The Theatre of Local Histories. Ed. Ewa Wąchocka, Dorota Fox, Aneta Głowacka. Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego. Katowice 2015
Tatjana Lazorčákova Univerzita Palackého v Olomouci
Mentalita a atmosféra místa – divadelní sebeidentifikace Ostravy a ostravského regionu Ostrava byla na počátku minulého století označována vedle Brna za druhé největší divadelní centrum na Moravě. Toto zařazení souviselo s tehdejším rozvojem divadelní kultury, v níž koexistovalo německé a české profesionální divadlo i četné ochotnické spolky či kabarety, patřící k charakteru rychle se rozvíjejícího industriálního města. Atmosféra místa byla historicky už od 19. století utvářena zvláštním řetězením kontrastů. Geografické položení na hranici Moravy a Slezska, s blízkostí Polska a Slovenska město vymezilo na teritoriální periferii. Kosmopolitní charakter obyvatelstva, které se sem sjíždělo za prací v dolech a hutích z Polska, Slovenska, Uher, Haliče, Ukrajiny, ale i Rakouska, Německa, Irska a dalších zemí, způsobil prolnutí různorodých jazykových prvků a vytvořil specifický jazyk regionu. Živelně se rozvíjela i architektura města, která neměla parametry evropských center, ale byla tvořena kontrastem industrálních objektů, bank, nocleháren a chudinských kolonií. Původní kulturní tradice ustoupily do pozadí a nejdůležitější snahou byla práce a přežití, což se odrazilo v mentalitě několika generací obyvatel města. Ve 20. století tyto aspekty umocnila etapa socialistické industrializace, která završila obraz města jako nekulturního místa bez tradic a budoucnosti. Ostravský básník a prozaik Jan Balabán nazval Ostravu „hořícím hnízdem” – výstižnou metaforou spojující jistotu i zánik, přítomnost života i smrti.1 Tento malý exkurz do „duše města” zmiňuji jako zdůvodnění výjimečnosti místa a zároveň ozřejmění historické identity města, která do jisté míry přetrvává v povědomí veřejnosti. V posledním dvacetiletí se z Ostravy stalo město převratných změn, mezi něž patří i naprosto ojedinělý vzestup divadelní kultury. 1
Lipus, Radovan. Scénologie Ostravy. 2006. Praha: AMU, s. 7.
89
The Theatre of Local Histories. Ed. Ewa Wąchocka, Dorota Fox, Aneta Głowacka. Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego. Katowice 2015 Z divadelního prostoru, vyhrazeného dříve odlehčeným komediím a konvenčním operetám pro pobavení pracujících v „ocelovém srdci“ někdejšího socialistického Československa, se stalo jedno z nejprogresivnějších divadelních center. Nejde o počet profesionálních scén působících v Ostravě (celkem 4 divadla hrající v pěti budovách), ale především o specifičnost scénického jazyka a o nekonvenční dramaturgii, která často míří k sebeidentifikaci Ostravy a ostravského regionu. Ze sociologického hlediska jde o snahu divadel vyrovnat se se stigmatem místa – jako periferního, vykořeněného z tradic a z kultury, špinavého, nevlídného, plného smogu a agrese. Cílem je připomenutí výjimečnosti, návrat k tradicím a kořenům a objevování „genia loci” tohoto prostoru. Z teatrologického hlediska je tato snah spojena i s linií dokumentárního dramatu a divadla, která se rozvíjí od 90. let minulého století a reflektuje současnost prizmatem historických mezníků či událostí a jejich reinterpretací. Ve vymezeném čase bych chtěla zmínit některé z ostravských inscenací, zastupujících divadelní sebeidentifikaci města a regionu. Jejich podstatou je scénická podoba sociálních analogií, lokálních reálií či svérázného jazyka a společnými rysy jsou drsnost, sebeironie a cynicky přímočaré a nelichotivé obnažování minulosti. V konečném důsledku však paradoxně odrážejí hrdost a citovou vazbu k danému místu. Na prvním místě můžeme jmenovat Průběžnou O(s)travu krve (Komorní scéna Aréna, prem. 25. 5. 1994) – koláž či kabaretní pásmo spojující encyklopedická hesla o Ostravě s verši ostravského básníka Petra Hrušky, s úryvky prozaických textů, s lokálními popěvky, ironickými glosami či dobovými inzeráty. Střihovým způsobem vznikl jedinečný scénický obraz historie i mentality města a jeho obyvatel, který můžeme označit za první z divadelních pokusů proniknout do duše města. Krátké, kontrastně sestavené fragmenty různorodých textů nelítostně obnažovaly groteskní osud města a jeho obyvatel. v polovině 90. let zapůsobila autenticitou herectví a jazyka, stejně jako groteskně krutým a zároveň vstřícným reflektováním minulosti i znepokojivé současnosti města. V centru pozornosti stál horník jako nositel mentality místa, ale také jako představitel osobitého folklóru. Prostřednictvím ironicky komentovaných odkazů k ostravským reáliím inscenace představovala atmosféru města jako nesourodé aglomerace v barvách černé a šedé a přinášela
nezvykle
„nesrozumitelný“ jazyk – plebejsky barvitý, zaplněný hornickým slangem, vulgarismy 90
The Theatre of Local Histories. Ed. Ewa Wąchocka, Dorota Fox, Aneta Głowacka. Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego. Katowice 2015 a nezaměnitelnou ostravskou intonací. Inscenace se dočkala řady repríz i mimo Ostravu, včetně rozhlasové adaptace. Stejné divadlo uvedlo o 15 let později inscenaci Brenpartija, kterou navázalo na téma sociálního obrazu Ostravy i na kabaretní princip Takové O(s)travy krve. Inscenace (prem. 31. 10. 2009) spojuje ironii a černý humor s existenciálním přesahem – tedy onen zmiňovaný a v Ostravě stále pociťovaný kontrast jistoty a zániku, života a smrti. Vznikla na základě prozaického textu ostravského novináře, básníka i prozaika Věnceslava Juřiny Zpráva o státu Halda,2 jehož podkladem se staly skutečné události na přelomu 19. a 20. století. Tehdy žilo na předměstí Ostravy přes dvě stě tuláků, podobných dnešním bezdomovcům, kteří vytvořili společenství nazývané stát Halda. Měli svého starostu, hymnu, duchovního, hráli kabaret, kradli a upíjeli se k smrti denaturovaným líhem zvaným bren.
Inscenace (režie Janusz Klimsza) se setkala
s velkým ohlasem nejen pro použitý ostravský dialekt a jevištní obraznost, ale zejména pro přenesenou zkušenost výlučné sociální skupiny. Místo pevné dějové stavby se odehrává na jevišti kabaretní sled epizod. Nejdříve převažuje atmosféra euforie, s nimiž jsou upevňována pravidla soužití (rozdělením práce, dělením nakradených věcí, přípravou kabaretního vystoupení), v druhé části se komunita rozpadá, jednotlivé postavy umírají, atmosféra se láme do existenciálního hledání smyslu života a víry. V Klimszově inscenaci přitahuje diváckou pozornost také
symbolická a obrazně
rozehraná rovina. Po celou dobu prochází mezi otrhanými a špinavými bezdomovci postava v krvavě rudém a bohatě zdobeném kroji – personifikace smrti, patronka alkoholu, která si postupně jednoho po druhém odvádí. Jazyková struktura je složená z nářečních prvků slezsko-polského dialektu a osobitého slangu ostravských havířů a současně obsahuje polská a německá slova, svérázně komolenou latinu i spisovný jazyk. Inscenace je ve svém vyznění propojena s výlučností slezského regionu a zůstává do značné míry nesrozumitelná pro diváky z jiných oblastí (proto program obsahuje i zvláštní slovníček pojmů). Současně je třeba říci, že se setkává s diváckým ohlasem i mimo Ostravu - právě pro „exotiku“ ostravského dialektu a jevištní obraznou analogií současných outsiderů. Stala se do jisté míry kultovní záležitostí a je dodnes na repertoáru divadla.
2
Na základě prozaické předlohy vznikl originální dramatický scénář, jehož autorem je Tomáš Vůjtek, jeden z reprezentantů nové vlny české dramatiky 90. let.
91
The Theatre of Local Histories. Ed. Ewa Wąchocka, Dorota Fox, Aneta Głowacka. Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego. Katowice 2015 Kultovní inscenací se stal i muzikál Donaha, který se ovšem v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě hraje pod názvem Hole dupy (r. Pavel Šimák, prem. 16. 6. 2011). Původně britské reálie muzikálu, který prošel snad všemi českými a moravskými divadly, převedli ostravští inscenátoři do aktuálního sociálního kontextu regionu s nejvyšší nezaměstnaností a radikální likvidací industriálních provozů. V inscenaci je skupina chlapů propuštěna z Vítkovických železáren, na horizont jsou promítány záběry z opuštěných ostravských hutních věží, ale i z hospod a ostravských ulic, identita města je připomínána i narážkami na fotbalový klub Baník. Přitažlivost pro diváky je hlavně v jazykové rovině inscenace. Scénář „přeložil“ do ostravštiny anonymní blogger
Ostravak Ostravski; mluví se slangem, jazykem fotbalových
fanoušků i nočních barů a pro ostravské diváky tak zaznívá z jeviště každodenní realita. V souvislosti s jménem Ostravaka Ostravského je nutné zmínit také inscenaci v Divadle loutek v Ostravě, jejímiž autory jsou Radovan Lipus a Hermína Motýlová. Název Z deniku Ostravaka (r. Radovan Lipus, prem. 23. 2. 2007) vystihuje princip internetových denních záznamů zmíněného autora. Převzaté mikropříběhy inscenátoři sestavili do kaleidoskopu scén, jejichž spojujícím aspektem je ostravský dialekt, ostravské reálie každodenního života v „nové konzumní společnosti“. Ironická nadsázka tentokrát mířila až do parodického obrazu mentality ostravských rodin, jejich novodobých rituálů a jejich identifikace s městem a jeho konkrétními lokalitami. Sebeidentifikační princip vztahující se k regionu a městu, k jeho historii či konkrétním osobnostem a jejich obrazu se objevil také v inscenaci Bezruč?! uvedené v Divadle Petra Bezruče v Ostravě (r. Martin Františák, prem. 8. 5. 2009). Tématem se stal život slezského básníka Petra Bezruče, jehož dílo bylo v komunistické éře účelově zúženo na úderné sociální verše.
Autoři scénáře, ostravský básník a prozaik Jan
Balabán a publicista Ivan Motýl, vytvořili sled poeticko-dokumentárních obrazů. V inscenaci se pracuje principem ostrých střihů, kterými byly kontrastně řazeny za sebe faktografické scény a snové metaforické obrazy. Konečný tvar reflektoval nejen historicky podmíněnou sociální mentalitu regionu, ale také rehabilitoval osobnost básníka Petra Bezruče a dával jí rozměr citlivého a rozpolceného člověka. Sebeidentifikační charakter, vztahující se k hornické atmosféře města, měla ve stejném divadle také inscenace Pestré vsrstvy (r. Janusz Klimsza, prem. 13. 5. 2011). Jejím podkladem byla dramatizace autobiografického románu Ivana Landsmanna, který pracoval pracoval 16 let jako horník v Ostravě, v roce 1985 emigroval, žil 92
The Theatre of Local Histories. Ed. Ewa Wąchocka, Dorota Fox, Aneta Głowacka. Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego. Katowice 2015 několik let v Holandsku a v roce 2001 se vrátil do České republiky. 3 Inscenace se stala dokumentem jedné profesní skupiny, životních podmínek na Ostravsku a také normalizačních rituálů (jako byly oslavy Mezinárodního dne žen, prvomájové průvody apod.). V kaleidoskopickém sledu ironicky vypointovaných epizod, z nichž nejpůsobivější jsou výjevy na šachtě a nejbizarnější scény s emigračními úředníky, zachytila inscenace atmosféru privilegované hornické Ostravy socialistického období i deprimující kontrast komunistické reality a touhy po svobodě. Je ovšem nutno dodat, že působivost inscenace byla zdůrazněna nejen autentičností příběhu, ale také realizací v prostoru Dolu Hlubina, a opět přitažlivostí jazykových vrstev v rozpětí od hornického
argotu
po funkcionářské
fráze
i
absurdní
dialogy
v angličtině
i nizozemštině. Představení se tak stalo pro diváky opětovně prožívanou pamětí města a několika generací jeho obyvatel vyrůstajících a dospívajících v období normalizace. K nejnovějším příspěvkům Národního divadla moravskoslezského patří inscenace Za vodou, s podtitulem Dokud nás smrt nerozdělí, která je charakterizována jako „syrový antiwestern z Prajzské“ (autor David Jařab, režie Štěpán Pácl, prem. 27. 3. 2014). Děj hry se odehrává na Hlučínsku, v tzv. pruském Slezsku, tedy v prostoru, kterému se říká Na Prajzské, v mikroregionu na severozápad od Ostravy, s jazykovým dialektem, v němž se mísí moravské prvky s německými a polskými. Po mnichovské dohodě v roce 1938 se Hlučínsko stalo součástí říšské provincie Slezsko, obyvatelé získali německou národnost i povinnost narukovat do wehrmachtu. Právě tento aspekt nedobrovolné účasti ve válce na německé straně, představený prostřednictvím tragické lásky dvou mladých lidí a jejich osudů po skončení války v roce 1945, je základem inscenace. Děj se odvíjí nekontinuálně, ve střídajících se intimních monolozích a snově obrazných výstupech, které jsou v kontrastu k tragickým nebo k živočišně spontánním scénám. Přes konkrétní lidské osudy, které se staly podkladem k dramatickému textu, tak inscenace objasňuje historickou podstatu a výjimečnost atmosféry a mentality daného regionu. Historické lokální odkazy najdeme i v dalších inscenacích – např.v inscenaci Dávníkové (Komorní scéna Aréna, r. Michal Lang, prem. 22. 1. 2011), která téma hledání kořenů zasazuje do mystického kontextu a současně do reálií těšínského regionu i jazyka, nebo v ojedinělých projektech ostravských divadel – jako site specific 3
Román v roce 1999 vydalo nakladatelství Torst, ve stejném roce se publikace stala „knihou roku“.
93
The Theatre of Local Histories. Ed. Ewa Wąchocka, Dorota Fox, Aneta Głowacka. Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego. Katowice 2015 projekt Zdař bůh!, který měl premiéru v září 2009 v autentickém prostoru Dolu Michal, nebo muzikálový projekt Stodolní (West Side Story po našimu).4 Význam divadelní sebetematizace a sebeidentifikace Ostravy a ostravského regionu je nejn v posílení vědomí sounáležitosti s daným místem, ale – v souvislosti s dlouhodobým úsilím ostravských divadel – také v obnoveném vztahu publika k souborům, které ve svých inscenacích nabízejí cestu k poznání a pochopení mentality a atmosféry konkrétního prostoru.
4
Projekt studentů ostravské Janáčkovy konzervatoře, prem. 31. 3. 2010.
94
