Svátky a manifestace v období Protektorátu Čechy a Morava

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Historický ústav Historie

Svátky a manifestace v období Protektorátu Čechy a Morava 1939-1945 bakalářská diplomová práce

Filip Slezák

Vedoucí práce: Mgr. Jiří Němec, Ph.D.

Brno 2012

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. V Brně dne 27. 6. 2012

............................................ podpis autora práce

2

Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Jiřímu Němcovi, Ph.D. za odborné vedení mé bakalářské práce, ochotu a věcné připomínky.

3

Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................................... 5 2. Význam a role svátků ........................................................................................................... 10 3. Svátky v období první a druhé republiky ............................................................................. 11 4. Svátky v Třetí říši ................................................................................................................. 15 5. Protektorát Čechy a Morava ................................................................................................. 16 5.1. Právní úprava svátků v protektorátu .............................................................................. 16 5.2. Kategorizace slavnostních akcí ..................................................................................... 19 5.3. Typologie slavnostních akcí .......................................................................................... 20 5.3.1. Národní manifestace do podzimu 1939 .................................................................. 20 5.3.1.1. Jaro 1939 ......................................................................................................... 20 5.3.1.2. Léto 1939......................................................................................................... 23 5.3.1.3. Podzim 1939 .................................................................................................... 24 5.3.2. Památné dny ........................................................................................................... 28 5.3.2.1. Svátek sv. Cyrila a Metoděje a Mistra Jana Husa ........................................... 28 5.3.2.2. Svátek sv. Václava .......................................................................................... 29 5.3.3. Nově zavedené svátky ............................................................................................ 32 5.3.3.1. Zřízení Protektorátu Čechy a Morava ............................................................. 32 5.3.3.2. Narozeniny Vůdce a říšského kancléře ........................................................... 36 5.3.3.3. Narozeniny státního prezidenta ....................................................................... 38 5.3.3.4. Svátek národní práce ....................................................................................... 40 5.3.3.5. Další významné dny ........................................................................................ 42 5.3.4. Svátky přejaté z Třetí říše....................................................................................... 44 5.3.5. Vynucené manifestace............................................................................................ 46 5.3.5.1. Manifestace po atentátu na R. Heydricha ........................................................ 46 5.3.5.2. Manifestace proti bolševismu.......................................................................... 49 6. Závěr..................................................................................................................................... 51 7. Prameny a literatura ............................................................................................................. 53 8. Přílohy .................................................................................................................................. 57

4

1. Úvod Tato práce si klade za cíl pojednat o problematice svátků, oslav a manifestací v období Protektorátu Čechy a Morava, s menším přesahem do období první republiky jako nezbytným předpokladem pro zpracování dané problematiky. Hned v úvodu je nutné vysvětlit, co se pod těmito pojmy v této práci vlastně nalézá. Pojmem svátek jsou zde myšleny především svátky národní a politické, dnes obvykle označované jako státní.1 Tyto svátky jsou zpravidla definovány jako dny se zvláštním společenským významem, které se pravidelně opakují a slaví, často podle tradičního rituálu. Pod tuto definici bych v této práci zařadil a sledoval jak původní československé svátky, tak i ty, které byly nově zavedeny, případně přejaty z Německa. Zároveň s tím chci však také sledovat některé významné výročí a oslavy, které, co se jejich významu týče, charakter svátku bezpochyby měly. Svátky a oslavy čistě církevního rázu tedy netvoří primární náplň této práce, zmíněny však ve dvou případech budou. Prvním případem je právní postavení svátků a změny ve svátkovém právu, kdy je z důvodu ucelenosti pojednáno o všech právně regulovaných svátcích, tedy i církevních. Druhým případem jsou ty náboženské svátky, které kromě církevního rázu měly i ráz národní, případně manifestační. Tímto se dostávám k dalšímu dílčímu tématu této práce a to jsou manifestace, které zde se svátky a oslavami úzce souvisí. Manifestací je zpravidla myšleno masové vystoupení obyvatelstva za účelem něco či někoho podpořit nebo naopak proti něčemu demonstrovat a současně tak vyjádřit své přesvědčení. Manifestace v této práci se svátky v řadě případů úzce souvisejí, a to jak formou tak často i obsahem. V případě národních manifestací je tato situace asi nejzřetelnější. Manifestace zde do jisté míry suplují úlohu národních svátků, a i když se často jedná o lokální akce, jejich společenský dosah je daleko větší a slavnostní rituál je svátkům podobný. V událostech podzimu 1939 je tato souvislost se svátky nejmarkantnější. Manifestace jsou pak sledovány i v dalších letech protektorátu, kdy již nabraly jiný obsah a staly se často součástí některých nově zavedených svátků. Tyto akce jsem se rozhodl sledovat až k problematice velkých vynucených manifestací, které představují jistý protipól těm národním a uzavírají tak tento kruh slavnostních akcí v období protektorátu.

1

Definice zpracovávaných dnů jako „státních svátků” je v období protektorátu sporná a z právního hlediska ve

většině případů nesprávná. Z tohoto důvodu jsem také v názvu práce ponechal pouze slovo svátky.

5

Hlavním smyslem této práce by mělo být zodpovězení několika otázek. V rámci jednotlivých významných dnů bych se chtěl pokusit ukázat, zda-li a případně jakým způsobem byly tyto dny právně upraveny a jakými nařízeními či zákazy byly vymezeny, včetně případných změn. Hlavním úmyslem je zde ale osvětlit, jakým způsobem oslavy těchto dnů vlastně probíhaly, případně zda vůbec probíhaly, a u těch původních zjistit, zda nedošlo k určitým ideologickým posunům. Jejich průběh chci sledovat buď na konkrétních případech nebo v případě jejich celoprotektorátního rozsahu bych se chtěl pokusit jejich průběh zevšeobecnit a případně uvést některé reprezentativní příklady těchto akcí. Vzhledem k rozsahu a šířce tématu je zřejmé, že průběh těchto oslav bude sledován spíše na příkladu větších měst z důvodu jejich většího společenského dosahu. Stranou by však ale neměly zůstat ani instituce, z nichž jsem zvolil školy, kde se dá průběh těchto oslav dobře dokumentovat. Další problematika, které se zde nelze vyhnout, je vnímání těchto akcí dobovou společností a role účastníků těchto akcí. Pokusil bych se tedy nastínit s využitím dostupných pramenů postoje lidí k těmto událostem, nálady ve společnosti, ochotu obyvatelstva se těchto akcí účastnit a případně způsoby, kterými mohla být účast na těchto akcích přímo či nepřímo vynucována. V souvislosti se společenskou odezvou bude pravděpodobně vhodné zmínit se i o případné odezvě mediální. To mě přivádí k poslední otázce a tou je osvětlení způsobu, kterým režim tyto akce propagandisticky využíval a zda a v jaké míře se mu to dařilo. Záměrem práce by také mělo být osvětlit roli těchto „slavnostních rituálů” v mocenské ideologii i životě jednotlivce. Ačkoliv sice cílem práce nemůže být absolutní zmapování dané problematiky, díky výběru reprezentativních příkladů a kompilačnímu charakteru by práce měla být především v obecné rovině pokud možno co nejvíce uceleným a objektivním obrazem dané problematiky, v zatím po této stránce nepříliš probádaném období. Problematika státních oslav a obecně festivity není pro období našich moderních dějin v odborné literatuře příliš zpracována. Někteří autoři se sice dané problematice věnují, ale zpravidla jen v rámci dokreslení jiného tématu nebo obecného souhrnu událostí a mnou zvolené téma tak v dnešní historiografii souhrnně zpracováno není. Podrobné studium této literatury se mi však stalo základem pro orientaci v dané problematice a řada dílčích informací v nich nalezených k vytvoření konečného obrazu těchto událostí značně přispěla. Nejvíce jsem se opíral o publikace, které reflektují všední život v protektorátu. Z těch nejdůležitějších bych jmenoval knihu Jana Gebharta a Jana Kuklíka Dramatické a všední dny 6

protektorátu, dále knihu Detlefa Brandese Češi pod německým protektorátem a od Tomáše Pasáka knihu Pod ochranou říše. Nutno však zmínit, že tyto i řada dalších použitých publikací jsou v prvé řadě zaměřeny na tématiku odboje, což v našem prostředí souvisí s potřebou vyrovnat se s traumatem okupace. Mnou zpracovávaná tematika svátků se tak v těchto obecných publikacích prakticky nevyskytuje, zato jsem z nich mohl čerpat informace týkající se manifestací a společnosti. Další důležitou oblastí literatury mi byly publikace zkoumající postoje protektorátní vlády nebo jejich jednotlivých členů, jelikož tyto osoby se těchto významných oslav zpravidla účastnily. Zde se jedná především o knihu od Tomáše Pasáka Emil Hácha: (1938-1945), knihu Jiřího Pernese Až na dno zrady: Emanuel Moravec a také knihu Dušana Tomáška a Roberta Kvačka Obžalovaná je vláda. Další část použité literatury tvoří publikace popisující události v konkrétních městech protektorátu, jako například od Calluma MacDonalda a Jana Kaplana Praha ve stínu hákového kříže, od Vladimíra Filipa Brno 1939-1945: roky nesvobody, od Zbyňka Války Olomouc pod hákovým křížem, od Zdeňka Roučky Plzeň pod hákovým křížem a řada dalších. Na základě popisu událostí v těchto a řadě dalších měst jsem poté mohl posoudit, jestli slavnostní akce měly v rámci protektorátu s ohledem na velikost měst stejný ráz, nebo zdali se nějak odlišovaly. Taktéž jsem využil dostupné publikace a články zabývající se vývojem a významem svátků, a to jak obecně tak i některých konkrétních. Zde bych jmenoval především příspěvek Radovana Suchánka ve sborníku Acta Universitatis Carolinae - Iuridica s názvem Vývoj svátkového práva od vzniku ČSR po současnost. Dále jsem čerpal z literatury zabývající se danou problematikou v období první republiky a v Německu, kde je daná problematika již mnohem více zpracovaná. Dalším východiskem práce se stalo studium dobových pramenů. Z protektorátních kalendářů se dalo vytěžit jen velmi málo informací, a proto jsem přešel k svátkovému právu. Hlavními zdroji se zde stala Sbírka zákonů a nařízení státu československého a Verordnugsblatt des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren. V této oblasti jsem také využil sbírku Josefa Hoffmana Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava a několik dalších právních pramenů a publikací. Jedním z hlavních zdrojů této práce se dále staly dobová periodika. Jedná se především o Národní politiku, České slovo, Moravské slovo a částečně též Pražský ilustrovaný zpravodaj. Tyto konkrétní noviny jsem vybral z důvodu, že vycházely po celou nebo téměř celou dobu trvání protektorátu a mohl jsem tak využít článků z celého tohoto období. U těchto materiálů jsem však musel postupovat s největší obezřetností, protože veškerý legální tisk byl 7

v daném období nástrojem propagandy a přinášel řadu nepřesných, neúplných a často i zcela lživých informací. Jejich pronacistická tendenčnost je pak již od podzimu 1939 samozřejmým jevem. Pro lepší schopnost práce s tímto typem pramene jsem se tak nejprve seznámil s následující metodologickou literaturou. Od Josefa Bartoše Noviny jako historický pramen ve sborníku Tisk a politické strany, dále od Jakuba Končelíka Řízení a kontrola českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava ve sborníku Média dnes a především od Jana Gebharta a kol. Řízení legálního českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava, a další publikace zabývající se též vlivem propagandy. Při práci s těmito periodiky jsem pak články informující o mnou zkoumaných událostech porovnával jednak mezi jednotlivými novinami, ale také samozřejmě, pokud to bylo možné, i s jinými prameny. Výsledkem by tedy měl být vždy co nejkomplexnější popis dané události. V případě, že událost měla celoprotektorátní průběh, je cílem provést zevšeobecnění dané události a případné odkazy na tisk odkazují často na články, které popisovaly nejtypičtější průběh. Při samotné extrakci informací z těchto materiálů jsem se tak zaměřil především na ty, které popisují samotný průběh akcí, pronesené proslovy a do jisté míry i počty zúčastněných. Na druhou stranu, k zjištění skutečných nálad ve společnosti a chování lidí na těchto akcích, je tento zdroj prakticky nepoužitelný. K tomu účelu jsem proto také použil některé z ostatních zde zmíněných zdrojů. Další informace jsem vyhledal v následujících archivních fondech. V Národním archivu v Praze ve fondu Úřad říšského protektora jsem v části zabývající se státními oslavami a státními symboly nalezl především potřebné informace týkající se vlajkové výzdoby k daným dnům a některé další dílčí informace týkající se této tématiky v letech 1939-1942. Z menší části byl také použit dnes již digitalizovaný fond Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu v Národním archivu v Praze, pokrývající především léta 1943-1945. Důležitým zdrojem přinášejícím informace o průběhu některých oslav na školách se pak stal fond Gymnásium v Hradci Králové ve Státním okresním archivu téhož města. Zde se jednalo především o řadu oběžníků a nařízení od ministerstva školství a národní osvěty, které kromě nařízení k oslavám a předem daných proslovů obsahovaly řadu dalších zajímavých informací, zpravidla platných pro všechny školy v protektorátu. Jako poslední zdroj bych jmenoval český a německý zvukový týdeník. Odkazy na některé z nejdůležitějších obrazových záznamů jsem umístil u příslušných kapitol do poznámkového aparátu. Samotnou práci jsem rozčlenil do několika tematických kapitol. Po úvodu je ve druhé kapitole ve stručnosti vysvětlen význam a role svátků a slavností pro společnost a stát. Ve 8

třetí kapitole je vysvětlena svátková situace v období první republiky, což se mi jevilo jako nezbytný krok. Pro pochopení změn a problematiky v období protektorátu je znalost jejího vývoje v předchozím období nutností. Čtvrtá kapitola pak obsahuje výčet a stručný popis nacistických svátků slavených v Německu, z nichž poté některé více a některé méně byly recipovány v protektorátu. V páté hlavní kapitole je poté samotné jádro práce, tedy období protektorátu. Kapitola je rozdělena do několika tematických bloků. Nejprve jsou popsány změny ve svátkovém právu a poté jsou rozděleny jednotlivé slavnostní akce do skupin a vysvětleno toto jejich dělení. V první skupině jsou pak rozebírány národní manifestace do podzimu 1939. Ve druhé pak dny, které měly z období první republiky zachován status památných dnů, běžně však byly označovány jako svátky. Třetí skupina obsahuje nově zavedené svátky a některé další významné dny s charakterem svátku. Do čtvrté skupiny patří významné nacistické svátky přímo přejaté z Německa a poslední skupina obsahuje manifestace, které byly okupačním režimem po občanech protektorátu vynuceny jako jejich projev loajality k říši a protektorátní vládě.

9

2. Význam a role svátků „Ducha doby nevyjadřují pouze velké dějinné převraty a procesy, ale také obyčejný a zdánlivě nedramatický všední život.”2 K této každodennosti ovšem patří také slavení státních a oficiálních svátků, jejichž význam pro minulé generace nám ale v dnešní době poněkud uniká. Státní oslavy a obecně problematika festivity nám totiž často dokážou přiblížit zkoumanou dobu a rysy státního systému názorněji, než jiné, pro tradiční historiografii atraktivnější události. Podstatné je zde také připomenout, že instituce svátků je jev, který existuje v každém typu lidské společnosti.3 Význam státních svátků, památných a významných dnů je různý. Tyto dny jsou spojeny s důležitými mezníky v životě národa, připomínají nám významné události a osoby, které se podílely na formování státu, a vyjadřují tak samotnou ideu státnosti v její oficiální interpretaci. Zároveň však představují i výzvu pro její naplňování a uchovávání do budoucnosti. Pracovní klid a oslavy v některých z těchto dnů posilují kolektivní interpretaci existence vlastní státnosti a udržují tak společné představy členů národa, že jejich životní úděl je odlišný od osudu jiných národů.4 Dochází tak pomocí nich i k udržování tradic daného státu. Samotný průběh svátků by se dal označit za soubor manifestací a oslav, k jejíchž průběhu neodmyslitelně patří vyvěšování státních vlajek, hraní a zpívání státní hymny a udělování státních vyznamenání. Těmito gesty tak stát vlastně demonstruje svoji existenci, a to jak před svými občany, tak i před ostatními státy, a upevňuje tak svoji kulturní, politickou a případně i náboženskou identitu. Dalším významem svátku, který však dnes již není příliš patrný, je jeho funkce výchovná a schopnost připoutání jednotlivého člověka a jeho rodiny ke společnosti, k sociálnímu celku, jako způsob předávání hodnot a ideálů novým generacím.5 Jestliže však dojde ke změně vládnoucího režimu a dochází zároveň s tím i ke změně hodnot, kterými stát ospravedlňuje vlastní existenci, musí přirozeně dojít ke změnám

2

MĚCHÝŘ, Jan: O našich památných dnech. In: Pecka, Jindřich (sest.): Acta contemporanea:

k pětašedesátinám Viléma Prečana. Praha 1998, s. 206. 3 4

KELLER, Jan: Nedomyšlená společnost. Brno 2003, s. 65. SUCHÁNEK, Radovan: Vývoj svátkového práva od vzniku ČSR po současnost. In: Acta Universitatis

Carolinae – Iuridica. 1999, č. 1–2, s. 114. 5

FROLEC, Václav: Čas života a obyčejová tradice. In: FROLEC, Václav (ed.): Čas života: rodinné a

společenské svátky v životě člověka. Brno 1985, s. 24.

10

i v oblasti státních svátků.6 Většina režimů, zejména těch totalitních, se pak snaží využít těchto svátků k propagaci vlastních myšlenek a plánů. V rámci totalitních režimů pak tyto akce často nabírají až megalomanský charakter, pomocí kterého se režim snaží demonstrovat to, že disponuje dostatečnou podporou ze strany veřejnosti. Pomocí těchto slavnostních rituálů se tak snaží legitimizovat a reprezentovat svou moc. V případě, že se některý ze starých svátků přestane hodit do nového schématu, je pak pro daný režim nezbytné ho zrušit nebo alespoň omezit jeho připomínání. Naopak každý takový režim si vytváří své vlastní nové svátky7 a výročí, které ale v historii daného státu mají jen málokdy skutečnou tradici. Jejich propagační role jako politicky-společenského rituálu je však nezastupitelná. Tyto oslavy také často zprostředkovávají zábavu masám, vytvářejí pocit pospolitosti a slouží též k překonání všednosti každodenního života. Prohlášení a činy provedené v tyto dny také mají jaksi silnější význam, než kdyby byly provedeny v den obyčejný. Podobný význam zde také mají různé manifestace, které však většinou neprobíhají periodicky, ale spíše jen k dané příležitosti nebo v rámci kratšího časového období. Manifestace podobně jako oslavy svátečních dnů vyvolávají v lidech vášně a emoce a stávají se dobrou příležitostí k demonstraci skupinových názorů, často se také stávají přímou součástí samotných svátečních oslav. Množství a rozsah těchto akcí v totalitních společnostech většinou dosahuje pro dnešního člověka, který si pod pojmem svátek často představí jen den pracovního klidu, těžko představitelných rozměrů.

3. Svátky v období první a druhé republiky Abychom mohli ve správném dějinném kontextu zkoumat danou problematiku v období protektorátu, je nejprve nutné se alespoň ve stručnosti seznámit se stavem v předcházejícím období, tedy v období první a druhé republiky. Po vzniku Československa se začala legitimita státní moci odvozovat od jiných hodnot a jak již bylo výše zmíněno, muselo se to nutně projevit i na podobě svátkového práva. Pro období první republiky bylo pořádání velkých slavností, které se nesly v národním duchu, poměrně typické a jejich návštěvnost byla více než hojná. Ačkoliv však tyto slavnosti probíhaly již od vzniku republiky, tak uzákonění některých z nich jako oficiálních svátků bylo zdlouhavé a situace tak byla poměrně dlouhou dobu nepřehledná. V roce 1919 se nedlouho

6

SUCHÁNEK, Radovan: Vývoj svátkového práva od vzniku ČSR po současnost..., s. 114.

7

O problematice vytváření nových svátků viz OZOUF, Mona: Revoluční svátky: 1789-1799. Brno 2006.

11

před svým prvním výročím dočkal uzákonění 28. říjen, jenž se jako výročí vzniku Československé republiky stal svátkem státním.8 Zároveň však nebyly vydány žádné předpisy o slavení tohoto svátku a ani nebylo nijak určeno, zda-li pro něj platí předpisy o nedělním klidu. Fakticky ovšem zachováván byl, stejně jako například 6. červenec nebo 1. květen, který byl prohlášen za svátek již usnesením vlády z 27. března 1919.9 Tyto rozpory v oblasti svátkového práva byly po mnohých diskusích v parlamentu i mimo něj konečně napraveny zákonem z roku 1925.10 Tímto zákonem byly uzákoněny dny 5. červenec (Sv. Cyrila a Metoděje), 28. září (Sv. Václava), 6. červenec (Mistra Jana Husa) a 1. květen jako památné dny (většinou však označovány spíše pod běžným pojmem „svátek”), ve kterých však platil nedělní klid pouze pro veřejné úřady a podniky. Den 28. říjen byl potvrzen jako státní svátek, pro který platila veškerá ustanovení o nedělích a bylo možno vydat nařízení k vlajkové výzdobě a jeho důstojné oslavě.11 V oblasti náboženských svátků zákon ponechal v platnosti dosavadní předpisy pouze pro dny 1. leden, 6. leden, Nanebevstoupení Páně, Boží Tělo, 29. červen, 15. srpen, 1. listopad, 8. prosinec a 25. prosinec, kdy v tyto dny platil obecný klid práce, ale ne zákonem nařízený. Další tři mariánské svátky, Velikonoční pondělí, pondělí svatodušní a 26. prosinec již schváleny nebyly.12 7. březen jako den Masarykových narozenin se také nestal svátkem, zde však za tím stála žádost samotného prezidenta, který si to výslovně nepřál. Zakotvením těchto dnů do našeho právního řádu tak byl vzat ohled nejen na katolickou většinu obyvatelstva, ale také na husitské, národní a sociální tradice Čechů a Moravanů. Samotný průběh oslav konkrétního svátku vykazoval sice povětšinou v rámci republiky podobné rysy, ale řada faktorů zde způsobovala lokální rozdíly. Kromě specifických rysů daného svátku zde měla vliv především velikost obce a její národnostní složení. Mezi největší slavnostní akty patřily samozřejmě oslavy dne 28. října. Tyto národně manifestační akce byly vždy pompézně slaveny společně všemi českými spolky, korporacemi i nezainteresovanými obyvateli bez politického rozdělení. Ve městech obvykle probíhaly průvody, konaly se proslovy, ulice byly vyzdobeny vlajkami a prapory ve státních barvách a výlohy i okna měly slavnostní výzdobu. Kromě společných průvodů se konaly i vojenské 8

Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1919, zákon č. 555, s. 781.

9

Slovník veřejného práva československého, sv. IV. Brno 1938, s. 792.

10

Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1925, zákon č. 65, s. 433-434.

11

Slovník veřejného práva československého, sv. IV. Brno 1938, s. 793.

12

SUCHÁNEK, Radovan: Vývoj svátkového práva..., s. 106-107.

12

přehlídky, nepolitické tábory lidu, koncerty, sportovní závody, veselice a další řada doprovodných akcí. Většinou se i posílal slavnostní telegram prezidentu republiky. Část německého obyvatelstva naopak tento den využívala k vyjádření nesouhlasu s republikou a jejím zřízením, a to nevyvěšením vlajek nebo třeba ponecháním otevřených obchodů.13 Dalšími mohutnými oslavami se pak stal 7. březen, tedy narozeniny T.G. Masaryka. Ačkoliv tento den nebyl oficiálním svátkem, tak byl od roku 1920 slaven podobně velkolepě jako 28. říjen a stal se tak projevem oddanosti Masarykovi a současně s tím i republice jako takové.14 Zajímavý je zde postoj českých Němců, kteří tyto oslavy i osobu Masaryka většinou uznávali, a to i přes postupně se vyostřující národnostní rozpory.15 Prvomájové oslavy jako slavnost jara a mezinárodního dělnického hnutí nabraly brzy též charakter slavnosti národního rázu, která byla slavena jak českou tak německou složkou obyvatelstva, ovšem často odděleně. Oslavy 1. května vzbuzovaly do jisté míry dojem pouťových atrakcí, kdy účastnící oslavy obcházeli politické tábory lidu a politické strany konaly průvody a pořádaly proslovy. Jednalo se tak o významnou formu prezentace i propagace politických stran, které průběhu a organizaci těchto oslav přikládaly velkou pozornost. Jako státem propagovaný svátek byl však 1. máj slaven i nestranickými organizacemi.16 Oslavy výročí upálení Husa jako národní oslavy se konaly již před jeho oficiálním schválením a kalily vztah mezi katolickou církví, papežským stolcem a československým státem. Tyto rozpory vyvrcholily oficiálními oslavami tohoto dne roku 1925 za účasti prezidenta republiky a způsobily otevřenou roztržku s Vatikánem. Papežský nuncius Marmaggi dokonce opustil Prahu a trvalo tři roky, něž Vatikán poslal do Prahy nového nuncia. Co se samotných oslav týče, tak zvlášť mohutně probíhaly oslavy organizované českobratrskou církví evangelickou. Program byl tvořen pálením hranice, tábory lidu, zpěvy chorálů a hymny a dalšími doprovodnými akcemi. Pozice svátku sv. Václava po vzniku republiky byla v rámci antikatolické vlny oslabena, ale svatováclavská úcta se v lidové a církevní podobě udržela, i když značně 13

SVOBODOVÁ, Jitka: České slavnosti a oslavy v Jihlavě v letech 1918-1928. In: Šrajerová, Oľga (red.): České

národní aktivity v pohraničních oblastech první Československé republiky. Olomouc 2003, s. 260. 14

Celá republika jásá. České slovo 27, č. 56, 8. 3. 1935, s. 3.

15

RAKOVÁ, Zuzana: Oslavy státních svátků v České Lípě v období První republiky. In: Bezděz : vlastivědný

sborník Českolipska. Česká Lípa 2006, s. 88. 16

PISKA, Marian: Májové oslavy v Přerově za 1. republiky. In: Lapáček, Jiří (red.): Sborník Státního okresního

archivu Přerov. Přerov 2008, s. 144-164.

13

utlumená. Jistý zlom nastává až roku 1929, kdy probíhaly velkolepé oslavy svatováclavského milénia. V následujících letech pak však začínají pomalu sílit antidemokratické, autoritativní a katolické proudy, které stavěly svatováclavskou úctu a tradici v protiklad té prvorepublikové.17 Mezi dalšími svátky byl slaven svátek sv. Cyrila a Metoděje, kdy největší oslavy probíhaly tradičně na Velehradě, a 2. července se konaly oslavy Dne legií neboli výročí bitvy u Zborova. Probíhaly však také každoroční oslavy připomínající významné postavy našich dějin jako byl Bedřich Smetana nebo Jan Amos Komenský, oslavy Dne matek a samozřejmě také velké množství spolkových (např. sokolské) a charitativních slavností. Přijetí mnichovského diktátu na podzim roku 1938 znamenalo pro československou republiku šok, který se zanedlouho začal výrazně projevovat změnami jak na politické scéně tak i ve společnosti. V takzvané druhé republice se oficiální politická místa brzy distancovala od demokratických a republikánských hodnot první republiky a přihlásila se k svatováclavské tradici, pojaté z pohledu konzervativního katolicismu, a zdůrazňující omezenou svrchovanost zejména ve vztahu k Německu.18 Tyto události a nálada ve společnosti se musely nutně projevit i v oblasti svátků. Oslavy dvacátého výročí Československé republiky byly zrušeny a 28. říjen podle vládního nařízení19 proběhl jako normální pracovní den. Další změny v oblasti svátkového práva pak probíhaly pomocí vládních nařízení, která byla vydávána na základě ústavního zmocňovacího zákona.20 Těmito nařízeními byl za druhé republiky a poté zejména v období protektorátu několikrát změněn zákon o svátcích, nebo na jejich základě byla přijata nařízení ke konkrétnímu dni v daném roce. Poprvé toto nastává začátkem března, kdy je pomocí vládního nařízení21 upraven zákon z roku 1925 a mezi současné svátky bylo doplněno pondělí svatodušní, pondělí velikonoční a druhý svátek vánoční. To však chybělo již jen několik dní do fatálních událostí spojených se zřízením Protektorátu Čechy a Morava a okupací českých zemí.

17

RATAJ, Jan: Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních

československých a českých dějinách. In: Bednář, Miroslav (sest.): Spory o dějiny II. Praha 1999, s. 87. 18

SUCHÁNEK, Radovan: Vývoj svátkového práva..., s. 108.

19

Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1938, vládní nařízení č. 241, s. 1068.

20

Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1938, ústavní zákon č. 330, s. 1205-1206.

21

Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1939, vládní nařízení č. 63, s. 361.

14

4. Svátky v Třetí říši Situace v protektorátu byla v mnoha ohledech zcela závislá na nacistickém Německu a výjimku netvoří ani události spojené s oslavami státních svátků a obdobnými manifestacemi, které se musely podřídit nařízením okupační moci. Mnoho z těchto slavností bylo v protektorátu recipováno z Třetí říše, a to jak v původní tak i v pozměněné formě. Nacistický režim, podobně jako i jiné totalitní režimy, přikládal těmto slavnostem ve své politické strategii estetizace značný význam. Pro pozdější lepší orientaci v recepci daných nacistických svátků do prostředí protektorátu, je tedy nutné seznámit se s těmi, které byly v nacistickém Německu slaveny. Nacistické snahy o vytvoření politického náboženství, které by zasahovalo do všech oblastí života, vedly i k zavedení jakéhosi nacionálněsocialistického svátečního roku, který sice vycházel z kalendáře křesťanských svátků, ale v budoucnu je měl zatlačit do pozadí a nakonec zcela nahradit. V roce 1938 tak v Německu existovalo 11 hlavních nacistických svátků a velké množství menších slavností. Prvním svátkem roku byl Den uchopení moci, který byl slaven 30. ledna jako připomínka jmenování Hitlera říšským kancléřem roku 1933. Následoval 24. únor, den založení strany a vyhlášení jejího programu. Dne 16. března se slavila památka padlých hrdinů (Heldengedenktag) a poslední neděle v březnu byla ve znamení „slibu mládeže”, kterým chlapci a dívky ve věku čtrnácti let vstupovali do nacistických mládežnických organizací. Dále se slavil 20. duben jako den Vůdcových narozenin, jehož kult dosáhl doslova gigantických rozměrů, a který každý rok proměnil města po celém Německu. Téměř každá domácnost umístila do oken fotografie Führera a vyvěsila červeno-bílo-černou vlajkovou výzdobu. V noci pak byly ulice a stadiony osvíceny ohromnými průvody s pochodněmi.22 První květen byl prohlášen za Svátek národní práce, později za Národní svátek německého lidu, sloužil jako demonstrace semknutosti lidu a měl vyjádřit integraci dělnictva. Dále se v květnu slavil Den matek, kdy se matkám dostávalo uznání zcela ve smyslu nacionálněsocialistické populační politiky. 21. června byl pak slaven letní slunovrat a začátkem září Říšský den strany. Na podzim, počátkem října, probíhalo Díkuvzdání za žně jako „čestný den rolnictva”, který se nesl ve znamení ideologie „krve a půdy”. Den 9. listopad byl vzpomínkovým dnem „Padlých hnutí”, připomínající nepovedený „Pivní puč” z roku 1923, který byl pro nacisty nejvýznamnějším svátkem a jehož hlavní slavnost probíhala tradičně v Mnichově. V zimě pak byl slaven zimní slunovrat 22

EVANS, Richard J.: Třetí říše u moci. Praha 2009, s. 111.

15

(21. prosinec) s germánským „svátkem Jul” a samozřejmě Vánoce, překřtěné na „nacionálně socialistické národní Vánoce.”23 V povaze nacistů nebylo umožnit lidem využít tyto svátky jako volný čas. Místo toho byli doslova zavaleni akcemi, večírky, shromážděními a sjezdy, které posilovaly nacistickou propagandu a dodávaly opravdový kolorit německému městskému obyvatelstvu.24 Masové nadšení pro Třetí říši a hysterické zbožňování osoby vůdce, projevované na těchto akcích, mělo také přesvědčit skeptické či neutrálně naladěné Němce, aby pluli s proudem veřejného mínění, a zastrašit odpůrce režimu. Samotný průběh těchto velkých slavností vykazuje některé podobné rysy. Většina z nich kulticky stála na hudbě a písni, jako jakési liturgii, během nich se předvádělo množství rituálních úkonů a pronášela se hesla jako „Vůdcovo slovo” či „Vůdce vykupitel”. Vlajka byla považována za posvátnou a slavnostní průvody a vojenské přehlídky často připomínaly církevní procesí. Nacistický kult tak vnesl do šedivého života Němců pompu, barvu a mystiku a snažil se vytlačit kult křesťanský, což se mu však nepodařilo.25 Nutno dodat, že za války oslavy těchto svátků neprobíhaly stejně jako v mírové době. Některé slavnosti byly zrušeny zcela a jiné slaveny jen v omezeném rozsahu a vzhledem k průběhu války se postupem času slavily čím dál méně okázale. V průběhu války ale zase přibyly některé zvláštní ceremonie, kterými se oslavoval konec vítězných vojenských tažení. Toto vše se pak samozřejmě různými způsoby také paralelně projevovalo v protektorátu.

5. Protektorát Čechy a Morava

5.1. Právní úprava svátků v protektorátu Svátkový zákon byl během protektorátního období mnohokrát měněn a upravován, a to několika způsoby. Jednalo se o aplikaci říšských norem do protektorátního právního řádu,

23

REICHEL, Peter: Svůdný klam Třetí říše: Fascinující a násilná tvář fašismu. Praha 2004, s. 179-180.

24

SELIGMANN, Matthew - DAVISON, John - MCDONALD, John: Ve stínu hákového kříže: Život v Německu

za nacismu 1933-1945. Český Těšín 2008, s. 93. 25

BEDÜRFTIG, Friedmann: Třetí říše a druhá světová válka: Lexikon německého nacionálního socialismu

1933-1945. Praha 2004, s. 456.

16

přičemž četná vládní nařízení vydávaná na základě ústavního zmocňovacího zákona s těmito normami úzce souvisí. Některé říšské předpisy však mohly být provedeny i pomocí výnosů ústředních protektorátních úřadů. Od roku 1941 probíhaly změny i na základě nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě. Za těmito změnami stála jak snaha okupační moci otupit citlivější vnímání původního významu těchto svátků obyvatelstvem protektorátu, tak potřeba německé válečné mašinerie o co nejefektivnější využití protektorátní ekonomiky. Již v dubnu 1939 byl v Říšském zákoníku vydán zákon s platností pro území Grossdeutsches Reich, tedy i území protektorátu, na jehož základě byl říšský ministr vnitra zmocněn prohlašovat pro toto území nebo jeho části všední dny za svátky26, což se ihned projevuje prohlášením 20. dubna za národní svátek ve „Velkoněmecku”.27 V září 1939 bylo vydáno vládní nařízení, kterým se zrušil 28. říjen jako státní svátek a účinnosti pozbyla i všechna ustanovení, která se týkala jeho slavení. Za památné dny však byly potvrzeny 1. květen, 5. a 6. červenec a 28. září a změny se prozatím vyhnuly i církevním svátkům.28 V roce 1940 se však již začínají projevovat snahy o zrušení či alespoň přesunutí svátků v mnohem větší míře. V dubnu byl nařízením 1. květen prohlášen za svátek národní práce s tím charakterem, jaký měl v Říši,29 a v květnu byl přesunut svátek Božího těla z 23. května na neděli 26. května.30 V červnu byly vládním nařízením učiněny ze dnů 29. červen a 5. a 6. červenec pro daný rok pracovní dny, přičemž jejich případné oslavy se musely přesunout na neděli 7. července.31 V srpnu je pak stejným způsobem zrušen svátek připadající na 15. srpen.32 V září byl pak památný den 28. září přesunut na neděli 29. září a spolu s ním i církevní slavnosti.33 Dále pak byl v říjnu přesunut svátek z 1. listopadu na neděli 3. listopadu.34 Konečně v prosinci byla tato situace vyřešena vládním nařízením, kterým se po dobu války trvale zrušilo několik svátků, a to konkrétně dny 6. leden, 29. červen, 15. srpen,

26

Verordnugsblatt des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren, zákon o příležitostných zvláštních svátcích, s.

59-60. 27

VESELÝ, Vilém: Říšské právo v Čechách a na Moravě. Praha 1940, s. 151.

28

Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1939, vládní nařízení č. 219, s. 716.

29

Verordnugsblatt des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren, nařízení o svátku národní práce, s.185.

30

Verordnugsblatt des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren, nařízení o dnu Božího těla, s. 203-204.

31


32

Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1940, vládní nařízení č. 250, s. 584-585.

33


34


17

1. listopad a 8. prosinec.35 V následujících letech však i u nezrušených svátků často pokračovala zavedená praxe, kdy byly ze svého původního data přesouvány na nejbližší neděli, čímž bylo obyvatelstvo systematicky připravováno o dny volna. V roce 1941 je v květnu vydáno nařízení, jímž se svátky Nanebevstoupení a Božího těla přesouvají pro daný rok na neděli36 a dalším nařízením z října jsou tyto dva svátky přesunuty na neděli permanentně a zároveň omezeny církevní obřady. 37 Na základě dalšího nařízení je památný den připadající na 5. červenec odložen na neděli 6. července, přičemž není opomenuto pohrozit pokutou ve výši až 20 000 K nebo vězením do dvou měsíců těm, kdo by toto nařízení porušili.38 V roce 1942 je v dubnu vydáno nařízení přesunující svátek 1. května na 2. květen39 a v červnu je vydáno vládní nařízení, které umožňovalo v mimořádných hospodářských poměrech dočasně upravovat nedělní i sváteční klid. V podnicích však v tyto dny mohly pracovat jen muži starší 18 let, výjimečně i ti starší 16 let.40 V červenci je pak vydáno nařízení o přeložení 6. července na neděli 5. července.41 Na podzim téhož roku je ale situace vyřešena celoplošně a vládním nařízením je rozhodnuto, že památné dny 5. a 6. červenec a 28. září v případě, že připadnou na všední den, budou automaticky překládány na následující neděli.42 Dalších změn ve svátkovém právu již nebylo potřeba, jelikož většina původních svátků byla těmito nařízeními stejně prakticky zrušena. Kromě výše zmíněných svátků však v rámci uplatňování německé propagandy byly zavedeny i jiné „svátky”, jejichž průběh mohl být upraven různými způsoby. Jednalo se především o 15. březen jako den zřízení Protektorátu Čechy a Morava a 12. červenec, den narozenin státního prezidenta Emila Háchy. Tyto dny byly také spolu s 20. dubnem vyznačeny jako sváteční v protektorátních kalendářích. Nicméně do nich nepronikly ihned, ale většina je uvádí poněkud opožděně až roku 1942. K dalším významným dnům patřily i některé z dříve zmíněných svátků Třetí říše, které však také byly upravovány jinými způsoby než pomocí svátkového práva. Nejčastějším 35


36

Verordnugsblatt des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren, nařízení o svátku Nanebevstoupení a slavnosti

Božího těla v roce 1941, s. 263. 37

Verordnugsblatt des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren, nařízení o provádění svátkového práva za

války, s. 596. 38


39

Verordnugsblatt des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren, nařízení o národním svátku německého lidu

1942, s. 98. 40


41


42


18

způsobem bylo pomocí veřejné výzvy nařídit výzdobu budov vlajkami. Konkrétní úprava a průběh těchto dnů budou popsány v následujících kapitolách.

5.2. Kategorizace slavnostních akcí Jak bylo popsáno v předchozí kapitole, problematika svátků, manifestací a obecně slavení významných dnů není v tísnivém období protektorátu tak pestrá, jako byla v období předcházejícím, ani jaká bude v období následujícím. Přesto je účelné si tyto slavnosti rozdělit pro lepší orientaci do několika skupin, přičemž jako kriteria jsou zde jak typ události a její účel tak i periodicita. Toto rozdělení mi přišlo účelnější než dělení chronologické, kterým by se orientace v těchto událostech značně ztížila. Časovou posloupnost zmiňovaných událostí lze tedy sledovat především v rámci jednotlivých kapitol, i když do jisté míry s ní koresponduje i samotné rozvržení pořadí následujících skupin. Jediným problémem při tomto dělení je možnost zařazení některých slavností do více skupin a tím pádem jejich překrývání. V následujícím přehledu je však jasně vymezeno, kde budou zařazeny a ve které části jim tím pádem bude věnována pozornost První skupinu zde tvoří série velkých manifestací či různých slavností a poutí, které ačkoliv se uskutečnily z různých důvodů, tak ve výsledku se plánovaně i neplánovaně staly jistou formou protestu a vyjádřením nesouhlasu s okupací naší země. Tento odpor k okupačnímu režimu však nemohl být vždy vyjádřen zcela otevřeně, a proto byl na těchto akcích demonstrován především samotnou masovou účastí. Nutno dodat, že tyto akce se omezují prakticky jen na období do podzimu 1939. Po událostech z října a listopadu 1939, kdy okupační represivní složky ukázaly čeho jsou schopny, se obyvatelstvo muselo této formy odporu vzdát. Druhá skupina obsahuje památné dny 5.7., 6.7. a 28.9., které byly režimem jako dny hodné slavení ignorovány a později i prakticky zrušeny. Jistou výjimkou se zde stal jen den sv. Václava, který ačkoliv také státně neslaven měl pro Němce toho významu, že při jeho příležitosti mohli hlásat a vysvětlovat jimi přetvořenou a zneužitou svatováclavskou tradici. Třetí skupina je tvořena svátky, jež byly každoročně důsledně připomínány a jejichž slavení bylo po obyvatelích protektorátu do jisté míry režimem vyžadováno. Jednalo se především o dny 15. 3., 20. 4., 12. 7. a 1. 5., který si nacisté dokázali úspěšně přivlastnit. Tyto dny byly využívány jak k legitimizaci okupace a okupačních složek režimu, tak i k propagaci loutkové vlády a jejich představitelů. Dalším jejich smyslem bylo oslavovat 19

hodnoty vyznávané nacisty a především osobu Adolfa Hitlera. Akce probíhající k oslavě těchto dnů zpravidla probíhaly na mnoha místech od stadionů a ulic měst až po školy a přednáškové haly a v zásadě se napříč protektorátem lišily jen v detailech. Čtvrtá skupina zahrnuje svátky, které byly do protektorátu převzaty z prostředí Třetí říše, byly zde slaveny především německým obyvatelstvem a většinou tedy v mnohem menším rozsahu než ty v předešlé skupině. Po českém obyvatelstvu slavení těchto dnů nebylo ve většině případů vyžadováno, nicméně mohli být příležitostně nuceni účastnit se některých doprovodných akcí a vojenských přehlídek. Do poslední páté skupiny patří velké manifestace, na kterých bylo české obyvatelstvo nuceno dát najevo loajalitu k režimu nebo jím hlásaným myšlenkám. Zde se jedná především o manifestace, které následovaly po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a akce na kterých byl manifestován odpor k bolševismu.

5.3. Typologie slavnostních akcí 5.3.1. Národní manifestace do podzimu 1939 5.3.1.1. Jaro 1939 Násilná okupace zbývajícího českého území druhé republiky a zřízení Protektorátu Čechy a Morava znamenala pro českou společnost obrovský šok. V této době, kdy většina lidí očekávala spíše vypuknutí války mezi Německem a západoevropskými státy, vyvolal tento akt překvapení a zmatek v řadách politiků i celé české společnosti. Ve dnech následujících po zřízení protektorátu ovládly české obyvatelstvo pocity beznaděje, zklamání a zlosti nad ztrátou státní suverenity. Málokdo byl však ochoten se s nastalou situací smířit, a tak se ve společnosti projevovala spíše potřeba všenárodní sounáležitosti, která měla být účinnou obranou národní identity.43 Ihned po okupaci a zřízení protektorátu začali Němci systematicky potlačovat kulturní instituce, které se staly nositelkami národního sebeuvědomění. Počátek tohoto útlaku se však zároveň stal i počátkem duchovního vzepětí, které se zpočátku projevovalo obratem k naší dějinné a kulturní minulosti a k našim slavným národním umělcům, jako byl Neruda, Čech, Dyk, Mácha, Smetana a mnozí další. Poslední české divadelní představení Smetanovy Libuše 43

GEBHARD, Jan - KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV.a. Praha 2006, s. 241.

20

v Moravské Ostravě se tak v závěru změnilo v bouřlivou národní manifestaci a podobné scény národního nadšení se odehrávaly i v Národním divadle v Praze.44 Duch národního odporu byl cítit i při jiných divadelních hrách a koncertech, kde obecenstvo aplaudovalo každé myšlence připomínající slavné okamžiky národních dějin a vyjadřovalo tak souhlas s myšlenkovým poselstvím obsaženým v klasických dílech minulosti. Protektorátní úřady se sice snažily na přání okupantů tyto projevy národního vědomí během představení zakazovat, většinou však neúspěšně.45 Koncem dubna po zrušení vojenské okupační správy se odpor národa k okupaci začal projevovat i pomocí masových shromáždění a akcí. Nutno podotknout, že ve většině případů se jednalo o veřejná shromáždění, která se konala pod patronací vlády a Národního souručenství, často zde byl ovšem zřejmý církevní vliv. V podmínkách, kdy byly zakázány téměř všechny akce, poskytovaly především velké pouti jedinečnou příležitost k mohutným shromážděním, a tak se jich v hojném počtu účastnili i nevěřící. Oslavy svatých a mučedníků, pouti ke známým kapličkám a kostelům a samozřejmě i události, jako byly třeba fotbalové zápasy proti německým mužstvům, nabraly v těchto podmínkách zcela nový rozměr.46 Kromě snahy udržet myšlenku národní samostatnosti měly tyto akce také za cíl usvědčovat ze lži německou propagandu, která hlásala zprávy o údajné spokojenosti lidí v nových podmínkách. Zpočátku se lidé také například demonstrativně neúčastnili německých přehlídek a shromažďovali se naopak u Masarykových pomníků či v Praze u hrobu Neznámého vojína a zdobili je květinami. Docházelo také pravidelně k bojkotu německých filmových týdeníků a v Brně došlo začátkem června k třídennímu bojkotu tramvají, jako protestu proti jejich opatření německo-českými nápisy.47 První větší akcí se 30. dubna stala tradiční pouť na horu Říp ke kapličce se sochou sv. Jiří, která v daných poměrech vyzněla jako mohutná protiněmecká demonstrace. Během poutě pronesl kázání farář Bouška a vyzval v něm národ ke svornosti. Pouti se i díky dopravě zajištěné státními autobusy účastnilo podle oficiálních zpráv okolo 60 000 lidí,48 pravděpodobně jich však bylo ještě více, zřejmě až 90 000.49 Hned následující den poté došlo k demonstracím v souvislosti s 1. májem, což však bude rozebráno až dále. 44

PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše. Praha 1998, s. 99.

45

GEBHARD, Jan - KUKLÍK, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu. Praha 1996, s. 14.

46

DEMETZ, Peter: Praha ohrožená 1939-1945: politika, kultura, vzpomínky. Praha 2010, s. 77-78.

47

PEŠA, Václav - DŘÍMAL, Jaroslav: Dějiny města Brna. Díl 2. Brno 1973, s. 148.

48

Šedesát tisíc věřících u kapličky na Řípu. Národní politika 57, č. 121, 1. 5. 1939, s. 1.

49

BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Praha 2000, s. 99.

21

Dne 6. května se konal převoz ostatků K. H. Máchy, odvezených z Litoměřic ještě před příjezdem německé armády, na vyšehradský Slavín. O průběhu této akce informovaly noviny s několikadenním předstihem, a tak na ni byla celá Praha náležitě připravena. V celé Praze v ten den vlály prapory v národních barvách, v knihkupectvích se objevily básníkovi busty obklopené jeho díly a národními vlajkami a v ulicích se shromáždily tisíce lidí, aby vzdaly čest mrtvému básníkovi a zároveň tak manifestovaly věrnost československé myšlence. Na organizaci této akce měla významný podíl pražská organizace Národního souručenství. Rakev byla nejprve převezena z antropologického ústavu do slavnostně vyzdobeného panteonu Národního muzea, kam přicházely davy lidí z Prahy i odjinud, včetně prezidenta Háchy, aby se básníkovi poklonily. V podvečer pak byla rakev položena na pohyblivý katafalk a za doprovodu čestné jízdní čety Národní gardy byla převezena na Vyšehrad.50 Další den pak po slavnostní mši zakončené zpěvem národní hymny pronesl generál Rudolf Medek proslov přenášený rozhlasem do celé země, ve kterém vyslovil víru v sílu a soudržnost českého národa v době útisku.51 Na den 12. května pak připadlo 55. výročí úmrtí Bedřicha Smetany, jehož odkaz hrál v dobových souvislostech závažnou roli a na jehož příkladě se připomínal boj za nadosobní národní ideál. K uctění skladatelovy památky došlo především smuteční slavností u jeho hrobu na Vyšehradě, která se odehrála v předvečer tohoto výročí, tedy 11. května, a účastnily se ho zástupy lidí. Vyvrcholením slavnosti se po vystoupení pěveckého sboru Smetana stalo položení věnce na Smetanův hrob, který na sobě nesl stuhu s nápisem: „ Tvůj drahý národ český neskoná.”52 Zvláštní symboliku k tomuto výročí v sobě neslo i uvedení Smetanova cyklu Má vlast na půdě Národního divadla, které vyvolalo v závěru bouřlivé ovace, jež završil dirigent tím, že před zraky diváků zvedl partituru a políbil ji.53 V podobném národním duchu se nesla i další shromáždění, která se konala k různým příležitostem. Dne 14. května ke Dni matek se tak v Moravské Ostravě konaly oslavy, kterých se účastnilo přes 80 000 českých občanů a podobné akce, i když za mnohem menší účasti, se konaly i v Brně a Praze.54 Následující den 15. května se v Praze na Vyšehradě odehrávaly oslavy sv. Jana Nepomuckého, přičemž večer pokračoval u sochy světce na Karlově mostě 50

Mohutná národní pocta památce Karla Hynka Máchy. Národní politika 57, č. 127, 7. 5. 1939, s. 1.

51

Ostatky Karla Hynka Máchy uloženy na svatém poli Vyšehradu. Pondělní národní politika 57, č. 128, 8. 5.

1939, s. 1. 52


53

UHLÍŘ, Jan Boris - KAPLAN, Jan: Praha ve stínu hákového kříže. Praha 2005, s. 36.

54

Včerejší den byl zasvěcen matkám. Polední Národní politika 57, č. 135, 15. 5. 1939, s. 2.

22

tradiční pobožností a svatojánským ohňostrojem. Oslavy pokračovaly i následující den v chrámu sv. Víta.55 Další významnou akcí, tentokrát odehrávající se v Brně, se stal pohřeb Jiřího Mahena, jemuž přišly vzdát úctu tisíce občanů.56 Další den 26. května se pak konala pietní slavnost u hrobu Františka Palackého v Lobkovicích, které se účastnil i pražský primátor Klapka.

5.3.1.2. Léto 1939 V letních měsících pokračovaly tyto slavnosti, které formovaly opoziční cítění českého lidu, v nezměněné intenzitě. Dne 2. července došlo k demonstracím k výročí bitvy u Zborova a 11. června se uskutečnila pouť na památný vrch Křemešník na Pelhřimovsku. Za týden poté se 18. června zúčastnilo 30 000 lidí mariánské slavnosti na Svaté Hoře u Příbrami. Ve stejný den se také konala pouť ke sv. Antoníčkovi nad Blatnicí na Uherskohradišťsku, kterou i přes deštivé počasí navštívilo okolo 80 000 lidí z celé republiky, kteří se na místo dostavili, jak pomocí zvláštních vlaků a autobusů, tak i osobních vozidel.57 Poslední červnový den se taktéž za hojné účasti uskutečnila pouť na Budči, kde pronesl kázání páter P. Tylínek, a 4. července se konala prokopská pouť na Březových horách, spojená s hornickou slavností, kde sloužil mši msgre. B. Stašek. V podobném duchu národní jednoty se nesly i oslavy našich památných dnů 5.7. a 6.7. o nichž však bude pojednáno až dále. Největší veřejnou demonstrační akcí se však stala 13. srpna pouť ke sv. Vavřinečku na Domažlicku, které se účastnilo okolo 100 000 lidí. Pouti se zúčastnilo mnoho významných osobností umělecké, duchovní i politické sféry, včetně delegace výboru Národního souručenství, který se na organizaci částečně podílel. Vlastenecké kázání, které vyznělo jako přísaha věrnosti naší vlasti od celého národa, zde opět pronesl msgre. B. Stašek a gestapem bylo označeno jako „aufwühlende nationale Rede” („drásavá národní řeč”).58 Pouť byla zakončena zpěvem písně Svatý Václave a národní hymny.59 Pro

55

Obnovení svatojánských slavností v Praze. Národní politika 57, č. 137, 17. 5. 1939, s. 4.

56

Pohřeb básníka Mahena. Moravské slovo, č. 122, 26. 5. 1939, s. 1.

57

Pouť u sv. Antonínka se vydařila. Polední Národní politika 57, č. 170, 19. 6. 1939, s. 3.

58

PASÁK, Tomáš: Emil Hácha: (1938-1945). Praha 2007, s. 125.

59

100 000 lidí na pouti u sv. Vavřinečka. Pondělní Národní politika 57, č. 225, 14. 8. 1939, s. 1.

23

mnohé však pouť nebyla jen manifestací národního cítění, ale její průběh byl využit i k navázání kontaktů mezi pomalu se rodícími organizacemi národního odboje.60 Protiněmecké a národní vyznění těchto akcí, ačkoliv většinou spíše skrytě vyjádřené, však nemohlo uniknout okupační správě, která se rozhodla podobným projevům a shromážděním pro příště zamezit. Poslední velkou „protiokupační” akcí se tak 20. srpna stala pouť na sv. Hostýně. Další poutě a shromáždění byly poté od počátku války definitivně zakázány. Zákaz masových poutí však platil jenom do konce roku 1939. Němci také nijak neotáleli s potrestáním nejaktivnějších účastníků těchto akcí, a tak již počátkem září jich bylo v rámci preventivní zatýkací akce „Albrecht der Erste” mnoho zatčeno a odvlečeno do koncentračních táborů. Mezi takto postiženými nechyběli ani páter P. Tylínek a msgre. B. Stašek a zatčení se nevyhnulo ani mnoha kněžím, kteří vedli kázání v podobném duchu jako předem zmínění. Při zhodnocení těchto událostí od vzniku protektorátu je zřejmé, že hnutí odporu prošlo v průběhu prvních měsíců dynamickým vývojem. Ačkoliv v prvním měsíci se tento odpor projevoval spíše pasivně, postupně se aktivizuje, a jak jsme mohli sledovat nabývá forem masových shromáždění. Během krátké doby se tak podařilo aktivizovat podstatnou část české společnosti a zabránit tak tomu, aby se propadla do beznaděje, o čemž vypovídá, že jen národních poutí se během čtyř měsíců zúčastnilo více než půl milionu lidí.

5.3.1.3. Podzim 1939 Od září se sice v důsledku zákazu muselo obyvatelstvo protektorátu těchto národnostně laděných masových shromáždění vzdát, ale odpor k okupaci se stále projevoval pomocí šíření letáků, malování nápisů a drobných incidentů jako strhávání vlajek či napadání příslušníků německých ozbrojených složek. Dne 14. září v den výročí úmrtí T. G. Masaryka pak sice ještě mohl navštívit pražský primátor O. Klapka jeho hrob v Lánech, následující rok však již ani takovéto připomínky nebyly povoleny. V tento den také proběhla „demonstrace” v Moravské Ostravě, kdy se v mnoha oknech objevily Masarykovy podobizny a před nimi zapálené svíčky.61 Podstatně větší ohlas pak zaznamenal úspěšný bojkot tramvají v Praze dne 30. září v den výročí Mnichova, který organizovalo PÚ a PVVZ. Občané jím ukázali odpor k okupaci a touhu po svobodě i v neradostné situaci po porážce Polska a odbojové organizace 60


61


24

se přesvědčily o své schopnosti tento odpor organizovat.62 Okupační režim však z těchto událostí vyvodil, že na jakékoliv další organizované vystoupení českého národa již bude muset důrazně reagovat. Rezistenční hnutí i okupační aparát se tak horečně připravovaly na 28. říjen, který byl sice jako oficiální svátek zrušen, nikdo však nebyl na pochybách, že český národ bez ohledu na zákazy v tento den demonstrativně vystoupí. Ačkoliv tedy oficiální místa obyvatelstvo před jakýmikoliv demonstracemi důrazně varovala a učinila i sérii bezpečnostních opatření, aby jim zamezila, vyzněl 28. říjen jako mohutná národní manifestace, jaká doposud neměla obdoby. Především pomocí letáků a šeptané propagandy bylo obyvatelstvo vyzýváno, aby se každý v tento den oblékl do svátečního oblečení, zdržel se kouření, pití alkoholu, nákupů, využití hromadné dopravy, omezil práci na nejmenší možnou míru a raději šel položil květiny k některému z památníků padlých. Každý tak měl podle svých možností vyjádřit svůj vztah k republice. V tento den probíhaly bez ohledu na zákazy a pohrůžky velké demonstrace v řadě našich větších měst, přičemž z těch v Čechách šlo třeba o Jaroměř, Domažlice, Mělník, Poděbrady, Beroun, Strakonice, Rousínov a mnohá další. Například v Plzni tak v tento den dávaly svůj nesouhlas s vnuceným protektorátním režimem tisíce lidí. Lidé celé odpoledne pochodovali kolem Masarykova pomníku a mnozí z nich měli oblečení ozdobené trikolorou.63 K největším demonstracím však došlo v Praze, kde vyšlo do ulic podle odhadů až 100 000 demonstrujících. Sobotní den zde započal poměrně klidně, ale již kolem deváté hodiny se na Václavském náměstí začaly srocovat davy zejména mladších lidí s červenobílými stužkami na klopách a jezdeckých čapkách, takzvaných „masaryček”. Náhle se však mezi lidmi objevili němečtí studenti, kterých využil K. H. Frank jako provokatérů, a ti začali vyvolávat první konflikty. Před polednem se pak davy za skandování „Chceme svobodu” a „Ať žije Beneš” přesunuly na Staroměstské náměstí, kde vypukly rvačky s německými civilisty, do nichž protektorátní policie zatím nezasahovala. V jednu hodinu odpoledne se pak v Bredovské ulici před budovou gestapa shromáždil zástup, který požadoval propuštění všech zatčených. Na Václavském náměstí mezitím německé bezpečnostní složky i protektorátní policie začaly vytlačovat demonstranty do přilehlých ulic, aby zajistily volný prostor pro pochod příslušníků strážního pluku „Praha” (součást SS), který se zde konal každou sobotu. Ve tři hodiny pak část protestujících zaútočila na hotel Palace, který byl zabraný gestapem, a podařilo se jim osvobodit jednoho ze zatčených. Demonstrace se pak 62


63

ROUČKA, Zdeněk: Plzeň pod hákovým křížem: fotografie 1939-1945. Plzeň 2001, s. 12.

25

přesunuly zpět na Václavské náměstí, kde však proti nim zakročily německé bezpečnostní síly, a pod tlakem protektorátní vlády se musela zapojit i česká policie. Při vytlačování demonstrantů padlo několik výstřelů a dav se poté rozprchl. Protesty pak však pokračovaly před Hlavním (tehdy Masarykovým) nádražím, na Vinohradech a v dalších částech Prahy až do osmé hodiny večer. Na konci dne bylo českou i německou stranou zatčeno asi 400 lidí a 15 demonstrantů bylo vážně zraněno.64 Demonstrace si také vyžádaly dva lidské životy. Dělník Václav Sedláček byl zasažen policejní kulkou do srdce. Student medicíny Jan Opletal byl zasažen do břicha, svému zranění 11. listopadu podlehl a stal se tak jedním z prvních „mučedníků” za svobodu. Také v Brně se již od večera 27. října začaly na pamětních deskách a památnících bojovníkům za svobodu objevovat květiny, věnce a svíčky. V sobotu se pak ulice postupně začaly plnit davy svátečně oblečených lidí, kteří se taktéž chystali oslavit zrušený svátek demonstrací. Rozvinutí demonstrace zde však zabránila bdělá pohotovost policie, která nechtěla ponechat nic náhodě. Na hlavním náměstí Svobody se sice podařilo shromáždit asi tisícovce lidí, kteří se po zaznění zvonů v 18 hodin semkli a drželi minutu ticha. Ihned poté však byli vytlačeni do okolních ulic, kde byli za policejní asistence donuceni k rozchodu a k žádným dalším větším demonstracím pak již v Brně nedošlo. V noci ještě došlo k několika útokům na železniční objekty a vlaky. Jednalo se však spíše o demonstrační výbuchy rozbušek, které nezpůsobily větší škody a měly spíše morální význam.65 Kromě Brna proběhly větší demonstrace na Moravě a Slezsku ještě v Moravské Ostravě, Přívoze u Ostravy, v Ivančicích, Třebíči, Uherském Hradišti, Náchodě a Zlíně. V mnoha dalších obcích v Čechách i na Moravě byly vyvěšovány čs. vlajky a v předvečer svátku zapalovány vatry a bengálské ohně.66 Význam těchto demonstrací k 28. říjnu spočíval v tom, že ukázal nacistům i celé mezinárodní veřejnosti, že většina české společnosti nesouhlasí s okupací a v žádném případě se s ní nesmířila. Tyto podzimními události, jichž se účastnily všechny vrstvy českého obyvatelstva, se tak staly vyvrcholením tohoto protiněmeckého postoje v roce 1939 a měly velký význam pro další rozvoj české rezistence. Akce takovéhoto rozsahu měla také nepochybně obrovský vliv na upevnění národní jednoty a soudržnosti, která byla potřeba, aby

64

DEMETZ, Peter: Praha ohrožená 1939-1945: politika, kultura, vzpomínky. Praha 2010, s. 119-122.

65


66

MUSILOVÁ, Milada: Přípravy a průběh 28. října 1939 v Brně. Brno v minulosti a dnes: sborník příspěvků k

dějinám a výstavbě Brna IX, 1970, s. 89-90.

26

mohl být boj národa za osvobození doveden až k úspěšnému konci. Nacisté si toto dobře uvědomovali a především K. H. Frank jen čekal na příležitost k tvrdému zásahu, kterým by zastrašil odpůrce a ukázal, kam až jsou nacisté schopni zajít. Záminkou se tak stala studentská protiněmecká demonstrace, která se odehrála 15. listopadu v Praze po rozloučení s ostatky Jana Opletala. Po dvou dnech pak 17. listopadu K. H. Frank vydal rozkaz, kterým byly české vysoké školy na 3 roky uzavřeny (prakticky však již neměly být otevřeny nikdy), proti čemuž tentokrát demonstrovali čeští vysokoškoláci v brněnských ulicích. To byl však pouze počátek represí, jelikož v ten samý den bylo devět studentských funkcionářů zastřeleno67 a dalších více než 1200 studentů vysokých škol z Prahy i Brna, kteří byli již v noci zatčeni ve svých kolejích, odvezeno do koncentračních táborů Oranienburg a Dachau.68 Tyto události byly první tvrdou zkušeností s okupanty a jejich metodami a ačkoliv měla represivní opatření na jedné straně zastrašující účinek, stala se na druhé straně poučením pro další metody odbojové práce Čechů v budoucnosti. Jedno však bylo jisté. Odpor k okupaci již propříště nemohl být v nastalé atmosféře strachu vyjádřen pomocí velkých demonstrací a vlasteneckých proslovů. V následujících letech se tak již konaly pouze náboženské poutě, které však již neměly tak jednoznačný charakter národních manifestací jako v roce 1939. V lednu 1940 se tak po zrušení zákazu poutí 100 000 lidí zúčastnilo pouti na Velehrad a také v létě se ještě jednou konala četná procesí a poutě, kdy se například v srpnu ke sv. Vavřinci opět dostavilo téměř 100 000 lidí. Přestože kněží již museli pečlivě zvážit obsah svého kázání, došlo i tak na těchto shromážděních k příležitostným protiněmeckým proslovům. Lid zde také projevoval své národní cítění alespoň zpěvem národní hymny a svatováclavského chorálu, které se kromě poutí často zpívaly i během běžných katolických bohoslužeb.69 K příležitosti našich významných dnů a výročí však již v následujících letech k žádným větším shromážděním a demonstracím nedošlo, a to kvůli obavám, aby okupační moci nebyl dán důvod ke krvavým represáliím. Tyto dny tak byly většinou připomínány jen svíčkami na podstavcích odstraněných Masarykových pomníků, slavnostním oblečením některých občanů či příležitostným vyvěšením národních vlajek nebo dokonce rudých praporů. Květinovou výzdobou byly také často tyto pomníky ozdobovány během nacisty nově 67

Tyto tresti smrti byly provedeny bez vznesení obvinění a soudu.

68

VÁLKA, Zbyněk: Brno pod hákovým křížem. Olomouc 2004, s. 62-66.

69


27

zřízených svátků, jako výraz vzdoru a národního uvědomění. V drobné národní manifestace se poté občas spontánně proměňovaly taneční zábavy, pohřby, menší stávky nebo třeba jen shromáždění skupiny obyvatel pod lipovým stromem. Těchto akcí se však většinou účastnil jen omezený počet lidí a neměly proto již většího ohlasu.

5.3.2. Památné dny 5.3.2.1. Svátek sv. Cyrila a Metoděje a Mistra Jana Husa Dny 5. a 6. července měly během prvního roku protektorátu stále ještě charakter státních svátků a jako takové byly i úředně slaveny. Brzy však nacisté pochopili, že Češi tyto svátky využijí k protiněmeckým projevům a demonstracím národního cítění. Od následujícího roku tedy došlo k zákazu těchto státních oslav a nadále se konaly jen církevní slavnosti. Jak již ale bylo zmíněno v kapitole o právní úpravě svátků, tak i tyto církevní slavnosti byly omezovány, a to jak ve svém rozsahu, tak zejména jejich pravidelnými přesuny na nejbližší neděli. Oslavy těchto svátků tedy budeme sledovat jen v roce 1939, kdy se jejich charakter dá do značné míry ztotožnit s průběhem již zmíněných národních manifestací. Dne 5. července, který byl tradičně slaven především na Moravě, se tak uskutečnilo několik poutí, na kterých byla demonstrována nejenom cyrilometodějská myšlenka, ale také ta národní. Největší poutí se stala pouť konaná na Velehradě, kterou i díky dobrému počasí navštívilo podle odhadů četnictva asi 60 až 80 000 lidí nejen z Moravy, ale i z Čech. Stala se tak největší poutí, které se do té doby na Velehradě konaly. Na drtivé většině dopravních prostředků, kterými lidé dorazili, vlály vlaječky a praporky v českých národních barvách a slavnostní projevy a mše byly přenášeny místním i celostátním rozhlasem. 70 Další velká pouť se v tento den konala také na Radhošti a účastnilo se jí několik desítek tisíc lidí. Večer pak byly na mnoha místech v celém protektorátu zapáleny vatry na paměť Mistra Jana Husa v předvečer jeho svátku. Oslavy památky Mistra Jana Husa probíhaly během 5. a 6. července a měly celonárodní charakter. Noviny a časopisy také již od počátku července přinášely četné články a úvahy, v nichž vyzdvihovaly význam této osobnosti a jeho oslav. Osoba Husa jako symbolu národní hrdosti a boje s protiněmeckou reformací nabyla v nastalých podmínkách

70

80 000 poutníků na Velehradě. Moravské slovo, č. 156, 7. 7. 1939, s. 3.

28

aktualizovaného významu. Samotné oslavy se ale nesměly konat v takové šíři jako v předchozích letech. Existovaly i úřední zákazy lampionových průvodů, pálení symbolických hranic nebo bohoslužeb pod širým nebem, které však nebyly všude dodržovány. Dne 6. července tak byla například ve Dvoře Králové u Husovy hranice sloužena společná mše církve československé a českobratrské evangelické za mohutné účasti občanů. V Novém Městě nad Metují a ve Slavkově u Brna byly slavnostně odhaleny nové Husovy pomníky a v Klatovech se konal projev za účasti 4000 osob. Podobné akce probíhaly také v Brně, Jaroměři, Náchodě, Turnově, Olomouci, Moravské Ostravě, Chrudimi a řadě dalších měst.71 Oslavy však probíhaly obzvlášť velkolepě v Praze, kde se konaly pod záštitou a za režie Národního souručenství, z které se však stejně jako v řadě jiných případů vymknuly.72 Již v předvečer svátku 5. července tonula celá Praha v záplavě praporů, pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí byl doslova zasypán ohromným množstvím věnců a květin, nechyběly zde ani rudé kalichy a po stranách sochy hořely dva mohutné ohně. Mezi těmi, kdo položili k pomníku věnec, nechyběl ani pražský primátor O. Klapka. Na den Husovy památky se pak na Staroměstském náměstí shromáždilo 30 až 40 000 lidí s vlajkami a mnoho dívek v národních krojích. Městský archivář a univerzitní profesor V. Vojtíšek přednesl na slavnostním shromáždění ve velkém sále Městské knihovny projev na téma „Husova pravda” a dav se poté po zpěvu národní hymny odebral k Husovu pomníku, kde na závěr okolo deváté večer za účasti asi 5 000 Pražanů zazněly tóny husitského chorálu73„Ktož jsú boží bojovníci”, který kdysi budil v německých křižácích takovou hrůzu, že prchali z bojiště. Manifestace, která se protáhla až do pozdních večerních hodin, tak byla spontánním výrazem hrdosti na českou minulost.

5.3.2.2. Svátek sv. Václava Svátek sv. Václava za období protektorátu nikdy nenabral charakter národních manifestací, a to ani v roce 1939. Oslavy tohoto roku sice proběhly v Praze i v Brně poměrně mohutně, byly však vedeny čistě v církevním duchu a nestaly se zárodkem nějaké demonstrační akce. V Praze dopoledne probíhala v chrámu sv. Víta mše za účasti prezidenta Háchy a vlády a během dne byla květinami a stuhami v národních barvách bohatě vyzdobena 71

KOŘALKOVÁ, Květa: Šestý červenec před šedesáti lety. Český zápas 79, č. 14, 4. 7. 1999, s. 5.

72


73

Letošní oslava Husova svátku v Praze. Národní politika 57, č. 187, 7. 7. 1939, s. 4.

29

nejen socha sv. Václava na Václavském náměstí, ale i všechny ostatní sochy a obrazy tohoto světce.74 V následujících letech pak již pro tento svátek platila stejná omezení a byl také podobně přesunován, jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole u 5. a 6. července. U svátku sv. Václava je tedy záhodno se zaměřit, spíše něž na jeho oslavy, na samotnou svatováclavskou tradici a její proměnu během protektorátu. Kult svatého Václava totiž již během druhé republiky značně ožívá, a to jak v rovině státní, lidové i církevní, a za protektorátu pak tomu není jinak. V lidovém prostředí stoupá v této době popularita svatováclavských legend, které vypravovaly o pomoci, která bude poskytnuta českému národu v době, kdy mu bude nejhůře. Víra v tuto pomoc byla často vyjadřována pomocí svatováclavského chorálu a prosby: „nedej zahynouti nám ni budoucím”. Někteří čeští politikové, publicisté a zástupci některých fašistických a katolických proudů se však rozhodli tuto tradici zneužít a využít ji k ospravedlnění loajality vůči okupantům. Mezi tyto osoby patřil především Rudolf Beran, Emanuel Moravec, publicista E. Vajtauer, medievalista a sekretář prezidenta J. Kliment, či člen katolické pravice B. Stašek. Mezi jejich hlavními argumenty byla údajná prozíravost sv. Václava, který dobře rozpoznal „výhody”, které skýtala ochrana naší malé země silným a mocným sousedem. Tito lidé se odvolávali na svatováclavskou státnost, která dle jejich názoru vyjadřovala: „odevzdanou víru vazalského etnika a státu, že mu svatý Václav nedá zahynout, a zároveň však utvrzovala českou poplatnost a lenní vztah k Německu.“75 Očekávali též, že protektorátu bude zachována do jisté míry samostatnost a tím pádem i možnost politického, kulturního a hospodářského rozvoje. K těmto proudům se taktéž připojil i Háchův okruh a snažil se legalizovat toto národní pojetí autonomie protektorátu, které by vycházelo ze středověkého právního svazku mezi svatou říší římskou a českým státem. Hitler, který svatováclavskou státnost chápal jen jako účelový instrument k ovládání českého etnika, však tuto kolaborační státoprávní konstrukci odmítl jako „směšné formálnosti” a nacisté tak pokračovali v likvidaci posledních znaků české státnosti.76 Dezinterpretace svatováclavské tradice odpovídající nacistickým výkladům českých dějin lze dobře sledovat na článcích a úvahách v legálním tisku. Tyto články se v tisku objevovaly po celé období protektorátu, a to obzvlášť intenzivně vždy k svátku sv. Václava. Již 19. března 1939 se tak v článku J. Klimenta dočítáme, že Čechy se vrací pod ochranu 74

Svatováclavské oslavy v Praze. Národní politika 57, č. 272, 30. 9. 1939, s. 4.

75

RATAJ, Jan: Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních..., s. 90.

76


30

obnovené svaté říše římské národa německého a chce se v ní prokázat jako její nejlepší německý člen.77 V dalším článku se pak dočítáme, že: „...Říše v těchto dnech dodržuje zase příslib ochrany, který kdysi král Jindřich dal svatému vévodovi Václavovi a jejž Vůdce obnovil v březnu 1939 vůči dr. Háchovi...”78 Dezinterpretace této tradice dále pak kulminovala v pojetí E. Moravce, který za dobu svého působení jako ministr školství a národní osvěty se svými stoupenci zcela rezignoval na jakékoliv národní, územní čí jazykové znaky české identity. V jeho pojetí byl sv. Václav symbol mystického vůdce, který vede árijské Čechy do boje proti židům, exilové vládě i odboji. Ve svých proslovech také upozorňoval na to, že „...jestliže se budeme řídit politikou knížete Václava nezahyneme a chorál svatováclavský pro nás již nebude modlitbou v nouzi, ale slavnou připomínkou slibů, které jsme dali Říši...”79 Pomyslným vrcholem zneužití svatováclavské tradice se stalo předání klíčů od místnosti s českými korunovačními klenoty R. Heydrichovi. Slavnostní předání klíčů E. Háchou proběhlo 19. listopadu 1941 ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta a českou společností bylo chápáno jako vyjádření naprosté svrchovanosti nacistů nad českým národem. V souvislosti s Heydrichovou smrtí pak byla připomínána legenda o svatováclavské koruně. Legenda praví, že kdo si korunu neoprávněně nasadí, což Heydrich údajně učinil, tak do roka zemře nepřirozenou smrtí. Také řada německých politiků se snažila využít svatováclavskou tradici a „počínali si tak obratně, že se jim podařilo zmocnit této tradice celé spolu s jejími nositeli i propagátory”.80 Využívali ji pak k ideologickému odůvodnění okupace naší země, jejího následného začlenění do velkoněmecké říše a také k obhájení kolaboračního jednání. Samotná myšlenka „mravnosti” kolaborace se poté projevila především ve vyznamenání s obrazem svatováclavské orlice, které bylo v roce 1944 zřízeno k druhému výročí smrti R. Heydricha výnosem K. H. Franka a bylo udíleno českým kolaborantům, kteří nějakým způsobem prokázali věrnost říši.81 Jelikož toto vyznamenání šlo jen těžko odmítnout, obdrželi ho kromě vládních činitelů i osobnosti jako režisér Otakar Vávra, herec Vlasta Burian či profesor Šusta a řada dalších. Svatováclavská symbolika se též projevila na protektorátních bankovkách, a to 77

Obnovuje se svatá říše římská. Národní politika 57, č. 78, 19. 3. 1939, s. 1.

78

K svátku svatého Václava. Národní politika 59, č. 269, 27. 9. 1941, s. 1.

79

Věrnost svatému Václavu je Věrností říši. České slovo 34, č. 231, 30. 9. 1942, s. 1-2.

80

TESAŘ, Jan: Traktát o "záchraně národa": texty z let 1967-1969 o začátku německé okupace. Praha 2006, s.

271-272. 81


31

konkrétně na bankovce v hodnotě 5000 korun nebo ve znaku Kuratoria pro výchovu mládeže. Filmové zpracování svatováclavského příběhu, započaté v roce 1942 a zcela podřízené nacistickému výkladu, však již do konce války nebylo dokončeno. Poslední epizodou protektorátní interpretace svatováclavské tradice se tak na jaře 1945 stal vznik Svatováclavské dobrovolnické roty, která byla tvořena 77 českými mladíky odhodlanými položit svůj život za dohasínající nacismus.

5.3.3. Nově zavedené svátky 5.3.3.1. Zřízení Protektorátu Čechy a Morava Na oslavy konané dne 15. března k výročí zřízení protektorátu se okupační moc připravovala vždy pečlivě a dalo by se říci, že i s jistým samolibým zadostiučiněním. V jejím zájmu bylo, aby tyto oslavy proběhly v patřičném lesku a pompéznosti a mohla tak pomocí nich demonstrovat, že zřízení protektorátu a jeho přijetí pod „ochranu” říše bylo pro Čechy jedinou správnou možností. K oslavám tohoto výročí se také vždy samozřejmě připojil i legální tisk, přinášející propagandistické články usměrňované cenzurou, které oslavovaly toto výročí a zdůvodňovaly nezbytnost vzniku protektorátu. Tisk přinášel též přepisy řady pronesených projevů a s nadšením popisoval probíhající oslavy. V rozhlase pak byly přenášeny projevy prezidenta a některých ministrů, docházelo k oficiálním návštěvám a také k výměně telegramů mezi Háchou a Hitlerem, které pak byly taktéž otiskovány v novinách. Všem úřadům bylo nařízeno, aby pomocí vyhlášek82 o zdravení německých symbolů i prostřednictvím funkcionářů národního souručenství a samospráv zajistily, že české obyvatelstvo bude těmto symbolům vzdávat předepsanou úctu. První výročí okupace se mělo tedy také stát jakýmsi potvrzením správnosti tohoto kroku. V souvislosti s tímto výročím došlo několik dní před jeho konáním k vydání dekretu státního prezidenta, ve kterém byli členové vlády, veřejní zaměstnanci a i jiné orgány veřejné správy nuceni vyjádřit slib věrnosti Velkoněmecké říši a jejímu vůdci. Důležitým krokem také bylo, že tento den byl prohlášen za den sváteční, v továrnách byl nařízen pracovní klid a pro obchody platil sváteční provoz.83

82

Příklad vyhlášky viz příloha č. 1

83

Dnes v pátek sváteční den. České slovo 32, č. 62, 15. 3. 1940, s. 2.

32

V den výročí se pak ústředním bodem oslav stala nacistická vojenská přehlídka v Praze. Den zde započal pochodem německých ozbrojených složek středem města z Dejvic na Malostranské náměstí. Hlavní přehlídka, na které demonstrovalo vojenskou sílu téměř 4000 německých vojáků, se pak odehrávala na Václavském náměstí. Jako zvláštní odměna zde bylo povoleno, aby se přehlídky účastnila i protektorátní jednotka hradní stráže. 84 Uprostřed náměstí stála tribuna a domy na náměstí byly ozdobeny říšskými i protektorátními vlajkami. Na tribuně se kromě říšského protektora Konstantina von Neuratha a prezidenta Háchy nacházela také řada čestných hostů z protektorátu i Německa. České vyjádření loajality k tomuto dni byl nucen vyjádřit prezident Hácha, který na přání protektora zaslal telegram Hitlerovi, ve kterém vyjádřil vděčnost za ochranu protektorátu Německem a s přáním úspěchu německým zbraním jej zakončil slovy Sieg Heil.85 Jinak však prázdné ulice a pramálo vyvěšených vlajek86 naznačovalo, s jakými pocity slaví české obyvatelstvo výročí německého vpádu. Skutečný postoj národa se ale v těchto podmínkách mohl projevit jen pomocí šeptané propagandy a na stránkách ilegálních letáků a časopisů. V Brně, kde tyto oslavy trvaly pět dní, byly zahájeny již 13. března nočním pochodem SA-manů a německých studentů přes Modřice k protektorátním hranicím za účasti asi 3500 osob.87 Již následujícího roku se tento pochod začal nazývat „tradičním”. Hlavní oslavy pak probíhaly 15. a 16. března. První den se v Brněnském městském divadle konaly oslavy pro představitele politického a kulturního života a nechyběli zde ani představitelé armády. Další den se pak na Zelném trhu konala vojenská přehlídka a na náměstí Svobody slavnostní defilé, uskutečnila se též řada projevů, výstav a dalších doprovodných akcí.88 Podobný průběh měly tyto oslavy ve většině našich větších měst. Nutno však podotknout, že nositeli těchto oslav byla především branná moc a nacistická strana. Tisk se však této realitě, že se často jednalo pouze o „německé radovánky”, snažil oponovat, a to zejména upozorňováním na to, že se těchto oslav účastnila podstatná část oficiálních činitelů českého národa. Na základě toho pak vyvozoval, že účastí těchto činitelů je zastoupeno celé české obyvatelstvo, což samozřejmě nebyla pravda. Kromě Prahy a Brna probíhaly dále velké 84

MACDONALD, Callum - KAPLAN, Jan: Praha ve stínu hákového kříže: pravda o německé okupaci 1939 -

1945. Praha 1995, s. 54. 85


86

Za nevyvěšení vlajek hrozila pokuta okolo 600 protektorátních korun, tyto pohrůžky však většinou neměly

valný efekt. 87


88

FILIP, Vladimír. Brno 1939-1945: roky nesvobody. Brno 2011, s. 238.

33

vojenské oslavy především v Jihlavě, Českých Budějovicích a Olomouci.89 Průběh těchto oslav byl většinou podobný a odpovídal vojenské tradici. Jednalo se o budíčky, vojenské přehlídky a čepobití.90 V menších městech se oslavy zpravidla nesly v poklidnějším rázu a odehrávaly se v městských divadlech, přednáškových sálech či jiných příhodných prostorách. Velikost těchto „nadirigovaných” shromážděních a přednášek do značné míry závisela na množství německých obyvatel v daném městě, ale účastnili se jich samozřejmě i čeští občané, a to jak dobrovolně, tak i ze strachu z případného postihu. Pro řadu státních zaměstnanců, ale i některých žáků, kterým byly přiděleny vstupenky na tyto akce, se stala účast povinnou. Odmítnout účast se odvážil jen málokdo. Zahajovány bývaly tyto akce většinou povstáním a pozdravem se zdviženou pravicí, poté následoval krátký úvodní projev starosty či jiné úřední osoby a středem programu byl slavnostní projev zpravidla vyzdvihující význam tohoto výročí. V závěru slavnosti pak shromáždění vyslechli říšskou a protektorátní hymnu. Pro školy, stejně jako pro ostatní veřejné ale i soukromé budovy, platilo v tento den nařízení o vlajkové výzdobě91 a měly tak povinnost vyvěsit říšskou a protektorátní vlajku.92 Protektorátní školy měly zpravidla vlastní oslavu, kdy na základě nařízení ministerstva školství a národní osvěty musel ředitel (správce) školy v první vyučovací hodině, za přítomnosti všech členů učitelského sboru, přednést projev ke všem žákům. Obsah projevu byl vždy předem daný a byl v něm žactvu vysvětlen význam tohoto dne a byli též varováni před nerozvážnými činy. Při této příležitosti byl žactvu také připomínán výnos o povinné úctě k symbolům Německé říše. Žádné jiné projevy dovoleny nebyly. Poté pro ně byl též připraven poslech rozhlasové relace, určené k této příležitosti pro školy. Po ukončení slavnosti dostali žáci po zbytek dne volno.93

94

Tento průběh oslav na školách si zachoval stejný ráz po celou

dobu trvání protektorátu.

89

Oslavy 15. března v Protektorátě. České slovo 32, č. 62, 15. 3. 1940, s. 2.

90

Vojenská večerka, nacisté v jejím průběhu často konali i pochodňový průvod.

91

Národní archiv Praha, fond NAD: 1005 Úřad říšského protektora v Čechách a na Moravě - dodatky, sg. I/3,

kart. 39, Sdělení předsednictva ministerské rady k vlajkové výzdobě č. j. 735/1759/S/40. 92

Jednalo se o takzvaný „všeobecný vlajkovací den”, přičemž německé školy vyvěšovaly jen říšskou vlajku a

české školy buď říšskou a protektorátní vlajku nebo alespoň jednu z nich. Od roku 1944 však již byla vlajková výzdoba k tomuto výročí nařízena pouze pro veřejné budovy. K zákazu vyvěšování československé vlajky došlo na podzim 1939. 93

SOA Zámrsk, SOkA Hradec Králové, fond NAD: 240 Gymnásium v Hradci Králové, Spisy 1940, i. č. 962, č.

j. 164/1940.

34

Oslavy výročí protektorátu v následujících letech se nesly v podobném duchu, byly však již až na výjimky skromnější než v prvním roce a tato tendence pak pokračovala i v dalších letech války. V roce 1941 se ještě konala velká přehlídka v Praze i v Plzni, účast českého civilního obyvatelstva na nich však byla mizivá, což často nedokázaly zcela zastřít ani propagační filmy a zprávy.95 V Brně v tento den proběhla jen poměrně malá vojenská přehlídka na Moravském náměstí. A i akce pro politické představitele, které proběhly již s předstihem 11. března, byly mnohem skromnější.96 Od roku 1941 je pak výročí protektorátu opět pracovním dnem a v následujících letech je od větších oslav již definitivně upuštěno. Dni však stále zůstává slavnostní status a Moravcův úřad lidové osvěty nikdy neopomněl připomenout, že se jedná o „všeobecný vlajkovací den”. K oslavě výročí se dále často konaly koncerty, divadelní hry, výstavy a další kulturní akce. V Brně tak například k třetímu výročí protektorátu byla otevřena výstava, která pod heslem „Tři roky výstavby” zobrazovala co vše městská správa vykonala za tyto tři roky pro rozvoj a zvelebení města.97 K pátému výročí pak byla slavnostně vydána oficiální publikace „Po pěti letech 1939-1944”, do které přispěla řada předních aktivistických novinářů a politiků. Organizace těchto akcí se v následujících letech často ujímala Veřejná osvětová služba společně s Kuratoriem pro výchovu mládeže, založeném po atentátu na Heydricha. Je však také nutné zmínit, že tyto oslavy neprobíhaly pro Němce vždy zcela bez problémů. Zatímco v roce 1940 proběhlo toto výročí relativně bez incidentů, v následujících letech se již množí případy poškozování vývěsních skříněk NSDAP, odcizování vlajek či napadání etnických Němců.98 Tyto incidenty se pak samozřejmě ve zvýšené intenzitě odehrávaly i během většiny ostatních německých, či jimi zřízených svátků.

94


j. 107/1942. 95

2. výročí Protektorátu Čechy a Morava. Zvukový týdeník. Dostupné na:

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=wgIcEx8gBdY (Stahováno: květen 2012). 96


97

Slavnostní zahájení výstavy Tři roky výstavby města Brna. Národní politika 60, č. 75, 17. 3. 1942, s. 4.

98


35

5.3.3.2. Narozeniny Vůdce a říšského kancléře Oslava Hitlerových narozenin byla z hlediska okupační správy vždy událostí mimořádného významu a podle toho k ní také bylo přistupováno. Co do významu se tyto oslavy vyrovnaly oslavám pořádaným k výročí vzniku protektorátu. Co se týče průběhu těchto oslav, jejich tiskové propagace, výměn telegramů a nařízení úřadů k nim, tak tyto dva svátky vykazovaly řadu podobných, ne-li stejných rysů. Na základě toho tedy již nebudu znovu uvádět některé jevy, které byly zmíněny v předchozí kapitole a v zásadě platí i pro tento svátek. Průběh těchto oslav v prvním roce protektorátu byl vskutku velkolepý, ale nebylo tomu jen proto, že se jednalo o první oslavu Hitlerových narozenin na protektorátním území, ale i z důvodu, že šlo o jeho kulaté 50. narozeniny. Význam tohoto svátku99 byl umocněn také tím, že v den jeho konání byl nařízen nedělní klid100 a taktéž byl prohlášen za všeobecný vlajkovací den101, o čemž bylo obyvatelstvo vždy s dostatečným předstihem seznámeno pomocí tisku. Největší oslavy proběhly tradičně v Praze, kde začaly ráno vojenským pochodem skrz město. Před polednem se pak po proslovech a vyslechnutí obou německých hymen konala na Masarykově stadionu velká vojenská přehlídka.102 Stadion byl vyzdoben záplavou říšských vlajek a vojáci zde před přehlídkou obnovovali přísahu svému Vůdci. Tento akt obnovování přísahy, či teprve její skládání, probíhal k tomuto dni pravidelně i v následujících letech, a to jak u vojenských, tak i nevojenských složek. Z protektorátních představitelů se kromě K. H. Franka této akce účastnilo jen několik ministrů a generálů, neboť prezident Hácha i říšský protektor Neurath odjeli do Berlína, aby zde osobně poblahopřáli Hitlerovi a předali dary.103 Většina Pražanů však tyto oslavy ignorovala a šla raději položit kytice k Husovu pomníku na Staroměstské náměstí, kde se objevil i metrový věnec s nápisem „Pravda vítězí”, který však česká policie raději odstranila.104

99

20. duben byl národním svátkem na celém území Velkého Německa, tedy i v Protektorátu Čechy a Morava

100

další roky se již jednalo o normální pracovní den, ve školách se po splnění předepsaných oslav nevyučovalo

101


kart. 39, Sdělení předsednictva ministerské rady o 20. dubnu z 16. 4. 1940. 102

Vojenská přehlídka na oslavu 50. narozenin vůdce Adolfa Hitlera. Zvukový týdeník. Dostupné na:

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=IYmcpf4xcCM#! (Stahováno: květen 2012). 103

Oslavy v Praze. Polední národní politika 57, č. 111, 21. 4. 1939, s. 1.

104

MACDONALD, Callum - KAPLAN, Jan: Praha ve stínu hákového kříže..., s. 40.

36

V Brně oslavy začaly již v předvečer předchozího dne a střed města byl slavnostně vyzdoben. Slavnostní den započal velkým vojenským budíčkem a vojenská hudba pochodovala přes celé Brno. Na Zelném trhu pak byly za účasti mnoha významných osobností proneseny projevy oslavující Hitlera. Následovala vojenská přehlídka na Moravském náměstí zakončená přeletem bombardovacích letadel. Náměstí Svobody bylo v tento den vyhrazeno pro oslavy dalších nacistických organizací, konaly se další přehlídky a po setmění se uskutečnil pro nacisty tradiční průvod s pochodněmi. Den byl zakončen slavnostním představením v Mahenově divadle.105 V Olomouci městské zastupitelstvo sice svolalo k tomuto dni na náměstí veselici, ale větší množství lidu šlo raději položit květy k pomníku národního osvobození.106 Podobně se zachovali i čeští obyvatelé dalších měst a jejich účast na těchto akcích byla poměrně nízká. V Plzni tak proběhla vojenská přehlídka na poloprázdném náměstí. K úsměvné situaci došlo v Hradci Králové, kde se lidé sešli v předvečer tohoto výročí u pomníku T.G. Masaryka k tiché manifestaci proti okupaci. Dva němečtí důstojníci si však toto shromáždění dali do souvislosti s Hitlerovými narozeninami a rozhodli se vzdát čest prvnímu prezidentovi ČSR vojenským pozdravem.107 V dalších letech však obyvatelstvo dávalo při těchto akcích najevo svůj odpor k režimu spíše svou neúčastí na nich nebo pomocí drobných incidentů, jak již bylo dříve zmíněno. Tyto oslavy také postupně nabyly skromnějšího charakteru, a tak se k tomuto výročí především zdobily budovy108 i veřejná doprava a do výloh obchodů se umisťovaly Hitlerovy obrazy a busty. V předvečer výročí se v Národním divadle v Praze většinou konalo za účasti prezidenta slavnostní představení. Hácha se poté již nezúčastňoval oslav v Berlíně a k výročí posílal Hitlerovi přející telegram. Taktéž dary byly předávány Hitlerovi většinou prostřednictvím některého z nacistických činitelů. V roce 1942 tak byl Hitlerovi k jeho 53. narozeninám prostřednictvím Heydricha předán od prezidenta Háchy kompletní sanitní vlak s 28 moderně vybavenými vozy.109 Mělo se jednat o symbolický dar všech obyvatel protektorátu. Oslavy tohoto dne tedy kromě prvního roku měly většinou charakter menších kulturních akcí, vojenských pochodů a slavností, od roku 1942 většinou organizovaných 105


106

VÁLKA, Zbyněk: Olomouc pod hákovým křížem. Olomouc 2001, s. 39.

107

POKORNÝ, Radek: Hradec Králové v období druhé republiky. In: Šůla, Jaroslav (sest.): Když nad Hradcem

vlál nacistický prapor: sborník o životě v Hradci Králové v letech 1938-1945. Hradec Králové 2010, s. 23. 108

po celou dobu protektorátu se jednalo o všeobecný vlajkovací den

109

TOMÁŠEK, Dušan - KVAČEK, Robert: Obžalována je vláda. Praha 1999, s. 67.

37

Kuratoriem. Pravidelně též byla k tomuto datu zakončována sbírka kovů pro německý válečný průmysl. Sbírka však ze zřejmých důvodů u českého obyvatelstva nenašla velkou odezvu. Oslavy na školách se nesly ve stejném rázu jako u výročí protektorátu, lišil se jenom obsah předem daného projevu, který tentokrát informoval o životu, díle a zásluhách Vůdce. Od roku 1942 býval na školách vždy vyslechnut slavnostní projev ministra školství Emanuela Moravce a v relaci nechyběl ani hudební program. Mimo vlajkovou výzdobu měly školy také povinnost vystavit v přednáškové místnosti velký obraz Vůdce s květinovou výzdobou a během slavnosti byla vzdávána čest zdviženou pravicí.110

5.3.3.3. Narozeniny státního prezidenta Narozeniny státního prezidenta Emila Háchy 12. července nebyly sice svátkem v pravém slova smyslu, ale byly významným výročím, které mnoho rysů státního svátku mělo. Oslavy tohoto výročí a v nich zahrnuté vyzdvihování Háchovi osoby a jeho činů byly pro nacisty důležitější, než by se mohlo na první pohled zdát. Háchův význam zde nacisté viděli především v možnosti propagandisticky pomocí jeho osoby působit na širší okruhy českého obyvatelstva a přesvědčovat je o legitimitě zřízení protektorátu a jejich působení v něm. O této Háchově nařízené roli nejlépe vypovídá komentář samotného Hitlera, který se o jeho osobě vyjádřil následujícím způsobem: „Háchu musíme prezentovat jako jednoho z největších mužů světa, pokud Čechům zanechá závěť, která bude znamenat jejich konec. Jeho jméno musí být vyslovováno jedním dechem se jménem krále Václava, aby se na něho v budoucnosti mohl odvolávat každý zbabělec...” „...budeme vždy vycházet lépe se zbabělci než se statečnými muži. Čechy nejlépe vyřídíme tak, že na ně budeme prostřednictvím takových osob působit nepřetržitě a v dlouhém časovém období.”111 Z těchto vět je nacistický propagandistický záměr zcela zřejmý. Samotné oslavy tohoto výročí byly zpočátku většinou poměrně skromné, což však bohatě vynahrazoval tisk, který vždy k tomuto dni přinesl množství glorifikujících článků na Háchovu osobnost a jeho činy. V prvních dvou letech se těmto oslavám vyhýbal i samotný prezident a své narozeniny tak například v roce 1940 strávil v soukromí na zámku v Lánech a přijal jen několik soukromých návštěv. Situace se mění roku 1942, kdy v Praze došlo 110


j. 153/1942. 111

GEBHARD, Jan - KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV.b. Praha 2007, s. 184.

38

k větším oslavám112 a tento den byl dokonce prohlášen za všeobecný den vlajkovací. 113 Ze strany nacistů se jednalo zčásti o vykalkulovaný tah, kterým chtěli ztlumit negativní ohlasy na vyhlazení Lidic a Ležáků po celém světě. Chtěli tak ukázat, že okupační politika dokáže být i vlídná k tomu, kdo se chová podle jejich představ. Na organizaci oslav se kromě okupační správy podílel i Berlín a do Prahy přiletěl zvláštním letadlem i šéf říšské kanceláře Lammers, který Háchovi od Vůdce jako osobní dar slavnostně předal luxusní limuzína MercedesBenz.114 I z české strany byly vzpomínkové oslavy tento rok pojaty velkolepě. K poledni se uskutečnila na Hradčanech vojenská přehlídka čestného praporu vládního vojska a ve všech pražských divadlech, a i v mnoha dalších v protektorátu, proběhla zvláštní představení.115 V dalších letech pokračovaly tyto oslavy v podobném rázu, a i když byly opět o něco skromnější, byla jim od nacistů přikládána velká důležitost. Situace na frontách je nutila chovat se k Háchovi s mimořádnou pozorností, jelikož jeho a české země nutně potřebovali. Prezident tak na pražském Hradě, za účasti oficiálních činitelů přijímal blahopřání od řady delegací z různých koutů protektorátu. Probíhala řada oficiálních i soukromých setkání, konaly se koncerty a vždy došlo i na tradiční výměnu telegramů. Hácha sám se však již vzhledem k zhoršujícímu se fyzickému i psychickému stavu pomalu stahoval do ústraní. Nakonec trvale přesídlil do Lán a posledních oslav svých narozenin se tak již neúčastnil. V ostatních městech probíhaly jen menší oslavy s proslovy a kulturními vložkami, zpravidla v režii veřejné osvětové služby.116 Na školách se toto výročí připomínalo teprve od roku 1942. Žáci tak v poslední hodině vyslechli ředitelův projev o významu a díle Emila Háchy a poté i rozhlasovou relaci, ve které bylo tradičně zdůrazňováno, jak „prezident Hácha zachránil svůj národ před zkázou a ukázal mu cestu k novému životu pod ochranou a v rámci Velkoněmecké říše.”117 České obyvatelstvo vnímalo zpočátku tyto oslavy a celkovou propagaci Háchovy osobnosti rozporuplně. Část lidí ho nenáviděla pro rozhodnutí, která na jaře 1939 učinil, část 112

Oslavy 70. narozenin prezidenta Emila Háchy. Zvukový týdeník. Dostupné na:

http://www.youtube.com/watch?v=xHnvZYM4H1Q (Stahováno: květen 2012). 113


kart. 39, Nařízení úřadu říšského protektora k vlajkové výzdobě v den 12. 7. 1942 ze dne 8. 7. 1942. 114

PASÁK, Tomáš: Emil Hácha: (1938-1945). Praha 2007, s. 302.

115

Oslavy 70. narozenin dr. Emila Háchy. České slovo 34, č. 164, 14. 7. 1942, s. 1-2.

116

Národní archiv Praha, fond NAD: 1464 Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, sg. 110-4/164.

117


j. 216/1943.

39

si ho však vážila a obhajovalo ho, že ze své funkce se v dané situaci nemohl rozhodnou jinak. První roky protektorátu si Hácha díky své taktice zdržování německých opatření, kontaktů s odbojem a snahou o zmírnění dopadů německých represí ještě udržoval u českých obyvatel jistou autoritu. Oslavy jeho narozenin tak nebyly považovány za něco vyloženě negativního, i když o nějaké závratné účasti na nich se také nedalo hovořit. V dalších letech, jak nacisté přitvrzovali, se ale stále více projevuje, že jeho možnosti pomoci českému národu jsou značně omezené. Po nástupu R. Heydricha a popravě ministerského předsedy Aloise Eliáše již není schopen vzdorovat nacistickému tlaku. I v důsledku svého zhoršujícího se zdravotního stavu se tak stává pouhým nástrojem okupační politiky, jakousi figurkou, jejímž jménem nacisté kryli své represivní akce. Postupem času tak ztrácí u většiny společnosti poslední zbytky autority a glorifikační a připomínkové akce jeho osobnosti se tak staly stejně neoblíbené jako kterékoliv jiné nacistické oslavy.

5.3.3.4. Svátek národní práce První květen nebyl v období protektorátu příliš slaven. Ačkoliv v Německu probíhaly v tento den velkolepé oslavy, v protektorátu byly jen velmi skromné a při srovnání se stavem v předchozím i následujícím obdobím lze říci, že nebyly prakticky žádné. Tento stav začíná ihned od roku 1939, kdy na 1. máje nebyly povoleny žádné veřejné oslavy, ať už se jednalo o tábory lidu, schůze či průvody. Soukromé domy mohly být v tento den ozdobeny prapory, což se očekávalo zvláště u německého obyvatelstva, jednalo se přece o „svátek německého lidu”. Pro české obyvatelstvo byla výzdoba budov dobrovolná, nicméně byl zakázán zpěv národní hymny.118 České obyvatelstvo však v řadě měst "natruc" vyvěsilo pouze vlajky československé nebo naopak vůbec žádné. Hlavní zájem okupační správy byl, aby tento svátek nebyl z české strany využit k národním manifestacím a dala si velmi záležet, aby jim včas zamezila. Pozornost byla například věnována i výběru divadelních představení v předvečer svátku, aby se zamezilo provokacím. Na odboj však v daný den myslel málokdo a většina obyvatelstva prostě využila tento den volna119 k rekreaci. Výjimkou se stalo Brno, kde i přes zákazy došlo k masové demonstraci před Besedním domem. Celkem se zde shromáždilo asi 1500 Brňanů, kteří květy ozdobily pamětní desky 118


kart. 39, Nařízení úřadu říšského protektora k 1. 5. 1939 ze dne 29. 4. 1939. 119

Po začátku války se ale v řadě továren pracovalo i v tento sváteční den.

40

dělníka F. Pavlíka a T.G. Masaryka a zazněly i písně „Hej, Slované” a státní hymna. Zásah německé uniformované policie a gestapa na sebe však nenechal dlouho čekat, dav byl za použití zbraní rozehnán a několik Čechů bylo zatčeno.120 V Olomouci bylo pro jistotu rozhodnuto, že lidu bude na tento den postaráno o zábavu, a tak zde byly oslavy nahrazeny vhodnými filmovými představeními, která byla zdarma. Část obyvatel ale stejně tohoto volného dne „zneužila” k manifestační národní pouti na Svatý kopeček. 121 V Praze, stejně jako v řadě jiných měst, slavila organizovaně svátek práce jen německá komunita, která se sešla na slavnosti v Německém domě. Nakonec ale i z české strany došlo k tomuto svátku ke dvěma počinům. Národní souručenství vyhlásilo Týden národního zdraví a také uspořádalo divadelní den pro pražské dělnictvo. Tisíce Pražanů pak strávily 1. máj v nejrůznějších divadlech. Následující rok se už ale neslavilo téměř vůbec, veřejné oslavy se nekonaly a bylo též zrušeno i vyvěšování praporů a výzdoba budov. Na vesnicích bylo dokonce zakázáno stavět májky, údajně kvůli nedostatku dřeva.122 V rámci jednotlivých závodů ale menší „kamarádské” oslavy zpravidla probíhat mohly. Jinak bylo občanům povoleno účastnit se jen nepolitických kulturních akcí. Pracující obyvatelstvo se mohlo během dopoledne bezplatně zúčastnit filmových představení v kině, odpoledne sportovních podniků a večer podle místních poměrů různých divadelních či varietních představení.123 Byly také pořádány kulturní akce masovějšího charakteru jako například „Český hudební máj” a podobně. Zákaz veřejných oslav trval i v dalších letech a ilegální výzvy nabádající k jeho oslavě nenašly odezvu. Snahy nacistů o nadbíhání dělnictvu byly pochopitelné, protože potřebovali, aby protektorátní průmysl zásoboval jejich válečnou mašinerii bez zádrhelů. V nacistické protektorátní propagandě byl 1. květen svátkem oslavujícím pracující a práci samotnou jako účel života. Kritiky nebyly ušetřeny předchozí roky, kdy bylo dělnictvo údajně pouze využíváno k politickým bojům jednotlivých stran, přičemž jeho potřeby a ocenění jejich práce nikoho nezajímalo. Ponecháním tohoto svátku jako dne volna a zvýhodněním postavení dělnictva ve společnosti, zároveň s organizací různých bezplatných kulturních akcí k tomuto dni, si tak nacisté nepochybně získali řadu dělníků na svou stranu. Větší část dělnictva sice s nacisty nesympatizovala, ale ti díky osvědčené metodě „cukru a biče” dokázali udržet tuto

120

PEŠA, Václav - DŘÍMAL, Jaroslav: Dějiny města Brna. Díl 2. Brno 1973, s. 147-148.

121

VÁLKA, Zbyněk: Olomouc pod hákovým křížem. Olomouc 2001, s. 39.

122

Letošní svátek dne 1. května. České slovo 32, č. 101, 1. 5. 1940, s. 1.

123

1. květen svátkem. Národní politika 61, č. 116, 29. 4. 1943, s. 3.

41

složku společnosti relativně „spokojenou”, dá-li se to v tomto období vůbec říci. První květen tak v protektorátním období probíhal v relativním klidu až do roku 1945, kdy byl „oslaven” povstáním proti okupační moci.

5.3.3.5. Další významné dny Za období trvání protektorátu se vyskytla i řada dalších dnů a událostí, které byly pro režim něčím významné, a proto bylo rozhodnuto, že budou nějakým způsobem oslaveny. Tyto oslavy mohly proběhnout jen jako jednorázová akce konaná k danému dni či události. Některé z těchto dnů okupační moc začala považovat za natolik významné, že byly posléze připomínány i v letech následujících. Je zřejmé, že do této kategorie by se dala zařadit celá řada významných dnů. Většina z nich však již s pojmem svátek nemá mnoho společného a rozhodl jsem se tak proto upozornit jen ve stručnosti alespoň na několik nejvýznamnějších. První důvod k větším oslavám především v řadách německého protektorátního obyvatelstva nastal ihned po zřízení protektorátu díky návštěvě A. Hitlera. První oslavy proběhly dne 16. března v Praze a další den pak pokračovaly při Hitlerově návštěvě v Olomouci a především v Brně, kde díky početné německé menšině byla účast na nich i výzdoba budov více než hojná. Další oslavy pak proběhly v Jihlavě, kde Hitler před svým odjezdem učinil ještě menší zastávku. V Praze tento den probíhala velkolepá vojenská přehlídka, ve které jelo i 120 tanků, a která se stala zjevnou demonstrací síly pro obyvatele nově zřízeného státního útvaru. Již 19. března se v Praze konala další mohutná vojenská přehlídka124 jako tzv. „Den branné moci”125 a přehlídky v tento nebo i následující dny proběhly také v řadě dalších větších měst. Podobné přehlídky německých ozbrojených složek126 pak probíhaly po celou dobu trvání protektorátu a často ani nemusely být součástí oslav nějaké události, ale jako pravidelná demonstrace síly a součást vojenské tradice.

124

Velká vojenská přehlídka. Zvukový týdeník. Dostupné na:

http://www.youtube.com/watch?v=KhjNBT3wF2U&feature=relmfu (Stahováno: květen 2012). 125 126

Tyto dny německé armády se konaly i v dalších letech, zpravidla v druhé polovině března. Kromě slavnostních přehlídek wehrmachtu a bezpečnostních složek, konaly v protektorátu přehlídky i

jednotky SS, přičemž jejich první slavnostní pochod se uskutečnil 28. 1. 1940 v Praze na Václavském náměstí.

42

Dalším důvodem oslav se pak stal 5. dubna slavnostní příjezd říšského protektora Konstantina von Neuratha do Prahy.127 Nacistický aparát udělal maximum, aby tuto příležitost využil k propagandistickým účelům. V protektorátu byl vyhlášen státní svátek a den volna. V Praze v ten den zněly německé hymny a dělové salvy. Pražští Němci přišli přivítat Hitlerova zástupce v hojném počtu a mnoho jich bylo dovezeno z jiných koutů protektorátu i ze Sudet. Byla taktéž nařízena vlajková výzdoba, ale mnoho Čechů raději zaplatilo pokutu než by vyvěsilo vlajku.128 Davy vítající protektora byly nakonec poměrně řídké, protože Češi se kromě hrstky českých fašistů těchto oslav nezúčastnili, což bylo poznat i při následné vojenské přehlídce. Dalo by se tak říci, že v tomto ohledu se Němcům tato oslava i přes všechny přípravy příliš nevydařila.129 Příjezd protektora se stal pro Němce důvodem k oslavám ještě jednou, a to 6. listopadu, když K. von Neurath přijel na návštěvu Brna, tentokrát se ale již nejednalo o státní svátek. Po začátku války se mezi významnými dny začaly objevovat i ty, ve kterých byly slaveny německé válečné úspěchy. K těmto dnům byla zpravidla pouze nařizována vlajková výzdoba budov, která pak často trvala i několik dnů. Na podzim roku 1939 je tak nařízena vlajková výzdoba od 15. listopadu po dobu sedmi dnů k oslavě vstupu německých vojsk do dobyté Varšavy.130 Na jaře 1940 od 5. června po dobu osmi dnů k oslavě německých vítězství na západě131 a od 15. června po dobu tří dnů k oslavě vstupu německých vojsk do Paříže.132 Nařízení k vyzdobení budov bylo stejně jako v řadě jiných případů oznamováno oběžníky a většinou se ve stručné podobě nacházelo i v protektorátním tisku. Vzhledem k vývoji války je zřejmé, že tato vlajková výzdoba byla nařizována především v jejích prvních dvou letech.

127

Příjezd říšského protektora. Zvukový týdeník. Dostupné na:

http://www.youtube.com/watch?v=J9V8MEKVv_M&feature=player_embedded (Stahováno: květen 2012). 128

Ohledně německých okupantů a jejich nařízení, tedy i vlajkové výzdoby, kolovala mezi protektorátním

obyvatelstvem řada vtipů z nichž jeden byl například: „Jde otec se synkem na procházku a dojdou na Václavské náměstí. Tam visí s některých domů německé prapory. Ptá se Jeníček otce, co znamenají prapory s těmi háky? To je proto Jeníčku, abychom věděli, kde budou po válce volné byty, vysvětluje otec.” 129

MACDONALD, Callum - KAPLAN, Jan: Praha ve stínu hákového kříže..., s. 38-39.

130


kart. 39, Sdělení předsednictva ministerské rady k vlajkové výzdobě z 15. 11. 1939. 131


kart. 39, Oběžník zemského úřadu v Praze č. 2413/52 z 5. 6. 1940. 132


kart. 39, Nařízení úřadu říšského protektora k vlajkové výzdobě z 14. 6. 1940.

43

Jedním z významných dnů se v rámci propagace Háchovy osoby a potvrzení legitimity daného stavu, staly připomínky jeho volby prezidentem 30. listopadu 1938. Tyto připomínky se konaly do roku 1942 spíše jen pomocí novinových článků připomínajících význam této volby, postupně se však začaly konat i oslavy, manifestace a kulturní akce v řadě větších protektorátních měst. Tyto oslavy byly zpravidla v režii veřejné osvětové služby, účastnila se jich řada oficiálních představitelů protektorátu i z říše a Hácha obdržel tradiční blahopřejný telegram od Vůdce.133 Obzvláště okázalé byly tyto oslavy v roce 1943, kdy v šesti velkých městech protektorátu při oslavách vystoupili jednotliví ministři vlády. Vyvrcholením oslav pak se stala pontifikální mše v chrámu sv. Víta, doprovázena oficiálním holdem za účasti vlády a školní mládeže. Většina oslav však proběhla bez účasti prezidenta, který se v této době kvůli svému zdravotnímu stavu už pomalu stahoval do ústraní.134 Z dalších dnů, které začaly být v období protektorátu periodicky slavnostně připomínány, bych ještě jmenoval 4. červen, tedy výročí úmrtí R. Heydricha, které bylo připomínáno i na školách. K uctění jeho památky došlo v roce 1943 v řadě měst k přejmenování ulic jeho jménem. Slaveny byly též narozeniny říšského protektora a od roku 1943 byl též připomínán 19. leden jako den jmenování Krejčího vlády.

5.3.4. Svátky přejaté z Třetí říše Nacistické svátky, které byly přejaty do protektorátu z Německa, nenabyly kromě narozenin Hitlera v životě jeho českých obyvatel většího významu. Tyto svátky zde byly slaveny německým obyvatelstvem, a to české, kromě některých vládních a oficiálních představitelů, do jejich oslav zpravidla nuceno nebylo. Německé oslavy zde většinou probíhaly poměrně skromně, v rámci menších shromáždění a kulturních akcí. Pomocí tiskové propagace však mělo protektorátní obyvatelstvo o těchto svátcích dobrý přehled, protože noviny k řadě těchto významnějších svátků vždy přinesly sáhodlouhé články o jejich významu, průběhu jejich oslav v Německu a Vůdcových projevech, které na nich zazněly. Co se týče účasti českého obyvatelstva, tak výjimku zde tvořily pouze svátky, jejichž pravidelnou součástí byly vojenské přehlídky nebo jiné doprovodné akce podobného rázu. Tyto události především ve větších městech už vnímalo české obyvatelstvo znatelněji. Většina obyvatel se sice pokoušela těmto akcím vyhýbat, ale to jim nebylo vždy dopřáno. Vojenská přehlídka 133

Hold národa dr. E. Háchovi. Národní politika 61, č. 329, 30. 11. 1943, s. 1-3.

134

PASÁK, Tomáš: Emil Hácha: (1938-1945). Praha 2007, s. 325-326.

44

před poloprázdným náměstím přeci jenom nepůsobila tak náležitým dojmem, jak by měla, a tak byli k účastech na těchto akcích nuceni i čeští občané, kteří často raději uposlechli, než aby si odmítnutím přidělávali případné problémy. V následujících několika odstavcích bych se pokusil nastínit, které z těchto svátků byly v průběhu roku obyvatelstvem výrazněji vnímány. Prvními z těchto svátků byl 30. leden jako Den uchopení moci a 24. únor jako Den založení strany. U těchto svátků byl průběh oslav sice skromný, o to větší však byla jejich tisková propagace. O poznání slavnostněji už probíhal 16. březen, kdy se slavila památka padlých hrdinů, takzvaný „Heldengedenktag”. Tento den byl také prohlášen za všeobecný vlajkovací den.135 Po začátku války byl ale často překládán na neděli136 a někdy připadl i na stejný den jako výročí protektorátu. Ve všech německých vojenských posádkách v protektorátu se v tento den konaly vojenské oslavy, byly pokládány věnce k hrobům německých vojáků a konaly se vzpomínkové slavnosti. Zakázány byly veškeré akce čistě zábavního rázu a povoleny byly jen ty nesoucí se ve vážném duchu. V Praze se tradičně konala vzpomínková slavnost v Německé opeře a menší vojenská přehlídka, které se na čestných tribunách účastnili těžce zranění vojáci a příbuzní pohřešovaných vojáků. V proslovech bylo vzpomenuto na padlé kamarády, přičemž čestný oddíl jim vzdával čest zbraněmi a ostatní shromáždění zdviženými pravicemi. Shromáždění bývala ukončena hymnami a pochodem čestného oddílu.137 Podobným způsobem probíhaly pietní slavnosti i v řadě jiných měst protektorátu. Z dalších svátků byl pak počátkem září připomínán Den strany (NSDAP), k jehož oslavě probíhaly různé slavnosti, které však lze jen obtížně sumarizovat. Jednalo o průvody, proslovy, manifestace a délka těchto oslav se lišila v závislosti na místě konání. V Plzni tak například v roce 1943 trvaly celý týden. Významným podzimním svátkem byl však především 9. listopad jako Den padlých hnutí, který připomínal nepovedený Mnichovský puč a ty, kdo při něm zahynuli. K tomuto dni byla nařízena vlajková výzdoba veřejných budov a oslav, které opět probíhaly v řadě měst, se vždy zúčastnilo velké množství příslušníků všech složek NSDAP, ale i vojáků.138 V tisku následující den tradičně vycházel přepis Vůdcova projevu

135


kart. 39, Sdělení předsednictva ministerské rady k vlajkové výzdobě z 11. 3. 1941. 136

Na neděli byla po začátku války překládána většina těchto přejatých svátků.

137

Oslava Pamětního dne hrdinů v Praze. Národní politika 62, č. 72, 13. 3. 1944, s. 1.

138

Oslavy v Praze a Plzni. Národní politika 61, č. 307, 8. 11. 1943, s. 1.

45

z Mnichovské slavnosti, který při této příležitosti býval velmi dlouhý a zaplnil tak několik prvních stran všech novin.

5.3.5. Vynucené manifestace 5.3.5.1. Manifestace po atentátu na R. Heydricha Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942 okupační režim zuřil. Útok na čelního představitele protektorátu i Třetí říše za bílého dne vystupňoval nacistický teror do míry, kterou si zatím v protektorátu uměl představit jen málokdo. Ještě v den atentátu bylo vyhlášeno stanné právo, stanné soudy pak denně vynášely desítky rozsudků smrti a v následujících týdnech tak bylo popraveno několik tisíc osob. Teror vyvrcholil vyhlazením vesnic Lidic a Ležáků, ale stanné právo bylo ukončeno až 3. července 1942. V reakci na atentát se rozhodl ministr školství a vedoucí úřadu lidové osvěty Emanuel Moravec uspořádat sérii masových shromáždění, kterými měla být dána najevo loajalita většiny obyvatel protektorátu k Německu. Sám Moravec, který byl v této době již zcela ztotožněn s nacistickou politikou, se zúčastnil většiny těchto manifestací a svůj proněmecký aktivismus zde dával ve svých projevech náležitě najevo. Loajalita vynucená strachem a terorem a aktivní oficiální kolaborace se tak po atentátu začaly projevovat naplno První manifestace se konala 2. června v Praze na Staroměstském náměstí a podle oficiálních údajů se jí zúčastnilo 65 000 lidí. Promluvil zde předseda vlády J. Krejčí, řada oficiálních představitelů a v závěru samozřejmě i Moravec, který ve svém proslovu obvinil Beneše z utrpení českého národa, což bylo mimochodem jeho oblíbené téma už dříve. O dva dny později Heydrich na následky zranění zemřel a následovala další vlna perzekucí. Moravec opět pohotově vystoupil v rozhlase s projevem odsuzujícím atentátníky a slibujícím věrnost Říší. Nutno dodat, že podobné projevy činili i ostatní vládní představitelé a samozřejmě i prezident Hácha. Dne 7. června se pak na čestném nádvoří Pražského hradu konal smuteční obřad s vystavenou rakví a v protektorátu bylo nařízeno vyvěsti vlajky na půl žerdi. Zástupy Němců i Čechů proudily kolem rakve od osmi hodin ráno až do osmé hodiny večerní. O účasti na této akci pražané nediskutovali. Nepřítomnost českého státního zaměstnance mohla být v době stanného práva považována za schvalování atentátu. 139 Vlastní oficiální

139


46

shromáždění, na kterém přednesl projev K. Daluege, se konalo od 18 hodin a účastnila se jej nejen Lina Heydrichová se syny, ale i Heinrich Himmler, prezident Hácha, protektorátní vláda a řada zástupců NSDAP i branné moci. Rakev pak byla naložena na dělovou lafetu a smuteční průvod ji doprovodil na Hlavní nádraží, odkud putovala do Berlína.140 Dne 9. června se v Berlíně konal Heydrichův pohřeb, kterého se účastnil Hácha i všichni protektorátní ministři. Situace byla značně napjatá, Hitler hrozil vyhnáním Čechů z protektorátu pokud v něm nebude klid a vládní delegace se ho snažila uchlácholit. V protektorátu bylo v ten den opět nařízeno vyvěsit na všech veřejných budovách vlajky na půl žerdi.141 Projevy oddanosti okupantům však teprve začínaly. Ihned po návratu z pohřbu se Moravec pouští do organizace celé série veřejných shromáždění, pomocí kterých by nacisty přesvědčil o oddanosti národa Třetí říši. Oficiální propaganda mezitím bez přestání chrlila hesla a výzvy k odsouzení atentátu a tisk přinášel obsáhlé články o probíhajících manifestacích a projevech, které na nich zazněly. V pátek 12. června se tak v Brně na Zelném trhu shromáždilo okolo 50 000 obyvatel. Poté 16. června následovala za účasti 60 000 obyvatel manifestace v Plzni a 20. června v Táboře, kde výjimečně nepromluvil Moravec ale předseda vlády Krejčí. Další pak proběhly 23. června v Hradci Králové, 24. června v Národním divadle v Praze a 27. června se shromáždilo 55 000 lidí v Olomouci. Následující den se konala manifestace na místě tradičních poutí u svatého Antoníčka nad Blatnicí, na kterou dorazilo 35 000 lidí a 29. června pak v Moravské Ostravě za účasti 80 000 lidí.142 Další masová shromáždění pořádaly i kulturní, sportovní a společenské instituce. Na nejvýznamnějších akcích se však organizačně výrazně podílela i okupační správa, většinou ale takovým způsobem, aby její podíl nebyl navenek vůbec patrný. Důležitou roli zde sehrál Martin Wolf143, který často rozhodoval o obsahu projevů členů vlády, pořádání shromáždění i synchronizaci tiskové, rozhlasové a filmové propagandy. Úřad říšského protektora při realizaci těchto akcí spolupracoval nejen se složkami bezpečnostní policie v protektorátu, ale i s říšským ministerstvem propagandy. O důslednosti okupační správy svědčí i to, že v rámci organizační přípravy jednotlivých shromáždění byly zjišťovány plochy náměstí, na kterých se měly konat, a podle toho pak byl 140

Pohřeb Reinharda Heydricha. Zvukový týdeník. Dostupné na:

http://www.youtube.com/watch?v=6xPkCYHR2bc&feature=related (Stahováno: květen 2012). 141


kart. 39, Nařízení úřadu říšského protektora k smuteční výzdobě z 6. 6. 1942. 142

PERNES, Jiří: Až na dno zrady: Emanuel Moravec. Praha 1997, s. 187.

143

Od jara 1942 byl vedoucím kulturně politického oddělení Úřadu říšského protektora.

47

stanoven počet osob, které se měly dostavit. Od české správy a jejich představitelů se tak často jenom požadovalo, aby se dali do služeb propagandistické vlny.144 Manifestace vyvrcholily 3. července v Praze. V 16 hodin slibovalo asi tisíc starostů českých měst a obcí v pražské Lucerně věrnost Říši a projev zde přednesl ministr vnitra R. Bienert. Od 19. hodiny pak probíhal takzvaný „slib národa” na Václavském náměstí, kde se shromáždilo údajně až 200 000145 lidí. Promluvil zde opět Moravec a ve svém projevu pohrozil české inteligenci a slíbil čistku v kulturním i osvětovém životě. Zároveň pohrozil Benešovi „Národním soudem” a vyzval Churchilla, aby se přišel podívat na Václavské náměstí a přesvědčil se za kým český národ skutečně jde.146 Z tribuny tomu přihlížel Hácha, který ač se necítil nejlépe dorazit musel. Účast se neomlouvala nikomu. Samotný slib věrnosti vypadal v podání českého obyvatelstva celkem přirozeně. Bylo toho však docíleno především tím, že v prvních řadách, které zabíraly kamery, stáli již zmínění starostové, kteří si pod pohrůžkou opakování Lidic nedovolili projevit sebemenší známku odporu. Manifestace byla stejně jako ty předchozí zakončena českou hymnou.147 Jednalo se o největší manifestaci v protektorátu, jíž bylo ukončeno období „druhé heydrichiády”. Zbývá se ještě zamyslet nad chováním vládních politiků a občanů během tohoto období. Hácha a většina protektorátních ministrů sice chtěla těmito akcemi dosáhnou zmírnění teroru a ve svých proslovech148 řekli jen to co museli, ale i to často stačilo. Svými útoky proti Londýnu, židům či odboji se v očích většiny českého obyvatelstva definitivně zkompromitovali jako kolaboranti. V případě Moravce byla situace ještě jednoznačnější. Jeho rozhořčení nad atentátem bylo opravdové a jeho úmysl pokračovat v Heydrichově odkazu byl zřejmý. Vedení „kampaně za záchranu Čechů” jeho osobou působilo poněkud zvláštně, protože ztráty v řadách českých obyvatel ho pravděpodobně zase až tak netrápily. V celkovém výsledku však tyto vládní aktivity stejně nacistické represe nezmírnily a jen posloužily jejich propagandistickým účelům. Co se týče účasti obyvatelstva na těchto akcích, tak je důležité zmínit, že se jednalo o nakomandované srazy. Podstatnou část tvořili pracující z různých odvětví výroby, jejichž 144

MILOTOVÁ, Jaroslava: Organizace nacistické propagandy a její působení v protektorátu Čechy a Morava.

Historie a vojenství 49, 2000, č. 1, s. 96-97. 145

Počty manifestujících byly většinou mírně nadsazovány a tisk dostal přesné směrnice jaké číslo má uvést.

146

Slib národa u pomníku sv. Václava. Národní politika 60, č. 182, 5. 7. 1942, s. 1-3.

147


148

Soubor projevů státního prezidenta a členů vlády z období po 27. květnu přináší publikace: FIALA, Václav: V

hodině dvanácté. Praha 1942.

48

účast byla nutná a jen stěží se z ní mohli vyvléknout. Lze jen těžko říci, kdo svou účastí na těchto akcích projevoval strach z budoucna a kdo naopak určitý stupeň loajality, ale k masivní účasti obyvatelstva zcela jistě nejvíce přispíval všudypřítomný strach. Zveřejňování jmen popravených a obava o národ, rodinu a přátele, donutila řadu lidí k účasti na těchto akcích. Lidé se báli, aby nezavdali důvod k obvinění, že snad atentát schvalují, což by zcela jistě znamenalo cestu na popraviště. K atmosféře strachu a nejistoty přispívala i šeptaná propaganda, pomocí které se šířily zvěsti, že kdo se na shromáždění nedostaví bude zastřelen. V dané situaci to riskoval málokdo. Atmosféru těchto dnů a nespornou morální pokleslost činnosti protektorátní vlády nám vykresluje ve své kronice Václav Kaplický: „I dřív okupanti vraždili, vypalovali města a vesnice, násilnili ženy a rabovali, ale nikdo dřív nenutil pokořeného, poraženého a ožebračeného, aby za všechny rány, jichž se mu dostalo, ještě násilníkovi líbal ruce a troubil do světa, že je šťasten, když je byt a násilněn. A také se ještě nikdy nestalo, aby jménem národa mluvili nejsprostší zrádci a udavači. A národ musil těmto stvůrám skládat slib věrnosti...”149

5.3.5.2. Manifestace proti bolševismu Řada velkých manifestací proběhla v protektorátu také v letech 1943 a především 1944. Jednalo se o nadirigovaná shromáždění, která od svého založení v lednu 1944 organizovala Česká liga proti bolševismu, založená jako reakce na podpis československosovětské smlouvy o spojenectví v prosinci 1943. Již založení této organizace se však neobešlo bez problémů, protože řada známých českých osobností, předurčených do vedení, odmítala pod různými záminkami svou aktivní účast. Nakonec se však podařilo sehnat dostatek lidí a liga zahajuje své propagandistické tažení. Jeho cílem mělo být především propagovat Německo jako zachránce evropské civilizace a současně rozvíjet protikomunistickou a protisovětskou propagandu. Organizace podléhala přímo Ministerstvu školství a lidové osvěty, kromě E. Moravce měl ale hlavní podíl na její činnosti kolaborantský žurnalista Karel Werner. Předsedou se pak stal profesor Josef Drachovský. Liga od svého založení do ledna 1945 uspořádala na

149

KAPLICKÝ, Václav: Ďáblem posedlí: Kronika let 1939-1945. Praha 1946, s. 237.

49

231 veřejných projevů150 a přednášek, přičemž řada z nich nabrala skutečně manifestační charakter. Tyto akce probíhaly většinou na náměstích či v divadlech, které byly k této příležitosti náležitě vyzdobeny vlajkami a prapory. Hrála zde hudba a město už od rána vítalo početné výpravy ze závodů a okolních obcí.151 Účastníky těchto akcí byly jako v řadě jiných případů především státní zaměstnanci, ale podstatnou část zde většinou tvořila i mládež a představitelé Kuratoria. Variabilita proslovů přednášených na těchto akcích byla poměrně velká. Při účasti Moravce bylo téma boje proti židobolševismu jasné, řada jiných řečníků však volila i jiná témata.152 Ačkoliv se protektorátním úřadům dařilo na tyto protibolševické akce shromažďovat značný počet lidí, jejich propagandistický účel se míjel účinkem. Bylo zcela naivní se domnívat, že by protisovětská argumentace mohla mezi Čechy zabrat. Většina obyvatel viděla v Rudé armádě reálnou naději na osvobození z nacistické nadvlády a podobné akce měly tak na obyvatelstvo jen minimální vliv. Druhým důvodem neúspěchu těchto akcí bylo dle zpráv bezpečnostní služby to, že řečníci ve svých proslovech často hovořili o Husovi, Žižkovi a o všem jiném, jenom ne o bolševismu. Podstatná část těchto akcí tak byla okupační mocí, co se průběhu i propagandistických výsledků týče, hodnocena „vysloveně negativně.”153

150

Jen do poloviny dubna 1944 jich bylo uspořádáno více jak 50.

151

Český lid manifestuje proti bolševismu. Moravské slovo, č. 91, 18. 4. 1944, s. 3.

152

Pelhřimov manifestoval pro české a evropské uvědomění. Národní politika 62, č. 181, 3. 7. 1944, s. 2.

153

GEBHARD, Jan - KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV.b. Praha 2007, s. 367.

50

6. Závěr V závěru práce bych si dovolil v několika bodech ve stručnosti shrnout některé výsledky svého bádání. Z právního hlediska došlo v oblasti svátků v období protektorátu k zásadním změnám. U původních československých svátků byla od počátku zřetelná snaha režimu potlačit jejich ráz státních svátků. Obyvatelstvo jim proto, stejně jako řadě jiných významných dnů, přisoudilo funkci národních manifestací, jež vyvrcholily demonstracemi na podzim 1939, u příležitosti tehdy již zrušeného 28. října. Okupační režim, poučen z těchto událostí, se v dalších letech, s využitím svých mocenských prostředků, postaral, aby již k žádným větším manifestacím nedošlo. Se skupinou zbylých památných dnů se pak vypořádal jejich pravidelným přesouváním na neděli, kde mohly být slaveny jen ve svém čistě církevním smyslu, přičemž i tyto oslavy svazovala jistá omezení. Z ideologického hlediska byl nacisty zneužit jen svátek sv. Václava. Za těmito kroky je kromě snahy o omezení potencionálních manifestací vidět i snaha o otupení citlivějšího vnímání těchto svátků obyvatelstvem a současně také potřeba co nejefektivnějšího využití protektorátní ekonomiky ve prospěch říše. V případě nově zavedených svátků můžeme sledovat jejich velkolepé oslavy v prvním roce protektorátu a v dalších již většinou skromnější průběh. Slavnostní charakter těchto dnů se kromě samotného průběhu oslav dal posoudit i na základě jejich případného prohlášení za nepracovní den a nařízením k vlajkové výzdobě. České obyvatelstvo tyto akce z velké části ignorovalo a pokud nebylo k účasti na nich nuceno, tak se jim zpravidla vyhýbalo. Nacistům se však v dalších letech, díky nastalé atmosféře strachu a rozdělování lístků na tyto akce mezi určité cílové skupiny obyvatelstva, jako státní zaměstnance nebo žáky škol, dařilo zajišťovat relativně hojnou účast. Tato situace pak vyvrcholila v období represí po atentátu na Heydricha, kdy se k neúčasti na hromadných manifestacích odhodlal jen málokdo. Na školách pak byl průběh těchto oslav vcelku bezproblémový a většinou proběhly podle daných instrukcí. V kategorii svátků přejatých z Třetí říše bylo zjištěno, že české obyvatelstvo se těchto oslav zpravidla nemuselo účastnit, většinou však jako silně medializované svátky nemohly uniknout jeho pozornosti. Samotná problematika mediální propagace byla v průběhu práce také několikrát zmíněna a bylo patrné, jak velký význam měly dané dny v rámci nacistické propagační kampaně. Při oslavách těchto dnů docházelo zpravidla kromě vyzdvihování událostí 51

a osobností s nimi spojených, k celkovému vystupňování pronacistické propagandy, což souvisí s teorií o větším významu činů a prohlášení učiněných ve slavnostní dny. Z hlediska chování většiny českého protektorátního obyvatelstva můžeme v období protektorátu sledovat několik fází. V prvním období do podzimu 1939 je zřejmé velké národní uvědomění, ochota k účasti na masových národních akcích a v řadě případů i projevení otevřeného odporu. V následujícím období se sice české obyvatelstvo do jisté míry zapojuje do nacisty zřízených svátků, ale jeho působení na nich je veskrze pasivní. Z jejich účasti na těchto akcích nemůžeme vyvozovat proněmecké sympatie, ale často jen snahu účastí na dané akci se vyhnout případným problémům. V období velkých vynucených manifestací je tato účast ještě umocněna všudypřítomným strachem o život. Nacistický režim se snažil využít dané slavnostní akce k propagaci svých myšlenek a také v rámci systému legitimizace a reprezentace své moci. Typickým jevem těchto akcí však byla absence spontánnosti. Ta byla nahrazena organizovaným nadšením a kontrolovanou účastí, za což byli odpovědní organizátoři těchto akcí. Tyto akce s „nadšenými” účastníky měly pomáhat vytvářet iluzi o dobře fungujícím státě a spokojeném obyvatelstvu. Tento cíl se však v protektorátu nepodařilo v žádném případě naplnit a z hlediska ostatních států jen částečně. Události jako zavedení a výkon stanného práva a zejména pak vyhlazení Lidic a Ležáků, ukázaly celému světu jednoznačně, jaký je skutečný stav věcí v protektorátu, i když v téže době probíhající vynucené manifestace jistě řadu osob v zahraničí mohly znejistět. V samotném závěru bych se chtěl ještě zamyslet nad srovnáním, které mě během vytváření této práce několikrát přišlo na mysl, a tím je stav státních svátků a oslav v období protektorátu a v době současné. Dnes, kdy již stát po občanech nevyžaduje účast na slavení těchto dnů, se jejich oslavy často stávají cílem poměrně malé skupiny lidí, především politiků, kteří se při nich často snaží pouze zviditelnit. Lidé dnes zpravidla využijí svátek ne k tomu, aby se identifikovali se státem, ale aby se od něj co nejvíce vzdálili, což se dá z velké části přičíst znechucení z těchto oslav, přetrvávajícího z předcházejícího období. Myšlenka pracovního klidu jako času na oslavy se tak definitivně ztrácí, což se projevuje i ve ztrátě role svátku jako stmelujícího prvku společnosti. Obecná povědomost o významu svátků však v povědomí lidí většinou zůstává. Myslím si proto, že se dá předpokládat, že při příchodu období, které by bylo pro existenci našeho státu nějakým způsobem problematické a těžké, nabyly by alespoň některé z těchto dnů opět svého původního významu a třeba i charakteru národních manifestací. 52

7. Prameny a literatura Archivní prameny Národní archiv Praha, fond NAD: 1005 Úřad říšského protektora v Čechách a na Moravě. Národní archiv Praha, fond NAD: 1464 Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu. SOA Zámrsk, SOkA Hradec Králové, fond NAD: 240 Gymnásium v Hradci Králové.

Tištěné prameny Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1939-1945. Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1919-1938. Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1939-1945. Slovník veřejného práva československého, sv. IV. Brno 1938. Úřední zprávy hlavního města Prahy 1940. Verordnugsblatt des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren 1939-1942. VESELÝ, Vilém (sest.): Říšské právo v Čechách a na Moravě: soubor říšských právních norem platných v Protektorátu Čechy a Morava a souvisejících a příbuzných předpisů protektorátních. Praha 1940. Věstník ministerstva vnitra 1940.

Dobový tisk České slovo 1935 a 1940-1944. Moravské slovo 1939-1944. Národní politika 1939-1945. Pražský ilustrovaný zpravodaj 1939-1942.

Literatura BARTOŠ, Josef: Noviny jako historický pramen. In: MAREK, Pavel (sest.): Tisk a politické strany. Olomouc 2001. BEDÜRFTIG, Friedmann: Třetí říše a druhá světová válka: Lexikon německého nacionálního socialismu 1933-1945. Praha 2004. BOUČEK, Antonín: První máj: jeho vznik, historie a význam. Praha 1946. BRABEC, Jiří: Protektorátní kultura pod tlakem kolaborantských projektů (1941-1945). Soudobé dějiny IX, 2002, č. 3-4. 53

BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Praha 2000. BURLEIGH, Michael: Třetí říše: nové dějiny. Praha 2008. DEMETZ, Peter: Praha ohrožená 1939-1945: politika, kultura, vzpomínky. Praha 2010. EVANS, Richard J.: Třetí říše u moci. Praha 2009. FILIP, Vladimír. Brno 1939-1945: roky nesvobody. Brno 2011. FROLEC, Václav: Čas života a obyčejová tradice. In: FROLEC, Václav (ed.): Čas života: rodinné a společenské svátky v životě člověka. Brno 1985. GEBHARD, Jan - KUKLÍK, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu. Praha 1996. GEBHARD, Jan - KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV.a. Praha 2006. GEBHARD, Jan - KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV.b. Praha 2007. GEBHART, Jan - KÖPPLOVÁ Barbara - KRYŠPÍNOVÁ, Jitka: Řízení legálního českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. Praha 2010. KAPLICKÝ, Václav: Ďáblem posedlí: Kronika let 1939-1945. Praha 1946. KELLER, Jan: Nedomyšlená společnost. Brno 2003. KONČELÍK, Jakub: Řízení a kontrola českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. In: FORET, Martin - LAPČÍK, Marek - ORSÁG, Petr (eds.): Média dnes: reflexe mediality, médií a mediálních obsahů. Olomouc 2008. KOŘALKOVÁ, Květa: Šestý červenec před šedesáti lety. Český zápas 79, 1999. MACDONALD, Callum - KAPLAN, Jan: Praha ve stínu hákového kříže: pravda o německé okupaci 1939 - 1945. Praha 1995. MARŠÁLEK, PAVEL: Pod ochranou hákového kříže: nacistický okupační režim v českých zemích 1939-1945. Praha 2012. MĚCHÝŘ, Jan: O našich památných dnech. In: Pecka, Jindřich (sest.): Acta contemporanea: k pětašedesátinám Viléma Prečana. Praha 1998. MILOTOVÁ, Jaroslava: Organizace nacistické propagandy a její působení v Protektorátu Čechy a Morava. Historie a vojenství 49, 2000, č. 1. MUSILOVÁ, Milada: Přípravy a průběh 28. října 1939 v Brně. Brno v minulosti a dnes: sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna IX, 1970. PASÁK, Tomáš: Soupis legálních novin, časopisů a úředních věstníků v českých zemích z let 1939-1945. Praha 1980. PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše. Praha 1998. PASÁK, Tomáš: Emil Hácha: (1938-1945). Praha 2007. PEŠA, Václav - DŘÍMAL, Jaroslav: Dějiny města Brna. Díl 2. Brno 1973. 54

PERNES, Jiří: Až na dno zrady: Emanuel Moravec. Praha 1997. PISKA, Marian: Májové oslavy v Přerově za 1. republiky. In: Lapáček, Jiří (red.): Sborník Státního okresního archivu Přerov. Přerov 2008. POKORNÝ, Radek: Hradec Králové v období druhé republiky. In: Šůla, Jaroslav (sest.): Když nad Hradcem vlál nacistický prapor: sborník o životě v Hradci Králové v letech 1938-1945. Hradec Králové 2010. RAKOVÁ, Zuzana: Oslavy státních svátků v České Lípě v období První republiky. In: Bezděz : vlastivědný sborník Českolipska. Česká Lípa 2006. RATAJ, Jan: Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních československých a českých dějinách. In: Bednář, Miroslav (sest.): Spory o dějiny II. Praha 1999. REICHEL, Peter: Svůdný klam Třetí říše: Fascinující a násilná tvář fašismu. Praha 2004. ROUČKA, Zdeněk: Plzeň pod hákovým křížem: fotografie 1939-1945. Plzeň 2001. SELIGMANN, Matthew - DAVISON, John - MCDONALD, John: Ve stínu hákového kříže: Život v Německu za nacismu 1933-1945. Český Těšín 2008. SUCHÁNEK, Radovan: Vývoj svátkového práva od vzniku ČSR po současnost. In: Acta Universitatis Carolinae – Iuridica. 1999, č. 1–2. SVOBODOVÁ, Jitka: České slavnosti a oslavy v Jihlavě v letech 1918-1928. In: Šrajerová, Oľga (red.): České národní aktivity v pohraničních oblastech první Československé republiky. Olomouc 2003. STEPHENSON, Jill: Třetí říše v barvě. Brno 2006. TESAŘ, Jan: Traktát o "záchraně národa": texty z let 1967-1969 o začátku německé okupace. Praha 2006. TOMÁŠEK, Dušan - KVAČEK, Robert: Obžalována je vláda. Praha 1999. TOMÁŠEK, Dušan - KVAČEK, Robert: Causa Emil Hácha. Praha 1995. UHLÍŘ, Jan Boris: Ve stínu říšské orlice: Protektorát Čechy a Morava, odboj a kolaborace. Praha 2002. UHLÍŘ, Jan Boris: Protektorát Čechy a Morava v obrazech. Praha 2008. UHLÍŘ, Jan Boris - KAPLAN, Jan: Praha ve stínu hákového kříže. Praha 2005. VÁLKA, Zbyněk: Brno pod hákovým křížem. Olomouc 2004. VÁLKA, Zbyněk: Olomouc pod hákovým křížem. Olomouc 2001.

55

Elektronické zdroje http://www.documentarchiv.de/ 2. výročí Protektorátu Čechy a Morava. Zvukový týdeník. Dostupné na: http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=wgIcEx8gBdY (Stahováno: květen 2012). Vojenská přehlídka na oslavu 50. narozenin vůdce Adolfa Hitlera. Zvukový týdeník. Dostupné na: http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=IYmcpf4xcCM#! (Stahováno: květen 2012). Oslavy 70. narozenin prezidenta Emila Háchy. Zvukový týdeník. Dostupné na: http://www.youtube.com/watch?v=xHnvZYM4H1Q (Stahováno: květen 2012). Velká vojenská přehlídka. Zvukový týdeník. Dostupné na: http://www.youtube.com/watch?v=KhjNBT3wF2U&feature=relmfu 2012).

(Stahováno:

květen

Příjezd říšského protektora. Zvukový týdeník. Dostupné na: http://www.youtube.com/watch?v=J9V8MEKVv_M&feature=player_embedded (Stahováno: květen 2012). Pohřeb Reinharda Heydricha. Zvukový týdeník. Dostupné na: http://www.youtube.com/watch?v=6xPkCYHR2bc&feature=related 2012).

56

(Stahováno:

květen

8. Přílohy

Příloha č. 1 - Vyhláška informující o povinnosti vzdávat úctu německým symbolům. 57

Příloha č. 2 a 3 - Příklady obecných nařízení týkajících se vlajkové výzdoby ve věstníku ministerstva vnitra a v denním tisku. 58

Příloha č. 4 - Národní manifestace v Moravské Ostravě za účasti 80 000 osob u příležitosti Svátku matek na jaře 1939.

Příloha č. 5 - Manifestační průvod kolem Masarykova pomníku ke dni 28. října 1939 v Plzni.

59

Příloha č. 6 a 7 - Oslavy Hitlerových narozenin v Brně, 20.4. 1939.

60

Příloha č. 8 a 9 - Ukázky pozvánek na oslavy dvou nově zavedených svátků (forma těchto oslav se v průběhu trvání protektorátu příliš neměnila). 61

Příloha č. 10 - Výzdoba Staroměstského náměstí k 20. dubnu 1941.

Příloha č. 11 - Oslavy 70. narozenin E. Háchy na Pražském hradě, 12. 7. 1942.

62

Přílohy č. 12-14 - Vynucené manifestace v období po atentátu na Heydricha v Moravské Ostravě 29. června, na Staroměstském náměstí 2. června a na Václavském náměstí 3. července 1942. 63

Svátky a manifestace v období Protektorátu Čechy a Morava

Recommend Documents