TISÍCLETSPOLU PETR BROD
Mluví-li se dnes v české veřejnosti, médiích nebo školách o Němcích, o Německu nebo o námětech s německou problematikou souvisejících, je řeč převážně o záležitostech dramatického dvacátého století, o událostech pro účastníky a pamětníky často bolestivých. Do značné míry se také zabýváme současným Německem – naším největším sousedem, největším obchodním partnerem, spojencem v Severoatlantické alianci a Evropské unii a do určité míry i motorem českého hospodářství. Pohledy do historie Německa a česko-německých vztahů jsou přitom často motivovány výročími – připomeňme jen namátkou 17. listopad, který má pro dnešní generaci sice většinou konotaci sametové revoluce, ale svědomitý interpret tohoto historického milníku neopomene zmínit původ tohoto výročí v protinacistickém odporu české veřejnosti v roce 1939. Nacismus, mnichovská dohoda, okupace, protektorát, odboj, kolaborace, osvobození, Benešovy dekrety, odsun – tyto pojmy jsou dosud v povědomí obyvatel Česka značně živé, i když pro dnešní školní generaci se jedná o jevy dávné minulosti. Tím vzdálenější nám připadá všechno, co určovalo česko-německé vztahy v dobách před Hitlerem. Přitom stopy německé přítomnosti na území dnešního Česka nalézá vnímavý pozorovatel téměř na každém kroku. V některých zákoutích pražské Malé Strany ještě dnes nacházíme dvojjazyčná označení ulic z 19. století. Podrobnější analýza kteréhokoli českého telefonního seznamu nebo jen letmý pohled na českou politickou scénu minulosti i přítomnosti ukáže, že přibližně pětina českých příjmení je německého původu (z politiků namátkou třeba Gottwald, Klaus, Gross či Dienstbier). Z literárních dějin se dozvídáme, že mladý Karel Hynek Mácha, největší postava počátků moderní české poezie, psal své první romantické verše německy a že světově nejznámějším autorem tohoto prostoru je německy píšící židovský prozaik Franz Kafka. Kořeny těchto jevů však většinou neznáme. Jen málo víme o tom, že do roku 1946, kdy byla z Československa odsunuta do Německa a Rakouska podstatná část německé menšiny, tvořila německá populace po řadu staletí významnou součást obyvatelstva historického prostoru zemí Koruny české. Předtím, než v 18. století české království ztratilo větší část Slezska, bývaly doby, kdy byl početní poměr Čechů a Němců v tomto soustátí přibližně jedna ku jedné. Přítomnost Němců na půdě českého státu sahá až do jeho počátků, a uvážíme-li, že i v dnešní České republice existuje malá německá národnostní skupina a že zde opět z nejrůznějších důvodů žijí tisíce německých občanů, lze říci, že Němci žijí v českém prostoru nepřetržitě už přibližně tisíc let. V souvislosti s tím, jak se demokratické Česko vyrovnává s vlastní minulostí a zlepšuje své vztahy k demokratickému Německu, představuje aktivní zájem o tento fenomén stále samozřejmější součást všeobecného pohledu na dějiny střední Evropy a přitahuje i pozornost části mladé generace. K důsledkům tohoto vývoje patří i založení Collegia Bohemica v Ústí nad Labem, jehož prvořadým úkolem je vytvořit stálou expozici o dějinách Němců v českých zemích. Součástí jeho činnosti jsou také doprovodné programy, které mají pomocí školní výuky a jiných prostředků zlepšit obecné povědomí a znalosti o soužití Čechů a Němců ve společném historickém prostoru – soužití často napjatém, ale mnohdy produktivním a oboustranně obohacujícím. Nelze přehlédnout, že tam, kde se přibližně v 6. století našeho letopočtu usadily slovanské kmeny, z nichž později vznikl český národ, sídlily předtím germánské kmeny Markomanů a Kvádů a během tzv. stěhování národů prošly tímto prostorem patrně i jiné kmeny jim příbuzné. To vedlo nacionalistické německé dějepisce v 19. a 20. století k tvrzení, že Čechy, Morava a Slezsko patří mezi prvotní sídla Germánů a že tento region je tedy přirozenou a
věčnou součástí německého životního prostoru („Lebensraum“), v němž by měl německý živel požívat jakýsi primát a výsadní práva, podtržená i dlouhodobou příslušností českého státu k útvaru, který se v pozdním středověku nazýval Svatá říše římská a jehož teritoriální podstatu tvořila „Germania“, tedy německojazyčné oblasti střední Evropy. To pochopitelně vyvolalo polemiku ze strany českých historiků a publicistů, kteří jakýkoli germánskoněmecký primát v českých zemích odmítali a zdůrazňovali poměrně pozdní původ německého obyvatelstva v českých zemích v důsledku středověké německé kolonizace na východ od původních jazykových hranic „Germanie“. Potřeba některých vrstev české obrozenecké inteligence dokázat vysokou životní a duchovní úroveň starých Slovanů v Čechách a na Moravě a tím potvrdit jejich rovnost s kulturou germánského Západu byla natolik vysoká, že vedla i k projevům z dnešního hlediska těžko pochopitelným, jako bylo například vytvoření falz (rukopisy královédvorský a zelenohorský). Zakladatel moderního českého dějepisectví František Palacký potom osou své koncepce českých dějin učinil dlouhodobé potýkání germánského a slovanského prvku v prostoru českého státu a slovanským subjektům českých dějin samozřejmě přisuzoval právo prvorozeného na tomto území. (Tato vehementní debata a české odmítání německého nároku na prvenství by neměla zastřít určitou možnost, že první slovanské kmeny, které se usídlily v později českém prostoru, zde narazily na zbytky germánského obyvatelstva a možná se s nimi smísily. Tezi o kontinuitě germánského osídlení v českých zemích od počátků „stěhování národů“ v pozdně římském údobí důsledně zastával moravský německý historik Berthold Bretholz a vyvolal tím odpor významných českých historiků, jako byli Josef Pekař a Josef Šusta. Dnešní historiografie považuje takové nacionálně zabarvené analýzy doby „stěhování národů“ všeobecně za problematické.) Zeměpisná poloha předurčovala český středověký stát, nejprve knížectví a potom království, k hojným kontaktům a konfliktům s franskou říší a její nástupkyní, Svatou říší římskou. (Připomeňme jeden z prvních významných a písemně zachycených kontaktů tohoto druhu – žádost o křest čtrnácti „českých knížat“, jenž se počátkem roku 845 uskutečnil v Řezně). Němci se zřejmě také podíleli na dálkovém obchodu přes české země, o němž v nejstarší dochované zprávě o městě Praze (cca r. 965) píše židovský diplomat ze španělské Cordoby Ibrahim ibn Jakub. Už v 11. století existovala poblíž pražského městského jádra v lokalitě dodnes zvané Na Poříčí německá osada. Církevní organizace v Čechách a na Moravě podléhala od 10. století až do vzniku pražského arcibiskupství ve 14. století arcibiskupství mohučskému. Nejvýznamnější politické pojítko mezi Čechy a Němci ovšem po dlouhá staletí představoval státoprávní vztah mezi českým státem a Svatou říší římskou (která v raném novověku získala přídomek „národa německého“, původně však zahrnovala i Burgundsko – arelatské království a severní Itálii, prakticky až po Řím). Podstata tohoto vztahu, tedy skutečnost, že České království bylo říšským lénem, i vývoj lenní podřízenosti byly velmi komplikované a jsou dodnes předmětem debat historiků. Podle některých patřily země Koruny české k říši podobně jako jiné světské a církevní státy podléhající autoritě římskoněmeckého krále respektive císaře a říšského sněmu, jiní odborníci zdůrazňují, že české soustátí bylo říšským územím sui generis, tedy s vlastním postavením, nesrovnatelným s poměry v jiných částech říše, a konečně další badatelé považují podřízení Koruny české říšské autoritě za čistě formální a tvrdí, že český panovník byl ve svém soustátí zcela suverénní. V této souvislosti uveďme, že jedním z hlavních rysů vztahů mezi zeměmi Koruny české a říší bylo stálé členství českého panovníka ve sboru kurfiřtů, volitelů římskoněmeckého krále. Toto členství ovšem často komplikovala personální unie (to je výkon dvou monarchických úřadů toutéž osobou) mezi českým panovníkem a hlavou říše (jak tomu například bylo za Karla IV., Václava IV. a za českých králů z habsburského rodu). Státoprávní svazek mezi zeměmi Koruny české a říší skončil až v důsledku napoleonských válek a vzniku rakouského císařství začátkem 19. století, ale ještě o sto třicet let později jím argumentovali nacisté, aby
mohli podřídit české jazykové území německé nadvládě a ustavit tzv. Protektorát Čechy a Morava. Závažným přelomem v dějinách česko-německých vztahů, jehož důsledky ovlivnily celkový demografický, politický, hospodářský, duchovní a kulturní vývoj českých zemí až do poloviny minulého století, bylo osídlení českého a moravského pohraničí obyvateli, kteří pocházeli z různých německojazyčných oblastí římské říše. Tento proces nabývá intenzity od 13. století. (Výjimkou bylo Chebsko, které k Českému království přešlo jako říšská zástava v roce 1322 a kde německé obyvatelstvo žilo nejméně od výbojů císaře Oty I.) Různorodost německé populace českých zemí se až do odsunu Němců z ČSR po roce 1945 zračila v pestrosti regionálních nářečí a tradic. Pojem „sudetští Němci“, který se vžil pro souhrnné označení Němců v českých zemích, se začal razit až počátkem 20. století a měl povahu politického programu. Ten upozadil heterogenní původ německého obyvatelstva českých zemí v zájmu prosazování požadavků týkajících se jeho postavení nejprve v Rakousku a později v Československu. I po odsunu a až do našich dnů vystupovala a vystupuje část Němců z českých zemí, kteří žili a žijí v Německu a Rakousku, pod tímto označením, v zájmu obhajoby svých pozic vůči československému a českému státu. Změny v osídlení pohraničních oblastí Čech a Moravy (ostatní země, které po určitá údobí patřily do svazku České koruny, tedy Horní a Dolní Lužici jakož i Slezsko, zde pro jejich komplikovaný etnický a státoprávní vývoj vynecháváme) byly důsledkem dvou dějinných jevů – na jedné straně snah českých panovníků o rozvoj těch částí jejich teritorií, které do té doby byly osídleny řídce (jako oblasti pohraničních lesů), a proto dostatečně nepřispívaly k hospodářskému vývoji a k výběru daní, a na straně druhé pohybu německojazyčných skupin směrem na východ od říšských hranic. První jev je někdy označován jako vnitřní kolonizace a týkal se více neosídlených vnitrozemských oblastí. Druhý je znám jako německá kolonizace Východu. V případě českých zemí se snoubila potřeba zapojit pohraniční oblasti státu do jeho hospodářského vývoje (šlo například o dolování rud, v němž byla německojazyčná část Evropy pokročilejší) s blízkostí říše, odkud se daly rekrutovat potřebné pracovní síly. Německé osídlování pohraničí Čech a Moravy začalo ve dvanáctém století a zesílilo ve století následujícím, kdy německé osídlence zval do svého království a markrabství Přemysl Otakar II. Migrace německy mluvících lidí do českých zemí pokračovala i ve stoletích následujících a zasáhla také velká města, což například na Starém Městě pražském vedlo k převaze německého patriciátu nad českým. Německý vliv ve městech se projevoval mimo jiné tím, že města i ve vnitrozemí přijímala městské právo ve formách obvyklých v říši nebo byla podle nich zakládána. Významná byla v počátcích českého státu i role duchovních z říše při budování církevní správy. Řada manželek Přemyslovců pocházela z říše a s nimi do českého prostředí přicházely prvky dvorské kultury Západu. Později, po založení pražské univerzity ve 14. století, přicházelo do hlavního města z říše hodně studentů (kteří na vysokém učení tvořili tzv. bavorský a saský univerzitní národ). Povědomí, že Němci v českých zemích jsou převážně potomky přistěhovalců z říše, se udrželo až do našich dob a vedlo někdy k názorům, že jako takoví jsou Němci něco jako hosté v primárně českém prostoru. Ještě Tomáš Garrigue Masaryk čelil těsně po vzniku Československa německým výhradám vůči novému státu odkazem na to, že Němci sem kdysi přišli coby kolonisté. Sudetoněmecká publicistika tento výrok dodnes cituje jako důkaz toho, že Češi nechtěli Němce akceptovat jako rovnoprávné obyvatele země, kteří byli v tomto prostoru zakořeněni stejně jako oni. Soužití Čechů a Němců bylo podrobeno těžkým zkouškám za husitských válek, kterým pozdější nacionalistická historiografie (a v návaznosti na ni také komunističtí historici a publicisté) přisuzovala i prvky národnostního konfliktu, ale soudobá věda se od podobných schémat vzdaluje a zdůrazňuje, že konfesijní rozpory se přímo nekryly s národnostními hranicemi. Ty kromě toho nebyly neprodyšné – což je třeba zdůraznit pro celou dobu soužití obou jazykových skupin v českém prostoru. Po dobu jednoho tisíciletí docházelo k jejich
směšování a mnohonásobným přechodům na „druhou stranu“. V urbářích i jiných seznamech obyvatelstva se tak v době, kdy se ustalují příjmení i u poddaných (17. století), i na jazykově českém venkově objevují německá příjmení, a pohlédneme-li na věc z opačného konce, nacházíme například i mezi sudetoněmeckými politiky 20. století takové, kteří nesou české příjmení (ministr čs. vlády Franz Spina) nebo mají nedávné české předky (matka radikálního sudetského politika Konrada Henleina se jmenovala Hedvika Dvořáčková). V některých složkách obyvatelstva českých zemí přetrvávala v 19. století, v době rostoucího nacionalismu, národní nevyhraněnost, známá ze středověku i raného novověku. Ve spojení s bilingvismem byla typickou vlastností určitých společenských vrstev, mj. šlechty a židů. Pro tento jev se vžil název (národní) „utrakvismus“, v němž slyšíme ozvěnu husitského přijímání „pod obojí“: zatímco husité prosazovali při bohoslužbách symbolické přijímání Kristova těla i krve všemi věřícími, chtěli národní utrakvisté používat oba zemské jazyky a odmítali jednoznačné dělení společnosti českých zemí do dvou národních pospolitostí. Celkový národnostní vývoj zemí Koruny české v údobí mezi husitskými válkami a národním obrozením na začátku 19. století byl komplikovaný a nemůže být předmětem této úvahy. Podepsaly se na něm mj. pronikání německé církevní reformace do pohraničních oblastí, ale i do vnitřních Čech a mezi šlechtu, odchod velké části nekatolíků, i německy mluvících, ze země v důsledku rekatolizačních opatření roku 1627, třicetiletá válka a její demografické důsledky jakož i ztráta většiny Slezska v rakousko-pruských válkách 18. století. Teprve po anexi podstatné části Slezska Pruskem lze v zemích Koruny české mluvit o populační převaze českého obyvatelstva. To však neznamená politickou dominanci Čechů, která například v hlavním městě království nastává až v druhé polovině 19. století. Vše je dále komplikováno modernizačními snahami habsburských vládců v 18. století, jejichž průvodním jevem byla germanizace veřejné sféry. Tehdy se například do univerzitní výuky prosazuje na úkor latiny němčina a císař Josef II. nařizuje, že židé musí vést agendu svých obcí v němčině, jež má být zároveň vyučovacím jazykem židovských škol. (To do značné míry předurčuje až do časů první republiky jazykovou identitu židů na pomezí obou národnostních skupin.) V souvislosti s takovými společenskými jevy, jako byly konec poddanství, industrializace českých zemí a vnitřní migrace, se sice národnostní poměry v zemích Koruny české ještě v druhé polovině 19. století mění, a to většinou ve prospěch Čechů, celkově lze ale říci, že se obrysy německojazyčného území už v 18. století ustalují do podoby, kterou známe z etnografických map 19. a 20. století a na jejímž základě nacisté po r. 1938 politicky rozdělili tento prostor na sudetská území (vtělená do „Velkoněmecké říše“) a Protektorát Čechy a Morava. (Tyto mapy se například vyznačují tím, že jazyková hranice v severních Čechách probíhá poblíž Litoměřic, poměrně blízko Prahy, a že Jihlava s okolím tvoří německý jazykový ostrov. Po druhé světové válce nabývají podobné mapy v prostředí sudetoněmeckých vyhnanců ikonický charakter a jsou užívány jako symbol ztracené vlasti – jednu takovou najdeme třeba zakomponovanou do mramorové podlahy vstupní haly Sudetoněmeckého domu v Mnichově.) Konec 18. a začátek 19. století, doba osvícenství, Velké francouzské revoluce, napoleonských válek, rozpadu staré Říše římské, vzniku rakouského císařství a metternichovské reakce, je dalším důležitým zlomem v dějinách česko-německého soužití. Nastává éra romantismu, spojená se zesíleným hledáním nosných historických tradic pro nově se formující moderní národy. S určitým zpožděním oproti západní Evropě zasahuje toto úsilí i české země. Česká inteligence vytváří základy národního obrození a často přitom používá jako jazykového média němčinu. Končí doba útlumu role češtiny ve veřejném životě (líčená např. Aloisem Jiráskem coby doba „temna“, proti čemuž někteří literární kritici pokazují na význam české barokní literatury) a vzniká novodobý český národ, který se především vyhraňuje vůči všemu německému. František Palacký tomuto národu věnuje monumentální Dějiny, jejichž první díly vycházejí německy a jejichž osou je údajné odvěké vzájemné potýkání češství a němectví. Slovy pozdějšího historika Josefa Pekaře jde o střety dvou světů – demokratického
slovanského, v němž převládá svoboda, mír a dobro, a feudálního germánského, který se vyznačuje násilím a útlakem. Toto první údobí národoveckých snah vrcholí během revoluce v letech 1848/49, kdy česká politická elita, také ústy Palackého (dopis frankfurtskému sněmu), formuluje koncept samostatného českého národa v rámci reformované habsburské monarchie, národa, který samozřejmě očekává naplnění svých tužeb v rámci zemí Koruny české a odmítá jakékoli státoprávní spojení s útvary, jejichž jádrem by byly německojazyčné oblasti mimo dědičné země rakouské. 19. století, někdy historiky koncipované jako „dlouhé“, to jest sahající od francouzské revoluce roku 1789 do počátku světové války v létě 1914, je érou převratných sociálních změn, zasahujících významně i české země. V první polovině století vzniká moderní nacionalismus, v druhé se prosazuje celospolečensky. Obě hlavní etnika si stále silněji uvědomují svou identitu, jejich snaha o upevnění vlastních pozic se s pomalým rozšiřováním parlamentarismu, ústavních pořádků a stranictví stává součástí politického boje v rámci státu, kde s postupným rozšiřováním volebního práva přibývají prvky masové demokracie. Zároveň probíhá industrializace českých zemí, která mění jak české vnitrozemí, tak pohraniční oblasti. Na území, zvaném později Sudety, leží významná centra těžby surovin a průmyslu, mj. strojního, textilního a sklářského. To má i demografický dopad, protože z vnitrozemí se mnozí Češi stěhují do německých oblastí za prací nebo tam jsou dosazováni jako státní zaměstnanci. Část se tam asimiluje a splývá s německým obyvatelstvem, část ale například trvá na zakládání českých škol. Boj o jazykovou povahu škol ve smíšených oblastech a o zřizování českých menšinových škol je jedním z charakteristických rysů národnostních konfliktů v 19. století. Industrializace má řadu politických důsledků, například vznik silného dělnického hnutí. V českých zemích však navzdory proklamovanému internacionalismu zůstávají sociálnědemokratické strany národnostně rozděleny. (Teprve Komunistická strana Československa, založená v roce 1920, je důsledně nadnárodní.) Vysoká úroveň průmyslu v českém pohraničí má ve 20. století významný politický dopad na osudy československého státu. Po první světové válce argumentuje jeho elita také komplementární strukturou a provázaností ekonomiky českého pohraničí a vnitrozemí proti pokusům německých politiků odtrhnout německojazyčné pohraničí od vznikající československé republiky. O deset let později potom dopad světové hospodářské krize na průmysl v sudetských oblastech a z německého hlediska nedostatečná reakce čs. státu na důsledky krize, chápaná coby záměrná diskriminace tamního obyvatelstva, přispěly k odklonu podstatné části sudetských Němců od loajality vůči republice a k vzestupu Henleinova hnutí, sympatizujícího s nacismem. Zatímco na konci 19. století sílí státoprávní a jazykové konflikty mezi Čechy a Němci v Rakousku (vznik mladočeské strany, ekonomický nacionalismus vyjadřovaný heslem „Svůj k svému“, nepokoje okolo jazykových nařízení Badeniho vlády atd.), žádaly na německé straně radikální „řešení“ česko-německých a podobných sporů sjednocením všech německojazyčných území střední Evropy v jeden stát jen extrémní hlasy (jako byl všeněmecký a protihabsburský aktivista Georg von Schönerer, poslanec říšské rady z Chebska). Pro české politické elity, od jisté doby s výjimkou Masaryka a jeho stoupenců, tvořila téměř až do konce první světové války rakouská monarchie rámec, v němž bude možná autonomní existence českého politického útvaru. Všeobecný rozklad RakouskaUherska v důsledku vojenských porážek a válečného vyčerpání však nakonec přiměl všechny domácí politické síly k přechodu na koncepci úplné česko-slovenské nezávislosti, jak ji vypracoval v exilu T. G. Masaryk se svými spolupracovníky. Političtí představitelé německých oblastí českých zemí pokládali tuto vizi za hrozbu pro budoucnost obyvatelstva, jež zastupovali. Poprvé mohli reálně počítat s českou dominancí v novém státě, a proto jim přišla vhod politika amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, který všem národům střední a východní Evropy přislíbil právo na sebeurčení. S odvoláním na tuto zásadu se politická a správní reprezentace „českých Němců“ (složená z poslanců říšské
rady, včetně sociálních demokratů, a z regionálních i místních politiků a úředníků) pokoušela od konce roku 1918 do následujícího jara odtrhnout pohraniční oblasti a sloučit je buď s německo-rakouskou federací (jejíž vznik vítězní Spojenci zakázali), nebo se vznikajícím státem Německé Rakousko (Deutschösterreich), pozdější první rakouskou republikou. Tyto snahy ukončila, částečně vojenskou silou, nová československá státní moc, které Spojenci přiznali právo na historické hranice zemí Koruny české. Konflikty mezi čs. ozbrojenými složkami a německými demonstranty se neobešly bez obětí na životech, které si sudetští Němci připomínají dodnes. Mučedníky sudetoněmeckého boje za svobodu bývá například nazýváno dvacet obyvatel Kadaně, kteří zahynuli 4. března 1919 při srážkách s československým vojskem. Krizový vývoj v Německu a Rakousku spolu s relativně pokojnými poměry v Československu přispěly ve 20. letech k tomu, že většina Němců v čs. státě se s novými poměry smířila. Výjimku tvořili stoupenci Německé nacionálně socialistické dělnické strany (DNSAP) a Německé nacionální strany (DNP), které byly propojeny s nacistickým hnutím ve Výmarské republice. V druhé polovině 20. let vstoupily hlavní německé politické strany (křesťanští sociálové, agrárníci a sociální demokraté) do koaličních vlád v Praze a podílely se i na práci kabinetů v druhé polovině následujícího desetiletí. Tyto strany reprezentovaly tzv. aktivismus, tedy snahu zlepšit postavení německých oblastí v Československu prostřednictvím spoluúčasti na politickém systému. V politice jejich odpůrců, tzv. negativistů, pokračovala od r. 1933, po zákazu DNSAP a DNP, nová tzv. Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF), ačkoli i ona zpočátku tvrdila, že nezavrhuje čs. stát, a distancovala se od autoritářských hnutí v Německu a v Itálii. Pod vedením Konrada Henleina se fronta přeměnila v Sudetoněmeckou stranu (SdP). Ta v době nouze po světové hospodářské krizi a na pozadí rostoucí moci nacistického Německa vyhrála parlamentní volby roku 1935, kdy se stala nejsilnější politickou formací v ČSR. V opozici k vládní koalici potom SdP přecházela na totalitní pozice s „vůdcem“ Henleinem, až se na jaře 1938 otevřeně přihlásila k ideologii říšských nacionálních socialistů. Tou dobou už ostatní německé politické strany v ČSR, až na sociální demokraty, pozbyly jakéhokoli významu. V roce 1938 se z vnitropolitického problému poměru mezi Čechy a Němci uvnitř republiky na nátlak nacistického Německa stal předmět mezinárodní politiky a vyjednávání. Další vývoj je poměrně dobře znám i dnešním generacím, mimo jiné proto, že ještě žijí přímí pamětníci. Následovala dohoda velmocí v Mnichově, která vedla k anexi českého pohraničí Hitlerovou Třetí říší, vznik Druhé republiky, která svůj politický systém přizpůsobovala německému vzoru, a nakonec zábor zbytku Čech a Moravy a jeho transformace ve formálně autonomní protektorát říše. Brutální nacistický okupační režim a prvotní kladné reakce německého obyvatelstva na postup říšského vedení (zde je třeba zmínit, že nálady sudetského obyvatelstva se v době války značně změnily) vedly v prostředí českého odboje brzy k závěru, že v osvobozeném čs. státu nebude další soužití obou národnostních skupin možné a bude je třeba radikálně oddělit, ať už odstoupením části státního území, odsunem německého obyvatelstva, anebo kombinací obou opatření. Přes různé mezistupně v úvahách exilové vlády prezidenta Beneše nabyly tyto názory podoby přesvědčení o nutnosti vyhoštění (nuceného vysídlení / transferu / odsunu) co největší části německého obyvatelstva z ČSR do Německa a Rakouska. Tato teze byla převtělena do zákonných norem exilové vlády (tzv. Benešovy dekrety), sankcionovaných později Národním shromážděním a podpořených dohodou vítězných mocností na postupimské konferenci, která schválila odsun německých menšin z oblastí na východ od linie Odra-Nisa a z Československa. Národnostní problém v Československu, alespoň co se týče neslovanského obyvatelstva, tak byl nuceným vysídlením více než tří milionů Němců v letech 1945/46 – slovy Edvarda Beneše – „vylikvidován“. (Podstata těchto dějinných událostí a skutečnost, že tento proces provázela zvěrstva z české strany, byly už od konce 40. let námětem sporů v čs. exilu a v 60. letech také předmětem
intelektuální debaty v Československu. Na ni navazovaly v 70. a 80. letech diskuse v disidentských kruzích a od pádu komunismu také v širší české veřejnosti.) V Československu, které se v roce 1948 stalo komunistickou zemí a součástí sovětského bloku, zůstala malá, na veřejnosti zpočátku téměř neviditelná německá menšina. Její velikost se pohybovala v řádu několik desítek tisíc lidí (odhaduje se, že v roce 1949 ještě v ČSR žilo okolo 190 000 Němců, jejich počet však v pozdějších desetiletích klesal v důsledku asimilace a usnadnění migrace do západního Německa v 60. letech). Byli mezi nimi lidé, kteří zůstali z vlastního rozhodnutí, i takoví, kterým nebyl odchod povolen, protože platili za nepostradatelné pro některá odvětví hospodářství. Velká část Němců se ke své národnosti při sčítání lidu z různých důvodů nehlásila, menšina nebyla ústavně uznána a v důsledku neexistence německých škol splývali po válce narození potomci německých rodin jazykově s okolním obyvatelstvem. Teprve v 50. letech bylo zbývajícím Němcům vráceno státní občanství a v omezené míře poskytována možnost kulturního vyžití. Nejvýraznějším projevem jejich existence se staly noviny Aufbau und Frieden, později Prager Volkszeitung. Omezená liberalizace spojená s nedokončenými reformami tzv. Pražského jara v roce 1968 přinesla i Němcům v ČSSR určité zlepšení situace – tato menšina byla oficiálně uznána a mohla vytvořit první významnější organizaci, Kulturní sdružení občanů německé národnosti. To ovšem bylo podobně jako jiné součásti Národní fronty poplatné politice Komunistické strany Československa. Zatímco politicky byla za vzor správného němectví prezentována komunistická NDR a československá propaganda až do vzniku Brandtovy nové politiky vůči východu líčila západní Německo převážně jako agresivní imperialistický stát a hnízdo revanšismu, směla se od 60. let připomínat i německá kulturní minulost českých zemí. Dělo se tak většinou v rámci marxistické terminologie a s důrazem na antifašistické tradice, ale i tak se postupně dařilo integrovat dílo takových osobností, jako byli například Rainer Maria Rilke, Gustav Mahler, Franz Kafka a Franz Werfel. Zasloužila se o to řada germanistů, odborníků z jiných oborů a publicistů, jako byli Eduard Goldstücker, Pavel Trost, Kurt Krolop, Lenka Reinerová a Lev Brod. Nová vlna zájmu o německou kulturní tradici českých zemí a tím i nepřímo o dějiny Němců v českých zemích přišla po pádu komunistického režimu. Tato vlna má na jedné straně komerční aspekty (viditelné například ve využívání všeho, co souvisí s Franzem Kafkou), vedla ale i k založení několika institucí a projektů, které se systematicky věnují zkoumání a popularizaci německého přínosu k dějinám zemí Koruny české (časopis Germanoslavica, Společnost Franze Kafky, Pražský literární dům autorů německého jazyka, nakladatelství Vitalis, Collegium Bohemicum, Arbeitsstelle für deutschmährische Literatur při katedře germanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Ústav slovansko-germánských studií Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem).Všechny tyto aktivity ovšem nemohou změnit nic na skutečnosti, že ono „konfliktní společenství“, jak koexistenci Čechů a Němců v historických zemích Koruny české nazval historik Jan Křen, je od druhé poloviny 20. století minulostí. Jeho duchovní a materiální dědictví nás však zaměstnává podnes a bude zaměstnávat i další generace, protože je integrální součástí dějin tohoto regionu.
/psáno v květnu 2011/
