Teorie koordinace mezi nižšími a vyššími psychickými funkcemi Rogers ( ) Vygotskyj ( ) Ladislav Nykl

Teorie koordinace mezi nižšími a vyššími psychickými funkcemi Rogers (1902-1987) – Vygotskyj (1896-1934) Ladislav Nykl “Person-Centred Approach”, Lederergasse 17/7, A-1080 Vídeň, Austria Lektor na Univerzitě Vienna a na Masarově univerzitě v Brně http://members.aon.at/nykl/ e-mail: [email protected]

V tonto článeku předkládám teorii koordinace nižších a vyšších psychyckých funkcí ve spojení myšlenek dvou významných vědců a sice C.R.Rogerse a L.S.Vygotského. Jak již název naznačuje nejde o empirické studie nebo o konkrétní zkušenosti s klienty, ikdyž vycházím z praktických zkušeností a vlastních prožitků. Vzájemným obohacením dvou myšlenkových vědeckých proudů zde buduji novou teoretickou základnu, kterážto pozdvyhuje teorii C.Rogerse a ujasňuje vlyv jeho tří proměnných na psychické pochody. Jsem přesvědčen, že právě tato teorie bude zaplňovat mezeru v důkazech o důležitosti Rogersovského přístupu ve všech odvětvích mezilidského styku. Zároveň se jedná o základnu pro další studie a srovnání, jako např. srovnání s teorií psychického aparátu S.Freuda. Jak vznikla tato teorie? Při mých studiích jsem byl upozorněn na knihu L.S.Vygotského „Geschichte der höheren psychischen Funktionen“, která mě velice zaujala. Brzy jsem pochopil zajímavé spojitosti s teorií osobnosti a s teorií „self“ C. Rogerse. Některé myšlenky o těchto psychických pochodech jseme dále propracovali společně s Univ.Prof. Renatou Motschnig na Vídeňské univerzitě (Nykl, Motschnig, 2002). Další propracování se nachází ve dvou ještě neuveřejněných publikacích. Zásadně se nejedná o spojení ale o využití dvou prvků z význačných theorií k vykrystalizování nových myšlenek. Není mi známo, že by C.Rogers pro jeho tři proměnné našel funkční místo v psychických strukturách tak, jako definoval např. introjekce ve struktuře osobnosti (Rogers, 1986, Rogers, 1995 a). A právě proto mě zaujaly myšlenky L.S.Vygotského, že z jeho theorií jasně vyplývá funkční spojitost tří proměnných s dalšími psychickými funkcemi. Snad ještě zůstává pro mnohé otázka, proč by se měl poradce zaměřený na člověka zabývat těmito suchými teoriemi. S touto otázkou nás již konfrontuje V.J.Drapela (1997). Dovolte mi, vyjádřit několik odpovědí: Ø Pro poradce a terapeuta, který by se cítil být pohlcen teoriemi a cítil by, že jej v práci s klienty tyto odvádí od konkrétního vztahu nejsou asi tyto teorie vhodné, nebo je jeho poradenský výcvik nedokončený. Ø Terapeut však má jistou povinost se zabírat novými teoretickými znalostmi a tedy i znalostmi psychických pochodů. Ø Věda sama nemá žádné vyhnutí, jestliže chce pochopit působení různých psychologických škol a jestli chce tyto vědomosti také prakticky využívat. Ø Teoretické poznatky jsou důležité pro ty odborníky, kteří stojí v řadách obhájců jednotlivých směrů. Jedná se pak o poznání společné základny všech směrů a ujasnění vlastních zdrojů. Ø Každý psycholog, poradce, terapeut a sociální pracovník by měl být schopen nacházet v literatůře nesrovnalosti, odbočení od původních směrů a nebo jejich zkreslení a dále si umět vytvořit vlastní úsudky. Tolik k zamyšlení se o teoretické základně, která by mohla sloužit k dalšímu vývoji integrované psychologie. V tomto článku se budeme zajímat o shora vyhraněné téma, které má obohatit naši představu o psychických pochodech a struktuře osobnosti. Předem několik vět o C.R.Rogersovi a L.S.Vygotském abychom si přiblížili tyto dva genialní vědce.

Carl Rogers se narodil 8.1.1902 v Oak Park (Illinois - předměstí Chicaga) jako čtvrtý ze šesti dětí. Jeho rodiče byli hluboce věřící a jeho otec, úspěšný obchodník. Když bylo Rogersovi 12 let, koupil jeho otec farmu. Carl se zajímal o zemědělství a později začal studovat agronomii na univerzitě ve Wisconsin. Jeho náboženské zaměření ho po účasti na několika studentských setkáních přivedlo ke změně studia na teologii. Po pobytu v Číně, jako jeden z vyvolených studentů na World Student Christian Federation Conference v roce 1922, změnil Rogers některé ze svých názorů a přešel na pedagogickou fakultu Columbia University. Roku 1931 ukončil studium a pracoval 12 let v Rochesteru, New York v poradně pro děti, které se dopustili trestných činů. V této době prodělal velký osobnostní vývoj, který vedl od víry na přísná a neomylná vědecká tvrzení ke spolehnutí se na sebe sama a vlastní zkušenosti a k pochopení podmínek osobnostního rozvoje. V druhé polovině své činnosti v Rochesteru se Rogers setkal s několika osobami, které vnesly do jeho pole kontraverzní názory Otto Ranka (Rogers, 1991, str. 12). Třídenní sympozium u Otto Ranka považoval za klíčově významný ve vlastním vývoji, neboli za start ke kompetentnímu terapeutovi. Změnu svého přístupu ke klientovi v době práce v Rochestru charakterizuje otázkou hledání vztahu nikoliv metody: „Jaký mohu vytvořit vztah, aby jej tento člověk dokázal využít k rozvoji své osobnosti?“ Jeho první studie „Clinical Treatment of the Problem Child“ mu otevřela cestu na katedru Ohio State University (1940-1945) kde dostal profesuru. Době na Ohio State University následovalo 12 let výzkumu na University of Chicago a 4 roky na University of Winsconsin. Svá poslední léta, od roku 1964, strávil Rogers v La Jolla, kde se věnoval výzkumu práce v encountrových skupinách. Jako osobě porozumíme Rogersovi z jeho následující věty: "Během mého celého pracovního života jsem se pohyboval směrem, který jiní považovali za pošetilý a o kterém jsem sám často pochyboval. Ale nikdy jsem toho nelitoval, že jsem se vydal po cestách, které mě přímo oslovovaly, ikdyž jsem se tenkrát cítil osamělý či pošetilý." (Rogers, 1985, str. 38, 1990, 1995 b). Z díla C.Rogerse nás bude zajímat jeho teorie osobnosti a chování, specielně část ve které graficky znázorňuje strukturu osobnosti (Rogers, 1986, 1995 a). Ruský psycholog L.S.Vygotskij se narodil roku 1896, jeho otec byl bankovní úředník a matka měla zálibu v umění. Jelikož byl přístup na univerzity pro studenty židovského původu v carském Rusku drasticky omezen, byla to jen štastná náhoda, že se neobvykle nadaný Vygotskij dostal na univerzitu. O jeho studiích je málo známo, začínal studovat medicínu pak práva. Po zkončení studia se vrací do města Gomel‘. V lednu roku 1924 přednáší neznámí Vygotskyj na „Všeruské konferenci o psychologii“ v Petrohradu. Jeho přednes upozornil Nikolaeviče Kornilova na nadání a zaměření Vygotského a Kornilov jej zve na univerzitu do Moskvy ke spolupráci při reformě psychologie. Později spolupracoval Vygotskij obzvláště s Aleksandrem Romanovičem Lurjou a Aleksejem Nikolaevičem Leont’evem – všichni byli známí jako „trojka“. Vygotskij vyučoval též na Leningradské univerzitě a tak často pracoval a nocoval na svých cestách ve vlaku. Jeho genialita a komplexnost jeho myšlenek se ukazuje v tom, že za pouhých deset let akademické dráhy vybudoval nedocenitelné teorie, které v posledních letech zaujaly mnoho západních psychologů. Díla Vygotského jsou v posledních letech pozorně překládána a vydávána. Nás bude zajímat pouze grafické znázornění psychických pochodů (Vygotskij, 1992), které je v jistém souladu s teorií C.Rogerse. Pri našem výzkumu budeme vycházet z teorie osobnosti C.Rogerse (1986), která je sepsána v 19 tézích. V poslední tézi je jednoduchou grafikou geniálně znázorněna komplexnost osobnosti člověka, kterážto grafika a s ní spojená teorie nás bude dále zajímat. V grafice se jedná o dva se protínající kruhy, přičenž jeden kruh znázorňuje zkušenost a druhý strukturu self. Celá osobnost je pak rozčleněna na tři zóny.

Tafel I: celá osobnost struktura self zkušenost

II

I

a

b

III c

Tafel II: změněná osobnost struktura self zkušenost

II

I

III

abc

Grafika 1. Rogersovo schematické znázornění osobnosti (Rogers, 1986, str. 452 ff) Zóna I (část kde se kruhy přetínají) jsou asimilované organismické zkušenosti – jsou to zkušenosti vlastní – jsou to flexibilní vztahy k symbolům a jiným struktůrám. Zóna III jsou popřené, nebo též zapuzené, nebo vytěsněné organismické zkušenosti. Jsou to zkušenosti, které nebyly zpracovány a začleněny do vědomé či vědomí přístupné struktury self - ať již tato struktura byla zkreslená nebo ne. Zöna II jsou cizí zkušenosti, jsou to v self organizované konstrukty jako svědomí, pověry, zvyklosti, mechanicky naučené jednání, výrazy a postoje. Rogers mluví o introjekcích, což jsou pod podmínkou naučené konstrukty. Jejich emotionální základna je zkreslená. Zjednodušeně řečeno se v procesech self symbolizují vědomé nebo vědomí přístupné zkušenosti, které vycházejí z aktualizační tendence a ovlivňují chování. Aktualizační tendence je základní, ba jediná motivační síla organismu (Rogers, 1991), jejíž procesy se diferencují v self a jsou dostupné vědomí. V self nalézáme tedy v podstatě vyšší psychické funkce. Jestliže víme, že tyto vycházejí z aktualizační tendence, tak budeme v souladu s představami L.S.Vygotského chápat nevědomé a vědomí nepřístupné pochody aktualizační tendence jako nižší (niederen) psychické funkce. Poznámka: Pozitivni změnu osobnosti vidíme v grafice tafel II, kde se zvětšuje část vlastních zkušeností v souladu se zmenšováním zony II a III, což je vyjádřeno začleněním písmen a,b,c do zóny I. Celá roztříštěná a zkreslená zkušenost se tak stává celistvá a její hodnoty ve spojitosti s jejími symboly jsou asimilovány v zóně I. (Roders, 1986 a). Na tomto místě jsme se přiblížili k teoriím L.S.Vygotského, který mluví o nižších a vyších psychických pochodech a později se dostaneme i k funkci jejich spojení a vzájemné koordinace. L.Vygotkij znázorňuje tyto dvě funkce graficky v obrazci trojúhelníka. X

A B Grafika 2. Schema vyšších forem psychických pochodů (Vygotskij, 1992, Str. 186) Z Grafiky vidíme s jakou neuvěřitelnou lehkostí znázornil L.Vygotskij psychické funkce mezi dvěma body A a B – řekněme stimuli a reakce. Na spodní elementární rovině jsou tyto body

spojeny přímo, jsou to instinktivní pochody. Tyto procesy jsou na nejnižší úrovni ve spojitosti s teorií C.Rogerse řízeny pouze aktualizační tendencí. Vyšší funkce je znázorněna tak, že A nejprve najde svůj equivalent v symbolu vyšších psychických funkcí (X) a reakce pak pokračuje dále pod vlivem tohoto symbolu k bodu B. Jelikož obě funkce probíhají společně, leží přímo na dlani ta myšlenka, že se oba pochody často nedostanou ke stejnému výsledku. Vygotskij mluví o volbě, což není uspokojující. Nastává zde otázka jak tato volba probíhá. My se tedy budeme zajímat o funkci, která umožní tuto volbu v kooperaci (ne v boji) obou psychyckých soustav tak, aby byly k sobě kongruentní. Nás nejdříve zajímá, co nastává za předpokladu různých výsledků obou funkcí. Tuto otázku jasně odpovídá C.Rogers, je to inkongruence, kterou jmenuje jako inkongrunci mezi self a organismickou zkušeností. Nás však zajímá funkce, která umožňuje kooperaci obou psychických pochodů a optimální vztah i k získaným dovednostem. Též tutu myšlenku vzájemného ovlivňování najdeme již u L.S.Vygotského, Vygotskij zastávál oproti mínění jiných psychologů (např. Bühler) ten názor, že mezi oběma funkcemi a získáváním dovedností existuje vzájemný vztah, že původní instinkty nemizí beze zbytku nebo nemizí vůbec a nejsou od jiných funkcí striktně odděleny. Jeho komplexnost myšlení poznáme i v tom, že v protikladu k behavioristům vyzdvihuje též elementární důležitost pocitů (Vygotskij, 1972). Píše: „Myšlení se zrovnatak nemůže emancipovat od těchto zákonů, jako nějaký stroj nemůže zrušit přírodní zákony“ (Das eigentliche Denken kann sich ebenso wenig von diesen Gesetzen emanzipieren, wie irgendwelche künstliche Maschine die Gesetze der äußeren Natur aufheben kann.) (Vygotskij, 1992, Seite 187). L.Vygotskij je tedy názoru, že původní instinky přecházejí do vyšších sfér, částečně se mění, částečně zůstavají nebo i mizí. Tento pochod jmenuje německým slovem „Aufheben“ jelikož výraz zahrnuje všechny jmenované možnosti. Nám schází ještě jeden jediný krok. Předpokládám, že je čtenář již zvědav, jak se tato spojující funkce dá definovat a co znamená. Mnozí již tuší, že tato funkce nemůže být nic jiného než funkce tří Rogersových proměnných, totiž bezpodmínečné akceptace, empatického porozumění a ryzosti neboli kongruence. Že tyto funkce mají svůj původ v elementární pocitové základně snad není nutné dokazovat. Chci jen doplnit moje přesvědčení, že by se žádný organismus nenarodil, kdyby v jeho aktualizační tendenci nebyla začleněna důvěra na život, která je doprovázena množstvím základních pocitů. Tyto elementární schopnosti zůstávají, mohou se rozvíjet, zároveň přecházejí do vyžších psychických funkcí a tvoří řídící základnu chování a poznání a v rámci daného vývojového stupně koordinují jednotlivé funkce. K vývoji těchto schopností lze jenom dodat, že pokud jedinci chybí schopnost komplexního vcítění, která se vyvíjí z cítění, pak mu schází schopnost rozeznat hodnotu situace a vztahu. Připojuji krátký popis tří rogersovských proměnných, jejichž instinktivní soulad se prezentuje v osobnosti: Akzeptance: Akzeptancí vyjadřujeme, že druhou osobu přijímáme pozitivně a bez podmínek, bez hodnocení. Ne vše co tato osoba dělá je pozitivně přijímáno, ale osoba s jejími možnostmi a celým potenciálem svých nadání a odpovědností. Empatické porozumění: Empatické porozumění, jehož předpoklad je bezpodmínečná akceptace, je schopnost jedince se vcítit do vnitřního pocitového světa druhého člověka a symbolizovat pochopený význam tohoto pocitu aniž by bylo rozhodování druhé osoby ovlivněno hodnocením jejich prožitků. Ryzost - kongruence: Ryzost znamená, že se osoba dokáže „vcítit“ sama do sebe – být autentickou – a je schopna bez zkreslení diferencovat a poznat jednotlivé pocity, jejich hodnotu a význam pro komplexní situaci a vztah. Kongruence tedy znamená být otevřený a podpůrně (förderlich) symbolisovat to, co prožívám.

Je nutní dodat, že pojem kongruence má více významů. Je to kongruence prožitku a self, dále kongruence ve vztahu. V následující grafice je znázorněna kongruence všech proměnných: EMP

AKC KGR RYZ

Grafika 3 Kongruence Rogersovských proměnných. (Motschnig, Nykl, 2002) Za předpokladu, že tyto v nižších psychických funkcích zakotvené postoje (proměnné nebo dispozice) jsou v dané situaci kongruentní, se dá s velkou jistotou předpokládat, že (často intuitivní) reakce bude optimální k zachování skutečného vztahu a možného růstu obou partnerů. Poznámka: Snad je nutné ještě dodat, že komplexnost, vývoj a význam tří Rogersovských proměnných jsou všeobecně podceňovány. Několik otázek pojících se s tímto tématem nám může nastínit hloubku v pochopení a obtížnost ve vlastním vývoji: „Jak vyjádřím to, co nemohu akceptovat?“ „Co znamená pro druhého nabídka empatie?“ „K čemu zavazuje nabídka empatie?“ „Jak se liší kongruentní vztah v terapii a v partnerství?“ „Co je ryzí symbolizace?“ „Dají se tyto dispozice naučit, nebo pouze asimilovat?“ „Mohu bezpodmínečně akceptovat a být empatický, pokud jsem to nikdy nezažil?“ „Mohu empaticky porozumět to, co jsem ještě nikdy nezažil?“ „Jak odstraním vlastní introjekce, které zkreslují moje vnímání?“ „Jak se zachovat při konfliktu?“ Na závěr shrnuji, že jsme ve struktuře psychických funkcí na základě teorií L.S. Vygotského diferencovali spojitost s Rogersovskými proměnnými - také jmenovaných dispozice (Nykl, 2002).Tak jsme v souladu s teoriemi proslulého ruského psychologa L.S.Vygotského zdůraznili důležitost a funkčnost Rogersovských proměnných, čímž se otevírají možnosti a východiska pro integrovanou psychlogii. Literatura: DRAPELA, V.J. (1997). Přehled teorií osobnosti. Portál, Praha. NYKL, L., MOTSCHNIG-PITRIK, R. (2002) „Eine Theorie zur Vereinigung der Persönlichkeitstheorie von C.R.Rogers mit dem Gedankengut von L.S.Vygotskij". „Psychologie in Österreich“ 5/ 2002, Seite 252-261, Wien. ROGERS, C.R. (1985). Entwicklung der Persönlichkeit. Klett-Cotta, Stuttgart, 15. Auflage. ROGERS, C.R. (1986). Die klientenzentrierte Gesprächspsychotherapie. Fischer Taschenbuch Verlag, Frankfurt am Main. ROGERS, C.R. (1991). Eine Theorie der Psychotherapie, der Persönlichkeit und der zwischenmenschlichen Beziehungen. GwG Verlag, Köln, 3. Auflage. ROGERS, C.R. (1994), H.J.FREIBERG. Sloboda učit‘ sa. Institút rozvoja osobnosti PERSONA, Modra. ROGERS, C.R. (1995 a). Client-centered therapy. Constable, London. ROGERS, C.R. (1995 b). On becoming a person. Constable, London. ROGERS, C.R. (1997 a). Encountrové skupiny. Institút rozvoja osobnosti PERSONA, Modra. ROGERS, C.R. (1998). Způsob bytí. Portál, Praha. VYGOTSKIJ, L., S. (1972). Die Lehre von den Emotionen. Eine psychologiehistorische Untersuchung. Münster, Lit Verlag. VYGOTSKIJ, L., S. (1992). Geschichte der höheren psychischen Funktionen. Münster Hamburg, Lit Verlag. Dr.Mgr.Ladislav Nykl, Ph.D. psychoterapeut, ext. lektor na univerzitě v Brně a ve Vídni

Lederergasse 17/7 A-1070 Vídeň tel. 0043-676-5194833 mail: [email protected]; [email protected]