ČTENÍ O MANŽELSTVÍ A RODINĚ Z KATECHISMŮ KATOLICKÉ CÍRKVE OBSAH KATECHISMUS Z ROKU 1867 OBSAH ČÁSTI KATECHISMUS Z ROKU 1867

ČTENÍ O MANŽELSTVÍ A RODINĚ Z KATECHISMŮ KATOLICKÉ CÍRKVE OBSAH 1. KATECHISMUS Z ROKU 1867 2. KATECHISMUS Z ROKU 1955 3. KATECHISMUS Z ROKU 1995 1867 1867 1955 1995 KATECHISMUS Z ROKU 1867 OBSAH ČÁSTI – KATECHISMUS Z ROKU 1867 a] O tridentském koncilu b] Katechismus z nařízení Sněmu tridentského I. - Proč mají faráři pilně o to dbáti, aby lid křesťanský dobře znal povahu a svátost stavu manželského? II. - Proč se svatý tento svazek nazývá latině matrimonium, conjugium aneb nuptiae? III. - Co jest manželství? IV. - V čem hlavní moc manželství záleží? V. - Jakého při manželství se žádá svolení, a jakým spůsobem má se projeviti? VI. - Obapolné svolení, vyjádřené slovy v čase budoucím, nepůsobí manželství. VII. - Kdyby pro stydlivost neb jinou překážku svolení nevyjádřilo se slovy, pokynutí a znamení místo slov drží. VIII. - K pravému manželství není potřebí obcování tělesného. IX. - Z kolika stran může se manželství považovati? X. - Kdo jest původce manželství? XI. - Manželství, pokud za úkon přirozenosti se považuje a nejvíce jakožto svátost, nemůže býti rozloučeno. XII. - Všem lidem není uložen zákon manželství. XIII. - V jakém úmyslu muž a žena mají ve sňatek vcházeti? XIV. - Proč po hříchu bylo ustanoveno manželství? XV. - Proč Kristus manželství povznesl na důstojenství svátosti? XVI. - Jak jest manželství pravou zákona Kristova svátostí XVII. - Jak ze slov svatého Pavla lze dokázati, že manželství jest svátost? XVIII. - Jak velice manželství evangelia liší se od manželství zákona přirozeného a Mojžíšova? XIX. - Manželství v zákoně přirozeném po hříchu, ani v zákoně Mojžíšově nezachovalo důstojnosti své původní, již mělo od Boha. XX. - Svazek manželský rozvedením nemůže býti roztržen. XXI. - Jak jest to užitečno že se manželství nikterak nesmí rozloučiti? XXII. - Kdož listkem zapuzení od sebe odděleni jsou, ti mohou se opět sejíti. XXIII. - Které jsou výhody, jež z této svátosti vyplývají manželům? XXIV. - Věrnost v manželství co jest a jak jí ostříhati? XXV. - Co znamená slovo svátost, když se počítá mezi výhodami manželství?

XXVI. - Které jsou hlavní povinnosti muže? XXVII. - Postavení ženy co požaduje? XXVIII. - Co jest třeba věděti o obřadech manželství? XXIX. - Soukromé sňatky jsou neplatné. XXX. - Též překážky manželsví přednesti je třeba. XXXI. - Jak mají býti na mysli spořádáni ti, kdož v manželství vstupují? XXXII. - K správnému manželství má se vyžádati svolení rodičů. XXXIII. - O manželském obcování co jest třeba povědíti? XXXIV. - Manželé mají se někdy obcování tělesného zdržeti. a] O tridentském koncilu 1545-1563 Tridentský koncil (latinsky Tridentinum) je 19. ekumenický koncil uznaný katolickou církví. Svolal jej papež Pavel III. roku 1545 a zasedal v italském Trentu (čes. Trident, lat. Tridentum). Účastnilo se jej asi 255 biskupů, kteří řešili otázku protestanství katolické reformace. Plodem koncilu je celkem 16 dogmatických dekretů, které se věnují mnoha aspektům katolictví. Koncil zasedal v období mezi 13. prosincem 1545 a 4. prosincem 1563 a předsedali mu postupně tří papežové – Pavel III., Julius III. a Pius IV. Jeho průběh se ročlenil do tří období (1545-1549, 1551-1552 a 1562-1563) a 25 zasedání. Jasně vymezil katolickou nauku o spáse a ospravedlnění, svátostech a biblickém kánonu proti reformaci. Zasadil se o sjednocení liturgie v římskokatolické církvi a omezil rozdílné místní praxe; tím byla fixována podoba tzv. tridentské mše. která přetrvala v užívání římskokatolické církve až do obnovy liturgie po Druhém vatikánském koncilu a která je v menší míře sloužena dodnes jako tzv. mimořádná forma mše sv. a její četnost ve slavení po vydání motu propria Summorum Pontificum papeže Benedikta XVI. postupně roste po celém světě. Kánony a dekrety Po znovustvrzení Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry (3. zasedání) byl schválen dekret (4. zasedání) stvrzující, že deuterokanonické knihy jsou na stejné úrovni jako ostatní knihy biblického kánonu (proti Lutherovu zúžení biblického kánonu). Tentýž dekret staví do vztahu k Písmu tradici jako měřítko víry. Latinská Vulgáta je označena za autoritativní text pro použití v teologii. Ospravedlnění (6. zasedání) podle koncilu je nabídnuto na základě víry a dobrých skutků proti luteránské nauce „sola fide“ a popisuje víru jako postoj, který v průběhu života člověka postupně roste. Je odmítnuta také teze, že člověk je pod vlivem milosti zcela pasivní a nečinný. Největší péči věnuje koncil svátostem. Koncil stvrzuje svátostnou povahu sedmi svátostí a označuje eucharistii za účast na skutečné Kristově oběti, kdy je chleba a víno proměněno v tělo a krev Krista (13. a 22. zasedání). Koncil užívá pojmu transsubstanciace, avšak pouze v kontextu aristotelské hylemorfické teorie a nemá dogmatickou závaznost. Dekret stanovuje, že Kristus je „vere, realiter, substantialiter“ (opravdu, skutečně, podstatně) přítomen v konsekrovaných způsobách. Kristova oběť může být při mši vztažena na živé i zemřelé a její zpřítomňování se děje na základě Ježíšova příkazu apoštolům „To čiňte na mou památku,“ čímž ustanovil zároveň svátost kněžství. Koncil potvrdil praxi přijímání pod jednou způsobou (21. zasedání), ačkoli s určitými regionálními výjimkami, a předal v této otázce poslední slovo papeži. Svěcení (23. zasedání) podle koncilu a učení církve vtiskuje nezrušitelné znamení (character) do duše. Kněžství Nového zákona nahrazuje kněžství starozákonní. Souhlas Božího lidu není nezbytný k platnosti svátostí. V dekretu o manželství (24. zasedání) se potvrzuje hodnota celibátního způsobu života, zavrhuje se konkubinát. Platnost manželství je církevně-právně vázána na výměnu souhlasu před knězem a dvěma svědky. V případě rozvodu není nevinné straně dovoleno

sezdat se za života manžela znovu, i když se ten dopustil cizoložství. Koncil se zabývá i dalšími konkrétními praxemi v církvi, naukou o očistci, svatých, uctívání ostatků, o odpustcích. Koncil dává za úkol zvlášť zřízené komisi připravit seznam zakázaných knih (Index Librorum Prohibitorum), avšak tato komise index svěřuje do správy papeži. Papeži je postoupena i příprava katechismu a nové vydání breviáře a misálu. Ustanovení koncilu schválil 26. ledna 1564 papež Pius IV. bulou, která zavazuje všechny členy katolické církve uposlechnout rozhodnutí koncilu. 1867 1955 1995 b] KATECHISMUS Z NAŘÍZENÍ SNĚMU TRIDENTSKÉHO KATECHISMUS Z NAŘÍZENÍ SNĚMU TRIDENTSKÉHO K PASTÝŘŮM DUCHOVNÍM A Z ROZKAZU PIA V. PAPEŽE ŘÍMSKÉHO NA SVĚTLO VYDANÝ NÁKLADEM DĚDICTVÍ SV. PROKOPA ČÍSLO IV. V PRAZE, TISKEM KNIŽ. ARCIB. KNIHTISKÁRNY. 1867

Poznámka: Kdo chce podle textu pracovat s původní tištěnou knihou v ruce, tomu slouží označení stran hnědým písmem. str. 317 HLAVA VIII.

O svátosti stavu manželského OTÁZKA I. Proč mají faráři pilně o to dbáti, aby lid křesťanský dobře znal povahu a svátost stavu manželského? Poněvadž blažený a dokonalý život lidu křesťanského má býti cílem a účelem duchovních pastýřů, tedy co nejvíce musí si přáti, čeho si žádal Apoštol, když psal ku Korintským těmi slovy1): „Chci, aby všickni lidé byli, jako já jsem“ totiž aby všickni vyhledávali ctnosti zdrženlivosti; neboť větší blaženosti nemůže se v tomto životě dostati věřícím, než když duše, nejsou žádnou starostí světskou roztržita, a všecku tělesnou libost v sobě skrotivši a potlačivši, jedině v konání pobožnosti a v rozjímání věcí nebeských odpočívá. Ale poněvadž, jak na témž místě svědčí Apošol, „jedenkaždý má od Boha vlastní dar, jeden tak, jiný jinak“; a poněvadž manželství velikými a Božskými dary jest obdařeno, tak že právě a vlastně počítá se mezi ostatní svátosti církve katolické,a Pán sám slavnost svatební svou přítomností jest poctil: odtud dosti vysvítá, že se učení o němž musí vykládati, obzvláště když viděti lze, kterak i svatý Pavel i kníže apoštolův na více místech pečlivě písmem vysvětlili, nejen co k vznešenosti, ale i co k povinnostem stavu manželského se vztahuje. Neboť Duchem Božím osvíceni velmi dobře nahlíželi, jak veliké a jak mnohé užitky vzejíti mohou společnosti křesťanské, kdyžby věřící svátost stavu manželského dobře poznali a ji neporušenou začátek strany 318 v původní knize zachovávali, naproti tomu pak že nevědomost aneb zanedbávání toho přemnohé a to největší strasti a škody na církev uvaluje. Nejprve tedy manželství podstata a význam budiž vyložen; neboť poněvadž nepravosti často na sebe berou podobu počestnosti, musí se o to pečovati, aby věřící, jsouce klamnou manželství podobou zavedeni, neposkvřňovali duší svých ohavností a bezbožností; pročež na vysvětlení této věci musí se počíti od významu jména. OTÁZKA II. Proč se svatý tento svazek nazývá latině matrimonium, conjugium aneb nuptiae. Matrimonium odtud se jmenuje, že žena proto nejvíce vdávati se dlužna jest, aby se matkou stala, anebo že plod počíti, poroditi, vychovati povoláním matky jest. Conjugium (sňatek, svazek) slove od časoslova conjugare, spojiti, proto že řádně vdaná žena s

mužem jako k jednomu jhu jest přivázána. Mimo to slove i nuptiae (zahalení, zasnoubení), poněvadž se, jak dí svatý Ambrož1), dívky ze stydlivosti zahalovaly, čímž se mělo také ukázati, že mužů majít býti poslušny a jim poddány.n) OTÁZKA III. Co jest manželství? I. A takto vyměřuje se podlé obecného bohoslovců mínění: „Manželství jest muže a ženy k tělesnému obcování spojení mezi osobami zákonitě spůsobilými, nerozdílné života společenství zachovávající.“ I aby tohoto výměru části lépe se pochopily, budiž pověděno, že ačkoliv v dokonalém manželství toto všecko se obsahuje, totiž i svolení vnitřní, i úmluva zevnitřní slovy vyjádřená, povinnost is svazek, který se z této úmluvy způsobí, i tělesné manželův spojení, jímžto se manželství dokonává: nic však z těchto věcí nemá vlastně moci a povahy manželství, než zavázalost ona a sloučení, kteréž naznačeno jest slovem „spojení.“ II. Přidává se však slovo „k tělesnému obcování,“ poněvadž zač. str. 319 část druhá, hlava osmá jiné spůsoby úmluv, jimiž se zavazují muži a ženy, aby sobě vespolnou pomoc činili buď za mzdu anebo za jinou věc, naprosto daleké jsou od povahy manželství. Následuje dále: „mezi osobami zákonitě způsobilými;“ neboť kteří od spojení manželského zákonem jsou zcela vyloučeni, ti v sňatek vejíti nemohou, aniž pak, kdyby vešli, platný jest. Tak ku příkladu, kteří jsou příbuzenství vázáni uvnitř čtvrtého stupně, a chlapec před čtvrnáctým, aneb děvče před dvanáctým rokem, kterýžto věk zákony ustanoven jest, spůsobilí nejsou v platný svazek manželský vejíti. A co na konci položeno jest „nerozdílné života společenství zachovávající,“ poukazuje na povahu nerozlučitelného svazku, kterým se muž a žena víží. OTÁZKA IV. V čem hlavní moc manželství záleží? Z toho tedy jest patrno, že přirozenost a povaha manželství v tomto svazku záleží. Neboť když jiné výměry mužů nejslavnějších zdají se to přivlastňovati svolení jako když praví, že jest manželství obapolné svolení muže a ženy, tomu se musí rozuměti, že svolení samo jest působící příčinou manželství, čemuž i Otcové1) sněmu Florentinského učili; neboť zavázalost a spojení nemůže povstati, než ze svolení a smlouvy. OTÁZKA V. Jakého při manželství se žádá svolení, a jakým spůsobem má se projeviti? Ale to jest na nejvýše nutné, aby svolení vyjádřeno bylo slovy, jež značí čas přítomný; neníť manželství jednoduché darování, ale vespolná smouva; a proto na svolení jen jednoho k spojení manželsví nemůže dosti býti, nýbrž třeba jest, aby dvou mezi sebou vespolné bylo. A že k projevení vespolného svolení jest potřebí slov patrno jest; neboť kdyby jen na vnitřním svolení beze všeho zevnitřního proukázání mohlo se zakládati manželství: i to by vidělo se z toho následovati, že, kdyby dva, kteříby na nejodlehlejších a nejrozličnějších místech byli, k manželství svolili, zač. strany 320 prvé než by jeden druhému svůj úmysl písemně aneb skrze posla oznámil, by již vázáni byli zákonem pravého a platného manželství; což však ani s rozumem se nesrovnává, ani s obyčejem a nálezy církve svaté. OTÁZKA VI. Obapolné svolení, vyjádřené slovy v čase budoucím, nepůsobí manželství. 1. Právem pak praví se, že svolení musí býti vyjádřeno slovy, která mají do sebe význam času přítomného; neboť slova, která značí čas budoucí, sňatku nespojují, ale slibují. Potom, co budoucí jest, to jakž pochopitelno, ještě není; a co ještě není, o tom nevyhnutelně souditi jest, že to málo aneb nic pevného a stálého do sebe nemá. 2. Pročež práva manželského nemá ještě nikdo za ženu, s kterou v manželství vstoupiti slíbil; takéť není od něho hned vyplněno, co učiniti přislíbil, ačkoliv jest povinen slibu

dostáti, čehož neučiní-li, vinným se činí zrušením slibu. Ale kdo svazkem manželským s druhým se víže, jak by koliv toho později pykal, avšak co se stalo, toho nemůže změniti ani neplatným a nevykonaným učiniti. 3. Poněvadž tedy závazek manželský není pouhé zaslíbení, nýbrž takovéto sebe samého odcizení, kterýmžto skutečně muž ženě, a naopak žena muži mocnosti nad svým tělem podává: proto nevyhnutelnou věcí jest, aby se manželství uzavíralo slovy, jež vyznamenávají čas přítomný; kterýchžto slov moc, když se jednou vyslovila, zůstává, a muže s ženou nerozlučným svazkem spojené drží. OTÁZKA VII. Kdyby pro stydlivost neb jinou překážku svolení nevyjádřilo se slovy, pokynutí a znamení místo slov drží. Ale místo slov i pokynutí a znamení, jež vnitřní svolení zřetelně vyznačují, postačiti mohou k manželství, ano i samo mlčení, když dívka pro stydlivost neodpovídá, ale za ní rodičové mluví. Zač. str. 321 ČÁST II. HLAVA VIII. OTÁZKA VIII. K pravému manželství není potřebí obcování tělesného. Z toho tedy budiž ukázáno, že podstata a moc manželství v svazku a závazku záleži, a mimo svolení, tím, jakž řečeno, spůsobem vyjádřené, že se nepožaduje nutně obcování tělesného, aby manželství vpravdě povstalo; neboť jisto jest, že i první rodiče 1) před hříchem pravým manželstvím spojeni byli, ačkoli v tom čase, jak svědčí svatí Otcové, nebylo mezi nimi žádného tělesného obcování. Proto svatí Otcové praví, že se manželství zakládá ne na obcování tělesném, nýbrž na svolení, což i od svatého Ambrože v knize o pannách 2) uvedené čteme. OTÁZKA IX. Z kolika stran může se manželství považovati? A již po vyložení těchto věcí musí se učiti, že má manželství dvojí stránku a povahu. Nebo může se uvažovati buď: jako spojení přirozené (manželství zajisté není vynalezeno od lidí, ale od přirozenosti,) aneb jako svátost, jejížto moc převyšuje pořádek věcí přirozených. Ale poněvadž přirozenost milostí se zdokonaluje, (neboť „není3) dříve to, co jest duchovní, ale to co jest hovadné, a potom co jest duchovní“): proto žádá řád věci, aby se dříve jednalo o manželství, pokud na přirozenosti spočívá a k úkonům přirozenosti náleží; potom teprv se vyloží, co o něm platí, pokud jest svátostí. OTÁZKA X. Kdo jest původce manželství? Nejprvé tedy buďtež věřící poučeni, že manželství od Boha ustanoveno jest; neboť psáno jest v první knize Mojžíšově4): „Muže a ženu stvořil je, a požehnal jim Bůh, a řekl: Rosťtež a množte se.“ A zase5): „Není dobré člověku býti samotnému, učiňme mu pomoc podobnou jemu“; a nedaleko opět dí 6): Adamovi pak nenalezal se pomocník podobný jemu. Dopustil tedy Hospodin Bůh spaní na Adama a když usnul, vyňal jedno zač. str. 322 z žeber jeho a vyplnil tělem místo jeho. I vzdělal Hospodin Bůh z žebra, kteréž vyňal z Adama, ženu, a přivedl ji k Adamovi. I řekl Adam: „To jest kost nyní z kostí mých, a tělo z těla mého; tato slouti bude mužice, nebo z muže vzata jest. Protož opustí člověk otce svého i matku, a přidrží se manželky své, a budou dva v těle jednom.“ A toto, jakž Spasitel náš sám u svatého Matouše1) dosvědčuje, jest důkazem, že manželství od Boha ustanoveno jest. OTÁZKA XI. Manželství, pokud za úkon přirozenosti se považuje a nejvíce jakožto svátost, nemůže

býti rozloučeno. Avšak Bůh manželství nejen ustanovil, nýbrž, jak svědčí svatý sněm Tridentský2) ustavičný a nerozlučitelný úvazek mu přičinil, jakož to Spasitel vyslovuje3): „Co Bůh spojil, toho člověk nerozlučuj.“ Ačkoliv pak to již k manželství, pokud jest řádu přirozeného, náleží, aby bylo nerozlučné: toto však nejvíce platí, pokud jest svátostí; odkudž také ve všem, co jest mu po zákonu přirozeném vlastního, nejvyšší dokonalosti nabývá. Avšak i povinnosti a vychování dítek i jiným manželství účelům to na odpor jest, aby svazek jeho byl rozlučitelný. OTÁZKA XII. Všem lidem není uložen zákon manželství. Že pak Hospodin řekl4): „Rosťtež a množte se,“ to k tomu směřuje, aby se jednotlivým lidem oznámilo, za jakou příčinou bylo manželství ustanoveno, ne však aby se jednotlivým lidem ukládala nutnost; neboť nyní, když již rozmnoženo jest pokolení lidské, nejenom žádný zákon nikoho nenutí aby ženu pojal, nýbrž spíše panenství co nejvíce se odporoučí, a každému v písmě svatém radí, jelikož jest stavu manželského vznešenější, a vyšší v sobě dokonalost a svatost obsahuje. Tak Pán a Spasitel nás učí takto5): „Kdo může pochopiti, pochop;“ Apoštol pak píše 6): „O pannách nemám zač. str. 323 přikázání Páně, ale dávám radu, jako milosrdenství došlý u Pána, abych byl věrný.“ OTÁZKA XIII. V jakém úmyslu muž a žena mají ve sňatek vcházeti? Ale z jakých příčin muž a žena v manželství vstupovati mají, vyloženo budiž. První jest sama ta rozličného pohlaví pudem přirozeným kojená touha po společenství, spojená s nadějí vespolné pomoci, aby jeden druhého silou jsa podporován, mohl lehčeji snášeti protivenství toho života, a slabosti starého věku přetrvati. Druhá příčina jest žádost rozplozování, ne tak proto, aby pozůstali dědicové statkův a bohatství, jako aby se vychovali vyznávači pravé víry a náboženství; a tato věc nejvíce svatým oněm patriarchům byla na zřeteli, když ženy brali, jakž to z písem svatých zřejmě vysvítá. Proto, když poučoval anděl Tobiáše, jak by mohl odolati moci zlého ducha, praví1): Povím tobě, kteří jsou ti, nad nimiž ďábelství má moc. Ti zajisté, kteří v manželství tak vcházejí, že Boha od sebe i od své mysli odlučují, a své chlípnosti tak hovějí, jako kůň a mezek v nichžto není rozumu: nad takovými má ďábelství moc.“ A potom dokládá: „Vezmeš pannu s bázní Boží, milostí synů, více než chlípností veden jsa, abys v semeně Abrahamově požehnání v synech došel.“ A tato byla také jediná příčina, proč Bůh na počátku manželství ustanovil. Odtud pochází, že jest to zločin nejhroznější, když manželé jistými léky buď početí zmařují aneb plod vypuzují; toť za bezbožný úklad vražednický považovati se musí. OTÁZKA XIV. Proč po hříchu bylo ustanoveno manželství? Třetí příčina, která po pádu prvních rodičů přibyla k ostatním, když totiž člověk pozbyl spravedlnosti, v nížto byl stvořen, a jeho žádostivost se pravému rozumu počala vzpírati, jest ta, aby, kdo jest si vědom křehkosti své, a boje s tělem svým nechce snášeti, .....zač. str. 324 měl v manželství prostředek uvarovati se hříchu chlípnosti. O tom píše Apoštol takto1): „Pro uvarování se smylství měj jedenkaždý svou manželku, a jedna každá měj svého muže!“ A brzy na to, když řekl, že někdy mají se zdržeti obcování manželského, aby se uprázdnili k modlitbě, připojuje: A pak zase se k témuž se navraťte, aby vás nepokoušel satan pro nezdrželivost vaši.“ Tyto jsou tedy příčiny, z nich některou má sobě každý za účel položiti, kdo chce svatě a nábožně vstoupiti v sňatek manželský, jakož se to sluší synům svatých. A když k těmto důvodům přibudou ještě jiné, jimiž lidé při uzavírání sňatku vedeni bývají, a pro něž hledajíce si ženu, jedné před druhou dávají přednost, jako přání zanechati po sobě dědice, aneb bohatství, krása, vznešenost rodu, podobnost mravů: takových ohledův

namůže se zajisté zapovídati, poněvadž nejsou na odpor svátosti sňatku manželského. Neboť ani v písmě svatém nehaní se Jakub praotec, že Rácheli, její krásou jsa pojat, před Liou přednost dával. Toto budiž pověděno o manželství, pokud jest spojení přirozené. OTÁZKA XV. Proč Kristus manželství povznesl na důstojenství svátosti? 1. Pokud pak jest svátostí, bude potřebí vyložiti, že jest povaha jeho mnohem vznešenější, a že se k daleko vyššímu cíli nese. Jako zajisté manželství, co přirozené spojení na počátku založeno jest k rozplozování pokolení lidského: tak jest mu potom udělena důstojnost svátosti, aby se rozplozoval a vychovával lid k úctě a službě pravého Boha a spasitele našeho Krista. 2. Nebo chtěje Kristus Pán nejužšího onoho spojení, v kteréž on vstoupil s církví, a své nekonečné k nám lásky jisté nějaké znamení a podobenství dáti: toto převznešené tajemství nám především vysvětlil tímto muže a ženy svatým sňatkem. A že se toto zač. strany 325 velmi přiměřeně stalo, poznati lze z toho, že ze všech svazků pozemských, žádný lidi mezi sebou vespolek více neváže, jako sňatek manželský, a že muž a žena největší k sobě spoutáni jsou láskou a náklonností; a odtud to pochází, že nám písmo svaté Božské ono Krista a církve spojení často před oči staví v podobenství svazku manželského. OTÁZKA XVI. Jak jest manželství pravou zákona Kristova svátostí A již, že manželství je svátost, církev, svědectvím apoštolským utvrzená, vždycky věřila za jisté a dokázané; píšeť Efesským1): „Muži mají milovati manželky své, jako svá těla. Kdo miluje manželku svou, sebeť samého miluje; žádný zajisté nikdy těla svého neměl v nenávisti, ale krmi a chová je, jako Kristus církev; neboť jsme oudové těla jeho, z masa jeho a z kosti jeho. Protož opustí člověk otce i matku svou, a přidrží se manželky své, a budou dva v jednom těle. Tajemství toto(sacramentum) veliké jest, ale já pravím v Kristu a v církvi.“ „Tajemství toto veliké jest,“ potahovati náleží na manželství, nemůže býti nikomu pochybno, poněvadž totiž spojení muže a ženy, kteréhož ustanovitelem jest Bůh, jest svatým znamením onoho největšího svazku, kterým Kristus ve spojení jest s církví. OTÁZKA XVII. Jak ze slov svatého Pavla lze dokázati, že manželství jest svátost? Že pak tento jest těchto slov pravý a vlastní smysl, dokazují svatí Otcové, kteří toto místo vykládali; a to i svatý sněm Tridentský2) vysvětlil. Jest tedy patrno, že muže s Kristem, ženu s církví Apošol porovnává; muž, praví3), jest hlava ženy, jako jest Kristus hlava církve, a za tou příčinou má muž milovati ženu, a naopak žena má milovati a poddána býti zač. str. 326 muži; nebo Kristus miloval církev, a dal sebe samého za ni; a zase, jak učí Apoštol, církev poddána jest Kristu. Ale že se také milosť v této svátosti naznačuje i uděluje, v čemž nejvíce podstata svátosti záleží, dosvědčují tato svatého sněmu slova: „Milosti pak, kteráž přirozenou onu lásku zdokonaluje, a nerozlučnou sjednocenost utvrzuje, a manželky posvěcuje, sám Kristus, posvátných svátostí ustanovitel a zdokonavatel, svým utrpením nám zasloužil.“ Budiž tedy vyučováno, že milost této svátosti působí, aby muž a žena, jsouce páskou lásky spojeni, jeden v blahovolnosti druhého nalézal svého uspokojení, i cizích a nedovolených milovánek a souloženství nevyhledával, a tak aby bylo1) „manželství ve všem poctivé a lože neposkvrněné.“ 1867 1955 1995 OTÁZKA XVIII. Jak velice manželství evangelia liší se od manželství zákona přirozeného a Mojžíšova? Ale jak mnoho svátost manželství předčí nad ony sňatky manželské, v kteréž se

vcházívalo před zákonem anebo po něm, odtud lze jest poznati, že, ačkoliv pohané tušili, jakoby Božského něco obsahovalo se v manželstí, a za tou příčinou se domnívali, že divoké souložnictví jest proti zákonu přirozenému, jakož i že smilství, cizoložství a jiné vilnosti způsoby jsou trestuhodny, přece však jejich sňatky na prosto žádné moci svátostné do sebe neměly. U židů pak daleko svědomitěji zachovávati v obyčeji mívali zákony manželské, a proto není pochybno, že jejich sňatky větší svatost do sebe měly. Neboť když obdrželi zaslíbení, že jednou 2) „v semeni Abrahamově požehnáni budou všickni národové:“ proto právem zdálo se to u nich povinností veliké lásky, ploditi syny a rozmnožovati potomstvo lidu vyvoleného, z něhož co do přirozenosti lidské původ míti měl Kristus Pán, Spasitel náš. Ale i tyto sňatky byly bez pravé povahy svátosti. začátek str. 327 část druhá, hlava osmá OTÁZKA XIX. Manželství v zákoně přirozeném po hříchu, ani v zákoně Mojžíšově nezachovalo důstojnosti své původní, již mělo od Boha. 1. K tomu přichází, buď že hledíme na zákon přirozený po hříchu, anebo na zákon Mojžíšův, že snadno poznáme, kterak manželství vypadlo z důstojnosi a počestnosti prvního počátku svého. Neboť dokud vládl zákon přirozený, víme o mnohých ze starých Otců, že měli pojednou více žen. Potom pak v zákoně Mojžíšově bylo dovoleno, byla-li k tomu příčina, dáti lístek zapuzení1), a tak rozloučiti manželství: obojí toto zákonem evangelia2) jest zrušeno, a manželství v prvotní stav opět uvedeno. 2. Že pak mnohoženství na odpor jest přirozenosti sňatku manželského (ačkoliv někteří ti z dávných Otců nesmí se odsuzovati, že ne bez dopuštění Božího více žen pojali), to Kristus Pán osvědčil v oněchno slovech3): „Proto opustí člověk otce a matku, a přidrží se ženy, a budou dva v těle jednom.“ A pak dokládá: „Pročež již nejsou dva, ale jedno tělo.“ 3. Těmito slovy zřetelně pověděl, že manželství tak jest ustanoveno od Boha, aby se obmezovalo spojením dvou toliko, a ne více osob. Čemuž i na jiném místě zcela zřejmě učí, když dí4): „Kdobykoli propustil manželku svou, a jinou by pojal, cizoložství se s ní dopouští; a jestližeby žena propustila muže svého, a za jiného se vdala, cizoloží.“ Neboť kdyby směl muž míti více žen, žádná naprosto neviděla by se příčina, pročby se mnohem více musil z cizoložství viniti ten, kdoby mimo ženu, kterou doma má, ještě jinou pojal, než ten, kdo první propustiv, s jinou se oddává. 4. A za touto příčinou, víme, stává se, že, když by nevěřící někdo dle zákona a obyčeje národa svého více manželek pojal, obrátí-li se k pravému náboženství, velí mu církev, všecky ostatní opustiti, a jenom první míti za pravou a řádnou manželku. OTÁZKA XX. Svazek manželský rozvedením nemůže býti roztržen. 1. Ale týmž Krista Pána výrokem zřejmě se dokazuje, že svazek manželství žádným rozvedením zač. str. 328 zrušen býti nemůže. Neboť kdyby žena po svém zapuzení svého k muže úvazku sproštěna byla, mohla by pak bez hříchu cizoložství vdáti se za jiného muže. Avšak Pán zřejmě prohlašuje1): „Každý, kdoby propustil manželku svou, a jinou by pojal, cizoloží.“ Z toho jest patrno, že svazek manželský žádným jiným způsobem nepřestává, než smrtí; a to potvrzuje též Apoštol, an dí2): „Žena vázaná jest zákonem, dokud muž její živ jest; pakliby umřel muž její, svobodná jest; nechť se vdá za koho chce, toliko v Pánu;“ a jinde se píše3): „Těm, kteří jsou v manželství, přikazuji ne já, ale Pán, aby žena od muže neodcházela; pakliby odešla, ať zůstane nevdaná, aneb ať se zase smíří s mužem svým.“ 2. Této však volby, aby totiž buď nevdaná zůstala, anebo s mužem svým se smířila, ponechává Apoštol jen takové ženě, která muže opustila pro zákonitou příčinu; neboť nedovoluje církev svatá muži a ženě, aby jeden od druhého odcházel, leč z nejvážnějších

příčin. OTÁZKA XXI. Jak jest to užitečno že se manželství nikterak nesmí rozloučiti? Ale aby se někomu příliš tvrdým nezdál býti zákon manželství, protože nižádným spůsobem nikdy nemůže rozloučeno býti, budiž poukázáno na užitky, které s ním spojeny jsou. Nejprvé zajisté mají lidé z toho poznati, že při uzavírání manželství více na ctnosť a podobnosť mravů přísluší hleděti, než na bohatství a krásu; a že toto celé společnosti lidské přemnoho prospívá, nikdo nemůže bráti v pochybnosť. Mimo to, kdyby rozvedením manželství úplně se rozlučovalo, sotva by kdy scházelo lidem příčin k nesvárům, kteréž by se jim naskytaly od starého nepřítele pokoje a cudnosti. Nyní však, když věřící u sebe rozváží, že, byť i od společného stolu a obcování manželského rozděleni byli, přece však svazkem manželským vázáni zůstávají, a že jim všecka naděje odňata jest jinou manželku pojíti: tím se stane, že si uvyknou, v hněvu a v různicích býti zdrželivější. A když druhdy přece zač. str. 329 rozvedení se stane, nemohou-li na dlouho snésti touhu po manželu, tuť snadno jsouci pomocí přátel smířeni, opět se navrátí k společnému živobytí. OTÁZKA XXII. Kdož listkem zapuzení od sebe odděleni jsou, ti mohou se opět sejíti. Ale na tomto místě nesmějí duchovní pastýři pominouti spasitelného napomenutí svatého Augustina; kterýžto, aby ukázal věřícím, že se nemají mnoho zdráhati, aby se s manželkami, jež pro cizoložství propustili, opět smířili a je přijali, kdyžby provinění svého litovaly, takto praví1): „Proč muž věřící nepřijal by ženy, kterou přijímá církev? aneb proč by žena neodpustila muži cizoložníku, ale kajícímu, jemužto i Kristus odpustil? Neboť když písmo „bláznem a bezbožným“ nazývá toho, „kdo chová cizoložnici2),“ tu jest řeč o takové, která, když se prohřešila, toho nelituje a od počaté ohavnosti nechce upustiti. Z toho všeho tedy jest patrno, že sňatky věřících dokonalostí a vznešeností daleko předčí nad manželství i pohanův i židův. OTÁZKA XXIII. Které jsou výhody, jež z této svátosti vyplývají manželům? Nad to budiž věřícím vyloženo, že trojí dobro z manželsví vyplývá: plod, věrnost, svátost; jimižto jako v náhradu zmírňují se ony těžkosti, na něž poukazuje Apoštol slovy3): Trápení těla budou míti takoví; a jimiž se to děje, že obcování tělesná, ježto mimo manželství právem zatracovati se musí, nabývají počestnosti. První tedy dobro jest plod, to jest dítky, které pocházejí z pravé a řádně pojaté manželky; a toto vysoko vážil Apoštol, že dí4): „Žena spasena bude rozením dětí.“ Ale nemá se to rozuměti pouze o zplození, nýbrž též o vychování a kázni, kteroužto dítky vedeny bývají k nábožnosti, jakož hned Apoštol zač. str. 330 připojuje: „jestliže setrvá u víře.“ Neboť napomíná písmo1): „Máš-li syny, cvič je, a ohýbej je z mládí jejich.“ Totéž učí i Apoštol a takového zařízení se nám v písmech svatých překrásné podávají příklady na Tobiášovi, Jobovi a jiných velmi svatých praotcích. Které pak jsou rodičův a dětí povinnosti, to obšírněji se vyloží při čtvrtém přikázání. OTÁZKA XXIV. Věrnost v manželství co jest a jak jí ostříhati? Následuje víra čili věrnost, jež jest druhé dobro manželství; ne ona ctnost víry, která v nás bývá rozlita, když křest přijímáme, nýbrž jest to jistá věrnost, kteroužto se vespolně muž ženě a žena muži tak zavazují, že jeden druhému moc nad tělem svým odevzdává, a slibuje svatého toho manželského spolku nikdy neporušiti. To se snadno pozná z oněchno slov, kteráž pronesl první otec náš, když Evu ženu svou přijímal, a kteráž Kristus v evangelii potvrdil2): „Proto opustí člověk otce a matku a přidrží se ženy, a budou dva v těle jednom.“ Tolikéž z výroku Apoštola3): „Žena nemá moci nad svým tělem, ale muž;

podobně ani muž nemá moci nad tělem svým, ale žena.“ Proto plným právem nejtěžší pokuty ustanovil Bůh v starém zákoně na cizoložníky, poněvadž zrušují tuto věrnost manželskou. Mimo to žádá věrnost manželská, aby muž a žena obzvláštní jakousi a to čistou a svatou láskou k sobě byli poutáni, a se vespolek milovali, ne tak jako cizoložníci, ale jako Kristus miluje církev; neboť toto měřítko Apoštol předepsal, an dí4): „Muži, milujte manželky své, jakož i Kristus miloval církev,“ kteroužto zajisté Spasitel miloval neskonečnou láskou svou, ne pro vlastní prospěch a libosť, nýbrž vyhledávaje jedině užitku této choti své. OTÁZKA XXV. Co znamená slovo svátost, když se počítá mezi výhodami manželství? Třetí dobro nazývá se svátost, totiž svazek manželský, jenž nikdy nemůže býti rozloučen; neboť jak zač. str. 331 dí Apoštol1): „Pán přikazuje, aby žena od muže neodcházela; pakliby odešla, ať zůstane nevdaná, aneb ať se zase smíří s mužem svým; a muž nepropouštěj manželky.“ Neboť jestliže manželství, pokud jest svátosť, naznačuje spojení Krista s církví: jest zapotřebí, aby, jako Kristus se nikdy neodlučuje od církve, tak i žena od muže odloučiti se nemohla, což k svazku manželskému náleží. Ale aby se to svaté společenství snadněji zachovávalo a bez naříkání, vyložiti jest povinnosti muže a ženy, kteréž vypsány jsou od svatého Pavla i od knížete apoštolův. OTÁZKA XXVI. Které jsou hlavní povinnosti muže? Jest tedy povinnosť muže, k ženě se chovati vlídně a úctivě, v kteréžto věci má míti na paměti, že Adam nazývá Evu společnicí, an dí2): „Žena, kterou jsi mi dal za společnici;“ a za tou příčinou, jak vykládají někteří svatí Otcové, stalo se, že ne z nohou, ale z boku muže učiněna jest; jakož také z hlavy jeho není utvořena, aby věděla, že není paní muže, ale spíše že jest muži podrobena. Mimo to, má se muž vždycky zabývati nějakým počestným zaměstnámím, i proto, aby zaopatřil, co jest potřebí k vyživení rodiny, i proto, aby nečinnou zahálkou nezmalátněl, z nížto skoro všecky nepravosti vyplynuly. Potom jest jeho věcí, rodinu dobře spořádati, všech mravy v kázni držeti, a jednoho každého k povinnosti přidržovati. OTÁZKA XXVII. Postavení ženy co požaduje? Naproti tomu povinnosti ženy jsou, které vypočítává kníže Apoštolův, an dí3): „Ženy buďte poddány mužům svým, aby i, jestliže kteří nevěří slovu, skrze obcování žen bez slova získáni byli, spatřujíce v bázni čisté obcování vaše. Jejickžto ozdobou nebuď zevnitřní splétání vlasův, aneb obkládání zlata, aneb obláčení šatstva, nýbrž zač. str. 332 člověk srdce, kterýž jest skrytý, v neporušitelnosti pokojného a krotkého ducha, jenžto jest před obličejem Božím bohatý. Tak zajisté někdy i svaté ženy, naději majíce v Bohu, ozdobovaly se, poddány jsouce vlastním mužům, jako Sára poslouchala Abrahama, pánem jej nazývajíc.“ Jejich hlavní snaha také budiž, dítky v úctě k náboženství vychovávati a o domácnost pilně pečovati. Doma ať se rády zdržují, když potřeba jich vyjíti nenutí, a to ať si nikdy nedovolují činiti bez přivolení muže. A pak, v čemž nejvíce vidí se manželská sjednocenost, že po Bohu nemají nikoho více milovati, nikoho výše pokládati nad muže svého, jemužto také ve všech věcech, jež nejsou na odpor zbožnosti křesťanské, povinni jsou býti po vůli a jeho poslouchati s největší ducha ochotností. OTÁZKA XXVIII. Co jest třeba věděti o obřadech manželství? Po vysvětlení těchto věcí následuje, aby duchovní pastýř vysvětlil též obřady, které se zachovati mají při uzavírání manželství; ale o těch aby se na tomto místě jednalo, nebude nikdo očekávati, poněvadž, co v té věci hlavně zachovávati se má, to obšírně a důkladně

ustanovilo se na sněmě Tridentském1), a ono vynešení nemůže duchovním býti neznámo. Dosti tedy jest jim připomenouti, aby, co tohoto předmětu se týče, hleděli si z učení svatého sněmu v známosť uvesti, a věřícím to pilně vyložiti. OTÁZKA XXIX. Soukromé sňatky jsou neplatné. Především pak, aby jinoši a dívky, při kterémžto věku bývá největší nedostatek rozvahy, jsouce nepravým jmenem sňatku oklamáni, bez rozmyslu nevcházeli v smlouvy hříšných lásek: nechať často poučívají duchovní, že takové sňatky manželské ani za pravé ani za platné považovati se nemohou, kterých se neuzavírá u zač. str. 333 přítomnosti faráře aneb jiného kněze z dovolení faráře neb řádného pastýře, a před jistým počtem svědků. OTÁZKA XXX. Též překážky manželsví přednesti je třeba. Ale i co manželství jest na překážku, budiž vyloženo. O tom však předmětu mnozí slovútní a veleučení muži, jižto psali o ctnostech a nepravostech, pojednali tak úplně, že snadno bude každému na tomto místě použiti, co oni ve spisech svých složili; a to tím více, poněvadž mají faráři zapotřebí právě těchto kněh takměř nikdy z rukou neodkládati. Pročež i ony předpisy, i co od svatého sněmu 1) ustanoveno jest o překážkách, kteréž pocházejí buď z příbuzenství duchovního, aneb z požadavku veřejné počestnosti, aneb ze smilství, budou pilně čítati a věřícím vykládati. OTÁZKA XXXI. Jak mají býti na mysli spořádáni ti, kdož v manželství vstupují? Z toho lze poznati, jakého mysli uspořádání býti mají věřící, když uzavírají manželství. Nebo mají si předložiti, že počínají ne nějakou lidskou, ale Božskou věc, k nižto jest třeba obzvláštní duše nevinnosti a zbožnosti, jakž to praotců starozákonních příklady patrně ukazují; kteří, ačkoliv sňatky manželské jejich neměly do sebe hodnosti svátostné, však za to měli, že je vždycky s největší nábožností a svatostí v úctivosti chovati musí. OTÁZKA XXXII. K správnému manželství má se vyžádati svolení rodičů. Mezi jinými pak třeba jest velmi napomenouti syny a dcery, ať rodičům a těm v jejichž moci a opatrování jsou, tu prokazují úctivosť, aby bez jejich vědomí, nerci-li proti jejich svolení a vůli, v manželství nevcházeli. Neboť v starém zákoně shledáváme, zač.str 334 že synové vždycky od otců byli v manželství uvedeni; a že v této věci velmi mnoho dáti se musí na vůli rodičů, na to i Apoštola poukazovati vidíme, an dí1): „Kdo vdává pannu svou, dobře činí, ale kdo nevdává, lépe činí.“ OTÁZKA XXXIII. O manželském obcování co jest třeba povědíti? 1. Poslední zbývá ta věc, která se užívání manželství týká; o tom tak mají jednati duchovní pastýři, aby z úst jejich nevyšlo žádné slovo, kteréžby sluchu věřících neslušné býti se zdálo, anebo by zbožnou mysl uraziti anebo smích vzbuditi mohlo. Neboť jako „vyrčení2) Hospodinova jsou vyrčení čistá,“ tak učiteli lidu křesťanského velice náleží užívati takového mluvení způsobu, v kterém se jeví neobyčejná jakási vážnost a mysli neporušenost. 2. Pročež hlavně o dvou věcech přísluší poučiti věřící: první ovšem, že ne z rozkoše aneb z chlípnosti tělesné skutky manželské vykonávati náleží, ale že se to státi má v oněch mezích, kteréž, jak jsme dříve pravili, ustanoveny jsou od Pána. Jestiť třeba na paměti mívati, co Apoštol připomíná3): „Kteří mají ženy, buďtež, jakoby jich neměli;“ a co svatý Jeronym píše4): „Moudrý muž rozumem má milovati manželku, ne vášní, on bude v moci své míti hnutí chlípnosti, a nebude se náruživě vrhati v tělesné obcování. Neníť nic

ohavnějšího, jako ženu svou milovati jako souložnici.“ OTÁZKA XXXIV. Manželé mají se někdy obcování tělesného zdržeti. Ale poněvadž všecko dobré od Boha svatými modlitbami vyprošovati sluší, tuť druhá věc, o níž jest třeba věřící poučiti, jest, že se mají někdy povinnosti manželské zdržeti, aby se k Bohu modlili a jej vroucně vzývali; zvláště pak věztež, že to jim zachovávati jest aspoň po tři dni dříve, než chtějí přijímati zač. str. 335 nejsvětější svátot oltářní a mimo to častěji v čas slavného postu čtyřicetidenního, jakožto dobře a svatě přikázali Otcové naši. Tak se zajisté stane, že na sobě zakusí, kterak i užitky manželství den ode dne větším množstvím milostí Boží se rozhojňují, a že skutkův nábožnosti vyhledávajíce nejenom tento život pokojně a šťastně tráviti, nýbrž i o neklamnou a trvalou naději, kteráž nezahambuje1), opírati se budou, že od dobrotivosti Boží života věčného dosáhnou.

1955 1867 1955 1995 KATECHISMUS Z ROKU 1955 OBSAH ČÁSTI – KATECHISMUS Z ROKU 1955 a] KNIHA POSVÁTNÁ b] 62. Svátost stavu manželského 85 193 • Co je svátost stavu manželského? 194 • Kdo ustanovil stav manželský? 195 • Jak se uděluje svátost stavu manželského? 196 • Které milosti uděluje svátost stavu manželského? 197 • Které jsou povinnosti manželů? c] 63. Svátostné manželství je nerozlučitelné 86 198 • Kterými slovy zapověděl Pán Ježíš rozluku manželskou? 199 • Co napsal apošto svatý Pavel o rozvodu? d] 64. Příprava na šťastné manželství 87 200 • V čem je příprava na šťastné manželství? 201 • Kdy je známost dovolena? KATECHISMUS KATOLICKÉHO NÁBOŽENSTVÍ Napsal Th Dr František Tomášek Obálka a grafická úprava V. Janský Vydala Česká katolická Charita v Ústředním cirkevním nakladatelství v Praze roku 1955. Redaktor edice Charita prof. P. Jos. Beneš.

a] KNIHA POSVÁTNÁ Katechismus katolického náboženství je kniha posvátná, poněvadž nám podává pravdy Boží. Protot je přijímáme s vírou božskou neboli nadpřirozenou. To znamená: S pomocí Boží přijímáme s nejpevnější jistotou všechno, co Bůh oznámil, neboli zjevil a čemu nás učí jeho Církev jako pravdám od Boha zjeveným. I tomu pevně věříme, nemůžeme poznat z osobní zkušenosti nebo pochopit svým rozumem, protože ty pravdy máme od Boha. Božskou nadpřirozenou víru si nemůže nikdo dát sám. Je to veliký dar, neboli milost od Boha. Tento dar Božské, nadpřirozené víry jsme dostali s milostí posvěcující. Máme zaň

děkovat a také se modlit o to, abychom si jej vždy zachovali, upevňovali a rozmnožovali. Proto s modlitbou a s toutou nadpřirozenou vírou ber do ruky tuto knihu. Katechizmus katolického náboženství není k tomu, abys pravdy Boží jen poznával. Je hlavně k tomu, abys jim nadpřirozenou vírou radostně věřil, podle nich se řídil ve svém denním životě, podle nich opravdu žil. K tomu ovšem zase potřebuješ Boží pomoci. Proto začínej a ukončuj četbu katechizmu vždy modlitbou. Konec 5. str b] 62. Svátost stavu manželského strana 85 193 • Co je svátost stavu manželského? Svátost stavu manželského je svátost, která posvěcuje katolického muže a ženu k nerozlučnému manželskému životu a dává jim nárok na zvláštní milosti k řádnému konání manželských povinností. 194 • Kdo ustanovil stav manželský? Stav manželský ustanovil Bůh již v ráji a Pán Ježíš jej povýšil pro pokřtěné na svátost. 195 • Jak se uděluje svátost stavu manželského? Svátost stavu manželského se uděluje takto: 1. Ti, kteří tuto svátost přijímají, vyslechnou kněžské napomenutí, aby spolu žili v lásce, věrnosti a svornosti manželské až do smrti; 2. přísahají před svým farářem a dvěma svědky, že se berou za manžely; 3. Podají si pravé ruce a přijmou kněžské požehnání. 196 • Které milosti uděluje svátost stavu manželského? Svátost stavu manželského rozmožuje milost posvěcující a uděluje nárok na zvláštní milosti k řádnému konání manželských povinností. 197 • Které jsou povinnosti manželů? Povinnosti manželů jsou: 1. aby spolu žili v lásci, věrnosti a svornosti manželské až do smrti; 2. aby vychovávali své děti v bázní Boží a pečovali také o jejich blaho pozemské. Konec str. 85 Svátost manželství: - Manželství ustanovil Bůh v ráji slovy: „Rosťte, množte se, naplňte zemi... Proto opusít člověk otce svého i matku a přilne k manželce své, že budou dva tělem jedním“ (1. Mojž. 1,28; 2,23): Sňatek manželský se proto pokládal od dob nejstarších za úkon důležitý a posvátný: „Jsme děti svatých, proto se nesmíme spojovat jako pohané, kteří Boha neznají (Tob. 8,5). Manželství bylo ve Starém Zákoně svazkem sice velmi vážným a posvátným, avšak svátost to ještě nebyla. Na svátost povýšil manželství teprve Pán Ježíš v Novém Zákoně. Aby ukázal, jak je manželství důležité a posvátné, učinil svůj první zázrak na svatbě v Káně. Tím manželství také posvětil. Svátostnému sňatku se proto právem říká svatba. „Muži, milujte své manželky, jak i Kristus miloval Církev a vydal sebe samého v oběť za ni, aby ji posvětil.“ (Efes. 5, 25-26). Pro katolické křesťany proto nestačí uzavřít manželství jen občanské, civilní, které ovšem musí předcházet. Církev žádá, aby věřící přijali od Církve i svátost stavu manželského. Ti, kteří tuto svátost přijímají, mají být v milosti posvěcující. Kdyby tuto svátost přijímali v těžkém hříchu, dopustili by se tím svatokrádeže. * Vždy pamatuj: Manželství ustanovil sám Bůh již v ráji a Pán Ježíš je povýšil na svátost. Je tedy manželství něco svatého. Svatě proto smýšlej o manželství a jeho povinnostech! Jsou to povinnosti vážné, těžké a odpovědné. Pomáhej v těchto povinnostech rodičům aspoň tím, že za ně budeš se vroucně modlit a je ochotně poslouchat. c] 63. Svátostné manželství je nerozlučitelné str. 86

198 • Kterými slovy zapověděl Pán Ježíš rozluku manželskou? Rozluku manželskou zapověděl Pán Ježíš slovy: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mat. 19,6). 199 • Co napsal apošto svatý Pavel o rozvodu? O rozvodu napsal apoštol svatý Pavel: „Manželům přikazuji nikoliv já, nýbrž Pán: Manželka ať se od svého muže neodlučuje! Odloučí-li se přece, ať zůstane neprovdaná, nebo ať se smíří se svým mužem! Také muž ať nepropouští svou manželku!“ (1 Kor. 7, 10-11). Manželský rozvod. – Když světský úřad rozváže manželství, a dovoluje sňatek nový, říká se tomu rozvod. Pokud jde o rozvázání občanského sňatku, katolických křesťanů, uznává církev tento rozvod. Katolický křesťan je však ve svém svědomí svázán nerozlučitelností svátostného manželství podle slov Pána Ježíše: „Každý konec str 86 kdo propustí svou manželku a bere si jinou, cizoloží, a kdo si bere propuštěnou od muže, cizoloží“ (Luk. 16, 18). Svátostné manželství může býti před Bohem rozloučený jen smrtí jednoho z manželů. Církevní manželský rozvod. - Někdy se však stane, že mezi manžely je řádný společný život velmi těžký, ba skoro nemožný. V takovém případě může postižený z manželů požádat církevní úřad, aby mohli žít od sebe odděleně, aby byli rozvedeni. Tomu se říká „rozvod“. Rozvedení však zůstávají dále podle Církve manžely. To znamená: Žádný z nich nesmí za života druhého vstoupit v nové svátostné manželství. Teprve tehdy by mohl vstoupit v nové svátostné manželství, až druhý z manželů zemře. * Poněvadž manželství je svazkem církevně nerozlučným, má si každý a každá dobře rozmyslit, než se rozhodne vstoupit do stavu manželského. Nevstupuj v sňatek příliš záhy, neposlouží to ani tvému zdraví ani tvému štěstí. Oči příliš mladých lidí vidí jen růže, ale nevidí trnů. Když pak přijde rozčarování ve střízlivém denním životě, bývá již pozdě. Proto nespěchej, je to krok na celý život buď šťastný nebo nešťastný. Až budeš musit i ty jednou rozhodnout, nehleď jen na majetek a krásu, ale především na řádný křesťanský život toho, koho si chceš vzít. „Kdo se žení pro statek, ten přichází na zmatek, kdo pro krásu, ta trvá do času, kdo pro ctnost, ta trvá věčnost.“ Před svým rozhodnutím nejen o tom mnoho přemýšlej, ale raď se také s rodiči a se zpovědníkem a dbej rady starších a zkušených lidí. Modlívej se o osvícení k Duchu svatému a pros o pomoc Pannu Marii – Matku dobré rady. 1867 1955 1995 d] 64. Příprava na šťastné manželství str. 87 200 • V čem je příprava na šťastné manželství? Příprava na šťastné manželství je v tom: 1. aby si oba dobře rozmyslili, hodí-li se k nerozlučnému svazku; 2. aby žili mravně čistě; 3. aby obnovili své vědomosti náboženské a hodně přijali svátost pokání a svátost oltářní. 201 • Kdy je známost dovolena? Známost je dovolena, když je pro manželství čistá a veřejná. Známost. - Jen ten bude šťasten ve stavu manželském, koho Bůh k tomu stavu určil. Do stavu manželského volá Bůh toho, komu dal k tomu náklonnost a schopnosti. Kdo je ve věku, kdy může pomýšlet na manželství, má nejprve dobře poznat osobu, s kterou chce uzavřít sňatek manželský. Je to důležité, aby se mohli oba přesvědčit, zdali se k sobě hodí pro šťastný společný život manželský. Takoví mají právo mít spolu známost. konec str. 87 Známost je dovolena, když je pro manželství. To znamená, že mají právo spolu chodit nikoliv pouze pro zábavu, nýbrž proto, aby poznali, zda se hodí k šťastnému životu manželskému. Kdyby ještě nemohli myslit na brzký sňatek manželský, pak nemají právo

spolu udžovat známost. Známost, v níž je předem vyloučena možnost manželství, je nedovolena a stává se hříšnou. Známost má být čistá, to znamená, že oba mají si zachovat neporušenou mravní čistotu a chránit se všeho, co by bylo proti studu a mravní čistotě. Jen čistá známost může být dobrou přípravou na šťastné manželství. - Známost má být veřejná, to znamená, že o jejich známosti mají vědět rodiče a nemají se spolu scházet zcela o samotě nebo za tmy. Je-li známost takovým způsobem veřejná, pak snadněji zůstává také čistá. Zasnoubení a svatba. - Když si vzájemně slíbí manželství, jsou spolu zasnoubeni a říká se jim snoubenci. Zasnoubení nemá být lehkomyslné. Má k němu dojít teprve po zralé úvaze, po poradě s rodiči, po případě se zpovědníkem a po zbožné modlitbě. Kdo by zasnoubení lehkomyslně zrušil, dopustil by se tím těžkého hříchu. Jen tehdy by směl zasnoubení zrušit, kdyby měl k tomu velmi vážné důvody. Avšak snoubenci mají teprve tehdy právo spolu žít jako manželé, až jsou k tomu oprávněni platným přijetím svatého manželství. Když se rozhodli vstoupit spolu do stavu manželského, napřed domluví přijetí sňatku manželského jako občané na Místním národním výboru a jako katolíci, domluví také přijetí svátosti stavu manželského u svého faráře. Zajdou k němu s dvěma svědky. Ten vyšetří, zdali nic nebrání zamyšlenému církevnímu požehnání sňatku a zdali tak činí dobrovolně. O tom sepíše protokol. Mají si také zopakovat katechismus, aby obnovili své vědomosti náboženské. Potřebují k tomu, aby nejen sami křesťansky žili, ale dovedli v tom duchu také vychovávat své děti. Před přijetím svátosti stavu manželského přistupují k svaté zpovědi a k svatému přijímání, aby byli v milosti posvěcující. Je velmi radno při té příležitosti vykonat zpověď životní. Je přáním církve, aby svátost stavu manželského byla přijímána dopoledne ve spojení se mší svatou, neboť novomanželům se dává při této mši svaté zvláštní požehnání. * Kdo chce být knězem, přihlásí se do semináře, kde musí mnoho studovat, se modlit, cvičit v ctnostech, zvláště ve zbožnosti a mravní čistotě, přijímat svátosti, aby se co nejlépe připravil na kněžské povolání. Podobně kdo chce žít ve stavu manželském, má se učit svědomitě všemu, co bude potřebovat v manželství. Má se mnoho modlit, cvičit v ctnostech, zvláště ve zbožnosti, obětavosti, trpělivosti, mravní čistotě, má často přijímat svátosti, aby co nejlépe dovedl vykonávat povinnosti stavu manželského. Na svaté manželství jen svatě se připravovat. KONEC STR . 88

1995 1867 1955 1995 KATECHISMUS Z ROKU 1995

OBSAH ČÁSTI – KATECHISMUS Z ROKU 1995 Svátost manželství 1601 I. Manželství v Božím plánu 1602 – 1620 II. Slavení manželství 1621 - 1624 III. Manželský souhlas 1625 - 1637 IV. Účinky svátosti manželství 1638 - 1642 V. Dobra a požadavky manželské lásky 1643 - 1654 VI. Rodinná církev 1655 - 1666 I. Rodina v Božím plánu 2201 - 2206

II. Rodina a společnost 2207 - 2213 III. Povinnosti členů rodiny 2214 - 2231 Rodina a Boží království 2232 - 2233 Miluj svého bližního jako sám sebe – souhrn 2249 - 2250 Různé způsoby čistoty 2350 III. Manželská láska 2360 - 2379 IV. Urážky důstojnosti manželství 2380 - 2400 Služebníci modlitby 2685 KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE ZVON – ČESKÉ KATOLICKÉ NAKLADATELSTVÍ PRAHA 1995

1601 - 1666 7. článek SVÁTOST MANŽELSTVÍ 1601 "Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost."90 1602 - 1620 I. Manželství v Božím plánu 1602 Písmo svaté začíná stvořením muže a ženy k Božímu obrazu a podobenství91 a končí viděním "svatby Beránkovy" (Zj 19,7.9). Od začátku až do konce Písmo mluví o manželství a jeho "tajemství", o jeho ustanovení a o smyslu, jaký mu dal Bůh, o jeho původu a cíli, o tom, jak se různým způsobem uskutečňovalo během celých dějin spásy, o jeho těžkostech vyplývajících z hříchu a o jeho obnovení "v Pánu" (1 Kor 7,39), v Nové smlouvě Krista a církve.92 Manželství v řádu stvoření 1603 "Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi, se uskutečňují manželskou smlouvou... Sám Bůh je původcem manželství".93 Povolání k manželství je vepsáno do samé přirozenosti muže a ženy, jak vyšli z rukou Stvořitele. Manželství není čistě lidské zřízení, přes všechny změny, kterými prošlo během staletí, v různých kulturách, sociálních strukturách a v duchovních postojích. Tyto rozmanitosti nesmějí dát zapomenout na společné a trvalé rysy. I když důstojnost tohoto zřízení (instituce) nevysvítá všude se stejnou jasností,94 existuje ve všech kulturách určitý smysl pro velikost manželského spojení, protože "šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství".95 1604 Bůh, který stvořil člověka z lásky, jej také povolal k lásce; to je základní a vrozené povolání každé lidské bytosti. Vždyť člověk je stvořen k obrazu a podobě Boha,96 který je láska.97 Protože Bůh ho stvořil jako muže a ženu, jejich vzájemná láska se stává obrazem absolutní a nepomíjivé lásky, jakou Bůh miluje člověka. V očích Stvořitele je to dobré, velmi dobré.98 A tato láska, které Bůh žehná, je určena k tomu, aby byla plodná a uskutečňovala se ve společném díle ochrany stvoření:" Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji" (Gn 1,28). 1605 Písmo svaté tvrdí, že muž a žena jsou stvořeni jeden pro druhého: "Není dobré, aby člověk byl sám". Žena, "tělo z jeho těla", jako jeho "protějšek", jemu rovná, jemu nejbližší, mu byla dána Bohem jako "pomoc", a představuje tak Boha, který nám přichází na pomoc.99 "Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem" (Gn 2,24).100 Sám Pán ukazuje, že to znamená nepomíjivou jednotu jejich dvou existencí, když připomíná, jaký byl "od počátku" plán Stvořitele: "Už tedy nejsou dva, ale jeden" (Mt 19,6).

Manželství za vlády hříchu 1606 Každý člověk zakouší zlo kolem sebe i v sobě samém. Tato zkušenost se projevuje i ve vztazích mezi mužem a ženou. Odedávna bylo jejich spojení ohrožováno nesvorností, vládychtivostí, nevěrností, žárlivostí a spory, jež mohou dojít až k nenávisti a rozchodu. Tento nepořádek se může projevovat více či méně ostře, a může být více či méně překonáván, podle kultur, dob a jednotlivců, ale zdá se, že má všeobecný ráz. 1607 Podle víry tento nepořádek, který s bolestí zjišťujeme, nevyplývá z přirozenosti muže nebo ženy, ani z povahy jejich vztahů, nýbrž z hříchu. První hřích, přerušení styků s Bohem, má jako první důsledek zlom v původním společenství muže a ženy. Jejich vztahy jsou pokřiveny vzájemnými obžalobami;101 jejich vzájemná přitažlivost, vlastní dar Stvořitele,102 se změní ve vztahy vlády a dychtivosti;103 úchvatné povolání muže a ženy, aby byli plodní a množili se a aby si podmanili zemi,104 je zatíženo porodními obtížemi a pracovními námahami.105 1608 Nicméně řád stvoření zůstává, i když byl těžce narušen. Aby se rány hříchu mohly uzdravit, muž i žena mají zapotřebí pomoci milosti, kterou jim Bůh ve svém nekonečném milosrdenství nikdy neodepřel.106 Bez této pomoci muž a žena nemohou dosáhnout spojení svých životů, pro které je Bůh stvořil "od počátku". Manželství pod vedením Zákona 1609 Bůh ve svém milosrdenství neopustil hříšného člověka. Utrpení, jež vyplývají z hříchu, "bolesti těhotenství" (Gn 3,16), práce "v potu tváře" (Gn 3,19) jsou také léky, které oslabují škody hříchu. Po pádu člověka napomáhá manželství překonat sklon uzavřít se do sebe, sobectví, shon po vlastní rozkoši; pomáhá otevírat se vůči druhému, vzájemně si pomáhat a dávat se. 1610 Mravní vědomí, týkající se jednoty a nerozlučitelnosti manželství, se vyvíjelo pod výchovným vedením Starého zákona. Ještě nebylo výslovně odmítnuto mnohoženství patriarchů a králů. Nicméně zákon, který dal Mojžíš, je zaměřen na ochranu ženy proti svévolné vládě ze strany muže, i když nese, podle slov Pána, stopy "tvrdosti lidského srdce", kvůli níž Mojžíš dovolil zapudit ženu.107 1611 Proroci viděli smlouvu Boha s Izraelem jako obraz výlučné a věrné manželské lásky108 a připravovali svědomí vyvoleného národa, aby hlouběji chápal jedinost a nerozlučitelnost manželství.109 Knihy Rút a Tobiáš poskytují dojemná svědectví o vysokém smyslu pro manželství, věrnost a něhu manželů. Tradice vždy viděla v Písni písní jedinečný výraz lidské lásky, čistý odlesk Boží lásky, "silné jako smrt", kterou "neuhasí zátopy vod" (Pís 8,6-7). Manželství v Pánu 1612 Svatební smlouva Boha s jeho izraelským lidem připravila novou a věčnou smlouvu, v níž se Syn Boží tím, že se vtělil a obětoval vlastní život, jistým způsobem spojil s celým lidstvem, které spasil,110 a tak připravil "svatbu Beránka" (Zj 19,7.9). 1613 Na prahu své veřejné činnosti Ježíš koná svůj první zázrak ─ na prosbu své matky ─ během svatební hostiny.111 Církev přikládá velkou důležitost Ježíšově přítomnosti na svatbě v Káně. Vidí v tom potvrzení, že manželství je dobré, a ohlášení, že od nynějška bude účinným znamením Kristovy přítomnosti. 1614 Ježíš ve svých kázáních jednoznačně učil, jaký je původní smysl spojení muže a ženy, jak je chtěl Stvořitel na počátku: dovolení zapudit vlastní manželku, které dal Mojžíš, byl ústupek zdůvodněný tvrdostí jejich srdce.112 Manželské spojení muže a ženy je nerozlučitelné: sám Bůh je uzavřel. "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj" (Mt 19,6). 1615 Toto jasné zdůrazňování nerozlučitelnosti manželského svazku mohlo vzbuzovat rozpaky a zdát se neuskutečnitelným požadavkem.113 Ježíš nicméně neuložil manželům neúnosné a příliš těžké břemeno,114 mnohem těžší, než Mojžíšův zákon. Protože přišel obnovit původní řád stvoření, rozvrácený hříchem, sám dává sílu a milost žít manželství v novém duchu Božího království. Jestliže manželé následují Krista, přemáhají sami sebe, berou na sebe svůj kříž,115 budou moci "pochopit"116 původní smysl manželství a žít je s Kristovou pomocí. Tato milost křesťanského manželství je ovocem Kristova kříže,

pramenem každého křesťanského života. 1616 To naznačuje apoštol Pavel, když říká: "Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil" (Ef 5,25-26). A hned dodává: "Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve!" (Ef 5,31-32). 1617 Celý křesťanský život nese znamení manželské lásky Krista a církve. Již křest, který uvádí do Božího lidu, je svatebním tajemstvím: je takřka svatební lázní117 před svatební hostinou, eucharistií. Křesťanské manželství se tak stává účinným znamením, svátostí smlouvy mezi Kristem a církví. Protože manželství mezi pokřtěnými vyjadřuje a udílí milost, je pravou svátostí nové smlouvy.118 Panenství pro království 1618 Kristus je středem celého křesťanského života. Svazek s ním zaujímá první místo před všemi ostatními svazky, rodinnými nebo společenskými.119 Již od prvních dob církve byli mužové a ženy, kteří se zříkali velikého dobra manželství, aby následovali "Beránka, kamkoliv jde" (Zj 14,4), aby se starali o věci Pána a snažili se mu zalíbit,120 aby šli vstříc Ženichovi, který přichází.121 Sám Kristus vyzval některé, aby ho následovali tímto způsobem života, jehož je on sám vzorem: "Jsou totiž lidé k manželství neschopní už od narození a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království. Kdo může pochopit, ať pochopí!" (Mt 19,12). 1619 Panenství pro nebeské království je rozvinutí křestní milosti, je mocným znamením, že svazek s Kristem má přednost, je toužebným očekáváním jeho návratu, je znamením, které také připomíná, že i manželství je skutečností současného světa, který pomíjí.122 1620 Obojí, svátost manželství i panenství pro království Boží, pocházejí od téhož Pána. On jim dává smysl a uděluje nezbytnou milost žít je ve shodě s jeho vůlí.123 Vážnost panenství pro království124 a křesťanský smysl manželství jsou neoddělitelné a navzájem si pomáhají: "Kdo očerňuje manželství, zmenšuje i slávu panenství: kdo je chválí, zvyšuje obdiv, který patří panenství... Vždyť co je krásné jen ve vztahu s ošklivým, nemůže být opravdu krásné; avšak to, co je lepší než věci, které jsou považovány za dobré, je naprosto nejkrásnější věc."125 1621 - 1624 II. Slavení manželství 1621 V latinském obřadu dva katoličtí věřící uzavírají své manželství obvykle během mše svaté, protože všechny svátosti jsou spojeny s Kristovým velikonočním tajemstvím.126 V eucharistii se uskutečňuje památka nové smlouvy, kterou se Kristus navždy spojil s církví, svou milovanou nevěstou, za niž se sám vydal.127 Je tedy vhodné, aby novomanželé zpečetili svůj souhlas dát se jeden druhému obětí svých životů tím, že ji spojí s Kristovou obětí za církev zpřítomněnou v eucharistické oběti a přijmou eucharistii, aby přijímáním téhož těla a téže krve Krista "byli jedno tělo" v Kristu.128 1622 "Jako svátostný úkon posvěcení musí být svatební obřad - zabudovaný do liturgie... - sám o sobě platný, důstojný a prospěšný".129 Je tedy radno, aby se budoucí novomanželé připravili na slavení svého manželství tím, že přijmou svátost smíření. 1623 V latinské církvi se obecně má za to, že si novomanželé jako služebníci Kristovy milosti navzájem udělují svátost manželství tím, že před církví vyjádří svůj souhlas. Ve východních liturgiích služebník svátosti (nazývané "korunovace"), je kněz nebo biskup. Ten nejprve přijme vzájemný souhlas novomanželů a pak korunuje ženicha a nevěstu na znamení manželské smlouvy. 1624 Různé liturgie mají bohatství modliteb, žehnání a epiklezí, které vyprošují od Boha milost a požehnání pro novou dvojici, zvláště pro nevěstu. V epiklezi této svátosti dostávají novomanželé Ducha svatého jako společenství lásky Krista a církve.130 On je pečetí jejich smlouvy, stále přístupným pramenem pro jejich lásku, silou, kterou se bude jejich

věrnost obnovovat. 1625 - 1637 III. Manželský souhlas 1625 Hlavními osobami manželské smlouvy je pokřtěný muž a pokřtěná žena, svobodní k uzavření manželství, kteří dobrovolně vyjádří svůj souhlas. "Být svobodný", to znamená: ─ nebýt vystaven donucování; ─ nemít překážky na základě přirozeného nebo církevního zákona. 1626 Církev považuje vzájemný souhlas novomanželů za nezbytný prvek, kterým je "manželství vytvářeno".131 Chybí-li souhlas, manželství neexistuje. 1627 Souhlas je "lidský úkon, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají":132 "Přijímám tě za manželku" ─ "Přijímám tě za manžela."133 Tento souhlas, který svazuje oba manžele, nachází své naplnění ve skutečnosti, kdy se stávají "jedním člověkem".134 1628 Souhlas musí být úkonem vůle každého z partnerů uzavírajících smlouvu, bez jakéhokoliv násilí nebo těžkého donucování zvenčí.135 Žádná lidská moc nemůže tento souhlas nahradit.136 Chybí-li taková svoboda, pak je manželství neplatné. 1629 Z tohoto důvodu (nebo i z jiných příčin, které manželství činí neplatným, nebo působí že vůbec nenastalo),137 může církev, po prověření situace příslušným církevním soudem, prohlásit "neplatnost manželství", totiž že manželství nikdy neexistovalo. V tomto případě jsou smluvní strany volné a mohou znovu uzavřít manželství, pod podmínkou, že budou respektovat přirozené povinnosti vyplývající z předešlého svazku.138 1630 Kněz (nebo jáhen), který asistuje slavení manželství, přijímá jménem církve souhlas novomanželů a uděluje požehnání církve. Přítomnost služebníka církve (a také dvou svědků) viditelně vyjadřuje, že manželství je církevní skutečnost. 1631 Z tohoto důvodu církev obvykle vyžaduje, aby její věřící slavili manželství formou, kterou k tomu stanovila.139 Toto rozhodnutí vysvětlují různé důvody: ─ Svátostné manželství je liturgický úkon. Sluší se tedy, aby se slavilo při veřejné liturgii církve. ─ Manželství uvádí do ordo ─ stavu církevního, vytváří práva a povinnosti v církvi, mezi manželi a vůči dětem. ─ Protože je manželství životní stav v církvi, je třeba, aby byla jistota o manželství (odtud povinnost mít svědky). ─ Veřejný ráz souhlasu chrání "ano", které bylo jednou dáno, a napomáhá, aby se mu zachovala věrnost. 1632 Aby "ano" novomanželů bylo svobodným a odpovědným úkonem, a manželská smlouva měla pevné a trvalé lidské i křesťanské základy, má zásadní důležitost příprava na manželství. Přednostní cestou této přípravy zůstává příklad a poučování od rodičů a rodin. Úloha pastýřů a křesťanského společenství jako "Boží rodiny" je nezbytná pro předávání lidských a křesťanských hodnot manželství a rodiny,140 a to tím více, že v naší době mnoho mladých lidí zakouší následky zničených rodinných krbů, které už toto uvedení dostatečně nezajišťují: "Mladé lidi je třeba vhodně a včas poučit - a to převážně už v rodině - o důstojnosti, úloze a praxi manželské lásky, aby nabyli úcty k čistotě a mohli v příhodném věku po čestně prožitém období zasnoubení vstoupit do manželství."141 Smíšená manželství a rozdílnost kultu 1633 V mnoha zemích dochází hodně často ke smíšeným manželstvím (mezi katolíkem a pokřtěným nekatolíkem). To vyžaduje mimořádnou pozornost manželů i pastýřů. Případ manželství s rozdílností kultu (mezi katolíkem a nepokřtěným) vyžaduje ještě větší opatrnost. 1634 Rozdílné vyznání manželů není nepřekonatelnou překážkou pro manželství, jestliže dokážou dát dohromady, co každý z nich přijal ve vlastním náboženském společenství, a naučit se jeden od druhého, jakým způsobem žije svou věrnost ke Kristu. Avšak nesmějí se ani podceňovat obtíže smíšených manželství. Jsou důsledkem

skutečnosti, že rozdělení křesťanů není ještě překonáno. Manželé se vydávají v nebezpečí, že budou prožívat drama rozdělení křesťanů u svého vlastního rodinného krbu. Rozdílnost kultu může tyto potíže ještě zvýšit. Rozpory týkající se víry, samo pojetí manželství, ale i rozdílná náboženská mentalita mohou být zdrojem napětí v manželství, především ve výchově dětí. A tu se může vynořit jedno pokušení: náboženská lhostejnost. 1635 Podle práva, které platí v latinské církvi, je k uzavření smíšeného manželství zapotřebí výslovného dovolení církevní autority.142 V případě rozdílnosti kultu se k platnosti manželství vyžaduje výslovný dispens od překážky.143 Toto dovolení nebo tento dispens předpokládají, že obě strany znají a nevylučují cíle a podstatné vlastnosti manželství, stejně jako závazky týkající se křtu a výchovy dětí v katolické církvi, které na sebe bere katolická strana.144 1636 V mnoha krajích, díky ekumenickému dialogu, mohla zainteresovaná křesťanská společenství organizovat společnou pastoraci smíšených manželství. Jejím úkolem je pomáhat těmto dvojicím žít jejich zvláštní situaci ve světle víry. Má jim také pomáhat překonávat napětí mezi závazky manželů jednoho vůči druhému a vůči jejich církevním společenstvím. Má povzbuzovat rozvoj toho, co mají společného ve víře, a úctu k tomu, co je rozděluje. 1637 V manželstvích s "rozdílností kultu" má katolický manžel zvláštní úkol: "nevěřící muž je totiž posvěcen skrze svou ženu a nevěřící žena je posvěcena skrze svého muže" (1 Kor 7,14). Je to veliká radost pro křesťanského manžela a pro církev, vede-li toto "posvěcení" ke svobodnému obrácení druhého manžela na křesťanskou víru.145 Upřímná manželská láska, pokorné a trpělivé uskutečňování rodinných ctností v denním životě a vytrvalá modlitba mohou připravit dosud nevěřícího manžela (manželku), aby přijal(a) milost obrácení. 1638 - 1642 IV. Účinky svátosti manželství 1638 "Z platného manželství vzniká mezi manželi svazek svou povahou trvalý a výlučný; kromě toho v křesťanském manželství jsou manželé zvláštní svátostí posíleni a jakoby posvěceni pro povinnosti a důstojnost svého stavu."146 Manželské pouto 1639 Sám Bůh zpečeťuje souhlas, kterým se manželé sobě navzájem dávají a přijímají.147 Z jejich smlouvy "vzniká i před společností stav podle Božího řádu pevný".148 Společenství manželů je zapojeno do společenství Boha s lidmi: "Opravdová manželská láska je pozdvižena k účasti na božské lásce".149 1640 Manželské pouto tedy stanovil sám Bůh, takže platné a dokonané manželství mezi pokřtěnými nemůže být nikdy rozloučeno. Toto pouto, které pochází ze svobodného lidského činu manželů a z dokonání manželství, je už neodvolatelné a dává vznik smlouvě zaručené věrností Boha. Církev nemá moc vyslovit se proti tomuto uspořádání Boží moudrosti.150 Milost svátosti manželství 1641 "Křesťanští manželé... mají v Božím lidu vlastní dar, který odpovídá jejich způsobu života a stavu".151 Tato milost vlastní svátosti manželství je určena ke zdokonalování manželské lásky, k posilování její nerozlučitelné jednoty. Touto milostí "si manželé pomáhají ke svatosti manželským životem i přiváděním dětí na svět a jejich výchovou".152 1642 Kristus je zdrojem této milosti. "Jako kdysi Bůh vyšel svému lidu v ústrety úmluvou lásky a věrnosti, tak nyní Spasitel lidí a Snoubenec církve vychází vstříc věřícím manželům svátostí manželství".153 Zůstává s nimi a dává jim sílu následovat ho a brát na sebe svůj kříž, povstávat ze svých pádů, vzájemně si odpouštět, nést břemena jeden druhého,154 "podřizovat se jeden druhému z úcty ke Kristu" (Ef 5,21) a milovat se nadpřirozenou, něžnou a plodnou láskou. V radostech jejich lásky a jejich rodinného života jim Kristus uděluje už zde na zemi, aby předem okoušeli svatební hostinu Beránka: "Jak mám dostatečně vylíčit štěstí onoho manželství, které církev spojuje, oběť posiluje a požehnání pečetí, které oznamují andělé a které uznává nebeský Otec?... Jaký je to pár: dva věřící s jednou nadějí, s jednou touhou, s jedním způsobem života, v jedné službě!

Oba jsou dětmi téhož Otce, oba služebníky jednoho Pána; nic je nerozlučuje ani v duchu, ani v těle, naopak jsou opravdu dva v jednom těle. Kde je jedno tělo, tam je také jeden duch."155 1643 - 1654 V. Dobra a požadavky manželské lásky 1643 "Manželská láska... zahrnuje všechny stránky osoby. Týká se těla a pudů, síly citů, smyslů, touhy ducha a vůle. Je hluboce zaměřena na osobní jednotu, která společenstvím v jednom těle vede manžele k tomu, aby se stali jedno srdce a jedna duše. Vyžaduje nerozlučitelnost a věrnost v definitivním vzájemném odevzdání a je otevřena pro plození. Jedním slovem, jde o normální vlastnosti každé přirozené manželské lásky, ale přece s novým obsahovým významem, který ji nejen tříbí a upevňuje, ale povznáší ji tak vysoko, že se stává vyjádřením zvláštních křesťanských hodnot."156 Jednota a nerozlučitelnost manželství 1644 Láska manželů ze své přirozenosti vyžaduje jednotu a nerozlučitelnost jejich společenství, jež zahrnuje celý jejich život: "Už tedy nejsou dva, ale jeden" (Mt 19,6).157 "Jsou povoláni stále zvětšovat svou jednotu věrností, s jakou denně plní svůj manželský slib vzájemného úplného sebeodevzdání."158 Toto lidské společenství je utvrzováno, očišťováno a vedeno k dokonalosti skrze společenství s Ježíšem Kristem dané ve svátosti manželství. Prohlubuje se životem společné víry a společně přijímanou eucharistií. 1645 "Jednota manželství, kterou Pán potvrdil, se také jasně projevuje stejnou osobní důstojností ženy i muže, kterou je třeba uznávat ve vzájemné a plné lásce".159 Polygamie (mnohoženství) odporuje této stejné důstojnosti a manželské lásce, jež je jediná a výlučná.160 Věrnost manželské lásky 1646 Manželská láska ze své přirozenosti vyžaduje od manželů neporušitelnou věrnost. Je to důsledek toho, že se manželé sobě navzájem darovali. Láska chce být definitivní. Nemůže být "až do nového uspořádání". "Toto důvěrné sjednocení, jakožto vzájemné darování dvou osob, a také dobro dětí vyžaduje úplnou manželskou věrnost a důrazně požaduje jejich nerozlučnou jednotu."161 1647 Jejím nejhlubším zdůvodněním je věrnost Boha jeho smlouvě a Krista jeho církvi. Svátost manželství opravňuje manžele, aby představovali takovou věrnost a vydávali o ní svědectví. Svátost dává nerozlučitelnosti manželství nový a hlubší význam. 1648 Může se zdát obtížné, ba dokonce nemožné, svázat se na celý život s jednou lidskou bytostí. A proto je více než kdy jindy nezbytné hlásat radostnou zvěst, že Bůh nás miluje definitivní a neodvolatelnou láskou, že manželé mají účast na této lásce, že ona je vede a podporuje a že svou věrností mohou být svědky věrné Boží lásky. Manželé, kteří často ve svízelných poměrech vydávají s Boží milostí takové svědectví, zasluhují vděčnost a podporu církevního společenství.162 1649 Nastávají však situace, kdy se společné soužití manželů stává z nejrůznějších příčin prakticky nemožným. V takových případech církev připouští tělesné oddělení manželů a ukončení společného bydlení. Manželé nepřestávají být před Bohem manželem a manželkou; nemají volnost uzavřít nový svazek. V této tíživé situaci by bylo nejlepším řešením smíření, je-li to možné. Křesťanské společenství je povoláno k tomu, aby těmto osobám pomáhalo žít křesťansky jejich situaci ve věrnosti svazku jejich manželství, které zůstává nerozlučitelné.163 1650 Dnes se v mnoha zemích četní katolíci uchylují k rozluce podle občanských zákonů a uzavírají nový občanský sňatek. Církev zastává z věrnosti ke slovu Ježíše Krista ("Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství": Mk 10,11-12), že nemůže uznat nový sňatek za platný, bylo-li první manželství platné. Jestliže rozloučení uzavřeli civilní sňatek, nacházejí se v situaci, jež objektivně odporuje Božímu zákonu. Proto nemohou - pokud tato situace trvá - přistupovat ke svatému přijímání. Z téhož důvodu nemohou vykonávat v církvi zodpovědné funkce. Smíření prostřednictvím svátosti pokání může být uděleno pouze těm, kteří litovali, že porušili znamení smlouvy a

věrnosti Kristu, a kteří se zavázali, že budou žít v naprosté zdrženlivosti. 1651 Kněží a celé společenství mají projevovat pozornou starostlivost o tyto křesťany, kteří žijí v takové situaci a přitom si často uchovávají víru a chtějí křesťansky vychovávat své děti, aby se necítili jakoby odděleni od církve, na jejímž životě se mohou a mají podílet jako pokřtění: "Mají být vybízeni k tomu, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se oběti mše svaté, pravidelně se modlili, podporovali obec v jejich dílech blíženské lásky a v iniciativách bojujících za spravedlnost, vychovávali děti v křesťanské víře, zachovali si kajícího ducha a konali skutky pokání, a tak aby den ze dne na sebe svolávali Boží milost."164 Otevřenost k plodnosti 1652 "Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí, což je vrchol a koruna manželské lásky."165 "Děti jsou jistě nejvzácnější dar manželství a svým rodičům přinášejí velmi mnoho dobrého. Sám Bůh, který řekl: `Není dobré, aby byl člověk sám' (Gn 2,18), a který `na začátku učinil lidi jako muže a ženu' (Mt 19,4), chtěl jim dopřát nějakou zvláštní účast na svém díle stvoření, a proto muži a ženě požehnal slovy: `Ploďte a množte se' (Gn 1,28). Proto správné pěstování manželské lásky a celý způsob rodinného života, jenž z něho vzniká - ostatní cíle manželství se tím nechtějí snižovat -, vyúsťují v pevné odhodlání manželů spolupracovat s láskou Stvořitele a Vykupitele, který skrze ně stále rozšiřuje a obohacuje svou rodinu."166 1653 Plodnost manželské lásky se rozšiřuje na plody mravního, duchovního i nadpřirozeného života, který rodiče předávají svým dětem výchovou. Rodiče jsou prvními a hlavními vychovateli svých dětí.167 V tomto smyslu je základním úkolem manželství a rodiny být ve službě života.168 1654 Manželé, kterým Bůh nedopřál, aby měli děti, přesto mohou vést smysluplný manželský život po stránce lidské i křesťanské. Jejich manželství může vyzařovat plodnost lásky, vstřícnosti a oběti. 1655 - 1666 VI. Rodinná církev 1655 Kristus se chtěl narodit a růst v lůně Svaté rodiny Josefa a Marie. Církev není nic jiného než "Boží rodina". Již od prvních dob jádro církve často tvořili ti, kteří se spolu s celou svou rodinou stali věřícími.169 Když se obrátili, toužili po tom, aby i celá jejich rodina byla spasena.170 Tyto rodiny, které se staly věřícími, byly ostrůvky křesťanského života v nevěřícím světě. 1656 V současné době ve světě, který je často odcizený, ba nepřátelský vůči víře, mají věřící rodiny základní důležitost jako ohniska živé a vyzařující víry. Proto 2. vatikánský koncil použil starobylého výrazu a nazval rodinu "rodinná církev" (ecclesia domestica).171 A v lůně rodiny "mají být rodiče slovem i příkladem prvními hlasateli víry pro své děti a v každém z nich mají podporovat jeho vlastní povolání, zvláště pozorně však duchovní povolání".172 1657 Otec rodiny, matka, děti, všichni členové rodiny vykonávají přednostním způsobem křestní kněžství "přijímáním svátostí, modlitbou a děkováním, svědectvím svatého života, odříkáním a činorodou láskou".173 Rodinný krb je tak první školou křesťanského života a "školou bohatěji rozvinutého lidství".174 Zde se učí, jak je práce těžká i radostná, učí se bratrské lásce, velkodušně odpouštět znovu a znovu, a především uctívat Boha prostřednictvím modlitby a oběti vlastního života. 1658 Je třeba také připomenout některé osoby, které kvůli konkrétním podmínkám, v nichž musí žít ─ a často aniž chtěli ─ žijí ve svobodném stavu. Jde o velký počet svobodných lidí, kteří jsou zvláště blízké Ježíšovu Srdci a zasluhují tedy lásku a šetrnou pozornost ze strany církve a zvláště pastýřů. Mnozí z nich zůstávají bez lidské rodiny, často kvůli nuzným poměrům. Jsou mezi nimi takoví, kdo prožívají svou situaci v duchu blahoslavenství a slouží Bohu a bližnímu příkladným způsobem. Těm všem je třeba otevřít dveře rodinných krbů, "rodinných církví" a velké rodiny, kterou je církev. "Nikdo není na tomto světě bez rodiny: církev je domovem

a rodinou pro všechny, a zvláště pro ty, 'kdo se lopotí a jsou obtíženi' (Mt 11,28)".175 Souhrn 1656 Svatý Pavel říká: "Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev... Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve" (Ef 5,25.32). 1660 Manželské smlouvě, kterou muž a žena uzavírají mezi sebou důvěrné společenství života a lásky, položil základy Stvořitel a vybavil ji jejími vlastními zákony. Svou povahou je zaměřena na dobro manželů stejně jako na plození a výchovu dětí. Kristus Pán ji u pokřtěných povýšil k důstojnosti svátosti.176 1661 Svátost manželství je znamením jednoty Krista a církve. Dává manželům milost milovat se láskou, jakou Kristus miloval církev; milost svátosti tak zdokonaluje lidskou lásku manželů, upevňuje jejich nerozlučitelnou jednotu a posvěcuje je na pouti k věčnému životu.177 1662 Manželství se zakládá na souhlasu těch, kteří uzavírají manželskou smlouvu, to je na vůli se navzájem a definitivně odevzdat jeden druhému s cílem žít společenství věrné a plodné lásky. 1663 Protože manželství zařazuje manžele do veřejného životního stavu v církvi, je třeba, aby se slavilo veřejně v rámci liturgického slavení, za přítomnosti kněze (nebo kvalifikovaného svědka církve), svědků a shromáždění věřících. 1664 Jednota, nerozlučitelnost a otevřenost k plodnosti jsou podstatné pro manželství; polygamie (mnohoženství) je neslučitelná s jednotou manželství; rozluka odděluje, co Bůh spojil; odmítání plodnosti zbavuje manželský život "nejvzácnějšího daru", dítěte.178 1665 Nový sňatek rozloučených, dokud ještě žije pravoplatný manžel(ka), porušuje Boží plán i zákon, kterému učil Kristus. Tito znovu oddaní rozloučení nejsou odloučeni od církve, avšak nemohou přistupovat k přijímání eucharistie. Budou žít svůj křesťanský život zvláště tím, že budou vychovávat své děti ve víře. 1666 Křesťanský rodinný krb je místem, kde se děti po prvé dovídají o víře. Proto je rodinný dům právem nazýván "rodinnou církví", společenstvím milosti a modlitby, školou lidských ctností a křesťanské lásky. 1867 1955 1995 2201 - 2233 2201 - 2206 I. Rodina v Božím plánu Povaha rodiny 2201 Manželské společenství je založeno na vzájemném souhlasu manželů. Manželství a rodina jsou zaměřeny k dobru manželů a k plození a výchově dětí. Manželská láska a plození dětí vytvářejí mezi členy téže rodiny osobní vztahy a základní odpovědnosti. 2202 Muž a žena spojeni manželstvím tvoří spolu se svými dětmi rodinu. Tato instituce předchází jakémukoliv uznání ze strany veřejné moci; sama si zjednává vážnost. Rodina se bude považovat za normální vztah, podle něhož se mají hodnotit různé způsoby příbuzenství. 2203 Bůh tím, že stvořil muže a ženu, ustanovil lidskou rodinu a dal jí základní řád. Její členové jsou osoby stejné důstojnosti. Pro obecné blaho jejích členů a společnosti jsou v rodině různé odpovědnosti, práva a povinnosti. Křesťanská rodina 2204 Křesťanská rodina je "specifickým vyjádřením a uskutečněním... církevního společenství... Proto také může a má být nazývána "domácí církví".3 Je společenstvím víry, naděje a lásky; v církvi nabývá zvláštní důležitosti, jak je to zřejmé v Novém zákoně.4 2205 Křesťanská rodina je společenstvím osob, znamením a obrazem společenství Otce a Syna v Duchu svatém. Její plodivá a výchovná činnost je odleskem stvořitelského díla Otce. Rodina je povolána, aby se podílela na modlitbě a oběti Krista. Denní modlitba a čtení Božího slova v ní posilují lásku. Křesťanská rodina působí evangelizačně a

misionářsky. 2206 Vztahy v lůně rodiny vytvářejí důvěrnost citů, náklonností a zájmů, která se rodí především ze vzájemné úcty jejích členů. Rodina je výsadní společenství povolané k tomu, aby uskutečnilo "vzájemné dorozumění manželů a svědomitou spolupráci rodičů při výchově dětí".5 2207 - 2213 II. Rodina a společnost 2207 Rodina je základní buňkou života společnosti. Je to přirozená společnost, v níž jsou muž i žena povoláni k tomu, aby se sobě navzájem dávali v lásce a v daru života. Autorita, stálost a život vztahů v lůně rodiny tvoří základy svobody, bezpečnosti a bratrství v rámci společnosti. Rodina je společenství, v němž se lze již od mládí naučit mravním hodnotám, začít uctívat Boha a správně užívat svobody. Rodinný život je uváděním do života společnosti. 2208 Rodina má žít takovým způsobem, aby se její členové naučili všímat si a pečovat o mladé i staré, o nemocné osoby i tělesně postižené a chudé. Mnoho rodin nemá v určitých chvílích možnost poskytnout takovou pomoc. Tehdy se musí jiné osoby, jiné rodiny a úměrně i společnost, postarat o jejich potřeby: "Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa" (Jak 1,27). 2209 Rodina musí být podporována a chráněna náležitými sociálními opatřeními. Kde rodiny nejsou s to plnit své úkoly, mají jiné společenské útvary povinnost jim pomáhat a podporovat rodinné zřízení. Podle zásady subsidiarity se větší společenství vystříhají toho, aby si neprávem přivlastňovala přednostní práva rodiny nebo aby se vměšovala do jejího života. 2210 Důležitost rodiny pro život a blahobyt společnosti6 ukládá společnosti zvláštní odpovědnosti při podporování a upevňování manželství a rodiny. "Všichni, kdo mají vliv na společnost a na společenské skupiny, musí účinně přispívat k povznesení manželství a rodiny. Uznat jejich pravou povahu, hájit ji a podporovat, chránit veřejnou mravnost a příznivě ovlivňovat hmotnou úroveň rodin".7 2211 Politické společenství má povinnost vážit si rodiny, pomáhat jí a zajišťovat zvláště: ─ svobodu založit rodinu, mít děti a vychovávat je podle svého mravního a náboženského přesvědčení; ─ ochranu stálosti manželského svazku a rodinného zřízení; ─ svobodu vyznávat svou víru, předávat ji, vychovávat v ní děti a použít k tomu nutných prostředků a institucí; ─ právo na soukromé vlastnictví, na svobodu podnikání, na svobodu obstarat si práci a bydlení, právo vystěhovat se; ─ v souladu se zřízeními v jednotlivých zemích právo na lékařské ošetření, na pomoc starým osobám, na rodinné přídavky; ─ ochranu bezpečnosti a zdraví, zvláště co se týká nebezpečí jako drogy, pornografie, alkoholismus atd.; ─ svobodu vytvářet sdružení s jinými rodinami a mít tak zastoupení před občanskými orgány.8 2212 Čtvrté přikázání vnáší světlo i do jiných vztahů ve společnosti. Ve svých bratřích a ve svých sestrách vidíme děti svých rodičů; ve svých příbuzných potomky svých předků; ve svých spoluobčanech děti své vlasti; v pokřtěných děti církve, naší matky; v každé lidské osobě syna nebo dceru toho, který chce být nazýván "náš Otec". Proto mají naše vztahy osobní charakter. Bližní není nějaký "jedinec" lidské pospolitosti; je to "někdo", kdo pro svůj známý původ zasluhuje zvláštní pozornost a úctu. 2213 Lidská společenství se skládají z lidí. Jejich dobré spravování se neomezuje pouze na to, aby zaručovalo práva, plnění povinností a dodržování smluv. Spravedlivé vztahy mezi podnikateli a zaměstnanci, mezi vládními představiteli a občany předpokládají přirozenou laskavost odpovídající důstojnosti lidských osob, kterým leží na srdci spravedlnost a bratrství.

2214 - 2231 III. Povinnosti členů rodiny Povinnosti dětí 2214 Boží otcovství je zdrojem lidského otcovství;9 patřičná úcta k rodičům má svůj základ v Božím otcovství. Úcta dětí, nezletilých i dospělých, k vlastnímu otci i k vlastní matce10 pramení z přirozeného citu zrozeného z pouta, které je vzájemně spojuje. Tuto úctu vyžaduje Boží přikázání.11 2215 Úcta dětí k rodičům (pietas filialis) je úkonem vděčnosti vůči těm, kteří je přivedli na svět a svou láskou a prací jim umožnili růst tělesný i růst v moudrosti a v milosti. "Z celého srdce cti svého otce a nikdy nezapomeň na porodní bolesti své matky. Pamatuj, že jim děkuješ za své bytí. Čím se jim můžeš odplatit za to, co ti dali?" (Sir 7,27-28) 2216 Úcta dětí vůči rodičům se projevuje opravdovou ochotou a poslušností: "Dodržuj, můj synu, příkaz svého otce a nepohrdej naučením své matky... Až půjdeš, povede tě, až si lehneš, bude tě chránit, až se probudíš, bude se s tebou stýkat" (Př 6,20-22). "Moudrý syn přijímá otcovu kázeň, kdo se pošklebuje, nedbá na domluvu" (Př 13,1). 2217 Po celou dobu, v níž dítě žije v domě svých rodičů, má poslouchat každé jejich žádosti, odůvodněné dobrem jeho vlastním nebo celé rodiny. "Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů" (Kol 3,20).12 Děti mají také poslouchat rozumných rozkazů svých vychovatelů a všech, kterým je jejich rodiče svěřili. Jsou-li však ve svědomí přesvědčeny, že je mravně špatné poslechnout daný rozkaz, ať v tom neposlechnou. I když děti vyrostou, i nadále mají respektovat své rodiče. Vytuší jejich přání, budou je často žádat o radu a přijmou jejich oprávněná napomenutí. S plnoletostí přestává poslušnost dětí vůči rodičům, ale ne úcta, která jim přísluší vždycky. Ta má ve skutečnosti svůj kořen v bázni Boží, v jednom z darů Ducha svatého. 2218 Čtvrté přikázání připomíná dětem, které dospěly, jejich odpovědnost vůči rodičům. Podle svých možností jim mají hmotně i mravně pomáhat v letech jejich stáří a v době nemoci, osamocení nebo nouze. Ježíš tuto povinnost vděčnosti připomíná.13 "Neboť Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku" (Sir 3,2-6). "Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle... Kdo opustí otce, je jako rouhač, kdo se oboří na matku, je Pánem proklet" (Sir 3,12-13.16). 2219 Úcta dětí k rodičům napomáhá ke shodě v celém rodinném životě; týká se také vztahů mezi sourozenci. Úcta k rodičům se odráží v celém rodinném prostředí. "Korunou starců jsou synové synů" (Př 17,6). "Buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce" (Ef 4,2). 2220 Křesťané jsou zvláště vděčni těm, od nichž přijali dar víry, milost křtu a život v církvi. Mohou to být rodiče, jiní členové rodiny, prarodiče, kněží, katecheté, učitelé nebo přátelé. "V paměti mi ožívá, jak upřímná je tvoje víra. Ale tak věřila už dávno tvoje babička Lois a tvoje matka Euniké, a jak jsem přesvědčen, platí to i o tobě" (2 Tim 1,5). Povinnosti rodičů 2221 Plodnost manželské lásky se neomezuje pouze na plození dětí, ale má se vztahovat i na jejich mravní výchovu a duchovní formaci. Výchova rodiči "je tak důležitá, že se dá obtížně nahradit, když chybí".14 Právo a povinnost vychovávat je pro rodiče prvořadé a nezcizitelné.15 2222 Rodiče se mají dívat na své děti jako na děti Boží a respektovat je jako lidské osoby. Své děti vychovávají k dodržování Božího zákona tím, že jsou sami poslušni vůle nebeského Otce. 2223 Rodiče jsou první, kdo mají odpovědnost za výchovu svých dětí. Tuto odpovědnost dosvědčují především vytvořením domova, v němž je běžná něha, odpuštění, úcta, věrnost a nezištná služba. Rodina je zvlášť vhodným místem k výchově

ke ctnostem. Tato výchova vyžaduje, aby se děti naučily odříkání, správnému způsobu usuzování, sebeovládání a tomu, co je podmínkou každé pravé svobody. Rodiče mají své děti učit, aby "podřizovaly hodnoty hmotné a pudové hodnotám vnitřním a duchovním".16 Rodiče mají také velikou odpovědnost za to, aby dávali svým dětem dobrý příklad. Uznajíli před dětmi své chyby, budou s to lépe je vést a napravovat. "Kdo svého syna miluje, ustavičně ho trestá... Kdo svého syna kárá, bude z něho mít prospěch" (Sir 30,1-2). "A vy, otcové, nedrážděte svoje děti ke hněvu, ale vychovávejte je v kázni a napomínejte je z pověření Páně" (Ef 6,4). 2224 Domov vytváří přirozené prostředí pro zasvěcování lidské bytosti do solidarity a společenských odpovědností. Rodiče mají učit své děti, aby se vyvarovaly kompromisů a podlostí, jež ohrožují lidskou společnost. 2225 Rodiče dostali z milosti svátosti manželství odpovědnost a výsadu evangelizovat své děti. Už od prvních let života je mají uvádět do tajemství víry, neboť jsou pro děti jejich "prvními hlasateli".17 Rodiče se mají snažit, aby se děti už od útlého věku účastnily života církve. Způsoby života v rodině mohou rozvíjet citové sklony, které pak po celý život tvoří ryzí předpoklady a opory živé víry. 2226 Rodiče musí začít vychovávat děti k víře již od útlého věku. To se uskutečňuje již tehdy, když si členové rodiny pomáhají růst ve víře svědectvím křesťanského života podle evangelia. Rodinná katecheze předchází, doprovází a obohacuje jiné způsoby učení víře. Rodiče mají poslání naučit děti modlit se a objevit jejich povolání jakožto Božích dětí.18 Farnost je pro křesťanskou rodinu eucharistickým společenstvím a srdcem liturgického života; je to výsadní místo katecheze dětí i rodičů. 2227 Děti pak přispívají k růstu svých rodičů ve svatosti.19 Všichni si mají velkodušně a neúnavně navzájem odpouštět urážky, hádky, křivdy a nedostatek pozornosti, jak k tomu nabádá vzájemná láska a Kristova láska to vyžaduje.20 2228 Během dětství se ohled a láska rodičů vyjadřují především v péči a pozornosti, kterou věnují výchově svých dětí, a ve starosti o jejich hmotné a duchovní potřeby. Během jejich dospívání táž úcta a táž oddanost vede rodiče k tomu, aby děti vychovali ke správnému užívání rozumu a svobody. 2229 Rodiče, kteří jsou jako první odpovědni za výchovu dětí, mají právo zvolit pro ně školu, která odpovídá jejich přesvědčení. Toto je základní právo. Rodiče mají v rámci možností povinnost volit školy, které jim mohou nejlepším způsobem pomáhat v jejich úkolu křesťanských vychovatelů.21 Veřejné orgány mají povinnost zaručit rodičovské právo a zajistit konkrétní podmínky, aby ho mohli uplatňovat. 2230 Když děti dospějí, mají povinnost a právo zvolit si své povolání a svůj životní stav. Tuto novou odpovědnost na sebe vezmou v důvěrném vztahu ke svým rodičům, které požádají a od nichž rádi přijmou upozornění a rady. Rodiče se vyhnou tomu, aby nutili své děti k volbě povolání nebo k volbě manžela či manželky. Tato povinnost být diskrétní jim nezakazuje, spíše naopak, aby jim pomáhali moudrými radami, zvláště když mají v úmyslu založit rodinu. 2231 Někteří se neožení či nevdají, aby se mohli starat o své rodiče nebo o své bratry a sestry, aby se mnohem výlučněji věnovali nějakému povolání, nebo pro jiné pádné důvody. Ti mohou velkolepým způsobem přispívat k blahu lidské rodiny. 2232 - 2233 IV. Rodina a Boží království 2232 I když jsou rodinné svazky důležité, přesto nejsou absolutní. Čím více dítě dorůstá do své zralosti a lidské a duchovní nezávislosti, tím více se mu objasňuje a sílí jeho zvláštní povolání, které pochází od Boha. Rodiče budou respektovat takové povolání a napomáhat, aby na ně jejich děti odpověděly a šly za ním. Je třeba být přesvědčen, že prvním povoláním křesťana je následovat Ježíše:22 "Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden" (Mt 10,37). 2233 Stát se Ježíšovým učedníkem znamená přijmout výzvu patřit k Boží rodině, vést

život shodný s Božím životním stylem: "Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka" (Mt 12,50). Ať rodiče přijímají s radostí a díkůvzdáním a respektují Pánovo volání, kterým se obrátil na jedno z jejich dětí, aby ho následovalo v panenství či panictví pro nebeské království v zasvěceném životě nebo ve služebném kněžství. 2249 - 2250 Miluj svého bližního jako sám sebe - souhrn 2249 Manželské společenství je zřízeno smlouvou a vzájemným souhlasem manželů. Manželství a rodina jsou zaměřeny na blaho manželů, plození a výchovu dětí. 2250 "Šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství."30 2350 Různé způsoby čistoty 2350 Snoubenci jsou povoláni žít čistotu ve zdrženlivosti. Na tuto zkušební dobu mají pohlížet jako na čas, kdy se mají učit vzájemné úctě, budou cvičit svou věrnost a naději, aby pak přijali jeden druhého od Boha. Projevy něžnosti, vlastní manželské lásce, vyhradí pro dobu manželství. Vzájemně si mají pomáhat růst v čistotě. 2360 - 2400 2360 - 2379 III. Manželská láska 2360 Pohlavnost je zaměřena na manželskou lásku muže a ženy. V manželství se stává tělesná intimita manželů znamením a zárukou duchovního společenství. Manželské svazky mezi pokřtěnými jsou posvěceny svátostí. 2361 "Sexualita, při níž se muž a žena navzájem darují úkonem, který je vlastní a vyhrazený manželům, naprosto není něco čistě biologického, ale týká se nejvnitřnějšího jádra lidské osoby jako takové. Uskutečňuje se opravdu lidským způsobem jenom tenkrát, když je začleněna do lásky, s jakou se muž a žena sobě navzájem až do smrti bezvýhradně zavazují."100 "Tobiáš povstal ze svého lůžka a řekl Sáře: "Sestro, vstaň! Pomodleme se a vyprosme si na našem Pánu, aby nám prokázal milosrdenství a spásu." Vstali a počali se modlit a prosit, aby se jim dostalo spásy. Tobiáš začal slovy: `Požehnaný jsi, Bože našich otců, a požehnané tvé jméno po všechny věky a pokolení. Ať ti dobrořečí nebesa a všechno tvé stvoření po všechny věky. Ty jsi učinil Adama. Učinil jsi mu pomoc a podporu, Evu, jeho ženu. Z obou vzešlo lidské potomstvo. Ty jsi řekl: Není dobré, aby člověk byl sám. Učiňme mu pomoc jemu rovnou. Hle, neberu si tuhle svou sestru pro smilnění, nýbrž veden věrností. Přikaž, abych došel smilování já i ona, abychom se dožili stáří.' A oba řekli: `Amen, amen.' Pak se uložili k spánku té noci" (Tob 8,4-9). 2362 "Skutky, jimiž manželé dosahují důvěrného a čistého sjednocení, jsou čestné a důstojné; jsou-li prováděny způsobem hodným člověka, vyjadřují a prohlubují vzájemné darování, jímž jeden druhého radostně a vděčně obohacuje."101 Sexualita je zdrojem radosti a potěšení: "Sám Stvořitel... stanovil, aby při naprostém tělesném sebedarování manželé zakoušeli rozkoš a uspokojení jak tělesné, tak duchovní. A proto se manželé nedopouštějí ničeho zlého, když usilují o takovou rozkoš a když ji vychutnávají. Přijímají to, co pro ně Stvořitel chtěl. Nicméně manželé mají umět zůstávat v mezích správné umírněnosti."102 2363 Spojením manželů se uskutečňuje dvojí cíl manželství: blaho samých manželů a předávání života. Tyto dva významy nebo hodnoty manželství se nesmí oddělovat, aniž by negativně ovlivňovaly duchovní život dvojice a neohrozily blaho manželství a budoucnost rodiny.

Z manželské lásky muže a ženy tak vyplývají dva požadavky: totiž požadavek věrnosti a plodnosti. Manželská věrnost 2364 Manželský pár vytváří "důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi; uskutečňuje se manželskou smlouvou nebo-li neodvolatelným osobním souhlasem".103 Manželé se sobě navzájem dávají definitivně a naprosto. Nejsou už dva, nýbrž od nynějška tvoří jedno tělo. Smlouva, kterou manželé svobodně uzavřeli, jim ukládá povinnost uchovat jeho jednotu a nerozlučitelnost.104 "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj" (Mk 10,9).105 2365 Věrnost vyjadřuje stálost při dodržování daného slova. Bůh je věrný. Svátost manželství umožňuje muži i ženě vstoupit do věrnosti Krista jeho církvi. Tomuto tajemství vydávají před světem svědectví manželskou čistotou. Svatý Jan Zlatoústý navrhuje mladým manželům, aby ke svým manželkám hovořili takto: "Vzal jsem tě do své náruče, miluji tě, jsi mi dražší než můj život. Vždyť současná existence je jen vánek, a má nejživější touha je prožít jej s tebou tak, abych měl jistotu, že nebudeme odloučeni v oné budoucí... Kladu lásku k tobě nade vše a nic by mě netrápilo víc, než kdybych s tebou nebyl vždycky zajedno."106 Manželská plodnost 2366 Plodnost je dar, cíl manželství; vždyť manželská láska svou přirozeností směřuje k tomu, aby byla plodná. Dítě se nepřidružuje k vzájemné lásce manželů zvenčí; pučí v samém srdci tohoto vzájemného darování, jehož je plodem a naplněním. Proto církev, která "stojí na straně života",107 učí, že "každý manželský úkon musí zůstat otevřený předávání života".108 "Tato nauka, vícekrát vyložená učitelským úřadem církve, je založena na nerozlučitelném spojení, které Bůh chtěl a jež člověk nesmí ze své iniciativy dělit na dva významy manželského úkonu: spojení a plození."109 2367 Manželé, povolaní předávat život, se podílí na stvořitelské moci a na otcovství Boha.110 "Manželé vědí, že plněním úkolu dávat život a vychovávat ─ což je třeba považovat za jejich vlastní poslání ─ se stávají spolupracovníky lásky Boha Stvořitele a jakoby jejími tlumočníky. Proto plnit svůj úkol s lidskou a křesťanskou odpovědností."111 2368 Zvláštní hledisko této odpovědnosti se týká odpovědného rodičovství. Z pádných důvodů mohou manželé chtít zrození svých dětí oddálit. Musí si však ověřit, zda jejich přání není plodem sobectví a zda je v souladu se správnou velkodušností odpovědného rodičovství. Kromě toho uspořádají své chování podle objektivních mravních měřítek: "Když tedy běží o to, jak uvést v soulad manželskou lásku s odpovědným sdělováním života, nezávisí mravní povaha jednání jen na upřímném úmyslu a zhodnocení pohnutek, ale musí se určovat objektivními měřítky, vzatými z přirozenosti lidské osoby a jejích činů; tato měřítka uchovávají celý smysl vzájemného darování i lidského plození v ovzduší pravé lásky. To ovšem nelze uskutečnit, nepěstuje-li se poctivě ctnost manželské čistoty."112 2369 "Dodrží-li se obě podstatná hlediska, spojení i plození, manželský úkon si plně uchovává smysl vzájemné a pravé lásky a své zaměření na svrchované povolání člověka k otcovství."113 2370 Občasná zdrženlivost, metody odpovědného plánování rodičovství na základě sebepozorování a volba neplodných údobí114 jsou ve shodě s objektivními měřítky mravnosti. Takové metody mají v úctě tělo manželů, povzbuzují jejich vzájemnou něhu a podporují výchovu k ryzí svobodě. Vnitřně špatné je naopak "každé jednání, které před manželským stykem nebo při něm nebo při rozvíjení jeho přirozených účinků má za cíl nebo za prostředek zabránit početí".115 "Zatímco pohlavní spojení celou svou povahou vyjadřuje bezvýhradné vzájemné sebedarování manželů, stává se z něho antikoncepcí projev objektivně opačný, sebedarování neúplné. Tak přistupuje k odmítnutí otevřenosti pro život také zfalšování

vnitřní pravdy manželské lásky, která je povolána k sebeodevzdání celé osoby. ...antropologický a současně morální rozdíl mezi antikoncepcí a volbou vhodného období je spjat se dvěma vzájemně se vylučujícími představami o sobě a lidské sexualitě."116 2371 "Budiž všem jasno, že život lidí i úkol sdělovat ho dál se neomezuje jen na tento svět a nemůže se posuzovat a chápat jen podle jeho měřítek, nýbrž vždycky má vztah k věčnému určení člověka."117 2372 Stát je odpovědný za blahobyt občanů. Je oprávněné, když z tohoto důvodu dělá opatření k usměrňování přírůstku obyvatelstva. Může to dělat objektivní a taktní informací, avšak nikdy neústupnými a donucovacími rozkazy. Nemůže oprávněně nahradit iniciativu manželů, kteří jsou prvními, kdo jsou odpovědni za plození a výchovu svých dětí.118 Není oprávněn podporovat prostředky na usměrňování demografického růstu, které odporují mravnosti. Dar dítěte 2373 Písmo svaté a tradiční praxe církve vidí v početných rodinách znamení Božího požehnání a velkodušnosti rodičů.119 2374 Utrpení manželů, kteří zjistí, že jsou neplodní, je velké. "Co mi chceš dát? ─ prosí Abraham Boha ─ Jsem stále bezdětný" (Gn 15,2). "Dej mi syny! Nedáš-li, umřu!" křičí Ráchel na manžela Jakoba (Gn 30,1). 2375 Bádání zaměřené na zmenšení lidské neplodnosti je třeba povzbuzovat s podmínkou, že se "dá podle Božího plánu do služby lidské osoby, jejích nezcizitelných práv a jejího pravého a celistvého blaha".120 2376 Techniky, které štěpí spojení rodičů zásahem nějaké osoby cizí manželskému páru (darování spermatu nebo vaječné buňky, propůjčení dělohy) jsou těžce amorální. Takové techniky (inseminace a umělá oplodnění od jiného dárce) porušují právo dítěte narodit se z otce a matky, které zná a kteří jsou spojeni manželstvím. Zrazují "výlučné právo manželů stát se otcem a matkou jeden prostřednictvím druhého".121 2377 Tyto techniky (inseminace a umělé oplodnění homologické) prováděné uvnitř manželského páru, snad nepůsobí takové škody, ale zůstávají mravně nepřijatelné. Oddělují pohlavní úkon od úkonu plození. Akt, kterým se počíná existence dětí, už není úkonem, kterým se dávají dvě osoby jedna druhé, nýbrž úkon, "který svěřuje život a totožnost embrya moci lékařů a biologů a zavádí vládu techniky nad původem a určením lidské osoby. Takový vztah nadvlády sám o sobě odporuje důstojnosti a rovnosti, jaká musí být společná rodičům i dětem".122 "Z mravního hlediska je plození zbaveno své vlastní dokonalosti, když není chtěno jako plod manželského styku, a tedy zvláštního úkonu manželského spojení... pouze respektování svazku, který existuje v rámci manželského styku a respektování jednoty lidské bytosti, umožňuje plození ve shodě s důstojností osoby."123 2378 Dítě není vlastnictví, ale dar. Největším darem manželství je lidská osoba. Dítě nemůže být považováno za předmět, který se vlastní: k tomu by vedlo uznání domnělého "práva na dítě". V této oblasti má pouze dítě opravdová práva: to, "že je plodem zvláštního úkonu manželské lásky svých rodičů, a také právo být respektováno jako osoba od chvíle svého početí".124 2379 Evangelium ukazuje, že tělesná neplodnost není absolutním zlem. Manželé, kteří vyčerpali oprávněné lékařské zákroky, a přesto trpí neplodností, ať se spojí s křížem Pána, pramenem veškeré duchovní plodnosti. Mohou projevit svou velkodušnost tím, že přijmou za vlastní opuštěné děti anebo že budou konat významné služby ve prospěch bližních. 2380 - 2400 IV. Urážky důstojnosti manželství 2380 Cizoložství. Toto slovo označuje manželskou nevěrnost. Když dva partneři, z nichž je alespoň jeden sezdaný, mají mezi sebou pohlavní styk, i třeba náhodný, dopouštějí se cizoložství. Kristus odsuzuje cizoložství spáchané i prostou žádostivostí.125 Šesté přikázání a Nový zákon cizoložství naprosto zakazují.126 Proroci pranýřují jeho zhoubnost. Cizoložství je chápáno jako symbol hříchu modloslužby.127

2381 Cizoložství je křivda. Kdo je spáchá, nedodržuje přijaté závazky. Zraňuje ono znamení smlouvy, kterým je manželský svazek, pošlapává práva druhého manžela a zasazuje ránu instituci manželství tím, že porušuje smlouvu, která je jejím základem. Ohrožuje blaho lidského pokolení a dětí, kteří potřebují stálý svazek rodičů. Rozluka 2382 Pán Ježíš trval na prvotním úmyslu Stvořitele, který chtěl nerozlučitelné manželství.128 Ruší odchylky, které se postupně vloudily do Starého zákona.129 Manželství mezi pokřtěnými katolíky, "uznané a dokonané, nemůže být rozloučeno žádnou lidskou mocí a ze žádného důvodu s výjimkou smrti".130 2383 Odloučení manželů při trvání manželského svazku může být v jistých případech oprávněné, jak uvádí kanonické právo.131 Jestliže občanský rozvod je jediným možným způsobem, jak zajistit určitá oprávněná práva, jako je péče o děti nebo ochrana majetku, je možné se s tím smířit, a není to pak nějaká mravní vina. 2384 Rozluka je těžké provinění proti přirozenému zákonu. Osobuje si právo zrušit smlouvu, kterou manželé svobodně uzavřeli, že budou žít jeden s druhým až do smrti. Rozluka uráží smlouvu spásy, jejímž svátostným znamením je manželství. Uzavření nového sňatku, i když je uznáván občanským zákonem, zvětšuje závažnost porušení; manžel nebo manželka, kteří znovu uzavřeli sňatek, žijí tak ve stavu veřejného a trvalého cizoložství: "Jestliže se manžel po odloučení od vlastní manželky spojí s jinou ženou, je sám cizoložníkem, protože dává takové ženě páchat cizoložství; a žena, která s ním bydlí, je cizoložnice, protože k sobě přivábila manžela jiné."132 2385 Nemravná povaha rozluky vyplývá i z nepořádku, který vnáší do rodiny a do společnosti. Takový nepořádek působí vážné škody; manželovi (manželce), který byl opuštěn(a); dětem, zraněným odloučením rodičů a často jimi přetahovaným; společnosti, pro kterou je svými nakažlivými účinky opravdovou bolestí. 2386 Může se stát, že jeden z manželů je nevinnou obětí rozluky dokonané podle občanského zákona; ten se pak neprohřešuje proti mravní normě. Je totiž značný rozdíl mezi manželem, který se snažil zůstat věrný svátosti manželství, a přesto je nespravedlivě opuštěn, a mezi tím, který svým těžkým proviněním zničí kanonicky platné manželství.133 Jiné urážky důstojnosti manželství 2387 Lze chápat drama člověka, který touží přijmout evangelium a shledá, že je povinen zapudit jednu nebo více žen, s nimiž po léta žil manželským životem. Nicméně mnohoženství je v rozporu s mravním zákonem. Radikálně odporuje manželskému společenství; "přímo popírá Boží plán, jaký byl zjeven na počátku. Neboť odporuje stejné osobní důstojnosti muže a ženy, kteří se v manželství jeden druhému darují s láskou, jež je úplná, a tím samým jediná a výlučná".134 Křesťan, který předtím žil v mnohoženství, má kvůli spravedlnosti závažnou povinnost respektovat závazky, které na sebe vzal vůči oněm ženám, které byly jeho manželkami, a vůči svým dětem. 2388 Krvesmilstvo spočívá v intimních vztazích mezi rodinnými příslušníky nebo příbuznými v takovém stupni, který je překážkou manželství mezi nimi.135 Svatý Pavel pranýřuje toto mimořádně těžké provinění: "Proslýchá se, že je u vás nemravnost... že totiž někdo žije s manželkou vlastního otce... ve jménu našeho Pána Ježíše... ať je ten člověk vydán satanovi, aby tak tělo bylo důkladně ztrestáno..." (1 Kor 5,1.4-5). Krvesmilstvo kazí rodinné vztahy a naznačuje úpadek do zvířeckosti. 2389 Ke krvesmilství je možno připojit pohlavní zneužívání páchané dospělými na dětech nebo dospívajících svěřených jejich ochraně. V takovém případě je provinění zároveň pohoršlivým útokem na tělesnou i mravní intengritu mladých, kteří tím zůstanou poznamenáni na celý život, a taktéž je to těžké porušení výchovné odpovědnosti. 2390 Když muž a žena odmítají dát právní a veřejnou formu svazku, který zahrnuje pohlavní intimnosti, jde o volnou lásku. Výraz "volná láska" je klamný: jaký smysl může mít spojení lásky, v němž se osoby navzájem k ničemu nezavazují a projevují tak nedostatek důvěry k druhému, k sobě

samému nebo k budoucnosti? Výraz "volná láska" pokrývá rozmanité situace: konkubinát (nemanželské soužití), odmítání manželství jako takového, neschopnost dlouhodobě se zavázat.136 Všechny tyto situace jsou urážkou manželství; ničí samotnou ideu rodiny; oslabují smysl pro věrnost. Odporují mravnímu zákonu: pohlavní styk má své výlučné místo v manželství; mimo ně je to vždy těžký hřích a připravuje člověka o možnost přijímat svátosti. 2391 V současné době si mnozí lidé, mají-li v úmyslu oženit se nebo vdát, dělají nárok na jakési "právo na zkoušku". Ať jsou úmysly těch, kteří se oddávají předčasným pohlavním stykům, sebepevnější, takové styky "neumožňují zabezpečit ve své upřímnosti a věrnosti meziosobní vztah mezi mužem a ženou a zvláště chránit jej před rozmary a vrtochy".137 Tělesné spojení je mravně oprávněné pouze tehdy, když muž a žena vytvoří definitivní společenství života. Lidská láska nepřipouští "zkoušku". Vyžaduje, aby se osoby sobě navzájem dávaly bezvýhradně a definitivně.138 Souhrn 2392 "Láska je základní a přirozené povolání každého člověka."139 2393 Když Bůh stvořil lidskou bytost jako muže a ženu, dává jednomu i druhému stejným způsobem osobní důstojnost. Každý, muž i žena, má uznat a přijmout vlastní pohlavní totožnost. 2394 Kristus je vzorem čistoty. Každý pokřtěný je povolán, aby vedl čistý život podle vlastního životního stavu. 2395 Čistota znamená integraci sexuality v osobě. Vyžaduje, aby se člověk naučil ovládat. 2396 Mezi hříchy, které odporují čistotě, je třeba uvést sebeukájení, smilstvo, pornografii a homosexuální úkony. 2397 Svobodně uzavřená smlouva mezi manžely zahrnuje věrnou lásku. Ta ukládá povinnost uchovat nerozlučitelnost jejich manželství. 2398 Plodnost je dobro, dar, cíl manželství. Tím, že manželé dávají život, se podílejí na Božím otcovství. 2399 Regulace početí představuje jeden z rysů odpovědného otcovství a mateřství. Oprávněnost úmyslů manželů neospravedlňuje k tomu, aby sahali k prostředkům mravně nepřijatelným (např. přímá sterilizace nebo antikoncepce). 2400 Cizoložství a rozluka, mnohoženství a volná láska jsou těžkými urážkami důstojnosti manželství. 2685 Služebníci modlitby 2685 Křesťanská rodina je prvním místem výchovy k modlitbě. Založena na svátosti manželství, je "domácí církví", kde se Boží děti učí modlit "jako církev" a dlít na modlitbách. Zvláště pro malé děti je každodenní rodinná modlitba prvním svědectvím živé paměti církve, trpělivě probouzené Duchem svatým. 1867

1955 1995