Kola s Motim – červenec 2008 Protože Moti už zapomněl na naší minulou výpravu na Moravu, nechal se celkem snadno přesvědčit, abychom vyrazili znovu – tentokrát jsem určila směr naší výpravy na sever, do skal – rovinky jsme si už užili dost☺ Celou sobotu pršelo, a na neděli, kdy jsme měli vyrazit, nehlásili nic jiného.. leč my jsme zůstali optimističtí (spíš teda idealističtí) a vyrazili – a to dokonce už v 7 z nádraží!! Už po cestě na nádraží pršelo, a čím déle jsme jeli vlakem, tím víc se rozprašovalo. Kdosi ve vlaku roznesl fámu, že v Mladé Boleslavi svítí sluníčko, a ti co mířili blíž, smutně koukali na své lístky a přemýšleli, co by se tak dalo dělat v MB. My koukali taky smutně, ale protože jsem měla okopírovanou jen tu vybranou oblast (resp. oblast o něco menší), tak jsme už plány měnit prostě nemohli. Takže jsme v dešti vystoupili ve Všetatech, a přemýšleli, jestli v 15km vzdáleném Mělníce, kam máme koupené lístky, je počasí lepší než Tak takhle tady – tzn. vlhkost vzduchu nižší než 98%. Naše přemýšlení vyrušil až vypadaly naše kola zvuk rychlíku odjíždějícího směr Mělník, a to z druhé strany budovy.. Jak já ty oboustranný nádraží miluju☺ Asi půl hoďky nebo hoďku jsme čekali až přestane aspoň trochu pršet. Když už jsem začla přemýšlet, kde si tam usteleme, počasí se nad námi smilovalo a přestalo pršet dokonce úplně, takže jsme mohli šťastně vyrazit. Protože jsem s cestou počítala z Mělníka, z Všetat jsme mapu samozřejmě ještě neměli. Naštěstí nás zachránil Motiho mobil s mapama, podle kterého jsme si vybrali cestu vedoucí jen asi 1km po bahňačce. Takže pohoda. Ve Lhotce jsme zaváhali, jestli vyšlápnout prudký kopec směr jakési „skalní byty“ – rozhodli jsme se že tu energii obětujeme a nelitovali – postupně snad každý domek byl buď celý ve skále, nebo měl alespoň skalní stodolu, kůlnu, garáž, sklípek nebo prostě skalní cokoliv. Byly tam úžasný exempláře… Nechápu, jak v tom ty lidi mohli bydlet, musela tam Saklní baráček bejt děsná kosa.
Dál jsme ještě pořád bez deště pokračovali po cyklosilnici do Harasova, kde už bylo vidět že jsme ve skalách – „jezírko“ (celkem zelený) bylo obklopeno skálama, hotýlkem a bufáčem. Ten hotýlek už byl takovej polorozbořenej, ale pozdějc na Kokoříně jsme viděli, jak vypadal dřív.. no pět hvězdiček☺ U hotýlku už začlo trochu poprchávat, ale stejně se nebylo kam schovat, tak jsme pokračovali dál směrem na Kokořín. Návštěva Kokořínu mi teda tak úžasná nepřišla – nejdřív nás odrazoval táhlým prudkým kopcem (drastická to kombinace☺), a nahoře byl takovej, no menší než jsem si představovala. Hlavně se ukázalo, že to je pěknej podvod, protože to dřív byla zřícenina a oni to skoro celý postavili znova. Po posilnění v dešti jsme si to šli vyšlápnout na věž, ze který jsme zjistili, že je všude kolem nás hluboký les.. tak kde jsou ty skály?
Ve věži jsem objevila ptačí hnízdo, tak jsme chvíli dumali nad tím, jak to má ta jejich mamka těžký, když jí tam pořád chodí turisti.. a tak kvůli nám chudáčci ptáčátka mrzly ještě o něco dýl;) Když jsme sjeli z Kokořínu, drobný déšť už se změnil na nepříjemný drobný déšť, takže jsme začli přemýšlet kam zapadnout na čajíček. Až v Ráji jsme objevili první hospůdku, shodli jsme se že ať je to cokoliv, zkusíme. A neudělali jsme Severní pól špatně, hned jak jsme u hospůdky slezli z kol, spustil se tak příšernej liják, že mi všechno promoklo jen při tom sundávání z kola. Chjo. Naštěstí v hospůdce se právě uvolnil jedinej volnej stůl, tak jsme si ho hned šťastně obsadili a objednali si čajíček. A pořád pršelo a pršelo.. Moti to nevydržel a dal si jídlo, já začla přemýšlet, jestli to není nějaký marketingový tah zdejší hospody, kde vypařují co se dá, aby tam vždycky pršelo a oni nalákali turisty. Spousta ostatních vypadala, jako že tuhle hospodu opravdu neměli v popisu výpravy od jejich cestovní kanceláře – chlápek za náma například asi 2 hodiny cucal jedno pivo☺ No a když Moti dojedl a venku začlo hřmít, neodolala jsem i já a dala si hranolky, protože objednávat si pořád jen čaj už mi bylo fakt blbý☺ A pršelo a hřmělo a pršelo… A najednou pršet přestalo, my zaváhali a všichni v hospodě nás s placením předehnali - jen dva stoly zůstaly obsazeny, holt asi plánovaní návštěvníci☺
Za ty hodiny prosezené v hospodě jsme vtipně zapomněli, kudy jsme přijeli, resp. jsme to zvorali. Takže jsme z křižovatky odjeli tak trochu špatným směrem, a jak už to při ztrátách bývá, cesta vedla do prudkýho kopce. Samozřejmě prudkýho táhlýho. Ale ztráty jsme ani tolik nelitovali, protože jsme po cestě (skoro nahoře) narazili na úžasný skalní bludiště, kam kdybychom se bejvali chtěli podívat plánovaně, tak se nedokopem ;) Zpátky už to pěkně frčelo, takže jsme se dostali pěkně zase do Ráje.. beztak to je převlečený Peklo☺ Tentokrát jsme na křižovatce odbočili už dobře, ale začínalo se už smrákat a krytý zastávky pořád nikde.. vypadalo to, že v noci bude určitě pršet U rybníka mě zmátla odbočka na ves, přes kterou jsme měli jet – vedla po takový opravdu bahnitý cestě, kterou bych nenazvala ani cyklostezkou, natož silnicí.. naštěstí nás před bahnem zachránil jeden chlápek, který řekl že dál máme jet po tý silnici.. jedno ztracení už stačilo☺ Chudák, ještě říkal, že v Dubý je kemp, a netušil v jak
Skalní bludište bezútěšné bezstanové situaci jsme. Zachránil nás ale opuštěný statek pár kilometrů od chlápka (pokud se teda do tý doby nepřesunul). Na spaní to vypadalo ideálně, mokro rozhodně nebude a foukat bude jen tak decentně. Ale neřekne si to ještě někdo jinej? Vypadalo to celkem navštěvovaně.. Tak tady jsme spali No na výběr jsme moc neměli, takže jsme si ustlali na zemi, provedli složitou operaci Motiho sundávání čoček a šli spát. Naše spaní rušily jen nepravidelně padající kapky z vedlejší místnosti, které zněly jak kdyby tam někdo chodil… Další den ráno jsme po cestě samozřejmě našli krásnou zastávku pod skalou jen tak volně v lese. Chjo. Ale baráček byl dobrej.
Protože jsme měli hromadu času, rozhodli jsme se za Dubou oproti původnímu plánu odklonit a ještě se projet ve zdejších skalách. Cesta sice byla taková lesňačka, ale dalo se, a za nějakou chvíli jsme se vyškrábali na vrcholky skal a mohli obdivovat výhledy. Taky jsem se dozvěděla zajímavou věc, a to že nahoře umřel Jára Cimrman. To mě hrozně překvapilo, protože to pak vyvrací to, co naznačujou s tou babičkou, která provází po cimrmanově muzeu. Za Cimrmanovým pomníkem to bylo zajímavější – chtěli jsme totiž sejít kousek po zelené turistické, abychom to Turistická stezka podél naší cyklo nemuseli hrůzně objíždět. Nejdřív to bylo jen prudce z kopce, potom přišel zajímavější úsek průchodu skulinou mezi skálami s takovým kořenovým „schodem“. Ale dali jsme to! ;) Nakonec byla turistická úplně luxusní, takže jsme litovali jejího opuštění na normoš cyklolesňačku. Ale taky to šlo. V Holanech jsme se zastavili v krámku jedné úžasné paní pro pití a koblížek, kterej jsem sládovala ještě na její zahradní houpačce před obchodem. Byl úúžasnej.. Za Holanama to bylo trochu zajímavý, protože mi tam zase chyběla mapa, ale nakonec jsme se nějak našli a dokonce se trefili i na zříceninu hradu Vítkovec. Byla to teda fakt zřícenina, jen taková jedna zeď, na který nahoře rostly stromy.. no ale tak jako fotka na mapy dobrý, aspoň budou všichni vědět kam nejezdit☺ Další cesta byla poměrně nuda, pořád do kopce a do kopce, s tím že byla celkem zima a vypadalo, že bude lejt. Ve Slunečné jsme uprostřed nejhoršího kopce cesty našli krásnou lavičku s výhledem a mapkou, nejspíš proto, že jsme byli zase čerstvě po obědě. Ale tak co, aspoň čokoládu si můžem dát;) Před Českou Kamenicí jsme se rozhodli ještě navštívit jednu zříceninu hradu kousek mimo podél řeky. Na mapě ta cesta vypadala fakt krásně, cyklostezka mezi skálama a hradíček.. Ve výsledku to byla taková normoš silnička pod skálama, který teda nebyly většinou vidět, a hrad jsme samozřejmě přejeli. Po cestě zpátky jsem podle zákrutů určila místo kde by měl být. Stála tam cedule, kde místo o hradě vyprávěli co je v tomhle lese všechno za potvory a proč se tam radši ani neodvažovat vlézt. A vedle ní vedla pěšinka. Moti (vypadal vyřízeně, tak nemám ani výčitky svědomí;) se nabídl, že pohlídá kola, ať se tam jdu kouknout. Nejspíš proto, že jsem pro odlákání tvrdila, že ten hrad bude na takový vysoký skále co je nad náma. Byl.. Ale po chvíli do toho prudkýho kopce vedly aspoň schody, takže pořád to ještě mohlo dopadnout hůř. Nahoře byla krásná vyhlídka, i když teda nejsem si úplně jistá jestli stála za to – viděla jsem akorát že všude okolo nás jsou hrozný kopce, což mi moc energie nedodalo☺ Pak už se začlo pomalu smrákat a chtělo to najít nějakej squat nebo squastávku. Nahoře na kopci za Kunraticema byla krásná louka, ale řešili jsme že to nemůžem risknout kvůli dešti. Takže jsme kus kopce sjeli do Lipnice, kde jsme našli malinkou zastávku – mě by to asi nevadilo, ale Moti by se myslím nenatáhl☺ Chvíli jsme řešili co teda budem dělat, no a pak jsme to šlapali zpátky na louku – jako záložní bude zastávka dobrá;)
Na louce jsme asi půl hodiny vybalovali bydleníčko, z čehož tak 28min jsme se snažili mi vykroutit klíště. Vzpomínala jsem na sváču s Jirkou u Berounky, kde mi stihl vykrucovat klíšťata stejně rychle jako se zakousávali (a že to bylo rychle:) V noci mě vzbudil vyděšenej Moti, že jsou tam prasata. Vyděšeně jsem vykoukla ze spacáku, pomyslela na to proč mám tu kudlu v báglu u kol kam se neodvážim, a že na stromy potmě stejně nevylezem a utíkat před prasetem nemá smysl.. no vždyť je rychlý jako prase☺ Takže jsem se inspirovala u svých příbuzných přes koleno a zasunula hlavu do spacáku (ve zdejších podmínkách ten písek nějak postrádáme). Napadlo mě, že by to mohli bejt ti daňci co minule na louce s Jirkou, ale tohle znělo fakt jak prasata:) No aspoň jsem si vzala do ruky baterku, třeba je světlo do očí ve správnou chvíli vyděsí.. No stejně ale budu mít dřív bordel ve spacáku;) Brzo potom jsem usla, Motimu to dělalo asi větší problémy, protože mě pak v noci ještě kvůli něčemu budil. Tak aspoň vím, že ani strach mi nezabrání usnout☺ Další den ráno nás přijel obšťastnit chlápek s močůvkou, kterej přijel hnojit tu louku. Naštěstí nebyl tak pomstychtivej a začal z druhý strany☺ Takže jsme se krásně sbalili a vyrazili do skal.. Za chvíli jsme samozřejmě narazili na krásný místo na spaní se studánkou, ale to už mě ani nijak nevytočilo. Brzo jsme dorazili pod Chřibský hrádek – místo, kde jsme měli původně spát. Samozřejmě to byl jen takovej kopec a ani tam nevedla cesta (i kdyby bylo kam☺) Těsně za hrádkem bylo rozcestí s informacema, tam jsme si našli úžasnou podrobnou mapu, za kterou jsem byla šťastná, protože v tý mý z cykloatlasu zaprvý chybělo pár úseků, zadruhý to nebylo úplně podrobný, a zatřetí to nebylo úplně celý vybarvený. Takže prostě pohoda☺ Za informacema už vedla cyklostezka přímo do skal. A že ta cyklo byla úžasná, až jsem kulila oči. Přímo mezi skalama vedla nádherná asfaltka, ani ne moc do kopce ani zkopce. Taková cyklodálnice☺ Tou jsme dojeli až na rozcestí na Tokáni, kde jsme ještě kus sešli na turistickou k úzkejm schodům. Úzký schody byly taky dost dlouhý, takže jsme už před vyhlídkou litovali kol, který jsme v zápalu boje opustili naložený a nezamčený. Naštěstí se
Malá Pravčická brána
Cyklodálnice
nám to nevymstilo, a my se mohli vrátit na cyklodálnici a pokračovat směr Malá Pravčická brána. Původně jsme na bránu chtěli dojet na kolech, ale když jsme přijeli k odbočce na červenou, kde psali že to je kilák a ještě je po cestě „hrad“, dali jsme se po ní. Z kiláku se vyklubaly slušný dva, a to skoro pořád po schodech nahoru. Takže žádný kola, ale pěkně bágly na ramena. Ale hrad byl nádhernej, Uprostřed skály se lezlo úzkýma schůdkama a žebříkama nahoru na takovou soustavu vyhlídek a mostíků, prostě krása. A výhled nezapomenutelnej. Což ostatně byly i ty schody na Malou Pravčickou bránu, která se sestávala ze dvou takovejch pidiskalek spojenejch pidišutrem, prostě skalní útvar světového významu. Dolů už to šlo v pohodě, ale začli jsme se bát, že kvůli týhle zacházce nestihneme lodičky na Kamenici. A taky nám docházela voda, věčný to problém ve skalách.. Snad ve Vysoký Lípě (jediná ves po cestě) budou mít nějakej obchůdek. Neměli. Ale zato jsme na konci vsi objevili pumpu s pitnou vodou! Ne, že by byla nějak chuťově úžasná, ale to nám bylo v danou chvíli tak nějak jedno. Moti našel přes mobil, že jedny lodičky ještě stihneme (Divokou soutěsku), tak jsme vyrazili. Dojeli jsme na kolech na rozcestí silnice s modrou, kde jsme nechali kola a dál šli pěšky. Podle původního plánu pak měl Moti na konci počkat v hospodě a já bych došla pro obě kola, abychom se tu dálku netáhli pěšky s báglama. Soutěska byla krásná, řeka tam protékala přímo mezi skálama, a cestička vedla buď po můstkách nebo ve skále. Jen málokdy bylo místo na normoš cestičku přímo vedle řeky. Škoda že jsme měli dost nakvap, jinak by se dala obdivovat pěšky dýl. Lodičky v divoké soutěsce bohužel nebyly tak divoké, dole udělali hráz a jezdili tak nějak po rovince, nikde pořádně ani šutříček. Ale zase bylo co obdivovat okolo☺ Myslím samozřejmě skály, ne toho kluka s bidlem co to Cesta podél Kamenice poháněl☺ Po lodičkách už jsme do Tiché soutěsky nešli. Ještě bysme to stihli, ale co potom.. už by to bylo daleko a zas tak dlouho do tmy nezbývalo. Zdravý kompromis nám po padesáti schodech nahoru směr Mezní Louka už nepřišel až tak zdravý, po dalších padesáti už jsme si pěkně nadávali, a po dalších dvě stě už se jen sesunuli na židle v hospodě na „kopci“ (v tomhle případě spíš skále) a objednali si pivko. Černý a dobroučký. Moti si dal i jídlo, já po dlouhým přemejšlení zvolila salát, nechci se zas valit jak koule jak z Býkova☺
Z Mezné jsme to původně chtěli vzít zkratkou ke kolům, ale ukázalo se že se zkratka nesestává žádné známé mutace cesty (jestli teda na cyklomapách neznačí i mravenčí dálnice), jak se na mapě původně zdálo. Ale oklika taky nebyla dlouhá. Na kolech už jsme si to svištěli směr velká Pravčická brána, už bylo dost pozdě a začínali jsme se bát že to nestihnem, ale zase někam odjíždět a pak se vracet se nám taky nechtělo. Nahoru po turistický jsme se zarputile snažili s kolama. Ramena už jsem měla otlačený až hrůza, takže jsem byla ochotná vynést kolo třeba i pár schodů. Po nějakých 5km po ne až tak hrozný, ale přece jen turistický stezce jsem si to s těma Houpací šutr schodama rozmyslela a přemluvila Motiho, abychom zamkli kola u stromu a šli dál pěšky. Z obou z nás už tekly proudy potu, a na bránu už to stejně nebylo daleko. Když jsme došli k hotelu u brány (kudy se očividně procházelo na vyhlídku nahoru), bylo zamčeno!!!! Koukám – otvírací doba do
Tak tady jsme spali šesti.. hmm, to nám zavřeli celkem před nosem, povídám a koukám se na hodiny. Nemohla jsem se neusmát, když tam bylo půl desátý☺ Ale tak sluníčko zapadalo, mohlo mě to napadnout;) Uhli jsme z cesty a šli se kouknout aspoň na takovou menší vyhlídku (aspoň to tak vypadalo). Z vyhlídky se ukázalo krásný místo na spaní, s výhledem a jen nitěrným nebezpečím pádu šutru z obrovský lámavý skály která se nám tyčila nad hlavama. No co, přežili jsme děsivý kroky, jeleny a hnůj, snad přežijem i šutry. Vylezli jsme na dva velký a koukali do kraje, když se ukázalo že jeden z nich se asi hejbe. Ani zespoda nevypadal moc pevně, ale nevěřila jsem tomu že by tam takhle ležel a už dávno
nespadl, takže jsem tam vesele poslala motiho s foťákem, zatímco jsem pohodlně seděla na vedlejším šutru. Málem se moje srdce podívalo na vyhlídku na Pravčický bráně, když se s ním ten šutr začal naklánět.. stáhla jsem ho za loket zpátky (ne že bych ho teda udržela kdyby fakt padal..), a už jsme se k šutru ani nepřiblížili. Moti se ochotně vypravil ještě zpátky ke kolům pro vody, a poreferoval že v tom lese (kterej nám už za světla připadal celkem strašidelnej) je už dost šero, takže dolů by se šlo stejně dost blbě. Spaní bylo báječný (zatím asi nejlepší, a už to tak zůstane, vzhledem k tomu že už nikde spát nebudem☺), ráno bych se klidně ještě vyvalovala, ale v půl devátý už jsme slyšeli přicházet turisty, tak jsme si Velká Pravčická brána radši zabalili. Takže jsme pak hodinu stepovali před vratama na bránu, kde otvírali až v deset. Ale zato nám vtipnej chlápek u kasy dal jako prvním zákazníkům dětský vstupný☺ A ještě dvoum slovenkám, který jsme samozřejmě přijali do svý skupiny aby byly taky první☺ Jako
zástupci stejný skupiny jsme si pak nahoře na vyhlídce udělali navzájem aspoň poloskupinové fotky;) Z brány už jsme dost spěchali, vlak přes most odjížděl ve 14:15, a my měli nějakých půl dvanáctý.. Takže zbytek cesty už nic moc, jediným oživením byl převozník, protože v mým plánu byl zase jeden mostnemost alias převoz značenej tak vtipně, že to vypadalo jak čárka mostu. Ale převozník byl vtipnej a levnej, a na druhý straně byla kopečková zmrzlinka tak co si víc přát. Do Ústí jsme přijížděli ve 14:13, a to jsme ani nevěděli kde je nádro. To jsme ale poměrně rychle našli (naštěstí je u řeky:), ale stejně jsme tam přijížděli až někdy v půl třetí. Jaký bylo pak překvapení, když jsme zjistili, že jsem se spletla a stihneme vlak přes Most, protože jede ve 14:45 :) Takže žádný tahanice přes Prahu… zato nás ale čekalo čekání v Mostě (s dobrou pálivou tortilkou v ruce) a vyhlídková jízda rychlíkem motoráčkem z Mostu do Plzně, kterou
člověku co nerad pozoruje okolí moc nedoporučuju:) Ale jako zakončení našeho výletku krása.
