Mutěnice a jižní Morava

Mutěnice a jižní Morava 1. - 2. 5. 2009

Motovýlet za vínem aneb 2 chlapi, 3 baby, 4 mašiny a spousta vína

Po březnovém vinném dýchánku u Stani Mádla ve Velkých Bílovicích se nám na jižní Moravě natolik zalíbilo, že jsme se rozhodli se tam vrátit, jen co dojdou od něj nakoupené zásoby. Ty došly do čtrnácti dnů… ☺. Nicméně tak brzy jsme výlet tam neplánovali, neb bysme se všichni nesešli, nakonec padla volba na první prodloužený květnový víkend. Vůbec mi nedošlo, jaké problémy budu mít se sháněním ubytování. O prodlouženém víkendu jela na jih Moravy snad polovina Čech. Najít ubytování bylo skoro nemožné, ve Velkých Bílovicích ani omylem, nakonec jsem začal hledat i v okolních obcích a štěstí se na mě usmálo až v Mutěnicích. Za ubytování na „Statku Mutěnice“ (48°54'20.309"N, 17°1'34.494"E), což označuje bývalé JZD, chtěla paní 350,Kč na osobu za noc, pakliže by bylo nocí víc, je cena 300,-. Blokl jsem tedy čtyřpokoják s přistýlkou a v pátek hurá na výlet. Ještě jsem na netu postahoval pár užitečných informací kam se dá vyrazit, zde jsou: Mutěnice – srdce vinařského Slovácka Zakládací listinu obce se dosud nepodařilo objevit, takže první zmínka o osadě je zaznamenána v Moravských zemských deskách a váže se k roku 136 7. Založení a rozvoj vinařství v Mutěnicích je zásluhou rytířských řádů templářů a johanitů, kterým ves na počátku své existence patřila. Blahodárný vliv na další rozkvět vinařství v obci měl zdejší pobyt habánů v 2 . polovině 16. století. Zhoubné pro celou zem a samozřejmě i vinařství na Moravě byly naopak důsledky třicetileté války. Z protokolů lánských vizitací z roku 1671 vyplývá, že známá

Mutěnice a jižní Morava 1. - 2. 5. 2009 vinařská obec Mutěnice měla před válkou 98 osazených gruntů. Dvacet let po válce zbylo obydlených jen 36 gruntů a zdejší obyvatelé zcela zanechali vinohradnictví. Pracovitost zdejších obyvatel a ideální podmínky pro pěstování révy způsobily, že vinice nezůstaly dlouho ladem. Již v roce 1844 byly viničné hory Vyšicko, Dubňanská hora, Hraničky, Zárybnické a jiné vysázeny téměř 200 ha révy. O výsadním postavení vinařství v obci svědčí skutečnost, že na začátku 20. století zde byla založena Státní a zemská révová školka a v roce 1912 otevřený Státní a zemský vzorný sklep ústřední. V současnosti jsou Mutěnice s rozlohou registrovaných tratí 340 hektarů největší vinařskou obcí na Slovácku a geografická poloha s velkými plochami vinorodých strání činí z osady srdce oblasti, která je přechodem mezi jižními a severními oblastmi pěstování révy vinné na Moravě. O sklepní uličce a Búdách Od počátku 18. století začal vyrůstat pod Zárybnickými vinohrady za vesnicí areál sklepů a búd. Sklepy se kopaly samostatně v několika řadách, přízemní búdy byly stavěny z dusané hlíny (nabíjanice) a ještě počátkem 20. století je kryla valbová střecha s došky, která přesahovala průčelí a byla podepřena dřevěnými sloupky. Vzniklo tak kryté zápraží pro posezení. Průčelní stěna byla členěna vchodem s masivními dřevěnými dvoukřídlými dveřmi a jedním oknem. Přede dveřmi byla laťková branka zabezpečující vchod v době větrání. Bílou ličku průčelí lisovny ohraničovala zelená podrovnávka. Oblíbenou zelenou barvou byla v Mutěnicích často natřena i výdřeva štítu, dveře a okna. Búda měla uvnitř jednu místnost, hliněnou podlahu a trámový strop, který býval podepřen roštem a sloupkem. Na přelomu 19. a 20. století začala kolonie sklepních búd splývat s domky na Dolním konci a mnohé búdy byly přestavěny na obytné domy. K dalším renovacím a rozšiřování sklepů došlo ve 30. letech minulého století. Došková krytina byla nahrazena pálenou taškou, z lisoven byly postupně odstraněny mohutné vřetenové lisy a búda byla rozdělena na pracovní a odpočinkovou část. Část lisoven byla při přestavbě opatřena žúdry a ostěním oken. Na búdě č. 300 tyto stavební prvky vyzdobil významný regionální umělec Jano Köhler. Charakteristickým dekoračním prvkem mutěnického areálu jsou rostlinné a figurální motivy na žúdrech a průčelí sklepů. Na červenohnědém podkladu je v omítce vyškrabal místní lidový umělec Ján Lacko. Asi 500 sklepů dnes tvoří pitoreskní vinařskou dědinu s názvy ulic, hospodou i několika penziony. A přivítání hostů, zvláště těch, kteří putují po Mutěnické vinařské stezce směrem od Čejče, je stylové. Sklepní kolonii předchází působivá scenérie vinic rozložených na jižních svazích Zárybnické vinné hory.

Ráno v pátek jsme vyrazili celkem brzy, kolem půl jedenácté jsme odjížděli ve složení Dav + Pet + GSR, Daf + Vmax, Žanda + Ducati a Ivča + taky Ducati směrem na Rouchovany, Rešice, Tulešice, Vémyslice, Branišovice, přes novomlýnské nádrže Horní a Dolní Věstonice, podél vodních nádrží na Milovice a Bulhary. Tato obec nás zaujala tím, že silnice opravdu byly jak v Bulharsku. Čili minimum asfaltu a když už přece, Prvomájový polibek musí být... ;‐) tak ve značně dezolátním stavu, dále písek, makadam, prostě cokoliv, na čem se s motorkou nedá jezdit snad jen s výjimkou endura. Po překonání této terénní vložky pokračujeme přes Lednici do Podivína, Velkých Bílovic a Čejkovic, kde je opět silnice v rekonstrukci a do Mutěnic se musí objížďkou přes Čejč, kde je situace podobná jak v Bulharech… Ještě že máme navigaci, na tu se dá jakž takž spolehnout, když už je náhodou něco vidět na displeji, který samozřejmě od sluníčka odráží vše možné.


Nakonec kolem jedné hodiny dojíždíme do Mutěnic a úspěšně nacházíme statek a zahajujeme ubytovávání se. Pokoj je velký, čistý, večer máme slíbenou garáž na uschování motorek, na vrátnici celou noc sedí hlídač a objekt je uzamčen – co si víc přát? Přebalujeme se z motohadrů a v lehčím oblečení sedáme na motorky a vyrážíme hledat možnost oběda a pak vstříc nedalekému zámku Milotice. Na jídlo nám paní vrátná doporučuje Restauraci pod Búdama, vaří tam fakt dobře a levně, menu včetně polévky od 50,do 75,- Kč, minutky bez přílohy kolem kila. Po dobrém obědě odjíždíme na prohlídku Milotického zámku. Zde je něco o něm: Státní zámek Milotice, nazývaný perla jihovýchodní Moravy, je unikátně zachovaným komplexem barokních staveb a zahradní architektury. Zámecká instalace nabízí pohled do životního stylu a zvyklostí posledních majitelů rodu Seilern-Aspang. Přebudování milotického zámku do podoby reprezentativního sídla doprovázely také plány na úpravu jeho bezprostředního okolí. Projekt okrasné zahrady ve francouzském stylu zahradního architekta Antonína Zinnera začal být realizován roku 1719. Nově založené okrasné zahradě ve francouzském stylu byla vymezena plocha přibližně 4,5 ha. Plocha parteru byla v baroku řešena náročněji, než je možno vidět v současné době - květiny byly sázeny do krajkových obrazců. Indikační skica z roku 1824 ukazuje, že nejenom parter, ale i spodní část zahrady měly bohatou květinovou výzdobu. V první čtvrtině 19. století vypracoval Maxmilián Erras návrh na přetvoření francouzské zahrady na romantický anglický park, který ovšem nebyl realizován. Někdy v průběhu 19. století, možná až na jeho konci za posledních majitelů, došlo ke zjednodušení zahradní úpravy. Parter byl celoplošně porostlý travou a dolní část zahrady přestala být bohatě členěná. Dvojramenné schodiště a balustráda schodiště vedoucího do francouzské zahrady, byly obrostlé keři; treláž s vinou révou byla na podezdívce zámku i na podezdívce dolního zahradního schodiště a také nahrazovala předělení hospodářského nádvoří od parteru. Pod dolním zahradním schodištěm byly v létě umisťovány hrnkové rostliny. Plocha přilehlé bažantnice byla pravidelně rozčleněna sedmi hvězdicovitě se zbíhajícími cestami, v jejichž průsečíku se nachází střelecký pavilon, osmihranného půdorysu s jehlancovitou střechou, který nechal roku 1766 postavit hrabě František Ludvík Serényi. Další drobnou stavbou v rámci bažantnice je zřícenina gotického pavilonu, které měly dotvářet romantický vzhled anglického parku.


Cesta tam vede po nic moc silnicích, dojem nám ale spravuje samotný zámek. Záměr jít i dovnitř bere za své, fronta u pokladny je děsivá a bába pokladní asi deset minut nikde, proto navštěvujeme pouze zámecký park, který je krásný. Ještě probíháme informace a paní nás upozorňuje na zařízení s názvem „camera obscura“ – bílá jakoby kadibudka, kam malým otvorem ve dveřích dopadá světlo a na stěně naproti dveřím se objevuje převrácený obraz zámku. Camera obscura (z lat. temná komora nebo dírková komora, pinhole) je optické zařízení používané jako pomůcka malířů a předchůdce fotoaparátu. Camera obscura je v principu schránka (třeba i velikosti místnosti) s otvorem v jedné stěně. Světlo z vnější scény po průchodu otvorem a dopadne na konkrétní místo na protější stěně. Promítalo-li se na papír, mohl malíř obraz jednoduše obkreslit. Výhodou této techniky bylo zachování perspektivy a tím větší realističnost výsledného obrazu. S popsaným jednoduchým aparátem byl promítaný obraz vždy menší než ve skutečnosti a převrácený. V 18. století byla používána konstrukce se zrcadlem, která obraz promítala na průsvitný papír položený na skleněné desce na vrchu skříňky. Se zmenšujícím se otvorem je promítaný obraz ostřejší, ale zároveň se snižuje jeho jas. Je-li otvor příliš malý, ostrost se opět začne zhoršovat vlivem difrakce. Pozdější camery obscury používaly místo otvorů objektivy, umožňující větší průměr při zachování ostrosti obrazu.

Po cestě nazpět se ještě zastavujeme na zmrzlině a po dojezdu na ubytovnu a uklizení mašin vyrážíme hledat nějaký sklípek, kde by nám dal někdo okoštovat trošku vína a přibalil nějakou lahvinku na cestu.

Dle návodu z internetu a doporučení paní vrátné lezu snad do každého otevřeného sklepu, který potkáváme, ale nikdo nám nalít nechce, nikdo neví kdo by nám nalil a že to máme zkusit jinde. Když už nad touto akcí skoro lámeme hůl, že jdem do hospody na večeři a pivo, začíná se dařit: jakýsi domorodec volá svému kamarádovi, který slibuje, že do hodiny se nás ujme a nějaké víno nám prodá. Jdeme tedy zatím do hospy na večeři a chtěje se navnadit na sklípek, objednáváme láhev vína. Sice nám paní vedoucí víno nedoporučuje, ale přece nás ve vinařským kraji nemůže čekat nic špatného. No, mýlili jsme se. Láhev Chardonnay z vinařství Jarošek, výběr


z hroznů, stála opravdu za prd. Nakonec nám to paní vrchní ani do účtu nezapočítala. Po večeři vyrážíme zpět do sklípku (48°54'47.811"N, 17°1'31.43"E). Majitel už nás čeká, mladý kluk jménem Lukáš. Hned nás bere na košt do sklípku, vypadá to tu úplně jinak jak u Stani Mádla, vinařská klasika:

žádný nerez, jen dubové sudy a nalahvovaná vína. Krása. A dobrota. Lukáš pracuje v Praze, do Mutěnic se vrací jen jednou za 3 týdny, takže na vinice o rozloze 200 arů (což je 200x10m) nemá

moc času, nicméně víno má vynikající. Koštli jsme všechny jeho vzorky, ryzlink vlašský, ryzlink rýnský, Sauvignon, Chardonnay a Tramín. Na to, že jsme přišli jen nakoupit pár lahví na večer a domů, jsme se zdrželi celkem dlouho. Za litr stáčáku si Lukáš účtoval 40,- korun a za láhev 0,75l archivního ryzlinku rýnského 65,korun. Ještě pro všechny případy v budoucnu kontakt na něj: 603859912. V sobotu ráno nás čekalo krásné slunečné ráno, které během dopoledne přešlo v krapet zatažený den. Po časném obědě po jedenácté jsme se přesunuli zpět k Lukášovu sklípku nabrat poslední zásoby do archivu (dvě láhve i s věnováním) a vydali se na cestu domů. Do Velkých Bílovic jsme se rozhodli nejet, neboť Lukášovo víno nám též velmi chutnalo a nechtělo se nám Staňu otravovat kvůli dvěma lahvím.


Z Mutěnic jsme vyrazili do Hodonína pro benzín, dál pak na Břeclav, Valtice, Mikulov, přes Nové Mlýny do Vlasatic, Branišovic a pak tou samou cestou, jako jsme jeli tam. Výlet byl povedený, víno dobré, atmosféra pohodová, spotřeba GSRa skoro 7 litrů, což je tedy víc než my s Pet za týden ve vínech, ale všem se to moc líbilo a už plánujeme výlet další, tentokrát do Jizerských hor…

Mutěnice a jižní Morava

Recommend Documents