učedníkům. Ti navázali na jeho učení, začali sami hlásat Ježíšovy zásady ostatním. Posluchači se postupně scházeli ve větších a větších skupinách až jejich schůze přerostly ve veřejná shromáždění. Všechno bylo potřeba sjednotit, uspořádat – a tak vznikla církev. Hlavním pramenem křesťanské historie a učení je Bible. Bible neboli Písmo svaté (Scripta sancta) se dělí na Starý a Nový zákon. Starý zákon, tzv. hebrejská bible, přebírá většinu událostí z judaismu, popisuje například stvoření světa, příběhy izraelitů v egyptském otroctví a podobně. Nový zákon na ten starý navazuje a věnuje se převážně Ježíši Kristu. „Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi. Země byla pustá a prázdná, temnota byla nad hlubinou a Duch Boží se vznášel nad vodami. I řekl Bůh: Budiž světlo! A bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil Bůh světlo od tmy. Bůh nazval světlo dnem a tmu nazval nocí; a byl večer a bylo ráno, jeden den. I řekl Bůh: Budiž klenba uprostřed vod a nechť odděluje vody od vod. Bůh tedy udělal klenbu a oddělil vody, které byly pod klenbou, od vod, které byly nad klenbou. A stalo se tak. Bůh nazval klenbu nebesy; a byl večer a bylo ráno, den druhý. I řekl Bůh: Ať se vody pod nebesy shromáždí na jedno místo a ukáže se souš. A stalo se tak. Bůh nazval souš zemí a nahromaděné vody nazval moři. Bůh viděl, že to bylo dobré. I řekl Bůh: Ať země dá vyrašit trávě, zeleni vysévající semeno, ovocnému stromoví nesoucímu na zemi ovoce podle svého druhu, ve kterém je jeho semeno. A stalo se tak. Země vydala trávu, zeleň vysévající semeno podle svého druhu a stromoví nesoucí ovoce, ve kterém je jeho semeno podle jeho druhu. Bůh viděl, že to bylo dobré. A byl večer a bylo ráno, den třetí. 9
I řekl Bůh: Ať jsou světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci a byla na znamení, k určování časů, dnů a let. A ať jsou světly na nebeské klenbě, aby svítila na zemi. A stalo se tak. Bůh udělal dvě veliká světla: Větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci, a hvězdy. Bůh je dal na nebeskou klenbu, aby svítila na zemi, a aby ovládala den a noc a oddělovala světlo od tmy. Bůh viděl, že to bylo dobré. A byl večer a bylo ráno, den čtvrtý. I řekl Bůh: Ať se vody hemží živou havětí a ať létavci létají nad zemí pod nebeskou klenbou. Bůh stvořil veliké draky a všechny pohyblivé formy života, jimiž se začaly hemžit vody, podle jejich druhů, také každého okřídleného létavce podle jeho druhu. Bůh viděl, že to bylo dobré. A Bůh je požehnal slovy: Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích; a létavci ať se rozmnoží na zemi. A byl večer a bylo ráno, den pátý. I řekl Bůh: Ať země vydá formy života podle jeho druhu: Dobytek, plazy a zemskou zvěř podle svého druhu. A stalo se tak. Bůh učinil zemskou zvěř podle jejího druhu, dobytek podle jeho druhu a každého zemského plaza podle jeho druhu. Bůh viděl, že to bylo dobré. I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu.“ Všichni savci vyjma člověka měli být podle bible stvořeni šestý den ode dne, kdy se Bůh pustil do díla. Jenomže když se do textu bible začteme, na kočky domácí nenarazíme. Tedy alespoň ne v tom znění Bible, které se běžně užívá, a kde vyprávění o potopě najdeme od šesté kapitoly knihy Genesis. Musíme si pomoci tzv. Arabskými kronikami, který sepsal učenec Damirei. První – a jediná – zmínka o kočce je spjata s vyprávěním o potopě světa. Když se lidský rod bohu svým chováním zprotivil, seslal na zemi potopu. Předtím se však obrátil na Noeho s příkazem, aby vytvořil archu: „Udělej si archu z goferového dřeva. V arše udělej komůrky a vysmol ji smolou Vikulka, CZ
KOČKY A KŘESŤANSTVÍ
Noe a jeho archa, Charles Wilson Peale olej na plátně; 1819, Pennsyl vania Academ y of Fine Arts Wikipedia Commons; volná licence
zevnitř i zvnějšku. A udělej ji takto: Délka archy bude tři sta loket, její šířka padesát loket a její výška třicet loket. U archy udělej světlík a ukonči ho loket odshora. Vchod archy umísti v jejím boku a udělej v ní dolní, druhé a horní podlaží. A hle, já přivedu potopu, vody na zemi, abych zničil pod nebem všechno tvorstvo, v němž je duch života. Všechno, co je na zemi, zahyne. Ale s tebou ustanovím svou smlouvu. Vejdeš do archy ty a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů. A ze všeho živého, z veškerého tvorstva, uvedeš pár od každého druhu do archy, aby s tebou zůstal naživu; budou to samec a samice. Z ptactva podle jeho druhů, ze zvěře podle jejích druhů a ze všech zemských plazů podle jejich druhů pár od každého druhu přijdou k tobě, aby byli zachováni při životě. A ty si seber ze všech druhů potravy, co se dá jíst, a shromáždi to k sobě. Bude to k jídlu pro tebe i pro ně. A Noe http://vikulka.ic.cz/
to udělal. Udělal všechno tak, jak mu Bůh přikázal.“ Následovala potopa světa, rozevřely se všechny prameny veliké hlubiny a nebeské průduchy. A na zemi nastal déšť trvající čtyřicet dnů a čtyřicet nocí, praví Bible. Když se bouře a deště utišily, trvalo ještě sto padesát dnů, než voda opadla a Noe mohl začít hledat místo k novému životu pro sebe, svou rodinu, i všechny pasažéry archy. A v sedmém měsíci sedmnáctého dneměsíce archa spočinula na pohoří Araratu.
Damirei popsiuje i jistou příhodu, která se udála během těch sto padesáti dnů plavby archy. Během plavby se v arše rozmnožili hlodavci. Ti začali devastovat zásoby obilí a dalších zásob jídla, které muselo 10
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Vstup zvířat do archy, Francesco Bassano ml. olej na plátně, kolem 1570, Musée des Beaux-Arts de Dijon Wikipedia Commons; volná licence
všem obyvatelům archy vydržet na tak dlouho, dokud nebudou moci spočinout opět nohou na pevné zemi. Tu se Noe obrátil na lva s prosbou, aby zakročil, hlodavce umírnil a pomohl jim všem ve zdraví celou plavbu přežít. A lev kýchl a z jeho nosu vyskočily dvě jeho miniatury. Ty se hned pustili do svého úkolu a stavy hlodavců na arše vrátily na tu správnou míru. Tak se tedy měly podle křesťanských legend na světě objevit první kočky. Tato legenda musela být známá v Evropě už od pradávných dob i přesto, že o ní v Bibli samotné není zmínky. Rensanční, barokní i další umělci, kteří se pokoušeli zpodobnit v obrazech Noemovu pouť, nikdy nemalovali kočky dřív, než ve fázi, kdy Noe z archy vystupuje. Žádná kočka se na archu nenaloďuje, zato při přistání je kočka zpravidla první, nebo alespoň mezi prvními, kdo si s hrdostí sobě vlastní prohlíží svůj nový domov. Navíc Bible není jedinou knihou, která se o potopě světa zmiňuje, dokonce není ani nejstarším pramenem informací. Zmínky o 11
obří záplavě, která pohltila celý svět, se objevují už na hliněných destičkách z Babylónie, na nichž byl vytesán Epos o Gilgamešovi. Legendy o potopě se objevily u kandského kmene Kríjů, u Masajů ve východní Africe, u Kurnajů v Austrálii, u Maorů na Novém Zélandu, u obyvatel Fidži, Bolívie, Ruska… O tom, jestli se potopa světa skutečně udála, probíhala celá řada seriózních i méně seriózních vědeckých bádání. Těžko lze předpokládat, že skutečně nastala potopa tak obřích rozměrů, aby její vody zaplavily celý svět, nebylo by však ničím pravděpodobným, kdyby se na tom kterém světovém konci jednou začas nevyskytla pro tamější obyvatele potopa vskutku apokalyptických rozměrů. Potopu, o níž se zmiňuje Bible, mělo na svědomí s největší pravděpodobností prolomení pevninského masivu mezi dnešními přístavy Bospor a Dardanely, který zadržoval obrovské množství vody nejen z dnešního Černého moře Pršelo-li vydatně na čtyřicet dnů a nocí bez ustání, přírodní hráz prostě praskla a do okolí se vylila naprosto Vikulka, CZ
KOČKY A KŘESŤANSTVÍ
Nastupování na Noemovu archu, Jan van Kessel st. olej na plátně; 65,4 x 94,5 cm; kolem 1660 , Walters Art Museum Wikipedia Commons; volná licence
nepředstavitelná masa vody. Podle usazenin v Černém moři a v okolních oblastech mělo k této katastrofě dojít někdy kolem roku 5600 před naštím letopočtem. Od tématu malých, domácích, koček a křesťanství nyní trošku odbočíme. Podívejme se nejdříve na lvy. Už víme, jak byli lvi stvořeni, víme, že měli na svědomí stvoření koček a vlastně záchranu všeho živého na tomto světě před smrtí hladem. Bylo by na místě domnívat se, že lvi byli pro křesťany stvořeními výlučně dobrými, ale nebylo tomu tak. „Mládě lví je Juda“, píše se v knize Genesis. Oním lvím mládětem měl být sám Ježíš. A v knize Zjevení se píše, že „lev z pokolení Judova“, čili Ježíš „otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou“. Se lvem byl tedy i v Bibli ztotožňován přímo Ježíš Kristus. Lev byl symbolem Ježíšova zmrtvýchvstání, připomeňme si, odkud křesťanství původně vzešlo – z Egypta a vzpomeňme, že lví bozi měli na běh světa, střídání dne a noci, poměrně velký vliv. A chtě, nechtě, každé „nové“ náboženství bylo ovlivněno tím, co http://vikulka.ic.cz/
bylo obecně uznávané v době a místě jeho vzniku. Učitel církve Isidor ze Sevilly (560 v Cartageně – 4. dubna 636 v Seville) o lvech ve svém stěžejním díle Etimologiae (konkrétně v knize XII. De Animalibus) napsal, že jejich mládata se rodí mrtvá a beztvará. Teprve po třech dnech, kdy leží jako bez života, je dech jejich lvího otce probudí k životu a teprve jeho jazyk jim dá tu pravou podobu. Byli to právě křesťané, kdo rozšířili po světě titul lva jaké krále zvířat, jak píše Isidor Sevillský, s odkazem na řecké pojmenování „leo“, což v latině znamená „král“. Podle Isidora, ale i podle dalších středověkých autorů, jako byli Guillaume le Clerc s knihou Bestiaire z 13. století, či Bartholomaeus Anglicus se svým dílem De proprietatibus rerum (konkrétně kniha 18) rovněž ze 13. století, jsou dva druhy lvů. Jeden plachý, s krátkým tělem a vlnitou hřívou, druhý divoký s dlouhým tělem a rovnou hřívou. Oba druhy spí vždycky s otevřenýma očima. Lví síla má být ukryta ve lví hrudi, neústupnost v hlavě a odvaha v čele a ocase. Všichni autoři víceméně 12
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Zvířata vstupují do Noemovy archy Giovanni Benedetto Castiglione, zvaný Grechetto olej na plátně; 150 x 221 cm; kolem 1657 Museu Naci on al de Belas Artes Wikipedia Commons; volná licence
shodně, s jen minimálními rozdíly v detailech, popisují zvláštnost ve lvím chování. Lvi rádi vyhledávají vyvýšená místa, odkud mají dobrý rozhled po krajině. Odtud dokážou vystopovat jakoukoliv kořist. Sami se však maskují tím, že když jdou, mávají za sebou ocasem a zametají tak vlastní stopu, aby je nebylo možné najít. O tom, že lví mláďata se mají rodit beztvará a mrtvá a života nabýt až třetí den, už zmínka byla. Doplnit je tak pouze třeba to, že lví samice rodí v prvním vrhu pět mláďat, v druhém čtyři, v třetím tři, ve čtvrtém dvě a v pátém jedno kotě, poté se stávají neplodnými. Alespoň podle středověkých poznatků. A z těchto poznatků pak vychází i křesťanská alegorie, vztahující se ke lvům. Ty lze v zásadě rozdělit do tří skupin, či případů. První je kráčející lev, který svým ocasem zametá za sebou stopu. Takový výjev je ztotožňován s tím, že Ježíš zamlčel své božství a odhalil ho jen těm, které si vybral – svým následovníkům. To, že lev spí s otevřenýma očima, představuje Ježíše, který byl sice fyzicky mrtvý (po ukřižování), ale duchem stále 13
živý. A konečně lev probouzející řevem svá mrtvá mláďata je ztotožněním Boha otce, který po třech dnech v hrobě probudil Ježíše a pozvedl jej na nebesa. Jenomže v první knize Petrově se praví: „Váš protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil“. A v dalších církevních textech jsou za lvy označováni její nepřátelé. Na vstupních dveřích do Novgorodského chrámu najdeme vyobrazení, zobrazující lví tlamu jako bránu do pekel. V mnoha případech se Kristus objevuje jako ten, kdo porazil mocnosti temnot – draka, baziliška a lva. A teď se v tom vyznejte. Lev byl zkrátka zvíře plné protikladů, ale ono ani s domácími kočkami tomu nebylo jinak. Lvi, sehráli podstatnou úlohu v jedné z pozdějších kapitol Bible, v knize Danielově. Zřejmě každý zná sousloví „Daniel v jámě lvové“, pojďme si tedy připomenout, o co v tomto případě šlo. „Ve třetím roce kralování judského krále Jójakíma přitáhl babylonský král Nebúkadnesar k Jeruzalému a oblehl jej. Vikulka, CZ
KOČKY A KŘESŤANSTVÍ
Daniel v jámě lvové Peter Paul Rubens olejomalba, 224 x 330 cm; 1613-1615 National Gallery of Art Washington D.C. Wikipedia Commons; volná licence
Panovník Hospodin mu tehdy do ruky vydal judského krále Jójakíma i některé předměty domu Božího, on je vzal s sebou do země Šineár, do domu svého boha, a ty předměty přinesl do chrámové klenotnice svého boha. Král pak řekl Ašpenazovi, vrchnímu komorníkovi, aby ze synů Izraele, jak z královského potomstva, tak ze šlechty, přivedl mladíky, kteří nemají žádnou vadu, hezkého vzhledu, rozumné v každém ohledu, vzdělané i chápavé, kteří jsou schopni sloužit v královském paláci a učit se chaldejskému písemnictví a jazyku.“ Tehdy se psal rok 587 před naším letopočtem. Vrchní komorník podle pokynů svého krále vybral Daniela, Chananjáše, Míšaela a Azarjáše. Všem čtyřem dal král Nabuchodonozor II., či Nebukadnesar II. jemu přijatelnější jména. Daniela tak přejmenoval na Beltšasara. Daniel byl nadán darem věšteckým. Když se jedné noci zdál Nabuchodonozorovi sen, zatoužil po výkladu jeho významu. Aby se však vyhnul výkladům http://vikulka.ic.cz/
chybným, požadoval, aby onen věštec, který se odvážít předstoupit před něj a sen mu vyložit, aby mu převyprávěl i obsah toho snu. Když to nikdo z věštců nedokázal, král se rozhněval a vydal nařízení, podle něhož měli být všichni pobiti. Tak mělo dojít i na Daniela. Ten si však vyžádal osobní setkání s králem a vyložil mu i obsah i význam onoho snu. Za odměnu chtěl král Daniela pověřit vedením jedné provincie, Daniel však s díky odmítl, požádal o tuto funkci pro své tři bratry a sám chtěl zůstat na královském dvoře. A tak se Daniel stal vrchním věštcem. Jako připomínku snu nechal král zhotovit velkou zlatou sochu a všem obyvatelům kázal, aby se jí klaněli. Danielovi bratři však nařízení královo ignorovali, měli přeci svého jediného Boha, a netrvalo dlouho, byli udáni králi. Rozlícený král všechny bratry nechal uvrhnout do jámy s ohněm, ale Bůh bratry ochránil a chránil i Daniela, který do ohně vešel, bratry vyprostil z pout a vyvedl ven. Král Nabuchadnesar dospěl k závěru, že 14
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Daniel v jámě lvové James Tissot akvarel; 1896 - 1902 Wikipedia Commons; volná licence
Bůh, v nějž bratři věří, je nejsilnější a jeho víra se pomalu začala obracet, až nakonec prozřel. To už však byl stár a na místo panovníka usedl jeho syn Belšasar (pozor na možnou záměnu Belšasara a Beltšasara = Daniela). I pro Belšasara Daniel věštil. Když na jedné z hostin kázal Belšasar přinést jako nádobí zlaté nádoby ukořistěné jeho otcem z chrámů v Jeruzalémě, uviděl ruku, kterak na zeď píše nápis „MeNé, MeNé, TeKéL, uFaRSín“. Bůh měl sečíst Belšasarovy hříchy a předpověděl mu brzkou smrt. Belšasar byl zabit téhož dne večer a na trůn nastoupil Dareios Médský. Věhlas Danielův byl v té době už velmi významný a tak z něho Dareios udělal jednoho ze tří vezírů, jejichž nadřízeným byl už pouze sám král. Úspěch jednoho však znamená závist druhých. Sláva Danielova byla trnem v oku některým satrapům, jakýmsi správcům, kteří přímo podléhali Danielovým příkazům. Satrapové na Daniela začali hledat cokoli, co by jeho jméno očernilo, nenašli však nic. Proto se rozhodli přesvědčit krále, že je proti němu už samotná Danielova víra, jeho přesvědčení. 15
Král pak vydal nařízení, podle něhož bude do lví jámy vhozen ten, kdo vyznává a prosí po dobu delší třiceti dnů jiného boha, než kterého vyzváná král, či samotného krále. Ani teď se však Daniel od své víry neodvrátil. Na to satrapové samozřejmě spoléhali a ta se král záhy dozvěděl, že je to jeho vezír, kdo nedbá králových nařízení. Dareiovi, byť měl Dalimila v úctě, tak nezbylo, než postupovat striktně podle svého zákona a nechat Daniela vhodit do jámy lvové. Než ho však ke lvům uvrhl, pravil král Danielovi: „Tvůj bůh, kterého ty stále uctíváš, ten kéž tě vysvobodí. Pak byl přinesen nějaký balvan, přiložen na ústí toho doupěte a král jej zapečetil svým pečetidlem i pečetidlem svých velmožů, aby tu záležitost ohledně Daniela nebylo možno změnit. Král potom odešel do svého paláce a strávil noc bez jídla, nepovolal k sobě ani radovánky, i spánek ho opustil. Nakonec král musel vstát ještě za svítání, jakmile se rozednilo, a poděšeně spěchal ke lvímu doupěti. Když se král k Vikulka, CZ
KOČKY A KŘESŤANSTVÍ
Daniel v jámě lvové Briton Riviére, 1890 Manchester City Art Gallery Wikipedia Commons; volná licence
doupěti přiblížil, zavolal zarmouceným hlasem Daniela. Král Daniela oslovil takto: Danieli, otroku toho živého boha, jestlipak tě tvůj bůh, kterého ty stále uctíváš, dokázal vysvobodit od lvů? Vtom ke králi promluvil Daniel: Králi, navěky buď živ. Můj Bůh poslal svého anděla a lvům zavřel ústa, takže mě nezranili, poněvadž jsem byl před ním shledán nevinným a také vůči tobě, králi, jsem nic špatného neprovedl. Tu se král nad tím velice zaradoval a rozkázal Daniela vytáhnout z doupěte. Daniel byl tedy vytažen z doupěte a nenašlo se na něm žádné zranění, neboť věřil ve svého Boha. Král pak rozkázal, aby přivedli ty muže, kteří se tak pouštěli do Daniela, a do lvího doupěte uvrhli je i jejich syny a jejich ženy. Ještě nedopadli na dno doupěte, a už se jich zmocnili lvi a rozdrtili jim všechny kosti.“ I Dareios se tak nechal přesvědčit o síle jediného Boha a nadále se Danielovi vedlo až do smrti dobře. Daniel krále Dareia přežil. Sloužit až do prvého roku krále Kýra, praví Bible. Jenom pro připomenutí, Kýros byl tím http://vikulka.ic.cz/
králem, který vedl spory s egyptským faraónem Amasisem, které vyvrcholily až ve válku. Onu válku ukončila až bitva u Pelúsia, v níž egypťané prohráli proto, že Babylóňané ve svých šicích měli kočky a další posvátná egyptská zvířata. Egypťané se prý tehdy neodvážili zvednout meče ani na vlastní obranu. Aby se křesťanství mohlo rozšířit po celém světě, nemohl na to Ježíš zůstat sám, a tak učil. Sám vysvětloval a učil dvanáct vybraných mužů, dvanáct apoštolů. Apoštolové pokračovali v hlásání ježíšových tezí i po jeho smrti, vysvětlovali lidem význam, který Ježíš měl, čeho chtěl dosáhnout a čeho nakonec dosáhl, odborněji řečeno: kázali evangelium. Možná nejstarším z těchto evangelistů byl Marek, tedy vlastně Jan. Jménem Marek, respektive Marcus ho počastovali římané. Byl jedním z těch, kdo se po Ježíšově smrti scházeli v domě u Kristovy matky Marie. Nezanedbatelný vliv měl zcela jistě na Marka svatý Petr, byl jeho učitelem a průvodcem. 16
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Kázání svatého Petra Marek na žádost římanů sepisoval a dával mu pokud možno čtivou a srozumitelnou podobu, a právě tak vzniklo Markovo evangelium, druhá kniha Nového zákona. Evangelista Marek je patronem notářů, stavební dělníků, zedníků, sklenářů, košíkářů, malířů na skle a písařů a jeho atributy jsou kniha a lev. Proč je atributem svatého Marka kniha je zřejmé – sepsal evangelium. Proč je ale jeho atributem i lev, potažmo lev okřídlený? Odpověď nám prozrazuje samo markovo evangelium. To totiž začíná vyprávěním o kázání Jana Křtitele na poušti, která bývá považována za „domov lvů“. Křídla pak mají symbolizovat Ducha svatého, z jehož vnuknutí se Marek do psaní evangelia vůbec pustil. Život svatého Marka byl poměrně bohatý. Jak už bylo řečeno, provázel Svatého Petra na jeho apoštolských cestách, dvakráte byl chycen a uvězněn, podle jedné legendy spolu s Mikulášem a Jiřím zahnal tři démony, kteří hrozili Benátkám (čímž se stal patronem Benátek), na dobrodružných výpravách
doprovázel i svého bratrance Barnabáše, a kromě jiného založil křesťanskou obec v soudobém hlavním městě Egypta Alexandrii. Křesťanství však nebylo tehdy v Egyptě příliš oblíbené a tak jednoho velikonočního večera ho chytili pohané, kolem krku mu uvázali provaz a tahali jej ulicemi tak dlouho, dokud nezemřel. Když však zemřel, přihnala se velká bouře s kroupami, díky které pohané utekli a Markovi přívrženci mohli jeho tělo řádně pohřbít. To všechno se mělo udát někdy za vlády římského císaře Trajána, který panoval v letech 98 – 117 našeho letopočtu. Jak se křesťanství šířilo stále více a více, dály se určitým vyvoleným osobám zázraky. Z okruhu těchto osob se pak rekrutovali svatí a blahoslavení. Aby byl někdo prohlášen za stavého, musel celý svůj život podřídit křesťanství, jeho zásadám, pravidlům, ideám a musel se o něj zpravidla i nějak zasloužit, například mučednickou smrtí. Stát se blahoslaveným bylo přeci jen jednodušší, blahoslavená osoba sice také za svého života nesmí konat ničeho, co by mohlo být byť jen
Svat ý Marek se lvem Basilica San Giulio freska, kolem 1500 Wikipedia Commons; Wolfgang Sauber
17
Vikulka, CZ
KOČKY A KŘESŤANSTVÍ vzdáleně v rozporu s křesťanským učením, nicméně k blahoslavenosti stačí jediný zázrak doložený svědky. Ve výsledku to však znamená pouze to, že svatým úcta prokazována být musí, blahoslaveným může (může jim být zasvěcen oltář nebo kostel, ale také nemusí). Svatí a blahoslavení se stávali patrony těch, kterým za svého života pomohli. A všichni svatí a blahoslavení měli určité atributy, znaky, symboly, předměty, díky nimž mohli své bohulibé skutky vykonat. Nejstarším svatým, který měl co do činění s kočkou, tedy přesněji řečeno, se lvem, byl Svatý Jeroným. Svatý Jeroným, vlastním jménem Eusebius Hieronymus Sophronius, se narodil kolem roku 347 ve Stridonu v Istrii a zemřel 30. září 420 v Betlémě. Byl to jeden z nejvýznamnějších křesťanských spisovatelů, právě on přeložil text Bible do latiny. Latinský text bible se dodnes zve Vulgata. Už poměrně mladého ho rodiče poslali na studia do Sloup se l vem Sv. Marka Říma. Když se stal skutečným Piazetta San Marko, Benátky křesťanem, tedy když se nechal Wikipedia Commons; Jakub Halun pokřtít, bylo mu už téměř třicet let. Svá studia doplňoval i s několika ženami z římské vyšší společnosti cestováním po Galii, Itálii a Dalmácii. Tehdy se najednou. Po smrti Damasia I., který byl rozhodl, že zkusí žít mnišským životem, spolu Jeronýmovým ochráncem, musel Jeroným se skupinou přátel se usadil v Aquilei nedaleko z Říma odejít. Jeho cesta směřovala znovu do Benátek. Přátelé ho však záhy opustili a tak se Svaté země, doprovázela ho Svatá Pavla a její Jeroným odebral do Svaté země a v poušti dcerka Eustochia. Všichni tři se usadili nedaleko Antiochie od roku 374 poustevničil. v Betlémě, kde Jeroným brzy našel své Roku 379 byl vysvěcen na kněze, dál následovníky. A tak v Betlémě vznikla jakási studoval v Konstantinopoli u Grégoria komunita mnichů a řeholnic. O životě Svatého z Nazianzu. Po definitivním ukončení studií byl Jeronýma pojednává jedna z kapitol slavné v letech 382 až 384 osobním sekretářem Zlaté legendy (Legenda Aurea). S největší papeže Damasia I., který ho pověřil právě pravděpodobností do doby, kdy už Jeroným přeložením Bible do latiny. Jenomže Jeroným pobýval v Betlémě, spadá jedna z pověstí, si vzal za své i pomáhat ženám, netrvalo tak která je z křesťansko-kočičího hlediska dlouho a objevily se různé pomluvy, včetně neopomenutelná. Legenda o Svatém těch, že Jeroným udržuje sexuální vztahy http://vikulka.ic.cz/
18
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Hlídal a vedl osla, který tahal vozík, a chránil jej na pastvinách. A tak i Jeroným se o lva staral a stal se jeho ochráncem. Jednou se stalo, že osel byl na pastvě a lev usnul. Náhle se tu objevili obchodníci s velbloudy a viděli osla samotného. Ukradli ho a odvedli pryč. Když se lev probudil, osla už nenašel, hledal ho, běhal sem a tam, řval, ale marně. Byl smutný a bál se vrátit jen tak sám zpět do kláštera. Už se začalo stmívat a lvovi nezbylo, než se sebrat a jít domů. Styděl se, že Lev Sv. Marka osla neuhlídal. Socha na Piazza Erbe ve Veroně, před Palazzo Maffei Když bratři viděli, že lev Wikipedia Commons; Lo Scaligero přišel pozdě a navíc bez osla, mysleli si, že dostal hlad a osla Jeronýmu a lvu. A mimochodem, právě lev je sežral. Odmítli mu dát jeho porci jídla, řekli spolu s kardinálským kloboukem mu jen, aby se vrátil odkud přišel a dožral Jeronýmovým neodmyslitelným atributem. zbytky osla, aby ukojil své obžerství. „Jednou seděli u brány kláštera Ale protože pochybovali o lvově vině, Jeroným se svými bratry a chystali se vydali se bratři na místo, kde se osel pásal. vyslechnout večerní kázání, když tu náhle se Nenašli tu žádné známky po tom, že by lev před klášterem zastavil lev. Když ho všichni osla zabil a sežral. Když to oznámili Svatému bratři spatřili, ihned utekli, jen Jeroným se Jeronýmovi, ten nakázal, aby práci osla zastal zvedl a nakročil proti lvu, jako by vítal hosta. lev. A tak lev začal vozit větve a dříví na otop Tu lev zvedl tlapu, aby ukázal Jeronýmovi, že a všechno trpělivě snášel. jí má zraněnou. Jeroným zavolal na své bratry a kázal jim, aby nohy lvovi pečlivě umyli a našli ránu. Tak našli ve lví tlapě zapíchnutý trn. Jeroným trn lvovi z tlapy vytáhl a ránu mu ošetřil. Lev se uzdravil a od té doby zůstal krotkým a žil s Jeronýmem a jeho bratry v klášteře. Svatý Jeroným poznal, že to byl Bůh, kdo k nim lva seslal a to nejen proto, aby mu pomohli a ránu vyléčili, ale aby z něho měli i užitek. Netrvalo dlouho a lev se stal skutečným členem řádu, získal tu i vlastní práci. Detail lva na vad vstupem do Basiliky Svatého Marka v Benátkách Wikipedia Commons; QMeuh
19
Vikulka, CZ
KOČKY A KŘESŤANSTVÍ
Krajina se svat ým Jeron ýmem a lvem , Gaspard Dughet olej na plátně; 122 x 180 cm; kolem 1640 , Museum of Fine Arts, Boston Wikipedia Commons; volná licence
Jednoho dne zase vykonával práci za osla, stále toužil dozvědět se, co se stalo s jeho oslím kamarádem. Tu uviděl už z dálky průvod obchodníků a velbloudy vezoucími náklady a s nimi šel osel. V tom kraji bylo zvykem, aby velbloudí karavanu vedl osel nebo kůň, který byl člověku poddajnější. V tom lev osla poznal a s velkým řevem se ke karavaně rozběhl. Zděšení obchodníci se rozutekli po okolí, rovněž velbloudi se lekli, ale jsouce svázáni v průvodu a přivázáni k oslíkovi, utéci nemohli. A tak kromě návratu oslíka bratři získali i celý náklad karavany. Když to bratři viděli, řekli to Jeronýmovi. Ten k nim promluvil: „bratři, umyjme nohy všem našim hostům (velbloudům) a dejme jim jíst a pít, neboť je to vůle našeho Pána“. V tom lev začal radostně běhat po celém klášteře a mazlil se se všemi bratry, aby jim dal najevo, že jim odpustil vinu, kterou na něj křivě svalili, vinu, že osla sežral.“ Ač ve středověku nabyly domácí kočky významu ďábelského, přeci jen se našli světci, http://vikulka.ic.cz/
Svat ý Jeron ým a lev, Hans Memling olej na dřevě; 37 x 24,5 cm; 1485-1490, soukromá sbírka Wikipedia Commons; volná licence
20
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ kteří schopností a umu koček dokázali využít pro blaho všech. Asi nejhlavnějším patronem koček a těch, kdo je mají rádi, se stala Svatá Gertruda z Nivelles. Zároveň se stala úhlavním nepřítelem krys, myší, horečky a mentálního postižení. Svatá Gertruda z Nivelles se narodila roku 626 v Landenu, městě v Belgické provincii Vlámský Brabant. Byla dcerou Pepina I. z Landenu a Svaté Itty. Když jí bylo deset let, pořádal její otec velkou slavnost, na níž byl pozván i Dagobert I., tehdejší franský král. Už už byly domluvené zásnuby Gertrudy se synem vévody z Austrasie, ale když se konečně dostala ke slovu sama Gertruda, jakékoliv zasnoubení zavrhla s tím, že jediným mužem, kterému se chce oddat je Ježíš Kristus. Roku 640, v šestnácti Gertrudině letech, zemřel její otec. Matka Itta se o dalším osudu své dcera radila s Amandem (později rovněž prohlášeného za svatého), biskupem z Maastrichtu. Ten navrhl, aby Itta nechala v belgickém městě Nivelles postavit klášter a svojí dceru tu jmenovala jeho první abatyší. Klášter byl postaven hned dvojitý, část pro ženy, část pro muže. Sama Itta se pak stala řádovou jeptiškou, jednak proto, aby mohla být své dceři nablízku a jednak proto, aby i svými radami a zkušenostmi pomáhala Gertrudě klášter řídit. Klášter navštívily v průběhu jeho existence mnohé významné osobnosti, včetně těch svatých. Na cestě z Říma do Peronne pro ostatky svatého Fursea se tu zastavili i Sv. Foillan a Sv. Ultan. Po vykonání cesty se sem oba irští mniši vrátili, Follian v Nivelles zůstal a kázal tu, Ultan založil další klášter ve Fosse, na území, které mu věnovala Gertruda a její matka. Roku 652 zemřela Gertrudina matka Itta. Gertruda rozdělila hospodářské a obchodní záležitosti kláštera mezi několik zbožných a už zkušených jeptišek, pro styk s veřejností určila další mnichy a sama se věnovala téměř výhradně studiu Písma svatého. Některé legendy uvádí, že jej znala téměř celé zpaměti. Velké dědictví po matce věnovala všechno na výstavbu nových kostelů, klášterů a hospiců. Sama podstupovala časté posty, jen minimálně spala, takže už ve věku dvaatřiceti let byla tak slabá, že bylo nutné, aby ze své funkce odstoupila. Post abatyše kláštera v Nivelles převzala po Gertrudě její 21
Svatá Gertruda z Nivelles neznámý vlámský malíř kolem 1530 Fondazione Palazzo Coronini Cronberg, Gorizia Wikipedia Commons; volná licence
neteř Wulfetrude, to bylo v prosinci roku 658. 16. května 659 poslala Gertruda jednoho z mnichů, aby se došel poptat Sv. Ultana do kláštera ve Fosse, jestli bůh chce, aby zemřela a kdy se tak stane. Posel přinesl zprávu, že Gertruda zemřel následující den po mši svaté. Vikulka, CZ
KOČKY A KŘESŤANSTVÍ
Klášter v Nivelles, Belgie Wikipedia Commons; Jean -Pol Grandmont
A skutečně, dne 17. května 659 po mši v Nivelles Gertruda zemřela. Za svatou byla pohlášena hned po smrti. A záhy jí byl postaven první jí zasvěcený kostel. Příkaz k jeho stavbě dala Agnes, třetí abatyše kláštera v Nivelles. Svatá Gertruda z Nivelles byla patronkou cestovatelů. O důvodu vypráví jedna z legend, podle níž byli kdysi z jejího pověření vysláni dobrodruzi na cestu do dalekých končin, bohužel se legenda už nezmiňuje z jakého důvodu, můžeme se tedy pouze domnívat, že to bylo ono klasické šíření křesťanství. Při plavbě přes oceán cestovatelé narazili na obří mořské monstrum. Když už hrozilo, že monstrum kompletně zničí loď, začala se posádka ke Gertrudě modlit. Obluda se zničeho nic uklidnila a zmizela kdesi v mořských hlubinách. Cestovatelé mohli plout v klidu dál. Nejen belgičtí a holandští námořníci se ve středověku před plavbou ke http://vikulka.ic.cz/
Gertrudě celkem pravidelně modlili. Svatá Gertruda se stala rovněž patronkou několika měst, mezi nimi jsou třeba Beverst v Belgii, Geertruidenberg (podobnost názvu města se jménem jeho patronky není čistě náhodná) či Bergen-op-Zoom v Severním Brabantu. No a co má tedy Svatá Gertruda z Nivelles společného s kočkami? V jejím životopisu o kočkách nic není, nemluví o tom dokonce ani žádná z legend o jejím životě, nebo vykonaných zázracích. Musíme na to přijít oklikou. I ve středověké Evropě, stejně jako jinde po celé planetě, byly krysy, myši a podobní hlodavci vnímáni negativně, protože ničili úrodu na polích, v sýpkách, zásoby potravin ve sklepech a spížích domů, domků, paláců i klášterů. A byla to právě Svatá Gertruda, kdo „znovu“ přišla na to, že se myší pohromy dá zbavit chovem koček. Ve středověku totiž existovalo pravidlo, že v ženském klášteře mohly být ze zvířat chovány právě a jenom kočky. I v dobách kočičího pronásledování se ty šťastné mohly v ženských klášterech cítit poměrně v bezpečí. Svatá Gertruda však v boji proti hlodavcům nezůstala pouze u koček, před hlodavci chrání i voda z jí vysvěcených studen a nájezdům hlodavců nejrůznějšího druhu odolají bez problémů pouze koláčky a pečivo upečené v konventu kláštera v Nivelles. Kočku v boji s ďáblem zneužil Svatý Cadoc, jeden z nejvýznamnějších Waleských světců. Některé prameny jej uvádějí rovněž pod jménem Cadog a původní staré waleské testy jej jmenují jako Cattwg. Byl synem Gwynllywa, vládce oblasti Monmoutshire na jihovýchodě Walesu. I jeho matka Gwladus měl královské kořeny, byla dcerou krále Brycheiniogu Brychana. Díky jemu samotnému, synovi biskupa Herwalda z Llandaff a arciděkanu z Glamorganu máme o Cadocově životě mnohé informace, neboť 22
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Socha Sv. Getrudy z Nivelles v klášteře v Nivelles Wikipedia Commons; Jean -Pol Grandmont
právě tito tři sepsali Cadocovy životní příběhy písemně. Když bylo Cadocovi sedm let, poslali ho do města Tathan na studia. Tady strávil celých dvanáct let, měl se připravovat na své budoucí panovnické povolání, nicméně nakonec bylo všechno jinak. Už za studií zjistil, že ho světská moc neláká, naopak se mu zalíbilo učení teologické. Už ke konci studií se tak začal poohlížet po místě, kde by mohl strávit příjemný mnišský život. Vyhlídl si údolí Glamorgan, později nazvané podle kláštera Llancarfan (welsky správně Nantcarfan). Ani tady zatím nevydržel delší dobu, odcestoval na další tříleté studium do Irska. Když se z Irska vracel, přišli s ním mnozí jeho následovníci. Svým vzděláním udělal dojem na svého dědečka Brychana, který mu věnoval část 23
svého území, kde si Cadoc a jeho bratři ze studií postavili klášter. Další zprávy o Cadodově činnostech jsou poměrně kusé, pracoval tvrdě pro svojí komunitu, ale také cestoval. Kromě irských studijních cest navštívil Skotsko, Cornwall a prošel si i povodí řeky Neath. Proč opustil klášter v Llancarfan se nedočteme, faktem však je, že na konci svého života se usadil v oblasti Abergavenny. Zemřel roku 570 při útoku na klášter, zabit byl přímo ve chvíli, kdy sloužil mši. Roku 1022 převezli jeho ostatky a relikvie z Abergavenny do 7 mil vzdáleného města Mamhilad v obavách před nájezdníky plundrujícími celou oblast. Spojitost Svatého Cadoca s kočkami vyplývá z jedné legendy, která se během let rozšířila po celé Evropě v různých obměnách. Nejrozšířenější je tato legenda pravděpodobně ve Francii, kde se vypráví ve verzi s architektem, který má postavit přes řeku most a ne a ne se mu povést dílo dokončit. Vždycky mu poslední část – střední pilíř – spadne. Zoufalý architekt (někdy je uváděn jako sám Svatý Cadoc, v jiných verzích se tento architekt s Cadocem pouze radí) už neví kudy kam a tak, aby se vyhnul pranýřování zadavatelů zakázky, upíše se ďáblu. Uzavře s ním dohodu o tom, že ďábel most dokončí v co nejvyšší kvalitě a rychlosti, tedy tak, aby se nikdy už nezřítil, a stihnout to musí do rozbřesku. Za odměnu si pak ďábel má vzít duši prvního tvora, který po mostě projde. Architekt je samozřejmě přesvědčený, že ďábel svou práci nezvládne a je nemile překvapený, když už k ránu vidí, že je hotovo. Aby architekta nehryzalo svědomí, že obětoval pro svůj úspěch duši nevinného, pošle jako první po mostě kočku. Napálený a naštvaný ďábel se (jak už to v takových legendách a pověstech bývá) odebere bez své odměny do pekel a všechno nakonec dobře končí. Některé verze uvádí, že jako první se na hotový most ráno přijdou podívat architektova žena s jeho malým synkem. Synek, celý rozveselený z tatínkova úspěchu se k mostu rozběhne a tak architekt popadne prvního živého tvora, kterého má po ruce – kočku – a pošle jí po mostě, aby před ďáblem uchránil duši právě svého synka. Jedna z verzí legendy o architektu a mostu uvádí i místo, kde se měl celý příběh odehrát. Je jím lesnatá oblast ve středu Vikulka, CZ
KOČKY A KŘESŤANSTVÍ Francie, zvaná Sologne. V ní se nachází místo zvané le Chaffin. Místní název je souslovím francouzského le Chat – kočka a starofrancouzského fin, což neznamenalo jenom konec, ale i adjektivum typu prohnaný, lstivý, mazaný, zkrátka řečeno, jde o místo zvané „Mazaná kočka“. Legenda už bohužel nebyla natolik konkrétní, aby bylo možno ono místo dohledat, rovněž francouzské mapy mlčí, a tak kdo se na toto místo vydá, bude si muset nejspíše promluvit s místními starousedlíky, kteří stále ještě udržují tamější folklór, případně s odborníky na francouzský historický zeměpis. Nicméně za návštěvu Sologne určitě stojí, kromě toho, že tu najdete prameny řeky Loiry, spousty rybníků a lesů, nachází se tu i nádherné zámky, z nichž nejslavnější bude bezesporu Chambord. Posledním svatým, který měl něco společného s kočkami, byl Svatý František z Pauly. Tedy, on je to poslední svatý, který měl cokoli společného s kočkami v dobrém. V tom zlém smyslu slova se kočky a svatí, nebo lépe řečeno kočky a církev potkají v dějinách mockrát. A ne vinou koček, o tom ale až později. 27. března 1416 se v Italském městě Paola narodil Giacomu Martolillu a Vienně da Fuscaldo malý chlapec. Už při narození slíbili rodiče malého chlapce jejich patronu Svatému Františkovi z Assisi, že jeho život bude zasvěcen bohu. V 18 letech odešel už odrostlý František do františkánského kláštera San Marco Argentano. Po roce se však vrátil domů, proč? O tom legendy nehovoří. Nebylo to však z důvodu, že by na Boha zanevřel, ba naopak, sám se držel svých křesťanských ideálů, okolo roku 1435 se sthl do ústraní a začal zít jako poustevník v odlehlých koutech pozemků svých rodičů. Časem se našlo dost mladíků, kteří Františkovy myšlenky schvalovali a chtěli se jimi také řídit. Vzniklo něco, co se v historické literatuře nazývá poustevnická komunita. Netrvalo dlouho a poustevníci společně postavili kostel a k němu přistavěli klášter. František se sice stal jeho představeným, nicméně nadále trávil celé hodiny o samotě a rozjímaní. Když už musel na veřejnosti vystoupit, působil zpravidla jako smírčí soudce, který mezi prostými lidmi rovnal spory. Františkův věhlas časem stoupal, dostal se na královské dvory v Neapoli i ve http://vikulka.ic.cz/
Svat ý Cadoc vitráž z kostela St. Martin, Caerphilly, Velká Británie Wikipedia Commons; Radicalrobbo
Francii, a stal se zakladatelem nového církevního řádu, řádu paulánů, který schválil sám papež Sixtus IV. Pauláni, nebo jak zní celý název Paulánská poustevnická kongregace sv. Františka z Assisi“, se záhy rozšířili po celé jižní Itálii. Svatý František z Pauly byl údajně schopen předvídat budoucnost, a to i relativně vzdálenou. Roku 1483 bylo Františkovi 67 let. Právě tehdy jej k sobě povolal francouzský král Ludvík XI., aby ho uzdravil. František u francouzského panovnického dvora už zůstal natrvalo a dal odtud popud k šíření paulánského řádu i ve Francii. Zemřel 2. dubna 1507 v Plessis-lés-Tours. Svatý František z Pauly byl patronem poustevníků, zázračně uzdravoval nemocné od morové nákazy a léčil manželskou neplodnost. Nikoho asi nepřekvapí, proč byl patronem poustevníků, o jeho léčitelských schopnostech svědčí i fakt, že si jej jako osobního lékaře vybral sám francouzský král. Nicméně spojitost s léčením moru může (i když tomu tak pravděpodobně není) mít původ i v jedné z legend. 24
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ náboženství. A jakou, že to mělo mít souvislost s tou ochranou před morem? Mnohokrát v dějinách Evropy propukly morové rány, všechny měly společný počátek, přemnožení hlodavců, kteří roznášeli nemoc od domu k domu. Všechny morové rány propukly v městech, kde byly kočky důsledně pronásledovány a mnohe úplně vyhubeny. Krysy a myši tu neměly přirozených nepřátel a nemoce se tu mohly šířit naprosto nekontrolovatelně. Ironií osudu je, že mnohé kočky byly upáleny spolu s domnělými čarodějnicemi za to, že nemoce roznášely.
František z Pauly žehná synu Luisy Sa vojské, La vinia Fontana 1590, Pinacoteca Nazionale, Bol ogna Wikipedia Commons; volná licence
Jednou, když František rozjímal o samotě, vzal si Ďábel do hlavy, že jej vyzkouší. Do cely, v níž se František modlil, seslal záplavu tisíců a tisíců myší. Ty nejen, že světce vyrušovaly, ale působili mu i dost velké škody na už tak velice skromném obědě a vybavení místnosti. František však myší nedbal, modlil se dál a tak mu bůh seslal na pomoc kočku. Kočka vyskočila Svatému Františkovi z rukávu a hned začala myší vojsko nelítostně decimovat. Přežily jenom dvě myšky, které včas stačily utéct do malé díry ve stěně. Dobro tak zvítězilo, zlo bylo poraženo, nikoliv však zničeno, a o tom je vlastně většina všech 25
Vikulka, CZ
KOČKY A KŘESŤANSTVÍ
http://vikulka.ic.cz/
26
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB
KOIČÍ DĚJEPIS
Vít Štejnar © 2011-2016
27
Vikulka, CZ
