texty © Irena Bukačová, Jiří Fák foto © Jiří Fák, Václav Podestát © Muzeum a galerie severního Plzeňska
ISBN 80-903165-6-5
Paměť krajiny
Paměť krajiny
Soupis drobných památek Manětínsko-nečtinského regionu
Irena Bukačová, Jiří Fák
Chlumská hora, útvar, ze kterého je možné rozhlédnout se do kraje, jehož drobné (a mnohdy neprávem zapomenuté) památky chce tato publikace připomenout. Chlumskou horu je možné spatřit z území Manětínsko-nečtinského mikroregionu, který zahrnuje město Manětín a obce Nečtiny a Štichovice. Tři sídelní útvary, které historicky patřily k sobě. Štichovice, čistě česká obec, Nečtiny, čistě německá obec, a konečně Manětín, město s českým i německým obyvatelstvem. V této oblasti se nikdy nedařilo velkému průmyslu, ale naopak zemědělství a lesnictví. Místní šlechta podporovala nebývalou měrou rozvoj umění, což dokládají velké stavby, obrazy nebo sochy. Obyvatelstvo zde po staletí žilo v klidu a dobrém sousedství a své žití a rodiny připomínalo budoucím generacím drobnými a neprávem opomenutými památkami, jako jsou např. kapličky, smírčí kříže nebo sochy. Některé tyto památky byly ve druhé polovině 20. století poničeny, zarostly travou a křovím, některé byly úplně zničeny. Manětínsko-nečtinský mikroregion vznikl s úmyslem ještě více stmelit obyvatelstvo všech tří obcí a připomenout a do praxe uvést odkaz předků, který by měl zavazovat a ukazovat směr. Díky finanční podpoře Plzeňského kraje a úsilí pracovníků Muzea a galerie severního Plzeňska předkládáme čtenářům výsledek mapování drobných památek naší oblasti. Má být nejen připomínkou časů dávno minulých, ale hlavně začátkem obnovy. A jak naše úsilí naplníme, to může v nejbližších letech zájemce posoudit přímo v krajině. Na závěr připomínáme oblíbený Goethův verš největšího historika Manětínska, děkana Františka Wonky:
Bláh ten, kdo otců svých rád vzpomíná, kdo rád o jejich činech, jejich slávě své baví čtenáře a v tiché slasti sám na konci té krásné řady zří, že připojen je též.
Ing. Martin Holota starosta obce Štichovice
Ing. Jiří Křemenák starosta obce Nečtiny
Mgr. Pavel Suk starosta města Manětín
7
H I STO R I CKÁ CHARAK TERISTIKA M I K RO R EGIONU MANĚTÍNSKA A NEČTINSKA V západních Čechách, na rozhraní Plzeňského a Karlovarského kraje (kdysi nazývaného Loketským), se pod ochranou mohutných vrchů a stolových hor Chlumské hory, Kozelky, Špičáku a nejvyššího Zbraslavského vrchu táhne směrem k Plzni, přitahován proudem řeky Střely k Berounce, tichý a zamyšlený kraj, pokrytý rozsáhlými lesy, mezi nimiž se rozprostírají prosluněné louky a pastviny. Málo frekventované cesty stoupají a klesají mírně zvlněným reliéfem krajiny, lemovány alejemi jabloní, aby navlékly na svoji stuhu protáhlá městečka a malé vesnice, v nichž nad nízkými domy ční k nebi staré kostely. V polích svítí opravené kapličky, na lesních cestách visí na starých stromech barvotiskové obrázky svatých v dřevěných rámech, na rozcestích kamenná boží muka, nakloněná pod tíhou času, měří vzdálenost pěším poutníkům, kteří přestali spěchat a vstoupili do krajiny příběhů, pověstí a lidských osudů, po nichž zbyly stopy v podobě drobných památek. Najdeme jich zde dosud více než dvě stě. Z těžkého kamene tesané smírčí kříže a celní kola, pískovcové sloupky a hraniční kameny starých panství pomalu klesají do země. Kamenní světci bdí nad touto krajinou, jíž prošel na úsvitě českých dějin dokonce svatý Vojtěch. Janů Nepomuckých tu potkáme celý voj, od vznešených kompozic velkých mistrů českého baroka až po lidové statue, pestře omalované, schovávající se před deštěm ve výklencích otevřených kapliček. Na malých náměstích starých městeček se sešli světci a světice, aby chránili jejich obyvatele před morem, ohněm či vodním živlem, před nebezpečím či náhlou smrtí. Svatý Florián a svatá Barbora chrání domy i jejich obyvatele v těžké hodince, svatí Martin a Vendelín střeží stáda, svatý Josef a svatá Anna jsou tu uctíváni jako patroni rodiny, u oblíbených mariánských soch, tak blízkých věřícím ženám, před podobou Matky Boží dodnes lidé rozsvěcují svíčky. Nad městečkem Nečtiny bdí archanděl Michael s plamenným mečem a Manětín chrání Nejsvětější Trojice. Vedle nich se pak v polích rýsují na horizontu jako dálkové ukazatele dřevěné kříže s plechovými Kristy, z nichž po čase zůstává jen rezavá silueta Trpitele na nízkém rozpraskaném kříži, jenž se propadá do země. Sokly z tisské žuly či manětínského pískovce odolávají času stejně jako litinové křížky z plaské železárny. Jejich nápisy, často jen monogramy objednavatelů, stručně sdělují okamžik života, který vedl k tomu, nechat tu památku. ––– Mikroregion, to je království tří obcí, jehož centrem a snad i srdcem je město Manětín, propojující západ s Nečtinami a východ se Štichovicemi a Křečovem. Přestože každá z těchto lokalit má svoji vlastní cestu dějinami, mají mnoho společného a to je spojuje dodnes. Proto se rozhodly i po roce 2000 spojit své síly. Nejvýchodnější část mikroregionu tvoří sesterská dvojice obcí Štichovice a Křečov, pro něž místem každodenního setkání byl v minulosti kostel sv. Petra a Pavla v Křečově, k němuž příslušeli obyvatelé obou vsí, a obecná škola, do níž spolu po generace chodili. Poloha na východních hranicích mikroregionu, tvořených řekou Střelou, předurčila tyto obce k navazování vztahů se sousedy – od středověku s dominiem tvořeným ekumenou plaského cisterciáckého kláštera. Obě obce však většinu své historie prožily s Manětínem jakožto centrem rozlehlého panství různých majitelů, mezi nimiž je třeba zmínit především rod Lažanských. Manětín, dnes spojený jako ostatně v minulosti často, také s Rabštejnem nad Střelou, je klenotem zdejší krajiny pro své bohatství uměleckých památek. Jeho oprávněný přídomek „perla 9
baroka západních Čech“ jej spolu s „nejmenším městečkem Evropy“, jak bývá někdy označován Rabštejn, staví na přední místo v plzeňském regionu. Zvláštní propojení tří sídelních útvarů městyse Nečtiny, Nového Městečka a Hradu Nečtiny, spjatých historií, naplňují proměny několika panských sídel v těsném sousedství se emancipující městské komunity. Kolem Manětína a Nečtin, které vždy plnily funkci centra, jsou na velkém území rozptýleny vísky a osady, jež mají již dlouho stálé, pomalé tempo své každodennosti, vázané na roční proměny přírody, které naplňují v létě chalupy zdejšího kraje životem, aby v zimě odpočívaly spolu s přírodou. Do roku 1945 byla většina obcí zdejšího mikroregionu pohlcena tzv. Křečov, pohlednice kolem r. 1900 třetí říší, k níž byly připojeny jako součást Sudet. Německé obyvatelstvo žilo v soudním okrese manětínském, kde jazyková hranice probíhala v podstatě pravým břehem řeky Střely a Manětínského potoka. Ze severu a západu bylo Manětínsko obklopeno souvislejším německým osídlením severozápadních Čech. Přirozenou hranicí byly kopce Špičák, Kozelka a Chlum, na sever od nichž ležely převážně německé vesnice. V předválečném soudním okrese manětínském, který do jisté míry kopíruje nynější mikroregion, bylo 27 českých obcí s ojedinělými německými obyvateli, 9 německých (Nečtiny, Březín, Čestětín, Kamenná Hora, Mezí, Potok, Račín, Krašov, Vlkošov se Služetínem) s ojedinělými Čechy, dvě smíšené s českou většinou a 11 smíšených s německou většinou (Rabštejn, Hrádek, Vysočany, Kotaneč, Stvolny, Bezvěrov, Zahrádka, Hůrky, Preitenstein, Luková, Doubravice s Lešovicemi). Podle statistiky bylo v soudním okrese manětínském před druhou světovou válkou 33,29% německého obyvatelstva. Podle rozboru výsledků sčítání lidu z let 1880–1930 německého obyvatelstva ubývalo. Z výsledků sčítání lidu ve třicátých letech 20. století je patrné, že německé etnikum sídlilo převážně v hornatém, výše položeném kraji, zatímco obce české měly pro zemědělství výhodnější polohu. Značná nadmořská výška německých obcí vedla k polohorskému způsobu hospodaření. Kraj byl odlehlý a stranou komunikací, bez železnice, prostředí zde bylo silně konzervativní, lidé byli velmi věřící. Němečtí zemědělci pěstovali převážně žito, oves, brambory, tuřín a len. Často se zde chovaly ovce. Pracovní uplatnění nacházeli zdejší obyvatelé v lese či v bezvěrovské sklárně, velká část obyvatelstva pracovala jako nádeníci v zemědělství a na velkostatcích. Byl to kraj chudý a lidé zde žili skromně. Německé vsi na Manětínsku se lišily od vnitrozemí uspořádáním a způsobem staveb. Převládaly zde stavby zděné, postavené vesměs koncem 19. či počátkem 20. století, které nahradily dřevěná obydlí. Početné byly i stavby z hrázděného zdiva, kombinované s roubeným přízemím. Všechna obytná stavení německého typu se vyznačovala širokým průčelím, sedlovou střechou a mohutným štítem. Pokud byl dům patrový, míval obvykle 10
pavlač do dvora. Hrázděného zdiva se užívalo i na stavbách hospodářských, sýpkách a kůlnách. Jednopatrové domy městského typu se zachovaly v Rabštejně, Manětíně, Nečtinech. Německá kolonizace ovlivnila zčásti také tvar osad. Na rozdíl od českých okrouhlic bývaly německé vesnice buď ulicového typu s plynulou zástavbou, v níž na sebe navazují štíty domů a brány sousedních hospodářství, nebo měly ráz rozptýlené zástavby horských osad. Tyto obce s německým obyvatelstvem byly až do třicetileté války převážně české. Obvykle je přísun německého obyvatelstva vysvětlován germanizací podle majitelů, jimiž se stala mnohdy šlechta německá, nebo dosídlením poloprázdných vesnic z jiných panství. Je přirozené, že německé etnikum, žijící na jazykové hranici, přijímalo řadu českých zvyklostí. Ještě koncem 19. století se i na Manětínsku a Nečtinsku nosíval svérázný oděv, v němž se odrážely vlivy českého a německého prostředí. Kroj jako výraz konzervativnosti horského zemědělského prostředí mnohde přetrvával až do počátku 20. století. V této podobě jej zachytili němečtí badatelé a zařadili mezi kroje severozápadních Čech. Tento typ kroje, jehož rozkvět se datuje mezi roky 1830–1880, se nosíval také na Rabštejnsku a byl velmi blízký oděvu nošenému v okolí Žlutic a Chýše. Soužití obou etnik kolem jazykové hranice se objevovalo zvláště u ženského oděvu, který přejímal prvky užívané sousední národností. Označením „německé Manětínsko“ se vymezovaly obce, které byly před válkou obydleny německým obyvatelstvem a po zabrání sudetského území se staly správní součástí žlutického okresu, když předtím patřily převážně do politického okresu kralovického (Krašov, Kamenná Hora, Služetín, Potok, Vlkošov, Luková, Zhořec, Domašín, Mezí, Nečtiny, Leopoldov, Německá Doubravice, Lešovice, Preitenstein, Nové Městečko, Plachtín, Březín, Mensdorf, Rabštejn, Jabloné, Nový Dvůr, Kotaneč, Hrádek, Vysočany, Stvolny, Hluboká, Bezvěrov, Račín, Čestětín). Ne všechny obce dnes tvoří součást mikroregionu, jejich osud i drobné památky, které tu najdeme, jsou však velmi podobné. Zdejší obce patřily k několika farnostem – k Dolnímu Jamnému, (Čestětín, Račín), k Rabštejnu (Rabštejn, Nový Dvůr u Tisu, Kotaneč, Vysočany, Stvolny, Hamr a od 1938 také Hrádek), k Nečtinám (Nečtiny, Doubravice, Nové Městečko, Dlouhá Louka, Leopoldov, Lešovice, Plachtín, Preitenstein a Březín), ke Krašovu (Krašov, Kamenná Hora, Služetín, Potok, Vlkošov a část Bezvěrova) a k Lukové (Luková, Zhořec, Mezí). České obce patřily pod farnost Manětín a po osamostatnění též pod Křečov. Většina obcí Nečtinska byla německá, manětínské byly smíšené a štichovické české. Politicky bylo prostředí Manětínska před válkou poměrně klidné. Za 1. republiky byly nejsilnějšími agrární a sociálně demokratická strana, ve Štichovicích rovněž strana lidová, v Manětíně národně socialistická a podobně německá agrární a německá sociálně demokratická strana. Ty se těšily největší přízni svých voličů do třicátých let, kdy došlo k radikalizaci národnostních požadavků, které v konečném stadiu vedly k odtržení Sudet. Z okresu manětínského připadlo 23 obcí Německu. Podkladem byly výsledky sčítání lidu z roku 1910 pro realizování vůle německých obyvatel při rozbití Československa. Poválečný odsun německého etnika, který postihl obce mikroregionu, znamenal definitivní zánik původní národnostní struktury, jíž nahradilo za poslední půl století obyvatelstvo, které se většinou ve druhé a třetí generaci se zdejším krajem sžilo a považuje ho za svůj domov a drobné památky, bez ohledu na národnost jejich tvůrců či objednavatelů, bere jako přirozenou součást svého života. Necelé dva tisíce dnešních obyvatel mikroregionu, kteří mají kladný vztah ke svému sídlu, se zapojují do tradičního venkovského života. Malý počet trvale bydlících obyvatel sezónně vzrůstá o chataře a chalupáře, které přitahuje jedno z nejkvalitnějších životních prostředí v západních Čechách, kraj estetických a relaxačních hodnot, v němž převažují borové a smrkové lesy. ––– 11
K paměti krajiny patří historie vepsaná do jejího povrchu, dnes možná málo nebo jen s obtížemi čitelná, mnohovrstevné svědectví o životě lidí v těchto končinách. Také tudy prošly či spíše se také sem zatoulaly dějiny. K nejstarším drobným památkám patří smírčí kříže, celní kola a hraniční kameny. Budou mít nejspíše středověké kořeny, patří době, kdy tento dnes zapomenutý kraj byl významným kusem českého království, jehož majitelé svými predikáty často poprvé uvedli zdejší lokality ve známost. Páni z Kamenné Hory či z Račína patřili ke známým rodům – ani se nechce věřit, že by dnes téměř opuštěné vesnice mohly mít také nějaký význam v dějinách. A přece, v Rabštejně nad Střelou byl hrad Karla IV. a na „Breitensteině“ velký hradní komplex pro vojsko Jana Lucemburského. Nečtiny byly kolébkou pánů z Nečtin, z jejichž rodu pocházely významné osobnosti středověkých Čech. Manětín s johanitskou komendou byl dalším opevněným a bezpečným místem na této trase. Důležitost zdejší krajiny byla nepochybně dána jednou ze zemských cest, která tudy vedla přes Rabštejn, Manětín a Nečtiny. Hrady, panská sídla a kláštery určovaly architektonický rozvrh zdejší krajiny vedle malých vesnických sídel, z nichž většina vstoupila do psané historie jako součást královských donací pánům zdejšího kraje. Jejich historie však sahá před písemnostmi doložené 12. století hluboko do minulosti. Kraj si již za své sídlo zvolili Keltové, postupně přicházely slovanské kmeny a později němečtí kolonisté. Městečko Nečtiny se rozkládá v romantické kopcovité krajině na severozápad od Plzně na březích Starého potoka a tvoří jej několik částí – Nečtiny, Hrad Nečtiny a Nové Městečko. Vrchy kolem byly v minulosti osazeny hrady. U Nečtin je doložena řada panských sídel. Existence sídla na nečtinském Špičáku, uváděná lidovými pověstmi, byla potvrzena archeologickým průzkumem. Asi 1 km severovýchodně od nečtinského farního kostela na čedičovém vrchu (610 m) nad údolím Starého potoka se na protáhlém vrcholu rozkládal jeden z našich nejmenších hradů, snad původně dřevěný. Jeho existenci je možno klást do 13. století a lokalita byla využita ještě v polovině 15. století jako opěrný bod katolických držitelů nečtinského panství. Hrad byl následně definitivně opuštěn. Další hrad byl identifikován na vrchu Hradiště u Březína, zvaném též Höllberg, Pekelný vrch. Většina čedičového vrchu však již byla odtěžena a pouze nálezy keramiky a militárií s nepatrnými terénními zbytky umožňují usoudit, že zde byl jakýsi objekt s vojenskou funkcí, jehož existenci je možné datovat od konce 13. do přelomu 14. a 15. století. Další vrch v okolí Nečtin byl místem již zmíněného hradu zvaného Preitenstein, proslaveného jako jeden z mála hradů, které vznikly za Jana Lucemburského. Zdejší pevnost však byla spíše velkým vojenským táborem než hradem s rezidenční funkcí. Po jeho zničení si majitelé Nečtinska vybudovali pohodlnější sídlo v podhradí, které mělo větší kontinuitu, protože jeho renesanční gryspekovská i barokní kokořovská etapa se skrývají pod novogotickou přestavbou nynějšího zámku provedenou za Mensdorfů. Nečtiny koupil roku 1839 polní podmaršálek Emanuel hrabě Mensdorff-Pouilly. V této době k panství patřily městečko Nečtiny a vesnice Nové Městečko, Lešovice, Doubravice, Březín, Plachtín, Čbán, Zahrádka, Mezí, Zhořec, Potok, Vlkošov a Služetín. Nečtiny se staly hlavním rodovým sídlem a v letech 1855–1858 byl již sešlý barokní zámek přestavěn podle projektu architekta Friedricha Streiba z Coburgu. Rod Mensdorfů zdejší panství držel až do roku 1945, kdy mu bylo na základě tzv. Benešových dekretů konfiskováno. Také Rabštejn nad Střelou byl původně hradem, kolem něhož vzniklo na úzkém ostrohu nad řekou Střelou městečko, jehož dominantami se staly barokní stavby zámku (1705) a kostela Panny Marie Sedmibolestné (1767) se servitským klášterem. Také Rabštejn, ve 20. století jako součást zbytkového velkostatku, byl po roce 1945 konfiskován. Zdejší německé obyvatelstvo bylo nahrazeno českým a městečko se stalo výraznou rekreační oblastí charakterizovanou sezónním přílivem turistů. 12
Manětín s kostelem sv. Jana Křtitele, jedinou viditelnou památkou, připomínající zakladatelské období řádu johanitů, kteří byli prvními historicky známými vlastníky zdejšího území (1169) a se zámkem, jehož barokní přestavba podle projektů Tomáše Haffenckera pohltila starší renesanční sídlo, je výrazným městečkem se starými kamennými domy, bohatou historií a především uměleckými památkami, pro něž bylo vyhlášeno za městskou památkovou zónu. Ke krajině manětínsko-nečtinského mikroregionu patří kromě dominant panských sídel, hradů, zámků, klášterů a kostelů též četné drobné památky, rozptýlené ve volné přírodě, roztroušené po vesnicích i v intravilánu městeček. Ty jsou pamětí krajiny, spojenou s příběhem lidí, kteří tu zanechali své stopy. ––– Kamenné nefigurální památky středověku a raného novověku jsou nejstarší skupinou, která si uchovala většinou své původní místo, dané jejich funkcí v krajině jako hranic či orientačních bodů starých cest. Jim je věnována pozornost teprve v posledních desetiletích, kdy staré kamenné kříže jsou dokumentovány. Ve zdejší krajině byly zřejmě většinou spojeny s vymezováním hranic již zmíněného johanitského panství stejně tak jako v novověku byly osazovány hraniční kameny mezi panstvím manětínským (M) a preitensteinským (P) nebo plaským (P nebo PL). Tyto topografické památky jsou zde zastoupeny oproti jiným regionům v poměrně velké míře. Barokní kamenná plastika je však skutečnou chloubou a symbolem zdejšího kraje. Manětínsko a Nečtinsko je regionem velmi bohatým na kamennou barokní plastiku, kterou zde vytvářelo několik sochařských generací z místního pískovce na objednávku vrchnosti, měšťanů i venkovanů. Je soustředěna převážně do tří městeček – Manětína, Nečtin a Rabštejna nad Střelou. Sochy najdeme však i na rozcestích a důležitých místech v krajině. Díla jsou anonymní i autorsky určená, originální i běžné dobové úrovně. Vytvářela soubory, spjaté svým umístěním podél cest v alejích a kolem kostelů. Dominantami malých náměstíček v Nečtinech a Manětíně se staly monumentální sloupy s bohatou sochařskou výzdobou, které svojí kvalitou mohou konkurovat i bohatým městským centrům. Ikonograficky pestré složení souborů kamenných soch ovlivnili zbožní fundátoři, jejich výtvarnou podobu pak vrcholné baroko. Přes dlouhou dobu od vzniku těchto obvykle nadživotních monumentálních soch je pozoruhodné, že ztráty oproti původnímu stavu nejsou velké. Nejstarší figurální kamenná plastika pochází z druhé poloviny 17. století a její fond je obohacován až do konce 18. století, kdy místní sochařská tvorba vyhasíná. Vrcholným obdobím je pak první polovina 18. století, kdy vznikla většina barokních soch ve všech třech centrech někdejších panství. Jako první monumentální barokní kompozici si objednalo nečtinské bratrstvo svatého Michala roku 1693 sochu tohoto strážce cesty do nebe. Tento světec byl velmi uctívaný jako protireformační symbol a dokládal ještě živou zkušenost s luteránskou reformační vlnou v Nečtinech. Funkci městské dominanty Manětína plní dodnes sousoší Nejsvětější Trojice z roku 1719, k němuž se dochovala smlouva vrchnosti s panským sochařem Štěpánem Borovcem. Vedle těchto solitérů najdeme ve všech třech městečkách ucelené soubory soch, které poukazují na jednotnou urbanistickou nebo krajinářskou kompozici svých objednavatelů. K nejstarším celkům patřila alej se sochami a kaplemi na Rabštejně, jejíž základní strukturu určil Šebastián Pötting ke konci 17. století, když dal vysázet lipovou alej, mezi níž zakomponoval barokní sochy, které jsou dnes bohužel rozptýleny po městečku, v němž se promítá i druhý „investorský“ okruh, spojený tematicky s klášterem servitů Panny Marie. Zcela unikátní kompozici spojující Manětín s kostelem sv. Barbory tvoří tzv. Vysoká cesta pojatá jako triumfální dvouřadý kordon kamenných světců a světic mezi městečkem a poutním kostelem. 13
Velmi působivým řešením je pak architektonicko sochařská kompozice manětínského náměstí s alegorickými sochami ctností a ročních období na terasách před zámkem. Také nečtinské centrum bylo doplňováno sochařskými díly – jako první přibyli roku 1778 zemští patroni a světci ke sloupu sv. Michaela a ještě počátkem 19. století (roku 1815) byly postaveny sochy dalším ochráncům – Vendelínovi a Floriánovi. Součástí jednotné barokní kompozice u nečtinského zámku byly v baroku tři sochy, které dala postavit Marie Karolína Kokořovcová. Zámecké areály v Manětíně i Nečtinech byly ve svých zahradních a parkových částech doplňovány dekorativními sochařskými díly ve shodě Manětín, ilustrace K. Liebschera z Ottových Čech s jejich slohovým vývojem, a tak v parteru zámecké zahrady v Manětíně najdeme barokní kamenné putti, zatímco v Nečtinech zdobí park a nádvoří novogotické kapličky, romantická socha jelena a vodního bůžka na kašně. Je třeba zmínit, že výbava zdejší krajiny drobnými památkami byla daleko bohatší. Ne všechna díla, která uvádějí písemné a obrazové prameny, se dochovala. Bohužel krádeže a destrukce ochudily zdejší památkový fond právě ve druhé polovině 20. století. Hrad Nečtiny, nádvoří zámku se sochou jelena,
habsburských službách. Jan Šebastián Pötting, komorník císařovny Eleonory a rada zemského soudu dvorského a komorního, rada dvorské komory, koupil od Leonarda z Meggau roku 1665 Rabštejn, kde o rok později s druhou manželkou Esterou Kandidou z Oprštorfu založil servitský klášter. Zemřel roku 1687, ale to už byl potřetí ženat s Marií Barborou ze Šternberka. S jeho osobou je spojena řada aktivit, počínaje stavbou loretánské kaple. Za jeho vlastnictví Rabštejna byla založena alej se sochami a kaplemi směřující ke dvoru Vranov. Po Janu Šebastiánovi zdědil Rabštejn Antonín Leopold, který zemřel roku 1703 a jeho statek užívala do své smrti manželka Eleonora z Manderschiedu. Dědicem byl František Karel, bratr zemřelého, který roku 1714 Rabštejn prodal, aby jej brzy na to získali Lažanští. Pöttingové se na Manětínsku objevují znovu s Václavem Pöttingem (1709–1760), jenž se oženil s Marií Josefou Lažanskou (+ 1769 v Praze) a byl spolufundátorem sochy svatého Rocha na Vysoké cestě manětínské, kterou u příležitosti svatby novomanželé objednali. Nedlouhé působení Pöttingů na Rabštejně (1665–1714) však zanechalo významné památky nejen v architektuře a životě Rabštejna, ale též v několika hodnotných sochách a kaplích. Rod Lažanských Manětínsko získal také jako pobělohorský konfiskát, avšak toto česká šlechta zde působila nepřetržitě až do roku 1945. Mezi členy této kulturně ambiciózní rodiny patřila Marie Gabriela Lažanská, rozená Černínová, jejímuž působení může Manětín děkovat za neuvěřitelné množství památek, které jsou podrobně popsány v katalogové části této publikace. V Nečtinech se v době barokní objevuje rod Kokořovců, který dotváří výstavbou kostelů, špitálu a zámku vzhled zdejšího panství. Obdobně jako Marie Gabriela Lažanská v Manětíně také zde
ilustrace K. Liebschera z Ottových Čech
––– Mezi tři hlavní fundátorské rody patřily Kokořovci na Nečtinsku, Lažanští v Manětíně a v Rabštejně a Pöttingové v Rabštejně. Páni z Pöttingu a Persingu pocházeli ze starobylé dolnorakouské rodiny. Jejich styky s českými zeměmi začaly na počátku 17. století a usadili se zde po třicetileté válce, kdy získali za své vojenské služby poválečné konfiskáty. Působili též v diplomatických 14
Rabštejn nad Střelou, litografie V. Morstadta před rokem 1850
15
ovdovělá Marie Karolína Kokořovcová dává stavět sochy a velkoryse přestavuje kostel sv. Jakuba. Rod Kokořovců připomíná též kamenná náhrobní deska umístěná ve hřbitovní zdi u tohoto kostela. Historie těchto rodů, patřících ke zdejší krajině na několik století, je též doložena řadou drobnějších památek. Mezi dalšími objednavateli najdeme měšťany, řemeslníky, sedláky, společen-
Radějov, roubená zvonička kolem 1910
Češtětín, návrh obecní kaple, 1900
stva, náboženská sdružení a obce. Také oni zanechali ve zdejším kraji památku na svůj život, většinou v podobě kamenných, kovových či dřevěných křížů v polích, při cestách i uvnitř vesnic. Na mnohých najdeme často nápis „Zur Ehre Gottes gewidmet“ – věnováno k poctě boží. Nejčastějším typem, který v krajině Manětínska a Nečtinska najdeme, jsou kamenné, litinové a dřevěné křížky v polích, na návsích či při cestách ze vsí. Byly stavěny vesměs v 19. století, časté je datum 1848, zřejmě na paměť zrušení roboty, či 1866 k prusko-rakouské válce. Četná vročení souvisejí s osobním životem fundátora, většina byla datována, avšak ne všechny informace související se vznikem památky můžeme přesně doložit. Běžnou místní variantou je kamenný sokl různé výšky, osazený litinovým křížkem z plaské železárny. Býval buď prostý, nebo doplněný litinovým korpusem, nápisovým štítkem INRI, skupinou postav pod křížem či oválnou nebo obdélnou nápisovou destičkou, umístěnou při patě kříže nebo v jeho dolní části. Některé kamenné kříže jsou osazeny pouze litinovým plastickým korpusem, jehož povrchová úprava bývá černá, postříbřená či zlacená. Návesní a polní kapličky patří k běžným zděným drobným památkám zdejšího regionu. Vyskytují se ve dvou klasických provedeních jako kaple výklenkové, označované též jako otevřené, a jako kaple s vnitřním prostorem, označované jako uzavřené. Jejich půdorys je převážně obdélný, často mívají půlkruhový či polygonální závěr. Na střeše je obvykle v malé vížce zavěšen jediný zvonek, který svolával obyvatele vesnice k bohoslužbě, sděloval úmrtí ve vsi, nebezpečí či významnou událost. Vížky jsou několika typů, časté jsou polygonální – šestiboké otevřené lucerny, zakončené cibulovitou kupolkou s kovaným křížkem. Průčelí nese většinou rysy pozdního venkovského baroka. Střídmé členění fasády průčelí kapliček lizénami a římsami svědčí o poučení v barokní architektuře okolních panských a sakrálních staveb. Historismy se objevují v přestavbách i novostavbách kaplí, které byly obnovovány 16
ve druhé polovině 19. století, najdeme na nich tvarosloví ovlivněné novogotikou, v okolí Nečtin v souvislosti s mensdorfskou přestavbou zámku v polovině 19. století, nebo slohem novorománským. U návesních kapliček kolem Nečtin se objevuje typ kloboukových stříšek, které původně byly na zvonicích, předcházejících pozdějším zděným kaplím, jež tento prvek převzaly.
Mezí, kaple určená k demolici, 1967 (fotoarchiv NPÚ ÚOP Plzeň)
Nečtiny, kaplička určená k demolici není v seznamu, 1967 (fotoarchiv NPÚ ÚOP Plzeň)
Zvláštní půvab mají torza kaplí, zarůstajících bujnou vegetací, skrze niž zahlédneme detail zdiva z lomového či tesaného kamene, klenutou niku pro svatého se zbytkem modravé omítky. Příkladem může být kaplička u Pardouskova mlýna, který už také dávno navždy domlel, či slohově dosud čitelné torzo kapličky v Račíně uprostřed zaniklé vesnice, do níž již nevede ani žádná značená cesta. Známe i úplně zbořené kapličky, například v Mezí, z nichž zůstaly jen teskné černobílé fotografie z 50. a 60. let 20. století, pořízené v posledních okamžicích jejich stoleté existence. A další, kterým zánik hrozí stejně jako vesnicím kolem, v nichž chybí společenství lidí. Naopak, krajina tu a tam ožívá, kapličky se také opravují, obnovují, ba i se tu staví nové.
Hrádek, kaple a pomníky 1951 (foto Nacházel, fotoarchiv Muzea a galerie severního Plzeňska)
17
PAMÁTKY NA PRVNÍ SVĚTOVOU VÁLKU, PRVNÍ REBUBLIKU A DRUHOU SVĚTOVOU VÁLKU „Noch jung und frisch zogst Du ins Feld zu kämpfen dort als deutscher Held zu opfern Dich in Feindesland für Freiheit, Recht und Vaterland. Gewidmet von Deinem Vater Wenzel Rott.“ (Ještě mlád a svěží ses vydal do pole, abys tam bojoval jako německý hrdina obětující se v nepřátelské zemi za svobodu, právo a vlast. Věnoval tvůj otec Václav Rott) Téměř v každé vesnici v Čechách najdeme pomník padlým z I. světové války. Byl věnován na památku synům, bratrům, otcům, zkrátka mužům, kteří položili své životy na bojištích první světové války v letech 1914– 1918. Tam, kde společný pomník nepostavili, rozhodly se rodiny padlých postavit své samostatné památníky, které nahrazovaly „hrob v dáli“. Manětín, pomník padlým, odhalení 1929 Zatímco společné pomníky padlým se stavěly ze sbírek, (fotoarchiv Muzea a galerie severního Plzeňska) nejčastěji ve výročí v roce 1928, na významné místo v obci, na návsi, u kostela, před školou, stávaly připomínky na padlé syny u rodné chalupy, u pole, které mladý hospodář navždy opustil, na cestě, kudy chodíval. Stavěli je zlomení otcové, truchlící manželky, zoufalí rodiče, jimž válka vzala i několik synů. Válka přinesla žal nad smrtí syna nejen do vesnických chalup, ale padl jí za oběť i Karel Lažanský, poslední mužský potomek manětínské vrchnosti, jemuž jeho otec Jan dal roku 1918 postavit velkou sochu Karla Boromejského od předního českého sochaře Čeňka Vosmíka u manětínského zámku. Společné pomníky obvykle nedělily vojáky do poslední chvíle bojující za Rakousko-Uhersko od legionářů, kteří „žalář národů“ pomáhali bourat. Na některých pomnících se nanejvýš rozlišovala bojiště, na nichž vykrváceli, a tak najdeme frontu ruskou, italskou či francouzskou. V českých obcích pomníky padlých byly doplněny po druhé světové válce o jména obětí bojů či rasové perzekuce. Osudy pomníků s německými texty byly většinou pohnuté. Část jich byla po druhé světové válce zničena z nenávisti ke všemu německému, oválné porcelánové portréty byly vytlučeny, desky Luková, detail z německého pomníku padlým s německými nápisy a válečnými kříži rozbity, kamenné podstavce rozvaleny, jen některé, včas zarostlé křovím, se zázrakem zachránily nebo našly druhotné využití, kdy po odstranění německého nápisu, byla osazena deska obětem druhé světové války, nejčastěji anonymních osob z transportů smrti nebo ruských vojáků. Z některých jako na Rabštejně, byla pamětní deska ukryta, aby se až po padesáti letech vrátila na své místo, 18
tiše a bez pozornosti, aby snad tento krok ještě nepopudil. Byla totiž v Sudetech a ti, kteří padli za svoji vlast – tedy za Rakousko-Uhersko, měli být navždy zapomenuti, protože ti, kteří by na ně mohli vzpomínat, zdejší obce po roce 1946 opustili. Také první republika měla své drobné památky, které v souvislosti s politickým vývojem obsazovaly místa na návsích, náměstíčkách i v polích, aby vytvořily další kapitolu paměti krajiny. Osudy Masarykova pomníku v Rabštejně nad Střelou jsou typickou ilustrací vývoje českoněmeckého soužití v kraji s německou většinou. Pomník prvního prezidenta Československé republiky v Rabštejně byl osazen jako výraz české snahy vyjádřit vůli k zachování integrity státu. Byl zřízen odbočkou místního odboru Národní jednoty pošumavské a byl odhalen 1. června na svatodušní pondělí roku 1936. Slavnost odhalení se konala pod záštitou ministra národní obrany Machníka za účasti vojska, hudby od 35. pluku Foligno z Plzně, všech okolních spolků a korporací. Slavnost byla velkou manifestací hraničářů budovateli naší samostatnosti a české menšiny, Rabštejn, fotopohlednice pomníku T. G. Masaryka která tím vyjádřila svoji připravenost bránit stát. (foto Drápala) Na žulovém podstavci, jehož materiál pocházel z Tisu u Blatna, stála jedna z typizovaných replik oficiálního sochařského portrétu TGM, doplněná pamětní deskou s československým státním znakem jen krátkou dobu. Po německé okupaci Rabštejna při zabrání Sudet již první noc byla poškozena a následně odstraněna. V obdobné historicky vypjaté situaci byl osazen velký dřevěný kříž ve Štichovicích v roce 1938, když tři týdny před touto slavností místní muži mobilizovali, aby bránili nedalekou hranici sudetského území s linií betonových bunkrů. 18. června roku 1938 „byla uspořádána slavnost posvěcení a vztyčení sv. kříže s Panem Kristem na rozcestí v Dílovnách, darovaného p. Václavem Bílkem, rolníkem ze Štichovic č. 5 ku cti a chvále boží ku 20. výročí republiky československé.“ Jako kdyby modlitby za republiku byly předzvěstí toho, že se osud republiky obsazením Sudet dotkne i Štichovic, když státní hranice byla přesunuta až na hranice jejího katastru. Tento příběh ilustruje vypjatou situaci na hranicích, které byly národnostní a jazykové a posléze i státní. Nechme promluvit starou kroniku: „V září byli povoláváni záložníci ke svým útvarům a k obsazování hranic a vojenských pevnostních krytů. 23. září byla vyhlášena mobilizace, dále byla obec povinna dát 2 páry koňského potahu s povozy, 2 vozky a dva koně evidenční a 12 mužů pracovního útvaru. Mužstvo i koně s povozy se navrátili zpět, když po mnichovské konferenci čtyř velmocí byly obsazeny Sudety říšskoněmeckým vojskem a státní hranice přesunuta až na hranice katastru obce Štichovice. V obci pak ustavena finanční pohraniční stráž o síle 12 mužů a okresní četnická stanice o síle 4 mužů, která z nedostatku bytů byla nucena přesídlit do obce Křečova. Podzimní setí a jiné 19
Štichovice, stavění kříže 1938 (foto Drápala)
Manětín, veduta zachycující Vysokou cestu se sochami, 18. století
práce postupovaly dosti pomalu, poněvadž nebylo možno sehnat pracovních sil ani náhradních potahů za členy rodin, kteří konali svoji vojenskou povinnost.“ To je epilog k fotografiím z křečovské pamětnice. Spíše než církevní slavnost to byla národní prosba a snad i něco jako modlitba za republiku, které se účastnilo 300 lidí. Kříž stál u cesty ze Štichovic k silnici Křečov-Vladměřice. O tomto shromáždění si napsal též manětínský děkan František Wonka do svého válečného deníku. Období 1938 až 1945 se do zdejší krajiny promítlo vymezením hranice mezi Protektorátem Čechy a Morava a německou říší. Hranice měla naštěstí krátké trvání a mezníky po ní již v terénu nenajdeme. II. světová válka se do krajiny zapsala několika pomníčky, které připomínají oběti bojů a transportů smrti z roku 1945. Přesné údaje a osudy lidí se v tomto případě shromažďují velmi těžko. Podle svědectví obyvatel se zde nacházely hroby mužů a žen z transportů, oběti přestřelek, nešťastné nehody v souvislosti s válečnými operacemi či zabití. Kdyby krajina mohla promluvit o posledních okamžicích války, asi bychom tu našli oběti různých národností, Němce, Rusy a to jak z Rudé, tak z Vlasovovy armády. Ne všichni mají své pomníčky, a tak těch několik hrobů či pamětních desek patří i mnoha dalším. Poválečná doba, charakterizovaná ateismem a vizí šťastné budoucnosti, památky na svůj budovatelský čas do krajiny vkládala jen výjimečně. Pomníky k historickým výročí obcí Nečtin a Manětína, které se připomínaly ve 2. polovině 20. století, mají jediného autora a tím je Alois Sopr (1913–1993), manětínský rodák, významný český sochař a medailér. Jeho nefigurální kamenné monumenty se zařadily k drobným památkám jako příspěvek 20. století k sochařské výzdobě obcí. Sloupky s entasí jednoduchého klasicizujícího typu na nepříliš exponovaných místech v obcích vplynuly do obrazu města a krajiny. Jaké budou památky třetího tisíciletí? Zanecháme tu opravené kapličky, obnovené křížky, postavíme povalené pomníčky. Patří ke krajině jako její paměť.
Na duši krajiny se podílí přírodní dispozice, do krajiny však vnášejí řád lidé a je proto mnohoznačným prostorem, zprostředkovávajícím zkušenost času, příběhy jejích obyvatel, živých i mrtvých, slavných i bezvýznamných. Pěším putováním se propojujeme se všemi minulými chodci, nohy vlastně obnovují paměť. Když ale neví, kam šlápnout, protože staré stezky zarostly, zapomněním, není krajina domovem, ale stává se divočinou, z jejíž mapy vypadávají kusy a je z ní labyrint, který neumíme číst. Jaká jsou tedy městečka Rabštejn, Nečtiny a Manětín, určující ráz krajiny? Jsou to v podstatě obydlené lokality přírodního charakteru, které se rozvinuly podél osy komunikace, vedoucí nad údolím vodního toku. Dodnes si tento charakter i přes stavební proměny v zásadě dochovaly, jejich poloha v údolí či nad potokem u Rabštejna je dána komunikací a jejími možnostmi rozvinout se do šíře Lipí, sv. Kryštof, kolem 1930 do malého náměstíčka. Známé byly již ve 12. a 13. století z písemností jako zabydlená lidská sídla mezi rozlehlými, téměř neproniknutelnými a nekonečnými lesy.
20
21
Zkusme si představit krajinu v té podobě, kdy nebyla obsazena pozdějšími stavbami, novými úpravami a násilnými proměnami. Aleje soch, dnes pohlcené domy, byly ve volné krajině. Teprve nedávno zanikla krajinná kompozice sochařské aleje na Rabštejně, kde podél cesty, lemované lipami, stávaly sochy, dnes rozptýlené po městečku kde se dalo. Ztratily působivost rytmu střídání zeleně a kamenných strážců cesty. Zůstala jen jediná kaplička na místě. V řadě stávaly od poslední chalupy až po dvůr Vranov. Svatý Vavřinec, sv. Anna, sv. Augustin-Donát, Ecce Homo. Některé sochy putovaly městem již v 19. století na žádost obyvatel. Také Vysoká cesta manětínská byla ve volné stráni, vedla od města, za bránou, ke kostelu svaté Barbory. Svatí a světice shlíželi na chodce z obou stran, ve dvojících, které spojoval stejný význam. Patroni rodiny svatá Anna a Josef, archanděl Rafael a archanděl Michael, Ježíš a Matka Boží bolestná, ochránci proti moru svatý Roch se svým dívčím protějškem svatou Rozálií. Svatý Kryštof, dnes u Lipí, stával u mlýna u mostu, u brodu, kam patřila jeho služba podle legendy, Jan Nepomucký v Rabštejně býval na mostě, dnes na něj shlíží ze skály, kam byl přesunut. Manětínský Jan Nepomucký, ve dvojím podání, přece jen u vody stojí, u manětínského potoka. Kde byl nečtinský Johánek, který dnes stojí odložený bez hlavy v zahradě, nevíme. Jistě byl poblíž vody, do zahrady rozhodně nepatří. Až půjdete kolem těchto rozhodně nikoliv němých svědků, věřte, že jejich místo nebylo zvoleno náhodou a že jejich výběr podmínily osobní důvody, životní souvislost, vypjatý okamžik, na jehož památku byly postaveny. Onen příběh, po němž zůstalo výtvarné svědectví, se stal jednou stránkou z historie zdejší krajiny. Na rozdíl od většiny poddaných či měšťanů, kteří neuměli latinsky a možná ani číst, aby si přeluštili vtipné a promyšlené texty, v nichž se ukrývala data k vzniku soch, známe jejich historii poměrně dobře. Každá ze soch na Vysoké cestě má svůj „životopis“. Krom toho, co prozíraví a snad i pyšní
fundátoři dali vytesat do kamene, máme k dispozici i písemná svědectví z archivů a od manětínských kronikářů a historiků. Je zajímavé, že sochy svatých na svých architektonicky pozoruhodných soklech mají texty, zatímco alegorie ctností na náměstí promlouvají ke vzdělanému divákovi jen svojí ikonograficky konvenční podobou. U soch na Vysoké cestě, snad pro názornost, najdeme i legendu vytesanou v nízkém reliéfu na čelní straně či na více stranách soklu, z níž se dozvíme podrobnosti z dramatických okamžiků života zobrazených světců, kodifikovaných psaným a tradovaným příběhem. Sochař či zručný kameník kopíroval grafickou předlohu kamenickým dlátem do veřejně přístupné knihy. Písmo i reliéf v kameni může číst dotekem i člověk nevidomý, ale nikoliv nevědoucí. Snad tato „informační“ vlna, která přišla do Manětína za Marie Gabriely Lažanské, souvisela s jejím nařízením, že děti na panství musí chodit do školy a vzdělávat se. Baroko znamenalo invazi soch na exponovaná místa. Socha na podstavci, vyvýšená a statická, spoluzakladatelka městského rázu místa, určovala měřítko svého okolí. Svatí tu shlížejí z nebe – nemohou přece jen sedět na zemi, Nejsvětější Trojice sídlí na nebesích, nad zemským globem, na solidním soklu – putti nese znak fundátorů, objednavatelů, rodu Lažanských. U ní svítila lampička s věčným světlem. Archanděl Michael v Nečtinech s mečem ohnivým dohlíží a nabádá, soudí a váží život lidí. Musí z výšky ohnivým mečem střežit městečko u svých nohou. Po stu letech dostal pomocníky v přízemí náměstí, snad aby byli blíže a mohli být prostředníky mezi nebem a zemí. Zde sochu dali postavit měšťané, ti zde byli častěji investory než v Manětíně, kde kulturním mecenátem převažovala vrchnost nad ostatními obyvateli města. Sochy svatého Floriána nechybí téměř v žádném českém městě. Patron hasičů, odvážný zachránce hořících domů. Jeho legenda jako by měla ještě lehčí notu – hasil snad i žízeň. V Manětíně stojí na kašně, k níž měšťané chodili pro vodu, prý proti domu, z něhož vyšel zhoubný požár města
Rabštejn, socha sv. Jana Nepomuckého na mostě na pohlednici kolem roku 1910
Nečtiny, pohlednice se sloupem sv. Michaela, po roce 1910
22
23
roku 1712. V Nečtinech je doložen zvyk, dokonce daný do vínku oslavě svátku svatého Floriána zbožným fundátorem – oslavit jej řádně popíjením piva. Floriány však v Nečtinech máme dva – jednoho panského a jednoho měšťanského. Ten panský světec má však také společníka z české rané historie, zakladatelskou osobnost – svatého Vojtěcha, jehož dala spolu s Janem Nepomuckým postavit roku 1759 ovdovělá dáma Marie Karolína Kokořovcová v místě, kde se podle legendy ukryl v bezpečí hostince, zvaného od té doby „ Sicherhof“. Svatý Florián stával i v Rabštejně, v městečku stíhaném častými požáry, kde se oheň těžko hasil, protože voda byla daleko. Druhá kašna v Manětíně se sv. Václavem se podle tradice plnila o jeho svátku vínem. Světec víno pěstoval, lisoval, bylo symbolem krve, jeho mučednictví i poukazem na krev Páně, kterou se zpřítomňuje ve svatém přijímání věčná smlouva mezi Bohem a člověkem. Na Rabštejně sochařská dominanta v podobě městského sloupu chybí, architektonický a přírodní kontext městečka ji snad ani nepotřeboval nebo měšťané byli příliš chudí. Co dnes barokní sochy sdělují? Vyprávějí o strachu měšťanů před epidemií moru, ta měla své protivníky, jimiž byli svatý Šebastián, mladík s šípy v krásném těle, svatá Rozálie, půvabná dívka s růžemi a lebkou, a svatý Rochus s bolavým kolenem a věrným psem. Nábožensky indiferentnímu člověku vytane na mysli alespoň léčivá Rochova sůl na unavené nohy. Zemští patroni, především staré generace – Ludmila, Václav, Vojtěch, s nově připojeným sv. Josefem (od roku 1657), byli ochránci českého království a jeho tradic, k nimž se hlásila zdejší vrchnost. Vedle nich byly sochy postavené na českém nebi neznámým světcům na přání fundátorů, kteří přišli z jiného prostředí. Německý svatý Benno z Míšně a Donát z Euskirchen, italský svatý Peregrýn na rabštejnské silnici do Žihle, související s kultem, který přinesli do českých zemí z Apeninského poloostrova servité. Romantismus a historismus 19. století byl zdrojem respektu a obnovy drobných památek na stej-
Typické vybavení venkovských kapliček koncem 20. století
24
ném místě, kde stály již v 18. století. Jak je patrné ze starých map, jimiž je zachycena krajina ve druhé polovině 18. století, stávaly před dnešními křížky na stejném místě obdobná znamení, jen jejich provedení bylo pravděpodobně ve dřevě. Silná tradice zobrazovat kříž co nejvíce podobný biblické novozákonní podobě, jak jej představovalo křesťanské náboženství, přetrvávala po staletí, přestože častá obnova křížů, daná životností materiálu, byla nutná. Jejich náhrada litinovými křížky v době, kdy nabídka funerální litiny z plaské železárny byla velmi bohatá, začíná od konce 30. let 19. století. Stejně tak jsou na místě křížků budovány malé kapličky, některé statue dostávají úkryt v kapličkách výklenkových. Do jejich vnitřní výzdoby se tak dostávají kamenné solitéry lidových tvůrců, většinou vzniklé v 18. století. K roku 1900 se vztahuje založení jediné kapličky, kterou dali postavit vesničané na památku začátku nového století. Tam, kde stál kostel, nebývaly návesní kaple, jen křížky a často tzv. misijní kříže u kostelů na památku katolických misií. Kaple v obcích bývaly opatřeny zvonkem, někde původně stávala jen zvonička, zřejmě se svatým obrázkem. U soch bývalo světlo – jsou zachována kovová ramínka na lampy či svíčky, připevněná na soklech, rozsvěcovaná ve svátek světcův, při polních bohoslužbách. Na nečtinských sochách bývaly niky, zřejmě pro ochranu světla, opatřené otevírací mřížkou. Sochy měly různě upravené okolí. Poblíž křížků a kaplí byly vysazovány stromy, s oblibou lípy, u svatojánských to bývaly kaštany, které kvetly zpravidla na svátek sv. Jana. Podle vzrůstu stromů bylo možné i datovat vznik kapličky či křížku, protože obvykle bývaly osazovány současně s pořízením stavby. Staly se pak vizuální dominantou krajiny a upozorňovaly svým mimořádným vzrůstem ve volné krajině na existenci drobné sakrální památky. Často se místo, kde památka již zaniklá stávala, dalo lokalizovat právě skupinou stromů, které ji přežily. Někdy po dožití stromu či jeho nadměrného růstu byl starý strom poražen a na jeho místo zasazen nový. Občas se zeleň stala ochranou kapličky, jindy její růst kolidoval s existencí stavby a mohl ji i staticky ohrozit. Nešťastným řešením je dobře míněná výsadba jehličnatých dřevin, které na českou náves nepatří. Kolem soch, pomníčků a někdy i křížků bývaly ohrádky, většinou dřevěné, ale též kované, lité, s ozdobným mřížovím, zasazeným do kamenných sloupků. Někde se objevovala květinová výzdoba vysazovaná nebo ve vázách. Kolem kaplí bývala kamenná klekátka, schůdky, lavičky. Povrch soch býval barevný, a to i u kamenných. Nátěry v 19. století byly převážně olejovými barvami, s oblibou byl barevně pojednán Jan Nepomucký („podle přirozenosti“), Panna Maria mívala modrý plášť. Máme záznamy z Rabštejna o nátěrech soch zelenou olejovou barvou v roce 1835. Důvody uvedeny nejsou, jen jednotlivci, kteří nátěr zaplatili. Dnes by zelená socha – odstín nevíme – vzbudila jistě odpor nejen památkové péče. Barevně natřené bývaly též dřevěné kříže. Uvádí se olejová barva červená, zelená, černá, kombinovaná se zdůrazněnými bílými okraji. Pokud je zdobil plechový Kristus, byl také namalován olejovými barvami. Drobné památky jako pomníčky byly doprovázeny velmi často podobenkami těch, na jejichž památku byly postaveny, obdobně jako tomu bylo na hřbitovech. Tyto porcelánové fotografie bohužel padly téměř ve všech případech za oběť vandalismu. Pomníčky bývaly opatřeny též kovovými doplňky, zpravidla ze železa nebo obecného kovu či slitin, jako byly státní znaky, repliky medailí a vyznamenání, vavřínových ratolestí, válečných křížů či prostých křížků a Kristových hlav. Byly kované či lité. Objevovaly se též doplňky z biskvitového porcelánu. Většina válečných pomníčků byla postavena v secesním duchu specializovanými lokálními kamenickými dílnami na objednávku, zpravidla podle sériových návrhů. Jejich autoři nejsou známi, 25
nanejvýš výrobce či dodavatel kamenických prací. Objednavateli byly rodiny, často uvedené na rytém, dnes těžko čitelném nápise. Bledne a ztrácí se jako paměť místa. Aby úplně nezanikl příběh zdejší krajiny, pokusili jsme se zastavit čas a zmapovat to, co zde na počátku 3. tisíciletí v mikroregionu manětínsko-nečtinském zůstalo.
26
P R A M E N Y K SOUPISU DROBNÝCH PAMÁTEK MIKROREGIONU Při zpracování průzkumu, dokumentaci a historie drobných památek obcí mikroregionu manětínsko-nečtinského jsme se opírali o písemné prameny k dějinám obcí, literaturu, mapové podklady, dobová vyobrazení a fotografie. Regionální literatura v této oblasti není příliš bohatá a informace o drobných památkách a jejich osudech nalezneme rozptýlené v řadě publikací, článků v regionálním tisku, a to periodickém i v příležitostných tiscích vydávaných obcemi, spolky či jednotlivci. Bylo využito především Kralovického obzoru, Vlastivědných listů a Vlastivědného sborníku vydávaných muzeem v Mariánské Týnici a zpravodajů vydávaných obecními úřady. O drobných památkách mikroregionu poskytuje nejvíce informací německá vlastivědná publikace „Denkmäler im Egerland. Kreis Luditz“ vydaná v roce 1993 Gertrud Trägerovou, která shromáždila souhrnné i dílčí zprávy kapličkách, křížcích a pomníčcích v oblasti tzv. německého Manětínska od pamětníků a vystěhovalců, sdružených v Heimatkreis Luditz, v nakladatelství Brönner & Daentler KG, v Eichstättu. Kniha navázala na předchozí obdobně topograficky zacílenou publikaci, která vyšla již v roce 1971 jako tzv. první Kreisheimatbuch Luditz. Pro české oblasti analogická podrobná práce není dosud k dispozici. Jedinou tématicky zaměřenou publikací na kamenné památky je kniha „Kamenné kříže Čech a Moravy“(Argo Praha 1997), mapující výskyt především smírčích křížů a nefigurálních kamenných památek v krajině. Poměrně dobrou orientaci poskytuje též průvodce „Severní Plzeňsko II., historicko-turistický průvodce“, vydaný nakladatelstvím Českého lesa v roce 1997. Ze starší umělecko historické literatury pro oblast sakrálních památek byl konfrontován „Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do polovice XIX. století, sv. XXXVII. – Soupis památek uměleckých a historických v politickém okresu kralovickém“ od Antonína Podlahy (Praha 1912). Na něj navazují všechny další památkové soupisy a uměleckohistorické topografie, kde ovšem drobné památky figurují jen velmi zřídka. K nepublikovaným písemným pramenům patří především archivní fondy církevní povahy, farní, obecní a školní kroniky obcí mikroregionu. Velkou oporu pro vlastivědné bádání poskytují rukopisné studie Jindřicha Nacházela, uložené v archivu města Manětína a v knihovně Muzea a galerie severního Plzeňska, dále pak řada nepublikovaných regionálních studií amatérských historiků, k nimž v roce 2006 přibyly obsáhlé „Dějiny obce Brdo“ od Františka Pešíka, a zápisky kronikářů. K pramenům církevní povahy patří soupisy památek podle vikariátů z 30. let 19. století, mnohdy doplňované až do roku 1945. Pro Rabštejn a jeho okolí jsme využili „Übersichtstabelle der religiösen Standbilder, Kapellen, Kreuze und Statuen, Pfarre Rabenstein. Theusinger Vicariat. Kreis Pilsen 1837“, který vypracoval rabštejnský farář Josef Klement. Materiál je uložen ve fondu farního úřadu Rabštejna nad Střelou (sign. KJ 26, Státní okresní archiv Plasy). Analogický obsáhlý soupis památek církevního rázu byl pořízen také pro obvod manětínského děkanství a byl doplňován ještě zápisy děkana Františka Wonky, který je součástí fondu velkostatek Manětín (Státní oblastní archiv Klatovy) a fary Manětín. Tyto soupisové archy, které zachytily stav v několika obcích tehdy spadajících pod děkanát manětínský (vsi Brdo, Česká Doubravice, Hodovíz, Hvozd, Hrádek, Radějov, Ujezd, Vladměřice) byly vypracovány duchovními do standardizovaných dotazníků, které měly napomoci zmapovat stav drobných památek a zjistit, na kterém subjektu spočívá povinnost se o památky starat. Z uvedeného materiálu je možné čerpat informace pro obnovu těchto památek, které jsou součástí kulturní krajiny, je zde možné najít i poučení o tom, kdo se v minulosti o tyto památky staral, zda obec či vrchnost, zda povinnost vázla i na některých domech, případně rodinách dědiců původního objednavatele, kde se péče o křížek či kapličku dědila jako čestná povinnost vážící 27
se na odkaz předků. Zmíněný pramen přináší informace pro obvod Manětína, kde jsou zprávy o 77 památkách, z nichž 9 je uzavřených kaplí, 3 kaple otevřené, 32 soch a 34 křížků. Nejmladší z evidovaných je rukou děkana Wonky zapsaná socha Karla Boromejského u zámku v Manětíně. Tento soupis je uložen i na manětínské faře v archivu pod sign I/sv. 4 jako „Beschreibungsbuch der religiösen Standbilder“ z r. 1837. Mezi archivními prameny mají mimořádnou informační hodnotu především různé typy kronik. Zde pro oblast drobných sakrálních památek mají nezastupitelné místo především kroniky farní. Pro dokumentaci památek bylo využito bohatého materiálu, který do svých historických studií zpracoval manětínský děkan a historik František Wonka z archivu fary Manětín. Krom toho byly prozkoumány též pamětnice německých farností a to „Gedenkbuch für die Pfarrei Lukowa“ (1863–1960) a „Gedenkbuch der Pfarre Netschetin nebst einem Anhange Friedhofsangelegenheiten“ (1864–1938). Krom toho jsou k dispozici dosud nevyužité německé obecní kroniky. Z nich jsme prozkoumali německé pamětnice obcí Čestětín, Nečtiny, Rabštejn („Gedenkbuch der Gemeinde Čisotin“, „Gedenkbuch der Stadt Netschetin“ (1929–1937), „Gedenkbuch Gemeinde Pottok“, (1929–1939), „Memorabilienbuch des Stadtl Rabenstein“ (1836–1846), „Gedenkbuch der Gemeinde Rabenstein“,1927) a české pamětnice obcí Štichovice a Křečov. („Pamětní kniha obce Štichovice“, 1922–1938, Štichovice, kronika obce, zal. 1961). Předmětem naší pozornosti byly i kroniky školní („Kniha obecné školy Luková“ (1927–1938), Preitenstein (1893–1944), Krašov (1876–1938), „Pamětní kniha české obecné školy Stvolny“ (1919–1938)),v nichž se drobné památky objevily jen velmi zřídka. Kromě těchto vyprávěcích pramenů jsme využili i profesionálních podkladů památkové péče a to především „Pasportizace památek okresu Plzeň-sever“ z roku 1977, kam se kromě zapsaných památek dostala i pozoruhodná drobná architektura. Jinak drobné památky z hlediska státní památkové péče nebyly ve větší míře sledovány, s výjimkou solitérních kamenných figurálních děl a smírčích křížů. V této oblasti jsme využili archivu Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Plzni a jeho dokumentace, především restaurátorských zpráv a zpracování památkových zón. Poměrně bohatým fondem jsou složky dokumentace obcí v archivu Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, kde je systematicky po desetiletí budována kartotéka všech památek a zajímavostí, týkajících se obcí v regionu. Pro poznání historické struktury obcí byl prostudován fond stabilního katastru příslušných obcí, který je rovněž dosud nedoceněným pramenem pro vývoj sídelní struktury.
O B R A ZOVÁ DOKUMENTACE Obrazová dokumentace drobných památek byla pořízena při terénním průzkumu v roce 2006 pracovníky Muzea a galerie severního Plzeňska. Další fotografické podklady pocházejí z fotoarchivu a sbírkového fondu Muzea a galerie severního Plzeňska, z fotoarchivu Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Plzni, z archivu města Manětín a od kronikářů. Mezi významné dokumenty stavu památek patří fotografie někdejšího okresního konzervátora památkové péče Jindřicha Nacházela, který v první polovině 50. let pečlivě a na tehdejší dobu odborně zachytil obrazem i slovem situaci památek podle jednotlivých obcí. Kresby pocházejí rovněž od okresního památkového konzervátora Jindřicha Nacházela, který ilustroval své studie, zvláště o drobných památkách typu smírčích křížů, vlastními výstižnými kresbami. Dalším kresebným materiálem jsou vyobrazení pořízená Karlem Šrámkem koncem 40. let 19. století, uložená ve fondu muzea v Aši.
Štichovice, kresba Jindřicha Nacházela
28
29
MAPOVÉ PODKLA DY Pro identifikaci polohy drobných památek v krajině byly využity historické i současné mapy. Nejstarším podobným mapováním je vojenské mapování I – zv. Josefské, pocházející z let 1764–1768 a 1780–1783 (rektifikace) v měřítku 1:28 800. Vedle vykreslení krajiny, lokalit, komunikací a vodních toků jsou v tomto mapování zachyceny i kapličky a kříže. Oblast dnešního mikroregionu zahrnují listy C 102, C 103, C 119 a C 120 vojenského mapování I. (U vojenského mapování I byly použity mapy běžně dostupné na internetových stránkách http//oldmaps.geolab.cz – 1st, Military Survey, Austrian State Archive / Military Archive, Vienna; Laboratoř geoinformatiky Univerzita J. E. Purkyně; Ministerstvo životního prostředí ČR). Míru úplnosti zachycení tehdy existujících drobných památek lze velmi těžko odhadnout, nepředpokládáme ale úplný výčet. Mapování mj. zcela vynechává tehdy zcela určitě existující smírčí kříže nebo křížové kameny. Mapování ale zaznamenává řadu památek jak kaplí, tak křížů na místech, kde stojí i v dnešní době. Jde často o památky datované na základě průzkumu nebo s pomocí na nich existujících letopočtů do doby pozdější, nejvíce 19. století. Vojenské mapování I (ale i následné vojenské mapování II) tak naznačuje tradici v existenci památky na daném místě, která byla obnovována nebo nahrazována. Vojenské mapování I zachycuje také část drobných památek, které na daných místech již neexistují. Mohlo dojít jak k jejich přemístění, tak, což je častější, k zániku.
geoinformatiky Univerzita J. E. Purkyně; Ministerstvo životního prostředí ČR). Z hlediska zachycení a možné identifikace drobných památek pro toto mapování v podstatě platí stejná pravidla jako u vojenského mapování I. Za zajímavé je snad možné považovat ty případy, kdy památka zachycená ve vojenském mapování I zde chybí a objevuje se opět na mapách pozdějších. Tento fakt ale spíše svědčí o nedokonalosti záznamu v mapě než o dočasném zmizení památky. Posledním vojenským mapováním před vznikem Československa bylo vojenské mapování III zv. Františko-josefské, pořízené v Čechách v letech 1877–1880. Jeho výsledkem jsou tzv. kolorované tzv. topografické sekce v měřítku 1:25 000 a z nich pak byly tištěny speciální mapy v měřítku 1:75 000. Situace zakreslená v tomto mapování již v mnohém odpovídá velmi dobře dnešnímu stavu krajiny. Mikroregion je zanesen na listech 4050-2 a 3950-4. Oproti předchozím dvěma mapováním se zde objevují některé památky nově, přičemž jejich vznik je prameny nebo datací na soklech apod. dokládán kolem poloviny 19. století. Speciální mapy v měřítku 1:75 000 byly vydávány v několika aktualizovaných dotiscích až do poloviny 20. století, přičemž je lze považovat za poměrně přesné i v záznamech drobných památek. (U vojenského mapování III byly použity mapy běžně dostupné na internetových stránkách htt// oldmaps.geolab.cz, kde pro danou oblast jsou zveřejněny topografické sekce v měřítku 1:25 000 a speciální mapy 1:75 000 tisky z roku 1947. Dále speciální mapy - listy Tepl a Tuschkau zone 6 col. VIII z roku 1882, list 4050 město Teplá z roku 1940, list 3950 Karlovy Vary z roku 1947 uložené ve sbírkovém fondu Muzea a galerie severního Plzeňska). Z různých mapových podkladů 2. poloviny 20. století byly vybrány podrobné mapy ZM 1:10 000, z roku 1977 a 1978 určené tehdy pro vnitřní potřebu organizací. Pro danou oblast byly použity listy 11-24-25, 11-42-03, 11-42-04, 11-42-05, 11-42-07, 11-42-08, 11-42-09, 11-42-10, 11-42-12, 11-42-13, 11-42-14, 11-42-15, 11-42-18, 11-42-19, 12-31-06. (Mapy ZM 1 : 10 000 vydané českým úřadem geodetickým a kartografickým byly použity listy uložené v dokumentačním fondu Muzea a galerie severního Plzeňska.) Toto mapování zachycuje podrobně stav každé lokality, vyznačení hranic jejího katastru, zástavbu, komunikace, vodní toky, lesní plochy apod. V mapování jsou zaneseny významné stavby - kostely a rovněž drobné památky. Jejich zakreslení v mapě je ale neúplné a v některých případech i nepřesné. Nejsou zde uvedeny památky, které v té době zcela prokazatelně existovaly a naopak některé v té době již zničené jsou stále uváděny. Z množství běžně dostupných současných map byla vybrána edice turistických map KČT v měřítku 1:50 000, č. 30 – Povodí Střely, která vychází z vojenských mapových podkladů. I toto mapování vykazuje v případě drobných památek celou řadu nepřesností. Zásadním nedostatkem je zanesení již neexistujících památek či naopak nezaznamenání památek existujících. Tato skutečnost je v každém individuálním případě zaznamenána v katalogové části.
Na vojenské mapování I navázalo vojenské mapování II tzv. Františkovo pořízené v letech 18361852. Oblast dnešního mikroregionu je zahrnuta na listech W 8 IV, W 8 V, W 9 IV a W 9 V. (U vojenského mapování II byly použity mapy běžně dostupné na internetových stránkách http//oldmaps.geolab.cz - 2nt Military Survey, Austrian State Archive / Military Archive, Vienna; Laboratoř 30
31
K ATA LO G PAMÁTEK MIKROREGIONU
STRUKTURA HESLA U každé lokality je uvedena její krátká charakteristika. Následují hesla dochovaných památek, která obsahují slovní popis umístění. Vzdálenosti jsou vždy uváděny od centra lokality, tj. kostela nebo kaple a rovněž další údaje jsou vztahovány ve směru z lokality ven. Souřadnice zaměření GPS jsou udávány ve tvaru: ° ‚ ‚‘. Následuje zhodnocení zakreslení památky v historických mapách (vojenská mapování I, II a III, speciální mapy z let 1940 a 1947, mapy ZM 1:10 000 z roku 1978) a současné turistické mapy edice KČT č. 30. Dále jsou uvedeny zmínky o památce v pramenech a literatuře a citovány její starší popisy. Seznam použitých pramenů a literatury je uveden v závěru publikace, kvůli plynulosti textu bylo upuštěno od citování pomocí poznámkového aparátu. Poslední část hesla zahrnuje popis současného stavu památky, rozměry jsou vždy udávány – výška x délka (hloubka) x šířka. Závěr hesla u každé lokality obsahuje výčet nedochovaných památek, včetně jejich případného popisu ve starších topografiích nebo jiných popisech. V některých případech bylo velmi problematické památky uváděné pod místními historickými názvy identifikovat se současným stavem, zvláště v lokalitách, kde vymizela přirozená paměť obyvatel. Některé zvlášť markantní případy jsou u hesel zvýrazněny, podobně je upozorněno na transfery památek nebo jiné nesrovnalosti. Hesla jsou obrazem současného stavu poznání, je tudíž možné i pravděpodobné, že některé údaje budou v budoucnosti korigovány. 33
BRDO Brdo je vesnice v severní části okresu Plzeň-sever, část obce Manětín. Její katastrální území zaujímá 388,64 ha. Rozkládá se na planině nad Lučním potokem, 3 km sv. od Manětína, v nadmořské výšce 450 m a leží na západním okraji přírodního parku Horní Střela. Víska pravděpodobně raně feudálního původu, se v písemných pramenech objevuje poprvé roku 1319. Ve vsi nejsou zapsané v památkovém seznamu žádné drobné památky. Jsou zde tři kapličky a doloženo je několik křížů, a to: kaple návesní, kaple sv. Jana Nepomuckého, kaple Nejsvětější Trojice, kříž Na bráně (na návsi), kříž Na umrlčí cestě, kříž v Židovské jámě a kříž u Frantova mlýna. KAPLE NÁVESNÍ Stojí na návsi v obci. N 50° 00‘ 09.5‘‘, E 13° 15‘ 43.0‘‘ Kaple je zakreslena ve všech třech vojenských mapováních, ve speciálním mapování z roku 1940, v mapě ZM 11-42-10 z roku 1978 (68 mm od z. s. č. a 46 mm od s. s. č.) a rovněž v turistické mapě KČT č. 30 (povodí Střely). Nynější kapli předcházela starší zděná kaplička, která patřila obci a stávala v lokalitě „Na návsi“ a uváděl ji jako uzavřenou (tj. s vnitřním prostorem) pod č. 72 seznam náboženských památek v děkanátu manětínském. Kaple byla opatřena zvonkem bez nápisu a rok jejího založení nebyl uveden. Ves náležela do roku 1861 k faře Křečov, poté byla přifařena k Manětínu. Kapli obec postavila a udržovala zřejmě již během 18. století. Nová kaple byla postavena roku 1894 a vysvěcena na svátek Povýšení sv. Kříže manětínským děkanem Janem Brichtou, který určil, že obec bude slavit posvícení v neděli po tomto svátku. Osudy kaple stručně dokládá nápis uvnitř: „KAPLE POSTAVENA OBCÍ BRDO ZA STAROSTY VOJTĚCHA JÍCHY R. 1894. VYSVĚCENA 14. ZÁŘÍ T. R. DĚKANEM J. BRICHTOU. NÁKLAD 347 ZL. 76 KR.“ Přestavba kaple byla podmíněna změnami na vsi, kde byla v letech 1882–1883 zbořena stará pastouška a stará kovárna. Místo ní postavena na jejím místě nová kovárna s chudobincem a na starém místě po pastoušce pak tato nová kaple. Pastýř byl povinen 3 x denně zvonit a zvonil při úmrtí a pohřbu osadníka, měl za to od obce naturální požitky jako bylo užívání obecního pole a louky. Během 20. století prošla několika opravami, doloženými v létech 1934, 1986 a 2000. Nápis uvnitř kaple sděluje tyto podrobnosti: „V KVĚTNU 1986 OBNOVENA VĚŽ STŘEDISKEM PRO OBNOVU PAMÁTEK ZA DUCHOVNÍ SPRÁVY P. MUDR. J. SLABÉHO A PŘEDSEDY MĚNV. J. PÁTKA. PROVEDLI JAR. JÍCHA, J. PŘIBYL, J. ŠTÁHLAVSKÝ.“ Tehdy byla věžička pobita měděným plechem. Zvonek, který je dnes v kapli, býval původně ve zvonici (zv. Zouvák), která stávala vedle někdejší pastoušky na návsi směrem k čp. 2. V kapli sloužili májové pobožnosti manětínští faráři i v poslední čtvrtině 20. století a výjimečně se slouží dodnes. V kapli na trámu ve věžičce najdeme měděnou plechovou desku osazenou 27. května 1986 Frant. Pešíkem s výše zmíněným textem. Kapli, zřejmě zasvěcenou Povýšení sv. Kříže, udržují a opravují dobrovolníci z obce. 34
BRDO Zděná kaple na obdélném půdorysu 615 x 450 cm se segmentovým závěrem, omítnutá, obílená se žlutě zvýrazněnými prvky. Na bočních stranách kruhová okna. Vchod obdélný (220 x 120 cm), v dřevěném rámu, dveře jednokřídlé s kováním. Nad vchodem probíhá římsa. Trojúhelníkový štít, po stranách čučky, obdélná nika se segmentem krytá malovaným sklem, po stranách dvě kruhové niky, ve vrcholu kamenný kvádr s letopočtem 1894. Střecha valbová krytá břidlicí. Na hřebeni šestihranná zvonice pokrytá měděným plechem, osazen pásek s nápisem – viz. výše. Krytá cibulovou střechou s hrotnicí a makovicí ukončenou křížem. Kaple plochostropá, na podlaze cihlová dlažba. Ve výbavě barvotiskové obrazy, plastika Panny Marie lourdské. KAPLE SV. JANA NEPOMUCKÉHO Stojí 500 metrů západně od obce, při pravé straně silnice ve směru do Manětína. N 50° 00‘13.0 ‚‘, E 13° 15‘ 19.1‘‘. Ve vojenském mapování I a II je přibližně v těchto místech zakreslena kaple, zatímco ve vojenském mapování III a z něho odvozené speciální mapy z roku 1940 je vyznačena socha, v mapě ZM 11-42-10 z roku 1978 je zakreslena kaple (21 mm od z. s .č. a 33 mm od s. s. č.) a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) v tomto místě uvádí topografickou značku boží muka. Kaplička Jana Nepomuckého je vlastně mladší ochrannou stavbou nad barokní sochou Jana Nepomuckého, která je datována do roku 1773. Kaple vznikla zřejmě na počátku 19. století, historické prameny vznik kaple nedatují. Byla odjakživa v majetku obce a stávala na jejím pozemku. Původně byla otevřenou kaplí, tedy zděným výklenkem, který byl časem přestavěn na tzv. „hořejší“ kapličku s malým vnitřním prostorem. O této kapli máme již informace: „Při cestě z Manětína do Brda stojí v místech, kde odbočuje cesta ze silnice do polí na levé straně cesty kaplička s prolamovaným štítem. Pečují o ni obyvatelé obce.“ Kamenná socha Jana Nepomuckého lidového kamenického podání, respektující tradiční ikonografické schéma, je datována tesaným nápisem na sloupku: „KE CTI S // JANV NEP // DAL POSTA // WIT TVTO // STATVY // MATEY // WACLAWIK // ROKV 1773 //“. Dílo je anonymní práce, další datace je na podstavci, kde najdeme monogram TM a rok 1723. Nad vchodem ve výklenku bývala umístěna soška P. Marie s Ježíškem. Na plášti PM monogram MARIA. Kaple na obdélném půdorysu (210 x 240 cm). Kaple zděná, omítnutá, obílená. Vchod obdélný zaklenutý polokruhem (190 x 110 cm), dveře dřevěné, jednokřídlé. Římsa nad vchodem vyklenutá. Štít trojúhelného tvaru odstupňovaný, ve vrcholu kamenný podstavec pro kříž (chybí), ve štítu obdélná nika ukončená polokruhem, prázdná. Střecha krytá plechem, štít pokryt keramickými taškami. Kaple zaklenuta valenou klenbou, na podlaze místo původních cihel dnes beton. Pískovcový červeně natřený sloupek s nápisem (viz výše), socha světce chybí. Dalším vybavením je kříž a barvotiskové obrazy. 35
BRDO KAPLE NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE Stojí 800 metrů jihozápadně od obce, při levé straně silnice ve směru do Manětína, u bývalých lomů na břidlici. N 49° 59‘ 57.6‘‘, E 13° 15‘ 11.5‘‘. Kaple je poprvé zakreslena ve třetím vojenském mapování a pak ve speciálním mapování z roku 1947, zatímco v mapě ZM 11-42-10 z roku 1978 není uvedena a v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) je přibližně v tomto místě zakreslena topografická značka boží muka. Do historie kaple vstoupila pod řadou jmen, jednak podle zakladatelů, jednak podle zasvěcení. Tak jako u všech zdejších kapliček je možné předpokládat, že stávající kaple měla také své předchůdkyně. Manětínský soupis náboženských památek ji charakterizuje jako otevřenou zděnou kapli, stojící na obecním pozemku v místě, kde se říkalo „U sedláka“. Rok postavení uveden v písemných pramenech není, pouze se zmiňuje, že ji nechal postavit sedlák z čp. 1. zvaný „Melchar“, jménem Vojtěch Václavík. Na kapli nebyly žádné nápisy, uvnitř tři obrazy a její stav byl charakterizován jako „prostřední“. Další informace ji označuje jako kapli Nejsvětější Trojice, zvanou též „Na stráni“, nebo také jako „kapli dolejší“. Byla postavena na stavební parcele č. 26, vytvořené z části role parcely č. 422 manželů Tomáše Václavíka a Marie, rozené Maixové z Brda čp. 1 (zv. Melchar). Letopočet 1887 je možné považovat za rok jejího postavení. Popis v 50. letech 20. století ji charakterizuje jako stavěnou z cihel, omítnutou a krytou břidlicí. V nice štítu byla soška Panny Marie Svatohorské, nad štítem se tyčil železný křížek, pod výklenkem byl uveden rok 1887. Dveře měla dřevěné mřížové. Na stěně visel obraz Nejsvětější Trojice (obraz Bůh Otec, Syn a Duch svatý). Boční stěny zdobily další obrázky a kaplička byla dosti zachovalá. Prameny shodně uvádějí, že v ní visel amatérský zdařilý obraz Nejsvětější Trojice a několik obrazů svatých. Obraz Nejsvětější Trojice maloval ručně podle obrazu na zvoničce v Brdě údajně malíř Kupka, snad roku 1961, který pobýval u Bušků v čp. 12. Kaple byla však vyloupena a poškozena. Dlouhá léta o kapli pečovala rodina Františka Pešíka z Brda čp. 16. V roce 1987 byla kaple překryta pozinkovaným plechem na náklad města Manětín (práci provedl Josef Eret z Brda čp. 10) a v roce 2000 opravil omítku a kapli obílil Václav Novák st. z Brda čp. 18. Zděná kaple na obdélném půdorysu s polokruhovým závěrem (210 x 250 cm) je omítnutá, obílená se žlutě zvýrazněnými prvky. Obdélný vchod zaklenutý segmentem, dveře dřevěné, jednokřídlé. Římsa nad vchodem vyklenutá. Trojúhelníkový štít po stranách zdobí čučky a uprostřed je nika, nad níž najdeme letopočet 1887. Ve vrcholu štítu osazen křížek. Střecha valbová krytá plechem, štít pokryt taškami. Kaple s vnitřní plochou cca 2 m2 má valenou klenbu a podlaha je betonová. Ve výbavě barvotiskové obrazy. 36
BRDO KŘÍŽ NA BRÁNĚ Kříž se nachází na návsi v těsném sousedství kaple. N 50° 00‘ 09.5‘‘, E 13° 15‘ 43.0‘‘. Není zakreslen v historických ani současných mapách. Písemné prameny v tomto místě uvádějí obecní, do roku 1862 pravděpodobně dřevěný křížek. Ten byl nahrazen v roce 1862 litinovým křížkem na kamenném soklu, z původního místa byl však po výstavbě nové kaple roku 1894 přesunut na nynější stanoviště. V soupise manětínských sakrálních památek byl křížek situován na obecním pozemku u vchodu do vsi, v místě zvaném „Na bráně“. Byl to litinový pozlacený křížek osazený na místě staršího křížku. Na kamenném soklu byl pouze letopočet 1862 bez nápisu. Postavila jej obec, která se také při jeho vysvěcení zavázala, že jej bude udržovat. Jeho osud byl vcelku příznivý, pouze v roce 1960 jej povalilo vojenské auto. V roce 1971 jej však čelem k vjezdu do obce postavil Josef Korsa z čp. 8. Litinový kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří hranol o rozměrech 44 x 63 x 63 cm, na čelní straně v obdélném rámci s letopočtem 1862. Na něm stojí jednoduchý odstupňovaný kvádrový sloupek výšky 110 cm, 51 x 51 cm v základně, 29 x 29 cm ve středu a 50 x 50 cm krycí deska. Kříž litinový o výšce 133 cm a rozpětí ramen 45 cm. Ramena v ploše prolamovaná s vegetabilním vzorem. U paty kaplička s andílky. Nad ní deska. V křížení ramen nápis INRI, mezi rameny probíhá věnec. Kristus postříbřený klasického provedení. JÍCHŮV KŘÍŽ Stojí 1 km jihovýchodně od obce, při lesní cestě u Lučního potoka (žlutá turistická značka). N 49° 59‘ 48.9‘‘, E 13° 16‘ 22.3‘‘. V mapách není uváděn. Z nápisu na kříži je zřejmé, že byl postaven na místě, kde zemřel v roce 1918 Blažej Jícha. Kamenný kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou částí. Spodní díl tvoří kvádrová deska o rozměrech 12 x 36 x 30 cm. Na ní stojí jednou odstupněný kvádrový sloupek o rozměrech 56 x 31,5 x 26 cm s okosenými horními hranami. Na čelní straně je vyryt nápis: ,,zdE // ZEMŘEL // BLAŽEJ // JÍCHA // 1918“. Na něm osazen latinský pískovcový kříž tvořený hranolem o průřezu 7 x 7cm o výšce 43 cm a rozpětí ramen 25,5 cm. 37
BRDO KŘÍŽ V ŽIDOVSKÉ JÁMĚ Kříž stojí 1150 metrů západně od obce, ve strži při levé straně silnice ve směru z Manětína do Stvolen, na rozhraní katastrů obce Brdo a Manětín. N 50° 00‘ 19.3‘‘, E 13° 14‘ 44.7‘‘. V souladu s datem vzniku je kříž zakreslen až v mapách z 20. století – ve speciální mapě z roku 1947, v mapě ZM 11-42-09 z roku 1978 (46 mm od v. s. č. a 16 mm od s. s. č.) a turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely). Křížek vznikl na památku nešťastné náhody, kdy zde byl zastřelen mladý Josef Václavík z Brda 10. září 1908. Dala jej postavit jeho matka. Pískovcový kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou dílů. Kvádrový podstavec o rozměrech 50 x 56 x 32 cm s okosenými horními hranami. Na něm stojí kvádrový sloupek o rozměrech 80 x 40 x 28 cm, ve spodní části širší, v horní zúžený s polokruhem ukončenými výstupky po stranách, nahoře ukončený trojúhelníkově s obdélným hrdlem pro osazení kříže. Na čelní straně je vsazena deska s nápisem: „Památce // Josefa // Václavíka // z Brda // který na tomto místě // nešť náhodou střelnou // ránou zasažen. život // dokonal dne 10. září 1908. // stár jsa 24 roky. // Věnováno // od zarmoucené matky“. Kříž latinský pískovcový, ulomený. KŘÍŽ NA UMRLČÍ CESTĚ Stojí na jižním okraji intravilánu obce, v břehu na levé straně cesty. N 50° 00‘ 05.5‘‘, E 13° 15‘ 42.8‘‘. Kříž je zakreslen ve všech třech vojenských mapováních, v mapách pozdějších – speciálním mapování z roku 1940, v mapě ZM 11-42-10 z roku 1978 a turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) není zachycen. Nejstarší písemný údaj kříž uvádí k roku 1859 jako obecní dřevěný tesaný kříž bez Krista a bez nápisu situovaný za polem Jan Maise, zvaného Štěpán z čp. 3 při cestě k obecnímu poli. Odtud tedy má název Maisův či Štěpánův křížek, obvykle se však označuje jako „dřevěný kříž na umrlčí cestě“. Název umrlčí cesta mívaly místní komunikace, po nichž kráčely pohřby s mrtvými k nejbližšímu nebo příslušnému hřbitovu a obvykle na hranicích vesnice stával kříž, u něhož se mrtvý „loučil“ se svou obcí. U uvedeného kříže vždy pohřební průvod chvíli postál. Podle ústního podání se u kříže loučili brdští se zemřelým, když ho vezli do Křečova na hřbitov. Je to cesta, kudy chodily pohřby do Křečova, když Brdo patřilo robotou k rabštejnskému panství a mrtvé museli pochovávat při kostelním hřbitově v Křečově, ačkoliv manětínský kostel byl vzdálený pouhé 2 km. Teprve od roku 1870 začali pochovávat v Manětíně a platilo se za to 38
BRDO 5 strychů ovsa. Naproti kříži bývaly v zahradě statku čp. 4. dvě staré lípy, na jedné býval svatý obrázek. Podle pověsti pod ním byla pohřbívána zemřelá nemluvňata, když nebylo možné je pro nepříznivé počasí dopravit do Křečova. Kříž byl několikrát obnovován. V 50. letech 20. století se uváděl 4 m vysoký dřevěný kříž. V letech 1960–1965 byl postaven Janem Havlíkem z čp. 13, dřevo darovala Anna Bulínová z čp. 2. Naposledy byl obnoven Fr. Pešíkem mladším z čp. 13 a připevněn na betonovou patku. Posvětil jej dne 21. 5. 1991 p. Martin Duchoslav, administrátor manětínského děkanství. Kříž dřevěný latinský tvořený hranolem 12 x 12 cm o výšce 270 cm a rozpětí ramen 100 cm. Ve spodní části betonový sloupek, k němu je pomocí železných tyčí a šroubů připevněno spodní dřevěné rameno kříže. Příčné rameno zadlabané. KŘÍŽ U FRANTOVA MLÝNA Stojí 2,5 km jihovýchodně od obce Brdo, u Frantova mlýna, na pravém břehu Manětínského potoka. N 49° 59‘ 36.6‘‘, E 13° 17‘ 39.0‘‘. Kříž zaznamenává až turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely). Kříž je popisován až v 50. letech 20. století jako stojící na mírném svahu nad rozcestím polních cest, z nichž jedna vede do Štichovic, a tvořil jej kamenný sokl se železným křížem. Na kameni jsou vytesána písmena F. J. T. a pod nimi letopočet 1897. Litinový kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří jednoduchý kvádr o rozměrech 21 x 60 x 49 cm, před ním kamenné klekátko. Na něm stojí kvádr o rozměrech 30 x 47 x 34 cm s okosenými horními hranami. Na něm kvádrový konický sloupek o výšce 53 cm a spodním rozměru 35,5 x 29,5 a horním 27 x 24 cm, přerušený ve spodní třetině jednoduchým žlábkem a lištou probíhající na čelní a bočních stranách, ve spodní části letopočet 1897, v horní iniciála F. J. T. Kříž litinový jetelový o výšce 92 cm a rozpětí ramen 40 cm, ve spodní části zbytek ornamentu, v koncích ramen zlacené čtyřlístky, mezi rameny paprsky. Kristus v tradičním provedení se zbytky polychromie. DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ HLOUSŮV KŘÍŽ Křížek stál na cestě do Rabštejna na hranicích obce s Hrádkem, v místě „u Tří křížů“, protože zde kdysi byly tři kříže. Litinový křížek s pozlaceným Kristem v kameni, bez nápisu, nechal postavit Hlous syn sedláka a byl vysvěcen 1859 křečovským administrátorem. KŘÍŽ U FRANTOVA MLÝNA Podle soupisu památek z 50. let 20. století stál při soutoku Manětínského a Brdského potoka u Frantova mlýna těsně za mlýnem na severní straně na skalce v klínu tohoto soutoku asi 6 m vysoký dřevěný kříž, měl prostá břevna bez nápisu, byl nahnutý a zteřelý. Tento kříž je mj. zachycen ve vojenském mapování II a III. 39
BŘEZÍN Ves s pravoúhlou, dnes nepravidelnou návsí, se rozvinula podél komunikace. Připomíná se až k roku 1321, je však zřejmě již raně feudální. Jihozápadně od vsi, na Pekelném vrchu zvaném též Hradiště, se nachází hradiště neznámého stáří. Místní dominantou je kostel sv. Bartoloměje, který nechali jako barokní novostavbu postavit bratři Maxmilián Michal a Ignác František z Kokořova, kanovníci pasovského dómu v letech 1720–1723. Na jeho jižní straně býval do roku 1931 hřbitov, který byl nahrazen novým na severozápadním okraji obce směrem k Češtětínu. Z mnoha drobných památek se dochovaly pouze Glosserův kříž, Novomlýnský kříž, Bittnerův kříž a kříž na východním okraji obce při silnici do Nečtin. KŘÍŽ NA VÝCHODNÍM OKRAJI OBCE Stojí 500 metrů východně od obce, při levé straně silnice ve směru do Nečtin. N 49° 57‘ 46.9‘‘, E 13° 08‘ 23.0‘‘. Kříž je zakreslen až ve vojenském mapování III a dále ve speciálním mapování z roku 1940 a v mapě ZM 11-42-13 (150 mm od z. s. č. a 107 mm od s. s. č.), zatímco v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) uveden není. Německá topografie uvádí v obci 16 křížků, ale její popisy neumožňují přesnou identifikaci tohoto objektu. Na místě současného z roku 1898 stál zřejmě jiný, který zachytilo třetí vojenské mapování. Pískovcový podstavec od kříže sestávající z tří částí. Podstavec tvoří deska zapuštěná do země (obrostlá travou) o půdorysných rozměrech 106 x 63 cm. Na ní stojí kvádr o rozměrech 60 x 84 x 36 cm na čelní straně s plochou vymezenou vyrytým obdélným rámečkem s okosenými rohy, v níž je nápis frakturou: „ Zur // Ehre Christ.. // von //. Na něm stojí kamenná deska v základu kvádrového tvaru (130 x 72 x 25 cm), v horní části symetricky ukončena trojlistem. Na čelní stěně jsou lištou, probíhající i na obou bocích, vymezena dvě pole. Spodní obdélné s nápisem, z něhož je patrný pouze letopočet 1898 v pravém dolním rohu. V horním poli je hlubší obdélná nika, pod níž čteme nápis: // [...] // Jesus Christus // ukončená třemi oblouky, z nichž prostřední oba krajní převyšuje. Kříž chybí. GLOSSERŮV KŘÍŽ Stojí 950 metrů východně od obce při levé straně silnice ve směru do Nečtin, resp. rozcestí silnic do Nečtin a Hradu Nečtiny. N 49° 57‘ 52.4‘‘ E 13° 08‘ 42.1‘‘. Kříž je vyznačen již ve vojenském mapování I a II, i když je zakreslen nepatrně západně, ve vojenském mapování III a ve speciálním mapování z roku 1940 je již vyznačen v tomto místě, zatímco mapa ZM 11-42-13 a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej neuvádí. V literatuře je uváděn na silnici k Nečtinám na pozemku patřícímu k čp. 15 jako kamenný novogotický sokl s nápisem „ZU // EHRE GOTTES // GEWIDMET // VON WENZEL und // FRANCIS40
BŘEZÍN CA // PETERMANN // GRUNDBESITZER // [chybí „aus Wirschin“]“. (K poctě Boží věnovali Václav a Františka Petermannovi, majitelé gruntu z Břežína). Vlastní kříž, zřejmě litinový, se nedochoval. V domě čp. 15 bydlel Josef Müller, podle statku zvaný Gloser. Litinový kříž na kamenném podstavci sestávajícím ze tří částí z jemnozrnného načervenalého pískovce. Spodní podstavec tvořen kvádrovou deskou o rozměrech 36 x 72 x 68 cm s vpadlými obdélnými poli, nahoře ukončenou odstupňovanými římsami. Na něm stojí kvádrový sloupek o rozměrech 83 x 44 x 49 cm, na čelní a bočních stranách s mělkými nikami ukončenými hrotitými oblouky, nad nimi ve vzniklých trojúhelných cviklech trojlisty. Na čelní stěně nápis – viz výše. V horní části na třech stranách probíhá pod římsou zubořez. Krycí deska o rozměrech 26 x 67 x 64 cm je tvořena odstupňovanými římsami. Kříž litinový, latinský vysoký 103 cm. U paty kříže kaplička s reliéfem postavy držící věnec, nad ní elipsovitá deska lemovaná vavřínovým věncem. Okraje ramen zvýrazněné. Horní rameno uraženo a provizorně ukončeno (je nižší). Kristus klasického provedení. Podstavec je novogotický, kříž nový. BITTNERŮV KŘÍŽ Stojí 650 metrů jihozápadně od obce, při pravé straně silnice ve směru do Skelné Hutě. N 49° 57‘ 33.2‘‘, E 13° 07‘ 31.4‘‘. Vojenská mapování kříž neznamenávají, zachycen je pouze v mapě ZM 11-42-13 (45 mm od z. s. č. a 150 mm od s. s. č.). Torzo křížku bychom mohli ztotožnit s tzv. Bittnerovým křížkem, uváděným německou topografií na pravé straně cesty do Skelné Hutě. Patřil k domu čp. 22, kde bydlel Josef Rott, podle domu zvaný Bittner. Torzo pískovcového podstavce od kříže sestávající ze čtyř částí, v rozložených dílech opřených o sebe. Podstavec tvoří obdélná deska 50 x 90 cm zapuštěná do země. Na ní stojí kvádrový sokl o rozměrech 35 x 72 x 35 cm s okosenými horními čelními a bočními hranami. Na něm je postaven další sokl o rozměrech 32 x 59 x 24 cm na horní hraně se zbytkem kovaného čepu a rovněž na třech stranách okosenými horními hranami. O tuto sestavu je opřena deska, která původně stála na ní. Má rozměry 85 x 38 x 24 cm a je rozdělena plastic41
BŘEZÍN kou lištou na dvě části, ve spodní je na čelní straně mělká nika, v níž byla původně vsazena nápisová deska. V horní části oválný medailon, v němž byl původně zřejmě portrét. Deska je kryta přesahující obloukovou stříškou s akroterii v rozích. Pochází zřejmě z období 1. světové války, je podobou a tvarem velmi blízký osobním pomníkům věnovaným padlým ve válce. NOVOMLÝNSKÝ KŘÍŽ Stojí 900 metrů jihozápadně od obce po pravé straně silnice ve směru do Skelné Hutě mezi dvěma duby. N 49° 57‘ 28.2‘‘, E 13° 07‘ 22.8‘‘. Ve vojenských mapování není zachycen, pouze ve speciální mapě z roku 1940 je kříž vyznačen dále jihozápadním směrem ke Sklené Huti, v mapě ZM 11-42-13 z roku 1978 neuveden a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) uvádí kříž o cca 700 metrů jihozápadně (směrem ke Skelné Huti) nedaleko samoty Chalupa pod Hradištěm, kde žádný kříž nestojí. Kříž v současné poloze v mapách není uveden, jeho umístění mezi dvěma duby je ale pravděpodobně původní, je možné jej identifikovat s tzv. Novomlýnským křížem uváděným literaturou, když současná samota v místě Na kokrheli je ve vojenském mapování označena jako Neumühle. Podle německé topografie stával tzv. Novomlýnský kříž na cestě do Skelné Hutě, cirka 600 m vpravo přímo u vstupu do Nového Mlýna. Patřil k čp. 56, kde bydlel Josef Pöpperl. Topografie uvádí jen sokl rozbitý na kusy, s nečitelným nápisem. Torzo podstavce od kříže z 2. poloviny 19. století z jemnozrnného pískovce sestávající ze dvou částí. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 17 x 48 x 38,5 cm. Vedle ní stojí odstupňovaný kvádrový sokl vysoký 72,5 cm se širší spodní částí (38 x 33 cm) na čelní straně s elipsovitým medailonem. Na něj navazuje sloupek (27 x 22cm) na čelní straně a bocích s mělkými nikami ukončenými trojúhelníkově – kopírují krycí desku (35,5 x cca 33 cm – rozlomenou) tvořenou trojúhelníkovou římsou na všech čtyřech stranách. Na čelní straně pod krycí deskou plastický čtyřlístek, v čelní nice nečitelný nápis. Horní část podstavce je rozlomená a zadní část spadlá na zem. Vlastní kříž chybí, v kameni je jen pozůstatek trnu.
BŘEZÍN KŘÍŽ SV. ISIDORA Stával na již neexistující Isidorské cestě, vlevo u stromu (sv. Isidor, patron rolníků, španělský prosťáček, nejblíže uctíván v Manětíně). BRAUCHASŮV KŘÍŽ Dřevěný kříž u Brauchasova pole, cca 1 km od „Kalnweg“ do Umíře, náležel k čp. 19, v němž bydlel Franz Gebhardt, podle domu zv. Braucha. BOŽÍ MUKA Stála na cestě do Umíře, jsou zachycena i v historických mapách. Dále se uvádějí bez bližších informací: Popperlův kříž , Holdschinkův kříž, Dovanův kříž, Wagnerův kříž, Petermannův kříž, Hollmühlský kříž, Gubův kříž, Holdschickův kříž, Schmiedbauerův kříž.
DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ Jeden z nedochovaných křížů může být výše uvedený existující na východním okraji obce) KAPLE U ŠKOLY Stávala na křižovatce silnice do Češtětína, staral se o ni majitel domu čp. 50. Je vyznačena ve vojenských mapováních. 42
43
ČESKÁ DOUBRAV I C E Je typická silnicová ves na Manětínsku v severní části okresu Plzeň-sever. Připomíná se již koncem 12. století. Její katastrální území zaujímá 376,47 ha. Leží v otevřeném svahu klesajícím k východu, 3 km jv. od Manětína. Vsí prochází hranice přírodního parku Horní Střela. Dochovaly se zde téměř všechny někdy existující památky. Nejstarší jsou křížové kameny, zapsané jako nemovité kulturní památky (č. 1174) a dalšími jsou obecní kaple na návsi, Maxův kříž z roku 1846, kříž severně obce, kříž kamenný z roku 1871, kříž dřevěný v poli, kříž kamenný z roku 1866 na návsi a obrázek na stromě v lese. KAPLE NÁVESNÍ Stojí v centru obce na okraji návsi. N 49° 58‘ 46.2‘‘, E 13° 16‘ 26.6‘‘. Zakreslení kaple v mapách je proměnlivé, je uvedena již ve vojenském mapování I, ale není ve vojenském mapování II, ve vojenském mapování III a ve speciálním mapování z roku 1940 v zástavbě nezřetelná, uvedena je opět v mapě ZM 1142-10 z roku 1978 (80 mm od j. s. č. a 156 mm od z. s .č.) a rovněž v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely). Nejstarší historický údaj kapli datuje k roku 1770 jako zavřenou, tj. s vnitřním prostorem, která byla postavena obcí na vlastním pozemku. Měla kamenné zdivo a střechu krytou břidlicí. V malé věžičce byl umístěn zvonek bez nápisu. Sloužila k veřejné modlitbě při různých příležitostech. Byla postavena roku 1770 bez povolení. Roku 1847 byla obnovena obcí Doubravice a podle plánu přestavěna a 21. listopadu znovu vysvěcena. Ve výklenku ve štítě bývala dřevěná barokní socha sv. Barbory. Zvonek o výšce 25 cm byl přelit roku 1938, protože mrazem praskl. Při pozdějších opravách byla břidlice nahrazena eternitem. Naposledy byla opravena roku 2000. Kaple na obdélném půdorysu s lichoběžníkovým závěrem (šířka kaple 333 cm, zadní díl kaple 131-51-131 cm) je zděnou dominantní stavbou na protáhlé návsi ulicového typu. V průčelí zaklenutý vchod šířky 103 cm, osazený dvoukřídlými dřevěnými dveřmi s původním kováním a paprsčitým nadsvětlíkem (výška dveří 209 cm). Kapli prosvětlují kruhová okna o průměru 32 cm v delších stěnách. Má vykrojený vysoký štít. Na střeše osazena šestiboká lucernovitá oplechovaná věžička zakončená cibulkou, makovicí a kovaným křížkem, převyšující o 4 m hřeben střechy. Interiér plochostropý, na podlaze betonová mazanina, která nahradila někdejší cihlovou dlažbu. Na severní stěně zděná menza a malá nika, vyzdobená sádrovými soškami, barvotisky, skleněnými a porcelánovými drobnosti. Je zde uložena „rajračka“ – velikonoční tratárek určený k pochůzce po vsi na Zelený čtvrtek. 44
ČESKÁ DOUBRAVICE KŘÍŽ 1866 NA NÁVSI Stojí v centru obce na návsi pod lípami. N 49° 58‘ 48.6‘‘, E 13° 16‘ 29.1‘‘. Ve vojenském mapování I je sice v obci vyznačen kříž, ale současný byl podle datace postaven později, v dalších mapách není uváděn. O kříži nejsou ve starších soupisech údaje. Popisy z 50. let 20. století uvádějí mezi lipami kříž 5 metrů vysoký kamenný, na způsob tesaných trámů, s kovovým korpusem 80 cm výšky, datovaný na podstavci rokem 1866. Kolem kříže tehdy byla malá zahrádka s květinami. Kříž měl zřejmě pamětní funkci k prusko-rakouské válce. Pískovcový kříž na kvádrovém soklu v horní části ořímsovaném o rozměrech 40 x 41 x 35,5 cm. Na čelní straně vyrytý letopočet 1866. Kříž latinský s okosenými konci ramen o výšce 350 cm. Ramena sestavena z jednotlivých částí. Na horním rameni destička INRI. Litinový korpus. KŘÍŽ Z ROKU 1871 Stojí 350 metrů severoseverovýchodně od obce, v těsném sousedství dnešního zemědělského objektu, při křižovatce polních cest. N 49° 58‘ 56.8‘‘, E 13° 16‘ 36.1‘‘. Ve vojenském mapování I je zaznamenán kříž poněkud jižněji, na tomto místě je zakreslen až ve vojenském mapování III a dále ve speciálním mapování z roku 1940, zatímco v mapě ZM 1142-10 z roku 1978 a turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) uveden není. Poprvé jej popsal okresní konzervátor Jindřich Nacházel jako velký kamenný kříž, na pozemku rolníka Stanislava Tůmovce, asi 300 m severně od obce, kde polní cesta přetíná starou silnici. Dále je uveden v pasportizaci památek v roce 1977. Kamenný kříž na podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří mlýnské kolo o průměru 95 cm. Na něm je postaven konický šestistěn (v. 75 cm, spodní hrany 60 x 48 cm, horní hrany 47,5 x 47 cm), na jeho čelní stěně je rýhou vymezeno pole s letopočtem 1871 a v horní části pozitivní reliéf lilie otočené dolů. Kříž ka45
ČESKÁ DOUBRAV I C E menný latinský se zkosenými konci ramen. Tvořen kvádrem o průřezu 23 x 18 cm, o výšce 300 cm a rozpětí ramen 150 cm. Okraje ramen jsou zvýrazněny plastickou lištou, v ploše u konců ramen reliéf květu. V křížení ramen je přišroubovaný kovový kříž s Kristem velikosti 50 cm. KŘÍŽ SEVERNĚ OBCE Stojí 400 metrů severně obce, při rozcestí cest (tzv. staré cesty Křečov – Manětín a odbočky do České Doubravice), skrytý mezi tújemi. N 49° 58‘ 59.4‘‘, E 13°16‘ 30.1‘‘. Kříž je v tomto místě zakreslen ve vojenských mapováních a ve speciálním mapování z roku 1940, zatímco v mapě ZM 11-42-10 z roku 1978 a turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely uveden není. Podle popisu Manětínska z 50. let 20. století stával asi 400 m severovýchodně od obce v místech, kde stará silnice odbočuje do vsi v klínu rozcestí kamenný sloup výšky 180 cm se železným křížem 145 cm vysokým. Tyto údaje můžeme připojit k popisovanému křížku. Na tabulce pod křížkem bylo tehdy nečitelné písmo, avšak patrný rok 1870. Pozemek patřil rolnici p. Halemové z České Doubravice. Kovový litinový křížek je plaské provenience, kámen je místní kamenická práce. Byl udržován a opravován. Litinový kříž na kamenném podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří hranol o rozměrech 47 cm, 55 x 55cm. Na něm hranolový sloupek o rozměrech 110 x 39 x 39 cm. Kámen je zdoben vytesanou linkou kolem pole s okosenými rohy. Na něm vsazena krycí deska o rozměrech 29 x 62,5 x 62, 5 cm. Litinový kříž je vysoký 125 cm, s rozpětím ramen 40 cm. Ramena tvořena páskem o šířce 7 cm a jsou v ploše prořezávaná. U paty kaplička se sv. Janem držícím kalich. Ramena ukončena na způsob liliového kříže. Na horním rameni nápis INRI. Postříbřený korpus. MAXŮV KŘÍŽ Stojí 550 metrů severozápadně od obce, při pravé straně polní cesty (bývalé staré silnice) ve směru do Manětína. N 49° 59‘ 02.7‘‘, E 13° 16‘ 15.0‘‘. Kříž je zakreslen až ve vojenském mapování III a pak ve speciálním mapování z roku 1940, zatímco mapy z 2. poloviny 20. století ZM 11-42-10 z roku 1978 a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej neuvádí. Křížek je zmíněn v soupisu církevních památek na Manětínsku již v 19. století jako litinový křížek s Ukřižovaným Kristem, upevněným na kamenném soklu, stojící na pozemku u čp. 6, pat46
ČESKÁ DOUBRAVICE řícím Janu Maxovi s nápisem „JM“ na štítku na čelní straně horní části hranolového podstavce, (tj. Jan Maxa), 1846 datováno na rozích. Další soupisy jej analogicky popisují beze změn. Sluší se zmínit, že z rodu Maxů pocházel významný prvorepublikový politik Prokop Maxa, nar. 1883 v České Doubravici. Litinový kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze čtyř částí. Podstavec tvoří obélná deska. Na ní stojí hranol o rozměrech 65 x 59 x 58 cm. Na něm užší hranol (60 x 51 x 51 cm) s vyrytým lineárním ornamentem na čelní stěně. Na něm odstupňovaný sloupek o výšce 78 cm (základna 51 cm x 51 cm, zužující se do 34 x 35 cm, nahoře krycí deska 43,5 x 44 cm), na čelní straně v erbové kartuši monogram J M a v rozích pole rozdělené číslice 1-8-4-6, na bocích zdobený kanelurami. Kříž litinový modifikovaný liliový. Tvořen páskem o š. 8 cm. Je vysoký 155 cm a má rozpětí ramen 20 cm. Ramena v ploše prořezávaná opakujícím se ornamentem. U paty po stranách dva sloupky. Korpus z litiny postříbřený. SMÍRČÍ KŘÍŽ I Je zapsán jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1174/1. Stojí 450 metrů severoseverozápadně od obce, při levé straně polní cesty (bývalé staré silnice) ve směru do Manětína. N 49° 59‘ 01.6‘‘, E 13° 16‘ 24.1‘‘. Kříž je zakreslen až v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) jako křížový kámen. Poprvé je pozornost této památce starých hranic věnována na kresbě Karla Šrámka z roku 1945 a v zápise okresního konzervátora Jindřicha Nacházela. V roce 1977 jej registruje pasport památek jako kamennou desku s reliéfem kříže jižně staré silnice od Manětína severozápadně vsi Česká Doubravice. Stejně tak je popsána a lokalizována v publikaci „Kamenné kříže Čech a Moravy“, s. 238. Starší historické údaje nejsou k dispozici. Kamenná deska o rozměrech 92 x 46 x 15 cm. Na čelní straně reliéf latinského kříže, na druhé straně rytý kříž. 47
ČESKÁ DOUBRAV I C E SMÍRČÍ KŘÍŽ II Je zapsán jako nemovitá kulturní památka č. 1174/2. Stojí 450 metrů severoseverozápadně od obce, při levé straně polní cesty (bývalé staré silnice) ve směru do Manětína; zazděn v kamenném tarasu, 20 metrů západně od smírčího kříže I. Jde o umístění druhotné od počátku 21. století, původně stál v lese při cestě z Manětína, severozápadně od vsi. N 49° 59‘ 01.7‘, E 13° 16‘ 22.9‘‘. Kříž na původním umístění je snad zaznamenán jen ve vojenském mapování III, kde je přibližně v těchto místech zakreslen nezřetelný kříž. Transfer v mapách dosud nezachycen. Kámen, který je pozůstatkem vymezení starých hranic, není uveden v žádném starším soupise, které byly zaměřeny na církevní památky. Pozornost mu byla poprvé věnována v 50. letech 20. století, kdy jej popsal a nakreslil okresní konzervátor Jindřich Nacházel. Lokalizoval jej při cestě z Manětína do České Doubravice na rozcestí lesních cest, kde teče malý potůček, do klínu těchto cest, vedoucích do kopce při jižní cestě na levé straně ve stráni. Na stejném místě jej dokumentoval i pasport památek v roce 1977. Uvádí jej též odborná literatura jako „obdélnou kamennou desku, na čele pozitivní reliéf kříže s rameny a hlavou do klínu. Pod levým ramenem reliéf kladiva“. Zazděno v tarasu zídky, jeví se tudíž jako kamenná deska zhruba obdélného tvaru o rozměrech 43 x 23 cm s plasticky vystupujícím reliéfem kříže. DŘEVĚNÝ KŘÍŽ Stojí 500 metrů západně od obce, na severní straně polní cesty, nedaleko polohy „Na hranicích“. N 49° 58‘ 52.1‘‘, E 13° 16‘ 03.4‘‘. Kříž je uváděn ve všech třech vojenských mapováních, rovněž ve speciálním mapování z roku 1940 a dále v mapě ZM 11-42-10 z roku 1978 (97 mm od j. s. č. a 111 mm od z. s .č.) a také v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely). Přestože se jedná pouze o dřevěný kříž, jeho stabilní místo je vskutku obdivuhodné, protože jej dokládají mapové podklady z druhé poloviny 18. století. Stával vždy na obecním pozemku, nebýval na něm žádný nápis. Jeden z předchůdců dnešního kříže, byl postaven roku 1817 bez úředního povolení a byl vedle něho údajně někdo pohřben. Doklady by bylo zřejmě možné dohledat v matrice zemřelých, mohlo jít i o místní tra48
ČESKÁ DOUBRAVICE gédii. O křížek se vždy starala obec. V roce 1997 zde stál kříž tvořený opracovanými kmeny stromu. Dřevěný jednoduchý latinský kříž. Tvořen dřevěným hranolem o průřezu 13 x 12 cm, výšce 500 cm a rozpětí ramen 250 cm. Ramena spojena šroubem a mají zkosené konce. Kříž vsazen do kovového sloupku. Na svislém rameni vyryt nápis: L. P. „// 2004 // SDH // Č. D.“, vypovídající o obnově Sborem dobrovolných hasičů v České Doubravici. OBRÁZEK NA STROMĚ Nachází se 1700 metrů severozápadně od obce, při lesní cestě do Manětína (směrem k Vuršovu mlýnu). N 49° 59‘ 23.3‘‘, E 13° 15‘ 19.9‘‘. Objekt není zmíněn v žádném mapování. O důvodech umístění barvotisku na stromě se nepodařily zjistit bližší informace. Na smrku je zavěšen barvotiskový obrázek z přelomu 19. a 20. století v dřevěném rámu s trojúhelníkovou stříškou. Pod ním litinová reliéfní plastika – kaplička o rozměrech 62 x 35 cm s Pannou Marií, produkce plaské železné huti z 2. poloviny 19. století. DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ MALCŮV KŘÍŽ Křížek stál v lokalitě na Novinách směrem ke Hvozdu, na obecním pozemku na volné cestě. Byl postaven roku 1824 a je popisován jako dřevěný kříž bez nápisu, který nechali postavit bratři Ondřej a Josef Malec, sedláci v Doubravici. HLOUSŮV KŘÍŽ Je popisován jako dřevěný křížek bez nápisu, který dal v roce 1834 u svého pole na rozcestí do Křečova, zvaném „U ruky“ postavit Vojtěch Hlous, vulgo Staněk, sedlák v Doubravici čp. 3. JINÉ: SMÍRČÍ KŘÍŽ III Smírčí kříž, který původně stál mezi Českou Doubravicí a Štichovicemi je umístěn v muzeu v Mariánské Týnici, před tím byl v Plasích. Pravidelný hranol o rozměrech 80 x 30 x 30 cm. Na třech stranách má tři různé kříže. Dominujícím je pozitivní reliféf kříže se spodním ramenem ukončeným šipkou, na bocích pozitivní reliéf řeckého kříže a vyrytý kříž v kombinaci ramen vodorovných z typu dělového a svislých berličkového kříže. 49
ČESTĚTÍN Obec je okrouhlice s domy kolem návsi. Leží 5 km západně od Nečtin v otevřené krajině nad údolím Březínského potoka. Nejstarší zpráva pochází z berního rejstříku plzeňského kraje z roku 1379, kdy patřila čtyřem pánům. V roce 1437 patřila ves k Prohoři a od roku 1504 se dostala s Jindřichem z Plavna na 70 let k Toužimi. Roku 1575 přešla na Jiřího z Kokořova a roku 1626 k panství Brložec a měla stejné vlastníky jako Toužim. V obci se dochoval pouze dřevěný kříž u silnice do Březína, kámen s reliéfem kříže v zahradě domu čp. 4, a torzo polního litinového kříže, resp. část jeho podstavce. KÁMEN S RELIÉFEM KŘÍŽE Nachází se na jihovýchodním okraji intravilánu vsi, v zahradě náležející k domu čp. 4, za plaňkovým plotem u cesty ve směru k bývalé vsi Račín. N 49° 58‘ 16.5‘‘, E 13° 05‘ 53.4‘‘. Ve starších mapách není registrován, pouze turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej uvádí jako křížový kámen. Kámen, který je zřejmě starou hraniční památkou, je registrován pouze německou topografií. Ta jej situuje při cestě do Račína na zahradu čp. 4. u Josefa Sendnera. Kamenná stéla s reliéfem kříže. Stéla zhruba kvádrového tvaru o rozměrech 80 x 44 x 30 cm z hrubozrnného pískovce. Na všech čtyřech stranách reliéf kříže v kruhovém medailonu odlišného provedení. Na západní straně otočené do zahrady ve vyrytém kruhu mírně plasticky vystupující řecký kříž, na opačné straně k plotu v kruhu výrazný reliéf dělového kříže o rozměrech 32 x 33 cm, na jižním a severním boku v kruhu méně výrazný dělový kříž. TORZO PODSTAVCE OD POLNÍHO KŘÍŽE Nachází se na západním okraji intravilánu vsi, v travnatém svahu na levém okraji silnice ve směru do Chudče. N 49° 58‘ 23.1‘‘, E 13° 05‘ 42.9‘‘. Zachycení kříže v mapách je proměnlivé, poprvé jej uvádí vojenské mapování II a pak vojenské mapování III, zatímco ve speciálním mapování z roku 1940 je pouze dnes neexistující kříž při silnici dále západně k Chudči, je zakreslen v mapě ZM 11-42-07 z roku 1978 (6 mm od j. s. č. a 171 mm od v. s. č.) ale turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej neuvádí. Informaci o existenci kříže zachycuje německá topografie, která jej uvádí jako obnovený (1993). 50
ČESTĚTÍN Při cestě do Chudče na okraji vsi byl umístěn kamenný sokl s litinovým křížkem s nápisovou deskou a skupinou sv. Jana a Panny Marie na soklu u paty kříže s Ukřižovaným. Torzo podstavce od kříže z 19. století sestávající ze dvou částí. Dochovány dvě žulové desky povalené v travnatém a křovinatém porostu. Menší deska o rozměrech 70 x 30 x 45 cm je porostlá mechem v trní. Větší deska o rozměrech 98 x 80 x 37 cm je položená v trávě čelní stranou dolů, je v ní patrný otvor pro vsazení kříže. KŘÍŽ DŘEVĚNÝ Stojí na jihovýchodním okraji obce, na pravém okraji silnice ve směru do Březína. N 49° 58‘ 13.9‘‘, E 13° 05‘ 59.5‘‘. Kříž je zakreslen již ve vojenském mapování II a následně ve vojenském mapování III a dále ve speciálním mapování z roku 1940, v mapě ZM 11-42-12 z roku 1978 (22 mm od s. s. č. a 138 mm od z. s. č.), zatímco turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej uvádí jako pomník! První popis pochází z doby po odsunu německého obyvatelstva, které po staletí obnovovalo na starém místě dřevěný kříž. Ten se nacházel asi 30 m po silnici směrem z Čestětína k Březínu na pravé straně silnice a byl asi 6 m vysoký. Již tehdy na něm visel plech s Ukřižovaným v kusech dolů, trám u země byl nahnilý a kříž nahnutý. Po letech byl opět obnoven a doplněn na přelomu 20. a 21. století zdařilou replikou Ukřižovaného malovaného na plechu. Důležitá je kontinuita místa i tvarová věrnost tradici. Kříž dřevěný s Kristem. Kříž latinský. Je tvořen hranolem průřezu 13 x 18 cm, o celkové výšce 430 cm a rozpětí ramen 220 cm. Natřený světle hnědou barvou. Kristus malovaný na stříhaném plechu. DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ KAPLE NÁVESNÍ Kaple je vyobrazena na náčrtu v kronice na str. 21. Obecní kronika zachycuje důvody, proč byla kaple postavena: ,,Odedávna zdejší obyvatelé obce uctívali jako patrony povětrnosti sv. Jana a Pavla, možná že to bylo proto, že kdysi udeřil blesk do starého kostelíka v Dolním Jamném (dřevěného) a roku 1870 také byla velká bouře a po každé takové bouři se obyvatelé vraceli ke svým patronům. V roce 1900 se rozhodlo obecní zastupitelstvo, že těmto patronům postaví kapli jako památku na jubilejní rok 1900 novou, opět k poctě Jana a Pavla. Na kapli se lidé v obci složili a podle plánku, který tu je přiložen, ji postavili. Byla vysvěcena 13. října 1901 a obec se zavázala, že se také o tuto kapli bude na vlastní náklady starat“. Kaple dostala mešní licenci a patřila pod faru v Dolním Jamném. 51
ČESTĚTÍN Soupis z 50. let 20. století ji charakterizuje jako zděnou omítnutou stavbu, jejíž střecha byla kryta břidlicí. Nad průčelím trojúhelný štít. V bočních stěnách po jednom malém okně, půlkruhem zalenutém. Okna zasklená. V průčelí stěny 3 mělké výklenky dva po stranách dveří. Ke kapli vedly dva kamenné schody, dveře v horní části prosklené. Nad průčelní stěnou pětihranná dřevěná lucernovitá vížka, jejíž spodní polovina stěn byla kryta břidlicí, cibulovitá báň a makovička pobita plechem, zakončena křížkem. Zvonek bez nápisu. Na věžičce plechová korouhvička s datem 1930. Vnitřek cca 14 m2 plochy, plochý strop 255 cm výšky, podlaha betonová, na sever kamenná oltářní mensa, na stěně obraz z roku 1921, asi barvotisk. Na báni vížky býval amplion, v 50. letech sloužila za sběrnu mléka. KŘÍŽ LITINOVÝ NA KAMENNÉM PODSTAVCI Na východním okraji obce, kde ze silnice odbočuje polní cesta do Račína, stál, ještě v 50. letech 20. století, asi 30 m po této cestě na rozcestí s další polní cestou železný litý kříž 135 cm vysoký na kamenném podstavci 70 cm vysokém a nečitelným nápisem na plechové tabulce. ROZVALINY POMNÍČKU Před odbočením polní cesty ze silnice stál v 50. letech 20. století na levé straně v zahradě kamenný kříž–pomníček v rozvalinách, pravděpodobně padlému z 1. světové války, z rodiny některého odsunutého Němce.
DOUBRAVICE Ves leží na jižním úpatí vrchu Kozelka, 5 km západně od Manětína. Historicky je poprvé uváděna v roce 1239, později náležela k nečtinskému panství. Dnes má rekreační charakter. Z poměrně velkého počtu historicky uváděných památek se jich dochovalo minimum: kaple sv. Anny na návsi, kříž rodiny Karlů a kříž na jižním okraji obce. KAPLE SV. ANNY Stojí uprostřed návsi v obci. N 49° 59‘ 23.9‘‘, E 13° 09‘ 50.9‘‘. Kaple je uvedena v indikační skice stabilního katastru, zatímco ve vojenských mapováních II a III není v zástavbě zřetelná, dále je zakreslena ve speciálním mapování z roku 1940 a v mapě ZM 11-42-08 z roku 1978 (157 mm od v. s. č. a 187 mm od s. s. č.) a rovněž v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely). Kaple sv. Anny byla postavena nejspíše počátkem 19. století, zřejmě na stejném místě, kde stojí dnešní. Po roce 1989 byla tato kaple obnovena z popudu paní Marie Leinauerové a nově vybavena. Soška Panny Marie, která byla součástí původního vybavení této kapličky a byla umístěna v kapli u Manětína, byla bohužel při vloupání zcizena. Kaple na obdélném půdorysu o rozměrech 420 x 350 cm. Při zemi probíhá po celém obvodu sokl, krytý plechem. Na průčelí římsa, trojúhelníkový štít s nikou, v níž je postavena plastika andílka. Dveře dvoukřídlé se skleněnými výplněmi, původní. Okna tvoří dřevěný rám dále nečleněný, zasklená a opatřená vně mřížemi. Střecha sedlová, krytá eternitovými kosočtvercovými šablonami a oplechováním. Ve vrcholu střechy zvonice tvořená dvěma sloupky krytými stanovou stříškou ukončenou špičatým trnem. Ze zvonu dochován pouze nosný trám. Po obvodu kaple pod střechou plastové (!) okapy. Kaple plochostropá, strop tvořen novými palubkami. Na podlaze obdélné cihlové desky. Vybavení tvoří barvotiskové obrázky svatých a sošky. KŘÍŽ RODINY KARLŮ Stojí 200 metrů západně od obce, vpravo při silnici ve směru k rozcestí Nečtiny – Zhořec – Kamenná Hora. N 49° 59‘ 25.2‘‘, E 13° 09‘ 41.4‘‘. V souladu s dobou vzniku kříž uvádějí až mapy ve 20. století, kdy je ve speciálním mapování z roku 1940 v tomto místě vyznačena socha; v mapě ZM 11-42-08 z roku 1978 kříž (176 mm od v. s. č. a 184 mm od s. s. č.) a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) v tomto místě uvádí chybně boží muka! Německá topografie uvádí mezi drobnými památkami obce Doubravice pouze údaj, že zde stojí kamenný kříž rodiny Karl, který patřil k čp. 6. Vlastní nápis na žulové desce zasazené do pískovcového secesního rámu praví, že pomník byl zřízen k poctě Boží od Josefa a Barbory Kar-
52
53
DOUBRAVICE lových z Doubravice v roce 1920. Lze předpokládat, že ve spodním, špatně čitelném a kurzivou psaném textu bychom našli bližší údaje o důvodu pořízení této rodinné památky. Žulový pomník s reliéfem kříže a mramorovou nápisovou deskou sestávající ze čtyř částí. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 14 x 110 x 50 cm. Na ní postaven kvádrový sokl o rozměrech 34 x 90 x 37 cm, na čelní straně s vyrytým obdélným rámečkem v rozích s obloučky. V poli rámečku nečitelný nápis, z něhož je možné rozlišit pouze slovo „Gott als“ v první řádce a „darf“ ve druhé. Na soklu je vztyčen pomník tvořený dvěma sloupky po stranách o výšce 125 cm, (celková šíře 83 cm), mezi nimi stojí deska s obdélnou nikou, v níž je vsazena mramorová černá tabule s nápisem: „Errichtet zur Ehre Gottes // von Joseph und Barbara Karl // Doubrawitz 1920“. Nad ní konvexně vypnutý oblouk, v jehož horní ploše je žlábek zřejmě pro lampičky nebo svíčky. Na něm stojí kvádrová deska o rozměrech 84 x 45 x 16 cm s reliéfem latinského kříže. Otvory v kříži naznačují, že zde bývala připevněna socha Ukřižovaného.
DOUBRAVICE ním užší sloupek na čelní stěně s vymezeným polem, v němž je reliéf zkřížené kotvy a kříže, symbolizující víru a naději. Krycí deska v rozích s akroterii, mezi nimiž je trojúhelníkový nástavec. Kříž kovaný jetelový, v křížení ramen osazen čtyřlístek a mezi rameny probíhá věnec. DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ Jeden z křížů je pravděpodobně kříž označený v tomto soupisu jako na jižním okraji obce. BARTLŮV KŘÍŽ Stál při spodní cestě na Kamennou Horu. RICHTERŮV KŘÍŽ Stál při cestě od Nečtin. ŠÍMŮV KŘÍŽ Stál v poli vpravo od cesty ve směru Nečtiny – N. Doubravice. SCHNEIDERŮV KŘÍŽ Stál v poli vpravo od cesty N. Doubravice – Újezd. Dále se uvádějí bez bližších informací: Neubauerův kříž, Rösslerův kříž, Friedlův kříž, Schiemanův kříž u čp. 5.
KŘÍŽ NA JIŽNÍM OKRAJI OBCE Stojí na jižním okraji intravilánu obce, při levé straně silnice (za příkopem na podezdívce plotu zahrady) ve směru k rozcestí k Nečtinám a Manětínu). N 49° 59‘ 21.1‘‘, E 13° 09‘ 53.2‘‘. Pozn: umístění je zřejmě druhotné, hypoteticky je možné, že původně stál o něco jižněji, kde jej uvádí vojenská mapování a indikační skica stabilního katastru. Kříž na jižním okraji obce je zakreslen ve všech třech vojenských mapováních, i když s různými odchylkami, zachycuje jej také indikační skica stabilního katastru, zatímco mapování z 20. století jej již neuvádí. Z deseti v německé topografii obce uvedených drobných památek není pro nedostatečný popis možné přiřadit k tomuto kříži bližší údaje. Litinový kříž z 2. poloviny 19. století na pískovcovém podstavci sestávajícím z jedné části. (Kříž je pravděpodobně druhotně osazený, a to jen jeho torzo – horní část). Sokl kvádrový odstupňovaný o výšce 75 cm. Ve spodní části o rozměrech 42 x 36 cm, nad 54
55
HRAD NEČTINY Osada leží 2 km jižně od Nečtin v otevřené krajině pod hradem Preitenstein, který byl vystavěn jako vojenský bod za Jana Lucemburského. V 16. století bylo sídlo přeneseno do dnešní polohy a v polovině 19. století za Mensdorfů přestavěno do dnešní novogotické podoby. V parku u zámku a přilehlé osadě se dochovaly všechny historicky zmiňované památky, a to: barokní sochy sv. Floriána, sv. Vojtěcha a Jana Nepomuckého, novogotické památky – socha jelena v areálu zámku, kaple novogotická zděná, kaple výklenková na sloupku, kašna v parku a Zelený kříž. NOVOGOTICKÁ KAPLE Stojí v západní části zámeckého parku, zřetelná ze silnice (vpravo ve směru do Nečtin). N 49° 57‘ 33.5‘‘, E 13° 09‘ 28.0‘‘. Kaple je zakreslena pouze v mapě ZM 11-42-13 z roku 1978 jako pomník (205 mm od z. s. č. a 154 mm od s. s. č.). Novogotická výbava areálu nečtinského zámku vznikla v souvislosti s přestavbou staršího sídla podle projektu architekta Friedricha Streiba z Coburgu pro rodinu Mensdorfů v letech 1855–1858. Novogotická kaple, zděná, omítnutá, ve podobě brány s věží. Spodní část tvoří napodobenina gotické brány s lomeným obloukem a stanovou střechou. Na ní stojí hranolová část v podobě altánu se čtyřmi hrotitými okny. Ve vnitřním prostoru plocha, v níž zřejmě stála nedochovaná výzdoba. Krytá sedlovou stříškou. Ve štítě v omítce vpadlý kříž. KAPLE SLOUPKOVÁ Stojí v jihovýchodní části zámeckého parku, nedaleko východu (branky) směrem k Novému Městečku. N 49° 57‘ 29.7‘‘, E 13° 09‘ 37.7‘‘. V mapách není zachycena. Tato drobná sloupková kaplička, kdysi opatřená dvířky či otevíratelnou mřížkou, je součástí dobového gotizujícího vybavení zámeckého parku, a proto ji soupisy náboženských památek nezachycují. Kaple výklenková na pískovcovém sloupku sestávajícím ze čtyř částí. Podstavec tvoří čtvercová deska o rozměrech 12 x 50 x 50 cm. Na ní stojí nízký sokl o rozměrech 12 x 40 x 40 cm. Na něm konkávně v bocích prohnutý sloupek o rozměrech 82 x 30 x 29 cm dole (19 x 19 cm uprostřed) a na něm obdélná krycí deska (14 x 45 x 50 cm). Na ní stojí výklenková kaple (69 x 36 x 39,5 cm) krytá mírně přesahující sedlovou stříškou. Nika obdélná o rozměrech 36 x 27 x hl. 20 cm. 56
HRAD NEČTINY SOCHA SV. JANA NEPOMUCKÉHO Je zapsána jako nemovitá nemovitá kulturní památka pod číslem 3993. Stojí v severní části obce, v zahradě, při pravé straně silnice ve směru do Nečtin. Původní zařazení bylo v souboru tří soch se sv. Vojtěchem a Floriánem, o jejichž přesné barokní lokalizaci nelze najít informaci. Dnešní situace je poválečné umístění, poškozená socha se válela rozbitá na tři kusy uprostřed nečtinského parku na náspu pod kaštany. N 49° 57‘ 32.1‘‘, E 13° 09‘ 27.3‘‘. V mapových podkladech neuvedena. K soše Jana Nepomuckého je nejautentičtějším dokladem vlastní nápis na soklu, který sděluje, že ji dala postavit Marie Karolína z Kokořova, rozená z Hartigu, ze slibu a pokorné zbožnosti Janu Nepomuckému jako velkému ochránci místa před vším protivenstvím. Na patě podstavce chronogram: „PROTECTORI MAGNO LOCI IN ADVERSIS // MARIA CAROLINA DE KOKORZOWA NATA EX PROSAPIA HARTIGIANA BEATO IOANNI // VOTO ET SOLERTE PIETTATE EXTRVXIT“. Chronogram dává letopočet 1759. Socha světce na podstavci sestávajícím ze čtyř částí. Na nízkém soklu zapuštěném do země spočívá další kvádrový podstavec, profilovaný s vybranými rohy, o rozměrech 45 x 115 x 80 cm. Na obou je rytý nápis (viz výše). Na něm sloupek o celkové výšce 108 cm x 87 x 59 v základu 64 x 59 cm ve střední části, s volutově stáčenými příporami po stranách a kruhovým výklenkem na čelní straně, původně opatřeným kovanou uzavíratelnou mřížkou, lemovaným rytou kartuší. Na něm pak spočívá bohatě profilovaná silná deska o rozměrech 95 x 76 cm, s aliančním erbem, nesoucí vlastní skulpturu světce v mírně podživotní velikosti výšky 150 cm. Socha sv. Jana Nepomuckého rozvláté kompozice, chybí hlava. SOCHA SV. FLORIÁNA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka č. 1456. Stojí na jižním okraji obce, při pravé straně silnice ve směru do Plachtína, u vjezdu do zemědělského objektu. Socha byla zřejmě umístěna ve vazbě na sochu sv. Vojtěcha, která je jednoznačně lokalizována v lokalitě „Sicherhof“ u vjezdu do hospodářského dvora. N 49° 57‘ 24.4‘‘, E 13° 09‘ 20.4‘‘. V mapách není zachycena. Základní informaci poskytuje nápis na podstavci sochy. Text je latinský, zčásti poškozený, špatně čitelný na spodním hranolu podstavce, rozdělený na dvě části, s chronogramem, který dává letopočet 1762. „B. FLORIANO MARTVRI PROTE // CTORI INSLONI // AC INCENDIO // DOMINA KOKORZOWA NATA AB HARTIG // HERA IN PRAITENSTEIN PIETATE AC VENE57
HRAD NEČTINY RATIONE // HVIVS SANCTI EXTRVXIT.“ Sochu světce, který je ochráncem před požáry, objednala Marie Karolina, rozená z Hartigu, tehdy již ovdovělá manželka zemřelého Ferdinanda Františka z Kokořova, s níž se oženil roku 1731. Zemřel však již roku 1746 bez dětí. Za ní došlo v letech 1750–1752 též k přestavbě farního kostela. Socha světce na podstavci sestávajícím ze čtyř částí. Na nízkém soklu o rozměrech 57 x 120 x 85 cm s rytým nápisem na čelní straně (viz výše) spočívá další kvádrový, profilovaný podstavec s vybranými rohy, o rozměrech 45 x 115 x 80. Na něm sloupek o celkové výšce 108 cm x 87 x 59 v základu 64 x 59 cm ve střední části, s volutově stáčenými příporami po stranách a kruhovým výklenkem na čelní straně, původně opatřeným kovanou uzavíratelnou mřížkou, lemovaným rytou kartuší. Na něm pak spočívá bohatě profilovaná silná deska o rozměrech 95 x 76 cm, s aliančním erbem, nesoucí vlastní skulpturu světce v mírně podživotní velikosti výšky 150 cm. Světcova postava je zobrazena v typickém oděvu římského vojáka s přilbicí na hlavě. Figura stojí v kontrapostu na pravé noze, pravá ruka lije z vědra vodu na hořící dům, který stojí u pravé nohy světce. V levé ruce drží svitnutý praporec. Materiál, z něhož je socha vytvořena, je pískovec s kusy křemene, zřejmě z lokality Skelná Huť. SOCHA SV. VOJTĚCHA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka č. 1456/321. Stojí na jižním okraji obce, při pravé straně silnice ve směru do Plachtína, u vjezdu do hospodářského dvora. Původně stála v místě zvaném „Sicherhof“, kde bývala hospoda, doložená již roku 1601, později po ní zůstalo jen pomístní jméno pozemku. N 49° 57‘ 24.4‘‘, E 13° 09‘ 20.7‘‘. V mapách není zachycena. Z chronogramu: „BOHEMIAE PATRONO ADALBERTO // IN SICHERHOF QVIESCENTI // HERA IN PREITENSTEIN, WILKESCHAV, SCHLOSLES ET ZARADKA HIC QVIESCENTI PATRONO DEVOTE ET SOLLICITE EXTRVXIT“, který je jedinou autentickou zprávou, která se váže k vzniku sochy sv. Vojtěcha, vyplývá, že tuto sochu dala postavit paní na Preitensteině, Vlkošově, Prohoři a Zahrádce. Její umístění se vázalo ke zdejší tradici, podle které zde odpočíval český patron na své cestě v lokalitě „Sicherhof“ a kde našel v hostinci úkryt či záchranu před lupiči. Tato pověst je zachována ve sbírce „Pověstí a rozmanitých zpráv o panství preitensteinském“, které shromáždil Artur August Pouilly-Mensdorf v roce 1838 (Sagen und sonstige alte Nachrichten über die Herrschaft Preitenstein gesammelt von Arthur Gf. Mensdorff-Pouilly, rkp., Muzeum a galerie severního Plzeňska. Sběratel Arthur August, hrabě Mensdorf byl c. k. nadporučík v 1. hulán58
HRAD NEČTINY ském pluku vévody Sachsen Coburg Gotha). Pověst získal Mensdorf z ústního podání, když si koupil zdejší panství a zabýval se jeho historií i romantickými místními příběhy. Ve stejném místě majitelka panství ze zbožnosti a z pokory dala postavit sochu zemskému ochránci. Postavení sochy bylo výrazem zemského vlastenectví šlechty. Sochy jsou pojaty spolu se sv. Floriánem a sv. Janem Nepomuckým jako celek, o čemž svědčí shodně pojaté sokly soch. Na preitenštejnském panství podle jedné pověsti, vpravo od cesty k Plachtínu a vlevo od cesty do Březína, když se vyjde ze zámku Preitenstein, nese rozlehlá zahrada název „Sicherhofgarten“, protože na konci tohoto pozemku již před dávnými časy stával hostinec, jemuž se říkalo „Sicherhof“. Zda socha dodnes stojí na tomto místě, nevíme. Fundátorka, paní na Preistensteině, byla Marie Karolína, rozená z Hartigu, již ovdovělá se stala doživotní uživatelkou 2/3 panství až do své smrti 23. dubna 1766. Zbývající třetinu tehdy držel od roku 1755 příbuzný Ferdinand Jakub, hrabě z Kokořova na Žluticích. Fundátorka byla též iniciátorkou opravy kostela sv. Jakuba v Nečtinech a můžeme ji přirovnat k Marii Gabriele Lažanské a jejím kulturním aktivitám. Socha světce na podstavci sestávajícím ze čtyř částí. Na nízkém soklu o rozměrech 57 x 120 x 85 cm s rytým nápisem na čelní straně (viz výše) spočívá další kvádrový, profilovaný podstavec s vybranými rohy, o rozměrech 45 x 115 x 80. Na něm sloupek o celkové výšce 108 cm x 87 x 59 v základu 64 x 59 cm ve střední části, s volutově stáčenými příporami po stranách a kruhovým výklenkem na čelní straně, původně opatřeným kovanou uzavíratelnou mřížkou, lemovaným rytou kartuší. Na něm pak spočívá bohatě profilovaná silná deska o rozměrech 95 x 76 cm, s aliančním erbem, nesoucí vlastní skulpturu světce v mírně podživotní velikosti výšky 150 cm. Barokní socha představuje zemského světce sv. Vojtěcha v biskupském oděvu s mitrou na hlavě, v levici drží otevřenou knihu a palmovou ratolest, pravice je zdvižena a sevřena v pěst. Zda světec držel berlu, která bývá jeho typickým atributem, není možné usoudit. Autorsky neurčeno, lze však přiřadit do okruhu manětínské barokní dílny Herscherovy. Datováno chronogramem do roku 1760. Za sochou je zhruba čtvrtkruhová nika v nízké zdi, která vytváří vlastní prostor pro umístění sochy, stojící u někdejšího vjezdu do dvora. SOCHA JELENA Stojí na nádvoří novogotického zámku. N 49° 57‘ 33.0‘‘, E 13° 09‘ 33.6‘‘. V mapách není uváděna. Novogotická výbava areálu nečtinského zámku vznikla v souvislosti s přestavbou staršího sídla podle projektu architekta Friedricha Streiba z Coburgu pro rodinu Mensdorfů v letech 1855–1858. 59
HRAD NEČTINY Kovová socha jelena z doby kolem roku 1860 na zděném a kamenném podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří kvádrová kamenná deska o rozměrech 15 x 150 x 115 cm. Na ní masivní sokl (110 x 140 x 97 cm) vyzděný z kamenných kvádrů a omítnutý, doplněný na dvou stranách dvěma výlevkami (52 x 105 cm) pro chrliče, podepřenými jednoduchými sloupky. Na něm stojí osmiboký novogotický pískovcový podstavec (130 x 83 x 120 cm), členěný v ploše stěn mělkými nikami s hrotitými oblouky, ukončený římsou. Na bocích nad výlevkami původně byly osazeny chrliče, z nichž se dochovala jedna keramická plastika lví hlavy (motiv se opakuje na fasádě zámku). KAŠNA V PARKU SE SOŠKOU TRITÓNKA Je umístěna před jihovýchodním průčelím novogotického zámku. N 49° 57‘ 31.9‘‘, E 13° 09‘ 35.5‘‘. V mapách není uváděna. O vzniku či objednávce tohoto zahradního dekorativního prvku bychom pravděpodobně mohli najít doklady ve vrchnostenském archivu, který bohužel není dochovaný. Kašna vymezena kamenným kruhovým věncem, dno tvoří kamenné desky. Uprostřed sokl s kovovou plastikou tritónka s mušlí, oblíbené dekorace kašen. Sokl pískovcový tvořený několika stupni. Spodní sokl kvádrový o rozměrech 47,5 x 67,5 x 51,5 cm, na něm stojí další kvádr o rozměrech 21,5 x 63 x 46 cm a na něm kvádr o rozměrech 75 x 54 x 37,5 cm. Na jeho širších stranách je vytesán kolčí štít s erbem. V horní části římsa (62,2 x 46 cm). Na soklu osazena kovová plastika představující vodního bůžka v podobě dítěte s mušlí, v. 62 cm, dnes v torzovitém stavu. Kombinace původní, zřejmě barokní, kašny s moderní plastikou 2. pol. 19. století.
HRAD NEČTINY Pod názvem „Zelený kříž“ uvádí tuto lokalitu německá topografie, zachycuje jej též poválečný popis, podle kterého se v ohrazené zahrádce nacházel 6 m vysoký dřevěný kříž, jehož ramena byla spojena stříškou a zadní strana kosočtverce pobita prkny. Korpus 150 cm vysoký vyřezávaný byl tehdy bíle natřený, na sloupu text: „1888 // A. M. D. G. // 1943 ren.“ (ad maiorem Dei Gloriam, (k větší slávě Boží, obn. 1943). Dřevěný kříž s Kristem a stříškou. Kříž latinský, tvořen hranolem o průřezu 20 x 25 cm ve spodní částí, výše 17 x 17 cm o celkové výšce 500 cm. Mezi rameny je v zadní části vsazena prkenná kosočtvercová deska, jejíž horní hrany kopíruje stříška v přední části a opatřená vyřezávanými ozdobami a krytá plechem. Kristus dřevěný vyřezávaný, poměrně kvalitního provedení. Ve spodní části ramene letopočty: „1888 // A. M. D. G. // 1943 // ren.“ Stojí v zahrádce vymezené čtyřmi sloupky o půdorysu 260 x 260 cm, propojené plotem a řetězem. Sloupky o rozměrech 100 x 24 x 24 cm (krycí deska 34 x 34 cm) z umělého kamene, spodní části (20 x 30 x 30 cm) z pískovce. Plot je železný, litý a kovaný a částečně poškozený.
ZELENÝ KŘÍŽ Stojí 500 metrů severně od obce, při levé straně silnice v zátočině ve směru do Nečtin. N 49° 57‘ 46.3‘‘, E 13° 09‘ 32.5‘‘. Ve vojenském mapování I zřejmě neuveden (je to na rozhraní map C 119 a C 120 těžko čitelné), ve vojenském mapování II a III a dále ve speciálním mapování z roku 1940 a v mapě ZM 11-42-13 z roku 1978 zakreslen kříž (194 mm od z. s. č. a 108 mm od s. s. č.), zatímco v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) není zachycen. 60
61
HRÁDEK Vesnice v severní části okresu Plzeň-sever, část obce Manětín. Její katastrální území zaujímá 234,96 ha. Ves s nepravidelnou návsí leží na ostrožně nad pravým břehem Lučního potoka 3 km sv. od Manětína a na západním okraji přírodního parku Horní Střela. Severně od Hrádku jsou na Hrádeckém potoce Malý a Velký Pardouskův rybník, západně od nich je u silnice II/205 ještě Pišenický rybník. Nad potokem údajně stával Hradec, po němž je víska pojmenována a doloženo je slovanské hradiště na ostrožně obtékané Lučním potokem, které je zapsáno jako archeologická památka (rej. č. 1415). V obci se dochovala kaplička na návsi, dva pomníky padlých – hrob v dáli z první světové války a dva litinové kříže na kamenných soklech severně obce a západně obce. KAPLE Stojí v obci u čp 11. N 50° 00‘ 32.7‘‘, E 13° 15‘ 40.0‘‘. Kaple je zakreslena jen v mapě ZM 11-42-05 z roku 1978 (18 mm od j. s. č. a 65 mm od z. s. č.). Historické údaje k postavení kaple ji označují jako „beim Wirt“ (u hospody). Stojí totiž u východu z obce směrem do Manětína u zahrady hospody čp. 11, kde se do šenku chodilo po dřevených schodech z venku na pavlač vedoucích. Její malá stavba je spojena s budovou statku. Je popisována jako malá zděná kaplička s břidlicovou střechou. Štít kapličky je barokní, v malém výklenku bývala socha Jana Nepomuckého. Uvnitř býval obraz a socha Panny Marie Lourdské. Kaple byla opravena v 90. letech 20. století. Kaple z přelomu 18. a 19. století, na téměř čtvercovém půdorysu (225 x 200 cm), je přistavěna k usedlosti. Obdélný vchod s jednokřídlými dveřmi je zaklenut segmentem, římsa nad ním segmentově vyklenuta a štít je vyklenut do vysokého oblouku. Střecha plechová, štítová plocha oplechovaná páskem. Uvnitř stlačená valená klenba. V interiéru je na zadní stěně nad klekátkem v zasklené skříňce Panna Maria Svatohorská a dále obraz Nejsv. Trojice – lidovka na plátně, barvotisky a velikonoční rajračka. POMNÍKY PADLÝM Stojí v obci v těsném sousedství kaple. N 50° 00‘ 32.7‘‘, E 13° 15‘ 40.0‘‘. V mapách nejsou uváděny. Informace o vzniku těchto soukromých rodinných připomínek obětí první světové války, které můžeme charakterizovat jako „hrob v dáli“, najdeme dosud na nápisech na soklech obou památek, přestože chybí obrázky a tabulky s přesnými údaji. První pomníček padlým synům Václavu a Antonínu Jäcklovým z čp. 11 s nápisem sděluje, že synové Václav a Antonín Jäcklovi našli hrob v nepřátelské zemi. „Grab in der Ferne. Liebe Söhne in Feindeserde. Das ist fürwahr ein großer Schmerz. Wenn Gott der Herr nicht Tröster wäre, verging 62
HRÁDEK wohl gar der Eltern Herz.“ (překlad: Hrob v dáli. Milým synům v nepřátelské zemi. Byla by to příliš velká bolest, kdyby Pán Bůh nebyl utěšitelem, zhynulo by jistě srdce rodičů). Druhý pomníček byl věnován 3 padlým synům Antonínovi, Josefovi a Aloisovi z rodiny Pleinerů z čp. 12. „Ratsch tritt der Tod den Menschen an, vollendet ward die kurze Bahn, vollendet das, was Du geschafft in Jugendfrische, Jugendkraft. Und doch wie stolz, wie reich das Leben fürs Vaterland dahingegeben. Berechtigt zu diesem Denkmal sind nur Eltern und Brüder.“ (Rychle přišla smrt k člověku, skončena byla krátká pouť, skonalo to, čeho jsi dosáhl v mladé svěžesti a síle. A jak přece bylo hrdé a bohaté dát život pro svou vlast. K tomuto pomníku mají právo pouze rodiče a bratři). Stejné informace se objevují v německé topografii. Nepodařilo se dohledat výrobce pomníků. Levý pomník typu vertikálního náhrobku stojí na soklu 25 cm výšky a 97 x 50 cm základny, na něm stojí plochý hranol výšky 69 cm, 78 x 31 cm s nápisem a kdysi s medailony, nad ním horní část v. 123 cm, 66 x 25 cm s ozdobným zakončením z pískovce – jetelový křížek s železným Kristem – torzo shozeno. Deska s německým nápisem byla odstraněna. Pravý pomník obdobné kompozice sestává ze tří kamenných bloků. Na kvádrovém soklu o rozměrech 22 x 90 x 44 cm stojí další sokl o rozměrech 63 x 75 x 30 cm s nápisem a na něm deska 115 x 64 x 23 cm. Křížek je shozený za pomníkem. Oba pomníky mají shodný tvar, první má výšku 290 cm, druhý 273 cm. Jsou členěny na přední straně polosloupky s románskými hlavicemi, v nároží horní části akroterion, kvalitní kamenická práce s jemnozrnného pískovce či opuky. KŘÍŽ LITINOVÝ SEVERNĚ OBCE Stojí 400 metrů severozápadně od obce, při polní cestě ve směru k Pardouskovu rybníku (cesta končí v poli). N 50° 00‘ 40.2‘‘, E 13° 15‘ 30.9‘‘. Kříž je zakreslen ve všech třech vojenských mapováních, ale ve speciálním mapování z roku 1947 a v mapě ZM 11-42-05 z roku 1978 uveden není, v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) je pak zakreslen přibližně v těchto místech pomník. O křížku se nepodařilo zjistit bližší informace, ačkoliv je zachycen již v mapování z konce 18. století. Zřejmě stojí na místě staršího dřevěného kříže. Litinový kříž na podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří betonová kvádrová deska o rozměrech 10 x 60 x 70 cm, v přední části s profilací. Na ní stojí pískovcový kvádrový odstupňovaný sloupek o celkové výšce 75 cm x 53 x 42 cm. Kříž litinový (novodobá replika) o celkové výšce 120 cm a rozpětí ramen 40 cm. V ploše ramen motivy hvězdic a květů. Ve spodní části mezi dvěma 63
HRÁDEK klečícími postavami nápis: „DEJ BŮH // ŠTĚSTÍ“, nad ním na římse tři postavy. Ukončení ramen ozdobné, na horním rameni nápis INRI. Kristus klasického provedení. KŘÍŽ ZÁPADNĚ OBCE Stojí 1 km západně od obce, při levé straně silnice ve směru Stvolny – Manětín, v roští, na rozhraní katastrů obcí Brdo a Hrádek. N 50° 00‘ 29.8‘‘, E 13° 14‘ 54.7‘‘. Kříž je přibližně v těchto místech zakreslen již ve vojenském mapování I, ale v dalších vojenských mapováních II a III není uveden, naopak je zachycen ve speciální mapě z roku 1947, zatímco mapy z 2. poloviny 20. století (ZM 11-42-04 z roku 1978 a turistická mapa edice KČT č. 30 povodí Střely) jej neuvádí. Na témže místě stával dřevěný kříž, který v polovině 19.století nahradil litinový na kamenném soklu. Litinový kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 10 x 135 x 100 cm. Na ní stojí jednoduchý kvádr o rozměrech 90 x 74 x 60 cm, v jeho spodní části vyryt obdélný rámeček s konkávně prohnutými rohy, v něm letopočet 1834 (1854), horní hrany zaoblené. Na něm stojí kvádrový odstupňovaný sloupek o celkové výšce 70 cm, základně 47 x 47 cm a střední části 31 x 39 cm, členěný svislými kanelurami. Kříž litinový jetelový, v ploše ramen geometrické reliéfní ornamenty, v koncích ramen čtyřlístky. U paty klečící postava, v křížení ramen paprsky. Korpus Ukřižovaného Ježíše běžného provedení.
POZNÁMKY KŘÍŽ NA ROZCESTÍ DO STVOLEN Uvádí německá topografie bez bližších údajů. Může jím být jeden ze dvou výše zmíněných a popisovaných litinových křížů na pískovcových podstavcích.
64
JEDVANINY Osada založená roku 1855 hrabětem Mensdorfem, s původním názvem Mensdorf, v souvislosti s rozvíjejícím se sklářským podnikáním podle plánovitého rozvrhu. Leží 10 km jz. od Manětína, na okraji komplexu lesů. Zástavba těsně navazuje na sousední osadu Skelná Huť, mezi oběma však probíhá správní hranice a i v minulosti každá patřila jinému okresu. Má výrazně rekreační charakter. Dochovala se zde zvonice v zahradě čp. 13 a Freischlagův kříž. ZVONICE Stojí v zahradě domu čp. 13, v severněji položené ulici (jedné ze dvou v původní osadě). N 49° 56‘ 36.8‘‘, E 13° 06‘ 34.1‘‘. Zvonice není v mapách uváděna. Zvonice se zvonkem byla umístěna na 5 m vysoké dřevěné konstrukci v předzahrádce čp. 13, za první války byl zvon odebrán a v roce 1920 byl pořízen ze sbírky nový. Původní zvonice pocházela z roku 1855. Zvonici tvoří dva svislé trámy průřezu 13 x 13 cm vsazené do železných stojanů. V horní třetině vsazeny dva příčné trámky, které vymezují prostor pro umístění obrazu. Obraz barvotiskový s motivem modlící se dívky před Pannou Marií Lourdskou, zaskleno. Střecha plechová kuželová ve vrcholu vsazen jednoduchý latinský kříž. Zvon ovládán pomocí lana ukončeného na jednom ze sloupků. Na sloupku vsazena mosazná destička s nápisem: „POSTAVENO // L. P. 1855 // OBNOVENO // L. P. 1920 a 2003“. FREISCHLAGŮV KŘÍŽ Stojí na severním okraji původní osady, při dnešní příjezdové cestě od Skelné Huti na prostranství před zahradou (společně s dalšími dvěma kamennými sokly od křížů, které sem byly umístěny druhotně). N 49° 56‘ 39.2‘‘, E 13° 06‘ 32.0‘‘. Pouze v mapě ZM 11-42-12 z roku 1978 je zakreslen v tomto místě (75 mm od v. s. č. 64 mm od j. s. č.) pomník. Křížek byl postaven roku 1848 rodinou Freischlagovou, další křížek dala postavit rodina Freischlagova z čp. 25 roku 1880 k poctě Boží. Informace se opírají pouze o údaje na památce samé a o německou topografii. Kamenný podstavec od zřejmě litinového kříže sestávající ze dvou částí. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 12 x 60 x 46 cm s okosenými horními hranami. Na něm stojí pískovcová stéla vysoká 93 cm ve spodní širší části (47 x 33 cm) na čelní straně se symetrickým ornamentem, na ní navazuje kvádr (36,5 x 28 cm) na čelní straně s mělkou nikou, v níž je nápis: „ERRICHTET ZUR // EHRE GOTTES Von // Karl u. Eva Freischlag // MENSDORF Nr. 25 // 1880“. Ukončeno trojúhelnou stříškou s uraženou zadní částí. 65
KAMENNÁ HORA Ves v severozápadní části okresu Plzeň-sever, část obce Nečtiny o rozloze 526,24 ha. Leží ve svahu klesajícím od kóty U věže k severovýchodu ke Krašovskému potoku a je přístupná jen po odbočce od silnice II/193. Poprvé je zmiňována již v roce 1186, dnes má charakter rekreační osady. Jižně od vsi v Kamenohorském lese je památný strom Kamenohorský buk. Dochovalo se pouze torzo kříže severně obce. KŘÍŽ SEVERNĚ OBCE Je situován 300 metrů severozápadně od obce, v remízu vlevo od polní cesty ve směru ke Krašovskému potoku. N 49° 59‘ 21.0‘‘, E 13° 07‘ 07.6‘‘. Uveden pouze ve speciální mapě z roku 1940. Německá topografie uvádí dva křížky, z nichž jeden byl na cestě do Krašova a druhý na cestě k Holubímu mlýnu. Ani jeden však nebyl již v roce 1993 v terénu doložen. Torzo kříže z 2. poloviny 19. století, a to vrchní díl kamenného podstavce s reliéfní výzdobou. V těsném sousedství o strom opřen litinový podélně kanelovaný kříž. Jedná se pravděpodobně o části různých křížů do prostoru uložených možná druhotně jako zbytky z křížků z okolních polí. V prostoru remízu složeny i jiné zlomky kamenů a sutě. DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ KAPLE PANNY MARIE POMOCNÉ Podle tradice stávala na návsi. POMNÍK PADLÝM 1. SV. VÁLKY Stál těsně na západní straně obce na severní straně. Byl postavený v roce 1919, oplocený malou zahrádkou, v 50. letech 20. století již s vytlučenou deskou.
66
KOTANEČ Je vesnice s oválnou návesnicí v severní části okresu Plzeň-sever, část obce Manětín, její katastrální území zaujímá 351,75 ha. Leží v otevřené krajině, na terase nad kaňonovitým údolím řeky Střely, 5 km severovýchodně od Manětína, na západním okraji přírodní rezervace Střela. Na katastru obce se nachází eneolitické výšinné sídliště a hradiště z pozdní doby bronzové. Ves samotná je poprvé uváděna v roce 1330, po 2. světové válce se z ní stala osada rekreačního charakteru, v níž jsou dochovány čtyři drobné památky, a to: kaple sv. Václava návesní, kaple sv. Jana Nepomuckého u čp. 7, Dulkův kříž, obrázek sv. Václava. KAPLE SV. VÁCLAVA Stojí na návsi v obci. N 50° 01‘ 06.2‘‘ E 13° 17‘ 07.7‘‘. Památka v podobě kříže na návsi je zakreslena ve vojenském mapování II a dále ve vojenském mapování III a speciálním mapování z roku 1940 je již vyznačena kaple, stejně jako v mapě ZM 11-42-05 (127 mm od j. s. č. a 239 mm od z. s. č.) a turistické mapě edice KČT 30 (Povodí Střely). Kaple sv. Václava v Kotanči byla v 19. století obnovena z podnětu rabštejnského faráře za financování obce. Od té doby byla několikrát opravována, ale její podoba se příliš neměnila, stejně jako k ní patří vedle rostoucí dub. Po druhé světové válce začala chátrat. Zvonek byl údajně za II. světové války odebrán, byl prý na něm letopočet 1600, byl z mědi (asi zvonovina) a vážil 50 kg. Uvnitř býval obraz Nejsvětější Trojice a církevní korouhve. Naposledy byla opravena v roce 1973 Václavem Pešíkem z rozsáhlého rodu Pešíků z Kotanče, Manětína, Stvolen a Brda. Zděná kaple na obdélném půdorysu (370 x 355 cm), je omítnutá, natřená žlutou barvou. V nárožích liseny, v koruně zdiva římsa, která na čelní straně odděluje trojúhelný štít s latinským křížem ve fasádě. Vchod obdélný v kamenném ostění, dveře jednokřídlé dřevěné. Na bočních stranách okna v obdélném kamenném ostění. Střecha sedlová, krytá šindelem. Na hřebeni šestiboká dřevěná zvonice, krytá šestibokou stříškou. Betonová podlaha. Ve výbavě barvotisky v rámech, sádrová soška, kopie podmaleb na skle (originály v Muzeu a galerii severního Plzeňska). 67
KOTANEČ KAPLE SV. JANA Kaple je přistavěná k domu čp. 7 (jeho fasádě), dnes z větší části zakrytá vzrostlými tújemi. N 50° 01‘ 04.6‘‘ E 13° 17‘ 09.0‘‘. V mapách není v zástavbě obce zvýrazněna nebo zakreslena. Na domě čp. 7 bývala domovní kaplička na jižní straně návsi s nápisem na podstavci: „ORA // PRO NOBIS // S: IOHANNES // IHS // 1819“, v níž stála kamenná socha Jana Nepomuckého, 82 cm vysoká. Výklenková kaplička z 19. století na sloupku přistavěná k domu čp. 7. Podstavec tvoří kamenná deska o rozměrech 26 x 96 x 55 cm. Na ní stojí cihlový zděný sokl v. 91 cm x 82 x 49 cm se vsazenou nápisovou (viz výše) kamennou deskou, který je kryt kamennou profilovanou deskou. Na něm umístěna vlastní výklenková kaplička z pískovce o rozměrech 120 x 80 x 52 cm. Nika zaklenuta lomeným obloukem, klenba opatřena modrým nátěrem s hvězdami. Stříška sedlová z pálených tašek. DULKŮV KŘÍŽ Stojí 300 metrů severozápadně od obce, při pravé straně silnice ve směru do Stvolen. N 50° 01‘ 07.5‘‘, E 13° 16‘ 55.1‘‘. Zachycení kříže v mapách je proměnlivé, uvádí jej již vojenské mapování I, zatímco ve vojenském mapování II není uveden, ale ve vojenském mapování III a z něho odvozeném speciálním mapování z roku 1947 je zakreslen, podobně i v mapě ZM 11-42-05 z roku 1978 (133 mm od j. s. č. a 212 mm od z. s. č.), ale turistická mapa edice KČT 30 (Povodí Střely) jej neuvádí. Německá topografie označuje křížek jménem fundátora jako „Dulkův“ kříž. Byl postaven na cestě do Rabštejna, údajně u příležitosti zrušení roboty v roce 1848. Popis z 50. let 20. století jej situuje na sever od obce po cestě k Vranovu na pravou stranu cesty na paloučku mezi javory a kaštanem. Tyto stromy tam rostou dodnes. Již tehdy nebyl text na tabulce v kamenném podstavci čitelný. Litinový kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří kvádrová deska 68
KOTANEČ o rozměrech 10 x 99 x 136 cm. Na ní stojí kamenný hranol 83 cm výšky, 65 x 65 cm, na něm další hranol výšky 75 cm s krycí deskou, dole 55 x 55 cm, nahoře 41 x 41 cm, krycí deska trojstupňová. Na čelní straně oválný medailon se vsazenou litinovou deskou lemovanou reliéfem hada. Kříž litinový latinský s konci ramen tvarovanými do špice. V ploše ramen struktura v podobě vodorovných kanelur. Mezi křížením ramen paprsky svatozáře. Opěrné pero z páskového kovaného železa. Kristus klasického provedení. OBRÁZEK SV. VÁCLAVA Obrázek se nachází 600 metrů severozápadně od obce, při pravé straně silnice ve směru do Stvolen. N 50° 01‘ 18.7‘‘, E 13° 16‘ 41.9‘‘. V mapách není uváděn. Nejsou známy okolnosti původní volby místa. Obrázek sv. Václava umístěný na borovici při cestě z Kotanče na Stvolny, nově osazen rodinou Benešů u lavičky na návrší mezi stromy u cesty, asi na starém místě, obnovováno usedlíky. Barvotiskový obrázek v dřevěném obdélném rámu se stříškou. PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ MORFERŮV KŘÍŽ Býval na cestě do údolí řeky Střely a patřil k domu čp. 14., Josefa Gillicha, po domě zv. Morfer. Podle ústní informace zanikl při zcelování polí jižně od Kotanče. DOLNÍ KŘÍŽ Na cestě do Rabštejna stály asi 6 m vysoké dřevěné kříže na pravé a levé straně cesty. Zachycují je také historická mapování.
69
KŘEČOV Vesnice v severní části okresu Plzeň-sever, část obce Štichovice, její katastrální území zaujímá 361,59 ha. Leží 7 km jihovýchodně od Manětína na svahu hřebenu mezi dvěma pravostrannými přítoky Střely – potokem zvaným „V Ousoši“ a Chladnou. Na sever od vsi začíná přírodní park Horní Střela. Poprvé je uváděna roku 1175 jako ves plaského kláštera. Kromě kostela sv. Petra a Pavla se v obci nachází několik křížků, a to kříž u hřbitova, kříž na východním okraji vsi, kříž rodiny Kozů, kříž Frankův a kříž na Chladné. KŘÍŽ U HŘBITOVA Stojí v obci u severní strany ohradní zdi hřbitova, ve svahu nad místní komunikací. N 49° 58‘ 20.6‘‘, E 13° 19‘ 16.6‘‘. V mapách není uváděn. Údaje o vzniku kříže poskytuje kronika fary Křečov: „V roce 1812 dali společně postavit farář František Loukota s Martinem Karáskem, sedlákem z Vrážna čp. 5, vlevo od lip u hřbitovní zdi v Křečově velký dřevěný kříž, který dožil a 1861 byl nahrazen novým na stejném místě. Ten byl litinový na kamenném podstavci. Celkový náklad na postavení křížku činil 40 zl., z toho 9 zl. litinový křížek, 9 zl. malíři Josefu Teuchnerovi za natření podstavce olejovou barvou a 22 zl. za vlastní podstavec. Kovářskou práci provedl zdarma obecní kovář Václav Novák z Křečova a sbírka uhradila 22 zl., zbytek 18 zl. dala křečovská obec. Na křížek kromě faráře přispěli 9 zl., učitel 2 zl., obec Pláně a Vrážno po 3 zl., a místní obecní rada Josef Seidl vulgo Kroupa 1 zl., obec Štichovice 4 zl. Křížek byl s krátkou modlitbou osazen 3. května 1861 a vysvěcen 12. května u příležitosti kanonické vizitace vikariátním sekretářem Josefem Šturmem.“ Popis obce z poloviny 20. století uvádí: „Asi 20 kroků vlevo od hřbitovní branky stojí železný litý kříž 170 cm vysoký, na kamenném podstavci 160 cm vysokém, na němž je vytesán kříž a písmena V. P. a na základu rok 1861. Na tabulce kříže je nápis: „Ke cti a chvále Boží postaveno roku 1861 a obnoveno roku 1911 za důstojného p. faráře J. Krále.“ Litinový kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 10 x 82 x 65 cm. Na ní stojí kvádrový sokl o rozměrech 47 x 67 x 50 cm, v horní části s úzkým hlubokým žlábkem, s letopočtem 1861 v obdélném poli s konkávně prohnutými rohy. Na něm stojí kvádrový, odstupňovaný a ořímsovaný sloupek o výšce 108 cm, základna 56 x 43, střední část 41 x 36 cm. Na čelní straně v mělkém poli kříž a ve spodní části iniciála V. P. Kříž litinový pisánský o výšce 175 cm a rozpětí ramen 50 cm. U paty kaplička, vzadu podepřen páskovým pérem. Kristus v klasickém provedení. Tabulka (bez nápisu) shozena na zemi pod křížem.
70
KŘEČOV KŘÍŽ VÝCHODNĚ OBCE Stojí 300 metrů východně od obce, v rozcestí silnic – u odbočky ze silnice Mladotice – Manětín do Křečova. N 49° 58‘ 25.1‘‘, E 13° 19‘ 36.8‘‘. Kříž je zakreselen ve všech třech vojenských mapováních, zatímco ve speciálním mapování z roku 1940 není uveden, v mapách ZM 11-3111 z roku 1978 (53 mm od z. s. č. a 12 mm od j. s. č.) a turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) je opět zachycen. Tato drobná památka byla registrována soupisy v 50. letech 20. století, kde je charakterizována: „Na západ stranou cesty, která vyúsťuje jihovýchodně od Křečova na silnici Mladotice – Manětín, je železný kříž 90 cm vysoký na kamenném podstavci 70 cm vysokém bez nápisu.“ Litinový kříž z 2. poloviny 19. století na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 15 x 62 x 40 cm. Na něm stojí na čelní straně a bocích (vzadu hladký) odstupňovaný, ořímsovaný kvádrový sloupek o výšce 72 cm, základna 47 x 37 cm, střední část 33 x 30cm. Na čelní straně je v oválném medailonu reliéf kříže, kotvy a srdce. Kolem rytý obdélný rámeček a čtyři otvory, na bočních stranách rámečku stopy po tmelu – reliéf byl zřejmě kdysi druhotně překryt deskou. Kříž litinový latinský o výšce 140 cm a rozpětí ramen 44 cm. Kříž černě natřený, vzadu podepřený páskovým perem. Kristus klasického provedení pozlacený. KŘÍŽ RODINY KOZŮ Stojí 1 km jihozápadně od obce v poli. N 49° 58‘ 09.2‘‘, E 13° 18‘ 53.4‘‘. Kříž je přibližně v tomto prostoru zakreslen ve všech třech vojenských mapováních a dále ve speciální mapě z roku 1940, zatímco mapy ze 2. poloviny 20. století (ZM 11-42- z roku 1978 a turistická mapa edice KČT č. 30 povodí Střely) jej neuvádí. Litinový kříž z počátku 20. století na pískovcovém podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 10 x 66 x 42 cm. Na ní stojí sokl o rozměrech 49 x 57,5 x 28 cm s okosenou horní hranou. Na něm plochý sloupek o výšce 101 cm, na hraně je širší 47 x 24 cm, v čelní stěně vsazena černá skleněná deska s nápisem: „POKOJ LIDEM // DOBRÉ VŮLE // VĚNUJÍ MANŽELÉ // V. A A. // KOZOVI // Z KŘEČOVA č. 7“. Nad ní kruhový medailon a na bocích římsa. Kříž litinový latinský o výšce 80 cm a rozpětí ramen 48 cm, tvořený pás71
KŘEČOV kem o š. 4,5 cm, se zkosenými rameny. V ploše ramen pletený ornament, mezi křížením paprsky, na horním rameni nápis INRI, Kristus v tradičním provedení, částečně polychromovaný. FRANKŮV KŘÍŽ Stojí 1 km severovýchodně od obce, na pravé straně silnice ve směru do Mladotic. N 49° 58‘ 33.8‘‘, E 13° 20‘ 15.3‘‘. Kříž není v mapách uváděn. Litinový kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří téměř čtvercová deska o rozměrech 10 x 61 x 62 cm. Na ní stojí odstupňovaný a ořímsovaný sloupek o výšce 72 cm, 41 x 39 v základně, kde je letopočet 1873. Na ní navazuje střední část o rozměrech 29 x 31 cm, na její čelní straně pozitivní reliéf kříže nad dubovou ratolestí, na bocích jednoduchý rytý ornament vymezující prázdné pole. Pod římsovou deskou (36 x 33 cm) probíhá na třech stranách zubořez, deska v přední části tvarovaná do trojúhelníku s volutami po stranách (jedna poničená). Na ní osazen novodobý dřevěný kříž o výšce 111 cm a rozpětí ramen 40 cm. Je podepřen dutým pérem, osazen Kristus tradičního provedení.
KŘEČOV POLNÍ KŘÍŽ Podle farní kroniky křečovské byl v roce 1916 polní kříž křečovský na tzv. farském poli zv. Okrouhlice, postaven od Barbory Bílkové z čp. 4. DŘEVĚNÝ KŘÍŽ Další dřevěný kříž stál jihozápadně obce, při odbočce ze silnice do Manětína na pole směrem k potoku Chladná. Je mj. doložen v historických mapách.
KŘÍŽ NA CHLADNÉ Stojí 1 km jihovýchodně od obce, u lesní cesty u potoka Chladná. N 49° 58‘ 00.2‘‘, E 13° 19‘ 34.6‘‘. V mapách není uváděn. K tomuto kříži neznáme bližší historické údaje. Pískovcový latinský kříž o rozměrech 60 x 41 x 16 cm s krátkými rameny z jednoho kusu kamene. V ploše ramen je vyryta linka kopírující tvar kříže.
DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ KŘÍŽ V ZAHRÁDCE MEZI DOMY ČP. 12 A ČP. 14 Mezi domy čp 12. a 14. stál podle soupisu z 50. let 20. století na prostém neotesaném balvanu 40 cm vysokém železný kříž 90 cm vysoký bez nápisu. Dnes je dochován pouze neopracovaný kámen, v němž je vsazena skalničková rostlina, který nelze v tomto stavu považovat za památku. 72
73
LEOPOLDOV Osada v severozápadní části okresu Plzeň-sever, část obce Nečtiny, leží 2,2 km západně od Nečtin u východního kraje Kamenohorského lesa v mírně svažitém terénu v nadmořské výšce 520 m. Jižně od osady na Leopoldovském potoce rybník. Založil ji v roce 1841 hrabě Mensdorf na pustině středověké vsi Tukleky. Dostala jméno po belgickém králi Leopoldovi I., s nímž udržovala rodina Mensdorfů přátelské vztahy. Dnes téměř trvale neobydlená s rekreační funkcí. V obci se dochovala kaple, kříž dřevěný při cestě do Nečtin, Rottův kříž – pomník. KAPLE Stojí v osadě při severním okraji dnešní zástavby v severní ze dvou původních ulic, částečně stojí v zahradě. N 49° 58‘ 34.6‘‘ E 13° 08‘ 02.6‘‘. Kaple je vyznačena až v mapě ZM 11-42-08 z roku 1978 (41 mm od j. s. č. 108 mm od z. s. č.) a pak v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) v severní části osady. Německá topografie popisuje kapli jako obdélné stavení se zvoničkou s kuželovitou stříškou, kříž na kapli je horní částí Rotzerova polního křížku. Kaple z 2. poloviny 19. století na obdélném půdorysu, zdivo kaple kamenné, omítnuté a obílené. Vchod obdélný, dveře v dřevěném rámu jednokřídlé. Nad vchodem ve štítě na fasádě osazen litinový kříž poškozený korozí (druhotné osazení z Rotzerova kříže – viz výše). Střecha sedlová krytá taškami, na jejím hřebeni zvonice tvořená dvěma svislými trámky krytými kuželovou plechovou stříškou. Ze zvonu dochován pouze nosný trámek. Celá kaple vně porostlá okrasnou vegetací ze zahrady, v níž je umístěna. Kaple plochostropá, na podlaze pískovcové desky. Ve vybavení barvotiskové obrazy světců, plastika Dobrého pastýře.
LEOPOLDOV Václavem s nápisem na soklu: „Noch jung und frisch zogst Du ins Feld // zu kämpfen dort als deutscher Held // zu opfern Dich in Feindesland // für Freiheit, Recht und Vaterland. // Gewidmet von Deinem Vater // Wenzel Rott“. (Ještě mlád a svěží ses vydal do pole, abys tam bojoval jako německý hrdina obětující se v nepřátelské zemi za svobodu, právo a vlast. Věnoval tvůj otec Václav Rott). Zároveň prezentuje fotografii celého pomníku. Torzo podstavce od kříže sestávající ze dvou částí. Dochovány dva pískovcové kvádry. Spodní kvádr o rozměrech 31 x 64 x 39 cm má povrch napodobující zdivo z hrubého kamene. Horní sokl (shozený vedle spodního) o rozměrech 40 x 58 x 30 cm má na čelní stěně špatně čitelný nápis (viz výše). KŘÍŽ DŘEVĚNÝ Stojí 500 metrů východně od obce, při levé straně cesty ve směru do Nečtin. N 49° 58‘ 39.1‘‘, E 13° 08‘ 27.8‘‘. Kříž v mapách není uváděn. Na cestě do Leopoldova uvádí s překvapením německá topografie nový dřevěný kříž již v roce 1993. Kříž dřevěný, latinský. Tvořen hranolem o průřezu 12 x 12 cm, o výšce 310 a rozpětí ramen 120 cm. Ve spodní části zpevněn kamenným podstavcem – propojeno šrouby.
POZNÁMKA V zahradě na okraji obce (vpravo ve směru od Nečtin) zřejmě druhotně osazeno torzo kříže, blíže nebylo zkoumáno, může být transfer ze zcela jiné lokality.
ROTTŮV KŘÍŽ – POMNÍK Stojí 200 metrů severovýchodně od obce při levé straně silnice ve směru k rozcestí do Nečtin, mezi dvěma stromy. N 49° 58‘ 36.0‘‘, E 13° 08‘ 11.6‘‘. Kříž je zaznamenán až v mapě ZM 11-42-08 z roku 1978 (48 mm od j. s. č. a 126 mm od z. s. č.) a pak v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely). Německá topografie uvádí tento pomníček u východu z obce jako celý kamenný s nápisem, postavený padlému synovi Karlu Rottovi otcem 74
75
LEŠOVICE Osada v údolí leží při Starém potoce 3 km západně od Manětína. Původně byla osadou s mlýny na předměstí nečtinském a podle privilegia z roku 1511 měla stejná práva jako Nečtiny. V 17. století zde z devíti osedlých pět provozovalo mlynářskou živnost. Dnes má polorekraeční charakter a jsou zde dochovány: zvonice u čp. 9, kříž Františka Mouleho u čp 4, kříž padlému před čp. 11 a kříž u Holubova mlýna. ZVONICE Stojí v centru osady, u rozcestí místních komunikací. N 49° 59‘ 23.1‘‘, E 13° 11‘ 32.3‘‘. Ve vojenském mapování I a II je v centru obce zakreslen kříž, ale nelze jej s určitostí ztotožnit se zvonicí, resp. stavbou té současné předcházející, v dalších mapách již není uváděna. Ve starší literatuře je zmiňováno, že zvonice lešenové konstrukce se zvonkem u domu čp. 9. zchátrala a zvonek je v Nečtinech. Zvon měl mít nápis: „Juránek und Pfeiner Pilsen“ a byl zdoben reliéfem se sv. Vavřincem s železným roštem. Jednoduchá zvonice, obnovená na přelomu 20. a 21. století, na dřevěném sloupku o výšce 270 cm v horní části rozděleném do vidlice. Krytá dřevěnou jehlancovou stříškou o 70 cm v průměru. Osazeno kovové klepadlo. KŘÍŽ FRANTIŠKA MOULEHO Stojí v centru obce, po levé straně silnice ve směru od Manětína, před zahrádkou. N 49° 59‘ 20.6‘‘ E 13° 11‘ 30.1‘‘. Ve vojenském mapování I a II je v obci zakreslen kříž, není však jisté, zda se jedná o případného předchůdce dnešní památky, v dalších mapách již není uváděn. Železný kříž podle německé topografie patřil k čp. 4., kde byl majitelem František Moule. Pravděpodobně se jedná o náhradu za starší dřevěný kříž. Litinový kříž z poloviny 19. století na kamenném podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří pískovcová kvádrová deska o rozměrech 16 x 69 x 68 cm. Na ní stojí jednoduchý hranol bez nápisů a ozdob o rozměrech 37 x 50 x 50 cm. Na něm nízký (výška 47 cm) profilovaný sloupek, jeho spodní část (32 x 26 cm) vymezena vodorovným žlábkem, nad ním je konkávně probraný díl (21 x 15 cm), ukončený výrazně širší krycí deskou (30 x 25 cm). Kříž litinový latinský o výšce 145 cm a rozpětí ramen 56 cm s ozdobným ukončením ramen. Ve spodní 76
LEŠOVICE části s kapličkou vymezenou po stranách dvěma sloupky, uprostřed rameno kříže. Svislé rameno v ploše s jednoduchými ozdobami – křížky, v příčném rameni stejné ozdoby, ale v prolamování. Na horním rameni nápisová deska – INRI. Kristus postříbřený klasického provedení. KŘÍŽ – POMNÍK U ČP. 11 Stojí v severní části obce, vpravo při příjezdové cestě ve směru od Manětína, za příkopem v bývalé zahradě u čp. 11. N 49° 59‘ 43.9‘‘ E 13° 12‘ 21.0‘‘. V mapách není uveden. Podle německé topografie byl kamenný kříž jako vzpomínka na padlého muže postaven před čp. 11. Patřil k čp. 9 domu Franze Schlicka a byl postaven na památku manželovi padlému v I. světové válce, křížek tehdy v oplocení byl zachován, chybí desky, obrázek, vrcholová část a kříž. Podstavec od kříže sestávající ze tří částí. Na žulovém kvádrovém soklu (40 x 67 x 37 cm) napodobujícím hrubé zdivo, osazen menší kvádrový pískovcový sokl (30 x 24 x 52 cm) s podobně upraveným povrchem, na čelní stěně s plasticky vystupující deskou s bočními hranami tvarovanými do oblouku, v ploše desky špatně čitelný nápis. Horní část tvoří pískovcová deska (70 x 46 x 18 cm) s povrchem upraveným stejným způsobem jako oba sokly, na čelní stěně vpadlé pole, v jehož horní hraně je vsazen medailon kruhový. Oba medailony prázdné – původně zřejmě nápisové desky a fotografie. V horní části hrdlo pro osazení chybějícího kříže. KŘÍŽ U HOLUBOVA MLÝNA Stojí v těsném sousedství samoty Holubův mlýn, na jejím jižním okraji při polní cestě z Lešovic do Manětína. N 49° 59‘ 28.2‘‘ E 13° 11‘ 47.0‘‘. V mapách není uveden. Pomníček podle německé topografie patřil k čp. 17 a 19, majitelem byl Václav David. Je to stejná kamenná památka jako Karlův kříž v Doubravici se stejným, špatně čitelným nápisem, nápisové desky stejně jako vrcholový kamenný kříž chybí. Čitelné je pouze: „Das Kreuz ist meines Lebens Hoffnung, // das Kreuz ist mein Lebenselixier // das Kreuz ist Tinte meiner Rettung // das Kreuz soll mein Gedenkstein sein.“ (Kříž je nadějí mého života, je mým životním elixírem, kříž je barvou mojí spásy, kříž by měl být mojí památkou). Kamenný pomník s křížem. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 19,5 x 89 x 49,5cm. Na ní stojí vertikální stéla, před ní předstupuje nižší podsatvec (49 x 84 – celá šíře x 24,5 cm), členěný ornamentálním pásem, pod nímž je umístěno nápisové pole s německým textem. Vlastní stélu z obou stran podpírají dva kamenné hranoly (62 x 15 x 13 cm), zdobené na obou 77
LEŠOVICE koncích secesní trojlinkou, jež dosahují poloviny výšky stély. Vlastní stéla je plochý kvádr v horní části zakončený segmentem, do něhož je zasazen tesaný kamenný nízký rovnoramenný kříž. V průčelí v horní části kruhová nika, v níž vsazena původně fotografie, lemovaná vegetabilním do kamene rytým ornamentem. V dolní části hluboká obdélná nika, (121 x 48 x 19 cm) dnes prázdná, lemovaná plastickým květem a trojlinkou.
DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ VYSOKÝ STARÝ DŘEVĚNÝ KŘÍŽ (K ČP. 3) Stál u hamru, kde bydlel Václav Beránek. KAMENNÝ KŘÍŽ Patřil k čp. 12 Josefa Guby.
LIPÍ Vesnice v severní části okresu Plzeň-sever, část obce Manětín. Skládá se ze dvou částí – Horního a Dolního Lipí, její katastrální území zaujímá 730,97 ha a leží v přírodním parku Manětínsko, 2 km jižně od Manětína. Horní Lipí na východním svahu Kněží hory v nadmořské výšce 490 m, Dolní Lipí pak v údolí Malého potoka v nadmořské výšce 450 m. Historicky je poprvé uváděno již v roce 1169. Na území lokality je dochováno několik drobných památek: Kaple návesní (Horní Lipí), Zlatý (Fritschův) kříž, kříž litinový na kamenném soklu (Horní Lipí), socha sv. Kryštofa, dřevěný kříž (pod Radějovem), smírčí kříž (při cestě do Radějova). KAPLE Stojí v centru osady Horní Lipí, na okraji bývalé návsi. N 49° 58‘ 05.0‘‘ E 13° 13‘ 29.8‘‘ Kaple je poprvé spolehlivě zakreslena ve speciálním mapování z 1. poloviny 20. století a dále v mapě ZM 11-42-14 z roku 1978 (49 mm od s. s. č. a 198 mm od v. s. č.) a rovněž turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) uvádí v osadě kapli. Poprvé kapličku uvádí soupis manětínských náboženských památek jako kapli s malým vnitřním prostorem (tzv. uzavřená), stojící na obecním pozemku na návsi. V době soupisu byla ve výstavbě, respektive v přestavbě. Postavena byla z kamene, krytá šindelem, opatřená věžičkou se zvonkem, bez nápisu. Roku 1857 renovována, postavena obcí. K téže kapli se vztahuje závazek obyvatel obce a protokol o udržování kaple z roku 1858, který je dochován v manětínském farním archivu. Kaple na obdélném půdorysu 298 x 265 cm, je zděná, omítnutá, obílená. Dveře jsou dvojkřídlé, osazené do půlkruhem zaklenutého vchodu. Nad ním trojúhelníkový štít s půlkruhovým okénkem. Střecha sedlová krytá drážkovými taškami zvanými žihelky. Na jejím hřebeni šestiboká dřevěná zvonice se šestistěnnou stříškou, zakončenou kovovou makovicí, křížek chybí. Kryta měděným plechem, opatřena malým zvonkem. Kaple je plochostropá, se skromným vybavením interiéru. SOCHA SV. KRYŠTOFA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1401. Stojí 700 metrů severovýchodně od osady Horní Lipí, po levé straně silnice ve směru do Manětína. N 49° 58‘ 24.5‘‘ E 13° 14‘ 19.6‘‘. Umístění je druhotné, původně stál u Čoubova mlýna, odkud byl přemístěn po povodni v roce 1872. Socha je na tomto místě zakreslena v mapě ZM 11-42-09 z roku 1978 jako pomník v poloze U Kryštofa (80 mm o d j. s. č. a 120 mm od v. s. č.) a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí
78
79
LIPÍ Střely) ji uvádí v poloze U Kryštofa pod topografickou značkou Boží muka. Soupis památek manětínského panství ji uvádí pod č. 7. jako sochu na panském pozemku na plzeňské silnici u vchodu do lesa na pěšině, zv. Na pasekách a popisuje ji: „Kamenná socha sv. Kryštofa bez nápisu s Lažanských znakem, tato socha měla střežit cestu k mostu k Liškovu mlýnu, most spadl a socha před 60 lety a od ředitele panství na nynější místo přenesena, pečuje o ni vrchnost“. Socha sv. Kryštofa z doby kolem roku 1740 na pískovcovém soklu sestávajícím ze dvou částí. Kvádrový sokl o rozměrech 124 výšky 118 x 80 cm s římsou 95 x 66 cm. Na něm stojí kvádr výšky 112 cm, 86 x 59 cm konicky se zužující na 60 x 59 cm, nad ním římsa 95 x 70 cm. Na čelní straně barokní štít, nad ním alianční erb. Socha sv. Kryštofa s Ježíškem, cca 220 cm výšky, chybí paprsky svatozáře. KŘÍŽ NA SEVERNÍM OKRAJI OSADY HORNÍ LIPÍ Stojí na severním okraji osady Horní Lipí, vpravo při polní cestě směrem do Manětína. N 49° 58‘ 08.0‘‘ E 13° 13‘ 32.2‘‘. Umístění je pravděpodobně druhotné, mohl stát v místech, kde jej zaznamenává vojenské mapování II. Poprvé je zakreselen ve vojenském mapování II, avšak dále (severněji) při cestě do Manětína u rozcestí, v dalších mapách není uváděn. O litinovém křížku se nepodařilo najít historické údaje, poslední obnovu provedl Karel Mašek z Manětína. Litinový kříž na kamenném podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 3 x 48 x 38 cm. Na ní kvádrový odstupňovaný sokl o celkové výšce 64 cm konicky se zužující od základny 35 x 32 cm ke středu 30x 28,5 cm ukončený krycí deskou 35 x 31 cm, na čelní stěně reliéf srdce. Kříž litinový (novodobá replika) s rozšířenými konci ramen o celkové výšce 140 cm a rozpětí ramen 43 cm. Ramena v ploše zdobena plastickou strukturou. V polovině spodního ramene nápisová deska: „Dej Bůh // štěstí“, na zadní straně: LP 96. V křížení nápis INRI ve zlaceném věnci. Kristus zlacený. 80
LIPÍ ZLATÝ (FRITSCHŮV) KŘÍŽ Stojí 900 metrů severoseverovýchodně od osady Horní Lipí, na okraji lesa při téměř neznatelné polní cestě vpravo ve směru do Manětína (značená zelená turistická cesta). N 49° 58‘ 30.7‘‘ E 13° 13‘ 54.4‘‘. Kříž je zakreslen ve vojenském mapování II a III a ve speciálním mapování z roku 1940, zatímco v mapě ZM 11-42-09 z roku 1978 je pouze pomístní název „U Zlatého křížku“ a v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) není uveden. Nejstarší údaj o křížku pochází ze soupisu manětínských náboženských památek, který zachycuje okolnosti jeho vzniku: „Na pěší cestě z Manětína do Lipí stojí polní železný pozlacený křížek na kamenném postamentu, který dal 6. dubna 1842 postavit libenovský hajný Josef Fritsch. O křížek pečuje každý obyvatel domu č. 19 v Lipí. Stav dobrý“. V archivu fary Manětín se nachází doklad, podle něhož Josef Fritsch postaví a bude vydržovati kříž k Lipí ze 6. 4. 1842 a týž se zaručuje za udržování kříže hypotekárním závazkem na domě čp. 19. Litinový kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří deska o čtvercovém půdorysu 18 x 56 x 56 cm. Na něm stojí hranolový sokl o rozměrech 40 x 49 x 49 cm v základně, 37,5 x 37,5 cm ve střední části, ořímsovaný na bocích s kanelurami v pravidelných intervalech, na čelní straně štít s iniciálami (J.F.) a v rozích číslice letopočtu 1-8-4-2. Na něm krycí deska o rozměrech 19 x 43 x 42 cm. Kříž litinový se složitým ukončením ramen o výšce 122,5 cm. V ploše ramen plastické ozdoby. U paty klečící andílci, mezi nimi deska s nápisem: „U zlatého // křížku“, nad ní na římse stojí tři postavy. Na horním rameni destička se zlaceným nápisem INRI, mezi rameny zlacené paprsky. Kristus zlacený. SMÍRČÍ KŘÍŽ U DOLNÍHO LIPÍ Stojí 700 metrů jihovýchodně od obce Horní Lipí, v lese vlevo od cesty do Radějova. N 49° 57‘ 46.9‘‘ E 13° 13‘ 51.7‘‘. Kříž zachycuje pouze turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely), a to o cca 200 metrů severněji než ve skutečnosti stojí! Starší topografické údaje kamenu nevěnovaly pozornost. Popisuje jej až J. Nacházel a zároveň uvádí: „V místech, kde stojí výše uvedený kámen, byla hranice lipských lesů a lesů Ubislava z Hvozda“, a považuje jej tedy za hraniční kámen. Poslední soupis kamenných křížů jej charakterizuje jako pískovcový řecký kříž s kouzelným důlkem v hlavě. Středověký kamenný kříž stojící při okraji lesa mezi stromy, silně zapadlý do země, vysoký 76 cm rameno šíře 58 cm, síla kamene 26-28 cm, nahoře důlek v kameni. 81
LIPÍ DŘEVĚNÝ KŘÍŽ NA TRAVNÝ CESTĚ Stojí necelé 2 km jihovýchodně od obce Horní Lipí, 200 metrů severně od zvonice v Radějově, nad levým břehem bezejmenného potoka v údolí pod osadou Radějov, ale na k. ú. Lipí. N 49° 57‘ 24.7‘‘ E 13° 14‘ 40.1‘‘. Kříž v těchto místech je zakreslen ve všech třech vojenských mapováních, zatímco v dalších mapách uveden není. Podle soupisu náboženských památek v okolí Manětína je v Lipí uveden „křížek na travný cestě“. Ta vedla mezi panskými a obecními pozemky z obce a v roce 1837 u ní stál dřevěný kříž s obrazem Krista namalovaným na plechu. V tomto roce jej společně postavila obec s vrchností. Hypoteticky je možné se domnívat, že se jedná o tento kříž. Kříž dřevěný jetelový. Kříž o průřezu 12 x 9 cm, výšce 246 cm a rozpětí ramen 129 cm. Dřevo je hnědě natřené, zčásti zteřelé a zřejmě je i částečně zapadlý do terénu. Kristus chybí.
LIPÍ Informace o volbě lokality nejsou uvedeny v písemných pramenech. Na borovici visí barvotiskový obrázek sv. Anny s Marií, v dřevěném rámu se stříškou. Nový, snad náhrada za doživší připomínku tragické událostí, která se zde stala.
JINÉ SMÍRČÍ KŘÍŽ – HORNÍ LIPÍ Je umístěn u kostela sv. Jana Křtitele v Manětíně, popis viz Manětín.
KŘÍŽ NA STROMĚ V LESE Nachází se 1600 m východně od osady Horní Lipí, v lese při pravé straně silnice ve směru do Hvozda. N 49° 58‘ 01.9‘‘ E 13° 14‘ 45.9‘‘. Kříž je zřejmě zakreslen jen ve vojenském mapování I a II, zatímco pozdější mapy jej neuvádí. K této památce se nepodařilo zjistit bližší údaje. Na stromě zavěšeny dva kříže. Původní jetelový kříž s letopočty 1886 a 1942 na spodním rameni a 1998 na horním rameni. Překrývá jej litinový červeně natřený kříž s Kristem s ulomeným horním ramenem. OBRÁZEK SV. ANNY S PANNOU MARIÍ Nachází se 2 km jihovýchodně od osady Horní Lipí, v lese při pravé straně silnice ve směru do Hvozda. N 49° 57‘ 39.5‘‘ E 13° 15‘ 04.8‘‘. Ve vojenském mapování I a II je přibližně v tomto místě zakreslen kříž, ve vojenském mapování III a ve speciálním mapování z roku 1940 je v tomto místě vyznačena socha; mapa ZM 11-42-14 z roku 1978 a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej neuvádí. 82
83
LUKOVÁ Vesnice v severozápadní části okresu Plzeň-sever, část obce Manětín. Její katastrální území zaujímá 318,49 ha. Leží na jižním svahu klesajícím k Lukovskému potoku, 6 km sz od Manětína, na hranici s Karlovarským krajem. Severozápadně od vsi se nachází výrazný kuželovitý Zbraslavský vrch sopečného původu. Luková je uváděna již v roce 1115, dnes má charakter rekreační osady. Její výraznou dominantou je chátrající kostel sv. Jiří, z mnoha drobných pomátek se dochoval pouze pomník padlým z I. světové války a Altrichterův kříž. POMNÍK PADLÝM Stojí v obci v zahradě bývalé školy, v těsném sousedství kostela sv. Jiří. N 50° 00‘ 58.2‘‘, E 13° 09‘ 36.2‘‘. Pomník je registrován pouze v mapě ZM 11-4210 z roku 1978 (105 mm od j. s .č. a 125 mm od v. s. č.). Německá topografie uvádí k objektu informace, které lze konfrontovat s nápisy na vlastním pomníku. Vytvořila jej kamenická firma Josefa Böhma z Heřmanova u Teplé a byl posvěcen 21. 6. 1921. Objednali jej váleční navrátilci ze vsí Zhořec, Mezí, Luková a Domašín pro své kamarády, kteří se stali oběťmi světové války. Na stupňovitém podstavci se tyčí deska dekorovaná nárožními pilíři zdobenými meči, mezi nimiž byly tabule se jmény a fotografie padlých v první světové válce 1914–1918. Orel z pomníku byl odstraněn stejně jako většina fotografií. Pomník stojí na několika stupních schodů, jejichž celková výška činí 80 cm a schodiště měří v základně 243 x 215 cm. Vlastní pomník je kvalitní architektonická kompozice. Sestává ze dvou pískovcových soklů s jemnými kanelurami o celkové výšce 76 cm a rozměru základny 120 x 104 cm. Na horním z nich je na straně obrácené ke kostelu nápis: „ERRICHTET IM JAHR 1921 // VON DEN HEIMKEHREN // DER GEMEINDE HURZ, MÖSING, LUKOWA UND // EINIGEN V. DOMASCHIN IHREN D. WELTKRIEGE // ZUM OPFER GEFALLENEN KAMARADEN“. Na nich stojí masivní kvádrový sloupek z jemnozrnného pískovce s ohlazeným povrchem o rozměrech v. 172 cm, základna 94 x 86. Rohy jsou zvýrazněny nárožními sloupky, na nichž se opakují mohutné reliéfy vojenské dýky. Mezi sloupky jsou na třech stranách (čtvrtá prázdná – deska chybí) vsazeny mramorové desky se jmény padlých z obcí Luková, Mezí, Domašín a Zhořec. Údaje kromě jména obsahují i frontu a datum úmrtí, vše je provedeno pozlaceným čitelným písmem. Kruhové terče, v nichž byly umístěny fotografie, chybí. V horní části jsou v rozích osazeny válcové nízké sloupky nesoucí krycí desku. Na ní na straně otočené ke kostelu letopočty trvání války 1914–1918. V prostoru mezi sloupky pod deskou vystupuje krychle s kruhovým medailonem a reliéfem kříže. Pomník na spodním soklu sign. I. Böhm Hermansdorf Tepl.
84
LUKOVÁ ALTRICHTERŮV KŘÍŽ Stojí při jihozápadní straně hřbitovní zdi u kostela sv. Jiří, při přístupové cestě k vratům hřbitova. N 50° 00‘ 59.6‘‘, E 13° 09‘ 39.4‘‘. V mapách není uveden. Německá topografie uvádí Altrichterův kříž na hřbitovní zdi, vlevo od vchodu, který byl postaven na památku padlého Antonína Rödinga z Mezí. Kamenný kříž na podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří kvádrová pískovcová deska o rozměrech 32 x 82 x 45 cm. Na něm stojí pomník o celkové výšce 103 a 69 x 38 cm v základně, 54 x 30 cm ve středu (nejužší místo), 63 x 36 cm krycí deska. Pomník ve spodní části širší, v ploše na čelní stěně tři čtyřcípé hvězdice. Nad nimi po stranách tordované sloupky ukončené hlavicí, na níž navazují vzhůru otočené šipky. Mezi nimi trojúhelníkový štít, v němž je osazena biskvitová hlava andílka, pod ní probíhá lišta ukončená dolů otočeným liliovitým květem. Mezi sloupky byla původně osazena deska a jsou dochovány dva druhy úchytů, lze tedy předpokládat dvojí časově následné osazení desky. Původní zřejmě ve čtvercových otvorech, další v dřevěných špalíčcích. Na horní ploše osazen kříž tvořený pískovcovým kvádrem 11 x 9 cm o výšce 71 cm a rozpětí ramen 38 cm. Kříž je z jiného typu pískovce s ohlazeným povrchem (pravděpodobně výdusek nahradil starší poničený kříž). Kolem kované zábradlí, vše zarostlé v křoví. DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ SCHUSTNŮV KŘÍŽ Byl železný s postavami svatých na kamenném soklu. PLITZŮV KŘÍŽ Byl postaven 1920 bez nápisu, údajně u cesty v houštině. SCHUSTNŮV KŘÍŽ Vysoký dřevěný kříž stál cca 150 m od Lučního rybníka, uprostřed polí, které patřily ke dvoru čp. 3 majitele Leopolda Kliebera. KŘÍŽ U SCHUSTNOVA POLE Velký dřevěný kříž stál na odbočce na stezce do Mezí. KŘÍŽ U HŘBITOVA Byl postaven 1850. DŘEVĚNÝ KŘÍŽ Byl postaven 1890. KŘÍŽ VE ZHOŘECKÉM ZÁKOUTÍ K tomuto kříži nemáme bližší informace. 85
MANĚTÍN Manětín (zvaný též Mantiná, Manetin), malebné městečko v severní části okresu Plzeň-sever, je pověřenou obcí, do jejíhož správního obvodu patří také 14 okolních vsí (Brdo, Česká Doubravice, Hrádek, Kotaneč, Lipí, Luková, Mezí, Rabštejn nad Střelou, Radějov, Stvolny, Újezd, Vladměřice, Vysočany a Zhořec ). Celé území patnácti katastrálních obcí má rozlohu 8450,29 ha. Samotný Manětín leží v údolí Manětínského potoka na úpatí Chlumské hory ve vzdálenosti 29 km ssz. od Plzně a má rozlohu katastru 876,3 ha. Historie Manětína začíná první písemnou zprávou z roku 1169, kdy král Vladislav II. postoupil zdejší újezd johanitům, kteří zde zřídili komendu a postavili první kostel Jana Křtitele. Král Václav I. udělil obci roku 1235 tržní výsady a soudní nezávislost a v údolí Manětínského potoka vzniklo městečko ulicového typu s protáhlým náměstím, které leželo na zemské stezce vedoucí z Chebu do Prahy. Po husitských válkách patřil Manětín Švamberkům, kteří jej měli v zástavě a od roku 1483 v dědičné držbě. Panství o 19 vsích roku 1455 připojil Bohuslav ze Švamberka ke Krasíkovu, v roce 1544 je koupil Volf Krajíř z Krajku, avšak již roku 1547 mu bylo konfiskováno za účast ve stavovském odboji proti Ferdinandu I. V držení panství a zámku se vystřídali Šlikové a Hrobčičtí, kteří postavili renesanční zámek, a Roupovští, jimž byl konfiskován roku 1622 za účast na povstání. Od královské komory jej koupila Estera Lažanská z Bukové. Rodu Lažanských a jejich potomkům patřil Manětín jako zbytkový statek až do roku 1945, tedy více než tři sta let. Současně s panským majetkem se vyvíjelo poddanské městečko jako svébytný organismus. Jeho práva byla posilována řadou privilegií, která mu udělili panovníci na žádost jeho šlechtických vlastníků. Vyvrcholením správního významu města bylo vytvoření tzv. soudního okresu manětínského, který bylo od roku 1850 součástí politického okresu kralovického. PÍSKOVCOVÝ SLOUPEK Stojí 1100 metrů jihovýchodně od města, při levé straně silnice ve směru do Mladotic (Vladměřic), při rozcestí s tzv. starou cestou do České Doubravice. N 49° 59‘ 07.9‘‘, E 13° 14‘ 37.9‘‘. V historických mapách není uváděn; pouze turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) uvádí v tomto místě pomník. Historické informace k postavení sloupku najdeme v manětínské kronice a v soupise památek manětínského děkanátu. Podle nich dal postavit tuto památku Jan Cyrín, potomek první pokrývačské rodiny v Manětíně. Aby odčinil rodinné nesváry, jichž byl vinen, před městskou radou se zavázal, že na výraz svého pokání ve městě zřídí sochu. Podle kroniky se vyznal též ve zpracování kamene. Podle jiné verze byl Jan Cyrín dobrodruhem, který v pobělohorské době přišel do Manětína, kde se oženil s dcerou Viléma Bertle (Bertlíka). Choval se ke své ženě hanebně, bil ji tak, že musela prchnout k rodičům. Byl zřejmě vznětlivé povahy, protože i v městských knihách musel zámeckému 86
MANĚTÍN hejtmanu, faráři a kantoru slíbit, že se napraví, nebo že pod ztrátou cti a vážnosti bude vyloučen z cechu. Později buď on nebo spíše jeho syn Jan Cyrín z pokání ozdobil Manětín a okolí různými výrobky svého umění. Jedním z nich byla i kamenná socha Panny Marie Svatohorské na Kuchově z roku 1698. V soupise památek Manětínska z 19. století se uvádí pod č. 36 kamenný sloupek s železným křížkem na cestě k tzv. Nové huti u kamenolomu, který měl být postaven v březnu 1736 Janem Křenem z Manětína. Zřejmě v těchto místech stával ještě obdobný. Po jistou dobu se udržovala pověst, že kříž je od Cyrila a Metoděje, což bylo záměnou jména Cyrín za Cyril. Pískovcový podstavec od kříže sestávající ze dvou částí. Podstavec tvoří odstupňovaný hranolový sloupek o celkové výšce 100 cm, ve spodní části 50 x 35 cm, ve středu 31 x 31 cm a horní deska 51 x 51 cm, na čelní straně s vyrytým nápisem: „ IAN // CIR // INN // W // F 1695“. Na něm stojí válcový sloupek s ozdobnou hlavicí (v. 66 cm, průměr 25 cm, hlavice v. 30 x 20 x 20 cm). Sloupek kromě letopočtu 1695 nese jméno Jan Cyrín a písmena WF = voto fecit – ze slibu. SOCHA SV. RAYMUNDA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1398. Stojí na jihovýchodním okraji města, při levé straně silnice ve směru do Vladměřic. N 49°59‘ 25.4‘‘, E 13° 14‘ 34.7‘‘. V mapách není uváděna. K historii této sochy, stejně jako k mnoha dalším, máme zprávy pouze ze soupisu památek manětínského děkanství. Při datování se opíráme o erb Marie Gabriely Lažanské, který umožňuje sochu datovat po roce 1738, kdy tato manětínská hraběnka připojila ke svému dosavadnímu erbu znak abatyše, jíž se stala. K soše se dále vztahuje pozoruhodná informace o jejím přemístění. Socha světce totiž původně stála na hranicích manětínského a rabštejnského panství u Čoubova mlýna. Kdy byla přenesena na dnešní stanoviště, není známo. Dnes stojí u cesty nad kostelem sv. Barbory jako poslední z řady manětínských soch. Na hranolovém soklu se znakem okněžněné abatyše Marie Gabriely Lažanské na čelní straně stojí v lehkém kontrapostu s nakročenou levou nohou, která šlape na okovy, světec se zdviženou pravou rukou v gestu žehnání. V levé ruce drží měšec s penězi na vykupování otroků, jejichž osvobození naznačují rozvázaná pouta u jeho nohou. Je symbolem obětavé lásky k bližnímu. Dlouhý plášť mu splývá od zdvižené ruky v hlubokém záhybu, v pase lpí na těle a ve dlouhých řasách padá k nohám. Světec s mitrou na hlavě má typické rysy Herscherova rukopisu. Protějškem sochy je Immaculata umístěná na cestě z Manětína do Stvolen, shodná soklem i provedením 87
MANĚTÍN v kameni mělkými žlábkovitými záhyby. Materiál je manětínský pískovec, výška 250 cm na soklu o výšce 150 cm. Na soše nejsou žádné signatury ani datace. Na počátku 20. let 18. století vstupuje na pole výtvarného dění v Manětíně druhá významná sochařská osobnost, Josef Herscher (1688–1757), jemuž či jeho dílně jsou připisovány všechny sochy na Vysoké cestě a alegorie na náměstí a jehož dílem je i svatý Raymund. SOCHA SV. BARBORY Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1394. Stojí na hřbitově u kostela sv. Barbory. N 49° 59‘ 31.1‘‘, E 13° 14‘ 33.9‘‘. V mapách není uváděna. První zmínka o soše se vztahuje k datu 1744, kdy byla vysvěcena. Je zachycena na votivním obraze z kostela sv. Barbory jako jediná ze soch v areálu hřbitova. Votivní obraz se vztahuje k zázračnému zachránění venkovanky Anežky Petrlíkové svatou Barborou. Vždy byla uváděna jako socha na hřbitově na kostelním pozemku u brány zv. „Am Gottes Acker“. Světice v nadživotní velikosti s pozdviženou pravou rukou, v níž drží kalich, má kulatý obličej širokých lícních kostí, zdůrazněných oblých víček, lemovaný vlasy zčesanými dozadu, na nichž spočívá korunka. Bohatý plášť s podkasanými rukávy splývá v měkkých záhybech, spodní šat je stažen živůtkem, obvyklým u všech dívčích Herscherových postav. U pravé nohy má tradiční atribut věže, v levé ruce palmu mučednictví. SOCHA SV. JANA NEPOMUCKÉHO Z DOUPOVA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 794. Stojí před kostelem sv. Barbory. N 49° 59‘ 31.1‘‘, E 13° 14‘ 32.4‘‘. V mapách není uváděna. K historii této sochy najdeme údaje v městské kronice a v restaurátorských zprávách. Není uváděná ve starších seznamech, protože byla teprve v roce 1966 přivezena z vojenského prostoru Doupov na Karlovarsku. Rozložená na několik kusů ležela v Manětíně několik let, až v roce 1978 byla zrestaurována Janem Bradnou, který doplnil též světcovu hlavu a vhodně situoval sochu poblíž mostu u kostela sv. Barbory. Výrazně se odlišuje od manětínských děl modelací i soklem. Socha není signována a bližší informace o jejím původu se nepodařilo dosud získat. 88
MANĚTÍN Na trojbokém třikrát odstupňovaném soklu stojí tradiční ikonografická kompozice světce brokofovského pojetí. Na střední části soklu je vytesaný německý nápis: ALLES // ZU DEINER // EHRE JOHANES // NEPOMUCENE // HISLLIG BIST // HÜLFEST VNS ZV // SEDER FRIST // ERBITTE VNS DEN // FRIEDEN ALLEZEIT // HIER VND IN DER // EWIGKEIT // ANNO 1731. (Všechno pro tvoji čest, Jane Nepomucký pomáhej nám v každé době, vypros za nás mír na všechny časy zde a na věčnosti. Roku 1731. Pozn. – německý text je transliterován i s chybami). Autorsky není dílo zařazeno. SOCHA SV. JANA NEPOMUCKÉHO Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1397/13. Stojí u můstku přes Manětínský potok, na jeho levém břehu, u silnice do Brda. N 49° 59‘ 33.2‘‘, E 13° 14‘ 31.6‘‘. Ve vojenských mapováních I a II jsou při silnici v řadě vyznačeny kříže, ve vojenském mapování III a speciální mapě z roku 1940 není uveden, v mapě ZM 11-42-09 jsou zakresleny na Vysoké cestě pomníky a turistická mapa KČT č. 30 (Povodí Střely) sochu neuvádí. Historie zdejší sochy není blíže známa. Datována je chronogramem do roku 1728 a pravděpodobně stojí stále na svém místě u mostu, což je jeho obvyklé umístění vzhledem k ikonografii. Socha v mírně nadživotní velikosti není signována, patří do okruhu manětínské barokní plastiky, připisované Josefu Herscherovi. Fundátorem sochy byla manětínská vrchnost. Socha byla ohrožena dopravou – byla poražena a ruka světce byla rozlomena na 13 částí již ve 30. letech 20. století a prošla řadou oprav. V roce 1977 ji restauroval Jan Bradna. Na dvakrát odstupňovaném soklu o celkové výšce 380 cm a stranách podstavce 78 x 78 cm je vztyčen válcový podstavec zdobený po stranách svislými volutovými křidélky do kříže. Na čelní straně velká rolverková kartuše s nápisem: ,,ANNO QVO // VNIVERSA // TERRA MAR // THIRIS SANCTI // IOANNIS CA // NONISATIONE // GAVDE // BAT“ (roku, v němž se celá země radovala z kanonizace mučedníka svatého Jana), jejž doprovázejí reliéfy se zpovědí královny Johany na boční straně a mučednickou smrtí světce, shazovaného z mostu. Analogický dřevěný reliéf bychom našli v kostele sv. Barbory na oltáři Jana Nepomuckého, obdobný tématům na Karlově mostě a v dobové grafice. Prostovlasý světec ve vlastní herscherovské kompozici, odlišné od běžné verze brokofovské, drží v pozdvižené pravici kříž, k němuž oddaně vzhlíží, v levé ruce drží biret. Kožešinový plášť sepnutý u krku, sutana a rocheta je členěna dlouhými svislými záhyby, u nohou světce sedí andílek s korunou slávy, mučednickou palmou a s gestem mlčení. Kovová svatozář se 5 hvězdičkami je provedena ve zlacené mědi. 89
MANĚTÍN SOCHA SV. LUDMILY Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1397/11. Stojí na východním okraji města, na levé straně silnice ve směru do Brda. N 49° 59‘ 33.3‘‘, E 13° 14‘ 31.1‘‘. Ve vojenských mapováních I a II jsou při silnici v řadě vyznačeny kříže, ve vojenském mapování III a speciální mapě z roku 1940 není uvedena, v mapě ZM 11-4209 jsou zakresleny na vysoké cestě pomníky a turistická mapa KČT č. 30 (Povodí Střely) sochu neuvádí. K historii vzniku sochy poskytuje informace tesaný nápis na soklu, z něhož se dozvíme, že sochu dala postavit nejmladší dcera Marie Gabriely Lažanské, v roce postavení sochy třináctiletá Anna, která se narodila roku 1715 ve Chříči. Sochu datuje chronogram do roku 1728. Je stále umístěna na staré cestě z Manětína do Brda u čp. 199. Byla několikrát restaurována, v roce 1982 Janem Bradnou. Na hranolovém dvakrát odstupněném podstavci spočívá válcový sokl s okosenými rohy zdobenými stlačenými volutami, na jehož čelní stěně je kartuše pod erbem Lažanských (loukoť s korunkou), v níž je nápis: „INDEFESSA // HERVLAE ANNAE // COMITIS // LASCHANSKIANAE // PIETAS EREXIT // POSVITQVE // REGNI/ PATRONAE“ (Patronce království a ze zbožnosti dala postavit dívenka Anna, hraběnka Lažanská) s reliéfy ze života světice. Na pravém boku reliéf klečícího sv. Václava, na levém sedící Ludmila žehnající sv. Václavu. Na stylizovaném podstavci stojí monumentálně rozvinutá socha sv. Ludmily v mírně nadživotní velikosti, se zdviženou pravicí, v níž drží kříž. Levice nadzvedává konec šálu, jímž byla uškrcena. Kontrapost je zdůrazněn nakročením pravé nohy. Bohatý plášť je připnutý do pasu a vytváří velký typický záhyb pod zdviženou paží. Řasení šatu vystihuje tuhost pláště a jemnou látku spodního šatu, který je upnut do živůtku, objevujícího se u všech ženských postav. Hlava kněžny s korunkou a závojem je měkce modelována se zdůrazněním lícních kostí, rtů a víček. Výraz tváře starší ženy vyjadřuje moudrost, energii a shovívavou povýšenost. Socha je tesána z pískovce a má celkovou výšku 370 cm na soklu o půdorysu 87 x 87 cm. SOCHA ARCHANDĚLA MICHAELA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1397/10. Stojí na tzv. Vysoké cestě u mostu přes Manětínský potok na východním okraji města. N 49° 59‘ 32.2‘‘, E 13° 14‘ 29.0‘‘. Ve vojenských mapováních I a II jsou při silnici v řadě vyznačeny kříže, ve vojenském mapování III a speciální mapě z roku 1940 není uvedena, v mapě ZM 11-42-09 jsou zakresleny na Vysoké cestě pomníky a turistická mapa KČT č. 30 (Povodí Střely) sochu neuvádí. Historické údaje o vzniku sochy, jíž datuje chronogram do roku 1733, najdeme v tesaném nápise na soklu sochy, resp. sousoší Archanděla Michaela s ďáblem. Sochu dal postavit Maxmilián Lažanský. 90
MANĚTÍN Na shodném soklu s Andělem strážným proti němu stojí pískovcová socha Archanděl Michael obdobné kompozice v nadživotní velikosti. V zdůrazněném kontrapostu šlape na ďábla, vzpírajícího se na skále, v pravici drží napřažený meč, levicí štít, který si opírá o koleno vyčnívající ze splývavého šatu. Na hlavě má přilbu, oděn je pancířem a krátkou sukní, dlouhé vlasy mu splývají na ramena, která kryje bohatě členěný plášť, do široka rozpjatá křídla vyvažují kompozici. Na chronogramu pod znakem Lažanských text: ,,TRIVMPHATORI // EXERCITVS DEI // PRINCIPI // STATVIT // ILLVS. D. D. MAXMILIANUS // S. R. I. // Comes Laschanski“. (Vítězi a knížeti nebeského vojska postavil vznešený pan Maxmilián, hrabě Lažanský). Socha, která je nepochybně dílem Josefa Herschera, představuje knížete nebeského vojska v tradiční ikonografii s mečem plamenným, v níž v katolickém prostředí 17. a 18. století zosobňoval mimo jiné i boj proti reformaci. Jeho kult byl v regionu poměrně rozšířený. SOCHA ANDĚLA STRÁŽCE Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1397/14. Stojí na tzv. Vysoké cestě, u mostu přes Manětínský potok na východním okraji města. N 49° 59‘ 32.6‘‘, E 13° 14‘ 30.0‘‘. Ve vojenských mapováních I a II jsou při silnici v řadě vyznačeny kříže, ve vojenském mapování III a speciální mapě z roku 1940 není uvedena, v mapě ZM 11-42-09 jsou zakresleny na Vysoké cestě pomníky a turistická mapa KČT č. 30 (Povodí Střely) sochu neuvádí. Historické informace vážící se ke vzniku sochy najdeme v nápise na soklu, který sděluje, že sochu dal pořídit hrabě Karel Lažanský v roce 1733 ze zbožnosti Andělu strážci. Byla tedy součástí rodinné koncepce budování Vysoké cesty, na níž se podíleli všichni členové rodu Lažanských. Karel byl synem Marie Gabriely Lažanské. Socha byla přesunuta z původního místa, několikrát během 2. poloviny 20. století restaurována Jaroslavem Klempířem a Janem Bradnou. 91
MANĚTÍN Pískovcová socha v nadživotní velikosti stojí na hranolovém soklu, třikrát odstupněném, na němž je vztyčen podstavec ve tvaru kvádru s velkými volutovými křídly na bocích. Na čelní stěně je zdoben korunkou, erbem Lažanských a nápisem ve velké rolverkové kartuši: „GLORIOSISSIMO // IN TERRIS CVSTODI // ANGELO// EX PIETATE POSVIT // ILLVS. D. D. CAROLVS // S. R. I. // COMES LASCHANSKI“. Anděl strážce stojící na stylizovaném skalisku objímá levicí buclaté dítě v tunice, které k němu v bezpečné důvěře vzhlíží. Anděl šlape levou nohou na prsa ďábla ležícího na skále, pravá v důrazném kontrapostu stojí na nerovnosti skály. Obnažená noha vyčnívá z drapérie, která splývá andělovi přes pravou zdviženou ruku. Štíhlé andělovo tělo kryje zpola plášť, vzadu se široce rozevírají do stran velká křídla. Andělova oválná tvář výrazných očních víček, lemovaná dlouhými vlasy, má archaický výraz. Drapérie na zadní straně sochy přechází plaménkovitě ve hmotu podstavce. Protějšek sochy sv. Archanděla Michaela. Socha je datována chronogramem nápisu na soklu do roku 1733. Není signována, patří do okruhu děl Josefa Herschera. Sochař kompozici pojal jako tradiční ikonografii Anděla strážce, který chrání člověka před nebezpečím i nástrahami hříchu, jenž je zde představen v podobě ďábla u andělových nohou. Svátek Anděla strážného býval od roku 1668 slaven první neděli v září. SOCHA SV. BENNA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1397/16. Stojí na tzv. Vysoké cestě na severní straně silnice u čp. 233, jako protějšek sv. Donáta, pátá vlevo od města. N 49° 59‘ 31.3‘‘, E 13° 14‘ 25.0‘‘. Ve vojenských mapováních I a II jsou při silnici v řadě vyznačeny kříže, ve vojenském mapování III a speciální mapě z roku 1940 není uvedena, v mapě ZM 11-42-09 jsou zakresleny na Vysoké cestě pomníky a turistická mapa KČT č. 30 (Povodí Střely) sochu neuvádí. Odborná uměleckohistorická literatura sochu registruje pravidelně od počátku 20. století v soupisech památek a studiích věnovaných baroknímu sochařství. Historii vzniku sochy zčásti můžeme najít v latinském nápise s chronogramem, datujícím ji do roku 1728. Socha byla během 2. poloviny 20. století vícekrát restaurována, roku 1982 Janem Bradnou. Na čtyřikrát odstupněném kvádrovém soklu je osazen hranolový podstavec, zdobený na bocích obdélnými vykrajovanými vpadlými zrcadly. Čelní stěnu dělí přibližně na dvě poloviny rolverkové kartuše, horní je zdobena reliéfem ilustrujícím legendu o polabském světci a míšeňském biskupu, který vhodil klíče od míšenské katedrály do Labe, aby je nedostal král Jindřich bojující s papežem o investituru, dolní latinským nápisem v kartuši: ,,VT VALEDICTIO // MEA SIT VESTRA SALVS // EXOPTO // IOANNES CHRISTOPHORVS // HOSSNER, VESTER VERE // DEVOTVS AMICVS“. Na stylizovaném skalisku 92
MANĚTÍN stojí světec nadživotní velikosti, majestátní postavy v bohatě řaseném plášti splývajícím v úzkých klidných záhybech k nohám, u nichž leží ryba a rozvázané okovy. V levé ruce drží knihu a berlu, pravou si v gestu víry klade na prsa. Na hlavě má mitru a starší výraznou tvář herscherovských rysů lemuje plnovous. Sochu podle nápisu nechal postavit dlouholetý inspektor manětínského panství Manětín Jan Kryštof Hossner, který pocházel ze Saska, kde byl tento světec uctíván. Na tuto souvislost upozornil manětínský děkan František Wonka ve svém rukopise „O kamenné kráse Manětína“. K ní ostatně odkazuje text, jehož překlad zní : „Aby moje rozloučení bylo vaším uzdravením si přeje Jan Kryštof Hossner, váš vskutku oddaný přítel.“ Hossner pocházel ze Saska a byl inspektorem panství v Manětíně za Marie Gabriely Lažanské a je také vymalován na skupinovém portrétu hraběcí rodiny po jejím boku na obraze od Filipa Kristiána Bentuma. Vlastnil v Manětíně dům, který po jeho smrti 4. července roku 1733 hraběnka koupila od jeho dědiců za 1500 zl. Socha patří k okruhu děl Josefa Herschera a je vytesána z manětínského pískovce. SOCHA SV. DONÁTA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1395/5. Stojí na tzv. Vysoké cestě na jižní straně silnice před čp. 233, jako protějšek sv. Benna. N 49° 59‘ 31.2‘‘, E 13° 14‘ 25.1‘‘. Ve vojenských mapováních I a II jsou při silnici v řadě vyznačeny kříže, ve vojenském mapování III a speciální mapě z roku 1940 není uvedena, v mapě ZM 11-42-09 jsou zakresleny na Vysoké cestě pomníky a turistická mapa KČT č. 30 (Povodí Střely) sochu neuvádí. K historii sochy najdeme informace jednak v tesaném nápise s chronogramem, který ji datuje do roku 1728, a v rukopise manětínského děkana Františka Wonky, který uvádí, že fundátory plastiky byli panští úředníci Jan Hossner, inspektor panství, a hejtman Ferdinand František Michalovic (Fr. Wonka, „O kamenné kráse Manětína“). Dílo není signováno, patří k pracem sochaře Josefa Herschera. Na čtyřikrát odstupňovaném kvádrovém soklu je osazen hranolový podstavec zdobený na bocích obdélnými vykrajovanými zrcadly, jehož čelní stěnu dělí na polovinu dvě kartuše, jedna s nápisem s chronogramem: „MVTVA // INTER DVOS VRBANITAS // ET PIA LIBERALITAS // FIERI FECIT“ (Postaveno ze vzájemné úcty mezi dvěma zdvořilostmi a zbožné svobodomyslnosti), a druhá s reliéfem ilustrujícím legendu o světci, který se zachráněním města Euskirchen stal ochráncem proti krupobití a bouři (reliéf opevněného města Euskirchen, před nímž poutník sv. Donát zažehnává modlitbou hrozivé mraky), stojí světec v životní velikosti v bohatě řaseném plášti s mitrou na hlavě, s pozdviženou pravou rukou, 93
MANĚTÍN v níž svírá blesky, levicí drží knihu, palmu a berlu. Drapérie splývá v měkkých záhybech kolem vztyčené paže a vytváří hluboký záhyb v plášti, obvyklý u všech plastik tohoto kompozičního vzorce. Spodní šat naznačuje objemovou plnost postavy, obličej výrazných lícních kostí, poněkud asketicky propadlých tváří, lemovaných kadeřavým vousem, plné rty a zdůrazněná partie očí je často opakovaným Herscherovým typem. Celková výška sochy se soklem činí 420 cm na základně 87 x 87 cm. Restauroval 1982 J. Bradna. SOCHA BOLESTNÉ MATKY BOŽÍ, MATER DOLOROSA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1397/8. Stojí na tzv. Vysoké cestě na severní straně silnice, jako protějšek Ecce Homo. N 49° 59‘ 31.2‘‘, E 13° 14‘ 22.8‘‘. Ve vojenských mapováních I a II jsou při silnici v řadě vyznačeny kříže, ve vojenském mapování III a speciální mapě z roku 1940 není uvedena, v mapě ZM 11-42-09 jsou zakresleny na Vysoké cestě pomníky a turistická mapa KČT č. 30 (Povodí Střely) sochu neuvádí. Historické údaje k pořízení sochy poskytují především alianční erb lažansko-černínský a chronogram, který ji datuje do roku 1734, kdy byla většina soch na Vysoké cestě již osazena, a jako fundátory sochy určuje rod Lažanských, pravděpodobně ovdovělou hraběnku Marii Gabrielu. Socha byla restaurována roku 1982 Janem Bradnou. Meč v prsou Panny Marie dlouhodobě chybí. Pískovcová socha v mírně nadživotní velikosti stojí na třikrát odstupňovaném kvádrovém soklu, na němž je osazen hranol s konvexně vypjatým čelem a vzhůru se zužujícími bočním křídly, zdobenými svislým rostlinným reliéfním dekorem, analogickém Kristovu na protější straně cesty. Čelní stěnu vyplňuje velká rolverková kartuše s aliančním znakem Lažanských a Černínů, nad kterým je v horní římse velká plastická koruna. Pod erby je latinský nápis: „O // MATER TVI DOLORES // FAXIS // QVOSLIBET VT NOSTROS // ALLEVIENT ANGORES“ (Ó, Matko, učiň by tvé žaly naše strasti zmírňovaly.). Na stylizovaném kameni stojí postava Panny Marie Bolestné s esovitě prohnutou tělesnou osou, oděná ve splývavé řasnaté roucho. Hlava pokrytá rouškou je mírně nakloněna vlevo, ruce v zoufalství bolestně sepnuté před sebou. S výrazem bolesti vzhlíží vzhůru, do prsou má vetknutý meč. V pojetí sochy je patrný vliv Panny Marie z Kalvárie Matyáše Bernarda Brauna v plaském klášteře, zvláště u drapérie, která je živě a pateticky rozčleněná. Dílo je vynikající ukázkou práce Josefa Herschera.
94
MANĚTÍN SOCHA ECCE HOMO Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1397/7. Stojí na tzv. Vysoké cestě na jižní straně silnice u čp. 227, jako protějšek Bolestné Matky Boží. N 49° 59‘ 31.0‘‘, E 13° 14‘ 22.9‘‘. Ve vojenských mapováních I a II jsou při silnici v řadě vyznačeny kříže, ve vojenském mapování III a speciální mapě z roku 1940 není uvedena, v mapě ZM 11-42-09 jsou zakresleny na Vysoké cestě pomníky a turistická mapa KČT č. 30 (Povodí Střely) sochu neuvádí. Historii vzniku sochy sděluje nápis na soklu, z jehož chronogramu vyplývá datum vzniku, rok 1729. Údaj o konkrétním fundátorovi, který se skrývá pod černínským znakem, sice chybí, ale můžeme jednoznačně postavení této velmi kvalitní sochy v nadživotní velikosti připsat Marii Gabriele Lažanské, rozené Černínové. Na třikrát odstupňovaném kvádrovém soklu je osazen hranol s konvexně vypnutým čelem, zdobeným po stranách volutovými křídly a se svislým reliéfním rostlinným dekorem, na jehož čelní straně je umístěna kartuše s černínským znakem pod velkou plastickou korunou na horní římse, pod níž je v rolverkové kartuši latinský nápis: „ECCE HOMO // QVI PRO TE PLAGIS RVBET // CRVENTIS HINC NEC TV // PLAGAS PRO EO FERRE // ERVBESCAS“ (ejhle člověk, který se pro tebe rdí krutým utrpením, neváhej pro něho také nést tíži) stojí v lehkém kontrapostu Kristus se zkříženýma svázanýma rukama, jimiž přidržuje okraje pláště, který mu padá ze zad a odhaluje měkce modelované tělo atleticky pojaté. Postoj nohou odkazuje na sochu sv. Šebastiána. Jemná drapérie svrchního šatu se skládá ve velkých záhybech, členěných drobným vodorovným drapováním. Hlava Ježíšova, korunovaná trním, má zvýrazněné lícní kosti, propadlé tváře, přivřená opuchlá víčka a pootevřená ústa naznačují utrpení, bohaté vlasy splývají na záda. Klid Kristovy postavy vyjadřuje okamžik zastavení křížové cesty. Socha patří k nejlepším dílům spolu s protějškem v soše Panny Marie Bolestné. Restaurováno J. Bradnou 1982 a kovové atributy L. Čtverákem. SOCHA SV. ROZÁLIE Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1397/8. Stojí na tzv. Vysoké cestě na severní straně silnice, jako protějšek sv. Rocha. N 49° 59‘ 31.1‘‘, E 13° 14‘ 19.7‘‘ Ve vojenských mapováních I a II jsou při silnici v řadě vyznačeny kříže, ve vojenském mapování III a speciální mapě z roku 1940 není uvedena, v mapě ZM 11-42-09 jsou zakresleny na Vysoké cestě pomníky a turistická mapa KČT č. 30 (Povodí Střely) sochu neuvádí. Historii vzniku sochy můžeme opět doložit z textu, vytesaném na soklu, který obsahuje chrono95
MANĚTÍN gram vročující ji do roku 1732. Její fundátorkou byla mladá hraběnka Josefa Lažanská. Na hranolovém soklu shodném se sv. Rochem, rovněž ochráncem proti moru, zdobeném kartuší nápisem: „TVTO // PESTIFERA SANIE // DIFFLVENTIVM // REFVGIO // SANCTAE ROSALIAE // STATVIT ILLVS. HERULA IOSEPHA // COMES LASCHANSKI“ a erbem Lažanských stojí světice v mírně nadživotní velikosti v bohatém svislými záhyby řaseném šatě, s drapérií přehozenou přes levé rameno. V pravé ruce drží křížek, v levé lebku, kontrastující s mladistvým zjevem světice. Na dlouhých splývavých vlasech má věneček z růží. Oválný hladce modelovaný obličej laskavého výrazu se zdůrazněnou patrií očních víček, plnými rty poukazuje na alegorie před zámkem. Hrubozrnný pískovec značně zvětralý, modelace zachovaná ve velkých plochách. Autorem velmi kvalitní vrcholně barokní nesignované sochy je manětínský sochař Josef Herscher. SOCHA SV. ROCHA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1397/12. Stojí na tzv. Vysoké cestě na jižní straně silnice, jako protějšek sv. Rosalie. N 49° 59‘ 31.0‘‘, E 13° 14‘ 19.7‘‘. Ve vojenských mapováních I a II jsou při silnici v řadě vyznačeny kříže, ve vojenském mapování III a speciální mapě z roku 1940 není uvedena, v mapě ZM 11-42-09 jsou zakresleny na Vysoké cestě pomníky a turistická mapa KČT č. 30 (Povodí Střely) sochu neuvádí. Vznik sochy, postavené podle chronogramu roku 1733, je spojen se sňatkem Josefy Lažanské a Václava Pöttinga. Spojení rodů dokládá alianční erb na soklu. V soupise náboženských památek z poloviny 19. století se uvádí, že o sochu na Vysoké cestě pečuje vrchnost. Časem došlo k poškození sochy, v roce 1971 byla rozbita a v roce 1979 byla na místo originálu osazena kopie z umělého kamene. Na hranolovém soklu zdobeném aliančními erby lažansko-pöttingskými, korunkou a latinským nápisem v kartuši: „SAPIENTIORI // PESTE LAN96
MANĚTÍN GVENTIVM // GALENO // DIVO ROCHO // PIETATIS ERGO EREXIT // ILLVS D. D. WENCESLAUS // ET IOSEPHA S. R. I. COMES // PÖTTING“ ( Lékaři morem trpících moudřejšímu svatému Rochu ze zbožnosti postavil svaté říše římské hrabě Václav a Josefa Pötting) stojí světec v nadživotní velikosti, oděný do poutnického pláště ve zdůrazněném kontrapostu na členitém terénu. Obnažená noha s morovou ránou, na níž světec poukazuje, vyčnívá ze splývavého pláště, pod nímž stojí pes s krajícem chleba v tlamě, doprovázející podle legendy nemocného světce. Ten má sepnuté ruce a ve zbožném gestu pohlíží vzhůru, obličejový typ blízký soše sv. Kryštofa. Originál sochy je uložen v kostele sv. Barbory, na místě stojí výdusek, který již získal patinu a neliší se od okolních soch. Dílo vytvořil manětínský sochař Josef Herscher, kopii jako výdusek restaurátor Jan Bradna. SOCHA SV. ŠEBASTIÁNA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1397/4. Stojí na tzv. Vysoké cestě na severní straně silnice, jako protějšek sv. Fabiána. N 49° 59‘ 31.4‘‘, E 13° 14‘ 17.0‘‘. Ve vojenských mapováních I a II jsou při silnici v řadě vyznačeny kříže, ve vojenském mapování III a speciální mapě z roku 1940 není uvedena, v mapě ZM 11-42-09 jsou zakresleny na Vysoké cestě pomníky a turistická mapa KČT č. 30 (Povodí Střely) sochu neuvádí. K historii sochy máme údaje z tesaného nápisu, který datuje sochu chronogramem do roku 1729 a z kontextu nápisu vyplývá, že ji dali postavit manětínští měšťané na ochranu před morem. Socha je signována vzadu na soklu monogramem JH (Josef Herscher). Při rozšiřování silnice byla pro sochu vytvořena ve svahu terénu nika, do níž byla roku 1954 přesunuta. Dílo bylo restaurováno roku 1982 Janem Bradnou. Pískovcová socha v nadživotní velikosti stojí na třikrát odstupňovaném hranolovém soklu, do něhož je vsazen hranolový podstavec, zdobený na bocích u paty velkými a pod římsou menšími stlačenými volutami. Na čelní stěně je prázdná rolverková kartuše, pod ní velká kartuše s nápisem: „SVB TVTELA // PIA SEBASTIANI // AB OMNI // PESTE LIBERI // EVADVNT CHRISTIANI“ (pod zbožnou ochranu Šebastiánovu se před každým morem uchýlí křesťané). Stojící světec zobrazený ve shodě s legendou, je připoután u stromu jako mučedník, oděn pouze bederní rouškou, probodený šípy. Hlava je předkloněna k pravému rameni, vlasy mu padají do čela, ústa bolestně otevřená. Do hladce modelovaného těla jsou zabodnuty kovové šípy v srdci, břiše a levé noze. U kořene stromu leží přílba. Pozdní analogie sochy najdeme v zámku v Chýších. Socha, vytesaná z pískovce, je dílem manětínského sochaře Josefa Herschera.
97
MANĚTÍN SOCHA SV. FABIÁNA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1397/14. Stojí na tzv. Vysoké cestě na jižní straně silnice, jako protějšek sv. Šebestiána. N 49° 59‘ 31.3‘‘, E 13° 14‘ 16.8‘‘. Ve vojenských mapováních I a II jsou při silnici v řadě vyznačeny kříže, ve vojenském mapování III a speciální mapě z roku 1940 není uvedena, v mapě ZM 11-42-09 jsou zakresleny na Vysoké cestě pomníky a turistická mapa KČT č. 30 (Povodí Střely) sochu neuvádí. Historie vzniku sochy je doložena účty z hlavní domácí pokladny velkostatku Manětín, kde je v knize 542 z roku 1733 napsáno, že bylo zaplaceno manětínskému sochaři za sochu sv. Fabiána na cestě ke sv. Barboře 30 zlatých („dem manetiner Bildhauer ist über dem Empfgang an Allmossen vor die Statua St. Fabiani auff dem Weg zu St. Barbara mehr bezahlt worden 30 fl.“). Tyto prostředky byly příspěvkem z almužen, a proto lze usuzovat, že sochu dali postavit manětínští měšťané, což potvrzuje i fakt, že na ní není osazen žádný erb. Sochu datuje chronogram v tesaném nápise do roku 1734. Na třikrát odstupněném hranolovém soklu, v němž je osazen hranolový podstavec, zdobený na bocích stlačenými velkými a menšími volutami a latinským nápisem ve velké kartuši: „O // DIVE PONTIFEX // FABIANE // SERVOS CONSERVA TVOS // IN // BELLO PESTE, FAME“ (Ó, svatý papeži Fabiáne, ochraňuj své služebníky před morem, hladem a ve válce) stojí na horní desce majestátní klidná postava světce v nadživotní velikosti, téměř starozákonní důstojnosti v dlouhém splývavém papežském šatě. Levou ruku si klade na prsa ve zbožném gestu, pravou přidržuje knihu, na pokrčené noze další knihou. Vážně shlíží před sebe, u nohou mu sedí andílek, který drží mučednickou palmu a opírá se o papežskou tiáru s kovovým křížkem. Obličej světce se zdůrazněnými lícními kostmi vyjadřuje askezi a stáří, draperie šatu je řezbářským způsobem jemně propracovaná s detailním naznačením výšivek a krajek. Velké plochy hladkého povrchu sochy naznačují světcovo pevné tělo s citem pro objemovost plastiky, provedení rukou se vyznačuje sochařským mistrovstvím. Socha z manětínského pískovce je dílem Josefa Herschera. SOCHA SV. ANNY Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1397/2. Stojí na tzv. Vysoké cestě na severní straně silnice, jako protějšek sv. Josefa. N 49° 59‘ 32.6‘‘, E 13° 14‘ 13.8‘‘. Ve vojenských mapováních I a II jsou při silnici v řadě vyznačeny kříže, ve vojenském mapování III a speciální mapě z roku 1940 není uvedena, v mapě ZM 11-42-09 jsou zakresleny na Vysoké cestě pomníky a turistická mapa KČT č. 30 (Povodí Střely) sochu neuvádí. 98
MANĚTÍN Historické okolnosti vzniku sochy je možné vyčíst z tesaného nápisu s chronogramem, který datuje sochu do roku 1732. Dala ji postavit hraběnka Isabela de Merode manželka Františka Josefa Černína z Chudenic, majitele sousedního panství rabštejnského, bratrance manětínské hraběnky Marie Gabriely, rozené Černínové. Na podstavci je toto spojení doloženo aliančním erbem černínsko-westerlooským a latinským nápisem na třech stranách soklu. Na dolejší hraně bylo údajně vytesáno jméno kameníka, dnes nečitelné. Na válcovém soklu zdobeném dole a nahoře stlačenými volutami, aliančním černínsko-westerlooským znakem a nápisem v kartuši: „DEIPARAE MATRI // INCARNATAE SAPIENTIAE // AVIAE // VOTO EFFECTVQVE // POSVIT // – ILLUSTRISSIMA // AC ECCELLENTISSIMA // D. D. // ISABELLA // S. R. I. // COMITISSA // CZERNINNIANA // DE CHUDENITZ – // NATA // MARCHIONISSA// DE WESTERLOO // ET // COMITISSA // DE // MERODE“ (Matce Bohorodičky, bábě vtělené moudrosti ze slibu skutečně postavila paní Isabela hraběnka Černínová z Chudenic, rozená markýza z Westerloo a komtesa z Merode) stojí světice, jež v levé ruce drží knihu, pravou objímá dívčí postavičku Panny Marie, která k ní vzhlíží a podává jí kytičku růží. Bohatá drapérie Anina šatu se splývá v tuhých záhybech, Mariin šat je členěn jemnými záhyby. Obličej světice, který vystupuje z roušky, je modelován zdůrazněním lícních kostí a očí, plných rtů, které vynikají v symetrickém oválu obličeje. Na soklu kamenická značka. Kompozice se opakuje u sv. Anny v Mladoticích roku 1761. Socha, která je protějškem sv. Josefa, postaveného manželem hraběnky, je dílem Josefa Herschera. SOCHA SV. JOSEFA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslo 1397/7. Stojí na tzv. Vysoké cestě na jižní straně silnice, jako protějšek sv. Anny. N 49° 59‘ 32.4‘‘, E 13° 14‘ 13.8‘‘. Ve vojenských mapováních I a II jsou při silnici v řadě vyznačeny kříže, ve vojenském mapování III a speciální mapě z roku 1940 není uvedena, v mapě ZM 11-42-09 jsou zakresleny na Vysoké cestě pomníky a turistická mapa KČT č. 30 (Povodí Střely) sochu neuvádí. Historii vzniku sochy, datované chronogramem do roku 1732, která stojí jako první v řadě po pravé straně směrem od města a tvoří ideový celek patronů rodinného života se sochou sv. Anny, najdeme na tesaném nápisu na třech stranách soklu. Dal ji postavit František Josef Černín z Chudenic, který však 6. března roku 1733 zemřel. Není vyloučeno, že ji na jeho památku nechala postavit jeho manželka, hraběnka Černínová, rozená Westerloo. Dole na hraně podstavce kronika dokládá jméno kameníka „Kunzl“. Oba fundátoři jsou zachyceni na portrétech Filipa Kristiána na zámku v Krásném Dvoře, které bývaly původně v Manětíně. 99
MANĚTÍN Na dvakrát odstupňovaném soklu, na němž je osazen válcový podstavec se čtyřmi volutovými křídly do kříže, shodném se soklem u protější sochy sv. Anny, opatřeném černínským erbem a korunou, s nápisem ve třech kartuších na čelní straně a dvou bocích soklu, který zní: „PROTECTORI //VNIVERSI // EGENTIVM PATRI // DIVO // IOSEPHO // SACRAVERAT – ILLVSTRISSIMUS // AC EXCELLENTISSIMUS // D. D. // FRANCISCVS // JOSEPHVS // S. R. I. // COMES // CZERNIN // DE // CHUDENITZ // GUBERNATOR // DOMUS // CHUDENIC // NOVO DOMO // SACRAE CAES // MAIESTATIS // – ACTUALIS // CAMERARIUS // INTIMUS// CONSILIARIUS // REGIUS LOCUMTENES // HAEREDITARIUS // IN REGNO BOHEMIAE // POCILLATOR // FEUDORUM // SUPREMUS // JUDEX // IN DOMINO OBIIT // DIE VI. MARTII // ANNO // 1733 //“ stojí pískovcová socha v nadživotní velikosti, představující světce mladistvé tváře výrazné herscherovské typiky se zdůrazněnými lícními kostmi, jehož kadeřavé vlasy splývají na ramena. Na pokrčené, kamenným kvádrem podložené noze mu sedí Ježíšek v dlouhé košilce. Světec i děcko mají vsazeny do temene hlavy kovové svatozáře. Socha z manětínského pískovce je dílem Josefa Herschera. POMNÍK PADLÝM Stojí ve východní části města, ve stráni nad hlavní komunikací. N 49° 59‘ 32.3‘‘, E 13° 14‘ 15.5‘‘. Pomník je zakreslen v mapě ZM 11-42-09 z roku 1978 (108 mm od v. s. č. a 162 mm od s. s. č.), turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej neuvádí. Pomník padlým ve světové válce 1914–1918 byl zbudován na základě usnesení městské rady r. 1928 k uctění památky desetiletého trvání republiky československé. Základní kámen byl položen slavnostně 28. října 1928 a byla do něho zasazena nádoba s pamětním spisem a kovovými mincemi t. r. platícími. Vlastní stavba celého pomníku byla provedena na jaře roku 1929. Slavnost odhalení se konala 16. června 1929. Tvar pomníku navrhl okresní cestmistr v Manětíně Oldřich Klička. Kamenické práce i stavbu provedl Antonín Poruka, kamenický mistr v Žihli, ve spolupráci s Ed. Šmídem, zednickým mistrem a V. Třískou, tesařským mistrem a za pomoci dělnictva a dobrovolníků. Materiálem je žula z tamějšího lomu. Nad základním kamenem se zdvihá na vyvýšené části zahrady vedle domu někdejší okresní nemocenské pokladny na 10 stupních, symbolizujících prvních 10 let trvání republiky 1918–1928, štíhlý 4 m vysoký trojhranný obelisk, znázorňující hlavní bojiště první světové války – ruské, francouzské a italské. Písmena dodala firma Ant. Ryba za cenu 4800 Kč. Na pomník byl původně zhotoven rám s různobarevnými žárovkami, které se rozsvěcovaly ve slavnostních dnech. Areál pomníku, ke kterému vede od silnice schodiště, je vymezen šesti šestihrannými sloupky o výšce 82 cm a průměru 30 cm, tvořícími půdorysně šestiúhelník. Sloupky jsou spojeny kovanými zeleně natřenými řetězy s masivními oky. V takto vymezeném prostoru se nachází desetistupňové šestistranné 100
MANĚTÍN schodiště o výšce jednoho schodu 15 cm. V jeho vrcholu je postaven vlastní pomník. Je tvořen šestistranným podstavcem o třech stranách výrazně delších (75 cm) a třech kratších (17 cm) o celkové výšce 75 cm. Na něm stojí konicky se zužující stéla vysoká 400 cm a půdorysně kopírující podstavec – v základně tři výrazně delší strany (70 cm) a tři kratší (10 cm). Na dvou stranách otočených směrem do města jsou nápisy: ,,MĚSTO // SVÝM // 1914; MANĚTÍN // PADLÝM // 1918“ a jména padlých v 1. světové válce z nalepených liter. Na třetí straně otočené do stráně je vsazena obdélná deska z mosazného plechu s bronzovými písmeny se jmény obětí 2. světové války, vesměs zahynuvších z důvodů rasové persekuce. Při spodním okraji podstavce deska se jmény autorů pomníku: ,,Projektoval: Old. Klička // Manětin // Provedl: A. Poruka // Žihle“. Pamětní kniha manětínská z 1914–1935 uvádí, že během I. světové války odešlo z Manětína na frontu 215 mužů. Na dvou plochách obelisku jsou kovovými písmeny vyznačena jména 39 občanů města (32 české a 7 německé národnosti), kteří zahynuli za války, 21 mužů padlo v boji, 7 zemřelo válečnými útrapami, 6 zůstalo nezvěstných. PAMÁTNÍK K 800. VÝROČÍ MANĚTÍNA Tato památka byla zapsána v památkovém seznamu pod číslem 3992, ochrana z ní byla sňata. Stojí ve středu města, na rozcestí silnic do Stvolen a Vladměřic, v parčíku před zdí. N 49° 59‘ 33.7‘‘, E 13° 14‘ 07.5‘‘. V souladu s dobou svého vzniku je zakreslen až v mapě ZM 11-42-09. Postaveno při příležitosti 800. výročí založení Manětína. Pískovcový sloupek s erbem a krycí deskou. Podstavec zapuštěný v okolním terénu tvoří čtvercová deska o rozměrech 100 x 100 cm. Na ní stojí válcový sokl o výšce 57 cm a průměru 75 cm s okosenou horní hranou. Na něm stojí válcový sloupek s entásí o výšce 198 cm, spodním průměru 45 cm a 57 cm ve středu. V horní části na sloupku osazen erb – městský znak – štít s plastickými figurami. Nad ním v mělkých obdélných polích letopočty 1169 a 1969 a pod 101
MANĚTÍN ním nápis: „800 – LET // MANĚTÍNA“. Sloupek kryje trojúhelníková deska o výšce 17 cm a straně cca 75 cm. Tvůrcem pomníku je Alois Sopr, manětínský rodák. LITINOVÝ KŘÍŽ NA OHRADNÍ ZDI Stojí na ohradní zdi u rozcestí silnic do Stvolen a Vladměřic. N 49° 59‘ 33.2‘‘, E 13° 14‘ 06.4‘‘. Kříž v mapách není uváděn. Litinový latinský kříž o průřezu ramen 10,5 x 4 cm o výšce 290 cm a rozpětí ramen 70 cm. Osazen zlacený korpus.
SOCHA IMMACULATY Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1400. Stojí na severním okraji města, v poloze „Na Pernicích“, při levé straně silnice ve směru do Stvolen. N 49° 59‘ 47.1‘‘, E 13° 14‘ 22.7‘‘. Socha je zakreslena ve všech třech vojenských mapováních, rovněž ve speciální mapě z roku 1940, v mapě ZM 11-49-09 je označena jako pomník a turistická mapa KČT č. 30 (Povodí Střely) ji uvádí jako boží muka. K vzniku sochy se nechovaly písemné zprávy, její datace se opírá o erb Marie Gabriely Lažanské, obohacený o znak abatyše, který ji zařazuje mezi sochy, vzniklé po roce 1738. Fundátorkou byla nepochybně sama Marie Gabriela Lažanská. Na hranolovém třikrát odstupněném soklu se znakem abatyše a lažansko-černínským v čelním poli soklu stojí pískovcová socha v nadživotní velikosti, představující Pannu Marii typu Immaculata-Neposkvrněnou, stojící na půlměsíci, zemské kouli a hadu v oblacích. Madona se sepnutýma rukama pohlíží před sebe vzhůru, přes ramena jí splývá bohatý plášť členěný záhyby. Obličej světice je kulatý se zdůrazněnou patrií očí, vlasy zčesané dozadu akcentují hladkou modelaci tváře, blízkou alegoriím z náměstí. Socha umístěná na mezi před odbočkou polní cesty k někdejšímu popravišti má dominatní polohu v krajině a její celková výška dosahuje 4 m. Autorsky patří k okruhu tvorby manětínského sochaře Josefa Herschera.
102
MANĚTÍN KAPLE U ŠIBENICE Stojí 750 metrů severně (resp. severovýchodně) města, na okraji lesního porostu na jihovýchodním svahu Chlumské hory. N 49° 59‘ 51.5‘‘, E 13° 14‘ 03.9‘‘. Ve vojenském mapování I je v tomto místě zakreslen kříž, ve vojenských mapováních II a III a dále ve speciální mapě z roku 1940 a rovněž v mapě ZM 11-42-10 z roku 1978 (124 mm od v. s. č. a 101 mm od s. s. č.) je zakreslena kaple, ale turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) ji neuvádí. Historické prameny uvádějí existenci popravčího místa v Manětíně již ve 14. století. O popravčím místě roku 1445 svědčí tehdejší název pole „Pod šibenicí“. Na místě popraviště býval původně pouze kříž, který nahradila tzv. uzavřená kaple na Chlumské hoře, zvaná Na šibeničním vrchu (Am Galgenberg), jež stávala na obecním pozemku na volné cestě. Byla postavená z kamene a krytá šindelem, uvnitř stála dřevěná socha Ecce homo a několik rámovaných obrázků. Na kapli nebyly nápisy a byla postavena roku 1810. K místu se vztahuje pověst, že první kapličku postavil jakýsi kupec, pak ji přestavil Matyas Fortner, měšťan a tkadlec. Nezanechal však žádný fond na její udržování, ale rodina Fortnerova z Manětína o ni pečovala a udržovala ji v dobrém stavu. Byla opravena roku 1930 za účelem veřejné okrasy. V roce 1837 byly do kapličky dány dvě sochy Ludmily a Anežky, držící kostel. Bývalé popraviště a jeho historii zmiňuje Vlastivědný deník školy: „Popravní místo města Manětína bylo pod horou Chlumem na jihovýchodním svazu, kde nyní stojí kaplička. Na malé planince, zarostlé teď stromy, byla ještě před 30 lety [tedy cca kolem roku 1900] patrná čtyřhranná díra, vyplněná plackami břidlice, kde stával jeden sloup šibenice. Pole táhnoucí se od tohoto místa dolů a vlevo slula ‚pod šibenicí‘.... Po odstranění šibenice zde byl asi postaven železný kříž s nízkým soklem pískovcovým, pod nímž byla tabulka s jakýmsi nápisem. Nápis se stal zvětráním úplně nečitelným. Později na místě byla zřízena nynější kaplička a kříž i se soklem zapuštěn je do vrcholu její lomenice. V kapličce, která nedávno [kolem 1930] byla důkladně opravena a vybílena, jest úzký napříč stojící stolek u zadní stěny v podobě mensy oltáříčku a před ním klekátko. Na desce je v zasklené skříňce soška as 32 cm vysoká, představující Krista jako Ecce Homo po zbičování upoutaného u sloupu. Po obou stranách klekátka u bočních stěn jsou 2 bílé sošky světic, a sice sv. Ludmily a Anežky, patrně patronek popravených vůbec. O posledních popravách v Manětíně jsou zprávy z 1. poloviny 18. století – text je opsán na plechovou desku, připevněnou na západní stranu zděné kapličky. Jde o popravu Kašpara Pokorného, který byl pro vraždu odsouzen k stětí mečem, oběšení zloděje Mastného pro různé krádeže, poprava Evy Kroupové pro vraždu dítěte, která byla odsouzena ke stětí a do srdce jí byl vražeň ostrý železný kůl, a tak byla pochována, její svůdce Antonín Brož byl odsouzen pro cizoložství k několikanedělní robotě v okovech na nohou. Jako poslední se uvádí stětí čeledína J. Vlčka pro 103
MANĚTÍN sodomii, jehož tělo bylo po popravě spáleno na hranici a popel rozmetán. Mrtvoly popravenců nebyly pochovávány u šibenice, ale zpravidla pod strání, na níž šibenice stávala“. Kaple na obdélném půdorysu (253 x 262 cm), zděná, omítnutá, obílená. Původní segmentovitě zaklenutý vstup je široký 76 cm, v něm druhotně vsazeny dveře v dřevěném orámování, dveře jednokřídlé v horní části s laťovou mřížkou. Nad vchodem trojúhelný štít s kruhovým medailonem s iniciálami IHS. Na obou bočních stranách plochý reliéfní kříž, barevně zvýrazněný. Střecha krytá eternitovými šablonami, na hřebeni v přední části druhotně osazen litinový kříž. Na západní straně plechová tabule s textem o historii místa: „dřívější ..... postavil tuto zděnou // Matěj Fortner // tkadlec a měšťan z Manětína r. 1810. Od r. 1235 // mělo město Manětín právo vyššího soudnictví // a zde na Šibe[ničním] vrchu vykonána poslední // poprava r. 175[.]. V dubnu 1945 při pochodu // smrti se zde ukrylo a zachránilo osm jugo– // sl. uprchlic z Ravensbrücku“. Kaple je klenutá, na podlaze jsou cihly. V malém prostoru interiéru je na čelní straně oltářní mensa, zděná, na níž je dvojjazyčný německo-český nápis: „NEHM DEIN KREUZ // UND FOLGE MIR NACH // WEM KRIZ SVUG // NASLEDUJ MNE“. Zděná menza má zbytky barevného řešení, imitujícího krajkové antependium, dole vlevo je nečitelný podpis začínající Johann. (Není vyloučeno, že by mohlo o Johanna Teuchnera, manětínského listonoše a malíře.) Na dřevěné desce na menze stojí zasklená skříňka, dnes prázdná, na stěnách visí barvotisky v rámech. KAŠNA SE SV. VÁCLAVEM Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392/8. Stojí na východní terase náměstí. N 49° 59‘ 30.7‘‘, E 13° 13‘ 57.9‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11- 42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Součástí výzdoby náměstí jsou dvě symetricky umístěné kašny na terasách po stranách sousoší Nejsvětejší Trojice, uprostřed na nichž na hranolových podstavcích stojí sochy světců svatého Václava na východní a svatého Floriána na západní straně náměstí. Socha sv. Václava v nadživotní velikosti (230 cm) stojí v kašně, jenž má tvar trojlistu s esovitě probranými stěnami, ukončenými jednoduše profilovanou, mírně přesahující římsou. Uprostřed stojí šestiboký hranol s konkávně probranými stěnami, ukončený profilovanou deskou. Na stylizovaném kvádru stojí svatý Václav tradičního ikonografického schématu s praporcem v pravici, u pravé nohy štít s orlicí. Oděn je v brnění překryté pláštěm, na hlavě má knížecí čapku. Tvář lemovaná plnovousem se dívá zbožně vzhůru, kolem krku má okruží, přes ramena a záda má přehozen plášť, který tvoří na pravém stehně nad štítem velký záhyb. Sochařské podání jeví blízkost s alegoriemi ctností. Socha prošla častým restaurováním (1963 Jaroslav Klempíř, 1983 Jan Bradna, 1997 M. Tomšej). Socha není signována ani datována, vročit ji můžeme mezi roky 1730–1740 a připsat dílně Josefa Herschera. Materiál je manětínský pískovec. 104
MANĚTÍN SOCHA ŠTĚSTĚNY Je zapsána jako nemovitá kulturní památka číslem 1392/15 h-8j. Stojí na východní terase náměstí. N 49° 59‘ 30.7‘‘, E 13° 13‘ 58.9‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Alegorická pískovcová plastika v nadživotní velikosti představuje Štěstěnu jako dívku oděnou v lehkou drapérii, stojící na okřídleném globu. Doplňuje skupinu sedmi ctností. V levé pozdvižené ruce drží okřídlenou hůlku, pravá ruka je opřena v náznaku tanečního pohybu v bok, levá noha je obnažená. Drapérie se člení do velkých kaskádovitých záhybů. Díky atributům a okřídlenému globu bývá někdy označována jako alegorie Obchodu nebo Merkur, ačkoli má typicky ženské rysy. Byla restaurována v letech 1961, 1979 a 1997. Materiál je manětínský pískovec, atributy jsou kované a zlacené. Patří do souboru alegorií, které je možno datovat mezi lety 1730–1740 a připsat autorství manětínskému sochaři Josefu Herscherovi. SOCHA MOUDROSTI Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392. Stojí na východní terase náměstí. N 49° 59‘ 30.4‘‘, E 13° 13‘ 58.1‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Alegorie Moudrosti tesaná z pískovce je představována dívčí postavou esovitě prohnutou, opírající se o část architektonických článků, nad nimiž drží pravou rukou olovnici, bohatá drapérie v širokých tuhých záhybech odstává od těla, levé rameno odhalené. Zamyšleně hledí před sebe, obličej typově shodný s ostatními alegoriemi. Podle atributů bývá socha označována za alegorii architektury. Výška sochy 230 cm, materiál manětínský pískovec. Dílo lze datovat mezi lety 1730–1740 a je součástí uměleckého odkazu manětínského sochaře Josefa Herschera.
105
MANĚTÍN SOCHA AESKULAPA, TÉŽ HYGIE, TÉŽ JARO Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392/15 k. Stojí na východní terase náměstí. N 49° 59‘ 30.8‘‘, E 13° 13‘ 57.4‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Pískovcová plastika podživotní velikosti bývá označována různými ikonografickými názvy, nejčastěji jako Jaro, vzhledem ke kontextu s alegoriemi ročních dob, nebo také Hygie či Aeskulap vzhledem na atributy. Z hranolového soklu vyrůstá kvádr, rozšiřující se vzhůru a měnící se v busty ženy, jejíž dlouhé vlasy splývají na záda. Pravá ruka drží u pasu misku, levá džbán. Přes podstavec se vine kolem džbánu ženě na prsa had. Přes pravou ruku má přehozený cíp roucha, který na levé straně splývá podél hranolu. Restaurování sochy proběhlo v letech 1963– 1964, kdy ji restaurátor Jaroslav Klempíř sesadil z rozbitých kusů a osadil na nynější místo, tehdy proti lékárně, protože byla považována za symbol lékařství. Podle městské kroniky na tomto místě kdysi stávala jiná alegorická socha Jara, kterou si však již v Manětíně nikdo nepamatuje. Nynější byla restaurována ještě roku 1979 a 1997. Datovat ji můžeme do 2. poloviny 18. století. SOCHA UMĚŘENOSTI, OPATRNOSTI Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392/15 f. Stojí na prostřední terase náměstí. N 49° 59‘ 30.4‘‘, E 13° 13‘ 57.5‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. K historii sochařské výzdoby na terasách se nedochovaly písemné zprávy a soupisy náboženských děl v 19. století je pro jejich námět neregistrují. Socha byla několikrát restaurována (1961 Jaroslav Klempíř, 1979 Jan Bradna, 1997 Michal Tomšej). Alegorie Umírněnosti (Opatrnosti) je pískovcová plastika v nadživotní velikosti (230 cm), stojíci na terase před zámkem, v pořadí šestá od kostela. Umírněnost je představována dívčí postavou v bohatém splývajícím šatě lijící ze džbánku, který drží v levé ruce vodu do misky mušlovitého tvaru, přidržované pravou rukou a soustředěným výrazem sleduje proud 106
MANĚTÍN vody. Oválný obličej s výraznými lícními kostmi a kontrapost postavy je typický pro všechny alegorie na terase. Plašť je přehozený přes pravé rameno, vytváří na bocích a levé noze velké vlající záhyby, jeden cíp postava přidržuje pod pravým loktem. Na zádech má šat výrazné řasení, směřující od pravého ramene k levému boku. Jako všechny alegorie na terase je obrácena tváří k zámku. Je nazývána též alegorií Vody. Byla prezentována na výstavě baroka v Praze v roce 1938 ve formě sádrového odlitku. Patří mezi díla Josefa Herschera a můžeme ji datovat do let 1730–1740. SOCHA NADĚJE Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392i. Stojí na prostřední terase náměstí. N 49° 59‘ 30.1‘‘, E 13° 13‘ 55.9‘‘ Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. K historii sochařské výzdoby na terasách se nedochovaly písemné zprávy a soupisy náboženských děl v 19. století je pro jejich námět neregistrují. Socha byla několikrát restaurována (1962 Jaroslav Klempíř, 1978 Jan Bradna, 1997 Michal Tomšej). Alegorie Naděje je pískovcová plastika v nadživotní velikosti (230 cm), stojící na střední terase před zámkem, charakterizovaná atributem kotvy, o niž se opírá pravou rukou, a holubice, která jí sedí levé ruce. Postava mladé urostlé ženy je oděna ve splývavý řasnatý šat, nohy bosé ve významném kontrapostu. Hlava figury je v záklonu a pohlíží vzhůru. Šat na levém boku vytváří velký vlající záhyb. Oděv má na zádech od levého ramene k pravému boku výrazné řasení. Patří mezi díla Josefa Herschera a můžeme ji datovat do let 1730–1740. Kámen sochy je značně narušený a bude nutno ji nahradit kopií. SOCHA LÉTO Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392 i. Stojí na prostřední terase náměstí. N 49° 59‘ 30.5‘‘, E 13° 13‘ 56.3‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Alegorie Léta, představovaná ztepilou mladou ženou se snopem obilí a srpem, je součástí souboru alegorických soch na terasách před zámeckým areálem. Stojí obrácena čelem ke komunikaci a městským domům na střední terase po pravé straně sousoší Nejsvětější Trojice. Ženská postava ve splývavých lehkých šatech, bosá a prostovlasá je mírně nadživotní 107
MANĚTÍN velikosti. Od levého boku jí splývají k noze velké záhyby drapérie, na zádech od levého ramene k pravému boku a nohám. Socha prošla četnými restaurátorskými zásahy (1961 Jaroslav Klempíř, 1968 Alois Sopr, 1980 Jan Bradna. 1997 Michal Tomšej), kámen je značně poškozený. SOUSOŠÍ NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE Je zapsané jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1396/1. Stojí na prostřední terase náměstí, v jejím centru. N 49° 59‘ 30.4‘‘, E 13° 13‘ 55.5‘‘. Sousoší je zvýrazněno ve vojenském mapování I, v dalších mapách není uváděno, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Historie vzniku této monumentální dominanty města je známa z archivních dokladů, které jednoznačně určují její autorství. Sousoší je doloženo dochovanou smlouvou mezi Štěpánem Borovcem a Marií Gabrielou Lažanskou ze 16. dubna roku 1719, v níž je stanoveno, že sochař vytvoří dílo za cenu 430 zl. Je jediným dílem, o jehož vzniku známe podrobnosti. Není však jisté, do jaké míry sochař dílo dokončil, neboť zemřel čtyři měsíce po uzavření smlouvy. Text smlouvy, která se v nepodepsaném opise zachovala v archivu Lažanských, byl již publikován Antonínem Podlahou (Materiálie k slovníku umělců a uměleckých řemeslníků v Čechách, řada třetí, Památky archeologické a místopisné XXIII, 1908–1909, Praha). V českém překladu zní: „Dnes níže psaného data, zjednala jsem já, Marie Gabriela, svaté říše římské hraběnka Lažanská, rozená Černínová z Chudenic, paní panství manětínského a zplnomocněná poručnice panství chříčského a lubeneckého se Štěpánem Borovcem, sochařem v mém městě Manětíně, že zhotoví sochu Nejsvětější Trojice s k tomu příslušným podstavcem, celou z kamene a to tak, že pokud on, sochař, tuto sochu zrovna tak, jak mu k tomu zhotovený model ukazuje, plně svědomitě bez nějakých chyb zhotoví a zároveň postaví, což musí neomylně provést do sv. Martina tohoto běžícího roku, má se mu vyplatit z mých důchodů za to 430 zl. v hotovosti, a to ve třech lhůtách – první částka při uzavření této smlouvy, druhá ke sv. Bartoloměji a třetí při úplném postavení této sochy a k tomu se má vydat též čtvrtka hnědého piva. Aby se však této smlouvě pevně dostálo, potvrdila jsem ji netoliko svým podpisem vlastním, ale dala jsem ji též od sochaře podepsati a dva stejně znějící exempláře vyhotovit. Stalo se tak v Manětíně 16. dubna roku 1719.“ Sousoší bylo dokončeno zřejmě ve spolupráci s Josefem Herscherem. Podle tradice Bůh Otec má podobu již nemocného Štěpána Borovce. Další informace pochází ze soupisu památek manětínského děkanství, kde je pod č. 3 uvedeno, že „na náměstí, zv. na rynku je socha Nejsvětější Trojice z kamene mistrovsky vytesaná, bez nápisu a datace, se znaky Černínů a Lažanských, vysvěcená roku 1744 a postavená manětínskou vrchností, je v péči vrchnosti a v dobrém stavu.“ Zmíněné datum se vztahovalo zřejmě k vysvěcení všech náboženských soch v Manětíně. Osudy sousoší v 18. a 19. století nejsou dokumentovány. Ve 20. století je doložena řada poškození a restaurování tohoto sochařského díla. V roce 1941 dokončil opravu 108
MANĚTÍN sousoší Trojice za přičinění městského, panského a památkového úřadu restaurátor M. Böswart. V roce 1953 při vojenském cvičení byla uražena hlava a křídlo anděla, v roce 1962 sochu restauroval Jaroslav Klempíř a již tehdy bylo poškození charakterizováno jako hluboký rozpad kamene a obličejových částí. V roce 1981 sousoší restauroval ještě Jan Bradna a roku 1996 po ulomení vodorovného břevna kříže došlo na sousoší k vážné havárii, která si vyžádala náhradu originálního sochařského díla kopií, kterou v kameni provedl akademický sochař a restaurátor Jiří Novák z Hrubé Skály v letech 1997–1998. Kopie byla financována z prostředků Ministerstva kultury ČR a od sponzorů. Dominantu manětínského náměstí tvoří sousoší Nejsvětější Trojice, umístěné v jeho středu a obrácené tváří k zámku. Na čtyřikrát odstupňovaném soklu trojúhelníkovitého půdorysu je zasazen podstavec s okosenými rohy, zdobený na konkávně probraných stranách reliéfními vpadlými plochami a na čelech profilovanou římsou s kapkami. U paty soklu na straně k zámku sedí andílek opírající se o kamennou lucernu. Sokl zdobený širokou páskou je ukončen profilovanou segmentovou deskou, která nese vlastní sousoší Nejsvětší Trojice, ikonograficky označované jako typ žaltářové Trojice. Na kouli vesmíru, po níž plují oblaka, v nichž andílci drží erby Černínů a Lažanských, je vztyčen velký kamenný kříž. Po pravé straně kříže s holubicí sv. Ducha ve svatozáři sedí Kristus, oděný zpola do dlouhého pláště, jenž splývá v dlouhých záhybech přes záda. Tělesná osa Krista je nakloněna vpřed. Na prostovlasé hlavě má kovovou svatozář. Po levici kříže sedí Bůh Otec. Kristus levou rukou objímá kříž a pravou si v gestu víry klade na prsa. Bůh Otec s trojúhelníkem svatosti drží v pravé ruce kované žezlo světovlády, levicí žehná. Sousoší respektuje prostorové vztahy náměstí a vzhledem k jeho svažitému terénu je poměrně nízké. Sedící Kristus, typem blízký Kristovi z Piety v Manětíně, napovídá opět souvislosti s dílem Jana Brokofa. Andílčí postavy mají blízké protějšky v zahradních plastikách. Autorem díla, jak již bylo uvedeno je sochař Štepán Borovec (1672–1719), jeden ze žáků Jana Brokofa, kteří inspiraci získanou školením v brokofovské dílně nesou v celém svém díle. SOCHA ZIMA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392-8/ l. Stojí na prostřední terase náměstí. N 49° 59‘ 30.3‘‘, E 13° 13‘ 55.0‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Historie vzniku terasy a její výzdoby není doložena archivními zápisy. Obecně je celý soubor datován do období mezi lety 1730–1740 a autorsky je připisován Josefu Herscherovi. Uvádí jej odborná uměnovědná literatura počínaje soupisy památek z počátku 20. století jako součást velmi originálního architektonického řešení prostoru města a bezprostředního okolí zámku. Sochy byly pořízeny manětínskou vrchností, rodem Lažanských. Alegorie Zimy je velmi kvalitní vrcholně barokní socha, která je součástí souboru na městských terasách, je obrácena čelem k městským domům a stojí po levé straně sousoší Nejsvětější 109
MANĚTÍN Trojice na cihlové terase. Na pravé straně je jejím protějškem socha Léta. Sochy Jara a Podzimu se nedochovaly ve stejné kompozici, bývají za ně považovány hermovky na okrajových terasách, označované také názvy Spánek a Hygie. Soubor soch prošel během 20. století třemi restaurátorskými zásahy (1961 Jaroslav Klempíř, 1980 Jan Bradna, 1997 Michal Tomšej), které si vyžádala postupující degradace kamene sochařských děl, ohrožovaných mimo jiné i rostoucí dopravou. Pískovcová plastika v mírně nadživotní velikosti představuje v baroku celkem obvyklé zobrazení alegorie roční doby ženskou postavou, stojící na obdélném soklu, oděnou ve splývavé roucho s vyhrnutými rukávy, s pancířem na prsou a s přilbou na hlavě, z níž vybíhají dva prameny vlasů na záda a přes pravé rameno. Tělesná osa esovitě prohnutá. Z podstavce vyrůstá hranol, na kterém leží hořící polena. Žena vkládá pravou ruku do ohně, levá je opřena o horní hranu hranolu za ohněm. SOCHA LÁSKY ZVANÁ TÉŽ KOLÉBKA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392/f. Stojí na prostřední terase náměstí. N 49° 59‘ 30.2‘‘, E 13° 13‘ 55.7‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Historie vzniku terasy a její výzdoby není doložena archivními zápisy. Obecně je celý soubor datován do období mezi lety 1730–1740 a autorsky je připisován Josefu Herscherovi. Uvádí jej odborná uměnovědná literatura počínaje soupisy památek z počátku 20. století jako součást velmi originálního architektonického řešení prostoru města a bezprostředního okolí zámku. Odlitek sochy byl vystaven na výstavě Pražské baroko v roce 1938 a dlouhodobě v barokní expozici v Chlumci nad Cidlinou. Sochy a vázy byly pořízeny manětínskou vrchností, rodem Lažanských, v dílnách manětínských sochařů a kameníků. Soubor soch prošel během 20. století čtyřmi restaurátorskými zásahy (1914 rest. Fink pod dozorem Centrální vídeňské památkové komise, 1960 Jaroslav Klempíř, 1980 Jan Bradna, 1997 Michal Tomšej), které si vyžádala postupující degradace kamene sochařských děl, ohrožovaných mimo jiné i špatnou statikou cihlové terasy. Velmi kvalitní vrcholně barokní sousoší Lásky, která je součástí souboru na městských terasách, je obráceno čelem k zámku a stojí před sousoším Nejsvětější Trojice na cihlové terase v místě jejího konkávního vykrojení, v němž byla ještě v 19. století umístěna kašna s vodotryskem. Sousoší Lásky je umístěno uprostřed ctností v ose zámku i náměstí a jeho poloha vůči ostatním alegoriím tak zdůrazňuje jeho význam. Láska je představována mladou ženou v prostém šatě, sedící na kolébce na poduškách, zakloněná s pohledem vzhůru před sebe. U jejích bosých nohou 110
MANĚTÍN sedí dvě objímající se děti, v levé ruce drží nahé dítě a na pravém koleni jí sedí další dítko, které ji objímá. Přes kolébku vzadu splývá plášť. Celek je komponován do pyramidální kompozice. Poněkud neobvyklá kompozice se čtyřmi dětmi, místo obvyklých dvou nebo tří dětských postav, jak je běžné u alegorie Caritas, má zřejmě důvod ve ztotožnění Lásky s postavou investorky, Marie Gabriely Lažanské a jejích čtyř potomků. SOCHA VÍRY Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392/8e. Stojí na prostřední terase náměstí. N 49° 59‘ 30.1‘‘, E 13° 13‘ 55.7‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Vznik výzdoby teras na náměstí v Manětíně není doložen archivními prameny. Tvůrcem sochařských děl byl Josef Herscher se svojí dílnou v letech 1730–1740. Uměleckohistorická literatura dílům věnuje pozornost od počátku 20. století, jsou součástí všech kompendií věnovaných baroknímu sochařství. Alegorie Víry je figurálním ztvárněním základní teologické ctnosti (Fides), která tvoří součást souboru 7 alegorií ctností, umístěných na terase před manětínským zámkem. Víra je představována mladou dívkou držící v pravé pozdvižené ruce křížek, levou má zbožně položenu na prsou. Prostovlasá hlava vzhlíží k nebi. Šat alegorické postavy kolem pasu vytváří výrazné diagonální záhyby, rozevláté na obě strany a ve velkých kaskádách padající na nohy. Socha nenese žádné nápisy ani dataci. Materiál, z něhož byla vyrobena, je manětínský pískovec. Výška 230 cm. Umístěna na střední terase. Socha prošla několikrát během 20. století restaurátorským zásahem, bude nutné ji nahradit kamennou kopií. SOCHA SÍLY Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392/8d. Stojí na prostřední terase náměstí. N 49° 59‘ 29.7‘‘, E 13° 13‘ 54.6‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Historie vzniku terasy a její výzdoby není doložena archivními zápisy. Obecně je celý soubor datován do období mezi lety 1730–1740 a autorsky je připisována Josefu Herscherovi. Uvádí jej odborná uměnovědná literatura počínaje soupisy památek z počátku 20. století jako součást velmi originální111
MANĚTÍN ho architektonického řešení prostoru města a bezprostředního okolí zámku. Sochy byly pořízeny manětínskou vrchností, rodem Lažanských. Velmi kvalitní vrcholně barokní socha, která je součástí souboru na městských terasách, je obrácena čelem k zámku a stojí na cihlové terase nad komunikací. Soubor soch prošel během 20. století třemi restaurátorskými zásahy (1962 Jaroslav Klempíř, 1979 Jan Bradna, 1997 Michal Tomšej), které si vyžádala postupující degradace kamene sochařských děl, ohrožovaných mimo jiné i rostoucí dopravou. Pískovcová socha v mírně nadživotní velikosti stojí na hranolovém podstavci stylizovaném do balvanu. Postava ženy ve splývavém šatě, rozhaleném na prsou se pravou rukou opírá o přeražený sloup, postavený u její pravé nohy, levá paže se dotýká hrudi. Hlava je vztyčena vzhůru, přes záda má přehozenou lví kůži, pravá bosá noha stojí ve výrazném kontrapostu. SOCHA HYPNOS (SPÁNEK) Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392/15ch. Stojí na západní terase náměstí. N 49° 59‘ 30.0‘‘, E 13° 13‘ 53.6‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Historie této sochy není doložena písemnými prameny. Její ikonografie vzhledem k souboru alegorií ročních dob bývá někdy chápána jako vyjádření Podzimu. Pískovcová socha v mírně podživotní velikosti. Z hranolového soklu vyrůstá kvádr, rozšiřující se vzhůru a přecházející v bustu muže. Tvář lemovaná dlouhým vousem je mírně nakloněná vlevo, splývavé řasnaté roucho, přehozené přes hlavu, spadá na záda. Levá ruka je položena na prsou a drží cíp oděvu, pravá je položena vodorovně, krytá šatem. Na čelní stěně kvádru je reliéfní kytice tulipánů. Socha prošla během 20. století třemi restaurátorskými zásahy (1961 Jaroslav Klempíř, 1980 Jan Bradna, 1997 Michal Tomšej), které si vyžádala postupující degradace kamene 112
MANĚTÍN sochařských děl, ohrožovaných mimo jiné i rostoucí dopravou. Byla například v roce 1946 sražena autem a rozbita na kusy, které byly následujícího roku sestaveny. Dílo není jednoznačně autorsky připsáno. Na pravém lokti je vytesána špatně čitelná signatura „Krejczi 1781“(datum lze též číst jako 1761), což by mohl být údaj týkající se kameníka i sochaře. Dílo nepatří do okruhu Josefa Herschera ani Štěpána Borovce. Nejspíše by bylo možno hledat souvislosti se souborem zahradní plastiky, kdysi umístěné v parteru zámku, jíž odpovídá i kompozice postavy jako hermovky. KAŠNA SE SV. FLORIÁNEM Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392/8b. Stojí na západní terase náměstí. N 49° 59‘ 29.7‘‘, E 13° 13‘ 53.3‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Historické údaje ke vzniku kašny se sochou pocházejí z německé verze kroniky kůru literátského, kde je zápis vztahující se do období kolem roku 1718: „V téže době byl u domu, z něhož dravý a celý Manětín hubící požár vznikl, postaven kamenný sloup a na něm ‚Bildniss‘ sv. Floriána jakožto zvláštního ochránce proti ohni... peníze na toto vyobrazení k postavení od obce potřebné ze zvláštní pobožnosti sebrány byly.“ Požár, o němž se mluví, vznikl 22. září roku 1712 a shořelo při něm téměř celé město, a vyšel údajně z místa, kde stával dům, proti němuž byla postavena později socha tohoto ochránce proti ohni. Socha byla během 20. století často restaurována (1963 Jaroslav Klempíř, 1983 Jan Bradna, 1997 Michal Tomšej). Vodní režim v kašně pravidelně fungoval ještě v 19. století. Na soklu v kašně stojí světec v nadživotní velikosti tradičního ikonografického pojetí v oděvu římského vojáka s praporcem v pravé ruce, levou rukou lije z vědra vodu na hořící domek u jeho nohou. Výška postavy 230 cm, materiál manětínský pískovec. Autorské připsání není v archivních pramenech uvedeno, nejspíše patří do okruhu manětínských sochařů, mladého Josefa Herschera nebo Štěpána Borovce. K soše patrona proti ohni se vztahuje místní posměšek, který zapsal do kroniky Jindřich Nacházel, že se dříve smáli manětínským, že mají ve městě světce, který má tři uši – dvě vlastní a třetí ucho od vědra.
113
MANĚTÍN SOCHA SPRAVEDLNOSTI Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392/8c. Stojí na západní terase náměstí. N 49° 59‘ 29.5‘‘, E 13° 13‘ 53.6‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Náměstí je vyzdobeno cyklem alegorií představovaných čtyřmi obecnými a třemi křesťanskými ctnostmi, které byly pro symetrii doplněny osmou sochou Fortuny. Ženské postavy jsou obráceny tváří k zámku a pohlížejí do oken I. patra. Spravedlnost je představována dívčí postavou, oděnou v lehký splývavý plášť, který padá z pravého ramene a obnažuje hruď, a ve svrchní tužší plášť. V levé ruce drží váhy, v pravé meč a v mírném předklonu shlíží z terasy. Kadeřavé vlasy splývají na záda a zepředu přiléhají k hlavě a vytvářejí typickou kulatou siluetu obličeje s rovným nosem a plnými rty. Na rozdíl od obvyklých alegorií nemá manětínská Spravedlnost zavázané oči. Originál sochy byl pro havarijní stav sejmut a koncem 90. let 20. století nahrazen kopií v kameni od sochaře Jiřího Nováka z Hrubé Skály. Původní socha byla z manětínského pískovce, výška 230 cm, kované atributy. SOCHA PIETY Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392/7. Stojí na západní terase náměstí, v ohradní zdi kostela. N 49° 59‘ 29.6‘‘, E 13° 13‘ 52.0‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Archivním dokladem pro dataci plastik je zápis v kronice manětínského kůru literátského, psané manětínským děkanem Pleschnerem: „Krchov je s vysokou zdí slušně ohrazený, dvojí dveře mající a příhodné schody. Nejpřednější od východu slunce neb rynku jsou tříhranné z tesaného kamene, správně položené, proti půlnoci jiné...Přední dveře však k rynku mají dvě kapličky, v kterých po pravé straně jest kamenný obraz Krista Pána, po levé též kamenný obraz, který před lety dělati dala Alžběta Omlerová, sousedka manětínská, Panny Marie Bolestné.“ Fundátorka soch, hospodská a sousedka manětínská, podle matričních zápisů zemřela roku 1713. Její nadace datuje obě zmíněné plastiky do této doby. Umístění soch do hřbitovní zdi bylo symbolicky zdůvodněno. O tento doklad se opírají i další soupisy náboženských památek, které ji datují do roku 1715 a sdělují, že se o ni starají dobrodinci. Socha Piety z pískovce o výšce 120 cm je umístěna v polokruhovém výklenku. Na hranolovém soklu zakončeném římsou spočívá sousoší sedící Panny Marie s mrtvým Ježíšem na klíně. Štíhlé, 114
MANĚTÍN poměrně krátké tělo Kristovo leží horizontálně na Mariině klíně, pravá ruka visí bezvládně dolů. Marie sedí vzpřímeně, pravou rukou podpírá mrtvé tělo a levou obrací k divákovi v odmítavém gestu. Rouška splývá do Mariina obličeje, který vyjadřuje odevzdaný stesk. Pro Borovcovo autorství svědčí analogie k Pietě pod Petřínem či Křestu Krista z roku 1706 z brokofovské dílny, kde se Borovec po šest let učil. Pro určení Borovcova sochařského rukopisu vycházíme z příbuznosti s dílem Jana Brokofa, k němuž jako dvacetiletý Borovec odešel do učení. Způsob vypracování sochařského díla, kompozice i tvarové analogie k této dílně odkazují, a to nejen k Janu Brokofovi, ale i k synovi Ferdinandovi. Modelace velkých hladkých objemů, obliba atletických typů, monumentalita, podložení nohy špalíčkem, v řezbářském pojetí draperie, skládané do kornoutových záhybů a kaligrafické členění povrchu šatu, to vše vykazuje značnou blízkost k této přední sochařské dílně na přelomu 17. a 18. století. SOCHA TRPÍCÍHO KRISTA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392/7b. Stojí na západní terase náměstí, v ohradní zdi bývalého hřbitova u kostela Jana Křtitele. N 49° 59‘ 29.5‘‘, E 13° 13‘ 52.3‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Tato socha, která je umístěna ve výklenku zdi vlevo od vchodu, je doložena již zápisy v Kronice kůru literátského z roku 1719. Ty uvádějí jako objednavatelku sochy manětínskou měšťanku Alžbětu Omlerovou a datují její vznik do roku 1715. Tytéž údaje uvádějí farní a obecní kroniky i soupis náboženských děl děkanství manětínského. Autorství sochy není výslovně uvedeno, podle sochařského rukopisu ji lze jednoznačně připsat manětínskému panskému sochaři Štěpánu Borovcovi, žáku Jana Brokofa. V polokruhovém výklenku na hranolovém soklu zakončeném římsou je umístěn sedící Kristus, oděný dlouhým pláštěm, na kolenou má polože115
MANĚTÍN ny svázané ruce, velká trnová koruna a bolestný výraz obličeje s opuchlými víčky a pootevřenými ústy dodávají plastice značnou expresivitu. Podle kronikářské informace byly obě protějškové sochy pozdější opravou (obtesáním) poškozeny. Na podstavci je v johanitském osmicípém kříži oválná kartuše s iniciálou HT, kterou interpretuje městská kronika I jako Hieronymus Tichý, který byl v letech 1714–1725 lékařem Lažanských v Manětíně. Není vyloučeno, že dílo mohlo mít dva investory, po případě sokl mohl objednat již zmíněný lékař. Pískovec, výška 120 cm. SOCHA SV. OTÝLIE Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392/10/4. Stojí u kostela sv. Jana Křtitele. N 49° 59‘ 29.1‘‘, E 13° 13‘ 51.8‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Historii sochy nejlépe vyjadřuje latinský chronogram, který sděluje, že ji dal postavit Václav Maxmilián Lažanský ze slibu za uzdravení syna a chronogram ji datuje do roku 1760. K okolnostem její objednávky sděluje manětínský historik František Wonka, že byla jako patronka proti nemocem očí oslovena prosbou o pomoc při vyléčení nemoci zraku. Její původní místo bylo na tzv. Vysoké cestě manětínské před sousoším sv. Anny, odkud byla roku 1931 přesunuta od čp. 232 ke kostelu z důvodu rostoucí dopravy. Plastika byla v roce 1984 restaurována Janem Bradnou, 1997 Michalem Tomšejem. Socha světice z pískovce v životní velikosti stojí na vysokém hranolovém podstavci, po stranách s vydutými křídly, zdobeným na horní římse znakem Lažanských, pod nímž je velká rolverková kartuše s latinským nápisem: „PATRIA SOLLICITVDINE // ETIN // PROLES AMORE // EX VOTO // FIERI FECIT // MAXIMILIANVS WENCESLAVS // COMES LASCHANSKY // LIBER BARO DE BUCCOWE // DOMINVS DOMINORVM // RABENSTEIN MANNETIN // LVBENTZ // CAPITANEVS DISTRICTVS PILSENSIS // AC SUAE // SACRAE ROMANAE APOSTOLICAE REGIAQUE // MAIESTATIS ACTVALIS CAMERARIVS.“ Stojící postava světice na vysokém soklu, s esovitě prohnutou tělesnou osou, je oděna ve splývavý šat s vlajícím cípem pláště u pravého boku. Levou ruku má zbožně položenou na prsou, pravá drží misku s očima. Na hlavě pohlížející vzhůru, má diadém. Stojící světice s atributem očí je vrcholně barokní expresivní originální práce, ilustrující legendický příběh, vztahující se k osudu svaté Otýlie. Autorem díla je Václav Ondřej Herscher. Umělecká hodnota spočívá v jeho souvislosti se začleněním do jedinečného souboru barokních plastik. Vrcholně barokní provedení s výrazným sochařským rukopisem charakterizuje umělecká kvalita návrhu, zvládnutá kompozice a vynikající řemeslné provedení. Originál má nenahraditelnou historickou a uměleckou hodnotu. 116
MANĚTÍN SOCHA SV. JANA KŘITELE Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1393/10/3i. Stojí u kostela sv. Jana Křtitele. N 49° 59‘ 29.4‘‘, E 13° 13‘ 51.3‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Historie se osudu sochy věnuje až v 19. století, přestože jde o dílo pozdně barokní manětínské provenience. V soupise manětínských památek z 19. století se uvádí, že socha patrona města stávala na mostě u špitálu, v lokalitě zv. na můstku. Autor soupisu si povšiml, že na soše Jana Křtitele jsou dva erby, je z kamene tesaná a bez nápisu a bez data. Jeden údaj uvádí, že ji postavilo roku 1840 měšťanstvo manětínské, které se také o ni stará. Do roku 1840 stávala před domem vrchnostenského úřadu čp. 95, pak byla přemístěna na můstek u stvolenského rozcestí při domě čp.116, kde údajně bydlíval sochař Herscher. V tomto místě u ní byli vítání poutníci ze Stvolna, přicházející na svatojánskou pouť. V roce 1944 byla těžce poškozena, když o ní zavadil vůz sena, hlavu jí neodborně přilepili a sochu postříkali cementem. Dále byla dětmi odlomena ruka, hlava sražena autem a odvezena do Kralovic. Byla sice vrácena, ale nebyla osazena na sochu. Rusové za svého pobytu ve městě k soše v roce 1945 přivázali tyč polního telefonu. Až do roku 1954 stála na rozcestí, kde odbočuje silnice do Stvolna s uraženou hlavou a překážela dopravě. V roce 1954 byla převezena na popud sochaře Böswarta a postavena na nádvoří děkanského kostela do míst, kde stávala dříve márnice. V roce 1955 byla oprava dokončena a křížek později pozlacen. Od té doby byla několikrát restaurována. Na omítaném zděném hranolovém hladkém podstavci je osazen kamenný, na nárožích okosený a římsou ukončený sokl, jehož čelní stranu zdobí vpadlá výplň s reliéfním maltézským křížem s kartuší ve středu. Na soklu je osazena esovitě prohnutá prostovlasá mírně podživotní postava světce, zahaleného ve splývavý kožišinový plášť, který pravicí žehná, levici opíraje se o prsa, přidržuje vysoký kovový kříž. U pravé nohy světcovy leží vzhůru shlížející beránek, jeho atribut. Materiál sochy je pískovec. DŘEVĚNÝ KŘÍŽ U KOSTELA Stojí u severní zdi kostela sv. Jana Křtitele. N 49° 59‘ 29.3‘‘, E 13° 13‘ 51.6‘‘. V mapách není uváděn. Dřevěný latinský kříž vysoký 450 cm o rozpětí ramen 140 cm. Spodní rameno v dolní části širší ukončené prožlabením a lištou. Na něj navazuje rameno s oválnou deskou. Příčné rameno zadlabané, kryté plechovým páskem. Pod křížením ramen vyryt letopočet 1865. Postaven na paměť misie.
117
MANĚTÍN KŘÍŽ U KOSTELA Stojí u ohradní zdi v areálu kostela sv. Jana Křtitele severně lodi. N 49° 59‘ 29.3‘‘, E 13° 13‘ 51.6‘‘. Mapy jej neuvádí. Kovaný kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří kamenná obdélná deska o rozměrech 8 x 59 x 52 cm. Na ní stojí jednoduchý kvádrový sloupek o rozměrech 41 x 30 x 19 cm, v horní části stažený železným páskem. Kříž kovaný jetelový. Ramena z pásoviny o šířce 3,5 cm, kříž 115 cm vysoký, rozpětí ramen 61,5 cm. Mezi křížením ramen vsazeny paprsky a ramena doplněna symetrickými rozvilinami. Na spodním rameni obdélná kovová schránka s nápisem: „práce tom. // ze Stvolna // kol r. 1802“. Vzadu podepřeno pérem. KAMENNÁ DESKA S KŘÍŽEM OD HLUBOKÉ Stojí opřena o severní zeď kostela sv. Jana Křtitele. N 49° 59‘ 29.3‘‘, E 13° 13‘ 51.6‘‘. Umístění je druhotné, původně stál u lesní cesty na k. ú. Hluboká. V mapách není pravděpodobně uváděna. Památku popisuje poslední soupis kamenných křížů jako obdélnou pískovcovou desku s reliéfem tlapatého kříže. Zbývající plocha desky nese téměř nečitelný sedmiřádkový německý nápis. Původně stávala u lesní cesty nedaleko vsi Hluboká, kde místní pověst hovoří o zřícení svatebního vozu do údolí. Pískovcová obdélná deska s reliéfem kříže o rozměrech 123 x 62 x 13 cm. KŘÍŽ U KOSTELA Stojí v areálu kostela sv. Jana Křitele, v sousedství kamenných křížů severně od lodi. N 49° 59‘ 29.3‘‘, E 13° 13‘ 51.6‘‘. V mapách není uváděn. Kovaný kříž na kamenném podstavci z jednoho dílu – zřejmě jen torzo, vrchní část kompletu. Pískovcový v základu obdélný, odstupňovaný podstavec. Kříž kovaný tvořený bohatými rozvilinami. Barokní kovářská práce
118
MANĚTÍN KAMENNÁ DESKA S KŘÍŽEM OD HORNÍHO LIPÍ Stojí opřena o severní zeď kostela sv. Jana Křtitele. N 49° 59‘ 29.3‘‘, E 13° 13‘ 51.6‘‘. Umístění je druhotné, do roku 1963 stála u obce Lipí – viz historie. V mapách není pravděpodobně uváděna. Památku popisuje J. Nacházel: „Původní kámen s typickým vystupujícím johanitským křížem stál na malém paloučku asi půl km před obcí Lipí. Výška kamenné desky je 62 cm, šíře v základu 43 cm, síla kamene 22 cm. Zřejmě se jedná o hraniční kámen z doby johanitského panství v Manětíně (1169–1434). V roce 1963 dal kámen vykopat správce Vlastivědného muzea pan Žalman a deponovat u kostela Jana Křtitele v Manětíně, kde stojí opřen o nádvorní zeď děkanského kostela“. Pískovcová deska v základu obdélná o rozměrech 100 x 43 x 20 cm. Na čelní straně reliéf kříže. KŘÍŽOVÝ KÁMEN U KOSTELA Stojí opřený o severní zeď kostela sv. Jana Křtitele. N 49° 59‘ 29.3‘‘, E 13° 13‘ 51.6‘‘. Umístění je druhotné, původ neznámý – viz historie. O záznamu památky v historických mapách nelze, vzhledem k neznámé původní lokalizaci, spekulovat. V posledním soupisu kamenných křížů je charakterizován jako: „Kruhová stéla s reliéfem berličkového kříže o nestejných ramenech. Po obvodu místy znatelná kružnice orámování. Transfer z blízkého okolí“. Pískovcový kámen zhruba kruhového tvaru (62 x 65 x 18 cm). Na čelní straně pozitivní reliéf berličkového kříže, po obvodu pozitivní reliéf orámování. SOCHA KARLA BOROMEJSKÉHO Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1392-1b. Stojí v nice areálu zámku. N 49° 59‘ 28.8‘‘, E 13° 13‘ 53.2‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Nejmladší socha manětínského souboru je umístěna v nice u zámku u vjezdu do dvora a je tesána na rozdíl od ostatní skulptur jako jediná z hořického pískovce. Představuje sv. Karla Boromejského v nadživotní velikosti s klečícím andělem nesoucím portrétní medailon hraběte Karla Lažanského, který zemřel za první světové války v Bosně. Světec mohutné štíhlé postavy s kvadrátkem na hlavě drží v levé ruce krucifix, pravou žehná medailonu zemřelého. Před nikou je dobová kovaná mříž, kryjící ji do výšky 160 cm, sestavená z kovaných prutů s kulovitými hlavicemi. Socha byla slavnostně posvěcena 13. října roku 1918. Nechal ji postavit Jan hrabě Lažanský s chotí Idou a objednali ji u předního českého sochaře Čeňka Vosmíka. Latinský nápis na soklu 119
MANĚTÍN
MANĚTÍN
sochy zní: „Ida comitissa Lazansky de Bukova nata principessa de Schwarzenberg, // Ioannes Comes Lazansky liber baro de Bukova // dominus dominorum Manetin, Rabenstein et Kalec, // suae caesarae regiae et apostolicae majestatis consiliarius intimus et camerarius actualis.“ (Ida, hraběnka Lažanská z Bukové, rozená princezna Schwarzenbergová, Jan hrabě Lažanský, svobodný pán z Bukové, pán panství Manětín, Rabštejn a Kalec, jeho císařského a královského a apoštolského majestátu tajný rada a komoří). Na čelní straně pod rodinným erbem Lažanských, představovaným loukotí, připevněným v kartuši na římse je další latinský nápis: „SANCTE CAROLE // ORA PRO EO. // In memoriam nostri carissimi et unici filii // J.U.Dr. Caroli // qui Bielinae in Bosnia 28. augusto 1914 aetatis // suae anno vigesimo septimo pro patria vitam dedit“ ( Svatý Karle, oroduj za něj. Na památku našeho nejdražšího a jediného syna, JUDr. Karla, který dal v Bjelině v Bosně 28. srpna 1914 svůj život za vlast ve věku dvaceti sedmi let.) Historie sochy je jednak patrná z nápisu a dále ji popisuje manětínská městská kronika včetně slavnosti posvěcení sochy ještě za Rakouska-Uherska. Zemřelý, sedmadvacetiletý JUDr. Karel Lažanský, byl posledním mužským potomkem manětínské větve, která jím vymřela po meči. Karel Lažanský zemřel ve službě válečné ve městě Bjelině v Bosně na úplavici. Byl převezen do Čech a pohřben v rodinné hrobce v Chýši. 13. října roku 1918 se konala slavnost svěcení sochy. „Při této slavnosti naposledy pěna rakouská národní hymna „ Zachovej nám Hospodine císaře a naši zem,“ jež se tak často ozývala ve válečné době ze škol, kostelů a při různých jiných veřejných oslavách,“ jak uvádí manětínská kronika.
a postavena u příležitosti druhého sňatku barvíře Antonína Schneidera, který bydlel v čp. 33, s dcerou barvíře z Nečtin, Alžbětou. Proto snad stávala při cestě do Nečtin v polích západně od Manětína. Odtud byla v roce 1979 přesunuta na nynější místo sochařem Janem Bradnou. Dva kamenné kvádry na zvýšení podstavce z původní sochy použity nebyly, aby socha ladila se sochou sv. Vojtěcha, také přesunutou na nové místo do jejího sousedství. Socha má na podstavci znak barvířů – lis na potiskování sukna a latinský nápis s chronogramem: „SANCTE MARTINE PA // TRONE PIE ORA PRO NOBIS // NOSTROSQVE SALVOS // CUSTODI GREGES // ORAT // QVI PONEBAT ANTONIVS SCHNEIDER CONSVL MA // NETINAE.“ Na čtvercové desce, zasazené do terénu, je osazen hranolový sokl. Z něj vyrůstá třikrát odstupňovaný profilovaný balustrový podstavec s nápisem v kartuši a barvířským lisem na místě erbu. Na něm stojí sousoší sv. Martina se žebrákem. Světec je oděný v biskupském šatě, přes který má přehozený plášť, sepnutý sponou, na hlavě má mitru, na prsou biskupský kříž. Světec v životní velikosti drží v pravé ruce knihu a levou podává zpola ležícímu nahému žebrákovi, který se na něj věší, chléb almužny. Pravou nohu má ve výrazném kontrapostu, opřenou o stylizovaný balvan. Sousoší má uzavřený půdorys a vyznačuje se hladkou modelací povrchů. Materiál je hrubozrnný pískovec s křemennými zrny z manětínských lomů. Sousoší datuje chronogram do roku 1769. Autorsky lze připsat dílo Václavu Ondřeji Herscherovi z druhé generace manětínských sochařů.
SOCHA SV. MARTINA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1402 Stojí na západním okraji intravilánu města, při levé straně silnice ve směru do Nečtin. N 49° 59‘ 29.5‘‘, E 13° 13‘ 35.7‘‘. V mapách není uváděna. Historické údaje k soše poskytuje latinský nápis na přední straně jejího kamenného soklu, který sděluje, že ji dal pořídit manětínský konšel Antonín Schneider k poctě svatého Martina na ochranu lidí a stád ovcí. Socha původně stávala při polní cestě jižně od Manětína, která vedla od potoka k silnici do Nečtin. Takto ji lokalizoval i soupis památek manětínského děkanství „za stodolami u Sv. Martina.“ Kamenná socha s nápisem podle tohoto hodnocení sloužila k veřejné ozdobě a byla postavena v roce 1769 bez povolení. Fundátor nezanechal žádný fond na udržování sochy, kromě dobrodinců o ni nikdo nepečuje a její stav byl hodnocen jako dobrý. Podle manětínských historiků Františka Wonky a Jindřicha Nacházela byla socha vytesána
SOCHA SV. VOJTĚCHA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1399. Stojí na západním okraji intravilánu města ve směru do Nečtin. N 49° 59‘ 29.7‘‘, E 13° 13‘ 35.6‘‘. Sochy na náměstí a v západní části města nejsou v mapách uváděny, pouze v mapě ZM 11-42-09 jsou na náměstí vyznačeny tři pomníky. Údaje o vzniku sochy osvětluje nápis na podstavci, který sděluje, že ji roku 1767 dal postavit Maxmilián Václav Lažanský. Socha byla dvakrát stěhována. V polovině 19. století stávala u děkanského pole „u Vertlíků“ na obecní polní cestě. V roce 1836 ji nechal administrátor Josef Šturm nově natřít. Byla tváří obrácena k jihu a po výstavbě nové silnice do Nečtin ji (1875–1877) přemístili a obrátili k severu v letech. Roku 1977 ji přestěhoval na dnešní stanoviště restaurátor Jan Bradna a obrátil k východu. Na nízkém kvádrovém soklu spočívá hranolový, z boku volutovými útvary podepřený podstavec, ukončený masivní profilovanou římsou. Na čelní straně je velká reliéfní kartuše s pamětním
120
121
MANĚTÍN nápisem, nad níž zdobí římsu erb s korunkou. Na horní krycí desce s hrubě otesaným soklíkem se tyčí mohutná postava sv. Vojtěcha s mitrou na hlavě, v bohatě řaseném plášti, pravici má pozdviženu, v levici drží o bok opřenou knihu. Tesaný majuskulní latinský nápis s chronogramem s barevně vyznačenými literami zní: „SANCTVS ADALBERTVS // SALVBRIS IRRIGATIONIS PATRONVS // QVO MAGIS VENERARETVR // EX VOTO ERREXIT. // ILLVSTRISS: AC EXCELLENTI // D. D. MAXIMILIANVS WENCESLAVS // S. R. I. COMES LAZANSKY // LIBER BARO DE BVCCOWE, // DOMINVS DOMINORVM // RABENSTEIN MANETIN // ET LVBENZ // SVAE S. CAESAREAE REGIAE// ET APOSTOLICAE MAIESTATIS // INTIMVS CONSILIARIVS // ET CAMERARIVS // ACTVALIS. (Svatý Vojtěch, nejvíce uctívaný patron prospěšného zavlažování. Ze slibu dal zřídit jasný a vynikající p. p. Maxmilián Václav Lažanský, svaté říše římské hrabě, svobodný pán z Bukové, pán panství Rabštejn, Manětín a Lubenec, jeho císařského a též královského a apoštolského majestátu tajný skutečný rada.) Celková výška sochy na soklu 370 cm. SLOUPEK SE SOCHOU PANNY MARIE Je zapsán jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1404, přestože byla socha zcizena a zůstal po ní jen podstavec. Stojí ve městě u čp. 203, při pravé straně silnice ve směru do Nečtin. N 49° 59‘ 30.1‘‘, E 13° 13‘ 36.2‘‘. V mapách není uváděna. Soška Panny Marie stávavší na sloupku u silnice k Nečtinám při domě čp. 203, v jejímž podstavci vytesán rok 1698, pochází údajně od Jana Cyrína, potomka první pokrývačské rodiny v Manětíně. Tento svárlivý a výbušný muž se zavázal, že město ozdobí sochou jako výraz svého pokání, a tak postavil Matku Boží v Kuchově na obecním pozemku na volné cestě. Soška typu Panny Marie svatohorské („Muttergottes von Hl. Berg“) neměla žádný nápis, jen letopočet 1698. Podle soupisu náboženských soch manětínského děkanství byla soška roku 1750 obnovena a postavilo ji měšťanstvo manětínské. Po několika restaurátorských 122
MANĚTÍN ošetřeních byla soška na toskánském sloupku s entasí v dobrém stavu. Koncem 90. let 20. století byla zcizena. Pískovcový podstavec pod sochu Panny Marie na sloupku sestává ze čtyř částí. Hranolový sokl o rozměrech 66 x 37 x 37 cm, je rozčleněn na stranách mělkými vpadlými obdélnými poli, nahoře a dole rozšířenými o půlkruhy. V horní části letopočet 1698. Sokl kryje čtvercová odstupňovaná římsa rozměrů 17 x 59 x 59 cm, na níž spočívá menší deska 7 x 41 x 41 cm, nesoucí kruhový nízký podstavec vysoký 7 cm a 39 cm v průměru. Na něm stával sloupek se sochou. Původní podobu zachycuje kopie na papíře, uložená v obdélné schránce se stříškou umístěné na drátěném plotu nad opuštěným podstavcem. Soška byla výšky 96 cm z pískovce, kopie poutního svatohorského typu s dítětem a korunkou. Na originálu byly doloženy zbytky barevnosti, Panna Marie měla modrý plášť, Ježíšek byl zlacený. Soška byla nejstarší datovanou plastikou v exteriéru v Manětíně. KAPLE PANNY MARIE Stojí na západním okraji intravilánu města, při pravé straně silnice ve směru do Nečtin. N 49° 59‘ 33.0‘‘, E 13° 13‘ 27.1‘‘. Ve vojenském mapování I, II a III zanesena v tomto místě kaple, rovněž je zakreslena ve speciálním mapování z roku 1940, ale v mapě ZM 11-42-09 z roku 1978 ani turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) není uvedena. O historii kaple vypovídá text na tabuli osazené na její zdi: „Tato kaplička byla postavena // v r. 1990 na místě kaple původní // vybudované r. 1858 stavitelem // Leuhvem u příležitosti dokončení // silnice z Manětína do Žlutic // Kaple měla být r. 1974 opravena. // Neuvážlivým zásahem ale došlo // k její likvidaci. // Kaple je zasvěcena Panně Marii// A. D. 1990 w. o.“ Stavbě předcházel kříž doložený v prvním vojenském mapování. Kaple výklenková na obdélném půdorysu (136 x 179 cm), zděná, omítnutá, obílená. Výklenek v čelní stěně obdélný, opatřený dřevěným rámem a uzavřený jednokřídlým oknem, na jeho vnitřní straně mříž. Ve štítě ve fasádě kříž. Pod výklenkem dřevěná police. Střecha sedlová krytá plechovými šablonami, přesahující části jsou zespodu podbité latěmi. Na západní stěně osazena tabule s textem (viz výše). Ve výklenku ve výbavě barvotiskové obrazy světců a plastika Panny Marie lourdské. KŘÍŽ Z ROKU 1856 Stojí 800 metrů západně od města, téměř ještě v intravilánu, při levé straně silnice ve směru do Nečtin. N 49° 59‘ 34.2‘‘, E 13° 13‘ 11.1‘‘. Kříž je zakreslen až ve vojenském mapování III a následně je uváděn ve speciálním mapování z roku 1940, zatímco v mapě ZM 11-42-09 z roku 1978 není uveden a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) uvádí přibližně v těchto místech pomník. Na tomto místě původně stál dřevěný kříž s Kristem namalovaným na plechu, bez nápisu, postavený roku 1824 Karlem Brocklem, mydlářem v Manětíně a pečovala o něj Brocklova rodina 123
MANĚTÍN v Manětíně. Na jeho místo byl podle soupisu památek přenesen v roce 1856 kříž, který původně stál mezi domy Jana Waltgera a Josefa Kolena, u mostu u špitálu zv. na můstku. Pochází z roku 1840, dárcem byl pan Adolf Tyll, představitel města Manětína, které se o něj také staralo. Litinový kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří deska zcela zarostlá travou. Na ní stojí hranolový sloupek o výšce 120 cm a rozměrech 66 x 66 cm v základně, 47 x 47 cm ve středu a 58 x 58 cm krycí deska. V horní části pod deskou stažen železným páskem. Deska po obvodu zdobena pravidelně se opakujícími obdélníčky (kolky). Na čelní straně soklu obdélné pole s konkávně prohnutými rohy s nápisem: „CHRISTE // TVA SMRT // NASSE // SPASENI. // OD OBCE MANE // TINSKI.“ Na spodní části letopočet 1856. Kříž litinový latinský o průřezu ramene 11 x 3,5 cm, výšce 300 cm a rozpětí ramen 70 cm. Osazen zlacený Korpus a na horním rameni destička s nápisem INRI. Vzadu kříž podepřen páskovým kovaným pérem. KŘÍŽ DŘEVĚNÝ Stojí na jižním okraji intravilánu města, u silnice nedaleko bývalého zámeckého pivovaru. N 49° 59‘ 22.5‘‘, E 13° 14‘ 08.3‘‘ Kříž je v tomto místě zakreslen ve všech třech vojenských mapováních, zatímco v dalších mapách již uváděn není. Podle soupisu památek byl u panské zahrady na panském pozemku na volné cestě, zv. u zahradního kříže, dřevěný kříž s vyřezávaným umírajícím Kristem mezi čtyřmi stromy. Byl bez nápisu, z roku 1810 od vrchnostenského zahradníka v Manětíně Galluse Weyretha, udržováno rodinou Weyrethových. Roku 1960 stářím zanikl, nový a menší bez korpusu postavil v roce 1960 pan František Eret z Manětína čp. 151. Kříž dřevěný, latinský. Tvořen dřevěným hranolem o průřezu 13 x 11 cm. Je vysoký 230 cm, rozpětí ramen 136 cm. Příčné rameno zadlabané. Konce ramen zkosené do špice.
124
MANĚTÍN KŘÍŽ DŘEVĚNÝ JIŽNĚ MĚSTA Stojí 200 metrů jižně od okraje města, vpravo při polní cestě ke Švendovu mlýnu, v poli. N 49° 59‘ 19.1‘‘, E 13° 14‘ 16.8‘‘ Kříž je zakreslen ve všech třech vojenských mapováních a ve speciální mapě z roku 1940, zatímco v mapě ZM 11-42-09 z roku 1978 ani turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) uveden není. Kříž stojí na tradičním místě doloženém mapou již ve 2. polovině 18. století a v soupise památek je popisován jako: ,,křížek na Vomastberg na obecním pozemku na cestě do Švandova mlýna zv. na Vomastkojc, dřevěný kříž s plechovým obrazem Krista, bez nápisu, 1838 obnoven, neznámý donátor, dva dobrodinci se o něj starají, stav dobrý“. Naposledy obnoven Karlem Maškem a Krista malovala Jana Vrzalová v roce 1995. Kříž dřevěný, latinský. Tvořen dřevěným hranolem o průřezu 15 x 15 cm. Je vysoký 400 cm, rozpětí ramen 150 cm. Příčné rameno zadlabané, připevněné šroubem. Konce ramen jsou zaoblené. Vsazen v kovové objímce. Kristus malovaný na plechu. KŘÍŽ NA „VOMASTKOVĚ VRCHU“ Stojí 750 metrů jižně od města, při pravé straně polní cesty ve směru do Lipí (dnes zelená turistická značka), v břehu mezi cestou a polem. N 49° 59‘ 05.3‘‘, E 13° 14‘ 00.7‘‘. Zakreslení kříže v mapách je proměnlivé, je zaznamenán ve vojenském mapování I a II, zatímco ve vojenském mapování III není uveden, ale je znovu zakreslen ve speciálním mapování z roku 1940, ovšem v mapě ZM 11-42-09 z roku 1978 ani turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) již uveden není. Kříž stojí na tradičním místě doloženém již ve 2. polovině 18. století. Kříž litinový na pískovcovém odstupňovaném a ořímsovaném podstavci kvádrového tvaru o výšce 66 cm a rozměrech v základně 42,5 x 34 cm, 27 x 26 ve střední části a 37 x 32 cm krycí deska. V dolní části odstupňovaná římsa, na čelní straně reliéf srdce. Krycí deska několikrát odstupňovaná, po jejím obvodě jednoduchá výzdoba v podobě vpadlých kanelovaných polí. Kříž litinový s Kris125
MANĚTÍN tem, ukončení ramen ozdobně profilované. Výška 130 cm a rozpětí ramen 51 cm. Ramena v ploše s jednoduchými plastickými ornamenty. U paty kříže kaplička, nad ní oválná nápisová deska po obvodu lemovaná ratolestmi dole spojenými stuhou, nápis: „CHVÁLA // BOHU // Obnoveno // 1994“. Mezi rameny paprsky. Kristus klasického tvaru, postříbřený. KŘÍŽ „V PÍSKÁCH“ Stojí 1 km jihojihozápadně od města, v poli jižně od polní cesty, která původně vedla kolem kříže, v poloze „V pískách“. N 49° 58‘ 59.6‘‘, E 13° 13‘ 38.5‘‘. Zakreslení kříže v mapách je proměnlivé, je uveden až ve vojenském mapování II a III a pak ve speciálním mapování z roku 1940, zatímco v mapě ZM 11-42-09 z roku 1978 není uveden a v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) je v tomto místě vyznačen pomník. Kamenný kříž na podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří pískovcová deska čtvercového půdorysu o rozměrech 10 x 65 x 65 cm. Na ní stojí sokl tvaru komolého jehlanu o výšce 58 cm + 8 cm náběh hrdla kříže z žeber, x 52 x 52 cm v základně a 45 x 45 cm v horním okraji. Na čelní straně je vyryt jednoduchý lineární ornament vymezující pole s letopočtem 1864. Kříž kamenný s liliovým ukončením ramen. Tvořen hranolem o průřezu 13 x 13 cm, výšce 141 cm a rozpětí ramen 77,5 cm. Po celém obvodu ramen probíhá zvýrazňující lišta. KŘÍŽ JIHOZÁPADNĚ OD MĚSTA Stojí 1200 metrů jihozápadně od města, nedaleko rozcestí polních cest. N 49° 58‘ 59.1‘‘, E 13° 13‘ 18.3‘‘. Kříž je zakreslen ve vojenském mapování II a III a ve speciálním mapování z roku 1940, v jiných mapách uveden není. Litinový kříž na kamenném podstavci z hrubozrnného pískovce. Podstavec je kvádrový sloupek nepravidelného tvaru (připomíná kamenné ohradní sloupky) o celkové výšce 104 cm, ve spodní části širší (48 x 33,5 cm), v horní části zúžený (33,5 x 31 cm). Pod horním okrajem jsou čtvercové otvory. Na všech stranách lineární rytý ornament kopírující svislý tvar sloupku. Na povrchu zbytky červené barvy. Kříž litinový, modifikovaný liliový, o výšce 106 cm a rozpětí ramen 58,5 cm. Kříž z pásku o š. 7 cm. Ramena v ploše prořezávaná s opakujícím se motivem řeckých křížků. U paty oválná deska. Mezi rameny paprsky. Kristus klasického tvaru. Podepřen trubkovým pérem. 126
MANĚTÍN MAALZŮV KŘÍŽ Stojí 1400 metrů západně od města, při polní cestě ve směru k Holubovu mlýnu u Lešovic, na louce jižně od toku Manětínského potoka. N 49° 59‘ 28.7‘‘, E 13° 12‘ 40.7‘‘. Kříž je zakreslen až ve vojenském mapování III a dále ve speciálním mapování z roku 1940, rovněž v mapě ZM 11-42-09 z roku 1978 (185 mm od z. s. č. a 172 mm od s. s. č.), zatímco turistické mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) uvádí přibližně v tomto místě pomník. Kříž na pěšině do Lešovic a Nečtin je popisován jako železný křížek na nízkém kamenném soklu s pozlaceným Kristem na obecním pozemku mezi poli, z roku 1856, nově pozlacený, nechal jej postavit Karel Maalz, obecní mlynář v Manětíně. Torzo pískovcového podstavce od kříže, sestávající ze dvou částí. Podstavec tvoří téměř čtvercová deska o rozměrech 15 x 64 x 63 cm. Na ní stojí kvádrový odstupňovaný sokl o celkové výšce 90 cm, v základně 64 x 63 cm, ve středu 35 x 32 cm, krycí deska 57 x 29 + 18 (rozbito na dvě části) cm. Sokl jednoduchý bez ozdob a nápisů, stažený železným páskem. Před soklem kamenná deska jako klekátko. GRÜNŮV KŘÍŽ U VURŠOVA MLÝNA Stojí 1300 metrů východně od města, při levé straně silnice ve směru do Brda (k Vuršovu mlýnu) v břehu nad silnicí. N 49° 59‘ 39.3‘‘, E 13° 14‘ 58.5‘‘. Kříž je zakreslen ve všech třech vojenských mapováních, dále v mapě ZM 11-42-09 z roku 1978 (24 mm od v. s. č. a 140 mm od s .s. č.), zatímco turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) uvádí v tomto místě pomník. Kovaný kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 20 x 85 x 95 cm. Na ní stojí jednoduchý komolý hranol (v. 93 cm, základna 55 x 50 cm, horní hrana 34 x 33 cm) ukončený širší římsou v přední části konvexně vypnutou. Kříž kovaný, se složitou volutovou ornamentikou o výšce 168 cm a rozpětí ramen 80 cm. Základ kříže tvoří tyčovina čtvercového průřezu, na ní navazují kované ozdobné části – rozviliny symetrického provedení. V křížení ramen schránka s dvířky, uvnitř s nápisem: „Zde odpočívá // Ferdinand // Grün“.
127
MANĚTÍN DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ KŘÍŽ DŘEVĚNÝ „U TŘECH KŘÍŽŮ“ Stál na cestě do Lipí, na obecním pozemku na volné cestě u děkanského pole, na místě zvaném „U třech křížů“. Dřevěný kříž s Kristem namalovaným na plechu, bez nápisu, původně z roku 1741, obnoven 1846, postaven synem vrchnosti. KŘÍŽ „NA VAJSOJC POLI“ Stál na cestě do Hrádku a Brda na obecním pozemku na volné cestě, na „Vajsojc poli“, dřevený s plechovým Kristem, postavený roku 1813, Janem Karáskem z Wuršova mlýna. KŘÍŽ „NA PERNICÍCH“ Stál na Pernicích na cestě na Rabštejn na obecním pozemku, zvaném na Židovských hrobech (Judengraben), dřevěný s plechovým Kristem, bez nápisu, z roku 1777, nechal jej postavit Josef Karel Peperenz, ředitel hospodářství v Manětíně, o křížek pečovala rodina a různí dobrodinci. KŘÍŽ U NOVÉ HUTI Stál na cestě k Nové huti u kamenolomu, v místě zvaném „U lomu“. Kamenný sloupek s železným křížkem, nápis nelze přečíst, postaveno v březnu 1736, Jan Křen.
MEZÍ Vesnice ulicového typu v severozápadní části okresu Plzeň-sever, část obce Manětín. Její katastrální území zaujímá 437,26 ha. Ves se rozkládá na obou březích Manětínského potoka, těsně za jeho soutokem s Krašovským potokem a leží 5,5 km ssz. od Manětína. Jižně od vsi se tyčí vrch Špičák a stolová hora Kozelka s přírodní rezervací. Mezí je poprvé uváděno v roce 1250 a od roku 1651 bylo spojeno s Nečtinami. Návesní kaple byla zbořena a jsou dochovány jen Schimanův kříž, kříž severně obce (z historicky uváděných dvou dochován jeden), Rösslerův kříž, Gröschlův kříž , Kříž – pomník obětem pochodu smrti v lese při Krašovském potoce, kříž na Špičáku. SCHIMANNŮV KŘÍŽ Stojí na jihozápadním okraji rozlehlé návsi, vlevo při silnici ve směru do Zhořce. N 50° 00‘ 16.8‘‘, E 13° 09‘ 26.8‘‘. Kříž je v tomto prostoru zaznamenán ve vojenském mapování II a pak až v mapě ZM 11-4208 z roku 1978 (203 mm od v. s. č. a 22 mm od s. s. č.), zatímco turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) uvádí na návsi již zbořenou kapli! Německá topografie uvádí Schimannův kříž před domem čp. 22 na návsi postavený od Václava Schimanna pro Leopolda Schimanna, nezvěstného v I. světové válce na ruské frontě. Kamenný kříž na podstavci sestávajícím z pěti částí. Podstavec tvoří kvádrová žulová deska o rozměrech 17 x 73 x 32 cm. Na ní stojí jednoduchý kvádrový sokl o rozměrech 29 x 54 x 24. Na něm pískovcová deska o rozměrech 74 x 45 x 19 cm, na čelní straně s mělkou obdélnou nikou, v níž byla původně vsazena deska s nápisem. Nad ní nepatrně širší římsa s prázdným oválným medailonem, kolem něj vyrytý jemný vegetabilní motiv. Nad deskou dva díly kvádrového nástavce o rozměrech 18 x 58 x 25 + 12 x 51 x 19 cm, na horní ploše s mělkými čtvercovými žlábky sloužícími pro umístění lampiček. Deska s textem chybí. Kříž latinský kamenný o průřezu ramena 13 x 10 cm o výšce 78 cm a rozpětí ramen 45 cm Kolem ohrádka z litinových jednoduchých a profilovaných sloupků ukončených kovanými prvky. GRÖSCHLŮV KŘÍŽ Je umístěn na návsi u procházející komunikace. N 50° 00‘ 20.8‘‘, E 13° 09‘ 36.3‘‘. V mapách v místě návsi (současné umístění památky) není uváděn. Může být pozůstatkem kříže z okolí vsi v mapách zmiňovaných.
128
129
MEZÍ Podle německé topografie patřil k čp. 10 Václava Gröschla. Na soklu nápis: „Jesus Christus lehre mich // Dein Leiden dankbar schätzen // und nicht Dein Gesetz verletzen // wenn einst Dein Kreuz... // in Deinen ... sehen // und an Deiner Rechten stehen“. (Ježíši kriste nauč mě, abych vděčně ocenil Tvé utrpení a nezraňoval Tvůj zákon, když jsi vzal svůj kříž … a abych mohl po Tvé pravici stát). Je uváděn již jen sokl. Torzo kříže – podstavec z konce 19. století tvořený dvěma díly. Spodní kvádrová deska o rozměrech cca 15 cm (zapuštěno do okolního terénu) x 70 x 50 cm. Na ní stojí kvádrový pískovcový sokl o rozměrech 42 x 54 x 25 cm, v horní části s odstupněnou hranou. Na čelní straně nápis (viz výše). RÖSSLERŮV KŘÍŽ Stojí 700 metrů jihovýchodně od obce, při pravé straně silnice ve směru do Újezda. N 50° 00‘ 10.5‘‘, E 13° 10‘ 07.1‘‘. Zakreslení kříže v mapách je velmi proměnlivé, ve vojenském mapování I je přibližně v těchto místech kříž zaznamenán, ale ve vojenském mapování II a III není uveden, zatímco ve speciálním mapování z roku 1947 je opět vyznačen a uvádí jej i mapa ZM 11-42-08 z roku 1978 (125 mm od v. s. č. a 42 mm od s. s. č), v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) opět uveden není. Rösslerův kříž na cestě do Újezda zmiňuje německá topografie. Patřil k čp. 1 Josefu Rösslerovi. Je popsán jako železný kříž se světlým korpusem, oválnou nápisovou deskou a ozdobným soklem. Litinový kříž na pískovcovém podstavci z konce 19. století. Podstavec tvoří odstupňovaný a ořímsovaný kvádr o rozměrech 82 x 50 x 43 cm. Na čelní straně v mělkém poli tvaru španělského štítu pozitivní reliéf kříže doplněný šikmo položeným ramenem ukončeným šipkou. Kříž litinový blízky typu křížkového o výšce 105 cm a rozpětí ramen 47 cm. U paty kříže ozdobný symetrický motiv, obdélná destička bez nápisu, mezi křížením ramen probíhá věnec, nápis INRI. Ramena ozdobně ukončená. Kristus tradičního provedení, pozlacený. 130
MEZÍ KŘÍŽ – POMNÍK SEVERNĚ OD OBCE Stojí 600 metrů severně od obce při levé straně silnice do Lukové. N 50° 00‘ 30.2‘‘, E 13° 09‘ 44.1‘‘. Kříž je zakreslen ve vojenském mapování III a z něho odvozené speciální mapě z roku 1947, zatímco v mapě ZM 11-42-03 z roku 1978 a turistickě mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) již uveden není. Podle německé topografie se nacházely dva kříže na cestě do Lukové vedle sebe a patřily k čp. 20 Antonínu Michlovi, jejich základy byly v roce 1993 zachované. Jeden z nich je pravděpodobně tento pomníček. Podstavec od kříže sestávající ze čtyř částí. Jemnozrnný pískovec. Podstavec tvoří kvádrová deska obrostlá trávou. Na ní stojí jednoduchý kvádrový sokl o rozměrech 20 x 90 x 41 cm s okosenými horními hranami. Na něm vyšší kvádrová deska o rozměrech 62 x 76 x 29 cm v horní části ukončená jednoduchou římsou. Na ní stojí další deska o rozměrech 115 x 64 x 22 cm, na čelní straně s obdélnou mělkou nikou, v níž byla původně vsazena deska, po jejích stranách polosloupky s hlavicemi, v horní části je ukončena římsou s polokruhovým nástavcem, v němž je prázdný kruhový medailon (původně v něm byla zřejmě fotografie). Kříž chybí. POMNÍK U KRAŠOVSKÉHO POTOKA Stojí 1300 metrů jihozápadně od obce při Krašovském potoce v lese, pod vrchem Špičák (jihozápadně vrcholu), při téměř neznatelné lesní cestě. N 49° 59‘ 45.7‘‘, E 13° 08‘ 49.5‘‘. Zaznamenání kříže v mapách je, i s ohledem na jeho úpravy, problematické. Zatímco ve vojenském mapování I je zakreslen kříž o cca 500 metrů severněji, ve vojenském mapování II a III a speciálním mapování z roku 1947 není uveden, v mapě ZM 11-42-08 z roku 1978 je pak zakreslen kříž o 700 severněji při silnici. a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej neuvádí. V současné době pomník obětem, pěti neznámým ženám, pochodu smrti z roku 1945. Deska s upomínkovým textem je ale vsazena do staršího pomníku z počátku 20. století (případně 1. světové války), přičemž není známé, kde původně stál, může být jeden z tzv. nenalezených, jelikož se nepodařilo zjistit bližší historické údaje. 131
MEZÍ Kamenný secesní pomník s reliéfem kříže sestávající ze tří částí. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 7 cm (+ vsazená v zemi) x 90 x 46 cm. Na ní stojí kvádrový sokl o rozměrech 63 x 67 x 29 cm na čelní stěně s dodatečně vsazenou černou skleněnou deskou s vyrytým textem: „V UPOMÍNKU // NA PĚT ŽEN // KTERÉ PADLY PŘI POCHODU // SMRTI V DUBNU 1945“, na okraji s motivem ženy. Horní část tvoří svisle postavená kamenná deska o rozměrech 129 x 56 x 24 ve spodní části, 51 x 15 ve středu. Na její čelní stěně je vytesán výrazný plastický latinský kříž, v křížení ramen doplněný věncem a v ploše desky vyrytými paprsky, na horním rameni nápis INRI. Osazen litinový Kristus (v. 42 cm) klasického provedení. Ve spodní části desky oválný prázdný medailon. Vše ohrazeno nízkým plaňkovým plotem. KŘÍŽ NA ŠPIČÁKU Stojí 1200 metrů jihozápadně od obce, v sedle mezi vrchy Špičák a Kozelka, na hranici louky a lesa západního svahu Kozelky v roští, u bývalé dnes téměř neznatelné polní (lesní) cesty. N 49° 59‘ 45.5‘‘, E 13° 09‘ 08.9‘‘. Kříž je v tomto prostoru zakreslen ve starších mapách, a to ve všech třech vojenských mapováních a speciální mapě z roku 1947, zatímco v mapě ZM 11-42-08 z roku 1978 a turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) uveden není. Podle německé topografie kříž na Špičáku patřil k čp. 12, kde bydlela rodina Fritschkova, dř. Rödingova a v roce 1993 nebyl v terénu identifikován. Stojí ale na tradičním místě zaznamenaném již v mapě z konce 18. století. Kamenný podstavec od kříže z 19. století sestávající ze dvou částí. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 15 x 85 x 70 cm. Na ní stojí kvádrový sokl o výšce 85 cm, ve spodní části širší (43 x 39 cm) s ořímsováním, střední část (25 x 22 cm), ukončený krycí deskou (38 x 34) tvořenou odstupňovanými římsami. Na horní ploše pokryté mechem zbytek spodní části kovového kříže.
MEZÍ Je možné že jeden z následujících křížů byl transformován na pomník obětem pochodu smrti. OADLŮV KŘÍŽ Patřil k čp. 21 Aloise Kleina, podle domu Oadla. SCHÖPFŮV KŘÍŽ Patřil k domu čp. 23 Franze Schöpfa. OBECNÍ KŘÍŽ Stál na cestě do Zhořce, v německé topografii uváděn rozvrácený sokl. Uváděn v mapových historických podkladech. SCHIMANNŮV KŘÍŽ Stál na cestě do Újezda, patřil k domu č. 9 Václava Schimanna, zaznamenán rovněž ve starších mapách. HÖRLŮV KŘÍŽ Patřil k čp. 11 Franze Seifera, dříve Hörla, jeho osud není znám.
DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ KAPLE SV. FLORIÁNA Byla postavena na návsi roku 1833. Stavba pravoúhlého půdorysu, s půlkruhovými okny a v nice ve štítě nad vchodem bývala socha sv. Floriána. Na valbové střeše byla polygonální zvonová věžička s cibulovou makovicí. Kaple byla zničena po roce 1945. V interiéru měl být obraz Jana Nepomuckého a malá soška z 19. století. Je dokumentována ještě fotografií z počátku 60. let 20. století jako obdélná kaple s trojúhelníkovým štítem, osmibokou lucernou s cibulovitou vížkou, pokrytou břidlicí.
132
133
NEČT INY
NEČTINY
Původně ulicová osada s velkým tržištěm, které se v jižní části trojúhelníkovitě rozšiřuje. Jsou situovány malebně v dosti sevřené poloze v údolí Starého potoka, na západním okraji komplexu manětínských lesů, pod vrchem Špičák, kam je kladeno nejstarší nečtinské sídlo. Nejstarší zpráva o obci pochází z roku 1169. Na konci 14. století získala městská práva a v roce 1511 erb. Dominantou obce je kostel sv. Jakuba, ale nachází se zde celá řada dalších památek. Patří k nim sloup se sochou sv. Michaela a sv. Václava, Jana Nepomuckého, Josefa a Antonína, socha sv. Vendelína, socha sv. Floriána, památník k výročí 800 let od založení Nečtin, dřevěný kříž před schodištěm hřbitova, kamenná deska s erbem Kokořovců, náhrobek W. P. Steidla z Tulechova, kaple Piety a pomník obětem transportu smrti. SLOUP SV. MICHAELA Je zapsán jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1448/a -f Stojí na náměstí před bývalou radnicí. N 49° 58‘ 30.9‘‘, E 13° 09‘ 51.4‘‘. Pouze v mapě ZM 11-42-08 uveden na náměstí pomník. Sloup s archandělem Michaelem a jeho sochařská výzdoba se sochami sv. Josefa, sv. Antonína Paduánského, sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého na náměstí u radnice vznikal postupně v letech 1697 a 1778. Nejdříve byl pořízen monumentální sloup s archandělem Michaelem, který byl oblíbeným barokním motivem, poukazujícím k poslednímu soudu. Na podstavci pod sloupem vzadu datační nápis: „1697“. Podrobnosti o postavení sloupu se sochou poskytuje německá obecní kronika, kde se píše: „Proti radnici stojí pískovcová socha archanděla Michaela, postavená v době bratrstva sv. Michaela. V knize bratrstva je záznam k bodu 8 „roku 1683 dal pan Michael Blayer, t. č. hejtman, podřízený vrchnosti preitensteinské, vytesat a omalovat sochu archanděla Michaela a odkázal ji bratrstvu. Stála 9 zlatých. (ANNO 1683 hat Herr Michael Blayer, der Zeit verordneter Hauptmann der Herrschaft Preitenstein das Heyl Erzengel Michael Bildnis in Bildhauer und Malerey machen lassen und der Brüderschaft veehrt, welches gestandt 9 fl.)“. Cena byla stanovena pravděpodobně pouze za sochu, sloup a architektura byly hrazeny samostatně. Svatomichalské bratrstvo v Nečtinách bylo založeno na den sv. Vojtěcha 23. dubna 1655 starostou Jiřím Konrádem Folgerem a sedmi dalšími měšťany. Toto bratrstvo pěstovalo především kostelní zpěv a chórovou hudbu a vedlo své členy k ctnostnému a bohulibému životu. Kdy se bratrstvo rozešlo, nevíme přesně, poslední záznamy byly vedeny do roku 1762. U další sochařské výzdoby sloupu čtyřmi sochami jsme odkázáni pouze na chronogramy, které datují sochy světců do roku 1778. Jména fundátorů bychom mohli hledat pod několika zkratkami monogramů na jednotlivých sochách a čísly domů, z nichž fundátoři pocházeli. 134
Údaje farní kroniky vedené v letech 1864 až 1939 se o historii sloupu nezmiňují. Z poválečné doby jsou známy návrhy na některé úpravy, například na odstranění mříží pocházejících z 19. století. Celek prošel důkladným restaurováním koncem 20. století, o němž existuje podrobná restaurátorská zpráva. Areál o obdélném půdorysu 520 x 550 cm vymezují čtyři pískovcové osmihranné sloupky o výšce 80 cm a průměru 33 cm. Jako dlažba jsou použity kamenné desky. Vnitřní část o obdélném půdorysu 335 x 385 cm vymezují čtyři sochy světců na podstavcích tvořených dvěma díly. Spodní podstavec je pískovcový kvádrový o rozměrech 62,5 x 49 x 46 cm s mělkými obdélnými prázdnými poli na třech stranách. Na něm je posazen pískovcový téměř hranolový odstupňovaný sokl o rozměrech 51 x 39 x 40 cm. Na jeho čelní straně je kartuše s nápisy. Na podstavcích postaveny sochy světců – sv. Václava, sv. Jana Nepomuckého, sv. Josefa a sv. Antonína Paduánského o výšce 102 cm. Sv. Václav je socha v tradičním provedení, tedy muž ve zbroji s praporcem. Na podstavci nápis: „S WEN // CESLAUS // A 1778 // W A: S // N: 68“. Sv. Jan Nepomucký je socha v tradičním provedení, znázorněný jako mírně skloněný muž držící v ruce kříž. Na podstavci nápis: „S. IOHA // NES // A. 1778 // I C No. 2“. Sv. Josef je socha v tradičním provedení, tedy muž držící v náručí dítě. Na podstavci nápis: „S. // IOSE // PHVS // A 1778“. Sv. Antonín Paduánský je socha v tradičním provedení, muž držící v náručí dítě. Na podstavci nečitelný téměř nezřetelný nápis: „ANTO // NIVS // 1778“. V prostoru mezi sochami se nachází schodiště o třech stupních. Na něm stojí sloup se sochou sv. Michaela. Pod sloupem pískovcový podstavec sestávající ze čtyř částí. Podstavec tvoří čtvercová deska o rozměrech 15 x 80 x 80 cm. Na ní stojí hranolový sloupek o rozměrech 89 x 60 x 60 cm, s mělkými obdélnými poli na třech stranách prázdnými, na čtvrté reliéf obálky. Datován 1697. Na něm osaze135
NEČTINY
NEČTINY na němž spočívá konicky se zužující hladký sloupek o rozměrech 83 x 53 x 48 cm, na čelní straně opatřený oválnou nikou pro umístění světla, původně zřejmě krytou dvířky nebo mřížkou, po jejímž uchycení se zachovaly otvory. Na čelní straně v reliéfu obdélné zrcadlo s vykrojenými rohy. V něm čteme nápis: „SA. VENDELIN // ET MARTIN // ORAT PRO NOBIS // ANNO 1815“. Boční stěny mají pouze ryté rámy. Na podstavci je posazena odstupňovaná římsa o rozměrech 19 x 89 x 83 cm, na níž spočívá kamenný hranol o rozměrech 45 x 57 x 56 cm. Na jeho východní straně je vytesaný sv. Martin na koni, podávající žebrákovi kus svého pláště, na levé straně jsou vytesány dvě ovečky, na pravé býk a vzadu vepř. Na sloupku je umístěna pískovcová socha sv. Vendelína o výšce 135 cm jako klečícího světce se sepjatýma rukama, pohlížejícího k nebi.
na římsa o rozměrech 10 x 90 x 90 cm a na ní čtvercová deska pod sloupem o rozměrech 23 x 61 x 61 cm. Na ní stojí pískovcový sloup z jiného druhu materiálu než podstavec. Je ukončen hlavicí a deskou. Na ní postavena socha sv. Michaela, mužská postava ve zbroji s helmicí a s mečem. SOCHA SV. VENDELÍNA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1449. Stojí v centru obce, při pravé straně silnice ve směru do Manětína, v sousedství sochy sv. Floriána. N 49° 58‘ 32.4‘‘, E 13° 09‘ 52.7‘‘. Socha je uvedena patrně pouze v mapě ZM 11-4208 z roku 1978, která zachycuje dva pomníky. O vzniku sochy se nezmiňují žádné ze zachovaných nečtinských pamětních knih, dá se však předpokládat, že byla pořízena na náklad nečtinských měšťanů v době ukončení napoleonských válek. Datace se opírá o tesaný letopočet. Socha byla věnována patronům, uctívaným jako ochránci stád a dobytka, jak tomu odpovídá i vyobrazení domácích zvířat v reliéfech na soklu. Socha sv. Vendelína je umístěna na podstavci o celkové výšce 190 cm, sestávajícím ze čtyř částí. Spodní část tvoří nízký pískovcový podstavec o rozměrech 57 x 72 x 60 cm, ukončený římsou, 136
SOCHA SV. FLORIÁNA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1450. Stojí v centru obce, při pravé straně silnice ve směru do Manětína, v těsném sousedství sochy sv. Vendelína. N 49° 58‘ 32.7‘‘, E 13° 09‘ 52.7‘‘. Uvedena patrně pouze v mapě ZM 11-42-08 z roku 1978 jako pomník. Základní informace k soše poskytuje rytý nápis na přední straně, který sděluje, že tuto sochu dali pořídit na památku svatého Floriána Johann a Magdalena Brichovi v roce 1815. Obecní německá kronika ke genezi celého souboru na náměstí ještě sděluje podrobnosti: „Dále jsou na náměstí ještě dvě sochy sv. Václava a sv. Floriána. Byly zřízeny roku 1815. Socha sv. Floriána byla zřízena nečtinským měšťanem a sládkem Floriánem Prüchem [tj. Brich] a obdařena fundací. Dříve se zde konala vždy 3. května pobožnost, po níž hudebníci zahráli několik písní, za což dostali hl. piva. Až do nedávných dob chodívalo také procesí k soše sv. Václava 28. září odpoledne a tam se konala pobožnost s hudbou. Potom byla v kostele děkovná pobožnost za šťastně sklizenou úrodu“. Socha sv. Floriána stojí na podstavci sestávajícím z pěti částí. Základem je nízký hranolový pískovcový podstavec o rozměrech 60 x 67 x 65 cm, na němž spočívá odstupněný kvádr o rozměrech 28 x 63 x 58 cm, jenž nese kvádrový sloupek o rozměrech 80 x 48 x 43 cm, na čelní straně členěný oválnou nikou, původně zřejmě krytou dvířky nebo mřížkou, jak dokládají stopy po otvorech k jejímu upevnění, určenou k umístění světla. Boční strany mají pouze ryté obdélné rámy s okosenými rohy. Na čele soklu rytý nápis: „DIES ANDENKEN // DES H. FLORIAN // WIEDMED IOH. U. // MAGD. BRICH. // ANNO 1815“. Na něm je posazena odstupňovaná římsa o rozměrech 18 x 80 x 74 cm. Na ní podstavec pod sochou o rozměrech 34 x 48 x 49 cm. Na jeho čelní straně monogram IHS (Jesus hominum salvator – Ježíš spasitel lidí). Na sloupku stojí pískovcová socha sv. Floriána o výšce 176 cm v tradičním provedení jako římský voják ve zbroji. V levé ruce drží praporec, v pravé vědro, z něhož lije vodu na hořící dům, který stojí u jeho pravé nohy. 137
NEČTINY KAPLE PIETY Stojí na jižním okraji intravilánu obce, při pravé straně silnice ve směru na Hrad Nečtiny. N 49° 58‘ 19.1‘‘, E 13° 09‘ 42.9‘‘. Zakreslení památky v mapách je velmi proměnlivé, ve vojenském mapování I je přibližně v tomto místě zanesena kaple, ve stabilním katastru je v tomto místě na obecní parcele č. 1200 značen kříž, ale ve vojenském mapování II není uvedena, ve vojenském mapování III je vyznačen v tomto místě kříž a ve speciální mapě z roku 1940 a v mapě ZM 11-42-13 z roku 1978 (173 mm od v. s. č. a 9 mm od s. s .č.) je zakreslena kaple, zatímco turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) ji neuvádí. O datu postavení není z archivních pramenů nic známo. Její vznik bychom mohli datovat na tomto místě do konce 18. století či do počátku 19. století. Tehdy a ještě počátkem druhé poloviny 20. století tu stávala zděná kaple na obdélném půdorysu (230 x 240 cm), krytá šindelem, za příkopem na pokraji lesa, k níž vedly tři kamenné schody. Uvnitř bývala socha Piety. Kaple na obdélném půdorysu 210 x 170 cm. Kaple zděná, omítnutá, obílená. Vchod zaklenut polokruhem, dveře dřevěné jednokřídlé. Čelní nároží zvýrazňují lizény. Nad vchodem a v koruně zdiva odstupňovaná římsa. Střecha sedlová krytá pálenými taškami bobrovkami, ve štítě kryta měděným plechem. Interiér zaklenut segmentem. Kaple je novostavbou z roku 2006, nahrazující vcelku zdařile původní drobnou památku. KAMENNÁ DESKA S ERBEM KOKOŘOVCŮ Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1446-4/a. Deska je umístěna na hřbitově u kostela sv. Jakuba Většího, zazděna ve hřbitovní zdi vlevo od vchodu. N 49° 58‘ 30.8‘‘, E 13° 09‘ 58.9‘‘. V mapách není uváděna. Náhrobní deska Václava Adama z Kokořova, který zemřel 14. listopadu 1673, a nikoliv jak uvádí datum na kameni (1672), měla původně jistě jiné umístění. Zmíněný zemřelý vlastnil Nečtiny od roku 1651 spolu s rozsáhlým panstvím, které se skládalo z městysu Nečtiny a vsí Nového Městečka a Březín, které patřily k původnímu panství, dále ze vsí Čbán, Komárov, Lešovice, Mezí, 138
NEČTINY Doubravice, Potok, Prohoř, Vlkošov, Služetín a Zhořec. Podle berní ruly zde bylo 209 osedlých. Václav Adam vedl velké spory se svými poddanými, k jejichž řešení povolával i vojsko. Byl ženat s hraběnkou Terezií s Heissensteinu. Barokně rozšířil zámek, pro zchudlé měšťany postavil špitál a kapli sv. Anny. U Lešovic založil roku 1651 železnou huť. Roku 1655 potvrdil nečtinská městská privilegia. Po jeho smrti dědili Nečtiny synové Jan Jindřich a Karel Antonín. Pískovcová obdélná deska o rozměrech 108 cm x 76 cm. V jejích horních třech čtvrtinách plochy plastický, poměrně vysoký reliéf erbu rodu Kokořovců, polcený štít v prvním poli s rytým vegetabilním ornamentem a s prázdným druhým polem. Klenot tvoří maskaron s korunou a rohy, mezi nimiž je vsazena hrací kostka, po stranách bohaté rozviliny. V horní části vyryt letopočet 16 a 72. Ve spodní čtvrtině rytý nápis v kameni, označující tituly zemřelého: „ADAM WENCEL KOKORCZOWETZ // FREYHERR VON KOKORCZOW ERBHERR // STIALOW // BREITENSTEIN, WILCKE // SCHAW VND SCHLOSSEL [... další text v zemi nečitelný]“. Překlad: Adam Václav Kokořovec, svobodný pán z Kokořova, dědičný pán Šťáhlav, Preitensteina, Vlkošova a Prohořského Hrádku. NÁHROBEK W. P. STEIDLA Z TULECHOVA Je zapsán jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1446/3587. Stojí na hřbitově u kostela sv. Jakuba Většího. N 49° 58‘ 30.5‘‘, E 13° 09‘ 58.9‘‘. Náhrobek není v mapách uváděn. Základní informaci poskytují texty na stěnách litinového pozdně empirového obelisku, který dal pro svoje rodiče Václava Filipa Steidla z Tulechova, nečtinského městského představitele – rychtáře, a jeho ženu Marii Annu Františku, pořídit jejich syn František Xaver Steidl z Tulechova, jenž působil jako prezident c. k. zemského soudu v Opavě. Pyramidální pomník z kovového čtyřstěnu na přední straně v oválném rámu zdobí nápis s životními daty zemřelých a věnováním. Litinový pozdně empirový obelisk je vzácnou funerální památkou. Na podstavci, tvořeném kamennou deskou, z větší části krytou travou a zeminou, stojí pískovaný hranolový sokl o výšce 90 cm a půdorysných rozměrech 83 x 83 cm. Na něm je osazen na čtyřech kulovitých nohách (v. 9 cm) litinový pomník tvaru jehlanu, sestavený z tenkých železných desek, spojených nýtováním, jehož kostru tvoří nárožní hrany a středová tyč, která nese ve vrcholu kříž s rameny osmibokého profilu, jež se v koncích rozšiřují do hlavic s palmetovými listy. Hrany jehlanu plasticky zvýrazněny. Na stěnách v ploše jsou nanýtovány 4 oválné medailony – na severní a jižní straně s texty: „Zum // Frommen Andenken // des am 29. April 1761 // gebornen und am 21. // August 1828 gestorbenen // WENZL PHILIPP STEIDL // von TULECHOW Stadt= // richters zu Netschetin und // Seiner am 1. Juli 1760 ge= // borenen und am 13. Oct. // 1835 gestorbenen Gät= // tinn MA[RI]A ANNA // FRANCISCH.“ a „IN // Andacht gewid= // met vom Sohne // FRANZ XAV. STEIDL // Wladik von Tulechow // Ordensritter der eiser= // nen Krone K. K. // Landesge139
NEČTINY richts= Prae= sidenten // zu // TROPPAU. // 1854“. (Na zbožnou památku Václava Filipa Steidla z Tulechowa, městského rychtáře v Nečtinech, narozeného 29. dubna 1764, a zemřelého 21. srpna 1828 a jeho manželky Anny Marie Františky, narozené 1. července 1760 a zemřelé 13. října 1853. Na památku věnováno Františkem Xaverem Steidlem z Tulechowa rytířem řádu železné koruny, presidentem c. k. zemského soudu v Opavě 1854). Na západní straně reliéf sv. Václava, na východní straně reliéf sv. Anny jako patronů zemřelých, které byly polychromovány. Výrobcem pomníku by mohly být plaské železárny, není vyloučeno však ani Blansko, které se na takové zakázky specializovalo. Autor návrhu není znám. KŘÍŽ DŘEVĚNÝ U SCHODIŠTĚ KE HŘBITOVU Stojí na severní straně před areálem hřbitova, u schodiště ze vsi. N 49° 58‘ 30.7‘‘, E 13° 09‘ 58.4‘‘. Kříž v mapách není uváděn. Na tomto místě stával v 50. letech 20. století 6 m vysoký dřevěný misijní kříž z roku 1884, jehož ramena byla spojena stříškou, která kryla sochu Ukřižovaného, vyřezávaný dřevěný korpus, obdobný Zelenému kříži v osadě Hrad Nečtiny. Dřevěný latinský kříž o výšce 500 cm a rozpětí ramen 150 cm. Hrany ramen jsou zkosené. Spodní rameno vsazeno a připevněno do dvou kovových konzolí, příčné rameno zadlabané. Ramena otesána do špice. V horní části mezi rameny trojúhelníková plechová deska, její dvě odvěsny tvoří nad křížem stříšku pokrytou plechem. Kříž pokryt zbytky červené barvy. PAMÁTNÍK K 800 LETŮM ZALOŽENÍ OBCE Stojí na náměstí.N 49° 58‘ 30.5‘‘, E 13° 09‘ 51.6‘‘. V mapách neuváděn. Pomník byl postaven v letech 1969–1970 u příležitosti 800. výročí založení obce a 35. výročí osvobození Československa. Autorem je Alois Sopr (nar. 1913 v Manětíně, + 1993 v Plzni), přední český sochař 20. století, který měl v Novém Městečku pod hradem Preitensteinem od 70. let 20. století ateliér. Pískovcový pomník sestávající ze tří částí. Dva kvádrové podstavce o rozměrech 41,5 x 150 x 30 cm a 50 x 48 x 30 cm. Na větším z nich nápis: „800 LET NEČTIN // 1169 1969 // 25 LET OSVOBOZENÍ“. Na nich posazen třetí kvádr o rozměrech 70 x 130 x 58 cm na čelní straně uprostřed motiv převzatý z městského znaku – dvouvěžová brána s rytířem.
NEČTINY POMNÍK OBĚTEM TRANSPORTU SMRTI Stojí na severním okraji intravilánu obce, v parčíku při levé straně silnice ve směru do Manětína. N 49° 58‘ 53.7‘‘, E 13° 10‘ 05.6‘‘. V mapě ZM 11-42-08 z roku 1978 je v tomto místě zakreslen pomník. Pomník byl postaven na památku obětí transportu smrti, který prošel obcí a okolím na jaře roku 1945 a zanechal zde oběti polské a francouzské národnosti. Jim je věnován trojjazyčný nápis o hrobu v dáli. Pomník betonový sestávající ze dvou částí. Podstavec tvoří jednoduchý hranol o výšce 45 cm a půdorysu 105 x 105 cm. Na něm stojí sloup o výšce 260 cm. Má tvar konického válce, v horní části s užším nízkým válcem, na němž je osazena ve vrcholu rozeklaná hlavice. Na čelní straně sloupu upevněna nápisová laminátová deska o rozměrech 68 x 63 cm. Nápis: „LEŽÍME ZDE OBĚTI NACISMU // VZDÁLENI SVÉ VLASTI // POLSKA A FRANCIE // SPOCZYWAMY TUTAJ // ZAMORDOWANY // PRZEZ HITLEROWCOW // Z DALA OD OJCZYZNY POLSKI I FRANCJI // NOUS DORMONS ICI // TUÉS PAR LES NAZIS // LOIN DE NOS PAYS // DE LA FRANCE ET DE LA POLOGNE“. DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ KAMENNÝ MEZNÍK Při silnici z Nečtin do Březína 1 km za Nečtinami stál na levé straně silnice v příkopu mezník s vytesaným vystupujícím křížem o celkové výšce 90 cm a šířce 45 cm. Kolem roku 1955 byl přenesen neznámo kam. KŘÍŽ NA SILNICI K POTOKU Křížek při cestě směrem na Leopoldov, zv. Lehrer Helm Kreuz stál na levé straně cesty. Na kulatém, mlýnskému kameni podobném základu o průměru 90 cm spočíval kamenný hranol o výšce 100 cm, v němž byl vsazen železný kříž 110 cm výšky a tabulka bez nápisu. KŘÍŽ NEUBAERŮV Stál na cestě k Doubravici. HELMŮV KŘÍŽ Při cestě u odbočky na Leopoldov stál ještě v 50. letech 20. století poražený pomníček o výšce 150 cm bez kříže. Podle německé topografie jej nechal postavit učitel Helm. ŠÍMŮV KŘÍŽ Stál na cestě do Manětína, podle německé topografie se z něj ještě na počátku 90. let 20. století
140
141
NEČTINY
NOVÉ MĚSTEČKO
zachoval sokl s nápisem „ZUR EHRE GOTTES und Seelenheils Johann Peter der her am 10. Feber 1881 von Ochsen gescheilft 56 Jahre alt starb. Gewidmet von Ludwig und Elizabeth Peter aus Deutsch-Dobrawitz“. (K poctě boží a za spásu duše Johanna Peta, který zde zemřel 10. února 1881 ve věku 56 let, usmýkán voly. Věnováno Ludvíkem a Alžbětou Petovými z Německé Doubravice).
Osada ležící na jižním a východním svahu pod hradem Preitenstein, v těsném sousedství osady a zámku Hrad Nečtiny a na západním okraji rozsáhlého komplexu manětínských lesů. Byla založena roku 1528 Hanušem Pluhem z Rabštejna, nikdy se jako městečko nerozvinula a dnes má rekreační charakter. V osadě stojí kaple sv. Floriána a v lese na rozhraní katastru s Nečtinami kaple Panny Marie.
KŘÍŽ NA POPRAVIŠTI Stál v místě zv. „Am Gicht“, tj. Gericht = spravedlnost. V roce 1930 na místě popraviště, zvaném „beim Gericht“ stál starý dřevěný kříž bez nápisu a letopočtu, s plechovým Kristem. V Nečtinech byla v roce 1638 mečem popravena žena z Březína pro vraždu dítěte, v roce 1718 pověšen cikán a cikánce uříznuto ucho a byla zmrskána a vyhnána z Čech.
KAPLE SV. FLORIÁNA Stojí na malé návsi v osadě. N 49° 57‘ 40.8‘‘, E 13° 09‘ 45.7‘‘. Kaple je zakreslena již ve vojenském mapování I, ale ve vojenském mapování II a III není v zástavbě zřetelná a ve speciálním mapování z roku 1940 není uvedena; uvádí ji opět mapa ZM 1142-13 z roku 1978 (164 mm od v. s. č. a 126 mm od s. s. č.) a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely), ale až na severním okraji osady mimo zástavbu. Podle německé topografie bývala ve vsi kaple zasvěcená sv. Floriánovi. Mívala zvonek, jímž se zvonilo proti mrakům, německy označovaný jako „Wetterglocke“. Je charakterizována jako kaple na obdélném půdorysu, má klenutý vstup, její fasádu člení pilastry, má trojúhelný štít a malou věžičku na střeše, která je stejná jako v Leopoldově a Doubravici. Má zamřížované dveře a byla obnovena v roce 1993. Kaple výklenková na obdélném půdorysu 270 x 205 cm. Stojí na kamenném podstavci vyrovnávajícím nerovný svažitý terén, ke kapličce vedou schody. Kaplička obílená. Čelní fasádu člení po stranách výklenku pilastry, nad vchodem probíhá jednoduchá římsa a trojúhelníkový štít. Střecha sedlová krytá mazanou keramickou krytinou. Na jejím hřebeni vztyčena zvonice tvořená dvěma trámky a krytá kuželovou střechou pokrytou eternitovými šablonami. Z hrotnice dochována jen plechová trubka. Osazen zvon. Výklenek o výšce 245 cm a šířce 140 cm má strop klenutý s lunetami. Vchod opatřen laťovými vrátky, v horní části dřevěná deska s ornamentem. Ve výbavě interiéru mj. barvotiskové obrazy Kristus s hořícím srdcem, kříže a květiny.
KŘÍŽ NA PRAMENNÉ LOUCE K této památce se nepodařilo zjistit bližší informace.
KAPLE PANNY MARIE Stojí 700 metrů severoseverovýchodně od osady, při lesní cestě z Nového Městečka, resp. Hradu Nečtiny do Nečtin. (Na rozhraní katastrů Hrad Nečtiny a Nové Městečko). N 49° 58‘ 03.5‘‘, E 13° 09‘ 57.9‘‘. Kaple je poprvé zakreselna ve vojenském mapování II a následně ve vojenském mapování III, speciálním mapování z roku 1940, v mapě ZM 11-42-13 z roku 1978 (142 mm od v. s. č. a 59 mm od s. s. č.) i turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely). 142
143
NOVÉ MĚSTEČKO Ve stabilním katastru je v popisu obce uvedena „Waldkapelle“ tedy lesní kaple v roce 1839. Po její devastaci bylo torzo zachráněno a kaplička obnovena místním sdružením pro obnovu drobných památek. Nová kaplička Panny Marie v Nečtinech byla vysvěcena 28. 9. 2004 ve 14 hodin panem farářem Františkem Liškou. Kaple na obdélném půdorysu (225 x 445 včetně sloupků), zděná, omítnutá, obílená se zvýrazněnými prvky žlutou barvou. Vchod zaklenutý polokruhem, dveře jednokřídlé dřevěné. Nad nimi jednoduchá římsa vymezující trojúhelníkový štít. Střecha sedlová krytá keramickými taškami. Na jejím hřebeni měděná makovice ukončená křížem se stylizovaným sluncem a s paprsky v křížení ramen. Po stranách čelní stěny kaple zděné sloupky kryté kamennými deskami. Na boční straně vsazena mramorová deska s nápisem: „KAPLIČKA // PANNY MARIE // POSTAVIL F. APREMANN // L P 1813 // ZNOVUOBNOVENA // NEČTINSKÝM O. S. A JE TO // LP 2004“. Interiér má dřevěný strop, na podlaze cihly. Ve výbavě sádrové plastiky, svícny.
PLACHTÍN Osada ležící na planině na okraji komplexu manětínských lesů, 3 km jižně od Nečtin. Její jméno je odvozeno od pomístního názvu Na plachtě a byla založena koncem 17. století na pravidelných parcelách. Dnes má částečně rekreační charakter. Kromě kaple Matky jsou zde dochovány kříž v zahradě u čp 1, kříž Baborů z Plachtína, torzo kříž v obci, boží muka sloupková a kříž dřevěný v lese v poloze U Kříže. V lese se na na katastru Plachtína a sousedního Radějova dochovala také řada mezníků, hraničních kamenů mezi panstvím Manětín a Preitenstein a hraničníků mezi katastry obcí. KAPLE MATKY BOŽÍ Stojí na návsi v obci, v části zv. Na staré vsi. N 49° 56‘ 49.4‘‘, E 13° 09‘ 45.1‘‘. Návesní kaple je zachycena již ve vojenském mapování I, dále, i když špatně čitelná) vojenském mapování II a III a je uvedena i v dalších mapách – speciální mapě z roku 1940, v mapě ZM 11-42-13 z roku 1978 (169 mm od v. s. č. a 90 mm od j. s. č.) i turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely). Německá topografie uvádí: „Uprostřed řady domů se dělí cesta k „staré vísce“ a zde stojí na návsi kaple, obdélná stavba s okosenými rohy s pilastry členícími průčelí vedle půlkruhem zaklenutého vchodu do kaple. Na stanové stříšce je věžička s kuželovou stříškou, typickou pro tento kraj, jaké najdeme též v Leopoldově a Německé Doubravici. Nad vchodem písmena A W, zřejmě Adolf Wenisch a letopočet z konce 19. století. Zasvěcena Panně Marii, zanedbaná, ale zachovaná“. Kaple téměř čtvercového půdorysu (310 x 320 cm), v přední části s okosenými rohy. Kaple zděná, omítnutá, obílená. Při spodní části mírně předstupující sokl, natřený šedou barvou. Na čelní straně jsou ve fasádě po stranách vchodu pilastry, stěny vrcholí římsou pod střechou. Vchod o v. 170 cm a 100 cm šířky, zaklenut polokruhově, uzavřen dřevěnými jednokřídlými dveřmi, ve spodní části plnými, v horní latě. Střecha stanová, krytá eternitovými šablonami, její hřebeny jsou oplechované. Na hřebeni sanktusník zastřešený kuželovou oplechovanou stříškou ukončenou jednoduchým křížem. Osazen zvon na trámku. Interiér sklenutý hřebínky, podlaha tvořena betonovými deskami, pokrytými linoleem a kobercem. Ve vybavení mj. dřevěná menza a sádrové a porcelánové sošky. O kapli pečuje obyvatelka domu čp. 2 v jejím sousedství. KŘÍŽ V ZAHRADĚ ČP 1 Stojí v centru obce v zahradě čp. 1, vpravo při silnici ve směru od rozcestí do centra obce ke kapli. N 49° 56‘ 48.0‘‘, E 13° 09‘ 42.2‘‘. Kříž v mapách není uváděn. Německá topografie uvádí železný křížek v zahrádce čp. 1 Karla Hennera. Litinový kříž z 2. poloviny 19. století na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří kvádrová deska. Na ní stojí kvádrový odstupňovaný sloupek ve spodní části širší, na něj nava-
144
145
PLAC HTÍN zuje užší část s vyrytým rámečkem, ukončená krycí deskou. Kříž litinový o výšce 105 cm a rozpětí ramen 45 cm, s rozšířenými ozdobně ukončenými konci ramen. U paty postava andílka, nad ním deska. Plocha ramene strukturovaná, v křížení ramen kruhový medailon s nápisem INRI. Kristus pozlacený. KŘÍŽ BABORŮ Z PLACHTÍNA Stojí 300 metrů severozápadně od centra obce, v obci na louce při levé straně silnice ve směru do Nečtin. N 49° 56‘ 52.1‘‘, E 13° 09‘ 33.6‘‘. Kříž je zaznamenán pouze v mapě ZM 11-42-13 z roku 1978 (194 mm od v. s. č. a 105 mm od j. s. č.). Německá topografie uvádí tento kříž k čp. 39, jako železný kříž z roku 1861 od Baborů z Plachtína. Dům čp. 39 patřil Václavu Ludánkovi. Nápis dokládá, že jej dali postavit Vít a Terezie Baborová z Plachtína. Litinový kříž na pískovcovém podstavci, který tvoří odstupňovaný kvádr. Jeho spodní část s okosenými hranami má rozměry 15 x 37 x 29 cm na ní navazuje užší kvádrový sloupek o rozměrech 53 x 27 x 23 cm, na čelní straně s nápisem: „Errichtet // von // Veit und // Theresia // Babor // aus // Plachtin // 1861“. Krycí deska vpředu trojúhelníková. Kříž litinový, mezi typem křížkového a liliového, o výšce 107 cm a rozpětí ramen 47 cm. Ve středu destička. Povrch ramen strukturován, v křížení kruhový medailon s nápisem INRI, korpus Ukřižovaného pozlacený. KŘÍŽ V OBCI Stojí v obci při hlavní komunikaci, vpravo ve směru do Čbánu. N 49° 56‘ 49.6‘‘, E 13° 09‘ 35.7‘‘. Kříž v mapách není uveden. Německá topografie jej charakterizuje jako kříž na kamenném soklu, z něhož jsou zachovány tři kusy, jeden s nápisem. Torzo kříže, dochován pískovcový podstavec sestávající ze tří částí. Podstavec tvoří kvádr o rozměrech 30 x 63 x 28 cm s povrchem členěným různě propojovanými linkami. Na něm stojí kvádr o rozměrech 34 x 53 x 23 cm na čelní straně se nečitelným nápisem a s horní hranou odstupněnou s prožlabením. Na něm kvádr o rozměrech 32 x 47 x 21 cm ukončený římsou tvořící stanovou stříšku. Na čelní straně oválné pole původně určené pro fotografii, po obou jeho stranách reliéfní voluty. 146
PLACHTÍN BOŽÍ MUKA Stojí 1200 metrů jižně od obce při levé straně silnice ve směru do Čbánu (na rozhraní katastrů obcí Plachtín a Březín). N 49° 56‘ 09.5‘‘, E 13° 09‘ 38.1‘‘. Boží muka jsou v souladu s dobou svého vzniku zaznamenána až ve speciálním mapování v 1. polovině 20. století, a to jako socha, v mapě ZM 11-42-18 z roku 1978 (185 mm od v. s. č. a 27 mm od s. s. č.) jsou označena jako kříž a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) je neuvádí. Podle informací z německé topografie je zdejší kaplička, resp. boží muka ve Čbánském lese památkou na neštěstí, které se tu přihodilo v 19. století. Nápis na čelní stěně božích muk pod nikou, dnes z velké části nečitelný, dokládá topografie takto: „Wachet und betet, dann ihr wisset nicht den Tag und die Stunde“. (Bděte a proste, neboť neznáte ani den, ani hodinu). Na bocích kaple datace 1884 a německý nápis, připomínající nějakou událost rozloučení a shledání. Sloupková boží muka s kapličkou z jednoho kusu pískovce. Obílená, stříška zvýrazněná černou barvou. Na podstavci o rozměrech 85 x 95 cm, stojí téměř hranolový sloupek o výšce 40 cm a stranách 56 x 54 cm. Na něj navazuje výklenková kaplička o výšce po římsu 150 cm + 50 cm střecha a stranách 37 x 40 cm / 53 x 40 cm. Výklenek 67 x 28 cm ukončen hrotitým obloukem, krytý kovanou mřížkou o rozměrech 37 x 28 cm. Ve vrcholu jednoduchý křížek. V horní čelní části sloupku nápisová deska (viz výše), na bocích kaple nápisy: „ Hier // Abschied am 11. Sept. 1884“, na druhé straně: „... // Wiedersehen am 14. Sept. 1884“. (Zde rozloučení 11. září 1884, shledání 14. září 1884). KŘÍŽ DŘEVĚNÝ „U KŘÍŽE“ Stojí 3 km jihovýchodně od obce, v poloze „U Kříže“ při bývalé hranici panství Manětín – Nečtiny, při levé straně lesní cesty ve směru od Spankova do Nového Městečka. N 49° 56‘ 06.5‘‘, E 13° 12‘ 05.3‘‘. Kříž je vyznačen již ve vojenském mapování I, 147
PLAC HTÍN i když identifikace není bez problémů, ve vojenském mapování II a III je v poloze Beim Krucifix a dále je zakreslen ve speciálním mapování z roku 1940, zatímco v mapě ZM 11-42-19 z roku 1978 a turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) je shodně uvedena jen pouze poloha U Kříže. Spolehlivé historické údaje se nepodařilo zjistit. Kříž dřevěný s Kristem malovaným na plechu stojí na tradičním místě udávaném historickými mapami již od konce 18. století. Ramena ukončena modifikací jetelového kříže. Kříž, o průřezu 17 x 14 cm, je vysoký 450 cm s příčným zadlabaným ramenem o rozpětí 150 cm. Příčné rameno kryto prknem. Ve spodní části vyryt letopočet 1928. Kristus malovaný na plechu. HRANIČNÍ MEZNÍK PANSTVÍ Stojí u cesty dříve značené jako modrá turistická trasa mezi Spankovem a Hradem Nečtiny nedaleko polohy U Kříže (severně od dřevěného kříže). N 49° 56‘ 08.0‘‘, E 13° 12‘ 02.8‘‘. Hraničníky jsou uvedeny ve stabilním katastru. Hraniční kámen tvaru nepravidelného hranolu o rozměrech v. 60 cm x 23 x 23 cm dole (nepravidelné), 16 x 15 cm horní (nepravidelné) z hrubozrného pískovce. Na horní hraně kříž, na protilehlých stranách písmena P (značí panství Preitenstein) a M (značí panství Manětín).
148
RABŠTEJN Městečko s městskou památkovou zónou je rozloženo na protáhlé ostrožně obtékané řekou Střelou, 9 km severovýchodně od Manětína. Leží v přírodním parku Horní Střela. Je označované jako nejmenší městečko ve střední Evropě, má zčásti rekreační charakter. Rabštejn je poprvé zmiňován v roce 1269 a na počátku 14. století se stal sídlem panství Pluhů z Rabštejna, kteří zde vystavěli hrad a pod ním městečko. V dalších staletích zde byla postavena řada dalších významných staveb, mezi nimiž dominuje kostel Sedmibolestné Panny Marie, s ním sousedí klášter servitů a v této části lokality rovněž stojí barokní zámek. Již za městskými hradbami stojí kaple Loreta. Kromě těchto staveb se v Rabštejně nachází celá řada drobných památek (řazeno od západu k východu): kaple sv. Josefa, kaple sv. Jana Nepomuckého, litinový kříž na ohradní zdi hřbitova, socha Ježíš přítel dítek, Mühlingův kříž, náhrobek Anny Zuzany Schneiderové, socha sv. Barbory, socha Boží Matky bolestné, pomník padlým z první světové války, pomník T. G. Masaryka, socha Ecce homo, socha sv. Vavřince, smírčí kříž, socha sv. Augustina (Vojtěcha, Donáta?), socha sv. Jana Nepomuckého, Hraběcí kříž , Kaple sv. Antonína a historicky související památky kámen s reliéfem kříže a socha sv. Peregrýna mimo vlastní katastr Rabštejna. KAPLE SV. JOSEFA Stojí na západním okraji městečka, při pravé straně silnice ve směru do Stvolen. N 50° 02‘ 29.5‘‘, E 13° 16‘ 53.4‘‘. Identifikace kaple v mapách je poměrně problematická, ve vojenském mapování I je při silnici do Stvolen zaneseno několik křížů, nelze přesně identifikovat, která značka se vztahuje k této kapli, je uvedena ve stabilním katastru a ve vojenském mapování II je zanesena v těchto místech jedna kaple – může být tato nebo kaple sv. Jana Nepomuckého, v mapě ZM 11-24-25 z roku 1979 jsou v místech původního umístění kaple a soch vyznačeny kříže a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) ji neuvádí. Německá topografie uvádí výklenkovou kapli na cestě k Vranovu, v níž bývala socha sv. Josefa, která chybí. Výklenková kaple z přelomu 17. a 18. století na obdélném půdorysu 310 x 125 cm, zděná, omítnutá, natřená okrovou barvou, zvýrazněné prky červené. Stojí na podkladě z plochých břidličných kamenů. Výklenek obdélný ukončený polokruhově (250 x 165 x 86 cm) s podlahou z cihlových červených dlaždic, po jeho stranách pilastry. Nad výklenkem probíhá římsa pokračující na obou bocích, v koruně zdiva nad ní složitější římsa. Ve vzniklých polích vystupující obdélníky, podobné rovněž na bocích. Střecha sedlová, krytá pískovcovými deskami, ve vrcholu zakončená kamennou ozdobou.
149
RABŠTEJN KAPLE SV. JANA NEPOMUCKÉHO Stojí v západní části městečka, při levé straně silnice ve směru do Stvolen. N 50° 02‘ 27.6‘‘, E 13° 17‘ 04.4‘‘. Identifikace kaple v mapách je poměrně problematická, ve vojenském mapování I je při silnici do Stvolen zaneseno několik křížů, nelze přesně identifikovat, která značka se vztahuje k této kapli, je uvedena ve stabilním katastru a ve vojenském mapování II je zanesena v těchto místech jedna kaple – může být tato nebo kaple sv. Josefa, v mapě ZM 11-24-25 z roku 1979 jsou v místech původního umístění kaple a soch vyznačeny kříže a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) ji neuvádí. Nejstarší informace o kapli pochází ze soupisu náboženských památek Manětínska z poloviny 19. století. Ten ji popisuje jako vyzděnou otevřenou stavbu, krytou taškami, v jejíž nice stojí kamenná socha Jana Nepomuckého v životní velikosti, natřená olejovou barvou. Tehdy byla v dobrém stavu. Stála v aleji vedoucí z Rabštejna k Vranovu a dal ji postavit hrabě Šebastián Pötting, nebyl k ní žádný fond a udržovali ji dobrodinci. Ve všech dalších soupisech památek je kaple se sochou uváděna, socha byla restaurována a kaple prošla obnovou koncem 90. let 20. století. Výklenková zděná kaple z počátku 18. století členitého půdorysu o celkové šířce 345 cm, boční stěny jsou vpředu zkosené (48 + 78 cm). Kaple je omítnutá, natřená růžovou a zvýrazněné prvky červenou barvou. Při spodním okraji na bocích a čele obíhá sokl. Průčelní stěny kaple členěny pilastry, nad klenbou niky výrazný klenák. Střecha v základě jehlancová, vpředu kopíruje vyklenutou římsu, kryta pálenou krytinou. Před výklenkem je umístěn kvádrový sokl o rozměrech 100 x 122 x 75 cm krytý pískovcovou deskou. Ve výklenku je umístěna pískovcová polychromovaná socha sv. Jana Nepomuckého o výšce 200 cm, stojící na podstavci vysokém 60 cm. Socha patří do fondu manětínské sochařské vrcholně barokní produkce. LITINOVÝ KŘÍŽ NA OHRADNÍ ZDI HŘBITOVA Stojí na ohradní zdi vlevo na sloupku u vchodu na hřbitov v jižní části městečka. N 50° 02‘ 30.5‘‘, E 13° 17‘ 20.5‘‘. Kříž v mapách není uváděn. V popise městečka a v soupise náboženských památek Manětínska je v Rabštejně uváděno více než dvě desítky křížů, vesměs dřevěných a barevných, které v 19. století nahradily kříže litinové. K této době patří i tento litinový křížek. Původní dřevěný kříž u hřbitova byl dřevěný, natřený červenou olejovou barvou a byl na něm zavěšen plechový malovaný Kristus. Byl označován jako „Friedhofkreuz“, tedy hřbitovní. 150
RABŠTEJN Litinový kříž s Kristem o výšce 145 cm. Kříž s rozšířenými ozdobně ukončenými rameny (imitace liliového kříže). Ramena v ploše prořezávaná. U paty kaplička s postavou. Nad ní kruhová deska lemovaná postříbřeným věncem s nápisem: „Bůh // s Tebou“. Na horním rameni INRI. Kristus postříbřený. SOCHA JEŽÍŠ PŘÍTEL DÍTEK Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1560. Stojí v jižní části městečka, při levé straně silnice ve směru do Stvolen, před areálem kláštera. N 50° 02‘ 31.5‘‘, E 13° 17‘ 22.0‘‘. Umístění je druhotné z 80. let 20. století, původně stála u cesty do Vranova. Ve vojenských mapováních jsou v místech původního umístění při silnici zakresleny kříže, ale nelze přesně identifikovat, který patří, které památce, která tam stála, ve stabilním katastru z roku 1839 jsou vymezena místa se sakrálními objekty bez bližší identifikace, rovněž v mapě ZM 11-24-25 z roku 1979 jsou v místech původního umístění soch vyznačeny kříže a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) ji neuvádí. Sousoší, resp. socha je uvedena v soupise náboženských památek z poloviny 19. století. Tehdy stávala na levé straně v aleji k Vranovu a je charakterizována jako velmi krásná, tesaná z jemného pískovce. Světce vedoucího dítě za ruku dal podle těchto informací postavit hrabě Šebastián Pötting. Také německá topografie uvádí sochu světce, avšak pod názvem Ježíš přítel dítek, pod kterým je vedena i v českých památkových soupisech. K transferu a restaurátorskému zásahu z roku 1986 je uložena dokumentace v archivu Národního památkového ústavu. Tehdy totiž restaurátor doplnil hlavu světce, která se bohužel při destrukci díla v poválečných letech ztratila. Vzhledem k ikonografii sousoší se objevily různé názory na to, co vlastně představuje, protože typ „Ježíš přítel dítek“, ke kterému je přiřazováno, nebyl rozhodně v baroku obvyklý a patří námětově až k 19. století. Starší výklad, že by socha měla být spíše sv. Josef, také neodpovídá běžnému zobrazení tohoto světce s malým Ježíškem, jehož obvykle chová v náručí. Jedna z možných verzí výkladu ji označuje jako sousoší svaté Anny s děvčátkem Pannou Marií, pro které barokní ikonografie zcela vyhovuje. V tom případě by mužská hlava měla být nahrazena hlavou starší ženy. Obrazové doklady se pro toto tvrzení nedochovaly. Na mohutném odstupňovaném podstavci sestaveném ze čtyř částí stojí dvě skulptury – světec či světice v životní velikosti vedoucí za ruku dítko, které k němu vzhůru vzhlíží. Podstavec tvoří deska o rozměrech 22 x 160 x 100 cm, na ní spočívá hranol o rozměrech 90 x 130 x 80, který nese další stupeň 90 x 124 x 70, na němž na postamentu o rozměrech 70 x 65 x 70 cm stojí vlastní sousoší o výšce 170 cm. Sokl zdobí motivy vinné révy, maskarony a alianční znak pöttingovsko-manderscheidský (Antonín hrabě Pötting + 1703, žena Eleonora z Manderscheidtu) 151
RABŠTEJN NÁHROBNÍ KÁMEN ANNY ZUZANY SCHNEIDEROVÉ Je zasazen v ohradní zdi mezi zámkem a kostelem Panny Marie.˝N 50° 02‘ 33.1‘‘, E 13° 17‘ 28.2‘‘. Historické ani současné mapy náhrobek nezaznamenávají. Osudy této památky dokumentuje obecní rabštejnská kronika, která zachycuje přestavby a demolice areálu starého kláštera: „V roce 1844 byly u příležitosti založení nového hřbitova ze staré hřbitovní zdi u kostela přeneseny dva náhrobní kameny do kostela a když byla zahájena oprava staré zdi zahrady zámku, byl 10. 10. 1844 vyzdvižen 3. kámen ze staré hřbitovní zdi a za přítomnosti pátera Josefa Hungera zazděn vlevo od schodů do kostela.“ Je zřejmě více než pravděpodobné, že kdyby ho nenechal Hunger zazdít, vzal by kámen za své při likvidaci staré hřbitovní zdi. Tato demolice se děla za Prokopa Lažanského, protože bydlel na Rabštejně a nechtěl mít starý hřbitov vedle zahrady zámku. Tehdy začal být používán nový – nynější hřbitov. Kde byl původně kámen Anny Zuzany, zda jen ve zdi nebo ve starém kostele, který byl zbořen 1705 a nahrazen novým, nevíme. Proč nebyl dán také dovnitř jako dva předchozí, slavné raně novověké náhrobky, také nevíme. Rozhodně Hunger osvědčil pozoruhodnou památkářskou pietu. Asi by se osudy zmíněné zemřelé paní hejtmanky našly v rabštejnské matrice. V terase u kostela ve staré hřbitovní zdi je osazen náhrobní kámen, tesaný z pískovce. V horní části je nad lebkou okřídlená andílčí hlavička s přesýpacími hodinami, symboly smrti a pomíjivosti. Dole je kartuše s nápisem: „HIER RUHET IN GOTT // DIE WOHLEDLE FRAV ANNA // SVSANA SCHNEIDERERIN // VON BERGLASSFELD // GEBOHRNE NEBERCKMANIN // GEWESTE HAVBTMANIN // IN RABENSTEIN SO AO // 1695 DEN 30 NOVEMBER // DAS ZEITLICHE GESEGNET // WELCHER GOTT GNADE // SEIN WERDE. (Zde v Pánu odpočívá urozená paní Anna Zuzana Schneiderová z Berglasfeldtu, rozená Neberckmannová, bývalá hejtmanka v Rabštejně, která se rozžehnala 30. listopadu 1695 se světem, budiž jí Bůh milostiv). MÜHLINGŮV KŘÍŽ Je zapsán jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1559. Stojí v jižní části obce, při pravé straně – mimo silnici ve směru do Stvolen, při odbočce směrem k zámku, pod areálem hradu a kláštera. N 50° 02‘ 33.1‘‘, E 13° 17‘ 27.4‘‘. Jde o umístění druhotné, po transferu z 80. let 20. století. Stál vždy v intravilánu, původně ale u tzv. Horní brány a od 19. století vedle soch sv. Barbory a Panny Marie pod silnicí. V mapách není uváděn. Tato památka je zmiňována v mnoha historických materiálech, kronikách a soupisech památek, které udávají shodnou interpretaci důvodu její vzniku. Soupis náboženských památek z roku 1837 uvádí: 152
RABŠTEJN „Železný kříž u rabštejnské Horní brány s Kristem namalovaným na plechu z obou stran, s nástroji umučení na kulatém kameni olovem připevněný s nápisem HGM 1683, v dobrém stavu až na malby. Nechal jej postavit Hans Georg Mülling za trest, že náhodou přejel dítě. Stará se o něj obec, která jej v roce 1835 nechala nově přezdít“. (V kronice je nazván též morovým a býval prý opatřen stříškou). Kovaný kříž na podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří betonová deska čtvercového půdorysu o rozměrech 15 x 80 x 80 cm. Na ní stojí pískovcový sloupek ve spodní části krychlový (60 x 60 x 60 cm) a v horní ve tvaru konického válce o v. 67 cm o spodním průměru 45 cm a horním 38 cm. Na něm vyrytý nápis: „H G M // 1683“ (Písmena jsou monogram fundátora – viz výše). Při horním okraji je stažen kovovou obručí. Kříž kovaný z tyčoviny (3 x 3 cm), ve spodní části hranolové, přechází v tordovanou. Celková výška cca 265 cm, příčná ramena tordovaná o rozpětí 80 cm. Na koncích ramen osazeny pětilisté zlacené květy. V křížení ramen osazena obdélná polokruhově ukončená deska se zlacenými iniciálami IHS. Pod ní stejný květ jako na koncích ramen. Nad deskou kovaný pás jako stříška, na horním rameni tři zlacená příčná břevna. SOCHA SV. BARBORY Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1558. Stojí v jižní části městečka, při pravé straně silnice ve směru do Stvolen, pod areálem hradu a kláštera. N 50° 02‘ 33.8‘‘, E 13° 17‘ 26.6‘‘. V mapách není registrována. Poprvé je socha uváděna v soupise náboženských památek na Rabštejně v polovině 19. století. Tehdy se představuje jako: „z kamene nádherně vypracovaná socha, natřená tmavozelenou olejovou barvou, v dobrém stavu, stojící u kostelní cesty. Již tehdy byla přestěhována z aleje do městečka, nebyl žádný fond na její údržbu a starala se o ni obec“. Který fundátor se pod iniciálami skrývá, se nepodařilo zjistit, bývají připisovány manětínskému sochaři Borovcovi (Worowetz), s čímž není v souladu jméno I nebo A, protože tento sochař byl Štěpán. Navíc socha neodpovídá manětínskému rukopisu, není vylou153
RABŠTEJN čeno, že obě sochy – Matky Boží bolestné i sv. Barbory by mohly být z některé dílny na Žatecku, protože v zápisech diaria konventu v Rabštejně se objevuje jakýsi žatecký sochař. Socha sv. Barbory na kamenném podstavci sestávajícím z pěti částí. Jemnozrnný pískovec. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 25 x 90 x 80 cm. Na ní stojí kvádrový sokl o rozměrech 95 x 70 x 50 cm. Na čelní předstupující stěně je reliéf rozvilin a věnec a nápis: „I. I. A W // 1714“. Po stranách festony. Na něm profilovaná deska o rozměrech 15 x 80 x 95cm. Na ní stojí podstavec pod sochou o rozměrech 75 x 50 x 55 cm, ve spodní části v nárožích se stylizovanými listy, na čelní stěně ve věnci doplněném stuhou nápis: „S // BAR // BARA“. Na něm osazena profilovaná římsa pod sochou 20 x 65 x 65 cm. Socha světice o výšce 175 cm s tradičním atributem – věží. SOCHA MATER DOLOROSA Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1557. Stojí v jižní části městečka, při pravé straně silnice ve směru do Stvolen, pod areálem hradu a kláštera. N 50° 02‘ 33.8‘‘, E 13° 17‘ 27.6‘‘. Původně stála v aleji k Vranovu, byla přemístěna v roce 1835. Ve vojenském a speciálním mapování v místech původního umístění jsou při silnici kříže, nelze přesně identifikovat, který patří, které památce, která tam stála, rovněž v mapě ZM 11-24-25 z roku 1979 jsou v místech původního umístění soch vyznačeny kříže, v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) není uvedena. Nejstarší zprávu o soše uvádí soupis náboženských památek z poloviny 19. století, který ji popisuje jako sochu z kamene, nádherně vypracovanou, jež byla natřená v roce 1835 nově tmavozelenou olejovou barvou a měla nápis MATER DOLOROSA I. F. S. 1714. Jako zakladatel sochy je uveden Johann Ferdinand Schöffer, tehdy hejtman rabštejnského panství, jehož iniciály konečně představuje i monogram. Stávala u cesty do kostela. Původně tato socha byla umístěna v aleji, odkud ji v roce 1835 na povolení vrchnosti přestěhovala obec rabštejnská do městečka ke kostelní pěší cestě. Socha byla v péči obce. V 80. letech 20. století byla restaurována Janem Bradnou a umístěna na betonový podstavec za svodidly u silnice. Socha Mater Dolorosa na vysokém kamenném podstavci sestávajícím z pěti částí. Jemnozrnný pískovec. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 23 x 137 x 75 cm. Na něm stojí kvádrový sokl o rozměrech 79 x 110 x 49 cm. Na čelní straně s polosloupky, mezi nimiž jsou ve štítě tesané iniciály fundátora: „I. F. S // 1714“. Na něm leží římsa 15 x 145 x 87. Na ní vztyčen sokl o rozměrech 80 x 55 x 40 cm ve spodní části s volutovými příporami a liliovými listy, v poli nápis: „M // DOLO//ROSA“. Podstavec pod sochou 58 x 48 cm odstupňovaný. Socha výšky 130 cm představuje klasickou Pietu s mrtvým tělem Kristovým na klíně, sedící pod křížem, na němž jsou připevněny 154
RABŠTEJN „arma Christi“, nástroje Kristova umučení. Ikonografie se vztahuje rovněž k řádu servitů, kteří sídlili na Rabštejně v letech 1671–1786 a stejnému námětu byl zasvěcen i kostel (Panny Marie Sedmibolestné). Někdy socha bývá označovaná jako servitská Pieta. POMNÍK PADLÝM Stojí v jižní části městečka, vlevo při silnici ve směru do Stvolen, pod areálem kláštera. N 50° 02‘ 33.7‘‘, E 13° 17‘ 28.6‘‘. Pomník není v mapách uváděn. Pomník padlým z první světové války byl pořízen v roce 1922 pro deset padlých z obce z prostředků získaných sbírkou. Jeho osud odpovídal společenskému vývoji ve 2. polovině 20. století. Po roce 1948 byl odstraněn, místo bylo využíváno pro umístění informačních tabulí o Rabštejně. Po roce 1989 byl opět osazen na původní místo. Za poněkud paradoxní lze považovat to, že k pomníku byly připojeny dva žulové kvádry s vytesanými jmény ruských vojáků, kteří zemřeli na Rabštejně v roce 1945. Informace o jejich osudech jsou rozporuplné, některé udávají, že jde o vojáky Vlasovovy armády. Monumentální pomník padlým v 1. světové válce. Vyrobeno ze žulových kvádrů. Na podstavci o rozměrech 40 x 300 x 40 cm, stojí dva sloupky o výšce 200 a šířce 60 cm a na nich překlad 40 x 250 cm. Takto je vymezen výklenek o šířce 120 cm, v němž je osazena černá kamenná deska s nápisy a jmény padlých o rozměrech 150 x 110 cm. Text na pomníku je německý: „+ // Dem Andenken // der im Weltkriege // gefallenen Söhne unserer Heimat“. (Památce synů naší domoviny padlých ve světové válce). Pod tímto hlavním textem následuje 13 jmen mužů z Rabštejna, jejich data narození a úmrtí a označení hodnosti a příslušnosti k vojenskému oddílu a ve spodní části nápis: „Beuget in Ehrfurcht das Knie // vor Heldentum, Treue und Tod!“. (Poklekněte v hluboké úctě před hrdinstvím, věrností a smrtí!). Na kamenném stupni pod deskou letopočty 1914–1918. Po stranách tohoto původního pomníku umístěny dva kameny jako pomníky padlým ruským vojákům. Pohledově pravý kámen (40 x 53 x 24 cm) s nápisem – špatně čitelné: ,,B[......] // [.] 18[.]4 – p. 1945“. Pohledově levý kámen (55 x 57 x 25 cm) s nápisem azbukou, tesaný do kamene, písmena zvýrazněna červenou barvou: ,,[...] – nt (hodnost) // Bjačov. A. N. // r. 1908– p. 1945“.
155
RABŠTEJN POMNÍK T. G. MASARYKA Na náměstí, vpravo od silnice ve směru do Žihle, pod stromy na tzv. Horním náměstí. N 50° 02‘ 35.5‘‘, E 13° 17‘ 30.8‘‘. Pomník není v mapách uváděn. Pomník T. G. Masaryka pořídila odbočka odboru Národní jednoty pošumavské a byl odhalen 1. června roku 1936. Tvůrcem pomníku byl modelářský mistr p. Fürst z Podbořan. Podle okresních novin se slavnost odhalení konala pod záštitou ministra národní obrany Machníka za účasti vojska, hudby od 35. pluku Foligno z Plzně, všech okolních spolků a korporací. Byla velkou manifestací hraničářů budovateli naší samostatnosti. O pomníku psal František Pešík v Oběžníku Okresního sdružení republikánského dorostu z 27. 5. 1936, že slavnost byla manifestací české menšiny, která tím vyjádřila svoji připravenost bránit stát. Na podstavci z tisské žuly stála jedna z typizovaných replik oficiálního sochařského portrétu T. G. Masaryka, doplněná pamětní deskou s československým státním znakem jen krátkou dobu. Po německé okupaci Rabštejna při zabrání Sudet byla poškozena a následně odstraněna. Není známo, zda v roce 1945 skutečně zdejší MNV pomník obnovil. Po únoru 1948 byl na monolit postaven plechový emblém se srpem a kladivem. V srpnu 1968 byl odstraněn, včetně děkovné desky připomínající osvobození Rabštejna Rudou armádou. Nová deska byla rozbita, pomník byl v 70. a 80. letech 20. století chápan jako připomínka obětí druhé světové války. Po roce 1989 byla na kamenný sokl opět osazena Masarykova busta. Umístění žulového podstavce se neměnilo, pouze jeho figurální a nápisová část. Monumentální pomník T. G. Masaryka. Velký betonový podstavec o rozměrech 75 x 435 x 340 cm. Na něm stojí žulový pomník, jeho základ tvoří dva schody (spodní 25 x 240 x 175 cm, horní 22 x 175 x 120 cm). Na nich stojí kvádrová stéla o rozměrech 210 x 90 x 80 cm a po jejích stranách dva sloupky (100 x 30 x 30 cm). Na vrcholu sloupku osazena pískovcová busta T. G. Masaryka. SOCHA ECCE HOMO Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 4219. Stojí na náměstí. N 50° 02‘ 35.5‘‘, E 13° 17‘ 30.5‘‘. Památky v intravilánu mapové podklady neregistrují, situace je zachycena pouze indikační skicou stabilního katastru. Nejstarší popis stavu této skulptury zachycuje soupis církevních památek farnosti Rabštejn z roku 1837, který sochu v Rabštejně na náměstí popisuje jako kamennou, natřenou olejovou barvou, na níž je nápis F. M. C. S. SS 1715. Patřila tehdy obci, nebyl žádný fond na udržování, ale obec se o ni starala. Z kroniky Rabštejna je známo, socha byla nešťastnou náhodou rozbita při bouři. 156
RABŠTEJN Na novou, dodnes na místě stojící, se obyvatelé městečka složili (zachoval se opis listiny s příspěvky měšťanů) a 10. 8. roku 1891 roku byla kopie přesně zhotovená podle staré sochy od sochaře J. Rzihy z Podbořan posvěcena. Socha včetně zednických prací stála 291 zl. 13 kr. Stará socha byla zřejmě pořízena současně se sochou Piety a sv. Barbory, a dalo by se předpokládat, že byla i dílem stejných tvůrců. Nová socha byla pořízena včetně soklu a kamenická práce představovala typickou dobovou sakrální produkci, charakterizovanou věrností ikonografickému schematu Ecce Homo. Socha Ecce Homo na pískovcovém podstavci sestávajícím z pěti částí. Podstavec tvoří dvě žulové desky o celkovém rozměru 10 x 120 x 110 cm. Na nich stojí kvádr o rozměrech 60 x 73 x 66 cm s okosenými horními hranami. Na něm stojí sloupek o rozměrech 85 x 58 x 52 cm, na čelní straně s obdélným vpadlým polem, po stranách vymezeným odstupněnou lištou. V ploše nápis: „Errichtet // 1891“ a nad ním osazen železný svícen. Na soklu položena deska odstupňovaná o rozměrech 20 x 82 x 88 cm a na ní jednoduchý podstavec pod sochou 10 x 52 x 45 cm. Socha Ecce homo o výšce 170 cm, světec v plášti se zkříženýma rukama na prsou. Sign. J. Rziha Podersam. SOCHA SV. VAVŘINCE Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 4221. Stojí na náměstí. N 50° 02‘ 35.5‘‘, E 13° 17‘ 30.4‘‘. Umístění je druhotné, původně stála na západním konci Rabštejna při cestě k Vranovu, přenesena byla v roce 1988. Ve vojenském mapování v místech původního umístění jsou při silnici zakresleny kříže, ale nelze přesně identifikovat, který patří, které památce, která tam stála, rovněž v mapě ZM 11-24-25 z roku 1979 jsou v místech původního umístění soch vyznačeny kříže a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) sochu neuvádí. Socha sv. Vavřince je poprvé zmíněna v soupise náboženských památek v polovině 19. století: „byla zhotovena pěkně z hrubšího pískovce a v roce 1837 natřena tmavozelenou olejovou barvou. Nese nápis S. Lorenz“. Socha, která je dnes na náměstí, stávala v aleji na levé straně. Nechal ji zho157
RABŠTEJN tovit Šebastián Pötting. V roce 1837 ji nechal nově natřít Wenzl Terlesch, nájemce pivovaru. Socha sv. Vavřince na mohutném pískovcovém podstavci z hrubozrnného kamene, sestávajícím ze čtyř částí. Podstavec tvoří deska o rozměrech 12 x 130 x 120 cm. Sokl z místního materiálu o rozměrech 90 x 90 x 80 cm je zdobený kvádrovou bosáží s tesanými spárami. Na něm nízký nástavec (25 x 85 x 70 cm) a stéla 125 x 75 x 45 dole / x 75 x 75 krycí deska, po stranách zdobená volutovými příporami. Na čelní stěně stylizovaná palmeta a nad ní kartuš lemovaná perlovcem a rozvilinami, ve vpadlém poli vypouklé zrcadlo s rytým nápisem: „S. LAV // RENTIVS“. Vlastní socha výšky 210 cm je tesaná z jemnozrnného pískovce a na hlavě světce je osazena kovová svatozář. Světec je podán v tradičním ikonografickém schématu oděný jako jáhen se svým atributem – roštem, na němž byl umučen. SOCHA SV. AUGUSTINA (VOJTĚCHA, DONÁTA) Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 3997. Stojí v severní části obce, při levé straně silnice ve směru do Žihle, před mostem, v mírném travnatém svahu. N 50° 02‘ 44.6‘‘, E 13° 17‘ 39.9‘‘. Umístění je druhotné, socha původně stála v západní části obce v aleji z Rabštejna k Vranovu. Ve vojenském mapování v místech původního umístění jsou při silnici zakresleny kříže, ale nelze přesně identifikovat, který patří, které památce, která tam stála, rovněž v mapě ZM 11-24-25 z roku 1979 jsou v místech původního umístění soch vyznačeny kříže a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) sochu neuvádí. Monumentální kvalitní barokní skulptura je poprvé zmiňována v soupisech náboženských památek v polovině 19. století. Tehdy je uváděna jako: „Socha sv. Donáta z pískovce velmi pěkně vypracovaná, která stávala nedaleko kaple sv. Antonína na levé straně směrem na Vranov. Nechal ji také postavit Šebastián Pötting“. Novější soupisy sochu uvádějí pod jménem sv. Vojtěcha. Podle atributů však toto přiřazení nepovažujeme za jednoznačné a spíše se kloníme k názoru, že skulptura představuje sv. Augustina, biskupa. Řád servitů na Rabštejně patřil k řeholi svatého Augustina, který byl rovněž učencem, o čemž by spíše svědčil atribut knihy, u sv. Vojtěcha bychom očekávali jako atribut spíše pádlo jako mučednický nástroj. Pískovcová socha v životní velikosti byla přesunuta z ohroženého místa v aleji z Rabštejna k Vranovu do stráně proti pivovaru v roce 1987 sochařem Janem Bradnou. Kamenná pískovcová socha sv. Augustina na odstupněném hranolovém soklu sestávajícím z pěti částí. Na čtvercové desce o rozměrech 120 x 120 cm stojí nízký (30 x 90 x 80 cm) stupeň s okosenými hranami. Na něm sloupek (90 x 65 x 52 cm) se středovým pravoúhlým polem, zdobeným reliéfně rozvilinami a čtyřlistou růží s festony po stranách, který nese bohatě profilovanou desku 158
RABŠTEJN (20 x 105 x 90 cm). Na ní je soklík (75 x 69 x 45 cm), zdobený na čelní straně korunkou a rozvilinou s kartuší. Světec v životní velikosti je oděn v dlouhé řasnaté roucho, na hlavě má mitru, šat sepnut sponou. V ruce třímá berlu, ve druhé drží knihu. SMÍRČÍ KŘÍŽ Je zapsán jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1561. Stojí v severní části obce, při levé straně silnice ve směru do Žihle, před mostem, v mírném travnatém svahu (v sousedství sochy sv. Augustina). N 50° 02‘ 43.9‘‘, E 13° 17‘ 39.6‘‘. Kříž není v mapách uváděn. Podle soupisu památek z 50. let 20. století jde o jediný datovaný kámen na Manětínsku, k němuž ale nejsou písemné záznamy, které by vysvětlovaly událost k tomuto roku a nelze ani zjistit, zda stojí na původním místě a zda je datum stejně staré jako kříž. Kolem kříže vedla obchodní cesta ku Praze. Posledním soupisem kamenných křížů je popisován jako: „Vysoký kříž souměrných tvarů s několika kouzelnými důlky. Na mírně zaoblených ramenech je vysekán letopočet 1584“. Kamenný pískovcový kříž s vyrytým letopočtem 1584 na příčném rameni. V základně 38 x 25 cm, vysoký 120 cm, rameno 75 cm. SOCHA SV. JANA NEPOMUCKÉHO Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 3995. Stojí na severovýchodním okraji obce, při levé straně silnice ve směru do Žihle na skále nad touto silnicí. N 50° 02‘ 49.8‘‘, E 13° 17‘ 47.1‘‘. Původně byla socha umístěna na mostě přes Střelu přímo na okraji obce. V mapách není uváděna ani v původním umístění na mostě, ani v současné poloze. V soupise náboženských památek z poloviny 19. století je socha Jana Nepomuckého popsána jako: „vypracovaná z pískovce a podle přírody natřená olejovými barvami“. Byla nazývána „dolní Jan Nepomucký“ a stávala u kamenného mostu na cestě do Nového dvora na panském pozemku. Také tuto sochu nechal zmíněný nájemce rabštejnského pivovaru Terlesch natřít. Ve druhé polovině 19. století stávala na mostě, odkud byla přesunuta na skálu na straně k Novému dvoru. 159
RABŠTEJN Dočasně byla uložena také u plotu u čp. 50. Socha z 1. poloviny 18. století tradiční ikonografie, představující zemského světce, stojí na čtvercovém plintu o půdorysu 45 x 45 cm a je kotvena táhlem do skály. Výška barokní sochy 180 cm, stopy po svatozáři nejsou patrné. KAPLE SV. ANTONÍNA Stojí 1 km severovýchodně od obce, při levé straně silnice ve směru do Žihle. N 50° 02‘ 55.3‘‘, E 13° 18‘ 02.2‘‘. Kaple je v tomto místě zakreslena ve vojenském mapování I a II a je uvedena ve stabilním katastru, ve vojenském mapování III a z něho odvozené speciální mapě z roku 1947 jsou v těchto místech zakresleny tři sochy a v mapě ZM 1124-25 z roku 1979 je uveden v tomto místě kříž, zatímco turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) ji neuvádí. Nejstarší písemná zpráva pochází ze soupisu manětínských církevních památek z poloviny 19. století, který ji charakterizuje jako vyzděnou a krytou kamennými deskami, opatřenou mřížkou, za níž je na dřevě malovaný obraz sv. Antonína Padovského a Panny Marie. Tehdejší stav označuje soupis za průměrný. Její stanoviště vyznačuje na vrchnostenských chyšských pozemcích v lese při cestě z Rabštejna do Nového Dvora. Již tehdy nebylo známo, kdo ji postavil ani z čeho se udržuje. Německá topografie ji neuvádí u Rabštejna, ale pod Tisem u Blatna. Výklenková kaple z přelomu 17. a 18. století na obdélném půdorysu (400 x 103 cm) je postavena na břidličném podložení. Ve spodní části je obložena pískovcovými bloky o výšce 60 cm. Kaple zděná, omítnutá, natřená světle červenou barvou. Výklenek (180 x 120 cm x 55 cm) obdélný s kamenným parapetem. Nad ním probíhá profilovaná římsa krytá pozinkovaným plechem a trojúhelníkový štít s kruhovou nikou. Po stranách pilastry. Střecha sedlová, krytá pískovcovými deskami. HRABĚCÍ KŘÍŽ Stojí 300 metrů jihovýchodně od obce, na skalnatém výchozu nad levým břehem řeky Střely, v lesním porostu. N 50° 02‘ 23.3‘‘, E 13° 17‘ 46.5‘‘. Kříž je zakreslen až ve vojenském mapování III a ve speciálním mapování z roku 1940, stejně jako v mapě ZM 11-42-05 z roku 1978 (165 mm od v. s. č. a 10 mm od s. s. č.), zatímco v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) uveden není. Tzv. Hraběcí kříž se uvádí v lokalitě „Bachhäuseln“ jako vyhlídkové místo již koncem 19. století. Dřevěný kříž nad vysokým srázem nad Střelou byl vždy obnoven a osazen tak, jak tu stával kříž předchozí. Obnova z roku 1985 je dokumentovaná kronikářským zápisem v obecní kronice, kdy lesní dělníci Jan Kemeň, Jiří Hruška, Pavel Kořínek a energetik Vilém Schafranek z vlastní iniciativy zdarma postavili „Na vyhlídce“ nový dřevěný kříž s tabulkou a vypáleným nápisem: „TENTO KŘÍŽ 160
RABŠTEJN BYL POSTAVEN JAKO // SYMBOL VDĚČNOSTI ČLOVĚKA // VĚRNÉMU ZVÍŘETI. JEDNA Z LEGEND // VYPRÁVÍ, ŽE ZA TMY A HUSTÉ MLHY // ODMÍTL HRABĚTI LAŽANSKÉMU // POSLUŠNOST JINAK JEHO VĚRNÝ // KŮŇ. HRABĚ ZDE VYČKAL // DO ROZEDNĚNÍ A U NOHOU SPATŘIL // PROPAST. JAKO VDĚK ZA ZÁCHRANU // SVÉHO ŽIVOTA DAL POSTAVIT // DŘEVĚNÝ KŘÍŽ.“ Na zadní straně kříže vypálen nápis „Obnoveno Jiřím Kemeněm MCMLXXXV“. Na betonovém osazení LP 14. 4. 1985. Kříž byl od té doby znovu obnoven a osazen novou nápisovou tabulí se shodným textem na lícní straně při otevření naučné stezky v roce 2006. Dřevěný kříž tvořený hranolem 15 x 15 cm o výšce 380 cm a rozpětí ramen 120 cm vsazený v betonovém základu s vyrytým letopočtem „LP 14. 4. // 1985“. Ramena v průřezu kombinovaná – čtvercová a osmihranná. Osazena nápisová destička, dřevěná s textem (viz výše). KÁMEN S RELIÉFEM KŘÍŽE Je zapsán jako nemovitá kulturní památka pod číslem 4222. Stojí 2 km severovýchodně od obce, na okraji lesního porostu mezi rybníky patrnými při pravé straně silnice ve směru do Žihle. Je již na k. ú. Nový Dvůr. N 50° 03‘ 12.2‘‘, E 13° 18‘ 395‘‘. Kříž není v historických mapách uváděn, pouze v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) zakreslen křížový kámen (topografická značka kříž je ale umístěna nesprávně pod hrází rybníka, kříž stojí o cca 200 m dále severovýchodním směrem). První pozornost věnoval této památce okresní konzervátor Jindřich Nacházel v 50. letech 20. století. Při silnici z Rabštejna k Novému Dvoru, kde jsou na pravé straně dva rybníky, mezi nimi blíže hráze prvého, dokumentoval asi 50 m od silnice kulatý kámen s tesaným rozvětveným křížem se stejnými znaky na obou stranách. Kámen stojí na kamenné podezdívce 20 cm vysoké, do níž je svým základem zapuštěn mezi kameny, obrácen je plochou stranou na sever k silnici. Považoval jej za tzv. celní kolo, protože stojí u staré cesty. Rabštejn měl právo vybírat clo. Soupis kamenných křížů jej popisuje jako pískovcovou 161
RABŠTEJN stélu podobnou dalším v okolí. Na přední straně je berličkový kříž shodného provedení jako např. v Bílově. Pískovcová kamenná stéla, od základny (š. 60 cm) se mírně zužuje a poté rozšiřuje do polokruhu (67 cm). Na obou stranách reliéf berličkového kříže. Celková výška 110 cm, síla 15 cm. SOCHA SV. PEREGRÝNA Stojí 3 km severovýchodně od obce, při pravé straně silnice ve směru do Žihle, u rozcestí odbočky k samotě Sklárna. N 50° 03‘ 03.2‘‘, E 13° 19‘ 59.4‘‘. Je již na k. ú. Nový Dvůr (nepatří současným umístěním pod obce mikroregionu). Starší mapové podklady sochu neuvádějí. Současná turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) uvádí v tomto místě kříž. Historické údaje ke vzniku sochy nejlépe dokládají tesané nápisy na soklu, které sdělují okolnosti i důvody jejího postavení. Volba světce souvisela s klášterem na Rabštejně. Skutečným místním ohlasem světecké peregrýnské legendy je pískovcové sousoší, umístěné v lese u rozcestí, které od roku 1761 dokládá příběh šťastného vyléčení zlomené nohy hraběte Maxmiliána Václava Lažanského, majitele panství Rabštejn nad Střelou. Sousoší s Kristem na kříži, před nímž klečí poměrně mohutná postava mnicha, doprovázejí na soklu jednak latinské texty, vyprávějící příběh fundátora, ozdobeného četnými tituly, a pak velmi nízké reliéfy s vyobrazením nehody, kdy hrabě Lažanský spadl z koně a zranil se. Sousoší není autorsky připsané, patří vzhledem k fundátorovi k velkému souboru manětínské barokní plastiky. Bylo postavené jako „ex voto“, tedy ze slibu, že zřejmě tragicky vyhlížející nehoda barokního kavalíra, který byl vlastníkem panství Rabštejn, Manětín a Lubenec a kapitánem Plzeňského kraje a komorníkem jeho císařského majestátu, dopadla dobře. Co se vlastně hraběti přihodilo, se dá rozluštit z části chronogramu: „CRVS SINISTRO FATO FRACTVM“ – hrabě si zlomil levou holeň (crus = hnát, noha, holeň). Tedy účinná ochrana a zásah Peregrýna se týkaly „jeho světeckých kompetencí“ – pomáhat při bolestech nohou. Maxmilián Václav Lažanský ve vztahu k servitům a jejich klášteru byl vlastně vrchností, která jim zajišťovala jako patron kláštera obživu a podílel se i na výstavbě posledního konventního kostela Panny Marie Sedmibolestné. Sousoší sv. Peregrýna s Ukřižovaným je výraznou sochařskou kompozicí, zasazenou ve volné krajině na rozcestí. Na pískovcovém podstavci sestávajícím ze čtyř částí (sokl 32 x 120 x 88 cm, sokl 41 x 110 x 80 cm, další sokl 86 x 75 x 58 cm deska 30 x 115 x 85 cm) spočívá socha klečícího světce v řeholním hábitu, k němuž se z kříže sklání Kristus. Sousoší respektuje tradiční ikonografické schema zázračného vyléčení. Kříž je vysoký 220 cm, vlastní socha klečícího světce je v životní velikosti cca 165 cm. Sousoší lemuje dřevěná ohrada ze tří stran. Pozoruhodné jsou reliéfy, zobrazující vyjížďku hraběte Lažanského na koni i jeho nehodu. V čelní kartuši tesaný 162
RABŠTEJN nápis s chronogramem: ,,EIVS CVLTVI AC HONORI // SVIVS OPITVLANTER INTER CESSIONE // CRVS SINISTRO FATO FRACTVM // RESTITVITVR // EX VOTO FIERI FECIT // MAXIMILIANUS WENC. COMES LAZANSKY // LIBER BARO DE BUCCOVE // DOMINUS DOMINORUM // RABENSTEIN MANETIN ET LUBENZ // CAPITANEUS DISTRICTUS PLSNENSIS // AC SUAE S. CAESAREAE ROMANAE APOSTO // REGIAE MAIESTA. ACTV. CAMERARIUS“. KŘÍŽ U DVORA VRANOV Stojí 50 metrů od dvora Vranov, při silnici ve směru do Stvolen po pravé straně, v těsném sousedství rozpadající se stodoly. N 50° 02‘ 26.2‘‘, E 13° 16‘ 16.6‘‘. Ve vojenském mapování I je v prostoru osady mezi zástavbou vyznačen kříž, v dalších mapách není uváděn pouze turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) uvádí východně dvora boží muka! Kříž je uveden v soupise náboženských památek v polovině 19. století jako dřevěný zeleně natřený. Kříž dřevěný, jetelový. Tvořen dřevěným hranolem o průřezu 18 x 18 cm o výšce 450 cm, příčné břevno je zadlabané. Na kříži jsou plechové zkorodované zbytky nápisové tabulky a plechové zbytky po rukou od Krista (zřejmě malovaný plech) a hřebíky. DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ KAPLE SV. ANTONÍNA Kaple sv. Antonína Paduánského je popisována jako vyzděná otevřená kaple s nízkou mřížkou, v nice je obraz sv. Antonína Paduánského a Jana Nepomuckého namalovaný na dřevě. Kaple stála v aleji z Rabštejna do Vranova a dal ji postavit hrabě Šebastián Pötting, byla udržována dobrodinci. (Ubersichttabelle, č. 5). Podle popisu německé topografie byla zničena. SOCHA SV. FLORIÁNA Je popisována jako: „socha sv. Floriána z jemného pískovce pěkně vypracováná, avšak povětrností na noze již trochu poškozená, kde zdvojené zpevnění železnými tyčkami bylo přidáno. Stávala na místě, kde z aleje k Vranovu na levé straně odbočuje pěší cesta. Nechal ji také postavit hrabě Pötting, byla však v roce 1844 Karlem Rottem bednářem při nešikovné jízdě shozena a na kusy rozbita“. Kromě této informace se o soše nic neví, není ale pochyb, že tento světec sochu na Rabštejně měl. Že by nebyla vůbec obnovena, je divné. KALVÁRIE NA PLECHU Byla osazena na bývalém špitále. Snesena v nedávné době, je zachycena historickou fotodokumentací, naposledy v roce 2005. 163
RABŠTEJN KŘÍŽ PETRA A PAVLA Stál na palouku na cestě do Močidlce. Jeho osud považuje německá topografie za neznámý. VÝKLENKOVÁ KAPLE S MARIÁNSKÝM OBRAZEM Je popisována jako kaple cestě do Traschkova, na soklu byl údajně nápis: „1914–1933 Siv. 1945“. SOCHA SV. JANA NEPOMUCKÉHO Také další socha Jana Nepomuckého byla z kamene tesaná a natřená podle přirozenosti olejovými barvami a stála na cestě do Horova mlýna. (Übersichttabelle). KŘÍŽ NA KAMENNÉM MOSTĚ Byl ze dřeva černě natřený s pěkně malovaným plechovým Kristem a stál uprostřed na vrchnostenském mostě v Rabštejně a v roce 1837 jej nechal pachtýř palírny Josef John nově udělat a čerstvě omalovat. KŘÍŽ NAD VILÍMEM U horní cesty na Rabštejn, na místě zv. nad Vilímem, dřevený černý kříž s bílými okraji a krásným plechovým Kristem, stával u domu Viléma Starka, mistra tesařského, na skalce na cestě na obecní pozemek. Starck jej nechal jako dobrodinec renovovat. KŘÍŽ U PRVNÍ RABŠTEJNSKÉ STODOLY Stál na obecním pozemku a v první třetině 19. století jej nechala obec pořídit znovu, byl dřevěný, černě natřený s bílými okraji. KŘÍŽ NA CESTĚ NA ŠIBENIČNÍ VRCH Byl dřevěný černě natřený a stával na obecním pozemku a také tento byl obcí nově postaven v roce 1837. Je zachycen v historickém mapování. KŘÍŽ DŘEVĚNÝ NA HŘBITOVĚ Byl dřevěný červeně natřený opatřený plechovým Kristem, v roce 1837 patřil obci.
RAČÍN Je zaniklá osada, dnes tvořená jedním domem. Její katastrální území zaujímá 249,66 ha. Leží 11 km jzz. od Manětína v terénu svažujícím se k východu a její intravilán dnes vymezuje náletový porost, mezi kterým se nacházejí četné zříceniny, obvodové zdivo původních domů. Je poprvé uváděna v berním rejstříku z roku 1379 jako rozdělená mezi více pánů. Ves zanikla po roce 1945. Jsou zde dochována torza památek: kaple Nejsvětější Trojice, socha sv. Jana Nepomuckého – sokl, kříž na okraji obce, boží muka a kříž u Röhrova mlýna. KAPLE NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE Stojí v centru bývalé obce. N 49° 57‘ 25.7‘‘, E 13° 05‘ 18.4‘‘. Kaple je zakreslena ve vojenském mapování I v centru obce, zatímco ve vojenském mapování II není uvedena a ve vojenském mapování III v zástavbě nezřetelná, spolehlivě je opět zanesena ve speciálním mapování z roku 1940 a v mapě ZM 11-42-12 z roku 1978 (221 mm od v. s. č. a 178 mm od s. s. č), uvádí ji také turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) v býv. Račín. První věnoval pozornost zanikající vesnici památkový konzervátor Jindřich Nacházel v 50. letech 20. století, který zanechal popis ještě zachovalé stavby a jejího vybavení: „V západní části obce na návrší mezi statnými kaštany stojí kaplička, zdi kamenné, omítka opadává. Nad vchodem k východu je malá lucernovitá vížka, jak stěny, tak cibule jsou kryty břidlicí, která opadává. Malá makovice je oplechovaná, na ní dvojitý železný kříž. Do kapličky vedou dva kamenné schody, v bočních stěnách po jednom obdélném okně zaklenutém půlkruhem, tabulky vytlučené. Věžička ke křížku přesahuje 2 m nad hřeben střechy, ve vížce malý železný zvonek bez nápisu, 12 cm vysoký. Po stranách vchodu vně dva prázdné výklenky. Vnitřek kapličky zachovalý, stěny bleděmodře obílené, podlaha cihlová. Na západní stěně je uvnitř nika s poličkou jako oltářní mensa, na stěně obraz Ježíše Krista, barvotisk, po stranách také, před oltáříkem lavička a klekátko. Na obraze velmi zašlém v koutě postaveném je nápis: „Errichtet durch die ehrsame Dorf Gemeinde Ratschin im Jahre 1849“ (Zřízeno ctěnou obcí vsi Račín v roce 1849). Kaplička stojí na pozemku obce, která je pravděpodobně také majitelem, stav zvenčí je špatný, hlavně střecha a bez brzké opravy propadne zkáze.“ Zřícenina kaple obrostlá vegetací. Dochovány obvodové zdi o výšce cca 230 cm a půdorysu 470 x 420 cm. Zdivo kamenné, v bocích klenutá okna, vchod v obdélném kamenném ostění (dochováno), rohy kaple zkosené. Na čelní stěně po stranách vchodu dvě zaklenuté niky. Ze střechy dochována ojediněle prkna a trámky. Podlaha pokryta vrstvou listí. SOCHA SV. JANA NEPOMUCKÉHO Stojí na bývalé návsi někdejší obce. N 49° 57‘ 27.3‘‘, E 13° 05‘ 22.4‘‘. Socha v mapách není uváděna. Bližší údaje o historii této památky uvádí německá topografie: „Socha patřila k čp. 12 Aloise Stingla, na zachovalém soklu je nápis „Gestiftet von Thomas Marsch, Bauer in Radschin 1834“ Stejný popis sestavil okresní konzervátor Jindřich Nacházel v 50. letech 20. století: „Uprostřed návsi, východně od kapličky několik kroků níže stojí na kamenném podstavci 140 cm výšky ka-
164
165
RAČÍN menná socha Jana Nepomuckého. Na podstavci nápis: „S. JOHANN V. // NEPOMUK // BITT VUR UNS. // GESTIFTET // VON THOMAS // MARSCH BAU // ER IN RATSCHIN // IN 1834“. (Sv. Jane Nepomucký, pros za nás. Zřízeno od Tomáše Marsche, sedláka v Račíně 1834). Majitel není žádný, kdo by se o pomník staral, ves obydlena pěti rodinami. Socha stojí zarostlá v hloží obrácená k východu, není poškozena.“ Pískovcový sokl pod sochu zarostlý vegetací. Podstavec tvoří kvádrová deska o zjistitelných rozměrech 15 x 111 x cm a hloubka zabíhá do zarostlého břehu. Na ní stojí dvě části soklu. Spodní tvoří kvádr o rozměrech 33 x 60 x 55 cm a na něm stojí kvádrový sloupek o rozměrech 79 x 43 x 39 cm. Na jeho čelní straně je v obdélném poli nápis (viz výše). Socha chybí. KŘÍŽ NA OKRAJI BÝVALÉ OBCE Stojí na severovýchodním okraji bývalé vsi, na okraji náletového porostu vymezujícího původní intravilán vsi, mezi křovinami (postižitelný z louky východně od bývalé obce). N 49° 57‘ 31.7‘‘, E 13° 05‘ 26.5‘‘. Kříž v mapách není uváděn. Jediný popis této památky pochází od okresního konzervátora Jindřicha Nacházela z 50. let 20. století a z německé topografie. Oba zdroje shodně památku popisují a lokalizují: „Na severní straně obce na levé straně při cestě do Čestětína, která odbočuje k silnici Plzeň – Karlovy Vary stál železný kříž 110 cm vysoký na kamenném pomníčku 75 cm vysokém, tabulka nečitelná, na kameni vytesáno T K L P 1849“. Litinový kříž na pískovcovém odstupňovaném podstavci o výšce 75 cm, ve spodní části širší (49 x 49 cm), na něj navazuje sloupek (27 x 27cm) na čelní straně s vyrytými iniciálami: „TK // L P // 1849“. Krycí deska širší (43,5 x 43,5cm) jednoduše odstupňovaná. Kříž litinový o výšce 89 a rozpětí ramen 38 cm, typ terčového kříže, v ploše ramen reliéfní routy, na jejich koncích růžice, ve spodní části ramena motiv klasu. Mezi rameny zezadu přišroubovány paprsky. Kristus postříbřený klasického provedení, na horním rameni nápisová deska INRI.
166
RAČÍN BOŽÍ MUKA U RÖHROVA MLÝNA Stojí 1600 metrů jihovýchodně od bývalé obce na okraji jejího katastru, při levé straně silnice ve směru od Březína do Skelné Hutě, u odbočky k Röhrovu mlýnu. N 49° 57‘ 04.8‘‘, E 13° 06‘ 31.6‘‘. Ve vojenském mapování III a ve speciálním mapování z roku 1940 je v tomto místě vyznačena socha, zatímco v mapě ZM 11-42-12 z roku 1978 nejsou uvedena a turistická mapa edice KČT číslo 30 (povodí Střely) v tomto místě uvádí pomník, který se ale může vztahovat také k nedalekému kříži. Jediné historické údaje uvádí německá topografie, podle které boží muka patřila k čp. 14, v němž bydlel Karel Habla u Dolního Röhrova mlýna. Sloupková kamenná boží muka z 19. století. Na kamenné desce zarostlé trávou a dnes zapuštěné v zemi (půdorys 77 x 63 cm) stojí sloupková boží muka z jednoho kusu pískovce. Ve spodní části širší (58 x 35 x 32,5), na ní navazuje užší sloupek (83 x 28 x 26,5 cm), který vrcholí polokruhem ukončenou kapličkou (47,5 x 32 x 26 cm) s mělkou nikou (30,5 x 23 x 5 cm). Po stranách kapličky a pod ní na sloupku otvory pro původně vsazenou mřížku, která chránila obrázek či reliéf. KŘÍŽ U RÖHROVA MLÝNA Stojí 1600 metrů jihovýchodně od bývalé obce na okraji jejího katastru, při levé straně silnice ve směru od Březína do Skelné Hutě, u odbočky k Röhrovu mlýnu. N 49° 57‘ 04.0‘‘, E 13° 06‘ 32.6‘‘. Kříž je jednoznačně zakreslen pouze ve speciálním mapování z roku 1940, zatímco kříž v mapě ZM 11-42-12 z roku 1978 (75 mm od v. s. č. a 143 mm od j. s. č.) nelze s tímto jednoznačně identifikovat a je možné jej zaměnit za nedaleká boží muka – je uvedena jen jedna památka, podobně i turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) uvádí jen jednu značku, a to pomník. Jediné bližší údaje pocházejí z německé topografie, která uvádí, že tato památka patřila k čp. 15 Karla Pöpperla u Horního Röhrova mlýna Torzo podstavce od kříže sestávající ze tří částí. Podstavec tvoří kvádrová kamenná deska o roz167
RAČÍN
RADĚJOV
měrech 13 x 80,5 x 78 cm. Na ní stojí téměř hranolový sokl (56 x 47 x 44,5 cm) na stranách s vyrytým ornamentem, vymezujícím pole, v kterém je na čelní straně letopočet 1873. Na tomto soklu stojí žulový sloupek vzhůru se konicky zužující (v. 111 cm x základna 44 x 41 cm), na stranách je obdobný ornament jako na podstavci, ve vymezeném poli na čelní straně reliéf kalicha. Sloupek je ukončený odstupňovanou mírně přesahující krycí deskou, která je v zadní části odlomená. Kříž chybí.
Osada leží v komplexu manětínských lesů, 4 km jižně od Manětína, nad levým břehem místního potoka. Je součástí přírodního parku Manětínsko. Radějov je poprvé zmiňován v roce 1483 a byl vždy odlehlou osadou. Dochoval se zde komplex lidových staveb a je vyhlášen vesnickou památkovou zónou. Kromě kaple je zde dochován jeden kříž. Na k. ú. Radějov leží také samota Libenov se sochou sv. Jana Nepomuckého, obrázkem Krista s hořícím srdcem a v rozsáhlém komplexu lesů je dochována řada mezníků.
DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ
KAPLE Stojí v centru osady, při pravé straně komunikace ve směru od Manětína a Lipí, na mírném svahu. N 49° 57‘ 19.0‘‘, E 13° 14‘ 39.6‘‘. Kaple je uváděna až v mapě ZM 11-42-14 z roku 1978 (63 mm od v. s. č. a 188 mm od j. s. č.) a turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely). Již v 19. století byla v obci dřevěná zvonička. Tuto roubenou stavbičku zachycují staré fotografie. V roce 1941 byla nahrazena nynější stavbou, která byla jako nová zvonice vysvěcena spolu s opraveným křížem v Radějově 1. 6. 1941. Stavba na čtvercovém půdorysu. Dřevěné moderní stavení, připomínající spíše stavbu na plovárně ve 30. letech 20. století. Kaplička stojí na betonové podezdívce 310 x 310 cm, má prkenné stěny. Do kaple vedou jednokřídlé dveře s oknem. Ze tří stran jsou osazena kruhová okna se středovým křížem, zasklená mléčným leptaným sklem. Jehlancová střecha krytá plechem nese šestibokou lucernu s oplechovanou makovicí, cibulí a křížkem.
PAMĚTNÍ KÁMEN Utopenému Johannu Lohovi v Hofu od Franze Loha z čp. 1 je uváděn německou topografií. KŘÍŽ NA CESTĚ DO DOLNÍHO JAMNÉHO Kříž patřil k čp. 11 Josefa Loha a německá topografie jej již uvádí jako nezvěstný. KŘÍŽ K ČP. 9 RUDOLFA PAUSCHERA Je rovněž popisován jako nezvěstný.
KŘÍŽ LITINOVÝ NA PODSTAVCI Stojí v severozápadní části osady, vpravo při silnici ve směru do Lipí a Manětína. N 49° 57‘ 22.9‘‘, E 13° 14‘ 36.5‘‘. Kříž je uveden pouze v mapě ZM 11-42-14 z roku 1978 (70 mm od v.s. č. a 183 mm od s. s. č. chybně na západní straně silnice). Ke vzniku této památky nebyly nalezeny bližší informace. Litinový kříž na kamenném podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří pískovcové mlýnské kolo výšky 13 cm. Na něm kónicky se zužující tesaný hranol s okosenými rohy výšky 27 cm, 71 x 72 cm. Na něm stojí další kónický tesaný hranol z pískovce v. 98 cm, spodního rozměru 58 x 51 cm horní rozměr 39 x 40 cm s deskou. Na čelní straně je tesané datum 1891. Kříž litinový modifikovaný liliový. Tvoří jej pásek o š. 7 cm, je vysoký 134 cm a rozpětí ramen 47 cm. U paty kaplička s fiálami. Ramena v ploše prořezávaná. Nápisová deska INRI, korpus Krista, gotizující varianta křížku. 168
169
RADĚJOV SOCHA SV. JANA NEPOMUCKÉHO U LIBENOVA Stojí v těsném sousedství samoty Libenov, při přístupové cestě od obce Hvozd (na severovýchodním okraji oplocení pozemku, již za plotem). N 49° 56‘ 25.7‘‘, E 13° 13‘ 37.2‘‘. Socha je v tomto místě zakreslena až ve vojenském mapování III a následně ve speciálním mapování z roku 1940, zatímco v mapě ZM 11-4214 z roku 1978 je uváděna jako pomník (188 mm od v. s. č. a 22 mm od j. s. č.) a pod značkou pomník ji registruje i turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely). Ke vzniku sochy se nepodařilo najít písemné doklady, patří však do souboru manětínské barokní plastiky, pořízené v polovině 18. století. Socha byla restaurována v roce 1996. Socha sv. Jana Nepomuckého na zděném podstavci. Podstavec původně omítnutý kvádrový o rozměrech v. 90 x 116 x 95 cm, krytý dvěma kamennými deskami. Socha světce pískovcová o výšce 200 cm, spodní šířka 100 cm. Vrcholně barokní kompozice světce s andílky.
RADĚJOV DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ KÁMEN S RELIÉFEM KŘÍŽE A SEKERY Údaje o památce uvádí okresní konzervátor Jindřich Nacházel. Zachycují stav v 50. letech 20. století, kdy zde našel křížový kámen v lese blízko hájovny Libenov, který označil jako prastarý hraniční kámen ve tvaru kříže, na jehož ploše je vpadlé varovné znamení se symbolem tesané sekery. Kámen je asi 1 m vysoký mohutný. Na tyto údaje navazuje poslední soupis. Ten uvádí kamenný kříž, jehož pata je široká jako rozpětí jeho ramen. Na břevnu je do hloubky vysekána sekyra bez topůrka (80 x 33 x 20 cm). Kámen byl naposledy na místě před rokem 1995, dnes nezvěstný.
OBRÁZEK KRISTUS S HOŘÍCÍM SRDCEM U LIBENOVA Nachází se 1 km jižně od bývalé hájovny Libenov, v lese u rozcestí cest v místě označeném pomístním názvem Obrázek. N 49° 55‘ 51.8‘‘, E 13° 13‘ 30.1‘‘. Ve vojenském mapování II a III a ve speciálním mapování z roku 1940 je v tomto místě vyznačena socha, zatímco v mapě ZM 11-42-19 z roku 1978 je pouze označena poloha Obrázek a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej neuvádí. Písemné informace nebyly nalezeny. Památka se nachází na tradičním místě registrovaném staršími mapami. Na smrku zavěšen obrázek Kristus s hořícím srdcem. Obrázek barvotiskový v dřevěném obdélném rámu s trojúhelníkovou stříškou, rám natřený zelenou barvou.
170
171
ST VOLNY Vesnice s rozlehlou pravidelnou rovinnou návsí, téměř kosodélného půdorysu, ležící v severní části okresu Plzeň-sever, část obce Manětín. Její katastrální území zaujímá 894,4 ha. Leží v otevřené krajině nad levým břehem Hrádeckého potoka, 5 km ssv. od Manětína. Poprvé jsou zmiňovány k roku 1250 v majetku plaského kláštera, od roku 1330 patřily k Rabštejnu. Obci dominuje kostel Narození Panny Marie a dochována je řada dalších památek: socha sv. Jana Nepomuckého, křížek u můstku, kaple Blahoslavené Panny Marie, torzo kříže u cesty do Vranova, Gallův kříž, deska kříže z roku 1904, kříž na kamenném podstavci jižně obce, kaple u bývalého Pardouskova mlýna. SOCHA SV. JANA NEPOMUCKÉHO Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1578/3. Stojí v obci na bývalém hřbitově v jeho západní části, u kostela. N 50° 02‘ 02.9‘‘, E 13° 15‘ 09.8‘‘. Umístění druhotné, původně stála na silnici směrem do Močidlce, byla přenesena v roce 1977. Socha je zakreslena na svém původním místě ve vojenském mapování III a ve speciální mapě z roku 1947, zatímco v mapě ZM 11-42-05 z roku 1978 není uvedena a rovněž turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) ji neuvádí. Informace o vzniku sochy poskytuje špatně čitelný chronogram a nápis, bohužel restaurováním znečitelněný. Socha sv. Jana Nepomuckého z poloviny 18. století na pískovcovém podstavci sestávajícím z tří částí. Podstavec tvoří čtvercová základna o výšce 37 cm, 143 x 147 cm, doplněná betonem a sesazená ze čtyř kusů druhotně použitých schodů z pískovce. Na nšm stojí pískovcový hranol o výšce 152 cm a základně 74 x 77 cm. Na čelní stěně v oválném medailonu doplněným barokní ornamentikou špatně čitelný nápis: „Zu Ehre // des Johannes // Nepomuk errich// tet […] // Theres und […] // […] im Jahre// [… ]“. (K poctě Jana Nepomuckého postaveno od Terezie Lažanské v roce...). Sokl spojený se sochou o výšce 39 cm a základně 47 x 49 cm, socha tradičního provedení je mírně nadživotní. KAPLE BLAHOSLAVENÉ PANNY MARIE Stojí 500 metrů severovýchodně od obce, při pravé straně silnice ve směru do Rabštejna, ve stráni. N 50° 02‘ 11.6‘‘, E 13° 15‘ 29.3‘‘. Kaple je zakreslena pouze ve starších mapách, ve vojenském mapování I sice nepatrně jižněji, ale ve vojenském mapování II a III a ve speciálním mapování z roku 1947 je již na tomto místě, v mapě ZM 11-42- 05 z roku 1978 a turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) není uvedena. Nejstarším údajem o existenci této kaple je soupis náboženských památek z 1. poloviny 19. století. Ten uvádí tuto stavbu jako kapli Blahoslavené Panny Marie, která je vyzděná, krytá taškami 172
ST VOLNY a opatřená dveřmi, v dobrém stavu. Situuje ji na tzv. Stvolenském vrchu a označuje ji jako „Bergkapelle“ na obecním pozemku na výšině u Stvolen při rabštejnské pěší stezce. Dala ji postavit obec Stvolny, ta je povinna se o ni starat, protože žádný fond na její údržbu nebyl. Dále ji popisuje okresní konzervátor Jindřich Nacházel v 50. letech 20. století již jako poškozenou s malým železným křížkem nad štítem. Ještě horší stav zachycuje pasportizace památek z roku 1977. Tehdy byla omítka poškozená, dřevěná vrátka vylomena. Z historie je patrné, že kaplička během 19. století prošla úpravou, z níž ta poslední ji datuje do roku 1892. Podle německé topografie o ni měli pečovat majitelé domu čp. 37. Kaple na téměř čtvercovém půdorysu (214 x 210 cm), je zděná, omítnutá, má okrovou barvu s bílým členěním. Tři niky jsou prázdné, nároží člení bosáž. Římsa nad vchodem vyklenutá. Ve štítu letopočet 1892. Vpředu zbytky laťových dvířek s kováním. Střecha sedlová, krytá nejednotnou krytinou (vroubkované žihelky, prejzy, a bobrovky), krov ohrožen zatékáním. Pokus o opravu z konce 90. let 20. století. Na podlaze čtvercová cihlová dlažba, uvnitř valená klenba s výsečemi. GALLŮV KŘÍŽ Stojí 700 metrů severozápadně od obce, při pravé straně silnice ve směru do Močidlce. N 50° 02‘ 32.5‘‘, E 13° 14‘ 31.3‘‘. Zachycení kříže v mapách je proměnlivé, je zakreselen již ve vojenském mapování I, zatímco ve vojenském mapování II není uveden a znovu jej najdeme ve vojenském mapování III a ve speciálním mapování z roku 1940, rovněž v mapě ZM 11-42-04 z roku 1978 (47 mm od v. s. č. a 18 mm od s. s. č.), ale turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej neuvádí. Památku uvádí německá topografie jako kříž rodiny Gally náležející k čp. 21. Stával na cestě do Močidlce, kde je kamenný sokl s torzem litinového křížku, který byl tehdy uražený. Litinový kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří deska čtvercového půdorysu o rozměrech 6 x 75 x 75cm. Na ní stojí odstupňovaný hranolový sloupek o celkové výšce 100 cm (60 x 60 cm v základně, 43 x 43 cm ve středu, 53 x 53 cm krycí deska). Kříž litinový (novodobá replika) o výšce 102 cm a rozpětí ramen 45 cm. Podepřen páskovým pérem. 173
ST VOLNY KŘÍŽ Z ROKU 1904 Je umístěn 350 metrů jihovýchodně od obce, u rozcestí silnice do Manětína u místní odbočky ke hřbitovu, po levé straně ve směru do Manětína. N 50° 01‘ 53.4‘‘, E 13° 15‘ 20.1‘‘. Kříž je zakreslen v tomto místě až ve vojenském mapování III a následně ve speciálním mapování z roku 1947 a rovněž v mapě ZM 11-42- 05 z roku 1978 (24 mm od z. s. č. a 105 mm od s. s. č.), zatímco turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej neuvádí. Nacházelův popis z 50. let 20. století uvádí, že na odbočce na cestu k Novému hřbitovu je kamenný kříž z roku 1904 přes 2 m vysoký. V zemi zůstala pouze kamenná deska o rozměrech 54 x 68 x 30cm, ve vpadlém poli letopočet 1904. KŘÍŽ JIŽNĚ OBCE Stojí 1 km jižně od obce, při levé straně silnice ve směru do Manětína. N 50° 01‘ 28.2‘‘, E 13° 15‘ 09.7‘‘. Zachycení kříže v mapách je proměnlivé, je uveden již ve vojenském mapování I, ale ve vojenském mapování II není zachycen, naopak ve vojenském mapování III a ve speciálním mapování z roku 1940 je v tomto místě vyznačen kříž, ale v mapě ZM 11-42-05 z roku 1978 a turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) opět uveden není. Kříž je v 50. letech 20. století lokalizován směrem k Manětínu 100 m za potokem na levé straně silnice a popisován: „Na kamenném podstavci 58 x 58 cm a 100 cm výšky železný kříž 115 cm vysoký s korpusem, hranol stojí na velkém čtyřhranném základním kameni a je zachovalý“. Na konci 20. století byl obnoven Karlem Maškem. Litinový kříž na pískovcovém podstavci tvaru odstupňovaného hranolu 97 cm vysokého, dole 58 x 58 cm, nahoře 41 x 41 cm s letopočtem 1852. Kříž litinový, náznak tzv. křížkového kříže (s ozdobně rozšířenými konci ramen) o výšce 103 cm a rozpětí ramen 46 cm. Ramena v ploše s ozdobnou strukturou. U paty rozšířený. Na spodním rameni s nápisovou destičkou na níž je text: „Dej Bůh štěstí“. V křížení ramen kruhový medailon s nápisem INRI. Korpus zlacený. Umístěno na novém podkladu v zemi u cesty na okraji svahu do pole. 174
ST VOLNY KŘÍŽ U MŮSTKU Stojí na severovýchodním okraji obce, při levé straně silnice ve směru do Rabštejna, za můstkem přes potok. N 50° 02‘ 09.3‘‘, E 13° 15‘ 22.4‘‘. Umístění kříže je druhotné, původní polohu neznáme. Ve vojenském mapování I je uveden kříž severněji u cesty, která i dnes vede tímto směrem od můstku, identifikovat polohu s tímto křížem je velmi problematické, ostatní mapové podklady kříž v tomto místě neuvádí, v okolí je v mapách řada dalších křížů. Vzhledem k transferu kříže nejsme schopni při současném stadiu bádání provést přesnou identifikaci s některým z historicky uváděných křížů (viz památky nedochované) a podobně s památkami zakreslenými v mapách. Litinový kříž na kamenném podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří pískovcové mlýnské kolo o výšce 27 cm a průměru 82 cm. Na něm stojí obdélný podstavec v horní části zkosený výšky 40 cm, 60 x 39 cm, na čelní straně datace 1877 v podélném vpadlém rámečku s okosenými rohy. Na něm profilovaný hranol o rozměrech 88 x 51 x 36 cm v základně, konicky se zužující do rozměru 29 x 28 cm. Na čelní straně pozitivní reliéf kříže ve věnci, na pravé straně kropenka a na levé růžice. Kříž litinový o výšce 74 cm a rozpětí ramen 57 cm. Ramena v ploše prolamovaná. V křížení ramen deska s nápisem INRI. Korpus 41 cm výšky se zbytky polychromie. KŘÍŽ U CESTY DO VRANOVA Stojí 450 metrů severovýchodně od obce, při levé straně silnice ve směru do Rabštejna, na návrší nad obcí. N 50° 02‘ 11.5‘‘, E 13° 15‘ 27.6‘‘. Ve vojenském mapování I je zanesen kříž jižněji (vzájemnou proporcí by si umístění odpovídalo s kaplí Blahoslavené Panny Marie), ale vojenské mapování II jej neuvádí a ve vojenském mapování III a ve speciální mapě z roku 1947 je zakreslen kříž více východně, zatímco v mapě ZM 11-42-05 z roku 1978 není uveden, ale turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) opět uvádí v tomto místě kříž. Dnešní stav odpovídá již stavu z 50. let 20. století, kdy zde stál asi půl km za obcí po silnici k Rabštejnu v prudce stoupající zatáčce na levé straně kamenný hranol vysoký 175 cm o stranách 60 x 60 cm, se železným křížem 140 cm vysokým, na velkém kamenném stupni bez nápisu. Podstavec od kříže sestávající ze dvou částí. Na hranolu 50 x 60 x 60 cm nasazen menší prostý hranol o rozměrech 45 x 45 cm a výšky 98 cm. 175
ST VOLNY ZŘÍCENINA KAPLE U PARDOUSKOVA MLÝNA Stojí 2 km jižně od obce Stvolny, pod hrází Velkého Pardouskova rybníka, na rozhraní katastrů obce Stvolny (rybník) a Hrádek (bývalý Pardouskův mlýn). N 50° 01‘ 01.0‘‘, E 13° 15‘ 39.4‘‘. Zachycení památky v mapách je velmi různorodé, ve vojenském mapování II je zanesen pod hrází rybníka kříž, ve vojenském mapování III kaple není uvedena, zatímco ve speciálním mapování z roku 1947 je v tomto místě vyznačena socha, ale v mapě ZM 11-42-05 z roku 1978 není uvedena a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) pod hrází rybníka uvádí pomník! Kaplička je uvedena v soupise náboženských památek z 1. poloviny 19. století jako zděná stavba zasvěcená sv. Josefu. Volba patrocinia se mohla vztahovat i ke křestnímu jménu mlynáře Pardouska z přilehlého mlýna. Podle zpráv okresního konzervátora Jindřicha Nacházela byla již po 2. světové válce zchátralá. Zřícenina kaple na obdélném půdorysu. Zdivo z lomového kamene, břidlice a cihel (klenbičky okna), zachováno torzo krytiny – bobrovky. Kaplička měla malý vnitřní, velmi stísněný prostor. DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ KŘÍŽEK U STARÉHO HŘBITOVA Před vchodem na starý hřbitůvek stál ještě v 50. letech 20. století kamenný hranolový podstavec 175 cm výšky se železným asi 3 m vysokým křížem. Na podstavci nápis: „na paměť + syna Josefa a Anny Wölflik z čp. 36“ a datace 1853. POMNÍČEK SE ŽELEZNÝM KŘÍŽEM Na jih od obce při cestě směrem k Manětínu na levé straně cca 100 m za obcí stál mezi starými vrbami pomníček se železným křížem výšky podstavce 120 a kříže 130 cm. Již v 50. letech 20. století byl poškozený, tabulka odstraněna, v kameni rok 1878.
ST VOLNY KŘÍŽ NA ŠKOLNÍM DVOŘE Stál mezi kostelem a školou, zv. Aolův, vpravo od vchodu do kostela, patřící k čp. 36 Rudolfa Tůmovce, zvaný podle jména domu Aola. LAAKŮV KŘÍŽ I. Stával na Stvolenském vrchu, byl červeně natřený, s plechovým Kristem a stál na místě, kde se dělí cesta z Vranova na Stvolny a Manětín, na obecním pozemku a nechal jej postavit sedlák Laak z čp.16 ve Stvolnech. LAAKŮV KŘÍŽ II. Dřevěný červeně natřený kříž stával u vsi Stvolny u cesty ze Stvolen do Manětína. Nechal jej postavit také sedlák z čp. 16. VINCENCŮV KŘÍŽ Kříž na návsi ve Stvolnech byl také dřevěný s plechovým Kristem, stál na obecním pozemku a nechal jej postavit Albert Vincenc ze Stvolen NÁVESNÍ KŘÍŽ Další shodný kříž patřil obci Stvolny a stál rovněž na návsi. SCHWARZŮV KŘÍŽ Stával při cestě ze Stvolen na Močidlec, byl červený dřevený s plechovým Kristem a stál na místě, kde se údajně stala vražda. Byl nazýván Schwarzův kříž, protože je nechal obnovit roku 1834 Johann Schwarz sedlák z č. 10 a starali se o něj vždy obyvatelé z čp. 10. Při silnici do Močidlce kříže uvádí i historické mapy. NEUBAERŮV KŘÍŽ Dřevěný, červeně natřený, stál na cestě do Manětína a starali se o něj obyvatelé dvora čp. 34 a sice sedlák Kryštof Wettengl. ČERVENÝ KŘÍŽ ZV. DANIELSŮV Červeně natřený dřevěný kříž s plechovým Kristem, byl na cestě z Vranova na Stvolny a nechal jej postavit Johann Galy, sedlák a rychtář ve Stvolně čp. 21, a majitelé tohoto domu se také o něj starali.
ŽELEZNÝ KŘÍŽ NA KAMENNÉM PODSTAVCI Na cestě k Manětínu cca půl km stál podle popisu z 50. let 20. století na levé straně u odbočky do lesa kamenný hranolový podstavec 68 x 68 cm a 200 cm vysoký, na něm železný 180 cm vysoký kříž, tabulka nečitelná, stáří kolem roku 1850. K jednomu ze dvou výše uvedených křížů lze také přiřadit popis z německé topografie, která jej lokalizuje: „na cestě do Manětína a je zvaný Špalkův, patřící k domu čp. 19. Franze Zenka, zvaného Špalek“. Německá topografie a starší soupisy ještě uvádějí řadu dalších, dnes blíže neidentifikovaných křížů nebo se skrývajících pod novými názvy. 176
177
ŠTICHOVICE Ves leží v mělkém zářezu při místní vodoteči na planině nad pravým břehem Manětínského potoka, 5 km jihovýchodně od Manětína, na jižním okraji přírodního parku Horní Střela. Je poprvé zmiňována v městské knize manětínské k roku 1406 a v řadě mladších pramenů. Její základní středověké schéma – okrouhlé návesnice nebylo nijak výrazně měněno, zástavba byla od poloviny 19. století rozšiřována na její severní straně. Na katastru obce je dochováno množství drobných památek. Čtyři kaple umístěné na všechny čtyři světové strany tvoří v krajině s kaplí návesní téměř rovnoramenný kříž. Při cestách je dochována celá řada křížků, a to sloup z roku 1721, kříž na návsi, kříž dřevěný z roku 1938, kříž Červenkův z roku 1868, kříž Červenkův z roku 1917, kříž Eretův z roku 1915, kříž Frankův, kříž Koudelův, kříž Zimmerhaklův. Smírčí kříže byly od Štichovic přeneseny do Manětína. KAPLE NÁVESNÍ Je zapsána jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1581. Stojí na návsi v obci. N 49° 58‘ 38.7‘‘, E 13° 18‘ 09.2‘‘. Kaple je zakreslena již ve vojenském mapování I a II, ve vojenském mapování III a ve speciálním mapování z roku 1940 není v zástavbě zřetelná, ale je již uvedena v mapě ZM 11-42-10 z roku 1978 (122 mm od v. s. č. a 57 mm od j. s. č.) a rovněž v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely). Se vznikem návesní kaple, ale také dalších dvou v okolí obce je spojována následující pověst. Svého času se v noci probudila podruhyně, která bydlela v obecní pastušce. Oknem viděla přes náves jasné světlo v obytné místnosti statku „U Burdů“ čp. 13 (patřící nyní Eretům). Puzena zvědavostí zjistit, co se tam děje, vstala, přešla náves a přelezla malou zídku před statkem. Oknem viděla v místnosti na zemi ležícího svázaného hospodáře a jeho dva syny. V krbu byl rozdělán velký oheň a zároveň slyšela hlasy loupežníků, kteří na krbu rozpalovali omastek: „Neukážete li nám, kde máte ukryty dukáty, nalijeme vám omastek do očí“. Polekaná podruhyně se rychle vrátila přes zídku a u bývalé dřevěné zvonice zazvonila na poplach. Když zloději vyběhli na náves, nikoho neviděli, protože se rychle schovala v břehovém sklípku. Zatím již sousedé vybíhali, a tak jim rychle vypověděla, co viděla a slyšela. Zloději ale utekli. Na díkuvzdání tohoto zachránění postavili kapličku na návsi a další dvě v okolí. Pověst má variantu, podle níž lupiči chtěli postiženým nalít máslo do úst. Kaple byla rekonstruována v letech 1967–1970, kdy byla vyměněna břidlicová krytina a poslední celková rekonstrukce proběhla v letech 1999–2001. Zděná kaplička z počátku 19. století na obdélném půdorysu ukončeném trojbokým závěrem (263 + 135 cm x 316 průčelí, 153 cm závěr. Její hlavní průčelí je lemováno po stranách lisenami a v horní části probíhá římsa. Vchod zaklenut segmentem, dveře dvoukřídlé s kováním. V trojúhelníkovém 178
ŠTICHOVICE štítě byly původně umístěny sluneční hodiny v obdélném poli se čtvrtkruhovými vykrojeními v rozích. Dnes je štít poněkud složitější, je členěný na spodní část s konkávním prohnutím, v níž je obdélné pole se slunečními hodinami a nad nimi je štít ukončen trojúhelníkově. Střecha v jižní části sedlová přechází ve věžičku ukončenou šestibokou lucernou s křížkem. Je krytá břidlicí. V interiéru klenba s lunetami, podlaha z cihlových dlaždic. Kaplička byla ještě v 50. letech 20. století vybavena dřevěnou soškou Panny Marie, asi 70 cm vysokou a barvotiskovými obrazy, mezi nimiž se nacházela reprodukce obrazu Madona della Sedia. V současnosti je její vybavení skromné, v čele je umístěna soška Panny Marie Lourdské. KAPLE PANNY MARIE Stojí 870 metrů severně od obce, na okraji lesa, při lesní cestě ve směru k Frantovu mlýnu. N 49° 59‘ 07.5‘‘, E 13° 18‘ 03.0‘‘. Až ve vojenském mapování III je v tomto místě vyznačen kříž a ve speciálním mapování z roku 1940 kaple, kterou pak zachycují i mapa ZM 1142-10 z roku 1978 (135 mm od v. s. č. a 143 mm od j. s. č.) a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely). Na místě kapličky stála původně jen socha Panny Marie na soklu. Tu sem umístil na hranici svého pozemku Matouš Koubek (z čp. 23) v roce 1717. K místu se váže pověst, podle níž zde stála socha Panny Marie, po které z místa dnes stojícího křížku (východně 250 metrů) vystřelil voják. Ten následně podle jedné verze oslepl, podle jiné zahynul. Jiná varianta pověsti praví, že u sochy klečel modlící se sedlák a voják z rozmaru střelil po něm. Sedláka minul a zasáhl sochu, přičemž následně opět buď oslepl nebo zemřel. Původní socha měla také na prsou důlek jako pozůstatek po kulce. V letech 1875–1885 o sochu pečovala výminkářka z Frantova Mlýna Johana Tobiášová a později Terezie Legátová, žena řídícího učitele z Křečova. Toto pietní místo bylo však několikrát poškozeno. V roce 1907 byla soše uražena hlava a v roce 1915 byla socha rozbita. Opravu tehdy zajistila Marie Janouškovcová z čp. 29. Původní sochu ještě popisuje Nacházel jako 60 cm vysokou stojící na kamenném podstavci o výšce 100 cm a měla v prsou zřetelně viditelnou kulku. Po skončení první světové války byla na tomto místě postavena kaplička. Jejími donátory byli Barbora Janouškovcová a Josef Janouškovec čp. 1, kteří stavbu realizovali jako poděkování za šťastný návrat Josefa Janouškovce z války. Stavbu samotnou provedl p. Šmídl v roce 1920 a dokončil na jaře 1921 (na boku kapličky datum 19. 3. 1921). Kaplička byla poté svěcena 4. září 1921 a slavnosti se mj. zúčastnili Josef Pomrhonz, vikář z Manětína, Josef Král, farář z Křečova, Josef Hynek, kaplan z Manětína a Dobš, řečník z Plzně. V letech 1963–1964 byla socha P. Marie odcizena a následně nahrazena sádrovou Pannou Marií Lourdskou, která se však časem rozpadla. Kaple byla opravena v roce 1994 panem Rudolfem Šmídlem. 179
ŠTICHOVICE Kaplička na obdélném půdorysu 300 x 255 cm, zděná, omítnutá, obílená. Čelní stěnu člení ve fasádě provedené obdélníky, podobně je zvýrazněno orámování vchodu. Vchod klenutý polokruhem. Nad ním probíhá římsa a trojúhelníkový štít, v němž je ve fasádě osazen kovaný jetelový křížek. Střecha sedlová krytá eternitovými šablonami. Kaple plochostropá, podlaha cihlová. Uvnitř se nachází pískovcový kámen – sokl z původní památky s iniciálou M. K. a letopočtem 1717 ve štítku vyznačeném zlacenou linkou. Nad kamenem stojí v mělké nice soška Panny Marie Lourdské, ve vybavení se dále nachází vyobrazení sv. Josefa, Krista a sv. Jana Nepomuckého. KAPLE SV. FRANTIŠKA Stojí 900 metrů východně od obce, vlevo při silnici (tzv. staré cestě) ve směru do Krečova. N 49° 58‘ 33.9‘‘, E 13° 18‘ 55.2‘‘. Kaple je zakreslena ve starších mapách, ve všech třech vojenských mapováních a ve speciálním mapování z roku 1940, zatímco v mapě ZM 1142-10 z roku 1978 je v tomto místě (pomístní název U kapličky) (31 mm o d v. s. č. a 40 mm od j. s. č.) a rovněž v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) uveden kříž ! Kaplička byla opravována v květnu roku 1938 Josef Koudelem z čp. 12, kdy byla mj. osazena nová střecha. V 90. letech 20. století byla opravena do současné podoby a opatřena informační tabulkou s logem mikroregionu Dolní Střela. V minulosti byla v opatrování rodiny Zímovy, nyní je v péči pana Josefa Holoty z čp. 29. Drobná stavba na obdélném půdorysu 160 x 200 cm. Kaple zděná, omítnutá obílená. Vchod obdélný zaklenutý segmentem, dveře dřevěné jednokřídlé. Na bočních stěnách jsou vně vybrány mělké niky. V jednoduchém trojúhelníkovém štítě je osazen kříž. Střecha sedlová s keramickou krytinou (tašky). Na boční straně obdélná informační tabulka s textem: ,,Kaplička při cestě mezi obcemi Štichovice // a Křečovem s vnitřním klenutím byla opravena // v 90. letech. Společně s kostelem a farou // v Křečově, kapličkou ve Štichovicích // a usedlostmi v obou obcích patří k cenným // stavbám této oblasti. // Významným architektonickým prvkem // jsou i pamětní kříže u Křečova a Štichovic.“ Interiér sklenut segmentem, na podlaze beton. Ve výbavě barvotiskové obrazy. Na čelní stěně visí zobrazení sv. Františka. Dříve byla kaplička vybavena také soškou P. Marie, která je dnes nahrazena keramickým reliéfem. K další výbavě patří barvotisky Kristus s hořícím srdcem, P. Maria s hořícím srdcem, sv. Josef, sv. Kateřina. KAPLE SV. JANA NEPOMUCKÉHO Stojí 650 metrů jižně od obce, při polní cestě směrem k potoku Chladná, jižně silnice Mladotice – Manětín v poli. N 49° 58‘ 17.8‘‘, E 13° 18‘ 14.8‘‘. Kaple je vyznačena již ve vojenském mapování I, zatímco ve vojenském mapování II uvedena není, ale již ve vojenském mapování III, ve speciálním mapování z roku 1940 v a dále v mapě ZM 180
ŠTICHOVICE 11-42-15 z roku 1978 (111 mm do v. s. č. a 10 mm od s. s. č.) je opět zakreslena, zatímco turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) ji neuvádí. Bližší historické údaje ke kapli se nepodařilo zjistit, je s ní možné spojit pověst vážící se ke vzniku kaplí v okolí Štichovic popisovanou u návesní kaple. V roce 2004 byla opravena na náklad manželů Františka a Marie Janouškovcových ze Štichovic čp. 20. Kaple na téměř čtvercovém půdorysu 270 x 265 cm čelní stranou otočená k severu. Kaple zděná, omítnutá, natřená růžovo-červenou barvou se zvýrazněnými prvky. Vstup je lemován půlkruhovým portálem. Dveře dřevěné jednokřídlé. Ve spodní části probíhá sokl a v horní na třech stranách římsa. Štít má trojúhelníkový tvar a v jeho nárožích vystupují dva sloupky. Stavbu kryje sedlová střecha s keramickou krytinou (tašky), na jejím hřebenu je osazen plechový křížek. Štít je pokryt měděným plechem. Interiér je zaklenut segmentem, na podlaze beton. Je vybavena xerokopií obrazu sv. Jana Nepomuckého, barvotisky Panna Maria s hořícím srdcem, Kristus s hořícím srdcem. KAPLE SV. MARTINA Stojí 850 metrů západně od obce, při pravé straně silnice (tzv. staré cesty) ve směru do České Doubravice. N 49° 58‘ 41.3‘‘, E 13° 17‘ 24.9‘‘. Kaple je zakreslena již ve vojenském mapování I, ve vojenském mapování II ale není uvedena, opět ji zachycuje vojenské mapování III a dále speciální mapování z roku 1940, zatímco v mapě ZM 11-42-10 z roku 1978 v tomto místě (209 mm od v. s. č. a 62 mm od j. s. č.) a v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) je vyznačen kříž. Kaplička podle pověsti postavená rodinou Burdů je zasvěcená sv. Martinu. Dnes je v opatrování paní Marie Eretové ze Štichovic čp. 17. Drobná stavba na obdélném půdorysu 160 x 200 cm. Kaple zděná, omítnutá, obílená. Ve spodní části se soklem. Nad vchodem klenutým segmentem probíhá římsa a nad ní se nachází v trojúhelníkovém štítě latinský kříž. Vchod v dřevěném orámování, dveře jednokřídlé. Po stranách vchodu pole s obdélnými nikami a nad nimi niky kopírující tvarem klenbu vstupu. Na bocích obdélné niky. Je kryta jednoduchou sedlovou střechou krytou keramickou krytinou (tašky). Kaple sklenuta segmentem, ve stěnách niky, podlaha betonová červeně natřená. Malý prostor interiéru je vybaven barvotiskovými obrazy, v čele visí obrázek se sv. Martinem sedícím na koni a dělícím se o plášť se žebrákem. Na bočních stěnách jsou obrázky s motivy sv. Josefa a Panny Marie. 181
ŠTICHOVICE KAMENNÝ SLOUPEK S KŘÍŽEM Je zapsán jako nemovitá kulturní památka pod číslem 1582. Stojí na jihozápadním okraji intravilánu obce, vpravo při silnici ve směru z obce k tzv. nové silnici do Manětína. N 49° 58‘ 33.4‘‘, E 13° 18‘ 04.9‘‘. Již ve vojenském mapování I je v tomto místě zanesen kříž, ale vojenské mapování II jej neuvádí, ve vojenském mapování III, ve speciálním mapování z roku 1940 i v mapě ZM 11-42-10 z roku 1978 (132 mm od v. s. č. a 46 mm od j. s. č.) je opět vyznačen kříž, zatímco turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej neuvádí. Podle pověsti se v těchto místech měly k smrti ulechtat dvě děti ze statků čp. 22 (U Marků) a čp. 23 (U Koubů). Iniciála pak značí stavebníka (donátora) křížku, kterým měl být podle tradice Matouš Koubek, tedy táž osoba, která nechala postavit sochu Panny Marie severně obce. Pískovcový kříž na sloupu a podstavci. Podstavec je vsazen do kamenného břidličného tarasu a tvoří jej pískovcový hranolový sokl sestávající ze tří částí o rozměrech 73 x 50 x 50 cm, 22 x 60 x 60 cm, 21 x 40 x 40 cm. Na něm stojí válcový sloupek o výšce 107 cm a spodním průměru 28 cm a horním 23 cm. Je stažený plechovým páskem. Na jeho vrcholu je umístěn latinský kříž v 80 cm s rozpětím ramen 37 cm, vybíhající s rozšířené základny. Na podstavci jsou vyryty iniciály M K a letopočet 1721. Podstavec pod sloupkem je nesprávně sestaven, jeho část je ve skutečnosti hlavicí, která má být na sloupku. KŘÍŽ NA NÁVSI Stojí na jižní straně návsi. N 49° 58‘ 37.9‘‘, E 13° 18‘ 12.0‘‘. Kříž na jižním okraji vsi je zakreslen již ve vojenském mapování I a také ve stabilním katastru, pak je ale uveden až v mapě ZM 11-42-10 z roku 1978 (118 mm od v. s. č. a 49 mm od j. s. č.) a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej opět neuvádí. Podle starších soupisů památek měl být na podstavci letopočet 1877, tedy zřejmě rok jeho obnovy nebo rekonstrukce na místě starší památky. Kamenný kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří dva díly mlýnského kamene o celkové výšce 19 cm a průměru 80 cm. Na něm stojí jednoduchá kvádrová deska o rozměrech 18 x 69 x 53 cm. Na ní kvádrový, na čelní a bočních stranách, odstupňovaný a ořímsovaný sloupek o výšce 102 cm a 55 x 41 cm v základě a 30 x 29 cm ve středu. Kříž pískovcový latinský o průřezu ramene 13 x 9,5 cm, výšce 72 cm a rozpětí ramen 47 cm. Osazen zlacený kovový Kristus. Celý křížek je v současné době obílený. 182
ŠTICHOVICE ČERVENKŮV KŘÍŽ Z ROKU 1917 Stojí 700 metrů jihovýchodně od obce, na jižní straně silnice Manětín – Mladotice. N 49° 58‘ 19.4‘‘, E 13° 18‘ 38.3‘‘. Kříž je v tomto prostoru vyznačen již ve vojenském mapování I, vojenské mapování II jej neuvádí ale následné vojenské mapování III a dále speciální mapa z roku 1940, stejně jako mapa ZM 11-42-15 z roku 1978 (63 mm od v. s. č. a 6 mm od s. s. č.) i turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) kříž opět zaznamenávají. Současný kamenný kříž byl postaven v roce 1917 rodinou Červenkovou ze Štichovic na tradičním místě, kde podle starých map stál kříž již na konci 18. století. Kamenný kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvaru odstupňovaného kvádru o rozměrech 70 x 70 x 32 v základně a 50 x 25 v horní části, na čelní straně s poměrně abstraktním reliéfem připomínajícím zkřížené volutově ukončené pásky. Na něm stojí kvádrový sloupek o výšce 90 cm x 46 x 20 cm v základně, nahoře ukončený římsou ve střední části prolomenou polokruhovou nikou, v níž je osazen maskaron. Kříž pískovcový latinský tvořený hranolem o průřezu 9 x 9 cm, výšce 73 cm a rozpětí ramen 42 cm. ČERVENKŮV KŘÍŽ Z ROKU 1868 Stojí 650 metrů jihozápadně od obce, na pravé straně v dolíku pod silnicí ve směru do Manětína. N 49° 58‘ 26.0‘‘, E 13° 17‘ 45.8‘‘. Kříž je zachycen až v mapě ZM 11-42-10 z roku 1978 (170 mm od v. s. č. a 13 mm od j. s. č.) a také v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely). V tomto místě se nacházelo pískoviště a roku 1868 tu byl zasypán rolník František Červenka. K tragedii, doprovázené bouřkou a hromobitím, došlo při kutání písku podkopáním stěny, která se na rolníka sesula. Následující neděli po této události měl mít mrtvý původně ohlášky. Na místě byl vztyčen latinský kamenný kříž s Kristem na jednoduchém kamenném hranolovém soklu, který ale byl do dnešní doby již dvakrát mírně posunut. Kamenný kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří kvádrová deska o půdorysu 70 x 80 cm zapuštěná do okolního terénu. Na ní stojí jednoduchý hranol o rozměrech 67 183
ŠTICHOVICE x 49 x 49 cm s okosenými horními hranami. Kříž pískovcový latinský se zvýrazněnými hranami o průřezu ramena 16 x 13 cm, celkové výšce 108 cm a rozpětí ramen 55 cm. Na něm osazen litinový Kristus. ERETŮV KŘÍŽ Stojí na východním okraji intravilánu obce, při polní cestě ve směru ke Stražišti. N 49° 58‘ 39.5‘‘, E 13° 18‘ 21.7‘‘. Kříž je zachycen pouze v mapě ZM 11-42-10 z roku 1978 (101 mm od v. s. č. a 61 mm od j. s. č.). Tento kříž nechali postavit Josef a Marie Eretovi z čp. 17. Litinový kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím z jednoho kusu. Na břidličném podkladu stojí kvádrový odstupňovaný, ořímsovaný sloupek o výšce 100 cm x 58 x 33 cm v základně, nahoře profilovaný do dvou půlobloučků. Kříž litinový o výšce 164 cm a rozpětí ramen 50 cm. Ramena v ploše prolamovaná, s konci zvýrazněnými stříbřenkou. U paty kříže je vymodelována kaplička s Madonou a nad ní elipsovitá destička lemovaná věncem a s nápisem: „Ku cti // a chvále Boží // věnováno // L. P. 1915“. V křížení ramen zlacené paprsky. Kristus tradičního provedení zlacený. FRANKŮV KŘÍŽ Stojí 650 metrů severovýchodně od obce, při pravé straně polní cesty ve směru do Stražiště (resp. k okraji lesa). N 49° 58‘ 45.4‘‘, E 13° 18‘ 40.2‘‘. Kříž původně stál nepatrně severněji v místě dnešního pole. Ve vojenském mapování I zanesen kříž v prostoru původního umístění, zatímco vojenské mapování II jej neuvádí a ve vojenském mapování III a ve speciálním mapování z roku 1940, stejně jako v mapě ZM 11-42-10 z roku 1978 (61 mm od v. s. č. a 84 mm od j. s. č.) je kříž již opět zakreslen, ale turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej neuvádí. Původně byl umístěn poněkud severněji v poli, kde bývala cesta. Z roku 1937 je dochován záznam o vztyčení nového kříže mezi v poli v poloze „Na dlouhým“ panem Aloisem Frankem z čp. 11. V popisu drobných památek v obci a okolí je zmiňován dřevěný kříž vysoký cca 184
ŠTICHOVICE 4 metry. Dnes stojí u stávající cesty dřevěný kříž postavený v roce 1994 panem Šmídlem. Kříž dřevěný, s terčovým ukončením ramen. Kříž je vysoký 220 cm, rozpětí ramen 98 cm. V křížení ramen menší kříž. V jeho těsném sousedství se nachází pískovcový sokl o rozměrech 70 x 40 x 28 cm s reliéfem kříže s kotvou a srdcem zobrazeném na čelní straně. KŘÍŽ VÝCHODNĚ OBCE Stojí 700 metrů východně od obce, při levé straně silnice (tzv. staré cesty) ve směru do Křečova. N 49° 58‘ 35.8‘‘, E 13° 18‘ 45.4‘‘. Mapy jej prozatím neuvádí. Kříž je postaven nově. Kříž dřevěný na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří deska, na níž stojí sokl tvaru komolého jehlanu, na čelní straně s vyrytým polem se srdcem a nápisem: „BOHU // CHVÁLA“. Kříž dřevěný, napodobující kříž terčový. V křížení ramen oválný medailon z pryskyřice s hlavou Krista. Kříž podepřen páskovým kovovým pérem. KOUDELŮV KŘÍŽ Stojí 850 metrů severně od obce, při polní cestě ve směru k Čoubovu mlýnu. N 49° 59‘ 07.3‘‘, E 13° 18‘ 14.6‘‘. Kříž je zakreslen až ve vojenském mapování III a následně ve speciálním mapování z roku 1940 a dále v mapě ZM 11-42-10 z roku 1978 (112 mm od v. s. č. a 142 mm od j. s. č.), zatímco turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej neuvádí. Původně zde měl stát kříž snad od roku 1815 a byl nahrazen novým postaveným Josefem Koudelem rolníkem z čp. 12 v roce 1937. V popisu památek je kříž charakterizován jako přes 5 metrů vysoký, ve středu je ještě na něm malý křížek se Spasitelem a nad ním malá prkenná stříška. Současný byl vztyčen v roce 1994 panem Rudolfem Šmídlem. Dřevěný kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 5 cm (její část v zemi) x 58 x 31 cm. Na ní stojí odstupňovaný kvádrový ořímsovaný sloupek o výšce 63 cm a rozměrech 39 x 31 cm v základně a 31 x 27 cm ve středu. Krycí deska trojúhelníková se zvýrazněným štítem. Povrch ocementovaný. Kříž dřevěný napodobující terčový kříž s průřezem ramen 7,5 x 5 cm o výšce 117 cm a rozpětí ramen 58 cm. Konce ramen zúžené a rozšířené do původní šířky. V křížení ramen kovový kříž. 185
ŠTICHOVICE ZIMMERHAKLŮV KŘÍŽ Stojí 2 km severoseverovýchodně od obce, při lesní cestě k Čoubovu mlýnu, nedaleko dnešní chatové osady. N 49° 59‘ 43.5‘‘, E 13° 18‘ 17.7‘‘. V mapách není uveden. Kříž je postaven v místě, kde zemřel poslední mlynář z Čoubova mlýna Pavel Zimmerhakl. Litinový kříž, ramena jsou ukončena navazujícími obloučky. Je osazen nápisovou deskou: „* 16. 1. 1909 // Pavel Zimmerhakl // zdejší mlynář // + 17. 1. 1964“. KŘÍŽ DŘEVĚNÝ Stojí 350 metrů jihojihozápadně od obce, vpravo od silnice ve směru ke křižovatce nové silnice Mladodice – Manětín. N 49° 58‘ 28.5‘‘, E 13° 18‘ 03.9‘‘. Zachycení kříže v mapách je různorodé, v tomto prostoru je kříž zakreslen již ve vojenském mapování I, ale vojenské mapování II jej neuvádí, ve vojenském mapování III je zachycen na druhé straně cesty, zatímco z něj odvozená speciální mapa z roku 1940 jej neuvádí, opět je zakreslen v mapě ZM 11-42-10 z roku 1978 (132 mm od v. s. č. a 22 mm od j. s. č.) a také v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely). Dřevěný kříž osazený na starém tradičním místě a darovaný Václavem Bílkem z čp. 5 zde byl osazen 12. června 1938 a jeho podobu zachycují fotografie ze slavnosti svěcení, kterého se mj. zúčastnili František Wonka děkan v Manětíně, farář Vinš v Kralovicích a v té době obsluhující také faru Křečov a vlastní svěcení provedl Jaroslav Kálal, farář ze Žebnice. Dřevěný kříž měl ramena před jejich ukončením oboustranně zúžena, čímž vlastní konce více vynikly. Ty byly spojeny páskem tvořícím trojvrší. Na kříži byl osazen malovaný Kristus a pod ním nápisová deska s textem: „Ke cti a chvále boží na památku 20 letého trvání Č. S. R.“. Kříž byl potom obnoven v roce 1974 a dnešní podobu, vycházející z původní, získal v roce 1998. Kříž dřevěný napodobující kříž terčový. Ramena tvoří dřevěný kvádr o rozměrech 15 x 13 cm. Výška 500 cm a rozpětí ramen 100 cm. Ve spodní části letopočty osazení a obnovení kříže: „1938 // 1974 // 1998“. Nad nimi jsou hrany kříže v celé délce zkosené. Upevněn v kovovém stojanu. Kristus malovaný na plechu.
186
ŠTICHOVICE KŘÍŽ NA CHLADNÉ Stojí necelé 2 km jižně od obce, u lesní cesty při potoce Chladná. N 49° 57‘ 40.3‘‘, E 13° 18‘ 26.2‘‘. V mapách není uváděn. Kříž sem byl přenesen v roce 1978 z hrobu Josefa Ereta (1851–1937), který na louce u potoka trávil mnoho času, staral se o zavodňování louky a rekultivaci potoka. Kamenný kříž na žulovém podstavci sestávajícím ze tří částí. Dva spodní díly tvoří jednoduché kvádry o rozměrech 26 x 61 x 25 cm a 31 x 50 x 20 cm. O ně opřena (původně stál na nich) kvádrová deska o rozměrech 63 x 44 x 16 cm, nahoře odsupňovaná. Na ní spočívá žulový latinský kříž o průřezu ramene 9 x 7 cm, výšce 52 a rozpětí ramen 26,5 cm. OBRÁZEK PANNY MARIE Nachází se 1300 metrů severně od obce, při lesní cestě k Frantovu mlýnu, na okraji lesa. N 49° 59‘ 18.2‘‘, E 13° 17‘ 56.9‘‘. V mapách není uváděn. Barvotiskový obrázek Panny Marie s dítětem v náručí. V obdélné dřevěné schránce se stříškou.
JINÉ Ve Štichovicích stál smírčí kříž, západně obce při tzv. staré silnici do Manětína, v místě, ke kterému je mj. vztahována pověst. Kříž zachytil také Karel Šrámek na akvarelu z roku 1945. Byl přemístěn na zahradu domu čp. 164 v Manětíně.
187
ÚJEZD Ves se nachází v severní části okresu Plzeň-sever, 3 km západně od Manětína. Její katastr má rozlohu 417,06 ha. Leží na mírném svahu nad pravým břehem Manětínského potoka mezi vrchy Kozelka a Chlumská hora. Historicky je poprvé uváděna v roce 1175. Vyvinula se kolem okrouhlé návsi, kde stojí kaple, v okolí pak jsou kříž „V Zvonici“, kříž v poli a kaple mlynáře Matze z Vertlíkova mlýna. KAPLE NÁVESNÍ Stojí na severním okraji návsi. N 49° 59‘ 57.9‘‘, E 13° 11‘ 26.4‘‘. Kaple je zřejmě zakreslena již ve vojenském mapování I a dále také ve vojenském mapování II a nezřetelná ve vojenském mapování III, dále ji uvádí speciální mapa z roku 1947 a mapa ZM 1142-09 z roku 1978 (37 mm od z. s. č. a 83 mm od s. s. č.), zatímco turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) ji neuvádí. Nejstarší údaje uvádějí kapli v soupise náboženských památek z 1. poloviny 19. století. Zde je vedena jako kaple uzavřená, stojící na obecním pozemku uprostřed vsi, stěny pokryté břidlicí, zvonek na dřevěném sloupu. Nápis na kapli nebyl a byla datována do roku 1780, kdy ji postavila obec. Celkem podrobně popsal kapli Jindřich Nacházel v 50. letech 20. století. To již zde stála zděná omítnutá kaple, postavená roku 1896 s vysokým štítem, krytá břidlicí a na zadní části střechy seděla šestiboká lucernovitá vížka s bání, rovněž krytá břidlicí. Po stranách celkem zachovalé kapličky rostly lípy. Kaple obdélná s polokruhovým uzávěrem (450 x 520 cm). Ve spodní části probíhá po obvodu sokl. Kaple zděná, fasáda omítnutá bíle natřená, nároží člení falešná bosáž žluté barvy. Na bočních stranách okna v dřevěných rámech, zasklená, obdélná ukončená polokruhově. Vchod v obdélném dřevěném rámu, dveře dvoukřídlé kazetové s nadsvětlíkem. Nad vchodem probíhá žlutě obarvená římsa, vycházející z římsy na bočních stranách pod střechou. Nad ní trojúhelný štít s latinským křížem. Střecha sedlová s půlkruhovým závěrem, krytá měděnými šablonami. Na hřebeni střechy zvonice, šestiboká, pokrytá měděným plechem, krytá helmicí vrcholící křížem. Ve zvonici osazen zvon. Podlaha betonová. Ve vybavení barvotiskové obrazy a sádrové plastiky. KŘÍŽ V ZVONICI Stojí 350 metrů severozápadně od obce, při pravé straně silnice ve směru do Mezí. N 50° 00‘ 05.5‘‘, E 13° 11‘ 12.9‘‘. Kříž je zachycen ve vojenském mapování III, zatímco ve speciálním mapování z roku 1947 není uveden, v mapě ZM 11-42-09 z roku 1978 (10 mm od z. s. č. a 60 mm od s. s. č.) i turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) již je opět zakreslen. První zmínku, kterou můžeme zřejmě k této památce přiřadit, najdeme v soupise náboženských památek z poloviny 19. století. Ten uvádí křížek na pozemku obce u chalupy čp. 1 zvaném „Ve 188
ÚJEZD zvonici“. Tehdy byl obecní litinový krucifix na kamenném podstavci bez nápisu pozlacený z roku 1851 posvěcen manětínským děkanem Sturmem 21. prosince. Litinový kříž na kamenném pískovcovém podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří čtvercová deska o rozměrech 36 x 80 x 80 cm. Na něm stojí hranol o rozměrech 36 x 54 x 54 cm se zkosenými horními hranami. Na něj navazuje hranolový sloupek o rozměrech 64 x 34 x 34 cm. Na čelní straně je v rozích obdélného pole doplněn pozitivními reliéfy hrábí, na bocích pouze prázdná pole. Sloupek ukončuje krycí deska (46 x 46 cm). Na ní je osazen litinový latinský kříž o výšce 195 cm a rozpětí ramen 56 cm. Povrch ramen imituje strukturu dřeva. Osazen postříbřený Kristus, pod ním deska lemovaná postříbřenou jednoduchou lištou, na horním rameni destička s nápisem INRI. KŘÍŽ V POLI 800 metrů severozápadně od obce, v poli na pravé straně silnice ve směru do Mezí N 50° 00‘ 11.7‘‘, E 13° 10‘ 47.3‘‘. Kříž je zaznamenán ve vojenském mapování III a ve speciálním mapování z roku 1940, zatímco v mapě ZM 11-42-08 z roku 1978 není uveden a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) v tomto místě uvádí topografickou značku pomník. Památku se nám nepodařilo jednoznačně identifikovat s historickými údaji, mohou se k ní vztahovat informace o kříži „Na Voplacích“, kdy by musel být původní dřevěný nahrazen touto památkou. Litinový kříž z poloviny 19. století na pískovcovém podstavci sestávajícím ze dvou částí. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 20 x 85 x 53 cm. Na něm stojí kvádrový sloupek o celkové výšce 87 cm, ve spodní části o rozměrech 56 x 38, ve středu 47 x 33 a 55 x 38 krycí deska. Na čelní straně reliéf osmicípé hvězdy. Kříž litinový, černě natřený o výšce 160 cm a rozpětí ramen 46 cm. Ve spodní části kaplička se sv. Janem a fiálami po stranách, ramena prolamovaná, typ liliového kříže na spodním rameni oválná deska lemovaná věncem, mezi rameny zezadu připevněny paprsky. Kristus chybí. 189
ÚJEZD KAPLE U BERTLÍKOVA MLÝNA Stojí 1150 metrů jihovýchodně od obce, při pravé straně silnice ve směru do Manětína u bývalého Bertlíkova mlýna, na jižní straně potoka (před mostem přes silnici), na tarasu ohradní zdi pozemku mlýna. N 49° 59‘ 43.9‘‘, E 13° 12‘ 21.0‘‘. Ve vojenském mapování I uvedena kaple v jiném prostoru východně od mlýna při silnici do Manětína, podobně tomu je ve speciální mapě z roku 1940, kde je zakreslena socha, na tomto místoěkapli žádné mapy neuvádí. Jediné historické údaje k této stavbičce jsou zachyceny v soupise náboženských památek z poloviny 19. století, kde se uvádí: „kaple otevřená u Vertlíkova mlýna na pozemku mlynáře na volné cestě, postavená z kamene, v níž byla umístěna socha Jana Nepomuckého. Neměla nápis a v roce 1830 ji nechal postavit mlynář Karel Matz z Bertlíkova mlýna“. Kaple výklenková na obdélném půdorysu (120 x 67 cm) o výšce 240 cm stojí na ohradní zídce pozemku. Kaple zděná, omítnutá, obílená. Střecha sedlová krytá keramickými taškami. Výklenek obdélný ukončený polokruhově o výšce 95 a š. 53 cm. Ve výklenku papírové obrazy Madony a sv. Jana Nepomuckého. DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ KŘÍŽ „NA HÁJKU“ Je popisován jako křížek na obecním pozemku na volné cestě do Německé Doubravice, zv. „Na hájku“. Byl dřevěný bez Krista, s letopočtem 1777. Podle pověsti zde měl být nalezený mrtvý jakýsi bratr z Preitenstena z rodiny, která pak nechala postavit kříž. KŘÍŽ „NA VOPLACÍCH“ Je popisován jako křížek na obecním pozemku na rozcestí od Nečtin a Lukové na polní cestě, zv. Na Voplácích. Byl dřevěný s obrazem sv. Vojtěcha z roku 1835.
190
VLADMĚŘICE Jsou vískou ležící v severní části okresu Plzeň-sever, část obce Manětín, vzdálené 2,5 km jv. od Manětína. Její katastr zaujímá 397 ha. Jsou rozloženy v mírně svažitém terénu na severovýchodním okraji komplexu manětínských lesů. Poprvé jsou zmiňovány roku 1204 v donaci Anežky z Potvorova plaskému klášteru, která ves darovala na pokrytí nákladů na kupování ryb, postního oleje a pohoštění chudých na Zelený čtvrtek. Ves se rozvinula kolem okrouhlé návsi, kde stojí obecní kaple, dále se zde dochoval litinový kříž na kamenném soklu z roku 1861, litinový křížek na kamenném soklu nad obcí a nově byla postavena Mlezivova kaple Na výhledech. KAPLE NÁVESNÍ Stojí v jižní části návsi. N 49° 58‘ 26.1‘‘, E 13° 15‘ 37.2‘‘. Kaple je zakreslena až ve vojenském mapování III a dále ji zachycují speciální mapa z roku 1940, mapa ZM 11-42- z roku 1978 (57 mm od z. s. č. a 15 mm od j. s. č.) i turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely). Ze soupisu náboženských památek Manětínska z 1. poloviny 19. století je patrné, že v obci stávala uzavřená kaple na obecním pozemku na návsi. Byla postavena z kamene a pokrytá břidlicí. Ve věžičce byl osazen zvon bez nápisu. Pro veřejné bohoslužby byla v roce 1834 znovu postavena výše. Její další nástupkyní je stavba z roku 1905. Její střecha byla v 50. letech 20. století kryta břidlicí a nad průčelím se tyčila šestiboká lucerna s kuželovitou stříškou a železným křížkem, na zadní části střechy byl rovněž vztyčen křížek. Dlažba uvnitř byla cihlová, kaple byla prázdná, zvonek odebrán za II. světové války. Kaple na obdélném půdorysu s lichoběžníkovým závěrem, délka 456 cm a trojhranný závěr 177, 212 a 183 cm a šířka 430 cm. Dveře dřevěné dvojkřídlé s novorenesančními motivy s půlkruhovým zaskleným nadsvětlíkem. V bocích kaple úzká zasklená okna zaklenutá půlkruhem, dlaždice vně na okenním parapetu, ve štítě kaple kruhové profilované okénko okrové barvy ve štuku a pod ním ve štítku letopočet 1905. Kaple je kryta plechovou střechou, na níž sedí šestiboká lucerna, v níž se nachází zvonek. Střechu zakončuje makovice a na ní je upevněn křížek z tyčoviny, sledující tvar s jetelovými zakončením. Na podlaze betonová mazanice, vyzdobeno barvotisky.
191
VLADMĚŘICE KŘÍŽ NA NÁVSI Stojí na návsi, v těsném sousedství kaple. N 49° 58‘ 26.1‘‘, E 13° 15‘ 37.2‘‘. Kříž na návsi, avšak velmi špatně čitelný, je zakreslen pouze ve vojenském mapování I, v dalších mapách již uváděn není. V soupise památek z 50. let 20. století je popisován železný kříž před vchodem do kapličky na stupňovitém podstavci spočívajícím na mlýnském kole, datovaný v kameni 1861. Železný kříž na pískovcovém podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří mlýnské kolo výšky 10 cm a průměru 97 cm. Na něm je sokl tvaru mírně kónického, v polovině odstupněného hranolu celkové výšky 99 cm, 53 x 56 cm v základně, horní 47,5 x 46 cm. Na něm další kamenný kónický hranol výšky 65 cm, o základně 40 x 40 cm a horních hranách 24,5 x 24,5 cm ukončený profilovanou krycí deskou. Na čelní stěně letopočet 1861. Kříž železný latinský o šířce 7 cm a výšce 123 cm. Osazen litý postříbřený korpus Ukřižovaného. KŘÍŽ ZA OBCÍ Stojí na jihovýchodním okraji obce (téměř v intravilánu) při polní cestě souběžné se silnicí ve směru do Hvozda. N 49° 58‘ 23.8‘‘, E 13° 15‘ 44.1‘‘. Kříž je zakreslen pouze ve vojenském mapování III. Jediné historické údaje pocházejí ze soupisu z 50. let 20. století, který zachytil na jihovýchodě od obce, asi 20 kroků za poslední stodolou v křoví na velkém kameni hranolovitý pomníček se železným křížem bez letopočtu. Litinový kříž z 2. poloviny 19. století na kamenném podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří mlýnské kolo. Na něm stojí ve spodní části zaoblený a v horní části mírně zúžený kvádrový sloupek a na něm další odstupňovaný sloupek, na bocích a čelní straně s kanelurami. Kříž litinový, jetelový. V ploše ramen strukturování. Na spodním rameni destička srdcovitého tvaru a mezi rameny paprsky. Vzadu podepřen páskovým pérem. 192
VLADMĚŘICE MLEZIVOVA KAPLE Stojí 350 metrů jižně od obce, na návrší v poloze Na výhledech na louce napravo od silnice ve směru do Hvozda. N 49° 58‘ 15.7‘‘, E 13° 15‘ 45.1‘‘. Postavena nově, mapy ji prozatím nezaznamenávají. Postavena nákladem Emila Mlezivy a vysvěcena 29. 10. 2004. Výklenková kaplička na obdélném půdorysu 82 x 166 cm, kaple zděná, omítnutá obílená. Výklenek mělký, obdélný zaklenutý polokruhem, uzavřený kovanou mříží. Je v něm umístěna reliéfní socha Krista (typu Rio de Janeiro). Trojúhelníkový štít lemovaný římsou. Střecha sedlová krytá keramickými taškami (bobrovkami).
DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ KŘÍŽEK U OVČÍNA Jihovýchodně od Manětína, 100 kroků severně od Nového Ovčína, kde cesta ze statku vede starou manětínskou silnicí stál v klínu rozcestí kamenný pomníček 53 x 53 cm a výšky 125 cm s železným křížkem 80 cm vysokým. Železná tabulka byla již v 50. letech 20. století nečitelná. Na zadní straně kamene měl vytesán letopočet 1833. Pozemek patřil rolníku Františku Poppovi z Nového Ovčína čp. 26. PŮTŮV KŘÍŽ Stál na obecním pozemku v lokalitě nazýváné „U Půtů“, byl dřevěný bez Krista, s datací 1861. HAMADŮV KŘÍŽ Stál v lokalitě „K ovčínu“, byl dřevěný bez Krista, bez nápisu, s datací 1818 a nechal jej postavit rychtář Mathiaš Hamada a jeho syn. KOUDELŮV KŘÍŽ Stál na pozemku sedláka z čp. 1 Martina Koudeleho. Je popisován jako pozlacený litinový křížek na kamenném soklu s letopočtem 1851. Byl vysvěcen roku 1881. KŘÍŽ „NA NOVINÁCH“ Stál na obecním pozemku v lokalitě „Na Novinách“, byl dřevěný bez Krista. V této lokalitě, ale na k. ú. Hodovíz, je umístěn pouze velký kamenný kvádr, zřejmě podstavec od kříže nebo sochy, která je také vyznačena v historických mapách.
193
VYSOČANY Vesnice v severní části okresu Plzeň-sever, část obce Manětín, její katastrální území zaujímá 396,53 ha. Rozkládají se na planině ohraničené z východu, jihu a západu hlubokými údolími řeky Střely, Manětínského a Lučního potoka. Leží 4 km sv. od Manětína na západním okraji přírodního parku Horní Střela. Ves je historicky poprvé zmiňována v roce 1252, dnes má polorekreační charakter. Kromě návesní kaple sv. Bartoloměje se zde dochovalo několik křížků: kříž Klementových, torzo božích muk na cestě k Čoubovu mlýnu, socha sv. Jana Nepomuckého u Čoubova mlýna, kříž litinový na kamenném podstavci a kříž kamenný, oba v poli západně obce. KAPLE SV. BARTOLOMĚJE Stojí na návsi. N 50° 00‘ 30.7‘‘, E 13° 17‘ 01.8‘‘. Kaple na návsi je zakreslena již ve vojenském mapování I, ve vojenském mapování II a III ale není mezi zástavbou zvýrazněna, uvádí ji pak speciální mapa z roku 1947, mapa ZM 11-4205 z roku 1978 (225 mm od z. s. č. a 20 mm od j. s. č.) i turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely). Památku popisují dva prameny – německá topografie a popis okresního konzervátora Jindřicha Nacházela z 50. let 20. století. Podle prvního zdroje na návsi stojí kaple zasvěcená sv. Bartoloměji. Je to pravoúhlá stavba se dvěma postranními okny a barokně pojatým štítem nad pravoúhlým vchodem s nikou, v níž kdysi stával Jan Nepomucký. Má na sedlové střeše polygonální vežičku s otevřenou lucernou a stříškou cibulovitého tvaru. Uvnitř býval oltářní obraz sv. Bartoloměje, který se ztratil a byl nahrazen jen jednoduchým oltáříkem. Kaple byla obnovena. Nacházelův popis zobrazuje poválečný stav: „Uprostřed návsi nad rybníčkem stojí kamenná omítnutá kaplička s břidličnou střechou, nad níž je šestiboká, rovněž krytá břidlicí, lucernovitá vížka s cibulovitou bání. Přední jižní strana 315 cm, boční 650 cm, výška štítu něco přes 5 m, zadní strana severní mírně zaokrouhlená. V každé boční stěně je po dvou malých oknech 60 x 80 cm půlkruhově zaklenutých, rámy dřevěné. Ve štítu je malý výklenek se sochou Jana Nepomuckého. Uvnitř je betonová podlaha, stěny čistě vybílené, malá upravená mensa, nad ní dřevěný kříž, vnitřní prostor cca 10m2, strop klenutý, od země 248 cm, vnitřek nyní slouží za sběrnu mléka“. Kaple byla na přelomu 20. a 21. století opravena. Kaple obdélného půdorysu s půlkruhovým závěrem (600 x 310 cm), zděná, omítnutá, natřená okrovou barvou s bíle zvýrazněnými vystupujícími částmi. Na bočních stranách obdélná segmentem zaklenutá okna. Nad obdélným vchodem s dřevěným ostěním je fabionová římsa, nad kterou se vypíná štítový nástavec s nikou. Střecha pokryta eternitovými šablonami, na jejím hřebeni polygonální oplechovaná věžička s cibulovou stříškou, ukončenou makovicí a křížem. Křížek na hřebeni střechy v zadní části kaple. 194
VYSOČANY KŘÍŽ KLEMENTOVÝCH Stojí 250 metrů jihojihozápadně od obce, při pravé straně polní cesty ve směru do Brda, na tarasu u této cesty. N 50° 00‘ 26.5‘‘, E 13° 16‘ 58.6‘‘. Kříž je zakreslen až v mapě ZM 11-42-05 z roku 1978 (213 mm od z. s. č. a 2 mm od j. s. č.) a dále v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely). Křížek na cestě do Brda patřil rodině Klementových. Litinový kříž z 19. století na pískovcovém podstavci sestávajícím ze tří částí. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 14 x 60 x 57 cm. Na ní stojí kvádr 40 cm výšky, 57 x 41 cm s okosenými horními hranami. Na něm odstupňovaný kvádrový sloupek výšky 68 cm a 49 x 37 v základně, nahoře 38 x 30 cm, krycí deska po stranách lemovaná vyvýšenými trojúhelníkovými nástavci. Kříž litinový o výšce 128 cm. U paty kříže Kalvarie, nad ní deska. Ramena v ploše strukturovaná. KŘÍŽ LITINOVÝ NA PODSTAVCI V POLI Stojí 300 metrů západně od obce, v poli v prostoru zarostlého remízku. N 50° 00‘ 33.1‘‘, E 13° 16‘ 46.5‘‘. Kříž je v mapách zaměnitelný s dalším křížem situovaným více západně, je pravděpodobně zakreslen až ve speciálním mapování z roku 1947, kde jsou uvedeny oba kříže a tudíž jsou spolehlivě identifikovatelné, v mapě ZM 11-42-05 z roku 1978 je zaznamenán kříž (pod elektrickým vedením) (196 mm od z. s. č. a 26 mm od j. s. č.) a současná turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) uvádí kříž více severozápadně až na okraji lesa. Z německé topografie jsou známy dva křížky, k nimž by bylo možné tuto památku přiřadit, a to tzv. Bláhův křížek, který patřil k čp. 5, po domě zv. Bláha, kde bydlel Leopold Pöhner, nebo křížek na polní cestě, který patřil k čp. 1, kde bydlela rodina Mouschenetzových. Litinový křížek z poloviny 19. století na kamenném soklu sestávajícím ze tří částí. Podstavec 15 cm výšky tvoří dvě desky o celkovém půdorysu 100 x 78 cm. Na nich stojí hranol o rozměrech 48 cm 56 x 56 cm s okosenými horními hranami. 195
VYSOČANY Na něm jednoduchý hranolový sloupek 79 x 38 x 38 cm bez ozdob. Kříž litinový modifikace jetelového o výšce 140 cm. Rameno je ulomené, kříž drží na páskovém péru. KŘÍŽ ŽULOVÝ V POLI Stojí 500 metrů západně od obce, uprostřed pole (pod elektrickým vedením). N 50° 00‘ 33.9‘‘, E 13° 16‘ 35.8‘‘. Kříž je v mapách zaměnitelný s výše uvedeným křížem litinovým, je zakreslen až ve vojenském mapování III a pak speciálním mapování z roku 1947, kde jsou uvedeny oba kříže a tudíž jsou spolehlivě identifikovatelné, v mapě ZM 11-4205 z roku 1978 pravděpodobně není uveden a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej neuvádí. Podobně jako u výše zmiňovaného jsou z německé topografie známy dva křížky, k nimž by bylo možné tuto památku přiřadit, a to tzv. Bláhův křížek, který patřil k čp. 5, po domě zv. Bláha, kde bydlel Leopold Pöhner, nebo křížek na polní cestě, který patřil k čp. 1, kde bydlela rodina Mouschenetzových. Kamenný kříž na kamenném podstavci sestávajícím ze tří částí. Vše tesáno ze žuly. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 10 x 51 x 49,5 cm. Na něm stojí jednoduchý kvádr o rozměrech 28,5 x 44 x 34 cm, na něm kvádr o rozměrech 57 x 39 x 30,5 cm s dvouřádkovým nápisem (téměř neznatelný): „Zur // Ehre Gottes“. Na něm osazen latinský kříž o výšce 47,5 a rozpětí ramen 30 cm. BOŽÍ MUKA K ČOUBOVU MLÝNU Nachází se 850 metrů jihovýchodně od obce, při levé straně polní cesty ve směru k Frantovu a Čoubovu mlýnům, v prostoru louky a lesních remízků. N 50° 00‘ 15.2‘‘, E 13° 17‘ 32.7‘‘. Památka je zakreslena až ve speciálním mapování z roku 1947 jako socha a pak v mapě ZM 1142-10 z roku 1978 jako kříž (192 mm od v. s. č. a 30 mm od s. s. č.) a v turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely) jako pomník. Patrně se k této památce vztahuje údaj, že boží muka stávala na cestě k Čoubovu mlýnu a patřila k čp. 11, kde bydlela rodina Houdalů. Torzo v podobě dvou kamenů o rozměrech 50 x 62 cm x 62 cm a 90 x 42 x 42 cm, které jsou rozhozeny vedle sebe.
196
VYSOČANY SOCHA SV. JANA NEPOMUCKÉHO U ČOUBOVA MLÝNA Stojí u mostu přes řeku Střelu, u bývalého Čoubova mlýna. N 49° 59‘ 50.2‘‘, E 13° 18‘ 25.4‘‘. Ve vojenském mapování I je v tomto místě zakreslen kříž, zatímco ve vojenském mapování II a III není uveden, ve speciálním mapování z roku 1947 je vyznačena socha, ale v mapě ZM 11-42- z roku 1978 a turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely)není uvedena. Data uvedená na podstavci se pravděpodobně vztahují k transferu sochy z okolí k Čoubovu mlýnu nebo její opravě. Socha pochází z 18. století. Socha světce na pískovcovém podstavci sestávajícím z pěti částí. Podstavec tvoří šestistěn o výšce 59 cm a stranách 65 cm a 45 cm, přičemž kratší strany jsou zaoblené. Na něm stojí postupně další dva šestistěny o rozměrech 40 x 61 x 41 cm a 20 x 55 x 35 cm. Na něm stojí šestistranný sloupek o výšce 75 cm po stranách s volutami a na čelní straně s nápisem: „Ku cti a chvále // sv Jana // věnoval // Jan Zimmerhakl // L P 1892 // Obnoveno // L P 1907“. Je ukončený odstupňovanou 25 cm vysokou římsou. Na podstavci stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého v tradičním ikonografickém provedení o výšce 200 cm, související sochařským rukopisem s manětínskou barokní plastikou. DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ V různých pramenech a soupisech jsou uváděny různé kříže, které ale mohou být totožné. Je tudíž možné, že tzv. Millingův kříž může být jedním ze dvou níže uvedených památek. DŘEVĚNÝ KŘÍŽ Soupis památek z roku 1837 a z 50. let 20. století shodně uvádějí dřevěný kříž. V prvém je charakterizován jako: „Kříž u vsi Vysočany, ze dřeva, natřený olejovou barvou s plechovým krásným Kristem opatřený, ve velmi dobrém stavu a označený jako „Toden oder Leichenkreuz“ (Umrlčí kříž), na rozcestí kotanečské a vranovské polní vozové cesty na obecním pozemku. Patřil obci vysočanské, ale nebyl žádný fond na jeho údržbu, obnova byla provedena 1835“. Druhý soupis uvádí dřevěný kříž na severní straně obce při cestě do Kotanče na pravé straně cesty 4 m vysoký. V této poloze je kříž vyznačen také v historických mapách. LITINOVÝ KŘÍŽ NA PODSTAVCI Soupis z 50. let 20. století ještě uvádí: „Asi o 100 kroků dále je na rozcestí na vysoké mezi kříž na kamenném podstavci 170 cm vysokém, v kameni je vytesán rok 1899“. Kromě nich je ve Vysočanech zaznamenán polní křížek věnovaný místními sestrami Tirtschlovými, který není možné spolehlivě identifikovat s některým z existujících. 197
ZHOŘEC Vesnice v severní části okresu Plzeň-sever, část obce Manětín. Její katastrální území zaujímá 341,65 ha. Leží na svahu nad levým břehem Manětínského potoka, 6 km zsz. od Manětína. V pramenech je uváděna až k roku 1351, od roku 1651 patřila k Nečtinám. Na podkovovité návsi stojí kaple Nejsvětější Trojice a v okolí kříže: Schimannův neboli Krausnův kříž, Böhmův kříž (severně obce), Böhmův kříž (v poli) a Keilův kříž. KAPLE NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE Stojí na návsi. N 50° 00‘ 26.0‘‘, E 13° 08‘ 25.0‘‘. Kaple na návsi je zakreslena ve všech třech vojenských mapováních i dalších mapách – speciální mapě z roku 1947, v mapě ZM 11-42-03 z roku 1978 (155 mm od z. s. č. a 5 mm od j. s. č.) i turistické mapě edice KČT č. 30 (povodí Střely). Kaple je popsána v německé topografii jako: „Na návsi stojící kaple Nejsvětější Trojice, postavená roku 1907, vybavená zvonkem, který je dosud zachovaný“. Byla tedy postavena nebo obnovena na místě starší stavby, připomínané k roku 1851, ale také uváděné již v mapě z 2. poloviny 18. století. Kaple na obdélném půdorysu o rozměrech 380 x 445 cm. Kaple zděná omítnutá brizolitem. Na čelní straně obdélný vchod v kamenném ostění, dveře dřevěné jednokřídlé. Na bocích obdélná okénka ukončená polokruhově. Nad vchodem trojúhelníkový štít s obdélným okénkem a latinským křížem nad vchodem. Střecha sedlová, krytá eternitovými kosočtvercovými šablonami. Na jejím hřebeni šestiboká dřevěná zvonice, natřená červenou barvou, částečně pobitá a krytá pozinkovaným plechem, krytá helmicí, ve vrcholu nad makovicí osazen zlacený jetelový kříž. Kaple plochostropá, na podlaze kamenné desky. Ve výbavě barvotiskové obrazy, stěny vybíleny. SCHIMANNŮV – KRAUSNŮV KŘÍŽ Stojí na severním okraji obce, u stodoly při levé straně silnice ve směru do Vlkošova. N 50° 00‘ 30.9‘‘, E 13° 08‘ 24.0‘‘. Ve vojenském mapování I a II je na severním okraji obce zanesen kříž, který ale může být předchůdcem kaple, která je zde doložena, ale do dnešní doby se nedochovala. V dalších mapách není uváděn. Německá topografie uvádí podrobné historické údaje: „Schimannův neboli Krausnův kříž – kamenný pomníček ve tvaru stolu přikrytého draperií, na němž leží otevřená kniha, u zdi stodoly čp. 3 Josefa Führlinga, podle starého jména domu Krausna, asi 3 m od cesty ze Zhořce do Vlkošova. Vrchol kříže odlomen, kolem neleží. Horní nápis zněl: „Zur Ehre Gottes“. Na soklu: „ 198
ZHOŘEC Errichtet zur Ehre Gottes Familien Führling-Schimanna, Hurz 1908. Krom toho „Renoviert 1928“. Dal postavit Johann Schimann, jehož vnučka se provdala za Führlinga z Krašova čp. 3 (bývalá fara, na níž jsou Führlingové doložitelní již 500 let)“. Kamenný pomník, sestávající z pěti částí. Podstavec tvoří kamenný buližník o rozměrech 20 x 130 x 80 cm. Na něm stojí dvě pískovcové jednoduché kvádrové desky o rozměrech 25 x 100 x 60 cm a 25 x 85 x 49 cm. Na nich stojí pískovcový kvádr o výšce 80 x půdorysu v základně 76 x 40 cm. V horní polovině je drapérie, pod ní nápis (viz výše) a při spodním okraji zubořez. Vrchní část tvoří rozevřená kniha z pískovce o rozměrech 38 x 40 x 20 cm. KEILŮV KŘÍŽ Stojí na jihovýchodním okraji intravilánu obce, při levé straně silnice ve směru do Mezí, zarostlý v křoví. N 50° 00‘ 24.6‘‘, E 13° 08‘ 32.5‘‘. Kříž je zakreslen pouze v mapě ZM 11-42-03 z roku 1978 (172 mm od z. s. č. a 1 mm od j. s. č.). Údaje o jeho vzniku uvádí pouze německá topografie: „Keilův křížek, kamenný památníček s Kristem, dole reliéf Kristovy hlavy, obehnáno vysokou železnou mříží, byl postaven pro padlého Leopolda Keila z čp. 18., vlevo na cestě do Mezí u východu z obce Zhořec, poškozený“. Kamenný pomník s reliéfem kříže padlému v 1. světové válce, sestávající ze čtyř částí. Jemnozrnný pískovec s ohlazeným povrchem. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 12 x 98 x 50 cm. Na ní stojí kvádr o rozměrech 41 x 79 x 34 cm s okosenými horními hranami a s nápisem. Na něm kvádr o rozměrech 64 x 68 x 29 cm na čelní straně s obdélným polem, v němž byla původně vsazena deska. Na něm osazena kvádrová deska o rozměrech 130 x 58 x 24 cm s reliéfem kříže (102 x 57 cm), na němž je připevněn kovový Kristus. Na horním rameni nápis INRI. Mezi rameny probíhá věnec s paprsky. Pod křížem po stranách voluty a mezi nimi oválný medailon (původně zřejmě s fotografií padlého – viz historie). Ohrazeno plotem z železných tyčí. Shodný typ pomníku jako Böhmův kříž nebo pomník u Krašovského potoka u Mezí. BÖHMŮV KŘÍŽ I Stojí 400 metrů severně od obce, v zátočině silnice po levé straně ve směru do Lukové. N 50° 00‘ 29.6‘‘, E 13° 08‘ 31.6‘‘. Ve vojenském mapování II je zanesen kříž nepatrně jižněji a ve vojenském mapování III i ve speciálním mapování z roku 1947 je již kříž zakreslen v tomto místě, kde jej zachycuje také mapa ZM 11-42-03 z roku 1978 (167 mm od z. s. č. a 45 mm od j. s. č.) i turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely). Okolnosti vzniku památky uvádí německá topografie: „Böhmův kříž – kamenný památníček s Kristem, obehnaný železnou mřížkou, na umrlčí cestě do Lukové byl postavený na památku padlého Emila Böhma z čp. 21 Antonínem Böhmem“. K postavení pomníku bylo zřejmě využito 199
ZHOŘEC tradiční místo, kde je kříž spolehlivě doložen ve třetím vojenském mapování. Kamenný pomník s reliéfem kříže, sestávající ze čtyř částí. Jemnozrnný pískovec s ohlazeným povrchem. Podstavec tvoří kvádrová deska o rozměrech 12 x 98 x 50 cm. Na ní stojí kvádr o rozměrech 41 x 79 x 34 cm s okosenými horními hranami a s šestiřádkovým německým nápisem. Na něm kvádr o rozměrech 64 x 68 x 29 cm na čelní straně s obdélným polem, v němž byla původně vsazena deska. Na něm osazena kvádrová deska o rozměrech 130 x 58 x 24 cm s reliéfem kříže (102 x 57 cm), na něm je připevněn kovový Kristus. Na horním rameni nápis INRI. Mezi rameny probíhá věnec s paprsky. Pod křížem po stranách voluty a mezi nimi oválný medailon (původně zřejmě s fotografií padlého – viz historie). Ohrazeno plotem z železných tyčí. Architektonicky pozoruhodný secesní pomník. Shodný typ pomníku jako Keilův kříž nebo pomník u Krašovského potoka u Mezí. BÖHMŮV KŘÍŽ II Stojí 500 metrů severovýchodně od obce, uprostřed pole při bývalé mezi. N 50° 00‘ 30.3‘‘, E 13° 08‘ 46.7‘‘. Kříž je zakreslen ve vojenském mapování II a III a ve speciálním mapování z roku 1947, zatímco pozdější mapy – ZM 11-42-03 z roku 1978 a turistická mapa edice KČT č. 30 (povodí Střely) jej neuvádí. Německá topografie jej charakterizuje jako: „Böhmův kříž, železný kříž s kruhovou nápisovou tabulkou a Marií a sv. Janem pod křížem na místě vsazení do kamenného soklu, zřízen Petrem Böhmem kolem přelomu 19. a 20. století na někdejší pěší stezce z Petersgrabe (Petrovy jámy) do Zhořce, dnes stojí uprostřed velkého pole, cesta byla rozorána“. Torzo litinového kříže z 19. století na kamenném podstavci sestávajícím ze dvou částí z hrubozrnného pískovce. Podstavec tvoří deska o půdorysu 68 x 80 cm zapuštěná v současné době pod terén. Na ní stojí odstupňovaný hranolový sloupek o celkové výšce 106 cm a základně 60 x 58, 200
ZHOŘEC střední části 32 x 32 a krycí deska 49 x 49, která je uražená, bez nápisů a ozdob. Z kříže dochováno torzo spodní části s Marií a sv. Janem. DROBNÉ PAMÁTKY NEDOCHOVANÉ BÖHMOVA KAPLE Stála v poloze „Nad vsí“, tj. při jejím severním okraji, kde je mj. ve vojenském mapování I a II zakreslen kříž a ve vojenském mapování III a speciální mapě z roku 1947 uvedena kaple. SCHIMANNŮV KŘÍŽEK Stál na cestě do Vlkošova, patřil k čp. 3, kde bydlel Josef Führling. SCHIMANNŮV KŘÍŽEK Stál nad vsí, patřil k čp. 22, kde bydlel Albín Heinz. MIKUTŮV KŘÍŽEK Stál u rybníka a patřil k čp. 29 Josefa Tschecha. PRAGERŮV KŘÍŽ Patřil k čp. 16. KŘÍŽ NA CESTĚ DO NEČTIN Stál v poloze „Nad Lierbachem“, patřil k čp. 10 Franze Garkische. RUBIKŮV KŘÍŽ Patřil k čp. 6 Václava Rubíka a stával u čp. 7.
201
ČESKO-NĚMECKÝ R E J ST Ř Í K M Í ST
O B SA H
Brdo Březín, též Bržín Česká Doubravice Čestětín Doubravice Hrad Nečtiny Hrádek Jedvaniny Kamenná Hora Kotaneč Krašov Křečov Leopoldov Lešovice Libenov Lipí Luková Manětín Mezí Nečtiny Nové Městečko Plachtín Potok Rabštejn Račín Radějov Stvolny Štichovice Újezd Vladměřice Vranov Vysočany Zhořec
Předmluva starostů obcí mikroregionu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Historická charakteristika mikroregionu manětínska a nečtinska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Prameny k soupisu drobných památek mikroregionu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Katalog památek mikroregionu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Brdo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Březín . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 Česká Doubravice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Čestětín . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Doubravice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Hrad Nečtiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Hrádek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 Jedvaniny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 Kamenná Hora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Kotaneč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Křečov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Leopoldov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 Lešovice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 Lipí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 Luková . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 Manětín . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 Mezí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 Mečtiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Nové Městečko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 Plachrín . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 Rabštejn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 Račín . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 Radějov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 Stvolny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 Štichovice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 Újezd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188 Vladměřice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 Vysočany . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 Zhořec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 Česko-německý rejstřík míst . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204
204
Brdo Wirschin Böhmisch Doubrawitz Tschisotin Deutsch Doubrawitz Preitenstein Ratka Mensdorf Kamenahora Kotantschen Krasch Křečova Leopoldsdorf Leschowitz Meierhof Liebenau Lippen Lukowa Manetin Mösing Netschetin Deutsch Neustadtl Plachtin Pottok Rabenstein an der Schnella Radschin Rading, Röding Zwolln Stichowitz Aujezdl Ladmeritz Frauenhof Wisotschan Hurz
PAMĚŤ KRAJINY Soupis drobných památek Manětínsko-nečtinského regionu Irena Bukačová, Jiří Fák
grafická úprava: Bárta & Bárta sazba: Matěj Bárta tisk: Květoslav Zaplatílek vydalo: Muzeum a galerie severního Plzeňska pro Manětínsko-nečtinský mikroregion v roce 2006 náklad: 400 kusů
Autoři publikace děkují za spolupráci Národnímu památkovému ústavu – odbornému regionálnímu pracovišti v Plzni, Státnímu okresnímu archivu v Plasích a dále Janu Bradnovi, Josefu Holotovi, Jiřímu Kaprovi, Jindřichu Kovaříkovi, Vladimíru Kozovi, Karlu Maškovi a Rudolfu Šmídlovi. Publikace vychází za finanční podpory Plzeňského kraje.
ISBM 80-903165-6-5
