TĚLESNÁ KULTURA 2009, 32(2) Recenzované periodikum Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci

TĚLESNÁ KULTURA_______________ Recenzované periodikum Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci

2009, 32(2)

TĚLESNÁ KULTURA

Tělesná kultura vychází dvakrát ročně. Příspěvky jsou přijímány průběžně, konečný termín pro první číslo příštího roku je 31.prosinec, pro druhé číslo daného roku 30.červen. Časopis je zapsán do seznamu recenzovaných časopisů ČR v oboru kinantropologie.

V elektronické verzi je časopis uložen na www.telesnakultura.upol.cz a na www.upol.cz/fakulty/ftk/veda-a-vyzkum

Za jazykovou a obsahovou správnost prací odpovídají autoři © Bohuslav Hodaň, 2009 ISSN 1211-6521(Print) ISSN 1803-8360 (Online)

Zaměření časopisu Recenzované

periodikum

Tělesná

kultura,

které

vzniklo

v roce

2003,

je

pokračovatelem původního sborníku téhož názvu. Aby byla i formálně zabezpečena žádoucí kontinuita, byl první svazek označen číslem 2003, sv. 28, č. 1. Periodikum je zaměřeno především na společensko vědní problematiku, to znamená, že přináší teoretické studie a výzkumné práce týkající se filosofických, sociokulturních, pedagogických, psychologických, právních, ekonomických a systémových problémů kinantropologie. Tím však nejsou vyloučeny ani ostatní práce, jejichž výstupy směřují do uvedených oblastí. Časopis je určen vědeckým, pedagogickým a řídícím pracovníkům i studentům, kteří jsou součástí jednotlivých oblastí tělesné kultury. Mají tak být pokryty všechny oblasti našeho zájmu – základní problémy kinantropologie jako vědy, problémy učitelství tělesné výchovy a aplikované tělesné výchovy, sportu, trenérství, rekreologie, fyzioterapie, fungování jednotlivých systémů, problémy profesionalismu a amatérismu, problémy výchovné a vzdělávací, řídící, ekonomické i právní. Možnost publikování v periodiku nabízíme všem profesionálním pracovníkům i studentům, kteří jsou svoji prací s uvedenými oblastmi spojeni. Časopis byl v roce 2009 zařazen do seznamu kinantropologických recenzovaných časopisů v České republice a pro zkvalitnění práce využívá redakční systém „Open Journal Systéme“ Version 2.1.1.

OBSAH Nahota v kontextu pohybové kultury Ivo Jirásek ………………………………………...…………............................................ 7 Základy strategického rozvoje tělesné kultury měst v České republice Jiří Skoumal, Vladimír Hobza……………………………………………………………20 Vztah mezi vědomostmi o problematice pohybové aktivity a realizovanou pohybovou aktivitou u středoškolských studentů Jana Vašíčková, František Chmelík ……………………………………….……………..33 Oblíbený obsah vyučovacích jednotek tělesné výchovy – pozitivně hodnocený prostředek vyššího tělesného zatížení děvčat Erik Sigmund, Karel Frömel, František Chmelík, Petra Lokvencová, Dorota Groffik......45 Vztah mezi doporučeními vztahujícími se k množství pohybové aktivity a vybranými ukazateli zdraví u žen navštěvujících univerzitu třetího věku Jana Pelclová, Aleš Gába, Miroslava Přidalová, Lucie Engelová, Lenka Tlučáková1, Izabela Zając‐Gawlak2 ………………………………………………………………….. 64 Vliv progresivních vyučovacích jednotek tělesné výchovy na tělesné zatížení a celkové hodnocení adolescentů s nižším a vyšším sebehodnocením sportovní výkonnosti Erik Sigmund, Karel Frömel, Dagmar Sigmundová, Krysztof Skalik……………..…….79 Zastavěné prostředí v pohybové aktivitě obyvatel Olomouce s využitím geografických informačních systémů Jan Dygrýn, Josef Mitáš ………….………………………………………………….….100 Vztah mezi prostředím a počtem kroků obyvatel českých metropolí Dagmar Sigmundová, Erik Sigmund, František Chmelík ………………….…………..110 Pokyny pro přípravu rukopisu ……………………………………………………………..125

6

Tělesná kultura, 2009, 32(2), 7–19

NAHOTA V KONTEXTU POHYBOVÉ KULTURY Ivo Jirásek Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého, Olomouc, ČR

Předloženo v únoru 2009 Příspěvek se zabývá tématem v kinantropologii ne zcela tematizovaným, totiž fenoménem nahého těla v prostředí pohybové kultury. V jednotlivých oblastech tohoto kulturního subsystému (sport, pohybová výchova, pohybová rekreace, pohybová terapie a pohybové umění) upozorňuje na různost významů a kontextů dodávajících nahotě smysl na linii kontinua od přirozenosti a funkčnosti přes erotizaci a sexualizaci až k pornoizaci zejména sportovního prostředí. Autor preferuje funkční přirozenost nahoty a odmítá zvěcnělou pornoizaci těla v pohybu, překračující tak již charakteristiky sféry pohybové kultury. Klíčová slova: nahota, pohybová kultura, sexualizace sportu, pornoizace sportu, přirozenost, estetika sportu

KULTURNÍ ROZMĚR NAHOTY

Neoblečené lidské tělo může být biologickou daností (člověk se nahý rodí), nicméně je evidentní, že její význam a smysl je dán výlučně kulturním a sociálním prostředím (svůj stud za nahotu si jedinec začne uvědomovat až v souvislosti s procesem socializace a edukace), souborem hodnot, jež jsou nahotě v daném kulturním okruhu přisuzovány. Tak může být tělo bez oblečení znakem religiozity a spirituality. Např. obřadník, jenž musel být tělesně bezvadný, přistupoval k náboženským úkonům a kontaktu s bohem v Mezopotámii nahý (Heller, 1988). V rámci křesťanství můžeme vnímat jak určitou distanci od tělesné nahoty, tak její zvýznamnění, čehož svědkem může být např. sekta Adamitů, zprávy vztažené k fenoménu čarodějnictví a inkvizice, ale také propojení mystických a erotických představ (o vazbě náboženských imaginací na nahotu a sexualitu v prostředí koloniálního

7

Mexika v 17. století podává obsáhlou zprávu např. Tortorici, 2007). A východní spiritualita, např. v hinduismu či v tantrických rituálech, je bez nahých lidských těl nemyslitelná, jak svědčí nejenom chrámová výzdoba zobrazující kopulující dvojice, představující propojení vesmírných sil. Svlečené tělo však může být rovněž znakem protestu a politického boje, ať už za práva menšin (zejména menšinových komunit s odlišnou sexuální orientací), za práva zvířat, a zejména protiválečných demonstrací. Rozličná forma protestů od skupiny nahých cyklistů přes nápisy na obnažených tělech až po vyskládaná slova „no war“ ze svlečených těl, má jednoho společného jmenovatele: nahé tělo je vnímáno jako něco ne-přirozeného, něco, co má přitáhnout pozornost a zájem veřejnosti. Rovněž politické aspekty kolonialismu či rasismu jsou nahlédnutelné optikou určitého přístupu k nahotě (Krüger, 1991; Levine, 2008; Mowry, 1999; Payne, 2000/2001). Do obdobné skupiny hodnot zvýznamňující nahotu jako faktor přitahující pozornost se řadí i reklama využívající nahoty se stále rostoucí sexualizací, nebo „naked news“, kde je souvislost obnažujících se těl moderátorek se současným oznamováním informací o společenském dění naprosto nezřetelná. Odlišný význam je přisouzen nahotě v oblasti umění: kdybychom z dějin umění odstranili všechny artefakty zobrazující nahé lidské tělo, přišli bychom o podstatnou část lidské sebereflexe. Obrazům, sochám a fotografiím, ale také filmům a happeningům zobrazujícím či využívajícím lidská nahá těla, je společná idea hledání krásy, byť může být vizualizovaná až protikladnými způsoby, vyznávajícími zcela odlišná estetická kritéria. Prolínání umění s jinými významy nahoty, konkrétně pornografií, dokládá např. Lenka Klodová (tématem její doktorandské práce byl pornografický časopis pro ženy), využívající ke svým výtvarným dílům části pornografických časopisů. Pornografie, využívající zobrazení hyperreality anatomických detailů (Baudrillard, 1996), přistupuje k lidskému tělu v modu objektivizace, depersonalizace, instrumentalizace, zvěcnění. Soudobá společnost je charakteristická nejenom sexualizací (rozeznatelné např. v reklamě i bez přímého zobrazení pohlavních orgánů), ba přímo určitou pornoizací, kdy se kultura proměňuje v pornokulturu. Je to patrné např. v propojování popkultury s pornem ve výrazu, gestech a postojích v obrazových klipech zpěvaček (Levande, 2008), či v kloubení pornografického zobrazení s tancem v podobě tzv. nude dancing, spočívající v předvádění intimních částí těl před zraky diváků z nejbližší možné vzdálenosti (Schiff, 1999). Nicméně propojení nahoty a kultivovaného pohybu se nevyznačuje pouze pornografickým eroticismem

8

(McKay & Johnson, 2008), ale také jinými možnostmi zvýznamnění. Na některé z nich chce upozornit i tento článek. Pro jeho další strukturaci volím jednotlivé oblasti pohybové kultury, tj. sport, pohybovou výchovu, pohybovou rekreaci, pohybovou terapii a pohybové umění. Přestože takto vymezený kulturní subsystém není obecně akceptován, pro jeho zdůvodnění byla podána řada argumentů (Jirásek, 2005, zejména 112-153), proto se tohoto rozvrhu přidržím i zde. Pohybovou kulturu můžeme tak vnímat „jako prostor pro realizaci možností autentické existence prostřednictvím pohybu a jeho kultivace, jako pole pro odhalování smyslu lidského způsobu bytí pohybem“ (Jirásek, 2005, 112).

SPORT

Sport je charakteristický úsilím o maximální výkon a vítězství v soutěžních podmínkách. Nicméně jakožto pojem je toto slovo v Evropské unii (a také na řadě pracovišť zabývajících se kinantropologií v naší republice) používáno v mnohem širším významu, de facto srovnatelným s pohybovou (tělesnou) kulturou. Kvůli terminologické jednoznačnosti zdůrazňuji, že nejenom v tomto příspěvku vnímám sport v jeho užším terminologickém vymezení, pro jehož bytostné určení je nezbytná maximalizace výkonu, snaha o vítězství a podmínky organizované soutěže. Při propojení sportu a nahoty pravděpodobně vzejde jako první na mysl kulturní oblast antického Řecka a tamní zvyk soutěžit v přirozené nahotě (Olivová, 1979; Hejduk, 2007). Nicméně neměli bychom zjednodušovat fenomény, které jsou svojí podstatou mnohem složitější. Tehdy se totiž nejednalo o sportovní události, ale o náboženské obřady. Proto o olympijských hrách či jiných panhelénských soutěžích, které dnes vnímáme prizmatem sportovních utkání, můžeme v daném kontextu hovořit pouze s touto výhradou. Jinými slovy: fakt nahoty u sportujících závodníků je nezpochybnitelný, avšak smysl tohoto jevu nebyl sportovní, ale religiózní. Nejenom každá kultura a společnost, ale také každá generace volí své vlastní určující hodnoty propojené s nahým tělem. Není nezbytné vnímat nahotu pouze v rámci sexuality. Nikoliv nahota je otázkou morality, ale imaginace vztažená k sexuálním rovinám nahoty. Zatímco jsme schopni vnímat starořecké dědictví s nahými postavami sportovců bez jakýchkoliv předsudků, pravděpodobně něco takového není myslitelné dnes v obdobných scénách sportovních hal. Stydlivost a

9

pruderie, stejně jako nahota, ale také její sexualizace a erotizace, má svůj kulturní a časový kontext. Pokud opomineme nudistické pláže, sauny a podobné spíše uzavřené společenství, zdá se, že smysl nahoty jako přirozenosti je spíše mrtvé v dnešním sportovním prostředí: naopak se můžeme setkat s „pornografickým eroticismem“, „atletickým eroticismem“ a dalšími sexualizovanými pojetími těla v pohybu, charakteristické upřeným zíráním diváků (McKay & Johnson, 2008). Soudobé využití nahoty ve sportovním kontextu není určováno ani religiózními, ani ryze sportovními motivy. Instrumentálně pojatá nahota je patrná v rostoucí míře uplatňovaného pózování sportovců pro erotické časopisy, kalendáře a další tiskoviny (Weaving, Ch., 2005). Sport je zde pouze nástrojem k vypracování atraktivních postav, jež jsou pro vydavatele vizuálně zajímavé, avšak s bytostnými hodnotami sportu (výkon, soutěž) nikterak nesouvisí, příp. jsou rekvizity sportovního prostředí (míče, sprchy, tělesné pozice imitující sportovní aktivity apod.) využity jako kulisa zobrazených těl. Nejedná se tedy o nahotu ve sportu, ale o sexualizaci zobrazených těl s využitím (či zneužitím?) sportovního prostředí. Nehledě na záměrný výběr zobrazovaných těl se snahou „vytěžit“ i všeobecnou známost sportovce (tedy zobrazování celebrit jako výnosnější finanční využití tělesné nahoty než u bezejmenných modelů). Skutečné propojení nahoty a sportu můžeme vnímat ve třech rovinách: nahota (či téměř nahota) samotných sportovců; prostředí sportu využívající nahoty osob z týmu sportovce; nahota diváků. Každý z těchto rozměrů lze stručně ilustrovat příkladem. Prvním případem je nahé (téměř nahé) tělo sportovce. Zatímco někdy se jedná o funkční využití sportovního oblečení (ať už s ohledem na potenciální zvýšení výkonu či estetická kritéria hodnocení), je možno vnímat výstroj zvýrazňující rysy těla obdobně, jako tomu bylo u drapérií v antickém sochařství. Nejedná se tedy přímo o nahotu, ale o zvýraznění tělesných partií přiléhavou výstrojí, a to v různých sportech. Taková nahota či její blízkost je jistě něčím, co spadá plným právem do modu přirozenosti a nemusí být zjinačeno rozměrem sexualizace. Odlišným případem je však zvýraznění nahoty prostřednictvím sportovní výstroje s cílem akcentovat nikoliv přirozenost, ale sexuální konotace tělesnosti; snahou tedy není zakrýt určité tělesné partie, ale naopak je více zdůraznit a zviditelnit. Krajní polohou je pak prezentace nahého těla s cílem upoutat pozornost ke sportu, jak svědčí případ francouzského tyčkaře Romaina Mesnila, který běžel nahý s tyčí v rukou po Paříži a video umístil na internet se snahou získat sponzory.

10

Tělo sportovce však může být doplněno sexuálním kontextem i bez vědomí samotného sportovce. Případy, kdy jsou pod propoceným tričkem viditelná ňadra, či nazdvižená sukně odhalí jiné části těla sportovkyň, jež jsou přiblíženy a zaznamenány fotografy lovícími pikanterie a následně zavěšovány na webové stránky či publikovány v jiných médiích, jsou stále častější. Právě takovéto „zírání“ na nedopatřením odhalené části těl jsou znakem výrazné erotizace, sexualizace či dokonce pornoizace sportu. Tento fakt se však netýká ani tak sportovců samotných (sami si svoji nezáměrně zvýrazněnou nahotu v mnoha případech ani nemusí uvědomovat), jako spíše diváků, kdy se fenomén diváctví proměňuje ve voyerismus: „Honba za senzačností sportovních zpravodajství nás nutí dívat se tak, jak bychom se sami na sport nedívali a třeba ani nechtěli dívat. Teleobjektivy nám přibližují nekontrolovanou mimiku obličeje běžců, smrtelné karamboly lyžařů a automobilistů, opakovaně civíme na náhodně odhalené intimní části těl sportovců.“ (Pelcová, 1999, 156). Druhou součástí sportovních událostí v rovině personální, jsou vedle sportovců týmy podporující sportovní výkony. U některých typů sportů (např. závody Formule 1) tvoří kulisu pohledné dívky, často oblečené jen částečně, příp. vůbec ne. Ani zde nenabývá nahota modu přirozenosti, ale podílí se na sexualizaci sportovních událostí. Třetím rozměrem je soudobá akcentace tělesné nahoty v roli oslavujících fandů a diváků. Ať už se jedná o spíše náhodné odhalení intimních tělesných partií ve chvílích mimořádné emotivní zátěže (radost nad vstřeleným gólem), nebo zcela záměrné oslavy po sportovní události kombinující alkohol s tancem spojeným např. s vyzdvižením tančící dívky na podstavec a její odhalování, vždy se jedná o smysl nahoty odklánějící se od její přirozenosti směrem ke zdůraznění pozornosti, a její přiblížení. Specifickou sociální roli využívající nahoty k upoutání pozornosti ve sportovním prostředí je pak jev zvaný „streaking“, kdy se jedinec svlékne a běhá nahý na veřejnosti (viz např. www.streaking.org). Velmi často je vybraným prostředím právě sportovní stadion. Téma nahota a sport však můžeme spatřovat i někde na pomezí či prolínání obou fenoménů. Např. bodypainting, kdy na nahá těla jsou namalovány sportovní (fotbalové) dresy, ponechávají sice tělo v jeho přirozené nahotě, avšak zároveň je vizuálně zakrývají vrstvou barvy. Komplikovanější propojení je však u nových „sportovních“ odvětví, které se záměrně dostávají na hranu sportu (resp. „sportu“) a vizualizované sexuality. Příkladem může být „aerobic striptease“, kombinující tanec se sexuálními pohyby profesionálních striptérek. Tento

nový

„sport“

je

spojen

se

jménem

Carmen

Electra

(viz

http://www.aerobicstriptease.com/), nabízející sady DVD k výuce této imitace sexuality.

11

Nebo „nude dancing“, který však není žádným tancem s určitou choreografií či estetickou dimenzí pohybu, ale „čistě sexuálním záměrem vybudit chlípné zájmy, sexuální žádosti a fantazie“ (Schiff, 1999, 10). Může být vůbec „upřené zírání na detaily ženských genitálií“ (tamtéž) nazýváno tancem? (Tato poznámka je zařazena na dané místo záměrně; přestože se autor nedomnívá, že se jedná o sport – proto také problematizace zařazení nejenom s použitím uvozovek –, aktéry používaná slova aerobik i tanec patří do sféry sportu.) Postmoderna se však nezastavuje u přirozených hranic lidského těla a nabourává běžný pohled na tělo ohraničené pokožkou rozšiřujícím záběrem pronikajícím do vnitřku těla. Určité roviny tohoto úsilí jsou jistě záslužné (medicína včetně té prenatální), jiné momenty jsou však bezesporu diskutabilní. (Je možné např. o pornografických detailech pohlavních orgánů, zobrazovaných mimo jakýkoli kontext lidské tělesnosti, hovořit ještě jako o nahotě? Způsob pornografické vizualizace a jejího konzumu by si jistě zasloužil mnohem hlubší zamyšlení, v daném sportovním kontextu však musí zůstat toto téma dále nepovšimnuto.) Kde jsou etické hranice pietního přístupu k lidskému tělu živému, ale také po smrti jednotlivce? Kromě vědeckého a pornografického diskursu totiž můžeme uvažovat i o uměleckém ztvárnění, a to včetně porušení přirozené vzdálenosti pohledu. Paradigmatickým příkladem pro nás může být velmi kontroverzně hodnocená výstava „BODIES… the Exhibition“, vystavující preparovaná lidská těla s různě odstraněnými vrstvami tělesných tkání, doplněné o sportovní nářadí (především míče různorodých sportů), poskládaných do pozicí jakoby sportovního pohybu. Smysl vizualizace nahého těla v prostředí sportu tedy není jednoznačný a jedinečný. Od přirozenosti a funkčnosti vede až k přímé erotizaci, sexualizaci a pornoizaci. Snahou kinantropologie by však měla být podpora onoho původního přístupu a pokud možno bránění přeměny sportu v nástroj jiných fenoménů, se sportem bytostně nepropojenými. Není to otázka puritánské pruderie či zavírání očí před společenskými změnami nesoucími otevřenost a uvolnění v míře dříve nemyslitelné, ale přísné odlišování smyslů a významů, které vzájemně propojit lze, od těch, které jsou si již bytostně cizí.

POHYBOVÁ VÝCHOVA

V tomto výseku kulturního subsystému pohybové kultury je akcentován především výchovný a vzdělávací potenciál lidského pohybu, a to v rozmanitých dimenzích: pohyb jako

12

prostředek edukace (výchova pohybem), jako její dílčí cíl (výchova pohybu) či obsah (výchova o pohybu). Snad jenom jako opakující připomínku dodejme, že nevyužívání obvyklého termínu tělesná výchova není dáno snahou o originalitu za každou cenu, ale je formou možné obrany před potenciální dualistickou konotací, jako preference holistické osobnosti před vyčleňováním tělesnosti z celku lidského způsobu bytí, jako zdůraznění výchovy nikoliv k tělu, ale k celoživotně aplikovanému pohybu. I u pohybové výchovy se můžeme zpětným pohledem dostat až k antickému Řecku, kde se nahota spolu s atletickým rozvojem a pederastickými vztahy stává normou výchovy v palestrách a gymnasiích (Hejduk, 2007). (Pojem pederastie však neoznačoval soudobé porozumění formě sexuální orientace, tedy homosexualitu, ale spíše specifické sociální vztahy iniciačních rituálů, označující vztahy muže k vybranému chlapci jako součást přechodu z dětství do dospělosti.) Kultura nahého pohybu v rovině pohybové výchovy oživuje opět ve 20. letech v Německu, kde učitel Adolf Koch zakládá síť třinácti soukromých škol, nabízejících nejenom gymnastické cviky a cvičení v nahotě, ale také výuku, sexuální výchovu či outdoor aktivity (Jefferies, 2006). Přestože tyto školy byly v roce 1932 zrušeny, stále demonstrují snahy po revitalizaci starořeckého ideálu přirozeného nahého těla v pohybu také ve výchově, jak starořecký název pro školu, gymnasion (gymnos = nahý), naznačuje. To, že se v dnešních gymnáziích již neprovozuje pohybová výchova v tělesné nahotě, jistě není nejpodstatnější ztrátou na cestě edukačních proměn.

POHYBOVÁ REKREACE

Rekreační, regenerační a odpočinková dimenze pohybu prováděného ve volném čase je základním vymezením tohoto výseku pohybové kultury. Nahota a rekreace je propojena především v hnutí nudistů a naturistů, jež vnímá odhození oděvů jako přirozenost, ba dokonce jako podporu společenské rovnosti, důraz na podstatu člověka a jeho rovnocenné postavení, jako odbourání nejenom oblečení, ale také společenských, ekonomických či mocenských rozdílů. „Kultura svobodného těla“ se neomezuje pouze na nudistické pláže, ale také je rozvíjena v táborech a kempech, v nichž nahota nemá hrát znepokojivou roli bdělé pozornosti či rozrušení, ale naopak přirozeného projevu lidského způsobu bytí.

13

Kulturní a společenské odlišnosti ve vnímání nahoty jsou patrné na první pohled v rozdílném smyslu a významu jí přikládaném. Jako příklad můžeme použít počátek 20. století v prostředí anglickém a německém. Zatímco první národnostní skupina byla šokována společnými saunami, koupáním či cvičením v nahotě obou pohlaví na stejném místě, pro druhou to byl běžný kulturní zvyk. Nudismus je uveden do Velké Británie i Spojených států Amerických právě zkušenostmi z Německa, kde si také získal popularitu největší. Naturismus a nudismus je propojen s určitým stupněm askeze, ale také tělesného pohybu či částí pohybové kultury v její rekreační rovině. A toto spojení existuje dodnes – např. němečtí nudisté jsou organizováni v asociaci, jež je součástí Německé sportovní federace (Krüger, 1991). V německé společnosti a kultuře je tak pravděpodobně nejživější antický ideál krásy nahého těla v pohybu bez oné postmoderní erotizace. Na rozdíl od dnešního napětí a nesouladu mezi tolerancí k pornografickému průmyslu a byznysu, a současně pruderií neumožňující veřejné zobrazování nahého těla, viz např. televizní senzaci z pravděpodobně nezáměrného odhalení oděvu a odhalení prsní bradavky Jane Jackson (Levande, 2008), německá společnost od počátku 20. století vnímá nahé tělo jako formu lidské přirozenosti. Přirozenost nahoty znamená de-erotizaci nahého těla, bez sexuálních aspektů či konotací. Ve 20. a raných 30. letech existovalo mnoho klubů a kolonií, spousty konkurujících si asociací naturistů (buržoazních i dělnických), s desítkami tisíc členů a produkující časopisy velmi aktivně propagující životní styl osvobozený od oblečení (Jefferies, 2006). Mezi nimi např. Gymnosofická společnost (ze starořeckého gymnos = nahý, sofia = moudrost), existující však pouze krátkou dobu. Jméno Freikörperkultur (kultura svobodného, či volného těla) propojuje tento životní způsob nejenom s nahotou, ale také s pohybem, s pohybovou kulturou. Tedy nejenom nahé tělo, ale nahé pohybující se tělo je charakteristickým znakem onoho přístupu. Německý nudismus a naturismus je propojen s hodnotami krásy, mládí (a jeho revoltě proti rodičům a jejich morálnímu systému), přirozeného zdraví (vodní kůry a slunění na čerstvém vzduchu a v nahotě), pohybovou kulturou (pěstování těla prostřednictvím cvičení, gymnastiky a tance s možnostmi svobodného a volného tělesného vyjádření), ale také s rasovou hygienou (Krüger, 1991). Dnešní naturismus a nudismus může být jak svobodnou volbou jednotlivců či malých skupin, tak organizovaným společenstvím, jež se cíleně profiluje a propaguje svůj životní styl jak prostřednictvím národních, tak mezinárodních asociací a organizací.

14

POHYBOVÁ TERAPIE

Smysl, cíl a účel pohybu v pohybové terapii je daný jejím regenerativním, příp. rehabilitačním zaměřením směřujícím ke zdraví osobnosti. Saunování je asi nejmarkantnějším znakem nahoty v regenerační terapii (v tuto chvíli nám nejde o přesnost klasifikace: bezpochyby můžeme návštěvu sauny zařadit s klidným svědomím i do oblasti rekreace), byť jsou terapeutické procedury aplikovány na nahé tělo častěji (nejenom procedury využívající vodu). Onen pohyb v názvu i zařazení je patrný nejenom přechodem z potírny do odpočívárny, ale také plaváním v chladné vodě, následující po první fázi saunování. Obdobně vzdušné lázně (tedy chůze bez oděvu jako součást otužování či terapie) bychom mohli vnímat v daném diskursu. Jeden podstatný rozdíl oproti ostatním formám pohybu, tedy dalším oblastem pohybové kultury, je zde však velmi patrný: totiž určitá intimita a soukromí. Nahota zde nezískává znaky erotizace či jiných symbolických významů, jak jsme mohli sledovat dříve v oblasti sportu. Nahota zůstává nahotou, přirozeností, nenabírá jiné sociální konotace. Proto k ní také není moc co dodávat, protože je v daném kontextu vymezena rámcem smysluplnosti a funkčnosti.

POHYBOVÉ UMĚNÍ

Estetická dimenze pohybu, projevy hodnoty krásy vymezují poslední oblast pohybové kultury. Tato kategorie je pravděpodobně nejméně zřetelná, neboť do ní můžeme zahrnovat jak oblasti sportovní (tanec, moderní gymnastika, krasobruslení, skoky do vody i celou řadu dalších sportovních odvětví), tak jiné oblasti jak pohybové kultury, tak uměleckých způsobů vyjádření (balet, pantomima aj.). Elegance a grácie, harmonie, rytmus, čistota provedení pohybu, individuální tvořivost a interpretace, to jsou hodnoty, jež pohybové umění akcentuje. Propojení erotiky a sexu s uměleckým pohybem může naznačovat i jazyk sám – např. až do dvacátých let dvacátého století bylo v Indii synonymem pro prostituci slovo tanec (Bishop,1997), ovšem zároveň se dostáváme na pojmově velmi rozkolísanou a nezřetelnou půdu. Pravděpodobně se pohybové umění stává nejméně uceleným subsystémem, neboť jeho nezbytné vazby musíme vnímat jak ve sféře pohybu, tak umělecké transformace reality. Téma

15

nahoty nás však propojuje současně i s procesy edukace a s možnostmi vizualizace nahého těla ve výtvarné výchově (Poling & Guyas, 2008). Při uměleckém ztvárnění lidské tělesnosti je nahota často příležitostí, jak na krásu upozornit. Dějiny umění prezentují řadu možností, jak tělo v pohybu zaznamenat, resp. přetransformovat z jeho realistické jsoucnosti do tvaru, který umožňuje určitou ideovou a významovou transcendenci. Součástí tohoto transferu může být i určitý prvek erotizace, kdy krása nabývá rysy určité přitažlivosti a jiskřivé vášnivosti. Pokud by však jistá míra takového zjinačení přešla až do modu sexualizace či pornoizace, kdy krása sama by se stala nedostačivým nástrojem sexuálního vzrušení, byla by překročena rovina umění a ocitli bychom se v jiném významovém světě. Krása, která může nabývat i erotických konotací, je bytostnou součástí uměleckého přístupu ke světu a životu, je vyjádřením personální celistvosti, zatímco pornografie je především sexuální komoditou trhu, jež nemusí obsahovat estetické kvality, ale může se zúžit výslovně na přímou sexuální dráždivost a její prodejnost. Můžeme však určitou hranici či kritéria odlišení těchto fenoménů také razantně subjektivizovat, protože „pokud někdo věří, že sexualita reprezentována v uměleckém díle (nebo vtělena do sportovního provedení) je morálně či esteticky sporná, pak toto dílo (představení) je – pro tuto osobu – spíše pornografické než erotické“ (Guttmann, 1996, 179). Pohybové umění více než kterékoliv jiné oblasti pohybové kultury je při svém hodnocení závislé především na aktérech a pozorovatelích, na jejich povýtce subjektivním vnímání, vkusu, krasocitu. Co je pro jednoho krásné, může být pro jiného méně hezké, ale estetické charakteristiky určitého jevu či výkonu by měly být tím hlavním prizmatem, jímž odlišujeme tuto svébytnou oblast pohybové kultury.

ZÁVĚREM

Nahota v prostředí pohybové kultury se tedy neukazuje být fenoménem jasným a zřetelným (epistemologický požadavek Descartův), ale naopak významově mnohorozměrným a více vrstevnatým. Proto ani nelze lacině rozhodnout personální postoj „pro“ či „proti“ nahotě v propojení s tělem v pohybu. Záleží na kontextu, významu, smyslu, který je v dané chvíli vymezujícím faktorem. Zdá se však, že se o jedno zobecnění pro oblast kinantropologie přesto můžeme pokusit: na rozdíl od médií, zejména bulvárních zpravodajů, by se představitelé

16

kinantropologického oboru (tedy nikoliv pouze odborníci-vědci, ale také učitelé, studenti i další zástupci odborné veřejnosti) měli (snad i veřejně) přiklánět na stranu přirozenosti a funkčnosti nahoty v pohybovém rámci. Funkční propojení nahého těla s přirozeností, v některých vymezených případech jistě i s nádechem erotického jiskření, je rozměr, který stojí za podporu, neboť může být autentickou součástí pohybové kultury. Avšak vůči hodnotovému podloží sexualizace a zvěcnělé pornoizace (zejména) sportovního prostředí, vykračující již z rámce pohybové kultury svým zájmem nikoliv o krásu lidského těla v pohybu, ale o sexuální dráždivost, resp. finanční zhodnocení, bychom se měli nahlas ozvat s pádnými kritickými argumenty. Právě o to se pokouší tento příspěvek.

REFERENČNÍ SEZNAM

Baudrillard, J. (1996). O svádění. Olomouc: Votobia. Bishop, C. (1997). Lidský duch a sexualita. Praha: Knižní klub a Práh. Guttmann, A. (1996). The Erotic in Sports. New York: Columbia University Press. Hejduk, T. (2007). Od eróta k filosofii: studie o Erótu se zřetelem k Sókratově filosofii. Červený Kostelec: Pavel Mervart. Heller, J. (1988). Starověká náboženství. Praha: Kalich. Jefferies, M. (2006). “For a genuine and noble nakedness”? German naturism in the Third Reich. German History, 24(1), 62–84. Jirásek, I. (2005). Filosofická kinantropologie: setkání filosofie, těla a pohybu. Olomouc: Univerzita Palackého. Krüger, A. (1991). There goes this art of manliness: naturism and racial hygiene in Germany. Journal of Sport History, 18(1), 135–158. Levande, M. (2008). Women, pop music, and pornography. Meridians: feminism, race, transnationalism, 8(1), 293–321. Levine, P. (2008). States of undress: nakedness and the colonial imagination. Victorian studies, 50(2), 189–219. McKay, J. & Johnson, H. (2008). Pornographic eroticism and sexual grotesquerie in representations of African American Sportswomen. Social Identities, 14(4), 491–504. Mowry, M. (1999). Dressing up and dressing down: prostitution, pornography, and the seventeenth-century English textile industry. Journal of Women’s History, 11(3), 78–103. Olivová, V. (1979). Lidé a hry: historická geneze sportu. Praha: Olympia.

17

Payne, R. M. (2000/2001). Beyond the pale: nudism, race, and resistance in The Unashamed. Film Quarterly, 54(2), 27–40. Pelcová, N. (1999). Elita a marginalita: o sportovcích a divácích v době postmoderní čili sportovní apokalyptika. In Hogenová, E. (Ed.), Filosofie sportu (pp. 155–158). Praha: Univerzita Karlova. Poling, L. H., & Guyas, A. S. (2008). Removing the fig leaf: issues and strategies for handling nudity in the art room. Art Education, 61(1), 39–43. Schiff, F. (1999). Nude dancing: scenes of sexual celebration in a contested culture. Journal of American Culture, 22(4), 9–16. Tortorici, Z. (2007). Masturbation, salvation, and desire: connecting sexuality and religiosity in colonial Mexico. Journal of the History of Sexuality, 16(3), 355–372. Weaving, Ch. (2005). She Strips…She scores! An Analysis of Women Athletes Posing Nude. 33rd Annual Meeting of the International Association for the Philosophy of Sport, Olomouc, 15.–18. 9. 2005.

Doc. PhDr. Ivo Jirásek, Ph.D. Katedra kinantropologie a společenských věd FTK UP Olomouc Tř. Míru 115 771 11 Olomouc e-mail: [email protected]

18

NAKEDNESS IN CONTEXT OF MOVEMENT CULTURE

The paper deals with topic no really thematizing in kinanthropology, namely naked body phenomenon in environment of movement culture. It highlights in particular spheres of this culture subsystem (sport, movement education, movement recreation, movement therapy and movement art) at variety of senses and contexts which give the meaning to nakedness at continuum from naturalness and functionality through erotization and sexualization even to pornoization especially of sport environment. The author prefers the function naturalness of nakedness and he rejects the instrumentalization and change the body into thing in pornoization of body in movement, which exceeds the characteristics of movement culture sphere. Key words: nakedness, movement culture, sexualization of sport, pornoization of sport, naturalness

19


ZÁKLADY STRATEGICKÉHO ROZVOJE TĚLESNÉ KULTURY MĚST V ČESKÉ REPUBLICE Jiří Skoumal, Vladimír Hobza Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého, Olomouc, ČR

Předloženo v září 2009 Výchozí ideou článku je koncepce tvorby strategického rozvoje tělesné kultury v obci a kraji na bázi organického spojení systémů všech institucí, podílejících se na vytváření žádoucích hodnot tělesné kultury v dané municipalitě. Vypracovaná metodika pro tvorbu a realizaci strategie rozvoje tělesné kultury v obci a kraji byla jako modelový proces aplikována na tvorbu strategie obcí Vyškov, Boskovice, Šternberk, v Jihomoravském a Libereckém kraji a může sloužit jako příklad metodického postupu při tvorbě a realizaci strategií rozvoje tělesné kultury v dalších obcích a krajích. Klíčová slova: management municipality, tvorba koncepce, veřejná správa.

INSTITUCIONÁLNÍ A SYSTÉMOVÁ KRITÉRIA SPORTU∗ V ČESKÉ REPUBLICE

Proměny sportu v Evropě a na celém světě zasahují nikoliv bezvýznamně i tělesnou kulturu v České republice. V tělesné kultuře v České republice zaznamenáváme změny obsahu, struktury, organizace, ekonomie a vzdělávání. V české společnosti chápeme pohybovou aktivitu jako záležitost jedince, výraz jeho individuálních zájmů a životního stylu. Jde však i o činnost užitečnou z hlediska rozvoje celé společnosti. Přispívá ke kultivaci lidského potenciálu, podporuje etické hodnoty a fair play. Učí toleranci a zodpovědnosti. Rozvíjí duševní, fyzické a sociální kvality. Podporuje konstruktivní využití volného času, ale může také pomoci bojovat proti některým společenským problémům, jako jsou intolerance, bezcílnost, násilí, nadužívání alkoholu, požívání nezákonných drog. V České republice má ∗

Sport dle definice EU

20

tělesná kultura dostatečné institucionální zajištění. Je součástí vědeckého procesu i běžného všedního života. Všechny organizace působící v České republice v tělesné kultuře mohou realizovat svobodně svou činnost jako suverénní subjekty. Naprostá většina organizací působících v České republice v oblasti masového, výkonnostního a vrcholového sportu používá právní formu občanského sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů. Mimoto v oblasti sportu působí samozřejmě řada dalších subjektů s různou právní formou – společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti, příspěvkové organizace zřízené státem a obcemi atd. K 15. květnu 2000 bylo v ČR registrováno 42 302 občanských sdružení a 27 554 jejich organizačních jednotek s právní subjektivitou (zdroj Český statistický úřad). Tam, kde je definován společný zájem těchto organizací se státem a státními orgány, dochází k podpoře tělesné kultury státními orgány v souladu s přijatými zákonnými normami. Tento model odpovídá pluralitní a demokratické společnosti. „Nový“ systém finanční podpory NNO tělesné kultury v České republice se formoval od roku 1990. Historicky se zachoval rozhodující podíl dobrovolných spolků na zajišťování provozu, správy a financování tělovýchovných zařízení a vlastních pohybových aktivit. Objem obhospodařovaného majetku ve sportovních klubech a tělovýchovných jednotách dosáhl hodnoty 53 269 mil. Kč. Na jeho správě a provozu se rozhodující měrou podílí tyto subjekty: Český svaz tělesné výchovy (43 059 mil. Kč) Česká obec sokolská (4 788 mil. Kč) Autoklub České republiky (2 584 mil. Kč) Sdružení technických sportů a činností (1 178 mil. Kč) Orel (640 mil. Kč) Český střelecký svaz (320 mil. Kč) Státní rozpočet na údržbu a provoz tělovýchovných zařízení například v roce 2007 uvolnil 0,69 % z hodnoty majetku (cca 371 mil. Kč). Usnesením vlády ČR ze dne 6.ledna 1999 č.2 byla schválena Koncepce státní politiky v tělovýchově a sportu v České republice a v rámci jejího naplňování byly v roce 2000 schváleny další dva významné celostátní dokumenty, a sice Národní program rozvoje sportu pro všechny a Zásady komplexního zabezpečení státní sportovní reprezentace včetně systému výchovy sportovních talentů. Dalším splněným úkolem této celostátní koncepce bylo schválení Zákona č. 115/2001 o podpoře sportu, který je v platnosti od 1.4.2001. Ten stanovil v § 5 úkoly krajům a v § 6

21

podobné úkoly obcím. Podle tohoto zákona „kraje v samostatné působnosti vytvářejí podmínky pro sport, zejména: a) zabezpečují rozvoj sportu pro všechny a přípravu sportovních talentů, včetně zdravotně postižených občanů, b) zajišťují výstavbu, rekonstrukce, udržování a provozování svých sportovních zařízení, c) zabezpečují finanční podporu sportu ze svého rozpočtu .“

MODEL STRATEGICKÉHO PLÁNOVÁNÍ TĚLESNÉ KULTURY OBCE, KRAJE

Strategický plán rozvoje tělesné kultury obce

je součástí strategického plánu

rozvoje obce, kraje - formulující ucelenou a reálnou představu o budoucím ekonomickém, sociálním a prostorovém rozvoji obce či kraje. Je definován jako proces, který zahrnuje tyto základní fáze : Obr. 1 Fáze procesu strategického rozvoje tělesné kultury v obci, kraji FÁZE STRATEGIE 1.

KONCEPČNÍ FÁZE • retrospektivní analýza • profil obce - faktory sociální - faktory politické -faktory ekonomické -faktory geografické SWOT analýza • tělovýchovných zařízení

VIZE

• veřejně prospěšných programů 2.

STRATEGICKÝ PLÁN

SCÉNÁŘ : • akcelerační • stimulační • stabilizační

22

3.

REALIZAČNÍ PROCES

INVESTICE Provedení Plnění Vyhodnocení

( Pramen : Skoumal, 2004)

Jádrem koncepční fáze (strategická analýza) procesu strategického rozvoje tělesné kultury ve městě je úsilí o retrospektivní analýzu informací z oblasti tělesné kultury s cílem vytvořit spolupráci :

zastupitelstva

občanů

výkonných orgánů obce

zástupců podnikatelské sféry

všech organizací neziskového sektoru

(veřejného i soukromého, které na území, či v regionu obce působí)

specializovaných poradenských organizací

aplikačních pracovišť vysokých škol

Tento společný proces má za úkol vytvořit vizi o budoucnosti tělesné kultury v obci a dát tomuto procesu tvorby vize řád a svoji logiku. Tato procesní cesta od počátečního po konečný stav tělesné kultury v obci může být zvládnuta vytvořením procesní mapy, která slouží lidem a pomáhá při diskuzích o redesignu tělesné kultury v jejich obci. Koncepční fáze procesu strategického rozvoje tělesné kultury v obci, kraji má patnáct kapitol. Úvod charakterizuje popis základních východisek obce a kraje. Pro přehlednost uvádíme názvy jednotlivých kapitol: Charakteristika základních východisek obce a kraje:

23

•

Vymezení území

•

Všeobecná charakteristika obce, kraje

•

Sociálně ekonomická analýza obce, kraje

•

Technická infrastruktura obce, kraje

•

Hospodářství a zaměstnanost obce, kraje

•

Průmysl a stavebnictví obce, kraje

•

Obchod a služby obce, kraje

•

Institucionální podpora podnikání

•

Zemědělství obce a kraje

•

Souhrnná ekonomika obce a kraje

•

Sociální infrastruktura (školství, zdravotnictví a sociální péče, kultura a volný čas, životní prostředí, cestovní ruch)

Dále se koncepční fáze věnuje analýze koncepčních dokumentů v oblasti rozvoje tělesné kultury v České republice, v obci, kraji a analyzuje koncepční dokumenty v oblasti tělesné kultury a sportu na úrovni státu. Další část této kapitoly je věnována empirickému šetření hodnotové orientace obyvatel obce, kraje1 ve vztahu ke čtyřem tématickým okruhům: 1. zkvalitňování zdravého životního stylu 2. úroveň propagace tělovýchovy a sportu v obci, kraji 3. poptávka po sportovních a tělovýchovných aktivitách (vztah ke sportu) 4. požadavky a očekávání občanů od veřejné správy včetně oblasti podmínek pro tělovýchovu a sport. Jako základní výzkumná technika je zpracován a zadavatelem odsouhlasen list šetření dotazníkového charakteru obsahující 24 otázek a 6 identifikačních znaků převážně demografického charakteru. Díky účinné spolupráci s krajskými úřady byly dotazníky rozdány prostřednictvím studentů vybrané sítě škol třem generacím obyvatel kraje. Každý student obdržel 3 dotazníky. Jeden vyplnil sám, zajistil vyplnění druhého dotazníku opačným pohlavím střední generace (rodič, známý, příbuzný ve věku 31-45 let) a dále zajistil vyplnění

1

Poznámka: Náročnost a rozsah zadání v rámci kraje představuje velmi složitý úkol, který zahrnuje prakticky

rozsah čtyř konkrétních empirických šetření sociologického charakteru. Vzhledem k ekonomickým, technickým a časovým možnostem pojal výzkumný tým tento úkol na základě kvantitativního přístupu jako diagnostickoorientační sondu do oblasti čtyř uvedených tematických okruhů. Jako základní metoda byla uplatněna metoda matematicko-statistická, metoda terénního šetření a metoda dotazníková.

24

třetího dotazníku osobou stejného pohlaví ve věku nad 46 let (rodič, známý či příbuzný). Díky pochopení vedení středních škol se způsob sběru informací velmi osvědčil. Logická provázanost tohoto dokumentu je dále doplněna „Analýzou prostředí pro realizaci tělovýchovy a sportu v občanských sdruženích“. Toto téma je sledováno z hlediska: •

podílu jednotlivých typů činností občanských sdružení

•

velikosti organizace – počty členů

•

cílové skupiny, jíž jsou služby občanských sdružení určeny

•

projektů realizovaných v předešlém roce

•

struktury pracovníků

•

vzdělání tělovýchovných pracovníků

•

spolupráce s orgány místní veřejné správy

•

ekonomiky a financí Další kapitola analyzuje podnikatelské aktivity ve sportu a tělovýchově v obci, kraji.

Téma je sledováno v následujících oblastech: •

postavení tělesné kultury ve veřejném sektoru

•

tělesná kultura jako ekonomický statek

•

posuzování efektivnosti investic do sportu a tělovýchovy

•

podnikatelské aktivity v tělesné kultuře

•

rozpočet kraje a jeho bilanční určení

•

kvantitativní analýza komerčních sportovních a tělovýchovných zařízení

•

geografické členění komerčních sportovních a rekreačních aktivit

Dále se koncepce věnuje analýze stavu a úrovni školských zařízení a analýze a stavu sportu a tělovýchovy komunálního charakteru. Syntetická – návrhová oblast dokumentu obsahuje strukturovanou souhrnnou SWOT analýzu silných a slabých stránek, příležitostí a rizik tělovýchovného a sportovního potenciálu

25

obce, kraje. V této části je definována vize a cíle, marketingová strategie a produkto-tržní orientace v oblasti tělovýchovy a sportu. Syntetická část vyúsťuje v akční plán, v němž jsou specifikovány priority rozvoje v časovém horizontu od termínu schválení koncepce. Struktura akčního plánu vychází z členění podle časového horizontu a podle jednotlivých marketingových celků: • Školská tělovýchova a sport • Organizovaná tělovýchova a sport • Pohybová aktivita neorganizované veřejnosti • Komerční sport • Sport jako součást cestovního ruchu

Pro naplnění výše uvedených marketingových celků je nutné podpořit tyto oblasti marketingové strategie tělovýchovy a sportu: a) Infrastruktura tělovýchovy a sportu Vzhledem k požadavkům, potřebám a očekávání klientů a ke zvýšení úrovně vrcholového (výkonnostního), ale i rekreačního sportu je možné považovat tuto oblast za dominantní, je však nutno zvažovat, že je dále determinována a z ekonomicko-manažerského hlediska koncipována v územním plánu na základě urbanistických norem a kapacitních propočtů (Kopřiva, 2009; Hobza et al., 2009) . Do marketingové strategie zejména patří: ● sportovní zařízení vnitřního a venkovního charakteru ● zlepšení dopravní infrastruktury (příjezdové cesty, parkoviště) ● orientační a informační systém s propojením na služby v cestovním ruchu ● cyklostezky a doprovodná zařízení (odpočívadla, campingy, podmínky pro piknik, volné a upravené plochy pro hry, dětská hřiště, venkovní „tělocvičny“, lanové aktivity, malé penziony, atd.

26

b) Nabídka (produkty) tělovýchovy a sportu Úkolem této oblasti je vytvořit celoroční nabídku aktivit, které vychází z historické zkušenosti, ale současně reagují na aktuální stav potřeb a požadavků všech věkových a sociálních skupin obyvatel města. (Skoumal, 2005) c) Kvalita služeb Kvalita služeb musí respektovat požadavky odběratelských skupin a tendence vývoje v dané oblasti. Příslušnou problematiku v širších souvislostech kvality veřejných služeb řeší mj. ISO, EFQM, CAF, BCS. Výkonností a kvalitou služeb v oblasti tělesné kultury vč. užšího zaměření na komunální rekreaci se zabývá Hamřík (2008) v 8. kapitole monografie Vybrané kapitoly z komunální rekreace (Dohnal, Hobza, et al.; 2008). d) Rozvoj lidských zdrojů v tělovýchově a sportu V současné době se tato oblast jeví jako velká slabina problematiky. Je možné to považovat za důsledek politického směřování v dané oblasti s následkem absence nového systému. Úkolem v této oblasti je: - analyzovat současný stav - vytvořit strategii v personální oblasti práce - podporovat a vytvářet obsah a systém vzdělávání (Skoumal, 2005) e) Marketing a marketingová komunikace v oblasti tělovýchovy a sportu V této oblasti je nutné se zaměřit na: - prosazení strategie do každodenního života občanů města - propojení strategie sportu a tělovýchovy se strategií cestovního ruchu - sportovní reklamu – podporu prodeje - PA - zpětnou vazbu/ monitoring (Skoumal, 2004) f) Systém řízení tělovýchovy a sportu Vytvoření systému a v jeho rámci koncepce, organizace a řízení práce je nezastupitelné.

27

Souběžně je nutné vytvořit podmínky pro skupinovou i osobní iniciativu, spoluúčast, kreativitu a tvořivost všech v systému zúčastněných subjektů. V mnohých případech je doporučováno zřízení samostatné příspěvkové organizace města, v jejíž kompetenci jsou obsaženy klíčové organizační, řídící a realizační kompetence v oblasti rozvoje sportu. (Novotný & Hobza, 2008). Pro každé opatření a každý dílčí projekt je určen garant a časový horizont realizace. Dle zadání jsou v rámci Akčního plánu zpracována opatření a projekty pro časový horizont do 3 a 5 let: a)

b)

Opatření a projekty, jejichž realizace započne v tříletém období –

Opatření, garant, realizační období

–

Projekt, garant, realizační období, zdroj financování

Výhledové záměry pro období po roce 2009

Tab. 1 Případová studie programu „Infrastruktura tělovýchovy a sportu“ Souhrnný popis návrhu projektu Program rozvoje tělovýchovy a sportu MARKETINGOVÝ REGION NÁZEV PROJEKTU PŘEDKLADATEL/ ŽADATEL PROJEKTU/GARANT UMÍSTĚNÍ PROJEKTU STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA o CÍLE o AKTIVITY o VÝSTUPY (MAX. 10-15 ŘÁDKŮ)

28

Strategická oblast: Infrastruktura tělovýchovy a sportu Vyškov Grant podpory investorů do infrastruktury v oblasti tělovýchovy a sportu ve Vyškově Město Vyškov Privátní subjekty Vyškov • Cílem programu podpory investorů do infrastruktury tělovýchovy a sportu ve Vyškově je zajištění infrastruktury pro tělovýchovu a sport . Program vychází z rozvojových koncepcí v jednotlivých obcích podle jejich sportovně funkčního, stavebního a technického stavu a zajištění propojení i na JMK,CR.Budoucí sportovní zařízení by měla brát ohled na co možná nejširší vrstvy sportujících , na jejich životní styl, výkonnost a různé motivy. Budou atraktivně a účelově umístěna a forma nabídky pohybových aktivit bude vycházet za zdravotních, rekreačních, sociálních a kulturních aspektů. Sloužit budou k aktivitám pro rekreaci, sport a stanou se kulturně – společenskými středisky obce. Pestrostí nabízených aktivit a novými pohybovými a herními formami se stanou vysoce atraktivními. • Výstupem je odstranění monotónnosti a neatraktivnosti sportovních zařízení.

ČASOVÝ HARMONOGRAM PŘÍPRAVY A REALIZACE ROZPOČET A ZPŮSOB FINANCOVÁNÍ (OBEC, KRAJ, STÁT, EU, PRIVÁTNÍ, KOMBINOVANÉ) STAV PŘIPRAVENOSTI (DOKUMENTACE A J.)

• • •

návrh - 2009 zpracování - jaro 2010 realizace – podzim 2010 – podzim 2012

4 500 000,-Kč - pravidelně na každý rok Zdroje financování – kombinované - kraj, obce, ČR, EU, soukromé subjekty

Dokumentace - Koncepce rozvoje tělovýchovy a sportu ve Vyškově; Jihomoravském kraji

DISKUSE

Rozložení dotací na podporu sportu a tělovýchovy se od roku 2000 vyvíjí výrazně ve prospěch územních celků (Hobza & Cikl, 2007). Nejen, že tento trend odpovídá vývoji ve vyspělých zemích, ale především vyrovnává předchozí extrémní centralizmus, uplatňovaný v rámci socialistického plánování ve sportu a tělovýchově. Souběžně se zvyšováním dotací dochází ke zpřesňování a konkretizaci dotační politiky do tělesné kultury v municipalitách obecně, jsou na základě zpracovaných koncepcí vypisovány cíle, programy a ty jsou naplňovány konkrétní dotační politikou, která je i vyhodnocována. Rovněž dochází k výraznému posunu od dříve prioritně proklamované podpory sportu ke komplexnější podpoře ve smyslu veřejné prospěšnosti a orientaci na potřeby obyvatelstva; taktéž v provázanosti na ostatní oblasti rozpočtu, tj. ekonomiku municipalit, kulturu, podnikání, cestovní ruch, atd. Těmito trendy se nelišíme od moderních koncepcí, uplatňovaných ve vyspělých zemích EU už téměř 20 let. Velké rezervy lze prozatím spatřovat ve vyhodnocování cílů, efektů a kriteriálním posuzování grantové politiky, neboť programové financování ve své teoretické podobě prozatím neproniklo do municipalit.

ZÁVĚR

Strategický rozvoj tělesné kultury měst a krajů v České republice prezentuje souborný dokument k programové podpoře komplexního rozvoje tělesné výchovy a sportu v rámci

29

regionální politiky. Je koncipován na bázi organického spojení systémů všech institucí, podílejících se na vytváření žádoucích hodnot tělesné kultury v dané municipalitě a má strukturu vyplývající z aplikace zásad moderního managementu veřejné správy. V mnohých oblastech je provázán s Programem rozvoje cestovního ruchu, se kterým má několik společných záměrů a cílů. Obě koncepce mají společného jmenovatele ve volném čase, volnočasových aktivitách, životním stylu, řeší regenerační a biomedicínský aspekt lidské stránky, společnou stránkou je také oblast podnikání, podpory zaměstnanosti atd. V současné době jsou podle výše navrhovaných zásad realizovány koncepce vybraných krajů (JMK, LK, KHK, MSK, OLK, ...) a měst (Vyškov, Boskovice, Šternberk ...), čímž jsou teoretické poznatky oboru rekreologie rozšiřovány v praxi. Na základě zpracovaných koncepcí „Rozvoje sportu a tělovýchovy“ dochází na municipalitách k postupné iniciaci územního plánu v oblasti sportovní infrastruktury především na základě nově připravovaných norem architektů, kapacitního plánování a poptávkově orientované potřeby obyvatelstva. Souběžně také dochází k upřesňování dotační politiky v této oblasti, její prohlubující diferenciaci a vyšší provázanosti na cíle. Rozhodující míru v uplatňování nových poznatků má však politická vůle zastupitelstev a jejich schopnost spolupráce s místními zainteresovanými subjekty a občany.

REFERENČNÍ SEZNAM Dohnal, T., Hobza, V., Skoumal, J., Kotíková, H., Čihovský, J., & Vaďurová, R. (2006). Analýza

současného

stavu

tělovýchovy

a

sportu

v Moravskoslezském

kraji.

Moravskoslezský krajský úřad - projekt v rámci Moravskoslezského kraje. Olomouc: FTK UP v Olomouci. Dohnal, T., Hobza, V., Skoumal, J., Kotíková, H., Čihovský, J., & Vaďurová, R. (2007). Analýza současného stavu tělovýchovy a sportu ve Středočeském

kraji. Projekt pro

Středočeský krajský úřad. Olomouc: FTK UP v Olomouci. Dohnal, T., & Hobza, V. et al. (2008). Vybrané kapitoly z komunální rekreace. Olomouc: FTK UP Olomouc. Hobza, V., Dohnal, T., & Mitáš, J. (2009). Ekonomicko-manažerské souvislosti tvorby koncepce sportovní infrastruktury municipalit. In. Flemr, L et al. Tvorba prostorových podmínek pro aktivní životní styl v ČR. Praha: Karolinum. In press.

30

Hobza, V., & Cikl, R. (2007). Subsidization policy in sports and physical training in the Czech Republic. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Gymnica, 37(3), 15–20. Kopřiva, M. (2009). Urbanistické ukazatele sportovní vybavenosti v praxi. In. Flemr, L et al. Tvorba prostorových podmínek pro aktivní životní styl v ČR. Praha: Karolinum. In press. Novotný, J., & Hobza, V. (2008). Vybrané aspekty dotační politiky a její vliv na institucionální vývoj a tendence v české tělovýchově a sportu. Ekonomika a management, 2(1), 42–63. Praha: VŠE, Nakladatelství Oeconomica. ISSN 1802–8470. Skoumal, J. (2004). The General Structure of the Regional Sport Development in the Czech Republic. In Physical activity in integrating Europe: 75 lat AWF Warszawa (pp. 297–314). Warszawa: Akademia Wychowania Fizycznego (Warszawa). Skoumal, J. (2005). Koncepce rozvoje tělesné kultury kraje - přínos pro konkurenceschopnost regionu [CD]. In M. Hrdý (Ed.), J. Ježek (Ed.), REGIO 2005 Konkurenceschopnost podniků a regionů v EU a ve světě: sborník z příspěvků z mezinárodní vědecké konference (pp. 471– 475). Plzeň: Západočeská univerzita. Skoumal, J. (2004). Cestovní ruch - nový prostor pro management sportu [CD]. In Cestovní ruch, regionální rozvoj a školství: 9. mezinárodní konference (pp. 1–5). Tábor: Jihočeská univerzita.

Mgr. Jiří Skoumal, Ph.D. Katedra rekreologie FTK UP Olomouc Tř. Míru 115 771 11 Olomouc [email protected]

31

THE PRINCIPLES OF THE PHYSICAL CULTURE STRATEGIC DEVELOPMENT IN COMMUNITIES IN THE CZECH REPUBLIC

The starting idea of the article is a concept of creating a physical culture strategic development of a community or region that is based on an organic system integration of all institutions that participate in creating positive community values in the field of physical culture. The methods elaborated to create and implement a physical culture strategic development of a community or region were applied as a model process when creating a strategy of communities such as Vyškov, Boskovice, Šternberk and regions such as South Moravia and Liberec. They can exemplify the methodical procedure used when creating and implementing a physical culture strategic development in a community or region. Key words: municipality management, concept creation, public administration.

32


VZTAH MEZI VĚDOMOSTMI O PROBLEMATICE POHYBOVÉ AKTIVITY A REALIZOVANOU POHYBOVOU AKTIVITOU U STŘEDOŠKOLSKÝCH STUDENTŮ* Jana Vašíčková, František Chmelík, Karel Frömel, Filip Neuls Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého, Olomouc, ČR

Předloženo v září 2009 VÝCHODISKA: Školní vzdělávací programy a změny výuky ve školách nabízejí prostor pro uchopení tématu zdravého životního stylu v životě člověka, a to jak po stránce zdravotní, nutriční, tak i pohybové. CÍLE: Cílem práce bylo zjistit, jaká je úroveň teoretických vědomostí o problematice zdraví a pohybové aktivity (PA), zda se prokáže rozdíl mezi chlapci a dívkami a do jaké míry existuje spojitost mezi vědomostmi a uskutečněným množstvím PA v rámci současných kurikul u studentů prvního ročníku středních škol. METODIKA: Výzkumného šetření se zúčastnilo 33 chlapců a 42 dívek prvního ročníku ze tří gymnázií a jedné střední odborné školy. Tito studenti v úvodu šetření vyplnili vědomostní test (VT) k problematice zdraví a PA a dotazník ANEWS (Abbreviated Neighborhood Environment Walkability Scale). Poté po celý měsíc monitorovali krokoměrem Yamax Digiwalker SW-700 množství denních kroků, které zapisovali do brožury. Na závěr, po týdenní pauze od monitorování, studenti opět vyplnili vědomostní test a dotazník IPAQ (International Physical Activity Questionnaire) – dlouhou verzi. Při podrobné analýze vztahu mezi vědomostmi a PA jsme se zaměřili také na PA různé intenzity a typu. VÝSLEDKY: Zjistili jsme, že dívky mají větší znalosti o problematice PA než chlapci ve všech sledovaných dimenzích, a to jak v pre-testu (18,26 vs. 16,55 bodů), tak i v post-testu (18,57 vs. 16,76 bodů). Korelační koeficient u chlapců mezi celkovou PA a VT byl rP = - 0,505 (p<0,01), u dívek byl rP = - 0,404 (p<0,01), což naznačuje, že vědomosti o PA u této věkové kategorie jsou na úkor skutečně realizované PA. ZÁVĚRY: Byla zjištěna spojitost mezi vědomostmi o PA a skutečně realizovanou PA u chlapců i u dívek a pomocí korelací byl v této souvislosti *

Studie vznikla za podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a je součástí výzkumného grantu č. MSM 6198959221: Pohybová aktivita a inaktivita obyvatel České republiky v kontextu behaviorálních změn.

33

prokázán statisticky významný negativní vztah. Dívky prvního ročníku čtyř středních škol mají lepší výsledky ve VT než chlapci. Z výsledků vyplývá nutnost provést podobné šetření i u dalších věkových skupin. Klíčová slova: vědomostní test, IPAQ, životní styl, krokoměr, znalosti

ÚVOD

S postupnou změnou vzdělávání na školách a přechodem na školní vzdělávací programy, kdy si každá škola do určité míry vymezuje obsah vyučovacích předmětů sama, je naší povinností opakovaně upozorňovat na nutnost zařazovat do programu také problematiku zdravého životního stylu, se kterou bezprostředně souvisí potřeba vysoké informovanosti o výhodách pravidelně realizované pohybové aktivity (PA) a zdravé výživy. Vzhledem k tomu, že vztah mezi vědomostmi o zdraví a zdravém životním stylu a skutečně realizovanou PA nebyl doposud v našich podmínkách dostatečně zkoumán, považujeme za nutné se tomuto tématu hlouběji věnovat. Ani v zahraničí nejsou studie zaměřené na vztah mezi množstvím prováděné PA a mírou informovanosti příliš časté. Z anglicky psané literatury je známý vědomostní test zabývající se problematikou pohybové aktivity nazvaný FitSmart Test autorů Zhu, Safrit a Cohen (1999). V jejich pojetí je tento test důležitou součástí všeobecného tělovýchovného programu a má za cíl zlepšení znalostí studentů o zdraví a tělesné pohodě (anglicky wellbeing). Vychází z předpokladu, že studenti s lepšími vědomosti a většími znalosti o problematice PA budou s větší pravděpodobností zařazovat PA do svého životního stylu, protože budou znát důvody a výhody pravidelné realizace PA. Tento předpoklad je společný všem intervencím, které mají za cíl zvýšení úrovně PA cestou zvyšování informovanosti účastníků. Jak poukazují autoři metaanalytické studie (Kahn, Ramsey, Brownson, Heath, Howze, Powell et al., 2002), efektivnost takto pojatých intervencí v rámci školní výuky však prozatím nebyla dostatečně prokázána, a to vzhledem k nekonzistentním

závěrům

analyzovaných

šetření.

Přestože

bylo

v řadě

případů

zaznamenáno zvýšení úrovně vědomostí, neprojevila se tato změna v úrovni prováděné PA (Kahn et al., 2002).

34

Cílem naší práce proto bylo zjistit, zda existuje spojitost mezi vědomostmi o problematice zdraví a PA a skutečným množstvím realizované PA u středoškolských studentů a jaký má tento vztah charakter. Zaměřili jsme se na různé typy PA prováděné různou intenzitou a chtěli jsme také ověřit, jakou roli sehrává v tomto vztahu pohlaví studentů. Dílčím cílem práce bylo pokusit se posoudit úroveň vědomostí studentů týkajících se zdravého životního stylu. Rovněž jsme analyzovali vliv měsíčního monitorování PA krokoměry na úroveň souvisejících vědomostí studentů.

METODIKA

Výzkumný soubor Výzkumný soubor byl tvořen studenty prvních ročníků tří gymnázií a jedné střední odborné školy. Do analýzy jsme zahrnuli data od 33 chlapců (15,1 let; 65,6 kg; 176,6 cm) a 42 dívek (15,1 let; 56,9 kg; 167,8 cm), od kterých jsme získali všechny potřebné údaje. Realizace výzkumu Čtyři studenti FTK UP Olomouc kontaktovali zvolenou školu v místě svého bydliště (kterou sami vystudovali nebo kde byli na pedagogické praxi) a provedené šetření tvořilo významnou část jejich magisterské diplomové práce. Po obeznámení vedení školy a učitelů tělesné výchovy s designem výzkumu („Mezinárodní komparativní výzkum změn pohybově aktivního chování 15-16letých studentů s využitím krokoměrů“) dostali svolení výzkum realizovat. Od rodičů studentů prvních ročníků ze tříd (v jedné třídě jsme monitorovali PA krokoměry a druhá třída tzv. kontrolní krokoměry nepoužila), které byly vybrány pro výzkumné šetření, získali písemný souhlas a na jaře 2008 (jedna studentka) nebo na podzim 2008 (3 studenti) zahájili měsíční monitorování, které se týkalo změny pohybového chování středoškolských studentů s využitím krokoměrů. Pro naši studii jsme následně vybrali jenom ty studenty prvních ročníků, kteří vyplnili na začátku šetření vědomostní test VT (pre-test) a dotazník ANEWS, nosili krokoměr a zapisovali si z něj údaje a na konci šetření opět vyplnili VT (post-test) a dotazník IPAQ. Výzkumné techniky První část dotazníku ANEWS (www.ipenproject.org/surveyanews.htm) obsahuje otázky týkající se prostředí v okolí bydliště a druhá část zahrnuje dotazník IPAQ (dlouhou

35

verzi) – (www.ipaq.ki.se) (Craig, Marshall, Sjöström, Bauman, Booth, Ainsworth et al., 2003), který jsme využili pro analýzu a komparaci úrovně realizované PA studentů. Pro zjišťování úrovně vědomostí o zdraví a problematice pohybové aktivity byl sestaven vědomostní test (VT), který je určen ke zjištění aktuálního stavu znalostí o této problematice. Zahrnuje oblasti učiva biologie a tělesné výchovy a zaměřuje se také na všeobecně známé informace týkající se výživy. Test je adresný a určen pro věkovou kategorii 15 let a starší. Test obsahuje 32 otázek a je rozdělen do 4 dimenzí (kondiční, energetická, nutriční a edukační dimenze) po osmi otázkách. U každé otázky má respondent možnost volby čtyř odpovědí (A-D), z nichž vždy jedna je správná. V hlavičce respondent vyplňuje základní údaje – školu, třídu, pohlaví, jméno a příjmení (případně kód) a datum měření. Doba vyplňování testu je 20-30 minut. Test byl standardizován v roce 2008 na polských středních školách (polská verze) u 252 studentů 1. - 3. ročníků. Test byl aplikován jako pre-test a po pětitýdenní přestávce studenti opět vyplnili vědomostní test (post-test). Koeficient stability mezi pre- a post-testem byl zjištěn rtt = 0,481 (významný na p<0,01) u celkového skóre (maximální počet bodů 32) a na úrovni dimenzí rtt = 0,280-0,503 (p<0,01). Vnitřní konzistence testu po rozdělení otázek na sudé a liché položky byla u pre-testu rsb = 0,336 (p<0,01) a u post-testu rsb = 0,391 (p<0,01). Vnitřní konzistence testu po rozdělení na „verzi A“ (otázky 1-16) a „verzi B“ (otázky 17-32) je u pre-testu 0,307 (p<0,01) a u post-testu 0,482 (p<0,01). Empirická validita vzhledem ke známce z biologie je 0,227 (p=0,067). Test má kromě české a polské verze i anglickou verzi. Ke zjištění denního počtu kroků studentů jsme použili krokoměr Yamax Digiwalker SW-700. Studenti zaznamenávali údaje o nachozeném počtu kroků do záznamní brožury. Analýza dat Pět sledovaných proměnných jsme získali z vědomostního testu; celkové body a dále za každou jednotlivou dimenzi (kondiční, energetickou, nutriční a edukační). Z krokoměrů jsme získali průměrný denní počet kroků respondenta. Z dotazníků ANEWS a IPAQ-dlouhá verze jsme pracovali s proměnnými: celkové množství středně zatěžující PA v MET/min za týden, celkové množství intenzivní PA v MET/min za týden a celkovou dobu strávenou chůzí v MET/min za týden. Vědomostní test jsme analyzovali zvlášť v jednotlivých dimenzích a to pro dívky a pro chlapce. Rozdíly jsme zjišťovali s použitím Mann-Whitney U testu v softwaru SPSS Statistics 17.0 (Chicago, IL, USA). Pro přesnější interpretaci zjištěných rozdílů jsme přihlíželi ke koeficientu effect size d pro srovnání dvou nezávislých skupin. Pro posouzení vztahu mezi úrovní vědomostí a skutečně realizovanou PA jsme použili Pearsonův korelační

36

koeficient. Hladinu statistické významnosti jsme stanovili na p<0,01 a p<0,05. Jednotlivé údaje z dotazníků a krokoměru jsme porovnali s celkovým skóre z vědomostního testu, a to zvlášť pro data získaná před výzkumem a zvlášť po realizovaném monitorování krokoměry.

VÝSLEDKY

Přehled dosažených bodů v jednotlivých dimenzích vědomostního testu vyplněného před monitorováním podává Tabulka 1. Celkový průměrný počet bodů je u obou pohlaví nad 50% správných odpovědí (50% ~ 16 bodů), přičemž rozdíl mezi chlapci a děvčaty je statisticky významný. Významný rozdíl byl zjištěn i u dimenze nutriční a edukační, kdy dívky také dosáhly v průměru vyššího skóre než chlapci. U ostatních dimenzí nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl.

Tab. 1 Bodové výsledky z vědomostního testu – rozdíly podle pohlaví (chlapci n=33; děvčata n=42) v pre-testu Dimenze CELKEM kondiční energetická nutriční edukační

Pohlaví chlapci dívky chlapci dívky chlapci dívky chlapci dívky chlapci dívky

M 16,55 18,26 4,24 4,26 3,70 4,05 3,24 4,05 5,36 5,90

SD 3,09 2,66 1,71 1,17 1,26 1,43 1,28 1,17 1,37 1,45

Z

d

2,38*

0,55

0,14

0,03

1,12

0,26

2,77**

0,64

2,09*

0,48

Vysvětlivky: M – průměrné bodové skóre z vědomostního testu; SD – směrodatná odchylka; Z – Z skóre Mann-Whitney U testu; d – koeficient effect size; Statistická významnost na hladině * p<0,05 a ** p<0,01.

37

Výsledky VT po uskutečněném monitorování sumarizuje Tabulka 2. Celkový průměrný počet správných odpovědí se mírně zvýšil, přesto rozdíl mezi chlapci a děvčaty zůstal statisticky signifikantní. Významný rozdíl byl zjištěn v edukační dimenzi, kde dívky opět dosáhly vyššího počtu bodů. U dalších dimenzí nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl.

Tab. 2 Bodové výsledky z vědomostního testu – rozdíly podle pohlaví (chlapci n=33; děvčata n=42) v post-testu Dimenze CELKEM kondiční energetická nutriční edukační

Pohlaví chlapci dívky chlapci dívky chlapci dívky chlapci dívky chlapci dívky

M 16,76 18,57 4,15 4,55 3,67 3,88 3,33 3,90 5,61 6,24

SD 3,35 3,54 1,44 1,60 1,22 1,50 1,34 1,32 1,35 1,23

Z

d

2,12*

0,49

1,18

0,27

0,07

0,02

1,74

0,40

2,13*

0,49

Vysvětlivky: M – průměrné bodové skóre z vědomostního testu; SD – směrodatná odchylka; Z – Z skóre Mann-Whitney U testu; d – koeficient effect size; Statistická významnost na hladině * p<0,05.

Korelační koeficienty mezi VT a uskutečněnou PA zjištěnou z dotazníků IPAQ a ANEWS pro chlapce ukazuje Tabulka 3. Celkově byl u chlapců zjištěn negativní vztah mezi realizovanou PA a výsledky VT. Mezi údaji zjištěnými z dotazníků (intenzivní PA, středně zatěžující PA a chůze) a bodovými výsledky z VT před výzkumem byl zjištěn negativní vztah, který byl statisticky významný u intenzivní PA. Po monitorování se negativní vztah (statisticky signifikantní) projevil mezi VT a středně zatěžující PA a mezi VT a chůzí. U chlapců nebyl zjištěn žádný vztah mezi denním počtem kroků zjištěných krokoměrem a vědomostním testem.

38

Tab. 3 Vztah (rP) mezi výsledkem vědomostního testu a realizovanou PA – chlapci (n=33) Před monitorováním Po monitorování Pohybová aktivita M ± SD M ± SD rP rP Intenzivní PA 3 380 ± 2 486 - 0,39* 1 682 ± 1 488 - 0,30 [MET-min/týden]

Středně zatěžující PA [MET-min/týden]

Chůze [MET-min/týden]

Celková PA [MET-min/týden]

Počet kroků [kroky]

2 620 ± 3 367

- 0,30

1 759 ± 1 834

- 0,45**

2 566 ± 2 901

- 0,22

2 446 ± 2 709

- 0,39*

8 567 ± 6 591

- 0,40*

5 887 ± 4 617

- 0,51**

---

---

12 890 ± 3 501

0,03

Vysvětlivky: M – průměr; SD – směrodatná odchylka; rP – Pearsonův korelační koeficient; Statistická významnost na hladině * p<0,05 a ** p<0,01

Korelační koeficienty mezi VT a uskutečněnou PA zjištěnou z dotazníků IPAQ a ANEWS pro dívky zachycuje Tabulka 4. Mezi údaji zjištěnými z dotazníků (intenzivní PA, středně zatěžující PA a chůze) a bodovými výsledky z VT před výzkumem nebyl zjištěn žádný vztah. Po monitorování byl u dívek zjištěn negativní vztah u celkové PA a pak zejména u intenzivní PA. Také u dívek, stejně jako u chlapců, nebyl zjištěn žádný vztah mezi denním počtem kroků zjištěným krokoměrem a VT. Tab. 4 Vztah (rP) mezi výsledkem vědomostního testu a realizovanou PA – děvčata (n=42) Pohybová aktivita

Před monitorováním M ± SD rP

Po monitorování M ± SD rP

Intenzivní PA

1 834 ± 1 875 - 0,09

1 913 ± 2 250

- 0,51**

2 499 ± 2 761 - 0,01

2 676 ± 3 822

- 0,28

2 987 ± 2 635

0,12

2 801 ± 2 151

- 0,17

7 320 ± 6 043

0,02

7 391 ± 6 423

- 0,40**

13 134 ± 2 608

- 0,03

[MET-min/týden]

Středně zatěžující PA [MET-min/týden]

Chůze [MET-min/týden]

Celková PA [MET-min/týden]

Počet kroků [kroky]

---

---

Vysvětlivky: M – průměr; SD – směrodatná odchylka; rP – Pearsonův korelační koeficient; Statistická významnost na hladině * p<0,05 a ** p<0,01

39

Pohybová aktivita dívek a chlapců před a po monitorování je znázorněna na Obrázku 1. U dívek se zvýšilo množství intenzivní a středně intenzivní PA po monitorování, chůze zůstala na téměř stejné úrovni. U chlapců naopak po monitorování kleslo množství intenzivní a středně intenzivní PA, chůze zůstala na stejné úrovni. V tabulkách 3 a 4 nalezneme průměrnou denní hodnotu z krokoměru, která u obou pohlaví převyšuje doporučovaných 10 000 kroků (Tudor-Locke & Bassett, 2004), kdy je člověk považován za pohybově aktivního, dokonce přesahuje i 12 500 kroků za den, kdy jsou takoví lidé považováni za vysoce pohybově aktivní. Obr. 1 Průměrné množství PA různého typu zjištěné z dotazníků ANEWS a IPAQ před a po monitorování v MET-minutách za týden, rozdíly mezi pohlavími Dívky

Chlapci

2446

2801 1759

2676 1682

1913

2000

2566

2499

2500 1834

MET-min/týden

3000

2987

3500

2620

3380

4000

1500 1000 500 0 IPA

SZPA

Chůze

Před experimentem

IPA

SZPA

Chůze

Po experimentu

Vysvětlivky: IPA – intenzivní pohybová aktivita; SZPA – středně zatěžující pohybová aktivita

40

DISKUSE Protože se nám nepodařilo v odborné literatuře nalézt podobně koncipovanou studii, nemůžeme získané výsledky přímo konfrontovat se závěry jiných šetření. Výsledky vědomostního testu mohou být ovlivněny skutečností, že v prvním ročníku střední školy nebývá v biologii probírána biologie člověka. Celkové výsledky vědomostního testu byly mírně nad 50% správných odpovědí, což signalizuje jednak obtížnost testu a dále také nedostatečnou podrobnější informovanost studentů o problematice zdravého životního stylu. Příčinou tohoto stavu může být nastavení kurikul ve školách. Ke zlepšení zjištěného stavu by mohla přispět mezipředmětová integrace učiva biologie, výchovy ke zdraví a tělesné výchovy. Ke zvýšení znalostí je potřeba zvýšit počet hodin intervence ve smyslu zásahu, aktivního ovlivňování na 10-15, ale až 50 hodin je potřeba, abychom viděli změny v chování, jak to uvádějí ve své studii Contento, Manning a Shannon (1992). Z výsledků vyplynulo, že ve VT k problematice zdraví a PA obstála lépe děvčata z našeho výzkumného souboru než chlapci. V pre-testu i post-testu mají dívky vyšší skóre než chlapci v jednotlivých dimenzích i celkově. Zajímavý je rozdíl v nutriční dimenzi, kde výsledky děvčat naznačují hlubší zájem o tuto oblast, která úzce souvisí se zdravým životním stylem a současnými trendy u adolescentních děvčat ve společnosti (zaměření na bodystyling, módu atp.). Realizace monitoringu pomocí pedometru a zapisování do brožur, které byly opatřeny i dalšími doplňujícími informacemi, se odrazila i na výsledcích v edukační dimenzi v posttestu. Rozdíl si vysvětlujeme opět zájmem dívek, které, jak se domníváme, si častěji četly i další informace z brožury. Tuto domněnku by bylo třeba dále ověřit. Negativní vztah mezi výsledky VT a uskutečněnou PA byl zjištěn u všech proměnných u chlapců, a to jak před monitorováním, tak i po něm. U dívek nebyl zjištěn vztah mezi VT a realizovanou PA před zahájením monitorování krokoměry, všechny hodnoty korelačního koeficientu se pohybovaly kolem nuly. Po skončení monitorování byl zjištěn (stejně jako u chlapců) negativní vztah mezi VT a realizovanou celkovou PA (statisticky významný). Je zřejmé, že lepší vědomosti o problematice zdraví a PA u studentů tohoto věku nejsou doprovázeny také vyšším objemem realizovaných PA. Ve skutečnosti, bez ohledu na tyto vědomosti a znalosti studenti pravděpodobně upřednostňují jiné mimoškolní aktivity než pohybové (např. odborné zájmové kroužky, hudba, kreslení, počítače apod.). Ovšem tyto domněnky by bylo třeba zjistit a ověřit nějakou vhodnou výzkumnou technikou. Je také

41

možné, že s vyšší účastí na pohybové aktivitě jsou asociovány poněkud odlišné vědomosti, než na jaké byl zaměřen použitý VT. Použití krokoměrů mělo pozitivní vliv na množství uskutečněné PA u dívek, která se zvýšila ve všech sledovaných proměnných nejen vzhledem ke stavu před monitorováním, ale i v porovnání s chlapci. Toto zjištění dává šanci zvýšit tímto způsobem pohybovou aktivitu u dívek, která je dle dřívějších výzkumů menší než u chlapců (Garcia, Pender, Antonakos, & Ronis, 1998; Jago, Anderson, Baranowski, & Watson, 2005). Naopak u chlapců došlo k poklesu realizované PA po monitorování. Příčiny této změny nejsou zcela zřejmé a bylo by vhodné je ověřit. Určitou roli mohl sehrát například netypický program v týdnu, špatné počasí, méně svědomitý přístup k opakovanému vyplnění dotazníku atd. Limity výzkumu vidíme v malém počtu osob v souboru, orientaci pouze na první ročník

středních

škol

(dáno

designem

výzkumu).

Předpokládáme,

že

výsledky

z vědomostního testu by byly jiné u starších studentů (Vašíčková, et al., 2009), zejména třetího a čtvrtého ročníku, kteří již probírali biologii člověka (školy gymnaziálního typu). Domníváme se, že je potřeba apelovat na učitele tělesné výchovy, aby nezanedbávali naplňování vzdělávacích cílů v tělesné výchově a aktivně přistupovali k realizaci mezipředmětové výuky zacílené na zkvalitnění životního stylu studentů středních škol.

ZÁVĚRY

Námi zjištěný vztah mezi úrovní vědomostí o PA a realizovanou PA je u chlapců negativní, a to jak na začátku šetření, tak i po monitorování. U dívek signifikantní vztah mezi vědomostmi o zdraví a PA a uskutečněnou PA před výzkumem nebyl zjištěn. Po monitorování byl zjištěn negativní vztah. Dívky prvního ročníku čtyř středních škol dosáhly vyššího bodového skóre ve vědomostním testu k problematice zdraví a pohybové aktivity než chlapci. U dívek se praktická realizace PA po měsíčním monitorování krokoměry zvýšila. Chlapci vykázali větší množství PA před začátkem šetření než po něm, chůze zůstala na stejné úrovni. Z výsledků vyplývá nutnost provést podobné šetření i u dalších věkových skupin.

42

REFERENČNÍ SEZNAM Contento, I. R., Manning, A. D., & Shannon, B. (1992). Research perspective on school-based nutrition education. Journal of Nutrition Education, 24(5), 247–260. Craig, C. L., Marshall, A. L., Sjöström, M., Bauman, A. E., Booth, M. L., Ainsworth, B. E., et al. (2003). International physical activity questionnaire: 12-country reliability and validity. Medicine & Science in Sports & Exercise, 35(8), 1381–1395. Garcia, A. W., Pender, N. J., Antonakos, C. L., & Ronis, D. L. (1998). Changes in physical activity beliefs and behaviors of boys and girls across the transition to junior high school. Journal of Adolescent Health, 22(5), 394–402. Jago, R., Anderson, C. B., Baranowski, T., & Watson, K. (2005). Adolescent patterns of physical activity: Differences by gender, day, and time of day. American Journal of Preventive Medicine, 28(5), 447–452. Kahn, E. B., Ramsey, L. T., Brownson, R. C., Heath, G. W., Howze, E. H., Powell, K. E., et al. (2002). The effectiveness of interventions to increase physical activity: A systematic review. American Journal of Preventive Medicine, 22(4, Supplement 1), 73–107. Tudor-Locke, C. E., & Bassett, D. R., Jr. (2004). How many steps/days are enough: preliminary pedometer indices for public health. Sports Medicine, 34(1), 1–8. Vašíčková, J., Neuls, F., Frömel, K., Lokvencová, P., Vašíček, J., & Skočovská, G. (2009). Zjišťování úrovně znalostí o problematice zdraví a pohybové aktivity prostřednictvím vědomostního testu na středních školách (pilotní studie). In V. Mužík & V. Süss (Eds.), Tělesná výchova a sport mládeže v 21. století (pp. 116–125). Brno: Masarykova univerzita. Zhu, W., Safrit, M., & Cohen, A. (1999). FitSmart test user manual high school edition. Champaign, IL: Human Kinetics.

Mgr. Jana Vašíčková, Ph.D. Centrum kinantropologického výzkumu FTK UP olomouc Tř. Míru 115 771 11 Olomouc email: [email protected]

43

RELATIONSHIP BETWEEN KNOWLEDGE ABOUT PHYSICAL ACTIVITY AND PERFORMED PHYSICAL ACTIVITY IN HIGH SCHOOL STUDENTS

BACKGROUND: School education programs and changes in teaching at schools offer the possibility to emphasize the topic of healthy lifestyle in human life with the impact on health, nutrition, and physical activity. OBJECTIVE: The main aim of this study was to find out the level of theoretical knowledge about health and physical activity (PA), the difference between genders and whether an association exists between knowledge and performed PA within contemporary curricula in first grade high school students. METHODS: Overall, 75 students participated in our experimental survey, 33 boys and 42 girls from three grammar schools and one vocational school. At the beginning of the monitoring these students completed “Comprehension test (CT) on health and physical activity” and the ANEWS questionnaire (Abbreviated Neighbourhood Environment Walkability Scale). For the whole month they monitored daily number of steps using Yamax Digiwalker SW-700 pedometer and recorded their number of steps into personal log. At the end, after one week break in monitoring, students again completed CT and the IPAQ questionnaire (International Physical Activity Questionnaire) – long version. During detailed analysis of the relationship between knowledge on PA and PA, we also focused on PA of various intensity and types. RESULTS: We found out that girls have greater knowledge on PA than boys in all observed dimensions, both in pre-test (18.26 vs. 16.55 points) and post-test (18.57 vs. 16.76 points). The correlation coefficient in boys between overall PA and CT was rP = - 0.505 (p < 0.01), and in girls rP = 0.404 (p < 0.01) which may indicate that knowledge about PA in this age group can be at the expense of realized PA. CONCLUSIONS: An association between knowledge on PA and performed PA was identified and Pearson’s correlation proved negative statistically significant relationship in boys as well as in girls. First grade girls from four high schools showed better results in CT than boys. There is a necessity to carry out similar surveys in other age groups. Keywords: comprehension test, IPAQ, lifestyle, pedometer, knowledge

44


OBLÍBENÝ OBSAH VYUČOVACÍCH JEDNOTEK TĚLESNÉ VÝCHOVY – POZITIVNĚ HODNOCENÝ PROSTŘEDEK VYŠŠÍHO TĚLESNÉHO ZATÍŽENÍ DĚVČAT* Erik Sigmund, Karel Frömel, František Chmelík, Petra Lokvencová, Dorota Groffik* Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého, Olomouc, ČR *AWF Katowice, Polsko

Předloženo v září 2009 Školní tělesná výchova (TV) je v kontextu výchovy k pohybově aktivnímu a zdravému životnímu stylu jednou z klíčových determinant. Školní TV má dlouhodobě možnost formovat pozitivní postoje dětí k pravidelné pohybové aktivitě (PA) a realizovat ji v pestré škále jejích druhů, intenzit a didaktických forem. Cílem této studie je prezentovat vztahy a formulovat zákonitosti mezi hodnocením obsahově různých vyučovacích jednotek TV a intenzitou PA děvčat. Ke zjišťování vztahů mezi intenzitou PA ve vyučovacích jednotkách TV a jejich hodnocením byla použita data od 2213 děvčat ve věku 13–17 let monitorovaných ve 205 obsahově různých vyučovacích jednotkách TV (aerobik n=35, atletika n=30, sportovní gymnastika n=33, sportovní hry n=61 a tanec n=46) v letech 1997–2003. Intenzita PA byla zjišťována akcelerometrem Caltrac (METs/45min). K hodnocení vyučovacích jednotek TV byl použit standardizovaný Dotazník k diagnostice vyučovací jednotky TV (% kladných odpovědí v dimenzi emotivní, sociální, vztahové a zdravotní). U oblíbeného obsahu vyučovacích jednotek TV dívek (tanec, aerobik a sportovní hry) se vyšší intenzita PA, projevila pozitivně v jejich hodnocení vyučovacích jednotek. Proto děvčaty oblíbený tanec, aerobik a sportovní hry jsou vhodnými prostředky pro realizaci PA s vyšším tělesným zatížením. U méně oblíbeného obsahu vyučovacích jednotek TV dívek (atletika a sportovní gymnastika) se vyšší intenzita PA projevuje negativně v jejich hodnocení vyučovacích jednotek. Proto nejsou vyučovací jednotky TV s atletickým nebo gymnastickým obsahem *

Studie vznikla za podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky při řešení výzkumného záměru „Pohybová aktivita a inaktivita obyvatel České republiky v kontextu behaviorálních změn“ s identifikačním kódem: RP 6198959221.

45

nejvhodnějším prostředkem pro zvyšování tělesného zatížení děvčat. Zařazení pohybových her či herní forma vedení může zatraktivnit vyučovací jednotky TV s méně oblíbeným obsahem. Klíčová slova: aerobik, tanec, sportovní hry, gymnastika, atletika, METs, intenzita pohybové aktivity

ÚVOD

Celosvětově registrovaný pokles pohybové aktivity (PA) dětí, mládeže a dospělých (Haskell et al., 2007; USDHHS, 2000) a nárůst zdravotních komplikací z něj vyplývajících, vyvolává snahy k jejich zmírnění (Cavill, Kahlmeier, & Racioppi, 2006). Zatímco u dospělých je hledaní optimálních intervenčních programů na efektivní zvýšení PA obtížné, u dětí a mládeže je sitace jednodušší. Školní tělesná výchova je jedním z ověřených efektivních programů na zvýšení PA a tělesné zdatnosti školské mládeže (European Commission Sport, 2008; Strong et al., 2005). Školní prostředí je vhodné pro realizaci intervenčních PA programů, neboť zde děti tráví podstatnou část školního dne a může se zde kumulovat pohybový, nutriční a výchovněvzdělávací efekt (Biddle, Gorely, & Stensel, 2004; Sharma, 2006). Zdravotně prospěšná PA však u dětí a mládeže nemusí nutně trvat nepřetržitě 20-60 minut jako u dospělých, ale může být realizovaná v několika kratších, 10-15 minutových intervalech, s cílem souhrnně realizovat alespoň 60 minut PA denně (Strong et al., 2005; Wright, Patterson, & Cardinal, 2000). A právě tyto kratší časové intervaly PA mohou být realizovány ve vyučovacích jednotkách tělesné výchovy (TV), ale také o přestávkách a volných hodinách (Mota et al., 2005; Verstraete et al., 2006). Zvyšování PA školních dětí a mládeže však nelze efektivně uplatňovat bez zapojení rodičů (Biddle, Gorely, & Stensel, 2004; Sharma, 2006). Hlavní cíle základního vzdělávání zahrnují vytváření předpokladů pro aktivní celoživotní učení, které platí i pro podporu zdraví (MŠMT, 2001). Důraz je kladen na prolínání “života školy” s “životem mimo školu”, s bezprostřední možností ověření pravdivosti a funkčnosti předkládaného učiva. To se odráží i v obecném cíli současného pojetí školní TV: utváření pozitivního vztahu žáků a studentů k pravidelné, celoživotní a dobrovolné realizaci PA (Corbin, 2002; Daley, 2002). Výsledky zahraničních studií potvrzují, že pravidelná účast dětí a mládeže v organizovaných formách PA pozitivně ovlivňuje její vyšší

46

provádění i v dospělosti (Kraut, Melamed, Gofer, & Froom, 2003; Trudeau, Laurencelle, Tremblay, Rajic, & Shephard, 1999). Navíc pro mnohé adolescenty je školní TV jediným pravidelným zdrojem intenzivnějšího pohybu v rámci jejich celotýdenní PA (Sigmundová, 2005). Také z těchto důvodů je školní TV považována za důležitou podporu zdravého životního stylu adolescentů a dospělých (Corbin, 2002; Stoneová, McKenzie, Welk, & Booth, 1998). Pravidelná aktivní účast žáků a studentů ve vyučovacích jednotkách TV není však automaticky zajištěna školním statutem povinného předmětu Tělesná výchova. Narůstá počet “opakovaně necvičících” a omlouvajících se žáků ve vyučovacích jednotkách TV, navzdory zvyšujícímu se zastoupení aprobovaných učitelů se zaměřením na TV. Ze studie Sallise et al. (1999), mapující názory 10-18letých žáků a studentů na školní TV vyplývá, že bez rozdílu mezi věkem, národností, pohlavím a rozdílnými rodinnými socioekonomickými podmínkami, respondenti prioritně od školní TV požadují: • Pocit prožitku a uspokojení z PA a přátelské atmosféry ve výuce. • Možnost využití realizované PA i ve volném čase mimo školu. • Nabídku preferovaných druhů PA, které lze provádět spolu s rodiči. K obdobným zjištěním v České republice dochází Sigmundová, Frömel, Havlíková a Janečková (2005). Obliba školní TV závisí zejména na obsahu učiva vyučovacích jednotek, stylu vyučujícího a třídním kolektivu. Důležitou stimulační roli k PA sehrává také prostředí školy. V případě, že je školní prostředí atraktivní pro PA (dostatečně prostorné, bezpečné a vybavené vhodnými pomůckami), se zajištěným dozorem, jsou 11-14leté dívky i chlapci významně pohybově aktivnější (p<0,001) než v prostředí bez vybavení a dozoru (Sallis et al., 2001). Nezbytnou podmínkou aktivní účasti dětí a mládeže nejen ve školní, ale především v mimoškolní PA, je jejich vnitřní motivace (Standage, Duda, & Ntoumanis, 2003; Theodosiou & Papaioannou, 2006). Vnitřní motivace, kladný prožitek, spokojenost a dobrovolnost při realizaci PA jsou podmínkami vytváření pozitivního vztahu dětí a mládeže k jejímu celoživotnímu provádění, přičemž za klíčovou je považována právě míra vnitřní motivace (Corbin, 2002; Mitchell, 1996; Standage, Duda, & Ntoumanis, 2003). Vztah mezi tělesným zatížením a hodnocením vyučovacích jednotek TV je v České republice systematicky analyzován především u děvčat (Frömel, Lehnert, & Vašendová,

47

2000; Pelclová, Frömel, Skalik, & Stratton, 2008; Vašíčková, 2002), neboť dívky jsou ve všech věkových kategoriích od 12 do 24 let méně pohybově aktivní než chlapci (Sigmund, Croix, Miklánková, & Frömel, 2007). V případě preferovaného aerobiku, tance nebo volejbalu neprovázel inovační změny tradičních vyučovacích jednotek TV pokles tělesného zatížení děvčat (Frömel, Lehnert, & Vašendová, 2000; Pelclová, Frömel, Skalik, & Stratton, 2008; Vašíčková, 2002). Avšak rozsáhlejší analýza vztahu mezi tělesným zatížením a hodnocením u obsahově odlišných vyučovacích jednotek TV s přímými doporučeními do školské praxe v České republice stále absentuje.

CÍL PRÁCE

Hlavním cílem této studie je prezentovat vztahy a formulovat zákonitosti mezi hodnocením obsahově různých vyučovacích jednotek tělesné výchovy a intenzitou pohybové aktivity děvčat. Dlouhodobost a opakovanost sledování vyučovacích jednotek TV v letech 1997-2003 pomocí stejné standardizované metodiky (Frömel, Novosad, & Svozil, 1999) nám umožnila získat srovnatelné výsledky u rozsáhlého souboru děvčat (n=2213) ve věku 13–17 let. Proto si můžeme dovolit očekávaný vztah mezi hodnocením obsahově různých vyučovacích jednotek TV a intenzitou PA formulovat pomocí následujících hypotéz. H1: U oblíbeného obsahu vyučovacích jednotek tělesné výchovy děvčat se vyšší intenzita pohybové aktivity neprojeví negativně v jejich hodnocení vyučovacích jednotek. H2: U méně oblíbeného obsahu vyučovacích jednotek tělesné výchovy děvčat se vyšší intenzita pohybové aktivity projeví negativně v jejich hodnocení vyučovacích jednotek. Komentář k hypotézám H1 a H2: Hypotézy se opírají o Millovo pravidlo jediné shody, které lze podle Hendla (2005) interpretovat následovně: Mají-li dva nebo více případů společnou jedinou vlastnost, pak je právě tato společná vlastnost jejich přičinou nebo důsledkem. Monitorované vyučovací jednotky TV se odehrávaly v různých ročních obdobích a dnech v týdnu, v rámci dopoledního i odpoledního vyučování. Vyučujícími byli zkušení pedagogové i začínající vysokoškolští absolventi a praktikující studenti, ženy i muži. Počet děvčat se ve vyučovacích jednotkách TV

48

pohyboval v rozmezí od 10 až do 35. Jedinou společnou vlastností pro analyzovanou skupinu vyučovacích jednotek TV byl jejich stejně zaměřený obsah. Hypotézy obsahují tři termíny: a) intenzita pohybové aktivity, b) hodnocení vyučovacích jednotek TV a c) oblíbenost jejich obsahu, které je nutné pro další analýzu operacionalizovat. a) Intenzita pohybové aktivity – rozumíme jí odezvu organismu na tělesné zatížení v průběhu vyučovací jednotky TV. Na základě monitorování akcelerometrem Caltrac ji kvantifikujeme pomocí jednotky METs, přepočtené na 45 minut doby trvání vyučovací jednotky TV. b) Hodnocení vyučovacích jednotek TV – písemná anonymní vyjádření děvčat k organizaci, vedení

a

průběhu

vyučovacích

jednotek

TV,

zjištěná

z

uzavřených

odpovědí

standardizovaného Dotazníku k diagnostice vyučovací jednotky TV. Kvantifikujeme je prostřednictvím % kladných odpovědí z dotazníku v dimenzi emotivní, sociální, vztahové a zdravotní. c) Oblíbenost obsahu vyučovacích jednotek TV – míra preferovanosti obsahu vyučovacích jednotek TV. Kritériem rozdělení obsahu vyučovacích jednotek TV na oblíbený a méně oblíbený obsah byla ≥ 10% preferovanost jednotlivých druhů PA při celorepublikovém šetření preferencí PA děvčat z let 1997–2003 (OBR. 1).

Obr.1

49

Procentuální zastoupení preferovaných pohybových aktivit u děvčat ze základních a středních škol v České republice v letech 1997–2003

METODIKA Účastníci Pro posuzování vztahů mezi hodnocením obsahově různých vyučovacích jednotek TV a intenzitou PA byly vybrány výsledky od 2213 děvčat ve věku 13–17 let z České republiky (Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj) a Polska (Katowický region), monitorovaných stejnou metodikou v letech 1997–2003. Celkem bylo monitorováno 205 vyučovacích jednotek TV obsahově zaměřených na tanec, aerobik, sportovní hry, atletiku a sportovní gymnastiku (TAB. 1). Účast všech děvčat byla dobrovolná a nebyla za ni vyplácena žádná finanční odměna. Tato studie byla schválená Etickou komisí Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci.

Tab.1 Rozdělení analyzovaných vyučovacích jednotek TV podle jejich obsahu spolu s vyjádřením počtu a věkového rozpětí děvčat Vyučovací jednotky tělesné výchovy obsah

Sledované dívky

počet

počet

kalendářní věk

Tanec*

46

655

13,5–16,8 let

Aerobik

35

488

13,7–16,9 let

Sportovní hry**

61

509

13,2–16,7 let

Atletika

30

210

13,5–16,8 let

Sportovní gymnastika

33

351

13,3–16,9 let

Legenda:

* country, latinskoamerické, lidové a rock and roll ** volejbal, basketbal a házená

Monitorování PA ve vyučovacích jednotkách TV Intenzita PA ve vyučovacích jednotkách TV byla monitorována akcelerometrem Caltrac* a následně, přepočtem podle individuálních somatických charakteristik (tělesné *

Akcelerometr Caltrac = přenosný snímač registrující změny rychlosti pohybu těla či jeho končetin prostřednictvím vestavěného piezoelektrického krystalu. Ten je schopen mírou vlastní mechanické deformace

50

hmotnosti a výšky, kalendářního věku a pohlaví), vyjádřena v jednotce MET*/45min. Každá zúčastněná dívka měla akcelerometr Caltrac nastavena podle předem zjištěných vlastních somatických charakteristik. Po celou dobu trvání vyučovací jednotky TV byl akcelerometr Caltrac fixován elastickým pásem na pravém boku nad hranou kosti kyčelní každého jedince. Zjišťování individuálních somatických charakteristik účastníků, správné nastavení Caltracu, kontrolu jeho přesného umístění na těle v průběhu monitorovaných vyučovacích jednotek TV a přepis zjištěných dat do záznamního archu, zajišťovali autoři této studie. Hodnocení vyučovacích jednotek TV Hodnocení vyučovacích jednotek TV probíhalo prostřednictvím standardizovaného Dotazníku k diagnostice vyučovací jednotky TV (Frömel et al., 1996). Bezprostředně po ukončení každé vyučovací jednotky TV měla všechna děvčata možnost jejího anonymního hodnocení pomocí uzavřených odpovědí (ANO/NE) na otázky k organizaci, vedení a celému průběhu právě absolvované vyučovací jednotky. Tab.2 Jednotlivé otázky a kladné odpovědi ve vybraných dimenzích Dotazníku k diagnostice vyučovací jednotky tělesné výchovy EMOTIVNÍ dimenze

• • • •

Měla jsi v průběhu hodiny pocit uspokojení z pohybové aktivity? Byla v hodině dobrá učební atmosféra, dobré klima a "pohoda"? Zasmála ses v hodině? Byla jsi pochválena učitelem nebo spolužákem?

Kladné odpovědi ANO ANO ANO ANO

SOCIÁLNÍ dimenze

• • • •

Byl učitel k žákům v průběhu hodiny přátelský a kamarádský? Vyskytly se v hodině projevy nekázně? Zeptal se učitele v průběhu hodiny na něco někdo z žáků? Zapojili se žáci vzájemně do opravování chyb?

ANO NE ANO ANO

VZTAHOVÁ dimenze ANO • Chtěla bys příště znovu absolvovat stejnou nebo podobnou hodinu? cvičení mimo školu by bylo lepší než tato hodina? NE • Samostatné Dotazník obsahuje 24 otázek, rozdělených do šesti dimenzí (emotivní, kreativní, NE • Raději bych se zúčastnila jiné hodiny ve třídě? sociální, vzdělávací, vztahová a zdravotní) a doplňující dimenze – role žáka. Pro naplnění NE • Kdybys mohla v průběhu hodiny odejít domů, odešla bys? ZDRAVOTNÍ dimenze

převádět pohybové zrychlení na změny elektrických impulzů. Ty lze pak vyjádřit v jednotkách výdeje energie (Sigmund, 2000). ANO * • Měla hodina relaxační (uvolňovací) a regenerační (obnovení sil) efekt? 1 MET = klidový výdej energie při nečinném sedu. 3,3 METs ≈ chůze rychlostí 5 km/h, skákání na trampolíně. příjemně unavena? • 4Jsi METs ≈ nesoutěžní gymnastika, volejbal, jízda na koni, tai-chi. 5 METs ≈ jízda na skateboardu,ANO tenisová softball a basseball. 6 METs ≈ tenisová dvouhra, chůze do kopce rychlostí 5 km/h, nesoutěžníANO plavání. Podpořila hodina rozvoj tvé kondice (síly, vytrvalosti)? • čtyřhra, 7 METs ≈ nesoutěžní lyžování, bruslení, běhání a fotbal (Ainsworth et al., 2000). ANO • Musela jsi alespoň jedenkrát opravit držení těla a protáhnout zkrácené svalové partie?

51

cíle této práce a ověření formulovaných hypotéz jsme z celkového hodnocení vyučovacích jednotek TV vybrali dimenze, které z pozice žáka nejvýrazněji postihují dění v jednotce: emotivní, sociální, vztahová a zdravotní. Formulace jednotlivých otázek ve vybraných dimenzích dotazníku spolu s kladnými odpověďmi je prezentována v Tabulce 2. Ověřování Dotazníku k diagnostice vyučovací jednotky TV bylo provedeno u 440 žáků z 27 tříd různých typů škol. Při testování vnitřní konzistence byly t-testem zjištěny statisticky významné rozdíly (p>0,05) v odpovědích pouze u 5 z 27 tříd a samotný koeficient vnitřní konzistence nabývá hodnoty r=0,63 (p<0,001). Vztahy mezi emotivní, sociální, vztahovou a zdravotní dimenzí se při ověřování dotazníku u 114 žáků pohybovaly v rozmezí r=0,36–0,55 při p<0,05. Koeficient stability zjišťovaný u 103 žáků se rovná rtt=0,82 a na úrovni dimenzí rtt=0,92. Poněkud nižší, ale statisticky významný (p<0,01), je koeficient validity (rxy=0,42), zjišťovaný ve vztahu k výsledkům posuzovací škály (Frömel et al., 1996). Statistické zpracování a interperetace dat Zpracování dat z dotazníků a záznamních archů do elektronické podoby umožnil speciálně vytvořený software (Chytil, 2001), který navíc pokytuje skupinovou i individuální zpětnou vazbu o výsledcích monitorování. Pro grafické vyjádření hodnocení vyučovacích jednotek TV budou použity aritmetické průměry z procentuálního zastoupení kladných odpovědí ve vybraných dimenzích dotazníku. Ověřování formulovaných hypotéz bude realizováno na základě grafického průběhu hodnocení vyučovacích jednotek TV v závislosti na intenzitě PA a výsledků Kruskal-Wallisova a Mann-Whitneyova neparametrického testu (Statsoft CR, 2007). Síla efektu proměnné intenzita PA na proměnnou hodnocení vyučovacích jednotek TV bude posuzována pomocí koeficientů „efekt size” η2 (pro Kruskal-Wallisův neparametrický test) a d (pro Mann-Whitneyho neparametrický test) (Cortina & Nouri, 2000; Morse, 1999). Nejběžnější hodnocení velikostí koeficientů d a η2 je následující: •

d

malý efekt (0,2
Sheskin, 2007). •

η2

(Morse, 1999).

52

malý efekt (0,01<η2≤0,06), střední efekt (0,06<η2≤0,14) a velký efekt (0,14<η2)

VÝSLEDKY

Z hodnocení obsahově různých vyučovacích jednotek TV děvčat v emotivní dimenzi je z Obrázku 2 patrné, že s vyšší intenzitou PA klesá úroveň hodnocení vyučovacích jednotek TV s gymnastickým a atletickým obsahem. Při srovnání hodnocení mezi nejnižší a nejvyšší intenzitou PA je tento pokles signifikantní u gymnastického (75 % při <3,5 METs × 50 % při 5,1-5,5 METs; p<0,001; d=1,13) i atletického (81 % při <3,5 METs × 65 % při >6,5 METs; p<0,01; d=0,78) obsahu vyučovacích jednotek TV. Naopak, v případě sportovních her a tance, nacházíme při vyšší intenzitě PA vyšší hodnocení vyučovacích jednotek TV v emotivní dimenzi, než při nižší intenzitě PA (OBR. 2). Ačkoliv není 14% (resp. 9%) nárůst hodnocení vyučovacích jednotek s herním (resp. tanečním) obsahem vysoce statisticky významný (p=0,04; resp. p=0,06), hodnoty koeficientu dherní=0,50 a dtaneční=0,39 poukazují na střední resp. malý pozitivní efekt intenzity PA na hodnocení vyučovacích jednotek TV. Trend výrazně pozitivnějšího hodnocení obsahově oblíbenějších vyučovacích jednotek TV (sportovní hry, tanec a aerobik) při vyšších intenzitách PA (>5 METs), než vyučovacích jednotek TV s méně oblíbeným obsahem (atletika a gymnastika) je zjevný i v sociální a vztahové dimenzi (OBR. 3 a 4). Signifikantní nárůst v hodnocení obsahově oblíbenějších vyučovacích jednotek TV v sociální a vztahové dimenzi se při srovnávání nejnižší a nejvyšší intenzity PA pohyboval v rozmezí 16 až 19 % (p<0,01; d=0,61-1,07). Z Obrázků 3 a 4 je navíc zřejmý markantní pokles v hodnocení vyučovacích jednotek TV s atletickým a gymnastickým obsahem při vyšších intenzitách PA. Srovnání úrovně hodnocení vyučovacích jednotek TV s atletickým a gymnastickým obsahem mezi nejnižší a nejvyšší intenzitou PA odhaluje v sociální dimezi pokles o 16 a o 24 % (p<0,001; datletika=1,07 a dgymnastika=1,28) a ve vztahové dimenzi o 25 a o 30 % (p<0,001; datletika=1,27 a dgymnastika=1,43). Z analyzovaných dimenzí Dotazníku k diagnostice vyučovací jednotky TV nacházíme ve zdravotní dimenzi nejnižší variabilitu v hodnocení obsahově různých vyučovacích jednotek TV vzhledem k intenzitě PA (OBR. 5). Avšak i z Obrázku 5 je patrné, že u děvčat se vyšší intenzita PA ve vyučovacích jednotkách TV s oblíbeným obsahem neprojevuje negativně v jejich hodnocení ve zdravotní dimenzi. U atletického obsahu vyučovacích jednotek TV není procentuální pokles hodnocení ve zdravotní dimenzi při vyšší intenzitě PA statisticky významný. Vyučovací jednotky TV s gymnastickým obsahem jsou při vyšší intenzitě PA (5,1-5,5 METs) hodnoceny negativněji (p<0,001; d=1,11) než při nižších intenzitách PA (<3,5 METs).

53

Na základě zjištěných výsledků přijímáme tvrzení obsažená v hypotézách za platná: 1) U oblíbeného obsahu vyučovacích jednotek tělesné výchovy děvčat se vyšší intenzita pohybové aktivity neprojevuje negativně v jejich hodnocení vyučovacích jednotek. 2) U méně oblíbeného obsahu vyučovacích jednotek tělesné výchovy děvčat se vyšší intenzita pohybové aktivity projevuje negativně v jejich hodnocení vyučovacích jednotek.

Obr.2 Hodnocení obsahově různých vyučovacích jednotek TV děvčat (počet) v emotivní dimenzi dotazníku (aritmetický průměr z % kladných odpovědí) v závislosti na intentzitě PA (METs)

54

Obr.3 Hodnocení obsahově různých vyučovacích jednotek TV děvčat (počet) v sociální dimenzi dotazníku (aritmetický průměr z % kladných odpovědí) v závislosti na intentzitě PA (METs)

Obr.4 Hodnocení obsahově různých vyučovacích jednotek TV děvčat (počet) ve vztahové dimenzi dotazníku (aritmetický průměr z % kladných odpovědí) v závislosti na intentzitě PA (METs)

55

Obr.5 Hodnocení obsahově různých vyučovacích jednotek TV děvčat (počet) ve zdravotní dimenzi dotazníku (aritmetický průměr z % kladných odpovědí) v závislosti na intentzitě PA (METs).

DISKUSE

Hlavním cílem této studie bylo prezentovat vztahy a formulovat zákonitosti mezi hodnocením obsahově různých vyučovacích jednotek tělesné výchovy a intenzitou pohybové aktivity děvčat. Z dílčích studií, mapujících úroveň PA děvčat ve vyučovacích jednotkách TV ve vztahu k jejich hodnocení vyplývá, že vyšší tělesné zatížení v tanečních a volejbalových vyučovacích jednotkách TV nebylo děvčaty vnímáno negativně (Frömel, Lehnert, & Vašendová, 2000; Pelclová, Frömel, Skalik, & Stratton, 2008; Vašíčková, 2002). Dokonce v případě vyučovacích jednotek TV aerobiku a step aerobiku s „extrémním pohybovým zatížením“ bylo hodnocení zúčastněných děvčat (n=112) vysoce pozitivní (>79 % kladných odpovědí z Dotazníku k diagnostice vyučovací jednotky TV v dimenzi emotivní, 92 % v dimenzi zdravotní a >97 % v dimenzi vztahové) (Vašendová, Valouch, & Frömel, 2001). „Extrémní pohybové zatížení“ v aerobiku (resp. step aerobiku) představovala průměrná intenzita PA 6 METs (resp. 5,7 METs) z akcelerometru Caltrac, průměrná srdeční frekvence

56

154 tepů/min (resp. 166 tepů/min) ze snímače srdeční frekvence Polar Vantage a 4470 kroků/45min (resp. 4229 kroků/45min) z pedometru Omron HJ-102. Podobná relativně vysoce pozitivní hodnocení (okolo 70 % kladných odpovědí) nacházíme u všech skupin analyzovaných vyučovacích jednotek TV při nižších intenzitách PA – do 4,5 METs. Lze se domnívat, že školní TV je u děvčat obecně stále ještě oblíbeným vyučovacím předmětem, avšak jeho „kondiční“ či „tréninkové“ zaměření již preferováno není. Vyšší pestrost nabízených aktivit, střídání intenzivnějších částí vyučovacích jednotek TV s méně intenzivními částmi, herní forma rutinně prováděných cvičení může přispět k zatraktivnění i méně preferovaného obsahu ve školní TV. Před vytrvalostí děvčata upřednostňují spíše rychlostně a obratnostně zaměřenou PA (Frömel, Novosad, & Svozil, 1999). Avšak z výše prezentovaných výsledků je zřetelné, že rozvoj vytrvalosti u děvčat může záviset na oblíbenosti zvoleného pohybového obsahu. Dlouhodobě vyšší intenzita PA v atletických vyučovacích jednotkách TV (>6,5 METs ≈ vytrvalostní běh, Ainsworth et al., 2000) je dívkami ve všech analyzovaných dimenzích hodnocena mnohem hůře než stejně vysoká úroveň intenzity PA ve vyučovacích jednotkách aerobiku. Proto lze aerobik využít k rozvoji vytrvalosti děvčat. Vysoké preference aerobiku, tance a dalších druhů PA s hudbou nesmí způsobit „vytěsňování“ atletiky nebo gymnastiky ze školní TV. Snaha o všestrannost je ve školní TV stále žádoucí, neboť její vyučovací jednotky jsou pro mnohé adolescenty jediným zdrojem kvalifikovaného

pohybového

vzdělávání

(Sigmundová,

2005).

V silné

konkurenci

nepohybově orientovaných zábav je nutné měnit přístupy k žákům v TV, k jejich motivaci i odpovědnosti za vlastní výsledky dosahované při vzdělávání (MŠMT, 2001). Snažit se zatraktivnit i méně preferované druhy PA. Příkladem zpestřujícího prostředku rozvoje vytrvalosti ve vyučovacích jednotkách TV, s využitím atletických a gymnastických prvků (plazení, lezení po žebřinách, překonávání překážek z laviček či švédských beden, skok na malé trampolíně, kotoul vpřed), jsou lavinová cvičení tzv. „Opičí dráhy“. Na gymnastických a atletických základech jsou založeny nově vznikající a rozvíjející se sportovní odvětví „Parkour“* a „Bouldering“*, jejichž prvky lze ve školní TV v omezené míře také uplatnit.

*

Parkour ≈ je disciplína francouzského původu, jejímž cílem je se bezpečně, plynule a rychle přemístit z místa na místo jen za použití vlastního těla. Lze ji provozovat v přírodním i městském prostředí a při přemisťování z místa na místo jsou překonávány libovolné překážky: zábradlí, ploty, větve stromů, betonové zdi, atd. Sebejistý, klidný a efektivní pohyb člověka ve všech situacích (a především kritických) je cíl Parkouru. Rozvíjena je nejen tělesná stránka člověka, ale i schopnost správného rozhodování při volbě způsobu překonávání překážky či vlastního strachu (http://cs.wikipedia.org/wiki/Parkour).

57

Limity a doporučení práce Neznalost bližších fyziologicko-psychologických informací (např. aktuální tělesná zdatnost a psychický stav) monitorovaných účastníků, neumožňuje přesněji určit míru intenzity PA, při níž se začíná projevovat výrazně odlišné hodnocení obsahově odlišných vyučovacích jednotek TV. Vedení obsahově stejných vyučovacích jednotek TV odlišnými didaktickými řídícími styly může vést k různému vnímání a hodnocení vyučovacích jednotek TV (Cothran, Kulinna, & Ward, 2000; Dobrý, 2007). Proto za další limitu práce považujeme také absenci postižení míry uplatňovaného didaktického řídícího stylu vyučujícího, ačkoliv je jeho role částečně podchycena v sociální dimenzi použitého dotazníku. V dalších pracích se doporučujeme zaměřit na zviditelnění uplatňovaných didaktických řídících stylů ve vztahu k tělesnému zatížení účastníků v obsahově odlišných vyučovacích jednotkách TV.

ZÁVĚRY

1. U oblíbeného obsahu vyučovacích jednotek tělesné výchovy dívek se vyšší intenzita pohybové aktivity projevila pozitivně v jejich hodnocení vyučovacích jednotek. Proto jsou děvčaty oblíbený tanec, aerobik a sportovní hry vhodnými prostředky pro realizaci pohybové aktivity s vyšším tělesným zatížením. 2. U méně oblíbeného obsahu vyučovacích jednotek tělesné výchovy dívek (atletika a sportovní gymnastika) se vyšší intenzita pohybové aktivity projevuje negativně v jejich hodnocení vyučovacích jednotek. Proto nejsou vyučovací jednotky tělesné výchovy s atletickým nebo gymnastickým obsahem nejvhodnějším prostředkem pro zvyšování tělesného zatížení děvčat. Zařazení pohybových her, herní forma vedení či citlivé uplatňování didaktických řídících stylů může zatraktivnit vyučovací jednotky tělesné výchovy s méně oblíbeným obsahem. 3. Při monitorování rozsáhlejších skupin účastníků s omezenými vstupními charakteristikami (tělesná hmotnost a výška, kalendářní věk a pohlaví) jsou pro zjišťování intenzity PA vhodnější akcelerometry než jednodušší pedometry nebo složitější snímače srdeční frekvence.

*

Bouldering ≈ je druh lezení, při kterém se překonává vymezená trať ve vodorovném směru těsně nad zemí a bez použití lana. Je nenáročný na vybavení, zdatnost a zkušenosti lezce. Lezec není jištěn lanem, ale rukama kamaráda, spolužáka, učitele. Je vhodný pro začínající lezce a školní mládež. Lze jej provozovat na umělých stěnách či v tělocvičnách. Nejjednodušší alternativou je překonávání tratě (lezecké stěny, vhodně připravené překážkové dráhy, řady žebřin, apod.) bez doteku těla se zemí (http://cs.wikipedia.org/wiki/Bouldering).

58

REFERENČNÍ SEZNAM Ainsworth, B. E., Haskell, W. L., Whitt, M. C., Irwin, M. L., Swartz, A. M., Strath, S. J., O'Brien, W. L., Bassett, D. R. Jr., Schmitz, K. H., Emplaincourt, P. O., Jacobs, D. R. Jr., & Leon, A. S. (2000). Compendium of physical activities: An update of activity codes and MET intensities. Medicine and Science in Sports and Exercise, 32(9 Suppl.), S498–S516. Biddle, S. J. H., Gorely, T., & Stensel, D. J. (2004). Health-enhancing physical activity and sedentary behaviour in children and adolescent. Journal of Sports Sciences, 22(8), 679–701. Cavill, N., Kahlmeier, S., & Racioppi, F. (2006). Physical activity and health in Europe: Evidence for action. Copenhagen: WHO Regional Office for Europe. Chytil, J. (2001). Program Diagnoza2001 - program pro sledování, záznam a hodnocení pohybové aktivity ve vyučovacích, cvičebních a tréninkových jednotkách [Computer Software]. Olomouc: SoftWareCentrum. Cohen, J. (1988). Statistical power analysis for the behavioral science (2nd ed.). Hillsdale, NJ: Erlbaum. Corbin, C. B. (2002). Physical activity for everyone: What every physical educator should know about promoting lifelong physical activity. Journal of Teaching in Physical Education, 21(2), 128–144. Cortina, J. M., & Nouri, H. (2000). Effect size for ANOVA design. Thousand Oaks, CA: Sage. Cothran, D., Kulinna, P. H., & Ward, E. (2000). Students' experiences with and perceptions of teaching styles. Journal of Research and Development in Education, 34(1), 93–103. Daley, J. A. (2002). School based physical activity in the United Kingdom: Can it create physically active adults? Quest, 54(1), 21–33. Dobrý, L. (2007). Změna činnosti učitele je hlavní podmínkou úspěchu naší školské reformy. Tělesná Výchova a Sport Mládeže, 73(3), 8–15. European Commission Sport (2008). EU physical activity guidelines. Recommended policy actions in support of health-enhancing physical activity. Brussels: European Commission Sport. Frömel, K., et al. (1996). Kreativní vyučování v tělesné výchově na středních školách [Závěrečná zpráva z řešení výzkumného grantu Univerzity Palackého]. Univerzita Palackého, Olomouc. Frömel, K., Lehnert, M., & Vašendová, J. (2000). Volleyball for girls in school physical education. International Journal of Volleyball Research, 2(1), 30–35.

59

Frömel, K., Novosad, J., & Svozil, Z. (1999). Pohybová aktivita a sportovní zájmy mládeže. Olomouc: Univerzita Palackého. Haskell, W. L., Lee, I. M., Pate, R. R., Powell, K. E., Blair, S. N., Franklin, B. A., Macera, C. A., Heath, G. W., Thompson, P. D., & Bauman, A. (2007). Physical activity and public health: Updated recommendation for adults from the American College of Sports Medicine and the American Heart Association. Medicine and Science in Sports and Exercise, 39(8), 1423–1434. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. Kraut, A., Melamed, S., Gofer, D., & Froom, P. (2003). Effect of school age sports on leisure time physical activity in adults: The CORDIS study. Medicine and Science in Sports and Exercise, 35(12), 2038–2042. Mitchell, S. A. (1996). Relationships between perceived learning environment and intrinsic motivation in middle school physical education. Journal of Teaching in Physical Education, 15(3), 369–383. Morse, D. T. (1999). Minisize2: A computer program for determining effect size and minimum sample for statistical significance for univariate, multivariate, and nonparametric tests. Educational and Psychological Measurement, 59(3), 518-531. Mota, J., Silva, P., Santos, M. P., Ribeiro, J. C., Oliveira, J., & Duarte, J. A. (2005). Physical activity and school recess time: Differences between the sexes and the relationship between children's playground physical activity and habitual activity. Journal of Sports Sciences, 23(3), 269–275. Ministerstvo Školství, Mládeže a Tělovýchovy (2001). Národní program rozvoje vzdělávání v České republice, Bílá kniha. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání. Pelclová, J., Frömel, K., Skalik, K., & Stratton, G. (2008). Dance and aerobic dance in physical education lessons: The influence of the student’s role on physical activity in girls. Acta Universitatis Palackianae Olomoucensis. Gymnica, 38(2), 85–92. Sallis, J. F., Conway, T. L., Prochaska, J. J., McKenzie, T. L., Marshall, S. J., & Brown, M. (2001). The association of school environments with youth physical activity. American Journal of Public Health, 91(4), 618–620. Sallis, J. F., Prochaska, J. J., Taylor, W. C., Hill, J. O., & Geraci, J. C. (1999). Correlates of physical activity in a national sample of girls and boys in grades 4 through 12. Health Psychology, 18(4), 410–415. Sharma, M. (2006). International school-based interventions for preventing obesity in children. Obesity Reviews, 8(2), 155–167.

60

Sheskin, D. J. (2007). Handbook of parametric and nonparametric statistical procedures (4th ed.). Boca Raton, FL: Chapman & Hall/CRC. Sigmund, E. (2000). Pohybová aktivita v životním způsobu dětí ve věku 11–12 let. Disertační práce, Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury, Olomouc. Sigmund, E., Croix, D. S. M., Miklánková, L., & Frömel, K. (2007). Physical activity patterns of kindergarten children in comparison to teenagers and young adults. European Journal of Public Health, 17(6), 646–651. Sigmundová, D. (2005). Semilongitudinální monitorování pohybové aktivity gymnaziálních studentů. Disertační práce, Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury, Olomouc. Sigmundová, D., Frömel, K., Havlíková, D., Janečková, J. (2005). Qualitative analysis of opinions, conditions and educational environment in relation to physical behaviour of adolescents. Acta Universitatis Palackianae Olomoucensis. Gymnica, 35(2), 27–33. Standage, M., Duda, J. L., Ntoumanis, N. (2003). A model of contextual motivation in physical education: Using constructs from self-determination and achievement goal theories to predict physical activity intentions. Journal of Educational Psychology, 95(1), 97–110. Statsoft CR. (2007). Statistica Cz. Verze 8.0 [Computer software]. Praha: StatSoft. Stone, E. J., McKenzie, T. L., Welk, G. J., & Booth, M. L. (1998). Effects of physical activity interventions in youth: A review and synthesis. American Journal of Preventive Medicine, 15(4), 298–315. Strong, W. B., Malina, R. M., Blimkie, C. J. R., Daniels, S. R., Dishman, R. K., Gutin, B., Hergenroeder, A. C., Must, A., Nixon, P. A., Pivarnik, J. M., Rowland, T., Trost, S., & Trudeau, F. (2005). Evidence based physical activity for school-age youth. Journal of Pediatrics, 146(6), 732–737. Theodosiou, A., & Papaioannou, A. (2006). Motivational climate, achievement goals and metacognitive activity in physical education and exercise involvement in out-of-school settings. Psychology of Sport and Exercise, 7(4), 361–379. Trudeau, F., Laurencelle, L., Tremblay, J., Rajic, M., & Shephard, R. J. (1999). Daily primary school physical education: Effect on physical activity during adult life. Medicine and Science in Sports and Exercise, 31(1), 111–117. U. S. Department of Health and Human Services (2000). Healthy people 2010: Understanding and improving health. Washington, DC: U.S. Government Printing Office. Vašendová, J., Valouch, V., & Frömel, K. (2001). Extrémní zatížení ve vyučovacích jednotkách tělesné výchovy děvčat. In D. Tomajko (Ed.), Efekty pohybového zatížení

61

v edukačním prostředí tělesné výchovy a sportu (pp. 163–168). Olomouc: Univerzita Palackého. Vašíčková, J. (2002). Individualizované vyučování ve školní tělesné výchově. Disertační práce, Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury, Olomouc. Verstraete, S. J. M., Cardon, G. M., De Clercq, D. L. R., De Bourdeaudhuij, I. M. M. (2006). Increasing children's physical activity levels during recess periods in elementary schools: The effects of providing game equipment. European Journal of Public Health, 16(4), 415– 419. Wright, M. T., Patterson, D. L., & Cardinal, B. J. (2000). Increasing children's physical activity. Journal of Physical Education, Recreation and Dance, 71(1), 26–29. http://cs.wikipedia.org/wiki/Bouldering http://cs.wikipedia.org/wiki/Parkour

Mgr. Erik Sigmund, Ph.D. Centrum kinantropologického výzkumu FTK UP olomouc Tř. Míru 115 771 11 Olomouc email: [email protected]

62

PREFERRED CONTENTS IN THE PHYSICAL EDUCATION LESSONS – POSITIVELY EVALUATED MEANS OF INCREASING PHYSICAL LOAD OF FEMALES

Physical Education (PE) has been one of the key determinants in the education towards physically active and healthy lifestyle. The role of PE is to form positive attitudes in children to regular physical activity (PA) and show them the wide scale of types and intensities of PA and ways of teaching them. The aim of this study is to examine relationships and indentify regularities between the evaluation of PE lessons differing in content and PA intensity in girls. To estimate the relationships between PA intensity in PE lessons and their evaluation, data from 2213 girls aged 13-17 monitored in 205 PE lessons with different contents (aerobics n=35, athletics n=30, sport gymnastics n=33, sport games n=61 and dance n=46) between 1997–2003 were used. PA intensity was monitored using the Caltrac (METs/45min) accelerometer. To evaluate PE lessons, a standardized PE lesson diagnostics questionnaire was applied (% of positive answers in the emotional, social, relationships, and health dimensions). In case of favorite PA activities in girls (dance, aerobics, sport games), the higher PA intensity was reflected positively in the evaluation of PE lessons. Therefore, favorite activities such as dance, aerobics and sport games in girls are appropriate to carry out PA with higher load. In activities not favored by girls (athletics and sport gymnastics), higher PA intensity was reflected negatively in PE lesson evaluation. Thus, PE lessons with these contents are not suitable devices to increase physical load in girls. The employment of games or game-like lesson guidance can make PE lessons with less favorite content more attractive. Key words: aerobic, dance, sports games, gymnastics, athletics, METs, intensity of physical activity

63


VZTAH MEZI DOPORUČENÍMI VZTAHUJÍCÍMI SE K MNOŽSTVÍ POHYBOVÉ AKTIVITY A VYBRANÝMI UKAZATELI ZDRAVÍ U ŽEN NAVŠTĚVUJÍCÍCH UNIVERZITU TŘETÍHO VĚKU* Jana Pelclová, Aleš Gába, Miroslava Přidalová, Lucie Engelová, Lenka Tlučáková1, Izabela Zając‐Gawlak2 Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého, Olomouc, ČR 1

Fakulta športu, Prešovská univerzit, Prešov, Slovensko

2

Akademia Wychowania Fizycznego, Katowice, Polsko

Předložena v září 2009 Cílem prezentované studie bylo analyzovat zdravotní ukazatele vycházející z diagnostiky tělesného složení v souvislosti s plněním různých doporučení k pohybové aktivitě u žen navštěvujících Univerzitu třetího věku a dále výsledky výzkumu využít pro zkvalitnění intervenčních pohybových programů u žen této věkové kategorie a nabídnout je jako možné podklady pro národní strategii nebo doporučení, které by se vztahovaly k množství pohybové aktivity. Pro zjištění objemu a intenzity pohybové aktivity v rámci jednoho týdne a průměrného denního počtu kroků u 143 žen navštěvujících Univerzitu třetího věku v České republice, Slovenské republice a v Polské republice byl použit akcelerometr ActiGraph GT1M. Tělesné složení bylo diagnostikováno s využitím přístroje InBody 720. Analýza rozptylu byla použita pro zjištění rozdílů mezi skupinami definovanými plněním nebo neplněním hodnot současných doporučení vztahujících se k objemu a frekvenci pohybové aktivity u pěti výše zmíněných zdravotních ukazatelů (BMI, FFMI, BFMI, WHR, VFA). Z celkového počtu 143 probandů splnilo doporučení pětkrát třiceti minut týdně středně zatěžující pohybové aktivity 47,6 % žen, naproti tomu doporučení 150 minut týdně středně *


64

zatěžující pohybové aktivity splnilo dokonce 76,9 % žen. Denní doporučovanou hodnotu 10 000 kroků splnilo 60,1 % žen. Plnění doporučení vztahující se k počtu kroků/den se v porovnání s plněním doporučení vztahujícími se k středně zatěžující pohybové aktivitě ukazuje jako účinnější prostředek pro snížení rizika nadváhy a obezity. Klíčová slova: středně zatěžující pohybová aktivita, chůze, BMI (body mass index), FFMI (fat-free mass index), BFMI (body fat mass index), WHR (waist-hip ratio), VFA (visceral fat area)

ÚVOD V současné době se neustále zvyšuje počet osob se sedavým životním stylem (Guthold et al., 2008). V rámci výzkumu pohybové aktivity států Evropské unie bylo zjištěno, že dvě třetiny dospělé populace jsou nedostatečně aktivní (Sjöström, Oja, Hagströmer, Smith & Bauman, 2006). Přestože byl pozitivní vliv pohybové aktivity na zdraví člověka potvrzen četnými výzkumy (Schuit, 2006; Wendel-Vos et al., 2004; WHO, 2002), v mnoha státech stále chybí národní plány, strategie a doporučení, které by napomáhaly ke změně životního stylu obyvatel prostřednictvím „zdravotně orientované“ pohybové aktivity a současně braly v potaz i prostředí, zvyky a kulturní charakteristiku národa (EU Sport Ministers, 2008). Mezi současné nejvýznamnější doporučení k pohybové aktivitě patří americká doporučení (USDHHS, ACSM/AHA) a první doporučení pro státy Evropské unie. Americké „PA guidelines“ patří mezi nejvíce citované a dlouhodobě používané (USDHHS, 1996; USDHHS, 2000). V nejnovějším dokumentu „2008 Physical activity guidelines for Americans“ (USDHHS, 2008) je pro udržení zdraví doporučeno dospělým jedincům a seniorům (v souladu s aktuálním zdravotním stavem) provádět středně zatěžující pohybovou aktivitu (3–6 MET) alespoň 150 minut týdně nebo intenzívní pohybovou aktivitu alespoň 75 minut týdně nebo pohybovou aktivitu obou intenzit adekvátně kombinovat. Pro zvýšení zdravotních efektů plynoucích z pravidelně prováděné pohybové aktivity je v souladu s americkým dokumentem doporučováno zvýšit středně zatěžující pohybovou aktivitu na 300 minut týdně nebo intenzivní pohybovou aktivitu na 150 minut za týden nebo opět pohybovou aktivitu různých intenzit adekvátně kombinovat.

65

Doporučení American College of Sports Medicine and the American Heart Association (ACSM/AHA) (Haskell et al., 2007) byla předlohou i pro doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO, 2009). Je v nich proto shodně uvedeno, že zdraví dospělí ve věku 18–65 let by měli provádět středně zatěžující pohybovou aktivitu nejméně 30 minut pětkrát týdně nebo intenzívní pohybovou aktivitu nejméně 20 minut třikrát týdně. Přičemž doporučená doba pohybové aktivity může být v rámci dne splněna i součtem několika alespoň desetiminutových časových úseků. U všech třech zmiňovaných doporučení je dále kladen důraz na cvičení pro udržení svalové síly a vytrvalosti. Doporučeno je pravidelně posilovat velké svalové skupiny nejméně dvakrát týdně v rámci 2008 Physical activity guidelines for Americans a ACSM/AHA recomendation a dvakrát nebo třikrát týdně v rámci doporučení WHO. Tímto způsobem je možné zabraňovat rozvoji sarkopenie, která ovlivňuje celkovou odolnost organismu a významnou měrou přispívá k nárůstu morbidity a mortality ve vyšším věku (Dutta, 1997). Doporučení pro členské země Evropské Unie „EU physical activity guidelines“ (EU Sport Ministers, 2008) navazuje na dokumenty publikované Světovou zdravotnickou organizací a v rámci prvního bodu je pro dospělé a seniory zdůrazněna potřeba splnit denně alespoň 30 minut středně zatěžující pohybové aktivity. Všechna výše zmiňovaná doporučení k pohybové aktivitě byla založena na intenzitě a frekvenci prováděné aktivity. Dále existují také doporučení vztahující se k chůzi, nebo ještě konkrétněji k dennímu počtu kroků. V souladu s americkým dokumentem Healthy People 2010 (USDHHS, 2000) je doporučeno dosáhnout 30 minut chůze denně alespoň pětkrát týdně. Chůze je považována jako ekvivalent k středně zatěžující pohybové aktivitě (Albright & Thompson, 2006). Za nejobecnější a nejvíce používané doporučení k dennímu počtu kroků se považuje doporučení 10 000 kroků za den (Hatano, 1993). Tudor-Locke a Bassett (2004) s návazností na toto obecné doporučení navrhli jednoduchou klasifikaci pohybové aktivity u zdravých dospělých jedinců založenou na počtu kroků vykonaných v rámci jednoho dne: sedavý způsob života (<5 000 kroků/den), málo aktivní (5 000–7 499 kroků/den), částečně aktivní (7 5000–9 999 kroků/den), aktivní (≥10 000 kroků/den) a vysoce aktivní (>12 500 kroků/den). Ve středoevropských podmínkách doposud chybí studie, která by ověřovala dopad výše uvedených doporučení na zdraví u jakékoliv věkové skupiny. Proto bylo cílem prezentované studie analyzovat zdravotní ukazatele vycházející z diagnostiky tělesného složení v souvislosti s plněním různých doporučení k pohybové aktivitě u žen navštěvujících

66

Univerzitu třetího věku. Úroveň pohybové aktivity a vybrané parametry tělesného složení můžeme označit za adekvátní ukazatele pro stanovení funkčního stavu organismu, rizika mortality a jsou také přínosem v predikci kardiovaskulárních onemocnění (Hu et al., 2004). Dále bychom chtěli výsledky výzkumu využít pro zkvalitnění intervenčních pohybových programů u žen této věkové kategorie a dále je nabídnout jako možné podklady pro národní strategii nebo doporučení, které by se vztahovaly k množství pohybové aktivity.

METODY Výzkumného šetření se zúčastnilo 143 žen navštěvujících Univerzitu třetího věku v České republice (N=54, věk 63,7±4,1 let; BMI 26,2±3,7 kg/m2), Slovenské republice (N=48, věk 61,5±5 let; BMI 27,9±4,4 kg/m2) a v Polské republice (N=41, věk 62,1±5,2 let; BMI 28±4,6 kg/m2). Pro zjištění objemu a intenzity pohybové aktivity v rámci jednoho týdne a průměrného denního počtu kroků byl použit akcelerometr ActiGraph GT1M. Sedmidenní monitorování pohybové aktivity je u dospělé populace považováno za dostatečně reliabilní (Trost, McIver, & Pate, 2005). McClain, Sisson a Tudor-Locke (2007) uvádějí interinstrumentální reliabilitu akcelerometru ActiGraph u dospělých v rámci běžného života pro counts 0.97 a pro kroky 0.99. Každý proband potvrdil podpisem svůj souhlas s měřením a byl obeznámen s obsluhou akcelerometru. Data z akcelerometru byla zpracována pomocí programu ActiPA2006 (Chytil, 2006). Tělesné složení bylo diagnostikováno s využitím přístroje InBody 720 (1–1 000 kHz), který diferencuje tělesnou hmotnost na tři složky – celkovou tělesnou vodu (intracelulární a extracelulární tekutina), sušinu (proteiny a minerály) a tělesný tuk. Technologie využívá osmi dotykových elektrod (dvě jsou umístěny na dlani a palci ruky, další dvě na předním segmentu nohy a na patě) umožňujících analyzovat pět základních tělesných segmentů (levá a pravá horní končetina, trup, levá a pravá dolní končetina) nezávisle na sobě. Použitá metoda je unifikována, měření proběhlo v laboratorních podmínkách dle norem daných manuálem přístroje (Biospace, 2008). Základní antropometrické charakteristiky byly stanoveny s přesností na 0,5 cm, resp. na 0,1 cm u tělesné hmotnosti. Relativního riziko poškození zdraví posuzujeme dle BMI (body mass index), udávající hranici nadváhy 25,0–29,9 kg/m2 a hranici obezity nad 30 kg/m2 (WHO, 1998). Dále podle FFMI (fat-free mass index) a BFMI (body fat mass index), jejichž hodnocení vychází z norem, které uvádí Kyle et al. (2004a). Pro

67

hodnocení abdominální obezity využíváme WHR (waist-hip ratio) a hodnoty viscerálního tuku (VFA – visceral fat area). Viscerální tuk je definován jako plocha transversálního průřezu v abdominální oblasti (L4–L5). Korelace mezi metodou CT a InBody 720 je na úrovni r = 0.92 (Biospace, 2008). Pro zjištění popisných charakteristik souboru a následnou analýzu dat byl použit software Statistika 8.0 (StatSoft, 2007). Analýza rozptylu (ANOVA) byla použita pro zjištění rozdílů mezi skupinami definovanými plněním nebo neplněním (resp. dosažením nebo nedosažením) hodnot současných doporučení vztahujících se k objemu a frekvenci pohybové aktivity u pěti výše zmíněných zdravotních ukazatelů. Statistická významnost byla stanovena na hladině p=0,05. Pro analýzu vztahu mezi zdravotními ukazateli a frekvencí, s jakou byly plněny doporučení 5 x 30 minut středně zatěžující pohybové aktivity a 10 000 kroků/den v rámci jednoho týdne, byl výzkumný soubor rozdělen na tři sub-soubory. Jejich charakteristika je znázorněna v Tabulce 1.

Tab. 1 Charakteristika sub-souborů z hlediska frekvence plnění doporučení v rámci jednoho týdne DOPORUČENÍ

5 x 30 minut středně zatěžující pohybové aktivity 10 000 kroků/den

≤2krát týdně N % 40 27,97 45 31,47

PLNÍ DOPORUČENÍ 3–4krát týdně ≥5krát týdně N % N % 35 24,48 68 47,55 42 29,37 56 39,16

Pozn.: N – počet probandů

VÝSLEDKY

V tabulce 2 je znázorněno procentuální zastoupení probandek v jednotlivých kategoriích BMI, BFMI a FFMI. Z celkového výzkumného souboru mělo optimální tělesnou hmotnost 27 % žen, 48 % žen mělo nadváhu a 23 % žen bylo klasifikováno jako obézní. V případě BFMI zdravotně bezpečného pásma (3,9–8,1 kg/m2) dosáhlo pouze necelých 27 % a optimálních hodnot FFMI (14,6–16,7 kg/m2) dosáhlo 36 % žen.

68

Tab. 2 Procentuální zastoupení probandek v jednotlivých kategoriích BMI (podle WHO, 1998), BFMI a FFMI (podle Kyle et al, 2004a) BMI (kg/m2)

BFMI (kg/m2)

FFMI (kg/m2)

rozmezí

N

%

rozmezí

n

%

rozmezí

n

%

≤18,4

2

1,40 %

≤3,8

2

1,40 %

≤14,5

2

1,40 %

18,5–24,9

39

27,27 %

3,9–8,1

38

26,57 %

14,6–16,7

52

36,36 %

25,0–29,9

69

48,25 %

8,2–11,7

63

44,06 %

16,8–18,1

51

35,66 %

≥30,0

33

23,13 %

≥11,8

40

27,97 %

≥18,2

38

26,58 %

Z celkového počtu 143 probandů splnilo doporučení pětkrát třiceti minut týdně středně zatěžující pohybové aktivity 47,6 % žen, naproti tomu doporučení 150 minut týdně středně zatěžující pohybové aktivity splnilo dokonce 76,9 % žen. V rámci detailnější analýzy počtu minut strávených středně zatěžující pohybovou aktivitou týdně bylo zjištěno, že 45,5 % sledovaného souboru plní dokonce doporučovanou hodnotu 300 minut. Z analýzy počtu kroků vyplynulo, že denní doporučovanou hodnotu 10 000 kroků splnilo 60,1 % žen.

Tab. 3 Vztah mezi vybranými zdravotními ukazateli a plněním doporučovaných hodnot pohybové aktivity Doporučení k týdennímu množství PA a dennímu počtu kroků

2008 Physical activity Guidelines for Americans

ACSM/AHA, WHO

Tudor-Locke & Bassett, 2004

BMI (kg/m2)

69

FFMI (kg/m2)

VFA (cm2)

WHR

N

M

SD

M

SD

M

SD

M

SD

M

SD

<150 minut/týden 150-300 minut/týden > 300 minut/týden Statistická významnost Neplní 5x30 minut/týden Plní 5x30 minut/týden Statistická významnost

33

27,2

5,4

10,3

4,1

16,8

1,5

134,1

35,7

0,97

0,06

45

27,9

4,8

10,5

3,5

17,3

1,6

141,4

31,9

0,99

0,05

65

27,1

3,1

9,6

2,4

17,4

1,2

134

21,4

0,97

0,04

<7 500 kroků/den 7 500–10 000 kroků/den 10 000–12 500 kroků/den

19

29,7

3,3

12

2,5

17,4

1,2

153,6

21,9

0,99

0,04

38

28,6

5,3

11,2

4

17,4

1,6

145,8

33,4

0,99

0,06

40

26,3

3,4

9,2

2,6

17

1,3

129,6

24,2

0,96

0,05

46

26,4

3,8

9,1

2,7

17,3

1,4

127,3

25,6

0,96

0,04

>12 500 kroků/den

F = 0,59

F = 1,09

F = 2,00

F = 1,00

F = 1,27

75

27,5

5,07

10,3

3,8

17,1

1,6

137,9

34

0,98

0,06

68

27,2

3,2

9,8

2,5

17,4

1,1

134,6

21,4

0,97

0,04

F = 0,12

Statistická významnost Hatano, 1993

BFMI (kg/m2)

F = 4,94*

F = 0,16

F = 6,85*

F = 4,01*

F = 0,96

F = 0,27

F = 6,60*

F = 0,33

F = 4,27*

10 000 kroků/den

57

29

4,7

11,5

3,6

17,4

1,5

148,4

30,1

0,99

0,05

>10 000 kroků/den

86

26,3

3,6

9,2

2,6

17,1

1,3

128,4

24,8

0,96

0,04

Statistická významnost

F = 14,34*

F = 19,62*

F = 1,80

F = 18,70*

F = 12,84*

Pozn.: PA – pohybová aktivita, M – průměr, SD – směrodatná odchylka, N – počet probandů, *p<0,05

V tabulce 3 jsou zachyceny rozdíly vybraných zdravotních ukazatelů ve vztahu k plnění doporučení k intenzitě a frekvenci pohybové aktivity a počtu kroků. Rozdíly mezi ženami, které prováděly středně zatěžující pohybovou aktivitu méně než 150 minut, 150–300 minut a více jak 300 minut týdně nebyly statisticky signifikantní u žádného z pěti zdravotních ukazatelů. Při zjišťování vztahu mezi doporučeními WHO, popř. ACSM/AHA byl zjištěn signifikantní rozdíl pouze u ukazatele FFMI ve prospěch žen, které provozovaly středně zatěžující pohybovou aktivitu pětkrát a vícekrát týdně. Naopak při analýze vztahu mezi zdravotními ukazateli a doporučovaným množstvím denních kroků (10 000 kroků/den) byly nalezeny statisticky signifikantní rozdíly u všech ukazatelů kromě ukazatele FFMI ve prospěch žen, které v rámci dne nachodily průměrně více jak 10 000 kroků. Detailnější rozbor počtu kroků/den podle rozdělení Tudor-Locke a Bassett (2004) potvrzuje, že hodnoty zdravotních ukazatelů jsou tím lepší, čím více kroků za den monitorované osoby ušly. Obrázky 1 až 5 dokumentují vztah mezi zdravotními ukazateli a frekvencí, jakou ženy plnily doporučení 10 000 kroků a 30 minut středně zatěžující pohybové aktivity denně. U žádného ze zdravotních ukazatelů nebyl zjištěn statisticky ani logicky významný rozdíl mezi hodnotami v rámci třech skupin (plní ≤2krát týdně, 3–4krát týdně a ≥5krát týdně) u středně zatěžující pohybové aktivity. Naopak při analýze doporučení 10 000 kroků/den byl zjištěn statisticky významný rozdíl mezi skupinami (plní ≤2krát týdně, 3–4krát týdně a ≥5krát týdně) u těchto zdravotních ukazatelů: BMI (F=4,57; p=0,01), BFMI (F=6,52; p=0,00), WHR (F=4,19; p=0,02) a VFA (F=6,16; p=0,00).

Obr. 1 Vztah mezi frekvencí, s jakou jsou plněna doporučení vztahující se k počtu kroků a středně zatěžující PA, a BMI

70

Obr. 2 Vztah mezi frekvencí, s jakou jsou plněna doporučení vztahující se k počtu kroků a středně zatěžující PA, a BFMI

Obr. 3 Vztah mezi frekvencí, s jakou jsou plněna doporučení vztahující se k počtu kroků a středně zatěžující PA, a FFMI

Obr. 4 Vztah mezi frekvencí, s jakou jsou plněna doporučení vztahující se k počtu kroků a středně zatěžující PA, a VFA

71

Obr. 5 Vztah mezi frekvencí, s jakou jsou plněna doporučení vztahující se k počtu kroků a středně zatěžující PA, a WHR

DISKUZE

DISKUSE

Analyzované výsledky pohybové aktivity naznačují, že ženy zahrnuté do této studie jsou v porovnání s ženami obdobného věku podobně koncipovaných studií (Payn et al., 2008; Sjöström et al., 2006) pohybově aktivnější. Také z výsledků meta-analytické studie TudorLocke, Hart a Washington (2009), ve které bylo analyzováno 28 výzkumných prací u probandů starších 50 let, se dá usuzovat na vysokou pohybovou aktivitu u námi posuzovaného výzkumného souboru. Průměrný denní počet kroků posuzovaných studií meta-analýzy se pohyboval v rozmezí 2 015–8 938 kroků/den, zatímco v této studii to bylo 11 014 kroků. Toto zjištění není překvapivé, neboť ženy zapojené do výzkumu pravidelně navštěvovaly programy nabízené v rámci Univerzity třetího věku a tudíž nepředstavují typický populační vzorek příslušné věkové skupiny. Ovšem i přes relativně velký objem denní pohybové aktivity a počtu kroků je z průměrných hodnot BMI a BFMI zřejmé, že přibližně dvě třetiny žen měly v době výzkumu nadváhu nebo byly obézní. V rámci současných výzkumů (Payn at al, 2008; Tudor-Locke & Bassett, 2004) bylo potvrzeno, že doporučení 30 minut denní středně zatěžující pohybové aktivity lze splnit, aniž by bylo nutné ujít v rámci stejného dne 10 000 kroků. V naší studii je tomu opačně, neboť 10 000 kroků splnilo denně 60,1 % žen a doporučení pětkrát třiceti minut týdně středně intenzivní pohybové aktivity splnilo pouze 47,6 % žen. Důvodem může být fakt, že u monitorovaného množství kroků není zřejmá intenzita pohybu. Je tedy pravděpodobné, že intenzita kroků u výzkumného vzorku nebyla vždy středně zatěžující.

72

Zajímavé zjištění vyplývá také ze srovnání procentuálního zastoupení žen, které splnily odlišná doporučení vztahující se k středně zatěžující pohybové aktivitě. Zatímco doporučení 5 x 30 minut středně zatěžující pohybové aktivity splnilo pouze 47,6 % žen, doporučení 150 minut týdenní středně zatěžující pohybové aktivity splnilo dokonce 76,9 % žen. Plnění doporučení 5 x 30 minut týdně středně zatěžující pohybové aktivity se jeví jako náročnější a zejména, z hlediska snižování rizika obezity a z ní vyplývajících zdravotních komplikací, hodnotnější. I bez ohledu na intenzitu chůze se v této studii prokázal pozitivní vztah mezi množstvím kroků/den a vybranými zdravotními ukazateli (BMI, BFMI, VFA, WHR). Signifikantní vztah mezi množstvím kroků a BMI byl potvrzen také dalšími studiemi (Payn et al., 2008; Swartz et al., 2007; Tudor-Lock, Burton & Brown, 2009). Řada autorů (Kalvach et al., 2004; Kyle et al., 2004; Schutz, 2002) však pokládá hodnocení zdravotního stavu vzhledem k hodnotám BMI za nedostačující, protože tento index neumožňuje postihnout proměnlivost a změny v zastoupení tukuprosté hmoty (FFM) a tělesného tuku (BFM). Z výše uvedených důvodů se jeví jako vhodnější hodnotit potencionální riziko poškození zdraví pomocí indexů, které se vztahují k množství tělesnému tuku (BFMI) a tukuprosté hmotě (FFMI). Výsledky této studie také potvrzují zjištění Kyle et al. (2004a), že u pohybově aktivních jedinců se BFMI snižuje a naopak FFMI zvyšuje. Dále byla zjištěna závislost mezi ukazateli, které se vztahují k distribuci tělesného tuku (WHR a VFA) a počtem kroků za den. Výše zmíněné indexy měly tendenci s narůstajícím počtem kroků vykonaných v průměru za jeden den klesat. Z těchto výsledků je patrný pozitivní vliv chůze na snížení rizik spojených s rozvojem abdominální obezity. Současná doporučení k pohybové aktivitě kladou důraz také na frekvenci, s jakou jsou doporučené hodnoty plněny v průběhu jednoho týdne. V této studii se prokázal vztah mezi frekvencí, s jakou je plněno doporučení 10 000 kroků/den, a zdravotními ukazateli BMI, BFMI, WHR a VFA. Se vzrůstající frekvencí plnění tohoto doporučení, bylo možné sledovat pokles průměrných hodnot jednotlivých indexů, a tedy i potencionálního rizika rozvoje nadváhy a obezity. Naopak efekty plnění doporučení 30 minut středně zatěžující pohybové aktivity/den v rámci třech frekvenčních skupin (plní ≤2krát týdně, 3–4krát týdně a ≥5krát týdně) nebyly statisticky ani logicky významné.

73

ZÁVĚRY Předkládaná studie podává přehled různých doporučení vztahujících se k pohybové aktivitě a analyzuje zdravotní ukazatele vycházející z diagnostiky tělesného složení v souvislosti s plněním těchto doporučení. Limitujícími faktory této studie, které vyplývají z koncipování výzkumu v přirozeném prostředí a brání generalizaci výsledků, jsou neúčast žen se sedavým životním stylem ve výzkumném souboru a nemožnost řešení výzkumného problému detailněji v rámci analýz u jednotlivých států vzhledem k malému výzkumnému vzorku. V dalším výzkumu by proto bylo vhodné zaměřit se na analýzu doporučení vztahujících se k pohybové aktivitě a jejich vliv na zdraví u skupin s rozdílným životním stylem a dále u různých věkových skupin. I přes zmiňované limitující faktory z této studie vyplývají důležitá zjištění: •

Plnění doporučení vztahující se k počtu kroků/den se v porovnání s plněním

doporučení vztahujícími se k středně zatěžující pohybové aktivitě ukazuje jako účinnější prostředek pro snížení rizika nadváhy a obezity. •

Plnění doporučení 5 x 30 minut týdně středně zatěžující pohybové aktivity se

jeví jako náročnější a zejména, z hlediska snižování rizika obezity a z ní vyplývajících zdravotních komplikací, hodnotnější v porovnání s plněním doporučení 150 minut týdenní středně zatěžující pohybové aktivity. •

Plnění denního doporučení 10 000 kroků se jeví jako významný prostředek pro

snížení rizika abdominální obezity. Výsledný zdravotní efekt se zvyšuje se stoupající počtem dnů v týdnu, ve kterých je toto doporučení splněno.

REFERENČNÍ SEZNAM

Albright, C., & Thompson, D. L. (2006): The effectiveness of walking in preventing cardiovascular disease in women: a review of the current literature. Journal Of Womens’s Health, 15, 271–280. Biospace. (2008). InBody 720 – The precision body composition analyzer. Retrieved 25. 10. 2008

from

the

World

Wide

inbody.com/product/pdf/720_catalog_10P_eng.pdf

74

Web:

https://www.e-

Dutta, C. (1997). Significance of sarcopenia in the elderly. Journal of Nutrition, 127, 992– 993. EU Sport Ministers. (2008). EU physical activity guidelines. Recommended policy actions in support of health-enhancing physical activity. Retrieved 4. 12. 2008 from the World Wide Web:http://ec.europa.eu/sport/library/doc/c1/pa_guidelines_4th_consolidated_draft_en.pdf Guthold, R., Ono, T., Strong, K. L., Chatterji, S., & Morabia, A. (2008). Worldwide variability in physical inactivity: A 51-country survey. American Journal of Preventive Medicine, 34(6), 486–494. Haskell et al. (2007). Physical activity and public health: Updated recommendation for adults from the American College of Sport Medicine and The American Heart Association. Circulation, 116, 1081–1093. Hatano, Y. (1993). Use of the pedometer for promoting daily walking exercise. ICHPER, 29, 4-8. Hu, G., Tuomilehto, J., Silventoinen, K., Barengo, N., & Jousilahti, P. (2004). Joint effects of physical activity, body mass index, waist circumference and waist-to-hip ratio with the risk of cardiovascular disease among middle-aged Finnish men and women. European Heart Journal, 25(24), 2212–2219. Chytil, J. (2006). Program ActiPA2006 [Computer Software]. Olomouc: SoftWare Centrum. Kalvach, Z., Zadák, Z., Jirák, R., Zavázalová, H., & Sucharda, P. (2004). Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada. Kyle, U. G., Genton, L., Gremion, G., Slosman, D. O., & Richard, C. (2004). Aging, physical activity and height-normalized body composition parameters. Clinical Nutrition, 23(1), 79– 88. Kyle, U. G., Morabia, A., Schulz, Y., & Pichard, C. (2004a). Sedentarism affects body fat mass index and fat-free mass index in adults aged 18 to 98 years. Nutrition, 20, 255–260. McClain, J. J., Sisson, S. B., & Tudor-Locke, C. (2007). Actigraph Accelerometer Interinstrument Reliability during Free-Living in Adults. Medicine & Science in Sports & Exercise, 39(9), 1509–1514. Payn, T. et al. (2008). Daily steps in midlife and older adults: Relationship with demographic, self-rated health, and self-reported physical activity. Research Quarterly for Exercise and Sport, 79(2), 128–132. Sjöström, M., Oja, P., Hagströmer, M., Smith, B. J., & Bauman, A. (2006). Health-enhancing physical activity across European Union countries: The Eurobarometer study. Journal of Public Health, 14(5), 291–300.

75

Schuit, A. J. (2006). Physical activity, body composition and healthy ageing. Science & Sports, 21(4), 209–213. Schutz, Y., Kyle, U., & Pichard, C. (2002). Fat-free mass index and fat mass index percentiles in Caucasians aged 18-98 y. International Journal of Obesity, 26, 953–960. Swartz, A., Strath, S., Parker, S., Miller, N., & Cieslik, L. (2007). Ambulatory activity and body mass index in white and non-white older adults. Journal of Physical Activity and Health, 4, 294–304. Trost, S. G., McIver, K. L., & Pate, R. R. (2005). Conducting Accelerometer-Based Activity Assessments in Field-Based Research. Medicine & Science in Sports & Exercise, 37, 531– 543. Tudor-Lock, C., Burton, N. W., & Brown, W. J. (2009). Leisure-time physical activity and occupational sitting: Associations with steps/day and BMI in 54-59 year old Australian women. Preventive Medicine, 48, 64-68. Turod-Locke, C., & Bassett, R. (2004). How many steps/day are enough? Preliminary pedometer indices for public health. Sports Med, 34(1), 1–8. Tudor-Locke, C., Hart, T. L., & Washington, T. L. (2009). Expected values for pedometerdetermined physical activity in older populations. International Journal of Behavioral Nutrition and Physical Activity, 6:59; doi:10.1186/1479-5868-6-59 United States Department of Health and Human Services (USDHHS). (1996). Physical activity and health: A report of the Surgeon General. Atlanta, GA: U.S. Department of Health and Human Services, Centers for Disease Control and Prevention, National Center for Chronic Disease Prevention and Health Promotion. United States Department of Health and Human Services (USDHHS). (2000). Healthy people 2010: Understanding and improving health. 2nd ed. Washington, DC: U.S. Government Printing Office. United States Department of Health and Human Services (USDHHS). (2008). 2008 Physical Activity Guidelines for Americans. Retrieved 13. 2. 2009 from the World Wide Web: http://www.health.gov/paguidelines/pdf/paguide.pdf WHO. (1998). Report of the WHO consultation on obesity. Obesity: preventing and managing the global epidemic. Geneva: World Health Organization. WHO. (2002). The World Health Report 2002. Reducing Risks, Promoting Healthy Life. Geneva: World Health Organization. Recent research from the World Health Organization highlighted the importance of physical inactivity as a major risk factor for CHD (coronary heart disease).

76

WHO. (2009). Why move for health. Retrieved 7. 9. 2009 from the World Wide Web: http://www.who.int/moveforhealth/en/ Wendel-Vos, G. C., Schuit, A.J., Feskens, E. J., Boshuizen, H. C., Verschuren, W. M., Saris, W. H, et al. (2004). Physical activity and stroke. A meta-analysis of observational data. International Journal of Epidemiology, 33(4), 787–798.

Mgr. Jana Pelclová, Ph.D. Centrum kinantropologického výzkumu FTK UP olomouc Tř. Míru 115 771 11 Olomouc email: [email protected]

77

RELATIONSHIP BETWEN PHYSICAL ACTIVITY RECOMMENDATIONS AND SELECTED INDICATORS OF HEALTH IN WOMEN ATTENDING THE UNIVERSITY OF THIRD AGE

The aim of this study was to analyze the indicators of health based on body composition in relation to meeting physical activity recommendations in women attending The University of Third Age. Moreover, based on the study results, to improve physical activity interventions in this age group. To find out the volume and intensity of physical activity per week and the average number of steps, we used the ActiGraph GT1M accelerometer in 143 women attending the University of Third Age in the Czech Republic, the Slovak Republic and Poland. Body composition was diagnosed with InBody 720 device. To examine the differences between the groups of physical activity guidelines and five health indicators (BMI, FFMI, BFMI, WHR, VFA) analysis of variance applied. Out of the total sample, 47.6% of women accomplished the recommended values for moderate physical activity (5x30 minutes/week) and 76.9% of women met the recommended 150 minutes/week of moderate physical activity. 60.1% of women accomplished the recommended 10 000 steps/day. Meeting 10 000 steps/day compared to meeting moderate physical activity guidelines seems to be more effective to reduce the risks of overweight and obesity. Key words: moderate physical activity, walking, BMI (body mass index), FFMI (fat-free mass index), BFMI (body fat mass index), WHR (waist-hip ratio), VFA (visceral fat area).

78


VLIV PROGRESIVNÍCH VYUČOVACÍCH JEDNOTEK TĚLESNÉ VÝCHOVY NA TĚLESNÉ ZATÍŽENÍ A CELKOVÉ HODNOCENÍ ADOLESCENTŮ S NIŽŠÍM A VYŠŠÍM SEBEHODNOCENÍM SPORTOVNÍ VÝKONNOSTI* Erik Sigmund, Karel Frömel, Dagmar Sigmundová, Krysztof Skalik* Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého, Olomouc, ČR *

AWF Katowice, Polsko

Předloženo v září 2009 Dlouhodobě pravidelná realizace pohybové aktivity (PA) ve školní tělesné výchově (TV) umožňuje formovat pozitivní postoje všech, i méně predisponovaných dětí, k pohybově aktivnímu a zdravému životnímu stylu. Celkem u 389 děvčat a 111 chlapců ve věku 13–17 let s nižším a vyšším sebehodnocením sportovní výkonnosti byl zjišťován vliv progresivních vyučovacích jednotek TV na jejich PA a celkové hodnocení v párovém srovnání s tradičními jednotkami TV. V tradičních vyučovacích jednotkách TV převažoval direktivní vyučovací styl a výkonové zaměření, zatímco pro progresivní vyučovací jednotky TV bylo typické řešení pohybových úkolů a diferenciace tělesného zatížení. Párově srovnávané progresivní i tradiční vyučovací jednotky TV byly nekoedukované a vedl je stejný vyučující. PA byla posuzována pomocí aktivního energetického výdeje z akcelerometru Caltrac (kcal/45min), kroků z pedometru Omron (počet/45min) a průměrné srdeční frekvence (tepů/min) ze sporttesteru Polar. Úroveň sportovní výkonnosti a celkového hodnocení účastníků vyučovacích jednotek TV byla zjišťována prostřednictvím standardizovaného Dotazníku k diagnostice vyučovací jednotky TV. Progresivní vyučovací jednotky TV snižují rozdíly v PA mezi studenty s nižším a vyšším sebehodnocením sportovní výkonnosti bez poklesu celkového hodnocení těchto jednotek. Děvčata s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti vykázala v progresivních vyučovacích jednotkách TV významně vyšší průměrné *


79

hodnoty aktivního energetického výdeje (o 17 kcal/45min; p=0,05; d=0,28) a množství kroků (o 398 počet/45min; p=0,007; d=0,36) při vyšším celkovém hodnocení (p=0,04) než v tradičních vyučovacích jednotkách TV. Progresivní vyučovací jednotky přispívají k vyšší PA v TV především u děvčat s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti. Klíčová slova: akcelerometr Caltrac, pedometr Omron, srdeční frekvence, aktivní energetický výdej, kroky, pohybová aktivita, motivace, prostředí

ÚVOD

V posledních desetiletích dochází k celosvětovému poklesu pohybové aktivity (PA) dětí a mládeže, který je provázen nárůstem pohybové inaktivity a zvyšujícím se výskytem dětské nadváhy a obezity (Bradley, McMurray, Harrell, & Deng, 2000; Lobstein & Frelut, 2003; Ogden, Flegal, Carrol, & Johnson, 2002; Rowland, 2007; USDHHS, 2000). Díky pravidelné realizaci PA střední až vysoké intenzity je školní tělesná výchova (TV) u dětí a mládeže považována za základní prostředek podpory jejich zdraví (Stone, McKenzie, Welk, & Booth, 1998; Strong et al., 2005). Pohybová aktivita je přirozenou, finančně únosnou formou zdravotní prevence dětí a mládeže. Z longitudinálních a meta-analytických studií byl jednoznačně prokázán pozitivní vztah mezi prováděním organizované a volnočasové PA v mládí a následné budoucnosti v 35letém i více než 10letém časovém odstupu (Barnekow-Bergkvist, Hedberg, Janlert, & Jansson, 1996; Kraut, Melamed, Gofer, & Froom, 2003; Malina, Bouchard, & Bar-Or, 2004; Telama, Yang, Laakso, & Viikari, 1997; Trudeau, Laurencelle, Tremblay, Rajic, & Shephard, 1999). Proto také je snahou současného pojetí školní TV vytvářet a formovat pozitivní vztah žáků a studentů k pravidelné, celoživotní a dobrovolné realizaci PA (Corbin, 2002; Daley, 2002). K podmínkám vytváření pozitivního vztahu k celoživotní PA patří vnitřní motivace, kladný prožitek, spokojenost a dobrovolnost při PA, pohybové sebevědomí a „šikovnost“, přičemž za klíčovou je považována míra vnitřní motivace (Corbin, 2002; Dalley, 2002; Mitchell, 1996). Obecně jsou k PA výrazněji vnitřně motivováni jedinci s vyšším pohybovým sebehodnocením, jedinci pohybově „šikovnější“ a sportovně výkonnější (Daley, 2002; Ntoumanis, 2001; Raudsepp, Liblik, & Hannus, 2002). Chase (2001) naznačuje, že 8–14leté děti s vyšším pohybovým sebevědomím se častěji zapojují do PA a jejich vyšší pohybové

80

sebevědomí přetrvává i v budoucnosti. Na základě výsledků 45 studií poukazují Moritz, Feltz, Fahrbach a Mack (2000) na pozitivní vztah (rS=0,38) mezi pohybovým sebevědomím a skutečným pohybovým výkonem. Vyšší pohybové sebevědomí, sebehodnocení, „šikovnost“ a výkonnost predikuje u dětí a mládeže častější provádění PA (Crocker, Eklund, & Kowalski, 2000; Hagger, Ashford, & Stambulova, 1998; Raudsepp, Liblik, & Hannus, 2002). U takto pohybově predisponovaných jedinců je jednodušší utvářet pozitivní vztah k pravidelné, celoživotní a dobrovolné realizaci PA. Školní TV však poskytuje jedinečné příležitosti pro pozitivní působení na vnitřní motivaci i u dětí s nižším pohybovým sebevědomím, nižší sportovní výkonností a méně pohybově „šikovných“. Podle Mitchella (1996) vnímané vyučovací prostředí vysvětluje až 60 % rozptylu vnitřní motivace u 11–14letých děvčat. Kompetiční a výkonově orientované prostředí v TV se podle Parishe a Treasure (2003) významně pozitivně vztahuje k vnější regulaci (rS=0,49; p<0,001) a méně pozitivně pak k motivaci vnitřní (rS=0,27; p<0,01). Mitchell (1996) dokonce poukazuje na negativní vztah mezi vnitřní motivací a vnímáním soutěživého prostředí v TV. Naopak „mastery climate“* v TV má výrazně pozitivní vztah k vnitřní motivaci (rS=0,56; p<0,001) a sebekontrole (rS=0,53; p<0,001) a nízký vztah k vnější regulaci (rS=0,13; p<0,01) a demotivaci (rS=0,10; p<0,01) (Parish & Treasure, 2003). Vyšší míra vnitřní motivace v TV je pozitivním prediktorem účastí 12–14letých dětí v další volnočasové PA, zatímco demotivace je negativně asociována s volnočasovou PA (Standage, Duda, & Ntoumanis, 2003). Příkladem programů navozujících v TV „mastery climate“ jsou TARGET (Ames, 1992a; Solmon, 1996), Sportovní edukace (Hastie & Trost, 2002; Wallhead & Ntoumanis, 2004) a Individualizace didaktického procesu (Frömel et al., 2000; Vašíčková, 2002). Program Sportovní edukace je zaměřen na individuální zdokonalování pohybových dovedností navozováním podmínek skutečného sportovního utkání. Studenti se učí být hráčem, kapitánem, trenérem, rozhodčím a manažerem družstva v tréninkovém a skutečném sportovním utkání. Mohou si vybírat z široké nabídky pohybových cvičení a dovedností, ve kterých se chtějí zdokonalovat, spolupracují v malých skupinkách, učí se diagnostice a individuální i týmové zodpovědnosti za předvedený výkon (Hastie & Trost, 2002; Wallhead & Ntoumanis, 2004). V takto vyučovaných floorbalových jednotkách TV, nebyly u pohybově „šikovnějších“ a méně „šikovných“ chlapců zjištěny rozdíly v čase provádění PA střední *

„Mastery climate“ ≈ prostředí v TV zaměřené na výběr a řešení pohybových (herních) úkolů, spolupráci, tvořivost, individuální zatěžování a zdokonalování. Vede ke stimulování vnitřní motivace a vnímání zvýšeného úsilí jako prostředku k dosažení úspěchu (Ferrer-Caja & Weiss, 2000; Parish & Treasure, 2003; Solmon, 1996; Treasure, 1997; Treasure & Roberts, 2001).

81

a vysoké intenzity (Hastie & Trost, 2002). Jedinečnost prostředí navozeného programem Sportovní edukace v basketbalu vysvětluje významnou část (p<0,05) pozitivních odpovědí chlapců v jejich prožitkovosti, vnímaném úsilí a zlepšení pohybových dovedností (Wallhead & Ntoumanis, 2004). Progresivní vyučovací jednotky TV se výrazněji než tradiční jednotky TV orientují na jedinečnost žáka (Frömel et al., 2000; Pasch, Gardner, Langerová, Starková, & Moodyová, 1998). Penny a Chandler (2000) dokonce uvádějí, že při progresivním vyučování zodpovídá učitel za to, že žáky vystaví situacím, ve kterých budou mít příležitost se samostatně podílet na získávání znalostí a osvojování pohybových dovedností s důrazem na vlastní inspiraci a sebeřízení. Důraz je kladen na rozvoj tvořivosti, spolupráce a pohybového (herního) myšlení, při respektování individuálních dovedností a aktuální tělesné zdatnosti žáka (Francis & Grindle, 1998; Frömel et al., 2000; Penney & Chandler, 2000; Pasch et al., 1998; Průcha, Walterová & Mareš, 2003; Reese, 2001; Svozil, 2005). Charakteristika hlavních činitelů v tradiční a progresivní vyučovací jednotce TV je představena v Tabulce 1. Tab.1 Srovnání základních činitelů edukačního procesu v tradičním a progresivním vyučování Tradiční vyučování

Progresivní vyučování

ŽÁK

¾

Spíše pasivní role, opakovatel úkolu

×

Aktivní role, hledač a tvůrce řešení, organizátor a realizátor úkolu

UČITEL

¾

Dodavatel znalostí, dominující vedoucí a „kontrolor“ provedení; převládá direktivní didaktický styl

×

Průvodce vzdělávacími zkušenostmi, rádce a partner; převládá didaktický styl s řízeným objevováním

UČIVO

¾

Důraz na procvičování, opakování a dril; úzce vázané na vyučovaný předmět

×

Je technikou objevování s důrazem na tvořivé vyjádření; mezipředmětová integrace, využitelnost v praxi

„Svázanější“ - soutěžení, testování, vnější motivace; žáci nezasahují do plánování

×

„Volnější“ a integrativnější, týmová práce, vnitřní motivace; žáci se podílejí na plánování a výběru učiva

PROSTŘEDÍ ¾

CÍL PRÁCE

Hlavním cílem této studie je zjistit vliv progresivního vyučování ve školní tělesné výchově na úroveň pohybové aktivity a celkové hodnocení děvčat a chlapců s nižším a

82

vyšším sebehodnocením sportovní výkonnosti ve srovnání s tradičními jednotkami tělesné výchovy. Díky dlouhodobému a systematickému monitorování vyučovacích jednotek TV stejnou standardizovanou metodikou, se zaměřením na všechny základní činitelé edukačního procesu, získáváme data, umožňující zformulovat předpokládaný vliv progresivního vyučování do následujících hypotéz. H1♀: Děvčata s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti vykážou v progresivních vyučovacích jednotkách tělesné výchovy vyšší úroveň pohybové aktivity než v tradičních vyučovacích jednotkách tělesné výchovy bez snížení celkového hodnocení progresivních vyučovacích jednotek. H2♀: U děvčat s vyšším sebehodnocením sportovní výkonnosti nenalezneme v progresivních vyučovacích jednotkách tělesné výchovy nižší úroveň pohybové aktivity a nižší celkové hodnocení než v tradičních vyučovacích jednotkách tělesné výchovy. H3♂: Progresivní vyučovací jednotky tělesné výchovy nesníží úroveň pohybové aktivity a celkové hodnocení u chlapců s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti ve srovnání s tradičními vyučovacími jednotkami tělesné výchovy. H4♂: Progresivní vyučovací jednotky tělesné výchovy nesníží úroveň pohybové aktivity a celkové hodnocení u chlapců s vyšším sebehodnocením sportovní výkonnosti ve srovnání s tradičními vyučovacími jednotkami tělesné výchovy. Komentář k hypotézám H1 až H4: Hypotézy se opírají o Millovo pravidlo jediného rozdílu, které lze podle Chrásky (2003) a Hendla (2005) interpretovat následovně: Mají-li dva zkoumané případy společné všechny vlastnosti až na jednu, která se objevuje jen v prvním případě, pak tato jediná, odlišná vlastnost je přičinou rozdílu zkoumaných případů. Monitorované „páry“ vyučovacích jednotek TV (tradiční × progresivní) probíhaly ve stejném prostředí (tělocvična, hřiště), ve stejném ročním období a dnu ve školním týdnu. Nejprve proběhlo sledování tradiční vyučovací jednotky TV a po 7 či 14denní pauze pak následovalo monitorování progresivní vyučovací jednotky TV. Obě vyučovací jednotky TV vedl tentýž učitel a do analýzy vstupovala data pouze od děvčat a chlapců, kteří se účastnili obou typů vyučovacích jednotek TV se stejným obsahem. Jedinou postihovanou rozdílnou vlastností byla aplikace progresivního vyučování ve druhé monitorované jednotce TV.

83

Hypotézy obsahují tři termíny: a) úroveň pohybové aktivity, b) celkové hodnocení vyučovacích jednotek TV a c) sebehodnocení sportovní výkonnosti, které je nutné pro další analýzu operacionalizovat. a) Úroveň pohybové aktivity – míra odezvy organismu na tělesné zatížení ve vyučovací jednotce TV. Kvantifikujeme ji průměrnými hodnotami proměnných: aktivní energetický výdeje z akcelerometru Caltrac (kcal), srdeční frekvence ze sporttesteru Polar (počet/min) a počet kroků z pedometru řady Omron, přepočtené na 45 minut doby trvání vyučovací jednotky TV. Rozdíly v úrovni PA budeme považovat za významné, pokud se potvrdí alespoň ve dvou ze tří sledovaných proměnných. b) Celkové hodnocení vyučovacích jednotek TV – písemné anonymní vyjádření účastníků k organizaci, vedení a průběhu vyučovacích jednotek TV, zjištěné z uzavřených odpovědí standardizovaného Dotazníku k diagnostice vyučovací jednotky TV. Kvantifikujeme je prostřednictvím počtu kladných odpovědí ze všech 24 otázek Dotazníku k diagnostice vyučovací jednotky TV. c) Sebehodnocení sportovní výkonnosti – individuální ohodnocení vlastní sportovní tělesné výkonnosti každého z účastníků vzhledem k ostatním spolužákům, podle odpovědi na otázku z Dotazníku k diagnostice vyučovací jednotky TV. Kritériem rozdělení sportovní výkonnosti na vyšší a nižší je individuální zařazení do horní resp. dolní poloviny třídy vzhledem k ostatním spolužákům.

METODIKA

Účastníci Do studie byla vybrána data od 778 děvčat a 222 chlapců ve věku 13–17 let z 8 základních a 16 středních škol v České republice (Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj) a v Polsku (Katowický region) z let 2000–2005. Na těchto 24 vybraných školách probíhaly pedagogické praxe studentů nebo výuka absolventů Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, resp. Akademie Wychowania Fizycznego v Katovicích. Monitorované třídy děvčat a chlapců byly vybrány náhodně a jejich účast na sledování byla dobrovolná.

84

Do analýzy vlivu progresivního vyučování na úroveň PA a celkové hodnocení vyučovacích jednotek TV byla zahrnuta data pouze od jedinců, kteří absolvovali monitorování v obou „párově“ srovnávaných vyučovacích jednotkách TV. Celkem bylo sledováno 90 (45 tradičních a 45 progresivních) nekoedukovaných vyučovacích jednotek TV. Obsahové složení 64 vyučovacích jednotek TV děvčat představovalo 28 vyučovacích jednotek aerobiku a tance, 18 vyučovacích jednotek gymnastiky, 12 vyučovacích jednotek volejbalu a 6 vyučovacích jednotek atletiky. Skupina 26 vyučovacích jednotek chlapců obsahovala 12 vyučovacích jednotek atletiky, 8 vyučovacích jednotek gymnastiky a 6 vyučovacích jednotek fotbalu. V těchto vyučovacích jednotkách TV vyučovalo 7 učitelek a 3 učitelé různého věku a délky praxe a 8 studentek a 4 studenti Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, resp. Akademie Wychowania Fizycznego v Katovicích. Přístroje a techniky Sledování PA ve vyučovacích jednotkách TV je založeno na současném monitorování srdeční frekvence pomocí sporttesteru Polar*, energetického výdeje s použitím akcelerometru Caltrac† a počtu kroků pedometrem řady Omron‡ (Frömel, Novosad, & Svozil, 1999). Signifikantně pozitivní vztahy (p<0,001) mezi záznamem srdeční frekvence, energetickým výdejem z akcelerometrů (Caltrac, WAM, TriTrac-R3D) a pedometrů (Omron a Yamax Digiwalker DW-200) (Eston, Rowlands, & Ingledew, 1998; Vašendová, Frömel, & Sigmund, 2001), podporují používání kombinací různých přístupů pro přesnější zjišťování a hodnocení PA dětí a mládeže (Baranowski & de Moor, 2000; Basset, 2000). Úroveň PA každého z účastníků vyučovací jednotky TV byla proto kvantifikována průměrnými hodnotami srdeční frekvence (počet/min), aktivního energetického výdeje z Caltrac (kcal) a počtu kroků z Omronu, přepočtené na 45 minut doby trvání vyučovací jednotky TV. K hodnocení průběhu, vedení a organizace vyučovacích jednotek TV byl využit standardizovaný Dotazník k diagnostice vyučovací jednotky TV, určený pro děvčata a

*

Sporttester Polar = monitor velikosti náramkových hodinek, umožňující zobrazení a zaznamenání aktuální srdeční frekvence prostřednictvím elastického hrudního pásu se zabudovanými elektrodami pro bezpečný kódovaný přenos sinusového srdečního rytmu. † Akcelerometr Caltrac = snímač kapesní velikosti registrující změny zrychlení pohybu těla či jeho končetin pomocí vnitřního piezoelektrického krystalu. Ten je schopen mírou vlastní mechanické deformace převádět pohybové zrychlení na změny elektrických impulzů, které lze následně vyjádřit v jednotkách výdeje energie (Sigmund, 2000). ‡ Pedometr = je komerčně dostupný, malý a lehký elektronický přístroj měřící vertikální oscilace. Souhrnný počet kroků je zobrazován na displeji přístroje. Pedometry využívají principu zapínání a vypínání elektrického obvodu,pomocí odpruženého ramene kyvadélka, které se pohybuje při vertikálních oscilacích vznikajících při chůzi (Schneider, Crouter, & Bassett, 2004). Každá vertikální oscilace silnější než práh citlivosti přístroje (0,35 g) je započítána jako krok (Tudor-Locke et al., 2002).

85

chlapce ve věku 12–18 let (Frömel et al., 1996). Dotazník, obsahující 24 uzavřených otázek strukturovaných do šesti dimenzí (emotivní, kreativní, sociální, vzdělávací, vztahová a role žáka), splňuje požadavky na rychlou, přesnou a spolehlivou diagnostiku vyučovací jednotky TV. Koeficienty stability a validity, zjišťované u 103 žáků, nabývaly statisticky významných (p<0,01) hodnot rtt=0,82 a rxy=0,42. Testování vnitřní konzistence při náhodném půlení tříd, kdy každá polovina třídy odpovídala na jednu polovinu otázek dotazníku, odhalilo prostřednictvím t-testu signifikantně (p>0,05) rozdílné odpovědi pouze u 5 z 27mi tříd. Zjištěný koeficient vnitřní konzistence r se rovná 0,63. Celkové hodnocení vyučovací jednotky TV je dáno počtem významově pozitivních odpovědí ze všech 24 otázek Dotazníku k diagnostice vyučovací jednotky TV. Schéma a postup monitorování PA ve vyučovacích jednotkách TV a jejich hodnocení Každému zúčastněnému vyučujícímu byl v několikadenním předstihu vysvětlen způsob monitorování PA a diagnostiky v průběhu vyučovacích jednotek TV. Úkolem každého vyučujícího bylo nejprve realizovat vyučovací jednotku TV tak, jak je běžně zvyklý. Obsah této tradiční vyučovací jednotky TV korespondoval s učebním plánem. Po skončení vyučovací tradiční jednotky TV byl vyučující seznámen s možnostmi a návrhy progresivního vyučování v TV a instruován, jak si progresivní vyučovací jednotku TV připravit. Následné „párové“ monitorování a diagnostikování progresivní vyučovací jednotky TV proběhlo v 7 až 14denním odstupu po sledování tradiční vyučovací jednotky. Vyučující TV seznámili děvčata a chlapce s připravovaným projektem monitorování a diagnostiky vyučovací jednotek TV. Zdůrazněna byla dobrovolnost při účasti na projektu a anonymita při zpracovávání individuálních dat. Všechni zúčastnění studenti byli před začátkem tradiční vyučovací jednotky TV seznámeni s monitorovacími přístroji a Dotazníkem k diagnostice vyučovací jednotky TV. Po celou dobu trvání vyučovací jednotky TV byl akcelerometr Caltrac a pedometr Omron pevně fixován elastickým pásem na pravém boku nad hranou kosti kyčelní každého jedince. Sporttester Polar snímal srdeční frekvenci kontinuálně po celou dobu vyučovací jednotky TV v 5 sekundovém intervalu. Zjišťování individuálních somatických charakteristik účastníků, správné nastavení a přesné umístění Caltracu, Omronu a Polaru na těle účastníků v průběhu monitorování a přepis zjištěných dat do záznamních archů, zajišťovali autoři této studie spolu s vyučujícím. Na konci tradiční i progresivní vyučovací jednotky TV všichni účastníci individuálně vyplňovali Dotazník k diagnostice vyučovací jednotky TV a autoři přepisovali data z měřících přístrojů do záznamních archů.

86

Statistické zpracování a interperetace dat Přepis dat ze záznamních archů a dotazníků do statisticky zpracovatelného formátu byl proveden ve speciálním software (Chytil, 2001), který navíc umožňuje tvorbu individuální i skupinové zpětné vazby o výsledcích monitorování. Pro grafickou prezentaci úrovně PA ve vyučovacích jednotkách TV a jejich celkové hodnocení budou u skupin děvčat a chlapců použity aritmetické průměry z proměnných srdeční frekvence ze sporttesteru Polar (počet/minutu), aktivní energetický výdej z akcelerometru Caltrac (kcal/45minut), počet kroků z pedometru Omron (počet/45minut) a počet kladných odpovědí z Dotazníku k diagnostice vyučovací jednotky TV. K ověření hypotéz u proměnné úroveň PA budou použity výsledky z jednofaktorové analýzy variance (ANOVA) pro opakovaná měření (Tukeyho HSD post-hoc test), aplikované zvlášť pro skupinu děvčat a chlapců (Statsoft CR, 2007). Rozdíly v celkovém hodnocení tradičních a progresivních vyučovacích jednotek TV budou testovány Wilcoxonovým párovým neparametrickým testem. Vzájemné vztahy mezi analyzovanými proměnnými budou vyjádřeny pomocí Spearmanova koeficientu pořadové korelace rS. Síla efektu „párově“ srovnávaných proměnných úroveň PA a celkové hodnocení v tradičních a progresivních vyučovacích jednotkách TV bude posuzována pomocí Cohenova d koeficientu „efekt size“, jehož výpočet je dán rovnicí 1. Běžně používané hodnocení velikosti koeficientu d je následující: 0,2
Rce.1 Vzorec výpočtu hodnoty Cohenova d koeficientu „efekt size“ pro dvě srovnávané proměnné

d=

M1 − M 2

[(n − 1)⋅ SD 1

+ (n2 − 1) ⋅ SD [n1 + n2 − 2] 2 1

2 2

]

M1 – M2

… rozdíl aritmetických průměrů

srovnávaných proměnných, n1, n2 … počet prvků v testovaných

… druhá mocnina směrodatné odchylky analyzovaných proměnných

87

VÝSLEDKY

Při „párovém“ srovnávání tradičního a progresivního vyučování v TV nacházíme u děvčat s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti vyšší úroveň PA a pozitivnější celkové hodnocení „inovovaných“ vyučovacích jednotek TV (OBR. 1). Nárůst úrovně PA v progresivních vyučovacích jednotkách TV je u děvčat s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti signifikantní u aktivního energetického výdeje [F(2, 389)=4,85; p=0,05] a počtu kroků [F(2, 389)=5,77; p=0,007]. Hodnoty Cohenova d koeficientu „efekt size“ naznačují malý, avšak ne zanedbatelný, vliv progresivního vyučování na aktivní energetický výdej (d=0,28), resp. počet kroků (d=0,36) děvčat s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti.

Obr.1 Srovnání úrovně pohybové aktivity a celkového hodnocení v tradičních a progresivních vyučovacích jednotkách tělesné výchovy u děvčat a chlapců s nižší sportovní výkonností

88

Obr.2 Srovnání úrovně pohybové aktivity a celkového hodnocení v tradičních a progresivních vyučovacích jednotkách tělesné výchovy u děvčat a chlapců s vyšší sportovní výkonností

U chlapců, stejně jako u děvčat s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti, zjišťujeme v progresivních vyučovacích jednotkách TV vyšší aktivní energetický výdej a počet kroků než v tradičních vyučovacích jednotkách TV (OBR. 1). Tento nárůst avšak není signifikatně ani věcně významný [Fvýdej

energie(2,

111)=0,08; p=0,78; dvýdej

energie=0,15

a

Fkroky(2, 111)=0,53; p=0,47; dkroky=0,12]. U chlapců s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti zjišťujeme téměř totožné celkové hodnocení „párově“ porovnávaných tradičních a progresivních vyučovacích jednotek TV. Zatímco děvčata s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti hodnotí progresivní vyučovací jednotky TV významně pozitivněji než jednotky tradiční [Z=2,09; p=0,04; d=0,27] (OBR. 1). Zařazení prvků progresivního vyučování se výrazněji projevilo u děvčat a chlapců s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti než u žáků a studentů s vyšším sebehodnocením své sportovní výkonnosti (OBR. 1 a 2). Pozitivním zjištěním je skutečnost, že u děvčat ani chlapců s vyšším sebehodnocením sportovní výkonnosti nedošlo

89

v progesivních jednotkách TV ke snížení úrovně PA nebo zhoršení celkového hodnocení ve srovnání s tradičními vyučovacími jednotkami TV (OBR. 2). Bez ohledu na pohlaví účastníků a sebehodnocení sportovní výkonnosti, nacházíme v progresivních vyučovacích jednotkách TV signifikantní (p<0,05) nárůst kladných odpovědí ve dvou dílčích dimenzích Dotazníku k diagnostice vyučovací jednotky TV (kreativní a role žáka) ve srovnání se stejnými odpověďmi reagujícími na tradiční vyučování v TV. Vzájemné srovnávání úrovně PA u děvčat (resp. chlapců) s nižším a vyšším sebehodnocením sportovní výkonnosti v rámci tradičních a progresivních vyučovacích jednotek TV považujeme za orientační. Výsledky však naznačují, že v tradičních vyučovacích jednotkách TV jsou pohybově aktivnější děvčata a chlapci s vyšším sebehodnocením sportovní výkonnosti, zatímco v progresivních vyučovacích jednotkách TV jsou „pohybově nejaktivnější“ právě dívky s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti (OBR. 1 a 2). V analyzovaných vyučovacích jednotkách TV nacházíme u děvčat i chlapců, diferencovaných podle sebehodnocení sportovní výkonnosti, pozitivní vztahy mezi průměrnou srdeční frekvencí, aktivním výdejem energie a počtem kroků (rs♀=0,18–0,72; rs♂=0,23–0,77). Nejvyšší hodnoty korelačních koeficientů zjišťujeme mezi proměnnými konstrukčně podobných přístrojů Caltrac (aktivní energetický výdej – kcal/45 minut) a Omron (počet kroků/45 minut) (rs♀=0,68–0,72; rs♂=0,52–0,77). Nejtěsnější vzájemné vztahy nejen mezi jednotlivými proměnnými úrovně PA, ale i celkovým hodnocením tradičních a progresivních vyučovacích jednotek TV, odhalujeme u děvčat s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti.

Na základě analýzy výsledků přijímáme platnost tvrzení obsažených v hypotézách 1-4: 1) Děvčata s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti vykážou v progresivních vyučovacích jednotkách tělesné výchovy vyšší úroveň pohybové aktivity než v tradičních vyučovacích jednotkách tělesné výchovy bez snížení celkového hodnocení progresivních vyučovacích jednotek. 2) U děvčat s vyšším sebehodnocením sportovní výkonnosti nenacházíme v progresivních vyučovacích jednotkách tělesné výchovy nižší úroveň pohybové aktivity a nižší celkové hodnocení než v tradičních vyučovacích jednotkách tělesné výchovy.

90

3) Progresivní vyučovací jednotky tělesné výchovy nesnížily úroveň pohybové aktivity a celkové hodnocení u chlapců s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti ve srovnání s tradičními vyučovacími jednotkami tělesné výchovy. 4) Progresivní vyučovací jednotky tělesné výchovy nesnížily úroveň pohybové aktivity a celkové hodnocení u chlapců s vyšším sebehodnocením sportovní výkonnosti ve srovnání s tradičními vyučovacími jednotkami tělesné výchovy.

DISKUSE

Hlavním cílem prezentované studie bylo posoudit vliv progresivního vyučování ve školní tělesné výchově na úroveň pohybové aktivity a celkové hodnocení děvčat a chlapců s nižším a vyšším sebehodnocením sportovní výkonnosti ve srovnání s tradičními jednotkami tělesné výchovy. Signifikantní nárůst kladných odpovědí v dimenzi kreativní a role žáka v Dotazníku k diagnostice vyučovací jednotky TV v progresivních jednotkách TV u děvčat i chlapců, je jen tautologickým potvrzením odlišného přístupu vyučujícího k vedení jednotek TV, se snahou o navození „mastery climate“. Z dřívějších studií vyplývalo, že inovační zásahy vedoucí k vyššímu tělesnému zatížení nebo vyšší tvůrčí aktivitě účastníků ve vyučování TV nebyly hodnoceny negativně děvčaty ani chlapci s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti (Chmelík, 2007; Chmelík, Frömel, Svozil, & Maleňáková, 2007; Mitáš, 2005; Svozil, 2005). Tato zjištění jsou však založena na výsledcích dotazníkových šetření realizovaných v rámci pedagogických praxí a jejich platnost je nutno ověřit pomocí exaktnějších diagnostických prostředků. Nárůst úrovně PA u děvčat a chlapců s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti byl při srovnání tradičních a progresivních vyučovacích jednotek TV shledám v počtu kroků z pedometru Omron nebo aktivním energetickém výdeji z akcelerometru Caltrac, ne v srdeční frekvenci ze sporttesteru Polar. Srdeční frekvence je výrazněji ovlivněna aktuálními fyziologickými a emočními procesy, které není schopen akcelerometr nebo pedometr zachytit. I přes předchozí seznámení chlapců i děvčat s celým projektem, mohla být jejich srdeční frekvence v prvně monitorované tradiční vyučovací jednotce TV ovlivněna „přístrojovou novostí“, přítomností výzkumníka, vědomím, že jsem „monitorován“. V progresivních vyučovacích jednotkách TV byly před účastníky stavěny pohybové či herní úkoly s možnými alternativami nebo dokonce svobodnou volbou způsobu řešení.

91

Zatímco tradiční vyučování v TV provázelo konkrétní, uzavřené zadání pohybového úkolu s jeho jednoznačným řešením. V progresivních vyučovacích jednotkách TV byla děvčata a chlapci v různé míře spolutvůrci, spolurežiséry realizované PA (samostatně vedli část či dokonce celé rozcvičení, modifikovali již osvojené dovednosti a hry, volili si spoluhráče ke hře a partnery při cvičení, pomůcky a vlastní tempo k řešení pohybového či herního úkolu). Vyučující příliš nezasahoval do procesu hledání řešení a realizace úkolu, byl spíše rádcem a usměrňovatelem. Především děvčata celkově pozitivněji hodnotila tyto „inovované“ vyučovací jednotky TV než tradičně vedené vyučovací jednotky TV. Přikláníme se tedy ke zjištění Solmonové (1996), Treasureho (1997) a Treasureho a Robertse (2001), že navozené „mastery climate“ prostředí v TV se může výrazně podílet na zvyšování spokojenosti studentů a na stimulaci vnitřní motivace, která je pro učení a vytváření pozitivního vztahu k dlouhodobé a dobrovolné realizaci PA efektivnější než motivace vnější. Progresivní vyučovací jednotky TV jsou náročnější nejen na přípravu vyučujícího, který musí nabídnout diferencovatelnou PA, ale i na žáka, který je kromě „pohybování se“ stimulován ke kooperaci a k tvořivému uvažování a rozhodování (Frömel, et al., 1996, 2000; Svozil, 2005). Progresivní vyučovací jednotky TV není proto vhodné zařazovat při osvojování zcela nových pohybových dovedností. Efektivnější je jejich aplikace při upevňování pohybových dovedností a jejich uplatňování na proměnlivé podmínky ve výuce. Progresivní vyučovací jednotky TV se zpravidla vyznačují vyšší emotivitou a rušností, která vyplývá z možnosti volby a různorodosti realizace pohybových a herních úkolů než tradiční prostředí výkonově orientovaných vyučovacích jednotek TV. „Mastery climate“ provázející progresivní vyučování v TV zřejmě usnadňuje adaptačně-motivační pohybové vzorce (Treasure & Roberts, 2001) a predikuje zvýšení vnitřní motivace (Ferrer-Caja & Weiss, 2000; Parish & Treasure, 2003). Zvýšená úroveň vnitřní motivace je pak základem pro utváření kladného pohybového sebevědomí a adherenci k další PA (Corbin, 2002; Lloyd & Fox, 1992). Podle Corbina (2002) mají děvčata nedostatečnou sebedůvěru při PA, pokud je vnímání pohybového úkolu redukováno pouze na výkon, zpětná vazba o jeho provedení je neurčitá nebo nedostatečná a míra nasazení je součástí celkového hodnocení úkolu. Intervence ke zvyšování PA, by měly obsahovat změny v motivačním prostředí v TV podporující vyšší samostatnost žáků a možnosti svobodné, tvůrčí volby (Ames, 1992b; Corbin, 2002; Parish & Treasure, 2003; Treasure, 1997; Treasure & Roberts, 2001). Školní vzdělávací programy by měly zahrnovat podporu prostředí stimulující k PA (Corbin, 2002; MŠMT, 2001; Treasure & Roberts, 2001). Školní vzdělávací programy by

92

měly u všech dětí při PA napomáhat k vytváření pozitivního sebevnímání, protože pozitivní pohybové sebevnímání a pohybová sebedůvěra má kladný vztah k mimoškolní i celoživotní PA (Chase, 2001; Corbin, 2002; Raudsepp, Liblik, & Hannus, 2002). Při naplňování jednoho z prioritních zdravotních cílů školní TV, (t.j. vytváření pozitivního vztahu žáků a studentů k pravidelné, celoživotní a dobrovolné realizaci PA), klademe spolu s Corbinem (2002) a Daleyovou (2002) důraz na vyučování k nezávislosti, k sebehodnotícím a sebeorganizačním dovednostem a dovednostem spojeným s řešením pohybových úkolů, tolik typickým pro progresivní vyučování. Limity a doporučení práce Absence přesnějších fyziologických ukazatelů, např. klidová srdeční frekvence, aktuální tělesná zdatnost, nedovoluje spekulovat o míře vlivu PA účastníků monitoringu na podporu či dokonce rozvoj jejich aktuálního zdraví nebo tělesné zdatnosti. Výsledky pouze poukazují na pozitivně hodnocený způsob zvýšení úrovně PA ve vyučovacích jednotkách TV u děvčat s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti. Ve studii jsou prezentovány výsledky pouze jediného „párového“ srovnávání tradičních a progresivních vyučovacích jednotek TV. Až případné následné opakované monitorování by odhalilo případnou trvalost ve zvýšené realizaci PA a podíl míry vlivu efektu „novosti“ při používání progresivního vyučování ve vyučovacích jednotkách TV. V dalších pracích se doporučujeme zaměřit na ověření vlivu trvalosti aplikace progresivního vyučování v TV na úroveň prováděné PA a celkového hodnocení „inovovaných“ vyučovacích jednotek TV.

ZÁVĚRY

4. Progresivní vyučování zvyšuje úroveň pohybové aktivity děvčat s nižším sebehodnocením sportovní výkonnosti i jejich celkové hodnocení vyučovacích jednotek tělesné výchovy ve srovnání s tradičně vyučovanými jednotkami tělesné výchovy. 5. Aplikace prvků progresivního vyučování ve vyučovacích jednotkách tělesné výchovy přispívá ke snižování rozdílů v úrovni pohybové aktivity mezi chlapci s nižším a vyšším sebehodnocením sportovní výkonnosti, bez snížení celkového hodnocení vyučování v tělesné výchově.

93

6. Pro dostatečně přesné posuzování úrovně pohybové aktivity ve školních, nelaboratorních podmínkách u středního počtu jedinců se jeví jako vhodná kombinace snímače srdeční frekvence, akcelerometru a pedometru, případně používání jediného přístroje sdružujícího tyto funkce.

REFERENČNÍ SEZNAM

Ames, C. (1992a). Classrooms: Goals, structures, and student motivation. Journal of Educational Psychology, 84(3), 261–271. Ames, C. (1992b). Achievement goals, motivational climate, and motivational processes. In G. C. Roberts (Ed.), Motivation in sport and exercise (pp. 161–176). Champaign, IL: Human Kinetics. Barnekow-Bergkvist, M., Hedberg, G., Janlert, U., & Jansson, E. (1996). Physical activity patterns in men and women at the ages 16 and 34 and development of physical activity from adolescence to adulthood. Scandinavian Journal of Medicine and Science in Sports, 6(6), 359–370. Baranowski, T., & de Moor, C. (2000). How many days was that? Intra-individual variability and physical activity assessment. Research Quarterly for Exercise and Sport, 71 (2 Suppl.), S74–S78. Basset, D. R. Jr. (2000). Validity and reliability issues in objective monitoring of physical activity. Research Quarterly for Exercise and Sport, 71 (2 Suppl.), S30–S36. Bradley, C. B., McMurray, R. G., Harrell, J. S., & Deng, S. (2000). Changes in common activities of 3rd through 10th grades: the CHIC Study. Medicine and Science in Sports and Exercise, 32(12), 2071–2078. Chase, M. A. (2001). Children’s self-efficacy, motivational intentions, and attributions in physical education and sport. Research Quarterly for Exercise and Sport, 72(1), 47–54. Chmelík, F. (2007). Inovace pedagogických praxí studentů učitelství tělesné výchovy. Disertační práce, Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury, Olomouc. Chmelík, F., Frömel, K., Svozil, Z., & Maleňáková, Š. (2007). Vliv vyššího tělesného zatížení na vztah žáků k vyučovacím jednotkám tělesné výchovy. Česká kinantropologie, 11(4), 33– 39. Chráska, M. (2003). Úvod do výzkumu v pedagogice (základy kvantitativně orientovaného výzkumu). Olomouc: Univerzita Palackého.

94

Chytil, J. (2001). Program Diagnoza2001 - program pro sledování, záznam a hodnocení pohybové aktivity ve vyučovacích, cvičebních a tréninkových jednotkách [Computer Software]. Olomouc: SoftWareCentrum. Cohen, J. (1988). Statistical power analysis for the behavioral science (2nd ed.). Hillsdale, NJ: Erlbaum. Corbin, C. B. (2002). Physical activity for everyone: What every physical educator should know about promoting lifelong physical activity. Journal of Teaching in Physical Education, 21(2), 128–144. Crocker, P. R. E., Eklund, R. C., & Kowalski, K. C. (2000). Children’s physical activity and physical self-perceptions. Journal of Sport Sciences, 18(6), 383–394. Daley, J. A. (2002). School based physical activity in the United Kingdom: Can it create physically active adults? Quest, 54(1), 21–33. Eston, R. G., Rowlands, A. V., & Ingledew, D. K. (1998). Validity of heart rate, pedometry, and accelerometry for predicting the energy cost of children’s activities. Journal of Applied Physiology, 84(1), 362–371. Ferrer-Caja, E., & Weiss, M. R. (2000). Predictors of intrinsic motivation among adolescent students in physical education. Research Quarterly for Exercise and Sport, 71(3), 267-279. Francis, L. J., & Grindle, Z. (1998). Whatever happened to progressive education? A comparison of primary school teachers’ attitudes in 1982 and 1996. Educational Studies, 24(3), 269–279. Frömel, K., et al. (1996). Kreativní vyučování v tělesné výchově na středních školách [Závěrečná zpráva z řešení výzkumného grantu Univerzity Palackého]. Univerzita Palackého, Olomouc. Frömel, K., Novosad, J., & Svozil, Z. (1999). Pohybová aktivita a sportovní zájmy mládeže. Olomouc: Univerzita Palackého. Frömel, K., Vašendová, J., Sigmund, E., Zíková, Z., Neuls, F., & Groffik, D. (2000). Individualizace didaktického procesu [Výzkumná zpráva No. F 739/1999]. Olomouc: Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury. Hagger, M., Ashford, B., & Stambulova, N. (1998). Russian and British children’s physical self-perceptions and physical activity participation. Pediatric Exercise Science, 10(2), 137152. Hastie, P. A., & Trost, S. G. (2002). Student physical activity levels during a season of sport education. Pediatric Exercise Science, 14(1), 64–74. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál.

95

Kraut, A., Melamed, S., Gofer, D., & Froom, P. (2003). Effect of school age sports on leisure time physical activity in adults: The CORDIS study. Medicine and Science in Sports and Exercise, 35(12), 2038–2042. Lloyd, J., & Fox, K. (1992). Achievement goals and motivation to exercise in adolescent girls: A preliminary intervention study. British Journal of Physical Education Research Supplement, 11, 12–16. Lobstein, T., & Frelut, M. L. (2003). Prevalence of overweight among children in Europe. Obesity Reviews, 4(4), 195–200. Malina, R. M., Bouchard, C., Bar-Or, O. (2004). Physical activity and energy expenditure: Assessment, trends, and cracking. In R. M. Malina, C. Bouchard & O. Bar-Or (Eds.), Growth, maturation, and physical activity (pp. 457–477). Champaign, IL: Human Kinetics. Mitáš, J. (2005). Didaktické aspekty pedagogických praxí v profesní přípravě učitelů tělesné výchovy. Disertační práce, Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury, Olomouc. Mitchell, S. A. (1996). Relationships between perceived learning environment and intrinsic motivation in middle school physical education. Journal of Teaching in Physical Education, 15(3), 369–383. Moritz, S. E., Feltz, D. L., Fahrbach, K. R., & Mack, D. E. (2000). The relation of selfefficacy measures to sport performance: A meta-analytic review. Research Quarterly for Exercise and Sport, 71(3), 280–294. Ministerstvo Školství, Mládeže a Tělovýchovy (2001). Národní program rozvoje vzdělávání v České republice, Bílá kniha. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání. Ntoumanis, N. (2001). A self-determination approach to the understanding of motivation in physical education. British Journal of Education Psychology, 71(2), 225–242. Ogden, C. L., Flegal, K. M., Carroll, M. D., & Johnson, C. L. (2002). Prevalence and trends in overweight among US children and adolescents, 1999-2000. Journal of American Medical Association, 288(14), 1728–1732. Parish, L. E., & Treasure, D. C. (2003). Physical activity and situational motivation in physical education: Influence of the motivation climate and perceived ability. Research Quarterly for Exercise and Sport, 74(2), 173–182. Pasch, M., Gardner, T. G., Langerová, G. M., Starková, A. J., & Moodyová, C. D. (1998). Od vzdělávacího programu k vyučovací hodině. (Koldinský, M., Trans.). Praha: Portál. Penney, D., & Chandler, T. (2000). Physical education: What future(s)? Sport, Education and Society, 5(1), 71–87. Průcha, J., Walterová, E., & Mareš, J. (2003). Pedagogický slovník (4th ed.). Praha: Portál.

96

Raudsepp, L., Liblik, R., & Hannus, A. (2002). Childrens and adolescents’ physical selfperception as related to moderate to vigorous physical activity and physical fitness. Pediatric Exercise Science, 14(1), 97–106. Reese, W. (2001). The origins of progressive education. History of Education Quarterly, 41(1), 1–24. Rowland, T. W. (2007). Physical activity, fitness, and children. In C. Bouchard, S. N. Blair & W. L. Haskell (Eds.), Physical activity and health (pp. 259–270). Champaign, IL: Human Kinetics. Schneider, P. L., Crouter, S. E., & Bassett, D. R .Jr. (2004). Pedometer measures of freeliving physical activity: Comparison of 13 models. Medicine and Science in Sports and Exercise, 36(2), 331–335. Sheskin, D. J. (2007). Handbook of parametric and nonparametric statistical procedures (4th ed.). Boca Raton, FL: Chapman & Hall/CRC. Sigmund, E. (2000). Pohybová aktivita v životním způsobu dětí ve věku 11–12 let. Disertační práce, Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury, Olomouc. Solmon, M. A. (1996). Impact of motivational climate on students’ behaviors and perceptions in a physical education setting. Journal of Educational Psychology, 88, 731–738. Standage, M., Duda, J. L., Ntoumanis, N. (2003). A model of contextual motivation in physical education: Using constructs from self-determination and achievement goal theories to predict physical activity intentions. Journal of Educational Psychology, 95(1), 97–110. Statsoft CR. (2007). Statistica Cz. Verze 8.0 [Computer software]. Praha: StatSoft. Stone, E. J., McKenzie, T. L., Welk, G. J., & Booth, M. L. (1998). Effects of physical activity interventions in youth: A review and synthesis. American Journal of Preventive Medicine, 15(4), 298–315. Strong, W. B., Malina, R. M., Blimkie, C. J. R., Daniels, S. R., Dishman, R. K., Gutin, B., Hergenroeder, A. C., Must, A., Nixon, P. A., Pivarnik, J. M., Rowland, T., Trost, S., & Trudeau, F. (2005). Evidence based physical activity for school-age youth. Journal of Pediatrics, 146(6), 732–737. Svozil, Z. (2005). Didaktické přístupy v profesní přípravě učitelů tělesné výchovy. Habilitační práce, Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury, Olomouc. Telama, R., Yang, X., Laakso, L., & Viikari, J. (1997). Physical activity in childhood and adolescence as predictors of physical activity in young adulthood. American Journal of Preventative Medicine, 13(4), 317–323.

97

Treasure, D. C. (1997). Perception of the motivational climate and elementary school children’s cognitive and affective response. Journal of Sport and Exercise Psychology, 19(3), 278–290. Treasure, D. C., & Roberts, G. C. (2001). Students’ perception of the motivational climate, achievement beliefs, and satisfaction in physical education. Research Quarterly for Exercise and Sport, 72(2), 165–175. Trudeau, F., Laurencelle, L., Tremblay, J., Rajic, M., & Shephard, R. J. (1999). Daily primary school physical education: Effect on physical activity during adult life. Medicine and Science in Sports and Exercise, 31(1), 111–117. Tudor-Locke, C., Ainsworth, B. E., Thompson, R. W., & Matthews, C. E. (2002). Comparison of pedometer and accelerometer measures of free-living physical activity. Medicine and Science in Sports and Exercise, 34(12), 2045–2051. U. S. Department of Health and Human Services (2000). Healthy people 2010: Understanding and improving health. Washington, DC: U.S. Government Printing Office. Vašendová, J., Frömel, K., & Sigmund, E. (2001). Reliability of accelerometer Caltrac, pedometer Omron and heart rate monitor Polar in aesthetically oriented girls’ physical education classes. In H. Válková & Z. Hanelová (Eds.), Movement and Health (pp. 496– 500). Olomouc: Fakulta tělesné kultury. Vašíčková, J. (2002). Individualizované vyučování ve školní tělesné výchově. Disertační práce, Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury, Olomouc. Wallhead, T. L., & Ntoumanis, N. (2004). Effects of a sport education intervention on students’ motivational responses in physical education. Journal of Teaching in Physical Education, 23(1), 4–18.

Mgr. Erik Sigmund, Ph.D. Centrum kinantropologického výzkumu FTK UP olomouc Tř. Míru 115 771 11 Olomouc email: [email protected]

98

THE INFLUENCE OF PROGRESSIVE PHYSICAL EDUCATION LESSONS ON PHYSICAL LOAD AND THEIR TOTAL EVALUATION BY ADOLESCENTS WITH LOWER AND HIGHER SELF-ASSESSMENT OF THEIR SPORT PERFORMANCE

Long-term regular physical activity (PA) in physical education (PE) helps to form positive attitude to physically active and healthy lifestyle in all children including those less predisposed to PA. In total, 389 girls and 111 boys aged 13-17 showing lower and higher selfassessment of their sport performance participated in the survey examining the influence of progressive physical education lessons on their PA and the lesson assessment in comparison to traditional PE lessons. Traditional PE lessons are characterized with directive teaching style and focus on performance, whereas progressive PE lessons are characterized with solving physical activity tasks and individualizing of physical load. The compared progressive and traditional PE lessons were both non-coeducational lessons, taught by the same teacher. PA was assessed based on active energy expenditure measured with Caltrac accelerometer (kcal/45min), number of steps measured by the Omron pedometer (number/45min), and average heart rate (beats/min) measured by Polar heart rate monitor. Sport performance and the total evaluation of the lessons were indentified using questionnaires. Progressive PE lessons decrease the differences in PA between students with lower and higher selfassessment of sport performance and without decrease in the evaluation of the lessons. Girls with lower self-assessment of their sport-performance show significantly higher energy expenditure (above 27 kcal/45min, p=.05, d=.28) and number of steps (above 564 number/45min, p=.007, d=.36) along with higher total evaluation (p=.04) in progressive than in the traditional ones. Progressive PE lessons enhance higher PA in PE lessons especially in girls with lower sport self-assessment of their performance. Key words: accelerometer Caltrac, pedometer Omron, heart rate monitor Polar, active energy expenditure, steps, physical activity, motivation, environment

99

Tělesná kultura, 2009, 32(2), 100–109

ZASTAVĚNÉ PROSTŘEDÍ V POHYBOVÉ AKTIVITĚ OBYVATEL OLOMOUCE S VYUŽITÍM GEOGRAFICKÝCH INFORMAČNÍCH SYSTÉMŮ* Jan Dygrýn, Josef Mitáš Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého, Olomouc, ČR

Předloženo v srpnu 2009 Geografické informační systémy (GIS) umožňují kombinovat různé datové vrstvy zastavěného prostředí a díky tomu modelují oblasti s odlišnou mírou sídelní hustoty, konektivity, hustoty sportovních zařízení, dostupnosti služeb a rekreačních prvků. Hlavním cílem studie je analyzovat vztah mezi vybranými charakteristikami prostředí a úrovní pohybové aktivity (PA) dospělých obyvatel pomocí GIS. Výzkumný soubor tvořilo 70 náhodně vybraných obyvatel města Olomouce. Soubor byl vnitřně diferencován na základě indexu chodeckosti (spočítaném v GIS) a průměrného denního počtu kroků. Pro stanovení indexu chodeckosti, hlavního kritéria hodnocení vlivu prostředí na úroveň PA, bylo nezbytné analyzovat v software ArcGIS 9.3 vybraná data: buffer bydliště, vrstva obydlených domů, vrstva středních čar uliční sítě, vrstva využití území (land-use mix), vrstva budov s obchodním využitím a demografická data. PA účastníků byla monitorována pedometrem Yamax SW-700 v průběhu jednoho týdne. Vzhledem k vyššímu průměrnému počtu kroků u obyvatel žijících v oblastech s vysokým indexem chodeckosti předpokládáme, že zastavěné prostředí má vliv na úroveň PA. Klíčová slova: Buffer bydliště, land-use mix, index chodeckosti, pedometr.

ÚVOD

*


100

Vliv zastavěného prostředí na PA byl v poslední době tématem mnoha studií (Frank, Schmid, Sallis, Chapman, & Saelens, 2005; Humpel, Owen, & Leslie, 2002; McCormack, Giles-Corti, & Bulsara, 2008; Saelens, Sallis, Black, & Chen, 2003; Sallis, Bauman, & Pratt, 1998; Van Dyck, Deforche, Cardon, & De Bourdeaudhuij, 2009). Hledání vlivu typu městské zástavby na utváření korelátů PA a propojení specialistů v oblasti PA a prostředí je žádoucí (Frank, Schmid, Sallis, Chapman, & Saelens, 2005; Rodríguez, Khattak, & Evenson, 2006). Vytváření společných mezinárodních grantů postupujících jednotnou metodikou a vznik nových výzkumných center řešící tuto problematiku (Centre for the Built Environment and Health [C_BEH], 2007) je toho důkazem. Ukazuje se, že ve vhodně naplánované nové rezidenční oblasti je více příležitostí pro aktivní transport a plnění zdravotních doporučení pro PA, než v oblastech s tradičním prostředím (Saelens, Sallis, Black, & Chen, 2003). Prostředí je determinanta, která ovlivňuje PA populace (Abu-Omar & Rütten, 2008; Badland, Duncan, & Mummery, 2008; Giles-Corti & Donovan, 2002). Zastavěné prostředí, které má pozitivní vliv na PA, je častěji prezentováno vyšší hustotou obyvatel, dostatečnou konektivitou, vyšší hodnotou land-use mix a vysokou hodnotou indexu FAR (floor area ratio). Hlavním cílem studie je analyzovat vztah mezi vybranými charakteristikami prostředí a úrovní PA dospělých obyvatel Olomouce pomocí GIS. Dílčím cílem je posouzení vlivu prostředí na úroveň PA v pracovních dnech a o víkendu.

METODIKA

Výzkumu se zúčastnilo 135 náhodně vybraných obyvatel města Olomouce ve věku 20–64 let. Vyloučením jedinců, kteří nesplnili podmínky pro zařazení do studie (chybné nebo neúplné údaje), se snížil počet na 70 (41 mužů a 29 žen, BMI 23,87 ± 3,96 kg·m-2). V předchozích studiích (Frank, Schmid, Sallis, Chapman, & Saelens, 2005; Van Dyck, Deforche, Cardon, & De Bourdeaudhuij, 2009; Sallis et al., 2009) bylo za okolí bydliště participanta, ke kterému se vztahují GIS analýzy, považováno celé území urbanistického obvodu, případně městské čtvrti. Taková struktura byla pro potřeby naší studie nevyhovující, zejména z důvodu jiných principů členění měst v České republice a v západních státech. Proto byl pro každého účastníka v prostředí GIS vytvořen buffer bydliště (Obr. 1) vymezený

101

plochou území do vzdálenosti 1000 m od bydliště. Všechna prostorová data byla vztažena k této oblasti. Pro stanovení indexu chodeckosti jako hlavního kritéria je třeba zpracovat datové vrstvy: buffer bydliště, vrstva obydlených domů, vrstva středních čar uliční sítě, vrstva využití území (land-use mix), vrstva budov s obchodním využitím a demografická data (Mitáš, Dygrýn, & Frömel, 2008). Obr. 1 Buffer bydliště - chůzí dostupná oblast do vzdálenosti 1000 m v okolí bydliště

Z daných vrstev získáme pro jednotlivé buffery hodnoty sídelní hustoty, indexu konektivity, land-use mix a indexu FAR. Sídelní hustota Informace o počtu obyvatel v domech a bytech města Olomouce byly získány z Ohlašovny trvalého pobytu a propojeny s prostorovými daty obydlených objektů. Tyto údaje vztažené k ploše zastavěné obytnými domy v daném bufferu byly rozděleny do decilů a použity pro výpočet indexu chodeckosti. Index konektivity

102

Ukazatel je založený na počtu křižovatek v bufferu a vypovídá o míře propojenosti oblasti. Data získána z uličního grafu města Olomouce byla po rozdělení do decilů, použita do vzorce indexu chodeckosti. Land-use mix (index entropie) Údaje o funkčním využití území byly získány z územního plánu. Původní varianty využití byly sloučeny na 7 základních typů (obytný, komerční, služby, institucionální, k

industriální, rekreační a ostatní). Index entropie vychází ze vzorce IE =

− ∑ [( pi ) ⋅ (ln pi )] i =1

ln k

,

kde pi je poměr plochy každého typu land-use k ploše celkové, k je počet typů land-use. Landuse mix indikuje stupeň diverzity využití území. Hodnoty jsou normalizovány na stupnici od 0 do 1, kde 0 znamená pouze jeden typ využití (např. bydlení) a 1 indikuje rovnoměrné zastoupení všech typů. Index FAR Poslední vstupní faktor do indexu chodeckosti, index FAR - floor area ratio (prodejní plocha maloobchodní sítě) byl nejnáročnější na sběr i kvalitu dat. Vzhledem k tomu, že data takového charakteru nejsou sledována Českým statistickým úřadem, musela být získána z terénního šetření. Index vystihuje poměr prodejní plochy maloobchodní sítě k ploše zastavěné objekty s komerčním využitím. Index chodeckosti Vzorec pro výpočet indexu chodeckosti v obecné formě je: Index chodeckosti = [(2 x index konektivity) + (sídelní hustota) + ( indexu FAR) + (land-use mix)] Buffery bydliště jednotlivých participantů seřadíme a rozdělíme do decilů na základě normalizovaných hodnot „indexu chodeckosti“ (Frank, Schmid, Sallis, Chapman, & Saelens, 2005). Pedometr Pro zjištění velikosti PA, reprezentované průměrným denním počtem kroků, byl použit pedometr Yamax SW-700 spolu se záznamním listem. Využití pedometru k monitoringu PA po dobu jednoho týdne je dostačující (Tudor-Locke et al., 2005). Statistické zpracování

103

Pro zpracování výsledků byl použit dvouvýběrový t-test v programu Statistica 8.0 (StatSoft CR, 2007). Při výsledném výpočtu byla stanovena statistická významnost na hladině p < 0,05. Velikost efektu byla posuzována podle koeficientu d. Jeho vyjádření udává d = 0,2 malý efekt, d = 0,5 střední efekt, d = 0,8 velký efekt.

VÝSLEDKY

Ve studii byl potvrzen vliv zastavěného prostředí na úroveň pohybové aktivity dospělých obyvatel (Tab. 2). Nízká hustota zalidnění, nízká propojenost spolu s jednotvárným využitím území a nízkou hodnotou indexu FAR vede k poklesu PA. Signifikantní rozdíly v průměrných hodnotách denního počtu kroků byly u participantů z bufferů s nízkou a vysokou chodeckostí zjištěny v pracovních dnech (M2 – M1 = 2119, p = 0,025), o víkendových dnech (M2 – M1 = 2007, p = 0,034) i za celý týden (M2 – M1 = 2088, p = 0,013).

Tab. 2 Počet kroků v bufferech s rozdílnou chodeckostí Kroky

Buffer 1 2 Mdn Mdn 9916 12035 7516 9523 9230 11318

SD p

t

1 Mdn 2950 2835 2554

2 Mdn 4602 4685 4091

d

pracovní dny 0,025 -2,29 0,55 víkendové dny 0,034 -2,17 0,52 týden 0,013 -2,56 0,61 Vysvětlivky: 1 – nízká chodeckost, 2 – vysoká chodeckost, Mdn – hodnoty mediánu, SD – směrodatná odchylka, p – hladina statistické významnosti, d – keoficient „effect size”

V souladu s výsledky zahraničních (Tudor-Locke et al. 2004, Van Dyck, Deforche, Cardon, & De Bourdeaudhuij, 2009 ) i domácích (Frömel et al., 2004) studií zjišťujeme, že velikost BMI je negativním korelátem PA (Tab. 3). Signifikantní rozdíly byly zaznamenány v pracovním týdnu (p = 0,001) i v celém týdnu (p = 0,008) pouze o víkendech se rozdíly neprojevily.

104

Tab. 3 Počet kroků dospělých s rozdílným BMI BMIa Kroky pracovní dny víkendové dny týden

≥ 25 Mdnb 8463 8204 8389

≤ 25 Mdnb 11846 8628 10927

SD p

t

0,001 0,69 0,008

-3,32 -0,39 -2,74

≥ 25 Mdnb 3059 5184 3350

≤ 25 Mdnb 3918 3519 3402

d 0,96 0,10 0,75

Vysvětlivky: a BMI – body mass index (kg•m-2), Mdnb – hodnoty mediánu, SD – směrodatná odchylka, p – hladina statistické významnosti, d – keoficient „effect size”.

DISKUSE

Hlavním cílem výzkumu bylo analyzovat vztah mezi vybranými charakteristikami prostředí a úrovní pohybové aktivity dospělých obyvatel Olomouce. Závěry studií z USA (Saelens, Sallis, Black & Chen, 2003, Frank, Schmid, Sallis, Chapman, & Saelens, 2005), Austrálie (Owen et al., 2007) a Belgie (Van Dyck, Deforche, Cardon, & De Bourdeaudhuij, 2009) se shodují s našimi; zastavěné prostředí může výrazně ovlivňovat každodenní PA. Hlavním přínosem analýz bylo porovnání objektivního hodnocení PA pomocí pedometru s reálnou situací daného prostředí bydliště na základě GIS podkladů. Respondenti, žijící v oblastech s nízkým indexem chodeckosti, dosahovali v průměru 9230 kroků za den, tedy o 2088 kroků méně, než obyvatelé žijící v oblastech s vysokým indexem chodeckosti. Průměrná hodnota denního počtu kroku celého souboru byla 10274 a doporučenou hodnotu 10000 kroků/den přesáhlo 53 % obyvatel. V porovnání s výsledky z ostatních studií zaměřených na využití krokoměrů pro monitoring PA se jedná o pohybově aktivnější skupinu než v USA (Tudor-Locke et al. 2004) a v Belgii (Van Dyck, Deforche, Cardon, & De Bourdeaudhuij, 2009). Výsledky o vyšší míře PA dospělého obyvatelstva České republiky potvrzují závěry předchozí studie (Frömel et al., 2004). Je však třeba brát v úvahu, že v ČR je méně diferencován socioekonomický status (SES) a dostupnost PA je snazší i pro obyvatele s nízkým SES. Také tradice chodecké společnosti a využívání kola jako prostředku transportu obecně zvyšuje velikost PA v ČR. Na rozdíl od zahraniční studie (Sallis et al, 2009) nebyl zaznamenán rozdíl mezi průměrnou hodnotou BMI u podskupiny žijící v bufferech s nízkou (BMI=23,84 ± 4,2 kg·m-2) a vysokou chodeckostí (BMI=23,91 ± 3,8 kg·m-2).

105

Nebyly zjištěny signifikantní rozdíly mezi vlivem zastavěného prostředí na PA v týdnu, v pracovních nebo víkendových dnech, rozdíly v průměrném denním počtu kroků však jednoznačně ukazují, že lidé žijící ve vysoce chodeckém prostředí mají lepší předpoklady a větší šance být pohybově aktivní.

ZÁVĚRY

Chůze jako nejrozšířenější pohybová aktivita (Frömel et al., 2004), je výrazně ovlivněna typem a strukturou zastavěného prostředí. Vzhledem k nedostatku datových podkladů pro výpočet indexu chodeckosti se studie zaměřuje pouze na území jednoho krajského sídla. Výsledky tak nelze zevšeobecňovat pro celou Českou republiku. Za limitu výzkumu považujeme nízký počet participantů. Vzhledem k náročnosti zpracování vstupních dat, zejména nutnosti přesné identifikace bydliště, došlo ke snížení počtu respondentů o 48 %, tedy ze 135 na 70. Nejčastějším důvodem nezařazení bylo nevyplnění adresy bydliště, případně vyplnění adresy neexistující. Další limitou je skutečnost, že hodnoty z pedometru a záznamního listu nelze zobecnit na celkovou charakteristiku PA, zejména pro nezohlednění aktivit plavání, cyklistiky a statických činností. Rozdíly ve výsledcích ze zahraničních studií můžou být spojeny s relativním stanovením indexu chodeckosti. Hodnotíme-li zastavěné prostředí v České republice jako vysoce chodecké, lze předpokládat, že buffery bydliště s nízkým indexem chodeckosti v Olomouci, by v „konkurenci“ městského prostředí západních států byly hodnoceny jako vysoce chodecké. Tato skutečnost tak výrazně limituje možnosti komparace výsledků z různých států. Podle výše uvedené metodiky je třeba zpracovávat další studie hledající determinanty zastavěného prostředí na PA, aby bylo možné vyvíjet nástroje a postupy pro zachování a vytváření zdravého a pohybově přátelského prostředí.

106

REFERENČNÍ SEZNAM

Abu-Omar, K., & Rütten, A. (2008). Relation of leisure time, occupational, domestic, and commuting physical activity to health indicators in Europe. Prev. Med., 47(3), 319–323. Badland, H. M., Duncan, M. J., & Mummery, W. K. (2008). Travel perceptions, behaviors, and environment by degree of urbanization. Prev. Med., 47(3), 265–269. Centre for the Built Environment and Health (2007). Retrieved 2. 4. 2009 from the Word Wide Web: http://www.sph.uwa.edu.au/go/C_BEH Frank, L. D., Schmid, T. L., Sallis, J. F., Chapman, J., & Saelens, B. E. (2005). Linking objectively measured physical activity with objectively measured urban form: Findings from SMARTRAQ. Am. J. Prev. Med., 28(2 Suppl.), 117–125. Frömel, K., et al. (2004). Physical activity of men and women 18 to 55 years old in Czech Republic. In F. Vaverka (Ed.), Movement and Health (pp. 168–173). Olomouc: Univerzita Palackého. Giles-Corti, B., & Donovan, R. J. (2002). The relative influence of individual, social and physical environment determinants of physical activity. Soc. Sci. Med., 54(12), 1793–1812. Humpel, N., Owen, N., & Leslie, E. (2002). Environmental factors associated with adults’ participation in physical activity. Am. J. Prev. Med., 22(3), 188–199. McCormack, G. R., Giles-Corti, B., & Bulsara, M. (2008). The relationship between destination proximity, destination mix and physical activity behaviors. Prev. Med., 46(1), 33–40. Mitáš, J., Dygrýn, J., & Frömel, K. (2008). Využití geografických informačních systémů při sledování ukazatelů pohybové aktivity. Čes. Kin., 12(4), 21–29. Owen, N., et al. (2007). Neighborhood walkability and the walking behavior of Australian adults. Am. J. Prev. Med., 33(5), 387–395. Rodríguez, D. A., Khattak, A. J., & Evenson, K. R. (2006). Can new urbanism encourage physical activity? J. Am. Plann. Assoc., 72(1), 43–54. Sallis, J., et al. (2009). Neighborhood built environment and income: Examining multiple health outcomes. Soc. Sci Med., 68(7), 1285–1293. Sallis, J., Bauman, A., & Pratt, M. (1998). Environmental and policy interventions to promote physical activity. Am. J. Prev. Med., 15(4), 379–397.

107

Saelens, B. E., Sallis, J. F., Black, J. B., & Chen, D. (2003). Neighborhood-based differences in physical activity: An environment scale evaluation. Am. J. Pub. Health, 93(9), 1552– 1558. StatSoft CR (2007). Statistika Cz 8.0 [Computer software]. Praha: StatSoft CR. Tudor-Locke, C., et al., 2004. Descriptive epidemiology of pedometer-determined physical activity. Med. Sci. Sports. Exerc., 36(9), 1567–1573. Tudor-Locke, C., et al., 2005. How many days of pedometer monitoring predict weekly physical activity in adults? Prev. Med., 40(3), 293–298. Van Dyck, D., Deforche, B., Cardon, G., & De Bourdeaudhuij, I. (2009). Neighbourhood walkability and its particular importance for adults with a preference for passive transport. Health & Place, 15(2), 496–504.

Mgr. Jan Dygrýn Centrum kinantropologického výzkumu FTK UP olomouc Tř. Míru 115 771 11 Olomouc email: [email protected]

108

THE BULIT ENVIRONMENT IN PHYSICAL ACTIVITY RESEARCH IN OLOMOUC USING GEOGRAPHIC INFORMATION SYSTEM

Geographical Information Systems (GIS) combine different data layers of the built environment. GIS allow to model the area with varying degrees of residential density, connectivity, density of sports facilities, the availability of services and various recreational items. The main goal of this study is to analyze the relationship between selected environmental characteristics and level of physical activity (PA) of adult population using GIS. Dataset consisted of 70 randomly selected inhabitants of the Olomouc city. The dataset was divided into groups based on the walkability index (calculated in GIS) and average daily number of steps. To determine the walkability index, the main criteria for evaluating the impact of environment on PA level, it is necessary to analyze these data using software ArcGIS 9.3: neighborhood buffer, residential density, street network, land use mix, the layer of buildings with retail area and demographic data. Weeklong PA of participants was measured by using the Yamax SW-700 pedometer. Inhabitants with higher average number of steps live in high walkable areas. We expect that the built environment affects the level of PA. Key words: Neighborhood buffer, land-use mix, walkability index, pedometer.

109

Tělesná kultura, 2009, 32(2), 110–124

VZTAH MEZI PROSTŘEDÍM A POČTEM KROKŮ OBYVATEL ČESKÝCH METROPOLÍ* Dagmar Sigmundová, Erik Sigmund, František Chmelík Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého, Olomouc, ČR

Předloženo v srpnu 2009 Optimální množství pohybové aktivity je jedním z faktorů ovlivňujících zdraví. Vytvoření prostředí, které podněcuje k pohybové aktivitě (dále PA), může být cestou, jak její úroveň zvýšit. Hlavním cílem této práce je prostřednictvím korelační a regresní analýzy nalézt socio-environmentální faktory ovlivňující dosažení zdravotních doporučení pro PA a faktory ovlivňující sedavý způsob života v České republice (dále ČR). Výzkumu se zúčastnilo 1652 náhodně vybraných obyvatel českých metropolí. Randomizací, dle věkových dekád, bylo do analýzy zařazeno 376 žen a 273 mužů ve věku 17-69 let. PA byla monitorována pedometry Yamax Digiwalker SW-700 kontinuálně po dobu 7 dní. Pro zjištění kvality prostředí v okolí místa bydliště byl použit standardizovaný dotazník ANEWS. Ze souhrnných výsledků vyplývá, že 4 % probandů spadá do kategorie „se sedavým způsobem života“, 16 % je málo aktivních, 29 % poněkud aktivních, 24 % dostatečně aktivních a 27 % vysoce aktivních. Ve sledovaném souboru má 33 % respondentů nadváhu nebo obezitu. Analýzou pomocí logistická regrese, pro plnění zdravotního kritéria 10 tisíc kroků denně, se ukázalo, že lidé s příjemným okolím místa bydliště (OR=1,61; CI:1,17-2,23; p<0,01), s lepší dostupností obchodů (p<0,05) a s účastí v organizované PA 2 a vícekrát týdně (OR=1,56; CI: 1,09-2,24; p<0,05) mají větší šanci dosáhnout zdravotních kritérií pro PA. Socio-environmentální faktory ovlivňují pohybové chování obyvatel metropolí ČR. Příjemné okolí místa bydliště, dostupnost obchodů a účast v organizované PA alespoň 2x týdně zvyšuje šanci na dosažení zdravotního kritéria 10 tisíc kroků denně. V pracovních dnech tuto šanci snižuje vlastnictví auta.

*

Studie vznikla za podpory MŠMT v rámci výzkumného záměru MSM 6198959221 “Pohybová aktivita a inaktivita obyvatel České republiky v kontextu behaviorálních změn”.

110

Klíčová slova: krokoměr Yamax, ANEWS, pohybová inaktivita, BMI, organizovaná pohybová aktivita

ÚVOD

Optimální množství pohybové aktivity (dále PA) je jedním z faktorů ovlivňujících zdraví. Navzdory všem snahám zvýšit PA obyvatel Evropské Unie (dále EU), je z pohledu zdravotních benefitů 2/3 populace nedostatečně aktivních (Sjöström, Oja, Hagströmer, Smith, & Bauman, 2006). Zastoupení obyvatel EU se sedavým způsobem života kolísalo již v roce 1997 mezi 40–87 % (Varo et al., 2003). S problematikou pohybové inaktivity je nejvíce spojována nadváha a obezita, jež u dospělé populace České republiky (dále ČR) dosahuje 52 % (Kunešová, 2006). Navíc téměř 55 % dospělých obyvatel ČR nedosahuje doporučení k realizaci PA pro podporu zdraví (Frömel, Mitáš, & Kerr, 2009). Zdravotní doporučení pro americkou populaci jsou následující: každá PA je lepší než žádná, zdravotní benefit však přináší minimálně 150 minut týdně středně intenzivní PA nebo 75 minut týdně PA vysoké intenzity. Lze kombinovat adekvátní množství PA střední a vysoké intenzity (President’s Council on Physical Fitness and Sports, 2008). Světová zdravotnická organizace (WHO) zatím nemá vlastní globální doporučení pro PA, ale upravila doporučení American College of Sports Medicine a American Heart Association, a doporučuje dospělé populaci 30 minut PA střední intenzity 5x týdně, nebo 20 minut intenzivní PA 3x týdně nebo odpovídající množství PA střední až vysoké intenzity (WHO, 2009). Zvýšení PA na minimálně 10 tisíc kroků denně patří mezi velmi známá a populární kritéria pro podporu zdraví. I když toto kritérium nebylo empiricky podložené a zdůvodněné, bylo užíváno (Le Masurier, Sidman, & Corbin, 2003). Le Masurier, Sidman a Corbin (2003) zjistili, že lidé, kteří ujdou denně 10 tisíc kroků, velmi pravděpodobně splní kritéria American College of Sport Medicine. Další výzkumy již předpokládají, že dosažení 10 tisíc kroků denně je množství PA přinášející zdravotní benefity (Bernard, Pak, Choi J., & Choi E., 2007; TudorLocke & Bassett, 2004). Životní styl lidí, kteří během dne ujdou méně než 4999 kroků je podle Tudor-Locke a Bassetta (2004) klasifikován jako sedavý, při realizaci 5000-7499 kroků denně, jsou považováni za málo aktivní, při 7500-9999 kroků denně jsou považováni za poněkud aktivní, nad 10 tisíc kroků denně jsou aktivní a nad 12500 kroků denně jsou považování za vysoce aktivní (Tudor-Locke & Bassett, 2004).

111

Intervence ke zvýšení úrovně každodenní PA byly v posledních desetiletích převážně orientovány na motivaci a vzdělávání k vyšší PA (King & Sallis, 2009). Teoretický model pro PA by měl počítat s vlivy prostředí a jeho interakcemi s dalšími determinantami (Owen, Humpel, Leslie, Bauman, & Sallis, 2004). Četné výzkumy PA vycházejí z ekologického modelu, který předpokládá, že pohybové chování závisí na psychologických, demografických a pohybově environmentálních faktorech (Trost, Owen, Bauman, Sallis, & Brown, 2002). V současné době se studie zaměřují na vytvoření pohybově stimulujícího prostředí, které může zvýšit PA u rozsáhlé populace s dlouhodobým efektem (King & Sallis, 2009). Chodecké prostředí je asociováno s vyšší PA a nižším výskytem nadváhy a obezity (Frank, Saelens, Powell, & Chapman, 2007; Sallis et al., 2009; Van Dyck Deforche, Cardon, & De Bourdeaudhuij, 2009). Dostatečné zastoupení stezek pro chodce a cyklisty zase podporuje PA zejména z pohledu aktivního transportu (Giles-Corti & Donovan, 2002). Vytvoření prostředí, které podněcuje k PA, může být cestou jak zvýšit PA. Velkoměsta sdružují výrazný podíl populace, obchodů, služeb, průmyslového i zábavního parku na relativně malé ploše. Vyjma sportovišť, parků a historických center měst jsou velké části metropolí s vysokou hustotou osídlení zpravidla nevhodné pro každodenní PA (Sigmund et al., 2008). Hlavním cílem této práce je prostřednictvím korelační a regresní analýzy nalézt socioenvironmentální faktory ovlivňující dosažení zdravotních doporučení pro PA a faktory ovlivňující sedavý způsob života v ČR.

METODIKA

Výzkumu se účastnilo 1652 náhodně vybraných obyvatel osmi metropolí (Brno, České Budějovice, Hradec Králové, Liberec, Olomouc, Ostrava, Plzeň a Ústí nad Labem) v České republice. Výzkum probíhal na jaře a na podzim roku 2007. Účast na výzkumu byla dobrovolná a bez finančního zainteresování respondentů. Z celkového počtu správně vyplnilo standardizovaný dotazník ANEWS a dokončilo týdenní monitorování pohybové aktivity krokoměrem Yamax SW-700 pouze 67 % (n=1107) respondentů. Dalších 13,4 % (n=221) respondentů bylo vyloučeno díky nekompletním, protichůdným informacím v dotazníku nebo krátkou denní dobou monitorování PA pomocí krokoměru (méně než 10 hodin v každém

112

dnu). Následnou randomizací dle věkových dekád bylo vyřazeno dalších 237 respondentů. Do konečné analýzy bylo zařazeno 376 žen a 273 mužů ve věku 17-69 let. Pro zjištění prostředí v okolí místa bydliště byl použit dotazník ANEWS (Neighborhood

Environment

Walkability

Scale-Abbreviated;

www.ipenproject.org/surveyanews.htm). Dotazník obsahuje 54 otázek k prostředí místa bydliště a část s demograficky zaměřenými otázkami. Otázky byly rozděleny do několika okruhů: A) typy obydlí, B) pokrytí službami, obchody a jejich vzdálenost, C) pěší dostupnost služeb a obchodů, D) typ ulic E) místa pro chůzi a jízdu na kole, F) prostředí okolí místa bydliště a G) bezpečnost. Odpovědi na jednotlivé otázky jsou zaznačeny do škál 1-4 nebo 1-5. Objektivní měření pohybové aktivity bylo realizováno sedmidenním monitorováním pomocí krokoměrů Yamax Digiwalker SW-700. Probandi nosili na pravém nebo levém boku krokoměr nepřetržitě během dne, vyjma sprchování, koupání, plavání, protože přístroj není vodotěsný. Krokoměry jsou nejpřesnější při určování počtu kroků a nejméně přesné při stanovování výdeje energie (Crouter et al., 2003). Proto byl zvolen počet kroků jako údaj vypovídající o úrovni PA respondentů. Statistická analýza byla provedena prostřednictvím software Statistica 8.0 a SPSS 17.0. Vztah mezi proměnnými a denním počtem kroků byl kvantifikován pomocí Spearmanova korelačního koeficientu. K výsledkům analýzy variance byl dopočítáván koeficient effect size d=(M1-M2)/SDpooled podle autorů Cortina a Nouri (2000). Při regresní logistické analýze (metoda Forward Stepwise LR) byli respondenti kategorizování na plní nebo neplní kritérium 10 tisíc kroků denně (0 – neplní kritérium 10 tis. kroků denně), a v další části i zda dosahují nebo nedosahují hodnoty 7500 kroků denně (0 – nedosahuje 7500 kroků denně). Do modelu byly zahrnuty proměnné rodina (žiju sám – žiju v rodině), vlastnictví auta (ano – ne), kouření (ano – ne), dostupnost obchodů a dostupnost sportovišť (hodnoceno na základě vzdálenosti dle minut chůze – do 10 minut – bližší; nad 10 minut – vzdálenější), věk (rozděleno do kategorií 17- 24 let, 25-34 let, 35-44 let, 45-59 let, 60 a více let), organizovaná PA (neúčastní se organizované PA, účastní se 1x týdně, 2 a vícekrát týdně), Body Mass Index (BMI, kg/m2), bezpečnost (více bezpečné u skóre ≥ 0,6; méně bezpečné u skóre < 0,6 – skóre bylo vytvořeno přiřazením hodnot v rámci intervalu 0-1, kdy odpovědím byla přiřazena hodnota na základě vážených průměrů). Podobně byla vytvořena i proměnná okolí bydliště s klasifikací na nepříjemné a příjemné (otázky na okolí bydliště se dotazovaly na zeleň, pamětihodnosti, zajímavé budovy a znečištění odpadky v okolí místa bydliště). Výsledky

113

regresní analýzy zvlášť pro ženy a zvlášť pro pracovní dny neuvádíme, jelikož regresní modely vykazovaly velmi nízkou věrohodnost. Studie úzce navazuje na publikaci Sigmund, Mitáš, Vašíčková et al. (2008) a na publikaci Sigmund, Mitáš, Sigmundová et al. (2008), ve které byla navíc demonstrována metoda Formální konceptuální analýzy.

VÝSLEDKY

Ze souhrnných výsledků vyplývá, že 4 % účastníků spadá do kategorie se sedavým způsobem života, 16 % je málo aktivních, 29 % poněkud aktivních, 24 % dostatečně aktivních a 27 % vysoce aktivních. Ve sledovaném souboru má 33 % respondentů nadváhu nebo obezitu. Korelační analýza odhalila signifikantní vztah počtu kroků k příjemnému prostředí, bezpečnosti okolí, chodecky přátelskému prostředí, vyššímu vzdělání, věku, dostupnosti obchodů a služeb (dle vzdálenosti v minutách chůze), BMI a kouření (Tab. 1). Korelační vztahy jsou nízké a signifikance asociací se liší v závislosti na pohlaví. Tab. 1 Koreláty a invarianty denního počtu kroků u vybraných českých měst Socio-environmentální proměnné

rS - korelace ♀ (n=376)

♂ (n=273)

K

Účast v organizované PA (počet za týden)

+0,18***

+0,11*

O

Příjemné okolí bydliště

+0,11**

+0,14**

R

Bezpečnost v okolí bydliště

+0,10*

+0,12*

Prostředí přátelské pro chůzi

+0,07

+0,11*

Residence a domy v okolí bydliště

+0,03

+0,22***

Nejvyšší dosažené vzdělání

+0,02

−0,12*

Věk

−0,17***

−0,04

−0,12**

+0,04

Body mass index (kg·m )

−0,12**

−0,05

Kouření

−0,03

−0,13**

Život v rodině

+0,09

−0,07

Počet dětí v rodině

+0,08

−0,05

Vlastnictví řidičského průkazu

−0,01

−0,09

Měsíční příjem

−0,04

−0,09

E L Á T Y

I N V

114

Vzdálenost od obchodů a nesportovních zařízeních (min.) -2

A

Vzdálenost od sportovních zařízení (min.)

−0,02

+0,07

R

Dostupnost služeb v okolí bydliště

+0,07

−0,06

I

Místa pro chůzi a jízdu na kole

+0,06

−0,05

A N Legenda: Koreláty pohybové aktivity (|rS|≥0,10) jsou uvedeny tučně. Statistická významnost velikostí korelačních koeficientů je označena následovně: *p < 0,10; **p < 0,05; ***p < 0,01

Při hledání vztahů, týkajících se PA nás zajímají dva extrémy. Jeden, kdy lidé plní zdravotní doporučení a za den ujdou 10 tisíc kroků a druhý opačný extrém, kdy lze jejich chování považovat za sedavé, tzn. nedosáhnou hranice 7500 kroků denně.

Tab. 2 Vliv socio-environmentálních faktorů na plnění zdravotního kritéria 10 tisíc kroků denně n

%a

OR

Nepříjemné

353

46,5

Ref

Příjemné

292

56,9

1,613**

Bližší

413

54,7

Ref

Vzdálenější

230

46,5

0,703*

neúčastní se organizované PA

300

47,3

Ref

1 krát týdně

120

50,0

1,087

0,699-1,690

2 a více krát týdně

229

57,6

1,559*

1,087-2,235

Proměnná

CI

Okolí bydliště 1,167-2,230

Dostupnost obchodů (dle minut chůze) 0,503- ,983

Účast v organizované PA

a

Legenda: % – procento probandů, kteří plní kritérium v dané kategorii, OR – odds ratio (poměr šancí), CI – konfindenční interval, * p<0,05; ** p<0,01; Nagelkerke R2 = 0,042

Analýza pomocí logistické regrese, pro plnění zdravotního kritéria 10 tisíc kroků denně, odhalila, že lidé s příjemným okolím místa bydliště, s lepší dostupností obchodů a s účastí v organizované PA (2 a vícekrát týdně), mají větší šanci dosáhnout zdravotních doporučení pro PA (Tab. 2). Vzhledem ke zjištění signifikantních rozdílů mezi realizovaným

115

počtem kroků v pracovních dnech a o víkendu (F=48,983; p<0,001; d=0,24), je analýza vlivu prostředí realizována nejen pro týdenní počet kroků, ale také pro pracovní dny. Rozdíly v počtu kroků mezi muži a ženami nebyly signifikantní (p=0,23; d=0,09). Regresní analýza pro dosažení kritéria v pracovní dny ukázala (Tab. 3), že příjemné prostředí v okolí bydliště zvyšuje šanci dosáhnout v průměru 10 tisíc kroků za den o 44 % oproti prostředí nepříjemnému. Vyšší vzdálenost k obchodům a službám snižuje tuto šanci o 29 % oproti těm, kteří v okolí svého bydliště mají obchody blíže. Zhruba dvojnásobné šance dosáhnout 10 tisíc kroků v průměru na jeden den mají ti, kteří považují okolí svého bydliště za bezpečné a nemají auto oproti těm, kteří bydlí v nebezpečném prostředí a auto mají. Účast v organizované PA alespoň 2x týdně zvyšuje tuto šanci o 84 % oproti těm, kteří se organizované PA neúčastní.

Tab. 3 Vliv socio-environmentálních faktorů na plnění 10 tisíc kroků denně v pracovních dnech Proměnná Okolí bydliště Nepříjemné Příjemné Dostupnost obchodů (dle minut chůze) Bližší Vzdálenější Bezpečnost v okolí bydliště Méně bezpečné Více bezpečné Vlastnictví auta Ne Ano Účast v organizované PA neúčastní se organizované PA 1 krát týdně 2 a více krát týdně

n

%a

OR

CI

353 292

53,3 61,6

Ref 1,443*

1,036-2,010

413 230

60,5 52,2

Ref 0,711*

0,506- 0,999

49 594

40,8 58,4

Ref 2,026*

1,096-3,745

106 543

67,0 55,4

Ref 0,572*

0,360- 0,909

300 120 229

53,0 53,3 65,1

Ref 1,058 1,844**

0,676-1,654 1,266-2,686

Legenda: %a – procento probandů, kteří plní kritérium v dané kategorii, OR – odds ratio (poměr šancí), CI – konfindenční interval, * p<0,05; ** p<0,01; Nagelkerke R2 = 0,067

116

Do jaké míry ovlivňují pracovní dny celkovou týdenní aktivitu? 87 % lidí, kteří splňují kritérium dosažení 10 tisíc kroků v průměru za pracovní den, splňuje toto kritérium i v průměru za celý týden. Podobně 81 % lidí, kteří v pracovních dnech nedosahují hranice 7500 kroků denně, nedosahují této hranice ani při hodnocení za týden. Příjemné okolí bydliště, lepší dostupnost k obchodům a nižší věk zvyšuje u mužů šance patřit mezi lidi s vyšší úrovní PA v pracovních i víkendových dnech. V pracovních dnech zvyšuje šanci dosáhnout hranice 7500 kroků příjemné okolí bydliště a lepší dostupnost obchodů. Jedinci žijící v rodině mají o 74 % větší šanci patřit do skupiny lidí s vyšší úrovní pohybové aktivity v pracovních dnech oproti lidem, kteří žijí sami (Tabulky 4 a 5).

Tab. 4 Vliv socio-environmentálních faktorů při dosažení 7500 kroků za den v pracovních i víkendových dnech u mužů Proměnná Okolí bydliště Nepříjemné Příjemné Dostupnost obchodů (dle minut chůze) Bližší Vzdálenější Věk 60 a více let 45-59 let 35-44 let 25-34 let 17-24 let

n

%a

OR

CI

207 166

56,0 62,1

Ref 1,610*

1,030-2,516

223 150

65,5 50,0

Ref 0,489**

0,312- 0,767

43 78 74 92 89

41,9 52,6 55,4 67,4 67,4

Ref 1,197 1,697 2,682* 2,599*

0,539-2,656 0,768-3,750 1,228-5,860 1,184-5,707

Legenda: %a – procento probandů, kteří plní kritérium v dané kategorii, OR – odds ratio (poměr šancí), CI – konfindenční interval, * p<0,05; ** p<0,01; Nagelkerke R2 = 0,091

117

Tab. 5 Vliv socio-environmentálních faktorů při dosažení 7500 kroků v pracovních dnech u mužů Proměnná Okolí bydliště Nepříjemné Příjemné Dostupnost obchodů (dle minut chůze) Bližší Vzdálenější Rodina Žiju sám Žiju v rodině

n

%a

OR

CI

207 166

74,9 83,7

Ref 1,822*

1,071-3,100

223 150

82,1 74,0

Ref 0,579*

0,345- 0,969

135 241

73,3 82,2

Ref 1,742*

1,046-2,902

a

Legenda: % – procento probandů, kteří plní kritérium v dané kategorii, OR – odds ratio (poměr šancí), CI – konfindenční interval, * p<0,05; ** p<0,01; Nagelkerke 2R = 0,055

DISKUSE

Hlavním cílem této práce bylo prostřednictvím korelační a regresní analýzy nalézt socio-environmentální faktory ovlivňující dosažení zdravotních doporučení pro PA a faktory ovlivňující sedavý způsob života. Zjištění z této studie indikují, že environmentální proměnné jsou významně asociovány s pohybovou aktivitou. Tato zjištění jsou v souladu se studií provedené u belgických dospělých prostřednictvím dotazníku IPAQ (De Bourdeaudhuij, Sallis, & Saelens, 2003). Výzkumy týkající se PA a prostředí jsou těžce generalizovatelné a srovnatelné se zahraničím. S ohledem na podmínky prostředí, kulturu a tradice jsou jednotlivé státy v určitém rysu prostředí a pohybového chování jedinečné. Hledání způsobu, jak podpořit PA, vede k anlýze socio-environmentálních faktorů, které přispívají k plnění zdravotních kritérií. Ve velkoměstech ČR se ukazuje, že příjemné a bezpečné prostředí bydliště, spolu s dostupností obchodů, zvyšují šanci dosáhnout zdravotního doporučení 10 tisíc kroků denně. Signifikantní vztah dostupnosti obchodů a PA potvrzují také De Bourdeaudhuij, Sallis, a Saelens (2003). Z dalších proměnných zvyšuje šanci dosáhnout zdravotních doporučení účast v organizované PA alespoň 2x týdně, naopak tuto šanci snižuje vlastnictví auta. Podobné výzkumy jsou realizovány na celém světě. Například v japonské studii (Inoue et al., 2009), využívající ANEWS dotazník, byly identifikovány následující faktory zvyšující šanci dosáhnout doporučené úrovně PA, kterými

118

jsou dobrý přístup k obchodům, dobrý přístup k veřejné dopravě, existence stezek pro chodce a cyklisty, vyšší hustota osídlení, bezpečné prostředí a absence motorového dopravního prostředku. Ekonomicky vyspělé státy světa provází rostoucí míra pohybové inaktivity (dále PI) a obezity jejich obyvatel. Prokázaný inverzní vztah mezi volnočasovou PA a BMI podporuje tvrzení, že PA a PI mohou být jednou z klíčových determinant rostoucí nadváhy a obezity v západních zemích (Martínez-Gonzáles, Martínez, Hu, Gibney, & Kearney, 1999). Autoři dále zjistili, že vysoce pohybově aktivní lidé mají téměř poloviční šanci být obézní ve srovnání s těmi nejméně pohybově aktivními. Jedinci, kteří sedí 35 a více hodin týdně ve volném čase, mají o 68 % vyšší šanci být obézní, než osoby, které sedí 15 a méně hodin týdně. Výrazný trend v poklesu PA byl zjištěn i v rozsáhlé populační studii v USA, kde během 18 let vzrostla obezita o 8 %, pravidelná PA klesla z 53 % na 43 % a poklesl i počet respondentů se zdravými stravovacími návyky (King, Mainous, Carnemolla, & Everett, 2009). V českých velkoměstech bydlí přibližně 33 % lidí s nadváhou nebo obezitou, 4 % lidí se sedavým způsobem života a dále 16 % lidí málo aktivních. Mezinárodní studie World Health Study z let 2002-2003 (Guthold, Strong, Chatterji, & Morabia, 2008) uvádí, že v ČR je 7-10 % lidí inaktivních (resp. málo aktivních). Oproti evropskému průměru, kdy je v EU téměř 2/3 obyvatel nedostatečně aktivních (Sjöström, Oja, Hagströmer, Smith, & Bauman, 2006), je na tom ČR relativně dobře. Výzkum International Prevalence Study 2002-2004 potvrdil, že ČR patří spolu s Novým Zélandem, USA, Kanadou a Austrálií mezi státy, kde převládá vysoká úroveň PA (Bauman, et al., 2009). Téměř 40 % z této zjištěné PA bylo v ČR realizováno prostřednictvím chůze. Vysokou „chodeckost“ české populace je proto dobré udržet a podpořit vhodným prostředím. Příjemné prostředí bydliště, dobrá dostupnost obchodů a bydlení v rodině zvyšuje šanci dosáhnout v pracovních dnech hranici 7500 kroků denně u obyvatel českých velkoměst. Podpora chůze u této skupiny lidí je žádoucí. Podobně bylo i v další studii zjištěno, že estetika prostředí, vyhovující možnosti pro chůzi (stezky), dostupnost služeb a obchodů jako cíl cesty jsou asociovány s chůzí (Owen, Humpel, Leslie, Bauman, & Sallis, 2004). Samotné bydlení v chodeckém prostředí zvyšuje počet nachozených kroků (Van Dyck, Deforche, Cardon, & De Bourdeaudhuij, 2009). Environmentální intervence pravděpodobně nezvyšuje PA u všech obyvatel (Forsyth, Oakes, Lee, & Schmitz, 2009), avšak environmentální překážky jako jsou například výstavba silnic místo cyklostezek či stezek pro chodce, zvýšení mechanizace v práci a nedostatek

119

zelených ploch, výrazně ovlivňuje každodenní PA (King & Sallis, 2009). Vytvoření pohybově přátelského prostředí může zvýšit PA u široké populace s dlouhodobým efektem (King & Sallis, 2009).

LIMITY A DOPORUČENÍ

Limitou této studie je, že při hodnocení dosažení hranice 10 tis. kroků (resp. 7500 kroků) bereme v úvahu průměrné hodnoty v přepočtu na 1 den v týdnu či pracovní dny a ne zda plní doporučení v každém monitorovaném dnu. Lze také předpokládat, že lidé, kteří úspěšně dokončili monitorování PA, budou patřit spíše mezi pohybově aktivnější část populace. Z tohoto důvodu mohou být zjištěné výsleky PA příznivější, než jaká je skutečnost. Předmětem diskuse mohou být i kritéria klasifikace životního stylu dle realizovaného počtu kroků. Dále limitou pro generalizaci může být skutečnost, že do výzkumu nebyli zahrnuti obyvatelé Prahy a dalších metropolí ČR. Pro další práce doporučujeme využitím GIS analýzy vytvořit návrh pro výstavbu cyklostezek a stezek pro chodce a podpořit tak chodecké prostředí v ČR. Dále realizovat podobné výzkumy i v menších městech.

ZÁVĚRY

Socio-environmentální faktory ovlivňují pohybové chování obyvatel metropolí ČR. Příjemné okolí místa bydliště, dostupnost obchodů a účast v organizované PA alespoň 2x týdně zvyšuje šanci na dosažení zdravotního doporučení 10 tisíc kroků denně. V pracovních dnech tuto šanci snižuje vlastnictví auta. U mužů s nízkou PA nebo se sedavým způsobem života zvyšuje šanci dosáhnout 7500 kroků za den příjemné prostředí místa bydliště a dostupnost obchodů. V pracovních dnech mají tuto šanci také vyšší ti, kteří žijí v rodině. V ČR má více než polovina obyvatel dostatečnou PA z hlediska podpory zdraví. Třetina populace trpí nadváhou nebo obezitou.

120

REFERENČNÍ SEZNAM

Bauman, A., Bull, F., Chey, T., Craig, C. L., Ainsworth, B. E., Sallis, J. F., Bowles, H. R., Hagstromer, M., Sjostrom, M., Pratt, M., & The IPS Group. (2009). The international prevalence study on physical activity: Results from 20 countries. International Journal of Behavioral Nutrition and Physical Activity, doi: 10.1186/1479-5868-6-21. Bernard, C. K., Pak, A. W. P., Choi, J. C. L., & Choi, E. C. L. (2007). Daily step goal of 10,000 steps: A literature review. Clinical and Investigative Medicine, 30(3), E146–E151. Cortina, J. M., & Nouri, H. (2000). Effect size for ANOVA design. Thousand Oaks, CA: Sage publications. Crouter, S. E., et al. (2003). Validity of 10 electronic pedometers for measuring steps, distance, and energy cost. Medicine and Science in Sports and Exercise, 35(8), 1455–1460. De Bourdeaudhuij, I., Sallis, J. F., & Saelens, B. E. (2003). Environmental correlates of physical activity of Belgian adults. American Journal of Health Promotion, 18(1), 83–92. Frank, L. D., Saelens, B. E., Powell, K. E., & Chapman, J. E. (2007). Stepping towards causation: Do built environments or neighborhood and travel preferences explain physical activity, driving, and obesity? Social Science and Medicine, 65, 1898–1914. Forsyth, A., Oakes, J. M., Lee, B., & Schmitz, K. H. (2009). The built environment, walking, and physical activity: Is the environment more important to some people than others? Transportation Reserch Part D, 14, 42–49. Frömel, K., Mitáš, J., & Kerr, J. (2009). The associations between active lifestyle, the size of a community and SES of the adult population in Czech Republic. Health and Place, 15(2), 447–454. Giles-Corti, B., & Donovan, R. J. (2002). Socioeconomic status differences in recreational physical activity levels and real and perceived access to a supportive physical environment. Preventive Medicine, 35, 601–611. Guthold, R., Ono, T., Strong, K. L., Chatterji, S., & Morabia, A. (2008). Worldwide variability in physical inactivity: A 51-country survey. American Journal of Preventive Medicine, 34(6), 486–494. Inoue, S., Murase, N., Shimomitsu, T., Ohya, Y., Odagiri, Y., Takamiya, T., Ishii, K., Katsumura, T., & Sallis, J. F. (2009). Association of physical activity and neighborhood environment among Japanese adults. Preventive Medicine, 48, 321–325.

121

King, D., E., Mainous III, A. G., Carnemolla, M., & Everett C. (2009). Adherence to healthy lifestyle habits in US adults 1988-2006. The American Journal of Medicine, 122, 528–534. King, A. C., & Sallis, J. F. (2009). Why and how to improve physical activity promotion: Lesson

from

behavioral

science

and

related

fields.

Preventive

Medicine,

doi:10.1016/j.ypmed.2009.07.007. Kunešová, M. (2006). Životní styl a obezita v České republice – hlavní zjištění studie. Tisková konference „Životní styl a obezita v České republice“. Retrieved 27. 7. 2009 from http://www.stemmark.cz/download/press_release_obezita_Kunesova.pdf Le Masurier, G. C., Sidman, C. L., & Corbin, C. B. (2003). Accumulating 10,000 steps: Does this meet current physical activity guidelines? Research Quarterly for Exercise and Sport, 74(4), 389–394. Martínez-Gonzáles, M. A., Martínez, J. A., Hu, F. B., Gibney, M. J., & Kearney, J. (1999). Physical inactivity, sedentary lifestyle and obesity in the European Union. International Journal of Obesity, 23, 1192–1201. Owen, N., Humpel, N., Leslie, E., Bauman, A., & Sallis, J. F. (2004). Understanding environmetal influences on walking: Review and research agenda. American Journal of Preventive Medicine, 27(1), 67–76. President’s Council on Physical Fitness and Sports. (2008). 2008 Physical activity guidelines for Americans, Research Digest, 9(4), 1–8. Sallis, J. F., Saelens, B. E., Frank, L. D., Conway, T. L., Slymen, D. J., Cain, K. L., Chapmna, J. E., & Kerr, J. (2009). Neighborhood built environment and income: Examining multiple health outcomes. Social Science and Medicine, 68, 1285–1293. Sigmund, E., Mitáš, J., Vašíčková, J., Sigmundová, D., Chmelík, F., Frömel, K., Horák, S., Nykodým, J., Šebrle, Z., Řepka, E., Feltlová, D., Suchomel, A., Mičan, O., Fojtík, I., Klobouk, T., Lukavská, M., & Bláha, L. (2008). Biosociální proměnné pohybové aktivity dospělých obyvatel vybraných metropolí České Republiky. Česká kinantropologie, 12(4), 9–20. Sigmund, E., Mitáš, J., Sigmundová, D., Frömel, K., Horák, S., Zacpal, J., Nykodým, J., Šebrle, Z., Řepka, E., Feltlová, D., Suchomel, A., Mičan, O., Klobouk, T., Lukavská, M., & Bláha, L. (2008). The use of formal concept analysis in evaluation of the relationship between the environment and physical activity of the residents in czech regional cities. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Gymnica, 38(2), 65–74.

122

Sjöström, M., Oja, P., Hagströmer, M., Smith, B. J., & Bauman, A. (2006). Health-enhancing physical activity across European Union countries: The Eurobarometer study. Journal of Public Health, 14, 291–300. Trost, S. G., Owen, N., Bauman, A. E., Sallis, J. F., & Brown, W. (2002). Correlates of adults’ participation in physical activity: Review and update. Medicine and Science in Sports and Exercise, 34(12), 1996–2001. Tudor-Locke, C., & Bassett, D. R. Jr. (2004). How many steps/day are enough? Premilinary pedometer indices for public health. Sports Medicine, 34(1), 1–8. Van Dyck, D., Deforche, B., Cardon, G., & De Bourdeaudhuij, I. (2009). Neighborhood walkability and its particular importance for adults with a preference for passive transport. Health and Place, 15, 496–504. Varo, J. J., Martinez-Gonzáles, M. A., de Irala-Estévez, J., Kearney, J., Gibney, M., & Martínez, J. A. (2003). Distribution and determinants of sedentary lifestyles in the European Union. International journal of Epidemiology, 32, 138–146. WHO. (2009). Recommended amount of physical activity. Retrieved 27. 7. 2009 from http://www.who.int/dietphysicalactivity/factsheet_recommendations/en/

Mgr. Dagmar Sigmundová, Ph.D. Centrum kinantropologického výzkumu FTK UP Olomouc Třída Míru 115 771 11 OLOMOUC e–mail: [email protected]

123

ASSOCIATION BETWEEN THE NEIGHBORHOOD AND DAILY STEPS IN CZECH REGIONAL TOWNS

Optimal level of physical activity (PA) is one of the important factors influencing person’s health. Building environment to promote PA could be a way how to increase PA. Purpose of this study is to determine socio-environmental factors that influence meeting healthy criteria for PA (10,000 steps per day) and factors that influence sedentary behaviour. Daily steps were measured in randomly selected females (n=376) and males (n=273) aged 1769 using pedometer Yamax SW-700 on 7 consecutive days during spring and autumn 2007. Environmental characteristics of neighbourhoods and demographical data of respondents were obtained using the ANEWS questionnaire. Based on results only 4 % of respondent’s could be characterized as sedentary, 16 % as low active, 29 % as somewhat active, 24 % as sufficiently active, and 27 % of respondents were highly active. Thirty three percent of respondents were overweight or obese. Logistic regression showed that people with pleasant neighbourhood (OR=1.61; CI:1.17-2.23; p<0.01), with better access to shopping centres and services (p<0.05) and who participate at least 2 times per week in organized PA (OR=1.56; CI: 1.09-2.24; p<0.05) were more likely to meet healthy criteria for PA. Socio-environmental factors influenced physical behaviour of inhabitants in Czech regional town. Car owners were less likely to meet healthy criteria for PA in working days. We found out that the pleasant environment, good access to shops and services and participation in organized PA increased the probability of meeting healthy recommendation for 10,000 steps per day. Key words: pedometer Yamax, ANEWS, inactivity, BMI, organized physical activity

124

POKYNY PRO PŘÍPRAVU RUKOPISU Text příspěvku zadejte do systému na internetu www.telesnakultura.upol.cz nejpozději vždy do 30. června, resp. do 31. prosince. Pokyny: 1.

U nových autorů nebo uživatelů – odklepnout registrace

2.

Registrovaní autoři nebo uživatelé – odklepnout přihlášení

3.

Odklepnout autor a dále postupovat podle popsaných kroků

Pro případné informace se obraťte na adresu: Lucie Špatenková Fakulta tělesné kultury Univerzity Palackého Katedra kinantropologie a společenských věd tř. Míru 115, Olomouc, 77111 e-mail: [email protected] Rozsah příspěvku je max. 15 stran (včetně tabulek, obrázků, souhrnu a příloh). Souhrn v anglickém jazyku v rozsahu 1 – 1, 5 strany (podle rozsahu textu). Text je zpracován v editoru Word, Times New Roman, vel.12, řádkování 1,5, levý okraj 2,5, pravý okraj 2,5, nahoře i dole 2,5, začátek odstavce 1,25. Struktura příspěvku

NÁZEV PŘÍSPĚVKU Jméno a příjmení (autora, autorů) Pracoviště Předloženo v srpnu 2004 Krátký souhrn textu Klíčová slova:

125

Text příspěvku NÁZVY JEDNOTLIVÝCH KAPITOL velkými písmeny tučně píšeme zleva, za názvem kapitoly jeden řádek vynechán. REFERENČNÍ SEZNAM (viz výtah z publikačního manuálu FTK UP) Adresa hlavního autora Anglický souhrn včetně názvu a klíčových slov Tabulku označíme Tab. 1 a pod ní název, píšeme zleva nad vlastní tabulku (podobně přílohy). Obrázek značíme Obr. 1 a pod něj název, píšeme zleva pod obrázek (podobně Graf 1). Při přesném citování textu uvádíme vždy autora, rok a stránku citace z daného textu a v seznamu referencí uvádíme plnou citaci zdroje. Př.: Podle Nakonečného (1995, 121) „…každý jedinec má svůj vlastní systém postojů, tj. jeho jednotlivé postoje jsou určitým způsobem uspořádány a jsou mezi nimi určité vazby". Př.: „Pojem potřeby vyjadřuje základní formu motivu, a to ve smyslu nějakého deficitu (nedostatku) v biologické či sociální dimenzi bytí" (Nakonečný, 1995, 125). Nebo (Nakonečný et al., 1995, 125). (Nakonečný & Novák, 1995, 125). (Nakonečný, Novák, & Wagner, 1995, 125). Práce ještě v tisku značíme in press. V případě více prací v jednom roce přidáváme za rok sufixy „a“, „b“ atd. Obdobně jsou citace značeny v seznamu literatury. Př.: Kvalitu života v souvislosti s pohybovou aktivitou zdůrazňují (Fetz, 1994; Größing, 1993, 1994, in press; Roithinger, Schwarz, & Straka, 1994; Sandmayr & Stadler, 1994; Sommer et al. 1996; Wagner R. & Wagner K., 1980, in press-a, in press-b; Wurzel, 1994a, 1994c). Př.: K obdobným závěrům dospěl Novák (1991), Novák et al. (1992), Novák a Sedlák (1994), Novák, Sedlák, Sovák a Nosková (1992), Nový (1989, 1990). Př.: V roce 1996 Novák srovnával... Př.: Celostátně platné dokumenty National Institute of Mental Health (1991) v...

126

Př.: ... dělí na základní a rozšiřující učivo („Učební osnovy tělesné výchovy", 1988). Referenční seznam se řadí vždy na konec práce. Uvádí jen ty zdroje, které práci podporují a je na ně v textu odkazováno. Jednotlivým citacím v referenčním seznamu nepřiřazujeme čísla. Druhý a následující řádek u jednotlivých citací v referenčním seznamu odstavujeme pro lepší orientaci v referencích tabelátorem o 0,3 cm (nebo jeden úder). Pořadí citací v referenčním seznamu se řídí abecedním pořádkem podle příjmení prvního autora. Řadíme do abecedy písmeno po písmenu. Reference jsou řazeny podle roku vydání, starší dříve. Př.: Sedlák, K. (1991). Sedlák, K. (1996). Sedlák, K. (in press). Reference jednoho autora předcházejí reference více autorů, které začínají stejným jménem. Př.:Sedlák, K. (1991) Sedlák, K., & Novák, J. (1990). Periodika (pravidelně vydávané žurnály, časopisy, sborníky apod.) Autor, A. A., Autor, B. B., & Autor, C. C. (1994). Název článku. Název časopisu, ročník (číslo výtisku), stránky. Př.: Kernis, M. H., Cornell, D. P., Sun, C.-R., Berry, A., & Harlow, T. (1993). Theres more to self-esteem than whether it is high or low: The importance of stability of self-esteem. Journal of Personality and Social Psychology, 65, 1190–1204. Př.: Měkota, K. (1991). Motorická výkonnost vysokoškolské mládeže ČSFR – metody, výsledky a perspektivy výzkumu. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Gymnica, 21, 137–149. Neperiodika (knihy, monografie, nepravidelně vydávané sborníky, skripta, brožury, manuály, audiovizuální média apod.): Autor, A. A. (1994). Název díla. Umístění: Vydavatel. Př.: Robinson, D. N. (Ed.). (1992). Social discourse and moral judgment. San Diego, CA: Academy Press. Část z neperiodika (tj. kapitoly ve sborníku, knize apod.):

127

Autor, A. A., & Autor, B. B. (1994). Název kapitoly. In A. Editor, B. Editor, & C. Editor, Název knihy (pp. xxx–xxx). Místo vydání: Vydavatel. Př.: Górna, K. (1996). Umiejetnosci sportowo-rekreacyjne. In J. Sležynski (Ed.), Efekty ksztalcenia (pp. 69–74). Katowice: Akademia Wychowania Fizycznego. Disertační práce Šafaříková, J. (1991). Diagnostický a informační subsystém v řízení tréninkového procesu. Disertační práce, Univerzita Karlova, Fakulta tělesné výchovy a sportu, Praha. Encyklopedie nebo slovník Čelikovský, S. (Ed.). (1988). Encyklopedie tělesné kultury (Vols. 1–2). Praha: Olympia. Český překlad knihy Piaget, J. (1966). Psychologie inteligence (F. Jiránek, Trans.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství. (Originál vydán 1961).

128

TĚLESNÁ KULTURA recenzované periodikum Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci 2009, 32(2) Vychází dvakrát ročně MK ČR E 15188 Předseda redakční rady: prof. PhDr. Bohuslav Hodaň, CSc. (FTK UP Olomouc) Redakční rada: doc. PaedDr. Tomáš Dohnal, CSc. (FTK UP Olomouc), prof. PhDr. Karel Frömel, DrSc. (FTK UP Olomouc), dr.hab. Krystyna Górna (AWF Katovice), prof. PhDr. Anna Hogenová, CSc. (Ped. fak UK Praha), doc. PhDr. Ivo Jirásek, PhD. (FTK UP Olomouc), doc. PhDr. Vlasta Karásková, CSc. (FTK UP Olomouc), prof. dr. hab. Jerzy Kosiewicz (AWF Polsko), doc. PhDr. Ferdinand Mazal, CSc. (FTK UP Olomouc), doc. PhDr. Josef Oborný, CSc., (FTVŠ UK Bratislava), prof. dr. Jim Parry (Leeds University), ass. prof. Jiri Stelzer, PhD. (Valdosta State University, Valdosta), prof. George Tesar, PhD. (Umea University, Umea). Výkonný redaktor: Lucie Špatenková (FTK UP Olomouc). [email protected] Adresa redakce: Fakulta tělesné kultury Univerzity Palackého, tř. Míru 115, Olomouc, 771 11 Tisk: Univerzita Palackého v Olomouci, Křížkovského 8, 771 47 Olomouc www.upol.cz/vup e-mail:[email protected]

ISSN 1211-6521(Print) ISSN 1803-8360 (Online)

129

TĚLESNÁ KULTURA 2009, 32(2) Recenzované periodikum Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci

Recommend Documents