O skřítcích
Svět na chodníku
Jestlipak už jsi viděl skřítky? Ti bydlí všude u lidí. Večer si zobnou drobek střídky a přes noc pěkně uklidí.
Je tohle pravda nebo jenom zdání? Šedivý chodník je dnes k nepoznání!
Starají se nám vzorně o byt. Skřítci jsou dobří, nejsou zlí. Nebudeš-li je příliš zlobit, možná ti něco vykouzlí. Občas je v noci člověk slyší, když se mu spaní vytratí. Řekneš si: „Hele – šramot myší…“ A jsou to skřítci fousatí! Žijí tu zkrátka svorně s námi ti pořádníčci z pohádek. A tam, kde nejsou? Tam pak mámy musejí dělat pořádek.
Rozkvetl na něm záhon pestrých květů, motýlí křídla letí z jara k létu, zelená žába doskákala k louži, a mezi ptáky na obloze krouží obrovská fantastická letadla, pod sluncem září pyšnost páva, princezna z okna zámku mává – a princ ji drží, aby nespadla. Veselá vlajka na stožáru vlaje, potok se vlní od hor k rovině, táta si s dětmi na zahradě hraje, a máma chová kotě na klíně, bělostný parník do přístavu pluje, a po silnici pádí závodník … Je jasný den. A teplem vyzařuje svět, nakreslený na chodník. Ten svět je šťastný jako malé mrně. Lidičky, choďte po něm opatrně!
Nemalujte čerta na zeď!
Vraník
Nemalujte čerta na zeď co když třeba ožije? Pamatujte, kamarádi, čert je strašná bestie!
Můj koníček vraný Jako malovaný, hopsa, hejsa, hej, nožky pěkně zdvíhá, ušima si stříhá, hopsa, hejsa, hej!
S čerty nejsou žádné žerty, však to známe z pohádek: kde se lidi začnou čertit, hned se pustí do hádek. Vrčí, bručí, vyhrožují, pak se vrhnou do pranic: kde se lidi začnou čertit, nepomůže zhola nic Není lepší mít se rádi, hledět na svět zvesela? Nemalujte čerta na zeď – namalujte anděla!
Dlouhá černá hříva po větru mu splývá, hopsa, hejsa, hej, podkovky mu zvoní, jiskra jiskru honí, hopsa, hejsa, hej! Můj koníčku vraný, jako malovaný, hopsa, hejsa, hej až tě osedláme, kam se podíváme? Hopsa, hejsa, hej! Rozjedem se v poli přes hory a doly, hopsa, hejsa, hej, rozjedem se letem Širošírým světem, hopsa, hejsa, hej! Že se rozjedeme, kam se rozjet chceme, hopsa, hejsa, hej! Tak, můj vraný koni, Ať si nás kdo honí, Hopsa, hejsa, hej!
Kočičí dům
Neříkejte teleti
To jsou rány! BUM! BUM! BUM! Kočka staví velký dům. Nevíte kde? Vedle stromu. Že nevíte ani komu? Přece koťatům. BUM! A BUM! A BUM!
Neříkejte teleti, kolik je dvě na třetí. Neučte ho odmocniny, pro něj jsou to voloviny, stejně jako mocniny, nikdy neví co s nimi.
V prvním patře budou bílá, v druhém patře strakatá a ve třetím budou bydlet všechna černá koťata. Ve sklepě už stojí sprcha na tlapičky od bláta. BUM! A BUM! A BUM! A už stojí dům. Nad vchodem je zlatý zvonek, a ten hlásí do všech stran: PEJSKŮM JE VSTUP ZAKÁZÁN! Zato myšky, jaký div, mohou vstoupit kdykoliv.
Nač teleti vědění, násobilka, dělení. Na dělence, dělitele, tele kouká jako tele. Teleti nic neříká, algebra či matika. Kdo chce míti vzdělance, z telete – je bez šance. Pro učení nemá vlohy, Nespočítá vlastní nohy, zvládne jenom bučení a to i bez učení. Proto, chlapci, děvčata, nechte v klidu telata. Co tele ví – to mu stačí, vzdělávejte sebe radši, s vědomostmi telete těžko někam dojdete. Neříkejte teleti, kolik je dvě na třetí. Z každé školy, jakékoli, tele stejně vyletí.
Vosa papírnice Měla vosa papírnice papírnický krám. Přišly mušky, chtěly tužky. Přišly včelky pro pastelky. Přišla kočka pro ubrousky, že si musí utřít fousky: "Máš je voso?" "Mám. Všeho plný krám." Sotva vosa papírnice otevřela krám, přišel tapír, že chce papír, přišel špaček, že chce sáček, přišly mušky, chtěly tužky, přišly včelky pro pastelky, přišla kočka pro ubrousky, že si musí utřít fousky: "Máš je voso?" "Mám. Všeho plný krám."
A když vosa papírnice zavírala krám, přišly lysky pro notýsky, přišly alky pro obálky, přišel tapír, že chce papír, přišel špaček, že chce sáček, přišly mušky, chtěly tužky, přišly včelky pro pastelky, přišla kočka pro ubrousky, že si musí utřít fousky: "Máš je voso?" "Mám, ale neprodám. Táta čeká na večeři, musím zavřít krám."
Myška a makovice
Hora Říp
Ve sněhové metelici našla myška makovici, pískla radostí: „Jistě, že ta makovice zrníček má na tisíce! Teď mě pohostí!“
Viděl jsem hory plné ledu, však zpívat o nich nedovedu.
Kousla shůry, kousla zdůli, makovici zoubky půlí, vtom slyš odspodu: „Hoří, hoří, vstaňte, hoří! Někdo nám tu zvenku boří naši hospodu!“ Muška lezla z makovice, za ní můrka, krasavice, brouček jako plyš, komár s tečkou na zadečku, za ním sedm mravenečků, všichni prosí myš: „Nebourej nám naši vilku! Chcem si pospat ještě chvilku, vždyť je venku mráz! Tak se nám tu krásně spinká! Až rozkvete fialinka, rozejdem se zas.“ Myška se jim klaní k zemi: „Ach, přátelé, promiňte mi, já jsem měla hlad! Nejsem žádná loupežnice! Jen račte zas do ložnice, jen račte dál spát!“
Jiskřily dálky nad hlavami jak bledě modré drahokamy. Jímala závrať při pohledu, zpívat však o nich nedovedu. Když ale vidím na obzoru uprostřed kraje nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí - přestane srdce chvíli tlouci. Oblaka letí v klasech zralých a koně dupou po maštalích. V panácích jsou už všude snopy a svatý Jiří zvedá kopí, aby je vrazil ve chřtán dračí, a motýl spěchá po bodláčí; a jako krůpěj na prstenu třpytí se drobná kvítka rmenu. Tu nemohu se vynadívat a všechno ve mně začne zpívat, zpívat i plakat. Maminko má, jak je to hezké u nás doma!
Co se stalo v Kotěhůrkách
Čert a Káča
Ještě jednou mžůrky, mžůrky a do hajan, Kotěhůrky! Všechny kočky z hor i z hůrek z vesniček i měst sjedou se do Kotěhůrek zítra na svůj sjezd. A než sežvýká pět kůrek pejsek Turek z Kotěhůrek, začne ten kočičí sjezd; pejsek moc by tam chtěl vlézt. Ale kočky - delegátky honem ženou pejska zpátky. - Když neumíš mňoukat, co tu chceš? Jen koukat? - Haf, haf, haf, haf, haf, haf, zaštěkám vám na pozdrav. Budu u vás jako host, k svačině mi dáte kost a k obědu kotletu. - Vidíte ho, popletu! Čí, čí, čí, čí, čí, čí, čí je to sjezd? Kočičí! Pejsek Turek z Kotěhůrek není přece kočka, na psí sjezd si počká. Na psím sjezdu bude psina, a ne žádná kočičina.
Byla Káča na veselce, tancovat s ní nikdo nechce, Káča dupla: „Sakramente, chci tancovat třeba s čertem!“ Jen to řekla, čert tam stál, hned s ní v kole tancoval. Chytla se ho kolem krku. „Nepustím tě, ty můj kluku!“ Čert s ní letěl do pekla, Káča se však nelekla, „I vy jedna chásko líná, všude je tu prach a špína. Hybaj, hybaj do práce, se mnou není legrace!“ Lucifer jen houkl vztekle: „Tuhle holku nechci v pekle!“ A tak s Káčou na hřbetě, čert se vláčí po světě od vsi ke vsi, potom k městu. „Kdo chce Káču za nevěstu?“ Od té doby děti v kraji Z čertů si strach nedělají. Jenom křiknou: „Káča je tu! “ A čert zmizí v cukuletu.
Lenoch Leží lenoch na polštáři leží – dobře se mu daří. Leží dnes, jak ležel včera od rána až do večera. Leží lenoch v peřinách, sem tam hlavu zvedne, z pohybu má lenoch strach, jen občas si sedne. Jé, lenochu, ty se máš, celý den nic neděláš. Že nedělám? To je omyl, vážení, být lenochem je umění. Mýlíte se moji milí, jen se zkuste dívat chvíli. Na bok převalím se sám, chléb si do úst podávám, dlouho žvýkám žvýkačku, šklebívám se na Kačku, jazyk ukazuji všem, bonbon cucám s úsměvem, poškrábu se na zádech, umím zatajit i dech, knoflík utrhnu si lehce, jenom vstávat se mi nechce. Chtěl jsem zalít květiny, voda je však daleko, a tak jsem v tom bez viny. Chtěl jsem krmit křečka, je však vedle v pokoji a snad tam nějak přečká.
Chtěl jsem vlasy učesat, hřeben je však v koupelně to bych, jejda, musel vstát! Hlava by mě bolela, byl bych zničen docela! Kdo celý den pospává, na toho jde únava. Raději si lehnu a ani se nehnu. Co říkáte? Do školy? Že tam poznám celý svět? Áááááúúúú budu o tom přemýšlet.
Popelka
Svině pod dubem
Ze všech holek v naší čtvrti je nejhezčí Ester.
Když žaludů se přejedla pod starým dubem mlsná svině tak břicho sotva uzvedla a svalila se na zem líně
Maminku má hodně přísnou a je ze tří sester, tatínek je popelářem – takže je věc jasná! Utrhl jsem tři oříšky, ať je holka šťastná! Třískla šutrem do oříšků jednou, dvakrát, potřetí: Ve dvou byla zdravá jádra, z třetího prach vyletí… Žádné boty, žádné šaty, ani nitka zlatá! Zuří Ester, zuří máma a ještě víc táta. Prskal vzteky, kulil oči, zaplály mu tváře: „Ty si budeš dělat šoufky z dcery popeláře?!“ Tak skončila moje láska k pohádkové nevěstě. Popelář mě s kukavozem honil dva dny po městě!
Když probrala se ze spaní, pod dubem rýt se začla v hlíně Uviděli to havrani a krákorali: Hej, ty dole! Strom, který kořeny má holé churaví, usychá a hyne! Co na tom!, svině zachrochtá a dál se v hlíně ryje zlostně Mně na dubu tak nezáleží! Jen když tu žaludů dost leží! Žaludy, to je dobrota, po které každá svině tloustne! A ryla dál jak posedlá S tebou je škoda hovoru - mávl dub větví pohněvaně Kdybys jen jednou nahoru od země rypák pozvedla tak poznala bys pravdu prostou Žaludy totiž na mně rostou!
O židli a stolu
Odměna
Jednou řekla židle stolu: „Nebudeme dál žít spolu. Uhodils mě šupletem! Jdu pryč, ať se nepletem.“
Šla veverka na procházku, měla klíče na provázku, hopy, skoky, přes javory, ztratila klíč od komory.
Stůl se uraženě mračí. Ale co? Vždyť si sám stačí… Tak zůstal stůl v kuchyni, židle stojí v předsíni.
Naříkala, bědovala: Ze jsem pozor nedávala! Jaké budou míti hoře moje děti na komoře!
Oba mají to, co chtěli. Brzy jsou však rozmrzelí: Ke stolu se – což mu vadí – vůbec nikdo neposadí, na jídle si nepochutná… Židle je čím dál víc smutná, každý ji jen v chvatu mine, v kuchyni to bylo jiné!
Potká ji tu mládeneček, cestující mraveneček, podává klíč veveřici, že prý visel na metlici.
Hned zítra se zpátky vrátí. Marná sláva, pořád platí: Jenom tam se dobře bydlí, kde si rozumí stůl s židlí.
Mravenečku, podej ruku, povedu tě na vrch buku, na nejvyšší mezi všemi, ukážu ti českou zemi. Česká země jako sádek, jako sádek do pohádek: Kolem hora s horou spjata, uprostřed je růže zlatá. Mraveneček domů kluše, raduje se jeho duše: Veverka mě na buk vzala, Prahu zlatou ukázala.
Král a lenoši
Paleček
V jedné zemi moudrý král všem lenochům přikázal: „Budete mít na práci dělat sochy v paláci!“
Byl jednou jeden chlapeček, všichni mu říkali Paleček. Kde spal? V kapse u maminky. Proč? Protože byl malinký. Byl malinký, ale přičinlivý: Přebíral hrách, rovnal dříví a na poli u lesíka, holečku, sám orával s párem volečků.
Měli z toho legraci. „Copak je to za práci?“ Chvíli stáli bez hnutí, někoho to kýchat nutí. Někoho zas na tváři štípou mouchy, komáři. Někoho zas svědí hlava, je to práce namáhavá! Král okřikl lenochy: „Copak jste to za sochy?“ Už jste se mi pohnuli. Stůjte jako ze žuly!“ „Pane králi, dělat sochy není ani pro lenochy. Máme žízeň, máme hlad, raděj půjdem pracovat!“
Jak je poháněl? Div se, světe, bez biče, jen z ucha dobytčete. Tatínek Palečka stál opodál, ruce za zády a jenom se smál. Jednou kolem pole z městečka šel kupec: "Chci toho chlapečka!" Zaplatím za něj čtyři dukáty. Husy bude pást, zalévat muškáty. Řekni, půjdeš se mnou, chlapečku, dám si tě k zlaťákům do ranečku. Jakmile Paleček brázdu dooral, k tatínkovi prosebně zašeptal: "Neboj se, prodej mě, tatínečku, prokousám si otvor do ranečku. Potom uteču a cestou zpátky posbírám vytroušené zlaťáky." Co myslíte, jak to bylo dál? Lakomý kupec domů pospíchal. Když u chaloupky otevíral dvírka, v ranečku mu zůstala jen dírka. A Paleček? Ten u cesty pod akáty s tatínkem počítal zlaté dukáty.
