Svědčí existence církevního slangu o narušení etických zásad v komunikaci s Bohem? Michaela Lašťovičková, Marcela Grygerková
Podle křesťanské nauky je Bůh Stvořitel člověka, takže člověk na Bohu zcela co do své existence závisí. Mezi člověkem a Bohem probíhá komunikace, jejímž cílem je zbožštění člověka, tj. připodobňování se Hospodinu. V dějinách spásy tato komunikace s Bohem probíhá v zásadě dvěma způsoby – přímo nebo zprostředkovaně. Známým příkladem přímé komunikace je rozhovor Mojžíše s Bohem, jehož hlas vycházel z hořícího keře (Ex 3. kap.). Vrchol přímé komunikace člověka a Boha však představuje sám Kristus. Zprostředkovaná komunikace probíhala a probíhá skrze zprostředkujícího činitele. Takovýmto činitelem mohli být andělé, Panna Maria, proroci (SZ) a apoštolové (NZ) – ti, kteří byli Bohem k této službě zvlášť vyvoleni. Roli zprostředkujícího činitele může také hrát církev nebo Zákon. V dějinách se obě zmíněné formy této komunikace prosazují nezávisle na sobě. Pokud probíhá komunikace přímá, můžeme ji chápat jako dialog, pokud probíhá komunikace nepřímá, lze ji chápat jako trialog.1 Existence zprostředkovatele – církve – je úzce spjata s existencí církevního slangu. Na etické zásady, které poznáváme z Bible, jsou odkazy jak ve Starém, tak v Novém zákoně. Ve SZ jsou nejlépe shrnuty v Desateru, předaném Mojžíšovi na hoře Sinaj (Ex 20, Dt 5). V NZ jsou nejdůležitější etické požadavky, které Kristus hájil, nejvýstižněji shrnuty v Horském kázání (Mt 5), které poskytuje dokonalou syntézu jeho učení. V křesťanské komunikaci věřícího člověka s Bohem se klade důraz na přijímání Boha jako na člověku absolutně nezávislé bytosti. Zároveň se klade důraz na svobodné rozhodování člověka, což znamená, že Bůh člověku nediktuje, co má dělat, takže mu ani nepředepisuje způsob komunikace. Na druhé straně kdyby člověk podřizoval své jednání náhodě a nechtěl se svobodně rozhodovat a svobodně jednat, nakonec by svou
1
Pojem trialogu v komunikaci zprostředkované knězem použil prof. PhDr. Jozef Jacko, CSc., ve svém
příspěvku Štruktúra katolickej liturgie omšových textov, který přednesl na konferenci Text a kontext v náboženskej komunikácii, Prešov 1999. 1
svobodu zrušil2. Křesťanskou svobodu rozhodování lze tak chápat jako lidský úkol a předpoklad pro smysluplný rozhovor s Bohem. Za nejznámější zásadu pro komunikaci s Bohem by se dalo považovat druhé přikázání Desatera, které vyzývá: „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha“ (Ex 20,7; Dt 5,11). Ve své době toto přikázání jasně varovalo před zneužíváním Božího jména, před praktikou tolik rozšířenou v oblasti Přední Asie a Egypta, která chtěla disponovat se jmény božstev a pomocí magických formulí bohy přinutit, aby člověku sloužili a aby se podřizovali tomu, co jim člověk diktuje a předepisuje. Aby se zdůraznila odlišnost ve vztahu k jedinému Bohu, vznikla v hebrejštině tendence opisovat Boží jméno pomocí proslulých čtyř souhlásek (tzv. tetragram, JHVH). Pokud se mělo číst Boží jméno nahlas, používalo se z úcty substituce Adonai3 nebo Elohim4, která chránila Boží jméno před jeho zprofanováním. Vznikly i další Boží tituly a se všemi byla v křesťanství spojena představa určité jejich nedotknutelnosti, která pramenila z úcty k samotnému Božímu jménu. Sdělení Božího jména, tak jak je popisováno ve Starém Zákoně (Ex 3. kap. a Ex 6,3), můžeme vnímat dvojím způsobem: na jedné straně je poznání Božího jména výsadou, která Židům nabízí důvěrný vztah k Bohu, na druhé straně Bůh své jméno nesděluje, aby nebylo zneužito.5 Zdá se, že úcta k Božímu jménu je stále silně zakořeněná: pro jednotlivé Boží osoby a vůbec Boha ani pro Pannu Marii, neexistují slangové výrazy s výjimkou jediného – Šéf ve frazému půjdu za (velkým) Šéfem – půjdu se pomodlit k Bohu. Ve druhém přikázání mělo původně jít o přijetí Boží odlišnosti, o respektování Boží svobody, nevyjádřitelnosti a nepochopitelnosti. Později začalo být toto přikázání vykládáno ve smyslu „nebrat jméno Boží nadarmo“, tj. neprovolávat Boží jméno, pokud nejde přímo o modlitbu. Tak vznikla také analogická představa, že je třeba se všemi svatými věcmi a jejich jmény zacházet s náležitou úctou a vážností. Toto chápání přešlo u většiny věřících automaticky na celou sakrální sféru jazyka a vedlo ke snaze uchránit církevní jazyk od prvků humoru a vtipu nebo dokonce satiry a ironie, které by mohly církevní jazyk znevažovat. Jak tedy přijmout fakt, že v církevním prostředí existuje slang, který právě z humoru, ironie, satiry a vtipu vyrůstá? Je skutečně nežádoucí složkou církevního jazyka? Neznamená nutně ochlazení vztahu s Bohem? Není v církevní komunikaci něčím nemožným, nepřípustným, cizím? 2
Tyto myšlenky jsou dobře patrny např. v publikacích švýcarského moralisty Franze Böckleho. Znamená v překladu „mé panstvo“ čili „Pán“. 4 Plurálový výraz pro „božstvo“. 3
2
Církevní slang je z hlediska funkčního i strukturního typickým zástupcem slangů. Je představován především speciální slovní zásobou, která citlivě reaguje na změny skutečností, zde samozřejmě takových, které se týkají života v církvích. Slouží jako součást neoficiální komunikace osob, které jsou zapojeny do života církve, tedy, jak už bylo naznačeno, týká se zprostředkujících osob v nepřímé komunikaci s Bohem6. Proč slang v církevním prostředí vzniká? Většina výrazů církevního slangu vzniká jako projev jazykové hry jak s formou, tak s významem7 – např. místo mešní zpěvy mešní zjevy, pro Hradecké pastorační středisko, do kterého se podle některých respondentů hodně investovalo a mělo to malý efekt, se objevil výraz Temelín. Projev nespokojenosti nebo ironie se jako motivace vzniku slangismu objevuje výjimečně – vzniká tak málo frekventovaný výraz, jako např. vikakář, nebo ojedinělý výklad významu, jako u slangismu fokouš. Slangového výrazu pro vikáře použili mluvčí – kněží po neúspěšném jednání s vikářem, aby jím navenek vyjádřili nespokojenost v konkrétní situaci. Podobu tohoto výrazu si někdo z přítomných zapamatoval a později ji zopakoval. Frekventovaný a neutrálně chápaný výraz fokouš pro fokolarína může být díky slovotvorné stavbě interpretován hanlivě jako označení osoby, která nepřirozeně přehání projevy lásky k bližnímu. Zcela výjimečně se můžou objevit vulgarismy: Rádio Proglas se modifikovalo na Rádio Prochlast, návštěvník kostela, který přichází jen za památkami, byl označen čumichrast. Nesmíme zapomenout ještě na jeden významný faktor, který se uplatňuje při vzniku některých slangových pojmenování: mnohé slangismy totiž vznikly v době totality jako argotické výrazy, které sloužily k utajení předmětu komunikace. Některé z nich, jako výraz pro zpovědnici budka, jet na duchovní obnovu vedenou salesiány – jet na chaloupku, se užívají dodnes. Některé argotické výrazy se ovšem dostaly do vrstvy historismů a povědomí o jejich existenci se vytrácí – sem patří za totality velmi 5
K této problematice viz např. Jan Heller, s. 60 n.
6
V tomto příspěvku vycházíme z materiálu, který jsme získaly především prostřednictvím asi 150
dotazníků. Průzkum probíhal ve středních, východních a západních Čechách a na Moravě. Příklady uvádíme ze slangu katolického, který má v našem materiálu největší zastoupení. Nepracujeme zde s cizojazyčným materiálem, který jsme získaly v Polsku a na Slovensku. 7
V této souvislosti je zajímavé, že v církevním slangu se většinou nesetkáváme s přejímáním cizích
výrazů. Výjimkou je prostředí Církve bratrské a Církve baptistické, které mají intenzivní kontakty se zahraničními partnery a v jejichž řadách působí množství anglicky mluvících misionářů.
3
frekventované výrazy: být obviněn z „maření státního dozoru nad církvemi“ dostat mařenu / mařačku, sedět za mařenu; být obviněn z verbálního napadení veřejného činitele dostat verbálku. Jakou funkci církevní slang plní? V oficiální komunikaci (např. během liturgie) se slangu neužívá. Tento prostředek je určen pouze pro komunikaci neoficiální. Pokud komunikují lidé z církevních kruhů mezi sebou, slang často ani nevnímají, patří k jejich společnému kódu. Pokud mluví s osobou, která k církevním kruhům nepatří, uvědomují si případnou nesrozumitelnost slangových lexémů, a tak se jim buď vyhýbají, nebo je naopak – aby dali najevo své zaměření, svou odlišnost – úmyslně použijí. Ukazuje se, že v souvislosti s postojem k církevnímu slangu je možné jeho uživatele a příjemce rozdělit do čtyř skupin. První dvě se vydělují na základě postavení v církevní organizaci a jsou zároveň ovlivněny věkem nositelů. První skupinu tvoří široká laická veřejnost – většinou jde o mládež, která se schází ve společenství, případně se podle svých možností aktivně zapojuje do liturgie. Druhou skupinu představují lidé, kteří jsou svou profesí aktivně zapojeni do práce v církvi – jde o kněze, katechety a katechetky, řeholníky a řeholnice. Zcela stranou zůstává třetí skupina osob, kterou tvoří věřící nezapojení do práce v církvi, i čtvrtá skupina osob – lidé nevěřící. Tyto skupiny osob většinou vůbec o existenci církevního slangu nevědí. Projevy slangu prvních dvou skupin uživatelů se zásadně liší. Druhá, užší skupina, tj. profesní kruhy, se zapojuje do tvorby i užívání církevního slangu mnohem aktivněji a slangová pojmenování vědomě i mimovolně vytváří, aby zpestřila komunikační situaci nebo ji (zvláště u často opakovaných slov) zjednodušila – v těchto případech ale spíše vznikají profesionalismy. I zde se však objevují respondenti, kteří s použitím slangu nesouhlasí, většinou jde o starší generaci řeholních sester. V profesních kruzích, mezi bohoslovci, vznikly nyní již tradiční výrazy pro vicerektora semináře víca nebo pro spirituála špíra. Dalším velmi rozšířeným výrazem mezi studenty bohosloví je slovo Pasťák, které má zhruba desetiletou tradici, a to od doby, kdy v bývalé stranické budově v Dejvicích vzniklo Pastorační středisko. Jeden mladý kněz jedné pražské farnosti má v oblibě slangové pojmenování pro katechetku kafetetka: „Já si to letos představuju takhle: budu mít dvě kafetetky a sám nebudu učit nic.“ První skupina, tj. široká laická veřejnost, zahrnuje rozsáhlou skupinu věřících, která se do vytváření slangových výrazů zapojuje jen někdy a nemusí vždy církevní
4
slang znát. Někteří věřící z této skupiny spojují církevní slang s něčím nepatřičným, s něčím, co není na místě, co se příčí jejich vkusu a stylu nebo je vysloveně pohoršuje. Církevní slang je v této skupině živý především u mladé a střední generace, zatímco starší generace ho toleruje neochotně a užívá jen velmi zřídka. Z prostředí široké laické veřejnosti pocházejí výrazy ministrantů, např. jít s kouřem nést kadidelnici. Mezi členy Sdružení laického řádu sv. otce Dominika, tzv. dominikánskými terciáři, je značně rozšířen slangový příslušenský název opice (ze zkratky OP – Ordo Praedicatorum – řád bratří kazatelů) a k tomu přechýlené opičák. Z nešťastného přeřeknutí jednoho farníka, který měl za úkol přivítat pana arciděkana p. Sporera, vznikla slangová přezdívka Arcicici a z ní zkrácená varianta Cici. Přitom je zajímavé sledovat, jak se slangové výrazy z jedné skupiny dostávají do skupiny druhé. Na jedné straně výrazy z laického prostředí pronikají do profesních kruhů. Takový případ by se dal uvést např. u slangového výrazu pro karmelitány karmoši: tento slangový výraz užívali někteří lidé, kteří navštěvovali karmelitánský klášter v Kostelním Vydří, řeholníci ho později přejali a někdy se jím v žertu častují: „Když seš ten karmoš, tak se koukej modlit!“ Podobně později převzali další slangový výraz hnědá potvora, kterým se občas oslovují. Na druhé straně se slangismy z profesních kruhů dostávají mezi laiky – např. slangový výraz jednoho kněze z Přerova stříkando pro obřad asperges převzali ministranti. V přijímání slangu tedy neexistuje jednota ani uvnitř samotné církve. Odmítání církevního slangu mezi věřícími může mít několik příčin: snahu o jazykovou čistotu, snahu o vyhýbání se neoficiálním výrazům, odpor ke slangu jako takovému. Zároveň se zde ukazují dvě tendence: čím je osoba mladší a čím je teologicky vzdělanější, tím spíše je otevřená slangu jako jeho pasivní i aktivní uživatel. Další otázkou zůstává, jakého posvátna se církevní slang týká? Toho, které představuje Bůh, nebo toho, které představuje církevní autorita či její církevní hodnostáři? Z našeho průzkumu vyplývá jednoznačně to druhé. Jak máme hodnotit existenci církevního slangu? Domníváme se, že z jazykového hlediska je církevní slang přirozenou součástí jazyka tak jako jiné druhy slangů. Církevní slang se nám někdy může zdát satirický, posměšný až hanlivý. Na druhé straně jsou však mnohé slangové prostředky krásné pro svůj výstižný obsah. Církevní slang skrývá nevyčerpatelný lidský vtip, tvořivost, nápaditost, fantazii; je plný symbolismu a metaforičnosti, rozbíjí klišé, prolamuje úzus a
5
stereotyp a tím vším se stává nositelem něčeho nového, co celkově přispívá k jazykovému ozvláštnění a obohacuje sakrální sféru. Lingvistu asi slangový výraz nepohorší a nebude ho považovat za cizí prvek v církevním jazyce. Nakolik souvisí církevní slang s úctou či neúctou k nejvyšším hodnotám, zůstává otázkou. V minulosti se určitá slova tabuizovala a coby svatá se neužívala nebo se místo nich vyslovovala jiná. Přineslo však toto úsilí žádaný efekt a přispělo to ke zbožnosti? Domníváme se, že slovo samo nemusí být vždy směrodatné, nese jej totiž lidský úmysl a záměr. Je-li lidský záměr špatný, žádná krásná slova jej neospravedlní, a je-li dobrý, proč se nad podobou jednoho dvojznačného slova použitého žertem hned pohoršovat?
6
Does the Existence of the Slang in Church Interfere with Breaking any of the Ethical Rules in Communication with God? Our paper is centrally concerned with the elementary question whether the existence of the slang in church (in our paper mainly represented by examples of catholic slang) can be considered as an obstacle on the way to God. Therefore we try to throw some light on the fact why some people understand church slang as breaking the second commandment that Moses received and we partly deal with its historical understanding and background. We follow the historical perspective of God´s communication with a man. It has been both direct (God speaking from the bush on fire to Moses, Jesus speaking to his disciples or contemporaries) and indirect (by means of someone or something else – prophets, angels, Mother of God, Old or New Testament …). We suppose it is very often just the role of instrument (e.g. church) that is linked with the existence of slang. We can find hardly any slang expression dealing with God himself, however the church slang widely develops in laity or professional church circles to describe various people, priests, liturgical objects or a church. According to our research it seems obvious that there is a certain trend: the younger and more theologically educated the person is, the bigger interest and openness for the church slang he has, and consequently the more active slang user he can become. Prohibiting and restricting some words as taboo (e.g. God´s names) does not lead to bigger religiosity. From the moral point of view the attitude of human conscience certainly plays more important role than a formal beauty of some seemingly nice words. The right religiosity should therefore ask what kind of intention appears from behind the slang words. From the linguistic point of view is the existence of slang in the church environment quite fruitful because it brings into the language new expressions. Many of these words seem to be witty, funny and playful, full of symbolism and metaphors, are full of fantasy and creativity or may depict even an individual attitude of protest and thus enrich the language by new poetical forms.
7
Bibliografie: F. Böckle, 1980. Fundamental Moral Theology. (Translated by N. D. Smith.) Dublin: Gill and Macmillan Ltd. F. Böckle, 1988. Fundamentální morálka. (Samizdat, určeno pro vnitřní potřebu studentů Jaboku, přeložila Lenka Karfíková.) M. Grygerková, 1998. Stručná charakteristika současného církevního slangu. In: Sborník přednášek ze VI. konference o slangu a argotu v Plzni 15. a 16.září 1998, Plzeň, Ped. fak., 1998, s. 83 – 86. M. Grygerková, 1999. K lexikální stránce běžně mluvených textů v neoficiální komunikaci věřící mládeže. In: Text a kontext v náboženskej komunikácii. Prešov. J. Heller, 1994/5. Člověk – pastýř stvoření. In: Universum, revue přírodovědecké a technické sekce české křesťanské akademie. B. Hochel, 1993. Slovník slovenského slangu. Vydalo nakladatelství Hevi. J. Hubáček, 1971. Onomaziologické postupy ve slovní zásobě slangů. Praha. J. Hubáček,1975. Distribuce onomaziologických postupů v slovní zásobě jednoho slangu. In: Slovo a slovesnost 36, 1975, s.104 an. J. Hubáček, 1981. O českých slanzích. Ostrava. J. Hubáček, 1988. Malý slovník českých slangů. Ostrava. J. Chloupek, 1969. O sociální a územní rozrůzněnosti češtiny. In: Naše řeč 1969, 52, s. 141 - 153. J. Jacko. 1999. Štruktúra katolickej liturgie omšových textov. In: Text a kontext v náboženskej komunikácii, Prešov. N. Kvítková, 1996. K jazyku současných duchovních promluv. In: Naše řeč 79, 1996, č. 2, s. 61– 65. M. Lašťovičková, 2000. Vybrané etické přístupy v díle M. Vidala, B. Häringa a F. Böckleho. Diplomová práce. CMTF UP Olomouc, katedra morálky, Olomouc. M. Lašťovičková, 1999. Církevní slang? Pořad pro Rádio Vatikán (Radio Vaticana: Programmi Ceco), 11. 9. 1999. M. Lašťovičková, 1999. Církevní slang a tajný jazyk totality. In: Text a kontext v náboženskej komunikácii, Prešov. F. Oberpfalcer, 1932. Jazykozpyt. Praha. F. Oberpfalcer, 1934. Argot a slangy. In: Československá vlastivěda. Jazyk III. Praha. s. 311 - 375. P. Trost,1995. Studie o jazycích a literatuře. Praha, Torst. P. Trost, 1935. Argot a slang. In: Slovo a slovesnost 1935, 1, s. 240 - 242. S. Utěšený, 1979. K pojmosloví a terminologii sociálních nářečí. In: Naše řeč 1979, 62, s. 88 - 94. M. Weingart, 1934. Český jazyk v přítomnosti. Praha 1934. Život z víry, 1995. Překlad II. dílu katolického katechismu pro dospělé. Vydala Německá biskupská konference, edice Setkání. Interní pomůcka pro studium morální teologie, TFJU, České Budějovice.
8
