TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis
Japonské kočky Vít Štejnar 2011 - 2016
Vít Štejnar
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
2011 - 2016
Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptol emaiovského období 664 – 30 před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS
Japonské kočky
Text © Vít Štejnar 2011 - 2016
MLHA PŘICHÁZÍ TIŠE JAKO KOČKY . STARÉ JAPONSKÉ PŘÍSLOVÍ
JAPONSKÉ KOČKY
JAPONSKÉ KOČKY
I vznik prvních kultur na ostrovech kdy vzniklo japonské císařství. V roce 538 n. l. budoucí Země vycházejícího slunce – se do Japonska dostal Buddhismus a právě Japonska, spadá do konce poslední doby tento mezník dělí období Jamato na dvě kratší: ledové. Podle v současnosti uznávaných teorií Kofun (250 – 538 n. l.) a Asuka (538 – 710 n.l.). se lidé na ostrovy Honšú, Kjúšú, Hókaidó, Předpokládá se, že v období Kofun už existoval Šikokú a další dostali ještě v době ledové, jednotný Japonský stát, poměrně rozšířené už pěšky, přes zamrzlé moře. Stejně tak se sem bylo v té době v Japonsku díky čilým mohly klidně dostat i první divoké kočky a obchodním stykům s Čínou i čínské písmo. Po stejně pravděpodobné je, že tu kočky žily už roce 538 se začal v Japonsku projevovat vliv v době mnohem starší, v době, kdy japonské Buddhismu a sílily tu vlivy Číny. A z tohoto ostrovy byly ještě součástí asijského období pocházejí první písemné prameny kontinentu. Kdo ví? původem od Japonců (do té doby veškeré Dějiny Japonska se rozdělují na literární zdroje o Japonsku psali Číňané), o jednotlivá období - džidai. To nejstarší se nazývá Džómon a typická je pro něj keramika z tzv. provazcovitými vzory. V tomto období vznikaly také první hliněné sošky dogú, které měly antropomorfní i zoomorfní tvary (měly lidské i zvířecí rysy), určitě mezi nimi najdeme i tvary podobné těm kočičím, ale zprávy o tom, že by kočky, ať už velké, nebo malé, měly nějakou zásadní úlohu, chybí. Období Džómon trvalo do roku 300 před naším letopočtem, a vystřídalo jej období Jajoi (300 př. n. l. – 250 n. l.). Někdy po roce 300 př. n. l. totiž do Japonska přišlo mnoho emigrantů z Koreje, kteří tu stávající kulturu nutně museli ovlivnit. Přinesli však s sebou i jiné věci – znalost pěstování rýže či nové technologie zpracovávání kovů. Od Korejců Spící kočka a mot ýl z alba Ptáků a květin se Japonci například naučili neznámý autor z období Edo; rozměry 18 x 16,1 cm, zpracovávat železo. Následovalo inkoust a barvy na bavlně období Jamato (250 – 710 n. l.), Museum of Fine Arts, Bost on http://vikulka.ic.cz/
8
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ generací, kterým se říká Kamiyonanayo, se zformovala obloha a země. Následovaly další božské bytosti, které se však chovaly jako lidé, dvanáct z nich utvořilo jakési manželské dvojice a od nich potom pochází celé lidstvo. Celá japonská mytologie je samozřejmě mnohem složitější a bohatší, ale o kočkách tu zmínky není. Kdy došlo ke zdomácnění divokých koček v Japonsku, nevíme. Kočky tu pravděpodobně hrály stejnou úlohu jako všude jinde ve světě – chránily zásoby potravin před hlodavci. A možná, že ani to ne, protože první písemné zmínky o kočkách v Japonsku pocházejí až z přelomu prvního tisíciletí a to ještě z deníku jedné císařovny (Fujiwara no Sanesuke), která si kočky nechala jako mazlíčky přivézt z Číny. K domněnce, že kočky v nejstarších dobách Kočka a motýl, Mori Kansai (1814 – 1894) v Japonsku byly pouze divoké, rozměry 56,3 x 47,5 cm; závěsn ý svitek, barva na balvně nás může přiklonit i to, že Museum of Fine Arts, Bost on v Japonsku nejsou předmětem vtípků, pořekadel a přísloví psi a kočkách však mlčí. Po roce 710 vystřídala kočky, ale psi a opice. Jak to tedy bylo? Opět kulturu Jamato kultura Nara. Období Nara nezbývá než odpovědět: kdo ví. trvalo do roku 794 a během této doby byly Oním císařem, který nechal své sepsány první japonské historické kroniky manželce dovézt jako mazlíčky kočky, byl císař Kodžiki a Nihon šoki. V roce 794, konkrétně Ichijo (986 – 1011). Prvním dovozcem koček 11. listopadu 794, nechal aktuální císař do Japonska asi nebyl, protože už v roce 538 převést hlavní moc do města Kein-kjó (dnešní se do Japonska dostal buddhismus a s ním i Kjóto), čímž se začalo psát období Heian (794 nepsané pravidlo, že v každém buddhistickém – 1185). Heian bylo období literární japonské klášteře či chrámu mají být alespoň dvě kočky, tvořivosti, vznikla celá řada příběhů (například aby chránily různé písemnosti před hlodavci. slavný příběh prince Gendžiho nesoucí název Díky císaři Ichijovi se však kočky v Japonsku Kokinšú), poezie, vznikala nádherná umělecká později mohly rozšířit, nejdříve do bohatých díla, propracovávaly se postupy čajových šlechtických rodin, pak i mezi ty chudší. obřadů a aranžování květin (ikebana)… A na scénu se konečně dostávají kočky. V původní japonské mytologii kočky žádné výsadní postavení neměly. Japonští bohové i duchové měli povětšinou buď rysy lidské, nebo dosti neurčité. Podle Japonců měl svět vzniknout díky několika božstvům, kterým se souhrnně říká Kotoamatsukami, ti měli společně stvořit vesmír. Za dalších sedm 9
Vikulka, CZ
JAPONSKÉ KOČKY
Kurtizána s kočkou, Kitagawa Utamaro (? – 1831) rozměry uki yo-e 67 x 22,8 cm; dřevotisk, inkoust na papíře Museum of Fine Arts, Bost on
http://vikulka.ic.cz/
Žena hrající si s kočkou, Utagawa Kunisada, 1843 - 1847 rozměry uki yo-e 65,3 x 22,1 cm; dřevotisk, inkoust a barvy na papíře Museum of Fine Arts, Bost on
10
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Žena hrající si s kočkou, neznámý autor z období Edo rozměry uki yo-e, 17 x 13,4 cm, dřevotisk na papír Museum of Fine Arts, Bost on
Běh japonských dějin se tím samozřejmě nezastavil. Po období Heian následovalo období Kamakura (1185 – 1333), kdy využil slabosti posledního vládce období Heian nejvyšší vojenský velitel – šógun Joritomo Minamoto. Ten se stal obyčejným diktátorem, který zkonal násilnou smrtí svých vlastních potomků. Japonci následně odvrátili dva vojenské pokusy Mongolů o dobytí Země vycházejícího slunce. Období to bylo plné bojů a válek a jako nejslavnější jeho pozůstatek zůstanou už navždy samurajové. Následovalo období Muromači (1333 – 1568), během něhož slabí císařové nedokázali na uzdě udržet požadavky šlechty. Japonsko se zmítalo v jakési občanské válce (období mezi lety 1467 a 1568 se nazývá jako období válčících knížectví) a do toho všeho přinesli roku 1543 „spásu“ první Evropané – Portugalci. Ti tu začali šířit křesťanství (byť mnohem lidštějšími metodami, než jak to praktikovali Španělé ve střední a jižní Americe) a přivezli i střelné zbraně. Roku 1568 se k moci dostal válečník Odo Nobunaga a začalo období AzučiMomojama (1568 – 1600). Odo byl v jedné 11
z bitev zabit a na trůn se dostal Tojomito Hidejoši. Ten vydržel do roku 1592. Po něm nastoupil na trůn Tokugawu Iejasu. Všichni tři zmínění panovníci byli sice válečníky, ale zároveň schopnými politiky. Dokázali znovu sjednotit celou Japonskou říši, povedlo se jim to tím, že válečné snahy šlechty i samurajů přenesli z vlastního území na území cizí. Jejich válečné snahy byly v roce 1592 utnuty neúspěšnou invazí do Koreje a Japonci se na dalších více než 300 let stáhli zpět na své území. Během staletí se domácí mazlíčci, původně z Číny, rozšířili po celém Japonsku. Na jihozápadě a v Číně není žádnou zvláštností potkat kočku bobtaila – kočku se zkráceným ocasem. Zkrácení ocasu je genetická vada, která vznikla pravděpodobně vlivem prostředí, v kterém kočky žily. Z důvodu, který nám už nejspíš navždy zůstane utajen, Japonci preferovali právě kočky se zkrácenými ocasy. Právě ony se stávaly základem pro další kočičí chov. Tak postupně vzniklo plemeno pro Japonsko typické: Japonský bobtail. Je to možná nejstarší plemeno ze všech koček, kterým se dnes říká ušlechtilé.
Japonský bobtail Flickr; autor: elisson1
Vikulka, CZ
JAPONSKÉ KOČKY
Zjevení kočičího monstra, Utagawa Kuniyoshi (1797 – 1861) Wikipedia Commons; volná licence
Role koček v Japonsku byla plná rozporů. Kočky byly vítány jako ty, kdož nosí štěstí. Zároveň se jich lidé báli, protože věřili, že s nimi se kolem pohybují i zlí duchové. Kočky byly zatracovány, protože podle jedné z japonských pověstí to byly právě ony a jedovatí hadi, kteří jediní ze zvířecí říše neuronili jedinou slzu za zemřelého Buddhu. Nadruhou stranu si japonští námořníci snad ani nedovedli představit, že by na moře vypluli bez kočky na palubě. Mezi námořníky po celém světě kolují různé pověry a právě námořníci jsou považováni za jednu z nejpověrčivějších vrstev obyvatel. Ti japonští věřili, že pokud mají na palubě své lodi kočku, budou chráněni před zlými duchy ukrývajícími se ve vodních hlubinách. Navíc věřili, že duše těch, kdo se v moři utopili, nenašly nikdy klid posmrtného bytí (či nebytí) a bez cíle bloudí mezi vlnami, naříkají a křičí na čluny projíždějící kolem. Kočkám byla připisována moc duše těchto zemřelých uklidnit a zajistit tak lodi bezpečnou cestu. Zkrátka kočky byly dobré i špatné, ty špatné se poznaly podle toho, že byly velké (leckde se uvádí, že za špatné byly považovány kočky s váhou větší než 3,5 kilogramu), staré (starší než 10 let), nebo měly dlouhý ocas. Japonci totiž věřili, že pokud kočka dosáhne věku deseti let, může se z ní stát Bakeneko (někdy se uvádí i jiný název Nekomata). Kočka Bakeneko začne chodit http://vikulka.ic.cz/
vzpřímeně po dvou, její ocas se rozdělí na dva a získá velkou magickou moc. Za krátkou dobu také značně vyroste. Některé Bakeneko mohou zůstat dál domácími mazlíčky, většina z nich se ale promění v bestie, které zabíjejí nebo mučí své pány. Mohou oživovat zemřelé blízké svých pánů a ovládat je. Bakeneko měly také schopnost se po zabití svého pána převtělit do jeho podoby, potom mohly zabíjet i další, nic netušící lidi. O jedné takové Bakeneko vypráví starý japonský příběh: Princ Hizen, významný člen rodiny Nabeshima, dlel v zahradě s dívkou Ó Toyo, mezi svými oblíbenými dámami. Když slunce zapadlo, odebral se do paláce, ale nevšiml si, že za tím jde velká kočka. Ó Toyo odešla do svého pokoje a usnula. O půlnoci se však probudila a zadívala se do tmy, cítila ve svém pokoji přítomnost někoho nebo něčeho strašného. Po chvíli se rozkoukala a ve tmě uviděla obrovskou kočku, krčící se proti ní. Než stačila vykřiknout a zavolat o pomoc, zvíře se na dívku vrhlo a udusilo jí. Zvíře pak udělalo díru do podlahy, vykopalo hlubokou díru do země pod ní a tělo krásné dívky Ó Toyo do ní pohřbilo. Kočka sama pak na sebe vzala dívčinu podobu. Princ Hizen se o ničem nedozvěděl a tak dál miloval falešnou Ó Toyo, netušil, že ve skutečnosti hladí zvíře. Až po nějaké době začal vnímat, že jeho síla, kousek po kousku, mizí. Netrvalo dlouho a 12
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Nekonata, autor Toriyama Sekien Wikipedia Commons; volná licence
přemohla jej nemoc, která se postupem doby dál zhoršovala, až jej začala ohrožovat i na životě. Lékaři k princovi jezdili zblízka i zdaleka ale od nemoci mu pomoct nedokázali. Zjistili jen, že zdravotní stav princův se nejvíce zhoršuje vždycky v noci, a že ho každou noc trápí hrozné a zlé sny. Bylo proto rozhodnuto, že každou noc se budou poddaní u princova lůžka střídat a držet stráž. Stráž večer vešla do princova pokoje. V deset hodin je ale přemohla tajemná ospalost. Když všichni muži na stráži usnuli, vešla do místnosti falešná Ó Toyo a rušila prince až do rána, tak že se vůbec nevyspal. Noc co noc se stráže střídaly v princově pokoji, vždycky ale usnuly ve stejnou hodinu. Na stráži se začali střídat i rádci, dopadli však vždy stejně. Postupem času se princův stav dál zhorošoval, až byl jmenován kněz jménem 13
Ruiten, aby se za prince modlil. Jedné noci kněz během modlitby uslyšel ze zahrady před princovým pokojem podivné zvuky. Podíval se z okna a viděl mladého vojáka, jak se myje v zahradním jezírku. Když skončil svou očistu, objevil se před vojákem obraz Buddhy a voják se začal velice horlivě za princovo zotavení k Buddhovi modlit. Ruiten byl ohromen vírou mladého vojáka, jeho oddaností. Pozval jej proto do svého domu a zeptal jsem ho na jeho jméno. „Jsem Ito Soda,“ řekl mladý muž, „ a sloužím ve vojsku Nabeshima. Slyšel jsem, že můj pán je nemocný a chtěl jsem ho sám ošetřovat, aby se brzy vyléčil. Ale jsem jen řadový voják a nebylo mi dáno, abych se vůbec dostal do princovy blízkosti. Modlil jsem se proto alespoň k Buddhovi, aby jeho život ušetřil. Já věřím, že princ Hizen je jen očarovaný a kdybych mohl zůstat s ním, udělal bych všechno pro to, abych našel příčinu všeho zla a přemohl je.“ Kněz Ruiten byl vojákovou řečí dojat a tak hned druhý den se šel poradit s rádci a spolu dohodli, že Ito Soda bude bdít u princova lože a hlídat jej hned následující noc. Když Ito Soda vstoupil do královské ložnice, viděl svého pána spát na loži uprostřed místnosti. Kolem něho seděli další muži, kteří tu byli na stráži. Seděli tiše a doufali, že tentokrát vydrží neusnout celou noc. V deset hodin však opět všichni strážci podlehli oné divné únavě a usnuli. Ito Soda se snažil seč mohl, aby únavu přemohl, ale i on usnul. Když se ráno probudil, došlo mu, že bude potřebovat něco, co ho udrží vzhůru za každou cenu. Na další noc si vzal do kapsy dýku a nastavil si ji tak, aby když bude začínat usínat, aby ho dýka bodnula a bolest ho probudila. Fungovalo to. Pokaždé, když na Ita sedla únava a zavíraly se mu oči, zabodla Vikulka, CZ
JAPONSKÉ KOČKY se dýka do stehna a ostrá bolest ho rázem probudila. Najednou se otevřely dveře a do místnosti vešla krásná žena. S úsměvem se rozhlédla po spících strážcích. Když ale dívka došla k princově posteli, všimla si, že Ito nespí. Pozdravila jej a jako by se nic nedělo, otočila se k princovu loži, probudila jej a ptala se ho, jak se mu daří. Princovi bylo ale moc špatně na to, aby dokázal odpovědět. Ito Soda sledoval každý pohyb, byl přesvědčený, že je to právě ona, v níž se skrývá všechno zlo a kdo prince očaroval. Ito ale dívce překážel, až nakonec odešla. Ráno se všichni strážci probudili. Když se dozvěděli, že Ito vydržel celou noc vzhůru a jak toho dokázal, zastyděli se, že je to samotné nenapadlo. Rádci chválili vojáka za jeho obětavost, statečnost a věrnost a žádali jej, aby i další noc držel Nekomata, Sawaki Suushi (1707 – 1772) hlídku. I další noc Ito vydržel dřevor yt z roku 1737 díky dýce neusnout. Wikipedia Commons; volná licence Odehrávala se před ním stejná sílu vojáka nestačí a tak se raději proměnila scéna. Do pokoje vešla nádherná dívka, zpět v kočku a vyběhla na střechu. Tady na ní falešná Ó Toyo, když ale viděla, že Ito nespí, čekali další vojáci, Ó Toyo jim ale přesto neodvážila se prince znovu očarovávat a utekla. raději odešla. Princ se už druhou noc v klidu Kočka co nejrychleji utíkala do hor a vyspal a ráno se jeho zdravotní stav o něco dál dělala problémy alespoň lidem, kteří tu málo zlepšil. Ito už neměl pochyb. Ó Toyo žili. Až jednou ji při honu zabil sám princ nebyla člověkem, naopak, to ona byla Hizen, aniž by věděl, koho vlastně zabil. To už příčinou všeho zla. Se svým závěrem seznámil byl princ zcela zdráv a Ito Soda už byl dávno i rádce. Bylo rozhodnuto, že Ito bude hlídat povýšen, jak si zasloužil. prince i třetí noc, navíc, že se má pokusit Ó Jiná legenda vypráví o přízračných Toyo chytit. Kdyby se mu to však nepovedlo, kočkách a psu Shippeitaró: před ložnicí budou stát další stráže a ti ji Jistý rytíř našel svůj úkryt případně polapí nebo zabijou. Ještě předtím v opuštěném a už značně zchátralém ale Ito šel do pokoje Ó Toyo a tvářil se, že jí horském chrámu. Blížila se půlnoc, když nese dopis od prince. „Jaké je vaše najednou uslyšel podivné zvuky. Díval se poselství?“ ptala se Ó Toyo vojáka, který k ní kolem sebe a viděl několik koček, jak tančí a přišel. ječí a znovu slyšel zřetelně slova: „Neříkejte „Přečtěte si, prosím, tento dopis,“ to Shippeitaróovi!“ odpověděl Ito Soda a zároveň s těmito slovy O půlnoci kočky náhle zmizely a vytáhl dýku, aby si toho nevšimla. Falešná Ó v chrámu zavládl klid. Rytíř znovu usnul a už Toyo ale záměr vojáka prokoukla a začala se nerušeně spal až do rána. s ním o dýku prát. Rázem ale poznala, že na http://vikulka.ic.cz/
14
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Ume no haru gojusantsugi, Utagawa Kuniyoshi dřevor yt z roku 1835 Wikipedia Commons; volná licence
Dalšího rána rytíř strašidelný chrám opustil a šel svou cestou dál. Přišel ke dvěma malým chatkám poblíž vesnice. Když procházel kolem jedné z těch chatek, uslyšel velký nářek a bědování. Odvážil se vejít dovnitř a po pozdravu se zeptal, co je příčinou nářku. „Ó běda!“ říkali lidé, kteří se hned shromáždili kolem rytíře, „dobrá, povíme vám, co nás tak strašně trápí. Tuto noc si duch hory přijde pro nejkrásnější dívky a zavře je do velké klece v opuštěném chrámu, kde jsi dnes nocoval. A ráno je duch hory pohltí. Každý rok se takhle ztrácí dívky z naší vesnice a nikdo nám nemůže pomoci.“ Rytří, dojatý těmito slovy, nabídl lidem své služby. Vzpomněl si na noc v chrámu a zeptal se: „Kdo nebo co je Shippeitaró? Zlí duchové v chrámu toto jméno několikrát vyslovili.“ „Shippeitaró,“ řekl jeden z lidí z vesnice, „je statečný velký pes a patří jednomu z blízkých přátel našeho prince.“ Rytíř se hned odebral k princovu příteli, aby si od něj Shippeitaróa na jednu noc vypůjčil. Když se vrátil do vesnice, byla tu už připravena velká železná klec na dívky. Do této klece však rytíř zavřel namísto dívek sebe a psa Shippeitaró. Rytíř chtěl, aby se k němu přidali mladíci z vesnice, ti však měli z horských duchů moc velký strach a tak rytíř 15
zůstal v kleci sám se psem. Klec odnesli vesničané do chrámu v horách. O půlnoci se objevily znovu přízraky koček, tentokrát lezly kolem velkého, přímo obrovského kocoura. Když kocour viděl klec, vyskočil a měl radost, že dostane další dívku. Kočky křepčily kolem kocoura a i ony se těšily co bude. V tom ale rytíř otevřel klec a spolu s ním z klece vyskočil i Shippeitaró. Ten hned skočil po kocourovi a sevřel ho pevně v zubech. Rytíř neváhal a kocoura hned zabil. Ostatní kočky byly vyděšené, nezmohly se ani na útěk a Shippeitaró s nimi zakrátko zatočil. Od té doby žili lidé ve vesnici pod chrámem spokojeně a rádi vzpomínali na rytíře a psa Shippeitaró. Ale obraťme list a opusťme zlé duchy. Milovníky koček bude určitě víc zajímat to dobré, čeho se nám od koček dostávalo a dostává. Posuňme se v čase o jedno období v Japonských dějinách dál. Šógun Iejasu přenesl všechnu moc do Eda (dnešního Tokija) a období od roku 1600 do 1867 se podle toho nazývá obdobím Edo. On a jeho nástupci sice uklidnili politickou situaci v zemi a dokázali ji udržet na uzdě, avšak za cenu celonárodní izolace od zbytku světa. Zahraniční obchod probíhal jen kvůli komoditám, které se v Japonsku nedařilo vypěstovat a zboří, že se nemohlo vyrobit (a to ještě Japonci obchodovali pouze s Číňany a Vikulka, CZ
JAPONSKÉ KOČKY
Kočka a pivoňky, Gakkitsu (období Edo) rozměry uki yo-e 21,8 x 27 cm; dřevotisk, inkoust na papíře Museum of Fine Arts, Bost on
omezeně s Holanďany), cizí knihy byly zakázané, křesťanství bylo pronásledováno. Roku 1853 přijeli k Japonsku Američané. Loď pod velením Matthewa Perryho dělostřelbou donutila otevřít několik japonských přístavů a přijmout obchodní lodě. Císař nezasáhl. Japonsko stálo před otázkou, zda se podrobit názorům samurajů a cizince do země nepustit, či se otevřít západnímu světu. Obyvatelé si zvolili variantu druhou. Roku 1868 nastoupil na císařský trůn Mucuhito a působil na něm až do roku 1912. Toto období se nazývá období Meidži. Mucuhito byl velký reformátor, který změnil feudální Japonsko v moderní stát, schopný komunikovat se západním světem. Tehdy se v Japonsku začaly stavět první velké průmyslové komplexy, železnice, vznikla první burza a Edo bylo přejmenováno na Tokio. Po Meidžim nastoupil na trůn císař Hirohito, který http://vikulka.ic.cz/
přežil první i druhou světovou válku. Japonsko však v té druhé světové válce stálo na špatné straně a po jejím skončení museli Japonci spolknout hořkou nadvládu USA, které jim vnutily (ostatně jako později dalším zemím) demokratické reformy. Z Japonska se stala republika. Ale vraťme se zpět ke kočkám. Hned roku 1602 rozhodly japonské nejvyšší autority, že všechny kočky musí být vypuštěny na svobodu. Nikdo kočky nesměl chovat, nikdo je nesměl vlastnit. Cesty lidí a koček se oficiálně – z popudu člověka – rozešly. Kočky se od té doby toulaly po vesnicích a městech a hledaly potravu, kde se dalo. Ty šťastnější žili na venkovských farmách. Nedostatečná starost o kočky ze strany představitelů státu trvá v Japonsku v podstatě dodnes. Když se v Japonsku objevuje kočka ve spojení se štěstím, každého napadne jediné: 16
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Maneki neko (keramika) © Trustees of the Brisith Museum
Maneki-neko, kočička s krátkým ocasem, zvednutou packou a mnohdy ještě držící Fuku, symbol štěstí a prosperity. Obvykle jí najdeme ve výlohách různých krámků, kde plní svojí funkci – zve dovnitř zákazníky. Maneki totiž v japonštině znamená pozvání, neko znamená kočka. Názvem Maneki-neko tedy jde přeložit jako „zvací kočka“. Kde se ale tyto sošky vzaly, proč se vůbec vyráběly a vyrábějí a proč kočka zrovna mává tlapkou? O tom vypráví legenda, která je v Japonsku více než notoricky známá. Kdysi žil chudý mnich ve skromném chrámu. Tu trošku jídla, kterou měl, sdílel se svojí oblíbenou kočkou jménem Tama. Jednoho dne se šlechtic Ii Naotaka z Hikone (poblíž Kjóta) vracel z lovu, když ho na cestě domů zastihl prudký déšť. Ukryl se nejdříve pod borovicí, ale najednou uviděl nedaleko kočku, jak vchází otevřenými dveřmi do chrámu. Kočka se posadila mezi dveřmi a přední tlapkou jako by ho zvala dovnitř. Naotaka se rozhodl jít za ní. Hned jak prošel chrámovými dveřmi, ozvala se rána. 17
Blesk zasáhl borovici, pod kterou šlechtic ještě před pár vteřinami stál. Onen šlechtic byl kočce i chrámu natolik vděčný, že se stal jejich patronem. Díky příspěvkům bylo možné chrám zvelebit a brzy sem chodily spousty lidí. V roce 1697 pak byl tento chrám pojmenován Goutokuji. Díky darům Ii Naotaky se mohla vyzdobit i zeď, jež chrání chrámový komplex. Zdi byly vyzdobeny reliéfy koček a najít je tu můžeme dodnes. Kočkám chybí ocas, proto je nanejvýš pravděpodobné, ba skoro jisté, že jde o nejstarší a tradiční národní japonské kočičí plemeno, Japonského bobtaila. Všechny sošky Maneki-neko mají rovněž krátké ocasy. Jejich gesto je pak připomínkou toho, jak kočka seděla mezi dveřmi chrámu a packou „zvala“ Naotaku dovnitř. Maneki-neko zvou různými způsoby. Každý má svůj význam. Správné japonské Maneki-neko mají vždy packu otočenou směrem ven, směrem k člověku, kterého lákají. Lidé zvyklí na západní kulturu toto gesto považují za mávání, v Japonsku však vyjadřuje srdečné pozvání dovnitř. Aby se Japonci západnímu světu zavděčili (nezapomeňme, že Japonsko bylo po neúspěšné invazi do Koreje na víc než 300 let izolováno od zbylého světa a obchodní vztahy se západem začaly víceméně násilně), začali vytvářet i Maneki-neko s packou otočenou směrem dovnitř, směrem k vítanému člověku hřebetem packy. Manekineko mohou zvát levou i pravou packou. Podle výzkumů, které prováděl Klub Maneki-neko v Japonsku, převážná část, asi 60 %, mává tlapkou levou. Levá packa má totiž přilákat do krámu či obchodu zákazníky, pravá má přitahovat peníze a štěstí. Vzácně lze najít i Maneki-neko, které zvou oběma packami. Proč mají kočičí tlapky zrovna tuhle moc? V Tokiu, ve čtvrti Imado, žila kdysi stará velmi chudá žena. Dokud mohla, dělila se o to málo, co měla se svou kočkou. Její chudoba byla však stále větší a větší a kočku by už nebyla schopná uživit. Musela jí opustit. Zanedlouho se však kočka objevila ženě ve snu. Nakázala jí, že má vytvořit z jílu její sošku. Žena poslechla. Když vytvořila první sošku, šel kolem jakýsi muž. Tomu se soška líbila a tak se ženy zeptal, zda by mu jí prodala. Žena mu vyhověla a začala si dělat sošku novou. Když i tu vytvořila, hned se Vikulka, CZ
JAPONSKÉ KOČKY
Maneki- neko (keramika a pol yester) © Trustees of the Brisith Museum
v Japonsku považovány za výjimečné a na rozdíl od ostatních koček, ty tříbarevné nikdy nebyly ztotožňovány se zlými duchy. Každá barva má samozřejmě svůj význam. Nejobvyklejší kombinace barev je bílá, černá a červená (zrzavá). Bílá symbolizuje čistotu a do domu či obchodu má přilákat jenom to dobré. Černá naopak chrání před všemi zlými duchy a silami, černá je totiž v Japonsku kladnou barvou, která dokáže například i zahnat nemoci. Zrzavá je symbolem šťastného manželství. Poměrně oblíbené jsou Maneki-neko celé černé, či celé bílé. Naproti tomu čistě červené (zrzavé) Maneki-neko neexistují. Červená je totiž v Japonsku barvou spojenou s nadpřirozenými silami a čarodějnictvím a je tedy neoblíbenou. Zlaté Maneki-neko mají zajistit svému majiteli zdraví, zelené mají pomoci k uznání, dosažení akademických titulů a vůbec podporují svého majitele při snaze se vzdělávat. Existují i jinak barevné Maneki-neko, ale to už nejsou barvy tradiční. Růžové Maneki-neko jsou opět výmyslem západu, kde je růžová barva spojována s láskou. Nezbytným atributem správné Maneki-neko je červený obojek s rolničkou. Je to tradiční součást sošky, objevuje se na nich už v období Edo. Dámy z vyšší společnosti žijící v této době totiž své kočičí mazlíčky (které byly kvůli několik set let trvajícímu zákazu chovu koček velmi drazí) zdobili podobně. Červené obojky byly většinou zdobeny kromě
objevil zájemce o její koupi. Tak to šlo dál a dál, žena vytvářena další a další sošky a všechny se jí dařilo prodávat. Díky tomu se z chudoby dostala a mohla žít normální život, s kočkami po boku. Eixstují však i Maneki-neko, které nevítají. Myjí se. O původu tohoto druhu sošek vypráví jiná legenda. Kdysi v období Edo, žila v tokijské čtvrti Yoshiwara kurtizána jménem Usugumo. Milovala kočky a vždycky je chtěla mít při sobě. Jednou v noci, cestou do lázní, jí kočka začala tahat za konec kimona. Tahala silně a nechtěla toho za žádnou cenu nechat. Majitel lázní to uviděl a přiběhl jí na pomoc. Myslel si, že kočka je očarovaná a usekl jí mečem hlavu. Hlava však sama ze země vyskočila ke stropu a kočičí tlama zardousila jedovatého hada, který už už padal na hlavu Usugumo. Usugumo byla tím vším překvapená, až když se trošku vzpamatovala, zčala oplakávat svou milovanou kočku, která jí zachránila život. Později jí jeden z jejích zákazníků, aby jí udělal radost, vyřezal ze dřeva myjící se kočku, která se stala předlohou pro další sošky Maneki-neko. Maneki-neko mají také různé barvy. Většina z nich je tříbarevná, tříbarevné kočky Maneki neko totiž byly už odedávna Wikipedia Commons; autor: KoS http://vikulka.ic.cz/
18
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ vyjadřují úslovím Neko no me no you ni kawaru (mění se jak kočičí oči). Vlk v rouše beránčím je v japonském podání „sezení na kočce“ – Neko o kaburu. Kdo se hrbí, je zván Nekoze (má kočičí hřbet). A o lidech, kteří někoho slepě milují, se říká Neko kawaigari (zbožňují kočky).
Kočka pozorující pavouka , Oide Tókó (1841 – 1905) období Meiji 1868 – 1812, rozměry37,5 x 27,9 cm, inkoust a barva na hedvábí Metropolitan Museum of Art New York
rolničky, nebo malého zvonečku i přívěskem z červené květiny zvané hichirimen (lat. Camellia Japonica). Obojky a přívěsky měly samozřejmě zdobit, rolničky a zvonečky měly i praktickou funkci, pomáhali dámám své mazlíčky rychle najít. O tom, že v příslovích nahradily kočku v opozici proti psu opice, už řeč byla. Kočky ale ani v japonských příslovích zkrátka nepřišly, i když ne vždy jsou tu v pozici lichotivé. Nekojita (kočičí jazyk) se říkává člověku, který nechce nebo nemůže jíst moc horká jídla, nebo pít teplé nápoje. Neko ni koban (nedávej zlaté mince kočce) má svůj ekvivalent v našem „neházej perly sviním“. Neko no hitai (na kočičím čele) říkají Japonci o velice malém prostoru. Neko no ko ippiki inai (ani kočky kolem) značí místo bez života, kde „ani bodlák neroste“. Něco, co se rychle mění, Japonci 19
Vikulka, CZ
JAPONSKÉ KOČKY
Dívka s kočkou, Isoda Kor yûsai kolem 1770 (období Edo), 72,4 x 12,3 cm Museum für Asiatische Kunst Zdroj: Statliche Museen zu Berlin, www. smb-digital.de
http://vikulka.ic.cz/
20
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB
KOIČÍ DĚJEPIS
Vít Štejnar © 2011-2016
21
Vikulka, CZ
