Čtenářský deník
Jiří Hon
Karel Čapek
Bílá nemoc V jedné nejmenované zemi vypukla epidemie „bílé nemoci“. Hlavními příznaky jsou bílé skvrny na kůži. Nemoc se šíří dotykem a z počátku převážně mezi chudými lidmi. O nemoci se mluví jako o malomocenství. Po objevení bílé skvrny na těle začínají postupně postiženým upadávat kusy tkání. Bohužel zatím nikdo nevynalezl lék proti této nemoci. Prof. Sigelius se snažítuto nákazu léčit, prozatím však bez úspěchu. Na jeho kliniku přichází doktor Galén s tím, že objevil postup léčení této zákeřné choroby. Prof. Sigelius zpočátku nedůvěřuje Galénovi, ale později ho nechává léčit ty nejchudší pacienty postižené bílou nemocí – pacienty z pokoje 13. Ukáže se však, že Galénova metoda je úspěšná. Dr. Galén si tajemství svého léčebného postupu nechává pro sebe. Sigelius se chlubí úspěchy kliniky a svolává největší světové lékařské kapacity. Lékaři i tisk je nadšen. Galén tomu všemu jen přihlíží z povzdálí. Když jej novináři osloví, sdělí jim, že lék vynalezl on a prozrazení receptury léku podmiňuje uzavřením míru ve světě. Dr. Galén působil ve válce jako lékař a viděl mnoho zranění a mrtvých a
je přesvědčen, že jeho situace může zamezit válce. Tímto však způsobí velký skandál a prof. Sigelius ho vyhazuje ze své kliniky. Galén se vrací léčit chudé lidi a lék poskytuje výhradně chudým, lidem bez moci a vlivu. Vlivnějším lidem lék odmítá poskytnout, prý ať využijí svých kontaktů a snaží se nastolit mír ve světě. V zemi vládne diktátor Maršál, který se právě připravuje na válku. Ve zbrojení a organizaci mu pomáhá baron Krüg, vlastník zbrojovky. Baron Krüg onemocní a v přestrojení se vydává za Dr. Galénem. Ten ho pozná a lék mu chce vydat jen tehdy, když zastaví přípravy na válku. Podmínka je však pro Maršála nepřijatelná. Krüg se ho snaží přesvědčit, ale nakonec je Maršál připraven zastavit zbrojení, pouze však na 2 týdny, na dobu nutnou k vyléčení Krüga. Maršál ustoupit nechce, zvyšuje zbrojení, Krüg nakonec spáchá sebevraždu. Maršálův útok na sousední zemi se uskuteční, avšak napadená země se překvapivě dobře brání. Maršál zpozoruje na sobě bílé skvrny a jde za Sigeliusem, ten konstatuje, že se jedná o bílou nemoc a jediný Galén má lék. Maršál se bojí smrti, ale jeho
strach vykompenzuje sláva z vítězství války a že zemře jako hrdina ve zbroji. Maršálova dcera se svým přítelem, synovcem barona Krüga, prosí Galéna, aby Maršála vyléčil. Ten má však stejnou podmínku. Maršál má moc skončit válku a uzavřít mír. Mladý Krüg si uvědomuje, že smrt diktátora by znamenala pro zemi krutou porážku. Nakonec Maršál svolí a nechává si zavolat Galéna. Maršál si uvědomuje, že může bojovat za věčný mír, za lidstvo a za malomocné celého světa. Maršál si našel novou válku a plánuje jak zvítězit. Tímto však myslí válku proti zákeřné nemoci. Galén prodírající se davem slyší pouze: „Ať žije válka, ať žije Maršál“. Galén odporuje: „Válku ne“. Dav lidí v něm vidí zrádce a ubijí ho, léky jsou rozšlapány. Zabitím Galéna umírá i Maršál. Byť se Galénovi nakonec podaří Maršála přesvědčit, sám Galén nakonec nesmyslně umírá ušlapán lidmi, za jejichž životy po celou dobu bojoval. Čapek vybral tento závěr schválně. Vyřešil tím prohřešek doktora Galéna, který jako lékař stvrdil Hippokratovu přísahu a přesto si vybíral, koho bude a nebude léčit.
Čapek v této knize staví proti sobě dva protiklady, dr. Galéna, který je obráncem lidství a svobody, snaží se přimět svět, aby byl mír i za cenu mnoha životů pacientů, kteří mají bílou nemoc a na druhé straně diktátor Maršál, který prahne po moci, nadvládě a slávě a není mu líto obětovat životy vojáků. Čapek zde analyzuje otázku moci. Hra byla napsána v předválečné době a v Maršálově zemi vidí nacistické Německo, v malé zemi, proti které se zbrojí, vidí Československo. Bílá nemoc symbolizuje úpadek společnosti a fašistické nesmysly. V tomto díle Čapek poukazuje na nesmyslnost války. Popudem k napsání tohoto dramatu dle autorových slov byl konflikt ideálů demokracie s ideály neomezených a ctižádostivých diktatur. Dílo Bílá nemoc se právem řadí mezi nejcennější Čapkova díla. Nepochybně se nesmazatelně se zapsala do mé čtenářské paměti – plná naděje, zklamání, zloby. Alegorické dílo, ne příliš komplikováno zbytečnými okrasami. Díky ní jsem si opravdu oblíbil formu dramatu. Zážitek umocnilo krásné staré vydání, jež vyšlo nedlouho po napsání samotné knihy.
Karel Čapek
Matka Děj je situován do doby občanské války ve Španělsku. Hlavní postavou je zde matka. Matka měla svého muže a pět synů, z nichž nejmladší Tony se narodil až po otcově smrti. Zemřel jí manžel i čtyři její synové. Otec zemřel v koloniální válce a to proto, že velitel vydal špatný bojový rozkaz a otec, aby dokázal velitelovu chybu, šel bojovat předem prohraný boj. Nejstarší syn Ondra odešel do tropických krajin léčit žlutou zimnici a na ni také zemřel. Potom se zabil další matčin syn při pokusu o překonání
výškového rekordu letadlem zatíženém bombami. Za nedlouho po Jiříkově smrti nastala v zemi občanská válka. Dvojčata Petr a Karel stáli každý na jedné straně za „svou“ pravdou a bojovali proti sobě. Oba umírají. Matce zůstal poslední syn – nejmladší. Tony, kterého měla velmi ráda a kterého nikdy nevychovávala jako chlapce a hrdinu, ale spíš jako dívku. Tony neměl sílu, neuměl se prát, neuměl zacházet se zbraněmi. Měl rád poezii a pilně studoval. Proto se mu také jeho bratři vysmívali, že je jako
holčička. Matka, jakmile je jí smutno, jde do otcovy pracovny, kde je vše tak, jak otec odešel. Zde se svými mrtvými syny a mužem rozpráví. Občanská válka, která již zahubila mnoho nevinných životů, mezi nimi i životy Petra a Karla, si žádá nové oběti. Tony se dobrovolně hlásí, že půjde bojovat. Matka má však jen jeho, a proto ho nechce pustit. Nedovede si představit, že by zůstala sama. Teprve, když se dozví, že nepřátelé zabíjejí i malé děti, sama dává Tonymu pušku a posílá ho do boje se slovy: „Jdi!“
Matka je vyvrcholením Čapkova díla. Zde Čapek dokazuje na jednání hlavní hrdinky sílu člověka (ženy), jejímž údělem je dávat život a udržovat jej, která však je svým svědomím nucena poslat i posledního z pěti synů hájit napadenou vlast, že neúčastí nelze zachraňovat ohrožené lidstvo. Kdo je to matka? Za jakých podmínek je ochotna poslat svého posledního syna na smrt? Cit, láska, válka, smrt, samota. Náherný námět vybízející k dlouhému přehnanému filosofování a přílišnému zamotávání. Co na to Čapek? Šel přímo, k jádru, k srdci, bez zbytečných omáček.
Stephen Leacock
Literární poklesky Patrně nejznámější soubor črt, povídek a literárních parodií kanadského humoristy Stephena Leacocka si během pětačtyřiceti let, jež uplynula od jeho prvního českého vydání, získal tisíce nadšených čtenářů a jeho opakované reedice jsou nejvýstižnějším potvrzením jeho nepomíjející obliby a živosti. Leacockův duchaplný a trefný humor, beroucí si na mušku s větší či menší dávkou břitkosti všemožné formy lidské pošetilosti, pokrytectví, okázalosti či snobismu, je svérázným komentářem nesrovnalostí a paradoxů světa, v němž žijeme – a i dalším generacím čtenářů se nepochybně stane zdrojem stejného potěšení, jaké jejich psaní působilo samotnému autorovi. Vypadala slibně, projevila se marně. Zřejmě nejsem na tento typ humoru stavěný. Pouze u některých povídek jsem se pousmál. Záleží na vkusu.
Milan Kundera
Nesnesitelná lehkost bytí Ústředními postavami románu jsou dvě dvojice milenců – Tomáš s Terezou a Sabina s Francem. Tomáš s Terezou jsou zvláštní pár, Tereza Tomáše miluje a Tomáš miluje Terezu, přesto jí ale nedokáže být věrný, potřebuje mít neustále milenky. Tereza se ho snaží pochopit, chápe, že jde z jeho strany pouze o sex, přesto ale trpí depresemi a nočními můrami. Lékař Tomáš byl nucený opustit socialistické Československo. Otiskl totiž v jednom literárním časopise článek, ve kterém obviňuje komunismus z toho, že způsobil národní katastrofu. Je pronásledován a rozhodne se proto emigrovat do Švýcarska. Tam se mu otevírá skvělá budoucnost a kariéra, jeho žena Tereza ale není schopná v cizině žít,
je přecitlivělá, upíná se na svého psa Karenina. Vrací se proto do Čech, nechává Tomášovi dopis, v němž se mu omlouvá, brzy se kvůli ní vrací i Tomáš. Protože ale v Praze odmítl odvolat myšlenky ze svého osudného článku, musí opustit své zaměstnání v nemocnici, později i ve středisku, klesá na žebříčku stále níž, aby nakonec skončil jako řidič v JZD. Krizi nejen profesní, ale i vztahovou, se snaží oba vyřešit právě přestěhováním se na vesnici, zde ale nenacházejí vysněnou venkovskou idylu, toto prostředí se pro ně naopak stává pastí, oba nakonec zahynou při havárii automobilu. Druhý pár tvoří Sabina a její milenec Franc. Česká malířka Sabina, složitá osobnost, kte-
rá žije bez morálních zásad, odpůrkyně kýče v jakékoliv podobě, bývalá Tomášova milenka, touží po vnitřním naplnění. Odchází proto do Curychu, kde se ale jen setkává s novou prázdnotou, pronásledována svým vnitřním neklidem odchází i od France, vysokoškolského profesora a anarchistického novináře, protože odmítá jakékoliv politické, umělecké, životní názory. Marně hledá smysl svého života, zoufale se snaží najít nějaký řád, utíká do New Yorku, později do Kalifornie. Franc při protestním pochodu v Kambodži umírá. Sabina není schopna najít ani trvalý vztah, ani rovnováhu.
Všechny velké romány jsou vyprávěním o lásce. A protože formy vztahu muže a ženy se v průběhu času mění, jsou tyto velké romány současně zrcadlem své doby, tázáním po podstatě lidské existence určité epochy. Román Milana Kundery tuto pravdu svrchovaně naplňuje, od první do poslední řádky klade otázku možnosti lásky ve světě v krizi, v epoše konce 20. století. Neodpustím si pro tentokráte ukázku: „Po čtyřech letech strávených v Ženevě ubytovala se Sabina v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo ze ptal, co se jí stalo, nenašla by pro to slov. Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.“ Nejsilněji na mne zapůsobily dvě úvahy v rámci knihy. První se týkala života po přímce a života v kruhu (nesnesitelně lehkém životě), druhá se zmiňovala o pravém významu slova kýč. Krásně tajemná je postava fenky Karenina. Miluji knihy, jež skrývají tolik tajemství, kolik jste jen schopni postřehnout. Měl-li bych popsat jednou větou, řekl bych: „Celé je to o lásce.“
George Orwell
Nineteen Eighty-Four Román začal Orwell psát po druhé světové válce. Jeho děj je zasazen do budoucnosti vzdálené čtyřicet let – do roku 1984, do pochmurné budoucnosti, kdy svět je rozdělen na tři totalitní supervelmoci – Oceánii, Eurasii a Eastasie, které mezi sebou neustále bojují. Winston Smith žije v Londýně spadající pod Oceánii, dlouho po vítězství zdejší totalitní moci Strany anglického socialismu neboli „Angsocu“. Strana ruší veškerá práva jednotlivce, vniká do jeho soukromí, deformuje jeho city i myšlení. Děj tvoří Winstonův souboj s mocí, kterou stále více nenávidí. Román má tři části a dodatek Principy newspeaku. Newspeak je oficiální řečí Oceánie a je pomocí zkratek a redukováním slovní
zásoby koncipován tak, aby znemožnil protiideologické myšlení. V první části se seznamujeme s Winstonovým každodenním životem – do detailů vylíčeném světě bez radosti a požitků,strachu z Ideopolicie, neustálým překrucováním pravdy a popíráním minulosti. Winston je členem tzv. Vnější strany – mimo tu existuje ještě privilegovaná Vnitřní strana a zbytek lidí – tzv. proléti. Ke každodennímu životu v Oceánii patří tzv. Dvě minuty nenávisti. Členové strany se povinně shromažďují a sledují propagační film, který v nich pomocí davové psychózy umocňuje nenávist vůči „nepřátelům a zrádcům“ a fanatické uctívání symbolu moci – vůdce Velkého bratra. Winston
se tu letmo setkává s O'Brianem a považuje ho za spojence, aniž tuší, že právě on slouží moci. V druhé části sledujeme Winstonův milostný vztah k Julii, což je považováno za zločin, neboť Strana potlačuje jakýkoli spontánní lidský cit. Julie a Winston se záhy spojí s O'Brianem a žijí v domění, že se stali členy rozsáhlé konspirační organizace tzv. Bratrstva, bojující proti Straně. Jejich naivní boj, který vlastně ani nezačal, je však záhy zastaven a oba jsou zatčeni. Ve třetí části je Winston mučením, vězněním postupně měněn v bytost bez vůle. V závěru ubohá, uslzená troska s vymytým mozkem sleduje bombastické zprávy o dalších válečných vítězství a dostává se tam, kde ho Strana chce mít – cítí, že miluje Velkého bratra.
Antiutopický román anglického spisovatele George Orwella dokončený v roce 1949. Tato kniha, z níž pochází známý výrok „Velký bratr tě sleduje!“, je jedním z nejzásadnějších literárních děl 20. století. Popisuje svět, v němž vládne absolutní totalita, kterou živí permanentní, „udržovací“ válka mezi třemi kontinentálními mocnostmi. Společnosti vládne Strana a cokoli proti kolektivnímu myšlení Strany je krutě trestáno, lidská individualita se stává zločinem. Mám-li říct o jedné z knih, že je dokonalá, démonicky promyšlená, bude to tato. Děsivá, pravdivá, temná, smutná, beznadějná. Člověk si díky ní uvědomí vlastní slabost – to, že by dokázal zradit i své nejbližší (v pokoji 101), které bezmezně miluje. Měl jsem tu čest číst ji jak v anglickém originále, tak i v českém překladu, jenž vznikal za pohnutých podmínek v onom roce 1984. I když o síle českého překladu nemůže být pochyb, přece jen je originál temnější, chladnější, věrnější.
C. S. Lewis
Velký rozvod Fantastický autobusový výlet z pekla do nebe. Vyhlídková jízda pro některé, ale rozhodně ne pro všechny. „Myšlenka spojit nebe a peklo dohromady je asi věčně v nás, založená na víře, že skutečnost nás nikdy nestaví před nevyhnutelné buď-anebo. Na víře, že máme-li schopnosti, klid a navíc dostatek času, najdeme vždycky určitý způsob přijetí obou alternativ. Tuto víru považuji za katastrofální omyl. Nemůžete si vzít všechna svá zavazadla na všechny cesty, které máte před sebou. Nežijeme ve světě, kde všechny cesty jsou spirály, a jestliže po nich jdeme dostatečně dlouho, přibližujeme se ke středu, který nakonec jistě nalezneme. Žijeme spíše ve světě, kde se každá cesta po několika kilometrech dělí na dvě, každá z nich po chvíli opět na dvě další a na každém z těch rozcestí stojíme před rozhodnutím…“ C. S. Lewis Nejtěžší kniha, kterou jsem prozatím četl. Útlá vazba láká k snadnému přečtení, avšak složitost a plnost myšlenek zastaví na každém odstavci. Těžko si představit „nebe“ a „peklo“ tak, jak si jej popisuje autor, neboť jeho představa je diametrálně odlišná od stereotypní představy okřídlených andělíčků a neuhasitelného žáru. Ukázka napoví za tisíc slov: „Takže lidé, kteří říkají, že Nebe a Peklo jsou pouze stavy duše a mysli, mají vlastně pravdu, ne?“ „Zaraž,“ řekl přísně. „Peklo, to je stav mysli. Asi nikdo nikdy neřekl pravdivější slovo o Pekle. Ale zároveň každý stav mysli, ponechaný sobě samému, každé uzavření se člověka do sebe samého, je, konec konců, Peklo. Nebe však není stav mysli. Nebe je sama skutečnost. Všechno, co je opravdu skutečné, je nebeského původu. Všechno, co může být otřeseno a pobořeno, bude skutečně otřeseno a pobořeno. Jenom to pevné zůstane.“
Adolf Burger
Ďáblova dílna Sám autor, jeden z posledních žijících vězňů řady koncentračních táborů, líčí svůj strastiplný život v nacistickém pekle. Vypráví o činnosti a životních podmínkách vysoce kvalifikované skupiny odborníků, které nacisté přinutili pracovat na „Akci Bernard“, speciálním úkolu, nad jehož výsledky žasli i zkušení padělatelé. Bezprostředně po osvobození pořídil četné fotografie svých spoluvězňů a koncentračního tábora Ebensee, které jsou otištěny v knize. Po zbytek života shromažďoval důkazní materiál o hrůzách v době nacistické nadvlády, aby se i další generace dověděly o tom, jaké zločiny páchali fašisté na bezbranných lidech, o tom, co všechno přinášela nesmyslná válka. Z tehdejších 137 vězňů třinácti národností, kteří pracovali v padělatelské dílně a 5. května 1945 byli osvobozeni, jich dnes zůstalo naživu už jen velmi málo. Z československých vězňů pouze jeden – Adolf Burger. Podle autorovy knihy, která vychází v mezinárodní koedici, byl natočen v Německu film, který pod stejnojmenným názvem v české verzi Ďáblova dílna uvádí do kin filmová distribuce Hollywood Classic. Absence stylistických úprav umocňuje efekt autentičnosti. Krutost vyplouvá na povrch ve své ryzí formě. Hrůznosti koncentračních táborů, vynalézavost Němců. Korunováno napětím a strachem.
Jack Kerouac
Zjevení Orfea Jedna z raných prací, ve které líčí příjezd mladého muže do velkoměsta, centra kulturního dění, které začíná okamžitě intenzivně poznávat. Kerouac zde vlastně popisuje prehistorii beatnického hnutí. „(…) zavři oči a prociť… jako Bůh… bez slov a obrazů, bez tvaru a zvuk … to je ryzí okamžik Boží imaginace před epileptickým záchvatem viny, před začátkem dějin… v prostřed stvoření, v tichém vyčkávaní, se zavřenýma očima a zacpanýma ušima, myslím, cítím, modlím se k němé temnotě své duše. Čekám, zadržuji dech a pomalu, zvolna ke mně (…)“ Přiznám se, nedokázal jsem při svých současných zkušenostech vše pochopit, ale to, co jsem pochopil, za to stálo. Ukrývá-li přede mnou kniha další tajemství, je pro mne zajímavější.
Moliére
Lakomec Hlavním hrdinou je lakomý bohatý vdovec Harpagon, který se nestará o nic jiného než o své jmění, dokonce nebere ohledy ani na své děti Elišku a Kleanta. Eliška je zamilovaná do správce Valéra, Kleant do Mariany. Oba ale svou lásku tají, protože se obávají reakce svého otce. Valér se snaží Harpagonovi co nejvíce podlézat, aby mu později dal svoji dceru. Harpagon se rozhodne, že provdá Elišku za movitého starce Anselma, který je ochoten si ji vzít i bez věna, a sám že si vezme Marianu. Když se Eliška dozví, že se má stát ženou někoho jiného, společně se s Valérem zasnoubí. Kleant je také
zaskočen, pohádá se s otcem o Marianu, ale ani jeden se jí nechce vzdát. Harpagon nechá vystrojit večeři, ale přikáže, aby nestála moc peněz. Na večeři přijde i Mariana, ovšem když zjistí, že Kleant je synem jejího milého, je smutná a své dohazovačce Frosině řekne, že Harpagona nechce. Harpagon neustále střeží své peníze jako oko v hlavě. Čipera, Kleantův sluha, však objeví peníze zakopané na zahradě a dá je Kleantovi. Když Harpagon zjistí, že mu chybí část jmění, začne šílet a obviňovat všechny kolem sebe. První padne obvinění na Valéra, Harpagon z něj mámí peníze zpět, ten však neví, o co jde,
tak prozradí svoji lásku k Marianě. Toho večera se u Harpagon staví i Anselm. Zjistí, že Valér je jeho dávno ztracený syn a Mariana ztracená dcera. V tu chvíli se na scéně objeví Kleant a řekne svému otce, že ví, kde jsou jeho peníze a na oplátku chce svatbu s Marianou. Harpagon, ochotný dát za své peníze cokoli, souhlasí. Nakonec jsou všichni šťastni – Anselm, že nalezl svou ztracenou rodinu, Harpagon, že nalezl své peníze a Eliška a Kleant, protože otec svolil ke svatbám, neboť Anselm slíbil, že obě svatby uhradí.
Tato komedie o 5 dějstvích z roku 1662 se odehrává v Paříži v druhé polovině 17. století. Kritizuje lakotu, podlézavost a neupřímnost. Je napsána na motivy antické „Komedie o hrnci“ od Plauta. Nutno říci, že jsem jej shlédl ve formě divadelní inscenace a to velice zdařilé. Tak skutečné, tak aktuální. Měl-li jsem něco pochopit, pak to, že lakomství je zákeřná nemoc, vrozená vada, která dokáže člověka plně kontrolovat.
Robert Fulghum
Už hořela, když jsem si do ní lehal Druhá kniha postřehů, zážitků a zamyšlení nad běžnými věcmi od Roberta Fulghuma. Jako u „Školky“, tak i v této knize je první povídka právě ta, po které je kniha pojmenovaná. První vyprávění je o muži, kterému začalo hořet v bytě. Když hasičům povídal, co se stalo, řekl: „Už hořela, když jsem si do ní lehal.“ A myslel tím svou postel.
Další povídky jsou ze svateb, které byly přesně do detailu naplánované, a jak už to tak bývá, nic nevyšlo tak, jak mělo. O Johnnu Pierpontovi – muži, který se snažil dělat spoustu věcí, ale nic mu nešlo a nic nedokončil. Chvíli co chvíli měnil své povolání – byl právníkem, básníkem, obchodníkem, pastorem, politikem a nakonec bankéřem. Zemřel jako neúspěšný člověk. Vy-
myslel ale jednu úžasnou věc, o které pravděpodobně nikdo neví, že je jeho dílem, napsal totiž Rolničky. Klasickou nádhernou vánoční písničku Rolničky. A taktéž jsou v knize úvahy o psech, tanci, kostele, objímání, nakupování hraček, o létání a o spoustě věcí, které jsou mnohdy velmi obyčejné.
„Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že naděje vždy zvítězí nad zkušeností, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.“ Robert Fulghum Zprvu jsem měl obavy, zda-li nedopadnu stejně jako s knížkou od Leacocka. Naštěstí jsem neměl pravdu. Je to zcela jiná kategorie, tento typ humoru mi prostě sedne. Vše navíc okořeněno pár vtipnými i vážnějšími radami do života.
