TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis. Čarodějné kočky

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis

Čarodějné kočky Vít Štejnar 2011 - 2016

Vít Štejnar

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ

2011 - 2016

Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptol emaiovského období 664 – 30 před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS

Čarodějné kočky

Text © Vít Štejnar 2011 - 2016

JSOU TO JEJICH OČI, KDE SÍDLÍ JEJICH KOUZLO. A RTHUR SIMONS

ČARODĚJNÉ KOČKY

ČARODĚJNÉ KOČKY

Až doteď byly kočky v Evropě považované za celkem užitečné tvory, ne tak užitečné, aby si zasloužily stálou péči, ale zas ne tak nepotřebné, aby je lidé od svých příbytků vyháněli. Dokonce i křesťanství kočky nestavilo do role škůdců, do světla negativního. Zpočátku. Kde se tedy vzal ten odpor, jaký lidé díky hlasu církve ke kočkám získali během následujících staletí? Proč byla kočka, která pomohla přežít Noemovi na arše, která pomáhala v boji s ďáblem Sv. Františku z Pauly, najednou sama ztělesněným ďáblem? Odpovědi na tyto otázky nejsou zdaleka tak jasné, jak by se na první pohled mohlo zdát. „Kocour (murilegus) je kočka domácí (cattus domesticus). Zvláště samec se nazývá kocour (murilegus) a samici se říká kočka (cattus), ačkoliv podle gramatiků je to slovo rodu mužského. Má velkou hlavu a oči mu v noci svítí jako uhlíky. Činí v skrytu úklady krysám a myším, dlouho vysedává před myší

dírou a pozorně ji sleduje, aby chytil kořist, kdyby se ukázala.“ To píše o kočkách v 15. století Mistr Pavel Žídek (1413 – 1471), český historik, vystudovaný filosof, právník, lékař a kněz, ve své Knize dvacatera umění (Liber viginti atrium, nebo také Encyclopedia Scientorum). O kočkách se tu zmiňuje jako o domácích pomocnících, z jeho popisu nevyznívá nic negativního. Jenomže objektivně psaných naučných knih bylo ve středověku málo. Většina literárních děl vznikajících nově, nechme stranou přepisované antické texty, byla zásadně ovlivněna křesťanským smýšlením. Už ve třináctém století napsal Bartholomaeus Anglicus knihu De proprietatibus rerum, v jejímž 18. svazku rovněž popisuje kočku. „Je to od mládí chlípné zvíře, rychlé, poddajné a veselé, skáče na všechno, co se

Ilustrace z knihy The Fireside Sphynx od Agnes Replier

http://vikulka.ic.cz/

8


Čarodějnice na Sabatu; Francisco José de Goya y Lucientes obraz se dnes nachází v Museo del Prado Zdroj: Wikipedia Common s; volná licence

před ním hýbe: a ve vyšším věku je pořád ospalé, jen leží a tiše čeká na myš: a ví, že je najde spíš čichem než zrakem a loví je v skrytých místech: a když už chytí myš, hraje si s ní a až potom jí sežere. V době lásky spolu kocouři těžce bojují o kočky a koušou se a škrábou. A dělaji přitom velký hluk, když se perou, trvá to tak dlouho, dokud jeden druhého neshodí z nějakého vysokého místa. A když mají pěkný kožich, nosí ho hrdě, a prochází se okolo, ale když je jejich kožišch zplihlý, sedí doma. A pro ten hezký kožich jsou často dávány kožešníkům, aby kočku zabili, kožešinu stáhli a zpracovali.“ Tady už můžeme vidět, že Anglicovo dílo je ovlivněno křesťanskými hodnotami. Ač se snaží být objektivní a popsat kočičí chování, přisuzuje jí téměř samé záporné vlastnosti, jako chlípnost, lenost, vilnost, či pýchu. Ani v případě koček to nebyl nikdo jiný, než církev, kdo ovlivňoval a vlastně přímo určoval pomocí výkladu Bible a dalších svatých knih pohled na svět. Tak předně, kočky se téměř vždycky vyskytují ve společnosti čarodějnic. Čarodějnice (muži jsou čarodějové či černokněžníci) provozovaly čarodějnictví. Pojem čarodějnictví je sám pojmem dosti mlhavým, žádná jeho konkrétní definice totiž neexistuje. Čarodějnictví má mnoho podob, mnoho technik, které se liší podle místa jejího provozování. Dají se sem zařadit mágové (někdy je ale zároveň čarodějnictví užší specializací magie, takže si můžeme vybrat), nekromanti (jejichž specializací je smrt a oživování zemřelých), kouzelníci či druidové a mnozí další. Obecně se předpokládá, že 9

všechny magické a čarodějnické obory mají své kořeny v dávné minulosti. Všechny techniky, které používaly čarodějnice ze středověku, znali už Slované, kteří je přejali od Keltů a dalších původních evropských kmenů. Jenomže ti už je sami považovali za prastaré. Čarodějnictví muselo vzniknout tedy mnohem dříve, možná v době neolitu, možná ještě dřív. Možná překvapující může pro někoho být, že čarodějnictví samotné nebylo až do zhruba 10. století považováno za něco negativního. První zmínka o tom, že čarodějnice se scházejí na svých sabatech, aby tu uzavíraly smlouvy s Ďáblem, se objevují právě v 10. století ve spise Canon Episcopi. A i potom trvalo ještě dlouhá staletí, než čarodějnictví nabylo významu něčeho naprosto nepřijatelného. Ještě ve 12. století lze nalézt v literatuře ženy provozující čarodějnictví s označením „bonae feminae“, tedy „dobré ženy“. Až ve století čtrnáctém se ke slovu přihlásila poprvé inkvizice. Zazněl tu jeden odborný termín – sabat. Čarodějnický sabat je označení pro jakousi schůzi, obvykle řečeno slet, čarodějnic a jejich pomocníků. Původ slova sabat je hebrejský a v překladu by se dal přeložit jako odpočinek. Sabaty čarodějnic se konaly po celý rok, ale těmi hlavními byly asi sabaty konané na Valpuržinu, či též filipojakubskou, noc ze 30. dubna na 1. května a na Svatojánskou noc z 23. na 24. června. Jak takový sabat probíhal, popisuje dosti barvitě například Otakar Vávra ve svém Kladivu na čarodějnice. Středem všeho dění měl být sám Ďábel v podobě napůl lidské, napůl kozlí. Čarodějnice se sem dostávaly obvykle Vikulka, CZ

ČARODĚJNÉ KOČKY vzduchem, na košťatech. Pomocníky čarodějnicím uděloval sám Ďábel a tito pomocníci se na sabat dostávali v nejrůznějších podobách, jako mouchy, černé kočky, ropuchy, vlci, kozli… Tak se na sabatu mohli objevit i muži a děti. Všechny čarodějnice a jejich pomocníky si Ďábel označil tak zvaným Signum diabolicum (Ďábelským znaménkem – ve skutečnosti to byla bradavice, či obyčejná piha) a z těchto znamení jim sál krev. Čarodějnice svému představenému obvykle na začátek obřadu sdělily, jak byly ve své funkci od posledního sjezdu pilné, vyslechly si další příkazy a potom začala zábava. Tančilo se, vařily se lektvary, zpívalo se a smilnilo, skákalo přes oheň a prováděly se rouhavé úkony, jako bylo plivání na posvěcené hostie, šlapání po kříži a podobně. Dobře, víme tedy, že čarodějnictví nebylo vždycky špatné, že se špatným stalo až Iluminace zrukopisu Le champion des dames z roku 1451, někdy v průběhu 14. století. který sepsal Martin Le France Tomu odpovídá i obecný pohled Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence na kočky. Ty byly jaksi neutrální až do doby, kdy se začaly jmenovaného jako M. Assézat převzala kočka čarodějnice důsledně pronásledovat. Jenomže ve středověku místo psa, stejně jako se kde se vzalo spojení čarodějnic a koček? mnohem běžnější staly čarodějnice namísto Tuto otázku předložil k úvaze čarodějů. Je faktem, že v Bibli i dalších Balthasar Bekker. Balthasar Bekker (20. března literárních pramenech je atributem čarodějů 1634 – 11. června 1698) nebyl pouhým pes. Koneckonců křesťanské oslovení badatelem, byl i holandským vyslancem, ale i „pohanský pse“ také není zrovna tím autorem filosofických a teologických prací. Byl nejmilejším. Postavení psů se postupem času jedním z mála, kteří veřejně vystupovali proti změnilo k lepšímu, možná proto, že psi jsou inkvizici a podrobovali ji kritice. Má velkou oddaní svému páníčkovi, stejně jako má být zásluhu na tom, že inkvizičních procesů začalo oddaný křesťan Bohu a církvi. Kočky byly, jsou ubývat. Jestli se dočkal odpovědi za svého a vždycky budou přesně pravým opakem, života, nevíme, nicméně stejná otázka byla udržují si alespoň částečně svou volnost a zopakována v Journal des Débates, nezávislost. A takový křesťan byl mnohdy pro francouzském týdeníku, který vycházel církev hrozbou, mohl různá náboženství v letech 1789 až 1944 a přispívali do něho tací porovnávat, mohl klást dotazy, na které velikáni jako Hector Berlioz, Francois René denejsou odpovědi, chtěl logické vysvětlení… Chateaubriand, Alexander Dumas, Léon Taková osoba byla obvykle označena za kacíře, Foucault, či Victor Hugo. Podle přispěvatele, a pokud se nenapravila, skončila v plamenech. http://vikulka.ic.cz/

10


Čarodějnický Sabat, rytina z roku 1626 od Michaela Herra a Matthäuse Meriana staršího Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence

Proč místo čarodějů vystřídaly čarodějnice – ženy je nasnadě. Církev, stále více se upínající k Bibli a tvrdě potírající jakýkoliv náznak pochybností o jejím obsahu, začla vidět všechno špatné v ženách. Koneckonců, byla to Eva, kvůli které byla ona a Adam vyhnáni z ráje. Kočka se k ženě – čarodějnici hodila mnohem lépe než pes, kočka byla poutána k domu, stejně jako žena. Pes byl ochoten následovat svého pána i na těch nejtěžších cestách, kdežto kočka si potrpěla na pohodlí domova. A jen tak mimochodem, stejné úvahy logicky odůvodňují použití koštěte jako nejoblíbenějšího dopravního prostředku čarodějnic, bylo to neopomenutelné domácí náčiní. Alespoň tak doplňuje Assézatovu odpověď z Journal des Débates M. Champfleury ve své knize Le Chat (Paříž, 1870). Padl tu další termín – inkvizice. I o ní je potřeba zmínit alespoň to nejnutnější. Od čtyřicátých let dvanáctého století začala církev vnímat rostoucí vliv heretických (kacířských) hnutí. Začala se obávat o svou autoritu, moc, své výsady a postavení. Inkvizitoři tehdy měli za úkol pronásledovat různé druhy pohanství, vymýtat jej a malověrné napravovat. Souzení a 11

trestání tehdy nebylo jejím prvořadým úkolem. Inkviziční soudci nebyli centralizovaní, spadali pod vedení jednotlivých biskupů a arcibiskupů. Až 5. prosince 1484 vydal papež Innocenc VIII. bulu s názvem Summis desiderantes affectibus. Její existenci má na svědomí nechvalně proslulý (zejména v Německu) inkvizitor Heinrich Kramer. Ten si papeži stěžoval, že mu němečtí kněží neposkytují náležitou součinnost při potírání čarodějnictví a tak se papež Kramera zastal a poslal mu na pomoc další dva inkvizitory Institorise a Sprengera. „Všichni, kdož je budou obtěžovati, všichni rebelanti, kteří by se jim chtěli vzpírati a jakkoliv jim brániti, ať již mají jakékoliv hodnosti, … nechť jsou stiženi klatbou, ortely a zákazy a tresty. … Nikomu není dovoleno proti tomuto nařízení jednat. Kdyby se toho někdo odvážil, nechť ví, že na sebe přivolá hněv všemohoucího Boha i hněv jeho svatých apoštolů Petra a Pavla.“ Díky takovému zastání od samotného papeže si v dalších staletí budou bulu brát jako záštitu mnozí další inkvizitoři, včetně proslulého Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu (1612 – 27. ledna 1698). Hned Vikulka, CZ

ČARODĚJNÉ KOČKY dva roky nato vydali Kramer a Sprenger jakýsi inkviziční trestní zákoník a trestní řád s názvem Malleus Maleficarum – Kladivo na čarodějnice. Existovala teda záštita papeže, existoval popis toho, co se dá za čarodějnictví vykládat, jak vynucovat přiznání, jak soudit a odsuzovat. Inkvizice se mohla projevit v celé své hrůzné brutalitě. Kladivo na čarodějnice je kniha sice demagogická, avšak z historického pohledu velice cenná. Už samotné názvy některých kapitol jsou vypovídající: I. Protože víra v existenci čarodějnic patří k základním článkům katolické víry, trvání na opaku zavání kacířstvím. II. Že k čarování se ďábel vždy musí spojit s čarodějnicí, neboť bez ní, a naopak, by nikdy nedosáhl takového účinku. VI. Jak se čarodějnice spolčují s ďáblem. VII. Zda čarodějnice mohou mocí ďáblů v myslích lidí

vzbudit neobvyklou lásku či nenávist a o způsobu, jakým se má tato věc předkládat lidu v kázáních. IX. Zda je možné vyvolat čarodějickou vidinu, že byly od těla odňaty pohlavní údy a jiné s tím spojené obtíže. X. Zda je možné lidi proměňovat ve zvířata a jiné případné otázky. XVI. Zda kacířství čarodějnictví převyšuje všechny ostatní druhy pověrčivosti. Stručně řečeno, čarodějnictví existuje a je nebezpečné, kdo tvrdí opak, je kacíř. Kdo nevěří v existenci čarodějnic, je kacíř. Jakákoliv pochyby jsou nepřípustné. Můžeme si tedy objasnit některé věci. Dnes už o nich pochybovat můžeme, ale mějmě na paměti, že tehdejším lidem uvažovat dovoleno nebylo. Hned v šesté kapitole najdeme odpověď na to, proč je více čarodějnic než čarodějů a proč jsou ženy shledávány pověrčivějšími. „Pokud jde o první otázku, proč se větší množství čarodějnic nachází v křehčím ženském pohlaví než mezi muži, to je skutečnost, proti které je zbytečné něco namítat, protože byla ověřena mnoha zkušenostmi, nehledě na slovní výpovědi hodnověrných svědků. Nyní o hříšnosti žen, jak se o ní hovoří v Bibli (Kazatel, kap. 25.): Není žádné hlavy nad hlavu hada a není zloby nad zlobu žen. Raději bych žil se lvem a s drakem než sdílel dům s hříšnou ženou. A mezi mnohým, co na tomto místě předchází a následuje o hříšné ženě, uzavírá: Každý hřích je malý vzhledem k hříchu ženy. Pokud jde o naše druhé šetření, jaký druh žen je více než ostatní shledáván jako pověrčivý a nakažený čarodějnictvím, je třeba říct, jak bylo ukázáno v předchozím šetření, že nad hříšnými ženami vládnou tři obecné hříchy, tedy nevěra, ctižádost a chtíč. Proto více než ostatní směřují k čarodějnictví ty, Frontispis Malleus Maleficarun „Kladivo na čarodějnice“ které jsou více než ostatní oddány Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence těmto hříchům. Opět, protože http://vikulka.ic.cz/

12

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ z těchto hříchů ten poslední hlavně převažuje, že ženy jsou nenasytné atd., vyplývá z toho, že mezictižádostivými ženami jsou více nakaženy ty, které jsou žhavější uspokojit své hříšné chtíče, tedy cizoložnice, smilnice a konkubíny velkých.“ Nyní, když známe „důvod“, proč bylo více čarodějnic než čarodějů a jaký druh žen čarodějnictví nejčastěji podléhal, můžeme se zaměřit na témata více kočičí. Tedy přesněji řečeno obecně zvířecí. Otázka X. Zda mohou čarodějnice působící kolem lidí je svým kouzelným uměním proměňovat do podob zvířat: Prohlašujeme zde pravdu o tom, zda a jak mohou čarodějnice proměňovat lidi ve zvířata. A tvrdí se, že to není možné, podle Episcopu: Kdokoliv věří, že je možné, aby byla nějaká bytost změněna k lepšímu nebo k horšímu anebo byla proměněna do jiného tvaru či podoby, s výjimkou Stvořitele, jenž učinil všechny věci, je bez pochyby nevěřící a horší než pohan. A k tomu citujeme tvrzení sv. Tomáše: Zda mohou ďáblové působit na tělesné smysly vidinami a šalbou. Zde za prvé tvrdí, že nemohou. Neboť tvar zvířete, které je vidět, musí někde být, nemůže existovat jen ve smyslech, protože smysl nevnímá žádný tvar, který nezískal ze skutečné věcia zde žádné skutečné zvíře není, a uvádí autoritu Kánonu. A opět, co se zdá být, nemůže být doopravdy, jako v případě ženy, která se zdála být zvířetem, neboť dva hmotné tvary nemohou sestávat v jedné a téže chvíli ze stejné látky. Proto když tvar zvířete, které se zdá být, nemůže nikde existovat, nemůže ani v oku pozorovatele existovat žádná vidina nebo šalba, neboť zrak musí mít nějaký objekt, na nějž se zaměřuje. A když se dále tvrdí, že onen tvar existuje v okolním ovzduší, není to možné, jednak proto, že ovzduší není schopo brát na sebe nějakou podobu či tvar, jednak proto, že vzduch kolem osoby není nikdy stálý a ani vzhledem ke své těkavé podstatě stálý být nemůže, zvláště když se s ním hýbe. A opět, protože v takovém případě by onu proměnu mohl vidět každý, ale tomu tak není, protože nakonec se zdá, že ďáblové nejsou schopni zmást zrak svatých mužů. 13

Dále, smysl zraku nebo schopnost vidět, je pasivní schopnost, a každá pasivní schopnost se uvádí v pohyb tím aktivním činitelem, který jí odpovídá Nyní aktivní činitel odpovídající zrak je dvojí: jeden je původcem onoho pohybu, čili je to objekt, druhý je jeho nositelem, čili prostředník. Zdánlivý tvar se však nemůže stát objektem smyslu, ani nemůže být prostředníkem, kterým se objekt přenáší. Za prvé, nemůže být objektem vnímání, protože není možné ho nijak uchopit, jak bylo ukázáno v předchozím tvrzení, protože neexistuje v tom, co vnímání z objektu získávají, není ani ve skutečném objektu, ani ve vzduchu ani v nosném prostředníku, jak bylo pojednáno výše ve třetím tvrzení. Dále, jestliže ďábel hýbe vnitřním vědomím, činí tak buď tím, že se promítne do rozpoznávající schopnosti, nebo ji změní. Ale nečiní tak tím, že by se tam sám promítal, protože to by na sebe musel přijmout tělo a dokonce ani tak by nemohl proniknout do vnitřního orgánu představivosti, neboť dvě těla nemohou být zároveň v téže chvíli na tomtéž místě, anebo by musel přijmout nějaké přízračné tělo, a to je rovněž nemožné, protože žádný přízrak neexistuje bez podstaty. Podobně to není možné učinit změnou vnímání. Neboť by je musel změnit buď záměnou, čehož se nezdá být schopen, protože všechny záměny jsou způsobovány aktivními činiteli, kterých se ďáblům nedostává, anebo by je změnil proměnou nebo pohybem, a to se rovněž nezdá být proveditelné, a to se ze dvou důvodů. Za prvé proto že nelze způsobit proměnu ani zapůsobit na orgán bez pocitu bolesti. Za druhé, protože v tom případě by ďábel zjevoval pouze věci známého tvaru, avšak Ajugustinus praví, že vytváří i věci tohoto druhu, tedy jak známé tak neznámé. Proto se zdá, že ďáblové nemohou žádným způsobem zmást představivost nebo vnímání člověk. Ďábel může zmást lidskou fantazii tak, že člověk skutečně vypadá jako zvíře. Ďábel může, tím, že pohne vnitřním vnímáním a šťávami těla, uskutečnit změny v činech a schopnostech, tělesných, myšlenkových a citových, stejně jako Vikulka, CZ

ČARODĚJNÉ KOČKY působením prostřednictvím kteréhokoliv tělesného orgánu. Zjevná podoba zvířetře existuje pouze ve vnitřním vnímání, silou představivosti ji vidí nějakým způsobem jako vnější objekt. A ďábel má dva způsoby, jak dosáhnout takového výsledku. Jeden způsob je ten, že můžeme říct, že podoby zvířat, které jsou uloženy v pokladnici představivosti, přecházejí činností ďábla do orgánů vnitřního vnímání, a to tím způsobem, jako se to stává ve snu, jako bylo prohlášeno výše. A tak, když tyto tvary zapůsobí na orgány vnějšího vnímání, jako je zrak, zdá se, jako by tam byly přítomny jako vnější objekt a že by bylo možné se jich skutečně dotknout. Druhý způsob vychází ze změny ve vnitřních orgánech vnímání, kterými je maten úsudek, jak je ukázáno v případě toho, jehož chuť je tak pokažena, že všechno sladké se mu zdá být hořké, a to není příliš odlišné od prvního způsobu. Dále, dokonce i člověk může tohotodosáhnout siloujistých přírodních věcí, jako když se ve výparech Dvě čarodějnice s kočkou jistého kouře zdá, že trámy Jacob de Gheyn II.; dřevor yt domu jsou hadi, a nacházíme Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence mnoho dalších jiných takových příkladů, jak bylo řečeno výše.“ Čtenář si zde musí povšimnout dvou Tolik výtah z teoretického výkladu. hlavních věcí. Za prvé, pokud jde o slova být V knize se nachází rovněž množství odkazů na udělán a za druhé pokud jde o slova být biblické texty, jako důkazy pravdivosti proměněn do jiné podoby. A pokud jde o to uváděných tvrzení. A Kladivo jde ještě dál, první, odpovídá se, že být udělán je možné uvádí ve druhé části, kapitole osmé, jakými chápat dvěma způsoby, jmenovitě ve konkrétními způsoby se člověk může do významu být stvořen anebo ve smyslu podoby zvířete proměnit. přirozeného zhotovení čehokoliv. Nyní „Kánon praví: Kdokoliv věří, že nějaká v prvním významu to přináleží pouze Bohu, bytost může být udělána nebo může být jak je dobře známo, který má ve své změněna k lepšímu nebo k horšímu anebo nekončené moci, že může z ničeho udělat může být proměněna do nějakého tvaru či něco. podoby jinak než Stvořitelem samotný, který Avšak v druhém významu je zde třeba udělal vše, je bez jakékoliv pochyby nevěřící. stanovit rozdíl mezi bytostmi, neboť jsou http://vikulka.ic.cz/

14

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ dokonalé bytosti, jako člověk, osel atd. A jiné jsou nedokonalé, jako hadi, žáby, myši atd., protože mohou být často stvořeny z hnití. Nyní Kánon zjevně hovoří pouze o tom prvním druhu, ne o druhém, neboť v případě druhého to může být dokázáno z toho, co praví Albert (in libre de animalibus), když se ptá, zda mohou ďáblové stvořit opravdová zvířata, odpovídá, že ano, ale s tím rozdílem, že tak nemohou učinit v okamžiku jako Bůh, ale nějakým hnutím, jakkoliv náhlým, jak je ukázáno v případě kouzelníků. Za druhé je řečeno, že nemohou proměnit žádnou bytost. Můžete říct, že proměna je dvojího druhu, podstatná a světská, a že ta světská je opět dvojí, spočívající buď v přirozené podobě náležející věci, která je viděna, anebo v podobě, která nenáleží k věcu, která je viděna, ale existuje pouze v orgánech a vnímáí toho, kdo ji vidí. Kánon hovoří o té první a zvláště o formulní a skutečné proměně, kdy je jedna podstata proměněna v druhou a tento druh proměny může učnit pouze Bůh, který je Stvořitelem takových skutečných podstat. A mluví se také o druhé proměně, i když ďábel může působit tak, že nakolik k tomu má boží svolení, způsobí jisté nemoci a vyvolává různá zjevení ve světském těle. Jako když se tvář zdá být postižena malomocenstvím a nějaké takové věci. Avšak správně řečeno, to nejsou ty záležitosti, o které jde v této otázce, ale zjevení a klamy, podle nichž se věci zdají být proměněny do jiné podoby a říkáme, že slova Kánonu nemohou vyloučit takové proměny, neboť jejich existence je dokázána autoritou, rozumeme a zkušeností, jmenovitě jistými zkušenostmi o nichž se zmiňuje Augustinus, a tvrzeními, která je vysvětlují. Neboť mezi ostatními kouzelnými proměnami se zmiňuje o tom, že velmi známí kouzelnice Kirké proměnila Odysseovy druhy ve zvířata a že jisté manželky hostinských proměnily své hosty v nákladní zvířata. Rovněž se zmiňuje o tom, jak Diomédovi druzi byli proměněni v ptáky a dlouho poletovali kolem Diomédova chrámu, a že šlechtic vypráví ze zkušeností to, že jeho otec byl proměněn v nákladního koně a spolu s jinými zvířaty nosil obilí. 15

Nyní, v tom prvním případě, když druhové Odysseovy byli proměněni ve zvířata, bylo to pouze zdání nebo zrakový klam, neboť podoby zvířat byly vyňaty z úložiště nebo obrazové paměti a vtisknuty do schopnosti představivosti. A tak byla vyvolána imaginární představa a prostřednictvím silného tlaku na ostatní smysly a orgány se divák domníval, že vidí zvířata tak, jak jsme to již vysvětlili v předchozí kapitole. Ale jak mohou být takové věci učiněny ďáblovou silou bez jakékoliv újmy, to dokážeme později. Když ale byli v tom druhém případě hosté manželkami hostinských proměněni v nákladní zvířata a když si šlechticův otec myslel, že je nákladním koněm a nosí obilí, je třeba poznamenat, že v těchto případech to byly tři klamy. Za prvé, že těm lidem se díky klamu zdálo, že se proměnili v nákladní zvířata a že tato proměna byla způsobena tak, jak jsme řekli. Za druhé, že ďáblové neviditelně nadzdvihovali ty náklady, když byly příliš těžké, než aby bylo možné je unést. Za třetí, že ti, kteří se ostatním zdáli být proměněni do jiné podoby se i sami sobě zdáli být proměněni do zvířat, jak se to stalo Nabuchodonozorovi, který po sedm let žil tak, že jedl seno jako vůl. A pokud jde o Diomédovy druhy, kteří byli proměněni v ptáky a létali kolem jeho chrámu, je třeba říct, že tento Diomédés byl jedním z Řeků, kteří odešli obléht Tróju, a když si přál vrátit se domů, byl se svými druhy vržen do moře a potom, podle vnuknutí nějakého boha, mu byl postaven chrám, takže mohl být počítán mezi bohy, a po dlouhou dobu, aby se tento omyl udržel při životě, ďáblové v podobě ptáků létali kolem místo jeho druhů. Proto tato pověra byla jedním z klamů, o nichž jsme mluvili, neboť nebyla způsobena vtištěním myšlenkových obrazů do schopnosti představivosti, ale jejich poletováním před zraky lidí v přejatých tělech ptáků. Ale když stojí otázka, zda ďáblové mohou zmást přihlížející výše zmíněným způsobem práce a s myšlenkovými obrazy a ne přijmutím vzdušných těl v podobě létajících ptáků, odpověď je ta, že to mohou takto udělat.“ Malleus Maleficarum hned v následující kapitole zevrubně a sofistikovaně Vikulka, CZ

ČARODĚJNÉ KOČKY

Tři čarodějnice Zdroj: Flickr; autor lisby1

popisuje, jak se může ďábel dostat do hlavy člověka a jeho vědomí, aniž by se dotyčný povšiml, že se mu děje nějaká újma. V jiné kapitole zase zjistíme, že ďábel může ovlivnit vědomí i správných křesťanů, snad jen s výjimkou svatých mužů. Samozřejmě nechybí postupy, jak z čarodějnic vynutit přiznání, jak vést výslechy, torturu (mučení), jak psát rozsudky, a tak dále a tak dále. Prostě a jednoduše, na všechno byla odpověď, vše bylo vysvětleno, o ničem nebylo možno pochybovat. Jenom pro úplnost, v textech se několikrát vyskytuje pojem Kánon. Slovo kánon pochází z řečtiny a dalo by se přeložit jako norma, pravidlo či měřítko. Zjednodušeně řečeno je kánon soubor jakýchsi morálních a náboženských pravidel, něco jako dnešní zákoníky. Teď, když víme, proč měla inkvizice takovou moc, proč bylo více čarodějnic než čarodějů a proč jim byly přiřazovány kočky, http://vikulka.ic.cz/

když víme, jak se ďábel a čarodějnice proměňovaly v kočky a jiná zvířata, zaměříme se na následky. Jakýsi učenec, právník a jurista jménem Kessner posbíral záznamy o většině čarodějnických procesů. Z nich zjistil, že ďábel se objevil 60x jako kavalír, 215x jako kozel a více než 900x (!) jako černá kočka. Roku 1647 byla odsouzena k smrti uškrcením (kupodivu výjimečně ne upálením) za čarodějnictví Rebecca Walther ze švýcarského města Neuchatel. Čarodějného skutku se dopustila tím, že uhranula sousedova psa, psa, který do doby, než přišel do styku s Rebeccou, tahal svému paníčkovi vůz s nejrůznějšími náklady. Díky ověřeným svědkům bylo doloženo, že stačil jediný pohled Rebeccy a pes padl mrtvý k zemi. Z téhož města pocházela další čarodějnice jménem Perronon Méguin. Ta byla odsouzena za to, že zabila sousedovu kočku, když jí pomazala jedovatou mastí. 16

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Roku 1662 byla upálena Isobel Gowdie, skotská čarodějnice – zlodějka. Údajně se často proměňovala v kočku a v podobě kočičí pobíhala po nocích po vesnici a kradla z obydlí dalších sedláků všechno, co ukrást šlo. Podle inkvizičního spisu byla Isobel Gowdie dokonce už předtím dvakrát chycena, omylem, v podobě zajíce. Když šlo do tuhého, proměnila se zpět v člověka a ulovení se vyhla. Roku 1652 byla oběšena Joan Peterson z londýnské čtvrti Wapping. Čarodějnictví se dopustila tím, že v podobě černé kočky roznesla mezi sousedy mor. Obdobně tak byly odsouzeny k trestu smrti Janet Wishart a Alice Kyteler. Nejlepším paradoxem je skutečnost, že morové epidemie zpravidla propukaly v místech, kde bylo minimum koček. Mor byl totiž většinou roznášen hlodavci. Za čarodějnictví byly odsouzeny i Margaret Gilbert a Margaret Olson. Ty měly dohnat k sebevraždě kameníka jménem Montgomery, který žil v Caithness na severovýchodě Velké Británie tak, že mu do domu nasadily spousty koček, které nebylo možno ani vyhnat, ani zabít, ani se jich jakkoliv jinak zbavit. Velké množství koček vedlo k tomu, že Montgomery brzy neměl co jíst, nemohl spát, nemohl pracovat, přišel o možnost získat jakékoliv zákazníky. Z východošvýcarského města Grandcour pocházela čarodějnice Elizabeth Blanche, která se během vyšetřování přiznala mimo jiné k tomu, že si pomazávala tělo černou mastí, aby se mohla proměnit do podoby černé kočky a mohla se pod rouškou noci nepozorovaně odebírat na místa, kde se konaly sabaty. Všechny procesy měly jednu věc společnou. Pokud byly u čarodějnic nalezeny kočky, byly usmrceny – v drtivé většině případů upáleny – spolu se svou majitelkou, neboť se předpokládalo, že to jsou ty kočky, které ďábel používá pro spojení s čarodějnicemi. V jednom z procesů ze 17. století mělo být takto najednou upáleno s čarodějnicí rovnou čtrnáct nevinných koček! Záznamy o jednom z neobvyklých čarodějnických procesů, v němž figurovala černá kočka jménem Rutterkin, se nacházejí v jakési kostelní kronice s názvem Churche Boke of Bottesford. Záznam sám uvádí mnohé 17

kuriózní detaily případu. Šlo tehdy o čarodějnici jménem Joan Flower, která nenáviděla vévodu z Rutlandu a jeho vznešenou paní, ženu tak laskavou, dobrou a krásnou, že požívala úcty mezi bohatými i chudými, přáteli, služebnictvem i poddanými. Joan dobře věděla, že největší utrpení lze matce způsobit přes její děti. Vévodkyně z Rutlandu měla dva syny. Joan si nejdříve opatřila rukavici, která patřila staršímu synovi. Rukavici doma vařila ve vodě, propichovala jí hřebíky a nakonec jí třela o hřbet své černé kočky jménem Rutterkin. Tímto čarováním měla zapříčinit, že starší vévodkynin syn, Henry, Lord Ross, onemocněl divnými bolestmi, které ho soužily stále více a více, až nakonec zemřel. Čarodějnice pak své síly zaměřila na mladšího z bratrů, Francise. Ten měl po svém zemřelém bratru samozřejmě získat vysoké postavení a aktuálně byl i jediným dědicem celého majetku. Francise měla Joan uhranout prostřednictvím pohledu Rutterkina. I Francis onemocněl, měl nesnesitelné bolesti, až nakonec skonal v náruči své matky. Ale nenávist k vévodkyni dovedla Joan až do konce. Opatřila si peří z peřin, v nichž spala vévodkyně. To peří si pak doma sypala po těle a třela je o břicho Rutterkina, čímž zařídila, aby se vévodkyni už nikdy v budoucnu nemohl narodit živý potomek. Peří i rukavici měla Joan opatřit její dcera jménem Margaret. Margaret sloužila na zámku a svojí paní nenáviděla stejně jako její matka. Dokonce jí i pomáhala s čarováním. Když se na to všechno přišlo, byla souzena celá Flowerovic rodina. Margaret i její mladší sestra Phillis Flower se během soudních procesů přiznaly a podrobně o všech svých skutcích svědčily. Vypovídaly i proti své matce Joan, doufaly, že si tím zajistí odpuštění a soud je nechá naživu. Nenechal. Obě dívky byly odsouzeny k smrti oběšením a v roce 1618 byly skutečně oběšeny. Sama Joan však byla zapřísáhlá hříšnice a zostuzovačka svatých. Trvala stále na své nevinně, dokonce i tváří v tvář obviněním, které proti ní vznášely její dcery. I ve vězení se opakovaně odmítala přiznat, zapřísahala se, ať jí chléb raději zadusí, jestli se někdy dopustila čarodějnictví. V tom okamžiku, podle kroniky, jí chléb v krku, jako by byl živý, uvízl a začal jí pomalu dusit, až jí nakonec úplně udusil. Přihlížející se neodvážili Vikulka, CZ

ČARODĚJNÉ KOČKY zasáhnout, protože se domnívali, že jde o Boží trest. Dodnes se nachází ve farním kostele v Bottesfordu nádherně zdobená hrobka hraběte a hraběnky z Rutlandu. Na náhrobním kameni se jim u nohou krčí dva malí chlapci, jejich synové. Co se ale stalo s kočkou Rutterkinem se neví, nikdo ji už nikdy neviděl a nezmiňuje se o tom ani kronika. Kočky hrály významnou roli i v dalším z mnoha případů. Tentokrát šlo o uhranutí dětí ze švédského města Mohra. Stalo se to roku 1669. Přes tri sta chlapců a dívek ve věku od šesti do šestnácti let bylo svedeno kouzly a mámením k návštěvám nočních čarodějnických schůzek, kde se děti měly hlásit do řad vyznavačů Ďábla. Mnoho z těchto dětí pak v průběhu procesů přiznávalo i na tehdejší poměry až neuvěřitelné věci. K takovým věcem patřilo třeba to, že Ďábel měl z dětí dělat malé kočky, které mu sloužily jako zloději a dopravci potravin. V podobě koček měly tyto děti krást máslo, sýry, mléko, slaninu a všechno to měly nosit namísto zvané Blockula, aby si tu sám Satan pochutnával. Výsledkem procesů s dětmi z Mohry bylo patnáct dětí odsouzených k trestu smrti. Dalších třicet šest z nich bylo vyobcováno z církve (což tehdy de facto znamenalo konec s jakýmikoliv nadějemi na jakýs takýs dobrý život, kdo nebyl v církvi, nemohl studovat, nemohl se učit řemeslům, nabývat majetek mohl jen ve velmi omezené míře, apod.) a desítky dalších dětí byly potrestány jinými tresty různé závažnosti. O čarodějnických procesech s dětmi z Mohry se dokonce zajímali i za hranicemi Švédska, taková to byla aféra. O postoji Švédů k celé věci leccos vypoví vyřeízení žádosti vévody Holštýnského, který se snažil získat co nejvíc detailů, aby je mohl případně využít na svém panství, ale švédské církevní úřady vévodu odmítly a celou věc pečlivě založili, aby upadla v zapomnění. Z pohledu českého nás bude určitě zajímat, zda kočky hrály nějakou úlohu i v čarodějnických procesech, které se odehrávaly v letech 1678 – 1692 na Šumpersku. Odpověď je jednoduchá, neměly. Pokud v tom bylo nějaké zvíře namočené, tak nevinná kravka, která kvůli nedostatku jídla nedojila. Její majitelka dostala radu, aby jí na kousku chleba podala posvěcenou hostii, proto poprosila místní žebračku, aby jí hostii http://vikulka.ic.cz/

opatřila. Žebračku však chytili, vyslechli, a když se podřekla a vlastně v žertu označila ženu, která majitelce krávy radila, za čarodějnici, roztočil se kolotoč inkvizičních procesů, značně živený inkvizitorem samotným Bobligem z Edelstadtu, kterému ani tak nešlo o čarodějnictví, jako spíš o majetek. Čarodějických procesů se od 14. do 17. století odehrály desetitisíce. Z kočičího hlediska je ale jeden přeci jen výjimečný. Dne 19. června 1566 se narodil Jakub I. Stuart. Ten se stal významným díky tomu, že od 24. července 1567 seděl na Skotském trůnu. Ne, skutečně to není překlep, funkčním králem byl od jednoho roku, hned po smrti své matky Marie Stuartovny. Samozřejmě, že v králově ranném mládí, až do roku 1578 kdy mu bylo dvanáct, za něho rozhodovali regenti. Jako král skotský je označován pořadovou číslovkou VI. Prvním Jakubem byl na anglickém trůně, na který usedl 24. března 1603. Doposud vládnoucí Tudorovce (poslední z rodu Tudorovců vládla královna Alžběta I.) vystřídali Stuartovci. A jen tak mimochodem, král Jakub I. byl současníkem Williama Shakespeara či Sira Francise Bacona. Sám byl rovněž literárně činný, napsal například Daemonologie, True Law of Free Monarchies, či Basilikon Doron. Králova osobnost se jeví jako dosti rozporuplná. Snažil se sice být dobrým králem, ale měl i své vrtochy. Miloval lov, a pokud mu bylo znemožněno se ho účastnit, byl mrzutý. Když nějaké zvíře na lovu skolil, pomazal jeho krví všechny členy své lovecké skupiny. Měl rád kohoutí zápasy, souboje býků a medvědů. Choval exotická zvířata jako lvy, krokodýly, antilopy, velbloudy. Čas od času se u něj projevily i homosexuální choutky, ale přes to byl ženat a se svou ženou měl celkem tři děti: Jindřicha, který zemřel v 18 letech na břišní tyfus, Alžbětu (1596 – 1662), která se stala českou královnou po boku Fridricha Falckého, a Karla, který po Jakubovi usedl na anglický trůn. Právě Jakubovy manželky, Anny Dánské, se týká i příhoda s kočkami. Král Jakub I. Stuart si Annu Dánskou vybral coby čtrnáctiletou dívku jako svou manželku. Na dálku dojednal sňatek s jejím otcem, dánským králem Frederikem II. a poté, co byla dohoda uzavřena, vyslal Jakub ze Skotska flotilu, která měla budoucí anglickou královnu dopravit 18

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Stuart už nechtěl nechat nic náhodě, a tak za svou budoucí královnou vyrazil osobně. Svatební obřad se odehrál v biskupském paláci v Oslu dne 23. listopadu 1589 a hned potom se novomanželé vydali na cestu do Anglie. Bůh ví, jak se na to přišlo, ale přišlo se na to. Bouři, která zahnala loď s královnou k Norským fjordům a nedovolila jí bezpečně doplout do Skotka, měl mít na svědomí Dr. John Fian, alias Cunninghame. Byl to skotský učenec a čaroděj. Učil v Prestonpans v East Lothian a spolu se svojí (pravděpodobně) studentskou Agnes Sampson byli obviněni z toho, že vyvolali bouři, která málem potopila loď s královnou Annou Dánskou. Proces s těmito čaroději vešel do dějin pod názvem Čarodějnické procesy z North Berwick. Po klasickém šetření – tedy několika stupňovém mučení – se oba přiznali. Dne 16. prosince 1591 byli upáleni v Castlehill v Edinburghu. Odpor ke kočkám, šířený ze strany církve mezi Jakub I. Stuart, král Anglický a Skotský; portrét od Daniela běžné obyvatelstvo Evropy, byl Mytense živen, kde se jen dalo. Jedním Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence z největších demagogů v tomto směru byl dominikán Vincent bezpečně do jejího nového domova. Jenomže z Beauvais (1190 – 1264). Ten napsal obří cestou se stala taková zvláštní, věc, kterou encyklopedii Speculum Naturale, dílo o třeceti popsiuje i jeden ze soudobých pamfletů: dvou knihách, v němž mimo jiné popisuje i "Againe it is confessed that the said historii přírody – a tedy i koček. Co se v ní píše christened cat was the cause that the Kings o kočkách nevím, kniha je v latině. Ale nic Majestie's shippe had a contrarie wind to the dobrého to nebude. O Vincentu z Beauvais se rest of the shippes in his companie, for when traduje, že s oblibou a týměř výlučně ďábla the rest of the shippes had a fair and good přirovnával ke kočce. Kočka byla pro něj winde, then was the winde contrarie and ztělesnění všeho zla na zemi. Lidé, ovlivnění altogether against his Majestie." jeho kázáními, ani nemohli uvažovat o tom, že Kvůli dvěma pokřtěným kočkám se se byť na chvilku jenom zamysleli nad tím, zda stalo, že loď, která vezla královnu, byla v bouři je to všechno pravda, zda kočičí chování zahnána k norským břehům, zatímco ostatní nemání jiná, reálnější vysvětlení. lodě z flotily dopluly bezpečně do Skotska. K tomu všemu se začaly objevovat Skutečně se tomu tak stalo, loď s královnou se nejrůznější pověry. Obecně známé v českých v bouři ztratila, ale nakonec se bezpečně končinách je rčení, že komu přeběhne přes dostala do norského přístavu Leith. Jakub I. 19

Vikulka, CZ

ČARODĚJNÉ KOČKY cestu černá kočka, toho čeká nějaké neštěstí. Toto rčení je třeba v latinskoamerických zemích natolik silné, že většina obyvatel, kterým se toto stane, se raději vrátí zpět domů a vyjdou na svou cestu znovu. Francouzští sedlácí ale například věřili, že když vezou ve voze kočku a zafouká zezadu vítr, tak že ofoukne kočičí kožich, dofoukne jakousi auru z něj až k zapřaženému koni a ten se hned unaví. Paradoxní je, že ti samí sedláci zároveň věřili, že když má jezdec na sobě kus oděvu z kočičí kůže, tak kůň utáhne dvojnásobek váhy nákladu, než jindy. V Anglii se zase například věřilo, že když se staví komín, je potřeba do něj zazdít a zaživa upálit kočku. Prý to přinese štěstí a klid do domácnosti, která bude v domě hospodařit. Paradoxně právě v Anglii se ale také věřilo, že černé kočky nosí štěstí, tak se v tom vyznejte. V květnu narozené kočky měly mít moc přitahovat do domu hady. Lidé je proto vyhazovali a nikdo se jich neujal. O dívkách, které měly kočky rády, se říkalo, že se nikdy nevdají a zůstanou starými pannami. Z pozdější doby (zhruba z přelomu 16. a 17. století) pochází další pověra, podle níž se kočky nikdy nesměly nechat o samotě s mrtvým tělem, protože jinak by z mrtvého udělaly upíra. Kde se tyto pověry vzaly, nebo od kdy se tradují, se samozřejmě neví, od toho jsou to pověry. Všechny ty pověry o magických a čarodějných silách kočkek vedly soudobé rádobylékaře k jejich využití pro léčení nemocných. Zaručeným lékem na epilepsii byly tři kapky krve z podocasní žíly, užití orální. Slepota se léčila práškem rozpuštěným ve vodě nebo oleji, který se měl třikrát denně roztírat na očích. Prášek samozřejmě nebyl z nikoho jiného, než z upálené černé kočky. Tyhle léčebné postupy vydržely poměrně dlouho, ještě na počátku 18. století se běžně v lékárnách prodával Axungia cati sylvestris, lék z koček na absces, revmatismus či ankylózu (ztuhlost). Není divu, že mezi lidmi začaly o kočkách kolovat i nesmyslné pověsti. Jean Bodin ve své knize Demonomanie des Sorciers takových pověstí zmiňuje hned několik. Z Vernonu (bohužel se mi nepodařilo zjistit z kterého, protože ve Francii jsou města s tímto názvem hned dvě) pochází pověst, podle níž se v lesích nedaleko scházely http://vikulka.ic.cz/

pravidelně čarodějnice. Nescházely se tam však jenom párkrát do roka, byly tam vlastně pořád. Několik místních obyvatel na to doplatilo, když se těmito lesy vracely pozdě večer nebo v noci domů. Po Vernonu se začal šířit strach a lidé se místu čarodějnického řádění začali zdaleka vyhýbat. Až jednou se takhle vracelo několik mladíků už v noci z práce v jiném městě. Aby si zkrátili dalekou cestu domů, vydali se riskantní cestou přes čarodějnický les. Uprostřed lesa se na mladíky však vyřítily spousty koček a strhla se obrovská bitva. Pověst je ve směru následků dosti přesná: na kočičí straně jeden mrtvý, devět těžce zraněných, nespočet zraněných lehce. Na lidské straně bez mrtvých, nicméně všichni mladíci utrpěli těžká sečná zranění od kočičích drápů. Mladíci se dostali do vesnice až k ránu a ve vesnici zjistili, že během noci zemřela jedna z místních žen, devět jich mělo vážná zranění odpovídající přesně takovým, jaké mělo oněch devět těžce zraněných koček a všechny zbylé ženy měly alespoň nějaký ten škrábanec, či modřinu. V Kolíně nad Rýnem žil kdysi jeden pekař. Ten měl mladou a krásnou ženu. Jak už to tak ale bývá, mládí hledá mládí a tak se pekařova manželka zamilovala do učně. Ten její city neopětoval a tak žena učně zaklela. Bohužel se už neuvádí jak. Jenomže se na to na všechno přišlo, žena byla obviněna z čarodějnictví a rozběhl se s ní inkviziční proces. Jenomže pekařova žena se chovala tak, jako by se jí to všechno vlastně netýkalo, neměla strach, odmítala se dát na pokání… Dokonce se vysmála do tváře soudci, který jí soudil a katu, který měl vykonat odsuzující rozsudek smrti. I na hranici se rouhala, vysmála se knězi, který jí přišel udělit poslední pomazání. Hranice vzplála, žena se dál smála. Z dřeva stoupal dým, který najednou zhoustl tak, že na ženu už nebylo vidět. Vtom její smích ustal, z hořící hranice vyskočila černá kočka a rychle utekla. Překvapení přihlížející se ani nezmohli na to, aby kočku chytili. Když hranice dohořela, nenašel kat žádné zbytky ohořelého těla. Pekařovu ženu ani tu černou kočku už nikdo nikdy neviděl. Trochu nejasnou úlohu El Gato Moro, Maurská kočka. Ta se objevuje při úplňku na citadele ve španělském Toledu. Zmiňuje se o ní hned několik zbožných lidí, zbožných proto, 20

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ že se kočka zjevuje zásadně tomu, kdo se modlí. Těžko říct, jestli je i ona představitelem ďábla, když se zjevuje zásadně jen věrným křesťanům, informací o ní je nedostatek. Ve druhé polovině 12. století žil v Lyonu muž jménem Valdes. O tom, kdo to byl, se nejrůznější literární záznamy dosti rozcházejí. Nejpravděpodobnější variantou je, že byl synem bohatého lyonského měšťana, který se pro svou víru majetku vzdal. Údajně si měl nechat přeložit Bibli do galštiny a sám začít kázat. Jenomže k tomu neměl potřebné svolení církve. Jako vyšetřovatel celého případu byl zvolen inkvizitor Bernard Guy. Ten zjistil, že některé myšlenky šířené Valdesem jsou kacířské. Tak byl Valdes roku 1179 pozván na lateránský koncil do Říma. Jestli přijel, nebo ne, nevíme. Faktem je, že z jeho myšlenek vycházela celá řada dalších jeho následovníků. Asi nejkacířštější musela pro tehdejší církev být ta myšlenka, že kázat mohou i ženy. Valdesiánství, jak byl nazván myšlenkový směr po svém zakladateli, bylo označeno jako učení kacířské, později dokonce za čarodějnictví a bylo tvrdě potíráno. Mimochodem, víceméně shodný historický vývoj mělo u nás husitství, pouze s tím rozdílem, že husité několikrát vyzráli i na vojska pochodující českými končinami pod vlajkou křižáckých výprav. Valdenští se přeci jen na tak mohutný odpor nezmohli. Tolik tedy skutečných faktů. Podle legend měl Valdes jednu zvláštní moc. Vždycky když byl v úzkých dokázal si na pomoc přivolat démonického kocoura, díky němuž se mu podařilo utéct. Nedaleko Paříže leželo město Boulogne-Bilancourt. Dnes tvoří s Paříží souměstí a až sem vede třeba i jedna z tras metra. Kdysi se tu měl ale odhrát prapodivný příběh. Místní žena si vařila k večeři omeletu. V rohu kuchyně se černý kocour. Dlouho seděl tiše a bez hnutí a ženu při vaření jenom pozoroval. Když se ale začala omeleta z jedné strany už trošku připalovat, řekl kocour ženě lidským hlasem, aby jí obrátila. Žena se samozřejmě lekla a omeleta přistála kocourovi na hlavě. Kocour s popáleným obličejem samozřejmě ihned utekl. Druhý den šla žena na trh. Potkala muže, o němž se ve městě šířily fámy, že je čaroděj. A světe div se, muž měl popálený obličej! 21

Další legenda pochází z britského Northamptonshire. Žil tu kdysi dávno dřevorubec. Se svou ženou se usadil v chatrči v lese a každé ráno chodil kácet stromy, aby měl sám čím topit a aby měl i co prodat na trhu. Jednou si tak vzal do uzlíčku snídani a odešel do lesa. Když přišel na místo výkonu svého povolání, rozbalil šátek a snídani si pěkně po lesnicku prostřel na pařezu. Vtom se objevila kočka a snídani mu ukradla a utekla. To se opakovalo celou řadu dní, rozzuřený hladový dřevorubec se mnohokrát pokusil kočku chytit, ale ta mu vždycky utekla. Až jednou se na něj usmálo štěstí, sekl po kočce sekerou a uťal jí přední pravou packu. Kočka samozřejmě utekla. Když se pak dřevorubec vrátil večer domů, chtěl to všechno vypovědět své žene, ale zjistil, že ta leží v posteli a nemá pravou ruku. Pověstí dokládajících schopnosti některých žen se proměňovat v kočky a škodit okolí je celá řada a pocházejí z nejrůznějších zemí. O kočkách spoejných s temnými silami existuje celá řada pověstí i Čech. Třeba ta o Kočičím bále se vztahuje k hradu Helfenburku: „Žil kdysi v Předslavicích dudák Jíra. Po celém kraji platil za nejlepšího dudáka. Jednou se takhle vracel ze zábavy v Kojčíně pod Helfenburkem, když tu u cesty uviděl sedět malé opuštěné černé kotě. Kotě se k Jírovi rozběhlo, hned jak ho uvidělo, začalo se k němu lísat a tak Jíra neodolal a nebohé kotě si odnesl s sebou domů. Brzy se Jíra i kocourek spřátelili tak, že kocourek získal své místo i v Jírově posteli. Zato Jírova hospodyně kocoura vystát nemohla, vyháněla ho odkud jen mohla, neudělala mu nic dobrého. Uběhlo několik měsíc, z kotěte se stal pěkný statný mladý kocour. Končily žně a Jíra se teď na cestách zdržoval i několik dnů. Chodil od vesnice k vesnici, od zábavy k zábavě a vyhrával. Kocourkovi se doma samozřejmě stýskalo, byl tu sám, jen s hospodyní, která mu neudělala nic dobrého. Jednou ho vyhnala z chalupy a už ho nechtěla pustit dovnitř. Kocour se pak toulal po okolí. Doba posvícení skončila a Jírovi se už tak nedařilo. Během žní si hraním vydělal nějaké peníze, ale teď už lidé tak štědří nebyli. Jíra se tedy rozhodl, že se vrátí domů. Aby si zkrátil cestu, vzal to stezkou přímo pod hradem Helfenburkem. Už se stmívalo, Jíra Vikulka, CZ

ČARODĚJNÉ KOČKY neviděl pořádně na cestu, jen silueta kdysi nádherného hradu se tyčila v šeru. Tu se před Jírou objevil neznámý muž. Byl celý v černém, na ramenou měl plášť a na hlavě široký klobouk. V ruce držel rudou lucernu. Jíra se nejdříve lekl, ale pak, když viděl, že před ním nestojí žádná příšera ale člověk, se zaradoval. Chtěl se k cizinci a hlavně k jeho světlu přidat, řekl: „Přicházíte jako na zavolanou, jdete-li stejnou cestou, pojďme spolu, alespoň si nezlámu nohy v té tmě.“ Cizinec vycítil rozladěnost, a tak se Jíry zeptal: „Copak vás tak rozladilo?“ „Darmo mluvit,“ odpověděl Jíra, „už to není, jak bývávalo, dnes lidé ani o dudáka nestojí. Jestli to tak půjde dál, budu muset začít dělat něco jiného, než jen hrát.“ „Snad nebude tak zle,“ řekl cizinec, „třeba by někdo rád zaplatil, kdyby mu někdo chtěl zahrát do tance.“ „Kdo?“ optal se Jíra. „Třeba já sám,“ odpověděl cizinec. „Když půjdete teď se mnou a zahrajete do tance mojí společnosti tady na hradě, štědře vám zaplatím.“ „Tak to rád půjdu,“ zaradoval se Jíra. „Tedy pojďme,“ pobídl cizinec Jíru. „Ale mám jednu podmínku, po celou dobu budete jenom hrát, nikoho se na nic neptejte, na nikoho nemluvte, nic neříkejte a do smrti pomlčte o tom, co teď uvidíte. Jinak vás potká velké neštěstí!“ Jíra se sice zarazil, co to asi může být za společnost, ale vidina tučného výdělku přeci jen zvítězila. Když přišli na hrad, ukázal cizinec Jírovi kam si má stoupnout. Jíra se připravil a spustil. Tu se hned na nádvoří seběhla smečka koček a všechny ty kočky začaly tančit jaké lidé. Jíra viděl jenom stíny, myslel si, že je to banda loupežníků. „Divná společnost“, pomyslel si Jíra v duchu, ale ovládl se a hrál. V tom se pár tanečníků k Jírovi přiblížil a ve svitu měsíce Jíra uviděl, že hraje kočkám! Úžasem přestal hrát a jenom civěl na to, co se před ním děje. Kočky si myslely, že Jíra chce svou odměnu a tak jedna po druhé k němu přistupovaly a házely mu do čepise zlaťáky. Začal hrát znovu a znovu dostal zaplaceno. A pak znovu a znovu. Jenom jediný kocour nidky nepřiběhl a nic Jírovi nezplatil. Stál vždycky opodál a http://vikulka.ic.cz/

pozoroval Jíru svítícíma zelenýma očima. V tom to Jírovi došlo, ty zelené oči zná, vždyť je to jeho kocour! On, pán, tu hraje kočkám! Do Jíry vjel vztek a na kocoura zavolal. V tom okamžiku zhaslo světlo, obloha potemněla tak, že nebylo na krok vidět. Jíra se zapotácel a pak… pak se probudil, bylo už ráno. Vzpomněl si, co se v noci stalo, hrábl do čepice, ale tam místo zlaťáků našel jenom kamení. Celý rozhněvaný se vrátil domů a hledal tam svého kocoura. Když ho našel, ve vzteku ho vyhnal.“ Pověst od Helfenburka je jenom dalším a jedním z obrovského množství dokladů o tom, že ldié kočkám křivdili. I obdoby helfenburské kočičí pověsti můžeme najít po celém světě. Sir Walter Scott ve své knize Demonology and Whitchcraft popsiuje klasičtější verzi, kde cestovatel (v zásadě libovolného původu) na své cestě už ve tmě narazí na opuštěné opatství (klášter, hřbitov, kapli) a v něm se to jen hemží kočkami. Ty vytáhnou z malého hrobu rakvičku, z které vyskočí kočka se zlatou korunou na hlavě – kočičí král. Fascitovaný pozorovatel se hrůzou nemůže hnout z místa a tak celou kočičí zábavu pozoruje. Podle nejrůznějších znamení pak v kočičím králi pozná tu kočku či kocoura, který se mu obvykle válí doma u krbu. Všechny ty pověsti a pověry, všechno to protikočičí kázání kněžích, vyústilo během let na mnoha místech až ke kočičímu holocaustu. V některých městech nebyla trpěna jediná kočka, jinde byly zabíjeny, objevily-li se na veřejném prostranství, v těch „civilizovanějších“ končinách byly kočky jen vyháněny od lidských obydlí. Lidé se ke kočkám začali chovat krutě, aniž by se o to kočky jakkoliv zasloužily. Několikrát do roka v noci jsou všechny síly země nakloněny magii. O Valpuržině noci byla řeč už na začátku, další takovou magickou nocí je noc Svatojánská, noc z 23. na 24. června. Výjimečná byla pro Kelty, Germány i Slovany a kvůli letnímu slunovratu byla výjimečnou i pro Křesťanskou církev. Nejdříve se sice tento pohanský zvyk církev snažila vykořenit a zrušit, leč nepovedlo se. Postup byl klasický, čeho se nelze zbavit, to musí mít základ v Bohu. Noc byla proto zasvěcena Svatému Janu Křtiteli. Už z pradávných 22

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ předkřesťanských dob pochází zvyk rozdělávat velké ohně. „Dún chat qui, dúne course bréve, monta au feu Sain Jean de Gréve“ Říklá se ve Francii, v Česku by se řeklo něco jako: „Kočka, která neutekla v ohni Sv. Jana se pekla“. Bohužel, je to tak. O Svatojánské noci ukončila v plamenech svůj život řada koček. Stovky, tisíce, zbytečně. Bylo dokonce považováno za součást vybraného chování, hodit každý rok do Svatojánského ohně několik koček. Kořeny měl mít takový zvyk pradávné, není tomu pravda. Kořeny házení koček do ohně pocházejí právě z doby, kdy církev začal pronásledovat čarodějnice. Lidé totiž předpokládali, že na Svatojánskou noc se všechny čarodějnice schází na svých obvyklých místech, cestují tam v různých formách, nejčastěji ve formě kočky. Kočka chycená venku 23. června byla logicky převtělená čarodějnice, cestující na sabat. Tu bylo nutno upálit. Nesmyslnost takových úvah podtrhuje smlouva z roku 1575, kterou uzavře Abbé Lebeuf s Lucasem Pommoreux. Podle smlouvy měl Pommoreux „dodávat po tři roky všechny kočky potřebné pro oheň na svátek Sv. Jana, jak je zvykem“. Dostal za to 200 sols Parisis (pařížských pencí). Jak mohly být všechny kočky chytané v průběhu roku čarodějnicemi? Možná i takhle uvažovat ještě malý Ludvík XIII. Ten prosil roku 1604 svého otce, krále Jiřího IV., aby životy všech těch koček ušetřil, aby jejich upalování zakázal. Neuspěl. A jak tak šlechtic vládl, měnil názory a degeneroval, na svojí snahu z dětství zapomněl. V pozdějších letech se i on sám podílel na svatojánském kočičím vraždění. V Picardii (území na severu Francie) se večer na Sv. Jana scházeli všichni sedláci ke slavnosti jménem Bihourdi. Každý takový večer sedláci zapálili louče a v průvodu procházeli slavnostně celou

vesnicí, až došli na náměstí. Tam už byla připravena velká hranice dřeva, kterou zapálili. Všichni pak kolem ohně zpívali a tancovali, a když nadešla správná chvíle, byl přinesen Bihourdi. Bihourdi byl jakýsi klacek, na který se přivázala kočka, strčila se do ohně a upekla. Na západě Belgie leží město krutě sužované válkami, zejména tou první světovou, Yper (holandsky Ieper). Do dějin asi nejvýrazněji vešlo ve spojení s bojovým plynem používaným právě za I. světové války, yperitem. Už v roce 1618 tu existovalo nařiízení, podle kterého se každoročně, každou Popeleční středu, z městské věže shazovaly kočky. Podle některých zdrojů se měla tato slavnost konat každou postní středu. Tou městskou věží nebyla věž radnice, ale vysoká zvonice paláce cechu oděvním – Lakenhallen. Tradice shazování koček má jak jinak kořeny ve víře, že kočky jsou ztělesněné zlo. Jiný výklad uvádí, že v Lakenhallen jako centru oděvnického cechu se skladovalo velké množství zásob všeho možného, od látek, přes nitě až po bavlnu. Nejen bavlna samozřejmě lákala nejrůznější hlodavce a na hlodavce platí kočky. Cechy si tedy každý rok měl opatřit kočky, které udrží zásoby nedotčené hlodavci. Jenomže na jaře se zásoby bavlny vyprodaly a kočky nebyly potřeba. Členové cechu, aby je nemuseli přes léto živit, je prostě vzali a vyhodili ze zvonice.

Sídlo textilního cechu v Ypres Zdroj: Wikipedia Commons; autor Tony Grist

23

Vikulka, CZ

ČARODĚJNÉ KOČKY Tento krutý zvyk se udržel minimálně do roku 1868. Kočky se v Ypres shazují ze zvonice dodnes. Naštěstí už jenom plyšové. Dnes se kočičí festival s oficiálním názvem Kattenstoet koná druhou neděli v květnu. I verze s plyšovými kočkami už má dlouhou tradici, kočičí festival se sice koná jednou za tři roky, ale v roce 2012 (konkrétně 13. května) se koná už 43. ročník. Matematicky tedy zjistíme, že první ročník se konal roku 1883. I obsah kočičího festivalu má zcela odlišnou podobu. Shazování koček ze zvonice Lakenhallen zůstalo, při každém festivalu je pod zvonicí chytají kočičí fanoušci z celého světa a taková vržení plyšová kočky z Ypres se považuje za dosti cennou trofej. Jenomže festival pokračuje mnoha dalšími akcemi, včetně velkého průvodu masek. Ten ukazuje a objasňuje nejrůznější úlohy koček v historii mnoha národů.

Věž sídla textilního cechu v Ypres během jednoho ze současn ých festi valů Kattenstoet Zdroj: Flickr; autor storem

Fot ografie z festi valu Kattestoet konaného těsně po 2. svět ové válce Zdroj: Wikipedia Commons; autor Cerile Deltom be


Festi val Kattenstoet Zdroj: Flickr; autor cedricdubois

24


Festi val Kattenstoet Zdroj: Wikipedia Commons; autor Zeisterre


25

Vikulka, CZ

ČARODĚJNÉ KOČKY

Festi val Kattenstoet Zdroj: Flickr; autor CupóCofi

Festi val Kattenstoet Zdroj: Flickr; autor CupóCofi

Festi val Kattenstoet Zdroj: Wikipedia Commons; autor Eigenwerk



26


Festi val Kattenstoet Zdroj: Flickr; autor R/DV/RS

27

Vikulka, CZ

ČARODĚJNÉ KOČKY

Festi val Kattenstoet Zdroj: Flickr; autor storem


28


Kočka s kardinálským kloboukem – častý způsob spojování vůdčích církevních představitelů s ďáblem freska z Johanneskapelle v rakouském městě Puergg Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence

Ale vraťme se zpět do středověku. Jdeli o nejrůznější formy působení bolesti a utrpení, neznala a nezná lidská vynalézavost mezí. A tak roku 1549 napadlo kohosi sestavit kočičí varhany. Kočičí varhany byly sestaveny k jednomu z divadelních představení pořádaných v Bruselu na počest krále Filipa II. Jak vypadaly, popisuje španěl Juan Cristóval, který byl tehdy hostem u královského dvora. Varhany byly přiveženy na voze. Namísto píšťal, tam v klecích sedělo dvacet koček od sebe oddělených. Klece byly malé, takže kočky tam musely ležet a nemohly se hýbat. Jejich ocasy byly provazy spojené s klávesami varhan. Když se klávesa stiskla, zatahala kočku za ocas tak, že ta bolesní vyjekla. A každá kočka měla jiný hlas. Bohužel, kočičí varhany z Bruselu nebyly poslední hudební mučící kočičí nástroj. Byla jich vymyšlena spousta, všechny na stejném principu – týrání. Asi nejrozporuplnější postavení měly kočky ve středověké Anglii. Už bylo řečeno, že černé kočky byly považovány za nositelky 29

štěstí, jenomže tu zároveň díky církvi byly pronásledovány, stejně jaké kočky jakékoliv jiné barvy kožíšku. A díky církvi trpěly kočky i v Anglii v 16. století, jak se o tom píše v knize Twenty Lookes over all the Roundheads of the World z roku 1643. Bylo to za vlády královny Alžběty I. Anglické (7. září 1533 – 24. března 1603), dcery Jindřicha VIII. a Anny Boleynové. A mimochodem, byla to poslední panovnice z rodu Tudorovců a po ní nastoupil na trůn Jakub I. Stuart, o kterém jsme se už rovněž zmínili. Její politika vůči církvi byla ryze pragmatická. Potřebovala její podporu pro to, aby byla legitimně uznána jako anglická panovnice, protože byla ještě za života svého otce zpětně prohlášena za potomka nelegitimního. Jako královnu jí tedy neuznával ani Řím, ani církevní představitelé Anglie. Jenomže tehdy se v Anglii rozmáhalo protestantské hnutí, k němuž se přiklonila i Alběža I. Anglická. Tím si samozřejmě ještě více znepřátelila Řím a tím si zase o to víc získala církev Anglikánskou. Aby si nemusela Vikulka, CZ

ČARODĚJNÉ KOČKY dělat hlavu s tím, že jí někdo někdy v budoucnu její nelegitimnost připomene, prosazovala zákon, podle něhož se měl stát panovník zároveň vrchním představitelem církve. Parlament jej schválil bez větších problémů, ale ve Sněmovně lordů, v níž zasedali především biskupové a další vysocí církevní představitelé, narazila. Samozřejmě, že ti, kteří měli hájit zájmy Říma museli proti tomtuo zákonu hlasovat. Ale nemohli ve Sněmovně lordů zasedat nepřetržitě. Tak se stalo, že 8. května 1559 jich nepřišlo na zasedání dost a Alžběta I. svůj zákon prosadila. Právě kvůli rozkolu Anglie a Říma ve víře došlo svého konce několik ubohých koček. Měli je na svědomí představitelé radikálního protestantského směru – kulohlavci, nebo lépe řečeno členové hnutí Round-heads. Odtud název výše zmíněné knihy. Stalo se to hned na počátku rozmachu protestantství. Kulohlavci z farnosti St. Matthew ukřižovali kočku, kterou předtím ostříhali a oblékli do mnišského hábitu. Mrtvou kočku pak donesli ukázat londýnskému biskupovi a ke kongregaci, což významně posílilo vzájemný odpor protestantů a Říma. Když si Alžběta I. vymohla postavení hlavy Anglikánské církve, nastalo nejen v londýnských ulicích nadšení. Anglii tím sice reálně hrozila křížová výprava (která se nakonec neuskutečnila), ale náladu obyvatelstva to nijak nepoznamenalo, ba naopak. Z Hattonské korespondence se můžeme dočíst, že lidé tehdy chodili v průvodu ulicemi za sochou papeže, do jejíchž útrob zavřeli několik koček. Kočky, symbol ďábla, měly za úkol vyvolat dojem, že sám ďábel se usídlil v duši papeže. Na jednom z londýnských náměstí pak sochu hodili do ohně. A bůh ví, kolik koček bylo nesmyslně zabito v době jejího panování (vládla od 17. listopadu 1558 až do své smrti), protože za jediný rok její vlády zemřelo kvůli odlišnému přesvědčení ve víře až pět tisíc lidí, tedy stejně jako za předchozích 331 let, kdy inkviziční soudy vznikly. O tom, že šlo o panovnici jednající víceméně pouze ve vlastní prospěch, svědčí i to, že se nebála spojit se a vzít do služby jednoho z nejslavnějších pirátů všech dob, Francise Drakea. http://vikulka.ic.cz/

Kočky ve středověké Anglii ale neumíraly pouze kvůli odlišnému vyznání svých paníčků, používaly se jako cvičné cíle při výcviku honících psů, zašívaly se do kožených vaků, aby nemohly utéct a svojí přesnost na nich pilovali lukostřelci… Zdá se vám to strašné?. Ale o co je to strašnější než i dnes provozované kohoutí zápasy, zápasy psů, či korida?

30


TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB

KOIČÍ DĚJEPIS

Vít Štejnar © 2011-2016

31

Vikulka, CZ

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis. Čarodějné kočky

Recommend Documents