TAJEMSTVÍ INSPIRACE Kázání D.Kučery 16.února 2008
Dnes budeme přemýšlet o tom, jak probíhala inspirace kdysi u proroků a apoštolů – a jak probíhá dnes při nás? „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha (doslova je „vdechnuté Bohem“) A je dobré k učení, usvědčování, nápravě, k výchově ve spravedlnosti“. 2 Tim 3,16 Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé poslaní od Boha.“ 2 P 1,21 Smysl kazatelny Kdykoliv se scházíme k Božímu slovu, potřebujeme se soustředit především na Boží poselství, ne na své zážitky a pocity – to nechme jiných – zábavným pořadům. Naším úkolem v kázání není mluvit o svých dojmech, emocích, zážitcích a ty dokonce stavět na odiv, nebo je představovat jako vzor individuální reakce na náboženské vjemy a zaměstnávat druhé sebou. Zajímá nás, co platí jako pravda objektivně – co bylo Bohem zjeveno, co inspirováno, jak tomu můžeme dnes rozumět my osobně? V kázání Božího Slova se snažíme pochopit vztah, co se děje mezi námi a Bohem? Jak se něco božského může dít v nás lidech? Jak můžeme být my inspirování, osvíceni a vtaženi do jiného světa myšlenek? Umíme tuto zkušenost pak přenést do dnešní doby, společnosti, církve, sboru? „Vdechnuté Bohem“? To je vlastně stvořitelský čin připomínající Boha, který vdechuje život do nového člověka. Inspiruje člověka, ne přímo slova, styl. Ten je lidský. Ale jsou to slova lidí poslaných od Boha. Princip Připomeňme si tří základní kroky daného jevu: Zjevení – bez Boží milosti a ochoty se nám zjevit, bychom nevěděli nic. Inspirace – duchovní způsob přenesení či sdělení Božího poselství na člověka Iluminace – osvícení, uschopnění člověka poselství pochopit a předat dál tak, aby to bylo osobní svědectví skrze D.sv. Stejnou podporu Ducha potřebujeme i my jako posluchači. Důležité si je uvědomit, že křesťanská církev nevěří ve verbální - doslovnou inspiraci, jakýsi Boží diktát, ale věříme v inspiraci osoby, člověka, který pak svými slovy podává svědectví své víry a svého porozumění. Patrné je to zvláště při překladech a výkladech Písma. Tak také my lidé můžeme lépe porozumět Božímu sdělení, které nám předává člověk v lidských souvislostech. Ačkoliv Boží poselství předává člověk, je to poselství, které obdržel shůry, které by jinak neměl, neznal. Je-li tomu tak, pak - Chvalme Boha za jeho zjevení - Chvalme Boha za inspiraci jeho poselstvím. To se už stalo. - Ale nyní prosme Boha o jeho dar iluminace, abychom co nejlépe rozuměli Bohu a jeho sdělení pro nás. A to je práce pro současnost.To je přímo těžká duševní a intelektuální činnost. Vyžaduje pečlivé studium, modlitby, trpělivost, systematičnost…Pozorné naslouchání bylo potřeba už v ráji. I před pádem do hříchu došlo k nepochopení a zamlžení Božího sdělení. Oč víc potřebujeme pozorně sledovat Boží slova dnes po pádu do hříchu, kdy je naše mysl a život poznamenán různými neduhy! Jedinou pomoc najdeme v tom, že se můžeme seznámit s tím,
jak textu rozuměli lidé před námi – v jejich situaci a době. My však musíme pochopit Boží slova pro sebe dnes, v naší situaci pomocí současného výraziva. Mluvíme o dvou tajemstvích: Jedna se zde váže Boží moc s lidskou schopností. Pojí se tu Boží slovo s lidským slovem, nebeské s pozemským. A to vrcholí v „tajemství pobožnosti“ = inkarnace, ztělesnění Slova, kdy Bůh se stal člověkem, kdy Boží slovo se stává tělem v Ježíši Kristu. Příklad evangelisty Matouše prostřednictvím obrazu Matouš zaznamenal slova, činy a události ze života JKrista. V jeho době však u toho nebyl žádný reportér s nahrávacím zařízení. Nebyla přítomna žádná televize ani novináři. Nemáme žádnou přímou reportáž. Zatímco apoštol Pavel psal asi 30 let po smrti Krista, kdy se setkal se Vzkříšeným, evangelista Matouš psal téměř 50 let po Kristu! A přesto věříme, že je to ten samý Ježíš, kdo k nám promlouvá skrze evangelia! JAK? Pokusíme se dnes tento jev osvětlit na příkladu jednoho uměleckého díla. Pohleďme na původní olejomalbu Rembradta z r. 1661s názvem Svatý Matouš s andělem. Plátno je dnes k vidění v galerii v Louvru v Paříži. Obraz nám pomůže vnímat umělecká díla i biblické spisy. Chceme-li porozumět Písmu, musíme nejprve poznat autora (Boha jistě) pisatele. U obrazu musíme poznat malíře. Chceme-li vyložit evangelia, musíme si uvědomit, že v Novém zákoně máme čtyři evangelia! A nejsou identická. Každé je jiné, jsou mezi nimi rozdíly. Každý evangelista má svůj pohled. Matouš má specifický pohled a záměr Marek psal spíše pro Řeky, podává historické informace, předává událostí jednu za druhou a věnuje se převážně činy JK. Nemá nijak vytříbený sloh. Píše stručně a jednoduše, aby evangelium sloužilo misijně. Všímá si také toho, jak lidé na Ježíše reagovali. Lukáš je vypravěč příběhů. Působí až umělecky. Má vztah k historii, všímá si specifických příběhů. Napsal také spis Skutky apoštolů. Jan je velmi vzletný teolog. nepopisuje tolik jednotlivé příběhy jako jejich význam, hloubku, symboliku. Chce oslovit gnostiky tak, aby obhájil evangelium a Kristovo božství. A Matouš? Snaží se obhájit Krista jako Mesiáše, který byl zaslíben ve Starém zákoně. Oslovuje tedy především Židy. Matouš je velmi učitelský pisatel. Snaží se navazovat na starozákonní proroctví a ukázat jejích naplnění na Kristu. Všímá si starozákonním podobností s Kristem (5 hlavních řečí jako 5 knih Mojžíšových, narození Krista je spojeno s útěkem do Egypta, na pušt 40 dní, vjezd do Jeruzaléma, oběť apod. a nakonec světový misijní dopad). Píše své evangelium asi v letech 80-95, tedy už po židovské válce, kdy národ byl rozprášen, Jeruzalém zničen, chrám vypálen, svatyně zničena, bez obětí, bez kněží, bez truhly smlouvy. Co napsat Židům, kteří hledají nový domov v diaspoře? Na co se mohou nyní spolehnout, na čem stavět svou víru, čemu věřit?
Rembrandtův pohled Rembrandt musel nejprve najít pro svůj obraz osobnost Matouše. Nemohl by to být rabín? Nemusel chodit daleko, aby nějakého našel. Rembrandt navštívil židovské ghetto v Amsterdamu. Holandský mistr rád chodíval úzkými uličkami města, dělal si nákresy, pozoroval lidi, život, nechal se inspirovat, hledal své objekty a pracoval s nimi. Musel vidět řadu rabínů, kteří studovali Toru, modlili se, diskutovali a hledali Boží vůli. Viděl je gestikulovat při aplikaci Boží vůli pro každodenní život židů. Vždyť byli tak daleko od Izraelské půdy, bez chrámu, bez truhly smlouvy –jen s Torou v synagoze. Patrně jednoho z těchto rabínů si Rembrandt zvolil jako vzor pro svůj portrét Matouše. Proč je namalován Matouš s andělem? Námět pochází původně ze Zj 4 kap., kde se hovoří o bytostech kolem Božího trůnu. Mezi starci to byl ještě lev – býk – orel + bytost s lidským obličejem (anděl). V 7.. stoleti došlo k přiřazení symbolů k jednotlivým evangelistům: Marek získal symbol lva, protože začíná psát o poušti, kde kázal Jan, a kde také bylo slyšet řev zvěře. Lukáš dostal symbol býka, protože začíná psát o obětí v chrámu. Jan získal symbol orla pro svůj vzletný styl myšlení. Matoušovi byl přiřazen symbol anděla, aby se dokumentoval lidský původ Krista. Během středověku byly symboly spíše jakousi dekorací, ozdobou evangelijních postav. Sám Rembrandt kdysi maloval i Matouše a jiné evangelisty, kde tyto symboly byly jen na okraji jako nějaká ozdůbka bez hlubšího záměru. Ve svém raném období obliboval kudrlinky a orientální ozdůbky, dramatické efekty. Ne však ve svém zralém věku a během své vyzrálé
umělecké tvorby. Od určité doby se Rembrandt vyhýbal všem zbytečnostem a doplňkům na obraze. Když maloval jiné evangelisty – nezabýval se lvem, orlem či býkem. Proč tedy u Matouše namaloval anděla? Historik umění se tím musí zabývat. Také teolog musí pátrat po smyslu všech detailů v Písmu. Musí se často chovat až jako detektiv a ptát se, proč je to v Bibli právě tak a ne jinak? V dřívějších nákresech, skicách a obrázcích sice maloval také Rembrandt anděla s Matoušem, ale ten anděl byl vždy jen pouhou ozdobou, okrasou, jen držel knihu, do které Matouš psal evangelium. Proč najednou je anděl tak přímou součástí Matouše? Má k němu velmi úzký vztah – vidíte to na obraze? Úloha anděla a Matouše Anděl se lehce se dotýká rukou Matoušova ramene. Jakoby mu to evangelium šeptal do ucha.A tu jsme u našeho tématu. Anděl mu text nediktuje. Nepřikazuje mu, co psát. Ani sám nepíše. Nevede Matoušovu ruku mechanicky. Skutečně nevěříme v doslovnou – verbální inspiraci, ale v inspiraci myšlenkovou. Tomu ten obraz dobře odpovídá. Autor evangelia nebyl mechanickým písařem, který by psal cosi zjeveného jen tak pasivně, bezhlavě, bez citu, bez své víry a postoje. Matouš nebyl otrokem Božím. Byl živým Božím svědkem, který psal to, čemu nakonec on sám uvěřil. Psal tak, jak poselství pochopil. Psal to, čemu bytostně věřil a jak tomu rozuměl. Třeba všemu nerozuměl úplně, ale nemohl si dovolit to zamlčet! Boží zjevení a inspirované poselství prochází Matoušem. Přátelé, podobné je to s námi. I my, když čteme Písmo, vykládáme jej, působní Boží Duch přes nás jako člověka, přes naší osobnost, využívá naši charakteristiky, vzdělání. Bůh nás nevede k pasivnímu předávání bez ohledu na naše dobové spojitosti a osobní přístup! Vycházíme z toho, že Bůh je Bohem svobody a přeje si, abychom mu dobře porozuměli a následovali ho dobrovolně na základě svého rozhodnutí a dostupných informací. Matouš naslouchá Matouš naslouchá celou svou bytostí, pozorně. Je vidět na obrazu, že je zamyšlen, vtažen do dění, jakoby se byl znovu přímým účastníkem Ježíšova příběhu a učení. Naslouchá – ale jakoby zevnitř. Nedívá se na toho anděla – slyší ho nějak zezadu, jakoby hlas odněkud jinud. Ještě i to slyšené sám promýšlí. Není obyčejnou sekretářkou která může psát nezaujatě. Nejen anděl, ale i on Matouš je svědkem Ježíše – je to evangelium podle sv. Matouše! Nepřepisuje pouze svitky spadlé z nebe To jeho psaní má jeho osobní zvláštnosti, znaky, přirovnání, údaje, podrobnosti, pohledy. Píše to a tak, jak už nikdo v Bibli. Přesto je to kniha – inspirovaná. Nepíše totiž jen to, co si on myslí, co mu jeho srdce říká, jeho emoce, jeho zkušenosti, výchova, učitele, farizeové, řečtí myslitelé tehdy tak obdivovaní, Josefu Flávius, římský Cicero, ceasar, atd. Jeho oči jsou otevřené (znak všech proroků!) Co Matouše mohlo ovlivňovat? Samozřejmě, že vedle Boží inspirace ho ovlivňovalo jeho okolí, lidé, situace. Politicky – psal po pádu Jeruzaléma. Národ byl poražen. Prožíval národní katastrofu. Národnostně – ztráta samostatnosti, Židé byly rozprášeni jako cizinci po okolních zemích. Nábožensky – židovství bylo téměř poraženo. Ztratili přece základní viditelné symboly své , víry. Jak vysvětlí svou situaci? Jak se vyrovnají s římskou okupací? Byli zde i osobnosti, které ho určitě ovlivnily: Josephus Flavius – žid, který se stal Římanem, Vzdělanec, farizej původně rozhodnutý poznat židovské směry a sekty, aby poznal pravdu. Nakonec se vzdal Římanům a proslavil se jako historik.
Jochannan ben Zakkai – rabi, který založil rabínskou škola. Zachránil svitky Tory, uchovával a zařídil nové opisy a nové studium v nové situaci. Zasloužil se o upevnění starozákonního kánonu. Díky tomu bylo zachováno Písmo pro apoštola Pavla, Timotea atd. No a pak co on sám jako Matouš prožíval s Bohem, s Kristem? Obraz ani evangelium neříká jen to, co je vidět. Pravda je skryta ještě hlouběji – za Biblí. Na to musíme myslet při překladu i výkladu. Jedno říká text, něco více kontext. Ptáme se, o čem hovoří, co obsahuje za poselství v těch slovech. Čemu věřil autor, jak on sám rozuměl Bohu? CO řekl a co chtěl tím říci? Ne vždy je to zřejmé na první pohled. Proto dochází často k nedorozumění. Je velmi riskantní zacházet s Biblí mechanicky, protože on tak nevznikla! Jak jsme osvíceni my? Proto si dovolujeme říci, že Boží slovo je za Bibli, je v Bibli obsaženo. Boží slovo se v nás teprve musí stát. Boží slovo se stává! (a stalo se slovo Hospodinovo…)Je to poklad, který je často skryt hluboko. Kdo však hledá, najde. Kdo tluče, bude mu otevřeno. Musíme se proto každodenně ptát, pátrat, přemýšlet, meditovat, modlit se – a nalézat na základě zaslíbení, že kdo hledá – nalézá, porozumí tajemství zbožnosti, zaslechne Boží hlas, pochopí vedení Duchem… Studium Písma musí probíhat v klidu. Dejme si na to vždy čas. Nemůžeme získat to nejhlubší osvícení ze souvislostí v každodenním spěchu a v hluku, v emočním prostředí. To se medituje velmi těžko! Vnitřní zápas Malíř nenamaloval tento obraz najednou – napoprvé jedním tahem. Není to žádný snímek! Obraz vznikal postupně - na několikrát. Výklad nemůže být výsledkem toho, co nás právě napadlo, co si tak jako myslíme…Rembrandt obraz maloval několikrát. Zjistilo se to prosvícením malby rentgenovými paprsky. Ukázalo se, že mistr s pojetím obrazu dlouho zápasil. – Ano s Bohem a jeho slovem se vede určitý zápas! Jinak je ten výsledek dost mizerný, nemá valnou hodnotu a cenu ani pro čtenáře ani pro posluchače. Poprvé Rembrandt namaloval Matouše příliš zarmouceného, utrápeného (patrně pro ty již zmíněné dramatické události v té době). Poté však ztrápený obraz Matouše překryl obličejem velmi zaujatým, soustředěným, velmi neklidným, rozrušeným, šokujícím. V této fází viděl malíř Matouše jako emočního svědka. Současná verze obrazu je již třetí (ačkoliv si diváci mohou myslet, že je původní a jediný…) Tento obličej Matouše je vážný, seriózní, pozorný. Obličej odráží vnitřní rozjímání a duchovní zápas, jaký prožívali židé po židovské válce, Aplikace pro naši práci s textem Výklad Písma je jakýmsi uměleckým dílem. Je to náš pokus o pochopení jeho poselství. Formulujeme jej novým a čerstvým výrazivem, aktuálním podáním, aktuálními aplikacemi, poučením z minulosti, navázáním na to, co už víme od dřívějších svědků (které je ovšem třeba znát), a co ještě můžeme přidat, jak růst, zrát ve vztahu k Bohu. Z Rembradtova obrazu vyplývá, že není zamýšlen jen jako pouhá ilustrace, ozdoba - obraz na stěnu – aby nebyla tak prázdná. Za obrazem je znám vnitřní zápas, hledání smyslu, snaha o co nejlepší vyjádření poselství a co nejlepší porozumění podstatě evangelia. Výklad Bible tedy musí být pečlivý, seriózní. Musí být myšlen vážně. A to si musíme stále připomínat, protože přirozeně nám tento přístup není až tak vlastní a ne vždy se nám to právě hodí a sedí s s moderním trendem kázání a bohoslužeb. Matouš musel uvědomit to, co my. Není první, kdo se pokouší sepsat evangelium a vyložit jej.
V r. 65 už to před ním udělal Marek. Bude od něj opisovat, Napíše plagiát? Matouš znal Marka, jeho evangelium už existovalo od roku 65. Znal jistě i ostatní tradice o Kristu. Co on napíše? Bude to něco přínosného ještě? Srovnání mezi evangelisty ukazuje, že Matouš se ujal své úlohy zodpovědně. Ano, někdy něco převzal od jiných, jindy vynechal a také převyprávěl a hlavně i přidal něco zcela osobního a originálního. Matouš je rozšířenou verzí Marka! Podobně je to s Lukášovým evangeliem -. Velmi mnoho podobného, ale také velmi mnoho látky nové. Matouš tedy sepsal materiál, který nemá nikdo jiný, jen on. Vykladač zde není tiskařským strojem, mašinou, která chrlí biblické texty jako kopírkou stiskem knoflíku předávající strojově, pasivně to, co slyší – Matouš interpretuje. On sám je živým svědkem Božího slova – jak on tomu rozumí, slyší, věří, tak to předává. Jeho zamyšlený obličej se může vztahovat rovněž k tomu, že se především soustředil na citace SZ textů – s úmyslem ukázat, v čem došly naplnění. Musel je tedy znát. Jinak i my těžko porozumíme evangeliu a NZ. A my musíme projít s biblí podobnou cestu, podstoupit stejný zápas – znovu se setkat se Vzkříšeným a přemýšlet, co uděláme s Božím poselstvím ve svém životě tady a teď. O tom Matouš neměl tušení, v tom nám moc neporadí, co budeme muset prožívat my dnes. Ale pokud bychom hledali odpověd na otázku po smyslu a významu Mesiáše v JK, pak čtěme Matouše. Ten vyučuje, učí, káže, přednáší, vede – postupně, ale jistě k vrcholu, že JK je z Nazareta, naplněním SZ a nakonec Spasitel celého světa na věky. Pokud chceme zaslechnout Boží slovo, musíme je pozorně poslouchat, vážně, v klidu, abychom uslyšeli i tichý hlas Ducha – anděla. Potřebujeme prostor k tomu, abychom to slyšené mohl zpracovat sami v sobě se svými myšlenkami, sklony, pocity a emocemi. S otevřenýma očima jej pak můžeme vsunout do současného děni a života. Aby slovo Boží se stalo živým slovem. Amen
