Studijní propedeutika ING. JAROMÍR ŘEZÁČ TEL. 241 482 659 MOBIL 732 581 142 E-mail:
[email protected]
Zdroje MEŠKO, D. a kol. Akademická příručka. Martin: Vydavatelstvo Osveta,
2006. ISBN 80-8063-219-7 (česká upravená verze) NEUGEBAUER, T. Nová pravidla písemné a elektronické komunikace Kralice na Hané: Computer Media, 2009 STŘÍŢOVÁ, V. Manažerská komunikace. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2001. ISBN 80-245-0174-0 (skriptum) KUNSTOVÁ, V. Informatika pro ekonomy. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2003. ISBN 80-245-0171-2 (skriptum) KOLEKTIV AUTORŮ. Velká kniha technik učení, tréninku paměti a koncentrace. Praha: Grada Publishing, 2009. ISBN 978-80-247-3023-3 ORT, P. Tvorba závěrečné práce. Studijní opora BIVŠ, 2011 ČSN 01 6910: Úprava písemností zpracovávaných textovými editory. ČSN ISO 690 : Bibliografické citace dokumentů. Internetové zdroje
Úvod do studia Vzdělávání a jeho vztah k ekonomickému růstu – světové trendy Komponenty produkční funkce v makroekonomických modelech:
Práce Tradiční kapitál Technický pokrok zvyšující celkovou efektivitu produkce „Lidský kapitál“ – znalosti a zkušenosti zvyšující produktivitu práce
Růstu produkce na obyvatele je moţné dosáhnout:
Zvyšováním kapitálové vybavenosti, tj. investicemi Technickým pokrokem Zvyšování vybavenosti „lidským kapitálem“, tj. investicemi do kvalitního vzdělání
V řadě modelů se však zvyšování kapitálové vybavenosti promítá do tempa růstu jen dočasně, na vině jsou klesající výnosy z vybavenosti tradičním kapitálem • To však zpravidla neplatí pro „lidský kapitál“ a pro technický pokrok, tyto veličiny jsou schopné efektivně ovlivnit dlouhodobý růst • Proto výzkum, vzdělání a inovace mají také šance na dlouhodobý úspěch ve světové ekonomice – ten závisí pak na: •
kvalitním, rychlém a cenově dostupném přístupu k informacím – informační společnost schopnostech tyto informace efektivně vyuţít – jak při běţných ekonomických aktivitách, tak pří generování nových znalostí – role vzdělávacího systému
Úvod do studia Vzdělávání a jeho vztah k ekonomickému růstu – realita ČR
Řada podniků nepovaţuje dosud vzdělávání a znalosti za prioritní součást své
personální politiky Výdaje do vzdělání nedosahují ani poloviny analogických výdajů podniků západní Evropy (navíc EU nepatří ke světové špičce) Ţádný státní ani nestátní orgán nenese kompletní odpovědnost za vzdělávání dospělých Neexistuje dostatečná motivace k celoţivotnímu vzdělávání Neexistují informační systémy, které by usnadnily orientaci v nabídce této komodity na trhu Trvale vedle sebe existují dva světy – akademický a podnikový Omezené vyuţití kvalitních informačních zdrojů a technologií, nízká informační gramotnost
Definice studijní propedeutiky a cíle studia Propedeutika (řecky pró=před, paideúein=vyučovat) označuje předběţné
vzdělávání, předběţná cvičení, předběţnou výuku či úvod do racionálních forem vzdělávání. Propedeutické semináře na vysokých školách se snaţí studentům zprostředkovat informace pro jejich další studium a vytvořit tak předpoklady pro rozvoj intelektových schopností studentů. Předmět „studijní propedeutika“ pro studenty bakalářského studia BIVŠ má charakter informatické propedeutiky, tj. zabývá se vytvořením informačních předpokladů pro rozvoj vzdělanosti studentů během studia formou doporučení, rad, informací a modelů odborné komunikace ve všech jejích formách. Působí nejen jako sjednocující, univerzální prvek studia na BIVŠ, ale vytváří také základ profesní kariéry absolventů školy v oblasti informatiky a komunikace. Cílem předmětu je poskytnout základní metodické poznatky pro práci s daty, informacemi a znalostmi v mluvené, písemné a elektronické formě, zprostředkovat studentům informace, znalosti a dovednosti důleţité pro jejich další studium včetně metodologických základů jejich další odborné a vědecké práce.
Zdroje komunikačního systému Data, informace, znalosti – jejich získávání a uţití data – fakta, texty, obrázky, zvuky, kódy – existují nezávisle na uţivateli a jeho potřebách, jedná se o formalizovaný a zaznamenaný odraz skutečnosti informace – formátovaná, filtrovaná a sumarizovaná data, interpretovaná uţivatelem z hlediska jeho informačních potřeb, tedy interpretace dat člověkem v určitém kontextu znalosti – instinkty, ideje, pravidla, procedury, modely, zkušenosti, dovednosti – tedy informace obohacené o zkušenost a nové poznání uţivatele, které získal při řešení podobných problémů, tedy zobecnění informací, jejich zahrnutí do komplexu chování jednotlivce na základě dříve získaných dovedností, schopností a znalostí.
data
Zdroje dat
informace
Zdroje informací
znalosti
Zdroje znalostí
Komunikační cyklus
Zdroje dat Definice dat Data strukturovaná (textová, číselná, datum a čas, logická) Souborový
přístup ke strukturovaným datům – spočívá v tom, ţe jedna aplikace, tj. jedna část IS zabývající se nějakou úlohou, si ukládá svá data do jednoho nebo několika tzv. datových souborů – data jednotlivých aplikací jsou na jiných aplikacích nezávislá, tj. kaţdá aplikace si udrţuje svá data Databázový přístup ke strukturovaným datům – koncepce oddělení dat od aplikací a svěření jejich správy do tzv. databáze, velké a malé databázové systémy Datové sklady – sjednocení postupně vznikajících nezávislých datových částí IS, umoţňující přístup k datům celého podniku či organizace Data nestrukturovaná (volný text, audio, video, grafika)
volný text – znakový řetězec libovolné délky s libovolnou vnitřní strukturou textová databáze – databáze, ve které je podstatná část údajů ve formě volného textu (knihovny) hypertext – datová struktura skládající se (zejména) z textových (příp. i z obrazových či zvukových) jednotek – hypertextových „záznamů“ či „stránek“ hierarchicky uspořádaných a provázaných vzájemnými odkazy
Zdroje dat získávání informací z databází
Dotazovací jazyky – nástroj umoţňující předávat databázovému systému
poţadavek na vyhledání databázových záznamů (tzv. dotaz) splňujících určitá formálně definovaná kriteria SQL (Structured Query Language) – strukturovaný dotazovací jazyk QBE (Query by Example) - dotaz příkladem QBF (Query by Form) – dotaz formulářem Dotazování v textových databázích a plnotextových systémech – texty se zpravidla vyhledávají proto, aby poskytly informaci na nějaké téma, přičemţ toto téma se v textech projevuje přítomností určitých slov – jde tedy o to vyhledat všechny záznamy, resp. textové jednotky, které obsahují dané slovo, případně sousloví Metadata – data o datech, např. standardní bibliografické záznamy, zkrácené výtahy, abstrakty nebo jakékoliv jiné zástupné formy. Mají především popisnou funkci, musí charakterizovat původní objekt dostatečně přesně, aby uţivatel byl schopen porozumět jeho obsahu, stejně tak účelu, zdroji a specifickým podmínkám pro uţívání – důleţité zejména u rozsáhlých databází (např.NASA)
Mezinárodní databáze odborných publikací (příklady) Vybrané zdroje předplacené:
Plnotextové zdroje – e-časopisy (American an Association for Cancer Research, American Society for Microbiogy, American Psysiological Society, Nature Publishing atd.) Plonotextové zdroje bibliografické, citační a kombinované zdroje (Biological Abstracts, EBSCO, Journal Citation Reports, Web of Science atd.)
Vybrané zdroje volně dostupné:
HighWire Google Scholar ResearcherID J-Stage Scirius atd.
Databáze EBCO Publishing EBSCO Publishing je poskytovatelem platformy EBSCO host, ve
světovém měřítku nejvíce pouţívaného placeného elektronického zdroje v knihovnách na celém světě. EBSCO Publishing je hlavním světovým producentem databází, přičemţ nabízí více neţ 300 plnotextových a sekundárních databází. EBSCO vychází vstříc poţadavkům především výzkumníkům a nabízí elektronickou knihovnu obsahující desítky tisíc časopisů, magazínů a reportů a mnoho dalších publikací v plném textu, které pocházejí od renomovaných autorů. Databáze EBSCO:
Academic Search Complete Business Source Complete Regional Business News Library, Information Science & Technology Abstracts GreenFILE SocIndex with Full Text Environmental Complete
Databáze ASPI Databázový systém právních informací ASPI nabízí
komplexní pokrytí právních předpisů, výklady, komentáře, stanoviska, důvodové zprávy k právním předpisům, publikovaným na území ČR včetně předpisů EU. Plnotextová databáze systému ASPI věcně pokrývá oblast právnické, daňové, účetní a ekonomické literatury s přesahem do všech oblastí regulovaných legislativou. Kromě právních se zabývá i zprostředkováním účetnických a daňových informací a vydáváním odborných periodik. Systém ASPI tvoří 4 základní moduly:
Modul Předpisy Modul Literatura Modul Judikatura Doplňkové aplikace (např. celní sazebníky, Smlouva o přistoupení ČR k EU)
Databáze Google Scholar Sluţba Google Scholar představuje jednoduchý způsob
uceleného vyhledávání odborné literatury. Z jednoho místa lze vyhledat informace z mnoha oborů a zdrojů: recenzované články, dizertační práce, knihy, abstrakty a články, od akademických nakladatelství, odborných společností, archivů preprintů a dalších odborných organizací. Funkce služby Google Scholar:
vyhledávání rozmanitých zdrojů z jednoho místa hledání článků, abstraktů a citací nalezení celého článku v knihovně či na webu informace o klíčových článcích v jakémkoliv vědním oboru
Zdroje informací Zdroje informací (information resources) tištěných, zvukových, obrazových,
elektronických (včetně zdrojů dostupných on-line):
Učebnice (systematicky podané základní znalosti, ověřené metody a postupy) Odborné monografie (soustředěné na určitý problém, podávají detailní pohled do hloubky zkoumané problematiky, přinášení informace o nových metodách zkoumání problémů) Články v odborných časopisech a sbornících (pohotové informace o nejnovějších poznatcích, diskuse k novým názorům a přístupům ke zkoumání problémů) Populární články (zpřístupňují informace pro veřejnost, vykazují menší požadavky na přesnost, terminologii …) Encyklopedie (zdroj prvotní informace, rychlá orientace v heslech, využití vnitřních odkazů, možnost zpracování reřerší – příklady tištěných encyklopedií: Ottův slovník naučný, Encyclopedia Britannica) Odborná sdělení (seznámení čtenáře s fakty, vymezení nového problému a možností i postupů jeho řešení, polemika s názory ostatních zainteresovaných čtenářů) Školní, závěrečné a kvalifikační práce (seminární práce, ročníkové práce, bakalářské práce, diplomové magisterské práce, rigorózní práce, dizertační práce, habilitační práce) Digitální knihovny (integrovaný systém zahrnující soubor elektronických informačních zdrojů a služeb, umožňující vyhledávání, získávání, zpracování a využívání informací v tomto systému uložených – např. The British Library, Národní knihovna ČR, Státní technická knihovna, Městská knihovna, knihovna VŠE, knihovna BIVŠ) Informační střediska a databázová centra, počítačové sítě, televize, rozhlas atd.
Městská knihovna Praha
Knihovna Klementinum Praha
Národní technická knihovna Praha
Library of Congress
Zdroje znalostí Typy a zdroje znalostí: Explicitní znalosti – zjevné (zdroj znalostí dokáţe znalosti přesně popsat a jejich příjemci je snadno vysvětlit, v počítačových systémech se jako explicitní označují znalosti uloţené v bázi znalostí, která je oddělena od programu – např. LISP,PROLOG, který ji umoţňuje vyuţívat podle potřeby a odvozovat z ní nové znalosti), např. příručky, pracovní postupy, normy, rozhodovací postupy atd. Tacitní (implicitní, skryté) znalosti (znalost, která je zahrnuta v jednání, způsobu řešení úloh apod. a není tedy vyjádřená ani dostupná přímo v určitém zdroji - jedná se tedy o znalosti, které pouţíváme, ale nedokáţeme je popsat jako např. know-how, zručnosti, dovednosti, jsou vázány na vlastníka a jsou tudíţ subjektivní) Báze znalostí - zachycuje celou škálu znalostí: od nejobecnějších (obsaţených např. v učebnicích) aţ k úzce speciálním, od všeobecně známých aţ ke znalostem „soukromým“ (tj. takovým, které jsou „vlastnictvím“ jednotlivých odborníků), od exaktně dokázaných aţ k nejistým heuristikám (heuristikami zde nazýváme exaktně nedokázané znalosti, které odborník získal dlouholetou praxi, a o nichţ se ví, ţe mu často pomáhají při řešení obdobných úloh, avšak mnohdy ani nezaručují nalezení správného řešení). Báze znalostí tedy popisuje znalosti z dané oblasti, má tedy charakter obecného rozhodovacího pravidla (či systému rozhodovacích pravidel) – řešit konkrétní případ znamená „dosadit“ data o daném případu (problému) z báze dat do obecně formulovaných znalostí z báze znalostí Znalostní management (knowledge management) je disciplínou, která zastřešuje úlohy získávání, uchovávání, zpracování a vyuţívání znalostí v pracovním procesu.
Komunikace Definice komunikace (dorozumívání): sdělování informací, myšlenek,
názorů a pocitů mezi ţivými bytostmi, lidmi a ţivočichy obvykle prostřednictvím společné soustavy symbolů. Zvířata se doruzumívají různými signály (zvukovými, pachovými, tancem apod.), tzv. první signální soustava, coţ platí i pro lidi. Hlavním dorozumívacím prostředkem člověka však je verbální komunikace (jazyk a řeč), tzv. druhá signální soustava. Pro dorozumívání v mezinárodním měřítku je překáţkou různost jazyků (existuje jich cca 5000), coţ se řeší pomocí světových jazyků, překladů, tlumočení, umělých mezinárodních jazyků (např. esperanto) nebo strojovým překladem Ţádnou komunikaci nelze úspěšně provozovat bez dodržování určitých pravidel, která jsou buď stanovena v závazné normě (např. ČSN 01 6910:2007), nebo doporučena, či se alespoň jedná o obecně dodrţovanou „úmluvu“. Zvláště v posledním případě ustanovení pravidel záleţí i na „společenství osob“, ve kterém je komunikace prováděna. Rozdílná pravidla platí pro společenskou, profesní či zájmovou oblast. Profesionální přístup kaţdé osoby k příslušnému druhu komunikace je určen tím, do jaké míry dodrţuje stanovená nebo běţně uţívaná pravidla, a to pro konkrétní způsob komunikace a pro konkrétní komunitu spolu komunikujících osob.
Sociální komunikace
Komunikace při výuce
Mezinárodní komunikace
Globální komunikace
Typy komunikace Verbální komunikace – slovní komunikace, tedy komunikace slovem či písmem
(hlasová a písemná) prostřednictvím jazyka a řeči Neverbální komunikace – tedy komunikace „beze slov“ zejména pomocí gest a mimiky, tzv. „řeč těla“ Elektronická komunikac – radiofrekvenční, mobilní, satelitní, elektronická výměna dat (EDI), internet, intranet, extranet, telefon, telegraf, dálnopis atd. Interpersonální komunikace – jeden člověk sděluje něco druhému a střídají se role vyprávěče a posluchače Skupinová komunikace – při skupinové komunikaci hovoří kaţdý s kaţdým a projevují se v ní role jednotlivých členů skupiny. Mohou být formovány komunikační sítě (které lze vizuálně znázornit obrazci, které naznačují tok informací: hvězda, kruh, řetězec či vidlice). Novým specifickým fenoménem jsou internetové sociální sítě (např. Facebook, Twitter) Masová komunikace – tato moderní informační média umoţňují, aby komunikace zasáhla v krátké době velké mnoţství lidí (např. televize, rozhlas, tisk, internet) Vizuální komunikace – komunikace prostřednictvím vizuálních informačních médií (tiskoviny, internet, reklamní poutače, orientační tabule, dopravní značení …), tento termín je mimo jiné pouţíván také v oblasti grafického a informačního designu)
Typy komunikace
Typy komunikace
Komunikační dovednosti
Verbální písemná komunikace Účel písemné komunikace – závisí na konkrétní situaci – můţe být zpětnou
vazbou na ústní či písemná zadání nebo je iniciována či vyţadována nadřízeným, koučem, mentorem, učitelem apod. Typy a formy písemné komunikace:
odpovědi na „došlou poštu“ písemné podklady pro nadřízené, podřízené, klienty, výzkum, učitele atd. hlášení o plnění úkolů (je-li vyžadováno písemně) iniciativní návrhy směrem k nadřízeným, podřízeným, klientům, institucím, učitelům atd. korespondence jako odezva – reakce na slyšené, čtené či jinak vnímané informace, rozhodnutí apod. zpracování podkladů – informací (od nadřízených, kolegů, podřízených, „širšího okolí“) pro vlastní rozhodování, výuku, výzkum atd. školní, závěrečné, kvalifikační a jiné písemné práce (seminární, ročníkové, bakalářské, diplomové, rigorózní, dizertační, habilitační práce, vysokoškolské učebnice, monografie atd.) další typy a formy písemné komunikace – zprávy, dopisy, dotazníky, stanoviska, stížnosti, přehledy, katalogy, poznámky, sdělení, výzkumné zprávy, životopisy atd.
Verbální písemná komunikace Pravidla písemné komunikace, normy ČSN, ČSN EN, ČSN ISO a jejich stupeň
závaznosti Pravidla úpravy písemných dokumentů Základní pravidla pro psaní textů :
Druhy a velikost písma, klávesové zkratky a řádkování Psaní interpunkčních znamének a mezery Spojovník a dělení slov, pomlčka Pouţívání závorek a lomítka , ( ), [ ], / Značky a peněţní částky (‰, , Ø, ) Palce ", stejnítka "a uvozovky „ …. „ , vyjádření měřítka 1:100 000 a poměru 2:7 Tři tečky … , apostrof ´a dvojitý kříţ # Členění a označování částí textů, tabulek a obrázků Zvýrazňování částí textů Výčty Uvádění poznámek pod čarou Psaní čísel, matematických značek a zlomků Psaní zkratek Psaní titulů Datum a čas Obchodní a úřední dopisy
ČSN 01 6910:2007 Úprava písemností zpracovávaných textovými editory Tomáš Neugebauer: Nová pravidla písemné a elektronické komunikacee
Citování a seznam bibliografických údajů Základní pojmy:
Citát je text, který jsme doslovně převzali z nějakého dokumentu nebo jiného informačního zdroje. Musí být jasně patrny jeho hranice, proto se píše v uvozovkách nebo jej lze signalizovat změnou typu písma. Citace je zkrácené označení pramene v souvislém textu podle některého způsobu doporučeného normou ISO 690. Citace se v textu umisťuje vždy jen na tom místě, kde se na použitý pramen odvoláváme. Citováním rozumíme proces, kterým přenášíme vybraný úsek textu z původního dokumentu do zpracovávaného dokumentu. Smyslem citování je poskytnout dostatek údajů k tomu, aby kdokoliv byl schopen nalézt dokument, z něhož autor zpracovávaného dokumentu čerpal. Technika citování spočívá v tom, zda a jak správně, podle normy autor spojuje místa v textu se záznamy v dokumentech, které uvádí v seznamu bibliografických odkazů. Je-li jméno autora součástí výkladového textu, dává se do závorky rok vydání práce a stránka – např. takto definuje termín Blaha (1982, s. 20), není-li, pak je v závorce vše, tedy příjmení autora, datum vydání textu, z něhož je citát převzat, ev. i stránka – např. (Blaha, 1982, s. 20).
ČSN ISO 690 Bibliografické citace dokumentů
Citování a seznam bibliografických údajů Struktura citace
Monografie:
Model: Primární odpovědnost (autor – autoři monografie; PŘÍJMENÍ, rodné jméno nebo jen iniciály. Celý název monografie: včetně podnázvu. Podřízená odpovědnost (pokud existuje, např. překladatel, autor ilustrací a schémat …). Vydání – jde-li o jediné vydání, není nutno uvádět. Nakladatelské údaje (místo: nakladatel), rok vydání. Rozsah (XX s.). Edice. Poznámky (např. název v původním jazyce u překladu). ISBN….. Příklad: NOVÁK, Pavel. Technika sazby. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1992. 140 s. ISBN 80-702-1113-9.
Příspěvek do sborníku:
Model: Primární odpovědnost (autor – autoři stati; PŘÍJMENÍ, rodné jméno celé nebo iniciály. Celý název příspěvku. In Primární odpovědnost (pořadatelé, editoři – PŘÍJMENÍ, iniciála nebo rodné jméno). Název sborníku. Vydání. Nakladatelské údaje (místo: nakladatel), rok vydání, s. XX-XX. ISBN …… Příklad: NOVÁK, P.: Technologický význam písma.In J. Novotný (ed.). Technika dnes a zítra. Praha: Grada 2003, s. 27-37. ISBN 81-326-5412-7.
Citování a seznam bibliografických údajů Struktura citace Příspěvek v časopise:
Model: Primární odpovědnost (autor – autoři; PŘÍJMENÍ, rodné jméno nebo iniciály). Celý název. Podřízená odpovědnost (pokud existuje, např. překladatel, autor ilustrací a schémat). Název zdrojového dokumentu – časopisu, rok vydání, ročník, číslo, stránka od-do. ISSN …… Přiklad: MARKOVÁ, Soňa, aj. Česká počítačová lexikografie. Schémata a přílohy Jana Nováková. In Jazykovědné aktuality, 1996, roč. 38, s. 22-24. ISSN …..
Elektronické
monografie, celý databáze a počítačové programy:
dokument,
www
stránka,
Model: Primární odpovědnost. Název [druh nosiče]. Podřízená odpovědnost. Vydání. Místo vydání: vydavatel, datum vydání. Datum aktualizace/revize [datum citování]. Edice. Poznámky.
. Standardní číslo. Příklad: CARROL, Lewis. Alice´s Adventures in Wonderland [online]. Texinfo ed. 2.1. [Dortmund, Germany] : WindSpiel, November 1994 [cit. 10. únor 1995]. Dostupné na: WWW http://www.germany.eu.net/books/carrol/alice.html. Dostupné i ve verzích Postscript a ASCII na internetu ftp://ftp.Germany.EU.net/pub/books/carrol/.
Citování a seznam bibliografických údajů Struktura citace
Části elektronických monografií, databází nebo počítačových
programů:
Model: Primární odpovědnost za zdrojový dokument. Název zdrojového dokumentu [druh nosiče]. Podřízená odpovědnost. Vydání. Místo vydání: vydavatel, datum vydání, datum aktualizace/revize [datum citování]. Kapitola nebo ekvivalentní označení části. Název části. Číslování ve zdrojovém dokumentu. Lokalizace ve zdrojovém dokumentu. Poznámky. . Standardní číslo. Příklad: CARROLL, Lewis. Alice´s Adventures in Wonderland [online]. Texinfo. ed. 2.2. [Dortmund, Germany] : WindSpiel, November 1994 [cit. 30. březen 1995]. Kapitola VII. A Mad Tea-Party. Dostupné na: .
Odkaz na části (stati) z elektronických monografií, databází nebo
počítačových programů (části www stránky apod.):
Model: Primární odpovědnost za příspěvek ve zdrojovém dokumentu. Název příspěvku ve zdrojovém dokumentu. In Primární odpovědnost za zdrojový dokument. Název zdrojového dokumentu [druh nosiče]. Vydání. Místo vydání: vydavatel, datum vydání, datum aktualizace/revize [datum citování]. Číslování ve zdrojovém dokumentu. Lokalizace ve zdrojovém dokumentu. Poznámky. . Standardní číslo. Příklad: DUNBAR, Brian. The 16 Most Frequently Asked Qustions about NASA. In The NASA Homepage [online]. 29 March 1996 [cit. 14. srpen 1996; 14:30 EST]. Dostupné na: .
Citování a seznam bibliografických údajů Struktura citace
Elektronické časopisy (seriálové publikace):
Model: Název [druh nosiče]. Vydání. Místo vydání: vydavatel, datum vydání [datum citování]. Edice. Poznámky. . Standardní číslo. Příklad: Journal of Technology Education [online]. Blacksburg: Virginia Polytechnic Institute and State University, 1989- [cit. březen 1995]. 2 čísla ročně. Dostupné na internetu: gopher://borg.lib.vt.edu:70/1/jte. ISSN 1045-1064.
Články a jiné příspěvky v elektronických časopisech:
Model: Primární odpovědnost. Název článku. In Název časopisu [druh nosiče]. Vydání. Označení čísla. Datum aktualizace/revize [datum citování], lokalizace ve zdrojovém dokumentu. Poznámky. . Standardní číslo. Příklad: BENJAMIN, B. J. – SPACEK, S. Multicultural Issues in home health care. In Journal of Multicultural Nursing & Health [online]. 7(3), 26-28 [cit. 10. prosinec 2001]. Z databáze ProQuest.
Systém elektronických zpráv a oznámení:
Model: Název [online]. Místo vydání: vydavatel, datum vydání [datum citování]. Poznámky. . Příklad: PASC-L (Public Access Computer Systems Forum) [online]. Huston (Tex.): University of Huston Libraries, June 1989- [cit. 17. květen 1995]. Dostupné na internetu: <listserv@uhupvm l.uh.edu>.
Citování a seznam bibliografických údajů Struktura citace
Elektronická pošta:
Model: Jméno autora zprávy <e-mail autora zprávy>. Datum odeslání zprávy. Název nebo předmět zprávy. [Druh nosiče, jméno adresáta zprávy <e-mail adresáta zprávy>]. Poznámky. . Příklad: KATUŠČÁK, Dušan . 2004-01-24. Management projektu Virtua. [E-mail adresátu zprávy Olegu Cvikovi ].
Elektronický program:
Model: Primární odpovědnost. Název díla [Druh nosiče]. Údaje o verzi/vydání. Místo vydání. Producent. Datum publikace. Datum aktualizace [Datum citace]. Přístup ke zdroji. Rozsah díla. Poznámky. Příklad: IRFAN, Skiljan. Irfan View [počítačový soubor, disketa 3,5 "]. Ver. 2.80 Wiena, 1998. Počítačový program pro prohlížení a editaci obrázků, 700 kB. Vyžaduje Windows 3.11 a vyšší. Freeware pro domácí použití, shareware pro komerční využití (registrace 10 USD).
Hlavní zásady výstavby textu Vymezení pojmu text – písemné sdělení příjemci textu (odborné komunitě) na
dané téma, potenciální text, aktuální text Textové modely obsahové a formální Obsahové textové modely – obsah textu je soubor všech informací (obsahových prvků), které jsou obsaţeny v konkrétním jazykovém projevu. Obsahové prvky musí být vnitřně obsahově a tematicky propojeny, jako celek musí tvořit jednotný myšlenkový základ. Způsob, jakým jsou dílčí obsahové prvky (části textu) spojeny do celku, a také způsob jejich pořadí, následnost v textu, se nazývá vnitřní obsahová kompozice textu. Obsahová kompozice textu má 2 sloţky:
výběr obsahových (tematických) prvků textu propojení (uspořádání) těchto prvků do smysluplného celku.
Proces zpracování, uspořádání, posloupnost a funkční návaznost obsahových
prvků se realizuje na základě ustálených postupů a principů, daných obsahem textu a komunikačním záměrem autora textu (cíl textu, příjemce textu a komunikační situace, v níţ se komunikace uskutečňuje – např. zda je text určen pro veřejnost, soukromou osobu, firmu, zda se jedná o oficiální nebo soukromé sdělení atd).
Hlavní zásady výstavby textu Formální textové modely – soubor pravidel a zákonitostí (jazykový styl),
na jejich základě jsou naplňovány obsahové textové modely určitou jazykověstylistickou podobou (strukturou) textu. V průběhu vývoje jazyka a tvorby různých druhů textů pro různé účely byly definovány následující formální textové modely:
model (struktura) odborných textů model (struktura) publicistických textů model (struktura) administrativních textů model (struktura) řečnických textů model (struktura) uměleckých textů model (struktura) sdělovacích textů
Další snímky jsou zaměřeny na model (strukturu) odborných textů.
Odborný text Definice odborného textu: kultivovaný, smysluplný text, zaloţený na
odborných znalostech autora textu, který chce odevzdat (komunikovat) adresátovi textu nové poznatky, ke kterým dospěl vlastním poznáním (výzkumem , zpracováním nebo řešením odborného problému apod.). Musí přitom navazovat na předchozí poznání (výzkum apod.) věnované danému tématu autora, které bylo jiţ publikováno v odborné literatuře – odborná komunita přitom očekává, ţe autor odborného textu prohloubí nebo rozšíří jiţ publikovanou odbornou problematiku, případně bude konfrontovat starší poznatky se svým zjištěním a názory jiných autorů . Jedná se tedy o písemné sdělení na dané téma, zprostředkující nové poznání (poznatky) autora textu vůči příjemci (odborné komunitě). Základní požadavky na autora odborného textu:
věcné (odborné) znalosti, zaručující vlastní odborný (příp. vědecký) přínos autora odborného článku ohled na dřívější zjištění (zveřejněné předchozí výsledky výzkumu, řešení podobných odborných problémů, odkazy na odbornou literaturu, citace z této literatury atd.) ohled na adresáta, tedy na odbornou komunitu, které je odborný text určen (srozumitelnost, odborná terminologie
Stavba odborného textu Syntaktické prostředky (prostředky skladby věty) – věta odborných
textů není tak různorodá jako věta uměleckých nebo hovorových textů. Rozkazovací, zvolací a tázací věty se v těchto textech téměř nevyskytují (potlačena emocionální stránka textu). Jednoduchá věta je často delší neţ průměrná česká věta (10 slov), protoţe vyjadřuje sloţitost daného odborného problému. Věta odborných textů je tedy poměrně náročná, má sloţitější a komplikovanější stavbu. Pouţívá se neosobní odborné vyjadřování. Morfologické (tvaroslovné) prostředky – odborné texty charakterizuje vysoká frekvence podstatných jmen (vyuţívání odborné terminologie), coţ vyţaduje i zvýšenou frekvenci přídavných jmen stejně jako i vztaţných zájmen (zejména ve funkci spojovacích prostředků věty). Dominantní postavení v odborných textech má přítomný čas. Kompoziční prostředky – člení text na menší textové úseky:
po stránce formální na kapitoly, podkapitoly, oddíly, pododdíly, odstavce po stránce obsahové na název (titulek), předmluvu, úvod, jádro odborného textu, závěr; ve vědeckých textech ještě anotace, klíčová slova, resumé (shrnutí), soupis literatury
Vědecký a odborný článek Definice: vědecký a odborný článek zprostředkuje originální výsledky
(publikují se poprvé) odborné činnosti, výzkumu, nových přístupů nebo postupů řešení odborných nebo vědecko-výzkumných problémů směrem k odborné nebo vědecké komunitě. Typy vědeckých a odborných článků:
Původní články – přinášejí nové, objevné informace, nové výsledky zkoumání a poznání, postupy nebo zjištění Přehledové články – přinášejí přehled dosavadních (dosud nepublikovaných) poznatků na základě studia a průřezového sumarizujícího a syntetizujícího zpracování poznatků z literatury na dané téma, poskytují souhrnné údaje z rychle se rozvíjejících oblastí, pomáhají při řešení kontroverzních témat nebo usnadňují identifikaci oblastí pro další výzkum; mohou mít popisný nebo hodnotící charakter Popisné články mívají méně složitou stavbu, bývají delší a měly by v nich být uvedeny důvody výběru hlavního tématu, metody použité při získávání literárních či jiných údajů i to, co vyplývá z takto zpracovaných informací Přehledové hodnotící články mohou být strukturovány podobně jako vědecké časopisecké články (titulní strana, klíčová slova, zkrácený název práce, abstrakt, úvod, příslušné části hlavního textu, metodika, diskuse, perspektivy další práce, poděkování, reference, tabulky, obrázky, adresa autora kvůli kontaktu s ním).
Vědecký a odborný článek - struktura Titulní strana:
•
Název článku (stručný a maximálně informativní), jméno/jména autorů, instituce/pracoviště, město, země, jméno a adresa autora zodpovědného za korespondenci k rukopisu a k separátním výtiskům, zdroje podpory práce a studie formou grantu. Zkrácený/běžící název práce pro záhlaví stran.
Vlastní článek:
Název (titul, nadpis) článku Autor/autoři článku Pracoviště autora/autorů (úplné a přesné oficiální názvy) Klíčová slova Abstrakt Úvod Použité materiály a metodika zpracování Výsledky zpracování článku Souhrn Závěry Soupis bibliografických odkazů Přílohy (tabulky, grafy, fotografie a ilustrace, souhlas k publikování dříve uveřejněných materiálů, souhlas s přenosem autorských práv od příslušných institucí/osob).
Školní, závěrečné a kvalifikační práce Druhy školních
prací: seminární a ročníková práce, referát, práce středoškolské odborné činnosti – SOČ, práce studentské vědecké a odborné činnosti – SVOČ; závěrečné práce – diplomová práce bakalářská nebo magisterská, dizertační práce (doktorský stupeň); kvalifikační práce – atestační práce, rigorózní práce (v oblasti lékařství, veterinárního lékařství a hygieny), habilitační práce (docentský stupeň) apod. Školní práce podle původnosti:
Původní dokument (primární) je tvořen v rozhodující míře novými informacemi, do té doby nezaznamenanými v jiných dokumentech Sumarizační dokument (sekundární) je shrnutím, utříděním nebo zobecněním poznatků úplně nebo z větší části převzatých z jiných dokumentů; sumarizací se vytváří nová hodnota Kompilační dokument (sekundární) v novém, novému cíli přizpůsobeném vyjádření opakuje informace převzaté z jiných dokumentů.
Školní, závěrečné a kvalifikační práce Fáze přípravy písemné práce:
Přípravná fáze, etapy přípravy písemné práce, volba editoru zpracování písemné práce, práce s informačními zdroji, časová náročnost konečného zpracování Zpracování písemné práce, předpoklady pro napsání písemné práce, forma písemné práce – znaky, písmo, jazyk; formát papíru a NS, rozsah práce, praktické rady pro psaní, zajištění orientace v textu, rozčlenění práce, náležitosti hlavního textu.
Specifika písemných prací typů referátů, seminárních prací,
prací studentské odborné a vědecké činnosti
Seminární práce a referáty, téma (speciální výklad založený na kompilaci z několika málo zdrojů, konspekt ze základní literatury předmětu, informační přehled s komentářem, experiment a jeho rozbor, analýza literárního díla, pokus o vysvětlení určitého ekonomického problému, projekt, průzkum apod.), rozsah práce závisí na oboru a zvoleném tématu – obvykle 9000 znaků, struktura práce (titulní list – název práce, jméno a příjmení autora, název studijního předmětu, jméno učitele, datum ukončení práce; hlavní text – text, grafy, diagramy, nákresy, schémata, fotografie, tabulky, matematické a jiné vzorce a symboly, poznámky, zkratky, citování … ; bibliografie; přílohy – pokud to škola nebo učitel požadují. Práce studentské odborné a vědecké činnosti (SOČ a SVOČ) – úvodní část s vymezením tématu výzkumu; materiál a metody obsahující historii zkoumání problému, výsledky rešeršní činnosti, charakteristika zvolené metody zkoumání, popis předmětu výzkumu; interpretace výsledků zkoumání, diskuse, závěr, seznam bibliografických odkazů.
Školní, závěrečné a kvalifikační práce odevzdání práce
Bakalářskou i diplomovou práci splňující předepsané formální náleţitosti
odevzdává student ve 2 tištěných vyhotoveních v pevné vazbě či termovazbě. V obou vyhotoveních je vloţeno CD/DVD s úplným textem práce ve formátu .doc nebo .docx včetně všech příloh (i případných audií nebo videí). Vše, co je na tomto CD/DVD, student vkládá rovněţ do archivu závěrečných prací BIVŠ. Bakalářská nebo diplomová práce můţe vyuţívat pouze tyto formáty: Textové dokumenty: doc, docx, pdf Fotografie, grafika: jpg, png – tisk minimálně 300 dpi, optimálně 600 dpi Audio: mp3 Video: mov Datové matice: xls, xlsx (SPSS), sta. Ve zvláštních případech (výše nespecifikovaných) ukládá student přílohy ve formátu stanoveném vedoucím práce.
Školní, závěrečné a kvalifikační práce hodnocení práce
Hodnocení školní (seminární, ročníkové) práce – kritéria: Formální stránka práce (maximálně 10 bodů – minimálně 5 bodů) : 10 bodů – práce splňuje nároky na formální stránku písemných prací – jednotný způsob citace v souladu s normou, použití adekvátní literatury a informačních zdrojů, normovaně psaný text je bez nedostatků v syntaxi, stylizaci, gramatice a pravopisu; 5 bodů – v práci jsou jazykové a formální nedostatky. Úroveň vědomostí (maximálně 15 – minimálně 5 bodů): 15 bodů – práce prokazuje vynikající vědomosti v dané tematice, teoretická i praktická část má předepsané obsahové náležitosti; 10 bodů – prokázané vědomosti jsou na dobré úrovni, v práci jsou malé nedostatky, chybějí některé skutečnosti, které by vzhledem k řešenému tématu mohly být zpracovány nebo využity; 5 bodů – prokázané vědomosti jsou na nízké úrovni. Použití argumentace a důkazů (maximálně 15 – minimálně 5): 15 bodů – v práci nacházíme výbornou argumentaci, samostatnou interpretaci zjištěných faktů a jejich využití; 10 bodů – argumentace s použitím důkazů se v práci vyskytuje sporadicky, interpretace zjištěných faktů a jejich využití jsou nedostatečné; 5 bodů – argumentace, interpretace zjištěných faktů a jejich využití v práci chybějí.
Školní, závěrečné a kvalifikační práce hodnocení práce
Hodnocení bakalářské a diplomové práce – kritéria:
Hodnocení úrovně práce z hlediska formálního i obsahového Vyjádření o splnění/nesplnění stanoveného cíle práce Zhodnocení schopnosti studenta samostatně pracovat Schopnost práce se sekundární literaturou včetně časové a obsahové aktuálnosti zdrojů Zhodnocení tvořivého přístupu při řešení zadaného téma práce Zhodnocení výběru metod a technik zpracování práce Zpracování výsledků včetně statistického vyhodnocení a jejich interpretace Zdůraznění pozitivních prvků práce Připomínky a negativní stanoviska (obyčejně se promítají do otázek, na které autor práce odpovídá při obhajobě) Celkové zhodnocení aktivity studenta během zpracování práce (hodnotí vedoucí práce).
Školní, závěrečné a kvalifikační práce prezentace práce
3 složky prezentace práce:
Vizuální (projekce osnovy práce, podpůrný prostředek pro výklad) Akustická (projev studenta – modulace hlasu, tón, tempo projevu, zásady mluveného projevu) Nonverbální (oblečení, postoj, gestikulace, mimika, kontakt s publikem…)
Školní, závěrečné a kvalifikační práce obhajoba práce
Průběh obhajoby bakalářské a diplomové práce: Předseda komise představí autora práce. Autor práce představí svoji práci (s využitím prezentace v power pointu), přednese teze práce, ve kterých objasní důvod výběru tématu, cíl práce, hlavní východiska, metodologickou a metodickou stránku práce, poukáže na podstatné dosažené výsledky, přínos práce a podle možností přednese návrhy a opatření pro praxi. Čas vymezení k prezentaci je určen předem a student jej musí dodržet. Časový lomit je obyčejně 10 – 15 minut. Vedoucí práce a oponent obeznámí se svými posudky komisi. Autor práce odpovídá na připomínky, otázky uvedené v posudcích oponentů. Předseda komise otevře diskusi členů komise k předložené práci. Autor práce diskutuje a odpovídá na otázky a připomínky členů komise. V této části má možnost prokázat, do jaké hloubky zvládl zvolenou problematiku, jak se dokáže samostatně vyjadřovat, tvořivě myslet a pohotově reagovat na otázky; může diskutovat o sporných místech práce. O klasifikaci komise rozhoduje na neveřejné části zasedání a poté sdělí studentovi výsledek klasifikace.
Indexové časopisy, citační index, impakt faktor Citace je vy smyslu ČSN ISO 690 forma zkráceného odkazu umístěného uvnitř
textu nebo připojená k textu jako poznámky na konci stránky, kapitoly nebo celého textu. Citace vyjadřuje vzájemnou vazbu mezi citující a citovanou prací. Pokud autor určité práce uvádí odkaz na jinou práci (cituje ji), dělá to zpravidla proto, ţe z dané práce buď přímo vychází, nebo ji uţívá pro podporu svých výsledků nebo závěrů, případně uţívá jiţ publikované výsledky a údaje na ilustraci vlastních výsledků; jejich prostřednictvím můţe také s uváděnou prací polemizovat, vyvracet její závěry, zpřesňovat a potvrzovat je, jindy zase přejímá určité pracovní postupy a metody. Citovanost je v současnosti jedním ze základních měřítek úrovně práce jednotlivého vědce (odborníka, pedagoga, studenta), kolektivu či určité instituce. Z počtu citací je moţno posoudit kvalitu výsledků činnosti, odhadnout zájem odborníků o ni a o vyuţití jejích výsledků. Citační index (Science Citation Index – SCI pro sledování tištěných vědeckých časopisů a Web of Science – WOS pro databáze sledující citovanost impaktovaných časopisů) je mechanismus, který umoţňuje snadno vyhledat , jaký ohlas vzbudila konkrétní publikace nebo studie u jiných odborníků na základě sledování kolikrát a kde byla určitá odborná práce citována. Impakt faktor (impact factor, „faktor dopadu“) je významným ukazatelem sledovanosti časopisu a významu kokrétního titulu práce (článku), který umoţňuje hodnotit důleţitost časopisu v porovnání s jinými periodiky dané oblasti – jedná se o určování dopadu (impact) časopisu a jednotlivých autorů formou sledování míry frekvence, s níţ byl článek časopisu citován v konkrétním roce.
Indexové časopisy, citační index, impakt faktor Impakt faktor se kaţdoročně uveřejňuje v časopise Journal Citation Reports
(JCR), který vyuţívá databáze Institute of Scientific information (ISI – Institut pro vědecké informace se sídlem v Philadelphii) – tato databáze poskytuje systematický a objektivní způsob kritického hodnocení ve světě nejvýznamnějších časopisů a jejich vliv na globální vědeckou komunitu. Časopisy s vysokým impakt faktorem se dnes ve vědeckých kruzích pokládají za prestiţní. Proces zařazování nebo vyřazování časopisů z databáze provádí ediční rada ISI na základě hodnocení úrovně (recenzování) časopisu podle stanovených kritérií. Databáze je vynikajícím pomůcka pro knihovníky, vydavatele, autory, vysokoškolské učitele, studenty, informační analytiky. Databáze také umoţňuje autorům článků najít renomované periodikum, v němţ by mohli publikovat, a zároveň mohou zjistit, jak se hodnotí časopis, v němţ byl jejich článek publikován. Immediacy index („index dopadu“, „index bezprostředního dopadu“) vyjadřuje, jak brzy po vyjití je citován článek v časopise nebo jak často jsou citovány články publikované v časopise v tomtéţ roce. Eurofaktor (Eurofactor – European Journal Quality Factor) je evropský protipól americké databáze ISI, slouţící potřebám evropského vědeckého trhu (od r. 2002), vyuţívá modifikace vzorce pro impakt faktor.
Copyright Definice: Copyright © je právnický termín označující zajištění autorských práv k
dílům, která majitel copyrightu vytvořil. Neexistuje „mezinárodní“, „univerzální“ copyright, který by chránil jakékoliv dílo na celém světě. Většina zemí však podepsala Bernskou konvenci a Všeobecnou copyrightovou konvenci (Universal Copyright Convention – UCC), coţ umoţňuje chránit výtvor autora i v zemích, v nichţ nejsme státními příslušníky. Podle UCC se vyţaduje uvedení poznámky o copyrightu ve tvaru Copyright, značka copyrightu, rok prvního publikování a jméno vlastníka copyrightu (např. Copyright © 2002 Jan Golden). Pouţití práce nebo její části chráněné copyrightem je moţné, avšak při kaţdém takovém pouţití musí být uveden odkaz na zdroj a autora práce. Zákonem chránícím autorství v ČR je Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském … Podle něho jsou chráněna díla, která jsou „jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a jsou vyjádřena v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam“. Týká se publikovaných i nepublikovaných prací i jiných výtvorů (knihy, filmy, malby, audionahrávky, videonahrávky, divadelní hry, fotografie, vědecké přednášky, sochařská a architektonická díla, počítačový program, databáze, sborník, časopis, informace dostupné na internetu atd.).
Copyright Zákon copyrightu (autorský zákon) garantuje autorovi jako jeho drţiteli
exkluzivní právo na reprodukci, vytvoření odvozených prací, prodej a distribuci, zapůjčení a zveřejnění prací. Ochrana autorských práv začíná v okamţiku, kdy byla práce vytvořena a fixována v „jakékoliv objektivně vnímatelné podobě“ (např. při počítačovém produktu začíná v okamţiku, kdy se uloţí na hard disk, v případě knihy to můţe být po ukončení rukopisu nebo jeho části apod.). Od tohoto okamţiku je moţno připojit k práci značku copyrightu © bez ohledu na to, zda byl produkt registrován nebo ne. Výtvor konkrétního autora je však chráněn i tehdy, kdy symbolem © označen není. Jako uţití neporušující copyright (fair use) se hodnotí pouţití části nebo celého produktu chráněného copyrightem pro mediální účely (novinové články, zpáva), pro výzkum nebo pro vzdělávání související s produktem (vyuţití pro účely vědecké či vyučovací). Copyright trvá minimálně po dobu ţivota autora a 50 let po jeho smrti.
Etické otázky prezentace práce Autorství práce vyjadřuje skutečnost, ţe osoba, která je uvedena jako autor,
je původcem práce (díla) a přebírá odpovědnost za zveřejněný obsah, objektivnost, pouţití nevědeckých metod, špatnou kvalitu výzkumu a případné problémy související s prací (plagiátorství , citování prací nemajících s daným tématem nic společného, kolegiální citační tandemy a klany apod.). Redundantní (duplikovaná) publikace znamená publikování takového článku, jehoţ obsah (hypotéza, údaje, diskuse, závěry) se podstatně překrývá s jiţ publikovaným dílem. Redakce předcházejí redundantním publikacím tak, ţe od autorů vyţadují čestné prohlášení o tom, ţe práce v předkládaném nebo podobném znění nebyla dosud publikována ani zaslána do jiné redakce. Plagiátorství je nedovolené pouţívání cizích publikovaných i nepublikovaných myšlenek, formulací, poznatků, výsledků bádání nebo jiných výsledků tvořivé práce, stejně jako ilustrací, tabulek, fotografií apod. Za plagiátorství v nejzávaţnější formě se povaţuje předloţení kompletní práce podepsané „novými autory“ v oblasti výzkumu, školství atd.
Etické otázky prezentace práce Reklama – některá vydavatelství odborných časopisů a knih získávají
podstatnou část finančních prostředků z reklamy. Rozhodnutí vydavatele však nesmí být ovlivněna výnosem z reklamy, publikační a reklamní politika vydavatelství musí být jasně odděleny. Konflikt zájmů – hovoříme o něm tehdy, kdyţ posuzovatel, autor a vydavatel mají vzájemné propojení v určitých aktivitách, coţ by mohlo nevhodně ovlivnit posuzování práce. Za nejzávaţnější se pokládají finanční vztahy s některými institucemi (např. s průmyslovými podniky), ať uţ zprostředkované nebo přímé (např. prostřednictvím člena rodiny) – další formy konfliktu zájmů představují osobní vztahy, akademická soutěţivost apod. Etika publikování – autoři vědeckého článku jsou odpovědni za to, ţe jejich příspěvek k poznání je originální, reprodukovatelný, jasný a čestně prezentovaný. Váţným porušením etiky publikování ze strany autorů je plagiátorství (předloţení úplné práce jiných autorů nebo její části), falzifikace údajů, úmyslné překroucení faktů nebo zamlčení informací a dále předložení informací, které byly ve stejné době publikovány nebo předloženy k souběžnému publikování v jiných časopisech.
Verbální osobní komunikace Rétorika je nauka o řečnickém umění, které má ze všech forem komunikace
největší účinnost proto, ţe obsahuje jak slovní, tak mimoslovní komunikaci. Rétorika se člení na klasickou (řeckou a římskou) a moderní (zahrnuje poznatky dalších vědních oborů jako např. politiky, sociologie, estetiky, psychologie, logiky a dalších. Dále je moţno obě členit na rétoriku obecnou (je společná pro všechny obory rétoriky) a speciální (je určena pro jednotlivé druhy řečnictví – např. řeči politické, diplomatické, agitační, referáty, zprávy, diskusní příspěvky, obhajoby, slavnostní/společenské přípitky, přednášky, školení, náboţenské promluvy a kázání atd.). Řečník je kaţdý, kdo mluví před více lidmi. Důleţité je, aby věděl, co má mluvit, proč má hovořit a jak to má říci. Měl by umět svoji řeč připravit, vytvořit a přednést. Musí nést odpovědnost za všechno o čem hovoří. Projev musí být připraven v jednotě obsahu a formy. Obsah je odpověď na otázku „co řeknu, proč, ke komu, kdy, kde, jak dlouho“, forma je odpověď na otázku „jak to řeknu, přehledně, logicky, srozumitelně, působivě“, avšak patří sem i celkové chování řečníka (postoj, gestikulace, výraz obličeje, zevnějšek).
Verbální osobní komunikace pokračování Zásady řečnického projevu:
Příprava řeči a její přednes je činností tvůrčí – řeč musí být dílem řečníka, odpovídat jeho způsobu myšlení a cítění, být v souladu s jeho povahou, temperamentem a specifickým projevem jeho osobnosti. Projev – jeho obsah, forma i přednes – je ukázkou schopností řečníka, jeho dovedností, důkazem jeho odborné schopnosti i schopnosti prezentace jeho poznatků v odpovídající formě a obsahu. Prezentaci projevu výrazně ovlivňuje kvalita prostředí – v nepříjemném prostředí se projev stává neproduktivní, řečník je nervózní, posluchači unaveni, doba zvolená k projevu nekonvenuje jejich zájmům, dochází k pasivitě posluchačů atd. Projev by měl poskytovat rozumovou a citovou rozkoš z nového poznání, spolupráce posluchačů s řečníkem, navázání nových mezilidských vztahů. Řeč musí obsahovat úvod, střed a závěr (Cicero), moderní řečník musí být ve svém vyjadřování věcný a střízlivý, místo o „krásu slova“ jde mu spíše o „krásu věci“, musí posluchače zaujmout. Řečník se stále učí. Musí stále vnímat, stále poznávat, v řeči hovoří osobnost řečníka, hodnota řeči je i hodnotou řečníka.
Typy verbální komunikace ROZHOVOR
Rozhovor – cílem je připravit výpověď o nějaké skutečnosti, sladit argumenty,
vypracovat společné cíle. Z hlediska formy se člení na přímý a nepřímý. Přímý rozhovor – jedná se především o interview jakoţto formální a předem připravenou (naplánovanou) formu komunikace, která má specifický účel, je dobře vedená a zahrnuje dvě strany, které se ptají a odpovídají na otázky; v negativní formě můţe jít o monolog, ve kterém dominuje partner, autoritativní představený, vyšetřovatel apod. Jedná se spíše o formu komunikace vhodnou pro jednotlivce neţ pro vytváření mezilidských vztahů, protoţe asymetrie komunikačního prostoru brzdí rozvoj hovořících partnerů. Nepřímý (nedirektivní) rozhovor je veden formou dialogu, ve kterém se zpravidla provokují technikou nepřímých otázek odpovědi, resp. poznatky s vyuţitím zpětné kontrolní vazby. Nedirektivní rozhovor je vhodný nejen pro jednotlivce, ale i pro ovlivňování mezilidských vztahů, protoţe symetrie (rovnocennost) komunikačního prostoru pro jednání vyţaduje osobní růst hovořících partnerů. Představený, který povaţuje své spolupracovníky za partnery, raději uţívá nepřímý rozhovor.
Typy verbální komunikace PROJEV
Projev je typická aktivita politiků, manaţerů, studentů a dalších profesních
skupin vůči širší komunitě (skupině), vyţadující specifické zásady a postupy prezentace. Typy projevu podle formy:
Projev bez otázek a diskuse – jednosměrná direktivní komunikace, neposkytující prostor pro spoluúčast posluchačů; jeho výhodou je, ţe umoţňuje řečníkovi předat sdělení co nejrychleji bez překrucování faktů, nevýhodou skutečnost, ţe posluchači nemají moţnost zasahovat svými názory do projevu, jsou tím frustrováni a chybí tudíţ zpětná vazba. Projev s možností dotazů je spíše rozhovorem, vyţadujícím od řečníka důkladnou znalost tématu a pruţnost reakce na dotazy, přináší výhodu ţivé komunikace, která uspokojí očekávaní účastníků. Projev s následující diskusí má 2 části – řečník v první části předává informace, ve druhé části probíhá společná diskuse o tématu. Výhodou je, ţe posluchači jsou motivováni moţností aktivní účasti (sdílené informace mají na skupinu trvalý vliv). Nevýhodou je časová náročnost a moţnost odbočení od tématu (ztratí-li řečník kontrolu nad skupinou.
Typy verbální komunikace PROJEV Typy projevu podle obsahu: Příležitostné projevy jsou spojeny s určitou příleţitostí a vznikají ve spojení s ní – proto rámec, forma, tón a způsob jsou určovány podnětem. Podnikatelské projevy jsou většinou formální a méně emotivní, slavnostní projevy (např. rodinná oslava, jubileum, svatby, vyznamenání, podniká výročí) mají většinou vřelý tón, formu nostalgického vzpomínání apod. Informativní projev slouţí předávání zpráv o minulém, současném nebo budoucím vývoji nebo jiných skutečnostech, můţe mít formu referátu nebo jinou formu. Účelový projev chce přesvědčit, ovlivnit, vytvořit mínění, prodat produkt, podněcovat k diskusi, k jednání. Typy pro přesvědčivost projevu:
dívejte se posluchačům do očí, mluvte pomalu, kontrolujte tempo řeči, mluvte v krátkých větách, přesně formulujte, opakujte jen tehdy, je-li to nutné pro zvýraznění závažné myšlenky, vyvarujte se monotónního a příliš hlasitého přednesu, používejte přirovnání, příkladů z běžného života, z historie, sportu, literatury, vyprávějte vlastní zážitky, zkušenosti, svůj projev dokumentujte názorně (diagramy, grafy, obrázky apod.) použijte humor a vtip, nakrátko se odmlčte, abyste podnítili zájem posluchačů.
Typy verbální komunikace PORADY
Porady jsou formou organizované komunikace a manaţerským nástrojem
řešení problémů. Důvody svolávání porad:
když je potřebná kreativita, když je potřeba upřesnit, doladit, zdokonalit podklady pro rozhodnutí, když je důležité, aby návrh byl přijat členy skupiny, když je důležité pochopit, o čem se rozhoduje a co rozhodnutí přinese, když je problém složitý nebo rozhodnutí vyžaduje velký rozsah znalostí, když manažer chce vyvolat potřebu „spolurozhodování“ nebo chce zvýšit sebedůvěru podřízených, když vzhledem k řešení problému existuje více rizik, když chce vedoucí diskutovat problém a možnosti jeho řešení, když je skupina odpovědná jako celek za rozhodnutí.
Typy verbální komunikace PORADY
Typy porad:
Operativní porady slouží k rychlé informovanosti o stavu věcí, přijímání rozhodnutí k rychlému napravení vzniklých problémů, zadávání operativních úkolů apod. Mohou být organizovány pravidelně (např. každý den ve stejném čase zpravidla na 10 – 15 minut) nebo nepravidelně podle potřeby. Pravidelné porady k řešení zásadních problémů a jsou hierarchicky uspořádány (např. zasedání představenstva, porady top managementu) s nutností provádění zápisů z porad s přesnou formulací úkolů, termínů a odpovědnosti za splnění úkolů. Nepravidelné porady jednorázové (např. 1 x za rok v nespecifikovaném čase) – jsou svolávány jako porady manažerů vyššího stupně s představiteli vedení organizace, divize, statutárního orgánu , a to ve vysoce formálním prostředí. Týkají se obvykle nových směrů v organizaci jako celku, hodnocení vývoje organizace a seznámení se strategickými záměry společnosti. Nepravidelné porady opakované (někdy i poměrně četně např. 1 x za měsíc) jsou porady různých komisí, výborů nebo speciálně ustavených skupin z vedoucích pracovníků jednotlivých oblastí organizace k projednání postupů, strategií v určité oblasti. Komise a výbory bývají poradními orgány statutárního orgánu a zasedají dle potřeby nebo plánu.
Typy verbální komunikace JEDNÁNÍ A VYJEDNÁVÁNÍ
Jednání
se týká řešení konkrétních problémů – řešení se hledají, mění, schvalují. Kaţdý jednání je nové a ani při jeho důkladné přípravě nelze zcela určit jeho výsledek předem, neboť ten ovlivňuje významně téţ fyzická a psychická konstituce a různost typů účastníků, osobní vztahy jednajících, jejich postoje, názory, předsudky, očekávání. Příprava na jednání:
vymezit přesně účel a cíl jednání vymezit druh a předpokládaný počet účastníků vymezit místo pro jednání, zasedací pořádek vymezit předpokládaný čas pro jednání a naplánovat časový průběh jednání.
Vedení jednání:
řídit průběh (ne dominovat), udávat tempo, vytvářet týmový duch a pocit seberealizace účastníků, umět naslouchat vedoucí jednání musí umět přesvědčit, mít schopnost zapojit ostatní do řešení jakožto oblast jejich zájmu, mít schopnost vyhodnocovat návrhy řešení a jejich užitek vedoucí jednání musí mít schopnost soustředit jednání všech účastníků na hlavní téma a mít schopnost eliminovat všechny rušivé vlivy jednání.
Typy verbální komunikace JEDNÁNÍ A VYJEDNÁVÁNÍ
Základní situace (strategie) jednání:
Kooperace formou zisk za zisk. Spolupráce přináší oběma stranám specifický zisk, mohou také uzavírat spojenectví. Tato situace umožňuje tvořit koalice, sdružení (K), je vhodnou formou tehdy, když účastníci X a Y mají stejné nebo podobné zájmy. Když získá X, získá též Y. Dohadování vedoucí ke kompromisu jako netypičtější a nejčastější situace. Dochází k výměně, dávání a braní, k ustupování z původních pevných maximálních pozic. Situace „kompromis/kompromis“ vede k vyvažování rozličných zájmů, dává se a bere (V). Dohadování je správná strategie tam, kde X a Y mají rozdílné zájmy, ale nehrozí konflikt – uzavřou tudíž dohodu: budeš-li hodný na mne, budu já hodný na tebe. Donucení – vyhrát nebo ztratit, všechno nebo nic, silnější dostane všechno, slabší nic. Jde vysloveně o konfliktní situace, vedoucí k tvrdému boji (D). Donucení nebo nátlak je v pořádku, když X a Y mají zájmy si odporující, ale X neb Y si přitom myslí, že víc se dá dosáhnout nátlakem než dialogem. Jedinou šancí je útěk nebo útok – kdo vyhraje, dostane všechno. Jednu ze tří strategií volíme vždy podle vlastních zájmů, přičemž zájmy se v průběhu času mění a střídají.
TEST (dotazník) – volba strategie jednání.
Jednání a vyjednávání
Komunikační dovednosti
Typy verbální komunikace DISKUSE
Diskuse je rozprava, rozhovor, rokování, debata, vyjasnění problému (otázky)
vzájemnou výměnou názorů. Má přispět k vyjasnění podstatných otázek, k rozvíjení iniciativy a aktivity účastníků. Vyjadřuje stav něčeho neuzavřeného, stav pochyb, nejasností nebo vznik nových poměrů. Je dobrou základnou pro dobrovolnou spolupráci v zájmu všech zúčastněných. Základní znaky (zásady) efektivní diskuse:
diskuse je týmová práce, každý se efektivně účastní, má právo vyjádřit svůj názor, pozorně naslouchat jiným, respektovat odlišné názory, mluvit stručně a jasně, nenapadat autory odlišných myšlenek, vyvarovat se osobních útoků, skupina se soustředí na dané téma, každý se může mýlit, humor není na škodu, žádný výrazná osobnost nedominuje negativně diskusí, konstruktivní kritika je užitečná, je vhodné dohodnout na začátku interní pravidla diskuse (omezení délky vystoupení atd.).
Typy verbální komunikace DISKUSE Základní role v diskusi: o
o
o
o
Vedoucí –musí jasně definovat smysl a cíle diskuse, měl by se chovat jako běžný účastník a nedávat najevo své výsadní postavení, naslouchá názorům účastníků a rozhoduje; není zatížen procesní stránkou. Facilitátor je neutrální osoba, která se nezúčastní obsahové stránky diskuse, nehodnotí jednotlivé nápady, ale zodpovídá za procesní stránku diskuse, navrhuje postup diskuse, zajišťuje každému účastníkovi prostor pro vyslovení názoru, podněcuje aktivitu účastníků a usměrňuje problémové osoby. Vede jednání, případně hlídá časový limit diskuse, má právo zakončit diskusi začnou-li na sebe účastníci útočit, ev. Zajišťuje zázemí diskuse (občerstvení, ubytování, korespondence apod.). Zapisovatel musí pozorně naslouchat průběhu diskuse, zapisovat návrhy účastníků, zeptat se pokud něčemu nerozuměl a dělat si poznámky pro společný zápis. Účastník musí v rámci své účasti dodržovat dohodnutá pravidla a časový limit diskuse, pozorně naslouchá ostatním, neskáče nikomu do řeči, kontroluje facilitátora (zda nemanipuluje diskusí) a zapisovatele (zda dobře zaznamenal myšlenky a názory).
Zásady vedení diskuse Obecné zásady diskuse:
Pravidla pro odstranění kofliktnosti diskuse:
Mluví jeden
Oponent není nepřítel, ale partner při hledání pravdy
Stručnost
Snaha porozumět druhému
Jasnost a srozumitelnost
Tvrzení bez věcných důkazů nevydávat za argument
Názornost
Neutíkat od tématu
Empatie
Nesnaţit se mít za kaţdou cenu poslední slovo
Racio je prostředek, emotio je cíl
Nesniţovat osobní důstojnost oponenta
Zpráva, oznámení, referát, přednáška, výklad Zpráva předává informaci o tom, co se stalo, o určité události nebo
skutečnosti. Oznámením mluvčí podává informaci o tom, co se stane nebo co se bude konat. Uţívají se neutrální prostředky spisovného jazyka, nehodí se prostředky citově zabarvené. Referát má podávat podrobnější informaci např. o nějaké aktuální události, hospodářské situaci apod., která proběhla (např. o průběhu konference) a má vzbudit zájem posluchačů. Na rozdíl od zprávy se referát zabývá i hodnotícími prvky; někdy se snaţí přesvědčit nebo získat posluchače pro určité jednání nebo myšlenku. Přednáška je mluvená forma výkladu nebo úvahy, která poskytuje posluchačům odborné poučení, vystihuje zákonitosti vztahů mezi jevy a často popularizuje nové vědecké poznatky. Vyţaduje důkladnou informovanost přednášejícího o dané problematice, přehledné členění obsahu a přesné, ale srozumitelné formulace. Výklad je formou mluveného projevu, se kterou se běţně setkáváme např. ve školské praxi. Spojuje se v něm funkce odborná s funkcí didaktickou, tj. cílem není seznámit posluchače s novými fakty, ale zároveň ho i poučit.
Typy verbální komunikace KONFEROVÁNÍ
Konferenciér/moderátor má za úkol přibliţovat posluchačům a divákům
jednotlivé části programu, autory, interprety, spojovat části v harmonický celek, udrţovat u posluchačů a diváků příznivou náladu. Připravuje se většinou s reţisérem pořadu/manaţerem konference. Konferenciér/moderátor musí text konferování připravit předem a naučit se ho zpaměti. Musí mít připraveny i různé varianty, musí umět bezprostředně reagovat na situaci, nesmí se nechat vyvést z míry, překvapit, zaskočit. Musí být připraven i na dialog s obecenstvem, umět uplatnit humor a vtip. Musí být dobrý psycholog, plný taktu, dokonalého sebeovládání, schopný sugestivního hlasového projevu, sugestivního působení na obecenstvo. Konferování je moţno studovat před zrcadlem, nahrát na magnetofon a přehrávat si je a postupně zlepšovat. Náladu prozrazuje a přenáší na posluchače konferenciérův hlas, výraz tváře, pohled očí, postoj, pohyb.
Brainstorming Brainstorming je zvláštní typ porady, vyuţívající techniky tvůrčího řešení
problémů. Podstata této techniky je zaloţena na třech základních poznatcích: o o
o
čím více nápadů, přístupů a myšlenek, tím spíše nalezneme správné řešení, skupina dokáže vyprodukovat v krátkém čase podstatně více a především podstatně originálnější nápady než to dokáže stejný počet jednotlivců, naše myšlení potřebuje oddělit tvůrčí fázi myšlení od kritické, resp. myšlení intuitivní od logického.
Brainstorming nám umoţňuje překonat naše vlastní psychické a sociální
bariéry, tj. : o
o o
o
o
Autocenzuru (různá omezení a některé vlastní nápady zamítáme dříve, než mohly být domyšleny) Ješitnost (pociťujeme odpor k nápadům druhých proto, že jsme na ně nepřišli sami) Tendenčnost (pohybujeme se ve vyjetých kolejích, nedovedeme se vymanit ze síly našich zvyků a překročit naše mentální hranice) Strach z kritiky (přizpůsobujeme se raději názorům skupiny nebo významných jedinců, abychom se příliš neobvyklým nápadem nezesměšnili) Nedostatek sebedůvěry (často máme pocit, že je nemožné, abychom právě my nalezli nějaké nové řešení).
Brainstorming - pokračování Pravidla brainstormingu: o
o
o
o
o
Zákaz kritiky – během brainstormingu je zakázána veškerá kritika jakéhokoli nápadu. Kritická fáze musí být oddělena a probíhá až při vyhodnocování záznamu diskuse. Uvolnění fantazie – každý účastník má co nejvíce popustit uzdu své fantazii, protože právě ty nejdivočejší nápady mohou být nejlepší nebo mohou inspirovat nápady reálné. Vzájemná inspirace – každý účastník se má snažit rozvíjet myšlenky druhých, navazovat na ně, snažit se je rozvíjet, pozměnit nebo překonat. Co největší množství – každý účastním se má snažit přispět co největším počtem nápadů. Diskusi je proto třeba občas znovu vyprovokovat, zejména v situaci, kdy diskuse ustává. Rovnost účastníků diskuse – po dobu diskuse nesmějí platit žádné vztahy podřízenosti a nadřízenosti; všichni musí mít pocit, že jsou si rovni a mohou si dovolit říci cokoliv.
Brainstorming - pokračování Fáze průběhu brainstormingu: o
o
o
o
o
Seznámení s pravidly brainstormingu – zopakovat pravidla je užitečné i u skupiny, která brainstorming nepoužívá poprvé – bez dodržování těchto pravidel totiž brainstorming ztrácí smysl. Seznámení s problémem a diskuse k zadání – vzhledem k tomu, že jsou ve skupině zařazeni i laici nebo odborníci z jiných oborů, je nutné na začátku problém vysvětlit. V následné diskusi může být zpřesněna formulace zadání co do srozumitelnosti a možnosti řešení. Rozcvička – před samotným brainstormingem by měla předcházet tzv. rozcvička, která účastníky uvolní, odreaguje a naladí na tvůrčí myšlení. Vlastní brainstormingová diskuse – účastníci zpravidla sedí ve tvaru písmene U čelem k flip chartu, resp. K papírům rozvěšeným na stěně. Všechny náměty zapisujeme stručně na papíry a přitom neustále povzbuzujeme účastníky k další produkci nápadů. Při diskusi by měla být uvolněná, úsměvná atmosféra – diskusi ukončíme, až když se ani přes naše naléhání neobjevují žádné další náměty. Zpracování výsledků brainstormingu je nejobtížnější etapou této techniky – je totiž nutno zpracoval velké množství velice různorodých nápadů. Především je nutné stanovit si kritéria hodnocení, podle kterých lze vybrat nejvhodnější náměty pro další zpracování tvůrčími týmy. První zhodnocení námětů provede skupina, která se zúčastnila brainstormingu. Částečně vytříděný seznam námětů pak můžeme předat skupině tvůrčích odborníků, kteří vyberou a uspořádají podle priorit do seznamu ty nejcennější náměty. Potom už následuje běžná vývojová nebo řídící práce.
Think Tank (zásobárna nápadů) Think Tank je kreativní technika, zaloţená na rozdílných zkušenostech lidí z rozdílných, ale i stejných oborů. Při vytváření skupiny „think tanku“ nejdříve stanovíte obecný cíl a potom přizvete dva aţ tři kolegy, se kterými se dobře znáte a kteří by mohli být přínosem dosaţení zvoleného cíle (řešení problému), seznámíte je s nápadem vytvořit „think tank“ za účelem definování cíle. Pokud budou souhlasit s účastí, přijměte následující zásady: o o o o o o
o
nikdo nemá zájem vytvářet jakýsi „debatní kroužek“ – úkolem je dosáhnout konkrétního cíle, žádné diskuse o politice, sportu apod., diskuse budou tajné; žádné informace by neměly proniknout navenek, pokud to bude ve prospěch produktivity jednání, lze „think tank“ rozšířit o další členy, lze také přizvat dočasné členy, odborníky disponujícími speciálními znalostmi, členové by se měli pravidelně střídat v řízení porad skupiny „think tank“ – zásady vedení porady by měly být při zasedáních „think tank“ skupiny dodržovány ještě přísněji než u běžných porad, členství v „think tank“ se neomezuje jen na lidi na stejné úrovni řízení – lze přizvat své nadřízené i podřízené.
Verbální elektronická komunikace Telekomunikace neboli sdělovací technika se zabývá
předáváním informací na dálku (z řeckého tele – vzdálený). Jedná se vlastně také o specifický druh elektronické komunikace. Mezi telekomunikace patří:
Telegrafie (dálnopis, bezdrátová telegrafie) Telefonie (telefotografie, telefax, mobilní telefonie) Radiofonie (mobilní radiofonie – přenosné vysílačky)
Mezi způsoby hromadné elektronické komunikace
patří:
Rozhlas a rozhlas po drátě Televize a kabelová televize Komunikace v kyberprostoru (počítačové sítě, internet, intranet, extranet, digitální pagerové sítě, sociální sítě jako např. Facebook, Twitter)
Verbální elektronická komunikace Prostředky/formy/nástroje elektronické
komunikace podle formy přenosu:
Textové (e-mail, SMS, DMS, on-line messaging jako např. ICQ, Windows Messenger) Multimediální ((videokonference, internetové prezentace a další : MMS, digitální televize, on-line TV vysílání, pseudovirtuální realita, která blíže specifikuje místo, ze kterého je komunikace vedena – např. showroom, reklamní spoty
Verbální elektronická komunikace Prostředky/formy/nástroje elektronické
komunikace podle způsobu výměny informací:
On-line, synchronní komunikace, vyţadována okamţitá odpověď (chat, ICQ, videokonference a videochat, VoIP – přenos hlasu prostřednictvím počítače a datových sítí, zejména internetu) Off-line, asynchronní komunikace, není vyţadována okamţitá odpověď (e-mail a Intercom, diskusní skupiny na internetu, diskusní fóra, poradny, nástěnky, message Board – elektronická tabule na internetu pro zanechávání vzkazů, Instant messiging umoţňující okamţitou výměnu dat po síti webcast – internetové vysílání, FAQ – často kladené otázky, interbanking – internetové bankovnictví, e-learning – vzdělávání pomocí elektronických médií jako např. CD, internet, intranet, model Manager – Agent, tedy přenos a komunikace mezi správcem sítě – managerem a agenty na jednotlivých síťových zařízeních)
Verbální elektronická komunikace Netiketa (z angl. net – síť a slova etiketa) je
pomyslná sbírka pravidel a zásad, která by se měla dodrţovat v internetovém světě. Je třeba si uvědomit, ţe v internetovém světě bychom se měli chovat jako ve světě reálném, tedy jako civilizovaní lidé. Za tím účelem existuje netiketa, pravidla slušného chování na internetu.
Verbální elektronická komunikace Pravidla netikety:
Nezapomínejte, ţe na druhém konci jsou lidé a ne počítač. To, co napíšete, byste moţná nikdy neřekli do očí. Dodrţujte obvyklá pravidla slušnosti normálního ţivota. Co je nevhodné v obvyklém ţivotě, je samozřejmě nevhodné i na internetu. Zjistěte si taktně, s kým mluvíte. Internet je přístupný lidem z celého světa, a v kaţdé zemi platí jiná morálka. Co je dovoleno na americkém chatu, nemusí být dovoleno na arabském. Politika, náboţenství a podobné problémy by proto měly být diskutovány s maximálním taktem a v mezích slušnosti. Berte ohled na druhé. Ne kaţdý má tak dobré internetové připojení jako vy. Neposílejte proto zbytečně velké e-mailové zprávy a posíláteli přílohy, komprimujte je.
Verbální elektronická komunikace Pravidla netikety (pokračování): Je vhodné psát s diakritikou, vyvarujete se tak nedorozumění. Nekomolte rodnou řeč, protoţe jinak se dopustíte faux-pas. Nezveřejňujte nepravdivé, nebo i pravdivé, ale choulostivé informace. Pomáhejte v diskusích. Pokud má někdo v diskusi problém, odpovězte mu, pokud znáte odpověď. Někdo jiný zase pomůţe vám. Respektujte soukromí jiných. Pokud vám omylem přišla zpráva, která vám nepatří, je vhodné ji smazat a taktně upozornit odesilatele na jeho chybu. Nezneuţívejte svou moc či své vědomosti. Pokud jste správce serveru, máte sice přístup k poště ostatních, ale nemusíte ji neustále kontrolovat jenom tak z nudy. Odpouštějte chyby ostatním. I vy je děláte. Nevysmívejte se jim a nenadávejte za ně. Nerozesílejte spam a reklamu. Neporušujte autorská práva.
Neverbální osobní komunikace Definice: neverbální komunikace je souhrn mimoslovních sdělení , která jsou
vědomě nebo nevědomě předávána člověkem k jiné osobě nebo více lidem. Prostřednictvím neverbální komunikace si s druhými lidmi předáváme informace o tom, jak vnímáme sami sebe, informace o vlastních emocích, postojích, náladě, napětí, rozpoloţení a o tom, jak vnímáme partnera (partnery) komunikace. Neverbální signály vysíláme většinou podvědomě a přijímáme je také podvědomě. Verbální komunikací se k člověku dostávají tzv. tvrdá fakta, neverbální komunikace přináší „obraz duše“ (v čisté podobě ji známe např. z němého filmu nebo pantomimy). Neverbální komunikace má mnoho projevů – jedná se o řeč očí a pohledů, haptiku, kineziku, gesta, proxemiku, ale i např. oblečení a celkovou úpravu vzhledu – věda vytipovala více neţ milion vědomých a nevědomých gest. Zdroj: CLAYTON, P. Řeč těla – čtěte gesta, mluvte svými pohyby. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7181-117-3.
Neverbální osobní komunikace Základní typy neverbální komunkace: Kinezika se zabývá řečí pohybů všech částí těla a hledá příčinné souvislosti s jejich správným významem a interpretací – gesta patří do oblasti kineziky. Gesta naznačují to, co by bylo moţné říci slovem, ale co je přece jen srozumitelnější, kdyţ se to ukáţe pohybem těla. Vedle emocionálního hlediska je třeba zdůraznit podíl gest na zvyšování názornosti řečeného. Proxemika se zabývá tím, co sdělujeme přiblíţením nebo oddálením , tedy vzdáleností mezi komunikujícími osobami. Posturologie se zabývá studiem poloh těla – tělesná poloha naznačuje nejen to, co se nyní s jedincem děje, ale i co se s ním dělo v předchozím okamţiku, případně signalizuje i to, co se s ním bude dít v následujícím okamţiku. Fiziologie rozeznává tři základní polohy: vstoje, vleţe, vsedě – při kaţdé z nich mohou různé části těla zaujímat různé polohy. Psychologové hledají určitý řád, který panuje mezi různými druhy poloh a určitým významem sdělení.
Neverbální osobní komunikace Typy sdělení při neverbální komunikaci: ČEHO
ČÍM
emocí – pocitů, nálad, afektů
výrazem obličeje (mimika)
zájmu o sblíţení
přiblíţením, oddálením (proxemika)
vytvoření dojmu o sobě
dotekem (haptika)
záměrného ovlivnění postoje partnera postojem (posturologie) řízení vzájemného styku
pohyby (kinezika), gesty, pohledy, tónem řeči (paralingvistika), úpravou zevnějšku
Neverbální komunikace
Neverbální komunikace
Neverbální komunikace – „pohodář“
Neverbální komunikace – podání rukou
Děkuji za pozornost ! BANKOVNÍ INSTITUT VYSOKÁ ŠKOLA, 2011
