Čtení na léto Jak jsem potkala (vel)ryby
Uvnitř tohoto vydání
Už na konci roku 2013 jsem věděla, že nadcházející rok bude pro mě ve znamení velkých změn, rozhodnutí, překvapení, poznání… S jarem jsem oslavila své narozeniny, ke kterým jsem dostala krásný dárek - cestu po Kanadě, kde pomyslnou třešničkou na dortu byl výlet za velrybami. Byl to můj sen, o kterém jsem dlouho snila. Fascinují mě svou velikostí a přitom křehkostí zároveň, jak jsou vydány na milost lidí, kteří rozhodují o jejich osudu. Cestou nebylo problém vidět zamrzlá jezera, sem tam zbytky sněhu. Příroda byla viditelně unavená, přesto krásná. Silnice jakoby rostla před očima, do výšky i šířky. Chvílemi jsem měla pocit, že jsme v Rakouských Alpách. Od místních se dozvídáme, že paní zima dopřávala i -45 °C a tolik sněhu, že za noc napadla taková sněhová peřina, která přikryla i auta. Nicméně pro ně nic neobvyklého. Upozornění s dopravními značkami, kde se mají pohybovat na silnici sněžné skútry, dávají tušit, že se tady v zimě opravdu nikdo nenudí. Malebné quebecké městečko Tadoussac, na které se dostaneme pouze trajektem přes fjord řeky Saguenay, která se vlévá do řeky Sv. Vavřince, bylo cílem naší cesty. Tam už na mě čekaly velryby, které pravidelně v tomto období připlouvají za bohatou potravou.
Hledá se léto .................. ...……...….3 Tydra nebo Vydra ........... ………...….3 Angličtina na cesty ......... ……...…….7 Milostný průvodce řekami ……..…….7 Stránky nejen pro děti .... ….....…….8 Ptáme se profesionálů .... ……..…..10 Jak jsem se potkala s…………... .…..11 Co už neděláme na dovolené …….12
pokračování na str. 2
Petra Procházková NOVINÁŘKA LEADERŮ S NEKLIDNÝM SRDCEM S Petrou se známe již léta. Nevybavím si naše první setkání. Ale vím, že nás spolu seznámil její bratr Jožan, který ji zřejmě jednou přivedl do naší party ze studií do Kořenova na chalupu. A ona se stala takovou skoročlenkou party. Přijíždí, když může. Málokdy sedí přímo a u stolu, spíše někde stranou, skoro vždycky něco píše, kamsi odbíhá volat. Pije čaj a nemá skoro žádné požadavky, kde bude spát, co bude jíst… (Jen to spojení, kdyby jí její bratr obstaral). Ale je jí plno. Mluví hlasitě a jasně. Někdy jen udiveně a mlčky posloucháme, někdy se hádáme do morku kostí a často se smějeme. Umí rýpnout, když třeba relativizuje naše lpění na čemsi, umí strhnout, to když nás jednou málem všechny dovlekla i s dětmi do Gruzie na dovolenou. Umí si poradit, když cokoli potřebuje. Většinou tak, že všechny zapojí. Umí toho hodně. Má mnoho darů, asi nekonečně sil a také velmi slabostí. Třeba tu pro „zbojníky“… pokračování na str. 4
léto 2014
Jak jsem potkala (vel)ryby pokračování ze str. 1 Už při vyjíždění z trajektu na pevninu, je jasné, že velryby jsou tu každoročně vítány s otevřenou náručí. Upoutávky, suvenýry na každém kroku nám dávaly znamení, že jsme na správném místě. Jelikož jsme tam přijeli v době, kdy bylo těsně před zahájením sezóny, okolní hotely, motely, kavárny se probouzely ze zimy. Úpravy okolí domků, natírání a leštění lodí bylo v plném proudu. Přesto všude útulno, milo a ochota odpovídat na zvídavé otázky nás, poměrně dost nedočkavých turistů: „Uvidíme velryby? Jsou už tady?“. Dočkali jsme se odpovědi: „Jsou, ale zatím málo. Dávají si načas, připlouvají v půlce května a vidět jsou jenom tak, jak ony chtějí“. Ony určují, jak dlouho se budeme moci jejich krásou, velikostí kochat. Říkala jsem si, to je dobře, že neporučíme větru, dešti. Místní rybář říkal, že dříve se velryby zabíjely, aby z nich mohlo žít pár lidí. Dnes se velryby chrání a žijí z nich všichni. Konečně nastává okamžik, kdy naše skupina čítající 20 nadšenců dostává od posádky slušivé nepromokavé, vyteplené komplety na člun (zodiak). Je mi zvláštně, mísí se všechny pocity najednou. Asi až teď mi došlo, že sen se stává skutečností. Strach, radost, štěstí, únava. Teplota na vodě bývá o 15 °C méně než na pevnině. Ač jsme se sešli různé národnosti, najednou jsme všichni vypadali úplně stejně a měli i společný cíl a při každém setkání našich očí byla pokaždé stejná otázka. Budeme mít štěstí? Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale od začátku cesty jsem jela za velrybami. Ani na okamžik jsem si nepřipustila, že by tomu bylo jinak. Přicházíme ke člunu, o kterém si myslím, že kdyby se velryba rozhodla, že si s námi pohraje, nebude mít problém. Vyjíždíme. Posádka zapíná sonar a vyrážíme za dobrodružstvím. Přestávám vnímat čas a všechno kolem sebe. Jenom uvnitř cítím to zvláštní šimrání. Najednou mě opustily veškeré obavy z hloubky, zimy. Pane Bože, jsem opravdu tady. Na místech, která jsem hltala v televizi. Všichni jsme se proměnili v malé děti, které na Vánoce netrpělivě a s nadšením čekají na příchod Ježíška. A je to tady, posádka nám sděluje, že zahlédla velryby, hurá k nim, vypínáme motor a čekáme.
Nikdy nevíte, jak blízko a z které strany se ozve to ono známé velrybí pšouknutí. A začalo představení, nejen velryb, ale i módní přehlídka fotoaparátů, kamer, telefonů. Navzájem jsme si všichni vycházeli vstříc, aby všichni měli co nejkrásnější snímky. Nevím, na kterou stranu se podívat dřív, chci zachytit každičký, byť sebemenší okamžik této zázračné chvíle. Je mi krásně, cítím zvláštní klid uvnitř sebe, na nic nemyslím, žádné starosti, všechno jde mimo mě. Jsem tady jenom já a velryby. Zajíkám se štěstím. Jsou krásné, je jich hodně, blíž i dál od nás. Už nefotím, jenom tak klečím na člunu a žasnu nad vším kolem. Zážitky jsou nepřenosné a tuhle chvíli mi nikdy nikdo nevezme. Fascinují mě svoji velikostí, krásou. Co si asi myslí při pohledu na nás, tvorečky poskakujících na loďkách, jak smyslů zbavených. Určitě nic, jsou moudré a trpělivé. Posádka velí – posledních 5 minut a já jak malé dítě, říkám ještě: „nééééé“. Kapitán se usměje a otáčíme. Uběhly 3 hodiny určené mě a mému snu. Je to už pár dní, co jsem zpět v realitě, ale můj sen neskončil, uvnitř mě zůstane navždy. A proto sněte svoje sny, plní se totiž i ty, na které jenom pomyslíte. Síla myšlenky je mocná. Někde jsem četla čínské přísloví: „Chceš-li být šťastný jeden den, opij se. Chceš-li být šťastný jeden rok, ožeň se. Chceš-li být šťastný celý život – staň se rybářem.“ Ze mě se rybář asi nestane, ale už chápu ty prosezené hodiny u vody, kdy jsem si pokaždé říkala, co na tom ty lidi mají… Renata Richterová realistický snílek z Aperty
2
Hledá se léto Z cestovních kanceláří, od provozovatelů letních koupališť, kempů, z meteorologických stanic a z mnoha dalších míst se opět šíří zprávy, že se hledá léto. Kdy a kde se objeví a zda vůbec, je záhadou, jež přitahuje pozornost. My však sázíme na jistotu a nabízíme Vám filmové příběhy, ve kterých léto určitě naleznete. A můžete je i prožít, pokud se necháte zlákat.
S kým prožít léto? Léto s Monikou aneb Temperamentní přidrzlá Monika okouzlí a svede plachého, nesmělého Harryho. V režii Ingmara Bergmana. Léto s liškou aneb Dívenka Bertille zahlédne v lese lišku a chce se s ní spřátelit. Jak to asi dopadne? Léto s kovbojem aneb Honza Macháček nebo Boba, to je dilema mladé psycholožky Doubravky.
O kom je řeč? Léto aneb Citové zmatky v českém filmu z roku 1948. V jakém pojetí léto prožít? Léto aneb Dokáže cool rebel z města získat srdce krásky Rozmarné léto aneb Na plovárně bez Marka Ebena, ale z ostrovního letoviska? Německý film pro mládež. s Jiřím Menzelem a dalšími. Babí léto aneb Mladý pětasedmdesátník si plní své sny. Kam se v letním čase vrátit? Ztřeštěné léto aneb Citlivá Cassandra inspiruje začínají Léto roku 1942 aneb Parta chlapců se o letních prázdni- cího umělce Hoopse k tomu, aby kráčel za svými sny. nách zamiluje do jedné ženy. A není to málo? Léto 04 aneb Jak je možné znejistět? Podívejte se na Jak se v létě obléknout? německý film nejen o čtyřicetileté Miriam. Léto v bikinách aneb Nejlépe zachrání pláž před zlými Kde prožít léto? Léto v Alabamě aneb Jak výstřední teta Lucille ovlivní doposud klidný život třináctiletého Peejoe? Režíroval Antonio Banderas. Poslední léto v Tangeru aneb Claudia Marchetti se po patnácti letech vrací do Tangeru, nikým nepoznána, aby vyrovnala účty. Její kroky však nevedou do banky. Léto v Berlíně aneb Když řidič Ronald vstoupí do vztahu mezi Nike a Katrin.
developery soutěž, překvapivě, v bikinách. Léto v bikinách 2 aneb Bikiny zůstávají a tentokrát jsou v Malibu. Léto v bikinách 3 aneb I nadále komedie a znovu bikiny. Michal Knězů Mrvka filmový nadšenec z Aperty
Tydra nebo Vydra? Každé dítě má ze svého dětství skvělé zážitky. Já díky svému tatínkovi nejen skvělé, ale také velmi vtipné a zábavné. O jednu z nich bych se s Vámi ráda podělila. Když jsem byla malá, asi tak 5 let, jako každé dítě jsem vše tátovi tzv. „žrala“. Když si na to teď vzpomenu, spíše se tomu směju a říkám si „takové blázniviny - a stejně si je dělala“. Jedna z těchto bláznivin se odehrála v létě na Šumavě. Byli jsme na dovolené pod stanem u řeky, která se jmenuje Vydra. Pamatuji si, že když jsem vlezla do vody, bylo to jako by mne bodalo milion jehliček. Ovšem pointa této historky je v tom, JAK jsem se nakonec dostala do vody... Táta věděl, že musí vymyslet fígl, aby mě do tak hrozně studené vody dostal, jinak se mu to nepodaří. Proto začal řece říkat Tydra místo Vydra. Hned jsem si toho všimla a chtěla řece říkat stejně. Bohužel to mělo háček. Vydře se mohlo říkat Tydra až po prvním koupání. Jeden večer se táta šel vykoupat a já tak moc chtěla řece říkat Tydra, že jsem se tak překonala, až jsem tam vlezla s ním. Voda měla asi 8°C a já musela přepla-
vat malou tůňku, abych mohla řece tykat. Skoro jsem umrzla, ale podařilo se, a mně se splnil dětský sen. Od té doby je pro mě řeka Vydra Tydrou. Myslím, že tato zkušenost má za následek to, že nevlezu do vody, pokud nemá více jak 30°C. I přes zmrzlou zkušenost a svou dětinskou hloupost si ráda na mrazivé koupání vzpomenu a zasměju se. Časem jsem přišla na to, že ne všechno co mi táta řekne, musí být pravda. Kristina Gardoňová dcera svého otce
3
Petra Procházková NOVINÁŘKA LEADERŮ S NEKLIDNÝM SRDCEM pokračování ze str. 1 Petro, když jsem tě o rozhovor žádal a sdělil ti, jak bych chtěl, aby se jmenoval, pohotově jsi reagovala „myslíš zbojníků?“ . Nahrálas mi tím na první otázku: Máš i ty zbojnické srdce? Myslím, že ne. Budeš se divit, ale já své srdce cítím jako mateřské. Vlastně i k těm zbojníkům, kterým se dodnes snažím vlézt při rozhovorech pod kůži, cítím jakýsi… snad soucit. Jako bych věděla, jak je zbojnické řemeslo marné. A oni na to teprve přicházejí. Často to pochopí až v poslední vteřině života. Tebou zmíněný bratr říká, že mám srdce „odpovědného vedoucího“. Myslí tím, že ho komanduji, snažím se vše zařídit podle sebe a mám pocit, že nikdo jiný danou věc nezvládne lépe než já. To má své minusy, například musím absolutně vše dělat sama. Ale je to logické – vždycky jsem se musela spoléhat sama na sebe, jak v osobním, tak v profesním životě. Vím naprosto jistě, že je sice skvělé, když máš vedle sebe oporu, zázemí, chlapa, co tě brání a chrání, ale nelze si myslet, že je možné na to stoprocentně spoléhat. V každé situaci, ve které se ocitnu, musím vědět, jak se z ní dostat bez šrámů a bez pomoci. Ty se pohybuješ v krajinách ne zrovna bezpečných. Přesto se zdráhám tě vnímat jako válečnou reportérku, i když jsi převážně tam, kde se děje nějaký konflikt, v němž řinčí zbraně. Jak to tedy s tebou je? Za čím a pro co jezdíš do Ruska, Gruzie, Čečny, Afganistánu, Ukrajiny, Běloruska… To je takové klišé – válečný reportér. Znám lidi, co se honí za kdejakým konfliktem, a nic jiného nefotí. Většinou jde totiž o fotografy. To není můj případ. Odjela jsem v roce 1992 jako zpravodajka do zemí bývalého SSSR, a protože zrovna na tomto teritoriu vypuklo během následujících let několik lokálních konfliktů, zcela přirozeně jsem se vydávala na ta místa podívat: proč války vypukly, kdo je rozdmýchal, kdo tam proti sobě válčí atd. Ani dnes, v dobách informační globalizace díky internetu,
4
Foto: zpravy.idnes.cz
nemůže zprostředkovaný pohled nahradit autopsii. Kdybych nebyla teď, v poslední době, párkrát na Ukrajině, kdybych nemluvila s lidmi na Majdanu, tak třeba věřím i tomu tvrzení, že většina z nich jsou antisemité, ukrajinští nacionalisté a banderovci. Kromě toho, když jsi na místě, můžeš ten konflikt cítit. Vnímat strach lidí, kteří nemohou, jako ty, sbalit svých pár švestek a odjet. Beznaděj, zoufalství, ale i hrdinství, touhu se pomstít, nenávist, krutost.. Prostě tohle všechno má svůj zápach, dá se to „ohmatat“, a to přes internet nejde. Já si vlastně myslím, že mojí specializací jsou lidé v extrémních situacích a jejich pošramocené duše. To mne zajímá, a proto jezdím do zemí, kde se dají lidské příběhy, dramatické, tragické ale i optimistické a velkolepé, sbírat jako dobrá úroda. Ještě u této otázky zůstanu. Jsem přesvědčen, že v tom co děláme, je i kus projekce nás sebe sama. Neklid může být také synonymem pro hledání. Válka, boj, konflikty, utrpení, demokracie, vítězství… to mohou být jen kulisy. Prozradíš, co za nimi hledáš pro sebe? Nevím. Hledání to ale je určitě. Když jsem například několik let de facto žila v Čečensku a stále dokola reportovala o válce, která už v Evropě skoro nikoho nezajímala, měla jsem pocit jakéhosi neúspěšného spasitele. Zdálo se mi, že nemohu odejít z Kavkazu, protože jsem se narodila proto, abych napsala takové zásadní stati, které pohnou mocnými tohoto světa a ti zabíjení zastaví. Později jsem pochopila, jak strašně jsem přecenila sebe, své síly i empatii mocných. Myslím, že zpočátku, zvláště během konfliktu v Abcházii a pak v Čečensku, jsem byla přesvědčena, že plním důležitou informační misi a že jako se někdo touží stát modelkou či herečkou, můj cíl je stát se mírotvorcem. Cítila jsem se strašně izolovaná a odstrkovaná, nechápala jsem, že někdo může číst mé články o kobercovém bombardování Grozného a pak si klidně potřást s prezidentem Jelcinem rukou. Postupně jsem zjistila, že takové pocity mají všichni mí kolegové, kteří dlouhodobě pobývali ve válečné oblasti. Že se opájíme pocitem výlučnosti, ale zároveň jsme zklamaní, neboť naši výjimečnost doma skoro nikdo nedoceňuje. Někteří se z toho museli opít, jiní se stali nesnesitelnými nafoukanci, někdo zase dokázal svůj image skvěle „prodat“ a stal se politikem. Moje hledání je tedy asi utvrzováním se v tom, že dokážu najít smysl v něčem, nebo spíš ještě dát smysl něčemu, co řada lidí pokládá za absurdní, šílené, nepochopitelné. Kromě toho, je to samozřejmě adrenalin, touha po úspěchu, určitá míra exhibicionismu – to vše k novinařině a té krizové zvlášť patří.
3 3
Také by to mohlo vypa- zvolili, ale často nemáme šanci si je prověřit v jiných, než dat, že „zbojnice hledá naprosto standardních situacích. Nebo ani nemůžeme konzbojníky“. Mám dojem, frontovat jejich slova s činy. V konfliktech je postup právě že tě víc zajímají ti, kte- opačný. Nejdřív ti lidé konají, plní složitější a složitější úkoří stojí proti: esta- ly, ostatní jim důvěřují, neboť je nikdy neokradli, nezradili, blishmentu, vládě, mo- nezalhali jim, dopouštějí se hrdinských skutků a jsou jednoci… Jak si v takovém znační, nekomplikovaní a rozhodní. Války obecně potřebují případě udržuješ od- méně filozofie a více praktických dovedností a jednoduFoto: zpravy.idnes.cz stup? Je to také vlastně chých pravd. Každopádně, leaderem v Čečensku či otázka i po tom, jaký má být novinář? Má být pravdivý, v Afghánistánu se nikdy nemohl stát neschopný lhář a zloobjektivní, subjektivní…? děj. Neboť takový člověk by se své vytoužené pozice leaNejsem zbojnice, fakt ne. Ani rebel. Ale rebelství je dera vůbec nedožil – zbil by ho buď protivník nebo vlastní. mi sympatické. To máš pravdu. Zajímají mne lidé, kteří se Jen jedna věc je důležitější než peníze, a to je život. Když dokáží postavit obrovské přesile, ať už to je vlastní vláda či jde o něj, obnažují se vlastnosti, které jinak zůstávají skryagresor. A odmítám uvěřit, že motivace tak zvaných bojů ty. Tak trochu filmová, ale ne neskutečná, je situace, kdy za svobodu je vždy jen touha stát se mocným, bohatým, někdo někoho zachrání a riskuje přitom vlastní život. To je stejně jako byli ti, které se snažím svrhnout. výjimečné chování. Já například bych to zcela jistě nedokáA objektivita jako taková je myslím nesmysl. Je to zala. Snad s výjimkou vlastního dítěte. A lidé, kteří to dokátermín, který podle mne do novinařiny nepatří. Odstup ží a jednají tak přirozeně proto, že jakékoliv jiné jednání by ano, objektivita nikoliv… Já vím, že je strašně snadné pro- je zbavilo možnosti být vůdcem – což oni instinktivně vědí, padnout sympatiím k těm, které nejen pozoruješ, ale pro- se zaslouženě za válek stávají leadery, veliteli, šéfy nejrůzžíváš s nimi i dost vypjaté chvíle. To nesmírně sbližuje, při- nějších militantních či obranných a partyzánských skupin. padáte si, že jste na jedné lodi, že si zachraňujete životy Musejí mít absolutní důvěru všech, nikoliv většiny, ale atd. Pak je obtížné popsat i zvěrstva, která „tvoji partyzáni“ všech členů skupiny, kterou vedou. Jinak to nefunguje. Vypáchají. Jediný recept na to mám, a to je detailně, maxi- soké mravní vlastnosti ceněné za války, tedy třeba statečmálně věrně a ve všech souvislostech popisovat činy lidí, nost, či obětavost, se ale po skončení konfliktu, v míru, kterým se snažím kouknout až do žaludku. Ovšem popsat stávají anachronismem. Proto je poměrně jasně černobílý je tak, aby bylo jasné, co tito lidi prožili, proč jsou tací, jací obraz s ostrými konturami dobra a zla, na kterém je i válečjsou, jak je možné, že jsou schopni zabít ženu, dítě… kdo ný hrdina, i padouch, i oddaný voják, i zrádce, v politické jim ublížil a komu ublížili oni. Reportáž je skvělý útvar, mů- realitě klidu a míru najednou úplně rozmazaný. A hrdinožeš ukázat mnohem víc, než jen popsat nějakou válečnou vé, kteří vedli své vojáky do bitev, jsou najednou k ničemu, epizodu. Nesmíš si nic vymyslet, ale můžeš, respektive muv horším přípasíš vybrat z obrovského množství informací ty, které ti dají dě na obtíž. Do celkově pravdivý obrázek o situaci, o válce, jejich příčinách politiky se tito atd. Vždy je to ale tvůj subjektivní pohled, nikoliv objektivjednodušší lídři ní zpráva bezpohlavního úředníka OSN. Subjektivní, ale zkrátka nehopravdivý. To se vůbec nevylučuje. Ty jsi na místě, něco vidí. díš a něco cítíš. Jediný úkol, který máš, je přenést obrazy, které vnímáš, a pocity, které máš, čtenářovi. Pokud se toTo je hodně hle povede, je to pecka. Že vypracuješ komplexní analýzu a náročné, zrelativizuješ veškerá tvrzení té či oné strany konfliktu, je Foto: tyden.cz všechno to kravina. Na to ať si OBSE pošle tým pozorovatelů vydržet. A na s dotazníky. To nemá s reportérstvím nic společného. vysoký stres si hledáme různé pomůcky. Poznalas kde, Po mě se často chce, abych školil manažery jak, případně čím oni léčí svá neklidná srdce? Často ve víře. Znám i lidi, kteří se chopili zbraně jen v leadershipu. A je pro mě dost absurdní představa, že bych jezdil školit vůdce čečenských zbojníků v tom, jak proto, že museli bránit svůj dům, a za pár let jsem se s nimi mají vést lidi. Protože oni leadery jednoznačně jsou. A mě přela o tom, zda je možné, aby jim skutečně Bůh velel zabíby zajímalo, jak se to stane, že se tam z jednoho z mnoha jet ve jménu sebe sama. Víra jim pomáhá nejen uklidnit stane leader? Co musím mít, umět, jaká musím být povarozhárané duše, ale i ospravedlnit činy, kvůli kterým by ha, abych se stal leaderem třeba v té Čečně? A je to všujinak už nikdy neměli klidné spaní. Alkohol v zemích, kde de, kam jezdíš, stejné? Je zajímavé srovnání těchto, řekněme přirozených převládá islám a kde jsem především působila, nepřipadá leadrů, třeba s našimi politiky, které jsme si vlastně sami v úvahu. Až na výjimky. Samozřejmě opájení se mocí,
3 5
vědomí, že rozhoduji o životech mnoha lidí, že mne bezmezně poslouchají a zbožňují, že mi dobrovolně odevzdali své životy, to je také opiát, který pomáhá překonat strach a posílit sebevědomí, odstranit pochybnosti a neklid v duši. A teď zase k tobě. Být dlouho v cizině a ještě k tomu nebezpečné… I ty jsi de facto stále ve velkém stresu , vypětí… Máš ty vypracované nějaké mentální taktiky, cvičení, abys to všechno zvládla? Nemám. Časem jsem se naučila více šetřit síly jak psychické, tak fyzické. Například mne nesžírá, že něco nestihnu, nezažiju, že nedojedu někam včas... Věřím v jakýsi řád, vyšší možná, ale i vnitřní řád situací a věcí, který se snažím vycítit a pak se mu podřídit. Snad by se to dalo přirovnat k plavbě na lodi ve velkých vlnách. Také nelze jít proti živlu, ale je třeba se snažit splynout s jeho rytmem a klouzat po vlnách tak, jak si to ony samy určují. Jednoduše by se dalo říct, že můj recept je nic nelámat přes koleno. Netlačit na pilu. Věřit tomu, že vše má svůj čas a že ne vše musím také dokonale pochopit. Že jsou věci, které nezažiju, neovlivním, nepochopím a neuvidím. Že jsou války, které nepopíšu, neštěstí, kterými nikoho nedojmu. Naučila jsem se spíš se nechat unášet událostmi, a ne plavat proti proudu a snažit se za každou cenu o všem si něco myslet, někomu něco sdělovat, odhalovat a mít na všechno názor. Dnes nevím mnohem víc věcí, než před dvaceti lety. A mnohem méně mi to vadí. Předpokládám, že pobyt tam, kam jezdíš, není ani fyzicky žádný komfort. Musíš tedy i dobře zvládat obyčejné nepohodlí, specifické způsoby tamní byrokracie apod. Daří se ti tyto návyky přenášet i k nám, řekněme země civilizované, ale také s mnohými překážkami, šikanou a ústrky? Jsi stejně tolerantní tam i tady? Tolerantní to nevím. Spíše jsem hodně intolerantní k tomu, že i v zemi tak komfortní, jako je Česká republika, je to s mravností hodně nahnuté. Přitom dovolit si být slušný si u nás může každý, aniž by ho to ohrožovalo na životě. Nicméně, vím, co máš na mysli. Asi bych to nenazvala tolerancí, ale jsem poměrně flegmatická k takovým věcem, jako jsou různé problémy třeba materiálního charakteru. Dobře snáším nepohodlí, záplavy a sucha, vlhkost v domě i poruchovost mého stařičkého auta. Nakonec se nenechám nijak zvlášť vyvést z míry ani nejrůznějšími problémy v práci, nebo naposledy katastrofickou přestavbou našeho vesnického domku – zatímco můj bratr a rodiče šíleli, když z rozestavěného torza domu najednou zmizeli řemeslníci,
já jsem byla ráda, že nám zůstala zachována jedna místnost a že moji afghánští příbuzní přežili další noc v Kábulu ve zdraví. Závěrečnou otázkou se chci vrátit k začátku našeho rozhovoru. Ty žiješ tady - v zemi relativně bohaté, civilizované - a dojíž- Foto: ceskatelevize.cz díš tam, kde je často bída, hlad, nesvoboda… prozradíš, co je pro tebe štěstí, hojnost…? Štěstí je moje rodina. Zdraví mého syna, mojí mámy. Ale i zdraví a život mého muže a jeho afghánských příbuzných, rodičů a sestry. Často na ně myslím. Máme u nás doma afghánského studenta, a já sdílím s ním to štěstí, že je tady a ne v zákopech nebo v hrobě. A hojnost? Nepohrdám penězi, potřebuji je stejně, jako každý jiný člověk. Mám ráda hezké věci, snažím se zařídit nám příjemné bydlení, mám slabost pro pily na dřevo, teď jsem si koupila další, ač ji nepotřebuji… Nešetříme na jídle, ... Líbí se mi velká silná auta a nepohrdla bych nějakým starším exemplářem terénního vozu. Chodím v drahých zdravotních botách, jezdíme se synem a bratrem na lyže do Alp, prostě si užíváme, jak nám to naše příjmy dovolí a nestresujeme se tím, že bychom si mohli užívat víc, kdybychom…. Ptal se Oldřich Kvasnička zvídavec z Aperty
Buďte s námi na facebooku! Sdílejte s námi nápady, tipy i život v Apertě. 6
Angličtina na cesty aneb Jak je to doslova Potkáš na pláži holku...Tvé oči září: Your eyes September. V letovisku se voděj milenci ...Párek milenců: Sausage of lovers. Oblíbená kratochvíle—návštěva sklípku: ....Vinné sklípky: Guilty cellars. Po včerejším flámu "seká dobrotu": ...He cuts goodness. A zase milenci.. Seděli na mezi: ....They were sitting on between. Po opulentní večeři trpělo … trávící ústrojí: ...Poisoning mechanism. ...a nepomohlo ani SVAŘENÉ VÍNO: Welded wine...
Idiomy: kick back = relaxovat: otrocky přeloženo: nakopat záda book in advance = zarezervovat předem: knížka předem hit the town = jít někam a užít si to.....trefit/udeřit město itchy feet = potřeba cestovat.....lechtaj/svědí nohy Připravil Miroslav Schiffert Jazyková škola Stamina
Milostný průvodce českými řekami Berounka Berounko, plná Pražáků a plzeňského píva na tvých březích se tak krásně stmívá a o lásce zpívá a nudou zívá… Když můj milý ožralej je jak slíva. Bílina Na paseku u Bíliny, chodíval jsem na maliny, rudé jak tvé rety, otevřené sladké světy… A bez pasu a doložky sahal jsem ti na nožky. I dech zatajený jsem pak míval, když přes kopečky k údolí jsem sbíhal. Byly to pro mě cizí světy a já uměl jen české věty o lásce, věrnosti a tak… a tvůj otec to byl esenbák Dyje Víc cizí než naše do tvých tůní nahlížel jsem plaše. Jsi donaha svlečena na hranicích touhy a já svých vášní otrok pouhý. "Miluj mě", dáváš mi svolení, pak v tvých roklinách má ústa oněmí. Náhle zdráháš se svádivá, „Ach Bože“, tohle špatně končívá…! Jizera Při vysílání studia Jizerka šeptals mi, že jsem mizerka. Všechno to ňák zmizelo, teď řveš na mě mizero.
Lužnice Celý život chytat ryby, vědět, že tě žádná nepolíbí, Lužnice! Fakt mám tě rád, je však ještě jiný prstoklad, než vázat háčky k udici, lepší hladit ňákou samici. Vnadit na ní polibky, do těsta přestat dělat zálivky, na lodičce ke splavu ji brát. A všechno to náčiní rozprodat! Nežárka Nežárko !!! Dnes to bude zadárko! Nisa Co o Nise říci, že smrdutá byla a tlící. A dnes plují v ní pstruzi sudetskou krajinou hrůzy i divé krásy. Kde jsou, lásko, tvé vlasy?! V noci rozprostřené na břiše mých rozvalin sám – sama. Ty piješ smutek a já míchám splín Otava Ty přimlouváš se za Otavu i polibky plné bolehlavu i srdce smytá z břehů Písku voda v dlaních a z dlaní misku. Přehorká je dnes neděle, ty prsty čmáráš mi po těle… Už bouřka jde z šumavských hor a mezi mými stehny najdeš vzdor…
Ohře Tam, kde je Ohře v Lokti ohnutá, tam v zádech byla Ona prohnutá. Vydra moje, Vydřinka. Teď mám z ní jen polínka na ohníček, ohýnek. Ještě že zbyl mi tu pár tvých holých kolínek… Ploučnice Ploučnice, ty řeko zakázaných území... Pozor lásko, držme se jen při zemi. Opatrně dotýkám se tvých dvou min. Nebezpečná jsi jak perutýn. Vím, co tvé zbrojní sklady tají, až dostanu se tam, výbuchy nás rozmetají… Sázava Na Sázavě chtěl bych chatu míti, v noci tam trhat čerstvé kvítí. Vonět k němu tajit dech, mrazení mít po zádech… Ráno se budit jejím smíchem umazaný tajným hříchem. Jo, na Sázavě tak mít chatu Nemusel bych teď být v „čatu“. Vltava Vltavo, řeko svázaná uzli přehrad, jen v začátcích jsi jiskřivá. Co šlo, to v tvých peřejích jsem nakrad, v rovinách už síly ubývá…
básnil Oldřich Kvasnička rybář z Aperty
7
Stránky nejen pro děti ….
Foto: ceskatelevize.cz
Kam pojede Tom, Ema a Ben na prázdniny? Dvoustranu nejen pro děti připravila Dobroslava Stránská příznivkyně světa dětí z Aperty
8
Čtyřsměrka: Co Vám nesmí chybět na dovolené B
I
K
I
N
Y
U
B
O
A
K
L
I
K
A
Ž
A
D
I
Ž
Á
L
P
O
J
V
A
F
M
U
R
T
T
E
V
A
L
T
O
A
M
Í
R
A
E
F
Ó
R
O
Á
E
P
A
R
T
N
E
R
A
M
O
R
S
H
H
L
N
A
D
H
L
E
D
A
V
I
S
A
Ž
Ú
Y
Y
N
N
A
K
A
R
A
V
A
N
Á
K
D
H
B
A
Š
T
A
E
CH
R
I
Š
N
O
R
CH
L
B
N
L
Á
H
E
V
Á
P
L
Á
Š
T
Ě
N
K
A
S
K
L
E
N
K
A
Ú
E
N
E
R
G
I
E
R
E
O
É
N
O
Ž
E
S
L
U
N
E
Č
N
Í
K
K
H
K
O
Š
Í
K
M
K
L
K
F
L
I
R
T
T
O
R
L
L
O
D
Ě
N
É
T
A
U
L
Ů
S
T
L
A
N
O
L
A
V
I
Č
K
A
N
O
Ž
O
S
Z
V
Š
F
I
X
Y
H
E
Z
Í
N
E
P
V
O
A
A
A
Í
V
O
R
A
P
E
T
I
T
!
A
D
V
T
R
K
Y
T
A
R
A
N
U
O
L
E
M
A
D
A
M
Y
!
Z
V
Ě
D
A
V
O
S
T
Í
R
O
Z
H
L
E
D
N
A
A
D
O
H
O
P
R
alkohol adam amor apetit bar bašta batohy bikiny boa boa člun energie eva fíky
fixy flirt fór frak ideály karavan karavan klika kniha košík kravata kufr kytara láhev
lano lavička lodě medaile meloun mír míra nadhled nálada nože odvaz olivy páv panthenol
partner peníze pláštěnka pláž pohoda potlach radost rozhledna růž sekt sklenka slunečník sůl sova
šál šarm šenk šlofík šnorchl trefa trh trumf úsměv úžas ven víra vor zvědavost
Tajenka: Tajenku zasílejte na e-mail:
[email protected] Prvních 100 odměníme kolekcí sbírkových fotografií Aperťanů s vlastnoručními podpisy.
9
Anketa: Ptáme se profesionálů v oboru V létě si většina přejeme slunce, teplo. A když je ho hodně, toužíme po vodě, ochlazení. Doušek čisté vody ze studně či studánky – snad i symbol síly a znovuzískané energie. To nás inspirovalo k trsu otázek: 1. Z jakých „pramenů“ čerpáte Vy? 2. Staráte se o své „prameny? Pokud ano, jak? 3. Jak hodně své „prameny“ střežíte? Jsou jen Vaše, nebo jste také ti, kteří k „pramenům“ přivádějí?
Markéta Sychrová speciální pedagožka a supervizorka z Pedagogicko psychologické poradny Ústí nad Orlicí 1. Těch pramenů je více a pokud je ve všech dostatek, žije se člověku dobře. Mezi mé životní prameny patří láska a přátelství, moudrost a vědění a v neposlední řadě slunce a voda. Když o tom tak přemýšlím, je jich o dost více, ale to by mohlo vydat na celou knihu, takže podrobněji třeba někdy jindy. Děkuji za tu otázku, pomohla mi, se na chvíli posadit a uvědomit si, co je a co není pro mě důležité.... 2. Starám se o ty prameny velmi poctivě, protože pokud by vyschly, budu schnout i já. Snažím se pěstovat a kultivovat své vztahy. Do vztahů je třeba investovat a starat se o ně a tím se snažím řídit. Pokorně si uvědomuji, že se stále mám co učit a tak vyhledávám kontakt s těmi, které považuji za moudré a vzdělané, to mě dobíjí a posouvá dál. Vědění mi poskytují také knihy, mám je moc ráda. Slunce a vodu uctívám, ale když tak o tom přemýšlím, tak o ty se vlastně nestarám a pouze je využívám, budu s tím muset něco udělat....... 3. Pevně věřím, že patřím k těm, kteří k pramenům přivádějí. Ne určitě úplně ke všem, ale k většině ano. Důležité je však to, zda o to ostatní stojí. Na počátku své profesní kariéry jsem zažívala situace, kdy jsem někomu stále něco nabízela a on o to vlastně vůbec nestál... , neměl prostě potřebu se z těch pramenů napít. Nyní už vím, že je důležité vědět, zda ti ostatní kolem, stojí o mé prameny, a pokud ano, můžeme z nich společně čerpat.
Josef Dušek zedník a upřímný srdcař z Liberce 1. Mě nabíjí, když jdu na muzikál nebo společenskou akci (plesy, zábavy), když jedu do přírody, tam si lehnu, zavřu oči a relaxuji. 2. Vyhýbám se negativním lidem. Vyhledávám dobře
10
naladěné lidi a to jsou většinou moji zákazníci. Já jsem veselá kopa, udržuji si pozitivní myšlení, i špatnou věc otočím do pozitiva. Vycítím to při prvním setkání, dívám se lidem do očí, je to pro mě první ukazatel, jaký ten člověk je. Už jsem i některé zakázky odřekl, když mi daný člověk nesedl, nelíbili se mi jeho oči, ve kterých hledám právě to pozitivní. 3. Hodně lidí mi říká, že ze mě energie srší, když se usměju, něco řeknu upřímnými slovy od srdce a to někdy ani nemusím promluvit. Mám v sobě asi nějakou energii, kterou ze mě cítí. Speciálně ženy mi často říkají věci, které by nikdy nikomu neřekly. Při loučení se jim kolikrát upřímně zadívám do očí a spontánně je obejmu a už se mi kolikrát vhrnou slzy do očí. Cítí ke mně velkou důvěru a já si toho vážím. A to je to, co mě nabíjí.
Jana Václavová kosmetička Česká Lípa 1. Léto mám ráda asi i proto, že jsem se v létě narodila. Miluji sluníčko, teplo, vodu a hlavně moře. To vše mi dává sílu a energii. Myslím, že zvuk šumějícího moře, nebo bublání vody v potůčku dokáže zklidnit skoro každého jedince v dnešní uspěchané době. Proto i já svým klientkám tyto zvuky dopřávám v relaxační hudbě, která provází mé kosmetické masáže. 2. Každý ke svému životu potřebuje v první řadě zdraví, štěstí, lásku ... Ani já nejsem jiná. Těžko můžeme být šťastní, když nám chybí zdraví, nebo cokoliv dalšího jmenovaného. Vše souvisí se vším a vše na sebe navazuje. z toho pohledu je potřeba pečovat o všechny své potřeby a ani pleť není vyjímkou. 3. Jak už jsem v předešlé otázce zmínila, že nejdůležitější je pro mne pramen zdraví, tak ten si střežím hlavně tím, jaký život žiji. Léto je čas prázdnin a dovolených. Už to samo o sobě vyvolává, abychom se trochu zastavili, odpočinuli a nabrali novou energii, kterou každý čerpá po svém. I já se snažím užívat si léta plnými doušky, ale zároveň hledám další cesty ke své práci pomáhat klientkám navrátit pleť do normálu. Jako je celý pracovní rok vystavována náporu naše psychika, shodně i naše pleť trpí zatížením ze stresu a shonu. Proto je potřeba ji dopřát regeneraci a uvolnění, které já svým klientkám předávám ze svých pramenů.
Milan Adamec ředitel Střední odborné školy Jablonecká, Liberec 1. Pramenů k nejrůznějším druhům "občerstvení" je kolem nás spousta. Ať už se jedná o hmotnou nebo naopak spíše duchovní podobu. Nicméně tím trvalým a naštěstí nevy-
sychajícím pramenem je pro mě pozitivní přístup a pohled směrovaný dopředu. Takový pramen je vždy sycený nadějí, což je velmi silná kombinace a věřím, že nejen mě vždy bohatě vystačí. 2. Pokud jsem si vědom kvality pramene tak, jak jsem jej popsal v předchozí odpovědi, bylo by neodpustitelným hříchem jej zanedbávat. Tím správným nástrojem pro jeho údržbu je
soustavné podléhání zdravým iluzím, které mě přivádí k častým pocitům štěstí, byť mnohdy krátkodobým. 3. Svůj pramen si nijak nestřežím, naopak jej zpřístupňuji a to zcela zdarma všem, protože čím více jej nabízím, tím více z něj získávám. Navíc jako pedagog mám zpřístupňování pramenů jaksi v popisu práce. Také v tomto případě platí ono staré, avšak stále platné "více jest dáti, nežli bráti". Anketu připravili Oldřich Kvasnička a Věra Růžičková dva Aperťani
Jak jsem se potkala s Maďarem Ani nevím proč, ale když jsem si po gymnáziu vybírala kam dál, dostala jsem skvělý nápad, že bych mohla vystudovat sinologii. Jela jsem tedy na den otevřených dveří Karlovy univerzity, abych zjistila, co všechno budu potřebovat vědět na přijímací zkoušky. Překvapila mě informace, že součástí přijímacího pohovoru není žádná znalost čínštiny, ale znalost tří cizích jazyků. Angličtina a němčina byly v mém případě jasné, ale co třetí jazyk? „S tím si nedělejte hlavu, dostanete krátký text, který přeložíte pomocí slovníku a pak o něm budete v angličtině hovořit,“ řekli mi na Karlově univerzitě. Paráda! Zvolím si tedy maďarštinu. Do Maďarska jsem s rodiči jako malá holka často jezdila, a znám tedy pár základních frází a slov. Koupila jsem si tam například sama svou první panenku nebo jsem chodila tátovi pro noviny (ano, on opravdu maďarsky umí). A tak jsem si myslela, že mi to třeba pomůže. Nastal den přijímacích zkoušek a došlo na maďarštinu. Dostala jsem opravdu poměrně krátký text a slovník a na „potítku“ jsem si vše pěkně připravila do angličtiny. Po chvíli pro mě přišla milá slečna, která mě dovedla ke zkoušejícím. Pozdravila jsem anglicky a jeden ze členů komise mi odpověděl maďarsky. Trochu mě to znejistělo, ale pohotově jsem odpověděla pěkně maďarsky, jak to umím: „Jó napot kívánok”. Opravdu nejistá jsem byla až ve chvíli, kdy zkoušející – podle všeho Maďar - nechtěl k angličtině vůbec přejít. Evidentně potěšen mým pozdravem mi totiž položil maďarsky nějakou otázku. To, že se ptá, jsem samozřejmě poznala pouze podle intonace a tak nějak jsem usoudila, že se asi ptá na něco k článku. Pane jo, co teď? No nic, nemám co ztratit. Použiji některou z frází, které znám z rodinných výletů do Maďarska. Na jeho otázku jsem odpověděla: „Ahol eladni cipőt?” To v překladu do češtiny znamená: „Kde se prodávají boty?” Maďar se zasmál, ale vypadalo to, že celých 10 minut chce opravdu využít, protože pokračoval a zase řekl něco, čemu nebylo vůbec rozumět. Tak jsem začala pěkně maďarsky počítat od jedné do desíti a tvářila se přitom velmi vážně. Maďar se zase
zasmál a opět něco pronesl. Rozhodla jsem se, že se ho zeptám, kde je nejbližší kino: „Hol van a mozi?” Maďar odpověděl. Těžko říct, zda mi popisoval cestu ke kinu či se ptal na něco k zadanému článku. Vypadalo to ale, že čeká na mou odpověď, proto jsem řekla, že bych chtěla dva lístky do bazénu: „Szeretnék két jegyet a medence mellett.”
Tohle Maďara pobavilo asi nejvíc a opět se mě na něco ptal. V hlavně mi letěly všechny fráze, které v maďarštině umím říct a začínala jsem být v koncích. Neviděla jsem jinou možnost, než jít prostě s pravdou ven a přiznat, že vlastně neumím maďarsky: „Nem tudok a magyar.” Nato se milý Maďar nade mnou konečně slitoval, poděkoval mi a česky mi řekl, že výsledky dostanu poštou. Na čínštinu mě bohužel nepřijali ani přesto, že z maďarštiny jsem měla téměř plný počet bodů. Asi tam byl někdo, kdo uměl maďarsky lépe než já. Hezké léto bez jazykových bariér! Šárka Košková lektorka Aperty na mateřšké dovolené
11
Dovolená aneb Co dnes již neděláme Blíží se čas dovolených, prázdnin a zaslouženého odpočinku. S narůstajícím nebezpečím nutnosti připravit se na odjezd kamsi, jsem přemýšlel o tom, v čem jsou naše dnešní dovolené jiné oproti dřívějšku. A tak jsem si položil otázku: „Co dnes již neděláme?“ Napadlo mně mnoho různých věcí a činností a tak jsem vybral alespoň 5 těch, které mám dodnes v živé paměti a na které si rád vzpomenu či se jim i po letech zasměji. 1. Nejezdíme na čundry: Páteční odpoledne bylo vždy na nádražích ve znamení podivných postaviček v zelených mundůrech s roztodivnými bágly na zádech, cancákem, kytarou a žracákem. Vidět dnes tato „individua“ se rovná malému zázraku a co je to cancák, se ani našich ratolestí nemá cenu ptát. 2. Nebalíme náhradní díly: Pokud jsme se rozhodli oprášit plechového miláčka a dát mu důvěru k cestě za odpočinkem, vybavuje se mi horečné úsilí, kdy podle předpokládané vzdálenosti hlava rodiny a většinou i řidič nárokoval nemalou část zavazadlového prostoru pro uložení celé sady náhradních dílů. Postupně zde končily díly počínaje zapalovacími svíčkami, klínovými řemeny, přes palec do rozdělovače, náhradní kladívka, sadu těsnění, nezbytný termostat až po hromadu různých šroubků, závlaček a jiných drobností. Pokud se jelo dál, například až k moři, přibývaly další nezbytnosti jako alternátor, startér a nesměla chybět ani vodní pumpa. Dnes věc nevídaná. 3. Nebojíme se stanu, nespíme pod širákem: Když jsme šťastně dorazili na místo, začínal zpravidla další boj. Boj se stanem, který nikdy nikdo neuměl postavit. Na place se objevilo několik neforemných vaků obsahujících změť trubek různé délky, několik plachet, hromadu šňůr a kupu kolíků. Zpravidla trvalo několik desítek minut, než se podařilo sestavit konstrukci, na kterou bylo možné navléknout vlastní plachtu a tu potom důmyslným systémem šňůrek ukotvit k zemi. Když se konečně podařilo stan postavit, většinou si všichni toužebně přáli, aby celou dovolenou nepršelo. Dnes jsou stany jednoduché a dokonce i odolné vodě. Ti, kteří
prostě nechtěli toto martýrium prožívat, našli prostě kousek roviny, dali batoh pod hlavu, a když pršelo, vlezli do igelitového pytle a měli vše vyřešeno. Bohužel většinou s tímto druhem nocování nesouhlasili příslušníci VB, a tak občas probíhaly v okolí kempů noční orientační běžecké závody. Dnes opět věc nevídaná, spát můžeme téměř kdekoli a jak je každému úplně jedno. 4. Nejíme z hliníkového ešusu opáleného na lihovém vařiči: Pokud jsme nechtěli absolvovat náročnou, několika kilometrovou túru po okolí kempu, kde většinou nebylo žádné palivové dříví, čekalo nás před dovolenou shánění malých bílých, smradlavých kostiček tuhého lihu. Moc to nehřálo, ale s trochou trpělivosti na konci bylo většinou cosi teplého v ešusu. Dnes jíme z nerezu, případně plastu, a jídlo hravě připravujeme na malých skladných lehoučkých plynových vařičích. 5. Nemrzneme pod starou dekou, vojenskou celtou či v umělohmotném spacáku: Ať jsme již spali ve stanu nebo pod širákem, pokud přišlo špatné počasí, řešili jsme všichni obdobný problém – zimu. Spacáky tzv. dekáče ze silonu nebo staré deky překryté celtou nám moc komfortu neposkytovaly. Dnes spíme na nafukovacích karimatkách ve spacáku z dutých vláken, stanu, do kterého neteče a vůbec nám nevadí, že se venku žení čerti. Pokud Vás při čtení tohoto článku napadá, že naše dovolené dnes jsou trochu jiné, je to určitě pravda, ale každá doba si nese své a nic to nemění na tom, že já si své čundry a dovolené užíval. Přemýšlíte, jak to je a bylo u Vás? Pokud máte zajímavé postřehy nebo vzpomínky, podělte se s námi. Rádi je uveřejníme v příštích novinkách nebo na našem facebooku. Jan Gardoň bývalý čundrák z Aperty
Máte už přečtené naše Čtení na léto? Tak zde je ještě jedna letní výzva.
Složte si vlaštovku. Vězte, že doletí tak daleko, kolik trpělivosti a pečlivosti do skládání vložíte... Přejeme Vám příjemné letní dny Aperta, s.r.o. Čtení na léto si můžete vytisknout z www.aperta.cz/novinky
12
Novinky neprošly redakční úpravou.
