TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis. Kamenná doba kočičí

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis

Kamenná doba kočičí Vít Štejnar 2011 - 2016

Vít Štejnar

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ

2011 - 2016

Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptol emaiovského období 664 – 30 před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS

Kamenná doba kočičí

Text © Vít Štejnar 2011 - 2016

ČLOVĚK JE KULTURNÍ V TÉ MÍŘE , V JAKÉ ROZUMÍ KOČCE . GEORGE BERNARD SHAW

KAMENNÁ DOBA KOČIČÍ


Chceme-li poodhalit kočičí historii, musíme chtě nechtě sledovat historii lidskou, neboť právě a jedině člověk je tvorem, který po sobě zanechával i trvalé stopy (bez ohledu na jejich uměleckou či jinou kvalitu). Původ člověka, tedy bytosti rodu „homo“, není doposud dostatečně přesvědčivě objasněn, ani Darwinova Evoluční teorie není bez trhlin. Podle Evoluční teorie, doposud nejpravděpodobnějšího scénáře vývoje lidstva, rod homo pochází z velkých opic obecně zvaných hominidé. První bytostí, podobnou člověku, jejíž existence je spolehlivě prokázána, je Australopithecus. Ten chodil vzpřímeně a byl schopen již používat nejjednodušší nástroje – kameny, klacky, kosti. Žil v Africe před 3,3 – 1 milionem let, současně s rodem Paranthropus, také opočlověkem, který se později ukázal být slepou vývojovou linií. U Austrolopitheca se příbuznost s dnešním člověkem odvozuje od některých znaků chrupu, lebky či pánve. První pozůstatky Australopitheca (pojmenovaného podle kontinentu, na němž byl nalezen Australopithecus africanus) byly nalezeny v roce 1924 profesorem Raymondem Dartem ve vápencových lomech Taung v jižní Africe. Není však dosud spolehlivě prokázáno, že byl přímým předchůdcem, jedním z vývojových článků, dnešního člověka. Australopithecus africanus totiž není jediným druhem tohoto rodu, existovali i další, například Australopithecus afarensis, nebo Australopithecus robustus (o němž však lze tvrdit, že přímým předchůdcem člověka není). Nejstarší prokázaný kontakt člověka s kočkou – resp. šavlozubým tygrem – pochází právě z Afriky, kde byly nalezeny kosterní pozůstatky http://vikulka.ic.cz/

hned několika šavlozubých tygrů druhu Dinofelis na malé ploše, kde byly nalezeny zároveň i pozůstatky Australopiteků afarensis. Rozhodně se nedá vůbec uvažovat o tom, že by to byl kontakt první, pouze je prokázáno, že už v době Pliocénu pralidé kočky lovili a nejspíš jimi byli i loveni. První, o kom lze tvrdit, že je přímým prapředkem dnešních lidí, je člověk zručný (homo habilis), který se objevil zhruba před dvěma miliony let, byl zručnější než Australopithecus a pravděpodobně se s ním mohl i setkat. Není zřejmé, zda se vyvinul z australopitheca, objevují se i hypotézy o tom, že člověk zručný je prapotomkem člověka východoafrického (homo rudolfensis). Nejvyspělejším z prvních lidí byl člověk vzpřímený (homo erectus). Někdy bývá jako mezičlánek mezi člověkem zručným a vzpřímeným uváděn též člověk dělný (homo ergaster). Člověk vzpřímený byl velký 120 až 140 centimetrů, vážil kolem 30 až 40 kilogramů, měl ploché čelo, výrazné nadočnicové oblouky a masivní dolní čelist. Paže měl v poměru k tělu mnohem delší než dnešní lidé, avšak už člověk vzpřímený měl palec v opozici vůči ostatním prstům – mohl tedy používat i vyrábět nástroje a zbraně. Prvním objevitelem pitecanthropa (jiné označení pro člověka vzpřímeného) byl Holanďan s francouzským jménem Eugéne Dubois, který první ostatky člověka vzpřímeného nalezl v roce 1891 na břehu řeky Solo na Jávě. Skutečnost, že člověk vzpřímený vyráběl nástroje, prokázal profesor von Koenigswald, při své práci nedaleko Sangiranu (také na Jávě). Objevil tu nástroje vyrobené z kamenných úlomků, přičemž na jedné hraně 8

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ jsou tyto úlomky hladké, na druhé straně lze pozorovat stopy lidského zpracovávání. Vzpřímený člověk se už naučil ovládat oheň, využívat jej k zahřátí se i k vaření. Žil stále toulavým životem, živil se lovem a sběrem plodů. Pro lov už byl dobře vybavený, tím, že chodil vzpřímeně, si jednak uvolnil ruce pro používání zbraní, a jednak se zvětšil i jeho rozhled, neboť měl hlavu výše. A s člověkem vzpřímeným je také spojen vznik jedné z prvních kultur – Acheuléenu. Samozřejmě ani homo erectus nebyl jediným soudobým vývojovým druhem, prokázány jsou i další slepé vývojové větve, v Číně například Sinanthropus pekinensis, v Evropě Homo heidelbergensis, aj. Zhruba před 200.000 lety se z člověka vzpřímeného vyvinul člověk rozumný (homo sapiens). Člověk rozumný už prokazatelně vyráběl kamenné nástroje, aktivně ovládal oheň a rozvíjel lovecké technologie. Oproti člověku vzpřímenému byl vyšší, těžší a podstatným způsobem se zvětšil objem mozkovny. Ze stejné doby je však doložena existence dalšího z lidských druhů, neandrtálce (homo sapiens neanderthalensis), pravděpodobně následníka člověka vzpřímeného a jakéhosi poddruhu člověka rozumného, který se usadil v severnějších, chladnějších částech světa, neboť neandrtálci byli schopni se dobře přizpůsobit době ledové, byli rozšířeni po Evropě a na středním východě. Od člověka rozumného se neandrtálci lišili na lebce, která byla obvykle velká, dozadu ubíhající, s mohutnými nadočnicovými valy a silnými jařmovými oblouky. Zuby měl velké a silné, ale už typické pro člověka, téměř mu chyběla brada. První lebky neandrtálců byly objeveny v roce 1829 v belgickém Engis a v roce 1848 ve Forbesově lomu v Gibraltaru. Tehdy však nikdo nevěděl, že jde právě o neandrtálce, lebky byly proto uloženy do muzea a čas plynul. Neandrtálec je neandrtálcem podle místa, kde byly objeveny jeho další pozůstatky, podle údolí Neandertal u Düsseldorfu. V roce 1856 tu Carl Fuhlrott podrobně zdokumentoval nalezené fosílie, ale pro tehdejší svět byla představa „předčlověka“ nepřijatelná, zejména církev odmítala uznat jej jako člověka vytvořeného Pánem k obrazu svému. K jeho uznání došlo až na základě darwinovy evoluční teorie a dalších zkoumání. 9

Neandrtálci používali už celou řadu jednoduchých nástrojů, většinou kamenných. Dokázali opracovávat i drobné úlomky kamene, které byly v předcházejících obdobích pouhým odpadem. Éra neandrtálců je doprovázena jejich kulturou – mousterienskou. Výzkumy pozůstatků neandrtálců ukázaly jednu důležitou skutečnost, totiž že neandrtálci už měli vyvinuté mozkové centrum řeči. Protože jim však chyběla brada, nezvládli vyslovit všechna písmena dnešní abecedy, např. M, P, B, C, U, V. Nejednalo se ještě o řeč v dnešním slova smyslu, neandrtálci se stále dorozumívali hlavně posunky, doprovázeli je ale už jakýmisi skřeky. Době ledové se neandrtálci sice přizpůsobili úspěšně, avšak dalším věkům již ne. Ve střední Evropě vymizeli už před 36.500 lety, poslední doložený neandrtálec zemřel ve Španělsku před asi 28.000 lety. Pravděpodobně přímým prapředkem dnešního člověka jsou kromaňonci. Ti přišli do Evropy ze Středního východu a zaujali zde místo neandrtálců. První pozůstatky těchto pralidí byly nalezeny při stavbě železnice v jihofrancouzském Dordogne, v údolí řeky Vezery v roce 1886 u skalní stěny Cró-Magnon (odtud člověk kromaňonský). Ačkoliv člověk neandrtálský již měl svou „řeč“ – byl schopen se posunky a různými hlasovými projevy dorozumět s ostatními jedinci svého druhu, o první řeči jako prostředku pro dorozumívání lze hovořit právě u kromaňonců. Stále to však byli sběrači a lovci, museli se stěhovat za kořistí, migrovat. Tento způsob života přetrvával až do doby zhruba před 10.000 lety. Tehdy teprve se lidé naučili využívat půdu, obdělávat ji, dokázali domestikovat zvířata a mohli se usadit. Prvními zemědělskými středisky byly oblasti Číny, severozápadní Indie, Íránu, Egypta, jižní Evropy a Mexika. Nejstaršími informacemi o kočkách jsou kromě fosilních pozůstatků umělecká díla pralidí. Domnívat se však, že těmi nejstaršími uměleckými díly jsou malby v jeskyních, či sošky typu Věstonické venuše by byla chyba. I umění se muselo vyvinout, nevzniklo ze dne na den. V těch úplně nejstarších projevech umění se vlastně výlučně vyskytují motivy přírody a zvířat – nic jiného tehdejšího člověka nezajímalo, nic jiného vlastně ani neznal. Žil v souladu s přírodou, se zvířaty… Tak, jak se Vikulka, CZ

KAMENNÁ DOBA KOČIČÍ vyvíjel člověk druhu homo, rozvíjely se i jeho dovednosti a schopnosti a s nimi i vnímání okolního světa. Schopnost užívat předměty jako nástroje měli již předchůdci rodu homo – ramapithékové. Tuto schopnost měl zcela určitě i australopithek i člověk zručný. Podstatně masivnější a větší nástroje vyráběl ale až pitekantrop – člověk vzpřímený. Po odeznění doby ledové měl homo erectus velký výběr tvarovatelných materiálů, pozůstatků rozpadu hornin kvůli mrazu. Dokázal využít účinku síly svého těla ve spojení s nástrojem; z obyčejných kamenů vznikaly přiostřené mlaty a pěstní klíny, užívané nejdříve k lovu a ke zpracování kořisti, posléze i k výrobě dalších nástrojů. Už tyto nástroje mají jistou dávku estetiky. Doloženy jsou klíny jednolící i dvoulící, přičemž hrany jsou vždy symetrické. Člověk vzpřímený si jako své nástroje vybíral kameny vhodné pro uchopení, vhodné pro zpracování, snažil se, aby jeho nástroj byl nejen účelný, ale měl i vzhled podle jeho představy. Je logické, že člověk s určitou dávkou estetického cítění, kterým člověk vzpřímený již bezesporu byl, při hledání materiálu na výrobu nástroje narazil i na předměty, které podnítily jeho fantazii. I proto mají pra pra pra sochy a sošky velikost srovnatelnou s těmito nástroji. Větší ani menší prostě nikdo nehledal. Tyto zoomorfy a antropomorfy (kameny připomínající zvířata a lidi) si shromažďoval a schovával. Už staropaleolitický člověk byl schopen si tyto předměty dotvořit, odstranit část narušující požadovaný tvar, odseknout jeho část, aby si jej mohl někam položit, postavit, vystavit. Kdy vlastně vzniklo umění a zda zoomorfy a antropomorfy byly skutečnými prvními projevy umění, na tom se badatelé neshodli a pravděpodobně nikdy neshodnou. První zastánci staropaleolitického umění to neměli vůbec lehké. Za fantastu byl považován badatel Boucher de Perthes, který jako první veřejně vystavil pazourky s lidskou podobou, tzv. „Pierres-figures“. Byl odmítnut. Odmítnut byl i Walther Matthes, německý profesor a archeolog na kongresu v Hamburku o celých sto let později, když přednesl řeč o opracovávání valounů a kamenných úštěpků do podob zvířat a lidí. Svou sbírku zoomorfů a několika málo antropomorfů sbíral dlouhé http://vikulka.ic.cz/

roky předtím na pobřeží Severního moře v Holandsku, Německu a Dánsku, na zbytcích ledovcových morén. Sbíral tu valouny, u nichž byl přesvědčen o zásahu lidské ruky, valouny v podobě bizonů, medvědů, lvů, mamutů, koní, býků a vzácně i lidských hlav. Účastníci kongresu však měli i jeho za naivního fantastu, kterému se prostě podařilo nasbírat kuriózní sbírku přírodou vytvořených kamenů. Žádná diskuse o tomto tématu se nekonala, nikdo se jí nechtěl účastnit, nikdo neměl žádné dotazy, proto předsedající nakonec celou přednášku ukončil poděkováním přednášejícímu za „velké zaujetí pro archeologii a nezměrnou fantazii.“. Už v době meziledové se rozvíjely postupy výroby nástrojů s místními odchylkami, specialitami. Opracovávání nástrojů se provádělo tak, aby nástroj byl co nejlépe využitelný – měl svou logiku. I naše ruka snadno uchopí pravěký nástroj, prsty zapadnou přesně tam, kam mají, tam, kam pračlověk chtěl, aby zapadly. A zmíněná logika musí být vzata v úvahu i při zkoumání praplastik. Stopy lidských zásahů, ať už na praplastikách či na nástrojích nejsou nikdy náhodné, nejsou chaotické. Tak jak se vyvíjela sofistikovanost nástrojů, rozvíjela se i zručnost člověka a jeho schopnost dotvářet zoomorfy a antropomorfy do stále přesnější podoby tvorů, které pračlověk znal, které každý den vídával. Čím více přibývalo detailů, tím zručněji musel být výtvor vyráběn. Celé období vývoje člověka spadá do doby kamenné. Ta trvala od doby před 3 miliony lety do období před čtyřmi tisíci lety. Pravěk se obecně rozčleňuje na období podle materiálů, z nichž si pralidé vyráběli nástroje - tzv. Thomsenova třídobá periodizace. Christian Jürgensen Thomsen (29. prosince 1788 – 21. května 1865) byl dánský archeolog, který pracoval v Dánském národním muzeu v Kodani, kde třídil sbírky archeologických nálezů. Při své práci došel k závěru, že pro odlišení jednotlivých předmětů je nutné je rozdělit na tři období, dobu kamennou, dobu bronzovou, dobu železnou. Třídobou periodizaci prehistorie Thomsen uveřejnil anonymně roku 1836 v muzejním průvodci, později ji přes mnohé výhrady soudobých archeologů upravil Švéd Oscar Montelius a tuto periodizaci pravěku používáme v podstatě dodnes. 10

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Objektivně je však nutno dodat, že myšlenku klasifikace archeologických nálezů podle materiálu, z kterého jsou vyrobeny, není původní myšlenkou Thomsenovou. Jejím prapůvodcem je Francouz Nicholas Mahudel, který ji navrhoval už na počátku 18. století. Základním argumentem této myšlenky je fakt, že nikdo nepoužíval kámen, pokud byly k dispozici nástroje z bronzu, nikdo nepoužíval nástroje bronzové, pokud měl lepší – železné. Dobu kamennou lze dále rozdělit na mladší dobu kamennou, zahrnující paleolit (cca do 11. tisíciletí před naším letopočtem; paleolit je složeninou dvou řeckých slov znamenajících „starý kámen“), mezolit (cca do 8 tisíciletí před naším letopočtem) a starší dobu kamennou, čítající neolit (cca do roku 5200 před naším letopočtem) a eneolit (jinak též době měděná, cca do roku 3500 před naším letopočtem). Dělení doby kamenné na zmíněná další období navrhl poprvé v roce 1859 Jens Jacob Worsaae v časopise Prehistoric Times. Paleolit je obdobím dlouhého vývoje člověka. Z před-hominidních tvorů se pozvolna vyvíjí australopithékové, člověk zručný a ve středním paleolitu (v období kolem 250.000 let před naším letopočtem) se objevuje člověk vzpřímený. Rozmáhá se variabilita používaných nástrojů, od drobných úštěpků až k levalloiské technice. Levalloiská technika je způsob výroby kamenné štípané industrie, ojediněle se používala už během starého paleolitu, ale svůj vrchol měla v paleolitu středním. Název dostala tato technika podle svého prvního naleziště, francouzského města Levallois-Perret na severozápadním okraji Paříže. Nástroje vyrobené levalloiskou technikou jsou nástroje, které si pračlověk nejdříve vymyslel, poté je „načrtl“ (připravil si jejich plánek) na předmět, z něhož měl být nástroj vyroben a posléze jej podle náčrtku vyrobil – osekal to, co na nástroji nemělo být. Levalloiská technika je nevyvratitelný důkaz konstruktivního myšlení tehdejšího člověka. Hlavním zdrojem potravy byl však stále lov, rybolov a sběr plodů. Začínaly se ale prosazovat první kultury. Mezolit začíná na konci poslední doby ledové (cca 9600 let před naším letopočtem), kdy nastává rychlé oteplování a z geologického hlediska nastává období přetrvávající 11

v podstatě až do současnosti. Se změnou klimatu se měnila samozřejmě i vegetace, fauna i flóra. Tající ledovce vytvářely jezera a ryby se stávaly stále častějším zdrojem potravy. Umění v této době v podstatě vymizelo, je záhadou proč vlastně, když třeba jeskynní malby v Altamiře jsou skutečnými mistrovskými díly, které musel vytvořit nadaný umělec, nelze je považovat jen za jakési „pralidové“ umění. Pouze několik málo nálezů z území Německa dokládá ornamentiku na nástrojích z kostí a parohů. Během šestého tisíciletí před naším letopočtem byli lovci a sběrači vystřídáni pastevci a zemědělci. To už se stalo v období neolitu, jinak též také v mladší době kamenné. S rozvíjením schopnosti obdělávat půdu se lidé mohli usadit, nemuseli se už přesouvat a stěhovat podle toho jak migrovala zvířata, která byla do té doby stále největším zdrojem potravy. Po domestikaci ovcí, koz a hovězího dobytka už stěhování nebylo třeba. A tato změna dala vzniknout pravěké architektuře, architektuře ve smyslu prvních více méně trvale obyvatelných staveb. Doposud se člověk stěhoval z místa na místo za zvířaty, za svou potravou, neměl tedy potřebu stavět trvalé přístřešky. Postačovaly mu skalní převisy, nebo pouhé jednoduché přístřešky z větví, kostí a kůží, rákosu či drnů, které chránily před větrem a deštěm. Obytné stavby byly ryze účelové, z pouhých zástěn pro jedno přespání začaly vznikat nejprimitivnější chatrče, které uzavíraly prostor ze všech stran. Navíc přišla další doba ledová, chatrče bylo nutno vylepšovat, aby lépe chránily před nepřízní počasí. Lovci mamutů si stavěli svá obydlí tak, že několik kmenů na vrcholku svázali, dole byly tyto tyče opřeny o základový val, většinou z hlíny, nebo kamenů. Na tyče se nakladly kůže, kůra, drny trávy a podobně. Následně vznikl další „druh“ chatrče, s obdélným půdorysem. Na dva svislé kmeny s rozsochou na vrcholu se umístil třetí kmen a vznikla tak jakási sedlová střecha. Na horní kmen se nakladly svisle další, menší kmeny, velké kosti zvířat a klacky, na ně opět kůže, kůra a podobný materiál. Architektura se však, stejně jako zbylé obory lidské činnosti, v různých oblastech vyvíjela různorodě. Zatímco se na severu Evropy stále stavěly dřevěné chatrče, v Egyptě už rostly pyramidy. Vikulka, CZ

KAMENNÁ DOBA KOČIČÍ Jak se postupem času vyvíjela společnost, vyvíjelo se samozřejmě i náboženství a to ovlivňovalo i vývoj architektury. Nejdříve se lidé museli vyrovnat se svou smrtí, začali tedy mrtvé příslušníky svého kmene či rodiny pohřbívat. Někdy do země, jindy pod mohyly. Nároky na sakrální stavby byly odedávna větší, než na stavby obytné. Tak i prapůvodní obětiště a hrobky jsou stavěny z materiálu trvanlivějšího – z kamene na sucho na sebe kladeného. Eneolit, nebo také doba měděná, je poslední fází doby kamenné. Do doby eneolitu spadá ten nej vynález všech dob – kolo. Spolu s kolem byl vytvořen vůz a záhy se dobytek začal používat jako potah. Kočky zasáhly svou existencí v podstatě do všech činností člověka, od malířství a sochařství, přes architekturu, až po náboženství. Postupem času se z koček jako kořisti a hrozby stávali společníci a pomocníci, ale to už trošku předbíháme. Paleolit (slovo z původního řeckého „palaios“ – „starý“ a „lithos“ – „kámen“), doba, kdy se člověk učil vyrábět a používat první nástroje, zdokonalovat svoje lovecké schopnosti, využívat oheň, doba, kdy se střídaly doby ledové s teplejším klimatem, až se podnebí ustálilo na tom více méně současném. I paleolit lze dělit na menší období, přičemž pro střední Evropu lze tato období datovat přibližně následovně: nejstarší paleolit (4 – 1 milion let před naším letopočtem), starý paleolit (1 milion – 300.000 let před naším letopočtem), střední paleolit (300.000 – 40.000 let před naším letopočtem), mladý paleolit (40.000 – 10.000 let před naším letopočtem) a pozdní paleolit (10.000 – 8.000 let před naším letopočtem). A je to také doba prvních lidských kultur… V Evropě to byly kultury moustérien (v Čechách např. jeskyně Šipka, nebo Švédův stůl, nositelem této kultury byli především neandrtálci), taubachien (jeskyně Kůlna, Předmostí), micoquien (jeskyně Kůlna). Z období mladého paleolitu jsou nejznámější kultury bohunicien (Stránská skála, Ondratice), aurignacien (cca 41.000 – 29.000 let před naším letopočtem; název získal podle francouzského naleziště Aurignac) a na něj navazující gravettien (29.000 – 22.000 let před naším letopočtem), pavlovien (Dolní http://vikulka.ic.cz/

Věstonice, Pavlov, Willendorf, Předmostí). Mezi méně známější pak patří kultury kostěnkovsko – avdějevská, maltsko – bureťská, mezinská aj. Pro kulturu solutréenu (kolem 20.000 let před naším letopočtem; název podle francouzského naleziště Solutré) jsou typické jeskynní malby, které svého vrcholu dosáhly však až v období magdalénienu (v Česku například jeskyně Pekárna, Býčí skála, Kůlna, nejznámější jsou však nesporně Altamira, Lascaux a Niaux). Uvedené, jsou pouze kultury nejznámější, jejich výčet by mohl bohatě pokračovat. Systém kultur byl vypracován archeology podle souborů a typů nástrojů v určité oblasti a určité době od jiných souborů se odlišujících. Jejich datování je, jako veškeré datování v pravěku, pouze přibližné, existovaly kultury, které na sebe navazovaly, kultury, které se měnily postupně i kultury, které existovaly vedle sebe. Nejznámějším příkladem souběžné existence kultur je kultura pavlovienu, existující v době gravettienu, která však byla typická pouze pro jedno naleziště, Pavlov. Pro lepší pochopení jednotlivých kultur byl vytvořen jiný systém rozdělení paleolitu, systém, který je připisován André Leroi-Gourhanovi (25. srpna 1911 v Paříži – 19. února 1986 v Paříži), francouzskému antropologovi, archeologovi a historikovi, který se zabýval zejména právě pravěkým uměním. Od roku 1933 se podílel na přeměně entografického muzea Trocadéro v dnešní Musée de l´Homme v Paříži, pracoval i v British museu v Londýně. Od roku 1946 pak působil jako zástupce ředitele právě v Musée de l´Homme a od roku 1956 působil též jako profesor obecné archeologie na Sorbonně. André Leroi-Gourhan se věnoval studiu prehistorických sídlišť a jeskynních maleb v lokalitě Pincevent (cca 70 km jihovýchodně od Paříže), podařilo se mu vytvořit ucelenou sbírku artefaktů, na jejímž základě pak vypracoval svůj systém čtyř stylů. I. styl – rytiny na vápencových malbách, jejichž námětem jsou číšky, vulvy a jednoduché siluety zvířat. Jsou připisovány především člověku neandrtálskému, vznikly mezi 30.000 – 27.000 lety (aurignacien) před naším letopočtem a nachází se hlavně ve Francii v kraji Dordogne, jinde jsou jen vzácně. 12

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ II. styl – první užitkové předměty s figurálními motivy zvířecími i lidskými, první sošky a první projevy jeskynního umění. Pochází z doby kolem 25.000 – 18.000 let před naším letopočtem (z doby gravettienu a staršího solutréenu). V jednotlivých oblastech se umělecké projevy tohoto stylu poměrně významně odlišují, co je však společného pro všechny oblasti jsou ženské sošky – aurignacienské venuše a způsob zobrazování zvířat: zadní část a záda jsou kresleny široce zakřivenou čarou, nohy jsou jen načrtnuty nebo úplně chybí. III. styl – je vlastně pokračováním tvorby stylu druhého, avšak výtvory se stávají téměř díly mistrovskými. Tělo si zachovává pružnou křivku zad, roste, stává se zaobleným, hlava a končetiny ustupují. Zvířata byla v drtivé většině malována březí. Ve třetím stylu vznikly první významná díla jeskynního umění v Lascaux, Altamiře, vznikaly i reliéfní obrazy, např. v Roc-de-Sers nebo v Bourdeilles. Tento styl lze datovat přibližně obdobím od 17.000 – 13.000 let před naším letopočtem, tedy do období kultury solutréenu a staršího magdalenienu. IV. styl – kdy zvířecí proporce získávají skutečné anatomické rozměry, v dílech je jistá dávka napětí. Skutečný zlatý věk paleolitického umění spadá do doby kolem roku 13.000 před naším letopočtem. Trvá do konce paleolitu, zhruba do 11.000 let před naším letopočtem. Během této doby se modelace, fyzické rozměry a pózy stávají zcela přirozenými, do tohoto stylu spadá část děl z jeskyň Lascaux a Altamira. Nejznámějšími jeskyněmi, jejichž výzdoba patří právě do tohoto stylu, jsou například Combarelle a Font-de-Gaume, Niaux, nebo Jeskyně Tří bratří, či Las Monedas. Zvíře nebylo pro pračlověka jenom zvířetem. Byl to zdroj jeho obživy, musel se za zvířaty stěhovat, žil s nimi a důvěrně znal jejich anatomii a pravděpodobně je i uctíval. Zejména vyobrazení zvířat, řadící se do III. a IV. stylu, jsou skutečnými mistrovskými díly, jak v malířství, tak i sochařství. Za svou sílu vděčí jednoduchosti, tisícileté tradici užívání polychromie a kladení barev, práci se světlem a perspektivou a perfektní znalosti anatomie zvířat. Jsou zobrazována velice naturalisticky, a to i z dnešního pohledu. Nejznámější jsou 13

bezesporu právě malby v jeskyních Altamira a Lascaux, ale nemenší hodnotu mají také modely bizonů z Tuc dÁudoubert, nebo zvířecí sošky z rohoviny a kostí nalezené v Bruniquelu. Zvířecí vyobrazení nebyla tehdy pouze obrazy nebo sochami, měla i rituální funkci, funkci v magických obřadech, kde měly nejspíše zajistit přízeň bohů či přírody při lovu. Zda se jednalo o pouhé jednoduché kulty, například kult plodnosti se zdůrazňováním samčích a samičích znaků, anebo o široký soubor znalostí, vědění s propracovanou mytologií, či náboženstvím, se už pravděpodobně nikdy nedozvíme. Člověk byl na rozdíl od zvířat zobrazován nepoměrně méně. Nejznámější a nejstarší jsou aurignacienské venuše. Malé sošky ženských těl, kterým buď hlava chybí, nebo je pouze naznačena, oči a modelace obličeje je poměrně výjimečná. Ruce jsou většinou zkřížené na velkých visících prsou. Sošky mají široké boky, silná stehna, tedy znaky, které měly symbolizovat ženskou plodnost. Existuje ale i okruh mnohem realističtějších sošek, včetně zpracování lidské tváře. Nejznámější pocházejí z Brassempouy, Laugerie-Basse, nebo La Madelaine. Z reliéfů jsou nejvýznamnější dvě Odalisky z La Madelaine, či ryté tváře v jeskyni Marsoulas a La Marche. Narativní kompozice, tedy zobrazení mající vyprávět nějaký příběh, jsou vzácná. Nejbohatší na tyto výjevy je jeskyně Addaura s vyobrazením stád koní, sobů a několika lidských postav shromážděných v různých skupinách. Jeden z mužů kráčí s oštěpem na ramenou, následuje jej žena s nůší na zádech, dva další muži leží na zemi s nohama zkroucenýma na zádech a se svázanými kotníky (pravděpodobně výjev nějakého rituálu). Jejich těla jsou však načrtnuta jen v jednoduché siluetě. Bizona zasaženého šípem, který se chystá napadnout svého lovce, lze nalézt na dně studny jeskyně v Lascaux. První skutečná umělecká díla se začala objevovat za doby tzv. kultury aurignacienské (cca před 41.000 až 29.000 lety). Z předchozích kultur (např. acheulén, mousterién, chalteperionen, aj.) se dochovaly pouze fragmenty nástrojů a jednoduchých užitných předmětů (např. šperků z provrtaných zvířecích zubů). Z období Vikulka, CZ


Lví muž z Hohenfels-Stadel Wikipedia Commons; autor Gaura

aurignacienu se kromě šperků dochovaly i první skalní rytiny, konkrétně v jeskyni La Ferrassie. Jejich motivem jsou ženské sexuální znaky a zvířata. Kolem Německého města Württembergu je doloženo osídlení hned několika jeskyň: Vogelherd, Hohenfels-Stadel a Geissenklösterle. Tady byly objeveny skulptury co do dokonalosti provedení vysoce převyšující vše, co bylo doposud známo. Figurky zvířat mají na těle jednoduchá rytá znamení či geometrické znaky, což je doklad společné existence figurální i abstraktní http://vikulka.ic.cz/

tvorby. Jedním z nejvýznamnějších nálezů je 27 centimetrů vysoká antropomorfní figurka, vyřezaná z mamutoviny, nazvaná „Löwenmensch“. Stojící lidská postava má hlavu lva a i některé další zvířecí znaky. Tento nález je považován za doklad existence mytologie tehdejších lidí, existence mytologických příběhů předávaných ústně z generace na generaci a tedy za průkaz existence umění vypravěčského. A je to mimo jiné první doklad výsadního postavení lva v mytologii. V jeskyni Vogelherd se našel ještě fragment další figurky – lví hlava. Těžko říci, zda mělo jít opět o figurku mytologické napůl lidské bytosti, nebo o figurku lva, faktem však je, že hlava lvího muže a tento fragment jsou si nápadně podobné. Onen fragment lví hlavy se dnes nachází ve Württemberg Landesmuseu. V jeskyni Vogelherd bylo nalezeno i několik dalších vyřezávaných postav a zvířat. Mezi nimi lev, lví hlava a sněžný levhart. Soška lva řezaná z mamutoviny je vysoká 5,25 centimetru a dlouhá 8,8 centimetru (dnes se nachází v zámeckém muzeu Museum Schloss Hohentübingen). Na těle má naznačenu srst drobnými body a několika navzájem se křížícími čarami. Sněžný levhart (rovněž se dnes nachází v muzeu Museum Schloss Hohentubingen), je figurka vysoká 2,4 centimetru a dlouhá 6,8 centimetru. Sněžný levhart, nebo také irbis, dnes žije v severních částech asijského kontinentu, v době ledové byl však poměrně obvyklým zvířetem i v dnešních mírnějších pásmech Evropy. Kvůli autorským právům nelze fotografie figurek uvést, najdete je však na stránkách HTTP:// WWW.ICE -AGE ART .DE /ANFAENGE _DER_KUNST .PHP . 18. prosince 1994 se skupina tří speleologů (Eliette Brunel-Deschamps, Christian Hilaire a Jean-Marie Chauvet) rozhodli prozkoumat jeskyni Chauvet-PontdÁrc v departementu Ardéche v jižní Francii. Našli tu spousty jeskynních maleb, jejichž stáří se odhaduje na 30 až 32 tisíc let. Jde o zatím nejstarší známé jeskynní malby vůbec. Stovky jeskynních maleb zvířat byly katalogizovány a rozděleny do nejméně 13 odlišných druhů. Najdeme tu koně, dobytek, jeleny, lvy, pantery, medvědy, sovy či hyeny nebo nosorožce (v té době opět celkem obvyklé 14


Lvi z jeskyně Chauvet Wikipedia Commons; autor HTO

evropské zvíře). Najdeme tu i malby mytologických bytostí, například ženy s hlavou bizona. Naproti tomu tu neuvidíme jedinou kresbu člověka, jediné kresby „lidí“ jsou tu kresby Venuší, reprezentovaných však pouze jen hlavou, či hlavou a částí těla. Zajímavý je rovněž způsob umělcovy tvorby. Na rozdíl od jiných jeskynní tu bylo využito i různých přirozených útvarů a usazenin a v mnoha případech vznikly téměř trojrozměrné malby, či spíše reliéfy. Jejich dokonalost ještě vyniká, pokud na ně dopadá světlo z určitých směrů. Jeskyně by se dala rozdělit na dvě části. V první části se nachází obrazy většinou vybarvené červeným pigmentem, jen s několika málo výjimkami černých. V druhé části je tomu přesně naopak. Nejčastějším námětem se tu pro pravěkého malíře stali lvi, mamuti a nosorožci, dohromady zabírají kolem 63 procent ze všech vyobrazení. 15

Posuneme-li se v čase dopředu, dostaneme se do kultury gravettienské (před 30.000 až 21.000 lety). Gravettien je kulturou venuší. Právě z této doby pochází slavná Věstonická venuše, ta však zdaleka není jediným dokladem pravěkého sochařského mistrovství. Při pohledu na archeologickou mapu je zřejmé, že nejvýznamnější nálezy gravettienu lze rozdělit do pěti hlavních oblastí: Francie, Belgie, Ukrajina, Rusko a Morava. Jednotlivé oblasti jsou od sebe značně vzdálené, je logické, že každá má své specifické znaky. Zatímco francouzské a belgické nálezy se tedy řadí ke kultuře gravettienské, nálezy z území bývalého Sovětského svazu náleží k souběžným kulturám kostěnkovsko-avdějevské, maltskobureťské apod. Stejně tak nálezy moravské jsou řazeny kultuře pojmenované podle místa nálezu – pavlovienu. Do popředí zájmu Vikulka, CZ


Jeskynní kresby z jeskyně Chauvet Wikipedia Commons; autor HTO

tehdejších umělců vystupuje člověk, vznikají ženské sošky (kromě už zmíněné Věstonické Venuše i Venuše z Lespuque, Venuše z Brassempouy a spousta dalších), ozdoby a šperky, zdobené nástroje… Postavení zvířat v umělecké tvorbě mírně upadalo. I z této doby pochází celá řada různých sošek zvířat, či jeskynních maleb (například jeskyně Grotte du Pape, Galerie des Hyénes). Zmínky o kočkách v nich však hledáme víceméně marně, až na Moravu. Na jižní Moravě najdeme archeologické naleziště, které svým rozsahem a množstvím nálezů nemá ve světě obdoby. Jde o onu slavnou oblast mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem. Dolní Věstonice totiž leží poblíž toku řeky Moravy. V době gravettienu, resp. abychom byli přesnější – v době pavlovienu (před 30.000 až 25.000 lety) tu vedla hlavní cesta z jižních částí Evropy do jižního Polska. Právě v jižním Polsku byla bohatá naleziště pazourku, materiálu, z něhož se převážně vyráběly soudobé nástroje. Poměrně nedaleko na jih pak tekl Dunaj – opět jedna z hlavních spojovacích cest, tentokráte mezi západní Evropou a východní Evropou a Asií. Kromě toho tu byla velice bohatá příroda, bohatá na potravu, rozmanitost druhů zvířecích i rostlinných. Tehdejší lovci se tu usidlovali, odcházeli a byli střídáni novými, někteří zůstali krátce, jiní po dobu delší. Zanechali tu po sobě nástroje, pozůstatky zvířat i jiné potravy (například pozůstatků http://vikulka.ic.cz/

mamutů tu bylo nalezeno na více než 1000). Jen pro zajímavost, podobně velikým nalezištěm je již pouze Předmostí u Přerova. V Dolních Věstonicích objevil prof. Dr. Karel Absolon (vnuk jiného světového archeologa Jindřicha Wankela) 13. července 1925 slavnou Věstonickou Venuši. Lokalitou kolem Dolních Věstonic a Pavlova se však pan Absolon zabýval už od roku 1918. Po 15 let systematicky pracoval na celé oblasti a své výzkumy pak prezentoval veřejnosti, publikoval i do časopisu The Illustrated London News. O Věstonické Venuši bylo napsáno již mnoho, nás bude zajímat jediný fragment – lví hlava. Skulptur zvířat se i na tomto nalezišti nalezlo více, ale hlava lvice pouze jediná. Měří 4,5 centimetru. Kromě sošek tu byly nalezeny i destičky z mamutoviny a klů, na nich byly vyryty různé ornamenty a obrysy zvířat. Je celkem pravděpodobné, že siluetou na jedné takové destičce je silueta lva. Rytiny na destičkách však mohly mít i jinou než dekorativní funkci – mohlo jít o jakousi primitivní mapu okolí. Přesuňme se opět o několik let dopředu, do doby předposlední kultury doby kamenné, doby nazvané solutréen (před 23.000 – 16.000 lety). Jde o dobu vzniku prvních mistrovských jeskynních maleb, které svého vrchu dosáhly v době magdalénienské. Kultura solutréenu se projevovala téměř výhradně na území dnešní Francie, Španělska a Portugalska. Svůj název dostala podle jedné z jeskyň ve francouzském departmentu Saôneet-Loire, jeskyně Solutré. Jako první tuto kulturu popsal francouzský paleontolog Édouard Lartet, který jí dal původní název

Hlava lvi ce, figurka z Dolních Věstonic Kronika obce Pavl ov

16


Koz orožec z Abri-Pataud Wikipedia Commons; autor Sémhur

podobají bez ohledu na místo původu. Pravěcí malíři prostě malovali podle přírody, podle toho, co viděli. Jejich malby jsou velice naturalistické, s poměrně přesnými anatomickými znaky. A protože bizon na západě se v zásadě nelišil anatomicky od toho, který se pohyboval na východě, mají jeskynní malby zvířat spoustu shodných znaků. Druhým shodným znakem je námět. Nejčastěji zobrazovanými jsou samozřejmě lidé a zvířata, občas se objeví i mytologické postavy. Ze zvířat pak převažují ty, s nimiž se člověk nejvíce stýkal, která nejvíce lovil. Jeskynní malby mnohdy měly význam rituální, měly zajistit dostatek potravy, scény s lovci měly dát lovcům sílu, odvahu a štěstí, apod. Kočky v této době nebyly pro člověka ani obvyklým druhem potravy (na to se špatně lovily; proč by se člověk snažil, když mohl lovit méně nebezpečné, pomalejší a větší druhy), přestaly být i hrozbou (éra šavlozubých tygrů končila, moderní velké kočky ještě nebyly a těch několik málo nebezpečných koček tehdy žijících se člověku spíše vyhýbalo). I to přispělo k tomu, že kupříkladu lev se stal zvířetem mytologickým, loveným spíše pro účely rituální. V jeskyních se tak kočky vyskytovaly jen sporadicky, leč byly. Najít volná díla zobrazující kočky z jeskynních stěn se však ukázalo jako nadlidský výkon. Ukážeme si proto alespoň nepatrnou část zveřejněného, pro ilustraci, jak tehdejší lidé zvířata vůbec vnímali. Bezesporu nejznámější přírodní galerií

„období soba“. Později toto období další francouzský paleontolog Gabriel de Mortillet rozdělil na dvě – solutréen a magdalenien. Solutréen chybně zařadil za moustérien (tedy kulturu o několik tisíc let starší). Až věhlasný Henri Breuil solutréen zařadil (snad) správně. Pro kulturu solutréenu jsou typické velmi ostré a tenké, tzv. listovité hroty. Z tohoto období pocházejí i nálezy prvních jehel. Nástroje i předměty denní potřeby už byly na vysoké estetické úrovni, byly barevné, měly určité ne nezbytné tvary, jejich výroba určitě netrvala jen krátkou dobu a jejich vzhled už nebyl ryze praktický. Jeskynní malby najdeme v jeskynních Abri Pataud, Le Roc, Fourneau du Diablé, Téte du Lion, Vale Comprido, El Parpallo, Roc de Sers, Solutrée, Oulon a mnoha dalších. Skutečné skvosty jeskynního malířského umění vznikly v období Magdaléninu (před 17.000 až 10.000 lety). V tomto období vznikly světoznámé kresby v jeskyni Altamiře, či v méně známých jeskyních Lascaux a Niaux. Takových přírodních galerií je celá spousta, zkusíme se podívat alespoň na ty nejznámější. Jeskynní malby mají leccos společného. Přestože je najdeme po celé Evropě, včetně východu (jeskynní malby lze nalézt i na Kavkaze), mají mnoho společného. Jedním společným Zubři z jeskyně Fournneau du Diable znakem je styl tvorby. Zobrazení Wikipedia Commons; autor Sémhur zejména zvířat se v zásadě velice 17

Vikulka, CZ


Bizon z Altamiry Wikipedia Commons; autor Ramessos

pravěkého umění je Altamira, jeskyně v severní Kantábrii (Španělsko), v Santillana del Mar u města Santander. Byla přímo předurčena k obydlení lidmi, okolní krajinu obývala pestrá fauna i flóra, nebylo daleko k moři. Lidé však bydlel pravděpodobně pouze v části jeskyně, poblíž vchodu, zbylé části byly využívány pravděpodobně jen pro účely náboženské, mytologické. Geologické složení jeskyně poskytlo umělcům množství barevných pigmentů. Přibližně před 13.000 lety byl vchod do jeskyně zavalen balvany a zával zarostl. Altamira pak dlouhá tisíciletí čekala na své znovuobjevení. Nástěnné malby tu byly objeveny už v roce 1879 lovcem, který na svůj nález upozornil Dona Marcelina Sanz de Sautuolu, na jehož pozemku se jeskyně nacházela. Ten sem v roce 1880 pozval archeologa Juana Vilanovu y Piera z madridské Univerzity a spolu jeskyni poprvé prozkoumali. Čistou náhodou objevila tehdy devítiletá http://vikulka.ic.cz/

dcerka Dona Sautuoly v jedné z bočních chodeb první nástěnné malby. Na zkoumání jeskyně se tehdy podíleli i francouzští archeologové Gabriel de Mortillet a Emile Cartailhac a své závěry pak publikovali veřejně na kongresu v Lisabonu. Altamira byla prvním dokladem pravěkého umění svého druhu, veřejnost na ni však nebyla připravena. Odborníci pak odmítli uvěřit, že tak dokonalé kresby mohly vzniknout rukou pravěkého umělce. Nakonec dospěli k závěru, že se Sautuola snaží vyvolat senzaci a malby si nechal malovat na zakázku. Teprve v roce 1902, kdy už byly známé nálezy jeskynního umění i z jiných lokalit, byly malby v Altamiře uznány za autentické, nicméně Don Sautuola byl tou dobou již 14 let po smrti. Podrobnější výzkumy pak probíhaly v letech 1902 – 1904, 1924 – 1925 a 1981. Jeskyně je dlouhá 270 metrů, sestává z několika sálů vysokých od dvou do šesti 18


Nákres komor y koček z jeskyně Lacaux Wikipedia Commons; volná licence

metrů. Malby tu zobrazují zvířata jako bizony, jeleny, koně, divoká prasata, najdeme tu i několik otisků lidských rukou. Malby se řadí ke III. a IV. stylu, zvířecí obrazy odpovídají skutečnému vzezření tehdejších zvířat, zobrazena jsou v jejich přirozených pózách. Asi druhou nejznámější jeskyní s malbami je jeskyně Lascaux v jihovýchodní Francii poblíž Montignacu. Malby nalezl 12. září 1940 pes Marcela Ravidata. Zapadl do skalní štěrbiny a jeho páníček spolu se třemi kamarády se ho snažili vyprostit. Přitom objevili první jeskynní malby v Lascaux. Hned 21. září téhož roku tu zahájil první výzkumy věhlasný archeolog Henri Breuil a ještě v témže roce zveřejnil vědecký popis jeskyně. Veřejnost se sem poprvé podívala až po válce, v roce 1948, jeskyně k tomu musela být upravena. Přítomnost lidí měla neblahé následky pro malby, od roku 1963 byla jeskyně uzavřena (obdobný osud měla i Altamira) a byla vytvořena její replika. Jeskyně měří kolem 150 metrů, najdeme tu na 150 maleb a více než 15.000 rytin. Motivem jsou tu převážně jeleni, bizoni, koně, býci, tedy povětšinou zvěř lovená tehdejšími obyvateli jeskyně. Najdeme tu i pár vyobrazení člověka, na rozdíl od mistrovských obrazů zvířat jde ale vlastně jen o náčrtky. Obecně se soudí, že jeskyně byla posvátným 19

místem. Jeskyni tvoří několik sálů. Velký sál býků, kde je převážným motivem jak už sám název napovídá býk, najdeme tu však i obrazy koní a dalších zvířat. Z Velkého sálu býků se nám zachovalo rovněž první a dosud nejstarší známé vyobrazení mytického jednorožce. Na Velký sál býků navazuje Malovaná galerie s obrazy koní, bizonů, zubrů a kozorožců. Postranní chodbou z Velkého sálu býků se pak dá dostat do dalších sálů, Komory rytin (s více než 600 skalními rytinami), Chodby mrtvého muže (právě a jen tady se nalézají vyobrazení člověka), Hlavní galerie a Komory koček (Chamber of Felines). Komora koček měří zhruba 25 metrů, jako první ji prozkoumal a popsal André Glory a napočítal tu více než 80 obrazů, z nichž 51 bylo obrazy zvířat býložravých jako kůň (celkem 29 obrazů), bizonů, jelenů. Naopak tu nenajdeme například zubry. Svoje jméno tato komora dostala proto, že právě taky se nachází šest vyobrazení (pravděpodobně) lvů. Nikde jinde v jeskyni tolik kočičích obrazů neuvidíte. Na rozdíl od Altamiry nabízí oficiální stránky jeskyně Niaux poměrně bohatý zdroj informací, a to i včetně virtuální prohlídky: HTTP:// WWW.LASCAUX .CULTURE .FR/#/ FR/00.XM L.

Vikulka, CZ


Bizoni z Lascaux Flickr; autor William Cromar

V jihovýchodní Francii, konkrétně jeskyně, Jeskyně tří bratří – Grotte du Trois v departementu Ariége, se nachází ještě jedna Frères – v depártementu Ariège. Jeskyně tří archeologicky a umělecky velice významná bratří je součástí archeologicky významného jeskyně – Niaux. Osud této jeskyně byl odlišný jeskynního systému Tuc dÁudoubert, na od předchozích dvou. Už v sedmnáctém století jejímž vytvoření má lví podíl říčka Volp. Místní ji navštěvovali turisté, nikoho z nich však malby jsou staré pravděpodobně až 13.000 nenapadlo, že může jít o malby staré několik let. Jeskyně nese název Jeskyně tří bratří tisíc let. Až v roce 1906 kapitán Molar a jeho proto, že ji v roce 1910 objevili tři synové synové jeskyni prozkoumali a zmapovali, po vévody z Bégouen. O její popularizaci se nich v roce 1907 s výzkumem pokračovali Henri Breuil a E. Cartailhac. Výzkumy probíhaly vlastně výlučně v části, která nesla název „Salon Noire“, až v roce 1925 J. Mandeman pronikl dál a objevil další, černě barvené, malby. Nově objevenou komoru pojmenoval Galerií Cartilhac. Stáří kreseb pak bylo mnohem později stanoveno na 11.500 až 10.500 tisíc let. Hlavními námětu tu také byly bizoni, koně a kozorožci, tedy zvířata, jež tehdejší lidé lovili. Obecně poměrně málo Koně z Lascaux známá je další francouzská Flickr; autor Christophe Brocas http://vikulka.ic.cz/

20


Bizoni z Niaux Flickr; autor: Kino-ojo

postaral opět Henri Breuil. Z kočičího hlediska je tato jeskyně zajímavá tím, že jeden z jejích sálů nese název Lví kaple. Je to prostor poměrně malý, bokem od hlavní cesty. Největším zobrazením je tu obraz lva, částečně vyrytého do skály, částečně vymalovaného černým pigmentem. Původní lví hlavu se někdo pokusil zničit údery kamenem, vedle pak byla připravena „náhradní hlava“. Pod hlavním obrazem se nachází ještě jedna menší lví hlava, přeškrtaná svislými rýhami. Proč pravěký umělec zničil dvě lví hlavy se už asi nedozvíme, je možné, že

Rytina lva ze Lví kaple v jeskyni Trois-Fréres Wikipedia Commons; volná licence

21

se tu lvy kreslit teprve učil, je možné, že šlo o prostor, v němž probíhaly rituály, jejichž význam byl spojen se lvy (například s ochranou člověka před nimi), a je dobře možné, že všechno bylo úplně jinak. Jeskyní, které byly obývány pravěkými lidmi, je samozřejmě mnohem více. Jen jejich stručný přehled by vydal na tlustou knihu. Zastavíme se tedy ještě v jedné jeskyni v západní části francouzských Pyrenejí. Jde o jeskynní komplex Oxocelhaya a Isturitz. V jeskyni Isturitz sice nenajdeme žádnou obrazovou galerii pravěkého umění, zato se tu však našla spousta mobilního umění – sošek, šperků, ozdob… Odtud pochází jedny z nejstarších dochovaných hudebních nástrojů – kostěných fléten (celkem 22, přičemž kosti jsou převážně ptačí). A našla se tu spousta vyřezávaných sošek (většinou z mamutoviny) koní, medvědů, vlků, hadů, ptáků, i sošek šelem kočkovitých. Dostali jsme se na konec doby kamenné, do doby před zhruba 4.000 lety před naším letopočtem. Poslední Vikulka, CZ


Vyřezávaná figurka lva z jeskyně Isturitz Prehistoric art www.prehistoricart.com; autor T. Powell

doba ledová už byla minulostí. Po jejím odeznění se změnila fauna i flóra, příznivější klimatické podmínky byly mnohem vhodnější pro život a tak bylo „najednou“ dostatek potravy na jednom místě. Lidé najednou měli dostatek možnosti k obživě, aniž by se museli stěhovat spolu se zvířaty. Teplejší klima umožnilo vznik zemědělství, lidé se naučili pěstovat obilí a péci z něho chleba. I když zemědělství muselo být mnohem pracnější než lov, umožňovalo i větším skupinám lidí zůstávat na jednom místě. Člověk, který nemigroval, žil na jednom místě, měl mnohem více času, začal přemýšlet nad tím, jak si lopotnou hospodářskou práci ulehčit a začaly vznikat první vynálezy, včetně kola. Už v době kolem 8.000 let před naším letopočtem došlo k domestikaci skotu, koz, či psů. Na místech s hustší mírou obydlení pak začaly vznikat první civilizace. Kočky se však jen tak své svobody nevzdaly.

http://vikulka.ic.cz/

22


TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB

KOIČÍ DĚJEPIS

Vít Štejnar © 2011-2016

23

Vikulka, CZ

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis. Kamenná doba kočičí

Recommend Documents