Student a politika Řeč prof. Dr. T.G. Masaryka na veřejné schůzi pořádané studentskou organizací České strany pokrokové v Hlaholu dne 6. řezna 1909 l. Bude tomu za několik měsíců 20 let, co jsem napsal článek o úkolu českého studentstva do Časopisu českého studentstva. Zmiňuji se o tom, abych k článku poukázal, jako že vůbec předpokládám pro dnešní přednášku znalost všeličeho, co jsem již napsal, neboť chci jen aforistícky podat myšlenky, jež téma: „český student a politika" dnes v sobě zahrnuje. Studentem rozumím - aby nebylo nedorozumění studenta akademického. Má se účastnit - nemá se účastnit politiky? Má se účastnit. Účastnit je ovšem slovo neurčité. Jistě mnohý student je vojákem a má podle obecného argumentu již z této povinnosti právo také se účastnit politiky, vždyť vojenství samo je jedna z důležitých částí a složek politických. Ale mnohý student mívá již volební právo, tudíž dnes otázkám, má-li se účastnit, v kladném smyslu je rozhodnuta. Před 20 léty bylo mnoho a mnoho sporů o tom. Účastnit se, do které míry a jak? Především řekl bych teoreticky, on se má vzdělávat a připravovat. Tedy účastnit se jako student studentsky. Vzdělávat - bohužel naše vysoké školy, zejména právnická fakulta, která jaksi z historických důvodů podává soubor poznatků politice sloužících, je pro politiku dosti neúplná a nedokonalá a tudíž sebevzdělání politické našemu studentu především je nutno. Politické vzdělání, sebevzdělání, aby mohl rozpoznávat, rozsuzovat ideje politické, směry, strany, aby mohl rozpoznávat kritičtěji, věcněji, spravedlivěji. A jisté vzdělání musí předcházet, má-li se rozhodovat pro zásady, pro směr, popřípadě pro stranu.
Rozhodovat tedy logicky, věcně, nejen psychologicky, smím-li tak stručně naznačit, fakt, že většina lidí, my všichni, v politice se nerozhodujeme jen logicky. Jsou to psychologické, historicky dané motivy, příčiny, které každého, toho více, onoho méně vedou. Tedy student, hleď, aby tyto psychologické příčiny, motivy, byly regulovány co nejlogičtějšími důvody. Již bylo řečeno od kolegy, který zahajoval schůzi, že zejména pokroková inteligence studentská, akademická, by měla se vzdát indiferentismu a hodně se politicky vzdělávat, že její úkol ještě není dovršen. Já bych k tomu řekl, také u nás v Rakousku a všude tun, že jest v platnosti všeobecné právo hlasovací, že přicházejí tím k platnosti masy, v industriálních státech zejména masy dělnické, u nás, pokud nejsme industriální, masy venkovského zemědělstva, dnes -pravím - z těchto důvodů úkol českého studenta bude jiný, než býval v roce 1848 a v starších dobách, ze kterých náš student posud, jak pozoruji, částečně si čerpá svoje politické vzory. Jak se má a může student postavit k určité straně? Má do ní vstoupit? Pokud v ní může být činným? Práce politická studentova, zejména ve straně, obyčejně spočívá v zaměstnání dočasném a vedlejším. Při volbách, všelijaké to běhání, psaní, to jsme všichni dělali a známe, jak to je. Uvědomělý, již politicky vzdělaný student, ten si i v té věci nalezne odpověď, ale má-li se dáti nějaké pravidlo všeobecné, tedy snad by se to dalo formulovat tak, že student může být ve straně hospitantem, v tom smyslu, jak se pojmu v politických stranách rozumívá. Já míním to, aby nemusil, stručně řečeno, přebíhat. Přebíháním nemíním jen vybírání, na tom by nebylo mnoho nesprávného, kdyby,
nemaje prostředků ku přesvědčování, sám se -jak se říká okoukal a skutečností sám se poučoval. Ale i to je potud nebezpečné, že je v tom snad i jakési vnitřní přebíhání, něco, čemu se každý z nás a člověk inteligentní rád vyhýbá, a proto bych to - povídáni - formuloval: hospitovat, a aby také strany na studenta z tohoto hlediska pohlížely. Strana svědomitá bude svému studentovi poskytovat prostředky pro politické vzdělání. Do podrobností dalších se nedám. O tom tématě jistě by se dalo hodně povědět; ale já, když už k vám mluvím, chtěl bych si zařídit věc tak, že bych na hlavní úkoly politiky pro mladého, vzdělaného českého člověka dnešní doby upozornil. Proto tato přednáška bude jaksi přehledem těch kapitol, o kterých ovšem by se o každé dalo jednat obšírněji. Chci tím zároveň povědět, že to nebude snadný přehled, který tak v rychlosti podám.
I.
2. Tedy především pojem politiky sám, politiky jako praxe, ale také jako teorie o praxi (o každé praxi je teorie). Teorie může být čistě „teoretická", čili abstraktní, tomu říkáme sociologie a různé sociologické vědy, a pak je politika sama, jakožto praktické umění, teoreticky vzdělávaná, návod k politízování. V tom smyslu praktická politika je asi, co medicína jest různým biologickým vědám. A student tedy se odkazuje k politické vědě, založené na
všech teoretických vědách sociálních, sociologických a na filozofii. 3. V popředí politického uvažování je stát. Já zatím nechci mluvit o pojmu státu, já bych si přál, aby inteligentní člověk to, čemu říkáme stát, hodně učleněně, realisticky pojímal, tedy daný stát, různé jeho moci, orgány, úřady; dobře pozorovat, popřípadě srovnávat stát náš s jinými státy a takto si učlenit názor o tom, co je vláda, co ministerstvo ústřední a co jednotlivá ministerstva, co jsou úřady, administrace, vůbec tedy byrokracie v dobrém i zlém smyslu, a konečně co je vládce, suverén, v Evropě obyčejně monarcha. Mluvím-li o administraci, monarchismu, byrokratismu atp., myslím abstraktně na různé moci a složky státní; in concreto si třeba představit lidi, kteří tvoří daný státní organismus, určitý monarcha, určití ministři atd. Co nejkonkrétněji si to zvykněme představovat! Je to tím důležitější, že takové mnohoobsažné pojmy jako stát, národ atd. velmi mlhavě si zobrazujeme. Mluvívá se o rozdělení mocí politických, obyčejně tří mocí: zákonodárné, soudní, správní. To roztrojení politických mocí nedá se dnes docela dobře držet, ale vzpomínám ho přece, abych řekl, že běží o to, pochopit, která z těch mocí dává danému státu zvláštní ráz; tedy např. může být stát, kde správa, administrace rozhoduje, byrokratický stát. Může být stát, kde soudní úředník, soud rozhoduje a ovšem může být stát, kde zákonodárný sbor rozhoduje, konečně ovšem stát, kde rozhoduje monarcha, vládce. Další krok k ujasnění, co jest stát konstituční. V tom my žijeme, a to samo vede k srovnání s dřívějším státem
absolutistickým, a jak z absolutismu konstitucionalism se vyvinul. Konstitucionalism: moc nejvyšší a rozhodčí v státě má monarcha s představitelstvem státu, parlamentem, sněmem. Konstitucionalism může býti stupňován v parlamentarism, v Rakousku parlamentarism není. Parlamentarism znamená (anglický, francouzský vzor), že parlamentní majorita rozhoduje a vládne. U nás majorita nerozhoduje, i kdyby byla. Stejně ne v Německu. Vladař vlastně rozhoduje, parlament má mnohem menší moc než v těch státech parlamentárních. U nás teď všeobecné právo hlasovací pokládá se za ochránce rovnosti. Ve skutečnosti a v praxi je všude posud snesitelná právě míra politické a sociální nerovností. Tudíž všude úkol svobodu a rovnost rozhojňovat; ale neběží pouze o rozmnožení svobody a rovnosti, nýbrž také o to, aby politika, provozovaná všemi řečenými mocnostmi, byla co nejvěcnější, já se neslitím slova, nejvědečtější, požadavek rovnosti a svobody implicite obsahuje požadavek vzdělání politického. Demokracie znamená jedno i druhé. Je tudíž potřeba, aby poslancové byli politickými odborníky, proto, že státní byrokracie sama pořád více a více se zodborňuje. V našich ministerstvech rakouských před nedávnými léty i finanční ministr mohl býti člověk, který nerozuměl pranic; ale podívejte se do finančního ministerstva dnes. Tam máte dobré odborníky i teoreticky vzdělané, dost bývalých profesorů, finančníky a stejně v jiných ministerstvech. Také v úřadech podřízených pořád víc a více kvalita, kvalifikace vyšší se vyžaduje, a tudíž při volení zástupců musí rozhodovati stejný úmysl, niveau politického vzdělání stále a stále zvyšovat, přinejmenším aby mohli čeliti v parlamentě vládě
a dovedli ji kontrolovati. S tím souvisí, že ve všech sněmích stále víc a více vedle činnosti v plénu uplatňuje se činnost ve sborech, v komisích. Přecházím k otázce monarchismu, republikanismu. Historicky vidíme, jak se republikanism vyvíjel z monarchismu, a že přibývá republik už i v Evropě. Není nejmenší pochybnosti, že monarchism sám, jak ho vidíme v různých státech evropských, pořád se mění, a že pořád víc a více smýšlení nejen republikánské, ale i demokratické zavládá. Než o tom později. Důležito je si už zde ujasnit, co je monarchism; co republikanism. Negativně by se řeklo: republika je stát, ve kterém není monarcha, ale to nestačí; běží právě o to, co je monarcha. Já bych dnes nebyl hotov s vyšetřením toho, co je monarchism, tak různé jsou názory o tom, jaké a co vlastně je monarchistické právo, jak vzniklo, jaký je jeho důvod, jaké jeho ospravedlnění. Tedy např. je opravdu z boží milosti, jak se ještě ex offo hlásá? Z boží milosti v přesném smyslu, tj. je základ monarchismu náboženský? Náboženský základ - prakticky to znamená poměr státu k církvi. Anebo je monarcha a jeho ospravedlnění jen v moci, např. v militarismu, jako že skutečně je dosud všude nejvyšším pánem vojenství? Nebo jsou jiné důvody pro existenci monarchismu? Oblíbené je mínění, že monarchism je zvláštní úřad a že zejména ze středověkého králství se novodobý monarchism vyvinul. Jestli monarcha reprezentuje zvláštní úřad, je poměr monarchy v státě k občanům jiný než prezidenta občany na čas zvoleného. Ve vývoji politickém však neběží jen o vývoj republikanismu z monarchismu, nýbrž, oč vlastně běží, jest dualism aristokratismu a demokratismu. Vlastní jádro politického vývoje je demokratizace, ubývá aristokratismu,
pozměňuje se aristokratism přibýváním, ale také pozměňováním demokratismu. A zase nechci vyšetřovat, co byly příčiny, že všade v starší době aristokratism převládal. Vzpomeňte na otroctví mas a jak pozvolně ty masy byly uvolněny. U nás v Rakousku teprve v r. 1848 masa selského Údu byla zbavena roboty a té závislosti, která se v robotě jevila, totiž poddanství. Aristokratism není jen politický. Aristokratism je především také náboženský, resp. mravní; tedy např. vyšší morálka kněžská, v kultu latina naproti obyčejnému jazyku, to všechno znamená aristokratism náboženský, kněz je více než laik. Hierarchie odsud má svůj zvláštní význam. Naproti aristokratismu je demokratism náboženský, a ten je tam, kde není kněžství. Se zrušením kněžství začala reformace. Je ovšem aristokratism hospodářský a sociální. I vzdělání; nejen že vzdělanec, inteligent sám pociťuje, že je odrůzněn od nevzdělaných nebo méně vzdělaných, ale vzdělání akademické, státní zkoušky mu zaručují větší důchody, tedy aristokratism vzdělání stává se zároveň hospodářským, politickým a sociálním. Může býti a je aristokratism národní, jazykový a rasový. Němčina se hodí pro státní jazyk, a jen němčina, anebo maďarština - aristokratism. Němec, Maďar naproti Slovákovi, Čechovi, vyšší občan, aristokrat. A ovšem není to pouze nějaká ideální, mravní, aristokratická idea, nýbrž každý aristokratismus se sociálně přeměňuje - v peníze, stručně řečeno. A konečně ovšem je aristokratismus úřednický, vojenský, politický; v tom smyslu šlechta, jak mluvíme, šlechta rodová, úřednická; zejména militarismus a militarismu dává ráz hierarchie od kaprála až nahoru. To je to ustupnění, které charakterizuje aristokracii, zvláštní odstupnění nerovnosti, to je charakteristikou každé aristokracie.
Naproti aristokracii klademe demokracii. Sami děláme tu rozdíl, když říkáme lidovost vedle nebo proti demokracii. My teď velmi často mluvíme o lidovosti; o demokracii se mluvilo v r. 1848, před ním a po r. 1848. Demokratism se mění, celý pojem, celý obsah, celá kvalita není pořád stejná; vidíme, že rovnost se rozšiřuje, ale zároveň všechno postupuje výše, tedy jistý aristokratismus naproti dřívějšku. Lid znamená masy, masy politicky ještě málo uplatněné. Demokratism není plebeismus. Je jistý falešný demokratism; zejména také ten, když inteligence zbytečně a neupřímně se přizpůsobuje lidu. Demokracie neříká, že nemáme se vyvíjeti výše. Co je tedy demokracie a v čem se bude jeviti naproti aristokracii; Konec konců nejpregnantněji se jeví demokracie v pracování. Člověk, který pracuje pro sebe a své, je demokratem. Rovnost práce, a nejen rovnost, nýbrž i vzájemnost práce, neboť práce je netoliko rozdělena, nýbrž také organizována. Prací rozumíme práci, která není příjemná, práce nesvobodná, práce černá, jak říkají Rusové, práce drobná a práce klidná. Naproti tomu aristokrat vyhýbá se práci - otroctví umožňuje aristokracii. Jen pozvolna si přivyká člověk ku práci, jen povlovně stává se člověk pracovitým; aristokrat nepracuje, ale vykonává „činy", veliké činy, jak se říkává. Vládne druhým, dává za sebe pracovat. Aristokrat miluje válku, i nebezpečí života má raději než práci; stojí o rozčilení. V politice posud rozčilování se pokládá za politiku, např. rozčilení volební; politické práce není ještě mnoho. Demokratismus tedy jest zaručená rovnost v práci a prací; jen takový demokratismus může býti politickým názorem na svět. Demokratismus je stálá demokratizace
10
všeho našeho úsilí, pravím ve všech oborech a podškrtuji proto ještě jednou, že všechny ty aristokratismy, náboženský, vzdělanecký, atd. souvisí. Demokratismus není republikanismus. To může býti jasno již z toho, co jsme řekli o poměru monarchismu k republikanismu, ale vezměte si praktický příklad. Nynější republika francouzská byla ta demokratická, jest již demokratická, když byla a jest posud tak militaristická? Naproti tomu Anglie: jest ta méně demokratická než Francie? Právě na Anglii vidíme, jak při přibývající rovnosti demokratické, politické, sociální úroveň hospodářská pořád se zvyšovala a tak jest Angličan v jistém smyslu velice aristokratický člověk, přitom však politicky je v Anglii taková svoboda a rovnost, které ve Francii ještě nemáme. Podívejte se na republiku severoamerickou. Jest nadmíru zajímavo stopovati, jak i tam republika se stává militarističtější, imperialističtější, a tudíž méně demokratickou. Tyto pojmy, osvětlující pojem státu, musejí býti rozhojněny o pojem zákona a práva. A zase pátrat, co jest podstata práva: já myslím, že vyplývá z mravnosti. Kodifikace právních názorů jest zákon. A dělám vždycky hodně rozdíl mezi zákonem a právem; a nebo - abych užil slova dnes častěji pronášeného - mezi právem správným, pravým právem. Dané právo jest vždy pokus o pravé právo. A když říkáme, že společnost spěje ku větší svobodě, rovnosti, tím říkáme, že právo se zdokonaluje. V tom smyslu děláme rozdíl mezi historickým a přirozeným právem. Právo přirozené jsou politické, sociální ideály. Právo přirozené jest konec konců mravnost jednotlivce a určitých vrstev. Stát je strážcem zákona, ale i práva, a spravedlnost je jediným pevným základem státu.
11
Otázka: jest zákon jen státní a nebo mohou býti zákony také jiných organizací a zejména církve? Co jest právo církevní, církevní zákony? Právo sui generis? Promluvíme o poměru státu a církve; zatím konstatujeme, že vlastní mocí zákonodárnou v nové době se stal stát. Moc zákonodárná - to je důležitý problém: náleží zákonodárná moc jen parlamentu akoruně? Odpovídám ne; praxí také úřady dávají, pozměňují zákony. A kdo stopuje vývoj práva, vidí, jak byrokratický zvyk, jak praecedencie atd. pořád právo formují, a zejména soudce jest do značné míry zákonodárcem. Každý soudce má kus impéria v sobě. Proto jest nedotknutelnější, svobodnější, nezávislejší, aspoň v liteře, než druzí jeho kolegové byrokratičtí. To jest smysl toho, co vidět zejména v Anglii a Americe; jak v Anglii platí zvykové právo, jak v Americe soudce rozhoduje i o ústavnosti. U nás jest tomu naopak, u nás soudce ještě příliš podléhá politice. Konečně jest rozebrat pojem suverenity, o kterém vědy státní a každý, kdo o státu přemýšlí, si musí formulovat názory. Suverenita ať už jednotlivcova, monarchova nebo suverenita státu nebo národa; to jsou ovšem veliké rozdíly. Jest nesnadno formulovat a si dobře představit, co jest svrchovanost toho jednotlivce nebo nějakého celku. Dnes taková absolutní suverenita, jak bývala dříve možná, není. Vidíme, že pořád se kus po kuse ztrácí absolutnost každé suverenity proto, poněvadž pořád větší vzájemnost států a národů vzniká. Ve starých dobách, kdy se dal stát čínskou zdí přímo fyzickou odděliti od druhých, byla nezávislost státu na státu větší než dnes.
12
V Evropě i veliké státy - nemluvím o malých, malý stát jest jen jako míčem v politice mocných - nemají už té absolutní suverenity. Odtud to hledání trvalých spojenectví. Zkrátka, vzniká stále tužší mezinárodní vzájemnost, respektive mezistátní; nezávislost politická jest pořád více a více relativní. (Palackého „centralizace zeměkoule".) Pro inteligentního člověka jest důležito v této souvislosti si ujasnit, pokud může v politice rozhodovati politika vnější a pokud vnitřní. Jsou teoretikové a praktikové, kteří říkají, že všecka politika se otáčí o politiku zahraniční, vnější. (U nás v Rakousku teď.) Podle mého mínění vnější politika úspěšná, úspěšná ne na chvíli, musí se opírat o politiku vnitřní, o intenzívní politiku vnitřní. Ukazuje se na soudobý imperialismus států nejen monarchistických (je také americký imperialism), na pokus po velikosti nejen uvnitř, ve vlastním státě, nýbrž pokus o vliv nad státy jinými. Je rostoucí touha zbudovat větší celky hospodářské (celní jednoty) a politické. Už dnes mluvívají mnozí, a to jistým právem o Evropejci, že člověk Evropejec znamená něco analogického jako jest Rakušan atd. Třebaže v míře posud menší. Evropejec staví se naproti Američanu i Asiatu. Ty pojmy se stále více vyhraňují, tj. Evropa jakožto celek se více organizuje. Otázka: Znemožňuje organizace velikých celků samostatnost menších států a národů? Ne! Rostoucí mezinárodnost naopak zaručuje menším celkům samostatnost, ovšem samostatnost relativní. Vedle centralizace uplatňuje se autonomizace, federalizace. V tomto vývoji také diplomacie se mění, ta starší aristokratická reprezentační diplomacie nemá toho vlivu, který ona sama si připisuje. Dnes noviny a zprávy z celého světa, tj. pozorování světového a domácího dějstva, dnes burza, respektive 13
vzájemnost hospodářská, mnohem více rozhodují než formality diplomacie - to jsou zbytky monarchismu absolutistického, toho obřadnictví z dob, kdy lidé aristokraté neměli co dělati. Tenkrát obřad vyplňoval čas a dlouhou chvíli. Po tomto rozboru hlavních politických pojmů inteligent myslící o politice bude si chtít ujasnit tzv. principy státu a jeho institucí. Nerad užívám toho slova; já bych se ptal po smyslu, ospravedlnění státu, jeho účelu, k čemu jest, jak vznikl. Jen z panovačnosti vznikl? Je stát jen k panování? Je snad jistá vrozená panovačnost? Vznikl stát z násilí? Jest státní moc založena na hospodářských zájmech? Na bohatství? (Ekonomický materialismus.) Nebo vyvinul se stát z rodiny, snad z patriarchální rodiny, není stát nic jiného než větší rodina a monarcha jen patriarcha rodinných patriarchů? Neboje stát z boží milosti, v tom smyslu, jak jsem řekl, atd. 4. Přecházím od pojmu státu k pojmu církve, jakožto organizace náboženské, a podškrtuji organizace mravní, a z toho je dán poměr církve a státu. Protože jest církev organizace mravně výchovná, tím už eo ipso jest institucí politickou, poněvadž všecka politika vyplývá nakonec z daného úsilí mravního, jež ovšem v dané době může být nemravným; proto církev sama sebou jest státem vedle státu, ve státě, nebo nad státem. Poměr náboženství a politiky je intimní. Už dávno se říká, že si člověk svého boha formuje podle sebe - antropomorfismus se to jmenuje. Do značné míry ano. My bezděky všecky poměry, které předpokládáme mezi bytostmi nadsmyslnými - tedy např. Boha Otce k Synovi, poměr Boha k svatým a těchto mezi sebou atd. - formulujeme podle právních a politických poměrů, v nichž žijeme. Proto mluvíme lépe
o sociomorfismu. Poměry politickosociální se přenášejí ze země do nebe a více versa: poměry, jež přijímáme mezi transcendentními bytostmi, formují naše poměry člověka k člověku. To jest zvláštní taková vzájemnost teologie, práva, politiky. To znamená, že církev a stát tvoří vlastně jeden celek. Říká se: trůn spočívá na oltáři. Ale ten poměr jest vzájemný, oltář spočívá na trůně. Odsud všude náboženství státní. Ve skutečnosti byla a jest posud teokratická bohovláda, to znamená politicky, že stát a církev tvoří jeden celek; proto stát houževnatě se drží církve a církev státu. Jest posud teokracie a stát a církev jako celek je danou politickou organizací společnosti. Jsou zde stupně a různosti. Je teokracie katolická, aťřímská nebo pravoslavná, ruská, protestantská. To z „boží milosti", o čem jsem se zmínil, znamená tedy doslova, že monarchové na náboženství si svou moc a své právo zakládají. Ale teokratický poměr státu a církve pořád více a více přestává, rozlučuje se. Rozluka státu a církve je požadavek již ustálený, a ovšem oprávněný; ve skutečnosti vývoj evropský spěje k odcírkevnění. Z historie vidíme, jak se odcírkevňuje napřed filozofie, věda, umění (renesance, reformace), jak škola se odcírkevňuje. Církev byla ve středověku nejvyšší autoritou pro školu, pro všechno. To odcírkevnění je zároveň postátněním. Moderní doba je charakterizována tím, že stát zabírá čím dále tím více pořád funkce, které měla církev, školu například, že pořád více institucí se postátňuje, státu podmiňuje. Ale již zase vzniká úsilí o odstátnění, jako úsilí o odcírkevnění, odpor proti přílišnému absolutismu státu. Rozluka státu a církve -požadavek i u nás oprávněný - nesměřuje proti náboženství. Náboženství a církev je věc dvojí. I náboženství se odcírkevňuje, a také mravnost. 15
Mravní výchova jest v každé společnosti nutná; pro myslícího člověka - a vy všichni, pánové, až dorostete a budete míti rodinu, děti - budete mít tuto otázku vlastního svědomí; je těžkým časovým úkolem, si dobře ujasnit, jak máme vychovávat své děti. Dáte své děti vychovávat církví, v kterou sami už nevěříte, nebo jak? Pravím: rozluka státu a církve neznamená protináboženské a protimravní směřování, ale je to požadavek po církvi, po náboženství nestátním, nepolitickém, jako v Anglii a v Americe. Z té vzájemnosti státu a církve vyplývá, že svoboda politická sama sebou přivodí svobodu náboženskou, navzájem, svoboda náboženská přivodí svobodu politickou. Poměr revoluce náboženské v reformaci k revoluci politické to všude osvětluje. 5. Od organizace mravně náboženské přecházím k organizaci kulturní, vlastně bych měl říci: organizace vědy a filozofie. My si to málo uvědomujeme, že vedle státu a církve a v státě a církvi jest velmi tuhá, už učleněná, prakticky vyvinutá organizace vědecká a filozofická: školství! Jen považte, co znamená systém tisíců a tisíců škol: byla to nejpronikavější revoluce šedesátých let, že zavedeno bylo všeobecné povinné vyučování. Jaký je to ohromný organismus školský, in concreto učitelstva, a že škola je politicum, jak řekla už Marie Terezie, nemusím vykládati. Sice se říká učitelům, nedělejte politiku, ale my víme, co to znamená, že to vlastně znamená: dělejte politiku, ale jen oficiální. Ve škole vzdělává a vychovává se budoucí občan. Škola sama sebou je politickou a sociální institucí mnohem více, než se na to pamatuje; proto politikové Platón, Aristoteles, Rousseau ve spisech politických podávali pedagogii. Pedagogie bez vztahu k politice jest nemyslitelná, má-li to být něco živého. 16
Organizace výchovy, vzdělání je dnes už vedle státu a církve, třebaže stát nebo církev je posud řídí. Vezměme si však také organizaci literatury a žurnalistiky, jak ta souvisí se státem? Umění, divadlo, básník a politika by bylo téma pro dlouhou přednášku! Myslíte, že čeští básníci nesouvisí s politikou? Rád bych věděl, který! Organizace škol, umění, literatury, žurnalistiky, tzv. veřejné mínění, je dnes už tuhá, pevná organizace vedle státu a církve, související s tou církví a státem. A organizace: to znamená učitelstvo, profesorstvo atd. Intelektuální organizace je politicky důležitá a mocná, protože stát a celá společnost na jistých ideách spočívá a ty ideje právě školou a vší tou organizací se podávají. Je třeba pochopit vzájemnost politiky a správy všech těchto organizací, pak uvidíme dále, co by byla účinná politika školská, kulturní atd., jak o ní mluvíme. 6. Důležito by bylo mluviti o stranách politických a jiných. V absolutistickém státě strany neexistují, aspoň ne zřejmě, jen tajné spolky; v absolutním Rusku např. literatura byla vlastně parlamentem. Všechny problémy společnosti se týkající byly v literatuře projednávány, až když jest parlament, může literatura jít cestou jinou; pak vznikají také veřejné strany, tajné spolky dnes již nemají smyslu, leda pro ty, kteří se nevymanili z tajemnůstkářství absolutistického. Důležitost stran nestává se menší tím, že se stále diferencují; kdežto dříve byly dvě strany, konzervativní a liberální, dnes všude ve všech státech se diferencují strany menší a menší.
17
7. Podstata národnosti: je to jen jazyk? Jistě do veliké míry je to jazyk, ale také rasa, hlavně však historický, kulturní vývoj státního a kulturního celku. Proto národnost se jeví v právu, literatuře, umění, filozofii, kultuře, je určitý ráz určitých národních literatur atd. Proto nestačí jen o jazyk pořád mít starost. Také, ale hlavně o to, aby národní duch v té literatuře atd., ale také v politice lidí se jevil. Posud nejsou státy národní. Ani Černá Hora není národní stát, jsou tam zbytky, kousky jiných národů, Itálie je nejnárodnější, ale na druhé straně všichni Italové ještě nejsou spojeni v jeden stát. Tedy rozdíl mezi státem a národem jest docela jasný. A odtud starší pojem národnosti politické; ještě u Palackého velmi často se vyskytne slovo politická národnost. V Uhrách dnes politická národnost jsou Maďaři. Národnost v poměru k jiným národům: mezinárodnost, člověčenstvo. Co je to kosmopolitismus? Mění se i pojem kosmopolitismu. Např. v 18. století byl často negací národností: např. francouzský kosmopolitismus. Francie na sklonku 18. století byla nejlidnějším státem, tenkrát i Rusko bylo proti Francii nepatrným co do lidnatosti. Francouzský jazyk se stal diplomatickým, kulturním, evropským. Francouz byl jakožto Francouz kosmopolitou, neuznával jazyky a národy jiné. Teď kosmopolitismus nemůže znamenat negaci národností, nýbrž úsilí, aby se člověčenstvo pozitivně organizovalo z národností; i velké i malé národnosti aby se shlukly ve federaci, ve které každá národnost by byla uznávána a stejně oprávněná.
18
To je velký rozdíl naproti staršímu kosmopolitismu. Moderní kosmopolitismus, mezinárodnost, člověckost předpokládá, ba vyžaduje národnost. 8. Konečně slovo o hospodářské a sociální organizaci, o tom, čemu se říká ekonomický (historický) materialismus jednotlivce a společnosti. Jak to Marx vyjádřil, že věda a filozofie, umění, právo, náboženství a mravnost atd., je jen nadstavbou, jakousi iluzí (ideologií), vlastní, ženoucí silou všeho jednání a bažení lidského jsou hospodářské poměry. Věc vyžadovala by delšího rozboru, co totiž ty hospodářské poměry jsou a jak z nich a v nich ta „ideologie" vzniká. Tolik však snadno si vybereme z toho, že hospodaření je pro společnost velmi důležité. Nebudu teď vyšetřovat míru té důležitosti. Podrobněji máme problém industrie, industrializace, jak moderní industrialismus vznikl, poměr dělníka a podnikatele atd. Pro nás důležit je fakt, že český národ se industrializuje. V Čechách jen něco přes 30 % obyvatelstva žije ze zemědělství; ještě v letech 60. větší procento žilo ze zemědělství. Některé státy (Anglie) jsou ještě více industrializovány. Vzniká problém, co je a může být zemědělství vedle kapitalismu a industrialismu. Co znamená in concreto strana agrární v Čechách? Jistě chránění zemědělských zájmů, právě proto, že se národ, země industrializuje. Živnostnictvo se také organizuje - otázka živnostenská vedle zemědělské; ale organizují se také stavy jiné, úředníci, učitelé atd. Pořád vidíme společnost, která byla dříve organizována státně a církevně, a v níž stavové měli jiný význam a menší než dnes, protože spočívala na zemědělství, ta společnost více a více se rozrůzňuje kulturně, politicky, hospodářsky, sociálně atd., vzniká nové 19
stavovské vědomí, a zejména organizují se ohromné masy dělnické a počínají rozhodovat v politice a celé organizaci společenské. Tudíž úkol, jedním slovem, ujasnit si problém socialismu jakožto celkové teorie o organizaci společnosti a jakožto politické praxe. U nás ujasnit si problém socialismu marxistického. 9. Jen několik slov o usídlení, totiž stručně řečeno problém, který se podává tím, že vidíme rozdělení lidí na měšťany a venkovany. Co to znamená město a venkov, že kulturní vývoj se odehrává hlavně v městech. Pořád rostou města (Londýn bezmála 7 mil. obyvatel, naše Praha dnes a před 20 - 40 lety!), lidé se stěhují z venkova do měst. Tedy: pojem měšťana hospodářsky, politicky, kulturně; pojem měšťana, pojem buržoazie a buržoy. Jak si člověk vybírá místo, kde by se usazoval a usazuje. Vedly ho důvody hygienické, usedl tam, kde bylo zdrávo, kde mohl se lépe vyživovat a měl záštitu, kde mohl lépe pracovati; je rozdíl mezi formou vesnic německé a slovanské, mezi domem německým a slovanským. Lidové stavení pro člověka myslícího není méně zajímavo, než dóm na Hradčanech. Jen se podívejte na naše domy a domky, jak slouží různým potřebám - co je tu látky ku přemýšlení a důvodů pro opravy, v malém a menším. Správa měst, velikých i malých, dnes stává se důležitým úkolem politickým: hygiena měst, zásobování, komunikace, stavba vhodných obydlí, reforma místních daní aíd. („Municipalism"). 10.Všechny tyto úvahy nebyly by úplný, kdybychom si neuvědomili, že celá společnost, stát a ty různé organizace a instituce se stále mění, že se historicky vyvíjejí. Musíme se, jak se říká, na všecko dívat historicky. Všechno pořád se přeměňuje, vyvíjí, tedy pojem vývoje; je 20
to jen vývoj, anebo je to i pokrok? Vývoj nemusí být pokrokem. Mohlo by se něco měnit, ale nebylo by pokroku ve smyslu zdokonalování. Jestliže věříme v pokrok, co je měřítkem pokroku? Jsou zákony vývoje? Jsou zákony pokroku? My mluvíme o historickém nazírání-historismu. Moderní člověk každý je ohromně vzdělán historicky. Vždyťcelé naše školské vzdělání je téměř historické. Každý pojmeček, každá věcička má svou historii. Co každý takový malý hoch ví jmen, pocházejících z nejstarších dob! To dříve nebylo. Celé naše nazírání, to, že jsme si našli tu historickou, vývojovou perspektivu, je nové. Ten zvláštní smysl historický, historie a filozofie historie, jakožto část sociologie, máme teprve od konce 18. století. Takový kronikář středověký neměl toho historického nazírání. Že historie s politikou souvisí, rozumí se samo sebou. Historie učí předvídat a politika je pořád více a více předvídáním toho, co se má dít, co se stane. Avšak historické nazírání často je přemrštěno. Člověk, který se na všecko jen historicky dívá, stává se snadno nerozhodným, vzniká takzvaný historický diletantismus. Je to upřílišený relativism, strach z absolutních pojmů, jakási rozplývavost - historicism. Upřílišený historism je jednak nestálým novotářstvím, jednak konzervatismem a reakcionářstvím. Co bylo, nemusí proto být dobré, jako není všecko dobré, co je. Otázka pokroku je také otázkou odkroku, odvoje, nebo jak bych to nazval, regresu vedle progresu. Vidíme, že v některých oborech bývají úpadky. Udržují se také starší formy, přežitky. Třebaže jest pokrok, není v některých dobách, v některých oborech, snad pro některý národ degenerace časová nebo dokonce definitivní? Dost se uvažuje o degeneraci Francie. Naproti degeneraci jest regenerace, renesance, vzkříšení, obživení; my pořád více pochopujeme, jak náš historický vývoj jest zápasem mezi 21
životem a smrtí, že náš všechen vývoj spočívá v rozhojňování života a překonávání smrti v těch různých a různých formách, smrti mravní a fyzické. Konečně, když o historii a vývoji uvažujeme, naskýtá se otázka, co je to individuum, to moje já, vůči historii a celému historickému vývoji a ovšem vůči celku, mase? Jak si máme formulovati svůj poměr k státu, církvi, národu, k mase, straně, vůbec k celku společenskému? Záhada individua naproti celku: individualismus a socialismus, jestliže socialismem v původním slova smyslu rozumíme protivu individualismu. Nejpříkřeji by se to formulovalo tak, kdyby si někdo představil, že jen individuum je rozhodujícím, a masa že nic neznamená, a zase na druhé straně že individuum nic není, a jen masa má význam. Krajní individualism politický se zove anarchismem (vlastně astatismem); anarchism povšechný např. formuluje Stirner: jen já, nic jiného není; proti tomu Marx a Engels: individuum nic není, masa všecko. A co je to masa? Myslí ta masa? Má zvláštní vůli? Říká se: národní, masové cítění, psýché masová, „duše davu" atd. Co je to všechno? Ty problémy si třeba ujasnit a pochopit, jak individualismus stupňuje se až k anarchismu. A co je proti anarchismu archism? arché (vláda, vládnutí)? co znamená anarchism? Buď všeobecný, tedy žádné podčinění se v žádném oboru, nebo jen částečný? Tedy může býti anarchista politický, ale uznává církevní nebo mravní, nebo jinou organizaci. Ale může býti anarchista, který všelijakou organizaci odmítá, jeli to možné, neboť je vidno, že protiva anarchismu je organizovanost, společnost neorganizovaná není možná a není. Tedy nějaký absolutní anarchism je nemožný sám v sobě.
22
Nakonec běží též o pochopení, jaký je rozdíl hodnotný mezi individui. Tedy otázka tzv. velikých mužů. Co je veliký muž vedle malého muže? Jsou velicí mužové v politice, v umění atd., anebo nejsou velicí mužové, jsou jen malí? Problém tzv. velikého muže jest problémem mého já a jeho poměru k celku, jak s tímto celkem, jak s tímto vyvíjejícím se, měnícím se stále celkem souvisím, jaký je tvůj poměr k němu, jaké jsou mé povinnosti, nejen individuální, nýbrž také sociální.
II. 12. Z těchto všeobecných úvah máme důsledky pro naše speciální politické snažení české. Jistě pro nás politicky jest důležito, a nejdůležitější úsilí o politickou samostatnost; jako každý jednotlivec chce býti v každém ohledu samostatným, každý národ musí usilovat o samostatnost. Národ, který nechce býti samostatným,' není národ. Tedy politické samostatnosti vydobýt, vybojovati, to je náš úkol. Vedle toho a právě proto domáháme se kulturní, duchovní samostatnosti, aby ta naše kultura, umění, věda měla svůj český ráz. To je úkol, o němž každý inteligent pracující musí přemýšlet. A ovšem samostatnost politická při národě menším a malém jest zvláštní problém, jak jí vydobýt: problém Rakouska. Jest charakteristické, že náš Palacký napsal Ideu státu Rakouského; ideu českou tak speciálně neformuloval. Rakousko jest nám problémem centralismu a federalismu, ať už států nebo národů, problémem dualismu, a již se mluví o trialismu. 23
13. Důležité a právě mezi českými stranami přetřásané téma je státní právo historické a přirozené (jazykové, kulturní, sociální). Dnes vědecky stojí otázka tak, že škola historickostátoprávní a přirozenoprávní hledají kompromis a vlastně sloučení pojmu práva historického a přirozeného v jeden pojem a nazírání. Historický směr kladl důraz na kontinuitu práva a na minulost; škola historickoprávní vynikla po revoluci v době restaurace a reakce. Hlavní otázka je při právu: co je zdůvodněním a posvěcením práva. Jistě ne chronologie, historie, minulost. V historii je všecko, dobré i špatné, oprávněné i neoprávněné, stejně jako jest všecko dobré i špatné v téže přítomnosti. Právo tedy samo v sobě, ne v historii, hledá svého zdůvodnění. Koneckonců úkol: co znamená v historickém vývoji mravnost a jak určit poměr logky a etiky k historii. (Otázka svobody vůle a determinismu sociálněhistorického.) 14. Politický český život vyvíjí se od r. 1848, politické obrození začíná ústavní dobou od roku 1860. Vyvinula se strana staročeská, jakožto prvá veliká strana, spočívající na kulturní předchozí práci, vykonané od Dobrovského až po Kollára, Palackého, Havlíčka. Odtud její sfla. Z ní vyděluje se strana mladočeská, jakožto strana přechodní, z níž ostatní strany vznikly, a zejména také strany stavovské; agrární, dělnická atd., všechny se vydělily z mladočešství. Úpadek mladočešství, jak se nám jeví, jest právě ten přechod od staročešství k novým útvarům a organické diferenciaci národa českého. Náš národ se od r. 1848 politicky rozrůznil. Pociťujeme potřebu synteze uvědomělé, to, co se rozpadá, zorganizovat zase ve větší a vyšší celek. 24
15. Náš poměr k Němcům a Slovanům. Nesouvislost se Slovany, obklopeni Němci, bez moře. Srovnejte nás se Srbskem. Podívejte se na nynější rozčilení Srbska, to hledání postupu k moři, jako od Petra Velikého Rusko hledalo rozčileně moře. Podívejte se na dánský národ. To jest třetina našeho národa, a podívejte se na jeho politiku a jeho kulturní samostatnost, a jak to souvisí s jeho geografickým postavením, že je jen z jedné strany s Německem spojen, kdežto my bez moře a Němci obklopeni. Tedy problém malého státu vnitrozemského. Máme se nakonec pokusit o formulaci české ideje? Humanita, humanitismus od Dobrovského počínajíc; naši nejlepší lidé smysl české historie nalézali v humanitě. Jaká humanita, když k ní se hlásí Němci a Francouzi a všichni? Jaká jest česká humanita? Humanita není jen ideál mravní, nýbrž právě v té těžkosti situace je humanita zároveň taktikou a prostředkem politickým. O tom by se dalo mluvit mnoho a mnoho. Chci to stručně odvodit takto: My jsme ve veliké době reformační typicky vypracovali tři charaktery: Žižka prvý, Komenský druhý. Stačí nám dnes Žižka? Máme my býti Žižkou každý z nás? Když studuji historii, když se ponořuji v ducha českých dějin, chci býti Žižkou? Ne! Chci býti Komenským? Ne! Meč - kniha? Tož co? Chelčickým chci být. Chelčický nechce násilí, ale jak není Žižkou, tak není Komenským. Ne tam ta vojenská bojovnost, ne ta láska ze slabosti, ale ta docela jiná pevnost, mužnost a určitost Chelčického. Myslím tedy, že máme v historii toho českého člověka, po němž máme toužit, a že česká humanita znamená tu syntezi (a k tomu je potřeba trochu myslit) Žižky a Komenského v nějakého moderního Chelčického. To je český ideál.
17. Přecházím k otázce taktiky. Je to metoda směřování nejen v politice; v každé práci je důležitá metoda. Vědecký člověk od nevědeckého člověka se liší metodou; také v politice rozhoduje metoda. Mezi konzervativní a pokrokovou stranou a taktikou jsou různé odstíny. Pokrok a konzervatismus jsou protivy. My neříkáme liberální, nýbrž pokroková strana. My chceme vývoj nenáhlý. Nemůže býti náhlý vývoj pravidlem. Revoluce může býti a je někdy nutná a je oprávněná, ale ovšem, čím více svobody, demokracie, tím méně politické revoluce. Ale jsou také revoluce náboženské, kulturní, hospodářské. Radikalismu jsou různé směry a stupně. Mluví se o radikalismu slepém, abstraktním, o doktrinářství atd. To všecko jsou stupně, ale vývoj nenáhlý nasvědčuje taktice neradikální. Radikalism je pro doby výjimečné a pro minority. Často se za radikalism pokládá rozčilení. Boj mladých a starých, to všecko by sem patřilo a dalo by se o tom uvažovat. Běží o to, pochopit a pro taktiku si uvědomit velikou spletitost společenských jevů a zejména pochopit, jak jedna sociální příčina může míti mnoho účinků předvídaných i nepředvídaných, jak každý náš čin má následky, na něž nemyslíme. Inteligentní člověk má se snažit, aby co možná dosahoval určitého účinku společenského, to znamená, pozorovat, myslit, předvídat; z toho vzniká zvláštní politická nálada, řekl bych. Není náhodou, že už v nejstarších dobách senát, gerusia, to jest starší lidé, rozhodovali v politice. Zkušenost je nutná. Je také ovšem pro myšlení potřeba jisté fantazie; myšlení sebeabstraktněj ší bez fantazie není možné. Ale nesmí to býti fantastika, my potřebujeme k utvoření našich ideálů ne utopism, ale realism. 26
Je zapotřebí rozhodnosti v politice a v každém jednání, ne skepse; ne skepse politická, která právě u inteligenta se snadno dostavuje. Mnoho lidí je nerozhodnými, ne ze skepse, nýbrž z toho, že mají hromadu poznatků a že v tom množství poznatků se nedovedou rozhodnout. Pro jednání je třeba přesvědčiti se, a přesvědčení znamená zdůvodněná víra, pouhý názor o věci nestačí. Náš inteligent, který čte mnoho a ví, kde co bylo od Adama počínajíc až do nejnovější doby, velmi často nemá určitého přesvědčení v jednotlivých oborech, také v politice. Ne věřit slepě, to nikdo nemůže ani nábožensky, ani politicky, žádná slepá víra, ale zdůvodněná víra. Tedy, jak pravím, přesvědčení. A není potřebí chytráctva, macchiavelismu, tajnůstkářství, to všechno je překonáno, moderní demokrat spoléhá na veřejnost. Není potřebí fanatismu. Když se říká, že cit rozhoduje v politice, on rozhoduje tak, jako vůbec rozhoduje, ale jaký cit? Je každý cit sám o sobě dobrý? Ale rozhoduje také rozum, city bez rozumu jsou slepé, rozum bez citů je suchý. Turgeněv doporučoval mládeži - trpělivost: mládež a trpělivost! a přece bych nemohl také nic jiného říci: bez trpělivosti nikdo nedojde k politickému cíli. Ba právě u nás v Čechách je charakteristikou netrpělivost, co chvíle něco nového, to stálé rozčilování, ta nestálost, ta domněle radikální agitace bez akce, jak jsem to jednou řekl. Trojí pravidlo bych si vštípil pro politiku, předně: nevystupovat na veřejnost, když toho není skutečně nutná potřeba; jistá rezerva, diskrece je v politice potřebná. Většina nevzdělaných lidí (to jsou i akademicky vzdělaní lidé!) nemůže vydržet, aby stále nevystupovali na veřejnost. To nenese trvalých výhod pro celek; každý musí cítit a dobře 27
promyslit, kdy politicky smí před veřejnost předstoupiti. To znamená přece často, že musí vésti druhé, a to je veliká odpovědnost! Bez veliké příčiny to slušný a poctivý člověk nebude dělat; podle toho poznáte politika skutečně vzdělaného. Tudíž druhé s Havlíčkem: rozumnou a poctivou politiku. A konečně třetí jeho „lhát nebudu". 18. Chci skončit stručně pověděním toho, co podle mého mínění byl, jest a má býti realism. Jak jméno označuje, máme ruský, francouzský aj. realism, v literatuře a v politice. Český realism klade důraz na reas (věci) a ne jen na vývoj. Totiž já cítil jsem a cítím ten neblahý náš historicism, jak u nás toneme všichni v historických vzpomínkách, a jak historická mnohovědnost nás dusí. Proto, že jsme tak dlouho spali, křečovitě hledí každý a hodně se vzdělávat, ale to je často jen učenost a mnohovědnost a není to vědění živé, činorodé. Odtud to fantazování o minulosti, hledání ideálů pro budoucnost v těch nejstarších dobách. Ale přítomnost je také historie a zítra bude historie; ten zítřek mně tane na mysli, nejen včerejšek. Realism byl a je metodou nazírání v literatuře, vědě, v umění, v politice. Teprve touto metodou dá se zbudovat pokroková politická strana a opravdu česká politika. Realismus je snahou o uvědomělou českou politiku na základě co možná vědeckém. Realism je uskutečňováním té naší české ideje, té Chelčického humanity, vědomým pokračováním reformací a obrozováním. My nejsme ještě zcela probuzeni. A v krizi, která se jeví jako úpadek strany staročeské a mladočeské, běží o řečenou syntezi pojmovou, ale i politickou, o sbírání sil a silek, o syntezi všenárodní a v pravém duchu českém. To tedy má být politika 28
realistická; přiznávám se, že jest snadněji o ní mluvit, než ji provádět. Tím jsem skončil.
„Slovo k inteligenci"./!/ Inteligence je pro náš národ i politicky velmi důležitá, jak vidíme z vývoje obrozenského; a mohla by inteligence vyvinout velmi vydatnou činnost, třeba jen nepřímo politickou. Slovem inteligence nemíním jen ty, kdo mají hodnost akademickou, ale míním učitelstvo, různé nižší úřednictvo apod. vrstvy; avšak k inteligenci dnes už náleží mnoho a mnoho lidí. Dnes přece je již mnoho sebevzdělávající se inteligence a ta je právě v našem národě při značném nedostatku škol, také kvalitativním, důležitá. Přiznávám se, že bych se nebyl pokoušel pracovat politicky, kdybych nebyl chtěl protestovat proti té inteligenci, která se politické práce štítí. Byli jsme pro demokratizaci volebního řádu - když demokracie, tož demokracie doopravdy! Podali jsme důkaz právě my dva profesoři, že lze přesvědčit tzv. masy, dokázali jsme, že dovedeme agitovat, jeli toho třeba. Říká se: Nemáte mas za sebou. Masy, jak se toho slova užívalo, už nejsou, ty masy už jsou také zinteligencovány, a nestarejte se o masy. Otázka jest, jestliže kdo před masami hájí své přesvědčení a jaké má důvody pro své přesvědčení. Každý z nás má povinnost hájit svobodu, pokrok, demokracii! Masy poctivou politic/!/ Z řeči prof. Masaryka pronesené na Smíchově.
29
kou prací budou získány neméně, než jsou získávány demagogií. Nehrát si na zrozeného vůdce mas, ale také nebát se těch mas a nikoho, ale chovat se k masám čestně, nepochlebovat jim - demokracie, ale ne demagogie! Ale chceme-li pronikat, je třeba mít pevné přesvědčení, věřit ve svou práci, mít sebedůvěru - pryč skepse a indiferentismus, ale státi za své přesvědčení a hájit je. Mít program! Uvědomělý program je pro stranu to, co je pro stát zákon, zejména ústavní zákon. Ale tak jako ve státě zákon provádí administrace a jako administrace má prakticky velikou důležitost, tak také ve straně a o jejím vývoji rozhoduje nejen program, nýbrž její administrace, její postup, její práce. Program činorodý musí vystihnout, kam spěje náš národ za dané světové situace. Ale opakuji: Program a administrace, provádění programu, směr, směřování. Směřovat musíme k určitému cíli! Vidíme, že naše zásady pronikají do všech stran, a jsem přesvědčen, že naše zásady přijme rozhodná většina národa, jakmile pronikne k hlubšímu politickému vzdělání a sebevědomí. To není žádná pýcha a hrdost, to je mužné vědomí poctivé práce, směřující k čisté, české budoucnosti. Všichni ke společné práci! Otištěno: Nakladatelství Svoboda Praha 1990
