Toulky Bosnou, Albánií a Řeckem Jiří Kostúr

1

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222561

Toulky Bosnou, Albánií a Řeckem Jiří Kostúr

2

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Jiří Kostúr Toulky Bosnou, Albánií a Řeckem

Vydáno v roce 2016 Nakladatelství Jiří Kostúr ([email protected])

© Jiří Kostúr, 2016 Fotografie: Jiří Kostúr

ISBN: 978-80-88139-09-6 (PDF) ISBN: 978-80-88139-10-2 (EPUB) ISBN: 978-80-88139-11-9 (MOBI)

3


Jiří Kostúr Toulky Bosnou, Albánií a Řeckem

Vydáno v roce 2016 Nakladatelství Jiří Kostúr ([email protected])

© Jiří Kostúr, 2016 Fotografie: Jiří Kostúr

ISBN: 978-80-09-6 (PDF) ISBN: 978-80-10-2 (EPUB) ISBN: 978-80-11-9 (MOBI)

3


Bibliografie Jiřího Kostúra (1942): Roční doby (přírodní lyrika), Severočeské nakladatelství, 1973. Satori v Praze (autobiografické povídky), Pragma, 1993, rozebráno. Lesní hovory (přírodní lyrika), Torst, 2000, rozebráno. Toulavý kopyta (cestopis o putování s koněm po Šumavě a Vysočiny, vlastní vydání, 2006. Vidět sekvoje, a zemřít…(cestopis z amerického Jihozápadu), Akcent, 2008. Baráky – souostroví svobody (se spoluautorem Františkem Stárkem Čuňasem kniha rozhovorů s aktéry undergroundových komun z komunistické doby), Pulchra, 2010. Je zastoupen v Antologii české poezie I. díl (1966-2006), Dybbuk, 2009 a v antologii Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí ze života), Sursum, 2010. Časopis Revolver revui č. 83, 2011 otiskl kratší výběr ze sbírky milostné poezie Stařec a láska. V literární revui Pandora č. 24, 2012 vyšla ukázka z připravované knihy Dobrý práskač Švejk, která vychází ze svazků StB, které byly na Jiřího Kostúra vedeny jako na nepřátelskou osobu a s nimiţ se seznámil teprve po 23 letech, vlastní vydání, 2013. Tištěná kniha je uţ rozebrána a na jaře roku 2015 vyšla jako e-kniha. Tančící derviš (cestopis o Turecku), e-kniha 2015. Island-země v zrodu (cestopis o putování Islandem), e-kniha 2015. Stařec a láska (troufalý milostný deník), milostná lyrika, e-kniha 2015. Union Jack (cestopis o Anglii, Walesu, Skotsku a Irsku), e-kniha 2016. Tří hároši v Pobaltí (cestopis o Litvě, Lotyšsku a Estonsku), e-kniha 2016.

4


Obsah: Úvodem 1. září 2. září 3. září 4. září 5. září 6. září 7. září 8. září 9. září 10. září 11. září 12. září 13. září 14. září 15. září 16. září 17. září 18. září 19. září 20. září 21. září 22. září 23. září 24. září 25. září 26. září 27. září 28. září 29. září 30. září 1. října 2. října 3. října 4. října 5. října 5


Úvodem Toulavé pneumatiky Meďoura a Jimnyho zamířily po předloňských Britských ostrovech a Irsku pro změnu opět na Jih Evropy. V předchozích letech uţ prošmejdily Itálii se Sicílií, Španělsko s Portugalskem a Francii a taky Bulharsko s půlkou Turecka, takţe zbýval jen Balkán s Řeckem a máme prakticky sjetou Evropu. Skaláci mají za sebou i Maroko a já Norsko aţ na nejsevernější mys Nordkapp s návratem přes kus Finska a pak celkovou rozlohu Švédska odshora dolů. Protoţe Island patří také k Evropě, tak jsem objel ostrov ohně a ledu dokola i s jeho vnitrozemím se svým synem. Gumy Avie dnešního „prvního muţe“ undergroundu Františka Stárka Čuňase s námi probrázdily i země Pobaltí a taky Rumunsko a Moldávii aţ do komunistického Podněstří, ale Fanda s námi uţ nejezdí. My se Skaláky při návratu zabrousili ještě na Ukrajinu, kde Míra se Šárkou uţ předtím téţ byli. Takţe po Řecku a zemích Balkánu mimo Srbska, kterým jsme projíţděli uţ i při turecké expedici, nám z Evropy v podstatě zbývá jen Lukašenkovo Bělorusko. Tam ale nepojedeme, jsou tam obtíţe s udělením víza. Trasa na Peloponéský poloostrov vedla nejen přes Bosnu a Albánii, ale podvakrát jsme protočili kola našich vehiklů i Chorvatskem a taky jsme projeli při moři i Černou Horu. Neuvádím tyto země v titulu proto, jelikoţ jsme z nich viděli jen malou část, aspoň teda já, Skaláci uţ Chorvatsko znají. Dubrovník, na který jsem se těšil, stál opravdu za to, jak se ví uţ od komunistických dob, kdy tzv. doloţku pro dovolenou v bývalé Jugoslávii získali jen šťastlivci, vycházející s tehdejším reţimem. Mezi ty jsem nepatřil, bylo mi dopřáno navštívit se synem pouze Polsko a Rumunsko. Před tím v 69 roce, neţ spadla normalizační klec, jsem strávil půl roku ve Francii a pak po sametovém plyšáku jsem projel půlku Kanady se svým kámošem, který mě tam pozval. Největší explorerský trip jsem ale absolvoval v USA na Jihozápadě, kam jsem zaletěl se podívat na nejmohutnější stromy světa: sekvoje. Viděl jsem tedy uţ docela velký kus světa. Nad putováním Albánií jsem trochu kroutil hlavou a bral v potaz spíš přejezd do Řecka přes Makedonii. Asi před měsícem, neţ jsme se Skaláky vyrazili, tak jedno albánské hovado v bývalé zemi komouše Envera Hodţi přepadl manţelský pár českých turistů a zastřelil je. Na povzbuzenou pro cestu do Albánie to tedy moc nepřidávalo. Nakonec jsme si ale s Mírou řekli: „Co nás čeká, to nás nemine!“ a 6


hornatou zemi orlů a středověkého hrdiny Skanderberga jsme do cestovního itineráře zahrnuli. Skaláci uţ v Albánii vlastně jednou byli.

Bůh moří Poseidon - Skalák

Naše dvě krasavice: Šárka a Silona

7


Autor – kam se na mě hrabe Albert Einstein 1. září Na Skalákův mlejn do Meziříčka jsem dorazil uţ včera v nedělní podvečer. Ještě tu byl menší frmol po skončeném androšském festivalu, který tu Skaláci kaţdoročně poslední víkend v srpnu pořádají. Tj. vyvalování zkonzumovaných pivních sudů pro pivovar, úklid odpadků atd. I Šárka se loučila s flaškou červeného na podiu s jejími známými, kdyţ během měsíční řecké expedice se bude muset krotit, kdyţ bude pro Meďour plnit navigátorskou funkci. Dneska v pondělí jsem jel napřed odpoledne ke svému kámošovi, který se nachází při trase na Znojmo do Rakouska. Ve Znojmu jsme měli spicha se Skaláky v sedm večer v uţ tradičním bufetu na vlakovém nádraţí pro poslední knedlíky před cestovatelskou dietou vyvařování v Meďouru. Čekal jsem na parkovišti, a kdyţ se na křiţovatce vynořil konečně čumák barevného karavanu, řekl jsem si: „Tak a začíná zas nová cesta do světa!“ Pro mě nezačala slavně. Jel jsem skrz Vídeň dálničním tahem napřed, setkat jsme se měli aţ za ní asi 30 km na rozcestí A2 a A3, kde je velký odpočívací plac, který jsme uţ jednou pouţili při cestě do Podněstří. Protoţe jsem se blb nepodíval do mapy, tak jsem zjistil, ţe to valím místo na Graz nesmyslně na Budapešť. Frčel jsem okolo os8


větleného dlouhého komplexu chemičky a na dálnici A4 se nedalo pořád odbočit, takţe jsem si parádně zajel. To mi uţ také přišla od Šárky esemeska, kde vězím. Po deseti kilometrech konečně přišel vytouţený dálniční výjezd a obrátil jsem to nazpátek po A4 k pořádně vzdálenému rozcestí na Graz. Jsem holt jelimán! Prali jsme to po A3 kolem Eisenstadtu k maďarské hranici. Termín: prali, znamená v případě Meďoura rychlost jen 100 km/h, protoţe víc mu to nejede. Ani já ale s Jimnym také nejezdím rychleji, nechci si vytvářet v nádrţi chlemtavý benzinový vír. Kdysi v Německu na dálnici na Mnichov jsem to osolil s plynem na zkoušku aţ na doraz k podlaze a vytáhl jsem z teréňáku Suzuki 160 kilometrů. Ovšem ukazatel stavu benzínu naturál 95 klesal nezadrţitelným fofrem. Do Maďarska jsme přejeli kolem 23 hod. „To je brzo, pojedem do půlnoci, ať kus ještě odjedem,“ prosazoval Míra, zatímco Šárka se Solvínou, jak já jí říkám, vychrupovaly uţ vzadu v Meďouru. Nic jsem nenamítal, k Balatonu to ale dneska uţ nedotáhnem, je to k němu přes 150 km. Kolem Šoproně vede normální státovka, takţe i ve dne se moc po ní hnát nedá. Po ujetí asi 70 kilometrů jsme odbočili na polní cestu k návrší, nad kterým blikalo červené výstraţné světlo. K našemu překvapení patřilo obřímu stoţáru větrné elektrárny. Velikánské listy lopatek se poměrně rychle otáčely, nicméně ţádný hluk nevydávaly, jak neustále argumentují zapřisáhlý odpůrci alternativních zdrojů energie. Přenocování pod bytelným tubusem větrníku nebránila ani přítomnost jiného lidského činitele, neţ jsme byli my dva s Mírou. Větrný výrobce elektřiny tu stál osaměle. Šárka, jak jsem zmínil, byla v limbu a Solvína vyběhla akorát přitisknout zadek k zemi. Vzápětí naběhla nazpátek do Meďoura vyskočit na palandu k paničce, aby si zabrala znovu svůj rozvalovací flek, neţ jí ho zabere nelida Skalák. Teď, co píšu o naší loňské řecké anabázi, tak jí ho zabírat uţ nebude, jelikoţ Solvína není bohuţel uţ na světě. Zmíním se o její neskutečné nedávné tragedii aţ později. S Mírou jsme vzhlíţeli vzhůru po mohutném tělese stoţáru, pod nímţ jsem takhle bezprostředně stál poprvé. Pod velkým generátorem s gigantickými lopatkami vztyčenými v padesáti metrové výšce si člověk připadá jako Guliver v zemi obrů. V jednom dokumentu ČT jsem viděl, jak se tyhle dnešní „větrné mlýny“ sestavují. Tady se smontovávaly na zemi, ale v tom dokumentárním filmu je Dánové stavěli na moři. Dnešní technika dokáţe skutečně divy. I ve staro9


věku si však dávné civilizace poradily: v Řecku je to vidět na kaţdém kroku. 2. září Ráno mě probudilo klepání na okno. Vtipálek Skalák natáčel videokamerou, jak otevírám oči nazpátek do ţivota. „Mizero!“ proklel jsem ho.

Východ slunce pod větrníkem Při pokračování k Balatonu jsme si udělali zastávku na parkovišti pod hradem v Sümegu. Šárka tradičně zůstala v Meďouru, my s Mí10


rou a Solvínou jsme zašli ke stadionu, kde se v létě konají středověká šermířská klání a rytířské turnaje na koních, jak jsme viděli na plakátech. Nyní v září bylo uţ po sezoně. Naproti v chovatelských výbězích na nás zahlíţel místní čert.

Hrad v Sümegu

Chlupatý ďáblík Konečně jsme profrčeli kolem maďarského „moře“ Balatonu. Zastavit a vykoupat se v té velké louţi, kde se musí jít kilometr od bře11


hu, aby voda sahala aspoň pod kolena, to nás neinteresuje. Balatonské brouzdaliště přenecháme Čuňasovi, který teď kaţdoročně si tady v létě vyvaluje cejchu ještě i s Jirkou Klokanem. Rybí polévku halazli jim nezávidíme. Skalák předvedl opět svoje orientační umění a chtěl objíţdět celé jezero severní stranou. Naštěstí jsme se brzy vrátili a správně zamířili k západnímu výběţku Balatonu. Jenţe za městem Keszthely jsem se zas já pro změnu vycajchnoval a vedl naší ekipu blbě směrem na západ k městu Zalaegerszeg. Museli jsme po 8 km znovu obrátit k zakletému Balatonu. Dorazili jsme konečně do Balatonkeresztúr, odkud jsme to vzali na jih po silnici č. 68 k hraničnímu přechodu Barcs do Chorvatska. To uţ byla snadná záleţitost přejet širokou řeku Drávu do chorvatské Virovitici. Odtud jsme to střihali po silnici č. 2 podél pohoří Papuk do Našice, kde jsme potřebovali vyměnit chorvatské kuny, abysme mohli natankovat vyprázdněné nádrţe. Míra ještě předtím přišel s návrhem, ţe u městečka Orahovica se má nacházet rekreační jezero. „Je horko, zajedem se tam vykoupat!“ zavelel. Byl jsem s tím svolný, osvěţení koupelí nezaškodí. Akorát byla svízel to jezero najít. Orahovicu jsme uţ dvakrát objeli stejnými úzkými okreskami a na jezero jsme stále nemohli natrefit. Skalák to chtěl uţ vzdát, protoţe pronesl: „Kdyţ to jezero nenajdu, tak se potrestám a pojedu dál!“ „A co chudák Silona?“ protestovala Šárka, kdyţ její boxerka vedrem hekala s vyplazeným jazykem na vestě. Napotřetí jsme přeci jen jezero objevili a Skalák se vydal se Solvínou aţ na konec vodní nádrţe mimo koupající se lidi. Já se vyčubil hned a šel vystřídat Šárku v hlídání aut, která jsme kvůli vedru měli otevřené dokořán. Šárka po koupeli pak uvařila oběd. Barevný Meďour s nápisy vzbuzuje všude pozornost a tak jeden chlápek mě poţádal, jestli by si mohl u něho vyfotit své syny. Z legrace jsem řekl: „Taxa je dvacet kun!“, coţ vyvolalo smích. Taxační poznámka měla ale úspěch, protoţe za chvíli k mému podivu matka těch kluků přinesla nám čtyři řádně vychlazené plechovkáče. Napřed jsem je odmítal, avšak pak jsem jednoho se zasyčením v hrdle ztrestal. Vezu s sebou tradičně tři kartony plechovek z Kauflandu, které postupně chladím v Skalákovic lednici v Meďouru, a tak jsem teď jeden Ambrosius ušetřil. Míra říká, ţe to není pivo, kdyţ stojí ple12


chovka 10 Kč. Lahváče by mě vyšly ještě laciněji, bez lahve stojí 5.90.

Výdělečný Meďour V Našici jsme vyměnili kuny a od benzinové pumpy jsme pak jeli kaţdý zvlášť. Míra nerad jezdí s Meďourem přes hory, coţ mému Jimnymu nevadí. Skaláci zamířili na Dakovo, ţe tam bude lepší silnice, a já to mastil přímo na jih k chorvatsko-bosenskému přechodu přes hraniční řeku Sávu u Slavonskiho Brodu. Ušetřil jsem tak zbytečně najetých padesát kilometrů. Přefrnkl jsem napřed kopce Krndija a potom se přehoupl přes hřeben Dilj. Silnice č. 53 neměla ţádné prudké stoupání se serpentinami a krajina byla pěkná s hezkými podhorskými vesnicemi. Většina oken měla spuštěné ţaluzie, Chorvati si uţívali ještě siestu. Před domky byly dřevěné studny s rumpály. U Slavonskiho Brodu jsem podjel dálnici, která vede z Bělehradu do Záhřebu. Za přechodem za řekou Sávou se to na straně Bosny a Hercegoviny jmenuje Bosanski Brod. Ovšem k mému překvapení mě přivítala cedule, která mě vítala v Srbské republice. V první chvíli jsem si fakt myslel, ţe jsem se spletl a místo do Bosny jsem vjel skutečně do Srbska, tedy toho, které za cenu rozsáhlého válečného konfliktu chtělo udrţet pohromadě celou bývalou Jugoslávii. Ovšem hned vzápětí mi došlo, ţe nápis v azbuce: Dobrodošli y republiky Srpsky patří autonomní Srbské republice, součásti Bosny a Herce13


goviny. Takţe jsem se ještě zcela nepomátl, jak jsem se v prvních vteřinách domníval.

Samozřejmě jsem zastavil a šel si ceduli vyfotit. Protoţe to bylo v bezprostřední blízkosti hranice, tak jsem musel očekávat, jestli mě bosenští Srbové neperlustrují jako provokatéra ze země, která s bombardováním Milošovičova Srbska leteckými silami NATO souhlasila. Nikdo si mě ale nevšímal, tak jsem se uspokojen s atraktivním fotodokumentačním záběrem vrátil do auta. Nebýt toho bombardování, tak se Srbové s Bosňáky a Chorvaty mydlej dodnes. Focení ale ještě neskončilo. Vyrazil jsem směrem na Dervanta a začalo defilé řady zničených baráků z té bosensko-srbské války z let 1992-1995. Kdo v těch domech bydlel, jestli Srbové nebo Bosňáci, to nevím. Ve válce to odskáčí obě strany, i ta, co s občanským konfliktem začala. Srebenici a další masakry měli na svědomí Bosenští Srbové vedení Karadţičem a generálem Mladičem. To nevylučuje, ţe i muslimští Bosňáci mají na rukách krev.

14


Toulky Bosnou, Albánií a Řeckem Jiří Kostúr

Recommend Documents