Úvod Emoce jsou mocnými hybateli lidského chování, zásadním způsobem přispívají k lidskému štěstí a jeho opaku, utrpení, pocitu neštěstí. Emoce jsou jeden z nejvýznamnějších prvků lidského života. Bez emocí bychom nikdy nepoznali pocity radosti, blízkosti, empatie, povznesení, extáze, sounáležitosti. Bez těchto pocitů by se lidé nechovali vstřícně, laskavě, ohleduplně, chyběla by vzájemná pomoc, sdílená radost atd. Na druhou stranu jsou to právě emoce hněvu, strachu, bezmoci, nenávisti, které vedou k bezohlednosti, konfliktům, násilí a brutalitě. Bohužel právě tato stinná stránka emocí je stálou hrozbou lidského světa. „Každý den se nám dostává stále více informací svědčících o rozpadu etických norem společnosti, o brutálních napadeních z šílených, nepřátelských pohnutek. Tyto zprávy jsou však jen odrazem narůstajícího pocitu, že my i ostatní lidé ztrácíme kontrolu nad vlastními city“(Goleman, 1997 str.8). Psychologie, jako poměrně mladá disciplína vědy, na poli emocí udělala mnoho objevů a přinesla mnoho metod, které přispívají k jejich kultivaci. Ovšem snaha lidstva se s emocemi nějakým způsobem vypořádat, ovládnout je, podpořit jejich pozitivní potenciál a potlačit negativní vlivy, je mnohem starší. Metody pro práci s emocemi jsou obsaženy téměř ve všech náboženských, spirituálních a filosofických systémech, které historie lidstva přinesla. I přesto, že to mnohdy byla náboženství, za které se ukrývala lidská nenávist, nevraživost, netolerance ústící do otevřených konfliktů a přímého násilí, ukrývají v sobě mnoho materiálu přínosného pro lidský rozvoj. Tato práce by měla být příspěvkem k uvedení části tohoto bohatství do oblasti psychologické vědy. Práce je úžeji zaměřena na konkrétní nábožensko-filosofický a mentálně hygienický systém – Buddhismus diamantové cesty – a poukazuje na jeho přístupy, teorie a metody zvládání destruktivních emocí a kultivaci těch pozitivních. Tuto oblast jsem zvolil proto, že mě samotného daný směr v životě ovlivnil a obohatil. Myslím, že obsahuje mnoho materiálu použitelného pro práci s emocemi. „Buddhistická tradice už dávno zdůrazňovala, že rozpoznání a transformace destruktivních emocí spočívá v jádru duchovní praxe – a vskutku, někdo tvrdí, že vše, co zmenšuje destruktivní emoce, je duchovní praxí“ (Goleman, 2004 str.13). Ale není to jen duchovní praxe na kterou má vliv ono rozpoznání a transformace destruktivních emocí. Je to i každodenní život ve společnosti, v rodině, mezi blízkými.
Práce obsahuje části věnované emocím, náboženství a spiritualitě a porovnání východní a západní perspektivy na člověka. Věnuje se fenoménu spirituálních zážitků. Těžiště
1
teoretické části se soustředí na buddhismus, specificky na směr Buddhismus diamantové cesty (dále jen BDC). Zde se zaměřuje na základní teze buddhistického učení, jeho metody, teoretický a praktický přístup k emocím. Poukazuje na souvislosti mezi BDC a psychologií. Výzkumná část si klade za cíl určit proměnné v oblasti vlivu na emoce a motivaci k praktikování BDC. Výsledky mají být východiskem pro další výzkumnou činnost na tomto poli a také snahu vyextrahovat z BDC metody použitelné pro každého člověka, bez ohledu na jeho náboženskou či spirituální orientaci.
2
Teoretická část
3
1. Emoce, práce s emocemi
1.1 Emoce Definovat emoce není lehké. Slovníky uvádějí pod tímto heslem výroky jako: „duševní pohnutí, citový vzruch, dojetí, vzrušení, rozhořčení“ (Klimeš, 1998, str. 153). Hartl a Hartlová (2000, str.138) v Psychologickém slovníku uvádějí pod pojmem emoce: „nejčastěji zastřešující pojem pro subjektivní zážitky libosti a nelibosti provázené fyziol. změnami, motorickými projevy (gestikulace, mimika), stavy menší či větší pohotovosti a zaměřenosti (láska, starch, nenávist aj.); lze u nich zjišťovat směr přibližování či vzdalování, intenzitu a čas trvání; fenomenologie rozlišuje city, afekty, nálady a vášně; též dělení na vyšší (soucit) a nižší (agresivita), na intelektuální, etické, estetické, dále na astenické a stenické aj….“. Kořenem slova emoce je latinské motere, znamenající pohybovat se. Předpona e označuje pohyb pryč (Goleman, 1997, str. 18). V samotném zakladu slova je tedy obsažen pohyb, pohnutí. A skutečně jsou to právě citová hnutí, která člověka vedou jak v výjimečným pozitivním výkonům, tak k silně destruktivním činům. Hledáme-li definici pro emoce na poli psychologie, setkáme se s nepřeberným množstvím přístupů a teorií. Tyto přístupy vycházejí zpravidla z teoretického východiska autorů. Emoce je komplexním jevem a zahrnuje v sobě složku zážitkovou, fyziologickou i behaviorální (Nakonečný, 2000, str.13). Atkinsonová (2003, str.389) rozlišuje šest složek emocí: subjektivní prožitek emoce, vnitřní tělesné reakce, kognitivní hodnocení, výraz obličeje, reakce na emoci, tendence jednání. Podle důrazu na různé složky se vyvíjejí různé teorie. Tak se např. behaviorismu pojmy jako cit a emoce příliš neobjevují, protože behavioristé se subjektivními jevy na teoretické úrovni příliš nezabývají (Nekonečný, 2000, str. 9). Omezují emoce na fyziologické procesy v organismu a jejich projev v chování. Někteří autoři se definici emocí přímo vyhýbají s tím, že existují pouze nominální definice jednotlivých emocí, např. radost, smutek, hněv, láska…(Traxel in Nakonečný, 2000, str. 10). Poměrně časté je dělení emocí na základě libosti a nelibosti, jinak řečeno na pozitivní a negativní. Takové rozdělení je ovšem zjednodušující. Záleží na úhlu a šíři pozorování a hodnocení. I emoce, kterou prožíváme jako nepříjemnou, může v celkovém kontextu situace mít pro nás pozitivní důsledek (např. prožitek nudy může být spouštěčem pro nastartování tvořivosti a aktivity). V psychologii se také setkáváme s pojetím fenomenologickým, které zdůrazňuje subjektivní podstatu emocí (Nakonečný, 2000, str. 15). Pro člověka a jeho vlastní 4
prožívání je právě subjektivnost rozhodující. Existuje jen subjektivní štěstí a subjektivní bolest. Objektivní štěstí je pouhou teorií. Goleman (1997, str.18), na základě poznatků evoluce, pojímá emoce jako hybatele našeho jednání. Emoce jsou chápány jako mechanismy k přežití. Mnohé z nich ovšem v nás přežívají z dřívějších evolučních období a v dnešním světě jsou nadbytečné. Emoce má tedy také úlohu motivačního faktoru. Goleman také na základě výzkumů poukazuje na organizační funkci emocí. Jejich roli při každodenním proudu osobních rozhodnutí považuje za klíčovou (Goleman, 1997, str.60). Někteří psychologové se pokoušejí určit základní emoce (basic emotion), od kterých by byly odvozovány další. I tato snaha je plná rozdílných přístupů a neexistuje jednotný pohled na problematiku. Psychologové se neshodují v tom jaké emoce a proč právě ony ba měly být považovány za základní (Gleitman, Fridlund, Reisberg, 1998, str.489). Snaha emoce nějakým způsobem přesně popsat a uchopit je svým způsobem marná. Vždy narážíme na prolínání emotivní složky s dalšími, jako je kognitivní, motivační, adaptační. Značné jsou také individuální rozdíly v prožívání emocí. Nakonečný (2000, str.29) trefně poukazuje, „že emoce lze z dynamického celku psychického dění jen uměle vyabstrahovat“. Pojetí emocí a přístup k nim je také ovlivněn kulturně. Na tento fakt v této práci také narazíme. Tak např. v tibetštině neexistuje přímý ekvivalent ke slovu emoce (Goleman, 2004, str.176). Mentální stavy jsou zpravidla pojímány jako komplexní, zahrnující jak emotivní, tak kognitivní a další složky. Tak se můžeme v textech přeložených do západních jazyků setkat např. se zahrnutím nevědomosti mezi rušivé emoce. Pro účely této práce si vystačíme s obecným zastřešujícím pojmem emoce. Pokud to bude nutné, tak jej blíže specifikujeme v závislosti na daném tématu. Široký pojem je vhodný i proto, že se budeme pohybovat ve více kulturních kontextech.
1.2 Práce s emocemi Emoce jsou základem pro lidské prožívání. Počínaje stavy, které jsou doprovázeny minimální excitací jako je uklidnění nebo nuda, až po maximální excitaci stavů extáze či výbuchu hněvu, v sobě všechny obsahují emocionální složku. Můžeme říci, že není možné prožívat bez pocitů. Emoce jsou silou prostupující život každého jednotlivce a často také hybatelem společenských událostí. Jsou jádrem lidského štěstí a utrpení. Strongman emocím široce připisuje přímý vliv na kvalitu světa ve kterém žijeme (1996). Proto se také lidé snaží emoce nějakým způsobem uchopit, popsat, ovládnout. Tak vznikají různé teorie i praktické 5
přístupy. Emocím jsou přisuzovány protikladné vlastnosti,např. organizační či destruktivní a dezorganizační. Na základě těchto přístupů pak vznikají určité návody, jak s emocemi pracovat. Potlačovat je či vyjadřovat, ovládat či jim nechávat volný průběh? Kdy, jak a proč? Před vznikem moderní psychologie, byly již koncepty emocí obsaženy ve filosofiích a v náboženstvích a spirituálních systémech. Někdy spíš okrajově a méně propracovaně, v podobě jednoduchých rad, jindy byly emocionální procesy v těchto systémech hluboce propojeny s jejich jádrem. K těm patří i buddhismus. V dnešní době je z hlediska vědecké psychologie zahrnuta práce s emocemi především v terapeutických systémech. Ale např. Jung (in Říčan, 2002, str. 224) zařazuje zdravou formu náboženství s jeho rituály do kategorie podobné psychoterapii a jako takové je akceptuje. V psychologii se setkáváme s pojmem coping - zvládání. Baštecká a Goldman (2001) citují Englishe: „Pojem ,chování, které slouží ke zvládnutí požadavků prostředí´ („coping behavior“) zavádí Abraham H. Maslow aby ho odlišil od chování, které vzniká samo pro sebe nebo pro potěšení.“ Coping označuje schopnost člověka zvládat a vyrovnávat se s životními situacemi a obtížemi pomocí určitých mechanismů. Člověk se snaží nějakým způsobem postavit svému prožívání, ovlivnit jej či dokonce ovládnout. V jádru této snahy je touha po prožívání příznivějších stavů namísto těch nepříznivých. Pokouší se o to na základě laických dovedností, každodenních snah, pokouší se o to v terapeutických systémech, které bezesporu také mají za cíl šťastnějšího člověka a pokouší se o to již po staletí prostřednictvím náboženských, filosofických a spirituálních systémů.
6
2. Náboženství a spiritualita Náboženství a spiritualita patří odedávna k lidské společnosti. Můžeme říci, že odpovídá lidské potřebě po výkladu světa a života, jejich smyslu. Každé náboženství také operuje s přísliby určitých výhod, které stoupenci vyplývají z následování daného systému. A snad každý náboženský systém dává příslib lepšího, šťastnějšího, harmonického života. Ať už během života, či po smrti. Slovy R.C.Lestera (1997, str.15) je náboženství „výsledkem lidského zápasu s konečností, snahy zvítězit nad utrpením a smrtí a najít v neustále se měnícím světě stálost a trvalé uspokojení“. Odpovídá tak na základní potřeby člověka. Náboženství také zpravidla dává určitá doporučení jak žít, jek se chovat, co dělat a co nedělat. Někdy formou rad, jindy formou přikázání. Zahrnuje v sobě kultivaci člověka v bytost humánnější, dobrou, soucitnou, milující. Náboženství se široce dotýká také emocionálního prožívání. Říčan (2002, str.43) spiritualitu označuje jako jádro náboženství a zahrnuje ji do širšího rámce náboženství. Spiritualitu pojímá jako „niterný aspekt religiozity, který vystupuje do popředí, vztahuje-li se člověk k božským bytostem, zejména v modlitbě, meditaci apod., v centru pozornosti může ovšem být i vlastní mysl, nitro, jak je tomu v buddhismu“ (Říčan, 2002, str.44). Zde autor spojuje spiritualitu i kategoriemi jako je mysl, což je pro naše téma nejbližší. Pro západní psychologii náboženství ovšem spíš méně obvyklé. V rámci této práce je pojem spiritualita spojován s duchovní praxí, meditací, zážitky praktikujících, ale také s užíváním metod, které směřují ke kultivaci celého způsobu života.
7
3. Srovnání západního a východního myšlení Holm (1998, str.9) uvádí jako tři základní projevy náboženství v lidském životě názory, způsoby chování a zážitky. Názory zahrnují teorie o člověku, světě a jeho fungování. Způsoby chování budou v této práci zmíněny především jako metody duchovní praxe. Pro uvedení do celkového kontextu se budeme nejprve věnovat názorům. Pokusme se nejprve krátce porovnat tradiční západní náboženský názor na svět s pohledem východním, zejména buddhistickým. Také se zamyslíme nad vlivem západní tradice na formování psychologického chápání náboženství a problematickou aplikací těchto východisek na odlišné systémy.
Západní psychologie je ovlivněna vlastní kulturní tradicí a tak přistupuje i k náboženství a spiritualitě především v kontextu hlavního místního náboženského proudu – křesťanství. Západní způsob uvažování o náboženství vychází ze situace, kdy na jedné straně je člověk a na straně druhé nějaká jeho přesahující síla, Stvořitel, Bůh, „to nejvyšší co nás přesahuje“ (Křivohlavý, 2004, str.177). Z této perspektivy jsou zde dva subjekty a mezi nimi vztah. Spiritualita bývá definována např. jako „hledání toho, co je posvátné“ (Pargament in Křivohlavý, 2004, str.176), bývá spojována s uvědoměním si omezenosti člověka, spirituální jsou zážitky spíše výjimečné, neobvyklé než přirozené. Významnou roli v takto chápaném náboženství hraje víra v transcendentální sílu. Z takto kulturně ovlivněného úhlu pohledu na náboženství je obtížné přistupovat k jiným tradicím, zejména některým východním. Východní náboženské tradice obsahují systémy, které staví na odlišných teoretických východiscích než jsme na západě běžně zvyklí. Jestliže západní přístup můžeme díky vztahu mezi dvěma hlavními subjekty označit za dualistický, tak v těchto tradicích nalezneme něco, co je možno označit za neduální. K těmto tradicím patří některé proudy hinduismu (např. advaita védanta), taoismus a buddhismus. Tato práce se dotýká především posledně jmenovaného náboženství. Buddhismus přistupuje k člověku jako ke schopnému svět a sebe pochopit a poznat. To co člověka přesahuje, jsou doposud neobjevené možnosti jeho mysli. Základní představou křesťanské filosofie je Stvořitel a jeho dílo, stvoření. V buddhismu je svět chápán jednota základního potenciálu – podstaty mysli, prázdnoty, prostoru a jeho projevu - projekci, „hře mysli“. Tento potenciál i jeho projev nejsou ohraničeny časovým počátkem ani koncem.
8
Goleman (2001, str.15) rozlišuje pod vlivem Goldsteina spirituální cesty na dva základní mody. Směřující k jedničce a směřující k nule. Směřující k jedničce znamená směřující k Bohu, směřující k nule znamená směřující k prázdnotě1. Podobně, ale z jiného úhlu pohledu, můžeme náboženství rozlišit na „obsahující dvojku“ a „obsahující jedničku“. Obsahující dvojku jsou systémy s konceptem Boha nebo podobné instance a člověka, obsahující jedničku jsou systémy, které směřují k jednotě a výkladu existence na základě celistvosti. Dualismus a nedualismus mají své psychologické souvislosti. Pokud je východiskem vztah člověka k nějaké vyšší instanci, vznikají psychické procesy charakteristické pro vztah dvou subjektů. Projeví se to v oblastech jako je odpovědnost za svou existenci, naděje a víra ve spasení vnější silou, strach před hněvem vyšší instance, trestu, touha být milován a pociťovat to atd. Pokud je východiskem jednota, budou tyto procesy probíhat odlišně2.
1
Pojem prázdnota je často mylně chápán jako nicota. Znamená však prázdnota od určitých vlastností a také prázdnota od samostatné-nezávislé existence jevů. Více viz kapitola 6.2.4 2 Analyzovat tyto rozdíly pramenící z odlišných filosoficko-náboženských východisek by bylo na samostatnou práci. Jde o to, upozornit na existenci odlišností v psychologických dopadech na člověka, pramenící z těchto různých konceptů skutečnosti.
9
4. Zážitková stránka spirituality 4.1 Sebepřesahující zážitky a jejich emocionální význam Doposud jsme se zaměřili více na teoretické odlišnosti mezi západní křesťanskou názorovou perspektivou a východními tradicemi, zejména buddhismem. Jinak tomu ovšem může být v oblasti prožitku. Prožitek je stavem bližším emocionalitě než teoretický koncept. Proto si přiblížíme spiritualitu na základě prožitku. Najdeme zde více podobností nezávisle na systémech ze kterých vycházejí ti kdo je prožili a popsali. Náboženské, spirituální či mystické zážitky najdeme ve všech náboženských tradicích. Tyto zážitky zkoumá také psychologie. V jejím rámci se objevil také termín vrcholné zážitky, které jsou v některých ohledech podobné těm náboženským. Poprvé tento termín použil Maslow („peak experiences“) (Holm1998, str.63). Stace (in Holm, str.61) uvádí následující znaky mystického (můžeme říct také spirituálního) prožívání: „1.Vědomí jednoty; jedno, prázdný prostor; čisté vědomí. 2. Neprostorovost a nečasovost. 3. Pocit objektivity a reality. 4. Blaženost, pokoj atd. 5. Prožitek svatého, posvátného či božského. 6. Paradoxnost. 7. Tvrzení mystiků, že jde o něco nepopsatelného a nevýslovného.“
V následujících příkladech, popisujících náboženské zkušenosti v různých tradicích, si můžeme těchto znaků všimnout. V křesťanské tradici uveďme příklad mistra Eckharta, mystika ze 13.století (Eckhart in Gozier, 1997, str.91 a 100):
„V holém Božství už není žádné konání a žádné dílo; proto je duše dokonale blažená teprve tehdy, když se vrhne do pustiny Božství, kde už není žádné dílo a žádná podoba, aby se tam pohroužila do pouště a ztratila se v ní.“
10
„Já se musím stát jím a on se musí stát mnou. A ještě víc. Bůh se musí stát zcela mnou a já se musím stát zcela Bohem, tak docela jedním, aby „on“ a „já“ bylo jedno a jsou jedno a v této jsoucnosti věčně konaly jediné dílo.“
V těchto řádcích je obsažena zkušenost sjednocení s absolutním principem doprovázená blažeností a naplněním. Další příklad je z naší doby. Dánský spisovatel J.A.Larsen (1995, str.47) popisuje tento svůj prožitek během odpočinku v křesle před domem:
„Potom to začalo přicházet, ta nekonečná něha, která je čistší a hlubší než něha milenců nebo něha otce k dítěti. Byla ve mně, ale také do mne přicházela, jak mi vzduch proudil do plic. Jako obvykle se dýchání stalo podivně slavnostním a obřadným, stalo se jakoby netělesným: vdechoval jsem něhu…..Tato hluboká něha, kterou jsem cítil nejdříve v sobě a potom jsem ji ještě silněji vnímal kolem sebe a nad sebou, se stále šířila. A stala se všudypřítomnou. Viděl jsem ji a stala se poznáním, poznáním všeho, stala se zároveň mocí, všemocí, a zavedla mě do Věčnosti.“
Z hinduistické tradice uveďme slova Ramany Maharišiho, indického mudrce minulého století (Mahariši in Greenbalatt, 1997, str.125):
„Vroucné oddané prodlévání v jediném Bytí-Skutečnu, prostém všeho vznikání a zanikání a překračujíc všechna představy a pojmy, toť nejvyšší forma zbožné oddanosti. Dovést mysl zpět k jejímu zdroji a původu a pohroužit ji v Srdce, v jeho přirozenou nádheru a blaženost – toť smysl zbožné oddanosti…“
V tomto citátu je mimo jiné obsažena nezachytitelnost zkušenosti pojmy stejně jako v následujícím příkladu. Z buddhistické tradice citujme verše 3.Karmapy (in Nydahl, 2000, str.158), tibetského mistra a učitele školy Karma Kagjü:
„Neustávající velká radost, osvobozená od připoutanosti, nezastřené jasné světlo, osvobozené od ulpívání na vlastnostech, spontánně se objevující význam mimo pojmy a představy. Ať bez úsilí a neustále prožíváme tuto zkušenost.“
11
Ole Nydahl (2000, str. 13) používá pro přiblížení prozaičtější přirovnání pro stavy dosažitelné buddhistickou meditační praxí:
„Radost, která po dosažení osvícení nikdy nemizí, ukazuje svůj půvab v okamžicích, kdy nejsme rozptylováni žádnými zvyky ani očekáváním. Na chvíli můžeme prožít sílu tohoto stavu při průjezdu zatáčkou na nakloněné motorce, při volném pádu, než se otevře padák, nebo během splynutí při milování.“
Vrcholné zážitky ovšem nejsou jen výsadou mystiků a meditujících. Jsou dostupné i lidem, kteří se nezabývají duchovní praxí. Hood (in Holm, 1998, str. 65) uvádí, že mystické zážitky mají i normální lidé, bez toho, že by je dávali do souvislosti s náboženstvím. Zpravidla se jedná o zážitky „splynutí s přírodou, rozplynutí vlastního já při silné identifikaci s idealizovanou skupinou nebo v souvislosti s intenzivním uměleckým zážitkem“. Do této kategorie prožitků můžeme zařadit i zážitky nazvané „flow“ (anglického proudit, plynout). Nakanuta a Csikszentmihalyi (in Křivohlavý, 2004, str. 173) je charakterizují jako“totální pohroužení se do toho co děláme“. Během takového prožitku ztrácí člověk povědomí o čase, okolí i o sobě samém (Křivohlavý 2004, str.174). Podobá se tak nápadně zkušenostem splynutí a jednoty popisovaných mystiky a meditujícími. Můžeme vidět, že tyto druhy prožitků jsou všeobecně lidské, nezávisle na předešlé náboženské orientaci. Na druhou stranu náboženské systémy obsahují různé metody, jak podobných stavů dosáhnout cíleně a záměrně. V oblasti metod, kterými náboženské tradice disponují, nalezneme rozdíly. Ty se týkají propracovanosti těchto metod, jejich systematického třídění, popisu stádií rozvoje při jejich užití atd. Buddhismus patří mezi systémy s podrobně propracovanou metodikou.
4.2 Práce s emocemi v náboženských a spirituálních systémech V předešlé části jsme uvedli příklady mystických a náboženských prožitků. Ty jsou však jen částí toho co různá náboženství obsahují. Konkrétní cíle odlišných náboženských tradic jsou popisovány různě. V některých systémech jsou více zdůrazněny, jinde jsou méně zjevné, začleněny v celkovém kontextu. Nicméně všechny systémy nějakým způsobem zasahují do běžného života jejich stoupence, do jeho prožívání, včetně emocionální sféry. Tento vliv náboženství na jedince může mít velmi různorodou podobu. Všechny hlavní tradice obsahují apel na rozvoj pozitivních hodnot jako je láska, laskavost, soucit a odrazují od negativních směřování jako je nenávist, lež, krádež atd. Tak se můžeme např. v Bibli 12
setkat s deseti přikázáními nebo s výroky jako: „Miluj bližního svého jako sebe sama“ (Matouš 22). Jestliže v křesťanství je následování těchto směrnic chápáno jako cesta přiblížení se k Bohu či život v jeho vůli, v buddhismu jsou rady podřízeny jeho cíli, vysvobození a osvícení. Všechny meditační nebo kontemplační systémy různých náboženských tradic obsahují návody na práci s emocemi v souvislosti s dosažením cíle těchto tradic. Může jít o splynutí s Bohem, rozpoznání skutečného Já nebo spočinutí v přirozenosti mysli. Práce s emocemi a jejich ovládnutí tak souvisí s možností duchovního rozvoje. Ovšem tyto návody se netýkají jen samotné náboženské zkušenosti, ale celého života jedince. Tato část náboženství obsahuje mnoho bohatství, které může sloužit i lidem, kteří daný náboženský systém přímo nesledují. Také je faktem, že náboženská tradice té které části světa ovlivňuje obecně morální hodnoty většiny členů dané společnosti, nezávisle na jejich vyznání. Buddhistická tradice obsahuje velmi propracované systémy práce s emocionálními stavy a metody mentální hygieny. Existuje zde mnoho různých rad a doporučení pro rozdílné typy lidí v rozdílných situacích.
13
5. Buddhismus Přestože tato práce se zabývá emocemi především v kontextu BDC linie Karma Kagjü, na západě aktivně prezentovaném v první řadě lamou Ole Nydahlem, je důležité uvést základní informace o buddhismu obecně, o jeho vzniku, základech a pozdějším rozdělení na různé směry.
5.1 Vznik buddhismu Vznik buddhismu je datován zhruba 500 let př..n.l. a je svázán s působením prince Siddhárty Gautámy zvaným také Buddha (probuzený). Název buddhismus vznikl prakticky až na západě. Ve východních zemích je znám především jako dharma (sanskrtsky) či dhamma (pálijsky). Budhova nauka - dharma, v sanskrtu též nazývaná déšana (poučení, ukázání) a v tibetštině slovem čhö s podobným významem, může být vyložena jako učení o tom „jak se věci mají“ (Nydahl, 1999). Podle dostupných původních zdrojů, které ovšem vznikly až několik stovek let po Budhově smrti, se narodil jako princ v královské rodině Šákjů, kde žil v přepychu až do svých 29 let. Byl vzděláván, v dobré společnosti, byly obstarány všechny jeho světské potřeby. Oženil se a měl syna Ráhulu. Buddha však neshledal tento život naplňujícím a po dovršení 29 let vše opouští, vydává se na cestu, stává se potulným mnichem a hledá poznání pravdy o světě. Je třeba podotknout, že Indie v této době byla poměrně vyspělou kulturou a existovaly zde mnohé filosofické směry odpovídající tomu, co bychom dnes nazvali materialismus, existencionalismus, hédonismus, nihilismus atd. S tím vším se mohl Buddha obeznámit.3 Po opuštění domova Buddha putoval od učitele k učiteli, ale vždy se mu po čase učení zdálo neúplným a neuspokojilo jeho hledačské nároky. Nakonec se stal sám sobě učitelem. Po šesti letech hledání a usilování dospěl Buddha k tomu, co bývá označováno jako osvícení, probuzení, rozpoznání podstaty mysli. Na základě tohoto poznání zformuloval svou nauku.
3
Hlavní úlohu v náboženském životě měli v této době Bráhmani a šramani. Bráhmani byli kněží, kteří udržovali tradici založenou na zjevení tzv. védů. Bráhmanismus byl náboženstvím vyšších vrstev a podporoval indický kastovní systém (Lester, 1997). Podle tohoto kastovního systému se Buddha narodil v kastě válečníků a vládců kšatrija. Buddha ovšem proti tomuto kastovnímu systému vystupoval a lidi viděl jako sobě rovné. Jestliže Bráhmani byli zástupci ortodoxního náboženství, jejich protikladem byli nezávislí hledači pravdy šramani. Tuláci žijící často na okraji či mimo společnost, hlavním cílem jim bylo sebepoznání (Miltner, 2001).
14
5.2 Tři vozy Buddhismus se během své existence rozčlenil na mnoho škol, odkazů a směrů. Lester (1997, str.14) dokonce uvádí, že na základě značných rozdílností mezi těmito směry, bychom mohli mluvit o buddhismech. Ovšem základní esence všech hlavních buddhistických škol je v podstatě totožná. Buddhismus můžeme v zásadě rozlišit na tři směry – théravádu, mahajánu a vadžrajánu. Théraváda vychází z nejstarších dochovaných textů, které vznikly přibližně 400 let po Budhově smrti. Klade důraz na mnišský způsob života. Je ale běžné, že je člověk mnichem jen na určité období a následně se vrací do běžného života. Laikové mají spíš roli podporovatelů mnišské obce. Tak hromadí zásluhy, aby se v dalších životech mohli stát mnichy a dosáhnout nirvány. Cílem théravády je stav arhata. „Arhat je ten, kdo dosáhl nirvány, tj. potlačil veškeré utrpení mravní čistotou a vhledem“ (Lester, 1997, str.56). Podle této školy dosáhl plného buddhovství (probuzení) pouze sám Buddha, který kromě arhatství získal též dokonalé poznání a proto mohl učit ostatní. Mahajána jako směr je formulována přibližně 550 let po Budhově smrti. Její zastánci tvrdí, že tato učení předal sám buddha, zastánci théravády často naopak zastávají názor, že mahajána není původním učením a vznikla smísením Buddhova učení s dalšími vlivy a přidanými učeními. Zastánci théravády opírají svá tvrzení o nejstarší sesbíraná učení a jedině ty pokládají za původní Budhovo učení. Vezmeme-li však v úvahu, že buddha učil 45 let velké množství žáků, mnichů, laiků i panovníků, je možné, že předal i učení, která mniši na prvních koncilech, kde sestavovali první kánony (Tři koše), nezachytili. Mahajána vyzdvihuje ideál bódhisattvy, toho kdo usiluje o dosažení osvícení aby tak přinesl užitek všem bytostem. V učení je kladen důraz na pochopení prázdnoty jevů a rozvoj soucitu. Plného osvícení (buddhovství) zde podle učení může dosáhnout každý, tedy ne jen Buddha sám. Vedle mnichů mají v mahajáně víc místa také laičtí praktikující. Vadžrajána, neboli diamantová cesta se rozvinula na základech mahajány. Její plný odkaz byl uchováván především v Tibetu, Nepálu a Bhútánu. Pro jeho označení se později ujal i název tibetský buddhismus. Její první texty se objevují v 7.stol. Její stoupenci však často přikládají i její učení přímo Buddhovi, podobně jako v mahajáně. Klade důraz na bezprostřední rozpoznání podstaty mysli prostřednictvím specifických metod, udržování čistého pohledu a předávání učení z učitele na žáka jako bezprostřední zkušenosti. Obsahuje v sobě esenci théravády a mahajány. Najdeme zde mnišské praktikující, laiky a tzv.dosažitele či jogíny. Na západě se rozšířila především tradice laiků a dosažitelů.
15
5.3 Buddhismus jako náboženství, filosofie, psychologie Pokud chceme označovat buddhismus za náboženství, přestože se tak běžně činí, stojíme před problémem. Už slovo náboženství v sobě obsahuje základ Bůh. A v buddhismu představa Boha nemá příliš mnoho prostoru. Alespoň ne tak jak jej chápeme na západě, jako stvořitele světa, mocného vládce, trestající a odměňující sílu. Buddhismus je ve své podstatě blíž světonázoru než náboženství (Miltner, 2001, str.142). I slovo religie je pro buddhismus nevýstižné. Je složeninou latinského „re“ – znovu a „ligare“ – sjednotit. V buddhismu ovšem nejde o znovusjednocení s rájem, ze kterého jsme padli. Buddhismus míří ke stavu, který není možné ztratit, tudíž jsme jej nemohli ztratit ani v minulosti (Nydahl, 1999). Podle Nydahla (1999) v sobě zahrnuje buddhismus vedle prvků náboženství, i prvky filosofie i psychologie, ale zároveň je přesahuje. Můžeme říci, že se jedná o náboženskofilosofický a mentálně hygienický systém. Buddhismus obsahuje filosofii, teoretická východiska, ale také metody, pomocí nichž se z teoretických informací mohou stát bezprostřední zkušenosti. Obsahuje také psychologické koncepce a návody, ale jeho cílem není pouze vyrovnaný jedinec. Jak na jedné přednášce uvedl polský učitel Karol Ślęczek, psychologie usiluje o normalitu člověka, buddhismus o supernormalitu. Tzn. plný rozvoj mysli, bez jakýchkoli rušivých, negativních či destruktivních stavů. Buddhismus míří zcela mimo jakékoli utrpení. Nabízí metody pro jedince psychologicky relativně vyzrálého a vyrovnaného. S podobným přístupem se v psychologii setkáváme pouze ojediněle4.
4
Např. autor Oswald Schwarz (in Maslow, 2000) formuluje zdokonalování už tak dobrého člověka jako psychagogiku.
16
6. Buddhismus diamantové cesty 6.1 Buddhismus Diamantové cesty Tato práce je věnována emocím především v kontextu s BDC linie Karma Kagjü5. A protože i uvnitř této linie najdeme různé další proudy, zaměříme se na jeden z nich. Je to BDC v takové formě, jak jej na západ přinesli lama Ole Nydahl a jeho žena Hannah. Toto přenesení BDC na západ proběhlo na základě přání a pod vedením tehdejšího hlavního představitele této školy 16. Karmapy Rangdžung Rigpä Dordžeho6. Jde o buddhismus přizpůsobený západní společnosti, přesto však vychází z tradičních učení a je v nich pevně zakořeněn7. Pokud budeme nadále hovořit o BDC je myšlena právě tato větev. BDC na západě je rozšířen především mezi laickými praktikujícími. Tzn. nevyžaduje odchod z běžného způsobu života. Buddhisté DC žijí aktivním životem jako všichni ostatní. Pracují, mají rodiny, žijí společenským životem, jen navíc meditují a účastní se buddhistických kurzů. Podporována je užitečná činnost pro společnost ve všech směrech. Pro komplexní pochopení práce s emocemi v BDC uvedeme základní východiska BDC celkově. BDC v sobě zahrnuje všechny cesty. Tedy théravádu, mahajánu a vadžrajánu8. Tyto tři cesty bývají také spojovány s trojím roztočením (předáním) kola dharmy Buddhou. Proto jeho základy vysvětlíme na základě těchto jeho součástí.
6.2 Théraváda V Malé cestě, théravádě nebo také v prvním otočení dharmy „objasnil Buddha Čtyři vznešené pravdy, které na jedné straně naši situaci v kruhu existence9 s jejími příčinami a na straně druhé objasňují osvobození od všeho utrpení a problémů včetně jejich příčin“ (Seegers, 2005, str.9).
6.2.1 Čtyři vznešené pravdy Čtyři vznešené pravdy jsou jádrem veškerých buddhistických škol a směrů. Z jejich znění můžeme postřehnout, že buddhismus je v základě pragmatickým systémem. Znění čtyř
5 6
V tibetském buddhismu najdeme čtyři hlavní linie (školy). Jsou to školy Ňingma, Kagjü, Sakja a Gelugpa. Ve škole Kagjü je vždy jejím hlavním představitelem Karmapa. Podobně je hlavou školy Gelugpa Dalajlama.
7
Buddhismus bývá někdy přirovnáván k diamantu, který přejímá zabarvení svého pozadí, tj.kulturního kontextu. Přesto je to stále tentýž diamant. 8 Toto dělení se u jednotlivých škol buddhismu odlišuje. Uvedeno je dělení jak je používáno v BDC školy Karma Kagjü 9 Kruhem existence je míněno setrvání ve stavu nevědomosti a nepochopení, který vede ke vzniku cyklického utrpení.
17
vznešených pravd je následující: existuje utrpení, utrpení má příčinu, existuje konec utrpení, existuje cesta ke konci utrpení10. Pro pochopení těchto pravd potřebujeme hlubší pochopení toho jak buddhismus vidí svět. Svět je v něm chápán jako jednota jeho základní podstaty (prostoru, prázdnoty) a projevu této základny (jasnosti, hry mysli). Buddha to popsal slovy: „Forma je prázdnotou a prázdnota je formou, forma a prázdnota jsou od sebe neoddělitelné“ (in Nydahl, 2000, str.111). O 18 stol. později vyjádřil tento pohled 3.Karmapa slovy: „Mysl je objevováním i prázdnotou. Mysl je poznáním i zaslepením. Mysl je vznikáním i zanikáním“ (in Nydahl, 2000, str.108). Tento pohled je základem pro buddhistické chápání existence. Mysl bytostí může fungovat v takovéto existenci ve dvou základních modech. Nevědomá existence (samsára) a stav osvícení (nirvána). Buddhismus vidí naši běžnou existenci jako nevědomou. Tato nevědomost je tu odvždy, od „času bez počátku“. V první pravdě buddhismus poukazuje na naši situaci. Utrpením je zde míněna celá podmíněná existence, kdy se spoléháme na měnící se svět a prožíváme díky tomu utrpení. Tradičně jsou popisovány tyto druhy utrpení: utrpení z utrpení – sejde se příliš mnoho utrpení a my jej nezvládáme, utrpení ze změny – vše se neustále mění a my si nedokážeme nic udržet, všepronikající utrpení – souvisí se základní nevědomostí, nemůžeme prožívat nejvyšší štěstí bez pochopení podmíněnosti jevů a rozpoznání podstaty mysli. V porovnání s osvícením je i ta největší radost, kterou prožíváme v běžném stavu mysli pouhým odleskem radosti, která pramení z prožitku podstaty mysli. „Ve srovnání se stálou svěžestí nadčasové hry mysli se všechny ostatní prožitky zdají být povrchní. Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné, i ta nejkrásnější vlna je mnohem méně než samotný oceán“ (Nydahl, 1999, str.6). Utrpení má svou příčinu. V některých buddhistických školách je za příčinu utrpení považována touha (toužení). V Buddhismu diamantové cesty je tato příčina pojata široce jako nevědomost. Tato nevědomost spočívá v našem pocitu oddělenosti od ostatního světa. Prostorová podstata mysli mylně chápe sebe sama jako „já“ a svůj projev, jasnost, hru mysli jako „tebe“ nebo „něco odděleného“ (Nydahl 1999, str.6). Neosvícená mysl bývá také přirovnávána k oku, které vidí vše vně i uvnitř, ale nevidí samo sebe. Nebo také k vlně na oceánu, která se prožívá jako od oceánu oddělenou. Z pocitu oddělenosti vznikají základní procesy vedoucí ke vzniku utrpení. Je to lpění na tom co chceme pro sebe získat, ať už jsou to
10
Znění Čtyř vznešených pravd se v jednotlivých školách mírně odlišuje.
18
věci, psychické stavy, lidé atd., nechuť k tomu co si nepřejeme prožívat a považujeme za nepříjemné a nakonec také zmatek, neschopnost zorientovat se. Existuje konec utrpení. Na základě takto formulované třetí vznešené pravdy došlo zřejmě mnohokrát k nepochopení buddhismu. Konec utrpení byl chápán jako nevnímání, necítění atp. V buddhismu se ovšem také můžeme dovědět, že tento stav prostý utrpení je zároveň nejvyšší radostí. V západní kultuře je utrpení chápáno často jako něco vznešeného, obohacujícího, ušlechtilého. Buddhismus se na něj dívá jako na důsledek nevědomosti. Trpíme proto, že nechápeme a děláme chyby. To dává našim životním strastem naprosto odlišnou perspektivu. Nakonec Buddha prohlašuje, že existuje cesta ke konci utrpení. Buddhismus v sobě zahrnuje metody jak utrpení překonat. Jak přivést lidskou mysl z úrovně nevědomosti na úroveň osvícení, kde prožíváme nepodmíněné štěstí a moudrost.
6.2.2 Neexistence „já“ Čtyři vznešené pravdy v sobě obsahují učení o neexistenci „já“. V západní kultuře je ego něčím co má velký význam. Individualita je v mnoha ohledech vyzdvihována. Freud postavil celou svou teorii na egu a jeho třech stavech. Jung, postavil ego mezi já (self) a svět jako zprostředkovatele a volní princip. I když východní kultury studoval, neexistenci ega nepřijal (Coan, 1999, str.117). Je možné, že na základě neúplného pochopení toho, co buddhismus o egu prohlašuje, také možná pod vlivem jazykové a kulturní bariéry. V buddhismu neexistence ega neznamená naprosté popření individuality. Nabízí se tu pohled „to i to“. Proud v oceánu je proudem i oceánem současně. Buddhismus poukazuje na to, že neexistuje nic, na co bychom mohli ukázat a říct „to je já“. Nic takového nenajdeme v těle ani v procesech, které se odehrávají v mysli. Vše se neustále proměňuje, nic nezůstává stejným. „Já“ je zde chápáno jako návyk mysli, jako koncept. Ovšem s pochopením této „iluzornosti“11 skutečné existence „já“ nikam nemizíme ani se nestáváme bezvědomými. Nadále můžeme fungovat ve světě, ale s jiným náhledem, jiným pochopením. Nejde tedy o „snahu regredovat do stavu infantilního či intrauterinního neuvědomění“, jak kdysi uvažoval o Buddhismu Freud (in Coan, 1999, str.76), ale o nový prožitek vlastní existence na základě hlubšího uvědomění. I v psychologii se setkáváme s označením osobnosti za jednotu psychických procesů, stavů a vlastností (Smékal, 2002, str. 17). Podobně buddhismus
11
Iluzornost je v BDC chápána jako podmíněnost. Tzn., že jevy nemají vlastní nezávislou existenci, vždy jsou složeny z různých podmínek, které se sešly a později se opět rozptýlí. To platí i o složkách naší osobnosti, našeho „já“, které se neustále proměňují. Iluzorní rovná se ve své podstatě prázdné.
19
považuje jednotlivce a jeho prožitek „já“ za souhrn podmínek, díky nimž se může tato představa jáství objevit. Pokud ovšem tento souhrn rozebíráme na stále drobnější části, nenacházíme podle buddhismu nic, co bychom mohli označit za „já“. V praktické úrovni to znamená, že duševní procesy, tedy i emoce, nevztahujeme k nějaké neměnné osobnosti, jejíž integritu musíme chránit, bojovat za ni a obhajovat ji. Mizí neuróza z toho jací bychom měli být, jaké vlastnosti si musíme udržet jaké odstranit, jak asi vypadáme, co si o nás kdo myslí. Přestáváme prožívat sama sebe jako terč, do kterého se situace a ostatní lidé trefují. Věci plynou, ale nic není osobní a nemusíme si to tak brát. Uchto k tématu poznamenává: „Když říkáme rozpustit „já“, znamená to rozpustit tu tlustou čáru, za pomoci které jsme se oddělili od druhých“(2002, str.18). Rozvíjení tohoto náhledu je podle buddhismu postupným procesem a nelze jej plně pochopit čistě intelektuální analýzou. Potřebná je také meditační praxe, která jej prohlubuje a stává se tak naší zkušeností. Plné rozpoznání iluzornosti „já“ je nazýváno v BDC vysvobozením. Od tohoto okamžiku člověk přestává trpět. Obsahy v mysli, které bychom nazvali utrpením tu ještě jsou, ale není tu nikdo pevný a trvalý, kdo by trpěl. Díky tomu se tyto stavy osvobozují od těsného osobního prožívání. To také vyjadřuje první Buddhova pravda „existuje utrpení“. Buddha neříká „všichni trpíme, ty trpíš“, ale prostě jen „existuje utrpení“. V oblasti psychologie můžeme narazit na teorie, které se buddhistickému chápání neexistence „já“ přibližují, nebo se tématu dotýkají. Uvedli jsme zážitky flow a vrcholné zážitky. Maslow při popisu Vrcholových zážitků (peak experience) uvádí: „Má zjištění naznačují, že při příležitostných vrcholových zážitcích průměrných lidí vnímání může být relativně ego-transcendující, seberealizující, bez ega. Může být nemotivované, neosobní, bez touhy, nesobecké, ne takové, které potřebuje, s odstupem. Může se spíše zaměřovat na předmět než na ego“ (2000, s.99). I popis mystických zkušeností poukazuje na tuto možnost prožívání člověkem. Buddhismus míří ke stabilizaci tohoto prožívání. Ne však jako k trvalému vytržení bez kontaktu s realitou, ale jako k uvědomění si povahy lidské existence za současného plného vědomí a schopnosti fungovat v životě. Praktikujícím také nabízí konkrétní metody a postupy jak toto uvědomění rozvíjet a stabilizovat.
6.2.3 Příčina a následek Buddhismus diamantové cesty zahrnuje do úrovně théravády také učení o příčině a následku (karma). Příčinnost je v dnešní vědě akceptovaným zákonem. Je pochopitelné a přijatelné, že vše má svou příčinu a že každé dění je následkem určité příčiny, přesněji řečeno jde vždy o souhrn mnoha příčin. Buddhismus aplikuje tuto zákonitost na celou existenci, 20
včetně našeho vnitřního života, situací, které zažíváme atd. Učení o příčině a následku nám říká, že cokoli prožíváme je následkem našich předešlých myšlenek, slov a činů. S tímto tvrzením souvisí úzce učení o znovuzrozování. Buddhismus chápe převtělování jako proud dojmů a návyků v mysli12, který přechází z jednoho života (těla) do dalšího. Tyto dojmy zahrnují veškeré dění v našem životě, všechny zážitky, pocity, pohnutky, motivace. Ty se ukládají do našeho shromažďovacího vědomí (v psychologii bychom řekli podvědomí) a následně z něj opět vycházejí a formují náš život. Můžeme je přirovnat k proudům v oceánu, které mají sice odlišnou teplotu, proudění a víření, ale ve své podstatě jsou oceánem samotným. Učení o příčině má hluboký dopad na odpovědnost za svůj život. Pokud přistupujeme k životu jako k vlastnímu výtvoru, kde vše je spojeno s naším předešlým fungováním a působením, nevyhnutně nás to nutí k přijetí plné odpovědnosti za něj. Buddhista nemůže ukazovat prstem a obviňovat okolí za svůj stav. Je jeho tvůrcem a je plně kompetentní ho také měnit. Podobně v západní psychologii Frankl zdůrazňuje potřebu převzít odpovědnost za svůj život takový jaký je a v jakém se ocitáme. Ovšem Frankl chápe tuto situaci jako osud, který je nezměnitelný a je nám určen (1996, str.87-91). Buddhismus jde o krok dál. Říká převezmi odpovědnost za život takový jakým jsi ho udělal. Z psychologického hlediska můžeme také pohlížet na příčinu a následek jako na přiřazení významu lidskému utrpení (ale i štěstí). Říčan (2002, str. 310) poukazuje na metody psychoterapie, kdy se silným negativním pocitům přiřazuje určité začlenění do smysluplného příběhu. Tím dochází ke snížení napětí vůči těmto pocitům a událostem. Buddhista přistupuje k problémům ve svém životě jako k výsledku svých předchozích činů, třeba i minulých životů, které si nepamatuje. Je pro něj tak mnohdy snadnější se s těmito problémy smířit. Krom toho je utrpení v kontextu příčiny a následku chápáno jako očištění minulých negativních činů, slov a myšlenek. Takže jde v podstatě z pohledu buddhismu o pozitivní proces. To vše může pomoci při zvládání životních potíží a k aktivnímu přístupu k nim.
6.3 Mahajána Druhou úrovní učení, která je obsažena v BDC je mahajána. Hlavní důraz je zde kladen na rozvoj soucitu a moudrosti. „Na této stezce máme silné vnitřní přání přinášet užitek ostatním a zároveň stále víc intelektuálně chápeme podmíněnost všeho vnitřního a vnějšího“ (Nydahl, 1999, str.10).
12
Buddhismus chápe mysl jako schopnou existovat i bez těla. Mozek zde není chápán jako tvůrce mysli, jako její generátor, ale jako transformátor. Tělo a mozek jsou nástroji k projevu mysli.
21
6.3.1 Soucit Soucit je v buddhismu chápán jako přirozená vlastnost bytostí. A čím víc se bytosti přibližují uvědomění vlastní podstaty, tím více soucitu pociťují. V západním myšlení se můžeme setkat s podobnými předpoklady o přirozeně soucitném založení člověka. Adler předpokládá, že pocit sounáležitosti je přirozenou vlastností člověka. Altruismus pokládal za nejvnitřnější součást lidské povahy (in Coan, 1999, str.123). S tímto názorem se můžeme setkat u mnoha humanisticky orientovaných západních teoretiků. V buddhismu je soucit chápán jako vlastnost samotné podstaty mysli všech bytostí. Soucit v buddhismu také souvisí s oslabováním pocitu oddělenosti a hlubším uvědomění si neoddělenosti všech jevů a bytostí. Zde si praktikující uvědomuje, že všechny bytosti touží po štěstí a chtějí se vyhnout utrpení. To v něm probouzí zájem o ostatní. Zároveň pociťuje nadbytek vnitřního bohatství a má chuť se o něj dělit. Úsilí o dosažení vysvobození a osvícení je posilováno soucitem s ostatními bytostmi a uvědoměním si, že náš vlastní rozvoj je užitečný pro druhé. Naše vlastní štěstí ustupuje do pozadí při pohledu na ostatní a uvědomění si jejich touhy po štěstí. Můžeme zde nalézt podobnost s Frankovou koncepcí sebetranscendence lidské existence. Citujme Frankla: „celým člověkem je vlastně jen tam, kde se zcela rozplývá v nějaké věci, kde je zcela oddán nějaké jiné osobě. A zcela sebou se stává tam, kde sám sebe přehlíží a zapomíná“(1996, str.147). Frankl také předpokládá, že štěstí člověka je „vedlejším produktem“ smysluplného života. Můžeme říci, že to čemu buddhismus říká ideál bódhisattvy je podobné tomuto pojetí štěstí. Bódhisattva usiluje o vysvobození pro dobro všech bytostí, jeho úsilí je zaměřeno nejen na jeho vlastní užitek, tedy štěstí, ale na užitek všech. Buddhismus ovšem předpokládá určitou vnitřní zralost jedince (vnitřní bohatství dobrých dojmů), aby mohl tento přístup v sobě rozvíjet. Jinak by se mohl stát únikem od vlastních problémů k „zachraňování“ druhých. V této souvislosti citujme opět Maslowa: „Tato schopnost zaměřit se spíš na svět, než být sebevědomý, egocentrický a orientovaný na uspokojení, je tím náročnější, čím má člověk víc nedostatkových potřeb. Čím je člověk více růstově orientovaný, tím více se může zaměřovat na problémy, a tím více může zapomínat na sebevědomí, když se zabývá vnějším světem“ (2000, s.64). Autor zde taktéž předpokládá, že je třeba určité zralosti a spokojenosti k tomu aby mohl jedinec překročit rámec svého vlastního světa.
6.3.2 Moudrost V BDC je soucit spojován s moudrostí. Jedno bez druhého se neobejde. „Jsou-li naše činy plné soucitu, ale pokulhává naše moudrost, začínáme být dogmatičtí a sentimentální, zatímco samotný vhled nás činí chladnými a schází nám motivace. Potřebujeme však obojí“ 22
(Nydahl, 1999, str.8). Moudrost v buddhismu souvisí spíš s pochopením mysli, pomíjivosti, příčiny a následku, než se všemi vnějšími jevy, jako je práce, ekonomika, klasické vzdělání atp. Buddhismus spojuje štěstí, které můžeme prožívat, víc s pochopením základních premis našeho bytí. Moudrost v buddhismu není otázkou pouhé informovanosti, jen intelektuálního porozumění. Jde o prožitek, o pochopení na úrovni prožívání. V malé cestě jde o pochopení prázdnoty „já“, moudrost na úrovni mahajány je navíc široce spojována s pochopením prázdnoty všech jevů. V díle Gampopy se můžeme setkat s dělením pomíjivosti na pomíjivost vnějšího světa a vnitřního světa cítících bytostí. Pomíjivost vnějšího světa je dělena na hrubou (pomíjivost celých vesmírů) a jemnou (pomíjivost ve světě který známe), pomíjivost vnitřního světa je rozdělen na svět ostatních a náš vlastní (Gampopa, 1998, str.83). V buddhismu se můžeme setkat s prohlášeními, že vše je jen sen, vše je iluzí. Jde o pochopení složenosti všech jevů. Nic neexistuje samo o sobě, vše je složeno z určitých podmínek, které se v daném momentě sešly. Ovšem tyto podmínky se nutně opět rozejdou a jevy opět mizí. „Když vidíme, že všechno je složené, a vidíme víc a víc podmínek, které jsou třeba k tomu, aby situace mohla vzniknout, objevuje se stále větší moudrost“ (Uchto, 2002, str.7). Složenost všech jevů souvisí s pomíjivostí. Cokoli je složené, tedy sešly se podmínky a jev vznikl, se opět rozpadne, podmínky se rozcházejí, jev mizí. Jevy tedy nemají trvalou existenci, přestože lidé k nim tak často přistupují13.
6.3.3 Prázdnota a pomíjivost Moudrost související s pomíjivostí jevů a jejich prázdnotou by se mohla zdát depresivní a nihilistickou. S tímto mylným chápáním se můžeme na západě často setkat. Buddhismus je nahlížen jako nauka o utrpení, jeho překonání v jakési stoické strnulosti. Jung (in Říčan, 2002, str. 232), pravděpodobně pod vlivem škol théravády, uvažuje o Buddhovi: „Buddha se zřekl utrpení, tím se však zřekl i radosti. Byl odříznut od pocitů a emocí, proto nebyl skutečně lidský.“ Toto pochopení je však mylné. Odstranění utrpení neznamená v buddhismu zbavení se radosti. Existuje filosofický pohled nazývaný v tibetštině šentong, což znamená „prázdný a ještě něco“ (Nydahl, 2005, str. 19). To ještě něco ukazuje k vlastnostem podstaty mysli. Buddhismus mluví o podstatě mysli ve které se vše odehrává. Ta je pro něj moudrostí, radostí a soucitem a obsahuje všechny dokonalé vlastnosti. Jiným
13
XIV. Dalajlama (1997, str.55-56) uvádí dva významy pomíjivosti. Za prvé ve smyslu tří okamžiků existence: věc vzniká, věc přetrvává, věc zaniká. A za druhé v hlubším smyslu, kdy již ve vzniku věci je obsažen zárodek zániku.
23
tibetským termínem pro označení podstaty mysli je detong, označuje jednotu prázdnoty a blaženosti (Nydahl, 2005, str.19).
6.4 Vadžrajána Diamantová cesta, vadžrajána, někdy také tantrajána, je třetí částí BDC, podle kterého je celý systém nazýván. Pokud nahlížíme na východiska théravády jako na základy domu, na mahajánu jako jeho stěny, pak diamantová cesta je střechou (Nydahl, 1999, str.28). Tedy bez pochopení předchozích dvou nemůžeme používat třetí cestu. Diamantová cesta je považována jejími představiteli za výjimečně rychlou a účinnou. Základním východiskem diamantové cesty je to, že tady a teď již jsme všichni buddhy. Tedy máme v sobě dokonalou buddhovskou podstatu, pouze si ji nedokážeme uvědomit. V knize The Jewel Ornament of Liberation14 můžeme číst: „Saying „there are no differentiations in the nature of suchness“ means that the suchness of the Buddha is identical to the suchness of sentiment beings.(Gampopa, 1998, str.50)“ Tedy přirozenost (takovost, podstata) Buddhy je totožná s přirozeností všech cítících bytostí. V Diamantové cestě nejde o cestu utváření podmínek k osvícení, jako tomu je v malé a velké cestě, ale identifikujeme se přímo se stavem buddhy, s cílem. Důraz je kladen na přenos této zkušenosti z učitele na žáka bezprostředním kontaktem. Učitel je zde chápán jako zrcadlo mysli žáka. Praktikující zde vidí lamu15 jako sebe v budoucnosti. Jinak řečeno, učitel již realizoval a vyjadřuje potenciál mysli a inspiruje tak žáka. Nydahl k meditaci na učitele říká: „Podstatou je vhled, že dokonalosti a osvícení můžeme dosáhnout jen proto, že už v nás tyto vlastnosti jsou obsaženy, že realizace, kterou manifestuje učitel, můžeme dosáhnout i my sami“(2006, str.21). Důležitou podmínkou je autentičnost učitele, tzn. že jeho realizace je skutečnou. Je doporučováno aby si žák učitele patřičně prověřil. Jinak by potřebná důvěra v jeho kompetenci nebyla dost pevnou. Ve společnosti se objevuje mnoho různých sekt a samozvaných guru.Proto je pečlivost věnovaná výběru učitele nezbytnou podmínkou smysluplného rozvoje. Diamantová cesta nabízí tři hlavní cesty jak dospět k rozpoznání podstaty mysli. Skrze energii mysli – cesta metod, skrze její schopnost uvědomovat si – cesta vhledu, a skrze 14
Drahocenný klenot vysvobození - jeden ze základních původních tibetských textů v Buddhismu diamantové cesty. Pochází ze 12. stol. 15 Tibetský termín lama je někdy překládán jako nejvyšší matka, tzn. že má učitel stejnou lásku a soucit ke všem bytostem jako má matka k dítěti, jindy jako nejvyšší princip, což znamená, že učitel plně rozpoznal podstatu mysli a jevů a je s ní v jednotě.
24
schopnost identifikace – cesta oddanosti (Nydahl, 1999, str.20). Žádná s těchto cest se neobejde bez vedení kvalifikovaným učitelem. V západních centrech BDC je nejvíce používanou metodou právě posledně jmenovaná, gurujóga, meditace na učitele. Cesta oddanosti je vysvětlována skrze schopnost mysli identifikovat se. Podobně jako v psychologii, setkáváme se zde s vysvětlením, že člověk se během života neustále učí bezděčně skrze identifikaci se svými rodiči, společností, vzory atd. Stejná vlastnost je využívána v BDC k tomu aby žák rozvinul v sobě vlastnosti vysvobození a osvícení. Proto je na této cestě nezbytný autentický učitel. Důležité je také vědět, že učitel zde není chápán jako osoba, ale jako stav mysli (Nydahl, 1999, str.43). Nejde o to slepě kopírovat svého učitele na vnější úrovni, ale o schopnost rozeznat jeho vlastnosti jako zrcadlo svých vlastních možností a krok za krokem je realizovat. Význam učitele a meditační praxe spojená s identifikací naší mysli s myslí učitele je v tibetském buddhismu všeobecně vyzdvihována. Dilgo Kjence rinpočhe, jeden z významných učitelů školy Ňingma 20.stol, o ní říká: „Díky praxi gurujógy je možné odstranit všechny překážky a obdržet všechna požehnání. Ztotožněním naší mysli s myslí lamy a spočíváním v prožitku neoddělitelnosti je možné zrealizovat absolutní podstatu“ (2006, str.27). Dalším významným momentem diamantové cesty je udržování čistého pohledu. Praktikující se snaží vidět ve všech bytostech jejich buddhovskou podstatu a všechny jevy jako ve své podstatě čisté a dokonalé (Nydahl, 2005, str.16). Základní čistota jevů znamená, že ve své nejhlubší podstatě jsou hrou prostoru (podstaty mysli) a jsou od něj neoddělitelné. Tento pohled se praktikující pokouší udržovat v každodenním životě.
25
7. Emoce v BDC Emoce jsou v BDC chápány jinak, než jsme tomu běžně zvyklí v západní psychologii. V zásadě je můžeme rozdělit do dvou kategorií. První kategorií jsou pocity, které mají původ v samotné podstatě mysli a jejím prožívání, nebo přiblížení se jejímu prožívání. Jsou to stavy neohroženosti, absolutní radosti a aktivního soucitu. Jsou přímým důsledkem rozpoznání podstaty mysli. Na druhé straně jsou tu rušivé emoce, které prožitku podstaty mysli zabraňují. Můžeme shledat určitou paralelu s vyššími a nižšími city jak jsou tříděny psychologicky. Je zde však ještě něco navíc. Buddhismus chápe rušivé emoce jako potenciál energie k rozvoji dokonalých stavů a pokouší se je využít.
7.1 Absolutní stavy - neohroženost, radost a aktivní soucit Neohroženost pramení ze zkušenosti nezničitelnosti podstaty mysli, prostoru mysli. Podstata mysli je v buddhismu chápána jako něco naprosto neotřesitelného, nemůže být zničena, nezmizí, protože se nikdy neobjevila, byla tu vždy. Podstata mysli je neměnným základem veškeré existence. Pokud praktikující pochopí, že je i jeho základem, že „on“ je touto podstatou mysli, stává se neohroženým. Tuto neohroženost podle BDC prožijeme, „když rozpoznáme, že naše mysl, která je základem naší představy „já“ a veškerého prožívání, není věcí, takže nemůže zemřít, být nějak zasažena ani nijak poškozena“ (Boll, 2000, str.28). Neohroženost se „objevuje sama od sebe, když mysl pochopí, že je prostorem a proto nezničitelná“ (Nydahl, 2000, str.35). Absolutní radost pramení z prožitku svobodné hry prostoru, kdy praktikující chápe neustálou proměnu všech jevů v mysli a prožívá ji jako svěží a neomezenou. Tento stav podle BDC prožijeme, „když mysl z úrovně neohroženosti pozoruje své bohatství a vidí, jak mnoho schopností a bohatství v ní tkví. Nejvyšší radost, která se pak objevuje, nepotřebuje žádnou jinou příčinu“ (Nydahl, 2000, str.35). Aktivní soucit je založen na pochopení, že všechny bytosti touží po štěstí a že nejsme od nikoho a ničeho odděleni. I tato vlastnost, vychází ze samotné přirozenosti mysli. „Rozpoznáme-li, že je mysl neohraničená, že prožívající, prožívané a prožitek od sebe nejsou v žádném případě odděleny, automaticky se objeví nerozlišující láska“ (Boll, 2000, str.29).
26
7.2 Rušivé emoce Druhou kategorií pocitů, které najdeme v BDC jsou rušivé emoce. Jejich příčinou je základní nevědomost mysli, neschopnost mysli uvědomit si a prožívat sebe samu. Téma základní nevědomosti je zahrnuto v kapitole o čtyřech vznešených pravdách. Dejme jej tedy do souvislosti se vznikem rušivých emocí. Základní nevědomost je návykem mysli vnímat vlastní prostorovou podstatu jako samostatně existující „já“ a projev této prostorové podstaty, tedy všechny vnější jevy i procesy uvnitř mysli, jako něco odděleného, jako oddělené„ono“, „ty“. „Díky pocity oddělenosti „já“ a „ty“, „tam“ a „tady“ se objevují základní rušivé emoce: lpění na tom, co chceme, nechuť vůči tomu, co považujeme za nepříjemné, a především zmatek“ (Nydahl, 1999, str.6). Mysl rozděluje objekty na přitažlivé, odpudivé a neutrální. S podobným pojetím, avšak v jiném celkovém kontextu, se můžeme setkat v západní psychologii např. u Arnoldové (in Nakonečný, 2000, str.10), která vymezuje emoci jako „pociťovanou tendenci vůči něčemu intuitivně oceňovanému jako dobré (prospěšné) nebo tendenci vzdálit se od něčeho, co je oceňováno jako špatné (škodlivé).“ Arnoldová ovšem tento vzorec vztahuje k vnějším okolnostem (jevům), buddhismus pokládá za jevy i vnitřní stavy (myšlenky a pocity). Buddhismus uvádí, že na základě vztahu k přitažlivým objektům vzniká první rušivá emoce – touha. Na základě vztahu k odpudivým objektům vzniká averze a hněv. Na základě lhostejnosti vzniká nevědomost ve smyslu zmatku a hlouposti. Ze základní nevědomosti vzniká také vylučující pýcha, kdy sebe sama vnímáme jako důležitější než druhé. Ze směsi averze a touhy se objevuje žárlivost a závist, kterou reagujeme na situace, kdy jiní mají to po čem toužíme. Těchto pět základních rušivých pocitů (touha, hněv, zmatek – hloupost, pýcha a závist) je v BDC označováno tradičně jako pět jedů (Gendün, 2000, str.6). Tradiční učení dále uvádějí, že jejich kombinací vzniká 84 000 kombinací rušivých pocitů. Pět základních rušivých emocí je v BDC spojováno s pěti „ženskými“16 moudrostmi. Ty jsou považovány za potenciální možnost rušivých pocitů, jejich osvícenou podstatu. Rušivé pocity jsou nahlíženy jako surovina pro rozvoj osvícených vlastností. Rozpoznáním jejich skutečné podstaty realizuje praktikující jejich skutečnou podstatu – moudrost. Tak se hněv objevuje jako moudrost podobná zrcadlu, vylučující pýcha jako moudrost zkušenosti bohatství bytí, ulpívání jako rozlišující moudrost, žárlivost jako moudrost zkušenosti, a hloupost a zmatek jako intuitivní moudrost (Nydahl, 1999, str.11). Takovýto přístup je pro západní způsob uvažování těžko pochopitelný a přijatelný. Neodpovídá příliš tradičnímu 16
Moudrost je v BDC považována za spíše ženskou vlastnost mysli, více intuitivní. Naopak mužskou vlastností je spíše aktivita a energie, síla.
27
kontextu. V západní kultuře si těžko dokážeme představit, že podstatou nedokonalého jevu může být dokonalá vlastnost. U Freuda se setkáváme např. se sublimací primárních pudových hnutí (např. sexuality a agrese) do společensky přijatelných a prospěšných forem chování, uměleckého vyjádření a kulturní činnosti (in Coan, 1999, str.102). Odlišný je tento koncept především v tom, že Freud považuje ze podstatu těchto kulturních projevů právě pudová hnutí. Buddhismus naopak považuje za podstatu těchto hnutí dokonalé vlastnosti samotné podstaty mysli, zastřené nevědomostí. Jde tedy o opačný přístup. Pokusme se ho vysvětlit. Prvotní síla emoce se stává rušivou a přináší tak utrpení mysli pouze v případě, že je zde představa „já“, které tuto emoci uchopuje, odmítá nebo přitahuje. Určitou podobnost můžeme najít v konceptu „dotčenosti jáství“, který Ulich (in Nakonečný, 2000, str.25) uvádí jako základ pro vznik emocí. Emoce je zde chápána jako důsledek osobní angažovanosti v situaci, která se subjektu nějak dotýká. Ulich ovšem neuvažuje o možnosti oslabení či úplného opuštění představy „jáství“, tak jak se s tím setkáváme v buddhismu. Existenci emoce staví právě na existenci „jáství“ a jeho angažovanosti. Emoce je tedy podmíněna „jástvím“, pokud by nebylo „já“ nebyla by ani emoce. V BDC se setkáváme s názorem, že v případě rozpuštění konceptu „já“, se namísto obvyklé emocionální reakce na rušivý stav objevuje odpovídající moudrost.
28
8. Metody práce s myslí a emocemi v BDC 8.1 Tři pilíře Práci s mysli a emocemi můžeme v BDC rozdělit do tří základních oblastí, tří pilířů rozvoje. Je to oblast znalostí (informací), meditace a každodenního života (udržování dosažené úrovně) (Nydahl, 1999, str.28). Na prvním místě je zpravidla informace, tedy seznámení se s teoretickými východisky BDC. Do této oblasti patří i kritické zkoumání, kladení otázek a analytický přístup. Druhou oblastí je meditace. Bývá také označována za formální praxi. Během meditace praktikující získává postupně zkušenost. Meditace je přirovnávána k laboratoři, kdy je možno s myslí pracovat ve speciálním prostředí a získané dovednosti pak uplatnit v každodenním životě. Tím se dostáváme ke třetí oblasti, každodennímu životu. I pro ten má BDC mnoho doporučení a návodů. Každá s těchto částí podporuje ostatní. Informace dává smysl meditaci, meditace prohlubuje pochopení informace, práce s myslí v každodenním životě usnadňuje meditaci atd. Informace, meditace a udržování dosažené úrovně se také liší podle přístupu, který praktikující používá. Jsou to přístupy théravády, mahajány a vadžrajány. Každý z těchto přístupů zahrnuje odlišné metody, ze kterých je možno vybírat takovou, která nejlépe odpovídá dané situaci a pokročilosti praktikujícího. Protože oblast informace, základní rámec BDC, jsme už popsali, budeme se věnovat meditaci a každodennímu životu, vždy postupně od úrovně théravády přes mahajánu až po vadžrajánu.
8.2 Meditace 8.2.1 Meditace na úrovni théravády V první úrovni, théravádě, je cílem meditace zklidnění mysli a schopnost koncentrace. Tato schopnost je považována za základ pro další praxi a prohlubování vhledu. Při tomto druhu praxe, si vybíráme jeden objekt pro soustředění, nejčastěji dech, ale může jí být i určitá meditační forma (např. představa postavy buddhy). Ostatní obsahy mysli i okolní vjemy necháváme do mysli přicházet, nerozvíjíme je, neuchopujeme, a znova je necháme mizet. Pokud se mysl „zatoulá“, nenásilně ji vracíme zpět k objektu soustředění. Během meditace tak vytváříme prostor mezi prožívajícím a prožitkem. Praktikující je tak stále více schopen být si vědom procesů v jeho mysli, udržovat od nich odstup a vybírat si, které obsahy na sebe nechá působit a které ne. V mysli vzniká více prostoru a uvolňuje se „moudrost, díky níž si
29
můžeme vybírat role jen v životních komediích a vyhýbat se tragédiím“ (Nydahl, 1999, str.30). Podobně mluví Goleman (1997, str.55) o nestranném vědomí svých vášnivých či výbušných pocitů prostřednictvím sebepozorování. Goleman popisuje schopnost poodstoupení od svých prožitků jako paralelní proud vědomí: „…vznáší se nad hlavním proudem či vedle něj a uvědomuje si co se děje. Není jako zbytek osobnosti pohlcen a ztracen v bouři emocí.“ „Takovéto uvědomování si emocí je základní schopností, z níž se pak vyvíjejí další – jako třeba citové sebeovládání“ (Goleman,1997, str.55). Tato schopnost uvědomění a odstupu je v buddhismu jednou ze základních dovedností, které praktikující kultivuje. Buddhismus obsahy vědomí přijímá a nehodnotí je ve smyslu dobré nebo špatné, hříšné nebo ctnostné17. V meditaci jde o jejich prosté bdělé uvědomění, nikoli o jejich odstranění. Sogjal Rinpočhe (1996, str.85) říká: “Dokud máte mysl, budou zde i myšlenky a emoce.“ Praktikující postupně spěje k pochopení, že neexistuje nějaká jeho neměnná osobnost s určitými vlastnostmi které do ní patří a s vlastnostmi, které do ní nepatří a je nutné je vymítit pokud se objeví. Nejde o to vytvářet nějakou lepší, kvalitnější osobnost, ale ponechat volný prostor. Nydahl (2000, str.99) vtipně podotýká, že snaha o trvalé udržení si určitých „dobrých“ kvalit osobnosti a vyhnutí se těm dle nás nežádoucím, se podobá koňskému trhu, kde se pokoušíme vyměnit slepého koně za bezzubého. Vždy zůstáváme omezeni. Buddhismus nám naopak ukazuje pohled zahrnující „to i to“. Podobně Coan (1999, str.221), zastává názor, že „základní podmínkou pro vnitřní harmonii širšího rozsahu“ je otevřenost k plnému toku prožitkové zkušenosti a zároveň schopnost akceptace protikladů v těchto obsazích, jako je mužská a ženská polarita atp.
8.2.2 Meditace na úrovni mahajány Na úrovni mahajány jsou základními body meditace spočinutí v soucitném prostoru a pochopení prázdnoty. Každé meditační sezení je zahajováno s přáním rozvíjet se pro dobro všech bytostí a na konci se opět dělíme v představě o všechny dobré dojmy z meditace se všemi bytostmi. Pro rozvoj soucitu je používána metoda tonglen. Při ní si praktikující představuje různé formy utrpení (nemocnice, vězení, války, osamocené lidi atp.), a s nádechem toto utrpení v představě ve formě temných oblak nasává do sebe. V jeho srdci se toto utrpení rozpouští a s výdechem si představuje zářivé světlo, které září ke všem bytostem 17 Samozřejmě je tu určité kritérium toho jak s obsahy nakládat. Pokud možno nerozvíjet a neprojevovat takové obsahy, které by mohly být škodlivé našemu okolí a nám. Základním kritériem je snaha neubližovat. Zároveň je jasné, že se nemůžeme vyhnout tomu, že tu a tam dojde k situaci, kdy se někoho dotkneme. Důležitá je správná motivace k neubližování.
30
a přináší jim štěstí (Nydahl, 2005, str. 7). Pomocí této meditační praxe meditující ve skutečnosti bytostem nepomáhá, ale buduje v sobě osvícený přístup (bódhičittu), rozvíjí v sobě soucit, empatii. Na úrovni mahajány považujeme všechny bytosti za sobě rovné. Všichni touží po štěstí a chtějí se vyhnout utrpení. Dalajlama (2002, str.117) uvádí, že když takto „odstraníte svůj egocentrický pohled a obujete se do bot druhých lidí, začnete cítit, že jsou vám bližší, než vy sami.“ Meditací, při které praktikující rozvíjí pochopení prázdnoty je například tato praxe: Praktikující si představuje, že jeho tělo se stává stále více průzračným, až se rozpustí v prostoru. Následně se rozpouští blízké a pak vzdálené okolí a nakonec všechny jevy, celý vesmír. Praktikující spočívá v otevřeném prostoru bdělého vědomí. Myšlenky a jevy nechává procházet myslí bez toho aby je následoval nebo hodnotil. Nakonec se znova objevuje svět (Nydahl, 2005, str. 8). Dalšími metodami je kontemplace o smrtelnosti, neustálé proměně světa a pomíjivosti jevů atd. V psychologii se můžeme u Rogerse setkat s představou pochopení sebe sama jako procesu. Tedy nikoli osobnosti jako neměnného celku, ale neustále plynoucího proudu obsahů. Rogers (1998, str.126) říká, že „v lidském organismu ustavičně probíhá tok prožitků“. Buddhismus ještě více široce pohlíží jako na tok neustálých změn na člověka jako celek, na jeho prožitky, osobnost, myšlenky, pocity i fyzickou existenci. Trvalým je pouze prostor, který si vše uvědomuje, umožňuje a prožívá.
8.2.3 Meditace na úrovni vadžrajány Na úrovni diamantové cesty existují tři hlavní cesty. Cesta metod, zahrnující práci s představami a energií, cesta vhledu, zaměřená bezprostřední zaměření na mysl samotnou a gurujóga - meditace na učitele. Pro první dvě praxe je nezbytné dokončit přípravné praxe (ngöndro) zaměřené na rozvoj a očištění těla, řeči a mysli. Praxe gurujógy je v západních centrech Diamantové cesty ústřední metodou. Zahrnuje v sobě, v určité podobě, i první dvě metody a také esenci metod mahajány a théravády. Samotná formální meditace má své těžiště ve vizualizaci podoby učitele v prostoru před námi, chápání, že tato forma znázorňuje osvícený stav mysli a nakonec představě splynutí s touto formou ve stavu bdělé přítomnosti. Dalšími praxemi jsou meditace na různé buddhovské formy a jidamy. Při nich se praktikující ztotožňuje s různými aspekty osvícené mysli jako je moudrost, radost, soucit atp. Můžeme říci, že tyto formy mají archetypální význam a aktivují odpovídající kvality v mysli praktikujícího. Vyobrazení těchto forem bývá na západě mylně chápáno jako obrazy božstev. 31
Jde však spíše o archetypy, symboly různých kvalit a vlastností. Coan (1999, str.82) se přibližuje smyslu těchto forem, když uvažuje o symbolech v tibetském buddhismu jako o prostředcích k projikování těch našich složek, které jsme doposud neobjevili a nepochopili. V BDC slouží tyto formy jako prostředky k rozvoji abstraktních vlastností mysli. Meditace na úrovni Diamantové cesty je doporučováno praktikovat pouze pod vedením kvalifikovaného učitele. Jen tak může praktikující předejít chybnému pochopení při jejich používání. Meditaci diamantové cesty se můžeme snažit na psychologické úrovni přiblížit pomocí modelu identifikace se vzory a jejich napodobováním. Ale pokud studujeme učení hlouběji, dovídáme se, že nejde o napodobování učitele na úrovni jeho individuálních charakterových vlastností, ale o pochopení toho, že můžeme v sobě postupně rozvíjet neosobní vlastnosti jako je neohroženost, radost a soucit. Tyto vlastnosti jsou v BDC přisuzovány samotné podstatě všech bytostí a tudíž jsou universální. Učitel zrcadlí tyto vlastnosti v mysli samotného žáka, ukazuje mu jeho možnosti. Žák postupně odkrývá tyto vlastnosti v sobě a stává se tak postupně sám sobě učitelem. Citujme tradičního učitele BDC lamu Džigme Rinpočheho: „Dobrý žiak nenásleduje povrchným napodobovaním, ani so strnulou povinosťou, ani mechanicky ako robot, ktorý vôobec nerozmýšľa. Príklad majstra a dharmu, ktorú sa od neho učí, chápe ako živú,skúsenosť“ (2006, str.23).
8.3 Každodenní život 8.3.1 Théraváda V BDC je úroveň théravády popisována jako cesta vyhýbání se problémům, které bychom nezvládli. Tradičně jde především o cestu klášterního života a přijetí slibů pro mnichy a mnišky. Ale i pro laiky existují základní doporučení o tom, čemu je lépe se vyhnout. Jde především o nezabíjení bytostí, nekradení, nelhaní tak abychom ubližovali ostatním, nepravdivé popisování svých duchovních zkušeností, vyhýbání se zneužívání návykových látek, neubližování skrze sex (Nydahl, 1999, str.30). Nejde o příkazy, ale rady. Pokud totiž zohledníme zákon příčiny a následku, tak každým činem, který ubližuje druhým zaséváme semínka vlastního budoucího utrpení. V životě se také na této úrovni vědomě vyhýbáme situacím, o kterých víme, že by v nás vyvolaly silné a těžko ovladatelné emoce. Snažíme si uvědomovat „na co máme“ a na co už ne. S postupným rozvojem, jak naše schopnost zvládat různé situace roste, můžeme vstupovat do stále obtížnějších situací a zvládáme je snadněji. Je zřejmé, že ne vždy je možné
32
se obtížné situaci vyhnout. V takovém případě je možné použít metody mahajány a snažit se situaci ustát s minimálními „ztrátami“. Meditace na úrovni théravády pomáhá vytvářet odstup od prožitků, emocí a myšlenek, které v nás probíhají. Tento odstup přenáší praktikující do každodenního života. Schopnost uvědomovat si procesy v mysli je během meditace budována a je nám pak k dispozici i v běžném životě. Tato dovednost se mimo jiné projevuje schopností uvědomit si negativní emoce a tendence v mysli dříve. Např. už během jejich vzniku. Takto rozeznané prvotní impulsy pokud nejsou následovány, nezískávají tolik síly a je snadnější je zvládnout. V západní psychologii se můžeme setkat s názory, že emoce vznikají často bez naší vědomé účasti. Že se nám „přihodí“ a my jsme jejími pasivními trpiteli (Ulich in Nakonečný, 2000, str.26). Ekman (in Goleman, 2004, str.151) uvádí, že hodnocení, které předchází emoci je nevědomé. Že si člověk uvědomí až samotnou emoci, která na základě tohoto hodnocení vznikla. Krom toho také uvádí, že emoci samotnou si uvědomujeme až půl či čtvrt vteřiny poté, co emoce začala. To je pravděpodobně ten lepší případ. V buddhismu se naopak setkáváme s možností uvědomit si procesy, které vedou ke vzniku samotné emoce, ony okamžiky hodnocení. To je ale poměrně vysoká úroveň schopnosti práce s emocemi. Vezmeme-li v potaz, že se lidem často stává, že si neuvědomují ani emoce či nálady, které v nich běží minuty, hodiny a někdy si je neuvědomí plně vůbec, je úspěchem už to, že si praktikující uvědomuje emoce i s určitým zpožděním po jejich vzniku. Už samotné uvědomění toho, že je tu určitá emoce, jako např. hněv, usnadňuje možnost s ní pracovat. Např. tak, že ji nenásledujeme. Goleman (1997, str. 54) uvádí, že základním předpokladem emoční inteligence je neustálé uvědomování si svých pocitů a otevřenost vůči nim. Mluví o rozvoji nestranného vědomí svých vášnivých či výbušných pocitů, které lze získat pomocí sebepozorování. Terapeutka Bennett-Golemanová (2001), která spojuje metody kognitivní terapie s metodami vědomého vnímání vycházejícími z buddhismu, zaznamenává u svých klientů změnu v emocionálním prožívání a osvobozování se z navyklých schémat právě v momentech, kdy si její klienti dokáží plně uvědomit a prožít pocitový stav. Tento stav běžně předchází spuštění navyklé reakce – schématu. Pokud je ale intenzivně vnímán a prožit, proměňuje se, je oslaben nebo mizí. Podobně britská psycholožka Kennerleyová, pracující s úzkostnými klienty, umisťuje moment možnosti změny do momentu po vzniku negativního stresu a následné reakce na něj (1998, str.22). Pozitivní změny je dosaženo, pokud klient na negativní stres dokáže reagovat vhodně namísto nevhodné reakce. V buddhismu je touto vhodnou reakcí např. připomenutí si pomíjivosti situace namísto hněvivých slov či jednání.
33
Dalším důležitým bodem je to, že buddhismus nepřistupuje k emocím jako ke špatným a dobrým. Pokud se objevují negativní stavy, praktikující není nabádán k tomu aby s nimi bojoval či se je snažil potlačit. Je zde podobnost s tím čemu Goleman (1997, str.54) říká otevřenost vůči pocitům, včetně negativních. Praktikující si je uvědomuje a pokouší se je nenásledovat v chování a nerozvíjet v myšlení. Nerozvíjením v myšlení je míněna spíš schopnost nezabřednout do kolotoče negativních myšlenek, které prvotní emoci posilují a rozdmýchávají. Praktikující může uvažovat o negativní emoci takto: „Tento stav nepřináší nikomu, ani mě samotnému, žádný užitek, tudíž není smysluplné jej následovat a rozvíjet.“ Díky tomuto pragmatickému přístupu se buddhismus vyhýbá kolotoči pocitů viny za „nemístné“ myšlenky a pocity. Doposud jsme se věnovali především negativním pocitům. Jak zachází buddhismus s těmi pozitivními. V zásadě podobně. Dobré pocity je možné si užít, když tu jsou, ale nepřipoutávat se k nim. V okamžiku, kdy odcházejí, je praktikující nechává jít, aniž by se je snažil uměle prodlužovat či udržet. Tím by jen v mysli vytvářel napětí. Mnohem zajímavější metody ale nabízí pro práci s pozitivními stavy mahajána.
8.3.2 Mahajána Na úrovni mahajány je množství metod pro práci s rušivými emocemi větší množství. Není tolik zdůrazněno vyhnutí se rušivým emocím, jde zde spíš o jejich ovládnutí a transformaci. Potřebné je větší množství vlastní síly ve smyslu schopnosti se emocím postavit a utkat se s nimi. Setkáváme se zde především s metodami použití protilátek v podobě opačných návyků reagování, transformací rušivých emocí na moudrosti, jejich oslabení a rozpuštění pomocí uvědomění si pomíjivosti, složenosti a prázdnoty18.
Jed a protijed, postupná transformace rušivých emocí v moudrosti Další metodou práce s rušivými stavy je použití opačné kvality a postavení ji vůči rušivé emoci. Tradičně jsou rušivé emoce nazývány jedy a jejich opaky jako protijedy či protilátky. Tak je např. proti hněvu stavěna trpělivost a soucit, proti pýše schopnost vidět kvality ostatních, proti závisti štědrost atp. Podobně v psychologii se můžeme setkat s podobným konceptem u Frederiksonové a Levensona jejichž hypotézu rozvíjí Křivohlavý (2004, str.72-74). Podle této hypotézy jde o to, „že kladné emoce jsou účinným protilékem 18
Mahajána obsahuje také další prostředky ke změně charakteru praktikujícího. Jde především o již výše zmíněný rozvoj bódhičitty – kultivace vlastní bytosti pro dobro všech – a páramity, šest etických doporučení zahrnujících štědrost, radostné úsilí, trpělivost, smysluplný život, meditaci a kultivaci moudrosti. V této práci nejsou kvůli rozsahu uvedeny.
34
negativních emocí“. Autoři předpokládají, že dvě protikladné emoce nemohou společně koexistovat a jedna ruší druhou. Své názory následně experimentálně dokázali. Podobně uvažuje také Reykowski (in Nakonečný, 2000, str.24), když poukazuje na možnost nahradit nesnesitelnou negativní emoci jinou, kladnou. Bere ovšem také v potaz sílu emoce. Čím silnější je negativní emoce, tím obtížnější je její zvládnutí a anulování emocí kladnou. Tento problém řeší buddhismus pravidelným tréninkem prostřednictvím mnoha metod. Pozitivní reakce jsou tak postupně a systematicky posilovány. Základními rušivými emocemi v BDC jsou hněv, pýcha, touha, závist (žárlivost) a zmatek (hloupost).
Hněv Hněv je buddhismu považován za jednu z nejškodlivějších emocí. Podle BDC hněv ničí dobré dojmy nasbírané v našem skladovacím vědomí19. Tyto dobré dojmy jsou potřebné pro rozvoj na cestě k osvícení. Hněv také poškozuje naše vztahy k ostatním lidem. Protilátkou k hněvu je soucit a trpělivost. Důležitá je i schopnost odstupu a pochopení pomíjivosti. Pokud hněv přichází, všímáme si ho, víme o něm. Nesnažíme se ho potlačit a nevnímat ani jej nenásledujeme, nereagujeme a nechováme se podle něj. Uchto (2002, str.18) k tomu říká: „Ani prvním ani druhým způsobem s ním nezískáme ten správný bezprostřední kontakt. Ale v práci s emocemi jde právě o to. Plně se uvolnit a mít odvahu vidět všechno v sobě. Tehdy vidíme, že hněv je, a prostě ho akceptujeme. Ale akceptovat hněv neznamená, že mu budeme podléhat a že nás bude ovládat.“ V okamžiku, kdy dokážeme hněv takto pozorovat, vnímáme jeho části. Tady je právě potřebná trpělivost abychom na nutkavé nabídky hněvu nenaskočili a nespustili hněvivou reakci. Rozkládáme ho na fragmenty, jako je situace, tělesné vjemy, myšlenky atd. Tím je hněv oslabován. Připomínáme si tak jeho složenost, podmíněnost, pomíjivost a tím pádem iluzornost. Pokud chápeme, že hněv je něčím ve své nejhlubší podstatě neskutečným, je pro nás snadnější s ním pracovat. Hněv je často spouštěn v situacích, kdy se setkáme s podrážděným, hněvivým nebo nám nepříjemným protějškem. Tady nám buddhismus radí rozvíjet soucit a empatii. Snažíme se pochopit situaci člověka, který v nás vyvolává pocity hněvu. Snažíme se chápat, že pokud se chová nepříjemně, sám se pravděpodobně necítí dobře, není šťastný. Nydahl (2000, str.23) v takové situaci radí: „Jednoduše vychladnout. Buďme jako velký pes, který nemusí štěkat, protože je dost silný.
19
Skladovací vědomí se podobá konceptu podvědomí v psychologii. Obsahuje veškeré dojmy a zkušenosti, které jsme během tohoto života, ale i těch předcházejících v mysli nahromadili. Působí na naše prožívání světa a určuje jeho kvalitu (i tu vnější).
35
Protivník je více zmatený než zlý a musí sám se sebou vydržet ve dne v noci. Ještě mu k takovému utrpení přidat by bylo nesportovní. Měli bychom k situaci přistupovat prozíravě, s ohledem na dobro všech…“ Doporučuje se také přát protějšku, který v nás negativní pocity vyvolává, vše dobré, štěstí a radost. Zpravidla naše mysl reaguje opačně, naše myšlenky jsou nepřátelské, nebo minimálně negativně laděné. Prostřednictvím pozitivních přání v mysli vzniká přesně opačný návyk. V BDC se setkáváme s učením, že pokud rozpoznáme skutečnou podstatu rušivých emocí, objevují se odpovídající moudrosti. V případě hněvu je to moudrost podobná zrcadlu. Hněv v sobě skrývá silnou energii, která, pokud ji neinvestujeme do hněvivé reakce, se projeví jako schopnost vidět věci s jasností a přesností. Bennett-Golemanová (2001, str.278) , čerpajíce z tradičních učení tibetských učitelů, tuto schopnost charakterizuje slovy: „V tibetském systému zlost souvisí také s ostrostí intelektu, který se rozvíjí, když se agresivní energie transformuje do svobodnější podoby. Pak se změní v pronikavé zrcadlové vědomí, které je flexibilní a schopné vidět věci z četných perspektiv, hodnotit přesně a vnímat naprosto jasně.“
Pýcha V BDC je používán termín vylučující pýcha. To proto, že zde existuje ještě všezahrnující pýcha, při které vnímáme vše jako krásné a plné smyslu. Při prožitku vylučující pýchy jsme to my sami koho považujeme za jedinečného a ostatní jsou něčím míň. Tento druh pýchy nás od ostatních odděluje a způsobuje samotu. Jako protijed je snaha vidět kvality ostatních. Nydahl (2006, str.70) na dotaz o pýše odpovídá: „Tuto hloupou vylučující pýchu je však možné přeměnit v dobrou, zahrnující. Například když si budeme myslet: „Všichni ostatní i já jsme opravdu nádherní!“Když budeš používat tento přístup, budeš vždy v dobré společnosti a budeš es moci radovat ze všeho a ze všech. Všechno bude pěkné. Vidíš ten rozdíl? „Jsem lepší než ty“ – to je nekonečná samota. „Všichni jsme nádherní, pořád jsme spolu“ - to je nekonečná jasnost a krása.“ Tato moudrost odpovídá podstatě pýchy, která je v BDC nazývána jako zkušenost bohatství mysli. Pokud se dokážeme oprostit od vylučující pýchy, jsme schopni vidět kvality ostatních a svět se stává místem plným bohatství. Pro doplnění citujme Bennett-Golemanovou (2001, str. 278): „Pod maskou pýchy číhá strach s ostudy a prohry. Když se tato energie transformuje, obavy se promění ve vyrovnanost. Jistota pak jedinci umožní být otevřený, vnitřně bohatý, umožní mu být štědrý k ostatním, ať už se jedná o jejich fyzické, emoční nebo spirituální potřeby.“ 36
Touha – připoutanost V případě touhy si připomínáme pomíjivost. Nemusíme se předmětům našich tužeb vyhýbat, ale chápeme při tom jejich pomíjivost. Můžeme je sice prožít, ale nemůžeme si je trvale udržet. Krajní připomínkou je smrtelnost. Tady si uvědomujeme, že můžeme žít jako host v hotelu, všechno si užíváme, ale zároveň si uvědomujeme, že si nemůžeme nic s sebou odnést. Další radou je, že pokud máme možnost naplňovat své tužby, ať už v partnerském vztahu, úspěšným zaměstnáním či materiálním dostatkem, dělíme se o ně (Boll, 2000, str.32). Na vnitřní úrovni vše krásné co prožíváme přejeme všem bytostem a věnujeme Buddhovi. „Věnujeme Buddhovi“ je třeba chápat, jako věnujeme samotné podstatě mysli. Podstatě všeho, ze které vše vychází. Jde o jakousi smyčku, lest, která učí mysl chápat svět jako jednotu. Pokud jsem my sami, naše pocity a prožitky projevem podstaty mysli, těžko jí můžeme cokoli z nich věnovat. Už jí to náleží. Pouze naše mysl navyklá dualistickému vnímání se touto cestou učí propojovat s celkem a dualistické vnímání překonává. Na vnější úrovni dělení se s ostatními jde v západní společnosti především o štědrost na úrovni mezilidské výměny, sdílení dobrých dojmů, radosti atp. Ale také prostřednictvím užitečné práce pro druhé. Pokud se praktikujícímu daří transformovat touto cestou touhu a ulpívání, objevuje se postupně jí odpovídající rozlišující moudrost. „Je to schopnost vidět různé podrobnosti, ale pořád jako části jednoho celku“ (Uchto, 2002, str.27) Pokud dokážeme v touze odhalit její skrytý potenciál, tzn. uvědomíme si její přítomnost, akceptujeme ji, přijímáme, ale nenásledujeme, nerozvíjíme, neulpíváme na jejím objektu, uvolňuje se její energie a stává se radostným prožitkem. Rozlišující moudrost jednotlivosti spojuje v celku a s pocitem tepla je objímá (Nydahl, 1999, str.11).
Závist – žárlivost Za základ žárlivosti v BDC je považována buď touha nebo averze nebo jejich kombinace. Žárlivost je tedy druhotným pocitem (Nydahl, 2006, str.72). Buď jiní mají to co bychom chtěli my a závidíme jim to nebo někoho nemáme rádi a proto mu nepřejeme to co má. Obojí pramení z pocitu vlastní chudoby. „Abychom vyplnili tuto vnitřní chudobu, musíme nasbírat do mysli velmi mnoho dobrých dojmů. Nejlépe se toho dosahuje dobrými přáními – přejeme každému všechno štěstí světa“ (Boll, 2000, str.33). Žárlivost je v BDC spojována také se srovnáváním svých schopností se schopnostmi druhých a s očekáváními. „Tito lidé mají touhu uspořádat svět podle toho, jak by si ono přáli, podle svého modelu, podle svých představ. Skutečnost se má přizpůsobit jejich modelu, ne obráceně. Protože 37
všechno by tady mělo být tak, jak to vidím já“ (Uchto, 2002, str.46). Jedinec si tímto způsobem potvrzuje svou výjimečnost, kompetentnost a schopnost v porovnání s druhými. Pokud totiž prosadí své představy, potvrzuje to jeho kvalitu. Pokud ne, lepším je někdo druhý. Protilátkou k žárlivosti a závisti jsou již výše zmíněná dobrá přání a kontemplace o buddhovské podstatě všech bytostí. Všichni v sobě mají potenciál stavu buddhy, v tom neexistuje rozdíl mezi bytostmi. Rady týkající se dobrých přání připomínají částečně paradoxní intenci, tak jak ji popisuje Frankl. V případě, že někomu závidíme jeho nové auto, přejeme mu ještě novější a lepší auto, dvě auta, sto aut. V případě, že žárlíme na svého partnera, přejeme mu nespočetné množství radosti a rozkoše s těmi nejkrásnějšími protějšky. „Přejme tomu, kdo je původcem našeho pocitu, tolik toho co si sami přejeme, že se vše přemění v pohádku“ (Nydahl, 2000, str.24). Moudrost odpovídající transformované žárlivosti je moudrost zkušenosti. Její podstatou je schopnost vědět, co dělá ostatní šťastné (Boll, 2000, str.33). Je to díky uvolněné schopnosti vidět souvislosti. Žárlivý člověk je schopen spojovat mnoho jednotlivostí do celků. Pokud je tato schopnost uvolněna, jedinec vnímá potřeby druhých a může jim tak být k užitku. Bennett-Golemanová (2001, str. 278) shrnuje tuto schopnost slovy: „V okamžiku transformace se tato čilá energie změní v kompetentní a umožní všem aktivitám vzkvétat. Veškerá činnost má svůj cíl a smysl, všechny příležitosti jsou využity a poznané možnosti se rychle realizují.“
Hloupost Hloupost, nevědomost nebo také zmatek, v buddhismu neznamená pouhý nedostatek informací ani nízké IQ. Jde především o chybnou koncepci vnímání reality. O dualistické prožívání. V nejširších souvislostech je to právě nevědomost, díky níž se objevují i ostatní rušivé emoce. Protilékem je studium dharmy a meditace. Studium dharmy nám dává základ v rovině informací, dává věci do souvislostí a prohlubuje pochopení učení. Ale je to především meditace, která proměňuje informace na zkušenost. Jen prostřednictvím prožitku se z informací stává součást našeho prožívání. Polský učitel Vojtek Tracewsky (2002, str.19) mluví o užitečnosti studia dharmy a schopnosti učit se z vlastních životních zkušeností a nakonec dodává: „Nejvyšší skutečná moudrost se ale objeví až díky meditaci – když se stále znovu snažíme spočinout v mysli, dostane se nám to pod kůži, bude to stále snazší a výsledkem bude osvícení.“ Nevědomost se v mysli projevuje také jako zmatek a chaos. V takovém případě radí Nydahl (2006, str.74)„dělat to co máme před nosem“, příliš situace nerozebírat, nespekulovat, ale jít krok za krokem a dělat to co je právě tady a aktuální. 38
S nevědomostí souvisí také lenost a otupělost. „Nepozornost, ospalost a lenost jsou cosi jako zloděj, který vykrádá všechny naše nejlepší schopnosti a vlastnosti. Snažíme se v sobě něco najít, něco rozvinout, a právě díky této lenosti to zase budeme ztrácet“ (Uchto, 2002, str.51). Protijedem k lenosti je píle neboli radostné úsilí na cestě. To je závislé od naší motivace a jasného zhodnocení situace ve které se nacházíme. Buddhismus naši podmíněnou situaci označuje za samsáru, koloběh života, ve kterém se dříve nebo později setkáváme s utrpením. Jediným opravdovým východiskem je rozpoznání nepodmíněné trvalé pravdy a radosti, samotné podstaty mysli. Moudrostí, která se objevuje transformací nevědomosti je intuitivní moudrost. Pokud rozpoznáme, že naší podstatou je od ničeho neoddělený prostor, přestáváme prožívat sebe jako oddělené od celku. Následkem toho je rostoucí intuice. „Známe věci, protože s nimi tvoříme jednotu. Prostor nic neodděluje a vše zprostředkovává“ (Nydahl, 2000, str.25). Rogers popisuje zkušenost srovnatelnou s tímto druhem moudrosti ve své knize Způsob bytí: „Nemohu si pomoci, ale dokážu-li se uvolnit a být co nejblíže transcendentnímu jádru svého self, jednám s druhým jakýmsi zvláštním a impulsivním způsobem, který nedokážu rozumně odůvodnit a jenž nemá s mými myšlenkovými procesy naprosto nic společného. Tento zvláštní způsob chování se však nakonec ukazuje jako správný“ (1998, str.116).
Pomíjivost, složenost emocí Metodou, kterou můžeme podle BDC uplatnit na všechny emoce je uvědomění si jejich pomíjivosti. Ať už jde o jakýkoli stav, dříve tu nebyl a později opět mizí. Každá situace také není tak pevnou jak se na první pohled zdá. Vždy je složena z různých okolností, vjemů a vlivů. „Moudrost z buddhistického pohledu znamená, že všechno je složené. Jestliže je něco složené, už to není tak pevné, tak silné. Každou situaci je možné rozdělit na různé „podsituace“ a to znamená, že od ní máme čím dál tím větší odstup, protože je čím dál tím menší, drobnější“(Uchto, 2002, str.7). Praktikující takto např. analyzuje emoci hněvu. Rozkládá situaci ji na jednotlivé součásti jako je fyzická reakce a pocity, vnější okolnosti, hněvivé myšlenky atd. To vše si prohlíží, situaci rozdrobí na její součásti, čímž emoci oslabuje. Nakonec, při důkladné analýze shledává emoci jako složenou z různých podmínek, tudíž pomíjivou, neskutečnou, iluzorní. Řečeno jednoduše: nebereme rušivé emoce příliš vážně, přestože jsme v nich ještě stále angažováni, dotýkají se nás. Uvědomujeme si, že tu před nějakou chvílí nebyly a za chvíli zase nebudou. Jsou složené, jejich podstata je prázdná. Proč je tedy následovat, když by to k ničemu užitečnému nevedlo.
39
Pomíjivost je také nespornou skutečností světa, ve kterém žijeme. Culte (1999, str.161), psychiatr, který vedl rozhovory s Dalajlámou a shrnul je v knize Cesta ke štěstí, si klade otázku, jaký má smysl rozjímání o pomíjivosti pro ne-buddhistu. Dospívá k závěru, že stejný jako pro buddhistu. Život je změna v každém případě. Pokud jej tak dokážeme přijímat, je pro nás snadnější, dokážeme se lépe přizpůsobit a snižujeme tak utrpení, které si způsobujeme sami např. odmítnutím vzdát se minulosti.
8.3.3 Vadžrajána Metody na úrovni diamantové cesty je možno používat v situaci, kdy je naše mysl naplněna dobrými dojmy do té míry, že dokážeme alespoň částečně vnímat svět a ostatní bytosti jako zajímavé, plné dokonalých vlastností, s potenciálem buddhovství. Toto nastavení můžeme podporovat, posilovat a rozvíjet. Hlavní praxí pro meditaci i každodenní život je udržování nejvyššího pohledu. To znamená vidět svět, bytosti a situace tím nejvíce inspirujícím, radostným a bohatým způsobem. Uchto (2002, str.13) charakterizuje diamantovou cestu slovy: „Jsme prostě Budhové, kteří mají zavřené oči, a sami sobě si teď sugerujeme, že jsme Budhové, kteří mají oči otevřené. Opakujeme to tolikrát, až se nám oči opravdu otevřou. Nekoncentrujeme se na očišťování různým zatemnění a poskvrnění, koncentrujeme se přímo na cíl – teď jsem buddha. Závěsy a zatemnění se rozpouštějí a aktivizuje se stále více osvícených vlastností a aktivit. Právě to je čistý pohled, tak vidí Budhové, a to je čistá činnost, jakou vykonávají Budhové. Všechno je plné možností. Všichni jsme Budhové.“ Prvotním předpokladem pro práci na úrovni Diamantové cesty je přijetí možnosti, že všechny bytosti mají tzv.buddhovskou podstatu, tedy mají potenciál k úplnému rozvoji mysli. Praktikující se zaměřuje na samotný cíl, na plné rozvinutí tohoto potenciálu. Diamantová cesta bývá také označována za cestu plodu. To znamená, že se nesoustředíme na postupné budování rozličných kvalit a vlastností, ale identifikujeme se přímo s výsledkem, stavem vysvobození a osvícení, který je podle BDC naší skutečnou podstatou. Většinou jsou ale oba přístupy kombinovány. A ještě blíže k rušivým emocím na úrovni Diamantové cesty. Jestliže na úrovni théravády jsme se snažili vytvářet odstup od rušivých emocí, na úrovni mahajány pracovali s protilátkami a pomíjivostí, ve vadžrajáně „necháváme zloděje vejít do prázdného domu“ (Nydahl, 1999, str.11) . To znamená, že do rušivých stavů mysli neinvestujeme žádnou energii. Prostě se v nich neangažujeme. Máme od nich již vytvořený takový odstup, že si můžeme jednoduše dovolit, které nabídky naší mysli přijmeme a které ne. Rušivé emoce se, stejně jako jsme popsali na úrovni mahajány, transformují na odpovídající moudrosti. Na 40
úrovni diamantové cesty jde ale o přímý a bezprostřední proces. Takový přístup k rušivým emocím je dle BDC nejrychlejší cestou jejich transformace. Zároveň je často zmiňována jako cesta nejriskantnější. Vyžaduje zralost a vnitřní sílu praktikujícího20. S podobnými přístupy se v psychologii nesetkáváme a jsou pro ni v podstatě neznámou. Pro jejich zkoumání by bylo třeba se zaměřit na skutečně dobré praktikující se značnými zkušenostmi.
20
Metaforicky popisuje tento přístup americký buddhistický mnich Matthieu Richard (Goleman, 2004, str.102). „Tyto metody se někdy srovnávají se třemi možnými způsoby zacházení s jedovatou rostlinou. Jednou alternativou je vytrhnout rostlinu ze země i s kořenem a úplně ji odstranit. To odpovídá použití protiléků. Druhá alternativa je jako polévání rostliny horkou vodou. To je jako meditace na prázdnotu. Třetí alternativa je alternativa páva, o kterém se tradičně věří, že je schopen se živit jedovatými látkami. Páv přijde a rostlinu sežere. Nejenom že se páv neotráví, zatímco ostatní zvířata zahynula, ale jeho peří je ještě nádhernější. To odpovídá praxi využití a transformování emocí jako prostředku zdokonalení vlastní duchovní praxe. Avšak tato poslední metoda je riskantní. Funguje jenom u pávů – ostatní menší zvířata by se mohla dostat do vážných potíží.“
41
9. Některé další souvislosti BDC a psychologie Uveďme ještě některé další souvislosti a paralely mezi BDC a psychologií. Pro šíři a bohatost BDC není možné zdaleka obsáhnou vše. Pouze se dotkneme některých oblastí. Je zřejmé, že teoretický rámec BDC poskytuje kognitivní oporu při práci s emocemi v konkrétních životních podmínkách. Tomu, do jaké míry ji praktikující využívají a jak, se budeme částečně věnovat ve výzkumné části. Z této perspektivy můžeme srovnávat metody BDC s psychologickým modelem kognitivní psychoterapie A.Ellise a schématu ABC. V tomto modelu A je vnějším podnětem, C je emočním důsledkem a mezi ni mi ležící B je systémem názorů, postojů a přesvědčení (Kratochvíl, 1998, str.69). BDC poskytuje praktikujícímu rámec, který do značné míry modifikuje právě systém názorů B a následně tedy má vliv na emoční důsledky. Buddhismus klade důraz na akceptaci emocí, jejich pokud možno co nejplnější uvědomění. Tímto přístupem redukuje negativní důsledky potlačování emočních procesů, mechanismy vytěsnění a usnadňuje celkově proces vyrovnání se s emocemi. Tento proces můžeme přirovnat k Rogersovu přístupu orientovanému na člověka (Rogers, 1998). Praktikující aplikuje postupy naslouchání (v podobě bdělé pozornosti) a akceptace (neodmítání prožitků) na své vlastní prožívání. S rozvíjející se schopností uvědomění si emocí a jejich nazírání mluví BDC o tom co bychom mohli označit za autenticitu, jedinec je stále více schopen vidět procesy ve své mysli „bez obalu“. Snižuje se četnost utápění se v pocitech viny, BDC povzbuzuje spíš ke konstruktivnímu přístupu. Podobně jako v psychologii nacházíme různé koncepty nevědomí nebo podvědomí, existuje v podstatně starším BDC koncept shromažďovacího vědomí. Jde o jakési neuvědomované shromaždiště dojmů, návykových tendencí a sklonů, které si člověk neuvědomuje a do vědomého prožívání vstupují až ve chvíli, kdy jsou k tomu příznivé okolní podmínky. Skladovací vědomí obsahuje jak příznivé, tak nepříznivé obsahy. Tyto obsahy mají vliv na naše chování a prožívání, včetně emocí. Buddhismus přistupuje k emocionálním reakcím jako k návykům, které jsou zakořeněny v naší mysli. Jejich zdrojem je předešlá životní zkušenost, tendence založené na minulém chování a návycích. Můžeme říci, že si je jedinec osvojuje učením. Problémem ovšem podle BDC je především v tom, že člověk se pokouší řešit svou situaci na základě prvotní nevědomosti a tudíž zpravidla nedokonale. Podobně v psychologii se můžeme setkat koncepty naučených reakcí (Kratochvíl, 1998, str.43). Autoři Harre a Parrott (1996, str.1) dokonce přirovnávají
42
učení některých emocí k učení manuálních dovedností. Je tu určitá podobnost, i když celkový rámec je odlišný.
10. Psychologie, buddhismus a jejich cíle Přestože psychologie je vědou a Buddhismus ve všeobecnosti náboženstvím, můžeme říci, že jsou si v jistém smyslu podobné. Usilují o šťastnější život člověka. Říčan (2002, str.308) náboženství přímo připodobňuje a srovnává ho s psychoterapií. Především v oblasti intrapsychických cílů jako je „vnitřní pokoj, harmonie, sebepoznání atd.“. Západní psychologie se zpočátku svého vývoje soustředila především na problematické stavy, které člověk prožívá a jejich odstranění. Jak uvádí Křivohlavý (2004, str.7), posledních 50 let se psychologie orientovala především na jevy jako je úzkost, strach, obsese, bolest, deprese, vyhoření atp. Až v nedávné době se objevují směry, které věnují více pozornosti i pozitivním stránkám lidské existence (např. pozitivní psychologie jako samostatný obor). Buddhismus diamantové cesty je orientován na maximální rozvoj lidského potenciálu, především na stavy neohroženosti, radosti a soucitu. Z psychologického hlediska v něm nacházíme mnoho témat, která připomínají právě pozitivní psychologii. Psychologie a buddhismus mají cíle podobné do určitého bodu. Rozdíl je v konečném cíli. Psychologie usiluje o člověka zvládajícího svůj život s jeho běžnými problémy a radostmi. Je zde snaha o zvládnutí negativních emocí a snaha dát jim adekvátní místo a vyjádření. Ale pokud porovnáme její cíle s cílem buddhismu, je zde rozdíl. Buddhismus míří k úplnému odstranění rušivých emocí a utrpení. Samozřejmě vítán je i pokrok ve smyslu postupného lepšího zvládání negativních emocí, ale konečný cíl je negativních stavů prostý. Takovýto stav zatím psychologie vědecky nepotvrdila. Vyžadovalo by to zkoumání lidí, kteří vysvobození a osvícení dosáhli, což je poměrně řídká skupina osob i mezi praktikujícími buddhisty. Alespoň tak to sami buddhisté prezentují. Zcela zavrhnout možnost, že takový stav existuje, je také nemožné. Můžeme říci, že zatím leží na bílém neprobádaném místě vědecké mapy. I když některé pokusy byly na meditujících buddhistech prováděny se zajímavými výsledky (viz.výzkumná část práce kap.1). Goleman na základě rozhovorů špičkových západních vědců v oblasti psychologie, neurologie a filosofie s Dalajlámou poznamenává v souvislosti s hněvem: „Základním rozdílem je to, že buddhisté se snaží úplně osvobodit od hněvu, kdežto na západě se na hněv hledí jako na dokonale vhodný, pokud je v patřičné míře a situaci – málokdo si klade otázku,
43
zda ho můžeme zcela odstranit“ (2004, str.159). Tento příklad určitým způsobem ilustruje významný rozdíl mezi těmito přístupy. Západní psychologie si klade za cíl určitou míru kontroly, usměrnění a přiměřenost destruktivních emocí, přikládá jim i určitý konstruktivní význam. Citujme pro ilustraci autory Schulzeho a Robertse: „… přehlížíme, že v našem každodenním životě nám naše emoční reakce – včetně hněvu – pomáhají reagovat na okolí inteligentně a adaptivně“ (2007, str.74) V buddhismu je cílem úplné zvládnutí, překonání a nakonec odstranění těchto stavů.
44
Výzkumná část
45
Úvod k výzkumné části Jak již bylo uvedeno výše, žijeme v době, kdy je přímý projev destruktivních emocí bezprostředním ohrožením na mikro (rodina, blízké vztahy, přátelství) i makro úrovni (mezinárodní konflikty, terorismus, otevřené násilí). Vedle psychologie se tomuto problému již staletí věnují náboženské a duchovní směry, které se v historii lidstva objevily. Jsou v nich obsaženy mnohé poznatky prověřené staletími a zkušenostmi mnoha lidí. Výzkum, který následuje je věnován Buddhismu diamantové cesty, který patří k hluboce propracovaným duchovním systémům, věnujících se možnosti kultivace emocí a prožívání vůbec. Tato větev buddhismu se velmi dynamicky již více než 35 let rozšiřuje na západě. Je tedy pravděpodobné, že obsahuje hodnoty a metody, které jsou pro západního člověka inspirující. Ve výzkumu se pokusíme zmapovat přínos této cesty rozvoje pro její stoupence. Výzkum si neklade za cíl dát vyčerpávající přehled o vlivu praxe BDC na jedince, jeho smyslem je najít zásadní oblasti vlivu, určit dominantní proměnné, naznačit možné vztahy mezi nimi. Proměnné které hrají roli při aplikaci buddhistické filosofie a metod v životě lidí, kteří si tuto cestu zvolili. Tyto proměnné budou využity k formulaci jasných otázek, případně hypotéz pro další kritické výzkumy. V souvislosti s tím by další práce na tomto poli následně mohla směřovat k extrahování metod a přístupů, které by byly využitelné nezávisle na náboženské či duchovní orientaci člověka a mohly by přispět k zvyšování jeho životní pohody (well being) a schopnosti zvládat životní situace (coping).
46
1. Přehled poznatků V oblasti vlivu náboženství na člověka bylo provedeno mnoho výzkumů, které prokázaly např. souvislost mezi spiritualitou a celkovou životní pohodou (well being). Křivohlavý (2004, str. 178) uvádí výstupy z pokusů, které provedli Emmons, Cheung a Tehrani na vysokoškolských studentech. Výzkumníci „konstatovali, že studenti, kteří měli větší míru spirituality, měli i vyšší hodnoty celkové životní pohody.“ Křivohlavý dodává, že „nalezení těchto poměrně vyšších kladných korelací mezi spiritualitou a duševním zdravím tak doplňuje série obdobných pokusů, které byly v posledním desetiletí publikovány.“ V oblasti buddhismu byla pozornost většinou zaměřena na zkušené a pokročilé praktikující, kteří meditační praxi zasvětili prakticky celý svůj život. V knize Destruktivní emoce Goleman uvádí výsledky výzkumu na tibetském buddhistickém mnichovi a lamovi Öserovi. Öser prošel řadou výzkumných procedur. Při měření magnetických vln v mozku prostřednictvím magnetické rezonance dokázal Öser opakovaně produkovat identická vlnění v závislosti na typu meditační praxe, který právě prováděl. Signály magnetické rezonance „naznačovaly, že s každým mentálním stavem, který on generuje, dochází ke změnám ve velké síti uvnitř mozku. Za normálních okolností je takový posun mozkové aktivity mezi stavy mysli výjimečný, až na nejnápadnější posun ve vědomí – například mezi stavem bdění a spánku. Ale Eserův mozek vykazoval jasný rozdíl mezi každým z šesti meditativních stavů“ (Goleman, 2004 str.31). Překvapivé byly pro vědce také výsledky měření úlekové reakce na náhlý zvuk podobný výstřelu. Öser se dokázal v meditativním stavu téměř beze zbytku vyhnout úlekovému reflexu, který je pro běžného člověka nepotlačitelný a vykazují ho dokonce profesionální střelci. Poul Ekman, významný vědec zabývající se výrazem lidské tváře v souvislosti s vyjádřením emocí výsledky komentuje slovy: „Když Öser zkusí potlačit leknutí, reflex úleku u něj téměř zmizí. Zatím jsme nenašli nikoho, kdo by to dokázal. A nenašel ho ani nikdo z jiných badatelů. To je neobyčejný výkon. Nemáme nejmenší tušení o anatomii, která mu dovoluje potlačit reflex úleku“ (Goleman, 2004 str.36). Jako další příklad uveďme výsledky pozorování provedených Japonskou lékařskou akademií. Týká se zenové meditace. „Koncentraci ducha během zazenu můžeme povrchně přirovnat k hypnotickému transu. Pokud se však týče elektroencefalogramu, jsou tu jisté rozdíly mezi těmito stavy. Duševní stav při zazenu nespočívá v potlačování vnějších i vnitřních vněmů, nýbrž v jejich vnímání přesným způsobem. To se jasně projevuje průběhem diagramů – v odpovědích elektroencefalogramu na jednotlivé vněmy (vzruchy) Zdá se, že tyto
47
objevy nám dávají právo předpokládat, že duševní stav těch, kdož vykonávají zazen, je takového druhu, že nemůže být ovlivňován rušivými vněmy z vnějšího světa“(Dešimaru, 1999 str. 60). V českém prostředí mnoho výzkumů meditujících osob v oblasti buddhismu nebylo provedeno. V časopise Psychologie dnes byl otištěn článek D.Kroulíkové, která ve své diplomové práci zkoumala tak jako tato práce osoby věnující se BDC21. V článku autorka odkazuje na výzkum, kdy vědci z „Lékařského centra v San Francisku a Wisconsinské univerzity v Madisonu našli důkazy potvrzující, že buddhisté jsou skutečně šťastnější, klidnější a vyrovnanější než ostatní lidé. Centra v jejich mozku spojená s pozitivními emocemi (v levém prefrontálním laloku) jsou daleko aktivnější než je obvyklé, a to i když nemeditují. Meditace navíc dokáže zklidnit činnost amygdaly, jež hraje ústřední roli při vzniku a prožívání emocí včetně strachu a úzkosti. Zkušené buddhisty tedy méně často něco šokuje, rozčílí nebo překvapí, jsou méně frustrováni“(Kroulíková, 2005). Ve vlastním výzkumu autorka použila NEO osobnostní inventář, který sleduje pět dimenzí osobnosti – Neuroticismus, Otevřenost vůči zkušenosti, Přívětivost, Extraverzi a Svědomitost. „Ukázalo se, že tito buddhisté se jeví při použití NEO osobnostního inventáře emocionálně poměrně stabilní (průměr jejich percentilů v dimenzi Neuroticismu dosahuje 23. percentilu dosavadních českých norem). V této škále NEO byl rozdíl ve srovnání se skupinou, na které byl test standardizován, nejvýraznější. Další rozdíly byly nalezeny v dimenzích: Otevřenost vůči zkušenosti, Přívětivost a Extraverze, vždy ve směru větší intenzity rysu. Na první pohled je překvapující zvýšená míra extraverze, podle všeobecných očekávání by měli být meditující zaměřeni spíše introvertně. Vybraná skupina se však aktivně podílí na čilém chodu buddhistického centra a přípravě různých akcí a kurzů, a proto je v těchto souvislostech výsledek pochopitelnější. V dimenzi Svědomitosti se sledovaní buddhisté shodovali s výsledky běžné populace“(Kroulíková, 2005). V kvalitativní části výzkumu prostřednictvím narativních rozhovorů autorka uvádí: „buddhismus se stal praktickou součástí života respondentů. Setkání s buddhismem přiřazují velký význam. Nejvýraznějším motivem v příbězích respondentů je motiv životního hledání, dále se projevuje tíhnutí k alternativám vůči konzumní společnosti. Akcentovány jsou transcendentální hodnoty, pochopení smyslu existence. Jako důležité je zmiňováno pomáhání druhým a práce na svém osobním rozvoji. Buddhisté se jeví aktivní, ochotní převzít zodpovědnost za svůj život“(Kroulíková, 2005).
21
K samotné diplomové práci jsem se bohužel nedostal.
48
2. Výzkum a jeho průběh 2.1 Cíl výzkumu Výzkum je zaměřen na souvislosti mezi praxí BDC a emocionálním životem praktikujících. Cílem je prozkoumat danou oblast, identifikovat proměnné a případně připravit půdu pro další výzkumnou činnost v dané oblasti. Výzkum tedy není zaměřen na přesný popis vztahů mezi proměnnými, spíš jde o jejich mapování. I když je možné, že na základě výzkumu budou určité vztahy mezi proměnnými částečně naznačeny. Tak mohou být formulovány otázky k dalšímu zkoumání. Jde nám především o takové proměnné, které mohou být indikátory změny osobnosti praktikujících.
Výzkumné otázky: Z čeho vychází motivace k praxi BDC? Jaké jsou motivační faktory? Jaké faktory působí v souvislosti s praxí BDC na osobnost jedince, především pak jeho emocionální stránku?
2.2 Výzkumný soubor Výzkumným souborem byly osoby praktikující aktivně BDC. 10 osob vyplnilo písemně dotazník ( 4 ženy a šest mužů) a s 5 osobami bylo provedeno interview (z toho tři ženy a dva muži). Průměrný věk respondentů je 25 let (nejmladší 19 let, nejstarší 36 let). 10 respondentů je buď studenty VŠ nebo mají VŠ vzdělání. Ostatní středoškolské vzdělání. Přesná statistika o věku osob věnujících se BDC v ČR neexistuje, ale podle mého odhadu tento věk přibližně odpovídá skutečnému zastoupení. U vzdělání si netroufám odhadovat, ale zastoupení vysokoškoláků mezi praktikujícími je poměrně značné. Průměrná doba po kterou se respondenti věnují aktivně BDC je 4 roky22. Meditační praxi věnují respondenti denně průměrně 1 hodinu. Na víkendové meditační kurzy jezdí přibližně jedenkrát za měsíc. Podle těchto údajů je zřejmé, že většina respondentů u BDC setrvává dlouhodobě. Výzkum je záměrně zaměřen na osoby, které praktikují BDC delší dobu, protože je zde předpoklad, že se tento směr integroval do jejich života a bude tak možno přesněji identifikovat faktory potřebné pro dosažení cíle výzkumu. Výběr vzorku byl uskutečněn částečně na základě náhodnosti, v závislosti na tom kdo navštívil centrum BDC když jsem jej za účelem uskutečnění výzkumu navštívil. Dílem 22
BDC se v ČR rozvíjí přibližně deset let.
49
metodou sněhové koule, někteří respondenti distribuovali dotazník dalším lidem. Výběr byl ovlivněn mou vlastní volbou lidí na základě dřívějších kontaktů23. U interview je to možno označit za výhodu. Respondenti měli více důvěry a byli poměrně otevření.
2.3 Použité metody Jde o kvalitativní výzkum, orientovaný exploratorně a heuristicky. Vychází více z východisek fenomenologických než pozitivistických (Ferjenčík, 2000 str.243). Dle klasifikace Kerlingera by šlo o tzv. „chudý“ projekt (1972 str.292), ovšem pro kvalitativní metodologii jde o legitimní přístup. Nejde ani o výzkum Ex post facto jak jej uvádí Kerlinger (1972 str.357). Vzhledem k tomu, že se pouštíme na pole dosud příliš neprozkoumané, jde nám především o identifikaci proměnných, nikoli o jejich kontrolu. I z toho důvodu byl zvolen kvalitativní přístup.
Konkrétní kvalitativní metody, které byly plánovány použít (viz. přílohy): 1. dotazník s otevřenými otázkami 2. polostrukturované interview s otevřenými otázkami 3. dotazník pro osoby blízké (ve výzkumu nezahrnut)
Otázky v interview byly po prvních dvou rozhovorech doplněny pro získání dalších relevantních dat. Většina otázek v interview a dotazníku je totožná. Interview je obohaceno o téma konkrétní životní situace, kterou respondent vnímal jako emocionálně obtížnou. Validita je jištěna triangulací metod sběru dat a to dotazníky a interview. Jako třetí metoda byl původně zamýšlen dotazník pro blízké osoby respondentů. Ten nakonec ve výzkumu není zahrnut, protože se těchto dotazníku z plánovaných deseti (pro každého respondenta na interview dva) podařilo získat pouhé tři24. Jejich získání bylo podmíněno jejich distribucí respondenty dvěma jejich blízkým osobám a odesláním zpět. Problémem z hlediska validity je skutečnost, že sám BDC praktikuji. Ve snaze zabránit vlivu na výsledky jsem se soustředil na data získaná od respondentů a snažil se minimalizovat vliv vlastních zkušeností. Je ale pravděpodobné, že výzkum je nějakým způsobem ovlivněn angažovaností výzkumníka v tématu. To ovšem na druhou stranu umožňuje hlubší pochopení problematiky na základě poměrně bohatých informací a možnosti vlastního pozorování. Tento problém jsem se pokoušel také minimalizovat konzultacemi 23 24
U nikoho však nešlo o blízké přátelství na osobní úrovni. Spíš kontakt přes aktivitu spojenou s BDC. Dotazník také nebyl dostatečně promyšlen a přizpůsoben potřebám výzkumu. To vyšlo najevo až během sběru dat.
50
s vedoucím práce a konzultacemi s čerstvě vystudovanou kolegyní psychologie, která také provedla kvalitativní výzkum v rámci své magisterské práce.
2.4. Způsob zpracování dat Interview i dotazníky byly nejdříve kódovány. Nejprve proběhlo kódování dvou interview. Následovalo kódování první poloviny dotazníků. Z dotazníků vyvstaly další kódované faktory a znova proběhlo kódování prvních dvou interview. Z těchto kódů byly odvozeny předběžně základní kategorie pro oblasti emocí a motivace. Na základě posouzení získaných dat bylo doplněno interview o další otázky. Následovalo uskutečnění dalších tří interview, jejich kódování společně se zbylými dotazníky. Na základě kódů byly upraveny předběžné kategorie. Konečná formulace kategorií byla interpretována a doplněna na základě citací odpovědí respondentů25. Následovala interpretace dat pro formulaci negativního vymezení respondentů na základě odpovědí na otázku: Co si myslíš, že brání lidem aby taky, tak jako ty, používali buddhistické učení a metody v jejich životě? Nakonec došlo k pokusu o modelový popis procesu, který znázorňuje cirkulární jevy v začleňování praxe BDC do života praktikujících a vlivu na jejich osobnost.
3. Výsledky výzkumu Kategorie vlivů na praktikující BDC, které byly identifikovány jsou rozčleněny na vnitřní a vnější vlivy, i když je zřejmé, že vnitřní a vnější vlivy se vzájemně prolínají a ovlivňují. Toto rozdělení je tedy spíše pomocné a má usnadnit orientaci, než aby ostře stanovilo hranici mezi vnitřními a vnějšími faktory.
Pro téma emoce z dat vyvstaly tyto kategorie vnitřních vlivů: 1. hodnoty 2. metody práce s emocemi 3. kompetence 25
Uvedeny jsou citace především z interview a jsou doplněna citacemi z dotazníků. Dotazníky podporují identifikovaná témata v interview. Data jsou doplněna o postřehy z osobního pozorování. V textu byly přímé citace vzhledem k přepisu mírně upraveny. Byly odstraněny pauzy, opakující se slova, prodlevy atp.
51
Další dvě kategorie vnějších vlivů jsou: 4. životní styl 5. vliv sociálního okolí
K tématu emoce náleží následující graf č.1
Graf č.1
Metody práce s emocemi
Kompetence
Hodnoty
Emoce
Vliv sociálního okolí
Životní styl
52
Graf č.2 znázorňuje odlišný pohled na problematiku emocí. Jedince ovlivňují vnitřní ktegorie metod, hodnot a kompetence. Tyto faktory jsou posilovány vnějšími vlivy souvisejícími úzce s BDC. To vše se odehrává na široké základně životního prostoru, kde jedinec testuje teorie a metody BDC.
Graf č.2
Subjekt
Metody Hodnoty Kompetence Životní styl Sociální okolí Životní prostor
53
Pro téma motivace k praxi BDC byly identifikovány tyto kategorie vnitřních vlivů: 1. motivace na základě hodnot a smyslu 2.
motivace na základě změny
Vnějším vlivem je kategorie: 3. motivace na základě sociálních faktorů
K téma motivace znázorňuje graf č.3.
Graf č.3
motivace na základě hodnot a smyslu
motivace na základě změny
motivace na základě sociálních faktorů
3.1 Emoce – vnitřní vlivy 3.1.1 Metody práce s emocemi Konkrétní metody pro práci s emocemi byly identifikovány jako významný faktor ovlivňující emoční zkušenosti praktikujících. Mnohé odkazy poukazují na aktivní snahu uplatňovat teoretické informace, které BDC nabízí, v každodenním reálném životě praktikujících. To se projevuje i u dalších kategoriích, které mají vliv na práci s emocemi. Pro kategorii metod máme na mysli zejména důraz na uvědomování si emocí, jejich akceptaci, odstup od nich, schopnost sebereflexe, kontrolu a jako specifický faktor práci s jejich nestálostí a proměnlivostí v buddhismu zachycenou především pojmem pomíjivost.
54
Praktikující často uvádějí, že pomocí metod a praktických informací z BDC získávají od svých emocí větší odstup a více si je uvědomují. To jim následně umožňuje lepší kontrolu nad nimi a dodává jim pocit kompetentnosti. Respondent Karel v interview uvádí: „…vždycky se nějakým způsobem snažím zachovat nějakou bdělost při tom co se děje a když se objeví nějaká emoce, tak se snažím, aby mi nezatemnila situaci ať už je to nějaká touha k něčemu pěknému nebo nějaká averze k něčemu ošklivému. Samozřejmě to není o tom, že bych ty emoce odmítal, ale snažím se aby mě neovládly.“ Karel zmiňuje akceptaci emocí. Můžeme usuzovat, že tato akceptace přináší i lepší schopnost si emoci uvědomovat a následně lépe kontrolovat. S akceptací souvisí výrok Vlaďky, která říká v souvislosti s krizí v osobním životě: „…že to člověk akceptuje, ale né tím způsobem, že si sedne a řekne no, tak s tím se nedá nic dělat, ale spíš jakoby třeba zjistíme, že věci jsou, jakože věci se mění, že věci jsou pomíjivý, takže to zklamání jako čeká na každýho, že to je prostě demokratická věc, a když si to uvědomíme, tak prostě uvolníme určitou energii, která se blokuje na to, že to nechcem.“ A na jiném místě: „…v buddhismu je takový učení, že jako o pomíjivosti, že jo a o tom, že člověk se stejně může spolehnout jenom na vlastní mysl, že jo. Že všechno ostatní se objevuje a mizí a že se týká třeba i tak citlivých situací jako je třeba tahle, že se to týká i člověka samotného, že fakt ten návyk vidět věci osobně, že zrovna mě se děje něco jakoby horšího než ostatním, vlastně neoprávněně a to je hrozně silný to takle vidět a je velice zajímavý, ta konfrontace s tou situací, že se to prostě děje každýmu jo, že to není tak osobní jak to vypadá. Jedinej inteligentní způsob jak o tom přemýšlet je asi tenhle že jo, jinak jako to je bez konce že jo, takový to utrpení a proč já.“ Vlaďka zmiňuje další důležitý prvek, který praktikující BDC často zmiňují, a to pomíjivost. Ta je vedle odstupu nejčastěji zmiňovaným mechanismem zvládání emocí, který respondenti uvádějí. Praktikující často uvádějí, že v případě kdy subjektivně negativní emoce přetrvává delší čas, si připomínají její nestálost a skutečnost, že časem opět odezní. Někdy reagují pasivitou jindy naopak využívají aktivitu k odklonu od nepříjemných pocitů. Pavla pragmaticky k tématu říká: „…když mám blbou náladu a vim, že to nedokážu překonat tak vim, že je lepší si jít na hodinku lehnout a že to bude dobrý…nevidím to jako konečný stav mysli (smích), že se to nikdy nezlepší.“ Praktikující uvádějí zvýšení schopnosti odstupu a sebereflexe ve smyslu uvědomování si emocionálních procesů. Tuto schopnost spojují i s meditační praxí. Pavla uvádí: „…to tak je přirozeně, že když člověk medituje tak postupně nachází takovej jako nějakej odstup od…od…toho když vlastně tam je nějaká emoce, tak člověk si to dost 55
uvědomuje, že najednou se v něm objeví nějakej vztek nebo podobně…“ Vlaďka dává do souvislosti schopnost uvědomovat si emoce a tím lépe ovládat reakci na ně následovně:“…když už jako přijde nějakej pocit tak to nezměníš jo, jediný co se dá změnit je reakce na ten pocit, protože když člověk medituje tak jakoby ostří to oko, kterým se dívá na to co se děje, trochu víc si to svoje prožívání uvědomuje, že třeba přichází nějakej pocit. A když si to člověk uvědomí, tak se může rozhodnout co s ním udělá, jestli na něj zareaguje nebo ne a třeba v případě hněvu tam je to třeba co největší odstup. Naučit se na něj nereagovat a to je vlastně to co se učím já, že jo. Neříkat a nedělat jakoby věci, který mě diktuje ten pocit, ta návyková jakoby reakce, že máš právo prostě takle reagovat. No a pak jsou další úrovně jak s tím pracovat, ale tam já ještě nejsem takže, já se jakoby učím mít ten odstup a vidět ten hněv nebo cokoli jiného jako něco co se objevilo a zase zmízí“. V tomto výroku je obsažen i prvek kompetence. Praktikující uvádějí často, že nad svým prožíváním mají větší kontrolu, vědí, co mají dělat, jaké postupy použít. S tímto pocitem je spojen i prožitek uspokojení pokud je situace dobře zvládnuta.
3.1.2 Hodnoty Vliv na emotivní prožívání u praktikujících BDC mají dle výsledků výzkumu také hodnoty, které tito lidé přijali. Především jde o zaměření se na hodnoty, které bychom mohli označit za transcendentní. Jde o hodnoty, které BDC označuje za nadčasové a neosobní, především pak neohroženost, radost a soucit26. Tyto hodnoty praktikující přejímají na intelektuální úrovni, ale současně je spojují s prožitky. Na úrovni prožitkové jsou vrcholové intenzivní zážitky (peak experience) spojovány s těmito pojmy. Praktikující se vztahují k těmto zážitkům ve smyslu jejich vyšší reálnosti, spojují je s pojmy jako mysl, prožitek mysli atp. Tyto hodnoty se stávají referenčními pro další oblasti života. Emoce v rámci BDC nezaujímají ústřední postavení a není na nich stavěna představa trvalého štěstí. Ta se opírá o rozvoj zmíněných transcendentních stavů a vlastností, které s sebou sice také nesou emocionální složku, ale je jim připisována vyšší hodnota a nezávislost na vnějších podmínkách. Tudíž se emoce spojené s běžným prožíváním stávají méně významnými. V učení BDC se můžeme setkat s radami nespoléhat se na proměnlivé emoční stavy a nestavět na nich své štěstí. Praktikující se tento postoj pokoušejí aplikovat ve svém životě. Uvádějí, že jejich hodnoty se vlivem BDC změnily. V datech byly identifikovány signály naznačující změnu těžiště hodnot směrem k transcendentním
26
Viz. teoretická část práce.
56
hodnotám. Opět zde shledáváme vliv teoretického rámce BDC na reálný život praktikujících. Z některých výpovědí můžeme usuzovat, že pomohl tento přístup ke zvládnutí některých problematických oblasti v jejich životě a větší uvolněnosti. Praktikující uvádějí, že došlo k přesunutí důrazu z emocionálních prožitků na to, čemu buddhismus říká nejčastěji mysl nebo prožívající. Praktikující referují o něčem, co jsme výše označili jako změnu těžiště hodnot. Ondra říká: „…ze začátku…jsem do vztahu dával hodně naděje. Že jsem si myslel, že vztah je jakoby smyslem toho bytí jo. A proto, že jsem do toho dával tak strašné naděje, tak jsem nebyl schopný ho tak jako by udělat jo. Ale když člověk vidí, že je to prostě jako kdyby tak jenom radost, tak teďka to nevidím vůbec jako problém, předtím to pro mě problém byl, jako to je možná na víc věcech.“ Pavla uvádí situaci spojenou se zaměstnáním: „no myslím si, že jsem změnila to, že jsem ze začátku tu práci brala jako něco strašně důležitý a hrozně se se vším trápila a to se jakoby uvolnilo…“ Jedna respondenta v dotazníku píše: „Dřív jsem si myslela, že Já jsou mé myšlenky a pocity a hrozně jsem jim důvěřovala. Byly pro mě určující.“ Všechny tyto výpovědi směřují k hodnotě, která je v BDC stavěna nad, nebo za, tyto hodnoty. Jan v interview říká: „…spíš hledám to útočiště v tom trvalým, v tom co je za tou rušivou emocí. No to tam mezi tím udělá aspoň trochu pauzu, jak si to připomenu, tak se to tam aspoň trochu povolí,…“ Jan přímo uvádí, že jí pomáhá připomenutí si transcendentních hodnot při zvládání každodenních problémů: „Teďka už si říkám, že to není až tak důležitý taková nějaká ta emoce. Prostě se to jenom objevuje, ale prostě si říkám, že je něco prostě jako za tím.“ Další kategorií, která se v datech objevuje opakovaně je snaha o překonání sebestřednosti. Ta je opět hluboce zakořeněna i v rámci BDC. Praktikující ji často uvádějí jako vlastnost, kterou by chtěli prostřednictvím BDC překonat. Má pro ně mimo jiné také význam překonání vlastních omezení a rozšíření schopnosti vnímat a prožívat svět „takový jaký je“. Karel v interview říká: „…člověk má víc energie tak dokáže víc překračovat vlastně svoje vlastní hranice.“ Vlaďka říká:“ já jsem si uvědomovala, že to všechno kde máme slabinu, všechno budem muset projít, pokud se z toho máme nějakým způsobem vysvobodit.“
3.1.3 Kompetence Další téma, které z dat vyvstalo je označeno jako kompetence. Praktikující často uvádějí zvýšení pocitu kompetence v souvislosti s vlastním prožíváním. Praktikující uvádějí, že vědí jak k emocím přistupovat, jak s nimi pracovat a cítí se schopní je lépe 57
zvládat. Tento pocit kompetence respondenti spojují s pocitem odpovědnosti ze své prožívání. To v některých případech otevřeně, v jiných vyvstává odpovědnost ze souvislostí, které respondent uvádí. Dále je v této kategorii zařazena snaha o překonání vlastních omezení, které jsou chápána především jako vnitřní faktory ovlivňující prožívání a možnosti projevení se. Karel v interview říká: „…tak jako každopádně jako takové ty hlavní výhody, které na tom vidím, ta uvolněnost, bdělost a odvaha prostě, odpovědnost, dávají každopádně to co vede k tomu aby člověk úspěšně zvládal nějaké situace“ A na jiném místě v souvislosti s pocitem větší kompetence uvádí: „…takové ty emoce, které nemůžeš hned jakoby spacifizovat, tak aspoň víš jak na ně, že je můžeš pozorovat nějakým způsobem a ony samy odejdou.“ Vlaďka s jistotou mluví o situacích obsahujících zvládání hněvu: „Když jakoby pozoruješ co se děje v tvý mysli v tvým prožívání, tak prostě poznáš, že se zdvihá jakoby ta vlna toho tepla, ale takovýho jako destruktivního a prostě chuť říct něco nepříjemnýho, že jsou vichni blbci nebo že seš blbec, nebo něco takovýho. Tak to člověk pozoruje a i tím návykem, že má člověk návyk s tím pracovat, tak prostě zhodnotí tu věc s odstupu, třeba s pohledu budoucnosti, co v tu chvíli se myslí, že musí udělat a když to je úplná hovadina tak to prostě vyhodíš jako ven.“ V dotazníku uvádí jeden z respondentů, že BDC pro něj znamená„Je to určitý druh životní cesty, který mi ukázal že mám sám za sebe více zodpovědnosti.“ Jedna respondenta v dotazníku shrnuje: „Pochopila jsem, že jsem zodpovědná za svoje vlastní štěstí i neštěstí, že negativní činy, slova a myšlenky vedou k negativním následkům a ty pozitivní také přinášejí odpovídající následky v podobě prožitků i podmínek, v nichž se ocitneme. Snažím se dělat a říkat smysluplné a dobré věci a vnější podmínky jsou potom stejného charakteru.“ V této odpovědi je obsažen předpoklad buddhistického učení o příčině a následku, který pravděpodobně přispívá k pocitu větší odpovědnosti u praktikujících. Další respondent v dotazníku spojuje praxi BDC se schopností zvládat obtížné životní situace: „Po 4 letech meditace jsem se jaksi stabilizoval a dokážu více a jasněji vstupovat do situací a s klidným humorem zvládat obtížnější situace.“ Praktikující jsou podle jejich slov orientováni především na vnitřní změnu. Nejsou primárně zaměřeni na změnu svého okolí, ale především na změnu svého vnitřního prožívání. Můžeme říci, že jsou orientováni na interní lokalizaci centra kontroly a vlivu (locus of control). Toto zjištění vyvstalo zejména z odpovědí na otázky týkající se změny podmínek a okolností prostřednictvím BDC. Praktikující nejčastěji uvádějí, že se soustředí na změnu vlastního prožívání, přístupu a postoje k vnějším okolnostem než přímo k jejich 58
vlastnímu ovlivnění. Zajímavé je, že i přesto, že uvádějí především koncentraci na vnitřní změnu, mnoho z nich se podílí na chodu center BDC a aktivně tím vytvářejí podmínky pro rozvoj BDC. Vlaďka: „Jo já jako za největší překážku považuju své vlastní slabosti, to že člověk když něco chce a když dělá pro to něco, tak se to prostě podaří dřív nebo později jo a v BDC to platí ještě dvojnásobně. A když člověk se utápí ve svých slabostech jako zaměří se na to co nejde, tak za tím nejdeš. Tak tohle je jediný co považuju za překážku jo, že občas si člověk na základě těch starejch hloupejch návyků občas sám jakoby zabrzdí a řekne si ne to nezvládnu, to nejde takhle. Ale to je vnitřní věc. Nemá smysl jakoby přeměňovat vnější svět dokud sami máme problém že jo, to pak ten svět bude pokřivenej stejně jako naše pokřivený vnímání, takže nejlíp je napravit to vnímání a pak se všechno upraví podle toho.“ V dotaznících respondenti odpověď někdy vynechávají, jindy píší, že jejich život je prakticky bez překážek. Jeden z respondentů vystihuje toto téma v odpovědi na otázku: Jaké podmínky a okolnosti, které jsi ve tvém životě pokládala za překážky, jsi prostřednictvím BDC už změnila? Odpověď zní: „To, že jsem věci či osoby pokládal za překážku.“ Další častou reakcí je vysvětlení, že překážky jsou příležitostí se něčemu naučit. Pavla v interview odpovídá: „No mě nepřijdou věci jako překážka…třeba to jakou mám práci…mě ta práce přijde úžasná, neustále se tam něco děje, je to živý, a je to prostě tak, že se tam člověk spoustu toho naučí a že jakoby ověří ten buddhismus.“ Tato odpověď výmluvně reprezentuje tuto tendenci u více respondentů. V datech se setkáváme se také často s tématem překonání vlastních omezení. Karel říká: „člověk má víc energie tak dokáže víc překračovat vlastně svoje vlastní hranice.“ V situacích, které jsou pro praktikující subjektivně obtížné, hledají možnost rozšířit své schopnosti fungovat, udržet si určitou vnitřní vyrovnanost a rozvahu. U respondentů byl zaznamenán mechanismus, že v případě nezvládnutí situace podle jejich představ, je to pro ně motivací dále na sobě pracovat, především prostřednictvím meditační praxe.
3.2 Emoce – vnější vlivy 3.2.1 Životní styl S praxí BDC jsou spojeny také prvky životního stylu. Ty vycházejí opět z teoretického rámce BDC. Praktikující často uvádějí, že BDC měl vliv na jejich orientaci směrem k většímu zájmu o druhé. Orientace na okolí je součástí praxí BDC, je zakotvena v konkrétních meditačních technikách a je součástí aktivního života praktikujících. Zejména lidé zapojení do fungování buddhistických center tuto část BDC uvádějí jako 59
významnou součást jejich života. Tato aktivita má svůj dopad i na emocionální život praktikujících. Nemají tolik času a prostoru k věnování se svým vlastním problémům kvůli aktivitám v centru BDC. Pavla na jednom místě uvádí, že dříve měla ve zvyku podléhat lítostivým náladám, ale také říká o sobě: „když po něm (mě) lidi kolem začnou něco chtít, tak se musí přeorientovat, to je vlastně pravda, to je vlastně takový, jakože se člověk orientuje hrozně dovnitř vlastně při tom, a to by ten buddhismus moh překonat, aby se člověk neorientoval tak dovnitř.“ Jinde uvádí: „…a zároveň ten život je tak naplněný, že já nemám čas na takovou tu nudu jo, že člověk sedí doma a nudí se a přijde mu to všechno nesmyslný.“ Pavla žije momentálně v buddhistickém centru, kde probíhá čilý život27. Aktivní život je pravděpodobně jedním z faktorů, které působí na její prožívání. Orientace navenek, aktivita „pro něco“, jí dává pocit smyslu a zároveň nemá tolik prostoru rozvíjet lítostivé myšlenky a stavy. K aktivnímu životu v centru uvádí Ondra: „tady se člověk pak dostane do takovýho dění, že to prostě zapomene na takové věci jako, že bych si jako člověk nějak ležel v posteli a říkal, že už to není…to spíš vyběhl ven a začal něco dělat.“ Ondra tím co není myslí pocity, které označuje jako lehké deprese, které dříve prožíval. Během rozhovoru si uvědomil, že svou změnu vlastně ani nestíhá nějak moc posuzovat. Je orientovaný na aktivní život v centru a na dřívější starosti si ani nevzpomene. Jedna respondenta v dotazníku píše: „Přestávám se zabývat vlastními problémy a získávám tak více prostoru pro druhé.“ Někdy také respondenti uvádějí, že práce v centru je pro ně určitým zdrojem dobrých pocitů, když například mají problémy v osobním životě. Aktivita pro centrum jim pomáhá udržet si další zdroje pozitivních pocitů. Ty jim pomáhají vyrovnávat se lépe s osobními problémy. Vlaďka říká: „…třeba když je člověk žárlivej tak jako protijed může dělat to, že se třeba stará o někoho, což znamená my máme třeba dobrej rámec, že můžeme jít do BDC centra a tak třeba dělat nějakou konkrétní práci, ať je to čištění záchodů nebo příprava přednášky nebo příprava výstavy nebo cokoli jiného…“ Vlaďka nepopisuje tuto aktivitu jako útěk od problémů, naopak snaží se si své pocity plně uvědomovat. Popisuje proces, kdy ušetří svou energii akceptací svých pocitů, nemusí s nimi pak zápasit a ušetřené síly využívá pro něco, co je pro ni smysluplné. Čtyři z pěti osob, se kterými byly uskutečněny rozhovory, se aktivně zapojují do chodu buddhistického centra. Přestože převládá orientace na vnitřní změnu, změnu 27
V centrech BDC je zvykem, že se obyvatelé po nějaké době v bydlení střídají. Většinou nikdo v něm nestráví více jak 3-4 roky.
60
prožívání, jsou velmi aktivní na vnější úrovni. Tato možnost je součástí jejich strategie zvládání obtížných emocionálních situací v jejich životě. Nejen, že díky této aktivitě získávají pocity smysluplnosti jejich počínání, ale také jim slouží k odklonění pozornosti od cyklického věnování se vlastním problémům.
3.2.2 Vliv sociálního okolí Vliv sociálního okolí na praktikující je jistě velmi široký. Zahrnuje v sobě vnitřní normy společenství28, vztahy v něm, celkové klima atd. a také vlivy z dalších oblastí společenského života. Zmíníme pouze ty jeho složky, které praktikující uvádějí v námi získaných datech. Setkáváme se zde s vlivem společenství praktikujících BDC na sebereflexi jedince. Tato norma je také zakořeněna v rámci BDC. Společenství praktikujících je zde pojímáno jako pole rozvoje prostřednictvím vzájemné reflexe a konfrontace. I v našich datech nalézáme odkazy na tyto zdroje. Ondra uvádí v interview: „Ale jakože třeba ta pýcha to je někdy tak, že se člověk dostane jakože do trapasu a jakože se jako něco to, ale to je dobrý, že si v vtom nějak neujíždím, ale v tom je dobrá ta sangha, že se nastaví to zrcadlo a že víš co, že nemusím jako…že bych se choval jako pyšně.“ Dalším zdrojem je vzájemné ovlivňování prostřednictvím výměny zkušeností. To probíhá spíš na neformální úrovni. Pavla v souvislosti s vlivy sociálního okolí uvádí: „jak člověk jezdí do těch center a vidí jak to dělají jiní, tak najednou si uvědomí, že to může dělat v mnohem větší pohodě, nějak už do toho není tak chycenej, že se jako uvolní a dělá se to všechno snáž, člověk do toho nedává velký emoce, už třeba se netrápí, že přednáška nezačne v osm.“ Praxe BDC je u většiny praktikujících spojena s větší nebo menší mírou kontaktu s ostatními členy společenství a jeho skupinovými normami a hodnotami. Můžeme říci, že členové společenství jsou vedle učitelů (lamů a laických učitelů) nositelem těchto norem a hodnot. I tyto vlivy jsou v datech identifikovatelné. Například slovník většiny respondentů, když mluví nebo píší o BDC, se v mnoha ohledech shoduje. Praktikující používají rámec BDC k uchopení reality a ve společenství se navzájem podporují.
28
Skupiny se vyznačují nízkou mírou uzavřenosti pro zájemce i sympatizanty, na druhou stranu je kladen důraz na nemíchání přístupů a dalších směrů včetně jiných škol buddhismu.
61
Ojedinělé nejsou ani výpovědi o tom, že BDC přinesl respondentovi přátele, zábavu a cestování. Začlenění do společenství, které je nositelem určitých hodnot a norem je významným vlivem formujícím mimo jiné i emocionální stránku jedince. Dotazování uvádějí také často jako pole rozvoje v emocionální oblasti celkově životní okolnosti a zážitky. Ale i zde je zřejmé, že se je pokoušejí vztáhnout k rámci BDC.
3.3 Motivační faktory – vnitřní vlivy 3.3.1 Motivace na základě hodnot a smyslu Praktikující uvádějí často, že praxe BDC dává jejich životu smysl a směr. Přejímají hodnoty obsažené v BDC, které jsou zároveň v souladu s jejich vlastní životní orientací. BDC hodnotí ve svém životě jako velmi významný zdroj osobního rozvoje, praktického prostředku ke zvládání životních problémů a zdroje transcendentních hodnot. Všechny tyto vlivy jsou obsaženy v datech. Ondra uvádí, svůj intenzivní zážitek: „Ole mi ukázal, že mám mysl. To bylo nejdůležitější. A že ta mysl má kvality, o kterých jsem předtím nevěděl, jako že prostě radost, neohroženost, soucit, že mi to najednou ukázal. To byl prostě prožitek, najednou jsem prostě věděl, že to tak je a byl jsem si jistý. A už prostě to byl tak silný pocit, že …a hlavně ten nejsilnější pocit, že mám mysl, já jsem byl předtím nihilista, a prostě jsem jen tak jako by čekal na smrt, tak jak se to řekne…a najednou jsem zjistil, že mám mysl a to byl takový šok, jako ale dobrý.“ Tento zážitek napovídá o změně Ondrovy orientace směrem k transcendentním hodnotám na základě vlastní zkušenosti, která se silně zapsala do jeho vzpomínek. Jinde uvádí: „jsem jakoby ve víru dění toho, toho buddhistického požehnání, že to všechno jde dopředu a že to má absolutní smysl“. Vlaďka říká, že v rámci BDC může rozvíjet přirozenou lidskou potřebu mít někoho rád a dělat něco pro ostatní: „…já konkrétně cítím možnost, že tady ten pocit v tom rámci může jako využít jo, že skutečně může dělat konkrétní věci, jo to mě třeba přijde jako smysluplný rozvoj nějakejch jako vlastností, nebo třeba toho přání někomu pomáhat,…“. I v dotaznících respondenti často uvádějí smysl života jako to, co jim BDC přináší. Např. jedna respondentka uvádí: „Všechno v životě najednou dává smysl, svět je stále zářivější a radostnější.“
3.3.2 Motivace na základě změny Dalším důležitým faktorem , který praktikující uvádějí a který má vliv na motivaci k praxi BDC, jsou změny v jejich životě, které praxi BDC přičítají. Často uvádějí jak se jejich život díky aplikaci metod BDC změnil. Zdá se, že nejde jen o změnu na základě 62
touhy po ní a idealizace, ale o skutečnou změnu, kterou tito lidé jsou schopni ve svém životě identifikovat na konkrétních životních oblastech. Větší uvolněnost v životě uvádí respondenti často jako zlepšení v jejich životě v interview i v dotaznících. Týká se kontaktu s ostatními lidmi, prožívání vlastních emocí i třeba vztahů29. Vedle uvolnění je to i radost. Radost respondenti zmiňují často jako kvalitu, které v jejich životě přibylo. Vlaďka uvádí: „…,řekla bych, že se mnohem míň objevujou takový ty propady jo, jako třeba deprese nebo třeba takový ten pocit, že nic nemá smysl.“ A dál říká: „…propady se dostavujou jakoby míň a nebo samozřejmě že se dostavujou, ale ne s takovou intenzitou, že to je prostě jak když přeběhnou mraky přes sluníčko. Že bych řekla, že to moje osobní prožívání se hodně, hodně, zlepšilo, že je takový míň komplikovaný, je prostě jednodušší no, ne ve smyslu že bych nějak zhloupla, to si nemyslim, ale že spíš člověk nepotřebuje tolik komplikovaných vjemů aby se cítil dobře.“ Karel říká, že jeho emocionální život se stal „jednak bohatší a mnohem otevřenější pro takové ty radosti a takový ty prožitky štěstí, člověk se dokáže radovat s větších detailů a je klidnější.“ Jana BDC praktikuje teprve rok. Pokouší se metody BDC aplikovat na svůj život. Především má určitý problém, který jí působí nejvíce obtíží. Jan uvádí v interview: „myslím, že se to lepší, dřív třeba stačila jedna věta a mě to položilo, protože se to hodně vrátilo ty vzpomínky, teď se tomu tak nevěnuju a nedávám do toho energii, takže do toho prožívání se to promítá…“ Dál říká v souvislosti s uvolněním se od cyklického uvěznění ve vlastních pocitech: „Takže ty emoce, předtím jsem hodně do toho byla chycená, furt jsem na to myslela, teď už to není tak, že bych se toho týden intenzivně držela.“ Pavla uvádí výraznou změnu, která přišla s praxi BDC. Popisuje ji jako změnu v návyku věnovat se příliš pocitům sebelítosti: „…já jsem pak měla návyk, že když se stalo něco co se i nelíbilo, tak jsem začala brečet, jsem měla pocit, že mám právo na to brečet a že to…a to bylo vlastně první na čem jsem vlastně poznala, že je velká změna. Že už vůbec nebrečím. Předtím jsem brečela každém druhej den pomalu, cokoli prostě to tak jsem měla chuť se vybrečet.“ Když o této změně mluví, je znát, že ji považuje za pokrok. Jinde v souvislosti se změnou uvádí: „(člověk) nějak už do toho není tak chycenej, že se jako uvolní a dělá se to všechno snáž.“
29 Vlivy na celkovou životní uvolněnost se pravděpodobně prolínají. Od nalezení smyslu života, přes možnost opřít se o jasný rámec výkladu světa a návody na chování i práci s prožitky, pocit náležení k nějaké sociální skupině až po vliv praktikování meditačních cvičení a jejich dopad na pocitové rozpoložení jedince.
63
Ondra mluví o stavech, kdy postrádal smysl existence, pojmenovává je jako Sarterovskou depresi. V souvislosti s praxí BDC uvádí: „A to teď už nemám a neměl jsem třeba pět let. A předtím jsem je třeba pět let míval třeba dva dny v týdnu. Teď už prostě ten stav neprožívám, jako nějaké úzkosti.“
3.4. Motivační faktory – vnější vlivy 3.4.1 Motivace na základě sociálních faktorů Třetím silným motivačním faktorem, který byl v datech identifikován, je motivace na základě sociálních faktorů. Mnozí praktikující uvádějí, že BDC jim přinesl přátelské vztahy, společenské obohacení a zábavu. Toto téma úzce souvisí s faktorem životního stylu působícím na emocionální změny. Praktikující jsou k praxi BDC motivováni možností sociálního kontaktu v centrech, na kurzech a na společných akcích. Ondra považuje společenství praktikujících za místo vhodné ke sdílení pozitivních pocitů, dává mu tak přirozený prostor, kde může své pocity otevřeně projevovat: „že když prostě (člověk) má nadbytek, že to s ním cloumá a má tolik radosti, že by mohl skákat přes stěny, tak na to je prostě dobrý tady to společenství těch praktikujících, protože když člověk vyběhne ven a bude objímat lidi, tak si oněm budou myslet, že je blázen a tady má prostě možnost se o to dělit, když má prostě ty návaly radosti, protože je to prostě tak jako by normální.“ Pavla uvádí co jí BDC přinesl: „Přinesl mi spoustu, kromě mýho osobního rozvoje mi přinesl hodně kamarádů…a takovou životní pohodu.“ Jiná respondentka dotazníku po výčtu různých přínosů BDC pro její život dodává: „…a potom taky spoustu přátel, cestování, párty.“
3.5 Vlastnosti zachycené v negativním vyhranění se vůči společnosti Toto téma vyvstalo především na základě otázky v interview i v dotazníku: Co si myslíš, že brání lidem aby taky, tak jako ty, používali buddhistické učení a metody v jejich životě? V odpovědích je možno zachytit co si o sobě respondenti myslí a čím si myslí, že se odlišují od ostatní populace. Je tak možno zachytit, jaké vlastnosti, nasměrování a také hodnoty respondenti preferují. Respondenti vedle neinformovanosti lidí o buddhismu a všeobecně odlišné orientaci v životě uvádějí, že jim brání užívat tyto metody nechuť ke změně života, svých návyků, nezájem o osobní rozvoj. Můžeme tedy předpokládat, že respondenti se považují za lidi, kteří mají chuť svůj život měnit a překonávat své návyky. A také se snaží o osobní
64
růst. V odpovědích se setkáváme také s názorem respondentů, že lidé někdy „mají nechuť přijmout odpovědnost za svůj život“. Respondenti tudíž pravděpodobně sami sebe považují za aktivní v převzetí odpovědnosti za sebe a svůj život. Dalším důvodem , který respondenti uvádějí je egoismus s sebestřednost. Z této zmínky můžeme usuzovat nikoli to, že si o sobě respondenti myslí, že jsou altruističtí. To některé odpovědi v jiných částech získaných dat popírají. Spíš jede o zaměření se na překonávání sebestřednosti, které je v BDC obsaženo. Respondenti překonání sebestřednosti uvádějí často jako vlastnost, kterou by na sobě chtěli změnit.
3.6. Praxe BDC jako proces – model procesu Po identifikaci kategorií z dat bylo možno vypozorovat ukazatele naznačující jakým způsobem probíhá proces začlenění BDC do struktury osobnosti jedince. Navržen byl model práce s emocemi a vyrovnávání se s životními situacemi. Tento model je do určité míry ideálním. Nepovažujme jej za ověřený. Pro jeho upřesnění by bylo nutné provést podrobnější výzkum, soustředěný přímo na něj. Model znázorňuje cirkulární vztahy mezi jedincem praktikujícím BDC, motivačními faktory k praxi BDC, které jsme výzkumem identifikovali a životním prostorem jedince. Je zobrazen v diagramu č.1. V modelu můžeme vidět pole jedince (pole 1.) ve kterém je umístěno pole vlivu snahy začlenit BDC do jeho života (pole 2.). Pole 3. znázorňuje životní prostor jedince a procesy testování a ověřování metod BDC v konkrétních situacích. Vidíme zde, že jak negativní, tak pozitivní zkušenost vede jedince k používání metod BDC. V případě negativní zkušenosti model naznačuje zdroje motivace k další praxi v motivaci hodnotami a sociálním okolím. V případě pozitivní motivace je zahrnuta navíc motivace na základě změny. Jedinec prožívá situaci jako úspěšně zvládnutou a to jej motivuje. Celý proces testování a ověřování na poli životního prostoru vede k posilování začlenění teorií a metod BDC do struktury osobnosti jedince (pole 13.).
65
Diagram č.1
1. Jedinec, jeho osobnostnost. 2. Teorie a metody BDC, které se jedinec postupně pokouší začlenit do svého života.
13. Posílení začlenění teorií a metod BDC do struktury osobnosti jedince
3. Životní prostor, ve kterém jedinec prožívá konkrétní životní situace 4. Snaha aplikovat metody BDC na konkrétní situaci 5. Jedinec subjektivně prožívá situaci jako zvládnutou
7. Jedinec subjektivně prožívá situaci jako nezvládnutou
6. Potvrzení, pozitivní motivace pro další situace
8. Zklamání, nepříjemný pocit, negativní motivace: je třeba dál na sobě pracovat
9. Používání metod BDC, meditační cvičení, studium teorie
10. Motivace na základě hodnot. K praxi BDC jedince motivují hodnoty a cíle.
11. Motivace na základě změny. K praxi jedince motivuje subjektivně prožívaná pozitivní změna v jeho životě
66
12. Motivace na základě sociálního okolí. K praxi jedince motivuje společenství praktikujících, kontakt s lidmi, kteří mají podobnou životní orientaci.
4. Diskuse nad výsledky výzkumu a další možnosti jejich využití Z výzkumu vyvstaly kategorie vlivů v oblasti emocionální a motivační. Ty odpovídají základním výzkumným otázkám. Výsledky ukazují obecně k významnému vlivu praktikování BDC na emocionální život jedince. Přestože v datech byly identifikovány i pochybnosti praktikujících o úspěšnosti jejich snahy v jejich životě30, převažují výpovědi o zvýšení pocitu kompetence ve zvládání životních situací a vlastních emocí s nimi spojenými. Výpovědi ukazují k reálnému vlivu metod BDC na pocit subjektivní pohody a životní aktivity. Uvedený model procesu začlenění BDC do struktury osobnosti jedince je možností pro jeho případné ověření dalším výzkumem. Model zachycuje pouze dílčí vlivy a je pravděpodobné, že vlivů, které mají na tento proces je více. Bylo by jistě například přínosem vysledovat vlivy, které narušují jeho platnost. Vlivy, které praktikující od používání metod BDC odrazují nebo působí proti začleňování BDC do struktury osobnosti. Např. vlivy, které jsou pro praktikujícího v rozporu se systémem BDC. Během výzkumu byly zvažovány také otázky spojené s pouhou teoretickou znalostí BDC a jejich využitelností, dále pak schopností praktikujících je v životě reálně využít a výsledným vlivem na osobnost a život praktikujících. Respondenti projevili poměrně vysokou míru teoretické znalosti BDC, ale dokázali zároveň spojit teoretické znalosti s konkrétními životními situacemi. Dokázali také popisovat proces využití metod BDC v konkrétních situacích a také reflektovali výsledek tohoto procesu. Je pravděpodobné, že aplikace teoretických znalostí do životní praxe je postupným procesem. Pro přiblížení by bylo nutné provést další výzkum, který by tento proces zachytil. Např. průřezovým výzkumem srovnávajícím krátkodobě a dlouhodobě praktikující, či longitudinálním výzkumem. Nakonec se věnujme úvaze jaké metody by mohly být extrahovány z rámce BDC pro využití lidmi, kteří BDC jako celek nechtějí začlenit do svého života. Z dat vyplývá, že pro buddhistické praktikující je BDC širokou oblastí vlivů, které se navzájem doplňují a tvoří určitý celek. Pro využití metod obsažených v BDC nebuddhisty je třeba pominout celkový sociální aspekt spojený se společenstvím praktikujících31. Můžeme se zaměřit pouze na teorie a metody obsažené v BDC. Z nich je třeba opět pominout specifické 30
Z důvodu rozsah práce a jejího ústředního zaměření nejsou tato data podrobně zpracována.
31
Přestože jedinec se vždy pohybuje v nějakém sociálním prostředí, je společenství praktikujících BDC specifickým a přináší mnoho vlivů odlišných od kontaktu s běžným sociálním okolím.
67
metody práce s myslí jako jsou některé konkrétní meditační techniky. Pokud přihlédneme k datům, ukazuje se, že odpovědi respondentů často obsahují odkazy na využití konceptu pomíjivosti, schopnost odstupu od silných negativních emocí a v souvislosti s tím na zvyšování pocitu osobní odpovědnosti a kompetence. Také je významná orientace na druhé ,spojená s konkrétní aktivitou, jako prostředek k uvolnění se od příliš úzkého zaměření se pouze na vlastní problémy. Schopnost odstupu od negativních obsahů vědomí je z buddhismu již do oblasti psychologie přenášena např. prostřednictvím satiterapie, která vychází z buddhistické psychologie využívá bdělého uvědomění. V případě konceptu pomíjivosti je třeba zohlednit, že rámec BDC zároveň zahrnuje koncept „toho co je za“ všemi jevy (mysl – prožívající princip), které se neustále proměňují a nakonec pomíjí. Pokud bychom člověku nabízeli jako pomůcku přijetí pomíjivosti a zároveň by chyběl tento „opěrný bod“ prožívajícího principu jako absolutní esence, je možné, že by konfrontace s pomíjivostí mohla v konečném důsledku vést k negaci života jako takového a ztrátě smyslu. Přesto je zřejmé, že uvědomění si pomíjivosti je konfrontací s určitou stránkou reality světa. A můžeme také předpokládat, že přijetí reality takové jaká je vede ke zralosti jedince a zvýšení jeho schopnosti realitu přijímat, nikoli popírat. Aplikace konceptu pomíjivosti výhradně na prožitky vnímané jako negativní je méně kontroverzním tématem. Pochopení, že negativní prožitky jsou pomíjivé povahy, může přinést úlevu a v kombinaci s pocitem kompetence k životní změně být přínosem v terapeutickém působení na člověka. Celé téma by bylo nutno hlouběji analyzovat a především prověřit vědeckou cestou, abychom mohli prohlásit, že práce s konceptem pomíjivosti může mít terapeutický účinek i na jedince neorientovaného buddhisticky. To může být výzvou pro přenos moudrosti obsažené v učeních BDC do oblasti snah o zkvalitnění lidského života prostřednictvím psychologických metod. Tato oblast si jistě zaslouží stálé úsilí o její obohacení a rozvoj ze všech možných zdrojů.
68
Závěr Účelem této práce bylo zachycení metod pro práci s emocemi a všeobecně přístupů pro zkvalitnění lidského života obsažených ve spirituálních systémech a především v Buddhismu diamantové cesty. Také jejich porovnání s psychologií a poukázání na možnosti využití metod obsažených v BDC pro obohacení psychologie jako vědy o člověku. Práce poukázala na kulturní rozdílnosti mezi západním a východním rámcem pro uvažování o lidském bytí. Předkládá základní teze BDC a metody se kterými pracuje. Výzkumná část práce je zaměřena na identifikaci proměnných souvisejících s dopady praxe Buddhismu diamantové cesty v oblasti emocí a motivace k samotnému využití tohoto směru. Částečně také naznačuje možné souvislosti mezi těmito proměnnými. Použito bylo kvalitativních metod pro hlubší pochopení souvislostí. Na základě těchto vlivů byly také zváženy možnosti využití přístupu BDC pro terapeutické působení na člověka. Toto téma, vzhledem k bohatství tohoto systému, by si jistě zasloužilo další bádání a obohacení přístupů zaměřených na pomoc člověku. Doufám, že bude přínosem mezi mnoha z četných snah obohatit psychologii o spirituální rozměr, který je součástí lidské existence odedávna.
69
Literatura Antologie: (1999) Buddhismus a psychologie. Bratislava: Cad Press Baštecká,B.,Goleman, P. (2001) Základy klinické psychologie. Praha: Portál Coan, R.W. (1999) Optimální osobnost a duševní zdraví. Praha: Grada Džigme Rinpočhe (2006) Buddhiszmus dnes, 4, 18-24 Ferjenčík, J. (2000) Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál Frankl, V.E. (1996) Lékařská péče o duši. Brno: Cesta Gampopa, (1998) The Jewel Ornament of Liberation. New York: Snow Lion Publications Gleitman, H.. Fridlund A. J., Reisberg D. (1998). Psychology (fifth edition). New York: W.W.Norton a Company. Goleman, D. (1997) Emoční inteligence. Praha: Columbus Goleman, T.B. (2001) Emoční alchymie. Praha: Columbus Goleman, D. (2001) Meditující mysl. Praha: Triton Goleman, D. (2004) Destruktivní emoce. Praha: Ikar Gozier, D.A. (1997) 15 dní s mistrem Echartem. Brno: Cesta Greenblatt, J., Greenblatt, M. (1997) Šrí Ramana Mahariši. Praha: Avatar Harre, R., Parrott, G. (1996) The emotions. London: Sage Publications Hartl, P., Hartlová, M. (2000) Psychologický slovník. Praha: Portál Hendl, J. (2005) Kvalitativní výzkum. Praha: Portál Holm, N.G. (1998) Úvod do psychologie náboženství. Praha: Portál Kennerleyová, H. (1998) Jak zvládat úzkostné stavy. Praha: Portál Khjence, D. (2006) Velká dokonalost. Brno: Bílý deštník Klimeš, L. (1998) Slovník cizích slov. Praha: SPN Kratochvíl, S. (1998) Základy psychoterapie. Praha: Portál Kroulíková, D. ( 2005) Buddhismus a psychologie. From the HR-SERVER.CZ: http://www.hr-server.cz/common/vlastni_clanek_detail.asp?c_id=212&o_id=1466 Křivohlavý, J. (2004) Pozitivní psychologie. Praha: Portál Larsen, J.A. (1995) Dveře dokořán. Praha: Avatar Lester, R.C. (1997) Buddhismus. Praha: Prostor Maslow, A.C. (2000) Ku psychológii bytia. Modra: Persona Miltner, V. (2001) Vznik a vývoj Buddhismu. Praha: Vyšehrad Nakonečný, M. (2000) Lidské emoce. Praha: Academia Nydahl, O. (1998) Velká pečeť. Brno: Bílý deštník
70
Nydahl, O. (1999) Jak se věci mají (second edition). Brno: Společnost Diamantové cesty Nydahl, O. (2006) Moudrost okamžiku. Brno: Bílý deštník Nydahl, O. (2005) Život je krátký. Brno: Bílý deštník Nydahl, O. (2006). Propojení s učitelem. Buddhismus dnes, 12, 20-22 Nydahl, O., Boll, G., Gendün rinpočhe (2000) O podstatě emocí a práci s nimi. Hradec Nydahl, O., Seegers, M., Julgjal, T. (2005) Úvod do Diamantové cesty. Brno: Bílý deštník Králové: Společnost Diamantové cesty Rogers, C.R. (1998) Způsob bytí. Praha: Portál Říčan, P. (2002) Psychologie náboženství. Praha: Portál Schulze, R., Roberts, R.D. (2007) Emoční inteligence. Praha: Portál Smékal, V. (2002) Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: Barrister and Principal Sogjal Rinpočhe (1996) Tibetská kniha o životě a smrti. Praha: Pragma Strongman, K.T. (1996) The psychology of Emotion (fourth edition). Chichester: John Wiley a Sons Tracewski, W. (2002) Ten kdo neexistuje, říká něco, co neexistuje, tomu, kdo neexistuje. Buddhismus dnes, 6, 17-19 Uchto, T. (2002) O emocích. Hradec Králové: Společnost diamantové cesty Uchto, T. (2002) O způsobu fungování mysli a její přirozenosti. Hradec Králové: Společnost diamantové cesty XIV. Dalajlama (2002) Čtyři vznešené pravdy. Praha: Pragma XIV. Dalajlama, Culter, H.C. (1999) Cesta ke štěstí. Praha: Pragma
71
