POSLÁNÍ DUCHOVNÍHO ÚŘADU V DNEŠNÍ CÍRKVI Doba po Druhém vatikánském koncilu se vyznačuje výbušnou diskusí o církevních úřadech a službách. To platí o všech rovinách v církvi, od nejjednodušších služeb ve farním společenství až po spory o kompetenci učitelského úřadu papeže. Příliv publikací na toto téma už poněkud opadl, rozhovor však v žádném případě není u konce. Právě při setkání s nekatolickými církvemi zůstává téma úřadu prvním a stále ještě nejtěžším předmětem společného hledání větší jednoty. Spor, který v poslední době vzplál v otázce vztahu mezi oficiálním pověřením v církvi a politickým rozhodováním, opětovně ukázal naléhavost této věci. Uprostřed této situace se chceme pokusit ukázat význam duchovního úřadu dnes. Nebereme přitom zřetel na mnohé dílčí vědecké práce, týkající se této otázky, které jsou jistě nutné, jejichž výsledky však zde můžeme pouze předpokládat a jen nepřímo je do práce zahrnout. Vztah k přítomnosti přitom nemá být příliš bez prostředně a rychle hlavní vůdčí linií našeho snažení. „Kdo je příliš dnešní, může být už zítra včerejší,“ formuloval pregnantně svůj názor Hermann kardinál Volk při plenárním zasedání Společné synody německých biskupství ve Würzburgu. Čím radikálněji chápeme a především žijeme duchovní úřad z jeho skutečných kořenů, tím je tento úřad přesvědčivější a tím více otevírá nové cesty. Tento základní předpoklad charakterizuje následující úvahy o původu, základních strukturách a úkolech i dnešních ohroženích duchovního úřadu. 1. Původ církevního úřadu Používání pojmu „úřad“ pro zmíněný předmět se neobejde bez rozpaků. Pouze reflektujeme-li tyto rozpaky, bude užívání toho to slova legitimní. V Novém zákoně se totiž toto slovo způsobem nám běžným neužívá. Až později se toto slovo stává označením struktur, které se teprve musí vytvořit v procesu historického vývoje. Již konstituovaný úřad však nelze vidět jen pohledem zvenčí a z cizích motivů, ale je třeba mít stále na zřeteli teologické motivy vzniku úřadu. Před veškerým vnitrocírkevním úřadem stojí Ježíš Kristus. On zastává pra-úřad, z něhož v nejvlastnějším smyslu pocházejí všechna úřední pověření a formy jejich realizace. Proto jsou mesiášské úřady Ježíše Krista od pozdního židovství přes starověkou a středověkou církev jakož i reformaci až po Druhý vatikánský koncil základem úřadů v církvi. Nejproduktivnějším příkladem je tzv. nauka o třech úřadech — učení, posvěcení, vedení. To je ovšem velmi široký a ještě neurčitý pojem úřadu, totožný s pověřením a úkolem. Ani Ježíše Nazaretského nelze izolovat. S neslýchanou gradací prorockého poslání zvěstuje bezprostředně blízkou moc přicházejícího království Božího. Toto Boží kralování, které znamená konečné vítězství spravedlnosti a lásky nad silami zla, už není vzdálenou nesplnitelnou nadějí, ale v Ježíšovu slovu a činu už počíná působit uprostřed světa a dějin. To, co je na Ježíšově poselství radikálně nové, nelze oddělit od jeho osoby. Pozemský Ježíš sice nezvěstuje sám sebe, nestaví se do centra zvěsti, ale celé Ježíšovo vystoupení dokazuje, že je evangelium na něj nepřímo vázáno. Pouze jeho mocné slovo otevírá nový věk spásy, a ten se současně zjevuje v jeho mocných činech až po jeho gesta. Lidé to vidí. Říkají, že mluví jako ten, kdo má moc, že je docela jiným učitelem než zákoníci jeho doby. Jeho slovo působí to, co říká. Tato jednota slova a činu je i v jeho životě. Jeho život dosvědčuje, že jeho slova jsou pravdivá. Ježíšova existence je zárukou pravdivosti jeho slova. Ježíš vyřizuje Boží slovo. I on je v radikálním smyslu tím, kdo přijímá a slyší zvěst od Boha. Dokonce můžeme říci, že celou svou existencí není nic jiného než sama Boží výpověď, samo Boží slovo, Logos.
Ježíš spravuje Boží úřad pro svět. Celý jeho život je jediným nasazením pro spásu světa. Volá učedníky k následování, aby spolupracovali ve službě přicházejícímu Božímu království. Proto už pozemský Ježíš vyslal své učedníky a propůjčil jim příslušné plné moci. Již zde je vidět podstatná základní struktura úřadu: Je to Ježíš, kdo působí ve svém služebníku: služebník nečiní nic sám od sebe, pouze otevírá prostor pro někoho jiného. Tato pokora však současně ukazuje velikost jeho povolání: Mluví ve jménu samotného Ježíše Krista. Ježíšova zvěst se dostane do smrtelného konfliktu s vůdci vy voleného lidu. Srážka stojí Ježíše život. I toto zůstává od počátku konstitutivní pro každý duchovní úřad: Ježíšovu zvěst je sice nutné stále znovu živě zpřítomňovat v prostoru přítomné historické hodiny, nelze ji však v její substanci a trhavé síle odvodit ze sil a mocí tohoto světa. Ježíšova násilná smrt za městskými branami je trvalou připomínkou výhradního základu úřadu v osobě a díle Ježíše Krista a stálým protestem proti konformismu ve smyslu vnitřního přizpůsobení strukturám tohoto času. Ježíš je ukřižován pro svou bezprostřední poslušnost božskému Otci. Každý, komu je svěřen duchovní úřad, se musí stále znovu nechat volat k této bezpodmínečně věrnosti Bohu a Ježíši Kristu, aby nevyměnil tvrdé, ale současně zdravé jádro evangelia za mísu čočovice. To vyžaduje i jeho životní nasazení, ať už se to konkrétně uskutečňuje v kterékoli formě svědectví. Ježíš nezůstává ve smrti. Ve vzkříšení Ježíše Krista je nejen s konečnou platností potvrzena jeho zvěst, ale oběť jeho života se stává užitečnou pro spásu světa. Od kříže se chce rozšířit a rozproudit nový život „pro všechny“. Duchovní úřad tedy vždy pochází i z plodů smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Není v podstatě ničím jiným než službou prostředkování onoho smíření, které Bůh vykonal v Ježíši Kristu. Úřad je založen v této závěti Ježíšově, vyjádřené zvláště ve scéně poslední ve čeře: „To čiňte na mou památku!“ Proto je pochopitelné, že duchovní úřad je viditelný zřetelně a v konkrétnějších formách až po smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Duchovní úřad se však neosamostatňuje od svého původu. Vyvýšený Pán, nevázaný už na prostor a čas, je mocí svého Ducha přítomen ve svých služebnících. Pouze Duch je zárukou, že povelikonoční úřad ve své existenci i činnosti zůstane stále ve shodě s Ježíšem Kristem. Tato trojiční struktura patří ke zrození křesťanského úřadu: původ z Boha Otce, prostřednictví Syna a zůstávání v Duchu. Tyto úvahy také ukazují, že úřad má tentýž původ jako církev. Není zde sice pro sebe, ale vždy už pro církev a lidstvo. Proto mu konkrétně historickou podobu dává církev. Avšak o tom, že tu je, nemůže církev sama rozhodovat. Úřad je jí dán a založen samotným Pánem. Nic jiného není míněno klasickými pojmy, prohlašujícími, že úřad je z pověření Božího (mandatum Dei): že je „božského práva“ (ius divinum). Takto vzniká po velikonocích krok za krokem vnitřní úřad církevního společenství. Učedníci, bezprostředně pověření Ježíšem, umírají. Jejich jedinečná historická role nemůže prostě přejít na jiné. To je třeba vzít v úvahu, mluví-li se o „nástupcích apošto1ů“. Podstatným se však teď stává dvojí: 1. Ukazuje se, že od nynějška je každý úřad odkázán na autentické prvotní svědectví apoštolů jako trvalý základ církve. V tomto smyslu neexistuje žádný církevní úřad bez stálé zpětné vazby na apoštolský základ z doby vznikající církve. 2. Když nositelé tohoto apoštolského podání umírají, musí — z povahy věci — pověření, které mají od Krista, být převzato dalšími svědky. Apoštolská služba musí ve své náplni pokračovat a v tomto smyslu existují „nástupci apoštolů“, aniž tím je popřena historická jedinečnost konstitutivní doby zakládání (= prvotní církev).
Tato přelomová epocha představuje rozhodující posun. V ní se dovršuje krok od církve vznikající ke vzniklé, od apoštolské k poapoštolské církvi. Přechod je zřetelný při střídání první a druhé generace. Ta sestávala v podstatě z bezprostředních žáků a spolupracovníků apoštolů. Nyní se stává hloubka přelomu jasnou: Nositelé úřadu už nejsou bezprostředně osobně povoláni Pánem. Tím se stává zřejmým, že existuje rozdíl mezi základním apoštolským posláním a jednotlivou osobou. Pomalu se odděluje něco jako struktura úřadu od osob prvních apoštolských svědků. Takovýto „úřad“je nyní třeba obsadit ve službě věci víry — nezávisle na předchůdci. Musí pro to existovat kritéria. Proto se především při přechodu od druhé ke třetí generaci utváří úřad s vlastními institučními rysy. Až nyní má smysl mluvit o úřadu. Proto také není divu, že např. v raných pavlovských listech nenajdeme výrazné stopy vnitřního úřadu církevního společenství. Dokud zůstával za společenství jím založená zodpovědný sám apoštol, nemohl v té to době a za těchto podmínek vůbec existovat úřad v plném smyslu. Máme-li na paměti tyto fundamentální, dnes bohužel často zasuté základní souvislosti, pak se rozjasní mnohé mlhy, které se vlivem ukvapených tézí usadily kolem této otázky. 2. Trvalé struktury církevního úřadu To, o čem byla dosud řeč, nejsou pouze historické počátky, ale, jak již bylo dříve zdůrazněno, tyto počátky zůstávají konstitutivními rysy původu církevního úřadu. Budeme o nich mluvit nyní ještě jednou ve zhuštěné formě a v převážně systematické souvislosti. a) Společné kněžství a duchovní úřad Poslání a služba jsou na základě Božího vyvolení ve křtu a víře uloženy všem křesťanům, tvořícím společně královský, kněžský lid, povolaný zvěstovat velké činy Boží (srv. l Petr 2,5,9). Proto je pravým a primárním nositelem církevního poslání spásy celá církev. Každý jednotlivý nositel úřadu, ať už je to papež, biskup nebo kněz může působit jen ve společenství s celkem a v jeho službě. Proto dnes právem zdůrazňujeme fundamentální důstojnost společného jména „křesťan“ a vzájemný vztah i vzájemné doplňování charismat v církevním společenství. Nový zákon však nikde neodvozuje existenci ani poslání nositelů úřadu od společného kněžství Božího lidu. Výpovědi o společném kněžství směřují jinam než svědectví o úřadu. Všichni křesťané se mají dát se svými dary Bohu tělesně k dispozici, stále znovu obnovovat své smýšlení, osvícení od křtu Božím Duchem, proměňovat se a naplňovat Boží vůli, aniž by se přizpůsobovali existujícím silám zla. V bohoslužebné chvále, v činném osvědčování lásky, v utrpení a rozmanitém svědectví křesťanského života se uskutečňuje kněžství Božího lidu. Tyto texty připomínají věřícím životní úkol v církvi a světě, společný všem a vlastní každému jednotlivci. Tyto výpovědi platí bez výjimky a bez omezení i o duchovním úřadu. Za žádných okolností se nesmí zatemňovat, že nositel úřadu musí být nejprve cele křesťanem, a proto musí být uprostřed společenství, ne jednoduše nad ním. To má velké důsledky pro úřední službu. Lidé poznají velmi dobře, a velmi brzy, zda si farář zůstává vědom i vlastní hříšnosti a zda biskup káže jen druhým nebo nejprve sám sobě. Jistý ideál kněze příliš vyzvedal nositele úřadu nad konkrétní společenství. Pro duchovní sebepojetí má velký význam to, že žádné svěcení a žádné sebevyšší pověření nemůže zabránit tomu, že nositel úřadu stojí na straně věřících, slyšících a ovšem i hříšníků. Ani charisma „neomylností“, jež tím nemá být popíráno, nás v tom nesmí klamat. Odtud však lze pochopit, proč duchovní úřad nelze vidět jen jako prodloužení společného kněžství. Duchovní úřad sice staví svého nositele pod měřítko evangelia, ale svou podstatou
není stupňováním ani zintenzívněním křesťanské existence. „Úřad“ nemají texty o společném kněžství přímo na zřeteli, takže odtud nelze ani argumentovat proti „úřadu“. b) Kristokratická povaha Je jen jeden prostředník mezi Bohem a lidmi: Ježíš Kristus. On je v každém ohledu naplněním kněžství všech dob, pohanského i židovského. V obětí jeho života je přítomna celá skutečnost spásy. Proto v novém a jedinečném kněžství Ježíše Krista vůbec nemohou pokračovat či je dokonce doplňovat „samostatně“ jednající kněží. Každý akt úřadu je proto nejprve radikálním uvolněním pro Ježíše Krista. Jediný a věčný velekněz má být zpřítomňován. Úřad naplní svůj účel pouze tehdy, může-li Ježíš Kristus vykonávat bez překážky své království nad světem. Každý nositel úřadu je místodržícím někoho jiného, je vikářem, nikoli „šéfem“ (což ovšem nevylučuje strukturovanost úřadů). Toto už předem zakazuje tendence k sebepotvrzení a samolibosti nositele úřadu. Bytí i jednání se musí stále znovu stávat průzračným pro Ježíše Krista jako původ a základ úřadu. Tato chudoba úřaduje současně jeho skrytým bohatstvím. Nositel úřadu nemluví z vlastní dokonalosti, ale ve jménu Ježíše Krista. V tom spočívá specifikum úřadu: Ve zplnomocnění mluvit a jednat ve jménu Ježíše Krista. Proto říká teologická tradice, že je to sám Ježíš, kdo křtí, káže a slaví s námi eucharistií (srv. Vaticanum II, konstituce o liturgii, čl. 7). Už Nový zákon to říká, když Ježíš rozesílá učedníky: „Kdo vás slyší, mne slyší, a kdo vás zavrhuje, zavrhuje mne“. (Luk 10,16). Tím je dán poslední a nejhlubší duchovní základ úřadu. Současně je vidět i nebezpečí vnitřní perverze tohoto pověření, když se totiž nedostatečně rozlišuje mezi osobními názory a sklony jednotlivého nositele úřadu a nezcizitelným jádrem evangelia. Ten, kdo sám sebe postaví na místo Ježíše Krista, porušuje hluboce své poslání, ačkoli tím — Bohu díky — ještě nečiní jednání úřadu nutně neplatným. Tato teologická struktura má mnoho důsledků pro základní postoj a spiritualitu nositele úřadu. Udává cosi jako vnitřní formu všeho jednání. Vylučuje např. svévoli a subjektivitu v liturgickém jednání, vyžaduje však velkou ochotu dát se ze všech sil angažovat pro evangelium: osobně utvářené svědectví, ne dunící zvon, tedy bezduchý reproduktor. Je ještě řada fundamentálních struktur duchovní služby, které by bylo nutno probrat. Je to především apoštolský základ církevní služby, ordinace jako bohoslužebná podoba přenesení úřadu a jednota úředního pověření a osobní existence. Nejdůležitější prvky byly naznačeny už v 1. části. Jejich další probírání není v tom to rámci možné. 3. Bezprostřední úkoly duchovního úřadu O úkolech kněžské služby zde lze mluvit pouze fragmentárně. Odpovídají dimenzím křesťanského společenství: víra a zvěstování, modlitba a bohoslužba, bratrství a diakonie. I kdyby byl duchovní sebevíce specializován, nesmí se upsat výlučně jedné dimenzi. Bez stálého vztahu ke zvěstování a modlitbě se stane jalovou a nepravdivou i služba bratřím. A kázání, které se neosvědčuje v životním jednání, ztrácí natrvalo věrohodnost. Chtěl bych v tomto kontextu upozornit pouze na dva základní úkoly, z nichž ostatní určitým způsobem vyplývají a lze je zvládnout. a) Moc evangelia Úkol zvěstování právem zaujal v novější teologii úřadu i v oficiálních textech Druhého vatikánského koncilu první místo. Přitom se nejedná jen o přednesení kázání, ale o zpřítomňování evangelijní reality spásy působením slova. Nikdo, ani největší filozofický či teologický genius, nemůže sám objevit slovo spásy. Slovo spásy sice zůstává neúčinné,
nesetká-li se s otevřeností a ochotou posluchače, musí nám však být řečeno „zvenčí“. Jestliže tedy není zvěstováno, nemůže ani rozvinout spásnou moc. Slovo evangelia je i proto stále nutné, protože my lidé se uzavíráme v našem vlastním světě. Starosti a zaměstnání tohoto světa uzavírají nebe nad námi. Proto je stále třeba odemykajícího slova, které lidem vůbec připomene smysl jejich života a vede je na cesty Boží. Nositel úřadu musí být především mužem slova, které pomáhá slabikovat zapomenutou a zatlačenou skutečnost, vyslovuje netušené věci, prorocky naléhavě napomáhá a soudí, znovuotevírá hluché uši a bratrsky oslovuje ztrápené. Neexistuje žádná větší moc duchovního úřadu než moc slova, v němž může být mezi námi přítomen Bůh. „Slovo“ a „evangelium“ jsou více než informace a stálá verbalizace. K Božímu slovu patří i mlčení a meditace. Pouze tehdy, je-li Boží slovo vnímáno z ticha, může rozvinout svou nesrovnatelnou tvůrčí moc. Toto slovo je také více než stálé zavlažování. Pravé slovo přichází zdaleka. Patří k němu barva hlasu a tón, symboly a gesta, potvrzující řečené v oblasti tělesnosti. Proto nakonec není žádný protiklad mezi slovem a svátostí. Působící slovo má v sobě tendenci ke své realizaci v tělesném projevu, a svátost v křesťanském smyslu nemůže zůstat němá, ale utváří ji vždy slovo v jejím středu. Konečně je třeba vidět slovo ve všech jeho formách. Je to slovo zvěstování a katecheze, současně slovo napomenutí a povzbuzení, zapřísahající slovo a nářek, patří sem však i odvaha k jasnému učení a právu. Rozmanitost forem uskutečňování slova usnadňuje výkon pravomoci a autority. Pravdivé slovo, které chce ukázat Boží skutečnost v životě Člověka, chce být pokynem. Proto odpovědnost za slovo těsně souvisí s vedením Božího lidu. b) Vytváření jednoty Tím je vybudován most i k úkolu s tím spojenému, totiž vedení Božího lidu. To neznamená v první řadě nějakou formu velení. Nejde ani o to, že loď prostě potřebuje kapitána. I zde je třeba vzít duchovní motivy v jejich významu. Církev je společnost lidí, které je třeba nejprve svolat z jejich rozptýlení mezi různé rasy a třídy, národy a jazyky. Církev je událostí podstatně tehdy, když lidé v Ježíšově duchu překonají své „přirozené“ rozdíly a najdou k sobě cestu v lásce a naději. Protože však nás naše partikulární zájmy a sklony táhnou stále znovu od sebe, je třeba stálé péče o jednotu. Právě dnes, když už nelze budovat farní společenství výlučně podle teritoriálních struktur, ale je nutno je z lidské různosti jakož i ze všech možných prostorových i duchovních světových stran shromažďovat jako „církev“. Už samotné shromažďování mnoha cizinců a jednotlivých křesťanů k živé události „církve“ je eminentním úkolem duchovního úřadu. Když nositel úřadu shromažďuje, neseskupuje křesťany kolem své osoby, ale sjednocuje je pro Ježíše Krista. Úkol tvořit jednotu samozřejmě neznamená, že by nositel úřadu mohl sám od sebe převzít a vykonávat všechny služby a všechna pověření. Sjednocování se děje v neposlední řadě tak, že úřad objevuje a probouzí ve společenství různé schopnosti, vede je k sobě a je-li to nutné — koriguje. Právě tento úkol však úřad nesplní čistě organizačními prostředky. Všechna pomoc humánních věd může být ulehčením duchovního úkolu, je-li chytře a zdrženlivě aplikována. I zde jde o to, že středem všech dílčích úkolů k vytváření jednoty je duchovní vedení křesťanského společenství. Nemůže jít o prosté udržování „stádce“ pohromadě pomocí neustálého zaměstnávání. Spíše je nutno vést všechny stále znovu ke společné věci. Proto farář ani biskup nemůže vytvořit udržitelnou jednotu, není-li především mužem Božího slova a evangelia. Vytváření jednoty neznamená taktizování mezi jednotlivými rivalizujícími skupinami a kompromisní lavírování mezi všemi frontami. Knězi biskup musí bez pochyby usilovat o stálou tvorbu konsensu na půdě evangelia. Při vší šíři a svobodě Božího slova však k tomu patří i odvaha k rozlišování duchů. Boží slovo vyžaduje takovouto určitost a
rozhodnost. Křesťanská víra neexistuje bez nároku na pravdu, a církev, hlásící se k Bohu pokoje, se musí zavázat i k závaznému řádu své ho života. Vytváření jednoty neznamená, jak už vyplývá z řečeného, vytváření uniformity. Jde právě o to, aby jednotlivé dary v církvi měly zaručeno právo na život v církvi: muži i ženy, mladí i staří, bílí i černí se svými dějinami a otázkami. Totéž platí o různých jazycích, kulturách a kontinentech. Katolický však je jen ten křesťan, který ví, že on sám nemá a nemůže mít všechno. Proto k vytváření jednoty patří i schopnost učit se a sdílet se. Pomoc proto není jednosměrná ulice. Nejen chudí přijímají, když jim pomáháme prostřednictvím Adveniat, Misereor nebo Missio, alej my jsme obdarováváni, když přijímáme odlišnost našich bratří. Služba jednoty konečně vrcholí ve slavnosti eucharistie. To je pravým vrcholem církevního života. Všechny ostatní modlitby a služby, zvěstování a bratrská pomoc, ústí do slavení smrti a vzkříšení našeho Pána. Zde se církev skutečně živí a buduje. Zde se věřícím nejen sděluje slovo života, ale tělesná osoba Ježíše Krista pod znamením chleba a vína v Duchu sv. Žádné slovo nemůže dosáhnout více než toto, a žádná jednota nemůže být hlubší než ta, v níž jsme zahrnuti do těla Ježíše Krista, kde se všichni stávají Jedním. Proto je nutno, aby zvěstovatel evangelia ve jménu Ježíše Krista a církve vedl i slavení eucharistie. 4. Zvláštní ohrožení duchovního úřadu v dnešní době Mám poněkud rozpaky nad vyhrocováním našeho tématu směrem k dnešní církvi. To neznamená, že bych naivně věřil v nad časový, naddějiný význam toho, co jsem právě vyložil. Mnohé bylo řečeno už výběrem a položením důrazu na dnešní situaci. Mnohé věci, které jsou snad ještě závažnější, patrně nevidíme vůbec nebo jen zčásti, protože každá doba je slepá vůči vlastním slabinám. Jsou-li tu však nedostatky, pak nespočívají nakonec jen v povrchových jevech, ale mají své kořeny v nedostatečné realizaci ústředních struktur a úloh úřadu. A opravdu lze mnohé symptomy pochopit jako takovouto krizi pochopení středu duchovní služby. O tom jsem přesvědčen stále více. Jedná se přitom méně o specifická selhání v oblasti samotného úřadu, ale spíše o těžkosti duchovního života a církve vůbec. S touto výhradou bych se však přesto odvážil výslovně po jmenovat některá hluboká nebezpečí. Na různých stupních úřední zodpovědnosti (diákon, kněz, biskup. papež) přirozeně hrají různou roli, současně jsou projevem všude se vyskytujícího nedostatku. a) Vyvlastnění osobní zodpovědnosti a ztráta svědecké radikálnosti Úřad je v nebezpečí, že se nechá redukovat na management. To přináší nejen stálý neklid a ztrátu primátu centrálních úloh, ale i tajné vítězství anonymních komisí a grémií v rozhodujících otázkách. I biskupská konference jako taková je navzdory nepopiratelným výhodám této instituce v nebezpečí, že vyprázdní nezadatelnou zodpovědnost jednotlivého biskupa. Kolegiální ohled a zaklínání se jednotou činí z mnohých rozhodnutí shnilé kompromisy, které jim berou sílu ke skutečné obnově. Není náhodou, že při tom hraje důležitou roli ztráta pořadí otázek, které je bezpodmínečně nutno projednat nebo bez obtíží možno přenechat jiným. Počet chystaných rozhodnutí je tak velký, že stálá časová tíseň v nejvyšší míře ztěžuje klidné uvážení. Přílišný počet grémií, která jsou poradensky činná v předpolí rozhodování, znejasňuje zodpovědnost a často falešným způsobem zbavuje tíže rozhodnutí. Důsledkem je, že biskupové i faráři se ve značné míře zabývají tím, jak vyrovnat zájmy jednotlivých skupin a při vzplanutí konfliktu stále kolísají mezi skupinami. Jen zřídka se dosáhne nosných a perspektivních kompromisů, často se dospěje jen ke kompromisům obvyklým v politice. V zájmu momentálního míru se pak trpí či vzdává mnohé, coby si zasloužilo pozitivní obranu.
Prostředků proti tomu není mnoho. Jediným, na čem záleží, je i zde striktní koncentrace na střed křesťanské zvěsti, poměřování evangeliem a neochvějné naslouchání jeho pokynům. Farář, který už nenachází čas k meditaci Písma sv., se i v jiných oblastech své činnosti stává pomalu neplodným. Biskup, který si i svá vlastní kázání nechává připravovat jiným nebo si už pro ně nerezervuje čas, připravuje sám sebe o to nejdůležitější. Jen tak může v církvi zase vzejít více neotřesitelných svědků víry, když oni sami se budou radikálně a trvale upevňovat ve slově Božím. Ježíšova slova Martě a Marii mají právě zde trvalý význam. b) Nedoceňování pravé pastorační činnosti Pastorální aktivity lze statisticky zachytit, ale to neříká mnoho o pastýři. Stále více se zdá, že neprávem ustupuje do pozadí především časově náročný individuální pastorační rozhovor, často potřebný pro delší dobu; trpělivý styk s dětmi a mládeží, návštěva v rodině, která nic bezprostředně „nepřinese“, návštěvy nemocných a podobné úkoly. To, co se dá zorganizovat, a vše, co svým zjevem viditelně imponuje (v neposlední řadě stavby), se těší nezřídka přednosti, v nejlepším případě sporné. Co to znamená, když farář přesune přípravu ke zpovědi, biřmování a prvnímu přijímání na laiky a nevede ji ani hodinu sám? Co znamená zápas s jediným ubohým a zoufalým člověkem? Zajímá se někdo o intenzitu přípravy na kázání? Myslím, že už existence těchto otázek poukazuje na rány v životě dnešní církve. Snad to souvisí s tím, že byrokratická církev vysouší osobní zřetel a může jen těžkopádně reagovat na to, co je spontánní, improvizované, nezvyklé a co vychází ze srdce. Mnozí lidé vidí ve farářích a biskupech zaneprázdněné a nezastižitelné podnikatele a manažery. c) Omezení se na vlastní poslání Oblasti života nelze beztrestně vyřazovat z péče o spásu. Pokud se o ně nezajímáme, už jsou vydány světským silám. Nejde tedy o to omezit se na vnitřek Božího domu. Na průsečících církve a světa nebo i vně normální skutečnosti křesťanského společenství padají velká rozhodnutí: ve škole, na pracovišti, v administrativě, v politickém utváření společnosti. Nositelé úřadu musí sledovat i tyto oblasti života, nejsou však kompetentní pro všechny otázky, v nichž má první slovo rozum. Počet mnohých prohlášení by mohl být redukován, kdybychom se soustředili na základní úkol: dávat smysl lidské existenci a utvářet svědomí. Musíme lidi vychovávat k pokoji, nemůžeme však odvozovat z evangelia obtížná politická rozhodnutí mezi skutečnými alternativami. Musíme utvářet svědomí všech lidí s ohledem na zacházení s přírodou, nemůžeme však závazně určit, kde jsou např. hranice růstu. Návrat k evangeliu změní i v tomto ohledu lidská srdce více než papouškování toho, co už řekli jiní dříve a lépe. d) Nedostatečná misijní průbojnost Církev se scvrkává na své věrné a na jádra farností. Pečuje se o to, co je, ale (znovu)získává se jen málo nového území. Zjevně si ne jsme dostatečně vědomi ani faktické misijní situace ani daných šancí. Vlastně by mělo být považováno za nejdůležitější, kolik „pohanů“jsme mohli v průběhu naši činnosti přivést k Ježíši Kristu. Nevycházíme už mezi ploty a ohrady, abychom tam vyřídili Ježíšovu zvěst. Vyhýbáme se místům střetu a argumentace, soutěží a zápasů v boji světových názorů a náboženství. Zrazujeme neohraničené posláni církve vyjít do všech uliček a zákoutí našeho života. Velký misijní elán Druhého vatikánského koncilu prakticky odumřel, aspoň při pohledu na naši vlastní středoevropskou situaci. „Budete svědky až na konec země“ — to je jediná alternativa!
e) Malá schopnost nadchnout a získat následovníka Velká část kněží byla dříve objevena a probuzena faráři a učiteli náboženství. Považuji za špatné znamení, že my kněží už zjevně nezískáváme pro své povolání a nepůsobíme nakažlivě. Mnozí zjevně ztratili odvahu získávat mladé lidi pro toto povolání. Pochybujeme o svém vlastním poslání? Jsme jen přetíženi nebo unaveni? I v budoucnosti budou duchovní povolání probouzena, povzbuzena, upevněna a vedena v rozhodující míře vzory konkrétního života. Mnohým nositelům úřadu chybí naděje a důvěra, jsou malověrní při pohledu na své povolání. Informační centra pro duchovní a církevní povoláni, která dnes máme v diecézích, jsou dobrá a užitečná, ale nemohou nahradit vlastní úkol všech povolání, totiž starat se o následovníky ve službě Božímu království.¨ Nejaktuálnější jsme tehdy, když žijeme radikálně ze středu víry. Sv. Augustin shrnul téměř všechno mistrovsky dohromady: „Když mě leká, čím jsme pro vás, pak mě těší to, čím jsem s vámi. Pro vás jsem biskup, s vámi jsem křesťan. První označuje úřad, druhé milost, jedno nebezpečí, druhé spásu“. (Sermo 34,1 PL 38, 1483).
