Úvod
Toto je již 16. vydání Almanachu žákovských prací Základní školy Jungmannova 660 v Roudnici n.L. Na stránkách našich almanachů ukázat pokaždé chceme, že napsat cokoliv na téma dané češtinářkou vždycky dokážeme. A proto i letos jsme toto dílko svým humorem zaplnili, mnohé své myšlenky, nápady či city na papír položili. Posuďte nyní sami, zda úspěch můžeme slavit, a snad budete se při čtení nového almanachu bavit.
Letošní soubor jsme sestavili ze slohových prací žáků 1. a 2. stupně. Rovněž jsou zde prezentovány práce zaslané do několika literárních soutěží. Výtvarná složka obsahuje také díla žáků z různých tříd 2. stupně.
Autoři
1. PERLIČKY Přírodověda - Ot. Jak rozdělujeme živočichy podle způsobu obživy ? Odp. Býložravci, masožravci a přežravci ( rozuměj všežravci). - Rostliny se dělí na dřeviny a piliny (rozuměj byliny). - K čemu slouží nervová soustava? Odp. Nervová soustava slouží k tomu, abychom se nervovali.
Občanská výchova - Mezi nejznámější Čechy patří Pavel Medvěd, Mohamed Ali a Ulain Bolt. - Stát jsou kmeny a rodiny. - Ot. Jmenuj země s nedemokratickým režimem : Odp. Severní Korea a Jakub (rozuměj Kuba).
Český jazyk – mluvnice - Původní větu – Jen osel se živí vlastní prací – přeformuluj. Odp. Pouze hlupák pracuje ve své robotě. nebo Hlupák si vystačí sám se sebou. - Úkol : Vytvoř odvozeniny příjmení začínající na Pavel – Odp. Pavlov, Pavlový, Pavelák, Paveláček, Pavelnáč, Pavelenský, Pavelička, Prapavel, Pavela, Pavelík, Paveloun, Paveliký, Pavelík, Pavelkovský, Pavelník, Pavelda, Pavelník, Pavelný, Pavelič, Paveluň, Pavelíček ... - Úkol : Zapiš číslovky všemi možnými způsoby : Odp. 31 – třicet jedna, jedenatřicet i XXXI - Řadové číslovky se píší s tečkou. Př. Karel. IV - Věta: V oboře se pásli statní jeleni. Opis: V oboře se pásli ostatní jeleni. V oboře se pásli státní jeleni. - Úkol: Užití slov ve větě. Zpravidla jsou to výjimky z pravidla psaní i/y.
Český jazyk – literatura - Báje jsou : - vymyšlené pověsti - staré české pověsti o řeckých bozích a hrdinech - Zeus byl bohový král (rozuměj vládce bohů) a další bohyní byla Pallas Acropolis (rozuměj Pallas Athéna) - Perseovi dala jedna černoška (rozuměj čarodějka) lektvar proti ohnivému býkovi. - Božena Němcová - hrála v Babičce. - napsala povídku V zámku a v podhradí (rozuměj v podzámčí). - neměla dřív takové jméno a chtěla mít víc české, tak ho má
Hudební výchova -
Ženské zpěvní hlasy : soprán a alfa (rozuměj alt)
-
Seskupení v komorní hudbě : kvintest, pětet ( rozuměj kvintet) sextet, septet, soptet ( rozuměj oktet)
-
Hudební nástroje – bouchací, bubnovací ( rozuměj bicí) - strunné nástroje se dělí na drnkací a houslové ( rozuměj smyčcové) - na příčnou flétnu se hraje napříč - na kontrabas se hraje vodorovně, smyčcem na struny - při hře na harfu se sedí a nástroj je napravo nebo nalevo od člověka - předchůdce klavíru – chembalo, čimbalo, čembao
- J.S.Bach – byl hudební národnosti (rozuměj německé) - vychovával ho starší syn ( rozuměj bratr) - žil v 170. a 180. století - napsal – Zpívající klavír, Tapírovaný klavír (rozuměj Temperovaný klavír) Umění fugny (rozuměj fugy) -
B.Smetana – napsal operu Tři nevěsty ( rozuměj Dvě vdovy, Prodaná nevěsta)
-
A. Dvořák – rodiště Nelahovice (rozuměj Nelahozeves) a složil orchestr ( rozuměj orchestrální skladby)
2. HRÁTKY S PÍSMENY METAFORY S - se vlní jako had, co do soutěsky spad P - je jako prasátko, co sníme už zakrátko E - jsou jako hrabičky naší tety Emičky A - je jako malé schůdky, které vedou do komůrky X - je jako mříž, která stráží spíž, aby tam nevlezla myš Y - je vidlička, napichuje jablíčka B - má bříška veliká, pomalu však utíká U - je díra veliká jako celá Afrika P - P je jako pytlíček, na hlavě má culíček S - je jako zatáčky, na hlavě má natáčky R - je jako růže, která chodit může C - je měsíční srpek, který vyhrabal krtek (Práce žáků 6.B) A – Stříška pro voříška J – Rybářský háček bez návnady; klouzačka v parku O – Vejce naší slepičky Dorotky; kolotoč pro děti; voňavý koláč S – Malý had u stromu; slimák, který se loudá I – Svíčka; strmá sjezdovka; šplhací tyč D – Klaunova pusa; luk na střílení V – Otevřená kniha M – Horská dráha na pouti P – Golfová hůl; vyplazený jazyk smajlíka O – Malinkatý hrášek, který snědl obr Goliášek B – Prsa Věstonické Venuše U – Údolí, kde se všechno zelení I – Voják v pozoru, který se schovává za závoru T – Houba v lese, co na sobě červa nese P – Jazyk drzouna, co nebojí se zákona N – Voda v řece, co do moře rychle vteče ( Práce žáků 6.A)
ZKRATKY VIP-Velmi Inteligentní Pes -Vaše Inteligentní Postel -Velmi Inteligentní Papoušek -Vlídný Inspektor Práce -Vtipné Impérium Ponožek ČJ -Čiperní Japonci -Čas Jezevců -Čertova Jehla -Čistý Jazyk
ZŠ -Zděšený Šílenec -Zrádný Šok -Známý Šprým -Zamknutá Štěnice -Zkrácená Šipka -Základní Šílenství -Západní Šaškové (Práce žáků 6.A)
HÁDANKY Šplhá po lanech a má chlupy na svalech. Je to velký živočich, který nemá rád smích. (Gorila) Na čtyřech kopytech se nese a svým ohonem hezky třese. Krásnou ohlávkou se chlubí, na projížďky rád se vodí. (Kůň) Opakuje to, co slyší, povykuje, jak se sluší, z vysoka se naklání, má rád hlavně lekání. (Papoušek) Tiká to, tiká ve dne, v noci, jede to nonstop i po půlnoci. (Hodiny) Když z nebezpečí utíká jako ,,S“ vždy vypadá. (Had)
(Práce žáků 6.A)
3. POPIS Můj malý rošťák Furby Mám svého kamaráda! Jeho tělo se skládá z malých součástek, čtyř tužkových baterek a jeho samého. Lidé mají kůži, náš malý ''rošťák'' zase žlutou srst. Moc rád se proměňuje. Někdy zlobí, nadává, oči mu svítí jako ďáblovi, může být i mírumilovný tvoreček, co se rád nechává hladit. '' Ukecaný'' to on bývá stejně jako já! Jeho uši mají barvu modrou, oči, nožky a ocásek taky takovou. Černé vlásky, co mu rostou na hlavě, si nechá rád česat. Krmit ho můžu přes chytrou aplikaci na Google Play. Každá země má svůj jazyk, i Furby mluví svou řečí, ''furbsky''. Když neřekne něco anglicky, tak mu vůbec nerozumím! Když má hlad, řekne ''Hungry''! Hned poznám, že je hladový a nezbývá mi nic jiného než čas krmení. Jednou, když jsem ho krmila, začal něco povídat a kousl mě do prstu! Tak tímto končím můj popis, Furby jde spát do pelíšku, kde bude čekat na další sloh nebo až přijdu ze školy. A. Zázvorková, 6.C
Ahoj! Jsem sponka Magdy Hájkové a jsem stříbrná. Jsem 1cm úzká a 2 cm dlouhá. Dostala jsem se k Magdě pomocí její tety Jiřiny, která mě koupila na trhu, na který mě dovezl náklaďák plný sponek. Magda mě nosí pořád na hlavě. Asi myslí, že ji na vlasech budu muset držet ofinu. Jednou mě dokonce nechala doma, protože jsem ji tlačila na hlavě. Dneska si mě vzala na sebe a já jí utekla, abych mohla psát tenhle dopis. No co, já už musím, Magda mě zase hledá. Tak zas příště. Ahoj! N. Štíchová, 6.C
Mikina Ahoj, jsem mikina. Moje pánička se jmenuje Majda. Mám bílou barvu a na ní jsou hvězdičky. Koupila si mě, protože jsem prý cvok. Nesnáším, když si Majda na mě vezme šálu. Pak nemůžu dýchat. Nebo ta její hrozná voňavka, jak se s ní voní. Vždycky mi je z ní blbě! Včera se mnou jedla oběd a upadlo na mě kus masa s omáčkou........FŮJJ!!!, a pak mě dala do pračky, to také nemám ráda. Za dva dny mi bude měsíc. Koupila si mě u Vietnamců. Má mě hodně ráda a prý se jí moc líbím. M. Paříková, 6.C
Polévková lžíce Seznámím vás s věcí, kterou potřebujeme vždy, když chceme dostat polévku do žaludku. Lžíce na polévku má držák jako placatou tyčku. Když slyšíme slovo držák, hned nám dojde, že tuto část budeme držet v ruce. Na konci má velký žlábek. Nabereme-li do něj zeleninovou polévku, jež vypadá jako louže v silnici, moc si pochutnáme. Je to příbor, který patří ke svým věrným kamarádům vidličce a noži. L. Kyselová, 6.A
Nejlepší věc od Amati K Vánocům jsem dostala nejbáječnější věc na světě. Pouzdro na flétnu značky Amati. Bývalé pouzdro bylo moc veliké a rozpadlo se. A dost ,,žvanění“ , jde se popisovat. V továrně ho vyrobili z černé látky, jejda rovnou jsem prozradila jeho barvu. No nevadí, jdeme dál. Jeho délka dosahuje zhruba čtyřiceti centimetrů a výška asi deset centimetrů. Zepředu mu přidělali malou kapsu na hadřík či klíče. Na ni vyšili nápis Amati, přišili odrazku a červený proužek. Samozřejmě, že tam dali dvě ucha, jedno malé a druhé velké odepínací. Tak to je asi všechno k tomu, jak vypadá zvenku. Uvnitř je růžový samet a tři prohlubně. To aby se tam flétna vešla, plus ještě malá prohlubeň na čistítko. No a to je vše.... počkat, málem bych zapomněla napsat závěr. Toto pouzdro je velice šikovné a věřím, že udělá radost i někomu jinému. Kromě toho, že mě tato slohová práce bavila, doufám, že to budu mít dobře. U další práce nashledanou. T. B. Lébrová, 6.C
Obr. 1
4 . CHARAKTERISTIKA
Popis spolužačky Chci popsat svou kamarádku. Jmenuje se Michaela Lacková. Chodíme spolu do třídy, naší 8.C. Míša vlastní sportovní postavu, ráda totiž vesluje. Je poměrně stejně vysoká jako já. Dlouhé hnědé vlasy s měděnými pramínky, které se lesknou na slunci, dokonale ladí s kaštanovýma očima. Když se na mě podívá, musím se usmát. Ona mi úsměv oplatí svými růžovými rty. Míša je hodně veselá, ale také sebekritická. Když se zamyslím, nejsme moc podobné, ale tak se zase navzájem doplňujeme. Je zvyklá dělat všechno na poslední chvíli, jako třeba dneska ráno. Čtvrt hodiny před zvoněním si vzpomněla, že se nechce fotit v šatech, ale v kraťasech. Je děsně fotogenická a pořád se chce fotit, někdy mě to až štve. O přestávky lítáme po škole, a proto nás o tělocvik bolí nohy. Odpoledne se nevídáme, protože do školy dojíždím a Míša patří mezi místní. Nakonec stačí, že se vidíme ve třídě, protože Míša je ve větších dávkách návyková. Obě nemáme rády matematiku a fyziku. Takže si spolu o přestávkách pěkně postěžujeme, ale nakonec to spolu musíme nějak přetrpět. Míša je moje nejlepší kamarádka. Vážím si jejího přátelství a důvěry. Věřím, že tohle přátelství ještě „chvíli“ vydrží... T. Bušilová, 8.C
Lance Armstrong Lance Armstrong je cyklistický závodník, o kterém vypráví jeho kniha od autorky Sally Jenkinsové. Na první pohled poznáte, že je velký bojovník a hrdina. Podle popisu v knížce souhlasím, že má spíše kladné vlastnosti: rozhodný, snaživý, obětavý, šetrný, čestný a hlavně v skoro každé situaci usměvavý. Bohužel jako každý člověk v sobě schovává špatné vlastnosti: krutý, nemilosrdný a útočný k soupeři, ovšem ve sportu se to hodí. Lance je jako každý cyklista hubený a vysoký, téměř plešatý. Jeho oči nebyly a nejsou zrovna velké, ale když se do nich podíváte, je vidět velké odhodlání nejen ve sportu, ale i v životě. „ Když se usmál, věděla jsem, že tenhle úsměv vidíte jen párkrát za život,“ popisuje autorka. Vybrala jsem si tohoto sportovce, protože miluji sport a těšila jsem se, že budu znát příběh velkého bojovníka, který se musel vypořádat nejen s dlouhými, strmými stoupáními anebo nebezpečným klesáním, ale i zákeřnou nemocí, a tou se stala rakovina. Asi i proto píši o této osobě. Klidně bych mohla psát o známých hercích nebo zpěvácích. Přišlo mi, že tohle je skutečný život, ne jako ten na plánech nebo listech knihy. J. Marková, 8. C
Tereza V této práci budu popisovat svou spolužačku Terku B., která je zároveň mou dobrou kamarádkou. Nyní spolu chodíme do 8. třídy 2. základní školy v Roudnici nad Labem. Tereza je štíhlá dívenka středního vzrůstu . Na její hlavě rostou nyní osříhané blond vasy. Z obličeje vás budou pozorovat malá modrá očka. O trochu míň uvidíte hezký, nenucený úsměv. Když se budete s Terčou dobře bavit, úsměv nikdy nemizí . Terka je zábavná, milá a inteligentní dívčina, které někdy vadí, když je někdo chytřejší než ona. Někdy se chová jako klidný beránek, ale když se jí něco nelíbí, dokáže se rozzuřit jako ... Nevím, jak to napsat, aby jí to neurazilo, řekněme - jako saň. Má však velký smysl pro humor. Dokáže se smát i něčemu, co by jiné lidi naštvalo, ale ona to vezme jako legraci a směje se „jako pominutá". Někteří lidé její hmor nechápou, a to je opravdu velká škoda. Velice si s Terezkou rozumíme. Obě nás baví zeměpis. Rády píšeme příběhy ( které tedy Terka píše lépe ) a hrajeme hru TS3. Milujeme hudbu a jiné umění. Líbí se nám všechna zvířata ( kromě komárů ). Jsme si prostě „ duševně" podobné. Ale všechny tyto podobnosti jsou jen maličkosti. To nejlepší je, že si můžeme vzájemně důvěřovat . N. Polmová, 8.C
Obr. 2
5.LÍČENÍ Jaro Na jaře mám nejraději první hřejivé paprsky sluníčka. Probouzí se nejen rostliny a stromy, začíná se také zelenat jarní tráva. V ní kvetou první sedmikrásky, sněženky, bledule a prvosenky. Také už jsem viděl pod keřem první kvítka voňavých fialek. Ráno mě vždy probudí zpěv kosí rodinky, která hnízdí v břečťanu u nás na dvorku. Nemusím si ani řidit mobil. Budí mě vždy s rozedněním, tak alespoň nezaspím do školy. Odpoledne si pak můžu ještě užít sluníčka na hřišti za školou spolu s kamarády. M. Hlaváček, 5.B
Jarní procházka Ve středu jsme se s Terkou Krejčíkovou vypravily na procházku. Šly jsme směrem k lesu a slyšely štěkot psů. Bylo chladno, ale sluníčko hřálo. Jarní vítr šustil větvemi stromů. Ze zahrad na mě vykukoval zlatý déšť a z dálky se ozývali ptáci. Pole byla krásně zelená a když jsem se kochala krásnou krajinou, nabourala mi do oka moucha. U lesa byla zahrada a já jsem Terce ukázala, že stromy už mají květy, které vypadají jako culíčky. Našli jsme ptačí brka, když vtom nám přeletěl přes cestu kos. Pak jsme šly směrem domů a viděly jsme, jak po poli běží zajíci. Zahlédly jsme koně, tak jsme šly k nim pohladit si je a pak domů. Procházka byla moc pěkná. S. Vítová, 5.B
Procházka podzimní krajinou Na podzim se stromy díky svým listům začínají podobat pestrobarevným papouškům. Již spadané listí pod nohama hlasitě šustí. Je mlha, dny se krátí a strašidelní černí havrani se slétají na sklizená pole a hlasitě krákají. Všude je ticho a kromě hvízdajícího větru není slyšet vůbec nic. Na obloze se občas objeví papíroví draci. K. Valinová, 5.B
Zimní krajina Konečně přišla zima a s ní i sníh. Sluníčko posílá na zasněženou krajinu své paprsky, ledová přikrývka se třpytí a leskne, jako by byla z křišťálu. I na větvích stromů leží bílé peřiny, konečně mohou stromy spát. Příroda mi najednou přijde úplně prázdná. To ptáci se odletěli ohřát do teplých krajů, ale někteří nám i přes dlouhou a krutou zimu zůstali věrní. V uhlazeném sněhu, jako by o něj někdo pečoval, vidím malé ptačí stopy. Vedou až ke spícímu stromu. Vypadá úplně bez života, jako kdyby někomu vypadaly všechny vlasy, zvrásněla kůže a ulehl ke dlouhému spánku. Pod sněhovými závějemi se skrývají bezlisté větve, které čekají, až je sluníčko na jaře ohřeje. Nebe je sytě modré, vypadá jako namalovaný obraz. Vločky, které závodí, jaká z nich dopadne na zem dříve, pokrývají mne a krajinu kolem. Natáhnu ruku a nastavím dlaň, abych pozorovala, jak vločka, která si naplánovala přistávací plochu na mé dlani, zmizí během vteřiny, jako kdyby ji někdo polil hezkou vodou. Zima je nebezpečná a chladná, ale i přesto je v ní krajina tak okouzlující, že vás donutí ji milovat. Ž. Mlčáková, 8. A
Spásné probuzení Ten den jsem šel spát s lehkým rozhořčením ze zítřejší školy, ale stále převládala dobrá nálada. Pomalu jsem usínal. Po chvíli jsem se probudil v pruhovaném, zašlém a roztrhaném obleku. Na prsou byla našita špinavá, již téměř hnědá hvězda s nápisem ,, Jude “. Pochopil jsem hned. Okolo mě leželi další muži. Měl jsem ukrutný hlad. Takový jsem ještě dosud nepocítil. Celé tělo mne bolelo, v žaludku doslova bodalo při každém pohybu více a více. Chvěl jsem se zimou a strachem na prkenné posteli, kterou jsem sdílel s několika muži. První dojem z té tmavé kobky, v níž bylo snad stopadesát lidí, zachvátil mou mysl natolik, že jsem chtěl vykřiknout. Bylo to tak opravdové, až jsem uvěřil. Všude kolem ležely jen lidské trosky, neschopny se zvednout ze svých míst, stejně jako já. Zvedl mě až německý voják, jež stál ve dveřích a křičel něco německy. Ten kolosální proud světla mě oslnil. Projel mi mráz po zádech a drkotavými zuby jsem ze sebe nevydal ani slovo. Cítil jsem se jako uvězněný sám v sobě, neschopen úniku. Vysoukal jsem se s davem ven. Denní svit a schopnost se nadechnout mě srazila na kolena. V hlavě mi tepal rytmus srdce a já ucítil studený pot a horkost zárověň. Jako bych byl odhalen až na kost. Jako bych ani neměl kůži, ale jen pouhé maso. Bylo mi jasné, že zanedlouho začne ranní směna. Atmosféra byla úděsná! Všude kolem bylo hrobové ticho, které působilo, jako by lidé zapomněli řeč. Vzduch nesl a rozdával smutek, bolest a strach. Napětí stále sílilo. V ledových nohách jsem pociťoval lehké řezání, každým krokem bolestivější. Celou cestu jsem ani nevnímal, kam jdeme. Poté se přede mnou rozevřela železná vrata. Litoměřická továrna Richard. Dál už jen tma, suť, zápach spálené nafty a rachot projíždějících vozíků naplněných vápencem. V dálce se vynořilo pronikavé světélko. Projel mnou blesk od hlavy až k patě, dusot věžeňských dřeváků kvapně zrychloval pulz a dech. Vdechl jsem částečky prachu. Plíce se mohly roztrhnout. Rozkašlal jsem se. Odněkud zezadu přilétl kámen jako prvotní trest za můj hlasitý kašel. V tu ránu se mnou rozlehla palčivá bolest hlavy. Zazněl výstřel. Zřítil jsem se celou svou vahou na vlhkou zem. Cítil jsem, jak krvácím a jak po mě ostatní šlapou... A poté jsem se probudil na zemi ve svém pokoji totálně zpocený. Byl to jeden z nejhorších snů, který jsem doopravdy prožil. R. Štorkán, 9.A
Obr. 3
6. VYPRAVOVÁNÍ Na táboře O prázdninách jsem byla s Aničkou na táboře. Ocitly jsme se v nebezpečné situaci, jelikož jsme šly na stezku odvahy. Já vím, že to jako nebezpečná situace nezní, ale bylo to zkrátka takhle. Už jsme s Aničkou ve stanu skoro spaly, a tu si pro nás přišli vedoucí tábora. Řekli nám, že si s sebou máme vzít baterky a jít po kapkách krve, protože budeme skládat bobříka odvahy. Vzaly jsme si tedy baterky a šly po kapkách krve. Venku byla úplná tma. Zašly jsme do lesa a asi tak v půlce se mi Anička ztratila a ještě mi přestala svítit baterka. Sice jsem o Aničku měla strach, ale něco mi říkalo, že mám jít dál, tak jsem šla. A najednou se to stalo. Ozvalo se: „Ááááá.“ a „Hú, hú, hú,!“ Anička na mě vybafla a já se tak hrozně lekla, že jsem málem umřela. Anička mi pak vysvětlila, že to „Hú!“ dělala ona, ale kdo dělal to „Á“, to doteď nevím. Asi já. Když se mě paní vedoucí zeptala, jaké to bylo, společně jsme řekly: „Dobrý!“, jako kdyby se nic nestalo. Dnes už nám to totiž přijde směšné, ale tenkrát tedy vůbec ne. L. Červenková a A. Hrabětová, 4. A
Super zážitek ze Španělska Před pár týdny jsem byl s babičkou a dědou ve Španělsku. Když se mě děda zeptal, jestli s ním chci jet do Barcelony, byl jsem šťastný. Den po dni jsem byl napjatější a napjatější. A konečně byl čtvrtek!!! Jeli jsme autobusem, nikoli autem. A konečně Now Camp (oficiální název je Camp Now). Bylo to fantastické být na Now Campu, tedy barcelonském stadionu. Viděl jsem tam úžasné věci. Například: starobylý míč, míč a kopačku z ryzího zlata, vířivku pro hráče a samozřejmě stadion. Bohužel na stadionu se měnila tráva, tak jsem neviděl branky, pruhy atd. Ale zase jsem se posadil do hlediště. No, ale když jsme chtěli odejít, byla to hrůza! My jsme se totiž na tom velikém stadionu ztratili. Stále jsme hledali východ a já jsem se anglicky ptal: „Kde je východ?“ Nejdříve mi neodpověděli, ale pak mi řekli, že musíme obejít celý stadion. To jsme udělali a dostali se k autobusu včas. Kdybych neuměl anglicky, tak bych tam nešel ani za nic! R. Keltner, 4. A
Svačinka v lese (1) Myslivec, budeme mu říkat třeba Franta, se vydal na procházku do lesa. Bylo horko, nohy ho bolely, a tak si sedl na kládu pod skalou a vyndal z tašky svačinu. „Mňam, mňam, to si dám“, liboval si Franta a pochutnával si na chlebu se salámem, který zapíjel limonádou. Jak tak odpočíval, vůbec si nevšiml, že ho ze skály sleduje medvěd. Tomu bude třeba říkat Pepa. Pepa měl hlad a žízeň a Frantovi svačinu záviděl. Protože to byl chytrý medvěd, všiml si, že myslivec sedí na kládě opřený o pařez. Rozeběhl se a vší silou na kládu skočil. Myslivce Frantu to vymrštilo na skálu a medvěd Pepa si mohl pochutnat na zbytku jeho svačiny. A pak se situace obrátila. Myslivec sedí smutně na skále, neví, jak se dostanu dolů, a pod skalou dělá medvěd: „Mňam,mňam!“ K. Šindelářová, 7.C
Myslivcova svačinka (2) Lovec s medvědem se nacházejí u skály v lese. Je právě léto. Sluníčko svítí a všude voní kvítí. Medvěd sedí na skále, slintá a říká: „Ten chléb vypadá dobře!“ Skáče z vysoké skály a řve: „VRR.“ Dopadne na kládu a lovec vyletí. „Pomoc, já létat neumím!“ křičí. Černý huňatý medvěd dojde pomalu k pařezu, sedne si a povídá: „Ten chléb je docela dobrý. Ale nechápu, jak mu to mohlo chutnat takhle suché.“ Myslivec se na něj podíval a prohodil si sám pro sebe: „Příště se raději nasvačím na mýtině, je přece nedaleko. Ale mám jednu výhodu, nevzal si máslo!“ Chvíli se na medvěda koukal, pak se zvedl a odešel domů. K. Tylová, 7.C
Obr. 4
7. ÚVAHA Nikdo učený z nebe nespadl Dle mého názoru je toto přísloví naprosto pravdivé. Nikdo přece není chytrý a vůbec například vychovaný od narození. Vždyť vše, co umíme, jsme se museli odněkud naučit a je na každém, jak bude pozorný. Myslím, že každý nemůže být, jak říká přísloví, učený. Záleží jak na něm, tak na jeho okolí. Rodině, škole a vůbec společnosti. Pokud se dítě vychovává v rodině, ve které je chaos a nikoho nic nezajímá, je jasné, že na tom dítěti se to v pozdější době projeví. Ale to dítě za to nemůže, jelikož v takové situaci vyrůstalo. Znám jednu holku, která vyrůstala v rodině, kde její rodiče neměli žádné vzdělání, byli sociálně ‚zaostalí‘, a protože neměli vzdělání, neměli ani moc peněz, proto žili na ubytovně ve zmatku. Té holce je dnes dvacet, nedokončila střední školu a nemá žádnou práci. V téhle době je už úplně stejná jako její rodiče. Nejhorší je, že jí to vůbec nevadí. Ale samozřejmě to takto nemusí dopadnout. Znám i jednoho kluka, který vyrůstal ve skoro stejné situaci jako ta dívka. Rodiče nedokončili střední, ale měli zájem o vzdělání a na dálku si ho dodělávali. Ten kluk viděl, jak jsou rodiče nespokojení s tím, jak žijí, jak dopadli, ale jakou mají vůli. Snažil se hodně ve škole a snaží se doteď. Už dokončil střední a studuje na vysoké. Chce být učitelem a vést mladé lidi k úspěchu. Je to vždy jiné. Záleží na člověku samém. Ale společnost na něm zanechá stopy, které ho ovlivní. Ale nikdy to nesmí vzdát. N. Polmová, 8.C
9.A (Úvaha na téma Naše třída před zrcadlem) Jak asi vypadá naše třída před zrcadlem? Myslím, že kdyby se někomu podařilo nás všechny v plném počtu naskládat před zrcadlo, byl by to zázrak. Zázrak by to byl i v případě, kdybychom to zrcadlo nerozbili. Domnívám se, že by to byla první věc, která by se stala. Řekla bych, že jsme banda hyperaktivních lumpíků už od 1.třídy. Velmi rádi se pošťuchujeme, provokujeme a dráždíme učitele. Ale teď je to jiné. Jsme v devítce a za půl roku všechny tyto lumpárny skončí a my se rozutečeme na „střední nebo učňáky.“ Všechno bude jinak. Doufám, že v nové třídě budou alespoň z poloviny tak skvělí lidé jako právě v té naší. Sice se občas pohádáme, ale budou mi scházet. Moc mi bude chybět házení kříd, svačin, mokrých hadrů a ubrousků, strkanice o přestávkách, srandičky v hodinách…. No prostě všechno. Takže - jak bychom vlastně vypadali před tím zrcadlem? Pokud by se tedy nerozbilo, by byl pohled na nás asi velice komický. Ale v životě se máme usmívat a máme hledat štěstí. Já to své našla v této třídě :) A. M. Macková
Za chvíli se už každý rozletíme jinam. Známe se skoro 9 let, ale za tu dobu o sobě víme celkem málo. Jsou to lidé, kteří mě obklopovali většinu mého života. Některé mám ráda více, některé méně, ale nemůžu říct, že někoho z nich nesnáším. Vždyť jsou jako moje rodina. Dokáží mi zlepšit náladu, aniž by o tom věděli. A smysl pro humor? Tak ten v naší třídě opravdu nechybí. Občas celá třída vybuchne bouřlivým smíchem z vtipné poznámky jednoho z nás. Učitelé pak na nás koukají jako na tlupu opic... No, někdy se jim ani nedivím. Ve zvířecí říši bychom se ztratili dokonale. Snad až se rozletíme každý do nového hnízda, tak na sebe nezapomeneme a zase se někdy setkáme. Postupem času se už asi nebudeme chovat jako ta tlupa opic z 9.A, ale budeme mít vzpomínky, které v nás zůstanou navždy. A až je povíme našim dětem? No, snad se nebudou potom vozit na tabuli a házet po sobě mokrou houbou. Ale pokud ano, nemůžeme jim to mít za zlé. Vždyť... po někom být musí! A. Nemcová
Naše třída není ani vyjímečná, ani hodná. Je úplně obyčejná.V každé třídě najdeme kašpary, hlupáky a šprty. Přesto je naše třída ta jediná, do které ráda patřím. Jsme spolu už dlouho a prošli jsme všemi změnami dospívání. Troufnu si říct, že se ZNÁME. V minulosti jsme byli rozhádaní, ale dokázali jsme najít společnou cestu a táhnout za jeden provaz. Možná jsme každý jiný, ale jako celek jsme silná a neohrožená třída. Přepadá mě smutek, když pomyslím, že za dva měsíce bude našemu společnému soužití konec. Proto se někdy o přestávce podívám do očí každému ze spolužáků a snažím se ten okamžik uložit hluboko do mozku, abych na něj nikdy nezapomněla.. Jsem strašně vděčná, že jsem tuto krásnou dobu mého života prožila právě s nimi. Jste skvělí lidé! A až se mě někdo za padesát let zeptá: ,, Kdo byla tvá třída? “ Odpovím: ,, 9.A!!! “ P. Janovská
9.B (Úvaha na téma: Jak to asi bude s knihou?) Pixely. Ovládnou jednou tyto maličké kostičky náš svět ? Ovládnou náš příjem informací? Stanou se knihy jen dekorací knihoven ? Ano. Schyluje se k tomu. Se vznikem elektronických knih a audioknih klesá prodej normálních knih stále níž. A proč ? Z části je to proto, že člověk, jakožto tvor zvědavý rád cestuje a poznává svět. Mnohdy si zkracuje dlouhé chvíle právě na cestách. Jenže běžná kniha je pro něj příliš těžká a neskladná. Ještě kdyby jich měl více. Raději sáhne po knize elektronické. Větší podíl na tom má však negramotnost a nechuť mládeže číst knihy. Čtou pouze na internetu, nebo jen proto, aby splnili domácí úkol. J. Scherbaum
Číst či nečíst? Toť otázka. Budeme si moct přečíst příběh z vázané knihy i za 100 let? Mnoho lidí dnešní generace čte pouze z donucení. A někdy ani to ne. Neláká je to. „Na co to budu číst, když mám internet?“ Už z dnešní doby lze předpokládat, jak to bude vypadat za pár let. Těch, kteří se budou knižně vzdělávat, bude opravdu málo. A je to strašná škoda! Čeština je opravdu nádherný jazyk a pokud lidé přestanou číst, nebudou si mít čím obohatit svou slovní zásobu... Já osobně bych chtěla, aby text zůstal v knižní papírové podobě... ale domnívám se, že to bude bohužel naopak. V. Scherbaumová Budou knihy i za dvě stě let ? Dnešní vědci vynalézají samé nové přístroje a je možné, že za dvě stě let nám budou počítače a jiná elektrická zařízení předčítat knihy zachované v sobě. Ale bylo by to pro nás dobré ? Podle mého názoru ne. Zlenivěli bychom natolik, že bychom nedokázali ani pořádně mluvit. Naše vyjadřovací schopnosti by klesly na úroveň žáků druhých tříd. Jenom vyjímeční lidé by se učili číst, psát nebo počítat. A to bychom nedopadli zrovna nejlépe. Měli bychom se takovýmto přístrojům vyhýbat, a když by to bylo nutné, psát nebo opisovat knihy, které budou staré a nebude se v nich moct číst. P. Kysela
Obr. 5
8. OLYMPIÁDA Z ČJ ( V práci měla být obsažena věta Možná se Vám už také stalo, že... )
Prázdniny Možná se Vám už také stalo, že jste letěli v deseti letech sami na prázdniny na vzdálený ostrov. Mě ano. Letěla jsem sama na Maltu na kurz angličtiny. Rodiče mě odvezli na letiště, kde na mě čekala letuška, která mě celou cestu doprovázela. Bylo to pro mě velké dobrodružství. Když jsem doletěla, na letišti na mě čekal náš známý ze školy, do které jsem předtím chodila a u kterých jsem měla 14 dní bydlet. Na Maltě jsem navštěvovala jazykovou školu každé dopoledne a odpoledne jsme jezdili na pláž nebo k mým kamarádům. Moc jsem si to užívala. Jenže poté si moje kamarádka narazila ruku, když jsme hráli stolní tenis, takže jsme museli jet do nemocnice, kde jí dali dlahu. Bohužel s dlahou nemohla do vody, takže už jsme nešli ani do bazénu ani do moře. Po uplynulých dvou týdnech konečně přiletěli moji rodiče, se kterými jsem tam strávila ještě dalších 14 dní. Červenec na Maltě uplynul jako voda a všichni si to moc užili, až na mou kamarádku s naraženou rukou. K. Vychodilová, 9.C
Vánoce Možná se Vám už také stalo, že jste o Vánocích viděli Ježíška. Když jsem byl ještě malý kluk, věřil jsem na Ježíška a každý rok se těšil na Vánoce. Ráno na Štědrý den jsme se běželi podívat s mladším bratrem Tomášem do obýváku na vánoční stromeček, který nám prý ozdobil Ježíšek. Celý den jsme koukali na pohádky a nejedli, abychom viděli zlaté prásátko, které se stejně nikdy neobjevilo. Když se odpoledne setmělo, začala mamka smažit kapra a udělala bramborový salát. Po večeři jsme s Tomášem odešli nahoru do pokoje a čekali, až dole v obýváku zazvoní zvonek a pod vánočním stromečkem budou dárky. Při čekání jsme koukali z okna, jestli ho náhodou neuvidíme. A přeci! Jednoho vánočního večera rychle přelétlo přes oblohu blikající světýlko a my žili v domnění, že to byl Ježíšek. Chvíli na to zazvonil zvonek a my běželi ke stromečku, pod kterým už byly dárky. Dnes už vím, že to nebyl Ježíšek, protože neexistuje, ale bylo to letadlo, které právě letělo přes vánoční oblohu plnou hvězd. Přesto si každý rok o Vánocích na tento okamžik vzpomenu a říkám si, že to byly mé nejkrásnější Vánoce. M. Holcman, 8.D
Možná se Vám už také stalo, že... Možná se Vám už stalo, že si tak ve škole říkáte, jaká je to pohoda, a najednou se vás začne učitel ptát, proč jste nepřinesli domácí úkol nebo něco takového. No, a vy se snažíte vymyslet nějakou tu dobrou výmluvu, ale nic. Je totiž těžké vymyslet něco nového, co tu ještě nebylo. A kdo za to může? No přece vaši rodiče. Vím, že vám určitě říkají, jací byli hodní a vzorní, a jací vy jste nezodpovědní lajdáci, ale pravda je, že byli úplně stejní. Jen se zeptejte vašich babiček a dědečků, ti vám to potvrdi. Když totiž oni chodili do školy, tak všechny výmluvy vypotřebovali, a není se čemu divit, že nám to pak učitelky nevěří. Proto zapomeňte na ty staré, odříkané a hloupé výmluvy např.: ,,Pes mi sežral domácí úkol.'' nebo ,, Zaspal jsem, protože se mi rozbil budík'' , a nepřestávejte vymýšlet nové a nové výmluvy, na které by naši rodiče ani nepřišli. Na druhou stranu, kdyby s těmi výmluvami nepřišli oni, tak asi nikdo, a tak buďte rádi, že je máte. Výmluvy i rodiče. M. Fišer, 9.B
Obr. 6
Obr. 7
9. SOUTĚŽE ,, Jak se kdysi žilo “ Cestování do minulosti Co se stalo? Ráno jsem otevřela oči a šla se podívat do zrcadla a spatřila modřiny po celém těle. Modřiny na kolenou, stehnech, ale i na rukou a břichu nabíraly tmavě fialovou barvu. Velké kruhy pod očima, které se zbarvovaly do fialova. Co se včera stalo? Koukám do zrcadla a tam vidím holku celou zničenou, jako by byla zbitá. Jmenuji se René, je mi skoro 15 let a chodím do 9. třídy. Ráda se dívám do zrcadla, abych zjistila, co se na mě změnilo. Ráda si vybírám oblečení, v kterém půjdu do školy. Upravuji si řetízky, když v tom se v zrcadle něco hnulo. Jako by tam byl člověk. Ohlédla jsem se. Myslela jsem si, že někdo stojí za mnou. Ale nikdo tam nebyl. Podívala jsem se zpět a viděla něco, z čeho mi běhal mráz po zádech. V zrcadle jsem byla já, ale vypadala jsem úplně jinak. Ta, co se nacházala v zrcadle, měla na sobě červenou sukni, bíle tričko a malé černé boty. Zkusila jsem na ni promluvit. „Ahoj“, odvětila mi. „Pochválen buď,“ a začala jsem konverzaci. Klepotavým hlasem jsem řekla: „Kdo jsi?“ Koukla na mě hnědýma očima. Pomalu odpověděla: „Jsem Eliška z Kroměříc. A vy?“ vykulila jsem oči. Abych nebyla nezdvořilá, musela jsem jí odpovědět: „ Jmenuji se René Smutforová, jsem z Kroměříce, je mi 15 let a chodím do 9.třídy.“ Koukla na mě, co jsem jí teď pověděla. A řekla: „Vám je 15 let a chodíte do školy? To jste asi velmi bohatí. Mně je též 15 let a už pracuji s maminkou Helenou v pekárně. Můj otec je u tajné policie. Mám sestru Lenku, která tráví čas na úřadě.“ Dívala jsem se s údivem, s čím se mi svěřila. Tak abych nebyla pozadu. „Ne, nejsme bohatí. Máma pracuje ve školce jako učitelka, táta je hasič a sestra studuje medicínu a ta je už 22letá.“ Dívka vykulila oči a zeptala se: „Jste skutečná?“ Co? „ Ano, jsem skutečná. Vždyť žiji v roce 2014. A přestaň mi vykat,“ zamlkla se. „ Je rok 1848. Ty jsi z budoucnosti ? Čím se od nás lišíte?“ Zvědavě koulela očka jako kotě na mlíčko. Přemýšlela jsem, jak jí to vysvětlím. „ Narodila jsem se 31.5.1998, bydlíme v domě v Kroměříci s mamkou, sestrou a tátou. Babičky a dědové bydlí v Praze, v bytovce. Máme německého ovčáka a malého bišonka. Mám svůj pokoj s počítačem a mobil i-phone 4. Na vysvědčení jsem měla dvě trojky z matematiky, fyziky a chemie, ale ty si do konce roku vylepším. A teď ty...“ „Jsem Eliška z Kroměřic. S maminkou, tatínkem, sestrou, bratrem a prarodiči žijeme v malém domě na konci Kroměřic. Školu jsem už vyšla, chodila jsem tam od šesti do dvanácti. Doma máme malého pejska a dvě kočky. Jen jsem se chtěla zeptat, co je ten počítač, mobil, fyzika a chemie?“ Nejdřív jsem ji nechápala, ale poté mě napadlo, že tomu nemůže rozumět, protože oni to dřív neměli. „ Počítač je taková bedna, co skoro všechno ví. Mobil používáme k povídání na velkou vzdálenost. Fyzika, tam se učíme třeba: proč padá jablko ze stromu a proč, když plaveme, tak se nepotopíme´ a takové věci. A v chemii se učíme, co se stane, když smícháme dvě látky do jedné.“ Vzpomněla jsem si, co ta dívka v zrcadle, zbitá a s modřinami. „Co se stalo, že jsi měla na těle modřiny?“ Koukla na mě, že o tom nic nevím, ale nakonec řekla : „No, jak tu byla revoluce a já se za nás bila. Dopadla dobře, zrušili nám robotu.“ To byla ta dívka v zrcadle! Blesklo mi hlavou. Koukla jsem se na hodiny. Co? To je už půl osmé? Otočila jsem se. Eliška mizí, rozplývá se. Poslední, co jsem jí řekla, muselo být rychlé. „ Ahoj, doufám, že se ještě někdy uvidíme.“ Elišce tekly slzy po tvářích a odpověděla: „ Pokud si to bůh přeje.“ Natáhla ruku k zrcadlu, já též. Sundala stříbrný náramek, co jí ovíval zápěstí. Sundala jsem ho také, jenže ten můj byl černý, kožený se stříbrnými kousky. Podaly jsme si je v zrcadlech a v tu chvíli zmizela.
Od té doby si čtu a hledám vše, co bych mohla vědět o Elišce z Kroměřic a její rodině. Snažím se, abych nepoužívala tolik počítač a všelijaké vymoženiny naší doby, protože si myslím, že příliš mnoho času trávíme doma u moderní techniky. Venku je svět, není v počítači. To je můj názor. Ano, život v 19.století nebyl sladký, ale měl něco do sebe. Doufám, že příští generace, ba i dokonce my, se zlepšíme v žití na zemi. V. Majarová, 8.D
Život v 19. století V současné době si člověk nedokáže představit život bez technických vymožeností a elektřiny. Kolik práce by bez těchto věcí dala pouhá příprava oběda, nebo cesta do školy, či práce. Jen porovnejme rozdíly mezi současností, tedy stoletím 21. a dobou minulou, třeba 19. stoletím. Rozhodla jsem se zamyslet a porovnat můj den a také den dívky z minulosti - Doroty. Podle mého, je to zajímavé téma. Ráno jednoduše vstávám za pomoci mobilního telefonu, který mi zvoní do uší melodii příjemné hudby. Dorota je ovšem závislá na své matce, která pokud se nevzbudí včas a nevzbudí svou dceru a vlastně celou rodinu, všichni zaspí. Kdybych vstala pozdě já, vzbudím tátu a on mě odveze do školy autem, ale to je v případě Dory nemyslitelné. Abych se dostala do školy, musím dojíždět autobusem a cesta trvá skoro půl hodiny. Domnívám se, že i kdyby byla Dorota jakkoliv fyzicky nadaná, cesta jí nemůže trvat kratší dobu než dvě hodiny plné trmácení. V zimě se boří hlubokým sněhem a jehličky mrazu ji přes chudou vrstvu oblečení bodají do kůže. Mně by přitom stačilo natáhnout na sebe rukavice, čepici, obléknout se do zimní bundy a měla bych nad dotěrnou zimou vyhráno. Když se dopoledne rozhlédnu po škole, každý druhý žák drží v rukou obrovský mobil a nechává se hypnotizovat světélkujícím displejem. Dora vejde do školy a na chodbách je pusto a zejí prázdnotou. Vkročí do své třídy a spatří spolužáky, kteří poslušně sedí v lavicích. Záda rovná jako pravítko, ani nemrkají. Jen občasné pohyby hrudníku potvrzují, že nezkameněli. Dorota přišla pozdě. Učitelce, která stojí před katedrou, srší z očí blesky. Vyrazí k drobné dívence a odvede ji na chodbu.Událost, jež se venku udála, by nebyla nikomu příjemná. V současnosti mohou učitelé žákům maximálně vynadat, napsat jim poznámku, nebo kontaktovat rodiče. Většina dětí si z toho stejně nic nedělá! Když půjdu domů a naobědvám se, zapnu si počítač, nebo si čtu. Jen když je za okny hezky, vyrazím s kamarády ven, nebo si jdu zaběhat. Dora jinou možnost, než jít ven, v podstatě nemá. Může si zahrát nějakou hru s kamarádkou. Může si také číst, ale její rodina není tak bohatá, aby si mohla knihy dovolit koupit. Když přijde večer, dívám se na oblíbené filmy. Dora si chvíli povídá s rodiči a mladším bratrem. Výjimečně vyrazí do divadla, ale představení, která tam hrají, jsou spíš pro dospělé, takže ji nikdy moc nebavily. Ve 21. století je tolik možností, a přesto co chvíli slyším, jak si lidé stěžují. Myslím si, že lidé mají potřebu stěžovat si, shodit vinu na někoho jiného a ulevit si od svých problémů. S lítostí si uvědomuji, že se tak někdy také chovám. V čase se podepisují mnohé rozdíly, ale lidé se nemění. T. Bušilová, 8.C
Vánoce v proměnách času Různé svátky a zvyky, které jsou dlouholetou tradicí, se stále zachovávají. Na některé ale lidé již téměř zapomněli, jako třeba na svátek svaté Barbory nebo Lucie. Oproti tomu jiné svátky se stále udržují. Mezi ně patří například Vánoce. V 19. století nebyly Vánoce ani tak o dárcích, spíše o vzájemné lásce, soudržnosti a přátelství v rodině. Několik dnů před Vánocemi ženy napekly chléb, který daly do ošatek. V bohatších rodinách se k chlebu pekly navíc i vánočky. Na Štědrý den se připravovala štědrovečerní večeře. Vařil se hrách, více druhů polévek – jako třeba bramboračka nebo rybí polévka. Protože děti věřily na Ježíška, stromeček přinesl tajně muž do domu a ustrojil ho. V málokteré rodině chyběl pod stromečkem betlém, děti tak byly od malička seznamovány s tím, proč se vlastně Vánoce slaví. Lidé se od rána postili, věřili, že večer za odměnu uvidí zlaté prasátko. Když se stmívalo, děti běhaly ven a pozorovaly nebe, kdy se objeví první hvězda. S první hvězdou si totiž rodina sedla ke stolu prostřenému bílým ubrusem, všichni se pomodlili a začala sváteční štědrovečerní večeře. Nejprve se jedl hrách, poté polévka pro sílu; čočka pro peníze a ryba pro radost. Nakonec se na stůl podávala vánočka a pečené cukroví. Pila se bílá káva, čaj, pivo nebo víno. Pak již děti čekaly na zvoneček. Po zazvonění přinesl muž do místnosti stromeček ozdobený jablíčky, sušeným ovocem, cukrovím, kostkami cukru zabalenými do barevných papírků, ořechy, slaměnými řetězy. Na stromečku se zapálily svíčky a celá rodina zpívala koledy (ty se u stromečku zpívaly každý večer až do Tří králů, kdy se stromek odstrojil). Na Štědrý večer rodina dodržovala různé zvyky – například pouštění lodiček z ořechových skořápek, lití olova, házení botou, krájení jablíčka a spoustu dalších. Lidé se také scházeli o půlnoci v místních kostelích na půlnočních mších. Dárky v té době byly skromné – většinou je rodiče pro své děti tvořili sami, děti nacházely pod stromečkem i dárky praktické, jako bylo třeba nutné oblečení. V dnešní době se příprava Vánoc posouvá již do podzimu. V hypermarketech můžeme v listopadu nakoupit cukroví a ozdoby na stromeček, dekorace a spoustu dalšího vánočního zboží. Sotva odejde čert s Mikulášem, začne se ve spoustě rodin péct mnoho vánočního cukroví nejrůznějších druhů. V celém domě se provádí „generální“ úklid, domy se zdobí nejrůznějšími způsoby podle vkusu majitele – od vánočních truhlíků na parapetech až po světelné řetězy v oknech. Na stůl se dává slavnostní ubrus a na něj adventní věnec se čtyřmi svíčkami. Lidé v obchodech nakupují velké množství dárků a jídla. Spoustu času rodina tráví koukáním na televizi, kde běží vánoční pořady a pohádky. Koupený stromeček si lidé zdobí podle svých zvyků – někdo týden před Vánocemi, někdo den, jiný přímo o Štědrý den. Také ozdoby jsou velmi rozmanité – v rodinách můžeme vidět jak stromeček pestrý, tak jednobarevně ozdobený třpytivými koulemi. Dětem se na stromeček věší čokoládové bonbony. Nazdobený stromeček se rozsvítí elektrickými svíčkami. Na Štědrý den se připravuje štědrovečerní večeře, která se zahajuje většinou po setmění. U slavnostního stolu nesmí chybět rybí polévka, bramborový salát, kapr, někde i vinná klobása a řízek. V některých rodinách se stále dodržují vánoční zvyky jako je třeba krájení jablka, pouštění lodiček, lití olova, dávání šupinek pod talíř a podobně. Po večeři se rodina sejde u nazdobeného stromku obklopeného dárky. Všichni si společně zazpívají koledy a navzájem si rozdají dárky. Ty jsou v současné době poměrně drahé a ve většině rodin je jich spousta. Patří mezi ně hlavně mobily, počítače, tablety, značkové oblečení, elektronika. Nejmenší děti nacházejí pod stromečkem nejrůznější stavebnice, autíčka, kočárky s panenkami, hry a spoustu dalších hraček.
V dřívějších dobách lidé neměli tolik peněz, aby nakoupili spoustu dárků, honosný stromek a drahé třpytivé ozdoby. V současné době jakoby hlavním cílem Vánoc bylo mít pod stromečkem co nejvíce drahých dárků.
Možná, že si často ani dnešní lidé neuvědomují, jak moc je důležité, aby si celá rodina společně Vánoce užila v klidu a radosti, ve zdraví a aby u štědrovečerního stolu nikdo nechyběl… S. Kodešová, 8.D
Život v 19. století si představuji takto… Lidé v 19. století rozhodně neměli počítače, tablety, notebooky, mobily a jiné pro nás tak běžné věci. Z hodin dějepisu si pamatuji, že začátkem 19. století některým zemím vládl Napoleon Bonaparte. Domnívám se, že lidé byli dost chudí a bohatých bylo velmi málo. Chudí lidé se určitě živili prací na poli, chovem dobytka a jiných zvířat a také v továrnách. V 19. století se hodně vynalézalo, rozvíjela se věda, technika a průmysl. Vznikaly parostroje, lokomotivy, bicykly, koněspřežky a jiné vynálezy. Začalo se jezdit vlakem. Z manufaktur se stávaly strojové velkovýroby, ve kterých pracovali dělníci skoro celý den za malou mzdu. Jejich život nebyl asi jednoduchý. Když onemocněli, tak zůstali bez pomoci odkázáni na malou pomoc svých přátel. V továrnách se často bouřili, stávkovali, ale zřejmě jim to nepomohlo. V současné době chodíme do kin a do divadel. Zato v jejich době kočovné herecké společnosti objížděly vesnice, kde hrály divadelní hry pro chudé vesničany, a tím jim zpříjemňovaly jejich těžký život. Podle mého názoru se chudí scházeli v hospůdkách, kde popíjeli, vyprávěli si a tancovali. Bohatí lidé navštěvovali divadla ve městě. Ve svých velkých domech pořádali plesy, které byly pouze pro vybranou společnost. Chudé děti si často hrály s dřevěnými hračkami, které jim vyrobil jejich otec, děda, strýc nebo si je vyrobily samy. V dnešní době děti mají mobily, notebooky a počítače už v šesti letech a neváží si toho. Tenkrát děti musely pomáhat rodičům na poli a někdy i v továrnách a svůj volný čas, kterého děti měly hodně málo, trávily venku s ostatními. V zimě sáňkovaly, bruslily a stavěly sněhuláky. Prosté děti musely chodit daleko do školy pěšky, i přes různé sněhové závěje a jiné překážky. Myslím si, že děti bohatých měly své soukromé učitele, kteří je navštěvovali u nich doma, a tak nemusely nikam docházet. Jejich rodiče zaměstnávali služebnictvo, které jim vařilo, uklízelo, staralo se o domácnost a také je oblékalo. My volný čas o dovolenou trávíme u moře, u bazénu, na chalupě… Tehdy měli bohatí svá sídla, kam jezdili trávit léto. Domnívám se, že bohatého bych od chudého rozeznal už na první pohled podle vzhledu, chování a oblečení. Představuji si, že dámy nosily vznešené šaty, sukně, klobouky a jejich doplňkem bylo paraple. Pánové se oblékali do obleků, smokingů, na hlavě mívali klobouky a při chůzi se opírali o svou hůl. Prostí občané se oblékali skromně, někdy až otrhaně. Nevím, jestli jsem pravdivě popsal život v předminulém století, ale takto si ho představuji. Jsem rád, že žiji ve 21. století, protože v 19. století měli lidé o dost těžší život. V současnosti máme moderní technologie, bez kterých si dnešní dobu nedokáži představit. M. Holcman, 8.D
Dopis Bedřichu Smetanovi Dobrý den Bedřichu, Hned na začátek bych se chtěla představit. Jmenuji se Magdaléna Hájková a navštěvuji základní školu. Učíme se o Vás, takže nejsem nevzdělaný člověk, který by o Vás nic nevěděl. Na začátku bych Vám chtěla složit velikou, převelikou poklonu. Jste úžasný a nadaný skladatel. Ráda bych někdy navštívila Litomyšl, místo, kde jste bydlel s rodinou. Pokud se nemýlím, váš otec byl sládek, tedy točil pivo. Asi jste zažil krásné dětství. Také jste byl ve Švédsku. Úžasné! Tam Vás alespoň uznávali. A byla bych ráda, kdybyste mi něco pověděl o svých operách. Znám příběh o Prodané nevěstě a Libuši. Ale ostatní, tedy Braniboři v Čechách, Dalibor, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství, Čertova stěna a Viola - o těch nevím nic. Ale také je škoda, že jste Violu nedokončil. Málem jsem Vám zapomněla pogratulovat k tomu, že se Vám splnil sen. Přál jste si přece, aby z Vás byl pianista, ne? A vlastně se Vám to splnilo. Je škoda, že jste ohluchl. Ale ta krásná hudba Vám určitě zněla v hlavě, jako potůčky, řeky, vítr a veškeré ptactvo kolem nás. Jsem ráda, že jste se narodil zde v Česku a lid má tu čest vědět, že jste se narodil zde. A všichni na vás vzpomenou při tónech skladby Vltava. Na shledanou M. Hájková, 6.C
Milý pane Bedřichu Smetano! Chtěla jsem se Vás zeptat, když jste nyní v nebíčku, nemohl byste dokončit Violu? Je to jen taková otázka. Také píšu proto, že jste určitě s Antonínem Dvořákem v nebíčku, nemohl byste se zeptat, kolik napsal oper? Předem děkuji. Je škoda, že nejste nesmrtelný. My dnes máme počítače, to jsou takové přístroje, na kterých můžete jít na web a tam na wikipedii je Váš článek a také Váš životopis. Moc nechápu, jak může člověk ohluchnout a přitom psát opery. Když jsem hrála Vltavu poprvé, nešlo mi to a máma mi řekla ,,chudák Bedřich, ten se tou hrůzou převrací v hrobě''. A při této příležitosti se Vás chci zeptat. Opravdu jste se 12. října 2012 převracel v hrobě? My všichni v naší rodině hrajeme. Já na flétnu, má sestra na akordeon, mamka také na flétnu, táta snad na lesní roh a bratr zatím hraje všem na nervy, a to i psovi Montikovi. Zajímalo by mě, jak se psaly noty. Náš pan učitel Janda ( učí nás v hudebce nauku) má na stole papír a tam jsou takové noty nebo nějak tak vypadají a my dnes máme takovéto noty . Tak právě proto mě to zajímá. Pokud mi na tyto otázky odpovíte, budu moc ráda. Ale mám ještě jednu poslední, opravdu poslední otázku a to, jaká opera (kterou jste napsal vy) se vám líbí nejvíce? Například mně se líbí Rusalka od Antonína Dvořáka. Doufám, že mi na mé otázky odpovíte. Předem děkuji za odpověd. Také děkuji za přečtení. S úctou a pozdravem T. B. Lebrová, 6.C
Obr. 8
10. ...... A TROCHA POEZIE
Velikonoce Vezmi si velkou pomlázku a taky košík, a jdi vyšupat holky jsi přece velký hošík. Když vyšupeš je pořádně, ony ti dají vajíčka, a když jim řekneš básničku, možná i čokoládového zajíčka. Musíš to všechno do dvanácté stihnout, nebo tě vodou polejou, na cestě domů zahnout i za kout, když kluci ještě koledujou. Doma pak s příbuznými máme sraz Povídáme si o jaru a jíme zas. V. Štor, 4.A
Velikonoce Vyrobím si pomlázku, přivážu mašličku a pak honem ven, vyšupat holky jen. Budu mít vajíček přeplněný košíček, ty dá mi ten zajíček co z čokolády je. Maminko, už na tebe jdu a něco za to chci, nějakou tu čokoládu, nebo pusu z radosti. J. Špringl, 4.A
Narozeniny Je už ti jedenáct let, svět bude ti ještě mockrát přát, zdání, že někdo ti bude lhát, to nebude dobrý kamarád. Teď ale každý má tě rád, vše nejlepší k narozeninám chtěla bych ti přát. V. Vosáhlová, 4.A
Jaro Rosa se na louce třpytí, na louce i roste kvítí. Ptáci na větvi zpívají a při tom hlavami kývají. Nebe je bez mráčků a všude je slyšet krásná píseň ptáčků. A. Krejzová, 5.C
Dívka Tekutina dere se ven. Je to jako špatný sen. Otevřená rána krví obklopena jen rudá žiletka vedle ní položena. Kapky z rány dopadají na zem se slzami mísí se v kaluž. Zašpiněna košile a celý její lem řev, pláč, vzpomínky a už, už to vypadá, že bude konec, že se srdce utopí v temnotách. Je teď dívka pro ostatní sobec? Nezáleží na životních hodnotách! Ublíženo bylo srdci dívky! Každodenní nářky a strach... zbývá malá špetka lásky, láska brzy promění se v prach. Kdysi statečnou, kdysi šťastnou byla holčička v sukýnce, Pak strašná muka započnou když pozná pravou tvář svého otce. Maminko, né! Neopouštěj mě! Dívenka matce hladí vlasy. Sedí s ní dlouho, sedí ve tmě, Neuvidí víc její krásy. Zavřené oči, bezvládné tělo. Nedaří se dech už obnovit. Pamatujte, dívce bylo ublíženo... Dívce, která mohla klidně žít. V. Scherbaumová, 9.B
SEZNAM VÝTVARNÝCH PRACÍ
Obr. č. 1
Veselí hlemýždi
E. Bajer, 6.A
Obr. č. 2
Veselí hlemýždi
E. Nováková, 6.B
Obr. č. 3
Veselí hlemýždi
L. Kyselová, 6.A
Obr. č. 4
Indiáni
B. Šťástková, 6.B
Obr. č. 5
Indiáni
A. Horká, 6.B
Obr. č. 6
Portrét
K. Tošnerová, 9.B
Obr. č. 7
Portrét
V. Scherbaumová, 9.B
Obr. č. 8
Maska
A. Derynková, 7.B
OBSAH
1. PERLIČKY 2. HRÁTKY S PÍSMENY 3. POPIS 4. CHARAKTERISTIKA 5. LÍČENÍ 6. VYPRAVOVÁNÍ 7. ÚVAHA 8. OLYMPIÁDA Z ČJ 9. SOUTĚŽE 10. TROCHA POEZIE
