TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis
Kočičí renesance Vít Štejnar 2011 - 2016
Vít Štejnar
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
2011 - 2016
Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptol emaiovského období 664 – 30 před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS
Kočičí renesance
Text © Vít Štejnar 2011 - 2016
I TA NEJMENŠÍ KOČKA JE MISTROVSKÝ KOUSEK . LEONARDO DA VINCI
KOČIČÍ RENESANCE
KOČIČÍ RENESANCE
Největším nepřítelem církve a víry obecně, byla vždycky věda, protože kdo ví, nemusí věřit. Kdo věří v něco, čehož neexistence byla objektivně prokázána, je všeobecně společností považován za blázna. Nicméně se zatím vědě nepodařilo prokázat existenci či neexistenci boha. Pravděpodobně se jí to ani nikdy nepodaří, protože přesná definice boha neexistuje a nikdo se jí neodváží vyřknout. Tím pádem musí zákonitě víra a věda existovat vedle sebe. V dějinách lidských se moc obou střídala, v Egyptě se nikdo ani neodvážil pochybovat o existenci nejrůznějších bohů, ale egypťané zároveň rozvíjeli třeba lékařství. Stejně tak tomu bylo v antickém Řecku. Po pádu Římské říše v Evropě nabylo křesťanství neuvěřitelné síly a vědu zatlačilo do pozadí všeho dění, mnohdy s jejím provozováním přímo spojovalo ďábla a jeho pozemské rejdy. Na konci středověku se ale situace začala obracet. Proč taková úvaha? Kdyby nebylo vědy a ve společnosti dodnes hrála hlavní a v podstatě jedinou úlohu jen víra, věřili bychom nejspíš stále, že kočky jsou satanova stvoření, upalovali bychom je i dnes, vyháněli z našich domovů, a kdo ví, co všechno by se za ta uplynulá stalení o kočkách ještě zjistilo. Díky vědě se pohled lidí na svět začal v prvopočátku sice jen velice pomalu, nicméně jistě, měnit. Lidé začali odhalovat různá tajemství počasí, fyzikálních a chemických jevů, už je nestrašily bouřky, nebo kouř (pára) z vody. Kupříkladu taková elektřina ještě někdy v 18. století byla na anglickém dvoře používána pro obveselení a uchvácení královských hostů, když si královna sedla na odizolovanou židli a nad hlavu jí bylo spuštěno tenké, téměř neviditelné, drátěné oko, statická elektřina zapracovala a vyvolala v přihlížejících dojem, http://vikulka.ic.cz/
že královna má svatozář. Dnes o elektřině řekneme, že jde o souhrm projevů elektrostatického pole a elektrodynamických jevů, včetně elektromagnetismu. Stejně tak dnes nikdo nevěří v ďábelský původ černých koček, protože všichni víme, jak se kočky rodí a jak se černá barva geneticky dědí. Na přelomu 14. a 15. století se toho událo hodně. Na jihovýchod Evropy přitáhli s nekalými úmysly Osmané, díky jejimž snažení zanikla Byzantská říše. Západoevropské státy v čele s Portugalci a Španěly vysílaly po světě objevitele ve snaze najít nové zdroje zlata, stříbra a dalších drahocenností. Luxusním zbožím bylo i zboží orientální, to sice bylo teoreticky dostupné, ale pouze po souši, přes islámské státy, díky nimž cena těchto komodit neúměrně rostla. A v zemích Koruny české namísto dosavadní feudální šlechty nastoupila nová národní elita, měšťanstvo. Na rozhodování o důležitých věcech se začali podílet (nejbohatší) lidé bez šlechtických titulů. Skončil středověk, nastala doba renesance, doba obnovy zájmu o vědy. V čele zájmu samozřejmě byla fyzika uplatnivší se v architektuře a zejména ve vojenství. Podstatným vylepšením dosavadních palných zbraní vznikla zbraň, která z obrněných rytířů udělala jednoduché cíle. Bylo nutno změnit taktiku. A díky novým palným zbraním klesal obranný význam hradů a tvrzí až k samé nule. Šlechta si nechala stavět funkčnější a příjemnější zámky, měšťané své domy rovněž zvelebovali ke svému většímu pohodlí, zkrátka, lidé díky různým vynálezům mohli začít myslet jinak. Díky novým objevům se do nejširšího povědomí dostali nejrůznější géniové, v čele bezesporu s Leonardem da Vincim, který zkonstruoval první tank, zabýval se sestrojováním helikoptéry, zdokonalil 8
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Leonardo da Vinci – Studie koček, draků a dalších zvířat, 1513 – 1515 Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
obléhací děla a vynalezl jedno speciální – moždíř, zabýval se architekturou, matematikou, estetikou v malířství a sochařství, hudbou, psaním, lidským tělem i přírodou. 9
Jen za Leonardova života se svět podstatně změnil. Leonardo se narodil 15. dubna 1442 a zemřel 2. května 1519. Tou největší kzměnou na mapě světa bylo objevení Ameriky roku 1492, hned o pět let později se Vikulka, CZ
KOČIČÍ RENESANCE
Leonardo da Vinci – Studie dítěte s kočkou 1478; Galleria degli Uffizi Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
Giovanni Caboto vylodil v Americe Severní, roku 1500 se Vincent Pinzón vylodil v Brazílii. Roku 1504 se Vasco da Gamma vydal na plavbu kolem Afriky a našel tak jednu z prvních mořských cest do Indie, čímž se orientální zboží stalo přeci jen dostupnější, i když je dovoz byl s ohledem na nestálost počasí stále velmi rizikovou a nákladnou činností, nemuseli se mořeplavci na svých cestách bát arabských nájezdů. A čtyři měsíce po Leonardově smrti vyrazil na svou cestu kolem světa Ferdinando Magellan. Svět se zkrátka měnil, měnil se podstatně, a měnil se závratnou rychlostí. Za Španěly a Portugalci nechtěly zaostat další evropské mocnosti, kupříkladu anglická královna Alžběta I. do svých služeb získala proslulého piráta Francise Drakea. Boje o kolonie v dalších staletích vyvolaly mnohé války, vždyť v První světové válce o nic jiného, než o přerozdělení světa nešlo, a v té druhé vlastně také ne. A i když se dnes neválčí celosvětově, každého určitě bije do očí skutečnost, že všechny moderní války se vedly a vedou v oblastech bohatých na http://vikulka.ic.cz/
nerostné suroviny a fosilní paliva, jen oficiální záminky pro vyvolání válek se mění. Neméně významnou skutečností, která ovlivnila celý známý svět, stalo se na přelomu let 1447 a 1448, byl vynález knihtisku Johannem Gutenbergem. A to vše se samozřejmě týkalo i koček. Leonardo sice žádné konkrétní dílo kočkám nevěnoval, přeci se jejich chováním zabýval, dochovalo se několik skic koček v různých polohách a o vztahu Mistra Leonarda ke kočkám svědčí i jeho slavný výrok: „I ta nejmenší kočka je mistrovský kousek.“ Trvalo to však ještě zhruba půl tisíciletí, než se ty nejhorší mýty o kočkách vyvrátily. A některé nebyly vymýceny dodnes, vždyť kdo by neznal pořekadlo o tom, že přeběhne-li vám přes cestu černá kočka, čeká vás neštěstí? O rehabilitaci koček se zasloužili mnozí slavní, jako Kardinál Richelieu, Ludvík XIV., Victor Hugo, Alexandre Dumas, Jean de LaFontaine, Sir Walter Scott, i méně slavní, kupříkladu Joachim du Bellay, Francois Augustin Paradis de Moncrif a mnozí další. Když se na ta jména koukneme, zjistíme, kde
Leonardo da Vinci – Studie Madony s dítětem a kočkou Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
10
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ kočky svou oblibu v prvopočátku po konci středověku získávaly nejdříve. To ohnisko kočičí obliby nebylo nikde jinde, než ve Francii. Díky velmi častým stykům Francouzů a Angličanů se obliba v kočkách brzy přenesla i na Britské ostrovy. A právě Francie a Británie tak získaly základ pro to, aby se později staly velmocemi v chovu ušlechtilých koček. Ale nepředbíhejme. Kočky to v Evropě neměly jednoduché nikdy. Kupříkladu takový Pierre de Ronsard (11. září 1524 – listopad 1585), velký francouzský básník působící i u královského dvora, největší básník své generace, se při pohledu na kočku třásl od hlavy k patě. Kdosi dokonce výslovně zaznamenal jeho názor: „Není jiného žijícího člověka, nikde, který by nenáviděl Joa chim du Bellay, rytina od neznámého autora kočky více než já; Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence nenávidím jejich oči, připravovali. Jedním z takových kočičích jejich hlavy, to, jak se dívají, propagátorů byl Joachim du Bellay, básník, a když nějakou vidím já, otočím se a který patřil ke stejné skupině básníků, v níž utíkám.“ působil i už zmiňovaný Pierre de Ronsard, či Jindřich III. Francouzský, vévoda Jean-Antoine de Baif, skupiny, která později z Anjou (19. září 1551 – 2. srpna 1589; leckdy dostala název Pléiade. Joachim du Bellay se uváděný pod jménem Jindřich z Valois), od narodil kolem roku 1522 v Chateau de La roku 1574 do své smrti král francouzský a Turmeliére poblíž francouzského města poslední z dynastie Valois, v přítomnosti kočky Angers. Chtělo by se říci, že jako rozený přímo omdléval. Panické fóbii z koček se šlechtic měl lehký život, jenomže rodiče mu odborně říká Ailurofobie a takto nemocní lidé zemřeli ještě, když byl malý, a jeho výchovu určitě k propagaci koček nepřispěli. měl převzít jeho starší bratr René du Bellay. Mimochodem, náš Václav II. trpěl stejnou Ten jej ale zanedbával, a jak jen mohl, zámek psychickou chorobou. v La Turmeliére opustil a Joachima tu nechal A k oblibě koček nijak nepřispěl ani samotného. Ale Joachim se nevzdal, ve William Shakespeare. V žádné z jeho dvaadvaceti získal svolení ke studiu práv čtyřiačtyřiceti her se o kočkách nedočteme nic v Poitiers (s největší pravděpodobností dobrého. Když už se o nich zmínit musel, tak zapracoval strýček kardinál Jean du Bellay), vždycky v tom špatném světle. O názoru kde se seznámil s prvními humanisty a Shakespearově na kočky dává dost jasný jeden básníky. A tehdy se i v Joachimu de Bellay z výroků Romea: „Každá kočka, každý pes a projevily básnické vlohy. Během svého malá myš, každá nehodná věc…“ poměrně krátkého života, zemřel v Paříži ve Naštěstí tu byli jiní, kteří pevnou půdu věku 38 let, stihl napsat leccos, a během této pod kočičími tlapkami zpočátku alespoň 11
Vikulka, CZ
KOČIČÍ RENESANCE
Žena s kočkou, Bacchiacca Gemäldegalerie Berlín Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
doby mu byl společníkem kocour jménem Belaud. Když Belaud zemřel, Joachima to velice zasáhlo a svůj smutek vyjádřil v básni s názvem: A la mort de son chat Belaud, qui était un chartreux, anebo Epitaf na kočičího mazlíčka: „Můj život je nudný a ubíjející, a, budete se divit proč. Před třemi dny jsem ztratil všechno, čeho jsem si nejvíc vážil. Můj poklad, moje potěšení, ani mluvit nemohu, ani psát jen myslet na kočku, Belauda, mou malou šedou kočku. Belaud, nejdřív dovolte mi říci, nebyl zcela šedý. Jako kočky chované u nás doma, nebo spíš ty, které chovali v Římě, jeho srst bývala stříbro-šedá, a jemná a hladká jako satén, když, ležíc na zádech, ukázal bílou skvrnu jako hermelín. http://vikulka.ic.cz/
Malý čenich, malé zoubky, v očích vřelý pohled, s barvou teplou, zmavě zelenou. Mohutný krk, uši do hrotu a výška pro hlavu přiměřená. Pod ebenovými nozdrami malíčká lví tlama. V plné kráse, když se zjeví, lemován stříbřitými vousy, které dávají mu milý výraz čtveráka ve tváři mladého světáka. To byl Belaud, jemné zvíře, jehož titulem byla krása. Krása, v níž neměl soupeře. Je to smutný, hořký kříž! Nenahraditelná ztráta! Belaud byl dobře vychovaný, v žádném případě nebyl zkažený; jeho jedinou slabností byly staré sýry. Nebyl ten typ, co v jednom kuse prachne po jídlu. Spokojeně čekal až se jídlo připraví a pak jedl bez obžerství.“ Původní epitaf je mnohem delší a emotivnější. Bohužel neexistuje jeho český překlad, a tak alespoň v příloze můžete najít původní, francouzskou, verzi a anglický překlad R. N. Curneyho. Soudě podle dosti podrobného popisu byl Belaud kocourkem plemene Kartouzské kočky. A soudě podle obsahu epitafu, byl Belaud skutečným miláčkem Joachima du Bellay. Stejným miláčkem, jakým jsou pro své současné paníčky jejich domácí mazlíčci i dnes. Když už jsme začli s přirovnáváním k dnešní době, pak je nutno zmínit tzv. „chatiéres“. Chatiéres byl prvek bytového designu, objevivší se v druhé polovině 16. století, a jde o první kočičí dvířka. Drtivá většina tehdejších domů byla stavěna s kočičími dvířky či průlezy. Zřejmě právě odtud čerpal inspiraci Nicola Tesla, který je považován za vynálezce těch dnešních kočičích dvířek. Bohužel už na počátku 17. století kočičí dvířka z interiérů mizí a už v polovině 17. století je nikde nenajdeme. 12
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Mezi významné podporovatele koček patřil i Michel de Montaigne (28. února 1533 – 23. září 1592), francouzský humanista a hlavně esejista. Do dějin se zapsal právě tím, že jako první „vymyslel“ literární útvar zvaný esej. Sám kočky choval a bůh ví, jestli to nebyly právě ony, kdo utvářely jeho vnímání světa. Známe i jméno jedné z jeho koček, Madame Vanity. Vždyť jeho nejslavnějším výrokem je ten o kočce: „Když si hraju se svou kočkou, nikdy nevím, jestli si ona nehraje se mnou.“
státní rady. Po nástupu Ludvíka XIII. na francouzský trůn musel Richelieu od dvora odejít, Ludvík XIII. byl Mariiným synem, nicméně syn s matkou se nesnášeli a tak jeden nesnesl ve blízkosti cokoliv, co měl v oblibě ten druhý. Richelieu se stáhl Avignonu a tam pokračoval ve studiích. Jeho státnické schopnosti se naplno projevily, když dokázal matku a syna usmířit. Roku 1622 se tak mohl vrátit ke královskému dvoru a téhož roku byl povýšen na kardinála. Nejrůznější schopnosti kardinála Richelieua se celkem hodily Ludvíku XIII. Ten na Richelieua přenesl v podstatě veškerou rozhodovací činnost a sám se oddával jen zábavě. Richelieu vybudoval z Francie silnou a mocnou stabilní říši, navázal spolupráci s Anglií, Švýcarskem či Holandskem, podporoval kolonizaci Severní Ameriky, založil Francouzskou akademii a vůbec všemožně podporoval rozvoj věd a umění. Byl tedy Richelieu skutečně takovým nepřítelem francouzského krále a ldiu, jak to líčil Alexandre Dumas? Pohled na osobu kardinála Richelieua komplikují jeho psychické choroby. Je prokázáno, že trpěl melancholií,
Michel de Montaigne Ilustrace z knihy M. Champfleur yho Les Chats
Jeden z nejzásadnějších zlomů v dějinách koček nastal v první polovině 17. století na francouzském královském dvoře. Zašloužil se o to král Ludvík XIV. a dva kardinálové, Richelieu a Mazarin. Armand Jean du Plessis, vévoda z Richelieu, byl z uvedené trojice nejstarším. Narodil se 9. září 1585 v Paříži a zemřel tamtéž 4. prosince 1642. Jeho osobu proslavil na věky věků romání Alexandra Dumase Tři mušketýři. Vykresluje tu kardinála Richelieua jako postavu veskrze negativní, ale nic není jen černé nebo bílé. Richelieu pocházel ze šlechtické rodiny, jeho otec byl kapitánem tělesné stráže krále Jindřicha IV. (předchůdce otce Ludvíka XIV.) a díky němu se zpočátku vzdělával ve směru vojenském a válečném. Časem pochopil, že vojenská kariéra není pro něj a dal se na cestu duchovní, už ve dvaceti se stal biskupem v Luconu. Díky jeho ctižádosti si Richelieua začal všíma i královský dvůr, královna Marie Medicejská jej povolala do 13
Kardinál Richelieu, portrét od Philipa de Champaigne National Gallery, Londýn Zdroj: Wikipedia Commons; volné dílo
Vikulka, CZ
KOČIČÍ RENESANCE
Koťata, Frederico Olaria 19 x 23 cm; Archivo Tragallibres Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
možná i náhlými výbuchy hněvu. Útočiště před melancholií hledal kardinál právě u koček. Přesněji řečeno u koťat. Dlouhé hodiny dokázal pozorovat, jak si koťata hrají, jak dovádějí, obdivoval jejich nevázanost, bezstarostnost. Dospělé kočky ho už tak moc nezajímaly, protože svojí hravost zpravidla ztratily, chovaly se vznešeně, nedováděly, i přes to si jich ale vážil. Žádná z odrostlých koček kardinála Richelieu neskončila na ulici. Kardinál měl dost velký dům a rozlehlou zahradu na to, aby se mu tam vešla celá sposuta koček. Měl samozřejmě i dost služebnictva a finančních prostředků na to, aby o ně mohlo být postaráno. Stručně řečeno, kardinálovy kočky měly lehký život, za všechny můžeme jmenovat alespoň jména některých: Félimare, Gazette, Lucifer, Ludovic le Cruel, Ludoviska, Mounard le Fougueux, http://vikulka.ic.cz/
Perruque, Pyrame, Racan, Rubis sur l´Ongle, Serpolet, Soumise či Thisbe.
Kardinál Richelieu Ilustrace z knihy M. Champfleur yho Les Chats
14
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Kočky v budoiru, Carl Reichert 1918, Dobiaschofsky Auktionen Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence Kardinál Richelieu se v Avignonu seznámil s Giuliem Raimondim Mazzarinim. Psal se rok 1632 a Mazzarinimu bylo přesně třicet let. Jules Mazarin se narodil 14. července 1602 v italské Pescině, jeho obecně známé jméno je pofrancouzštělé, správné italské jméno zní právě Giulio Raimondi Mazzarini. I on měl štěstí na původ, nebyl přímo šlechticem, ale jeho otec byl majordomem v římském paláci rodu Colonnů a právě Colonnové později financovali Giuliova studia, nejdříve na jezuitské koleji papeže Urbana VIII. v Římě, později na univerzitě La Sapienza a ještě později na španělské univerzitě v Alcala de Henares. Vystudoval práva a roku 1632 se stal diplomatem v papežských službách. Papež Giulia vyslal právě do Avignonu, kde se setkal s Richelieuem a začal používat jména Jules Mazarin. Richelieu si jej velmi oblíbil a sám se postaral o to, aby Mazarin ve Francii zůstal, Dokonce z něj učinil svého sekretáře. V roce 1641 se Mazarin stal také kardinálem a po smrti Richelieua de facto nastoupil na jeho místo, roku 1642 se stal prvním ministrem Francie a vůdcem královské rady. Po smrti 15
Ludvíka XIII. měl na trůn nastoupit ještě nezletilý Ludvík XIV. Vládu za něj měla dočasně převzít matka, Anna Rakouská, ta však o totéž požádala právě Mazarina. Mazarinův vliv i majetek rostl, což bylo trnem v oku poddaným natolik, že musel roku 1651 z Paříže odjet do Normandie a později do německého Kolína nad Rýnem. Vrátit se mohl až po uklidnění politické situace roku 1653. Když byl dne 7 června 1654 Ludvík XIV. oficiálně korunován, získal zpět své pevné výsadní a významné postavení. Mazarin miloval přepych, nosil drahé šaty a voňavky, sbíral umění, zlaté mince, sochy, starožitný nábytek, miloval okázalé hony, divadlo, operu… a možná právě u Richelieua objevil krásu koček. Chovat kočky jen tak, pro radost, byl tehdy okázalý luxus a Mazarin si kočky zamiloval. A zamiloval si je důkladně, dochovala se vyprávění o projevech arogance Mazarina vůči poddaným a lidem, kteří se mu podbízeli, ale stejně tak se o něm traduje, že na své kočky byl laskavý a milý. Před kočkami byl zkrátka pokorný. Na rozdíl od Richelieua se mu kočky zalíbily obecně, ne jen v kotěcím věku, Mazarinovy kočky měly také lehký život a navíc kontakt se svým
Jules Mazarin, portrét od Pierra Louise Boucharda Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
Vikulka, CZ
KOČIČÍ RENESANCE paníčkem ať už jim bylo, kolik chtělo. S Ludvíkem XIV. měl Mazarin nadstandardní vztahy. Byly poněkud komplikované, ovlivňované nejrůznějšími neshodami, napravované stejně různorodými úspěchy. Když ale Mazarin umíral, byl král Ludvík XIV. u jeho lože až téměř do poslední chvíle. Byl by tam král býval byl až do konce, ale podle staré francouzské tradice král nesměl pohlédnout do očí smrti. Mazarin zemřel 9. března 1661, a když se o definitivním konci dozvěděl Luvík XIV., rozplakal se. Ludvík XIV., Le roi du soleil (Král Slunce), se narodil 5. září 1638 a zemřel 1. září 1715. Jak už bylo řečeno, jeho otcem byl král Ludvík XIII. a matkou Anna Rakouská, a jak už jsme se rovněž dozvěděli, na trůn usedl Ludvík XIV. ve velmi mladém věku čtyř let. A možná, že to byl právě Jules Mazarin, kdo probudil v Ludvíkovi XIV. oblibu koček. O životě Ludvíka XIV. toho bylo napsáno mnoho, proto jen stručně uveďme, že záhy poté, když Ludvík XIV. fakticky usedl na trůn a začal vládnout, musel čelit mnoha intrikám. Hned roku 1661 nechal zatknout dosavadního ministra finanční Nicolase Fouqueta za pletichy proti králi. Musel řešit spory s domácí šlechtou, nedořešené záležitosti zahraniční politiky a
Tři koťata, Arthur Heyer 1931, Dorotheum Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
http://vikulka.ic.cz/
Ludvík XIV. Francouzský, Hya cinte Rigaud Musée National du Louvre, Paříž Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
mnohé další. Přesto to všechno nechal Ludvík XIV. neobsažený velmi vlivný post prvního ministra Francie a celou zemi řídil sám. Jako král předvedl absolutistickou vládu v nejryzejší formě. I když svými rozhodnutími rozpoutal postupně válku snad se všemi nejmocnějšími zeměmi Evropy, přeci jen se na trůnu udržel, navíc aktivně podporoval hospodářství, snažil se dosáhnout nezávislosti francouzské církve na papeži, podporoval vědy a umění, takže ve výsledku je dnes jako král označován za úspěšného a doba jeho vlády za zlatý věk Francie. Jenom pro zajímavost, díky jeho podpoře byly ve francouzské armádě zavedeny uniformy, byla spočítána rychlost světla, zjistilo se, že Saturn má čtyři měsíce, byla vynalezena technika odlévání velkých zrcadel, zabýval se i módou a z Paříže vytvořil představitelku všeho nejmódnějšího, začal se stavbou Versailles, a takto bycho mohli pokračovat dál a dál. Dokonce se stal kmotrem synka muže jménem Jean Baptiste Poquelin, známějšího spíše jako Moliére. Pravděpodobně nejpodrobnější životopis Ludvíka XIV. sepsal jeho současník a člen královského dvora, hrabě Louis de 16
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Rouvroy (16. ledna 1675 – 2. března 1755), kterému se neřeklo jinak než Saint-Simon, ve svých Pamětech (Mémoires). Kočky měly na francouzském královském dvoře výsadní postavení, mohly se tu pohybovat téměř nerušeně a bylo jen těžko představitelné, že by byly odněkud vyháněny. I Ludvík XIV. byl požitkář, měl rád krásné věci, obklopoval se luxusem, který v říši zvířat určitě nejlépe prezentovaly, a prezentují, právě kočky. Saint Simon popisuje jednu příhodu ze zasedání královské rady. Tehdy bylo Ludvíkovi XIV. teprve osm let, když vtrhl do zasedací místnosti s kotětem v patách. Jako král měl právo být radě přítomen. Malý král usedl na židli a kotě mu hned vyhoplo na klín. Z klína vyskočilo Ludvíkovi na rameno a odtud na stůl, kde si začlo hrát s úředními akty, lovit psací náčiní přítomných a provádět všemožné další kousky vlastní všem hravým koťatům. Schůze rady samozřejmě musela být přerušena, nikdo z ministrů si nedovolil vznést jakoukoliv námitku, pouze následně Saint Simon navrhl,
Louis de Ruvroy z van ý Saint -Simon Rytina od André-Adolpha-Eugéna Disderiho Musée National de Chateau Compiegne Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
17
aby se kotě stalo řádným členem královské rady, aby příště celé zasedání přerušeno být nemuselo. Jeho návrh sice neprošel, ale proč by se kotě nemohlo stát řádným členem sboru zákonodárné moci? Vždyť ve starém Římě měli v senátu koně… Trojice Ludvík XIV., kardinál Richelieu a Jules Mazarin otevřela kočkám dveře na výsluní. Projít jimi jim však pomohli dvě další velké osobnosti, bajkář Jean de La Fontaine a Francois Augustin Paradis de Moncrif. Markýt Feuillet de Conches, o němž ještě bude řeč, označil Moncrifa za prvního kočičího kronikáře a La Fontaina přímo za kočičího Homéra. Oba zmiňovaní byli krom jiného spisovateli. Svým dílem se zasloužili o propagaci koček, každý jiným způsobem, nicméně účinně. Osud kočičího Homéra Jeana de La Fontaine byl rovněž propleten s vládou Ludvíka XIV. Jean se narodil 8. června 1621 v Chateau-Thierry a zemřel 13. dubna 1695 v Paříži. Studoval ve svém rodném městě latinu, poté se měl věnovat právům, ale
Jean de La Fontaine 1875, Musée National du Louvre, Paříž Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
Vikulka, CZ
KOČIČÍ RENESANCE
Žena s kočkou, Edouard Manet Nedokončen ý portrét Suzanne Leenhoffové vznikl v roce 1883 se dostal do sbírky Edgara Degase, kter ý jej vym ěnil se slavným překupníkem uměním Ambroisem Vollardem za barvy na malování. olej na plátně, 107 x 87,6 cm Zdroj: Tate Gallery Londýn
protože ho studia nebavila, uchýlil se do pařížského kláštera St. Honoré. Tady měl dost času na svůj oblíbený koníček, četbu. To co četl ale bylo trnem v oku představeným kláštera a tak se Jean po osmnácti měsících vrátil k civilnímu životu a studiu práv. Roku 1652 převzal Jean práci po svém otci, stal se správcem vod a lesů v Chateau-Thierry. Při práci správce měl ale dost času na to, aby se http://vikulka.ic.cz/
zdržoval v Paříži a udržoval kontakt se svými přáteli, mezi něž patřil i ministr financí Nicolas Fouquet, nepřítel Ludvíka XIV. Tak se i Jean de La Fontaine dostal do nemilosti krále. I tak byl ale na sklonku svého života, roku 1684, zvolen za člena Francouzské akademie, kde měl už jako věhlasný básník a bajkář, vylepšovat pravidla francouzského pravopisu.
18
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ La Fontaine je spolu s Ezopem určitě největším bajkařem všech dob. Bajek napsal spousty a psal je údajně od roku 1661 až do své smrti. V jeho bajkách samozřejmě vystupují i kočky. Možná kritikou absolutní francouzské monarchie za vlády Ludvíka XIV. je bajka s názvem Lví podíl: „Před dávným časem spolčily se kráva, koza a ovce s hrdým lvem, pánem krajiny, i učinili mezi sebou úmluvu, že věrně při sobě budou státi v míru i v boji, a že sdíleti budou poctivě zisk i škodu. Brzo nato koza našla v síti, kterou rozepnula, srnce a ihned zprávu o tom spojencům svým dala. Ti bez prodlení sešli se, a lev na čyry stejné kusy srnce roztrhav pravil: „První díl mně patří, poněvadž jsem lev.“ Ostatní mlčí, on pak dále mluví: „Druhý díl si beru právem nejsilnějšího; třetí díl mi náleží co nejmocnějšímu, a nikdo nechť se netkne ostatku, komu je život milý!““ Když už jsme začali lvem, povězme si o něm víc. Lev a osel: „Královskému lvu zachtělo se kdysi opět jednou honiti a vystrojit si slavné hody; neměl však chuti na drobná zvířátka, neboť lahůdkou mu byli kanci, jeleni, daňkové, srnci a podobná zvěř. Aby jistěji něco ulovil, poručil oslovi, dobrému to křiklounu: „Ty buď mým náhončím a řvi co ti hrdlo stačí.“ Ukryl osla do křoví, přikryl ho listím a kázal má řváti; vědělť, že hrozným osla křikem všecka zvěř se zděsí a dá se na útěk, přičemž mu snadněji v cestu vběhne. A skutečěn, jakmile se ozval křik oslův, pojalo zděšení zvěř tomu nezvyklou, vyplašena prchala zvířata slepě ze svých brlohů a stala se kořistí lva. Pyšeně po skončeném lovu zvolal osel: „Nuže, neposloužil jsem ti dobře?“ „Ovšem,“ odvětl lev, „udatně jsi křičel, a kdybych nebyl věděl, kdo to křičí, byl bych také se poděsil.“ Dobře cítil osel zasloužený posměch krále zvířat, avšak musel mlčeti, neboť netroufal si rozzlobit se na lva. Je-li co směšnějšího nad křiklouna se chvástajícího?“ Další bajka se jmenuje Starý lev: „Sestárnul král lev, jenž býval hrůzou lesů; nic nezbylo mu z jeho slávy, moci a síly, i s bolem zpomínal na své minulé hrdinství. Konečně i poddaní jeho poslušnostz mu 19
vypověděli a na něj doráželi; kůň přiblíživ se k němu kopnul jej, vlk jej kousl, býk rohem jej bodl. Lev věkem sešlý, smutný a chorý již sotva zařvati mohl. Tiše trpěl a očekával konec dnů svých. Tu přiběhl také osel, aby lva uhodil. Bolestně vzdychl lev: „Toť přespříliš! rád bych sice zemřel, avšak oslu býti na posměch, toť jest srmt dvojnásobná.“ Lev chystající se k válce: „Lev umínil si provésti, co už dávno v mysli uvažoval, i odbýval válečnou poradu, rozeslal posly a povolal k sobě všecka zvířata. Každé mělo dle svého způsobu se zúčastniti, slon měl na širokém hřbetě nésti střelbu potřebnou a válčiti dle svého obyčeje; medvěd byl ustanoven k útoku, liška měla býti vyzvědačem, a opice měla nepřítele klamati válečnou lstí. „Cose osla týče,“ pravil kdosi, „ten jest hloupý, nechť domů se vrátí, a taktéž zajic, který strachem nepřestává se třásti.“ „Nikoliv,“ odvětil král, „použijou obou, vojsko naše bez nich by bylo neúplné. Osel bude naším trubačem a strašiti bude křikem svým nepřátele, zajíc pak bude naším rychlíkem.“ Chytrý a moudrý vládce dovede použíti prospěšně i nejnepatrnějších občanů své říše.“ Pastýř a lev: „Pastýř jeden počítaje své stádo shledával, že mu vždy některá ovce shází; i přál si snažně přistihnouti lupiče. Aby cíle svého dosáhl, nalíčil poblíž tmavé skalní sluje tenata, domnívaje se, že to je doupě vlků, a ti že unášejí mu ovce. Vroucí jeo žádostí bylo, aby se některý z dravců těch v jeho přítomnosti do sítě chytil, by se kochati mohl v jeho marných pokusech o vysvobození se; i prosil bohy, aby mu té rozkoše dopřáli, a sliboval, že za to obětuje nejtučnější telátko. Sotva vyřkl prosbu svou, tu vyšel z jeskyně mocný lev. Pastýř sotva že ho zočil, chvěl se jako osyka a zalezl ckvapně do houští. „Hle, člověk ani neví,“ pravil k sobě, „co si přeje. Slíbil jsem ti, o vládce bohů, telátko v oběť, bude-li mně dáno zříti lupiče, jenž vraždí stádo mé, jak v tenatech se svíjí, dřív než odejdu. Nyní slibuji ti býka, učníš-li, aby zase odešel.“ Tak neví někdy člověk, co mu jest na prospěch.“ Vikulka, CZ
KOČIČÍ RENESANCE
Chlapec s kočkou, John Russel 1971, pastel na papíře, 58,7 x 44,5 cm Tate Gallery London
Lev, vlk a liška: „Věkem sešlý, dnou sklíčený lev chtěl, aby mu vynašli lék proti stáří, i svolal lékaře. Tito sešli se ze všech končin, a každý věděl o http://vikulka.ic.cz/
jiném léku. Jen chytrá liška se neobjevila zůstávajíc skryta a uzavřena ve svém brlohu. Vlk, jenž králi posluhoval, upozornil jej, že liška schází, a ve zlé jí to vykládal. Rozhorlený 20
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ lev ihned kázal zavolati lišku. Tato tušíc, že vlk jí to nastrojil, pravila ku králi: „O pane vznešený, obávám se, že nějaký můj nepříznivec křivě mě obžaloval proto, že jsem posud váhal učiniti Tobě svou poklonu. Však já jsem byl na pouti, abych pro Tebe zdraví z nebes vyprosil. Viděl jsem na cestě své lidi zkušené a moudré i vypravoval jsem jim o Tvé chorobné slabosti, jejíž následků vším právem se strachuješ. Není Ti třeba jiného než tepla, jehož dlouhý věk Tě pozbavil. Máš prý s vlka za živa kůži stáhnouti a ještě horkou, kouřící na sebe obléci. Beze vší pochybnosti navrátí ten prostředek Ti síly mizící. Vlk, libo-li Ti, poslouží Ti kůží svou.“ Král schválil návrh ten, vlk byl stažen, roztrhán a sežrán. Z toho dvořanům plyne naučení, aby vzájemně se nehubili, a aby konali své služby, aniž by jeden druhému ubližoval; neboť kdo
Překvapení, Carl Reichert 1918, Auktionshaus Bergmann Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
21
jinému jámu kopá, sám do ní padá.“ Kočky i v La Fontainových bajkách vystupují užiteční lovci myší. A myši před kočkami mají respekt, jak o tom vypráví následující bajky. První nese název Sněm myší: „Byl jednou kocour jménem Rodilar, velký nepřítel myší; hubil je tak, že nebylo ani jediné viděti. Ubohá zvířátka zalezla do svých děr, kde žila v nedostatku potravy; kocour Rodilar byl pro ně pravým ďáblem. Jednou vyšel si kocour za svou milou na střechu a tam s ní se bavil. Toho myši použily a sešedše se ve tmavém koutě radily se, kterak by kocoura se zbavily. Předseda, starý to moudrý myšák, pravil: „Není jiné pomoci než zavěsit na krk nepřítele našeho rolničku; jak se bude blížit, varovný hlas rolničky se ozve, a my uprchneme.“ Návrh jeho s radostí byl přijat, šlo toliko o to, kdo by rolničku měl kocouru na krk přivěsiti. Ten řekl, že nebude tak hloupý, onen se vymlouval, že by to nedovedl, jiný naprosto to odepřel, zkrátka nikdo nechtěl kocouru do drápů padnouti. S tím se shromáždění rozešlo bez pořízení. Takých schůzí bývá zhusta, kde řečí, křiku mnoho, však skutek – utek. Kocour a stará krysa: „Mourek byl strašným nepřítelem myší a přísahal rodu jejich smrt a záhubu. Také se ho myši bály daleko široko víc než jedu a pasti; skrývaly se ve svých děrách, a žádná netroufala si vylézti na světlo denní. Když kocour již delší čas myši nespatřil, vymyslil si lest a stavěl se oběšeným; pověsil se zadními tlapami na prkno hlavou dolů. Vidouce to myši nemyslily jinak, nežli že Mourek ukradl někde kus pečeně nebo sýra, nebo že někoho poškrábal nebo nějakou jinou škodu spůsobil, a za trest že byl oběšen. I těšily se už na pohřeb nenáviděného nepřítele a odvážily se vylézti ze svých Vikulka, CZ
KOČIČÍ RENESANCE
Studie spící kočky, Joseph Mallord William Turner 1796-97, křída a akvarel na papíře, 23,8 x 27,8 cm Tate Gallery London
skrýší. Však tu oběšenec náhle obživnul, skoči na nohy a vrhl se na myši, jichž mnoho hned zakousl. „Však ani vy mně neujdete,“ volal za prchajícími, „vaše díry vás nezachrání, ujišťuji vás.“ Dobře předpověděl, neboť brzy potom opět je ošálil. Pobílil si srst moukou, skrčil se do otevřené díže do mouky a očekával příchod myší; ty také daly se oklamat, přiklusaly a zaplatily odvážlivost svou životem. Jediná stará krysa, která v půtce o svůj ocas byla přišla, nedůvěřovala kocouru a dávala výstrahu náčelníku myší: „mně se tak hromada mouky nechce líbit, a mám podezření, že skrývá nějakou past na nás. Co mne se týče, nic neprospěje kocourovi býti moukou, já bych se neodvážila blíž, i kdyby v pytli byl.“ Opatrnost jest matka moudrosti. http://vikulka.ic.cz/
Kohout, kočka a myška „Mladá myška, která ve světě posud zcela nezkušenou byla, vyběhla si kdysi na procházku, a když se ku své matce vrátila, jala se jí vypravovat, co viděla. „Vylezla jsem na kopec,“ pravila, „jenž stojí na hranicích naší říše, a tu jsem spatřila náhle dvě zvířata; jedno z nich bylo spanilé, vlídné a ušlechtilé, druhé bylo hřmotné a nepokojné, mělo drsný a pronikavý hlas; na hlavě mělo kus červeného masa a po obou stranách jakási ramena, kterými se zvedalo do povětří, jakoby lítati chtělo; ohon mělo jako chochol rozložený.“ Byl to kohout, jejž myška takto své matce líčila, jako by to bylo zvíře nevídané. „Svýma ramenama tloukl se do boků,“ pokračovala myška, „což dělalo takový hřmot a hluk, že jsem se ho lekla a na útěk se dala, proklínajíc ho z celé duše. Kdyby nebylo toho zatroleného křiklouna, byla by se 22
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ seznámila se zvířetem, jež tak jemným býti se mně zdálo. Má srst jako my, ale skvrnatou, dlouhý ohon, postavu pokornou, skromný pohled, ačkoli mu oči svítí. Zdá se mně, že má mnoho náklonnosti k myším, neboť i jeho uši podobají se velmi ušim našim. Právě jsem chystala se přistoupiti k milému tomu zvířeti, tu však onen křikloun z plna hrdla se rozkřikl a mě zahnal.“ „Milé dítě,“ odvětila matka, „ono tiché, míré zvíře jest kočka, která pod laskavou tváří skrývá nejzuřivější zášť proti celému našemu rodu. Ono druhé zvíře ale nám nikdy ani nejméně neubližuje, ba snad nám ještě někdy poslouží za lahůdku. Co se kočky týče, ta námi tloustne. Střež se, pokud živa budeš, soudit o tvorech jen podle vzezření jich.“ Na rozdíl od užitečných domácích koček se na divoké – lesní – kočky hledělo jako na škůdce. Ostatně o tom vypráví i bajka Orel, svině a kočka. Za vyloženého škůdce považuje divokou kočku i Ottův slovník naučný vydaný v roce 1900, je to jen doklad toho, jak těžké bylo vymýtit všechny nesmyslné mýty o kočkách. „Na vysokém stromě v hustém lese vystavěla orlice pro mláďata svá hnízdo; dole u země, kde strom byl dutý, měla brloh svině divoká, a uprostřed mezi oběma na širokých větvích ustlala si pelech kočka. V přátelství a míru žila tato tři zvířata, pečujíc každé jen o svou rodinu, až falešné srdce kočky soulad ten porušilo. Vydrápala se jednou až k orlici na návštěvu a jala se takto k ní mluviti s líčenou starostlivostí: „Milá přítelko, smrt naše čili vlastně smrt našich dítek, neboť ta byla by i naší smrtí, není už daleka. Pohleď jen, jak ta kletá svině dole bez ustání podrývá pod námi kořeny stromu, jenž nám jest domovem; to činí jen proto, aby zahubila naše mladé, neboť jakmile se skácí strom, vrhne se na naše dítky a bez milosrdenství je pohltí. Kdyby mně aspoň jedno z nich zůstalo, umírnil by se tím poněkud můj bol a opustila bych s ním místo, které mě naplňuje stálým strachem.“ Od orlice slezla kočka lstvá dolů ke svini, jež uprostřed svých malých sobě hověla, a takto ji oslovila: „Milá přítelko a sousedko, musím ti něco říci. Orlice tam nahoře má chuť na tvá selátka, a jsem přesvědčena, že 23
jakmile bys od nich se vzdálila, spustí se na ně a uloupí ti je, aby jimi nakrmila svoje mláďata. Jen tě prosím, abys neprozradila mě, že jsem ti dala výstrahu, neboť pak by hněv orlice na mne se svezl.“ Když tak símě nedůvěry a nepřátelství v obě rodiny nasela, vrátila se ouskočná kočka do svého doupěte. Lest její podařila se jí. Orlice netroufala si ani hnízdo opustit, aby mláďatům svým pokrmu opatřila; taktéž svině bála se nechat samotny své děti a neopouštěla je ani na minutu. Bláhové nepoznávaly, že největší nebezpečí hrozí rodinám jejich z hladu. Tak stalo se, že z pouhého strachu, aby svině nepohltila mladé orlíky, orlice pak aby drápy svými nazhubila selata, nedostalo se ubohým mláďatům potřebné potravy, i zahynula bídně i s matkami svými hladem a žízní. Těla jich však sloužila falešné kočce a rodině její k tučným hodům.“ Bajka o lvu a myši: „Čiň dobře každému dle možnosti; často i nejnepatrnější může mnoho dobrého nám prokázati. Poslyšte toho příklad. Ve stínu lesa hověl si lev a spal; všetečná myš nedávajíc pozor vklouzla zrovna do pazourů jeho a jižiž se světem se loučila. Ale král zvířat jí život daroval a velkomyslně ji propustil. Dobrý čin ten bez odplaty nezůstal. Za nedlouho potom upadl lev do osidel, a nic mu jeho strašný řev nepomohl. Tu přiběhla myška a jala se s velkou pílí oka sítě rozhlodávat, až byla díra velká dost, aby lev mohl uniknouti.“ Nepsali jsme už o tom někde? Psali. Takto stejnou bajku vyprávěl řecký Ezop: Mocný lev odpočíval po vydaném jídle ve stínu stromů. V tom mu před nosem proběhla malá myška. Lev vymrštil svojí tlapu a myšku chytil, vadilo mu, že ho ruší. Myška ale začala prosit: „Nezabíjej mě, mocný lve, ještě ti můžu být užitečná.“ Lev se zasmál, jak by mu ta malá myška mohla kdy nějak pomoci? Ale že byl po dobrém obědě, myšku pustil. Uplynulo pár dnů a na území lva přišli lovci. Políčili tu hned několik pastí, a tak netrvalo dlouho a nepozorný lev se chytil do sítě. Svíjel se v ní a řval, ale byl bezmocný. V tom se před lvem objevila malá myška a Vikulka, CZ
KOČIČÍ RENESANCE
Portrét Magdaleine Pinceloup de la Grange s kočkou, Jean -Baptiste Perronneau Gett y Center Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
řekla mu: „Neboj, pomohu ti.“ Lev si ale jenom smutně povzdechl, jak by mu ta malá myška mohla pomoci s lovci? Ale to už myška svými zoubky hlodala síť, hlodala a hlodala, až překousala několik provazů, to lvu stačilo, aby síť roztrhal a utekl. A tak i slabý může pomoci silnému.
http://vikulka.ic.cz/
Autorská práva obecně středověké, renesanční, barokní a další autory netrápila. Mnohé současné pisatele netrápí dodnes. Do jaké míry je ochraná autorských práv užitečná tu řešit nebudeme, to nechejme právníkům, my se věnujme kočkám. Jenom pro zajímavost uveďme ještě jednu bajku v podání La
24
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Koťata, Julius Anton Adam 1882 Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
Fontainově a Ezpovoě. První verze bajky Nemocný lev a liška je od La Fontaina: „Král zvířat ochuravěl ve svém doupěti, tak že nemohl vycházeti a ulovit si, co k živobytí potřeboval. I dal rozhlísiti mezi svými poddanými, aby každý druh zvířat a každý stav vyslal k němu posky na návštěvu, i sliboval všem poslům i průvodčím jich, že jim nijak nebude ublíženo, a že jim volno bude bez pohromy odejíti. Na toto vyzvání lvovo dostavili se poslové zvířat se všech stran říše, jen lišky zůstaly doma, a jedna z nich takto se prohlísila: „Viděla jsem v měkkém písku stopy zvířat, jež šla k nemocnému lvu poklonit se mu; všecky tyto stopy bez výjimky měl směr ke skrýši lvově, ani jedna ale nesvědčila o cestě nazpět. To budiž nám výstrahou, a Jeho Veličenstvo král lev musí nám odpustit, že k němu nejdeme, a že neužíváme jeho slibu. Věřím mu sice, avšak vidím, že veškery stopy
25
vedou do skrýše lvovy, nižádná ale ze skrýše ven.“ A verze Ezopova: „Lev, jsa již stár, bez síly a nemohoucí lovu, vymyslil lest, jak by se bez většího úsilí najedl. Začal se tvářit, jako, že je na smrt nemocný. Přicházela k němu jiná zvířata, pozdravit a potěšit svého krále v poslední jeho hodince. Jenomže lev je všechny sežral. Jednou k němu přišla liška, pozdravila ho, ale ke lvu do doupěte nevstoupila. Lev se jí proto optal: „Proč ke mně nejdež blíž, liško?“ Liška mu odpověděla: „Protože vidím mnohé stopy vedoucí k tobě, ale žádné od tebe.“ Tak muž moudrý, patříce na neštěstí jiných, má se stejné vlastní škody vyvarovati.“ Jaký byl vztah Jeana de La Fontaine ke kočkám, se nikde nedočteme. Sám o nich však řekl něco, co vstoupilo v obecné povědomí, onen citát zní: „Žádná prokázaná laskavost ti Vikulka, CZ
KOČIČÍ RENESANCE ještě nezaručí bezmeznou vděčnost tvé kočky.“ Co pro kočky znamenal Jean de La Fontaine nastiňuje Agnes Replier ve své knize Fireside Sphynx. La Fontaine vykreslil ve svých bajkách kočky takové, jaké jsou. Tedy takové, za jaké je jeho soudobí lidé viděli, jako perfektní lovce (mluvíme tu nyní o domácích kočkách), jež sice mají své nedostatky, ale ty jsou francouzi kompletně promíjeny. Achilles byl obdivován pro svou statečnost, Odysseus pro svou bystrost a chytrost, Helena pro svou krásu, a to všechno se spojilo v jedno, v podobě kočky. Díky lidem, jako byl Jean de La Fontaine, si toho všeho začali všímat i ti nejobyčejnější lidé. Bohužel to trvalo déle, než by si kočičí přívrženci přáli. Práce La Fontainova totiž po jeho smrti upadla v zapomnění. Naštěstí v podstatě celé své dílo La Fontaine v dopisech zasílal na výslovné přání Madame la Duchesse de Bouillon. Po její smrti roku 1714 se i na tyto dopisy zapomnělo, až o téměř sto let později je objevil a zveřejnil markýz Feuillet de Conches. První kočičí kronikář, Francois Augustin Paradis de Moncrif, se zdaleka tak slavným spisovatelem jako Jean de La Fontaine, nestal. Z hlediska kočičího je však spisovatelem předním, a ve své době určitě nejvýznamnějším. Moncrif byl původem po svých předcích Skot, ale sám se narodil roku 1687 v Paříži. Během svého bohatého života zastával kupříkladu funkci člena Francouzské akademie, konkrétně obsadil křeslo s číslem 35, proslul jako básník, dramatik a spisovatel, ale hlavně jako milovník koček. Je autorem mnoha literárních i divadelních děl, včetně knihy Histoire des Chats : dissertation sur la prééminence des chats dans la société, sur les autres animaux d'Égypte, sur les distinctions et privilèges dont ils ont joui personnellement. Kromě dějepisných poznámek o životě koček ve starém Egyptě či antickém Řecku, nám Moncrif ve své knize představuje i některé své současníky, kteří kouzlu koček propadli stejně jako on. Tak se můžeme dozvědět, že když zemřela Tata, oblíbená kočka Mine, markýzy de Montglas, nechala jí její panička vystavět malé, ale krásné mausoleum s epitafem: „Ci git une Chatte jolie: sa maitresse qui n aima rien, l´aima jusque a la folie; http://vikulka.ic.cz/
pourquoi le dire? On le voit bien.“ Což by se velmi volně dalo přeložit jako „Jaká to hezká kočička byla, její paní už nemá nic, milovala jí k zbláznění; a proč? To přece jasně vidíte sami…“ Na mramorovém sarkofágu je totiž soška malé kočky spící na polštáři. V jiné části knihy vypráví Moncrif o kočce jménem Mile, patřící muži jménem du Puy. Kdo je tím mužem, nevíme, s přihlédnutím k době vzniku a s vědomím, že to musela být postava veřejně činná, přichází v úvahu jedno konkrétní jméno pařížského humanisty, bibliofila a juristy Clauda du Puy.Jeho kočka totiž milovala hudbu. A dokázala být i kritická. Když její panička, manželka juristova, hrála na jakýkoliv hudební nástroj správně, kočka se zalíbením svou paní poslouchala. Když se jí ale předvedená produkce nelíbila, začala nevybíravě mňoukat, až to její panička vzdala. 1. ledna roku 1638 se narodila francouzská básnířka Antoinette Du Ligier de la Garde Deshouliéres. Byla úspěšná, Voltaire jí označil za největší francouzskou básnířku všech dob, a stala se dokonce dvorní dámou královen Marie Medicejské a Anny Rakouské a oblíbil si jí i Ludvík XIV. Zřejmě na královském dvoře se dostala do kontaktu s kočkami. Moncrif madame Deshouliéres charakterizuje jako ženu sice inteligentní, ale starající se více méně jen o sebe samu, nepřístupnou, dokonce ji označuje jako „opovržlivou pochybnou ženštinu“, jejíž „nepoužívané srdce bylo podmaněno kočkami“. Právě s ní (ale nejen s ní) si Moncrif o kočkách pravidelně dopisoval a dopisy posléze posloužily jako základ pro jednu z prvních „kočičích kronik“. Za oblibu koček se Moncrifovi mnozí jeho současníci vysmívali, stával se terčen nejrůznějších karikaturistů. Své dopisy o kočkách se snažil vydat knižně, za což se mu skutečně dostalo neoficiálního titulu „tvůrce kočičí historie“, nicméně roku 1733 byl Moncrif zvolen, jak už bylo řečeno, za člena Francouzské akademie zabývající se čistotou a dalším vývojem francouzského jazyka, a své dopisní dílo v knižní podobě už vydat nestihl. Od členů Akademie se očekávala důstojnost, určitá úroveň chování vždy a všude. Kočky si 26
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ cestu k lidským srdcím teprve razily, ale jejich cesta byla stále ještě dlouhá. Aby se Moncrif vyhnul dalšímu zesměšňovaání, musel o kočkách přestat psát. Ze své blízkosti je ale nevypudil, dokonce si je s sebou častokrát brával i do práce, kde trávil dlouhé dny. Podlé jedné dochované historky musel Moncrif jednou ze své kanceláře odejít a musel tu jednu ze svých koček zamknout. Kočce se to samozřejmě nelíbilo a začala mńoukat. Mňoukání bylo slyšet až na chodbu a škodolibí Moncrifovi kolegové se mu opět začli vysmívat a nakonec všichni začli také mňoukat. Ale platilo a platí „Rira mieux qui rira derniére“, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Kdo si dnes vzpomene na taková jména jako Jean-Joseph Languet de Gergy, Jean-Baptiste Vivien de Chateaubrun, François-Joachim de Pierre de Bernis, Jean-Baptiste Gresset, Jean-
Jacques Amelot de Chaillou, Jean-François Leriget de La Faye, Pierre-Claude Nivelle de la Chaussée, Louis-Guy de Guérapin de Vauréal, Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux? Byli to někteří Moncrifovi kolegové, někteří z těch, co podle té vyprávěné historky mňoukali. Kdo z nich se stal jakkoliv velkým? Pouze Moncrif, díky kočkám! Francois-Augustin de Paradis de Moncrif zemřel 19. listopadu 1770 v Paříži. Vydání knižní podoby jeho kočičích dopisů se Moncrif už nedožil, později ale vyšly pod názvem Lettres sur les Chats. Byli bohužel i lidé, a lidé vzdělaní, kteří kočkám pod tlapky házeli všechny možné klacky, aby se do přízně lidí nedostaly. Jedním z takových byl věhlasný francouzský přírodovědec, matematik, astrolog a encyklopedista Georges Louis Leclerc de Buffon (1707 – 1788), mimochodem, byl to rovněž člen Francouzské akademie a i on tehdy možná mňoukal. O kočkách napsal: „Kočka je nevěrné zvíře, chované pouze z nutnosti. Ač jsou tato zvířata krásná stvoření, zvláště když jsou ještě mladá. Jsou zrádná a mají zvrácenou povahu, tím více, čím jsou starší. Jsou to mazaní zloději, i když k tomu nejsou vychovávány. Jsou mazané a vlezlé.“ Zveřejněním svého postoje ke kočkám samozřejmě vyvoval i reakce. S jednou takovou reakcí se nechal slyšet další velikán francouzské literatury, Francois René de Chateaubriand (1768 – 1848): „Buffon odmítal toto zvíře. Já ale pracuji na jeho rehabilitaci, a doufám, že přesvědčím ostatní o tom, že jde o v zásadě dobré šelmy.“ Chateaubriand se o kočkách často zmiňuje ve svých Francois – Augustin Paradis de Moncrif, portrét připisovaný Pamětech ze záhrobí (Mémoires Mauricovi Quentinovi de La Tour d´Outre trombe), zmiňuje se o soukromá sbírka nich například v souvislosti Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence s pobytem v Comboudu, kdy 27
Vikulka, CZ
KOČIČÍ RENESANCE
Koťátka, Sophie Sperlich Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
prohledával pokoj svůj i pokoje své sestry a matky, aby se přesvědčil, že nikde tu není
Francois René de Chateaubriand Ilustrace z knihy M. Champfleur yho Les Chats
http://vikulka.ic.cz/
ukryt duch starého vévody, který tu strašívá, klapajíc svou dřevěnou nohou o podlahu, s černou kočkou po boku. Zastává se tu koček a vyzývá Jindřicha IV., aby skoncoval s tradicí upalování koček na svátek Svatého Jana, a ještě mockrát jakoby mimochodem. Vzpomíná i na to, jak při svém pobytu v Londýně bydlel u paní O´Larryové, kterou výslovně tituluje jako „milovnici koček“. Paní O´Larryová chovala dvě, obě bílé jako hermelín, jenom s černou špičkou ocasu. Není to poznámka tak bezvýznamná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zmínek o chovu a obdivu ke kočkám v Anglii je z 18. století jako šafránu. Leckde se lze dočíst, že jednu z koček získal Chateaubriand darem od papeže. Není to tak docela pravda, nebyl to dar, nýbrž dědictví. Chateaubriand často cestoval a zavítal i do Říma. Dostalo se mu tu přijetí u papeže Lva XII., na které vzpomíná: „První hodiny mého pobytu v Římě byly vyplněny oficiálními návštěvami. Jeho Svatost mi udělil soukromou audienci; 28
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Dívka s kotětem, Lucien Freud 1947, olej na plátně, 41 x 30,7 cm Tate Gallery London
audience už nejsou tak nákladné a bohaté, jako bývaly. Lev XII. byl vysoký, byl klidný, ale smutný, oblečený v jednoduchém bílém rouchu; vyhýbal se vší nádheře a sám bydlel v prostě zařízené místnosti. Skromně i jedl, se svou kočkou sdílel talíř s malou porcí polenty. Považoval se za člověka velmi nectného a soustředil se jen na smrt a vší blaženost, které se mu po ní, jako pravému křesťanovi jistě dosane; podobně jako Benedikt XIV. spal na posteli, pod níž měl připravenou i svou rakev.“ Kdo by snad nevěděl, co je polenta, pak jde o kukuřičnou kaši. Když roku 1829 Lev XII. zemřel, kočku, s kterou papež sdílel byt i stravu přinesli právě Chateaubriandovi. Píše o tom sám Chateaubriand v dopise ze dne 17. února 1829, adresovaného Monsieuru le Comte Portalis: 29
„Viděl jsem Lva XII. vystaveného, s odkrytou tváří, na skromných marách, uprostřed všech nejkrásnější Michelangelových děl; byl jsem na jeho prvním pohřbu v katedrále Svatého Petra. Mši vykonávali nejstarší kardinálové. Když se na konec ujistili, že rakev je dobře zavřená a její víko přibito, vynesly jí na kladkách do výše, aby jí záhy spustili do připraveného sarkofágu. Světlo pochodní splývalo s měsíčním svitem pronikajícím do katedrály okny a vytvářeno na sarkofágu magické stíny. Pak mi přinesli ubohou papežovu malou kočku: je celá šedá a velmi milá a jemná, stejně, jako byl její zemřelý pán.“ Kočky Chateaubrianda, soudě podle jeho pamětí, provázely celým životem, někdy jako pouhá součást okolí, přirozená část přírody, jindy jako společnice. Snad to bylo tím, že je tak důvěrně znal, že o nich vždycky psal pravdivě a v zásadě hezky. Zastáncem koček byl rovněž otec Bougeant, jezuita a historik, celým občanským jménem GuillaumeHyacinthe Bougeant, známý spíše po přezdívou le Pére Bougeant (1690 – 1743). Ten, ač by měl být ve své době značně ovlivněn velmi negativním postojem církve proti kočkám o nich mluvil s obdivem. „Takový je jeden z těch velkých vousatých a krásně chlupatých kocourů, které můžete vidět tiše sedícího v rohu, jak v klidu tráví, usne, když se mu to zdá vhodné. Občas si dopřeje potěšení z lovu, jinak užívá svého života pokojně, netrápí se událostmi, které zneklidňují nás, neunavuje svou mysl tisíci zbytečnými úvahami a málo se stará o to, aby své myšlenky sdělil jiným. Skutečně to potřebuje jen tehdy, když se na scéně objeví kočka, aby vyrušila jeho filozofický klid. Ale jsou naši filozofové moudřejší v takových chvílích?“ Vikulka, CZ
KOČIČÍ RENESANCE Dostupné informace o otci Bougeantovi jsou bohužel omezené, a tak se musíme spokojit pouze s jeho kočičí úvahou. Při pátrání po kočičích milovnících se musíme ještě jednou vrátit na francouzský královský dvůr a zmínit Marii Antoinettu. Ta údajně chovala kočky perské, mělo jich být celkem šest. Když propukla francouzská revoluce, bylo povolání francouzského vládce i funkce člena rodiny francouzského vládce, absolutně nepopulární a dosti rizikové, jak se později ukázalo, smrtelné. Marie Antoinetta byla popravena 16. října 1793 v Paříži, před rozzuřeným francouzským lidem už s manželem nestihli prchnout. Naštěstí svá zavazadla a mnohé další poslala do plánovaného amerického exilu již dříve, včetně oněch šesti koček. Díky tomu vznikla legenda, podle které měly perské kočky Marie Antoinetty v Americe prchnout a spářit se s tamějšími velkými divokými kočkami, a takto mělo vzniknout největší kočičí plemeno Mainská mývalí kočka. Výsadního postavení se dostalo kočce i
Reprodukce kresby Eugéna Delacroixe Ilustrace z knihy M. Champfleur yho Les Chats
v mysli jednoho z největších básníků všech dob, Charlese Baudelaira (1821 – 1867). Nejznámějším dílem tohoto „prokletého básníka“ je bezesporu sbírka básní Květy zla. Ve škole se už dlouhá léta učí, že prokletí básníci si libovali v leckterých odpornostech, smrti, rozkladu mrtvol a podobném. Možná, že znalejší učitelé literatury svým žákům i řeknou, že Baudelaire za tuto svou sbírku dostal pokutu od jakéhosi mravnostního úřadu. Mezi básněmi jako Splín, Víno samotářovo, Litanie k Satanovi, Proměny upíra, Tanec kostlivců, či Zdechlina se objevuje i Kočka. Do češtiny ji přeložil Vítězslav Nezval: „V mém mozku prochází se kočka jak v malé černé alkovně a vede si tam způsobně. Je lehká, vznáší se jak vločka, má sotva slyšitelný hlas, jejž tlumí rozkošnými zoubky, a přece je v něm tolik hloubky. V tom vidím vrchol jejích krás. Ten hlas se plouží bez otázky v mé hloubi duše jako dým a naplňuje mne jak rým a blaží mne jak nápoj lásky. Hned uklidní jak filozof, hned uvede mne do extáze; a i když říká dlouhé fráze, vždy obejde se beze slov.
Reprodukce kresby Edouarda Maneta Ilustrace z knihy M. Champfleur yho Les Chats
http://vikulka.ic.cz/
Ach, marně hledáš kalafunu, vždyť nenajde se hudebník, jenž znal by divotvorný smyk, jenž rozehrál mou pravou strunu jak hlas té zvláštní bytosti, 30
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ jež hledí z kočičího těla a u které jak u anděla má všecko půvab křehkosti. Srst plavé kočky, kterou znáte, je vonná jako vlasy vil, a přece jsem ji pohladil jen jednou, jenom jedenkráte. Ach, je to domácí můj duch, jenž přivozuje inspiraci, jenž trestá zlé a dobrým splácí jak sudička a jako bůh. Když moje oslněné oči, jež každým gestem uchvátí, se samy k sobě obrátí a když se od ní pootočí, tu zpozoruji zděšeně, že její bledé zřítelnice, v nichž hoří opálové svíce, bdí stále stejně upřeně.“ Jak je vidět, ani prokletý básník nedovedl pohlédnout na kočku negativně. Kdo chová kočky, dobře chápe pocity vyjádřené v básni. Kočky jsou stvoření nádherná, majestátní, inspirující. Paříž se stala centrem módy. Co bylo moderní a oblíbené na francouzském královském dvoře, to muselo být oblíbené a vyhledávané i jinde. Bylo to prostě moderní.
Charles Baudelaire Ilustrace z knihy M. Champfleur yho Les Chats
31
Reprodukce kresby Eugéna Delacroix Ilustrace z knihy M. Champfleuryho Les Chats
Tak se po světě začala šířit i nákaza obliby koček. Ale jestli jsme řekli, že obliba koček ve Francii byla otázkou dlouhých staletí, v okolních státech Evropy byla cesta koček na výsluní ještě mnohem delší a těžší. Díky geografické poloze, obchodním i politickým stykům a mnoha dalším faktorům, se kočky nejrychleji do obliby dostaly mimo Francii na Britských ostrovech. Bohužel zmínky o kočičích milovnících jsou natolik sporé, že mnohdy můžeme prohlásit opravdu pouze to, že dotyčná celebrita kočky měla ráda. O kočkách psali v dobrém smyslu slavní angličané Percy Byshe Shelley, William Wordsworth, či Sir Walter Scott a mnozí další, tak to alespoň tvrdí odborná kočičí literatura, konkrétní údaje však chybí. Výjimkou potvrzující pravidlo může být snad jen historka o významném, snad i nejlepším Londýnském chirurgovi poloviny 19. století, doktoru Robertu Listonovi (1794 – 1847). Robert Liston žil v jednom z londýnských domů se svojí kočkou. Bral jí jako svého partnera, spala s ním v posteli, jedla s ním u stolu, dovolil jí občas něco smlsnout z talíře, či napít se z jeho sklenice. Jako plnohodnotného člena své rodiny kočku představoval všem návštěvníkům. Jednou tak na návštěvu přišel i doktor Anthony Todd Thomson, kolega z práce a slavný průkopník v oblasti dermatologie. Při večeři si kočičák jako obvykle vykračoval po stole a tu a tam něco uďobl, když najednou ocasem prudce zavadil o číši s vínem a shodil jí ze stolu. Doktor Thomson se po kočce ohnal a shodil jí Vikulka, CZ
KOČIČÍ RENESANCE
Julie Manetová s kočkou, Pierre – Auguste Renoir Musée d´Orsa y Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
ze stolu na zem, což Liston nesnesl a návštěva musela odejít. Na konci 19. století byla v Lyonu spáchána vražda. Kdosi tu zabil že, která žila sama, jen se svým jediným kocourem. Když ženu našli, seděl kocour přikržený na příborníku, nehýbal se a upřeně koukal na http://vikulka.ic.cz/
svou zavražděnou paničku. Za žádnou cenu se nenechal z příborníku sundat, vydržel tam dva dny a dvě noci, nejedl, nepil. Třetí den už bylo pátrání po vrahovi v plném proudu, policie našla několik podezřelých a ty vodila postupně na místo činu. Mezi podezřelými byl i skutečný vrah. Když ho přivedli do bytu, kocour začal 32
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Chimney, Henriette Ronner Knip Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
syčet a prskat, vrhla se na vraha a škrábal ho do nohou… Díky tomu se na muže – zatím ještě podezřelého – policie zaměřila víc, než na jiné a následně byl onen muž z vraždy usvědčen, odsouzen a popraven. Kočka tak pomohla kriminalistům. Být to o nějakých dvě stě let dříve, skončil by celý případ obviněním a popravou kocoura, jako jediného možného vinníka a představitele samotného Satana. Snaha všech propagátorů koček se konečně začala vyplácet. V této kapitole jsme se setkali s něčím dosud neslýchaným. Kočky mají svá oficiální jména. Kočička Victora Huga se jmenovala Chanoine, další Gavroche a Mouche, kocourek Sira Waltera Scotta se jmenoval Hunsefield (zkráceně Hunse), Edgar Alan Poe měl kočičku Catarínu, která mu posloužila jako námět pro jednu z nejslavnějších jeho povídek Černý kocour. Agnes Replier čerpala při psaní jedné z prvních knížek o kočkách The Book of Cats ze zkušeností nabytých s kočičkou Aggripinou, slavný malíř Jean-Auguste Dominique Ingres 33
Reprodukce jednoho z vlastnoručně ilustrovan ých dopisů Vict ora Huga Ilustrace z knihy M. Champfleur yho Les Chats
Vikulka, CZ
KOČIČÍ RENESANCE
Kočka, Franz Marc Staatliche Galerie Moritzburg Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence
měl kocourka Patrokla, Alexandre Dumas st. zase ve svých Pamětech (Mes Mémoires) často zmiňuje kocourka jménem Le Docteur, a tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Z domácích zvířat se stávají členové rodin. O člena rodiny je nutno se náležitě postarat, a tak vznešeného a milého člena rodiny, jakým kočka je, je nutno i rozmazlovat. K chovu koček už chybí jen krůček.
http://vikulka.ic.cz/
34
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB
KOIČÍ DĚJEPIS
Vít Štejnar © 2011-2016
35
Vikulka, CZ
