Táňa Princová
Splnila jsem si sen, stala jsem se lékárnicí v padesáti Má ohromně energie a máloco je pro ni překážkou. Přivedla na svět tři děti, úspěšně podnikala, přešla třikrát Pyreneje, a když jí bylo padesát, rozhodla se splnit si svůj sen: stát se magistrou v lékárně. Vstávala v pět ráno a po večerech trhala lístky v kině, aby přes den mohla studovat. „Není na tom nic nemožného. Pocházím z vesnice a navíc jsem zvyklá si vždycky prosadit svou,“ tvrdí šestapadesátiletá Táňa. Je schopná za kuropění připravit rodině snídani, od rána míchat mastičky v lékárně, odpoledne dojet nakoupit svým rodičům, kteří žijí u Bratislavy, a večer stihnout divadlo či koncert ve své druhé práci v kulturním domě. Její heslo je: hlavně nesmí být nuda! Jak se přihodilo, že máte dvě maminky? Asi tři měsíce po mém narození se zjistilo, že jsem nemocná. Měla jsem průjmy, hubla jsem. Lékaři zjistili, že mám nesnášenlivost na lepek. Celiakii. V té době to bylo poměrně neznámé onemocnění. Bydleli jsme na slovenské vesnici a moje maminka pocházela z deseti sourozenců. Vládla tam solidarita, a tak se dohodla s jednou ze svých sester, že se o mě postará. Zůstala doma, v Bratislavě, a maminka mě k ní jako půlroční dala. Tam jsem vyrůstala do svých tří let a tetě jsem říkala mami. Když mě ve třech letech, vypiplanou, vrátili k mamince, oslovovala jsem ji teto. No, potom se to srovnalo, ale že mám dvě mamičky, to zůstalo. Říkáte stále tetičce mami? Ano. Říkám ji mamo a mamince říkám mamičko. Sestra mi to záviděla, ty máš dvě mámy, ty se máš, říkávala. A teta mě taky brala jako dceru. Teta neměla vlastní děti? Má. Tři. Mamička si od ní brala vždy na půl roku jedno její, aby se revanšovala. A ještě jí přilepšovala penězi.
9
Veronika Kašáková: Nedovolím si být naštvaná déle než dva dny
Je jí šestadvacet a většinu svého života prožila v dětském domově. To, co jiní tají, neváhala sepsat a vydat jako knížku, i když dotknout se minulosti pro ni bylo nesmírně bolestivé. Máma, která brala drogy, táta, co si k ní hledal cestu pomalu a těžko. Neskončila v sebelítosti, ačkoli i tu zná. „Vůči tátovi mám větší výčitky než třeba vůči mámě, protože táta tu byl vždycky a bral si mě a bráchu pravidelně domů,“ přiznává. Štíhlá blondýnka se před pár lety natahovala po korunce nejkrásnější dívky Čech. Když jí o fous unikla, nezahořkla, i když se musela dostat z depresí a taky dluhů. Dnes se věnuje modelingu a hlavně objíždí se svým projektem dětské domovy. Kdo jiný by měl vědět, co tam děti potřebují, nežli právě ona? Jak jste přišla tady na tu větičku, kterou ráda používáte: Spojuju se s tou částí sebe, která je v pořádku? Mám nastudováno spoustu knih a studuju taky sebe samu. Jako osobnost a jako bohatství vyššího já. Mám mimo jiné úžasnou koučku, moji tetu Helenku Bedrnovou, která tvrdí, že z minulých životů si pamatujeme jakoukoli roli, činnost, vzdělání. Že to stále máme v sobě, ale nepoužíváme to, protože si to nepamatujeme. A tak se to můžeme pokusit vyvolat touhle úžasnou větou, ve které se spojuju s tou částí sebe, která je sebevědomá a nebo umí anglicky. Jednak by se to mělo vyvolat a také si myslím, že důležitá je víra a přesvědčení, že to tak je. Protože jinak to zní bláznivě, že jo? Anglicky neumím, a najednou bych měla spustit? Je to spíš takové psychické uklidňování, které mě uklidní, protože čeho se bojíme nejvíc, to si přivoláme. Že nemluvíte anglicky? Pokud vím, na soustředění na finále Miss na Mauriciu jste při programu pro tamní děti hovořila anglicky bez problémů. Tak pozor, to je úroveň dětí. Tam to šlo. Myslím, že rozumím celkem dobře, ale mám nějaký blok, možná z toho, že se mi pár lidí smálo,
23
Jana Valdrová: Patřím do generace: Dalas' mi tam cukr?
Ani si neuvědomujeme, jak moc jazyk ovládá naše myšlení. Šedesátiletá lingvistka, která se již od devadesátých let pohybuje v oblasti feminismu, si je toho vědoma moc dobře. Neúnavně poukazuje na stereotypy, které v jazyce používáme a které často odsouvají ženy na druhou kolej. Zastihly jsme ji v období, kdy z rodných Českých Budějovic odcházela do Rakouska, kde potkala svou lásku. Mimochodem, taky feministického lingvistu. Pamatujete si na první slovo svého dítěte? Byla to ta slova, která děti běžně říkají. Ne, že by synové řekli: Maminko, jsi feministka (směje se). Dobře, obraťme se k vašemu oboru. Tím je feministická lingvistika. Ví se, že jazyk odráží strukturu myšlení a stav společnosti. Tak proč nemáme v českém jazyce, dejme tomu, slovo hostka, když hosta máme běžně? Protože lidi jsou zvyklí raději netvořit nová slova, aby to náhodou nebylo špatně. Vezměme si výuku češtiny od začátku základní školy. Dítě přijde do školy první třídy a učí se psát, pak nastoupí vyjmenovaná slova, pak další gramatika atd. A přitom lze šestileté dítě přimět k zamyšlení, učit ho formulovat myšlenky, vést je k argumentaci. To se ve škole neučí. Takže slovo hostka nemáme, protože v řeči dál používáme stereotypy. Co by se podle vás měly děti ve škole naučit při výuce češtiny? Používat jazyk tak, aby sloužil jim, a ne ony jemu. Aby neměly strach z diktátů. Když se řekne diktát, někomu naskočí husí kůže ještě teď. A místo toho by měly děti prožívat krásné hodiny diskusí, argumentace, a gramatiku se učit jako prostředek, ne jako cíl.
37
Klára Konicarová: Svět je neuronová síť a já jsem čistokrevná Lilith! Vtipné postřehy, jimiž glosuje pohyb planet na obloze a převádí ho do každodenních situací, vyhledává na jejím blogu stále více lidí. Třiačtyřicetiletá astroložka z Brna, která miluje počítače, svého pubertálního syna a navíc je i zamilovanou novomanželkou. Na schůzku se přiřítila se slovy: „Měla jsem zběsilý den.“ Zvolnila, dala si kávu a džus a připustila: „Uran mi dnes sice tranzitoval přes Lunu, ale to je jedno. Já mám každý den zběsilý.“ Jak vás napadlo dívat se na svět prostřednictvím astrologie? Astrologie mě zajímala vždycky. Ale jsem z přísně racionální, ateistické rodiny. Tatínek, můj velký guru, tvrdil, že celá astrologie je nesmysl. Že přece na světě není jen dvanáct typů lidí, což je ostatně argument, s nímž se často potkávám i dneska. Já jsem se s ním přela, ale de facto dlouho podlamoval mé přesvědčení. Tak jsem zájem o astrologii odsunula do pozadí. To se stává mnoha lidem. Tvrdí, že je astrologie zajímá, ale nejdou se s ní seznámit blíž. Některým se zdá obtížná. Některým stačí její bulvární podoba. Někteří ji zavrhují úplně a nejsrandovnější je, když pak přijdou potají na konzultaci. Co odpovídáte na námitku, že astrologie zjednodušuje lidi na dvanáct skupin? Když si někdo dá tu práci a do astrologie nahlídne, snadno pochopí, že to není struktura dvanácti kategorií lidí, ale velmi komplexní a propracovaný systém mapující naše psychické složky a jejich vzájemné propojení. V horoskopu vyčteme úplně všechno, stačí pochopit základní principy, mít logické myšlení, schopnost kombinatoriky a současně naslouchat intuici. Ta se u mě výrazně rozvíjí. A vůbec celé moje chápání astrologie se v průběhu let mění.
51
Rostya Gordon Smith Měla jsem dvě libry a nemluvila anglicky
Odpočívá vůbec tahle žena? Napadne snad každého při pohledu na to, co všechno stihne. „Buď v klidu,“ odpoví. „Odpočívám dost a na pracovní emaily večer nereaguji.“ Tato vitální a stále krásná žena odešla z Čech, když jí bylo devatenáct. Neměla nic, jen odhodlání. Dnes patří mezi nejúspěšnější světové manažerky v oblasti personalistiky. Ale nejen to. Za svůj největší úspěch považuje to, že je třiačtyřicet let vdaná za příslušníka starého anglického rodu, má čtyři syny a deset vnoučat. Netají se tím, že je členkou mormonské církve. Mužské myšlení je jí blízké a to ženské ji fascinuje. Lidem kolem sebe tyká a se svým anglickým manželem hospodaří na usedlosti poblíž Mariánských Lázní. On tam sází růže a pivoňky, ona spřádá nové a nové plány. Vaše velmi otevřené a bezprostřední vystupování bylo první, čeho jsem si na vás všimla. Řekněte mi, co je pro vás sebevědomí? Pro mě je sebevědomí v prvé řadě vysoké sebeuvědomění. Sebeuvědomění se skládá z toho, že mám osvojené hodnoty a vím, že i když přijdu na nějakou složitou křižovatku, pojedu rovně. Vzpomenete si na momenty, které vaše přesvědčení a hodnoty formovaly? To nebyly momenty, to jsou léta. Takže za prvé jsou pro pocit skutečného sebevědomí důležité hodnoty, a za druhé je to pocit nějakého dosažení, úspěchu. Jak má kdo definován úspěch, je individuální. Pro mě úspěch je, že miluju svého manžela, že jsme spolu čtyřicet tři let, že mám svou víru, že vím, že jsem dítě boží. Vím, že tady na Zemi jsem z nějakého důvodu, že tady mám úkol. Mám čtyři syny a deset vnoučat. Protože rodina patří mezi mé priority, patří i toto mezi mé úspěchy. Měla jste to stejné sebevědomí, když vám bylo třicet? Samozřejmě, že ne. Ale stejné hodnoty, například rodinu se čtyřmi dětmi, to už jsem měla. Jen tam ještě nebylo tolik těch výsledků.
69
Helena a Žofie Dařbujánovy:
Dceru mám za odměnu, máma pro mě je přirozená autorita Idylka? Vypadá to tak. V rozhovoru matky a dcery sice výčitka padla, ale posuďte sami, jaká. Obě dvě se věnují uměleckým profesím, Helena je architektka a designérka, Žofie je herečka a zpěvačka. Vidět ji můžeme třeba jako Julii v rockové opeře. Obě jsou samostatné a tvůrčí, obě si nechávají prostor na odlišnost. Je ale znát, že je spojuje mnohé. Obklopeny originálním, výšivkovým designem paní Heleny a za hudebního doprovodu skupiny Mydy Rabycad, ve které zpívá Žofie, jsme se pustily do rozmotávání klubka jejich příběhu. Kdo pro vás byl autoritou vašeho dětství, paní Heleno? Helena: Těžká otázka. Ani nevím, jestli jsem kdy uznávala nějakou autoritu. V rodině byl určitě velkou autoritou můj otec, ale jeho autoritu jsme se v mezích jím nastavených zákonů snažili všichni potírat od začátku do konce. Až v dospělosti jsem si uvědomila, že obrovskou autoritu, a zároveň úžasnou ženu, pro mě vlastně vždy představovala moje babička. Jaká byla vaše babička? Helena: Myslím, že opravdu úžasná. A řekla bych, že snad ve všem. I když jsem jako dítě spoustu věcí, které dělala, také nechápala, anebo i neměla ráda. Později jsem si ale uvědomila, že věci, které mně vadily, nebyly ty, které by přímo souvisely s babičkou. To se nám spíš do našeho vztahu promítaly jiné okolnosti. Mám to štěstí, že mě babička zahrnovala od malička bezpodmínečnou láskou. Všechno, o co jsem se kdy pokoušela a co jsem dělala, se jí líbilo a podporovala mě v tom. Zajímala se o všechno. Zahrnovala mě láskou do poslední minuty. Co mě stále fascinuje, je, že ona si opravdu nikdy nestěžovala. V životě jsem neslyšela, že by si na něco postěžovala. Žofie: Kromě kolenou. Helena: Ano, kromě kolenou. A my jsme jí vždycky říkali: Babi, že ti neslouží kolena, to je dobré, hlavně že ti slouží hlava! A slouží ti nejvíc z celé naší rodiny!
85
Jana Čiháková:
Musela jsem si ho znovu vzít, abych ho mohla mít zase ráda V době, kdy jiní odcházejí na odpočinek, začala rekonstruovat rodný dům svého tatínka. Z polorozbořené hájovny, postavené v r. 1672 po třicetileté válce jako domek pro myslivce, vykouzlila půvabné stavení, odkud i v pětasedmdesáti ovlivňuje veřejné dění. Nadšená pedagožka začínala učit po válce v pohraničí v tíživých podmínkách. V dobách, kdy alternativní školství u nás ještě neexistovalo, se snažila děti vtáhnout do učebního procesu hrou. Povídá si s krkavci a tvrdí, že rozumí kuňkání žab. Žije sama, ale nedávno měla svatbu v kostele. „Oddělené domácnosti nám s mužem zůstaly,“ prozrazuje. V tom domě, před kterým teď sedíme, jste se narodila? Nenarodila. Přišla jsem na svět za války jako první dítě ze čtyř. Byla jsem nejstarší. Rodiče se báli, že tatínek nedoběhne včas pro porodní bábu, a protože maminka měla v Plzni bratra, týden před mým narozením k němu šla bydlet. Takže jste se narodila ve válečné Plzni? V Plzni, Wenzigova 5, v roce 1940 tedy uprostřed války. Maminka mi vyprávěla, že porodní bolesti na ni přišly v sobotu večer. Do porodnice ji doprovázel její bratr a celá Plzeň byla zatažená. Víte, byla válka a večer se nesmělo nikde svítit. Šli tmavou noční Plzní do porodnice, ale já jsem na svět nijak nepospíchala. Jsem nedělňátko. Říká se, že ti mají celý život štěstí. No taky to tak občas nebylo. Ale den mého narození je popsán v knize pana děkana z Manětína, barokní perly západních Čech. On si psal dennodenně zápisky. O osmém září 1940 tam píše toto: Dnes ráno už přišli ke mně čeští zaměstnanci i úředníci pro doklady árijského původu. Tak se valí na nás matrikáře nová vlna žádostí. Jak lituji postižené takovou hloupostí!
99
Andrea Culková:
Ženy mohou volit, muž může zůstat na mateřské, tak co ještě řešit? Zbývá toho spousta! Její život je jako na houpačce. Snad proto, že chce všemu sáhnout až na dřeň. Nespokojí se s povrchním konstatováním. Její dokumentární film o škodlivosti cukru obletěl svět a vzbudil rozruch. Její domácnost je od té doby sugar free. „Nejsladší na světě je ale stejně polibek a objetí,“ tvrdí dokumentaristka, která do své práce dává všechen čas, úspory i síly. Své tři děti přirozeně zapojuje do toho, co dělá. A i když jí teče do bot, neváhá u toho zapnout kameru a točit. Když se řekne sladké, mnoha lidem naskočí líbezné, roztomilé. Co naskočí vám? Že sladký život se dá určitě žít i bez cukru. Vy prostě nejste přítelkyní cukru. Sladká chuť je přirozená, patří k našemu životu. Ale potravinářský průmysl používá víc než sto padesát typů cukru, sladidel a různých chemických přísad, ale to už mluvíme o přidaných cukrech. Nemluvíme o přirozené chutí a o přirozeně sladkém. Váš dokument o cukru zabodoval. Co bylo prvotním impulsem se do něj pustit? Začalo před takovými šesti lety, když jsem byla těhotná se svým třetím dítětem a byla mi diagnostikována těhotenská cukrovka. Musela jsem ze dne na den přestat konzumovat rafinovaný cukr a byla jsem šokovaná, jak je to obtížné se toho zbavit, protože cukr je opravdu všude a ve všem. Tak jsem ho vymetla z kuchyně a viděla jsem, že mi tam nic nezbylo. Byl i v potravinách, kde bychom jej nečekali? Přesně tak. A takhle začala dlouhá cesta pátrání, co za konzumací toho bílého prášku vlastně stojí. Nejdřív jsem se věnovala vlivu cukru na lidské zdraví, co všechno ovlivňuje, a byla jsem opravdu šokovaná, že to je všechno, vysloveně od hlavy až po patu. Ovlivňuje všechny
111
Anastazja Holečko: S muži nebojovat!
Se svým manželem se potkala ještě jako studentka medicíny a byla to láska na první pohled. Už řadu let úspěšně rozvíjí obojí. Medicínu i vztah se svým manželem, se kterým má dvě malé děti. Evropské pojetí lékařství obohatila o východní pohled. Ten načerpala, když léčila nemocné v Tibetu a dostalo se jí zasvěcení do tamního léčebného systému. Není pro ni problém překonávat vzdálenosti jak mezi lidmi, tak ty zeměpisné – vede Institut tibetské medicíny v Praze a v Polsku, a odskočit si do Petrohradu pro ni není nemožné. Její život silně ovlivňuje buddhismus. Tuhle filozofii a životní postoj i s manželem praktikuje a uplatňuje i v každodenním pohledu na svět. Ženy jsou moudrostí, muži aktivitou, říká se v něm. Můžete mi říct, jak se dívá buddhistka na takové věci, jako je feminismus? Při vnímání mužských a ženských rolí jsem hodně ovlivněná buddhismem, to je pravda. A v něm je rovnost pohlaví přirozeným základem, s nímž se dál pracuje. Jistě, v tradičních společnostech, kde je rozšířen buddhismus, to je vždy muž, kdo je vládce a hlavou nějaké jednotky. Ale pokud se jedná o tu nejvyšší úroveň buddhismu, které říkáme tantrická, a zde není míněna zdaleka jen sexualita, ale zejména způsob duchovní praxe, tak tam jsou muž a žena sobě rovni. Každý má svou kvalitu, svoje vlastnosti a vzájemně se doplňují a obohacují. Jaké vlastnosti má muž a jaké žena? Muži jsou především aktivitou, silou a radostí. Ženy jsou moudrostí, klidem a prostorem plným potenciálu. Moudrost sama o sobě může být smutná a suchá a radost bez hlavy může být hloupá. Proto se dokonale doplňují. Tak by to v ideální rovině mělo být a o to se buddhisté ve svých vztazích snaží. Často upozorňuji ženy, že by se neměly snažit konkurovat mužům mužským způsobem. To nikam nevede, to nejsou naše primární
125
Saša Lienau:
Kdybych byla kluk, tak bys mi to neřekl! Bylo jí dvacet, když krátce po ruské okupaci v roce 1968 opustila rodné Čechy. Tehdy ještě netušila, že to bude na víc než dvacet let. V Německu, kam odešla, se stala profesionální aktivistkou. „Vždycky mi říkali, že mám málo ženských vlastností. To jsem slyšela často, a přitom jsem přesvědčená, že jsem typická ženská se vším všudy,“ tvrdí. Ženská emancipace je jedno z jejích životních témat. Krátce po listopadu 89 se vrátila a založila tu organizaci bojující za ženská práva, proFem. V jejím čele stála dalších dvacet let, organizace funguje dodnes. Nedávno se odstěhovala do domku na jih Čech, ani tady aktivistkou být nepřestala. Že nemá klasickou rodinu, nelituje, i když je na Vánoce někdy sama. Pamatujete si na svoji maminku, když jí bylo šedesát čtyři, jako je teď vám? Máma byla úplně jiná než já. Něco po padesátce odešla do důchodu a byla prostě stará. Byla moc hodná a já jsem ji nade všecko milovala. Byla činorodá v tom smyslu, že měla ráda lidi a udržovala s nimi spoustu kontaktů. Ale jakmile odešla do důchodu, starala se už jen o své nejbližší. O nás, o děti už to nebylo třeba, byli jsme už velcí, takže se starala o vnuky a o tátu. Ten zemřel o dva roky dříve než ona. Maminka se věnovala zavařování, zahrádce, na ní pěstovala plno věcí. Podívejte se do mojí zahrádky, já tam mám jen trávník. Ale pokud pracovala, byla velmi aktivní. Z dělnice v továrně se vypracovala na mistrovou. Doplnila si i vzdělání a na nás, tři děti, byla vlastně sama, protože táta byl pořád někde v luftu. Jak to? Čemu se věnoval váš otec? Byl komunista a stranický pracovník. Skoro jsem ho neznala. Byla padesátá léta, jezdil po konferencích, akcích, zakládal družstva. Jak se stalo, že vy jako dcera komunisty jste odešla do emigrace? To jsou skoky, viďte?
135
Lucie Groverová:
Žena je něco tak silného, že se to ani slovy nedá říct „A co jste dělala potom?“ zeptaly jsme se drobné ženy, když vyprávěla, jak šla s rodinou na borůvky do lesa těsně před porodem. „Vrátila jsem se domů a začala si zpívat,“ odpověděla. Síla, která z křehké, ale neobyčejně vnímavé matky pěti dětí sálá, není nápadná. Když však vypráví o svém životě, o tom, jak žila na ulici, potkala svého muže, rodila sama doma svoje děti, odstěhovala se na venkov, její ženská síla dostává pevné rysy. Brzy je znát, že je ohromná. A ještě jedna věc z ní září: svoboda. Označení dula se bráníte, ale svoje zkušenosti s porody ostatním ženám předáváte. A tak se vás musím zeptat: Kde a jak jste se narodila vy? To je docela překvapující otázka! Na to se mě nikdo nikdy nezeptal. Vidíte, já se ptám několika desítek lidí za měsíc a mě se nikdo nezeptal. To je zajímavé. Takže kde a jak? Přišla jsem na svět před dvaačtyřiceti lety klasicky. Jako většina z nás – v porodnici. Což znamená, že maminka ležela při porodu na zádech, byla jí podána farmaka, byla jsem z ní nějakým způsobem vytlačena či vytažena a následně separována. Kolik let bylo vaší mamince? Sedmadvacet. Jaká byla vaše maminka? Jak si ji pamatujete z dětství? Mojí maminku si pamatuju z dětství jako věčně uplakanou ženu, která se cpe pilulkami. Byla smutná? Jak jste to jako malá holčička vnímala? Myslím, že mě to hodně ovlivnilo. Moc jsem se těšila na to, až budu v té maminkovské roli já a budu si to všechno dělat po svém. Tak, jak jsem tušila, že to všechno může ve skutečnosti být. Mně bylo mamky
151
Lucie Jandová a Dana Radová:
Měly bychom na sebe přinejmenším nevražit, ne? Bývalá manželka a současná partnerka? To nemůže fungovat! Inu, může. Autorky knihy, kterou držíte v ruce, se seznámily při předávání Danina potomka. Zjistily, že kromě soužití s jedním mužem (postupně!) je spojuje mnohé. Zájem o ženské příběhy především. „Souhlasím s tebou, ale…,“ řekly si mnohokrát v diskuzích nad nimi. Čas, který se při podobných debatách prochechtají, je asi tak desetinásobný. Lucie: Dano, v oblasti ženských práv jsi aktivní už dlouho. Proč jsi chtěla knihu – projekt Ženy, poklad k objevení, dělat zrovna se mnou Dana: Protože už dávno předtím, než jsem tě poznala osobně, jsem znala tvoje rozhovory a fakt se mi líbily. Jednou dávno jsi dokonce byla v nominacích na Zlatou žábu za nějaký zajímavý rozhovor. To jsem si našla, když jsem zjistila, s kým žije můj bývalý muž. Řekla jsem si: Dobře, chlapec má vkus a magnet na feministky. Dana: Tak mě napadá, jsi vlastně feministka, když jsi buddhistka? Lucie: Jo, ten muž, jehož jsi měla za muže asi třináct let ty, a teď s ním zase pro změnu žiju já, má vkus a vybírá si zajímavé ženy, s tím souhlasím, to jsem si řekla hned, jak jsem tě viděla. (směje se) Ale k tvé otázce: V roce 1992 jsem na filozofické fakultě absolvovala diplomovou prací na téma Feminismus jako sociokulturní jev. Tehdy to pro mě bylo velké téma. Feminismus jsem brala jako alternativu ke všemu, a byla jsem známá svými feministickými postoji. Mnoho lidí mě za feministku považuje doposud a já se tomu ani moc nebráním. Skutečně se domnívám, že žijeme ve světě vystavěném patriarchálně, a to pro ženy není jednoduchá situace. Zvlášť poté, co se komplementarita mužské a ženské tradiční role rozpadla. Nicméně, jako všechny ideologie beru feminismus jako zneužitelnou a postupem času zneužitou věc. V čem se s ním rozcházím, je názor, že muži a ženy jsou stejní a jejich rozdíly jsou pouze kulturní, dané výchovou. Myslím si, že muži a ženy mají rozdílné, avšak stejně důležité kvality. To je pro mě stěžejní, rozlišovat na mužské a ženské
173
