TÉMA: SÚDÁN ZMENA IDE CEZ ŽALÚDOK: ROZHOVOR S KEITH MCHENRYM EMIGRANTI ZE STŘEDNÍ EVROPY MULTIKULTURNÍ TÉMATA NA ŠKOLÁCH

hranice předsudky lhostejn ost hranice předsudky lho stejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsu dky lhostejnost hranice př edsudky lhostejnost hrani ce předsudky lhostejnost h

čtvrtletník o migraci a lidských právech vydává nesehnutí ročník VII/č. 23, léto 2011 předplatné 16Kč

24 Kč

TÉMA: SÚDÁN ZMENA IDE CEZ ŽALÚDOK: ROZHOVOR S KEITH MCHENRYM EMIGRANTI ZE STŘEDNÍ EVROPY MULTIKULTURNÍ TÉMATA NA ŠKOLÁCH

2І

ÚVODNÍK Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

od doby vydání posledního čísla časopisu PŘES se již mnohé událo. Jak říkali naši předkové, již mnoho vody odteklo … krom jiného také s sebou tento proud odnesl i Mubarakovu autoritářskou vládu z Egypta a následná revoluční vlna se přelila do Libye, kde tamní obyvatelé bojují o nové uspořádání. Z hlediska migrace tento konflikt nabývá na důležitosti v souvislosti s uprchlíky, kteří se snaží překonat Středozemní moře a dostat se tak do bezpečí. Vlna vnitrostátní migrace zasáhla také Japonsko, kde tsunami zničila část přímořských oblastí a měst a poškodila jadernou elektrárnu, jejíž radioaktivní úniky zamořily část území. V rámci naší, české kotliny naopak lékaři nenaskočili na vlnu, jenž by je odnesla do zahraničí, a zůstali nakonec na „domácím rybníku“. Ale již stačilo této mé vodohospodářské úvahy a přejděme k obsahu tohoto čísla časopisu, které držíte v rukou. V rámci něj bychom Vám chtěli nabídnout téma reflektující situaci v Súdánu (nejen po konání referenda o nezávislosti jižní části země), kterému jsou věnovány dva články. Dále máte možnost se prostřednictvím rozhovoru s Keith McHenrym seznámit s aktivitami skupiny Food Not Bombs, kteří v jídle nevidí pouze zdroj živin, ale alternativu k řešení sociálních a politických otázek. Tímto číslem také uzavíráme téma na pokračování Mezinárodní migrace a rozvoj – (ne)čekané souvislosti? od autorů Novosáka a Stojanova, tentokrát se věnující problematice odlivu mozků, tzv. „brain drain“. Nově jsme pro Vás připravili rubriku Multikulti Challenge: Accepted, ve které Vás budeme pravidelně informovat o stejnojmenném projektu probíhajícím na základních a středních školách. Kromě reflexí již realizovaných workshopů na školách, budete mít možnost si také přečíst příběhy, úvahy či glosy „ze školních lavic“, tedy od samotných studentů a studentek, kteří již tyto workshopy absolvovali. První takovou vlaštovkou je povídka Fatmir z pera Michaely Vařekové. Z dalšího obsahu tohoto čísla bych Vás také rád upozornil na příběh dvou rodin, které se vlivem různých okolnosti ocitly jako migranti v Kanadě. V příspěvku jsou přitom tyto příběhy protkány představením podmínek a požadavků pro příchozí ze strany kanadské vlády. Ani v tomto čísle také nechybí rubriky, jako je Alternativní zpravodajství a Slavní uprchlíci - tentokrát o životním příběhu Karla Raimunda Poppera. Závěrem tohoto čísla bychom Vám rádi představili aktivity organizace La Strada. Chyťte správnou vlnu a nenechte se spláchnout mainstreamovým proudem. Jménem celé redakce Vám přeji příjemné počtení. Tomáš Melichárek

OBSAH

■ ■

Alternativní zpravodajství Téma: Súdán Súdán na cestě k rozdělení: šance pro vyřešení desetiletých konflikt, nebo nová rozbuška pro jejich pokračování? Boj o nezávislost Jižního Súdánu: náboženský rozměr

3 4 7

■

Rozhovor Zmena ide cez žalúdok: rozhovor s Keith McHenrym

10

■

Migrace Emigranti ze Střední Evropy Mezinárodní migrace a rozvoj – (ne)čekané souvislosti? (3.část analýzy) Má Francie právo vyhostit Romy? (reflexe)

13 16 18

■

Multikulti Challenge: Accepted Multikulturní témata na školách Několik postřehů z multikulturních workshopů Dojmy z workshopů studentů a studentek z SOŠ Luhačovice Fatmir (povídka)

20 21 22 23

■

Slavní uprchlíci/uprchlice Karl Raimund Popper: společně můžeme přijít pravdě na stopu

25

■

Představujeme La Strada

27

ALTERNATIVNÍ ZPRAVODAJSTVÍ

Ilustrační foto . Zdroj: intern et

U VLÁDU SHELL INFILTROVAL NIGERÍJSK ll má svojich ľudí na „Nigeríjská vláda zabudla, že She a že vie o všetkom, čo všetkých dôležitých ministerstvách vyjadrila viceprezidentka sa tam deje.“ Približne takto sa ú Afriku Ann Pickard spoločnosti Shell pre subsaharsk veľvyslancom. v rozhovore s tamojším americkým ejnil server Wikileaks Z diplomatickej depeše, ktorú zver vymieňalo s USA spraďalej vyplýva, že vedenie firmy si diplomatom poskytol vodajské informácie - americkým v podozrievaných z podShell mená nigeríjských politiko zároveň žiadal informácie porovania militantov v krajine a arilo získať protilietadlové o tom, či sa týmto militantom pod da väčšinu nigérijských strely. Spoločnosť Shell, ktorá ovlá v berie na zodpovednosť ropných polí, sa už niekoľko roko v oblastiach ťažby a je za ničenie prírodného prostredia tálnom potlačení hnutia obviňovaná zo spoluúčasti na bru ti spisovateľa Ken Saroľudu Ogoni. Známy je prípad smr 8 aktivistami dala v roku Wiwa, ktorého spolu s ďalšími junta po vykonštruovanom 1995 popraviť vtedajšia vojenská yvrátila obvinenia, že si súdnom procese. Shell doteraz nev ejnené depeše tak len u junty proces objednala. Nové zver vplyv ropnej spoločnosti potvrdzujú pretrvávajúci obrovský na život v Nigérii. Zdroj: guardian.co.uk č.18 Viac info o Shell v Nigérií: PŘES

ZMĚNU PO PÁDU - ČAS NA

zinárodšla výroční zpráva me Pod tímto názvem vy devším Zpráva se zaměřuje pře ní sítě Social Watch. oprávní ckou, sociální a lidsk na ekonomickou, politi í české ném finanční krizí. Jej situaci ve světě zasaže a občanblematiku škrtů, žen vydání vyzdvihuje pro ské participace. aparázprávě dostalo státnímu Nejvíce kritiky se ve ch krizí nování bank zasažený tu, a to za nákladné sa letí ustaRozvojových cílů tisíci místo financování tzv. , editora Podle Tomáše Tožičky novených v rámci OSN. chlení t prokázal, že mu k ury českého vydání, tak stá středobě nechybí finanční pro procesu boje proti chud soudilo České vydání dále od ky, ale politická vůle. nekontního rozpočtu skrze trend zachraňování stá u privam sektoru a plánovano cepční škrty v sociální ázali na stému. Autoři též pouk tizaci důchodového sy zasedá že v současné vládě ne alarmující skutečnost, v politice vě je jejich zastoupení ani jedna žena a celko umožnění zprávy pak vyzvali k marginální. V závěru o proobčanů do rozhodovacíh širšího zapojení všech ci. cesu a k boji proti korup Zdroj: ekumakad.cz

LIBYJSKÝ EXODUS Inspirováni děním v Tunisku a Egyptě protestují proti autoritářskému režimu také Libyjci. Kaddáfího snaha umlčet demonstranty nás ilím přitom ze země vyhnala více než 200 000 lidí, kteř í se zdržují především v Egyptě a Tunisku. Zatím. Itálie se totiž obává, že pokraču jící chaos a násilí v zemi, kde kromě zoufalých Liby jců žije bezmála 1,5 milionů imigrantů ze subsaharsk é Afriky, způsobí odchod až 300 000 lidí přes Středoz emní moře do Itálie. Tato situace by znamenala hum anitární krizi. Itálie se proto snaží přesvědčit EU, aby Tunisku i Egyptu nabídla finanční podporu a pomohla těmto zemím se zvládáním nynějšího přívalu uprchlí ků. Italští představitelé dále požadují změnu azylové politiky EU, aby případní imigranti mohli být rovn oměrně rozděleni do všech členských států. Severní země tuto iniciativu odmítly a označily obavy Itálie z masivního přílivu uprchlíků za zbytečné. Zdroje: english.aljazeera.net, was hingtonpost.com Více informací o uprchlictví přes Středozemní moře: PŘES č.19

TÉMA

SÚDÁN NA CESTĚ K ROZDĚLENÍ:

4І

ŠANCE PRO VYŘEŠENÍ DESETILETÝCH KONFLIKTŮ, NEBO NOVÁ ROZBUŠKA PRO JEJICH POKRAČOVÁNÍ? Súdán, největší stát Afriky se 40 miliony obyvatel, se několik posledních let objevoval v hledáčku zpravodajských agentur převážně kvůli krvavému konfliktu na západě svého území v Dárfúru. Na začátku roku si však svět této země všiml ještě z jednoho důvodu. Tím bylo referendum o samostatnosti jižní části země Súdánské republiky. Ještě před konáním referenda jsme si o situaci v Súdánu povídali i s Adamem Ahmedem El Badawi, bývalým místopředsedou zakázané súdánské pobočky Amnesty International a členem African Watch a Sudan Human Rights. Tento občanský aktivista se již od svých studií na vysoké škole v Chartúmu zabýval aktivitou na podporu lidských práv. Pro svoji činnost byl v Súdánu zadržen tajnou policií, mučen a déle než rok držen ve vězení. Po propuštění utekl přes libyjskou poušť do Egypta a když i zde se stal terčem ozbrojených útoků, emigroval do Rakouska, kde získal politický azyl a kde dnes žije se svou rodinou. V následujícím příspěvku přinášíme analýzu současného vývoje v zemi doplněnou o cenný pohled „zevnitř“, získaný díky rozhovoru s A. El Badawim.

HISTORIE POZNAMENANÁ OBČANSKÝMI VÁLKAMI

Súdánská republika vyhlásila svoji nezávislost v cimrmanovsky zapamatovatelném datu 1. ledna roku 1956. Ani to však nezajistilo jejím obyvatelům klid. Ještě před samotným vyhlášením nezávislého jednotného státu, jehož jižní a severní části se dlouho vyvíjely odděleně, ale pod společnou nadvládou Egypta a Velké Británie, vypukl ozbrojený konflikt, který přerostl v takřka dvě desetiletí trvající občanskou válku mezi převážně arabským severem a černošským jihem súdánského státu. Konflikt byl reakcí na arabizaci jihu země a byl podnícen nespokojeností obyvatel jižního Súdánu s politikou centrální vlády. Odhaduje se, že v důsledku války zahynulo na půl milionu obyvatel. Výsledkem konfliktu byl příslib větší autonomie jihu země. Kvůli porušování uzavřených dohod na sebe ale další konflikt nenechal dlouho čekat a v 80. letech se naplno rozhořela další válka, v rámci které vzniklo i silné hnutí za nezávislost Jižního Súdánu. Tato válka byla ukončena až mírovou dohodou v roce 2005. Oběťmi konfliktu se staly dva miliony lidí. Kvůli konfliktu se Súdán a zvláště jeho jižní provincie začaly objevovat v přehledech zemí, které se potýkají

Mapa Súdánu. Zdroj: http://conservativeviewsforthegrassroots.blogspot.com

s hladomorem, a do země začaly mířit světové humanitární organizace. Súdán však netrápily pouze problémy mezi jeho severem a jihem. Neklidná je i oblast na východě země, Kasala a Rudé moře, kde je podle některých údajů úmrtnost v důsledku podvýživy dvakrát větší než v západní súdánské provincii Dárfúr, kde začal v roce 2003 jeden z nejhorších konfliktů novodobé historie. „Jih, východ a západ Súdánu nikdy nepatřily k arabské kultuře. Např. lidé z východu země z etnika Beja bojují od roku 1989 proti vládě a proti marginalizaci východu země. Jsou součástí opozice, která se sdružuje pod jménem Národní aliance. Boje na východě Súdánu skončily v roce 2002 dohodou, při které se vláda zaručila, že zlepší situaci lidí v těchto oblastech. Zatím se tak plně nestalo,“ komentuje méně známou oblast súdánských konfliktů Adam Ahmed El Badawi z Amnesty International. Obdobně složitá je i situace v již zmíněné západní súdánské provincii Dárfúr, který až do roku 1916 nebyl součástí Súdánu. Zde začalo v roce 2003 protivládní povstání, do kterého byl o několik let později vtažen i sousední stát Čad. Za dobu svého trvání si dárfúrský konflikt vyžádal podle různých odhadů 200 až 400 tisíc obětí a dva miliony uprchlíků. Konflikty v Súdánu jsou často v médiích prezentovány jako konflikty mezi vládnoucími muslimskými Araby ze severu a nearabskými a nemuslimskými povstalci na jihu. „V Dárfúru toto zjednodušení neplatí. V Dárfúru jsou skoro všichni obyvatelé muslimové. A aby to bylo ještě komplikovanější, tak arabsky se mluví jak na severu země, tak v Dárfúru. Arabština sice není mateřským jazykem lidí v Dárfúru, ale přesto arabsky mluví. Je to konflikt, který odstartovala súdánská vláda, když chtěla zastavit Hnutí pro spravedlnost a rovnost“, dokresluje situaci v Dárfúru El Badawi a dodává: „Konflikt v Dárfúru je způsoben odstraněním původního systému lokální správy. Dárfúr předtím, než se stal součástí Súdánu, byl nezávislým státem založeným na vlastním administrativním systému, tzv. ‚dár‘. Slovo ‚dár‘, od kterého region odvozuje své jméno Dárfúr, znamená v jazyce etnika Fúr nejen právo na užívání této země, ale nese v sobě i význam obsahující občanská práva, přístup k politickým právům a moci i mechanismus pro řešení konfliktů. Všechny súdánské vlády, včetně té současné, tento tradiční systém nerespektují a usilovaly či usilují o jeho zrušení. A to je hlavní problém Dárfúru. Druhým problémem této části země jsou nově příchozí obyvatelé. Z pohledu etablované dárfúrské populace nemají nově příchozí ‚dár‘, tj. mimo jiné právo na užívání země. Tím pádem nejsou z jejich hlediska ‚plnoprávnými občany‘. Centrální súdánská vláda

TÉMA

І5

Tržiště a autobusové nádraží v Chartúmu – hlavním městě Súdánu. Foto Milan Štefanec

těmto lidem chce poskytnout určitou část Dárfúru, ale ztratila kontrolu nad vojenskými milicemi Džandžavíd, které v prosazování svých zájmů v konfliktu využívala, a proto dochází stále k zabíjení a vraždění.“ Konflikt v Dárfúru je označován za jednu z nejhorších světových humanitárních katastrof, americká vláda mluví dokonce o genocidě. Pro podezření ze spáchání zločinů proti lidskosti a válečných zločinů v Dárfúru byl Mezinárodním trestním soudem v Haagu na súdánského prezidenta Umar Hasan Ahmad al-Bašíra jako na první hlavu státu v historii soudu vydán zatykač. Konflikt v Dárfúru však má i další příčiny a aktéry. Program OSN pro životní prostředí udává jasnou souvislost mezi konfliktem a devastací životního prostředí v Dárfúru. Známý americký profesor geologie egyptského původu Farouk El-Baz přímo tvrdí, že „Velká část nepokojů a bídy v Dárfúru souvisí s nedostatkem vody. Přístup ke sladké vodě je nezbytný pro přežití uprchlíků, může napomoci mírovému procesu a poskytnout nutné zdroje pro potřebný ekonomický rozvoj Dárfúru“. V konfliktu v Dárfúru mají své hráče také sousedé Súdánu či světové velmoci. „Začněme Čadem, ten má hodně společného s lidmi z Dárfúru. Dokonce i prezident Čadu je z Dárfúru. Lidé z Dárfúru dlouho nevěděli, co jsou zbraně a války. Ty sem společně s kulturou násilí přinesl konflikt Libye s Čadem. Čad měl vždy napjatý vztah i se súdánskou vládou, obviňoval ji, že podporuje rebelské skupiny v Čadu, což je pravda. Ve stejný moment Čad podporoval Súdánskou osvobozeneckou armádu a ostatní etnické skupiny v Dárfúru zbraněmi, financemi a vůbec všemi prostředky, aby se mohli bránit proti milicím Džandžavíd a proti vládě. Uganda má zase velkou roli v konfliktu v Jižním Súdánu. Partyzánské skupiny ze severu Ugan-

dy se přesunují do Jižního Súdánu, v jednom období vláda Jižního Súdánu podporovala povstaleckou skupinu Armádu Božího odporu, dnes již ale proti jejím aktivitám vystupuje,“ objasňuje roli dalších aktérů súdánských konfliktů El Badawi z Amnesty International. Přestože o konfliktu v Dárfúru se v poslední době již tolik nemluví ani nepíše, tento stále není ukončen. Na přelomu roku 2010 a 2011 se opět rozhořely boje mezi vládou a ozbrojenými skupinami jak v Jižním, tak v Severním Dárfúru, které opět vyhnaly z míst bojů tisíce rodin.

ROZDĚLENÍ ZEMĚ: VYŘEŠENÍ SPORŮ, ČI POUZE DALŠÍ ETAPA KONFLIKTU?

Na začátku roku 2011 se o Súdánu začalo v českých i světových médiích opět psát. Tentokráte kvůli referendu o samostatnosti, jehož vyhlášení bylo součástí mírové smlouvy z roku 2005 mezi vládou Súdánu a povstalci na jihu země. V referendu konaném v lednu 2011 se pro vznik nezávislého Jižního Súdánu vyslovilo skoro 99% hlasujících. Nový stát bude dle oznámení jihosúdánské vlády vyhlášen 9. července 2011 a jeho uznání již dopředu avizovaly jak světové velmoci, tak i současný súdánský prezident Umar al-Bašír. Díky bohatým nalezištím ropy na jihu Súdánu hýří jihosúdanští představitelé optimismem a svůj vzor vidí v rozvoji arabské Dubaje. Počítá se i s rozsáhlou přestavbou současného jihosúdánského hlavního města Džuba (Juba) včetně vzniku nových umělých měst projektovaných do tvaru tradičních afrických zvířat žirafy či nosorožce. Ropa, na kterou sázejí obyvatelé Jižního Súdánu jako na základ budoucí prosperity nového státu, může být ale i zdrojem jeho problémů. Přestože referendum o nezávislos-

TÉMA ti Jižního Súdánu proběhlo na africké poměry vcelku hladce (i tak si ale násilnosti v průběhu hlasování vyžádaly několik desítek lidských životů), vážnější problémy mohou nastat v momentě, kdy se bude řešit status provincie Abyei, kde se nalézají obrovská naleziště ropy. Ropa pro jednotný Súdán představovala 90% exportních příjmů země. Zatímco ropovody dopravující ropu na mezinárodní trh se nacházejí převážně na severu Súdánu, drtivá většina nalezišť se nachází v Jižním Súdánu. V provinci Abyei, kde je velká část súdánských ropných ložisek, referendum o tom, k jakému súdánskému státu se připojí, teprve proběhne. I po skončení jihosúdánského referenda na území provincie Abyei probíhají ozbrojené střety, které si už vyžádaly několik desítek lidských obětí. Další problémy mohou přinést i rozpory mezi samotnými zastánci jihosúdánské nezávislosti. „Jižní Súdánci nejsou sami sjednocení. Separace Jižního Súdánu může být samozřejmě velmi užitečná, protože dává šanci na ukončení konfliktu se severem. Lidé v Jižním Súdánu se chtějí odtrhnout, ale některé tamní elity jsou proti, protože si stačily vybudovat dobrou pozici v centrální vládě. Tyto elity si také uvědomují, že pokud bude jih samostatný, může trpět vnitřními etnickými konflikty. Druhým problémem je, že se válčilo hodně dlouho, dlouhá desetiletí. Spousta Jihosúdánců utekla na sever a žijí tam jako imigranti. Otázkou zůstává, co budou Severosúdánci dělat s lidmi původně z Jižního Súdánu, kteří přišli na sever.“ vyjadřuje své obavy Adam Ahmed El Badawi. Jeho slova potvrzují i statistiky, které dokládají, že jen v roce 2010 bylo v Jižním Súdánu kvůli násilí mezi jednotlivými kmeny, skupinami rebelů, jako je ugandská LRA (Armáda Božího odporu - Lord‘s Resistance Army), a milicemi zabito 900 lidí a 215 tisíc osob bylo vysídleno. Pro další osud obou súdánských států je také velmi důležité chování velmocí. Významnou roli v Súdánu hraje Čínská lidová republika, která má v Súdánu na 100 firem a více než 10 tisíc pracujících Číňanů a je největším obchodním partnerem země. „Role OSN v dění v Súdánu by mohla mít daleko

6І Jak dokládají zveřejněné zprávy na serveru WikiLeaks, také Spojené státy věděly o dodávkách zbraní Jižnímu Súdánu a do jisté míry ho i podporovaly. Podle zprávy mezinárodní organizace Human Rights First se v Súdánu objevily po zavedení embarga i zbraně z České republiky. České ministerstvo zahraničních věcí však přímý

Referendum v Súdánu. Zdroj: Internet.

vývoz zbraní do Súdánu popřelo. El Badawi k vývozům zbraní do Súdánu říká: „Česká republika, alespoň podle mých informací, má velmi dobrý vztah se súdánským režimem, protože Súdán produkuje ropu a Česká republika z toho také chce mít prospěch. Kdyby ČR začala více tlačit a kritizovat súdánský režim, súdánská vláda by s ní přestala jednat o obchodu. Ano, je to kvůli ropnému průmyslu, a i proto má Česká republika diplomatické zastoupení v Súdánu, které je zároveň i základnou pro vzájemné obchodování a funguje jako komerční kancelář.“ Z oficiálních dokumentů české diplomacie pak můžeme dohledat, že honorárním konzulem ČR v Chartúmu je pan Farouk Mohamed Ali Diab, který na kontaktní adrese konzulátu řídí i společnost Chemiplast, zabývající se zejména obchodem s chemickými výrobky.

NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ

Referendum v Súdánu. Zdroj: Internet.

pozitivnější dopad nebýt zasahování Číny. Nikdo nepomohl súdánské vládě tak jako Čína, protože při hlasování o něčem, co se nelíbí súdánské vládě, Čína uplatňuje své právo veta v Radě bezpečnosti OSN.“, vysvětluje kooperaci čínské a súdánské diplomacie El Badawi. Kromě významných investic do ropného průmyslu se Čína podílela na dodávkách zbraní pro súdánskou vládu, a to přesto, že OSN v roce 2004 uvalila na dodávky zbraní do Dárfúru embargo. Embargo na dodávky zbraní do válkou zmítané provincie však porušují i jiné státy, jako např. Rusko, Indie, Bělorusko či Slovensko.

Pro Súdán a jeho obyvatele bude rok 2011 jedním z přelomových. Přes problémy, se kterými se občané země musí potýkat, dochází nicméně například v oblasti lidských a občanských práv k určitým pozitivním posunům. Podle zahraničních pozorovatelů se např. do Jižního Súdánu začínají vracet tisíce uprchlíků z více než 1,5 milionu žijících doposud v sousedních zemích či v severním Súdánu. „Je tu tolik pozitivních věcí. Jednou jsem se do Súdánu vrátil, ale na cizí pas, a bezpečnostní složky mě sledovaly na každém kroku. Ale to pozitivní na tom bylo, že jsem na vlastní oči viděl, že život mnoha lidí se změnil k lepšímu. Například lidé ze západní Afriky, jejichž rodiny, které žily v Súdánu i 300 let, byli konečně přijati za Súdánce a získali občanství. To mi udělalo velkou radost, protože když jsem já byl v Amnesty International, tak jsem právě za toto bojoval, aby těmto lidem bylo umožněno získat občanství. Neuspěl jsem, ale teď se to konečně podařilo. Když jsem ještě byl v Súdánu, vedl jsem také jeden projekt směřovaný k dětem žijícím na ulici, k dětem bez rodičů. Jiná organizace se po mém odchodu projektu ujala a ten se výrazně pohnul kupředu. Je to velice úspěšný projekt resocializace dětí ulice do normálního života. Z toho jsem velmi šťastný,“ uzavírá El Badawi. Milan Štefanec Autor je členem redakce časopisu PŘES

І7

TÉMA

BOJ O NEZÁVISLOST JIŽNÍHO SÚDÁNU:

NÁBOŽENSKÝ ROZMĚR

„Tisíce lidí budou demonstrovat proti vládě v Súdánu, i kvůli bičování žen“ (iHned 30.1.2011) ● „Jižní Súdán se odtrhne, rozhodli voliči v týdenním referendu“ (iHned 16.1.2011) ● „Súdánská studentka dostala za nošení sukně 50 ran bičem“ (Týden 28.11.2009) ● „Nosila kalhoty, čeká ji soud. Rány bičem už dostaly její příznivkyně“ (Lidovky 4.8.2009). Jak je patrné z uvedených titulků domácích médií, hlavní osu zpravodajství o Súdánu u nás tvoří zprávy o uplatňování islámského práva šarí’a (výjimku tvoří pouze zprávy o nedávno konaném referendu o nezávislosti Jižního Súdánu), aniž by přitom tyto články poskytovaly hlubší exkurs do politické a náboženské situace v zemi. Proto jsme se v tomto příspěvku rozhodli blíže se pozastavit nad historií a současnou perspektivou role náboženství (s důrazem na islám jako v zemi dominantní vyznání) v politickém vývoji Súdánu. Tyto otázky mimo jiné rozebereme na pozadí aktuálně se blížícího rozdělení země po referendu konaném v lednu roku 2011. Súdán je rozlohou největším státem na africkém kontinentě a zároveň jednou z nejchudších oblastí světa. Z hlediska politické situace bývá označován za chronicky nestabilní (s výjimkou let 1972-1983 byla země od svého vzniku v roce 1956 až do roku 2005 zmítána občanskou válkou). Je rovněž považován za jedno z center islámského radikalismu a figuruje na seznamu zemí podporujících mezinárodní terorismus1. Důvodů, proč se o situaci v této zemi zajímat, je samozřejmě mnohem více, nicméně již tyto jsou nepochybně dostačující pro to, abychom se na současné dění v Súdánu a jeho zasazení do širšího kontextu na následujících stránkách blíže podívali.

KDO V SÚDÁNU ŽIJE A V CO VĚŘÍ?

Mešita v severosúdánském městě Wadi Halfa. Foto: Milan Štefanec.

Při pohledu na základní geografické údaje je jasně patrné, že pro Súdán je charakteristická obrovská etnická, jazyková a také náboženská různorodost. První sčítaní lidu v roce 1956 rozlišilo 56 etnických skupin, dále členěných do 597 podskupin, a z jazykového hlediska bylo rozlišeno na 115 etnik. Z hlediska náboženského vyznání v zemi hraje významnou roli rozdělení země na arabská a černošská etnika. Na severu země převládají muslimští Arabové, kteří islamizovali i četné kmeny ve středu země. Přibližně 70% obyvatel Súdánu se proto hlásí k islámu2. Většina muslimů (90%) přitom žije v severních provinciích země a jsou to sunnité3. V Súdánu, stejně jako v mnoha dalších zemích Afriky, kde je islám praktikován, je nicméně cha-

TÉMA rakteristické, že islám vstřebal některé prvky původních přírodních náboženství, které se například projevují vírou v duchy jako zdroje nemocí a dalších strastí. Proto zdejší podobu islámu nemůžeme chápat jako čistě ortodoxní. Dalším specifikem, které lze považovat za součást lidové religiozity (žitého islámu), je také rozšíření kultu světců4. Jižní třetina země je výrazně odlišná – žije v ní černošská populace rozdrobená na řadu kmenových národů5. Většina černošských populací v jižním Súdánu vyznává různé animistické6 náboženské směry, případně křesťanství (důsledkem misionářské činnosti v 19. a počátkem 20. století). Údaje o křesťanství, které převládá u národů Madi, Moru, Azande a Bari, jsou nicméně méně spolehlivé a odhady o počtu věřících se pohybují mezi 4% až 10% populace. To, co mají v Súdánu islám i křesťanství společné, je jejich přesah do politických záležitostí země. Například angličtina a křesťanství se staly symbolem odporu jižních černošských oblastí proti muslimské vládě na severu země; islám se pak naopak stal jednotícím prvkem mezi Araby a nearabskými národy.

8І nezávislý Súdán. Vznik nezávislého Súdánu však neznamenal uklidnění situace. Nový stát se od počátku potýkal se snahou separatistických hnutí svrhnout stávající vládu, což vyústilo v dlouholetou občanskou válku. Tento konflikt provázelo mnoho zvratů, pro postavení islámu v zemi je nicméně důležitá role Muslimského bratrstva, které bylo původcem mnoha proislámských reforem v zemi, včetně již zmíněného zavedení islámského práva šarí’a10. Muslimské bratrstvo je nábožensky, sociálně a politicky orientované hnutí, které vzniklo v roce 1928 v Egyptě a následně se rozšířilo i do dalších států. Hnutí požaduje návrat k původní, čisté a konzervativní podobě islámu a v zemích, kde působí, vyvíjí mj. rozsáhlou charitativní činnost11. Jeho súdánská odnož vznikla ve 40. letech mezi

HISTORIE ISLÁMU NA POZADÍ KONFLIKTU V SÚDÁNU

Jak již bylo zmíněno, Súdán je charakteristický svou politickou nestabilitou. Jedním z pokusů, jak se s tímto problémem vypořádat, přitom bylo zavedení islámského práva (šarí’y) v celé zemi, o kterém rozhodla v roce 1983 vláda v Chartúmu. Vyvolala tím však velké protesty především v jižní (křesťanské) části Súdánu, které vyústily ve vypuknutí další občanské války, která trvala více než 20 let. Tomuto poměrně radikálnímu kroku nicméně předcházela několikasetletá historie pronikání islámu na území Súdánu, kterou si zde krátce představíme. Kořeny napětí mezi Araby a černochy (tedy mezi muslimy a vyznavači jiných náboženských směrů) sahají v súdánských dějinách hluboko do středověku. Pokusy o islamizaci Súdánu probíhaly již od 7. století. Narážely přitom na núbijské státní křesťanské útvary (oblast dnešního severního Súdánu7), které dokázaly úspěšně čelit islámskému tlaku až do 13. století, kdy Mamlúkové (vládnoucí dynastie muslimů v Egyptě) využili dynastických sporů k oslabení Núbijců a docílili postupného úpadku jejich nadvlády nad severním Súdánem. V 16. století již muslimové v severním Súdánu tvořili většinu a vznikl zde silný islámský sultanát. Počátkem 19. století se oblast dostala skrze Egypt pod osmánskou (tureckou) nadvládu, která trvala do roku 18858. V oblasti jižního Súdánu mezitím probíhalo mnoho kmenových konfliktů mezi jednotlivými etniky a vznikaly zde různé státní útvary; žádný z nich však nedosáhl většího významu. Jižní část země přitom byla Araby ze severu využívána jako zásobárna otrocké pracovní síly. Pro další súdánskou historii bylo významné sociálněnáboženské islámské reformistické hnutí Mahdíja9, které v Súdánu působilo v letech 1881-1898. Hnutí bylo odvozeno od Muhammada Ahmada Ibn Abdulláha, ideového vůdce hnutí, který přijal titul mahdí (správně vedený Bohem). Se svými stoupenci v letech 1882–1885 dobyl a sjednotil celý Súdán. V září 1898 bylo hnutí nicméně poraženo britsko-egyptským vojskem, které tak získalo nadvládu nad celým územím Súdánu. Mahdíja však i po své porážce zůstala silnou ideovou inspirací v procesu sjednocení a antikolonialistickém odporu Súdánců. Do roku 1955 byly britské a egyptské jednotky staženy a 1. ledna 1956 vznikl

Hassan at-Turábí. Zdroj: Internet.

studenty na Chártúmské univerzitě (za oficiální počátek vzniku bývá považován rok 1949). Na rozdíl od egyptských bratří sice nebyla súdánská odnož masovým hnutím, dokázala však v pravý okamžik využít politickou situaci pro svůj prospěch. V 70. letech za vlády generála Džafara Nimajrího pak hnutí v čele s Hassanam at-Turábím získalo poměrně značnou moc. Charakteristické přitom pro něj bylo časté „převlékání kabátů“ jako prostředek pro udržení se v politice. Nejenže se tak súdánského bratrstva nedotkly represe, ale dosáhlo i podílu na vedení země – Hassan at-Turábí byl v roce 1974 jmenován do funkce generálního prokurátora (což později vedlo i k zavedení islámského práva v zemi). Špatná ekonomická situace v zemi zmítané konfliktem vedla generála Nimajrího k příklonu k radikální islámské rétorice. To, co se mělo stát spásou jeho vlády, se však nakonec stalo posledním hřebíkem do jeho politické rakve. Po plném zavedení šarí’y v roce 1983, jehož součástí se staly i drastické tělesné tresty, se zaktivizovalo hnutí odporu proti centrální vládě, v jehož čele stanulo Súdánské lidové osvobozenecké hnutí, a došlo k vypuknutí druhé

TÉMA

І9 občanské války, která trvala až do roku 2005. V roce 1985 byl Nimajrí v čele země vystřídán demokratickou civilní vládou vedenou Sádiqem Mahdím (předsedou strany Umma), která uplatňování šarí’y ukončila. Ani té se však nepodařilo uzavřít příměří s jihem a ukončit občanskou válku. V červnu 1989 pak přišel další vojenský převrat, tentokrát v čele s generálem Bašírem, který hned po svém nástupu Súdán prohlásil za islámský stát. Historie se opakovala; Muslimské bratrstvo se, stejně jako za Nimajrího, vyhnulo perzekucím, jeho vliv se znovu posílil a v roce 1991 byla opět zavedena šarí’a. Turábí byl přitom jedním z architektů nové vlny islamizace země a v roce 1996 se stal mluvčím Národního shromáždění (parlamentu). V roce 1999 nicméně došlo k roztržce mezi Turábím a prezidentem Bašírem, které vedlo k přechodu Turábího (a jeho hnutí) do opozice a v roce 2001 vyvrcholilo jeho zatčením.

JAK DÁL? VÝHLED DO BUDOUCNA NA PRAHU ROZDĚLENÍ ZEMĚ

Po svém propuštění v roce 2003 začal Turábí prosazovat širší politické reformy, prezentující se jako krok smířlivé, liberální politiky. Je však otázkou, zda se ze strany charismatického Turábího nejednalo pouze o další z jeho politických úskoků. Od roztržky z prezidentem Bašírem byl přitom zatčen již několikrát, naposledy pak v lednu 2011, kdy v kontextu povstání v Tunisu, které donutilo k rezignaci tamního prezidenta Ben Aliho, varoval, že podobné protesty hrozí vypuknout z důvodu chudoby a nedostatku politických reforem i v Súdánu. Bude zajímavé sledovat další vývoj islámu a jeho promítnutí do politiky po rozdělení Súdánu. Po ukončení více než 20 let trvající občanské války byla v roce 2005 podepsána mírová dohoda, jejíž součástí bylo vytvoření prozatímní ústavy, která zohledňovala multireligiózní a multikulturní realitu Súdánu. Po odtržení Jižního Súdánu, k němuž dojde v červenci roku 2011 na základě výsled-

1

2 3

4

5 6

7

8 9

10 11

12

ků referenda z ledna téhož roku, je nicméně na severu očekáváno přijetí nové ústavy, která pravděpodobně bude založena na islámském právu šarí’a a bude znamenat posun ke konzervativnější podobě islámu. Vlivem rozdělení země tak může být naplnění snah Muslimského bratrstva o tzv. islamizaci „shora“ a vytvoření prvotní „vzorové“ islámské obce snáze dosažitelné než dříve. Hnutí pod vedením Turábího (potažmo celý Súdán, jak již bylo zmíněno) však bylo mimo jiné dlouhodobě spojováno s mezinárodním terorismem (v letech 1991-1996 v zemi mimo jiné operoval Usáma bin Ládin, než odešel do Afghnistánu) a tyto styky mohou i nadále přetrvávat. To může bezpečnostní a politický vývoj v zemi v příštích měsících ovlivnit. Dalším zdrojem bezpečnostních problémů a konfliktů zřejmě do budoucna bude, s výjimkou pokračující hrozby vnitrostátních etnických konfliktů, také přerozdělování zisku z ropy. Její těžba byla v Súdánu zahájena v roce 1999 a země je v současné době třetím největším producentem ropy na africkém kontinentě. Naleziště ropy se přitom sice nalézá v Jižním Súdánu, ropovod však vede přes severní Súdán12.

ZÁVĚR

Nelze než doufat, že rozdělením země započne období stability a míru a oba neustálými boji a ekonomickými problémy vyčerpané státní celky se budou snažit v prvé řadě zlepšit životní situaci svých občanů. Avšak toto je pouze přání a až budoucnost nám ukáže, jak bude nová kapitola súdánských dějin, která se začne psát po rozdělení země, vypadat. V každém případě však lze očekávat, že i v budoucnu bude náboženské vyznání obyvatel obou zemí jedním z rozhodujících faktorů dalšího vývoje, a měli bychom mu proto i nadále věnovat pozornost. Tomáš Melichárek a Linda Janků Autoři jsou členy redakce časopisu PŘES

V únoru 2011 nicméně vláda USA oznámila zahájení kroků k odstranění Súdánu ze seznamu zemí, které podporují terorismus. Zdá se tedy, že situace se zlepšuje. Až vývoj příštích několika měsíců však ukáže, zda je tomu opravdu tak. Podpora terorismu ze strany Súdánu byla mimo jiné i důvodem, proč USA na zemi od roku 1997 uvalily ekonomické sankce. Blíže viz Sudan welcomes U.S. steps to remove it from terror list, calls for broader engagement, 9.2.2011, http://www.sudantribune.com. Viz CIA World Factbook: Sudan, 1.2.2011,  www.cia.gov. Sunnité tvoří jednu z hlavních větví islámu; jsou to muslimové, kteří po Muhammadově smrti uznali za nástupce Abú Bakra a oddělili se tak od šíitů, kteří za nástupce považovali člena jeho rodiny Alího. Tento kult je úzce spjat s působením mystických bratrstev. Jednou ze zásad islámu jako  monoteistického náboženství je, že nemůže existovat žádný „přímluvce“ mezi jednotlivcem a Bohem. V případě tzv. kultu světců však tento prostředník vzniká. V Súdánu se přitom jedná o masový jev, který zde praktikují všechny sociální skupiny. Většina věřících přitom ve světcích vidí nejen přímluvce k Bohu, ale také zdroj požehnání či síly (baraky). Baar, V.: Národy na prahu 21. století: emancipace nebo nacionalismus? Šenov u Ostravy: Tilia, 2002. Animismus je zastřešující pojem, který je v různých částech světa používán k označení víry, že všechno na zemi včetně přírodních sil je živé, všechno má svou duši a také určitou moc. Historické území rozprostírající se v údolí Nilu v oblasti dnešního severního Súdánu a jižního Egypta (větší část Núbie se nacházela v Súdánu). Raděj, T.: Súdán: mír na obzoru, Mezinárodní politika, 3/2004, s. 24. Cílem súdánské mahdíje byl návrat k hodnotám raného islámu. Základní idejí mahdíje byla víra v přímou zvěst, již byl obdařen Muhammad Ahmad – Mahdí. Jako reformátor sunnitského dogmatu pozměnil různé články víry. Kromě zákazu sunnitské právní vědy a mystických bratrstev platil zákaz mnoha požitků (alkoholu, tabáku); naopak nařídil nosit skrovný, zplátovaný oděv. Blíže viz Raděj, T.: Muslimské bratrstvo, Masarykova univerzita, Brno, 2004. Základní úspěch reformy bratři spatřují v návratu ke Koránu a správné (původní) tradici (sunna). Během 30. let se z Bratrstva stalo vnitřně strukturované početné hnutí s programem charitativní činnosti vycházející z islámské etiky (z náboženských nadací [wakf] zakládalo mešity, při nich nemocnice, sirotčince či veřejné vývařovny a pronikalo také do odborů), později pak s programem ozbrojeného odporu proti „bezvěreckému egyptskému režimu a vnějšímu nepříteli“ (nevěřícím). Od svého zahájení těžba ropy v zemi strmě roste a za posledních osm let se více než zdvojnásobila. O Súdánu se tak dnes někdy hovoří jako o budoucí Saudské Arábii. Většina ropy exportované ze Súdánu přitom směřuje do Asie (v čele s Čínou). Súdánská ropa navíc neobsahuje síru a má vysokou kvalitu, což potenciál Súdánu jako producentské země na trhu s ropou dále zvyšuje.

10 І

rozhovor

ZMENA IDE CEZ ŽALÚDOK:

ROZHOVOR S KEITH MCHENRYM

Keith McHenry (53) je jedným zo zakladateľov hnutia Food Not Bombs a dnes aj jeho najznámejšou mediálnou tvárou. Za 30 rokov strávil kvôli rozdávaniu jedla vyše 500 nocí vo väzbe, po zraneniach spôsobených políciou trpí dodnes bolesťami. Pri protestoch aj pri presadzovaní postupnej spoločenskej zmeny je zástancom nenásilia, napriek tomu sa ocitol na zozname 100 najnebezpečnejších osôb pre Ameriku. Mohol by si nám porozprávať o začiatkoch hnutia Food Not Bombs? V roku 1980 sme v Bostone pôsobili v hnutí, ktoré sa snažilo o zastavenie výstavby jadrovej elektrárne v Seabrooku. Pri jednom pokuse o okupáciu staveniska, kde sa zúčastnilo 2000 až 3000 ľudí, zatkli jedného z našich priateľov. Potrebovali sme získať peniaze na jeho obhajobu, tak sme sa rozhodli piecť a predávať na ulici sušienky. Základné školy takto v Amerike bežne získavajú prostriedky, napríklad na nákup učebníc. Spomenuli sme si na jeden slogan populárny medzi mierovými aktivistami a aktivistkami v USA Nebol by to krásny deň, keby si Pentagon musel na kúpu bombardéru B1 zarobiť predajom sušienok?. Zarazila nás skutočnosť, že kým školy musia piecť koláčiky, aby si finančne prilepšili, tak Pentagon má na výrobu bombardérov toľko peňazí, koľko si len zmyslí. Aby sme na to vtipne upozornili, obliekli sme si generálske uniformy, chodili po ulici a predávali sušienky s tým, že zbierame peniaze na bombardér. Veľa peňazí

sme síce nezarobili, zaujali sme však množstvo okoloidúcich, ktorí s nami diskutovali. Vtedy sme si uvedomili, ako málo komunikujú rôzne mierové a ľavicové hnutia vonku na ulici s bežnými Američanmi a Američankami, a tak sme sa rozhodli robiť demonštrácie na verejnosti teatrálnejšou, zábavnejšou formou. Ako došlo k prvému rozdávaniu jedla? Krátko nato sme zistili, že vo vedení spoločnosti budujúcej jadrovú elektráreň v Seabrooku, ďalej vo vedení banky, ktorá túto stavbu financovala, a vo firme dodávajúcej na stavbu robotníkov, sedeli tí istí ľudia. A tí si medzi sebou rôzne presúvali peniaze bez akéhokoľvek dohľadu verejnosti. Podľa nás pritom presne takéto správanie bánk viedlo v 30. rokoch k vzniku Veľkej hospodárskej krízy. Aby sme na to upozornili, rozhodli sme sa počas výročnej schôdzi akcionárov banky zinscenovať pred jej vchodom malé divadielko. Prezlečení za bezdomovcov sme chceli vytvoriť zástup ľudí čakajúcich na jedlo, ktorý by pripo-

Zatčení členů FNB, San Francisco, USA roku 1988. Zdroj: food not bombs.net

І 11

ROZHOVOR

Food Not Bombs v Brně rozdává vegetariánské a veganské jídlo každou sobotu. Zdroj: soukromý archiv Petera Tkače.

mínal tzv. „soupline“- výjav známy práve z obdobia krízy. Na polievku sme použili zeleninu z obchodu, v ktorom som vtedy pracoval a kde som jej musel každý deň veľké množstvo vyhadzovať. Zistili sme však, že nás nebude na vytvorenie zástupu dosť, tak sme zašli večer pred akciou do ubytovne pre bezdomovcov a vyhlásili sme, že zajtra chystáme protest proti banke a že tam budeme rozdávať jedlo. Prekvapilo nás, že sa ich tam ráno objavilo vyše 70. Akcia dopadla výborne, akcionári sa pristavovali, diskutovali s nami i bezdomovcami. Na konci tohto krásneho dňa sme sa rozhodli opustiť naše vtedajšie zamestnania a naplno sa venovať rozdávaniu vyhodeného jedla v uliciach. A tak sme začali každé ráno obchádzať obchody a pekárne, zbierali sme vyhodené potraviny, a tie ďalej roznášali na rôzne miesta, akými boli azylové domy pre ženy, bezdomovecké ubytovne a podobne. Z toho, čo nám ostalo, sme pripravili vegánske jedlo, ktoré sme popoludní rozdávali na ulici a pritom upozorňovali na nejakú aktuálnu tému – vojnu v San Salvadore, preteky v zbrojení, sovietsku inváziu do Afganistanu a ďalšie. Mávali sme tam aj hudobné vystúpenia, žonglovania, premietali sme filmy na plátno napnuté medzi stromami, boli to skvelé časy. Rozdávali sme jedlo aj na rôznych demonštráciách v Bostone, jazdili sme aj na akcie do New Yorku, Washingtonu či do New Hampshire. Ako sa vám z tohto podarilo vytvoriť celosvetové hnutie? FNB dlho fungovalo len v Bostone a blízkom okolí, až som sa v roku 1988 rozhodol odísť do San Francisca a založiť tam druhú FNB skupinu. A bolo to práve v San Franciscu, kde nás v auguste toho roku prvýkrát zatkla

polícia kvôli chýbajúcemu povoleniu na rozdávanie jedla. O toto povolenie sme už dávno predtým žiadali, nikto však nereagoval. Až sa raz pri rozdávaní v Golden Gate Park vynorilo spoza stromov 45 policajtov, zatklo 9 našich dobrovoľníkov a zabránilo ľuďom bez domova dostať sa k stolíku s jedlom. Paradoxne sa vďaka tejto dosť medializovanej udalosti začalo k nášmu hnutiu hlásiť obrovské množstvo dobrovoľníkov a dobrovoľníčok, ktorých opakovane zatýkali. Po prvej stovke zatknutí sa hnutie rozrástlo natoľko, že sme mohli rozdávať každý deň v týždni, navyše sa začali ako huby po daždi objavovať ďalšie skupiny v mestách naprieč USA. Bola táto podpora vyjadrením určitého znechutenia spoločnosti so situáciou v krajine? Áno, v roku 1986 rozbehla federálna vláda rozsiahlu kampaň v mestách celej krajine, v ktorej vysvetľovala, že ľudia bez domova škodia biznisu a že by mali byť zatýkaní a vytláčaní z centier miest. Ale v roku 1988, keď sme boli prvýkrát zatknutí my, si už veľa ľudí uvedomovalo, že vláda robí z niektorých našich susediek a susedov zločincov len preto, že nemajú peniaze na bývanie. Niektorí Američania si určite vraveli: Správne, zbavme sa bezdomovcov! ale časť už pochopila, že zostať bez domova môžu zo dňa na deň aj oni. Vnímali, ako sa spoločnosť stáva neľudskou a to naše zatknutie chápali ako jeden z ďalších znakov toho, ako sa život v USA stáva čoraz ťažší pre normálnych ľudí. Medzitým sa FNB stalo častým terčom štátnych represálií, dostalo sa mu dokonca tej pocty, že sa ocitlo na zozname teroristických organizácií.

12 І

rozhovor Pociťujete rozdiel v miere represií počas Bushovej a Obamovej vlády? To, že sme teroristi, sme prvýkrát zistili v roku 1988, keď jedna naša dobrovoľníčka bola na návšteve u svojej priateľky a jej manžel, člen národnej gardy, uvidel jej kabát s logom FNB a povedal: Práve sme strávili 3 dni študovaním FNB, jednej z najtvrdších teroristických organizácií v USA. A to bolo v roku 1988, takže teroristami sme už celkom dlhú dobu (smiech). Za Busha sme síce mali viac problémov než za Clintona, od nástupu Obamu sa to však zdá byť ešte horšie. Momentálne máme obrovské problémy v našej skupinke – boli sme infiltrovaní štátnymi orgánmi, prišli sme o stredisko, infiltrovaní nám ukradli peniaze. S podobnými problémami zápasia aj ostatné FNB skupinky, taktiež rôzne anarchistické, ľavicové či mierové hnutia po celom USA. Takmer každý mesiac sa z médií dozviem o ďalšom FNB dobrovoľníkovi, z ktorého sa vykľul agent FBI. V mnohých amerických mestách nám proste oznámili, že rozdávať jedlo môžme, ale nesmieme mať pri tom žiadne informačné materiály, či transparent. Inde zas nesmieme rozdávať jedlo vôbec. Ešte za Busha mal jeden agent FBI prednášku na texaskej univerzite pre študentky a študentov ústavného práva. V powerpointovej prezentácií mal zoznam desiatky najdôležitejších teroristických organizácií v Texase, ktoré je potreba infiltrovať. Medzi nimi bolo nielen FNB, ale aj Indymedia1. Odvtedy zatkli množstvo ľudí na základe obvinenia z terorizmu. Jedného z nich - Connora Casha, ktorého vo veku 20 rokov obvinili z podpaľačstva, označili za prvého amerického domáceho teroristu. Strávil niekoľko rokov vo vyšetrovacej väzbe, súd napokon vyhral a obvinenia vyvrátil, jeho rodina však prišla o všetky úspory. Je to podľa mňa určitá sebaobrana súčasného spoločenského systému. Je to v poriadku rozdávať jedlo, FNB však k tomu ešte chce zmeniť systém, a ten sa bráni. Takže tieto represie sú svojím spôsobom prirodzené. Áno, majú strach. Systém je založený na tom, že potrebuje míňať. Ľudia v USA platia dane a polovica z týchto peňazí ide na zbrane. Tvrdia, že náš systém je taký skvelý, že nikto nemusí byť bezdomovcom alebo chudobným... samozrejme s výnimkou tých pár lenivcov. A keď niekto upozorňuje na obrovské výdaje na zbrojenie, tak oni tvrdia, že to je terorizmus. Lebo keď vyrobíme menej bômb, nepriatelia vyhrajú vojnu proti USA. A to je ohrozenie americkej bezpečnosti. Pretože al-Ká’ida nás porazí, ak nevyrobíme dostatok riadených striel … alebo Taliban … alebo ktokoľvek. Skúsenosti z Afganistanu pritom ukazujú, že ani najzložitejšie a najdrahšie zbraňové systémy nemusia nepriateľa poraziť.

Áno, celé je to jeden veľký nezmysel. Ako funguje FNB v krajinách tretieho sveta, napríklad v Afrike? Tak povedzme v Keni získavame všetko jedlo od zámožných ľudí. Faktom je, že je tam taká veľká núdza, že dokážeme rozdávať len sirotám rodičov, ktorí zomreli na AIDS. Takže sa tam nedá rozdávať priamo na ulici? Nemôžeme nakŕmiť každého, pretože tam na to jednoducho nemáme dosť jedla. V Nigérií rozdávame tak trochu tajne, len ľuďom trpiacim najviac. Je to taktiež jediná krajina, kde spolupracujeme s farmármi na pestovaní potravín. Peniaze na semená zháňame od bohatých ľudí – a v Nigérií ich je veľa. Semená dáme farmárom a tí nám potom dajú časť úrody. Paradoxne je v Afrike pestované obrovské množstvo jedla, väčšina je však predávaná do Európy, či USA. Často sa pri FNB stretávam s dilemou, čo spraviť s mäsom, ktoré sa k nám dostane. Nebolo by lepšie a etickejšie ho rozdať než vyhodiť? Odporúčame všetkým skupinkám, aby mäso, na ktoré natrafia, vzali do iných organizácií rozdávajúcich jedlo. Mäsom sa tak neplytvá a my sa zbavíme problémov s jeho skladovaním. Iné, profesionálne organizácie sú na skladovanie technicky lepšie vybavené, takže ho môžu servírovať zdravotne nezávadne. Je to teda aj otázka hygieny – mäso sa rýchlo kazí, rýchlo sa v ňom množia baktérie a my naším jedlom, pochopiteľne, nechceme ubližovať. Taktiež ľudia, ktorí sa chodia na FNB najesť, už vegetariánske jedlo očakávajú. Chceme vo vegetariánstve povzbudzovať, pretože čím viac bude vegetariánok a vegetariánov, tým viac ľudí môžme nasýtiť. Zmenilo sa niečo pre FNB od začiatku ekonomickej krízy? Od niekoľkých skupiniek máme správy, že ľudia čakajúci na jedlo prepadajú zúfalstvu a dochádza aj k bitkám. Pozitívne však je, že sa mení postoj bežných Američanov a Američaniek k chudobným, ľuďom bez domova a aj k nám. Rešpektovaní sme sa stali najmä po tom, čo sa hurikán Katrina prehnal v New Orleans a my sme boli prví, kto priniesol do postihnutej oblasti jedlo. Medzi dobrovoľníkmi je čoraz viac bežných ľudí, a nie už len študenti a punkáči. Dokonca v niektorých mestách posielajú úrady sociálne slabších najesť sa k nám. Rozhovor s Keithom McHenrym sa uskutočnil po jeho prednáške v Brne vo februári 2010, kam ho pozvala brnenská skupina Food Not Bombs. Peter Tkáč – dobrovoľník skupiny Food Not Bombs Brno

Food not Bombs je celosvetové nenásilné hnutie rozdávajúce v uliciach vegetariánske a vegánske jedlo. Svojou činnosťou sa snaží upozorňovať na rozpor medzi narastajúcimi výdajmi na zbrojenie a narastajúcim počtom ľudí trpiacich hladom. Tým, že jedlo je pripravované zo surovín, ktoré by inak skončili v odpade, poukazuje zároveň na zbytočné plytvanie potravinami. Jednotlivé skupinky sú od seba nezávislé, fungujúce bez hierarchickej štruktúry, všetky dobrovoľníčky a dobrovoľníci sú si rovní a majú na rozhodovaní rovnaký podiel. V Brne funguje FNB od roku 2001, keď prvý krát vystúpilo v rámci protestu proti zbrojárskemu veľtrhu IDET. Dnes zabezpečujú 4 brnenské skupinky rozdávanie teplého jedla každú sobotu. 1

Nezávislá spravodajská sieť vzišlá z alterglobalizačného hnutia

І 13

MIGRACE

EMIGRANTI ZE STŘEDNÍ EVROPY Co vede lidi k tomu, aby opustili všechno, co za svůj život vybudovali, aby odešli od svých rodin a přátel s vědomím, že je možná už nikdy neuvidí? Vylíčení příběhů dvou rodin, které se odehrály s časovým odstupem pětadvaceti let, nám možná ukáže, jaké důvody k emigraci měli či mohou mít i obyvatelé naší země. Možná se nám pak podaří lépe pochopit a přijmout ty, kteří hledají útočiště právě u nás, v České republice.

DŮVODY PRO ODCHOD

Příběh první. Dva mladí lidé, osmdesátá léta, Brno. Protože zde nemůžeme uvést jejich pravá jména, říkejme jim Adam a Eva. Adam a Eva byli umělci a po dokončení školy se rozhodovali, jak dále naloží se svými životy. Ve svém oboru byli dobří, vydělávali, užívali si života. Přesto měli oba neustále pocit, že ve světě se toho dá víc dokázat, víc objevit. Věděli, že tady, kde se narodili, budou neustále omezováni v rozletu a že zde rozhodně nechtějí vychovávat své děti. Eva už měla zkušenost s tím, jaké je to na Západě a jak se to liší od domova v Československu. Za studií se totiž dostala na stáž do Finska, kde si uvědomila, jaký je rozdíl mezi oběma zeměmi. Jednoho dne v „šalině“ u Červeného kostela řekla Eva Adamovi: „Pojď utečeme“. On na to: „Jo, do Kanady“. A bylo rozhodnuto. Příběh druhý. O pětadvacet let později. Irena byla podnikatelka, měla s manželem malou úklidovou firmu a zaměstnávala příležitostně i několik mužů z komunity. Její tři děti chodily do školy. Měla auto i byt, žila si spokojeně, dokud se nezačaly objevovat v okolí jejich bydliště oddíly domobrany. Irena dostala strach o své děti a svou rodinu. Jsou totiž Romové. Irena i její manžel Jožo tvrdí, že u nich doma je krásně. Žili kousek od vysokých hor a milovali zdejší přírodu.

Romero house. Foto Martina Vodičková

Horší však už byly vztahy se sousedy, kterým se nelíbilo, že Irena zaměstnává „povaleče“, kteří nikdy nic pořádně nedokázali a většinou žijí jen ze sociálních dávek. „Nejhorší byl Kotleba1,“ vzpomíná s hořkostí Irena, „několikrát nám rozmlátili okna, napadli manžela, byli to chlapi od Kotleby.“ Dokázat policii, že útoky na Ireninu rodinu jsou založeny s podtextem rasové nenávisti, bylo složité. „S policisty v našem městě jsem se přátelila, problém byl v tom, že nikdy nebyl žádný svědek, který by mi dosvědčil, že mě někdo slovně či jinak napadá. Vždycky to skončilo tak, že nikdo nic neviděl ani neslyšel,“ krčí rameny Irena. I děti ve škole měly problém, chodily do třídy s bílou majoritou a rodiče některých spolužáků zakazovali svým dětem se s Romy kamarádit. Tak se jednoho dne Irena s mužem rozhodli, koupili letenky, sbalili kufry a odletěli s dětmi do Kanady. „Vůbec jsme nevěděli, co nás čeká, ale doma jsme už zůstat nechtěli,“ vzpomíná Jožo.

ODCHOD Z VLASTI

Vzhledem ke společenské situaci nebylo pro Adama a Evu jednoduché sbalit se a odjet, plán cesty trval skoro rok. Adam s Evou zjišťovali nenápadně podrobnosti o možnostech života v zahraničí. Někdy je popadl strach, že jejich plán praskne, báli se, že jsou odposloucháváni, nikomu z blízkých se nemohli svěřit. Když se už definitivně rozhodli odjet, tak museli být opatrní, aby si nikdo ničeho nevšiml. Párou rozlepovali hřbety knih, aby do nich mohli zasunout doklady o vzdělání a jiné důležité dokumenty, které by mohly být v zahraničí potřeba. Se svými plány se nakonec svěřili Eviným přátelům ze studijní stáže z Finska, kteří přijeli do ČSSR na dovolenou. Ti jim slíbili po odchodu z Československa pomoc. Adam s Evou si koupili zájezd na okružní plavbu do Finska a po zjištění, že se jedná o ruskou loď, zájezd vyměnili za cestu po souši přes Leningrad. „Největší dilema bylo, jak velké si máme sbalit zavazadlo na tu ‘dovolenou‘.“ Nechtěli jsme být nápadní, tak jsme si říkali, že nemůžeme brát moc věcí a mít velké kufry, nakonec jsme ze všech účastníků zájezdu měli tu nejmenší tašku,“ vzpomíná s úsměvem Eva. S přáteli doma bylo domluveno, že jakmile dvojice odjede na zájezd, budou jim zaslány na určenou adresu knížky s tajně ukrytými doklady. Přátelé také odeslali za Adama a Evu dopisy na rozloučenou pro jejich rodiny. „Bylo opravdu hrozné odjíždět s vědomím, že se nejspíš nikdy nevrátíme, mysleli jsme si, že se to doma nemůže nikdy změnit. Byli jsme přesvědčeni, že rodiče už nikdy neuvidíme,“ popisuje Adam dilema, se kterým museli každý po svém bojovat. Ze zájezdu do Finska se pro Evu s Adamem vyklubal skoro roční pobyt v Norsku, kde čekali na vyřízení nutné dokumentace potřebné pro pobyt v Kanadě. Oba věděli, že není cesty zpět, doma jim hrozilo dva a půl roku vězení. Celou dobu ve Skandinávii, kde žili u známých, se snažili být aspoň trochu aktivní a neklesat na duchu. „Tak moc jsme se snažili nebýt na obtíž, až jsme na obtíž opravdu

14 І

migrace byli,“ směje se dnes Eva. A dodává: „Nejhorší byly noční můry. Ty měli skoro všichni emigranti, se kterými jsme se bavili. Budili jsme se v noci hrůzou, že nás vrátili zpět.“ V průběhu pobytu v Norsku oba manželé také zavolali svým nejbližším, aby je informovali, že jsou v pořádku. Rodiče už věděli ze zaslaných dopisů, co se stalo, také je kontaktovala policie. „Máma mi řekla, že by nás nenechala odejít, nemyslela si, že emigrace z Československa je tím nejlepším řešením,“ konstatuje Adam. Let Ireny a jejích blízkých byl bez mezipřistání, letadlo doletělo do Toronta, kde se jich imigrační úřednice rovnou zeptala: „Chcete tu zažádat o azyl?“. Irena přisvědčila a potom už začal klasický administrativní kolotoč. Na letišti strávila Irenina rodina několik hodin, děti byly po letu unavené a rodiče museli s pomocí tlumočníka na telefonu vysvětlovat důvody, které je dovedli až sem. Pozdě večer se jich úředník ptá: „Máte vůbec kam jít a kde spát?“ Tehdy si Irena uvědomila, že na tuto variantu moc nemyslela. Doufala, že jí snad kanadská vláda pomůže. Celá rodina byla ze začátku ubytovaná v „útulku pro žadatele o azyl“2. Pět členů rodiny mělo k dispozici jednu místnost, dostávali jídlo zdarma a na kanadské poměry i slušné kapesné. Zůstali zde několik měsíců, než Irena porodila. Do Kanady totiž přijela ve čtvrtém měsíci těhotenství, čekala své čtvrté dítě, o kterém věděla, že mu nejspíš nikdy neukáže svůj rodný kraj. Irenin nejmladší syn John má kanadské občanství.

Začátek v nové zemi

Eva ani Adam nebyli nikdy výrazně politicky aktivní, nebyli to političtí uprchlíci a ani v Kanadě nežádali o azyl. Jejich životní situace byla ale stejná jako u mnohých jiných emigrantů z tehdejšího Československa. Chtěli být obyčejnými „imigranty“ a začít nový život v nové zemi. (Kanada tehdy i dnes přijímá na základě bodového

systému přistěhovalce, kteří mohou tuto zemi obohatit po kulturní, sociální či ekonomické stránce, brány jsou otevřeny všem, kteří splní příslušný počet bodů. Porodnost je nízká a už tak hodně multikulturní země se nebrání dalším přistěhovalcům z celého světa.) Na letenku a začátek života v nové zemi půjčila Evě a Adamovi finanční prostředky britská královna. Opravdu dostali stvrzenku, kde byla půjčka garantována britskou královnou. (V současné době je například osobám zahrnutým do přesídlovacího programu nabídnuta půjčka kanadskou vládou na letenku a další nutné výdaje. Imigranti dnes i v minulosti dost často začínali nový život s velkým dluhem, ale mají tu jistotu, že budou žít svobodně ve svobodné zemi a mohou podnikat cokoli, na co budou jejich síly stačit.) První rok byl pro mladý pár tvrdý, neměli zaměstnání a všude, kam přišli se svým životopisem, se jich ptali, zda-li mají nějakou „kanadskou zkušenost“3. Vzhledem k tomu, že oba byli umělci, snažili se přivydělat tím, co jim šlo nejlépe – uměním. Oba designéři se úspěšně účastnili mezinárodních soutěží, často byla cena spojena i s finanční odměnou. „Když jsme přišli do Kanady, nikdo tu průmyslový design moc neznal. V tomhle jsme byli v Československu napřed. Lidi se nás ptali: „A to jste jako inženýři?““, vzpomíná s úsměvem Adam. Na jaře v roce 2010 se Irenina rodina přestěhovala z provizorního útulku do azylového domu jedné kanadské neziskové organizace. (Žadatelé o azyl tu nejsou umísťování do uprchlických táborů, jak to známe ze střední Evropy. Mají možnost bydlet v některém z azylových domů, které však nepokrývají kapacitou poptávku po azylovém bydlení, nebo si musí najít vlastní bydlení. Pokud bydlíte v azylovém domě, stát vám přispívá po celou dobu ubytování 100% částku na nájem a služby, v případě, že jste ubytovaní na soukromé adrese, dostáváte fixní částku bez ohledu na výši nájmu. Je to z toho důvodu, že nájem

Interiér nízkoprahového klubu The Spot. Foto Martina Vodičková

І 15

migrace

v azylových domech je částečně dotován z projektových finančních prostředků příslušné neziskové organizace, a tudíž je pro klienty samotné levnější než ubytování v soukromí.) Irena i s manželem chodí na hodiny angličtiny, aby se mohli co nejdříve zapojit do chodu společnosti a aby si Jožo mohl najít co nejdříve práci. (Žadatelé o azyl v Kanadě mají možnost zažádat ihned po podání své žádosti o pracovní povolení, které není vázáno na konkrétní pracovní pozici, tak jak to známe z ČR.) Děti začaly chodit ihned do školy, kde se naučily velmi rychle anglicky, a teď pomáhají rodičům např. s překladem různých formulářů.

KANADA – NOVÝ DOMOV?

Adam s Evou nepovolovali ve svém entuziasmu a snažili se zapadnout mezi Kanaďany co nejrychleji. Eva se už v Norsku učila anglicky a na své angličtině tvrdě dřela i v Kanadě, Adam se uměl domluvit už dřív. Po mnoha měsících protloukání a shánění dobré práce přišla Adamovi úžasná nabídka zaměstnání, kde zůstal dodnes. Pracuje ve svém oboru, má dobrou pracovní dobu, milý kolektiv, práce ho naplňuje. Eva si v Kanadě taky našla své uplatnění. To už se však blížil listopad 1989. Ihned po revoluci, kterou v Kanadě čeští emigranti hodně prožívali, se vydali domů za svými nejbližšími, tam, kde se narodili a kde to měli rádi, do míst, o kterých si mysleli, že už je nikdy neuvidí. „Mám pocit, že táta mi nikdy neodpustil, že jsem odjel. Ptal se mě, jestli se nechci vrátit, já jsem však už věděl, že doma jsem za oceánem,“ konstatuje Adam. Po pěti letech v Kanadě se mladému páru narodil syn. Syn Jan mluví plynule česky a jako malý jezdil rád za babičkou a dědou do Čech. Teď už vyrostl a návštěvy si užívá spíše společně s rodiči, samotného jej to bez kanadských přátel v Česku moc nebaví. Adam s Evou jsou v Kanadě spokojení, přijali ji za svůj domov. Eva se každý rok schází s několika Čechy, kteří také před lety odešli z tehdejšího Československa, po emigraci jim soudržnost s českou komunitou nahrazovala rodinu. Nyní však už mají přátele a známé z různých skupin společnosti. Celá Irenina rodina zatím čeká na vyřízení žádosti o azyl, trvá to už dvanáct měsíců a zatím žádné zprávy o tom, že by se jejich čekání chýlilo ke konci. „Víš, ještě na jaře jsem se chtěla vrátit domů, všechno tu vzdát a vrátit se, strašně se mi stýskalo, ještě teď se mi stýská. Říkala jsem si, že jsme se tam měli přeci jen líp, je to tu hrozně těžké, když se neumíš domluvit, ale lidi jsou tu na nás moc hodní,“ sklesle tvrdí Irena. Pokud však dostane status azylanta podle Ženevské úmluvy, neměla by se do země, kde jí hrozí reálné nebezpečí, vůbec vracet. Zatím jí nezbývá nic jiného než čekat, neztrácet optimismus a užívat si plnými doušky každou chvilku se svými dětmi. Irena řeší zatím přítomnost, o budoucnosti moc neuvažuje, neplánuje. 1

2 3

Azylový dům pro uprchlíky. Foto Martina Vodičková

Irena i Jožo si v Kanadě začínají pomalu zvykat, líbí se jim, že je tu nikdo neodsuzuje jen za to, jak vypadají. Je to, jako by sem přišli s čistým štítem a začali úplně znovu. „Zjistila jsem, že po našem odjezdu mi nějací nacionalisti podpálili moje auto, bylo mi to fakt hodně líto, docela jsem dřela, abych si ho mohla koupit, a pak jsem ho dala bráchovi. Já prostě doufám, že nám tady bude líp, jde především o děti!,“ uzavírá Irena s kapkou optimismu v hlase. Doufá, že konečně našla místo, kde není důležité, jakou má člověk národnost či barvu pleti, kde se lidé více zajímají o to, jaký kdo opravdu je, nikoliv o to, jak se liší svým zevnějškem.

ZÁVĚR

Lze shrnout jediné: Kanada byla a pořád je zemí, která přijímá veliké množství přistěhovalců, ať už se jedná o ekonomické migranty nebo politické uprchlíky. Kanaďané říkají, že jejich země je veliká a pořád v ní žije málo lidí, tak proč neposkytnout „pevnou půdu pod nohama“ tomu, kdo o to stojí? Martina Vodičková Autorka je sociální pracovnicí NNO pracující s migranty v Brně. Tento článek vznikl na základě rozhovorů autorky s československými migranty v Kanadě.

Pozn. red.: Marián Kotleba bol „vodca“ extrémne nacionalistickej strany Slovenská pospolitosť – Národná strana, ktorú v roku 2006 slovenské orgány rozpustili pre podnecovanie rasovej, národnostnej a náboženskej neznášanlivosti. Naďalej pôsobí v hnutí Slovenská pospolitosť, ktorej členovia a členky sú na verejných akciách oblečení/é v čiernych vojenských uniformách pripomínajúcich uniformy rôznych polovojenských fašistických organizácií z 30. rokov 20. stor. Hnutie sa okrem biednych znalostí dejepisu vyznačuje obdivom ku klerofašistickému Slovenskému štátu a otvorenou nenávisťou k Rómom, Maďarom či Židom. tzv. Shalets, které pro vládu organizují různé nestátní organizace, např. COSTI Na tzv. canadian experience se zaměstnavatelé ptají dodnes.

16 І

migrace

MEZINÁRODNÍ MIGRACE A ROZVOJ - (NE)ČEKANÉ SOUVISLOSTI? (3. část)

To, jak zajímavým tématem může být problematika remitencí – tedy finančních prostředků zasílaných migranty do domovských zemí – pro otázky rozvoje zemí, odkud migranti odcházejí, nebo pro potlačování chudoby, ukázalo předchozí, druhé pokračování článku. V závěrečné části se soustředíme na téma, které současnými diskusemi o migraci a rozvoji, stejně jako migračními politikami jednotlivých států hýbe snad ještě výrazněji. Jde o to tzv. „brain drain“ – odliv mozků. Mnohé rozvojové země vidí v mezinárodní migraci ohrožení způsobené fenoménem známým pod označením „odliv mozků“ (brain drain), odborněji nazývaným jako migrace kvalifikovaných pracovníků. Ačkoliv od počátků vlastní debaty uplynulo již téměř pět desetiletí, zůstala řada otázek nezodpovězena s ohledem na nedostatek spolehlivých dat. Zprávy výzkumných týmů a analytiků však v posledním období přicházejí se závěry, které ne úplně korespondují s tradovanými názory o jednoznačných negativech spojených s tímto fenoménem.

BRAIN DRAIN JAKO ZTRÁTA

V tradičním pohledu si zdrojové země stěžují na ztrátu lidského kapitálu a investic do vzdělání, a proto je mig-

race kvalifikovaných osob považovaná za negativní jev pro rozvoj zdrojové země. Není překvapivé, že ekonomicky rozvinuté země jako hlavní cílové destinace kvalifikované migrace sledují jinou linii úvah. Tvrdí, že vzdělaní pracovníci nemohou adekvátně využít své schopnosti v zemi původu, a proto se stěhují. Námitky vztažené k nerovnému rozložení zisků a ztrát mezi zdrojové a cílové země odmítají tvrzením, že migrace vzdělaných osob může snížit makroekonomické hodnoty jako průměrný příjem či HDP, ale individuální příjem zůstává stejný. Nutno však k tomuto dodat, že tato argumentace ze strany ekonomicky rozvinutých zemí nevyvrací zmiňované ztráty rozvojových zemí způsobené ztrátou investic do lidského kapitálu, především veřejného vzdělání, případně zdravotnictví nebo jiného sociálního systému.

Jedna z karikatur, které kolují v médiích, reaguje na odliv indických kvalifikovaných pracovníků do USA. Zdroj: www.toonpool.com

І 17

migrace

Ilustrační foto. Zdroj: internet

JAK OBRÁTIT ZTRÁTU MOZKŮ V ZISK?

Nová argumentace v tomto směru se zakládá na tvrzení, že samotná emigrace může spustit spontánní tvorbu lidského kapitálu na bázi očekávání, která plynou z potencionálních zisků z migrace vzdělaných osob. Celkově pak může tvorba znalosti převážit ztrátu, čímž se odliv mozků (brain drain) mění v získávání mozků (brain gain) s pozitivními dopady na zdrojovou i cílovou zemi. Z některých studií vyplývá, že proces brain gain může nastat bez toho, abychom argumentovali navýšením lidského kapitálu díky novým znalostem (kvalifikaci), které migranti získali během pobytu v zahraničí a s nimiž se poté vrátili zpět do země původu. Předpokládaná migrace totiž příznivě upravuje stimuly u pracovní síly z ekonomicky chudých zemí investovat do formování lidského kapitálu. To by podle autorů měli politici vzít v úvahu, než začnou vytvářet překážky pro migraci. Ukazuje se také, že průměrná úroveň lidského kapitálu je vyšší v ekonomikách otevřených migracím než u ekonomik bez možností migrovat. I když někteří varují před zveličováním významu myš-

-----------------------------------„Ukazuje se, že průměrná úroveň lidského kapitálu je vyšší v ekonomikách otevřených migracím než u ekonomik bez možností migrovat“. -----------------------------------lenky brain gain, mj. s ohledem na to, že mnozí migranti jsou i přes svoji kvalifikaci nuceni vykonávat podřadnou práci, tento argument nemá příliš velkou oporu v reálné praxi, kdy si migranti sami dokáží „spočítat“ vlastní užitek a ztrátu přicházejících z procesu migrace - často už v procesu rozhodování zda migrovat, či nikoliv. V úvahu je však nutné vzít fakt větší zranitelnosti zemí s malou populací (např. malé ostrovní státy), kde je tvorba lidského kapitálu přirozeně omezena. Pokud z těchto zemí odchází větší míra kvalifikovaných pracovníků, než je daná země schopna kapacitně pokrýt, může se jednat o významnou ekonomickou ztrátu bez ohledu na jiné přínosy takové migrace.

Podobně je možné argumentovat v případě emigrace lidí z vybraných profesí (neschopnost dané společnosti pokrýt jejich odliv). Na druhou stranu uváděné vysoké počty kvalifikovaných migrantů pracujících v zahraničí bez uvedení patřičného kontextu nemají téměř žádnou vypovídací hodnotu o brain drain, protože z těchto údajů není patrné, kde migranti tuto kvalifikaci získali, z jakých finančních zdrojů a ani to, zda by ji mohli ve své zemi původu dostatečně (či vůbec) využít.

ZÁVĚR

Předchozí kapitoly článku jasně ukázaly, že mezinárodní migrace nabízí zajímavé možnosti, jak stimulovat rozvoj ekonomicky chudých zemí. Nicméně vztahy mezi oběma tématy jsou velmi komplikované a velmi komplexní. Ve vztahu k rozvoji ekonomicky chudých zemí je žádoucí udržet výhody plynoucí z remitencí, ale současně návrat určitého počtu kvalifikovaných migrantů může výrazně zvýšit synergické efekty remitencí v rámci dalších rozvojových aktivit. Zaměření se na mladé profesionály, kteří nežijí v zahraničí dlouhou dobu a lze u nich očekávat vyšší ochotu k návratu, představuje nejvíce zajímavou možnost v tomto směru. Důraz, který je v rámci těchto úvah kladen na kvalifikovanost migrantů, úzce souvisí s vyšší ochotou ekonomicky vyspělých zemí akceptovat migraci těchto osob, což je často chápáno jako negativní prvek rozvoje ekonomicky nerozvinutých zemí v důsledku odchodu mladých a kvalifikovaných lidí do zahraničí (brain drain). Nicméně koncepty získávání mozků (brain gain) nebo cirkulace mozků (brain circulation) vykreslují zcela jiný, spíše optimistický obraz. Robert Stojanov, Jiří Novosák Robert Stojanov bádá v Centru pro výzkum globální změny-CzechGlobe, Akademie věd ČR a přednáší na Ústavu environmentální bezpečnosti, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně (pro další studium viz www.stojanov.org). Jiří Novosák působí na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity.

REFLEXE

MÁ FRANCIE PRÁVO VYHOSTIT ROMY?

18 І

Červenec 2010, francouzské městečko Saint-Aignan. Luigi Duquenet, mladý francouzský kočovný Rom, se ve svém autě snaží ujet policejní hlídce a v honičce je zastřelen francouzským policejním důstojníkem. Reakce místní komunity francouzských Romů je násilná – několik Romů napadá místní policejní stanici, rabuje obchody a zapaluje auta. Někteří věří, že právě toto rozpoutalo sled následujících událostí – snahy o odstranění ilegálních kempů pro Romy a kočovníky, vyhoštění co nejvíce romských přistěhovalců a prudké reakce ze strany zástupců EU, kteří obvinili francouzskou vládu z diskriminace Romů. Do diskuse nad kontroverzními francouzským zásahem se zapojily různé strany, od politiků z celé EU, přes bulharské a rumunské úředníky (většina romských přistěhovalců je bulharského nebo rumunského původu), až po nevládní organizace a mainstreamová a alternativní média. Ovšem spory týkající se romských deportací nejsou ničím novým; podobné případy už dřív plnily média napříč celou EU. Tím, co mají všechny společného, je kolize dvou právních zásad – práva jednotlivých zemí vyhošťovat osoby, které porušily zákony dané země tím, že na jejím území pobývaly bez legálních dokumentů1, a základního lidského práva nebýt diskriminován. Z legislativního hlediska má tedy Francie na vyhoštění ilegálních romských přistěhovalců ze svého území právo. Nicméně je dobře, že se celá kauza neobešla bez hlasitého a veřejného vměšování ze strany zástupců EU, různých organizací, médií i veřejnosti. Proč?

SKRYTÁ DISKRIMINACE

Hlavním důvodem je diskriminační povaha kroků, které francouzská vláda podnikla. Prezident Sarkozy a jeho přívrženci tvrdí, že události jako byla ta v Saint-Aignan prokazují, že romské tábory jsou „zdrojem ilegálního obchodování, místem s naprosto šokujícími životními standardy, kde jsou děti zneužívány k žebrání a kde se rozmáhá prostituce a zločin“2. Toto tvrzení může a nemusí být pravdivé, ovšem Sarkozy bohužel nepodložil svá tvrzení daty. A i kdyby tak učinil, celý kontext akcí spojených s tímto tvrzením je velice diskutabilní. Francouzské právo zakotvuje povinnost každé obce, jejíž počet obyvatel přesahuje určitou mez, poskytnout prostor pro tzv. „kočovníky“ (kočovníci nebyli na rozdíl od naší země v západních zemích nikdy násilně usazováni), na kterém by se mohli

ubytovat. Různorodost těchto kočovníků je značná; tato skupina zahrnuje jak Francouze (romského i neromského původu), tak přistěhovalce (opět romského i neromského původu). Je tedy velice problematické, ba dokonce zavádějící, zjednodušovat tuto problematiku jako „problém romských přistěhovalců“. Sarkozyho důraz na bezpečnostní hledisko můžeme také chápat jako součást jeho (alespoň v minulosti) úspěšné dlouhodobé populistické strategie, znovu obnovené právě v době, kdy musí čelit veřejným skandálům a blížícím se volbám. Sarkozy veřejně tvrdí, že podniknuté kroky nejsou zacíleny pouze na Romy. Avšak v interním sdělení policejním velitelům, které uniklo na veřejnost, Sarkozy říká, že „tři sta kempů nebo ilegálních osad musí být vyklizeno do tří měsíců; romské kempy jsou prioritou... Je povinností prefekta [zástupce státu] každého departmentu začít systematicky odstraňovat ilegální kempy, zvláště pak ty romské.“3 Hluboké obavy z diskriminační povahy kroků Sarkozyho vlády vyslovily i EU, OSN a různé lidskoprávní organizace.

ROMOVÉ: ČASOVANÁ BOMBA EVROPY?

Dalším důvodem je silná antipatie, která se vůči Romům šíří napříč celou Evropou. Podle statistik jsou Romové nejdiskriminovanější skupinou v rámci EU4; diskriminaci zažil průměrně každý druhý Rom.5 Za těchto podmínek je „romská otázka“ velice citlivým tématem a politici, stejně jako další mocní aktéři, mohou snadno způsobit propuknutí morální paniky v Evropské unii a přispět tak k posílení diskriminace Romů a sociálních nepokojů ve společnosti. Vyprovokování debaty na toto téma a diskuse o případech podobných tomu francouzskému by mohlo klíčovým způsobem přispět ke změně. Do veřejné diskuse se mohou

V období od července do září 2010 bylo z Francie do Rumunska a Bulharska vyhoštěno více než 1000 Romů. Prezident Sarkozy označil deportace za dobrovolné, protože velký počet deportovaných přijalo za svou spolupráci při návratu do vlasti částku ve výši 300 euro za osobu. France byla kritizována za nerespektování Evropská směrnice týkající se volnosti pohybu občanů EU. Podle té je vyhoštění možné pouze v případě zneužití sociálního systému nebo ohrožování veřejného pořádku dané země. Vyhoštění skupiny na základě činů několika jednotivců není možné. Francie v současnosti připravuje legislativní změny, které mají právně zakotvit možnosti legální deportace občanů EU. Negativní stanovisko k francouzské politice zaujaly některé nevládní organizace (Amnesty International, Romani Criss, aj.), Vatikán a část francouské společnosti při protestech v některých městech. Svoji podporu Francii vyjádřili Nizozemsko a Belgie a nepřímo také Itálie a Maďarsko. 20. Října byla na zasedání Evropské rady přijata deklarace uznávající práva Romů a zavazující se ke zlepšení jejich situace na několika úrovních, včetně problémů jejich diskriminace a sociálního vyloučení. Bulharští a Rumunští Romové deportovaní z Francie do tisku prohlásili, že se chtějí vrátit zpět, jakmile to bude možné. Některé z vyhoštěných osob se úspěšně obrátily na soud. v Lille a Nantes dopadlo řízení v jejich prospěch. V 1,2 procentech zločinů spáchaných ve Francii jsou obviněny osoby s rumunských občanstvím. Anna Kvíčalová Autorka je členkou redakce časopisu PŘES

REFLEXE

І 19

Romská rodina deportovaná 14. září 2010 z Francie do Bukurešti v Rumunsku. Zdroj: www.cleveland.com

zapojit různí aktéři (včetně romských!) a spolupracovat tak při hledání udržitelných řešení různých sociálních problémů.

NEPOVEDENÁ INTEGRACE?

V případě francouzských Romů (stejně jako v případech podobných – např. v Itálii) jsou romští přistěhovalci používáni ze strany institucí a politiků jako obětní beránek jejich neúspěšné integrační politiky nebo dokonce nedostatku politické vůle implementovat integrační strategie. Přitom nejjednodušší cestou, jak odvrátit pozornost od „našich“ chyb a jak si udržet tvář, je najít viníka a zbavit se jej. V případě ilegálních romských přistěhovalců je to velice snadné. Ano, všechny evropské země by měly mít právo vyhošťovat lidi, kteří poruší imigrační zákony, ale otázka JAK to udělat je rovněž velice důležitá. Na druhou stranu, rozpačitost na straně EU6 a rumunských úředníků7 odkryla neschopnost zaměřit se na problematiku romské integrace v tzv. zdrojových zemích, stejně jako na evropské úrovni. Romové nemigrují kvůli svému předpokládanému „kočovnému přístupu“8, jejich migrace je způsobena především chudobou a sociálním vyloučením. Výzkumy prokazují, že ve střední a východní Evropě Romové čelí vyloučení ve vzdělávání, zaměstnání 1

2 3 4 5 6 7

8 9

a příjmu. Jsou nuceni čelit také politické, institucionální a kulturní diskriminaci a dokonce i násilným útokům extremistů9. Diskriminace zkrátka prostupuje prakticky všechny aspekty jejich každodenního života. Nepokoje způsobené francouzským vyhoštěním Romů mohou dostat romskou problematiku do centra zájmu Evropy a odstartovat tak diskuse o celoevropské strategii pro romskou integraci.

BUĎ, ANEBO?

Negativní přístup evropské veřejnosti k Romům je tedy klíčovým problémem. Jak xenofobní politiky zaměřené na Romy, tak i nedostatek politické vůle řešit tuto problematiku patří mezi následky tohoto postoje. Otevřená veřejná diskuse je pravděpodobně nejlepší cestou, jak jej v tuto chvíli řešit. Je to nejlepší způsob, jak zahrnout co nejvíce aktérů mimo jiné tak zabránit nečekaným důsledkům politických opatření. Pokud nezačneme probírat možné alternativy nyní a budeme pokračovat v ukrývání sociálně vyloučených lidí za hranicemi našich států, měst nebo myslí, budeme čelit tomuto problému zítra, ovšem za mnohem vyhrocenějších podmínek. Lenka Šafránková Pavlíčková Autorka je členkou redakce časopisu PŘES

Protože jsou Rumunsko i Bulharsko v EU nováčky, jejich členství je dočasně upraveno zvláštními podmínkami. Tato pravidla dovolují jejich občanům setrvávat na území Francie pouze tři měsíce bez povolení k trvalému pobytu či pracovního povolení. Na devět dalších států EU byly v této oblasti rovněž uvaleny restrikce. Zdroj: http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-11027288 Zdroj: http://www.guardian.co.uk/world/2010/sep/13/france-deportation-roma-illegal-memo Zdroj: http://www.coe.int/t/dc/files/events/2010_high_level_meeting_roma/Making_EU_relevant_Roma.pdf Zdroj: http://fra.europa.eu/fraWebsite/attachments/EU-MIDIS_ROMA_EN.pdf Navzdory unijní rétorice toho úředníci k zastavení diskriminace v praxi moc neudělali. Rumunský prezident Traian Basescu řekl, že chápe „problémy vytvořené romskými kempy u francouzských měst“, ale trval na „právu každého evropského občana pohybovat se v rámci EU svobodně“. (http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-11027288) Většina Romů žijících v postkomunistických zemích je zde usazená již mnoho let. http://slaviccenter.osu.edu/pdf/ROMA_Ineq_CSEEES.pdf

MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED

MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED

20 І

ZAMYŠLENÍ A REFLEXE NEJEN ZE ŠKOLNÍCH LAVIC:

Následující rubrika s názvem Multikulti Challenge: Accepted! má za cíl přinášet informace, reflexe a výstupy týkající se aktivit v rámci stejnojmenného tříletého projektu, který realizuje NESEHNUTÍ s podporou MŠMT a ESF. Smyslem projektu je prostřednictvím vzdělávacích a informačních aktivit iniciovat diskusi s mladými lidmi o aktuálních tématech multikulturního soužití, migrace a lidských práv. Na následujících stránkách se můžete seznámit s reflexí dvou lektorek, které v rámci projektu vedou workshopy na základních a středních školách, stejně jako s reakcí studentů, kteří workshop v rámci výuky absolvovali. Výstupem projektu jsou rovněž práce samotných studentů, přičemž v tomto čísle Vám přinášíme jednu z nich, povídku Fatmir od studentky boskovického gymnázia Michaely Vařekové.

MULTIKULTURNÍ TÉMATA NA ŠKOLÁCH Nesehnutí v rámci projektu Multikulti-Challenge: Accepted začalo pravidelně realizovat šest tematicky zaměřených workshopů na středních i základních školách. Workshopy pokrývají široké spektrum multikulturní problematiky – od témat týkajících se xenofobie, rasismu a lidských práv přes migraci až po specifická témata, jakými jsou islám nebo uprchlictví. Workshopy fungují jako interaktivní dílny, kde si děti a dospívající mají možnost v rámci zážitkových aktivit na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je být uprchlíkem nebo jak vypadá diskriminace, jak vznikají předsudky a jak s nimi pracovat, jak komunikovat s těmi, které vnímáme jako „jiné“, a jaké to je být sám „jiným“. Přesto spíše (stejně

Gymnázium Šlapanice. Zdroj: archiv projektu Multikulti Challenge: Accepted

ZŠ Uherské Hradiště. Zdroj: archiv projektu Multikulti Challenge: Accepted

jako jejich učitelé a učitelky) očekávají fakta, informace. Při těchto workshopech zjisťujeme, že ve školách stále převládá kvantita nad kvalitou a směrodatné je určité penzum teoretických znalostí. Často se setkáváme s překvapením studentů, kteří očekávají informace podané klasickým přednáškovým způsobem. Student tak představuje pomyslnou nádobu, do které učitelé a lektoři nalévají informace. Bohužel se tak zapomíná na to, že základním přínosem je diskuse a vyjádření vlastního názoru. A právě tuto schopnost zdaleka ne všichni studenti ovládají. Workshopy vedou zkušení lektoři a lektorky spolu s nováčky z řad především mladých lidí (studentů vysokých škol). Podařilo se tak vytvořit stabilní a motivovaný tým, který je i nadále připraven vést workshopy přímo na školách, které o ně projeví zájem. Radka Vejrychová koordinátorka vzdělávacích aktivit NESEHNUTÍ v rámci projektu Multikulti Challenge: Accepted

І 21

MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED

NĚKOLIK POSTŘEHŮ Z MULTIKULTURNÍCH WORKSHOPŮ Jako lektorka projektu Multikulti-Challenge: Accepted jsem navštívila množství základních i středních škol. Z každé si odvážím jiné zážitky a zkušenosti. Někdy pozitivní, jindy méně příjemné. Setkala jsem se s žáky a studenty, kteří mají široký rozhled, tolerantní přístup, bohaté znalosti a dovedou výborně diskutovat, ale i s třídami, kde se projevovalo xenofobní smýšlení, neschopnost porozumění a neochota přijmout jiný názor nebo o problematice vůbec seriózně debatovat.

Existuje několik jevů, se kterými se setkávám téměř v každé třídě. Jedním z nich je striktní dělení společnosti na „my“ (= Češi) a „oni“ (= kdokoli cizí), „naše“ a „jejich“, a to nejen u studentů, ale mnohdy i u pedagogů. Dále studenti často projevují přesvědčení, že by se měli vybírat jen perspektivní imigranti a jejich pobyt na našem území by měl být tolerován za podmínky, že se plně přizpůsobí většině a budou se „chovat slušně“. Ovšem je třeba zdůraznit, že se většinou setkávám se studenty, kterým osobní interakce s imigranty chybí a veškeré informace získávají z médií nebo „z druhé ruky“. Nicméně mezi spolužáky, kteří disponují osobní zkušeností s příchozími a menšinami, často dochází ke střetům, protože se jejich zkušenosti (někdy velmi výrazně) liší. Téměř bulvární příspěvky o kriminalitě či nepochopených zvycích imigrantů a příslušníků menšin mívají ve třídě mnohem větší ohlas než zážitky pozitivní. Lektoři tak často zůstávají se svou příjemnou či neutrální zkušeností osamoceni pod palbou negativních zážitků, které chrlí studenti. Snaha lektorů takové projevy usměrnit a téma prodiskutovat někdy vede k zarputilé, až agresivní argumentaci ze strany neústupných jedinců a poněkud ostré výměně názorů. Nejvíce bouřlivých reakcí se objevuje při narážce na Romy. Žádné jiné téma nerozvíří ve třídách tolik vášní. Často se stává, že při první zmínce o multikulturní spo-

Střední škola sociální péče, Zábřeh na Moravě. Zdroj: archiv projektu Multikulti Challenge: Accepted

Luhačovice SOŠ. Zdroj: archiv projektu Multikulti Challenge: Accepted

lečnosti nebo diskriminaci studenti okamžitě zacílí na romskou menšinu. Prezentují mnoho nelichotivých příspěvků týkajících se kriminality Romů či zneužívání sociálních dávek. Někdy opomíjejí skutečnost, že i Romové jsou občany ČR, nikoli cizinci. Mnoho studentů dodává, že nejsou v žádném případě rasisté. Podle jejich slov jim vadí chování a způsob života romské menšiny, nikoli barva pleti či odlišný vzhled. Spíše výjimečně někdo poznamená, že zná i „slušnou“ romskou rodinu. S podobnými, ale ne tolik „vášnivými“ reakcemi se setkávám také při zmínce o muslimech v České republice, a to zejména v souvislosti s postavením žen v muslimské společnosti a teroristickými útoky. Setkala jsem se však i s velmi vstřícným přístupem pedagogů i jejich žáků, kteří byli schopni kriticky myslet a uvažovat mimo zažité konvence a předsudky. Příjemným zážitkem byl například workshop se třídou, kde studenti neprojevovali žádné xenofobní názory, divili se strachu a negativním postojům společnosti k imigrantům a snažili se dopátrat jejich příčiny. I v mnoha jiných třídách se u studentů ukázala velká míra empatie k příchozím, zájem o problematiku uprchlictví a lidských práv. Žáci byli relativně vstřícní a empatičtí především k uprchlíkům s tragickými osudy, kteří přicházejí do ČR z válečných zón. Se zaujetím poslouchali vyprávění osobních zážitků a skutečných událostí ze života příchozích. Na závěr bych chtěla zdůraznit, že ačkoliv vstřícný postoj k imigrantům je mezi studenty spíše ojedinělý, výrazně nesnášenlivá stanoviska jsem zaznamenala zřídka, otevřený projev rasismu dosud nikdy. Mnoho negativních postojů studentů pramenilo především z neznalosti jiných kultur, která vedla k obavě a tvrdošíjné snaze bránit „svoji“ kulturu i přesto, že často vlastně ani konkrétně nevěděli před čím. Právě z tohoto důvodu jsou, podle mého názoru, workshopy přínosem. Poskytují totiž žákům a studentům jiný pohled, zkušenost odlišnou od té jejich. Mohou být podnětem pro změnu uvažování a přispívat tak k vstřícnějšímu prostředí nejen v českých školách. Marta Holbová lektorka workshopů v rámci projektu Multikulti Challenge: Accepted

MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED

DOJMY Z WORKSHOPŮ

22 І

Třikráte jsme měli možnost poslechnout si názory v rámci projektu Multikulti Challenge: Accepted, který provádí organizace NESEHNUTÍ a který se zabývá problematikou multikulturního soužití, migrace a lidských práv. Co jsme si z toho vzali? Spoustu věcí. Například, že každý má právo na svobodnou vůli a přesvědčení. Zpočátku měl na tohle téma každý odlišný názor a když nám učitel oznámil, že je před námi další workshop, tak mnozí jenom protočili oči a zaznělo sborové: „Ježíši.“ Ale ne proto, že by nás to nebavilo, ale proto, že jsme se nikdy nemohli dohodnout na stejném názoru. Jenomže přednášející nám workshop od workshopu ukazovali, že každý má právo mít svůj vlastní názor, ať je jakýkoliv, a tak jsme pochopili, že to naše dohadování, když nám zadali nějaký úkol, je vlastně docela vtipné. Díky těmhle přednáškám jsme se ale dokázali vcítit do kůže těch, kteří nejsou stejné barvy, vyznání nebo národnosti jako my. Pochopili jsme, že když jeden člověk udělá něco špatného, neznamená to, že jsou špatní všichni, kteří jsou například příslušníky stejného národa. Nevím jak v ostatních třídách, ale v naší třídě to udělalo velký dojem a klidně bychom si jeden nebo dva workshopečky ještě přidali. Studenti a studentky SOŠ Luhačovice

Luhačovice SOŠ. Zdroj: archiv projektu Multikulti Challenge: Accepted

POVÍDKA

І 23

FATMIR

Jmenuji se Jacques a je mi třináct let. Bydlím na předměstí Paříže, na moc pěkném místě nedaleko parku, kde si často hraji s kamarády. Moje maminka Irene Bisetová pracuje jako fotografka. Fotí všude a všechno. V malé místnosti osvětlené červeným světlem vyvolává fotografie. Svatební, portréty lidí, skupinové fotky anebo třeba jen pěkné obrázky přírody. Jejím velkým snem je uspořádat výstavu vlastních děl v některé z pařížských kaváren. Můj tatínek Jean Jacques Biset dříve pracoval jako instalatér, teď ale chová ve velkých klecích za naším domem papoušky. Některé druhy jsou opravdu vzácné a drahé, a tak nás tatínkův největší koníček živí. David Artaud, můj spolužák a velký machr, se mi často směje, že je táta prodavač slepic. Ale já si z něj nic nedělám. David je hloupý kluk, co se špatně učí a co vůbec nemá ponětí o tom, jak je těžké se o papoušky dobře starat. Jako nakonec skoro žádný můj spolužák. Až na Fatmira. Fatmira znám sice jen chvíli, ale je to můj hrozně dobrý kamarád. Když nám jednou zadala paní učitelka Poulainová za úkol napsat, čím se živí naši rodiče, a já vyprávěl o tatínkových papoušcích, byl Fatmir jediný, koho zajímali. Tatínek Davida Artauda je pilot. Viděl už celý svět a každý den létá někam jinam. David Artaud stál před třídou na stupínku a četl z pomačkaného sešitu o minulých prázdninách, které celé procestoval se svým tatínkem. Bylo mi to hrozně líto. Jsem si jistý, že ani na jedné ze svých cest neviděli Artaudovi tak krásné papoušky, jaké chová můj tatínek. Nakonec, ať už byli kdekoli, museli bydlet v hotelu a určitě nestihli zajít do žádné zoo, kde by je viděli. A přesto celá třída Davidu Artaudovi záviděla a všichni si prohlíželi jeho fotky ze všech koutů světa, kde byl. Nemohl jsem se na ty obrázky dívat. Na všech byl David Artaud, někdy i se svým tatínkem, a hloupě se šklebil do objektivu. Někde v pozadí pak byla některá z památek anebo staveb z místa, kde byl. A tak měl fotku s egyptskými pyramidami i s Ježíšem z Ria de Janeira nebo s Mickey Mousem v Disneylandu. Kdyby ty fotky viděla maminka, určitě by se zhrozila. Ona totiž vždycky věnuje pozornost tomu, aby všichni na fotkách vypadali dobře. A taky by jistě nikdy neudělala fotku, kde by byl David Artaud větší než pyramidy. Měl jsem na sebe vztek. Kamarádi se přetahovali o ošklivé fotky Davida Artaudua a já neměl žádný obrázek tatínkových krásných papoušků. Stál jsem uprostřed třídy sám a kolem lavice Davida Artauda se utvořil obrovský dav lidí. A všichni, i paní učitelka Poulainová, chtěli vidět ty jeho směšné fotky. Mrzelo mě, že jsem nevzal třeba jen sebemenší fotečku s sebou. Jak si taky mohou lidé, kteří v životě viděli maximálně andulku, představit tak nádherná a velká zvířata? A proč jsem vlastně nevzal jednoho z našich papoušků do školy? Nemusel bych brát žádného velkého. Stačil by jeden z tatínkových krásných amazoňanů. Táta jich má mraky a určitě by si nevšiml, kdyby jeden chyběl. Amazoňané jsou zelení, v okolí očí červení a křídla mají modrá. Takový papoušek by jistě všechny zajímal víc než nějaké hloupé fotky Davida Artauda. Z myšlenek mě vytrhl něčí hlas.

Ilustrační foto: Albánský uprchlík. Zdroj: Internet

Otočil jsem se a uviděl Fatmira. Tehdy to pro mě vlastně byl jen nějaký kluk, co se přistěhoval neznámo odkud do Paříže, chodil se mnou do školy a sedával v první lavici. Věčně se na něco ptal a pořád ho něco zajímalo. A strašně mě tím štval. ,,Co chceš?“ zeptal jsem se. ,,Chtěl bych vidět vaše papoušky,“ řekl kluk a já rázem zapomněl na Davida Artauda i jeho nikde nekončící blbost a nadutost. ,,Vážně?“ Kluk přikývl. ,,A kdy?“ ,,Třeba rovnou dneska,“ pověděl a usmál se. Měl jsem obrovskou radost. Vždycky jsem si přál potkat někoho, koho budou naši papoušci zajímat stejně jako mě. Zazvonilo na poslední hodinu a já si strašně přál, aby už skončila. Chtěl jsem jít s tím klukem, co jsem ho ještě neznal ani jménem, k nám domů, ukázat mu všechny klece a všechny papoušky, všechno mu říct a poučit jej, jak se vyměňuje voda a jak se dávkuje zrní. Cestou ze školy jsem na Fatmira vůbec nemluvil. Šel jsem, možná skoro utíkal všemi ulicemi domů s ním za zády a doma jsem jej rovnou vtlačil na dvůr a všechno mu ukazoval. Poučoval jsem Fatmira a prováděl ho voliérou. A on byl hrozně rád a pozorně poslouchal. Když jsem všechno Fatmirovi popsal a už neměl co říct dál, Fatmir stále vypadal, jakože ještě očekává pokračování. A tak mě napadlo, že je to vlastně pro mě jen nějaký kluk a že ani nevím, jak se jmenuje. ,,Já jsem Jacques,“ vychrlil jsem a natáhl ruku. ,,Já Fatmir,“ řekl kluk. Fatmir k nám pak chodil často. Už se nezajímal jen o papoušky, ale úplně o všechno, co se u nás dělo. Hrozně rád pracoval s počítačem, i když trochu neohrabaně, ptal se, jak funguje topinkovač nebo zkoušel krájet chléb na kráječi. Jednou odešel z mého pokoje s tím, že jde na záchod. Když se dlouho nevracel, vydal jsem se jej hledat. Nebydlíme ve velkém domě a tak, když nebyl ani v obývacím pokoji, ani v kuchyni, ani v ložnici mých rodičů, ani v koupelně, napadlo mě poslední místo, kde by mohl být. Zaklepal jsem na dveře podkrovní místnosti, kde svítí červené světlo a kde maminka vyvolává své fotografie. Zevnitř se ozval mamčin hlas: ,,Kdo je tam?“ ,,Mami, to jsem já, Jacques. Není tam Fatmir?“ Maminka otevřela dveře. Uv-

POVÍDKA nitř už nesvítilo červené světlo, ale stál tam Fatmir. Celý rozzářený a udivený. Ten den viděla maminka Fatmira poprvé. Vždycky, když byl u nás na návštěvě, jsme byli s Fatmirem ve voliéře u papoušků, anebo byla maminka zavřená v pokoji s červeným světlem. Jakmile se však seznámil s maminkou, byl u nás Fatmir téměř denně. Hráli jsme spolu fotbal, učili jsme se spolu, povídali si. Fatmir měl pořád tolik otázek, že mě nikdy nenapadlo ptát se na jeho dům a rodinu. Pak byly Vánoce a já našel pod stromečkem dárek pro Fatmira. Moc jsem tomu nerozuměl, ale maminka mi vysvětlila, že jsem si vždycky přál sourozence a Fatmir je prý jako můj bráška. A co bychom byli za rodinu, kdyby tu nebyl ani jeden dárek pro jednoho ze synů? Když Fatmir přišel na návštěvu a vybalil dárek, nevěřil vlastním očím. Dostal fotoaparát po mamince. Starší, ale pořád funkční. Fatmir měl obrovskou radost, která jej ale najednou přešla. ,,Já pro tebe ale žádný dárek nemám,“ řekl smutně a odsunul foťák směrem ke mně. ,,To nevadí,“ řekl jsem rychle. Maminka říkala, že jsi jako můj bratr. A že bratrům se přece musí dávat dárky. Ale já u vás doma nikdy nebyl, takže jsem ani dárek dostat nemohl,“ ujistil jsem Fatmira. ,,Co tvé další dárky?“ zeptal jsem se, abych odvedl pozornost od mého dárku. ,,Dostal jsem teplý svetr a knížku,“ odpověděl Fatmir a věnoval se nějakému tlačítku na svém novém foťáku. ,,Nic dalšího?“ vytřeštil jsem oči. Podíval jsem se na hromadu svých dárků a barevného balícího papíru na podlaze. Byl tu také teplý svetr a knížka, ale kromě toho i spousta dalších věcí. ,,Jsme moc chudí. A je nás moc,“ vysvětloval Fatmir a já se cítil provinile. Přemýšlel jsem, který svůj dárek bych mohl dát Fatmirovi, aby jich měl víc. Jenže tu byly jen všechny ty dárky, co jsem si přál já. Bylo mi moc líto, že Fatmir nedostal kolečkové brusle. Chtěli jsme je oba a plánovali jsme, že na nich budeme jezdit v parku, co je nedaleko našeho domu. Jenže teď jsem je měl jenom já. A nemohl jsem Fatmira nutit, aby za mnou běhal. ,,Vem si mé kolečkové brusle,“ řekl jsem a podal je Fatmirovi. Ten ale zavrtěl hlavou. ,,Proč?“ nechápal jsem. ,,Protože je to tvůj dárek,“ odpověděl Fatmir a odstrčil brusle od sebe. ,,Ale já ho chci dát tobě. Můžu jezdit na kole a ty budeš jezdit na bruslích,“ strašně jsem si přál, aby si Fatmir brusle vzal. ,,Nevezmu si je!“ řekl Fatmir a ulomil tlačítko na foťáku. Všechno mě mrzelo. Že Fatmir nedostal taky kolečkové brusle, že kvůli mně zničil foťák po mamince i to, že je Fatmirova rodina chudá. Rozhodl jsem se, že až začne škola, půjdu s Fatmirem k nim domů a poznám všechny členy jeho rodiny. Jenže škola začala a Fatmir nikde. Ani paní učitelka Poulainová nevěděla, kde je. Přišel až za dva týdny. ,,Kde jsi byl?“ ptal jsem se a sledoval, jak je Fatmir ještě hubenější než dřív. ,,Byl jsem nemocný,“ řekl mi Fatmir a prohlížel si obrázky z učebnice. ,,Chtěl bych poznat tvou rodinu,“ nadhodil jsem. ,,To nepůjde,“ odmítl mě Fatmir a zazvonilo. Po škole jsme šli k nám. Fatmir snědl celý maminčin koláč a talíř vánočního cukroví. Nechápal jsem, kam to všechno může narvat. Celý byl ale nějaký divný. Poprvé od doby, kdy se seznámil s mojí maminkou, mě nepřemlouval, abychom se alespoň na chvíli stavili do místnosti

24 І s červeným světlem, nechtěl ani zapnout počítač, ani jít do voliéry, ani jezdit s autodráhou. ,,Stalo se něco?“ zeptal jsem se. Bylo mi líto, že je Fatmir smutný. Takového jsem jej neznal. ,,Nechci zpátky do Albánie,“ řekl Fatmir. ,,O čem to mluvíš? Proč bys měl jít zpátky do Albánie? A na jak dlouho?“ ,,Už napořád,“ Fatmir hleděl do prázdna a já ničemu nerozuměl. ,,Proč napořád? Co bys dělal v Albánii? Tady máš školu, spolužáky, mě, maminku, paní Poulainovou …“ ,,Můj otčím pije, víš? Moc pije. Když jsme utekli z Albánie, pracoval jen pár měsíců a pak začal pít. Stejně jako v Albánii. Maminka nemůže pracovat. Má na krku tři malé děti. Proto jsem tě nikdy nezavedl k nám domů. Je to hrozný dům. Vůbec není v ničem stejný jako tenhle váš. A taky je tam on. Věčně opilý. On nechová papoušky a nekupuje mi tolik krásných dárků. On jen pije. A teď nám hrozí, že nás pošlou zpátky do Albánie. Vlastně se nejspíš budeme muset vrátit sami. Tady nemáme peníze na nic. Na jídlo, na učebnice, na oblečení. Jen na jeho alkohol. Nebyl jsem nemocný, když jsem nechodil do školy. Byl jsem doma anebo na ulici. Chodil jsem kolem domů a ptal se, jestli lidé nepotřebují s něčím pomoct. Hodně mě odmítali, ale někteří lidé vážně pomoct potřebovali, a dokonce mi dali i nějaké peníze. Všechno jsem dal mamince a ona koupila jídlo pro moje bratry a sestru. A pro mě. Na ni už nezbylo.“ Fatmir odešel a já byl smutný. Nedokázal jsem si představit, že by odjel do Albánie. Byl to první kluk, který se zajímal o naše papoušky. Byl to můj opravdový kamarád a já jsem hrozně nechtěl, abych o něj přišel. Tušil jsem, jak daleko je Albánie. Věděl jsem, že pokud Fatmir odjede do Albánie, tak ho neuvidím celý rok. Jen o prázdninách. Přemýšlel jsem nad tím, jestli tatínek Davida Artauda létá i do Albánie. A jestli by mě vzal s sebou. Fatmir se vrátil do Albánie i se svou rodinou nedlouho po tom, co mi u nás doma řekl, že asi budou muset odjet. Za chvíli bude léto. Maminka s tatínkem mi slíbili, že pojedeme do Albánie a najdeme Fatmira i jeho rodinu. Šetřím peníze, abych je mohl dát Fatmirovi. Nevím, jestli jsou tam v Albánii na tom líp, ale doufám, že ano. Taky doufám, že není moc rodin, jako je ta Fatmirova. Přijde mi hrozné, že lidé musí utíkat za lepším životem pryč ze svých rodných zemí. Nedovedu si představit, že bych měl opustit Francii. Ale moc se těším, až ji opustím v létě a uvidím se s Fatmirem i jeho rodinou, kterou jsem nikdy nepoznal. Pokud potkáte Fatmira, vzkažte mu, že se mi po něm stýská. A nejen mně. Ale i mamince, tatínkovi, paní učitelce Poulainové, možná i Davidu Artaudovi. Michaela Vařeková Studentka 2. ročníku boskovického gymnázia. Oceněno čestným uznáním za postup do nejužšího finále literární soutěže „Žijeme na jedné zemi“ organizované Národ pedagogickou knihovnou Praha ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.

І 25

slavní uprchlíci/UPRCHLICE

KARL RAIMUND POPPER: SPOLEČNĚ MŮŽEME PŘIJÍT PRAVDĚ NA STOPU

„Domnívám se, že každý, kdo miluje mír a civilizovaný život, by měl přiložit ruku k dílu všeobecné osvěty stran nepraktičnosti a nehumánnosti onoho slavného – nebo, mohu-li se tak vyjádřit – nechvalně proslulého principu národního sebeurčení, který nyní zdegeneroval do své svrchované hrůzné podoby, do etnického terorismu. Proti takové hrůze musíme bojovat. Nesmíme se stát kořistí cynického přesvědčení, že historie je násilná a strašná, hnaná bezuzdnou touhou po zlatě, naftě, po bohatství a moci. Tento cynický výklad historie je nepravdivý.“1 Karl Raimund Popper se narodil 28. července 1902 ve Vídni jako syn židovského právníka a advokáta, který pocházel z Prahy. Popper byl vyhraněným odpůrcem všech forem skepse, konvenčnosti, relativismu, historicismu2 a holismu3 ve vědě a ve společnosti, obhájcem a neochvějným zastáncem „otevřené společnosti“ a nesmiřitelným kritikem totalitarismu ve všech jeho podobách. Svůj filosofický systém sám označoval jako kritický racionalismus4.

zitu, na které roku 1928 získal doktorát z filosofie. Poté vyučoval na střední škole. Po celou dobu řešil i filosofické problémy spojené s tzv. „vídeňským kroužkem“, především problém správné vědecké metody.

NÁSTUP NACISMU A EMIGRACE

Věci se začaly měnit v roce 1927, kdy ve Vídni došlo k pouličním nepokojům, při kterých byl zapálen vídeňský justiční palác6. Popper očekával, FORMOVÁNÍ že demokracie ve středPOSTOJŮ V MLÁDÍ ní Evropě brzy padnou K. R. Popper se vždy zajía totalitní Německo mal o dění kolem a odmaličzahájí novou válku. ka byl veden myšlenkou, jak Rodinná situace byla zlepšit svět okolo sebe. Již také komplikovaná. Oba v útlém mládí (kolem 12 let) jeho rodiče se narodili byl velmi ovlivněn svým pozv židovské víře, ale byli dějším celoživotním přítelem pokřtěni v protestantArthurem Arndtem5. Právě ském kostele dřív, než od něj se poprvé dozvídal o měli děti a rodina usilovala o kulturní asimilaci marxismu, darwinismu, zajímavostech ze světa vědy a s křesťanskou většinou. jejích metod a odporu proti To však znamenalo budit bolševikům. Později se stal pohoršení mezi organičlenem sdružení socialiszovaným židovstvem, být tických žáků středních škol Karl Raimund Popper. prohlášeni za zbabělce, a dalších socialistických Zdroj: internet kteří se bojí prudce ros(http://blog.ali-comunicazione.com/?tag=karl-popper) uskupení. To vyvrcholilo v toucího antisemitismu. roce 1919, kdy jak Popper V ulicích se zvyšovalo sám říká: „asi dva nebo tři měsíce jsem se pokládal za napětí mezi stoupenci marxistické levice a antisemitské komunistu“. Od komunismu a marxismu se distancoval v nacionální pravice a toto politické napětí se rychle stup17 letech po účasti na komunistické demonstraci, která ňovalo. skončila tvrdým zásahem policie a smrtí 20 a těžkým zraPopper ve třicátých letech několikrát pracovně pobýval něním 70 demonstrujících, za což si kladl také určitý díl v anglickém filosofickém prostředí a pomalu se připravoval odpovědnosti. Tato událost jej přinutila uvědomit si, že na skutečnost, že bude muset Rakousko opustit, že mu nekriticky zastával učení, které pořádně neznal a poua jeho rodině brzy bude hrozit smrt. První nabídku obdržel ze je dogmaticky přijal. Vyrovnání se s marxismem pozz Anglie již v listopadu 1936. Pozvání bylo od Výboru pro ději ovlivnilo obsah jeho dvou knih – „Bída historicismu“ akademickou pomoc a cambridgské Faculty of Moral a „Otevřená společnost a její nepřátelé.“ Sciences. Bylo to místo pro akademnické uprchlíky. Sociální svět ale neopustil. Ve Vídni vystudoval univerPopper ale odmítal emigraci za každou cenu, bylo pro

SLAVNÍ UPRCHLÍCI/UPRCHLICE něj nepředstavitelné, že by působil na zahraniční akademické půdě spíše z politických důvodů, a nikoli díky svým kvalitám. Nechtěl žádnou „vymyšlenou pozici“. Rozhodl se chvíli čekat, riskoval. Brzy na to (Štědrý den 1936) se na něj štěstí usmálo – obdržel další nabídku, tentokrát z Nového Zélandu, z univerzity v Christchurch. Tu přijal. Akademický výbor v Cambridgi požádal, aby místo něj pozval do Anglie Fritze Weismanna z Vídeňského kruhu a i to se podařilo. Získal tedy smysluplnou práci a zároveň zachránil známého. To byl ale jenom začátek jeho angažování se proti Hitlerovi. V Christchurchi byl založen výbor obstarávající povolení ke vstupu na Nový Zéland pro uprchlíky a díky spolupráci s dr. R.C. Campbellem se podařilo zachránit mnoho Židů před koncentračním táborem a téměř jistou smrtí.

DÍLO: KRITIKA TOTALITY

V den, kdy Hitler vpochodoval do Rakouska, se Popper rozhodl, že je nejvyšší čas publikovat své politické názory (zformované již od roku 1919) a přispět tak k boji o záchranu demokracie a svobody. Postupně vydal dvě knihy: „Bídu historicismu“ a „Otevřenou společnost a její nepřátele“7, ve kterých se kriticky vyrovnal se všemi podobami totalitního myšlení, poukazoval na jejich filosofický původ v díle Platónově, Hegelově a Marxově. Historicismus popsal jako mylný přístup, který skrze domnělé „odhalení pravd“ a „věčných zákonitostí“ v minulosti neomylně předpovídá budoucí vývoj.8 Všichni výše zmínění myslitelé se podle Poppera takovýmto myšlením vyznačovali. Jako opačný příklad přístupu Popper rozpracoval pojem „otevřená společnost“ pocházející původně od francouzského filosofa Henriho Bergsona. Sám Popper o něm hovoří takto: „Výrazem „otevřená společnost“ neoznačuji ani tak státní nebo vládní formu, jako spíše způsob lidského soužití, ve kterém jsou důležitými hodnotami individuální svoboda, nenásilí, ochrana menšin a ochrana slabých.“

1 2

3

4 5 6

7

8

26 І Tyto knihy proslavily Poppera i na poli liberálního sociálního uvažování a politického myšlení snad stejně významně, jako jeho filosofické práce na poli logiky a vědecké metodologie. Nejzajímavější myšlenkou z těchto děl je Popperova nová formulace správného cíle veřejné politické činnosti, podpořená hlubokou osobní zkušeností – lidé i vlády by se měli soustředit spíše na snižování utrpení než na to, aby se pokoušeli vykonat co nejvyšší možné dobro. Jen tak se totiž podaří zajistit, že se přání zajistit dobro a blaho pro všechny lidi při své realizaci nezvrhne ve svůj totalitní opak.

ŽIVOT V POVÁLEČNÉM OBDOBÍ

Zpátky do Evropy se vrátil brzy po válce, už v roce 1946. Zůstal však v Anglii, kde získal učitelské místo na London School of Economics. Na této škole zůstal a působil jako řádný profesor velkou řadu let. I když se již v šedesátých letech vzdal oficiálního učitelského místa, nikdy se do Rakouska již (natrvalo) nevrátil. V roce 1965 byl královnou Alžbětou II. pasován na rytíře. Sir Karl Raimund Popper zemřel v roce 1994, krátce po návštěvě České republiky, kde obdržel čestný titul doktora honoris causa lékařských věd Univerzity Karlovy a pronesl pochvalnou řeč o T. G. Masarykovi, kterého považoval za jednoho z největších průkopníků této otevřené společnosti. I když Karl Popper zemřel, jeho slova, jako výzva a závazek, platí dál: „..boj o svobodu a o úctu k člověku, k lidskému životu a svobodě člověka, pokračuje dál“.

Iva Kanarková a Boris Rafailov

Převzato a vybráno z Popperovy biografie Věčné hledání. Inltelektuální autobiografie (1995) a dále z knih Budoucnost je otevřená (Vyšehrad 1997) a Život je řešení problémů (1998)

Úryvek z Popperovy přednášky přednesené během jeho návštěvy v Praze roku 1994. Základním úkolem historicismu je, aby společenské vědy objevily zákon, podle něhož se společnost vyvíjí, a aby na základě tohoto poznání mohly předpovídat budoucnost společnosti. Popper chápe historicismus jako učení o historických zákonitostech a snaží se prokázat, že základní slabina historicismu spočívá ve faktu, že průběh dějin není racionálně předpověditelný. Holismus zdůrazňuje, že vlastnosti nějakého systému nelze určit pouze ze zkoumání jeho částí – naopak, celek podstatně ovlivňuje i fungování nebo podobu svých částí. V Popperově pojetí je holismus vnímán jako nástroj, který umožňuje nebo přímo vede k politickému totalitarismu. Racionalismus je filosofický směr, který zdůrazňuje rozumovou stránku poznání. Téměř o 20 let starším horlivým antinacionalistou, socialistou a jedním ze studentských vůdců neúspěšné ruské revoluce v roce 1905. Důvodem nepokojů bylo mimo jiné propuštění tzv. schaffendorsfských vrahů. Během zákroku policie, která použila střelné zbraně bylo usmrceno 88 osob, včetně tří policistů a jednoho náhodně procházejícího důstojníka armády v civilním oděvu. Kniha má dva díly: „Uhranutí Platónem“ a „Vlna proroctví. Hegel, Marx a co následovalo“. Pojem „kritický racionalismus“, který Popper představil ve své knize „Otevřená společnost a její nepřátelé“, sám charakterizoval jako životní postoj, „který připouští, že já se mohu mýlit, ty mne můžeš opravit a společně můžeme přijít pravdě na stopu.“ Velkou inspirací pro něj bylo nahrazení Newtonovy teorie, platné po 200 let, teorií Einsteinovou. Dle tohoto názoru, zjednodušeně řečeno, vědecké hypotézy a teorie podle Poppera nelze nikdy s konečnou platností dokázat (čili verifikovat) – naopak, aby mohly tímto způsobem vést ke zdokonalení poznání, musí obsahovat tvrzení, která se dají empiricky vyvrátit (čili falsifikovat). Při Kritice historicismu se Popper, na rozdíl od Platonova tázání: „Kdo má vládnout?“, ,ptá: „Jak může vláda napáchat co nejméně škod?“ Odpověď zní: „Tím, že je sesaditelná“. A právě možnost sesadit vládu je jedním ze znaků otevřené společnosti.

І 27 představujeme LA STRADA La Strada ČR je jedinou organizací, která se na našem území věnuje výhradně problematice obchodování s lidmi a vykořisťování. Smyslem naší práce je především podporovat obchodované a vykořisťované osoby prostřednictvím sociálních služeb a dávat těmto lidem hlas s pomocí advokačních a lobby aktivit organizace. První kontakt s lidmi, kteří jsou obchodováni či vykořisťováni navazujeme buď přímo v terénu, nebo prostřednictvím naší SOS a INFO linky. Tam mohou volat všichni, kdo se domnívají, že se osobně či zprostředkovaně setkali s obchodováním či vykořisťováním. „Důvody, proč k nám lidé volají, jsou různé. Někdo chce poradit, co může dělat, pokud mu zaměstnavatel nevyplácí mzdu a zároveň neobnovil pracovní vízum. Jindy volá člověk, který má strach o zdraví či život, poté co se postavil někomu, kdo jej vykořisťoval,“ přibližuje konkrétní osudy Petra Kutálková, zástupkyně ředitelky La Strada ČR a dodává: „někdy k vyřešení situace stačí jednorázová konzultace, jindy lidé stojí o další služby, které jim můžeme nabídnout.“ Takový byl i příběh muže (říkejme mu třeba Dimitrij), který zavolal na linku minulý rok v létě, když se k němu dostal informační leták organizace. V současné době bydlí v azylovém bytě a spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení. Větší část volajících má jinou než českou státní příslušnost. V posledních letech se projevuje trend relativního nárůstu počtu volajících mužů. Zatímco v roce 2009 jich bylo přibližně 30% ze všech volajících, v roce 2010 je to téměř polovina. „Nelze říci, zda relativní nárůst mužů v našich statistikách znamená, že se mění struktura obchodovaných a vykořisťovaných osob. Daleko spíše se jedná o odraz naší činnosti, kdy se při práci v terénu nově zaměřujeme i na takzvaně mužská odvětví,“ říká k tomu Petra Kutálková. Pokud se člověk, který volá, chce setkat osobně a pokud jeho situace vykazuje znaky obchodování s lidmi či vykořisťování, je pozván k osobnímu setkání, kde je mu nabídnuta další spolupráce. Obchodovaným a vykořisťovaným osobám poskytuje organizace krizovou pomoc, azylové ubytování, sociální poradenství a řadu dalších dílčích sociálních služeb (tlumočení, zprostředkování lékařské a psychoterapeutické péče, právní poradenství a zastupování, zprostředkování kontaktu s orgány činnými v trestním řízení, pracovně-právní poradenství a podpora při vstupu na regulérní český trh práce, případně asistence při návratu do země původu a další). Provozní hodiny SOS a INFO linky: (+420) 222 71 71 71 PO: 10.00 – 14.00 (česky, rusky) ÚT: 10.00 – 16.00 (česky, anglicky) ČT: 10.00 – 16.00 (česky) (+420) 800 07 77 77 (bezplatné volání) ST: 12.00 – 20.00 (česky, rusky, rumunsky) e-mail: [email protected]. Mimo provozní hodiny SOS a INFO linky je k dispozici záznamník, kde můžete zanechat vzkaz a my se Vám ozveme zpět.

TIRÁŽ Čtvrtletník PŘES vydává: NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ - NESEHNUTÍ, tř. Kpt. Jaroše 18, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342, e-mail: [email protected], http://pres.nesehnuti.cz. Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Ve všech našich publikacích usilujeme o genderově korektní jazykové vyjadřování, jelikož jsme přesvědčeni, že touto cestou napomáháme ke snižování nerovnosti v postavení žen a mužů ve veřejné sféře. U textů, které nejsou upraveny tímto způsobem respektujeme přání jejich autorů nebo autorek, aby text takto nebyl upraven. NESEHNUTÍ. Redakce: Tereza Doležalová Linda Janků Anna Kvíčalová Tomáš Melichárek Jana Mistrová Lenka Šafránková Pavlíčková Peter Tkáč Boris Rafailov Radka Vejrychová Rediguje: Linda Janků Tomáš Melichárek Sazba a grafická úprava: Igor Látal Jazykové korektury: Jana Mistrová Zuzana Maďarová Grafické korektury: Linda Janků Tomáš Melichárek Foto na titulní straně: Pyramidy v Súdánu, foto Milan Štefanec Registrace: MK ČR E 15578 Tištěná verze: ISSN 1214-9640 On-line verze: ISSN 1801-0296 Elektronická verze: http://pres.nesehnuti.cz Roční předplatné (čtyři čísla): 145 Kč (cena jednoho čísla 16 Kč + 20 Kč poštovné a balné). Informace o předplatném: http://pres.nesehnuti.cz. Kontakt: [email protected] Vytištěno na recyklovaném papíře.

FEMA – feministický magazín FEMA – nový čtvrtletně vycházející časopis určený všem, kdo se zajímají o feminismus, ženská práva a genderovou rovnost doma i ve světě. Vydávají o. s. NESEHNUTÍ a Genderové informační centrum NORA, o. p. s. Kontakt: e-mail: [email protected], tel.: 543 245 342 www.femamagazin.wordpress.com Najdete nás i na Facebooku (FEMA – feministický magazín).

FEMA – vaše dávka feministické energie Kde můžete časopis koupit: Brno • kancelář NESEHNUTÍ (tř. Kpt. Jaroše 18) • knihkupectví Fakulty sociálních studií MU (Joštova 10) • obchod LoveMusic (Pekařská 17) • obchod Brána k dětem (Josefská 1) Praha • knihovna Gender Studies (Gorazdova 20) • obchod Brána k dětem (Náplavní 11) Bratislava • knihovna ASPEKTu (Mýtna 38) Rádi vám FEMU kamkoliv pošleme, kontaktujte nás: • distribuce a předplatné v ČR: [email protected] • distribuce a předplatné v SR: http://feministky.sk/objednajte-si-femu

FEMA – magazín, který podpoří vaše feministické nadání!

QQ

ích a stOlet ém vý rOčí Os a krku lav m svOji DŽ O vaginu ča

a

  

ZW

Q Q

 Q