email:
[email protected]
The Best Library Magazine prosinec
časopis Knihovny města Ostravy
Proč? 13x proto – Jay ASHER Clay Jensen je úplně normální kluk na střední. Jednoho dne na verandě najde balíček – krabici od bot v balicím papíře, bez zpáteční adresy. A uvnitř? Sedm magnetofonových kazet od spolužačky, která spáchala sebevraždu.
Malý princ – Antoine de SAINT-EXUPÉRY a Joanna SFAR Komiks podle slavné knihy Antoina de Saint-Exupéryho.
Nadace – Isaac ASIMOV Po dlouhých dvanácti tisíciletích existence spěje galaktická Říše pomalu, ale jistě k zániku. Prozatím jsou však trendy vedoucí k jejímu rozkladu sotva postřehnutelné – vysledovat je dokáže pouze geniální matematik Hari Seldon. Na základě psychohistorického modelu předpoví, že po pádu Říše čeká galaxii nepopsatelný chaos a že následná éra barbarství se protáhne na celých třicet tisíc let.
Šifra samotného Boha – José Rodrigues dos SANTOS Nečekaným setkáním začne pro Tomáse vzrušující dobrodružství: zaplete se do nukleární krize s Íránem a odhalí nejdůležitější, ale nikdy nezveřejněný objev Alberta Einsteina, objev, který rozkryje to největší ze všech mystérií – vědecký důkaz o existenci Boha. Příběh o lásce, intrikách a zradě, pronásledování a duchovním hledání, díky kterému je odhaleno jedno z nejúžasnějších tajemství všech dob.
Smrtislav Hezoun – Derek LANDY Kdo je Smrtislav Hezoun? Živý kostlivec? Mrtvý čaroděj? Nebo kouzlící detektiv? Zdá se, že od každého trochu. Tenhle chlápek s divným jménem vyniká nevšední elegancí a je to džentlmen doslova od kosti. Pokud to ovšem okolnosti vyžadují, klidně obejde zákon. Býval čarodějem, ale po smrti se dal na dráhu detektiva.
SRDCE ROBOTA - Janina Futuristická povídka Ročník IX.
č. 12, prosinec 2009
RECENZE Šifra samotného Boha José Rodrigues dos Santos Podle posledních průzkumů v EU jsou Portugalci nejhorší čtenáři v Evropě. Dle statistik 67% obyvatel této země nepřečte za rok ani jednu knihu. To tedy paradoxně poukazuje, jak velice je populární a čtivý román „Šifra samotného Boha“ (orig. A Fórmula de Deus, 2006) autora José Rodrigues Dos Santos (*1964), kterého se v „nečtenářském“ Portugalsku prodalo přes 100,000 výtisků. Už samotný název knihy dává celkem jasně na vědomí, že čtenář může od knihy očekávat thriller ve stylu světově proslulé „Šifry mistra Leonarda“ od D. Browna. Přesnější překlad by zněj spíše „Vzorec Boha“, ale překlad p. Medka zní nejen lépe, ale i obchodně výhodněji. Kniha má s Brownovou Šifrou něco více a něco méně společného. Santos se nezabývá „jen“ nějakým slavným mesiášem (a jeho božstvím), ale středobodem jeho příběhu je samotný Bůh. Tedy samotný tvůrce všeho živého i neživého v celém vesmíru. Ale zatímco Brownova popularita vychází především z jeho neuvěřitelného námětu a velmi dějového, až akčního příběhu, Santos svůj román vystavěl přece jen odlišně. Pokud bych mohl knihu charakterizovat, jde o vysoce odborné vědecké pojednání z oborů mikrokosmické a makrokosmické fyziky, relativity, logiky, teologie a náboženství (s trochou psychologie) převedené do beletristické formy a uzpůsobené intelektuálním schopnostem většiny lidstva. Myslím tím, že lidí, kteří rozumí relativitě a dalším Einsteinovým teoriím a postulátům, je na světě odhadem jen pár stovek. A z těch prý polovina si jen sama myslí, že tuto problematiku chápe. Můžeme tím říci, že kniha je sice thrillerem, dokonce bych řekl čistokrevným špionážním příběhem, ale minimálně 70% příběhu je vlastně dějově statických. Jedná se většinou o diskusi hlavního hrdiny, profesora Tomáse Noronhu, historika a kryptoanalytika, s různými vědci a badateli, kteří mu pomáhají vyřešit jeho úkol – dešifrovat záhadný spis Alberta Einsteina nazvaný Die Gottesformel. Tuto studii napsal na konci života Einstein jako pravděpodobnou pomoc pro nově zrozený stát Izrael. Celý svět špionáže jeho text považoval za návod pro výrobu snadno vyrobitelné jaderné zbraně. Tak to vidí v současnosti i iránská vláda, která utajený dokument našla a ukradla. Dokument je ale zašifrovaný, a podle některých indicií částečně v portugalštině. A tak se do hledáčku iránské výzvědné služby dostává profesor Noronhu. Jak jsem už ale podotknul, děj románu nehraje v příběhu prim. Dokonce se odvažuji tvrdit, že samotný „špionážní“ základ knihy je trochu naivní a nedotažený. Nedá se to srovnávat s Forsythem či Clancym. Ale pro knihu je to nepodstatné, protože hlavní myšlenka nemá s akčností nic společného. Myslitel a filozof Kant kdysi řekl, že jsou tři otázky, na které se nikdy nenajde odpověď: jestli existuje Bůh, nesmrtelnost a svobodná vůle. Celý tento rozsáhlý román je založený na principu, že Einstein a jeho dva spolupracovníci na tyto tři otázky odpovědi našli, ale jen se to musí dešifrovat z jeho záhadného spisu Die Gottesformel. A tyto tři odpovědi pak odhalí největší záhadu ve světě vědy a filozofie – co je smyslem bytí nás i všehomíra? Celý tento úžasný příběh je stejně jako Brownova Šifra založený na hledání spojení a kontextů znalostí lidstva, které nám ve své rozsáhlosti unikají. I přes svoji tématickou náročnost se jedná o velmi čtivé dílo, které Vás svými myšlenkami dokáže přinutit nejen číst, ale hlavně se snažit pochopit. Přitom nemusíte mít obavy, že by šlo o nějakou náboženskou propagandu. Přestože se zde dokazuje existence Boha, už od prvních stránek je představa biblického Boha (všemocného muže v bíle tóze s dlouhým plnovousem s láskou ke všemu živému) pokládána za zcela nesmyslnou, a lehce vyvratitelnou jak pomocí logiky, tak samotné bible. Bůh podle ateisty Einsteina je něco nepochopitelného, čirá síla a energie, či intelekt, který člověk nemůže nikdy zcela pochopit. Mnohdy mi kniha připomínala slavné dílo největšího fyzika současnosti Stephena Hawkinga „Stručná historie času“. Santos především použil jeho poučku, že s každým vzorcem v textu geometricky ubývá počet čtenářů. Proto v „Šifře samotného Boha“ na vzorce nenarazíte.
Stejně jako u „Šifry mistra Leonarda“, i zde se dá o závěru nekonečně diskutovat. Sám jsem byl z výsledku nadšený, ale po nějaké době jsem přece jen začal mít námitky. (Především ta lidská absurdita, že jsme jediná inteligence v téměř nekonečném vesmíru.) Osobně považuji knihu za výbornou, a pro její myšlenky se budu k ní asi někdy vracet. V překladu Vladimíra Medka vydalo nakl. Albatros v edici Plus. BoboKing
Nadace Isaac Asimov Už třetí české vydání sci-fi románu „Nadace“ (orig. Foundation) od roku 1991 jen dokazuje, že tento stejnojmenný cyklus je zcela zaslouženě nositelem jedinečného ocenění HUGO - Nejlepší série všech dob. Spolu s tituly jako „Válka světů“ - Wells , „Den trifidů“ - Wyndham, „Marťanská kronika“ – Bradbury či „Město“ – Simak, je základním kamenem celé historie science fiction. Je-li biblí říše fantasy Tolkienův „Pán prstenů“, ekvivalentem ve světě science fiction je cyklus „Nadace“ od Isaaca Asimova (1920-1992). Tento americký spisovatel a profesor biochemie se narodil v roce 1920 v sovětském Rusku v rodině židovského obchodníka, která v roce 1923 emigrovala do USA. Tento fanoušek a následně i autor science fiction se spolu s Robertem Heinleinem a A.E. van Vogtem stal nejen hvězdou Zlaté éry sci-fi, ale nejslavnějším pojmem v dosavadních dějinách science fiction. Dějiny „Nadace“ se začaly psát v roce 1941, kdy Asimov pracoval s R. Heinleinem na vojenském výzkumu v Pokusné stanici námořního letectva. Práce ho však moc nebavila a více času věnoval četbě. Když už podruhé přečetl slavnou studii „Úpadek a pád Římské říše“ od Edwarda Gibbona, vnuklo mu to myšlenku vytvořit podobný příběh o galaktické říši z daleké budoucnosti. Nápad se líbil i redaktorovi časopisu „Astounding“ J. Campbellovi a od roku 1942 začaly vycházet na pokračování první příběhy z cyklu „Nadace“. Tento základní cyklus obsahuje tři romány: „Foundation“ (Nadace), „Foundation and Empire“ (Nadace a Říše) a „Second Foundation“ (Druhá Nadace). Knižního vydání se „Nadace“ dočkala v letech 1951-53 v nakl. Gnome Press. Cyklus nesklidil velký úspěch, ale hlavní vinu na tom nesla neschopnost jeho redaktora Martina Greenberga. Teprve až když práva přetáhlo nakl. Doubleday, stal se cyklus „Nadace“ světovým fenoménem. K těmto základním třem částem „Nadace“ se Asimov vrátil na prosby veřejnosti i odborníků po více než 30 letech a doplnil je o romány „Foundation´s Edge“, 1982 (Nadace na hranicích), „Foundation and Earth“, 1985 (Nadace a Země) a „Prelude to Foundation“, 1988 (Předehra k Nadaci). Posmrtně byl pak vydán i sedmý díl „Forward to Foundation“, 1994 (-A zrodí se Nadace). „Nadace“ je příběhem galaktické Říše, jež zahrnuje miliony světů ve vesmíru. Po tisících let trvání se blíží její čas rozpadu. Její pád bude něco děsivého. To vše vypočítal díky své psychohistorii geniální matematik Hari Seldon. Psychohistorie je věda, která dokáže s matematickou přesností předvídat budoucí vývoj velkého společenství lidí, jako je Říše. Ale pomocí jistých zásahů dokáže tuto budoucnost i ovlivňovat. Pád Říše je nezvratný. Doba temna, věk barbarství, bude podle psychohistorie trvat třicet tisíc let. Ale podaří-li se Seldonovi založit zvláštní instituce - Nadace, každou na jiném rameni galaxie, zkrátí se tato doba temna na pouhých tisíc let. Tato kniha je příběhem prvních dvou set let historie Nadace, jež byla založena na planetě Terminus. Nevelký tým vědců zde sepisuje všechny vědomosti lidstva do obrovské Galaktické encyklopedie, která má zachovat naše znalosti i v této barbarské době. Ale pak se objevili agresivní vesmírní sousedi a klid na práci skončil. Kniha „Nadace“ zaručeně nepatří do kategorie akčních sci-fi. Asimov věnuje více místa logičnosti děje než nějakým dobrodružným episodám. To je pro jeho tvorbu zcela typické. Všechny krize, jež museli obyvatelé Terminusu přežít, nevyřešili pomocí válek či násilí. Docela jasně to vyjadřuje citát vládců Nadace: „K násilí se uchylují jen neschopní.“ A vědci z Nadace nejen nejsou neschopní, ale ani nevlastní žádné materiální a technické prostředky k vedení válek. Tyto krize překonali jejich vůdcové jen díky znalostem sociálně-psychologických postupů a hlavně pomocí základních principů tržní ekonomiky. Postupem času vliv Nadace roste s její mocí. Hlavně se jí však podaří zjistit, jaký je její hlavní smysl, který jim Hari Seldon zatajil – být základem pro vznik nové Říše.
Nakladatelství Argo a Triton použilo osvědčený překlad uznávaného Viktora Janiše, který byl použit v druhém vydání z nakl. Mladá fronta. Potěšující je fakt, že i V. Janiš zachoval původní název knihy „Nadace“. Po prvním vydání se totiž rozběhla velká diskuse na téma přesného významu slova „Foundation“. Mnoho lidí považovalo za přesnější termín „Základna“. I v největším encyklopedickém počinu sci-fi v češtině – „Encyklopedie literatury science fiction“, AFSF, 1995 – uvádí autor hesla ASIMOV za správný výraz „Základna“. Já osobně ale souhlasím s názorem velikána české sci-fi Ondřeje Neffa, který ve své vynikající studii o světové sci-fi „Všechno je jinak“ z roku 1986 také uvádí překlad „Foundation“ jako NADACE. Dobrá zpráva pro fandy sci-fi je, že v ediční řadě Fantastika se slibuje vydání dalších dvou pokračování. Ještě lepší zpráva by byla, kdy se konečně vydala znova i další pokračování této skvělé série. Závěrem se můžeme jen podívat vzhůru do temného vesmíru, kde v císařském paláci Říše na Trantoru už sedí velký spisovatel Isaac Asimov, a poděkovat mu, že se s námi podělil o svoji úžasnou fantazii. BoboKing
Proč? 13x proto Jay Asher Letos na náš knižní trh přibyla nová ediční řada nakl. Albatros pod názvem Albatros Girl. Jak už je podle názvu patrno, jedná se o řadu určenou dospívajícím dívkám. V tiskovém vyjádření Albatrosu se píše: „Pod názvem Albatros GIRL najdou dívky ve věku od 14 let alternativu k většinovému dívčímu čtení, vůči němuž se chce nová edice vymezit. Na stránkách knížek s logem Albatros GIRL se setkáte s opravdovými holkami, které prožívají reálné příběhy a žádné růžové sny. Edice nabídne různorodá témata, nebude primárně řešit kluky, lásku ani makeup.“ Vyšly v ní zatím dva tituly – „Země, můj zadek a další velký kulatý věci“ od Carolyn Macklerové a pak „Proč? 13x proto“ (orig Thirteen reasons Why) od Jay Asherové. První titul má být vtipně psaný dívčí román o tom, že pěkná postava opravdu není vše (jak naznačuje už název). Druhý titul už tak vtipný není, a dokonce si troufám říci, že svým námětem je dokonce na našem trhu určitě netradiční. Je jím totiž sebevražda. Tento čin, u nás v minulosti z náboženského hlediska snad nejhorší hřích boží, je dnes spíše psychologický či sociální jev s rostoucí tendencí. Hlavním hrdinou je středoškolák Clay Jensen, který jednoho dne dostane podivný balík. Je v něm sedm klasických magnetofonových kazet, na kterých mu už mrtvá spolužačka Hannah Bakerová vypráví 13 důvodů spojených s 13 postavami, které měly určitou roli v tom, že před pár týdny spolykala prášky a skončila tak, jak skončila. Právě toto nezvyklé téma spojené s možná až děsivým nápadem mrtvé hrdinky na pomstu ze záhrobí, mne zaujalo, a byl jsem zvědavý, jak se ho autorce podařilo v příběhu pro dívky zpracovat. Nechci říkat, že jsem nějak přecenil své schopnosti vtáhnout do sebe i knihu pro dospívající dívky, ale upřímně musím přiznat, že pohled a názor nějaké náctileté čtenářky se bude pravděpodobně diametrálně lišit od pocitů a názorů téměř čtyřicetiletého tatíka. Jedním z hlavních prvků, který určitě bude nejmarkantnějším, je autorčino emociální vyjadřování. Samozřejmě pohled na svět a jeho problémy je u náctilété dívky zcela odlišný než u dospělého člověka v „produktivním“ věku. Proto možná ty silné emoce na mne až tak nepůsobily. Ale když se člověk zaposlouchá do hovorů dívek někde v tramvaji či na zastávce, je jasné, že autorce se pravděpodobně podařilo správně vystihnout myšlení cílové čtenářské obce. Na druhou stranu ale nutno podotknout, že přes prohlášení edičního záměru „nebude primárně řešit kluky, lásku ani makeup“ kniha přece jen hlavně řeší problém vztahů s kluky a spolužáky, hledání lásky a i nenávisti, či pohled na vlastní vzhled. Je to kniha určená „puberťákům“, nelze zde hledat tedy příčiny hrdinčiných depresí v jejím pohledu na světovou krizi, hladomor v Africe či nedodržování lidských práv v Číně. Z mého pohledu „dospěláka“ je mnohdy příběh dosti přitažen za
vlasy. Některé náhody (např. s tou dopravní značkou a nehodou) mi připadaly možná až moc vykonstruované, ale jak říkám, nejsem cílová čtenářské skupina. Ale co vidím jako velmi pozitivní, je fakt, že oběť – Hannah – zde nevystupuje jako tradiční kladná hrdinka, vzorová „chladná“ dívka s nešťastným a neovlivnitelným osudem. Příběh se rozvíjí ve dvou rovinách, jednak příběhem a názory Claye, a pak je to samotná zpověď Hannah z kazet. Obě tyto roviny jsou velmi vhodně rozlišeny různým písmem, což je velmi dobrý nápad. S knihou jsem strávil celý jeden večer, kdy jsem ji četl na jeden zátah až do pozdních ranních hodin, což samo o sobě je důkazem, že autorce se dílko povedlo. Nedá se sice srovnávat s např. „Dívka s pomeranči“ od norského Gaardena, ale pro svůj netradiční námět bude myslím mít úspěch. V překladu Lumíra Mikulky vydal Albatros v roce 2009. BoboKing
Malý princ Antoine de Saint-Exupéry a Joanna Sfar Už je tomu neuvěřitelných šedesát šest let, kdy v roce 1943 vyšla snad nejslavnější novela francouzského spisovatele a letce Antoina de Saint-Exupéryho „Malý princ“ (Le Petit Prince). Knížka byla za tu dobu přeložena do více než 180 jazyků v celkovém nákladu téměř 80 miliónů výtisků. V češtině se poprvé objevila v roce 1959 v nakl. SNDK (od roku 1969 jako nakl. Albatros). Knihu přeložila Zdenka Stavinohová, a tento překlad se používá beze změny dodnes. Novela se stala jednou z ikon světové literatury. Její popularitu i u nás dokazuje nejen dvanáct oficiálních českých vydání a množství dotisků, ale i fakt, že „Malý princ“ je horkým favoritem na vítěze celostátní ankety „Kniha mého srdce“. Albatros nám letos „Malého prince“ představuje v jedinečné grafické formě – komiksu. Aby vůbec mohl vyjít, museli dědicové práv Saint-Exupéryho povolit výjimku, protože autor v závěti napsal, že nechce, aby „Malý princ“ vycházel jinak než s jeho ilustracemi. Olivier d´Agay z Nadace SaintExupéryho to řekl takto: „Hledali jsme proto renomovaného autora, který by zároveň respektoval samotné dílo." Volba padla na mistra frankofonního komiksu Joanna Sfara. A byl to dobrý tah, protože dílo, které vyšlo teprve v roce 2008, už bylo přeloženo do dvaceti dvou jazyků, a na festivalu komiksů ve francouzském Angouleme získal cenu pro nejlepší dětský komiks. A jaký je „Malý princ“ v komiksu? Je jiný. Každý čtenář v něm možná uvidí něco jiného. Stejně jako původní kniha. Milují ji milióny čtenářů, a přitom určitě každý z jiného důvodu. Jeden jí vidí jako dětský příběh, další jako motivační filozofující pohádku. Pro mne je to třeba obraz hlubokého rozdílu vnímání krásy, lásky a vztahů vůbec mezi světy dětí a dospělých. To jak v dospělosti už nedokáže vidět pravou podstatu věcí. Vždy mi vytane na mysl ten příklad, kdy při popisu domu – „Viděl jsem krásný dům z červených cihel, za okny muškáty a na střeše holuby,“ – si ho dospělí nedokážou představit. Ale stačí říci : „Viděl jsem dům za sto tisíc franků,“ a hned zvolají „Ach, to je krása!“ Obdobně je to i s tím tureckým hvězdářem, kterému se všichni smějí, když referuje v muslimském hábitu, ale nadšeně tleskají, když to stejné řeční ve fraku. V čem si já osobně myslím, že je komiksové ztvárnění odlišné od knižního? Tak zaprvé, komiks je především grafické médium, kde text v bublinách hraje spíše doplňkovou roli. Proto mi příběh tak nevyzníval jako kniha, ta základní atmosféra se přece jen změnila, možná bych řekl i trochu vytratila. Jde tedy více o děj než o atmosféru. A pak je to postava malého prince. Setkávám často se s názorem, že čtenáři si postavu malého prince představují tak, jak ji nakreslil sám autor. V Sfarově podání je samozřejmě jiný. A jako např. jsem zvyklý na dabing Louise de Funese v podání Filipovského, a jiný mi připadá „nepřirozený“, tak i taková „drobnost“ může hrát roli v hodnocení. Letos nám Albatros už představil obdobný projekt, kdy vydal klasiku od Shakespeara „Romeo a Julie“ v mango komiksu. Rozdíl je ale v tom, že v komiksovém „Romeovi“ šlo jen o použití základní dějové myšlenky, v „Malém princi“ jde o kopírování knihy. Myslím, že komiksová verze je přece jen v porovnání s původní knihou jiná, přitom neříkám, že slabší. Určitě si komiks najde cestu ke spoustě
čtenářů, především mladším, kdy tato grafická úprava bude pro ně přístupnější. Osobně ale dávám přednost originálu. BoboKing
Smrtislav Hezoun : detektiv bez bázně a hany Derek Landy První román o svérázném detektivovi Smrtislavu Hezounovi je příkladem moderní knihy pro mládež na počátku 21. století. Má všechno, co dětští čtenáři od takové knihy očekávají – humor, místy pěkně černý, děj, místy pěkně hrozivý, postavy, většinou neuvěřitelné a drsné, a příběh se spádem a velkou porcí fantasie. Tak lze totiž charakterizovat příběh nového irského autora Dereka Landyho (*1974). Příběh tak trochu perverzně začínající smrtí a pohřbem je předurčen k tomu, aby ho (a nejen mladí) čtenáři dočetli až do konce. A pak je tu samozřejmě hlavní hrdina Smrtislav Hezoun – vysoká postava ve žlutém převlečníku, širokém klobouku a s tváří schovanou za šálou a velkými slunečními brýlemi. A pod tímto vším maskováním se schovává geniální mozek s dobrodružným nebojácným srdcem, i když se to myslí jen čistě metaforicky. Protože Smrtislav Hezoun je kostlivec. Osoba, která byla ve válce čarodějů zabita, spálena a nakonec v pytli hozena do vody, ale po několika staletích se rozhodla vrátit, a tak se poskládala kost po kosti a vrhla se do boje s magickým zločinem. Celý příběh je založen na dnes už možná nepřekvapující myšlence, že s naším normálním, reálným světem lidí tu souběžně existuje i říše ovládaná magií a obydlená adekvátními bytostmi. Je to svět, který existuje nezávisle na našem, který do našeho příliš nezasahuje, o kterém smrtelníci nemají ani potuchy. A tak když dvanáctiletá Štěpánka Edgleyová po smrti svého podivínského strýčka Gordona nečekaně zdědí jeho obrovský majetek, chtě nechtě zjistí, že k tomu získala i vstup do tohoto světa magie, který jí už od prvních okamžiků usiluje o život. A zde nastupuje hrdina bez bázně a hany, Smrtislav Hezoun. Hlavním znakem obou hrdinů, Smrtislava a Štěpánky, je především notná dávka drzosti a tvrdohlavosti. A v tomto duchu se vyvíjí samotný příběh. Hrdinové se vrhají do problémů přímo po hlavě, nic jim není svaté, protože účel světí prostředky. Děj je proto bezesporu akční, plný bojových scén, rvaček a vloupání do míst, kde hrdinové nejsou zrovna vítáni. Díky tomu ale děj není nijak komplikovaný, svérázný smysl pro spravedlnost vede příběh celkem přímočaře. Ale tak originalitu zde hrají především charaktery našich dvou hrdinů. Ironickými poznámkami oplývající Smrtislav, smějící se do očí svým nepřátelům a mučitelům, a malá velká drsňačka Štěpánka, možná až nepříjemně tvrdohlavá a emotivní. Díky tomu se kniha čte velmi dobře, stránky otáčíte v rychlém sledu, protože na nějaké přílišné přemýšlení zde nejsme stavěni. Prostě jak knihu komentovali v britských denících, je to „great and funny!“ Na první titul z roku 2007 navazuje druhý díl pod názvem „Smrtislav Hezoun 2. Hra s ohněm“ (orig. Skulduggery Pleasant: Playing with Fire, 2008), ve kterém naše dvojice bojuje (jak jinak?) proti dalšímu zlořádu s magickými schopnostmi. A na jaře roku 2009 už vyšel i poslední díl z plánované trilogie „Skulduggery Pleasant“ s podtitulem „The Faceless Ones“. Ale pro čtenářský úspěch této sympatické dvojice vyšetřovatelů Derek Landy už píše čtvrtý příběh s pracovním názvem „The Isthmus Curse.“ Dokonce se přiznal, že by chtěl napsat ještě dalších šest příběhů. Z trilogie by nakonec byla devítidílná série (že by chtěl trumfnout Harryho Pottera?) A taky určitě nikoho nepřekvapí, že Hollywood už zakoupil filmová práva a pilně na přepisu pracuje. Na překladech prvních dvou dílů v češtině pracovala Viola Lyčková. Graficky knihu „obohatil“ Lukáš Urbánek, a osobně musím přiznat, že jeho obálky mi připadají výstižnější než angloamerické originální verze. BoboKing
Srdce robota (Autor: Janina) Když mi Monika oznámila, že Robby se začal chovat divně, nebral jsem ji moc vážně. Proč by se, proboha, měl chovat divně? Pochybuju, že se vůbec chová. „Chceš říct, že mu vycházejí špatné výsledky?“ „To už dávno nejsem schopná kontrolovat,“ odsekla poněkud zatrpkle. „Zato on kontroluje mě.“ „Kouká ti na výsledky?“ „Ne! Kouká mi úplně jinam!“ Mimochodem, zrovna pro tohle bych měl pochopení. Monika je krásná žena a chlapi po ní koukají. Není divu. Ale Robby? Nepamatuju si, že bych ho někdy viděl jinak, než zabraného do práce, soustředěného, nevšímavého k okolí. Pokud už s někým promluvil, pak jedině o právě řešeném problému. A když se váš pohled vzácně střetl s jeho, ty vybledlé šedé oči se dívaly jakoby skrze vás. Lidi Robbyho nezajímali. „Ty mi nevěříš,“ uhodla Monika. „Ale on mě dokonce i sleduje! Když jdu mimo kancelář, za chvíli už se motá někde poblíž. Jako kdyby na mě dával pozor, nebo co...“ „Třeba si myslí,“ nasadil jsem výraz tvrďáka a pokračoval hlubokým hlasem, „že je to prostě... jeho poslání.“ Terminátora 2 přímo zbožňuju. „Šašku jeden!“ Hodila po mně polštářem a konečně se rozesmála.
Každý problém můžete zlehčit vtipem. Bohužel to ale neznamená, že zmizí. Ten večer začal pěkně. Dělal jsem bramboráky, které má Monika moc ráda, a potom další věci, které má ráda. Ona na oplátku dělala věci, které mám rád já. A pak, zrovna když jsem začínal příjemně klimbat, prohlásila, že Robby se ji dneska pokusil sbalit. „On ti naznačil -“ „Robby nenaznačuje,“ odsekla. „Robby oznamuje. Moniko, jste osamělá,“ přeháněla jeho bezvýraznou intonaci. „I já jsem osamělý. Navrhuji, abychom to spojili.“ „No – mluví jako robot,“ pokrčil jsem rameny s nevinným úsměvem. „Moc vtipné, díky!“ „No tak promiň. Nechtěl jsem tě naštvat. Doufám, žes ho odmítla?“ „Samozřejmě. Řekl jen: Možná si to ještě rozmyslíte. Já nevím, nezní ti to trochu jako výhružka? Mám z něho prostě husí kůži.“ Bylo mi jí líto. Navrhl jsem, že by Robbyho mohli převést na jiný druh práce. Aby byl od ní dál. Vysmála se mi. Asi jsem si prý nevšiml, že už nějakou dobu je Robby prakticky jejím šéfem. Vypracoval se. Jak by taky ne – tráví prací veškerý svůj čas. Nemá rodinu, přátele, koníčky. Nic, co by ho rozptylovalo. „Je prostě dokonalý! Dokonalá, přesná, pedantská, odporná studená mašina!“ Znělo to až nenávistně. Musela si to uvědomit, protože se zarazila: „Promiň. Jsem z toho na nervy a kazím nám rande. A taky... je mi zima,“ přitulila se. „Mám zapnout topení?“ „Zkus něco jiného,“ zavrněla. Začal jsem ji tedy zahřívat tím zajímavějším způsobem.
Když nazítří vtrhla ke mně do dílny, bylo mi jasné, že je zle. Kromě slz jsem na její tváři zaznamenal velkou červenou skvrnu.
„Jdu se rozloučit!“ vrhla se mi do náruče. „Dávám výpověď!“ Mezi vzlyky mi vylíčila, co jsem v tu chvíli už tušil. Robby se ji v kanceláři pokusil políbit. Zhnuseně ho odstrčila, načež ji praštil do obličeje. Ten parchant! „Bude litovat,“ vyrazil jsem ke dveřím. „Počkej! Ne!“ Zastoupila mi cestu. „Nedělej nic, prosímtě! Ty nevíš, jak je nebezpečný. Nad ním prostě nemůžeš vyhrát. On tě zničí!“ Znovu mě objala, její slzy mi smáčely košili. „Moniko... dobře, uklidni se. A na výpověď zapomeň. Robby za tohle zaplatí. Nedovolím, aby ti ubližoval. Já -“ pohled mi zalétl k polici se sadou šroubováků. „Způsobím mu poruchu.“
Než jsem šel na věc, chvíli jsem listoval Clarkovou Vesmírnou odyseou. Nic mě nedokáže uklidnit tak, jako četba. Nejradši mám scénu, kde David Bowman bojuje s šíleným počítačem. Clarke to musel vědět už tenkrát. Tušil, že ze setkání člověka a inteligentního stroje kouká jedině malér. Vecpal jsem se za Robbym do výtahu a stiskl horní tlačítko. Opravdu se mu v tváři mihlo překvapení? „Udělal jsi chybu,“ upozornil mě chladně. „Zmáčkni čtyřku.“ „To ty jsi udělal chybu, když jsi začal otravovat Moniku. Pojedeme až nahoru – a jeden z nás bude pokračovat ještě výš. Úplně nejvýš.“ Neusmál se. Jeho škoda, propásl poslední příležitost pochopit vtip. A ke všemu docela dobrý vtip, myslím si. Možná ho nakonec pochopil, protože se na mě pokusil vrhnout. Ale byl jsem rychlejší. Než jsem s ním skončil, chrčel cosi o srdci. Zůstal logický až do konce. Jistě - srdce bylo to, o co tu šlo především.
Na pohřbu Moničina šéfa Roberta Fabiána se nás sešlo všeho všudy dvacet. Jak řekla Monika: Robby neměl rodinu ani přátele. Jen bývalou manželku, která se s ním rozvedla už před lety. Proslýchalo se, že ve hře bylo domácí násilí. Ani se nedivím, že nepřijela truchlit. Koneckonců, i my jsme sem šli jen splnit nepříjemnou povinnost. Monice to v černém kalhotovém kostýmu dráždivě slušelo. Dělal jsem jí doprovod. Trochu mě rozčilovala kravata. Vždycky mě pod ní svědí výrobní číslo. Monika se nikdy nezeptala, jak jsem celou věc provedl. Ale vlastně by nebylo co vyprávět. Jen jsem zastavil výtah a pořádně v něm zatopil. Jsem, kromě jiného, na přitápění stavěný. Tentokrát jsem to, pravda, trochu přehnal. Horko bylo o něco větší, než by snesl zdravý člověk. A Robby, jak jsem měl zjištěno, zdravý nebyl. Srdce, víte? „Nebreč,“ pošeptal jsem Monice, která se poctivě snažila vypadat smutně. „Večer budou bramboráky.“ Přimhouřila oči, olízla si horní ret a předvedla parádní klopýtnutí, po kterém mi skončila v náručí. Jsem dobrý kuchař, ale bramboráky jsou pro nás něčím víc, než jen jídlem. Stala se z nich, abych tak řekl, součást předehry. Moniku vzrušuje dívat se, jak je smažím na svém nahém břiše. „Omluvte nás, prosím,“ požádal jsem nejbližší skupinku. „Monice není dobře. Myslím, že by v tomhle stavu neměla řídit. Odvezu ji domů.“ Cestou k autu jsem zaslechl, jak se o mně kolegové baví. Mluvili polohlasem, ale moje smysly jsou jemnější než lidské. „Podívejte, jak ji ten Karel něžně podpírá. Je tak pozorný. Člověk by to nečekal... od robota.“ „Jo, to se musí nechat, ten má srdce na pravém místě.“ Musel jsem se usmát. Zajímalo by mě, kdo jim napovídal, že roboti mají srdce.
