THATCHERISMUS JAKO POLITICKÝ A

Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta

T HATCHERISMUS JAKO POLITICKÝ A EKONOMICKÝ FENOMÉN A JEHO DŮSLEDKY PRO

V ELKOU B RITÁNII

Bakalářská práce

Autor: Miloslav Veselý Vedoucí práce: doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. Rok: 2010

Prohlašuji na svou čest, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a s použitím uvedené literatury. Miloslav Veselý V Praze, 24. 5. 2010

1

Poděkování Tímto bych rád poděkoval panu doc. PhDr. Martinu Kovářovi, Ph.D. za cenné rady a připomínky, které mi během psaní práce poskytl.

2

Abstrakt Vláda Margaret Thatcherové představuje jedno z nejdůležitějších období britských dějin 20. století. Její odkaz má dodnes vliv na život ve Velké Británii, jež se za vlády Thatcherové proměnila, s mírnou nadsázkou řečeno, k nepoznání. Analýza její vlády a jejích politických zásad, které vešly ve známost jako thatcherismus, znamenaly radikální odklon od politického konsenzu, který přetrvával od konce druhé světové války. Představovaly skutečnou revoluci v chápání postavení a řízení státu a jeho vztahu vůči občanské společnosti. Ve své práci se soustředím především na analýzu ekonomických aspektů thatcherismu, tedy hospodářské a měnové politiky, privatizace a jejich důsledky a vliv na Británii v postthatcherovské éře.

Abstract Era of Margaret Thatcher’s government is one of the most important periods of the 20th century British history. Its legacy represents a huge influence which fundamentally changed, with a small exaggeration, Great Britain. The analysis of her government and her political principles which became known as thatcherism represents radical deviation from post-war political and economic consensus. They were equivalent to the real revolution in approach to the relationship between the state, the society and the economy. This thesis concentrates especially on economical aspects of thatcherism, economic and monetary policy and their consequences and influence on Great Britain during 1980s and afterwards.

Klíčová slova Margaret Thatcherová, Velká Británie, reformy, privatizace, inflace

Key Words Margaret Thatcher, Great Britain, reforms, privatisation, inflation

2

JEL Klasifikace / JEL Clasification E520, E620, N140, P110

3

Obsah

Úvod........................................................................................................................................... 1 1. Poválečný konsenzus v letech 1945-1979............................................................................ 4 1.1 Vláda Labour Party v letech 1945-1951 .......................................................................... 4 1.2 Konzervativní vláda v letech 1951-1964 ......................................................................... 5 1.3 Vláda Labour Party v letech 1964-1970 .......................................................................... 7 1.4 Konzervativní Vláda Edwarda Heathe v letech 1970-1974 ............................................. 7 1.5 Vláda Labour Party v letech 1974-1979 ........................................................................ 10 2. Margaret Thatcherová a její politika ............................................................................... 12 2.1 Vnitrostranická opozice v Konzervativní straně a volby předsedy v roce 1975 ............ 12 2.2 Ideový původ a základy thatcherismu ............................................................................ 14 2.3 Roky v opozici ............................................................................................................... 16 3. Vlády Margaret Thatcherové............................................................................................ 18 3.1 První volební období: 1979-1983................................................................................... 18 3.1.1 Počáteční situace vlády ........................................................................................... 18 3.1.2 Boj s inflací ............................................................................................................. 18 3.1.3 MTFS ...................................................................................................................... 20 3.1.4 Hospodářská recese a veřejné finance..................................................................... 21 3.1.5 Falklandská válka .................................................................................................... 25 3.1.6 Privatizace ............................................................................................................... 26 3.1.7 Reforma odborů....................................................................................................... 27 3.1.8 Vztahy s EHS v letech 1979-1983 .......................................................................... 30 3.1.9 Zhodnocení ekonomického vývoje 1979–1983 ...................................................... 31 3.2 Druhé volební období: 1983-1987 ................................................................................. 34 3.2.1 Ekonomický vývoj a veřejné finance ...................................................................... 35 3.2.2 Měnová politika a inflace ........................................................................................ 38 3.2.3 Stávka NUM............................................................................................................ 39 3.2.4 Domácí politika ....................................................................................................... 40 3.2.5 Privatizace ............................................................................................................... 41 3.2.6 Aféra Westland........................................................................................................ 45 3.2.7 Vztahy s EHS v letech 1983-1987 .......................................................................... 46 3.3 Třetí volební období: 1987-1990.................................................................................... 47 3.3.1 Ekonomický vývoj a veřejné finance ...................................................................... 48 4

3.3.2 Měnová politika a inflace ........................................................................................ 50 3.3.3 Domácí politika ....................................................................................................... 51 3.3.4 Vztahy s EHS v letech 1987-1990 .......................................................................... 52 3.3.5 Rezignace Margaret Thatcherové............................................................................ 53 4. Odkaz thatcherismu a jeho vliv na současnou Británii .................................................. 55

5

Úvod Období 80.let 20.století patří mezi nejdůležitější milníky moderních britských dějin. Hospodářské reformy a politika tehdejší konzervativní vlády vešly do historie pod názvem thatcherismus. Samotný název nejlépe vyjadřuje historickou důležitost tohoto období. Margaret Thatcherová byla jediným britským premiérem, který po sobě zanechal –ismus. To se nepodařilo ani takovým postavám, jako byli Churchill či Lloyd George. Margaret Thatcherová byla, zároveň spolu s prezidentem Spojených států amerických Ronaldem Reaganem, vůdčí postavou tzv. konzervativní revoluce, která ovlivňuje vztah státu a ekonomiky až do dnešních dnů a platí za standard ve většině vyspělých zemí.

Samotný thatcherismus představoval v rámci Velké Británie skutečnou revoluci a naprosté odmítnutí politického konsenzu, který v Británii panoval od konce druhé světové války. Ten spočíval v rozsáhlých státních intervencích a kontrole nad ekonomikou. Znárodnění klíčových průmyslových odvětví a budování státu blahobytu. Tuto politiku přijala za svou i Konzervativní strana, její uplatňování mělo za následek dlouhodobé zaostávání Velké Británie oproti jejím hlavním světovým konkurentům. Státní intervence ve spojení s mocnými odborovými svazy se v 70.letech ukázaly jako smrtící kombinace, devastující ekonomiku vysokou inflací a minimálním hospodářským růstem. Margaret Thatcherová byla odhodlána zastavit ekonomickou stagnaci a kompletně přebudovat britskou ekonomiku i společnost. Role státu se měla omezit, odpovědnost jednotlivce rozšířit.

Ve své práci se soustředím na analýzu praktického provádění a dopadu ekonomických reforem vlády Margaret Thatcherové. Konečným cílem je porovnání ekonomické situace Velké Británie v letech 1979 a 1990 a její postupná změna v mezidobí.

Thatcherismus jako takový je významné téma i pro dnešní dobu, zvlášť v případě postkomunistických a rozvojových ekonomik, vůči kterým může britský příklad sloužit jako budoucí či minulá paralela. Svou podstatou může sloužit jako úspěšný příklad fundamentální změny ve struktuře ekonomiky, její liberalizaci a rozšíření individuální svobody. Stejně tak je díky Margaret Thatcherové ve svém prosazování význačný svou neústupností a nekompromisností.

1

Mezi hlavní literární zdroje, ze kterých hodlám čerpat, patří memoáry Margaret Thatcherové Roky na Downing Street, které nabízejí pohled do zákulisí vládního kabinetu a samotného rozhodování o uskutečňovaných reformách. Na ekonomickou stránku vládnutí, především v první polovině 80.let, se zaměřuje kniha Alana Walterse Britain's economic renaissance: Margaret Thatcher's reforms 1979-1984. Celistvější pohled na ekonomický vývoj thatcherovské Británie poskytuje publikace Christophera Johnsona s názvem The economy under Mrs. Thatcher 1979 – 1990 a kniha Davida Smithe Mrs Thatcher’s economics. Z české literatury se na thatcherismus soustřeďuje Hynek Fajmon a jeho Margaret Thatcherová a její politika, která vedle ekonomické politiky popisuje i zahraniční vztahy. Analýzu politického vývoje poskytuje kniha Dennise Kavanagha Thatcherism and British politics: The end of consensus a dále pak dílo Erica Evanse Thatcher and Thatcherism. Z elektronických zdrojů hodlám využít informace především ze stránek britského statistického úřadu1 a organizace OECD2, které obsahují rozsáhlou databázi ekonomických dat. Dále stránky nadace Margaret Thatcherové3, které obsahují především přepis projevů a vládních usnesení. Jako zdroj odborných studií a článků využiji databázi JSTOR.4

Samotná bakalářské práce bude rozdělena na dvě hlavní kapitoly. V první kapitole se hodlám zaměřit na popis politického a ekonomického vývoje ve Velké Británii od konce druhé světové války do nástupu Margaret Thatcherové do úřadu premiéra v roce 1979. Kapitola bude rozdělena dle jednotlivých vlád v tomto období. Jejím cílem je především popsat podstatu poválečného politického konsenzu a jeho postupný vývoj až do 70. let. Tato část práce slouží k seznámení s před-thatcherovským obdobím a situací, která v Británii panovala před rokem 1979. Druhá kapitola se zaměřuje na období, kdy Margaret Thatcherová vykonávala funkci předsedkyně Konzervativní strany a premiérky. Nejdříve je popsán časový úsek, během kterého vedla Konzervativní stranu jako vůdkyně opozice a její postoj k tehdejší labouristické politice. V další části se zaměřuji na ideologický původ thatcherismu, především v rámci konzervativní ideologie a politickou inspiraci Margaret Thatcherové. Poslední a nejrozsáhlejší část kapitoly se zaměřuje na ekonomickou politiku vlády Margaret Thatcherové v letech 1979 až 1990. Každé volební období je popsáno dle jednotlivých aspektů vládní politiky. Ve všech částech rozdělených dle jednotlivých volebních období je vedle běžných 1

http://www.statistics.gov.uk/ http://www.oecd.org 3 http://www.margaretthatcher.org/ 4 http://www.jstor.org 2

2

ekonomických aspektů jako je hospodářský růst či veřejné finance kladen důraz na specifická témata, která byla v dané době aktuální. V rámci prvního volebního období se jedná především o boj s inflací, v dalších kapitolách je to privatizace. Na závěr práce zhodnotím celkový přínos thatcherismu a změny, které přinesl britské ekonomice, společnosti a politice.

3

1. Poválečný konsenzus v letech 1945-1979 1.1 Vláda Labour Party v letech 1945-1951 Vliv vítězství Labour Party ve volbách v roce 1945 je v moderní britské historii srovnatelné snad jen s vítězstvím Margaret Thatcherové v roce 1979, po následující tři dekády jednoznačně určovalo podobu britské společnosti a ekonomiky. Pro mnohé bylo šokující, když válečný hrdina Winston Churchill a jeho Konzervativní strana utrpěli zdrcující porážku, které dala levicovým politikům velkou většinu v Dolní sněmovně. Jeden z mnoha důvodů byla únava britského lidu z války, a stejně tak i obvinění Konzervativní strany za velkou nezaměstnanost a ekonomické potíže, které panovaly ve 30. letech po Velké hospodářské krizi.5 Labour Party poprvé získala většinový vládní mandát a pod vedením nového premiéra, Clementa Attleeho, začala realizovat svůj volební program. Ten stál na několika pilířích.6 V domácí politice byla hlavním bodem tzv. Beveridgeova zpráva (Beveridge Report), vydaná v roce 1942, která položila základy státu blahobytu a navrhovala zavést sociální zajištění v podobě podpory v nezaměstnanosti, starobní penze, mateřských příspěvků a stejně tak i nové zdravotní instituce, tzv. Národní zdravotní služby (National Health Service; NHS), která by poskytovala zdravotní péči všem a zdarma.

V hospodářské politice dominovala Keynesova teorie, založená na udržení plné zaměstnanosti, podpoře agregátní poptávky, zásazích státu do ekonomiky a vytvoření tzv. smíšené ekonomiky. Hlavním prvkem ekonomického programu Labour Party bylo znárodnění klíčových průmyslových odvětví, které se mělo původně týkat i půdy, od čehož bylo později upuštěno.7 Znárodňování bylo pevně spojeno s výstavbou státu blahobytu, labouristé byli totiž přesvědčeni, že průmysl je ve veřejném vlastnictví efektivnější, než v soukromém. Ze zisků, které by takový průmysl vyprodukoval, chtěli následně financovat svou sociální politiku.8 První byla znárodněna britská centrální banka (Bank of England), poté uhelný průmysl, telekomunikace a civilní letectví. Následně železnice, silniční přeprava, energetika, plyn a jako poslední, v roce 1951, ocelářský a železářský průmysl. Na konci druhého volebního období Labour Party, v roce 1951, bylo 20 % ekonomiky pod přímou 5

GAMBLE, A., The Conservative Nation, London 1974, s. 49. FAJMON, H., Margaret Thatcherová a její politika, Brno 1999, s. 14. 7 BARRY, E., Nationalisation in British Politics, Stanford 1965, s. 369. 8 COSGRAVE, P., The strange death of socialist Britain: post war British politics, London 1992, s. 31. 6

4

státní kontrolou a stát byl největším zaměstnavatelem v zemi.9 V pracovní politice měly vůdčí roli odbory, které během vlády Labour Party získaly velké pravomoci.

Konzervativní strana, nyní v opozici, nekladla většině labouristických návrhů odpor. Přijala obecnou koncepci státu blahobytu a plné zaměstnanosti a při znárodňování nesouhlasila jen v případě ocelářského průmyslu a silniční přepravy, které později zprivatizovala.10

1.2 Konzervativní vláda v letech 1951-1964 V roce 1950 se konaly volby, ve kterých Labour Party obhájila své vítězství, ovšem s většinou pouhých několika mandátů. Slabá pozice vlády si vyžádala další volby, konané v říjnu 1951, ve kterých již zvítězila Konzervativní strana a Winston Churchill se stal opět premiérem. Konzervativci poté zvítězili ještě v dalších dvou volbách a u moci se udrželi až do roku 1964.

Je nutné zmínit, že konzervativci v tomto období skutečně dostáli svému jménu a do značné míry zachovali status quo nastolený Attleeho vládou. Vznik konsenzu byl tak završen. V ekonomickém pojetí byla tato politika označována jako „butskellismus“ (butskellism). Název byl odvozen ze jmen Hugha Gaitskella, předsedy Labour Party a R.A. Butlera, konzervativního ministra financí. Svůj postoj konzervativci vyjádřili již v předvolebním manifestu v roce 1951, ve kterém se zavazovali k udržování plné zaměstnanosti a státu blahobytu. Určité rozdíly v politice však existovaly. Churchillova vláda dál pokračovala v odstraňování ekonomických regulací a kontrol z období války. Nejpopulárnějším rozhodnutím bylo odstranění přídělového systému na jídlo.11

Postoj konzervativců vůči znárodňování spočíval v jeho zastavení, nikoliv zvrácení. Jak již bylo zmíněno, byl zprivatizován ocelářský průmysl a silniční přeprava, ovšem ostatní odvětví zůstala ve státním vlastnictví. Sociální systém nebyl významně omezen, ale ani rozšířen. Konzervativci uznávali, že stát by měl každému poskytnout nezbytné minimum, 9

BARRY, E., c. d., s. 372. DUTTON, D., British Politics Since 1945: The Rise and Fall of Consensus, Oxford 1991, s. 45. 11 COSGRAVE, P., c. d., s. 50. 10

5

ovšem nic víc. Poté už měl člověk zapojit své vlastní úsilí, aby zlepšil svou situaci. Panovaly obavy, že rozšiřování sociálního systému by kladlo příliš velké nároky na ekonomiku, které by nakonec vyústily ve vyšší zdanění, čemuž chtěli konzervativci zabránit.12 Ve svém prvním volebním období Konzervativci také v některých ohledech uvolnili státní kontrolu nad ekonomikou a snížili některé daně.

Po vítězství ve volbách v roce 1955 a krátkém období premiéra Anthonyho Edena, který dál pokračoval v politice konsenzu, se v roce 1957 stal premiérem Harold Macmillan, který v úřadu setrval až do roku 1963. Toto období znamenalo začátek konce zlatých let poválečného konsenzu, který představovala 50. léta. Keynesiánský intervencionismus zajišťoval nízkou nezaměstnanost, stabilní hospodářský růst a plynulé zlepšování životní úrovně obyvatelstva. Sám premiér Macmillan tuto situaci v roce 1957 shrnul větou „Nikdy jsme se neměli tak dobře.“ (You’ve never had it so good.). První příznaky slábnoucí ekonomiky a neustálé rozpínavosti státu však na sebe nenechaly dlouho čekat. Mnohem více než Churchill nebo Eden byl odhodlán k tomu, aby udržel konsenzus a plnou zaměstnanost. Proti tomuto postoji se v Konzervativní straně zvedla opozice, která vyvrcholila v roce 1958 odstoupením ministra financí Petera Thorneycrofta, který se stavěl proti neustálému zvyšování státních výdajů kvůli riziku inflace. Tento problém se projevil o rok později, kdy průmyslová expanze a ekonomický růst vyvolaly vyšší mzdové požadavky ze strany odborů, které měly za následek vyšší inflaci. Odbory v této praxi pokračovaly i v dalších letech. Stejným způsobem rostl i počet ztracených dnů v důsledku stávek.

Na počátku 60. let se Velká Británie nacházela v nezáviděníhodné situaci, ekonomický růst dál trval, ovšem byl mnohem pomalejší ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, jako Francie či Západní Německo, které v roce 1960 Británii předstihlo v HDP na obyvatele. Inflace a nezaměstnanost se postupně zvyšovaly a vztahy s odbory zhoršovaly. Macmillanova vláda však stále prováděla politiku konsenzu a nehodlala na tom nic měnit, tento trend přetrval až do roku 1964 s jedinou výjimkou. V roce 1964 prosadil ministr průmyslu a obchodu Edward Heath zrušení regulace prodejních cen, která stanovovala prodejní cenu zboží.13 Byl to první odklon od poválečného konsenzu a příslib budoucího návratu Konzervativní strany k politice svobodného trhu.

12 13

GAMBLE, A., c. d., s. 64. COSGRAVE, P., c. d., s. 96.

6

1.3 Vláda Labour Party v letech 1964-1970 V roce 1964 skončila dlouhá vláda Konzervativní strany, která ve volbách prohrála s labouristy. Podobně jako v roce 1951 získala Labour Party jen těsnou většinu a tak se v roce 1966 konaly další volby, které labouristé s přesvědčivým náskokem vyhráli. Hlavním tématem jejich předvolebního manifestu byl příslib vyššího ekonomického růstu umožněného technickým pokrokem. Období vlády Labour Party, tentokrát pod vedením Harolda Wilsona, se vyznačovalo postupným růstem role státu v ekonomice, relativně se zhoršující ekonomickou situací, čím dál většími spory s odbory a neúspěšnou snahou řešit hospodářský úpadek Velké Británie. Mezi vládní opatření patřilo opětovné znárodnění ocelářského průmyslu a značné rozšíření pravomocí odborů. Tohoto rozhodnutí Wilson později nesmírně litoval. Pro povzbuzení hospodářského růstu vláda přistoupila k razantnímu opatření a v roce 1967 opustila fixní kurz a devalvovala libru. Dále bylo zavedeno zmrazení mezd a cen a v roce 1968 značně úsporný rozpočet. V důsledku těchto opatření se vztahy mezi vládou a odborovými svazy, které silně tlačily na růst mezd, velice zhoršily. Agresivita odborů se dá nejlépe posoudit na počtu ztracených pracovních dní, který byl v roce 1969 trojnásobný oproti roku 1946.14 Vláda se tehdy rozhodla, že přistoupí k reformě odborů a jejich vztahů se zaměstnavateli. Ještě v roce v roce 1969 byl vypracován dokument „In Place of Strife“, který byl výsledkem vládní snahy o reformu odborů a významné omezení jejich pravomocí. Navrhovaná legislativa však nakonec nebyla přijata kvůli tvrdému odporu odborářů a části labouristických poslanců, kteří se postavili proti Wilsonovi. Proklamovaný slib vyššího hospodářského růstu zůstal nesplněn, v porovnání s předchozí konzervativní vládou, kdy dosahoval 3,8 % ročně se průměrný růst v letech 1964-1970 snížil na 2,2 % ročně.15 Stejně tak i nezaměstnanost se v roce 1967 zvýšila na tehdy nevídaný počet 600.000 lidí a čím více se blížily volby, tím více nezaměstnanost stoupala.

14 15

Tamtéž., s. 123. Tamtéž, s. 130.

7

1.4 Konzervativní Vláda Edwarda Heathe v letech 1970-1974 Vítězství Konzervativní strany ve volbách v roce 1970 bylo překvapením. Byla to o to důležitější událost vzhledem k tomu, že vítězná strana byla první, která se v rámci alespoň svého předvolebního programu odchýlila od všeobecného konsenzu, který platil od konce 2. světové války. Konzervativci se ve svém předvolebním manifestu zavazovali ke snížení daní z příjmu, omezení státních výdajů, reformě odborů a zastavení dalšího znárodňování. Stejně tak zde nebyla žádná zmínka o keynesiánské plné zaměstnanosti, která byla ve všech předchozích volbách pro obě strany jedním z hlavních témat. Celý dokument se tak nesl ve značně pro-tržním duchu a radikálně se odlišoval od stávajícího konsenzu. Dále se zdůrazňovala nutnost kontroly inflace a důležitost soukromého sektoru jako hlavního tvůrce bohatství.16 S naplňováním svého programu začala vláda několik měsíců po nástupu do funkce, kdy omezila některé vedlejší vládní výdaje, především ve zdravotnictví a školství. Daň z příjmu měla být snížena za dalších 6 měsíců.17 Tyto počáteční změny ve státním rozpočtu byly součástí ambiciózního plánu na snížení veřejných výdajů a daňové zátěže. V prvním roce se mělo jednat zhruba o 300 milionů liber, tato částka měla postupně stoupat až by na konci volebního období dosáhla hodnoty okolo 1,5 miliardy liber.18 Další oblastí, kterou chtěla vláda reformovat, byly vztahy s odbory. První návrhy počítaly se zákazem stávek, které by se uskutečnily bez vědomí vedení odborových svazů, a dále se zavedením časového odkladu před vyhlášením stávky. Tato legislativa tak posloužila jako záminka pro první spory odborů s konzervativní vládou.19 Heath se na počátku svého mandátu držel svého programu a prováděl skutečnou pro-tržní politiku, nemohl však ignorovat fakt, že přes veškerou jeho snahu se stále zvyšovala inflace a nezaměstnanost. Pod tlakem těchto okolností porušil slib nezachraňovat bankrotující společnosti, když v roce 1971 poskytl nejdříve masivní finanční subvenci společnosti Rolls-Royce, a o tři měsíce později ji musel znárodnit, protože hrozil bezprostřední bankrot. Podobně se vláda zachovala o rok později v případě loďařské společnosti Upper Clyde Shipbuilders, k jejíž záchraně přistoupila ze strachu z občanských nepokojů. Tyto kroky sice zachránily určitý počet pracovních míst, zrychlující stagflaci to však nezastavilo. Plánovaná privatizace státních podniků se nakonec omezila jen 16

Conservative Party, Conservative General Election Manifesto 1970, http://www.conservativemanifesto.com/1970/1970-conservative-manifesto.shtml 17 CHILDS, D., c. d., s. 164. 18 Archiv ministerstva zahraničních věcí České republiky (dále jen AMZV), Poznámky k súčasnej hospodárskej politike konzervatívnej vlády, fond č. 120.302/70-5, 21.10.1970. 19 AMZV, Hodnocení situace ve Velké Británii a činnosti čs. ZÚ v Londýně v roce 1970, fond č. 024.509/70-5, 11.8.1970.

8

na cestovní agenturu Thomas Cook a síť pivovarů Carlisle.20 Těžký průmysl zůstával nadále v rukou státu. Většího úspěchu bylo dosaženo v oblasti směnného kurzu libry, kterému byla nejdříve dána omezená možnost pohybu a nakonec v roce 1972 byl zaveden volně plovoucí kurz. Je nutné ovšem dodat, že toto rozhodnutí bylo spíše motivováno velkým deficitem platební bilance, než idejemi hospodářského liberalismu. Navíc nebylo doprovázeno žádným omezením veřejných výdajů, či další podporou exportu, tudíž přispělo k růstu inflace.21

Dalším velkým problémem se kterým se musela vláda potýkat byla již zmíněná agresivita odborů a jejich mzdové požadavky, vystupňované rostoucí inflací. To, v kombinaci se snahou o zákonné omezení vlivu odborů vytvořilo výbušnou kombinaci. V prosinci 1970 byl prosazen návrh zákona, který měnil právní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli a omezoval pravomoci odborů například tím, že je zavazoval k tomu, aby před vyhlášením stávky provedly hlasování. Odboráři se tomu samozřejmě postavili na odpor a zahájili protestní akce.22 Ty s přestávkami probíhaly po celý rok, z nichž ta nejvýznamnější začala v lednu 1972, kdy hornický odborový svaz NUM (National Union of Mineworkers) zahájil stávku v reakci na reformní snahy vlády a zvyšující se inflaci. Základní mzdové požadavky, které výrazně převyšovaly inflaci, byly splněny.23 Vzhledem k úspěchu horníků se s podobnými nároky brzy přihlásily i ostatní odbory. Nadměrné mzdové požadavky tak přispěly k dlouhodobému růstu inflace, která se na počátku roku 1972 blížila k hodnotě 10 %.

Politická a ekonomická krize stále pokračovala a v listopadu 1972 vláda přistoupila ke krajnímu řešení. Za účelem snížení inflace a nezaměstnanosti, která již překročila hodnotu 1 milionu nezaměstnaných, provedla tzv. U-Turn, tedy naprosté popření a odvrácení se od volebního programu a předchozích slibů. Byla zavedena přísná regulace cen i mezd. Tato politika byla rozdělena na celkem 3 fáze, první dvě byly úspěšné a nezaměstnanost se snížila. Problém nastal na podzim 1973 s vypuknutím arabsko-izraelské války, která výrazně zvedla ceny ropy. Této skutečnosti využily odbory, které v listopadu vstoupily do stávky za vyšší mzdy. Země se dostala do potíží s dodávkami energie, které kulminovaly vyhlášením 3denního pracovního týdne a omezení dodávky elektrické energie do domácností a veřejných

20

FAJMON, H., c. d., s. 25. MORGAN, K., Britain Since 1945: The People’s Peace, Oxford 2001, s. 324. 22 COSGRAVE, P., c. d., s. 144. 23 PEARCE, M. – STEWART, G., British Political History 1867-1990: democracy and decline, London 1995, s. 493. 21

9

služeb. Heath na tuto krizi reagoval v únoru 1974 vyhlášením voleb s otázkou „Kdo vládne Británii?“

1.5 Vláda Labour Party v letech 1974-1979 V únorových volbách získala nejvíce křesel Labour Party. Edward Heath podal po neúspěšné snaze o vyjednání koalice s liberály v březnu 1974 demisi a staronovým premiérem se stal Harold Wilson. Volby však nepřinesly jednoznačný výsledek, žádná ze stran totiž ve volbách nezískala nadpoloviční většinu mandátů, a proto byla menšinová labouristická vláda v pozici, kdy nemohla účinně prosazovat svou politiku. Proto vypsala v říjnu 1974 nové volby. Labour Party získala nadpoloviční většinu 3 mandátů a mohla pokračovat ve své funkci vládní strany.

Ekonomika Velké Británie se v té době dostávala do čím dál větších problémů. Inflace i nezaměstnanost zůstávaly na vysokých úrovních. Jediným úspěchem bylo uklidnění vztahů s odbory, ovšem jen za cenu toho, že vláda přistoupila na veškeré jejich požadavky, což vytvořilo podhoubí pro další růst inflace. V oblasti veřejných financí byl prosazován tradiční levicový přístup, byly zvýšeny daně a zrušeny některé daňové úlevy. Stejně tak se značně zvýšily státní výdaje a celkový podíl veřejného sektoru na HDP.24 Labouristé se také stále pokoušeli udržovat plnou zaměstnanost, což vyústilo v masivní finanční subvence pro chřadnoucí podniky za účelem záchrany pracovních míst. V roce 1975 dosáhla krize pomyslného vrcholu, během léta se inflace dostala na nevídanou hodnotu 27 %25 a nezaměstnanost se přes veškerou vládní snahu blížila hodnotě 1,3 milionu osob.26 Vláda na tyto problémy reagovala stejným způsobem jako Edward Heath, zavedením regulací cen a příjmů.27

V roce 1976 krize pokračovala se stejnou intenzitou. Nepříznivá ekonomická situace se projevila v oslabující libře. Od konce války považovaly britské vlády udržení silné libry za

24

CHILDS, D., c. d., s. 180. Retail Prices Index: monthly index numbers of retail prices 1948-2009 (RPI) (RPIX), [21.03.2010], http://www.statistics.gov.uk/STATBASE/tsdataset.asp?vlnk=229&More=Y 26 Labour Force Survey: Summary, 1984-2002, [21.03.2010], http://www.statistics.gov.uk/StatBase/tsdataset.asp?vlnk=429&More=Y 27 FAJMON, H., c.d., s. 57. 25

10

jednu ze svých priorit, nejinak tomu bylo i tentokrát. Vláda se situaci rozhodla řešit novým způsobem. Ministr financí Denis Healey se odvrátil od tradičního keynesiánství a inflační snahy o plnou zaměstnanost a místo toho prosazoval redukci vládních výdajů, omezení růstu mezd a měnové zásoby a postupný návrat k vyrovnanému rozpočtu. Ve známost vešla věta premiéra Callaghana: „Utrácením se z této recese nedostaneme.“28 Labour Party tak v uplatnění monetarismu předběhla Margaret Thatcherovou o několik let.29 Brzy se ukázalo, že přijaté reformy nejsou dostatečné a vláda, po dlouhých debatách, požádala o půjčku od Mezinárodního měnového fondu ve výši téměř 4 miliard liber.30 Ta byla podmíněna dalšími drastickými škrty ve veřejných výdajích a zvyšováním daní. Tyto požadavky měly na ekonomiku pozitivní důsledky, inflace se v roce 1977 výrazně snížila na 16 % a o rok později dokonce jen na 8 %.31 Ekonomická situace se postupně zlepšovala, ovšem vláda procházela hlubokou krizí. Monetaristická politika a půjčka od MMF se setkávaly s velkým odporem ze strany vnitrostranické levice. Situace byla pro Callaghana o to horší vzhledem k tomu, že v roce 1977 ztratil křehkou vládní většinu a musel se spoléhat na podporu Liberální strany v podobě tzv. Lib-Lab Pact.

Deflační politika sice dokázala přivést pod kontrolu nezvladatelnou inflaci, to se ovšem nedalo říct o odborech. Již od přijetí půjčky od MMF se vláda potýkala s čím dál většími problémy, které vyvrcholily po ustanovení 5 % limitu pro růst mezd v létě 1978. Do stávky se postupně zapojovali zaměstnanci z celého veřejného sektoru, mezi nimi řidiči autobusů, hasiči, strojvůdci, popeláři a dokonce i hrobaři. Protesty, které skončily až v roce 1979, byly širokou veřejností označeny jako „Zima nespokojenosti“ (Winter of Discontent). To a všeobecná neschopnost vlády vyřešit spory s odbory se stalo jedním z rozhodujících faktorů v nadcházejících volbách, ve kterých, s většinou 43 mandátů, pohodlně zvítězila Konzervativní strana pod vedením Margaret Thatcherové.

28

Volně přeloženo z originálu „You cannot spend your way out of recession.“ Callaghan vystřídal na postu premiéra Harolda Wilsona, který rezignoval v dubnu 1976 29 EVANS, E.J., Thatcher and Thatcherism, London 2005, s. 11. 30 PEARCE, M. – STEWART, G., c. d., s. 498. 31 Retail Prices Index: annual index numbers of retail prices 1948-2008 (RPI) (RPIX), [23.03.2010], http://www.statistics.gov.uk/STATBASE/tsdataset.asp?vlnk=7172&More=Y

11

2. Margaret Thatcherová a její politika 2.1 Vnitrostranická opozice v Konzervativní straně a volby předsedy v roce 1975 Ačkoli se Konzervativní strana v poválečném období zavázala k všeobecnému politickému konsenzu zosobněného především státem blahobytu a sociálnědemokratickou politikou, existovala vnitrostranická opozice, která se stavěla proti postupnému rozšiřování veřejného sektoru a udržování konsenzu. Tato skupina se v 60. letech začala nazývat jako Nová pravice (New Right). Nejvýznamnějším, a také nejhlasitějším odpůrcem dosavadní konzervativní politiky byl Enoch Powell. Powell patřil do pravicového křídla Konzervativní strany a jednoznačně se stavěl za rozhodující roli volného trhu v ekonomice a snahu zastavit rozpínavost státu. Jeho postoje se nejlépe projevily v době, kdy zastával vysoký post na ministerstvu financí v Macmillanově vládě. V roce 1958 společně s ministrem financí Thorneycroftem odstoupil ze své funkce, když vláda odmítla přijmout jejich návrhy na omezení vládních výdajů.32 Přes svůj veřejný odpor vůči stranické doktríně zůstal Powell po většinu času členem vládního i stínového kabinetu a v roce 1965 se dokonce jako kandidát zúčastnil voleb předsedy strany, ve kterých však nebyl úspěšný. Powell zůstal členem stínového kabinetu až do roku 1968, kdy se veřejně zdiskreditoval svým kontroverzním projevem, který vešel ve známost jako „Řeky krve“ (Rivers of Blood) a ve kterém se důrazně stavěl proti masové imigraci a možným rasovým konfliktům. O den později ho předseda strany Edward Heath zbavil funkce ve stínovém kabinetu. Ačkoliv se Powell stal po svém projevu jedním z nejpopulárnějších politiků ve Velké Británii, jeho politické postavení a skutečný vliv se postupně zmenšoval, až v roce 1974 došlo k tomu, že vystoupil z Konzervativní strany a v nastávajících volbách kandidoval za ulsterské unionisty. Jeho apel a obhajoba tržní konkurence, privatizace a dalších neoliberálních hodnot však významně ovlivnily další konzervativní politiky, mezi nimi i Keitha Josepha a Margaret Thatcherovou.

Byl to právě Keith Joseph, kdo v parlamentu po Powellovi převzal úlohu vůdce Nové Pravice. Jeho názor a odpor vůči dosavadní politice Konzervativní strany se však projevily až po prohraných volbách v únoru 1974, kdy spolu s Margaret Thatcherovou založil Centre for Policy Studies, pravicový think-tank, který obhajoval liberální ekonomickou politiku a 32

GAMBLE, A., c. d., s. 117.

12

posléze se stal jednou z inspirací pro vládní politiku kabinetu Margaret Thatcherové.33 Vzhledem ke svému členství v kabinetu a vážnosti, které Joseph požíval v Konzervativní straně, byl považován za hlavního protikandidáta ve volbách předsedy Konzervativní strany po prohře v říjnových volbách. Keith Joseph se však, podobně jako Enoch Powell, zdiskreditoval svým veřejným projevem z konce roku 1974, ve kterém kritizoval vysokou porodnost nižších sociálních vrstev a její škodlivost pro genetickou kvalitu lidské společnosti. Tímto projevem se připravil o jakoukoliv možnost kandidatury.34 Volné místo hlavního Heathova soupeře rychle zaujala Margaret Thatcherová.

Sám Heath se na začátku roku 1975 nacházel v nepříjemné situaci. Po dobu svého předsednictví prohrál 3 ze 4 hlavních voleb a po jeho odstoupení z úřadu premiéra se proti němu vystupňovala vnitrostranická opozice a obecná nespokojenost konzervativních poslanců s jeho předsednictvím. Předsednické volby v roce 1975 byly první, které se řídily dle nových pravidel. Ta určovala, že předsedu volili samotní poslanci, kteří museli brát ohled na stanovisko konzervativních členů horní komory parlamentu – lordů a řadových členů strany. Aby mohl být kandidát prohlášen vítězem, tak musel získat o 15 % více hlasů než kandidát, který skončil na druhém místě. Pokud tuto podmínku nesplnil, konalo se druhé kolo volby, do kterého mohli vstoupit noví kandidáti.35 První kolo voleb se konalo 13. ledna 1975. Původní okruh kandidátů se nakonec zúžil na tři. Prvním byl předseda Edward Heath, dále v roli hlavního vyzyvatele Margaret Thatcherová a jako třetí kandidát řadový poslanec Hugh Fraser, který měl však jen minimální šance na vítězství. Sám Heath počítal s tím, že svůj post obhájí. Když mu Margaret Thatcherová oznamovala svou kandidaturu, řekl jí jediné: „Prohrajete“. Jeho šancím také hodně nahrávalo to, že až na Keitha Josepha za ním stál celý jeho vládní kabinet. Margaret Thatcherová nebyla žádný ideologický vůdce jako Keith Joseph, opírala se především o nespokojenost poslanců s Edwardem Heathem. Svou kampaň založila na myšlence „návratu ke skutečným konzervativním přístupům“, které Heath opustil svým inklinování k socialismu.36 Výsledky prvního kola byly pro většinu Konzervativní strany překvapením. Margaret Thatcherová byla první se 130 hlasy, favorizovaný Heath získal 119 hlasů a Fraser pouhých 16. Otřesený Heath okamžitě po vyhlášení výsledků odstoupil a vzhledem k tomu, že Margaret Thatcherová nezískala potřebnou většinu 15 % hlasů, se 11.února konalo druhé kolo voleb. Možnosti kandidovat využilo několik členů Heathova 33

CHARMLEY, J., A history of Conservative Politics 1900-1996, Basingstoke 1998, s. 196. Tamtéž, s. 197. 35 FAJMON, H., c.d., s. 41. 36 Tamtéž, s. 42. 34

13

kabinetu, William Whitelaw, Jim Prior, Geoffrey Howe a Jim Peyton. Navzdory významným osobnostem Konzervativní strany, které stály proti ní, získala Margaret Thatcherová 146 hlasů. Druhý skončil William Whitelaw se 79 hlasy, poté Jim Prior a Geoffrey Howe každý s 19 hlasy a jako poslední John Peyton s 11 hlasy. Konzervativní strana tak získala nového předsedu, kterým byla poprvé v historii žena.

2.2 Ideový původ a základy thatcherismu Margaret Thatcherová často prohlašovala, že její politické názory utvářelo především prostředí ve kterém vyrůstala spíše než odborné články o ekonomické teorii. Největší vliv měl na ní v tomto ohledu její otec, majitel obchodu s potravinami a starosta jejího rodného města Granthamu, který jí svou výchovou vštípil staré viktoriánské hodnoty jako snahu spoléhat se sám na sebe, tvrdou práci, rodinu a odpor k pečovatelskému státu.37 V době, kdy byla Margaret Thatcherová již poslankyní, bylo její politické přesvědčení ještě utvrzeno ekonomickými a filozofickými pracemi Miltona Friedmana a Friedricha Hayeka, které kladly důraz na roli trhu, nezasahování státu do ekonomiky a výrazně anti-keynesiánský postoj.38 Od Miltona Friedmana si brala inspiraci pro boj s inflací a deregulaci ekonomiky, od Friedricha Hayeka ideologické nástroje pro boj se socialismem, které byly shrnuty v jeho díle Cesta do Otroctví, ve kterém varoval před intervencemi do ekonomiky jako počátkem cesty k totalitnímu státu. V ekonomických otázkách tak byla Margaret Thatcherová věrnou pokračovatelkou Nové Pravice a Keitha Josepha. Věřila, že deregulace ekonomiky, snížení veřejných výdajů a zmenšení celkové role státu povede k zastavení britského ekonomického úpadku v období konsenzu. Jedině soukromý podnikatelský sektor je schopen účinně vytvořit bohatství a tím tak nastartovat ekonomický růst.39 V příkrém rozporu s ekonomických liberalismem stojí orientace thatcherismu ve společenských otázkách. Stát byl měl eliminovat svou roli v ekonomice a naopak ji rozšířit v oblasti práva a udržování pořádku.40 Tento postoj je přímo spojen s důrazem na společenskou disciplínu, která dále navazuje na již zmíněnou lidskou soběstačnost.

37

KAVANAGH, D., Thatcherism and British politics: The end of consensus?, Oxford 1990, s. 10. Tamtéž, s. 10. 39 CREWE, I. – SEARING, D.: Ideological Change in the British Conservative Party. In: The American Political Science Review, Vol. 82, No. 2 (Jun., 1988), pp. 362-384, [08.04.2010], http://www.jstor.org/stable/1957391 , s. 363. 40 PETŘÍK, L., Konzervativní revoluce Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana, Brno 2008, s. 145. 38

14

Samotná konzervativní ideologie, jejíž kořeny sahají až k přelomu 18. a 19. století, má dva směry, které rozdělují její přístup ke společenským a ekonomických otázkám. Tyto směry se nazývají toryismus (toryism), který se koncentruje spíše na společenské otázky a whiggerství (whiggery), které naopak klade důraz na ekonomiku. Toryismus se dále rozděluje na progresivní toryismus a tradicionalistický toryismus. Progresivní toryismus klade důraz na paternalistický charakter státu, sociální reformy a pokrok a solidaritu v rámci společenské hierarchie. V rámci konzervativismu tak patří k levicovému křídlu. Tradicionalistický toryismus se naopak soustřeďuje na obhajobu starých tradic z historické Anglie, například patriotismus. Staví se skepticky k sociálnímu plánování progresivních toryů a přizpůsobování své ideologie moderním podmínkám. Whiggerství, jehož hlavním znakem je důraz na soukromé vlastnictví, se podobně jako toryismus, rozděluje na dva myšlenkové směry; liberální a korporátní whiggerství. Liberální whiggerství je odkazem na Adama Smitha a jeho klasický liberalismus. Prosazuje soukromé vlastnictví v podobě malých společností a podniků, které řídí sám jejich vlastník. Stejně tak se staví odmítavě k větší roli státu v ekonomice s tím, že konkurence a volný trh zastane svou roli mnohem lépe, než státní úřad. Korporátní whiggerství stejně jako jeho liberální odnož, obhajuje kapitalismus a soukromé vlastnictví, ale zároveň zdůrazňuje důležitost státu, který by měl koordinovat spolupráci s velkými společnostmi na trhu za účelem zlepšení ekonomické situace. Korporátní whiggerství má blízko k progresivnímu toryismu, mezi jejich společné znaky patří sociální reformy a snaha zajistit přerozdělení výhod ekonomického růstu mezi všechny členy společnosti

a

nikoliv

jen

podnikatele.

Thatcherismus

tak

představoval

spojení

tradicionalistického toryismu a liberálního whiggerství. Vlastenectví a úcta ke státu a jeho historii na jedné straně, soutěživý kapitalismus a soukromý majetek v rukou obyčejných lidí na straně druhé.41 Sama Margaret Thatcherová při různých příležitost prohlásila, že vzorem je pro ni politika Williama Gladstona a nikoliv Benjamina Disraeliho.4243 Na stranické konferenci v roce 1983 dokonce prohlásila, že pokud by byl Gladstone naživu, tak by rád vstoupil právě do Konzervativní strany.44 41

CREWE, I. – SEARING, D.: Ideological Change in the British Conservative Party. In: The American Political Science Review, Vol. 82, No. 2 (Jun., 1988), pp. 362-384, [08.04.2010], http://www.jstor.org/stable/1957391, s. 364 – 370. 42 William Ewart Gladstone (1809 - 1898), předseda Liberální strany a čtyřnásobný britský premiér, který ve své politice prosazoval ideje Adama Smitha a dalších klasiků liberalismu; Benjamin Disraeli (1804 - 1881), předseda Konzervativní strany, britský premiér, Gladstonův rival a zakladatel levicového směru Konzervativní strany. Tzv. Konzervatismu jednoho národa 43 Keith Joseph Memorial Lecture („Liberty and limited government“), [23.03.2010], http://www.margaretthatcher.org/speeches/displaydocument.asp?docid=108353 44 Speech to Conservative Party Conference, [23.03.2010], http://www.margaretthatcher.org/speeches/displaydocument.asp?docid=105454

15

2.3 Roky v opozici S nástupem do čela Konzervativní strany se Margaret Thatcherová stala vůdkyní opozice. Reprezentovala pestrý stínový kabinet, ve kterém zasedali jak pravicoví liberálové, tak členové levého křídla Konzervativní strany, z nichž někteří stáli proti Margaret Thatcherové již v předsednických volbách. Toto rozložení sil bylo do značné míry zachováno po celou dobu setrvání v opozici. Margaret Thatcherová si nemohla dovolit své odpůrce zbavit jejich funkcí, vzhledem k jejich významnému postavení ve straně. V tomto období musela přistoupit na vnitrostranický kompromis, který upevnil její pozici.45 Tento přístup se nejlépe ukázal při jmenování Williama Whitelawa zástupcem vůdce opozice. Whitelaw patřil k nejbližším Heathovým spolupracovníkům a jeho politické přesvědčení se výrazně rozcházelo s názory Margaret Thatcherové. Druhou stranou mince byly však jeho zásady, mezi které patřila neochvějná loajalita vůdci strany. Whitelaw se tak stal jedním z nejbližších a nejvěrnějších spolupracovníků Margaret Thatcherové.46

Aby byla zajištěna jednota strany, bylo nutné vypracovat společnou politiku, která by uspokojila oba znesvářené tábory. Tímto úkolem byl pověřen stínový ministr financí Geoffrey Howe. Výsledkem jeho práce byl dokument nazvaný „Správný přístup k ekonomice“ (Right approach to economy). Ten formuloval základní body stranické ekonomické politiky a v podstatě sloužil jako částečný předvolební manifest, který uspokojil obě křídla Konzervativní strany. Pravicoví poslanci oceňovali teze o omezení role státu a boji s inflací, Heathovi stoupenci ho akceptovali mimo jiné i proto, že se v mnoha ohledech podobal Heathovu předvolebnímu manifestu z roku 1970.47 V samotném dokumentu byl kladen důraz především na snížení vysoké inflace přes omezení růstu peněžní zásoby, navíc spojené s omezením vládních výdajů a rozpočtových deficitů. Dále byla zdůrazňována důležitost smíru s odbory a omezení stávek a dalších průmyslových konfliktů, ovšem nikoliv za cenu neustálých ústupků ze strany vlády. Důležitá je i podpora podnikatelského sektoru v podobě deregulace a omezení byrokracie a snížení firemních daní, které mají vytvořit motivaci k dalšímu podnikání. Navržena byla i celková změna daňové soustavy, spočívající ve snížení přímých

45

EVANS, E.J., c. d., s. 15. COSGRAVE, P., c. d., s. 164. 47 ROVNÁ, L., Premiérka Jejího Veličenstva, Praha 1991, s. 61. 46

16

daní a případném kompenzování na straně daní nepřímých. Počítalo se i s celkovým zjednodušením systému, například sloučením vyšší a nižší sazby DPH.48

Ve vztahu k obecné vládní politice zaujala Margaret Thatcherová tvrdě konfrontační postoj, ve kterém zdůrazňovala rozpor mezi základními hodnotami konzervatizmu, jako je lidská svoboda, a labouristickým socialismem. Zároveň kritizovala pasivní postoj poválečných konzervativních vlád, které neudělaly nic pro to, aby zvrátily politický posun země směrem doleva. Zahájila tak frontální útok na socialismus bez možnosti jakéhokoliv kompromisu.49

V praxi byl však tento přístup rozporuplnější. Ačkoliv konzervativci

kritizovali vládní politiku, která zemi dovedla až k půjčce od MMF, tak jiným krokům neodporovali. Při schválení antiinflačních platových stropů se stínový kabinet zdržel hlasování a nijak neprotestoval ani při záchraně bankrotujících podniků, jako byly British Leyland nebo Chrysler.50

V zahraniční politice se Margaret Thatcherová profilovala tvrdě antikomunistickým postojem a při mnoha příležitostech, ať už ve Velké Británii, či v zahraničí, na jedné straně kritizovala

snahu labouristické vlády o usmiřování a zlepšování vztahů se Sovětským

svazem, a na straně druhé samotnou sovětskou totalitu a územní rozpínavost. Sovětští korespondenti ji po těchto útočných projevech dali později proslulou přezdívku „Železná lady.“51 S blížícím se termínem voleb byl vypracován předvolební manifest Konzervativní strany. Ten se, podobně jako Správný přístup k ekonomice, soustřeďoval na zlepšení ekonomické situace skrz snížení inflace a reformu odborů. Navrhoval snížení daní jako motivaci pro těžkou práci a podnikatelskou aktivitu, a stejně tak i snížení podílu státních výdajů na HDP. Poprvé také navrhoval privatizaci státního majetku v podobě obecních bytů, které měly být se slevou prodány jejich nájemníkům. Konzervativní strana v tomto kroku viděla podporu rodiny, jako jedné z tradičních hodnot britské společnosti. Mezi další přísliby patřilo posílení práva a pořádku v zemi a důraz na vnitrostátní i mezinárodní bezpečnost v podobě podpory ozbrojených složek.52 48

HOWE, G. – JOSEPH, K. – PRIOR, J. – HOWELL, D., Right approach to economy, Conservative Party, 1977. 49 FAJMON, H., c. d., s. 59. 50 KAVANAGH, D., c. d., s. 202. 51 PETŘÍK, L., c. d., s. 106. 52 Conservative Party, Conservative General Election Manifesto 1979, http://www.conservativemanifesto.com/1979/1979-conservative-manifesto.shtml

17

3. Vlády Margaret Thatcherové 3.1 První volební období: 1979-1983 3.1.1 Počáteční situace vlády Margaret Thatcherová se v roce 1979 nacházela v obtížné situaci. Ve volbách získala pohodlnou vládní většinu, ovšem její kabinet byl názorově rozdělený. Byli zde stoupenci ekonomického liberalismu, jako například Keith Joseph a Geoffrey Howe. Vůči nim vystupovali levicoví toryové, z velké části členové Heathovy vlády, jejichž vůdčími postavami byli Francis Pym, Jim Prior či Ian Gilmour. Mezi těmito dvěma skupinami byli centrističtí politici, jejichž nejhlasitějším představitelem byl Michael Heseltine.53 Bylo tedy jasné, že Margaret Thatcherová bude při prosazování svých reforem čelit odporu nejen ze strany opozičních labouristů, ale i části své vlastní strany.

Ekonomika Velké Británie se v té době nacházela v krizové situaci. Inflace se pohybovala okolo 10 %54 a deficit veřejných financí zůstával na vysokých hodnotách. Odbory během Zimy nespokojenosti ochromily celou zemi a byly připraveny to v případě potřeby udělat znovu. Riziko stávek bylo o to větší vzhledem k tomu, že vztahy odborů a Konzervativní strany nebyly nikdy ideální. Situaci dále ztěžovala nastupující hospodářská recese. Vláda Margaret Thatcherové nastoupila do úřadu s jasnými cíly. V krátkodobém časovém horizontu měla být výrazně snížena inflace, která byla považována za nezbytnou podmínku pro nastartování hospodářského růstu v delším časovém období.

3.1.2 Boj s inflací V rámci boje s inflací měla být použita kombinace měnové a fiskální politiky. V měnové politice vláda opustila, do té doby běžné, keynesiánské metody a začala prosazovat měnové teorie Miltona Friedmana, které vešly do známosti pod názvem monetarismus. Základní rozdíl mezi keynesiánstvím a monetarismem spočíval v názoru na intenzitu vztahu 53

CHARMLEY, J., c. d., s. 203. Retail Prices Index: quarterly index numbers of retail prices 1948-2009 (RPI) (RPIX), [11.04.2010], http://www.statistics.gov.uk/STATBASE/tsdataset.asp?vlnk=7173&More=Y 54

18

mezi množstvím peněz v ekonomice a inflací. Keynesiánci považovali měnovou politiku za neúčinnou a prosazovali názor, že v případě volných kapacit a nezaměstnanosti v ekonomice nemá expanzivní měnová politika za následek inflaci. Monetaristé oproti tomu zdůrazňovali platnost kvantitativní teorie peněz, tedy přímý vztah mezi množstvím peněz v oběhu a mírou inflace bez ohledu na nezaměstnanost. Stejně tak prosazovali využívání měnové politiky, kterou oproti, dle jejich názoru, neúčinné fiskální politice, považovali za jediný účinný nástroj pro boj s inflací a ozdravení ekonomiky. Monetaristé se tudíž soustředili na dosažení nízké inflace, zatímco keynesiánci na udržení plné zaměstnanosti.55

Samotný monetarismus byl vnitřně diferencovaný myšlenkový směr, jehož jednotlivé větve měly různé názory na využívání jednotlivých nástrojů pro boj s inflací. Jak uvádějí Pepper a Oliver, prvním nástrojem, který má svou podstatou nejblíže k uplatnění kvantitativní teorie peněz je kontrola peněžní zásoby ze strany centrální banky skrz povinné rezervy komerčních bank v zemi a operace na mezibankovním trhu. Tento přístup se soustřeďuje na regulaci nabídky peněz.56 Alternativním způsobem kontroly inflace je změna úrokových sazeb, které ovlivňuje cenu peněz a tím i poptávku lidí po penězích. V tomto případě je tedy kladen důraz na poptávku po penězích. Doplňkovým nástrojem pro změnu úrokových sazeb je snižování deficitu státního rozpočtu, které mělo snížit tlaky na růst cen.5758 Vláda tak měla k dispozici několik možností jak bojovat s inflací. V době svého působení v úřadu premiéra, využila Margaret Thatcherová všechny. Prvním oficiálním dokumentem, který formuloval protiinflační politiku byla tzv. Zelená zpráva (Green Paper), který vydala centrální banka spolu s ministerstvem financí v březnu 1980. Zdůrazňovala především zaměření se na širší měnové agregáty při měření a kontrole inflace.59

55 56

HOLMAN, R., Dějiny ekonomického myšlení, Praha 2005, s. 367, 460. PEPPER, G. – OLIVER, M., Monetarism under Thatcher: lessons for the future, Cheltenham 2001, s.

9. 57

Sám Milton Friedman prosazoval první přístup, tedy kontrolu peněžní zásoby, zatímco změny úrokových sazeb, či jakoukoliv provázanost s fiskální politikou tvrdě kritizoval. Zdroj: PEPPER, G., OLIVER, M., c. d., s. 20. 58 PEPPER, G. – OLIVER, M., c. d., s. 10. 59 Tamtéž, s. 16.

19

3.1.3 MTFS Protiinflační politika, jako celek, byla shrnuta v dalším dokumentu, nazvaném Střednědobá finanční strategie (Medium Term Financial Strategy, MTFS), který již obsahoval komplexní plán hospodářské a měnové politiky. Spojoval plánovanou redukci růstu peněžní zásoby v ekonomice po dobu příštích 4 let a postupné snižování rozpočtového deficitu. Vzhledem k tomu, že na konci roku 1979 se britská ekonomika již propadala do recese, se MTFS ve svých rozpočtových opatřeních zaměřila především na strukturální část deficitu.60

Vláda měla v plánu při snižování inflace, vedle redukce peněžní zásoby, použít i veřejné ohlašování míry tohoto omezování. Věřila, že tím dosáhne stabilizace inflačních očekávání v ekonomice a zvláště pak při vyjednávání o mzdových požadavcích odborů. Jako hlavní měnový agregát pro kontrolu inflace byl vybrán librový M3, který zahrnoval veškeré mince a bankovky v oběhu a vklady na běžných a termínovaných bankovních účtech denominovaných v britské libře.61 Tabulky č.1 a 2 znázorňují původní plány MTFS v rámci redukce růstu agregátu M3 a deficitu státního rozpočtu a dosažené výsledky.

Vyhlášené cíle růstu M3 (v %)

1979-80

Červen 1979 Březen 1980 Březen 1981 Březen 1982 Březen 1983 Březen 1984

7-11

Skutečný růst M3 (v %)

11,2

1980-81

1981-82

1982-83

1983-84

7-11

6-10 6-10

5-9 5-9 8-12

4-8 4-8 7-11 7-11

11,2

10,1

19,4

12,8

1984-85

6-10 6-10 6-10 9,8

Tabulka č.1: Plánovaný a skutečný růst měnového agregátu M3 v letech 1979 až 198562

60

WALTERS, A., Britain's economic renaissance: Margaret Thatcher's reforms 1979-1984, New York 1986, s. 80. 61 SMITH, D., Mrs Thatcher’s economics, Oxford 1988, s. 10. 62 KAVANAGH, D., c. d., s. 228.

20

Vyhlášené cíle 1980-81 PSBR v % HDP Březen 1980 Březen 1981 Březen 1982 Březen 1983 Listopad 1983 Listopad 1984

3,75

Skutečný růst 5,7 PSBR v % HDP

1981-82

1982-83

1983-84

3 4,25

2,25 3,25 3,5

1,5 2 2,75 2,75 3,25

3,25

3,25

3,5

1984-85

2 2,5 2,5 2,5 3

Tabulka č.2: Plánovaný a skutečný růst rozpočtového deficitu v letech 1980 až 19856364

Z výsledků MTFS je jasné, že původní plány vlády nebyly splněny v měnové, ani fiskální oblasti a musely být každý rok upravovány. V případě, že nebylo dosaženo původních plánů, se jednoduše odložily na další rok.

3.1.4 Hospodářská recese a veřejné finance Ačkoliv se Konzervativní vláda zavázala ke snížení inflace, některé následky uplatnění jejího programu byly vůči tomuto cíli protichůdné. Hned prvním rozpočtu z roku 1979 bylo uzákoněno slíbené snížení daní. Nejvyšší sazba daně z příjmu snížena z 83 na 60 % a standardní sazba z 33 na 30 %. Vzhledem k tomu, že se vláda taktéž zavázala snižovat PSBR, tak byl dopad těchto opatření na příjmovou stranu rozpočtu kompenzován zvýšením obou sazeb DPH z 8 % a 12,5 % na jednotnou sazbu 15 %. Tento přesun od přímých daní k nepřímým měl však jednorázový negativní efekt v podobě zvýšení inflace zhruba o 4 %.65 Tyto úpravy daňové soustavy byly koncipovány jako rozpočtově neutrální. V omezování mzdových výdajů byla vláda omezena především doporučením tzv. Cleggovy komise z doby předchozí labouristické vlády, která konzervativce zavazovala ke zvyšování platů pracovníků ve veřejném sektoru.66 Samotný počet státních zaměstnanců ve Velké Británii dlouhodobě rostl. V rámci úsporných opatření vláda okamžitě zastavila zaměstnávání dalších lidí67 a naplánovala snížení počtu zaměstnanců ve státní správě o zhruba 100 000 do roku 1984.68 Do konce prvního volebního období se jí tento cíl podařilo splnit. Přes obtížné podmínky 63

WALTERS, A., c. d., s. 80. (Public Sector Borrowing Requirement, PSBR), oficiální anglický výraz pro rozpočtový deficit 65 THATCHEROVÁ, M., Roky na Downing Street, Praha 1996, s. 37. 66 THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 39. 67 Z těchto opatření byly později vyjmuty některé sektory, jako například policie. 68 Tamtéž, s. 39. 64

21

v platovém sektoru byly v rámci státního rozpočtu učiněna další úsporná opatření, které měla snížit státní deficit z 9,25 mld. liber na 8,25 mld. Jednalo se o pokles z 5,5 % HDP na 4,5 %.69 Zhoršující se ekonomická situace však způsobila, že skutečný deficit dosáhl výše 4,8 % HDP.70

Vláda Margaret Thatcherové byla první, která plánovala reálné snížení veřejných výdajů. Tento pokles měl po pěti letech činit 4 % oproti roku 1979.71 Nastupující hospodářská recese a s ní spojený nárůst sociálních výdajů však ukázaly, že tyto plány nejsou realistické. Dalším opatřením, které nepřímo ovlivnilo inflaci, byla uvolnění v oblasti finančních toků a bankovnictví. Již v roce 1979 byla zrušena omezení přesunu větších peněžních obnosů z a do zahraničí. Následkem tohoto uvolnění byla silná apreciace libry.72 V bankovním sektoru byl zrušen tzv. bankovní korzet, který bankám nařizoval ukládat část jejich vkladů u centrální banky na neúročených účtech v případě, že růst podílu úročených vkladů v jejich rozvaze přesáhl určitou mez.73 Dalším faktorem, který zvyšoval inflaci, byla skutečnost, že Velká Británie začala v roce 1975 těžit ropu v Severním moři a postupně se stala jejím vývozcem. Libra se tak stala petro-měnou a díky kolísání cen ropy se tak stala mnohem volatilnější. Vysoké ceny ropy, které provázely recesi na přelomu 70. a 80.let, pro ni tak byly, v rámci obchodní bilance, velmi výhodné. Na druhé straně to však zvyšovalo inflaci do dvojciferných hodnot.74 Ačkoliv ministr financí ve vládě Margaret Thatcherové, Geoffrey Howe, dříve prohlásil, že se při boji s inflací nebude příliš spoléhat na změny úrokových měr, složitá ekonomická situace ho k tomu rychle přinutila.75 Vláda na všechny tyto inflační opatření zareagovala dvojím zvýšením úrokových sazeb, nejdříve na 14 a poté až na 17 %.76 Zvýšení sazeb mělo dva důvody. Snížit domácí inflaci a posílit již tak silnou libru, která by pomohla zmírnit inflační dopady importovaného zboží. Toto opatření bylo vesměs úspěšné, v Británii činila inflace z importů 10 %, zatímco ve světě se průměr pohyboval okolo 20 %.77

69

Financial Statement and Budget Report 1979-1980; WALTERS, A., c. d., s. 76. PETŘÍK, L., c. d., s. 174. 71 SMITH, D., c.d., s. 20. 72 WALTERS, A., c. d., s. 137. 73 BUITER, W. – MILLER, M. – BAILY, M. – BRANSON, W., The Thatcher Experiment: The First Two Years. In: Brookings Papers on Economic Activity, Vol. 1981, No. 2 (1981), pp. 315-379, [14.04.2010], http://www.jstor.org/stable/2534343, s. 333. 74 JOHNSON, Ch., The economy under Mrs. Thatcher 1979-1990, London 1991, s. 36. 75 BUITER, W. – MILLER, M. – BAILY, M. – BRANSON, W.: The Thatcher Experiment: The First Two Years. In: Brookings Papers on Economic Activity, Vol. 1981, No. 2 (1981), pp. 315-379, [14.04.2010], http://www.jstor.org/stable/2534343, s. 343. 76 EVANS, E. J., c. d., s. 20., srov. JOHNSON, Ch., c. d., s. 71. 77 JOHNSON, Ch., c. d., s. 38. 70

22

Rok 1980 přinesl vládě další problémy, tentokrát ze strany znárodněných podniků. Konkrétně šlo o ocelářskou společnost British Steel a automobilku British Leyland. Tyto firmy, podobně jako ostatní státní podniky, byly sužovány nízkou produktivitou a silnými odbory a téměř permanentně vykazovaly ztráty, které musely být, pro zachování zaměstnanosti, kryty vládními subvencemi. Margaret Thatcherová byla od začátku rozhodnuta nepodporovat ztrátové podniky, ovšem tehdejší situace a stávka ocelářů ji donutily odsouhlasit finanční podporu, která dále prohloubila deficit.78

Přes všechna vládní opatření se inflace v roce 1980 dostala na hodnotu 18 %. Velká Británie navíc zažívala největší hospodářský pokles od dob Velké hospodářské krize. V meziročním srovnání se britský HDP snížil o více než 2 %. Recese byla navíc prohloubena restriktivní měnovou politikou a silnou librou, která velmi škodila exportérům a firmám v soukromém sektoru. Recese navíc prudce zvýšila nezaměstnanost, která na konci roku 1980 dosáhla více než 8 % a činila více než 2 milióny lidí bez práce.79 PSBR, který měl podle původních plánů v roce 1980 činit 3,5 až 3,75 % HDP vzrostl na téměř 6 %.80 Vláda se pokusila vyřešit kritickou situaci veřejných financí rozpočtem z roku 1981, který měl zajistit návrat k původním projekcím MTFS. V plánu bylo snížení PSBR o 2 % HDP na zhruba 10 miliard liber skrz kombinaci zvýšení některých daní a radikální snížení veřejných výdajů. Na příjmové stránce byly zvýšeny spotřební daně a daň ze zisků z prodeje ropy ze Severního moře. Dále byla zrušena inflační valorizace daňových odpočtů a uvalena speciální bankovní daň. V oblasti výdajů byly na velkou část vládních programů uplatněny stropy, které stanovovaly maximální možný objem použitelných finančních prostředků.81 Jednalo se o další deflační rozpočet, navíc v době, kdy země stále procházela ekonomickou recesí. Vedle obvyklé labouristické opozice v parlamentu se proti rozpočtu postavili i akademičtí ekonomové, kteří premiérce napsali otevřený dopis, který nechali zveřejnit v deníku The Times. Dopis obsahoval podpisy 364 ekonomů z britských univerzit82 a prohlašoval, že současná protiinflační politika je neúčinná a jejím jediným následkem bude prohloubení hospodářské recese a likvidace průmyslového sektoru.83 Po rozpočtu následovaly v září 1981 změny ve vládním kabinetu. Byli odstraněni někteří odpůrci vládní politiky, tzv. „mokří.“ 78

FAJMON, H., c. d., s. 172. Labour Force Survey, [15.04.2010], http://www.statistics.gov.uk/StatBase/tsdataset.asp?vlnk=429&More=Y 80 JOHNSON, Ch., c. d., s. 44. 81 WALTERS, A., c. d., s. 86. 82 Mezi nimi figurovalo několik bývalých vládních poradců a vůdčí postavy keynesiánské ekonomie, jako byly například Nicholas Kaldor či Joan Robinsonová. 83 JOHNSON, Ch., c. d., s. 45. 79

23

Mezi nimi byli Jim Prior, který byl přesunut z ministerstva práce na ministerstvo pro Severní Irsko, dále významný člen Dolní sněmovny, Ian Gilmour a ministr školství, Mark Carlisle.84 Rok 1981 tak představoval pro vládu Margaret Thatcherové skutečné dno. Ekonomika klesala již druhý rok po sobě a roční inflace, ačkoliv mnohem nižší, než předchozí rok, se pohybovala okolo 12 %. V některých městech dokonce propukly násilné protesty a nepokoje. Průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že popularita vlády je na historicky nízké úrovni a sama Margaret Thatcherová byla podle nich nejnepopulárnější premiér od doby, kdy byly tyto průzkumy zahájeny.85

Rok 1982 představoval v rámci ekonomického vývoje první obrat k lepšímu. Velká Británie prošla dvouletou recesí, během které se její HDP snížil o více než 3 %.86 Nezaměstnanost se dostala na hodnoty, které země naposledy zažila během Velké hospodářské krize a na počátku roku 1982 dosahovala více než 2,5 milionu lidí, tedy přes 10 % práceschopného obyvatelstva.87 Kontroverzní MTFS však začínala přinášet úspěchy, v dubnu 1982 se inflace poprvé od nástupu Margaret Thatcherové do úřadu premiéra, dostala pod 10 %.88 Rozpočet na rok 1982 byl vytvářen v příznivějších podmínkách, než předchozí. Požadavky ze strany některých konzervativních politiků po fiskálním stimulu byly opět zamítnuty. V plánu bylo snížení PSBR z 10,5 na 9,5mld. liber. Rozpočtové škrty se měly ve velké míře dotknout ozbrojených sil, především Královského námořnictva, které mělo přijít o některé ze svých lodí. Prostor pro snižování daní byl značně omezen překročením plánovaných výdajů z předchozího období v důsledku hospodářské recese. Přesto však byly zvýšeny daňové úlevy v podobě daňových odpočtů.89 Dalším znakem uvolněnější ekonomické politiky bylo postupné snižování úrokových měr, které v roce 1982 klesly pod 10 %.90

84

THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 112. Tamtéž, s. 112. 86 OECD, Country Statistical Profiles 2009, [18.04.2010], http://stats.oecd.org/Index.aspx?DataSetCode=CSP2009 87 Labour Force Survey: Summary, 1984-2002, [18.04.2010], http://www.statistics.gov.uk/StatBase/tsdataset.asp?vlnk=429&More=Y 88 Retail Prices Index: monthly index numbers of retail prices 1948-2009 (RPI) (RPIX), [18.04.2010], http://www.statistics.gov.uk/StatBase/tsdataset.asp?vlnk=229&More=Y 89 WALTERS, A., c. d., s. 92. 90 JOHNSON, Ch., c. d., s. 71. 85

24

3.1.5 Falklandská válka Klíčová událost roku 1982 ovšem nenastala ve Velké Británii, nýbrž v britské kolonii u pobřeží jižní Ameriky, Falklandských ostrovech. V květnu 1982 podnikla Argentina, která si na ostrovy již dlouho činila nárok, úspěšnou invazi. Britský guvernér byl následně deportován do Uruguaye.91 Margaret Thatcherová byla odhodlána k důrazné protiakci a opětovnému získání ostrovů a to bez ohledu na to, že OSN a ostatní země na ni vyvíjely tlak, aby přistoupila na diplomatická vyjednávání. Ve svém odhodlání byla výjimečně podpořena i opozicí.92 Sama premiérka považovala konflikt za obranu britské cti a příležitost, jak obnovit národní hrdost a postavení Velké Británie ve světě, které se již od Suezské krize v roce 1956 neustále zhoršovalo.93 Samotný konflikt je spojen s několika kontroverzními událostmi, především potopením argentinského křižníku General Belgrano, při kterém zahynulo několik stovek argentinských námořníků. Za příkaz k potopení byla Margaret Thatcherová později kritizována. Válka oficiálně skončila v polovině června 1982 poté, co britské námořnictvo úspěšně získalo Falklandy zpět z argentinských rukou.

Na politickou scénu v Británii měl samotný konflikt a jeho výsledek obrovský vliv. Naprostá většina obyvatelstva podporovala vojenskou akci a tuto podporu dávala hlasitě najevo.94 Po vítězství se tato podpora projevila i ve volebních preferencích, kdy Konzervativní strana doslova „vstala z mrtvých“ a získala značný náskok před opozicí. Falklandy se tak staly jedním z nejdůležitějších faktorů, které ovlivnily výsledek voleb v roce 1983.

I přes neplánované výdaje spojené s falklandským konfliktem se britská ekonomika a veřejné finance nacházely v roce 1983 v mnohem lepším stavu, než v roce 1979. Země se konečně vymanila z recese a druhý rok po sobě zažívala hospodářský růst. Nízké úrokové sazby způsobily značné oslabení libry, které výrazně pomáhalo vývozcům.95 Inflace se na počátku roku 1983 pohybovala okolo 5 %.96 Rozpočet obsahoval několik předvolebních dárků, především v podobě zvýšených daňových odpočtů a úlev. Přesto však nebyl zbytečně 91

EVANS, E.J., c. d., s. 98. Tamtéž, s. 98. 93 THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 125. 94 EVANS, E.J., c. d., s. 99. 95 THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 190. 96 Retail Prices Index: monthly index numbers of retail prices 1948-2009 (RPI) (RPIX), [18.04.2010], http://www.statistics.gov.uk/StatBase/tsdataset.asp?vlnk=229&More=Y 92

25

rozhazovačný. Předpokládané PSBR činilo 2,75 % HDP. Reálný výsledek byl nakonec 3,25 %.97

3.1.6 Privatizace Jedním z hlavních aspektů omezení role státu ve společnosti a ekonomice, který konzervativci prosazovali, byla privatizace. V prvním volební období se prodej státního majetku soustředil především na obecní byty. Pro Konzervativní stranu nešlo jenom o ekonomickou, nýbrž i o ideologickou záležitost. Vlastnictví domu či bytu představovalo ve spojení s rodinou jistotu a jednu z tradičních hodnot. Konzervativci chtěli tedy maximálně rozšířit vlastnictví nemovitostí mezi běžnými lidmi. Tento proces byl nazýván jako „vlastnická demokracie“ (property-owning democracy). Mezi potencionálními kupci byli zvýhodněni dlouhodobí nájemci. Čím déle obýval nájemník byt, tím větší slevu dostal při prodeji. Tyto slevy dosahovaly až 60 % tržní ceny bytu. Privatizace bytového fondu byla velice úspěšná a po téměř celá 80.léta počet ročně prodaných bytů neklesl pod 100 000.98 Do roku 1987 se prodalo celkem 1,2 milionu bytů a domů a podíl soukromých vlastníků na celkovém bytovém fondu se zvýšil z 55 % na 63 %.99 Rozšíření soukromého vlastnictví bytů mělo i velké politické dopady. Většina vlastníků totiž patřila mezi voliče Konzervativní strany, narozdíl od nájemců obecních bytů, kteří naopak většinou volili Labour Party. Prodejem bytů tak konzervativci výrazně rozšířili svou volební základnu.100

V rámci průmyslu bylo provedeno několik dílčích privatizací. Byla prodána část akcií společnosti British Petroleum, s čímž začala již předchozí labouristická vláda.101 Dále byly částečně či úplně privatizovány společnosti jako Britoil, Cable and Wireless či Amershaw International a další méně významné společnosti. Jednalo se o privatizace malého a středního rozsahu, z nichž ta největší, Britoil, vynesla zhruba 500 milionů liber.102

97

WALTERS, A., c. d., s. 94. GARRETT, G.: The Political Consequences of Thatcherism. In: Political Behavior, Vol. 14, No. 4 (Dec., 1992), pp. 361-382, [18.04.2010], http://www.jstor.org/stable/586570, s. 364. 99 EVANS, E.J., c. d., s. 35. 100 STUDLAR, D. – MCALLISTER, I. – ASCUI, A.: Privatization and the British Electorate: Microeconomic Policies, Macroeconomic Evaluations, and Party Support. In: American Journal of Political Science, Vol. 34, No. 4 (Nov., 1990), pp. 1077-1101, [19.04.2010], http://www.jstor.org/stable/2111472, s. 1082. 101 CAIRNCROSS, A., The British Economy since 1945, Oxford 1992, s. 270. 102 CHILDS, D., c. d., s. 244., srov. KAVANAGH, D., c. d., s. 222. 98

26

3.1.7 Reforma odborů Vedle nízké inflace a privatizace byla reforma a omezení moci odborů pro konzervativce jedním z klíčových předpokladů pro ekonomickou prosperitu. Odboroví předáci ukázali svou moc několikrát během 70.let, kdy svými stávkami dokázali, za bezmocného přihlížení vlády, úspěšně paralyzovat celou zemi, která se svým rozdělením moci pomalu, ale jistě blížila ke korporativnímu státu. Margaret Thatcherová byla odhodlána tento trend změnit. Její situace byla o to obtížnější vzhledem k tomu, že v roce 1979 byly odbory na skutečném vrcholu své moci. Členy odborů bylo více než 50 % britských zaměstnanců a jejich celkový počet činil více než 13 milionů pracovníků.103

První legislativou, která ovlivnila odborářské zákonodárství byl Zákon o zaměstnanosti z roku 1980, který omezil tzv. sekundární stávkování (secondary picketing), které spočívalo v tom, že stávkující bránili „stávkokazům“ v přístupu do práce například tím, že zablokovali vchod do podniku. Dále byla uzákoněna podmínka, že vytvoření nového „uzavřeného pracoviště“ (closed shop), tedy pracoviště, kde mohli být zaměstnáni jen členové určitého odborového svazu, musí být odsouhlaseno 80 % pracovníků, kterých se takové rozhodnutí týkalo. Další změnou ve vztazích s odbory byl Zákon o zaměstnanosti z roku 1982, který dále zpřísnil legislativu o uzavřených pracovištích. Zároveň zavedl státní podporu pro pracovníky, kteří byli z takových pracovišť propuštěni a přitom nebyli členy daného odborového svazu.104 Odbory dále nemohly stávkovat vůči jiné právní straně, než svému zaměstnavateli a legální důvody pro stávku byly omezeny na standardní pracovněprávní témata, jako byly například mzdy či pracovní podmínky. Stávky s politickým podtextem či například proti privatizaci již nebyly možné.105 V roce 1984 byl přijat Zákon o odborech, který významně ovlivnil rozhodování o interních procesech odborů. Byla uzákoněna povinnost odsouhlasit každou stávku, volbu vedení či jinou průmyslovou akci v tajné volbě. Pokud nebyla stávka odsouhlasena tajným hlasováním, tak měl zaměstnavatel právo požadovat odškodnění. Odbory měly dále povinnost každých 10 let v tajné volbě odsouhlasit příspěvky politickým stranám. Jednalo se o politicky značně kontroverzní krok, protože příspěvky odborů byly pro Labour Party hlavním zdrojem financí.106 Změny v odborové legislativě pokračovaly v roce 1988 dalším zákonem o zaměstnanosti, který definitivně zrušil 103

CURWEN, P., Understanding the UK Economy, Houndmills 1990, s. 202. CHILDS, D., c. d., s. 219. 105 HLÍNA, P., Thatcherism and its long-term Consequences, diplomová práce, Praha, Institut ekonomických studií, FSV UK, 1998, vedoucí práce Luděk Urban, str.23 106 Tamtéž, s. 24., srov. JOHNSON, Ch., c. d., s. 225. 104

27

legální status uzavřených pracovišť a posílil ochranu proti propuštění z důvodu ne-členství v odborech. Dále posílil práva řadových členů odborů a odpovědnost, kterou vůči nim měli odboroví předáci. Těm členům, kteří se nepřipojili k odhlasované stávce bylo dále umožněno pracovat. Posledním opatřením bylo zavedení kontroly používání finančních prostředků odborů.107 Poslední úpravou odborové legislativy, kterou zavedla vláda Margaret Thatcherové, byl Zákon o zaměstnanosti z roku 1990, který upravil ochranu zaměstnanců proti propuštění z důvodu příslušnosti či ne-příslušnosti k odborům. Zaměstnavatelé získali větší možnosti pro propouštění zaměstnanců, kteří se podíleli na nelegální stávce. Zároveň byla zrušena veškerá imunita odborů a jejich členů při vyvolání podobných nezákonných akcí.108 Veškerá přijatá legislativa výrazně omezila pravomoci odborů, pro které bylo následně již nemožné ochromit zemi tak, jako v 70.letech.

Rok 1979 pro odbory představoval začátek trvalého úpadku. Zatímco legislativa se podílela na významném snížení počtu stávek, počet pracovníků zredukovala především hospodářská recese na počátku 80.let, která byla těžkou ranou pro odvětví, ve kterých byly odbory tradičně silné. Graf č.1 ukazuje pokles zaměstnanců v odborech během 80.let. Jde na něm jasně vidět, že počet pracovníků v odborech klesal nejrychleji na počátku 80.let během recese. V následujících letech tento trend pokračoval, ale již s nižší intenzitou. Během 11 let ztratily odbory více než 3 miliony svých členů a jejich podíl na celkové pracovní síle se snížil z více než 50 % na zhruba 40 %.

107 108

Tamtéž, s. 24., srov. JOHNSON, Ch., c. d., s. 226. JOHNSON, Ch., c. d., s. 226.

28

Počet členů odborů v letech 1979 až 1990 14 13

[mil.]

12 11 10 9 8 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990

Graf č.1: Pokles počtu členů odborů ve Velké Británii v letech 1979 až 1990109

Ačkoliv byla Margaret Thatcherové odhodlána se odborům nepodvolit, špatná ekonomická situace a nejistý mandát v prvním volebním období ji přinutil k tomu, aby na některé jejich požadavky přistoupila. První stávka propukla v lednu 1980 ve státní společnosti British Steel. Vedení společnosti chtělo uzavřít některé provozy a propustit část zaměstnanců. Odbory se proti tomu postavily a zahájily stávku, která se přes solidární akce rozšířila i do soukromého sektoru. Stávka trvala až do dubna, kdy se stávkující vrátili do práce. Jejich stávka nebyla úspěšná, protože ostatní podniky se dokázaly přizpůsobit a vyrovnat se s nedostatkem oceli. Vláda však musela společnost dál podporovat masivními subvencemi. Podobná situace nastala i v případě jiných státních firem, jako například u automobilky British Leyland.110 Na počátku roku 1981 vstoupil do stávky odborový hornický svaz NUM v reakci na plánované uzavření ztrátových dolů. Vláda nemohla klást větší odpor vzhledem k tomu, že byla naprosto nepřipravena na možnost stávky horníků a její uhelné zásoby by jí vystačily jenom na několik měsíců. Požadavky horníků tak byly splněny a vláda jim byla nucena poskytnout finanční dotaci.111

109

COOK, CH. – STEVENSON, J., The Longman companion to Britain since 1945, Harlow 2000, s.

110

FAJMON, H., c.d., s. 172., srov. THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 81. Tamtéž, s. 176., srov. THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 104.

111. 111

29

3.1.8 Vztahy s EHS v letech 1979-1983 Vyjma výjimečné situace během války o Falklandy se zahraniční politika Margaret Thatcherové orientovala především na problematický vztah s Evropským hospodářským společenstvím (EHS). Velká Británie byla v EHS novým členem. Vstoupila do něj až v roce 1973 během Heathovy vlády. Margaret Thatcherová tehdy hlasovala pro vstup, protože si myslela, že tím Británie získá volný přístup na evropský trh. V době nástupu do funkce premiéra byl její názor diametrálně odlišný. Ústředním tématem diplomatických vztahů s EHS byla výše britského příspěvku do evropského rozpočtu. Velká Británie byla oproti ostatním členům EHS v nevýhodě, která vyplývala z jejího postavení ve světové ekonomice. V 70.letech tvořily země Commonwealthu stále ještě významnou část jejího zahraničního obchodu. To pro ni zároveň znamenalo velkou finanční zátěž, protože jedním z hlavních zdrojů příspěvků do evropského rozpočtu byly v té době celní poplatky z obchodu se zeměmi mimo EHS. Británie byla v té době jedním z nejchudších členů EHS a přitom patřila mezi největší čisté plátce do rozpočtu EHS.112113 Dalším kamenem úrazu byla tzv. společná zemědělská politika, evropský systém subvencí pro zemědělce, který pohlcoval velkou většinu peněz z evropského rozpočtu. Z tohoto systému profitovaly země s velkým zemědělským sektorem, zejména Francie. Naopak Velká Británie měla vždy relativně malý zemědělský sektor a na této politice významně tratila. Své požadavky ohledně snížení britského příspěvku Margaret Thatcherová přednesla již v červnu 1979 na jednání Evropské Rady ve Štrasburku, kde si vymohla slib, že evropský rozpočet bude hlavním tématem na dalším zasedání.114 To se konalo v listopadu 1979 v Dublinu. Premiérka byla ve svých požadavcích naprosto nekompromisní a zcela otevřeně a nediplomaticky požadovala navrácení britského příspěvku ve výši 1 miliardy liber. Nakonec jí bylo nabídnuto vrácení 350 milionů liber, tuto nabídku však Margaret Thatcherová nepřijala a otázka britského příspěvku tak byla odložena na další jednání Evropské rady.115 To proběhlo v dubnu 1980 v Lucemburku, kde Francie a Německo nakonec Británii nabídly rabat ve výši dvou třetin britského příspěvku po příští tři roky. Celkově se jednalo o zhruba 1,5 miliardy liber. Premiérka tuto nabídku přijala až po velkém přesvědčování ze strany ministra zahraničí Carringtona.116 Trvalého řešení britského příspěvku bylo dosaženo po obtížných 112

Jedním z důvodů byla i tzv. společná zemědělská politika, na které Velká Británie velice prodělávala vzhledem k malé velikosti svého zemědělského sektoru. 113 JENKINS, P., Mrs. Thatcher’s revolution : the ending of the socialist era, Cambridge 1988, s. 287. 114 THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 50. 115 FAJMON, H., c.d., s. 165. 116 EVANS, E.J., c. d., s. 83.

30

vyjednáváních až v roce 1984 na summitu ve Fontainebleau, kde bylo rozhodnuto, že Británie bude dostávat dvoutřetinový rabat ze svého příspěvku po časově neomezené období.117

3.1.9 Zhodnocení ekonomického vývoje 1979–1983 Léta 1979 až 1983 představovala pro britskou vládu nesmírně složité období. Margaret Thatcherová byla rozhodnutá se odklonit od poválečného politického konsenzu a radikálním přístupem zastavit relativní hospodářský úpadek Velké Británie. To vše v situaci, kdy se britská ekonomika propadala do nejhorší hospodářské recese od 30.let.

Graf č.2 ukazuje vývoj britského HDP na přelomu 70. a 80.let, hospodářskou recesi a následné oživení.

Reálný růst britského HDP v letech 1979 - 1983 4 3

[%]

2 1 0 -1

1979

1980

1981

1982

1983

-2 -3

Graf.č.2: Reálný růst britského HDP v letech 1979 – 1983118 Samotná recese byla vyvolána zvýšením cen ropy na světových trzích. K hospodářského poklesu přispěla i monetaristická politiky Konzervativní vlády a značné zvyšování úrokových sazeb. Jak ukazuje graf č.3, snaha o snížení inflace byla v prvním volebním období vlády Margaret Thatcherové úspěšná. Ačkoliv plánované cíle MTFS byly ve většině případů překročeny a inflace se v roce 1980 přiblížila 20 %, od roku 1981 začala, i

117

THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 369. OECD, Country Statistical http://stats.oecd.org/Index.aspx?DataSetCode=CSP2009 118

31

Profiles

2009,

[24.04.2010],

díky hospodářské recesi a poklesu cen komodit, trvale klesat a o dva roky později se poprvé od roku 1968 dostala pod hodnotu 5 %.119

Inflace

Nezaměstnanost 14 12

inflace [%]

20

10 15

8

10

6 4

5

2

0

nezaměstnanost [%]

25

0 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984

Graf č. 3: Inflace a nezaměstnanost ve Velké Británii v letech 1975 až 1983120121

Britská ekonomika zaplatila za snížení inflace vysokou cenu v podobě prudkého vzestupu nezaměstnanosti, která se po několik příštích let pohybovala okolo 12 %. V zemi bylo přes 3 milióny nezaměstnaných. Tato situace tak zdánlivě dávala za pravdu keynesiánským ekonomům, kteří byli přesvědčeni, že pomocí vládních zásahů je možné si vybrat mezi vyšší inflací a vyšší nezaměstnaností. Masová nezaměstnanost představovala pro vládu Margaret Thatcherové jeden z největších ekonomických problémů po většinu jejího mandátu. Na vysoké nezaměstnanosti se do značné míry podílel úpadek průmyslového sektoru, který během recese utrpěl nejvíce. Částečně se tak potvrdila slova 364 ekonomů, kteří předpovídali zánik britského průmyslu, pokud vláda neposkytne ekonomice fiskální stimulus.

Graf č.4 znázorňuje objem produkce průmyslového sektoru v letech 1979 až 1985. Jasně jde vidět, jaký vliv měla recese na výrobní průmysl v Británii. Tato de-industrializace, která existovala již v 60.letech, výrazně urychlila přechod k ekonomice orientující se na

119

JOHNSON, Ch., c. d., s. 69. Retail Prices Index: annual index numbers of retail prices 1948-2008 (RPI) (RPIX), [14.04.2010], http://www.statistics.gov.uk/STATBASE/tsdataset.asp?vlnk=7172&More=Y 121 Labour Force Survey: Summary, 1984-2002, [14.04.2010], http://www.statistics.gov.uk/StatBase/tsdataset.asp?vlnk=429&More=Y 120

32

služby. Tento trend byl patrný především v druhé polovině 80.let, kdy došlo k prudkému rozvoji finančního sektoru a ustanovení londýnské City jako jednoho z hlavních světových finančních center.122

Graf č.4: Vývoj průmyslové výroby ve Velké Británii na počátku 80.let123

Ačkoliv průmyslové podniky procházely kritickým obdobím a nemohly využít velkou část svých kapacit, tak recese představovala pro ekonomiku ozdravný proces, který zlikvidoval neefektivní firmy a odstranil jednu z hlavních příčin britského ekonomického úpadku – nízkou pracovní produktivitu, jejíž růst byl na počátku 80.let mnohem vyšší než ve Francii, či Německu. Velká Británie, která v porovnání se západní Evropou dlouhodobě zaostávala, se během pár let stala zemí s jedním z nejvyšších růstů produktivity v rámci OECD.124

Oblastí, kde zůstaly původní plány vlády nesplněné, byla kontrola veřejných výdajů. Vláda Margaret Thatcherové plánovala během prvního volebního období již zmíněné reálné 122

BAZEN, S. – THIRLWALL, T., Deindustrialization, Oxford 1991, s. 64. THOMPSON, G., The Conservatives' economic policy, Beckenham 1986, s. 35. 124 WALTERS, A., c. d., s. 173. 123

33

snížení veřejných výdajů o 4 %. Ve skutečnosti došlo do roku 1983 k reálnému nárůstu o 7,5 %, který nebyl příliš odlišný od labouristických plánů, ve kterých figurovalo navýšení o 10 %.125 Vyjádřeno jako podíl na HDP se veřejné výdaje zvýšily z 40,5 % v roce 1979 na 43,5 % v roce 1984.126 Tento vývoj měl několik příčin. Tou hlavní byla jednoznačně hospodářská recese, která na jedné straně výrazně zvýšila sociální výdaje, kvůli vysoké nezaměstnanosti a na druhé straně snížila daňové příjmy. Další příčinou byl závazek Konzervativní strany dodržet plánovaný nárůst platů ve veřejném sektoru a důchodů, který převzala od předchozí labouristické vlády. K vývoji veřejných financí Walters uvádí, že pokud by byl růst veřejných výdajů očištěn od nákladů vyplývajících z vyšší nezaměstnanosti a samotná míra nezaměstnanosti by zůstala na úrovni roku 1979, tak by podíl veřejných výdajů zůstal na 40,5 % HDP. Pokud by se počítalo s tím, že daní lidé by byli v zaměstnání, tak by se podíl veřejných výdajů dokonce snížil na 38 % HDP, což vůči roku 1979 představuje reálný pokles 2,5 %.127 Vzhledem k reálnému vývoji ekonomiky konzervativci postupně zmírňovali své požadavky na snížení veřejných výdajů. Od reálného snížení bylo upuštěno a v roce 1984 bylo rozhodnuto, že se veřejné údaje budou udržovat na stejné reálné výši. Ani tento cíl nakonec nebyl dodržen a v roce 1986 se dlouhodobý plán opět zmírnil. Počítalo se s reálným zvýšením veřejných výdajů, ovšem v pomalejším tempu než růst celé ekonomiky. Konečným cílem bylo postupné snížení podílu veřejných výdajů na HDP.128

125

SMITH, D., c. d., s. 30. WALTERS, A., c. d., s. 99. 127 Tamtéž, s. 99. 128 DUTTON, D., c. d., s. 84. 126

34

3.2 Druhé volební období: 1983-1987 Ve volbách v roce 1983 obhájila konzervativní vláda svůj mandát a získala obrovskou většinu 144 křesel. Toto vítězství mělo hned několik příčin. Tou hlavní byl již zmíněný falklandský faktor, tedy přízeň voličů po vítězství ve válce o Falklandy. Dalším byly vnitropolitické spory mezi pravým a levým křídlem Labour Party a její následné rozštěpení, které vyústilo v založení nové Sociálně-demokratické strany, která prosazovala umírněnější levicovou politiku a získala tak mnoho voličů, především z labouristického tábora. Na výsledku voleb se podepsal i krajně levicový volební program labouristů, který sliboval zrušení Sněmovny lordů, odchod Británie z EHS a znárodnění všech společností, které konzervativci privatizovali. Konzervativní strana naproti tomu představila silně pravicový program, ve kterém se zavazovala k další reformě odborů a místní správy, podpoře podnikatelské aktivity a rozsáhlé privatizaci mnoha státních společností.129 Oproti roku 1979 šlo o mnohem radikálnější program, vláda věděla, že její pozice je mnohem silnější, než o čtyři roky dříve a že si takové reformy může dovolit, aniž by riskovala významnější politické riziko. Krátce po volbách nastalo několik změn ve vládním kabinetu. Margaret Thatcherová, posílena drtivým volebním vítězstvím, se zbavila kritiků, jako byl Francis Pym a všechna důležité ministerské posty obsadila loajálními členy Konzervativní strany, jako byli například Geoffrey Howe, Nigel Lawson či Leon Brittan.

3.2.1 Ekonomický vývoj a veřejné finance Stav veřejných financí a návrh rozpočtu na rok 1983 ovlivnily blížící se volby. V rozpočtu bylo obsaženo několik předvolebních dárků, především výrazné zvýšení daňových odpočtů a rozšíření možnosti odpočtů úroků z hypoték. Postupné zhoršování salda státního rozpočtu přinutilo vládu krátce po volbách k úsporným opatřením. Prvním byl odprodej balíků akcií British Petroleum, druhým byla úprava výdajů jednotlivých úřadů, především ministerstva obrany.130 Celkově se jednalo o rozpočtové úprav zhruba v rozsahu 1 miliardy liber.131 Britská ekonomika se v té době nacházela v relativně příznivé situaci. Úspěšně se vymanila z hospodářské recese a vstupovala do období dlouhodobé konjuktury. Růst HDP 129

Conservative Party, Conservative General Election Manifesto 1983, http://www.conservativemanifesto.com/1983/1983-conservative-manifesto.shtml, srov. THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 198. 130 THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 220. 131 CAIRNCROSS, A., c. d., s. 250.

35

v roce 1983 činil více než 3,5 %132 a inflace se držela pod 5 %.133 Velkým problémem však zůstávala nezaměstnanost, která v roce 1983 činila více než 11 % a stále ještě rostla.134

Rozpočet na rok 1984 byl prvním v režii Nigela Lawsona. Přinesl výrazné změny v daňovém systému, které ovlivnily především firemní sektor. Vedle běžného zvýšení daňových odpočtů a pásem, na které se nevztahovala daňová povinnost byly sníženy firemní daně z 52 % na 50 %. Jejich postupná redukce byla naplánována na několik let dopředu, kdy se tato daň měla každý rok postupně snižovat o 5 % až na hodnotu 35 %.135 Hospodářský růst byl v roce 1984 negativně ovlivněn především stávkou horníků, které trvala po většinu roku. Důsledkem bylo snížení růstu HDP o zhruba 1 % na 2,6 %136 a téměř nulová redukce státního deficitu jako podílu na HDP. Tohoto neutrálního dopadu na státní deficit byla dosaženo s velkou pomocí příjmů s privatizací, ke kterým v té době docházelo. Dalším neslavným primátem roku 1984 byla nezaměstnanost, která dosáhla absolutního vrcholu na hodnotě 12 %.

Rozpočet na rok 1985 pokračoval v zaběhnutém trendu a změny v daních se opět týkaly především daňových úlev a změn v nepřímých daních.137 Kladl však větší důraz na boj s nezaměstnaností a obsahoval několik opatření, které měly dostat zpět do práce především mladé lidi, šlo o programy veřejných prací a kvalifikační kurzy v rámci vzdělávacího systému.138 Rozpočet na rok 1986 naopak představoval změnu ve vládním přístupu k daňové soustavě. Poslední změna sazeb daní z příjmů fyzických osob byla provedena v roce 1979, od té doby vláda snižovala daňovou zátěž občanů především přes vyšší daňové úlevy a odpočty. V roce 1986 byla snížena základní sazba daně z příjmů z 30 % na 29 %. Snižování přímých daní pokračovalo i v dalších letech.139 Rozpočet na rok 1987 byl ovlivněn blížícími se volbami. Při jeho tvorbě padl návrh, že hlavní důraz by měl být kladen na redukci rozpočtového deficitu a nikoliv na snižování daní.140 Tento požadavek však nebyl realizován.

132

OECD, Country Statistical Profiles 2009, [29.04.2010], http://stats.oecd.org/Index.aspx?DataSetCode=CSP2009 133 Retail Prices Index: annual index numbers of retail prices 1948-2008 (RPI) (RPIX), [01.05.2010], http://www.statistics.gov.uk/STATBASE/tsdataset.asp?vlnk=7172&More=Y 134 Labour Force Survey: Summary, 1984-2002, [29.04.2010], http://www.statistics.gov.uk/StatBase/tsdataset.asp?vlnk=429&More=Y 135 FAJMON, H., c. d., s. 203. 136 BRITTON, A., Macroeconomic policy in Britain 1974 – 87, Cambridge 1991, s. 69. 137 BRITTON, A., c. d., s. 71. 138 MULLARD, M., The politics of public expenditure, London 1993, s. 182. 139 BRITTON, A., c. d., s. 76. 140 MULLARD, M., c. d., s. 187.

36

Hlavní změnou, kterou rozpočet přinesl, bylo opětovné snížení základní sazby daně z příjmů a to z 29 % na 27 %.141 Snižování přímých daní, které tvoří významnou součást státního rozpočtu, bylo důsledkem jak blížících se voleb, tak i dobrou ekonomickou situací, kdy vysoký růst státních příjmů dovoloval možnost snížit daně, aniž by se příliš zvýšil deficit.

V roce 1985 začínalo ekonomicky nejúspěšnější období vlády Margaret Thatcherové. Ekonomika se nacházela v růstové fázi a po mírném zpomalení v důsledku hornické stávky vstoupila do období, kdy prožívala jeden z nejrychlejších růstů v průběhu 20.století. Růst HDP se od roku 1985 neustále zrychloval, až bylo jasné, vzhledem k prudce rostoucí inflaci, že se ekonomika přehřívá a čeká jí další recese. Toto období bylo pojmenováno po tehdejším ministru financí a je známo jako „Lawsonův boom.“ Příčin této hospodářské expanze bylo několik. Svoji roli hrály změny úrokových sazeb. Ty, oproti roku 1981, kdy dosahovaly 16 %, činily na počátku roku 1985 9,5 %.142 To podporovalo ekonomickou aktivitu a zvyšovalo domácí spotřebu. Sazby byly zvyšovány jen v časově omezeném období v lednu 1985 a 1986, kdy došlo ke krizi libry, která rychle ztrácela svou hodnotu a vláda musela podniknout kroky, jak tento trend obrátit.143 Během roku 1987 pak klesly až pod hodnotu 9 % a rok později dokonce na 7,5 %, což byla jejich vůbec nejnižší úroveň během vlády Margaret Thatcherové. Dalším stimulem pro vysokou spotřebu bylo snižování daní z příjmu a rozsáhlá deregulace finančního trhu, díky které se nesmírným způsobem zvýšil objem poskytnutých hypoték a půjček. To vedle ekonomického boomu vyvolalo i prudký růst cen nemovitostí, které se mezi lety 1985 a 1989 zdvojnásobily.144 V rámci druhého volebního období měl Lawsonův boom především kladné dopady. Situace veřejných financí se začala výrazně zlepšovat, protože prudký růst ekonomiky se odrazil ve stejně rychlém růstu daňových příjmů, které během několika let zlikvidovaly rozpočtový deficit až se státní rozpočet dostal do přebytku. Samotný deficit ještě v období 1984-85 činil 3,1 % HDP, poté začal prudce klesat. V období 1985-86 byl ve výši 1,6 %, v období 1986-87 0,9 % a následující rok se již vytvořil přebytek ve výši 0,8 % HDP. Rozpočtový přebytek přetrval i v dalším roce.145 Vysoká nezaměstnanost však stále přetrvávala, dynamický hospodářský růst se v nižší nezaměstnanosti projevil až na konci

141

The Instituce For Fiscal Studies, Budget Measures, http://www.ifs.org.uk/ff/budget_measures.xls JOHNSON, Ch., c. d., s. 71. 143 CAIRNCROSS, A., c. d., s. 251. 144 DOW, Ch., Major recessions: Britain and the world, 1920-1995, Oxford 1998, s. 353. 145 RIDDELL, P., The Thatcher Era and its Legacy, Oxford 1991, s. 31. 142

37

80.let, v roce 1987 byla míra nezaměstnanosti oproti předchozím letům jen nepatrně nižší a stále dosahovala téměř 11%.146

3.2.2 Měnová politika a inflace Na počátku druhého volebního období byla situace v rámci měnové politiky velice příznivá. Vládě se poprvé podařilo udržet růst měnových agregátu v rámci stanovených cílů (viz tabulka č. 1) a inflace za rok 1983 činila méně než 5 %.147 V této době se již vláda odvrátila od čistě monetaristické politiky z počátku 80.let. Byly změněny měnové cíle a v roli hlavního indikátoru měnové expanze byl librový M3 nahrazen agregátem M4, který, vedle obsahu librového M3, navíc zahrnoval veškeré další vklady v bankách a stavebních spořitelnách.148 Postupné opouštění monetaristické doktríny trvalo několik let. Mezi lety 1981 až 1985 byly stále stanovovány cíle růstu měnových agregátů, jako v původní MTFS, ovšem postupem času na ně byl kladen čím dál menší důraz a samotné vyhlašování těchto cílů se stalo jen formální záležitostí. Vláda se v protiinflační politice začala více spoléhat na manipulaci úrokových měr. Další změna nastala v roce 1985, kdyby byly měnové cíle naprosto upuštěny a MTFS tak de facto úplně zanikla a s ní i vládní monetarismus. Měnová politika tak ztratila pevný rámec, dle kterého by se mohla řídit. Tato skutečnost dala vzniknout prvním návrhům ze strany ministra financí na vstup libry do evropského mechanismu směnných kurzů (Exchange-rate mechanism, ERM), které premiérka v té době rezolutně odmítla.149 Až do roku 1987 se tedy vláda v rámci kontroly inflace řídila především růstem nominálního HDP a hodnotou měnového kurzu libry.150 Bez ohledu na absenci jasných cílů, či záchytných bodů se vládě podařilo stabilizovat inflaci na nízké úrovni, její průměrná výše v letech 1983 až 1987 činila zhruba 4,5 %.151 Poslední změnou v měnové politice, která nastala ještě před volbami v roce 1987, bylo zafixování kurzu britské libry, známé jako „stínování“, vůči německé marce, o kterém, bez vědomí premiérky, rozhodl ministr financí Nigel Lawson v březnu 1987. V podstatě se jednalo o neoficiální vstup do ERM. Lawson tento krok obhajoval především tím, že systém evropských fixních kurzů 146

Labour Force Survey: Summary, 1984-2002, [29.04.2010], http://www.statistics.gov.uk/StatBase/tsdataset.asp?vlnk=429&More=Y 147 Retail Prices Index: annual index numbers of retail prices 1948-2008 (RPI) (RPIX), [29.04.2010], http://www.statistics.gov.uk/STATBASE/tsdataset.asp?vlnk=7172&More=Y 148 HLÍNA, P., c. d., s. 13. 149 COBHAM, D., The making of monetary policy in the UK, 1975-2000, Chicester 2002, s. 18. 150 BRITTON, A., c. d., s. 76. 151 Retail Prices Index: annual index numbers of retail prices 1948-2008 (RPI) (RPIX), [02.05.2010], http://www.statistics.gov.uk/STATBASE/tsdataset.asp?vlnk=7172&More=Y

38

přinesl zúčastněným zemím nízkou inflaci a omezení fluktuace směnných kurzů.152 Zároveň v té době premiérku dále přesvědčoval o nutnosti oficiálního zapojení libry do ERM. Ta to odmítala především z důvodu ztráty možnosti volně stanovovat úrokové míry a ovlivňovat tak měnovou politiku.153

3.2.3 Stávka NUM V prvním volebním období musela Margaret Thatcherová ustoupit odborům kvůli hospodářské recesi a obecné nepopularitě vlády. Po vítězných volbách v roce 1983 již získala silný mandát a byla rozhodnuta v budoucí konfrontaci s odbory neustoupit. Rozhodující okamžik přišel v roce 1984, krátce poté, co vláda ohlásila plánované uzavření ztrátových uhelných dolů. V prvním roce mělo být uzavřeno 20 šachet a o práci mělo přijít zhruba 20 000 horníků.154 Proti tomuto rozhodnutí se postavil hornický odborový svaz NUM vedený Arthurem Scargillem. Margaret Thatcherová byla členem Heathova kabinetu a dobře si pamatovala, jak odboráři dokázali ochromit celou zemi a porazit konzervativní vládu. Tento fakt bral v úvahu i Scargill, který se na tehdejší stávce podílel. Situaci nepomáhalo ani to, že oproti svému umírněnému předchůdci ve funkci předsedy odborů, byl Scargill levicový radikál. Vláda byla, oproti minulým stávkám, v mnohem výhodnější situaci. Zvláště proto, že již několik let předtím začala vytvářet velké zásoby uhlí jako pojistku proti podobným rizikům.155 Stávka začala 5.března 1984.156 Během měsíce se do stávky zapojilo více než 130 dolů a 140 000 z celkového počtu 180 000 horníků.157 Odboráři byli již od počátku v nevýhodě. Stávku zahájili na jaře a měli před sebou mnoho měsíců, kdy bude spotřeba uhlí nízká. Další zásadní skutečností byla pochybná legitimita stávky. Scargill ji zahájil, aniž by byla odsouhlasena tajnou volbou členů odborů, jak žádají stanovy NUM. To vedlo k tomu, že odboráři nenašli podporu ani u svého tradičního spojence v parlamentu, Labour Party.158 Dalším faktorem, který oslaboval jejich pozici, bylo to, že někteří horníci, přes výzvy NUM, dále pracovali a zásobovali zemi uhlím.

Samotná stávka byla poznamenána násilnými

střety s policií a snahou zabránit pracujícím horníkům v přístupu do práce. S blížícím se koncem roku stávkující nepolevovali ve svém úsilí porazit vládu, ovšem nedokázali nijak 152

JOHNSON, Ch., c. d., s. 52. THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 479. 154 THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 238. 155 COSGRAVE, P., c. d., s. 190. 156 FAJMON, H., c. d., s. 204. 157 CHILDS, D., c. d., s. 237. 158 EVANS, E. J., c. d., s. 39. 153

39

zabránit tomu, že se čím dál více horníků vracelo do práce a že veřejnost jejich stávku čím dál více odsuzovala. Tento trend pokračoval i další rok a samotná stávka byla ukončena v březnu 1985. Jednalo se o zlomový okamžik, pro Konzervativní stranu a Margaret Thatcherovou šlo o velké ideologické a politické vítězství. Pro odborové hnutí a zvláště pro NUM to byl skutečný začátek konce jejich výjimečného postavení v britské ekonomice. NUM začal po neúspěšné stávce ztrácet členy ještě rychleji než dříve a během sedmi letech konzervativní vlády jich ztratil 72 %.159 Na počátku 90.let byl jeho vliv a významnost už téměř nulové.

3.2.4 Domácí politika V předvolebním manifestu k volbám v roce 1983 se Konzervativní strana zavazovala k omezení pravomocí a v některých případech dokonce ke zrušení regionálních radnic. Hlavním cílem bylo omezení stále rostoucích výdajů těchto organizací a omezení vlivu Labour Party, která většinu z těchto radnic ovládala. Hlavní změny se měly týkat Rady Velkého Londýna (Greater London Council, GLC), správní instituce, která měla na starosti Londýn a jeho okolí. GLC, spolu s dalšími šesti radnicemi v jiných velkých městech, měla být kompletně zrušena a její pravomoci rozděleny mezi řadu menších obvodních institucí.160 Podobná, avšak méně radikální opatření se týkaly i ostatních velkých měst. Starostům a radním se to samozřejmě nelíbilo a místní samospráva se tak stala místem nejtvrdšího odporu proti vládě. Její, často krajně levicoví, představitelé byli pojmenování jako „Praštěná levice“ (Loony Left). Předseda GLC, Ken Livingstone, již po volbách v roce 1983 řekl, že boj s vládou se přesouvá mimo parlament do ulic a radnic.161 Hlavním vládním opatřením bylo zavedení výdajových stropů, které omezovaly maximální výdaje místních samospráv. Za překročení těchto stropů nesli radní osobní odpovědnost. Vláda tak chtěla zabránit obrovským deficitům, které byly následkem rozhazovačné politiky levicových radních.162 Některé radnice, jako například ta v Liverpoolu, kterou ovládla Militantní Tendence (Militant Tendency), krajně levicová organizace v rámci Labour Party, se omezení výdajů nechtěly podřídit. Vzhledem k jejich postojům se od nich však postupem času distancovala jak samotná Labour Party, tak i veřejnost, která přešla na stranu vlády. Liverpool byl nakonec

159

Tamtéž, s. 40. EVANS, E. J., c. d., s. 60. 161 General Election Night 1983, BBC 1, http://www.youtube.com/watch?v=sf3NxCCSz3Y 162 PEARCE, M. – STEWART, G., c. d., s. 531. 160

40

v roce 1987 mezi posledními radnicemi, které přijaly výdajové stropy.163 V roce 1986 byla GLC zrušena a vláda zároveň získala mnohem větší kontrolu nad místní samosprávou v celé zemi. Dalším reformním krokem bylo zavedení tržních mechanismů do systému veřejných služeb. To výrazně zefektivnilo jejich provoz a snížilo výdaje.164 Pozdějším opatřením, zavedeným až na konci 80.let, bylo nahrazení daně z nemovitosti tzv. místním poplatkem (community charge), který byl známější jako daň z hlavy (poll tax) a který ve své době způsobil vládě velké problémy.

3.2.5 Privatizace Privatizace státního

majetku

je asi

nejvýznamnějším

a nejdalekosáhlejším

ekonomickým krokem, který Margaret Thatcherová učinila. I samotný thatcherismus je proslulý především díky rozsáhlé privatizaci a přechodu ekonomické aktivity ze státního do soukromého sektoru. Oproti roku 1979 byla ve volbách v roce 1983 a 1987 ze strany Konzervativní strany prosazována rozsáhlá privatizace, která se měla týkat velké části průmyslu znárodněného během poválečného období. Konzervativci měli pro tento krok mnoho politických, ekonomických, ale i ideologických důvodů. Jak uvádí Johnson, ty byly následující:165 • Omezení role státu v ekonomice a předání této moci jednotlivcům. • Uvést v praxi vlastnickou demokracii a zároveň si zajistit pozici strážce soukromého vlastnictví mezi voliči • Zvýšení ekonomické efektivity průmyslu a z toho vyplývající vyšší daňové výnosy • Nahradit systém administrativních příkazů a omezení volným trhem • Získání financí na krytí rozpočtového deficitu a zbavení se povinnosti finančně dotovat ztrátové podniky • Rozšířit vlastnictví akcií a zvýšit zodpovědnost vedení společností vůči vlastníkům • Rozšířit vlastnictví akcií mezi zaměstnance a zlepšit tak jejich vztahy se zaměstnavateli Konzervativní strana chtěla privatizaci využít i jako politický kapitál, podobně jako v případě prodeje obecních bytů. Panoval názor, že pokud budou zaměstnanci vlastnit akcie, 163

EVANS, E. J., c. d., s. 60. Tamtéž, s. 61. 165 JOHNSON, Ch., c. d., s. 145. 164

41

tak se ve volbách přikloní spíše ke konzervativcům, než k Labour Party, která byla spojována se znárodňováním. Tento předpoklad se potvrdil a Konzervativní strana tak získala mezi novými akcionáři velkou podporu.166 Vstup soukromého kapitálu do dříve státních odvětví probíhal v zásadě třemi způsoby. První a nejvýznamnější spočíval v prodeji akcií znárodněných podniků a státních podílů v soukromých společnostech přes londýnskou burzu. Druhý se týkal převedení služeb, které doposud poskytoval stát, do soukromého sektoru. Jednalo se například o úklidové práce ve veřejných budovách či veřejné stravování. Poslední formou liberalizace ekonomiky byla rozsáhlá deregulace odvětví, kde si stát dosud udržoval svůj vliv. Šlo například o autobusové služby.167 Datum 10.1981 02.1982 11.1982 02.1983 06.1984 07.1984 11.1984 05.1985 12.1986 02.1987 05.1987 07.1987 12.1988 12.1989 12.1990

Společnost Cable and Wireless Amersham International Britoil Associated British Ports Enterprise Oil Jaguar British Telecom British Aerospace British Gas British Airways Rolls-Royce British Airports Authority British Steel Vodárenské společnosti Energetické společnosti

Hodnota [mil.] 224 71 549 22 392 294 3916 346 5434 900 1363 1281 1281 5110 5092

Tabulka č.3: Hlavní privatizace z období let 1979 až 1990168 Zatímco v prvním volebním období bylo hlavním motivem k privatizaci státních společností získání financí ke snížení státního rozpočtu, od roku 1983 byly již tyto kroky součástí dlouhodobějšího ekonomického programu, jehož cílem byla kompletní změna struktury a vlastnického složení britské ekonomiky. Privatizace měla prospět jak samotnému státu, tak i daňovým poplatníkům. Ti by už nemuseli doplácet na ztrátové podniky. Vláda by navíc získala vyšší daňové příjmy vyplývající z vyšších zisků privatizovaných společností. Dalším rozdílem oproti prvnímu volebnímu období bylo i to, že se privatizace týkala i 166

STUDLAR, D. – MCALLISTER, I. – ASCUI, A., Privatization and the British Electorate: Microeconomic Policies, Macroeconomic Evaluations, and Party Support.. In: American Journal of Political Science, Vol. 34, No. 4 (Nov., 1990), pp. 1077-1101, [04.05.2010], http://www.jstor.org/stable/2111472, s. 1082. 167 FAJMON, H., c. d., s. 273. 168 CHILDS, D., c. d., s. 244., WALTERS, A., The Economics and Politics of Money, Cheltenham 1998, s. 356.

42

velkých společností, které fungovaly na monopolních trzích a jejich privatizace se tak zdála jako nepraktická. Jednalo se především o síťová odvětví, na kterých fungoval přirozený monopol, tedy telekomunikace, plyn, energetika či vodárenství.

První takovou firmou, která byla prodána, byl British Telecom, společnost, která měla státní monopol na telefonní linky. Vzhledem k jejímu specifickému postavení někteří členové vlády navrhovali, aby se před privatizací rozdělila na několik menších společností a až poté byla postupně privatizována. Tento návrh byl odmítnut s tím, že tento proces a následná privatizace by byly příliš zdlouhavé. Privatizace British Telecom a prodej 51 % jeho akcií byl následně uskutečněn v listopadu 1984.169 Navzdory popularitě předchozích privatizačních programů, jako byl například prodej obecních bytů, se veřejnost stavěla proti prodeji British Telecom. Průzkum z roku 1983 ukázal, že s privatizací souhlasí jen 39 % dotázaných, zatímco proti se vyslovilo 46 %. Lidé měli obavy především z toho, že soukromé vlastnictví povede k vyšším cenám a horším službám, obhájci privatizace tvrdili opak.170 Aby byla zajištěna skutečné konkurence a monopolní praktiky byly maximálně omezeny, tak vláda umožnila, aby na telekomunikační trh vstoupila společnost Mercury, která měla být pro British Telecom účinnou konkurencí. Dalším opatřením bylo zřízení regulačního orgánu OFTEL (Office of Telecommunications), který stanovoval maximální ceny za telefonní služby.171

V souladu se svým programem zaměřeným na rozšíření akcionářského vlastnictví byla velká část akcií při prodeji nabídnuta drobným investorům. Vláda se zpočátku obávala, že o akcie, vzhledem k negativnímu postoji veřejnosti, nebude zájem a zahájila reklamní kampaň, ve které propagovala nákup akcií. Výsledek byl ohromující a poptávka po akciích, které se prodávaly za záměrně nízkou cenu, vysoce převýšila jejich nabídku. To mělo za následek velký růst ceny akcií v období krátce po privatizaci.172 Velice podobný průběh měla i další velká privatizace, British Gas, která proběhla v roce 1986. I v tomto případě byla část akcií se stejným úspěchem nabídnuta zaměstnancům a široké veřejnosti. Podobně jako v případě British Telecom byl založen regulační orgán OFGAS (Office of Gas Supplies), který měl dohlížet na účtované ceny.

169

THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 466. CHILDS, D., c. d., s. 245. 171 JOHNSON, Ch., c. d., s. 160. 172 PARKER, D., The UK’s Privatisation Experiment: The passage of time permits a sober assessmen,CESifo working paper no.1126, s. 7. 170

43

Zaměstnanecká schémata pro nákup akcií byla zahrnuta téměř ve všech privatizacích, které vláda Margaret Thatcherová iniciovala. Výsledkem bylo několikanásobné zvýšení počtu akcionářů, které se mezi lety 1979 a 1990 zvýšilo ze 3 na 11 milionů. Na konci tohoto období drželo akcie zhruba 20 % populace, což bylo po USA druhé největší číslo na světě.173 Privatizace pak dále pokračovaly i během 90.let.

Velký dopad na efektivitu a výkonnost státních společností mělo i uvolnění vládní kontroly a předání více pravomocí manažerům, ke kterému došlo na počátku 80.let. Díky těmto opatřením se výrazně zlepšila situace především těch společností, které měly být privatizovány. Dobrým příkladem je ocelářská společnost British Steel, která byla ještě na počátku 80.let naprosto nekonkurenceschopná a musela vládu neustále žádat o finanční dotace. Poté, co vedení společnosti dostalo volnou ruku, se pracovní produktivita během krátké doby zdvojnásobila a brzy v tomto ohledu překonala německé a americké společnosti. Ještě před svou privatizací v roce 1988 se British Steel stala jednou z nejefektivnějších ocelářských společností na světě.174 Podobným způsobem se zlepšila situace například i u firmy Rolls-Royce, která krátce před svou privatizací ohlásila meziroční zvýšení zisku o 56 %.175

Privatizace během 80.let skutečně změnila podobu britské ekonomiky. Do soukromého vlastnictví přešlo 60 % státního průmyslu a 600 000 pracovníků. Podíl státního průmyslu na HDP se snížil z 10,5 % na 4,5 % a podíl na celkové zaměstnanosti se snížil z 8 % na 3 %.176 Stát za tyto aktiva získal zhruba 30 miliard liber. Thatcherovská privatizace zároveň posloužila jako vzor mnoha zemím na celém světě a především transformujícím se ekonomikám bývalého východního bloku.177 Privatizace však byla pro britské občany velice kontroverzní záležitostí, mnoha lidem se nelíbilo, že by se stát měl zbavit průmyslu, který byl v jeho rukou více než 30 let. Odpor vůči privatizaci se formoval jak ze strany parlamentní opozice, tak ze samotné Konzervativní strany. Vedle očekávaných útoků ze strany Labour Party a odborů se vůči privatizaci kriticky vyjadřovali i někteří významní konzervativní politici. Mezi nimi například bývalý premiér Harold Macmillan, který privatizaci popsal jako

173

EVANS, E.J., c. d., s. 37., srov. CHILDS, D., c. d., s. 245. FLOUD, R. – JOHNSON, P., The Cambridge Economic History of Modern Britain, Vol. 3: Structural change and growth, 1939-2000, Cambridge 2004, s. 99. 175 WALTERS, A., The Economics..., s. 357. 176 JOHNSON, Ch., c. d., s. 175. 177 Tamtéž, s. 162., srov. THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 470. 174

44

„prodej rodinného stříbra.“178 Vnitrostranický kritik Margaret Thatcherové, Ian Gilmour, zase kritizoval to, že vláda prodávala podniky výrazně pod cenou a snažila se tím jen podplatit potencionální voliče, kteří na takové privatizaci výrazně vydělali.179 Kritici privatizace měli pro svá tvrzení několik argumentů. V případě privatizace síťových odvětví, ve kterých existovaly přirozené monopoly, především poukazovali na fakt, že spotřebitelům privatizace nijak neprospěla a jediná změna spočívala v tom, že monopol jen změnil vlastnictví. Tento problém skutečně existoval a vláda Margaret Thatcherové ho vyřešila již zmíněnou regulací monopolních trhů. Další argument se týkal využití příjmů z privatizace. Vláda byla kritizována za to, že tyto finance využila na krytí spotřebních výdajů, nebo na vytvoření prostoru pro snížení daní a nikoliv na investice do infrastruktury či veřejných služeb. V neposlední řadě pak labouristé zdůrazňovali, že prodejem znárodněných společností se vláda připravila o možnost aktivně ovlivňovat ekonomiku a vytvářet tak zaměstnanost v ekonomicky slabých oblastech.180 Tento argument byl však čistě ideologického, nikoliv praktického rázu.

3.2.6 Aféra Westland Ačkoliv byla Margaret Thatcherová po volbách v roce 1983 na pomyslném vrcholu své moci a měla v Konzervativní straně obrovskou autoritu, tak její autoritativní a nekompromisní styl vládnutí vyvolával stálou vnitrostranickou opozici. Hlavním tématem těchto konfliktů byla zpočátku ekonomická a později především zahraniční politika. Vzhledem k tomu, že původní odpůrci thatcherismu ztratili po roce 1983 reálnou moc, museli na jejich místo nastoupit jiní. Jedním z nejvýznamnějších představitelů této nové „generace“ byl Michael Heseltine, charismatický a silně proevropský ministr obrany.181

Jeden z největších vnitrostranických konfliktů vzplanul na přelomu let 1985 a 1986. Záminkou byl osud malé britské společnosti Westland, jediného britského výrobce helikoptér. Jejím hlavním zákazníkem byla britská armáda. Ta byla až do počátku 80.let zisková, ovšem poté se začala dostávat do finančních problémů, způsobených mimo jiné i výrazným

178

PEARCE, M. – STEWART, G., c. d., s. 532. CHILDS, D., c. d., s. 245. 180 SMITH, D., c.d., s. 35. 181 EVANS, E.J., c. d., s. 113. 179

45

omezením výdajů na zbrojení. Na konci roku 1985 již stála před bankrotem.182 Jablkem sváru byl spor, zda se má vedení společnosti rozhodnout samo o řešení kritické situace, nebo zda má zasáhnout vláda. Management prosazoval spolupráci s americkou společností Sikorsky, kterou podporovala i premiérka. Heseltine naopak podporoval evropské řešení v podobě spolupráce se společnostmi ze západní Evropy. Třetí stranou konfliktu byl ministr průmyslu a obchodu Leon Brittan, který byl zpočátku otevřený všem možnostem, ale později se přiklonil na stranu premiérky.183 Ostré spory později prosákly na veřejnost. Heseltine požadoval, aby se celá záležitost projednávala ve vládním kabinetu, premiérka tomu však zabránila.184 Ministr obrany nakonec 7.ledna 1986 rezignoval. Svou funkci složil 24.ledna i Leon Brittan, důvodem bylo zveřejnění dopisu, který odhaloval interní komunikaci mezi vládou a zapojenými ministerstvy.185 Celá aféra tak vyústila v rezignaci dvou ministrů, poškození vlády i premiérky samotné a představovala počátek období, kdy odpůrci Margaret Thatcherové v Konzervativní straně začali opět získávat na síle.

3.2.7 Vztahy s EHS v letech 1983-1987 Jak již bylo zmíněno, v první polovině druhého volebního období vlády Margaret Thatcherové se diplomatické vztahy s EHS soustředily především na spornou výši britského příspěvku do společného rozpočtu, která byla vyřešena v roce 1984 vytvořením britského rabatu. Od roku 1985 byla hlavním tématem evropská integrace. Ta byla spojena především se jménem francouzského socialisty Jacquese Delorse, nového předsedy Evropské Komise. Margaret Thatcherová ho uznávala jako inteligentního a schopného politika, k jeho politickému přesvědčení však měla už menší respekt.186

Věcí, proti které premiérka bojovala, byla, podle jejího názoru, federalizace a postupné vytváření evropského superstátu, jejímž hlavním představitelem byl právě Jacques Delors. Tato pomyslná bitva se odehrávala na dvou frontách. První byla britská měnová politika a vstup libry do ERM. Tou druhou byla ratifikace oficiálních evropských smluv, které dále posouvaly integraci. Již zmíněný, neoficiální vstup libry do ERM se v roce 1987 stal, na 182

FREEDMAN, L.: The Case of Westland and the Bias to Europe. In: International Affairs (Royal Institute of International Affairs 1944-), Vol. 63, No. 1 (Winter, 1986-1987), pp. 1-19, [08.05.2010], http://www.jstor.org/stable/2620229, s. 1. 183 JENKINS, P., c. d., s. 186. 184 CHILDS, D., c. d., s. 242. 185 FAJMON, H., c. d., s. 222. 186 THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 373.

46

omezenou dobu, jedním z hlavních nástrojů britské měnové politiky. První návrhy na vstup libry do ERM padly již v roce 1985 ze strany ministra financí Lawsona, která toto rozhodnutí obhajoval tím, že libra je jako petro-měna silně ovlivňována cenovými výkyvy na trhu s ropou a že tyto fluktuace mají velký vliv na britskou inflaci. Jeho návrhy podporovalo i vedení centrální banky. Premiérka je však na radu svého ekonomického poradce, Alana Walterse, odmítla. Koncepce umělého udržování měnového kurzu se také příčila jejímu přesvědčení o hlavní roli volného trhu v ekonomických záležitostech.187

Hlavní událostí v rámci EHS však bylo přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986, který posunul evropskou integraci na vyšší úroveň. Akt upravoval jak definici společného vnitřního trhu, tak i pravomoci Evropské Komise. Předseda Delors zároveň prosadil, aby smlouva obsahovala i zmínku o budoucí realizaci hospodářské a měnové unie. Margaret Thatcherová sice souhlasila se zřízením společného evropského trhu, ale ostře se vymezovala proti centralizaci moci v Bruselu a jakýmkoliv zmínkám o ekonomické unii. K podepsání smlouvy nakonec svolila až po dlouhém přesvědčování ze strany ministra zahraničí Geoffreyho Howa.188 Premiérčin odpor vůči dalším integračním návrhům se po podpisu Jednotného evropského aktu dále stupňoval především po projevu předsedy Delorse v evropském parlamentu v prosinci 1986, ve kterém dle Margaret Thatcherové, prosazoval další rozšíření financování evropského rozpočtu a zároveň kritizoval tehdejší britské předsednictví v Evropské radě.189

187

JOHNSON, Ch., c. d., s. 53. PETŘÍK, L., c. d., s. 203., srov. FAJMON, H., c. d., s. 219. 189 THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 381. 188

47

3.3 Třetí volební období: 1987-1990 Ve volbách v roce 1987 dosáhla Margaret Thatcherové třetího volebního vítězství v řadě s parlamentní většinou 102 mandátů. Voliči reagovali především na probíhající Lawsonův boom a populární snižování přímých daní. Labouristé se odpoutali ode dna, kterého dosáhli v roce 1983 a dokázali mírně zredukovat konzervativní většinu, přesto však zůstávali daleko za vládní stranou co se týče procentuálního počtu hlasů a potenciálu vládnout.

V předvolebním

manifestu

Konzervativní

strana především

zdůrazňovala

ekonomické úspěchy, kterých dosáhla od roku 1979, hospodářský růst, nízkou inflaci a výrazné snížení počtu stávek. Zároveň se zavazovala k dalšímu rozšíření soukromého vlastnictví akcií a nemovitostí. V ekonomické politice měl pokračovat nezměněný trend snižování daní, vyrovnaného rozpočtu a privatizace státních společností. Samozřejmostí byl i příslib zlepšování kvality veřejných služeb190

3.3.1 Ekonomický vývoj a veřejné finance Veřejný rozpočet na rok 1988 byl sestaven ve velice podobném duchu jako předvolební rozpočet z předchozího roku. Základní sazba daně byla snížena o 2 % na 25 %, zatímco nejvyšší sazba se snížila na 40 %. Další opatření zahrnovala snížení dědické daně a zvýšení daňových odpočtů.191 Tyto rozsáhlé daňové škrty byly umožněny především vysokým hospodářským růstem, Lawsonův boom dosáhl svého vrcholu v roce 1988, kdy se meziroční růst HDP dosahoval 5 %.192 Rozpočty na rok 1989 a 1990 byly navzájem velice podobné. Musely reagovat na zpomalující se hospodářský růst, který v prvním roce dosahoval 2,2 % a v druhém již pouze 0,8 %.193 Britská ekonomika se pomalu propadala do recese, která začala v roce 1991 a rozpočty tak již neobsahovaly žádné zásadní snížení sazeb v daňové soustavě. Výjimkou bylo pouze snížení firemních daní z 35 % na 34 % v roce 1990.194 Vývoj ekonomiky byl poměrně věrně kopírován i výsledným stavem rozpočtu, který po mnoha letech skončil v přebytku. Ten se oproti finančnímu roku 1987-1988 zvýšil o rok později z 0,8 190

Conservative Party, Conservative General Election Manifesto 1987, http://www.conservativemanifesto.com/1987/1987-conservative-manifesto.shtml 191 THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 373., srov. FAJMON, H., c. d., s. 236., srov. The Instituce For Fiscal Studies, Budget Measures, http://www.ifs.org.uk/ff/budget_measures.xls 192 OECD, Country Statistical Profiles 2009, [11.05.2010], http://stats.oecd.org/Index.aspx?DataSetCode=CSP2009 193 Tamtéž, [11.05.2010] 194 The Instituce For Fiscal Studies, Budget Measures, http://www.ifs.org.uk/ff/budget_measures.xls

48

na 3 % HDP.195 Tyto přebytky činily dohromady zhruba 17 miliard liber, které byly použity na snížení státního dluhu.196 Vzhledem ke zhoršování ekonomického vývoje se v dalším roce rozpočet opětovně propadl do mírného deficitu.

Lawsonův boom ve své druhé polovině přinesl i pozitivní vývoj v oblasti nezaměstnanosti. Jak ukazuje graf č.5, nezaměstnanost začala v roce 1987, poprvé od nástupu Margaret Thatcherové do funkce premiéra, výrazně klesat. Zatímco v roce 1987 dosahovala téměř 11 %, v roce 1990 dosahovala již necelých 7 %.197 Lawsonův boom však ve své pozdější fázi, počínaje rokem 1988 přinesl i stoupající inflaci, která se blížila 10 %. (viz kapitola 3.3.2).

Graf č.5: Vývoj inflace a nezaměstnanosti ve Velké Británii během 80.let198199

Vládě se také díky vysokému růstu HDP podařilo konečně splnit již dlouho proklamovaný

slib

výraznějšího

omezení

celkových

vládních

výdajů.

Vzhledem

k postupnému zmírňování původních plánů konzervativní vlády v této oblasti však šlo již jen o snížení jejich podílu na HDP. V absolutních hodnotách se veřejné výdaje dále zvyšovaly. 195

RIDDELL, P., c. d., s. 31. FAJMON, H., c. d., s. 241. 197 Labour Force Survey: Summary, 1984-2002, [17.05.2010], http://www.statistics.gov.uk/StatBase/tsdataset.asp?vlnk=429&More=Y 198 WOODWARD, N., The management of the British economy, 1945-2001, Manchester 2004, s.177 199 Odlišnost dat v grafu od údajů v textu je důsledkem odlišné metodiky použité při zpracování 196

49

V roce 1979 představovaly jejich podíl na HDP 43 %, tato hodnota se v prvních letech konzervativní vlády zvyšovala a v roce 1982 dosáhla svého vrcholu, kdy tento podíl činil 46,4 %. Od té doby nastoupil pomalý sestupný trend, který byl urychlen až Lawsonovým boomem. Nejnižšího podílu bylo dosaženo v roce 1988, kdy činil 37,9 %. Tento podíl se do roku 1990 mírně zvýšil na 38,6 %.200

3.3.2 Měnová politika a inflace Po většinu roku 1987 se britská měnová politika řídila dle neoficiálního stínování britské libry k německé marce, které započal ministr financí Nigel Lawson. Premiérka se o těchto krocích dozvěděla až po volbách, na konci roku 1987. Vzhledem k jejímu odporu vůči státnímu stanovování měnových kurzů a nemožnosti provádět volnou měnovou politiku bylo v dubnu 1988 od stínování upuštěno.201 Neshody mezi Margaret Thatcherovou a Nigelem Lawsonem týkající se budoucího směřování britské měnové politiky poté dále pokračovaly. Třetí stranou konfliktu byl hlavní ekonomický poradce premiérky, Alan Walters, který koncepci ERM a potencionální zapojení libry silně kritizoval. Premiérka přirozeně brala v potaz spíše jeho názory, než doporučení od Nigela Lawsona.202 Postupem času spory prosákly na veřejnost a na podzim roku 1989 dal Lawson premiérce ultimátum, buď odstoupí Walters nebo on. Margaret Thatcherová nehodlala ustoupit a Nigel Lawson tak v říjnu 1989 rezignoval na funkci ministra financí.203

Zrušením zafixování kurzu k německé marce přišla měnová politika opět o svůj rámec a následující dva a půl roku byla řízena bez jakýchkoliv záchytných bodů. Kombinace neustálých změn v měnové politice a Lawsonova boomu navíc přispěla k vysokému růstu inflace, který poškodil pověst a důvěru konzervativní vlády při kontrole růstu cen. Ta v roce 1987 jen lehce přesahovala 4 %, ovšem poté začala rapidně stoupat, v roce 1988 činila 5 %,

200

General government expenditure as a percentage of gross domestic product, 1901 to 1998: Social Trends 30 , [11.05.2010], http://www.statistics.gov.uk/STATBASE/xsdataset.asp?More=Y 201 COBHAM, D., c. d., s. 18. 202 EVANS, E.J., c. d., s. 115. 203 BRAZIER, R.: The Downfall of Margaret Thatcher. In: The Modern Law Review, Vol. 54, No. 4 (Jul., 1991), pp. 471-491, [17.05.2010], http://www.jstor.org/stable/1096439, s. 472.

50

v roce 1989 již téměř 8 % a o rok později dokonce 9,5 %.204 Tyto okolnosti nakonec vedly k tomu, že libra, přes odpor premiérky, vstoupila na podzim roku 1990 do ERM.205

3.3.3 Domácí politika Ke konci 80.let se v domácí politice hlavní pozornost zaměřila na změnu způsobu financování výdajů radnic. Ačkoliv byly již předtím úspěšně zavedeny výdajové stropy, vláda považovala současný systém financování lokálních výdajů za nespravedlivý a hodlala ho modernizovat. Původní systém byl založený na standardní dani z nemovitosti, jejíž výše se odvozovala od hodnoty nemovitosti. Hlavními plátci tak byli majitelé nemovitostí a firmy, tedy voličské skupiny, které byly většinou nakloněny Konzervativní straně. V případě první skupiny nebyl systém považován za spravedlivý především proto, že tvořili zhruba jen polovinu voličstva v místních volbách a přitom museli nést naprostou většinu nákladů. U firem bylo argumentováno tím, že neustálé zvyšování místních výdajů a tím i daní by firmy donutilo přesunout svou aktivitu do jiné části země s katastrofálními důsledky pro lokální zaměstnanost.206 Snaha zreformovat systém místních daní začala již na počátku vlády Margaret Thatcherové. První zmínky obsahoval již předvolební manifest z roku 1979. V první polovině 80.let bylo vypracováno několik vládních dokumentů, které navrhovaly potencionální způsoby reformy. Konečný návrh byl přijat v roce 1985. Daň z nemovitosti měla být nahrazena poplatkem, který by každý dospělý občan, bez ohledu na vlastnictví nemovitosti, platil ve stejné výši.207 Oficiální název pro tento způsob financování byl „místní poplatek“, britská veřejnost si ho však zapamatovala jako „daň z hlavy.“ Hlavním cílem místního poplatku, který měl být zaveden po volbách v roce 1987, bylo donutit radnice k větší finanční disciplíně a odpovědnosti vůči svým voličům. Existovaly dvě formy jeho uvedení do praxe. První počítala s jeho postupným zaváděním po dobu několika let, druhá s okamžitým zavedením. Nakonec byl zvolen druhý způsob, především proto, že vláda předpokládala, že okamžité zavedení se projeví jako méně nepopulární a konzervativcům tak příliš neuškodí v dalších volbách.208

204

Retail Prices Index: annual index numbers of retail prices 1948-2008 (RPI) (RPIX), [17.05.2010], http://www.statistics.gov.uk/STATBASE/tsdataset.asp?vlnk=7172&More=Y 205 COBHAM, D., c. d., s. 18. 206 THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 441., srov. EVANS, E., c. d., s. 62. 207 JOHNSON, Ch., c. d., s. 136. 208 FAJMON, H., c. d., s. 251.

51

Kontroverzi místního poplatku asi nejlépe vyjadřuje to, že odpor vůči němu se zvedl nejenom ze strany opozice, ale i ze samotné Konzervativní strany. Mezi kritiky patřil dokonce i ministr financí Nigel Lawson. Ten poukazoval především na to, že zavedení místního poplatku povede k naprosto opačným efektům, než vláda zamýšlela. Radnice, místo toho, aby své výdaje snižovaly, udělají krok opačným směrem. Zvýší výdaje a finanční dopad na obyvatele svedou na vládu a její místní poplatek.209 Místní poplatek byl v rámci Skotska a Walesu zaveden v roce 1989, v Anglii pak o rok později. Plán počítal se státní podporou, která měla zmírňovat dopady nových poplatků na

obyvatelstvo. Realita však potvrdila

Lawsonovy obavy. Výše poplatků byla mnohem vyšší, než se původně předpokládalo a brzy se po celé zemi šířily masové protesty a otevřený odpor vůči místnímu poplatku, který vyvrcholil v březnu 1990 při demonstracích v Londýně, při kterých došlo k rabování a střetu s policií. Místní poplatek byl nakonec o rok později zrušen.210 Pro Margaret Thatcherovou byla snaha o jeho zavedení katastrofou. Velice poškodila ji samotnou i její vládu, která tak ztratila velkou část své popularity. Zároveň tím na síle výrazně získala i vnitrostranická opozice se kterou vedla ostré spory i v mnoha jiných oblastech, především v zahraniční politice v rámci vztahů s EHS.

3.3.4 Vztahy s EHS v letech 1987-1990 Vztahy s EHS se ve třetím volebním období příliš nezměnily. Stále se vyznačovaly silným euroskeptismem a čím dál tvrdším odporem vůči dalším návrhům na evropskou ekonomickou integraci, které v roce 1988 vyvrcholily v podobě tzv. Delorsova plánu, který navrhoval postupný přechod od ERM k plnohodnotné měnové unii se společnou měnou.211 Další událostí, která dále rozdmýchávala odpor vůči Evropě byl Delorsův projev z července 1988, během kterého prohlásil, že za 10 let bude 80 % veškeré legislativy členských zemí pocházet z Bruselu a že bude nutné vytvořit regulérní evropskou vládu.212 Margaret Thatcherová vyjádřila svůj názor na evropský federalismus v proslulém projevu v Bruggách v září 1988. Promluvila o své vlastní představě o podobě Evropě, která by stála na spolupráci mezi jednotlivými suverénními státy, založené na jednotném evropském trhu. Zároveň pronesla památnou větu o tom, že neomezila roli státu v Británii jenom proto, aby nastal

209

THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 444. CHILDS, D., c. d., s. 264. 211 Tamtéž, s. 265. 212 PETŘÍK, L., c. d., s. 204. 210

52

opačný proces v podobě evropských regulací a nařízení. Projev vyvolal mezi ostatními evropskými politiky pochopitelný odpor.213 Hlavním problémem Margaret Thatcherové ovšem bylo to, že Konzervativní strana nebyla v odporu vůči evropské integraci jednotná. Menšina poslanců patřila mezi eurooptimisty, z nichž však někteří patřili mezi vysoce postavené členy vládního kabinetu, jako například ministr zahraničí a v té době jediný člen kabinetu z roku 1979, který byl stále ve vládní funkci, Geoffrey Howe. Vzrůstající spory ohledně Evropy nakonec vedly k tomu, že byl Howe v červenci 1989 zbaven své funkce ministra zahraničí a místo toho byl jmenován předsedou Dolní sněmovny.214 Premiérka nedokázala na svou stranu strhnout ani obyvatelstvo, které v druhé polovině 80.let nebylo nijak výrazně pro-evropské, ale ani proti-evropské. Průzkumy veřejného mínění během 80.let navíc ukazovaly, že podíl pro-evropsky naladěného obyvatelstva se spíše zvyšuje, než naopak.215

3.3.5 Rezignace Margaret Thatcherové Ačkoliv konzervativci s přehledem zvítězili ve volbách v roce 1987 a stále měli, jako vládnoucí strana, velice pevnou pozici, totéž se nedalo říct o Margaret Thatcherové. Volba předsedy Konzervativní strany probíhala každý rok, ale vzhledem k tomu, že premiérka neměla žádného protikandidáta, se jednalo o naprostou formalitu.216 Tato situace se změnila až v druhé polovině 80.let, kdy rezignace Michaela Heseltina a vzrůstající odpor ze strany některých poslanců, který byl vyvolán zavedením místního poplatku a zpomalující ekonomikou, v prosinci 1989 zapříčinil první skutečnou předsednickou volbu od roku 1975. Vyzyvatel Anthony Meyer, který patřil mezi pro-evropské poslance, neměl reálnou šanci zvítězit. Místo toho posloužil spíše jako nastrčená figurka, která měla otestovat sílu postavení premiérky uvnitř Konzervativní strany. Margaret Thacherová nakonec získala 314 hlasů, Anthony Meyer 33, zbylých 27 poslanců se buď zdrželo hlasování, nebo podalo neplatné lístky.217 Ačkoliv premiérka získala naprostou většinu hlasů, tak skutečnost, že 60 poslanců jí nedalo svůj hlas svědčila o tom, že její pozice již zdaleka není tak pevná jako dřív. Těžkou ránou pro ni bylo i odstoupení Nigela Lawsona a ztráta Geoffreyho Howa. V roce 1990 se 213

THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 511. Tamtéž, s. 517. 215 RASMUSSEN, J.: 'What Kind of Vision is That?' British Public Attitudes towards the European Community during the Thatcher Era. In: British Journal of Political Science, Vol. 27, No. 1 (Jan., 1997), pp. 111-118, [17.05.2010], http://www.jstor.org/stable/194077, s. 117. 216 THATCHEROVÁ, M., c. d., s. 566. 217 Tamtéž, s. 567., srov. COSGRAVE, P., c. d., s. 216. 214

53

situace dále zhoršovala a pomyslnou poslední tečkou bylo odstoupení Geoffreyho Howa z funkce předsedy Dolní sněmovny a jeho rezignační projev před poslanci v listopadu 1990. Během něho kritizoval premiérčin nekompromisní přístup vůči Evropě a její způsob jednání s ním osobně i ostatními členy kabinetu.218 Bylo to vyvrcholení odporu vůči jejímu autoritářskému výkonu funkce premiéra. Krátce poté byly vypsány volby předsedy Konzervativní strany. Hlavním vyzyvatelem byl bývalý ministr obrany, Michael Heseltine. Margaret Thatcherová a její spolupracovníci byli, podobně jako Edward Heath o 15 let dříve, přesvědčeni o vítězství. Výsledky prvního kola je nepříjemně překvapily. Margaret Thatcherová získala 204 hlasů, zatímco Michael Heseltine 152, místo předpokládaných 80. Vzhledem k pravidlům voleb chyběly premiérce pouze tři hlasy, aby svou funkci obhájila. Bylo tedy vypsáno druhé kolo, ve kterém Margaret Thatcherová již nekandidovala a místo sebe nominovala Johna Majora, člověka, který v ministerských funkcích o rok dříve vystřídal Nigela Lawsona i Geoffreyho Howa. Major ve druhém kole nakonec zvítězil a poté, co jeho soupeři přiznali porážku, se stal novým premiérem.219

218 219

Tamtéž, s. 573., srov. PEARCE, M. – STEWART, G., c. d., s. 540. CHILDS, D., c. d., s. 268.

54

4. Odkaz thatcherismu a jeho vliv na současnou Británii Tři vlády Margaret Thatcherové představovaly pro Velkou Británii období ekonomických a politických změn srovnatelných, v rámci 20.století, jen s první poválečnou labouristickou administrativou. Hospodářství země a vztah veřejného a soukromého sektoru prošly nezvratnou změnou, která s sebou přinesla dalekosáhlé důsledky.

V porovnání s předchozí labouristickou vládou se stav britské ekonomiky během 80.let výrazně zlepšil. Průměrná roční inflace dosahovala 8 %, zatímco v letech 1974-1979 byla téměř dvojnásobná a pohybovala se okolo hodnoty 16 %.220 Výrazně se zvýšil i průměrný roční růst HDP, které během vlády Margaret Thatcherové dosahoval 2,4 % oproti 1,6 % z let 1974-1979.221 Velkým negativním důsledkem politiky thatcherismu však byla velká nezaměstnanost, která v první polovině 80.let dosáhla úrovně, která byla od dob Velké hospodářské krize naprosto nevídaná. Zatímco za předchozí vlády se dosahovala průměrná roční nezaměstnanost necelých 5 %, v letech 1979-1990 dosahovala více než 9 %.222

Určitých úspěchů bylo dosaženo i v relativním omezení státních výdajů, jejichž podíl na HDP byl na konci 80.let nižší, než v roce 1979. Opačný trend však nastal v míře zdanění, které se, vyjádřeno jako podíl na HDP, v první polovině 80.let prudce zvýšilo. Přesto, že poté začal sestupný trend, tak v roce 1990 byl podíl daňových příjmů státu na HDP stále vyšší a činil 36,75 %, v roce 1979 to bylo pouze 35 %.223 Výrazně se však změnil poměr přímého a nepřímého zdanění. Podíl daně z osobního příjmu na celkových daňových příjmech se během deseti let snížil z 31 % na 26,5 %. Podíl nepřímých daní se naopak zvýšil z 27 % na 31 %.224 Tento trend plně korespondoval s politikou konzervativní vlády, která měl za jedno ze svých hlavních priorit snižování přímého zdanění. Snižování nejvyšších sazeb daní a méně rovnostářská politika způsobily, že se během 80.let v Británii výrazně zvýšila nerovnost v příjmech. Příjmy nejbohatších 10 % populace se zvýšily o 61 %, zatímco příjmy 220

Retail Prices Index: annual index numbers of retail prices 1948-2008 (RPI) (RPIX), [19.05.2010], http://www.statistics.gov.uk/STATBASE/tsdataset.asp?vlnk=7172&More=Y 221 MIDWINTER, A., The public finance in the Thatcher Era: A Critical Assessment. In Strathclyde papers on government and politics, Glasgow 1992, s. 27. 222 Labour Force Survey: Summary, 1984-2002, [19.05.2010], http://www.statistics.gov.uk/StatBase/tsdataset.asp?vlnk=429&More=Y 223 MIDWINTER, A., c. d., s. 20. 224 JOHNSON, Ch., c. d., s. 296.

55

nejchudších 10 % se reálně snížily o 18 %. Počet lidí v chudobě, tedy s příjmem, který byl nižší, než polovina průměrného příjmu, se zvýšil z 5 na 14 miliónů v roce 1992.225

Struktura britské ekonomiky taktéž prošla výraznou změnou. Stát se v rámci privatizace zbavil většiny znárodněného průmyslu a vytvořením podnikatelsky přívětivého prostředí dal soukromému sektor impuls pro výrazný rozvoj. 80.léta také byla obdobím, kdy průmysl nadobro ztratil své postavení v rámci ekonomiky a zaměstnanosti. Opačný vývoj nastal u služeb, které zaznamenaly prudký rozvoj a podíl na britské ekonomice. Mezi lety 1979 a 1996 se jejich podíl na HDP zvýšil z 61 % na 70 %. U průmyslu nastal ve stejném období propad z 37 % na 28 %.226 Ekonomické změny byly přímo provázány se změnami v politice. Přímým následkem úpadku průmyslu, růstu průměrných mezd a rozšiřování střední třídy, bylo urychlení dlouhodobého trendu zmenšování voličské základy Labour Party mezi manuálně pracujícími. Zatímco v 60.letech volilo labouristy více než 60 % členů této skupiny, v roce 1983 to bylo již jen 38 %. Mezi labouristickými voliči snižovala i podpora pro standardní politické kroky, jako bylo znárodňování, či podpora odborů.227 Tyto okolnosti společně s drtivou prohrou ve volbách v roce 1983 vedly labouristy k reformě stranické politiky a k pomalému přechodu od krajně levicových názorů směrem do politického středu. Již v další volební kampani v roce 1987 labouristé upustili od svých požadavků na znárodnění privatizovaných společností.228 Vyvrcholení těchto reforem představoval v polovině 90.let vznik New Labour, moderní, centristické strany pod vedením Tonyho Blaira, který ji v roce 1997 dovedl k velkému volebnímu vítězství. Blair a noví labouristé přijali za svou všechny základní principy thatcherovské ekonomické politiky, zároveň však kladli důraz na kvalitu veřejných služeb, jako zdravotnictví či školství. Asi nejvýznamnějším symbolem proměny Labour Party bylo zrušení článku IV v labouristických stanovách, který prosazoval znárodnění průmyslu. Změnou stanov se labouristé definitivně odvrátili od socialismu, který prosazovali po celé 20.století.229 Tento přístup jim umožnil získat volební přízeň velké části střední třídy, která tvořila volební oporu konzervativců. Následná volební dominance New Labour znamenala vytvoření nového politického konsenzu, podobně jako k tomu došlo již po druhé světové 225

EVANS, E.J., c. d., s. 139. BOOTH, A., The British economy in the twentieth century, Houndmills 2001, s. 90. 227 KAVANAGH, D., c. d., s. 168. 228 Labour Party, Labour General Election Manifesto 1987, http://www.labour-party.org.uk/manifestos/1987/1987-labour-manifesto.shtml 229 REITAN, E., The Thatcher Revolution: Margaret Thatcher, John Major, Tony Blair and the transformation of modern Britain, 1979-2001, Lanham 2003, s. 159. 226

56

válce. Současný konsenzus však neurčovala levicová politika znárodňování, státního paternalismu či podpory odborů, nýbrž pravicový přístup s takovými prvky, jako byla podpora soukromého sektoru, reforma veřejných služeb a omezení role státu v ekonomice.

57

Seznam tabulek Tabulka č.1: Plánovaný a skutečný růst měnového agregátu M3 v letech 1979 až 1985.........20 Tabulka č.2: Plánovaný a skutečný růst rozpočtového deficitu v letech 1980 až 1985............21 Tabulka č.3: Hlavní privatizace z období let 1979 až 1990......................................................42

Seznam grafů Graf č.1: Pokles počtu členů odborů ve Velké Británii v letech 1979 až 1990........................29 Graf č.2: Reálný růst britského HDP v letech 1979 – 1983......................................................31 Graf č.3: Inflace a nezaměstnanost ve Velké Británii v letech 1975 až 1983..........................32 Graf č.4: Vývoj průmyslové výroby ve Velké Británii na počátku 80.let................................33 Graf č.5: Vývoj inflace a nezaměstnanosti ve Velké Británii během 80.let.............................49

58

Seznam použitých pramenů a literatury

Nevydané prameny Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), fondy: -Teritoriální odbory tajné, Velká Británie 1970-1974 -Hodnocení situace ve Velké Británii a činnosti čs. ZÚ v Londýně v roce 1970, fond č. 024.509/70-5, 11.8.1970 -Poznámky k súčasnej hospodárskej politike konzervatívnej vlády, fond č. 120.302/70-5, 21.10.1970

Vydané prameny HOWE, Geoffrey – JOSEPH, Keith – PRIOR, James – HOWELL, David: Right approach to economy, Conservative Party, 1977 Conservative Party, Conservative General Election Manifesto 1970, http://www.conservativemanifesto.com/1970/1970-conservative-manifesto.shtml Conservative Party, Conservative General Election Manifesto 1979, http://www.conservativemanifesto.com/1979/1979-conservative-manifesto.shtml Conservative Party, Conservative General Election Manifesto 1983, http://www.conservativemanifesto.com/1983/1983-conservative-manifesto.shtml Conservative Party, Conservative General Election Manifesto 1987, http://www.conservativemanifesto.com/1987/1987-conservative-manifesto.shtml Labour Party, Labour General Election Manifesto 1987, http://www.labourparty.org.uk/manifestos/1987/1987-labour-manifesto.shtml

Odborná literatura BARRY, Eldon: Nationalisation in British Politics, Stanford, Stanford University Press, 1965, 397 str. BAZEN, Stephen – THIRLWALL, Tony: Deindustrialization, Oxford, Heinemann Educational Books, 1991, 92 str., ISBN 0-435-33005-5 BOOTH, Alan: The British economy in the twentieth century, Houndmills, Palgrave, 2001, 244 str., ISBN 0-333-69332-9

59

BRITTON, Andrew: Macroeconomic policy in Britain 1974 – 87, 1st edition, Cambridge, Cambridge University Press, 1991, 365 str., ISBN 0-521-41004-5 CAIRNCROSS, Alec: The British Economy since 1945, Oxford, Blackwell, 1992, 338 str., ISBN 0-631-18277-2 COBHAM, David: The making of monetary policy in the UK, 1975-2000, Chichester, John Wiley & Sons, 2002, 210 str., ISBN 0-471-62387-3 COOK, Chris – STEVENSON, John: The Longman companion to Britain since 1945, 2nd Edition, Harlow, Peasron Education Limited, 2000, 349 str., ISBN 0-582-35674-1 http://books.google.com/books?id=rLsucAXlGy4C&printsec=frontcover#v=onepage&q&f=f alse COSGRAVE, Patrick: The strange death of socialist Britain: post war British politics, London, Constable, 1992, 271 str., ISBN 0-09-471430-4 CURWEN, Peter: Understanding the UK Economy, Houndmills, Macmillan, 1990, 359 str., ISBN 0-333-51105-0 DOW, Christopher: Major recessions: Britain and the world, 1920-1995, Oxford, Oxford University Press, 1998, 471 str., ISBN 0-19-924123-6 DUTTON, David: British Politics Since 1945: The Rise and Fall of Consensus, 1st Publication, Oxford, Blackwell, 1991, 107 str., ISBN 0-631-16278-X EVANS, Eric: Thatcher and Thatcherism, 2nd Edition , London, Routledge, 2005, 176 str., ISBN 0-415-27013-8 FAJMON, Hynek: Margaret Thatcherová a její politika, 1.vydání, Brno, Barrister and Principal, 1999, 389 str., ISBN 80-85947-44-7 FLOUD, Roderick – JOHNSON, Paul: The Cambridge Economic History of Modern Britain, Vol. 3: Structural change and growth, 1939-2000, Cambridge, Cambruidge University Press, 2004, 473 str., ISBN 0-521-82038-3 GAMBLE, Andrew: The Conservative Nation, 1st publication, London, Routledge and Kegan Paul, 1974, 300 str., ISBN 0-7100-8008-5 HLÍNA, Petr: Thatcherism and its long-term Consequences, diplomová práce, Praha, Institut ekonomických studií, FSV UK, 1998, vedoucí práce Luděk Urban HOLMAN, Robert: Dějiny ekonomického myšlení, 3.vydání, Praha, C.H.Beck, 2005, 539 str., ISBN 80-7173-380-9 CHILDS, David: Britain since 1945: A Political History, 6th Edition, London, Routledge, 2007, 456 str., ISBN 0-415-06024-9

60

CHARMLEY, John: A history of conservative politics 1900-1996, Basingstoke, Macmillan, 1998, 287 str., ISBN 0-333-72283-3 JENKINS, Peter: Mrs. Thatcher’s revolution : the ending of the socialist era, Cambridge, Harvard University Press, 1988, 417 str., ISBN 0-674-58832-0 JOHNSON, Christopher: The economy under Mrs. Thatcher 1979 – 1990, London, Penguin Books, 1991, 341 str., ISBN 0-14-014854-X KAVANAGH, Dennis: Thatcherism and British politics: The end of consensus?, 2nd Edition, Oxford, Oxford University Press, 1990, 339 str., ISBN 0-19-827755-5 LOWE, Rodney: The Welfare State in Britain since 1945, 2nd Edition, Basingstoke, Palgrave Macmillan, 1999, 406 str., ISBN 0-333-72138-1 MIDWINTER, Arthur: The public finance in the Thatcher Era: A Critical Assessment. In Strathclyde papers on government and politics, Glasgow, University of Strathclyde, 1992 ISSN 0264-1496 MORGAN, Kenneth: Britain Since 1945: The People’s Peace, 3rd Edition, Oxford, Oxford University Press, 2001, 623 str., ISBN 0-19-280225-9 http://books.google.cz/books?id=AWaQIE3ujXgC&pg=PP1&dq=Britain+Since+1945:+The+ People%E2%80%99s+Peace&cd=1#v=onepage&q&f=false MULLARD, Maurice: The politics of public expenditure, 2nd Edition, London, Routledge, 1993, 264 str., ISBN 0-415-10222-7 http://books.google.com/books?id=H_DTVQyUMSkC&printsec=frontcover&dq=The+Britis h+economy+since+1945&source=gbs_similarbooks_s&cad=1#v=onepage&q&f=false PARKER, David: The UK’s Privatisation Experiment: The passage of time permits a sober assessmen,CESifo working paper no.1126 PEARCE, Malcolm – STEWART, Geoffrey: British Political History 1867 – 1990: democracy and decline, London, Routledge, 1995, 613 str., ISBN 0-415-07247-6 PEPPER, Gordon – OLIVER, Michael: Monetarism under Thatcher: lessons for the future, Cheltenham, Edward Elgar, 2001, 114 str., ISBN 1-84064-637-3 PETŘÍK, Lukáš: Konzervativní revoluce Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana, 1.vydání, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, 267 str., ISBN 978-807325-167-3 REITAN, Earl: The Thatcher Revolution: Margaret Thatcher, John Major, Tony Blair and the transformation of modern Britain, 1979-2001, Lanham, Rowman and Littlefield Publishers, 2003, 260 str., ISBN 0-7425-2202-4 http://books.google.com/books?id=7qaMqwGRE00C&printsec=frontcover&dq=Thatcher&cd =9#v=onepage&q&f=false RIDDELL, Peter: The Thatcher Era and its Legacy, 2nd edition, Oxford, Blackwell, 1991, 270 str., ISBN 0-631-18268-3

61

ROVNÁ, Lenka: Premiérka Jejího Veličenstva, 1.vydání, Praha, Evropský kulturní klub, 1991, 179 str., ISBN 80-85212-18-8 SMITH, David: Mrs Thatcher’s economics, Oxford, Heinemann Educational Books, 1988, 85 str., ISBN 0-435-33002-0 THATCHEROVÁ, Margaret: Roky na Downing Street, 1.vydání, Praha, Naše vojsko, 1996, 627 str., ISBN 80-206-0471-5 THOMPSON, Grahame: The Conservatives' economic policy, Beckenham, Croom Helm, 1986, 222 str., ISBN 0-7099-2480-1 http://books.google.cz/books?id=3MYOAAAAQAAJ&pg=PA15&dq=PSBR&cd=2#v=onepa ge&q=PSBR&f=false WALTERS, Alan: Britain's economic renaissance: Margaret Thatcher's reforms 19791984, New York, Oxford University Press, 1986, 200 str., ISBN 0-19-503739-1 WALTERS, Alan: The Economics and Politics of Money, Cheltenham, Edward Elgar Publishing, 1998, 383 str., ISBN 1-85898-674-5 WOODWARD, Nicholas: The management of the British economy, 1945-2001, Manchester, Manchester University Press, 2004, 305 str., ISBN 0-7190-4979-2 http://books.google.com/books?id=4rNwiXUCsIsC&printsec=frontcover&dq=The+British+e conomy+since+1945&source=gbs_similarbooks_s&cad=1#v=onepage&q=The%20British%2 0economy%20since%201945&f=false

Internetové zdroje BRAZIER, R.: The Downfall of Margaret Thatcher. In: The Modern Law Review, Vol. 54, No. 4 (Jul., 1991), pp. 471-491, [17.05.2010], http://www.jstor.org/stable/1096439 BUITER, W. – MILLER, M. – BAILY, M. – BRANSON, W., The Thatcher Experiment: The First Two Years. In: Brookings Papers on Economic Activity, Vol. 1981, No. 2 (1981), pp. 315-379, [14.04.2010], http://www.jstor.org/stable/2534343 CREWE, I. – SEARING, D.: Ideological Change in the British Conservative Party. In: The American Political Science Review, Vol. 82, No. 2 (Jun., 1988), pp. 362-384, [08.04.2010], http://www.jstor.org/stable/1957391 FREEDMAN, L.: The Case of Westland and the Bias to Europe. In: International Affairs (Royal Institute of International Affairs 1944-), Vol. 63, No. 1 (Winter, 1986-1987), pp. 1-19, [08.05.2010], http://www.jstor.org/stable/2620229 GARRETT, G.: The Political Consequences of Thatcherism. In: Political Behavior, Vol. 14, No. 4 (Dec., 1992), pp. 361-382, [18.04.2010], http://www.jstor.org/stable/586570

62

RASMUSSEN, J.: 'What Kind of Vision is That?' British Public Attitudes towards the European Community during the Thatcher Era. In: British Journal of Political Science, Vol. 27, No. 1 (Jan., 1997), pp. 111-118, [17.05.2010], http://www.jstor.org/stable/194077 STUDLAR, D. – MCALLISTER, I. – ASCUI, A.: Privatization and the British Electorate: Microeconomic Policies, Macroeconomic Evaluations, and Party Support. In: American Journal of Political Science, Vol. 34, No. 4 (Nov., 1990), pp. 1077-1101, [19.04.2010], http://www.jstor.org/stable/2111472 Keith Joseph Memorial Lecture („Liberty and limited government“), [23.03.2010], http://www.margaretthatcher.org/speeches/displaydocument.asp?docid=108353 Speech to Conservative Party Conference, [23.03.2010], http://www.margaretthatcher.org/speeches/displaydocument.asp?docid=105454 Retail Prices Index: monthly index numbers of retail prices 1948-2009 (RPI) (RPIX), [21.03.2010], http://www.statistics.gov.uk/STATBASE/tsdataset.asp?vlnk=229&More=Y Labour Force Survey: Summary, 1984-2002, [21.03.2010], http://www.statistics.gov.uk/StatBase/tsdataset.asp?vlnk=429&More=Y General government expenditure as a percentage of gross domestic product, 1901 to 1998: Social Trends 30 , [11.05.2010], http://www.statistics.gov.uk/STATBASE/xsdataset.asp?More=Y OECD, Country Statistical Profiles 2009, [18.04.2010], http://stats.oecd.org/Index.aspx?DataSetCode=CSP2009 The Instituce For Fiscal Studies, Budget Measures, http://www.ifs.org.uk/ff/budget_measures.xls General Election Night 1983, BBC 1, http://www.youtube.com/watch?v=sf3NxCCSz3Y

63