Pastorální úkoly církve v sekularizované společnosti na prahu 21. století Erhard Tiefensee, Erfurt Jsem kněz drážďansko-míšeňské diecéze. Jsem z Lipska a přednáším filosofii na Teologické fakultě v Erfurtu. Velmi mě těší, že se mohu účastnit konference na počest Josefa Zvěřiny, neboť jeho jméno je i u nás v Erfurtu vyslovováno s velkou úctou, jako jméno velkého českého filosofa. Doufám, že vás moje slova v tomto studeném kostele rozohní natolik, že se zahřejete. Začnu citátem z pastorální konstituce 2. vatikánského koncilu Gaudium et spes: „Aby církev splnila své poslání, tj. službu lidem, je vždy povinna pátrat po znameních času a vykládat je ve světle evangelia. Tak bude schopna způsobem přiměřeným dané generaci odpovídat na trvalé lidské otázky po smyslu současného a budoucího života a po jejich vzájemném vztahu. Je tudíž třeba zachytit a pochopit svět, ve kterém žijeme, jeho očekávání, snahy a často jeho dramatický charakter.“ (č.4) A právě o tento dramatický charakter nyní jde. Jde o to,abychom tento dramatický charakter zachytili a pochopili ho ve světle evangelia. Času je sice málo, ale snad se mi podaří dramatický charakter naší doby alespoň načrtnout. V jednom ohledu je Zjevení již uzavřeno, v jiném ohledu však ne. Kánon Písma svatého je pevně daný. Ježíš Kristus představuje definitivní Zjevení. To je uzavřeno. Na druhé straně Bůh i nadále oslovuje církev v dějinách. Jak můžeme toto Zjevení zachytit? Tím, že pátráme po znameních času. Křesťanská sociální nauka mluví o trojici kroků, které vedou ke správnému jednání - vidět, soudit, jednat. To je obtížný způsob, nejtěžší je vůbec věcně posoudit situaci. Většinou je to totiž tak, že nejprve usuzujeme, potom vidíme, a tím situaci poznamenáme. Ten, kdo má strach, vidí nepřítele většího, než ve skutečnosti je. Nejprve totiž soudil a pak se díval. Učedníci proto neviděli Pána, který jim šel v dramatické situaci vstříc po moři. Měli strach, a proto se jim zdálo, že se k nim blíží přízrak (MT 14). Církev je neustále v pokušení viděl přízraky, tzn. blížícího se nepřítele, a ne Krista, který jí kráčí vstříc a to i v sekularizované společnosti. Pokud se ovšem na trojici kroků „vidět, soudit, jednat“ podíváme z teologického hlediska, bude v podstatě nutné pořadí obrátit - jednat, soudit, vidět. N počátku totiž stojí Ježíšovy činy. Ty jsou zcela nové, z ničeho neodvoditelné a uskutečňují se v jednotlivých událostech naší doby, ve které Kristus zanechává své stopy. Musíme se tedy dívat na základě jednání - musím číst stopy. A toto jednání se nám otevře teprve díky úsudku víry. Posuzování jednání již předpokládá, že v toto jednání uvěříme. Naši současnost tedy můžeme spatřit jen z pohledu Ježíšova jednání, na základě úsudku víry. Kristus nás v naší současnosti oslovuje. A toto oslovení je pro nás výzvou. Ježíš nás tudíž oslovuje v naší přítomnosti a toto oslovení nás vyzývá. Podobně jako Petra, když vyšel z lodi vstříc Pánu, který se k němu blížil. 21. století nás vyzývá, abychom opustili bezpečnou loď. Naše cesta přitom není Odysseovou plavbou podle řecké pověsti: Odysseus se na konci svého putování vrátil zase domů. Naše cesta je cestou Abrahámovou, který se již nikdy nevrátil tam, odkud vyšel. Jsme následovníci Petra a Pavla - oba zemřeli v Římě a svůj domov v Malé Asii již nikdy nespatřili. Stručně řečeno, není cesty zpět do křesťanského středověku, není cesty zpět do 19. století k I. vatikánskému koncil, ani do 20. století, cesta vede pouze do 21 . století, a nikam jinam. Možná jsme v podobné situaci jako Pavel, než přišel do Korintu. Korint, to bylo tenkrát přístavní město, kde žili světáčtí lidé, něco jako Hamburk a jeho Reeperbahn. Pavel se tam bál vstoupit. V tom se mu ve snu zjevil Ježíš a řekl mu:,, Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží.“ Pak následuje rozhodující věta: „Mnozí v tomto městě patří k mému lidu.“ (Sk 18) Kdo jsou asi ti lidé, kteří již patří Pánu v sekularizované společnosti 21.století? A kde se bude skrývat Pán, až do 21. století vejdeme?
Chtěl bych spolu s vámi pátrat po znameních času. Některá z těchto znamení uvedu a krátce o nich pohovořím. Potom se na jedno z nich podívám blíže, sice na ateistické a nenáboženské prostředí. Nakonec bych rád navrhl strategii, totiž „ekuménu třetího druhu“. ZNAMENÍ ČASU Koncil ve své době hledal znamení času a vyzdvihl charakteristiky, které platí i dnes. Dnešní doba je charakterizována především globální transformací, která zasahuje do všech oblastí společnosti i kultury. Tato přeměna se nevyhne ničemu - společnosti, psychickému, mravnímu ani náboženskému životu. Základní otázkou v takový situaci je, co musí zůstat beze změny a co se naopak změnit musí. Tato otázka se v 21. století mimořádně vyostřila. Druhé znamení času - to je samotný člověk. Jde o jeho důstojnost, rozum a o jeho svědomí. Co je člověk? I tato otázka se vyostřila. Vzpomeňme na genové technologie a na experimenty s embryi. Dalším znamením času, na které koncil upozornil, je ekumenické hnutí. A právě toto hnutí, které je součástí všeobecné snahy o jednotu, dnes prožívá vážnou krizi. Osobně vidím krizi především v tom, že si musíme uvědomit, co jednotou vůbec rozumíme. Dalším znamením je všeobecný ateismus, ke kterému se ještě později vrátíme. Tolik na tomto místě ke znamením času. Koncil sice uvádí ještě další, ale já zůstanu u těch nejdůležitějších. Na začátku jsem citoval přesvědčení koncilu, že mluví za jednu generaci. V současné době nás již od koncilu dělí celá generace. Dnes můžeme spatřit znamení času, která koncil ve své době vidět nemohl. Jádrem společenské diskuse se stala kupříkladu role ženy ve společnosti. My tento problém známe z úvah o svěcení žen. Jednání na toto téma je v tuto chvíli sice uzavřené, ale myslím si, že se dříve či později znovu otevře. Další téma, které koncil ve své době ještě neviděl, je ekologie. Otázku ekologie a hranic růstu nastolila teprve zpráva Římského klubu z roku 1968 a následně černobylská katastrofa v roce 1986. Ekologie je spojena se skepsí vůči všemohoucnosti vědy a pokroku. Církev tak ve své kritice moderny získává zcela nové stoupence. V otázce ochrany nenarozeného života je to v Německu například strana zelených. Další novou tendencí je rozvoj fundamentalismu a nových náboženských proudů, jako je např. esoterika. Vůbec se nepočítalo s tím, že v západní Evropě dojde k náboženskému rozmachu ve formě tekoucí, plynoucí, necírkevní religiozity. To všechno jsou problémy, které nás budou v 21. století provázet. Nyní mi dovolte jmenovat ještě další, obecnější znamení spojená s tím, čemu se říká postmoderna. Tato znamení spolu navzájem souvisí a v podstatě je lze jen těžko oddělit. Jeden ze znaků postmoderny je konec eurocentrismu. Evropa již není středem světa. Skutečnost, že dominantní postavení evropské kultury se evidentně chýlí ke konci, samozřejmě působí problémy i římskokatolické církvi. Mohli bychom to dokonce říci ještě ostřeji: Ve světě je možné pozorovat odklon od centrismu a centralismu. Veškeré formy centralismu se v 21. století dostanou do problémů. Musíme se tudíž tázat, jak se může křesťanství inkulturovat do různých kulturních oblastí? Jaké formy musí přijmout, aby v nich mohlo žít? Nemůže to být pouze jeho evropská forma. Druhým velkým znamením postmoderny je pluralita; pluralita žitých světů, pluralita prostředí, které se vyskytují paralelně, např. různé formy partnerství, které ve společnosti koexistují. Jinak řečeno žijí lidé v jedné kultuře v různých světech a v různých dobách. I jedinec sám žije v různých oblastech, v různých rolích, jeho vlastní subjektivita má pluralitní charakter. Výzva pro 21. století tedy spočívá v tom, že je třeba rozvíjet jak profil, tak otevřenost. V této souvislosti se hovoří o „otevřené uzavřenosti“. I tuto otázku si církev bude muset položit.
Třetím charakteristickým znakem postmoderny je to, že již neexistuje smysl celku. Všechno se rozpadá na fragmenty a různé perspektivy. Postmoderní pocit se prý vyznačuje tím, že již není patrný smysl celku, že však není důvod se tím trápit. To ale znamená, že si již jednotlivé zlomky navzájem nerozumí. Již ani vědci spolu někdy nejsou schopni hovořit. Nebo existují lidé, kteří přes den v zaměstnání smýšlejí racionálně a ekonomicky a večer se jako esoterici věnují astrologii. Problém porozumění nabude v 21. století na aktuálnosti jistě i v rámci církve. V Německu to teď zakoušíme na vztazích mezi Východem a Západem. Za nějaký čas - a je to patrné již dnes - si již křesťané z prostředí lidové církve nebudou rozumět s křesťany z diaspory. Kazatel se specializací na seniory zase například nepochopí toho, kdo působí v pastoraci mládeže. Pro křesťany to bude velká výzva - zachovat vzájemnou komunikaci přes tyto fragmenty a různé perspektivy. To, čemu jako křesťané věříme a co si myslíme, budeme muset zpřístupnit těm, kteří žijí ve zcela jiném např. nenáboženském světe. Další bod spočívá ve zdůrazňování relativity a dějinnosti. Postmoderní filosofie odmítá veškeré absolutní a totalitní nároky a říká, že takové nároky nejsou legitimní. Toto tvrzení koření ve zkušenosti koncentračního tábora v Osvětimi. Osvětim - to byl pokus prosadit totální nárok na úkor druhých. Postmoderní filosofové říkají, že Osvětimi byla důsledkem Hegelovy a Marxovy filosofie. Nikdo již dnes nemůže přijít s tím, že má definitivní odpověď a vše vysvětlující systém a že ten, kdo se této definitivní odpovědi nepodrobí, bude zničen. Myslím si, že právě na to reagoval papež v roce 1986, když svolal do Assisi modlitební setkání. Nenárokoval si tehdy dominantní postavení, ale sedl si do kruhu ostatních. Všichni se postupně modlili, aniž by se snažili činit z. modliteb nějaký celek. Kromě toho si všimněme, že od roku 1950 nevznikla žádná dogmata. Zdá se, že i v tomto bodě církev reaguje na nový vývoj. Samozřejmě musíme všichni v církvi i mimo ní čelit velkým problémům. Je-li kladen důraz na relativitu a dějinnost, musíme si coby putující Boží lid klást následující otázky: Která zavazadla je třeba odhodit, protože nás pouze zatěžují? Která zavazadla si naopak musíme vzít s sebou, protože patří k naší podstatě? Zdůrazňování relativity a dějinnosti vede mimo jiné i k tomu, že není uznávána autorita soudců. Místo nich nastupují mediátoři. Vždyť kdo dnes může vynést poslední soud? Kdo například může určit, co je vědecké? A kdo určí, o čem má kdo rozhodovat? To jsou všechno věci, o kterých je nutno vyjednávat, které nejsou předem dány. Lidé hledají „otevřený dialog“ a vždy jednají pouze „s výhradou“, aby mohli své jednání změnit. Francouzský filosof Jean-Francois Lyotard to vyjádřil následovně a formuloval tak zároveň postmoderní program: „Válku celku, nesvědčeme tomu, co je nezachytitelné, aktivujme spory, zachraňme čest jména.“ Je to tedy boj za něco: za individua, za to, co je nezachytitelné v systému‚ za to, co se ukazuje ve zlomcích, diferencích a sporech. Jako křesťané se na tomto místě možná zalekneme, ale já bych celou věc rád viděl pozitivně: Jde i o hledání nové kultury - „kultury relativního bez relativismu“. Jak je něco takového možné? Ten, kdo zná absolutno, ví, že všechno, co víme a děláme, je relativní. Kdo zná absolutno, odmítá jakékoliv absolutní nároky. Na druhé straně absolutno nikdo „nemá“, pouze o něm víme. Myslím si, že v tomto bodě mohou křesťané mnoho přispět. Zároveň se tu otevírá nová šance. Tato nová kultura totiž znemožňuje, aby někdo vůči nám křesťanům vystoupil s „absolutní pravdou“. „Vědecký světový názor“ patří do 19. století, dnes je již zastaralý. Jelikož však dnes - jak bylo řečeno - lidé žijí v různých dobách, některým to ještě nedošlo. Nyní uvedu poslední příklad, abych vám vysvětlil situaci postmoderny: Kdo rozhodne o tom, co je „klasická“ a co ‚alternativní“ medicína? Postmoderní filosofové říkají, že je to v zásadě otázka mocenská, a ne otázka, kterou by mohl někdo skutečně zodpovědět.
Tolik tedy velmi stručně k současné situaci ve filosofii a v duchovních vědách. O tom, co jsem řekl, je samozřejmě třeba diskutovat, doplnit to a možná to i kritizovat. NENÁBOŽENSKÉ PROSTŘEDÍ I to je zcela nový jev. Masová nenáboženskost totiž existuje teprve asi 100 let. V celosvětovému měřítku představuje tento fenomén stále ještě vyjimku. Nenáboženští lidé dnes tvoří zhruba 15 % obyvatelstva. V pořadí světových náboženství dnes ateisté zaujímají třetí či čtvré místo po křesťanech, muslimech a možná ještě hinduistech. Z celkového pohledu ale ateismu ubývá. Je to dáno tím, že se vyskytuje především v západní Evropě. Počet obyvatel západní Evropy ale v celosvětovém měřítku klesá. Americký religionista P.L. Berger západní Evropu charakterizoval jako „církevní katastrofické území.“. Je-li západní Evropa katastrofické území, pak je epicentrum katastrofy ve východním Německu. Ve stejné situaci jsou množná ještě Čechy a Estonsko. Musíme na věc pohlížet z této perspektivy, abychom nepovažovali za normální něco‚ co je z celosvětového hlediska neobvyklé. Jeden mladý chlapec z východního Německa při anketě řekl: „Neznám žádnou modlitbu, vím jen, že se na konci říká Amen.“ Ve východním Německu není na tomto postoji nic zvláštního, v každé jiné kultuře by bylo jeho tvrzení nápadné. Jednou mi někdo vyprávěl, že v Indii svolali celou vesnici, když do ní přijel někdo ze Saska. Ne proto, že by ten člověk byl ze Saska, ale proto, že Indové chtěli vidět ateistu. Rád bych ještě něco řekl o typu homo areligiosus, který skutečně existuje a kterého nelze lehce smést ze stolu. již jsem řekl, že budeme mít velké problémy s tím, abychom si v rámci pluralitní společnosti rozuměli, a myslím, že my křesťané nevěřícím lidem prakticky nerozumíme. Nevěřící jsou totiž důkazem toho, že se dá žít i bez náboženství a že se tak dá žít dobře. To většinu antropologů v oblasti teologie překvapí: Když se ve východním Německu zhroutil marxismus-leninismus, mysleli si mnozí, že nastane ohromné vakuum, že lidé budou postrádat smysl a že se nebudou moci orientovat. Okamžitě se tu objevilo mnoho misionářských aktivit včetně sekt. Velká část jich však zase brzy zklamaně odešla. Ke krizi smyslu a k nedostatku orientace totiž nedošlo. Vytvořilo se nenáboženské prostředí, které se dnes již takřka podobá lidové církvi. Zní to sice paradoxně, ale podívejte se na kulturu svátků v této ateistické kultuře a zjistíte, že mnohé zde vypadá podobně jako ve strukturách lidové církve. Přijetí dítěte do základní školy se ve východním Německu slaví podobně jako první svaté přijímání a svátek dospělosti Jugendweihe se zase podobá biřmování. Jsou to rodinné oslavy s profesionální podporou. V mnoha oblastech s lidovou církví se stejným způsobem slaví svátosti - jako rodinná slavnost s profesionální podporou. Člověku z východního Německa, který se ke křesťanství nehlásí, proto jen stěží vysvětlíte, proč má svoji kulturu svátků nahradit kulturou křesťanskou. K náboženskému procitnutí a obrácení nedochází ani v tzv. mezních situacích, jako je nemoc či smrt. Institut pro výzkum veřejného mínění v německém Allensbachu charakterizoval náladu v Německu jako „věcný pragmatismus a šťastný fatalismus“. Pokud tedy nekřesťan onemocní nebo ho postihne nějaké neštěstí, řekne si: To musím vydržet, to už patří k životu.“ Pokušení, které v takové situaci prožívá, není o nic větší, ale ani o nic menší než to, které v takové situaci prožívá křesťan. Lze říci, že velká část lidí již dnes nemá na náboženství hudební nadání, abychom použili příměru Maxe Webera. Odpovědí na otázky po smyslu mají lidé jen z druhé ruky. Nemají vlastní zkušenosti a pravděpodobně ani vlastní otázky. To, co říkám, pro vás zřejmě není nové, přesto by to asi mělo ještě jednou zaznít. Východoněmecký a český ateismus je jiný než ateismus západoněmecký. V západní Evropě je odklon od církve často výsledkem emancipačního procesu. Člověk se osvobozuje z domu
svých rodičů a v důsledku toho se uvolňuje i jeho svazek s církví. Pokud se západního Němce zeptáte, proč nechodí do kostela, řekne: „Svou náboženskou socializaci jsem prožíval jako nátlak, jako represi.“ T. Moser tomu mu říká „otrava Bohem“ . Mnozí lidé v západní Evropě tudíž sice opustí církev, ale i nadále chápou sebe jako křesťany, resp. věřící. Cítili by se dotčeni, pokud bychom jim to upírali. Mnozí si také opět najdou k církvi cestu, když mají vlastní děti nebo když chtějí mít svatbu. Ve východním Německu a pravděpodobně i zde v Čechách je to ale jiné. Ateisté tu nemají vůbec žádnou zkušenost s náboženstvím. Neopustili církev spolu s rodičovským domem, protože v blízkosti církve vůbec nikdy nebyli. Nemají s touto oblastí žádné zkušenosti. To, že jsou nevěřící, není výsledkem vědomého rozhodnutí. Jsou nevěřící, jelikož všichni kolem nich jsou ateisté. Člověk již zkrátka takový je a neptá se, proč tomu tak je a zda neexistují alternativy. Pokud se zeptáte východoněmeckého ateisty, proč nechodí do kostela, vyjmenuje vám pravděpodobně stejně důvody jako člověk ze západního Německa či ze západní Evropy. Budou to ale odpovědi z druhé ruky. Má je ze školy či z medií, ne z vlastní zkušenosti. Mnoho lidí kolem nás dnes mluví o křesťanství tak, jako se mluvívá o islámu. V podstatě o něm nic nevíme‚ pouze opakujeme klišé‚ které jsme se někde naučili. Stále se ještě snažím přiblížit nenáboženskému člověku. Všimněte si další věci: ve východním Německu se setkáme s nenáboženskou společností. 30 % lidí jsou sice křesťané, ale většina obyvatelstva se považuje za ateisty a náboženství v jejich psychice nehraje žádnou roli. Vždycky se mělo za to, že pokud lidé přestanou chodit do kostela a přestanou věřit, dojde nutně k úpadku hodnot. Po celé Evropě již byly provedeny srovnávací studie, které ukazují, že to není pravda. Při odklonu od náboženství k dramatickým změnám v hodnotovém vědomí nedochází. Většina lidí chce uzavírat manželství na celý život, většina miluje své děti‚ většina projevuje aktivní solidaritu, je ochotna vzdát se konzumu atd. Hodnotové představy jsou tudíž celkem stabilní. (Každý jistě potvrdí, že v katolických zemích vám peněženku ukradnou mnohem spíše než ve východním Německu, aniž bychom uváděli jména konkrétních zemí.) Myslím, že tento postřeh je pro nás křesťany velmi důležitý. Nesmíme druhou stranu znevažovat. Ten, kdo tak činí, bourá všechny komunikační mosty o nemůže své vlastní chápání smyslu a své hodnotové představy zprostředkovat. Kromě toho tento problém jako křesťané známe velmi dobře - vzpomeňte si na třísku a trám (Mt 7). Myslím si, že důležitý problém církve v novověku spočíval v tom, že budila dojem, že druhá strana je horší než ona. Na závěr této části položím dvě provokativní otázky: K čemu je křesťanství vůbec dobré, když neslouží k tomu, aby činilo člověka lepším a drželo společnost pohromadě? Všechno to přece jde i bez něj. Nebo tu otázku položím jinak: zemřel Kristus na kříži proto, aby pozdvihl morálku lidu? Co je úkolem náš křesťanů? A druhá provokativní otázka: K čemu je křesťanství vůbec dobré, když se i ateisté dostanou do nebe, když nemusím být nutně křesťan, abych nakonec našel Boha, když mi stačí pouhé svědomí? Otázka tedy zní, proč jsme vůbec křesťané? VÝZVA K „EKUMÉNĚ TŘETÍHO TYPU“ Možná jsme teď trochu bezradní v tom, proč tu my křesťané vůbec jsme. Právě tuto bezradnost jsem chtěl navodit. Chtěl jsem znovu upozornit na to, že křesťanství se v celých svých dějinách setkávalo s jinými náboženstvími. Křesťané dosud nikdy nehlásali evangelium v ateistickému prostředí. Možná si vzpomenete na známou řeč, kterou pronesl sv. Pavel na Aeropagu: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velmi horliví.“ (Sk 17) Pavel se předtím procházel městem a prohlížel si oltáře. A rozčílil se kvůli nim, soudil. Vidět, soudit - a jednat. Pavel ale
nakonec Athéňanům neřekl, že zuřil, ale oslovil je laskavě: „Vidím, že jste v uctívání bohů horliví.“ On si mohl takový úvod dovolit. My si ho dovolit nemůžeme, jelikož dnes tu nikdo v uctívání bohů horlivý není. Proto si moc nevíme rady s tím, jak si máme v nenáboženském prostředí počínat. Musíme se teprve učit. Vlastně nám nemůže nikdo poradit. V dějinách církve tato situace zatím nenastala, a to ani jinde na světě. Pokud se jedná o společný problém východního Německa, Čech ‚ Estonska a možná ještě několika dalších zemí, musíme hledat řešení společně. Asi jste si všimli, že jsem sice bezradný, ale že se nechci vzdat. Myslím si, že tato situace skrývá obrovské šance. Rád bych uvedl tři šance, které z východoněmecké perspektivy vidím: První šance: Tam, kde nejsou žádné náboženské představy, nemusím žádné falešné náboženské představy odbourávat. Na Západě se lze často setkat s velmi agresivním postojem vůči všemu, co souvisí s církví. Ve východním Německu na tento postoj narazíte pouze vzácně. Setkáte se tu spíše s opatrnou zvědavostí a podivuhodnou otevřeností vůči všemu, co například dělají studenti teologie. Druhá šance: Jako křesťan nemusím ostatní lidi, kteří již někdy do církve patřili, získávat zpět. Tento problém mají v lidových církvích často rodiče vůči svým dětem nebo kněží vůči svým bývalým ovečkám. Jako východní Němec mohu ke svým partnerům přistupovat se zvědavostí, jako do neznámá země, a s napětím pozorovat, jak se budou věci vyvíjet. Výsledkem toho je velká, ale klidná angažovanost. Třetí Šance: Jsme nuceni se vrátit k našim „klíčovým kompetencím.“ To, co uvnitř církve vzbuzuje žhavé debaty, není pro lidi stojící vně církve ani trochu zajímavé. Ti se nás spíše ptají: K čemu jste vy jako křesťané vůbec dobří? Myslím si, že jsme pro ostatní těmi, kdo zakusili Boha, kdo jim mohou otevřít nový horizont. A možná, že právě na to jsou zvědaví. Chtěl bych se na závěr pokusit načrtnout, jak je možné ke druhé straně přistupovat. Říkám té strategii „ekuména třetího druhu“. První přikázání při kontaktu s jinak smýšlejícími lidmi je přikázání tolerance. Vím, že tolerance je velmi obtížné téma, protože tato země má za sebou bolestivé dějiny. Propagandou, zatracováním a existenčním ohrožením tu byly způsobeny vážné rány. Musíme se však naučit novému postoji, který dosud skutečně neumíme: respektu vůči názoru druhých lidí. Lásku k bližnímu bych přeložil asi takto: Respektuj jinakost druhého a nesnaž se ho pohltit! Ten člověk, co stojí „venku“ (ono je vždycky nějaké venku) není ani jednoduchý, ani hloupý, ani zlý. Křesťané dlouho říkávali, že hloupí a zlí jsou ateisté. Marxisté zase říkávali, že hloupí a zlí jsou křesťané. Lidé mladší tak často mluví o těch starších, Evropané pronáší podobné věci o Afričanech. 20. století však ukázalo, že tento postoj je cestou zkázy. Lepší by bylo, kdybychom si navzájem říkali: Sice nechápu, proč takhle žiješ, ale před pokládám, že máš pro to nějaký důvod. Právě to je tolerance. Ale tolerance sama nestačí. Proto volám po ekuméně. Ekuméně mezi jednotlivými křesťanskými církvemi říkám „ekuména prvního druhu“. Ekuménu mezi nábožentvími označuji jako „ekuménu druhého druhu“. Proč to nezkusit s „okuménou třetího druhu“ mezi věřícími a nevěřícími? Myslím si, že nemáme žádnou jinou možnost. Vždyť proč byla ekuména „vynalezena“? Když se křesťané rozdělili, pokoušela se nejprve každá ze stran o to, aby získala druhou stranu zpět. To v Evropě skončilo třicetiletou válkou. V rámci Vestfálského míru bylo potom rozhodnuto, že se konfese oddělí. Religionisté tomu říkají chladný pluralismus: obě strany pokojně žily vedle sebe a nic si navzájem nedělaly. To by byl zcela jistě pokrok, ale bohužel to přestalo fungovat, když se lidé stávali stále více mobilní. Vznikala smíšená města, smíšené rodiny. To dalo vzniknout tzv. horkému pluralismu: Nikdo
již nemůže jednat a smýšlet bez toho, aby myslel i za druhého člověka a bral za něj při svém jednání ohled. V této situaci byla v 19. století vynalezena ekuména. Je to hledání kontaktu s druhou stranou, snaha o intenzivní soužití na všech rovinách. Zároveň se tu otevírá možnost‚ že obě strany postoupí o kus dopředu a že si každá z nich zvýrazní profil. Partneři v takovém případě míří kupředu k bodu, o kterém zatím nevědí, jak vypadá. Dnes ještě nevíme, co bude výsledkem ekumény mezi konfesemi či mezináboženského dialogu. Nemůžeme ani vědět, co bude výsledkem ekumény třetího druhu, když se spolu s ateisty pokusíme jít stejnou cestou. Lze se ale již setkat s povzbuzujícími důkazy toho, že je možné víc, než by si člověk myslel. Podívejme se třeba jen na oblast liturgie. Lipské mírové modlitby v roce 1989 fungovaly pouze tehdy, když je společně utvářely obě strany - křesťané i nekřesťané. V Drážďanech již dnes existuje „modlitební kroužek pro ateisty“, ano, skutečně se tak jmenuje. V erfurtské katedrále se nabízí alternativa zmíněného svátku Jugendweihe pro nepokřtěné lidi. Erfurtský biskup nemá na Štědrý večer v katedrále mši, ale jen bohoslužbu slova, jelikož větši účastníků jsou nekřesťané. Všechny tyto aktivity se daří tím více, čím více na jejich vytváření spolupracují křesťané s nekřesťany. Někdo se zřejmě zeptá: K čemu to všechno je, když se tím počet pokřtěných nezvýší? Myslím si, že úkolem pro 21. století je i to, aby se zlomilo jedno tabu. V západní Evropě diskuze o tzv. „posledních otázkách“ utichly. Jeden sociolog poznamenal, že se o Bohu mluví stejně málo jako o stavu osobního konta. Bertold Brecht požadoval, aby nebyly zraněny nenáboženské (!) pocity. O náboženských otázkách není možno diskutovat na veřejnosti, to je trapné. A proto jsme - včetně nás křesťanů - ztratili slova, kterými bychom mohli tyto otázky a zkušenosti vyjadřovat. Nejsme schopni předat svou víru dál, ostatní nejsou schopni zachytit své náboženské zkušenosti, které pravděpodobně mají. Jazyk a myšlení spolu přece úzce souvisí: Když ztratím slova, ztratím i jisté zkušenosti. Po celá staletí se lidé snažili slovně vyjádřit zkušenost s tím, co je nedisponovatelné. Všichni máme takovou zkušenost, všichni jsme někdy zažili, jak do našeho života vstupuje jiná skutečnost. Kdo nám poskytne metafory, příběhy a pojmy, díky nimž bychom mohli i naše zkušenosti vyjádřit? to je věc, o kterou se musíme v každém století nově snažit. Proč by mělo toto snažení v dnešní době skončit, aniž by si toho někdo všiml? Jako křesťané jsme si vědomi toho, že nejsme v tomto světě normální. Co si myslíte, že odpověděli mladí lidé na hlavním nádraží v Lipsku, když se jich zeptali, za koho se považují, zda za křesťany, věřící či nevěřící? „My jsme normální.“ Bylo by dobré, kdybychom si všichni uvědomili, že nejsme normální. Děkuji vám za pozornost. Mírně upravená verze přednášky, která zazněla na IX. Zvěřinových dnech České křesťanské akademie v Hejnicích 9.6.2001 Universum 8/40
