Světové krize jako příčina postupného přesunu ekonomické síly v rámci států, světadílů

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra: Institut pro evropskou integraci

Světové krize jako příčina postupného přesunu ekonomické síly v rámci států, světadílů Global crisis as the cause of progressive economic power shift between states and continents Diplomová práce

Autor:

Dagmar Tomanová Finance

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Vladimír Karásek

Únor, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. Ve Vimperku dne 22. února 2010

2

Poděkování: Velmi ráda bych poděkovala všem, kteří mi pomáhali při vzniku této práce. Především Ing.Vladimíru Karáskovi, vedoucímu mé diplomové práce, za trpělivé vedení a mnoţství cenných informací. Zvláštní poděkování patří panu Karlu Sládkovi, jedinečnému člověku a odborníkovi, který mi pomohl svými znalostmi, zkušenostmi a diskusemi nejen při vypracování této diplomové práce. Nakonec bych chtěla poděkovat svému manţelovi za podporu při studiu a tvorbu potřebného zázemí, jeho trpělivost a lásku.

3

Anotace: V mé diplomové práci analyzuji jednotlivé etapy vývoje světového hospodářství, jednotlivá ekonomická centra, příčiny přesunu světových ekonomických center, geografické aspekty světové ekonomiky, světové krize, jejich vliv na přesun ekonomické síly mezi kontinenty a státy. Vznik světové finanční krize v roce 2008, její vliv a dopad na světové hospodářství, přesun ekonomické síly ze Západu na Východ. Je zde uvedena ekonomická problematika současnosti a vliv ekonomické vědy na hospodářskou politiku. Cílem mé práce je poskytnout

přehled o propojenosti celého světa nejen v oblasti

hospodářské, ale také politické.

Annotation: My thesis analyses the particular phases of development of world economy, several economic center, the causes of displacement of global economic centers, geographic aspects of the global economy, global crises and their influence on the transfer of economic power among continents and countries. There is analysed the genesis of the global financial crisis in 2008 describing its influence and its impact on the global economy as well as the transfer of economic power from West to East. There are indicated the problems of today´s economy and the impact of economic sciences on economic policy. The aim of my work is to give an overview showing how today´s world is interconnected - in business and economy as well in politics.

4

Obsah: Obsah: .................................................................................................................................... 5 ÚVOD.................................................................................................................................... 6 1. Globální geografické aspekty světové ekonomiky a jejich souvislosti a dopady na hospodářství a společnost .................................................................................................... 11 1.1. Vliv geografické polohy na hospodářský rozvoj ...................................................... 12 1.2. Nerovnoměrnost rozloţení světového hospodářství ................................................. 13 1.3. Politika a ekonomika ................................................................................................ 18 1.4. Formování politické mapy současného světa ........................................................... 18 1.5. Světová populace, demografické charakteristiky ..................................................... 20 2. Etapy vývoje světového hospodářství, jednotlivá ekonomická centra a příčiny přesunu světového ekonomického centra mezi kontinenty ............................................................... 23 2.1. Spojené státy americké ............................................................................................. 27 2.2. Evropa a Rusko......................................................................................................... 31 2.3. Japonsko, skupina států JACS .................................................................................. 39 2.4. Čína a Indie............................................................................................................... 43 2.5. Brazílie ..................................................................................................................... 49 3. Světová finanční krize 2008 ............................................................................................ 50 3.1. Společné znaky obou krizí ........................................................................................ 51 3.2. Co předcházelo těmto ekonomickým propadům? .................................................... 52 3.3. Projevy krize a její dopady na ekonomiku ............................................................... 56 3.4. Reakce náhodně vybraných vlád v boji s krizí ......................................................... 57 3.5. Finanční krize a trh práce ......................................................................................... 59 4. Ekonomická problematika současnosti ........................................................................... 60 4.1. Na bankovnictví ještě stále doléhá krize .................................................................. 61 4.2. Další kritéria k posouzení současnosti, Česko ......................................................... 63 4.3. Ekonomická současnost ve světě .............................................................................. 64 4.4. Z krize vzešli noví lídři, skupina států BRIC ........................................................... 66 4.5. Hlavní trendy současné ekonomiky.......................................................................... 68 5. Poučení z finanční a ekonomické krize a jejich vliv na ekonomickou vědu ................... 68 Zdroj: Hospodářské noviny, 2. 2. 2010 ................................................................................ 70 5.1. Postoje a poučení naší politické scény ..................................................................... 70 5.2. Projev snahy o moţné předcházení bankrotů u firem............................................... 72 5.3. Ekonomická věda a hospodářská politika ................................................................ 74 Závěr .................................................................................................................................... 78 Internetové zdroje ................................................................................................................ 80 Literatura ............................................................................................................................. 81

5

ÚVOD

Světová ekonomika je systém tvořený propojením národních hospodářství jednotlivých států nebo jejích skupin.jejím základem je mezinárodní dělba práce, mezinárodní obchod, mezinárodní pohyb výrobních faktorů a mezinárodních finančních toků. Jednotlivé hospodářské celky byly od sebe odděleny oceány a jinými přírodními překáţkami, takţe se rozvíjely nezávisle na sobě. Například Evropa, Amerika, Asie, tichomořské ostrovy. V pozdním středověku se v jiţní a západní Evropě vytvářejí podmínky pro technický rozvoj a rychlejší ekonomický růst (knihtisk, rozvoj stavebnictví, řemesel, stavby lodí…). Klasický naturální způsob hospodaření byl nahrazován hospodařením trţním (vyuţívání peněz postupně ve všech podobách). Vznikají první banky, vzniklo jednoduché, později podvojné účetnictví, rozvíjí se úvěr a směnárenství. Obchodníci začínají pronikat i do vzdálenějších oblastí, vznikají obchodní trasy. Na rozvoji obchodu mají zájem i panovníci, neboť s rostoucím ziskem roste i jejich moc. Nejpříznivější podmínky pro územní expanzi se v 15. a v 16 století vyvinuly ve Španělsku a v Portugalsku. Španělé a Portugalci ovládli primární koloniální mocnosti. Španělé podstatnou část Ameriky, řadu ostrovů a Portugalci kontrolovali západní pobřeţí Afriky. V 17. a 18. století roste ekonomická síla Anglie, Francie a Ruska. Takzvané sekundární – novodobé koloniální mocnosti. Angličané a Francouzi zaloţili významné kolonie v severní Americe, Asii, Africe a Austrálii, dochází k demografickým přesunům obyvatelstva, vzniká otroctví – nedobrovolná migrace černochů. Rusko uplatňovalo koloniální politiku směrem do Asie a málo obydlených území. Koncem 18. století bílí osadníci z anglických kolonií na východě Severní Ameriky prosadili ozbrojenou mocí svou nezávislost a vyhlásili vznik USA. Tato země se rozvíjela díky nerostnému bohatství, zemědělské půdě a vyuţíváním levné pracovní síly černošských otroků a v poslední třetině 19. století se stala vedoucí průmyslovou mocností světa.

6

V průběhu 19.století se španělský a portugalský koloniální systém rozpadá a vzniká řada samostatných latinsko amerických států, které se zapojují do světové ekonomiky. Britské a francouzské koloniální panství se po druhé světové válce začíná rozpadat, koloniální soustava je v krizi a vznikají nové státy. Například Indie, po válce v Alţíru a Vietnamu došlo k osamostatnění i těchto zemí, také koloniální systém bývalého Sovětského svazu se rozpadá, odpadají mnohá území s neruským obyvatelstvem. Krize provázejí lidstvo v průběhu celých jeho dějin. Tato situace je ovlivňována jak samotným člověkem, tak i společností, okolnostmi souvisejícími s přírodními vlivy, materiálními a surovinovými zdroji, vyspělostí techniky, výzkumem a vědou v daném období – jeho správným uţitím a vyuţitím. Krize je více či méně drastickou korekcí nerovnováh vzniklých v předchozím období.

Přestoţe krize mívají odlišný charakter,

v základních rysech jsou si podobné. Podcenění rizik a nedodrţení zásad obezřetnosti. Příčiny krizí jsou mnohočetné. Krize jako takové se objevují v různých podobách od samotného jedince, rodiny, společenského seskupení, národa a podobně. Dále existují krize v oblasti politické, coţ můţe přerůst do oblasti vojenské, které bývají řešeny i způsobem válečným, kdy vznikne válečný konflikt, coţ také známe z druhé poloviny minulého století. Neţ přejdu k hospodářsko-ekonomickým krizím, které si zasluhují širšího záběru, připomenu krize vojensko-politické, které významným způsobem ovlivňují hospodářství jak zainteresovaných zemí, tak i širšího regionu a konečně mohou ovlivnit a ohrozit světový mír. Jako příklad uvádím konflikt – suezskou krizi na Blízkém východě v letech 1956 aţ 1957. Krize byla vyvolána znárodněním Suezského průplavu egyptským prezidentem Násirem. Tento akt vyvolal napadení Egypta anglofrancouzskými vojsky, ke kterým se přidal Izrael. Tato událost ještě zesílila nepřátelství mezi Izraelem a arabskými státy, které trvá do dnešní doby. Další velká politická krize v nedávné době byla například krize berlínská, která byla ukončena aţ po roce 1989 zbouráním berlínské zdi. Zde šlo o jednostranné uzavření přístupových cest Sovětským svazem do spojenecky rozděleného Berlína po II. světové válce.

7

Jednou z nejtěţších krizí v období studené války byla krize karibská, která vypukla v říjnu roku 1962. Po odhalení tehdy sovětských raketových základen na Kubě, vyhlásily Spojené státy americké námořní blokádu Kuby a Karibské oblasti. Poté se SSSR zavázal rakety stáhnout za příslib USA, ţe nebude podniknuta intervence na Kubu. Proč se o těchto krizích zmiňuji? Protoţe kaţdý takovýto konflikt ovlivňuje běh hospodářského ţivota, kdy rapidně stoupají náklady na vojenské účely, dochází ke ztrátě ţivotů, je narušena běţná kaţdodenní práce, výţiva občanů v dotčených regionech, coţ můţe vést ke katastrofálním následkům. I v době bezkonfliktního ohroţení můţe docházet a dochází ke krizím hospodářským. Tyto krize se mohou dotýkat kaţdého jednotlivce, protoţe zasahují jak do oblasti výroby, spotřeby, zdravotní a sociální sféry, tedy vlastního kaţdodenního ţivota člověka, tak také do politiky a vztahů ve společnosti vůbec. Za poslední století je popsáno několik krizí a poslední finanční krize jsme dokonce i svědky. Téměř za deset let po první světové válce propukla světová hospodářské krize, která je povaţována za největší a nejhorší hospodářskou krizi v historii. Také se jí říká „velká deprese,“ která započala 24. října 1929 hlubokým poklesem akcií na americké burze. Její propuknutí definitivně ukončilo „zlatá dvacátá léta“ ekonomického rozkvětu USA. Vypuklo úsilí zbavit se akcií, bankéři se snaţili ceny stabilizovat. Úterý 29. října se stalo temným dnem v historii burzy, prudký pokles cen pokračoval výprodejem akcií. Během října klesla hodnota akcií na v průměru 37 %. Za hlavní příčinu se povaţuje nepoměr mezi poptávkou a nabídkou, krize z nadvýroby. Tato krize se rozšířila do celé Evropy. Docházelo k rapidnímu poklesu výroby, rostoucí nezaměstnanosti, devalvace peněţních měn v důsledku opuštění zlatého standardu dolaru a dalších jevů, které hospodářskou krizi provázejí (zánik firem, zmenšený obchod, přeprava zboţí, platební nesolventnost atd.). Všechna tato negativa měla dopad do sociálních oblastí, protoţe byla vytvořena půda pro sociální napětí, nespokojenost vrstev obyvatel, coţ hlavně v Německu a Španělsku vedlo k nacionalistickým projevům a v Japonsku k expanzivní politice (Japonsko napadlo Čínu a obsadilo část území). Této situace vyuţil v Německu především A. Hitler. V USA byla situace hospodářské krize řešena prezidentem F. D. Rooseveltem prostřednictvím reformačních zákonů v období let 1933 – 1937. Tak můţeme konstatovat, ţe „velká deprese“ měla nemalý vliv na vývoj, který vyústil do druhé světové války. Ekonomická a hospodářská situace počátkem třetího tisíciletí je ve světě odlišná oproti předválečné a poválečné době. Na africkém kontinentě došlo k osamostatnění republik a 8

částečné industrializaci. Ve východní části světa se stávají ekonomickými velmocemi Japonsko, Čína a Indie. Atomovým výzkumem se dále kromě tradičních zemí (Ruska a Ameriky) zabývají především Čína, Pákistán, Irán a Severní Korea. Vznikají nadnárodní organizace, instituce a monopoly. Svět je internetově – elektronicky propojen a vlastně počítačově řízen. Naše planeta Země je pod tlakem industriálního rozvoje, suţována mnoha zplodinami, coţ vede k narušování přírodní rovnováhy a zemské stratosférické ochrany. Všechna odvětví se dravě vrhají a zaměřují na maximální zisk a co největší ekonomickou moc. Počátkem roku 2008 byly odhaleny podvody vlivné americké finanční společnosti vedené panem Madoffem, coţ roztočilo spirálu rezignace a zkrachování bank – bankrotu peněţních ústavů, jak v USA, tak i třeba na Islandu a jinde. Jen ve Spojených státech amerických zbankrotovalo 149 bank za období roku 2008 aţ do listopadu roku 2009. Nejen v USA ale i v evropských zemích dochází k velkému omezení výroby automobilek, které mnohdy tvoří páteř průmyslové výroby. Nastává krize, která zasahuje téměř všechna odvětví hospodářského mechanizmu v nejvyspělejších zemích. V Evropě jiţ funguje Evropská unie, která sdruţuje v současné době 27 států. Je to partner, se kterým USA počítá, a chce společně krizovou situaci řešit. Počátkem roku 2009 jednala německá kancléřka Angela Merkelová s řediteli třiceti největších německých koncernů, kde poţadovala „stop“ propouštění zaměstnanců. Mnohde se zavádí tzv. šrotovné, které by mělo pomoci automobilovému průmyslu.Taktéţ dochází ke zkracování pracovního týdne, aby nemuselo docházet k propouštění zaměstnanců. Růst německé produkce je pro Českou republiku potřebný, protoţe do Německa směřuje velká část našeho exportu. Obdobná opatření jsou zaváděna také ve Francii, kde prezident Nicolas Sarkozy doporučil záchranný balíček ve výši 26 miliard EUR do potácející se francouzské ekonomiky. Ve Spojených státech amerických byly na ţádost prezidenta Obamy kongresem schváleny podobné balíčky v miliardách dolarů, které byly směřovány do průmyslového a automobilového odvětví. Hospodářská recese však stále hrozí, coţ dokazují stále niţší kurzy akcií na světových trzích. Zlepšení nastane v situaci, kdy se ekonomika zrychlí, neporostou úrokové sazby, poroste tvorba HDP, poklesne nezaměstnanost na přijatelnou míru (3%). V současnosti se nezaměstnanost pohybuje mezi 10 – 12 %. Předpokládá se obnovení trhu s investicemi a úvěrováním.

9

Ze zkušenosti po světové hospodářské krizi v druhé polovině minulého století víme, ţe krizi a recesi střídají příjemnější období jako je oţivení - konjunktura. Tato období lze očekávat i po současné recesi. V těchto etapách dochází k rozmachu investiční činnosti, zavádění modernějších technologií, dochází k zvýšení obchodních obratů a ve výsledku k růstu výroby a tím i spotřeby. Tímto je především uspokojována potřeba člověka. Je ale skutečností, ţe v současných letech musí být brán zřetel na ekologii, která sehrává důleţitý faktor v průmyslově hospodářské činnosti. Samotná výroba i výroba energií musí jít ruku v ruce s ekologickými poţadavky, které jsou stále náročnější a tím i finančně nákladnější, protoţe v současnosti jsou tyto problémy řešeny v úzké mezinárodní spolupráci. Je předpoklad, ţe se tyto veškeré záměry zdaří. Společné cesty jsou zárukou úspěšného zvládnutí dosavadních hospodářských potíţí, které musí být a budou co nejdříve překonány.

10

1. Globální geografické aspekty světové ekonomiky a jejich souvislosti a dopady na hospodářství a společnost Hospodářský a společenský rozvoj vede k výraznému rozdělování krajiny, původně víceméně rovnoměrně vyuţívané zemědělstvím, z hlediska jejích vyuţitelných přírodních zdrojů. Vznikem průmyslu dochází k výraznému soustředění nových odvětví do měst, tedy na podstatně menší plochu neţ předtím představovalo zemědělské vyuţívání krajiny. Časem však některá města za ostatními v rozvoji průmyslu zaostávala, ať uţ z důvodů přírodních, např. nedostatek vody nebo hornatý terén, nebo z důvodů hospodářských, kde mohl být nezájem města o rozvoj určitého odvětví průmyslu, nedostatek pracovních sil, nezavedení ţeleznice aj. Tak se postupně v krajině vytvořila města a aglomerace s lepšími podmínkami rozvoje. Některá města měla surovinové zásoby, jiná měla dobrý přístav nebo se rozkládala na splavné řece, a právě v nich vznikala nová rozvojová odvětví hospodářství snadněji. Tak se postupně formovaly jádrové oblasti, v nichţ se soustřeďoval rozhodující průmyslový, obsluţný i populační potenciál daného státu. Opakem byly oblasti periferní, jejichţ moţnosti rozvoje v moderním hospodářství byly omezené. V periferních oblastech, zpravidla nejvzdálenějších od národních rozvojových jader, se nejvíce zachovalo přírodní prostředí i tradiční formy hospodaření, ale také spíše tradiční styl ţivota a zpravidla niţší ţivotní úroveň. Průmyslový rozvoj vyţadoval větší odbytiště, přísun nových cenných surovin. Díky rozvoji námořní dopravy, zvláště po zavedení parního stroje, se zrychlila a zlevnila přeprava na velké vzdálenosti a mezi kontinenty. To usnadnilo rozsáhlé výboje hlavně v 19. století, kdy se rozšířily a upevnily zámořské kolonie ovládané evropskými velmocemi. Probíhaly dalekosáhlé změny v reprodukčním chování obyvatelstva. Došlo k poklesu úmrtí, lidí začalo přibývat. Poté se sníţila i porodnost a lidé měli méně dětí, jejich větší podíl se však doţil dospělosti. Začala probíhat demografická revoluce. Lidé se uvolnili ze starých omezení a stali se nezávislými. S tím je spojeno nejen stěhování do měst, ale i do vzdálených zámořských drţav, které Evropané postupně a násilně kolonizují. Na tyto změny navazuje také sociální vývoj zahájený Velkou francouzskou revolucí. Tyto zásadní změny vyvolané industrializací probíhaly zprvu v Evropě, Severní Americe, později pokračovaly s různým zpoţděním v dalších oblastech světa.

11

1.1. Vliv geografické polohy na hospodářský rozvoj V jádrových oblastech, které zaujímají na národní úrovni jen nepatrnou plochu, je to vţdy několik procent, se koncentruje rozhodující hospodářský potenciál „taţná“ průmyslová odvětví, hlavní centra dopravy, špičkové sluţby, výzkumné a vzdělávací instituce nejvyšší úrovně. Směřuje sem výrazný proud přistěhovalců, mnohdy i ze zahraničí, je zde moţnost vyššího výdělku a vyšší úroveň vzdělanosti. Jsou zde klíčové kapacity bankovnictví a vysokoškolských institucí i výzkumu, rychlejší přejímání nových myšlenek a nových způsobů ţivota. Příkladem takového centra byla Budapešť. Tam se jako ve výrazně dominantním centru průmyslu jinak převáţně agrárního státu koncentrovala na ploše asi 5% území od počátku 20. století pětina obyvatelstva. Po vzniku Maďarska v dnešních hranicích v roce 1918 bylo ve městě soustředěno asi 40 % průmyslové výroby země, po skončení druhé světové války pak téměř polovina. Od té doby se novou průmyslovou výstavbou průmysl šířil spíše do jiných měst a metropole Maďarska rozvíjela obsluţnou sféru. Průmysl poklesl téměř na čtvrtinu úhrnu země. Nové politickoekonomické podmínky metropoli znovu zvýhodnily a jsme svědky rozvoje některých nových odvětví, hi-tec.1 Podobný vývoj, jaký se odehrával na národní úrovni, se pozvolna prosazoval i v úrovni nadnárodní, nejdříve na jednotlivých kontinentech, později i celosvětově. Jednotlivá národní centra, na základě rozdílnosti geografické polohy i rozdílné síle hospodářského zázemí, se rozvíjela různě rychle. Většina center, která postupně nabývala nadstátního a později globálního významu, leţí na pobřeţí oceánů, popřípadě na pobřeţí okrajových moří. Na kontinentální úrovni se prosazují další centra a aglomerace především svou výhodnou ekonomicko-geografickou polohou. Ta vyplývá z výskytu nerostných surovin (např. hornoslezská konurbace2 s centrem v Katovicích), z polohy uprostřed státu (Madrid, Řím), z průmyslové a výzkumné základny podpořené politickou mocí (Moskva, Kijev) nebo z intenzivních vztahů k hlavním hospodářským centrům a dopravním tahům. Většinou vyplývá i z dlouhotrvající špičkové pozice jak v politickém, sídelním, tak hospodářském postavení v jednotlivých zemích (Berlín, Varšava, aj.) Jen jejich postavení ve světovém hospodářství a politice je o něco niţší.

1 2

Hi-tec = high technology, konurbace – souměstí, městská aglomerace

12

Jádrové oblasti současného světa globálního významu (centra 1. řádu) i jednotlivých světových makroregionů (centra 2. řádu) mají řadu společných znaků a tendenci se v některých z nich navzájem přibliţovat. Souviselo to s tím, jak se stále více prosazují procesy internacionalizace a globalizace hospodářství. Přitom pozice jednotlivých center světového hospodářství nejsou neměnné. V posledním čtvrtstoletí se k výše uvedeným jádrům rychle přibliţuje svým hospodářským i politickým významem řada dalších národních jader, jejichţ význam podstatně přerůstá hranice jednotlivých států (Šanghaj, Peking, Bombaj, Rio de Janeiro, Sao Paulo, Jakarta aj.)

1.2. Nerovnoměrnost rozložení světového hospodářství Z vývoje hospodářství a společnosti je zřejmé, ţe trvale roste počet obyvatel na Zemi a objem jeho spotřeby, coţ vyvolává zásadní změny v hospodářství a jeho rozmístění. Mění se sektorová struktura, tedy podíl jednotlivých sektorů na národním hospodářství měřený buď podílem na úhrnu ekonomicky aktivního obyvatelstva nebo podílem na tvorbě hrubého domácího produktu. Stejně se v čase mění podíl jednotlivých odvětví. Znamená to, ţe se zmenšuje význam primárního sektoru, narůstá podíl sekundárního a ve vyspělých státech stoupá podíl terciéru na úkor sekundární sféry. Z různých výchozích podmínek a rozdílného historického i ekonomického vývoje se na celosvětové úrovni vytvořilo výrazné rozdělení na dvě části: „bohatý Sever“ (Severní Amerika, Kanada, Evropa, Rusko, Japonsko a vyspělé země východní Asie, Jiţní Afrika, Austrálie a Nový Zéland) a „chudý Jih“ (Asie, Afrika, Latinská Amerika, Melanésie, Polynésie). Toto geograficky ne zcela přesné označení, původně novinářské, vyjadřuje velké globální rozdíly v úrovni hospodářského rozvoje, v ekonomice a v politice se běţně pouţívá. „Bohatý Sever“ zaujímá 38 % souše, přes 20 % lidstva a 85 % světového průmyslového potenciálu. Hlavní podíl na HND má průmysl zpracovatelský, do popředí se dostává odvětví vysokých technologií, např. moderní chemie, strojírenství, energetika a sluţby. Zemědělství je jen na okraji, ale je zde vysoká mechanizace a chemizace, důraz se klade na ţivočišnou výrobu. Výkonná doprava.

13

„Chudý Jih“ – páteří je většinou zemědělství. Zujímá 3/5 souše, 4/5 lidstva a jen 1/6 průmyslu. V těchto zemích se projevuje zaostalost, negramotnost, přetrvávají koloniální přeţitky, nízká koupěschopnost obyvatelstva. Doprava většinou netvoří jednotný systém. V současné době existují mezi zeměmi světa velké rozdíly z hlediska jejich hospodářské struktury a úrovně rozvoje. Pro různé cíle byly vytvořeny zvláštní klasifikace rozdělující na 200 státních útvarů na Zemi do různých typů. Prvním z ukazatelů, který zachycuje výkonnost dané ekonomiky a který se zpravidla vyuţívá, je úroveň hrubého domácího produktu (HDP). HDP je snad nejsledovanějším makroekonomickým ukazatelem. Definuje se jako trţní hodnota všech finálních statků a sluţeb vyprodukovaných v dané ekonomice za dané časové období.3

Deset zemí s největším hrubým domácím produktem v roce 1990, 2000 a 2005 (v miliardách USD) stát

1990

2000

2005

USA

5751

9837

12360

Japonsko

3052

4842

4018

Německo

1687

1873

2504

Británie

987

1414

1830

Francie

1216

1294

1816

Čína

355

1080

8859

Itálie

1102

1074

1698

Kanada

573

688

1114

Brazílie

465

596

1556

Mexiko

263

575

1067

Zdroj: zemepis.com-státy podle HDP

3

Pavelka, Tomáš, Ing. Ph.D.; Makroekonomie, Základní kurz, III. vydání, Nakladatelství a vydavatelství Melandrium, Praha 2007, strana 17

14

Udává se zpravidla v nominální hodnotě (tedy přepočtu na USD – americké dolary) nebo v paritě kupní síly. Zpravidla v jednotlivých zemích existují velké rozdíly v cenách většiny potravin, výrobků a sluţeb. Proto přepočet podle parity kupní síly je objektivnější, ovšem jeho výpočet závisí na datech, která jsou často nepřesná a nedostupná. A tak se více vyuţívá HDP v nominální hodnotě. V tabulce HDP uvedeno v úhrnu (objemu) za celý stát. Nejčastější je rozdělení států světa podle stupně rozvoje hospodářství (sektorové struktury) a podle úrovně hrubého domácího produktu: 1. Hospodářsky vyspělé státy s rozvinutou trţní ekonomikou (Severní Amerika, Evropská unie a ostatní státy západní Evropy, Japonsko a vyspělé země východní Asie, Austrálie a některé další státy Oceánie) a s vysokou úrovní HDP na obyvatele, převyšující zpravidla hodnoty 25 000 USD. Tyto země mají zpravidla podíl ekonomicky aktivních v priméru do 10 %, v terciéru kolem 60 % i více.

2. Státy s transformující se ekonomikou střední a východní Evropy a některých nástupnických států po SSSR prodělávají restrukturalizaci a vytváření trţního hospodářství. Úroveň HDP kolísá mezi zeměmi a je na úrovni cca 30 % první skupiny. Také sektorová struktura je zatím nestabilizovaná a mezi státy jsou velké rozdíly. Typická je rozsáhlá restrukturalizace průmyslu těchto zemí, který byl v období totality zastaralý a silně předimenzovaný.

3. Státy s velkým exportem surovin a vysokým HDP na obyvatele převyšujícím v některých případech i nejvyspělejší země světa. Je ovlivněn vysokou těţbou a exportem především ropy a zemního plynu (např. Saúdská Arábie, Kuvajt, Brunej, Malajsie aj.) s neúplnou strukturou průmyslu a s určitým zaostáváním úrovně sociálního rozvoje (občanská práva, vzdělání, sociální péče, práva ţen aj.)

4. Státy, které jiţ prošly kratším obdobím industrializace a modernizace společnosti, ale stále mají charakter průmyslově – zemědělský či zemědělsko – průmyslový (např. Turecko, Alţírsko, Pákistátn aj.). V mnohých schází odpovídající podíl náročnějšího odvětví průmyslu a exportují hodně surovin a zemědělských produktů 15

(např. Brazílie, Nigerie aj.). V některých, i přes rozvinuté náročné výroby, existují rozsáhlé oblasti předindustriální společnosti (např. Indie, Čína). Mezi těmito státy jsou značné rozdíly v úrovni DPH (cca 800 – 4000 USD/obyv.) a obrovské vnitřní rozdíly mezi jednotlivými sociálními skupinami.

5. Země, které se nacházejí v počátečním stádiu modernizace společnosti, s převahou tradiční agrární společnosti, s velkou závislostí na exportu několika druhů zemědělských výrobků či těţby, s nízkou a extrémně nízkou úrovní HDP (Čad, Niger, Tanzanie, Nepál, Bhútán, aj.). Úroveň HDP se pohybuje velmi nízko, zpravidla pod 500 USD/obyv., ovšem jeho nominální hodnotu zpravidla poněkud zvyšuje parita kupní síly.

Pro porovnání deset vybraných nejbohatších a nejchudších zemí podle úrovně HDP/obyvatele v USD za rok 2005 (parita kupní síly) nejbohatší

nejchudší

stát

2005

stát

2005

Lucembursko

55600

Etiopie

100

Rovníková Guinea

50200

Zaire

100

Spojené arabské emiráty

43400

Burundi

110

Norsko

42300

Sierra Leone

130

USA

41800

Malawi

170

Irsko

41000

Eritrea

170

Island

35600

Guinea -Bissau

180

Dánsko

34600

Niger

180

San Marino

34600

Tádţikistán

180

Kanada

34000

Čad

200

Zdroj: zemepis.com – státy podle HDP na 1 obyvatele

Jiné členění podle světových makroregionů vychází z hodnocení úrovně rozvoje, vybavenosti přírodními zdroji a lidským potenciálem. Dvanáct světových makroregionů je

16

z tohoto pohledu rozděleno na dvě skupiny – vyspělých a rozvojových zemí a kaţdá na části podle vybavenosti přírodními zdroji (agroklimatické, vodní, nerostné aj.). Do prvé skupiny vyspělých makroregionů s vysokou vybaveností přírodními zdroji je řazena Severní Amerika,nástupnické státy SSSR a Austrálie s Oceánií. Druhou skupinu hůře aţ nedostatečně vybavenou přírodními zdroji tvoří vyspělé státy západní Evropy, transformující se státy střední a východní Evropy a makroregion vyspělé východní Asie (Japonsko, Korejská republika, Tchaj-wan). Skupinu makroregionů chudšího „Jihu“, ovšem dobře vybavených přírodními zdroji, tvoří jihozápadní Asie a severní Afrika, Latinská Amerika a Čína spolu s Mongolskem a severní Koreou. Do druhé skupiny makroregionů hůře vybavených přírodními zdroji patří jihovýchodní Asie s různým stupněm jiţ započatého hospodářského rozvoje a také jiţní Asie (Indie, Pákistán, Bangladéš, Srí Lanka aj.) s přetrvávajícími velkými rozdíly mezi oblastmi a městským a venkovským obyvatelstvem. Nejchudším a přírodními zdroji hůře a nerovnoměrně vybaveným makroregionem je subsaharská Afrika s největší zaostalostí a obrovskými problémy hospodářskými, politickými (kmenová nevraţivost, potlačování menšin aj.) i sociálními (zdravotní péče, AIDS, nezaměstnanost, závislost na vnější pomoci aj.). Existující rozdíly v hospodářské vyspělosti jednotlivých zemí se v perspektivě budou zřejmě i nadále zvětšovat, protoţe hospodářský rozvoj vyspělejších zemí světa je rychlejší neţ rozvoj v ostatních oblastech. Nerovnoměrnost rozloţení světového hospodářství se projevuje i v rozdílném stupni vlivu společnosti na přírodní prostředí. Vzájemné interakce společnosti a přírody se člení do tří základních vývojových stupňů. První, kdy přírodní prostředí určuje (determinuje) způsob ţivota společnosti v území, nazýváme determinací. V druhém, kdy dochází k nebývalému rozvoji techniky a „síly“ společnosti, má člověk schopnost narušovat a přeměňovat přírodní prostředí nejdříve regionálně, později globálně, hovoříme o konkurenci mezi přírodou a společností. Společnost totiţ konkuruje přírodním faktorům a přetváření krajiny, často s nepříznivými výsledky pro přírodu, ale v důsledku i sama pro sebe. Třetí fáze, do níţ se zvolna dostávají nejvyspělejší státy, je stadiem kooperace. Společnost je natolik bohatá a vzdělaná, ţe je schopna část vyprodukovaných hodnot vkládat do ochrany či dokonce do rekonstrukce přírodního prostředí. 17

Rozvoj společnosti a struktur jejího hospodářství se tedy silně promítá do úrovně vztahů přírodní a společenské sféry, a to rozdílně v jednotlivých oblastech a státech světa.

1.3. Politika a ekonomika Politická situace v jednotlivých státech, oblastech i na celém světě ovlivňuje zásadním způsobem moţnosti hospodářského a sociálního rozvoje. Znalost této situace v různých regionech světa můţe významně ovlivnit dlouhodobý i krátkodobý pobyt jednotlivce v těchto zemích a oblastech, ať uţ při soukromých, či podnikatelských aktivitách. Firmy i státní orgány musejí sledovat politickou situaci v oblasti svých ekonomických zájmů, aby jejich aktivity byly úspěšné. K extrémnímu ovlivnění hospodářských asociálních poměrů dochází v období válečných konfliktů nebo jiných katastrofických událostí. Stačí si uvědomit, jaké důsledky na světovou leteckou dopravu a na ni vázané firmy měl teroristický útok na USA 11. září 2001. Celková politická situace ve světě se tedy bezprostředně odráţí ve fungování provázaného světového hospodářského komplexu. V současné době se celá pevnina a také část moří Země rozděluje na státní útvary. Samostatných států je dnes téměř dvě stě. Kromě toho z dřívějších období přetrvává i několik desítek většinou nevelkých závislých území. Charakterizuje je závislost na jiném, zpravidla bývalém koloniálním státě. Jsou to jednak zbytky bývalých větších koloniálních drţav nebo území svěřené do správy vlády některého státu z rozhodnutí OSN.

1.4. Formování politické mapy současného světa Po druhé světové válce začal pozvolný rozpad koloniální říše vlivem sílícího osvobozeneckého hnutí, ale i z důvodů ekonomických. Rozdíly mezi potřebami vyspělých koloniálních mocností a jejich koloniemi se stále zvětšovaly. Rozpad koloniálních říší se projevil nejdříve v jihovýchodní a jiţní Asii, později v Africe a dalších oblastech. Například v průběhu roku 1960 vzniklo 17 nových samostatných afrických států a tento rok je nazýván „rokem osvobození Afriky“. 18

V šedesátých letech nastal rozpad koloniálních říší, na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století proběhl rozpad bipolárního uspořádání světa. Toto uspořádání vzniklo po druhé světové válce jako svět dvou největších vítězných, navzájem soupeřících velmocí – USA a SSSR. Zánik bipolárního rozdělení světa nastal v posledním desetiletí dvacátého století a měl kromě jiného za následek změnu politické mapy Evropy. Vojenské, hospodářské a politické oslabení SSSR vedlo k rozpadu tzv. socialistického tábora. Byla rozpuštěna Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) sdruţující tyto země, včetně tehdejšího Československa, i jejich vojenské seskupení, Varšavská smlouva. Důsledkem

politického

uvolnění

bylo

sjednocení

Německa,

naopak

rozpad

Československa, Jugoslávie a posléze i Sovětského Svazu. Na jeho někdejším území vzniklo 15 nástupnických států. Ve všech zemích přinesla změna politických poměrů dalekosáhlé zásahy do organizace a řízení společnosti a rozsáhlou transformaci hospodářství.

Na počátku 21. století odráţí politická mapa světa dvě základní změny: -

postupné prosazování se USA jako jediné světové velmoci, coţ vede ke vzniku unipolárního světa

-

teroristické útoky na tuto velmoc – jsou příčinou vytváření zcela nových přístupů v mezinárodní politice

Je zatím nevyřešenou otázkou, jak by měl být budoucí svět stabilizován a jak toho dosáhnout. Lze předpokládat, ţe budou snahy vytvořit takové mezinárodní uskupení a vyváţení politické moci, aby svět budoucnosti nebyl unipolární, ale multipolární. Měl by tedy mít více navzájem se kontrolujících mocností schopných udrţet mezinárodní pořádek a stabilizovat i potřebný hospodářský rozvoj a vývoj.4 4

Bičík, Ivan, Doc. RNDr. CSc., Baar, Vladimír, Doc. RNDr. CSc., Čermák, Zdeněk, Doc. RNDr. CSc., Frajer, Václav, RNDr., Perlín, Radim, RNDr.; Globální geografické aspekty světového hospodářství, 1. vydání, situace k datu uzávěrky dne 30. 6. 2003, Nakladatelství České geografické společnosti, s.r.o., Praha 2005 – vlastní úprava

19

1.5. Světová populace, demografické charakteristiky Zajímavé a významné je sledování vývoje obyvatelstva ve světovém měřítku. Na začátku třetího tisíciletí přesáhl počet obyvatel ţijících na naší planetě 6 miliard (v roce 2002 to bylo 6,215 miliard a za dalších dvacet let pravděpodobně vzroste o další 1,5 miliardy). Dlouhodobý vývoj počtu obyvatel na Zemi.

Zdroj: zemepis.com-historie

1. miliarda – vývoj lidstva aţ do roku 1800 2. miliarda – vývoj lidstva o 130 roků ( 1930 ) 3. miliarda – 30 let ( 1960 ) 4. miliarda – 14 let ( 1974 ) 5. miliarda – 13 let ( 1987 ) 6. miliarda – 12 let ( 1999 ) 7. miliarda – 14 let ( 2013 ) 8. miliarda – 15 let ( 2028 ) 9. miliarda – 26 let ( 2054 ) Počet let potřebných k nárůstu o miliardu obyvatel se aţ do konce 20. století stále sniţoval. Nerovnoměrný populační vývoj patří mezi globální problémy lidstva. Liší se v různých částech světa – je výrazně územně diferencován. Vedle zřetelného protikladu ve vývoji na

20

celosvětové úrovni mezi vyspělými a rozvojovými státy nacházíme rozdíly i mezi městským a venkovským prostředím či mezi jádrovými a periferními oblastmi uvnitř států. Kromě vývoje celkového počtu obyvatel je však třeba sledovat i moţné odlišnosti v zastoupení jednotlivých skupin obyvatel například podle věku, pohlaví, vzdělání nebo náboţenského vyznání, tedy podle různých struktur. Dnešní rozmístění a sloţení obyvatelstva je výsledkem dlouhodobého vývoje a současně i východiskem pro budoucí populační vývoj. Změny počtu obyvatel (pohyb obyvatel) jsou výsledkem bilance přirozeného pohybu (rozdílu mezi počtem narozených a zemřelých) a stěhování (migrace). Vzájemný vztah jednotlivých sloţek ve sledovaném území za určité období (zpravidla 1 rok) vyjadřuje celkový přírůstek nebo úbytek obyvatel. Ten zjistíme, kdyţ od počtu narozených odečteme počet zemřelých a přičteme rozdíl mezi počtem přistěhovalých a vystěhovalých. Získaný údaj je buď kladný – populační přírůstek, nebo záporný – populační úbytek. Úloha přirozeného a migračního pohybu v celkovém vývoji obyvatel se liší podle velikosti sledovaného území. Zatímco vývoj populace celé Země je určován pouze rozením a vymíráním, počty obyvatel států a regionů významně ovlivňují počty přistěhovalých a vystěhovalých. Migrace má často rozhodující význam na vývoj obyvatelstva měst, někdy i států. Podíváme-li se do atlasu světa na mapu znázorňující hustotu zalidnění, zjistíme, ţe velká část obyvatelstva je soustředěna do několika málo oblastí. Rozloţení obyvatel na Zemi je nerovnoměrné. Základním ukazatelem charakterizujícím rozmístění obyvatelstva je hustota zalidnění. Dává do poměru počet obyvatel a plochu území, na kterém ţijí a vyjadřuje průměrný počet obyvatel ţijících na 1 km2. Při pouţívání ukazatele hustoty zalidnění si musíme uvědomit, ţe se jedná o hodnotu, která charakterizuje průměrnou úroveň za celé sledované území. Uvnitř tohoto území je však obyvatelstvo často rozmístěno značně nerovnoměrně. Hlavní činitelé rozmisťování: - obyvatelstvo můţe vystupovat jako: -

pracovní síla, závislost na její kvalifikaci

-

spotřebitel

-

iniciátor a koordinátor všech aktivit, obyvatelstvo je schopné řídit různé procesy

- dopravní infrastruktura – ovlivňuje investory, energetický činitel, suroviny a zdroje

21

Nejlidnatější státy světa v porovnání s ČR (v mil. obyvatel) 1950

1998

odhad 2050

Čína

547

1262

1484

Indie

358

982

1529

USA

152

274

349

Indonésie

76

206

312

Brazílie

52

166

244

Pákistán

75

148

345

105

147

121

Japonsko

83

126

115

Bangladéš

46

125

212

Nigérie

24

106

244

Česko

9

10

8

2520

5900

9400

Rusko

svět Zdroj: zemepis.com

Dnešní rozmístění obyvatelstva je výsledkem dlouhodobého vývoje, během kterého se uplatňovalo mnoţství činitelů ovlivňujících rozdíly ve vhodnosti různých územních celků pro ţivot člověka. Mezi nejdůleţitější patří přírodní podmínky. Řada oblastí s vysokou hustotou zalidnění je zaloţena na vhodných podmínkách pro zemědělství. Jsou to většinou níţinné oblasti s příhodnými klimatickými poměry, úrodnými půdami a často s dostupností potravinového bohatství z moří. Například: monzunové oblasti Asie jako je východní Čína, Indoganţská níţina, Jáva, údolí Nilu v Egyptě. Protiklad vytvářejí téměř neosídlené oblasti Antarktidy, pouští a polopouští ve vnitrozemí Austrálie nebo Afriky (Sahara), velehorské oblasti v Asii (Himálaj). Jsou to oblasti nevhodné pro zemědělství, s teplotními nebo sráţkovými extrémy. Další oblastí s vysokou hustotou zalidnění jsou tradiční průmyslové regiony, které se rozvíjely na základě výskytu nerostných surovin jako je například Porúří, Horní Slezsko, střední Anglie.

22

Při formování rozmístění obyvatelstva se také prosazují socioekonomické faktory, kde důleţitou roli v prohlubování nerovnoměrnosti v rozmístění obyvatelstva, především na úrovni států , sehrál v 19. a 20. století proces soustřeďování obyvatelstva do měst.5

2. Etapy vývoje světového hospodářství, jednotlivá ekonomická centra a příčiny přesunu světového ekonomického centra mezi kontinenty Světové hospodářství nevzniká určitým dnem, ani určitým rokem nebo obdobím – jeho vznik je pozvolným sledem událostí. Za počátek vzniku světového hospodářství bychom mohli povaţovat i existenci celosvětového trhu práce, kapitálu a zboţí. Světové hospodářství je kategorie s bohatým historickým vývojem. Nejstarší období (od 17. století – merkantilismus) bylo charakteristické pouze rozvojem mezinárodního obchodu – mezinárodní hospodářství. Světová ekonomika uţ jako samostatná vědní disciplína zkoumá jevy a zákonitosti světového hospodářství, které vznikalo teprve v minulém století, nejen na úrovni ekonomické, ale i na úrovni hlavních tendencí výroby, koncentruje se na mezinárodní ekonomické vztahy, jeţ v oblastech výroby, rozdělování, směn a spotřeby propojují národohospodářské celky. Historicky se začala formovat jako teorie mezinárodního obchodu a v polovině minulého století komplikovaněji jako světová ekonomika. Ekonomický růst, vyjádřený typicky jako růst hrubého domácího produktu, bývá jedním z nejpouţívanějších ukazatelů rozvoje dané země či regionu. Ve 20. století docházelo ve světovém hospodářství k výrazným pokrokům v ekonomikách některých zemí a naopak nastupovaly téměř periodicky hospodářské krize.

5

Bičík, Ivan, Doc. RNDr. CSc., Baar, Vladimír, Doc. RNDr. CSc., Čermák, Zdeněk, Doc. RNDr. CSc., Frajer, Václav, RNDr., Perlín, Radim, RNDr.; Globální geografické aspekty světového hospodářství, 1. vydání, situace k datu uzávěrky dne 30. 6. 2003, Nakladatelství České geografické společnosti, s.r.o., Praha 2005 – vlastní úprava

23

Nejvíce ovlivňují světové hospodářství tři centra a to Spojené státy americké, Evropa včetně Ruska a Japonsko. Předem je nutné předeslat, ţe zásadní odlišnost spočívá v heterogennosti evropského centra, kde existuje mnoho různě ekonomicky vyspělých zemí. Tato vnitřní různorodost ztěţuje zapojování do světové ekonomiky, do jisté míry je pozitivně překonávána komplexními integračními procesy v rámci ES a EU. Po světové válce probíhal odklon od podmínek kapitalismu volné soutěţe. Ekonomika ve světě se začíná rozdělovat a ubírá se různými směry. Vznikají také rozličné mezinárodní organizace a pakty. V některých zemích se nastolil komunistický reţim a s ním podmínky direktivní ekonomiky neboli centrálně plánované ekonomiky. Evropa se dělí na Západní a Východní, přičemţ Východní Evropu tvoří hlavě bývalý Sovětský svaz a státy jím ovlivňované (satelity včetně Československa). V takzvaném západním světě pokračuje v podstatě trţní systém (hospodářsky vyvinuté státy) a na okraj povstávají státy rozvojové. V kaţdé z ekonomik nastává i jiný vývoj a jinak rychlý růst. Centrálně plánované ekonomiky plní svůj plán masové industrializace a rychlého růstu. Nad těmito ekonomikami, jak jiţ bylo řečeno, „drţí ochrannou ruku „ Sovětský svaz. V 80. a 90. letech nastaly výrazné politické změny v celém světě a pro tyto ekonomiky to znamenalo rozsáhlou transformaci na trţní hospodářství. Největší problémy s těmito změnami měl někdejší Sovětský svaz. Pod vedením M. Gorbačova se Rusko snaţilo modernizovat a posílit své hospodářství, ale propad byl velký a ruští občané se většinou potýkali s velmi nízkou ţivotní úrovní. Růst trţních ekonomik byl v minulém století stabilnější, nedá se však říci, ţe rychlejší. Jako hlavní oblasti světového hospodářství se uvádí Japonsko, USA a Evropa. Spojené státy se zaslouţily téměř o polovinu veškerého přírůstku ve světové ekonomice. Počátkem 90. let USA překonaly ekonomickou recesi a nastoupily cestu dlouhodobé konjunktury. Hospodářství překonávalo všechny dosavadní rekordy udrţitelného růstu. Západní Evropa prošla střednědobou recesí. Úspěšně pokračovaly západoevropské integrační procesy: v roce 1992 začal fungovat jednotný vnitřní trh evropských společenství ES, o rok později vstoupily v platnost Maastrichtské dokumenty a ES se připravilo na přechod k hospodářské a měnové unii. Zcela novým jevem se počátkem 90. let stala stagnace japonské ekonomiky. V Japonsku došlo k prvnímu výraznému poklesu dynamiky od skončení 2. světové války. Transformující se ekonomiky střední a východní Evropy procházely obdobím hluboké krize. Propad produkce v těchto zemích během let 24

1989 – 1993 byl hlubší neţ během světové hospodářské krize ve 30. letech. Významně k tomu přispěl rozpad trhu v rámci RVHP, rozpad SSSR a také recese v západní Evropě. Toto vše bylo velice důleţité pro českou ekonomiku, neboť její vývoj je velice ovlivněn ostatními světovými ekonomikami, jak díky poloze ČR, tak díky její velikosti. Vstup naší republiky do EU byl jen logickým vyústěním vývoje nejen v ekonomice. Celkově je moţné konstatovat, ţe nástup nové vývojové etapy světové ekonomiky v 90. letech byl spojen se světovou recesí, resp. krizí v některých regionech. Ve srovnání s 80. lety však nebyla hlavním nebezpečím inflace, ale stagnace či pokles výroby a s tím související pokles zaměstnanosti. V 90. letech také došlo k významným událostem, které se týkaly světového obchodu. Jiţ bylo zmíněno, ţe začal fungovat jednotný vnitřní trh v EU. Dále v roce 1994 bylo oficiálně ukončeno uruguayské kolo jednání o Všeobecné dohodě o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade – GATT), na kterém byl mimo jiné schválen vnik Světové obchodní organizace (World Trade Organisation - WTO). Na americkém kontinentě v roce 1994 nabyla účinnosti Dohoda o severoamerickém volném obchodu (North America Free Trade Agreement – NAFTA) podepsaná USA, Kanadou a Mexikem. Toto je jen částečný výčet organizací a dohod s mezinárodní a světovou působností. Nejčastěji uváděnou změnou ve světové ekonomice je tedy proces globalizace hospodářství. Poprvé v historii se lidstvo loučí s lokálními ekonomikami doplňkově obohacovanými zahraničním obchodem. Stále více společností operuje celosvětově. Konkurence je obrovská. Zboţí a lidé se přesunují mezi vzdálenými částmi světa ve dnech a hodinách, informace a peníze ve vteřinách a velmi levně. Vše je stále více propojeno, dění na určitém místě ovlivňuje hospodářství na protilehlé části zeměkoule. Tradiční nástroje regulace národních ekonomik jsou v tomto prostředí stále méně účinné. Je zde nutno zmínit, ţe v oblasti globalizace se velmi významně projevuje názorová rozpolcenost mezi zastánci ekonomického růstu a jeho kritiky. Ta má svůj základ v tom, ţe ekonomický růst přináší sice mnoho negativních rysů, avšak jeho absence velmi ztěţuje řešení mnoha problémů ve světové ekonomice, včetně problémů globálních. Jak si můţeme povšimnout, nemůţeme se zabývat ekonomikou a hospodářstvím bez zmínky o politické situaci. Dokonce se dá říci, ţe ekonomický růst ovlivňuje stupeň demokracie v zemích na niţším a středním stupni vývoje. Navíc stabilní demokratický systém umoţňuje stabilní ekonomický vývoj. Ovšem na kolik se toto tvrzení potvrzuje 25

v současném dění? Jak ovlivnil terorismus, či válka v Iráku světovou ekonomiku, se ukazuje s odstupem času. Je ovšem jisté, ţe jeden z hlavních faktorů vývoje ekonomiky je politický aspekt.

Etapy vývoje světového hospodářství – přehled 1. etapa: 1870 – 1918 Překotný technický a průmyslový rozvoj, akumulace kapitálu, narůstání napětí v hledání nových surovin a odbytových územích. 2. etapa: 1918 – 1929 Poválečná obnova, změna na politické mapě světa, neočekávaná tzv. „světová hospodářská krize“ z nadvýroby a její první globální dopady. 3. etapa: 1929 – 1945 Dlouhé období oţivování hospodářství jednotlivých zemí, některé prošly hyperinflací a další vyústily do fašistických reţimů a následně války.

4. etapa: 1945(48) – 1960 Vznik dvou ekonomických systémů zásadně odlišných, v 60.letech se zformoval tzv. rozvojový (třetí) svět. Obě bipolární soustavy se ekonomicky vyčerpávaly tzv. studenou válkou a bojem o hegemonii v rozvojovém světě. 5. etapa: 1960 –1989 Tzv. světová socialistická soustava se především z důvodů ekonomických zhroutila a transformovala na trţní hospodářství s akcelerací technologických procesů a zapojování do globální ekonomiky. 6. etapa: 1989 – dodnes Světové hospodářství se globalizuje se všemi pozitivními i negativními projevy.6

6

http://hgr.topsid.com/index.php?war=hospodarska_mapa_sveta

26

2.1. Spojené státy americké Spojené státy se v 19. století rozvíjely velmi rychlým tempem a stala se z nich světová supervelmoc. Objem průmyslové výroby se mezi lety 1896 a 1913 zvýšil osmkrát.7 Důsledkem byl obrovský nárůst amerického průmyslového potenciálu v průběhu celého 19. století, jak je vidět v následující tabulce.

Relativní podíly na světové průmyslové výrobě v letech 1750 – 1900 (v %)

1770

1800

1830

1860

1880

1900

Evropa celkem

23,2

28,1

34,2

53,2

61,3

62

Velká Británie

1,9

4,3

9,5

19,9

22,9

18,5

Spojené státy

0,1

0,8

2,4

7,2

14,7

23,6

Zdroj: Kennedy, Vzestup a pád velmocí, 1996

Vzestup HDP byl přerušen jen krizí v 90. letech, kdy se nezaměstnanost zvýšila ze 3 % v roce 1892 na 18,4 % v roce 1894. Cenová hladina zůstávala po celé období dík zlatému standardu stabilní. Podíl státu v hospodářství byl zanedbatelný. Zahraniční obchod v daném období rostl, ale zahraničněobchodní politika nebyla rozhodně liberální. Větší růst byl, v důsledku poměrně značné ochrany domácího trhu, zanedbáván u exportu neţ importu. Důvodů amerického hospodářského vzestupu bylo několik. 1. Do první skupiny patřil růst

počtu obyvatel způsobený migrací i přirozeným

přírůstkem. 2. Zvyšoval se objem kapitálu v zemi, k čemuţ přispíval i příliv zahraničního kapitálu. Tento kapitál pocházel zejména z Británie a Francie a směřoval do soukromého sektoru. 3. Hojnost třetího výrobního faktoru – půda a přírodní suroviny.

7

Spulber,1997

27

4. Souběţně působily i faktory vedoucí k vyšší efektivitě. V tomto směru působila pozitivně velikost vnitřního amerického trhu, která umoţňovala specializaci, výrobu ve velkých sériích a tím i zvýšení výnosů z rozsahu. Předchozí faktory vedly k růstu objemu výrobních faktorů i ke specializaci a vzestupu produktivity. Tyto skutečnosti velkou měrou přispěly k tomu, ţe poslední třetina 19. století byla pro USA zvlášť úspěšným obdobím. Amerika jiţ na konci 19. století byla hospodářsky nejsilnější zemí. Silný nárůst pokračoval plnou silou i v dalším století. Ve 20. letech, v dubnu 1917, Američané vstoupili do války po boku Dohody, coţ se ukázalo jako klíčový moment pro následnou poráţku Německa. V ekonomické oblasti se Američané během války, podobně jako ostatní země, krátkodobě odpoutali od zlata. I další zásahy byly obdobné jako v jiných zemích, takţe byly například zavedeny fixní ceny. Celkově bylo období 1. světové války pro Spojené státy příznivé. Ekonomika rostla. Hospodářsky vyšly Spojené státy ze světové války posíleny. V roce 1920 se v USA vytvářelo 47 % světové průmyslové výroby. V letech 1925 a 1926 došlo sice k mírné recesi,

ale produkce se mezi lety 1923 – 1929 zdvojnásobila, a to při velmi nízké

nezaměstnanosti. Ta dosahovala 2 %, pouze v roce 1924 byla vyšší 4,5 %. V těchto letech došlo k 32 % zvýšení produktivity ve výrobě, 18 % u ţeleznice a 15 % v zemědělství.8 Hrubý příjem na hlavu se v rozmezí let 1923 – 1929 zvýšil o 13 % a hrubý národní produkt na osobu se zvýšil o30 %.9 Odlišně se vyvíjelo zemědělství. Docházelo ke značnému poklesu cen a na tento vývoj američtí výrobci reagovali snahou po sníţení nákladů, zejména prostřednictvím větší mechanizace, na kterou si půjčovali u bank. Banky byly úzkým místem americké ekonomiky. Zemědělcům půjčovaly malé banky, jejich bilance se velmi často nacházely v situaci, kde na straně jedné jejich aktiva tvořila půjčky zemědělcům, tedy peníze byly velmi těţko získatelné zpět (extrémně nelikvidní) a na straně druhé jejich pasiv stáli malí střadatelé, kteří mohli chtít své peníze okamţitě vybrat. To vedlo k situaci, v níţ byly banky v případně bankovních panik velmi silně náchylné k bankrotům. K těm nakonec opravdu došlo.

8 9

Lewis, 1950 Reeves, 2000

28

K velkým problémům směřoval i vývoj na burze. Ceny akcií neodráţely očekávané budoucí výnosy z jejich drţení, ale spíše spekulaci, ţe ceny cenných papírů dále porostou. Tyto prognózy se plnily a od roku 1925 docházelo kaţdoročně k silnému vzestupu cen. Ke krachu nakonec došlo v tzv. Černý pátek 24. října 1929. Je ovšem nutno připomenout, ţe to nebyla burza, která vyvolala následnou Velkou krizi. To, ţe k tomuto krachu došlo, bylo jen jedním z projevů nezdravých tendencí v americkém hospodářství. Velká hospodářská krize byla jedinečná svým rozsahem i délkou trvání. Americké hospodářství se prudce propadlo a krize trvala velmi dlouho – aţ do vypuknutí světové války. Plná válečná ekonomika byla v Americe zavedena v roce 1943. Došlo i na různé formy státních zásahů do chodu americké ekonomiky, například v podobě kontroly cen. Nicméně hlavní nárůst vojenské výroby v průběhu války proběhl v rámci soukromého sektoru. Po druhé světové válce byly Spojené státy absolutní ekonomickou i politickou supervelmocí. Američané dokázali vyuţít toho, ţe nebyli válkou fyzicky zasaţeni a upevnili si postavení ve většině průmyslových oborů i v zemědělství. Velmi dynamicky se začal rozvíjet i sektor sluţeb. Co však bylo z hlediska světového hospodářství nejdůleţitější, byla americká ochota hrát roli supervelmoci, coţ se projevovalo například v podpoře Bretton-Woodského měnového systému, v Trumanově doktríně, Marshallově plánu nebo v podpoře jednání v rámci GATT. Ve změněném americkém postoji se vedle poučení zrcadlila i poválečná situace a nastupující bipolarita. Celé období aţ do roku 1973 můţeme povaţovat z hlediska americké ekonomiky za velmi úspěšné. Hospodářství dosahovalo stabilního růstu, vysoké zaměstnanosti a nízké míry inflace. Politicky o tak klidné období nešlo. Propukla studená válka mezi západními zeměmi a východním blokem. Ekonomicky znamenají 70. léta prudký zlom ve vývoji americké ekonomiky. V letech 1973 aţ 1975 upadla ekonomika do recese. Došlo k souběţnému vzestupu cenové hladiny a kolapsu burzy. Problémy s cenovou hladinou prohloubil rozpad Bretton-Woodského měnového systému, protoţe dolar jiţ nebyl ukotven k ţádné komoditě. Na růstu cen se také projevily i surovinové krize. Reakce šesti arabských států, která krizi vyvolala, byla zaměřena přímo proti USA, kam zastavily dodávky pro jejich podporu Izraele. Vznikla tak atmosféra všeobecného cenového pohybu, kterému se všichni přizpůsobovali a tím ji i 29

vyvolávali. Všechny tyto faktory vyústily ve zmiňovaný růst cen. Na poklesu výkonu se podepsala i reakce na ropnou krizi. 80. léta jsou úzce svázána s osobou Ronalda Reagana, který byl americkým prezidentem ve dvou funkčních obdobích. Reagan usiloval o celkovou liberalizaci ekonomiky a sníţení úlohy státu v hospodářství. Proběhly deregulace v oblastech energetiky, dopravy, bankovnictví a telekomunikací. Zrušil kontrolu cen ropy a později zcela dereguloval trh se zemním plynem. Uvolnění hospodářství se týkalo také sektoru sluţeb. Hospodářská politika v Reaganově období měla v důsledku značný vliv na celé světové hospodářství. Silný dolar na jedné straně usnadnil dovoz do USA a tak přispěl k růstu ekonomiky v mnoha zemích. Na druhou stranu vysoké americké úrokové míry vedly k odlivu kapitálu z řady zemí a navíc zkomplikovaly situaci s obsluhovou sluţbou v rozvojovém světě. Vnitřně se silný dolar projevil na problémech s obchodní bilancí, kde import převyšoval export. Můţeme tedy říci, ţe se Reaganovi podařilo ozdravit některé části ekonomiky. Na počátku 90. let došlo ve Spojených státech k ekonomickému propadu, který vyvolával dojem, ţe Amerika ztrácí svou vůdčí roli. Příčiny byly ve snaze o stabilizaci rozpočtového deficitu a vnější rovnováhy. Rovněţ přispěl i růst ceny ropy ve spojitosti s Válkou v zálivu. Od března 1991 započal nepřerušený ekonomický růst, který trval aţ do roku 2001.10 Na přelomu století však došlo k pádu americké burzy. Kolaps burzy přispěl k recesi, která ekonomiku zasáhla v roce 2001. Příčina recese byla v poklesu zisků a cen akcií, které vedly ke sníţení investiční aktivity. Po 11. září 2001 se významně změnila i mezinárodněpolitická situace. Spojené státy vyhlásily v reakci na útoky tzv. válku terorismu, coţ znamenalo zvýšení veřejných výdajů na obranu. Americká krize trhu s hypotékami 2007 měla své počátky jiţ v roce 2006. Vyústění ve finanční propad burzovních trhů v USA, potaţmo dalších po celém světě v červenci a srpnu 2007, bylo důsledkem neopatrného poskytování hypoték takzvaným rizikovým zákazníkům, kteří nebyli schopni dostát svým finančním závazkům. Tito dluţníci pak při 10

Ţídek, Libor, Ing.,Ph.D.;Dějiny světového hospodářství, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Kardinála Berana 1157/32, 301 00 Plzeň, 2007, vlastní úprava str. 182-210 ISBN 978-80-7380-035-2

30

velkém mnoţství vytvořili finanční propast, jejímţ důsledkem byl kolaps největších amerických obchodníků s hypotékami a půjčkami, jako třeba New Century Financial Corporation. Celá tato situace měla na svědomí historickou depreciaci11 dolaru a jiţ zmíněný propad světových burz. Podle odborníků bylo celé „zakolísání“ trhu jen dočasné a jen nahrálo burzovním spekulantům k obchodování.12

2.2. Evropa a Rusko Evropská unie je dnes nejvíce integrované seskupení států v rámci světové ekonomiky. Myšlenka evropské integrace se v minulosti objevila několikrát. Jeden z projektů byl Briandův plán na vytvoření Panevropské unie z roku 1929. V tomto případě nemělo jít jen o ekonomickou integraci, ale i politickou a sociální federaci evropských států. Hlavním motivem však byla nepochybně snaha posílit ekonomickou pozici Evropy prostřednictvím odstranění celních bariér mezi jednotlivými státy. Reálněji se začalo o myšlence evropské integrace uvaţovat aţ po 2. světové válce. Evropa se v té době zotavovala z nejbrutálnějšího světového konfliktu všech dob. Ekonomická situace byla katastrofální. Integrace byla zakotvena v Marshallově plánu, a to v podobě Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci – jejím úkolem bylo koordinovat americkou pomoc evropským zemím. Důvodů pro integraci však můţeme najít více: 1. důvody ekonomické a) vyuţití moţnosti vyrábět ve větších sériích b) dosaţení úspory z rozsahu c) prohloubení specializace d) urychlení technického pokroku

11 12

znehodnocení, sníţení hodnoty Americká hypotéční krize 2007 – wikipedie, otevřená encyklopedie

31

e) moţnost zvýšení konkurenčního tlaku na výrobce s výhodami pro spotřebitele tyto důvody měly přinést v delším časovém období vyšší tempo hospodářského růstu. 2. důvody politické a) zejména snaha zabránit vzájemným rozepřím a případným válečným konfliktům b) zmírnit vliv SSSR na evropské dění. Prvním krokem v poválečné evropské integraci bylo ustavení tzv. Montánní unie, oficiálně nazývané Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Zakládací smlouva byla podepsána v Paříţi v dubnu 1951 a vstoupila v platnost v dubnu roku následujícího. Smlouva byla podepsána na padesát let a jejími signatáři byli Francie, Německo, Itálie, Nizozemí, Belgie a Lucembursko – někdy označované jako evropská šestka. Cílem ESUO bylo vytvoření společného trhu uhlí a oceli a podpoření dalšího ekonomického růstu, spojeného s technologickým zdokonalením výroby. Evropská šestka se od roku 1954 zamýšlela nad moţností vytvořit v Evropě celní unii. Její úsilí vedlo k podpisu Římských smluv v březnu 1957, v platnost vstoupily 1. ledna 1958. Podpisem smlouvy vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM).13 Smlouva předpokládala postupné odstranění cel a kvantitativní omezení dovozu a vývozu mezi členskými státy. Počítala i se zavedením společného celního tarifu vůči třetím zemím a odstranění všech překáţek volného pohybu osob, sluţeb a kapitálu mezi členskými zeměmi. Částečně i jako protiváha integrace vznikla mnohostranná mezinárodní ekonomická organizace socialistických států – Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Vznikla v roce 1949. Od tohoto roku jejími členy byly Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Sovětský svaz, od roku 1950 Německá demokratická republika, Mongolsko od roku 1962, v roce 1972 přistoupila Kuba a v roce 1978 Vietnam. Albánie byla jejím členem od roku 1949 do roku 1961.

13

EURATOM bylo vládní sdruţení zemí pro rozvoj atomového průmyslu. Základním posláním byl výzkum, budování základních zařízení, výměna vědeckých informací a zásobování jaderným palivem. Mezi další úkoly patřilo vyuţití jaderné energie pro mírové účely, vytváření společného trhu s jaderným materiálem a spolupráce s dalšími mezinárodními organizacemi.

32

RVHP měla uzavřeny dohody o spolupráci i s nečlenskými státy jako například s Jugoslávií, Finskem, Irákem, Mexikem, Nikaraguou. Pozorovateli byly například Korejská lidově demokratická republika, Angola, Laos, Etiopie. RVHP byla otevřená organizace a jejími členy se mohly stát i další státy, které se ztotoţnily s jejími zásadami a přály se účastnit na hospodářské spolupráci socialistických zemích a souhlasily s převzetím povinností vyplívajících ze statutu organizace. Cílem bylo přispívat sjednocováním a koordinací úsilí členských států k dalšímu prohloubení a zdokonalení spolupráce a k rozvoje socialistické integrace, k plánovitému rozvoji národních hospodářství a urychlení ekonomického a technického pokroku v těchto státech. Ke zvýšení úrovně industrializace zemí s méně rozvinutým průmyslem, k nepřetrţitému růstu produktivity práce, k postupnému sbliţování a vyrovnání ekonomického rozvoje, k neustálému zvyšování ţivotní úrovně lidu členských států. Podíl členských států RVHP na celosvětových ukazatelích v roce 1985 činil 25 % národního důchodu, 33 % průmyslové výroby při 18,7 % rozlohy a 9,6 % obyvatelstva. Během roku 1989 její činnost postupně ochabovala a v roce 1990 byla rozpuštěna. V rámci EHS vzniklo na počátku roku 1960 Evropské sdruţení volného obchodu (ESVO). Zakládajícími členy bylo sedm evropských zemí – Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Británie. Mezi těmito zeměmi se od roku 1966 vytvořilo pásmo volného obchodu (nevztahovalo se na zemědělské a mořské produkty). V roce 1973 bylo pásmo volného obchodu pro většinu průmyslových výrobků rozšířeno i na země ES. V roce 1984 byla přijata tzv. Lucemburská deklarace, podle které se měly vztahy mezi oběma seskupeními zintensivnit tak, aby došlo k vytvoření Evropského ekonomického prostoru (EEO). K jeho vzniku došlo podpisem smlouvy v květnu 1992. V rámci uzavřené dohody byl umoţněn volný pohyb nezemědělského zboţí, sluţeb, kapitálu i osob. Vazby mezi ESVO a EU jsou velmi intenzivní, nicméně propojení není úplné, protoţe dohoda nezahrnuje společnou zemědělskou politiku a daňové zákonodárství. S tím, jak se jednotlivé země ESVO stávaly postupně členy ES nebo EU, docházelo k redukci počtu členů. Dnešními členy jsou proto jen Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. Dalším významným rokem z pohledu evropské integrace je rok 1967. V jeho průběhu došlo ke dvěma zásadním událostem. V květnu podaly čtyři země – Velká Británie, Irsko, Dánsko, Norsko ţádost o přijetí do EHS.

33

V červenci vstoupila v platnost Slučovací smlouva, která sloučila orgány do té doby samostatných organizací EHS, EURATOM a ESUO. Od té doby se pouţívalo společné označení Evropské společenství (ES). Pokrokem byl i vznik celní unie v rámci ES k 1. červnu 1968. V červnu 1970 byla zahájena jednání o vstupu zmíněných čtyř zemí do ES. Rozšíření se nakonec uskutečnilo na počátku roku 1973, kdy ovšem vstoupily pouze Velká Británie, Irsko a Dánsko. Norové vstup do ES v referendu odmítli. Hlavní příčinou bylo neakceptování norského poţadavku na právní záruky v oblasti rybolovu. 70. léta jsou také obdobím, kdy vznikaly první úvahy o společné měně. V červenci 1972 byly v Bruselu podepsány dohody o vytvoření zóny volného obchodu mezi ES a EVSO s platností od počátku roku 1973. V tomto nově vzniklém ekonomickém prostoru (zahrnoval 16 států) ţilo přes 300 milionů obyvatel a připadalo na něj 43 % světového vývozu. Hospodářské výsledky států ES se zdály být v 60. letech pozitivní. Některé z nich, např. Německo a Itálie, prošly mimořádně příznivým vývojem. Celkově docházelo k intenzivnímu dohánění USA a ţivotní úroveň také silně konvergovala. V 70. letech byla ţivotní úroveň průměrného Evropana přibliţně na 75 % ţivotní úrovně průměrného obyvatele USA. Koncem 70. let se situace změnila, Společenství začalo ekonomicky i technologicky zaostávat za USA i Japonskem. V 80. letech vstoupily do ES další země. Bylo to Řecko na počátku roku 1981 a v lednu 1986 Španělsko spolu s Portugalskem. V polovině 80. let začala sílit snaha po dokončení integrace evropského trhu. V roce 1986 byl podepsán tzv. Jednotný evropský akt, vstoupil v platnost 1. července 1987. Byl stanoven závazný termín 31. 12. 1992 pro vytvoření jednotného vnitřního trhu. Na konci 80. let došlo ke zhroucení většiny komunistických reţimů. Členské země ES se začaly zabývat úvahami o absorbování nových členů z východní Evropy. Tento úkol se nakonec ukázal pro obě strany náročnější, neţ jaké byly původní představy. V roce 1993 byly zveřejněny podmínky pro přijetí nových zemí, označované jako Kodaňská kritéria. Tato kritéria se dělí do tří oblastí: 1) politická – demokracie, právní stát, dodrţování lidských práv a ochrana menšin 2) hospodářská – v praxi znamenají zejména funkční trţní hospodářství 3) ostatní – zahrnují mimo jiné přijetí cílů politické, hospodářské a měnové unie, převzetí právního řádu EU označovaného jako acquis communautaire. 34

Souběţně došlo k přijetí dalšího kroku směrem k prohloubení evropské integrace. Byla jím Maastrichtská smlouva o Evropské unii (EU), která byla schválena v prosinci 1991.14 V průběhu roku 1994 byl dovršen přijímací proces čtyř dalších zemí – Rakouska, Norska, Finska a Švédska. Byla v nich uspořádána referenda o připojení k EU. V Norsku referendum opět neuspělo a EU se tak od 1. ledna 1995 rozšířila z dvanáctky na patnáctku (EU – 15). Dalším krokem k integraci EU byla Amsterodamská smlouva, podepsaná v roce 1997, platná od roku 1999. Z pohledu integrace je nejzajímavější skutečnost, ţe se její nedílnou součástí stala Schengenská dohoda, odstraňující fyzické hranice mezi členskými zeměmi. Úsilí o vytvoření společné měny vyvrcholilo v roce 1999, kdy vzniklo euro. Peníze ve fyzické podobě však začaly obíhat aţ v roce 2002. V 90. letech se dále prohloubil dlouhodobý trend zaostávání EU za Spojenými státy. Evropa si byla vědoma trvalého zaostávání i rostoucích konkurenčních tlaků spojených s mezinárodní integrací a proto v roce 2000 byla schválena tzv. Lisabonská strategie. Byla přijata s cílem, aby se EU stala do roku 2010 „nejvíce konkurenceschopnou a nejdynamičtější ekonomikou na světě“, nebo širší definice „lepší pracovní místa, a větší sociální soudrţnost“.15 Mimo to měl být celý proces postaven na základech udrţitelnosti ţivotního prostředí. Strategie tak měla mít širší sociální a environmentální16 rozměr. Základem ekonomické části strategie měly být strukturální ekonomické reformy. Jejich podstatou byly deregulace a růst konkurence, které ozdravily americké a britské hospodářství. Cenou za toto ozdravení ovšem byl růst nerovnosti v rozdělování. Nová evropská strategie si vytkla za cíl liberalizaci národních ekonomik, ovšem za souběţného zachování sociálních států, coţ můţe být vnímáno jako vzájemně se odporující. V roce 2005 jiţ bylo zřejmé, ţe cíle nebudou naplněny. Proto komise, která byla pověřena vyhodnocením, rozhodla soustředit se na opatření směřující k podpoře hospodářského růstu a zaměstnanosti členských zemí. EU musela řešit institucionální i ekonomické problémy spojené s přistoupením nových zemí. Problémy byly nakonec překonány a proces přistoupení vyvrcholil na summitu v Kodani v prosinci 2002, kde členské země EU rozhodly o přizvání 10 zemí střední, východní a jiţní Evropy. Těmito zeměmi jsou: ČR, Maďarsko, Polsko, Slovensko, 14

Oficiálně byla podepsána ministry zahraničí, hospodářství a financí 7. února 1992 Pešek, O.;Lisabonská strategie a její význam pro hospodářskou politiku Evropské unie, Praha, Mezinárodní politika, 2005, číslo 8 16 vztah mezi společenským vývojem a ţivotním prostředím 15

35

Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Kypr a Malta. Tyto země se po ratifikaci dohod staly plnoprávnými členy k 1. květnu 2004. Bulharsko a Rumunsko přistoupily k EU na počátku roku 2007. V současnosti (2009) se vedou přístupová jednání s Tureckem a Chorvatskem. Politické nálady se však nezdají být dalšímu rychlému rozšiřování nakloněny. Z ekonomického hlediska bychom mohli povaţovat za hlavní pozitivum evropské integrace vznik jednotného vnitřního trhu, ale také Evropského ekonomického prostoru ve většině oblastí. V tomto prostoru je moţný volný pohyb výrobních faktorů. Tato skutečnost vede k lepší alokaci zdrojů a tím i k vyšší produktivitě v rámci tohoto prostoru. Politicky je evropská integrace určitě úspěchem. Hospodářsky jsou výsledky méně oslnivé. Po úspěšné konvergenci k USA v poválečném období dochází v posledních dekádách k divergenci a Evropa relativně zaostává. Kořeny tohoto vývoje leţí dle většiny autorů v institucionálním nastavení evropských ekonomik. Na druhé straně se můţeme setkat s názorem, ţe Evropané jednoduše preferují volný čas před vyšší ţivotní úrovní a relativní zaostávání je cenou, kterou jsou ochotni platit.17 Bez ohledu na příčiny zaostávání je nepravděpodobné, ţe by bylo souběţně moţné udrţovat silné přerozdělování, sociální státy, regulaci a ochranu domácích trhů a ještě mít nejvíce konkurenceschopnou ekonomiku na světě.18 Evropské hospodářství klesalo výrazněji neţ činil dřívější odhad. Evropská ekonomika couvala ve druhém čtvrtletí ještě rychleji, neţ se myslelo. Podle nich se hospodářství Evropské unie propadlo mezičtvrtletně o 0,3 %, v eurozóně pak o 0,2 %. Ještě před měsícem přitom statistici odhadovali, ţe výkonnost Evropy bude o desetinu procentního bodu lepší. Největší hospodářský růst zaznamenalo ve druhém čtvrtletí Slovensko, jehoţ ekonomika posílila o více neţ 2 %. V Česku se hospodářství polepšilo o 0,1 %. V letošním 1. čtvrtletí hospodářství pokleslo mezičtvrtletně o 2,5 %v eurozóně a o 2,4 % v celém 27 členném bloku.

17

Blanchard, 2004 Ţídek, Libor, Ing.,Ph.D.;Dějiny světového hospodářství, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Kardinála Berana 1157/32, 301 00 Plzeň, 2007, vlastní úprava str. 211-228 ISBN 978-80-7380-035-2 18

36

Ve srovnání se stejným obdobím loňského roku HDP propadl v EU o 4,9 % a v unijních zemích platících eurem o 4,8 %.19 Další světovou mocností, je Rusko. V této zemi se po roce 1917 uskutečnil socialistický experiment, který skončil po 70 letech hospodářskou katastrofou. Rusko, jak jej známe dnes, začalo vznikat ve 12. století. Následně bylo po 200 let pod mongolským tlakem. Na počátku 17. století se stabilizovalo a započala jeho expanze do okolních oblastí. Tato expanze byla maximálně posílena v období komunistické diktarury, kdy bylo Rusko součástí Sovětského svazu. Po jeho rozpadu v roce 1991 je Ruská federace opět samostatnou zemí. Rusko v současnosti dle hlavních makroekonomických agregátů překonalo dopady ekonomické transformace. HDP dle parity kupní síly dosáhl v roce 2006 asi 1 723 miliard amerických dolarů, dle směnného kurzu asi 733 miliard.20 Struktura ekonomiky je sice moderní, ale stále je poměrně velké procento pracovní síly zaměstnáno v zemědělství, kolem 10,8 %. V průmyslu pracuje asi 29,1 % a ve sluţbách 60,1 % pracovníků. Struktura HDP je naopak značně nakloněna ve prospěch průmyslu, který stále tvoří 39 %, zemědělství pouze 5 % a sluţby 56%.21 V roce 2005 tvořil soukromý sektor jen 65 % HDP.22 Pokud budeme hodnotit situaci od 1. pětiletky do 2. světové války, zjistíme, ţe v sovětském hospodářství došlo ke značným strukturálním změnám. V roce 1940 bylo v zemědělství zaměstnáno 51 % pracovní síly a průmysl vykonal mimořádný pokrok. Zvýšila se industrializace na osobu i její absolutní objem. Pro období socialistické industrializace je charakteristická snaha o vybudování těţkého a energetického průmyslu doslova za kaţdou cenu. Tím, kdo nesl náklady celého procesu, byl agrární sektor a také domácnosti, protoţe proces obrovského nárůstu investic byl financován poklesem soukromé spotřeby.V průmyslu celkově došlo k mimořádnému růstu objemu výroby navíc, v době, kdy západ proţíval velkou hospodářskou krizi. Dle oficiálních statistik se

19

iDNES.cz, 7. října 2009 CIA, 31. 3. 2007 21 EIU Views Wire, 7.4. 2007 22 EBRD country factsheet, 2006 20

37

průmyslová produkce mezi lety 1929 a 1939 zvýšila o 382 %, coţ odpovídá ročnímu průměrnému růstu o 17 %.23 Pro názornost viz tabulka. Průmyslová výroba v SSSR (1929 = 100) 1927 1928 1929 1930 1931 1932 1933 1934 1035 průmyslová výroba

64

80

100

131

161

183

198

238

293

Zdroj: Fearon,The Origins and Nature of the Great Slump 1929-1932, 1979 350 300

Výr o b a

250 200 150 100 50 0 1927

1928

1929

1930

1931

1932

1933

1934

1935

Rok

Podniky byly státní a Sovětský svaz přešel k administrativně direktivním formám řízení hospodaření a také k vyšší centralizaci. Socialistická industrializace probíhala prakticky na úkor zemědělství, ze kterého byly odčerpány prostředky na její realizaci. Sovětský průmyslový potenciál vzrostl, ale objem průmyslové výroby byl stále aţ za výkonem Británie, Německa a USA. V období války byla průmyslová výroba odsunuta sovětským vedením za Ural a na Sibiř. Po úvodním hlubokém poklesu se průmyslová výroba začala od jara 1942 opět zvyšovat a ke konci války se přiblíţila k předválečné úrovni. Dlouhodobě se projevovaly slabiny celého hospodářského systému centrálního plánování a jasně se ukázalo, ţe tento systém nemůţe v dlouhodobém časovém horizontu konkurovat trţním ekonomikám. Zaostávání se projevovalo v celém hospodářství v podobě technologické mezery vůči Západu, neefektivního uţití zdrojů nebo slabé motivace 23

Lewis, 1950

38

ekonomických subjektů. Vzhledem k celkovému charakteru plánované ekonomiky nejsou tyto výsledky aţ tak překvapující. V roce 1991 došlo k rozpadu Sovětského svazu. Na počátku roku 1992 byla uplatněna šoková terapie. Tato změna znamenala průlom v hospodářských poměrech, došlo k liberalizaci ekonomiky a krokům směrem k trţnímu hospodářství. Byla realizována daňová reforma. Souběţně s reformou došlo k propadu ruského hospodářství, reálný HDP poklesl na 56 % objemu před transformací. Tento propad se projevil i na poklesu ţivotní úrovně obyvatel. Celý ruský hospodářský systém byl značně nestabilní, protoţe vláda prováděla expanzivní fiskální politiku a stát se trvale zadluţoval. Situace ruské ekonomiky se změnila s růstem ceny ropy a dalších surovin. Tento vzestup na světových trzích přispěl k oţivení hospodářství po roce 1999, kdy také došlo k rychlému splacení zahraničních dluhů. Příjmy z ropy zvýšily devizové rezervy z 12 miliard dolarů v roce 1999 na 315 miliard v roce 2006. Podobně se stabilizovaly i veřejné finance. Rusko nepomíjí ani dlouhodobý výhled a část příjmů z ropy ukládá do stabilizačního fondu. Důkazem ekonomického oţivení je imigrace – lidé přicházejí do Ruska zejména ze zemí SNS.24

2.3. Japonsko, skupina států JACS Japonsku se říká Země vycházejícího slunce. V současnosti je jednou z nejvyspělejších zemí světa, která si i přes hospodářské těţkosti v 90. letech zachovává vysokou ţivotní úroveň obyvatel. Zaměřím se na vývoj od počátku 19. století, reformy Meidţi, meziválečnou

ekonomickou

expanzi

aţ

k ekonomickému

zázraku,

který

byl

charakteristický pro japonské hospodářství po 2. světové válce. Období přelomu tisíciletí, které nebylo pro japonskou ekonomiku příliš příznivé, aţ do dnešní doby. Japonsko má dlouhou historii sahající aţ do 4. tisíciletí před naším letopočtem. První Evropané, kteří připluli k japonským břehům, byli v 16. století Portugalci. Přinesli do 24

Ţídek, Libor, Ing.,Ph.D.;Dějiny světového hospodářství, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Kardinála Berana 1157/32, 301 00 Plzeň, 2007, vlastní úprava str. 303-326 ISBN 978-80-7380-035-2

39

ostrovní země evropskou techniku a křesťanství. Japonsko bylo izolováno a to znamenalo zaostávání Japonska, západ nakonec japonskou izolaci prolomil násilnou cestou. Americký námořní kapitán Matthew Perry se dvakrát vylodil v Tokijském zálivu a vynutil si navázání diplomatických a obchodních styků mezi Japonskem a USA. Brzy po Američanech získali podobná privilegia i Britové, Francouzi, Rusové a Holanďané. Meidţi se v praxi projevovala jako soubor ekonomických a politických reforem. S touto reformou je i úzce spojena industrializace do té doby zemědělské země. Vláda převzala celou škálu západních průmyslových výrob. Postavila a provozovala loděnice, zbrojovky, hutě, strojírenské dílny a také továrny na výrobu textilu, skla, chemikálií, cementu, cukru, piva a celé řady dalších výrobků. Byli přizváni západní technici, kteří zaučovali domácí pracovní sílu. Na industrializaci Japonska měla značný podíl jeho vláda, ale neměla v úmyslu omezovat soukromé podnikání. Razila heslo: „Rozvíjet průmysl a podporovat podnikavost“. To se projevilo prodejem modelových továren a dolů do soukromých rukou, ihned po jejich stabilizaci. Nejrychleji se rozvíjel průmysl hedvábí. Těţký průmysl se rozvíjel pomaleji a to i přes poskytnutou celní ochranu a velké dotace. Charakteristickým rysem rozvoje japonského průmyslu byly konglomeráty – zaibatsu. Byly to rodinné podniky, které měly velký ekonomický i politický25 vliv. Jejich základním rysem bylo kříţové vlastnictví akcií mezi jednotlivými podniky. Součástí konglomerátu byla i banka, která financovala rozvoj zúčastněných podniků. Výsledkem industrializačních snah i celé reformy Meidţi byl ekonomický vzestup země. Hospodářský růst se od 70. let 19. století aţ do 1. světové války pohyboval v průměru kolem 3 %, coţ bylo tempo stejně vysoké nebo i vyšší neţ v Evropě. Míra růstu zpracovatelského průmyslu byla ještě vyšší a dosahovala asi 5 % ročně. V meziválečném období, po 1. světové válce, bylo Japonsko tak jako jiné země postiţeno inflací. Postupem doby však bylo dosaţeno cenové stability i stability japonské měny. Dále hospodářský vývoj negativně ovlivnilo velké zemětřesení, které zemi zasáhlo v září 1923. Následný hospodářský vývoj byl pozitivní, ekonomika však byla závislá na produkci a vývozu bavlny a hedvábí a také na Spojených státech, kam směřovala významná část exportu. Na konci 20. let se projevilo zbrţdění tempa růstu, jehoţ příčinou byla krize v bankovním sektoru.

25

Francks, 1999

40

Velká hospodářská krize Japonsko nezasáhla tolik, jako jiné země a tak obnova byla velmi rychlá. Přesto pro japonskou ekonomiku vyvstaly s krizí dva váţné problémy: 1. byl spojen s exportem 2. vznikl v měnové oblasti. V následujícím vývoji se Japoncům podařil velmi úspěšný mix hospodářské politiky. 30. léta tak znamenaly pro Japonsko období nepřerušené ekonomické expanze při poměrně stabilní cenové hladině. V roce 1936 bylo dosaţeno plné zaměstnanosti.26 Celá ekonomika byla jiţ od roku 1937 přeměněna ve válečné hospodářství. A to včetně pracovního nasazení, řízených mezd a cen. Po 2. světové válce zničené japonské hospodářství zaznamenalo rychlý ekonomický růst, který se začal společně s obnovou Německa označovat jako „hospodářský zázrak“. Díky tomuto „zázraku“ se Japonsko stalo hospodářskou velmocí, vývozcem high-tech produkce, největším vývozcem kapitálu a obávaným konkurentem. Obnova Japonska probíhala rychle a úspěšně. Hospodářství se začalo stabilizovat, k uklidnění situace přispěla také stabilizace cenové hladiny, jiţ v roce 1950 došlo k deflaci a i další vývoj byl poměrně příznivý. Značný vliv měla i Korejská válka, protoţe dodávky pro spojenecká vojska přispěly k japonskému ekonomickému růstu. Nárůst exportu vedl k vyrovnání obchodní bilance. Faktory ekonomického zázraku, které k tomuto vzestupu vedly: a) růst exportu b) vysoká míra úspor c) přijímání zahraničních technologií d) specifika na trhu práce e) ojedinělá hospodářská politika. V následujících 70. letech došlo ke ztrátě dynamiky. Došlo k poklesu růstu jak reálného hrubého národního produktu, tak i tvorby fixního kapitálu a přírůstku pracovní síly. Ty byly dříve výraznými prorůstovými faktory. V polovině 80. let se nerovnováha obchodní bilance stala neudrţitelnou. Saldo bilance bylo trvale vysoce aktivní, coţ vyvolávalo silný tlak ze zahraničí na otevření japonských trhů. Na počátku 90. let upadlo japonské

26

Lewis, 1950

41

hospodářství do krize. V roce 1998 dokonce ekonomika klesala tři čtvrtletí po sobě. Souběţně se slabými výsledky ekonomiky za zvyšovala i nezaměstnanost. Názory na příčinu japonských hospodářských problémů se různí. Jedni viní nedostatečnou agregátní poptávku, druzí strukturální problémy ekonomiky. Hlavním nástrojem obnovy měla být fiskální expanze. Vláda proto měla trvale vysoké deficity, coţ se postupně projevilo na vzestupu japonského dluhu. Ten jiţ v současnosti v čisté podobě dosahuje asi 90 % HDP a v hrubé podobě dokonce 180 % HDP.27 V současnosti

je Japonsko povaţováno za technologickou velmoc a Japonci jsou

povaţováni za zakladatele řady manaţerských postupů. Například Just in time systému, který byl poprvé zaveden firmou Toyota, který usiluje o minimalizaci zásob na kaţdém stupni výroby. Tyto postupy nepochybně přispěly k lepší alokaci zdrojů i ke zvýšení mezinárodní konkurenceschopnosti japonského zboţí na světových trzích. Ekonomiku se ovšem fiskální expanzí nastartovat nepodařilo a problémy s jejím výkonem přetrvávaly téměř aţ do současnosti. Příčinou bylo i to, ţe veřejné peníze směřovaly často do neefektivních aktivit s hlavním cílem zamezit nárůstu nezaměstnanosti. K odrazu ode dna došlo v roce 2003. Jednou z příčin bylo ozdravění japonského bankovního sektoru, do kterého vláda v několika krocích investovala biliony jenů (JPY). Poslední kolo očištění proběhlo v roce 2005.28 V současné době Japonsko plánuje vynaloţit na podporu ekonomiky dalších minimálně 100 miliard dolarů. Celkové výdaje by tak měly přesáhnout dvě procenta hrubého domácího produktu. Balíček navazuje na předchozí stimulační injekci v hodnotě 12 bilionů jenů (119 miliard dolarů). Na současné finanční podpoře se shodli představitelé Japonské národní banky. Předpokládá se, ţe ponechá základní úrokovou sazbu na 0,1 procenta. Banka jedná i o dalších moţnostech, jak ekonomice ještě více pomoci. „Premiér nás pověřil, abychom vyměřili soubor opatření, která budou zahrnovat reálné výdaje přesahující dvě procenta hrubého domácího produktu,“ řekl japonský ministr financí Kaoru Josano.29

27

IMF:World Economic Outlook Database, 2007 Ţídek, Libor, Ing.,Ph.D.;Dějiny světového hospodářství, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Kardinála Berana 1157/32, 301 00 Plzeň, 2007, vlastní úprava str. 229-252, ISBN 978-80-7380-035-2 29 iHNed zpravodajství, Pavlína Máčalová, 6. 4. 2009 28

42

Míra nezaměstnanosti v Japonsku se za únor zvýšila na 4,4 % z lednových 4,1 %. Vládní statistiky ukázaly, ţe hluboká recese japonské ekonomiky zvyšuje počty nezaměstnaných a tím ještě prohlubuje špatnou situaci druhé největší ekonomiky světa. Průmyslová výroba na tom také není nejlépe. Ta se v Japonsku v únoru propadla o 9,4 % v porovnání s minulým měsícem. Jedná se tak o pátý měsíc, kdy průmyslová výroba nezadrţitelně klesá. Hrubý domácí produkt v přepočtu na celý rok vzrostl o 1,3 %, zatímco předběţné údaje ukazovaly na růst v rozsahu 4,8 %. Dodatečná měření zjistila, ţe na zotavení druhé největší ekonomiky světa nepříznivě doléhají příliš slabé kapitálové výdaje. Kapitálové výdaje ve skutečnosti zaznamenaly pokles o 2,8 %, zatímco z předběţných dat se zdálo, ţe o 1,6 % vzrostly. Ukázalo se také, ţe klesaly zásoby, protoţe kvůli slabé konečné spotřebě firmy nejsou ochotny doplňovat sklady.30 Skupina států JACS, coţ je Japonsko (jehoţ trh NIKKEI se ale zatím stále nemůţe vzpamatovat a vzhůru nezamíří, předpovídají odborníci), dále Austrálie, Kanada a menší země jako Singapur, Vietnam.

2.4. Čína a Indie Čína je jednou z hospodářsky nejúspěšnějších zemí současnosti.V posledních třiceti letech se v zemi podařilo nastartovat a udrţet mimořádný hospodářský růst. Abychom porozuměli současnosti, vraťme se do historie. Čínská historie sahá několik tisíc let zpět. Země byla po dlouhou dobu vedoucí civilizací s relativně vysokým HDP na hlavu i pokročilými technologiemi. Její význam pro světové hospodářství byl v minulosti veliký. V Číně přetrvávalo císařství aţ do roku 1911, kdy vznikla republika. Situace ovšem byla extrémně nestabilní. Země byla rozdrobená a prakticky ji ovládali místní vládci. Centrální vláda byla slabá. Od roku 1949 panuje v Číně, oficiální název – Čínská lidová republika, komunistická diktatura. Ekonomický vývoj procházel etapami vzestupu a poklesu. Dá se i říci společensko – ekonomickými experimenty s návraty k relativně normálnímu stavu. Poté, co komunisté 30

iHNed zpravodajství, ČTK, 9. 12. 2009

43

vyhráli v roce 1949 občanskou válku, začali prosazovat svoje názory na hospodářství do ekonomické praxe. Mao byl zastánce centrálního plánování a soběstačnosti. Hlavním cílem komunistů bylo zajištění pořádku ve městech a i z tohoto důvodu bylo nutno zajistit do měst přísun potravin. Druhým úkolem byla mobilizace úspor pro rozvoj průmyslu, zejména těţkého. V roce 1949 bylo 25,2 % hrubého domácího produktu vytvořeno v průmyslu. Tomuto sektoru dominují malé firmy. Hlavní změna po nástupu komunistů se odehrála v zemědělství, kdy proběhla pozemková reforma, v roce 1950. Majetek statkářů byl zabaven a rozdělen drobným zemědělcům. Celý tento proces byl násilný. I po roce 1949 zůstávala poměrně významná část ekonomiky v soukromých rukou, coţ přispívalo k rychlé rekonstrukci a obnově válkou zničené země. Toto období bývá srovnáváno s obdobím Nové ekonomické politiky v Rusku. Po roce 1952 se ovšem celkový charakter systému změnil a došlo k příklonu k sovětskému systému plánování. V první pětiletce (1952-1957) došlo k plošnému znárodňování a konfiskacím majetku. Byl zaveden plánovací systém. Probíhala kolektivizace vesnice. Důsledkem prováděné politiky byl masivní pokles podílu spotřeby a naopak růst podílu investic na HDP. Ekonomický růst dosahoval v průměru 7 % ročně.31 Zlepšily se také hygienické podmínky obyvatel a poklesla negramotnost. Významným faktorem byla i pomoc, která proudila ze SSSR. Mao věřil, ţe k ekonomickému vývoji dochází ve vlnách a proto vyhlásil politiku tzv. velkého skoku, který měl Čínu přenést rovnou do komunismu a vést k dohnání vyspělých ekonomik. Dalšími cíli byla snaha vymýtit egoismus a zavést kolektivní způsob ţivota. Velký skok byl souhrnem řady dílčích opatření (experimentů) a neexistoval ţádný podrobný plán postupu. Bylo zrušeno soukromé vlastnictví a to nejen půdy, ale i dalšího osobního majetku. Byla zavedena pracovní povinnost. Výsledky byly katastrofální. Nejdříve sice došlo k ekonomickému růstu, ale pak následoval pokles a v roce 1962 byl HDP asi o 13 % niţší neţ v roce 1958.32 Průmyslová výroba ve městech byla v roce 1961 o čtvrtinu niţší neţ před velkým skokem. V letech 1960 a 1961 navíc propukl hladomor a zemřelo několik milionů lidí. Obyvatelstvo na jednu stranu nebylo motivováno a na stranu druhou nebylo schopné vydrţet nastolené pracovní úsilí. Navíc došlo k podcenění populačního nárůstu, který aţ do 70. let nikdo 31 32

Michal, 1994 Michal,1994

44

nechápal jako závaţný problém pro ekonomický rozvoj. Ekonomické problémy země vedly v konečném důsledku Maovy pozice. Po neúspěchu strategie velkého skoku došlo v letech 1962-1966 k uvolnění politiky. Pro motivaci lidí se začaly opětovně více pouţívat materiální podněty, tj. odměňování podle výkonu. Sníţila se nuceně vysoká investiční kvóta a zvýšil se podíl spotřeby na HDP. Čína se vrátila k dovozům potravin. Průměrný růst HDP v tomto období dosáhl 8 %.33 V roce 1966 Mao vyhlásil tzv. „velkou proletářskou kulturní revoluci“. Tímto krokem sledoval opětovné získání moci. Konkrétním hybatelem se staly tzv. Rudé gardy. Došlo k ochromení státních i stranických orgánů. Ekonomika rostla pomalu - jen o 2 – 3 % ročně, coţ bylo mnohem méně, neţ jaký byl v této době růst populace. Průmyslová výroba byla v roce 1968 o 12 % niţší proti roku 1966.34 V roce 1978 vyhlásila komunistická strana program ekonomických reforem. Tyto reformy se týkaly čtyř odvětví, někdy se označují jako „čtyři modernizace“: -

průmyslu

-

zemědělství

-

vědy a techniky

-

vojenství.

Podstatou reforem jsou experimenty, od kterých se upouští v případě, ţe jsou neúspěšné.35 Tyto reformy měly Čínu přiblíţit západnímu světu. Rehabilitovány byly oběti z dob kulturní revoluce, byla opuštěna koncepce kolektivizace zemědělství. Architekt těchto změn, generální tajemník Komunistické strany Číny, Teng Siao-Pching, se vydal na cestu po USA, kde se rozhodl předvést odhodlání země pro změnu. Následně bylo umoţněno vycestování mnohým studentům a vědcům z ČLR do USA, ze Západu zase přijíţděli do země první turisté. Mnohé prvky plánovaného hospodářství byly následně odstraněny, jiné však stále zůstaly, například pětileté plány. V oficiálních dokumentech se poprvé roku 1978 Čínská lidová republika přihlásila k trţním principům, které se později staly základními kameny nového hospodářského uspořádání země s názvem socialistická trţní ekonomika. Vše bylo ovšem podřízeno veřejnému vlastnictví pod patronací Komunistické strany. Byť regulovaný, ale přesto kapitalismus, který začala Komunistická strana Číny prosazovat, v následujících letech 33

Michal,1994 Liščák, 2002 35 Ţídek, Libor, Ing.,Ph.D.;Dějiny světového hospodářství, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Kardinála Berana 1157/32, 301 00 Plzeň, 2007, vlastní úprava str. 280-286 ISBN 978-80-7380-035-2 34

45

přinesl své ovoce. Podařilo se nastartovat silný ekonomický růst, zhruba od poloviny 80. let, díky kterému mnoho lidí přestalo ţít v bídě. Mezi lety 1981 a 2001 klesl počet lidí pod hranicí chudoby z 53 % na pouhých 8 %. Vzrostla kupní síla Číňanů a země začala ve světovém hospodářství hrát významnou roli. KS Číny umoţnila také zahraničním firmám v jistých předem vymezených zónách zvláštního hospodaření, od roku 1993, zaloţit vlastní průmyslové závody a vyuţít tak relativně velký potenciál země v oblasti pracovní síly. Tyto oblasti byly výhodně zdaněné a staly se pro investory velmi atraktivními. Do jisté míry pomáhá vývozu a hospodářskému růstu také i podhodnocení národní měny, jüanu. (Oficiální zkratkou měny je CNY, ale často je pouţívána zkratka RMB). Nejdůleţitějším tahounem je však obchod se zahraničím. Zatímco v roce 2004 vykazovalo saldo obchodní bilance přebytek (vývoz mínus dovoz) v hodnotě 59 miliard dolarů, v roce 2005 to bylo jiţ 102 miliard dolarů, v roce 2006 se počítalo se 160-ti miliardami dolarů a pro rok 2007 s 200 miliardami dolarů. Domácí trh je stále do velké míry omezen, a to kromě státních omezení i kupní silou obyvatelstva, která je velká a pro producenty tudíţ lukrativní pouze v oblasti pobřeţí a velkých měst. I ten však rok od roku rychle roste. Čína se také začala zapojovat, ač pomalu, i do mezinárodních organizací. 11. prosince 2001 vstoupila do WTO. Stále však jsou hlavně ohroţena autorská práva, převáţně díky pirátům a plagiátorům. Čínský růst ekonomiky, na počátku 21. století dlouhodobě překračující hranici 10 %, se stal symbolem úspěchu a zároveň ohrozil jiţ zavedené ekonomiky v Evropě, Asii i Severní Americe. Ty se totiţ obávají konkurence, které nebudou schopné čelit. Přesto i samotná Čína se musí potýkat s problémy, označované jako tzv. přehřívání čínské ekonomiky. Více průmyslu i vyšší kupní síla obyvatelstva znamenají větší spotřebu surovin a energií, coţ vede k jejich zdraţování na světových trzích. Je to logické, protoţe roste poptávka. To můţe ohrozit jednak hospodářství samotné Číny, jednak ale i jejích obchodních partnerů. Čína proto navázala hospodářskou spolupráci s africkými zeměmi a Kazachstánem, odkud uvaţuje čerpat hlavně ropu a zemní plyn. Mezi další suroviny, o které má zvýšený zájem, jsou barevné kovy.36 Indie dosáhla 15. srpna 1947 jako konstituční monarchie nezávislosti na Velké Británii a získala statut dominia. Od roku 1950 je parlamentní republikou. Po přesvědčivém vítězství

36

Wikipedie, otevřená encyklopedie – Ekonomika Čínské lidové republiky, vlastní úprava

46

Indického národního kongresu ve volbách v lednu 1980 stanula v čele vlády Indíra Gándhíová, která se v roce 1984 stala obětí atentátu. Ministerským předsedou byl zvolen její syn Rádţív Gándhí. I on se stal v roce 1991 obětí atentátu. Novým ministerským předsedou byl zvolen Narasimha Ráo. Indie je po Čínské lidové republice druhou nejlidnatější zemí světa. V roce 1980 byla ekonomická síla Indie a Číny srovnatelná. Od té doby ovšem Čína nastartovala strmý hospodářský růst. Indické hospodářské výsledky jsou zejména v 90. letech lepší neţ v předchozích dekádách, nicméně ekonomika ani zdaleka nedosahuje takového tempa růstu jako čínská. Tato skutečnost se následně projevuje na jen malém zvýšení indického podílu na světovém HDP. Podobně je relativně nízký i indický HDP na osobu - dle parity kupní síly dosáhl v roce 2004 asi 3140 dolarů - tedy přibliţně polovinu čínského.37 Celkový stav ekonomického rozvoje je výrazně horší - dle měření HDP je Indie aţ na 126. místě a téměř 40 % populace je například stále negramotných. Strukturální krize a inflace v 70. letech vedly jen k prohloubení regulace mezd i cen. Ekonomický růst byl slabý. Jiţ v polovině 80. let se vlády Indíry Gándhíové a následně jejího syna Rádţíva Gándhího odhodlaly k určitým reformám – došlo k liberalizaci dovozů, omezení státních regulací, zásahů do cen, poklesu byrokratického zatíţení. Byly také uplatněny podněty pro stimulaci exportů. Další liberalizační reformy byly uskutečněny po roce 1991.38 V tomto období došlo k další liberalizaci podnikání, omezení státních monopolů, uvolnění přílivu přímých zahraničních i portfoliových investic. Výrazně se liberalizoval i sektor sluţeb – například vstup zahraničních bank na indický trh. Pokročila i liberalizace dovozu včetně eliminace dovozních licencí a redukce netarifních překáţek. Celní sazby (mimo potraviny) se sníţily ze 300 % v roce 1990 na 20 % v roce 2004 a 15 % v roce 2005.39 Tyto reformy se projevily na tempu růstu HDP na osobu, které se zvýšilo z 1,2 % v 70. letech na 3 % v letech 80. a na průměrných 3,9 % v následující dekádě.40 Velmi pozitivní vliv na vývoj celé ekonomiky má liberalizovaný sektor sluţeb. Například indičtí počítačoví experti jsou celosvětově vyhledávaní. Tempo ekonomického růstu se značně zvýšilo, ale stále nedosahuje tempa, kterým roste čínská ekonomika. Kde hledat příčiny? Některé leţí v nedotaţených reformách. Reformy se prakticky nedotkly trhu práce, který je stále velmi regulovaný. Privatizace postupovala v 90. letech 37

UNPD, 2006 Kochhar a kolektiv, 2006 39 Kunešová a kolektiv, 2006 40 The Economist, 21. 3. 2004 38

47

jen velmi pomalu a podobně je nutná i hlubší reforma zemědělského sektoru. Horší institucionální prostředí se projevuje i na relativně nízkém přílivu přímých zahraničních investic. A ani obchod stále nehraje zdaleka tak významnou roli jako v případě Číny podíl na exportu na HDP v roce 2004 dosahoval 19 %, proti tomu v Číně 34 %.41 Ke stabilitě nepřispívá ani stav veřejných financí. Rozpočty jsou trvale výrazně schodkové, a to i přes silný růst ekonomiky v posledních letech. Inflace je na druhou stranu relativně stabilní. I kdyţ je Indie zemí s trţní ekonomikou, stále plánuje v pětiletých cyklech. Současný plán je pro roky 2008 aţ 2012. Plán je v průběhu cyklu upravován podle situace a potřeb. Pětiletý plán stanoví hlavní cíle, kterých má ekonomika dosáhnout. Je to především: a) urychlení hospodářského růstu v rámci moţností světové finanční krize (průměrný růst v roce 2009/2010 je odhadován na 6,5 %) b) všeobecný rozvoj (důraz na vzdělání, zlepšení péče o zdraví, zlepšení infrastruktury na venkově – v oblasti rozvodů elektrické energie a nových energetických kapacit) c) odstraňování rozdílů (likvidace chudoby a nezaměstnanosti, rozdíly mezi městem a vesnicí, vyrovnaný rozvoj regionů, rovnost pohlaví) Nová vláda, která vznikla po volbách v květnu 2009, bude muset pevně zasáhnout ve prospěch uvolňování systému a provést procedurální reformy pro zlepšení investičního klimatu pro domácí i zahraniční investory. Nový kabinet se jiţ projevil jako méně ochranářský, a to především vstřícností ve vztahu k vyjednávání o liberalizaci světového obchodu, Rozvojovém programu z Dohá, na půdě Světové obchodní organizace WTO. Jednání se koncentrují na tři základní oblasti: -

zemědělství

-

obchod s nezemědělskými výrobky42

-

obchod se sluţbami.

Velmi důleţitá jsou jednání EU o uzavření Dohody o volném obchodu s Indií. Tato otázka byla otevřena na Summitu EU – Indie v Helsinkách v roce 2006. V dubnu 2007 EK obdrţela mandát od členských států k projednání této Smlouvy s Indií. Společně s úspěšným ukončením jednání o Rozvojové agendě z Dohá by uzavření této FTA otevřelo nové trhy státům EU a významně přispělo k rozvoji mezinárodního obchodu 41 42

UNDP, 2006 BusinessInfo, 29.12.2009

48

především v oblasti obchodu se sluţbami. FTA s Indií by mělo pole předběţných propočtů znamenat zvýšení vývozu zemí EU do Indie o 56,8 % a dovozů z Indie o 18,7 %. Uzavření dohody se očekává v letošním roce.43

2.5. Brazílie Vývoj brazilské společnosti se datuje od počátku portugalské kolonizace. Země získala své jméno podle prvního významného artiklu – stromu a dřeva z červené barvy zvaného portugalsky „brazil“, z něhoţ se dělaly dýhy. Později byly ve vnitrozemí objeveny další v Evropě ţádané produkty – zlato, diamanty a káva. Po 2. světové válce se Brazílie dramaticky přeměnila z převáţně agrární země v průmyslovou, s většinou obyvatelstva ţijícího ve městech, ale stále ještě zatíţenou problémy, které jsou společné mnoha dalším rozvojovým zemím. Brazilská vláda přijala v polovině prosince 2008 protikrizový balíček, který zahrnoval čtyři základní opatření: -

sníţení daně z příjmu fyzických osob

-

sníţení daně finančních operací v případě spotřebitelských úvěrů

-

sníţení průmyslové daně u automatů

-

pouţití devizových rezerv na poskytnutí úvěru firmám se závazky do zahraničí.

Lze konstatovat, ţe opatření měla na brazilskou ekonomiku pozitivní vliv. Sníţení daní bylo v případech z příjmu fyzických osob a daně z finančních operací u spotřebitelských úvěrů bez časového omezení, jednorázové sníţení průmyslové daně bylo prodlouţeno do konce roku, mělo původně vypršet do 31. března. Významným impulsem pro ekonomiku země je výstavba jednoho miliónu příbytků v průběhu následujících dvou let. Podle údajů brazilského statistického úřadu z poloviny září 2009 vykázala brazilská ekonomika oproti předcházejícímu čtvrtletí růst 1,9 %. K růstu ekonomiky došlo díky oţivení obchodu a po poptávce zboţí dlouhodobé spotřeby. K růstu došlo rovněţ ve stavebnictví. Podle hodnocení World Economic Forum v oblasti 43

Ţídek, Libor, Ing.,Ph.D.;Dějiny světového hospodářství, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Kardinála Berana 1157/32, 301 00 Plzeň, 2007, vlastní úprava str. 281-296 ISBN 978-80-7380-035-2

49

konkurenceschopnosti publikovaném v září se Brazílie umístila na 56. pozici, coţ oproti roku 2008 znamená zlepšení o 7 příček. Ţebříček nahlíţí na konkurenceschopnost z hlediska mikroprostředí. (Z celkem 133 hodnocených zemí je na prvním místě Švýcarsko, které vystřídalo USA, Česká republika se umístila na 31. místě).44 Podíl jednotlivých odvětví na tvorbě HDP: sluţby 66 %, průmysl 29 %, zemědělství 6 %.45

3. Světová finanční krize 2008 Neţ začala kolísat vlastní ekonomika podniků, firem, koncernů a celé té sloţité hospodářské vazby, začala kolabovat finanční struktura, coţ je vţdy předzvěstí nedobrého stavu. Finanční stabilita a dobré finanční vztahy jsou předpokladem úspěšných ekonomických a hospodářských výsledků i ve všech navazujících sférách. Proto zprávy, které přicházely jiţ v druhé polovině roku 2007 z USA, nevěštily nic dobrého. Tato špatná situace se přenesla a prohloubila nejvíce v roce 2008 a zasáhla nejen USA, ale téměř všechny státy Evropského kontinentu. Tento finanční kolaps zapříčinil následnou hospodářskou recesi. Tato finanční a hospodářská krize je největší a nejrozsáhlejší krizí od světové hospodářské krize v 30. letech minulého století. Je důsledkem americké hypotéční krize. V září 2008 burzy po celém světě zaznamenaly hluboký propad. Praţská burza se 10. září propadla na dvacetišestiměsíční minimum, Newyorská burza 15. září zaţila nejhlubší propad od 11. září 2001. 25. září zaţily USA největší bankrot ve svých dějinách – zhroutila se největší americká spořitelna Washington Mutual. Na konci září krize postihla i Evropu – 29. září vláda Velké Británie znárodnila hypoteční banku Bradford @ Bingley, vlády zemí Beneluxu zachránily finanční ústav Fortis, vláda Německa se zaručila za úvěr pro banku Hypo Real Estate a vláda Islandu převzala kontrolu nad bankou Glitnir. O den později vlády Belgie a Francie zachránily banku Dexia, vláda Irska vydala neomezenou záruku za vklady v bankách a za dluhy finančních ústavů.46

44

www.businessinfo.cz Price Waterhouse Coopers, Světová banka 46 Světová finanční krize 2008 – Wikipedie, otevřená encyklopedie 45

50

3.1. Společné znaky obou krizí Také finanční krize v 30. letech přišla po velmi úspěšných hospodářských výsledcích 20. let, kdy světové hospodářství vzkvétalo. A náhle v roce 1932 došlo k poklesu průmyslové výroby oproti úrovni roku 1929 o 64 %.47 Je skutečností, ţe v této době měla americká ekonomika pozici nejsilnější ekonomiky na světě a tvořila 43,3 % průmyslové výroby světa. Z toho také plyne, ţe měla významný vliv na jakékoliv výkyvy a změny světového hospodářství. Z toho je patrné, ţe epicentrum finanční a hospodářské krize spočívalo do značné míry v ekonomice Spojených států amerických. V polovině roku 1929 jiţ také některé evropské státy s vyspělou finanční a hospodářskou ekonomikou začaly zápasit s depresí. Šlo především o Velkou Británii, Německo a Itálii. V USA ještě v celku přetrvávalo pozitivní očekávání, protoţe v prvních měsících roku 1929 měla Americká burza rostoucí tendenci. Varovným signálem však jiţ mohla být produkce automobilů, která poklesla na 416 tisíc v září toho roku oproti 622 tisíc v březnu roku následujícího. V této části odvětví průmyslu se mi jeví určitá paralelnost se současným obdobím. Propad amerického hospodářství byl velmi váţný. Za 5 let v období let 1929 aţ 1933 došlo ke sníţení HNP o 30 %. Hrubé domácí investice se propadly o 90 %, průmyslová výroba byla poloviční, tedy 50 %. Ceny zemědělských výrobků klesly o 60 %. V oblasti zaměstnanosti došlo k dramatickému poklesu, do konce roku 1933 přišlo o práci 15 mil. dělníků . Nezaměstnanost v roce 1933 kulminovala na 25 % pracovní síly a dále se stala dlouhodobým problémem aţ do válečných let, kdy neklesla pro 15 %. Hodnota amerického vývozu se sníţila z 5,24 mil. dolarů v roce 1929 o 69 % aţ na 1,61 mil. v roce 1933. Vedle absolutního poklesu navíc došlo k poklesu amerického podílu na světovém obchodu z 13,8 % v roce 1929 na méně neţ 20 % v roce 1932. Nominální HDP v roce 1929 činil 98,4 mil. dolarů a za tři roky v této depresi spadl na necelou polovinu. Hodnota výroby průmyslového zboţí v roce 1933 nedosahovala ani čtvrtiny hodnoty z roku 1929.

47

Ţídek, Libor, Ing.,Ph.D.;Dějiny světového hospodářství, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Kardinála Berana 1157/32, 301 00 Plzeň, 2007, vlastní úprava ISBN 978-80-7380-035-2

51

3.2. Co předcházelo těmto ekonomickým propadům? Počátečním impulsem pro propuknutí krize byl kolaps burzy koncem měsíce října 1929. Říkalo se tomu „Krach na americké burze“. Americké ekonomice nepomohlo ani zavedení opatření v podobě nového celního sazebníku v roce 1930. Ani další opatření americké vlády, jako ukončení směnitelnosti dolaru za zlato v roce 1933, neprospělo světovému hospodářství. Spojitost bankovnictví a ekonomiky jde ruku v ruce téměř společným vývojem. Nejinak tomu bylo před 70 lety a nejinak je tomu i dnes. V říjnu 1929 se projevilo hluboce zakořeněné pokřivení kapitálového trhu a americká burza zkolabovala. V pátek 24. října a v úterý 29. října, (říká se těmto dnům černý pátek a černé úterý), se burza dramaticky propadla. Během několika dní po prvním propadu spáchalo 11 známých finančníků sebevraţdu. Propad na burze byl jen důsledkem předchozích spekulací. Jako příklad lze uvést akcie společnosti Radio Corporation of America, která nikdy neplatila ţádné dividendy Ty stouply v roce 1928 z 86 bodů na 420 bodů a v roce 1929 se některé cenné papíry prodávaly i za 50ti násobek původní hodnoty. Zkrátka docházelo k přemrštěnému nadhodnocování akcií – majetku atd. Index akciových kurzů dosáhl vrcholu 381 bodu dne 3. září a pak začal prudce padat. Pokud byla trţní hodnota akcií 1. 9. 1929 – 89,7 mil. dolarů, pak v listopadu to jiţ kleslo na 71, 8 mil. dolarů. V červenci 1932 spadla trţní cena akcií na 15,6 mil. dolarů. V nejhlubším bodě propadu došlo ke sníţení hodnoty akcií o 70 %. Investoři se začali zbavovat akcií a vznikly i dlouhodobé rekordy v objemu s obchodovatelnými akciemi. Na černý pátek se zaobchodovalo 12 894 650 akcií a v následující černé úterý byl počet prodaných akcií ještě vyšší, dosáhl počtu 16 400 000 akcií, coţ byl rekord a trval téměř 40 let. Banky reagovaly na kolaps tím, ţe začaly poţadovat okamţité splácení dluhů a tím nutily investory k dalším posunům akcií na trh, coţ sráţelo jejich cenu. Souběţně však klesla i hodnota zástav celého bankovního sektoru. Bankovní krize byla úzce spojena s celkovou depresí hospodářství. V těchto letech kolem roku 1929 bylo v Americe téměř 24 tisíc povětšinou malých bank. V průběhu krize z důvodu rozdrobenosti bankovního sektoru, zmíněného napojení bank na agrární sektor a krachu burzy, zbankrotovalo přes 9 tisíc bankovních ústavů s vklady ve výši 7 milionů dolarů. Krize se projevovala ve třech vlnách. Prví proběhla na přelomu let 1930 – 1931, druhá koncem roku 1931 a poslední, nejničivější vlna, začala v polovině roku 1932 a trvala do konce roku 1933. Téměř polovina z uvedeného mnoţství bank zkrachovala v průběhu poslední vlny. Jednou z příčin 52

bankovních problémů byla také skutečnost, ţe FED48 neposkytoval bankovnímu sektoru hotovost, i kdyţ to byl jeden z jeho hlavních úkolů. Na krach amerického hospodářství měl velký vliv značný pokles agregátní poptávky. Došlo k velkému sníţení spotřeby. Faktorem bylo i zvýšení rizik – obavy z budoucnosti spojené s krizí a vývojem nezaměstnanosti. Svou odpovědnost nese také krach na burze, který znamenal zvýšení nejistot. Spolufaktorem, přispívajícím ke sníţení spotřeby, byla vlastní finanční krize, protoţe v jejím důsledku došlo k omezení dosaţitelného mnoţství peněz. Dalším faktorem bylo sníţení investic, které i v přecházejícím období byly z velké části neefektivní, čili špatné a měly negativní dopad na trhy. Tak, jak působily tyto ekonomické jevy za Atlantikem, tak se ve stejných podobách ukazovaly i v evropských státech a jsou si podobné i v současnosti. I v současnosti světovou krizi způsobila hypoteční krize v USA. Příčiny hypoteční krize v USA bychom mohli chronologicky shrnout do následujících bodů. 1) V roce 2000 došlo v USA k pádu nadhodnocených technologických akcií. Index NASDAQ se tehdy zřítil v průběhu několika mála měsíců z rekordních 5000 bodů na 2500 bodů. Během dalších dvou let klesla jeho hodnota aţ na 1200. Firmy v USA získávají podstatnou část finančních prostředků na investice jiţ tradičně prostřednictvím emisí akcií, protoţe je to nejlevnější způsob financování. Skupina vlastníků firmy se tímto způsobem sice neustále rozrůstá, na druhou stranu firma nemusí platit ţádné úroky za bankovní úvěry či firemní dluhopisy. Jen pro informaci, akcie vlastní v USA kolem 80 % domácností. Kombinace peněz zdarma, vidiny zisku, neuváţených investic, nepřiměřených očekávání a zrodu doposud neznámých technologií, se stala americké ekonomice osudná. V roce 1999 aţ 2000 chtěl s vidinou obrovských zisků investovat do technologických akcií téměř kaţdý. V roce 2000 akciová bublina splaskla. 2) Řadu neuváţených investic do internetových technologií bylo nutno mezi rokem 2000 aţ 2003 nadobro odepsat, mnohé pracně a draze budované kapacity internetových sítí zůstaly nevyuţity, investoři, kteří nastoupili do technologického vlaku nejpozději, přišli o peníze. Jaký je výsledek? Část firem zbankrotovala, část prošla reorganizací spojenou s propouštěním, firmy omezily investice, domácnosti omezily své výdaje, kurz dolaru se kvůli přesunu investic z USA do jiných částí světa vydal na dráhu oslabování, ekonomika po vlně rekordních růstů zamířila do recese. V tu dobu se do hry vloţil FED a během jednoho roku sníţil základní úrokovou sazbu z 6,50 % na 1,75 %, coţ představovalo jednu

48

Americká centrální banka

53

z nejniţších hodnot v historii USA. FED tímto otevřel kohoutky toku peněz do ekonomiky, čímţ postavil řadu skomírajících firem opět na nohy. V té době k recesi americké ekonomiky díky rychlému zásahu FEDu nakonec vůbec nedošlo. 3) Americké domácnosti začaly nekontrolovatelně a na dluh utrácet ve dvou oblastech: a) v běţném spotřebním zboţí b) v nemovitostech Nízké úrokové sazby vedly k historickému poklesu hypotéčních úrokových sazeb. Sazba hypotéčního úvěru s 30tiletou fixací klesla v průběhu roku 2003 na 5,5 %, s 15tiletou fixací na 5 % a u hypotéky s pohyblivou mírou dokonce na 3,5 %. Hypotéky s pohyblivou úrokovou sazbou byly přesně tím, co odstartovalo celou americkou hypoteční krizi.49 Obě krize měly značný vliv na vývoj světového hospodářství. I u nás se dopady krizí projevují. Přesto lze najít určité rozdíly, které lze při současné krizi hodnotit jako lepší stav naší ekonomiky, neţ tomu bylo v době největší světové hospodářské krize ve vztahu k českým zemím.

Jako analytické srovnání mohu uvést tento příklad: Rok 1933 – březen – Československá republika (dno světové krize) 1. Hodnota československého vývozu spadla v roce 1933 oproti roku 1929 o 64,4 %. 2. Průmyslová výroba klesla o 39,1 % (rok 1933 proti roku 1929). 3. HDP v reálných cenách klesl o 21,2 % (rok 1934 proti roku 1929). 4. Počet nezaměstnaných v roce 1929 stoupl ze 42. tis na 738 tis. v roce 1933. To byl nárůst o 1657 %. 5. Domácí cenová hladina klesla v ročním průměru o 5 % (rok 1929 – 1933). 6. Státní dluh narostl na 83 % HDP (postupně do roku 1938). 7. Krizí byly postiţeny všechny finanční instituce, akciový kapitál bank klesl takřka o třetinu. Bylo sanováno jedenáct bank v rozsahu 7,3 % rozpočtových výdajů.

49

Euroekonom – Zemánek, Josef; Indikátor ekonomické nestability 29. 2. 2008

54

8. Sníţená spořivost obyvatelstva, kde se zřejmě projevovaly obavy. Drobné vklady u velkých bank poklesly z 13,1 na 10,7 mil. Kč (rok 1930 – 1934). 9. Případová studie – Škoda auto v roce 1933: dělníci vyrobili 412 vozů s motorem 995 ccm, 2 vozy s obsahem 1200 ccm. Ale pozor : 433 vozů s ještě větším obsahem 1600 ccm rozmontovali. To je úhrnem minus 19 vozů.

Porovnejme Českou republiku v březnu 2009 (země v recesi) 1. Hodnota českého vývozu spadla od prosince 2007 do března 2009 o 9 %. 2. Průmyslová výroba klesla o 14,6 % (prosinec 2007 – březen 2009). 3. HDP v reálných cenách klesl o 0,9 % (4.Q 2007 – březen 2009). 4. Počet nezaměstnaných stoupl z 355 tis. v prosinci 2007 na 429 tis. v únoru 2009, tj. růst o 21 %. Dle posledních informací se předpokládá nárůst aţ k 500 tis. koncem roku 2009. 5. Domácí cenová hladina roste v ročním průměru o 1,3 %. 6. Státní dluh je 30 % HDP, zatím tento dluh stále narůstá. 7. Ţádná z 5 nejvýznamnějších bank nepotřebuje oţivovací injekci. 8. Přetrvává důvěra obyvatelstva v korunu, stav vkladů domácností u bank je v současnosti 1 319 miliard Kč. 9. Případová studie: Škoda auto - prodej škodovek 2008 vzrostl o 8 %, na rekordních 674 500 vozů. Podle předsedy představenstva Škody pana Raienharda Junga se v roce 2009 očekává sníţení prodeje.50 V našich politických i ekonomických kruzích se dosud vedou spory, zda jde v naší zemi o recesi nebo krizi. Ať se jedná o to či ono, hospodářský vývoj je v útlumu, není katastrofický a samotná porovnání uváděných ukazatelů jsou toho důkazem. Většina indikátorů současné ekonomiky jsou zatím lepší neţ v roce 1933. Přes to, ţe finanční krize zasáhla většinu států, Česko nemusí zachraňovat svůj bankovní systém na rozdíl od USA či Velké Británie. V kritické situaci se nacházel např. Island, kde byla poskytnuta finanční pomoc i ze zahraniční.

50

Právo – ekonomika 18. 3. 2009

55

3.3. Projevy krize a její dopady na ekonomiku Finanční krize světového rozsahu započala v důsledku americké hypotéční krize. Koncem léta, v měsíci září 2008, burzy po celém světě zaznamenaly hluboký propad. Newyorská burza 15. září zaţila nejhlubší propad od 11. září 2001. Zakrátko na to, 25. září, se zhroutila největší americká spořitelna Washington Mutual. Dalo se předpokládat, ţe tento finanční stres zasáhne i ostatní státy, coţ na sebe nedalo dlouho čekat. 29. září 2009 zasáhla vláda Velké Británie znárodněním hypotéční banky Bradford @ Bingley, vlády zemí Beneluxu zachraňovaly finanční ústav Fortis51. Pro ilustraci - finanční skupina Fortis holding v roce 2008 hospodařila se ztrátou 28 miliard EUR ( 765 miliard Kč ) ve srovnání se ziskem 4 miliardy EUR v roce 2007. Fortis byl v roce 2008 kvůli hrozbě kolapsu nucen prodat své bankovní operace v Belgii a Nizozemsku, které patřily mezi největší v oblasti. Skupina nyní vlastní malou globální pojišťovnu v Belgii. Celkové příjmy vloni klesly na 14,6 miliard EUR z předloňských 120 miliard EUR. Zde je vidět markantně špatné finanční hospodaření a dopad světových finančních trhů. V sousedním Německu se vláda zaručila za úvěr pro banku Hypo Real Estate a vláda Islandu převzala kontrolu nad bankou GLITNIR. V následujících dnech vlády Belgie a Francie zachránily banku Dexia. Reagovaly i další vlády, kde vláda Irska vydala neomezenou záruku za vklady v bankách a za dluhy finančních ústavů. Ke kolapsu finančního resortu ve Spojených státech přispěly i další faktory, jako nehorázné managerské platy ve vztahu k odvedené práci a takové nekalé jednání, jako podvody vlivného finančníka Bernarda Madoffa, na coţ doplatilo mnoho finančních ústavů i soukromých osob jak v Americe, tak v Evropě. Bývalý šéf akciové burzy Bernald Madoff je podezřelý, ţe oklamal investory tzv. pyramidovým systémem a zpronevěřil aţ 50 miliard dolarů, asi 974 miliard Kč. Jen těmito podvody byly zasaţeny renomované finanční ústavy a banky v Evropě, jako například britské banky HSBC, Royal Bank ob Scotland, španělská banka Santander, francouzská banka Natixis, BNP Paribos, Société Générale, která vlastní i naši komerční banku. Tato odhaduje jen menší ztrátu, která je ve výši 10 milionů EUR. Ztráty Madoffova hedgeového fondu, pokud se potvrdí, lze srovnávat s pádem energetické

51

Právo – ekonomika 1. 4. 2009

56

společnosti Enron, která měla aktiva 63,4 miliardy dolarů. Kolaps byl tehdy jedním z největších podnikových bankrotů v historii.52 Kurzy akcií na světových trzích padají především také z obavy před zpomalením americké ekonomiky. Ta se dostala do potíţí, protoţe rostou a rostly úrokové sazby, kvůli nímţ nemohou lidé splácet hypotéční úvěry. Negativně také působí nedůvěra investorů pro někdy špatné informace, které jsou někdy pozitivní. Pád akciových trhů můţe ovlivňovat celkovou recesi. Obchodní společnosti mohou mít obtíţnější přístup ke kapitálu a tak k financování svého rozvoje. Světová ekonomika je jiţ natolik propojena, ţe recese ve Spojených státech postihuje i naši Českou republiku, okolní země a vlastně i celý svět.

3.4. Reakce náhodně vybraných vlád v boji s krizí Jak reagují naši nejbliţší sousedé? Slovenský parlament schválil změny několika zákonů, které by podle očekávání vlády měly pomoci zaměstnancům či podnikatelům překonat negativní dopady světové hospodářské krize. Poslanci souhlasili například se zvýšením sumy, ze které se nebude platit daň z příjmu, či se zkrácením doby na vrácení přeplatku daně z přidané hodnoty. Firmy, které se na Slovensku rozhodnou rozšířit nebo postavit nové podniky, se také jednodušeji dostanou ke státní pomoci. Celkem si podle ministerstva financí schválené změny vyţádají výpadek z veřejných příjmů téměř 167 milionů eur.53 V Německu, jak uţ jsem se dříve zmínila, vláda schválila návrh zákona na vykoupení akcií problémových bank. Tak si vlastně Německo otevřelo dveře k zestátnění bank, které nejhůře zasáhla současná finanční krize. Návrh zákona, schválený kabinetem Angely Merkelové, umoţňuje státu převzít kontrolu nad těmi soukromými bankami, jejichţ případný krach by mohl ohrozit celkovou stabilitu německého finančního systému. Něco takového bylo přitom naposledy moţné ve třicátých letech minulého století.54 52

Právo – ekonomika 16. 12. 2008 Havránková, Renata; Hospodářské noviny - svět, 2009 54 Baumruková, Jana; Horká, Jana; HN – Finanční noviny, 2009 53

57

Krize v Maďarsku – to je hlavně strach a půjčky, se změnily v tikající bombu. Domácnosti, firmy i stát si v předchozích letech vzaly půjčky v zahraničních měnách, často s úroky zafixovanými jen na krátkou dobu. Způsobil to prudce klesající kurz forintu k euru a zemi hrozil bankrot. Maďarsko zachránila aţ půjčka 25 miliard dolarů od EU a Mezinárodního měnového fondu. Krize tvrdě dopadá jak na státní zaměstnance, tak i na zaměstnance, které zaměstnávají zahraniční investoři.55 Z celé eurozóny je na tom nejhůř Irsko. Cizí investoři ruší pracovní místa, opět hrozí dvouciferná nezaměstnanost. Irové se bouří proti zvyšování daní, i kdyţ prvnímu po více neţ čtvrt století. Nelíbí se jim rozsáhlé škrty ve veřejných výdajích. Spotřebitelská důvěra je na bodě mrazu, klesá hodnota jejich nemovitostí. Irsko, jehoţ hospodářství rostlo od poloviny 90. let v průměru 6 aţ 7 % tempem, spadlo loni jako první v eurozóně do těţké hospodářské recese. Prudké hospodářské ochlazení sráţí i příjmy státního rozpočtu a v důsledku toho se můţe schodek veřejných financí prohloubit aţ na 11 % irského HDP.56 Krize ničí i sen východní Evropy dohnat Západ. Finanční krize zastavila výrazný hospodářský růst na východě Evropy a snahu dohnat bohatší západní ekonomiky. České a polské centrální banky musí rozhodnout o úrokových sazbách a přitom stojí mezi dvěma otázkami: zda zvýšit úrokové sazby a podpořit klesající měnu, nebo je sníţit a chránit pracovní příleţitosti. Moţná v nejhorší kondici jsou pobaltské státy. Lotyšské ministerstvo financí oznámilo, ţe se ekonomika země propadne o 12 %. Země přitom jiţ dostala rozsáhlou pomoc od Mezinárodního měnového fondu. V sousedním Estonsku se sníţil meziročně výkon ekonomiky o 9,4 %. Propad je o to bolestivější, ţe ještě v roce 2006 vyskočil estonský HDP o 10,4 %.57 Navzdory hospodářské krizi, která nejlidnatější zemi na světě postihla výrazným poklesem exportu, rozšiřují Číňané investice po celém světě. Zajímají se hlavně o energetiku a těţbu. Takovéto skutečnosti a situace přiměly vlády jak ve Spojených státech, tak v evropských

55

Ehl, Martin; HN – svět, 2009 Lavička, Václav; HN – svět, 2009 57 Tvarůţková, Lucie; Hospodářské noviny, 2009 56

58

zemích, aby finanční krize byla řešena jak za pomocí vlád, tak i samotnými finančními institucemi. K určitému uklidnění ve finančních kruzích došlo po návrhu ministra financí USA a prezidenta Obamy, ţe prosadí v kongresu tzv. záchranný balíček, který představoval částku 700 miliard dolarů na podporu bankovního a ekonomického odvětví. Tato opatření měla také zavést i zpřísněnou kontrolu nad finančními toky. Vláda také předpokládá, ţe finance budou v určitém časovém sledu státu vráceny, coţ předpokládají i vlády v evropských zemích. Dle posledních tiskových zpráv se jiţ mnohým bankám a koncernům s úspěchem daří půjčky splácet, coţ jsou zprávy příznivé pro celkovou celosvětovou ekonomiku. Také v naší České republice reaguje ČNB na pomoc finančnímu sektoru např. sníţením úrokových sazeb aţ na 1 %, coţ se můţe příznivě projevit v ekonomické oblasti.

3.5. Finanční krize a trh práce Motto: Člověk byl, je a bude stále jedinečnou komoditou, na jejímţ získání a dlouhodobém udrţování stojí a padá kaţdá společnost. Lidé jsou těmi, kdo krizi překonají, nebo ji nezvládnou. Finanční krize, která přeplula Atlantik a koncem roku 2008 plošně zasáhla celou Evropu, v reálu znamená omezování výroby, sniţování počtu pracovních míst, pokles trţeb, propady zisků, zpomalení vývozu. Firmy zpočátku propustily agenturní pracovníky, nyní se sníţení stavů dotýká i pracovníků kmenových. Zaměstnavatelé přistupují po dohodě s odborovými organizacemi k redukci počtu pracovních dnů a s tím dochází i k adekvátnímu sníţení platů. Jiní zvaţují, jak účelněji rozloţit pracovní síly v rámci skupiny. Mnohé firmy, zejména ty se zahraniční majetkovou účastí, jsou často pod silným ekonomickým tlakem nadnárodních koncernů a snaţí se eliminovat všechny nepotřebné a sekundární výdaje, mezi které často nešťastně řadí prostředky určené ke vzdělávání, rozvoji pracovníků, stabilizaci týmu a pozitivní motivaci. Ruku v ruce s procentuálním nárůstem nezaměstnanosti a snahou o úspory jde výrazné omezení náborů nových zaměstnanců, stagnuje i cílené vyhledávání jednotlivců na předem dané pozice.

59

Finanční krize můţe napomoci pročištění pracovního trhu. Racionálně uvaţující firmy situaci vyuţily ve svůj prospěch. Zbavily se dočasných zaměstnanců, po nich přišli na řadu ti, o jejichţ propuštění se nějakou dobu uvaţovalo. Zachován zůstal tým kvalitních pracovníků, s kterými se budou snaţit krizi překonat.58

4. Ekonomická problematika současnosti Jak jiţ bylo uvedeno v předcházejících statích, sloţitost ekonomiky jak v naší zemi, tak i celosvětově je veliká. V uplynulých měsících roku bylo určité očekávání od G 20, schůzku evropských zemí, které jsou členy této skupiny, svolala spolková kancléřka Angela Merkelová. Za předsedající zemi Evropské unie se jednání zúčastnil i český premiér Mirek Topolánek. Účastníci si z Berlína odvezli alespoň základ dohody, jak společně reagovat na šířící se hospodářskou krizi. Poselství z této schůzky bylo: „Chybějící důvěru na finančních trzích vrátí účinný dohled na všechny účastníky finančních trhů, včetně spekulativního kapitálu.“59 Určité očekávání bylo také od summitu v Kodani ke klimatickým změnám, který při účasti čelních politiků s více neţ 190 zemí světa se měl zásadně vyjádřit k omezení vypouštění skleníkových plynů. Klimatické záměry však vyţadují obrovské finanční náklady, mohou mít dopady do infrastruktury jednotlivých zemích a tak zasahovat do ekonomiky celých oblastí. Jednání nebyla lehká a summit celkem selhal. Hrozbě naprostého krachu se vyhnul jen těsně, kdyţ americký prezident Obama vyjednal dohodu s rozvíjejícími se zeměmi. Podle ní rozvinutý svět poskytne do roku 2020 třetímu světu 100 miliard dolarů ročně na boj s klimatickými zeměmi. Příspěvek USA je podmíněn účastí dalších zemí, coţ přislíbily EU a Japonsko. Rozhodnutí o zásadním sníţení emisí atd. se tedy přesouvají na rok 2010 do Mexika. Zde jiţ je patrný vliv Číny, která svou ekonomickou sílu uplatňuje i v této oblasti. Jak je patrno, Čína nechce vnucovat ekologické restrikce svým podnikům, které jsou v současnosti největšími znečisťovately ovzduší ve světě. Podobné stanovisko zaujala i Indie, která taktéţ má obavy ze zásahů do odvětví výroby, která má také zjevně vzestupnou tendenci. Jako příklad lze ještě uvést stanovisko Brazílie, která poţaduje zvýšení finanční náhrady za omezování 58

Kariéra – příloha HN, 19. 2. 2009 Hedgeovým fondům, neboli fondům spekulativního kapitálu se kvůli jejich nekontrolovaným aktivitáům přičítá velký díl odpovědnosti na nynější finanční krizi. 59

60

těţby dřeva v Amazonských pralesích jako určitou kompenzaci. Zde jsou vidět „spojité nádoby“ hospodářství jednotlivých zemí, finanční náročnost ekologičtějšího jednání, finančních a investičních trhů ve světě.60

4.1. Na bankovnictví ještě stále doléhá krize Peněţní ústavy po celém světě hlavně v USA a Velké Británii, během krize zatím spolkly asi 18 bilionů dolarů. Tato uvedená částka, kterou zveřejnili experti Mezinárodního měnového fondu zahrnuje státní úvěrové záruky, přímé kapitálové investice, ale také i sumu, kterou vynaloţily vlády na koupi bankovních aktiv. Přesto však globální finanční systém zůstává bez ohledu na obrovské injekce slabý. Vycházím z upozornění americké poradenské společnosti Boston Colsunting Grup. Samotný prezident měnového fondu Straus – Kahn připouští, ţe komerční banky dosud zveřejnily jen polovinu z předpokládaných ztrát ve výši 3,5 bilionů dolarů. Z toho se zdá, ţe Evropu tento problém tíţí více neţ USA. Současnost otřásla i bankovním systémem v jinak bohaté Dubaji. Evropská centrální banka nedávno sdělila, ţe peněţní ústavy v eurozóně budou muset kvůli krizi za léta 2007 – 2009 odepsat špatné, coţ znamená nesplácené úvěry, v celkové hodnotě 553 miliard eur. Je to o 65 miliard eur více neţ byl předchozí odhad. Jak jiţ bylo dříve podotknuto, ve Spojených státech bylo v letošním roce americkými regulačními úřady uzavřeno 140 bank a v posledních týdnech 7 středních a malých bank, i kdyţ 4 z nich byly prodány novému kupci. Bylo to nejvíce od roku 1992, kdy se bankovnictví ještě vzpamatovávalo z dlouhé krize záloţen. Největší uzavřenou bankou ještě v prosinci 2009 byla kalifornská First Federal Bank s aktivy 6,1 miliardy dolarů a 39 pobočkami. FDIC předpokládá, ţe vrchol procesu uzavírání bank ještě přijde v následujícím roce 2010. Agentura kvůli předpokládanému nárůstu bankrotů zvýšila svůj provozní rozpočet pro rok 2010 o 55% na 4 miliardy dolarů. Celkově FDIC počítá s tím, ţe krachy bank v období let 2009 – 2013 dosáhnou ztrát 100 miliard dolarů.61 Co k tomu ještě musím dodat? 60 61

Hospodářské noviny, 27.12. 2009 ČTK, prosinec 2009

61

Je zřejmě nesporné, ţe na celkovou krizi měl velmi negativní vliv lidský faktor, to znamená bankéři a finančníci ve většině zemí. Není divu, ţe se bankéři ve většině zemí stali nepopulárními a jsou hodnoceni hůře neţ politici. Podle průzkumu agentury Blomberg je negativně vnímají 2/3 Američanů. Podobná nálada je i v evropských zemích. Reakce politiků se jiţ projevují tak, ţe předpokládají změny v bankovnictví, aţ skončí krize. Představitelé nejvyspělejších zemí světa G 20 se shodli v září 2009 na tom, ţe budou společně bankovní trh více regulovat a ţe musí dojít ke změně v odměňování bankéřů. Veřejnosti se nelíbí obrovské bonusy, které se v bankách vyplácejí. Podle obchodů v roce 2009 odměny na Wall Streetu měly vyrůst ještě o 20 % na 140 miliard dolarů, coţ je dokonce více neţ v roce 2007. Je dobře, ţe evropské státy se proti bankéřům vydaly jinou cestou. Například Britové se rozhodli uvalit 50 % daň na bonusy nad 25 000 liber, coţ je asi 750 tisíc korun. Podobné opatření připravuje i Francie. Jenţe banky si hledají cestičky, jak se z tohoto omezování dostat ven, takţe doporučují zvyšování pevné sloţky mzdy na úkor bonusů a podobně. Německo se k těmto názorům staví zatím opatrnicky a samo by raději situaci řešilo tak, aby samotné banky odměňovaly své šéfy podle dlouhodobých kritérií. Společně s Francií podporují i nápad, aby byly zdaněny všechny finanční transakce a takto získané prostředky šly na pomoc zemím třetího světa. Tuto problematiku zde uvádím proto, ţe oblast postojů samotných finančních manaţerů, vlastníků bank a finančních institucí, sehrávají a sehrály důleţitou roli při kritickém sestupu ekonomik a hospodářství ve všech zemích. Zde byl prosazován více osobní prospěch a získávání hmotných statků, neţ dlouhotrvající prospěšná prosperita jednotlivých hospodářských odvětví a ekonomik jako celku. Jaké postoje v této oblasti zaujmou instituce a vlády států, nám ukáţe krátká budoucnost, ale očekávala bych určité zlepšení, protoţe dosavadní stav se ukázal jako neudrţitelný. Hospodářský vývoj začal kopírovat většinu prognóz. Jeho mírné oţivení se datuje od druhé čtvrtiny loňského roku a od prvního čtvrtletí letošního roku se ekonomika pravděpodobně vrátí k meziročnímu růstu. Nezaměstnanost, jak se očekávalo, i nadále roste.

62

4.2. Další kritéria k posouzení současnosti, Česko V naší zemi zatím nedošlo ke katastrofickým situacím, i kdyţ mnohé skutečnosti lze charakterizovat jako kritické. Šlo především o nárůst nezaměstnanosti. Samotná nezaměstnanost kolísá podle ročních období, kdy zpravidla je nejvyšší v zimních měsících. Některá odvětví, jako sklářský průmysl, byl postiţen markantně, protoţe zkolabovaly rozhodující výrobní firmy a došlo k hromadnému propouštění. U menších firem došlo k reorganizacím, čímţ byl sniţován stav pracovníků . V uplynulém roce bylo evidováno cca 1400 podniků a firem, které zbankrotovaly. V tomto období se pohybovala nezaměstnanost kolem 8 – 9 %. Jsou ale místa na našem území, kde místní nezaměstnanost činila a je doposud kolem 15 %. V severočeské a východomoravské oblasti se pohybuje ukazatel nezaměstnaných na jedno pracovní místo i 17 – 20 uchazečů. Je tedy skutečností, ţe takováto situace zvyšuje finanční potřebu v sociální oblasti. Přesto, ţe krizová situace není úplně zaţehnána, některé ukazatele naší ekonomiky lze charakterizovat jako příznivé. Jako příklad lze uvést při změně majitele některé závody Kristalexu Nový Bor, kde z bývalých 5000 zaměstnanců předpokládají přijmout 1500 odborníků do výroby a firma má jiţ uzavřeny smlouvy na konkrétní zakázky. Velmi dobrou vizitkou naší strojírenské výroby je dodavatelská a montáţní činnost našich podniků z Pardubic a Brna do Dubaje, Firmy byly dodavateli výtahů a elektroskříní na nejvyšší budovu světa. Megalomanská chlouba Dubaje, mrakodrap Burdţ Chálífa je 828 metrů vysoký. Vstupenku je nutné si rezervovat předem a stojí zhruba 512 korun. Jako dobrý výsledek za dané situace lze také povaţovat ukazatel exportu, který se předpokládá v hodnotě 14,5 miliardy Kč, zatímco import je niţší, v hodnotě 8 miliard Kč. Celková hospodářská situace v naší zemi se však odráţí v naplňování, čerpání a tvorbě státního rozpočtu, kde se v současné době předpokládá propad za uplynulý rok ve výši 192,2 miliardy Kč. Je to největší roční propad v historii České republiky. Podle ministra financí Eduarda Janoty největším problémem byl propad daňových příjmů, které skončily na 81,5 % úrovně předcházejícího roku. V rozpočtu tak chybělo 110 miliard Kč a včetně pojistného tak výpadek činí 160 miliard Kč. Podíl deficitu veřejných financí na HDP kvůli schodku stoupl na 6,6 aţ 6,9 %. Pokud se zamyslíme nad poţadavkem EU, která poţaduje národní rozpočet v deficitu do 3 % podílu HDP, čeká naši společnost další omezování výdajů, coţ můţe postihnout především sociální strukturu.

63

(tabulka pro představu) 250

Deficit

200 150 100 50 0 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 Rok

Naše společnost ţije v období, kdy po pádu pravicové vlády nastoupila vláda úřednická. Ta je nucena řešit jak otázku krizových vlivů, zvýšení nezaměstnanosti, které vţdy v zimním období narůstá, protoţe je v útlumu jak výroba ve stavebnictví, tak i v dopravě, čímţ je narušena přeprava výrobků, surovin a podobně. Jedním z rozhodujících úkolů vlády a parlamentu je státní rozpočet, který by měl reagovat na současnou situaci v hospodářství, naplňovat potřeby sociální sféry a v neposlední řadě reagovat na připomínky komisí EU, která můţe být a také jak se ukazuje stabilizujícím prvkem jak v ekonomice jednotlivých zemí, tak celého evropského komplexu. Je nemalým úkolem pro naši zemi, ale i jiné země, aby dodrţely stanovená pravidla schodku k podílu HDP, coţ pro nás je předpokladem ke vstupu do eurozóny, tj. přechod z koruny na euro. V dnešní době se pohybuje kurz koruny k euru přibliţně 1 EUR k 26 Kč. Podle současných prognóz a náznaků by tato situace měla nastat kolem roku 2016.

4.3. Ekonomická současnost ve světě Růst HDP Číny byl v roce 2009 8,7 %, letos by se měl zvýšit o 10,2 %, uvádí studie mezinárodní organizace OECD62, která doporučila Číně, přestoţe Čína není členem OECD, aby začala hospodařit s deficitním rozpočtem a uvolnila kurz své měny juan. Čína

62

OECD – organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj

64

má tradičně obrovské rozpočtové přebytky, coţ je jeden z hlavních důvodů globální nerovnováhy. Pokud bude Čína hospodařit s deficitem, měla by být schopna změnit strukturu ekonomiky tak, ţe se více soustředí na domácí spotřebu. To je jedna z moţností, jak udrţet vysoký růst. Čína je nyní jedinou významnou ekonomikou světa, která vykazuje silný růst. Čína má v současné době třetí největší ekonomiku světa, za prvními Spojenými státy a druhým Japonskem. Dlouho třetí Německo předstihla loni. Čína se nedávno stala i největším exportérem světa, do té doby patřilo prvenství dlouho Německu. Kromě toho je Čína největším internetovým trhem, má i největší světový trh automobilů. Austrálie překvapivě sazby nezvýšila, Australská centrální banka ponechala základní úrokovou sazbu na 3,75 %. Analytici čekali, ţe banka sazby opět zvýší. Austrálie se loni stala první vyspělou zemí, která začala zpřísňovat měnovou politiku. Brzy pro rozhodnutí rady centrální banky se dolů vydal australský dolar, který tak vůči americkému klesl o více neţ jeden cent na 0,8800 USD. Investoři jsou nuceni přehodnotit své další vyhlídky.63 Litevská ekonomika ve čtvrtém čtvrtletí zmírnila pokles a hrubý domácí produkt se meziročně sníţil o 13 %. Litva zlepšila svou hospodářskou předpověď a očekává, ţe letos její ekonomika vzroste o 1,6 %, kdyţ se její ekonomika loni o 15 % propadla. Pobaltí patří mezi regiony, které postihly následky světové finanční krize nejvíce. Litevská ministryně financí uvedla, ţe revidovali svoji předpověď vzhůru, díky exportu, který vykazuje jasný a výrazný vzestup.64 Premiér Vladimír Putin soudí, ţe ruská ekonomika má to nejhorší uţ za sebou. „Vláda zabránila dramatickému vzestupu nezaměstnanosti a zachránila bankovní systém,“ prohlásil premiér. Připouští ale, ţe ekonomika se stále potýká se „zamrzlým“ úvěrováním, ale i tento problém se postupně řeší. K tomu přispívá i měnová politika ruské centrální banky, která od loňského dubna do současnosti sníţila svoji klíčovou sazbu desetkrát na současných 8,75 %.65 Největší banky světa, z nichţ celá řada čerpala státní pomoc, se otřepaly z krize mnohem rychleji, neţ se čekalo. Svědčí o tom i výsledky největší německé banky Deutsche Bank, 63

ČTK, 3.2.2010 ČTK, 2.2.2010 65 Lavička,Václav; HN – Svět, 2.2.2010 64

65

která v minulém roce vykázala zisk 4,97 miliardy eur, coţ je 130 miliard korun a vymanila se tak ze ztráty v roce 2008. „Je to slibný start do roku 2010,“ uvedl šéf banky a dodal, ţe se finanční ústav do letošního roku dívá s optimismem. „V budoucím období čekáme na finančních trzích zřetelný trend oţivení a stabilizace, i kdyţ se ještě budou projevovat dopady nedávné krize,“řekl.66 Produktivita v USA za loňské čtvrté čtvrtletí vzrostla o 6,2 %. Podniky zvyšovaly produkci nejrychleji za šest let a tvrdě si přitom hlídaly náklady, uvedlo americké ministerstvo práce. Indikátor ukazuje hodinovou produkci na zaměstnance. I kdyţ ekonomika prošla nejhorší recesí od velké hospodářské krize, produktivita rostla pět čtvrtletí za sebou. Ukazuje se, ţe zaměstnavatelé omezují výdaje zejména sniţováním stavu zaměstnanců. Angolský ropný zázrak. Před dvěma lety byla Angola, země bohatá na ropu, pokládána za jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě. V letech 2006 i 2007 rostl reálný HDP zhruba o 20 %. Obecně se předpokládalo, ţe dvouciferné tempo růstu vydrţí nejméně po dalších pět let. Recese srazila ceny ropy a odhaduje se, ţe hospodářství země loni rostlo přinejlepším o 1,5 procenta. Uţ se však odrazila ode dna. Podle některých názorů růst Angoly letos překročí osm procent a Angola se tak ocitne zpět v pětici nejrychleji rostoucích ekonomik na světě.

4.4. Z krize vzešli noví lídři, skupina států BRIC Světovou ekonomiku povede Brazílie, Rusko, Indie a Čína. Jsou to takzvané prahové ekonomiky. Tedy trhy, které uţ nejsou rozvojové, ale zatím se nezařadily ani mezi vyspělé. Zvláště by se mělo dařit skupině států, která nese označení BRIC. Patří sem výše jmenované státy. Tyto země jsou označovány odborníky za naději pro světovou ekonomiku. Uvedené země nemají na první pohled mnoho společného. Liší se historií, náboţenstvím, strukturou trhu,v případě Brazílie i polohou. BRIC67 není ani ţádnou jednotící organizací. Pro Čínu a Indii je typické, ţe je hospodářská krize příliš nezasáhla. Navzdory světovému propadu vykazují tyto státy nadprůměrný růst a šokují optimistickými prognózami.

66

Horká, Jana; HN – Svět, 7.2.2010 Zkratku poprvé pouţil americké banky Goldman Sachs, kdyţ předpovídal, které trhy se v následujících desetiletích stanou motorem světové ekonomiky. 67

66

Indický HDP by v roce 2010 měl vzrůst o 6,4 procenta. Podle odborníků obě země v budoucnu zamíchají s pořadím nejsilnějších ekonomik světa. Očekává se, ţe Čína předběhne Spojené státy a stane se hospodářskou velmocí. Indie by měla jít ve stopách Číny, ovšem pomaleji. Je známá coby outsourcingové centrum. Kromě toho se na jejím území vyrábí na 40 % všech nepatentovaných léčiv. Mimořádná výhoda Indie spočívá také ve světově nejširší základně mladých vzdělaných zaměstnanců. Čína do portfolia přináší nevyčerpatelnou pracovní sílu. Kromě toho, ţe se na jejím území vyrábí neskutečné mnoţství textilních výrobků a elektroniky. Čína je také největším příjemcem zahraničních investic na světě. V Rusku a v Brazílii je vývoj trhu trochu jiný. Ekonomický růst obou zemí do značné míry souvisí s vývojem cen surovin. Brazílie je vnímána jako zásobárna nerostných surovin. Vyváţí ţeleznou rudu, ocel, mangan, měď, nikl nebo bauxit, který se na území Brazílie nachází v celosvětově nejhojnějším mnoţství. Toto nedocenitelné bohatství Brazílie doplňuje ještě nejvyšší produkcí kávy, cukru a pomerančů na světě. Rusko představuje ohromnou energetickou sílu. Je největším světovým vývozcem plynu a třetím největším vývozcem ropy. V první řadě vyváţí do Evropy, v posledních letech se ale zaměřuje také na východní trhy. Brazilské hospodářství podporuje především rychle rostoucí domácí poptávka a relativně stabilní ekonomika. Problémem se mohou stát sociální rozdíly ve společnosti nebo byrokracie. V současné době státy BRICu tvoří přibliţně 25 % území plochy všech zemí světa, ţije v nich 40 % obyvatelstva a jejich celkový hrubý domácí produkt tvoří 15 435 miliard amerických dolarů. Státy netvoří organizovaný hospodářský blok, nicméně se snaţí navázat uţší spolupráci, aby svůj hospodářský potenciál mohly vyuţít i geopoliticky. Např. v roce 2009 se v ruském Jekatěrinburgu konalo setkání ministrů zahraničních věcí zemí BRICu.68 Mnohé nasvědčuje tomu, ţe skutečně probíhá přesun moci ze Západu na Východ. Růst zemí Západu jiţ po dlouhá léta stagnuje. Některé z těchto trhů mohou být pro investory riskantnější, neţ evropské a americké trhy, ale výnosy mohou být velice atraktivní.

68

IDnes.cz/ekonomika, Holanová, Tereza; únor 2010

67

4.5. Hlavní trendy současné ekonomiky Internacionalizace hospodářství – propojování velkých firem a vytváření mezinárodní sítě překračující hranice jednotlivých států a kontinentů. Například: v evropských státech se vytváří síť pobočných závodů firem amerických i evropských. Z nich se postupně vytvořily nadnárodní výrobní a finanční organizace. Hospodářská integrace. Pro současný svět jsou charakteristické dvě vzájemně protichůdné tendence – integrační a desintegrační procesy. Prohlubující se územní – geografická dělba práce ve světě vyvolává potřebu propojení jednotlivých menších národních ekonomik do větších, vnitřně jednotných systémů. Nově integrovaný celek má lepší podmínky pro celkový hospodářský rozvoj, větší předpoklady pro překonávání rozdílů v ekonomické úrovni jednotlivých jeho částí. Příkladem prosperující hospodářské integrace zaloţené na principech trţního hospodářství je Evropská unie - EU, Sdruţení států Severní Ameriky – NAFTA zahrnuje USA, Kanadu, Mexiko a další. Globalizace hospodářství. Současný svět je stále výrazněji ovlivněn postupující internacionalizací a integrací národních ekonomik a tím se prohlubuje globalizace hospodářství, tedy propojení výrobců a spotřeby v celosvětovém, globálním měřítku. Globalizace je projevem modernizace světového hospodářství a poskytuje lepší podmínky všem zapojeným státům a oblastem. Globalizace se projevuje také v dopravě, zejména u spojů. Šíření internetu a dalších informačních technologií je jedním z hlavních globalizačních fenoménů. Globalizace vstupuje i do dalších oblastí ţivota a ovlivňuje ţivotní styl, stravovací návyky a zejména kulturu (televize, film, rádio).

5. Poučení z finanční a ekonomické krize a jejich vliv na ekonomickou vědu Poučení z finanční a ekonomické krize by mělo vycházet z dosavadních zkušeností a současné reality. Zkušenost je taková, ţe finanční a bankovní sféra selhala, udělala zásadní chyby, jak na ně bylo poukázáno v předcházejících statích.

68

Tyto dvě čísla dokazují dosavadní výsledky krize ve finanční hodnotě a) od počátku krize do současnosti bylo „nalito“ do ekonomik, včetně finančního systému od vlád a centrálních bank, 20 bilionů dolarů b) ztráty bank jsou očekávané ve výši 3,5 bilionu dolarů. Zde MMF předpokládá, ţe finanční ústavy ve svých bilancích neodkryly pravou skutečnost, ale pohybují se někde na polovině skutečných ztrát. Takovýto vývoj je krizový a neudrţitelný, coţ vede státy a mezinárodní instituce k opatřením, které by tento trend zastavily. Proto s finančními injekcemi daly i určité podmínky jako časovou návratnost, restrukturalizaci institucí, včetně finančních podílů a pobídek u zaměstnanců. Musíme mít stále na zřeteli, ţe ekonomika je téměř ve všech státech propojena s politikou a jednotlivé vládnoucí i opoziční strany mnohdy zneuţívají hospodářského stavu k získání voličů a tím vlastně usilují o svou stranickou moc ve státě. Prezident Obama měl jedním z hlavních bodů ve své předvolební kampani reformu zdravotnického systému v USA a dnes vidíme, jak těţko se takovéto opatření daří prosazovat. Rozpočtový deficit americké federální vlády dosáhne dle předpokladů v následujícím období po největším propadu 1,35 bilionů dolarů ( tj. 25 bilionů Kč). Toto předkládá rozpočtový úřad Kongresu. V loňském roce byl deficit rekordních 1,4 bilionů dolarů, coţ bylo 10 % ročního výkonu ekonomiky USA. Jako další prioritu pro následující rok stanovil Obama tvorbu nových pracovních míst, přestoţe ekonomové prohlašují krizi jako ustupující, nezaměstnanost se ve Spojených státech stále drţí na 10 %. Ještě další velké mnoţství lidí tam pracuje nedobrovolně na částečný úvazek. Další zaměření je na sniţování státního deficitu. Jako prostředek vidí ve zmrazení některých veřejných výdajů nebo omezením daňových úlev pro bohaté a těţební firmy. Vysoké náklady tato země musí vynakládat na boj proti terorismu, který ohroţuje jak USA, tak další země. Rozpočtové cíle prezidenta Obamy: 1) boj s nezaměstnaností – vytváření nových pracovních míst by mělo rozpočet přijít na zhruba 100 miliard dolarů. Uvedená suma zahrnuje i daňové úlevy malým firmám. Za kaţdé nové místo si budou moci z daní odečíst 5000 dolarů. 2) daňový cukr a bič – prezident chce povzbudit spotřebu domácností. Hodlá rozdávat daňové „dárky“ v podobě úlev a bonusů lidem s niţšími příjmy i příslušníkům

69

středních vrstev. Naproti tomu chce více zdanit Američany s příjmem nad 250 tisíc dolarů ročně, zrušit úlevy pro ropné koncerny či manaţery investičních fondů.69 Taktéţ britský premiér Gordon Brown

oznámil potěšující zprávu jejich statistického

úřadu, ţe britské hospodářství zaznamenalo vzrůst ekonomiky mezičtvrtletně o 0,1 %, coţ bere jako základ vzestupu jejich ekonomiky z hospodářské recese. Jeví se to jako odváţné, protoţe britská ekonomika měla meziroční pokles 3,2 %. Dále však premiér uvádí, ţe stav hospodářství zůstává nestálý a vláda musí i nadále ekonomiku podporovat, coţ má za následek zvyšování zadluţenosti země, která patří k nejrychleji se zadluţujícím se zemím v Evropě. Vývoj zadluženosti Velké Británie Podíl státního dluhu na HDP (v%) 6 8 ,6

70 60 52 50

4 2 ,2

4 4 ,2

4 3 ,2

40 30 20 10 0 2005

2006

2007

2008

2009

Zdroj: Hospodářské noviny, 2. 2. 2010

5.1. Postoje a poučení naší politické scény Státní rozpočet a jeho dodrţování je základním kamenem fungující společnosti. K jeho schválení by mělo dojít v 1. Q. 2010 a zatím jsou vedeny politické, odborné a někdy i předvolební boje. Ovšem tato skutečnost je v demokratické společnosti normální. Vyústit by však měla v rámci moţností státu ku prospěchu celé společnosti.

69

Lavička,Václav; HN – svět, 2.2.2010

70

V tomto krátkém pojednání chci poukázat na postoje rozhodujících politických stran a úřednické vlády Jana Fišera. ODS navrhuje: v příjmech

- sjednocení sazby DPH na 15 % - rychlejší vratky DPH u nedobytných pohledávek - moţné zvýšení stropů pro odvod zdravotního pojištění - levnější dotované úvěry „inovativním“ firmám - boj proti daňovým únikům

v úsporách

- rozpočtovou kázeň – neschvalovat zvyšování deficitů - zákon o vyrovnání salda státního rozpočtu do roku 2017 - v době ekonomického růstu vytvářet rezervy pro krizové situace - transparentnost veřejných zakázek - centrální státní nákupy - zavedení informativních účtů za zdravotnickou péči.

ČSSD navrhuje: v příjmech - daň z příjmů podniků zvýšit z 19 na 21 % - zvýšení progrese při zdanění příjmů občanů, likvidace superhrubé mzdy a zdanění výdělku nad 1,2 milionů korun za rok – sazbou 38 % - zvýšení stropů sociálního a zdravotního pojištění - odvod sociálního a zdravotního pojištění zaměstnanců vrátit z 11 na 12, 5% - vyšší zdanění alkoholu a tabáku - potírání daňových úniků (pohonné hmoty, cigarety, alkohol) - zvýšení dividend polostátní společnosti ČEZ cca o 10 miliard korun v úsporách - přísnější zadávání veřejných zakázek - revize existujících smluv o dodávkách pro stát a tlak na slevy - redukce centrálních úřadů a sníţení výdajů ministerstev - moratorium na odškodňovací aktivity - zváţit nutnost majetkového vyrovnání s církvemi, jak připravovala ODS. Návrhy vlády: Příjmy - zvýšení progrese u daně z příjmu občanů zavedením 25 % pro vyšší příjmy 71

- zachování přijatých dočasných daňových opatření po roce 2010 – tedy obou sazeb DPH na 10 a 20 %. Upravení výše daně o 1 Kč za pohonné hmoty, u tabáku o 2,5 Kč za krabičku cigaret a o 5 Kč na litru za alkohol - upravení na 31 % daň z výdělku nad 1,7 milionu korun za rok - zavedení silniční daně pro všechny řidiče ve výši 1000 aţ 1500 Kč za osobní vůz dle cm3 . Úspory - zrušení nepotřebných úřadů - do 3 let sníţení běţných výdajů o 3 % - kaţdoročně o 1 % sníţení platů ve veřejném sektoru - seškrtání státních příspěvků na hypotéky a stavební spoření - nepřidělování veřejné zakázky firmě s nejasnou vlastnickou strukturou70 Z těchto návrhů je patrné, ţe určitá shoda je v centralizovaném nákupu zboţí pro státní správu a přísnější přidělování státních zakázek. Další úspory jsou očekávané na ministerstvech a ve veřejné správě. V dalších částech příjmů i úspor jsou rozdíly, které zřejmě pramení z oblastí, které ta či ona strana povaţuje za eventuelní voliče. I zde by bylo vhodné postupovat tak, aby jakákoliv opatření splňovala co nejoptimálnější přístup hospodaření. Zvolit takovou hospodářskou politiku, která by naplňovala jak oblast zdravotní, sociální, vědu se školstvím, a v neposlední řadě nepřehlíţet potřebu rodin jako základu státu. Mám za to, ţe otázka ţivota jednotlivce a rodiny, naplňování jejich základních potřeb, by mělo být krédem kaţdé vyspělé společnosti.

5.2. Projev snahy o možné předcházení bankrotů u firem Co se týče zkušeností z české ekonomiky kde, jak jiţ bylo dříve uvedeno, došlo k 1400 bankrotů firem. Moţná jiţ dříve mohlo MF nebo vláda napomoci těm firmám, které za řádně splněnou dodávku zboţí vyfakturovaly, ale pro nesolventnost odběratele nedostaly zaplaceno. Lhůty splatnosti se z tradičně třiceti dnů dostaly i na půl roku. Přesto z fakturované částky se musí odvést daň z přidané hodnoty a váznou pohledávky. Dle informací se tato situace hodlá řešit a měla by se vztahovat na firmy, kde se dluţník dostane do insolvence. Toto opatření se můţe uplatnit tři roky zpětně. Podnikatelé by takto

70

Ekonom č.4/2010

72

mohli získat finanční prostředky zpět a pouţít v další ekonomické činnosti a tím pokračovat ve svém hospodářském záměru. Problémům s platební morálkou ale nahrává i špatná vymahatelnost práva, v tomto případě dluhů. Pomohlo by, kdyby zákon jasně řekl, ţe si dodavatel můţe své zboţí zpět odebrat u zákazníka v případě, ţe od něj nedostane zaplaceno. Dalším atributem, který ochuzuje naši ekonomiku, je přesouvání sídla firem do daňových rájů. V souvislosti s připravováním státního rozpočtu a předpokládaného deficitu se začalo stále více hovořit o korekci daňových plateb. Tyto návrhy popudily české podnikatele k tomu, aby hromadně začaly přesouvat sídla svých firem. V loňském roce se stalo, ţe odešlo o čtvrtinu českých firem více neţ v předcházejícím období. Celkem 111430 vlastníků a spoluvlastníků mají sídlo firmy v zemích jako je Kypr, Lucembursko, Bahamy, Belize, Nizozemsko a dalších. Zde vycházím z čísel, která uvedla agentura Čekia. Zatímco v první půli roku se do daňově příznivých končin přesunulo 154 firem, v druhé polovině roku to jiţ bylo 1999 společností. Dá se předpokládat, ţe trend přesunu není ukončen. Řada firem se přesouvá také proto, aby nemusela zdaňovat dividendu, kde např. na Kypru je od daně osvobozená. Nelegálnost je v těchto případech tehdy, pokud majitel přes svou zahraniční firmu uměle odsává zisk ze své české firmy, aby ho zde v Česku nemusel zdaňovat. Na daních z příjmů firem se v Česku v roce 2009 vybralo 83 miliard korun. Úniky se předpokládají v částce 18 miliard korun. Tyto starosti mají i jiné vlády. USA předpokládá své ztráty na 100 miliard dolarů ročně. Návrh opatření: a) bylo by ţádoucí, aby stanovení odvodových daní bylo optimalizováno a co nejvíce firem získáno pro vnitřní ekonomiku státu. b) daňové úlevy cizím firmám se ukázaly jako krátkodobé, tudíţ málo efektivní. Po vypršení sjednané doby se začaly mnohé firmy také přesouvat do oblastí s minimálními mzdovými náklady. Ponaučením z krize a návod, jak ušetřit státní peníze, kde jsou doposud rezervy, je systém odměn topmanaţerů ve státních firmách. Vláda hodlá spustit revizi manaţerských smluv u platů šefů největších státních firem jako jsou: ČEZ, České dráhy, ČEPRO, Lesy ČR, Česká pošta. Při starém odměňování, které bylo v kaţdé státní firmě dohodnuto jinak, stát pak „objevoval“, co vlastně manaţeři ve smlouvách nemají. Nové odměňování bude průhledné 73

a stejné pro všechny státní firmy. Jednotlivá ministerstva, která nad firmami dohlíţejí, si budou moci zvolit vlastní stropy, musejí ale vycházet z „koláče“ ministerstva financí.71 Dalším z opatření je tzv. „Janotův balíček“. Nejdůleţitější věci z balíčku, jako jsou zvýšení obou sazeb DPH o procento, vyšší spotřební daně na cigarety, naftu a benzin, vyšší nemocenská pro firmy nebo zvýšení zdravotního a sociálního pojištění pro nejbohatší lidi, měly platit jen letos. Jenţe teď je velmi pravděpodobné, ţe původně „dočasné“ zvýšení daní se změní na trvalé. Prodlouţení platnosti důleţitých věcí z Janotova balíčku i na další roky je totiţ klíčovou součástí materiálu „Východiska z krize“ („exit strategy“). V době psaní této diplomové práce jsou tyto materiály projednávány ve sněmovně. Vzhledem k situaci, jaká panuje mezi nejsilnějšími politickými stranami a blokování jednání ODS ve sněmovně, nebude v této práci zapracován konečný výsledek. Dalším řešením je kupříkladu snaha Číny, která bezesporu dnes jiţ patří ke světové, hospodářsko - ekonomické špičce a snaţí se předejít moţné krizi tím, ţe vydala krátkodobý zákaz bankovních půjček a upravila úrokovou sazbu. Tímto opatřením se snaţí zpomalit růst ekonomiky investicemi. Zřejmě chce zabránit situaci, která nastala v Dubaji a ještě dříve v USA nebo ve Španělsku. Čínská republika také stále váhá se zhodnocením své měny jüanu, coţ je podle západních expertů důkaz toho, ţe nemíní podporovat globální oţivení hospodářství na úkor své vlastní ekonomiky. Jak se tato opatření projeví, ukáţe krátká budoucnost. Je nezvratnou skutečností, ţe Čínská republika zajišťuje rozvoj jak ve velkých městech, tak i na venkově a uskutečňování velkolepých projektů se stává skutečností. Například: rychlodráha a budování letiště v Tibetu, vesmírný výzkum, uspořádání olympijských her, atd.

5.3. Ekonomická věda a hospodářská politika „Praxe hospodářské politiky sice úzce navazuje na vývoj ekonomické teorie, ta však tvoří jen část inspirativních zdrojů hospodářské praxe,“

71

Mařík, Martin; HN – podniky a trhy, 7.2.2010

74

Citát: Milan Ţák: kap. 1.3. v Ţák, M. a Němcová, I.; Učebnice hospodářské politiky I., str.6

Citát, který jsem pouţila z učebnice hospodářské politiky lze pouţít i opačně: „Vývoj ekonomické teorie úzce navazuje na praxi hospodářské politiky, protoţe ta tvoří hlavní část jeho inspirativních zdrojů“ a je to důkaz toho, jak tato odvětví jsou úzce propojena, nebojím se tvrdit, ţe svázána. Způsob, jakým hospodářská politika navazuje na ekonomickou teorii jako na inspirační zdroj znamená, ţe jednotlivé ekonomické teorie jsou pro účely hospodářské politiky uţívány převáţně selektivně jako nástroje pro interpretaci problémů, jeţ hospodářská politika řeší.72 Možnost zaměření ekonomické vědy a) podle mých představ se domnívám, ţe ekonomická věda by se měla zaměřit na vhodný způsob regulace (nemám na mysli detailní plánování) v oblasti finančních transakcí jak vnitřních, tak vnějších b) ekonomická kritéria v součinnosti a vazbě na potřebu ochrany ţivotního prostředí (zda nutnost těţby surovin odpovídá nutným potřebám) zkoumat, zda ekonomická činnost a těţba není jen prováděna za účelem maximálního zisku jak fyzických osob, tak i společností c) bylo by vhodné sledovat nadvýrobu, aby nebyla přebytečná a zbytečně neznehodnocovala vstupy a výrobky (potraviny, dřevní hmota, lov mořských ryb) d) jako velmi důleţité vidím zaměření ekonomické vědy na potřebu udrţitelnosti finančního zisku firem ve vztahu k sociálním potřebám obyvatel e) vědní obory jako statistika, analytika, prognostika společně s ekonomickou vědou, by se měly snaţit o co nejrychlejší uplatnění poznatků do praktické činnosti. Tato oblast se týká jak minulého období, tak sloţité a problematické současnosti a především budoucnosti. Jak jednotlivé statě ukazují a vypovídají, finanční, bankovní, ekonomická a hospodářská problematika je těsně propojená s politikou, kde jsou tyto oblasti propojené a navzájem se ovlivňují. Současná světová krize vychází jiţ z jiných

politicko - strategických

geografických

poměrů, neţ v 30. letech minulého století. Musíme mít na mysli, ţe od druhé poloviny 72

Adamec,Radek; Ekonomická věda a hospodářská politika, VŠE

75

minulého století, především po skončení II. světové války, došlo k dekolonizaci afrických států, kde pro mnohé země skončil laciný přísun surovinových zdrojů, levnější pracovní síla a přímý politický vliv v těchto zemích. Na západní polokouli to byly mnohé státy Jiţní Ameriky. V Asii to byla především Indie a sousední země. V posledním třicetiletí je to především Čína a Indie, které se ekonomicky a hospodářsky stávají mocnostmi a v posledním desetiletí prudce pronikly do světové ekonomické sféry, kterou také silně ovlivňují. Nelze také opomenout celou oblast Ruska, bývalého SSSR, kde je jiţ více rozvinuta moderní ekonomika a jsou to země stále s bohatou surovinovou základnou. Otázka plynu a ropy včetně ţelezitých rud – jejich těţba a dodávky v případě narušení smluv, mají dopady na ekonomiku smluvních států. V neposlední řadě je třeba se zmínit o vzniku a prospěšné existenci Evropské unie, která sdruţuje 27 států a která se stává určitou protiváhou jak zemím východu, tak také americkému kontinentu. Přesto kaţdá země má své hospodářské a sociální cíle, své politické a hospodářské orgány, které se snaţí problémy hospodářské, ekonomické a finanční řešit dle svých moţností, potřeb a zájmů. K problematice – východiska z krize zaujal zajímavé stanovisko i Vladimír Dlouhý, bývalý ministr průmyslu a nynější poradce investiční banky Goldman Sachs, jeden z členů Národní ekonomické rady vlády, která měla hledat řešení dopadů finanční krize na českou ekonomiku. Při hledání příčin krize a nápravy si svět vytvořil několik fikcí, které ovlivňují náš ţivot na delší dobu. První fikcí byly obavy z opakování velké deprese z třicátých let dvacátého století. Při očekávaných růstových tempech na další roky je pravděpodobné, ţe na léta 2008 aţ 2009 se bude vzpomínat jako na nejhlubší poválečný propad, ale nikoliv na dlouhotrvající depresi. Růstová tempa jsou niţší a v oţivení můţe docházet i ke krátkodobým otřesům, ale kladem je, ţe ke katastrofě nedošlo. Druhou fikcí bylo přesvědčení o rozhodující roli vyspělých ekonomik pro překonání krize. Je však skutečností, ţe polovina světa situaci jako celosvětovou krizi nepojala a v příkladech čínské, indické, méně jiţ brazilské ekonomiky, měly nebo mají stále vysoký růst. Dá se konstatovat, ţe jsme svědky odpoutání rozvíjejících se ekonomik od hospodářsky vyspělých zemí. Další fikce souvisí s rolí státu. Generace poválečných ekonomů byly vychovány ve stínu velké deprese a v duchu keynesiánské hospodářské politiky státu, který můţe zabránit 76

opakování ekonomické katastrofy 30. letech. V dnešním mediálním světě a vlivu politiky byl stát učiněn zodpovědným za hladký hospodářský růst a kaţdá, i malá recese je předmětem mediálního pozdviţení a politických soubojů. Cílem hospodářské politiky se stal svět bez krizí. Nemalým problémem je vůbec otázka spoléhání se na volný trh, nebo na míru regulace a morální principy v oblasti ekonomiky. Kapitalismus přeje individuálně schopným, ale také vede i k sociálním rozdílům. Hledání té nejlepší cesty bude ještě nějakou dobu trvat a zde je oblast, kde politika by měla být soudrţnější a odpovědnější i v ekonomice73. Ze zkušeností a ekonomické vědy víme, ţe fungují určité hospodářské cykly. Cyklický – stále dokola se opakující určité fáze vývoje ekonomiky nebo periodický – hospodářský cyklus se opakuje relativně pravidelně. To se potvrdilo i světovými hospodářskými krizemi, které ve světě propukly. Také víme, ţe recesi a dno ekonomiky – depresi, střídá i úspěšné období jako je oţivení a konjunktura. Tato období lze očekávat i po současné krizi. V období úspěšného hospodářského cyklu dochází k rozmachu investiční činnosti, zavádění modernějších technologií, dochází k zvýšení obchodních obratů, k růstu výroby a tím i spotřeby. Je také skutečností, ţe v současných letech musí být brán zřetel na ekologii, která sehrává důleţitý faktor v průmyslově - hospodářské činnosti. Samotná výroba a výroba všech energií musí jít v ruku v ruce s ekologickými poţadavky, které jsou stále náročnější a tím také finančně nákladnější. Protoţe v současnosti jsou tyto problémy a potřeby řešeny v úzké mezinárodní spolupráci, je předpoklad, ţe se veškeré záměry podaří. Společné cesty jsou zárukou úspěšného zvládnutí dosavadních hospodářských potíţí, které by měly být co nejdříve překonány.

73

Dlouhý, Vladimír, iDnes, 30.1.2010

77

Závěr

V této diplomové práci jsem měla snahu vystihnout globální geografické aspekty jako například vliv geografické polohy, nerovnoměrnost rozloţení populace, vliv politiky na světovou ekonomiku, souvislosti a dopady na hospodářství a společnost, a zároveň charakteristiku sloţitého období krize v letech 2008 – 2009, její aspekty a vývoj při dosavadním oţivení, které zatím nelze hodnotit jako stabilní. Ekonomická věda má stále své široké pole působnosti. Tak, jak se vyvíjejí finanční, ekonomické, sociální a v neposlední řadě i politické vazby, tak se mění i působnost určitých ekonomických zákonitostí. Vývoj jednotlivých ekonomik států se prolíná do globální struktury, která se můţe často měnit a mnohdy je nepředvídatelná. Hledat osvícené hlavy, které by průběh a dopady finanční krize předpověděly, je zbytečné a nezabrání ani dalším krizím. Lidé se přirozeně ohlíţí k historii a metodami indukce a dedukce se snaţí dobrat poznání. Jenţe dějiny nekráčí v kruhu. Současná krize má zcela nové rysy, jeţ nemají paralelu v historii. Jde především o vliv sekuritizace a globalizace. První umoţnilo vytvořit falešné zdání, ţe lze obejít vztah mezi rizikem a výnosem, druhé pomohlo zamořit krizí velkou část světa. „19. století patřilo Anglii, 20. století patřilo USA a 21. století patří Číně“, tak se dá shrnout obsah mé práce. Popisuji etapy vývoje světového hospodářství, jednotlivá ekonomická centra, příčiny přesunu ekonomických center. Ve třetí kapitole se snaţím nastínit postup světové finanční krize v roce 2008 z amerického kontinentu do Evropy a její dopady na ostatní státy, její projevy a dopady na ekonomiku, reakce vlád postiţených zemí. V páté kapitole se můţe čtenář seznámit jaký vliv můţe mít krize na ekonomickou vědu, analyzovala jsem postoje řešení krize našich vládních stran, jejich priority, moţnosti předcházení bankrotům, jak úzce spolu souvisí ekonomická věda a hospodářská politika.

78

21. století bude hodně zajímavé a plné příleţitostí. Doufejme, ţe stav světové ekonomiky se zlepší, dojde k jejímu celkovému oţivení a vzniku nových podniků a tím nových pracovních příleţitostí. Světová ekonomika je zaloţena především na spolupráci s jinými státy,

na dovozu a vývozu, proto je nezbytná komunikace mezi jednotlivými

ekonomickými velmocemi a vzájemné pomoci. Nezbývá tedy neţ doufat,

79

Internetové zdroje internetový zpravodaj BIVS z EU na stránkách školy http://hgr.topsid.com/index.php?war=hospodarska_mapa_sveta http://cs.wikipedia.org/wiki/Americk%C3%A1_hypote%C4%8Dn%C3AD_krize_2007 http://ekonomika.idnes.cz/tiskni_r=eko http://ihned.cz/1--36631750-000000 http://ihned.cz/1--39387020-000000 http://cs.wikipedia.org/wiki/Ekonomika http://referaty-seminarky.sk/indie/ http://www.businessinfo.cz http://www.zemepis.com http://www.euroekonom.cz/analyzy http://www.nb.vse.cz/kfil/elogos/science/adamec1.htm http://unas.svkhk.cz http://www.gyrec.cz

80

Literatura Pavelka, Tomáš, Ing. Ph.D.; Makroekonomie, Základní kurz, III. vydání, Nakladatelství a vydavatelství Melandrium, Praha 2007 ISBN 978-80-86175-58-4 Kolektiv autorů a konzultantů Encyklopedického domu, spol. s r.o.; Slovník cizích slov, 2. nezměněné vydání, vydal Encyklopedický dům, spol. s r.o., Praha 1995 ISBN 80-90-1647-0-6 Bičík, Ivan, Doc. RNDr. CSc., Baar, Vladimír, Doc. RNDr. CSc., Čermák, Zdeněk, Doc. RNDr. CSc., Frajer, Václav, RNDr., Perlín, Radim, RNDr.; Globální geografické aspekty světového hospodářství, 1. vydání, situace k datu uzávěrky dne 30. 6. 2003, Nakladatelství České geografické společnosti, s.r.o., Praha 2005 ISBN 80-86034-52-6 Ţídek, Libor, Ing.,Ph.D.;Dějiny světového hospodářství, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Kardinála Berana 1157/32, 301 00 Plzeň, 2007 ISBN 978-80-7380-035-2 Pešek, O.;Lisabonská strategie a její význam pro hospodářskou politiku Evropské unie, Praha, Mezinárodní politika, 2005, číslo 8 Gardner Philip, Scott Allan, Rohan Michael Scott, Shackleton Andrew; Encyclopedia of World Geography, Columbus, spol. s r.o., Praha, 1999 ISBN 80-901727-6-8 Sojka, Milan, Prof., Konečný, Bronislav, Doc.; Malá encyklopedie moderní ekonomie, 5. aktualizované vydání, Libri s.r.o., Hořejší nábřeţí 17, Praha, 2004 ISBN 80-7277-258-9 Magazín vydavatelství Economia, ECONOMIA a.s., Dobrovského 25, 170 55 Praha 7 Klaus,Václav; Tomšík,Vladimír; Makroekonomická fakta české transformace, NC Publishing, a. s., 2007 ISBN 978-80-903858-1-8 Cihelková, Eva; a kolektiv; Světová ekonomika, regiony a integrace, vydavatel Grada, Praha, 2002 ISBN 80-247-0193-6 Kunešová, Hana; Cihelková, Eva; a kolektiv; Světová ekonomika – nové jevy a perspektivy, C. H. Beck, 2. vydání, Praha, 2006 ISBN 80-7179-455-4

81

82