Topografie kostelní sítě na území plzeňského děkanátu do doby husitské. Ondřej Schmidt

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Topografie kostelní sítě na území plzeňského děkanátu do doby husitské (bakalářská diplomová práce)

Ondřej Schmidt

Vedoucí práce: Mgr. Petr Elbel, Ph.D.

Brno 2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ........................................ Podpis autora práce

2

Na tomto místě se sluší poděkovat několika lidem, bez kterých by tato práce jen těžko mohla být napsána. Především děkuji panu Mgr. Petru Elbelovi, Ph.D. za četné podněty, které mě nakonec přivedly k volbě tohoto tématu, za odborné vedení práce a různé rady a připomínky motivující mě v dalším budoucím studiu. Za ochotnou pomoc a konzultace k některým dílčím problémům a otázkám vděčím Mgr. Ondřeji Vodičkovi. Dík patří také paní PhDr. Blance Zilynské, Ph.D. za seznámení s databází „Teritoriální církevní správa pražské arcidiecéze“. Naposledy, ale rozhodně ne nejméně, bych rád poděkoval svým rodičům za shovívavé pochopení a podporu nejen při psaní, ale po celou dobu mého studia.

3

Obsah 1. Úvod ..................................................................................................................................5 2. Pramenná základna ..........................................................................................................9 3. Vymezení prostoru plzeňského děkanátu ...................................................................... 12 4. Vznik farní sítě a její proměny do doby husitské .......................................................... 16 4.1 Geneze farní organizace v pražské (arci)diecézi ..................................................... 16 4.2 Vývoj farní sítě na území plzeňského děkanátu ...................................................... 17 5. Farní beneficia ve světle písemných pramenů ............................................................... 27 5.1 Plzeňský děkan ...................................................................................................... 64 6. Struktura a fungování farní sítě ..................................................................................... 66 6.1 Rozložení patronátního práva................................................................................. 66 6.2 Klérus plzeňského děkanátu ................................................................................... 72 6.3 Hmotné zabezpečení farních beneficií .................................................................... 77 6.4 Plzeňský děkanát a papežská kurie ......................................................................... 82 7. Závěr ............................................................................................................................... 87 8. Prameny a literatura ...................................................................................................... 90 8.1 Prameny ................................................................................................................ 90 8.2 Literatura ............................................................................................................... 92 8.3 Seznam zkratek.................................................................................................... 105 9. Přílohy ........................................................................................................................... 107 9.1 Mapa plzeňského děkanátu .................................................................................. 107 9.2 Tabulky farních beneficií ..................................................................................... 108

4

1. Úvod Problematika vzniku, vývoje a fungování středověké farní sítě dříve patřila spíše k opomíjeným tématům české historiografie;1 teprve ve druhé polovině 20. století se zejména díky zásadním pracím Z. Hledíkové2 a dalších historiků církevních dějin 3 naše znalosti o středověkých farnostech podstatně prohloubily. V posledních deseti letech pak bádání nesporně postoupilo značně vpřed.4 Je zde nutné zmínit především ambiciózní projekt databáze „Teritoriální církevní správa pražské arcidiecéze“5 vznikající na FF UK pod vedením B. Zilynské. Databáze má za cíl shromáždit pokud možno všechny údaje o jednotlivých beneficiích pražské arcidiecéze, které se v pramenech podaří nalézt. Závěrečnými výstupy při zpracovávání databáze jsou v některých případech také dílčí studie analyzující farní strukturu 1

2

3

4

5

Ze starší literatury věnující se vývoji církevní správy a částečně také problematice farností je nutno vyzdvihnout především faktograficky bohaté, nicméně v některých ohledech již překonané, práce Fratiška HRUBÉHO, Církevní zřízení v Čechách a na Moravě od X. do konce XIII. století a jeho poměr ke státu, ČČH 22, 1916, s. 17-53, 257-287, 385-421; 23, 1917, s. 38-73; Václava NOVOTNÉHO, České dějiny I/3, Čechy královské za Přemysla I. a Václava I., Praha 1928, s. 326-449 (kapitola Zřízení církevní v Čechách a jeho vývoj do začátku 13. století); Kamila KROFTY, Kurie a církevní správa zemí českých v době předhusitské I, II, III, ČČH 10, 1904, s. 15-36, 125-152, 249-275, 373-391. Církevní topografii Prahy zpracoval Václav Vladivoj TOMEK, Dějiny města Prahy, Díl V., Praha 18812, s. 111-252. Na tomto místě je třeba uvést práce: Zdeňka HLEDÍKOVÁ, K otázkám vztahu duchovní a světské moci v Čechách ve druhé polovině 14. století, ČsČH 24, 1976, s. 244-277; TÁŽ, Struktura duchovenstva ve středověkých Čechách, in: Ján ČIERNY – František HEJL – Antonín VERBÍK (edd.), Struktura feudální společnosti na území Československa a Polska do přelomu 15. a 16. století, Praha 1984, s. 343-392; TÁŽ, Úpadek nebo růst? K situaci církve v Čechách ve 14. století, in: Zdeňka HLEDÍKOVÁ (ed.), Traditio et cultus. Miscellanea historica Bohemica Miloslao Vlk archiepiscopo Pragensi ab eius collegis amicisque ad annum sexagesimum dedicata, Praha 1993, s. 51-62; TÁŽ, Církev v českých zemích na přelomu 14. a 15. století, in: Miloš DRDA – František J. HOLEČEK – Zdeněk VYBÍRAL (edd.), Jan Hus na přelomu tisíciletí. Mezinárodní rozprava o českém reformátoru 15. století a o jeho recepci na prahu třetího milénia, Ústí nad Labem 2001, s. 35-58. (Všechny tyto studie byly nově otištěny v knize TÁŽ, Svět české středověké církve, Praha 2010, ze které bude nadále citováno.) Dále TÁŽ, Ke studiu a možnostem využití patronátních práv v předhusitských Čechách, FHB 7, 1984, s. 43-99; TÁŽ, Farní síť ve středověkých Čechách a možnosti jejího studia, in: Jan HRDINA – Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní sít pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 23-32. Další práce Z. Hledíkové budou vzpomenuty níže. Ze spíše obecnějších prací srov. Zdeněk FIALA, Správa a postavení církve v Čechách od počátku 13. do poloviny 14. století, SH 3, 1955, s. 64-88; John Martin KLASSEN, Nobility and the making of the hussite revolution, New York 1978, zde s. 27-46, 99-124; Zdeněk BOHÁČ, Patrocinia jako jeden z pramenů k dějinám osídlení, ČsČH 21, č. 3, 1973, s. 369-388; TÝŽ, Topografický slovník k církevním dějinám předhusitských Čech, Pražský archidiakonát, Praha 2001. Z nejnovějších monografií je možné jmenovat nově vydanou disertační práci Petra JOKEŠE, Farní organizace na středověké západní Moravě (=Knižnice Matice moravské sv. 33), Brno 2011, která přinesla nové podněty a možnosti srovnání. Z dalších novějších prací srov. pozn. 6. O celém projektu srov. Jana SYNOVCOVÁ-BOROVIČKOVÁ – Blanka ZILYNSKÁ, Databáze Teritoriální církevní správa v předhusitských Čechách, in: Jan HRDINA – Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 9-21; Blanka ZILYNSKÁ, Dílčí zpráva o průběhu výzkumu církevní problematiky, ÚSH 2004 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti III), s. 31-32.

5

jednotlivých děkanátů, které mj. nabízejí rozmanité možnosti komparace.6 K předeslanému projektu se hlásí také tato práce, přičemž její výsledky budou do výše zmíněné databáze rovněž zapsány. Jako předmět zkoumání byl zvolen rozsahem nevelký západočeský plzeňský děkanát, jeho sakrální architektura a klérus. Chronologicky je práce vymezena dobou vzniku farní sítě a následně rozpadem církevní správy v době husitských válek. Avšak vzhledem k charakteru pramenné základny a časté absenci pramenů pro starší období je hlavní těžiště práce položeno do doby od poloviny 14. století do vypuknutí husitské revoluce pouze s občasnými výhledy do doby husitské.7 Oblast plzeňského děkanátu nebyla dosud z hlediska církevní správy a problematiky farností ve vší komplexnosti zkoumána. Je možné se zde opřít o některé důkladné starší práce topografického charakteru. Především jsou to známá díla A. Sedláčka a A. Podlahy, 8 které jsou i přes své značné stáří stále nezbytným východiskem pro další studium. Světlé výjimky 6

7

8

Zatím byly zpracovány především děkanáty v severních Čechách. Srov. Tomáš DVOŘÁK, Farní klérus v kameneckém děkanátu v letech 1354-1436. Pokus o historickostatistickou analýzu na základě konfirmačních knih, ÚSH 2004 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti III), s. 49-90; Jaroslav HAVRLANT, Žatecko na cestě k husitské revoluci ve světle církevních dějin, Sborník Katolické teologické fakulty 6, 2004, s. 145-183; TÝŽ, Problémy studia farní sítě žateckého děkanátu a jeho specifika, in: Jan HRDINA – Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní sít pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 165-184; Jana KINDLOVÁ, Církevní správa v předhusitských Čechách ve slánském děkanátu, SSH 35, 2009, s. 3-129; TÁŽ, Venkovské duchovenstvo předhusitských Čech, in: Ivan HLAVÁČEK – Jan HRDINA (red.), Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku (=AUC – Phil. et Hist. 2, 1999, Z pomocných věd historických XV), Praha 2003, s. 183-202; Michal ŘEZNÍČEK, Církevní správa v turnovském děkanátu ve světle patronátních poměrů, ÚSH 2004 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti III), s. 115-123; Vojtěch VANĚK, Sakrální architektura děkanátu lipského v písemných pramenech doby předhusitské, ÚSH 2001 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti I), s. 33-78; Ivan MICHÁLEK, Ústecký děkanát v době předhusitské, Vymezení polohy a vývoj farní struktury, ÚSH 2001 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti I), s. 11-32; TÝŽ, Bílinské arcijáhenství. Vymezení polohy a farní struktura v době předhusitské, in: Jan HRDINA – Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 145-164; TÝŽ, Jablonský děkanát v době předhusitské a husitské, ÚSH 2003/1 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti II), s. 13-52; Je nutné také zmínit dvě nevydané diplomové práce zaměřené především na problematiku mobility kléru: Lenka MAZANCOVÁ, Děkanát Hradec Králové. Rozbor na základě konfirmačních knih se zaměřením na mobilitu kléru, Diplomová práce FpF SU Opava, Opava 2003; Ondřej VODIČKA, Klérus mnichovohradišťského děkanátu v době předhusitské a husitské (1354-1436), Diplomová práce FF MU Brno, Brno 2011. Tato práce sice do určité míry respektuje rozsah nejdůležitějšího pramene, konfirmačních knih, které byly dovedeny do roku 1436, ale na druhou stranu se již nesnaží o podrobnější rekonstrukci vývoje jednotlivých far v době husitských válek a jejich dopadu na ně. To již představuje jinou problematiku, která přesahuje možnosti této stati. Většinu far a jejich stručné dějiny popisuje Antonín PODLAHA, Posvátná místa království českého. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v království Českém. Řada 1., Arcidiecése pražská. Díl II., Vikariáty Berounský, Bystřický a Plzeňský, Praha 1908. V tomto výčtu nesmí chybět monumentální a faktograficky dosud nejobsáhlejší dílo k dějinám jednotlivých lokalit a šlechtických rodů Augusta SEDLÁČKA, Hrady, zámky a tvrze Království českého XIII., Praha 19983; TÝŽ, Místopisný slovník historický Království českého, Praha 19982. Částečně se sledované oblasti týká rovněž vlastivědné dílo Václava KOČKY, Dějiny politického okresu kralovického, Rakovník 20102.

6

dále tvoří studie Z. Hledíkové,9 věnovaná problematice patronátního práva v jihozápadních Čechách, a práce J. Adámka, 10 týkající se trestních záležitostí kléru na Plzeňsku. Přiměřená pozornost byla v literatuře zatím věnována pouze vývoji plzeňské fary, 11 což je vzhledem k jejímu významu pochopitelné. Předkládaná práce si tedy klade za cíl podat komplexní analýzu farní struktury sledované oblasti a také ji porovnat s obdobně zpracovanými regiony.  Na tomto místě je třeba v krátkosti nastínit strukturu předkládané práce. Po předchozím stručném přehledu dosavadního bádání bude následovat krátký rozbor použitých pramenů. Nejprve bude nutné vymezit prostor plzeňského děkanátu jakožto církevně-správního celku v jeho vrcholné podobě ve druhé polovině 14. století a až potom bude možné zpětně přistoupit k pokusu o rekonstrukci procesu vzniku a vývoje farní sítě v jeho pozdějších předpokládaných hranicích. Písemné prameny k počátkům jednotlivých farních kostelů známe pouze v několika málo případech, je tedy třeba tyto ojedinělé zprávy kombinovat hlavně s výsledky archeologických a stavebně–historických výzkumů. 12 Po nastínění geneze sítě kostelů v plzeňském děkanátu bude následovat vlastní jádro práce, tedy zpracování dějin a vývoje jednotlivých farních beneficií ve světle úředních knih pražského arcibiskupství a také dalších pramenů, ve kterých se podařilo nalézt dílčí zmínky. Tato část je nejobsáhlejší a snaží se přihlížet zejména k držbě patronátního práva, obsazování beneficií duchovními, majetkovým zázemím jednotlivých beneficií, soudním sporům týkajících se farářů či patronů kostelů a rovněž také zásahům a vlivu papežské kurie a jejich dopadu na fungování farní správy. V další části práce pak budou tyto tematické okruhy shrnuty v samostatných krátkých kapitolách, přičemž obzvláště zde bude nutné se vyrovnat s výsledky současného bádání a především se závěry, které přineslo zpracování dalších děkanátů pražské arcidiecéze. Dosažené výsledky budou stručně

9

10

11

12

Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Ke studiu a možnostem využití patronátních práv, s. 43-99. Tato práce sice přinesla zvláště z metodologického hlediska velmi cenné výsledky, ovšem vzhledem k velkému geografickému rozsahu a tedy přehledovému charakteru už nemohla detailněji přihlížet k některým dílčím problémům. Jan ADÁMEK, Akta korektorů kléru z let 1407-1410 a plzeňský děkanát, in: Štěpánka KARLOVÁ – Veronika LIŠKOVÁ – Jiří STOČES, Historická dílna I. Sborník příspěvků přednesených v roce 2006, Plzeň 2006, s. 44-54. Jedná se zvláště o studie J. Strnada, M. Bělohlávka a dalších historiků, které budou uvedeny na příslušných místech dále v textu. Základní kompendium při datování stáří jednotlivých sakrálních staveb Emanuel POCHE a kol., Umělecké památky Čech I-IV, Praha 1977-1982, se bohužel často soustředí pouze na popis současných objektů a příliš se nevěnuje jejich předchozím architektonickým fázím. V případě některých lokalit jsou navíc závěry zde obsažené již překonány a je třeba (pokud je to možné) přihlížet také k novějším studiím; ovšem bohužel zdaleka ne ke každé lokalitě takovéto práce existují.

7

shrnuty v krátkém závěru. Součástí práce jsou také tabulky beneficií v příloze, kde jsou přehledně shromážděny podstatné informace o každém farním obročí, a mapa plzeňského děkanátu.

8

2. Pramenná základna Pramenná základna k dějinám předhusitské církevní správy druhé poloviny 14. a počátku 15. století je pro pražskou arcidiecézi13 neobyčejně bohatá. Je zde řeč zejména o úředních knihách vedených zástupnými úřady pražského arcibiskupství (hlavně generálním vikariátem),14 z nichž značná část již byla edičně zpřístupněna a právě na analýze těchto vydaných pramenů je z velké části založena tato práce. Prvotním pramenem, který bylo nutno vzít v úvahu, jsou rejstříky papežských desátků z let 1352, 1369, 1384, 1385, 1399, 1403 a 1405.15 Tyto seznamy farních kostelů, sloužící k evidenci vybraných papežských desátků, řazené podle arcijáhenství a děkanátů, jsou pro nás zajímavé ve dvou směrech; jednak jsou významným pramenem pro poznání církevní topografie farní sítě předhusitských Čech, také však zaznamenávají výši papežského desátku odváděného z jednotlivých farních kostelů papežské kurii, z čehož lze s velkou dávkou obezřetnosti usuzovat na hmotné zázemí těchto beneficií. Nejdůležitějším pramenem pro studium nižšího kléru jsou konfirmační knihy16 pražských generálních vikářů, obsahující až na výjimky stručné a typizované konfirmační zápisy 13

14

15

16

Pro Moravu resp. tehdejší olomouckou diecézi je dochovaný okruh pramenů výrazně chudší; zejm. chybí pro předhusitské období řady úředních knih, známé až z pozdější doby, a rejstříky papežských desátků. Dochována je pouze konfirmační kniha z poloviny 15. století. Její podrobný rozbor provedl Petr ELBEL, Zlomek olomoucké konfirmační knihy z let 1452-1455. Předběžné výsledky rozboru opomíjeného pramene k poznání církevní topografie, diecézní správy a konfesního soužití na Moravě po polovině 15. století, in: Jan HRDINA – Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní sít pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 91-137. O všech aspektech činnosti a kompetencích pražských generálních vikářů obsáhle pojednala Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Úřad generálních vikářů pražského arcibiskupa v době předhusitské. Ze správních dějin pražské arcidiecéze (=Acta Universitatis Carolinae philosophica et historica monographia XLI.), Praha 1971. Václav Vladivoj TOMEK (ed.), Registra decimarum papalium čili: registra desátků papežských z diocezí pražské. (=Z pojednání král. české společnosti nauk VI. řady swazek 6), Praha 1873. (Dále jen RDP) Důležité informace nalezneme již v úvodu k edici od V. V. Tomka. K datování a souvislostem vzniku posledního rejstříku z roku 1403 srov. Jaroslav ERŠIL, Zatížení církevními dávkami v Čechách na počátku 15. století. (K otázce papežského desátku z roku 1403), ČČH 10, 1962, č. 4, s. 533-555. Nejnověji tento pramen kriticky analyzoval a literaturu shrnul Vojtěch VANĚK, Rejstříky papežských desátků a možnosti jejich využití. ČČH 100, 2002, č. 3, s. 497-521. Josef EMLER (ed.), Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim, I-IV, VI-X Praha 1865-1870, 1883-1889; František Antonín TINGL (ed.), Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim, V, Praha 1865. (Dále jen LC) Zde je nutno konstatovat, že rejstříky k edicím konfirmačních knih vykazují jisté mezery, bylo tedy nutné při excerpci údajů projít postupně všechny zápisy. K otázce vzniku a struktuře konfirmačních knih srov. zejm. práci Zdeňky HLEDÍKOVÉ, Úřad generálních vikářů, s. 25-26, 30-31, 35. Torzovitost konfirmačních knih zkoumal na příkladu kameneckého děkanátu Tomáš DVOŘÁK, Farní klérus v kameneckém děkanátu, s. 63-70. Na některé mezery v zápisech upozornil Eduard MAUR, Příspěvek k demografické problematice předhusitských Čech (1346-1419), AUC – Phil. et Hist. I, Studia historica 34, 1989, s. 10, pozn. 15. Největší hiáty jsou v období: duben-prosinec 1373, 2.10. 1380-29.3. 1383, 21.1. 1384-5.6. 1385, 24.11. 1386-10.3. 1387 a 8.12. 1387-26.1. 1388.

9

o obsazování jednotlivých beneficií duchovními. Zápisy v konfirmačních knihách zahrnují období 1354-1436, ovšem s několika krátkými mezerami v důsledku některých nedochovaných folií. Do těchto knih však bohužel nebyly ani zdaleka zapisovány všechny změny týkající se příslušných beneficií, 17 což hodnotu tohoto pramene např. pro prosopografické výzkumy poněkud snižuje, přesto se však jedná o prvořadý pramen pro poznání fungování farní sítě v pražské arcidiecézi. Neméně důležitým, ale již podstatně problematičtějším pramenem, jsou soudní akta generálních vikářů dochovaná z let 1373-1408 a 1420-1424.18 Většina zápisů v nich se týká sporného a nesporného soudnictví kléru, ale bohužel málokdy je v samotném zápisu zaznamenána podstata kauzy, takže využití tohoto pramene pro poznání sporů mezi kleriky je tímto do jisté míry omezené. Přesto však soudní akta významně obohacují řady farářů známé z konfirmačních knih a jsou také důležitým pramenem pro studium hospodářské situace far. Dalším pramenem z prostředí pražského arcibiskupství jsou erekční knihy, 19 do kterých byly ve většině případů zaznamenávány především donace nebo fundace církevních beneficií – většinou oltářů. Byly vedeny od roku 1358 až do vypuknutí husitské revoluce, přičemž od roku 1397/8 se rozdělily na dvě paralelní řady. Také v případě erekčních knih platí to, že nezachycují zdaleka všechny donace a fundace. O prohřešcích kléru a jejich postizích nás informují akta korektorů kléru dochovaná z let 1407-1410.20 V úvahu bylo možné v některých případech vzít také knihu svěcenců kléru z let

17

18

19

20

Uvažuje se, že konfirmační knihy odrážejí přibližně polovinu až 70% skutečných změn v obsazení (srov. práce E. Maura a T. Dvořáka cit. v předchozí pozn.). Ferdinand TADRA (ed.), Soudní akta konzistoře pražské 1373-1424 (Acta judiciaria consistorii Pragensis 1373-1424), I-VII, Praha 1893-1901. (Dále jen AICP) V sedmém svazku je také obsažen zlomek akt pražského oficiála z roku 1377. Detailní rozbor soudních akt provedla Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Soudní akta generálních vikářů, SAP XVI, 1966, s. 157-171. Ta se zde mj. domnívá, že vedle těchto akt musely existovat ještě jiné, nedochované, ve kterých měly být vedeny detailní informace o projednávaných soudních sporech. Vydáno je šest z jedenácti erekčních knih, přičemž k nevydaným svazkům již tato práce nepřihlíží. Srov. Klement BOROVÝ (ed.), Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. et XV., I-V, Praha 18751889; Antonín PODLAHA (ed.), Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. et XV., VI, Praha 1927. (Dále jen LE) Zevrubnou analýzu šestého svazku provedl již A. Podlaha v jeho úvodu. Ke vzniku erekčních knih srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Úřad generálních vikářů, s. 31-32. Na torzovitost pramene na příkladu města Manětína upozorňuje Hana PÁTKOVÁ, Co nezachytí Libri erectionum, in: Jan HRDINA – Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní sít pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 195-197. K dispozici je prozatím pouze značně nedokonalá „edice“ Antonína PODLAHY (ed.), Akta korektorů duchovenstva diecése pražské z let 1407-1410 (=Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis XVI.), Praha 1921. (Dále jen ACC) Novou databázovou edici zpracovává J. Adámek (srov. Jan ADÁMEK, Acta correctoria: Databázové zpracování svazku z let 1407-1410, in: Antonín KOSTLÁN (ed.), Semináře a studie Výzkumného centra pro dějiny vědy z let 2002-2003 (=Práce z dějin vědy 6), Praha 2003, s.171-174.

10

1395–1416.21 Je třeba také zmínit edici pramenů z papežského archivu, zahrnující materiál z let 1305-1431,22 která obsahuje informace o vztazích papežské kurie k českému kléru a o jejích zásazích do poměrů v pražské (arci)diecézi. Důležité informace, především k dějinám plzeňské fary, lze nalézt v edici listin k dějinám města Plzně.23 Některé dílčí zprávy o farách na kolaci klášterů se podařilo získat z regestů listin archivu zrušených klášterů a klášterních urbářů.24 Jednu zmínku o plebánovi z plzeňského děkanátu obsahuje také vizitační protokol pražského arcijáhenství z let 1379-1382, který jinak námi sledovaný region pochopitelně míjí. 25 Dále byly v omezené míře použity známé edice pramenů světské provenience, z nichž je třeba zde vzpomenout alespoň berní rejsřík plzeňského kraje z roku 1379.26

21

22

23

24

25

26

Antonín PODLAHA (ed.), Liber ordinationum cleri 1395-1415 (=Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis IX.), Praha 1922. (Dále jen LOC) Práce s edicí A. Podlahy je však vzhledem k absenci rejstříku obtížná. Nové databázové zpracování ordinačních seznamů připravila Eva DOLEŽALOVÁ, Svěcenci pražské arcidiecéze 1395-1415, Praha 2010, přiložená databáze na CD. V této práci je v poznámkách odkazováno současně jak na Podlahovu edici, tak na příslušné identifikační číslo klerika (ID) v databázi. Edice byla vydávána postupně L. Klicmanem, J. B. Novákem, B. Jenšovským, K. Stloukalem, K. Kroftou, J. Eršilem a nejnověji také Z. Hledíkovou. Navazující svazky zahnující pontifikáty Evžena IV. a Mikuláše V. připravuje A. Pořízka. Od citací jednotlivých svazků edice je na tomto místě z úsporných důvodů upuštěno; kompletní citace bude uvedena v poznámkovém aparátu. Listiny (nejen) z Archivu města Plzně vydal Josef STRNAD (ed.), Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad, Část I., Od r. 1300-1450, Plzeň 1891. (Dále jen Listář) Anton SCHUBERT (ed.), Urkunden-Regesten aus den ehemaligen Archiven der von Kaiser Joseph II. aufgehobenen Klöster Böhmens, Innsbruck 1901. Konkrétně se jedná o regesty listin kladrubského (s. 74-77) a chotěšovského kláštera (s. 216-230). Také zde je ovšem nutno upozornit na ne zcela spolehlivé rejstříky. Dále Josef EMLER (ed.), Decem registra censuum bohemica compilata aetate bellum hussiticum praecedente, Praha 1881. (Dále jen DRC) Zde připadají v úvahu pouze dva urbáře, totiž urbář chotěšovského kláštera z roku 1367 (s. 23-52) a urbář kláštra břevnovského z roku 1406 (s. 151-218). V jednom případě se podařilo najít doplňující informace v katalogu listin Archivu pražské kapituly (Jaroslav ERŠIL – Jiří PRAŽÁK (edd.), Archiv pražské metropolitní kapituly I., Katalog listin a listů z doby předhusitské (–1419), Praha 1956). Ivan HLAVÁČEK – Zdeňka HLEDÍKOVÁ (edd.), Protocollum visitationis archidiaconatus Pragensis annis 1379-1382 per Paulum de Janowicz archidiaconum Pragensem factae, Pragae 1973. Nově tento pramen využil např. Martin NODL, Morová epidemie na Rakovnicku v roce 1380. Modelová studie k životu farního kléru. in: Ivan HLAVÁČEK – Jan HRDINA (red.), Facta probant homines. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové, Praha 1998, s. 301-310. Josef EMLER (ed.), Ein bernaregister des Pilsner kreises vom jahre 1379, Prag 1876. Pramen analyzovali Zdeněk HOJDA – Jiří PEŠEK, Osídlení a feudální rozdrobenost v plzeňském kraji (na základě berního rejstříku z r. 1379), HG 18, 1979, s. 103-157. Ostatní známé edice pramenů není nutné na tomto místě uvádět; plná citace bude uvedena v poznámkách na příslušných místech.

11

3. Vymezení prostoru plzeňského děkanátu Dříve než bude možné přistoupit k samotnému pokusu o rekonstrukci procesu vzniku farní sítě a vývoje jednotlivých beneficií plzeňského děkanátu, je pochopitelně nutné nejprve tento církevně–správní celek vymezit v podobě, jakou měl ve svém vrcholném období na přelomu 14. a 15. století. Středověký plzeňský děkanát tvořil společně s rokycanským a klatovským děkanátem plzeňské arcijáhenství. Přesné hranice farností – a tím pádem také děkanátu – se až na pár výjimek z pramenů dozvědět nelze, je však třeba lokalizovat jednotlivé farní obce děkanátu; při tom ovšem narážíme na jisté potíže. Zásadním a spolehlivým pramenem pro poznání farní topografie jsou rejstříky papežských desátků, které uvádějí dvaadvacet farních kostelů a proboštství v Touškově.27 Je ovšem známo, že rejstříky nemusí nutně zachycovat všechny lokality, a zejména také to, že ve většině případů nezaznamenávají filiální kostely. 28 Proto se stala poměrně využívanou pomůckou „Historická mapa Čech“ F. Palackého,29 která ale i přes několikerá přepracování není dostatečně spolehlivá; předně nerozlišuje farní a filiální kostely. Na Palackého mapě jsou v plzeňském děkanátu vyznačeny dva kostely, které v rejstřících papežských desátků nenajdeme – Druztová a Doubrava. Pro pozdější pokusy o vymezení plzeňského děkanátu je charakteristické spíše nekritické přejímání z tohoto poněkud problematického zdroje spolu s některými dalšími chybami. 30

27

28

29

30

RDP, s. 86. K roku 1352 jsou zmiňovány tyto farní kostely: Nová Plzeň, Stará Plzeň (dnes Starý Plzenec), Vejprnice, Malesice, Kozolupy, Bělá (Dolní Bělá), Litice, Krašovice, Jezná, Sekyřany (Horní Sekyřany), Sulislav, Loza, Ledce, Líšťany, Dobřany, Všeruby, Chotíkov, Úněšov, Březí, Tisá (zaniklá ves u Spankova), Chválenice, Kostelec (kostel sv. Jiří v Plzni–Doubravce). Pro lokalizaci jednotlivých farních kostelů srov. příslušná hesla v Antonín PROFOUS – Jan SVOBODA, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, díl I-IV, Praha 1947-1957, a mapu v příloze této práce. Dále je zde zmíněna prepozitura kladrubského kláštera v Touškově, která se z původní fary přeměnila na probošství v roce 1288, nicméně i nadále plnila farní funkci. O tom viz. níže. To je případ kostelů ve Staré a Nové Plzni, Dobřanech a Všerubech, kde je v rejstříkách jmenován pouze jeden hlavní farní kostel, ze kterého se odváděl papežský desátek, přičemž ostatní kostely zde zaznamenány nejsou. Rozbor významu termínů – farní kostel, filiální kostel a kaple podal Petr SOMMER, K postihnutelnosti termínů ecclesia a capella v archeologických pramenech, AH 7, 1982, s. 453-469. František PALACKÝ – Josef KALOUSEK, Mappa historica Regni Bohemiae. Historická mapa Čech rozdělených na archidiakonáty a dekanáty14ho století, w nižto jsau poznamenány fary 14ho věku, hrady, mnohé tvrze aj. w./r. 1847 navrhl František Palacký, r. 1874 doplnil Josef Kalousek, Praha 20002. K tomu srov. komentář ke druhému vydání od Josefa KALOUSKA, Výklad k historické mapě Čech, Praha 18942. A. Sedláček do plzeňského děkanátu zahrnul všechny fary známé z rejstříků a také Druztovou. Překvapivě zmiňuje dvakrát Kostelec, nicméně v tomto případě jde pravděpodobně o překlep (August SEDLÁČEK, Místopisný slovník historický, s. 702). J. Adámek udává oproti rejstříkům Druztovou a Doubravu, kterou však označil za dnešní městskou část Plzeň-Doubravka. To je ovšem nesprávné, protože právě v místě dnešní Doubravky se nacházela zaniklá ves Kostelec s kostelem sv. Jiří, jak ostatně autor sám uvádí (Jan ADÁMEK, Akta korektorů kléru, s. 46, pozn. 10).

12

Vyvstává zde tedy zejména otázka příslušnosti kostela sv. Máří Magdaleny u obce Druztová na hranicích plzeňského a rokycanského děkanátu, který byl Palackým pojat do plzeňského děkanátu zřejmě nesprávně. 31 Tento kostel je spíše nutno řadit do vedlejšího děkanátu rokycanského a to hned z několika důvodů. Původně vsi Druztová a Dolany spolu s hradem Vížkou patřily k farnímu kostelu v Dýšinné, 32 který se nacházel na druhé straně řeky Mže a náležel do děkanátu rokycanského. V důsledku povodní, při nichž se dokonce někteří farníci z Druztové ve snaze dostat se na druhou stranu utopili, založil Racek z Vížky se souhlasem arcibiskupa v roce 1351 nový kostel v Druztové, který měl tamním farníkům umožnit snadnější přístup ke svátostem. Tento kostel měl být filiálním kostelem dýšinské fary, jejímuž faráři také náleželo prezentační právo.33 Vzhledem k tomu, že děkanátní síť a její hranice byla v době založení kostela v Druztové již dotvořená a ustálená, tím pádem by se měl filiální kostel logicky vřadit do stejného církevně–správního celku jako jeho mateřský kostel v Dýšinné. Značně nepravděpodobně působí situace, kde by mateřský a filiální kostel patřil každý do jiného děkanátu, přestože vztah mezi nimi byl spíše formální a zahrnoval pouze odevzdávání dvou svící ročně na znamení poddanosti.34 Ve prospěch přináležitosti druztovského kostela k rokycanskému

31

32 33

34

Josef Kalousek sám ve svém komentáři k mapě vyjádřil jistou skepsi k možnostem určení příslušnosti některých far na hranicích děkanátů. Srov. Josef KALOUSEK, Výklad k historické mapě Čech, PAM X., č. 3, 1876, s. 421: „Mimo to v počtu far, které v Registrech desátků se pohřešují a které p. Palacký z jiných pramenů jednotlivým dekanátům přidal, jsou některé, jež leží u hranic dvou dekanátů; o takovýchto farách jest nesnadno říci, ku kterému dekanátu náležely.“ Druztová se zde sice mezi těmito „pochybnými“ farami nejmenuje, nicméně je zřejmé, že jde právě o tento případ. Dýšinná viz. RDP, s. 87; Antonín PROFOUS , Místní jména v Čechách I., s. 463. Listář I, č. 67, s. 75-77: „…castrum dictum Wyeska et Dolany ac Drustowa villas, situm et sitas inter limites ecclesiae parochialis in Dyssyna, tantum ab eadem distare ecclesia, quod homines castri et villarum predictarum propter distanciam et inundacionem fluminis intermedii dicti wlgariter Myzye, ne dum congruo tempore officiis ecclesiasticis interesse nequeunt, verum eciam plures submergantur et fuerunt submersi, et prout eciam audiuimus, nonulli ibidem decesserunt qundocunque sine ecclesiasticis sacramentis … quod ex alia parte fluminis predicti, prope castrum Wyeska per dominum Raczconem, dominum eiusdem castri, erigendam et construendam fore ecclesiam, quam volumus esse filiam subiectam prefate ecclesiae in Dyssina et eam debere regi, per presbyterum ydoneum ad eam loci dyocesano per plebanum in Dyssina, qui pro tempore fuerit, presentandum…“ Listář I, č. 67, s: 75-77: „…rector ecclesiae eiusdem, qui fuerit pro tempore, annis singulis in signum subieccionis ecclesiae parochiali in Dyssyna in die purificacionis beate Marie Virginis, duos cereos trium librarum offerat quauis excussacione cessante.“ V roce 1367 je správce kostela v Druztové jmenován již jako plebán a kostel jako farní: „…ecclesiae parrochiali sitae sub castro Wyeska … domini Swachonis, plebani moderni…“ (Tamtéž, č. 98, s. 106). Roku 1403 je kostel také označován jako farní. LC VI, s. 107: „…ad ecclesiam parrochialem in Wyezka…“ Ale už roku 1426 je jmenován jako „ecclesiam filialem“ (LC VIII-X., s. 121). To ovšem nic nevypovídá o proměnách statusu tohoto kostela, ale spíše o do jisté míry terminologické neujasněnosti a benevolenci a o tom, že vztah mateřský – filiální kostel nelze posuzovat příliš schematicky. Je známo, že některé filiální kostely měly v podstatě uplná farní práva a nejinak tomu zjevně bylo v tomto případě. Na to v poslední době upozornil především Petr JOKEŠ, Farní organizace, s. 14-21.

13

děkanátu hovoří také svědečná řada ve druhé listině z roku 1367, kterou o kostele v Druztové známe, jež je tvořena spolu s příslušníky zakladatelského rodu a správcem kostela v Druztové třemi plebány farních kostelů rokycanského děkanátu (Dýšina, Stupno, Kostelec). 35 Tento údaj ukazuje na jisté nesporné vazby k tomuto církevně–správnímu celku. Přes jisté pochybnosti se tedy příslušnost kostela v Druztové k plzeňskému děkanátu jeví spíše jako nepravděpodobná. Další „problematickou“ lokalitou nevyskytující se v rejstříkách papežských desátků je obec Doubrava. Tato ves sice bezpochyby patřila do plzeňského děkanátu, není ovšem jasné zda v ní vůbec někdy stál kostel. Žádný doklad o kostele v této lokalitě se v pramenech nepodařilo dohledat. V topografických příručkách Doubravu většinou buď vůbec nenalezneme, nebo zde o kostele není žádná zmínka.36 Jedinou zprávu poskytuje „Topografický slovník Čech” z roku 1870, který bez dalšího vysvětlení uvádí, že zde ve 14. století byla fara.37 Situaci zde také do značné míry komplikuje poměrně frekventovaný název. Snad zde mohlo dojít k záměně s farní vsí Doubravou u Stříbra,38 spíše je však pravděpodobné, že autoři pouze převzali údaj z Palackého „Popisu království českého”, kde se uvádí, že v Doubravě v době předhusitské stál farní kostel. 39 Existenci kostela v Doubravě tedy nic nenasvědčuje. Co se tedy týče farních kostelů plzeňského děkanátu, zdá se, že nám rejstříky papežských desátků poskytují v podstatě spolehlivý obraz tehdejší farní sítě, který je ovšem nutno doplnit 35

36

37

38 39

Listář I, č. 98, s. 106-107: „…discretorum uirorum plebanorum ecclesiarum domini Otliconis de Dyssina, domini Jaroslai de Slupna, domini Nicolai de Costelcze…“; „de Slupna“ je nepochybně Stupno (srov. Antonín PROFOUS – Jan SVOBODA, Místní jména IV., s. 225-226; RDP s. 86). V případě Kostelce se zde pravděpodobně nejedná o Kostelec u Plzně, ale spíše o jinou farní ves na severovýchod od Druztové. (srov. Antonín PROFOUS – Jan SVOBODA, Místní jména II., s. 323; RDP, s. 87). V roce 1389 je zde doložen rezignující plebán Mikuláš snad s tímto totožný (LC III-IV, s. 213). V Kostelci u Plzně je řada plebánů neúplná, avšak žádný farář tohoto jména se zde v tomto období neobjevuje. Lokalitu vůbec neuvádějí: Jaroslav SCHALLER, Topographie des Königreichs Böhmen, darinn alte Städte, Flecken, Herrschaften, Schlösser, Laudgüter, Edelsitze, Klöster, Dörfer, wie auch verfallene Schlösser und Städte unter den ehemaligen, und jetzigen Benennungen samt ihren Merkwürdigkeiten beschrieben werden. Neunter Theil, Pilsner Kreis, Prag 1788; August SEDLÁČEK, Místopisný slovník historický. V následujících příručkách je sice Doubrava zmíněna, nicméně o kostele či faře zde není žádná zmínka: Johann Gottfried SOMMER, Das Königreich Böhmen. Statistisch=topographisch dargestellt. Sechster Band. Pilsner Kreis, Prag 1838, s. 368; Antonín PROFOUS, Místní jména I., s. 392. Srov. Jan ORTH – František SLÁDEK, Topograficko–statistický slovník Čech čili podrobný popis všech měst, městysů, vesnic, pak zámků, dvorů, továren, mlýnů, hutí a podobných o samotě ležících stavení, jakož i všech zpustlých hradů a zaniklých osad Království českého/ sestavili Jan Orth a František Sládek, Praha 1870, s. 101-102. Ta náležela k tepelského děkanátu (RDP, s. 72); Antonín PROFOUS, Místní jména v Čechách I., s. 391. Srov. František PALACKÝ, Popis králowstwí českého čili podrobné poznamenání wšech dosawadních krajůw, panstwí, statkůw, měst, městeček a wesnic, někdejších hradůw a twrzí, též samot a zpustlých osad mnohých w zemi české, s udáním jejich obywatelstwa dle popisu r. MDCCCXLVIII. wykonaného w jazyku českém i německém/ zhotowil a wydal František Palacký, Praha 1848, s. 411.

14

o některé filiální kostely. Sporný kostel v Druztové na hranici mezi plzeňským a rokycanským děkanátem pravděpodobně do námi zkoumaného děkanátu nepatřil, ovšem stoprocentní jistotu zde vzhledem k omezenosti pramennné základny získat nemůžeme. V případě obce Doubravy je sice vysvětlení poněkud neuspokojivé, nicméně se zdá, že zde nikdy žádný kostel nestál, resp. ho není možné v pramenech doložit.

15

4. Vznik farní sítě a její proměny do doby husitské 4.1 Geneze farní organizace v pražské (arci)diecézi 40 Pro nejstarší církevní organizaci vzniklou na našem území na konci 10. století se již od dob F. Hrubého vžil název „velkofarní”. 41 Pro ni měla být charakteristická existence velkofarních kostelů – v čele s arciknězem (archipresbyter), placeným z části knížecích příjmů – umístěných na přemyslovských hradských centrech. Později, zhruba od druhé poloviny 12. století, v souvislosti s prohlubující se christianizací a postupem kolonizace, se začaly objevovat také venkovské kostely, které postupně přebíraly farní funkci (zejm. právo křtu a pohřbu); díky tomu ztratily původní velkofary svoji výsadní úlohu. Obecně se přijímá, že k největší vlně kostelních fundací došlo ve 13. století, 42 na jehož konci byla síť farních kostelů v čele s faráři (plebani, parrochiani) v podstatě dotvořena. Tento do jisté míry schematizující pohled je však zřejmě třeba ve světle novější literatury alespoň z části podrobit revizi. Je zde řeč především o závažné studii L. Jana,43 který předpokládá tento ryze „velkofarní“ charakter církevní správy pouze pro 11. století, s tím, že k procesu vzniku nových venkovských kostelů docházelo již dříve, než se všeobecně tvrdí. Současně upozorňuje, že celý vývoj je třeba chápat více diverzifikovaně a spíše jako otevřený dynamický proces, který měl sice v průběhu 11. století tento „velkofarní“ charakter, nicméně se nejednalo o žádný apriorní koncept správy, ale spíše o jakousi jeho přechodnou vývojovou fázi. S tím až pozoruhodně konvenují výsledky archeologů I. Štefana a L. Varadzina, 44 kteří na základě archeologických nálezů konstatují změnu pohřebního ritu kolem roku 1100, kdy se 40

41

42

43

44

Toto stručné shrnutí opírající se zcela o závěry starší i novější literatury je zde zařazeno pouze pro úplnost a dokreslení situace, přičemž zde však již není místo pro podrobnější rozbor názorů jednotlivých badatelů. František HRUBÝ, Církevní zřízení v Čechách a na Moravě I., zejm. s. 50-53. Tento pohled poté přejala v podstatě celá pozdější historiografie. Srov. např. Václav NOVOTNÝ, České dějiny I/3, s. 357-364; Jaroslav Václav POLC, Církevní správa v Čechách do poloviny 14. století, in: (ed.), Tisíc let pražského biskupství 973-1973, Řím 1973, s. 23, 33-36; Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Církevní správa, in: Jan DOBEŠ – Zdeňka HLEDÍKOVÁ – Jan JANÁK, Dějiny správy v Českých zemích, Od počátků státu po současnost, Praha 20052, s. 174-175; Josef ŽEMLIČKA, Čechy v době knížecí, Praha 20072, s. 23-24. Nejnověji viz. Josef ŽEMLIČKA, Počátky Čech královských 1198-1253, Proměna státu a společnosti, Praha 2002, s. 449-462. Pro jihozápadní Moravu Petr JOKEŠ, Farní organizace, s. 116-136. Libor JAN, K otázce hradských kostelů, velkofar a arcikněží v přemyslovském panství (10.-12. stol.), in: Jozef DOBOSZ (ed.), Kosciól w monarchiach Przemyslidów i Piastów, Materialy z konferencji naukowej Gniezno 21.-24. wrzesnia 2006 roku, Poznan 2009, s. 193-203. Ivo ŠTEFAN – Ladislav VARADZIN, Počátky farní organizace v Čechách a na Moravě ve výpovědi archeologie, in: Jan HRDINA – Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 33-53. Obecně o změně pohřebního ritu v raném středověku srov. Ivo ŠTEFAN, Změna pohřebního ritu v raném středověku jako archeologický a kulturně–antropologický problém, AR 59, 2007, sešit 4, s. 805-836.

16

původní řadová pohřebiště přesunula k předpokládaným venkovským kostelům, které mohly mít původně pouze dřevěnou podobu; ty však vzhledem k povaze tohoto problematického materiálu lze archeologicky zachytit jen obtížně. 45 Tím by se celý proces geneze farní sítě posunul skoro o století zpět. Celá otázka však není ani zdaleka uzavřena. 46 Ať už přijmeme ten či onen výklad, faktem zůstává, že v první polovině 14. století byla již farní síť v podstatě utvořena a dále se měnila již pouze nepatrně v závislosti na některých lokálních potřebách. V poslední třetině 13. století se také začala rodit síť děkanátů (decanatus), která vznikala z iniciativy farního kléru, s cílem organizovat se v menších správních celcích, než byla původní arcijáhenství (archidiaconatus), přestávající plnit svou funkci; děkanátní organizace se definitivně dotvořila nejpozději v první polovině století následujícího, o čemž svědčí rejstřík papežského desátku z roku 1352.47 Od poloviny 14. století do prvního dvacetiletí století následujícího pak lze mluvit o nebývalém rozvoji církevní správy, která se plně stabilizovala a získala pevnou strukturu, kterou narušila až husitská revoluce. 48 Nyní však již přejděme k námi zkoumané oblasti – plzeňskému děkanátu.

4.2 Vývoj farní sítě na území plzeňského děkanátu S otázkou počátků farní sítě velice úzce souvisí problematika dějin osídlení; v závislosti na postupu kolonizace a rozšiřování sídelní ekumeny docházelo k zakládání nových sakrálních staveb. Názory na vývoj osídlení Plzeňska nejsou příliš jednotné, avšak je jisté, že nejpozději od desátého století byla plzeňská kotlina již osídlena; na jeho konci pak již nepochybně přináležela k přemyslovskému panství, o čemž svědčí existence hradu Plzně, jednoho 45

46

47

48

Na úskalí spojené s lokalizací dřevěných kostelů upozorňuje Petr SOMMER, Raně středověká "ecclesia lignea" a archeologie, in: Pavel MICHNA – Rostislav NEKUDA – Josef UNGER (ed.), Z pravěku do středověku. Sborník k 70. narozeninám doc. PhDr. Vladimíra Nekudy, DrSc., Brno 1997, s. 276-278. Např. Petr JOKEŠ, Farní organizace, s. 125-129, se k této interpretaci staví poněkud střízlivěji a upozorňuje na otázku, zda byl celý tento koncept ranějšího vzniku venkovských kostelů aplikovatelný na reálie českého raněstředověkého státu. Předpokládá to spíše pro rozvinutější oblasti v nížinách v blízkosti politických správních center. S tím nelze než souhlasit; celý proces jistě nemohl být rovnoměrný a byl závislý především na postupu osídlení a dalších faktorech. RDP. K otázce vzniku, vývoje a funkce děkanátů srov. práci Zdeňky HLEDÍKOVÉ, Venkovské děkanáty ve středověkých Čechách, in: Ladislav SOUKUP (red.), Pocta Karlu Malému k 65. narozeninám, Praha 1995, s. 112-123. Vrcholu dosáhl systém církevní správy za episkopátu arcibiskupa Jan z Ještejna; srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Vyvrcholení církevně správního vývoje Čech v době Jana z Jenštejna, in: Sborník Jenštejn 1977, Brandýs - Stará Boleslav 1977, s. 57-73 (TÁŽ, Svět české středověké církve, s. 329-339); O funkci generálních vikářů, na které v této době přešel výkon běžné agendy, viz. podrobně TÁŽ, Úřad generálních vikářů, na mnoha místech. O rozpadu církevní správy za husitských válek srov. Fratišek ŠMAHEL, Pražská církevní provincie ve víru husitské revoluce, AUC – HUCP 31, 1991, fasc. 1, s. 107-115; nověji TÝŽ, Husitské Čechy, Praha 2002, s. 349-369 (kapitola „Historia calamitatum: osudy katolické církve v husitských Čechách”).

17

z přemyslovských hradských center raně středověkých Čech, který je zmiňován k roku 976 v kronice Dětmara Merseburského.49 Později docházelo pochopitelně k rozšiřování osídlení směrem do vyšších oblastí, což završila kolonizace ve 13. století. Pro výzkum počátků farní sítě na Plzeňsku nám toto zjištění příliš nepomáhá; vzhledem k tomu, že se větší část plochy pozdějšího plzeňského děkanátu zřejmě nacházela v oblasti staršího osídlení, kdy žádné sakrální stavby (snad s výjimkou plzeňského hradiště) neexistovaly, nemůžeme zde příliš pozorovat zakládání kostelů v závislosti na postupu vrcholněstředověké kolonizace, jak to bylo možné kupříkladu v případě Českolipska. 50 Spíše tedy musíme předpokládat, že většina sakrálních staveb zde vznikala již v existujících vsích, což souviselo s prohlubující se christianizací a vzrůstající potřebou „vlastního“ kostela. Další metoda, kterou se zabýval zejm. Z. Boháč, spočívá ve výzkumu patrocinií. Ten sice vcelku přesvědčivě ukázal jisté trendy a časové vrstvy jednotlivých typů zasvěcení kostelů, nicméně tato metoda má některé zásadní slabiny. Jak bylo již poukázáno v předchozí kapitole, je možné, že část venkovských kostelů měla (nebo spíše mohla mít) svého dřevěného předchůdce. Z. Boháč při stanovování stáří kostelů a tedy také patrocinií pochopitelně vycházel z výsledků umělecko–historického bádání současných sakrálních staveb, které tyto předpokládané „předchůdce“ nemohlo logicky postihnout. Časové vrstvy patrocinií tedy příliš nevypovídají o počátcích farní sítě, ale pouze o době její přebudování na stavby kamenné. To je však problém, kterému se nelze vyhnout tak či tak. Další překážku představuje možná změna zasvěcení v průběhu staletí, protože doklady o většině patrocinií máme až z novověku.51 Přes tyto zásadní metodologické nedostatky je sice možné při datování vzniku jednotlivých staveb 49

50

51

Robert HOLTZMAN (ed.), Die Chronik des Bischofs Thietmar von Merseburg und ihre Korveier Uberarbeitung, MGH SRG Nova Series IX., Berlin 1935, s. 104: „…iuxta Pilisini urbem…“ Starší bádání o dějinách osídlení shrnul Jiří SLÁMA, K počátkům slovanského osídlení západních Čech, AR 23, 1971, 725-741. Výsledky toponomastické bádání viz. Jaromír SPAL, Vývoj osídlení západních Čech podle místních jmen, MZpčK 18, 1982, s. 211-227. Z pohledu numismatiky Jarmila HÁSKOVÁ, Osídlení a směna v západních Čechách do konce 13. století v historické výpovědi nálezů mincí, MZpčK 19, 1983, s. 153-161. Dále srov. Josef ŽEMLIČKA, Čechy v době knížecí, s. 15; TÝŽ, Počátky Čech královských, s. 236-237. Nástin vývoje Plzeňska ve starším středověku a jeho osídlení nejnověji shrnuje Karel NOVÁČEK, Západní Čechy v 10.13. století, In: Západočeská vlastivěda, díl Historie I. (v tisku), (dostupné na www.kar.zcu.cz). Srov. Vojtěch VANĚK, Sakrální architektura děkanátu lipského, s. 35-46; TÝŽ, Rejstříky papežských desátků, s. 497-521. Zejména srov. Zdeněk BOHÁČ, Patrocinia jako jeden z pramenů k dějinám osídlení, s. 369-388, kde shrnuje výsledky svých předchozích výzkumů. O změnách patrocinií a jejich využitelnosti TÝŽ, Patrocinia v Čechách v době předhusitské a barokní, in: Zdeňka HLEDÍKOVÁ – Jaroslav Václav POLC (edd.), Pražské arcibiskupství 1344-1994, Sborník statí o jeho působení a významu v české zemi, Praha 1994, s. 164178, který zde došel k závěru, že k pozdější změně zasvěcení oproti předhusitské době došlo pouze v případě přibližně 7% kostelů. Za nepříliš spolehlivou metodu patrocinia označil Vojtěch VANĚK, Rejstříky papežských desátků, s. 497-521. Soupis kostelů a jejich zasvěcení na jihozápadní Moravě zpracovali Petr JOKEŠ – Monika RYCHLÍKOVÁ, Výzkum patrocinií na jihozápadní Moravě, ČMM 112, 1993, č. 1, s. 55-76.

18

patrocinia kostelů využít, nicméně na ně nelze plně spoléhat; především v případech, kdy nemáme žádné další prameny, se kterými bychom údaje mohli porovnat. Vzhledem k tomu, že většina kostelů plzeňského děkanátu se objevuje až v rejstříku papežských desátků z roku 1352,52 je pochopitelně nutné se při pokusu o stanovení stáří těchto staveb opřít zejména o závěry archeologických a umělecko–historických výzkumů; ty však máme k dispozici pouze v případě přibližně poloviny lokalit. Navíc je nutno upozornit, že u některých staveb se názory badatelů liší někdy dokonce v řádech několika staletí.53 U těch ostatních (11)54 nemáme k dispozici žádné indicie. Vzhledem k tomu, že spoléhat se zde na určení stáří staveb pouze na základě patrocinia či výše papežského desátku (starší kostel = vyšší desátek) není dostatečně spolehlivé, 55 jsou tyto „problematické“ lokality z následujícího přehledu vypuštěny. 56 Na dalších stranách budou uvedeny lokality pokud možno v chronologickém pořadí. Nejstarší církevní památky Plzeňska budí pozornost již dlouhou dobu. K některým závěrům starší literatury se však novější kritické bádání staví značně střízlivěji. Nejpřípadnějším se v tomto smyslu jeví příklad Staré Plzně. Dlouhou dobu byla za nejstarší sakrální stavbu západních Čech považována rotunda sv. Petra a Pavla na zdejším hradišti.57 Podle výsledků posledních výzkumů však je stavbu nutno klást zřejmě až na počátek 12. století.58

52 53 54

55

56

57

58

RDP, s. 86. Např. rotunda sv. Petra a Pavla ve Staré Plzni nebo kostel sv. Jiří v Plzni–Doubravce. Jedná se o kostely v Bělé, Březí, Chotíkově, Chválenicích, Kozolupech, Líšťanech, Liticích, Loze, Tisé, Uněšově a Vejprnicích. Na nespolehlivost těchto metod poukázal Vojtěch VANĚK, Rejstříky papežských desátků, s. 497-521. Tím spíše by to platilo pro plzeňský děkanát, kde byla výše papežského desátku poměrně rovnoměrná (srov. kapitolu „Hmotné zabezpečení farních beneficií“). Stejný postup při pokusu o rekonstrukci počátků farní sítě lipského a kouřimského děkanátu uplatnil Vojtěch VANĚK, Rejstříky papežských desátků, s. 497-521. Oproti tomu Petr JOKEŠ, Farní organizace, s. 116-143, který se pokusil rekonstruovat počátky farní sítě na jihozápadní Moravě, pracoval při absenci umělecko– historických výzkumů s první zmínkou o kostele, což nutně vedlo k deformaci některých závěrů. Spíše než rozšiřování farní sítě tato metoda odráží rozšiřování pramenné základny v pozdním středověku (některé kostely mohly existovat i několik staletí než se objevily v písemných pramenech). Kdybychom tento postup nekriticky aplikovali na poměry středověkého plzeňského děkanátu, zřejmě bychom dospěli k absurdnímu závěru, že k největšímu nárůstu fundací kostelů došlo v polovině 14. století, vzhledem k jejich zaznamenání v rejstřících papežských desátků. Srov. Klára BENEŠOVSKÁ – Václav MENCL – Helena SOUKUPOVÁ, Předrománská a románská architektura západních Čech, Plzeň 1978, s. 27; Anežka MERHAUTOVÁ, Raně středověká architektura v Čechách, Praha 1971, s. 322-323; nejnověji se tento názor objevil ve spíše populární publikaci Karel KILBERGR – Jan SOUKUP – Anna VELICHOVÁ, Kostely Starého Plzence. Stavby zachované i nezachované ve městě, které je předchůdcem Plzně, Starý Plzenec 2009, s. 21-25. Srov. Karel NOVÁČEK, Starobylá a ještě starobylejší: vytváření historického významu rotundy sv. Petra ve Starém Plzenci během 20. století, ArchP 18, 2006, s. 123-141. Ten však také upozorňuje, že vzhledem k destruktivním archeologickým zásahům ve 20. století je již vypovídací hodnota stavby velmi malá.

19

Za velmi starou stavbu na plzeňském hradišti by bylo možné považovat pozdější farní kostel Panny Marie, resp. jeho románského předchůdce, který byl některými badateli dáván do souvislosti se zprávou v první redakci kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína, podle které měl biskup Vojtěch, vracející se z Říma, založit „in Plznensi provincia“ pro benediktinské mnichy provizorní příbytek s kostelem Panny Marie.59 Pro ztotožnění údaje s touto stavbou mluví mimo shodného patrocinia také jeho umístění pod tehdejším hradem u křižovatky tehdejší řezenské a norimberské cesty. Rozhodující jsou však závěry archeologů a kunsthistoriků, kteří za období vzniku románského předchůdce dnešního kostela většinou považují až 12. století;60 stavebních (dosud neobjevených) etap však mohlo být více. Tuto otázku tak mohou osvětlit již pouze další archeologické výzkumy. Za hlavní „velkofarní“ svatyni lze bezpochyby považovat kostel sv. Vavřince. Ten byl postaven zřejmě v poslední čtvrtině 11. století. Známe však pouze základy gotické stavby, která tento kostel zaniklý požárem nahradila ve 13. století. 61 V této době je také kostel poprvé zmíněn v pramenech (1243, 1266). Z dikce druhé listiny je jasně patrné jeho význačné postavení. 62 Není zde na překážku, že v prvním případě je označen pouze jako „capella sancti Laurentii“;63 toto označení mohlo znamenat vztah krále jakožto fundátora ke svému kostelu.64

59

60

61

62

63 64

Josef EMLER (ed.), Přibíka z Radenína řečeného Pulkavy kronika česká, FRB V., Praha 1893, s. 27: „Ipse autem fratres suos, cum quibus venerat, in Plznensi provincia reliquit interim, edificavitque eis pulcherrimam ecclesiam sub honore Dei genitricis virginis Marie in eadem provincia, quam ecclesiam Kostelecz nuncupavit [nominavit].” Dokázat svatovojtěšské založení kostela Panny Marie se pokusil zejm. Josef BERAN, Staroplzeňské kostely, Po stopách zaniklých kostelů ve Staré Plzni nyní Starém Plzenci, Praha 1947, zde s. 11-22, kde také shrnuje názory starší literatury. Nejnověji tento názor velmi opatrně připouštějí Karel KILBERGR – Jan SOUKUP – Anna VELICHOVÁ, Kostely Starého Plzence, s. 27. Klára BENEŠOVSKÁ – Václav MENCL – Helena SOUKUPOVÁ, Předrománská a románská architektura, s. 29; Anežka MERHAUTOVÁ, Raně středověká architektura, s. 323-324. Ladislav KAISER – Karel NOVÁČEK – Radek ŠIROKÝ, Zapomenutá Plzeň, Počátky města pod přemyslovským hradem, AR 56, 2004, s. 798-827, zde s. 805. Srov. též Radek ŠIROKÝ, Kostel sv. Vavřince ve Starém Plzenci jako archeologická památka, ZPP 70, 2010, č. 3, s. 179-185. Gustav FRIEDRICH – Zdeněk KRISTEN (edd.), Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae III/2 (dále jen CDB), Pragae 1962, č. 216, s. 285-286; CDB V/1, č. 475, s. 703-705: „…,aule nostre regie ecclesiam sancti Laurencii apud Pilznam cum iure patronatus et cum omnibus ecclesiis ab eadem dependentibus et universis earumdem pertinenciis … ecclesiam sancte Marie in latere Pilsnensis civitatis, ecclesiam sancti Iohannis Babtiste, ecclesiam sancti Wencezlai, ecclesiam sancti Martini in Pilznensi civitate, ecclesiam sancte Crucis, ecclesiam sancti Petri in monte castri predicte civitatis, ecclesiam sancti Blasii extra eandem civitatem…“. CDB III/2, č. 216, s. 285-286. O proměnách významu slov kaple a kaplan srov. Jindřich ŠILHAN, Kaple a kaplan, AH 6, 1981, s. 248-251. Stejně tak je však třeba vzít v úvahu terminologickou neujasněnost mezi termíny capella a ecclesia v této době, jak konstatuje Petr SOMMER, K postihnutelnosti termínů ecclesia a capella v archeologických pramenech, s. 453-469.

20

V první polovině 14. století od něj byla zřejmě přenesena fara ke kostelu Panny Marie, který byl v této době přestavěn v gotickém slohu. 65 Další románskou stavbou, jejíž vznik zřejmě nelze přesně datovat je kostel sv. Kříže. Odhady se pohybují v rozmezí od 10. do 12. století.66 O dalších – dnes buď zaniklých nebo radikálně přestavěných – kostelech sv. Jana Křtitele, sv. Blažeje, sv. Václava a sv. Martina lze říci pouze to, že se poprvé objevují v listině z roku 1266, kdy bylo patronátní právo ke všem osmi kostelům nacházejícím se ve Staré Plzni darováno chotěšovskému klášteru.67 Starou sakrální stavbou s nepříliš jasným datováním je kostel sv. Jiří v Kostelci (dnes Plzeň–Doubravka). Dříve byl často dáván do souvislosti s již citovanou zprávou v Pulkavově kronice, přičemž jeho vznik byl některými badateli kladen právě na konec 10. století.68 Tyto úvahy o svatovojtěšském založení však nejnověji definitivně vyvrátil J. Sláma. 69 Románský emporový kostel sv. Martina ve Všerubech pochází patrně už z 50. let 12. století. 70 Zřejmě už ve 13. století byl postaven nový kostel sv. Ducha, ke kterému byla přesunuta fara, o čemž svědčí zde nalezené archeologické nálezy (zejm. pohřby) z téže doby. Až po polovině 14. století byl tento kostel nahrazen novou vrcholně–gotickou stavbou.71 Také předchůdce kostela sv. Jakuba Většího v Ledcích pochází zřejmě ze 12. století, přičemž za terminus ante quem je nutno považovat léta 1180-1182, do kterých je datována listina, v níž je zmíněn místní plebán Petr.72 Předchůdce dnešního kostela měl zřejmě gotic65

66

67 68

69

70

71

72

Klára BENEŠOVSKÁ – Václav MENCL – Helena SOUKUPOVÁ, Předrománská a románská architektura, s. 29. KAISER – Karel NOVÁČEK – Radek ŠIROKÝ, Zapomenutá Plzeň, s. 805, namítají, že hypotéza o přenesení fary ke kostelu Panny Marie nemá oporu v písemných pramenech, což je sice pravda, nicméně jiné vysvětlení si lze těžko představit. Autory navrhované řešení: „že se původní hradský palác po roce 1266, kdy byl patronát k plzeňským kostelům postoupen králem chotěšovskému klášteru, přeměnil na faru, jež u sv. Vavřince přetrvala až do předbělohorského období“, se nezdá být příliš pravděpodobné. Srov. Klára BENEŠOVSKÁ – Václav MENCL – Helena SOUKUPOVÁ, Předrománská a románská architektura, s. 27; Anežka MERHAUTOVÁ, Raně středověká architektura, s. 323. Antonín MACHÁČEK, O využití slohových znaků k posouzení stáří „Kostelce“ sv. Jiří, in: Milénium kostela svatého Jiří v Doubravce v Plzni 992-1992, Plzeň 1992, s. 85, uvažuje, že se mohlo jednat o původní vojtěchův Kostelec. CDB V/1, č. 475, s. 703-705. Zejm. Klára BENEŠOVSKÁ – Václav MENCL – Helena SOUKUPOVÁ, Předrománská a románská architektura, s. 28; Anežka MERHAUTOVÁ, Raně středověká architektura, s. 193-194, však stavbu klade na konec 12. století. Jiří SLÁMA, O údajném svatovojtěšském založení kostela sv. Jiří v Plzni–Doubravce, MZpčK 36, 2001, s. 714, starší názory uvedeny na s. 10, pozn. 9. Shrnují Dušan FOLTÝN – Petr SOMMER – Pavel VLČEK, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s. 432-433 Nejnověji viz. Jan ADÁMEK – Karel NOVÁČEK, Kostely kladrubského okruhu, in: Karel NOVÁČEK a kol., Kladrubský klášter 1115-1421, Osídlení – architektura – artefakty, Plzeň 2010, s. 174-175. Na základě nejnovějšího archeologického výzkumu viz. Martin ČECHURA, Kostel sv. Ducha ve Všerubech, in: Petr ROŽMBERSKÝ – Františka SCHMIDOVÁ (red.), Dějiny staveb, Sborník příspěvků z konference Dějiny staveb 2002, Plzeň 2003, s. 41-45. CDB I, č. 296, s. 266.

21

kou podobu,73 takže by se eventuelně dalo uvažovat o původním dřevěném provizoriu, posléze nahrazeném kamennou gotickou stavbou. Románského předchůdce měl také kostel kostel Všech svatých v tehdejších Malicích,74 které se později staly součástí Nové Plzně. Ještě roku 1322 je jmenován jako mateřský kostel k nově budovanému chrámu sv. Bartoloměje.75 J. V. Šimák soudil, že po celou první polovinu 14. století sídlil farář u kostela Všech svatých.76 To se jeví do jisté míry jako oprávněné tvrzení, protože chrám sv. Bartoleměje byl teprve ve výstavbě (stavěl se však v podstatě po celé 14. a 15. století),77 nicméně již roku 1321 se v něm připomíná oltář sv. Linharta,78 takže liturgie zde již v této době alespoň v provizorní podobě musela být vykonávána. Roku 1344 zakoupil plzeňský plebán budovu pozdější fary na náměstí naproti kostelu, což by mohlo snad ukazovat právě na její translaci od kostela Všech svatých. 79 V roce 1406 zde vznikl ještě kostel sv. Mikuláše, připomínaný později roku 1414.80 Je možné, že původní románskou podobu měl také kostel sv. Jan Křtitele v Touškově, jak to předpokládá T. Dittrich. 81 Tomu by mohlo odpovídat také zasvěcení kostela, které je kladeno do období „vnitřní kolonizace“ (11.-12. století).82 Poprvé je však stavba doložena až roku 1288.83 Kostel sv. Jiří v Malesicích byl postaven původně v raně–gotickém stylu, což odpovídá období zhruba druhé poloviny 13. století. 84 S tím není v rozporu také patrocinium, které se objevuje nejčastěji po roce 1200.85 Zajímavá je situace v Dobřanech. Město je poprvé doloženo v roce 1243;86 v této době zde již existoval farní kostel sv. Víta. Po polovině 13. století byl postaven ještě konventní 73 74 75

76 77

78 79 80

81 82 83

84 85

Emanuel POCHE a kol., Umělecké památky Čech II, s. 216. Emanuel POCHE a kol., Umělecké památky Čech III, s. 96-97. Listář I, č. 17, s. 13: „…ecclesiarum in Nova Pylzna, circa Omnium Sanctorum extra muros ciuitatis, que dicitur esse mater, et infra muros ciuitatis ibidem apud sanctum Bartholomeum, que dicitur esse filia,…“ Josef Vitězslav ŠIMÁK, České dějiny I/5, Středověká kolonisace v zemích českých, Praha 1938, s. 606. K stavebnímu vývoji chrámu sv. Bartoloměje ve středověku srov. Václav MENCL, Plzeň, Sedm kapitol z její výtvarné minulosti, Plzeň 1961, zde s. 28-33, 38, 44-46; Jan MUK – Pavel ZAHRADNÍK, Chrám sv. Bartoloměje v Plzni ve středověku a jeho novodobé úpravy, ZPP 54, 1994, č. 10, s. 341-350, zde s. 341-345. Listář I, č. 14, s. 10-11. Listář I, č. 59, s. 66-67. Miloslav BĚLOHLÁVEK, Mikulášský kostel a hřbitov v dějinách Plzně, in: Mikulášský hřbitov v Plzni, Místo posledního odpočinku J. K. Tyla, Plzeň 1956, zde s. 4; Listář I, č. 242, s. 271-272. Tomáš DITTRICH, Románské stavby z okruhu kladrubského kláštera, Umění 28, 1980, č. 2, s. 136. Zdeněk BOHÁČ, Patrocinia jako jeden z pramenů k dějinám osídlení, s. 374. Josef EMLER (ed.), Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae III. (dále jen RBM), Pragae 1890, č. 72, s. 31. Jan ADÁMEK – Karel NOVÁČEK, Kostely kladrubského okruhu, s. 156. Zdeněk BOHÁČ, Patrocinia jako jeden z pramenů k dějinám osídlení, s. 375.

22

kostel sv. Mikuláše při zdejším klášteře magdalenitek.87 V literatuře se běžně uvádí, že fara byla na konci 13. století přenesena ke kostelu sv. Mikuláše;88 nic takového však prameny výslovně neříkají. Jisté je, že ještě roku 1431 v souvislosti se založením oltáře v kostele sv. Víta, je tento kostel nazýván mateřským; navíc se v listině uvádí, že při kostele působí vikáři a plebán. 89 Je však možné, že kvůli poboření kostela sv. Mikuláše na počátku husitských válek90 farář provizorně přesídlil k tomuto druhému kostelu. Vzhledem k torzovitosti pramenné základny tuto otázku nelze spolehlivě rozhodnout. Další stavbou, kterou známe ze 13. století, je kaple sv. Haštala v Sekyřanech, která se připomíná roku 1272.91 Zřejmě na jejím místě vznikl později kostel sv. Martina z druhé poloviny 14. století. 92 Jedna z mála sakrálních staveb, u které známe přesný rok založení je filiální kostel sv. Máří Magdaleny v Druztové. Jeho stavba započala roku 1351 a trvala zhruba do 70. let 14. století. 93 Jednalo se o filiálu kostela v Dýšinné. Je však pravděpodobné, že druztovský kostel patřil do děkanátu rokycanského.94 Také další tři kostely: sv. Trojice v Jezné, sv. Jiljí v Krašovicích a sv. Vavřince v Sulislavi byly založeny zřejmě až ve 14. století, resp. v jeho první polovině, vzhledem k jejich uvedení v rejstříku papežských desátků z roku 1352.95  Po tomto stručném přehledu sakrální architektury plzeňského děkanátu je nyní možné přejít ke shrnutí. Vzhledem k tomu, že u naprosté většiny kostelů máme k dispozici pouze rámcovou či hypotetickou dataci vzniku, bude lepší rozdělit období formování kostelní sítě na několik oddělených časově delších fází: 1) od nejstaršího období do konce 12. století; 2) 13. století; 3) 14. století a počátek 15. století do roku 1419.96 Výsledky předchozího rozboru

86 87 88 89

90 91 92 93 94 95

96

CDB IV/1, č. 34, s. 115: „Zauuisa de Dobran“. Josef Vitězslav ŠIMÁK, České dějiny I/5, s. 594-596. Např. Miloslav BĚLOHLÁVEK, Dobřany za feudalismu, MZpčK XVI, 1980, s. 169. Listář I, č. 312, s. 335-338: „…in antiqua capella seu in ecclesia matrice beati Viti … cum plebano eiusdem ecclesie in Dobrzano et ipsius vicariis…“ Poboření kostela sv. Mikuláše uvádí Emanuel POCHE a kol., Umělecké památky Čech I, s. 274. CDB V/2, č. 708, s. 353-356: „…villam de Zekirene cum capella sancti Gastulli…“ Jan ADÁMEK – Karel NOVÁČEK, Kostely kladrubského okruhu, s. 171-172. Listář I, č. 67, s. 76; Emanuel POCHE a kol., Umělecké památky Čech I, s. 325. Srov. výše kapitolu „Vymezení prostoru plzeňského děkanátu“. Emanuel POCHE a kol., Umělecké památky Čech I, s. 590; TÝŽ, Umělecké památky Čech II, s. 144; TÝŽ, Umělecké památky Čech III, s. 465; RDP, s. 86. Obdobně Petr JOKEŠ, Farní organizace, s. 117-143.

23

shrnuje následující tabulka. Sakrální stavby jsou uvedeny pokud možno v chronologickém pořadí. I. Nejstarší období (-1200) č.

Lokalita

Patrocinium

Přibližná doba vzniku

1

Stará Plzeň

Panna Marie

10.-12. století

2

Stará Plzeň

sv. Kříž

10.-12. století

3

Kostelec (Plzeň–Doubravka)

sv. Jiří

10.-12. století

4

Stará Plzeň

sv. Vavřinec

2. polovina 11. století

5

Všeruby

sv. Martin

50. léta 12. století

6

Ledce

sv. Jakub Větší

před rokem 1180/2

7

Malice (Plzeň–Roudná)

Všichni svatí

12. století

8

Touškov

sv. Jan Křtitel

12. stoleti (?)

II. 13. století (1201-1300) č.

Lokalita

Patrocinium


1

Malesice

sv. Jiří


2

Stará Plzeň

sv. Blažej

před rokem 1266

3

Stará Plzeň

sv. Jan Křtitel

před rokem 1266

4

Stará Plzeň

sv. Martin

před rokem 1266

5

Stará Plzeň

sv. Václav

před rokem 1266

6

Všeruby

sv. Duch

13. století

7

Dobřany

sv. Vít


8

Dobřany

sv. Mikuláš


sv. Haštal

před rokem 1272

sv. Bartoloměj

konec 13. století

97

9

Sekyřany

10

Nová Plzeň

III. 14. století a počátek 15. století (1301-1419) č.

Lokalita

Patrocinium


1

Jezná

sv. Trojice


2

Krašovice

sv. Jiljí


3

Sulislav

sv. Vavřinec


4

Druztová

sv. Máří Magdalena

1351

5

Nová Plzeň

sv. Mikuláš

1406

97

Kaple sv. Haštala byla zřejmě předchůdcem pozdějšího gotického kostela sv. Martina, který už v tabulce znovu uveden není.

24

Přes mnohdy pouze hypotetické a nejisté datování snad tabulka ukazuje jisté zajímavé jevy. Především je zřetelně vidět, že kostelní síť plzeňského děkanátu nebyla v době raného středověku ani zdaleka tak řídká, jak by se mohlo na první pohled jevit. Kromě hradského centra, Staré Plzně, máme údaje o dalších pěti kostelech, které byly poměrně rovnoměrně rozprostřeny na území pozdějšího plzeňského děkanátu.98 Ovšem v žádném případě nelze považovat toto číslo za konečné. Předně u většiny kostelů známe spíše horní chronologické vymezení vzniku, takže by je bylo možné posunout spíše zpět. Vedle toho je zde jedenáct kostelů, u kterých nemáme žádné zprávy ani výsledky archeologických výzkumů, v tomto přehledu vypuštěných. Přesto by se však dalo uvažovat o románském (či dřevěném?) předchůdci kostela např. v případě Vejprnic, o kterých máme první písemnou zprávu již v roce 993,99 avšak o kostele sv.Vojtěcha zde víme až k roku 1352.100 To už se však pohybujeme na velmi nejisté půdě spekulací. Pro 13. století, které je obecně přijímáno jako období největšího rozvoje farní sítě, 101 máme doklady o dalších deseti kostelech. Čtyři zmínky se však týkají kostelů ve Staré Plzni. V okolních oblastech nepozorujeme nějakou výraznou fundační aktivitu. Na celé situaci se také podepsal obecný trend zakládání měst v tomto období (Dobřany, Plzeň). V případě Malesic by se také dalo uvažovat na fundaci kostela v souvislosti se založením, resp. translací vsi. 102 Proces konstituování farní sítě završuje první polovina 14. století, ze které máme údaje o dalších čtyřech kostelech. Tuto pomyslnou hranici překračuje pouze kostel sv. Mikuláše v Nové Plzni založený roku 1406 zdejším měšťanem. Je tedy otázkou, jak předchozí data interpretovat a předně – do jaké míry odrážejí skutečnou realitu. Především je nutno konstatovat, že citelně chybí výsledky archeologických výzkumů pro řadu kostelů. Vzhledem k jejich časté absenci a současnému stavu poznání by bylo jistě předčasné vyslovovat na tomto místě obecnější závěry, které by byly nutně zkreslené 98 99

100 101 102

Srov. mapu v příloze. CDB I, č. 375, s. 348. Listina je sice falzem ze 13. století, nicméně první část dispozičního jádra listiny, kde se nachází zmínka o Vejprnicích, je podle J. Pražáka autentickým přepisem nedochovaného dokumentu z konce 10. století, který zachycoval skutečnou donaci knížete Boleslava II. břevnovskému klášteru. Pozdější interpolací je až následující imunitní oddíl. Dále srov. Jiří PRAŽÁK, Privilegium pervetustum Boleslai, in: Ivan HLAVÁČEK – Marie BLÁHOVÁ (edd.), Milénium břevnovského kláštera (993-1993), Sborník statí o jeho významu a postavení v českých dějinách, Praha 1993, s. 13-24. RDP, s. 86. Josef ŽEMLIČKA, Počátky Čech královských, s. 449-462; Petr JOKEŠ, Farní organizace, s. 116-136. O translaci vsi uvažuje Milan METLIČKA, Počátky osídlení, in: Marie HÁLOVÁ, Dějiny obce Malesice 1239-2009, Malesice 2009, s. 7.

25

a zavádějící. Vzpomeňme zde např. situaci ve Všerubech. Tamní kostel byl dlouho datován do druhé poloviny 14. století a až nově provedený archeologický výzkum ukázal, že zde tento farní kostel stál již ve 13. století.103 Můžeme jen doufat, že takovýchto nových „objevů“, které pomohou prohloubit naše znalosti o počátcích farní sítě, bude v budoucnu přibývat. Přes všechna zmíněná úskalí a nedostatky snad tato kapitola ukázala dynamiku vývoje farní sítě na příkladu relativně malého církevně–správního celku, jakým byl plzeňský děkanát. Ve světle předchozích výsledků se na závěr nelze než přiklonit k interpretaci L. Jana, který charakterizuje starší vývoj farní organizace jako „neustále se přetvářející organismus“.104 Současně je také možné do jisté míry polemizovat s poněkud schematickým modelem: velkofarní organizace – následný fundační boom ve 13. století. Celý proces byl zřejmě diferencovanější a především se v různých oblastech lišil v závislosti na mnoha různých faktorech.

103 104

Martin ČECHURA, Kostel sv. Ducha ve Všerubech, s. 41-45. Libor JAN, K otázce hradských kostelů, s. 201.

26

5. Farní beneficia ve světle písemných pramenů Na následujících stranách je zpracován jakýsi katalog jednotlivých farních kostelů plzeňského děkanátu a stručné dějiny vývoje jejich duchovní správy. Využito bylo pokud možno všech zmínek, které se v pramenech o jednotlivých svatyních podařilo nalézt. Byly zde vytěženy zejména řady úředních knih arcibiskupské kaceláře – konfirmační a erekční knihy, soudní a korektorská akta – doplněné o další edice pramenů. 105 Tím byl také vymezen základní chronologický rámec, který postihuje ve většině případů dobu od poloviny 14. do počátku 15. století; o většině sakrálních staveb nemáme totiž před tímto obdobím v pramenech dochované žádné zprávy. Nejsou zde zmiňovány naprosto všechny údaje, aby nedošlo k zahlcení jmény a daty; k tomu slouží tabulky v příloze, kde může čtenář nalézt shromážděné informace o každém farním beneficiu (řady patronů, plebánů, etc.). V tomto přehledu je kladen důraz především na postihnutí základních vývojových rysů jednotlivých far do doby husitské. Tam kde jsou zápisy v pramenech poněkud stereotypní, je pochopitelně výklad zestručněn, zatímco lokalitám, kde např. máme k dispozici listiny dokládající nějakou zajímavou situaci (dohoda o vykonávání patronátního práva, pronájem beneficia, donace, spor mezi kleriky, etc.), je analogicky věnována větší pozornost. Prostor vyčleněný jednotlivým kostelům závisí kromě toho samozřejmě na počtu dochovaných zpráv v pramenech, takže tento rozsah se v případě různých lokalit liší; to sice může působit poněkud disproporčně, nicméně jiná možnost jednoduše není možná.106 Co se týče literatury, jsou zde uváděny pouze práce, které se týkají přímo dané lokality, zatímco na obecnější literaturu bude odkazováno až v následujících shrnujících kapitolách. Jako východisko pro základní orientaci pochopitelně byla použita především díla topografické povahy, zejm. A. Sedláčka a A. Podlahy, 107 na které je také u každého hesla odkazováno. Tyto práce (zvláště ta Podlahova) jsou ovšem v mnoha ohledech neúplné a ne vždy zcela přesné, takže se na ně nelze plnou měrou spoléhat.

105 106

107

LC I-X; LE I-VI; AICP I-VII, ACC. Modelové zpracování dějin předhusitské fary na příkladu kostela Panny Marie v Písku provedl Jan ADÁMEK, Duchovní správa písecké farnosti do husitského převratu roku 1419, in: Jan ADÁMEK – Jan SOMMER – Zuzana VŠETEČKOVÁ, Středověký kostel Panny Marie v Písku, Písek 2001, s. 7-28. Věnovat se však takto podrobně vývoji jednotlivých kostelů zde není možné jednak vzhledem k rozsahu práce a často také nedostatku pramenů v případě většiny venkovských lokalit. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII.; TÝŽ, Místopisný slovník; Antonín PODLAHA, Posvátná místa II. Ovšem ne všechny lokality plzeňského děkanátu lze v těchto pracích nalézt.

27

Bělá Ohledně farního kostela Povýšení sv. Kříže v Bělé108 existuje mnoho otazníků. Problémy působí už samotný název, který vzhledem k značně velké frekvenci výskytu, 109 komplikuje lokalizaci a přiřazení některých jednotlivých z kontextu vytrhaných zmínek; zejména v soudních aktech často takřka nemůžeme určit, o kterou Bělou se v daném případě jedná.110 Další otázky vyvolávají některé problémy spojené s vykonáváním patronátního práva. Nejstarší zpráva o kostele v Bělé pochází z roku 1352 – ta nás informuje o výši půlročního papežského desátku, který činil 15 grošů.111 Další doklad nalezneme k roku 1357, kdy byl prezentován místními šlechtici z hradu Bělé, bratry Sezemou a Rackem, kněz Jakub Rudlinův z Plzně.112 Tito patroni také učinili v roce 1364 donaci ke zdejšímu kostelu. Darovali šest a půl kopy grošů s tím, že místní plebán a jeho nástupci budou mít nadále povinnost vydržovat u kostela druhého manuálního vikáře (ad nutum).113 Na základě této zprávy tedy víme, že u kostela působili tři kněží; také je zde poprvé zmíněno zasvěcení kostela. Poměrně překvapivá je prezentace z roku 1369, kterou provedl opat a konvent plaského kláštera,114 protože Sezema a Racek byli v této době stále majiteli hradu a vesnice Bělá. Vysvětlení také nepřináší následující zápis v konfirmačních knihách, kde je jako patron uveden Albrecht z Dubé, provinciál řádu Německých rytířů (1374).115 Navíc je prezentovaný i rezignující plebán jmenován jako člen téhož řádu. Nic ovšem nenasvědčuje vzniku jakési „komendy“ či řádové fary – jednak byla ves stále majetkem pánů z Bělé116 a už od roku 1380 zde působil světský kněz, který o čtyři roky později směnil beneficium za jinou faru, ovšem patron se zde bohužel neuvádí. 117 Prezentaci roku 1395 provedl Sezema z Pušperka, purkrabí tachovský, který byl podle 108

109

110

111 112 113 114

115

116

117

K dějinám a především k vývoji majetkové držby srov. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 122-123; Milan NOVOBILSKÝ – Julie RICHTEROVÁ, Hrad Bělá. Historie a vývoj hradu v Dolní Bělé. (=Zapomenuté hrady tvrze a místa 8), Plzeň 1996; Václav KOČKA, Dějiny, s. 628-638. Srov. např. Antonín PROFOUS, Místní jména v Čechách I., s. 39-42. V úvahu připadají farní kostely v Bělé v brdském a hradeckém děkanátu (RDP, s. 52, 91). Jedná se o tyto izolované zmínky, kde známe většinou pouze jméno plebána bez dalších informací: AICP II, č. 88, s. 371; AICP V, č. 376, s. 400.; č. 433, s. 417. RDP, s. 86. LC I/1, s. 5. LE I, č. 94, s. 48. LC II, s. 2. Kateřina CHARVÁTOVÁ, Dějiny cisterckého řádu I., s. 205, pozn. 134, označuje patronátní právo plaského kláštera ke kostelu v Bělé za „nejisté”. LC III-IV, s. 19. Literatura týkající se řádu (pokud je mi známo) o této prezentaci nic neví, ve své studii o patronátním právu v jihozápadních Čechách ji zohledňuje pouze Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Ke studiu a možnostem využití patronátních práv, s. 50. V berním rejtříku plzeňského kraje z roku 1379 je uveden jako držitel Sezema z Bělé. (Josef EMLER (ed.), Ein Bernaregister des Pilsner kreises, č. 67, s. 26.) AICP II, č. 62, s. 12; č. 287, s. 51; č. 97, s. 262.

28

Sedláčka také pokrevně spřízněn s rodem pánů z Bělé. 118 Prezentován byl řeholník (resp. řeholní kanovník), tentokrát však premonstrát z tepelského kláštera. Ze samotného konce 14. století (1397) se nám zachovala zpráva o donaci, kdy Markéta řečená Bažantice za vykoupení duše své a svých předků darovala kostelu a plebánu Matyášovi plat jedné kopy grošů pod podmínkou sloužení zádušní mše každé úterý po jeden rok u oltáře sv. Kateřiny a dále zpívanou mši o vigiliích před svátkem Všech svatých a na druhý den mši za zemřelé u téhož oltáře.119 Ten zde musel, také vzhledem k nízké výši donace, existovat již v dřívější době a nyní tedy došlo pouze k rozšíření liturgických povinností, přičemž ani nemuselo jít o samostatné beneficium. Pozoruhodné je na celé donaci to, že vlastní listina byla vydána v roce 1393 a do erekčních knih byla vložena a potvrzena až se zpožděním roku 1397 na žádost faráře Matouše, který prokazatelně zemřel v roce 1395.120 V roce 1407 prezentoval Václav z Bělé a opět tepelského premonstráta. Za sedm let vystupuje týž Václav jako patron kostela v Bělé, avšak tentokrát byl k faře ustanoven světský plebán Jan. V letech 1417, 1423 a 1425 byli patrony farního kostela Neustup ze Švamberka, týnský probošt a horšovský arcijáhen, spolu s bratrem Bavorem z Bělé (později místo něho jeho syn Jindřich); ve všech třech případech byli prezentováni světští kněží. 121 Poslední zmínka o prezentaci ke kostelu v Bělé pochází z roku 1426, kdy patronát naposledy držel Jindřicha ze Švamberka.122 Ohledně farního kostela v Bělé a zejména častých změn patronátního práva tak zůstává mnoho nejasností.

Březí Poprvé je farní kostel Nanebevzetí Panny Marie v Březí123 zmíněn, tak jako většina sakrálních staveb plzeňského děkanátu, v rejstříkách papežských desátků, přičemž výše půlročního desátku činila 12 grošů.124 Po celou předhusitskou dobu až do roku 1415 sem 118

119

120 121 122

123

124

LC V, s. 228.; August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 123. Sezema byl pravděpodobně strýcem a poručníkem nezletilého Václava, který se uvádí později jako patron. (Milan NOVOBILSKÝ – Julie RICHTEROVÁ, Hrad Bělá, s. 6-7.) LE IV, č. 633, s. 459-460. Dále je v erekční listině doložka, že si paní Markéta ponechává právo po roce (?) (postea) plat ponechat do konce svých dní a po její smrti má definitivně připadnout kostelu. V letech, kdy plebánovi plat dá, musí plebán sloužit mše, zatímco když mu nedá nic, farář tuto povinnost nemá.V případě zanedbání mše jí má odsloužit jiný den v týdnu, nebo si odečíst jeden groš. LC V, s. 228.: „…per mortem dom. Mathie vacantem…“ LC VII, s. 231; LC VIII-X, s. 46, s. 107. LC VIII-X, s. 120. Pravděpodobně šlo o stejného Jindřicha, syna Bavora z Bělé. Ještě téhož roku došlo k prodeji Bělé Gutštejnům. Dále viz. Jiří JÁNSKÝ, Hroznatovci a páni z Gutštejna, Domažlice 2009, s. 66. Stručné dějiny fary viz. Antonín PODLAHA, Posvátná místa II., s. 308-310. Popis kostela podávají Jaroslav KAMPER – Zdeněk WIRTH, Soupis památek historických a uměleckých. Od pravěku do počátku XIX. století. XXX. Politický okres stříbrský. Praha 1908, s. 275-276. RDP, s. 86.

29

prezentovali světské kněze společně tepelský opat se svým konventem spolu s místní šlechtou (Jan Miroslavův z Březí, Wolfard z Nicova).125 Pouze v roce 1374 prezentoval plebána sám Jan z Březí, v letech 1390 a 1392 jen tepelský opat a následně (1394) toliko Budivoj z Nicova. 126 Tato nepravidelnost při vykonávání prezentačního práva byla vyřešena roku 1415 generálním vikářem. Příčinou sporu se zřejmě stala prezentace téhož roku, kdy Havel z Březí a Něpr ze Štipoklas patrně bez souhlasu tepelského opata, podali po smrti předchozího plebána Tomáše klerika Zikmunda z Prahy. Ten se ovšem beneficia neujal a místo něj byl prezentován Matouš z Dobřan, tentokrát s účastí opata z Teplé. 127 V konfirmačním zápise je také stanoveno, že při dalším uprázdnění kostela, s výjimkou případné směny beneficia (permutacio), přísluší prezentační právo Havlovi a jeho nástupcům. 128 Po dvou letech byla dohoda – jak se zdá – dodržena a tak, když farář Matouš směnil faru s Petrem, následné prezentace se ujali společně opat Racek a Havel z Březí. 129 V roce 1423, patrně po smrti Havla prezentovali jeho synové Martin a Leopold spolu s tepelským opatem. 130 Zajímavou okolnost týkající se permutace roku 1392 se dozvídáme díky zápisu v soudních aktech. Mikuláš, plebán v Kotouni, směnil beneficum s Mikulášem, farářem v Březí a slíbil mu vyplatit peníze, které kostelu dluží a znovu vykoupit liber viaticus, který pravděpodobně ve finanční tísni zastavil. 131 Na základě výslechu plebána Konráda, který zde působil v letech 1374-1380 a později přešel na jinou faru v pražském arcijáhenství, také víme, že v době své služby v Březí zde měl konkubínu se kterou zplodil tři syny, avšak všechny děti i s jejich matkou zde zemřely na mor.132

125 126 127 128

129 130 131

132

LC I/1, s. 95; s. 99; LC I/2, s. 99-100; LC III-IV, s. 131; LC VI, s. 111. LC III-IV, s. 11; LC V, s. 18; s. 111; s. 183. LC VII, s. 142; 148. LC VII, s. 148.: „Ita, quod dicta eccl. qualitercunque vacante preter casum permutacionis, prefatus Gallus heredes et successores personam ydoneam presentent iuxta concordiam factam.“ LC VII, s. 224. LC VIII-X, s. 36. AICP III, č. 61, s. 15: „Item confessus est, se obligasse librum viatici dicte ecclesie in Kotun, quem redimere promisit infra hinc et dominicam Oculi proxime venturam sub pena excom. …“ Směna je doložena také v konfirmačních knihách. (LC V, s. 111.) Mimo to je v soudních aktech zmíněn vleklý spor o farní kostel v Březí v témže roce, nicméně zde se jedná spíše o jinou lokalitu (v úvahu připadá např. Březí u Prahy v říčanském děkanátu), protože v době řečeného sporu zde proběhla zmíněná legitimní permutace a zdejší plebán Mikuláš při faře působil dále dva roky, jak víme z konfirmačních knih. Srov. AICP III, č. 9, s. 3; č. 16, s. 5; č. 22, s. 6; č. 36, s. 10; č. 48, s. 13; č. 67, s. 16; č. 83, s. 19. Také k roku 1407 se dochoval v korektorských aktech případ Petra, plebána v Březí, který byl uvězněn za styk s Kateřinou. Tuto kauzu umisťuje Jan Adámek do plzeňského děkanátu, jenže v té době (1404 – 1415) působil u farního kostela plebán Tomáš, takže lokalizace je opět nejistá. (ACC, s. 12.; Jan ADÁMEK, Akta korektorů kléru, s. 46-47.) LC III-IV, s. 11, 131; Ivan HLAVÁČEK – Zdeňka HLEDÍKOVÁ (edd.), Protocollum visitationis, s. 362; Martin NODL, Morová epidemie, s. 306.

30

Dobřany Počátkům dějin Dobřan – a s tím také do jisté míry související problematice obou zdejších kostelů – již byla věnována dostatečná pozornost v literatuře,133 takže na tomto místě lze starší vývoj pouze stručně shrnout. Původně konventní kostel sv. Mikuláše spolu se starším farním kostelem sv. Víta náležely ke klášteru magdalenitek, když však Dobřany přešly do majetku chotěšovského kláštera, vypukl mezi nimi a chotěšovským proboštem vleklý spor, projednávaný před papežskou kurií. Ten skončil roku 1272 ve prospěch chotěšovského probošta, kterému magdalenitky předaly všechny své majetky a také patronátní právo k oběma kostelům;134 zde se také nachází první zmínka o kostele sv. Mikuláše. O půl roku později (1273) v konfirmaci Řehoře X., potvrzující majetkovou držbu chotěšovskému klášteru, jsou oba kostely uvedeny již ve vlastnictví této církevní instituce. 135 Zřejmě od téže doby začal chotěšovský klášter obsazovat dobřanský farní kostel členy vlastního premonstrátského řádu. Konfirmační knihy vykazují určité mezery, ale přesto se nám od roku 1357 do roku 1422 zachovaly informace o zdejších plebánech, 136 bez výjimky premonstrátech, většinou z kanonie v Teplé – to je vzhledem k tomu, že chotěšovský klášter byl ženský, a musel tedy osazovat faru z jiného konventu, pochopitelné. Jako patron vystupuje po celé sledované období chotěšovský probošt.137 Roku 1378 vydal probošt Oldřich významnou listinu, která se dochovala pouze ve formě opisu v plzeňské městské knize z 15. století, ve které je mimo jiné nařízeno, že farář v Dobřanech nesmí vlastnit nemovitý majetek, a kdyby nějaký dostal for-

133

134

135 136

137

K dějinám fary srov. Antonín PODLAHA, Posvátná místa II., s. 308-310. Popis kostela viz. Jaroslav KAMPER – Zdeněk WIRTH, Soupis památek historických XXX., s. 13-21. Dále srov. Josef Vítěslav ŠIMÁK, České dějiny I/5, s. 594-596; Dušan FOLTÝN – Petr SOMMER – Pavel VLČEK, Encyklopedie českých klášterů, s. 212. Stručné dějiny Dobřan podává Miloslav BĚLOHLÁVEK, Dobřany za feudalismu, s. 167-189, zde s. 167-174. Některé starší omyly a nepřesnosti uvádí na pravou míru Zbyněk SVITÁK, Klášter magdalenitek v Dobřanech, SPFFBU C 40, 1993, s. 9-21. Nová práce Karla KAŠPARA, Dobřany (12431998), Dobřany 1998, nepřináší v podstatě nic nového. CDB V/2, č. 680, s. 318-319. Majetky sice sestry dostaly obratem formálně zpátky a přijmuly ochranu chotěšovského probošta, nicméně v roce 1282 došlo ke zrušení jejich konventu a zbytky jeho jmění byly prodány Chotěšovu. Celý spor podrobně popisuje Zbyněk SVITÁK, Klášter magdalenitek, s. 9-21. Nově shrnují také Dušan FOLTÝN – Petr SOMMER – Pavel VLČEK, Encyklopedie českých klášterů, s. 212; Milan HLINOMAZ, Dějiny kláštera premonstrátek Chotěšov, České Budějovice 2009, s. 46-47. CDB V/2, č. 708, s. 353-356. LC I/1, s. 52.; LC III-IV, s. 59; AICP I, č. 119, s. 169; LC III-IV, s. 220; LC V, s. 181; LC VI, s. 157, 234; LC VIII-X, s. 262. V posledním případě je prezentovaný klerik označen „professo mon. Chotiessouiensis“. V roce 1401 se zachoval v soudních aktech blíže nespecifikovaný spor týkající se kostela v Dobřanech, ale zde se asi jedná o Dobřany v dobrušském děkanátu, protože v letech 1394 – 1405 byl po celou dobu farářem bratr Oldřich. (AICP IV, č. 169, s. 59, č. 171, s. 60.) 1357 – Jan, 1376 – Oldřich, 1390 – Hartman, 1405 a 1408 – Sulek, 1422 – Petr. K osobám jednotlivých proboštů srov. Milan HLINOMAZ, Dějiny kláštera premonstrátek Chotěšov, s. 53-60, 62-63.

31

mou donace, byl povinen jej do roka prodat.138 Také víme, že dobřanský plebán odváděl papežský desátek ve výši osmnáct grošů.139 Bohužel se nám v úředních knihách nedochovaly žádné zprávy o donacích nebo soudních sporech v mladším období – zdá se tedy, že dění týkající se farního kostela bylo plně v režii chotěšovského probošta. K roku 1395 se nám zachovala zmínka, že byl vysvěcen na akolytu ad titulum kostela v Dobřanech Blažej Benediktův ze Stříbra,140 ovšem beneficia nedosáhl, to v letech 1394 – 1405 držel bratr Oldřich. Je však možné, že se mohlo jednat o druhý kostel sv. Víta. Původní farní kostel sv. Víta se poprvé objevuje v pramenech v souvislosti s donací patronátu k němu Vykardem z Trnavy a Janem z Dobřan klášteru magdalenitek v roce 1259.141 Titíž donátoři darovali ještě roční plat pět hřiven stříbra, které prý ke kostelu odedávna patří. 142 Patronátní právo následně přešlo v souvislosti s výše zmíněným sporem roku 1272 na chotěšovský klášter.143 Po opuštění Dobřan sestrami sv. Marie Magdalény mělo podle M. Bělohlávka dojít k přenesení fary k původně konventnímu kostelu sv. Mikuláše, což je však poměrně sporné.144 Svůj význam si však kostel patrně udržel i nadále, jak dokládá fundace oltáře Panny Marie uskutečněná v roce 1431 Johánkem, měšťanem z Nové Plzně.145 K oltáři příslušel roční plat dvanácti kop a dvaceti čtyř grošů na poddaných ve vsi Tymákov, přičemž za prvního oltářníka byl ustanoven Blažek, plebán ve Chválenicích, jehož povinností bylo sloužit každý čtvrtek mši o těle Kristově, tři mše podle svého uvážení a jednou za rok darovat žákům školy padesát dva grošů. Patronátní právo patřilo zakladateli oltáře a jeho potomkům a rovněž také městské radě a rychtáři.

138

139 140

141 142 143 144

145

Antonín HAAS (ed.), Codex iuris municipalis IV/1. Privilegia nekrálovských měst českých z let 1232-1452. Praha 1954 (Dále jen CIM), č. 115, s. 168; Miloslav BĚLOHLÁVEK, Dobřany za feudalismu, s. 173. RDP, s. 86. Eva DOLEŽALOVÁ, Svěcenci pražské arcidiecéze, přiložená databáze na CD, ID 1. Ovšem v edici od A. Podlahy se na příslušné straně žádný takový klerik nenachází (LOC I, s. 11). CDB V/1, č. 191, s. 303-304, č. 192, s. 305. CDB V/1, č. 236, s. 366-367. CDB V/2, č. 680, s. 318-319. Miloslav BĚLOHLÁVEK, Dobřany za feudalismu, s. 169. Ten však své tvrzení nijak nedokládá. Srov. kapitolu „Vývoj farní sítě na území plzeňském děkanátu“. Listář I, č. 312, s. 335-338. Roku 1381 darovala paní Alžběta mj. jednu kopu na stavbu kostela v Dobřanech, ale je otázkou, který ze dvou kostelů v Dobřanech je zde míněn (Tamtéž, č. 134, s. 143). Stejně tak roku 1353 paní Margareta (Tamtéž, č. 69, s. 79).

32

Druztová Jak bylo již ukázáno výše, přináležitost kostela sv. Máří Magdaleny v Druztové146 k plzeňskému děkanátu je přinejmenším sporná a do tohoto přehledu je tak zahrnut pouze pro úplnost a s výhradami. Většina zmínek byla již citována výše, takže na tomto místě bude vývoj pouze ve stručnosti shrnut. Dokladů v pramenech není mnoho. Víme, že kostel založil roku 1351 Racek z Vížky jako filiální kostel dýšinské fary; témuž plebánovi také příslušelo právo prezentovat ke kostelu kněze. Dýšinští faráři si toto právo udrželi po celou sledovanou dobu.147 Na výživu faráře byly vyhrazeny desátky ze tří popluží a dvůr v Druztové; k tomu ještě roku 1367 daroval tentýž Racek spolu se svými syny kostelu dvůr s lánem louky a lesem za spásu duše své a duše zesnulé i žijící manželky, matky a dětí. 148 Z roku 1384 se dochoval v soudních aktech spor mezi Oldřichem ze Žatce, plebánem z Druztové, který byl prezentován ke kostelu v Hvozdu a Albrechtem řečeným Gregora.149 Nic víc o sporu nevíme, nicméně podle dalšího vývoje se zdá, že Oldřich spor prohrál, a na místo toho zůstal plebánem v Druztové až do roku 1403.150

C hotíkov Poprvé je farní kostel Povýšení sv. Kříže v Chotíkově151 uveden v rejstřících papežských desátků; desátek činil průměrných patnáct grošů.152 Většinu sledované doby patřilo patronátní právo plzeňským měšťanům, kteří ke kostelu prezentovali světské kněze. V letech 1370, 1371 a 1376 prezentoval plebány Mikuláš Miloslavův z Nové Plzně.153 Poté patronát přešel do rukou Ebrzvína z Nové Plzně, který sem podal kněze v roce 1394.154 Následně patronát získal reformní měšťanský rod Pabiánků z Nové Plzně, který sem dosadil husitského kazatele, původně asi dominikána z Plzně, Mikuláše Mníška, který zde začal psát některá ze svých kázání, dokud nebyl roku 1417 beneficia zbaven. Důvod privace v konfirmačním zápisu není uveden, 146

147

148

149 150

151

152 153 154

K vývoji držby Druztové srov. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 235-236. Stručné dějiny fary viz. Antonín PODLAHA, Posvátná místa, s. 273-276. Listář I, č. 67, s. 76; LC I/1, s. 127; LC III-IV, s. 64; LC VI, s. 107; LC VIII-X, s. 121 (1360 – Ota, 1376 – Gumpert, 1403 a 1426 – Václav). Listář I., č. 98, s. 106-107. V rejstříkách papežských desátků kostel zachycen není – pravděpodobně vzhledem k tomu, že se jednalo o filiální kostel. AICP II, č. 185, s. 278. Ještě téhož roku je jmenován jako plebán v Hvozdu Albrecht (AICP II, č. 239, s. 289). Plebán Oldřich ze Žatce odešel v roce 1403 od kostela v Druztové k farnímu kostelu v Žatci (LC VI, s. 107). Z literatury srov. Antonín PODLAHA, Posvátná místa II., s. 302-305. Popis kostela viz. Jaroslav KAMPER – Zdeněk WIRTH, Soupis památek historických XXX., s. 82-85. RDP, s. 86. LC II, s. 37, s. 60; LC III-IV, s. 54. LC V, s. 187.

33

nicméně vzhledem k jejímu datu je zřejmé, že hlavním důvodem byly Mníškovy radikální názory a patrně neochota upustit od podávání podobojí. 155 Místo něj byl uveden Jan Cicero, taktéž pravděpodobně přívrženec Jan Husa, který byl prezentován katolíkem Jindřichem z Elsterberka pouze za souhlasu Tomáše Pabiánka.156 V roce 1419 prezentoval kněze dvakrát samotný Jindřich, z čehož můžeme usuzovat na uzurpaci patronátního práva, ale roku 1426 se uvádí jako patron opět Tomáš Pabiánek. 157 Konfirmační zápis z roku 1435 nás informuje, že prezentační právo ke kostelu v Chotíkově uplatnil kněz Tomáš Pabiánek z Nové Plzně a jeho syn (!).158 Zda šlo o stejného Tomáše se nezdá pravděpodobné.

C hvá le nic e První zmínka o kostele sv. Martina ve Chválenicích159 se nalézá v rejstříku papežských desátků; desátek činil jednadvacet grošů za půl roku.160 Zmínek v konfirmačních knihách je velice málo. Roku 1355 se uvádí místní plebán jako exekutor v nedaleké Lukavici a také v Prusinách.161 V roce 1377 se rozhořel vleklý spor o patronátní právo nad farním kostelem. Celá kauza je vzhledem k charakteru soudních akt poměrně chaotická a vystupuje zde mnoho osob různých jmen. Zásadní byl ale zřejmě spor mezi Vilémem Pušperkem z Pokonic, který prezentoval Jindřicha řečeného Kabát, a opačnou stranou, tedy pány z Homburka, kteří zase podali kněze Romana. Spor se vedl prostřednictvím prokurátorů i po řádné konfirmaci Jindřicha, přičemž druhá strana se odvolala k papežskému stolci. Výsledkem bylo vítězství Viléma 155

156

157 158 159

160 161

Katolická synoda, na které byl vyhlášen zákaz podávání podobojí proběhla v první polovině roku 1417 (Blanka NOŽÍŘOVÁ, Přehled utrakvistických synod v Čechách do roku 1440, JSH XLVII, 1978, č. 2-4, s. 161). Z. Hledíková uvádí obdobný případ privace v této době u Václava z Petrohradu v rakovnickém děkanátu, který byl zbaven beneficia patrně ze stejných důvodů na podzim téhož roku (srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Ke studiu a možnostem využití patronátních práv, s. 73). LC VII, s. 223.: „…ad present. nobil. d. Henrici de Elsterberg de cons. Thome Pabiaconis de Noua Plsna dicte eccl. patroni.“; Josef TRUHLÁŘ, Catalogus codicum manuscriptorum latinorum qui in C. R. Bibliotheca publica atque Universitatis pragensis asservantur I., Praha 1905, č. 1155, s. 465, č. 1156, s. 465-466. Mikulášův nástup na faru v Chotíkově není v LC zaznamenán, ale A. Vidmanová soudí na základě rozboru jeho rukopisů, že se tak muselo stát někdy na jaře roku 1416. Po zbavení beneficia odešel Mikuláš na faru do Trhových Svin, kde působil jako zástupce (presidens) místního plebána a věnoval se obzvláště činnosti literární. Více o osobě Mikuláše Mníška viz. Anežka VIDMANOVÁ, Husův přívrženec Mikuláš Mníšek, HusT 3, 1980, s. 51-66, o Janu Cicerovi řečeném Hrášek srov. tamtéž, s. 64. LC VII, s. 285, 292; LC VIII-X, s. 122-123. LC VIII-X, s. 240. O starších dějinách Chválenic viz. stručně Miloslav BĚLOHLÁVEK, Z minulosti Chválenic, in: Marie DVOŘÁČKOVÁ (red.), 700 let Chválenic (1275-1975). Z minulosti a přítomnosti obce a okolí. Praha 1975, s. 32-37. O dějinách fary stručně Antonín PODLAHA, Posvátná místa království českého. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v království Českém. Řada 1., Arcidiecése pražská. Díl IV., Vikariáty Kolínský a Rokycanský, Praha 1910, s. 165-168. RDP, s. 86. LC I/1, s. 3, 38.

34

z Pušperka, kterému roku 1380 definitivně připadlo patronátní právo.162 V berním rejtříku plzeňského kraje z roku 1379 je zmínka o tom, že ves Chválenice patřila z větší části Vilémovi a z části plebánovi. 163 V roce 1383 prezentoval Aleš z Pokonic.164 Roku 1395 uplatnila prezentační právo plzeňská měšťanka Anna z rodu Pabiánků, kterému patřily také blízké Štěnovice. 165 V polovině dvacátých let však císař Zikmund daroval ves Chválenice Plzni za škody při obléhání Husity. 166 V době husitských válek zde také působil plebán Blažek, od roku 1431 také oltářník u nově založeného oltáře v kostele sv. Víta v Dobřanech. V kapitulní a univerzitní knihovně v Praze se dochovalo několik jeho rukopisů obsahujících teologické texty.167

Jez ná V konfirmačních knihách se o kostele sv. Trojice v Jezné168 zachovalo poměrně málo záznamů. První zmínka se nachází v rejstřících papežských desátků z roku 1352; místní plebán platil mírně nadprůměrných třicet grošů.169 K roku 1383 se dozvídáme, že u kostela mimo faráře působil také vikář, který se spolu s vikářem v Erpružicích soudil s Habardem z Erpružic; nic bližšího o kauze nevíme.170 Vzhledem k tomu, že vesnice – a tedy také patronátní právo – byla rozdělena mezi dva majitele, nastal patrně při prezentaci roku 1394 spor mezi Janem z Nečtin, arcijáhnem horšovským a kanovníkem pražským, spolu s jeho bratrem Heřmanem z Nečtin a ostatními patrony, Stachem z Bubnu (Hrádku) a jeho bratry. Byl usta162

163

164 165

166 167

168

169 170

AICP I, č. 13, s. 183; č. 22, s. 185-186; č. 38, s. 190; č. 53, s. 194; č. 62, s. 196; LC III-IV, s. 72; AICP I, č. 66, s. 196; č. 67, s. 196-197; č. 91, s. 201; č. 121, s. 205; č. 146, s. 208-209; č. 170, s. 212; č. 70, s. 256; č. 100, s. 260; č. 153, s. 269-270; AICP II, č. 89, s. 18. V papežských listinách se tento spor bohužel neobjevuje. Josef EMLER (ed.), Ein Bernaregister des Pilsner kreises, č. 33, s. 4: „Chwalenicz, willa plurimorum. Pars Wilhelmi III terre et I quarta. Pars plebani II quarte.“ LC III-IV, s. 157. LC V, s. 214. Prezentace proběhla pomocí pověřence Anny Pabiánkové plzeňského rychtáře Jindřicha. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 243. Listář I, č. 282, s. 131-314. Listář I, č. 312, s. 336-337; Adolf PATERA – Antonín PODLAHA, Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapituly pražské I., Praha 1910, č. 91, s. 53-55, č. 173, s. 122, č. 176, s. 123, č. 454, s. 258, č. 511, s. 294; Josef TRUHLÁŘ, Catalogus codicum manuscriptorum I., Praha 1905, č. 406, s. 158, č. 1081, s. 443-444; Miloslav BĚLOHLÁVEK, Z minulosti Chválenic, s. 36-37. Farář Blažek zde však zřejmě podle explicitů rukopisů působil minimálně v letech 1403-1435 a ne 1425-1434, jak soudí Antonín PODLAHA, Posvátná místa IV., s. 165, a po něm M. Bělohlávek. Dějiny obce viz. stručně Petr ROŽMBERSKÝ, Ves Jezná. Dějiny a památky malé vesnice. (=Zapomenuté hrady, tvrze a místa 4), Plzeň 2003, zde s. 3-6. Popis kostela podávají Jaroslav KAMPER – Zdeněk WIRTH, Soupis památek historických XXX., s. 86-90. RDP, s. 86. AICP II, č. 94, s. 210. V soudních aktech je také zmínka o Matoušovi de Poczatek, prezentovanému ke kostelu in Gierna, který roku 1393 žádal prostřednictvím prokurátora o konfirmaci. Je otázkou zda se jedná skutečně o Jeznou (AICP III, č. 183, s. 150; č. 193, s. 153).

35

noven kněz Petr, syn vladyky Petra z Luhova, ale při příštím uprázdnění beneficia měli dvakrát po sobě prezentovat zmínění bratři z Nečtin a potom jednou páni z Bubnu. Tímto způsobem mělo být vykonáváno prezentační právo vždy s vyjímkou směny beneficia, kdy měly souhlasit obě strany. 171 Rok poté byl klerik Petr vysvěcen ad titulum kostela v Jezné, nejprve na jáhna a téhož roku na kněze,172 a působil zde asi až do své smrti v roce 1426. Ten také roku 1406 ke kostelu přikoupil za deset kop grošů louku od Stěpána z Vochova, za což měl každý rok sloužit tři anniversaria za matku tohoto Štěpána.173 Po jeho smrti prezentoval v roce 1426 Evan z Nečtin na Bubnu a Stach z Bubnu na Dolanech a také titíž patroni uvedli plebána následujícího roku. Dále už máme pouze zmínky o místním faráři jakožto exekutorovi (1431, 1435),174 což dokládá, že se fara v době husitských válek zřejmě udržela.

Kos te le c (Plze ň– Do ub ra vka ) O velmi starém kostele sv. Jiří v Kostelci175 máme bohužel dokladů poměrně málo. Situaci zvláště komplikuje samotné jméno; farních vsí se stejným názvem je bezpočet a ve většině případů je nemožné ojedinělé zmínky lokalizovat.176 V konfirmačních knihách se zachovalo několik zpráv o prezentacích, přičemž ve všech vystupuje jako patron po celé

171

172 173 174 175

176

LC V, s. 189-190: „…dicta ecclesia per quemcumque modum alium, causa permutacionis duntaxant excepta vacante, prescripti dominus Johannes Archidiakonus et Hermanus miles fratres germani, heredes et successores ipsorum duos rectores se immediate sequentes ad ipsam ecclesiam pro duabus vicibus seu duabus vacacionibus presentare … Demum dictis presentatis duobus cedentibus uel decendetibus, aut eadem ecclesia ex quacumque causa vacante, prefatus Scacho et fratres ipsius ac heredes ac successores ipsorum ad dictam ecclesiam in Gezna, rectorem pro una uice duntaxat presentabunt …, et eandem ordinacionem vicissitudinis temporibus perpetuis inter se in presentacione rectoris ad dictam ecclesiam modo prescripto obseruantes.“ Klerik Petr je v konfirmaci označován jako discretus vir, takže lze předpokládat, že se jedná o syna vladyky z blízkého Luhova. Eva DOLEŽALOVÁ, Svěcenci pražské arcidiecéze, přiložená databáze na CD, ID 381, 679; LOC I, s. 5, 8. AICP V, č. 470, s. 123-124; AICP VI, č. 393, s. 103-104. LC VIII-X, s. 121, 131, 175, 253-254. Dějiny farního kostela viz. Antonín PODLAHA, Posvátná místa II., s. 260-263. Nově shrnují Dušan FOLTÝN – Petr SOMMER – Pavel VLČEK, Encyklopedie českých klášterů, s. 432-433. Na tomto místě jsou opominuty některé starší nespolehlivé a sporné zmínky v pramenech; o starším vývoji srov. výše v kapitole o vzniku farní sítě. Zde vyvstává např. otázka zda faru v Kostelci držel sekretář markraběte Karla Přibyslav z Letkova, který je v papežských listinách ve čtyřicátých letech jmenován jako rektor „parrochialem ecclesiam in Costelecz, Pragensis diocesis“, ovšem již bez další specifikace (Ladislav KLICMAN (ed.), Monumenta Vaticana res gestas bohemicas illustrantia, Tomus I., Acta Clementis VI. (1342-1352) (Dále jen MVB), Praha 1903, č. 134, s. 76-77, č. 377, s. 232-233, č. 378, s. 233, č. 727, s. 435). Můžeme sice předpokládat, že vzhledem k tomu, že Přibyslav byl několikanásobným kanovníkem, dostal se k faře v Kostelci pravděpodobně provizí a tím pádem by mělo jít spíše o faru na kolaci kláštera; ty byly daleko snadněji podřizovány papeži. Tím by se sice okruh lokalit poněkud zmenšil, nicméně v úvahu stále připadají minimálně dva Kostelce na kolaci (mimo Břevnova) Plas a Kladrub. Dále je celá řada zpráv o Kostelci v soudních aktech, avšak pouze několik málo z nich můžeme s jistotou přiřadit k této lokalitě. Vzhledem k velkému počtu těchto nelokalizovatelných zmínek zde citovány nejsou.

36

sledované období opat a konvent břevnovského kláštera (1361, 1389, 1389, 1399, 1419).177 Ve všech uvedených případech byla fara obsazována světskými kněžími. Více zpráv máme pouze v případě plebána Jakuba, který zde působil od roku 1399 až do své smrti v roce 1419.178 V roce 1403 pronajal Jakub faru knězi Adamovi z Pomuka na dobu tří let.179 První dva roky měl nájemce platit plebánovi třicet kop ve čtyřech termínech a poslední rok měl platit pouze šestnáct kop grošů ve dvou splátkách; měl také povinnost hradit všechny poplatky a papežské desátky, pokud suma nepřesahovala deset grošů. V případě, že ano, měl je platit plebán. To je poněkud překvapivá zmínka, protože půlroční papežský desátek činil po celou dobu předhusitskou třicet grošů, jak víme z rejstříků,180 platit je tedy měl podle smlouvy farář. Nájemci také připadly desátky od farníků, které činily třicet strychů obilí. V roce 1407 již Jakub působil u svého kostela; je zmíněn jako arbiter ve sporu mezi knězem Mikulášem a měšťanem z Manětína, a to již ve funkci plzeňského děkana, v kteréžto funkci patrně zůstal až do své smrti v roce 1419.181 V době husitských válek na zdejší faře působil mistr Konstantin, který vystupuje v mnoha zápisech jako exekutor a také jako výběrčí některých poplatků (např. za konfirmační listiny). 182 Ten se také roku 1426 stal titulárním oltářníkem sv. Michala v pražské katedrále.183

Kozolupy Poprvé je kostel sv. Štěpána v Kozolupech184 zmíněn v roce 1352, kdy místní plebán odvedl dvanáct grošů papežského desátku.185 Patronátní právo k farnímu kostelu bylo rozděleno mezi opata a místní vladyky. První zmínka o prezentaci pochází z roku 1366, kdy nového faráře uvedl Zdeněk z Kozolup, avšak v konfirmačním zápise je doložka, že při dalším uprázdnění fary má prezentovat kladrubský opat a takto střídavě má být prezentační právo 177

178 179 180 181 182

183 184

185

LC I/1, s. 149-150; LC III-IV, s. 209; s. 217; LC VI, s. 11; LC VII, s. 285. Kostel je také uveden v urbáři břevnovského kláštera z roku 1406, avšak výše zaplacené částky uvedena není (Srov. DRC, s. 153, 188: „Item ecclesia Kostelecz prope Plznam spectat ad monasterium Brzewnowiense vel dicitur S. Gyrzie v Tyncze.“ LC VI, s. 11; LC VII, s. 204-206, 285. AICP IV, č. 84, s. 210-211. RDP, s. 86. AICP VI, č. 557, s. 146; LC VII, s. 285. LC VIII-X, s. 125, 128. O něm srov. Miloslav ŠVÁB, Husitské a protihusitské literární boje. Literární život Plzně v husitském období, in: Miloslav BĚLOHLÁVEK (ed.) a kol., Dějiny Plzně I., Plzeň 1965, s. 89-91; Josef TŘÍŠKA, Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity 1348-1409, Praha 1981, s. 87-88. LC VIII-X, s. 119: „…ad eccl. Prag. tutus accessus non patet.“ Z literatury srov. Antonín PODLAHA, Posvátná místa II., s. 284-287. Popis kostela viz. Jaroslav KAMPER – Zdeněk WIRTH, Soupis památek historických XXX., s. 144-145. Nově o vývoji kozolupské fary srov. Jan ADÁMEK – Karel NOVÁČEK, Kostely kladrubského okruhu, s. 152-153. RDP, s. 86.

37

vykonáváno i v budoucnu. 186 Prezentaci pravděpodobně předcházel spor o beneficium, který byl vyřešen tímto kompromisem. 187 Bohužel po tomto zápise se prameny na takřka čtyřicet let odmlčují a znovu se farní kostel objevuje v konfirmačních knihách opět v souvislosti se sporem, tentokrát v roce 1404. Tehdy prezentoval kladrubský opat spolu s Buškem řečeným Calta kněze Tomáše z Touškova a proti nim Otík Rakoss z Kozolup a Martin z Otěšína Beneše z Dýšinné. Generální vikáři dali za pravdu první uvedené straně a ustanoven byl Tomáš z Kozolup.188 Ten působil v Kozolupech v letech 1404 až 1409.189 Spory s jedním z patronů patrně nevymizely, protože v roce 1409 bylo Tomášovi korektorem kléru nařízeno poprosit za odpuštění v domě Otíka z Kozolup, vrátit kalich, který od kostela odcizil a rezignovat na beneficium. 190 Hned po této události Tomáš faru směnil s oltářníkem v Rakovníku. Další permutace proběhla se souhlasem Martina, opata kladrubského, Petra z Kozolup a Otíka Rakusse tamtéž.191 Zajímavá situace však nastala v roce 1423. Toho roku byl po smrti plebána Vacka ustanoven Stanislav z Prahy se souhlasem kladrubského opata a Racka z Onšovic.192 Zhruba po půl roce však vypukl spor, při kterém se ukázalo, že plebán Vacek žije a že se pouze na delší dobu vzdálil od kostela vzhledem k nebezpečí ze strany Husitů. Další průběh sporu neznáme, ale z roku 1431 víme o poslední prezentaci, kde vystupuje jako patron pouze kladrubský opat, který po smrti téhož plebána Vacka prezentoval Jana, benediktina z Kladrub;193 je tedy zřejmé, že plebán Vacek zůstal v držení kozolupské fary až do své „skutečné” smrti v roce 1431.

Krašovice Nejstarší zmínka o kostele sv. Jiljí v Krašovicích194 se stejně jako ve většině ostatních případů nachází v rejstříku papežských desátků z roku 1352; plebán odváděl jednadvacet 186

187

188 189

190 191 192 193 194

LC I/2, s. 76. Je pravděpodobné, že prezentovaný kněz Jan z Kozolup byl příslušníkem téhož vladyckého rodu. LC I/2, s. 77: „…quoniam patroni in vnam personam concordare non valentes, ordinatum est inter eosdem, ut Sdenco cliens in vacacione presenti debet presentare et presentatus ipsius institui et in vacacione proxime subsequenti abbas supradictus et sic vicessim etc.“ AICP IV, č. 434, s. 292, č. 4, s. 302, č. 55, s. 320; LC VI, 124. Doklady: LC VI, s. 124; AICP VI, č. 609, s. 342; LC VI, s. 259, 260. Poslední prezentace je v konfirmačních knihách zapsána dvakrát po sobě v rozmezi tří týdnů, pouze s tím rozdílem, že v prvním zápise byl opomenut patron Petr z Kozolup. Ten patrně vznesl námitku, takže bylo nutné učinit prezentaci novou. ACC, s. 46, 51. Dále srov. Jan ADÁMEK, Akta korektorů kléru, s. 47-48. LC VII, s. 271. LC VIII-X, s. 29. AICP VII, č. 47, s. 133-134, č. 51, s. 134-135; LC VIII-X, s. LC VIII-X, s. 175. K vývoji držby Krašovic srov. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 228; Václav KOČKA, Dějiny, s. 617-620, kde je nesprávně uvedeno, že kostel postavil Petr z Vrtby.

38

grošů.195 V konfirmačních knihách je místní farář zmíněn jmenovitě poprvé v roce 1364, kdy své beneficium směnil s plebánem Mikulášem za souhlasu patrona Petra z Vrtby.196 Je možné, že zde tento Mikuláš působil až do roku 1406, kdy na benefecium rezignoval, ovšem vzhledem k četnosti jména Mikuláš mít jistotu nemůžeme. 197 Mikuláš zdědil majetek, který prodal za sto dvacet kop grošů, a ty dal do úschovy plaskému klášteru s tím, že mu mají být později vráceny nebo za ně má být koupen roční plat, který by příslušel kostelu a jemu. Za osm let (1391), po nastoupení nového opata, žádal Mikuláš tyto peníze zpět, avšak opat toto odmítl a Mikuláš byl místními panoši na opatův popud uvězněn a donucen jim přenechat oněch sto dvacet kop, zatímco mobiliář kostela v ceně dvě stě kop byl těmito panoši rozchvácen. 198 Jak tento spor skončil není známo, ukazuje ovšem na značné bohatství fary. V roce 1404 pronajal Mikuláš (nelze říct zda šlo o toho samého) na tři roky faru Janovi z Úterý za pět kop grošů ročně s doložkou, že všechny poplatky platí nájemce. 199 K roku 1405 je v erekčních knihách zaznamenána donace, kde Sezema z Vrtby odkazuje jeden lán polí, za což má plebán a jeho nástupci sloužit každý týden mši za zemřelé předky donátora. Plebán a jeho vikář byli také osvobozeni od povinnosti konat bohoslužby na hradě Vrtba, což ukazuje na existenci jakési hradní kaple tamtéž.200 Na základě této zprávy také víme, že farář měl k dispozici minimálně jednoho manuálního vikáře. Po skončení pronájmu fary Mikuláš v roce 1406 rezignoval a se svolením patronů Petra z Nekmíře, Sezemy ze Štěpánovic a Sezemy z Krašovic byl ustanoven kněz Jan. 201 Roku 1416 je jako patron uváděn Artleb z Krašovic. 202 V roce 1425 byl patronem zdejšího kostela Jiřík z Krašovic, který sem uvedl Vavřince, předtím kanovníka sv. Jiljí v Praze.203 Ten odešel na jiné beneficium o dva roky později se souhlasem Dobeše ze Sko-

195 196 197

198 199

200 201 202

203

RDP, s. 86. LC I/2, s. 45. Doklady: LC I/2, s. 45; AICP I, č. 200, s. 279; MVB V/2, č. 554, s. 313-315; AICP IV, č. 12, s. 305-306; LE V, č. 898, s. 665; LC VI, s. 183. Právě rezignace by v tomto případě mohla ukazovat na vysoký věk plebána, který již nebyl schopen vykonávat úřad, ovšem dokázat toto tvrzení vzhledem k nedostatku pramenů nelze. MVB V/2, č. 554, s. 313-315. AICP IV, č. 12, s. 305-306. Jan z Úterý je doložen také v následující donaci, kde je označen jako coadjutor. Skutečnost, že výše pronájmu činila pouhých pět kop naznačuje, že fara se hospodářsky nevzpamatovala z událostí z roku 1391. LE V, č. 898, s. 665. LC VI, s. 183. LC VII, s. 211. Artleb byl jako lapka pověšen ještě před husitskými válkami (Václav KOČKA, Dějiny, s. 618). LC VIII-X, s. 98-99; Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 198.

39

melna na Krašovicích. 204 V roce 1434 je jako patron uveden Jan Štěpánovec. 205 Patronátní právo tedy po celé sledované období patřilo místním vladyckým rodům.

Ledce Poprvé je v pramenech farář kostela sv. Jakuba Většího v Ledcích206 jmenován v listině datované do let 1180-1182, kde vystupuje jako svědek při prodeji dvou vesnic plaskému klášteru. V této době však ještě ves spolu s kostelem plaským cisterciákům nepatřila a do majetku kláštera se dostala až později. 207 Další zprávu máme až z rejstříku papežských desátků z roku 1352; ten činil třicet grošů.208 Patronátní právo tehdy již patřilo plaským cisterciákům a vzhledem ke špatné hospodářské situaci kláštera byly farní kostely v Ledcích a v Královicích papežem Řehořem XI. v roce 1376 tomuto klášteru inkorporovány; klášter sem od té doby směl dosazovat mnichy ze svého kláštera a hlavně pobírat výnos z těchto far.209 V listině je také uvedeno, že roční příjem obou far dohromady nepřesahuje sto padesát florénů. Jak plyne ze znění pozdější papežské listiny z roku 1413, byla inkorporace zrušena po nástupu papeže Urbana VI., avšak jeho nástupce Bonifác IX., faru v Ledcích na žádost plaského opata inkorporoval opětovně. 210 Z roku 1414 se v archivu plaského kláštera dochovala exekuční listina – v té se však mluví pouze o inkorporaci fary v Kralovicích; o ledecké faře zde není ani zmínka.211 Celou situaci ještě do jisté míry komplikuje provize, kterou dostal mistr Jan Kinczlini ze Žlutic roku 1418.212 V ní se praví, že farní kostel v Ledcích byl od nepaměti obsazován světskými kněžími a že po smrti jakéhosi plebána Bertolda, který zemřel extra Romanam curiam, mniši kláštera rozhlásili, že byl kostel inkorporován a nadále ji obsa204 205 206 207

208 209 210

211

212

LC VIII-X, s. 127-128. LC VIII-X, s. 227. Srov. pouze Antonín PODLAHA, Posvátná místa II., s. 288-291. CDB I, č. 296, s. 266: „…sacerdotes: de Ledec Petrus, de Plaz Arnoldus.“ K listině srov. Kateřina CHARVÁTOVÁ, Kolonizace plaského kláštera 1145-1250, Časopis společnosti přátel starožitností 100, 1992, s. 75 a také mapu na s. 76, kde jsou Ledce v období 1144-1250 označeny jako šlechtický majetek. K prodeji vsi a pravděpodobně také patronátu klášteru došlo v roce 1269 (CDB V/2, č. 583, s. 168-170). RDP, s. 86. MVB IV/1, č. 1134, s. 645-646; Kateřina CHARVÁTOVÁ, Dějiny cisterckého řádu, s. 167, 186. Jaroslav ERŠIL (ed.), Acta summorum pontificum res gestas bohemicas aevi praehussitici et hussitici illustrantia, Pars 1, (Dále jen ASP) Praha 1980, č. 795, s. 460: „…prefatus Bonifacius ad supplicacionem dictorum abbatis, qui tunc erat, et conventus per quasdam suas litteras in Ledecz et in Cralowicz ecclesias predictas ipsi monasterio de novo univerat, incorporaverat et annexuerat ipsisque abbati … et conventui duxerat concedendum, quod easdem ecclesia per ydoneos monachos prefati monasterii gubernari pro tempore facere possent…“ Karel BERÁNEK – Věra BERÁNKOVÁ (edd.), Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (1378 dec.-1419 aug. 16.) Tomus V, Fontes Archivi nationalis, Pars I, Litterae monasteriorum, Fasciculus 2 (13981419) (Dále jen RBMV), Praha 2007, č. 1106, s. 201-202. MVB VII/1, č. 266, s. 127.

40

zovali oni. Dále je zde uvedeno, že v současnosti je fara okupována mnichem Křišťanem; také je zde údaj, že výnos fary nepřevyšuje šestnáct hřiven stříbra. Z konfirmačních knih je však zřejmé, že provize účinek neměla, protože mnich Křišťan zde působil od roku 1407 až do své smrti v roce 1422.213 Také následující provize z roku 1419 na toto beneficium, tentokrát na jméno Augustina Martinova z Nové Plzně, nebyla exekuována.214 V konfirmačních knihách jsou zaznamenány pouze tři prezentace v letech 1407, 1422 a 1425, přičemž ve všech vystupuje jako patron opat případně celý konvent plaského kláštera. 215 Prezentovaní kněží byli všichni řeholníky z Plas.

Líšťany Poprvé se zmínka o farním kostele sv. Petra a Pavla v Líšťanech216 objevuje v rejtříku papežských desátků; výše desátku činila mírně nadprůměrných třicet grošů.217 Patronátní právo patřilo roku 1369 bratrům Janovi, Dětřichovi a Půtovi z Gutštejna, kteří sem prezentovali kněze šlechtického původu Jana z Čivic, jenž zde působil minimálně do roku 1400, kdy je zaznamenán jako spolupatron kostela v Čivicích.218 Tentýž Jan slíbil roku 1379 (tedy deset let po získání beneficia) uhradit papežské komoře deset florénů, avšak důvod zde uveden není. 219 Roku 1401 je v erekčních knihách zaznamenán zápis týkající se desátků náležejících ke kostelu v Líšťanech.220 Na základě toho víme, že plebánovi příslušely tři měřice obilí a ještě třicet grošů ročně, které mely být spláceny ve dvou termínech. Také zde vystupuje plebán Jenco, snad totožný s předchozím Janem. 221 Po smrti posledního faráře roku 1412 prezentoval kněze k líšťanské faře Protiva z Frimberka. 222 Zemřelý plebán je označen jako Genkonis, nicméně, 213 214 215

216

217 218 219 220 221 222

LC VI, s. 206; LC VIII-X, s. 18. MVB VII/1, č. 402, s. 180-181. LC VI, s. 206; LC VIII-X, s. 18, 102. Poslední zde jmenovaný konfirmační zápis říká, že rektor kostela Arnold se stal plaským opatem a ten zde vystupuje současně jako rezignující plebán a prezentující patron. V soudních aktech je také několik zápisů, ale ty se vztahují vesměs k Ledči nad Sázavou, případně je lokalizovat nelze. K dějinám Líšťan srov. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 164-165; Jiří ÚLOVEC, Tvrz a zámek v Líšťanech, ZHS 8, 2003, s. 37-60, zde s. 38-39. Dějiny fary stručně viz. Antonín PODLAHA, Posvátná místa II., s. 291-294. Popis kostela podávají Jaroslav KAMPER – Zdeněk WIRTH, Soupis památek historických XXX., s. 149-154. RDP, s. 86. LC II, s. 2; LC VI, s. 18. Je zde uveden jako bratr jednoho z patronů Sezemy z Čivic. AICP I, č. 91, s. 340. LE VI, č. 133, s. 253-254. Také v zápise z roku 1400 je Jan z Čivic označen jako „Jeniko, pleb. eccl. in Lestyan“ (LC VI, s. 18). LC VII, s. 41. Jiří ÚLOVEC, Tvrz a zámek, s. 39, se na základě berního rejstříku z roku 1379 domnívá, že zmíněný Protiva, který získal Líšťany na základě odúmrti, byl pouze služebníkem (servitor) pánů z Gutštejna a že mu patřila ve skutečnosti nevýznamná část vsi spolu s patronátním právem. To zanedlouho vlastnili opět páni z Gutštejna.

41

je poměrně nepravděpodobné, že by se jednalo o již zmíněného Jana z Čivic, který by tím pádem působil u kostela třiačtyřicet let; zcela vyloučit to ovšem nemůžeme. V roce 1422 vlastnil patronátní právo Jan Burian z Gutštejna a roku 1434 Jan z Úlice, který sem prezentoval premonstráta z Milevska.223 Kromě tohoto zmíněného posledního plebána, byli všichni známí faráři světskými kněžími.

Lit ice První doklad o kostelu sv. Petra a Pavla v Liticích224 pochází z roku 1352 v nejstarším z rejstříků papežských desátků; jeho půlroční výše byla půl kopy grošů.225 To byl patronát ještě v majetku pánů z Litic, kteří však před rokem 1367 hrad, vesnici i kostel s patronátním právem prodali chotěšovskému klášteru.226 Ten však litické panství pronajímal, a tak jako patroni kostela vystupují v roce 1385 Heřman z Nečtin a roku 1407 Jan, bratr chotěšovského probošta Sulka. 227 Daleko zajímavější než patroni jsou zde však jednotliví plebáni. O nejstarším známém faráři je zmínka v listině z roku 1368, kde mu byl chotěšovským proboštem Oldřichem zakoupen roční plat půl kopy grošů.228 V roce 1380 byl k farnímu beneficiu prezentován – patrně po sporu – Jan z Jeřeně, licenciát kanonického práva a kanovník v pražském kostele.229 Ten nedlouho po svém nástupu na faru (1382) toto beneficium pronajal knězi Hodislavovi z Dobřan na dva roky za dvacet čtyři kop grošů ročně.230 Krátce po uplynutí pronájmu Jan faru směnil s Hánou z Hradce Králové, předtím prebendovaným kanovníkem v Opolí ve vratislavské diecézi, se souhlasem již zmiňovaného Heřmana z Nečtin. 231 Ten faru v roce 1397 směnil s Ojířem z Domanic, korektorem kléru, za

223

224

225 226 227 228 229

230 231

LC VIII-X, s. 18, 232. V případě Jana z Úlice se jednalo pravděpodobně opět o gutštejnského služebníka (Jiří ÚLOVEC, Tvrz a zámek, s. 39). O Liticích srov. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 232-234. O dějinách fary srov. Antonín PODLAHA, Posvátná místa II., s. 294-298. RDP, s. 86. V tomto roce je totiž zmíněn v urbáři chotěšovského kláštera (DRC, s. 41). LC III-IV, s. 169; LC VI, s. 200; August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 233. Anton SCHUBERT (ed.), Urkunden-regesten, č. 1624, s. 218. AICP II, č. 311, s. 54, č. 312, s. 54, č. 453, s. 70. V posledním zápise stojí: „In causa super ecclesia in Liticz d. Cunsso vicarius m. Johannem plebanum in Masczow ad ecclesiam in Liticz confirmavit.“ O Janovi srov. Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 146. Ten zde však nesprávně uvádí, že Jan držel faru v Liticích v letech 1379 až 1395. Dále o něm srov. Josef TŘÍŠKA, Životopisný slovník, s. 260. AICP II, č. 243, s. 172. LC III-IV, s. 169. V samotném konfirmačním zápise je uveden rok 1389, avšak chronologicky patří v konfirmačních knihách do roku 1385. Mohlo se tedy pravděpodobně jednat o vložení mladšího zápisu do starších; vzhledem k většímu počtu zápisů z roku 1389 v těchto místech patrně tento případ nelze vysvětlit písařskou chybou.

42

jiné farní beneficium. 232 Ojíř jakožto korektor kléru a od roku 1398 také generální vikář faru se dvorem s výjimkou jednoho platu v tomto roce (1398) pronajal knězi Matoušovi z Klatov na tři roky; za dvacet osm kop grošů ročně na první dva roky a za třicet kop na třetí rok. V zápisu je také zajímavá doložka: v případě, že Ojíř toto farní beneficium smění do jednoho měsíce, nájemce se fary vzdá; jestliže Ojíř bude chtít toto beneficium směnit po uplynutí jednoho měsíce, musí být nájemci vzniklá škoda nahrazena. Také je v zápisu podmínka, že po třech letech mají být pole a vše příslušející k faře zanecháno v řádném stavu. 233 Ojíř je poté v mnoha konfirmačních a erekčních listinách titulován jako „Ogerius, rector ecclesiae parrochialis in Liticz, corrector cleri” až do roku 1399.234 Tímto rokem zápisy končí; roku 1400 se již zmiňuje jakožto plebán v Liticích a současně také plzeňský děkan Mikuláš. 235 Po jeho smrti v roce 1407 na litickou faru Jan, bratr probošta Sulka, prezentoval Konráda, premonstrátského kanovníka z Chotěšova. Tato prezentace se neobešla bez arcibiskupského dispenzu, protože, jak se uvádí v konfirmačním zápise, „řečený kostel v Liticích byl dříve podle zvyku spravován kněžími světskými.“236 Farář Konrád zde působil až do své smrti roku 1432, kdy byl prezentován se souhlasem tepelského opata, Jana z Úlice, a jeho bratra Jana opět premonstrát, tentokrát z Teplé.237 Pro úplnost je třeba uvést dvě zmínky v papežských listinách. První je z roku 1398, kde je fara v Liticích inkorporována Chotěšovu a přeměněna na věčné vikářství. Změně statusu tohoto kostela však nic nenasvědčuje. 238 Podobně provize Václavovi Petrovu ze Slatiny z roku 1419 na faru v Liticích neměla požadovaný dopad, protože rektorem farního kostela byl již zmíněný Konrád.239 Cenná je však informace týkající se ročního výnosu litické fary, která ho odhaduje na méně než třicet hřiven stříbra. Také v této provizi se nemluví o inkorporaci, ale pouze o patronátním právu. Z předchozího výkladu je tedy snad dostatečně zřejmé, že výnos litické fary byl nemalý a v důsledku toho byla fara často využívána spíše jako prostředek k finančnímu obohacení na úkor duchovní péče, jak 232 233 234

235

236 237

238

239

LC V, s. 288. Stručnou biografii Ojíře viz. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Úřad generálních vikářů, s. 131. AICP III, č. 155, s. 358-359. LE VI, č. 18, s. 41, č. 19, s. 43, č. 20, s. 45, č. 21, s. 46, č. 22, s. 48, č. 25, s. 52, č. 28, s. 60, č. 38, s. 75, č. 60, s. 112; LC V, s. 315; LC VI, s. 1. Listář, č. 198, s. 218. Mikuláš je zde uveden jako svědek. Je také zmíněn jako exekutor v Nové Plzni roku 1406 (LC VI, s. 171). LC VI, s. 200: „…quod dicta eccl. in Liticz per clericos seculares regi et gubernari est consueta…“ LC VIII-X, s. 193. Poslední zápis v konfirmačních knihách je uveden k roku 1457, kde je patronem chotěšovský probošt Jiří. Jedná se o předposlední zápis v posledním svazku konfirmačních knih, který sem byl připsán až v mladším období (Tamtéž, s. 264-265). MVB V, č. 1270, s. 685. Spolu s farou v Liticích byly inkorporovány ještě fary v Sekyřanech a Staňkově. Jejich roční výnos podle listiny nepřesahoval osmdesát hřiven stříbra. MVB VII/1, č. 452, s. 202.

43

o tom svědčí dva pronájmy fary významnými církevními hodnostáři, „inkorporace“ z roku 1398 a papežská provize.

Loza Dokladů o farním kostele sv. Trojice v Loze240 je poměrně málo; kromě zápisů v rejstřících papežských desátků, ze kterých se dozvídáme, že plebán platil podprůměrných šest grošů,241 existuje pouze několik zmínek v konfirmačních a erekčních knihách. V letech 1390 a 1394 sem prezentoval faráře Jan řečený Mimoň z Lozy. 242 Jeho syn Jan Rabštejn spolu se svou matkou darovali podle závěti po jeho smrti roku 1405 kostelu roční plat sedm a půl kopy a tři groše, který plynul z lidí ve vesnici Tlučná; tito byli také osvobozeni od generální berně, která měla být pro příště placena z jiného majetku donátorů. V listině je také uvedeno, že renta mohla být v budoucnu vyměněna za jinou. Plebán měl nadále povinnost na své náklady vydržovat u kostela druhého kněze (manuálního vikáře), který měl sloužit zádušní mše za donátory a jejich předky. Vedle toho měl plebán osobně sloužit za ty z donátorů, kteří zemřou, zádušní mši každé pondělí a středu.243 Je ovšem překvapující, že v této erekční listině vystupuje plebán Oldřich, zatímco v konfirmačních knihách je doložen v letech 1394 až 1408 Jindřich. 244 Je také zajímavé, že zřejmě v důsledku této donace a tedy rozmnožení příjmů kostela byla (patrně ještě téhož roku) zvýšena hodnota půlročního papežského desátku, která tehdy sloužila na výběr daně pro pallio nově zvoleného arcibiskupa Zbyňka, na třicet grošů oproti šesti grošům v předcházejících letech. V již zmíněném roce 1408 prezentoval faráře jako poslední prameny zaznamenaný patron stále Jan z Tlučné. 245 Ten také roku 1410 daroval kostelu roční plat jedné kopy a pěti grošů s dodatkem, aby ani plebán ani jeho vikář nevyžadovali nic za udílené svátosti. 246 V následujících letech je uváděn v konfirmačních zápisech 240

241 242 243 244

245 246

Srov. alespoň August SEDLÁČEK, Místopisný slovník historický, s. 571; Václav KOČKA, Dějiny, s. 645648, zde nesprávně uvádí, že kostel byl založen až roku 1385 Janem Mimoněm. RDP, s. 86. LC V, s. 14-15, 186. LE V, č. 849, s. 627-628. Oldřich je uveden jako svědek také v erekční listině z roku 1405 pro kostel ve Světci (LE V, č. 847, s. 626). Jindřich byl podle konfirmačních knih prezentován roku 1394 a roku 1408 zemřel (LC V, s. 186; LC VI, s. 254). Jiná lokalita s podobným názvem neexistuje (srov. Antonín PROFOUS, Místní jména II., s. 681). V tomto případě se zřejmě jednalo o písařskou chybu a o záměnu slov Ulricus za Heinricus, případně o chybu editora. LC VI, s. 254. Citováno podle práce Zdeňky HLEDÍKOVÉ, Donace církevním institucím v Čechách v prvém dvacetiletí 15. století (Statistický přehled), in: Jaroslav PÁNEK – Miloslav POLÍVKA – Noemi REJCHRTOVÁ (usp.), Husitství – Reformace – Renesance. Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela, Praha 1994, s. 259-260, na základě nevydaného osmého svazku erekčních knih.

44

plebán v Loze poměrně často ve funkci exekutora (do roku 1425), nicméně všechny tyto stručné zmínky neuvádějí nic bližšího. 247

Ma les ice První zmínka o farním kostele sv. Jiří v Malesicích248 pochází z roku 1352, kde se z nejstaršího rejstříku papežských desátků dozvídáme, že malesický farář platil osmnáct grošů půlročního papežského desátku.249 Roku 1365 došlo v souvislosti s prodejem Malesic kladrubskému klášteru také k předání patronátního práva tomuto řeholnímu ústavu. 250 V držení kladrubských benediktinů již kostel zůstal až do husitských válek. Zmínek v pramenech bohužel není mnoho. Nejstarší doklad o malesickém faráři Bohuňkovi, který byl současně plzeňským děkanem, nacházíme k roku 1368 a další roku 1371, kdy mu papež uděluje rozhřešení in articulo mortis.251 V listině z roku 1384, týkající se patronátního práva v Touškově, je zmíněn bratr Jan, plebán v Malesicích. 252 Ovšem nic bližšího o těchto dvou osobách nevíme. Je jen jisté, že zmíněný druhý plebán Jan byl kladrubský benediktin, zatímco Bohuněk, zmíněný roku 1368 byl ještě spíše knězem světským, prezentovaný ještě v předchozím období, 253 a až po jeho smrti (nebo odchodu) začal obsazovat kladrubský klášter malesickou faru řeholníky svého kláštera – to ovšem zřejmě neplatilo bez výjimky, jak ukazuje následující vývoj. O novém faráři se dozvídáme k roku 1406. Po smrti Matěje, možná světského kněze a posledního rektora kostela zemřelého na den cesty od papežské kurie, byl ustanoven Mikulášem Puchníkem a arcibiskupem Olbramem ze Škvorce benediktin z kladrubského kláštera Zikmund Calta, což muselo být tedy mezi lety 1396-1402, spíše však až ke konci tohoto období. V papežské listině se píše, že zmíněný farář Zikmund začal pochybovat o legitimitě provedené prezentace (důvod se však neuvádí) a požádal papeže o novou provizi a ten jeho nárok schválil; při této příležitosti byl příjem fary odhadnut na devět hřiven 247

248

249 250 251

252 253

LC VI, s. 281; LC VII, s. 30, 115, 211, 23; LC VIII-X, s. 99. V soudních aktech ani v edici papežských listin se nepodařilo najít žádnou zmínku. Všechny práce o dějinách obce nedostatečně přihlížejí k pramenům církevní provenience. Srov. Marie HÁLOVÁ, Dějiny obce Malesice 1239-2009, Malesice 2009, zde s. 9-11, 20-21; Antonín PODLAHA, Posvátná místa II., s. 298-301; nejnověji také Jan ADÁMEK – Karel NOVÁČEK, Kostely kladrubského okruhu, s. 156. Popis kostela viz. Jaroslav KAMPER – Zdeněk WIRTH, Soupis památek historických XXX., s. 157-163. RDP, s. 86. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 248. Anton SCHUBERT (ed.), Urkunden-regesten, č. 1624, s. 218: „Bohunco, plebanus in Malenicz, pro tunc decanus Plznensis“; MVB IV/1, č. 200, s. 119. Anton SCHUBERT (ed.), Urkunden-regesten, č. 597, s. 75. V naprosté většině případů jsou totiž v pramenech řeholníci uváděni jako frater, professus nebo monachus, nicméně stoprocentní jistotu mít nemůžeme.

45

stříbra ročně.254 Je zajímavé, že tento Zikmund obdržel již roku 1403 papežskou provizi na přeštickou faru; současně měl v souladu se zněním klauzule non obstantibus opustit farní kostel v Malesicích, který tou dobou již držel, ale zdá se, že k tomu nedošlo.255 Hned krátce po nastoupení do úřadu byl Zikmund (roku 1408) nařčen z podezřelých styků s Kateřinou, která pobývala u něj na faře. Ten jí slíbil poslat pryč, ale po roce se podobná situace – tentokrát s ženou jménem Malina – se stejným výsledkem opakovala. 256 To mu ale nezabránilo působit na faře v Malesicích minimálně do roku 1435.257 Vzhledem k délce působení (více než třicet let) u stejného beneficia je otázkou, zda se skutečně jednalo o stále stejnou osobu. Jistým vodítkem zde však může být Zikmundova důležitá pozice při volbě kladrubského opata v roce 1435,258 která by mohla ukazovat na jeho určitou vážnost, plynoucí v tomto případě právě z délky jeho odsloužených let. V období husitských válek byly výnosy fary pravděpodobně uzurpovány buď západočeskou šlechtou nebo plzeňskými měšťany. 259 Jisté však je, že zůstala v katolickém držení, jinak by zde jen těžko mohl působit katolický duchovní.

254

255

256 257

258

259

ASP I, č. 186, s. 118, č. 188, s. 118-119: „…Mathias, ultimus ipsius ecclesiae rector, dum viveret, obtinebat, per ipsius Mathie obitum, qui extra Romanam curiam diem clausit extremum, vacante … dictum Sigismundum ad eandem ecclesiam sic vacantem quondam Nicolao Puchnik tunc vicario in spiritualibus generali bo. me. Wolframi, archiepiscopi Pragensis … auctoritate ordinaria instituit, ac idem Sigismundus predictam ecclesiam … extunc tenuit et possedit. Cum autem … idem Sigismundus dubitet presentacionem et institucionem … nos volentes prefato Sigismundo … gratiam facere specialem … mandamus, quatenus … ecclesiam predictam, cuius fructus … novem marcharum argenti … eidem Sigismundi auctoritate nostra conferre et assignare.” Karel NOVÁČEK – Jan ADÁMEK, Kostely kladrubského okruhu, s. 156, pozn. 224 tamtéž, se domnívají (avšak patrně bez znalosti předcházejících listin), že Matěj byl světským knězem a že prezentací řeholníka vznikla „právní nejistota“, kterou musela řešit právě papežská listina. MVB V/2, č. 2041, s. 1185: „…non obstantibus …, quod, ut asseris, perpetuam vicariam parrochialis ecclesie in Malesicz predicte diocesis nosceris obtinere. Volumus autem, quod, quamprimum dictam parrochialem ecclesiam in Prziestycz fueris pacifice assecutus dictam vicariam … omnino dimittere tenearis…“ Zvláštní je také, že je zde malesický farní kostel označen jako věčné vikářství, což byl termín užívaný většinou v případě inkorporovaných far; žádný doklad o inkorporaci však nemáme. Že provize nebyla uskutečněna je zřejmé z konfirmačních zápisů, kde farní kostel (probošství) v Přešticích držel minimálně v letech 1399-1407 Jindřich (LC VI, s. 5, 201). ACC, s. 12. Podrobněji o celé kauze srov. Jan ADÁMEK, Akta korektorů kléru, s. 48. Doklady: ACC, s. 12; Anton SCHUBERT (ed.), Urkunden-regesten, č. 601, s. 75 (srov. též RBMV V/I, fasc. 2, č. 1116, s. 206); RBMV V/I, fasc. 2, č. 1161, s. 222; LC VII, s. 239; LC VIII-X, s. 244-245. LC VIII-X, s. 244-245: „…per quam procedentes duos ex se, videlicet fratrem Sigismundum in Malessicz et Johannem dictum Hayek in Wieczow plebanos duxerunt eligendos dantes eisdem plenam potestatem vnum ex ipsis in dicti mon. abbatem eligendi.” Marie HÁLOVÁ, Dějiny obce Malesice, s. 11; Miloslav BĚLOHLÁVEK, Příspěvek k historii Malesic v 15. století, MZpčK III, 1964, s. 227.

46

Nová Plzeň O dějinách plzeňské fary bylo již dostatečně pojednáno (vyzdvihnout lze zvláště studii M. Bělohlávka),260 takže na tomto místě lze její vývoj pouze shrnout. Zatímco u ostatních sakrálních staveb plzeňského děkanátu jsme byli často nuceni konstatovat nedostatek pramenů, v případě farního chrámu sv. Bartoloměje v Plzni je situace opačná. Z předchozích dvou důvodů nebude tedy věnována jednotlivým zmínkám – které jsou zde navíc často značně stereotypní – taková pozornost jako u ostatních sledovaných kostelů děkanátu. Poprvé je kostel sv. Bartoloměje zmíněn v listině z roku 1307, kde měšťan Wolfram Zwillinger daruje kostelu pivovar a sušírnu za městem. 261 V té době příslušelo patronátní právo králi, který kostel jakožto zamýšlený hlavní městský kostel patrně bohatě obdařil, na což mj. ukazuje již vysoce nadprůměrná výše odváděného papežského desátku, který činil dvě kopy.262 V roce 1310 však král Jindřich Korutanský daroval patronátní právo ke kostelu řádu německých rytířů a dovolil jim obsazovat faru řádovými bratry. 263 Tato donace patronátu byla předzvěstí pozdějšího dlouhého a vleklého sporu, který trval v letech 1330-1342. Zdá se, že v nejistých časech po nástupu Jana Lucemburského k uplatnění listiny nedošlo, protože je zde v roce 1320 doložen světský kněz Mikuláš. 264 Zřejmě z toho důvodu byla listina později potvrzena znovu (1322).265 Roku 1330 se však o faru rozhořel spor mezi světským knězem Zachariášem, farářem v Řisutech, na jedné a řádem na druhé straně.266 Z listiny z roku 1330 plyne, že světský plebán Mikuláš Firmanův, rezignoval na faru do rukou administrátora mis260

261 262 263

264

265

266

Miloslav BĚLOHLÁVEK, Řád německých rytířů v Plzni do válek husitských (Příspěvek k Listáři města Plzně Josefa Strnada), MPP I, 1958, s. 7-29. Dále srov. Antonín PODLAHA, Posvátná místa II., s. 219-241, zde především s. 219-221; Josef STRNAD, Arciděkanský chrám svt. Bartoloměje v Plzni, Jedenáctá zpráva c. k. českého státního Vyššího reálného Gymnasia v Plzni za školní rok 1883-1884, 1884, s. 15-26; Michal DRAGOUN, Vybavení kostela sv. Bartoloměje v Plzni v pozdním středověku, Kuděj 1, 1999, č. 1, s. 3-13. A koneckonců asi nejlepší představu o stavu a vývoji plzeňské fary ve středověku lze získat při pročítání pečlivě zpracovaných rejstříků k Strnadovu Listáři, které jsou tematicky bohatě členěné. Listář I, č. 3, s. 3-4. Zde je také již zmíněno zasvěcení kostela sv. Bartoloměji. RDP, s. 86. Roku 1369 byla zřejmě výjimečně odvedena částka čtyř kop (4 sxg. fumalium solvunt). Listář I, č. 4, s. 4-5: „…jus patronatus ecclesie in Noua Pilzna, quod ad nos et et regnum nostrum Boemie pertinet, ipsis fratribus et ordini de domo Thevtunica ex liberalitate regia conferimus et donamus … per suum fratrem sui ordinis clericum eandem ecclesiam regendi plenam et liberam in perpetuum habeant facultatem.“ Listář I, č. 11, s. 8. Ten je zde označen jako „discretus vir Nicolaus, plebanus in Pilzna Noua“, což nesvědčí pro jeho příslušnost k řádu; v takovém případě by byl označen spíše jako religiosus vir, frater nebo professus. Listář I, č. 17, s. 13. V případě této listiny se však mluví narozdíl od té první o obou kostelích, Všech svatých a sv. Bartoloměje. Celý spor podrobně popsal Josef STRNAD, Spor o farní kostel v Plzni (řádu německého s farářem Zachariášem) od r. 1330-1342, Výroční zpráva c. k. českého státního Vyššího Gymnasia v Plzni za školní rok 19031904, 1904, s. 1-18.

47

tra Oldřicha, což tedy muselo být mezi lety 1321 až 1325, avšak přestože řádu patřilo patronátní právo, zůstala fara dlouho neobsazena, přičemž řád z ní pouze pobíral užitky, v důsledku čehož ji papež udělil Zachariášovi. 267 To byl však jen začátek sporu, který byl veden prostřednitvím prokurátorů u kurie a vyznačoval se mnoha zvraty a odvoláními v případě obou stran; došlo také na exkomunikaci jedné a posléze i druhé strany, až byl roku 1342 patronát konečně přiznán řádu.268 Po prvních dvou světských plebánech (Mikulášovi a Zachariášovi) už byl kostel sv. Bartoloměje spravován pouze řádovými bratry, jak o tom svědčí četné pozdější prezentace doložené v konfirmačních knihách, kde se dochovala kompletní řada plebánů z let 1356 až 1435.269 Zde překvapí snad jen poměrně časté změny v obsazení této fary; někteří faráři nedrželi beneficium ani jeden rok. Patronátní právo patřilo řádu německých rytířů až do roku 1546, kdy přešlo na městskou radu.270 Poměrně zajímavá je v tomto případě problematika dotýkající se soudních sporů na faře, které ukazují na ne právě nejlepší vztahy s místními žebravými mnichy (jak dominikány, tak fratiškány). Roku 1374 byl suspendován kazatel Milota, protože hlásal, že nikdo nesmí být pohřben mimo svou farnost (kostel) bez souhlasu plebána. 271 To bylo nepochybně namířeno právě proti mendikantským klášterům, kde se měšťané patrně nechávali s oblibou pohřbívat a tím také krátili faráře na ziscích, což je vidět např. z četných donací odkázaných řečeným klášterům. 272 O rok později byl před generálního vikáře předvolán farář Mikuláš, který vypověděl, že žebraví bratři přišli do jeho kostela, a když stál na kazatelně, začali na něho pokřikovat, že je lhář, zatímco on na ně křičel to samé; dále uvedl, že zakázal svým farníkům chodit s mnichy po městě žebrat s tím, že to jsou „praví lupiči kostela a farnosti“. Také řekl, že 267

268

269

270 271

272

MVB Tomus prodromus, č. 872, s. 478: „…iam dudum vacavisse et adhuc vacare noscatur, ac ipsi commendator et fratres dictam ecclesiam in Novapilzna post vocacionem huiusmodi nulla ipsis unione facta de illa auctoritate propria rexerint, regant et gubernet, immo potius detineant occupatam, fructus, redditus et proventus percipiendo ex illa, quaquam ipsi nullum aliud ius quam patronatus seu presentationis rectoris ad illam obtineant…“ K délce Oldřichova administrátorství srov. Antonín PODLAHA, Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum S. Metropolitane ecclesiae Pragensis a primordinis usque ad praesentia tempora (=Editiones archivii et bibliothecae S. F. Metropolitani capituli Pragensis X.), Pragae 1912, s. 19-20. MVB Tomus prodromus, č. 971, s. 534; Listář I, č. 33, s. 28-30, č. 34, s. 30-38, č. 54-57, č. 52, s. 57-58, č. 53, s. 58-60. Donační listina z roku 1322 byla později (1344) ještě potvrzena arcibiskupem Arnoštem (Listář I, č. 58, s. 64-66). LC I/1, s. 38–39, 125; LC I/2, s. 34, 49, 69; LC II, s. 38; LC III-IV, s. 79, 119; LC VI, s. 17, 82, 171, 254; LC VII, s. 17, 55, 144, 157; LC VIII-X, s. 90, 128, 153, 254. Antonín PODLAHA, Posvátná místa II., s. 226. AICP I, č. 108, s. 93: „…predicasset, quod nullus posset sibi eligere sepulturam extra parochiam nisi de licencia plebani…“ AICP I, č. 61, s. 119. Srov. Listář I, podle rejstříku. Srovnání donací darovaných oběma klášterům a farnímu kostelu provedl Miloslav BĚLOHLÁVEK, Řád německých rytířů, s. 14-15.

48

vzal zlatou pokrývku z těla zemřelého, který byl později pohřben v klášteře. Za všechny tyto „protiprávní řeči“ musel zaplatit sto liber vosku.273 Další spory s místními řeholníky už doloženy nejsou. Pouze tentýž plebán Mikuláš se ještě později soudil s plzeňskými měšťany v jakémsi nespecifikovaném sporu.274 Pro úplnost je ještě třeba dodat, že plzeňský plebán Václav byl roku 1407 ustanoven jako arbiter ve sporu mezi kladrubským opatem a Purkhardem z Roupova.275 Vcelku dobře je možné rekontruovat hospodářské zázemí plzeňské fary. Prvním pramenem k jejímu poznání je berní kniha města Plzně z roku 1418, kde se uvádí, že k faře přísluší třicet kop grošů a výnosy ze třech masných krámů.276 Je však pravděpodobné, že tento výčet je úmyslně podhodnocený vzhledem k tomu, že se jedná o berní knihu (bylo v zájmu plátců zdanit co nejméně a tedy mohli úmyslně některé příjmy zatajit). Druhým, důležitějším pramenem, jsou účetní inventáře řádu dochované z let 1382 až 1411,277 které – zdá se – poskytují dosti přesný obraz farního hospodářství; zejména zde nelze podezírat plebány ze zatajování příjmů, protože se v tomto případě jednalo o interní věc řádu. Podle tohoto pramene byl roku 1384 příjem fary padesát pět kop grošů a následující rok o půl kopy vyšší. 278 V roce 1403 činil zisk již více než sto třicet kop grošů.279 Tento vzestup byl patrně způsoben různými zádušními odkazy. Jako součást fary se uvádějí také dva dvory, kde faráři hospodařili ve vlastní režii, 280 a od roku 1344 patřil plebánovi navíc dům na náměstí, ze kterého platili berni pět hřiven. 281 Dalšími dodatečnými příjmy byly donace kostelu, odkazované zejm. plzeňskými měšťany. Většinou šlo o prosté darování platů či pouze stanovené sumy, často výměnou za sloužení zádušních mší (anniversarií). Běžné byly donace určené na stavbu či opravu farního kostela,

273

274

275 276 277

278 279 280 281

AICP I, č. 60, s. 119: „…Item dixit idem plebanus, quod fratres predicti sunt veri predones ecclesie et parrochie sue iam dicte … propter verba inordinata iam dicta solvat racione pene centum libras cere…“ AICP I, č. 234, s. 285, č. 257, s. 288, č. 300, s. 296, č. 325, s. 299, č. 110, s. 343, č. 141, s. 348-349. V prvním případě je uveden měšťan Martin (AICP I, č. 257, s. 288), podruhé Mikuláš (AICP I, č. 325, s. 299) a potřetí Mladota (AICP I, č. 110, s. 343). Ve všech třech případech je však uveden jako jeho prokurátor Petr Lodheřův, takže je možné, že se jednalo o stejného měšťana. AICP V, č. 377, s. 400. Cit. podle Miloslav BĚLOHLÁVEK, Řád německých rytířů, s. 15-16. Zmínky týkající se Plzně vydal Miloslav BĚLOHLÁVEK, Řád německých rytířů, příloha na s. 19-29. Později vyšlo jako samostatná edice, která mi bohužel nebyla dostupná (Josef HEMMERLE (ed.), Die Deutschordens-Ballei Böhmen in ihren Rechnungsbüchern 1382-1411. (=Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens, Bd. 22.) Bonn 1967). Miloslav BĚLOHLÁVEK, Řád německých rytířů, příloha č. 3, s. 19. Miloslav BĚLOHLÁVEK, Řád německých rytířů, příloha č. 9, s. 22. Miloslav BĚLOHLÁVEK, Řád německých rytířů, s. 17. Listář I, č. 59, s. 66-67.

49

jejichž výše byla nejčastěji jedna kopa grošů, jindy byly odkazovány platy na zřízení kaplanství. Někdy byly také darovány celé nemovitosti nebo užitky z nich. 282 Celkový výnos ze všech donací pro předhusitskou dobu spočítal M. Bělohlávek na dvacet jedna kop ročních platů, na stavbu dvě kopy a čtyřicet grošů platu a dvacet čtyři kop a šedesát kbelců chmele jednorázových darů a dále ještě dvacet tři kop a padesát grošů na jiné účely. 283 Samostatnou problematiku představuje zakládání oltářnických beneficií. Zatímco předcházející část textu pouze stručně shrnovala již známá fakta, popsaná již ve výše zmiňované studii M. Bělohlávka, problematice oltářů ve farním kostele dosud nebyla v literatuře věnována odpovídající pozornost.284 Nelze na tomto místě vzhledem k rozsahu práce podat zevrubný rozbor této problematiky, 285 ale je možné se pokusit rekonstruovat přibližný počet nižších beneficií a kněží v kostele. Obecně se předpokládá, že ve velkých městských farních kostelech působilo kromě faráře několik desítek kněží. 286 Škála nižších beneficií byla poměrně pestrá. Vedle faráře působil v kostele zřejmě jak český, tak německý kazatel;287 na počátku 15. století byl českým kazatelem známý Václav Koranda starší. 288 Dále zde bylo minimálně šest oltářů o kterých víme, avšak u těch mohlo působit více kněží. Šlo o oltář sv. Linharta (uděleny odpustky v roce 1321), sv. Kateřiny (nové kaplanství u něj založeno roku 1385), sv. Kříže (rovněž nové kaplanství založeno v roce 1387), sv. Mikuláše (roku 1431 u něj bylo založena zádušní mše).289 Další dva oltáře sv. Ondřeje (1449) a sv. Barbory (1450) jsou doložené až v pozdější době, ale je pravděpodobné, že zde existovaly již dříve. 290 Je zajímavé, že se nezachovala ani jediná erekční listina; tyto oltáře jsou zmiňovány již jako existující pouze 282

283 284

285

286

287

288

289

290

Listář I, č. 3, s. 3-4, č. 45, s. 48, č. 60, s. 67-68, č. 93, s. 99-100, č. 101, s. 108-110, č. 104, s. 113-114, č. 121, s. 128-129, č. 126, s. 134-135, č. 129, s. 136-137, č. 131, s. 139-140, č. 132, s. 140-141, č. 134, s. 142-143, č. 147, s. 161-162, č. 153, s. 170-173, č. 177, s. 193-195, č. 182, s. 198-200, č. 183, s. 201-202, č. 196, s. 214-215, č. 204, s. 223-224, č. 207, s. 226-227, č. 216, s. 235-236, č. 129, s. 253-254, č. 237, s. 265-266, č. 287, s. 315-316, č. 345, s. 377-379. Miloslav BĚLOHLÁVEK, Řád německých rytířů, s. 14-15. Stručný výčet oltářů v kostele sv. Bartoloměje podal Josef STRNAD, Arciděkanský chrám svt. Bartoloměje, s. 17. Jejich vybavením se věnoval Michal DRAGOUN, Vybavení, s. 3-13. Bylo by také vhodné rozšířit chronologický rámec např. až do velkého požáru Plzně v roce 1507 a porovnat pozdější stav s předhusitskou resp. husitskou dobou. To však již přesahuje možnosti této práce. Srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Církev v českých zemích, s. 210. Výjimku tvořil počet beneficií při pražském kostele sv. Víta, kde bylo devadesát oltářů (TÁŽ, Struktura duchovenstva, s. 61). Na základě zápisu ve svědečné řadě: „…discretis viris domino Petro de Harauicz, tunc predicatorem Boemorum ibidem in Noua Pilzna,…“ (Listář I, č. 198, s. 218). Když je zde výslovně zmíněn český kazatel, je pravděpodobné, že vedle něj působil také kazatel německý. O něm srov. např. Miloslav ŠVÁB, Husitské a protihusitské literární boje, s. 89-90. Zde se však chybně píše, že Koranda byl plzeňským farářem. Listář I, č. 14, s. 10-11, č. 144, s. 153-156, č. 153, s. 172, č. 309, s. 333. Žádná z donací nebyla zaznamenána v erekčních knihách. Listář I, č. 387, s. 432, č. 402, s. 438-439.

50

v souvislosti s dalšími donacemi k nim. Vedle zmíněných oltářníků či kaplanů, faráře a kazatelů bylo v kostele množství různých vikářů, které spočítat nelze. Tito vikáři byli jak řádoví, tak světští kněží. 291 Jedním ze světských kaplanů byl také vikář Blažej, který byl roku 1409 předvolán před korektora kléru pro hraní v kostky. 292 Stejného deliktu, spojeného navíc s podezřením z konkubinátu, se dopustil vikář Benedikt z řádu německých rytířů.293 Roku 1382 byli podle inventářů řádu u kostela čtyři bratři a roku 1402 jich bylo sedm a navíc kazatel.294 Celkový počet kleriků při kostele nelze přesně určit, nicméně lze ho snad velmi zhruba odhadnout na dvě desítky. Posledním sledovaným tématem jsou odpustky, které byly udělované buď samotnému kostelu nebo jednotlivým oltářům, případně věřícím za účast na konkrétní mši. Slibovaná délka „odpuštěných dní“ byla různá a pohybovala se od čtyřiceti dní až do pěti let (tuto odpustkovou listinu farnímu kostelu udělil roku 1390 papež Bonifác IX).295 O původním farním kostele Všech svatých296 máme již podstatně méně informací. Ještě roku 1322 je jmenován jako mateřský kostel ke sv. Bartoloměji, když bylo patronátní právo k oběma kostelům darováno řádu.297 V pozdějších letech kostel ztratil svůj předchozí význam a fara byla přesunuta ke sv. Bartoloměji; o farářích či vikářích působících zde se nedochovaly žádné zprávy. Přesto však oblibu u měšťanů zřejmě neztratil, jak o tom svědčí donace v letech 1380, 1381, 1386 a 1387 určené na opravu kostela. 298 V roce 1381 byly dokonce kostelu uděleny stodenní odpustky.299 Vůbec nejméně toho víme o kostelu sv. Mikuláše300 za hradbami. Roku 1406 ho založil plzeňský měšťan Vít; poté je kostel ještě uveden v listině z roku 1414, kdy u něho král Václav IV. povoluje zřídit hřbitov, ovšem s podmínkou, že na svých právech nebude krácen plzeňský farář.301

291

292 293 294

295 296

297 298 299 300 301

Listář I, č. 324, s. 355: „…honorabilibus et religiosis vicariis ecclesie parrochialis nostre … tam religiosis, quam secularibus.“ ACC, s. 34; Jan ADÁMEK, Akta korektorů kléru, s. 49. ACC, s. 17, 35; Jan ADÁMEK, Akta korektorů kléru, s. 49. Miloslav BĚLOHLÁVEK, Řád německých rytířů, příloha č. 1, s. 19, č. 7, s. 20. Zmínění křížovníci se však museli starat také o kostel Všech svatých. Listář I, č. 20, s. 15-16, č. 143, s. 152, č. 159, s. 180-181, č. 185, s. 204, č. 302, s. 323-325. Srov. Petr ROŽMBERSKÝ, Kunčin Hrádek a kostel Všech svatých v Plzni (=Zapomenuté hrady, tvrze a místa 9), Plzeň 1996, zde s. 4, 10-22. Listář I, č. 17, s. 13. Listář I, č. 131, s. 139-140, č. 134, s. 142-143, č. 151, s. 168, č. 153, s. 172-173. Listář I, č. 136, s. 144-145. O kostele viz. stručně Miloslav BĚLOHLÁVEK, Mikulášský kostel a hřbitov v dějinách Plzně, zde s. 4. Listář I, č. 242, s. 271-272.

51

Sekyřany Farní kostel sv. Martina v Sekyřanech302 (či spíše jeho předchůdce kaple sv. Haštala) se poprvé připomíná již roku 1274, kdy k němu byl na žádost chotěšovského probošta, který vlastnil patronátní právo, ustanoven kustod téhož kláštera, Hroznata.303 Další doklad se nachází v papežské listině z roku 1319, kde vyšehradský kanovník Michal Folklinův získal expektanci na kanonikát pražského kostela. Z této expektance se mj. dozvídáme, že Michal byl už sedm let plebánem v Sekyřanech – z kteréžto fary pobíral po celou dobu plat – aniž dosáhl potřebného kněžského svěcení (byl pouze podjáhnem) a tím pádem byl fary zbaven. Papež mu tento neoprávněně nabytý plat ponechal, s podmínkou, že Michal zaplatí do papežské pokladny výši jednoho ročního výnosu. 304 Poté se sekyřanská fara objevuje až v rejstříku papežských desátků z roku 1352; papežský desátek v tomto případě činil mírně nadprůměrných třicet grošů.305 Patronátní právo patřilo po celou sledovanou dobu chotešovskému klášteru. Chotěšovský probošt sem prezentoval plebány v letech 1389, 1397, 1409 a 1416.306 Až do roku 1409 byla fara obsazována světskými kněžími a až po tomto roce sem byli uváděni premonstrátští kanovníci, což by mohlo souviset s inkorporací a následnou přeměnou na věčné vikářství, o čemž svědčí papežská listina z roku 1398.307 Přesto je však v konfirmačním zápise z roku 1407 zmínka o arcibiskupském dispensu, zřejmě právě díky obsazení příslušníkem řádu, což by mohlo vést k závěru, že inkorporace platná nebyla.308 Co se týče jednotlivých farářů, prameny nám ve většině případů nedávají mnoho informací. Pokud pomineme již zmíněného Michala Folklinova, jistou výjimku tvoří plebán Bušek, který působil u kostela od roku 1397 až do své smrti v roce 1409.309 Předtím byl plebánem ve Vřeskovicích, kde také

302

303

304

305 306

307 308

309

Srov. pouze August SEDLÁČEK, Místopisný slovník, s. 794. Kostel popisují Jaroslav KAMPER – Zdeněk WIRTH, Soupis památek historických XXX., s. 42-47. Nejnověji srov. Jan ADÁMEK – Karel NOVÁČEK, Kostely kladrubského okruhu, s. 171-172. CDB V/2, č. 721, s. 377-378. O dva roky dříve je zmíněna kaple sv. Haštala v sekyřanech, která byla pravděpodobně předchůdkyní dnešního kostela (Tamtéž, č. 708, s. 353-356). Je pravděpodobné, že lze tyto dva sakrální objekty ztotožnit, přestože v prvním případě se mluví vysloveně o kapli (capellam), zatímco ve druhém případě o kostele (ecclesiam). MVB Tomus prodromus, č. 126, s. 115. Dále je Michal Folklinův zmiňován v letech 1320, 1332 a 1333 jako pražský kanovník (Tamtéž, č. 163, s. 139-140, č. 976, s. 537, č. 1077, s. 578-579). RDP, s. 86. LC III-IV, s. 212; LC V, s. 286; LC VI, s. 275-276; LC VII, s. 200. V posledním případě se místní plebán Hynek stal chotěšovským proboštem a vystupuje tedy v konfirmačním zápise současně jako odstupující plebán a prezentující patron. MVB V, č. 1270, s. 685. V konfirmačním zápisu je uvedeno pouze: „…ex dispensacione d. archiepiscopi Prag.…“ (LC VII, s. 200). V tomto ani následujících zápisech není žádna zmínka o věčném vikářství. LC V, s. 286; LC VI, s. 275-276.

52

vlastnil díl patronátu ke kapli sv. Jakuba ve farním kostele. 310 Krátce po svém ustanovení (1398) musel řešit spor o desátky a podýmné (fumales) příslušející ke kostelu s Vilémem z Vrhavče, přičemž arbiter sporu plzeňský arcijáhen Jan rozhodl tak, že desátky z obilí náleží plebánovi a kromě toho mají také vesničané platit jeden groš ročně podýmného.311 Roku 1408 byl týž plebán Bušek předvolán před korektora kléru a bylo mu nařízeno, aby se vyvaroval podezřelých styků s jakousi ženou jménem Malena.312 Po jeho smrti zde působil od roku 1409 až do svého zvolení chotěšovským proboštem v roce 1416 premonstrátský kanovník Hynek. 313 Jeho nástupcem byl rovněž premonstrát jménem Václav Václavův, který držel sekyřanskou faru neznámo do kdy.314 Krátce po svém nastoupení na faru (1417) si na její držbu – z důvodu blíže neznámých pochybností – nechal od papeže vystavit novou provizi, ale už o pár měsíců později (1418) byla jiná provize na toto beneficium udělena Michalovi Miloslavovu z Krs, který argumentoval tím, že kostel byl odedávna obsazován světskými kněžími.315 Michalova provize nebyla zřejmě vzata v potaz, jak plyne z následujícího vývoje. V letech 1424 až 1427 se v papežských registrech dochovaly zápisy dokumentující při mezi plebánem bratrem Václavem (je otázkou zda se jednalo o stejného Václava)316 a Zdislavem z Přehořova. Tito dva vedli svůj spor před papežskou kurií, přičemž Zdislav si zde nechal na sekyřanské beneficium vystavit provizi si neutri a zavázal se k zaplacení případné anáty. Nakonec byl však spor rozhodnut v jeho prospěch, avšak jakou měl tento rozsudek reálnou váhu se z pramenů nedozvídáme.317

Stará Plzeň Jak bylo již popsáno výše v kapitole o vzniku kostelní sítě, ve Staré Plzni318 se nacházelo ve středověku osm kostelů; sv. Vavřince, sv. Jana Křtitele, sv. Václava, sv. Martina, sv. Kříže, sv. Petra, sv. Blažeje a Panny Marie. O těchto svatyních víme z listin z let 1266

310

311

312 313 314 315 316

317 318

LC VI, s. 231; AICP VI, č. 22, s. 4. Je zde uveden jako syn Racka řečeného Sedak, tedy šlo zřejmě o šlechtického syna. LE VI, č. 15, s. 33-34. V urbáři chotěšovského kláštera z roku 1367 je také uvedena výše odváděného podýmného jeden groš (DRC, s. 32). ACC, s. 15; Jan ADÁMEK, Akta korektorů kléru, s. 50. LC VI, s. 275-276; LC VII, s. 200. LC VII, s. 200. V konfirmačních knihách je zaznamenána pouze jeho konfirmace. MVB VII/1, č. 118, s. 57, č. 234, s. 115. Zatímco v přechozích listinách je označen jako Václav Václavův, tento Václav je jmenována jako „Venceslao Mnych“ (MVB VII/2, č. 1229, s. 501, č. 1348, s. 544, č. 1831, s. 702-703). MVB VII/2, č. 1229, s. 501, č. 1348, s. 544, č. 1831, s. 702-703. Z literatury srov. August SEDLÁČEK, Místopisný slovník, s. 701-702. Stručné dějiny fary viz. Antonín PODLAHA, Posvátná místa II., s. 328.

53

a 1273, kdy Přemysl Otakar II. daroval patronátní právo těchto kostelů chotěšovskému klášteru, jehož držba mu byla posléze potvrzena papežem. 319 O dalších osudech těchto kostelů nás však již prameny neinformují s výjimkou posledně jmenovaného kostela Panny Marie, od čtrnáctého století hlavního farního kostela; jeho vývoji budou tedy věnovány následující řádky. Ze čtrnáctého a patnáctého století se v pramenech zachovalo poměrně značné množství zmínek. Výjimku představují poněkud překvapivě konfirmační knihy, které obsahují pouze několik konfirmačních zápisů; o to důležitější jsou však zprávy v soudních aktech a papežských listinách, které významně obohacují naše znalosti o této faře. Na základě zmínek v konfirmačních knihách víme, že patronátní právo patřilo v letech 1390, 1394 a 1413 vyšehradským proboštům;320 jak se do jejich rukou dostalo, v pramenech doloženo není. V době husitských válek zůstala fara v katolických rukou, o čemž svědčí konfirmační zápis z roku 1434, kdy sem prezentovali kněze Hrdoň z Dubňan a Dobeš z Modřejovic na Radyni. 321 Tím jsou všechny zmínky o patronátu vyčerpány. Zajímavější než v tomto případě poněkud stereotypní problematika patronátního práva jsou zde samotní faráři. Už v roce 1352 se připomíná ve svědečné řadě zdejší plebán Roman, který byl současně pokladníkem pražského arcibiskupa. 322 Roku 1359 se v souvislosti s donací kostelu v Janovicích323 připomíná jako donátor staroplzeňský plebán – nepochybně šlechtického původu – Řivín Mikulášův z Radotína, který je dále uváděn jako zdejší farář v klauzulích non obstantibus papežských provizí na kanovnictví vyšehradského a pražského kostela v letech 1358 a 1362.324 Řivín se posléze stal plzeňským arcijáhnem a kanovníkem pražským a vyšehradským. Není známo, do kdy působil na faře ve Staré Plzni, ale muselo to být nejpozději do roku 1375, kdy je již jmenován v soudních aktech plebán Mikuláš z Újezdce.325 Ten zde působil až do své smrti v roce 1390. Za svou kariéru vystupuje poměrně často v soudních aktech, ať už jako svědek nebo přímý účastník sporu. V roce 1376 urovnal spor s Benedou ze Šťáhlav, o rok 319 320

321 322 323

324

325

CDB V/1, č. 475, s. 703-705; CDB V/2, č. 708, s. 353-356. LC III-IV, s. 219; LC V, s. 204; LC VII, s. 76. V posledním případě je jako patron uveden Albík z Uničova, gubernátor vyšehradského probošství. LC VIII-X, s. 229. RBM VI/2, č. 657, s. 371; Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 113. LE I, č. 36, s. 22-23. Donace byla původně již uskutečněna roku 1350 a v roce 1359 pouze rozšířena o nový plat a zapsána do erekčních knih. Řivín je zde označen jako „dilecto capellano suo commensali“. MVB II, č. 752, s. 295. V této listině žádá arcibiskup Arnošt z Pardubic o obsazení některých úřadů, které byly v této době již zatíženy papežskými rezervacemi. MVB III, č. 19, s. 24-25, č. 20, s. 25. K jeho osobě srov. Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 132, 135, 143, 180. AICP I, č. 110, s. 128. V. V. Tomek nesprávně uvádí, že Řivín zdejší faru držel až do své smrti v roce 1380. Je možné, že faru opustil v roce 1370, kdy se stal plzeňským arcijáhnem, nicméně doklady v konfirmačních knihách nejsou.

54

později mu byl (patrně po soudním sporu) postoupen pozemek v Tisovci a roku 1379 uzavřel věčný mír s Hynkem a měšťany plzeňskými. 326 Neobvyklá je v posledním případě především výše pokuty v případě jeho nedodržení, která byla stanovena na sto kop grošů. Další nespecifikovaný spor je zaznamenán k roku 1380.327 Plebán Mikuláš zemřel roku 1390 u papežské kurie, v důsledku čehož připadlo obsazení beneficia z titulu generální rezervace papeži. Už v lednu téhož roku byl však za plebána arcibiskupem ustanoven královský kaplan Řehoř řečený Hudera z Podola. 328 Nastalou situaci musela řešit papežská konfirmace, ve které papež zmíněnému Řehořovi držbu fary dodatečně schválil. 329 Je překvapující, že v této listině je jmenován jako patron král Václav namísto skutečného vykonavatele prezentace a patrona – vyšehradského probošta. Je možné, že vzhledem k tomu, že zmíněný Řehoř byl královským kaplanem, prezentaci sice provedl vyšehradský probošt, nicméně zřejmě na přímluvu krále, který chtěl svému kaplanovi zajistit dostatečný příjem. Ani přes papežskou konfirmaci se však situace nevyjasnila a následoval spor před kurií, o kterém máme pouze krátkou zmínku v kluzuli non obstantibus provize, kterou obdržel Jan Janův na farní kostel sv. Valentýna v Praze.330 O výsledku sporu sice nejsme z pramenů informováni, avšak vzhledem k tomu, že se v konfirmačních knihách dochoval doklad o tom, že Jan, farář ve Staré Plzni v roce 1394 směnil beneficium, je zřejmé, že vítězem zmíněného sporu byl právě tento Jan. 331 S ním směnil beneficium za faru ve Světlé plebán Blažek Malandryn, jehož život můžeme z pramenů rekontruovat poměrně úspěšně. Roku 1402 vyznal, že dluží patnáct kop grošů za literae anni jubilei, přičemž v tomto zápise je již uveden jako rektor oltáře sv. Erasma a sv. Čtyř doktorů v pražském kostele. 332 Ještě téhož roku pronajal faru na dva roky Janovi z Blovic za třicet sedm kop grošů ročně, což byla skutečně nadprůměrná suma. 333 V nájemní

326

327 328 329

330

331 332

333

AICP I, č. 57, s. 156, č. 37, s. 190, č. 240, s. 366-367. Jako svědek je uveden v letech 1375, 1379 a 1380. (AICP I, č. 110, s. 128, č. 26, s. 331; AICP II, č. 103, s. 20). AICP VII, s. 210. LC III-IV, s. 219. MVB V, č. 329, s. 185-186. Zatímco v konfirmačním zápise je Řehoř jmenován jako „d. Gregorium dictum Hudera presb.“, v této listině je označen jako „Georgii Galli de Podol presbyteri Pragensis diocesis“. Ze znění listiny je však zřejmé, že se jedná o stejnou osobu. Srov. ediční pozn. pod textem listiny a stručný životopis Řehořův od Václava Vladivoje TOMKA, Dějepis města Prahy V., s. 155. Ten zde však nesprávně na s. 60 uvádí, že Řehoř byl farářem ve Staré Plzni až do roku 1405. MVB V, č. 408, s. 224: „…non obstante, quod ipse Johannes super parrochiali ecclesia in Antiqua Pilsna Pragensis dioc. in Palatio apostolica litigat…“ Také se v listině praví, že roční výnos fary nepřesahuje dvacet kop grošů. LC V, s. 204. AICP IV, č. 124, s. 118-119. V zápise se sice mluví o kostele v Nové Plzni, nicméně v tomto případě se nepochybně jednalo o písařskou chybu. AICP IV, č. 353, s. 171.

55

smlově se uvádí, že nájemce má platit všechny poplatky s výjimkou papežského desátku; ten činil jedenapadesát grošů.334 Má přijímat ofěry a náleží mu také troje desátky s výjimkou dvou vsí, které si ponechává plebán. Také je v tomto roce zmíněn (patrně manuální) vikář Svatoň.335 V této době Blažek nepochybně pobýval v Praze, kde také v roce 1404 a 1407 zakoupil platy, každý ve výši jedné kopy.336 V roce 1407 založil spolu s Oldřichem z Letkova ve Staré Plzni oltář sv. Kateřiny, ke kterému prezentoval roku 1409 kněze. 337 V téže době také zřídil nový oltář sv. Kateřiny a sv. Mikuláše v pražském kostele, který nadal platem jedenácti kop grošů.338 V roce 1413 patrně z důvodu vysokého věku na faru ve Staré Plzni rezignoval a směnil ji za oltář sv. Kateřiny tamtéž, který kdysi sám založil, a tam také o rok později zemřel.339 Po Blažkovi zde pravděpodobně působil až do své smrti roku 1434 farář Jan.340

Sulislav O kostelu sv. Vavřince341 se v pramenech nezachovalo příliš mnoho zpráv. Nejstarší zmínka pochází z rejstříku papežských desátků; místní plebán zaplatil roku 1352 průměrných dvanáct grošů.342 Z let 1369 až 1427 se nám v konfirmačních knihách dochovala souvislá řada plebánů. V roce 1369 patřilo patronátní právo Ješkovi ze Sulislavi, roku 1400 připadlo jeho

334 335 336

337

338

339

340 341

342

RDP, s. 86. AICP IV, č. 351, s. 170. Mohlo se však také jednat o správce jednoho z ostatních kostelů tamtéž. AICP IV, č. 79, s. 333-334.; Jaroslav ERŠIL – Jiří PRAŽÁK (edd.), Archiv pražské metropolitní kapituly I., č. 790, s. 221. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 242, na základě nevydaného svazku erekčních knih. LC VI, s. 262. Nadále patřilo patronátní právo Oldřichu z Letkova (LC VII, s. 76, 119). Jaroslav ERŠIL – Jiří PRAŽÁK (edd.), Archiv pražské metropolitní kapituly I., č. 796, s. 223, č. 834, s. 233. Patronátní právo mělo příslušet Blažkovi a po jeho smrti připadnout českým králům. V testamentu však patronátní právo za prokázané služby odkázal oltářníkovi Janovi z Dubé a jeho bratru Václavovi, faráři v Zlonicích. (Tamtéž, č. 855, s. 239.) Konfirmační zápis je v tomto případě značně nepřehledný a neúplný, protože v něm vystupují tři lidé, shodou okolností dva Janové a také se zde vyskytují dva oltáře sv. Kateřiny, nicméně na základě pozdějších zápisů snad lze celá směna úspěšně rekonstruovat. LC VII, s. 76: „…Blazco, pleb. in Antiqua Plzna, Johannes, rector alt. S. Katherine et S. Nicolai in eccl. Prag. et Johannes, altarista S. Katherine in dicta eccl. in Antiqua Plzna, eadem beneficia ipsorum ex. c. permut. resignauerunt, et data est crida d. Johanni ad dictam eccl. in Plzna de cons. reuerendiss. d. Albici, prepositi Wyssegrad. gubernatoris, eiusdem eccl. patroni, et d. Johanni ad altare in eadem eccl. in Plzna de cons. Vlrici de Letkow, dicti altaris patr. …“ Podle znění následujícího konfirmačního zápisu je jasné, že Blažek se stal oltářníkem sv. Kateřiny ve Staré Plzni, kde o rok později zemřel, (LC VII, s. 119.) zatímco Jan, oltářník sv. Kateřiny a sv. Mikuláše v Praze se stal staroplzeňským farářem. Poslední Jan, původně farář ve Staré Plzni dostal Blažkovo oltářnictví sv. Erasma a sv. Čtyř doktorů v Praze. To, že Blažek definitivně ke konci života opustil Prahu a odešel dožít své dny do Plzně svědčí také darování patronátního práva k jím založenému oltáři v Praze téhož dne jako zmíněná permutace (srov. předchozí pozn.). LC VIII-X, s. 229. Na jeho místo byl prezentován Sudivoj. K vývoji majetkové držby srov. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 249-250. Popis kostela viz. Jaroslav KAMPER – Zdeněk WIRTH, Soupis památek historických XXX., s. 263-266. RDP, s. 86.

56

třem synům Janovi řečenému Ptáče, Janovi řečenému Polák ze Sulislavi a Prkošovi, plebánovi v Bukovci. 343 Tito patroni také roku 1406 darovali faráři v Sulislavi roční rentu patnáct kop grošů na čtyřech vesnicích výměnou za to, že plebán bude u kostela vydržovat mimo dosavadní dva manuální vikáře další dva, takže u kostela bude (včetně plebána) pět kněží. V erekční listině se také praví, že tito mají za povinnost každé pondělí, pokud to nebude v rozporu s jiným svátkem, sloužit mše za zemřelé a všechny soboty (nebo jiný vhodný den) antifony Salve regina, pod trestem čtyř haléřů; po čtyřech letech od tohoto data mají být každý čtvrtek slouženy mše o těle Kristově nebo o Patronech království českého, o vigiliích mají být slouženy mše za donátory čtyřikrát po sobě, navíc na vosk použitý při mších daruje Prkoš plat jedné kopy a deseti grošů.344 Roku 1416 prezentovali plebána vedle Prkoše a Jana Poláka ze Sulislavi navíc Budivoj, Jan a Václav (asi synové zemřelého Jana řečeného Ptáče) spolu s jejich matkou Herkou.345 V roce 1427 je jako patron uveden Jan Polák a další Jan se svou matkou.346 Patronát byl tedy po celé sledované období v rukou místní šlechty. Známe v tomto případě sice souvislou řadu plebánů, nicméně o nich díky mlčení ostatních pramenů nemůžeme říci bohužel naprosto nic. Pouze zde zaujme délka působení faráře Dominika z Plzně, který faru v Sulislavi držel až do své smrti v roce 1400 třicet jedna let.

Tisá O dnes zaniklém farním kostele sv. Jana Křtitele v Tisé347 u Spankova máme velmi málo informací. Víme, že plebán platil spolu s kostelem v Loze nejnižší papežský desátek v plzeňském děkanátu, který činil šest grošů;348 to ukazuje na podprůměrný výnos kostela. Patronátní právo patřilo v letech 1388 a 1394 Sezemovi z nedalekého hradu Bělá a v letech 1410 a 1411 jeho strýci také Sezemovi tamtéž. 349 O rok později se patronátní právo dostalo do rukou Purkharta z Kolovrat v Bezdružicích. 350 Co se týče místních plebánů, nemůžeme o nich opět říci v podstatě nic, možná jen to, že se poměrně často střídali, což by mohlo souviset 343

344 345 346 347

348 349 350

LC II, s. 2; LC VI, s. 21-22. Prkoš roku 1407 vedl blíže nespecifikovaný spor s purkrabím na Plané a v zápise je zřejmě omylem označen jako „…Prkossius in Sulislaw et ipse Martinus in Kozolup ecclesiarum plebanos tamquam in arbitros…“ (AICP V, č. 365, s. 397-398). V té době (1404-1416) působil v Sulislavi plebán Jan (LC VI, s. 109; LC VII, s. 205). LE V, č. 925, s. 682-684. Renta plynula z vesnic Mlýnce, Libějovic, Otěšic a Sulislavi. LC VII, s. 205. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 250. LC VIII-X, s. 125. Srov. alespoň August SEDLÁČEK, Místopisný slovník historický, s. 887.; Václav KOČKA, Dějiny, s. 573574, ten však zde nesprávně uvádí, že kostel byl postaven až v osmdesátých letech 14. století. RDP, s. 86. LC III-IV, s. 204; LC V, s. 183; LC VI, s. 281; LC VII, s. 30; Václav KOČKA, Dějiny, s. 573. LC VII, s. 70.

57

s podprůměrným nadáním kostela, nicméně vzhledem k torzovistosti pramenů lze těžko vyvozovat další závěry. 351 Za husitských válek farní ves zanikla a už se nepřipomíná. 352

Touškov O farním kostele sv. Jana Křtitele (resp. benediktinském probošství při něm) bylo již napsáno několik stručných statí. 353 Vzhledem k tomu, že pramenů k jeho dějinám se dochoval poměrně dostatek, podívejme se na jeho vývoj podrobněji. Poprvé je kostel zmíněn v roce 1288, kdy byla fara nejprve inkorporována kladrubskému klášteru a hned posléze u ní bylo zřízeno probošství (cellam monasticam).354 Osoby probošta a faráře byly zřejmě totožné, jak o tom svědčí titulatura „rector ecclesie parochialis in Tuskow, alias prepositus ibidem“.355 Z dalších zpráv se dozvídáme, že v letech 1326 a 1328 byli na žádost kladrubského opata ustanoveni za plebány bratři téhož kláštera. 356 Už roku 1329 však došlo k uprázdnění kostela a na faru vznesl nárok Petr Peršíkův, který získal papežskou exspektanci na beneficium na kolaci kladrubského kláštera; s tím nesouhlasil opat, který argumentoval tím, že kostel v Touškově byl vždy obsazován kladrubskými řeholníky. Nakonec bylo rozhodnuto kompromisem – klerik Petr měl přestat usilovat o touškovskou faru a bylo mu v této věci nařízeno věčné mlčení, současně však měl v souladu s papežskou listinou obdržet první uprázdněné beneficium na kolaci Kladrub.357 Hned poté byl ustanoven na touškovskou faru bratr Odo-

351

352

353

354

355

356 357

Známí plebáni: Petr (zmínka 1380), Jan (1388-1394), jednou výjimku představuje farář Ota (1394-1410), Oldřich (1410-1411), Petr (1411-1412). Problémy působí také název, který lze snadno zaměnit např. s farní vsí Tisovou v tepelském děkanátu nebo s Tisem u Blatna. V soudních aktech se dochovalo několik ojedinělých zmínek, ale ty se ve většině případů vztahují spíše právě k těmto dvěma lokalitám (AICP I, č. 68, s. 15, č. 86, s. 123; AICP II, č. 105, s. 147, č. 201, s. 165). František ROUBÍK, Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách, Praha 1959, s. 67; Veronika DUDKOVÁ – Jiří ORNA – Pavel VAŘEKA, Hledání zmizelého. Archeologie zaniklých vesnic na Plzeňsku (katalog výstavy), Plzeň 2008, s. 65. Kostel přetrval a byl zrušen až roku 1787. Antonín PODLAHA, Posvátná místa II., s. 328-332; Jaroslav KAMPER – Zdeněk WIRTH, Soupis památek historických XXX., s. 280-287; Josef Vítěslav ŠIMÁK, České dějiny I/5, s. 589; nejnověji Jan ADÁMEK – Karel NOVÁČEK, Kostely kladrubského okruhu, s. 157-158 a Dušan FOLTÝN – Petr SOMMER – Pavel VLČEK, Encyklopedie českých klášterů, s. 363. Ani v jednom případě však ani zdaleka nebyly využity všechny prameny. Listiny se dochovaly ve formulářové podobě. Srov. Jan Bedřich NOVÁK (ed.), Formulář biskupa Tobiáše z Bechyně (1279-1296), (dále jen FTB) Praha 1903, č. 139, s. 109-110, č. 140, s. 110-111, č. 141, s. 111. Druhou listinu viz. RBM II, č. 1438, s. 619. Inkorporace byla ještě konfirmována roku 1312 (RBM III, č. 72, s. 31). Anton SCHUBERT (ed.), Urkunden-regesten, č. 597, s. 74. (1384) Oproti tomu Jan ADÁMEK – Karel NOVÁČEK, Kostely kladrubského okruhu, s. 157, upozorňují (patrně ovšem bez znalosti této listiny), že zejm. pro mladší období tento stav existovat nemusel. RBM IV, č. 2028, s. 792; RBM III, č. 1425, s. 558-559. RBM IV, č. 2035, s. 795-796. Papežská provize není v tomto případě dochována.

58

len. 358 V roce 1343, v souvislostí s prezentací nového rektora kostela, je poprvé Touškov zmíněn jako probošství.359 V roce 1352 je také uvedeno v rejstříku papežských desátků; desátek činil většinu doby půl kopy grošů.360 V letech 1355-1370 je zde doložen probošt Chotěboř;361 ten po šesti letech působení (1361) požádal papeže o novou provizi na probošství. Z dikce listiny je zřejmé, že zmíněný probošt Chotěboř začal pochybovat o platnosti konfirmace a obával se, zda kostel nepřísluší z některého rezervačního titulu papeži. 362 Ne nezajímavý je také způsob jeho pozdějšího opuštění beneficia, ze kterého byl „z jistých důvodů uvolněn“.363 V roce 1380 byl po smrti Jindřicha na žádost opata ustanoven ke kostelu benediktin Jan.364 Ten působil jako probošt až do své smrti bez mála třicet let (do 1409).365 Po čtyřech letech po svém nastoupení však vypukl spor o patronát, který si nárokoval také král Václav, který prezentoval kněze Štěpána de Dinerstain. Generální vikář poté rozhodl, že právo je jednoznačně na straně kladrubských benediktinů a protivné straně nařídil věčné mlčení. 366 To však královská strana nerespektovala – a jak dokládají zápisy v soudních aktech –

spor

pokračoval i nadále.

Definitivní rozsudek sice

není dochován,

nicméně

z konfirmačních knih je zřejmé, že spor dopadl ve prospěch Kladrub. 367 Roku 1392 je doložen blíže nespecifikovaný spor mezi kladrubským opatem a touškovským proboštem Janem, který byl v průběhu procesu na krátkou dobu exkomunikován. 368 Ještě v témže roce byl stejný trest uvalen na opata a nad celým kladrubským klášterem byl vyhlášen interdikt; prvním důvodem bylo neplacení poplatků (contribucionis) a druhý důvod byl ten, že opat vyhnal touškovského probošta od jeho kostela. Tuto situaci vyřešil až papežský penitenciář, který opata a mnichy

358 359

360

361 362

363

364

365 366

367 368

RBM IV, č. 2036, s. 796. RBM IV, č. 1259, s. 500: „…ad praeposituram ecclesie in Thuskow…“ J. Emler má v rejstříku k edici chybně uvedeno číslo strany 530. RDP, s. 86. V prvním rejstříku z roku 1352 je sice Touškov zmíněn, ale není uvedena výše desátku. V roce 1384 to bylo sedmdesát grošů a v ostatních následujících letech již pouze půl kopy. LC I/1, s. 41; LC II, s. 32. MVB II, č. 1266, s. 504-505: „…et quia dubitat, dictam preposituram tempore dicte assecucionis fuisse donacioni apostolice reservatam…“ LC II, s. 32: „…ex certis racionalibus causis a dicta prepositura per nos [generálními vikáři] est legitime absolutus…“ RBMV V/I, fasc. 1, č. 61, s. 55, č. 67, s. 57, č. 68, s. 57, č. 69, s. 57-58. V tomto případě máme vzácně dochovány všechny písemnosti týkající se uvedení k beneficiu – prezentační listinu, nařízení o proklamaci (crida), exekuční mandát a konfirmační listinu; pro toto období (1380-1383) nejsou konfirmační knihy dochovány. LC VI, s. 265. Anton SCHUBERT (ed.), Urkunden-regesten, č. 597, s. 74-75. Srov. také regest v RBMV V/I, fasc. 1, č. 166, s. 93-94. AICP II, č. 104, s. 263, č. 122, s. 267, č. 128, s. 268, č. 136, s. 270, č. 143, s. 271; LC VI, s. 265. AICP III, č. 3, s. 2, č. 68, s. 16, č. 69, s. 16, č. 90, s. 20.

59

exkomunikace zprostil. 369 Další vývoj není v pramenech doložen, ale je jisté, že probošt Jan u kostela nakonec zůstal až do zmíněného roku 1409. Pro úplnost je třeba uvést zprávu z korektorských akt, kde se píše, že staroměstští měšťané vrátili tomuto Janovi dva kalichy, které byly bezpochyby odcizené od kostela a posléze zajištěny v Praze, kde se je zloděj patrně pokoušel zpeněžit. 370 Pozdější vývoj probošství v pramenech bohužel až na prezentaci z roku 1435, kterou provedl opět kladrubský opat, není doložen. 371 Patronát tedy patřil po celé sledované období kladrubským benediktinům, kteří sem prezentovali bez výjimky řádové bratry.

U něš ov Kostel sv. Prokopa v Uněšově372 je poprvé zachycen v rejstříku papežských desátků z roku 1352; plebán platil průměrných patnáct grošů.373 Jako patroni vystupují v letech 1365 Jindřich z Uněšova a 1371 Bedřich z Vinařic a roku 1383 oba dva současně.374 Patronátní právo bylo tedy patrně neznámým způsobem rozděleno mezi tyto dva vladyky. Nově ustanovený plebán Ojíř zaplatil jednu kopu a čtyřicet osm grošů faráři, se kterým směnil faru a slíbil mu zaplatit dalších jeden a půl kopy a čtyři groše, které patrně kostelu dlužil. 375 V roce 1389 prezentoval na uněšovskou faru kněze Oldřicha Petr z Krašovic.376 Plebán Oldřich měl, zdá se, značné finanční problémy a díky neschopnosti splácet na něho byla dokonce uvalena exkomunikace.377 Také je ze zápisů soudních akt zřejmé, že faru pronajímal a že nájemce kněz Hána z Prahy mu nezaplatil požadované peníze, za což byla pro změnu exkomunikace uvržena na něj.378 To by mohlo ukazovat na špatné hmotné zabezpečení farního kostela. Tento Oldřich roku 1399 směnil faru s Heřmanem, předtím vikářem týnského probošta; s touto permutací souhlasil patron Sezema z Pušperka.379 Poté se prameny na dlouhou dobu odmlčují a až v závěru husitských válek (1435) se jako prezentující patron připomíná Oldřich Všerubec

369 370 371 372

373 374

375 376 377 378 379

LE IV, č. 541, s. 387-389. ACC, s. 31; Jan ADÁMEK, Akta korektorů kléru, s. 50. LC VIII-X, s. 253-254. Srov. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 126-127. Popis kostela viz. Jaroslav KAMPER – Zdeněk WIRTH, Soupis památek historických XXX., s. 302-305. RDP, s. 86. LC I/2, s. 68; LC II, s. 64; LC III-IV, s. 152. V případě poslední prezentace je v konfirmačních knihách chybně zaměněn nadpis konfirmačního zápisu za Lišany; s lišankým farářem plebán v Uněšově směnil faru. Srov. Zdeněk BOHÁČ, Topografický slovník, s. 117. AICP II, č. 162, s. 227. Důvod se zde neuvádí. LC III-IV, s. 217. AICP III, č. 25, s. 6-7, č. 113, s. 25, č. 144, s. 37. AICP III, č. 190, s. 46: „…d. Hana presbyter de Praga, olim conventor fructuum ecclesie predicte…“. LC VI, s. 4.

60

ze Slavic.380 Pro úplnost dodejme, že roku 1381 darovala paní Alžběta pro zdejší kostel ornát za jeden a půl kopy.381

Vejprnice Poprvé je farní kostel sv. Vojtěcha ve Vejprnicích382 zmíněn v rejstříku papežských desátků z roku 1352, ze kterého se dozvídáme, že vejprnický plebán odváděl nadprůměrnou sumu třicet grošů.383 Vzhledem k torzovitosti pramenů zde můžeme podrobněji sledovat pouze problematiku držby patronátního práva. Hned první doložená prezentace neproběhla zřejmě úplně obvykle. Roku 1368 byl k prezentaci Bohuslava ze Švamberka ustanoven kněz Tomáš, ale ten patrně nedostal konfirmační listinu, tím pádem bylo nutné konfirmaci potvrdit posléze opětovně.384 Tento Tomáš působil ve Vejprnicích až do své smrti roku 1390, kdy proběhla další prezentace, která ovšem opět nebyla bez problémů. Tentokrát nastal mezi patrony spor; bratři Jan z Jeřeně, hradišťský arcijáhen, a Heřman z Hrádku prezentovali kněze Jana Zdeňkova de Zdor, zatímco Anna, vdova po Odolenovi z Nezabilic, navrhla Blažka, oltářníka v Klatovech. Generální vikář Jan Kbel rozhodl spor ve prospěch Blažka, 385 který beneficium držel dalších devět let (1399)386 a až do roku 1394 si ponechal místo oltářníka.387 V již zmíněném roce 1399 je jmenován jako patron pouze Heřman z Jeřeně jinak z Hrádku.388 Tentýž Heřman se objevuje opět při prezentaci v letech 1407 a 1415,389 pouze s tím rozdílem, že je označen jako Heřman z Bubnu, což byl podle Sedláčka ekvivalent „z Hrádku“. V roce 380 381 382

383 384

385 386 387

388 389

LC VIII-X, s. 247. Listář I, č. 134, s. 143. Srov. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 245. Vývoj fary viz. Antonín PODLAHA, Posvátná místa II., s. 335-341. RDP, s. 86. LC I/2, s. 102: „…Thomas presb. de Antiquo Castro ad eccl. in Oyprnicz fuit confirmatus, sed nondum recepit confirmationem.“ Po několika nesouvisejících zápisech se na téže straně konfirmačních knih objevuje podobný (tentokrát již úplný) zápis se stejným datem znovu. LC V, s. 249-250. LC VI, s. 3. LC V, s. 196. Je zvláštní, že v konfirmačním zápise k vejprnické faře (LC V, s. 249-250) je označen jako „dom. Blasconem altaristam in Thachowia“, zatímco v druhém případě (rezignace) je uveden jako oltářník „in Glathowia“. Jedná se zde nepochybně o Klatovy; v prvním případě šlo jistě o zkomolení ne příliš odlišného jména ať už písařem či editorem. LC VI, s. 3. LC VI, s. 202; LC VII, s. 150. V posledním případě (11.3. 1415) byl ustanoven kněz Petr ze Všerub, ale zde se nejedná o známého mnohoobročníka. Podle Antonína PODLAHY, Series praepositorum, s. 52-53, zemřel mistr Petr roku 1408, avšak v papežských registrech je jeho smrt uváděna již k roku 1407 (ASP I, č. 292, s. 207, č. 293, s. 207, č. 294, s. 208, č. 295, s. 208-209, č. 296, s. 209). Krátký biogram mistra Petra ze Všerub viz. Dominik BUDSKÝ, Metropolitní kapitula pražská jako dvůr v malém. kariéra a vztahy v prostředí kapituly v letech 1378-1390. in: Dana DVOŘÁČKOVÁ – MALÁ (red.), Dvory a rezidence ve středověku (=MHB Supplementum 1), Praha 2006, s. 68-71. Ten na s. 70 chybně soudí, že mistr Petr vejprnickou faru držel.

61

1428 prezentoval kněze na vejprnickou faru opět majitel hradu Bubnu, tentokrát Evan z Nečtin.390 Po většinu sledovaného období tedy příslušelo patronátní právo pánům z Bubnu. Aby byl výčet pramenných zpráv úplný, je třeba ještě zmínit nedatovaný zápis v soudních aktech, který nás informuje o pověření plebánů ve Vejprnicích a Kozolupech, kteří měli vyslechnout svědky v jakémsi sporu o manželství. 391

Všeruby Ve vsi Všeruby392 se ve středověku nacházely dva kostely. Starší tribunový kostel sv. Martina je zmíněn pouze v letech 1233 a 1235, kdy zde působil plebán Jindřich; nic dalšího však o něm nevíme. 393 Zřejmě ještě ve 13. století byla fara přenesena ke kostelu sv. Ducha. Ten je poprvé vzpomínán v rejstříku papežských desátků; desátek zde činil značně nadprůměrných pětasedmdesát grošů.394 Dále se připomíná v konfirmačních knihách roku 1365. Ze zápisu se dozvídáme, že patronátní právo patřilo bratrům Bavorovi a Jindřichovi ze Všerub, z nichž druhý byl současně plebánem. Tento Jindřich směnil beneficium s vyšehradským kanovníkem Ojířem.395 Po dvou letech se však Jindřich na faru ve Všerubech vrátil. 396 V letech 1374 až 1379 se mezi bratry plebánem Jindřichem a Bavorem rozhořel vleklý spor, který byl řešen dokonce papežskou kurií. Z četných zápisů v soudních aktech a jedné listiny papežské se však dozvídáme pouze to, že se jednalo o „odcizení majetku kostela“ a že spor zřejmě dopadl lépe pro Bavora ze Všerub.397 Jisté světlo do sporu vnáší erekční listina z roku 1376, ze které plyne, že Bavor zřejmě prodal jemu patřící dům i s rentou jedné kopy a padesáti dvou grošů, která příslušela kostelu a plebánovi. Na to reagoval farář Jindřich, chtěje to napravit, tím, že na

390

391 392

393

394 395 396 397

LC VIII-X, s. 144; August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 158. K přehledu majitelů hradu Bubnu srov. Tamtéž, s. 158-161. AICP II, č. 284, s. 409. O dějinách fary stručně srov. Antonín PODLAHA, Posvátná místa II., s. 345-349. Popis kostela viz. Jaroslav KAMPER – Zdeněk WIRTH, Soupis památek historických XXX., s. 307-320. Přehled majitelů Všerub viz. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 222-225; Milan NOVOBILSKÝ – Petr ROŽMBERSKÝ, Hrad Všeruby (=Zapomenuté hrady, tvrze a místa 19), Plzeň 1998, zde s. 3-10. Nejnověji o farním kostele Jan ADÁMEK – Karel NOVÁČEK, Kostely kladrubského okruhu, s. 174-175. CDB III/1, č. 46, s. 47, č. 115, s. 142. Milan NOVOBILSKÝ – Petr ROŽMBERSKÝ, Hrad Všeruby, na s. 4 uvažují o pokrevní spřízněnosti tohoto plebána s rodem ze Všerub vzhledem k jeho účasti spolu s některými jeho členy ve svědečné řadě listiny; jde však pouze o hypotézu. RDP, s. 86. LC I/2, s. 71; Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy V, s. 181. LC I/2, s. 81. AICP I, č. 172, s. 105, č. 75, s. 198-199, č. 247, s. 225-226, č. 288, s. 232, č. 49, s. 253: „alienacionem bonorum ecclesie“. AICP I, č. 306, s. 297, č. 50, s. 332; MVB IV, č. 1241, s. 703.

62

oplátku poskytl plat dvě hřivny na svém domě ve Všerubech.398 Definitivní rozsudek není jako u většiny případů dochován, nicméně je zřejmé, že spor dopadl příznivěji pro Bavora, protože roku 1379 mu byl plebán Jinřich nucen podle rozsudku arbitra Sezemy nucen odstoupit majetek ve vsi Kunovice. Nastalou nepříznivou finanční situaci zřejmě vyřešil tím, že kladrubskému klášteru za deset kop zapsal na svém majetku roční rentu jedné kopy grošů.399 Hned následujícího roku patrně plebán Jindřich buď zemřel, nebo směnil beneficium a rozhořel se nový spor o faru ve Všerubech, tentokrát mezi Bavorem, který sem prezentoval Petra, plebána z Tisé, a zderazským klášterem. Spor trval až do roku 1386, kdy Bavor patronátní právo daroval zderazským křížovníkům, s čímž souhlasil také již zmíněný plebán Petr, mezi tím ustanovený ke kostelu.400 Zderazský klášter po deseti letech (1396) patronátní právo ke kostelu se vším příslušenstvím, platem čtyř kop a padesáti grošů předal Otíkovi ml. z Chrástu výměnou za slib, že Otík zapíše klášteru plat deseti kop.401 Roku 1400 Otík daroval patronátní právo Rackovi z Nové Plzně, který mu slíbil v případě neplacení úroku zderazskému klášteru tento patronát bez soudu vrátit.402 Tento měšťan Racek se v roce 1403 soudil se zdejším plebánem Petrem, přičemž Racek byl na čas exkomunikován; jak pře dopadla, není známo, ale o tři roky později Racek patronát daroval Dětřichovi z Gutštejna a tomuto rodu patronát patřil dalších sto let.403 Ani další vývoj se neobešel bez soudních pří. Opět nevíme, jak došlo k uprázdnění beneficia, ale roku 1407 se přeli o faru mistr Petr ze Zderazu s Prokopem. V soudních aktech se ke sporu dochovalo velké množství zápisů, avšak z nich se nedozvídáme skoro nic; jde v naprosté většině případů o předvolávání svědků a o určení data dalšího slyšení, přičemž z posledních dvou zápisů je zřejmé, že spor pokračoval u papežské kurie.404 Spor vyhrál zřejmě mistr Petr, který poté držel faru ve Všerubech až do své smrti v roce 1415; v jedné z papežských listin byl také odhadnut roční výnos fary na ne vyšší než 398

399 400 401 402 403

404

LE II, č. 243, s. 130: „…ipsius D. Bavarus, germanus ejusdem … unam domum cum hereditate … et unum molendinum situm inferius ibidem in Wsierob, quae domus et molendinum ac inhabitores et possessores eorundem solvebant singulis annis … plebano … Eae in Wsierow … unam sexg. et 52 grss. prag. … nomine annui census, ab Ea in in Wsierow distraxit, vendidit et alienavit. Ipse vero D. Heinricus … alienatis satisfacere …, duas marcas grss. prag.…“ AICP I, č. 50, s. 332, č. 53, s. 332-333. AICP II, č. 233, s. 44, č. 279, s. 50, č. 452, s. 70, č. 41, s. 136, č. 262, s. 402. AICP III, č. 65, s. 175-177. Mimo to měl Otík klášteru vrátit jiný plat ve výši osmi kop grošů. AICP III, č. 71, s. 178. AICP IV, č. 295, s. 257-258; LE V, č. 945, s. 696-697; August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 223. AICP V, č. 164, s. 348, č. 211, s. 259, č. 258, s. 372, č. 274, s. 375, č. 292, s. 377-378, č. 351, s. 394, č. 378, s. 400, č. 431, s. 417, č. 453, s. 423-424, č. 462, s. 426, č. 476, s. 428, č. 486, s. 432, č. 499, s. 434, č. 538, s. 442; AICP VI, č. 5, s. 2, č. 24, s. 4, č. 132, s. 32, č. 254, s. 66, č. 481, s. 123. O mistru Petrovi srov. Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy V, s. 124, 186, 198, 263.

63

dvacet osm hřiven.405 Ze zápisu v konfirmačních knihách vysvítá, že mistr Petr faru pronajímal a po jeho smrti nájemce Pavel směnil beneficium s Jakubem plebánem v Hradišti za souhlasu Dětřicha z Gutštejna. 406 Jakub se po pěti měsících fary vzdal, zřejmě po sporu, ve prospěch Prokopa Padovce z Manětína, kanovníka u sv. Jiljí. 407 Ten k beneficiu přišel patrně papežskou provizí, avšak z neznámého důvodu začal o platnosti konfirmace pochybovat a po dvou letech (1417) požádal papeže, aby mu vystavil novou provizi. 408 Jak dlouho Prokop faru držel a jaké byly její další osudy, se z pramenů nedozvídáme, pouze k roku 1426 je zaznamenána prezentace, kde jako patroni vystupují bratři Burian a Jan z Gutštejna.409

5.1 Plzeňský děkan Vzhledem k tomu, že funkce venkovského děkana byla úzce spjata s fungováním děkanátu samotného, bude dobré se na zmínky o něm podívat blíže. 410 Jak ukázala Z. Hledíková, úřad venkovských děkanů, vzniklý v poslední třetině 13. století, byl podnícen snahou nižšího kléru organizovat se v menších správních celcích, než byla arcijáhenství. Děkani měli na starosti např. vybírání desátků a pořádání děkanátních konvokací; tvořili zkrátka jakési prostředníky mezi diecézními orgány a faráři, v době, kdy již arcijáhni neplnili svojí prvotní úlohu. Funkce děkanů byla zřejmě volená a doživotní, 411 s tím, že se jím stal vždy jeden z plebánů daného děkanátu – zde patrně rozhodovalo více okolností jako osobní autorita, zkušenost, vzdělání a další vlastnosti. V případě plzeňského děkanátu se většinou setkáváme se zdejšími děkany pouze jako s exekutory v konfirmačních zápisech, přičemž zde nejsou uvedeny žádné další doplňující

405

406 407 408 409 410

411

ASP 1, č. 665, s. 395, č. 429, s. 283; LC VII, s. 155. D. Budský zaměnil tohoto mistra Petra ze Zderazu za mistra Petra ze Všerub, známého mnohoobročníka, přičemž toto datum považuje mylně za datum jeho smrti (Dominik BUDSKÝ, Metropolitní kapitula pražská, s. 70). K otázce doby jeho smrti srov. předchozí heslo „Vejprnice“. O Petrovi ze Zderazu srov. Josef TŘÍŠKA, Životopisný slovník, s. 461. LC VII, s. 155: „…d. Paulo, olim conuentori in Wssierob, ad eccl. in Hradisst…“. LC VII, s. 174-175; Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy V, s. 198. MVB VII/1, č. 50, s. 25. LC VIII-X, s. 116. O venkovských děkanech, jejich původu a funkci srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Venkovské děkanáty, s. 112123. Pro oblast jihozápadní Moravy Petr JOKEŠ, Farní organizace, s. 150-168; TÝŽ, Děkanátní zřízení na středověké západní a jihozápadní Moravě (od počátků do roku 1419), ČMM 128, 2009, č. 1, s. 107-125. Několik stručných životopisů slánských děkanů viz. Jana KINDLOVÁ, Církevní správa, s. 66. O děkanech v jablonském a ústeckém děkanátu srov. Ivan MICHÁLEK, Jablonský děkanát, s. 26-27; TÝŽ, Ústecký děkanát, s. 18-19. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Venkovské děkanáty, s. 121. Oproti tomu Petr JOKEŠ, Děkanátní zřízení, s. 109-111, 122, upozorňuje, že tato funkce zřejmě nemusela být vždy doživotní, a poukazuje na příklad znojemského děkana.

64

údaje (jméno, fara).412 Výjimkou je případ malesického plebána a plzeňského děkana Bohuňka, který je zmíněn jako svědek v listině z roku 1368. Vzhledem k tomu, že funkce děkana byla pravděpodobně doživotní, můžeme předpokládat, že jím byl až do své smrti (zřejmě) v roce 1371.413 Dále máme informaci o Mikulášovi, faráři v Liticích, který na tuto faru nastoupil v roce 1400 a hned toho roku je již jmenován děkanem plzeňským. 414 V této funkci zřejmě vydržel do své smrti v únoru roku 1407.415 Již v prosinci téhož roku známe nového plzeňského děkana Jakuba, plebána v Kostelci. 416 Tehdy vystupuje jakožto arbiter ve sporu mezi knězem Mikulášem z Krs a manětínským měšťanem. Jakub působil na faře v Kostelci až do své smrti v roce 1419, je tedy pravděpodobné, že byl ve funkci po celou tuto dobu.417 Zpráv o plzeňských děkanech je velmi málo. V případě děkanů Mikuláše (plebána v Liticích) a Jakuba (plebána v Kostelci) můžeme pouze konstatovat, že fary, u kterých působili, byly nadprůměrně výnosné.418 Zámožnost beneficií asi těžko mohla být přímo rozhodující, nicméně je možné, že jistou roli zde také sehrála. Dobu funkce známých děkanů shrnuje následující tabulka.

412

413

414

415 416 417 418

Jméno

Místo působení

Funkce děkana

Bohuněk

Malesice

1368-1371

Mikuláš

Litice

1400-1407

Jakub

Kostelec

1407-1419

Prameny Anton SCHUBERT (ed.), Urkundenregesten, č. 1624, s. 218; MVB IV/1, č. 200, s. 119. Listář I, č. 198, s. 218; LC VI, s. 200. AICP VI, č. 557, s. 146; LC VII, s. 285.

Uvádí se zde většinou pouze formule „Executor decanus Pilsnensis“ (LC I/1, s. 41; LC I/2, s. 34, 49, 69, 71; LC III-IV, s. 157; LC VI, s. 171). Anton SCHUBERT (ed.), Urkunden-regesten, č. 1624, s. 218. V roce 1371 mu totiž papež uděluje rozhřešení in articulo mortis (MVB IV/1, č. 200, s. 119). Listář I, č. 198, s. 218. Mikuláš vystřídal na litické faře Ojíře z Domanic, korektora kléru a generálního vikáře, který je připomínán jako plebán v Liticích pouze do roku 1399. LC VI, s. 200. AICP VI, č. 557, s. 146. LC VII, s. 285. Alespoň podle údajů z rejstříků papežských desátků, který v obou případech činil půl kopy grošů (RDP, s. 86). V případě Malesic činil půlroční papežský desátek osmnáct grošů.

65

6. Struktura a fungování farní sítě 6.1 Rozložení patronátního práva Patronátní právo, tak jak bylo uplatňováno ve 14. a 15. století, je chápáno v podstatě jako pozůstatek původních práv zakladatelů kostelů a současně jako jakýsi kompromis mezi těmito zakladateli (patrony) a širšími emancipačními nároky církve. Patronátní právo mělo několik složek, z nichž nejvýznamější bylo právo prezentační (ius presentandi), tedy možnost resp. povinnost navrhovat klerika k beneficiu, který byl posléze (arci)biskupem nebo jeho generálními vikáři potvrzen. 419 Mimo to měl patron nárok na část výnosu beneficia, stejně jako povinnost ochrany tohoto beneficia. Tento systém se v našem prostředí začal prosazovat od 13. století (zpočátku na panství krále), přičemž od poloviny století následujícího byl již plně respektován,420 což dokládá mj. založení konfirmačních knih, které nám poskytují poměrně dobrou představu o držbě patronátního práva na přelomu 14. a 15. století.421 Jak tedy vypadalo jeho rozložení v plzeňského děkanátu v této době?422 419

420

421

422

K celému postupu a jeho písemnostem srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Písemnosti církevní správy pražské (arci)diecéze v pozdním středověku, in: Ivan HLAVÁČEK – Jan HRDINA (red.), Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku (=AUC – Phil. et Hist. 2, 1999, Z pomocných věd historických XV), Praha 2003, zde s. 31; TÁŽ, Arcibiskupství a písemná kultura ve středověku, in: Zdeňka HLEDÍKOVÁ – Jaroslav Václav POLC (edd.), Pražské arcibiskupství 1344-1994. Sborník statí o jeho působení a významu v české zemi, Praha 1994, s. 75 (TÁŽ, Svět české středověké církve, zde s. 343-344). Nejnověji a podstatně podrobněji na příkladech písemností z prostředí pražské univerzity srov. Blanka ZILYNSKÁ, “Vestre reverendissime paternati duximus presentandum“. Role a podoba písemností při obsazování církevních beneficií ve středověku, in: Zdeněk HOJDA – Hana PÁTKOVÁ (edd.), Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním, Praha 2008, s. 105-119. Na rituální stránku procesu ustanovování plebánů upozornil Jan HRDINA, Jak klerik k beneficiu přišel, Uvádění duchovních k nižším obročím ve střední Evropě 14.-15. století, in: Martin NODL – František ŠMAHEL (edd.), Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století. (=Colloquia mediaevalia Pragensia 12) Praha 2009, s. 347-364; TÝŽ, O klobouku, klericích a patronovi. Netradiční forma prezentace plebána k farnímu beneficiu pražské diecéze na počátku 15. století, in: Jan HRDINA – Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 205-212. K definici a vývoji patronátního práva srov. např. Václav NOVOTNÝ, České dějiny I/3, s. 428-431; Zdeňka HLEDÍKOVÁ, K otázkám vztahu duchovní a světské moci, s. 20-21, zejm. pozn. 23; Zdeněk FIALA, Správa a postavení církve, s. 72-74, 82-83; Jaroslav KADLEC, Přehled českých církevních dějin I, Praha 19912, s. 137-144, 173-174, 203. O klášterních patronátech milevských premonstrátů srov. Jan ADÁMEK, Patronáty milevského kláštera ve středověku, Bibliotheca Strahoviensis 4-5, 2001, s. 63-81; patronáty johanitů zpracoval Miroslav SVOBODA, Postavení a správa patronátních kostelů johanitského řádu v předhusitských Čechách, ČNM – řada historická 174, 2005, č. 1-2, s. 1-21. LC I-X. O rekonstrukci rozložení patronátního práva v celé pražské arcidiecézi se pokusil Zdeněk BOHÁČ, Struktura feudální pozemkové držby v Čechách na prahu husitské revoluce (Pokus o rekonstrukci podle patronátních práv), FHB 7, 1984, s. 7-42. Chronologický rozsah sledované problematiky je v tomto případě vymezen polovinou 14. století a rokem 1419, tedy rozmezím, které lze zachytit a sledovat v konfirmačních knihách; nejsou sem zahrnuty některé starší známé přesuny patronátního práva jako např. roku 1259 v Dobřanech, 1266 ve Staré Plzni, etc. Tyto zprávy jsou spíše ojedinělého charakteru a nelze s nimi tedy pracovat kvantitativně.

66

Jak už bylo zmíněno výše, rozborem patronátního práva v jihozápadních Čechách (tedy na území zahrnující také plzeňský děkanát) se zabývala již Z. Hledíková, avšak vzhledem k velkému geografickému rozsahu – a tedy nutně přehledovému charakteru práce – nemohla být věnována dostatečná pozornost některým dílčím problémům, přičemž někdy jsou zde uváděny vyslovené omyly, které sice v zásadě nenarušují celkové závěry, 423 přesto však bude třeba se patronátním právem v námi sledované oblasti zabývat zevrubněji. Podívejme se nejprve na fary příslušející pod královský patronát. Jediný farní kostel náležející králi byl městský chrám v Nové Plzni, avšak patronát k němu král Jindřich Korutanský daroval roku 1310 řádu německých rytířů. 424 Za „nepřímý” královský patronát by se dalo eventuálně považovat pouze patronátní právo vyšehradského probošta, který byl současně českým kancléřem, ke kostelu ve Staré Plzni. 425 Ve sledované době tedy nebyl královský patronát v plzeňském děkanátu – pomineme-li „nepřímý” patronát ve Staré Plzni – zastoupen vůbec. Další sledovanou skupinou jsou fary na kolaci klášterů, případně jiných církevních institucí. Patronátní právo ke kostelům v Touškově (probošství) 426 a Malesicích427 příslušely kladrubskému klášteru; rovněž po dvou patronátech měl chotěšovský klášter (Dobřany, 428

423

424

425

426

427

428

Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Ke studiu a možnostem využití patronátních práv, s. 43-99, která zde např. na s. 50 tvrdí, že řád německých rytířů držel patronát v Bělé, přitom zde je doložena pouze jedna prezentace jejich provinciála, která je navíc poměrně sporná; uvádí také, že chotěšovský klášter vlastnil patronátní právo k faře v Dobřanech, ale opomíjí držbu patronátu sekyřanské fary tímto řeholním ústavem; Kostelec, který patřil na kolaci břevnovského kláštera, je zde zaměněn za nedaleký Kostelec v rokycanském děkanátu, jehož patronát náležel plaským cisterciákům. Dále na s. 52 je zmíněn měšťanský patronát v Chotíkově, ale je opomenut patronát stejného měšťanského rodu ve Chválenicích, etc. Nebylo by účelné zde uvádět všechny nepřesnosti, ale bylo třeba alespoň na některé z nich upozornit a ukázat potřebu jejich revize. Listář I, č. 4, s. 4-5. Později (1322) byla donace potvrzena Janem Lucemburským a spolu s chrámem sv. Bartoloměje bylo darováno také patronátní právo staršího plzeňského kostela Všech svatých (Tamtéž, č. 17, s. 13). Podobnou donaci, kde král daroval klášteru patronátní právo k městskému farnímu kostelu uvádí v případě Žatce Jaroslav HAVRLANT, Žatecko na cestě, s. 149. Obdobnou cestou zřejmě přišli Němečtí rytíři k patronátu ke kostelu sv. Ducha v Hradci Králové, kteří ho pravděpodobně také nevlastnili od počátku (Lenka MAZANCOVÁ, Děkanát Hradec Králové, s. 97-98). Mnoho by mohla napovídat prezentace z roku 1390. Toho roku byl na zdejší faru prezentován vyšehradským proboštem královský kaplan Řehoř Hudera (LC III-IV, s. 219), avšak v papežské konfirmaci (MVB V, č. 329, s. 185-186) je uveden jako patron český král. V tomto případě sice vyšehradský probošt vystupuje jako patron, avšak prezentace byla zřejmě vedena zájmem krále, který chtěl svému služebníkovi zabezpečit odpovídající příjem. LC I/1, s. 41; LC II, s. 32; LC VI, s. 265. Na tomto místě jsou ve většině případů citovány pouze doklady z konfirmačních knih z předhusitského období, podrobnější rozbor problematiky viz. příslušná hesla v přehledu farních beneficií výše. V roce 1365 došlo k prodeji patronátu kladrubským benediktinům (August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 248), avšak zmínky o prezentacích se v tomto případě nedochovaly. LC I/1, s. 52; LC III-IV, s. 59, s. 220; LC VI, s. 157, s. 234.

67

Sekyřany429). Němečtí rytíři obsazovali faru v Nové Plzni, 430 plaským cisterciákům patřil patronát kostela v Ledcích, 431 zatímco patronátním právem ke kostelu sv. Jiří v Kostelci432 disponovali břevnovští benediktini. K tomu připočtěme ještě zmíněnou faru ve Staré Plzni, 433 jejíž patronátní právo připadalo vyšehradským proboštům. Dále je zde případ kostela v Bělé, kde je výkon patronátního práva sporný, přičemž se zde jedná pouze o dvě ojedinělé zmínky; roku 1369 prezentoval plaský opat a roku 1374 provinciál řádu německých rytířů. Nemáme však žádné jiné zprávy ohledně vztahu obou řádů k zmíněné faře, nezbývá tedy než tyto dvě prezentace označit v souladu s K. Charvátovou za „nejisté“. 434 Pouze pro úplnost je třeba dodat, že patronátní právo k faře ve Všerubech vlastnil nakrátko v letech 1386 až 1396 zderazský klášter.435 Pomineme-li některé sporné zmínky, celkově se tedy jednalo o osm far na kolaci klášterů. Největší množství patronátů far plzeňského děkanátu vlastnila šlechta. Ta je v tomto přehledu chápána jako celek; není zde tedy diferencována na vyšší a nižší, což se pro předhusitskou dobu nezdá příliš vhodné a odpovídající. 436 V případě far na patronátu šlechty docházelo k poměrně častému střídání patronátních pánů v souvislosti s prodejem či zástavou dané farní vsi, avšak na to můžeme většinou usuzovat právě pouze ze zápisů v konfirmačních knihách, zatímco jiné prameny o těchto změnách mlčí. 437 Zajímavé je, že ve sledované době takřka nedocházelo k převedení či prodeji patronátního práva ze šlechtických rukou do držby církevních institucí. 438 Šlechta tedy po celou dobu vlastnila patronáty k farním kostelům

429 430

431 432 433 434

435 436

437

438

LC III-IV, s. 212; LC V, s. 286; LC VI, s. 275-276; LC VII, s. 200. LC I/1, s. 38–39, 125; LC I/2, s. 34, 49, 69; LC II, s. 38; LC III-IV, s. 79, 119; LC VI, s. 17, 82, 171, 254; LC VII, s. 17, 55, 144, 157; LC VIII-X, s. 90, 128, 153, 254. LC VI, s. 206. LC I/1, s. 149-150; LC III-IV, s. 209, 217; LC VI, s. 11; LC VII, s. 285. LC III-IV, s. 219; LC V, s. 204; LC VII, s. 76. LC II, s. 2; LC III-IV, s. 19; Kateřina CHARVÁTOVÁ, Dějiny cisterckého řádu I., s. 205, pozn. 134. Ves Bělá patřila navíc v tomto období stále vladykům z hradu Bělá, na které patronát později zase přešel. AICP II, č. 262, s. 402; AICP III, č. 65, s. 175-177. Obdobně Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Ke studiu a možnostem využití patronátních práv, s. 53-54. Např. páni z Gutštejna byli roku 1426 označeni jako „famosi armigeri“, což bylo spíše označení nižší šlechty, zatímco ve druhé polovině 14. století jsou titulováni jako „nobili domini“. Z toho J. Jánský usuzuje na jejich sociální pokles (Jiří JÁNSKÝ, Hroznatovci a páni z Gutštejna, s. 66-67). Jak ovšem poukazuje Z. Hledíková, titulatura šlechty v konfirmačních knihách byla značně „nespolehlivá a kolísavá“ a nelze z ní zřejmě vyvozovat takovéto závěry; navíc v této době ještě nebyly hranice mezi vyšší a nižší šlechtou pevně vytvořeny. Zápisy v konfirmačních knihách sloužily jako hlavní zdroj informací o majetkových přesunech v díle Augusta SEDLÁČKA, Hrady, zámky a tvrze; podobně také u Zdeňka BOHÁČE, Struktura feudální pozemkové držby, s. 7-42. Ne ve všech případech však patron nutně musel být totožný s majitelem vsi. Je však opět nutno upozornit na onen nejistý případ farního kostela v Bělé a také na krátkodobé převedení všerubského patronátu zderazskému klášteru (1386) a malesického patronátu kladrubským benediktinům (1365).

68

v Bělé, 439 Jezné,440 Krašovicích,441 Líšťanech, 442 Liticích, 443 Loze,444 Sulislavi,445 Tisé,446 Uněšově,447 Vejprnicích448 a ve Všerubech;449 tj. k jedenácti farním kostelům v plzeňském děkanátu. Pouze nevelkou skupinu tvoří patronáty měšťanské. V našem děkanátu je to případ farního kostela v Chotíkově, k němuž prezentovali takřka po celou dobu měšťané z Nové Plzně.450 V úvahu přichází taktéž chválenická fara, kam roku 1395 prezentovala plebána plzeňská měšťanka Anna Pabiánková, přičemž tento rod si zřejmě patronát udržel až do husitských

439

440

441

442

443

444

445

446

447

448

449

450

Roku 1357 a 1364 Sezema a Racek z Bělé (LC I/1, s. 5; LE I, č. 94, s. 48), 1395 Sezema z Pušperka (LC V, s. 228) a 1407 a 1414 Václav z Bělé (LC VI, s. 211; LC VII, s. 115) a roku 1417 Nevstup, týnský probošt a Bavor ze Švamberka (LC VII, s. 231). K tomu ještě nutno připočíst „sporné“ zmínky z let 1369 a 1374 (LC II, s. 2; LC III-IV, s. 19), kdy jsou jako patroni uvedeni plaský opat a provinciál řádu německých rytířů. Roku 1394 prezentovali bratři Jan, arcijáhen hradecký a Heřman z Nečtin spolu se Stachem z Hrádku (Bubnu) a jeho bratrem (LC V, s. 189-190). V roce 1364 vystupuje jako patron Petr z Vrtby (LC I/2, s. 45) a roku 1406 Petr z Nekmíře, Sezema ze Štěpánovic, Sezema z Krašovic (LC VI, s. 183). O deset let později (1416) prezentoval pouze Artleb z Krašovic (LC VII, s. 211). Jako patroni se jmenují roku 1364 bratři Jan, Dětřich a Půta z Gutštejna (LC II, s. 2) a roku 1412 Protiva z Fridenberka (LC VII, s. 41). V roce 1389 prezentoval Heřman z Nečtin (LC III-IV, s. 169) a roku 1407 panoš Jan (podle Sedláčka bratr chotěšovského probošta) (LC VI, s. 200). Ves byla majetkem chotěšovského kláštera, který celé litické panství i s patronátním právem pronajímal. Zde je doložen v letech 1390 a 1394 Jan Mimoň z Lozy (LC V, s. 14-15, 186) a roku 1405 a 1408 jeho syn Jan z Tlučné (LE V, č. 849, s. 627-628; LC VI, s. 254). Roku 1369 vlastnil patronátní právo Ješek ze Sulislavi (LC II, s. 2). Roku 1400 je doložena skupina patronů – Jan Polák ze Sulislavi a bratři Jan Ptáče a Prkoš, plebán v Bukovci (LC VI, s. 21-22). V roce 1416 Prkoš, Jan Polák a zřejmě synové Jana Ptáčeho ze Sulislavi s jejich matkou (LC VII, s. 205). V letech 1388, 1394, 1410 a 1411 vlastnil patronátní právo Sezema z Bělé (LC III-IV, s. 204; LC V, s. 183; LC VI, s. 281; LC VII, s. 30) a to o rok později (1412) přešlo na Purkharta z Kolovrat v Bezdružicích (LC VII, s. 70). Zde roku 1365 prezentoval Jindřich z Uněšova (LC I/2, s. 68), roku 1371 Bedřich z Vinařic (LC II, s. 64) a v roce 1383 oba předchozí společně (LC III-IV, s. 152). V roce 1389 vlastnil patronát Petr z Krašovic (LC III-IV, s. 217) a roku 1399 Sezema z Pušperka (LC VI, s. 4). Roku 1368 sem prezentoval Bohuslav ze Švamberka (LC I/2, s. 102), V roce 1390 vlastnila patronát skupina patronů – Jan z jeřeně, arcijáhen hradišťský, Heřman z Hrádku (Bubnu) a Anna, vdova po Odolenovi de Nezabilicz (LC V, s. 249-250). V letech 1399, 1407 a 1415 vlastnil patronát pouze Heřman z Bubnu (LC VI, s. 3, 202; LC VII, s. 150). Roku 1365 drželi patronát bratři Jindřich a Bavor ze Všerub (LC I/2, s. 71), roku 1367 ho vlastnil samotný Bavor (LC I/2, s. 81), který ho roku 1386 daroval zderazským křížovníkům (AICP II, č. 262, s. 402). Zdezský klášter ho prodal o deset let později (1396) Otíkovi ml. z Chrástu (AICP III, č. 71, s. 178), který ho roku 1400 daroval Rackovi z Nové Plzně (AICP III, č. 71, s. 178). Racek ho za šest let (1406) předal Dětřichovi z Gutštejna, v jehož rukou již zůstal definitivně (LE V, č. 945, s. 696-697; LC VII, s. 155, 174-175). V letech 1370, 1371 a 1376 prezentoval Mikuláš Miloslavův z Nové Plzně (LC II, s. 37, 60; LC III-IV, s. 54), poté přešel patronát (roku 1394) do rukou Ebrzvína z Nové Plzně (LC V, s. 187). V roce 1419 sem prezentoval plebána šlechtic Jindřich z Elsterberka se souhlasem plzeňského měšťana Tomáše Pabiánka a o dva roky později (1419) to byl již pouze Jindřich (LC VII, s. 292). Byla to pravděpodobně pouze krátkodobá držba či uzurpace ze strany Jindřicha protože v roce 1426 je jako patron uveden opět Tomáš Pabiánek (LC VIII-X, s. 122-123).

69

válek. 451 Měšťanské patronáty tedy tvořili dvě položky z celého spektra s tím, že v případě Chválenic to platí nejpozději od roku 1395 a nejdříve od roku 1383. Dvě fary měly patronát smíšený; totiž dělili se o něj patroni světští a církevní. Není bez zajímavosti, že ani v jednom případě nebyla tato koexistence bezproblémová. V případě farního kostela v Kozolupech vlastnili patronátní právo společně kladrubští opati spolu s místní šlechtou; roku 1366 bylo zřejmě v důsledku sporu mezi nimi rozhodnuto, že pro příště se mají tito patroni v prezentacích na vždy střídat, což ovšem, jak ukazuje následující vývoj, nebylo dodržováno.452 Podobně byl rozdělen patronát kostela v Březí, který náležel tepelskému opatovi a místní šlechtě; jakým způsobem však bylo prezentační právo vykonáváno není z konfirmačních zápisů příliš zřejmé. Do roku 1415 sem zmínění patroni prezentovali až na některé výjimky společně, přičemž v tomto roce bylo rozhodnuto, že následující prezentace budou náležet Havlovi z Březí, což ovšem taky nebylo dodrženo, jak plyne z následujících prezentací, které byly opět společné.453 Dvě fary na smíšeném patronátu kláštera a šlechty tedy tvořily poslední typ patronátu. Poté co bylo poukázáno na všechny typy spektra držitelů patronátního práva v plzeňském děkanátu na přelomu 14. a 15. století, přejděme nyní ke shrnutí. Jak již poukázali J. M. Klassen a Z. Hledíková,454 nenacházela se v námi zkoumané oblasti celistvá větší šlechtická panství, jako tomu bylo např. v jižních Čechách. Pro plzeňský děkanát je charakteristická spíše roztříštěná držba drobné šlechty, která zde v nejlepším případě držela dva patronáty;455 pouze v případě jedné prezentace se zde objevuje rod Švamberků a Kolovratů.456 Další významnou okolností, charakteristickou pro tento region byla rozsáhlejší klášterní držba, která souvisela s existencí velkých klášterních dominií (Kladruby, Plasy, Chotěšov). Nejlepší představu o tom, jak vypadalo rozložení držby patronátního práva v plzeňském děkanátu na přelomu 14. a 15. století poskytuje následující graf. 457 451

452 453

454

455 456 457

LC V, s. 214. Další doklady však nejsou doloženy. Předtím je jako patron uveden roku 1377 Vilém z Pušperka (LC III-IV, s. 72) a roku 1383 Aleš z Pokonic (LC III-IV, s. 157). LC I/2, s. 76, 77; LC VI, s. 124, 259; LC VII, s. 271. LC I/1, s. 95, 99; LC I/2, s. 99-100; LC III-IV, s. 11, 131; LC V, s. 18, 111, 183; LC VI, s. 111; LC VII, s. 142, 148, 224. John Martin KLASSEN, Nobility and the making of the hussite revolution, s. 38; Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Ke studiu a možnostem využití patronátních práv, s. 61. To byl případ pánů z Gutštejna, z Bělé, z Bubnu či z Krašovic. Ve Vejprnicích roku 1368 (LC I/2, s. 102) a Tisé v roce 1412 (LC VII, s. 70). V tomto přehledu byla vynechána fara v Druztové, která zřejmě do plzeňského děkanátu nepatřila. O tom srov. kapitolu „Vymezení prostoru plzeňského děkanátu“ této práce. K obdobným závěrům pro plzeňský děkanát došel Zdeněk BOHÁČ, Struktura feudální pozemkové držby, tabulka na s. 33, který zde však „smíšené“ patronáty počítá mezi „šlechtické“. Také faru ve Chválenicích zřejmě přiřadil mezi „šlechtické“.

70

Rozložení patronátního práva v plzeňském děkanátu

(2) 9% (2) 9%

(11) 47%

(8) 35%

Šlechta

Církevní instituce

Měšťané

Smíšené

Pro srovnání uveďme také hodnoty Z. Boháče pro celou pražskou arcidiecézi:458 Rozložení patronátního práva v pražské arcidiecézi 4%

7%

28%

61% Král

458

Šlechta

Církevní instituce

Měšťané

Zdeněk BOHÁČ, Struktura feudální pozemkové držby, tabulka na s. 38.

71

Na první pohled tedy v případě plzeňského děkanátu zaujme především absence královského patronátu a větší množství far na kolaci církevních institucí. Vzhledem k tomu je zde o něco menší podíl šlechtických patronátů (Z. Boháč však mezi šlechtické fary počítal také patronát „smíšený“, tím pádem by byl jejich podíl v plzeňském děkanátu o něco málo větší), které však stále s jistotou převažují.

6.2 Klérus plzeňského děkanátu Problematice života nižšího kléru byla v poslední době v literatuře věnována určitá pozornost, ať už se jedná o jednotlivé osobnosti nebo o nižší klérus obecně.459 Není pochopitelně možné (a ani to není účelem této práce) zde podat prosopografickou analýzu kleriků 460 přímo působících, či pouze nějakým způsobem spjatých s námi sledovaným plzeňským děkanátem, avšak je možné se alespoň stručně dotknout a upozornit na některé z otázek týkajících se této nevšední sociální skupiny středověké společnosti, které vyvstaly v průběhu zpracovávání vývoje duchovní správy jednotlivých farních kostelů. Přestože duchovenstvo tvořilo ve středověku uzavřenou a celistvou skupinu, je její spektrum poměrně rozmanité.461 Ponecháme-li stranou vyšší klérus, tj. biskupy, opaty a kanovníky, objevuje se nám zde vedle venkovských plebánů také množství nejrůznějších vikářů, nájemců far, kaplanů, kazatelů, oltářníků či zvoníků. 462 K tomu je nutné navíc počítat klérus řeholní, který také – jak již bylo ukázáno výše – u některých kostelů plnil farní úlohu. Nás zde zajímají pochopitelně hlavně faráři, resp. správci farních kostelů, o kterých máme relativně největší množství zpráv.

459

460

461 462

Ke konkrétním osobám srov. Jan ADÁMEK, Bohunco, plebanus noster. Zapomenutá osobnost středověkých Českých Budějovic. in: Ivan HLAVÁČEK – Jan HRDINA (red.), Facta probant homines. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové, Praha 1998, s. 21-32; Ivan MICHÁLEK, Wenceslaus de Blahotycz plebanus ecclesie parrochialis sancte Marie virginis in Wsk super Albea. Příspěvek ke kariéře a životním osudům faráře v předhusitských Čechách, ÚSH 2004 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti III.), s. 91-114; Eduard MAUR, Chelčičtí plebáni 1357-1420, in: Ivan HLAVÁČEK – Jan HRDINA (red.), Facta probant homines. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové, Praha 1998, s. 259-270. V obecném smyslu o středověkých farářích viz. Martin NODL, Farář, in: Martin NODL – František ŠMAHEL (edd.), Člověk českého středověku, Praha 2002, s. 192-219. K problematice nižšího kléru obecně např. srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Struktura duchovenstva, s. 55-83; TÁŽ, Církev v českých zemích, s. 204-228; Martin NODL, Morová epidemie, s. 301-310; TÝŽ, Klerici, rektoři a scholárové. In: Jan HRDINA (ed.), Pater familias. Sborník příspěvků k životnímu jubileu Prof. Dr. Ivana Hlaváčka. Praha 2002, s. 299-311. Pro mnichovohradišťský děkanát zpracoval kariéry kleriků Ondřej VODIČKA, Klérus mnichovohradišťského děkanátu, s. 34-83. Srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Struktura duchovenstva, s. 55-83. K funkci a terminologii jednotlivých složek nižšího kléru srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Farní síť, s. 28-30.

72

Prvním závažným tématem je otázka průměrné délky působení plebánů při jejich obročích. Doposud byla tato problematika zkoumána na příkladu menších geografických oblastí (většinou děkanátů), přičemž závěry těchto prací se víceméně shodují na průměrné době v rozmezí zhruba od osmi do deseti let.463 Podívejme se tedy na výsledky, které přinesl rozbor délky působení farního kléru u beneficií plzeňského děkanátu. Na základě informací z konfirmačních knih doplněných o údaje z dalších pramenů víme o sto padesáti pěti plebánech, kteří působili v plzeňském děkanátu v době od roku 1354 do husitské revoluce. 464 Avšak tyto zprávy jsou značně torzovité a my můžeme vzhledem k tomu použít údaje pouze pro osmdesát pět plebánů (55%), resp. pouze u těch známe datum příchodu a odchodu na příslušné beneficium. 465 Prostý aritmetický průměr délek působení těchto pětaosmdesáti plebánů ukazuje, že průměrná doba, kterou plebáni zůstávali u svých beneficií v plzeňském děkanátu, činila zhruba osm a půl roku. To je v podstatě naprosto stejná hodnota, ke které dospěli nezávisle T. Dvořák (kamenecký děkanát) a O. Vodička (mnichovohradišťský děkanát).466 Tyto výsledky sice nelze příliš přeceňovat, protože zkoumaný vzorek není svým rozsahem dostatečně reprezentativní, nicméně jakýsi trend předkládané údaje jistě odráží. Ještě je třeba zde upozornit na jeden patrný jev – na poměrně překvapivé zjištění týkající se značně bohaté plzeňské fary, kde se plebáni střídali velmi často, z toho někteří zde nevydrželi ani celý rok.467 Tuto výjimku lze v tomto případě možná vysvětlit držbou patronátu, který patřil řádu německých rytířů. Je totiž pozoruhodné, že podobné výsledky (tedy časté střídání

463

464

465

466 467

Martin NODL, Morová epidemie, s. 303-304, zjistil na příkladu čtyř děkanátů na Rakovnicku průměrné číslo jedenáct let. Tomáš DVOŘÁK, Farní klérus, s. 85-88, dospěl k hodnotě osm a půl roku; skoro naprosto shodně pro mnichovohradišťský děkanát srov. Ondřej VODIČKA, Klérus mnichovohradišťského děkanátu, s. 29-32. Jana KINDLOVÁ, Venkovské duchovenstvo, s. 186-187, graf č. 2, zjistila na příkladu Slánska zhruba o něco více než sedmiletou průměrnou dobu působení plebánů u jejich beneficií, nicméně počet zkoumaných plebánů (39) není v tomto případě příliš reprezentativní. Průměrná doba obsazení na farách johanitského řádu činila sedm a půl roku, přičemž čtvrtina farářů zde působila více jak deset let (Miroslav SVOBODA, Postavení a správa, s. 15). Spodní hranice tohoto období je zde pochopitelně tvořena zavedením konfirmačních knih. Pro předchozí dobu samožřejmě známe některé faráře, avšak tyto údaje jsou tak útržkovité, že se s nimi nedá kvantitativně pracovat. Horní hranice je pak určena rokem vypuknutí husitských válek z toho důvodu, že poté se již celková situace v pražské arcidiecézi značným způsobem změnila, přičemž v pramenech se často již neodrážel její reálný stav (např. některé konfirmace byly ryze formální a neodpovídaly realitě), a s předhusitskou správou již měla pouze málo společného, tudíž by údaje spíše zkreslovala než zpřesňovala. Také u těch farářů, kteří působili u kostela neobvykle dlouhou dobu (více než 20 let) si nemůžeme být nikdy naprosto jisti, zda se jedná skutečně o stále stejnou osobu; tím spíše, pokud se jednalo o plebána nesoucího běžné jméno jako Jan, Mikuláš, etc. Tomáš DVOŘÁK, Farní klérus, s. 87; Ondřej VODIČKA, Klérus mnichovohradišťského děkanátu, s. 30-31. Celkově se jich zde za předhusitské období vystřídalo sedmnáct, přitom delší dobu (20 let) zde setrval pouze plebán Mikuláš. Srov. LC I/1, s. 38–39, 125; LC I/2, s. 34, 49, 69; LC II, s. 38; LC III-IV, s. 79, 119; LC VI, s. 17, 82, 171, 254; LC VII, s. 17, 55, 144, 157; LC VIII-X, s. 90, 128, 153, 254.

73

farářů) konstatuje L. Mazancová v případě farního kostela v Hradci Králové, kde patronát vlastnil tentýž řád. 468 Z těchto dvou případů samozřejmě nelze vyvozovat dalekosáhlé závěry, nicméně přesto se zde nabízí otázka, zda nešlo o jakési specifikum tohoto řádu. To by mohlo prokázat pouze další v tomto směru detailně zaměřené studium. 469 V ostatních případech však o vztahu patronátu a četnosti střídání beneficií lze mluvit jen stěží. 470 Jak fary na šlechtickém patronátu, tak ty na kolaci klášterů nevykazují žádné výraznější tendence. V obou těchto případech můžeme doložit plebány, kteří zde působili abnormálně dlouho, případně přesný opak.471 Lze tedy snad prozatím tuto otázku uzavřít s tím, že průměrná doba působení plebánů u svých beneficií byla zřejmě závislá na více lokálních faktorech jako např. na hmotném zabezpečení beneficia, na vztazích s patronem kostela či se samotnými farníky, případně se mohlo jednat o kombinaci těchto uvedených a o další nejrůznější pohnutky, které dnes již nejsme schopni odhalit. Obraťme nyní pozornost k některým významnějším farářům, kteří za svou církevní kariéru prošli plzeňským děkanátem. Je zde řeč především o některých vyšších církevních hodnostářích, kteří zde ke svým ostatním prebendám drželi některé z farních beneficií. Na prvním místě je asi nutné zmínit korektora kléru a na krátkou dobu generálního vikáře Ojíře z Domanic, který držel litickou faru v letech 1397-1400.472 Před ním v letech 1380-1389 zde působil Jan z Jeřeně, pražský kanovník a licenciát práva473 a po něm Hána z Hradce Králové, bývalý kanovník v Opolí. 474 Faru ve Všerubech spravoval v letech 1365-1367 Ojíř, kanovník

468 469

470

471

472

473

474

Lenka MAZANCOVÁ, Děkanát Hradec Králové, s. 98. Obdobným způsobem jako byly modelově zpracovány patronátní fary johanitů a milevských premonstrátů (srov. Jan ADÁMEK, Patronáty milevského kláštera, s. 63-81; Miroslav SVOBODA, Postavení a správa, s. 1-21). Podobně Miroslav SVOBODA, Postavení a správa, s. 15, který se staví skepticky k názoru Zdeňky HLEDÍKOVÉ, Ke studiu a možnostem využití patronátních práv, s. 80-81, která zde předpokládá, že v případě far na kolaci klášterů docházelo k častějšímu střídání plebánů. Zdá se, že otázka délky působení farářů u svých beneficií s typem patronátu (narozdíl od konkrétního patrona) většinou příliš nesouvisela. Např. na světském patronátu působil jednatřicet let plebán v Sulislavi Dominik (LC II, s. 2; LC VI, s. 21-22). Naopak na faře v Malesicích, příslušející na kolaci kladrubského kláštera to byl plebán Zikmund, o kterém máme doklady z let 1402-1435 (ACC, s. 12; Anton SCHUBERT (ed.), Urkunden-regesten, č. 601, s. 75 (srov. též RBMV V/I, fasc. 2, č. 1116, s. 206); RBMV V/I, fasc. 2, č. 1161, s. 222; LC VII, s. 239; LC VIIIX, s. 244-245). Podobných příkladů by se však dalo uvést více. LC V, s. 288; AICP III, č. 155, s. 358-359; LE VI, č. 18, s. 41, č. 19, s. 43, č. 20, s. 45, č. 21, s. 46, č. 22, s. 48, č. 25, s. 52, č. 28, s. 60, č. 38, s. 75, č. 60, s. 112; LC V, s. 315; LC VI, s. 1. Jeho stručnou biografii viz. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Úřad generálních vikářů, s. 131. AICP II, č. 311, s. 54, č. 312, s. 54, č. 453, s. 70; AICP II, č. 243, s. 172; LC III-IV, s. 169; Josef TŘÍŠKA, Životopisný slovník, s. 260. LC III-IV, s. 169; LC V, s. 288.

74

vyšehradský, 475 později (1407-1415) mistr Petr ze Zderazu 476 a krátce na to jiný kanovník, tentokrát od kostela sv. Jiljí v Praze, Prokop Padovec z Manětína.477 Také krašovická fara byla v letech 1425-1427 obsazena kanovníkem od sv. Jiljí, Vavřincem. 478 Na faře ve Staré Plzni krátce působil (od roku 1390) královský kaplan Řehoř Hudera479 a před ním plzeňský arcijáhen Mikuláš Řivín z Radotína. 480 Ještě je třeba zmínit plebána v Kostelci, který zde působil v době husitských válek, mistra Konstantina. 481 Oproti názoru D. Budského se neprokázalo, že by v plzeňském děkanátu působil mistr Petr ze Všerub.482 Jak je z tohoto prostého výčtu patrné, zmínění kanovníci měli zájem pouze o bohaté fary, které nezřídka pronajímali, a ač se jednalo o kurátní beneficia, sloužily jim v podstatě jako sinekury – jenom k finančnímu zajištění. Je zřejmé, že zmínění preláti do dění ve své farnosti příliš nezasáhli, avšak pro nás je to dnes zejména důkaz relativního bohatství příslušné fary, který lze případně porovnat s jinými prameny. Významnou osobností ze spíše opačného názorového prostředí, která se pouze chvilkově mihla plzeňským děkanátem krátkým působením na faře v Chotíkově (14161417), ale přesto je jí třeba zmínit, byl radikální husitský kazatel Mikuláš Mníšek, zbavený beneficia pro své radikální názory,483 a také kazatel v Nové Plzni, Václav Koranda starší. 484 Často opomíjenou složku nižšího kléru tvořili také nejrůznější vikáři, oltářníci a kaplani působící u kostelů jako pomocníci plebánů. O těchto duchovních se bohužel z pramenů dozvídáme velmi málo. Někdy bylo vydržování nového vikáře plebánem (a tedy rozšíření liturgie) podmínkou donace kostelu. Z. Hledíková předpokládá, že také u menších venkovských kostelů působili jeden až dva manuální vikáři. 485 V případě plzeňského děkanátu se rovněž dochovalo několik zpráv o vikářích a oltářnících; pokud pomineme přibližně dvacet duchov-

475 476

477 478 479 480

481

482 483 484 485

LC I/2, s. 71, 81; Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy V, s. 181. AICP V, č. 164, s. 348, č. 211, s. 259, č. 258, s. 372, č. 274, s. 375, č. 292, s. 377-378, č. 351, s. 394, č. 378, s. 400, č. 431, s. 417, č. 453, s. 423-424, č. 462, s. 426, č. 476, s. 428, č. 486, s. 432, č. 499, s. 434, č. 538, s. 442; AICP VI, č. 5, s. 2, č. 24, s. 4, č. 132, s. 32, č. 254, s. 66, č. 481, s. 123; ASP 1, č. 665, s. 395, č. 429, s. 283; LC VII, s. 155; Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy V, s. 124, 186, 198, 263; Josef TŘÍŠKA, Životopisný slovník, s. 461. LC VII, s. 174-175; MVB VII/1, č. 50, s. 25; Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy V, s. 198. LC VIII-X, s. 98-99, 127-128; Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 198. LC III-IV, s. 219; MVB V, č. 329, s. 185-186; Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 155. LE I, č. 36, s. 22-23; MVB II, č. 752, s. 295; MVB III, č. 19, s. 24-25, č. 20, s. 25. K jeho osobě srov. Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 132, 135, 143, 180. LC VIII-X, s. 125, 119, 128; Miloslav ŠVÁB, Husitské a protihusitské literární boje, s. 90-91; Josef TŘÍŠKA, Životopisný slovník, s. 87-88 Srov. Dominik BUDSKÝ, Metropolitní kapitula pražská, s. 68-71, a k tomu výše heslo „Vejprnice“. LC VII, s. 223. O něm srov. Anežka VIDMANOVÁ, Husův přívrženec Mikuláš Mníšek, s. 51-66. Miloslav ŠVÁB, Husitské a protihusitské literární boje, s. 89-90. Srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Církev v českých zemích, s. 210.

75

ních při městském farním kostele sv. Bartoloměje v Nové Plzni, 486 několik řeholníků při benediktinském probošství v Touškově a neuvedený počet vikářů u kostela v Dobřanech, víme o působení minimálně jednoho vikáře u šesti dalších farních kostelů. 487 Z toho v jednom případě (farní kostel v Sulislavi) máme doloženy dokonce čtyři vikáře. 488 Při tom je pochopitelně nutno vzít v úvahu, že většinu těchto pomocných kleriků prameny vůbec nezmiňují, takže s tvrzením Z. Hledíkové lze plně souhlasit, a tedy předpokládat, že i u převážné většiny venkovských farních kostelů působil mimo plebána další pomocný vikář. Dalším tématem, které lze v pramenech sledovat, jsou soudní spory489 ať už mezi samotnými kleriky, případně mezi nimi a osobami světskými (nejčastěji patrony). Nejdůležitější pramen, soudní akta, nás však bohužel většinou neinformuje o skutkové podstatě sporu, ale jsou zde uváděny pouze procesní záležitosti příslušného sporu – předvolávání svědků, určení termínu dalšího stání apod.490 Je skoro zarážející, že zhruba u poloviny lokalit plzeňského děkanátu máme zaznamenánu nějakou soudní při; nejčastěji se jednalo o spor o příslušné beneficium, někdy se však soudili také patron kostela s jeho farářem (Všeruby, Touškov),491 případně plebán se svými farníky (Stará Plzeň).492 V literatuře zatím nepříliš prozkoumanou problematiku tvoří rivalita mezi mendikantskými řády a farním klérem, jak to máme doložené v případě Nové Plzně. 493 Část zápisů v soudních aktech tvořili záležitosti nesporného soudnictví, jako např. závazky o zaplacení dluhu (Březí),494 farní pronájmy (Kostelec)495 či žádosti o konfirmaci (Dobřany) 496. Značná část sporů vedených před generálními vikáři se týkala převážně finančních záležitostí, zejm. kostelního majetku. Nicméně jsou zde doloženy také 486 487

488 489

490 491

492 493

494 495 496

K počtu duchovních srov. výše heslo „Nová Plzeň“. Bělá (LE I, č. 94, s. 48), Jezná (AICP II, č. 94, s. 210), Krašovice (LE V, č. 898, s. 665), Loza (LE V, č. 849, s. 627-628), Stará Plzeň (AICP IV, č. 351, s. 170; LC VI, s. 262; LC VII, s. 76, 119), Sulislav (LE V, č. 925, s. 682-684). LE V, č. 925, s. 682-684. K soudní agendě, vymezení kompetencí mezi oficiálem a generálními vikáři a jejich vývoji srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Z dějin církevního soudnictví doby předhusitské (Soudní agenda pražského arcibiskupství), Zápisky katedry československých dějin a archivního studia V., 1961, s. 43-59. Srov. také TÁŽ, Soudní akta, s. 157-171. Soudním sporů v mnichovohradišťském děkanátu se věnoval Ondřej VODIČKA, Klérus mnichovohradišťského děkanátu, s. 83-91. AICP I-VII. K tomu srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Soudní akta, s. 157-171. Všeruby (AICP I, č. 172, s. 105, č. 75, s. 198-199, č. 247, s. 225-226, č. 288, s. 232, č. 49, s. 253, č. 306, s. 297, č. 50, s. 332; MVB IV, č. 1241, s. 703; LE II, č. 243, s. 130); Touškov (AICP III, č. 3, s. 2, č. 68, s. 16, č. 69, s. 16, č. 90, s. 20; LE IV, č. 541, s. 387-389). AICP I, č. 240, s. 366-367. AICP I, č. 108, s. 93, č. 60, s. 119. Obecně činnosti žebravých řádů ve městech srov. Jiří KEJŘ, Vznik městského zřízení v českých zemích, Praha 1998, s. 267 – 273, o sporech s farním klérem stručně s. 273. AICP III, č. 61, s. 15. AICP IV, č. 84, s. 210-211. AICP I, č. 119, s. 169.

76

některé případy, kdy došlo i na násilí (Krašovice, Kozolupy).497 S tím také velice úzce souvisí mravní stav duchovenstva, nicméně jak již správně předeslal J. Adámek, který se zabýval zápisy v korektorských aktech, nelze na základě těchto několika ojedinělých zmínek činit žádné obecnější závěry. 498 Zaujmou zde však případy, kdy plebáni upadli v podezření z porušení celibátu (Březí, Sekyřany, Malesice, Nová Plzeň).499 Závěrem lze tedy říci, že klérus plzeňského děkanátu se sice pochopitelně nijak nevymykal z obecných dobových poměrů, panujících v ostatních děkanátech pražské arcidiecéze, přesto však snad bylo žádoucí zde některé tyto důležité rysy na příkladech shrnout.

6.3 Hmotné zabezpečení farních beneficií Důležitým tématem je rovněž otázka finančního zajištění jednotlivých far,500 které odráží jejich zámožnost. Příjmy středověkého faráře se skládaly z několika složek; základním příjmem byly desátky, odváděné plebánovi jeho farníky; tyto platy byly buď v peněžní, nebo naturální formě (zejm. obilí), případně byly kombinací obojího. Ke každé faře většinou příslušely také hospodářské budovy a pozemky (pole, louky, lesy), na kterých bylo možno hospodařit buď ve vlastní režii, nebo je mohl plebán pronajímat a pouze z nich pobírat příslušnou rentu. Třetí část příjmů, v pramenech bohužel takřka nezachytitelnou, tvořili tzv. akcidenční příjmy – štólové poplatky a ofěry. Platy odváděné farním kostelům se ve 14. století důsledně rozdělily na vlastní příjem beneficiáta (prebenda, obročí) a záduší (fabrica ecclesie), neboli kostelní majetek spravovaný světskými správci, kostelníky (vitrici).501 Skutečné příjmy jednotlivých plebánů můžeme ve většině případů bohužel pouze odhadovat. V literatuře je velice často používán jako nejdůležitější ukazatel hmotného zajištění fary výše odvedeného papežského desátku,502 který R. Nový odhadl na zhruba 1/20 až 1/35

497 498 499

500

501

502

Krašovice (MVB V/2, č. 554, s. 313-315); Kozolupy (ACC, s. 46, 51). Jan ADÁMEK, Akta korektorů kléru, s. 44-54. Březí (Ivan HLAVÁČEK – Zdeňka HLEDÍKOVÁ (edd.), Protocollum visitationis, s. 362); Sekyřany (ACC, s. 12); Malesice (ACC, s. 15, 17); Nová Plzeň (ACC, s. 35). K ekonomické situaci farářů a jejich příjmům srov. Rostislav NOVÝ, K sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské, SH 9, 1962, s. 137–192. Nověji, avšak spíše s přihlédnutím k ranému novověku, viz. stať Pavla PUMRA, Farní klérus, in: Tomáš BOROVSKÝ – Bronislav CHOCHOLÁČ – Pavel PUMPR (edd.), Peníze nervem společnosti, K finančním poměrům na Moravě od pol. 14. do počátku 17. století, Brno 2007, s. 194-228. Shrnuje Blanka ZILYNSKÁ, Záduší, in: Ivan HLAVÁČEK – Jan HRDINA (red.), Facta probant homines. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové, Praha 1998, s. 535-548. Doklad o kostelnících k roku 1377 v případě farního kostela v Nové Plzni viz. Listář I, č. 121, s. 129. Rejstříky papežských desátků a jejich výpovědní hodnotou se v poslední dobou zabývaly dvě práce, přičemž oba autoři se k její spolehlivosti pro určování farních příjmů staví značně skepticky (srov. Vojtěch VANĚK,

77

skutečných farních příjmů.503 V tomto směru je významné, že v případě plzeňského děkanátu činila průměrná výše odvedeného papežského desátku nejvíce z celé pražské arcidiecéze (padesát devět grošů).504 Jak ale doložil V. Vaněk, tato hodnota sice poskytuje jakousi základní orientaci, nicméně spoléhat se na ni příliš nelze.505 Dalším zdrojem informací, zhruba odrážejícím výnosy jednotlivých beneficií jsou papežské listiny, ve kterých se často píše o výši jejich příjmu, přičemž se zde jedná spíše o hrubý odhad.506 Důležitějším a spíše řídce využívaným pramenem jsou nájemní smlouvy dochované v soudních aktech, kde jsou často detailně popsány příjmy beneficia a jeho příslušenství. 507 Bohužel se zde nejedná o skutečný příjem, protože k výši nájmu je třeba ještě počítat plat, náležející nájemci. Přesto však tyto smlouvy odrážejí hospodářskou situaci far zřejmě nejspolehlivěji. Nevýhodou samozřejmě zůstává fakt, že nájemní smluvy jsou dochovány pouze k některým beneficiím. Kvalitní pramen pro studium hmotného zabezpečení far tvoří účty řádu německých rytířů z let 1382-1411, které jsou svojí povahou spíše výjimečné, a týkají se bohužel pouze jediné fary plzeňského děkanátu (Nová Plzeň). Následující tabulka tedy přehledně shrnuje informace získané z těchto tří různých typů pramenů. RDP508

Papežské listiny

Pramen

Nájemní smlouvy

Pramen

Bělá

30 gr.

–

–

–

–

Březí

24 gr.

–

–

–

–

Dobřany

36 gr.

–

–

–

–

Chotíkov

30 gr.

–

–

–

–

Chválenice

42 gr.

–

–

–

–

Jezná

60 gr.

–

–

–

–

Kostelec

60 gr.

–

–

2x30 + 1x16 kop

AICP IV, č. 84, s. 210-211.

Fara

503 504 505 506

507

508

Rejstříky papežských desátků, s. 497-521; Petr LANDR, Struktura papežského desátku odváděného z hradeckého arcijáhenství, Východočeské listy historické 23-24, 2005, s. 189-205). RDP; Rostislav NOVÝ, K sociálnímu postavení, s. 177. Rostislav NOVÝ, K sociálnímu postavení, tabulka na s. 178. Vojtěch VANĚK, Rejstříky papežských desátků, s. 497-521. Většinou je zde formule: „…ecclesiam, cuius fructus [výše částky] marcharum argenti valorem annum non excedunt…” Na využití nájemních smluv upozorňuje Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Farní síť, s. 29. V případě slánského děkanátu je zdařile vytěžila Jana KINDLOVÁ, Církevní správa, s. 38-45. Všechny údaje citovány na základě RDP, s. 86. Je zde uváděna pouze výše celoročního desátku v groších.

78

Kozolupy

24 gr.

–

–

–

–

Krašovice

42 gr.

–

–

3x5 kop

AICP IV, č. 12, s. 305-306.

Ledce

60 gr.

16 hřiven

MVB VII/1, č. 266, s. 127.

–

–

Líšťany

60 gr.

–

–

–

–

2x24 kop; 2x28 + 1x30 kop

AICP II, č. 243, s. 172; AICP III, č. 155, s. 358359.

Litice

60 gr.

30 hřiven

MVB VII/1, č. 452, s. 202.

Loza

12 gr.

–

–

–

–

Malesice

36 gr.

9 hřiven

ASP I, č. 188, s. 118-119.

–

–

–

–

–

–

60 gr.

15 hřiven

MVB VII/2, č. 1229, s. 501.

–

–

Stará Plzeň 102 gr.

20 hřiven

MVB V, č. 329, s. 185-186.

2x37 kop

AICP IV, č. 353, s. 171.

Nová Plzeň 240 gr. Sekyřany

Sulislav

24 gr.

–

–

–

–

Tisá

12 gr.

–

–

–

–

Touškov

60 gr.

–

–

–

–

Uněšov

30 gr.

–

–

–

–

Vejprnice

60 gr.

–

–

–

–

Všeruby

150 gr.

28 hřiven

ASP 1, č. 429, s. 283.

–

–

Nejmenší věrohodnost mají zřejmě údaje z papežských listin, stanovované pouze přibližným odhadem. Např. fara ve Staré Plzni byla pronajata za třicet sedm kop ročně; když tedy připočteme minimální příjem nutný k výživě nájemce, celkový výnos fary by měl činit zhruba čtyřicet pět kop, avšak v papežské listině je uvedeno pouze dvacet hřiven, 509 což těžko mohlo odpovídat skutečnosti. Podobně v případech far v Ledcích, Malesicích a Všerubech se údaje z papežských register zdají být spíše podhodnocené. Nejspolehlivější jsou údaje z nájemních smluv, které velmi zhruba odpovídají závěrům R. Nového o poměru mezi farními

509

Z jedné hřivny stříbra se razilo 64 grošů, což byl zhruba ekvivalent jedné kopy, která odpovídala 60 grošům (Zdeněk PETRÁŇ – Pavel RADOMĚŘSKÝ, Encyklopedie české numismatiky, Praha 1996, s. 121, 154).

79

příjmy a výší papežského desátku.510 Výjimku tvoří pouze fara v Krašovicích, kde však nízkou hodnotu pronájmu lze vysvětlit událostmi z roku 1391, kdy došlo k rozchvácení kostelního majetku.511 Zajímavé je rovněž sledovat příjmy plzeňské fary, které roku 1384 činili padesát pět kop grošů a roku 1403 dokonce již sto třicet kop grošů, přičemž papežský desátek zůstával stejný. 512 Nepotvrdila se zde také žádná výrazná souvislost mezi výší papežského desátku a typem patronátu, jak uvažovala Z. Hledíková;513 eventuelně by se dalo pouze uvažovat o vyšším desátku odváděném z far na kolaci církevních institucí. Ten zde většinou nebyl menší než jedna kopa ročně; v případě některých far na ostatních typech patronátu můžeme nalézt sice nižší hodnoty, ale zkoumaný vzorek je natolik malý, že na základě něho nelze vůbec vyvozovat žádné obecné závěry. Dále je zde jedna zajímavá okolnost, kterou by stálo za to zmínit. Jedná se o faru v Loze, které byl v březnu roku 1405 věnován plat.514 Až do tohoto roku byla hodnota půlročního desátku pouze šest grošů, avšak zřejmě vzhledem k zmíněné donaci byla tato hodnota zvýšena na třicet. To je samo o sobě zajímavé a neobvyklé. Důležitější však je co tento případ vypovídá o chronologii posledního rejstříku. J. Eršil přesvědčivě ukázal, že poslední dva rejstříky papežských desátků jsou v podstatě pouze soupisem poplatků vybíraných pro pallio nově zvoleného arcibiskupa Mikuláše Puchníka a po jeho smrti Zbyňka Zajíce z Hazenburka. 515 Zatímco první soupis ve výši celoročního desátku byl spolehlivě datován do roku 1403,516 druhý, pouze v půlroční výši, datuje J. Eršil do období mezi rokem 1403 a červnem 1405, přičemž předpokládá, že byly původně dva, z nichž se dochoval pouze jeden, neznámo který. 517 Tato donace z března roku 1405 a její následná recepce v tomto soupisu by mohla ukazovat na to, že se jednalo o druhý z těchto půlročních rejstříků, pocházející až z jara 510

511 512 513

514 515 516

517

Ve všech případech však byly pronajmuty relativně bohaté fary odvádějící nadprůměrný desátek; u chudých far však tato hodnota jistě nemohla odpovídat skutečné (přibližně) dvacetině příjmu, protože tato předpokládaná výše by pak ani zdaleka nemohla stačit k obživě příslušného plebána. Jinými slovy nelze předpokládat, že např. plebán odvádějící roční desátek dvanáct grošů pobíral skutečný roční příjem ve výši čtyř kop, což by bylo skutečně hluboko pod hranicí „existenčního minima”. Na to správně upozornil Petr LANDR, Struktura papežského desátku, s. 199. MVB V/2, č. 554, s. 313-315. Srov. též výše heslo „Krašovice“. Miloslav BĚLOHLÁVEK, Řád německých rytířů, příloha č. 3, s. 19, č. 9, s. 22. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Ke studiu a možnostem využití patronátních práv, s. 63; obdobně s ní také Petr LANDR, Struktura papežského desátku, s. 189-205. LE V, č. 849, s. 627-628. Jaroslav ERŠIL, Zatížení církevními dávkami, s. 535-555. Ten zaplatil z plzeňského děkanátu pouze plebán ve Všerubech (srov. RDP, s. 86: „it. dedit Malessicz.“ tj. zaplatil částku výběrčímu Janovi z Malesic). Byl tedy zřejmě v blíže neurčeném vztahu k pražské kapitule. Ten také později již neodváděl taxu ve výši polovičního desátku, kterou platili pouze dřive neplatící faráři. Oba tyto rejstříky jsou v Tomkově edici sjednoceny k roku 1405 (srov. studii citovanou v předchozí pozn.). Jaroslav ERŠIL, Zatížení církevními dávkami, s. 543.

80

roku 1405. Nejde však samozřejmě na základě jedné zmínky takto rozhodnout; celá otázka by vyžadovala další detailní studium. Donace (zbožné odkazy) kostelu, ať už motivovány péčí o duši donátora, či snahou o reprezentaci, byly dalším způsobem, kterým byly rozmnožovány farní příjmy. 518 V plzeňském děkanátu se dochovaly – pokud pomineme poněkud odlišnou situaci plzeňského farního kostela – zprávy o devíti donacích (1353, 1364, 2x1381, 1397, 2x1405, 1406, 1407, 1410).519 Z chronologického přehledu je vcelku zřetelně vidět trend, který již zjistila na základě kvantitativního studia zejm. erekčních knih Z. Hledíková; totiž, že četnost donací kulminovala právě v prvním desetiletí 15. století. 520 V případě plzeňské fary je suverénně nejvyšším kulminačním bodem rok 1380, kdy byly uskutečněny dokonce čtyři donace, 521 což výrazně kontrastuje s ostatními lety. Vzestup donační aktivity zřejmě souvisel s velkým morem téhož roku; celá záležitost by ovšem jistě vyžadovala podrobnější studium. Pokud jde o obsah donačních listin, většinou se jednalo o darování platu, přičemž na oplátku bylo vyžadováno sloužení aniverzarií, případně vydržování pomocného manuálního vikáře. V případě Plzně byly často uskutečněny pouze drobnější finanční odkazy, přičemž daná „protislužba“ zde nebyla vůbec uvedena, někdy však měla odkazovaná částka sloužit na zřízení kaplanství, jehož kaplan byl povinen sloužit za donátora zádušní mše. Zajímavým případem dokumentujícím postoj vrchnosti k odkazům církvi je také listina z roku 1378, kterou vydal chotěšovský probošt Oldřich pro Dobřany, kde se píše, že plebán nesmí vlastnit nemovitý majetek, resp. ho musí do jednoho roku prodat. To podle K. Wasky souviselo se snahou vrchnosti „zachovat nemovitý majetek měšťanů jako budoucí možnou odúmrť“. 522

518

519

520 521 522

K donacím srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Donace církevním institucím, s. 251-272; na příkladu Manětína viz. Hana PÁTKOVÁ, Co nezachytí Libri erectionum, s. 195-197. Na netradiční případ donace určené na opravu kbelského kostela, na které se podílela takřka celá farnost upozorňuje Rostislav NOVÝ, Záhada pěti ohořelých lístků aneb kbelský kostelík, in: Jaroslav PÁNEK – Miloslav POLÍVKA – Noemi REJCHRTOVÁ (usp.), Husitství – Reformace – Renesance. Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela, Praha 1994, s. 117-121. Listář I, č. 134, s. 143; LE I, č. 94, s. 48; Listář I, č. 69, s. 79, č. 134, s. 143; LE IV, s. č. 633, s. 459-460; LE V, č. 898, s. 665, č. 849, s. 627-628, č. 925, s. 682-684. O dvou donacích z nevydaných erekčních knih víme díky pracím Augusta SEDLÁČKA, Hrady, zámky a tvrze XIII., s. 242, a Zdeňky HLEDÍKOVÉ, Donace církevním institucím, s. 259-260. Srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Donace církevním institucím, s. 255-256 a zejm. tabulku na s. 255. Listář I, č. 129, s. 136-137, č. 131, s. 139-140, č. 132, s. 140-141, č. 134, s. 142-143. CIM IV/1, č. č. 115, s. 168; Karel WASKA, Vrchnostenská města a farní správa v Čechách vrcholného a pozdního středověku (K možnostem využití edice Codex iuris municipalis), in: Ivan HLAVÁČEK – Jan HRDINA (red.), Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku (=AUC – Phil. et Hist. 2, 1999, Z pomocných věd historických XV), Praha 2003, zde s. 275-276.

81

Nebylo bohužel již v možnostech této práce sledovat důkladně problematiku oltářnických fundací a jejich počtu v plzeňském městském chrámu, nicméně i na základě povrchního srovnání s farními kostely v Českých Budějovicích (17 oltářů), Hradci Králové (21 oltářů) a Brně (17 oltářů)523 se zdá, že počet oltářů zde byl nepoměrně menší; do konce doby husitské máme doloženy pouze čtyři, resp. šest oltářů.524 Je však třeba vzít v úvahu, že některé oltáře v pramenech doloženy nejsou.

6.4 Plzeňský děkanát a papežská kurie Bádání o vztazích papežství a českých zemí – mluví se o tzv. papežském centralismu a fiskalismu – tvoří již od dob K. Krofty jedno z odvětví studia církevní správy. 525 V letech 1305 až 1431 můžeme tyto vztahy detailně sledovat na základě edičně vydaného materiálu z papežských register, kde je ovšem třeba vzít v úvahu jejich určitou torzovitost.526 Celou širokou a komplikovanou problematiku tohoto vztahu však nelze zužovat pouze na zkoumání četnosti emise provizí a expektancí na česká farní beneficia a tedy vesměs negativní a rušivé zásahy do záležitostí české církve; tyto zásahy, ať už pozitivní či negativní, byly podstatně rozmanitější. Podívejme se tedy na tuto problematiku na příkladu plzeňského děkanátu. Jak známo, do pontifikátu papeže Jana XXII. (1316-1334) kurie až na výjimky neprojevovala přílišný zájem o aktivní centralistickou politiku v českých zemích a omezovala se většinou spíše na potvrzování majetku a vydávání imunit klášterům. V případě Plzeňska je to

523

524

525

526

Srov. Jan ADÁMEK, Oltářnická beneficia v Českých Budějovicích v předhusitské době, JSH 64, 1995, s. 3473; Lenka MAZANCOVÁ, Chrám svatého Ducha v Hradci Králové. Oltáře a oltářní beneficia v době předhusitské, MHB 10, 2005, s. 291-321; Tomáš BOROVSKÝ, Kaplani, oltářníci a jejich beneficia v kostele sv. Jakuba v Brně, Brno v minulosti a dnes 15, 2001, s. 271-311. Není vždy možné určit zda oltář, zmiňovaný až v pohusitské době neexistoval v kostele již dříve, takže tato čísla mohou být ještě vyšší. Listář I, č. 14, s. 10-11, č. 144, s. 153-156, č. 153, s. 172, č. 309, s. 333, č. 387, s. 432, č. 402, s. 438-439. Srov. též výše heslo „Nová Plzeň“. Dosavadní literatura se věnovala především vydávání papežských provizí do českých zemí. Zejm. pro období let 1342-1352 a 1378-1404 srov. práci Kamila KROFTY, Kurie a církevní správa zemí českých v době předhusitské V. (Papežské provise na nižší beneficia v století XIII. a XIV. Annáty), ČČH 12, 1906, s. 178-191, 274-298, 426-446, který akcentoval vliv papežství na obsazování kapitulních míst, zatímco problematiku farností opomíjí. Pro léta 1352-1378 a 1404-1415 se obsazováním farních beneficií papežskou kurií věnoval Jaroslav ERŠIL, Správní a finanční vztahy avignonského papežství k českým zemím ve třetí čtvrtině 14. století (=Rozpravy československé akademie věd, Řada společenských věd, ročník 69, sešit 10), Praha 1959, s. 78-84; TÝŽ, Kurie a obsazování českých farností, AUC – HUCP 31, 1991, fasc. 1, s. 73-84. Nejnověji pro léta 1305-1342 srov. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Pronikání kuriálního centralismu do českých zemí (Na dokladech provizních listin do roku 1342), ČČH 88, 1990, s. 3-33. (Studie byla přetištěna v knize TÁŽ, Svět české středověké církve, s. 401-440, ze které je nadále citováno.) K soudním sporům projednávaným před kurií a vývoji papežskému soudního dvora (roty) srov. Aleš POŘÍZKA, Římská rota a středověký systém papežských provizí, PHS 35, 2000, s. 21-58. MVB tomus prodromus, I-V, VII; ASP I-II.

82

např. konfirmace majetkové držby chotěšovského kláštera z roku 1273.527 Od první poloviny 14. století však počet zmínek v kuriálních pramenech začíná narůstat. Roku 1319 obdržel provizi na pražský kanonikát do té doby sekyřanský farář Michal Folklinův 528 a o deset let později (1329) dostal expektanci de beneficio vacante vel vacaturo cum vel sine cura na beneficium na kolaci kladrubského kláštera Petr Peršíkův.529 Další případ představuje provize de beneficio vacante pro Zachariáše Oldřichova na faru v Nové Plzni a z toho plynoucí mnohaletý spor (1330-1342) mezi ním a řádem německých rytířů, který byl projednáván před kurií. 530 Značná část papežských provizí, vydávaných pro kleriky nějakým způsobem spjatých s plzeňským děkanátem, se přímo netýká námi sledovaných farních beneficií, 531 ale díky klauzulím non obstantibus v těchto listinách, kde byla důsledně vyjmenována všechna beneficia, kterými žadatel o provizi disponoval, je možno tímto způsobem doplňovat řady plebánů farních kostelů, protože někteří kanovníci drželi ke svým sinekurám navíc ještě fary. Nyní se podívejme pouze na provize na farní beneficia plzeňského děkanátu. Když vezmeme v úvahu zmiňovanou provizi pro Zachariáše Oldřichova na faru v Plzni (1330) a expektanci Petra Peršíkova na beneficium v kolaci kladrubských benediktinů (1329), zbývají pouze dvě provize na faru v Ledcích z let 1418 a 1419, z roku 1418 na faru v Sekyřanech; ve všech třech případech šlo o provize de beneficiis vacantibus.532 Vedle toho se ještě v registrech suplik dochovala žádost Václava Petrova ze Slatiny o udělení provize na faru v Liticích z roku 1419, která byla v papežské kanceláři příznivě vyřízena; šlo zřejmě o provizi de certo beneficio vacaturo.533 K tomu je ještě nutno počítat provizi si neutri, kterou si nechal vystavit Zdislav Václavův z Přehořova na sekyřanskou faru roku 1424.534 V dalších případech nešlo o provize ve vlastním slova smyslu, ale pouze o papežské konfirmace již ustanovených

527 528

529

530

531

532 533 534

CDB V/2, č. 708, s. 353-356. MVB tomus prodromus, č. 126, s. 115; Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Pronikání kuriálního centralismu, s. 413414. RBM IV, č. 2035, s. 795-796. Provize v tomto případě není dochována; víme o ní pouze díky sporu, který probíhal mezi zmíněným Petrem a kladrubským opatem. K typologii jednotlivých provizí a expektancí vydávaných papežskou kanceláří nejpodrobněji Kamil KROFTA, Kurie a církevní správa V., s. 277-285. MVB tomus prodromus, č. 872, s. 478, č. 971, s. 534; Listář I, č. 33, s. 28-30, č. 34, s. 30-38, č. 54-57, č. 52, s. 57-58, č. 53, s. 58-60. Ke sporu podrobně Josef STRNAD, Spor o farní kostel v Plzni, s. 1-18. Podle Zdeňky HLEDÍKOVÉ, Pronikání kuriálního centralismu, s. 418-419, celá záležitost souvisela „s obnovou řádné správy diecéze po návratu Jana IV. z Dražic do Prahy“. Údaje z těchto listin, které se dotýkají farních kostelů pouze nepřímo, byly vytěženy již v přehledu jednotlivých beneficií a v této kapitole uvedeny nejsou, protože pro nás mají v tomto případě pouze okrajovou důležitost. MVB VII/1, č. 266, s. 127, č. 402, s. 180-181, č. 234, s. 115. Známa je pouze suplika, na které je přípis „Fiat ut petitur …“ (MVB VII/1, č. 452, s. 202). MVB VII/2, č. 1229, s. 501, č. 1348, s. 544, č. 1831, s. 702-703.

83

plebánů, kteří beneficium drželi nějakým způsobem v rozporu s kanonickým právem a tudíž se obávali případné privace. To je případ farářů v Malesicích (1406), Staré Plzni (1390), Touškově (1361) a Všerubech (1417).535 Většinou se zde neuvádí důvod, kvůli kterému petent žádá o konfirmaci případně o novou provizi; ale např. v případě Staré Plzně je výslovně zmíněno, že předchozí plebán zemřel in Romana curia, čímž na další prezentaci vznikal z titulu generální rezervace nárok papeži, přičemž zmíněná konfirmace měla toto překročení kanonického práva zpětně eliminovat. Celkově jde tedy za sledované období o pět provizí, jednu expektanci a čtyři konfirmace na farní beneficia plzeňského děkanátu. Můžeme tedy i přes torzovitost pramenů zcela v souladu se závěry J. Eršila konstatovat, že obsazování farností kurií bylo i v případě plzeňského děkanátu veskrze marginální záležitostí. 536 Tím ovšem výčet papežských zásahů do diecézní správy nekončí. Důležitým způsobem jak zvýšit příjmy zejm. hospodářsky stagnujících klášterů byl institut inkorporace. 537 To znamenalo přivtělení farních příjmů příslušné církevní instituci, přičemž představený této instituce se stával formálně správcem kostela a nechával se při liturgických úkonech pouze zastupovat stálým vikářem (vicarius perpetuus), který byl živen z části výnosu farního beneficia. 538 Na žádosti opatů klášterů byly papežem vydávány inkorporační listiny také na některé fary plzeňského děkanátu. Konkrétně byla inkorporována farní beneficia v Touškově (1288),539 Ledcích (1376),540 Liticích a Sekyřanech (1398).541 Důležité je zmínit, že kromě 535 536

537

538

539

540 541

ASP I, č. 188, s. 118-119; MVB V, č. 329, s. 185-186; MVB II, č. 1266, s. 504-505; MVB VII/1, č. 50, s. 25. Jaroslav ERŠIL, Správní a finanční vztahy, s. 78-84; TÝŽ, Kurie a obsazování českých farností, s. 73-84. Není také bez zajímavosti, že patrně žádná ze zmíněných provizí nebyla ve skutečnosti nakonec exekuována, takže reálný význam těchto listin nelze přeceňovat; je nutné ověřovat držbu beneficia také v jiných pramenech, zejm. v konfirmačních knihách. Jinak tomu bylo v případě papežských konfirmací, které vlastně na faktickém stavu neměnily nic, protože konfirmovaný klerik působil při beneficiu nadále a celá záležitost měla pouze formální charakter. K definici srov. Václav NOVOTNÝ, České dějiny I/3, s. 522-523. Spíše s přihlédnutí k mladšímu období a novověké terminologii srov. Ludomír KOCOUREK, Inkorporované farnosti oseckého kláštera, in: Norbert KRUTSKÝ (red.), 800 let kláštera Osek, Jubilejní sborník, Osek 1996, s. 102-112, zde především 102-103. Celá problematika inkorporací je ovšem zřejmě složitější; např. Václav NOVOTNÝ, České dějiny I/3, s. 522-523, pozn. 4, rozlišuje tři stupně inkorporace: a) „non pleno iure“, což znamenalo pouze přivtělení farních příjmů klášteru, které v podstatě odpovídalo chápání běžného světského patronátu; b) „pleno iure” byla obdobná jako první případ, avšak s tím rozdílem, že představený kláštera, resp. církevní instituce, se sám stával formálně správcem kostela, přičemž se ve vykonávání liturgie nechával pouze zastupovat vikářem, kterému byla vyčleněna část příjmu; c) v případě inkorporace „plenissimo iure” mělo dojít k faktické exempci beneficia z diecézní struktury; je ovšem otázkou do jaké míry toto dělení odpovídalo skutečné realitě, resp. jak se v praxi uplatňovalo. Hned poté bylo při faře zřízeno benediktinské probošství kladrubského kláštera. Srov. Jan Bedřich NOVÁK (ed.), Formulář biskupa Tobiáše, č. 139, s. 109-110, č. 140, s. 110-111, č. 141, s. 111. Druhou listinu viz. RBM II, č. 1438, s. 619. Inkorporace byla ještě konfirmována roku 1312 (RBM III, č. 72, s. 31). MVB IV/1, č. 1134, s. 645-646; ASP I, č. 795, s. 460; kvůli hospodářským problémům plaskému klášteru. MVB V, č. 1270, s. 685. Obě chotěšovskému klášteru.

84

touškovské fary (zde inkorporaci navíc provedl pouze biskup!) se v ostatních případech inkorporace nadále v pramenech nijak neprojevila. Existuje tedy možnost, že u těchto far nebyla inkorporace reálně vůbec uskutečněna. 542 Celá otázka inkorporací je, zdá se, mnohem komplikovanější a bude vyžadovat ještě další detailní studium. Dalším tématem zaznamenaným v pramenech (nejen) kuriální provenience jsou soudní spory vedené před papežským soudem. První dva zaznamenané spory se týkaly magdalenitek v Dobřanech (?-1272) a řádu německých rytířů v Nové Plzni (1330-1342). Od druhé poloviny 14. století se případy odvolání ke kurii množí. Spory před papežskou kurií jsou doloženy v případě Chválenic (1377-1380),543 Sekyřan (1424-1427),544 Staré Plzně (1390)545 a Všerub (1374-1379 a 1407)546. Zajímavý případ taktéž řešený kurií představuje uvěznění krašovického plebána služebnou šlechtou plaského kláštera a vydrancování majetku tamní fary v roce 1391.547 Nakonec je ještě třeba se alespoň stručně zmínit o papežských indulgenčních (odpustkových) listinách, 548 které byly vydávány pro kostely sv. Bartoloměje (1325, 1384, 1390, 1430),549 na nově založený oltář sv. Linharta tamtéž (1321),550 a kostel Všech svatých (1381)551 v Nové Plzni. Důvody vydávání indulgenčních listin byly dvojí – buďto se jednalo o způsob podpory kultu v příslušném kostele; zde byly odpustky spojeny s osobním navštívením daného kostela v uvedené datum či dobu. Ve druhém případě byly odpustky vázány na 542

543

544 545 546

547 548

549 550 551

Na otazníky ohledně inkorporací upozorňuje Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Farní síť, s. 31: „…uplatňují se všechny případy farních kostelů, pro které známe papežskou inkorporační listinu, jako kostely inkorporované nebo naopak je možné doložit funkčně inkorporovaný kostel, který žádnou listinu na svůj status nemá? V této oblasti je mnoho neznámých; jejich studium by mělo postihnout jak četnost a formu inkorporací u jednotlivych řádů, tak vesměs vztah inkorporovaných far k obecné pravomoci diecezního biskupa obsazovat i vizitovat fary. … Tady je možné zatím pouze říci, že se mladší inkorporace těžko prosazovaly,…“ AICP I, č. 13, s. 183; č. 22, s. 185-186; č. 38, s. 190; č. 53, s. 194; č. 62, s. 196; LC III-IV, s. 72; AICP I, č. 66, s. 196; č. 67, s. 196-197; č. 91, s. 201; č. 121, s. 205; č. 146, s. 208-209; č. 170, s. 212; č. 70, s. 256; č. 100, s. 260; č. 153, s. 269-270; AICP II, č. 89, s. 18. V papežských listinách se tento spor neobjevuje. MVB VII/2, č. 1229, s. 501, č. 1348, s. 544, č. 1831, s. 702-703. V tomto případě známe pouze stručnou zmínku v klauzuli non obstantibus (MVB V, č. 408, s. 224). AICP I, č. 172, s. 105, č. 75, s. 198-199, č. 247, s. 225-226, č. 288, s. 232, č. 49, s. 253, č. 306, s. 297, č. 50, s. 332; MVB IV, č. 1241, s. 703. AICP V, č. 164, s. 348, č. 211, s. 259, č. 258, s. 372, č. 274, s. 375, č. 292, s. 377-378, č. 351, s. 394, č. 378, s. 400, č. 431, s. 417, č. 453, s. 423-424, č. 462, s. 426, č. 476, s. 428, č. 486, s. 432, č. 499, s. 434, č. 538, s. 442; AICP VI, č. 5, s. 2, č. 24, s. 4, č. 132, s. 32, č. 254, s. 66, č. 481, s. 123. Druhá pře v papežských listinách vůbec doložena není. MVB V/2, č. 554, s. 313-315. O odpustkových listinách především pro starší období do počátku 14. století srov. Jan HRDINA, Papežské odpustkové listiny pro duchovenské instituce pražské a olomoucké diecéze (1197-1342), in: Ivan HLAVÁČEK – Jan HRDINA (red.), Facta probant homines. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové, Praha 1998, s. 205-220. Listář I, č. 20, s. 15-16, č. 143, s. 152, č. 159, s. 180-181, č. 185, s. 204, č. 302, s. 323-325. Listář I, č. 14, s. 10-11. Listář I, č. 136, s. 144-145.

85

dar kostelu, který měl sloužit k jeho opravě. Zajímavý je také příklad malesického plebána a současně plzeňského děkana Bohuňka, kterému papež roku 1371 udělil rozhřešení in articulo mortis,552 kteroužto písemností se okruh papežských listin uzavírá. Další závažnou problematiku představuje vybírání papežského desátku, té však byl již věnován jistý prostor výše v kapitole o hospodářském zázemí beneficií plzeňského děkanátu. Jak je tedy z předchozích řádků zřejmé, vztah a působení papežství na český nižší klérus byl podstatně širší než pouhé vydávání provizí a expektancí. Škála těchto papežských zásahů byla poměrně pestrá; je ovšem třeba se kriticky tázat, kolik z těchto zásahů bylo skutečně uvedeno do praxe a tedy jaká byla jejich skutečná hodnota, což by mělo také obsáhnout případné budoucí bádání. Dále je nutno zmínit zásadní skutečnost, že naprostá většina zmínek v papežských listinách se týkala far na kolaci klášterů, protože na farách na patronátu světských patronů mohla být papežská politika uskutečňována podstatně obtížněji. 553

552 553

MVB IV/1, č. 200, s. 119. O tom srov. John Martin KLASSEN, Nobility and the making of the hussite revolution, s. 33-34.

86

7. Závěr Předkládaná bakalářská práce, zaměřená na výzkum předhusitské církevní správy v plzeňském děkanátu, ukázala některé zajímavé skutečnosti. Nejprve se pokusila o rekonstrukci procesu konstituování farní sítě na tomto území. V této části se zvláště citelně projevil nedostatek písemných pramenů a často také absence archeologických a umělecko– historických výzkumů (někdy mj. značně nejednotných), takže datování vzniku části kostelů bylo do značné míry pouze hypotetické. Přesto se však snad podařilo alespoň naznačit dynamiku tohoto komplikovaného procesu. Ukázalo se, že farní síť na Plzeňsku vznikala spíše postupně a poměrně rovnoměrně už od dob raného středověku (především od 12. století), přičemž její završení spadá do období první poloviny 14. století. Celý vývoj středověké farní organizace je zřejmě třeba chápat – spíše než jako dvě oddělené koncepce správy: starší velkofarní a její následný rozpad a vytvoření systému menších farností – jako kontinuální a dynamický proces. To do značné míry konvenuje se závěry některých novějších prací (L. Jan, P. Jokeš), které se snaží na tento proces nahlížet méně apriorně a schematicky než tomu bylo dříve. Je však nutné zdůraznit, že nové výsledky v dalším bádání o počátcích farní sítě lze očekávat především z řad archeologů (vzpomeňme zde např. studii I. Štefana a L. Varadzina), protože oblast písemných pramenů, se kterými pracuje historická věda, je pro toto nejstarší období již vytěžena a nové výsledky lze tedy v tomto směru očekávat jen stěží. Jádro práce tvoří jakýsi katalog jednotlivých farních beneficií a jejich stručné dějiny, kde byla sledována zejm. problematika patronátního práva, obsazování farních beneficií, donací a soudních sporů; byla připojena také stručná podkapitola týkající se úřadu plzeňského děkana. Bylo pracováno především s edičně vydanými řadami úředních knih z prostředí arcibiskupské kanceláře spolu s dalšími prameny. Tuto část lze chápat částečně jako příspěvek k církevní topografii Plzeňska a současně také jako rozbor nutný pro následné shrnutí. To poté zkoumalo čtyři tematické okruhy (držbu patronátního práva, farní klérus, hmotné zázemí farních beneficií a vztahy s papežskou kurií), na kterých se pokusilo postihnout strukturu a fungování farní sítě v plzeňském děkanátu. Rozbor patronátního práva v podstatě potvrdil a na některých místech poopravil údaje publikované již Z. Boháčem a také Z. Hledíkovou pro oblast jihozápadních Čech. Předně je nutno konstatovat nadprůměrné množství klášterních patronátů, což samozřejmě souviselo s existencí velkých klášterních panství v západních Čechách. Dále je také třeba upozornit na absenci rozsáhlejších panských dominií. Pro Plzeňsko byla charakteristická rozdrobená držba menších šlechtických rodů, 87

které v nejlepším případě vlastnily dva patronáty. Zajímavá je také, s výjimkou staršího období, úplná obsence královského patronátu. V části věnované kléru byla zkoumána především struktura duchovenstva ve sledované oblasti. Bylo zde zjištěno nadprůměrné množství příslušníků vyššího kléru, kteří zde drželi farní beneficium; to nepochybně souviselo s relativním bohatstvím zdejších far. Jistá pozornost byla také věnována často opomíjené složce nižšího kléru – manuálním vikářům a dalšímu pomocnému kléru, přičemž bylo zjištěno, že minimálně jeden manuální vikář působil takřka u každého venkovského kostela. Dále byla potvrzena průměrná délka obsazení farních beneficií, zjištěná rovněž pro další dva děkanáty pražské arcidiecéze, která činila přibližně osm a půl roku. Při studiu hmotného zabezpečení far byly využity tři druhy pramenů – rejstříky papežských desátků, údaje z papežských listin a nájemních smluv. Ukázalo se, že můžeme usuzovat na nadprůměrné bohatství (až na výjimky) zdejších farních beneficií v rámci pražské arcidiecéze, s čímž také souvisí již zmíněný vyšší počet prelátů, kteří je většinou využívali v podstatě stejně jako sinekury a nechávali se zastupovat nájemci. Dále se nepotvrdila úměra mezi typem patronátu a výší papežského desátku. Část týkající se donací a fundací ukázala kulminaci fundační aktivity v prvním desetiletí 15. století. V případě plzeňského farního chrámu byl zjištěn největší donační boom roku 1380, což zřejmě souviselo s velkou morovou epidemií v téže době. Poměrně překvapivě dopadla komparace počtu oltářnických beneficií s jinými městskými farními chrámy. Ve srovnání se situací v Českých Budějovicích, Hradci Králové a Brně zde zřejmě bylo nepoměrně méně oltářů. Je však otázkou jak tuto skutečnost dále interpretovat. Studium problematiky papežských zásahů do záležitostí církevní správy plzeňského děkanátu do značné míry odráží závěry J. Eršila; vydávání provizí a expektancí na farní beneficia byla skutečně marginální záležitostí i v případě plzeňského děkanátu. Poměrně jiná situace však nastane, pokud budeme zkoumat pouze fary na kolaci církevních institucí, které byly těmito zásahy postiženy nepoměrně více. S tím také souvisí obecně nepříliš prozkoumaná problematika inkorporací. Současně však zřejmě nelze tyto rušivé zásahy do diecézní správy přeceňovat, protože se zdá, že ani zdaleka ne všechny byly skutečně uvedeny do praxe. Také se snad podařilo ukázat, že problematiku vztahu papežské kurie a českého nižšího kléru nelze zužovat pouze na emisi papežských provizí a expektancí, ale je sem třeba počítat také

88

soudní spory vedené před kurií, papežské inkorporace kostelů či vydávání indulgenčních listin. Ať už z důvodů omezeného rozsahu práce, nedostatku času, pramenů či nedostatečného zpracování v literatuře nebylo pochopitelně možné se věnovat všem nepřeberným tématům a problémům, které zde vyvstávají. Některé otázky bylo možno pouze naznačit, zatímco na řešení jiných nezbylo než v podstatě rezignovat. Přesto však snad tato stať přinesla alespoň některé dílčí výsledky, které bude možno dále komparovat s ostatními obdobně zpracovanými regiony a vyvodit z nich určité obecně platné závěry; k tomu ovšem bude zapotřebí patrně ještě mnoho času. Vedle toho by práce chtěla sloužit také jako východisko při dalším zpracovávání církevních dějin Plzeňska a jeho církevní topografie.

89

8. Prameny a literatura 8.1 Prameny Miloslav BĚLOHLÁVEK, Řád německých rytířů v Plzni do válek husitských (Příspěvek k Listáři města Plzně Josefa Strnada), MPP I, 1958, příloha na s. 19-29. Karel BERÁNEK – Věra BERÁNKOVÁ (edd.), Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (1378 dec.-1419 aug. 16.) Tomus V, Fontes Archivi nationalis, Litterae monasteriorum, Praha 2006 – 2007. Klement BOROVÝ (ed.), Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. et XV., I-V, Praha 1875-1889. Eva DOLEŽALOVÁ, Svěcenci pražské arcidiecéze 1395-1415, Praha 2010, přiložená databáze na CD. Josef EMLER, (ed.), Decem registra censuum bohemica compilata aetate bellum hussiticum praecedente, Praha 1881. Josef EMLER (ed.), Ein bernaregister des Pilsner kreises vom jahre 1379, Prag 1876. Josef EMLER (ed.), Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim, I-IV, VI-X Praha 1865-1870, 1883-1889. Josef EMLER (ed.), Přibíka z Radenína řečeného Pulkavy kronika česká, FRB V., Praha 1893. Josef EMLER (ed.), Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II, III, IV, Pragae 1882-1892. Jaroslav ERŠIL (ed.), Acta summorum pontificum res gestas bohemicas aevi praehussitici et hussitici illustrantia, Praha 1980. Jaroslav ERŠIL (ed.), Monumenta Vaticana res gestas bohemicas illustrantia, Tomus VII., Acta Martini V. (1417-1431), Praha 1996-2001. Jaroslav ERŠIL – Jiří PRAŽÁK (edd.), Archiv pražské metropolitní kapituly I., Katalog listin a listů z doby předhusitské (–1419), Praha 1956. Gustav FRIDRICH (ed.), Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I, Pragae 19041907. Gustav FRIEDRICH – Zdeněk KRISTEN – Jan BISTŘICKÝ (edd.), Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae III, Pragae 1943-2002.

90

Antonín HAAS (ed.), Codex iuris municipalis IV/1. Privilegia nekrálovských měst českých z let 1232-1452. Praha 1954. Ivan HLAVÁČEK – Zdeňka HLEDÍKOVÁ (edd.), Protocollum visitationis archidiaconatus Pragensis annis 1379-1382 per Paulum de Janowicz archidiaconum Pragensem factae, Pragae 1973. Zdeňka HLEDÍKOVÁ (ed.). Monumenta Vaticana res gestas bohemicas illustrantia, Tomus prodromus, Acta Clementis V., Johannis XXII. et Benedicti XII. (1305-1342), Praha 2003. Robert HOLTZMAN (ed.), Die Chronik des Bischofs Thietmar von Merseburg und ihre Korveier Uberarbeitung, MGH SRG Nova Series IX., Berlin 1935. Bedřich JENŠOVSKÝ – Věra JENŠOVSKÁ (edd.), Monumenta Vaticana res gestas bohemicas illustrantia, Tomus III, Acta Urbani V. (1362-1370), Praha 1944-1954. Ladislav KLICMAN (ed.), Monumenta Vaticana res gestas bohemicas illustrantia, Tomus I., Acta Clementis VI. (1342-1352), Praha 1903. Kamil KROFTA (ed.). Monumenta Vaticana res gestas bohemicas illustrantia, Tomus V., Acta Urbani VI. et Bonifatii IX. (1378-1404), Praha 1903-1905. Milena LINHARTOVÁ – Bedřich MENDL – Eleonora MENDLOVÁ (edd.), Josef EMLER (ed.), Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae VI, Pragae 19281979. Jan Bedřich NOVÁK (ed.), Formulář biskupa Tobiáše z Bechyně (1279-1296), Praha 1903. Jan Bedřich NOVÁK (ed.), Monumenta Vaticana res gestas bohemicas illustrantia, Tomus II., Acta Innocentii VI. (1352-1362), Praha 1907. Adolf PATERA – Antonín PODLAHA, Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapituly pražské I.-II., Praha 1910-1922. Antonín PODLAHA (ed.), Akta korektorů duchovenstva diecése pražské z let 1407-1410 (=Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis 16), Praha 1921. Antonín PODLAHA (ed.), Liber ordinationum cleri 1395-1415 (=Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis IX.), Praha 1922. Antonín PODLAHA (ed.), Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. et XV., VI, Praha 1927.

91

Anton SCHUBERT (ed.), Urkunden-Regesten aus den ehemaligen Archiven der von Kaiser Joseph II. aufgehobenen Klöster Böhmens, Innsbruck 1901. Karel STLOUKAL (ed.), Monumenta Vaticana res gestas bohemicas illustrantia, Tomus IV., Acta Gregorii XI. (1370-1378), Praha 1949-1953. Josef STRNAD (ed.), Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad I. Od r. 1300-1450, Plzeň 1891. Jindřich ŠEBÁNEK – Sáša DUŠKOVÁ – Vladimír VAŠKŮ (edd.), Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae IV, V, Praha 1962-1993. Ferdinand TADRA (ed.), Soudní akta konzistoře pražské 1373-1424 (Acta judiciaria consistorii Pragensis 1373-1424), I-VII, Praha 1893-1901. František Antonín TINGL (ed.), Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim, V, Praha 1865. Václav Vladivoj TOMEK (ed.), Registra decimarum papalium čili: registra desátků papežských z diocezí pražské (=Z pojednání král. české společnosti nauk VI. řady swazek 6), Praha 1873. Josef TRUHLÁŘ, Catalogus codicum manuscriptorum latinorum qui in C. R. Bibliotheca publica atque Universitatis pragensis asservantur I.-II., Praha 1905-1906.

8.2 Literatura Jan ADÁMEK, Acta correctoria: Databázové zpracování svazku z let 1407-1410, in: Antonín KOSTLÁN (ed.), Semináře a studie Výzkumného centra pro dějiny vědy z let 20022003 (=Práce z dějin vědy 6), Praha 2003, s.171-174. Jan ADÁMEK, Akta korektorů kléru z let 1407-1410 a plzeňský děkanát, in: Štěpánka KARLOVÁ – Veronika LIŠKOVÁ – Jiří STOČES, Historická dílna I. Sborník příspěvků přednesených v roce 2006, Plzeň 2006, s. 44-54. Jan ADÁMEK, Bohunco, plebanus noster. Zapomenutá osobnost středověkých Českých Budějovic. in: Ivan HLAVÁČEK – Jan HRDINA (red.), Facta probant homines. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové, Praha 1998, s. 21-32. Jan ADÁMEK, Duchovní správa písecké farnosti do husitského převratu roku 1419, in: Jan ADÁMEK – Jan SOMMER – Zuzana VŠETEČKOVÁ, Středověký kostel Panny Marie v Písku, Písek 2001, s. 7-28.

92

Jan ADÁMEK – Karel NOVÁČEK, Kostely kladrubského okruhu, in: Karel NOVÁČEK a kol., Kladrubský klášter 1115-1421. Osídlení – architektura – artefakty, Plzeň 2010, s. 143-183. Jan ADÁMEK, Oltářnická beneficia v Českých Budějovicích v předhusitské době, JSH 64, 1995, s. 34-73. Jan ADÁMEK, Patronáty milevského kláštera ve středověku, Bibliotheca Strahoviensis 4-5, 2001, s. 63-81. Miloslav BĚLOHLÁVEK, Dobřany za feudalismu, MZpčK XVI, 1980, s. 167-189. Miloslav BĚLOHLÁVEK, Mikulášský kostel a hřbitov v dějinách Plzně, in: Mikulášský hřbitov v Plzni, Místo posledního odpočinku J. K. Tyla, Plzeň 1956, s. 4-6. Miloslav BĚLOHLÁVEK, Příspěvek k historii Malesic v 15. století, MZpčK III., 1964, s. 227-228. Miloslav BĚLOHLÁVEK, Řád německých rytířů v Plzni do válek husitských (Příspěvek k Listáři města Plzně Josefa Strnada), MPP I, 1958, s. 7-29. Miloslav BĚLOHLÁVEK, Z minulosti Chválenic, in: Marie DVOŘÁČKOVÁ (red.), 700 let Chválenic (1275-1975). Z minulosti a přítomnosti obce a okolí. Praha 1975, s. 32-37. Klára BENEŠOVSKÁ – Václav MENCL – Helena SOUKUPOVÁ, Předrománská a románská architektura západních Čech, Plzeň 1978. Zdeněk BOHÁČ, Patrocinia jako jeden z pramenů k dějinám osídlení, ČsČH 21, č. 3, 1973, s. 369-388. Zdeněk BOHÁČ, Patrocinia v Čechách v době předhusitské a barokní, in: Zdeňka HLEDÍKOVÁ – Jaroslav Václav POLC (edd.), Pražské arcibiskupství 1344-1994, Sborník statí o jeho působení a významu v české zemi, Praha 1994, s. 164-178. Zdeněk BOHÁČ, Struktura feudální pozemkové držby v Čechách na prahu husitské revoluce (Pokus o rekonstrukci podle patronátních práv), FHB 7, 1984, s. 7-42. Zdeněk BOHÁČ, Topografický slovník k církevním dějinám předhusitských Čech. Pražský archidiakonát, Praha 2001. Tomáš BOROVSKÝ, Kaplani, oltářníci a jejich beneficia v kostele sv. Jakuba v Brně, Brno v minulosti a dnes 15, 2001, s. 271-311. Dominik BUDSKÝ, Metropolitní kapitula pražská jako dvůr v malém. kariéra a vztahy v prostředí kapituly v letech 1378-1390. in: Dana DVOŘÁČKOVÁ – MALÁ (red.), Dvory a rezidence ve středověku (=MHB Supplementum 1), Praha 2006, s. 53-86. 93

Martin ČECHURA, Kostel sv. Ducha ve Všerubech, in: Petr ROŽMBERSKÝ – Františka SCHMIDOVÁ (red.), Dějiny staveb, Sborník příspěvků z konference Dějiny staveb 2002, Plzeň 2003, s. 41-45. Tomáš DITTRICH, Románské stavby z okruhu kladrubského kláštera, Umění 28, 1980, č. 2, s. 129-139. Michal DRAGOUN, Vybavení kostela sv. Bartoloměje v Plzni v pozdním středověku, Kuděj 1, 1999, č. 1, s. 3-13. Veronika DUDKOVÁ – Jiří ORNA – Pavel VAŘEKA, Hledání zmizelého. Archeologie zaniklých vesnic na Plzeňsku (katalog výstavy), Plzeň 2008. Tomáš DVOŘÁK, Farní klérus v kameneckém děkanátu v letech 1354-1436. Pokus o historickostatistickou analýzu na základě konfirmačních knih, ÚSH 2004 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti III), s. 49-90. Petr ELBEL, Zlomek olomoucké konfirmační knihy z let 1452–1455. Předběžné výsledky rozboru opomíjeného pramene k poznání církevní topografie, diecézní správy a konfesního soužití na Moravě po polovině 15. století, in: Jan HRDINA – Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní sít pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 91-137. Jaroslav ERŠIL, Kurie a obsazování českých farností, AUC – HUCP 31, 1991, fasc. 1, s. 7384. Jaroslav ERŠIL, Správní a finanční vztahy avignonského papežství k českým zemím ve třetí čtvrtině 14. století (=Rozpravy československé akademie věd, Řada společenských věd, ročník 69, sešit 10), Praha 1959. Jaroslav ERŠIL, Zatížení církevními dávkami v Čechách na počátku 15. století. K otázce papežského desátku z roku 1403. ČČH 10, 1962, č. 4, s. 533-555. Zdeněk FIALA, Správa a postavení církve v Čechách od počátku 13. do poloviny 14. století, SH 3, 1955, s. 64-88. Dušan FOLTÝN – Petr SOMMER – Pavel VLČEK, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997. Marie HÁLOVÁ, Dějiny obce Malesice 1239-2009, Malesice 2009. Jarmila HÁSKOVÁ, Osídlení a směna v západních Čechách do konce 13. století v historické výpovědi nálezů mincí, MZpčK 19, 1983, s. 153-161.

94

Jaroslav HAVRLANT, Problémy studia farní sítě žateckého děkanátu a jeho specifika, in: Jan HRDINA – Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní sít pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 165-184. Jaroslav HAVRLANT, Žatecko na cestě k husitské revoluci ve světle církevních dějin, Sborník Katolické teologické fakulty 6, 2004, s. 145-183. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Arcibiskupství a písemná kultura ve středověku, in: Zdeňka HLEDÍKOVÁ – Jaroslav Václav POLC (edd.), Pražské arcibiskupství 1344-1994. Sborník statí o jeho působení a významu v české zemi, Praha 1994, s. 71-84. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Církev v českých zemích na přelomu 14. a 15. století, in: Miloš DRDA – František J. HOLEČEK – Zdeněk VYBÍRAL (edd.), Jan Hus na přelomu tisíciletí. Mezinárodní rozprava o českém reformátoru 15. století a o jeho recepci na prahu třetího milénia, Ústí nad Labem 2001, s. 35-58. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Církevní správa, in: Jan DOBEŠ – Zdeňka HLEDÍKOVÁ – Jan JANÁK, Dějiny správy v Českých zemích, Od počátků státu po současnost, Praha 20052, s. 172-201. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Donace církevním institucím v Čechách v prvém dvacetiletí 15. století (Statistický přehled), in: Jaroslav PÁNEK – Miloslav POLÍVKA – Noemi REJCHRTOVÁ (usp.), Husitství – Reformace – Renesance. Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela, Praha 1994, s. 252-253. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Farní síť ve středověkých Čechách a možnosti jejího studia, in: Jan HRDINA – Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní sít pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 23-32. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, K otázkám vztahu duchovní a světské moci v Čechách ve druhé polovině 14. století, ČsČH 24, 1976, s. 244-277. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Ke studiu a možnostem využití patronátních práv v předhusitských Čechách, FHB 7, 1984, s. 43-99. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Písemnosti církevní správy pražské (arci)diecéze v pozdním středověku, in: Ivan HLAVÁČEK – Jan HRDINA (red.), Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku (=AUC – Phil. et Hist. 2, 1999, Z pomocných věd historických XV), Praha 2003, s. 27-38. 95

Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Pronikání kuriálního centralismu do českých zemí (Na dokladech provizních listin do roku 1342), ČČH 88, 1990, s. 3-33. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Soudní akta generálních vikářů, SAP XVI, 1966, s. 157-171. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Struktura duchovenstva ve středověkých Čechách, in: Ján ČIERNY – František HEJL – Antonín VERBÍK (edd.), Struktura feudální společnosti na území Československa a Polska do přelomu 15. a 16. století, Praha 1984, s. 343-392. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Svět české středověké církve, Praha 2010. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Úpadek nebo růst? K situaci církve v Čechách ve 14. století, in: Zdeňka HLEDÍKOVÁ (ed.), Traditio et cultus. Miscellanea historica Bohemica Miloslao Vlk archiepiscopo Pragensi ab eius collegis amicisque ad annum sexagesimum dedicata, Praha 1993, s. 51-62. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Úřad generálních vikářů pražského arcibiskupa v době předhusitské. Ze správních dějin pražské arcidiecéze (=Acta Universitatis Carolinae philosophica et historica monographia XLI.), Praha 1971. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Venkovské děkanáty ve středověkých Čechách, in: Ladislav SOUKUP (red.), Pocta Karlu Malému k 65. narozeninám, Praha 1995, s. 112-123. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Vyvrcholení církevně správního vývoje Čech v době Jana z Jenštejna, in: Sborník Jenštejn 1977, Brandýs - Stará Boleslav 1977, s. 57-73. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Z dějin církevního soudnictví doby předhusitské (Soudní agenda pražského arcibiskupství), Zápisky katedry československých dějin a archivního studia V., 1961, s. 43-59. Milan HLINOMAZ, Dějiny kláštera premonstrátek Chotěšov, České Budějovice 2009. Zdeněk HOJDA – Jiří PEŠEK, Osídlení a feudální rozdrobenost v plzeňském kraji (na základě berního rejstříku z r. 1379), HG 18, Praha 1979, s. 103-157. Jan HRDINA, Jak klerik k beneficiu přišel, Uvádění duchovních k nižším obročím ve střední Evropě 14.-15. století, in: Martin NODL – František ŠMAHEL (edd.), Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století. (=Colloquia mediaevalia Pragensia 12) Praha 2009, s. 347-364. Jan HRDINA, O klobouku, klericích a patronovi. Netradiční forma prezentace plebána k farnímu beneficiu pražské diecéze na počátku 15. století, in: Jan HRDINA – Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 205-212. 96

Jan HRDINA, Papežské odpustkové listiny pro duchovenské instituce pražské a olomoucké diecéze (1197-1342), in: Ivan HLAVÁČEK – Jan HRDINA (red.), Facta probant homines. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové, Praha 1998, s. 205-220. Fratišek HRUBÝ, Církevní zřízení v Čechách a na Moravě od X. do konce XIII. století a jeho poměr ke státu, ČČH 22, 1916, s. 17-53, 257-287, 385-421 a 23, 1917, s. 38-73. Kateřina CHARVÁTOVÁ, Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420, svazek I., Fundace 12. století, Praha 1998. Kateřina CHARVÁTOVÁ, Kolonizace plaského kláštera 1145-1250, Muzejní a vlastivědná práce 30. Časopis společností přátel starožitností 100, 1992, s. 73-83. Libor JAN, K otázce hradských kostelů, velkofar a arcikněží v přemyslovském panství (10.-12. stol.), in: Jozef DOBOSZ (ed.), Kosciól w monarchiach Przemyslidów i Piastów, Materialy z konferencji naukowej Gniezno 21.-24. wrzesnia 2006 roku, Poznan 2009, s. 193203. Jiří JÁNSKÝ, Hroznatovci a páni z Gutštejna, Domažlice 2009. Petr JOKEŠ, Děkanátní zřízení na středověké západní a jihozápadní Moravě (od počátků do roku 1419), ČMM 128, 2009, č. 1, s. 107-125. Petr JOKEŠ, Farní organizace na středověké západní Moravě (=Knižnice Matice moravské sv. 33), Brno 2011. Petr JOKEŠ – Monika RYCHLÍKOVÁ, Výzkum patrocinií na jihozápadní Moravě, ČMM 112, 1993, č. 1, s. 55-76. Jaroslav KADLEC, Přehled českých církevních dějin I, Praha 19912. Ladislav KAISER – Karel NOVÁČEK – Radek ŠIROKÝ, Zapomenutá Plzeň, Počátky města pod přemyslovským hradem, AR 56, 2004, s. 798-827. Josef KALOUSEK, Výklad k historické mapě Čech, Praha 18942. Josef KALOUSEK, Výklad k historické mapě Čech, PAM X., č. 3, 1876, s. 410-423. Jaroslav KAMPER – Zdeněk WIRTH, Soupis památek historických a uměleckých. Od pravěku do počátku XIX. století. XXX. Politický okres stříbrský. Praha 1908. Karel KAŠPAR, Dobřany (1243-1998), Dobřany 1998. Jiří KEJŘ, Vznik městského zřízení v českých zemích, Praha 1998. Karel KILBERGR – Jan SOUKUP – Anna VELICHOVÁ, Kostely Starého Plzence, Stavby zachované i nezachované ve městě, které je předchůdcem Plzně, Starý Plzenec 2009. 97

Jana KINDLOVÁ, Církevní správa v předhusitských Čechách ve slánském děkanátu, SSH 35, 2009, s. 3-129. Jana KINDLOVÁ, Venkovské duchovenstvo předhusitských Čech, in: Ivan HLAVÁČEK – Jan HRDINA (red.), Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku (=AUC – Phil. et Hist. 2, 1999, Z pomocných věd historických XV), Praha 2003, s. 183-202. John Martin KLASSEN, Nobility and the making of the hussite revolution, New York 1978. Ludomír KOCOUREK, Inkorporované farnosti oseckého kláštera, in: Norbert KRUTSKÝ (red.), 800 let kláštera Osek. Jubilejní sborník. Osek 1996, s. 102-112. Václav KOČKA, Dějiny politického okresu kralovického, Rakovník 20102. Kamil KROFTA, Kurie a církevní správa zemí českých v době předhusitské I, II, III, V, ČČH 10, 1904, s. 15-36, 125-152, 249-275, 373-391; 12, 1906, s. 178-191, 274-298, 426-446. Petr LANDR, Struktura papežského desátku odváděného z hradeckého arcijáhenství, Východočeské listy historické 23-24, 2005, s. 189-205. Antonín MACHÁČEK, O využití slohových znaků k posouzení stáří „Kostelce“ sv. Jiří, in: Milénium kostela svatého Jiří v Doubravce v Plzni 992-1992, Plzeň 1992, s. 53-93. Eduard MAUR, Chelčičtí plebáni 1357-1420, in: Ivan HLAVÁČEK – Jan HRDINA (red.), Facta probant homines. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové, Praha 1998, s. 259-270. Eduard MAUR, Příspěvek k demografické problematice předhusitských Čech (1346-1419), AUC – Phil. et Hist. I, Studia historica 44, 1989, s. 7-71. Lenka MAZANCOVÁ, Děkanát Hradec Králové. Rozbor na základě konfirmačních knih se zaměřením na mobilitu kléru, Diplomová práce FpF SU Opava, Opava 2003. Lenka MAZANCOVÁ, Chrám svatého Ducha v Hradci Králové. Oltáře a oltářní beneficia v době předhusitské, MHB 10, 2005, s. 291-321. Václav MENCL, Plzeň, Sedm kapitol z její výtvarné minulosti, Plzeň 1961. Anežka MERHAUTOVÁ, Raně středověká architektura v Čechách, Praha 1971. Milan METLIČKA, Počátky osídlení, in: Marie HÁLOVÁ, Dějiny obce Malesice 1239-2009, Malesice 2009, s. 6-7. Ivan MICHÁLEK, Bílinské arcijáhenství. Vymezení polohy a farní struktura v době předhusitské, in: Jan HRDINA – Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní síť 98

pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 145-164. Ivan MICHÁLEK, Jablonský děkanát v době předhusitské a husitské, ÚSH 2003/1 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti II), s. 13-52. Ivan MICHÁLEK, Ústecký děkanát v době předhusitské, ÚSH 2001 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti I), s. 11-32. Ivan MICHÁLEK, Wenceslaus de Blahotycz plebanus ecclesie parrochialis sancte Marie virginis in Wsk super Albea. Příspěvek ke kariéře a životním osudům faráře v předhusitských Čechách, ÚSH 2004 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti III.), s. 91114. Jan MUK – Pavel ZAHRADNÍK, Chrám sv. Bartoloměje v Plzni ve středověku a jeho novodobé úpravy, ZPP 54, 1994, č. 10, s. 341-350. Martin NODL, Klerici, rektoři a scholárové. In: Jan HRDINA (ed.), Pater familias. Sborník příspěvků k životnímu jubileu Prof. Dr. Ivana Hlaváčka. Praha 2002, s. 299-311. Martin NODL, Farář, in: Martin NODL – František ŠMAHEL (edd.), Člověk českého středověku, Praha 2002, s. 192-219. Martin NODL, Morová epidemie na Rakovnicku v roce 1380. Modelová studie k životu farního kléru. in: Ivan HLAVÁČEK – Jan HRDINA (red.), Facta probant homines. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové, Praha 1998, s. 301-310. Karel NOVÁČEK, Starobylá a ještě starobylejší: vytváření historického významu rotundy sv. Petra ve Starém Plzenci během 20. století, ArchP 18, 2006, s. 123-141. Karel NOVÁČEK, Západní Čechy v 10.-13. století, In: Západočeská vlastivěda, díl Historie I. (v tisku), (dostupné na www.kar.zcu.cz). Milan NOVOBILSKÝ – Julie RICHTEROVÁ, Hrad Bělá. Historie a vývoj hradu v Dolní Bělé. (=Zapomenuté hrady tvrze a místa 8). Plzeň 1996. Milan NOVOBILSKÝ – Petr ROŽMBERSKÝ, Hrad Všeruby (=Zapomenuté hrady, tvrze a místa 19), Plzeň 1998. Václav NOVOTNÝ, České dějiny I/3, Čechy královské za Přemysla I. a Václava I., Praha 1928. Rostislav NOVÝ, K sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské, SH 9, 1962, s. 137–192.

99

Rostislav NOVÝ, Záhada pěti ohořelých lístků aneb kbelský kostelík, in: Jaroslav PÁNEK – Miloslav POLÍVKA – Noemi REJCHRTOVÁ (usp.), Husitství – Reformace – Renesance. Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela, Praha 1994, s. 117-121. Blanka NOŽÍŘOVÁ, Přehled utrakvistických synod v Čechách do roku 1440, JSH XLVII, 1978, č. 2-4, s. 160-182. Jan ORTH – František SLÁDEK, Topograficko–statistický slovník Čech čili podrobný popis všech měst, městysů, vesnic, pak zámků, dvorů, továren, mlýnů, hutí a podobných o samotě ležících stavení, jakož i všech zpustlých hradů a zaniklých osad Království českého/ sestavili Jan Orth a František Sládek. Praha 1870. František PALACKÝ – Josef KALOUSEK, Mappa historica Regni Bohemiae. Historická mapa Čech rozdělených na archidiakonáty a dekanáty14ho století, w nižto jsau poznamenány fary 14ho věku, hrady, mnohé tvrze aj. w./r. 1847 navrhl František Palacký, r. 1874 doplnil Josef Kalousek, Praha 20002. František PALACKÝ, Popis králowstwí českého čili podrobné poznamenání wšech dosawadních krajůw, panstwí, statkůw, měst, městeček a wesnic, někdejších hradůw a twrzí, též samot a zpustlých osad mnohých w zemi české, s udáním jejich obywatelstwa dle popisu r. MDCCCXLVIII. wykonaného w jazyku českém i německém/ zhotowil a wydal František Palacký, Praha 1848. Hana PÁTKOVÁ, Co nezachytí Libri erectionum, in: Jan HRDINA – Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní sít pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 195-197. Zdeněk PETRÁŇ – Pavel RADOMĚŘSKÝ, Encyklopedie české numismatiky, Praha 1996. Antonín PODLAHA, Posvátná místa království českého. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v království Českém. Řada 1., Arcidiecése pražská. Díl II., Vikariáty Berounský, Bystřický a Plzeňský, Praha 1908. Antonín PODLAHA, Posvátná místa království českého. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v království Českém. Řada 1., Arcidiecése pražská. Díl IV., Vikariáty Kolínský a Rokycanský. Praha 1910. Antonín PODLAHA, Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum S. Metropolitane ecclesiae Pragensis a primordinis usque ad 100

praesentia tempora (=Editiones archivii et bibliothecae S. F. Metropolitani capituli Pragensis X.), Pragae 1912. Emanuel POCHE a kol., Umělecké památky Čech I-IV, Praha 1977-1982. Jaroslav Václav POLC, Církevní správa v Čechách do poloviny 14. století, in: (ed.), Tisíc let pražského biskupství 973-1973, Řím 1973, s. 17-60. Aleš POŘÍZKA, Římská rota a středověký systém papežských provizí, PHS 35, 2000, s. 2158. Jiří PRAŽÁK, Privilegium pervetustum Boleslai, in: Ivan HLAVÁČEK – Marie BLÁHOVÁ (edd.), Milénium břevnovského kláštera (993-1993), Sborník statí o jeho významu a postavení v českých dějinách, Praha 1993, s. 13-24. Antonín PROFOUS – Jan SVOBODA, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, díl I. – IV., Praha 1947-1957. Pavel PUMR, Farní klérus, in: Tomáš BOROVSKÝ – Bronislav CHOCHOLÁČ – Pavel PUMPR (edd.), Peníze nervem společnosti, K finančním poměrům na Moravě od pol. 14. do počátku 17. století, Brno 2007, s. 194-228. František ROUBÍK, Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách, Praha 1959. Petr ROŽMBERSKÝ, Kunčin Hrádek a kostel Všech svatých v Plzni (=Zapomenuté hrady, tvrze a místa 9), Plzeň 1996. Petr ROŽMBERSKÝ, Ves Jezná. Dějiny a památky malé vesnice. (=Zapomenuté hrady, tvrze a místa 4), Plzeň 2003. Michal ŘEZNÍČEK, Církevní správa v turnovském děkanátu ve světle patronátních poměrů, ÚSH 2004 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti III), s. 115-123. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého XIII., Praha 1905. August SEDLÁČEK, Místopisný slovník historický Království českého, Praha 19982. Jaroslav SCHALLER, Topographie des Königreichs Böhmen, darinn alte Städte, Flecken, Herrschaften, Schlösser, Laudgüter, Edelsitze, Klöster, Dörfer, wie auch verfallene Schlösser und Städte unter den ehemaligen, und jetzigen Benennungen samt ihren Merkwürdigkeiten beschrieben werden. Neunter Theil, Pilsner Kreis, Prag 1788. Jiří SLÁMA, K počátkům slovanského osídlení západních Čech, AR 23, 1971, 725-741. Jiří SLÁMA, O údajném svatovojtěšském založení kostela sv. Jiří v Plzni–Doubravce, MZpčK 36, 2001, s. 7-14.

101

Johann Gottfried SOMMER, Das Königreich Böhmen. Statistisch=topographisch dargestellt. Sechster Band. Pilsner Kreis, Prag 1838. Petr SOMMER, K postihnutelnosti termínů ecclesia a capella v archeologických pramenech, AH 7, 1982, s. 453-469. Petr SOMMER, Raně středověká "ecclesia lignea" a archeologie, in: Pavel MICHNA – Rostislav NEKUDA – Josef UNGER (edd.), Z pravěku do středověku. Sborník k 70. narozeninám doc. PhDr. Vladimíra Nekudy, DrSc., Brno 1997, s. 276-278. Jaromír SPAL, Vývoj osídlení západních Čech podle místních jmen, MZpčK 18, 1982, s. 211227. Josef STRNAD, Arciděkanský chrám svt. Bartoloměje v Plzni, Jedenáctá zpráva c. k. českého státního Vyššího reálného Gymnasia v Plzni za školní rok 1883-1884, 1884, s. 15-26. Josef STRNAD, Spor o farní kostel v Plzni (řádu německého s farářem Zachariášem) od r. 1330-1342, Výroční zpráva c. k. českého státního Vyššího Gymnasia v Plzni za školní rok 1903-1904, 1904, s. 1-18. Zbyněk SVITÁK, Klášter magdalenitek v Dobřanech, Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity C 40, 1993, s. 9-21. Miroslav SVOBODA, Postavení a správa patronátních kostelů johanitského řádu v předhusitských Čechách, ČNM – řada historická 174, 2005, č. 1-2, s. 1-21. Jana SYNOVCOVÁ-BOROVIČKOVÁ – Blanka ZILYNSKÁ, Databáze Teritoriální církevní správa v předhusitských Čechách, in: Jan HRDINA – Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 9-21. Jindřich ŠILHAN, Kaple a kaplan, AH 6, 1981, s. 248-251. Josef Vítěslav ŠIMÁK, České dějiny 1/5, Středověká kolonisace v zemích českých, Praha 1938. Radek ŠIROKÝ, Kostel sv. Vavřince ve Starém Plzenci jako archeologická památka, ZPP 70, 2010, č. 3, s. 179-185. František ŠMAHEL, Husitské Čechy, Praha 2002. Fratišek ŠMAHEL, Pražská církevní provincie ve víru husitské revoluce, AUC – HUCP 31, 1991, fasc. 1, s. 107-115. Ivo ŠTEFAN – Ladislav VARADZIN, Počátky farní organizace v Čechách a na Moravě ve výpovědi archeologie, in: Jan HRDINA – Blanka ZILYNSKÁ (edd.), Církevní topogra102

fie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku (=Colloquia mediaevalia Pragensia 8), Praha 2007, s. 33-53. Ivo ŠTEFAN, Změna pohřebního ritu v raném středověku jako archeologický a kulturně– antropologický problém, AR 59, 2007, sešit 4, s. 805-836. Miloslav ŠVÁB, Husitské a protihusitské literární boje. Literární život Plzně v husitském období, in: Miloslav BĚLOHLÁVEK (ed.) a kol., Dějiny Plzně I., Plzeň 1965, s. 87-92. Václav Vladivoj TOMEK, Dějiny města Prahy, Díl V., Praha 18812. Josef TŘÍŠKA, Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity 1348-1409, Praha 1981. Jiří ÚLOVEC, Tvrz a zámek v Líšťanech, ZHS 8, 2003, s. 37-60. Vojtěch VANĚK, Rejstříky papežských desátků a možnosti jejich využití. ČČH 100, 2002, č. 3, s. 497-521. Vojtěch VANĚK, Sakrální architektura děkanátu lipského v písemných pramenech doby předhusitské, ÚSH 2001 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti I), s. 33-78. Anežka VIDMANOVÁ, Husův přívrženec Mikuláš Mníšek, HusT 3, 1980, s. 51-66. Ondřej VODIČKA, Klérus mnichovohradišťského děkanátu v době předhusitské a husitské (1354-1436), Diplomová práce FF MU Brno, Brno 2011. Karel WASKA, Vrchnostenská města a farní správa v Čechách vrcholného a pozdního středověku (K možnostem využití edice Codex iuris municipalis), in: Ivan HLAVÁČEK – Jan HRDINA (red.), Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku (=AUC – Phil. et Hist. 2, 1999, Z pomocných věd historických XV), Praha 2003, zde s. 273-280. Blanka ZILYNSKÁ, Dílčí zpráva o průběhu výzkumu církevní problematiky, ÚSH 2004 (=Gotické umění a jeho historické souvislosti III), s. 31-32. Blanka ZILYNSKÁ, “Vestre reverendissime paternati duximus presentandum“. Role a podoba písemností při obsazování církevních beneficií ve středověku, in: Zdeněk HOJDA – Hana PÁTKOVÁ (edd.), Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním, Praha 2008, s. 105-119. Blanka ZILYNSKÁ, Záduší, in: Ivan HLAVÁČEK – Jan HRDINA (red.), Facta probant homines. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové, Praha 1998, s. 535-548. Josef ŽEMLIČKA, Čechy v době knížecí, Praha 20072.

103

Josef ŽEMLIČKA, Počátky Čech královských 1198-1253. Proměna státu a společnosti, Praha 2002.

104

8.3 Seznam zkratek AH

Archaeologia historica

AR

Archeologické rozhledy

ACC

Acta correctorum cleri

AICP

Acta judicaria consistorii Pragensis

ArchP

Archaeologica Pragensia

ASP

Acta summorum pontificum Romanorum

AUC – HUCP

Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis

AUC – Phil. et Hist.

Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica

CDB

Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae

CIM

Codex iuris municipalis

ČČH

Český časopis historický

ČMM

Časopis Matice moravské

ČNM

Časopis národního muzea

ČsČH

Československý časopis historický

DRC

Decem registra censuum bohemica

FHB

Folia historica Bohemica

FRB

Fontes rerum Bohemicarum

FTB

Formulář biskupa Tobiáše z Bechyně

HG

Historická geografie

HusT

Husitský tábor

JSH

Jihočeský sborník historický

Kuděj

Časopis pro kulturní dějiny

LC

Libri confirmationum

LE

Libri erectionum

LOC

Liber ordinationum cleri

MGH

Monumenta Germaniae historica

MHB

Mediaevalia Historica Bohemica

MPP

Minulostí Plzně a Plzeňska

MVB

Monumenta Vaticana res gestas bohemicaa illustrantia

105

MZpčK

Minulostí západočeského kraje

PAM

Památky archeologické a místopisné

PHS

Právněhistorické studie

RBM

Regesta Bohemiae et Moraviae

RBMV

Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV.

RDP

Registra decimarum papalium

SAP

Sborník archivních prací

SH

Sborník historický

SPFFBU

Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity

SSH

Středočeský sborník historický

ÚSH

Ústecký sborník historický

ZHS

Západočeský historický sborník

ZPP

Zprávy památkové péče

106

Topografie kostelní sítě na území plzeňského děkanátu do doby husitské. Ondřej Schmidt

Recommend Documents