Tom Pollock Syn Londýna

Tom Pollock Syn Londýna

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 1

6.11.2014 21:28:34

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 2

6.11.2014 21:28:34

tom pollock

Syn Londýna mrakodrapový trůn 1

Nakladatelství Paseka Praha – Litomyšl

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 3

6.11.2014 21:28:34

n

t

O

Y

C T ’S S N I

HE

T

l

l

Pře oži i Ji ka a Tomáš Je íkovi

Copyright © 2012 by Tom Pollock K

E

Published by arrangement with Quercus ditions Ltd (U )

I

Translation © Jitka Jeníková, Tomáš Jeník, 2014

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 4

6.11.2014 21:28:34

Pro Lizzie, za všechno.

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 5

6.11.2014 21:28:34

OBSAH I. Chlapec s městem pod kůží 9 II. Urbosyntéza 75 III. Koruna z věžáků, Král jeřábů 215 IV. Vitae viae 327 Poděkování 351

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 7

6.11.2014 21:28:34

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 8

6.11.2014 21:28:34

I. chlapec s městem pod kůží

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 9

6.11.2014 21:28:34

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 10

6.11.2014 21:28:34

První kapitola

Jsem na lovu. Slunce visí nízko nad Battersea, paprsky dopadají na cihlové zídky a vytvářejí bojová maskování a já se tiše ženu tunely podzemky. Má kořist už přede mnou nemůže mít velký náskok: ve vzduchu se vznáší štiplavý zápach spáleniny, a co pár metrů nacházím další sežehnutou hromádku, která bývala krysou. Zrychlím, nedočkavě se ženu bosýma nohama po stopě. Opíšu kopím nízký oblouk, cítím, jak z její stopy sálá elektřina – vrhám se po příšeře. Město nad mou hlavou je lhostejné. Pod cihlovými klenbami proudí lidé sem a tam do trafiky a obchodu s alkoholem, pár školáků si povídá, vykládají si o jakési dívce, která se jim líbí. A pak uslyším přes jejich smích, úpění večerní dopravy, basy vzdálené hudby a všechny další zvuky, jež město vydává, divoké zakvílení jejích brzd. Sevře se mi srdce. Oni vůbec netuší, v jakém nebezpečí se teď ocitli, když se jí podařilo uprchnout – když se probudila. Ve jménu Mater Viae, je vzhůru. * * * Zachytil jsem její stopu na King’s Cross, severně od stanice v hnízdě spleteném z oceli. Vystoupila z vlaku, z velké ná­ kladní lokomotivy, jež zůstala nehybně stát poté, co se vy­ tratila duše, která ji ovládala. Strojvůdce v ní zůstal zkoprněle sedět, neměl nejmenší tušení, co se to se strojem děje. Za překážkou se vinul had dalších souprav s jasně zářícími 11

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 11

6.11.2014 21:28:34

okénky, cestující za nimi nadávali, hráli si s telefony a lámali si hlavy, co to má sakra znamenat. Od té chvíle jsem ji bez přestání pronásledoval. Tedy… téměř bez přestání. Jednou jsem ji nechal jít – musel jsem. Její stopa vedla přes staveniště u Svatého Pavla, kolem katedrály, přímo pod pa­ řátovitými stíny Reachových jeřábů. Reach – Král jeřábů. Dokonce ani já nemůžu vstoupit na jeho území. Přísahám, že jsem cítil jeho prsty z kovových vzpěr, jak se po mně natahují a snaží se mě lapit, než jsem se obrátil na útěk. Velmi snadno jsem znovu zachytil její stopu. Mrtvého klu­­ka těžko přehlédnete. Ležel schoulený na kolejích pod vy­­ho­řelým stavědlem. Podle toho, jak byl velký, mu mohlo být tak patnáct let, možná byl jen o pár měsíců mladší než já, ale obličej měl v tak příšerném stavu, že se to dalo jen stěží říct s jistotou: kůže ve tváři mu seschla, popraskala a zčernala, oční bulvy se uvařily a zbyly po nich jen zející, prázdné jamky. Výboj elektřiny přežil bez následků jenom sprej, který svíral v pravé ruce. Ne, kvůli tomu klukovi jsem nezaváhal – bohužel musím přiznat, že jsem viděl zohavenější mrtvoly. Znejistil mě krvavý otisk kola na chlapcově hrudi v pravém úhlu ke kolejím, přes kolejiště. Chvíli mi trvalo, než jsem si to srovnal v hlavě. Pak jsem si všiml, že je v cihlách viaduktu proražená díra a po zádech mi nevěřícně přeběhl mráz. Uprchla z železnice. Dostala se ven. Jak ve jménu Temže –? A právě v tu chvíli jsem začal pochybovat: jestli má takovou moc, dokážu ji vůbec zastavit? Po celém městě se začínaly rozsvěcet pouliční lampy, jak se sodíkové tanečnice probouzely, protahovaly se a zahřívaly si končetiny uvnitř skleněných žárovek. Vsunul jsem prsty do skulin v cihlové zdi, přehoupl se přes okraj viaduktu a spustil 12

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 12

6.11.2014 21:28:34

se dolů na chodník. V houstnoucí tmě jsem se mrštně pustil ulicemi. Teď čekám ve slepé uličce a poslouchám nekonečné kapání vody z rezavějící trubky. Zklidnil jsem se, nechal jsem kapající vodu, aby určila rytmus mého srdce. Stojím zpříma a kopí mám připravené. Tady koleje končí. Tu-dum-dum, tu-dum-dum… Cítím, jak se zemí nesou její záchvěvy. Zpoza kovových popelnic se prosmýkne liška a vyběhne na silnici; jde po pa­ chové stopě. Pomalu, syčivě oddechuji. Tu-dum-dum… Beton na zemi se začíná vlnit, zvedá se vítr a žene mi déšť do tváře. Ze zdi na konci uličky vzlíná zápach spáleniny, stou­ pá ze samotných pórů cihel. Vzduch pročísne pronikavé zaskřípění: kov kvílí o kov jako ryčící koně. Rachocení je čím dál hlasitější a popelnice s lomozem popadají na zem. Slyším z dálky parní píšťalu, její naříkavý, prastarý váleč­ ný pokřik, a přidřepnu si co nejníže k zemi. Světlo se začíná prodírat maltou přede mnou a objevuje se obrys dvou oslnivých, zářících očí. Slyším lomoz jejích kol, která se ke mně ženou po ozářené cestě. Z hrdla se mi dere výkřik na uví­tanou; pro­­klínám ji všemi jmény: Loko motiva, Bahngeist, Pří­zrak železnic – – a zatímco ona v odpověď zaječí na mě, uskočím stranou a udeřím –

13

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 13

6.11.2014 21:28:34

Druhá kapitola

„ No tak, Beth,“ zašeptala Pencil, „musíme jít.“ Beth si prohlížela obraz, který nasprejovala na asfalt dětského hřiště. Párkrát pohodila sprejem v ruce. „Beth…“ „Ještě jsem neskončila, Pen,“ utnula ji Beth. V matném světle rozpoznávala jen obrysy mladé Pákistánky, která si prsty upravovala šátek. „Nebuď sralbotka.“ Pencil nervózně přecházela sem a tam. „Sralbotka? Kolik nám je, deset? Čuchala jsi vlastní barvy? Vážně, B. Jestli se tu někdo objeví, vyloučí nás.“ Beth začala třepat sprejem. „Pen,“ prohlásila, „jsou čtyři hodiny ráno. Škola je zavřená. Dokonce i krysy to vzdaly a vyrazily domů. Když jsme lezly přes zeď, zakryly jsme si před kamerami obličeje a beztak je tu prd vidět. Není tu ani noha a nemůžou nás identifikovat, tak čeho se vlastně bojíš?“ Beth mluvila klidně, ale srdce jí rozrušeně tlouklo. Přejela baterkou přes obraz u svých nohou. Její portrét doktora Juliana Salta, vedoucího matematického kabinetu Frostfieldské střední školy, vyšel líp, než čekala, s ohledem na to, že ho malovala ve spěchu a potmě. Dokonale zachytila jeho zamračené obočí, propadlé tváře a tmavé, hrozivé brýle. Tráva rašící skrz asfalt dokreslovala dojem, vypadala jako neupravované chlupy trčící z nosu. Je pravdou, že mu Beth přidala nekrotickou, odlupující se pokožku a tříapůlmetrový rozeklaný jazyk, takže zjevně nějakou tu uměleckou licenci použila, ale i tak… Jsi to neomylně ty, ty hajzle. 14

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 14

6.11.2014 21:28:34

„Beth, hele! “ zasyčela Pen, až Beth nadskočila. „Co je?“ „Támhle nahoře,“ ukázala Pen. „Svítí se tam…“ Beth vzhlédla. Jedno z oken budovy, která se tyčila nad školou, zářilo tlumenou, hrozivou oranžovou. „To se jde nejspíš ně­ja­ká stará bába o půlnoci vyčurat,“ vydechla podrážděně. „Jsme odtamtud vidět,“ naléhala Pen. „Proč by si s tím měl vůbec někdo lámat hlavu?“ zamruče­ la Beth. Otočila se zpátky k obrazu. Každý ve dvanáctém roč­ní­ku Frostfieldské věděl, že jsou se Saltem na kordy, ale šlo jen o normální rozbroje mezi učitelem a studentem, proto ta­ dy nebyla. Odplatu si zasloužil Salt za to, jak se choval k Pen. Nevěděla proč, ale vypadalo to, jako by v něm ponižování její nejlepší kamarádky vyvolávalo perverzní potěšení. Pen strávila po škole jenom polovinu času, co Beth, ale vždycky, když se z trestu vrátila, měla na krajíčku. Během pondělní matiky se Pen zeptala, jestli může jít na záchod, a Salt jí to prostě nedovolil. Dál vykládal o kvadratických rovnicích, ale pohledem provrtával Pen. Měl na tváři úsměv, jako by ji vyzýval, aby ho neposlechla – jako kdyby věděl, že to nedokáže. Pen měla dál zvednutou ruku, po chvíli se jí ale začala třást. Když ji bolest z toho, jak ji pořád držela nahoře, zlomila v pase, Beth ji chytila a vyvlekla ze třídy. Jak běžely chodbou, slyšely za sebou výbuch smíchu. „Proč jsi prostě neodešla?“ zeptala se Beth, když pak stály za učebnami společenských věd. „Nemohl tě zastavit, tak proč prostě neodejít?“ Pen se strnule usmívala jako nějaký klaun, což znamenalo, že uvnitř šílí úzkostí. „Prostě…“ polkla zbytek slov a zírala na špičky svých bot. „Prostě jsem si myslela, že když vydržím ještě jednu vteřinu, bude to dobré. A já nebudu muset… však víš.“ Postavit se mu. Dokončila Beth větu. Pevně kamarádku objala. Věděla, že je Pen silná, viděla to na ní každý den, ale ta síla jí jen pomáhala všechno snášet; 15

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 15

6.11.2014 21:28:34

nikdy se nebránila. Pen uměla přijímat rány, ale nedovolila si je vracet. V tu chvíli se Beth rozhodla, že musí něco udělat. A tohle – tohle bylo něco. Namířila kužel světla z baterky na malbu a napětí v hrudi vystřídal hřejivý pocit zadostiučinění. Neonová noční můra, napadlo ji. Šerednost ti sluší, doktůrku. „Beth Bradleyová,“ zašeptala Pen. Pořád zněla vyděšeně, tentokrát ale do jejího hlasu pronikla i slušná dávka obdivu. „Ty jsi fakt tutový cvok.“ „Jo, já vím,“ přitakala Beth a na tvář se jí vloudil úsměv. „Jsem ale fakt dobrá –“ Noc prořízlo vysoké kvílení: rychle se blížící policejní si­ rény. Beth si instinktivně dřepla a přehodila si přes krátké, rozcuchané vlasy kapuci. „Zatraceně,“ zašeptala vyplašeně Pen. „Říkala jsem ti, že nás viděli! Museli je zavolat – nejspíš si myslí, že tu něco krademe.“ „Jako co?“ zamumlala Beth. „Tajný recept na krysí guláš z jídelny? Ve škole toho za čórku zrovna moc nestojí.“ Pen zatahala Beth za rukáv. „To je fuk – musíme odsud vypadnout.“ Beth jí rukáv vytrhla, padla na kolena a zběsile začala při­­dávat stín na bradě. Muselo to být dokonalé. „B., musíme zmizet!“ Pen znepokojeně přešlapovala. „Tak sypej,“ sykla na ni Beth. „Bez tebe nikam nejdu,“ odsekla Pen dotčeně. Beth nezvedla hlavu, aby se na ni podívala. „Pen, jestli nevyrazíš a to hned, řeknu Leonu Butlerovi, že tu básničku na lavici jsi mu bělítkem napsala ty.“ Na okamžik zavládlo šokované ticho. „Mrcho,“ vydechla pak Pen. „Leone, můj lve, budu tvou pýchou. A to nejen v tom…“ zpěvavě citovala Beth. Nemohla si pomoct, ale musela se zubit, když Pen s nadáváním vyrazila pryč. 16

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 16

6.11.2014 21:28:34

Beth si dřepla tak, aby mohla kreslit, ale přitom okam­žitě vyběhnout. Sirény teď byly opravdu hodně blízko. Úúúúvvvííí – Ještě jedno táhlé zakvílení, které utichlo uprostřed cyklu. Slyšela, jak se otevřely a následně zabouchly dveře. Za zády se jí ozvalo rachocení brány. Škola se na noc zamykala a policajti bránu přelézali stejně jako předtím ona s Pen. Beth nasprejovala barvu do chumlu bradavic pod jedním okem. „Hej!“ Z toho křiknutí jí přeběhla po zádech hrůza. Už je hnusnej dost, usoudila. Nacpala křídy a spreje zpátky do batohu, po­ padla baterku a rozběhla se. Na asfaltu za ní dusaly těžké boty, ale neohlédla se, nemělo smysl ukazovat jim obličej. Sprintovala se skloněnou hlavou, kolem uší jí hvízdal vítr a ona se modlila, aby policistům za ní ztěžovaly pohyb neprůstřelné vesty a obušky; modlila se, aby byla rychlejší. Vzhlédla a žaludek jí sevřela hrůza. Policajti ji zahnali do slepé uličky. Přímo před ní se tyčila nejvyšší školní zeď. Od­ dělovala ji od husté změti křoví a stromů lemujících trať: tři hladké, nevyšplhatelné metry. Ještě přidala v zoufalé snaze nabrat co největší rychlost a skočila. Prsty přejela po betonu, pár centimetrů od vrcholu zdi a spadla dolů. Do hajzlu. Znovu se vrhla proti zdi; a znovu se jí to nepodařilo. Ze zoufalství a toho, jak nemohla popadnout dech, ji rozbolelo na prsou. „B.“ Zašeptaná hláska. Beth se otočila. Pen k ní bě­že­la po­dél paty zdi s šátkem přetaženým přes pusu jako ban­dita. „Říkala jsem ti, abys zmizela,“ zasyčela Beth vztekle a s úlevou. „To tak. Jakmile jsem si té zdi všimla, bylo mi jasné, že jsi na ni moc malá.“ Zaklekla na jedno koleno a nastavila jí ruce. Beth se na ni letmo zazubila a stoupla si na oporu; o vteřinu později vytáhla Pen nahoru za sebou. 17

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 17

6.11.2014 21:28:34

„Rozdělíme se,“ zašeptala Beth, když dopadla na zem na druhé straně. Škubla sebou bolestí, jak se jí po rukou roz­lila bolest; přistála uprostřed kopřiv. „Sejdeme se tam co vždycky.“ Slyšely, jak jejich pronásledovatelé na opačné straně zdi mrmlají a nadávají. „Udělej mi kozu,“ zafuněl jeden z mužů. Pen se vrhla doprava, Beth se rozběhla vlevo a kličkovala mezi stromy. Sípavě dýchala, v uších jí hučelo. Pod nohama jí praskaly větvičky a skřípaly střepy z lahví. Cestu jí zatarasil plot, ale všimla si, že je v něm dole proražená díra, vrhla se do ní a protáhla se na osvětlený betonový pozemek. Přikrčila se za rezivějícím starým autem s vymlácenými okny a lapala po dechu. Po nedalekém mostu se přehnal vlak a tmu rozčísly kužely světla. Snažila se poslouchat přes vzdalující se lomoz a bušení vlastního srdce, ale nezachytila žádné známky pronásledování. Zalovila v batohu pro zmačkané kožené sako, stáhla ze sebe mikinu s kapucí a nacpala ji dovnitř na plechovky s barvou. Nohy se jí ze všeho toho adrenalinu třásly tak, že zavrávorala a málem upadla. Paráda, Beth, pomyslela si trpce, fakt stylové. Kdybys teď ještě zvládla přestat chodit jako krocan po mozkové obrně, mohla by ses dostat do půlky cesty, než tě sbalí benga. Přitáhla si sako k tělu a kráčela tak nenuceně, jak jen do­ kázala. Pen na ni čekala na rohu Withersham a Shakespeare Road, kde se po obou stranách táhly řadovky z červených lícovek se zarostlými předzahrádkami. Jako vždycky, když byla nervózní, nepřestávala Pen kontrolovat svůj odraz v kapesním zrcátku a hledat sebemenší nedokonalost. Beth se sama sobě navzdory usmála: nikdo jiný než Pen Khanová si na noc plnou trestuhodného vandalismu nenamaluje oči řasenkou. Poštovní schránka, vedle které Pen stála, představovala nejspíš nejpograffitovanější metr čtvereční v celém Londýně: 18

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 18

6.11.2014 21:28:34

změť sprosťáren, hesel, obrázků zvířat a bizarních příšer. Přispět na withershamskou schránku patřilo k místní graffi­ťác­ké tradici, a tak se vloni Pen s Beth namalovaly jako z pla­ká­tů „Hledá se“, jak dělají legrační obličeje. Jejich malův­ky už dávno pohřbila díla dalších umělců z okolí. Jak se k ní Beth blížila, líně jí zasalutovala. Pen ji probodávala pohledem. „Jednoho dne, Elizabeth Bradleyová,“ oslovila ji pomalu, „se postaráš o to, aby mě vyloučili. A rodiče mě pak zatraceně vydědí.“ Beth se na ni zazubila. „No, tak v tom případě ti prokážu službu. Budeš moct chodit tagovat, aniž by ses musela plížit ven.“ „Díky: až ze mě bude bezdomovec a vyhladovělá ostuda rodiny, jsem si jistá, že přesně tahle myšlenka mě dokáže zahřát.“ Beth šoupala keckou po asfaltu a zašklebila se Peninu sar­kasmu. „Tak pojď bydlet se mnou,“ navrhla jí. „Aspoň se bu­deš moct vdát, za koho budeš chtít.“ Pen stiskla rty a do hlasu se jí vkradlo napětí. „Chceš říct, že impozantní suma dvou kluků z tebe dělá světového guru přes svatby?“ „Je to o dva víc než ve tvým případě,“ namítla Beth, ale Pen její poznámku ignorovala. „Rodiče mi pomůžou najít toho pravého,“ prohlásila. „Je to čistě o zkušenostech. Vědí, jaké to je žít v manželství, a vědí, jaká jsem já, a taky –“ „Pen,“ skočila jí Beth do řeči, „nevědí ani, že jsi tady.“ Pen zrudla a uhnula pohledem. Beth zaplavila náhlá vlna studu, udělala krok vpřed a pevně svou nejlepší kamarádku objala. „Neber mě vážně, jo?“ zahuhlala do Penina šátku. „Chovám se jako kráva, já vím. Jen se bojím, že tě vaši provdají za nějakého účetního v béžovém kvádru a béžových spoďárách s mizernou béžovou duší a já budu muset vyzdobit zdi východního Londýna úplně sama.“ 19

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 19

6.11.2014 21:28:34

„To se nikdy nestane,“ zašeptala Pen a Beth věděla, že je to pravda. Pen by ji nikdy neopustila. Zadívala se přes Penino rameno. Obloha začínala blednout. Cestu lemovaly telegrafní sloupy, jejich kabely připomínaly opratě přitahující východ slunce. Beth věděla, že rozbřesk tohoto dne a všech dalších, které přijdou, budou sledovat společně, bok po boku. „Jsi v pohodě?“ chtěla vědět. Pen se krátce, mdle zasmála. „Jo. Jen – mě to všechno tak trochu vyděsilo, chápeš?“ „Jasně,“ přitakala Beth. „Chtělo to pořádný koule, fakt drsárna – jsem na tebe pyšná, Pencil Khanová.“ Na vteřinu ji objala ještě pevněji, a pak uvolnila sevření. „Dneska toho zjevně moc nenaspíme.“ Bolelo ji za krkem a zavíraly se jí oči, i tak ale cítila, že nezamhouří oka. „Hádám, že tě nepřesvědčím, aby ses se mnou zítra ráno vybodla na pár prvních hodin?“ Pen si opatrně kousala spodní ret, aby si nerozmazala lesk. „Nemyslíš, že to na nás vrhne malilinkaté podezření?“ Evidentně, když se nad tím zamyslíte, usoudila Beth, ale jako vždy s tím musela přijít Pen. Chovala se jako zvířátko, vždycky se jí podařilo najít to správné maskování: instinktivně poznala všechno, co nějak vybočovalo. „A co zbytek noci protagovat?“ navrhla Beth. „Protáhnout to – cítím nával inspirace.“ Pen řekla mámě, že bude dneska v noci spát u Beth. Beth pochopitelně nemusela nikomu nic vysvětlovat. Venku v ulicích snadno zapomínala, že patří jinam. Pen zavrtěla hlavou nad vlastní hloupostí, ale rozepnula si mikinu a vytáhla sprej s barvou. „Jasně,“ prohlásila. „Myslím, že dneska mám ten správný grif.“ Rozběhly se na západ do centra města, prchaly před svítáním, kličkovaly mezi reklamními plochami plnými odlupujících se plakátů a zatlučenými výlohami. Beth se přikrčila vedle hromady rozbitého betonu u jakéhosi výkopu a nasprejovala pár černých čar. Většina lidí v nich 20

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 20

6.11.2014 21:28:34

viděla jen dehet nebo stíny; museli jste stát na správném místě, abyste spatřili nosorožce stvořeného z barvy a okrajů sa­motného betonu, který se na vás chystá zaútočit. Beth se sa­ma pro sebe usmála. Město je nebezpečné, když nedáváte pozor. Podobné střípky své mysli zanechala po celém Londýně a nikdo jiný nevěděl, kde je hledat. Nikdo, možná kromě Pen. Mrkla po vyšší dívce. Když si vzájemně svěřovaly tajemství, nefungovalo to jako výměna zajatců, jako to Beth občas vídávala u jiných holek. Pen měla opravdu zájem, a to znamenalo, že Beth si mohla dovolit mít ho taky. Pen jí připadala jako bezedná studna: mohli jste do ní naházet jakékoliv množství drobných obav s jistotou, že se nikdy nevrátí, aby vás pronásledovaly. Začalo pršet: drobné, neustávající, až na kost se deroucí mrholení. Pen psala básně na obrubníky a do telefonních budek, romantické kontrapunkty k růžovo-černým vizitkám inzerujícím laciný sex, jednotlivé specialitky vypsané za jmény jako akademické tituly: pro trochu hříšků zavolej kaře: d/s, t/v, žádný s, p nebo b „…možná střípek duše tvé, zažene vše zlé.“ „To je úžasné, Pen,“ zašeptala Beth, zatímco jí četla přes rameno. „Myslíš?“ Pen utrápeně studovala verš. „Jo.“ Beth neměla o kvalitě poezie ani páru, ale Penina kaligrafie byla nádherná. Slunce pozvolna bělilo budovy, z kouřového nádechu do barvy staré kosti. Začalo je míjet čím dál víc aut. „Měly bychom vyrazit,“ ozvala se nakonec Pen a poklepala si na hodinky. Zamračila se, o něčem uvažovala. „Možná by­chom měly jet různými autobusy,“ prohlásila pak. „Ob­ vykle do školy společně nechodíme – mohlo by to přilákat po­zornost.“ 21

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 21

6.11.2014 21:28:34

Beth se zasmála. „Není to krapet paranoidní?“ Pen jí věnovala nesmělý, téměř hrdý úsměv. „Znáš mě, B. Paranoia je moje parketa.“ Vyšla z úzké boční uličky jako první, pak se obě vmísily do houstnoucího davu. Pen nasedla na první autobus. Beth si při čekání na další připadala jako špionka nebo superhrdinka, která vklouzla zpátky do své tajné identity.

22

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 22

6.11.2014 21:28:34

Třetí k apitola

Možná to byl jeden z jeho červů, kdo mě našel, při slídění v hustém bahně na břehu řeky, nebo snad holub, který mi kroužil nad hlavou, součást některého z mnoha hejn, jež hníz­­dí nahoře ve věžích. Vím jen, že když se proberu, sklání se na­­de mnou Gutterglass. „Šmankote mankote, s vámi jsou samé starosti, víte?“ pronáší stará příšera vážně. „Dobré ráno, Výsosti.“ Dívá se – tentokrát byl Glas „on“ – na mě očima z rozbitých skořápek od vajec. Slepené staré čínské nudle tvoří jeho slizkou bradu. Kabát z pytle na odpadky se porůznu nadouvá, jak se pod ním melou krysy. „Dob –“ spustím, pak mě ale zasáhne bolest z popálenin a zbývající hlásky mi uvíznou v krku. Prudce se nadechuji a mávám na něj, aby šel pryč. Potřebuji kyslík. Někde vyhrabal pneumatiku, která mu slouží místo obvyklých nohou. Uvnitř se prohánějí mrštní hnědí hlodavci a kutálí ho vzad. Zatínám zuby, dokud bolest nedosáhne snesitelné úrovně, a pak se vyčerpaně rozhlížím kolem. Ležím na bahnitém břehu pod mostem na jižní straně řeky – ve Vauxhallu, soudě podle bronzových soch lemujících jeho okraje. Slunce září vysoko na obloze. „Jak dlouho?“ Hrdlo mám vyprahlé, připadá mi jako zrezivělý zámek. „Upřímně, příliš dlouho,“ opáčí Glas. „Dokonce i lišky se objevily dřív než vy. Mám vám připomínat, že za vás nesu odpovědnost? Pochopitelně předpokládám, že zodpovědnost je výraz, jemuž Vaše malá umouněná Výsost rozumí. Pokud 23

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 23

6.11.2014 21:28:34

se vám něco stane, budu to já, kdo se bude muset zodpovídat Mater Viae.“ Zavírám před ostrým světlem oči a polykám zcela logické odseknutí. Mater Viae, Naše Paní ulic, má matka – zmizela před víc než patnácti lety. Nesnáším, jak Gutterglass pořád ještě skoro padá na kolena, kdykoliv vysloví její jméno. „Jestli se vůbec někdy vrátí,“ opáčím, „myslíš, že ji bude zajímat, na které konkrétní hromadě londýnských odpadků spím?“ „Až se vrátí,“ opravuje mě Glas vlídně. Neodporuji mu, protože není slušné říkat o něčí víře, že je k smíchu. Po ránu ho (nebo ji, pokud si Glas ten den stvoří zrovna takové tělo) většinou najdete na okraji skládky, jak pozoruje východ slunce nad Mile Endem a čeká na den, kdy budou v průvodu kráčet po chodnících toulavé kočky a tabulky s ná­ zvy ulic se přeskupí tak, aby ze svých písmen stvořily skuteč­né jméno Mater Viae: v ten den se jejich Bohyně vrátí. Vypustí vzduch z pneumatiky a složí se vedle mě. Rozevře igelitový plášť a vybere jednu z jehel, které tam má upevněné. Už zase se hrabal v nemocničních popelnicích. Zapíchne mi špičku do paže, stlačí píst a bolest téměř okamžitě mizí. „Takové starosti,“ mumlá znovu. „Posaďte se. Podíváme se, jak moc jste zřízený.“ Pomalu se mi podaří se skřípěním nahrbit tak, že připomínám ulitu, což je maximum, co v tu chvíli dokážu. Rány mám zaštupované úhledným křížkovým stehem; jehla, jež ho stvořila, je zabodnutá zpátky v Glasově ruce a zbylá nit lehce povlává ve větru. „Páni,“ skřehotám a dotýkám se stehů. „Musel jsem být pěkně mimo, když jsem tohle necítil.“ „Dalo by se říct, že mrtvý,“ přitaká Glas. „Samozřejmě ne doslova, což je ale zásluha mojí maličkosti, nikoli vaše.“ Kopí mi musí posloužit jako berla, abych se zvedl. Ještě pořád cítím, jak v konci, kterým jsem bodnul přízrak, 24

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 24

6.11.2014 21:28:34

vibruje železem elektřina. Glas mě opráší a otře mi tvář prsty z popraskaných víček od propisek. Glas je podivně úzkostlivý – asi proto, že vzhledem k tomu, že si musí denně tvořit nové tělo z městských odpadků, moc dobře ví, odkud to všechno pochází. „Lovil jsem –“ začínám mu vyprávět o včerejší noci, ale neposlouchá mě. „Podívejte se na sebe, jste špinavý –“ „Glasi, ten Přízrak železnic –“ „Ty stehy mi úplně zničily prsty,“ úpí. „Nemáte ani špetku soucitu se starým odpadkovým slu –“ „Glasi!“ vyštěknu ostřeji, než jsem zamýšlel. Zarazí se, zmlkne a vyčítavě se na mě zadívá. Zhluboka vydechuji a prostě to řeknu: „Přízrak unikl z kolejí. Osvobodil se.“ Nějakou dobu je slyšet jen poryvy větru na hladině řeky. „To není možné,“ prohlásí Glas konečně nevýrazným hlasem. „Glasi, říkám ti –“ „Rozhodně není,“ trvá na svém. „Přízraky železnic jsou samotná elektřina: její vzpomínky a sny. Koleje jsou jejich průvodčí. Nemohou mimo jejich dosah přežít déle než pár minut.“ „No, věř synovi Bohyně, jehož kostnatý zadek rozkopal přízrak na maděru skoro pět kilometrů od nejbližších kolejí: tenhle to zvládnul!“ Můj hlas se odráží od mostních pilířů. Dřepnu si a pokouším se špičkami prstů zbavit tlaku ve spáncích. „Glasi, byl silný,“ říkám tiše. Vzpomínku na zběsilost jeho bílých elektrických zubů jsem měl vypálenou do kůže. Otřesu se. „Zranil jsem ho, ale… Musel si myslet, že jsem mrtvý. Nikdy jsem se s podobným přízrakem nesetkal. Vůbec se ne­­snažil utéct, dojel hezky ke mně…“ „…jako by to byl on, kdo loví vás?“ zeptá se Glas a já ho probodnu pohledem. Protože přesně tak mi to přišlo. Gutterglass mluví velmi potichu. Všechny krysy, červi a mravenci, kteří jím hýbají, se zklidnili a na chvíli vypadá 25

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 25

6.11.2014 21:28:34

jako mrtvý. „Filiusi,“ osloví mě tiše. Už nezní zmateně, ale velmi, velmi vyděšeně. „Viděl tě někdo, jak ten přízrak honíš?“ „Cože? Ne. Proč?“ „Filiusi –“ „Nikdo mě neviděl, Glasi, prostě jsem jen lovil. Byl jsem –“ Za­váhám, protože to není tak úplně pravda: někdo mě přece jen viděl. Udělá se mi zle od žaludku, když si uvědomím, na co se ptá. „Projel pod Svatým Pavlem,“ šeptám. „Přízrak železnic se ocitl na Reachově území.“ Přikývl jsem a cítil, jak se mě zmocňuje chlad, jako by mi omrzaly kosti. „…a objevil se na druhé straně,“ pokračuje ponuře, „osvobozený od kolejnic, plný mnohem větší zloby a moci, než na jakou má takové stvoření právo. A šel po vás.“ Jasně slyším, jak se jeho vypůjčené hlasivky napínají nuceným klidem. „Fi­liusi,“ promluví Glas, „je tu dost nepříjemná možnost, se kte­rou se musíte popasovat.“ Smršťuje se, dokud nemá skořáp­ky od vajíček v úrovni mých očí. „Co když se ten přízrak ‚neosvobodil‘? Co když ho z kolejnic vypustil –?“ Otázka zůstává viset ve vzduchu nedopovězena. V duchu ji dokončuji: Co když ho z kolejnic vypustil Reach? Z druhého břehu řeky se nese lomoz a řinčení ze stavenišť v okolí Svatého Pavla. Jeho jeřáby svírají katedrálu, jako by byla jejich řídicím centrem. Reach: Král jeřábů. Matčin úhlavní nepřítel. Jeho spáry se objevují v mých nočních můrách od chvíle, co jsem začal snít. Mohl to udělat. Uvědomuji si, stejně jako Glas, že Reach je odborník přes elektřinu. Jeho jeřáby i bagry, jeho pneumatickou výzbroj, to vše elektřina napájí – takže mohl najít způsob, jak její energii přesměrovat do přízraku a vyslat to planoucí, rozběsněné monstrum po mé stopě: oportunistický útok. „Co když na to došlo, Filiusi?“ zašeptá napůl sám pro sebe Gutterglass. „Co když se Reach rozhodl, že vás dostane?“ 26

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 26

6.11.2014 21:28:34

Sevřu kopí tak pevně, až mám pocit, že mi kůže na kloubech ruky popraská. „Musíme vás dostat domů – hned,“ rozhodne Glas. Jezdí kolem dokola v kruzích, najednou je samý spěch. „Potřebuji vás zpátky v zavážce, kde jste v bezpečí, dokud nezjistím, co se děje. Pokud je za tím Reach, neskončí to Přízrakem železnic.“ „Brzy tu budou vlci a – Paní nás ochraňuj – drát,“ zamumlá. Rozjede se ke kraji mostu, vláčí mě za ruku a já musím za sebou táhnout nohy, abych se mu vyškubl. Co když se Reach rozhodl, že vás dostane? …Reach se blíží… Mantra mi běží pořád dokola hlavou, dostávám z ní zá­ vrať, jenže to nedává smysl: proč teď? Jsem tu už šestnáct let bez matčiny ochrany. Na co čekal? Ale čím déle o tom přemýšlím, tím snadnější je tomu uvěřit. Reach představoval příšeru v každé pohádce, kterou mi kdy vyprávěli. Má matka ho nenáviděla, Glas ho nenávidí a já ho nenávidím také. Cítím, jak se mi nenávist sráží okolo srdce. Reach se blíží… a někde v hloubi duše jsem vždycky věděl, že k tomu dojde. „Filiusi?“ mává na mě Glas netrpělivě. „Musíme jít.“ Narovnám se, trhnu sebou při nové vlně bolesti z popálenin a zavrtím hlavou. Glas povytáhne prachem namalované obočí. „Na tvrdohlavost teď není čas, Filiusi. Pro případ, že byste zapomněl, ten přízrak je pořád ještě někde tam venku. Včera v noci vás skoro zabil.“ „Tak si představ, co provede se zbytkem města,“ pronesu pomalu. V hlavě znovu vidím obraz mrtvého kluka ze včerejší noci, ale znásobený: v každé škarpě leží jeden. Neskutečně mocný přízrak je zběsilý, nevybíravý a volný. Co když se Reach rozhodl, že vás dostane? Ta myšlenka je příliš velká; nedokážu ji pojmout. Pokud ale dovolím, aby mě strach ochromil, pak to budu dnes v noci 27

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 27

6.11.2014 21:28:34

já, kdo bude ohořelý ležet u silnice. S Reachem je to stále jen „co kdyby“, ale ta příšera je skutečnost; představuje bezprostřední ohrožení. Chytám se toho téměř vděčně. Na tohle se můžu soustředit. „Musím dokončit lov.“

28

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 28

6.11.2014 21:28:34

Čtvrtá kapitola

Pan učitel Krafte vykládal před třídou o básnické skladbě Paní ze Shalott, ale Beth ho neposlouchala. Pod její tužkou se objevila punkerská princezna-bojovnice, která dělala ze zrcadla bazukou hromadu střepů. Z okna viděla celtu, kterou zaměstnanci školy natáhli přes dílo, jež včera v noci vytvořila. Když s Pen přijely do školy, portrét byl ještě odkrytý a ostatní studenti se kolem něj shlukovali, hýkali smíchy a fotili si ho na mobily. Beth ucítila prudký nával vítězoslavné radosti a stiskla Pen ruku. Pen jí stisk nervózně oplatila. „Je to v pohodě,“ ujistila ji Beth, „nemají žádný důkaz, že jsme za tím my.“ Dokonce zahrabaly batohy a mikiny zamazané od barvy pod strom kousek od kolejí, kdyby se náhodou prohledávaly skříňky. „Jsme v suchu. Sejdeme se po škole,“ slíbila a pustila Pen. „Slečno Bradleyová!“ hlas pana Krafteho ji vytrhl ze snění a hrot tužky se zlomil. „Ano, šéfe?“ podívala se na něj obezřetně. Starý učitel angličtiny se na ni lehce znepokojeně zadíval, zatímco skládal papír, který držel v ruce. Tvář měl tmavou a vrásčitou jako škraloup na staré omáčce. „Jděte do kanceláře paní Gorecastleové, prosím. Chce si s vámi promluvit.“ Třídou proběhlo mručivé „týýýýjo“, Beth se sevřelo hrdlo, ale pokrčila rameny a snažila se tvářit klidně. Pár vteřin strávila skládáním princezny-bojovnice do papírové vlaštovky, a než vstala, poslala ji na střemhlavý kamikadze let do odpadkového koše. 29

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 29

6.11.2014 21:28:34

Tak jo, Beth: je to tady. Nastal čas nasadit nevinný obličej. Mrkla na svůj odraz v okně a vzdychla. Kdyby držela ceduli s datem a časem zadržení, nemohla by vypadat provinileji. Zašklebila se a vyplula na chodbu. Dveře ředitelčiny kanceláře měly malé kulaté okénko, a jak se blížila, nakoukla Beth dovnitř – a strnula. Za sklem s drátěnou vložkou viděla tři postavy: ředitelku Gorecatleovou osobně, vyzáblou a oblečenou v černé, doktora Salta, který upřímně řečeno vypadal líp placatý na asfaltu, samé hnijícího maso a tak… …a vysokou, štíhlou dívku, která stála v rohu a upravovala si šátek. V Beth to začalo vřít vzteky a nutkáním dostat se dovnitř co nejdřív, aby se postavila mezi Pen a učitele, a ochránila ji. Peniny disciplinární záznamy jsou čisté – o co tu sakra jde? na­padlo ji. Pak si ale všimla zabahněného batohu na stole Go­re­castleové, zmačkaných sprejů, vyrovnaných vedle něj, a všech­no rozhořčení vyprchalo. Beth si najednou přišla strašně zra­ni­tel­ná a prochladlá. Ředitelka otevřela dveře a našpulila úzké rty. „Á, slečna Bradleyová. Připojte se k nám.“ Beth se protáhla kolem ní ke stolu, popadla batoh a hodila si ho na rameno. Mračila se na ředitelku a tvář měla celou rudou. Nezbývalo nic jiného než se tomu postavit čelem. „Takže,“ začala ředitelka, „můžete říct něco na svou obhajobu?“ Beth mlčela, ale uvnitř hlavy jí šokovaný hlas nepřestával opakovat nemyslitelnou větu: Pen tě práskla. Pen tě práskla. Pen… „Tohle je opravdu vážné, Elizabeth,“ říkala jí ředitelka. „Budete podmínečně vyloučena, dokud budeme tuto zá­le­žitost prošetřovat, a celé by to mohlo vést k úplnému vy­lou­čení. Jen na osobní přímluvu doktora Salta do toho 30

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 30

6.11.2014 21:28:34

nezapojím policii. Upřímně řečeno, měla byste mu být vděčná. Chcete k tomu něco říct?“ Beth dál mlčela a tupě zírala před sebe. Rozhodla se ukázat zrádkyni v rohu, jak se to dělá. „Dobrá tedy,“ pokračovala Gorecastleová. „Musím si za­ volat. Juliane, na slovíčko?“ Doktor Salt ji doprovodil z místnosti. Beth se nedokázala na Pen podívat. Možná když se na ni nebude koukat, nějak se z ní stane někdo jiný, kdo ji zradil. Dolehla na ni děsná, mučivá únava. Sesula se do ředitelčiny kancelářské židle. Najednou jí projela nečekaná vlna vzteku a kopla do stolu takovou silou, až se se skřípením posunul po podlaze. Pen se na ni nevěřícně zadívala. „B., zbláznila ses –“ „Myslíš, že můžu mít ještě větší průšvih, Parvo? “ štěkla po ní Beth. Penino skutečné jméno drtila mezi zuby; po třech letech přátelství jí tak řekla poprvé. Pen polkla a cosi se jí zatřpytilo na tváři: slza. Pen brečí. Beth automaticky vztáhla ruce, aby ji objala, a pak je nechala klesnout. Podél boků jí přišly tak neužitečné. „Beth, já –“ „Neříkej to,“ zavrčela Beth. „Jestli mi řekneš, že tě to mrzí, Parvo Khanová, přísahám, že tě zabiju. Akorát… akorát –“ měla jen jednu otázku vypálenou v hlavě. „Proč? “ „Řekl, že –“ Pen uvízla slova v krku. Zkusila to znovu: „Řekl, že –“ „Co! “ dožadovala se Beth. „Co řekl?“ Ale Pen nedopověděla; místo toho se schoulila do sebe a přitáhla si šátek. „Jenom jsi to zhoršila, B.,“ hlesla zoufale. „Všechno jsi to je­nom zhoršila.“ Beth se upřeně zadívala do tváře své nejlepší kamarádky a poprvé za ty roky z ní nedokázala nic vyčíst. Peniny oči jí připadaly jako zabouchnuté dveře. Beth se do krku jako 31

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 31

6.11.2014 21:28:34

pavouk vplížil pocit nepravosti. „Pen,“ zašeptala, „Pen, co to má znamenat? Co se stalo? Pen? “ Pen se beze slova objala rukama a Beth si poprvé za všechny ty roky uvědomila, že v ní vůbec nedokáže číst. Ta myšlenka ji drtila. Pen, nerozumím tomu. A když nerozuměla Pen, nerozuměla ničemu. Po chvíli se Gorecastleová vrátila. „Parvo,“ oslovila ji, „dě­ kuji vám za pomoc. Můžete se vrátit do třídy.“ Když se Pen balila k odchodu, zabodla ředitelka pohled do Beth. „Vstaňte,“ přikázala jí ledově, a jak se Beth zvedala ze židle za stolem, vzdychla, aniž by na okamžik přerušila oční kontakt. „Děti jako vy, Elizabeth,“ pronesla unaveně, „děti jako vy –“ „Možná jsem to přece jen měla nechat na policii.“ Zvedla formulář. „Nechala jsem vašemu otci vzkaz; počkáte tady, dokud si vás nevyzvedne. Využiji té příležitosti, abych si s ním o celé záležitosti promluvila.“ Bethino srdce, které do té doby bušilo snad milionkrát za vteřinu, se náhle zpomalilo a zaplavilo ji znechucení. Začala si balit spreje do batohu. „Tak to se načekáme,“ zašeptala.

32

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 32

6.11.2014 21:28:34

Pátá kapitola

Beth nakonec pustili ve tři hodiny. Její táta nezavolal. Šla do parku a celé hodiny se tam procházela, kousala si kůži na pravém palci a mhouřila oči do nebe, dokud z něj nevymizely poslední zbytky barvy. Věděla, že se mu bude muset nakonec podívat do očí, to ale celou situaci nijak neulehčovalo. Nakonec se přinutila vyrazit k domovu a snažila se ignorovat svírající se žaludek. V chodbě byla tma, cestou ke dveřím do obýváku přeskočila hromadu reklamních letáků. Když pokládala ruku na kliku, trochu se jí třásla; už týdny v té místnosti nebyla. Potlačila nutkání utéct zpátky na ulici. „Prostě to zkus,“ sykla sama na sebe a otočila klikou. Obývák se topil ve fotografiích; byl jimi polepený každičký kousek zdi, válely se i po zemi jako trosky havarovaného letadla. Na všech místech k sezení, kromě jediného, se vršily stohy fotek. Podsaditý plešatící muž seděl v jediném volném křesle. Četl si paperback; Beth akorát tak rozeznala název Záhada železného kondora na ohmataném hřbetu. Nezvedl oči, když k němu Beth přišla. Z plic jí najednou zmizel všechen vzduch. Cestou domů si tenhle rozhovor přehrávala pořád dokola a snažila se, aby to vyznělo jako něco, o čem si můžou rozumně promluvit, ale teď –? Zadívala se na lysé kolečko na tátově hlavě a na drobky, které měl na košili jako pozvánku pro ptáky. Veškeré přípravy jí přišly k ničemu. Nakonec jen vyhrkla: „Vyhodili mě.“ 33

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 33

6.11.2014 21:28:34

Otočil stránku; trochu přimhouřil oči, jak sledoval text. Tlak drtící Bethin žaludek zesílil. „Tati, posloucháš mě? Tati, prosím. Vážně potřebuji, aby ses soustředil. Mohla by se tu objevit sociálka a možná i policajti. Tati, já – podělala jsem to, fakt hodně. Tati, potřebuji pomo –“ Zarazila se, když se na ni podíval. Jednou v noci, před třemi lety a pár dny, četla Záhadu že­lez­né­ho kondora Bethina máma. Milovala staré špionážní ro­má­ny o studené válce, ten bezpečně zlověstný svět plstěných klobouků, tajných kódů a kufříkových bomb. Tu noc odložila paperback s oslíma ušima se smutným povzdechnutím, nepřečetla tolik, kolik chtěla, ale byla ráda, protože vě­děla, že na ni bude druhý den zase čekat. Něžně políbila man­žela, otočila se na druhý bok a ve spánku vykrvácela. Bethin táta se vzbudil a objímal svou ženu. Vypadala jako z vosku, byla studená a paže měla příliš těžké, když se jimi pokusil pohnout. Ten den měla Beth slavit třinácté narozeniny. Od té noci spal v křesle – Beth věděla, že se bojí ložnice, i když pochybovala, že by to někdy přiznal. Od té noci četl znovu a znovu tu samou knihu s téměř horečnatou náruživostí, dokud se mu nezačala rozpadat pod rukama. Od té noci se na ni díval takhle, s tím stejným sklíčeným, úpěnlivě vyčerpaným výrazem. „To nic,“ vypravila ze sebe Beth a měla na sebe pořádný vztek, že to tak snadno vzdala. „Já – najdu nějaký způsob, jak to – nějak to vyřeším.“ Neodpověděl. Uvědomila si, že si nepamatuje, kdy na ni naposledy promluvil, něco jí doopravdy řekl… Cestou ven zavrávorala, když omylem šlápla na fotky usmí­ vající se tváře své mámy. Otec ochranitelsky zakvílel a na vteřinu ji zachvátila zuřivost, jen na okamžik, což stačilo na to, aby na něj jedovatě štěkla: „Prachy jsem nechala na botníku.“ Ucítila zavrženíhodné drobné zadostiučinění, když sebou trhl. 34

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 34

6.11.2014 21:28:34

Nemůže za to, napomenula se rozhodně, když popadla ba­toh a rázovala chodbou ven do noci. Zničilo ho to. To se lidem stává. Ale lidi se z toho časem taky vyhrabou, ozval se jiný, krutější hlas: srdce se zatvrdí pod jizvami, ale nepřestane bít. Bethin táta padl na samé dno, to dokázala pochopit, ale každý den který proseděl v tom stejném zatraceném křesle s tou stejnou zatracenou knížkou, byl dalším z řady těch, kdy se nesnažil vstát. Vždycky když se na něj podívala, sevřelo se Beth srdce, protože i když si to nechtěla přiznat, balancovala na pokraji stejné černé díry. Překvapeně se zadívala na svou ruku. Držela v ní mobil. Palec se chystal vytočit Penino číslo zobrazené na displeji: čirá motorická paměť. Zarazila se a mrštila telefonem o zem. S rachotem dopadl na chodník. Rozběhla se ulicí, jako by ji pronásledovala celá armáda duchů. Pršelo a lampy krvácely na chodnících jako roztavená měď. Přes slzy viděla rozmazaně a v ulicích se orientovala jen instinktivně. Plot z drátěného pletiva lemující starou železnici vyrostl přímo před ní, vrhla se na něj a přelezla na druhou stranu, aniž by si všímala rzi a uvolněných drátů, které jí rozdíraly ruce. Koleje, na něž dopadla, byly opuštěné a bez života, součást někdejší odbočky, která se přestala používat. Klopýtala podél kolejí, kopala do obalů od brambůrků a deštěm rozmáčených novin poházených po zemi. Pak se před ní objevil vjezd do tunelu a ona vběhla dovnitř. Až když Beth popadla jednu ze tří výkonných baterek, které v tunelu schovávala, trochu se zklidnila. Rozhlédla se kolem sebe. Mrštný čínský drak honil po zdivu malinké dvouplošníky, šašci a kostry spolu tančili valčík. Obří ruka si vybírala z mísy na ovoce plné planet. Chobotnice ovíjely kotvy, vlci se stavěli na zadní, hadi bojovali a města se vypínala z hustých mraků. Tohle malé doupě pod Mile End Road bylo Bethinou svatyní: na těchto zdech zářilo pět let její představivosti. 35

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 35

6.11.2014 21:28:35

Přejela po kresbách rukama, jejich textura připomínala odřenou kůži. „Kamarádi, co budu dělat?“ Její hlas se nesl tunelem. Nuceně se rozesmála. Se svými kresbami mluvila, jen když se dělo něco fakt zlého, a když mluvila nahlas, musela se stát tragédie. Obvykle město přetvářela sprejem a šablonou, budovala si tak pro sebe mezi betonem bezpečné místo, prostor, kde se dalo dýchat. Ne však dnes v noci. Ne bez Pen, s níž by se o to podělila. Dneska si přišla vypovězená z vlastního města. Pen. Zlost jí projela jako jiskra zažehávající doutnák soudku se střelným prachem a zanechala ji naprosto netečnou. Bojovala jsem za tebe. Kdy to přestalo stačit? Kdybys držela jazyk za zuby, byly bychom v suchu. Kdy přestala Pen věřit, že ji Beth ochrání? Jeden obrázek upoutal její pozornost: jednoduchá črta křídou, jež se opakovala zas a znovu mezi mnohem bizarnějšími výjevy: dlouhovlasá žena, která k ní stála zády a ohlížela se přes rameno, jako by ji zvala dál. „Co budu dělat?“ zeptala se Beth znovu, ale její máma neodpověděla. Žila už jen na dvou místech: v Bethině hlavě a na jejích cihlách; a ani z jednoho místa neodpovídala. Beth přitiskla tvář k chladné, hrubé stěně. Chvíli tak zů­ stala stát, pak se tiskla silněji a silněji, dokud se jí z odřenin na obličeji a rukou nezačala šířit palčivá bolest, jako by se mohla jen čirou silou svalů zavrtat městu pod kůži. Z dálky k ní doléhalo dunění a vytrhlo Beth ze zasnění. Ozvalo se znovu, naléhavě a známě. Popotáhla a zahnala slzy. Byla kilometry daleko od jakéhokoliv místa, kde mohla podobný zvuk slyšet. A pak zase, odrážel se od zdiva: tiché dunění vlaku. Beth měla najednou rozpálená záda. Otočila se a brada jí klesla údivem nad tím, co spatřila. Ze tmy tunelu se k ní hnala dvě jasně zářící světla, kolem nichž poletovalo listí a smetí. Mohutná silueta s pomuchlanými okraji se obrovskou rychlostí přihnala z temnoty. Modré 36

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 36

6.11.2014 21:28:35

blesky prskaly a šlehaly a osvětlovaly rachotící kola. Zněly jako nedaleké hromobití. Tu-dúm – Šaty na ní v náhlém poryvu větru zašustily. Napnula svaly, aby skočila, ale bylo pozdě. Přivřela oči. Tu-dúm – Ze skřípění kovu o kov jí přeběhl mráz po zádech. Každičký sval v těle jí ztuhl, k žádnému drtivému nárazu, žádnému tříštění kostí ale nedošlo… Beth se stěží odvažovala dýchat. Otevřela oči. Reflektory vzdálené jen pár centimetrů od jejího obličeje ji okamžitě oslepily. Ucouvla v ostrém světle, ztratila pevnou půdu pod nohama, zavrávorala a spadla na zadek. Srdce jí bušilo jako pneu­ matické kladivo. Pomalu začínala být schopná nahlédnout za oslňující světla. Co to je, uvažovala, vlak? Ne – není, ne tak docela. Vypadalo to jako vlak, ale něčím to připomínalo spíš zvíře. Jeho pískání znělo jako vytí, na sobě měl kůži ze smotaných kabelů a podvozek pokrývala rez a graffiti. Okna halily závoje střepů. Ve vagonech zely trhliny, jako by je rozpáraly obří čelisti. Vlakocosi hydraulicky odfrklo a netrpělivě zašoupalo koly. Beth se po zadku sunula vzad a nepřestávala na to zírat, dokud za zády neucítila stěnu tunelu. Zvedla se – a ztuhla. Světlomety ji sledovaly jako oči podezřívavého zvířete. Znovu to zazvučelo, tentokrát tišeji, a na konci zvedlo intonaci jako při otázce, jako by to bylo zvědavé. Co jsi zač? Beth mhouřila v prudkém jasu oči a klopýtala vpřed. Z náhlého popudu opatrně natáhla ruku nad kola a po­plácala to po boku. Z vlakověci se ozvalo cosi jako zařehtá­ní, zvuk plný spokojenosti. Co mám udělat? přemítala nevěřícně. Podrbat to za ušima? Kde sakra máš uši, a jak bych tě za nimi měla podrbat? Napadlo ji, jestli takhle vypadá totální nervový kolaps. Přeskočilo ti, říkala si v duchu. To nemůže být skutečné. 37

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 37

6.11.2014 21:28:35

Nad trupem vlakotvora se vyklenul oblouk modré elektřiny a Beth uskočila vzad. Na okamžik vypadal úplně jinak, podvozek zářící novotou a jasem – ale jen na vteřinu, a pak se vrátila poďobaná kovová kůže. „Co jsi zač?“ promluvila na něj Beth tiše. „Co chceš?“ Vlakověc znovu zahoukala, jako by jí odpovídala, a dveře předního vagonu se se zasyčením otevřely. Beth sebrala odvahu a strčila dovnitř ruku. Tak trochu čekala, že ji sežehne modrý oheň. Nic se nestalo. Přišla si jako v transu, unášená na vlně naprostého neskutečna. Položila dlaně na podlahu vagonu a připravila se naskočit dovnitř. Otřásla jí děsivá myšlenka: Co když se nebudu moct dostat ven? Vybavilo se jí, jak na ni shlížela Gorecastleová a jak k ní táta zvedal oči, a Pen, nejsilněji ze všeho Pen, schoulená ve své ublížené zuřivosti. Beth se ohlédla přes rameno. Ze zdi maminka opětovala její pohled. Vyšplhala nahoru.

38

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 38

6.11.2014 21:28:35

Š está kapitola

Dveře zapískaly a tiše se zavřely. Beth se vydrápala na nohy a rozhlédla se. Nebyla tam sama. Na sedačkách se mačkaly desítky lidí: muži a ženy v oblecích a kostýmcích, puberťáci ignorující všechno kromě svých telefonů, důchodci napůl pohřbení pod hromadami igelitek. „Ehm, ehm, promiňte,“ ozvala se Beth a snažila se protáhnout se uličkou mezi nimi, „promiňte, ale co to je? Kde to jsme?“ Nikdo jí neodpověděl; nikdo na ni nijak nereagoval. Přistoupila k jedné dívce, která vypadala, že je stejně stará jako Beth. Na sobě měla nóbl školní uniformu a foukala bublinu ze žvýkačky, takže připomínala postavičku z mangy. „Hele,“ oslovila ji Beth, „o co tu jde?“ Děvče se na ni ani nepodívalo, jen dál vyfukovalo bubliny, praskalo je a začínalo znovu: nafouknout, prasknout, vcucnout, zažvýkat; nafouknout, prasknout, vcucnout, zažvýkat. Jak ji Beth sledovala, uvědomila si, že všechny bubliny jsou naprosto stejné a každá praskala v naprosto stejné vzdálenosti od dívčiných rtů s pořádným nánosem lesku. Se zachvěním si uvědomila, co to znamená. Je to pořád jedna a ta samá bublina. Rozhlédla se a teprve teď viděla, že i všichni ostatní pa­ sažéři dělají jednu a tu samou věc pořád dokola: škrábají se na nose, dávají si nohu před nohu, píšou na mobilu, otáčejí stránku. Nejdřív si toho v mdlém blikajícím světle nevšimla, ale když se podívala pořádně, viděla u každého při resetování cyklu maličkou, zlomek vteřiny trvající nesrovnalost. Dívka 39

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 39

6.11.2014 21:28:35

před zírající Beth se zachvěla a začala se ztrácet, až Beth vidě­ la špinavou látku sedačky za ní, a pak tu byla znovu a fou­kala jedinou dokonalou bublinu. „Vy nejste skuteční, že ne?“ pronesla Beth tiše, celé tělo se jí z té podivnosti třáslo. Zopakovala to nahlas: „Nejste skuteční –“ Jsou to duchové? Přemítala a oklepala se. Polapilo vás to tu? Ale nepřipadali jí jako duchové. Vypadali spíš jako vzpomínky – vzpomínky na cestující, na pár vteřin jejich životů, vytržené z času a vtištěné do vlaku, neustále se opakující jako poškrábané cédéčko. Beth klouzala pohledem po vagonu, po vybledlém polstrování sedaček a loupajících se výplních. Vybavil se jí tázavý zvuk, který vlakotvor vyloudil. Tohle byly útroby živé věci. Ocitla se v jeho mysli? Jsou to tvoje vzpomínky? Jsi to ty, kdo si je pamatuje? Brzdy zakvílely a hydraulika zasyčela. Vagon se začal ký­vat. Beth cítila, jak se jí zhoupl žaludek. Vlak se dal do pohybu. Rozběhla se ke dveřím a bušila do tlačítka, ale nic se ne­ stalo. Zachvátila ji panika a přitiskla obličej na okno. Skrz popraskané sklo viděla, jak kolem ubíhá cihloví tunelu, stále rychleji a rychleji. Ocitla se zamčená uvnitř – a nabírali rychlost. Odpotácela se ode dveří a vrhla se na dveře strojovny: možná to bude moct odtamtud zastavit? Modré jiskry problikly na zubech pasažérů, kteří se nebojácně kymáceli v rytmu jízdy. Dveře do kabiny byly zamčené, a přestože Beth zběsile lomcovala klikou, nepovolily. „Pro Kristovy drahý rány!“ zakřičela, napřáhla pěst a zoufale se ohnala po dveřích – a ruka jimi prošla skrz. Beth se otřásla a vytáhla ji zpátky. Tentokrát ji natáhla před sebe pomaleji; prošla kovem, jako by to byla pára. Dveře, tak jako holka foukající bubliny, byly stejně ne­ hmotné jako myšlenka. 40

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 40

6.11.2014 21:28:35

Vlak vyrazil z tunelu. Beth se vyvaleně rozhlédla po strojovně. Nikdo tam nebyl. Vítr jí bičoval tvář, jako kdyby vlak neměl žádný předek. Cí­tila, jak se přestává bát, potlačila paniku a místo ní se jí zmoc­nilo něco jiného – horké, syrové vzrušení. Natáhla ruku a pohladila ovládací panel té věci. Motor k ní zapředl. Modrá elektřina se jí roztančila kolem dlaně, ale nedotkla se jí. Vypadalo to, že se přední okno mihotá. Beth se zhluboka nadechla. Naklonila se dopředu a sklo se před ní rozestoupilo jako studená mlha. Držela se okrajů ovládacího panelu a pověsila se nad nehmotnou příď vlaku jako galionová figura. Pod ní pelášil zástup pražců. Ve vzduchu cítila naftu. Uvědomila si, že se nepříčetně směje a vítr zvuk jejího smíchu unáší pryč. Vypravila ze sebe neartikulovaný výkřik radosti a píšťala vlaku jí v odpověď vesele zahvízdala. V dálce se krčil mohutný obrys, vřítili se na veliký železniční viadukt vedoucí do Waterloo Station. Domy a billboardy a lesklé věže lemující oba konce se slily v nekonečnou řeku temnoty s pramínky žlutého světla. Železniční signalizace rudě žhnula v podzimní mlze, zavěšená na mostě černém jako katova kápě. Beth nejela jen ve vlaku, vezla se na celém městě. Ten pocit ji celou zaplavil, zavýskla – ale výkřik jí uvízl v krku: blížila se k nim další světla. Další vlak. Beth od něj nemohla odtrhnout oči. S každou vteřinou byla světla blíž a s každou vteřinou to věděla s větší jistotou. Nadšení se změnilo v hrůzu. Nevěřícně zalapala po dechu, ale byla to pravda… Druhý vlak jel po jejich koleji. „Zastav!“ rozkřičela se na stvoření, které ji vezlo. „Zastav, narazíme do něj!“ Ale vítr jí trhal slova od úst a její vlak ne­ zpomalil, stejně jako druhá lokomotiva. Jejich smrtící zrcad­ lový obraz se k sobě nezadržitelně blížil. Už dokázala rozpoznat kontury: mohutný nákladní vlak, žlutočerně pruhovaný 41

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 41

6.11.2014 21:28:35

jako vosa v těžké ocelové zbroji. Ani to ale nebyl obyčejný vlak: v nepřetržité bouři se kolem něj proháněla elektřina. Nárazníky měl zahnuté jako kusadla. Z vřeštění jeho parní píšťaly jí přeběhl mráz po zádech, jako kdyby slyšela válečný pokřik. Vzduch náhle zhoustl elektřinou. Chutnal spáleně. Beth se otočila, rozběhla se a proskočila do vagonu. Prodírala se uličkou mezi chvějícími se vzpomínkami – Rychle, Beth, přidej – „Moc pomalu,“ vykřikla nahlas, „moc pomalu!“ Ježíši, Beth, jsi moc po – Skvíííííííí! Ozvalo se ostré kovové skřípění a všechno se otřáslo nárazem. Vlak prudce zabrzdil a Beth to vymrštilo vpřed. Z toho, jak tvrdě dopadla na zem, se jí udělalo zle od žaludku. Na okamžik vše zahalila chladná mlha tvořící přízračný čumák vlakověci a Beth se vykutálela na koleje. Není tu vzduch! Plíce jí pár vteřin lapaly ve vakuu po kyslíku, a pak se divoce rozkašlala. Měla úplně sedřené ruce a z obo­­čí jí tekla horká krev. Nadzvedla se na lokti – a zůstala zírat na nemožné. Neměla před sebou žádné trosky, žádnou do běla rozžhavenou pokroucenou kouřící ocel. Vlaky visely nad ní: ležela na kolejích a ony se vznášely dvanáct metrů nad ní. Jejich přední vagony se zvedaly z kolejí jako hadi a… Bojovaly spolu. Narážely jeden do druhého a zápolily, nárazníky do sebe zaklesnuté jako rohy. Syčely a skřípěly, vyluzovaly zvu­ky čirého mechanického úsilí. Nákladní vlak byl ale vět­ší a silnější. Jeho vagony se tiskly jeden ke druhému jako svaly, když poslaly její vlak k zemi. Země se otřásla a Beth s ní, jak ná­kladní vlak zprudka dopadl, mrštný jako kobra, a zakousl se ko­ly do podvozku nepřítele. 42

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 42

6.11.2014 21:28:35

Jiskry a cosi jako olejovitá krev se vyvalily z Bethiny lokomotivy; zmučeně zahoukala. „Dost!“ zaječela Beth, klopýtala vpřed a mávala rukama, jako by se snažila zahnat divoké zvíře. Kašlala, částečně mi­mo z nárazu a kouře, vydrápala se ale na zničené tělo svého vlaku a křičela jako blázen. „Nech ho být!“ rozeřvala se znovu, kouř jí drásal hrdlo, div jí nezačalo krvácet. „Nech ho na po­koji! “ Obrovský nákladní vlak se prohnul vzad, obklopený modrými blesky, připravený zaútočit. Zachvěl se a rozostřil, zanechával po sobě podivné paobrazy: parní lokomotivu, krčící se soupravu metra, řetězec vzpomínek, jako by si nedokázal vybavit, co je vlastně zač. Jeho parní píšťala kvílela, jako by ji mučili. Upřel chladný proud bílého světla svých očí na Beth. Od­ frkl páru. Cítila hrozbu jeho síly. „Pro lásku Temže – vypadni odtamtud! “ Zavrávorala, jak ji cosi odstrčilo stranou. Koutkem oka zaznamenala postavu: vychrtlého kluka oblečeného jen ve špinavých, odrbaných džínech. Kůži měl šedou jako beton a tvář napjatou úzkostí. Pak nákladní vlak dopadl a nárazníková kusadla rozpárala koleje. Po tom nárazu se celý svět rozostřil. Postava zmizela. Beth zavrtěla hlavou, snažila se, omráčená hlukem, si ji vyčistit. Že by se jí to jenom zdálo –? Ne, byl tam. Nějak se ocitl tomu monstru na hřbetě. S kaž­ dým nadechnutím se mu na hrudníku rýsovala žebra. V jedné ruce pevně svíral cosi, co vypadalo jako železné zábradlí, Beth nepřestávala sledovat, jak jím znovu a znovu bodal do kovové kůže vlakobestie. Provizorní zbraň probodávala kov, jako by to byl alobal, a pokaždé, když prošla skrz, monstrum vykřiklo. Kola se dala do pohybu, skřípala na kolejích a Beth se jim rychle odkutálela z cesty. V uších jí zapraskalo, když se kolem ní nákladní vlak prohnal; šedý kluk se dál držel na jeho 43

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 43

6.11.2014 21:28:35

střeše. Jak nabíral rychlost, změnily se vagony, které táhl za sebou, v nehmotnou nicotu. Beth se oklepala jako pes, snažila se přivést nějaký cit do ochromených končetin a rozum do hlavy. Vydrápala se na nohy a rozběhla se k boku svého vlaku. Zapískal na ni, znělo to jako žalostné naříkání. „No tak,“ zašeptala, „no tak, jsi v pohodě?“ Poplácala ho a pohladila, i když plech kolem zranění byl tak rozpálený, že se ho téměř nedalo dotknout. Pohnul se a znovu zapískal. Cítila strach a bolest, jež z něj vyzařovaly, až se jí z toho na­ ježily chlupy na rukou. Okny viděla vzpomínky na lidi, kteří pořád dělali to samé, teď se ale tvářili vyděšeně. Vlak zaúpěl a bolestivě se přetočil na kola. „Šikulka,“ zašeptala, „velká šikulka. Poslouchej, támhle je kluk – nákladní vlak ho dostal. On… odstrčil mě, zachránil mě – musíme mu pomoc… mohl bys –?“ Nejspíš jí to nerozumělo – proč by mělo? Nebo to možná mělo prostě moc velký strach – ale ne, po chvilce se s trhnutím rozjel, přestože ho svíral animální děs. Nápravy se otáčely a on se hnal ke stanici. Beth zůstala osaměle stát, v porovnání s ním malinkatá, a lapala po dechu. „Počkej…“ vyhrkla, ale slova se jí zadrhla v krku a ona jen zůstala koukat, jak mizí. Z kolejiště za ní se neslo čím dál hlasitěji hromové bušení: nákladní vlak se s rachotem a vítězným houkáním vracel. Kluka s kůží jako beton skoro setřásl, visel mu na boku a třepetal se ve vzduchu jako praporek. Beth zděšeně sledovala, jak monstrum míří přímo ke zdi viaduktu. Vteřinu před nárazem ale vlakobestie uhnula stranou a ozval se příšerný zvuk, když bokem začala drásat cihly. Šílené kovové skřípění, které nutí pevně zatínat zuby – zvuk, jejž narušil lidský výkřik. Když minulo posledních pár vagonů, spatřila ho, kluka v barvě betonu, jak leží tváří k zemi na kolejích. Každý atom 44

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 44

6.11.2014 21:28:35

jejího těla na ni ječel, aby utekla – neměla by tu být; nikdy do toho vlaku neměla nastoupit. Ale vzpomínka na chlapcův loket v jejím boku ji zastavila. Zachránil jí život. Rozběhla se, ale směrem k němu, proklínala neochotné nohy; sedřené ruce jí kmitaly před tělem. Ve stínu stanice nákladní vlak zpomaloval a otáčel se jako býk, který se chystá dorazit toreadora. Obrátil se a Beth viděla jeho šílená, vytřeštěná světla. Dopadla vedle chlapce do štěrku na kolena. Nehýbal se. Kotník mu přišpendlily k zemi velké kusy suti. Záda měl su­ rově rozedraná v místech, kde s ním vlak smýkal o zeď. Krev, která se v ránách leskla, byla černá jako olej. „Prober se!“ propleskla ho Beth. „Prober se!“ Prudce jím zatřásla. Podle toho, jak se koleje chvěly, věděla, že je ná­ kladní vlak blízko. Ta-dum-dúm – „Prober se!“ zaječela. Nakonec se pohnul, ale hrozně pomalu. Něco zamumlal, ale nerozuměla mu. „Prober se! “ Zahákla mu ruce do podpaží a pokusila se ho odtáhnout, jenže to nešlo: kotník měl pevně zaklíněný. Ženoucí se vlak ji ohlušil. Jedno z chlapcových víček se zatřepetalo. Znovu zamumlal. „Kopí –“ pochytila tentokrát, co s výdechem hlesl. Ta-dúm – „Kopí? Jaké kopí? Kde –?“ Rozhlédla se. Železné zábradlí leželo přes koleje a blížící se monstrum jím třáslo. Beth ho popadla zpocenýma rukama a zarazila ho pod kusy sutě. Opřela se o něj celou vahou a nejmenší kámen se zvedl, jen o kousek. Kluk vykřikl, když vystřelil ze země. Ramenem nabral Beth do břicha a srazil ji na zem. Jak jí vytrhl zábradlí z ruky, sedřel jí dlaně. 45

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 45

6.11.2014 21:28:35

Beth trhla hlavou dozadu. Světlomety je oba zaplavily a nákladní vlak zařval. Chlapec zavrčel a mrštil zábradlím. Prorazilo přední nárazník a zabodlo se hluboko do země. Najednou vybuchlo modré světlo a objevil se paobraz ob­ rovských, ostrých, otevírajících se zubů. A pak Beth pohltila temnota. Svět se začal znovu pomalu vynořovat se vzdáleným hučením dopravy. Nos napověděl Beth, že je pořád ještě naživu – pokud věděla, nebe ani peklo nesmrdělo jako ucpaná south­ warkská kanalizace. Neotvírala oči. U hlavy jí křupaly ve štěr­­ku kroky. „No, vypadáš jako mrtvá.“ V hlase slyšela slabý eastendský přízvuk. „Ale nesmrdíš jako mrtvola, a pokud to, co slyším, je tlukot srdce, pak ani jako mrtvola nezníš.“ Pod ramena jí vklouzla jeho ruka, podepřela jí hlavu a zved­la ji na nohy. „Vstávačka, no tak.“ Chlapec jí pomohl na­jít stabilitu a ustoupil o krok dozadu. Mračil se a opíral se o svůj kus zábradlí. Vypadal tak na šestnáct, ale nedalo se to říct s jistotou, protože oči měl hluboko zapadlé a tváře tak vyzáblé, že to působilo, jako by trpěl hlady. Kůže, která se mu napínala přes žebra, hrála různými odstíny šedi, jako by do sebe na­ sákl saze a olej města a zůstal napořád ušpiněný. Vypadal jako uličník z ulice z jedné z těch starých knih, ale divočejší, drsnější a skoro dospělý. Beth na něj nechápavě poulila oči. Rozhlédla se kolem, ale po vlakobestii nebylo ani památky. „Kam to zmizelo?“ zeptala se nervózně. Připadalo jí to jako naléhavější otázka než ta, která ji měla vzápětí následovat: Kdo sakra jsi? „Přízrak železnic?“ zeptal se. „Uzemnil jsem ho, rozlo­žil náboj po zemi.“ Pokrčil smutně rameny. „Asi mě to mělo na­­padnout dřív, jenže když se na tebe ze tmy vyřítí něco tak vel­­kého a naštvaného, prvotní instinkt velí bodnout to něčím os­­trým, chápeš, že jo?“ 46

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 46

6.11.2014 21:28:35

Kriticky si Beth, která na něj nepřestávala civět, prohlížel přivřenýma očima, a pak se rozesmál. „I když nejspíš ne. Co sis ve jménu Temže myslela, takhle na něj hulákat? Snažila ses s ním domluvit? Myslíš, že Bahngeisti umí mluvit? “ Beth bezmocně rozhodila rukama. Chlapci se na bizarně zbarvené kůži objevily petrolejové kapky potu a leptaly si cestičky kolem vyrýsovaných svalů, šlach a kostí. „Jsi divná,“ prohlásil. Ještě chvíli si ji prohlížel, jako kdyby byla obzvlášť pozoruhodný muzejní exponát, pak si odfrkl a oddusal k okraji viaduktu. „Počkej!“ zavolala za ním. „Počkej, kam jdeš?“ Ignoroval ji a Beth se rozběhla, aby ho dohnala. Nečekaně a bolestivě se jí připomněly modřiny na nohách a zádech. „Nemůžeš jen tak odejít – hej, mluvím s tebou!“ Popadla ho za ruku. „Zachránila jsem ti život…“ Zavrávorala, když se k ní najednou otočil. Cenil zuby jako syčící divoká kočka. „Fakticky?“ štěkl po ní, „nejdřív jsem ho ale já zachránil tobě a vzhledem k tomu, jak se věci mají, hádám, že můj úspěch bude mít delší trvání než ten tvůj.“ Úsvit právě začínal prosakovat okrajem nebe a v pološeru viděla Beth napětí vepsané kolem chlapcových očí. Mračil se, snažil se vypadat nelítostně a ona se přestala bát: poprvé před sebou neměla mimozemšťana, arogantní bytost ulice, ale k smrti vyděšeného puberťáka. „Co tím chceš říct?“ zeptala se ho. „Čeho se bojíš?“ „Já se nebojím.“ Beth z něj nespouštěla oči. „Nevím, co ti je vůbec do toho,“ řekl nakonec po dlouhé odmlce, „ale ten Přízrak železnic poslali – poslali ho, aby šel po mně. Někdo se mě snaží zabít, někdo, kdo –“ zarazil se a nervózně se zadíval na horizont, kde se v panoramatu města tyčil chrám sv. Pavla. Jeřáby ho svíraly jako kruté kovové prsty. 47

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 47

6.11.2014 21:28:35

„Věř mi,“ zamumlal, „že kdyby chtěl, abys byla mrtvá ty, taky bys měla nahnáno.“ Odmlčel se a podezřívavě sledoval přimhouřenýma očima holuba mávajícího křídly nad jejich hlavami. „A?“ zeptala se Beth. „A co?“ podrážděně si ji změřil. „Kdo se tě snaží zabít?“ „Proč tě to zajímá?“ „Proč mě to zajímá? “ Beth ta otázka vyvedla z rovnováhy. „Já… já jen –“ Zabodl kus zábradlí mezi koleje a založil ruce na prsou. Strach, který předtím spatřila, se vytratil, schoval se za pozlátkem falešné statečnosti. „Co?“ „Hele –“ Beth zatnula zuby. Možná ji zachránil před roz­ mačkáním, sežehnutím a popravou proudem, ale ty jeho na­ du­té manýry ji pěkně štvaly. „Prostě jsem ti zachránila život, je to tak?“ Chlapec chtěl protestovat, ale Beth zvedla ruku. „Nech mě domluvit. Ať to přiznáváš nebo ne, zachránila jsem ti život. Jestli se teď otočíš na podpatku a necháš se zabít, může mi to být naprosto šumák. Upřímně, sakra, nesnáším plýtvání energií.“ Chlapcův obličej potemněl do ještě špinavějšího odstínu šedé. „Já ti taky zachránil život,“ prskl po ní. „To jo,“ opáčila Beth, „dvakrát. A co tím chceš říct? Že když jsi mi zachránil život, má mi být ukradené, že se tě ně­ kdo snaží připravit o ten tvůj?“ „Cože?“ Teď vypadal kluk zmateně. „Ptal ses, proč mě to zajímá,“ Beth vyslovovala každé slovo s přehnanou pečlivostí. „Proč by mě to sakra nemělo zajímat? Proč bys mi to vůbec říkal, kdybys nečekal, že mě to bude zajímat? No jó, ‚Někdo se mě snaží zabít‘.“ Připlácla si ruce na tváře v hrané hrůze. „Má to na mě udělat dojem?“ Chlapec zamrkal. Čelo se mu zkrabatilo. „No a neudělalo?“ zeptal se přiškrceně. 48

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 48

6.11.2014 21:28:35

„jasně!“ vykřikla Beth. „to teda zatraceně udělalo! proto se ptám!“ Těžce dosedla na štěrk.

Hoch teď vypadal zaraženě a úplně zmateně. Sedl si vedle ní. „Díky,“ ozval se. „Díky, žes mě zachránila.“ Beth zhluboka vydechla. „Nápodobně,“ opáčila a napřáhla ruku. „Já jsem Beth.“ Potřásl jí rukou, ale nic neřekl. „A ty se jmenuješ?“ Zavrtěl hlavou. „Dobře, buď si klidně tajemný,“ vzdychla. „Ale kdybys chodil do mojí školy a neprozradil bys svoje jméno, nějaké bys dostal, chápeš, jak to myslím? A věř mi, že by se ti nelíbilo.“ Nejspíš by ti říkali prostě Uličník, pomyslela si. Tak ti říkám já. A přesně tak vypadáš: fotka z kampaně „Pomozte londýnskému dítěti“ po pěti letech. Chvíli tiše seděli. Uličník si třel vnitřní stranu zápěstí a Beth si teprve teď všimla značky, kterou tam měl: tetování, břid­­licově šedé v porovnání s jeho světlejší kůží. Vypadalo jako půlkruh výškových budov uspořádaných tak, aby vytvářely hroty koruny. „Tak kdo se tě pokouší za –?“ spustila, ale prudce ji zarazil. „Ne,“ vyhrkl. „Žádné otázky – ani se o to nepokoušej. Dnes v noci jsi viděla monstra.“ Slabě se ušklíbl. „A já jsem z nich nejspíš to nejhorší, tak na mě prostě zapomeň. Vy lidi dokážete zapomenout na cokoliv, když se dost snažíte.“ „Ale no tak,“ zaprotestovala Beth, „ať je to kdokoliv, ne­ mů­že to být tak zlé. Vzhledem k tomu, jak ses vypořádal s tou vlakověcí –“ „Je horší,“ prohlásil nekompromisně. „Dobře, ale stejně – Ať je to, kdo je to, vsadím se, že ho dokážeme porazit.“ My. Netušila, proč to řekla. Jeho oči v barvě chodníku se setkaly s jejíma. Usmál se a ona úsměv opětovala, pak ale smutně zavrtěl hlavou. „Ne­ máš ponětí, o čem mluvíš. Hele, je s tebou sranda – asi jako když se lámou kosti. Možná, až tohle všechno skončí, bys 49

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 49

6.11.2014 21:28:35

mě mohla vyhledat.“ Vyčerpaně se usmíval. Nezdálo se, že by doufal, že „až tohle všechno skončí“, zbude z něj něco, co by se dalo najít. „Kde bych tě měla hledat?“ zeptala se Beth. Zaváhal. „Podle přízvuku jsi z Hackney…“ nadhodil. Přikývla. „Dobře, holko z Hackney, hledej mě při tanci, kde světlo samo je hudbou, kde ženoucí se Přízrak železnic buší do bub­nů.“ Zkoumavě se na ni zadíval. „Hledej mě v rozbitém svět­le, až bude po všem, a možná si pak spolu zatančíme. Teď ale jdi. Bude dost zlé, že se tomu, co se blíží, budu snažit po­stavit já. Nemůžu při tom ještě zakopávat o tebe.“ Beth připadalo, jako by jí tím odmítnutím dal herdu do žaludku. „Proč ne?“ zašeptala. Usmál se na ni jedním koutkem. „Protože jsem ti zachránil život,“ prohlásil, „a nechci plýtvat energií.“ „Hele, kámo –“ spustila Beth, ale v tu chvíli šedivý chlapec vyskočil na nohy a sprintem se rozběhl podél kolejí pryč. Beth zanadávala a vyrazila za ním. Nikdy neběžela tak rychle; její rozbolavělé svaly ječely na protest a pod nohama se jí míhaly pražce. Na vteřinu se ocitli vedle sebe, ale pomalu, mučivě pomalu, získával náskok. Beth pálil dech v plicích, ale on běžel rychleji a rychleji. Pohyboval se podivně plynule a cikcak jako pouliční krysa. Skoro se už ani nepodobal člověku. Vyskočil na zídku viaduktu, obrys na pozadí Londýna. Na okamžik vypadala zubatá silueta města jako armáda kryjící záda vyzáblému klukovi. Pak seskočil na druhou stranu. Beth tam doběhla o pár vteřin později, lapala po dechu a nadávala. Naklonila hlavu přes zeď. Ze silnice pod ní se k ní nesl zvuk klaksonů časně ranní dopravy. Mezi jedoucími auty ale vůbec nic neviděla.

50

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 50

6.11.2014 21:28:35

S edmá kapitola

Bariéry na Temži přetínají vodu, lesknou se jako klouby ob­ rov­ské rukavice. Je sobota a průmyslové pozemky v North Green­wich jsou prázdné: malé oplocené pustiny. Gutterglass se dokáže zhmotnit kdekoliv v Londýně, ale jsou místa, kde je duch odpadků silnější, kde se hromadí v každé cihle a v každém póru betonu. Dřepím na parkovišti za autem, kterému chybí dvě poklice a za sklem má ceduli z tvrdého papíru s nápisem na prodej. Kolem mě pobíhají krysy, ale já si jich nevšímám. Nakonec by vzkaz Glassovi doručily, ale já chci, aby k němu putoval rychleji. Zaryji ruku do země. Hlína se mi drolí mezi prsty a malí černí mravenci se mi hemží v dlani. To je lepší. Vyndám z kapsy malou láhev, zuby z ní vytáhnu korkovou zátku a umožním tak výparům, aby hmyzu zahalily tykadla. Na okamžik ztuhne, pak se začne chvět jako v extázi a vyrazí po hřbetu mé ruky dolů přes nohu zpátky do země. Když dojde na rychlost přenosu, nic nepředčí mysl mraveniště. Teď budu čekat. Myslím na holku ze včerejší noci, na její široké, ploché lícní kosti a rozcuchané vlasy. Dokážeme ho porazit, řekla: my, i když jsem ji znal teprve pět minut a hrůzu v jejím potu bych ucítil i v návalu na Oxford Circus v sobotu odpoledne. Jaký člověk takhle uvažuje? My. Protože jsem sám, protože je to tajemství, dovolím si se při tom usmát. 51

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 51

6.11.2014 21:28:35

Racci mi krouží nad hlavou a vřískají. Jak je pozoruji, jeden z nich se odpojí z líného kruhu a ve spirále bleskově zamíří k zemi, zběsile mává křídly, aby zbrzdil dopad. Racek se na mě zadívá jedním žlutým okem. Vidím, jak se mu na krku zvětšuje boule. Škube hlavou vzad a vpřed, a dáví. S vlhkým zvukem se mu ze zobáku vyhrne změť červů a stínek a popadají na zem, kde se rozplácnou po betonu. Můj mravenec se odtrhne od společenstva, svou práci vyko­ nal. Zůstává za ním lepkavá stopa z ptačích slin. Sleduji, jak se brouci činí, tahají doprostřed dvora prázdné roury od alobalu, pytlíky od brambůrků a kusy překližky. Igelitky jsou rozcupované na cáry divokými tykadly skřípajícími nosatci. Nejdřív se objeví prsty na nohou, pak nohy a boky a nakonec se přede mnou nejistě vztyčí bez ladu a skladu sestavená socha. Skořápky od vajíček zamrkají. Ony a jen ony jsou vždy stejné. Glas je tentokrát žena, z rezavějících řídítek má boky a dlouhé pruhy natrhaných igelitek místo vlasů. Na konci jedné ruky se jí zoufale svíjí červ. Najdu na zemi špejli od nanuku a podám jí ji. Červ se kolem ní stočí, zlomí ji a vznikne tak kloub. „Díky,“ řekne mi. Její oči z vaječných skořápek vytvářejí seznam mých popálenin a černých krvavých modřin na prsou. Včera soucitně pomlaskávala a vrkala, ale od té doby se toho hodně změnilo. „Nic, co by se nedalo uzdravit,“ konstatuje spokojeně. „Přízrak je mrtvý, jestli to dobře chápu?“ „Uzemněný pod Waterloo,“ potvrdím. „Vyváznul jsem snad­no. Hádám, že všechna ta nadbytečná energie na něj by­la pros­tě moc; po pár hodinách ho rozložila. Byl zmatený a kr­vá­cel. Nakonec šlo vlastně o ránu z milosti.“ „To je ovšem něco.“ Maličkost. Vzdychne, jako by teď mu­ sela být za maličkosti vděčná. Zaváhá. „Moji holubi viděli vlčí siluety plížící se kolem stavenišť,“ sdělí mi. „A stožároví pavouci hlásili, že předevčírem o půlnoci cítili v zemi náhlý 52

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 52

6.11.2014 21:28:35

nárůst energie. Přesně v době, kdy jste říkal, že se přízrak ocitl v Reachově teritoriu.“ Do jejího hlasu se vkrádá soucit. „Mrzí mě to, Filiusi, váž­­ně mě to mrzí, ale Reach povolává síly. Už o tom není po­­chyb: je to on.“ Mám pocit, jako bych se pokoušel polknout kus cihly. Až doteď jsem si neuvědomoval, jak moc jsem doufal, že se Glas plete. „Nerozumím tomu,“ mumlám. „Proč teď? “ Odvrátí tvář. Vánek jí pleská prameny vlasů z odpad­ko­ vé­ho pytle do obličeje. „Filiusi,“ osloví mě opatrně, „měl bys­­te vědět ještě něco. Kolují jisté fámy – a jestli se Reach při­­pravuje na válku, může to být jedině proto, že se k němu do­­nesly.“ Olízne si rty jazykem vytvořeným ze staré houbičky na ná­dobí. Zmocní se mě tíseň. „Jaké fámy?“ chci vědět. „Že se brzy názvy ulic přeskupí,“ vykládá mi velmi tiše, „a divoké kočky budou kráčet ulicemi v procesí se vztyčenými ocasy.“ Dlouho tam jen stojím, připadám si, a bezesporu tak i vy­ padám, heroicky hloupě. „Ona… ona… se vrací? “ Nejsem si ani jistý, jestli to vyslovuji nahlas. Glas se na mě dívá. „Omlouvám se,“ hlesne a já vybouchnu; všechno napětí v hrudi se násobí, jak se dere ven. Motá se mi hlava, jsem vyděšený a radostí bez sebe zároveň. „Proč jsi mi nic neřekla?“ křičím na ni. Glas zoufale krčí rameny. „Nebylo to jisté. Nechtěla jsem, abyste si dělal plané naděje a nechtěla jsem –“ zaváhá. „Ne­ chtěla jsem, abyste se bál.“ „Bál se čeho?“ tlačím na ni. „Je to má matka! “ „Je to také Bohyně,“ odvětí Glas, „a bohyně nejsou laskavé.“ „Co tím chceš říct?“ „Blíží se válka, Filiusi. Král jeřábů a Paní ulic se nebudou o město dělit. Štíty, škarpy a kanály budou krvácet. Ať Reach 53

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 53

6.11.2014 21:28:35

staví kolem Svatého Pavla cokoliv, celé roky tak zabíjí je­jí království, ničí je a zotročuje, a vy jste jej nezastavil. Jste je­jí syn a nezastavil jste ho. Ta katedrála představovala její ko­ru­novační klenot a vy jste se ho bez boje vzdal.“ Mluví dě­sivě milým tónem. Snaží se, aby to neznělo, jako že je to mo­je vina. „Nemohl jsem tomu zabránit,“ protestuju teď už zděšeně a vyvedený z míry. „Nikdy jsem nebyl dost silný –“ Sykne na mě a vezme mě kolem ramen. Cítím teplo z jejích rozkládajících se odpadků. „Chápu vás,“ šeptá, „bylo správné počkat. Bylo to bezpečnější. Ale jestli Reach táhne proti nám do boje, nemůžeme si dál tenhle luxus dovolit.“ Myšlenky mi tančí v hlavě. Glasin hlas je najednou tišší a naléhavější. „Musíte jednat, Filiusi. Máte pravdu, měla jsem vám to říct dřív. Reach během nepřítomnosti vaší matky zesílil – až příliš. Potřebujeme armádu,“ nabádá mě. „Kněží chodníků, Zrcadlokracii: staré ochránce. Musíme jednat, jinak až se zjeví Mater Viae, bude mrakodrapový trůn obsazený. A ne vámi.“ Skoro ji neposlouchám. Dokážu myslet jen na jediné, vrací se, vrací se, vrací se – „Měla jsi mi to říct!“ štěknu na Gutterglass. Snaží se mě udržet, ale vytrhnu se jí a rozběhnu se pryč. Čekám, že na mě zavolá, ale když se ohlédnu, jen se za mnou dívá tím svým sklíčeným pohledem: Gutterglass: duch všeho, co ve městě zůstalo opuštěné, chůva, jež se o mě starala místo – Vrací se. Dívám se, jak se tělo z odpadků rozpadá, jako by bylo z popela, a sype se na zem.

54

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 54

6.11.2014 21:28:35

Osmá kapitola

Beth stála na konci Wendover Road a sledovala, jak se za oknem na druhé straně ulice pohybuje Penin známý obrys. Lidé spěchali kolem ní, strkali do ní a pomlaskávali. Že­ ny se tu oblékaly opravdu velmi odlišně: džíny a trička na pupík, hidžáby, sem tam nějaká burka. Den se chýlil ke konci a laciná dévédéčka a umělohmotné hodinky mizely z pultů tržnicových stánků. Muži vedli v restauracích s prosklenými výlohami nad miskami birjání zanícené debaty, nebo se dívali na ztišený hokej v televizi. Ve vzduchu se vznášela vůně kari, koření a přezrálého ovoce. Všechno křičelo „Pen“ tak hlasitě, že z toho Beth až lapala po dechu. Přešlápla a po čtvrté si to rozmyslela. Stačilo jen zavolat – jedna slabika by nejspíš stačila. Pen nechala okno pootevřené, slyšela by ji. Jen ta jedna jediná slabika a sešla by dolů, sedly by si se zády opřenými o cihlovou zeď v postranní uličce a Pen by Beth vymluvila tu šílenost, kterou se chystala udělat. Beth si stoupla na špičky; cítila, jak se jí zvolání dere ke rtům – – ale znovu se zaseklo, protože na patře ucítila pachuť, stejnou pachuť jako v kanceláři Gorecastleové. Nutila ji si odplivnout; nutila Beth, aby neměla nejmenší zájem ocitnout se v blízkosti Parvy Khanové. Neuběhlo ještě ani čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy automaticky očekávala, že jí Pen bude věřit. Kdy důvěřovala Pen, že jí bude věřit. Tahle víra se rozplynula, a když si to uvědomila, připadala si, jako by žvýkala staniol. 55

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 55

6.11.2014 21:28:35

Kromě toho ani netušila, jestli by s ní Pen vůbec mluvila. B., všechno jsi to jenom zhoršila. Vzpomínka na Penin ledový tón probouzela v Beth touhu obrátit se a rozběhnout se ulicí pryč. Nemohla ale odejít, aniž by se rozloučila, přestože po tom určitá pochroumaná část jejího já nesmírně toužila. Ruka jí vklouzla do kapsy a palcem přejela černou pastelku, kterou v ní nosila. Penina futra ozdobila aspoň řádka piktogramů: dro­bouč­ ké vlaky s elektrickými blesky pod koly. Beth nakreslila je­jich malý průvod a zavedla ho za roh do uličky jako ces­tič­ku z drobečků. A tam, na cihlách vedle kovových popelnic, namalova­la Peninu tvář, usmívající se a se všemi láskyplnými detaily: dá­rek na rozloučenou. Lampy začaly s ubývajícím denním světlem poblikávat. Beth se snažila soustředit na to, co chlapec řekl: Hledej mě v rozbitém světle. Lámala si s tou záhadnou větou hlavu celý den. Tanec, kde světlo samo je hudbou, kde ženoucí se Přízrak železnic buší do bubnů. Převracela jeho slova v hlavě a snažila se přijít na to, co znamenají. Zněly podezřele jako blábolení blázna, což také klidně mohl být. Vybavila si, jak se lekla, když do ní strčil. Dotkla se pod mikinou modřiny a škubla sebou. Její kůže byla evidentně odhodlaná si tu vzpomínku uchovat stejně jako její mysl. Mysli, Beth: co o něm víš? No, běhá po londýnských železnicích uprostřed noci bez trika a bot, zato se zatraceně dlouhým kusem železného zábradlí, mele nesrozumitelné, záhadné voloviny o světlech a hudbě a monstrech a riskuje, že ho rozmašíruje pět set tun rozčíleného nákladního vlaku, jen aby tě zachránil. Musíš uznat, že to nejsou zrovna rysy někoho zatíženého zdravým rozumem. Nahrbila se, ale pak ji něco napadlo: co když ty pokyny nepředstavovaly žádnou hádanku? Nevypadal jen jako 56

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 56

6.11.2014 21:28:35

někdo, kdo přespává na ulici, spíš jako by nikdy nežil jinak. Beth blesklo hlavou, že názvy ulic a čísla domů postrádají smysl pro někoho, kdo v nich nikdy nežil. Co když Beth řekl, kde ho najde, tak jasně a prostě, jak jen mohl? Beth si olízla rty. Vzala paměť útokem, aby našla místo, kte­ré by pasovalo. Kde ženoucí se Přízrak železnic… Musí to být blízko kolejí. Ujistil se, že je z Hackney, takže tím se okruh zú­ žil. Beth cítila, jak se jí zmocňuje vzrušení, když začala hádan­ ku rozplétat – ale kde by našla světlo, které samo je hud­bou? Na mysli jí vytanula vzpomínka: železniční nadchod za­ rostlý ostružiním, prkna obrněná žvýkačkami bytelnějšími než beton. Setkávaly se tam s Pen, vyměňovaly si tam sladkosti a šeptaly tajemství. Když se pod nimi hnaly vlaky, jejich kola na kolejích zněla jako bubny. Ve slepé uličce pod nimi stály čtyři lampy. Pen chvění je­ jich světel při rozsvěcení popsala jako „poničenou harmonii“. Beth to vždycky připadalo svým způsobem krásné; v bli­ká­ní se dal najít naprosto jasný rytmus. A nestačil právě ryt­mus k tomu, abyste si mohli zatančit? Když už nic jiného, nebyl to o nic horší začátek pátrání než jakýkoliv jiný. Beth vzhlédla k Peninu oknu a veškeré nadšení z ní vyprchalo a nahradila ho žaludek ochromující hrůza. Pochopitelně, jakmile se obrátila, nenechalo to na sebe čekat: ostrá, jasná bolest jí tlačila na žebra. Je to jako fantomová končetina, o které slýcháte, konstatovala stroze v duchu, jakou mívají vojáci. Snažila se sebe samu přesvědčit, že bolest vyvěrá z prázdného místa, že láska už je pryč. Udělala celé tři kroky, než zacouvala zpátky do uličky. „Jsi pěkná měkkota, Bradleyová,“ zabručela a sama sobě navzdory nahrubo načrtla na cihly další postavu: vychrtlého kluka třímajícího zábradlí jako kopí. Šla jsem na lov, naškrábala pod obrázek své kořisti. Hledej mě u rozbitého světla. 57

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 57

6.11.2014 21:28:35

Její zlost na ni z koutku mysli škodolibě syčela, ale tajemství bylo příliš velké a ona příliš osamělá, než aby si ho nechala pro sebe. Navzdory všemu zůstávala Pen jediným člověkem, s nímž si dokázala představit, že se o ně podělí. Poničená harmonie, vzpomínáš? načmárala ještě, než si hodila batoh na záda a přinutila se, krůček po krůčku, odejít.

58

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 58

6.11.2014 21:28:35

Devátá kapitola

Z nebe prosakuje noc. Dech stoupající z kanálů se začíná mlžit. Město se chvěje a přetahuje přes sebe temnotu. Tehdy Sodíkovky tančí. Stojím na plácku mezi výškovými budovami, na ostrůvku asfaltu pro chodce vedle železničního nadchodu, stranou od silnice. Lampy jsou zabodnuté do chodníku ve čtyřech bo­ dech jako směry na kompasu. Na mostě stojí pár děcek, po­ kuřují, svědomitě mě ignorují, zatímco se ze vzduchu po­ malinku vytrácí teplo. Pomalu, ze začátku pomalu, se do lamp vkrádalo světlo: první kroky tanečnic za sklem jen stěží vyvolaly nějakou záři, jen pár nepatrných záblesků v místech, kterých se dotkly je­ jich paty. Ladná ruka se vlní a kyne v jedné z výbojek, z prstů jí vyskakují jiskry. S praskáním propnu klouby na rukou, narovnám si záda, zhluboka se nadechnu. Všechny čtyři sestry jsou už vzhůru, tisknou se na sklo, posílají ohnivé polibky, předstírají bezmoc, cudně se tváří, jako by byly lapené. Rozbuší se mi srdce. Tanec nabírá na tempu a světlo se jasně rozhoří. Můj stín tančí a já se začínám hýbat s ním, kroutím končetinami do rytmu světla: vizuální hudba. Stroboskop je hypnotizující; připadám si opilý, ale perfektně držím rovnováhu, zpitý světly. Temže! Tohle je úžasné – 59

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 59

6.11.2014 21:28:35

Holky na mostě zahodí cigarety a jedna z nich se směje, zatímco druhá brblá cosi o „zfetovaném vagabundovi“. Odcházejí pryč a nevidí lampy, jak jedna po druhé zhasínají. První je Electra, nejodvážnější, jako vždycky. Nechává své tělo hladce klouzat po stožáru potemnělé lampy, dokud její noha nerozžhaví asfalt. Má čiročirou skleněnou pokožku. Fluorescenční prach v její krvi je oslepující. Vlasy z optických vláken se pohupují v magnetickém vánku. O tom, jaké to je jej cítit, mohu jen snít. Rozhlédnu se kolem; už i její sestry vyklouzly ze svých žárovek a obstupují mě, pohupují se do rytmu světla a bezhlesně se smějí. Electra začne tleskat a ostatní se přidají, světlo se jasně rozzáří, když dlaň dopadne na dlaň ve složité synkopě jasu a tmy. Jakmile si ji její sestry osvojí, Electra se zastaví, napřímí se a napřáhne ke mně ruku ve formálním pozvání. Přijmu je a roztančíme se. Každé zablesknutí stroboskopu přináší obraz: pohyb, hu­ čení krve v mé hlavě. Záblesk. Záblesk. Záblesk. Kontroluje prsty můj tep. Vládne nad mým dechem. Přejedu rukou kousek nad jejím bokem. Záblesk záblesk záblesk – Spaluje mi chlupy. Prohýbá krk vzad, směje se a zuby jí v úsměvu jasně žhnou. Cítím jejich žár vedle ucha. Tančí, září, je naživu; tančím s ní a žiju i já. Nakonec musím zastavit, lapám po dechu a směji se; zpo­ malí a ochladí se natolik, aby mě mohla políbit na tvář. Horkost jejích rtů mi téměř působí bolest. Vítej, Synu ulic. Ostatní dál hrají. Jedna začne hrát na spektraturu a hudba tak získá barevné odstíny, zbývající dvě sestry se smějí a tančí spolu, rozjařeně napodobují starodávné styly. Sedám si a štěrk mi po jejím horku připadá ledový. 60

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 60

6.11.2014 21:28:35

Obrátí se, chodí kolem mě, a pak otevře ústa. „Co se děje?“ Čtu slovo, jež vytváří pulzující světlo jejích hlasivek. „Co by se mělo dít?“ ptám se s přehnanou artikulací, aby mi dokázala odezírat z úst. „Jsi nervózní.“ „Proč si to myslíš?“ „Kdybych utopila krysu v toxickém odpadu, pořád by z ní byl lepší taneční partner.“ Zrudnou mi tváře. „Nezdálo se mi, že by mi to tak nešlo.“ Opovržlivě pohodí rameny. „Jsi ztuhlý a pomalý a mimo rytmus dokonce ještě víc než obvykle. Tvá mysl se toulá, čert ví kde – alespoň tedy doufám, protože buď je to tohle, nebo jsi úplně –“ za­vá­há, hledá to správné slovo a nakonec na mě zabliká charakteristiku ve svém vlastním jazyce: něco jako „nezáří při pře­mýšlení zrovna jasně“. „Zblbnul,“ přeložím si to a odfrknu si. „Díky.“ Posadí se vedle mě. Okamžik zůstává bez hnutí a její světlo téměř vyhasne, pak mě obejme a začne mi vařícími konečky prstů ťukat do ramene. Přitáhne si mě tváří k sobě. „Můžeš se mi svěřit, Filiusi.“ Vzdychnu. „Utekl jsem před Gutterglass.“ Chystá se použít nějakou otřepanou frázi, ale tohle ji zarazí. „Pověz mi o tom,“ zasignalizuje. Tak to dělám a ona mi odečítá ze rtů, pro ni se tohle celé odehrává v tichu. Teď sebou jen nepatrně škube a vydává pouze slabý přísvit, takže je téměř neviditelná. Když skončím, vrtí hlavou. „Nedávno jsem tu povídačku slyšela, ale myslela jsem, že na ní nic není. Ale jestli Glas věří…“ Její slova zastiňuje údiv. „Skutečně se tedy vrací?“ „A Gutterglass jí chce připravit cestu – chce po mně, abych se postavil Reachovi.“ Rozčíleně se zasměju. „Hodila mi ten problém k nohám jako smějící se lišče s kusem mršiny, kterou našla mezi popelnicemi, v tlamě.“ Electra se usměje. 61

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 61

6.11.2014 21:28:35

„Glas chce sebrat vojsko,“ pokračuji, „jako za starých časů, než odešla. Říká, že kdybychom čekali na Mater Viae, mohlo by být pozdě.“ Electra začne odpovídat, ale vyruší ji záblesk světla, ne měkkého jantarového jejího druhu, ale jasně bílého, jako mag­néziová světlice. Vychází z její lampy. Tvář jí zkřiví škaredý výraz. „Bělák,“ zavrčí temně oranžovou září. I její sestry si ho všimly. Obklopují Electřinu lampu. Bě­ hem našeho rozhovoru vyšplhala po noze lampy další skleněná postava. Vyzařuje bledé bílé světlo a zděšeně je pozoruje, přitahuje končetiny co nejvíc k tělu ve snaze nacpat se dovnitř. Sodíkové sestry planou jasně žlutým světlem, vystavují na odiv své barvy. Plivají jako prskavky, blýskají ve svém vlastním jazyce, příliš rychle, než abych je stíhal sledovat. I tak pochytím pár slovních spojení, sprosté kletby o rodičovství a napětí. Bělák se kroutí a třese, poblikává. S největší pravděpodobností polovině nadávek ani nerozumí. Je to Electra, vždy ta nejodvážnější, kdo hodí první ká­ men. Je­jí prsty se kolem něj omotají, spřádají magnetic­ké pole, jež ká­men zvedne a roztáčí jej ve vzduchu, rychleji a rych­leji, a vy­střelí jej přímo na sklo. „Lec, ne! “ křičím, ale nedívá se na mě, takže mě neslyší. Ostatní následují jejího příkladu a kameny začnou svištět jako kulky. Sloup je promáčklý; sklo se tříští. Bělák se horečně kroutí a snaží se chránit svá vlákna. Uvědomuji si, že je mu­sí rozčílit, i kdyby nechtěl: čím rychleji uhýbá před ka­meny, tím silněji září, jeho barva je jasnější, Sodíkovky vztek­lejší… …a svist kamenů rychlejší. Zírám na to s otevřenou pusou: proč to Bělák snáší? Proč neuteče? Pohled na nebe mi dá odpověď: bobtnající bouřkové mraky zakrývají oranžovou záři města. Rozhoduji se. 62

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 62

6.11.2014 21:28:35

Beru do ruky kopí, kličkuji mezi těly sester a drápu se na sloup lampy. Mávám kopím jako praporem a snažím se získat jejich pozornost. „Dost! Bude pršet – pršet, chápete? Je sám – nesnaží se o žádnou invazi, chce se jen schovat.“ Nereagují, ale magnetické trajektorie se trochu změní a ka­ menné střely ztrácejí něco ze své energie, když se kolem mě ženou v cestě za svým cílem. Jejich svištění nedokáže úplně přehlušit zděšené bzučení Běláka za mými zády. Sypou se na mě střepy. Drobná říznutí se rychle zhojí. Nakonec cítím, jak žár za mými zády polevuje, to Bělák klouže po lampě dolů. Vteřinu se hrbí na asfaltu, jeho koróna bílého světla se zmenšuje, jak se k němu Sodíkovky blíží. Pak se začne belhat pryč, choulí se a problikává drobná bolestivá úpění. Ve vzduchu je cítit vlhkost. Svírá se mi žaludek. Vím, co se mu stane, jestli ho déšť zastihne venku… …a ony to vědí také. Electřina facka mi sežehne tvář. I ona vylezla na sloup lampy. Její sestry stojí na plácku dole a ostentativně se dívají jinam. „Co jsi to předváděl?“ „Bude pršet!“ křičím na ni zpátky, kůže mi hoří. „Jen se chtěl schovat.“ „Vetřel se sem bez dovolení, mají vlastní úkryty.“ „V tuctu ulic v centru města, osm kilometrů odsud – nikdy to tam nestihne!“ Zírá na mě. Oči jí žhnou stejně jasným jantarem od víčka k víčku. „Dobře mu tak,“ zabliká. „Kdybych někdy bez dovolení vstoupila na území Běláků, kamenování by bylo to nejmenší, co bych mohla očekávat.“ Podívá se dolů na své sestry. „Chtěly, abych tě vyhnala, ale pověděla jsem jim o Glas a o Reachovi. Chápou, že jsi rozrušený. Nejsou z toho nadšené, to vůbec, ale můžeš tu zůstat – pokud se nám už nikdy nebudeš takhle plést do cesty.“ 63

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 63

6.11.2014 21:28:35

Žaludek mi hoří stejně silně jako tvář. Jak si jen dovoluje mě omlouvat? Chci na ni zakřičet, ale dešťové kapky mě začínají líbat na čelo. Na Electřině tváři probleskne strach. „Odpočívej. Zotav se,“ zamumlá rychle. Položí mi horké prsty na prsa. „Promluvíme si, až vyjde měsíc.“ Zmizí ve vláknech své lampy, jež se vzápětí rozsvítí. Ozve se zacinkání a kusy skla rozbitého kameny se vznesou do vzduchu, levitují v jejím elektromagnetickém poli a v záblescích světla se třpytí. Sklo obklopí vlákna. Na okamžik začne mnohem silněji žhnout: jasným a nesnesitelným bílým světlem, téměř stejným odstínem jako jí opovrhovaný Bělák. Odvrátím zrak. Když pohlédnu zpátky, je sklo lampy znovu slité v jedno a uvnitř září Electřino jantarové světlo. Opatrně se spustím na zem. Electřiny sestry se stáhly do vlastních úkrytů. Zachvěju se a strčím ruce do kapes. Můžeš tu zůstat, řekla. To je od ní tedy zatraceně velkorysé. Takže se schovávám? Electřin tón, odstín jejích slov, mi přesně tohle sděloval. Opravdu bych se mohl schovávat? Ta představa je absurdní, já se neschovávám. Ne, přišel jsem si zatančit, uvolnit se, vyčistit si hlavu, připravit se na… Na co? Schovávám se. Bojím se. To poznání na mě do­lehne celou vahou, jako kdybych měl všechny žíly a cévy v tě­le plné štěrku. Reach je na mě příliš silný. Všechny přízra­ky, s ni­miž jsem bojoval, Stožároví pavouci, malá městská mons­t­ra, žádné z nich ve mně nikdy nevyvolalo takový pocit. Venku v pustině září matné světlo, které možná patří Bělákovi. Vítr se do mě zakusuje a lomcuje lemem mých džínů. Se­ dám si do tureckého sedu mezi lampy. A z nebe se valí déšť. Bělák tančil o život. Svíjel se a poskakoval, snažil se vyhýbat kapkám. Cítil štípání v magnéziových kostech, natahovaly se po vodě, téměř jako by s ní chtěly reagovat a shořet. Tou šílenou rychlostí se celý rozzářil, jeho světlo se odráželo od betonových zdí zástavby a nechávalo za ním přízračné 64

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 64

6.11.2014 21:28:35

paobrazy. Tráva pod jeho nohama byla mokrá, jak běžel, pul­ zoval výkřiky bolesti, hnal se, aby našel úkryt. Objevil osliznutou černou celtu zmuchlanou v rohu přístavku. Přehodil ji přes sebe, ale stružky vody, jež jí protékaly, ho rozkřičely. Zvedl se a znovu se rozběhl. Jeho světlo prosakovalo skrz zrádné díry v plachtě. Kdykoliv si déšť našel cestu dovnitř, objevily se zkroucené prstýnky vodíku. Najednou se změnil vítr, kaluž se zvlnila a vycákl z ní šplí­chanec vody na Bělákovu nohu. Rozžhavil se bolestí a kov v je­ho koleni zreagoval: noha mu zmizela v záblesku bílého svět­la a plynu; neohrabaně se skácel vedle plotu obehnaného ostna­tým drátem. V agonii se plazil po mokrém asfaltu. Svět ko­lem něj zářil rozsvícenými okny, bezpečím, suchými světly, ale on se k nim neměl jak dostat. Cíp plachty se zachytil o nerovnost v asfaltu, takže se mu sesunula ze zad. Bělák zůstal ležet, nedokázal se plazit dál. Zkroutil se v křeči a kolenem dřel o beton. Objevila se jiskra a celého jej zachvátil plamen, když se vodíkový oblak, jenž jej obklopoval, vznítil. Žár ho na příliš krátký zlomek okamžiku ukonejšil, a pak zmizel. Při vědomí ho drželo jen bodání jehliček bolesti. Myslel na domov, přemítal, jak se mohl dostat tak daleko od jasných bílých koulí posazených na sloupech shlížejících na tržiště v Carnaby Street. Jeho bratři a sestry jsou teď tam, déšť neškodně bubnuje na jejich žárovky. Jedna koule zůstává temná, prázdná; v té by měl být on. Něco nad ním se pohnulo, tenký, temný stín. Bělák vzhlédl. Smotek ostnatého drátu se k němu spouštěl z plotu, kroutil se a svíjel ve vzduchu jako had. Celý se zatřásl a ostny chřestivě zasyčely. „Ne,“ zablikal. Dokonce i přes agonii se ho zmocnil hlubší strach. „Ne, jdi pryč. Nejsem tvůj. Nemohu tě živit.“ Ale bezoká věc se dál blížila a v blikajícím světle svých slov spatřil úponek plazící se po zemi, aby ho polaskal po tváři. Jeho vlhkost spalovala. 65

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 65

6.11.2014 21:28:35

„Prosím,“ zašeptal potemnělým zablikáním, „prosím, ne. Mohu ti dát informace – existují určité hrozby, hrozby pro tvého pána. Dítě Viae, povolává proti němu armádu, proti Reachovi. Viděl jsem ho – schoval jsem se a četl z jeho vlastních rtů –“ Ale věc se kolem něj dál láskyplně ovíjela, pevněji a pevněji. Kovové trny se mu hladově zaryly do temene, hledaly cestu dovnitř, jako by mohly přímo z jeho mysli vydrancovat informace, s nimiž se snažil smlouvat. Po těle se mu začaly objevovat pukliny. Zářivě zaječel, když mu ostny prorazily skleněnou lebku a pustily dovnitř vodu.

66

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 66

6.11.2014 21:28:35

Desátá kapitola

Beth seděla v autobusu do Bethnal Green. Rozhlédla se ko­ lem, žádného mokrého psa ale neviděla, takže si musela připustit, že ten zápach vychází z ní. Podivné flíčky jí tančily v koutcích oka a měla pocit, jako by jí trpaslík v olověných kanadách stepoval vzadu v hlavě. Mezi zacinkáním zvonku dveří a syčením zastavujícího autobusu se jí podařilo usnout. S trhnutím se vzbudila, vy­ skočila na nohy a prodírala se k zavírajícím se dveřím. Ze západu se neslo hřmění a intenzita deště se zdvojnásobila; přivítal ji s na kost promáčejícím nadšením a připlácnul jí vlasy k hlavě. Beth vzdychla a s čvachtáním vyrazila. Nejdřív si myslela, že se jí jen zdá. Jen tak tam seděl se zkříženýma nohama, sklíčeně se nechával máčet deštěm. Po­ uliční lampy problikávaly v jakési sekvenci, jeho stín tak po­ skakoval v podivném staccatovém tanci. „Hej!“ zakřičela. Úleva a nadšení jí vlily energii do žil. „Hej, ty! Chlape!“ Nevěděla, jak ho má oslovit. „Uličníku!“ Vzhlédl a jeho šedivé oči se rozšířily, když uviděl, jak Beth bere schody z nadchodu po třech. Vyškrábal se na nohy. „Co tu děláš?“ chtěl vědět. Beth se zazubila. „Řekl jsi mi, že tě mám hledat pod rozbitým světlem.“ Byla maximálně nabuzená: našla ho, je skutečný. Výškové budovy se vypínaly na pozadí sodíkem nasáklých mraků a to, jak malinká si vedle nich připadala, ji náhle nadchlo. „Tohle je tvůj domov?“ zeptala se. 67

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 67

6.11.2014 21:28:35

Úsměv podobný jejímu se mu vplížil na tvář. „Domov? No, nejspíš jeho část, řekl bych – můžu si ustlat na jakémkoliv centimetru čtverečním Londýna. Vítej v mém salonku.“ Mávnul rukou, jako by chtěl pojmout celé město. „Udělej si pohodlí.“ Zasmál se, až pak jako by si uvědomil, s kým mluví. Založil ruce a podezřívavě se na ni zadíval. „Kdo jsi? Proč mě sleduješ?“ I Beth zkřížila ruce na prsou. Zaujala bojovný postoj, ale cítila, jak se třese z adrenalinu, který jí proudil. „Kdo jsi ty? “ kontrovala. „A proč jsi mě zachránil?“ „Jmenuji se Filius Viae,“ sdělil jí. „Znamená to Syn ulic. Má matka je jejich Bohyně.“ Udělal krok jejím směrem, jeho stín jí přeběhl přes tvář. „Položila základy ulic, po nichž chodíš, a kostí cest, jež jsou pod nimi pohřbené. Přikládala do kotlů Parních přízraků a dala lampám jejich prvotní jiskru. Ukovala řetězy, které drží starého Otce Temži na místě.“ Sa­ molibě se na ni culil. „A zachránil jsem tě, protože každý cvok, který se veze na jednom Přízraku železnic a s křikem se postaví do cesty druhému, potřebuje tolik pomoci, kolik se mu jen může dostat.“ „Tak to jo,“ zamumlala Beth. Zhluboka se nadechla. „Jmenuji se Beth Bradleyová,“ spustila. „To znamená – no, to zna­mená Beth Bradleyová. Můj táta je novinář – nadbytečný kus. Mě vykopli ze školy a jemu je to fuk. Práskla mě moje nej­lepší kamarádka. A sleduju tě nejspíš proto – že se mi tvá od­pověď líbila víc.“ Pokusila se usmát a dodala: „Až na to jméno, teda. Netušila jsem, že se jmenuješ ‚Phyllis‘. Nemám ti za zlé, že jsi mi tohle předtím neřekl.“ Tentokrát se chlapec rozchechtal. „Nebyl bych si tak jistý, že je moje odpověď lepší; zrovna teď se pěkně dusím ve vlastní šťávě, protože mi jdou všude ve městě po krku.“ „Někdo se tě snaží zabít,“ přitakala Beth. „To si pamatuju.“ „To je od tebe vážně hezké,“ odvětil jedovatě a odhodil si pramen z čela. „Díkes.“ Znovu se uvelebil na mokrém asfaltu. 68

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 68

6.11.2014 21:28:35

Beth měla stejně džíny durch, tak se posadila vedle něj. Vítr modeloval obrysy dvou v dešti jen částečně viditelných postav. „Ale když jsi syn téhle husté Bohyně,“ prohodila, „če­ho se bojíš? Určitě se dokáže postarat o každého, kdo by si na tebe dovoloval, ne?“ Usmál se, ale její oči ten úsměv nespatřily. „Není ta­dy,“ opáčil. „Nikdy jsem ji nepoznal.“ Beth se chtěla omluvit, ale má­vnul rukou. „Vychoval mě její majordomus, Gutterglass. Běhal jsem v troskách jejích chrámů na řece a hrál si se zka­menělými vnitřnostmi obětin, které jí přinesly zelené ča­ro­dějnice.“ „V Greenwichi jsou opravdové zelené čarodějnice?“ překvapilo Beth. „Ale ne, v Suttonu – to si myslíš, že v Battersea je moře mouky a vajec?“ zeptal se jí s kamennou tváří; nedokázala poznat, jestli si dělá legraci. Jeho hlas dostal potom hrubý, ostrý tón. „Nenaučil jsem se žádný rituál, žádnou doktrínu – nic, co by mě na to připravilo, ne na Reache.“ Prsty na levé ruce se mu sevřely jako spár. „Reach. Tak to tě nahání?“ Nešťastně přikývl. „A co to je?“ „Městská nemoc,“ pronesl mdle, „nenasytnost a kanibalský hlad a – A nevím co ještě. Nikdy jsem ho neviděl zblízka, ale viděl jsem, co po sobě zanechává. Je to Král jeřábů; jeřáby jsou jeho prsty a jeho zbraně. Používá je, aby se zakousl hlouběji do města, a když to udělá, všechno kolem něj zemře.“ Odfrkl si. „Navíc je ješitný; buduje skleněné mrakodrapy, aby se v nich mohl zhlížet. Má matka byla jeho jediným protivníkem; objevil se v každé generaci a vždy jej porazila, znovu a znovu… pak ale zmizela a od té doby roste a sílí v té temné díře pod katedrálou.“ Podíval se na Beth. „Ale teď se matka vrací, aby si nárokovala mrakodrapový trůn, a Reach už nemůže čekat. Chce ji oslabit, chce, aby všichni, kdo by za ni byli ochotní bojovat, 69

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 69

6.11.2014 21:28:35

zemřeli. Mnou počínaje.“ Zadíval se do země a zamumlal: „Už je skoro tady, ale stejně se s ní možná nikdy nesetkám.“ Vypadal tak ztraceně, že se Beth z náhlého popudu natáhla a pevně ho objala. Po vteřině váhání se poddal. Tisknout k sobě toho pronásledovaného kluka ji děsilo a vzrušovalo zároveň. Jako by ji samotnou to gesto dostalo do hledáčku toho monstra. „Poradíme si s ním,“ zašeptala: povzbuzující, nesmyslná falešná odvaha. Déšť udělal z prachu v jeho vlasech maltu a ta se mu přilepila na tvář. „Nebude se stačit divit, kdo ho dostal.“ Odtáhl se od ní a otřel si vodu z obličeje. „Pořád se oháníš tím ‚my‘,“ prohlásil, „a je to od tebe moc hezké a vůbec, ale jak si můžeš být tak jistá? Viděl jsem tě s Přízrakem železnic a nechci být zlý, ale mělas plné gatě.“ „To tedy neměla!“ hájila se Beth. „Jen jsem –“ jenže nemělo smysl to popírat. „Tak jo, dobře, měla: měla jsem strach. Spokojený? Ale víš co? Radši budu takhle vyděšená každý zatracený den života, než abych se znovu cítila tak jako předtím, než jsem tě potkala.“ Rozhostilo se ticho, dost dlouhé a hluboké, aby Beth začala opravdu oceňovat rozměr svého výroku, z nějž vycházela jako šmírák. „Ale ne v žádném úchylném slova smyslu nebo tak,“ dodala, příliš pozdě. Zíral na ni, jako by patřila k nějakému jinému živočišnému druhu. Beth v rozpacích odvrátila pohled a očí jí padly na nejbližší lampu. Déšť začínal ustávat a pomalu bylo možné ro­ zeznat jednotlivé kapky. Sledovala, jak sodíkové světlo sílí a slábne, když vtom se rozhořelo mnohem jasněji. „U Temže, a je to tady,“ zahuhlal kluk pod fousy. Světlo se Beth v očích natáhlo a zkroutilo jako lapená žlutá hvězda, pak se žhavé paprsky přeskupily, tekuté světlo se spojilo v končetiny a ramena, trup a tvář – v mladou ženu. Byla nahá a Beth jí pod průsvitnou kůží viděla jasně zářící 70

SYN-LONDYNA_po-3kor.indd 70

6.11.2014 21:28:35

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.