To není čistě film o církvi, je to zejména film o zranitelném muži, který se ve své pozici cítí nepatřičně. Je to příběh člověka, který říká ne"

Nečekám, že papež bude levičák Napsal uživatel Sebastien Durrmeyer Středa, 11 Duben 2012 10:19 -

Ikonoklastické. Tak by se daly charakterizovat filmy Nanniho Morettiho, italského režiséra, který přijel do Prahy na Febiofest převzít cenu Kristián a představit svůj poslední filmový opus Máme papeže! Moretti je obrazoborec, který neúnavně bojuje proti berlusconismu, je politicky aktivní a hlasitý kritik italské levice, k níž se přitom zároveň hlásí, ale i přísný pozorovatel italské společnosti jako takové.

Film se této linii provokace nevymyká. Vypráví o papežském konkláve, z něhož papež, skvěle ztvárněný Michelem Piccolim, po svém zvolení utíká a nechává římskou kurii na pospas velkému zmatku.

Pro svůj nejnovější film Máme papeže! jste si zvolil církevní tématiku, což je vzhledem k vašim dosavadním dílům docela překvapivé. Co vás k tomu vedlo?

To není čistě film o církvi, je to zejména film o zranitelném muži, který se ve své pozici cítí nepatřičně. Je to příběh člověka, který říká „ne".

Člověk, který říká „ne" čemu? Moci?

Není to univerzální výpověď, která by vykreslovala odmítnutí moci. Je to spíš příběh konkrétního muže, papeže Melvilla, který se zříká papežství, protože se musí spolehnout pouze sám na sebe a nedokáže se vyrovnat se svými pochybami, svou vlastní úzkostí a depresí. Úloha, která je mu svěřena – být představitelem všech lidí – ho deptá a ničí.

1/6


Právě tento rozměr kritizujete...

Než budeme pokračovat, chci dodat jednu věc. Čím jsem starší, tím víc miluji práci, kterou dělám – tedy filmy. A tím méně mě baví o své práci teoreticky přemýšlet. Není v tom nic principiálního, jen mi to prostě už nějak nejde. Skutečně jsem během natáčení velmi šťastný, když ale dojde na vysvětlování toho, co a proč dělám, je to pro mě složité. Můžu vyprávět, jak pracuji, jak jsem napsal onu scénu nebo zahrál nějaký výstup, nebo v případě filmu Máme papeže! mohu vyprávět, co jsem řekl Michelu Piccolimu v tom kterém okamžiku. Můžu vám popsat, jak jsme ve studiu napodobili Sixtinskou kapli. Ale teoretizovat... Když jsem byl mladší, tak kolem třiceti, šlo mi to lépe než teď.

Věnujme se tedy procesu tvorby. Ve svém posledním filmu se zamýšlíte nad tvorbou a uměním v souvislosti s úryvkem z Čechovova Racka. Proč jste si zvolil právě tuto divadelní hru?

Pro film jsem potřeboval hru, která už existuje a kterou bude publikum znát. Vyhnul jsem se tím situaci, kdy by diváci přemýšleli, o kterou divadelní hru jde. V případě Čechova byl ten odkaz jasný a navíc se mi zdálo, že tato hra nejlépe odpovídala atmosféře mého filmu.

V divadelní hře Racek je mnoho autorských poznámek. Představuje zařazení této hry do filmu jakousi reflexi role herce a role režiséra?

Po dokončení filmu jsem si uvědomil, že tenhle film je tak trochu o rolích. Vždyť papež v mém filmu nedokáže správně hrát roli papeže. Ve snaze uklidnit ostatní, ji za ni musí hrát jeden člen švýcarské gardy. Psychoanalytik, kterého ve filmu hraju já, taky nedokáže plnit svou roli. Kardinálové ho povolají, aby papežovi pomohl, on to ale nedokáže. Proto si vymyslí jinou roli, jiný úkol, a zorganizuje pro kardinály volejbalový turnaj. Chci tím říct, že herec hraje a předvádí interpretaci všech rolí, které dostane. Ten film je také o složitosti hraní rolí, které byly přiděleny osudem, našim životem, a nám nezbývá, než je přijmout.

Racka do italštiny přeložil Angelo Rippelino, známý autor knihy Praha magická. Máte nějaký vztah k tomuto městu?

2/6


Četl jsem Rippelinovu knihu před mnoha lety, ale, popravdě řečeno, v Praze jsem poprvé. Znal jsem město trošku díky četbě knih Milana Kundery, a samozřejmě také Franze Kafky.

Svět „za oponou", který ve filmu popisujete během konkláve ve Vatikánu, se podobá světu v domově důchodců. Zobrazujete tam starce, kteří žijí pohromadě v téměř banální každodennosti. Byl z vaší strany záměr podat takovýto obraz normality?

Mně se mnohem více líbí přirovnání k mateřské školce, než k domovu důchodců. Šlo mi o zobrazení realistického prostředí, v jehož rámci vyprávím naprosto smyšlený příběh. Nejsem věřící, proto mohu církvi i papeži nabídnout lidskost, vtělit lidskost do konkláve a přisvojit ji kardinálům. Kdybych byl věřící, měl bych s katolickou církví mnohem konfliktnější vztah, protože bych se cítil mnohem víc zklamaný. Já ale od papeže nečekám, že se stane vůdcem levice!

Udržuji si od tohoto tématu odstup jako někdo, komu je ten svět cizí. Proto si mohu dovolit učinit církvi tento dar. Je jisté, že kdybych se rozhodl natočit o církvi realistický film, byl bych v něm nucen vyprávět o skandálech spojených s pedofílií a popsat i ostudu ze všech největší, totiž že tyto skandály byly zametány pod koberec. Nebo taky mluvit o aférách spojených s financováním církve. Příkladů se najde dost.

V mém filmu jde však čistě o představivost a fikci. Reakce některých diváků, novinářů i kritiků, kteří chtěli vidět agitku a obžalobu církve, jsou pro mě proto nepochopitelné. Chtěl jsem ale natočit uklidňující film, něco na způsob bajky, na kterou se lidé mohou podívat večer před spaním. Existují jiné filmy, které jsou vůči církvi nekompromisní, například Amen od Costy Gavrase. Já jsem chtěl vytvořit něco jiného.

Pokud se ale budeme bavit o psychoanalýze, tak vůči té jste už tradičně tvrdší. Roli psychoanalytika jste ztvárnil i ve filmu Synův pokoj, který se odehrával v mnohem realističtějším a dramatičtějším prostředí. Vaše postava pochází z tak nefunkčního prostředí, že může těžko někomu dávat rady. Kritizujete tím tedy určité praktiky psychoanalýzy a její omezení?

Víte, já už jsem si dělal legraci z rodiny, ze školy, ze sportu, hodně z italské levice a dokonce i ze své vlastní rakoviny. Proč bych se tedy nemohl vysmívat psychoanalytikům? To je svět, který

3/6


po jednom století ortodoxie zažívá velkou proměnu. Ta instituce se přitom musí změnit, je v ní opravdu potřeba velké vnitřní proměny, srovnatelné s tou, kterou by mimochodem potřebovala i katolická církev.

Snažíte se diváky donutit k zamyšlení nad samotou, která se zdá být osudem kardinálů, kteří jsou přeci jen také lidé se svými zvláštnostmi a slabinami?

Nikdy jsem nepředstíral, že mé postavy jsou nějakým univerzálním obrazem. I když jsem točil Mise skončila, což je taky film s náboženskou tématikou, zosobnil jsem v něm kněze. Byl to ale jen kněz z mého filmu a šlo u něj pouze o jeho vlastní pohnutky, jen o chování postavy, kterou jsem sám hrál. Což je také důležitý faktor, protože já vždy hraju postavy velmi osobně. K práci herce mám zásadní poznámku: Někteří jsou velmi dobří, pokud se na ně dívám jako divák nebo jako režisér, ale oni přitom během svého hereckého výkonu zcela potlačují vlastní osobnost. Ve ztvárnění přidělené role se úplně ztrácejí. Já mám ale raději, když herec dobře ztvární roli, ale neztrácí přitom svou tvář a nepotlačuje plně svou osobnost. Ve svém posledním filmu vidím papeže Melvilla, ale vedle něj vidím také Michela Piccoliho. Líbí se mi sledovat herce, u kterých zapomínám, že vlastně hrají nějakou roli, protože sice umějí dokonale svůj text, ale vedle toho mě nechají zahlédnout i kousek lidskosti, která se v nich skrývá. Herci, kteří si umějí zachovat svou opravdovost. Michel Piccoli je v tomto směru zcela výjimečný.

Co ve filmu představuje ten volejbalový turnaj? Je o vás známo, že jste milovník sportu. Má to být jakýsi průlom do uzavřeného světa církve?

Ten volejbalový turnaj byl pro psychoanalytika způsob, jak kardinálům ulevit od jejich tísně a úzkosti, když už nedokázal vyléčit papeže. Nejde tam jen o stres a úzkost papežovu, jde i o tíseň kardinálů, kteří najednou ztratili svého vůdce a zůstali osamoceni. Psychoanalytik bojuje se svojí vlastní úzkostí z toho, že se mu nepodařilo vyléčit papeže, a taky z toho, že je zavřený ve Vatikánu a nemůže odejít. Je to pro něj způsob, jak uzdravit katolickou církev a kardinály, když už to nedokázal s papežem.

Nelze si nevšimnout, že nikdo z přítomných kardinálů se nechce během volby stát papežem, a všichni se modlí za to, aby nebyli zvoleni právě oni.

Jako divák jsem ve filmech viděl nesčetněkrát scény z konkláve, při nichž se kardinálové

4/6


nenáviděli, protože tak prahli po moci, že si bez milosti vyhlašovali válku. Volby se pak stávají nekonečnými, hlasy se mezi kardinály přelévají sem a tam a někteří se sami prohlašují za nejlepší kandidáty. Mě tenhle model nezajímal, nechtělo se mi natočit jen další film o konkláve, který by se podobal tomu, co už všichni viděli v kině. Chtěl jsem si natočit své konkláve, ve kterém vidíme nejisté hlasování, protože kardinálové si nejsou jistí, jestli by chtěli přijmout úlohu, která je ve hře. Oni se necítí dostatečně na výši, necítí se toho hodni a tváří v tvář této obrovské zodpovědnosti je přepadá dětinský strach. Inspiroval jsem se vyprávěním kardinálů, kteří se voleb různých papežů zúčastnili. Popisují papeže, kteří se necítí připraveni, hodni, a kteří jsou na pochybách. Myslím, že toto rozpoložení bylo hodně znát během volby papeže Jana Pavla I., který zemřel pouhý měsíc po začátku pontifikátu. Francis Ford Coppola ve svém filmu Kmotr III naznačuje, že byl zavražděn, já tomu ale nevěřím, myslím si, že se mu stala osudovou tíha jeho zodpovědnosti, než že by ho nějaký zlý kněz otrávil. Každopádně, většina papežů, až na Ratzingera, který dokazuje opak, říká, že je zaplavily pochybnosti, jestli jsou hodni této obrovské zodpovědnosti, která jim je přisouzena.

Je ve filmu nějaký odkaz na Jana Pavla II., který byl milovníkem divadla a sám se v mládí věnoval hraní?

Ne. Jan Pavel II. byl papež, vyjádřeno dnešní řečí, mediální. Náš papež Melville se necítí vůbec příslušný pro práci, která je mu přidělena. Na Jana Pavla II. tam není žádný odkaz ani podobnost. Ve filmu jen cítíme, že před papežem Melvillem vykonával pontifikát dlouho nějaký důležitý papež, který byl velmi oblíbený, ale to je všechno.

Jste známý jako zarytý odpůrce Silvia Berlusconiho, kterého jste mimochodem bez milosti vykreslil ve filmu Kajman. Co si myslíte o změnách, které se v Itálii v postberlusconiovské éře až dosud udály?

Některé mi připadají správné a některé špatné, ale myslím, že celkově je tato změna velmi výrazně pozitivní. Máme teď vládu, která se zabývá vládnutím, což se v minulosti nedělo. Naše země už není zajatcem jednoho muže a jeho osobních zájmů. Ještě před pár měsíci tu bylo 60 milionů lidí, kteří byli zajatci finančních, justičních či mediálních zájmů jedné jediné osoby! Ta situace byla skutečně hraniční, velmi nezdravá, z hlediska demokracie naprosto neseriózní. Nová situace přináší mnohem zdravější metody, i když v praxi ještě její úspěchy dost kolísají. Vláda provádí mnoho opatření, z nichž některá považuji za správná, jiná za špatná, ale nesmíme zapomínat, že tato vláda premiéra Maria Montiho musí čelit krizové situaci, kterou Berlusconi a jeho vláda popírali a až do svého konce předstírali, že neexistuje. Neustále nám místo toho předhazoval, že „restaurace jsou plné, lidé se mají dobře"...

5/6


Letos budete prezidentem festivalu v Cannes, kde jste byl před časem poctěn cenou za nejlepší režii filmu Drahý deníčku, ale zejména Zlatou palmou v roce 2001 pro váš film Synův pokoj. Jak se budete vyrovnávat s rolí předsedy poroty? Neutečete před tíhou povinností, jako papež ve vašem filmu?

Doufám, že po něčem takovém nezatoužím ani já, ani porotci, kteří budou sedět po mém boku! Ale vážně, pro mě je příležitost být prezidentem tohoto festivalu něco úžasného, mimochodem, už před patnácti lety jsem byl členem poroty spolu s Mirou Sorvino, Paulem Austerem, Mikem Leighem, Timem Burtonem a dalšími. Víte, během takovýchto událostí je nejdůležitější, aby porotci byli šťastní, že mohou vidět dva nebo tři filmy denně, aby to nebylo násilné. Já jsem šťastný už teď a doufám, že se podobně cítí i ostatní členové poroty. Jsem především filmový divák a zůstávám jím i po všech těch letech. Pro mě bude důležité, jestli mě nějaký film dokáže překvapit. Dobře udělaných filmů jsem viděl v životě zhruba 10 nebo 15 tisíc, nejvíc se mi ale líbí, když mě nějaký film nachytá na švestkách a skutečně mě překvapí.

Äutor je francouzský publicista

Rozhovor byl uskutečněn v rámci filmového festivalu Febiofest, s přispěním Italského kulturního institutu v Praze.

Psáno pro Literární noviny, přeložila Helena Střihavková.

Nanni Moretti (1953) je mnohovrstevnatý režisér kolísající mezi smíchem a vážností, který získal několik mezinárodních filmových cen, například Stříbrného medvěda v Berlíně nebo cenu za nejlepší režii v Cannes za film Milý deníčku v roce 1993. Tamtéž obdržel také Zlatou palmu za film Synův pokoj v roce 2001. Letos bude Moretti prezidentem festivalu v Cannes.

6/6

To není čistě film o církvi, je to zejména film o zranitelném muži, který se ve své pozici cítí nepatřičně. Je to příběh člověka, který říká ne"

Recommend Documents