TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis
Domestikace koček Vít Štejnar 2011 - 2016
Vít Štejnar
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
2011 - 2016
Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptol emaiovského období 664 – 30 před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS
Domestikace koček
Text © Vít Štejnar 2011 - 2016
KOČKY EXISTUJÍ PROTO, ABYCHOM POCHOPILI, ŽE NE VŠECHNO V PŘÍRODĚ MÁ URČITÝ SMYSL . GARRISON KEILLOR
DOMESTIKACE KOČEK
DOMESTIKACE KOČEK
Před deseti tisíci lety před naším letopočtem odezněla poslední doba ledová. Po roztálých ledovcích zůstaly morénové valy (hory usazenin, které byly dříve zamrzlé v ledu), vznikla nová jezera, s táním se mnohé horniny, kameny a skály dostaly na místa, kde by být neměly (bludné balvany). Na mnoha místech se voda spojila s řídkou půdou a vznikly močály a mokřady. S nástupem nového podnebí se začaly objevovat nové druhy rostlin i živočichů. Šavlozubí tygři byli již minulostí. Dříve zaledněná území postupně pokryly husté lesy. Lidé tehdy žili v malých dvaceti až třicetičlenných skupinách, lovili, sbírali lesní plody. Obydlí si stavěli jen dočasná, neboť museli jít stále za zvěří, za zdrojem obživy. Netrvalo však dlouho, uplynulo kolem tisíce let od konce poslední doby ledové, a člověk objevil, že leckteré druhy divokých trav se dají zasít a s trochou snahy z nich získá nové zdroje potravy, a to aniž by se za nimi musel stěhovat. Jeden z proslulých anglických archeologů, pan Gordon Childe, zveřejnil svou hypotézu, podle níž objev zemědělství mají na svědomí ženy. Ženy, které čekaly vždy na muže – lovce, měly tak o něco víc času, věděly o rostlinách mnohem více než muži (role sběračů plodů patřila vždy převážně ženám). Kdy, co a kdo jako první zasel, se už nedozvíme. Nedozvíme se už asi ani kde. Podle názorů odborníků k tomu mohlo dojít pod íránskými horami, v Kurdistánu, na Kavkazu, v Afghánistánu, na Krymu… mohlo k tomu dojít i na více místech současně. Faktem však je, že nejoblíbenější plodinou se stalo obilí, zejména pšenice. Dalším faktem také je, že rozvoj zemědělství http://vikulka.ic.cz/
byl nejmarkantnější na území tzv. Úrodného půlměsíce. Území Úrodného půlměsíce začíná na západě u afrického Nilu, pokračuje na severovýchod na Kypr, přes Mezopotámii, dál na východ podél řek Eufrat a Tigris, a dál na jihovýchod k Perskému zálivu a úpatí Íránské vysočiny. Při zmínce o řece Tigris si nemůžeme odpustit udělat malou odbočku. Název řeky vyvolává v posluchači dojem, že jde o „řeku tygrů“, nebo alespoň o řeku, jakkoli spojenou s tygry. Vždyť i latinský název tygra zní „Panthera tigris“. Je to úvaha sice logická, ale chybná. Jméno řeky Tigris nemá s tygry nic společného. Nepochází totiž z latiny ale z jazyků obyvatel blízkého východu. Sumerové jí říkali Idigna či Idigina, což v překladu znamená „hbitá řeka“. Je pravda, že Tigris je tokem opravdu mnohem hbitějším, než Eufrat. Ale abychom neodbíhali moc – název Tigris pochází s největší pravděpodobností z perštiny, kde byl výraz „tigra“ synonymem pro naše slovo „ostrý“. Spolu s rozvojem zemědělství se začalo měnit i myšlení lidí. Už se nemuseli za potravou stěhovat, dokázali si ji vytvořit sami. Po ochočení obilí bylo dalším logickým dějinným krokem ochočení zvířat. Jaké zvíře, kdy a kde bylo domestikováno jako první, se opět už nedozvíme. Muselo k tomu však dojít v místě, kde se člověk usadil, v době, kdy už se dlouhodobě zdržoval na témže území. Aby se totiž zvíře dalo domestikovat, muselo si na člověka samo zvyknout. Jinak řečeno – i první zvířata byla s největší pravděpodobností domestikována v oblasti Úrodného půlměsíce. V literatuře se dočteme, že prvním domestikovaným zvířetem byl pes. Pes, který 8
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Úrodn ý půlměsíc
pomáhal už lidem sběračům a lovcům, který byl „výjimkou“ z toho předpokladu, že k domestikaci mohlo dojít až poté, kdy se člověk usadil. Jenomže novější výzkumy ukázaly, že se nejednalo o psa, nýbrž o šakala. Pes byl ochočen s největší pravděpodobností ve stejné době jako ovce či kozy, tedy v období kolem 8.000 let před naším letopočtem. Až za dva tisíce let došlo k domestikaci skotu a za 9
další dva tisíce let k ochočení tažných zvířat – v Egyptě osla, v Asii koně. Dostali jsme se tedy do doby kolem 4.000 let před naším letopočtem, do doby, kdy již existují první civilizace v Egyptě, Mezopotámii, na jihu Evropy a ve Středomoří, v Číně či střední Americe. A v této době začala i domestikace koček.
Vikulka, CZ
DOMESTIKACE KOČEK
Kočka plavá (Felis silvestris lybicca) Wikipedia Commons; autor Sonelle
K domestikaci koček došlo v Egyptě. Toto tvrzení je poměrně spolehlivé, neboť z archeologických nálezů po celém světě, právě kromě Egypta, není doloženo, že by člověk byl s kočkami v kontaktu. Nejstarší „literární“ či spíše umělecké zmínky o kočkách pocházejí právě z Egypta, odkud se pak rozšířily do celého světa. Nezapomínejme však, že mluvíme o „domestikaci koček“, tedy o budoucích kočkách domácích. Kočky v širším slova smyslu – tedy i velké kočky – zasahovaly poměrně značnou měrou do náboženství a mytologie vlastně všech civilizací. V Asii to byli tygři, ve Střední Americe jaguáři… O tom ale bude teprve řeč. Soustřeďme se na to, jak se z koček divokých staly kočky domácí. Proces kočičí domestikace probíhal zhruba od roku 4.000 před naším letopočtem, jak už bylo řečeno – v Egyptě. Dnešní kočky domácí mají předky v kočkách divokých, konkrétně v jejich poddruzích kočky plavé Felis silvestris lybica, kočky bažinné Felis chaus a možná i kočky stepní Felis silvestris ornata. http://vikulka.ic.cz/
Zatímco u prvních dvou druhů koček můžeme mluvit o podloženém předpokladu, neboť identita těchto druhů byla zjištěna z kočičích mumií, u třetího druhu musíme hovořit zatím jen o domněnce. Pro úplnost je nutno dodat, že několik kočičích mumií bylo přiřazeno i kočičímu druhu serval Caracal serval. Zdrojem obživy Egypťanů byl Nil. V údolí jeho toku se nacházela úrodná půda, každoročně hnojená pravidelnými záplavami. Pás úrodné a obyvatelné půdy byl široký pouhých pár kilometrů od řečiště Nilu (takovému území se říká vádí), zbytek území Egypta tvořila poušť. Jen pro zajímavost, celková rozloha dnešního Egypta je kolem miliónu čtverečních kilometrů, obyvatelných je však pouze kolem 40.000 kilometrů čtverečných, zbytek je poušť. Poušť však dávní Egypťané už považovali za „cizí území“. Egyptská mytologie a náboženství jsou proslulé propojením se zvířaty. Nil sám o sobě žádné božstvo neměl, říkalo se mu prostě iteru, řeka. Každoroční záplavy už ale svého 10
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
Kočka bažinná (Felis chaus) Flickr; autor Dr. Tarak N Khan
zván byl rovněž jako „Ta-mehu“ (ta = země; mehu = plnit; při každoročních záplavách se ocitala pod vodou většina jeho území). Horní Egypt byl nazýván rovněž jako Bílá země, Dolní Egypt jako Červená země. Proto Egyptští faraóni, kteří vládli opravdu celému Egyptu, měli dvě královské koruny – červenou a bílou. Se začátkem vlády faraóna Meniho začala tzv. Stará říše (3.400 – 2.140 před naším letopočtem), období vzniku velkých pyramid a slavné Sfingy v Gize. Popis Egypta je součástí jedné z nejstarších učebnic dějepisu: Dějin Hérodota Halikarnésského. Otec dějepisu, jak Hérodota nazval později Ciceró, žil v letech 484 – 420 před naším letopočtem. Ve svém díle Dějepis popisuje v devíti knihách všechny jemu známé dějinné skutečnosti. Sám mnoho cestoval, právě i včetně Egypta, své znalosti čerpal od místních obyvatel, i z vlastních zkušeností. Onen popis Egypta se nachází v knize druhé, nazvané Euterpé: Odtud (od pobřeží) do vnitrozemí až po Héliopolis je Egypt široký, vesměs rovinatý, bohatý na vodu a bažinatý. Od Héliopole vzhůru je Egypt úzký. Z jedné strany se podél něho prostírá Arabské pohoří, které se táhne od severu k jihu a k jihovýchodu,
mytologického představitele měly, byl jím býk Hapi. Zemědělství a chov dobytka si lidé snažili ulehčit, vznikaly tak nové vynálezy, rozvíjela se řemesla a s nimi ruku v ruce i umění. Egypťané brzy předhonili ve vývoji všechny soudobé civilizace, jen pro srovnání, z jednoho zrna pšenice dokázali vypěstovat ročně 30 až 60 dalších, tehdejší Evropané se lopotili pro úrodu maximálně trojnásobnou, než zaseli. Podnikavější jedinci dokázali nashromáždit více jmění než ostatní, začaly se projevovat společenské rozdíly mezi obyvateli, které vedly až k tomu, že ti bohatí se stali zároveň privilegovanými, privilegovaní mocnými. Už z doby 3.400 let před naším letopočtem jsou doloženy údaje o jednotném vládci Horního a Dolního Egypta – faraónu Meni (jinak zvaného také jako Narmer). Šlo o původního krále Horního Egypta, který jako první dobil a podmanil si i Egypt Dolní (mimo jiné založil i město Mennofer (dnešní Memfis), které bylo po určitou dobu považováno za hlavní město Egypta). Horní Egypt byl zván egyptsky „Ta-šema“ (ta = země; šema = úzký) a bylo jím území od konce nilské delty podél toku Nilu směrem do Nil středozemí Afriky. Dolní Egypt Wikipedia Commons; autor Rémih zabíral území Nilské delty, 11
Vikulka, CZ
DOMESTIKACE KOČEK směřujíc stále vzhůru k tak zvanému Rudému moři. Jsou v něm kamenolomy, z nichž se lámal kámen na pyramidy v Memfidě. V těch místech pohoří přestává a obrací se uvedeným směrem, tak je také nejmohutnější. Na straně k Libyi se Egyptem táhne jiné skalnaté pohoří, v němž jsou zbudovány pyramidy. Je pokryto pískem a prostírá se stejným směrem, jako ta část pohoří Arabského, která směřuje k jihu. Od Héliopole již nemá Egypt velkou rozlohu. Ve vzdálenosti čtyř dní plavby proti proudu je egyptské území úzké. Egypt je celá země, kterou obývají Egypťané, stejně jako Kilikie je země, kterou obývají Kilikové a Asýrii Asyřané. Rozhraní mezi Asií a Libyí, pokud víme, ve skutečnosti neexistuje, leda na hranicích Egypta. Kdybychom přijali mínění Řeků, pak bychom uznali, že se celý Egypt počínaje od Katadupských kataraktů a od města Elefantiné dělí na dvě části a že mu patří obojí jméno. Část ho patří k Lybii a část k Asii. Nil totiž od Katadupských kataraktů až po moře svým tokem dělí Egypt uprostřed. Až po město Kerkasóros teče Nil jako jeden tok; od tohoto města se dělí na tři ramena. Jedno se obrací k východu, to se jmenuje Pélúsijské, druhé míří k západu a jmenuje se Kanóbské. Přímé rameno přichází shora ke špici Delty a od toho místa ji dělí uprostřed a teče až do moře, přičemž moři neodevzdává skoro žádnou vodu, nestojí to ani za řeč; nazývá se rameno Sebennytské. Od Sebennytského ramene se oddělují ještě dvě další, která tekou do moře. Jedno z nich se jmenuje Saiské a druhé Mendéské. Bolbitské a Bukolské rameno nejsou ramena původní, nýbrž byla vykopána. Když vystoupí Nil z břehů, nerozlévá se jenom po Deltě, nýbrž i po území libyjském a arabském, na mnohých místech z obou stran i do vzdálenosti dvou dní cesty, někdy i více nebo méně. Bažiny, vznikající po každoročních záplavách, byly domovem mnoha druhů savců, ptáků a plazů. A byly tu doma i kočky plavé. Zatímco mnohé druhy ptáků a savců byly zdrojem obživy, byly loveny i „ze sportu“, kočka měla poněkud výsadnější postavení. Jednak dokázala zabít hada, kterého se Egypťané báli, jednak dokázala ochránit obilné http://vikulka.ic.cz/
sýpky před nenechavými hlodavci. Tehdy lidé pochopili, že kočka je zvíře užitečné, že by stálo za to, aby s nimi zůstala trvale. Po dlouhá staletí však šlo spíše jen o jakousi symbiózu žití člověka a kočky. Egypťané žili obecně ve shodě s přírodou, do jejich vesnic pronikaly divoké druhy zvířat. Svědčí o tom i jeden z literárních záznamů, jedna část z povídky o Setne Chaemuasetovi (zhruba z doby 332 před naším letopočtem). Podle ní se Setne Chaemuaset zamiloval do dcery kněze z chrámu bohyně Bastet. Ona dcera, jménem Tabubu, se ale nechtěla starat o jeho děti a tak požadovala, aby je zabil a jejich těla vyhodil na ulici na pospas kočkám a psům. Nakonec šlo jen o zlý sen Setne Chaemuaseta. Staří Egypťané jsou proslulí svým zájmem o život záhrobní, o to, co bude po smrti. Díky tomu se nám v hrobkách králů, královen, jejich úředníků, i méně významných jedinců, dochovaly záznamy o průběžném vnímání koček (samozřejmě nejen koček) v průběhu dob. Je zajímavé, že Egypťané jednotlivé druhy koček nerozlišovali, nerozlišovali v textech mnohdy ani lva od kočky (i když oba mají své hieroglyfické znaky); naproti tomu existuje více než 20 různých označení a hieroglyfů pro jednotlivé druhy ptáků! V první polovině dvacátého století vydal předseda britské Egyptské společnosti Sir Alan Henderson Gardiner publikaci s anglickým názvem Gardiner´s Sign List. Jde o seznam nejběžněji používaných hieroglyfů (najdeme jich tu více než 1000). V části E jsou uvedeny i hieroglyfy nejběžnějších savců, včetně kočky a lva. Jak už bylo řečeno, pro kočku měli Egypťané vždy pouhý jediný znak:
12
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Kromě toho měly samostatný význam i další dva lví hieroglyfy – „předek“ a „zadek“:
Lví části přední i zadní se v hieroglyfických textech vykládají v souvislosti s plynutím času – něco co už se stalo (lví záď) či něco, co nás teprve čeká (lví hlava a hruď). Stará egyptská říše je obdobím vzniku prvních velkých pyramid nejen v Gize či Sakkáře. Pyramidy měly za úkol poskytnout útočiště duši zemřelého panovníka na věčné časy. Byly proto vytvořeny z nejtrvanlivějšího tehdy dostupného materiálu – kamene. Kolem pyramidy – hrobky krále a případně jeho manželky (či manželek), pokud nebyly Hi erogl yf kočky na sarkofágu kočky korunního prince pohřbeny ve svých pyramidách – Thutmose, nejstaršího syna Amenhotepa III. a královn y byly budovány tzv. mastaby, Tiye. Původně měl po smrti svého otce nasednout na menší hrobky pro královské egypt ský trůn, nicméně protože zemřel před ním, stal se úředníky. Mastaby se těmto dalším egyptským faraónem Achnaton I. hrobkám říká kvůli jejich tvaru, Wikipedia Commons; autor Lazaroni slovo „mastab“ je egyptským synonymem pro naši lavici. Při vzdálenějším pohledu na pyramidu tyto Pro lva pak existují znaky celkem dva – hrobky vystupují skutečně kolem ní ze země stojící a ležící: tak, že vytvářejí dojmy jakýchsi laviček kolem. Výzdoba v těchto hrobkách byla převážně reliéfní. Souvisí to opět s tím, že hrobky měly vydržet na věky věků, reliéf vytesaný do kamene je přeci jen trvanlivější než malba.
Hi erogl yf st ojí cího lva na zdi chrámu Amona -Re v Karnaku z období dvacáté dynastie egypt ských faraónů (1200 – 1080 př. n. l.) Wikipedia Commons; autor Neithsabes
13
Vikulka, CZ
DOMESTIKACE KOČEK
Hi erogl yf ležícího lva; fragment reliéfu dnes umístěného v British museum Londýn Wikipedia Commons; autor Nic McPhee
Hi eryogli fický záznam se lví zádí z hrobky faraóna Setiho I. v Karnaku Wikipedia Commons; autor Jon Bodsworth
http://vikulka.ic.cz/
14
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ O způsobu stavění pyramid vypráví Hérodotos opět v druhé knize svých Dějin: Až po krále Rampsinita prý panoval v Egyptě dokonalý zákonný pořádek a Egypt velice vzkvétal. Po něm jim kraloval Cheops. Ten prý Egypťany přivedl do veliké bídy. Nejprve dal zavřít všechny chrámy a zbavil je obětí, potom přikázal všem, aby pracovali pro něho. Jedněm poručil, aby přivlékali k Nilu kameny z lomů v Arabských horách; když přivezli po lodích kameny přes řeku, nařídil jim, aby je převzali a vlekli je k pohoří Libyjskému. Pracovali ve skupinách po sto tisících lidí, každá vždy tři měsíce bez přestání. Deset let trvalo utlačovanému lidu, než postavil cestu, po které se kameny tahaly. Postavili tuším dílo téměř tak veliké, jako je pyramida. Cesta je dlouhá pět stadií, široká deset sáhů a v místech, kde dosahuje největší výšky, je vysoká osm sáhů. Je z hlazeného kamene a jsou na ní vytesány obrazy. Deset let trvala stavba cesty, práce na pahorku, na němž stojí pyramidy, a stavba podzemních síní, které si dal vybudovat jako místo svého pohřbu na ostrově, kolem něhož dal zavést kanál z Nilu. Stavba pyramidy samotné trvala dvacet let. Je čtverhranná a každé její průčelí je všude široké osm plether. Vysoká je také tolik; je z hlazeného kamene, spojovaného co nejpřesněji. Žádný z kamenů není menší třiceti stop. Pro ty, kdo se nevyznají ve starořeckých a staroegyptských mírách, uveďme, že stadion měřil kolem 180 metrů a jeden plethron je šestina stadia, tedy kolem 30 metrů. Plethron je míra i plošná, jeho obsahem je 0,087 hektaru, tedy rovných deset tisíc čtverečních stop. Motivy zobrazované v hrobkách se postupem času rovněž měnily. V těch nejstarších dobách se do hrobek ukládaly předměty a oběti, které měly pomoci žít zemřelému na onom světě. Šlo převážně o potraviny, nápoje, nástroje. Tyto oběti však byly poměrně drahé. Egypťané byli v tomto neobyčejně praktičtí, postupně dospěli k závěru, že životu duše postačí a učiní za dost, jsou-li oběti zobrazeny na stěnách hrobek, eventuálně je lze nahradit různými kouzly a zaříkáváním. I v případě, kdy do hrobky byly 15
obětovány skutečné potraviny, nedocházelo k plýtvání. Dokud byly poživatiny v poživatelném stavu, zkonzumovali je kněží. Nikdo z tehdejších obyvatel se ani nepokusil zpochybnit tento postup, vždyť duši postačí pouze duševní potrava. V pozdějších dobách pak k tématům obětin na zdech hrobek přibyly i motivy zemědělských aktivit, práce pastevců a řemeslníků. Výjimkou nejsou ani zobrazení popisující vaření piva. A ještě později se na stěnách hrobek začaly objevovat výjevy charakteru zábavného, motivy tance, hudby, her. Jedno z nejstarších vyobrazení kočky vůbec najdeme na zdi hrobky egyptského vezíra dvanácté dynastie Chmunhotepa III. v Beni Hasan. Chnumhotep III. byl synem lokálního vládce Chmunhotepa II. Už jako mladík byl povolán faraónem Senusretem II. ke královskému dvoru a ve jménu svého faraóna cestoval mimo jiné do Byblu, plavil se po Rudém moři, získával nová území, zejména v Núbii. V této Egyptu bohulibé činnosti pokračoval i za vlády dalšího faraóna Senusreta III. Za své zásluhy si vysloužil možnost postavit vlastní mastabu u hrobky svého posledního faraóna v Dashúru. Právě v této mastabě se nachází i vyobrazení „ze života“, respektive scéna lovu ryb. Na levé straně výjevu se ve vysokém rákosí ukrývají ženetky, promyka a jedna kočka, které vyplašily volavky, ibise a jiné ptáky. Další scéna z lovu pochází z doby 18. dynastie egyptských faraónů, konkrétně z období kolem roku 1350 před naším letopočtem (to už bylo období Nové říše). V hrobce Nebamona (Nebamuna), egyptského písaře a úředníka v Thébách, jehož úkolem bylo dohlížet na obilí, se dochovalo hned několik nádherných fresek. Už povaha povolání Nebamonova – hlídač obilí, jej předurčuje k soužití s kočkami. Jedna z nich zobrazuje Nebamona v doprovodu své rodiny a kočky na bezstarostném výletě, při lovu ptáků. V ruce drží házecí dřívko, jímž plaší ptáky z bažiny zarostlé snad papyrem. Na jednom ze stvolů rostliny sedí kočka, která chytila hned několik ptáků. Oba lovecké výjevy, tedy malba z hrobky Chnumhotepa III. z doby kolem 1900 př. n. l. a scénu z hrobky Nebamona z doby kolem 1350 př. n. l. dělí více než 600 let. Vikulka, CZ
DOMESTIKACE KOČEK
Lov r yb, výjev z hrobky Chnumhotepa III. z Beni Hasanu z doby kol em roku 1.900 před naším letopočt em Beni Hasan – Archaeological Survey of Egypt, příloha xxxiv; Percy Edward Newberry; Londýn 1893; In ternet archive www. archive.org
Tematicky jde o výjevy v podstatě totožné. Co je ale nejdůležitější, jde o doklad toho, jak se během této doby změnilo postavení kočky k Egypťanovi a Egypťana ke kočce. Zatímco na malbě z hrobky Chnumhotepa III. sedí kočka od člověka dál, jakoby skrytá v rákosí a číhá na svou příležitost ulovit si kořist využívajíc při tom loveckého umu Chnumhotepa III., ve http://vikulka.ic.cz/
druhém případě můžeme skutečně už mluvit o „Nebamonově kočce“, kočce patřící Nebamonovi. Zatímco na první malbě šlo s největší pravděpodobností o kočku divokou, v druhém případě už jde bezesporu o kočku domestikovanou, už zvyklou na trvalé soužití její a člověka.
16
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ někdy mezi lety 1980 až 1801 před naším letopočtem. Je zajímavá tím, že v jejích útrobách bylo nalezeno 17 kočičích koster, kolem nich pak misky. Je celkem logické (nikoliv však skutečně podložené) domnívat se, že šlo o misky na mléko, či obdobné kočičí lahůdky. Egypťané krmili kočky nejen samotným mlékem, ale častěji spíš chlebem máčeným v mléce, či syrovou rybou. Pokud by tomu tak skutečně bylo, byl by to asi nejstarší doklad závislosti kočky na člověku a bylo by pak na místě domnívat se, že šlo o kočky domácí. Kočky byly v kontaktu Nebamon v papyrusovém člunu s rodinou na lovu v bažinách; s lidmi i jinde než v Egyptě. fragment výzdoby z Nebamonovy hrobky v Thébách z období kolem roku 1350 před naším letopočt em Důkazy o tom jsou však natolik © Trustees of the Brisith Museum skromné, že nelze ani jen Z období Staré a Střední říše je zpráv o uvažovat o tom, že by vůbec mohlo jinde dojít kočkách naprosté minimum, když už nějaké ke zdomácnění kočky dříve, nebo alespoň existují, jde většinou o hieroglyfické záznamy, současně jako v Egyptě. Právě v Egyptě byly z nichž nemůžeme dovodit, zda kočky byly už podmínky pro soužití tvora, který člověka v určité době domestikovány či nikoliv. Naše k životu vlastně nepotřebuje a člověka pátrání po tom, kdy byly kočky skutečně jedinečné v tom, že spolu museli žít na velmi domestikovány, tedy můžeme uzavřít tak, že omezeném prostoru. V Evropě či Asii tomu tak tomu prokazatelně bylo v období mezi 4.000 nebylo. Divoké kočky měly dostatek prostoru, až 1.350 lety před naším letopočtem. Ve mohly se lidem vyhýbat a neměly ani nouzi o většině literárních zdrojů však najdeme jiné potravu. Ani člověk kočky nevyhledával, jejich časové rozmezí – 4.000 až 2.000 let před roli coby strážců sýpek zastávali například naším letopočtem. Nebamonova kočka v Římě fretky. samozřejmě není nejstarším dokladem domácí Za trvání Egyptské říše se kočky nesměly kočky, z období Nové říše pochází celá spousta prodávat a dokonce ani darovat. Žádná kočka výjevů s kočkami, které s ohledem na zasazení nepatřila nikomu konkrétnímu, člověk si byl v dalším kontextu můžeme nazvat domácími. dobře vědom jejich užitečnosti a tak se o Většinou jde o „rodinné scény“, kdy pod židlí, kočky všichni starali. Jen výjimečně egyptští na níž sedí (většinou) žena domu, sedí kočka. panovníci kočky poskytovali jako dary velmi Je tomu tak v případě malby v hrobce Ipuje významným osobám. Druhou cestou, jak v Dér-el-Medině (asi 1.250 př. n.l.), v hrobce mohla kočka opustit Egypt (samy kočky Teji, manželky krále Amenhotepa III. v Šejch neměly zájem jej opouštět, a neměly vlastně Abd el-Kurně nebo známějším Vasetu (kolem ani možnost – po obou stranách Egypta se 1350 př. n.l.), či v hrobce Taui, ženy Nachta rozprostírala velká nehostinná území, bez v Šejch Abd el-Kurně (kolem 1.400 př. n.l.). vody a dostatku potravy k přežití, na východě K roku 2.000 před naším letopočtem se poušť, na západě hory, na severu pak Egypt můžeme přiblížit v Abydu. Abydos je město končil pobřežím Středozemního moře) byla de v Horním Egyptě, kde britský egyptolog facto krádež – obchodníci mořeplavci si kočky Flinders Petrie (1853 – 1942) našel hrobku potají odváželi s sebou do Evropy, kde se o s nadstavbou ve tvaru malé pyramidy. Podle kočky pak staraly jejich ženy. K opravdovému dalších výzkumů měla tato hrobka vzniknout rozšíření koček do Evropy a posléze i do Asie 17
Vikulka, CZ
DOMESTIKACE KOČEK
Detail Nebamonovy kočky © Trustees of the Brisith Museum
došlo až po pádu Egyptské říše, po jejím ovládnutí Římany. Egypťané jako podrobený národ už neměli šanci své kočky ochránit a protože kočky měly výsadní postavení, byly Římany považovány za poměrně cennou kořist. Kočky se však uchytily i v Evropě. Brzy v roli hlídačů sýpek vystřídaly už zmíněné fretky a postupně zdomácněly i v Evropě. Se změnou klimatu, v němž domácí kočky najednou žily, se začala vytvářet první kočičí přírodní plemena. Je nanejvýš pravděpodobné, že do genotypu egyptských domácích koček přispěly i evropské a asijské druhy koček divokých a možná i některé další kočičí druhy, ale to už zase předbíháme.
http://vikulka.ic.cz/
18
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ
TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB
KOIČÍ DĚJEPIS
Vít Štejnar © 2011-2016
19
Vikulka, CZ
