TĚLESNÁ KULTURA 2008, 31(2) Recenzované periodikum Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci

TĚLESNÁ KULTURA Recenzované periodikum Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci

2008, 31(2)

TĚLESNÁ KULTURA

Tělesná kultura vychází dvakrát ročně. Příspěvky jsou přijímány průběžně, konečný termín pro první číslo daného roku je 30. červen, pro druhé číslo 31. prosinec. Časopis je citován v seznamu recenzovaných časopisů ČR v oboru kinantropologie.

V elektronické verzi je časopis uložen na www.upol.cz/fakulty/ftk/veda-a-vyzkum/

Za jazykovou a obsahovou správnost prací odpovídají autoři © Bohuslav Hodaň, 2008 ISSN 1211–6521

OBSAH Sokolský exil jako přirozený důsledek podstaty sokolství . . . . . . . . . . . . . . . .7 Bohuslav Hodaň Sport jako perspektivní potenciál rozvoje zaměstnanosti v EU . . . . . . . . . 23 Vladimír Hobza, Tomáš Dohnal Životní způsob a enviromentální faktory ovlivňující vztah jedinců romského etnika k tělocvičným aktivitám . . . . . . . . 39 Ondřej Ješina, Martin Kudláček Cvičení jako pozitivní coping žen v kontextu změn rodinného života . . . . 58 Dana Štěrbová, Radka Hrubá, Jana Harvanová Projekt bewegte schule – škola v pohybu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .75 Petr Vlček Vztahy mezi pohybovou aktivitou a inaktivitou rodičů a jejich 8–13letých dětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Erik Sigmund, Petra Lokvencová, Dagmar Sigmundová, Kateřina Turoňová, Karel Frömel Pilotní studie ročního režimu pohybové aktivity gymnaziálních studentek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .102 Jana Vašíčková, Jana Pelclová, Karel Frömel, František Chmelík, Marek Pelcl Vliv demografických faktorů na pohybovou aktivitu a sezení u obyvatel české republiky ve věku 55–69 let . . . . . . . . . . . . . . . .109 Jana Pelclová, Jana Vašíčková, Karel Frömel, Ivana Djordjevic et al. Pokyny pro přípravu rukopisu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .120 5

Tělesná kultura, 2008, 31(2), 7–22

SOKOLSKÝ EXIL JAKO PŘIROZENÝ DŮSLEDEK PODSTATY SOKOLSTVÍ Bohuslav Hodaň Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého, Olomouc, ČR Předloženo v srpnu 2008 Letošní rok je jubilejním devadesátým rokem založení Československé republiky. Je to doba, kdy je vhodné vzpomenout událostí, které jsou historicky významné. Patří mezi ně i exilové hnutí, které je spojeno s několika etapami tohoto vývoje. Významnou součástí exilového hnutí byl i sokolský exil, do kterého se zapojilo velké množství členů Sokola. Nebyla to náhoda, ale logické vyústění sokolské „ideologie“, logické vyústění filozofie, na jejímž základě sokolská organizace díky Tyršovi vznikla. Práce se vrací k jednotlivým etapám sokolského exilu a ukazuje vzájemnou propojenost sokolství – vlastenectví – brannost – exil. Zdůvodňuje také, proč se zabývá pouze obdobím do roku 1950.

Klíčová slova: filozofie, vlastenectví, nacionalismus, brannost, emigrace. Rok 2008 je jubilejním devadesátým rokem vzniku samostatné Československé republiky. Význam tohoto aktu je neustále znovu a znovu hodnocen jak z hlediska uplynulého reálného vývoje, tak z hlediska jiných vývojových variant, ovšem podmíněných jiným vývojem situace před rokem 1918. Na vzniku a dalším složitém vývoji samostatného státu se jako reakce na probíhající události podílela řada jednotlivců, organizací i různých hnutí. Jedním z významných fenoménů, velmi aktivně a intenzivně vývoj ovlivňujících, bylo exilové hnutí. Český a slovenský exil patří beze sporu mezi nejvýznamnější fenomény ovlivňující vznik i vývoj našeho bývalého společného československého státu. Patří tak zcela logicky i mezi nejvýznamnější reprezentanty vzniku, existence a vývoje jeho jednotlivých složek. Významný podíl na přínosu exilové činnosti má i Sokol, tedy sokolský exil, který patří mezi nejvýznamnější části exilového působení. 7

Postmoderní společnost má tendence nevracet se k minulosti, žít přítomností. Z hlediska individuálního i společenského vývoje je to však cesta k postupné ztrátě identity. Je to cesta vedoucí ke ztrátě nutného „zakotvení“, je to cesta k trvalé „nepoučitelnosti“. Exil i sokolství jsou tak významné jevy ve vývoji našeho státu, že je toto výročí jistě vhodným důvodem si jejich propojení připomenout. Bohužel je však nutno v úvodu tohoto zamyšlení konstatovat, že psát o sokolském exilu je velmi obtížné, poněvadž tato problematika nebyla dosud komplexně zpracována. Naše i zahraniční archivy jsou totiž v důsledku válečných událostí neúplné nebo vůbec neexistují, dostupné údaje a odkazy jsou velmi kusé. Z toho důvodu je také jako hraniční uveden rok 1950, protože díky „úsilí“ komunistického státu další oficiální doklady o sokolském exilu neexistují. Navíc, díky tomu, jak byli sokolové v minulosti vnímáni, jakou roli sehrávalo sokolství obecně, prolíná se sokolský exil s ostatními složkami exilu, takže tatáž jména se zcela přirozeně objevují jak v oblasti „Sokol“, tak v oblasti „politika“, „vojáci“, „legionáři“ apod. Do sokolského exilu se zapojily tisíce „bratří“ a „sester“, kteří sice plnili různé role (byli tedy různě „viditelní“), ale jejichž odhodlání, odvaha i víra byly shodné. Je známo mnoho jmen, jejichž nositelé se stali z nějakého důvodu obzvláště významnými, mnohonásobně více je však těch „bezejmenných“, jejichž úsilí a odvaha si zasluhují stejný respekt. Je také nutno konstatovat fakt, že skutečný politický exil se v mnoha případech propojil s původní emigrací, která se do exilové práce postupně významně zapojila a do určité míry vlastně s exilem splynula. Toto konstatování však není důležité. Nejde v tomto případě o jména, i když některá musí být nutně připomenuta. Jde spíše o důvody vzniku významného sokolského exilu. Spojení Sokola a exilu nebylo věcí náhody, ani výsledkem „ad hoc“ řešení situace. Bylo ve všech etapách logickým vyústěním obsahu a realizace myšlenek systému, jehož byl Sokol nositelem. Exilová činnost, odpor proti jakýmkoliv nedemokratickým, antihumánním či dokonce totalitním tendencím, byly automatickým a samozřejmým důsledkem sokolské „ideologie“, která v závislosti na změnách okolního politického prostředí zaznamenávala ve svém vývoji určité změny. Máme-li mluvit o exilu, je nutno hovořit především o těchto podmiňujících činitelích. Jak je známo, Sokol vznikl v době, která následovala po končícím obrozenecké hnutí. Je to doba, která je charakteristická intenzivními snahami o zvýšení všeobecné úrovně českého živlu a jeho emancipaci v prostředí habsburské monarchie. Zrušením absolutismu v r. 1860 vyústilo toto hnutí do 8

snahy o dosažení autonomie a svéprávnosti českého státu v rámci existující monarchie. Celé zmiňované období bylo spojeno se slavnými jmény české kultury, takže do těchto snah byly zapojeny vědy, umění, politika, školství atd., tedy vše, co mělo sloužit kulturní obrodě a zvýšení vzdělanosti. Nebylo výsledkem náhody, ale naopak osobní připravenosti, zkušenosti a schopnosti objektivní analýzy situace, že pozdější zakladatelé Sokola obohatili tento proud o dosud chybějící složku všeobecné kulturní obrody – rozvinutí péče o fyzický a morální rozvoj, zdraví a zdatnost národa, o využití „tělocviku“ jako obecně kultivačního prostředku, chápaného jako součást všeobecného zušlechťování národa. Tak se ke slavným jménům spojeným s obrozenectvím a pozdějšími obecně kulturními emancipačními snahami přiřadili i zakladatelé Sokola Tyrš a Fügner. Jejich úvahy o „obrodném“ významu „tělocviku“ vycházely zejména z Tyršova filozofického zázemí a jeho fascinace kulturou antického Řecka. Tu vnímal jako projev všestranného rozvoje individua v přirozeném spojení se společností. Toto jeho filozofické zázemí bylo ovšem významně ovlivněno i zaměřením a celkovým děním předcházejícího obrozeneckého hnutí. Tak se jeho myšlenky o zdokonalování člověka spojily zcela logicky s národním programem, který je podle Tyrše programem výchovy českého člověka a jeho orientace na národní ideály (důsledek kulturně politického dění doby obrozenecké). Ze zaměření na nutnost výchovy vyplývá Tyršovo přesvědčení, že skutečným motivem, realizátorem národního programu je jedinec. Aby byl na tuto roli připraven, je také nutný rozvoj jeho zdraví a „souměrnosti“ (rozuměj všestrannosti). Soulad mezi individuálním a společenským (národním) úsilím vyjádřil ve svém slavném manifestu „Náš úkol, směr a cíl“ slovy: „Než co nás přitom musí sílit a neustále dále pudit, jest myšlenka, že nikoliv jen o sobě a pro sebe zápol ten podnikáme, než že celý náš národ musí podstoupit závod podobný a že na výsledku jeho závisí prospívání, zdar, ano i veškerá naše budoucnost“ (Tyrš, 1947, 18). V návaznosti na Darwina Tyrš dedukoval, že národy jsou částí lidstva, které je součástí přírody. Proto zákony, které řídí přírodu, ovlivňují i společnost. Snaha po zdokonalení a pokroku se podle něj jeví v přírodě jako přirozený výběr a boj o život. Ve stejném díle v této souvislosti soudí, že „…veškeré dějiny tvorstva vůbec, tak lidské zvláště, jsou věčný boj o bytí a trvání, v němž vyhyne, co k životu nadál je neschopno a celku závadno“ (Tyrš, 1947, 18). Čím menší je uskupení (národ), tím je podle něj tento „boj“ obtížnější – existence malého národa je závislá na bohatství duševním a tělesném. A to je pochopitelně podmíněno neustálou prací. Odtud také pochází jeho známá hesla „Věčný ruch, věčná nespokojenost“, či naopak „Kde stanutí, tam smrt“. V tomto smyslu 9

jakékoliv zpátečnictví považuje za nejtěžší zločin. Jeho představy o obtížné pozici malých národů se velmi blížily pozdějším úvahám Masarykovým. Příbuznost Tyršových a Masarykových myšlenek v důrazu na vzdělanost, humanitu, demokracii, nacházíme i v mnoha dalších případech. Tento jeho základní filozofický přístup, sokolstvím akceptovaný a přijatý, zcela logicky v reálné situaci vyústil do vědomé obrany sebe sama i celé společnosti, do boje proti jakémukoliv ohrožení i proti jakékoliv totalitě. Tyršovy představy o smyslu využití tělesných cvičení a o celkovém zaměření sokolské práce vedly k mnoha reflexím, z nichž v průběhu celého vývoje zaujaly významné místo reflexe politické. Ty se projevily ihned po založení Sokola. Zatím co Tyrš s Fügnerem chtěli sokolskou organizaci budovat jako spolek „tělocvičný“, jejich oponenti, zejména bratři Grégrové, Thun-Taxis, Skuhrovský a jejich příznivci, viděli budoucnost Sokola v jeho roli politické, „vlastenecké“. Tyršův „tělocvičný“ záměr sice zvítězil, ale jen díky jeho nezměrnému úsilí. Ovšem i když Sokol nevyvíjel přímou politickou činnost, všechny reflexe sokolského programu na poli výchovném, vzdělávacím, společenském, kulturním i politickém byly velmi zřetelné a veřejností byly také takto vnímány (nejen veřejností českou, ale zejména rakouskými úřady). Tento stav byl zcela pochopitelný, poněvadž vycházel ze samé podstaty, ze smyslu sokolské práce a z jejího napojení na obrodný proces. Zejména díky politickým reflexím ovšem začaly být některými kruhy i individuálními autory Sokolu přisuzovány některé negativní rysy. Byl mu zejména přisuzován „vypjatý nacionalismus“, prvořadá zaměřenost na „brannost“ a „válečné ctnosti“ (viz např. Fischer, 1932). Sokol byl v tomto smyslu srovnáván s německými turnery. Toto srovnávání však bylo výsledkem určité generalizace, poněvadž vývoj turnerského hnutí nebyl tak jednosměrný, jak byl většinou interpretován. Ranná období existence turnerů jsou sice spojena se zaměřením na odplatu za prohranou válku, na vymezování se proti nepřátelům, kdy dochází k vypjatému nacionalismu, který měl spíše charakter šovinismu. Z toho hlediska je třeba chápat i zaměření turnerů na budoucnost ve smyslu odplaty, vymezování se vůči někomu, příp. výboje. Toto období je však střídáno obdobím liberálních tendencí, obdobím, ve kterém dochází dokonce k zákazu turnerského hnutí. „Ve svém specifickém německo-středoevropském ražení bylo turnerské hnutí od samého počátku součástí národního hnutí. Se svým ideologickým zakotvením v národním myšlení (…) zdědilo současně i tendenci k nacionalismu ve smyslu etnického pojetí národa, a přitom se zde prolínaly i rovnostářsko-demokratické rysy“ (Brandt, 2004, 23). „Naděje a úspěchy, ale také porážky a zklamání turnerství probíhaly současně s vrcholy a katastrofami němec10

kého nacionalismu“ (Krüger, 2004, 131). I když turnerské hnutí prošlo různými etapami, většinou bylo v převažujících interpretacích spojováno s oním vypjatým nacionalisme. V Sokole však byla situace zcela jiná, takže mezi zaměřením obou organizací byl z tohoto hlediska zásadní rozdíl Ze základní myšlenky o emancipaci češství, o zvýšení úrovně českého živlu, nevyplývaly tendence jakéhokoliv vymezování se vůči jiným, ale snahy o zdokonalování sama sebe. A to je pochopitelně podmíněno pocitem příslušnosti ke skupině (národu), pocitem sounáležitosti, oprávněné(!) hrdosti, což vyúsťuje v docela prostý, bez jakéhokoliv patosu vnímaný pocit vlastenectví (Tyrš a jeho příznivci byli naprostými odpůrci „hurávlastenectví“, tzv. „vlastenčení“ apod.). Ovšem ani zde nebyla situace tak čistá a černobílá, poněvadž jsou známy, i když ojedinělé, protiněmecké výpady spojené s nutností „boje proti odvěkému nepříteli“, s čímž se ovšem, i když v náznacích setkáváme dodnes. Je-li ovšem chápán sokolský nacionalismus jako synonymum výše charakterizovaného pojmu vlastenectví (o čemž pochybuji), potom je nutno s jeho přítomností v Sokole souhlasit. Je-li ovšem chápán ve smyslu zmiňovaných interpretací nacionalismu turnerského, je nutno tento názor odmítnout. Obrozenecká a sokolská touha po kulturním vyrovnání se s okolním prostředím, touha po emancipaci češství, není „vymezováním se“ vůči někomu. Nevychází ani z česko-německého prostředí, ze kterého Tyrš (původní jméno Tirsch) pocházel, ani z němectví Fügnerova, který se učil český jazyk až v dospělosti. Proces „vymezování se“, vyúsťující do pozdějšího antagonistického vztahu, je spojen až s pozdějším politickým vývojem, jehož původ ovšem není ani v „češství“ ani v „sokolství“. Obdobně se mi jeví rozdíl i v pojetí brannosti. Pro turnery byla v určitých etapách nutně cílem (politicky zdůvodňovaná) odplata, výboj. Sokol tyto cíle od počátku neměl. Hlavní cíl Sokola, emancipace českého živlu, zvýšení jeho všestranné úrovně, nikdy nebyl spojen s vymezováním se či s výbojem. Zcela pochopitelně však přerostl, v souladu s jeho filozofií, i v požadavek obrany českých zájmů. Jestliže byla sokolská výchova zaměřena na zdatnost, morální výchovu, přirozený pocit vlastenectví apod., potom se zcela zřetelně projevila, v případě nutnosti, i v úrovni branné připravenosti. Tedy brannost ne jako cíl či prostředek k dosažení něčeho, ale brannost jako důsledek fyzických, psychických a morálních kvalit a prostředek k uhájení toho, co bylo vytvořeno. Tak vnímám obsah a cíl brannosti, který je Sokolu připisován. A na takto pojatou brannost, jak nás o tom historie i současnost stále znovu a znovu poučuje, musí být neustále pamatováno.

11

Byl-li Sokol obviňován z nacionalismu, potom je nutno dodat, že jím byl chápán ve smyslu přirozeného vlastenectví. Tyto tendence potom spojoval s branností ve smyslu vyprovokované nutnosti uhájení vytvořených hodnot. Uvedené vazby tedy nelze považovat za záporné, ale naopak za kladné projevy sokolského programu. Nemohou být ani vnímány jako jeho cílové, ale jako průvodní jevy. Oprávněnost těchto názorů potvrzují převažující významné projevy sokolského hnutí v celé jeho historii – od jeho začátků až do historicky nedávné minulosti. Z tohoto hlediska tedy není sokolský exil výjimečnou součástí sokolské historie, ale jednou z oblastí, které zcela logicky vyrůstaly z těchto předpokladů: – zaměřenost sokolského systému na zvyšování všestranné úrovně člověka, – zaměřenost sokolského systému na zodpovědnost člověka za sebe sama i za společnost, – zaměřenost sokolského systému na výchovu k angažovanému občanství, – zaměřenost sokolského systému na zkvalitňování české (československé) společnosti a schopnost její obhajoby a obrany. I v těchto tezích se dají vyjádřit nejen základní myšlenky Tyršovy a Fügnerovy, ale i myšlenky a tendence jejich pokračovatelů. Díky těmto trendům získal Sokol celospolečenský respekt a vychoval celé generace lidí, uvádějících jejich myšlenky do praktické činnosti. O síle sokolských myšlenek, motivujících lidi k činům, které přesahují běžný přístup k životu, vypovídá vyznání, i když jistě do určité míry zidealizované a z dnešního hlediska poněkud patetické: „Byl jsem Sokolem proto, že jsem v sokolství zřel sílu, která obrodí národ a uschopní k novému vítěznému boji. Viděl jsem v Sokole spolek nezištných, obětavých vlastenců, kteří mají na zřeteli svém jedině dobro celku – národa, kteří hotovi jsou vždy, v každém okamžiku, pro blaho národa přinést nejsvětější oběti své (…). Víš (…) proč jsem Sokolem? Nuže slyš: chci býti člověkem; mám silnou vůli státi se člověkem (…) Je nutno pracovati k tomu, abychom všichni byli lidmi (…), aby nebylo možno v národu českém užíti slov Hillerových: Kde lidí scházejí, buď ty sám člověkem (…), aby skutkem stalo se heslo ‚Co Čech to Sokol, co Sokol, to člověk‘ “ (Alter Ego, rok neuveden, 12). Na položenou otázku kdo je člověkem, potom odpovídá, že je to „… bytost oduševnělá, jejíž vzdělanost snoubí se harmonicky s lepostí krásy tělesné a vyspělosti mravní, (…) v sokolských jednotách, v sokolských tělocvičnách, vychovává se v každém činném členu smysl pro lidskost, vštěpují se zásady nutné člověku“ (Alter Ego, rok neuveden,13). A dále pokračuje: „… jsem tedy proto Sokolem, protože chci být člověkem, chci svým lidstvím pracovati oddaně

12

ve prospěch svého národa, a tím všeho Slovanstva (poznámka autora: souvisí s projevem dobové nereálné víry ve slovanskou pospolitost) i veškerého lidstva. V sokolství tkví podle mého přesvědčení to nejvznešenější všeho lidství: uschopnění člověka ku dosažení jeho naprosté dokonalosti“ (Alter Ego, rok neuveden, 16). I když uznáme určitou míru idealizace, dobového nadšení i patetičnosti, přece v těchto projevech nacházíme jádro sokolství, jeho podstatu, nevyjádřenou samotnými zakladateli, ale ústy jednoho ze stovek tisíc stejně smýšlejících členů. Není proto divu, že se konkrétní projevy těchto myšlenek výrazně projevovaly nejen v geografickém prostoru naší společnosti, ale i daleko za jeho hranicemi. Projevovalo se to zřetelně nejen v různých oblastech společenského vývoje, ale velmi silně v krizových dobách, kterými naše společnost procházela. Působení Sokola a jeho pracovníků mělo v tomto smyslu komplexní charakter a jednotlivé oblasti činnosti se navzájem logicky doplňovaly. Podobně se doplňovala i činnost Sokolů domácích a zahraničních (emigrace, exil). Bylo to mimo jiné i projevem skutečnosti, že stále zůstávali členy jedné organizace, stále byli členy Sokola, který působil v zemích, kam většina jeho příslušníků po odchodu z vlasti zamířila. (To je možná i jeden z důvodů toho, že problematika sokolského exilu není dosud samostatně přehledně zpracována). Sokol a jeho členové sehráli mimo jiné i významnou roli jako organizátor a „stmelovatel“ české zahraniční menšiny. Zasloužili se svojí činností také o to, že v nejrůznějších částech světa seznamovali různé společnosti a kultury se společností a kulturou českou, resp. československou. Nejen na území našeho státu, ale i v cizích zemích tak působili statisíce lidí, mezi nimiž vyrostla řada vynikajících osobností. Toto automatické, neokázalé propojení vnitřního přesvědčení s konkrétní činností, vyjadřuje Masaryk v jiné souvislosti takto: „Když miluješ svou vlast, nemusíš o tom mluvit, ale udělej něco kloudného, o nic jiného nejde (…). Nevyvolávám-li o sobě, že jsem vlastenec, nekřičím o tom druhém, že je zrádcem vlasti; musím trpělivě dokazovat, že jeho cesta je z těch a těch důvodů chybná“ (Čapek, 1969, 89). Sokolský exil, který je přirozeným „výstupem“ sokolské ideologie, lze rozdělit do několika etap. První etapa beze sporu souvisí s formováním československé státnosti. Díky rozvoji sokolského hnutí v zahraničí se již od přelomu 19. a 20. století vytvářely podmínky pro sjednocování slovanských národů proti habsburské nadvládě. V tomto smyslu zaznamenal velký politický význam VI. sokolský slet, jehož se zúčastnili Bulhaři, Chorvaté, Poláci, Rusové, Slovinci, Srbové a Ukrajinci. Stejné tendence se také projevily v průběhu 1. balkánské války, ve které byla 13

Slovanům poskytována ze strany Sokola výrazná podpora – nejen provolání, ale peněžní sbírky, péče o raněné, práce lékařů-sokolů v lazaretech apod. Z těchto důvodů také německé prostředí chápalo slet jako ohrožení vlastních pozic a organizovalo různé provokace a protisletové akce. Tyto česko-německé rozpory byly vnímány i v zahraničí, informace o nich byly komentovány v zahraničních novinách. VI. slet a události s ním spojené je možno považovat za počátky prvního sokolského odboje. Činnost sokola však byla do značné míry negativně ovlivňována nejen zmíněnými česko – německými rozpory, ale i rozpory stranickými, které byly po volbách v r. 1911 vneseny i do Sokola. Poněvadž v Sokole se sdružovali členové různých stran, byl takový stav značně nebezpečný (možnost eventuálního rozpadu Sokola) a zejména pro danou dobu nepřijatelný. Proto předsednictvo ČOS zaujalo k podobným tendencím jasné stanovisko, potvrzující zásadní nepolitičnost Sokola. Mimo jiné prohlásilo, že tato organizace sdružuje ve svém středu „…všechny pokrokové a poctivé české lidi bez rozdílu politického smýšlení, bez rozdílu stavu a povolání“, díky čemuž „…zachovalo sobě neodvislost svoji vůči každé straně politické…“ a při zachování těchto tendencí je odhodláno nést „… hrdě svůj štít naprosté volnosti i nadále přes všechny útoky na ně činěné“. Sokolská apolitičnost byla zdůrazňována proto, že jedině tak může být Sokol prospěšný celé společnosti, celému národu, protože mu to pomůže vyhnout se překážkám, které by vadily „… další široké práci na výchově národní, již ona koná se zápalem, obětavostí a horlivostí nezištnou“. Dále provolání poukazuje na škodlivost vzájemného osočování a zápasů, které zpochybňují úroveň a mravnost politického prostředí a dovolává se „… společného úsilí všech dobrých a poctivých lidí o nápravu a očistu mravní všeho národa a především těch, jimž svěřeny jsou jejich osudy“ (Fikar, A. 1948, 19). Vliv tohoto provolání na českou společnost byl velmi silný, poněvadž znovu potvrdil nepolitickou, ale demokraticky, mravně a vlastenecky zaměřenou ideologii sokolství. Dopad provolání byl pochopitelně ještě umocněn atmosférou předválečného období. V každém případě vyslal české společnosti velmi významnou zprávu. Sokol pokračoval ve své práci ve všech oblastech, takže přes vzrušenost doby připravil v Brně slet, který však byl díky sarajevskému atentátu přerušen. Díky veškeré této činnosti Sokola, vzhledem k situaci orientované již ne pouze na emancipaci, ale na obhajobu češství, byla oficiálními místy jeho pravidelná činnost koncem července 1914 ukončena. Již v první mobilizační den, 26. července 1914, vydalo předsednictvo ČOS prohlášení, kterým se neobrátilo pouze ke svým členům, ale adresovalo je celému národu: „V těžkých dobách, jež na náš národ dolehly, nadchází Sokolstvu vážný úkol, aby zachovávajíce rozvahu 14

a žádoucí klid, stálo po boku svému lidu a ze všech sil se snažilo zmírniti důsledky válečné doby…“ (Fikar, 1948, 25). V duchu tohoto prohlášení se sokolové zapojili do péče o postižené sokolské rodiny, do pomoci při polních pracích i jinde, prostřednictvím zdravotnického odboru ČOS poskytovali zdarma potřebnou zdravotnickou péči, mnohé sokolovny změnili v lazarety atd. Snažili se přitom také o záchranu svého majetku i o pokračování ve vlastní činnosti. Přes veškeré snahy byla v listopadu 1915 ČOS spolu se „Svazem slovanského Sokolstva“ rozpuštěna. Obě tyto organizace představovaly pro představitele monarchie „velmi nebezpečnou národní sílu“. Větší pozornost byla zde tomuto období a uvedeným prohlášením věnována proto, že bylo obdobím zlomovým a nejen citovaná prohlášení, ale zejména konkrétní činnost byly důkazem naplnění předcházející orientace Sokola a zároveň jejím předurčením do budoucna. Byly to doba, v níž začínal vlastní sokolský odboj a s ním spojený exil, pokračující potom po mnoho desetiletí. Sokolové se od počátku války významně podíleli na odboji nejen na půdě českých zemí (za což byli trestáni těžkými žaláři i rozsudky smrti), ale velmi významná byla jejich role v zahraničí. Sokol začal v zahraničí působit již krátce po svém založení. Nešlo jistě o exilovou činnost v pravém slova smyslu (sdružování Čechů dobrovolně emigrujících z vlasti), ale byly tím prakticky připravovány podmínky pro pozdější exil. Největší zázemí této činnosti vzniklo na americkém kontinentu a v některých zemích evropských (zejména Rakousko a Francie). Z prvních dob skutečného sokolského exilu je nutno jmenovat především T. G. Masaryka a E. Beneše. Není náhodou, že to byli právě tito pozdější vrcholní představitelé československého státu, kteří byli členy Sokola. Je to zřejmé i v mnoha dalších případech, kdy můžeme konstatovat, že velké množství politických, kulturních, vojenských a jiných představitelů spojilo svůj život také se Sokolem. Je to projev skutečnosti, že Sokol reprezentoval vysokou úroveň českého a později československého občanství. T. G. Masaryk se sice stal členem Sokola až ve zralém věku třiceti čtyř let, což bylo způsobeno tím, že se se sokolskou myšlenkou ztotožnil až po určité době nutné k pochopení smyslu sokolství. V jeho řadách však zůstal po celý svůj život. Ne proto, že sám pravidelně cvičil (říkal tomu sokolování), ale protože se s Tyršem a sokolským hnutím ztotožňoval v názorech na morálku, svobodu, demokracii a lidství obecně. Mnohem později, již po vytvoření první republiky prohlašoval, že zná cíle sokolstva, a že celé jeho jednání dokazuje soulad s jeho duchem. Masaryk s Tyršem působili společně na Karlově univerzitě a ve svých názorech si byli velmi blízcí. „Ve své době oba vytvářeli náš 15

národní program, který byl uskutečňován po mnohá desetiletí. Oba zdůrazňovali význam drobné denní práce jako východiska úspěchu každého občana (…). Kladli důraz na vzdělání a uvědomělost. Dali národu úkol kvalitnější a intenzivnější činností k úspěšnému uplatnění ve světě…“. (Janota, 1997, 19–20.) Členy Sokola považoval Masaryk za ochránce republiky a demokracie, čímž vyjadřoval vztah sokolské myšlenky k občanství. Sokolská organizace v USA byla Masarykovi velmi nápomocna v dobách jeho bojů před a v průběhu první světové války. Našel v sokolských řadách nejen oporu, ale i kontakty pro svoje četná jednání. Velmi významné bylo v průběhu první světové války i působení sokolů v Evropě. Byli to právě oni, kteří významnou měrou zasáhli do utváření prvních ozbrojených sborů, československých legií. Stáli u jejich zrodu a velmi ovlivnili jejich organizovanost a bojovou schopnost. Právě zde se projevila již dříve zmíněná brannost jako výsledek výchovy a rozvoje osobnostních vlastností a schopností a uvědomělého občanství. Masaryk hovořil o tom, že když v Rusku vytvářeli legionářské sbory, stala se právě sokolská myšlenka jednou z těch významných složek, ze kterých byla vybudována naše první „armáda“, kterou celé sokolství proniklo. Hovořil o tom, že když byly v Rusku tvořeny legie, jejichž zásluhy jsou všeobecně uznávány, byla to právě sokolská myšlenka, na které byla budována tato první československá armáda. Byl přesvědčen, že vedle tradicí husitských a táborských to byla sokolská idea, sokolský řád a disciplína která všechny vedla a stala se všem druhou přirozeností (Čapek, 1969). Vyjádřil tak svoje přesvědčení, že sokolská myšlenka patřila v té době k základním pilířům tvořící se české státnosti. E. Beneš ve své knize Světová válka a naše revoluce k tomu říká: „… prokazovala nám sokolská idea velké služby. Disciplina i první povely našich dobrovolnických sborů byly vlastně vzaty všude z discipliny a názvosloví sokolského; schopnost vojenského organizování a rychlé zdokonalování ve cvičení vůbec (…) byly umožněny především sokolstvím (…). Po této stránce vykazovala idea sokolská (…) své veliké poslání nejen z hlediska propagandy mravní, národní a vlastenecké, ale i z hlediska tělesného výcviku“ (Beneš, 1935). Československé legie a sokolství ve svém spojení představují významnou kapitolu vývoje československé státnosti. E. Beneš byl členem Sokola spolu se svými bratry, na rozdíl od Masaryka, již od dětství. Nejen jako aktivní (cvičící) člen, ale i jako přednášející ve vzdělavatelské škole ČOS. Jemu sokolství splývalo od samého začátku s češstvím. Jeho myšlenkové spojení se Sokolem je zřejmé z těchto jeho slov: „Sokolství a sokolská činnost byla hned od počátku srostlá s češstvím a ani mi nepřipadalo, že přicházím do Sokola. Mně to vše úplně splývalo s vývojem národním. Mně sokolství splývalo s češstvím“. (Kolektiv, 1948, 11). 16

Členem Sokola byl i další významný člen československého exilu Jan Masaryk, který Sokol charakterizoval jako našeho největšího vyslance. Na přímou otázku o Sokole a jeho činnosti odpověděl: „Nemohu si představit Československo bez sokolství. Je to něco tak typicky našeho. Milion malých, nenápadných lidí spojeno v dobrovolný, radostný, pracující kolektiv. Ta dobrovolnost je to, co mne vždy u nás Sokolů zajímá a dojímá (…). A kdykoli jsme podnikali za hranicemi nějakou akci (…) byli to skoro bez výjimky Sokolové, kteří se první přihlásili, kteří se nikdy neptali, co z toho budou mít a kterým spolupráce byla bratrsky samozřejmou“ (Kolektiv,1948, 13). Taková a podobná hodnocení Sokola a sokolství prokazovala jeho účast na národním životě, projevující se ve všech oblastech, tedy i v exilu. Problém exilu byl v prvních desetiletích dvacátého století značně komplikovaný, poněvadž se logicky doplňoval s předcházející emigrací. Hranice mezi oběma pojmy je přitom i teoreticky dosti nejasná. Oba pojmy do určité míry splývají, i když exil zní „nuceněji“ než „emigrace“. Žaloudek (1999): „Exil – vyhnanství; termín se požívá především pro opuštění vlasti z politických nebo náboženských důvodů. Emigrace – širší pojem, zahrnuje též opuštění vlasti z důvodů ekonomických a jiných“. Encyklopedie Diderot (1996): „Exil – vyhnanství, vypovězení; vynucený pobyt v cizině. Emigrace – dobrovolné nebo nucené vystěhování do ciziny, převážně z politických důvodů“. I z těchto příkladů vyplývá, že přesné zařazení je dosti obtížné. V různých zemích světa žily v uvedené době více či méně početné kolonie Čechů a Slováků, kteří z různých důvodů svoji původní vlast opustili. „Nebyli to političtí emigranti (…). Jen část z nich udržovala v krajanských spolcích vědomí národní pospolitosti (…). Jejich sympatie však už patřily nové vlasti“ (Pichlík et al., 1996, 10). Velká část těch, kteří udržovali v krajanských spolcích vědomí národní pospolitosti, byla organizována v Sokole, který v těchto zemích již několik desítek let existoval a měl velmi početnou členskou základnu. I když změnili občanství, politické události spojené s předvečerem první světové války, s jejím průběhem, s přípravou samostatného státu a rozpadem monarchie, je spojily s pozdějším exilem a mnozí z nich se tak stali jeho skutečnou součástí. V pozdější době se potom nutně součástí tohoto exilu stali čeští a slovenští vojáci rakousko-uherské armády, kteří přešli do zajetí a po spojení s našimi emigranty se postupně zapojili do bojů proti ní. „Od léta 1914 do léta 1915 se na území států, které vedly válku proti Německu a Rakousko-Uhersku, ocitly desetitisíce českých válečných zajatců. Důležité přitom bylo, že část českých vojáků rakousko-uherské armády přešla do zajetí dobrovolně“ (Pichlík et al., 1996,

17

10). Tak byla motivována myšlenka „… vstoupit dobrovolně do řad francouzské, britské, srbské nebo ruské armády“ (Pichlík et al., 1996, 21). Počátky samotného exilu byly nejasné a rozpačité. „Zpočátku snad s emigrací nepočítal ani (…) Tomáš G. Masaryk“ (Pichlík et al., 1996, 33). Po několika výjezdech jej do exilu následoval i E. Beneš. Před tím se však stal spolu s jiným významným sokolem, starostou ČOS J. Scheinerem (do exilu neodešel, pracoval na území státu) zakládajícím členem „Maffie“, která z domácí půdy podporovala český exil. V té době již do dění zasáhly všechny existující zahraniční sokolské organizace, které nejen finančně a materiálně pomáhaly, ale jejichž členové se stali i konkrétními aktéry válečných bojů. Do všech těchto akcí našeho exilu tak aktivně zasáhlo velké množství „bezejmenných“ členů Sokola. I když každý z účastníků plnil v probíhajících událostech jinou roli, úspěch byl závislý na přispění všech. „Bezejmennost“ tedy neznamená absenci individuálního úsilí a hrdinství, ale pouze určité „splynutí“ s ostatními. Významnou roli v bojových událostech I. světové války i v prvních obdobích nově utvořené československé republiky sehráli legionáři. Role sokolů v těchto útvarech byla nezastupitelná, jejich připravenost a úroveň legionářů byla sokolskými příslušníky významně ovlivněna. Ukončení války a vyhlášení samostatné Československé republiky znamenalo další fázi ve vývoji všech složek československé společnosti. Ihned po 28. říjnu byla obnovena činnost ČOS a pracovníci Sokola, nejen „domácí“, ale i ti, kteří se po letech vrátili do vlasti, se ihned zapojili do všech akcí spojených s chodem mladé republiky a významně přispěli nejen k budování jejích základů, ale i její obrany. Tím bylo ukončeno velmi dlouhé a významné období související se vznikem republiky, v němž příslušníci sokolského exilu i emigrace v širším slova smyslu sehráli velmi významnou roli. Další etapa je spojena s koncem třicátých a začátkem čtyřicátých let dvacátého století, tedy s dobou vzniku nacismu, okupace Československa a druhé světové války. Je pochopitelné, že sokolská výchova, obsah sokolství, jeho „ideologie“, nutně vedla členy Sokola k intenzivnímu odporu proti těmto jevům. Bylo to, stejně jako v minulosti, logické, nenásilné vyústění veškeré činnosti Sokola. První masovou demonstrací sokolského odporu byl slavný desátý všesokolský slet v Praze s nezapomenutelnou pohybovou skladbou „Přísaha republice“. Sokol tak dal zřetelně, velmi viditelně i slyšitelně najevo svůj postoj, který stvrdil přísahou věrnosti republice. Toto vyznání bylo veřejným přihlášením se k odporu proti jakémukoliv násilí a znamenalo začátek následných akcí, 18

které trvaly až do roku 1945. Šlo o významné akce na poli válečném i politickém, ve kterých se stejně jako před dvaceti lety propojila sokolská emigrace se sokolským exilem. I v této době můžeme, stejně jako před dvaceti lety, začít jmény sokolů E. Beneše a J. Masaryka (tentokrát již bez T. G. Masaryka), k nimž se však připojila řada dalších jmen sokolů, kteří reprezentovali politickou, kulturní i vojenskou sféru. Ve východních i západních zemích. Velké množství sokolů se významně zapsalo do bojů ve II. světové válce jako příslušníci slavných československých perutí ve Velké Británii. Většina z nich se hlásila k Masarykovým tradicím a k sokolství, prošla od svého dětství sokolskou výchovou, která v nich hluboce zakořenila. Díky tomu však byly jejich osudy, i přes jejich hrdinství, velmi těžké i v dobách komunistické totality. Je velmi nesnadné z těchto hrdinů jmenovat pouze některé. Vzhledem k tomu, že se jim v posledních letech konečně dostává zasloužené satisfakce, lze snad doufat, že jejich jména jsou již v obecnějším povědomí a rozhodně jsou spojena s jinými, především vojenskými souvislostmi a jejich obrovský význam je popsán na jiných místech. Významné pozice sokolové zaujímali i v oblasti politické. Poslední etapa sokolského exilu začíná únorovým komunistickým pučem v r.1948. Jako se stal X. všesokolský slet v roce 1938 velmi silným výrazem protinacistického smýšlení, tak se stal podobně XI. všesokolský slet v r. 1948 výrazným projevem protikomunistických nálad. I tentokrát příslušníci sokolské organizace dokázali, že se vždy staví do prvních řad odporu proti jakékoliv totalitě. Události, které následovaly, byly pochopitelně pro Sokol jako organizací zhoubné. Komunistická vláda přijímala kroky k postupné likvidaci Sokola a jeho odbojní členové byli stejně jako v průběhu II. světové války popravování, žalářováni a různými jinými způsoby šikanováni. Sokolští pracovníci, kteří se rozhodli pro odchod do exilu, se setkávali v rakouských a německých uprchlických táborech, kde zakládali sokolské jednoty. Uspořádali řadu společných vystoupení, jednoty se ovšem postupně, s jejich přechodem do jiných zemí rozpadaly. Avšak i v místech, do kterých přišli, zakládali nové sokolské jednoty, nebo vstupovali do již existujících. Exilové jednoty spolu se stávajícími založily Ústředí čs. sokolstva v zahraničí. Velké množství členů Sokola tak postupně přešlo do protikomunistického odboje, ať už domácího či zahraničního. Obě tyto odbojové složky na sebe velmi těsně navazovaly. Došlo tak k propojení původní emigrace, exilu z let 1939 - 45, exilu po r. 1948 a odboje domácího. I v exilové práci po r. 1948 se můžeme setkat s některými stejnými jmény, která se stala známými v minulosti. K těm ovšem přibyla mnohá jména 19

další. Z nich je především třeba se zmínit o dvou hlavních reprezentantech předválečného a poválečného Sokola, o JUDr. Antonínu Hřebíkovi a Marii Provazníkové, kteří se stali významnými představiteli sokolského exilu pro roce 1948. Od svého vzniku Sokol velmi intenzivně bojoval za demokratické, humanistické principy, za slušnost a vzájemnou toleranci. Jeho cílem vždy byla kvalita člověka a kvalita národa. Tyto tendence jej proto zcela zákonitě stavěly v každé době do prvních řad odporu proti jakékoliv totalitě, proti jakémukoliv bezpráví. Zákonitě jej tedy také dovedly do politických a bojových akcí, nejen na území našeho státu, ale i v exilu. Sokol se tak stal jednou z nejvýznamnějších složek česko - slovenského exilu. Bohužel však i v jeho řadách se našli v každé době jednotlivci, kteří z osobních důvodů, zbabělosti či prospěchářství sokolskou myšlenku zradili a stanuli na „druhé straně barikády“. Tato nepočetná individuální selhání však nemohou změnit pozitivní význam sokolství a dopad konkrétní činnosti ve všech etapách exilu, tedy i sokolského. Sokolské organizace existují v různých zemích světa. Jsou stále zdrojem sounáležitosti, vztahu k původní vlasti, šíření „češství“ apod. Podle zpráv, které z těchto organizací dostáváme je však zřejmé, že zmizel jeden z „motivů“ jejich existence – odpor proti totalitě. Není to však důvod k oslabení jejich činnosti, nýbrž důvod k její určité změně. Sokol zahraniční, exilový, se v současné době nachází v jiných poměrech, jiných podmínkách, stejně jako Sokol český. Změna činnosti v souladu s těmito podmínkami je předpokladem dalšího rozvoje jak exilového, tak domácího Sokola i jednou z podmínek české občanské společnosti. V celé společnosti, v každém národě i v každé rodině vznikly a vznikají určité pozitivní hodnoty, které jsou zárukou jejich přetrvání. Jde o hodnoty, které mají stálou platnost a které mají právo na to, aby se staly součástí kulturní tradice. Sokolství dokázalo v celém svém vývoji, v činnosti domácí i exilové, že k nim oprávněně patří. Svojí podstatou, bez patetických nánosů a s pochopitelným odmítnutím toho, co je historicky odeznělé a tedy neobnovitelné. V tomto sdělení bylo možno si všimnou pouze nejvýznamnějších přestavitelů těch tisíců, kteří, vychováni sokolskou myšlenkou, nesli její ideály ve svém boji v nejhorších dobách českého národa. Ta myšlenka však nezmizela. Stále, i když zasunuta a snad i někdy potlačována a zesměšňována, v této společnosti zůstává. Poněvadž se vyjadřuje k těm nejzákladnějším principům lidství.

20

REFERENČNÍ SEZNAM Alter Ego (rok neuveden). Proč jsem sokolem? Praha: Knihovna sokolských besed. Beneš, E. (1935). Světová válka a naše revoluce: vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa. Praha: Čin. Brandt, H. (2004). Německé turnerské jednoty v Praze v pozdní době habsburské monarchie. In Waic, M. (2004) Češi a Němci ve světě tělovýchovy a sportu, str. 23–52. Praha: Karolinum. Čapek, K.(1969). Hovory s TGM. Praha: Čs. spisovatel. Encyklopedie Diderot (1996). Praha: Diderot. Fikar, A. (1948). Stručné dějiny sokolstva. Praha: ČOS. Fischer, F. L. (1932). Tyrš a sokolstvo. Knihovna Index sv. 5. Brno: Novina. Janota, M. (1997). Sokolství T. G. Masaryka a E. Beneše. In Sokol, jeho vznik, vývoj a význam. Praha: FTVS. Kolektiv (1948). Lví silou. Pocta a dík Sokolstvu. Praha: Máj. Krüger, M. (2004). Turnerství v Německu – proměna národní tělesné a pohybové kultury v moderní sportovní hnutí volného času. In Waic, M. (2004) Češi a Němci ve světě tělovýchovy a sportu, str. 129–158. Praha: Karolinum. Pichlík, K. et al. (1996). Českoslovenští legionáři 1919–1920. Praha: Mladá fronta. Tyrš, M. (1947). Náš úkol, směr a cíl. Praha: Nakladatelszví ČOS. Žaloudek, K. (1999). Encyklopedie politiky. Praha: Libri.

Prof. PhDr. Bohuslav Hodaň, CSc. Katedra Kinantropologie a společenských věd FTK UP Olomouc Tř. Míru 115 771 11 Olomouc e-mail: [email protected]

21

SOKOL EXILE AS A REAL CONSEQUENCE OF THE SOKOL ESSENCE The year 2008 is the year of the ninetieth anniversary of birth of the CzechSlovak Republic. Since then, our state passed a very complicated and difficult development. In reaction on political events, many individuals, organizations and various movements participated on the birth and development of this state. One of these very important phenomena was the Czech-Slovak exile movement and its representative part, the exile of Sokol. In this movement, thousands of Sokol members participated. The connection of Sokol and the exile was not caused by chance or was not a result of an “ad hoc” solved situation. In all periods it was a logical consequence of content and realization of thoughts of the system, which the Sokol was bearer of. The exile activities, aversion against any non-democratic, anti-humanistic or even totalitarian tendencies were simply automatic and self-evident consequences of the Sokol “ideology” witnessed numerous changes of the political setting and underwent some changes in its own development. So, the ideology and the corresponding education were the basic presumptions of Sokol exile, manifested in the political, humanitarian as well as military sphere. The Sokol exile is not an exceptional part of Sokol history, because it logically grows up from these presumptions: direction of Sokol system to raising of all-round human level, direction of Sokol system to the human responsibility for himself and society, direction of Sokol system to education to engaged citizenship, direction of Sokol system to the improvement of Czech (Czech-Slovak) society and ability of its defence. The Sokol exile activities are connected with the names of T. G. Masaryk, Jan Masaryk, Edvard Beneš and others. They were implemented in these periods: before and during the first world war, before and during the second world war, after 1948 and after 1968. For insufficiency of sources the exile after 1968 is not included in this article. Key words: philosophy, patriotism, nationalism, defense capacity, emigration.

22

Tělesná kultura, 2008, 31(2), 23–38

SPORT1 JAKO PERSPEKTIVNÍ POTENCIÁL ROZVOJE ZAMĚSTNANOSTI V EU Vladimír Hobza, Tomáš Dohnal Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého, Olomouc, ČR Předloženo v srpnu 2008 Zaměstnanost a ekonomický růst jsou dvěma nejdůležitějšími cíli, sledovanými v rámci Lisabonské strategie, pomocí níž by se z Evropy v dalších letech měl stát celosvětově nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomický region. Vlády jednotlivých zemí doposud plně nerozpoznaly prorůstový a zaměstnanostní potenciál, který skrývají dopady sportu a průmyslu volného času. Jejich vyhodnocení je velmi složité a přesto, že byly mnohé analýzy ve vyspělých zemích světa publikovány, jejich praktické využití je teprve na počátku. Prostřednictvím vybraných oblastí jsou dokumentovány případové studie potenciálního rozvoje zaměstnanosti iniciované rozvojem sportu2. Možný vliv na potenciál zaměstnanosti a uplatnění na trhu práce se také staly jedním z významných faktorů tvorby nových curricul oboru rekreologie, které jsou zpracovávány v souvislosti s projektem Evropských sociálních fondů.

Klíčová slova: sport, zaměstnanost, odvětví volného času, životní styl, rekreologie ÚVOD Jednou z rozhodujících oblastí a koordinačním uzlem rozvoje zaměstnanosti je v každé zemi státní správa a samospráva, která vytváří rámec legislativních, organizačních a ekonomických podmínek pro rozvoj podnikání v rámci objektivních tržních podmínek na straně jedné a rozvoj podmínek pro všeobecnou kultivaci lidského potenciálu na straně druhé. Bez institucionální podpory sportu, resp. bez politické vůle, bez konkrétních znalostí kompetentních pra1 Sportem rozumíme (Evropská charta sportu, 1992) „všechny formy tělesné činnosti, ať již prostřednictvím organizované účasti či nikoli, které si kladou za cíl projevení či zdokonalení tělesné, psychické kondice, rozvoje společenských vztahů nebo dosažení výsledků v soutěžích na všech úrovních“. 2 Název projektu ESF: Restrukturace oboru a inovace curricul studijního oboru Rekreologie.

23

covníků na příslušných úrovních státní správy a samosprávy nelze komplexněji rozvíjet tolik potřebné programy a činnosti na vybudování regionální sociální infrastruktury. Politika prozatím nespatřuje ve sportu potenciální motor, který může nastartovat růst ekonomiky a zvýšit zaměstnanost. Podle rakouských a německých studií iniciuje sport hospodářské aktivity až ve výši 7,5 procenta hrubého domácího produktu. Zmíněné studie odhadují dopady sportu na jím ovlivňovaná průmyslová odvětví, neberou však v úvahu, jaké další ekonomicky relevantní dopady sport může mít např. na zdraví, jako faktoru životního stylu (Helmestein, 2004, Meyer & Ahlert, 2000). Velmi perspektivním faktorem pro rozvoj zaměstnanosti je cestovní ruch, velké sportovní akce, pořádání olympijských her, mistrovství světa, zabezpečování komunální rekreace, atd. Stále častěji je cestování za sportovními akcemi, nebo cestování spojené s aktivním sportem spojováno s trvalým rozvojem regionů. Aktivní sportování v zimě i v létě má prokazatelný pozitivní dopad např. na investice do ubytovacího sektoru, na gastronomii, dopravu, sportovní služby, vzdělávání ve sportu, atd. To jsou ovšem jen některé vybrané faktory podporující zaměstnanost a ekonomický růst cílového regionu. ZAMĚSTNANOST V JEDNOTLIVÝCH POTENCIÁLNÍCH OBLASTECH NÁRODNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ INICIOVANÁ SPORTEM 1 Organizační zabezpečení sportovních systémů v zemích Evropské unie Celkové organizační uspořádání sportovních systémů je dáno velmi rozdílnými faktory vzniku a rozvoje sportovního hnutí v jednotlivých zemích EU, které mají své kořeny v historických, kulturních, politických i ekonomických podmínkách těchto zemí. V současné Evropě lze rozlišit čtyři základní sportovní systémy: byrokratický, misijní, podnikatelský a sociální. Jednotlivé členské země EU uplatňují tyto systémy (Camy, Clijsen, Madella, Pilkington, 2002): Byrokratický systém:

Belgie, Česká republika, Estonsko, Finsko, Francie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Portugalsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko. Misijní systém: Dánsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Rakousko, Švédsko. Podnikatelský systém: Irsko, Velká Británie. Sociální systém: Holandsko.

24

Zatímco byrokratický systém se vyznačuje legislativním vymezením podpory sportu, je podporován veřejnými autoritami v rámci politicko-demokratických zásad, misijní systém uspořádání vykazuje velmi vysokou míru autonomie sportovního hnutí. Sportovní politika je spravována velmi flexibilně v rámci jednotlivých správních území a místní vlády delegují pravomoci na místní střešní a správní složky sportovního hnutí, které přebírají odpovědnost za orientaci sportovní politiky. Podnikatelský sportovní systém je v podstatě založen na tržních principech ekonomiky dané země s vysokým podílem dobrovolnosti. V sociálním uspořádání mají z hlediska zaměstnanosti klíčový vliv sociální partneři a jejich dohody. (Přiřazení zemí do jednotlivých systémů je však v současné době opětně diskutováno.). 2 Zaměstnanost a institucionální zabezpečení rozvoje sportu v České republice Velmi důležitou otázkou rozvoje jakékoli oblasti v určité zemi, tedy i rozvoje sportu je podpora této oblasti z hlediska politického a legislativního. Tento rámec vytváří koncepční a institucionální fiskální podporu na všech úrovních státní správy a samosprávy a postupným uplatňováním vhodných zákonů, cílenými finančními prostředky a prostřednictvím principu veřejné volby jsou organizačně ekonomickými opatřeními posilovány provozní a investiční kapacity sportu od reprezentace až po místní (municipální) úroveň. V současné době jsou v České republice vydávány z úrovně územních celků (krajů, měst a obcí) více jak pětkrát vyšší finanční prostředky na rozvoj sportu, než z úrovně státního rozpočtu (Hobza & Cikl, 2008). Hlavní rozvoj sportu tedy stimulují místní rozpočty, které postupně rozvíjí vlastní institucionální zabezpečení prostřednictvím sportovní a volnočasové innfrastruktury, tedy zařízení v majetku měst a obcí. Na doplnění vlastní infrastruktury je navazující grantová politika samosprávy směrována na podporu současné sítě sportovních klubů a jednot. Tyto prostředky jsou však určeny pouze na řešení „doplňkových služeb sportu“ či udržení provozu, případně omezené rekonstrukce sportovišť v majetku neziskových sportovních organizací. Především ve městech nad 20 tis. obyvatel jsou vytvářeny zřizovatelem – městem – příspěvkové organizace (ale také akciové společnosti a s.r.o.) pod nejčastěji používaným názvem „Správa sportovních a tělovýchovných zařízení města“, „Tělovýchovná a sportovní zařízení města“, a pod.. V majetku těchto organizací jsou obvykle sportovní haly, stadiony pro atletiku, kopanou a hokej, koupaliště a také nově zřizované aquaparky, rekreačně – pohybové zóny a wellness centra. Výhodou účelově zřízených organizací je zlepšená koordinace služeb všech zařízení sportu, včetně jejich ekonomické saturace (sdružení 25

všech zařízení a aktivit). To umožňuje společný management a marketing sportovních služeb a poskytování jejich ucelenější nabídky. Tyto organizace se pak především starají o nabídkové programy a vytěžování kapacit jednotlivých zařízení. Management takto koncipovaných organizací vyžaduje vzdělané pracovníky, především z řad absolventů vysokých škol. Výhodou nově zřizovaných subjektů (příspěvkových organizací) je komplexnější přístup k řešení organizačních změn v oblasti sportovních zařízení a komunální rekreace, včetně grantové připravenosti a schopnosti subjektu mnohostranné spolupráce s privátní neziskovou sférou. Nevýhody této instituce se jeví v těchto oblastech: – nepružné řízení a těžkopádné rozhodování v koncepčních a majetkových záležitostech – nižší efektivnost (lépe – nezisková orientace), – tendence k rozšiřování činnosti a služeb na úkor již existující konkurence, – tendence ke stavbám nových, finančně i investičně náročných celků, – tendence k postupnému narůstání rozpočtu na straně potřeb příspěvkové organizace (s.r.o., a.s.) – rozpočtové dopady. V některých případech měst byl zaznamenán navazující trend – po zřízení příspěvkových organizací na municipální úrovni je postupně zvažována transformace na obchodní společnosti. Častými argumenty k přeměně společnosti v obchodní společnost (většinou a.s., s.r.o.) jsou vyšší flexibilita společnosti (manažerská a ekonomická), výhodnější daňové aspekty a také ošetření rozpočtových municipálních dopadů. Zaměstnanost, která je tedy iniciována sportem institucionálně je z hlediska udržitelného rozvoje nejvýznamnější, neboť zahrnuje rámcové oblasti: – státní správy, – samosprávy, – a účelových, či obchodních organizací měst a obcí, zabezpečujících přednostně rozvoj sportu (i sportu pro všechny) a rozvoj komunální rekreace. 3 Dopady sportu a odvětví volného času na zaměstnanost vybraných odvětví Sport se stále zřetelněji projevuje na trhu práce. Je integrální součástí volného času a také jednou z nejvíce globalizovaných aktivit. Podle Rychteckého

26

(2006) k významným indikátorům efektivity sportovního sektoru kromě účasti občanů ve sportu patří i rozvoj profesionalizace a kvalifikace osob, které sport řídí a spravují. Ve sportovním sektoru třídíme pracovní profese (povolání) na dvě kategorie: a) sportovní aktivity a b) ke sportu vztažené aktivity. Základní členění podle těchto kategorií charakterizuje následující tabulka: Tab. 1. Mezinárodní klasifikace povolání dle vybraných profesí Sportovní aktivity (NACE 92.6) Profesionální sportovci Sportovní funkcionáři Cvičitelé různých sportovních aktivit Sportovní instruktoři Sportovní trenéři

Ke sportu vztažené aktivity (NEARS 92.6) Profesionální manažeři Sportovní lékaři Učitelé tělesné a sportovní výchovy Specializovaní sportovní fyzioterapeuti Funkcionáři, pořadatelé profesionálních soutěží Sportovní žurnalisté Výrobci a prodejci sportovního zboží Správa a údržba tělovýchovných zařízení

(zdroj: Vocasport, 2004) V České republice lze sledovat zaměstnanost podle jednotlivých sektorů v rámci statistických šetření ČSÚ a pod označením OKEČ (92.6). Zaměstnaností potenciál, který s sebou přináší rozvoj sportu a profesí na něj navazujících je značný. Podle statistických údajů EU (Vocasport, 2004) se zvýšil počet kvalifikovaných sportovních profesionálů od roku 1990 v EU několikanásobně a jejich počet je v současnosti trhem požadován na 800 000 až 1 000 000. Nejvyšší zaměstnanost má v EU v oblasti sportu Velká Británie a Irsko – cca 0,95 % resp. 0,65 % z celkové zaměstnanosti obyvatelstva země. Česká republika je v průměru EU s 0,33 %. Rozložení zaměstnanosti v jednotlivých pásmech – vzestupně podává tabulka 2:

27

Tab. 2. Zaměstnanost ve sportovním sektoru v EU (země udány vzestupně) 0,1 – 0,3 % zaměstnanosti Vzestupně: Polsko, Maďarsko, Slovensko, Itálie, Řecko, Lucembursko, Estonsko, Portugalsko, Lotyšsko, Litva 0,3 – 0,6 % zaměstnanosti Německo, Česká republika, Belgie, Španělsko, Francie, Rakousko, Finsko, Dánsko, Kypr, Holandsko, Malta 0,6 – 1,0 % zaměstnanosti Švédsko, Irsko, Velká Británie

(zdoj: Camy, Clijsen, Madella & Pilkington, 2002) Cestovní ruch a sportovní aktivity Oblast cestovního ruchu motivované sportem je odborníky považována za jednu z nejperspektivněji se rozvíjejících a pro ekonomiky evropských států důležitou oblast. Bezprostředním důvodem k tomuto tvrzení je prokazatelná změna zvyklostí spotřebitelů a turistů, která je podmíněna trvalejšími změnami v životním stylu. Cestovní ruch motivovaný sportem je inovačním produktem, který nabízejí celé regiony a firmy, aby přizpůsobily již existující produkty a služby novým podmínkám a přilákaly tak do regionu další nové zájemce. Tento směr cestovního ruchu umožňuje regionům snížit extrémní sezónní výkyvy návštěvnosti a rovněž podchytit klientelu s mimořádnou kupní silou. Podle mezinárodních výzkumů prováděných WTO/IOC v oblasti cestovního ruchu je rozlišováno devět dimenzí trávení volného času. Bližší členění podává následující tabulka: Tab. 3. Devět dimenzí trávení volného času Sport

Kultura

Relaxace/ zábava

Společenská dimenze

28

sportovní aktivity adrenalinový sport sportovní akce kulturní události muzeum hudební akce kino, divadlo jiné akce dobré jídlo péče o tělo setkávání s přáteli setkávání s příbuznými „chození na skleničku“

Výkony/participace Multimédia/aktivně Slunce/pláž Open air Multimédia/pasivně

osobní trénink sdružování koníčky počítače internet pláž hory exkurze sledování TV video

Pramen: WTO/IOC Na nejpreferovanějších místech motivů cestování se v celoevropském měřítku umístily podle Valls & Suleda (2001) tyto tři motivy dovolené: – koupání, – návštěva přátel a známých a – rekreační pobyt. V Rakousku, které je z hlediska cestovního ruchu na jednom z prvních míst v Evropě udává 47 % všech hostů jako motiv zimní nebo letní sport. Jako relevantní druhy sportu byly uváděny: alpské lyžování, běh na lyžích, jiné zimní sporty, tenis, jízda na koni, cyklistika a jiné letní sporty. Studie, prováděná v Rakousku (Felderer et al., 2006) uvádí, že průměrně 25 procent všech dopadů cestovního ruchu v Evropě je generováno sportem. Podle téže studie bylo možno v Evropě vytvořit 1,75 mil. pracovních míst. Dále zde působí rovněž nepřímé efekty dané oblasti, čímž se počet pracovních míst v Evropě zvýší průměrně na 4 mil. 4 Sportovní akce významného mezinárodního a národního charakteru a jejich vliv na zaměstnanost Ekonomické přínosy, užitek, náklady, které jsou spojeny s každou sportovní akcí byly modelově podrobněji rozepsány v odborné literatuře (Mayer, Ahlert, 2000; Hobza, Rektořík, 2006, atd.). Vedle přímo generovaných efektů dochází k indukovaným efektům, multiplikačnímu působení na bezprostřední okolí a externím (externalitním) efektům, které jsou pozitivní (zdraví, výkonnost, atd.), tak i negativní (ekologie, hluk, atd.). Velkým nedostatkem vypočítaných ekonomických výsledků velkých sportovní akcí je značný rozptyl dopadů (na HDP i zaměstnanost), vykazovaných v nezávislých studiích různých autorů. 29

Doposud neexistuje jednotná metodika výpočtu výsledných efektů, neboť s tímto typem akcí je spojeno množství externalit, jejichž hodnocení je z hlediska ekonomických efektů mnohdy problematické. Dopady na zaměstnanost se počítají prostřednictvím produktivity práce a srovnání s celkově vytvořenou přidanou hodnotou a souběžně i impulzu pro zaměstnanost v návazných oborech činnosti. Na exemplárně vybraných příkladech velkých sportovních akcí nejrůznějšího rozsahu je dokumentována úroveň ekonomického přínosu i zaměstnanost, která tyto akce z dlouhodobého hlediska provází (Felderer et al., 2006): – Mistrovství světa v lehké atletice v Helsinkách v roce 2005 Odhady pořadatele hovoří o celkovém ekonomickém efektu mistrovství světa na ekonomiku země v celkové výši 130–150 mil. euro. Z dlouhodobého hlediska se zvýšila zaměstnanost v důsledku této akce o cca 1 200 pracovních míst. Kromě toho mělo mistrovství světa v lehké atletice značný vliv na cestovní ruch. – Zimní olympijské hry 2006 v Itálii Hry vyvolaly přímé a nepřímé investice v celé italské ekonomice ve výši 17,4 mld. euro. Jako výsledek předpokládaných dopadů na italskou ekonomiku tak bylo prezentováno cca 57 000 nových pracovních míst, studie však neudává počet trvale vytvořených míst pro region. V důsledku konání zimních olympijských her se dokonce zvýšil národní produkt (HDP) Itálie o 0,2 %. – Mistrovství světa v kopané v roce 2006 v Německu Celkový přínos na ekonomiku země je 0,5 % hrubého domácího produktu. Celkový impulz německé ekonomice byl odhadnut na 10 mld. euro. Ve studii je zvažováno zvýšení zaměstnanosti v roce pořádání mistrovství světa o 40 000 pracovních míst. Protože s výrazným dopadem na trh práce konkrétního odvětví je možné počítat za předpokladu, že odpovídající práci je možno odvést pouze v místě konání, neboť tyto práce a výkony lze jen stěží dovážet, profituje z mistrovství světa zejména stavebnictví a řemeslná výroba, náročná na pracovní sílu a to cca 20 000 pracovními místy, která však nejsou trvalého charakteru.

30

– Mistrovství Evropy ve fotbale v roce 2008 v Rakousku a ve Švýcarsku Přímo v Rakousku bylo touto mezinárodní akcí plánováno 384 mil. euro přidané hodnoty, z toho cca 90 mil. euro připadlo na investice do infrastruktury, 73 mil. euro do oblasti médií, reklamy a sponzoringu a největší část ve výši 220 mil. euro připadla na cestovní ruch. Šampionát EURO 2008 podle propočtů reprezentovalo cca 8 600 pracovních míst především v oblasti cestovního ruchu, která sice nejsou trvalého charakteru, ale v důsledku rozvinutější infrastruktury bude tato oblast prezentovat trvalé zvýšení zaměstnanosti cca 2 tis. pracovníků. Pořádání velkých sportovních akcí má svoje nesporná pozitiva, ale také některé záporné stránky. K pozitivům patří především externalitní efekty: zvýšení povědomí o oblasti, zvýšení prestiže pořádající země, přímý ekonomický efekt, výrazná podpora zaměstnanosti v době před a v průběhu pořádání sportovní akce, vybudování moderní sportovní infrastruktury, atd. Negativním projevem však bývá zvýšení cenové úrovně v příslušné oblasti, přebytek sportovních kapacit po hrách, negativní vlivy na ekologii, upevňování vládních struktur v důsledku významnosti akce, vzrůst nacionalismu, ale také náhlý vzrůst a pokles zaměstnanosti v příslušném regionu. Výsledně však dochází k ustálení hrubého domácího produktu a zaměstnanosti na vyšší, než původní hladině, což je kromě prestiže pro pořádající zemi jedním z hlavních motivátorů pro pořádání světových akcí. 5 Podnikatelský sektor Vlády mnoha rozvinutých zemí Západu si uvědomují význam sportu pro všestranný rozvoj hospodářství, proto nechávají zpracovávat pro svá ministerstva expertizy, ve kterých je komplexněji vyhodnocován vliv sportu na jednotlivá odvětví národního hospodářství. Komplexnější studie v současné době (např. Felderer et al., 2006) však nehodnotí pouze hospodářský efekt, ale hodnotí vliv sportu včetně zdravotních aspektů. Pro Německo zpracovával Weber (1995) komplexnější studii, která zaujala svým systematickým pohledem na sport a jeho ekonomické působení v oblasti zaměstnanosti a vlivu na rozvoj jednotlivých sektorů hospodářství. Systematický přístup spočíval v analytickém rozkladu jednotlivých iniciačních vztahů mezi jednotlivými obory národního hospodářství, přičemž byl především analyzován podíl sportu na jednotlivých vzájemných koordinačních vztazích mezi předmětnými obory. Následující tabulka shrnuje zaměstnanost v jednotlivých

31

oborech německého hospodářství (západní spolkové země Německa) a je i vodítkem pro zkoumání zaměstnanosti iniciované sportem v jiných zemích. Tab. 4. Zaměstnanost podle oborů Obor Podnikatelské subjekty nabízející produkty sportu Obchod se sportovním zbožím Výroba sportovního zboží Tisk Rozhlas a televize Stavebnictví Pohostinství Autoopravny Poradenské a náborové agentury Veřejná silniční doprava Železnice Zprostředkovatelské služby pro cestovní ruch Benzinové stanice Pojišťovny Obchod a výroba potravin Loterie a hry Celkem

zaměstnanost iniciovaná sportem (tis.) 81,9 64,2 29,5 11,4 0,3 19,0 6,7 2,8 4,6 1,9 0,9 3,7 3,2 0,3 1,0 0,1 231,4

(Zdroj: Weber et al., 1995, s. 280) Z tabulky je zřejmé, že velký význam pro zaměstnanost mají v podnikatelském sektoru především spotřeba obyvatelstva v oblasti sportovního oblečení a vybavení, výroba a obchod sportovním zbožím, cestovní ruch iniciovaný sportem, stavebnictví a média. Celkový podíl zaměstnanosti všech sektorů národního hospodářství podle Webera (Weber et al., 1995) je charakterizován těmito podíly (viz. tabulka 5):

32

Tab. 5. Zaměstnanost podle jednotlivých sektorů3 Sektor Státní a samosprávný sektor Sportovní organizace Podnikatelský sektor Celkem

Zaměstnanost3 (tis. osob) 103,2 327,0 246,0 676,2

(Zdroj: Weber, et al., 1995, s. 282, 283) Rozložení zaměstnanosti graficky a v procentech znázorňuje graf 1: 4QPSUFN
JOJDJPWBOÈ
[BNıTUOBOPTU
W
TFLUPSFDI
OÈSPEOÓIP
IPTQPEÈōTUWÓ


1PEOJLBUFMTLâ TFLUPS 



4UÈUOÓ
B
TBNPTQSÈWOâ
TFLUPS




4QPSUPWOÓ PSHBOJ[BDF 


4UÈUOÓ
B
TBNPTQSÈWOâ TFLUPS 4QPSUPWOÓ
PSHBOJ[BDF 1PEOJLBUFMTLâ
TFLUPS

Graf 1 Sportem iniciovaná zaměstnanost v sektorech národního hospodářství Od roku 1995 došlo však k výrazným posunům směrem k profesionalizaci a komercionalizaci sportu, neboli relace mezi podnikatelským sektorem a sportovními organizacemi se mění ve prospěch podnikatelských subjektů, rovněž nárůst je předpokládán u celkové zaměstnanosti vyvolané sportem, vzhledem k současným společenským trendů.

3 Zaměstnanost neudává přímý počet zaměstnaných pracovníků v příslušném sektoru, ale celkový počet pracovníků, zabezpečujících přímo, či nepřímo danou oblast

33

6 Práce dobrovolníků a zaměstnanost Podle Badelt & Hollerweger (2001) je práce dobrovolníků definovaná jako „pracovní výkon provedený ve prospěch druhých bez nároku na monetární plnění“ může zahrnovat nejrůznější činnosti, především je však známá v sociálních službách, charitativní činnosti, církevní službě a sportu. Bez dobrovolné práce především ve sportu, by nebyla možná ani prostá existence tisíců sportovních klubů a jednot, je tedy v této oblasti nezbytností. Při definování role dobrovolníků v oblasti sportu je účelné připomenout obecné rozdělení na vzájemně a obecně prospěšné činnosti. Vzájemně prospěšná dobrovolná činnost je typická ve sportovní oblasti, kdy členové oddílů dobrovolně vykonávají určitou činnost pro oddíl, načež mohou požívat výhody tohoto členství. Obecně prospěšná činnost je více využívána u vzdělávání, v sociálně zdravotní oblasti, charitativní a církevní činnosti, atd. Dobrovolná práce (která bude zevrubně hodnocena v dalším textu podle vybraných zemí Evropy) má velký vliv na zaměstnanost, neboť vytváří rámec sportovního hnutí v každé zemi, na který navazuje přímo i nepřímo v nejrůznějších formách zaměstnanost iniciovaná sportem, výkonnostní a vrcholový sport a zaměstnanost v návazných oborech hospodářství (viz. kapitola 4) .

Dobrovolnictví ve vybraných zemích4: Česká republika V České republice nejsou bohužel k dispozici souborné informace o dobrovolné práci ve sportovním hnutí. Její hodnotu lze pouze aproximovat z údajů o hospodaření v českých sportovních svazech a z jejich členské základny a majetku. V roce 2006 byl evidován celkový počet členů v českých sportovních svazech (vč. střešních organizací) ve výši 2,8 milionu (údaj z Expertní komise MŠMT k 1. 3. 2006). Celkový majetek těchto organizací činil cca 50,2 mld. Kč. Příspěvek dobrovolné práce k návazné činnosti a zaměstnanosti, plynoucí z péče o tento rozsáhlý majetek a provoz těchto zařízení je zcela určitě významný.

4

Údaje o dobrovolné práci z vybraných zemí EU (Rakouska, Německa, Anglie, Švédska a Finska) byly čerpány ze studie Felderer et al, (2006), zpracované pro Úřad spolkového kancléře Rakouska.

34

Rakousko V Rakousku byl proveden Ekonomickou univezitou ve Vídni a ústavem Oesterreichisches Spendeninstitut výzkum, který přináší bližší poznatky o dobrovolné práci ve sportovním hnutí. Bylo zjištěno, že ve sportu v průměru připadá na jednoho dobrovolného pracovníka 2,95 hodiny týdně. Při výpočtu (extrapolaci) zaměstnanosti tato hodnota odpovídá cca 30 300 plných pracovních úvazků. Pouze sociální služby v Rakousku vykazují, a to podstatně více přepočtených pracovních úvazků z dobrovolné práce – cca 83 000. Německo V rámci studie o dobrovolné práci bylo zjištěno, že ze zhruba 12,3 mil. osob mezi 16 a 69 lety, které jsou registrovány jako aktivní členové sportovních spolků, se cca 4,4 mil. kromě sportování věnuje také dobrovolnickým činnostem, přičemž 87 % dobrovolníků investuje do dobrovolné práce až 5 hodin týdně. Dobrovolnická činnost je ponejvíce vykonávána na venkově a v malých městech do 20 000 obyvatel. Anglie Dobrovolníci ve sportu působí ve 106 400 klubových sportovních spolcích, které vykazují celkem 8 milionů členů. Celkově byla vyčíslena jejich dobrovolná práce na cca 720 000 ekvivalentů plných pracovních úvazků. Ekonomický přínos této práce je odhadován na 20 mld. Euro. Švédsko Více jak 500 tisíc Švédů pracuje jako dobrovolník ve sportovních organizacích, což je cca 6 % obyvatelstva. Odhaduje se, že tato činnost odpovídá hodnotě ve výši 1,5 mld. Euro ročně. Sportovní organizace ve Švédsku, kterých je 22 000 mají v současnosti cca 4,5 mil. členů. Finsko Ve Finsku je velký podíl dobrovolníků ve sportovních organizacích dán především základní orientací celého sportovního hnutí v zemi na sport pro všechny, přitom méně jak 3 % sportovních klubů má profesionální sportovce. Dobrovolnictví je stejně jako v České republice základem sportovní kultury. Více jak jedna pětina obyvatelstva (přes 1,2 mil. obyvatel) je členem nějakého sportovního spolku, v tom je zahrnuto cca 500 tisíc dobrovolníků. Celková 35

hodnota práce, kterou dobrovolníci vykonávají je odhadována na 1,5 mld. Euro ročně. Z uvedeného výčtu dobrovolné práce ve vybraných zemích Evropské unie lze vyvodit její značný význam pro současné hospodářství i zaměstnanost. V návaznosti na vytvářenou infrastrukturu, profesionální sport a mediální vliv tak vytváří komplex, jenž ovlivňuje významný podíl obyvatelstva, což představuje nové pobídky pro další možný růst v této specifické oblasti. ZÁVĚR Článek zachycuje pouze vybrané a perspektivní oblasti zaměstnanosti, které jsou potencovány sportem a odvětvím volného času. Systematické vymezení této široké a komplikované oblasti není předmětem uvedeného textu, neboť na problematiku hodnocení vlivu sportu a odvětví volného času na HDP a zaměstnanost příslušné země prozatím nejsou vytvořeny jednotné ani metodické, ani statistické standardy. Sport a s ním úzce související vědní a studijní obor rekreologie (se svými nově koncipovanými specializacemi) má vysoký budoucí potenciál ve vztahu k zaměstnanosti. Obecně platí, že rostoucí profesionalizace ve sportu, zvýšený zájem o pohyb, zdraví a tělo, jako faktoru životního stylu, bezprostředně přispějí v dalších letech k tomu, že bude zapotřebí stále více specializovaných pracovních sil. Přitom se předpokládá, že se bude tato oblast nadále samostatně dynamicky rozvíjet. Toto tvrzení je také založeno na tom, že do sportovních, rekreačních a ostatních volnočasových aktivit je v současné době intenzívně investováno velké množství finančních prostředků. Dalším podpůrným argumentem je ten fakt, že práce spojené s volnočasovou problematikou a sportovním cestovním ruchem jsou velmi náročné na práci a pracovní sílu. V současném, dynamickém prostředí je proto třeba proniknout do oblastí, které nebyly z pohledu zaměstnanosti dosud využité a vyvinout nové profese odpovídající potřebám a tak vytvořit dodatečné efekty pro zaměstnanost. Studijní obor rekreologie a její aplikované specializace jsou jednou z možností, jak podchytit vznikající zaměstnaností potenciál v oblasti, která se neustále rozšiřuje, zdokonaluje a také profesionalizuje. Vzrůstající akcent na zdravotní stránku lidského kapitálu a vzrůstající nebezpečí civilizačních onemocnění dále rozšiřují již tak dosti široké možnosti současné nabídky oboru rekreologie i v oblastech biologicko-medicínských.

36

REFERENČNÍ SEZNAM Badelt, C., & Hollerweger, E. (2001). Das Volumen ehrenamtlicher Arbeit in Österreich. In: Paper No.6, Wien: Wirtschafrsuniversiät Wien. Camy, J., Clijsen, L., Madella, A., & Pilkington, A. (2002). The social dialogue in the sport sector and its impact on te future of qualifications in Europe. In: Proceedings of the 7 th annual congress of the European Colleage of Science. Athens: Pashalidis Medica Publisher. Felderer, B. et al. (2006). Sport und Ökonomie in Europa. Wien: SpEA. Helmenstein, C. et al. (2004). Ökonomischer Nutzen Betrieblicher Gesundheitsförderung. In: Studie im Auftrag des Bundeskanzleramts. Sektion Sport, Wien Hobza, V., Rektořík, J. et al. (2006). Základy ekonomie sportu. Ekopress. Praha. Hobza, V., & Cikl, R. (2008). Míra programové podpory sportu a tělovýchovy ze státního rozpočtu a její vliv na sportovní prostředí v České republice. Česká kinantropologie, 12(1), 29–48. Praha: ČKS. ISSN 1211–9261. Mayer, B., & Ahlert, G. (2000). Die ökonomische Perspektiven des Sports. Empirische Analyse für die Bundesrepublik Deutschland. Schorndorf. Rychtecký, A. (2006). Profesionalizace a vzdělávání ve sportovním sektoru. In: Postavení, organizace a financování sportu v České republice. (Sborník příspěvků). Praha: Olympia Vocasport. (2004). ESF Project. Praha: FTVS, Univerzita Karlova Praha. Weber et al. (1995). Die wirtschaftliche Bedeutung des Sports. Verlag K. Hofmann. Schorndorf. WTO/IOC (2001). Sport and Tourism. Introductory Report. Madrid Zákon č. 198/2002 Sb. o dobrovolné službě

Ing. Vladimír Hobza, Ph.D. Katedra rekreologie FTK UP Olomouc Tř. Míru 115 771 11 Olomouc [email protected]

37

SPORT AS A PROSPECTIVE POTENTIONAL FOR EMPLOYMENT IN THE EU STATES Employment and economic growth are monitored as two of the most important goals within the Lisbon strategy, which should make Europe the world’s most dynamic and competitive region in the coming years. Governments of member states have not yet fully recognized the growth and employment potential of sport and leisure time industry. The valuation is very complicated and even though some analyses were already published in developed countries, the practical use is at the beginning. Case studies prove potential growth of employment in selected fields initiated by development of sport and leisure time industry. These fields include tourism, production and selling of sport equipment, services (physical condition), sport events, professional sport, media etc.. The Czech Republic has an employment in sport of 0,3% which is just and average within the EU. Europe will need around 800 000 to 1 million professional experts for sport and leisure time. Considering this, all related fields of study in sport and free time management are very perspective. In the current dynamic environment, it is necessary to look closer to fields that were not yet fully used for employment and to establish new professions for fulfilling new needs, which will have an additional effect on employment. Therefore the employment potential with asserting oneself on the labour market has become one of significant factors in creating new curricula in recreology. The new curricula are prepared in connection with the project of European social funds. Key words: sport, employment, leisure time industry, lifestyle, recreology

38

Tělesná kultura, 2008, 31(2), 39–57

ŽIVOTNÍ ZPŮSOB A ENVIROMENTÁLNÍ FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ VZTAH JEDINCŮ ROMSKÉHO ETNIKA K TĚLOCVIČNÝM AKTIVITÁM Ondřej Ješina, Martin Kudláček Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého, Olomouc, ČR Předloženo v červnu 2008 Příspěvek seznamuje čtenáře s problematikou romského etnika ve vztahu k tělocvičným aktivitám a životnímu způsobu. Jedná se o relativně málo zpracovávané téma, při jehož zpracování respektujeme historické souvislosti, popisujeme současnou situaci a nabízíme vizi tělocvičných aktivit jako prostředku pro pozitivní ovlivnění osobnostních specifik jedinců romského etnika. Čím dál častěji se na vrcholné politicko společenské úrovni setkáváme s projevy rasismu a xenofobního uvažování ve vztahu k etnickým menšinám v české společnosti, především Romům. Ačkoliv se v příspěvku snažíme zaměřit a zamyslet nad spojitostí mezi tělocvičnými aktivitami a romským etnikem, jsme si vědomi obrovské šíře témat a společensko historických souvislostí, které nejsme schopni do hloubky obsáhnout. Především se jedná o sféry postojové či osobnostně-sociální. Jde nám především o hledání vnějších příčin ovlivňujících participaci jedinců romského etnika v rámci tělocvičných aktivit. Ačkoliv zdaleka neobsáhneme všechny, snažíme se o jejich nastínění.

Klíčová slova: Romské etnikum, tělocvičné aktivity, životní způsob, postoje Uznání etnické rozdílnosti při vzájemném respektování je jedním z klíčů přechodu k moderní otevřené společnosti. Dle Ratcliffa (1999) je rasová diskriminace a celkové potlačování práv jednotlivých minoritních skupin jedním z hlavních znepokojujících ukazatelů dané společnosti, na jehož nápravu by se měla primárně zaměřit. Z psychologického hlediska vyrůstají často Romové v rodinách, které jsou na nižší sociokulturní úrovni. Jsou vystaveny psychické deprivaci, kterou označujeme jako kulturní deprivaci, Langmaier a Matějček (1974) ji uvádí jako 39

individuální deprivaci. S tím souvisí pojem sociálně znevýhodněné prostředí. Zelina (2002) se zamýšlí nad obtížností definice a určením hranic pro sociálně znevýhodněné prostředí. Zaměřuje se na konstruktivní kritiku tohoto pojmu směrem ke specifickým sociálním prostředím, kde se daná osoba pohybuje. V pedagogickém slovníku (Průcha, Walterová, Mareš, 1995, s. 203) se definuje sociálně znevýhodněný žák jako žák, který: „Má v důsledku svého sociálního postavení omezený přístup k některým společenským či materiálním statkům.“ To se jednoznačně může projevit v nejrůznějších oblastech lidské činnosti. To přináší jistá specifika ve vztahu k okolnímu světu i k sobě samotnému. Ve své úvaze jsme se zaměřili na oblast životního způsobu příslušníků romského etnika a nastínili možnosti využití pohybových programů jako prostředku k jeho pozitivnímu ovlivnění. Naší hlavní snahou je upozornit na enviromentální faktory ovlivňující participaci jedinců romského etnika v rámci tělocvičných aktivit. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA ROMSKÉHO ETNIKA V ČR Pojem Rom (původně Dom) je označení pro příslušníky etnických skupin indického původu. V překladu z romštiny to znamená „muž“ nebo „člověk“ ve smyslu příslušnosti ke komunitě se společným jazykem (romštinou) a původem (Daniel, 1994; Nečas, 2002; Kenrick, 1994). Romové vyzvali světovou veřejnost na prvním světovém kongresu v Londýně (1971), aby místo označení Cikáni bylo užíváno pojmu Romové. Důvodem byl původ a obsah pojmu Cikán, který romské komunitě přisoudila většinová populace (Daniel, 1994; Nečas, 2002). Obecně lze říci, že Romové ve světě tvoří často velmi nesourodé společenství. Podobná situace je i u nás. Díky veškerým historickým souvislostem, Romskému holocaustu, patentům Leopolda I., poválečným zákonům z let 1958 a 1965 atd., nacházíme v Českých zemích Romské obyvatelstvo především ze Slovenska. Ti tvoří 80 % z celkového počtu u nás (Šotolová, 2001). Dělí se však podle lokalit či osad, ze kterých pocházejí. Rozdíly se týkají především úrovně sociální, kulturní i vzdělanostní. Výraznou komunitu tvoří olašští Romové. Horváthová (2002) uvádí, že se jedná cca o 10 %. Olašští Romové se dělí na rozličné podskupin a množství rodů. Zbývajících 10 % tvoří především maďarští Romové a velmi zanedbatelně se na tomto čísle podílejí potomci českých Romů a německých Sintů. Díky historickým specifikům, jež se podílely na formování jednotlivých skupin, a současně také v důsledku probíhajícího začleňování Romů do společnosti, se vytvářejí mezi jednotlivci značné rozdíly. Vždy bychom si měli uvědomovat, že pokud hovoříme o Romech u nás, ne40

měli bychom o nich mluvit jako o jednolité skupině obyvatel. Jak uvádí Nečas (2002), byla při sčítání lidu v roce 1991 poprvé od skončení druhé světové války deklarována romská národnost a občané mohli uvést romštinu jako svůj mateřský jazyk. K romské národnosti se přihlásilo cca 30 000 osob. S tímto faktem nekoreluje názor demografů ani široké veřejnosti. Nečas (2002) uvádí odhadovaný počet Romů v ČR z roku 1991 na 151 000. Počet Romů od té doby vlivem porodnosti a politicko-ekonomických změn (rozdělení Československa, vstup do EU aj.) pravděpodobně výrazně vzrostl. Navrátil et al. (2003) uvádí kvalifikované odhady mezi 200–300 000. POSTOJE VE VZTAHU K PŘÍSLUŠNÍKŮM ROMSKÉHO ETNIKA Postoj je termín používaný především v sociální psychologii a také se velmi často tematicky řadí do kapitol zaměřených sociálně psychologicky. Protože je to však zároveň i pojem nejužívanější v oblasti získaných sklonů chování a tyto sklony mají i některé vlastnosti motivů, řadíme je k dynamickým procesům. Postoje jsou samozřejmě v úzké souvislosti s ostatními dynamogenními činiteli, např. potřeby, zájmy, cíle atd. Postoj je v podstatě chápán jako hodnotící vztah k něčemu nebo k někomu (Krech a kol., 1968). Postoje majoritní skupiny obyvatelstva do značné míry ovlivňují chování a celkové reakce skupiny minoritní. Prostupují komplexně všechny lidské činnosti. Vztah romského etnika a neromů v našich podmínkách je postoji velmi silně determinován. Podle Válkové (1980) získává během společenského života každý jednotlivec větší množství postojů, které vytvářejí celý propojený systém postojů, stávají se kompaktnější, stereotypnější, takže společenské jednání jednotlivce odráží jeho postoje. Postoje se vyvíjejí s postupnou socializací jedince. Postoj se vždy vztahuje k něčemu, má kvalitu, ať pozitivní, neutrální nebo negativní. Má však také intenzitu. To znamená, že postoj k určité činnosti je více či méně kladný či záporný. Postoj vzniká, když se seskupují poznatky, city a tendence k jednání do relativně trvalé soustavy. Změněné chování lidí znamená změnu jejich postojových soustav. Jak uvádí Horák (1997), postoj je tak posledním mezičlánkem „mostem“ spojujícím vědomí s činy. Postoje se utvářejí rovněž činností lidí ve skupinách (malých i velkých). Přitom záleží na tom, je-li skupina referenční nebo členská, formální nebo neformální. Uspokojuje-li člověka činnost v nějaké skupině, jsou pro něj i informace, které z ní dostává věrohodnější, a tím se vytváří silný postoj. Dle výzkumné sondy provedené na pražských školách (Svobodová, 1998) vyšlo najevo, že ze souboru 785 slohových prací na téma - Popiš své setkání s někým, kdo je odlišné rasy než ty sám – projevilo 7,6 % žáků rasistické myš41

lení, 58,7 % protirasistické a 33,7 % byli zahrnuti do skupiny s xenofobním myšlením poznamenaným negativní zkušeností. Jiná šetření, která provedla Šišková (Průcha, 2001), když pracovala s 375 pražskými studenty a podobně jako v předešlém výzkumu se jednalo o zpracování eseje na stejné téma (viz Svobodová). V případě tohoto šetření tvoří skupina s protirasistickými názory 73,3 %, s rasistickými názory 10,2 %. V těchto pracích vyšlo mimo jiné najevo, že k Romům je vztah více negativní, černoši jsou vnímání spíše pozitivně. Hrubý (Bartoňová, 2005) uskutečnil obdobné šetřené s tím rozdílem, že již více akcentoval romské etnikum. Výzkumný vzorek tvořilo 213 respondentů z regionu Mostecko. Protirasistické postoje zaujímalo 89 jedinců (41,8 %), z nichž 66 bylo dívek (Bartoňová, 2005). Rasistických prací pak bylo 10,8 %. Jednou z nejdůležitějších otázek ve vztahu k etnickým minoritám v ČR je oblast týkající se etnického klimatu u nás v jednotě s integrací do norem a standardů EU. Moderní společnost je ze své podstaty orientovaná na přijímání jinakosti ať ve vztahu k jakýmkoliv minoritám a osobám se speciálními potřebami, tak na přijímání etnických a národnostních minorit. Gabal (1999) uvádí, že základním rysem klimatu, který provází soužití s romskou menšinou je akcent na distanci mezi Romy a neromskou českou populací, pocit vzájemné rozdílnosti, odcizení, strach, nejistotu a nedůvěru. Dle Gabala (1999) jsou Romové dnes jedinou dlouhodobě usídlenou výrazně odlišnou etnickou menšinou v české společnosti. Navzdory tomu, že se vedou spory o existenci romského etnika jako minority, výsledky dokazují, že je tak česká společnost vnímá a v perspektivě tradičních vymezení se také jako etnická menšina chovají. Velmi zajímavou se nám jeví studie uskutečněná kanceláří ministerstva vnitra na konci dvacátého století. Cílem tohoto šetření bylo zjistit postoje k vybraných otázkám týkajícím se romského etnika u pracovníků veřejné zprávy, policie a samotných proromských organizací (http://www.mvcr.cz/casopisy/ policista/prilohy/rom.html, Alena Nedomová, Retrieved 12.7. 2007, Situace romské menšiny v České republice). Z ní kromě jiného vyplývá, že necelé dvě třetiny respondentů (62 %) se domnívá, že romské populace vzhledem k jejímu specifickému reprodukčnímu chování stále přibývá, budou tedy přibývat i problémy ve vzájemném soužití, a to bez ohledu na úsilí věnované jejich prevenci i řešení. Stoupenci tohoto názoru pocházeli především z řad pracovníků sociálních (71 %) a bytových odborů (81 %) a policie (71 %). Výrazně se odlišují od všech ostatních. Zástupci romských a proromských iniciativ - jen necelých 20 % z nich je stejného názoru, 41 % se domnívá, že postupně se podaří vzájemnou spoluprací Romů a představitelů majoritní společnosti vytvořit prostor pro nekonfliktní soužití při maximálním zachování romské identity (oproti 24 % 42

průměru), necelých 40 % je přesvědčeno, že romské obyvatelstvo se stále více přizpůsobuje společenským normám majority a problémů bude postupně ubývat (oproti 12 % průměru). Optimismus vyjádřený vizí nekonfliktního soužití bez ztráty identity s nimi sdílejí pouze romští poradci. ŽIVOTNÍ ZPŮSOB A TĚLOCVIČNÉ AKTIVITY PŘÍSLUŠNÍKŮ ROMSKÉHO ETNIKA Pravidelné pohybové aktivity jsou vhodným prostředkem pro celkové zdraví a zlepšení kvality života jedinců všech věkových skupin (Trost, Pate, Saunders R, a kol., 1997; Freedson, 1991). Pohybová aktivita je do značné míry také predikátorem míry zdraví dětí a mládeže (Sallis, Patrick, 1994; Baranowski, Bouchard, Bar-Or, a kol., 1994). Jelikož se ve své další studii zabýváme problematikou žáků romského etnika ve věku 11–16 let, tedy období, kdy navštěvují druhý stupeň základní školy, snažili jsme se zjistit výsledky šetření uskutečněných v zahraničí, které se zabývaly právě touto věkovou skupinou a jejich pohybovou aktivitou či inaktivitou. Zaměřili jsme se právě na ty výzkumy, které uvažovaly o vztazích subsystémů tělesné kultury a jedinců z různých etnických skupin či se sociálním znevýhodněním. Sallis, Prochaska, Taylor (2000) pak uvádí, že jednou z nejvýznamnějších determinant pohybové aktivity či inaktivity u dětí a mládeže, této věkové skupiny je etnický původ. Tato zjištění potvrdila již dříve provedená šetření (Sallis, Patterson, Buono, a kol., 1988). Přesto se objevují i ojedinělá šetření, která vliv etnické příslušnosti nepotvrzují (Pate, Trost, Felton, a kol., 1997). S přihlédnutím k řadě determinantů ovlivňujících specifika vztahu romského etnika k tělocvičným aktivitám je nutné poukázat na několik aspektů, které přímo ovlivňují výslednou skutečnost, a tím je mimo jiné jejich životní způsob. Pokusíme se jednotlivé determinanty tak, jak je uvádí Hodaň (2000), zakomponovat do archetypálního chování romského etnika, které se ostatně projevuje i dnes a ovlivňuje chování a jednání jedinců. Historický vývoj Z hlediska historického vývoje Romů je nutné upozornit na tu skutečnost, že jakékoliv násilné přerušení má vždy negativní důsledky. Historie Romů je plná násilných změn a zvratů, z nichž časově nejmladší je zřejmě válečné a poválečné období, které v jistém smyslu slova znamenalo naprostou katastrofu nejen pro životní způsob Romů u nás, ale celkově na integraci a soužití romské minority s majoritní českou společností. Máme tím na mysli především prakticky vyvraždění

43

českých Romů, nucené ukončení tradičního života a násilné přesídlení romských rodin, ale i jednotlivců zejména ze slovenského území do Čech. Historické dopady na přerušení řady začínajících asimilačních tendencí potvrzuje řada českých i zahraničních autorů (Daniel, 1994; Horváthová, 2002; Kenrick, 1994; Nečas, 2002; Barany, 2002; Bancroft, 2005; Crowe, 1996; Fraser, 1995). Úroveň dané kultury Toto je další velice specifická oblast především z důvodu, že hmotné kulturní statky jsou u Romů relativně velice chudé (Horváthová, 2002) narozdíl od některých oblastí jako hudba, tanec, znalost a dovednost tradičních řemesel (Daniel, 1994; Horváthová, 2002; Crowe, 1996). V jiných jako historické prameny, knihy a spisy prakticky úplně chybí, kromě některých dokumentů, které však psali neromové (Hübschmanová, 1999). Významné hodnoty – hodnotová hierarchie a její přeměny Hodnotová hierarchie velmi úzce tato oblast souvisí s kulturou a kulturními tradicemi. Pro romské skupiny je důležité především to, že normy chování nikdy v dřívějších dobách neměly podobu psaných zákonů, přesto však byly přísně dodržovány standardy chování, které však byly založeny na úctě k autoritám a ke společenství (Daniel, 1994). V souvislosti s přetrháním kořenů, a tím i norem romské společnosti, došlo k jejich porušování a někdy i k paradoxním faktům s tím spojených. Staré hodnoty romských skupin mají k sobě velmi blízko navzdory faktu, že se dotvářely na různém území, avšak v ne příliš různých podmínkách. Přesto někteří autoři (Ševčíková, 2003, Bakalář, 2004) uvádí žebříček hodnot v tomto pořadí – svobodný život, uznání rodové hierarchie a rodové tradice, dědictví předků, láska k dětem, peníze jako základní potřeba pro přežití. Někdy se můžeme setkat s názorem (Horváthová, 2002), že život na úkor majority, jejíž přístup byl v historii převážně restriktivní, se postupně stal běžným a přirozeným jevem. Hodnoty souvisejí s naplňováním smyslu lidského života. „Každá lidská komunita si vytváří s ohledem na vlastní historický vývoj a společenské postavení svůj hodnotový systém“ (Balvín, 2004, 93). Ve svých úvahách vycházíme z empirie, ale také z tvrzení různých odborníků, kteří dokládají, že se v některých aspektech psychika Romů od psychiky neromů odlišuje (Bakalář, 2004; Ševčíková, 2003; Žáková, 1976; Říčan, 1998). Ševčíková (2003) popisuje archetypy romské mentality. Dělí je na: • prožívání času a prostoru, • preferování požitku, 44

• zvnitřnění snu, • sociální komunikaci, • negaci individualismu. Někteří autoři jako například Olejár (1972), poukazují na jednu nápadnou složku osobnosti Romů, a tím je temperament – emocionalita, množství bohatství citových projevů objevující se nejen v romských pohádkách, výbušnost a neobvyklé hloubky citů, tendence k mimovolním motorickým reakcím aj. Z hlediska temperamentu se Říčan (1998) zabývá projevy romských dětí ve školním prostředí. Uvádí, že romští žáci bývají ve škole živější, temperamentnější, hůře se ukázňují, vykřikují. Také se hůře soustřeďují a mají slabou vůli. Často se můžeme setkat s bezprostředností, vychloubačností, vzpurností a agresivitou. Tělocvičné aktivity představují prostředí, kde člověk více či méně svobodně participuje, projevuje se, učí a ověřuje si své dosavadní vědomosti, dovednosti a představy. Nabízí nám možnost pracovat s jedincem v relativně přirozeném prostředí, kde se většinou projevuje bez sociálních masek, a tím se vytváří prostor pro diagnostiku a pozitivní ovlivnění osobnosti či hodnot. Společenské tradice Společenské tradice jsou jednou z velmi bohatých fenoménů u romského etnika. Pravděpodobně to souvisí s určitou pospolitostí a nutnou jednotností různých skupin. Problém však nastává v případě, že jsou tradice určené společenských vývojem přetrhány, dochází k jejich rozvrácení a obtížnému dalšímu vývoji, což je právě případ Romů v ČR. To dokládají empirické zkušenosti, podobně jako práce některých autorů (Horváthová, 2002; Bakalář, 2004). Na mezinárodní úrovni dosáhli romští představitelé asi nejvýznamnějšího úspěchu tím, že v roce 1993 Rada Evropy uznala Romy jako evropskou minoritní skupinu. Avšak stále nedochází k dostatečnému uvědomění si společných tradic. To je způsobeno především tím, že vzhledem k roztříštěnosti romského etnika v mnoha státech, je velmi obtížné hledat společné znaky. Jako velmi důležitý spojující faktor považujeme společné symboly. Kottak (2002), ale i řada dalších, uvádí, že člověk je jediným tvorem, který je schopen kulturního učení v symbolech, přičemž jednotlivé subkultury se učí navzájem. Ty považuje řada autorů za velmi důležitý faktor (Achim, 2004; Barany, 2002; Tileaga, 2006; Harris, 2001, 2003).

45

Změny výrobního procesu Změny výrobního procesu také ovlivnil sociální postavení a potažmo životní styl Romů velmi výrazně. Přechod k manufakturnímu hospodaření, kapitalismus, maximální efektivnost, to vše v žádném případě nenahrávalo tradičním oborům, ve kterých některé romské skupiny vynikaly. Nepodařilo se jim vzhledem ke kočovnému způsobu života a nízkému vzdělání zvládnout tento přechod a řada problémů, které dnešní Romové v současné společnosti řeší, má kořeny právě v tomto. Aktuální a ještě výraznější změnou s bezprostředními dopady do současnosti, bylo nezvládnutí přechodu k tržnímu hospodářství po pádu vlády komunistické strany na konci 80. let ve většině států střední a východní Evropy (Revenga a kol., 2002; Barany, 2002; Stewart, 2002; Brown, 2001). Vlastnické vztahy Romové jsou známí svým kolektivním přístupem (Nečas, 2002). Rodina je nade vše (myšleno velmi široká rodina). Přináší to některé výhody, avšak i řadu nevýhod, jako například kolektivní anonymitu. Jedinec je možná paradoxně schopen skupině odevzdat co má, ale zároveň očekává, že si z ní může vzít to, co potřebuje. Romové téměř nepoužívají slovo „děkuji“. Když něco potřebují, prostě si to vezmou (Bakalář, 2004). V člověku to sice vyvolává určitou životní jistotu, zároveň mu to brání v osobním rozvoji, případném společenském růstu a kladnému přijímání okolím. Z empirie je známé, že někteří jedinci romského etnika mají minimální finanční příjmy (ať se jedná o výplatu jako nekvalifikovaní dělníci či ze státních podpor), přesto se však obklopují zdánlivými symboly blahobytu, jakými jsou zlaté šperky, oblečení apod. Navzdory tomu si, z pohledu majoritní sociální skupiny, neváží některých jiných hmotných majetků jako domů (bytů), automobilů aj. Domníváme se, že se jedná o možný pozůstatek stereotypního chování z relativně nedávných kočovných dob, kdy nebylo třeba si vážit některého typu majetku z důvodu opětovného opuštění aktuální destinace. Postavení socioprofesní skupiny v dané společnosti a životní úroveň dané skupiny Toto je velmi kontroverzní oblast. Je známý fakt, že vzhledem k nedostatečnému vzdělání, přístupu k práci, životním hodnotám, přístupem majoritní společnosti a dalších faktorů, je většina Romů nezaměstnaná a pobírá státní příspěvky, což kromě jiného vyvolává negativní odezvu majoritní skupiny. Špat46

né sociální podmínky mohou vyvolávat další patologické jevy ve společnosti jako kriminalitu, lichvářství nebo prostituci, která byla dle některých autorů (Horváthová, 2002) dříve u Romů naprosto nepředstavitelnou a neomluvitelnou. Vzhledem ke skutečnosti, že romské hodnoty nejsou (až na některé výjimky) orientované na materiální, ale spíše na momentální prožívání (Ševčíková, 2003), a vzhledem ke svému pracovnímu a mimopracovnímu času často disponují relativně významným množstvím volného času, nedá se v žádném případě říci, že by ho většinou využívali kvalitně a pozitivně. Vliv různých druhů kultur a jiných skupin Historie Romů není v podstatě nic jiného než historie vlivu rozdílných kultur na rozdílné skupiny řadící se k Romskému etniku. Globalizační vliv má na Romy prakticky stejný vliv jako již dříve mnohokrát zákony a další normy jednotlivých území, na kterých se Romové pohybovali. Dalo by se říci, že v posledních několika desítkách let však Romové velmi výrazně ztrácejí svou vlastní identitu, což dokládají i jíní autoři (Achim, 2004; Barany, 2002; Bancroft, 2005). V České republice existuje několik velmi výrazně se odlišujících romských podskupin (Šotolová, 2001; Horváthová, 2002), které však neromské majoritě chybně splývají v jeden celek. Díky odtržení se od tradičních norem romské společnosti je pro její příslušníky z našeho pohledu často povrchnost vnímání důležitého (viz značkové oblečení, zlaté šperky méně však celková životní úroveň, touha po vzdělání, informacích aj.). Převažující filozofická orientace Dopad se neliší od neromské populace. Domníváme se, že by bylo chybou myslet si, že jedinci romského etnika nemají žádnou filozofickou orientaci, protože to ani není možné. Ta řídí obrovskou spoustu našich činností bez ohledu na naučené filozofické teorie. Tedy máme ji, aniž jsme si toho často vědomi. Patří sem například hledání smyslu a norem života, sebezdokonalování, chováním k druhým apod. (Valenta, Müller, 2005). Můžeme říci, že často se stává, že vnitřní mravní či životní norma se neshoduje s mravní normou daného státu a s převažujícími kulturními hodnotami toho specifického národa, ke kterému se jedinci romského etnika často oficiálně hlásí. Někteří autoři jako například Blommaert a Verschueren (1998), Verkuyten (2001) nebo Tileaga (2006) uvádí jako jeden s problémů to, že jedinci romského etnika se často spokojí s jakýmsi vnitřním bojem „my“ a „oni“, což je dle našeho názoru často odvádí od soustředění se sebe a vlastní sebezdokonalování.

47

Pokud mluvíme o participaci člověka v jednotlivých subsystémech tělocvičných aktivit jako významném prostředku ovlivňující životní styl jednotlivce, pak si musíme být vědomi základních determinant, které tuto participaci významně limitují. Existuje řada teorií, která porovnává vliv vrozených dispozic a vliv okolního prostředí, ale v posledních několika dekádách převládá jednoznačně názor, že rozhodující vliv má okolní prostředí, jehož působení rozhoduje o míře rozvoje vnitřních dispozic. Potvrzují, že do určité míry není podstatný potenciál s jakým jsme se narodili, ale zda byl zabezpečen dostatečný vliv prostředí potřebný pro jeho pozitivní rozvoj v různých etapách života (senzitivní období, ranná intervence apod.), s různou kvalitou, intenzitou, komplexností rozvíjených dispozic atd. Rodina zde hraje naprosto nezastupitelnou úlohu, což dokládá řada výzkumných šetření (Bandura, 1986; Welk, 1999; Taylor, Baranowski, Sallis, 1994; Moore, Lombardi, White, a kol., 1991). Existují autoři, kteří přisuzují rodičům naprosto rozhodující význam v oblasti aktivní i pasivní participace v rámci tělocvičných aktivit dětí (Kremer-Sadlik, Kim, 2007). Někteří novější autoři však správně upozorňují na obrovský a neopomenutelný vliv masmédií, které však předkládají neúplné nebo zkreslené informace ve vztahu k tělocvičným aktivitám a danému etniku (Giardina, 2005; Wörsching, 2007; Rowe, 2007). Dalším hlediskem, se kterým je nutné počítat je vliv jedinců, které bychom mohli nazvat etnickými vzory s pozitivním či negativním dopadem na své obdivovatele (Leonardo, 2004). V neposlední řadě pak mnohdy hraje nejdůležitější roli ekonomická stránka rodiny. Ačkoliv někteří autoři upozorňují na určitý paradox v sociální úrovni jednotlivých národů, kdy národy, které jsou považovány za ekonomicky chudé, mohou vychovávat vynikající sportovce a obecně jejich pohybová aktivita je na daleko vyšší úrovni než u národů ekonomicky rozvinutějších (Wilson, 2002), hraje ekonomická náročnost jednotlivých pohybových aktivit důležitou roli při jejich výběru či odmítnutí. Co se týká výběru pohybových aktivit neboli preferencí, je vliv sociokulturního prostředí naprosto klíčový a rozhodující. Některé zahraniční studie jednoznačně potvrzují vliv enviromentálních faktorů na konečnou participaci v tělesné výchově, sportu a tělocvičné rekraci. Tito autoři také upozorňují na to, že komerční nabídka tělocvičných aktivit je daleko méně akceptována osobami z etnicky minoritních skupin obyvatelstva, a to i v případě, že někteří jedinci s příslušných etnických skupin danou aktivitu aktivně provozovali. Zároveň tím upozorňují na rostoucí propast mezi aktuálním trendem komercionalizace tělocvičných aktivit a participací právě těch skupin obyvatel, pro které by tělocvičné aktivity byli jednoznačným přínosem. Řada autorů také potvrzuje jednoznačnou korelaci mezi možností 48

uskutečňování tělocvičných aktivit na základě vhodných podmínek a jejich skutečnou realizací (Brownson, Baker, Housemann, Brennan, Bacak, 2001; Humpel, Owen, Leslie, 2002; Huston, Evenson, Bors, Gizlice, 2003; King, Castro, Wilcox, Eyler, Sallis, Brownson, 2000; Stahl, T. A., Rutten, D. N., Nutbeam, A., a kol., 2001). Dalo by se říci, že pro jedince z etnických minorit či sociálně ohrožených skupin tento fakt nabývá ještě další rozměr, a to především nalezení prostředku úniku nebo naopak získání uznání vlastní sociální skupiny. Mezi nejzásadnější determinanty patří: • vzor nebo podpora v rodině (nejčastěji rodič nebo sourozenec stejného pohlaví), • vzor v bezprostředním okolí (vrstevníci), • vzor v rámci daného etnika (afroameričtí basketbalisté), • vliv národní tradice (př. Brazílie – fotbal, Čína – stolní tenis, Kanada – hokej), • bariéry v podobě vnějších podmínek (finanční náročnost, negativní postoj rodičů aj.), • vliv školy (školní prostředí, pedagogové, aktivity), • vliv médií. S tím velice úzce souvisí i způsob zapojení a zahájení vlastní participace. Tím, kdo jedince přivede například ke sportu, může být rodič, sourozenec, vrstevník nebo třeba učitel. Málokdy se ke sportu dostane jedinec sám, bez předchozí zkušenosti někoho z blízkého okolí. Naprosto klíčovou se pak stává podpora (ekonomická, motivační i materiální) ze strany rodiny. Nelze se domnívat, že jednorázová intervence, např. v podobě týdenního kurzu, bude mít zásadní vliv u jedinců (především dětí) romského etnika na další participaci v pohybových programech, pokud nebude mít jejich případný zájem o činnosti podporu v rodině a jejím bezprostředním okolí. Možný vliv na osobnostněsociální rozvoj, změny postojů či názorů, případná modelace hodnotového systému je však jistě možná a přímo žádoucí. Domníváme se, že pouze nenásilné a svobodné jednání může napomoci ke změně v některých aspektech. Záměrně říkám v některých, protože žádná kultura a společnost by neměla být nesvobodně a násilně měněna od své podstaty. V tělocvičných aktivitách spatřujeme určité paralely s často prezentovanými vlastnostmi nebo hodnotami romského etnika (viz odborná literatura, veřejná média, mýty ve společnosti atd.) a možnosti jejího ovlivnění.

49

Tab. 1 Chování Romů a možnosti pohybových programů Romové žijí dneškem.

Tělocvičné aktivity představují souvislou systematickou činnost (především pak sport). Romové nejsou zvyklí oddálit Při tělocvičných aktivitách je nutný trénink s odpříjemné a výhodné. dálenou odměnou např. v podobě vítězství. Romové jsou od dětství zvyklí V kolektivních tělocvičných aktivitách je nutné dělat si, co chtějí. podřídit se potřebám většiny. Romové (především muži) V tělocvičných aktivitách (především ve sportu) je jsou často méně zodpovědní člověk zodpovědný kromě sebe také realizačnímu (s pohledu majoritní skupiny). týmu, spoluhráčům, sponzorům, divákům apod. Romové se často stýkají zejmé- Při tělocvičných aktivitách dochází k začlenění na se členy své komunity. jedinců do intaktní skupiny. Významná část Romského Jedinec se při tělocvičných aktivitách musí řídit obyvatelstva má problémy pravidly daného sportu, hry apod. s normami společnosti. Romové jsou v intaktní popu- Díky specifickým vlohám a dovednostem (předelaci často neúspěšní (školní vším v hudebně, tanci apod.) mohou dosáhnout vyučování, pracovní uplatnění výrazných úspěchů v některých tělocvičných aj.). aktivitách. Romové mívají problémy Při některých tělocvičných aktivitách se problémy v komunikaci se členy intaktní v komunikaci nutně nevyskytují. populace. Romové mají problémy ve Pohybová a obecná inteligence spolu do jisté míru vzdělávací oblasti (motivace vůbec nesouvisí. k učení, hereditární faktory, jazyk atd.). Nedostatečné stimulace Tělocvičné aktivity jsou vhodným prostředkem v oblasti psychické, sociální pro rozvoj všech složek osobnosti, včetně rozvoje i motorické. v oblasti psychické, sociální i motorické.

ZÁVĚR Ve své úvaze jsme se zaměřili na oblast životního způsobu a enviromentálních faktorů ovlivňující příslušníky Romského etnika ve vztahu k tělocvičným aktivitám. Existuje řada odborné literatury zabývající se romskou problematikou, méně již námi představeným tématem. Prakticky chybí česká literatura, která se zabývá osobnostně-sociálním rozvojem jedinců romského etnika v kontextu tělocvičných aktivit či optimalizace životního stylu s využitím pohybových programů aj.

50

Jistý problém zahraniční literatury je v tom, že každá etnická minorita a její soužití se specifickou majoritní společností vykazuje jisté rozdíly, a proto je přenos těchto informací do našeho prostředí značně komplikovaný. Přesto lze vysledovat obecné principy a determinanty, které jsme se pokusili v článku jednoznačně pojmenovat. Dle našeho názoru je nejdůležitější oprostit se od tradičního paradigmatu zaměřeného na sport a výkon a uvědomit si, že tělocvičné aktivity mohou být vynikajícím prostředkem pro osobnostně-sociální rozvoj jedinců romského etnika a procesu integrace osob s etnických minorit do intaktní sociální skupiny. Specifičnost romského etnika u nás a snaha o jeho integraci je celospolečenským problémem, který byl v historii řešen se značně kolísavými, spíše však negativními výsledky pro všechny zúčastněné strany. Vzhledem k historickým souvislostem se logicky jeví především vliv vlastní komunity, který je pro jedince romského etnika naprosto klíčový. Krátkodobé intervence, třeba i v podobě tělocvičných aktivit se vzhledem k tomuto faktu v současné době zdají nedostatečné. Vlastní změna názoru či postoje k tělocvičným aktivitám ještě sama o sobě neznamená rozhodnutí k participaci v nich. Snahou je najít vlastní motivy vycházející s vnitřního přesvědčení a možnosti ovlivnění sociokulturním a ekonomickým prostředím, které umožní jedinci samotnou účast v tělocvičných aktivitách. Jak uvádí Navrátil (2002) patří mezi podmínky, které Romové považují za nutné, aby mohli vést spokojený život, dobré zdraví hned na první místo. Přesto jsme svědky nedostatečné participaci v tělocvičných aktivitách u těchto jedinců. Stejný autor (Navrátil et al., 2003) pak jako jeden z důkazů asimilačních tendencí jedinců romského etnika představuje výsledek svého šetření, ve kterém 72 % Romů uvedlo, že si jejich děti hrají s neromskými. Toto potvrzuje naši úvahu, že hra (v našem případě pohybového charakteru) představuje vhodné prostředí pro osobnostně sociální rozvoj ve vztahu integrace jedinců romského etnika do majoritní společnosti. Naší snahou je najít pohybové aktivity, které budou příslušníky romského etnika kladně přijímány a naznačit jejich potenciál pro změnu životního stylu, změnu hodnotové orientace a využít ho k případné lepší integraci příslušníků Romského etnika do majoritní společnosti. Domníváme se, že tělocvičné aktivity představující relativně přirozené prostředí, kde se spontánně projeví osobnost jedince a nabízí se šance pro jeho neinvazivní rozvoj v oblasti zdaleka nejen fyzické, ale především psychické, dušení i sociální.

51

POZN.: Tato studie byla zpracována za podpory MŠMT v rámci výzkumného záměru MŠMT 6198959221 „Pohybový aktivita a inaktivita obyvatel České republiky v kontextu behaviorálních změn“. REFERENČNÍ SEZNAM Achim, V. (2004). The Roma in Romanian History. Budapest: Central European University Press. Bakalář, P. (2004). Psychologie Romů. Praha: Votobia Praha. Bandura, A. (1986). Social foundations of thought and action. Englewood gifts: New Jersey. Bancroft, A. (2005). Roma and Gypsy-Travellers in Europe: Modernity, Race, Space and Exclusion. Aldershot and Burlington, VT: Ashgate. Baranowski, T., Bouchard, C., Bar-Or, O. et al. (1994). Assessment, prevalence, and cardiovascular benefits of physical activity and fitness in youth. Medicine & Science in Sports & Exercise, 24(6), S237–47. Barany, Z. (2002) The East European Gypsies: Regime Change, Marginality, and Ethnopolitics. Cambridge: Cambridge University Press. Bartoňová, M. (2005). Současné trendy v edukaci dětí a žáků se sepciálními vzdělávacími potřebami v České republice. Brno: MSD. Bauman, Z. (2002). Úvahy o postmoderní době. Praha: Slon. Balvín, J. (2004). Výchova a vzdělávání romských žáků jako pedagogický systém. Praha: Radix Hnutí R. Blommaert, J., & Verschueren, J. (1993). The Rhetoric of Tolerance or: What Police Officers are Taught about Migrants. Journal of Intercultural Studies, 14(1): 49–63. Brown, J. F. (2001). The Grooves of Change: Eastern Europe at the Turn of the Millennium. Durham, NC and London: Duke University Press. Brownson, R. C., Baker, E. A., Housemann, R. A., Brennan, L. K., & Bacak, S. J. (2001). Environmental and policy determinants of physical activity in the United States. American Journal of Public Health, 91:1995–2003. Crowe, D. M. (1996). A History of the Gypsies of Eastern Europe and Russia, 2nd edn. New York: St Martin’s Press. Daniel, B. (1994). Dějiny Romů: vybrané kapitoly z dějin Romů v západní Evropě, v Českých zemích a na Slovensku. Olomouc: UP v Olomouci. Fraser, A. (1995). The Gypsies, 2nd edn. Oxford: Blackwell. Freedson, P. S. (1991). Electronic motion sensors and heart rate as measures of physical activity in children. Journal of School Health, 61(5): 220–3. Gabal, I. (1999). Etnické menšiny ve střední Evropě. G plus G: Praha. 52

Giardina, M. D. (2005). The Popular Racial Order of Urban America: Sport, Identity, and the Politics of Culture. Cultural Studies <=> Critical Methodologies, 5(2), 145-173. Harris, S. (2001). What Can Interactionism Contribute to the Study of Inequality? The Case of Marriage and Beyond. Symbolic Interaction, 24(4): 455–480. Harris, S. (2003). Studying Equality/Inequality: Naturalist and Constructionist Approaches to Equality in Marriage. Journal of Contemporary Ethnography, 32(2): 200–32. Hodaň, B. (2000). Tělesná kultura – sociokulturní fenomén: východiska a vztahy. Olomouc: UP v Olomouci. Hodaň, B., & Dohnal, T. (2005). Rekreologie. Olomouc: Hanex. Horák, J. (1997). Škola a hodnotová orientace dětí a mládeže. Liberec: Technická Univerzita v Liberci. Horváthová, J. (2002). Kapitoly z dějin Romů. Praha: Člověk v tísni, společnosti při ČT, o.p.s. Humpel, N., Owen, N., & Leslie, E. (2002). Environmental factors associated with adults‘ participation in physical activity: a review. American Journal of Preventive Medicine, 22:188–199. Huston, S. L., Evenson, K. R., Bors, P., & Gizlice, Z. (2003). Neighborhood environment, access to places for activity, and leisure-time physical activity in a diverse North Carolina population. American Journal of Health Promotion, 18: 58–69. Hübschmanová, M. (1999). Romské pohádky. Praha: Fortuna. Kenrick, D. (1994). Gypsies: From India to the Mediterraneum. Toulouse: Centre de recherches tsiganes. King, A. C., Castro, C., Wilcox, S., Eyler, A. A., Sallis, J. F., & Brownson, R. C. (2000). Personal and environmental factors associated with physical inactivity among different racialethnic groups of US middle-aged and olderaged women. Health Psychology, 19: 354–364. Kottak, C. P. (2000). Antrhropology: The Expoloration of Human Diversity (8. edice). Michigan: The McGraw-Hill Companies. Krech, D., & kol. (1968). Človek v spoločnosti : základy sociálnej psychológie. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej Akadémie vied. Kremer-Sadlik, T., & Kim. J. L. (2007). Lessons from sports: children‘s socialization to values through family interaction during sports activities. Discourse & Society, 18(1), 35–52.

53

Langmaier, J., & Matějček, Z. (1974). Psychická deprivace v dětství. Praha: Avicenum. Leonard, D. J. (2004). The Next M. J. or the Next O. J.? Kobe Bryant, Race, and the Absurdity of Colorblind Rhetoric. Journal of Sport & Social Issues, 28(3), 284–313. Moore, L. L., Lombardi, D. A., White, M. J., & kol. (1991). Influence of parents’ physicalactivity levels on activity levels of young children. Journal of Pediatrics, 118:215–9. Navrátil, P. (2002). Integrace Romů: předběžné výsledky šetření. Sociální práce / Sociáľna práca, 2, 34–56. Navrátil, P. et al. (2003). Romové v české společnosti. Praha: Portál. Nečas, C. (2002). Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: UP v Olomouci. Olejár, F. (1972). Formovanie psychických zvláštností výchovne zanedbaných detí. Bratislava: SPNB. Pate, R. R., Trost, S. G., Felton, G. M., & kol. (1997). Correlates of physical activity behaviour in rural youth. Research Quarterlyfor Exercise & Sport, 68 (3): 241–8. Pávková, J., Hájek, B., Hofbauer, B., Hrdličková, V., & Pavlíková, A. (1999). Pedagogika volného času. Praha: Portál. Průcha, J. (2001). Multikulturní výchova: teorie – praxe – výzkum. Praha: ISV. Průcha, J., Walterová, E., & Mareš, J. (1995). Pedagogický slovník. Praha: Portál Ratcliffe, P., (1999). Ethnicity, Socio-Cultural Change, and Housing Needs. Journal of Planning Education and Research, 19(2), 135–143. Revenga, A., Ringold, D., & Tracy, W. M. (2002). Poverty and Ethnicity: A CrossCountry Study of Roma Poverty in Central Europe. Washington, DC: The International Bank for Reconstruction and Development, The World Bank. Rowe, D. (2007). Sports journalism. Journalism, 8, 4, 385–405. Říčan, P. (1998). S Romy žít budeme – jde o to jak. Praha: Portál. Sallis, J. F., & Patrick, K. (1994). Physical activity guidelines for adolescents: consensus statement. Pediatric Exercise Science, 6: 302–14. Sallis, J. F., Patterson, T. L., Buono, M. J., & kol. (1988). Aggregation of physical activity habits in Mexican-American and Anglo families. International Journal of Behaviour Medicine, 11 (1): 31–41. Sallis, J. F., Prochaska, J. J., & Taylor, W. C. (2000). A review of correlates of physical activity of children and adolescents. Medicine & Science in Sports & Exercise, 32 (5): 963–75. 54

Stahl, T. A., Rutten, D. N., Nutbeam, A., & kol. (2001). The importance of the social environment for physically active lifestyle-results from an international study. Social Science & Medicine, 52: 1–10. Stewart, M. (2002). Deprivation, the Roma and “the Underclass”. In C. M. Hann (ed.) Postsocialism: Ideals, Ideologies and Practices in Eurasia (pp. 135–55). London and New York: Routledge. Svobodová, J. (1998). Výchova ke zdravému životnímu stylu a zdravá škola. In Střelec, S. (ed.). Kapitoly z teorie a metodiky výchovy (pp.128–139). Brno: Paido. Ševčíková, V. (2003). Sociokulturní a hudebně výchovná specifika romské minority v kontextu doby. Ostrava: Ostravská univerzita. Šotolová, E. (2001). Vzdělávání Romů. Praha: Grada. Tileaga, C. (2006). Discourse, Dominance and Power Relations: Inequality as a Social and Interactional Object. Ethnicities, 6; 476–499. Trost, S. G., Pate, R. R., Saunders, R., & kol. (1997). A prospective study of the determinants of physical activity in rural fifth-grade children. Preventive Medicine, 26: 257–63. Taylor, W. C., Baranowski, T., Sallis, J. F. (1994). Family determinants of childhood physical activity: a social-cognitive model. In: Dishman, R. K. (ed.) Advances in exercise adherence. Champaign (IL): Human Kinetics, 319–42. Valenta, M., & Müller, O. (2005). Psychopedie: teoretické základy a metodika. Praha: Parta. Válková, H. (1980). Psychologie Tělesné výchovy. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Verkuyten, M. (2001). Abnormalization of Ethnic Minorities in Conversation. British Journal of Social Psychology, 40(2): 257–78. Welk, G. J. (1999). The youth physical activity promotion model: a conceptual bridge between theory and practice. Quest, 51: 5–23. Wilson, T. C. (2002). The Paradox of Social Class and Sports Involvement. International Review for the Sociology of Sport, 37, 1, 5–16. Wörsching, M. (2007). Race to the top. Men and Masculinities, 10(2), 197– 221. Zelina, M. (2002). Vzdelávanie Rómov a multikultúrna Nakladatels. Bratislava: Státní pedagogické Nakladatelstvo. Žáková, H. (1976). Některé poznatky z výzkumu sociální adaptace a příčin psychické retardace cikánských dětí. In Výchova a vzdělávání cikánských

55

dětí (sborník přednášek) (pp. 29–43). Ústí nad Labem: Ústav školských informací při Ministerstvu školství ČSR. Internetové zdroje Nedomová. A. Situace romské menšiny v České republice. Retrieved 12. 7. 2007 from http://www.mvcr.cz/casopisy/policista/prilohy/rom.html.

Mgr. Ondřej Ješina Katedra aplikovaných pohybových aktivit FTK UP Olomouc Tř. Míru 115 771 11 Olomouc e-mail: [email protected]

LIFE STYLE AND ENVIRONMENTAL FACTORS AFFECTING THE RELATION ROMANY MINORITY TO MOVING ACTIVITIES INTRODUCTION The presentation focuses on the issues of movement activities among Romany minority population in relation to their life style. There are limited sources related to this topic. We describe historical backgrounds and curent situation and we also highlight the possibilities of positive influence of movement activities on this population. RESEARCH METHODS The paper is based on the review of literature related to Romany and ethnical minorities in general. We have also studied relevant literature from the area of physical education, sport and recreation. ISSUES In history we can find multiple factors which shaped lives and life style of this minority. We argue that appropriately structured movement activities can play crucial role in facilitation of socialisation and inclusion in mainstream

56

society. Frequent movement actvities have also positive influence on overall health and well being. (Trost, Pate, Saunders R, a kol., 1997; Freedson, 1991). RESULTS AND DISCUSION We argue that only optional and free behaviors can facilitate the improvement of issues related to some issues of socialization of Romany in Czech society. In movement activities we use certain principles that resonate with the values and characteristics of Romany. In this presentation we focus on the environmental factors influencing Romany in relation to movement activities. We argue that it is crucial to not use „traditional“ sport based and performance driven activities (e.g. physical education), but we should use more holistic approach to physical activities based on the social-personality development models, which can facilitate inclusion of ethnic minorities into mainstream society. Key words: Romany ethnicity, physical – exercise activities, life style, attitudes.

57

Tělesná kultura, 2008, 31(2), 58–74

CVIČENÍ JAKO POZITIVNÍ COPING ŽEN V KONTEXTU ZMĚN RODINNÉHO ŽIVOTA5 Dana Štěrbová, Radka Hrubá, Jana Harvanová Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého, Olomouc, ČR Předloženo v srpnu 2008 Práce zkoumá na vzorku 48 žen ve věku střední a pozdní dospělosti, jak se mateřství a rodinný stav promítá do jednotlivých oblastí životní spokojenosti. Potvrzuje se význam demografických faktorů věku, rodinného stavu a fertility jako možných stresorů žen v kontextu změn současné rodiny. Z dílčích výsledků Dotazníku životní spokojenosti (DŽS) a Strategie zvládání stresu (SVF) se prokazuje, že stresory mající vliv na prožívání žen, mohou být zmírňovány pravidelnou pohybovou aktivitou (PPA). Cvičení a prokázaná adherence k pravidelné pohybové aktivitě jsou zdrojem využitelným pro pozitivní coping umožňující adaptaci. Ve zkoumaném vzorku se prokázaly tendence mezi mírou adherence a pozitivní zvládací strategií typu Pozitivní sebeinstrukce a Podhodnocení. Tuto zvládací strategii preferují ženy s vyšší mírou adherence ke cvičení.

Klíčová slova: adherence, coping, cvičení, rodina, stres, životní spokojenost ÚVOD Ženy středního věku v kontextu současných změn struktury rodiny Sociologické výzkumy rodin prokazují tři významné tendence vedoucí ke změnám v charakteru rodinného života. První oblast změn se týká odkladu vstupu do manželství, rozpadu a úpadku manželství (rozvodovosti) společně s průvodním jevem, kterým je nemanželské heterosexuální soužití. Dojde-li k odloučení nebo rozvodu, má tato forma přednost před sňatkem, je alternativou k dalšímu sňatku. Zvyšuje se tak počet domácností, kde se žije v rámci 5

Studie vznikla za podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky při řešení výzkumného záměru „Pohybová aktivita a inaktivita obyvatel České republiky v kontextu behaviorálních změn“ s identifikačním kódem: RP 6198959221.

58

nesezdaných párů včetně dětí (Demo, Aquilino, & Fine, 2005). Druhá oblast změn v rodině je snížení plodnosti v industriálních ekonomikách. Také v České republice dochází ke snížení fertility, což je faktorem hrajícím roli v životní spokojenosti. Třetí oblast změn v rodině je v oblasti transgenerační rodiny. Došlo ke změně struktury rodiny od modelu, kde žili prarodiče s dětmi a vnoučaty (Bengtson, Rosenthal, & Burton, 1990), ke struktuře, v níž počet prarodičů vychovávajících vnuky poklesl zejména v posledních 30 letech. V menšině jsou rodiny, označované jako jádrová rodina (tradičně tvořena dvěma rodiči a jejich potomky). Běžnými rodinami se stávají rodiny smíšené s jedním rodičem a do rodiny většinou mohou přijít další členové (děti, dospělí) (Barker, 2007). Významné trendy změn rodinného života zvyšují význam redefinice důležitých rolí, vztahů a postojů v životě žen. Role se mění také v rámci změn uvnitř rodiny, což je dáno životním cyklem rodiny. Je jedno, zda je žena středního věku v soupeřivém modelu rodiny, kde je i partner orientován na kariéru a žádný z nich není ochoten omezit pracovní vytížení, či v balancujícím modelu, kdy oba rodiče chtějí uspět v profesní kariéře a přitom kladou velký důraz na rodinný život. Vždy jde o zátěž, která je na ženu kladena. Šulová et al., (2003) k těmto svým zjednodušeným modelům řadí přizpůsobivý model, kdy jeden z partnerů změní své pracovní zvyklosti podle potřeb druhého partnera, a spojenecký – priorita je kariéra nebo rodina, ale bez pocitů nepřátelství, zůstává prostor pro společné soužití. Šolcová (1996) uvádí, že k lepšímu zvládání zátěže přispívá mnohočetnost sociálních rolí žen, které ve svém životě zastávají, a prožitky kompetentnosti v nich. Naplnění potřeby být z mnoha stran žádoucí a nepostradatelná činí ženě život více uspokojivým a otupujícím potíže. Nicméně ne v každé roli lze zažít prožitky kompetentnosti. Ke změnám dochází také v pojetí intimity, která se v tomto období středního a pozdního věku žen propojuje s potřebou sdílení, akceptace a opory (Vágnerová, 2007). Zvyšujeli se procento rozvodů (Možný, 2002), mění se role žen, ať už je tato změna vynucená či nevynucená. Vždy jde o významný stresor. Hnilica (2006) uvádí jednoznačně pozitivní vztah mezi rodinným stavem a objektivním i subjektivním zdravím. Ve všech studiích byly osoby žijící s partnerem se svým životem spokojenější. Stejnou měrou to platí pro osoby více sociálně podporované, ať už rodinnými příslušníky nebo přáteli (Fahrenberg, Myrtek, Schumacher, & Brähler, 2001). Životní spokojenost pozitivně koreluje s kvalitou vztahů a negativně s rozvodovostí.

59

Stres, coping, sociální opora Stres bývá vnímán jako vyústění interakce mezi specifickou silou působící na člověka a schopností jeho organismu tomuto tlaku čelit (Selye, 1956). Stresorem může být jak těžká životní situace, tak i určitá okolnost, podmínka či nepříznivý faktor, který jedince ovlivňuje (Křivohlavý, 1994). Pro každého jedince mají různé situace různý stupeň náročnosti, co jeden zvládne s lehkostí, pro druhého může být téměř nepřekonatelný problém. Roli zde sehrává genetický faktor (např. senzitivita, vzrušivost, dynamické vlastnosti osobnosti), dále věk, pohlaví, prodělané choroby, aktuální zdravotní stav, výchova, vzdělání, prostředí, ve kterém se daný jedinec vyvíjel, čerpal a učil se svým způsobům jednání a chování (Feldman, 2005). Lazarus (1966) rozděluje stresory na krátkodobě a dlouhodobě působící a zdůrazňuje význam zapojení emocí (Lazarus, 2006). Coping je termín, jímž se v psychologické literatuře označuje problematika zvládání zátěže. Cílem používaných copingových strategií je dle Cohenové a Lazaruse (1979) snížit úroveň stresoru; do jisté míry se adaptovat na nepříjemnost situace tak, aby byla pro daného jedince únosná; uchovat si pozitivní sebeobraz; zachovat si emocionální rovnováhu; upravit podmínky, díky nimž bude jednodušší zregenerovat se poté, co zátěž opadne; navázat na svou předchozí životní linii, včetně sociálních interakcí. Dle Šolcové a Lukavského (2006, 149) rozumíme copingem „průběžně se odehrávající kognitivní, behaviorální a emoční snahy či úsilí člověka zvládnout vnější či vnitřní nároky, se kterými se střetává v rámci svého života v obklopujícím prostředí“. V kontextu modelu resilience (McCubbin et al., 1996) definujeme coping jako chování vedoucí ke zvládnutí stresoru či krize, pomocí kterého se člen rodiny nebo rodina jako celek pokouší redukovat nebo zvládnout požadavky rodinného systému a zavést prostředky ke zvládnutí situace (Štěrbová, 2002). K úplnému prožitku pozitivního zvládnutí zátěže vyhledávají zvláště ženy jako jednu z forem copingu opěrné systémy ze sféry dostupného sociálního okolí. Šolcová (1996) uvádí, že v situaci zátěže vyhledávají ženy sociální oporu více než muži. Ze svých sociálních vztahů umějí také mnohem více vytěžit, ve smyslu zisku pro své zdraví a psychickou pohodu. Sociální opora může být nahlížena, jako pomoc poskytovaná určitému jedinci nacházejícímu se v zátěžové situaci. Pomoc je skýtána lidmi z jeho okolí a určitým způsobem zátěž ulehčuje (Křivohlavý, 1999). Pokud jedinci chybí sociální opora od důležitých lidí v jeho okolí nebo je s poskytovanou oporou nespokojen (s její formou či intenzitou), má mnohem častěji tendenci používat neadaptabilní a kontraproduktivní copingové strategie. Následná negativní odezva se dotý60

ká well-being daného jedince (DeLongis & Holtzman, 2005). V zátěžových situacích inklinují ženy k otevřenému vyjádření svých pocitů, tj. dovedou hovořit o svém vnitřním napětí. V porovnání s muži využívají také širší paletu strategií vhodných ke zvládání stresových situací (Shumaker & Brownell, 1984). Dle Šolcové (1996) projevují ženy při zvládání stresu více pružnosti. Ačkoliv jsou vybaveny vyšší úrovní stresu, dovedou jej lépe zdolávat. V situaci zátěže se jako nejefektivnější forma copingu jeví aktivizace jedince a převzetí osobní odpovědnosti za danou situaci. Nedostatečně efektivně zvládaný stres má negativní dopad na sebedůvěru a sebeúctu (self-esteem), rozvoj osobního potenciálu, schopnost efektivního využití času, schopnost relaxovat a užívat si života (Thomson, Murphy, & Stradling, 1994). Cvičení, adherence a skupinová koheze Vliv pohybové aktivity na psychiku jedince můžeme v rozdělit na krátkodobý a dlouhodobý. Krátkodobý vliv je zacílen na aktuální psychický stav. Dlouhodobě může mít antidepresivní (tlumí depresi, smutek a únavu), anxiolytický (snižuje a rozpouští napětí či úzkosti) a abreaktivní efekt (zprostředkovává odreagování od stresu, navozuje pocity klidu a zpomaluje vnitřní tempo jedince) (Stackeová, 2001). Pozitivní účinek pohybové aktivity je také spojován s působením vyplavovaných endorfinů, hormonů vylučovaných hypofýzou během fyzické zátěže (Kodíček, 2007). Tyto látky v důsledku snižují pocity únavy a přispívají k nárůstu vitality. Kebza a Šolcová (2003) mluví v souladu se Stackeovou (2001) o krátkodobém i dlouhodobém příznivém účinku pohybové aktivity na psychickou pohodu. Aktivní pohyb přináší pozitiva také v podobě zvyšování motivace, nárůstu sebehodnocení a zlepšení nálady (Ray & WieseBjornstal, 1999). Jirásek (2005) považuje za jeden z hlavních motivačních faktorů cvičení well-being, pohodu, zábavu, vzrušení, radost. McAuley et al. (1994) zkoumali vliv pohybové aktivity právě na osobní pohodu (well-being) jedince ve starší dospělosti a zjistili, že osobní pohoda se po pohybové intervenci signifikantně zvyšuje a tento stav trvá 6 měsíců. U jejich probandů došlo k redukci pocitů osamělosti a ke zlepšení sociálních vztahů. Účinnost sociálních vztahů rozpracovávají Spink a Carron (1992) ve své teorii adherence z pohledu skupinové dynamiky. Klíčovým faktorem určujícím míru adherence je skupinová koheze. Vychází z předpokladu, že většina cvičících dospělých preferuje skupinovou formu cvičení před individuální formou. Skupina vytváří vyšší vzájemnou podporu pro cvičení. Úroveň a intenzita vzájemných vztahů, které účastníci skupinových cvičení vnímají mezi sebou navzájem – tedy, že se cítí integrální součástí celku – významně ovlivňuje 61

adherenci (Spink & Carron, 1992). Sociální opora, kterou poskytují takto koncipované cvičební programy zvyšuje míru účasti ve cvičících skupinách. Carron, Widmeyer a Brawly (1988) uvádí vyšší úbytek cvičících v těch skupinách, které byly charakteristické sníženým vnímáním společné soudržnosti a existence společného úkolu. Spink a Carron (1992) v rámci svých zjištění dochází k opětovnému závěru, že skupinová soudržnost je v přímém vztahu k adherenci zejména u žen účastnících se skupinových forem cvičení. Vysoká míra soudržnosti zvyšuje prožitek členů této skupiny, participaci na společném úkolu, výkonnost, sebeuspokojení a další psychologické zisky. CÍL A ZAMĚŘENÍ PRÁCE Předkládaná studie sleduje faktory vztahující se ke zvládání stresorů žen ve věku střední a pozdní dospělosti. Staví na prokázaných společenských změnách struktury rodinného života. Studie zjišťuje význam adherence k pravidelné pohybové aktivitě v souvislosti s užíváním pozitivní zvládací strategie. Účinná strategie pomáhá zvládat stresory a zvyšovat životní a rodinnou spokojenost. Vycházíme z teorie adherence s pozorností zaměřenou na skupinovou dynamiku, z teorie stresu a copingu. Sociální opora je podstatným faktorem pro věkovou kategorii žen střední a pozdní dospělosti, pro adherenci k pravidelné pohybové aktivitě. Výzkumné otázky 1) V jakých dimenzích životní spokojenosti se hodnotí ženy střední a pozdní dospělosti jako nejspokojenější? Jak proměnné – rodinný stav a mateřství – ovlivňují hodnocení životní spokojenosti? 2) Jaké dílčí strategie v rámci pozitivní strategie zvládání stresu používají ženy adherující k pravidelné pohybové aktivitě? METODIKA Charakteristika výzkumného souboru Soubor tvořilo 48 žen o věkovém průměru 47,32±5,38 let. Vstupními kritérii byl věk, zájem žen o cvičení, zdravotní stav umožňující absolvovat pohybový program v co nejširším rozsahu a ochota podrobit se vstupním, průběžným a závěrečným měřením (lékařským a psychologickým). Obsahem pravidelné řízené pohybové aktivity bylo cvičení aerobního charakteru s hudbou, obecně známé pod názvem „aerobik“. Pohybová intervence trvala 6 měsíců (říjen 62

2005–březen 2006) a byla realizována formou hromadného cvičení pod vedením odborné lektorky. Frekvence cvičebních hodin byla třikrát týdně. Ženy byly před započetím řízené pravidelné pohybové aktivity vyšetřeny psychologickými metodami – anamnestický rozhovor, dotazníkové metody zaměřené na životní spokojenost a strategie zvládání stresu. Dle rodinného stavu dělíme ženy na vdané (resp. žijící v partnerském svazku6) – 81,25 % a rozvedené – 14,58 %, 4,17 % žen žije bez partnera. Z hlediska mateřství jsme ženy rozdělily na ty, které mají děti (91,67 %) a na ženy z různých důvodů bezdětné (8,33 %). Výsledná míra adherence k PPA je určena relativní účastí na cvičebních jednotkách v průběhu celé šestiměsíční PPA. Na základě relativní účasti jsme ženy rozdělili do tří skupin: 1. skupina (relativní účast 100–80 % – vysoká míra adherence), 2. skupina (relativní účast 79–60 % – střední míra adherence), 3. skupina (relativní účast 19% a méně – nízká míra adherence). V rámci našeho výzkumného souboru se nevyskytla relativní účast v rozmezí 59–40 % a 39–20 %. Použité techniky Metodami snímání dat byl rozhovor, dotazník životní spokojenosti a dotazník strategie zvládání stresu. V anamnesticky zaměřeném rozhovoru jsme zjišťovaly anamnestická data: věk, vzdělání, rodinný stav, zájmy apod. Dotazník životní spokojenosti (DŽS) (Fahrenberg, Myrtek, Schumacher, & Brähler, 2001) je určen k objektivnímu posuzování celkové životní spokojenosti a diferencovanému posuzování deseti různých aspektů této spokojenosti (Zdraví – ZDR, Práce a zaměstnání – PAZ, Finanční situace – FIN, Volný čas – VLC, Manželství a partnerství – MAN, Vztah k vlastním dětem – DET, Vlastní osoba - VLO, Sexualita – SEX, Přátelé, známí, příbuzní - PZP a Bydlení – BYD). Dotazník byl zadáván před zahájením pravidelné pohybové aktivity a po 6 měsících (data z opakovaného měření nejsou zahrnuta do této práce). Dotazník strategie zvládání stresu (SVF 78) (Janke & Erdmannová, 2003) je vícemenzionální sebepozorovací inventář zachycující individuální tendence pro nasazení různých způsobů reagování na stres v zátěžových situacích. Dotazník zahrnuje 13 subtestů, zaměřených na následující tendence: Podhodnocení a Odmítání viny (POZ1: Strategie přehodnocení a strategie devalvace), Odklon a Náhradní uspokojení (POZ2: Strategie odklonu), Kontrola situace, 6

V následujících grafech je tato skupina žen označována jako „vdaná“.

63

Kontrola reakcí a Pozitivní sebeinstrukce (POZ3: Strategie kontroly), Úniková tendence, Perseverace, Rezignace a Sebeobviňování (NEG: Negativní strategie), Potřeba sociální opory, Vyhýbání se. Zpracování výsledků SVF 78 umožňuje analýzu strategií směřujících k redukci stresu – pozitivní strategie nebo vedoucích k zesílení stresu – negativní strategie. Dotazník byl zadáván před zahájením pravidelné pohybové aktivity. VÝSLEDKY 1) V jakých dimenzích životní spokojenosti se hodnotí ženy střední a pozdní dospělosti jako nejspokojenější? Respondentky se hodnotí jako nejspokojenější v dimenzi Vztahu k vlastním dětem (39,11), na dalším místě je Bydlení (38,38), poté Přátelé, známí, příbuzní (38,02), Práce a zaměstnání (37,31) a Sexualita (35,41). Jde o dimenze spjaté převážně se sociálními vztahy. Vyjímá se dimenze Manželství a partnerství (34,65), kde se cítí spokojené spíše ve střední linii spokojenosti, je zde i nejvyšší směrodatná odchylka. Dimenze Volného času (35,41) se objevuje ve střední části hodnocení spokojenosti, poněkud hůře se ženy hodnotí v oblasti spokojenosti s dimenzí Zdraví (33,50) a Vlastní osoby (33,35), tedy v oblastech týkajících se výhradně sebepercepce a konceptu Jáství. V dimenzi Finance (31,92) je spokojenost nejnižší. Jak proměnné – rodinný stav a mateřství – ovlivňují hodnocení životní spokojenosti? Rozvedené ženy tendují k pozitivnějšímu hodnocení Vztahu k vlastním dětem než ženy vdané (OBR. 1). Podobně je tomu u dimenze Sexuality. Poměrně výrazný rozdíl mezi oběma skupinami žen se objevuje v dimenzi hodnocení spokojenosti s Finanční situací, kde ženy vdané skórují jako spokojenější, stejně jako v dimenzích spokojenosti s Vlastní osobou a Práce a zaměstnání. Bezdětné ženy jsou méně spokojené s dimenzí Zdravotního stavu, Finanční situace, Sexuality, vztahů s Přáteli, příbuznými a známými, ale i v dimenzích vztahující se k Vlastní osobě a Práci a zaměstnání (OBR. 2). Ženy-matky jsou spokojenější v Manželství a partnerství. Velmi vyrovnané hodnocení se u obou skupin zrcadlí v oblasti Bydlení.

64

2) Jaké dílčí strategie v rámci pozitivní strategie zvládání stresu používají ženy adherující k pravidelné pohybové aktivitě? Ženy s vysokou adherencí častěji volí z POZ1 Podhodnocení (OBR. 3), jehož položky vyjadřují jednoznačnou kognitivní devalvační strategii. Ženy, které ji užívají, hodnotí svou reakci na zátěž příznivěji než u jiných osob. U žen s nízkým procentem docházky se v míře užívání této strategie objevuje největší rozptyl. Ženy s vysokou a střední mírou adherence preferují častěji Pozitivní sebeinstrukci (OBR. 4). Pro ženy s nízkou mírou pravidelné docházky není Pozitivní sebeinstrukce dominantní. Pozitivní sebeinstrukce, jako součást POZ 3 – strategie kontroly, je pozitivní zvládací strategií, která zahrnuje představy o očekávané efektivitě jednání. Ženy preferující tuto strategii mají v zátěžových situacích sklon přisuzovat kompetenci a schopnost kontroly samy sobě, také si samy dodávají odvahu. Ženy s vysokou a střední mírou adherence volí v komparaci se skupinou žen s nízkou mírou adherence častěji Pozitivně orientované strategie (POZ 1 + + POZ 2 + POZ 3) (OBR. 5) jako celek. DISKUSE Změny v oblasti současného rodinného života jsou pro ženy ve věku střední a pozdní dospělosti ohrožující, neboť z hlediska životního cyklu rodiny musí zvládat krize související nejen s vlastní osobou, ale i s vývojovými úkoly členů rodiny. Jsou nuceny řešit potíže související nejen s adolescencí dětí, ale i vlastním klimakteriem. Z demografických faktorů hraje roli rodinný stav a zvyšující se počet rozvodů, čímž je ohrožena životní spokojenost. Rozvedených žen bylo v našem souboru téměř 15 %. Prokázalo se, že životní spokojenost těchto žen se zvyšuje s vnímanou kvalitou spokojenosti ve vztahu k vlastním dětem. Taktéž mateřství je vnímáno jako obohacující prvek, poslání naplňující významným dílem životní spokojenost žen. Ženy mající vlastní děti jsou v životě celkově spokojenější. Mnohem více než u žen bez dětí je u nich patrná spokojenost v manželství a partnerství, v sexuálním životě, v kontaktech s přáteli a známými. Ženy ve zkoumaném souboru považovaly přátelské vztahy za průměrně saturující jejich spokojenost. Mateřství jako by rozšiřovalo význam a možnosti sociálních vztahů. Naše zkoumání potvrzuje předchozí výzkumy vztahu životní spokojenosti a rodinného stavu (Hnilica, 2006). Ženy vdané či žijící v partnerském svazku jsou v životě celkově spokojenější. Zajímavou výjimkou je tendence rozvede65

ných žen pozitivněji než ženy vdané vnímat vztah k vlastním dětem, jež svým způsobem nahrazuje chybějící partnerskou koalici. Tato „umělá“ partnerská koalice může být vyvolávána úzkostí plynoucí z pocitů osamění. Pro rozvedené ženy by mohlo být přínosné aktivněji se zaměřit na vlastní osobu, a získat tímto pevnější zakotvení samy v sobě a v životě vůbec. Vágnerová (2007) zmiňuje význam sociální opory při redefinici vztahů a rolí. Lazarus (2006) považuje sdílení emocí za faktor sociální opory. Spink a Carron (1992) došli k závěru, že skupinová soudržnost je v přímém vztahu k adherenci žen účastnících se skupinových forem cvičení. Domníváme se, že adherence k PPA byla v našem výzkumu podpořena skupinovou dynamikou a kohezí. Skupinová forma cvičení vytváří vyšší vzájemnou podporu ke cvičení než individuální formy cvičení. Cvičení se stává pro ženy místem setkávání, sdílení, sdělení prožitků a zážitků. Pro ženy našeho souboru byla významná pohybová aktivita, zájem o ni byl vstupním kritériem. Předpokládáme tedy, že pravidelná pohybová aktivita může pro ženy sloužit jako forma copingového chování, které jim pomáhá při zvládání zátěže spojené s nástupem stárnutí (Vágnerová, 2007) a pomůže jim vyrovnat se se změnami v systému rodinného života. McAuley, Courney a Rudolph (1994) prokázali vliv pohybové aktivity a sociální opory na osobní pohodu (subjective well-being) u lidí v období starší dospělosti. V našem výzkumu se u těchto žen objevuje vyšší míra volby Pozitivních strategií při zvládání stresorů. Podhodnocení je kognitivně devalvační strategií patřící do trsu strategie přehodnocení a strategií devalvace. Z pozitivní strategie Kontroly se nejčastěji objevuje Pozitivní sebeinstrukce. Domníváme se, že se cvičící ženy budou lépe vyrovnávat i s dalšími stresory. Forma pravidelného cvičení je předpokladem zdravé a pozitivní formy copingu. Uplatňuje se také faktor posílení osobních zdrojů, které ovlivňují zvládání zátěže v rodině jako takové. Snižuje vulnerabilitu rodiny vůči stresoru a posiluje rodinné zdroje (McCubbin et al., 1996). V kontextu s oblastmi životní spokojenosti může cvičení pozitivně ovlivnit život v rodině, jejíž podmínky se neustále mění v důsledku společenských změn (Bengtson, Rosenthal, & Burton, 1990; Barker, 2007). Na ženu tak bude kladena vyšší zátěž, jež může být zvládána spokojeností s mateřstvím, spokojeností s dětmi a dostatkem sociálních vztahů přinášejících sociální oporu. ZÁVĚR Ženy ve věku střední a pozdní dospělosti jsou vystaveny vyšší míře stresorů vyplývajících mj. ze společenských změn struktury rodiny. Faktory jako jsou 66

manželství (partnerství), mateřství (fertilita) mají vztah k životní spokojenosti. Účast v pravidelné pohybové aktivitě slouží k rozšíření sítě sociální opory. Adherence ke cvičení je jednak podporována skupinovou kohezí a dynamikou, jednak je dána přednostním užíváním pozitivních zvládacích strategií. Cvičení se stává zdrojem pozitivního copingu ovlivňujícího spokojenost ženy, což se prolíná i do spokojenosti v oblasti rodinného života. REFERENČNÍ SEZNAM Barker, P. (2007). Základy dětské psychiatrie. Praha: Triton. Bengtson, V. L, Rosenthal, C. J., & Buton, L. M. (1990). Families and aging: Diversity and Heterogenity. In R. H. Binstock, & L. K. Georgie (Eds.), Handbook of Aging and the Social Science (3rd ed., pp. 263–287). New York: Academic Press. Carron, A. V., Widmeyer, W. N., & Brawley, L. R. (1988). Group Cohesion and Individual Adherence to Physical Activity. Journal of Sport & Exercise Psychology, 10, 127–138. Cohen, F., & Lazarus, R. S. (1979). Coping with the Stresses of Illness. In G. C. Stone, F. Cohen, N. E., Adler, & Associates (Eds.). Health psychology: A handbook (pp. 217–254). San Francisco: Jossey-Bass. DeLongis, A., & Holtzman, S. (2005). Coping in Context: The Role of Stress, Social Support, and Personality in Coping. Journal of Personality, 73(6), 1–24. Demo, D. D., Aquilino, W. S., & Fine, M. A. (2005). Family Composition and Family Transitions. In V. L. Bengston, A. C. Acock, K. R. Allen, P. Dilworth-Anderson, & D. M. Klein (Eds). Sourcebook of Family Theory & Research (pp. 119–142). London: SAGE Publications, Inc. Thousand Oaks. Fahrenberg, J., Myrtek, M., Schumacher, J., & Brähler, E. (2001). Dotazník životní spokojenosti. Praha: Testcentrum. Feldman, R. S. (2005). Understanding Psychology. NY: McGraw-Hill. Hnilica, K. (2006). Vlivy socioekonomického statusu a přírodní katastrofy na zdraví a spokojenost se životem. Československá psychologie, 50(1), 16–34. Janke, W., Erdmannová, G. (2003). Strategie zvládání stresu – SVF 78. Praha: Testcentrum. Jirásek, I. (2005). Filosofická kinantropologie: setkání filosofie, těla a pohybu. Olomouc: Univerzita Palackého. Kebza, V., & Šolcová, I. (2003). Well-being jako psychologický a zároveň mezioborově založený pojem. Československá psychologie, 47(4), 333–345. 67

Kodíček, M. (2007). From Biochemické pojmy: výkladový slovník [online]. Praha: VŠCHT Praha. [cit. 2008–10-02]. Available from www: Křivohlavý, J. (1994). Jak zvládat stres. Praha: Grada Avicenum. Křivohlavý, J. (1999). Moderátor zvládání zátěže typu sociální opory. Československá psychologie, 43(2), 106–118. Lazarus, R. S. (1966). Psychological Stress and the Coping Process. New York: McGraw Hill. Lazarus, R. S. (2006). Emotions and Interpersonal Relationships: Toward a Person-Centered Conceptualization of Emotions and Coping. Journal of Personality, 74(1), 10–46. McAuley, E., Courney, K. S., & Rudolph, D. L. (1994). Enhancing Exercise Adherence in Middle-aged Males and Females. Preventive Medicine, 23, 498–506. McCubbin, H. I., Thompson, A. I., & McCubbin, M. A. (1996). Family Assessment: Resiliency, Coping and Adaptation – Inventories for Research and Practise. Madison: University of Wisconsin Publishers. Možný, I. (2002). Česká společnost: nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. Praha: Portál. Ray, R. & Wiese-Bjornstal, D. M. (1999). Counseling in sports medicine. Champaign, IL: Human Kinetics. Selye, H. (1956). The Stress of life. New York: McGraw-Hill. Shumaker, S. A., & Brownell, A. (1984). Toward a Theory of Social Support: Closing Conceptual Gaps. Journal of Social Issues, 40, 11–36. Spink, K. S., & Carron, A. C. (1992). Group Cohesion and Adherence in Excersise Classes. Journal of Sport & Excersise Psychology, 14, 78–86. Stackeová, D. (2001). Psychologické aspekty fitness. In: P. Tilinger, A. Rychtecký, & T. Perič (Eds.). Sport v ČR na začátku nového tisíciletí: sborník příspěvků národní konference, 176–180, díl 2. Praha: FTVS UK. Šolcová, I. (1996). Psychosociální stres žen: přehled současných poznatků. Československá psychologie, 40 (3), 237–247. Šolcová, I., & Lukavský, J. (2006). Dotazník proaktivního zvládání životních nároků. Československá psychologie, 50(2), 148–161. Štěrbová, D. (2002). Rodinný stres a copingové chování u rodin se sluchově postiženými dětmi. Disertační práce, Univerzita Palackého, Filozofická fakulta, Olomouc. Šulová, L. et al. (2003). Problémové dítě a hra. Praha, Berlin, Budapešť: Raabe. 68

Thomson, N., Murphy, M., & Stradling, S. (1994). Dealing with stress. London: Mackmillan Press Ltd. Vágnerová, M. (2007). Vývojová psychologie II. Dospělost a stáří. Praha: Karolinum.

PhDr. Dana Štěrbová, Ph.D. Katedra kinantropologie a společenských věd FTK UP Olomouc Třída Míru 115 771 11 OLOMOUC e-mail: [email protected]

PHYSICAL ACTIVITY AS A SOURCE OF THE POSITIVE „COPING“ OF WOMEN IN THE CONTEXT OF PRESENT FAMILY LIFE CHANGES The study examines how motherhood and family situation reflex itself in several sections of life satisfaction in a sample of 48 women in middle and late adulthood. The roles of demographical factors of age, family situation and fertility as stressors in women in the context of changes in family life have been confirmed. The data obtained from the Life Satisfaction Questionnaire and the Stress Coping Strategy questionnaire show that stressors influencing women’s experiencing can be reduced by regular physical activity. Exercising and proved adherence to regular physical activity can serve as a source for positive coping and allow adaptation. In the sample, an association between the level of adherence to physical activity and positive coping strategies such as Positive self-instruction and Underestimation has been proved. Women showing higher level of adherence to physical activity prefer these types of coping strategies. Key words: Adherence, Coping, Exercise, Stress, Life Satisfaction.

69

Obr. 1 Srovnání jednotlivých dimenzí životní spokojenosti z hlediska rodinného stavu před započetím PPA 1PSPWOÈOÓ
KFEOPUMJWâDI
EJNFO[Ó
äJWPUOÓ
TQPLPKFOPTUJ
[
IMFEJTLB
SPEJOOÏIP
TUBWV    

B S JUN 
Q S ľ N ıS

               

#:%

%&5

1;1

1";

."/

WEBOÈ

 

 

 

 

 

4&9  

7-$  

'*/  

7-0  

;%3  

SP[WFEFOÈ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KFEOPUMJWÏ
TVCÝLÈMZ
%Ç4 WEBOÈ

SP[WFEFOÈ




Pozn.: Vycházíme z aritmetických průměrů hodnot jednotlivých subškál dotazníku DŽS. Čím vyšší je průměr, tím vyšší je životní spokojenost respondentek v dané oblasti. Maximální možná hodnota dosažená v rámci jedné oblasti dotazníku je 49. Diference mezi skórováním vdaných a rozvedených žen u jednotlivých dimenzí dotazníku jsou tyto: BYD 1,6 (ve prospěch vdaných); DET 2,5 (ve prospěch rozvedených); PZP 0,5 (ve prospěch vdaných); PAZ 2,8 (ve prospěch vdaných); MAN 16,6 (ve prospěch vdaných); SEX 1,4 (ve prospěch rozvedených); VLC 1,1 (ve prospěch vdaných); FIN 8,7 (ve prospěch vdaných); VLO 3,3 (ve prospěch vdaných); ZDR 0,9 (ve prospěch vdaných).

70




Obr. 2 Srovnání jednotlivých dimenzí životní spokojenosti z hlediska mateřství před započetím PPA 1PSPWOÈOÓ
KFEOPUMJWâDI
EJNFO[Ó
äJWPUOÓ
TQPLPKFOPTUJ

[
IMFEJTLB
NBUFōTUWÓ  

B S JUN 
Q S ľ N ıS

                 

%&5

1;1

#:%

1";

BOP

 

 

 

 

4&9  

7-$  

."/  

;%3  

7-0  

'*/  

OF

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KFEOPUMJWÏ
TVCÝLÈMZ
%Ç4 BOP

OF




Pozn.: Vycházíme z aritmetických průměrů hodnot jednotlivých subškál dotazníku DŽS. Čím vyšší je průměr, tím vyšší je životní spokojenost respondentek v dané oblasti. Maximální možná hodnota dosažená v rámci jedné oblasti dotazníku je 49. Diference mezi skórováním žen matek a bezdětných žen u jednotlivých dimenzí dotazníku jsou tyto: DET 40,9 (ve prospěch matek); PZP 4,9 (ve prospěch matek); BYD 0,1 (ve prospěch bezdětných); PAZ 2,7 (ve prospěch matek); SEX 5,4 (ve prospěch matek); VLC 1,6 (ve prospěch matek); MAN 2,9 (ve prospěch matek); ZDR 7,1 (ve prospěch matek); VLO 4,4 (ve prospěch matek); FIN 7,0 (ve prospěch matek).

71

Obr. 3 Podhodnocení (před započetím PPA) a jeho vztah k míře adherence k PPA SFMDWLPE 
1SľNıSZ
./Ĉ 4PVįBTOâ
FGFLU
' 
 
Q %FLPNQP[JDF
FGFLUJWOÓ
IZQPUÏ[Z 7FSUJLÈMOÓ
TMPVQDF
P[OBįVKÓ

JOUFSWBMZ
TQPMFIMJWPTUJ



1 P E IP E O









 
















SFMDWLPE

Pozn.: 1. skupina – vysoká míra adherence (100 – 80% docházky), 2. skupina – střední míra adherence (79 – 60% docházky) a 3. skupina – nízká míra adherence (19 a méně% docházky). Hodnota strategie dotazníku SVF – Podhodnocení – je udávána v průměrech dosahovaných T-skórů.

72

Obr. 4 Pozitivní sebeinstrukce (před započetím PPA) a její vztah k míře adherence k PPA SFMDWLPE 
1SľNıSZ
./Ĉ 4PVįBTOâ
FGFLU
' 
 
Q %FLPNQP[JDF
FGFLUJWOÓ
IZQPUÏ[Z 7FSUJLÈMOÓ
TMPVQDF
P[OBįVKÓ

JOUFSWBMZ
TQPMFIMJWPTUJ

 

1 P [ JU
T F C F JO T US

      





SFMDWLPE

Pozn.: 1. skupina – vysoká míra adherence (100 – 80% docházky), 2. skupina – střední míra adherence (79 – 60% docházky) a 3. skupina – nízká míra adherence (19 a méně% docházky). Hodnota strategie dotazníku SVF – Pozitivní sebeinstrukce – je udávána v průměrech dosahovaných T-skórů.

73

Obr. 5 Pozitivně orientované strategie (před započetím PPA) a jejich vztah k míře adherence k PPA SFMDWLPE 
1SľNıSZ
./Ĉ 4PVįBTOâ
FGFLU
' 
 
Q %FLPNQP[JDF
FGFLUJWOÓ
IZQPUÏ[Z 7FSUJLÈMOÓ
TMPVQDF
P[OBįVKÓ

JOUFSWBMZ
TQPMFIMJWPTUJ

   

1 0 ;
T USB UF H 

         





SFMDWLPE

Pozn.: 1. skupina – vysoká míra adherence (100 – 80% docházky), 2. skupina – střední míra adherence (79–60% docházky) a 3. skupina – nízká míra adherence (19 a méně % docházky). Souhrnná hodnota pozitivních strategií dotazníku SVF (POZ 1 + POZ 2 + POZ 3) – Pozitivně orientované strategie – je udávána v průměrech dosahovaných T-skórů.

74

Tělesná kultura, 2008, 31(2), 75–88

PROJEKT BEWEGTE SCHULE – ŠKOLA V POHYBU Petr Vlček SPŠ Hradec Králové Předloženo v květnu 2008 Autor se ve svém příspěvku věnuje popisu projektu Bewegte Schule. Takto pojmenována “nová” školní koncepce německých škol, má přinést pohyb a komplexní výchovu do škol. Základními pilíři nového projektu jsou: 1. zdravý životní styl, 2. protidrogová prevence a ekologie a 3. kvalitní nadstandardní vzdělávací péče o talentované i méně nadané žáky. Koncept školy v pohybu je rozdělen do několika částí, kterými jsou školní třída, vestibul, školní dvůr, sezení a pracovní postup, výuka, přestávka trávená pohybovými aktivitami, předmět tělesná výchova a nabídka mimoškolních pohybových aktivit. Cíle školy v pohybu jsou: 1. nabídnout co nejvíce možností k pohybovým aktivitám, 2. vytvořit prostředí, kde pohybové aktivity mají vysoký kredit, 3. obohatit pohybovými aktivitami školní den žáků, 4. pomáhat žákům přijmout pohybovou aktivnost jako součást životního stylu. Poznání procesu inovace školního vzdělávání v jiné zemi může být užitečné při realizaci konceptů rámcových vzdělávacích programů a při aktuální tvorbě školních vzdělávacích programů. Výsledky naší práce mohou přispět ke zvýšení informovanosti účastníků reforem vzdělávání v České republice a umožnit tak učinit inovativní kroky, které povedou ke zkvalitnění vzdělávacího procesu v naší republice.

Klíčová slova: škola, pohyb, školní prostředí, aktivní přestávka, tělesná výchova, mimoškolní pohybové aktivity. ÚVOD Od devadesátých let minulého století se v německé literatuře začínají objevovat „staré“ a pozapomenuté výchovné aspekty, jako například „učení se všemi smysly“, objevují se nově-používané názvy „Bewegungsfreudige Schule, Schule als Bewegungsraum, die Bewegungsfreundliche Schule“ atd. Tyto termíny obecně označují školu, jako místo kde se žáci rádi hýbou a vycházejí

75

z podobného projektu, kterým se zabýváme v následujícím textu. Popisovaný projekt nese název „Bewegte Schule“ a dále bude překládán jako „Škola v pohybu“. Následující čísla, ukazující značné deficity v oblasti zdraví a pohybových aktivit německé mládeže, jsou hlavní příčinou vzniku šíření tohoto projektu. Je jednoznačně spojen s horšící se zdravotní situací mládeže a má být jedním z možných řešení, jak zastavit tuto tendenci u německých dětí 21. století. V Německé spolkové republice je zjištěno, že • • • • • • • • •

20–40 % všech dětí má nadváhu, 8–12 % má zvýšený krevní tlak, 20–25 % osmi až osmnáctiletých dětí trpí nedostatky krevního oběhu, 17 % žáků základních škol má zvýšenou hladinou cholesterolu a triglyceridu, 50–60 % všech dětí má vadné držení těla, 75 % dětí má nedostatečně vyvinuté břišní svalstvo, 50 % dětí není schopno stát na jedné noze, jen 70 % žáků prvních ročníků vykazuje normální ohebnost (Kösser, 2008), jen 80 % hochů a 74 % děvčat ve věku 10–14 let dosáhlo stejných vytrvalostních výkonů jako jejich vrstevníci v roce 1995 (WIAD, 2008).

Důvod vzniku projektu „Bewegte Schule“ je jednoznačně spojen s horšící se zdravotní situací mládeže. Tento problém týkající se především zemí civilizovaného světa se nesmí brát na lehkou váhu a projekt „Bewegte Schule“ má být jedním z možných řešení, jak zastavit zhoršující se fyzické předpoklady německých dětí 21. století. CO JE TO ŠKOLA V POHYBU V mnoha literárních pramenech se můžeme setkat s tímto pojmem, je ale nemožné se dobrat jedné platné definice. Za tímto pojmem se skrývají rozdílné ideje pro „novou“ školní koncepci německých škol, která má přinést pohyb a komplexní výchovu do škol (Eckardt, 2008). Další fundované názory na smysl tohoto programu uvádí například Gaschler a Kleine-Huster (2008), kde své názory vyjadřují odborníci z různých oborů (lékaři, vysokoškolští učitelé, ředitelé škol s programem Bewegte Schule, kriminologové atd.). Jako cíle školy v pohybu se nejčastěji objevují: • nabídka co nejvíce možností k pohybovým aktivitám, • vytvoření prostředí, kde pohybové aktivity mají vysoký kredit, 76

• obohacení školního dne žáků pohybovými aktivitami, • pomoc žákům přijmout pohybovou aktivnost jako součást životního stylu. Pojem „Bewegte Schule“ používal jako jeden z prvních švýcarský pedagog Urs Illi již v polovině 80. let minulého století. Jeho koncept zahrnuje učení v pohybu, pohyblivé sezení, pohybu vstřícné školní vybavení, pohodlné a útulné vybavení učeben, uvolněná atmosféra, uvolněný pohyb, přestávky, naplněné pohybovými aktivitami žáků a vjemově orientovanou tělesnou výchovu. Koncept Školy v pohybu se však stále pozměňuje a rozvíjí. Další autoři (Klupsch-Sahlmann, Zimmer, Breithecker) přidávají nebo naopak ubírají některé části nebo je jinak pojmenovávají. Původně jednotný koncept i jeho praktické uskutečnění se tak začal těmito zásahy proměňovat. Protože při studiu materiálů jednotlivých autorů je vážným problémem terminologie, brali jsme při další analýze v úvahu pouze autory, kteří používají přesně pojem „Bewegte Schule“ nebo používají pojmy, které je možné označit za synonyma pro pojem “Bewegte Schule” jako například „Bewegungsfreundliche Schule“ nebo „Bewegungsfreudiges Schulprogramm“. ELEMENTY A OBSAH „ŠKOLY V POHYBU“ Jednotlivé elementy „Školy v pohybu“, které jsou u jednotlivých autorů uváděny v různém počtu a také různě pojmenovávány, jsme uspořádali následovně: • Školní třída (der Klassenraum) • Školní chodby, vestibul (der Hausflur) • Venkovní prostranství, školní dvůr (der Pausenhof) • Naplň a podoba přestávek (die Pausengestaltung) • Přestávka trávená pohybovými aktivitami (die Bewegungspause) • Sezení a pohybová aktivita při školních činnostech (das Sitz- und Arbeitsverhalten) • Výuka (der Unterricht) • Předmět tělesná výchova (der Sportunterricht) • Mimoškolní nabídka pohybových aktivit (Bewegungsangeboten) ŠKOLNÍ TŘÍDA A JEJÍ PROSTOR Podle Breitheckera (2008) se bohužel doposud nedostává studií, které se přímo zabývají prostorem školní třídy a pracovním prostorem žáků. Autor používá pojem „rytmizace“ a vysvětluje ho jako individuální, pravidelnou, psychomotorickou potřebu jednotlivce statického a dynamického napětí a uvolnění. 77

Tyto potřeby se projevují u každého jednotlivce v jiných časových odstupech a projevují se například houpáním na židli, hraním si s vlasy, neustálým měněním polohy, poklepáváním nohou atd. Navrhuje dále ergonomické vybavení tříd, odpovídající potřebám jednotlivců. Podle autora toto vybavení vytvoří podmínky pro „rytmizaci“ denního režimu žáků rozšířením nabídky pohybu, čímž dojde ke zlepšení koncentrace žáků. Tento závěr potvrzuje také čtyřletá studie, provedená v Hannoveru pod vedením Dietra Breitheckera (srov. MedUniqa, 2008). Někteří autoři uvádějí pojmy jako např.: Pohybově podnětnou místnost die „Schaffung von anregenden Bewegungsräumen“ (srov. Hildebrandt-Stramann, 2000). Tato místnost má také podle Zimmerové (2007) přímo vyzývat k pohybu, je přestavitelná, žáci se v ní musí cítit pohodlně, objevují zde a osvojují si pohyb a vnímají ho všemi smysly. Illi (1995) navrhuje školní třídu tak, aby se stala opakem nudně zařízené a jako „továrna“ na učení vypadající místnosti, a aby zde byla vřelá atmosféra. Jiní autoři si představují školní třídu jako mobilní místnost, ve které se žáci volně pohybují, sami si vybírají polohu, způsob a místo, kde se učí (srov. Breithecker, 1997). Příkladem pro tento model je například mobilní nábytek umožňující změnu polohy sezení, různě přestavitelné části třídy vhodné pro experimenty, čtení, hru atd. (Hildebrandt-Stramann, 2000, 2004; Illi & Pühse, 1997; Mužík, 1997). Breithecker (1998a) zastává ten názor, že i v budoucnu většina školního vzdělávání bude uskutečňována v poloze v sedě. Navrhuje tedy nábytek (stoly a židle) tak, aby se jejich výška a sklon dali snadno přestavovat. Klupsch-Sahlmann (2001) k jmenovaným možnostem sezení ve školní třídě doplňuje míč tzv. gymball. HildebrandtStramann (2000, 2004) tuto ideu rozvíjí o různé kostky, poloviční válce a další pomůcky k sezení, ale i k jinému využití (například jako házecí kostka). ŠKOLNÍ CHODBY, VENKOVNÍ PROSTRANSTVÍ, PODOBA PŘESTÁVEK Také monotónní podoba zařízení školních areálů dnešních škol nepodporuje pohybové aktivity. Proto se Breithecker (1998a) věnuje úpravám těchto prostorů jako míst, kde se lidé setkávají, společně žijí, a kde se smyslově a sociálně rozvíjejí. Podle Illi & Pühse (1997) se mají přestávky mezi výukou věnovat psycho-fyzické regeneraci a pohybovým aktivitám. Hildebrandt-Stramann (2003) konkretizuje své představy o vzhledu a funkci školních areálů jako místo, které podporuje volné a samostatné pohybové aktivity a umožňuje rozmanité herní a pohybové činnosti. Klupsch-Sahlmann (2001) doplňuje tento záměr o zóny klidu, které slouží relaxačním účelům.

78

SEZENÍ A POHYBOVÁ AKTIVITA PŘI ŠKOLNÍCH ČINNOSTECH Vyučování ve „Škole v pohybu“ by se mělo uskutečňovat na komplexní, pohybově-orientované bázi (Illi 1995, 1997; Breithecker et al. 1997). Monotónní, pasivní a dlouhotrvající sezení v dnešních školách má být nahrazeno aktivně-dynamickým sezením s možností alternativ a polohování. Žákům by měly být povoleny relaxační pohyby, které Illi (1991) popisuje jako vědomé, aktivní nebo pasivní přerušení polohy monotónně přetíženého pohybového aparátu, především páteře. Breithecker et al., (1997) označuje dynamickou psycho-fyzickou změnu zatížení za nezbytnou. Děti ve věku 5–7 let by měly sedět ve stejné poloze pouze 15 minut, děti ve věku 7–10 let jen dvacet minut. Illi (1997) tedy považuje za důležité to, že si děti pracovní polohu a polohu sezení volí samy a individuálně. V povědomí učitelů i žáků by mělo být, že by změna polohy sezení měla vést k prodloužení koncentrace a nesmí být kontraproduktivní (Dannemann et al., 1997). PŘESTÁVKA TRÁVENÁ POHYBOVÝMI AKTIVITAMI (AKTIVNÍ PŘESTÁVKY) Illi (1995) považuje pravidelné přestávky za nezbytné pro odpočinek nebo pohybovou aktivitu, které děti pokud možno tráví podle svých potřeb a chutí. Žáci se mají díky samostatně řízenému „stresmanagementu“ vyrovnávat především s mentálním vypětím. Ehni (1997) požaduje, aby aktivní přestávky v žádném případě nebyly řízeny učitelem. Avšak ne všichni autoři takto žákům důvěřují. V konceptu Müllera (1997, 2007a, 2007b) se objevují pojmy „minuty odpočinku“ (Auflockerungsminuten) a „uvolněné přestávky“ (Entspannungsphasen), které jsou vedeny učitelem. Přestávky by neměly být signalizovány zvoněním, ale měly by být zařazovány podle potřeb žáků. VÝUKA Z pojetí přestávek, o jejichž obsahu se samostatně rozhodují žáci (Illi, 1991; Klupsch-Sahlmann, 2001), vychází i idea otevřené výuky. Na učitele centralizovaná frontální výuka žákům neumožňuje samostatné rozhodování o volbě pohybové aktivity. Hannig-Schosser (1997) navrhuje změnit charakter výuky využitím „učení objevováním, učení řešením problémů nebo učení orientovaným na získané zkušenosti“. Dalšími možnostmi jsou učební obsahy orientované spíše na jednání a kooperaci s následnou podporou pohybové aktivity žáků. S tímto učebním principem se ztotožňuje i Zimmerová (2006) a rozvíjí ho o vjemovou oblast. Breithecker (1995) ve spojitosti se „Školou 79

v pohybu“ používá termín „Handlungsorientierter Untericht“. Autor objasňuje tento pojem jednou větou: „Výuka, tj. učení a vyučování, by měla být co nejčastěji orientováno na jednání, spojené s řešením problémů“. Breithecker (1998b) uvádí, že pod pojmem problémová výuka (orientovaná na jednání a řešení problémů) je chápán učební proces, při kterém jsou ovlivňovány pokud možno všechny dimenze týkající se lidského bytí a dále uvádí, že vnímání, myšlení, cítění a pohyb komplexně ovlivňuje jednání. Autoři se shodují, že na dítě je nutné pohlížet jako na celek, není možné oddělovat tělo a ducha. Je nutné se vyhnout jednostrannému kognitivnímu zatěžování žáků, které v dnešní době ještě často převládá. Aby žáci chápali, musí skutečnost cítit, vnímat a prožívat, a tak sami objevovat spojitosti. Díky aktivní činnosti, např. experimentování nebo tzv. „osahání“ skutečnosti, mají žáci sbírat primární zkušenosti. „Tyto zkušenosti jsou ve své podstatě osvojovány, nedají se naučit, vyvíjejí se s procesem učení, který je metodicky řízen (Breithecker, 1995, 2008).“ Wittekowske (1997) definuje aspekty celkového tělesného, duševního a sociálního zdraví takto: 1. pozitivní pracovní klima, 2. školní prostředí má nabízet možnosti pro učení a prožívání a prakticky podporovat zdravý životní styl, 3. vytvořit pozitivní obraz žáků o sobě samých a odpovědnost žáků za vlastní život, 4. otevřít školu problémovým situacím všedního života žáků, 5. rozvíjet komplexní porozumění pojmu zdraví a uvést ho do spojitosti s tělesnými, duševními a sociálními faktory, 6. posilovat spolupráci školy a veřejnosti. Dalším aspektem Školy v pohybu je hrový charakter. Mnozí autoři tento element nenahlížejí odděleně a považují hrové činnosti za samozřejmou složku tělesné výchovy. Emmenecker & Polzin (1993) problematiku dále rozvíjejí. Pojímají hraní jako samozřejmou část školního života. Za důležité také považují zprostředkování všeobecných herních dovedností. PŘEDMĚT TĚLESNÁ VÝCHOVA Možnost hýbat se během vyučování ve všech předmětech by mohla vyvolat dojem, že by tělesná výchova mohla být úplně převzata ostatními předměty. Koncepce „Školy v pohybu“ však nenavrhuje žádnou alternativu k předepsaným hodinám tělesné výchovy. Tělesná výchova je jedním z elementů Školy v pohybu. Dannemann et al. (1997) podporuje minimální 3. hodinovou dotaci TV týdně a dodává, že žáci mají být systematicky učeni pohybovým dovednostem, podporováni v rozvoji schopností, učeni sociálnímu jednání a dodržování

80

pravidel. Hildebrandt (2003) zastává názor, že žáci nemají být výukovými konzumenty, ale aktivní součástí vzdělávacího procesu. Žáci si mají díky mnohotvárné a všechny smysly aktivující pohybové zkušenosti vytvořit povědomí o držení těla i o pohybu těla dosáhnout tak odpovědného zacházení s vlastním tělem (Graf, Koch & Dordel, 2003). Laging a Schillack (2000) upřednostňují hledisko tématické orientace těla a pohybu. „Uspořádáním hodin TV by mělo být žákům umožněno samostatně objevovat, jaké pohybové možnosti skýtají různé materiály, náčiní a nářadí“. „...řešení pohybového problému má být objeveno...“ – žáci posléze neřeší otázku, jestli jsou schopni pohybový problém řešit, ale způsob, jak se problém řeší. Také Hildebrandt a Stramann (2004) nevidí „Školu v pohybu“ jako náhradu tělesné výchovy, ale spíše jako doplnění bez prvků konkurence. Autor vidí princip „vyučování v pohybu“ jako umožnění pohybu stát se samozřejmou a integrovanou součástí školního života,… který se konečně stane i životním stylem žáků. Tělesná výchova musí naproti tomu zdůraznit široké perspektivy pohybu a rozšířit je na mnohotvárné pole sportovních aktivit. Zimmer (1997) zastupuje názor, že pestrost nabídky sportovních aktivit musí stát před specializovaně zaměřenými činnostmi. Pro výuku TV autor dále uvádí důležitý princip volné činnosti, kdy jsou individuálním cvičením rozvíjeny vlastní představy, umožňovány společné herní činnosti odpovídající individuálním tělesně-motorickým předpokladům. NABÍDKA MIMOŠKOLNÍCH POHYBOVÝCH AKTIVIT Škola v pohybu by měla rozlišovat různé pohybové potřeby žáků také tím, že zprostředkovává a nabízí pohybové a sportovní možnosti také mimo školu. Pro Klupsch-Sahlmann (2001) toto začíná již přípravou volných prostranství v areálech škol umožňujících herní a sportovní činnosti žáků. Další možností jak žákům zprostředkovat ať už sportovní nabídku nebo jinou činnost jsou zájmové kroužky (Arbeitsgemeinschaften). V tomto rámci je možné zohlednit další rozvoj pohybové kultury a začlenit pohyb, hru a sport do školního života. Dannemann et al. (1997). Podle Lütgeharma (1997) by jako další měly být, především s ohledem na potřeby a přání žáků, organizovány sportovní dny a slavnostní události školy doplněné sportovními akcemi. V neposlední řadě skýtají možnosti „učení v pohybu“ také pěší a cyklistické výlety a pobyty v přírodě (srov. Klupsch-Sahlmann, 2001). Nabídka takovýchto aktivit ve Škole v pohybu by měla být široká a koordinovaná, tak aby jednotlivé elementy tvořily společný komplexní celek.

81

PŘIBLÍŽENÍ TEORETICKÝCH DOPORUČENÍ K PRAKTICKÉ REALIZACI 1. Rozvoj pracovní a komunikačních struktur uvnitř škol a mezi jednotlivými školními zařízeními. 2. Redukce nároků tzn. vytvoření jasných a realistických cílů, odpovídajících individuálním potřebám žáků. Jen tak může každá jednotlivá škola vytvořit vlastní koncept, který bude konkrétně odpovídat možnostem a potřebám. 3. Konkretizace nároků tzn. vytvoření konkrétních návrhů, jak docílit jednotlivých stanovených cílů v praxi přinese usnadnění a urychlení. Možné diference mezi očekáváními a skutečnými výstupy je možné považovat za kvalitativní ukazatele (srov. REGENSBURGER PROJEKTGRUPPE, 1999). Jednotlivé formy kontroly výsledků i otázky kvality je nutné začlenit již do vývoje školního programu. Velice důležitou složkou ve správné realizaci „Školy v pohybu“ je učitelský sbor a především učitelé tělesné výchovy (Müller, 2007a). Podobně argumentuje také REGENSBURGER PROJEKTGRUPPE (1999) a zdůvodňuje tento fakt oborovou specializací v oblasti pohybových aktivit. Vedle materiálního vybavení škol a dalších kroků vedoucích k realizaci „Školy v pohybu“ je nesmírně důležité vyvinout školní vzdělávací program umožňující realizaci myšlenek „Školy v pohybu“ (Vlček, 2008). Tuto problematiku podrobně popisuje ministerstvo kultury Dolního Saska (Niedersächsischen Kultusministerium) v brožuře „Schulprogrammentwicklung und Evaluation (NIEDERSÄCHSISCHES KULTUSMINISTERIUM, 1998). Zdůrazňována je především integrace předností jednotlivých částí projektu do školních vzdělávacích programů. EMPIRICKÉ VÝZKUMY ÚČINKŮ PROGRAMU „ŠKOLA V POHYBU“ Autoři modelových pokusů školy v pohybu se logicky ptají, jaké účinky mají jejich záměry. V centru nemnohých empirických výzkumů stojí kvantitativní postupy, které mají detailně a přesvědčivě doložit efektivnost školy v pohybu. V roce 1981 byly publikovány výsledky průřezového a longitudiálního výzkumu (Zimmer, 1981), kterého se zúčastnilo 301 dětí ve věku 6 až 11 let. Cílem výzkumu bylo prokázat spojitost mezi motorickým vývojem dítěte, jeho kognitivními schopnostmi a emočním a socilálním chováním. Positivní emoční a sociální efekty „Školy v pohybu“ prokázal také Kahl (1998). Sallis (1997) provedl dvouletou studii, které se zúčastnilo 955 žáků pátých ročníků. Autor experimentálně prokázal signifikantně lepší vytrvalostní a silové výsledky 82

u skupiny žáků procházejících programem „Školy v pohybu“ oproti kontrolní skupině. Müller a Petzold (2002) provedli srovnání modelových škol a škol „normálních“. Podařilo se jim prokáza motorickou „převahu“ žáků navštěvujících školy s programem „Bewegte Schule“. Senff (2008) uvádí několik dalších studií prováděných ve Spolkové republice Německo. „Test zur Überprüfung der statischen/dynamischen Koordination, Ganzkörperkoordination, Geschwindigkeit der Bewegung, Gleichzeitigkeit der Bewegung, Synkinese, Beurteilung der Körperhaltung nach Matthiaß“ (Kahl, 1993), „Screeningverfahren für die Bereiche Haltungskoordination sowie Muskelfuntktionsleistungsfähigkeit“ (Breithecker, 1998c) atd. Jiný způsob navrhuje REGENSBURGER PROJEKTGRUPPE ve formě kvalitativních postupů uvedených v příručce obsahující popis interview s učitelským sborem, skupinové diskuse se žáky a způsoby pozorování například aktivně trávených přestávek (REGENSBURGER PROJEKTGRUPPE, 1999). Problematikou empirických výzkumů projektů „Bewegte Schule“, se detailně zabývají také další autoři, např. Graff, Koch a Dordel (2002, 2003), Gröbert, Kleine a Podlich (2002), Müller (2000), Müller a Petzold (2007), aj. o nichž detailněji pojednává Senff (2008). ZÁVĚREČNÁ SHRNUTÍ Jako důležitá témata k diskusi uveďme závěrečná upozornění. Škola v pohybu by neměla být považována za nový a vše řešící koncept. Ideje, obsažené v tomto programu nejsou vůbec nové, byly a jsou stále opakovány od pedagogů, lékařů, psychologů a dalších vědeckých pracovníků. Eckardt (2008), Gaschler, Kleine-Huster (2008) se ptají, zda podobné ideje nebyly popsány již Henrichem Pestalozzim (1746–1827) a zjednodušeně pojmenovány jako učení „hlavou, srdcem a rukama“? „Škola v pohybu“ nemá základ v kurikulární vědecké teorii, byla spíše vytvořena na bázi zkoušek než upotřebení a využití teoretických údajů. • Očekávání a cíle je nutné pojímat realisticky. • Diskuse okolo projektu školy v pohybu je nutné chápat jako šanci jak zapojit všechny zúčastněné do rozhovorů týkajících se školy, výchovy a pohybu a jak dosáhnout uskutečnění základních pedagogických úmyslů. • Pomoci žákům vnímat školu jako atraktivní a humánní prostor a jako součást jejich života. • Přispět k zapojení pohybových aktivit do všedního dne žáků.

83

• Škola v pohybu se má stát jedním z možných profilů školních vzdělávacích programů. • Podporovat a provádět vědecký výzkum v této oblasti. • Pokusit se do programu „školy v pohybu“ zapojit co nejvíce školních tříd, škol a ročníků. REFERENČNÍ SEZNAM Breithecker, D., Philipp, H., Böhmer, D., & Neumann, H. (1996). In die Schule kommt Bewegung-Haltungs- und Gesundheitsvorsorgein einem „Bewegten Unterricht“. Haltung und Bewegung. Wiesbaden : b.n., Vol. 16. Breithecker, D. (1997). Schuldynamik – vom statischen Sitzen zum bewegten Lernen. In: Konferenzbericht : Symposium Bewegte Grundschule. Dresden: Christina Müller. Breithecker, D. (1998a). In die Schule kommt Bewegung. In Illi, U. Breithecker, D. & Mundigler, S (Ed.). Bewegte Schule – Gesunde Schule (pp. 29–41). Zürich, Wiesbaden. Breithecker, D. (1998b). Bewegte Schule. Vom statischen Sitzen zum lebendigen Lernen. BAG für Haltungs-und Bewegungsförderung e.V., Wiesbaden : b.n. Breithecker, D. (1998c). Erkundungsstudie zur Effizienz des „bewegten“ Unterrichts. In Illi, U., Breithecker, D., & Mundigler, S. (Ed.). Bewegte Schule– Gesunde Schule (pp. 103–116). Zürich, Wiesbaden, Graz. Breithecker, D. (2008). Bewegte Schüler - Bewegte Köpfe. Unterricht in Bewegung. Chance einer Förderung der Lern- und Leistungsfähigkeit? [cit. 5. 9. 2008]. Dostupné na WWW: . Dannemann, F., Hannig-Schosser, J., & Ullamnn, R. (1997). Schule als Bewegungsraum. Konzeptionen-Positionen-Konkretionen. Stuttgart,. Dordel, S. (2000). Veränderte Lebensbedingungen = Reduzierte motorische Leistungsfähigkeit? : Ein Beitrag zur Entwicklung der Gesamtkörperkoordination von Grundschulkindern. Gesundheitssport und Sporttherapie. 16(6), 209–216. Eckardt, L. S. (2008). Was verbirgt sich eigentlich hinter dem Begriff „Bewdgte Schule“?, [cit. 2. 11. 2008]. Dostupné na WWW:. Ehni, H. (1997). Kindliches Bewegungsleben und schulische Bewegungserziehung, In: Dannemann, F et al. Schule als Bewegungsraum : KonzeptionenPositionen-Konkretionen (pp. 87–108), Stuttgart: Klett. 84

Emmenecker, I., & Polzin, M. (1993). Kinderspiele in der Schule. Die Grundschulzeitschrift. Graf, C., Koch, B., & Dordel, S. (2003). Körperliche Aktivität und Konzentration – gibt es Zusammenhänge? Sportuntericht, 52(5), 142–146. Gröbert, D., Kleine, W., & Podlich, C. (2002). Zufriedener durch „Bewegte Schule“? Sportpädagogik. 26(3), 38–42. Hannig-Schosser, J. (1997). Warum zappelt Philipp heute so? Motopädagogik in der Schule. Dannemann, F et al. Schule als Bewegungsraum : Konzeptionen-Positionen-Konkretionen (pp. 157–168), Stuttgart: Klett. Hildebrandt- Stramann, R. (2000). Bewegte Schulkultur. Schulentwicklung in Bewegung. Butzbach – Gridel: Afra. Hildebrandt- Stramann, R. (2003). Das Schulprofil erforschen. Sportpädagogik, 27, (1), 10–15. Hildebrandt- Stramann, R. (2004). Vom Kopf auf die Füsse – Lehren und Lernen in einer bewegten Lehrkultur. In Zimmer, R. & Hunger, I. (Ed.). Wahrnehmen, Bewegen, Lernen. Kindheit in Bewegung (pp. 90–97), Schorndorf: Hofmann. Illi, U. (1991) Sitzen als Belastung. Aspekte des Sitzens : Lehrunterlagen, München : PMSI Holding Deutschland GmbH. Illi, U., & Pühse, U. (1997). Bewegte Schule-Das schweizerische Beispiel, In Dannemann, F., Hannig-Schosser, J., Ullmann, R. Schule als Bewegungsraum : Konzeptionen-Positionen-Konkretionen. Stuttgart. Illi, U. (1995). Bewegte Schule : Die Bedeutung und Funktion der Bewegung als Beitrag einer ganzheitlichen Gesundheitsbildung im Lebensraum Schule, Sportunterricht, 44(10), 404–415. Kahl, H. (1993). Bewegungsförderung im Unterricht. Einfluß auf Konzentration : Verhalten und Beschwerden (Befinden) – Evaluationsergebnisse. 2(13), 36–42. Kahl, H. (1998). Forschungsergebnise zu Bewegungsaktivitäten im Unterricht Berlin. In Illi, U. et al. (Ed.). Bewegte Schule – Gesunde Schule (pp. 95–101). Zürich. Klupsch-Sahlmann, R. (2001). Schulen in Bewegung, Sportpädagogik, 25(2), 4–10. Kösser, G. H. (2008). Bewegte Schule, Institut für Sortwissenschaft, Sportpädagigik Seminar SS 2006, [cit. 8. 10. 2008]. Dostupné na WWW: .

85

Laging, R., & Schillack, G. (2000). Die Schule kommt in Bewegung. Konzepte : Untersuchungen und praktische Beispiele zur Bewegten Schule. Baltmannsweiler : Schneider-Verlag. Lütgeharm, R. (1997). Besser lernen in einer bewegten Schule : Möglichkeiten der praktischen Umsetzung im Schulalltag. Mnichov : Domino Verlag Günther Brink GmbH. Meduniqa (2008) Bewegung im Unterricht fördert Konzentration. [cit. 22. 10. 2008]. Dostupné na WWW: . Mužík, V. (1997). Tělesná výchova a zdraví. Olomouc: Hanex. Müller, C. (1997). Das pädagogische Konzept „Bewegte Grundschule“ in Sachsen- Grundlagen und erste Ergebnisse : Konferenzbericht Symposium Bewegte Schule. Dresden. Müller, C (2000). Was bewirkt die bewegte Schule? In Laging, R., Schillack, G. Die Schule kommt in Bewegung : Konzepte, Untersuchungen und praktische Beispiele zur Bewegten Schule. Baltmannsweiler : Schneider-Verl. S. 194–203. Müller, C. (2007a). Bewegte Schule erfordert Veränderung von Verhalten und Verhältnissen. Grundschulunterricht, 54 (7), 36–38. Müller, C. (2007b). Hier bewegt sich was! Gestaltung einer bewegten Grundschule. FOOD, SCHOOL & LIFE. Primarstufe. CMA-Sonderhef‘ (6), 14–20. Müller, C., & Petzold, R. (2007). Kann bewegte Schule wirklich etwas bewegen? Ergebnisse einer Längsschnittstudie (ab Klasse 5). In I. Hunger, & R. Zimmer (Ed.). Bewegung - Bildung - Gesundheit. Entwicklung fördern von Anfang an (pp. 241–244). Schorndorf: Hofmann. Müller, C., & Petzold, R. (2002). Längschittstudie bewegte Grundschule. Ergebnisse einer vierjährigen Erprobung eines pädagogischen Konzepts zur bewegten Grunschule. Sankt Augustin: Academica. Regensburger projektgrupe. Bewegte Schule aktuell. (1999). [cit. 20. 11. 2007]. Dostupné na WWW. Sallis, J. F. (1997). The effects of a two-year physical program (SPARK) on physical activity and fitness in elementary school students. American Journal of Public Health, 87, 1328–1334. Senff, O. (2008). Bewegung, Spiel und Sport in der Ganztagsschulentwicklung. Disertační práce. Fakultät für Sozial- und Verhaltenswissenschaften der Friedrich-Schiller-Universität Jena. Dostupné na WWW:
thueringen.de/servlets/DerivateServlet/Derivate-14739/Dissertation%20Oliver%20Senff.pdf>. Vlček, P. (2008). Současná česká a německá tělesná výchova tvorba ŠVP, Sborník referátů z 1. doktorandské konference KRCR FIM UHK, Hradec Králové. WIAD-AOK-DSB. (2008) Studie II : Bewegungsstatus von Kindern und Jugendlichen in Deutschland 2003. [cit. 8.12. 2008]. Dostupné na WWW: . Wittekowske, S. (1997). Spezifische Möglichkeiten der Verbindung einer fächerübergreifenden Bewegungserziehung mit neuen Konzepten der Gesundheitserziehung. In Konferenzbericht Symposium Bewegte Schule. Dresden. Zimmer, R. (1981). Motorik und Persönlichkeitsentwicklung bei Kindern im Vorschulalte. Schorndorf: Hofmann. Handbuch der Bewegungserziehung. Freiburg. Zimmer, R. (1997). Bewegte Kindheit : Über den sozialen Wandel von Kindheit und die Auswirkungen auf das Bewegungs- und Körperleben. In Zimmer, R. (Ed.) Bewegte Kindheit : Kongressbericht Osnabück (pp. 20–31). Schorndorf, Hofmann. Zimmer, R. (2006). Handbuch Bewegungserziehung. Didaktisch - methodische Grundlagen und Ideen für die Praxis. Freiburg: Herder. Zimmer, R. (2007). Handbuch der Sinneswahrnehmung. Freiburg, Herder.

Petr Vlček M. Horákové 270 500 06, Hradec Králové

87

PROJECT „BEWEGTE SCHULE“ – SCHOOL IN MOTION In his article the author describes the project „Bewegte Schule“. So-called the „new“ school conception of German schools should bring physical and complex education to schools. The essential pillars of this new project are: 1) the healthy lifestyle 2) drug prevention and ecology and 3) first-rate, beyond standard educational attendance of more or less talented pupils. The draft of „the school in motion“ is divided into several parts, which are the classroom, the hall, the schoolyard, the sitting position and working progression, teaching, physically-active breaks, the school subject PE and an offer of out-of school physical activities. The aims of „the school in motion“ are: 1) to offer as many physical activities as possible, 2) to create a world with high-credit physical activities, 3) to enrich the school day for pupils of physical activities, 4) to help pupils to accept the physical activity as a part of their lifestyle. The knowledge about educational innovations in different countries can be useful for realization of the frame educational programs and for creation of the school educational programs. The results of our work can help to inform the participants of the educational reforms in the Czech Republic and to support the innovation steps, which lead to high-quality educational process in our country. Key words: school, motion, school environment, physically active breaks, out-ofschool activities.

88

Tělesná kultura, 2008, 31(2), 89–101

VZTAHY MEZI POHYBOVOU AKTIVITOU A INAKTIVITOU RODIČŮ A JEJICH 8–13LETÝCH DĚTÍ7 Erik Sigmund, Petra Lokvencová, Dagmar Sigmundová, Kateřina Turoňová, Karel Frömel Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého, Olomouc, ČR Předloženo v srpnu 2008 Provádění pohybové aktivity (PA) dětí je vedle genetických predispozic podmíněno a ovlivněno řadou proměnných, mezi něž patří také PA rodičů. Cílem této studie je s ohledem na pohlaví popsat vztahy mezi PA a sezením u 8–13letých dětí a jejich rodičů a zjistit, zda se účast v organizované PA podílí na celkově vyšší úrovni realizované PA. Úroveň realizované PA, doba sezení a účast v organizované PA byla u 193 dětí (84 děvčat a 109 chlapců) a jejich rodičů (183 matek a 157 otců) zjišťována prostřednictvím české standardizované verze IPAQ dotazníku. Mezi PA rodičů a jejich dětí nacházíme pozitivní vztahy, které jsou nejtěsnější u doby trvání chůze (rS=0,48–0,71 p<0,001). Delší doba realizace celkové PA se u dcer i synů a jejich matek i otců vztahuje ke kratší době každodenního sezení (rS=0,08–0,40). Delší doba každodenního sezení rodičů je asociována (rS=0,28–0,42 p<0,006) s delší dobou sezení jejich dětí. Děti, dcery i synové, a jejich matky, které se dva a vícekrát týdně účastní organizované PA vykazují signifikantně delší dobu provádění intenzivní PA (p<0,02 η2>0,05) než děti a jejich matky bez účasti v organizované PA. Ze zjištěných vztahů mezi PA, sezením a účastí v organizované PA lze souhlasit s tvrzením, že „pohybově aktivnější rodiče, otcové i matky, vychovávají pohybově aktivnější děti“ (zřetelněji u synů). A naopak „pohybově méně aktivní otcové a matky, vychovávají pohybově méně aktivní děti“ (zřetelněji u dcer). Účast v organizované PA se u dětí a matek příznivě podílí na celkově vyšší úrovni realizované PA, zvláště pak u intenzivní PA.

7

Studie vznikla za podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky při řešení výzkumného záměru „Pohybová aktivita a inaktivita obyvatel České republiky v kontextu behaviorálních změn“ s identifikačním kódem: RP 6198959221.

89

Klíčová slova: chůze, intezivní a organizovaná pohybová aktivita, sezení, IPAQ dotazník ÚVOD Výchova dětí k aktivnímu rozvoji a ochraně fyzického, duševního a sociálního zdraví, a odpovědnosti za něj, je jednou z priorit současných edukačních trendů základního školství (Jeřábek & Tupý, 2007). Z kinantropologického hlediska usilujeme o zdravý a pohybově aktivní životní styl dětí a mládeže. V tomto úsilí je skryto monitorování pohybové aktivity (PA) a prostředí na ose „škola–rodina–volný čas“, za účelem zviditelňování determinant podněcujících či limitujících její realizaci a následné tvorbě doporučení a programů k PA. Provádění PA dětí je, vedle genetických predispozic, podmíněno a ovlivněno řadou proměnných, mezi než patří PA rodičů. Vliv chování rodičů na pohybovou aktivitu dětí a adolescentů je v odborné literatuře hojně analyzován (Bois, Sarrazin, Brustad, Trouilloud, & Cury, 2005; Gustafson & Rhodes, 2006; Kalakanis, Goldfield, Paluch, & Epstein, 2001; Medeková, Zapletalová, & Havlíček, 2000; Sallis, Prochaska, Taylor, Hill, & Geraci, 1999; Sallis, Taylor, Dowda, Freedson, & Pate, 2002; Voss, Hosking, Metcalf, Jeffery, & Wilkin, 2008). Rozmanitost použité metodiky však často zapřičiňuje rozporuplnost či značnou limitovanost výsledků (Welk, Wood, & Morss, 2003). Méně často je vztah mezi PA rodičů a jejich dětí řešen s ohledem na jejich pohlaví: matky ≈ dcery (resp. synové); otcové ≈ synové (resp. dcery) (Bois et al., 2005; Medeková, Zapletalová, & Havlíček, 2000) či druh nebo intenzitu realizované PA (Andersen & Wold, 1992; Sallis et al., 2002). Gustafsonová a Rhodes (2006) shrnutím výsledků z 34 amerických i evropských prací o vztahu rodičů k PA svých dětí za posledních 20 let, konstatují, že pozitivní podporování rodičů predikuje vyšší PA jejich dětí. Přičemž podporou rodičů rozumějí: motivování dětí, usnadňování jejich přístupu na sportoviště a jiná pohybově vhodná prostranství, poskytování pohybového a sportovního vybavení a vlastní zapojení do PA a její vedení. Ukazuje se, že tento pozitivní vliv je silnější u mladších dětí (Sallis et al., 1992) a u intenzivní PA (Andersen & Wold, 1992; Sallis et al., 2002). Často je podpora dětí k PA spojována se socioekonomickým statusem rodin, avšak výsledky jsou často protichůdné. Sledováním týdenní PA dvěstě čtrnácti 7–8letých dětí pomocí akcelerometru Actigraf Voss et al. (2008) zjistili, že děti z rodin s nižšími finančními příjmy se méně často účastní organizované PA, ale jejich celková týdenní PA je nezávislá na výši finančního příjmu rodičů. Naproti tomu vyšší socioekonomický status rodičů je pozitiv90

ně asociován s vyšší víkendovou PA (r=0,34) jejich 8–10letých dětí (Ziviani, MacDonald, Ward, Jenkins, & Rodger, 2008). Podobně Sallis a Owen (1999) naznačují, že děti rodičů s vyšší úrovní dosaženého vzdělání nebo děti z rodin s vyššími finančními příjmy mají vytvořeny lepší podmínky pro realizaci PA. V ojedinělém výzkumu provedeném u 9letých dětí (n=297) a jejich rodičů, Sallis et al. (1992) zjistili, že chlapci z neúplných rodin vykazovali vyšší PA než chlapci z rodin s oběma vlastními rodiči. „Chlapci z neúplných rodin jsou možná aktivnější proto, že nemají nad sebou takový dozor a při vlastní dopravě se musejí více spoléhat na vlastní chůzi nebo cyklistiku, než chlapci z úplných rodin“ (Sallis et al., 1992, 1387). Vztah mezi PA aktivitou dětí a jejich rodičů není zcela jednoznačný, zřejmě je podmíněn celou řadou psychologických (temperament, způsob a preference trávení volného času), sociálních (úplnost rodin, počet a pohlaví sourozenců, kamarádů), environmentálních (lokalita a typ bydliště, dostupnost a bezpečnost sportovišť a volných ploch vhodných pro PA), somatických (úroveň tělesné hmotnosti, zdravotní stav) a jiných proměnných, které je třeba zviditelňovat pro tvorbu efektivních PA programů podporujících zdravý a pohybově aktivní životní styl. V naší práci se zaměříme na zviditelnění vztahů mezi jednotlivými druhy PA (chůze, intezivní a střední PA), dobou sezení a účasti v organizované PA u rodičů a jejich dětí s ohledem na pohlaví: matky ≈ dcery (resp. synové), otcové ≈ synové (resp. dcery). CÍL PRÁCE Hlavním cílem studie je analýzou vztahů mezi PA a sezením u 8–13letých dětí a jejich rodičů vzhledem k jejich pohlaví posoudit, zda „pohybově aktivnější rodiče vychovávají pohybově aktivnější děti“. Dílčím cílem je pak zjistit, zda se účast dětí a rodičů v organizované pohybové aktivitě podílí na celkově vyšší úrovni jimi realizované PA. METODIKA Výběr účastníků a způsob šetření Pro analyzování vztahu mezi PA rodičů a jejich dětí bylo ze tří přímo vybraných Základních škol v Olomouci osloveno 138 dívek a 154 chlapců a ve věku 8–13 let. Po vysvětlení cíle šetření byl všem dětem rozdán a detailně představen použitý IPAQ dotazník, který v úvodu obsahuje instrukce ke správnému vyplnění. Spolu s dotazníky byly dětem, i pro jejich rodiče, rozdány formuláře k písemnému souhlasu s účastí na výzkumu. 91

Z celkového počtu oslovených účastníků jich s účastí na výzkumu písemně souhlasilo a vyplněný IPAQ dotazník odevzdalo 70 % dětí (88 děvčat a 117 chlapců) a 63 % rodičů (191 žen a 177 mužů). 6,3 % IPAQ dotazníků od dětí a 7,6 % od rodičů, bylo nekompletně nebo nesprávně vyplněno. Finálně byla do analýzy vztahů mezi PA a sezením zahrnuta data od 192 dětí (84 dívek a 109 chlapců) a 340 rodičů (183 matek a 157 otců). Účast dětí a jejich rodičů byla dobrovolná a nebyla za ni vyplácena žádná finanční odměna. Tato studie byla schválená Etickou komisí Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. IPAQ dotazník Úroveň týdenní PA účastníků byla zjišťována pomocí České krátké administrativní verze dotazníku k pohybové aktivitě IPAQ (Frömel, Bauman et al., 2006). Česká krátká administrativní verze IPAQ dotazníku byla přejata a standardizována z anglického standardizovaného originálu „International Physical Activity Questionnaire“ (Craig et al., 2003). První stránka krátké administrativní verze IPAQ dotazníku obsahuje po jedné otázce na dobu trvání a týdenní četnost intenzivní PA, střední PA a chůze. Intenzivní PA se projevuje rychlejším dýcháním a značným zvýšením srdeční frekvence. Jedná se o tělesně náročnou PA jako například běh, aerobik, rychlá jízda na kole či rytí a zvedání těžkých břemen (Frömel et al., 2006; Haskell et al., 2007). Střední PA se vyznačuje střední námahou, při níž se dýchá rychleji než v klidu a znatelně se zrychluje srdeční frekvence. Obecným příkladem je rychlá chůze. Druhá stránka administrativní verze IPAQ dotazníku je kromě doplňkové otázky, která se týká se doby trvání sezení v pracovních dnech, věnována demografickým charakteristikám vyplňovatele (pohlaví, věk, vzdělání, zaměstnání, velikost bydliště) a jeho dalším osobním údajům (hmotnost, výška, národnost, způsob bydlení, kuřáctví, materiální podmínky a pravidelná účast v organizované PA) (Frömel, Bauman et al., 2006). Organizovanou PA rozumíme vědomě, plánovitě a cíleně prováděnou PA pod vedením učitele, cvičitele či trenéra, zaměřenou na plnění pohybového úkolu a zpravidla i za účelem udržení nebo zlepšení zdatnosti a zdraví (Frömel, Novosad, & Svozil, 1999). Výsledným skóre z IPAQ dotazníku je denní či týdenní doba trvání celkové PA nebo jejich jednotlivých druhů (minuty/týden), resp. její úroveň (METminuty/týden). Počet METminut intenzivní PA = 6×doba trvání intenzivní PA (minuty/týden). Počet METminut střední PA = 4×doba trvání střední PA (minuty/týden) a počet METminut chůze = 3,3×doba trvání chůze (minuty/tý92

den). Hodnoty násobků 6, 4 a 3,3 jsou ekvivalenty pro intenzitu PA, stanovené při standardizaci IPAQ dotazníku. Statistické zpracování a interperetace dat Data byla analyzována v softwarovém prostředí STATISTICA 6. Vztahy mezi účastí v organizované PA, dobou trvání jednotlivých druhů PA a sezení u rodičů a jejich dětí byly kvantifikovány pomocí Spearmanova koeficientu pořadové korelace rS. Míru vztahu, vyjádřenou absolutními hodnotami koeficientu rS (0,1–0,3; resp. 0,3–0,7 a 0,7–1), lze interpretovat jako malou, resp. střední a velkou (Hendl, 2004). Pro zjištění statistické významnosti rozdílů mezi dobou trvání PA a sezení u skupin dětí a rodičů, rozdělených podle účasti v organizované PA (žádná : 1× : ≥2× týdně) byl použit Kruskal-Wallisův neparametrický test. Pro posouzení věcné významnosti statisticky testovaných rozdílů byl využit koeficient „efekt size“ η2. Nejběžnější interpretace hodnot koeficientu η2 je následující: 0,01 – malý efekt; 0,06 – střední a 0,14 – velký efekt (Morse, 1999). VÝSLEDKY Nejtěsnější vztahy mezi PA rodičů a jejich dětí zjišťujeme především u chůze a celkové PA (TAB. 1). Toto zjištění je navíc umocněno nalezením inverzního vztahu mezi dobou provádění PA dětí a sezením u jejich rodičů. Pohybová inaktivita rodičů, zde reprezentovaná sezením, je úzce asociována s delší dobou sezení vlastních dětí. Analýza vztahů mezi PA a sezením u rodičů a jejich dětí, neukázala výrazné rozdíly v hodnotách korelačních koeficientů rS, při zohlednění věku dcer a synů. Pozitivní vztahy mezi PA rodičů a jejich dětí, resp. inverzní vztahy mezi dobou provádění PA dětí a sezením jejich rodičů, jsou nezávislé na věku sledovaných 8–13letých dětí. Výsledky poukazují na těsnější vztahy mezi PA matek a jejich dětí než u otců (TAB. 1), avšak rozdíly nelze považovat za statisticky ani věcně významné. Otcové mají užší vztah k PA synů, než k PA dcer. Vyšší míra účasti v organizované PA se pozitivně projevuje ve vyšší úrovni týdenní PA (METminuty) především u matek a jejich dětí (synů i dcer) a u intenzivní PA (TAB. 2). Při statistickém testování rozdílů v PA mezi skupinami rodičů a jejich dětí rozdělených podle týdenní účasti v organizované PA zjišťujeme, že děti (dcery i synové) a matky účastnící se organizované PA vykazují signifikantně vyšší úroveň intenzivní PA (METminuty/týden) než děti a matky bez účasti v organizované PA [dcery: H (2, n=84)=7,84; p=0,02; η2=0,10;

93

synové: H (2, n=109)=17,63; p=0,0001; η2=0,16; matky: H (2, n=183)=22,28; p=0,0001; η2=0,12]. Zvýšená realizace intenzivní PA u dětí a matek s častější účastí v organizované PA se neprojevila nižším prováděním střední PA nebo chůze. Úroveň celkové týdenní PA a jejich jednotlivých druhů u dětí a rodičů, klasifikovaných podle účasti v organizované PA, je znázorněna na obrázcích 1 a 2. Z Obrázku 1 je patrné, že nárůst intenzivní PA u dětí účastnících se dva a vícekrát týdně organizované PA se při relativně stejné realizaci chůze a střední PA jako u dětí bez účasti v organizované PA výrazně podílí na celkově vyšší úrovni týdenní PA. U dětí účastnících se dva a vícekrát týdně organizované PA je pozitivní také zjištění nižší doby sezení než u dětí bez účasti v organizované PA. Tyto výsledky jsou stejné u skupin děvčat i chlapců, mezi nimiž z hlediska PA a sezení nenacházíme podstatné rozdíly. Na rozdíl od dětí se u rodičů již jedna účast v organizované pohybové aktivitě za týden přiznivě projevuje v jejich celkově vyšší úrovni prováděné PA (OBR. 2). S četnější účastí rodičů v organizované PA, pozorujeme nárůst provádění především intenzivní PA (OBR. 2). Stejně tak jako u dětí, tak ani u rodičů neprovází častější účast v organizované PA výraznější pokles chůze nebo nárůst sezení (OBR. 1 a 2). DISKUSE Hlavním cílem studie bylo analýzou vztahů mezi PA a sezením u 8–13letých dětí a jejich rodičů vzhledem k jejich pohlaví posoudit, zda „pohybově aktivnější rodiče vychovávají pohybově aktivnější děti“. Stejně jako v zahraničních studiích analyzujících rozsáhlejší soubory účastníků (Medeková, Zapletalová, & Havlíček, 2000; Gustafson & Rhodes, 2006; Sallis, Taylor, Dowda, Freedson, & Pate, 2002; Welk, Wood, & Morss, 2003) nacházíme pozitivní vztahy mezi PA rodičů a jejich dětí. Námi zjištěné vztahy jsou však vyšší než ve zmiňovaných studiích. Mezi možné příčiny řadíme homogenitu sledovaného souboru dětí (ze 3 geograficky blízkých základních škol se stejným programem a obdobným vybavením; stejné místo bydliště) a rodičů (obdobné nejvyšší vzdělání a srovnatelný socioekonomický status rodin) a v neposlední řadě i pečlivost a důslednost při organizaci a realizaci tohoto jednorázového šetření. Dokladem toho, že jsme stále ještě „chodeckou“ společností, je zjištění nejtěsnějších vztahů mezi PA rodičů a jejich dětí právě v chůzi – v dominujícím realizovaném druhu týdenní PA.

94

Stejně jako Medeková, Zapletalová a Havlíček (2000) u 6–9letých dětí nebo Welk, Wood a Morss (2003) u dětí 8–11letých, podporujeme tvrzení, že „pohybově aktivnější rodiče, mají pohybově aktivnější děti“. Avšak pouze Medeková, Zapletalová a Havlíček (2000) nepotvrdili výraznější vliv otců než matek na PA svých dětí, který nacházejí Sallis et al. (2002) u 9–17letých dětí. V našem výzkumu mají matky dokonce nepatrně těsnější vztah k PA svých dětí (synů i dcer) než otcové, kteří se při PA výrazněji věnují synům než dcerám. Lze se domnívat, že matky ve své péči neupřednostňují mezi dcerami či syny. Naopak otcové své PA ambice upínají spíše ke svým synům než dcerám. Dílčím cílem práce bylo zjistit, zda se účast dětí a rodičů v organizované pohybové aktivitě podílí na celkově vyšší úrovni jimi realizované PA. Formulace dílčího cíle není tautologická, ačkoliv se tak při prvním čtení může jevit. Z dřívějších výzkumů u adolescentů vyplývá, že často je intenzivní PA „kompenzována“ delší dobou pohybové inaktivity (sezení, odpočinek vleže, sledování televize či čas trávený u počítače) a kratší dobou chůze ve volném čase (Frömel, Novosad, & Svozil, 1999). Účast v organizované PA je významně pozitivním korelátem PA dcer, synů a jejich matek, projevujícím se především v nárůstu inetnzivní PA. Zatímco u dětí se až dva a vícenásobná účast v organizované PA projevuje v celkově vyšší týdenní PA, u matek se již účast v jedné jednotce organizované PA příznivě podílí na jejich vyšší týdenní PA. Jako velmi pozitivní hodnotíme skutečnost, že s častější účastí v organizované PA souvisí nejen nižší doba sezení, ale zároveň nedochází ke snižování chůze. Častěji než vliv samotné PA rodičů na PA svých dětí je řešena podpora rodičů k PA svých dětí (Gustafson & Rhodes, 2006; Sallis et al., 1992; 1999; 2002). Doprava dětí na sportoviště a placení vstupného, pořizování certifikovaného sportovního vybavení bude nabývat na stále větším významu, vzhledem k úbytku vhodného přírodního prostředí pro PA, snižující se PA dětí, rozmachu technických sportovních odvětví a důrazu na zdravotní aspekty a bezpečnost realizované PA. Sledování vztahu mezi PA dětí a jejich rodičů je důležité například i z důvodu tvorby efektivních intervenčních PA programů. Nejen podpora, ale i samotná účast rodičů v PA, napomáhá zvyšovat PA svých dětí. Ve studii mapující PA 8–12letých obézních dětí Kalakanis, Goldfield, Paluch a Epstein (2001) zjistili, že PA jejich rodičů je dobrým prediktorem intenzity PA svých dětí. Proto doporučují, aby intervenční PA programy u obézních dětí zahrnovaly také účast a zvyšování PA rodičů.

95

Limity a doporučení práce Použití byť standardizovaného dotazníku pro určování úrovně týdenní PA a jejich vztahů mezi rodiči a jejich dětmi, považujeme za hlavní limitu práce, která brání nepřiměřenému zobecňování zjištěných fakt. A to i přesto, že Sallis et al. (2002) nacházejí ve vztahu PA rodičů a jejich dětí vysokou podobnost mezi výsledky z dotazníku a objektivnějším monitorováním PA pomocí CSA akcelerometru. V otázkách k množství PA v dotaznících, mají obecně respondenti tendenci nadhodnocovat reálný stav. O maximální snížení rizika nesprávného, nadhodnoceného či neúplného vyplnění IPAQ dotazníku se postarala odborně zaškolená diplomantka, která asistovala u vyplňování dotazníku u všech zúčastněných dětí a kontrolovala odevzdané dotazníky od jejich rodičů. V dalších obdobně zaměřených pracích se doporučujeme zaměřit na vztah mezi PA jednotlivých sourozenců, spolužáků či kamarádů, kteří také mohou sehrávat „pohybově motivační” roli (Sallis et al., 1999; 2002). Přínosem by bylo analyzovat provádění PA dětí zvlášť ve školním, mimoškolním a rodinném prostředí a posuzovat stabilitu její realizace ve vztahu k PA rodičů. Neboť pohybově vhodně vybavené prostředí školy se zajištěním bezpečnosti a kvalifikovaného dozoru je výrazným stimulantem PA 12–14letých dětí (Sallis, Conway, Prochaska, McKenzie, Marshall, & Brown, 2001). ZÁVĚRY • Bez ohledu na pohlaví a věk jsou vztahy mezi pohybovou aktivitou dětí a jejich rodičů pozitivní. Nejtěsnější vztahy mezi pohybovou aktivitou dětí a jejich rodičů nacházíme u doby trvání každodenní chůze, následovně u celkové týdenní pohybové aktivity a pohybové aktivity střední intenzity. Lze tedy konstatovat, že „pohybově aktivnější rodiče, otcové i matky, vychovávají pohybově aktivnější děti“ (zřetelněji u synů). • Delší doba provádění pohybové aktivity se u dcer i synů a jejich matek i otců vztahuje ke kratší době každodenního sezení. A delší doba každodenního sezení rodičů je asociována s delší dobou sezení jejich dětí. Souhrnně lze říci, že „pohybově méně aktivní otcové a matky, vychovávají pohybově méně aktivní děti“ (zřetelněji u dcer). • Děti (dcery i synové) a jejich matky, které se dva a vícekrát týdně účastní organizované pohybové aktivity vykazují významně (p<0,02) delší dobu provádění intenzivní pohybové aktivity než děti a matky bez účasti v organizované pohybové aktivitě. Účast v organizované pohybové aktivitě se tak příznivě podílí na celkově vyšší úrovni prováděné týdenní pohybové aktivity.

96

REFERENČNÍ SEZNAM Andersen, N., & Wold, B. (1992). Parental and Peer Influences on Leisure–Time Physical Activity in Young Adolescent. Research Quarterly for Exercise and Sport, 63(4), 341–348. Bois, J. E., Sarrazin, P. G., Brustad, R. J., Trouilloud, D. O., & Cury, F. (2005). Elementary Schoolchildren’s Perceived Competence and Physical Activity Involvement: The Influence of Parents’ role modelling behaviours and Perceptions of Their Child’s Competence. Psychology of Sport and Exercise, 6(4), 381–397. Craig, C. L., Marshall, A. L., Sjöström, M., Bauman, A. E., Booth, M. L., Ainsworth, B. E., Pratt, U., Ekelund, U., Yngve, A., Sallis, J. F., & Oja, P. (2003). International Physical Activity Questionnaire: 12–Country Reliability and Validity. Medicine and Science in Sports and Exercise, 35(8), 1381–1395. Frömel, K., Bauman, A., et al. (2006). Intenzita a objem pohybové aktivity 15– 69leté populace České republiky. Česká Kinantropologie, 10(1), 13–27. Frömel, K., Novosad, J., & Svozil, Z. (1999). Pohybová aktivita a sportovní zájmy mládeže. Olomouc: Univerzita Palackého. Gustafson, S. L., & Rhodes, R. E. (2006). Parental Correlates of Physical Activity in Children and Early Adolescents. Sports Medicine, 36(1), 79–97. Haskell, W. L., Lee, I.–M., Pate, R. R., Powell, K. E., Blair, S. N., Franclin, B. A., Macera, C. A., Heath, G. W., Thompson, P. D., & Bauman, A. (2007). Physical Activity and Public Health: Updated Recommendation for Adults from the American College of Sports Medicine and the American Heart Association. Medicine and Science in Sports and Exercise, 39(8), 1423–1434. Hendl, J. (2004). Přehled statistických metod zpracování dat. Praha: Portál. Jeřábek, J., & Tupý, J. (2007). Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (se změnami provedenými k 1. 9. 2007). Praha: Výzkumný ústav pedagogický. (dostupné na http://www.vuppraha.cz/soubory/RVPZV_2007–07.pdf). Kalakanis, L. E., Goldfield, G. S., Paluch, R. A., & Epstein, L. H. (2001). Parental Activity as a Determinant of Activity Level and Patterns of Activity in Obese Children. Research Quarterly for Exercise and Sport, 72 (3), 202–209. Medeková, H., Zapletalová, L., & Havlíček, I. (2000). Habitual Physical Activity in Children According to Their Motor Performance and Sports Activity of Their Parents. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Gymnica, 30(1), 21–24. 97

Morse, D. T. (1999). Minisize2: A Computer Program for Determining Effect Size and Minimum Sample for Statistical Significance for Univariate, Multivariate, and Nonparametric Tests. Educational and Psychological Measurement, 59(3), 518–531. Sallis, J. F., Alcaraz, J. E., McKenzie, T. L., Howel, M. F., Kolody, B., & Nader, P. R. (1992). Parental Behavior in Relation to Physical Activity and Fitness in 9–Year–Old Children. American Journal of Diseases of Children, 146, 1383–1388. Sallis, J. F., Conway, T. L., Procházka, J. J., McKenzie, T. L., Marshall, S. J., & Brown, M. (2001). The Association of School Environments With Youth Physical Activity. American Journal of Public Health, 91(4), 618–620. Sallis, J. F., & Owen, N. (1999). Physical Activity & Behavioral Medicine. Thousand Oaks, London: SAGE. Sallis, J. F., Prochaska, J. J., Taylor, W. C., Hill, J. O., & Geraci, J. C. (1999). Correlates of Physical Activity in a National Sample of Girls and Boys in Grades 4 Through 12. Health Psychology, 18(4), 410–415. Sallis, J. F., Taylor, W. C., Dowda, M., Freedson, P. S., & Pate, R. R. (2002). Correlates of Vigorous Physical Activity for Children in Grades 1 Through 12: Comparing Parent–Reported and Objectively Measured Physical Activity. Pediatric Exercise Science, 14, 30–44. Voss, L. D., Hosking, J., Metcalf, B. S., Jeffery, A. N., & Wilkin, T. J. (2008). Children From Low–Income Families Have Less Access to Sports Facilities, But Are No Less Physically Active: Cross–Sectional Study (EarlyBird 35). Child: Care, Health and Development, 34(4), 470–474. Welk, G. J., Wood, K., & Morss, G. (2003). Parental Influences on Physical Activity in Children: An Exploration of Potential Mechanisms. Pediatric Exercise Science, 15, 19–33. Ziviani, J., Macdonald, D., Ward, H., Jenkins, D., & Rodger, S. (2008). Physical Activity of Young Children: A Two–Year Follow–Up. Physical & Occupational Therapy in Pediatrics, 28(1), 25–39. Mgr. Erik Sigmund, Ph.D. Centrum kinantropologického výzkumu FTK UP Olomouc Třída Míru 115 771 11 OLOMOUC e–mail: [email protected]

98

THE RELATION BETWEEN PHYSICAL ACTIVITY AND INACTIVITY OF PARENTS AND THEIR CHILDREN AGED 8–13 Except of gene predisposition determining physical activity (PA) of children, there are many other variables like PA of parents. The aim of the study was to describe the relationships between PA and sitting parents and their children aged 8–13. Further aim was to find out if the participation in the organized PA influences higher level of total PA. The Czech standardized version of the IPAQ questionnaire was used to find out the level of realized PA, time spent sitting and participation in an organized PA in 193 children (84 girls and 109 boys) and their parents (183 females and 157 males). There is a positive relationship between PA of parents and their children, the strongest is in time spent walking (rS=0.48–0.71 p<0.001). Higher level of total PA in children (both girls and boys) and their parents (both males and females) indicates lower time spent sitting (rS=0.08–0.40). Longer time spent sitting in parents indicates (rS=0.28–0.42 p<0.006) longer time spent sitting in their children too. Children (both boys and girls) and their mothers who participate 2times and more per week in organized PA are significantly more vigorously active (p<0.02 η2>0.05) than children and their mother not participating in organized PA. The results of the study allow us to agree with the meaning that „physically more active parents both males and females bring up more physically active children“ (especially sons). We are in agreement with another statement that „physically less active parents bring up less physically active children“ (especially daughters). Participation in organized PA in children and mothers increases total level of PA, especially in vigorous PA. Key words: walking, vigorous and organized physical activity, sitting, IPAQ questionnaire

99

Tab. 1 Vztahy (rS) mezi dobou trvání chůze, střední a intenzivní PA a sezení rodičů a jejich dětí

celková PA D chůze C E střední PA R intenzivní PA Y sezení S Y N O V É

Sezení

intenzivní PA

střední PA

chůze

sezení

celková PA

OTCOVÉ intenzivní PA

střední PA

chůze

rS

celková PA

MATKY

–0,50 –0,63 –0,20 –0,05

–0,22 –0,24 –0,41

–0,48 –0,71 –0,06 –0,01

–0,05 –0,23 –0,48 –0,03 –0,01 –0,12

–0,28 –0,30 –0,19 –0,04

–0,23

–0,15

–0,16 –0,25 –0,07 –0,15

–0,27 –0,22 –0,24 –0,11

–0,25

–0,10

–0,10

–0,10 –0,02 –0,07

–0,17 –0,11 –0,40 –0,09

–0,11

–0,10 –0,02

–0,04 –0,06

–0,11 –0,02 –0,01

0,42

celková PA

–0,53 –0,44 –0,46 –0,21

chůze

–0,54 –0,54 –0,44 –0,10 –0,32 –0,43 –0,48 –0,20 –0,19 –0,36

střední PA

–0,30

–0,19 –0,34 –0,13

intenzivní PA

–0,17 –0,06

sezení

–0,05 –0,09 –0,03 –0,03

–0,11 –0,28

–0,28 –0,46 –0,39 –0,33 –0,23 –0,30

–0,11 –0,39 –0,25 –0,39 –0,15 –0,20 –0,10 –0,08 –0,04 –0,28

–0,01

–0,10 –0,13 –0,01

–0,01 –0,05 –0,09 –0,29

Legenda: rS – Spearmanův koeficient pořadové korelace; PA – pohybová aktivita; Statistická významnost vyznačená kurzívou na hladině p≤0,01 a tučně na hladině p≤0,001 Tab. 2 Vztahy (rS) mezi úrovní chůze, střední a intenzivní PA (METminuty/ týden) rodičů a jejich dětí vzhledem k účasti v organizované PA (0× týdně, 1× týdně, ≥2× týdně) rS celková PA chůze střední PA intenzivní PA

DCERY 0,29 0,13 0,27 0,25

SYNOVÉ 0,29 0,06 0,14 0,36

MATKY 0,13 0,04 0,05 0,31

OTCOVÉ 0,04 0,11 0,04 0,03

Legenda: rS – Spearmanův koeficient pořadové korelace; PA – pohybová aktivita; Statistická významnost vyznačená kurzívou na hladině p≤0,01 a tučně na hladině p≤0,001

100

TF[FOÓ



DIľ[F

TUōFEOÓ
1"

JOUFO[JWOÓ
1"

 

 









 





 

 



 

 











 












%$&3:










4:/07²












%$&3:

















4:/07²
















%$&3:











4:/07²






O













O
















O














O
















O














O








PSHBOJ[PWBOÈ
1"
 ¨
UâEOı













PSHBOJ[PWBOÈ
1"
 ¨
UâEOı














PSHBOJ[PWBOÈ
1"
Ǧ ¨
UâEOı


Obr. 1 Srovnání středních hodnot (mediánů) jednotlivých druhů pohybové aktivity (PA) (METmin/týden) a sezení (MIN/týden) u dětí rozdělených podle účasti v organizované PA

TF[FOÓ

DIľ[F

TUōFEOÓ
1"

JOUFO[JWOÓ
1"

 









 











 



 



 































."5,:










05$07²












."5,:












05$07²












."5,:











05$07²





O












O















O
















O

















O














O











PSHBOJ[PWBOÈ
1"
 ¨
UâEOı














PSHBOJ[PWBOÈ
1"
¨
UâEOı













PSHBOJ[PWBOÈ
1"
Ǧ ¨
UâEOı


Obr. 2 Srovnání středních hodnot (mediánů) jednotlivých druhů pohybové aktivity (PA) (METmin/týden) a sezení (MIN/týden) u rodičů rozdělených podle účasti v organizované PA 101

Tělesná kultura, 2008, 31(2), 102–108

PILOTNÍ STUDIE ROČNÍHO REŽIMU POHYBOVÉ AKTIVITY GYMNAZIÁLNÍCH STUDENTEK8 Jana Vašíčková1, Jana Pelclová1, Karel Frömel1, František Chmelík1, Marek Pelcl2¨ 1 2

Univerzita Palackého, Olomouc, ČR Slovanské gymnázium, Olomouc, ČR Předloženo v září 2008

Tato studie analyzuje výsledky výzkumu u devíti gymnaziálních dívek, které dobrovolně celý školní rok 2005-06 nosily krokoměry k monitorování pohybové aktivity a její variability v průběhu jejich školní docházky a volného času. Korigovaná data byla zpracována opakovanou analýzou rozptylu a zjištěny byly významné rozdíly mezi dny v týdnu, měsíci, dny s vyučovacími jednotkami tělesné výchovy a bez tělesné výchovy a ročními obdobími.

Klíčová slova: pedometr, monitorování, variabilita pohybové aktivity, dívky ÚVOD Období adolescence je kritickým obdobím zejména v poklesu pohybové aktivity ve vztahu k věku (Allison, Adlaf, Dwyer, Lysy, & Irving, 2007). Studie Amstronga a Welsmana (2006) odhalila, že chlapci všech věkových skupin jsou v Evropě mnohem více pohybově aktivní než dívky, patrný rozdíl je v intenzivní pohybové aktivitě. Dívky také zaznamenávají méně kroků za den a jsou méně aktivní než chlapci v době volna (Tudor-Locke, et al., 2006). Proto je zapotřebí neustále zapojovat dívky v období puberty do takových programů pohybové aktivity, které by je motivovaly k osvojení celoživotního návyku na pohybovou aktivitu (Cavill, Biddle, & Sallis, 2001). Abychom ovlivnili pohybově aktivní chování u dětí a mládeže, je potřeba definovat faktory, které podmiňují realizaci pohybové aktivity a jsou spjaty s časovými úseky, jako 8

Studie vznikla za podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a je součástí výzkumného grantu č. 6198959221: Pohybová aktivita a inaktivita obyvatel České republiky v kontextu behaviorálních změn.

102

jsou roční období, měsíce nebo týdny. Dlouhodobé monitorování krokoměrem u adolescentních dívek zatím nebylo publikováno. Cílem této studie bylo vyzkoušet celoroční monitorování na věkově problematické skupině gymnaziálních dívek a shromážděné údaje o pohybové aktivitě analyzovat ve vztahu k ročním obdobím, měsícům, týdnům a dnům. METODIKA Pilotní výzkum vycházel z celoročního monitorování (školní rok 2005/2006) pohybové aktivity u dívek v prvním ročníku Slovanského gymnázia v Olomouci. Poté, co dvě vybrané třídy dívek intenzivně zaznamenávaly svoji denní pohybovou aktivitu v průběhu jednoho měsíce (v rámci jiného výzkumného projektu), se devět dívek rozhodlo (věk 15.6±0.5 let; BMI 21.29±2.68 kg/m2 – údaje ze začátku výzkumu) dobrovolně pokračovat ve výzkumu. Získali jsme jejich písemný souhlas s účastí na výzkumu. Dívky každý den nosily krokoměr (Omron HJ-105) umístěny v pase na pravé straně po dobu celého školního roku a zapisovaly počet kroků do připraveného deníku. Všechny dívky se pravidelně účastnily vyučovacích jednotek tělesné výchovy, které byly rozvrhem stanoveny na středu. Statistická analýza dat Za dobu monitorování devíti dívek (každá dívka měla zapisovat 303 dnů) a jejich poctivého zaznamenávání dat jsme mohli získat 2727 hodnot. Protože ale zápisy nebyly úplné, pro analýzu jsme shromáždili 2118 hodnot (za osobu a den), což je 78 % všech dat. Pro statistické zpracování dat byl použit software SPSS (SPSS, Inc., Chicago, IL), verze 15.0. Chybějící hodnoty byly analyzovány funkcí Missing Values Analysis EM příslušného softwaru. Chybějící data (počet kroků za den) byla nahrazena průměrnou hodnotou vypočtenou z hodnot zvlášť pro každou dívku, pro daný měsíc a den. Popisné charakteristiky (M±SD, 95% interval spolehlivosti) byly vypočteny pro školní rok, pro každou dívku, jednotlivé roční období (podzim, zima, jaro – stanoveno podle podzimní a jarní rovnodennosti a zimního slunovratu), dny v týdnu, typy dnů (školní dny, víkendové dny) a zvlášť pro školní dny s tělesnou výchovou a bez tělesné výchovy. Aplikovali jsme opakovanou analýzu variance, abychom identifikovali vztahy mezi pohybovou aktivitou v jednotlivých dnech v týdnu, měsících, ve školních dnech versus víkendových dnech, ve školních dnech s TV a bez TV.

103

Pokud byly zjištěny rozdíly mezi více než dvěma kategoriemi, aplikovali jsme post hoc párové porovnání s Bonferonniho typem korekce a 95% intervalem. VÝSLEDKY Analyzovali jsme tedy celkem 2727 hodnot, z nichž 71,62 % byly údaje za školní dny a 28,38 % údaje za víkendové dny. Z pohledu ročních období na podzimní dny připadá 29,37 % údajů, za zimní dny 29,70 % a na jarní dny 30,36 % získaných údajů. Vyučovací jednotky tělesné výchovy byly zařazeny do středečního rozvrhu a údaje za středu tvoří 14,2 % ze všech dat. Celkově dívky dosáhly v průměru 17 180±7750 kroků za den. Pouze 21,01 % hodnot v naší studii bylo menších než pro dívky doporučovaných 11 000 kroků za den (The President’s Council for Physical Fitness and Sport, 2007). Naopak 57,17 % údajů o krocích bylo nad hodnotou 15 000 kroků/den a 30,69 % údajů o krocích dokonce překročilo limit 20 000 kroků za den. Údaje vztahující se k měsícům školního roku a ročním obdobím jsou souhrnně uvedeny v Tabulce 1. Významný rozdíl v krocích za den byl zjištěn pro měsíce (F=4,76; p=0,000) a roční období (F=16,20; p=0,000). Post-hoc test prokázal významné rozdíly mezi počtem kroků na jaře a na podzim (p=0,002) a na jaře a v zimě (p=0,000). Nejnižší průměrné množství kroků za den bylo zjištěno v únoru 2006 a nejvyšší průměrné množství kroků za den pak v červnu 2006. Navíc významný rozdíl (F=165,38; p=0,000) byl zjištěn mezi průměrným počtem kroků v pracovních dnech (18346±7572 kroků/den) a o víkendech (14 235±7409 kroků/den). Tab. 1 Počet kroků za den ve školních dnech a o víkendech podle měsíce a ročního období

Měsíc Září Říjen Listopad Prosinec Leden Únor Březen Duben

104

Na

Školní dny Mb SDc

Typ dne Víkendové dny Na Mb SDc

Na

Celkově Mb

SDc

189 198 198 198 198 180 207 180

18 418 18 611 17 972 17 765 17 177 16 332 18 639 18 672

81 81 72 81 81 72 72 90

270 279 270 279 279 252 279 270

16 992 17 241 16 744 16 622 15 887 15 559 17 693 17 844

5 765 7 350 8 338 7 996 7 492 8 043 8 249 8 045

5 529 6 989 8 532 8 134 7 409 7 396 8 201 7 094

13 663 13 894 13 368 13 829 12 734 13 627 14 972 16 188

4 886 7 172 6 760 6 936 6 759 9 246 7 822 9 499

Květen Červen Roční období Podzim Zima Jaro

207 198

19 366 20 302

6 326 8 826

72 72

15 206 14 737

6 503 6 954

279 270

18 293 18 818

6 617 8 712

567 576 594

18 247 17 095 19 504

7 516 7 901 7 304

234 13 680 234 13 800 234 15 245

6 566 8 030 7 897

801 810 828

16 912 7 539 16 143 8 073 18 300 7 714

počet analyzovaných hodnot; bprůměrná hodnota; cstandardní odchylka Zvýrazněná pole ukazují minimální a maximální počet kroků za den

a

Graf 1 znázorňuje variabilitu průměrných hodnot počtu kroků za každý den v týdnu. Nejvyšší průměrná hodnota byla zaznamenána ve středu (20489±8303 kroků za den) pravděpodobně díky pravidelné a povinné dvouhodinové vyučovací jednotce tělesné výchovy na škole. Nejnižší průměrná hodnota byla zjištěna v neděli (13471±6573 kroků za den). Rozdíly mezi počty kroků za den byly statisticky významné pro dny v týdnu (F=38,46; p=0,000), a také pro dny s tělesnou výchovou a bez tělesné výchovy (F=103,69; p=0,000).

Graf 1. Variabilita průměrných hodnot počtu kroků za den v průběhu týdne

105

DISKUSE Tato studie přispívá k pochopení variability každodenní pohybové aktivity v průběhu školního roku u adolescentních dívek. Zkoumaný soubor dívek je malý, protože dlouhodobé celoroční monitorování je velmi náročné. Průměrné hodnoty kroků za den vysoce převyšují doporučení pohybové aktivity pro adolescenty v České republice, a tudíž výsledky zjištěné naším výzkumem mohou být jen stěží zobecňovány a naznačují potřebu dalšího podrobnějšího výzkumu, který by podpořil zjištěné poznatky. Jak jsme zmínili dříve, průměrné hodnoty kroků za den byly vyšší ve srovnání s předcházejícími studiemi (Amstrong & Welsman, 2006; Tudor-Locke & Bassett, 2004). To bylo ovlivněno také tím, že 4 dívky se pravidelně účastnily organizované mimoškolní pohybové aktivity (florbal) několikrát týdně. Průměrné hodnoty kroků za den byly vysoké také díky nejaktivnější dívce s průměrem kroků 27399±8064 za den. A navíc průměrné hodnoty kroků za den byly vysoké i u dívek, které se neúčastnily žádné organizované mimoškolní pohybové aktivity v porovnání s výsledky intervenčních studií s pedometry, kde méně než 25 % účastníků plnilo doporučení pro denní množství kroků (Zizzi et al., 2006). Účastnice naší studie byly požádány o zapisování jejich počtu kroků za den s tím, že tento způsob vlastního monitorování je mohl motivovat k upravení, případně zvýšení jejich běžného počtu kroků za den během školního roku. Analýza jednotlivých dnů v týdnu odhalila, že výrazně více kroků dívky udělaly ve školních dnech než o víkendech (rozdíl činí 4111 kroků za den). Dívky byly nejméně aktivní z hlediska počtu kroků v neděli. K podobným výsledkům dospěl i Tudor-Locke et al. (2004) u souboru dospělých při monitorování celoroční pohybové aktivity. Naše studie také identifikovala sezónní rozdíly související s pohybovou aktivitou a typickým počasím v České republice (chladné zimy, horká léta a meziobdobí jaro a podzim). Významný rozdíl byl zjištěn mezi jarem a podzimem. Naproti tomu nejnižší průměrný počet kroků za den v zimě se dal očekávat a byl potvrzen také jinými výzkumy (Tudor-Locke et al., 2004). Avšak hodnoty za léto, které by dokreslovaly celoroční pohybovou aktivitu, v naší studii chybí z důvodu dvouměsíčních letních prázdnin. Naše zjištění také potvrzuje nemalý podíl tělesné výchovy na celodenní pohybové aktivitě. Celkový podíl vyučovacích jednotek tělesné výchovy na celodenní pohybové aktivitě mladších adolescentů činil 18 % (Flohr, Todd, & Tudor-Locke, 2006). V pilotní studii jsme také zjistili 15 % rozdíl mezi průměrným počtem kroků ve dnech s tělesnou výchovou a bez ní. Je zřejmý stabilní nárůst v počtu kroků ve dnech s tělesnou výchovou během roku bez ohledu 106

na obsah vyučovacích jednotek tělesné výchovy a bez ohledu na účast nebo neúčast v mimoškolních pohybových aktivitách. A z tohoto důvodu a také z hlediska návyku na pravidelnou pohybovou aktivitu se nám zdá výhodnější zařazovat do rozvrhu tělesnou výchovu do dvou dnů po jedné hodině. ZÁVĚRY Tato pilotní studie potvrdila, že pohybová aktivita je v průběhu školního roku proměnlivá vzhledem ke dnům, měsícům a ročním obdobím navzdory jejím limitům (malý počet účastnic). Chtěli jsme také zdůraznit významnost tělesné výchovy a její nezastupitelnou úlohu v podpoře návyků na celoživotní realizaci pohybové aktivity. REFERENČNÍ SEZNAM Allison, K. R., Adlaf, E. M., Dwyer, J. J. M., Lysy, D. C., & Irving, H. M. (2007). The decline in physical activity among adolescent students. Canadian Journal of Public Health, 98(2), 97–100. Armstrong, N., & Welsman, J. R. (2006). The physical activity patterns of European youth with reference to methods of assessment. Sports Medicine, 36(12), 1067–1086. Cavill, N., Biddle, S., & Sallis, J. F. (2001). Health enhancing physical activity for young people: Statement of the United Kingdom expert consensus conference. Pediatric Exercise Science, 13(1), 12–25. Flohr, J. A., Todd, M. K., & Tudor-Locke, C. (2006). Pedometer-assessed physical activity in young adolescents. Research Quarterly for Exercise and Sport, 77(3), 309–315. The President’s Council for Physical Fitness and Sport. The presidential active lifestyle award fact sheet. Retrieved 19. 7. 2007 from the World Wide Web: http://fitness.gov/challenge/pala_fact_sheet/pala_fact_sheet.html Tudor-Locke, C., & Bassett, D. R., Jr. (2004). How many steps/day are enough? Preliminary pedometer indices for public health. Sports Medicine, 34(1), 1–8. Tudor-Locke, C., Lee, S. M., Morgan, C. R., Beighle, A., & Pangrazi, R. P. (2006). Children’s pedometer-determined physical activity during the segmented school day. Medicine & Science in Sports & Exercise, 38(10), 1723–1738. Tudor-Locke, C., Bassett, D. R., Jr., Swartz, A. M., Strath, S. J., Parr, B. B., Reis, J. P., DuBose, K. D., & Ainsworth, B. E. (2004). A preliminary study

107

of one year of pedometer self-monitoring. Annals of Behavioral Medicine, 28(3), 158–162. Zizzi, S., Vitullo, E., Rye, J., O’Hara-Tompkins, N., Abildso, C., Fisher, B., & Bartlett, M. (2006). Impact of a three-week pedometer intervention on high school students’ daily step counts and perceptions of physical activity. American Journal of Health Education, 37(1), 35–40.

Mgr. Jana Vašíčková, Ph.D. Centrum kinantropologického výzkumu FTK UP Olomouc Tř. Míru 115 771 11 Olomouc e-mail: [email protected]

VARIABILITY OF YEAR-ROUND PHYSICAL ACTIVITY IN HIGH SCHOOL GIRLS – PILOT STUDY The adolescent period seems to be critical in age-related decline of physical activity. To influence physical activity behavior in children and youth, it is necessary to determine factors affecting physical activity which are related to seasonal, monthly or weekly period. Therefore, the purpose of this study is to collect one year pedometer self-monitoring data to find out the year-round variability of physical activity in high school girls. Nine volunteering girls from a high school participated in this study. Girls were asked to wear pedometer at their waist during each day of one year and record steps per day and daily behavior. We obtained 2118 person-day, each girl recorded 303 days. The days with lowest number of steps were Saturday and Sunday. The highest number of steps was obtained on days with regular physical education lesson – Wednesday. The month with the lowest average number steps/day was February and the average number steps/day was the highest in June. Although this study has several limitations (e.g. low sample size), the variability in year-round physical activity has been found across days and autumn, winter, and spring months. Key words: pedometer, monitoring, physical activity, adolescent girls

108

Tělesná kultura, 2008, 31(2), 109–119

VLIV DEMOGRAFICKÝCH FAKTORŮ NA POHYBOVOU AKTIVITU A SEZENÍ U OBYVATEL ČESKÉ REPUBLIKY VE VĚKU 55–69 LET9 Jana Pelclová, Jana Vašíčková, Karel Frömel, Ivana Djordjevic et al. Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého, Olomouc, ČR Ladislav Bláha, Dana Feltlová, Igor Fojtík, Svatopluk Horák, František Chmelík, Tomáš Klobouk, Pavel Ludva, Marie Lukavská, Josef Mitáš, Filip Neuls, Jiří Nykodým, Emil Řepka, Erik Sigmund, Dagmar Sigmundová, Aleš Suchomel, Zdeněk Šebrle Předloženo v září 2008 Cílem této studie je analyzovat demografické faktory vztahující se k intenzivní a středně zatěžující pohybové aktivitě, chůzi a času stráveným sezením u obyvatel České republiky ve věku 55–69 let a výsledky výzkumu využít jako podklady pro Ministerstvo zdravotnictví při řešení problematiky zdraví a tím přispět ke zkvalitnění životního stylu u této populace. 320 systematicky náhodně vybraných obyvatel České republiky ve věku 55–69 se zúčastnilo této studie. Pro zjištění pohybové aktivity a času stráveného sezením byla aplikována standardizovaná administrativní dlouhá verze mezinárodního dotazníku „International Physical Activity Questionnaire“. V rámci doplňkové verze dotazníku respondenti poskytli demografické údaje. Pro zjištění vlivu demografických faktorů na pohybovou aktivitu a inaktivitu byla využita binární logistická regrese v programu SPSS 16.0. Doporučení pro intenzivní pohybovou aktivitu splnilo pouze 20,3 % respondentů, pro středně zatěžující pohybovou aktivitu 52,5 % respondentů a pro chůzi 54,4 % respondentů. Z výsledků logistické regrese vyplývá, že větší šanci splnit doporučení pro chůzi mají zaměstnaní lidé a větší šanci splnit doporučení k středně zatěžující pohybové aktivitě mají respondenti ve věku 55–59 let, nekuřáci, se základním vzděláním a žijící v rodinném domku. S rostoucím věkem se zvyšoval i čas strávený sezením. 9 Studie vznikla za podpory MŠMT v rámci výzkumného záměru č. 6198959221 „Pohybová aktivita a inaktivita obyvatel České republiky v kontextu behaviorálních změn“.

109

Klíčová slova: intenzivní a středně zatěžující pohybová aktivita, chůze, IPAQ, sezení ÚVOD Na konci roku 2006 bylo v České republice 28,21% lidí starších 55 let (Státní zdravotní ústav, 2008). A jelikož populace stárne, prodlužuje se i délka života a s tím souvisí i jeho kvalita. V průběhu několika posledních desetiletí bylo dokumentováno mnoho přesvědčivých důkazů, že pravidelná pohybová aktivita (PA) redukuje riziko předčasné úmrtnosti a zdravotních omezení jako důsledků onemocnění srdce, diabetu, osteoartritidy a také některých typů rakovin (U. S. Department of Health and Human Services, 1996). Přes všechny známé výhody pravidelné pohybové aktivity (např. pomáhá vést nezávislý život, protože redukuje riziko pádu a zlomenin; redukuje příznaky úzkosti, deprese a zlepšuje náladu atd.) patří senioři k nejméně aktivní věkové skupině ve společnosti (Guthold, Ono, Strong, Chatterji, & Morabia, 2008). Abychom podpořili PA seniorů, je zapotřebí detailněji analyzovat současný stav. PA seniorů nemusí být intenzivní (a většinou ani ze zdravotního hlediska být nemůže), ale velký zdravotní význam má pro ně i středně zatěžující PA a zejména pak chůze, nejlépe každodenní (U. S. Department of Health and Human Services, 1996). Cílem této studie bylo analyzovat demografické faktory vztahující se k intenzivní a středně zatěžující PA, chůzi a času stráveným sezením u obyvatel České republiky ve věku 55–69 let a výsledky výzkumu využít jako podklady pro Ministerstvo zdravotnictví při řešení problematiky zdraví a tím přispět ke zkvalitnění životního stylu u této populace. METODY 173 mužů a 147 žen ve věku 55–69 let ze všech 14 regionů České republiky se zúčastnilo výzkumného šetření. K získání systematicky náhodného vzorku byla použita česká databáze adres. Pro zjištění PA byla aplikována standardizovaná administrativní dlouhá verze mezinárodního dotazníku „International Physical Activity Questionnaire“ (Craig et al., 2003). Tento dotazník zjišťuje frekvenci a dobu trvání intenzivní a středně zatěžující PA a chůze v rámci čtyř domén: PA vztahující se k zaměstnání, přesunům a dopravě, domácím pracím a údržbě domu nebo bytu a k volnočasové PA. Dále je zjišťován čas sezení v pracovních a víkendových dnech. V rámci doplňkové verze dotazníku respondenti poskytli demografické údaje. Detailní charakteristiky respondentů vzhledem k jednotlivým demografickým faktorům jsou zobrazeny v tabulce 1.

110

Tab. 1 Charakteristika respondentů vzhledem k demografickým faktorům

Pohlaví Věk

Vzdělání Zaměstnání Bydliště (počet obyvatel v tisících) BMI Způsob bydlení Kouření Rodinný stav Péče o psa Vlastnictví kola Vlastnictví auta Vlastnictví chaty nebo chalupy

Charakteristika respondentů n muži 173 ženy 147 55–59 165 60–64 86 65–69 69 Základní 87 Středoškolské 177 Vysokoškolské 56 Ne 162 Ano 158 >100 63 30–100 98 1–29.9 111 <1 48 <20 19 20–25 219 >25 82 Rodinný dům 174 Obytný blok (byt) 146 Nekuřák 237 Kuřák 83 Sám 39 V rodině 179 V rodině s dětmi 102 Ne 192 Ano 128 Ne 96 Ano 224 Ne 95 Ano 225 Ne 201 Ano 119

% 54,1 45,9 51,5 26,9 21,6 27,2 55,3 17,5 50,6 49,4 19,7 30,6 34,7 15,0 5,9 68,4 25,6 54,4 45,6 74,1 25,9 12,2 55,9 31,9 60,0 40,0 30,0 70,0 29,7 70,3 62,8 37,2

Získané výsledky PA byly zpracovány v souladu s mezinárodní vyhodnocovací metodikou „IPAQ Research Committee“ (www.ipaq.ki.se). Upravená data 111

byla statisticky zpracována statistickým programem SPSS 16.0 (SPSS Inc., Chicago, USA). Binární logistická regrese (kroková metoda FORWARD) byla postupně využita pro čtyři nezávislé proměnné: intenzivní PA, středně zatěžující PA, chůzi a čas strávený sezením. Jako kriterium pro plnění PA byla použita doporučení „Healthy People 2010“ (USDHHS, 2000), a to pro chůzi nejméně 30 minut alespoň 5krát týdně, pro středně zatěžující PA nejméně 30 minut alespoň 5krát týdně a pro intenzivní PA nejméně 20 minut alespoň třikrát týdně. Pro hodnocení času stráveného sezením byli respondenti rozděleni do dvou skupin podle mediánu: 1. skupina – osoby sedící 300 nebo méně minut denně a 2. skupina – osoby sedící více než 300 minut denně. Závislé proměnné v rámci binární logistické regrese byly zvoleny: věk (55–59 let, 60–64 let, 65–69 let), pohlaví, BMI (<20, 20–25, >25), rodinný stav (žijící sám, v rodině nebo v rodině s dětmi), dosažené vzdělání (základní, středoškolské, vysokoškolské), zaměstnání (zaměstnaný nebo nezaměstnaný), kouření (kuřák, nekuřák), péče o psa, vlastnictví kola, auta, chaty nebo chalupy, způsob bydlení (dům nebo obytný blok-byt) a bydliště (více než 100 000 obyvatel, 300 00–99 999 obyvatel, 1000–29 999 obyvatel a méně než 1000 obyvatel). V jednotlivých analýzách logistické regrese byla první skupina v každé kategorii brána jako referenční skupina.

VÝSLEDKY Z celkového počtu 320 osob splnilo doporučení k intenzivní PA pouze 20,3 % respondentů. 52,5 % respondentů splnilo doporučované minimum pro středně zatěžující PA a 54,4 % respondentů splnilo doporučované hodnoty pro chůzi. Z výsledků vztahujících se k času stráveným sezením vyplynulo, že 57,5 % respondentů sedí 300 nebo méně minut denně (5 hodin a méně) a 42,5 % sedí více jak 300 minut denně. V tabulce 2 jsou zachyceny průměry MET-minut za týden u intenzivní a středně zatěžující PA a chůze v rámci jednotlivých podskupin demografických faktorů.

112

Tab. 2 Hodnoty intenzivní PA, středně zatěžující PA a chůze v MET-minutách za týden u jednotlivých demografických faktorů Intenzivní PA

Pohlaví Muži Ženy Věk 55–59 60–64 65–69 Vzdělání Základní Středoškolské Vysokoškolské Rodinný stav Sám V rodině V rodině s dětmi Bydliště (počet obyvatel v tisících) >100 30–100 1–29.9 <1 Zaměstnání Ne Ano Způsob bydlení Dům Byt Kouření Nekuřák Kuřák BMI <20 20–25 >25

Středně zatěžující PA M SD

n

M

SD

173 147

1122 363

1836 1053

4051 3641

165 86 69

1076 677 170

1763 1570 633

87 177 56

339 925 967

39 179 102

Chůze M

SD

3301 3084

1457 1578

1229 1248

4339 3848 2743

3080 3570 2745

1712 1286 1321

1306 1160 1090

1007 1752 1580

4060 3938 3319

3496 3207 2678

1386 1558 1572

1161 1303 1142

588 670 1025

1682 1441 1725

3104 3815 4238

3765 3027 3254

1053 1589 1556

1006 1257 1256

63 98 111 48

966 880 437 1079

1617 1837 1055 1815

3191 3710 3871 5038

2943 2956 3284 3597

1475 1550 1482 1561

1229 1210 1274 1252

162 158

254 1306

897 1904

3615 4117

3363 3023

1329 1702

1185 1265

174 146

799 742

1603 1537

4361 3269

3215 3100

1536 1486

1282 1186

237 83

837 590

1583 1530

4108 3162

3169 3223

1565 1366

1234 1237

19 219 82

806 738 860

1998 1514 1630

3625 3966 3644

3589 3193 3172

1369 1599 1319

1258 1246 1199

113

Péče o psa Ne Ano Vlastnictví kola Ne Ano Vlastnictví auta Ne Ano Vlastnictví chaty nebo chalupy Ne Ano

192 128

748 811

1512 1660

3774 3996

3105 3357

1459 1595

1167 1336

96 224

460 907

1305 1657

2948 4255

2939 3240

1396 1564

1042 1513

95 225

534 874

1491 1596

3478 4025

3446 3090

1367 1575

1150 1270

201 119

662 961

1499 1675

3716 4111

3099 3374

1499 1538

1278 1170

M – průměr, SD – směrodatná odchylka Z výsledků logistické regrese vyplývá, že plnění doporučení k intenzivní pohybové aktivitě signifikantně neovlivňuje žádný z demografických faktorů zahrnutých do analýzy (pohlaví, věk, vzdělání, způsob bydlení, BMI, zaměstnání, kouření, rodinný stav, chov psa a vlastnictví kola, auta a chaty nebo chalupy). Z tabulky 3 je zřejmé, že zaměstnaní lidé mají větší šanci splnit chodecké doporučení. Dalšími nesignifikantními faktory plnění chodeckého doporučení, které nejsou zobrazeny v tabulce 3, ale byly zahrnuty do analýzy logistické regrese, jsou pohlaví, věk, vzdělání, způsob bydlení, BMI, kouření, rodinný stav, chov psa a vlastnictví kola, auta a chaty nebo chalupy. Z výsledků logistické regrese dále vyplývá, že větší šanci splnit doporučení k středně zatěžující PA mají lidé ve věku 55–59 let (ve srovnání s lidmi ve věku 65–69 let), s dokončeným základním vzděláním (ve srovnání s lidmi se středoškolským a vysokoškolským vzděláním), lidé žijící v rodinném domě a nekuřáci (tabulka 3). Dalšími nesignifikantními faktory plnění doporučení k středně zatěžující PA, které nejsou zobrazeny v tabulce 3, ale byly zahrnuty do analýzy logistické regrese, jsou pohlaví, BMI, rodinný stav, chov psa a vlastnictví kola, auta a chaty nebo chalupy.

114

Tab. 3 Demografické faktory signifikantně ovlivňující plnění doporučení k středně zatěžující pohybové aktivitě a chůzi

n

Plnění doporučení k chůzi (30 minut 5krát týdně) %

OR

CI

Zaměstnání Ne Ano

76 43,7 Ref. 98 56,3 1,85* Plnění doporučení k středně zatěžující PA (30 minut 5krát týdně) n % OR

1,19–2,89

CI

Věk 55–59 60–64 65–69 Vzdělání

95 42 31

56,5 25,0 18,5

Ref. 0,59 0,51*

0,34–1,03 0,28–0,94

Základní Středoškolské Vysokoškolské Způsob bydlení

55 92 21

32,7 54,8 12,5

Ref. 0,52* 0,27*

0,30–0,90 0,13–0,56

Dům Byt Kouření

104 64

61,9 38,1

Ref. 0,58*

0,36–0,92

Nekuřák Kuřák

134

79,8

Ref

34

20,2

0,50*

0,29–0,84

OR – poměr šancí, CI – interval spolehlivosti, *p ≤ .05 Jediným faktorem, který signifikantně ovlivňuje čas strávený sezením více jak 300 minut denně, je věk (Tab. 4). Respondenti ve věku 65–69 let mají větší šanci strávit sezením více než 300 minut denně ve srovnání s lidmi ve věku 55–59 let.

115

Tab. 4 Demografické faktory signifikantně ovlivňující čas strávený sezením ≤300 minut denně n % Věk 55–59 60–64 65–69

105 49 30

57,1 26,6 16,3

>300 minut denně n % 60 37 39

44,1 27,2 28,7

OR

CI

Ref. 1,32 2,28*

0,78–2,25 1,28–4,03

OR – poměr šancí, CI – interval spolehlivosti, *p ≤ .05 Pozn. OR a CI se vztahují k hodnotám vyšším jak 300 minut za den DISKUZE Doporučení pro intenzivní PA splnilo pouze 20,3 % respondentů, pro středně zatěžující PA 52,5 % respondentů a pro chůzi 54,4 % respondentů. Tyto výsledky jsou povzbudivé vzhledem ke studii států Evropské unie, která uvádí, že dvě třetiny dospělé populace nejsou dostatečně pohybově aktivní (Sjöström et al., 2006). V této studii byl zjišťován vztah mezi PA a inaktivitou a vybranými faktory u věkové skupiny 55–69 let. Věk mezi 55–69 lety můžeme chápat jako období předdůchodové a období důchodové. Přechod ze zaměstnání do důchodu často vede ke změnám životního stylu a tím i ke změnám v objemu PA. Tato studie potvrdila vztah mezi zaměstnaností a množstvím PA, neboť zaměstnaní lidé snáze dosahovali požadované množství chůze než nezaměstnaní. Na druhou stranu Shephard (1998) potvrzuje, že PA se může přechodem do důchodu i zvýšit, a to vlivem zvýšení volného času. K tomuto tvrzení přispívají i Brown et al. (2005), kteří zjistili vyšší podíl inaktivity u zaměstnaných respondentů oproti nezaměstnaným lidem bez zdravotních omezení. Dalším signifikantním faktorem ovlivňujícím PA a čas strávený sezením v této studii byl věk. Středně zatěžující PA se snižovala se stoupajícím věkem a opačně se zvyšujícím se věkem narůstal čas strávený sezením. Lineární závislost mezi věkem a pohybovou inaktivitou byla potvrzena ve všech evropských státech (Guthold et al., 2008) a také u lidí bez i se zdravotními omezeními (Brown et al., 2005). Naopak ve francouzské studii respondenti ve věku 60–68 let měli přibližně dvakrát větší šanci splnit doporučovanou úroveň pohybové aktivity než respondenti ve věku 45–49 let (Bertrais et al., 2004). Zajímavé je zjištění, že u zkoumaného vzorku nebyla nalezena závislost mezi věkem a chůzí. Průměrné hodnoty chůze v rámci jednoho týdne se dokon116

ce mírně zvýšily u nejstarší věkové skupiny (65–69 let) v porovnání se střední věkovou skupinou (60–64 let). Toto zjištění potvrzuje, že chůze je vhodná pohybová aktivita pro dospělé a zvláště seniory a že skrze chůzi mohou být plněna zdravotní doporučení k pohybové aktivitě. Plnění středně zatěžující PA bylo dále asociováno s kouřením, vzděláním a způsobem bydlení (rodinný dům nebo byt). Všechny tyto faktory spadají pod známé koreláty PA (Trost et al., 2002). V této studii měli kuřáci dvakrát menší šanci dosáhnout doporučovaných hodnot PA. Faktor kouření byl signifikantní také u stejně starých žen ve studii Bertrais et al. (2004). Co se týče vzdělání, lidé se středoškolským vzděláním měli dvakrát menší šanci a lidé s vysokoškolským vzděláním dokonce třikrát menší šanci dosáhnout doporučených hodnot středně zatěžující PA v porovnání s respondenty se základním vzděláním. Toto zjištění je v rozporu s předchozími výzkumy, kde naopak vysokoškolské vzdělání bylo pozitivně asociováno s plněním zdravotních doporučení (Bertrais et al., 2004), s objemem chůze (Friis, Nomura, Ma, & Swan, 2003) a negativně s pohybovou inaktivitou (Brown et al., 2005). Při nahlédnutí do průměrných hodnot týdenní intenzivní PA a chůze je ale zřejmé, že respondenti se základním vzděláním zdaleka nedosahují hodnot středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných respondentů a že výše zmiňované zjištění se vztahuje výhradně k středně zatěžující PA. ZÁVĚRY Předkládaná studie podává přehled faktorů významně ovlivňujících plnění zdravotních doporučení k intenzivní a středně zatěžující PA, chůzi a času strávenému sezením. Další výzkum by bylo vhodné zaměřit ještě detailněji na vztah mezi faktory prostředí a chůzí, neboť právě chůze je na věku nezávislou proměnnou u populační skupiny 55–69 let. Vhodné by také bylo analyzovat vliv faktorů prostředí na pohybovou aktivitu obézních, neboť v této studii uvádělo pouze necelých 26 % respondentů BMI vyšší než 25, ale obecně je u této věkové skupiny procento osob s nadváhou a obézních vyšší. Pro potvrzení výše uvedených zjištění a vzhledem k věkově specifické skupině (předdůchodový a důchodový věk) je také nutné dále zkoumat úrovně PA v rámci běžných denních činností. REFERENČNÍ SEZNAM Bertrais, S., Preziosi, P., Mennen, L., Galan, P., Hercberg, S., & Oppert, J.-M. (2004). Sociodemographic and geographic correlates of meeting current

117

recommendations for physical activity in middle-aged French adults: The supplémentation en vitamenes et minéraux antioxydants (SUVIMAX) study. American Journal of Public Health, 94(9), 1560–1566. Brown, D. R., Yore, M. M., Ham, S. A., & Macera, C. A. (2005). Physical activity among adults ≥50yr with and without disabilities, BRFSS 2001. Medicine & Science in Sports & Exercise, 37(4), 620–629. Craig, C. L., Marshall, A. L., Sjöström, M., Bauman, A. E., Booth, M. L., Ainsworth, B. E., Pratt, M., Ekelund, U., Yngve, A., Sallis, J. F., & Oja, P. (2003). International physical activity questionnaire: 12-country reliability and validity. Medicine & Science in Sports & Exercise, 35(8), 1381– 1395. Friis, R. H., Nomura, W. L., Ma, C. X., & Swan, J. H. (2003). Socioepidemiologic and health-relates correlates of walking for exercise among the elderly: Results from the longitudinal study of aging. Journal of Aging and Physical Activity, 11(1), 54–65. Guthold, R., Ono, T., Strong, K. L., Chatterji, S., & Morabia, A. (2008). Worldwide variability in physical inactivity: A 51-country survey. American Journal of Preventive Medicine, 34(6), 486–494. Shephard, R. J. (1998). Aging and exercise. In T. D. Fahey (Ed.), Encyclopedia of Sports Medicine and Science. Internet Society for Sport Science. Retrieved 15. 7. 2008 from the World Wide: http://www.sportsci.org/encyc/agingex/agingex.html. Sjöström, M., Oja, P., Hagströmer, M., Smith, B. J., & Bauman, A. (2006). Health-enhancing physical activity across European Union countries: The Eurobarometer study. Journal of Public Health, 14(5), 291–300. Státní zdravotní ústav. (2008). Demografická ročenka České republiky 2006. Retrieved 11. 9. 2008 from the World Wide Web: http://www.czso.cz/csu/ 2007edicniplan.nsf/p/4019-07. Trost, S. G., Owen, N., Bauman, A. E., Sallis, J. F., & Brown, W. (2002). Correlates of adults’ participation in physical activity: Review and update. Medicine & Science in Sports & Exercise, 34(12), 1996–2001. United States Department of Health and Human Services. (1996). Physical activity and health: A report of the Surgeon General. Atlanta, GA: U.S. Department of Health and Human Services, Centers for Disease Control and Prevention, National Center for Chronic Disease Prevention and Health Promotion.

118

United States Department of Health and Human Services. (2000). Healthy people 2010: Understanding and improving health. 2nd ed. Washington, DC: U.S. Government Printing Office.

Mgr. Jana Pelclová, Ph.D. Centrum kinantropologického výzkumu FTK UP Olomouc Tř. Míru 115 71 111 Olomouc e-mail: [email protected]

INFLUENCE OF SOCIO-DEMOGRAPHIC AND ENVIRONMENTAL FACTORS ON PHYSICAL ACTIVITY OF INHABITANTS OF THE CZECH REPUBLIC AGED 55–69 The aim of this study is to examine weekly physical activity and sitting and to investigate the relationship between socio-demographic and environmental factors and physical activity of the inhabitants of the Czech Republic aged 55–69. 320 persons (173 male and 147 female) aged 55–69 from all 14 regions of the Czech Republic participated in this study. The self administrative version of „International Physical Activity Questionnaire“ IPAQ was used to assess physical activity levels. Participants provided socio-demographic and environmental information. From the total sample, only 20.3% of respondents met the guidelines for vigorous physical activity. 52.5% of respondents accomplished the recommended minimum for moderate physical activity and 54.4% of respondents met the recommended values for walking. Binary logistic regression analyses showed that employed people were more likely to meet the weekly guidelines for walking. 55–59 years old respondents (compared to 65–69 years old), non smokers, completed elementary education (compared to people completed secondary and university education), and lived in house were more likely to be moderately active. Persons aged 65–69 were more likely to spend sitting more than 300 minutes a day compared to respondents aged 55–59. Key words: vigorous and moderate physical activity, walking, IPAQ, sitting.

119

POKYNY PRO PŘÍPRAVU RUKOPISU Text příspěvku v českém jazyku (1× vytištěný a v elektronické podobě) odevzdejte pro první číslo daného roku nejpozději vždy do 30.června a pro druhé číslo do 31. prosince na adresu: Lucie Špatenková Fakulta tělesné kultury Univerzity Palackého Katedra kinantropologie Tř. Míru 115, Olomouc, 77111 e-mail: [email protected] Rozsah příspěvku je max. 15 stran (včetně tabulek, obrázků, souhrnu a příloh). Souhrn v anglickém jazyku v rozsahu 1–1,5 strany (podle rozsahu textu). Text je zpracován v editoru Word, Times New Roman, vel. 12, řádkování 1,5, levý okraj 2,5, pravý okraj 2,5, nahoře i dole 2,5, začátek odstavce 1,25. Struktura příspěvku NÁZEV PŘÍSPĚVKU Jméno a příjmení (autora, autorů) Pracoviště Předloženo v srpnu 2004

Krátký souhrn textu

Klíčová slova: Text příspěvku NÁZVY JEDNOTLIVÝCH KAPITOL velkými písmeny tučněpíšeme zleva, za názvem kapitoly jeden řádek vynechán. REFERENČNÍ SEZNAM (viz výtah z publikačního manuálu FTK UP)

120

Adresa hlavního autora Anglický souhrn včetně názvu a klíčových slov Tabulku označíme Tab. 1 a pod ní název, píšeme zleva nad vlastní tabulku (podobně přílohy). Obrázek značíme Obr. 1 a pod něj název, píšeme zleva pod obrázek (podobně Graf 1). Při přesném citování textu uvádíme vždy autora, rok a stránku citace z daného textu a v seznamu referencí uvádíme plnou citaci zdroje. Př.: Podle Nakonečného (1995, 121) „…každý jedinec má svůj vlastní systém postojů, tj. jeho jednotlivé postoje jsou určitým způsobem uspořádány a jsou mezi nimi určité vazby“. Př.: „Pojem potřeby vyjadřuje základní formu motivu, a to ve smyslu nějakého deficitu (nedostatku) v biologické či sociální dimenzi bytí“ (Nakonečný, 1995, 125). Nebo (Nakonečný et al., 1995, 125). (Nakonečný & Novák, 1995, 125). (Nakonečný, Novák, & Wagner, 1995, 125). Práce ještě v tisku značíme in press. V případě více prací v jednom roce přidáváme za rok sufixy „a“, „b“ atd. Obdobně jsou citace značeny v seznamu literatury. Př.: Kvalitu života v souvislosti s pohybovou aktivitou zdůrazňují (Fetz, 1994; Größing, 1993, 1994, in press; Roithinger, Schwarz, & Straka, 1994; Sandmayr & Stadler, 1994; Sommer et al. 1996; Wagner R. & Wagner K., 1980, in press-a, in press-b; Wurzel, 1994a, 1994c). Př.: K obdobným závěrům dospěl Novák (1991), Novák et al. (1992), Novák a Sedlák (1994), Novák, Sedlák, Sovák a Nosková (1992), Nový (1989, 1990). Př.: V roce 1996 Novák srovnával... Př.: Celostátně platné dokumenty National Institute of Mental Health (1991) v… Př.: …dělí na základní a rozšiřující učivo („Učební osnovy tělesné výchovy“, 1988).

121

Referenční seznam se řadí vždy na konec práce. Uvádí jen ty zdroje, které práci podporují a je na ně v textu odkazováno. Jednotlivým citacím v referenčním seznamu nepřiřazujeme čísla. Druhý a následující řádek u jednotlivých citací v referenčním seznamu odstavujeme pro lepší orientaci v referencích tabelátorem o 0,3 cm (nebo jeden úder). Pořadí citací v referenčním seznamu se řídí abecedním pořádkem podle příjmení prvního autora. Řadíme do abecedy písmeno po písmenu. Reference jsou řazeny podle roku vydání, starší dříve. Př.: Sedlák, K. (1991). Sedlák, K. (1996). Sedlák, K. (in press). Reference jednoho autora předcházejí reference více autorů, které začínají stejným jménem. Př.:Sedlák, K. (1991) Sedlák, K., & Novák, J. (1990). Periodika (pravidelně vydávané žurnály, časopisy, sborníky apod.) Autor, A. A., Autor, B. B., & Autor, C. C. (1994). Název článku. Název časopisu, ročník(číslo výtisku), stránky. Př.: Kernis, M. H., Cornell, D. P., Sun, C.-R., Berry, A., & Harlow, T. (1993). Theres more to self-esteem than whether it is high or low: The importance of stability of self-esteem. Journal of Personality and Social Psychology, 65, 1190–1204. Př.: Měkota, K. (1991). Motorická výkonnost vysokoškolské mládeže ČSFR – metody, výsledky a perspektivy výzkumu. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Gymnica, 21, 137–149. Neperiodika (knihy, monografie, nepravidelně vydávané sborníky, skripta, brožury, manuály, audiovizuální média apod.): Autor, A. A. (1994). Název díla. Umístění: Vydavatel. Př.: Robinson, D. N. (Ed.). (1992). Social discourse and moral judgment. San Diego, CA: Academy Press. Část z neperiodika (tj. kapitoly ve sborníku, knize apod.): Autor, A. A., & Autor, B. B. (1994). Název kapitoly. In A. Editor, B. Editor, & C. Editor, Název knihy (pp. xxx–xxx). Místo vydání: Vydavatel.

122

Př.: Górna, K. (1996). Umiejetnosci sportowo-rekreacyjne. In J. Sležynski (Ed.), Efekty ksztalcenia (pp. 69–74). Katowice: Akademia Wychowania Fizycznego. Disertační práce Šafaříková, J. (1991). Diagnostický a informační subsystém v řízení tréninkového procesu. Disertační práce, Univerzita Karlova, Fakulta tělesné výchovy a sportu, Praha. Encyklopedie nebo slovník Čelikovský, S. (Ed.). (1988). Encyklopedie tělesné kultury (Vols. 1–2). Praha: Olympia. Český překlad knihy Piaget, J. (1966). Psychologie inteligence (F. Jiránek, Trans.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství. (Originál vydán 1961).

123

TĚLESNÁ KULTURA recenzované periodikum Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci 2008, 31(2) Vychází dvakrát ročně MK ČR E 15188 Předseda redakční rady: prof. PhDr. Bohuslav Hodaň, CSc. (FTK UP Olomouc) Redakční rada: doc. PaedDr. Tomáš Dohnal, CSc. (FTK UP Olomouc), prof. PhDr. Karel Frömel, DrSc. (FTK UP Olomouc), dr. hab. Krystyna Górna (AWF Katovice), doc. PhDr. Anna Hogenová, CSc. (Ped. fak UK Praha), doc. PhDr. Ivo Jirásek, PhD. (FTK UP Olomouc), doc. PhDr. Vlasta Karásková, CSc. (FTK UP Olomouc), prof. dr. hab. Jerzy Kosiewicz (AWF Polsko), doc. PhDr. Ferdinand Mazal, CSc. (FTK UP Olomouc), doc. PhDr. Josef Oborný, CSc. (FTVŠ UK Bratislava), prof. dr. Jim Parry (Leeds University), ass. prof. Jiri Stelzer, PhD. (Valdosta State University, Valdosta), prof. George Tesar, PhD. (Umea University, Umea). Výkonný redaktor: Lucie Špatenková (FTK UP Olomouc). [email protected] Adresa redakce: Fakulta tělesné kultury Univerzity Palackého, tř. Míru 115, Olomouc, 771 11 Tisk: Univerzita Palackého v Olomouci, Křížkovského 8, 771 47 Olomouc www.upol.cz/vup e-mail:[email protected] ISSN 1211–6521