Třetího měsíce potom, co Izraelci vyšli z egyptské země, téhož dne, přišli na Sínajskou poušť. Vytáhli z Refídimu, přišli na Sínajskou poušť a utábořili se v poušti; Izrael se tam utábořil naproti hoře. Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory: "Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě.Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele." (2M 19,1-6.) Těmito slovy končí Boží řeč, kterou se Pán Bůh obrátil na Mojžíše po příchodu izraelských poutníků pod horu Sínaj. Mluví se zde o Božím záměru mít ze všech Izraelců kněze. Všechny kmeny Izraele měly být kněžskými kmeny. Pak ale přišla selhání Božího lidu, hřích modlářství, nevěry, neposlušnosti. Zlatý býček pod Sínajem, odmítnutí Zaslíbené země v Kádeš-barneji. Pán Bůh se rozhodl oddělit ke kněžské službě pouze jeden jediný kmen, potomky Léviho, syna Jákobova. Ale pro čas Nové Smlouvy, pro současnou dobu, opět platí původní Boží záměr. Proto apoštol píše: Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1Pt 2,9.) Co bylo kdysi zamýšleno pro izraelský národ, stalo se skutečností pro církev, pro ty, kdo se Pánu Bohu odevzdali svou vírou. Všimněme si ještě, co to mělo pro Izrael znamenat, být Božím kněžstvem. Hebrejský text tady používá pro izraelský lid slova gój, kterým jsou téměř výlučně označovány pohanské národy. Izrael není o nic lepší, než ostatní národy země. Jeho kněžství není jeho kvalitou, ale úkolem. Není tady sám pro sebe, ale pro ostatní národy. Jim má sloužit, jim má pomáhat poznat Hospodina. Totéž platí dnes pro církev. Není o nic lepší, než hříšníci tohoto světa. Ne nadarmo říká Pán Ježíš: Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království (Mt 21,31). Kněžství církve není její kvalitou, ale úkolem. Nesmí tu být sama pro sebe, je tu pro druhé. Pán Bůh domluvil a Mojžíš od něho odchází, sestupuje s hory zpátky ke svému národu. Mojžíš přišel, zavolal starší lidu a předložil jim všechno, co mu Hospodin přikázal. Všechen lid odpověděl jednomyslně: "Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil." Mojžíš tlumočil odpověď lidu Hospodinu. (2M 19,7-8.) Zdá se vám, že Izraelci projevili velikou důvěru svému Bohu? Jejich odpověď zněla velmi sebevědomě, ale poslouchejme, jak na ni reagoval Hospodin: Hospodin řekl Mojžíšovi: "Hle, přijdu k tobě v hustém oblaku, aby lid slyšel, až s tebou budu mluvit, a aby ti provždy věřili." Mojžíš totiž Hospodinu oznámil slova lidu. (2M 19,9.) Aby ti provždy věřili, jak Pán Bůh zdůvodňuje svoje stanovisko. Slova lidu vypadají, že tento lid bude už provždy a za všech okolností poslušný. Pán Bůh ale říká: Aby ti provždy věřili. Oni ti nebudou věřit, Mojžíši, nedělej si iluze! Národ volá:
Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil, ale z čeho vyrůstá jejich sebevědomí? Vždyť oni ještě ani nevědí, co po nich Pán Bůh bude požadovat! Pán Bůh nestojí o lidskou zbrklost. Když nás volá k důvěře, jde mu o promyšlenou, vědomou důvěru, která se neopírá o vlastní sílu a dovednost, ale pokorně počítá s Boží pomocí. Na čem stojí naše jistota? Na naší víře? To není dobrý základ! Na znalosti tradic a zvyků? To už nám vůbec nepomůže! Je jen jediná záruka pro budoucnost: Boží spolehlivost. Boží spolehlivost, která vedla od Sínaje ke Golgatě. Jenom proto, že Pán Bůh udělal všechno potřebné, může být i dnešní církev královským kněžstvem. Bez Božího díla by tady už nebyla nejen církev, ale vůbec nikdo. Hospodin dále Mojžíšovi řekl: Jdi k lidu a dnes i zítra je posvěcuj; ať si vyperou pláště a ať jsou připraveni na třetí den, neboť třetího dne sestoupí Hospodin před zraky všeho lidu na horu Sínaj. Vymezíš kolem lidu hranici a řekneš: Střezte se vystoupit na horu nebo i dotknout se jejího okraje. Kdokoli se hory dotkne, musí zemřít; nedotkne se ho žádná ruka, bude ukamenován nebo zastřelen. Ať je to dobytče nebo člověk, nezůstane naživu. Teprve až se dlouze zatroubí na roh, smějí na horu vystoupit." Mojžíš sestoupil z hory k lidu, posvětil lid a oni si vyprali pláště. Řekl také lidu: "Buďte připraveni na třetí den; nepřistupujte k ženě." (2M 19,10-15.) K izraelským poutníkům přichází Hospodin. To není jen tak, setkání s Bohem se nadá přirovnat k ničemu jinému na zemi ani na nebi. I země v okolí Boží přítomnosti je svatá, tedy oddělená, nedotknutelná. Vzpomeňme, jak si musel Mojžíš kdysi před hořícím keřem sundat svou obuv. To všechno není kvůli Hospodinu, jeho nemůže žádný lidský čin znesvětit! Tady jde o lidi. Pánu Bohu záleží na tom, aby člověk poznal aspoň něco málo z jeho slávy a alespoň trošku si uvědomil, kdo je to Bůh. Jakým způsobem se má lid posvětit? Pán Bůh požaduje čistotu, čistotu v kultickém slova smyslu. Čistota fyzická má být jejím obrazem, proto si Izraelci perou své šaty. Požadavek zdržení se manželského styku neznamená, že by tu šlo o něco samo o sobě znesvěcujícího, Izrael prochází oblastí pohanských kultů plodnosti. Je třeba se všemi způsoby chránit pokušení působit na Hospodina nějakým pohanským způsobem. Když nadešel třetí den a nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se třásl. Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a postavili se při úpatí hory. Celá hora Sínaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla. Zvuk polnice víc a více sílil. Mojžíš mluvil a Bůh mu hlasitě odpovídal. Hospodin totiž sestoupil na horu Sínaj, na vrchol hory. Zavolal Mojžíše na vrchol hory a Mojžíš tam vystoupil. Hospodin Mojžíšovi řekl: "Sestup a varuj lid, aby se nikdo nepokoušel proniknout k Hospodinu ve snaze ho uvidět. Mnoho by jich padlo. Také kněží, kteří přistupují k Hospodinu, se musí posvětit, aby se na ně Hospodin neobořil." Mojžíš řekl Hospodinu: "Lid nemůže
vystoupit na horu Sínaj, neboť ty sám jsi nás varoval slovy: Vymez podél hory hranici a horu posvěť." Hospodin mu řekl: "Teď sestup, potom vystoupíš spolu s Áronem; ale kněží ani lid nesmějí proniknout a vystoupit k Hospodinu, aby se na ně neobořil." Mojžíš tedy sestoupil k lidu a řekl jim to. (2M 19,16-25.) Nastává třetí den a lid se probouzí hlukem hromu a zvukem polnice. Hora je zahalena kouřem a celá se chvěje. Nikdy se s něčím takovým nesetkali. Vydání Zákona bude událostí, jaká se nikdy předtím nestala. Bůh vstoupí se svým lidem do nového vztahu. Mnozí z Izraele zřejmě čekali, že uvidí něco mimořádného, že jim Hospodin něco ukáže, něco odhalí. Nestalo se to. Pouze slyšeli hlas a viděli oblak. Od pradávna až dodnes platí slovo Janova evangelia: Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl. (J 1,18.) Prošli jsme 2. knihou Mojžíšovou až do konce 19. kapitoly. Ve 20. kapitole, kterou otevřeme nyní, najdeme slova základního jádra Božího Zákona, slova Desatera. Předpokládám, že všichni máte ve své koupelně zrcadlo a pod ním umyvadlo. Zrcadlo je důležitá věc, když se do něj podíváte, můžete zjistit, jak a kde jste špinaví. Dál vám už ale nepomůže, v zrcadle se neočistíte. musíte použít umyvadlo. Ve 20. kapitole 2. knihy Mojžíšovy nenajdeme pouze Desatero. V jejím závěru najdeme ustanovení o oltáři. Zákona o oběť, to dvojí musí stát vedle sebe jako zrcadlo a umyvadlo. Zákon, který ukáže na lidskou špínu a oběť, která je cestou k očištění. Oběť zvířete jako předobraz té skutečné a jedině účinné oběti Boží na golgatském kříži. Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. (2M 20,12.) já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Dal jsem ti svobodu. Do této svobody ti dávám Zákon, který ti umožní žít. To je hlavička, kterou Pán Bůh nadepsal slova Desatera. Než se soustředíme na jeho jednotlivé příkazy, je třeba zmínit několik věcí, o kterých na tomto místě mluví náš učitel. Prvním z nich je tzv. "nová morálka". Nová morálka tu byla dávno před Desaterem, poprvé se sní vlastně setkáváme už v ráji, když člověk poprvé Pána Boha neposlechl. Dnes už dávno není nová. Člověk si rád namlouvá, že dnes už je jiným hříšníkem, než byli lidé kdysi. Dnes už je hříšníkem moudrým a kultivovaným. Má při tom pocit, že naše dnešní hříchy už ani zdaleka nejsou tak zlé, jako byly hříchy lidé před potopou. Omyl. Jsme úplně stejní, jako byli naši dávní předkové. Desatero před nás staví obraz Boží představy o lidském životě. Nedopadáme o nic lépe, než lidé dávných dob. Svět se mění, okolnosti a podmínky života se mění, ale lidská duše je stále stejná, stále stejně nepoddajná. Vernon McGee vzpomíná na jeden ostrov, na kterém je vězeňský hřbitov. našel na něm pomník se zajímavým nápisem. Stálo tam: Zde odpočívají tělesné pozůstatky Johna Smithe, který se
vzepřel svému Stvořiteli, zahrával se s příkazy Desatera a odešel z tohoto života ve věku 35-ti let. Jeho matka a manželka pro něho plakaly, kromě nich už nikdo. Odpočívej v pokoji. Opravdu nikdo si nemůže zahrávat s příkazy Desatera a uniknout Božímu trestu. Jindy je vyčítáno těm, kteří káží o Boží milosti, že Desatero nedoceňují, že jím opovrhují a že ho odmítají. Říká se, že ten, kdo mluví o Boží milosti, současně říká, že na Zákon není třeba brát ohled. To ovšem není vůbec pravda. Naopak, ten, kdo učí znát Boží milost a ukazuje na perspektivu spasení z milosti skrze víru, teprve ten naplňuje nejvyšší záměr Zákona. Pavel na tento problém ukazuje na začátku 6. kapitoly svého listu do Říma, kde píše: Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli jak bychom v něm mohli dále žít? (Ř 6,1-2.) Milý posluchači, jestli jsi náhodou přesvědčen, že můžeš žít bez ohledu na Boží vůli a svobodně přestupovat přikázání Desatera, pak bezpochyby nejsi spasen milostí Pána Ježíše Krista. Kdybys totiž skutečně přijal Boží odpouštějící milost, pak bys toužil dělat Pánu Bohu radost a plnit jeho vůli, která je v Desateru vyjádřena. Vernon McGee říká, že podle jeho přesvědčení má každý kazatel Boží milosti respekt a úctu před Božím Zákonem, asi jako žalmista, který zpívá: Jak jsem si tvůj Zákon zamiloval! Každý den o něm přemýšlím. (Ž 119,97.) Co vlastně představuje Boží Zákon? Někdo ho popsal jako vyjádření Boží mysli. To není dobrá definice. Boží myšlení je mnohem širší, než Zákon. V Zákoně není místo ani pro milost, ani pro milosrdenství. Boží Zákon je popisem Boží představy, jak by měl vypadat člověk, tato definice je už trochu lepší. Autor 19. žalmu o Božím Zákonu píše: Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří. Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost srdci. Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo. Hospodinova bázeň je čistá, obstojí navždy. Hospodinovy řády jsou pravda, jsou nejvýš spravedlivé, nad zlato vzácnější, nad množství ryzího zlata, sladší než med, než včelí med z plástve. Jsou poučením i pro tvého služebníka, když na ně dbá, má odměnu hojnou. (Ž 19,8-12.) Hospodinovy řády jsou pravda, to je důležitá výpověď Božího slova. Naše lidské rozlišování dobrého a zlého je příliš ovlivňováno okolnostmi a naší porušenou podstatou. Už Adam se pokusil rozhodovat o dobrém a zlém sám a jak to dopadlo! Pán Bůh kreslí čáru mezi dobrem a zlem sám, nikomu jinému toto právo nepředal. Běžný člověk si celé Desatero velmi radikálně zjednodušuje: "Nikoho jsem nezabil a nikoho jsem neokradl. Jsem tedy čistý", říkají mnozí. Že Boží Zákon mluví i o závisti, o lži, o nepoctivé touze a o lásce k Bohu, to velkoryse přehlédnou. Sami rozhodli o tom, že vražda a krádež jsou horší než to ostatní. Ale je to oprávněný postoj? Obstojí před Božím hodnocením? Zákon je Božím dobrým darem. Připomeňme si na závěr ještě
jednou, že smyslem Zákona není jeho naplnění člověkem, ale ukázání na lidský hřích. Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny (Ř 3,19.), píše apoštol Pavel do Říma. Když se toto usvědčení objevilo a prokázalo, když se naplnila doba Zákona, přišel Pán Ježíš, aby uzavřel Novou Smlouvu, Smlouvu milosti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, (Ř 8,3.) Teprve toto odsouzení hříchu otevřelo cestu vysvobození člověka. To nemohl učinit Zákon, to dokázala pouze milost. Zákon je skutečně zrcadlem, ukazujícím lidskou porušenost. Znáte tu pohádku o královně, která se dívala do kouzelného zrcadla a ptala se: "Zrcadlo, zrcadlo, pověz, kdo je ze všech nejkrásnější?" A zrcadlo odpovídalo, že ze všech nejkrásnější je královna. Lidé to dělají podobně. Drží zrcadlo, ptají se, ale pak si odpovídají sami. Říkají: "No přece já jsem ten nejkrásnější!" Mají za to, že si ze zrcadlem Zákona mohou nakládat podle svého. Pohrdají Zákonem a zavírají tak dveře milosti. Je třeba se skutečně dívat do zrcadla Zákona a poslouchat, co říká ono. A pak, až poznáme svoji pravou podobu, pak je třeba se obrátit k milosti, k odpouštějícímu Pánu Ježíši Kristu a přijmout od něho ospravedlnění. To je cesta, která vede k životu.
