energetika
Pavel Šolc
Supergrid
elektrické dálnice pro evropskou energetiku 21. století větrná energie na pobřeží sluneční energie vlnová energie
1. Rozložení potenciálů obnovitelných zdrojů energie, a tedy i míst potenciální výroby. Zdroj: Generální ředitelství pro Energetiku Evropské komise.
290
Elektroenergetika stojí před zásadní přeměnou. Nejde jen o změnu způsobu organizace dodávky elektřiny od výrobce ke spotřebiteli, kterou jsme v uplynulých deseti letech absolvovali na cestě od územně monopolních vertikálně integrovaných energetických systémů k liberalizovanému trhu. Jde o přesun od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům, a to v celoevropském měřítku. Důvody pro strategickou reorientaci evrop ské energetiky jsou v zásadě dva. Klimatická politika, vedená snahou omezit emise CO2, znamená prakticky odchod od uhlí jako hlavního zdroje výroby elektřiny v Evropě v průběhu následujících 30 let. Přestože koncepty sekvestrace a ukládání CO2 jsou ověřovány, je tato cesta zatím příliš nejistá a ekonomicky nevýhodná. Uhelná energetika, vybudovaná zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech, během následujících dvaceti letech dožije a pouze v omezeném rozsahu bude obnovena. Zbývá jaderná energie, obnovitelné zdroje a zemní plyn. Druhým významným strategickým důvodem je energetická bezpečnost. Ve spotřebě ropy se energetická závislost Evropské unie dostane z dnešních 82 % na 94 % v roce 2030, ve spotřebě zemního plynu v témže období z 58 na 83 %. V obou těchto komoditách přitom rozhodující zásoby leží u producentů v politicky nestabilních oblastech, případně využívajících energetickou závislost odběratelů jako mocenskou zbraň. Jaderná energetika je jednou z alternativ řešení, nicméně pro řadu států je doposud politicky obtížně přijatelná. Navíc i zde je Evropa na primárním palivu závislá, i když zásoby se většinou nacházejí
Vesmír 90, květen 2011 | http://www.vesmir.cz
v politicky stabilních částech světa. Při pohledu na potenciál obnovitelných zdrojů je zřejmé, že je velmi nerovnoměrně rozdělen. V současné době je nejslibnějším zdrojem energie větru. V uplynulých patnácti letech prodělaly technologie větrných elektráren bouřlivý rozvoj a v oblastech s vysokou intenzitou větru jsou větrné elektrárny schopné produkovat elektřinu za téměř konkurenceschopné ceny. V zemích Evropské unie je nyní instalováno okolo 84 GW výkonu ve větrných elektrárnách. Výkon, který byl v počátcích rovnoměrně rozprostřen v zemích EU, se nyní začíná koncentrovat do příbřežních oblastí severní Evropy, kde podmínky umožňují využití instalovaného výkonu nad 30 %, zatímco v běžných pevninských podmínkách je méně než poloviční. Do roku 2020 se předpokládá nárůst instalovaného výkonu na cca 200 GW, přičemž rozhodující část přírůstku bude koncentrována právě do příbřežních oblastí a větrných parků na moři, ve vzdálenostech 10 až 50 km od pevniny. Druhým rozvíjejícím se zdrojem jsou fotovoltaické systémy. Masivní podpora způsobila zejména v uplynulém roce hotovou expanzi tohoto typu zdroje i u nás, přestože přírodní podmínky nejsou vyhovující. Zatímco pro naše území je typické využití instalovaného výkonu sotva 12 %, ve Středomoří dosahuje nejméně dvojnásobku. Při dalším vývoji technologií a poklesu pořizovacích cen je reálné předpokládat, že do roku 2020 budou fotovoltaické systémy ve Středomoří schopny produkovat konkurenceschopnou elektřinu pro průmyslovou výrobu, zatímco v našich podmínkách budou ještě dlouho představovat spíše doplňkový lokální systém 2. Cílová podoba supersítě. Zdroj: ČEPS, a. s.
výroby elektřiny, užitečný v rámci inteligentních domů v kombinaci s tepelnými čerpadly a skladovacími technologiemi. Třetím, a ve velkém měřítku perspektivním zdrojem je energie mořských vln. Technologie již byly odzkoušeny a uplatnění je poměrně široké. Zde však již jednoznačně platí, že výkon je lokalizován pouze do periferních oblastí Evropské unie. Rozložení potenciálů, a tím i lokalizace výrob je znázorněna v mapce (obr. 1). Strategie orientovaná na maximalizaci efektivního využití obnovitelných zdrojů, útlum uhelných zdrojů a omezený rozvoj zdrojů na zemní plyn tedy povede k postupné koncentraci výroby elektřiny do periferních částí Evropy na severu (větrná energie a energie mořských vln) a na jihu (solární energie). To ovšem znamená transportovat tuto elektřinu z oblastí výroby do míst spotřeby, přičemž půjde o elektřinu s vysokou variabilitou směru a množství dodávky, danou nerovnoměrností výroby závislé na počasí. To je pro evropské energetické sítě zcela nová úloha. Národní přenosové sítě byly vybudovány v převážné míře v 60. až 80. letech minulého století s cílem propojit místa koncentrované výroby velkých elektráren, stavěných poblíž zdrojů primárního paliva (uhelné doly, přístavy, předávací stanice dálkových plynovodů) s místy spotřeby jako síťová struktura, v níž ze spolehlivostních důvodů jsou uzly mezi sebou vícenásobně propojeny a jsou schopny zajistit nepřetržitou dodávku i při jednotlivých poruchách a výpadcích přenosových zařízení. Přenosové sítě s napěťovou úrovní nejprve 220 kV a posléze 400 kV (budované od 70. let) slouží k transportu elektřiny na území jednoho státu či země a v uzlech jsou propojeny s paprskovitou distribuční soustavou napěťové úrovně 110 kV a nižší, která zajišťuje rozvedení elektřiny k průmyslovým spotřebitelům a dále přes nižší napěťové úrovně k maloodběratelům. Do 90. let byly národní sítě, integrované na územním principu, dále propojeny jedním či více vedeními se sousedními elektroenergetickými soustavami. Cílem bylo v prvé řadě zajistit výpomocné dodávky a větší spolehlivost soustav při větších výpadcích. Jako doplněk pak umožnit mezistátní obchod s elektřinou v případech krátkodobých územních přebytků či deficitů, vyplývajících z vývoje spotřeby na jednotlivých územích a s přibýváním nových výrobních zdrojů. Liberalizace trhu s elektřinou vyvolala velký nárůst objemu obchodů vyplývající nejen ze strategických vazeb a obchodů mezi národními energetikami, ale i z potřeby optimalizace výrobních nákladů a maximalizace zisků v nadnárodním měřítku. V období let 1999 až 2004 téměř trojnásob ně narostl objem mezistátních výměn. Propo jovací i vnitrostátní vedení byla poté v řa dě případů zatížena nad své kapacitní mož nosti. Proto se začaly implementovat administrativní a plánovací systémy, umož ňu jící omezenou kapacitu rozdělit tržně efektivním a nediskriminačním způsobem.
Současně se začaly urychleně plánovat no vé přenosové trasy, které měly posílit ome zená připojení a odstranit omezení pro ob chodování. Oproti minulosti však již nešlo o výměny mezi dvěma státy, ale o toky elektřiny napříč třemi, čtyřmi zeměmi. V hustě zasíťované Evropě to znamená, že zatěžována je prakticky celá evropská síť, s ohledem na své technické charakteristiky často nerovnoměrně. Technicky je náročné zajišťovat její provoz a koordinaci jednotlivých národních systémů. S rozvojem větrných elektráren na severu Německa se od roku 2004/5 začaly objevovat dálkové přenosy elektřiny, vyrobené v těchto elektrárnách, do oblastí jižního Německa, Rakouska a Švýcarska. Tyto přenosy dnes zatěžují celou přenosovou síť ve střední Evropě, často až k hranicím bezpečnosti. Okolo roku 2008 byl zformulován strategický koncept orientace na masivní výstavbu obnovitelných zdrojů v periferních částech Evropy a začalo se diskutovat o tom, jak tuto elektřinu dostat ke spotřebitelům, tedy do oblastí umístěných většinou uvnitř kontinentu. Je zřejmé, že naplnění této strategie znamená zcela přebudovat dosavadní energetickou síť, zmnohonásobit její kapacitu a zajistit i její společné nebo velmi úzce koordinované řízení na úrovni celé unie. Už při těchto úvahách se objevila řada problémů a otevřených otázek. V synchronně propojené a husté síti Evropy jsou dálkové přenosy problematické nejen velkým objemem paralelních a kruhových toků, ale i značnými útlumy způsobujícími poklesy napětí, ztrátami v sítích a nutností rozsáhle využívat zařízení pro kompenzaci těchto útlumů. Kromě samotných ztrát tak zejména narůstají provozní rizika při zvládání větších poruch a zamezování jejich šíření. Jako strategická odpověď na tuto výzvu se zrodil koncept Supersítě (Supergrid), tedy nadřazené sítě elektrických „dálnic“, která bude představovat páteřní transevropskou dopravní cestu a zajišťovat dálkové přenosy z oblastí výroby do hlavních (národních) uzlů spotřeby. V nich bude napojena na existující přenosové sítě a jejich prostřednictvím pak distribuována dále do distribučních sítí. Tato transevropská dopravní cesta bude založena na vysokokapacitních vysokonapěťových kabelových vedeních pro stejnosměrný proud, který bude v propojovacích uzlech konvertován na střídavý. Technologie je již dostupná a běžně je využívána pro podmořské kabely. S využitím pro pozemní vedení se zatím nepočítalo, neboť je mnohonásobně (více než desetkrát) dražší než klasické nadzemní vedení. Nicméně pro omezený počet dálkových stejnosměrných vedení se dobře hodí. Lze předpokládat, že problémy povolovacích procedur a přístupu k pozemkům, které brzdí výstavbu klasických vedení, budou stejné nebo ještě větší i při výstavbě těchto superdálnic. Předpokládá se, že první vedení do uzlů uvnitř kontinentu budou k dispozici až po roce 2020. Poměrně rychle však lze zvládnout výstavbu podmořských vedení. Plány počítají v první fázi s vybudováním podmořské sítě propojující severní a západ-
Ing. Pavel Šolc vystudoval ČVUT v Praze a poté absolvoval studijní pobyt na Pensylvánské univerzitě. V devadesátých letech se zabýval modelováním energetických soustav, analýzami potřeb a optimalizací rozvoje elektroenergetiky. Od r. 1999 pracuje v ČEPS, a.s., kde se věnoval zprvu budování obchodních činností a pravidel spojených s liberalizací trhu s elektřinou, v posledních letech pak strategii společnosti. V letech 2009– 2010 působil jako vedoucí poradců ministra průmyslu a obchodu ČR a zabýval se mj. Státní energetickou koncepcí.
http://www.vesmir.cz | Vesmír 90, květen 2011
291
ní části Evropy (Skandinávii, Dánsko, východní pobřeží Britských ostrovů, severní a západní pobřeží Evropy). Již v první fázi se však počítá s dálkovým vedením protínajícím Německo od severu k jihu a zajišťujícím přenos elektřiny ze zdrojů v Severním moři. V dalších fázích pak dojde k propojení s centry spotřeby ve Francii, Španělsku, Itálii a v zemích střední Evropy. Energie získaná z větru na severu a ze solárních parků na jihu pak bude injektována přímo do průmyslových center tvořících těžiště spotřeby. Z nich pak bude v rámci území rozváděna klasickým 400 kV vedením přenosové soustavy a dále distribuována prostřednictvím distribučních soustav. Jak by mohla vypadat cílová podoba supersítě, ukazuje obr. 2. Podrobnější představy již zpracovávají ne jen výzkumné ústavy a think tanky, ale i sdru žení průmyslových podniků, z nichž pravdě podobně vzejdou i konsorcia investující do těchto dálnic (např. skupina Friends of the Supergrid sdružující velké evropské energetické společnosti a dodavatele energetických zařízení). Pro energetiku ČR to představuje strategickou výzvu. Pokud chceme být nadále významným vývozcem, měli bychom usilovat o to, aby jedno až dvě propojení Supersítě bylo vyvedeno do uzlů naší přenosové soustavy. To nejen udrží vývozní možnosti, ale zajistí i dostatečnou infrastrukturu pro plnou integraci našeho trhu s elektřinou se západoevropskými strukturami.
Pro realizaci tohoto projektu však zbývá ještě vyřešit řadu zásadních otázek. Ty nejsložitější nejsou ani tak technologické, ale politické, organizační a finanční. Supersíť i jednotlivá vedení procházejí územím mnoha států a smysl mají jako jeden celek. Proto je nutné zajistit koordinaci či sjednocení povolovacích procedur ve více evropských státech. Priority ve výstavbě musejí vycházet z logiky postupné výstavby a propojování, nikoliv z národních zájmů a ambicí států. Financování v dnešním modelu rozvoje sítě, ve kterém výstavbu sítí platí tarifní plátci v jednotlivých zemích, prakticky není možné. Buď bude vytvořen celoevropský projekt financovaný z prostředků EU, a bude to největší finanční projekt v historii unie, nebo bude na rozdíl od užívání stávajících sítí přístup do Supergridu zpoplatněn. S ohledem na skutečnost, že jádro dodávky bude tvořit obnovitelná elektřina dotovaná jednotlivými státy, je i tento model značně problematický. Dojde-li k dokončení integrace evropské energetiky, pak buď dojde i k integraci provozovatelů soustav (ať již vlastnickou koncentrací či administrativními nástroji), nebo bude projekt „zezelenění“ evropské energetiky velmi obtížně uskutečnitelný. Ambice velkých průmyslových skupin EU sahají přitom ještě dál. Megaprojektem po roce 2030 má být DESERTEC, v jehož rámci mají být vybudovány obří solární parky na Sahaře s výkonem přesahujícím 100 GW, které budou připojeny právě do jižních uzlů supersítě. Ö
Attaboy František Vyskočil
1) http://www.conferencealerts. com/dubai.htm. 2) http://www.icddt.com/. 3) http://www.nature. com/news/2010/100922/ full/467378a.html. 4) Nature 461, 874, 2009/7266.
292
Na zemi nemají desítky milionů lidí přístup k pitné vodě a hladovějí. Hladem trpí jedna miliarda lidí. Podle FAO každou sedmou sekundu zemře jedno dítě hladem. Ale jsou okamžiky, kdy si tyto hrůzy nepřipomínáme. Třebas tehdy, když naše letadlo taktak dosedne na kratičké přistávací dráze na dubajském letišti. Mimo nabitý konferenční program čeká našince v Dubaji pohled na nejvyšší budovu světa, hotel Burj Khalifa (828 m vysoký, s cenami 130–500 tisíc korun za noc), lyžařský krytý stadion pár kilometrů od vyprahlé pouště, tři velké umělé ostrovy, připomínající palmový list s hotely ve tvaru plachty nebo startovací rampy do vesmíru, lehce znečistěné moře u luxusních i veřejných pláží lemovaných padesátipodlažními mrakodrapy a všudypřítomnými mešitami a pohled na rozestavěné budoucí největší letiště světa Al Maktoum.
Vesmír 90, květen 2011 | http://www.vesmir.cz
Čekají ho i mírní, poměrně příjemní lidé na ulicích, v metru i v uličkách starého města. Jistou výjimkou byl imigrační úředník, který mě opakovaně a nevrle nutil k jakémusi tělesnému úkonu zadrmolením „oupenjouras“, z čehož se vyklubalo přání vykulit pravé oko do kamery duhovkové autentizace. Nejatraktivnější město Spojených arabských emirátů (SAE) se během posledních deseti let zvedlo z pouštního písku k nebi a sebevědomě se rozhodlo, že bude usilovat o pozici hospodářského a finančního centra srovnatelného s Tokiem nebo New Yorkem. Ráj moderní architektury a činorodého ruchu, který je zajišťován více než stopadesáti různými národnostmi, které se na výstavbě a provozu města podílejí a které tvoří 85 % obyvatelstva. Jsou to především Indové (50 %), Pákistánci, Filipínci, ale i Francouzi, Angličané, Rusové, Číňané a Ukrajinci. Podmínkou jejich pobytu je, že žádný „non-
-national“ nebude déle než měsíc bez práce, jinak musí emiráty opustit. Ale Dubaj je také dějištěm několika kvalitních vědeckých konferencí ročně. Pardon, slovo „několika“ je špatně zvolené, protože jen letos jich proběhne víc než čtyřicet.1 Spektrum je skutečně impozantní. Můžete se zúčastnit třebas každoročního setkání zahraničních studentek z prestižních univerzit se studentkami z Emirátů v moderním kampusu Dubai Women’s College, konferencí o financování velkoobchodního a maloobchodního podnikání, o architektuře, o rudách barevných kovů, o využívání lidského tvůrčího potenciálu, diskusí o strojové inteligenci, výpočetní technice a mobilních komunikátorech nebo četných konferencí o astmatu, alergii a imunologii aj. Byl jsem pozván, abych spolupředsedal jedné sekci na 3rd International Conference on Drug Discovery and Therapy.2 Akci již potřetí uspořádala Eureka Science (mezinárodní agentura pro organizaci vědeckých akcí) s podporou Vysokých škol technologických, což je soustava šestnácti škol s 12 tisíci studentek a 6 tisíci studentů zaměřených na informační technologie. Je nutno zdůraznit, že Emiráty moc nepodporují experimentální přírodní a biomedicínské obory ve smyslu zakládání výzkumných ústavů plných přístrojové techniky, snad s výjimkou obnovitelných energií.3 Desítky nových a nových mrakodrapů rostoucích podél pobřeží jsou jasně předurčeny pro jiný cíl rozmařilé arabské menšiny, vládnoucí v zemi tradičním systémem absolutistické monarchie šejků: Jakmile nám dojde nafta, což je podle utajovaných zpráv otázka několika málo let, musíme se stát velkým organizačním centrem, místem hlavních setkání světových stratégů politiky, vědy a ekonomiky. Nevymyslíme možná jedinou novou metodu odsolování vody nebo umělý brzlík, ale u nás se budou stále častěji scházet ti nejlepší vědci a technologové, kteří to umějí. Tak to bylo i na té „mé“ konferenci. 600 přednášek a posterů, 1500 účastníků (tuším asi 6 nás přijelo i z Česka). Lesk zajistilo pět nobelistů, kteří ale museli první den spolu s ostatními hodinu čekat a zkrátit své přednášky, než se laskavě dostavil v bílém chalátu a se slušivým kroužkem na hlavě His Excellency Šejk Nahayan Mabarak Al Nahayan, ministr vyššího vzdělávání a vědeckého výzkumu a rektor Higher Colleges of Technology. Poté, co se nechal 20 minut fotografovat, prohlásil: „Jsme země, která podporuje tvořivost a cení si inovací – země, která se zavázala k budování znalostní společnosti, kde myšlenky řídí hospodářský úspěch a vedou k pozitivním změnám. Také zlepšení zdraví našich občanů je jednou z nejvyšších národních priorit.“ Objal se s dalším nobelistou, cvak, cvak a zmizel v pouštním prachu, pardon, na pětitproudé dálnici do hlavního města Abú Dhabí, kde žije ve své „nenápadné“ rodinné vilce. Důvod tohoto zamyšlení ale není popis exotiky mého pobytu. Vědeckou část konference
Jak se dívám na vědu Jako židovský chlapec vyrůstající po druhé světové válce v okolí New Yorku jsem žil s očekáváním rodičů, že se stanu lékařem. Vždycky mne zajímala biologie savců a tak – k mrzutosti svého otce, avšak nikoli matky, která se zabývala vědou – jsem nezvolil kariéru lékaře, ale pustil jsem se do Ph.D. Nobelovu cenu jsem naštěstí dostal dosti mladý, takže oba moji rodiče ještě žili, mohli přijet do Stockholmu a být přítomni té události. A odpustili mi, že jsem se nestal lékařem. Volba dělat výzkum nebyla jen intelektuální volbou. Byla to také záležitost radosti. Objev pro mne vždy byl a stále je radostí. Jako gymnazista jsem strávil prázdniny v Jacksonově laboratoři v Maine, kde starší experimentátoři dohlíželi na naše drobné experimenty s genetikou myší. Dělal jsem tři takové experimenty, a i když žádný z nich nebyl nijak zvlášť významný, naučily mne potěšení z objevu, a na to jsem nikdy nezapomněl. Během studia na univerzitě jsem strávil léto v Cold Spring Harbor a opět jsem měl vzrušující zážitek z toho, že jsem první, kdo viděl nová data z experimentu, který jsem vymyslel a provedl. Z nových vědeckých výsledků jsem od té doby měl radost po celých padesát let. A měl jsem ji i z výsledků těch ostatních, což je důvod, proč jsem před nějakými třiceti lety přestal dělat experimenty sám a od té doby jsem vedl ostatní. Radost z objevu nepochází jen z výsledků mé laboratoře. Číst v časopise dobrou práci je pro mne zážitek, který mne nikdy neunaví. Co mohu říci ke globálním problémům vědy jako praktikující vědec, ale jako amatér na mezinárodní problémy? Jsem hluboce přesvědčen, že vědec musí pokročit dál, za potěšení ze své osobní vědy a přijmout odpovědnost za větší problémy v oboru. V roce 2007 jsem trochu cestoval a navštívil kromě jiného Rwandu a Indii. Kontrast mezi těmito zeměmi bije do očí. Jedna z nich je malinká, hustě zalidněná zemička s 8 miliony obyvatel; druhou obývá miliarda lidí. Jedna je dosud silně nerozvinutá, ale vzpamatovávající se z nepředstavitelného pekla genocidy; druhá je zavedenou a životaschopnou demokracií fungující na ekonomických principech. To, co jsem v těchto dvou zemích viděl, mne vede k přesvědčení, že klíčem k ekonomickému rozvoji je podnikatelský duch. Lidé na celém světě jsou stejní; dejte jim svobodu a oni začnou projevovat svoji individuální tvořivost. Počátky této svobody jsem zahlédl v Rwandě, nepochybuji o tom, že v Indii, stejně jako v Číně, je toto uvolnění v plném proudu. David Baltimore /Volně přeložil Ivan Boháček/ David Baltimore je profesor biologie na Kalifornské technice, získal Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu za rok 1975. V letech 2007–2008 byl prezidentem AAAS. Tento text je úryvek z jeho projevu na výročním zasedání AAAS 14. února 2008.
organizoval spolu s Feridem Muradem (Nobelova cena r. 1998 za oxid dusnatý a nitroglycerin) Atta-ur-Rahman z Pákistánu, u ně hož bych se rád zastavil. Pákistán buduje skutečnou vědeckou a tech nologickou základnu ve většině přírodovědných a technických oborů, jak je chápeme.3–6 Své sehrává bezesporu i padesátiletá rivalita s Indií, která má vědu v popředí svých zájmů. Již v devadesátých letech, když jsem pobýval na univerzitách v Bombaji, Dillí a Bangalore, Indové realizovali finančně nesmírně velkorysý a úspěšný program návratu indických vědců, nejen vědeckých tovaryšů, ale i zkušených profesorů. Pan Atta byl v letech 2000–2002 pákistánským federálním ministrem vědy a technologií, pak školství a nakonec do r. 2008 ministrem-předsedou komise vysokého školství. Během svého působení přesvědčil vládu, aby zvýšila mezi léty 2001 až 2008 rozpočet na vědu a technologie 60krát a na vysoké školy 24krát. Počet studentů se v této 180milionové zemi trápené přírodními katastrofami, náboženskými třenicemi a drogovými gangy zvýšil z 135 000 v r. 2003 na 400 000 v r. 2008. Pan Atta založil a zajistil jednu z největších
Prof. RNDr. František Vyskočil, DrSc., (*1941) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Ve Fyziologickém ústavu AV ČR, v. v. i., se zabývá neurofyziologií a biofyzikou buněčných membrán. Objevil nekvantové uvolňování neuropřenašečů na synapsích savců. Hirschův index (viz Vesmír 85, 555, 2006/9) jeho prací je 31. Je členem Učené společnosti ČR a The Physiological Society (Londýn a Cambridge). Na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a na Lékařské univerzitě v Kazani přednáší fyziologii živočichů a člověka.
http://www.vesmir.cz | Vesmír 90, květen 2011
293
Kresba © Vladimír Renčín.
5) http://www.lf1.cuni.cz/en/ charles-university-belongsamong-top-ranking-worlduniversities. 6) Vzpomeňme ještě jiného velkého Pákistánce, nositele sdílené Nobelovy ceny za fyziku 1979 (teorie sjednocení elektromagnetické a slabé interakce a předpověď existence intermediálních částic této elektroslabé interakce) Abduse Salama (1926–1996), který než opustil Pákistán v roce 1974, hrál velkou roli ve vládní podpoře vědy a kosmického programu spolu s NASA. Organizoval také výzkumná centra v rozvojových zemích a Itálii. Mimochodem byl tento muž antimilitantním muslimem odmítajícím džihád (sekta Ahmadíjovců) a ve své nobelovské přednášce napsal, že „… naše generace měla čest zahlédnout část Jeho (Alláhova, Božího, pozn. autora) designu, což je bohatá odměna a milost, za kterou s pokorným srdcem děkuji“ (http://en.wikipedia.org/ wiki/Abdus_Salam#cite_noteNobelBio-22). A nikdo se mu neposmíval, stejně jako kdysi Keplerovi („Vzdávám Ti díky, Stvořiteli a Bože, že jsi mi dal tuto radost z Tvého stvoření, a raduji se z díla tvých rukou,“ cit. podle Pearcyová N. R., Thaxton Ch. B.: Duše vědy, Návrat domů, Praha 1997, s. 16). 7) http://www.pakistanileaders. com.pk/profile/Dr_Atta_ur_ Rehman. 8) Zdeněk Faldyna: Hraniční porucha osobnosti. Psychiatrické centrum, Praha 2000.
294
digitálních knihoven na světě financovanou státem. Každý pákistánský student má dnes bezplatný přístup minimálně k 45 000 učebnic a vědeckých monografií od 220 mezinárodních vydavatelů a k minimálně 25 000 mezinárodních vědeckých časopisů. Dosud jsem se bránil jakémukoliv srovnání s Českou republikou. Ale dovolte alespoň tuto poznámku. Tristním průvodním jevem na poli české vědy je to, že vědecké knihovny mají málo peněz, a tudíž v nich čtenáři na regálech i na internetu najdou stále méně časopisů a knih. Rozdíl mezi tím, co je dostupné ve světové vědě, a tím, co mají naši badatelé a studenti k dispozici v českých knihovnách, se stále zvětšuje. V databázích, jako např. Medline, si najdete kdekterý článek. Ale jestliže přístup do časopisu není náhodou zaplacen knihovnou či ústavem, přes který se připojujete, požádají vás laskavě o zakoupení kopie článku tak asi za 25 USD. Ale pojďme zpět k pákistánskému vědeckému zázraku pana Atty. Jeho odvážný přístup a konstantní tlak na finance vedl k tomu, že se skromňounká vědecká produkce asi 600 impaktovaných článků v r. 2003 zvýšila na 4300 v r. 2008 (v ČR to bylo 7300). V letech jeho vládní aktivity vzniklo 51 nových vysokých škol a 18 univerzitních kampusů. Od vzniku Pákistánu r. 1947 do r. 2003 ani jedna pákistánská univerzita nebyla mezi šesti sty nejlepšími. Nyní se Národní univerzita vědy a technologií pohybuje kolem slušné 350. pozice mezi asi 2000 hodnocenými školami (Univerzita Karlova je 250.5). Pákistánci vydali spolu s Fulbright Scholarship programem 150 milionů dolarů na vědecké vzdělání asi 4000 postgraduálů na nejlepších univerzitách. 3000 z nich už nosí příslušné klubové kravaty. Mnozí se vrátili a založili nové laboratoře v Karáčí a jiných univerzitních centrech.
Vesmír 90, květen 2011 | http://www.vesmir.cz
Ale zasahuje i vis maior; s nástupem ekonomického poklesu, povodněmi a sociálními nepokoji řada absolventů domů nespěchá a hledá uplatnění v zahraničí. Podstatně klesá také vědecká produkce. Pan Atta je ale optimista. Píše mi, že jeho země momentálně potřebuje mimo politické stability novou generaci ekonomů, sociologů a antropologů, aby se zlepšila celková ekonomická situace obyvatelstva. A tady určitě pomohou zkušenosti arabských zemí, jako jsou SAE nebo Kuvajt, a osobní kontakty s arabskými monarchy. Je jasné, že vztahy mezi vědou a politikou mohou být velmi komplikované. V čem spočíval úspěch pana Atty? Především je velmi uznávaný vědec, kterého si vláda cenila. Dokud se nezapletla do finančních skandálů, jeho reformy podporovala. Získal Ph.D. v organické chemii v Cambridge, má 843 publikací včetně 318 v impaktovaných časopisech, 18 patentů, je spoluautorem 103 knih a 59 kapitol v knihách. V jeho laboratořích získalo 72 studentů titul Ph.D. Je první vědec z muslimského světa, který získal prestižní cenu UNESCO pro vědu (1999), r. 2006 byl zvolen členem 360 let staré britské The Royal Society a má desítky dalších uznání a doktorátů.6 Po vynuceném odchodu ze státní správy je prof. Atta-ur-Rahman předsedou pákistánské Akademie věd a řady mezinárodních vědeckých organizací.7 Který náš ministr nebo člen vcelku bezzubé Rady pro výzkum, vývoj a inovace má podobnou odbornou kvalifikaci (snad kromě Pavla Hobzy) a mezinárodní kontakty takového typu? A která naše politická reprezentace je ochotna ustřihnout předražené veřejné zakázky a ušetřené zdroje dát mj. i na naši skutečnou vědu, aniž by většina prostředků nezmizela v neprůhledném firemním „výzkumu“? Možná ještě důležitější je ale jiná otázka. Máme osobnosti, které by se na vrcholu vědeckých sil nadšeně vrhly nikoliv do lokálních pletich za tu či onu instituci či výzkumný program, ale do reálného boje za vědeckou komunitu, staly se vědeckými vizionáři a vytyčily skutečné směry vědecké politiky? Máme platformu, kde by mohli tito vědci vyrůst a naučit se s autoritou komunikovat s politiky? Po zbrklém zrušení sboru akademiků s výkonnou mocí řídit vědu ani ti nejlepší z nás v Učené společnosti ČR, o. s., nemají jinou pravomoc, než má jakékoliv jiné občanské sdružení. Někdo podobný profesoru Atta-ur-Rahmanovi by se nám určitě hodil; s takovým borcem (angl. attaboy) bychom „do toho“ určitě šli a udělali všechno pro to, aby Čechy byly opět významným vědeckým centrem, třebas jako za dob pověstného podporovatele věd a umění Rudolfa II. Člen toskánského poselstva Daniel Eeremita o něm napsal: „Císaře proslavila jeho ohromující znalost všech věcí, zralý úsudek a zkušenost. Svou přátelskostí pak, pevností ve víře a mravní bezúhonností dosáhl obliby. Na těchto pilířích se zakládala jeho vynikající a podivuhodná vláda, která mu získala obdiv celého světa.“ Ani by mi nevadilo, kdyby to byla i dnes hraniční osobnost, jakou prý císař pán byl.8 Ö
