TŘIKRÁT I.
ALBENA
V BULHARSKU zazněla tam píseň husitská
Bylo to někdy v druhé polovině sedmdesátých let, bohužel jsem ve svýh poznámkách rok neuvedla, napsala jsem jen : – Od 19.srpna dovolená v Bulharsku.vyjeli jsme vlakem z Prahy hl. nádr. l9.8. lehátkovým vozem odpoledne v 15.10. do VARNY jsme dojeli ve čtvrtek 21.srpna. Byla to velice pohodlná cesta. Bydlili jsme v nedalekém kempu v Albeně / jezdil tam z Varny autobus/ ve třech stanech, velkých jako malá chatka s ložnicí a kuchyňkou. V kempu obchody a stánky, kde se daly koupit potraviny a zelenina.Naše společnost manželé Olga a Neklan Ropkovi, Slávka,Míla, Marta Elisovi a já s Máňou... Varna - přístav
Krásná byla cesta, když jsme přejížděli z Maďarska do Rumunska, líbeznou krajinou podél Dunaje, dívala jsem se z lehátka od čtyř hodin, tedy od svítání. Dalším velkým zážitkem byly pro mně rumunské poloniny, kraj travnatých oblých kopců, místy na nich políčka - hlavně kukuřice , stáda ovcí, krav, koní, nebo jen ojedinělé zvíře – kůň pasoucí se na vrcholku. Takhle to tu jistě vypadalo po mnoho staletíi, ani nyní nevypovídalo nic o technických vymoženostech dvacátého století Krajina mi připadala jen řídce obydlená, jen od sebe značně vzdálenými, ojedinělými chalupami. V maďarské a rumunské nížině u chalup studny rumpálové nebo vahadlové. Pak krajina podobná obrovskému pekáči, projížděli jsme jí dlouho, všude byly ještě stopy nedávné povodně, jaká prý se tu nepamatuje celé století V Bulharsku výlet na Kaliakru, tam ruiny římských lázní, jsem ráda, že jsem je viděla, sebrala jsem tam nějaké střepy. Byli jsme tam v nějaké restauraci, jedli „šopský salát“ s balkánským sýrem… Další výlet byl do Varny, v krámech tam nebylo skoro žádné zboží, na ulicích prodávali kebaby, jakési klobásy, snad z oslího masa . V „ cukrárně“ pojídali lidé kyselé mléko z misek, žádný dort ani sušenky jsem tam neviděla..Neklan Ropek vezl s sebou z Prahy dřevěné uhlí
s naivní představou, že si v Bulharsku budeme grilovat kuřata. Jenže kuřata k sehnání nebyla ani v Albeně, ani ve Varně, ani na Kaliakře nebo na Balčiku, kam jsme také podnikli výlet, Na Balčiku byl arabský-turecký hřbitov - udivila nás žena, která pila vodu ze hřbitovní pumpy- , starý minaret, bulharské hroby kdekoliv u cesty, úmrtní oznámení vypadají a také jsou vylepeny po zdích jako plakáty. Balčik Nevím, kam všude Neklan s Olgou zajížděli, nakonec se jim přece jen podařilo kuře sehnat. . A snad to byl právě onen večer, kdy panovala dobrá nálada po dobrém, grilovaném kuřeti a kdy jsme slyšeli z nedaleké zahradní restauraci rozjařený, hlasitý zpěv. Rozhodli jsme se jejich hlasitost překonat a vydali jsme se s do půl nahým Neklanem.a Mařenkou, která byla opásána „slušivou“ zástěrou - a podobně vystrojená jsem byla i já - ke zmíněné restauraci. Původní náš úmysl byl jít přímo do zahrady, zatančit si a zazpívat.Já zůstala za plotem, smála jsem se, jak polonahý Neklan roztáčí moji ozástěrovanou dcerku uprostřed ostatních nastrojených párů..Po tanci přišli oba ke mně, hudbu vystřídal zpěv zřejmě ovíněných hostů. Zmlkl, když jsme my tři mohutnými hlasy zapěli „Kdož sú boží bojovníci…“ Já s Maruškou jsme podnikly výlet lodí na ostrov Nessebar, Loď se dost houpala, některým lidem z toho bylo špatně, nám se houpání líbilo. Osada na Nesebaru byla založena v 6. stol př.Kr. Řeky. Zaujaly nás dřevěné lidové stavby, obyvatelé se zřejmě živí hlavně rybolovem .Chrám sv. Štěpána z 11.stol,.fresky ze 16. a 19. stol.Italové..Některé stavby poznamenány zemětřesením..
Moře jsme užili, viděli jsme je za dne v slunečním žáru, v noci s měsícem v úplňku, při východu slunce v ranním oparu, za větru s příbojem. Jednoho odpoledne se úplně setmělo a bouřka byla strašlivá. Nessebar Na pláži byla rozlehlá dřevěná ohrada, kde se ženy mohly opalovat nahaté, také jsme tam chodily. Co bylo pro nás překvapením a někdy velmi nepříjemným překvapením , to byly turecké záchody. Veřejné na Balčíku, byly tak znečištěné, že jen při nakouknutí se mi udělalo špatně. A ještě k Balčíku, když jsme tam jeli, zapomněla jsem si vzít sluneční brýle a jak jsem se podívala na veliké bílé balvany, bodlo mne v očích – zánět spojivek, bolestivý, vodili mne několik dní jako slepou k doktorovi..
Zpět cestou pohled na Transylvánské Alpy, Karpaty,, zdálo se mi, že na jejich vrcholcích leží sníh. .
Přivezla jsem si malý obrázek, který prodávala snad autorka – žena na pláži. Přivezla jsem si také keramiku, střepy, mušle. Kakao, čaj - a vzpomínky….
II. - 1981 ČERNOMOREC Když jsem byla v roce l979 v Lázních Lipová, seznámila jsem se tam s Marií Trčkovou. Seděly jsme u jednoho stolu a jednou mne vytáhla na náročnou túru po hřebenech Jeseníků, na Keprník, Šerák, Vřesovou studánku, s výhledem na Petrovy kameny aj. A právě Marie mi řekla, že jezdí každý rok do Bulharska , do Černomorce, kde bydlí v soukromí a t.ak mi nabídla, abych jela s ní a ještě s její přítelkyní a jejím synkem.Jeli jsme s mým mužem, Maruškou a Honzou. zase vlakem, na tu cestu jsem se moc těšila a nebyla jsem samozřejmě zklamaná. Také ubytování v bulharské rodině se mi zamlouvalo V paměti mi ale zůstala asi třicetiletá žena, jmenovala se Kiška,jsme spolu na fotografii, já jsem oblečena v její svatební kroj. Vařilo se venku v zahradě, kde se také jedlo ve stínu vinné révy obsypané hrozny.K moři to bylo blízko.Pláž byla velice dlouhá a téměř prázdná. Jednou jsme si řekli, že si vyjedeme autobusem na výlet, kam to už jsem zapomněla, pravděpodobně do Burgasu. Na zastávce jsme čekali hrozně dlouho a když konečně autobus přijel, nevzal nás.Myslili jsme snad proto že už byl plný. Čekali jsme tedy na další spoj, zase nás nevzali, protože prý jízdenky jsme si měli koupit v Sozopolu, odkud autobus přijel.Tak jsme to vzdali. Jednou nám Kiška stále cosi vykládala, nerozuměli jsme. Teprve až když jsme se večer vraceli z pláže jsme pochopili : Upozorňovala nás, že na moře se slétli čápi snad z celé Evropy a letí přečkat zimu do Afriky. Byl to opravdu veliký zážitek. Nad na našimi hlavami jakoby se vznášel létající koberec, který se odvíjel zdola v dáli od mořské hladiny, stoupal k obloze a táhl se kamsi do nekonečna. Dívali jsme se velice dlouho, koberec byl nekonečný… . Litovali jsme. že teprve den před odjezdem jsme přišli nato, že můžeme podél moře dojít po pláži až do Sozopolu.
III. -
1983
SOZOPOL
Zlákala mně moje přítelkyně Ria s tím, že už několik let jezdí do Sozopolu se svým mužem Ivanem. Ubytování, že mají vždy ve stejné rodině, letos, že se Ivanovi ale nechce. Sozopol je známé turistické město, nebudu se tedy o něm rozepisovat /také proto, že své vzpomínky zapisuju v r.2011/, jen tolik, že sem jezdila několik let také
akademická malířka, Vendulka Truhlářová a myslím, že .i jiní malíři. Po mé návštěvě mi věnovala hezký obrázek sozopolské partie. Co mi tedy po tolika letech uvízlo v paměti? Především to byla opét cesta krajinou, která mne vždy znovu očarovávala Tentokrát; jsme však byly upozorněny na svízele, ba nebezpečí, které nás očekává při průjezdu Rumunskem..Stát se ocitl ve velké bídě a kdykoliv vlak někde zastavil, spousta lidí jej doslova přepadala, cpala se dovnitř hlava nehlava a vykoupila u průvodčích, vše co měl tento připraveno pro pasažéry.Jednou jsem se s nimi střetla v uličce, Kdybych byla upadla, snad by mně ušlapali. Také si pamatuji na zbídačelé děti, žebrající podél vlaku. Házeli jsme jim co jsme mohli, hlavně sušenky, bonbony. Bylo to stísňující Vím, že jsme ze Sozopolu, kam nás dovezl z Burgasu autobus nepodnikaly žádné výlety. Dny jsme trávily u moře. Večery buď procházkami po městě, nebo na zahrádce s majitelkami domku. Nejvíce si pamatuji na babičku - babiku -. Její ženatý syn, námořník, se právě vrátil na dovolenou z plavby po moři a tak chodil lovit doma pro rodinu. Jednou přivezl kýbl plný mušlí- slávek, ochotně jsem je pomáhala v nádrži na zahrádce prát . Když jsme se druhý den k večeru vracely z pláže, babika seděla na zahrádce, před sebou měla na stole na talíři obrovskou hromadu vyloupaných, vařených slávek.Ria jako střela zmizela v domku, mně babika nabídla slávku, vstrčila jsem jednu do pusy, připadala mi odporná, poděkovala jsem , ale hned v síni jsem ji vyplivla. Další večer, seděla rodina opět na zahrádce, na stole na míse hromada jakýchsi palačinek. Nabídli mi – byly do nich přidány slávky!Byli to dobrosrdeční lidé, ale my suchozemci jsme chuťově jinak naladěni. Ani čerstvé fíky z jejich zahrady nám nechutnaly.Každý večer nám jich položili na stůl v našem pokoji vrchovatý talíř. My jsme je pak při večerní procházce rozdávali tamějším dětem. Ale co nám zase moc chutnalo a co uměla jen bulharská babika, to byly fíky zavařené v medu, dala nám s sebou každé po dvou skleničkách.. To byla opravdová dobrota.! Jak už jsem se zmínila patřil našim domácím smokvoňový sad. Jednou, bylo silně pod mrakem, nebylo to na koupání a už nevím jestli nás požádala babika, nebo jestli jsme se samy nabídly, když se chystala česat fíky, že jí pomůžeme. Připadalo nám to téměř jako něco biblického. Šly jsme s několika prázdnými kýbly plné romantických představ –jenže ouha – fíky při trhání pouštějí jakousi bílou, lepkavou a velice agresivní šťávu. A já měla na obou rukou ekzém, který jsem právě doufala v Bulharsku vyléčit. Kýble jsme načesaly plné, ale cestou jsem musila sejít k moři a ve slané vodě jsem si umývala ruce do krve rozškrábané. Už se mi do konce pobytu ekzém nevyléčil. Měla jsem ale poslechnout babiku, radila mi, abych si ruce koupala v octu, po létech jsem zjistila, že ocet mi opravdu dělá dobře. Ria si zase na česání oblékla hezký, jak říkala nový, světřík, štáva z fíků zanechala na něm spoustu zatvrdlých skvrn, což ji velice popudilo. Rozhorlila se: „ Babiko, ničím to nepustí, takový krásný, úplně nový světřík a je zničený , babiko, řekni mi, čím to mám vyčistit!“ „ A néévim, Ria.“ Odpovídala babika, úplně flegmatická vůči Riinu problému.. Určité místo na pláži bylo vyhraženo jako nudistická pláž pro ženy, hlídal ji ale mužský plavčík. Na pokraji moře vystupovalo z .vody skalisko, na něž příboj útočil velice bouřlivě. Voda tam pěnila a vysoko vystřikovala .
Pláž byla zaplněna asi padesáti Evami, ležícími pod rozpalujícím sluncem, když se náhle ozval z moře zoufalý hlas.Jakási žena poblíž skaliska se nemohla dostat na břeh., voda ji stále strhávala do spěněných vln -a plavčíkovo stanoviště bylo prázdné.!. Všech padesát nahých žen vstalo a na mně z té mnohé nahoty jakoby dýchlo cosi až pravěkého. Zástup žen na pláži bezradně pozoroval družku zápasící s krutým živlem Náhle se jedna štíhlá postava od zástupu oddělila, vskočila do moře a topící se ženu vysvobodila. Ulevilo se všem a neznámá zachránkyně zase ulehla . Ne na dlouho, asi po čtvrt hodině se z moře ozvalo nové zoufalé volání. Ženy už nevstaly, kromě jediné. Ta zase s úplnou samozřejmostí vběhla do moře Je to vskutku neuvěřitelné, ale třetí žena , přestože viděla co se stalo dvakrát u skaliska, nepoučila se, zase k němu plavala a potřetí jí šla na pomoc ona neznámá , neváhám říci h r d i n k a, A všechny ženy na pláži zase vstaly. Ukázalo se totiž, že síly neznáme jsou vyčerpány, s vodními víry teď zápasily obě ženy. Naštěstí se někde nablízku objevil plavčík, ženy ho přivolaly, vše dopadlo dobře. Neznámá zachránkyně sebrala prostěradlo, na němž ležela a pláž opustila… . Po čtrnácti dnech jsme se s našimi hostiteli rozloučily a Sozopol jsme opustily. Autobusem jsme dojely do Burgasu, odkud nás vlak měl odvézt domu. Myslím, že odjezd byl po čtrnácté hodině. Seděly jsme před nádražím, bylo teprve dopoledne , slunce připalovalo, ale my, kam se vláčet. se zavazadly.. Napadlo mne, že bychom se mohly střídat v hlídání věcí, jedna bude hlídat, druhá se zatím městem projde. První vyšla Ria, vrátila se osvěžená a nadšená. Šla jsem po trase, kterou prošla ona. Všude bylo plno lidí, bylo to blízko pobřeží, živo veselo, dokonce nějaký úsek zabíraly pouťové atrakce s hlučnou muzikou. Šla jsem dále ve stínu jakési krásné aleje, okolí se ztišilo a téměř vylidnilo. Došla jsem až na břeh moře a ještě jednou jsem se chvíli toulala úplně prázdnou písečnou pláží , zula sandály a ochladila si nohy na pokraji moře. Bylo mi blaze…. Vracela jsem se jakousí vilovou čtvrtí, když tu se ke mně přidal nějaký podsaditý muž středního věku, černovlasý s knírem, Cosi mi říkal, nerozuměla jsem , usoudila jsem podle jeho vzhledu, že to není Buhar ale Turek. Dala jsem mu najevo, že mu nerozumím a že chci jít sama. Stal se velice dotěrným, bral mne za ruce a kamsi mne snažil táhnout, byl velice silný, Dostala jsem z něj strach, rozhlížela se nikde nikdo.Za stálé tahanice jsem za rohem uviděla muže a ženu, čekali na autobus.Zamířila jsem k nim a snažila se nějak vysvětlit, že jsem turistka z Československa a neznámý, že mne obtěžuje. Hleděli na mne nechápavě, lhostejně, ba podezíravě, protože i můj nechtěný průvodce jim cosi říkal a neustále mne bral za ruku, připadalo mi, že je chce přesvědčit, že patříme k sobě. Mluvil velmi rozhorleně, byla jsem ve svízelné situaci, neměla jsem s sebou ani pas! Jednu chvíli se mi ale podařilo odstrčit ho, dala jsem se na útěk.. Vběhla jsem do aleje a vmísila se do skupiny polských děvčat.. .. Moje příhoda Riu odradila od další procházky Burgasem, a tak jsme obě seděly a hlídaly bágly před nádražím až do chvíle, kdy jsme mohly nastoupit do vlaku. Rozebíraly jsme situaci, zamýšlely se nad tím, co by si asi Ria počala, kdybych se nevrátila z procházky. Přílohy – čekání na autobus v Černomorci, pohled Neseber
