Svou přednášku bych chtěla začít představením sebe a farnosti, v níž působím, ale vzhledem k tomu, co proběhlo před chvílí, začnu od konce. Bude to lepší, živější a trochu to naváže na to, co jste před chvílí dělali. Když jsem se připravovala na dnešní povídání, které má být o zkušenostech s přípravou na první svaté přijímání a první svátost smíření, říkala jsem si, že to sice jedenáct let dělám soustavně, hodně to promýšlím, neustále mne to „trápí“, protože je to něco živého, k čemu si člověk stále hledá nový přístup a jiný pohled. Tím, že jsou každý rok jiné děti, nemůžu dělat stále totéž, proto je to stálý proces. Ale nakonec jsem si řekla, že hlavní slovo by tu měli mít ti, které připravuji. A tak jsem se pokusila udělat minianketu mezi těmi, kdo byli ochotni mi na otázky odpovědět. Samozřejmě nejzajímavější, na co jsem se těšila, a odkud mám pochopitelně i nejméně odezvy, je z řad mládeže, protože u nich jsou termíny dodání rozhodně delší. Když jsem jim včera říkala, že dneska už to je, mnozí říkali, že mi chtěli napsat, ale bohužel to nestihli. Proto mám jenom tři příspěvky, ale jeden z nich je velmi krásný a já bych vám ho chtěla přečíst tak, jak mi došel. V mé anketě jsem položila asi patnáct otázek, ale žádná nebyla na dlouhé vyprávění; šlo mi o zachycení toho, co si pamatují z přípravy, co pro ně bylo důležité, co v nich nějak zůstalo – to byl jeden okruh otázek. A čím déle od přípravy bylo, tím mne to zajímalo víc, protože na tom je dobře vidět, jaké plody to přineslo a co v těch dětech zůstává. Druhý okruh otázek se týkal toho, jestli vnímají ve svém životě nějaký problém ve vztahu ke svátosti smíření, protože vím, že to bývá problém, zvlášť v pubertě a v dospívání. Třetí okruh se týkal rodičů, to znamená jakou roli hráli a dodnes hrají, a nakonec jsem se ptala, jestli mají pocit, že šli ke svátostem brzo nebo pozdě a jak to prožili. Toto byl jen malý nástin, abyste věděli, na co odpovídali. Mám tu odpověď jednoho osmnáctiletého mladého muže, který píše: Moje postřehy a vzpomínky na první slavení svátosti smíření a Kristova těla a krve. Před samotnou zpovědí mi se sestavením seznamu mých hříchů pomáhala moje mamka. Probíhalo to tak, že jsme si společně sedli ke stolu a začali jsme mezi sebou komunikovat o různých špatných věcech a o hříchu. Ze strany mé maminky to ale vůbec nebylo nucené. Nemusel jsem si tam napsat všechno, co ona řekne. Byl jsem v tom svobodný. Rád na to vzpomínám. Na samotnou zpověď jsem se vůbec netěšil, protože jsem věděl, že tam budu muset říct ty moje hříchy před knězem. Bál jsem se ho. Nevěděl jsem, jak zareaguje. To se však změnilo, když jsem otevřel dveře místnosti, kde kněz zpovídal. Kněz mne totiž přivítal a vlastně po celou dobu svátosti smíření jsem si s ním povídal o provinění a hříchu. Byl to takový kamarádský rozhovor. Po udělení rozhřešení a odchodu ze zpovědnice jsem cítil, jako by mi spadl kámen ze srdce. Teď po čase cítím, jak bylo důležité, že si se mnou mamka popovídala. U samotné zpovědi pro mne bylo důležité, že mne kněz takto přijal a byl ochoten si se mnou povídat jako kamarád. Po první svátosti smíření jsem se začal připravovat sám. Hledal jsem cestu, jak si ulehčit práci, jak se na svátost smíření připravit co nejjednodušeji. A tak jsem doma našel zpovědní zrcadlo a začal ho využívat. Stal jsem se na něm po čase závislým. Když mi bylo asi jedenáct let, přešel jsem na zpovědní zrcadlo z kancionálu. Nehledal jsem svoje hříchy, ale jen jsem se zařazoval do škatulek zpovědního zrcadla. A od té doby jsem měl problém chodit ke svátosti smíření. Bylo to pro mne nutné zlo, které jsem musel jednou za čas vytrpět. Okolo sedmnáctého roku jsem se nad tím začal zamýšlet, co mi tuto nechuť způsobilo.
Zjistil jsem, že na tom mají největší podíl právě zpovědní zrcadla. Že nehledám svoje vlastní hříchy, ale „škatulkuji se“ do jednotlivých, extrémně obecných hříchů ze zpovědního zrcadla. Až poté, co jsem si tohle uvědomil, jsem mohl přistoupit ke svátosti smíření ne jako k nutnému zlu, ale jako k Božímu milosrdenství. Před svátostí smíření a přijímání Kristova těla a krve jsme dostali domů sešitky s přípravou na obě tyto slavnosti. Rodiče k tomu dostali vysvětlení a byli poučeni, jak s námi tuto brožuru procházet. Mé vzpomínky se vztahují asi nejvíce na období přípravy, kdy si se mnou každý večer před spaním sedla moje maminka a společně jsme si procházeli sešitek a četli z něho. V rodině jsme se společně nikdy dřív nemodlili, kromě požehnání u jídla. Moc jsme si nepovídali a byli jsme každý „na své lodi“. A právě tato příprava byla pro mne i pro moji mamku chvílí, kdy jsme se mohli lépe poznat a vytvořit si mezi sebou nový vztah. Při slavení eucharistie mne zaujalo, když jsem bral do ruky Kristovo tělo a krev, když jsem se poprvé cítil jako velký. Po eucharistii jsme měli na faře společnou snídani s rodiči a všemi farníky. Zde nám byly předány kartičky s nápisem „Občanský průkaz království nebeského“ a bylo zde také uvedeno všechno, čeho jsme se zřekli. Tuto občanku jsem pak hodně dlouho nosil v peněžence a rád jsem se k tomu vracel. Toto je svědectví osmnáctiletého chlapce, mladého muže, které se dotýká mnoha věcí, které tu dnes zazněly, a některých pozitivních i negativních jevů. Anketa, kterou jsem dělala, o některých aspektech vypověděla jasně, někdy nevyzněla vždycky jasně, protože byla stručná nebo bylo pro děti těžké formulovat odpovědi. Vyplynul mi ale z toho velký význam role rodičů v přípravě, o které tu také byla řeč, protože právě teď zpaměti nevím, kolik dětí a mladých mi v anketě odpovídalo, bylo to asi osmnáct odpovědí. Ani v jediné ale nechybí, že rodiče pro ně byli velice důležití jak v období vlastní přípravy, jak jsme slyšeli ve svědectví chlapce, pro kterého bylo důležité, že s ním maminka témata doma procházela, tak co se týkalo přípravy na vlastní svátost smíření. Anketa obsahovala otázku, kde měli napsat, jaký vidí ideál, jak by je rodiče měli dnes podporovat, nebo jaká by jejich role měla být: všichni do jednoho napsali, že by jim měli pomáhat připravovat se i nadále na svátosti, aby je povzbuzovali, aby si s nimi povídali, aby jim věci vysvětlovali. To zaznělo opravdu v každém příspěvku, takže vidíme, když mluvíme o zapojení rodičů, že to není nic akademického, ale děti to velmi potřebují. Co se týká dalších výpovědí, týkaly se svátosti smíření; tam se projevuje, že s přibývajícím věkem děti začnou mít problémy se svátostí smíření. Kdybych vás nechala tipovat, co nejčastěji zaznívá v období puberty, určitě by to bylo konstatování, že se stydí, tzn. určitý ostych před někým „cizím“ na sebe říci, co se mi nepovedlo, co dělám špatně. Patří to k tomu věku, ale tím spíš mne to samotnou povzbudilo k tomu, abych se v tomto věku znovu vracela k prožívání svátostí a pomohla jim překonat tuto lidskou překážku. Když jsme se bavili s biřmovanci, které máme, jsou většinou právě mezi těmi patnácti a dvaceti lety. Nechali jsme je vyjádřit, a většina z nich to také pojmenovala, že pokud mají problém, je to právě „lidský faktor“, jak to nazvali, osoba kněze. Někteří, i když jich bylo málo, si našli svého zpovědníka, a oni naopak vyjadřovali, že pro ně je to důležité. Jeden chlapec dokonce říkal, že to je něco, co ho velice silně drží, dost často chodí ke svátosti smíření, vnímá to ve svém věku jako něco podstatného, ale takových nebylo moc. Ti ostatní mají právě problém, že by měli
před někým pojmenovávat věci, za které se sami stydí, se kterými bojují, které jsou pro ně těžké. Toto byl jenom příspěvek k tomu, co jste možná na konci přednášky sami pojmenovávali. Ještě tady přečtu příspěvek jedné jedenáctileté dívenky, která k prvnímu slavení svátosti smíření napsala: „Moc jsem se bála. Byla jsem u jednoho kněze a měla jsem těžké hříchy. A pan farář to rozebíral. A to mi nedělalo vůbec dobře. Pak jsem se sama sobě zdála taková neočištěná.“ Tak to je spíše připomínka do řad kněží, kterým to u nás ve farnosti také předám, ale i takový může být zážitek z první svátosti smíření. Takže já vám trochu představím, o co se snažíme u nás. Působím ve farnosti Česká Třebová, určitě to znáte, pokud cestujete někdy na Moravu, jako město, kterým vlaky projíždí a někdy i zastavují. Jinak je to město, které má asi sedmnáct tisíc obyvatel, před deseti lety se tam asi tři tisíce obyvatel hlásilo ke katolické církvi, pravidelných návštěvníků nedělních bohoslužeb přímo v České Třebové je asi tři sta. Farní okruh, který z České Třebové spravujeme, je asi šestnáct obcí. Já jsem se soustředila jenom na Českou Třebovou; je to jednodušší, protože jinak bych musela mluvit o každé obci zvlášť a to tady není možné. Přímo ve městě neučíme náboženství ve školách, ale scházíme se s dětmi na faře. Připomenu ještě, že působím v královéhradecké diecézi, která má své specifikum, že leží na hranici mezi Čechy a Moravou a to je znát. Naše město je také v něčem blízko Moravě a na druhou stranu jsme tzv. „dělnické město“, takže se u nás prolínají dva proudy: ten tradiční a na druhou stranu pociťujeme jakousi nezakořeněnost a absenci vztahu k tradicím. V okolních městech už je to jiné; my jsme opravdu kraj, kde, když přejedete kopec, je úplně všechno jinak. Česká Třebová je na tom tak, že se setkáváme s rodinami, které jsou opravdu zakořeněny v tradici, tak i s rodinami, které nemají tradici vůbec žádnou. Jak jsem řekla, neučíme náboženství na školách, ale scházíme se na faře, čímž je dáno i složení skupinek: devadesát procent dětí je z věřících rodin; ne vždycky z plně praktikujících, ale z věřících určitě. Daří se nám i tvořit skupinky podle věku, víceméně každý rok máme pár dětí z první a druhé třídy, takže je můžeme takto k sobě dát. Když mám říci něco ke své osobní situaci: přišla jsem do farnosti před jedenácti lety, byla mi svěřena katecheze dětí, v té době už jsem měla asi desetiletou praxi s prací s dětmi a mládeží, ale nikdy jsem předtím nepřipravovala děti ke slavení svátostí, a tak to pro mne byla v té chvíli veliká zátěž, protože jsem si říkala: co teď? Jak to má vypadat a o čem to má být? Když se dnes podívám zpátky, mám dojem, že jsem o moc nepostoupila, protože si stejné otázky kladu pořád. O čem má být příprava, k čemu mám děti dovést, co je cílem, jaký je můj úkol, jaký je úkol rodiny, jaký je úkol farnosti, jaký je úkol kněze... Tyto otázky si kladu každý rok znovu a každý rok mám dojem, že se mi nedaří najít takovou cestu, po které bychom pak mohli jít. Proto mám dojem, že vlastně každý rok tvoříme něco nového a jinak. Jedna z věcí, kterou hodně promýšlím, je vztah mezi časem, který mám, mezi objemem vědomostí, které by děti měly mít, a mezi tím, že by děti měly vstoupit do vztahu s Bohem. A říkám si, jak v tom čase, který mi je dán, je možné toto nějak naplnit? Jednu věc, kterou jsem udělala, že jsem prodloužila naše setkání z hodiny na hodinu a půl, což byla taková vnější věc. Musím říct, že po osobních zkušenostech i po letech práce s dětmi, mládeží i dospělými pro mě to, co jsem si pojmenovala jako
nejdůležitější, byl vztah. Vztah člověka k Bohu a to jsem si dala jako prioritu právě proto, že i když mnoho dětí je z křesťanských rodin, i když rodiče jsou bezvadní a svou víru žijí opravdu upřímně, ne vždycky to svým dětem dokážou předat. Sama za sebe jsem si říkala, že podstatné je, aby se člověk naučil vztah, a vědomosti, které mu budou chybět, si časem doplní. Nám k tomu pomáhají vnější podmínky, protože se scházíme na faře, kde máme svoji dětskou místnost, máme tam na zemi koberec, kde si můžeme sednout do kroužku, takže to první, co se snažím s dětmi rozvíjet, je vědomí společenství, že patříme k sobě. Děláme to tak, že třeba když přicházejí, snažím se s každým si popovídat, co prožili, jak se mají, co je nového, sedneme si do kroužku a každý má možnost říct, jak se má a co prožívá, abychom se vzájemně takto sdíleli, a tím se snažím v dětech rozvíjet jednak vědomí, že patříme k sobě a že si můžeme důvěřovat. Tímhle způsobem se jim snažím ukázat, jak můžou mluvit o tom, co prožívají, čím se trápí, z čeho mají radost, že v těch rozhovorech potom může dojít k tomu, že můžu v rozhovorech říct, jak je bezvadné, že někdo něco má nebo že něco prožil, a probouzet v nich vděčnost, že umějí děkovat. V rozhovorech na lidské rovině se mohou rozvíjet věci, které jsou potom podkladem pro podobný postoj vůči Bohu. Postoj důvěry: můžu mu říct, co prožívám, jak se mám, můžu mu poděkovat, můžu ho prosit, takže tyhle naše chvíle, zvlášť u menších dětí, dost často přecházejí do modlitby; ne vždycky, není to pravidlo, ale když to vyplyne, skončí se u rozhovoru s Bohem. Druhá věc, kterou vnímám, když si jako prioritu dám rozvíjení vztahu s Bohem, je samozřejmě modlitba, takže pro mne uvést člověka do vztahu s Bohem znamená ukázat mu, že může s Bohem mluvit úplně normálně. Nemusí mu nic odříkávat, nemusí složitě hledat slova, ale jak to řekne mně nebo kamarádovi, může to říct Bohu. Zase jsem si to vytkla jako něco, co je pro mě prioritní; samozřejmě modlitby, jako je Otčenáš nebo jiné, jsou také součástí, ale to je něco, co se děti mohou naučit celkem spontánně, pokud chodí na mši svatou, modlí se s rodiči, nebo se to naučí na našem setkání, ale chybí jim to, že se s Bohem spontánně baví. Ale nejenom baví, ale postupně, když už jsou větší, mluvíme o tom, že Pán Bůh mluví k nám, a učíme se mlčení nebo práci s Božím slovem. Od třetí třídy se snažím s dětmi pracovat s Biblí jako takovou, takže i Pán Bůh může mluvit k nám a my mu ten prostor můžeme dát. Máme výhodu, že máme na faře kapli, takže s dětmi, pokud je to vhodné, jdeme třeba do kaple a modlíme se tam. I zde prodělávám stálý vývoj, protože jednak každá skupinka je jiná, a je pravda, že nedokážu použít jednu přípravu pro dvě skupiny, i když jsem vždycky slýchala, jak to mají učitelé jednoduché: za pár let si udělají přípravy a na celý život mají vystaráno. Já to každý rok znovu promýšlím a připravuji; teď nás znovu čeká takováto skupinka a mně už se znovu v té hlavě skládá, co už děti zakusily, čím prošly, z jakých jsou rodin, co by potřebovaly, jaká tedy příprava na slavení svátostí bude, a hlavně aby ze svátostí žily ty děti dál a co je pro ně podstatné a důležité. Kdybych zde měla uvést nějaký model, musím říci, že opravdu nějaký jednotný nemám a vše připravuji každý rok znova. Jedna z věcí, která se mi ujasnila hned po prvním roce, bylo časové oddělení přípravy na svátost smíření od přípravy na slavení eucharistie. Právě v konfrontaci s tradičními kraji jsem vnímala, že někteří lidé – babičky a dědečkové to přenášejí na své děti – se svátost smíření vnímá jako vstupenka, abych mohl přijímat. Je to škoda, protože víme, že svátost smíření je
opravdu úžasná slavnost Božího odpuštění, posily a uzdravení. Samozřejmě hlavně souvisí se slavením eucharistie, ale jsou to dvě různé svátosti. Postupně jsme proto vypracovali časově oddělenou přípravu, kdy jsme se nejdříve věnovali tématům, která připravují na svátost smíření. Snažím se, aby se kryla s postní dobou, svátost smíření slavíme před Velikonocemi nebo ve Svatém týdnu, nebo jak se domluvíme, aby se jim to spojilo s Velikonocemi. Křest a svátost smíření spolu velmi úzce souvisí, také s vykoupením, osvobozením od hříchu atd. Tímto způsobem těm dětem umožňujeme Velikonoce prožít jinak, lépe řečeno prožít je vědoměji a ve spojitosti se křtem. A navazujeme poté přípravou na slavení eucharistie. Tato praxe existuje už deset let a mám s ní opravdu dobrou zkušenost, protože – jak vnímám u mé aktuální skupiny – to děti vnímají jako dvě různé svátosti a mají radost, že to jako dvě oddělené svátosti můžou slavit. Ale vždycky to samozřejmě záleží na jednotlivých dětech a podmínkách. Teď bych řekla něco o zapojení rodičů. Téma jsem tu vyzdvihla na základě své ankety, ale zapojení rodičů a vědomí, jak je to důležité, ve mně roste postupně. Je pravda, že od počátku, jak tu zaznělo v odpovědi onoho mladého muže, jsem se rodiče snažila zapojit tak, že děti dostávaly nějaké materiály domů. Vůbec mi nešlo o to, aby si dělali domácí úkoly, ale o to, aby rodiče dostali domů materiál a mohli si se svým dítětem povídat. Mnozí rodiče mi řekli: O čem si s ním mám povídat a jak? Takže když jsem připravovala sešitky, pracovní listy nebo cokoliv jiného, byly adresované spíš rodičům. Někdy jsem v nich mívala různá vysvětlení nebo stručně shrnutá témata a pak různé úkoly, jeden rok jsem dokonce dělala sešit, kde jsem k tématům měla několik námětů, jak rodiče mohou k tomuto tématu přistoupit: třeba že si na procházce všimnou stromů a budou mluvit o životě. Je ale pravda, že jsem měla dojem, že většina rodičů při svém životním tempu to nezvládá a nestíhá. Samozřejmě to fungovalo lépe tam, kde byli rodiče aktivnější a měli zájem, a tam, kde bychom to právě potřebovali, kde rodiče byli trochu od církve dál, to samozřejmě fungovalo méně. Postupně jsem tedy dospěla k tomu, že je důležité rodiče zapojit víc. Asi před třemi lety proběhl první pokus udělat setkání pro rodiče. Nebylo jich moc, myslím, že čtyři, ale měla velký ohlas. I když jsme si spíš povídali a nezaznělo tam nic moc závažného, pro ty rodiče to bylo hodně důležité, protože se sešli a někdo je „donutil“, aby sami přemýšleli a nebrali to celé jako „něco pro ty děti“. Letošní příprava, kterou vede náš farní vikář, probíhá tak, že je pravidelná příprava i pro rodiče, kdy se s nimi setkává, a protože v této skupince je vícero rodičů, kteří vezmou zavděk takovouto přípravou, má už ohlasy, že by rádi pokračovali nějak dál. To je moc pěkné a myslím, že to i nese plody a má to smysl. Poslední věc, o kterou bych se chtěla podělit, se týká znovu obsahů. Já jsem letos měla štěstí, že od loňského roku jsme u nás měli starší děti, z nichž některé se chtěly připravovat na křest, některé poprvé slavit svátosti smíření a eucharistie, ale všechny už byly skutečně starší, mezi deseti a dvanácti roky. Proto jsme měli katechumenát dětí, ke kterému neexistují žádné materiály. Vytvořila jsem si tedy úplně vlastní program. V postní době jsme se scházeli každý víkend na faře, protože děti, které byly křtěny, procházely skrutinii a takto se na ně připravovaly. Měli jsme tehdy tzv. „přespávání na faře“: v sobotu večer jsme se sešli a v neděli jsme šli spolu na mši svatou, čímž to celé skončilo. Program byl jednoduchý: když jsme se sešli, něco jsme si společně zahráli, udělali jsme si a společně snědli večeři, ale hlavní program byl
potom v kapli, kde jsem se nějakým způsobem snažila zpracovat kérygmatická témata, ten základ – Bůh mne miluje, jak odpovídám na jeho lásku, jsem hříšník, Bůh má řešení, posílá Ježíše, aby nás vykoupil. S naším panem farářem jsme témata nějak zpracovali a když jsme jimi děti provedli, ústilo to do modlitby, někdy i do adorace. To je něco, o co se s vámi dělím jako o velkou radost, protože jsem měla dojem, že pro děti to bylo opravdu velmi hluboké a silné a v jedné reakci to tu je zachyceno. V anketě byla otázka, co bylo pro ně v té přípravě nejdůležitější. „Nejdůležitější bylo přespávání na faře a to, že nás Pánbůh má moc a moc rád.“ A dál: „A že jsme byli každý den“, tím se myslí při každém setkání, „v kapli.“ Toto bylo něco, co bylo i pro mne nová zkušenost, protože když jsem promýšlela, jak propojit katechezi ve smyslu setkání, kdy si nejen povídáme a snažíme se něco prožít, propojujeme ji i s liturgií. My tu možnost máme, není pro nás těžké do přípravy zapojit takové pravidelné setkávání se. Takový večer má svou atmosféru; když je to v kapli, kde je třeba tlumenější světlo svíček, je to jiné, než když tam jdeme ve dne. To je moje jedna čerstvá zkušenost, která mne ovlivňuje do příštího roku, když už chystám přípravu dalších skupinek. Tolik asi z mé strany; je to jedna ze zkušeností. Kdybyste se tu postavil kdokoliv z vás, řekl byste zase úplně jinou bohatou a krásnou zkušenost, takže to berte jenom jako povzbuzení. Určitě byste zase řekli spoustu zkušeností, které by byly povzbuzením pro mne. Teď bych tedy ještě dala prostor dotazům. Zajímalo by mne, jak probíhala setkání s rodiči, která jste zmiňovala, jakou měly strukturu a obsah? To, co jsem dělala já, hodně vycházelo z ostravsko-opavské metodiky „Dnes budu tvým hostem“. My jsme se scházeli asi dva nebo tři měsíce, takže za tu dobu ztratili před ostatními dospělými ostych. Bylo to dáno trochu časovým stresem; neříkám, že to nejde, ale já jsem se nakonec s rodiči domluvila, že se budu scházet s dětmi jindy a bylo to úplně o něčem jiném. DP: Já bych to ještě trochu okomentoval, když pořád hovoříme o tom, že je potřeba zapojit rodiče do přípravy, máme na mysli malé děti, ne takto staré, chápeme prvokomunikanty jako děti v co nejranějším věku, kde hrají rodiče obrovskou roli. Oni ji hrají i v tom starším věku, ale už ne tak bezprostřední, a navíc tam hraje roli ostych dětí před dospělými. HJ: Já si myslím, že u těchto starších dětí je důležitá paralelní příprava: mít rodiče zvlášť a pomoci jim vstoupit do slavení svátostí, a pomoci jim přijít na způsob, jak se svými dětmi pracovat. Já teď pro ně připravím výtah ze svých anket a ukážu jim, že i pro mládež je důležité, když je rodiče nějakým způsobem podporují. Moje otázka se týká spíše biřmování, věku dětí, které žijí v křesťanských rodinách. Já jsem byl biřmován v dvanácti letech, protože to bylo za komunistů a očekávalo se, že dalších deset až dvanáct let nebude příležitost. A z nějakého náznaku tu padlo, že by se měly iniciační svátosti prožívat spojeně, tedy první svaté přijímání a biřmování, protože to teologicky souvisí. Jako katecheta ve farnosti, kde, pokud vím, nebyla
v posledních dvaceti letech žádná příprava ke svátosti biřmování a teď dorůstají děti, které poprvé přijaly eucharistii před několika lety. Proto se ptám, jak máme jako rodiče přistoupit k tomu věku, kdy by měly jít k biřmování? HJ: Já mohu říci, jak to vypadá v praxi, otec Ludvík může říci, jaká je teorie. Co se týká svátosti biřmování, jsou v tuto chvíli dané normy, takže věk daný biskupskou konferencí je čtrnáct let. DP: To je stav platný od začátku devadesátých let. V našich diecézních směrnicích je to interpretováno tak, že se to týká těch, kdo byli pokřtěni jako děti, netýká se to dětí křtěných ve školním věku, protože tam platí obřady Uvedení do křesťanského života, což je celocírkevní dokument s vyšší právní váhou. Zde je speciální obřad pro děti školního věku. Je to vlastně řádný katechumenát upravený a přizpůsobený i liturgií pro děti školního věku, který končí přijetím všech tří iniciačních svátostí naráz. Co se týká rodičů: u biřmování, aspoň v té praxi, která platí dnes, kdy se biřmování posouvá do vyššího věku – někdy se mluví o svátosti křesťanské dospělosti, což je ovšem jen pedagogická pomůcka, teologicky to opodstatněné příliš není – pokud by to takto bylo, rodiče tam vlastně nemají moc hrát roli kromě nějakého povzbuzování; rozhodně by neměli být těmi, kdo by posuzovali, jestli to dítě je či není zralé, protože to by mělo o biřmování stát samo, podobně jako katechumen sám stojí o křest. Mělo by to být dokončení jakéhosi katechumenátu, jak tady dnes praktikujeme. Vrcholem zahájení křesťanského života by mělo být přijetí eucharistie; a my říkáme, že ke stolu Páně mohou, ale k biřmování ještě ne, nicméně takto je to v církvi zatím platné. Teologicky je to nepříliš udržitelné, jak se mění mentalita lidí i další podmínky. Samotnému mi to bylo už jako malému divné, že při křtu se dostává pečeť daru Ducha svatého, a časem jsem se dozvěděl, že při biřmování dostanu plnost Ducha svatého a mně nebylo jasné, jak Duch svatý může být někde neúplně. Praxe je taková, že by děti měly stát o biřmování samy, platí norma čtrnácti let pro ty, kdo byli pokřtěni v dětství. Pokud o to nestojí, můžeme se za ně modlit, můžeme je nějakým způsobem povzbuzovat, ale ne naléhat, a musíme jim dát svobodu, aby si cestu našly samy. Ty děti se snaží v našich rodinách žít s Bohem, v tom problém není, zaznělo tady, jak rodiče dobře fungují při přípravě na svátost smíření ne naléháním nebo příkazem, že si spolu projdeme zpovědní zrcadlo, ale třeba tak, že když rodiče přijdou radostně od svátosti smíření, že to na ty děti působí. A teď je otázka, jestli nějakou takovouto roli můžeme mít u dětí, které ještě nevědí, co to biřmování je. DP: Já teď vůbec neodpovím jako teolog, na to si vůbec netroufám, odpovím jako praktik ze zkušeností z různých katechezí a z práce s mládeží. Já zde vidím problém, teologové prominou, že mi nikdo nebyl schopen teoreticky vysvětlit, k čemu biřmování právě ve čtrnácti letech je. Co mi ke křesťanskému životu chybí nebo nechybí, když mám Ducha svatého už od křtu? Potom těžko můžeme chtít po dětech, aby po tom toužily. Ony mohou toužit po té „křesťanské maturitě“, ale tou to rozhodně nemá být. LD: Biřmování je stanoveno na čtrnáct let, ale je dobré vrátit se k počátkům. Svátost biřmování jako samostatná svátost se nám objevuje od dvanáctého století. Celou dobu předtím byla svátost biřmování jakoby zakomponována do iniciační slavnosti, kdy byl
člověk ponořen do křestní lázně, byl pokřtěn, následně byl pomazán křižmem a pak přešel k eucharistické hostině. Tři iniciační svátosti se slavily v jediné liturgické slavnosti. Takto to bylo po staletí, jenže časem katechumenát už nebyl schopen plnit svou funkci tak řádně, jak tomu bylo v prvotní církvi, naopak se stávalo, že začaly být křtěny děti a ony byly po několik staletí zároveň biřmovány. Ale ve Francii se přišlo na to, že biskupové to nemohou stačit, když se křesťanství začalo šířit na venkov. Adeptů křtu a biřmování bylo tolik, že biskupové nestíhali předsedat té iniciační svátosti celé. Co se stalo? Delegovali pravomoci na kněze. Iniciační liturgické slavnosti začal předsedat kněz, křtil a po nějakou dobu i biřmoval. Ale vývoj šel tím způsobem, že kněz sice křtil, ale obřad pomazání křižmem si vyhradil biskup s tím, že objížděl, takže mnoho dětí bylo pokřtěných, ale nebylo biřmovaných současně se křtem, ale v bezprostřední blízkosti, řekněme měsíc nebo nejdéle rok, kdy se do té vesnice dostal biskup na návštěvu. Když si to představíte, docházelo až k takovým excesům, že přijel biskup, jel na koni a ani nesestupoval z koně, mazal křižmem, a když všechny děti pomazal, rozloučil se a jel rovnou dál do další vesnice. Tento stav byl po delší dobu neudržitelný, a tak – když to zjednodušíme – časový odstup mezi svátostí křtu, eucharistie a biřmováním se zvětšoval. Pak přišel velký západní rozkol, tridentský sněm, věroučné napětí a konflikty; došlo to tak daleko, že biřmování ztratilo svůj původní teologický smysl jako dovršení křtu a začalo být vysvětlováno jako svátost křesťanské dospělosti. Konkrétně se biřmovaný stává jakýmsi „vojínem Kristovým“, tím, kdo je schopen a ochoten svou víru zmužile a statečně vyznávat a za ni bojovat. Toto chápání biřmování převládá dodneška a asi potrvá ještě nějakou dobu, než se církev vrátí k tomu původnímu. Ne že by ta přetrvávající koncepce byla úplně zmýlená, ale toto vysvětlování biřmování je až dodatečné. Tím, že z praktických důvodů nebylo možné slavit iniciační svátosti současně, vývojem došlo k nešťastnému oddělení a dodatečně se k tomu „vyrobila“ nová teologie svátosti biřmování, která se ovšem příliš nezakládá na solidní teologii a nám nezbývá než prosit Ducha svatého, aby to svým božským vlivem, aniž by někoho tlačil násilím, v církvi vrátil k původnímu správnému pojetí.
