Strýc Pepin v díle Bohumila Hrabala

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav české literatury a knihovnictví Literatura a mezikulturní komunikace

Bc. Michal Kirš

Strýc Pepin v díle Bohumila Hrabala Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Jan Tlustý, Ph.D.

2015

Anotace V práci je analyzována literární stylizace strýce Pepina v prozaických textech Bohumila Hrabala. Předmětem zkoumání jsou texty, v nichž se tato postava přímo vyskytuje. Vedle několika povídek z 50. let (Lednová povídka, Únorová povídka, Smrt pana Baltisbergra) se jedná především o vzpomínkovou prózu ze 70. let (Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Krasosmutnění, Harlekýnovy miliony) a 80. let (trilogie Svatby v domě, Božské děti, Dandy v montérkách). U těchto textů je provedena interpretační studie. Dále byly abstrahovány základní polohy, do nichž je strýc Pepin stylizován, a které utvářejí jeho literární portrét. Jsou sledovány především významy a funkce, jež postava strýce Pepina v Hrabalově díle nese a plní. Pozornost je věnována i Josefu Hrabalovi (1882–1967), předloze pro literární postavu strýce Pepina, jakožto významnému inspiračnímu zdroji pro poetiku Bohumila Hrabala. V úvodní kapitole jsou připomenuta důležitá fakta z Hrabalova života a tvorby. Zejména problematické období 70. let je zasazeno do historického kontextu.

Annotation In this thesis is analysed the literary stylization of uncle Pepin in prosaic texts of Bohumil Hrabal. Subject of research are those texts, in which this character directly appears. Beside several stories from 1950s (January Story, February Story, The Death of Mr. Baltisberger), it concerns primarily his memorial prose from 1970s (Cutting It Short, The Little Town Where Time Stood Still, Joyful Blues/Beautiful Sadness, Harlequin's Millions) and from 1980s (trilogy In-House Weddings, Divine Children, The Dandy in Overalls). In case of these texts is made an interpretative study. Then were abstracted the basic aspects, in which is uncle Pepin stylized, and which create his literary portrait. This thesis follows especially meanings and functions, which the character of uncle Pepin in Hrabal's work carries and fulfils. Attention is also paid to Josef Hrabal (1882–1967), a template for the character of uncle Pepin, as significant inspirational source for Bohumil Hrabal's poetics. In the introductory chapter are mentioned important facts from Hrabal's life and work. Particularly the problematic period of 1970s is placed in historical context.

2

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. .……………………………… Podpis autora práce

3

Poděkování Děkuji vedoucímu práce Mgr. Janu Tlustému, Ph.D. za cenné rady v průběhu psaní magisterské diplomové práce.

4

Motto: „[…] tak ten svět je pořád krásnej, ne že by byl, ale jak já ho vidím […]“ Bohumil Hrabal, Taneční hodiny pro starší a pokročilé Sebrané spisy Bohumila Hrabala, svazek č. 5 (Kafkárna), s. 41

5

Obsah 1.

Úvod .................................................................................................................................... 7

2.

Shrnutí dosavadní literatury ................................................................................................ 9

3.

Život, dílo a kontext tvorby spisovatele Bohumila Hrabala ............................................. 12

4.

Strýc Pepin jako múza Bohumila Hrabala ........................................................................ 22

5.

4.1

Josef Hrabal – předloha pro postavu strýce Pepina ................................................... 22

4.2

Orální projev strýce Pepina ....................................................................................... 24

Literární stylizace strýce Pepina ....................................................................................... 29 5.1

Strýc Pepin v povídkách z 50. let .............................................................................. 29

5.2

Strýc Pepin ve vzpomínkových prózách ................................................................... 32

5.2.1

Postřižiny............................................................................................................ 33

5.2.2

Městečko, kde se zastavil čas ............................................................................. 37

5.2.3

Krasosmutnění .................................................................................................... 47

5.2.4

Harlekýnovy miliony.......................................................................................... 50

5.2.5

Svatby v domě a další prózy z 80. let ................................................................. 55

6.

Závěr ................................................................................................................................. 61

7.

Seznam použité literatury.................................................................................................. 64 7.1

Primární literatura ...................................................................................................... 64

7.2

Sekundární literatura.................................................................................................. 65

7.3

Online zdroje ............................................................................................................. 68

6

1. Úvod Strýc Pepin bývá v souvislosti s tvorbou Bohumila Hrabala zmiňován zejména jako významný inspirační zdroj. Tento postoj zaujímají význační znalci díla tohoto předního českého spisovatele, ostatně to opakovaně přiznává i autor sám. Strýc Pepin zásadně ovlivnil styl Hrabalova psaní i celkově jeho poetiku, což se nejviditelněji projevilo v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé. Vedle toho se strýc Pepin objevil v několika textech Bohumila Hrabala jako postava. Znám je zejména z novel Postřižiny a Městečko, kde se zastavil čas. Vliv strýce Pepina na Hrabalovu tvorbu byl již několikrát prozkoumán a popsán.1 Většina badatelů se přitom soustředí především na dikci strýce Pepina. Také Hrabalovy texty byly již mnohými odborníky interpretovány a podrobeny nejrůznějším analýzám. Už méně je toho napsáno o významech, které Hrabal prostřednictvím postavy strýce Pepina do svého díla vnáší. Portréty, jež Bohumil Hrabal strýci Pepinovi ve svém díle vystavuje, podle mého názoru dosud nejsou uspokojivě probádány. Jaké funkce má tato postava? Jakou má filozofii? Jak se projevuje a co z toho lze vyvodit? Cílem této práce je odpovědět na tyto otázky. Pokusím se blíže specifikovat, jak je strýc Pepin v Hrabalově díle stylizován, přičemž důraz kladu na vzpomínkové prózy. Ve zkoumaných textech na základě vlastní interpretace nacházím a pojmenovávám elementární polohy, do nichž je strýc Pepin stylizován, a které tak z podstatné části utvářejí jeho literární portrét. Takto se hodlám dopátrat poselství, jež Hrabal v postavě strýce Pepina čtenáři zanechává. V úvodní kapitole shrnuji a komentuji primární i sekundární „hrabalovskou“ literaturu. Dále připomínám zásadní fakta ze života Bohumila Hrabala. Zmiňuji klíčové okamžiky jeho spisovatelské dráhy i kontext Hrabalovy tvorby zejména v 70. letech, kdy vznikla většina textů, které jsou předmětem zkoumání v této práci. Následující kapitola pojednává o reálném strýci Pepinovi jakožto inspiračním zdroji Bohumila Hrabala. Nejdříve přináším několik dostupných poznatků ze života Hrabalova strýce, jenž byl předlohou pro Pepinovu postavu. Ve druhé části kapitoly se věnuji specifickému orálnímu projevu strýce Pepina, jelikož ten se výrazně promítnul do Hrabalova psaní. Zde upínám pozornost k základním aspektům Pepinovy řeči a souvisejícím jevům, které Hrabal převzal a rozvinul ve své tvorbě. Kapitola souhrnně nazvaná „Literární stylizace strýce Pepina“ je jádrem celé práce. V ní předkládám vlastní interpretaci Hrabalových próz, v nichž se postava strýce Pepina vyskytuje. Mým cílem přitom není analýza zkoumaných textů prizmatem naratologických kategorií (postavy, vypravěč, čas, prostor), ačkoliv zcela ignorovat je nelze. Zabývám se 1

Viz zejména Milan Jankovič a Jiří Pelán.

7

charakteristickými rysy a tématy (ústředními i dílčími) analyzovaných textů. Zvláštní pozornost věnuji postavě strýce Pepina, jejíž projevy zobecňuji a posléze rozřazuji do zastřešujících kategorií. Jsem si samozřejmě vědom toho, že vzhledem k mnohoznačnosti a mnohovýznamovosti Hrabalova díla nemůže tato interpretační studie obsáhnout portrét strýce Pepina v jeho úplnosti. Ve snaze o zachycení celkového portrétu strýce Pepina v Hrabalově tvorbě nejdříve rozebírám několik povídek z 50. let (Lednová povídka, Únorová povídka, Smrt pana Baltisbergra), jež ještě nelze řadit do vzpomínkových textů. Dále však již pokračuji vlastním výkladem autorových próz reminiscenčního charakteru. Postupně takto rozebírám nejdříve prózy ze 70. let (Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Krasosmutnění, Harlekýnovy miliony) a následně vzpomínkové texty z 80. let (Svatby v domě, Proluky, Božské děti, Dandy v montérkách). V prózách z 80. let se strýc Pepin vyskytuje již jen minimálně, sehrává zde jen průvodní a nepříliš důležitou roli. Adekvátně k tomu rozebírám i celé tyto texty. Analýza je tedy ve výsledku stručnější nežli u detailně zpracovaných textů ze 70. let.

8

2. Shrnutí dosavadní literatury O rozsáhlosti díla Bohumila Hrabala podává přesnější představu devatenáct svazků jeho sebraných spisů, které postupně během let 1991–1997 vydalo nakladatelství Pražská imaginace. O vydání tzv. Sebraných spisů Bohumila Hrabala (SsBH) se zasloužil zejména Hrabalův blízký přítel Václav Kadlec, jemuž při editorských a redakčních úkonech vypomáhali mj. Karel Dostál, Claudio Poeta, Vladimír Gardavský či Jaroslava Janáčková. Takové zpracování Hrabalova kompletního díla bylo zcela zásadní pro jakoukoli badatelskou činnost, která logicky následovala po jeho vydání.2 Václav Kadlec a jeho kolegové čerpali při sestavování a vydávání SsBH především ze soukromého archivu Bohumila Hrabala, kde také byla valná většina textů dohledána v původní verzi. Hrabalova situace v oficiální literatuře byla zejména v 70. a 80. letech poněkud problematická. Své texty pod tlakem cenzury často i mnohokrát přepracovával, aby mohly vyjít.3 Užitečnost SsBH tkví tedy v tom, že Hrabalovy texty zde nalezneme v pokud možno originálním znění (ať už před četnými zásahy nakladatelských redaktorů či samotného autora). Proto jsem v rámci primární literatury pro účely této diplomové práce vycházel výhradně ze SsBH, přičemž nebylo nutné použít všech devatenáct svazků. Sekundární „hrabalovské“ literatury, která se zabývá dílem a životem Bohumila Hrabala z nejrůznějších úhlů pohledu, již existuje poměrně značné množství. Závažnost jednotlivých příspěvků se však liší dle přístupu k Bohumilu Hrabalovi a jeho dílu. Existuje celá řada publikací spíše popularizačního charakteru (např. vzpomínky na vzájemná setkání s umělcem), ryze vědeckých prací je již k dispozici o poznání méně. V některých případech dochází k prolnutí obou přístupů. Patrně nejvýraznějším titulem tohoto typu je Spisovatel Bohumil Hrabal od Tomáše Mazala, jenž se s literátem přátelil. Společně s nedávno vydanou prací Hlučná samota: sto let Bohumila Hrabala: 1914–2014 se jedná o nejobsáhlejší publikaci, která se věnuje pouze Bohumilu Hrabalovi. Nalezneme zde i spoustu fotografií, dokumentů a citací z díla. Účelem Mazalovy práce bylo především obeznámit širokou veřejnost s životem a dílem Bohumila Hrabala. Je třeba na tomto místě zmínit i první

2

V roce 1997 takřka současně s vydáním posledního (19.) svazku SsBH umírá Bohumil Hrabal. Badatelé tak mají de facto ihned k dispozici Hrabalovo pečlivě zpracované, kompletní literární dílo. 3 Bohumil Hrabal v několika případech ustoupil tlaku cenzury. V touze po vydání svých textů se uchýlil k autocenzuře, kdy své texty sám upravoval tak, aby výsledek ideologicky zainteresované redakci nakladatelství vyhovoval. Nejradikálněji si počínal při zpracování dvou svých později autonomních textů – Něžného barbara a Příliš hlučné samoty. Propojením těchto textů vzniklo dílo nazvané Kluby poezie (1981, Mladá fronta), které lze považovat za vůbec nejnešťastnější Hrabalův ústupek.

9

monografii o spisovatelovi nazvanou prostě Bohumil Hrabal.4 Jejím autorem je Radko Pytlík, jenž se Hrabalovi věnuje i v jiných publikacích. Pytlíkův příspěvek je cenný zejména kvůli svému prvenství (rok vydání 1990), které zajišťovalo nesporný přínos v době publikování. Z dnešního pohledu se však Pytlíkova práce jeví jako dávno překonaná, o což se zasloužili zejména Milan Jankovič a Jiří Pelán. Prvně jmenovaného lze považovat za klíčového interpretátora Hrabalových textů. Jankovičovo nejzávažnější dílo Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala postihuje umělcův vývoj od samého počátku až do konce, přičemž se obšírně zabývá jevy, jež se pojí se stylem Hrabalova psaní. Snaha o pokud možno co nejvědečtější přístup je patrná i u práce Jiřího Pelána Bohumil Hrabal: pokus o portrét. Pelán rovněž komentuje spisovatelův vývoj, v porovnání s Jankovičem v poněkud zhuštěnější podobě.5 Přínosem pro tuto práci je i jeho studie Quijotismus v Hrabalovi, která byla publikována ve sborníku prací Hrabaliana rediviva. Jedná se již o druhý sborník krátkých statí různých autorů, které se vztahují k životu a dílu Bohumila Hrabala. První sborník Hrabaliana vyšel ještě za Hrabalova života, a to k příležitosti jeho 75. narozenin. Povaha i zaměření jednotlivých statí se dosti liší, vědecký přístup lze pozorovat mj. u textů Milana Jankoviče, Václava Kadlece, Josefa Zumra či Susanny Rothové. Naposledy zmíněná Susanna Rothová, švýcarská bohemistka a překladatelka Hrabalových textů do němčiny, je zároveň autorkou první významné teoretické práce o Hrabalově díle. Byť se v její druhé části soustředí na Příliš hlučnou samotu a její variace6, její disertační práci Hořké štěstí a hlučná samota Bohumila Hrabala nelze opomenout. Významným příspěvkem je i disertační práce Totální realismus a trapná poezie rakouské bohemistky Gertraude Zandové. Autorka zde věnuje pozornost situaci v české neoficiální literatuře v období 1948–1953. Nutno však poznamenat, že hlavním objektem zájmu není Hrabal, nýbrž básník Egon Bondy. Problematice vztahu literatury a politiky v letech šedesátých se věnuje Helena Kosková. Její práce Hledání ztracené generace je důležitá především pro pochopení ediční politiky v tomto období. Významné místo v „hrabalovské“ literatuře zaujímají také pojednání Emanuela Frynty (Náčrt základů Hrabalovy prózy) a Václava Černého (Za hádankami Bohumila Hrabala, pokus interpretační), kteří v souvislosti s tvorbou Bohumila Hrabala hovoří o tzv. hospodské historce, respektive kecu. 4

Komunistický režim až na výjimky neumožňoval publikování vědeckých pojednání o Hrabalově díle. Pytlíkova práce je tak opravdu první obsáhlejší monografií, ačkoliv vyšla až v roce 1990. Již o deset let dříve dokončil Jaroslav Kladiva svou studii Literatura Bohumila Hrabala, kde se věnuje struktuře a metodě Hrabalových děl. Tento pro badatele jistě hodnotný spis však vyšel až v roce 1994 v Pražské imaginaci. 5 Pelánova studie původně vznikla jako předmluva pro rozsáhlou antologii Hrabalových textů (Opere scelte), již vydává italské nakladatelství Mondadori. 6 Příliš hlučná samota, Hrabalovo vrcholné dílo, je pro účely této práce irelevantní.

10

V souvislosti se 100. výročím Hrabalova narození v minulém roce (2014) došlo k vlně vydání několika dalších titulů. Jejich kvalita je však přirozeně kolísavá. Patrně nejvýznamnější z nich je již jednou zmíněná velkoformátová publikace Petra Kotyka, Světlany Kotykové a Tomáše Pavlíčka s názvem Hlučná samota: sto let Bohumila Hrabala: 1914–2014. Jedná se o jakési kalendárium (doplněné o celou řadu autentických fotografií a dokumentů), které sleduje rok po roce významné události v Hrabalově osobním i uměleckém životě. Další nové publikace, které mohou posloužit k dotváření spisovatelova obrazu, jsou Via Hrabal: kniha vzpomínek od autorského dua Jacek Baluch a Tomáš Mazal a Setkávání s Hrabalem: vzpomínky & eseje od Josefa Kroutvora. Vyšla také obsáhlá fotografická publikace Jana Kaplana. Částečně beletrizovaná popularizační kniha Moniky Zgustové V rajské zahradě trpkých plodů: o životě a díle Bohumila Hrabala vyšla v reprintu. Viditelně komerčně provedená publikace Petra Čermáka (Bohumil Hrabal: „Vzhůru, srdce!“) nepřináší nic nového a obsahuje celou řadu nepřesností.

11

3. Život, dílo a kontext tvorby spisovatele Bohumila Hrabala Bohumil Hrabal je řazen mezi nejvlivnější a nejčtenější české spisovatele 20. století. Dalo by se snad říci, že význam Hrabalova díla a zájem o něj přerostl ještě za jeho života hranice tuzemska a autora tak lze bez debat označit za světového. Mezi nejvýznamnější ocenění, která mu byla udělena, patří francouzský Řád umění a literatury (1992) a medaile Za zásluhy z rukou prezidenta Václava Havla (1996). Bohumil Hrabal byl spisovatelem poměrně velmi plodným, o čemž vypovídá devatenáct svazků jeho sebraných spisů. V drtivé většině se jedná o texty prozaické. Nutno však poznamenat, že kořeny Hrabalova psaní jsou ryze poetické. Básnický talent se znatelně projevuje i v próze, která je v podání Hrabala výrazně lyrická. Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně kontoáristce Marii Kiliánové. Biologický otec Bohumil Blecha se k dítěti nepřihlásil. Příjmení budoucí spisovatel převzal po svém kmotrovi Františku Hrabalovi poté, co se v roce 1916 oženil s jeho maminkou. Hrabalovo dětství bylo bohaté na zážitky a vjemy různého druhu, což bylo dáno chlapcovou nezvykle silnou vnímavostí i několikerým stěhováním. Ve věku tří let se dle svých vzpomínek stěhuje natrvalo do Polné, kde jsou v místním pivovaru zaměstnáni již manželé František a Marie Hrabalovi.7 První roky svého života však strávil povětšinou v domku svých prarodičů Kateřiny a Tomáše Kiliánových na Balbínově ulici v brněnských Židenicích. V roce 1919 se Hrabalovi přesunují do Nymburka, kde získal Hrabalův otčím František místo účetního ve zdejším pivovaru.8 Již čtyřčlenná rodina9 se nyní stěhuje do bytu, který se nachází přímo v areálu nymburského pivovaru. V Nymburku a jeho okolí prožil Bohumil Hrabal svá chlapecká léta i mládí. Nejprve absolvoval obecnou školu v Nymburku. Poté navštěvoval nymburskou reálku s výjimkou jednoho roku, kdy docházel do Českého státního gymnázia v Brně.10 Jeho studijní výsledky na všech těchto školách byly nevalné úrovně, malý Hrabal měl problémy s disciplínou a dvakrát dokonce propadl. Škola byla pro něj v tomto období utrpením. Byl zde

7

KOTYK, Petr, Světlana KOTYKOVÁ a Tomáš PAVLÍČEK. Hlučná samota: sto let Bohumila Hrabala: 19142014. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2014, s. 12. 8 František Hrabal posléze vykonává funkci správce pivovaru, ještě později se stane jeho ředitelem. 9 Manželům Hrabalovým se narodil syn Břetislav, Bohumilův mladší bratr. 10 Po smrti dědečka Tomáše Kiliána se na přání rodičů přesunul zpět do Brna za babičkou Kateřinou, která v Židenicích zůstala sama. Na Českém státním gymnáziu v Brně (dnes Gymnázium, Brno, třída Kapitána Jaroše 14) však absolvoval (neúspěšně) pouze primu.

12

roztěkaný a nesoustředěný, raději vyrážel do přírody nebo na procházky do města mezi lidi. 11 Hrával také kopanou za nymburské fotbalové mužstvo Polaban. Během prázdninových pobytů v rodném Brně jej ve snaze o nápravu studijních neúspěchů opakovaně doučoval jeho strýc Bohuslav Kilián.12 V roce 1934 složil Bohumil Hrabal maturitní zkoušky na nymburské reálce, o rok později i maturitu z latiny na gymnáziu v Českém Brodě. Téhož roku (1935) se zapsal především na popud své matky na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Pokud byl do této chvíle ve škole spíše pasivní a podprůměrný, nyní u něj vzplanula touha po vědomostech a vzdělání. Vysokoškolské období bylo velmi důležité pro Hrabalovu pozdější literární tvorbu, zejména díky intenzivnímu studiu humanitních disciplín (včetně filozofie) a četbě.13 Z filozofů je nejvíce ovlivněn Ladislavem Klímou, německými filozofy (Schopenhauer, Kant, Hegel, Leibniz) a později i východní naukou Lao Tse. Bohumil Hrabal objevuje i své první literární vzory, které ho inspirují k vlastní tvorbě. Mezi nimi byl i italský básník Giuseppe Ungaretti, jehož dílo Pohřbený přístav dostal Hrabal darem. Později přiznal, že především pod dojmem Ungarettiho básní začal od roku 1936 psát své vlastní verše.14 Mezi své literární vzory sám Hrabal opakovaně řadí Jaroslava Haška, Ladislava Klímu, Richarda Weinera, Jakuba Demla a Franze Kafku. Dále zmiňuje také autory, jako jsou Bruno Schulz, Isaak Babel, François Rabelais, Louis-Ferdinand Céline, James Joyce, Anton Pavlovič Čechov, Sergej Alexandrovič Jesenin a jiné.15 Mnozí znalci Hrabalova díla v jeho souvislosti akcentují význam odkazu Jaroslava Haška, přičemž zmiňují jeden z hlavních rysů Haškovy poetiky – tzv. hospodskou historku.16 V době studia se Hrabal významným způsobem zajímá také o výtvarné umění, vzdělává se i v oblastech hudby, divadla a filmu (na tomto uměleckém poli ho nejvíce zaujala americká groteska s Chaplinem, Keatonem či Lanem).17 Jeho studium práv je přerušeno, když nacisté v roce 1939 zavírají vysoké školy. V příštím roce se sbližuje s básníkem Karlem Maryskem, který se stane jeho celoživotním přítelem. Spolu debatují o umění, zejména o surrealismu. Hrabal usiluje marně o publikaci

11

MAZAL, Tomáš. Cesty s Bohumilem Hrabalem. 1. vyd. Praha: Academia, 2011, s. 22. Bohuslav Kilián byl jedním z redaktorů meziválečné společenské revue Salon. Toto periodikum dosahovalo ve své době celostátního významu. V Kiliánově vile v brněnských Obřanech se pravidelně scházeli eminentní umělci. 13 KOTYK, Petr, Světlana KOTYKOVÁ a Tomáš PAVLÍČEK. Hlučná samota: sto let Bohumila Hrabala: 1914-2014. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2014, s. 37. 14 Tamtéž, s. 35. 15 PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002, s. 7. 16 Viz Emanuel Frynta, Václav Černý, Milan Jankovič, Helena Kosková. 17 KLADIVA, Jaroslav. Literatura Bohumila Hrabala: (Struktura a metoda Hrabalových děl). 1.vyd. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 12. 12

13

svých básní. Kamil Bednář jeho verše označuje za „opožděný měkký surrealismus“.18 Během druhé světové války vystřídá Bohumil Hrabal v relativně rychlém sledu několik zaměstnání. V roce 1944 je ve svých třiceti letech jmenován elévem protektorátních drah, posléze nastupuje na místo výpravčího v Kostomlatech. Zde Hrabal vydrží až do konce války. Zároveň tady načerpal inspiraci pro svou pozdější novelu Ostře sledované vlaky, která ho i díky veleúspěšné filmové adaptaci proslaví po celém světě. Koncem roku 1945 se Hrabal pod vlivem levicové umělecké avantgardy (zejména surrealismu) a po zkušenostech s nacisty na konci války stává členem nymburské Komunistické strany Československa.19 V jeho případě se však jedná pouze o epizodní členství, za necelý rok ze strany zase vystupuje. S Karlem Maryskem jsou silně ovlivněni surrealismem a poetismem Vítězslava Nezvala a Karla Teigeho. Společně sepsali Manifest neopoetismu (název nového uměleckého směru navrhl Hrabal), v němž navazují na předválečný poetismus, který však obohacují o mnohé vlastnosti surrealismu.20 V roce 1946 Hrabal úspěšně ukončil studium práv, byl promován doktorem obojího práva. Hrabal v této době usiluje za podpory Karla Maryska o vydání své první básnické sbírky Ztracená ulička.21 Nedlouho po únorovém převratu v roce 1948 se Bohumil Hrabal rozhodl natrvalo přestěhovat z Nymburka do Prahy. Do jeho prvního bytu v domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí za ním koncem 40. let pravidelně přijížděl z Nymburka na návštěvu strýc Pepin. Během těchto setkání vznikaly tzv. protokoly, o nichž ještě bude řeč v kapitole „4.2 Orální projev strýce Pepina“. V následujícím roce píše Hrabal své první závažné texty – mj. existenciálně laděnou prózu Kain, povídky Dům, který se osvěžoval bleskem, Filipojakubský den a Slavná Wantochova legenda či textovou koláž Mrtvomat. Po dokončení práv vystřídal v krátkých intervalech několik zaměstnání (např. pojišťovací agent Starobního a invalidního živnostenského fondu, obchodní zástupce velkoobchodní firmy Harry Karel Klofanda). Významnou roli v Hrabalově uměleckém vývoji sehraje jeho rozhodnutí nastoupit na brigádu do Poldiny huti v Kladně. Zde pracuje na pozici pomocného dělníka v letech 1949–1953. V kladenských ocelárnách se pohybuje mezi prostými lidmi různého ražení i nepotřebnými intelektuály, které komunistický režim „smetl“ 18

ČERNÝ, Václav. Za hádankami Bohumila Hrabala, pokus interpretační (1975). In: Eseje o české a slovenské próze. 1. vyd. Praha: Torst, 1994, s. 92. 19 KOTYK, Petr, Světlana KOTYKOVÁ a Tomáš PAVLÍČEK. Hlučná samota: sto let Bohumila Hrabala: 1914-2014. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2014, s. 53. 20 ZGUSTOVÁ, Monika. V rajské zahradě trpkých plodů: o životě a díle Bohumila Hrabala. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1997, s. 53. 21 Ztracená ulička měla být vydána vlastním nákladem Bohumila Hrabala v nymburské knihtiskárně Miroslava Hrádka. Její sazba však byla po Únoru 1948 rozmetána. Básnická sbírka vyšla tiskem až v roce 1991 v rámci samizdatové edice Pražská imaginace.

14

do výroby.22 Takoví jsou i hrdinové Hrabalových textů.23 Intelektuálem (navíc s uměleckými ambicemi) v řadách kladenských dělníků je i grafik Vladimír Boudník, s nímž se o deset let starší Hrabal spřátelí. Hned zpočátku 50. let se Bohumil Hrabal přestěhuje do Libně. Zanedlouho nato se k němu stěhuje i Boudník, často zde pobývá i básník Egon Bondy. V jejich bytě v ulici Na Hrázi č. 24 dochází k četným setkáním pražských intelektuálů.24 Boudníka doprovází při jeho pouličních akcích, při nichž grafik demonstruje kresbami, které vycházejí ze skvrn na oprýskaných zdech, svůj vlastní výtvarný směr explosionalismus. V závěru roku 1950 Hrabal vytváří svá vrcholná básnická díla, eposy Bambini di Praga a Krásná Poldi. V obou případech se jedná o „koláže surrealistických obrazů, existenciálních pocitů, dojmů a monologů, reálných situací prolínaných erotikou a smrtí“. 25 U Bambini di Praga rozpoznává Václav Černý patrný vliv básnického kubismu Guillauma Apollinaira a jeho monumentálního poemu Pásmo.26 Byť v obou textech převládá Hrabalův vrcholný surrealismus, i v případě Krásné Poldi sehrává důležitou roli ještě další přístup – tzv. totální realismus. Autorem pojmu i totálněrealistického konceptu je Egon Bondy.27 V duchu zaznamenávání „totální reality“ s důrazem i na zdánlivě nedůležitý detail se nesou i další Hrabalovy texty z 50. let.

Nejvýraznější z nich je Jarmilka, rovněž zasazená do

prostředí Poldiny huti. Velkým obdivovatelem tohoto prozaického textu z roku 1952 byl Jiří Kolář. Gertraude Zandová si všímá, že Hrabalův postoj ke skutečnosti daný zájmem o nenápadný detail jej činí nejen příbuzným s přístupem Bondyho, ale i filozofií Skupiny 42.28 Začátkem roku 1952 vznikají také první povídky, v nichž je portrétován strýc Pepin (Lednová 22

KOTYK, Petr, Světlana KOTYKOVÁ a Tomáš PAVLÍČEK. Hlučná samota: sto let Bohumila Hrabala: 1914-2014. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2014, s. 62–64. 23 Hrabal do svých textů často zařazuje své skutečné přátele či spolupracovníky, kteří ve vyprávění plní hlavní role. Většinou se jedná o materiálně chudé, avšak o to duchem bohatší jedince. Vzhledem k režimu a druhu prací, které se Bohumil Hrabal rozhodl navzdory svému právnickému vzdělání vykonávat, takové lidi v zaměstnání potkával. Nutno podotknout, že své vysokoškolské vzdělání využil pouze během druhé světové války, kdy necelý rok pracoval jako pomocná síla u notáře Josefa Možuty v Nymburku. 24 Kromě již jmenovaných se jednalo mj. o Iva Vodseďálka, Karla Maryska, Josefa Hiršala, Zdeňka Boušeho, Vladislava Merhauta, Jiřího Šmejkala a Jiřího Koláře. Později se zde scházeli také tzv. Libeňští psychici: Stanislav Vávra, Vladimír Vávra, Zdeněk Buřil, Jindřich Sobotka, Jiří Šmoranc a Otakar Rubeš. 25 KOTYK, Petr, Světlana KOTYKOVÁ a Tomáš PAVLÍČEK. Hlučná samota: sto let Bohumila Hrabala: 1914-2014. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2014, s. 66. 26 ČERNÝ, Václav. Za hádankami Bohumila Hrabala, pokus interpretační (1975). In: Eseje o české a slovenské próze. 1. vyd. Praha: Torst, 1994, s. 97. 27 ZAND, Gertraude. Totální realismus a trapná poezie: česká neoficiální literatura 1948-1953. 1. vyd. Brno: Host, 2002, s. 111. „Bondy prezentuje ve sbírce „Totální realismus“ silně subjektivně vnímanou skutečnost, v konkrétním případě určenou neřešitelným rozporem mezi individuem a společností. […] Vzniká tak selektivní obraz reality, který se už nestará o objektivitu, který zaznamenává stejně nicotné detaily jako důležité historické události.“ Neexistuje žádný manifest totálního realismu, vycházejme tedy z definice Gertraude Zandové. Totální realista zaznamenává realitu, která je však výrazně „zkreslena“ jeho subjektivním viděním a vnímáním světa, kde vedle velkých událostí hrají významnou roli i ty nejdrobnější detaily. 28 Tamtéž, s. 122.

15

povídka, Únorová povídka). O čtyři roky později k nim přibývá další – Smrt pana Baltisbergra. Po těžkém pracovním úrazu z Poldiny huti mění Hrabal zaměstnání, v letech 1954– 1959 pracuje ve Sběrných surovinách jako balič starého papíru. I zde načerpal inspiraci pro pozdější dílo (Baron Prášil, Příliš hlučná samota), v němž se autobiografické prvky často objevují. Během postupného uvolňování poměrů v 50. letech se schyluje k vydání Hrabalovy prvotiny, s čímž Hrabalovi napomáhají Josef Hiršal a především Jiří Kolář. Nakonec v roce 1956 opravdu vyjde Hrabalova první publikace jako separátní výtisk Zpráv Spolku bibliofilů pod názvem Hovory lidí. Vydáno je 250 výtisků, uvnitř knihy se nacházejí pouze dvě povídky: Setkání a Večerní Praha. Ve stejném roce se Hrabal seznámil s Eliškou Plevovou (přáteli zvaná Pipsi), se kterou se záhy oženil. V roce 1959 má dle edičního plánu vyjít v Československém spisovateli Hrabalova kniha povídek Skřivánci na niti. Místo toho však je již vysázený text novým ředitelem nakladatelství rozmetán (mj. v návaznosti na skandál s vydáním Škvoreckého Zbabělců v předcházejícím roce). Hrabalův „řádný“ debut před širokou veřejností je tak odložen až do roku 1963, kdy v Československém spisovateli vychází soubor povídek Perlička na dně. Mezitím působí v letech 1959–1961 jako kulisák v libeňském divadle S. K. Neumanna, poté se definitivně stává „spisovatelem na volné noze“. Ač debutoval Bohumil Hrabal poměrně pozdě (ve 48 letech), jeho kariéra spisovatele nabrala strmý vzestup. Hrabalovi v 60. letech postupně vycházejí ještě následující díla: Pábitelé (MF29, 1964), Taneční hodiny pro starší a pokročilé (ČS30, 1964), Ostře sledované vlaky (ČS, 1965), Kopretina (MF, 1965), Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (MF, 1965), Automat Svět (MF, 1966), Toto město je ve společné péči obyvatel (ČS, 1967) a Morytáty a legendy (ČS, 1968).31 Většinou se jedná o povídkové soubory. Kopretina je Hrabalovou jedinou knihou určenou pro děti. Experimentální text Taneční hodiny pro starší a pokročilé je umělecky cenný zejména pro svou formu a věnovat se mu budu více v kapitole „4.2 Orální projev strýce Pepina“. Dílo, které Hrabalovi v tomto období přineslo největší popularitu, byla novela Ostře sledované vlaky. Josef Zumr podotýká, že Hrabalovy první knihy vydané v 60. letech způsobily revoluci.32 Najednou se objevil autor s novým,

29

MF = Mladá fronta. ČS = Československý spisovatel. 31 Zajímavostí pro tuto práci je smlouva Bohumila Hrabala s nakladatelstvím Československý spisovatel na knihu s názvem Strýc Pepin, kterou uzavřel v roce 1966. Rukopis však nebyl nikdy dodán. 32 ZUMR, Josef. Ideová inspirace Bohumila Hrabala. In: Hrabaliana: sborník prací k 75. narozeninám Bohumila Hrabala. 1 vyd. v tomto seřazení. Praha: Prostor, 1990, s. 133. 30

16

originálním viděním světa a názorem na život, který své myšlenky dovedl sdělit dosud nevídaným způsobem. Hrabalovy knihy vycházely v nákladu desetitisíců.33 Jejich oblibu dokumentuje i fakt, že bývaly brzy rozebrány, což často vyúsťovalo v další (někdy i rozšířená) vydání. V roce 1965 se stal členem Svazu československých spisovatelů. To však automaticky neznamená, že se stal i součástí oficiální literatury. Hrabal totiž nikdy nebyl stoupencem režimu, ten jej pouze toleroval. Ve stejném roce kupuje i chatu v Kersku, kde během 70. let napíše svá vrcholná díla. Během 60. let dochází také k prvním filmovým adaptacím a dramatizacím Hrabalova díla, v nichž i v následujících letech především režisér Jiří Menzel pokračuje.34 Na většině z nich se spisovatel scénáristicky podílí, přičemž zdaleka největší úspěch zaznamenal Menzelův film Ostře sledované vlaky (1966), který v následujícím roce získal Oscara. Toto významné ocenění patrně ještě umocnilo Hrabalovu již tak dosti značnou popularitu doma i v zahraničí. Rychle rostoucí vliv autora však v polovině 60. let zapříčinil zvýšenou pozornost Státní bezpečnosti. Represe v kultuře během tzv. normalizace po roce 1968 se zásadním způsobem dotknou i Hrabala. Po drastických změnách v ediční politice jsou v roce 1970 jeho dvě připravované a již vytisknuté knihy (Poupata a Domácí úkoly) takřka beze zbytku skartovány. Od téhož roku Hrabal přestává být „oficiálním“ autorem, naopak je nyní spisovatelem v likvidaci. Přesto je pro něj myšlenka na emigraci nepřijatelná.35 Na začátku 70. let nemá Hrabal zároveň připravené žádné další texty, dostal se na dno svého „šuplíku“. Ač bez možnosti oficiální publikace, pouští se do psaní nových, rozsáhlejších textů. Začíná tak jeho spisovatelsky nejplodnější období, kdy vzniknou Hrabalovy nejzávažnější prozaické texty. Tohoto času je Hrabalův psací styl již vykrystalizovaný, zralý. 36 Helena Kosková doplňuje, že na počátku 70. let má Hrabal už za sebou přerod směrem k próze s pevnějším epickým jádrem.37 I v návaznosti na nedávná úmrtí v rodině38 začíná Hrabal ve svém psaní vzpomínat na roky prožité v Nymburku. Postupně tak vzniknou Postřižiny (1970), Městečko, kde se 33

Automat Svět (Mladá fronta, 1966) vyšel v nákladu dokonce 102000 výtisků. Mezi nejznámější filmové adaptace Hrabalových textů jsou řazeny následující: Perličky na dně (Jiří Menzel/ Jan Němec/Evald Schorm/Věra Chytilová/Jaromil Jireš, 1965), Ostře sledované vlaky (Jiří Menzel, 1966), Skřivánci na niti (Jiří Menzel, 1969), Postřižiny (Jiří Menzel, 1980), Slavnosti sněženek (Jiří Menzel, 1983). Zfilmována byla však i další díla: Něžný barbar (Petr Koliha, 1989), Příliš hlučná samota (Věra Cais, 1994), Obsluhoval jsem anglického krále (Jiří Menzel, 2006). Jedním z nejvýraznějších dramatizátorů Hrabalova díla je divadelní režisér Ivo Krobot. 35 KOTYK, Petr, Světlana KOTYKOVÁ a Tomáš PAVLÍČEK. Hlučná samota: sto let Bohumila Hrabala: 1914-2014. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2014, s. 136. 36 JANKOVIČ, Milan. Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. 1. vyd. Praha: Torst, 1996, s. 79. 37 KOSKOVÁ, Helena. Hledání ztracené generace. 2. rozšířené vyd., Praha: H & H, 1996, s. 47–49. 38 V roce 1966 umírá Hrabalův otčím František, o rok později strýc Pepin. Hrabalova maminka Marie umírá v roce 1970. 34

17

zastavil čas (1973) a později ještě Harlekýnovy miliony (1980). Těmito texty začíná vzpomínková éra, kdy Hrabal píše o sobě samém (byť zpočátku výrazně latentně). Během následujících let Hrabal napíše tyto texty: Rukověť pábitelského učně (1970), Obsluhoval jsem anglického krále (1971), Něžný barbar (1973), Slavnosti sněženek (1975), Příliš hlučná samota (1976) a Adagio lamentoso (1976). Oficiálně zakázanému Hrabalovi vycházejí tato díla alespoň ineditně. Porůznu jsou vydávána domácím samizdatem (především v edici Petlice, kterou vydává rovněž zakázaný Ludvík Vaculík; občas také v edici Expedice) a v exilu. Mezi lidmi kolují také četné amatérské opisy Hrabalových textů. V roce 1975 učinil Bohumil Hrabal tzv. sebekritické prohlášení v časopise Tvorba.39 Hrabal se v tomto nepříliš dlouhém rozhovoru vyjadřuje k tomu, proč o něm delší dobu nebylo slyšet, a otevřeně (až poslušně) se hlásí k socialismu. V rozhovoru se mj. vyskytuje tento výrok: „[…] jen bych chtěl, aby všichni moji čtenáři věděli, že to myslím poctivě s nimi i se socialismem. Protože bez něho a mimo něj si nedovedu představit ani dnešek, ani budoucnost.“40 Hrabalovy odpovědi působí značně strojeně (jako by je někdo diktoval nebo změnil až ex post), v duchu socialistické demagogie. Existuje pádná domněnka, že rozhovor byl zčásti sepsaný nepodepsanými novináři, jimiž patrně byli Karel Sýs a Jaromír Pelc. 41 Rozhodnutí podepsat se pod redakčně upravený rozhovor muselo být pro Hrabala velmi složité. Jeho vrcholné texty z první poloviny 70. let nebyly v tuzemsku dosud oficiálně publikovány. Začátkem roku 1975 bylo Hrabalovi téměř 61 let, navíc v nedávné době prodělal těžkou nemoc. Nesmí se také zapomenout na Hrabalův pozdní debut (mohl publikovat pouze v letech 1963–1970). Těžko mu tedy zazlívat, že se rozhodl pro „nepatrnou úlitbu“42 v podobě jednoho krátkého interview výměnou za možnost znovu publikovat své texty, jichž měl opět plný „šuplík“. „Je třeba si uvědomit, že současně se ,sebekritikou‘ je uveřejněna Rukověť pábitelského učně, sukus Hrabalovy poetiky […]“, zdůrazňuje Josef Zumr.43 Svého cíle však dosáhnul pouze částečně. Již v 60. letech muselo být vydání každé jeho knihy doprovozeno lektorským posudkem, kde byla mj. zkoumána především případná ideologická závadnost. Během normalizace došlo ještě k přísnějšímu posuzování textů, které mířily do nakladatelství. Ani tzv. sebekritické prohlášení tak nepomohlo Hrabalovým textům 39

Toto prohlášení vyšlo pod názvem Rozhovor s Bohumilem Hrabalem dne 8. ledna 1975. Předcházel mu Hrabalův dopis adresovaný stranickému ideologovi Janu Fojtíkovi, kde ho žádá o pomoc s návratem do literatury. 40 HRABAL, Bohumil a Karel DOSTÁL. SsBH sv. 15 (Domácí úkoly). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1995, s. 366. 41 Tamtéž, s. 404. 42 ZUMR, Josef. Ideová inspirace Bohumila Hrabala. In: Hrabaliana: sborník prací k 75. narozeninám Bohumila Hrabala. 1 vyd. v tomto seřazení. Praha: Prostor, 1990, s. 135. 43 Tamtéž.

18

k hladké cestě na pulty knihkupectví. Díky své popularitě byl ze strany lektorů o to ostřeji „šikanován“ a nucen mnohdy i několikrát své texty upravovat.44 S výjimkou Postřižin (ČS, 1976) nevyšla žádná z jeho vrcholných próz, které napsal v průběhu 70. let, v původní verzi. Jedná se především o díla Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota, Městečko, kde se zastavil čas a Něžný barbar. Hrabal tak byl donucen k mnoha kompromisům, škrtům, změnám v rukopisech, aby jeho texty mohly vyjít. „Škrty a úpravy opakovaně zasahovaly tři oblasti: politiku, erotiku a existenciálně úvahové pasáže.“45 Takto upravené vyšly např. Slavnosti sněženek (ČS, 1978), Krasosmutnění (ČS, 1979), Každý den zázrak (ČS, 1979) či Kluby poezie (MF, 1981).46 Podstatné podle mě je, že Hrabal ve svých textech po zmiňovaném prohlášení nezačal být poplatný režimu, socialismus v nich nikterak nepodporuje ani neoslavuje. Hrabalovo sebekritické prohlášení tak pro něj představovalo možnost, jak publikovat alespoň některé texty. Ani díky prohlášení se však z Hrabala nestal oficiální autor. „Bohumil Hrabal nebyl nikdy oficiálním autorem: jako nejznámější z trpěných stál mezi podporovanými a potlačovanými.“47 U čtenářů i v uměleckých kruzích vyvolala Hrabalova sebekritika rozporuplné reakce. „Tato ,sebekritika‘ byla velikou kulturně politickou událostí, neboť byla chápána jako veřejná kapitulace jednoho z nejoblíbenějších a nejznámějších autorů. Vyvolala u širokých vrstev obyvatelstva velké zklamání a ojediněle i mnohem radikálnější reakce: v Praze se veřejně pálily jeho knihy.“48 Veřejné komentátory Hrabalova prohlášení lze rozdělit de facto do dvou skupin. Reprezentanty první skupiny Hrabalovo prohlášení vesměs zklamalo, nedovolují si však Hrabala soudit a jeho pohnutky a jednání dokáží pochopit (např. Josef Škvorecký, Jaroslav Vejvoda, Viktor Fischl, Vladimíra Čerepková, Ivan Binar, Rio Preisner, Vladimír Škutina, Ivan Diviš, Jan Beneš). Hrabal se podle nich stal „obětí tlaku“. Představitelé méně četné druhé skupiny Hrabalovo prohlášení jednoznačně odsoudili a Hrabala zavrhli (např. 44

NEZBEDA, Ondřej. Normalizační partie Bohumila Hrabala. Respekt. 2014, roč. 25, č. 13, s. 53. „Jeho knihy napříště lektorovali vždy nejméně dva redaktoři nakladatelství a jeden nebo i více lektorů externích. Mezi nimi měl poslední slovo Vítězslav Rzounek, absolvent Akademie společenských věd v Moskvě a vládce nad oficiálně vydávanou literaturou po celou dobu normalizace. Bez jeho posudku se nadále neobešlo vydání žádné Hrabalovy knihy.“ 45 LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. doplněné vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 859. 46 KADLEC, Václav. Bázlivý hrdina Bohumil Hrabal. In: Hrabaliana: sborník prací k 75. narozeninám Bohumila Hrabala. 1 vyd. v tomto seřazení. Praha: Prostor, 1990, s. 30. „[…] Slavnosti (Slavnosti sněženek) byly derivovány, Městečko (Městečko, kde se zastavil čas vyšlo v souboru povídek Krasosmutnění) odmocněno, Hlučná samota a Něžný barbar (texty Příliš hlučná samota a Něžný barbar vyšly navzájem propojené pod názvem Kluby poezie) vytknuty do závorky a pokráceny nesoudělným úmyslem – tato smutná matematika zůstala obrazem normalizace kultury.“ 47 ROTHOVÁ, Susanna. Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala: k poetickému světu autorových próz. 1. vyd. Praha: Pražská imaginace, 1993, s. 37. 48 Tamtéž, s. 34.

19

Karel Kryl a Jaroslav Hutka). Přikláním se k názoru Jana Beneše, který říká: „Ostatně, zůstane jeho práce, na životní omyly i prohry bude zapomenuto.“49 V podobném smyslu se vyjadřuje i Václav Kadlec: „Bohumil Hrabal je bázlivý člověk, velmi snadno podlehne i mírnému tlaku. Každý jeho ústupek je ale jen kličkou, jen úhybným manévrem. Jako umělec je a zůstává hrdinou pravdy. Jeho dílo je balvan, který nelze obejít […]“50 V roce 1985 napsal Bohumil Hrabal text nazvaný Sémantický zmatek, jakožto „příspěvek k dokreslení mého charakteru“. Zde se staví ke svému inkriminovanému prohlášení takto: „Považuji všechny mé retardace nikoliv za chtěné, neusiluji o to, abych psal, co vím, ale abych se dobral toho, co ještě nevím. Dělám tedy ani ne tak to, co chci, ale co nechci, vím, že je třeba chcát proti větru, že je třeba páliti se tím, co nelze uhasit. Jsem sám před svým soudem a ten můj vnitřní soud je velké vyptávání, je to současně obžaloba a současně obrana […]“51

Ačkoliv bych nerad bagatelizoval Hrabalovu chvilkovou morální pokleslost v podobě sebekritického prohlášení v časopise Tvorba, jsem toho názoru, že celá tato kauza byla zbytečně „nafouknuta“. Hrabalův etický prohřešek je nicotný v porovnání s významem textů, které díky němu mohly vyjít a které mnohdy i vlivem filmového zpracování lze bez ostychu označit za kulturní dědictví českého národa. Hrabal je v tuto chvíli ojedinělým případem autora, kterému knihy vycházejí doma oficiálně i samizdatem a za hranicemi také v exilových nakladatelstvích. Docházelo i k jakýmsi polooficiálním vydáním, jako v případě knihy Obsluhoval jsem anglického krále (Jazzová sekce, 1982). Během 80. let Hrabalovi vycházejí další cenzurou poznamenané knihy. Vedle již zmíněných Harlekýnových milionů a Klubů poezie se jedná o Domácí úkoly z pilnosti (ČS, 1982), Městečko u vody (ČS, 1982), Hovory lidí (výbor z tvorby, ČS, 1984), Život bez smokingu (ČS, 1986), Můj svět (výbor z tvorby, ČS, 1988), Chcete vidět zlatou Prahu? (MF, 1989) a Tři novely (zde oficiálně poprvé novela Obsluhoval jsem anglického krále, ČS, 1989). V tomto období začínají na Západě vycházet překlady Hrabalových vrcholných textů. V roce 1982 Hrabal dokončuje obsáhlý rukopis prozatím nazvaný Svatby v domě aneb Život bez rukávů. Z této první verze v letech 1984–1985 vzniknou tři autonomní texty (Svatby 49

HRABAL, Bohumil a Karel DOSTÁL. SsBH sv. 15 (Domácí úkoly). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1995, s. 370. 50 KADLEC, Václav. Bázlivý hrdina Bohumil Hrabal. In: Hrabaliana: sborník prací k 75. narozeninám Bohumila Hrabala. 1 vyd. v tomto seřazení. Praha: Prostor, 1990, s. 35. 51 KOTYK, Petr, Světlana KOTYKOVÁ a Tomáš PAVLÍČEK. Hlučná samota: sto let Bohumila Hrabala: 1914-2014. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2014, s. 190.

20

v domě, Vita nuova, Proluky), které na sebe volně navazují a představují patrně poslední vrchol Hrabalova díla. Jedná se o doposud nejvíce autobiografickou prózu, kde je sám Hrabal jednou z hlavních postav. Poslední dva díly trilogie se vyznačují mj. svou experimentální povahou, Vita nuova je napsána takřka bez interpunkce. Československý spisovatel odmítá trilogii vydat, ta je však šířena samizdatem i vydávána exilovými nakladatelstvími (mj. torontským Sixty-Eight Publishers). Státní bezpečnost zároveň rozpoutává další intenzivní vlnu sledování a vyslýchání Bohumila Hrabala. Po smrti své ženy Elišky, bratra Břetislava a celoživotního přítele Karla Maryska se osamělý Hrabal často uchyluje na chatu v Kersku. V 90. letech píše texty, které sám označuje za jistou formu literární žurnalistiky. 52 Jedná se většinou o „mnohovrstevné textové koláže z přítomného dění prolínané minulostí“.53 Do Hrabalova pozdního období spadá Kouzelná flétna (1990), Listopadový uragán (1990), Ponorné říčky (1991), Růžový kavalír (1991), Aurora na mělčině (1992), Večerníčky pro Cassia (1993) a Texty (1994). Po „sametové revoluci“ vycházejí také Hrabalovy nejvýznamnější texty, které doposud nemohly oficiálně vyjít (Obsluhoval jsem anglického krále, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, Příliš hlučná samota, Svatby v domě, Vita nuova, Proluky). Vycházejí také Kličky na kapesníku (1990), Schizofrenické evangelium (1990), Kdo jsem (1990), Atomová mašina značky Perkeo (1991), Poupata (1992) a sbírka básní Ztracená ulička (1991), která měla vyjít původně již koncem 40. let. Od roku 1991 začíná Václav Kadlec ve svém nakladatelství Pražská imaginace vydávat postupně devatenáct svazků Sebraných spisů Bohumila Hrabala. Dne 3. února 1997 Bohumil Hrabal umírá po pádu z pátého patra Nemocnice Na Bulovce, kde byl od konce předcházejícího roku hospitalizován. Podle nejbližších přátel spisovatele se jednalo o sebevraždu.54 V současnosti vycházejí soustavně další vydání Hrabalových knih, zejména v nakladatelství Mladá fronta.

52

HRABAL, Bohumil, Vladimír GARDAVSKÝ, Václav KADLEC a Claudio POETA. SsBH sv. 17 (Kličky na kapesníku). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1996, s. 264. 53 KOTYK, Petr, Světlana KOTYKOVÁ a Tomáš PAVLÍČEK. Hlučná samota: sto let Bohumila Hrabala: 1914-2014. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2014, s. 211. 54 Tamtéž, s. 244.

21

4. Strýc Pepin jako múza Bohumila Hrabala 4.1 Josef Hrabal – předloha pro postavu strýce Pepina Předlohou pro postavu strýce Pepina byl Hrabalův nevlastní strýc Josef Hrabal, bratr spisovatelova otčíma Františka Hrabala. Josef Hrabal se narodil 23. srpna 1882 v Konici.55 Byl prvním ze čtyř dětí v rodině, po něm se narodili ještě Adolf, Marie a František. Jeho nejmladší bratr František, kterého od Josefa dělilo sedm let, je z Hrabalovy vzpomínkové prózy znám jako Francin. Během první světové války sloužil Josef Hrabal v armádě Rakouska-Uherska. Toto období v něm soudě i dle textů jeho synovce zanechalo hlubokou stopu.56 Po válce pobýval v rodné Konici, kde se živil ševcovinou. Z této doby se dochovala jeho korespondence s bratrem Františkem, z níž vyplývá, že se nacházel v hmotné nouzi. Korespondenční lístky jsou napsány s poměrně velkým množstvím gramatických a pravopisných chyb. Dalo by se říci, že Josef Hrabal svou nevzdělanost nahrazoval enormní vnímavostí a bystrostí. „Za jeho prostotou se skrývala nebývalá chytrost a inteligence.“57 V roce 1924 přijel Josef Hrabal za svým bratrem Františkem do nymburského pivovaru. Původně se podle legendy mělo jednat o 14denní návštěvu, Josef Hrabal zde však nakonec zůstal de facto až do konce svého života.58 V pivovaru byl zaměstnán jako pomocný dělník a sladovník. Jisté živobytí probudilo v Josefu Hrabalovi „showmanské“ sklony a smysl pro humor. Jeho osobnost trefně vystihuje charakteristika na úmrtním oznámení, kde je popsán jako „obuvník, sladovník, naivní vypravěč a tanečník a zpěvák“.59 Na jeho vypravěčský talent a specifickou dikci umocněnou křikem vzpomíná Eva Kiliánová, sestřenice Bohumila Hrabala: „Nebylo snad dne, aby strýc Pepin nevyprávěl silným hlasem své historky. Oba naši bratranci (Bohumil a Břetislav Hrabalovi) ho pobízeli, všichni křičeli, smáli se […]“60

55

Město Konice se nachází v okresu Prostějov (Olomoucký kraj, dříve hejtmanství Litovel). Odtud také pochází pro strýce Pepina charakteristický jazyk, jenž je silně ovlivněn zdejším hanáckým dialektem. Promluvy strýce Pepina v Hrabalových knihách jsou hanáckým nářečím poznamenávány vlastně až do jeho literární smrti, před níž ještě klade nejasnou otázku: „Co bude s tó láskó?“. 56 Strýc Pepin často pochvalně vzpomíná na rakouskou monarchii. Hlavním tématem přitom bývá rakouská armáda a první světová válka. 57 PYTLÍK, Radko. …a neuvěřitelné se stalo skutkem: o Bohumilu Hrabalovi. 1. vyd. Vimperk: Emporius, 1997, s. 9. 58 HRABAL, Bohumil a Karel DOSTÁL. SsBH sv. 16 (Naivní fuga). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1995, s. 202. 59 MAZAL, Tomáš. Spisovatel Bohumil Hrabal. 1. vyd. Praha: Torst, 2004, s. 415. 60 BALUCH, Jacek a Tomáš MAZAL. Via Hrabal: kniha vzpomínek. 1. vyd. Praha: Novela bohemica ve spolupráci se Sdružením SERPENS, 2014, s. 124.

22

Josef Hrabal bývá charakterizován také jako velký milovník života a žen.61 Není však známo, že by byl kdy ženat či navázal dlouhodobý poměr. Domnívám se, že i z těchto důvodů lze u tohoto „starého mládence“ téměř vyloučit otcovství. Josef Hrabal byl pravidelným návštěvníkem několika nymburských hostinců s dámskou obsluhou, kde bavil hosty mj. svými excentrickými tanci (a to i během zákazu tanců po atentátu na Reinharda Heydricha).62 Díky své výstřednosti byl natolik unikátním zjevem, že obyvatelé Nymburka ho považovali přinejmenším za podivína či pomateného člověka. Pamětník Miloslav Svoboda, bývalý sládek nymburského pivovaru, vzpomíná na Josefa Hrabala následovně: „Strýc Pepin, to byl svým způsobem chudák. On to neměl v hlavě, tak jak říkáme, v pořádku. Tady (v pivovaru), když dělal, tak tady se s ním vymetly ty nejhorší práce.“63 Během dlouholetého pobytu v Nymburku se Josef Hrabal zcela logicky dostával pravidelně do styku se svým synovcem Bohumilem. Extrovertní strýc na něho nejen skrze svá vyprávění osudově zapůsobil. „Pepin byl outsider, a tím byl Bohumilovi blízký.“64 Budoucí spisovatel býval ohromen „showmanstvím“ svého strýce i jeho životní filozofií. Jejich vztah lze v tomto ohledu s trochou nadsázky označit jako učitel a žák. Toto tvrzení je ostatně podloženo spisovatelovým výrokem: „Vždyť pro mne právě ti lidé ze smetiště epochy jsou vším; můj strýc Pepin, obuvník a sladovník, ten mě skoro všechno naučil […]“65 Když se Bohumil Hrabal odstěhoval natrvalo do Prahy, se strýcem se navzájem často navštěvovali. To svědčí o oboustranných sympatiích. V roce 1957 přijeli k Hrabalům do Nymburka na návštěvu Jiří Kolář s Josefem Hiršalem. Zde zastihli mj. již pokročilého sedmdesátníka Josefa Hrabala, z něhož podle pozdějších komentářů byli oba umělci doslova nadšeni. Vedle několika fotografií se z tohoto setkání dochoval i Hiršalův verbální popis Hrabalova strýce, jenž dále vykresluje jeho osobnost: „Kulatá, poloplešatá, nakrátko ostříhaná hlava, vysedlé lícní kosti, pohled rozpačitý, a přece ve střehu. Pomuchlané světle šedivé sako, široké zvarhanělé plandavé

61

KOTYK, Petr, Světlana KOTYKOVÁ a Tomáš PAVLÍČEK. Hlučná samota: sto let Bohumila Hrabala: 1914-2014. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2014, s. 61. 62 Tamtéž, s. 45. V listopadu 1941 přišel správci pivovaru Františku Hrabalovi dopis od okresního hejtmana. Následuje vlastní text dopisu: „Žádám Vás za opatření, aby Váš p. bratr Josef, sladovník zdejšího pivovaru, v dnešní době nepředváděl v hostincích nějaké tance, když je všeobecný zákaz tanců.“ 63 KOTLÁŘ, Vladimír. Bohumil Hrabal [online]. In: Víkend. TV Nova, 2014. [Vid. 2015-02-17]. Dostupné z: , min. 3’51’’. 64 PYTLÍK, Radko. …a neuvěřitelné se stalo skutkem: o Bohumilu Hrabalovi. 1. vyd. Vimperk: Emporius, 1997, s. 9. 65 HRABAL, Bohumil, Karel DOSTÁL, Václav KADLEC a Claudio POETA. SsBH sv. 5 (Kafkárna). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 445.

23

kalhoty s manžetami, pod nimi ještě jedny, rozšmaťchané chaplinovské boty, škrpále s půlkulatou špičkou. Vtělená zvědavost.“66 Josef Hrabal závěrečné dny svého života strávil v domově důchodců v Lysé nad Labem. Zde zemřel dne 22. března 1967 ve věku 85 let. Bohumil Hrabal následně nechal svému strýci na úmrtní oznámení otisknout jeho vlastní citát, který se stal celoživotním krédem i slavného literáta. „…ach, panenkomarjá, ten život je stejně k zešílení krásnej, ne že by byl, ale já ho tak vidím.“67

4.2 Orální projev strýce Pepina Než se dostanu k vlastní interpretaci vzpomínkových textů, kde je strýc Pepin opakovaně portrétován, považuji za důležité nejdříve pojednat specifickou dikci strýce Bohumila Hrabala. Ten totiž nebyl pouze předlohou jedné z nejvýraznějších postav Hrabalovy prózy, nýbrž posloužil spisovatelovi také jako významný inspirační zdroj. Jeho orální projev zásadně ovlivnil Hrabalovo psaní a sehrál podstatnou roli v genezi jeho poetiky.68 Hrabal na Pepinovo energické vypravěčství vzpomíná takto: „Chodil jsem se strýcem Pepinem po hospodách a návštěvách, kde ho dovedli vyprovokovat k velikým, dnes bychom řekli show, nebo ještě lépe One man show. On nádherně vybuchoval, mluvil v obrovském proudu a nadšení a já to uměl po něm […]“69 Spisovatel několikrát označil strýce Pepina za svoji múzu.70 Vliv orálního projevu strýce Pepina je nejvíce markantní ve dvou mezi sebou úzce souvisejících textech – Utrpení starého Werthera a Tanečních hodinách pro starší a pokročilé. Oba texty lze v rámci Hrabalova díla zařadit k těm nejvíce experimentátorským. Jak již bylo jednou uvedeno, koncem 40. let (konkrétně 1946–1949) pravidelně jezdil strýc Pepin za mladým Hrabalem do Prahy na návštěvy. Zde strýc Pepin zcela spontánně a výbušně doslova chrlil v mohutném proudu řeči nejrůznější obrazy, které Bohumil Hrabal

66

HIRŠAL, Josef. Start Bohouše Hrabala v „letu let“ (1955–1959). In: Hrabaliana: sborník prací k 75. narozeninám Bohumila Hrabala. 1 vyd. v tomto seřazení. Praha: Prostor, 1990, s. 59. 67 MAZAL, Tomáš. Spisovatel Bohumil Hrabal. 1. vyd. Praha: Torst, 2004, s. 168. 68 Termín „orální projev“ považuji v tomto případě za vhodnější označení nežli např. výraz „verbální projev“, jelikož je zde lépe postihnuta skutečnost, že reálný strýc Pepin se vyjadřoval takřka výhradně ústně. Z primární ani sekundární literatury mi není známo, že by své texty (nepočítáme-li korespondenci) písemně fixoval. 69 HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 17 (Kličky na kapesníku). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1996, s. 166. 70 HRABAL, Bohumil, Karel DOSTÁL a Václav KADLEC. SsBH sv. 12 (Kdo jsem). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1995, s. 299. „Byl to (strýc Pepin) pábitel číslo jedna, moje múza, vyprávěč, který byl nejen nade mnou, ale nade vším, co jsem kdy slyšel…“ Bohumil Hrabal označuje strýce Pepina za svoji múzu i ve věnování u textu Schizofrenické evangelium.

24

zaznamenával na psacím stroji.71 Strýc Pepin takto nadiktované texty pracovně označoval jako tzv. protokoly.72 Hrabalovi se tak podařilo písemně zachytit Pepinovo „chaotické“, hlasité, živelné vypravěčství, které funguje na základě asociací. S minimem úprav vyšlo celkem sedm těchto protokolů, jež jsou vždy napsané v „jediné“ větě, pod názvem Utrpení starého Werthera. Jedná se o jakousi heterogenní směs rozmanitých útržků vzpomínek, historek, představ a myšlenek, které leží vedle sebe zdánlivě bez jakýchkoli pravidel či řádu. Hrabal však vycítil, že „syrovému“ záznamu hovoru strýce Pepina schází styl, který by text posunul do umělecké dimenze a pro čtenáře přijatelnější polohy. Podobně to vidí i Jiří Pelán, který zastává názor, že Pepinovy protokoly mají spíše „předliterární“ charakter. 73 Bohumil Hrabal tedy zkultivoval protokoly, v nichž z literárního hlediska třímal jistý potenciál. Pomocí metody montáže s rozmyslem nově uspořádal Pepinovy věty a vyprávění doplnil o své vlastní mystifikace. Přidal pasáže týkající se reklamy a vložil do textu několikrát se objevující postavu básníka Egona Bondyho a jeho dětí. Po této „zušlechťovací proceduře“74 vznikly na bázi Pepinových protokolů Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Podobně jako Utrpení starého Werthera je i toto mnohem známější dílo napsáno v „jediné“ dlouhé, tekuté větě, jejíž zdánlivá nekonečnost je v závěru naznačena třemi tečkami. Úspěch Tanečních hodin pro starší a pokročilé u čtenářů i kritiky utvrdil Hrabala v nastoupeném směru hledání jeho vlastní poetiky. Ačkoliv tento extrémně stylizovaný text zůstal v Hrabalově díle na delší čas jediným experimentem svého druhu, Milan Jankovič si všímá, že zakotvení v řečovém proudu je pro jeho prózu principiální záležitostí.75 Zjednodušeně řečeno dochází téměř v každé po protokolech napsané próze k transformaci řečového proudu, který Hrabal objevil v orálním projevu strýce Pepina.76 Z tohoto pohledu lze

71

JANKOVIČ, Milan. Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. 1. vyd. Praha: Torst, 1996, s. 115. Orální projev strýce Pepina bývá také označován jako „křičení krásných obrazů“. Autorem metafory je Bohumil Hrabal, Milan Jankovič ji však od něj přebírá a ve své práci dále používá. 72 V květnu 1952 vznikl ještě jeden protokol, kde Hrabal již v názvu přiznává přinejmenším spoluautorství strýci Pepinovi (PROTOKOL aneb příspěvek k renesanci sepsaný s mým strýcem Josefem). 73 PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002, s. 68. 74 LOPATKA, Jan. Předpoklady tvorby: kritické vydání. 4. vyd. (2. tištěné) Praha: Triáda, 2010, s. 116. 75 JANKOVIČ, Milan. Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. 1. vyd. Praha: Torst, 1996, s. 29. 76 PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002, s. 66. Podle Jiřího Pelána se řečový proud strýce Pepina zaznamenaný v Utrpení starého Werthera vyvinul až do masivního, jednolitého proudu řeči, v němž je napsáno dílo Vita nuova. Zde není použita prakticky žádná interpunkce. Vzniklo tak jakési otevřené dílo, které je dotvářeno až během aktu čtení. Návaznost na Taneční hodiny pro starší a pokročilé se projevuje zejména v tekutosti textu, jež je zde vystupňována. Vita nuova je však v porovnání se svým předchůdcem o poznání koherentnější. JANKOVIČ, Milan. Tři tečky v Prolukách Bohumila Hrabala. In: Hrabaliana: sborník prací k 75. narozeninám Bohumila Hrabala. 1 vyd. v tomto seřazení. Praha: Prostor, 1990, s. 173. Milan Jankovič uvádí jiný Hrabalův literární experiment, v němž je dosaženo opačného efektu nežli v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé. Zde Hrabal používá k členění textu čárku, což vedlo k plynulosti. V Prolukách však používá místo čárky tři tečky. To výrazně narušilo plynulost textu a naopak způsobilo jeho fragmentárnost.

25

v Pepinových protokolech jakožto východisku pro Taneční hodiny pro starší a pokročilé hledat počátky zrodu Hrabalovy poetiky. Řečový proud, v němž Hrabal od té doby více či méně patrně píše, definuje Jankovič následujícím způsobem: „Je řečí plynoucí bez zábran a jakoby bez cíle, přece však s jasným zaměřením: nabídnout právě takto, v mnohosti předem nehierarchizovaných záběrů života, sjednocovaných však týmž viděním a stylem, přistavováním strmých kontrastů v toku nekončící věty, prožitek existence nespoutané žádnými účely.“77 V závěru této definice řečového proudu je postihnuta i souvislost definovaného jevu s pábitelstvím, které je s poetikou Bohumila Hrabala rovněž neodmyslitelně spjato. V dopisu adresovaném Vladimíru Sainerovi označuje Hrabal strýce Pepina za zakladatele českého pábení, přičemž pábením pojmenovává „hovorem odkrývání a dobírání se řečí podstaty“.78 Přesně to samé se odehrává i v „nekonečné“ větě strýce Pepina, která vyřčena v řečovém proudu, je zaznamenána v protokolech. Jankovič dále zdůrazňuje, že „urovnáním“ Pepinova řečového proudu se do textu dostal rytmus, což vedlo k rozšíření možností umělecké prózy.79 V Pepinově řečovém proudu je skryta energie, jež poukazuje na bohatě prožitý a stále silně prožívaný život mluvčího. Jankovičova definice řečového proudu zahrnuje i další významný fenomén, který Hrabal přebírá od strýce Pepina do své poetiky – tzv. nerozlišující pozornost. Pojem pochází přímo od spisovatele, který jej používá i v rámci svého díla. Jankovič s tímto termínem však pracuje dál, když jej vysvětluje jako „slavnostní rozzáření obyčejných věcí viděných pozornýma, nadšenýma nebo zamilovanýma očima.“80 Tato stále ještě poněkud poetická definice nedokáže obsáhnout celou šíři tohoto pojmu. Je tedy na místě zmínit i druhou, zevrubnější Jankovičovu definici: „1. Vidění hrubé, ideologií nezfalšované reality, které se vymyká normativní morálce, 2. Přímý, předem nehierarchizující pohled na skutečnost, který se zachycuje na autentických detailech.“81 Tady si dovolím upozornit především na slovo „nehierarchizující“. Právě takto specifikované nahlížení na skutečnost, vidění věcí a světa, bylo pro Pepinovo vnímání a vyprávění příznačné. Díky nerozlišující pozornosti byl schopen vnímat okolní svět v celé jeho pestrosti, aniž by při tom byl čímkoli limitován (např. etikou). Jinými slovy si strýc Pepin všímal všech věcí, které podle něj za pozornost stály. Na tyto věci však pohlížel bez jakýchkoli soudů a mravních pravidel. Strýc Pepin vnímal pouze krásu 77

JANKOVIČ, Milan. Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. 1. vyd. Praha: Torst, 1996, s. 31. SAINER, Vladimír. Pohledy pro Bohumila Hrabala. 1. vyd. Nymburk: VEGA-L, 2002, s. 14. 79 JANKOVIČ, Milan. Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. 1. vyd. Praha: Torst, 1996, s. 37. 80 Tamtéž, s. 121. 81 Tamtéž, s. 163–164. 78

26

daného okamžiku či úkazu, který tím, že se děje, je součástí tohoto světa a tudíž i našeho života. A tyto jevy jej uváděly v úžas, pro tyto věci se neváhal zastavit a soustředěně je pozorovat. Bohumil Hrabal se k Pepinově nerozlišující pozornosti vyjádřil následovně: „Pro strýce Pepina bylo všechno krásné, i ty nejstrašnější obrazy z války byly pro něj zrovna tak nádherné jako tvář mladé dívky.“82 Právě na tomto výroku lze nejlépe demonstrovat, v čem nerozlišující pozornost strýce Pepina spočívala. Bohumil Hrabal jako příklad zvolil patrně dva maximální kontrasty, které si lze představit: nejstrašnější obrazy z války a tvář mladé dívky. Pokud by strýc Pepin předem hierarchizoval svůj pohled na svět, jistě by neváhal za krásnější označit tvář mladé dívky. V jeho očích jsou však díky jeho nerozlišující pozornosti oba obrazy na stejné úrovni. Obě situace ho upoutávají, obě patří do tohoto světa, obě si tudíž zasluhují, aby je Pepin nanejvýš vnímal. Tomuto vidění světa se tedy Hrabal naučil u strýce Pepina. Pro Hrabala se stalo důležité být svědkem události, kterou optikou nerozlišující pozornosti dovedl následně „objektivně“ zapsat. To dosvědčuje spisovatelův výrok: „Podstata mého psaní je býti nadšený tím, co oko vidí, čeho jsem očitým svědkem.“83 Z nerozlišující pozornosti dle mého názoru vyplývá i další prvek, který vstupuje do Hrabalova psaní – nesouměřitelnost. Jankovič si všímá, že na základě řečového gesta strýce Pepina se do Hrabalovy tvorby dostávají i významově „nesouměřitelná“ tematická seskupení.84 Taková seskupení můžeme najít již v Pepinových protokolech, v nichž je jev nesouměřitelnosti evidentní například v této pasáži: „[…] holky krásně poblily záchod […]“85 Podle Jiřího Pelána objevuje Hrabal princip nesouměřitelnosti v díle ukrajinského spisovatele Isaaka Babela.86 Podle mě je pravděpodobnější teze, že zde ho pouze „znovuobjevil“. Dlouhodobé působení orálního projevu strýce Pepina, jehož paměť představovala ohromnou zásobárnu nejrůznějších historek, sehrálo v tomto směru zřejmě důležitější roli. Hrabalova poetika je spojována (někdy až přespříliš) také s tzv. hospodskou historkou, o níž v souvislosti s Hrabalem poprvé hovoří Emanuel Frynta. Ten zároveň také odhaluje její zásadní význam pro literaturu: „Hospodská historka […] plní tu nadmíru cennou funkci, že

82

HRABAL, Bohumil, Karel DOSTÁL a Václav KADLEC. SsBH sv. 2 (Židovský svícen). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1991, s. 241. 83 HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 17 (Kličky na kapesníku). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1996, s. 160. 84 JANKOVIČ, Milan. Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. 1. vyd. Praha: Torst, 1996, s. 70. 85 HRABAL, Bohumil, Karel DOSTÁL a Václav KADLEC. SsBH sv. 2 (Židovský svícen). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1991, s. 113. 86 PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002, s. 9.

27

transponuje životní látku ze sféry existenciální do roviny komediální.“87 Takto působí hospodská historka i v Hrabalově díle. Pelán podotýká, že její konstrukční princip nalezl Hrabal u strýce Pepina.88 V porovnání s hospodskou historkou v podání Jaroslava Haška, jež je spíše anekdotou s uceleným příběhem, se hospodská historka strýce Pepina jeví jako o poznání těkavější a zmatenější.89 Nakonec bych rád ještě v souladu s poznatkem Jaroslava Kladivy k orálnímu projevu strýce Pepina dodal, že jeho slovník ozvláštňuje a obohacuje jazyk, jelikož je rozšířen o hanácký dialekt, germanismy a slang manuálně pracujících.90

87

FRYNTA, Emanuel. Náčrt základů Hrabalovy prózy. In: Automat svět: výbor z povídek. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1966, s. 323. 88 PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002, s. 35. 89 ČERNÝ, Václav. Za hádankami Bohumila Hrabala, pokus interpretační (1975). In: Eseje o české a slovenské próze. 1. vyd. Praha: Torst, 1994, s. 106. 90 KLADIVA, Jaroslav. Literatura Bohumila Hrabala: (Struktura a metoda Hrabalových děl). 1.vyd. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 16.

28

5. Literární stylizace strýce Pepina 5.1 Strýc Pepin v povídkách z 50. let Ačkoli je postava strýce Pepina známa především ze vzpomínkových próz, jež vznikaly v průběhu 70. let (zejména Postřižiny a Městečko, kde se zastavil čas), v Hrabalově díle se poprvé objevila již zhruba o dvacet let dříve. Z této doby (počátek 50. let) tedy pocházejí první literární portréty strýce Pepina. V roce 1952 vznikly Lednová povídka a Únorová povídka, o čtyři roky později je následovala poněkud rozsáhlejší a propracovanější povídka nazvaná Smrt pana Baltisbergra.91 Tyto autobiografické texty nebývají ještě řazeny do vzpomínkového období Bohumila Hrabala, jehož počátek bývá zpravidla spojován se vznikem Postřižin zkraje 70. let. Povídku Smrt pana Baltisbergra nelze do vzpomínkového žánru zařadit také z toho důvodu, že Hrabal popisovanou tragickou událost literárně zpracoval jen s minimálním odstupem od skutečnosti. Nemohl tak nastat prakticky žádný prostor pro to, aby příběh mohl být ovlivněn a zkreslen vzpomínkou už z její podstaty. Podobný problém nastává i v případě Lednové a Únorové povídky. Hrabal zde sice zdokumentoval určitý dobový výsek svého života, kdy jako brigádník kladenských hutí jezdil často na návštěvy do Nymburka nebo ve svém pražském bytě ubytovával strýce Pepina, nicméně ani tady nemohla plnit vzpomínka významnější úlohu. Hlavní postavy obou příběhů (Bohumil Hrabal a strýc Pepin) jsou totiž stejně staré, jako je tomu v roce vzniku povídek i skutečnému Hrabalovi a jeho strýci. I tak může být zajímavé porovnat portrét strýce Pepina v těchto raných povídkách s jeho podobou v pozdějších vzpomínkových prózách. Jiří Pelán si všímá, že strýc Pepin již není v Lednové a Únorové povídce vykreslen v zrcadle svého monologu (jako např. v Utrpení starého Werthera), nýbrž jako jedinečný lidský typ.92 V případě povídky Smrt pana Baltisbergra je situace poněkud odlišná, jelikož tady se výrazný monolog strýce Pepina znovu vrací, ačkoli je text vystavěn jinak nežli v protokolech.

91

HRABAL, Bohumil a Jiřina ZUMROVÁ. SsBH sv. 4 (Pábení). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1993, s. 422. V 50. letech vznikla také povídka Perlička na dně. Původně měla vyjít ve sbírce Skřivánek na niti v roce 1959, nakonec však byla poprvé publikována až v rámci SsBH. Povídku zmiňuji navzdory faktu, že postava strýce Pepina se v ní přímo nevyskytuje. Jednou z postav vyprávění je však pan Josef, jehož lze snadno identifikovat jakožto pouze jinak pojmenovaného strýce Pepina. K tomuto názoru jsem dospěl na základě výrazné „pepinovské“ dikce pana Josefa a výskytu některých motivů, které se později opakovaně vrací s postavou strýce Pepina a stávají se pro ni charakteristickými. Pro doplnění připojuji výstižný komentář k povídce od Jiřiny Zumrové: „Pan Josef je etudou k mnohokrát zpracované postavě strýce Pepina […]“ 92 PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002, s. 27–28.

29

Lednová povídka se odehrává v Nymburku, kde je fiktivní já Bohumila Hrabala na návštěvě u svých rodičů a strýce Pepina. Děj Únorové povídky je postupně přesunut z Nymburku do Prahy, kam se jede strýc Pepin se svým synovcem podívat. Oba texty jsou rozčleněny do tří oddílů. Jednotlivé části na sebe příliš nenavazují a každou z nich tak lze považovat za krátkou anekdotu. Takřka čtyřicetiletý Bohumil Hrabal, intra-homodiegetický vypravěč obou příběhů (ich-forma), líčí trápení s „iracionálně“ jednajícím strýcem Pepinem a jeho neustálá alotria. Problematický Pepin dohání své okolí k šílenství, které se ho v touze po pomstě rovněž snaží vyvést z jeho klidu. „Kde ten idiot (strýc Pepin) zase vězí? zlobí se tatínek. […] Čílím se: Krucifix, pitomče, co nejdeš k obědu, už jsme doma mysleli, že jsi nebožtík? […] Konečně přivádím, pološílený, klidného strýce k obědu.“93 Veškeré soužení se strýcem Pepinem je však kompenzováno jeho výstřednostmi, které ve výsledku naplňují životy lidí kolem něj. „V Horních Počernicích strýc Pepin sehrál v kupé hru se zpěvy Devět kanárů, řval jako náruční kráva, že přicházeli lidé z ostatních kupátek a gratulovali mně i strýci, jaké to je štěstí, že jsme na světě.“94 Oba texty jsou pozoruhodné také z hlediska vylíčení vztahu mezi strýcem Pepinem a jeho synovcem. Hrabal vyjadřuje svůj obdiv ke strýci Pepinovi, který na něj působí jako magnet, i když s ním není k vydržení. Oboustranné sympatie vedou takřka ke spiklenectví mezi oběma hrdiny. „Leháme celý den v posteli jako dvě štěňátka a vyznáváme si lásku: Bohušku, tebe mám radši než Slávka! A já, když si mám představit, že by mi strýc Pepin měl umřít, pláču už teď. Celou noc pak hrajeme divadlo a hovoříme jen o papežích, císařích a slečnách. Když na to tatínek s maminkou přišli, řekli: Prasata jste oba.“95

V obou povídkách také krystalizují některé polohy, do nichž je strýc Pepin ještě ostentativněji stylizován následně ve vzpomínkových prózách. Již nyní si však strýc Pepin nepokrytě vymýšlí, jako skvělý mystifikátor záměrně přehání a ironizuje. Tímto stylem si pro sebe upravuje skutečnost, aby ze situace vyšel jako vítěz. Působí jako skvělý vypravěč se showmanskými sklony. Také tady chce být již 70letý strýc Pepin milovníkem krásných slečen, realita ho v tomto ohledu ovšem vrací již pouze do vzpomínek. Je zde patrné okouzlení Rakouskem-Uherskem, které strýc Pepin bez přestání vychvaluje stejně jako sebe samého.

93

HRABAL, Bohumil, Karel DOSTÁL a Václav KADLEC. SsBH sv. 3 (Jarmilka). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1992, s. 59. 94 Tamtéž, s. 67. 95 Tamtéž, s. 59.

30

V povídce Smrt pana Baltisbergra je jedinečným způsobem zachycena nehoda německého motocyklového závodníka z roku 1956 na brněnském Masarykově okruhu, která pro sportovce měla tragické následky. Příběh se však vedle závodní plochy odehrává zejména v přilehlém okolí, odkud fanoušci motorismu přihlíží sportovnímu dění. Mezi nimi se nachází i kompletní Hrabalova rodina (otec Francin, strýc Pepin, maminka Marie, bratr Slávek), jejíž členové jsou opakovaně portrétováni ve vzpomínkových prózách. Bohumil Hrabal tentokrát sám sebe v příběhu poněkud ukryl do role jakéhosi nezaujatého pozorovatele, který podává svědectví o tom, co viděl a slyšel. Byť se on sám jako postava v příběhu přímo neprojevuje, je nabíledni, že vypravěčem (intra-homodiegetickým) musí být právě on. Hlavní postavy, jež jsou zároveň členy jeho rodiny, označuje v příběhu jako matku, otce či strýce. Z textu tedy jasně vyplývá, že se přihlížení závodu zúčastnil. Výstavba povídky je relativně komplikovaná a důmyslná. Milan Jankovič uvádí, že při srovnání s Lednovou a Únorovou povídkou zde nastal patrný posun ke zvrstvenému epickému celku.96 Napínavá sportovní reportáž, která čtenáři na způsob Oty Pavla podává představu o průběhu závodu, je sofistikovaně prokládána především monologem strýce Pepina. Strýc Pepin však není jediný, kdo vede svůj monolog. I otec neustále odvrací řeč ke svým oblíbeným automobilům, přičemž takřka vše připodobňuje ke škodovce 430. Daleko patrnější je však konfrontace monologu strýce Pepina se samomluvou invalidního fanouška motocyklů. Ten se snaží s Hrabalovou rodinou konverzovat o závodě, avšak reakce strýce Pepina mající většinou podobu hospodské historky znovu odvádějí řeč zcela jinam. Pepinova vyprávění budí dokonce dojem, že byla do textu samoúčelně vložena, proto je forma hospodské historky ve Smrti pana Baltisbergra tolik zjevná.97 Strýc Pepin tak od závodu odbíhá ke svým tradičním tématům, jako jsou příhody se slečnami nebo Rakousko-Uhersko. Takto např. reaguje na komentář beznohého fanouška k jízdě českého závodníka: „,[…] když pan Šťastný jede, tak to rve jakoby zlostí. Až vlasy vstávají.‘ ,Ano, pane, zlost, ta na nic není,‘ přikývl strýc. ,Ferdinand, ten, co měl bejt císařem, ten byl taky samá zlost.‘“98 Projeví se však i Pepinovo mudrlantství, když své odpovědi posune do filozofické roviny. V takovém případě se beznohý fanoušek zase snaží vrátit téma „rozhovoru“ nazpět k závodu. „,To samý byli i Havlíček a Kristus. Ti se taky nikdy nesmáli, ač byli krasavci. To když mám bejt zástupce

96

JANKOVIČ, Milan. Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. 1. vyd. Praha: Torst, 1996, s. 16. FRYNTA, Emanuel. Náčrt základů Hrabalovy prózy. In: Automat svět: výbor z povídek. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1966, s. 323. 98 HRABAL, Bohumil a Jiřina ZUMROVÁ. SsBH sv. 4 (Pábení). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1993, s. 49. 97

31

myšlénky na světě, tak nesmím dělat voloviny.‘ […] ,Dobře,‘ pravil beznohý. ,Ale my nesmíme zapomínat, že dneska na Velké ceně není světová třída!‘“99 Když v závěru povídky závodník Baltisberger umírá po pádu hlavou na pařez, strýc

Pepin tragédii alespoň navenek nevěnuje větší pozornost. Stále je ještě naplno zaměstnán svým nekonečným monologem. Natolik je zatoulán ve své nevyčerpatelné studnici vzpomínek a dojmů, které nutně musí sdělit svému okolí.

5.2 Strýc Pepin ve vzpomínkových prózách Tuhá cenzura, která ovládla ediční politiku tuzemských nakladatelství po roce 1968, vnesla mezi jednotlivá vydání některých Hrabalových textů tak trochu zmatek. Hrabal byl nucen své texty přepracovávat, pokud chtěl pomýšlet na jejich publikaci. Některá jeho díla přitom vycházela v původní podobě v samizdatu nebo exilu. Zde se pokusím stručně uvést okolnosti publikace jednotlivých vzpomínkových próz Bohumila Hrabala, které je třeba mít na paměti při jejich interpretaci. Rovněž předložím data důležitých oficiálních a ineditních vydání. Zdaleka největší část literárního portrétu strýce Pepina se nachází v tzv. „nymburské trilogii“100 (Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Harlekýnovy miliony), kterou sjednocují a utváří Hrabalovy vzpomínky na dětství a mládí strávené v nymburském pivovaru. Všechny tři texty sice vznikly v průběhu 70. let v uvedeném pořadí, k většině čtenářů se však takto nedostaly. Závažný problém totiž nastal s vydáním Městečka, v němž Hrabal kriticky zaznamenal mj. i dění u nás po druhé světové válce. Oficiální publikování textu v jeho původním znění nepřipadalo v úvahu, Hrabal byl tedy nucen Městečko výrazně přepracovat. Po odstranění „závadného“ materiálu z Městečka vznikl soubor povídek nazvaný Krasosmutnění, který si bere značné množství postav, motivů a událostí z prvotního textu. Z Městečka částečně čerpá také poslední část nymburské trilogie Harlekýnovy miliony. První oficiální vydání jednotlivých dílů nymburské trilogie byla realizována v tomto sledu: Postřižiny (ČS, 1976), Krasosmutnění (ČS, 1979), Harlekýnovy miliony (ČS, 1981). Po roce 1989 došlo konečně i na Městečko, kde se zastavil čas (Odeon, 1991). Vzhledem k tomu, že Městečko vzniklo již v předjaří roku 1973, postihlo jeho oficiální publikování ze všech tří 99

HRABAL, Bohumil a Jiřina ZUMROVÁ. SsBH sv. 4 (Pábení). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1993, s. 50. 100 Dovoluji si použít tento neoficiální termín, jelikož podle mě přesně vystihuje, co tyto tři texty neodmyslitelně poutá k sobě. Je to především prostředí města (či chceme-li městečka) Nymburku a zdejšího pivovaru, kde se děj všech tří novel většinou odehrává. Stejný termín pro tuto vzpomínkovou ságu používá také Lubomír Doležel ve své studii Hra s ich-formou v díle Bohumila Hrabala, která byla publikována v periodiku Česká literatura (2/2014, s. 241).

32

částí nymburské trilogie jasně největší zpoždění.101 Nelze nezmínit ani souborné vydání nymburské trilogie pod názvem Městečko u vody (obsahuje Postřižiny, Krasosmutnění a Harlekýnovy miliony, ČS, 1982 a 1986). I když přítomnost strýce Pepina v dalším vzpomínkovém triptychu (Svatby v domě, Vita nuova, Proluky) je v porovnání s nymburskou trilogií jen nepatrná, při snaze o zachycení celkového portrétu strýce Pepina nemohu tato díla vynechat. Také tyto texty, které vznikaly v letech 1984–1985, nebylo možné bez úprav oficiálně vydat. Hrabal ovšem tentokrát přepracování odmítl. Všechny tři díly tak několikrát vyšly nejprve samizdatem a v exilu.102 Až v roce 1991 byla vydána kompletní trilogie po svých jednotlivých částech v Československém spisovateli.

5.2.1 Postřižiny V Postřižinách dochází ke zrodu rodového mýtu, jedné z hlavních tematických větví Hrabalova díla. Členové Hrabalovy rodiny (matka Maryška, otec Francin, strýc Pepin) se sice již objevili jako postavy v několika povídkách z 50. let, teprve větší formát novely však umožnil jejich soustavnější představení. Čtenář se tak seznamuje s rozdílnými charaktery každého z nich. Jejich legendu přiživují i mnohá pozdější díla a zejména úspěšná filmová adaptace (Postřižiny, režie Jiří Menzel, 1980). Hrabalova na začátku 70. let již vykrystalizovaná poetika se v Postřižinách naplno projevila. Postřižiny lze z tohoto pohledu považovat za zralý, stylově vytříbený text.103 Jazyk novely je zvláštní svou výraznou lyričností, jež je zde nadřazena epickému principu. Podle Milana Jankoviče připomínají Postřižiny svou sevřenou kompoziční stavbou, výběrem a rozložením několika základních motivů hudební skladbu. Právě tyto motivy, výjevy a obrazy působí na čtenáře, čímž kompenzují slabší dějovou linii.104 Působivost těchto lyrických obrazů je vyvolána také vysokou originalitou pojmenování a mistrným vypravováním. Susanna Rothová hovoří v souvislosti s Hrabalovým stylem dokonce o „orgiastickém

101

O kvalitách Městečka svědčí také skutečnost, že krátce po jeho napsání začalo být hojně šířeno a vydáváno alespoň ineditně. Poprvé vyšlo již v roce 1974 v samizdatové edici Petlice. O čtyři roky později vyšlo znovu samizdatem i v edici Expedice. Před listopadem 1989 vyšlo poté ještě dvakrát v exilu. V roce 1978 v rakouském nakladatelství Comenius (Innsbruck), a v roce 1989 v kanadském nakladatelství manželů Škvoreckých SixtyEight Publishers (Toronto). 102 Podstatná samizdatová vydání celé trilogie proběhla v edici Petlice (EP) a Pražské imaginaci (PI) – Svatby v domě (EP, 1986/PI, 1986), Vita nuova (PI, 1986/EP, 1987), Proluky (EP 1986/PI 1986). V exilu vyšla kompletní trilogie pouze v nakladatelství Sixty-Eight Publishers (Toronto) v roce 1986. Ve stejném roce vyšly samostatné Proluky také v Indexu (Kolín nad Rýnem) a v Rozmluvách (Londýn). 103 JANKOVIČ, Milan. Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. 1. vyd. Praha: Torst, 1996, s. 95. 104 Tamtéž, s. 94–95.

33

používání jazyka“.105 Souhlasím s Helenou Koskovou, která považuje Postřižiny za vrchol lyrické linie Hrabalovy prózy.106 Jádrem Postřižin je manželské soužití dvou mladých lidí (Maryška a Francin), jejichž pohled na touž věc se často diametrálně liší. Zvídavá a tak trochu uličnická povaha Maryšky bývá příčinou mnohých konfliktů s jejím opatrným a racionálně uvažujícím manželem.107 Tento střet ještě graduje po příjezdu strýce Pepina do nymburského pivovaru. Strýc Pepin jakožto nezkrotný živel a nadšenec života naplno probudí Maryščiny touhy po nevšedních zážitcích a dobrodružstvích. Především skrze tento charakterový rys si jsou Maryška se strýcem Pepinem blízcí. Navzájem se ovlivňují, což z nich při některých událostech dělá doslova komplice (viz scéna výstupu na pivovarský komín). Zatímco Maryška s Pepinem jsou nadšeni životem v přítomnosti, Francin pln obav hledí spíše do budoucnosti. Maryška se k této konfrontaci vyjadřuje takto: „[…] a tak by se vyrovnal ten jeho (Francinův) komplex z mé dravé zdravosti, která milovala náhodu a nepředvídanou událost a podivuhodné setkání, zatímco Francin miloval pořádek a řád, opakování mu ukazovalo správnou cestu, všechno, co se dalo předvídat a zařídit, to všechno byl Francinův život […]“108 Z ukázky je patrný i způsob vyprávění, které jakožto intra-homodiegetický vypravěč obstarává Maryška. Ta je zároveň i fokalizátorem událostí. Vyprávění je zasazeno do relativně poklidného období první republiky (20. léta) a prostoru města Nymburk, respektive zdejšího pivovaru. V Postřižinách nedochází k tak zásadním dějinným zvratům, jako je tomu v Městečku, kde se zastavil čas. I zde je však cítit nemilosrdné plynutí času, neustálé končení jedné epochy a začátek jiné. Hrabal se ústy své matky pokouší zachytit, čím byla doba první republiky příznačná. „Hrabalovi jde vždy o objektivní poznání doby, o plné pochopení jejího smyslu a jejího dalšího vývoje. Zachycuje všechny prožitky a zážitky, které současnou epochu dokumentují a vyjadřuje tak její neopakovatelnou atmosféru.“109 To se mu právě Postřižinách povedlo dokonale. Životy postav novely (v čele se strýcem Pepinem) jsou stále ještě prodchnuty zbytky rakouské monarchie, stejně jako chod celého městečka. Technologické novinky (např. elektřina, automobil či rozhlas) však zvolna

105

ROTHOVÁ, Susanna. Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala: k poetickému světu autorových próz. 1. vyd. Praha: Pražská imaginace, 1993, s. 94. 106 KOSKOVÁ, Helena. Hledání ztracené generace. 2. rozšířené vyd., Praha: H & H, 1996, s. 51. 107 PECHAR, Jiří. Hrabalova hořká krása. In: Nad knihami a rukopisy. 1. vyd. Praha: Torst, 1996, s. 21. Pechar se velmi výstižně vyjadřuje k Maryščině povaze. Podle něho totiž opojení životem hlavní hrdinky tkví ve vyhledávání okamžiků, kdy se cítí stržena něčím, co není ona sama. 108 HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 78. 109 KLADIVA, Jaroslav. Literatura Bohumila Hrabala: (Struktura a metoda Hrabalových děl). 1.vyd. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 65.

34

začínají vytlačovat pozůstatky starých časů. Změna současně nastává také v myšlení lidí. Ti věří ve vědecký pokrok, který jim umožní lepší a pohodlnější život. Změna myšlení se promítá i do světa módy, kde začíná trend zkracování (např. sukní či ženských vlasů). Tyto změny Hrabal ukazuje na zdánlivě banálních událostech, které však mají svůj půvab a nádech romantiky. Jistě není náhodou, že Hrabal v Postřižinách dosti detailně popisuje výkon několika tradičních řemesel. Hrabal vyjadřuje svůj obdiv k manuální práci vykonávané dostatečně erudovanými a nadšenými řemeslníky. Na různých místech novely se tak čtenář dovídá podrobnosti např. z profese řezníka, kadeřníka, obuvníka, sladovníka nebo hasiče. Dále je v Postřižinách hned v několika pasážích poznat Hrabalova silná inspirace v americké filmové grotesce. Tato tendence je nejvíce patrná např. při komickém sestupu hasiče de Giorgiho pivovarským komínem nebo při divokém běhu doktora Gruntoráda křížem krážem po areálu pivovaru poté, co mu Maryška vstříkla do nosu nezředěnou směs eukalyptového a mentolového olejíčku. V Menzelově filmové adaptaci je grotesknost nejen v těchto scénách ještě výraznější. Jiří Pelán podobně jako i jiní znalci Hrabalova díla mluví v souvislosti s Postřižinami o rituálu. Podle Pelána je hlavním tématem novely ritualizace života, jež z něj činí jednu nekonečnou slavnost.110 Rituálnost této novely se promítla také do jejího názvu: „Postřižiny byl starodávný rituál stříhání vlasů, později obřad, v němž se z pážete stal mladý rytíř.“111 Rituál je důležitý pro všechny tři hlavní hrdiny příběhu. Francinovi především skrze jednu z vlastností rituálu, jíž je opakování, přináší pocit jistoty (např. Maryška hledající dárky po Francinových kapsách). Podstatnější je však projev rituálnosti u Maryšky a Pepina. Ti kladou důraz na správný prožitek všeho, co právě dělají. Slavnostně přistupují i ke všedním, každodenním činnostem. Takřka s obřadností probíhá i večerní koupel, při níž se fyzicky i psychicky uvolněná hrdinka nechává unášet vzpomínkami na svou minulost. Hrabal v této pasáži mj. tematizuje vzpomínku jako takovou: „[…] vzpomínám na obrazy ležící v hlubině času, obrazy stále se vracející, zjasňující se, doplňující se […]“112 Již v Postřižinách lze najít základní škálu poloh, do nichž je strýc Pepin i později stylizován. Zmiňovaná rituálnost u Pepina souvisí také s jeho pábitelstvím. Jak již bylo také řečeno, Pepin vrhá veškerou svou energii do všeho, co právě dělá. To mu na jednu stranu 110

PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002, s. 40. PYTLÍK, Radko. …a neuvěřitelné se stalo skutkem: o Bohumilu Hrabalovi. 1. vyd. Vimperk: Emporius, 1997, s. 82. 112 HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 55. 111

35

přináší maximální prožitek a vzbuzuje nadšení, na druhou stranu ho tento přístup unavuje (viz Pepinovo usnutí na vrcholu pivovarského komínu). Pábitelství strýce Pepina lze ještě intenzivněji vnímat v Městečku, kde se zastavil čas. V příští kapitole se tomuto jevu budu věnovat zevrubněji. V několika scénách Postřižin je zjevná Pepinova neutuchající touha stále vítězit a schopnost ze zdánlivě jasné prohry formálně učinit výhru. Toho obvykle dosahuje svou nekonečnou směšností, kterou ve výsledku pokořuje svého protivníka. Tato Pepinova „heroikomická poloha“113 se zřetelně projevuje ve scéně, kdy mezi ním a obrovským sladovníkem dochází v dělnické šalandě ke rvačce. Maličký Pepin je bez šance svého soka přemoct fyzicky, díky komicky působícím výkřikům a výhružkám se však přesto stává skutečným vítězem, přičemž se mu zároveň daří zkarikovat násilí i obecně. V okamžiku, kdy obrovský sladovník leží na Pepinovi, který se nemůže pohnout, Pepin křičí: „Vzdéte se, máte to marný, pevně vás držím!“114 Pepin vychází jako vítěz i ze situace, kdy na něj rozzlobenému Francinovi ochotně pomáhá pálit své tolik oblíbené ševcovské pomůcky. Opojný pocit vítěze Pepin zažívá také při společném výstupu s Maryškou na komín pivovaru. Při tomto aktu svobody a vzdoru vůči svazujícím pravidlům a řádu však oba aktéři zvítězili i nad sebou samými. Takto Maryška komentuje výstup na komín: „[…] bylo to překrásné, a že to bylo překrásné, tak to bylo i nebezpečné, a že to bylo nebezpečné, tak to bylo to pravé […]“115 V Postřižinách se také objevuje motiv nutnosti vítězení rakouského vojáka, který je převzatý z Tanečních hodin pro starší a pokročilé. Zde zatím ještě sporadicky se objevující věta „Rakouské voják musí zvítězit!“116 následně zcela prostoupí text Městečka. Strýc Pepin je portrétován jako vynikající bavič nebo také showman. Po příjezdu strýce Pepina zavládne v pivovaru veselí. Pepin svými komickými výstupy baví nejen sám sebe, ale také své okolí, které ho umně provokuje a nutí do akce. A Pepin se nenechá dlouho pobízet, pro zábavu dělá maximum. „A když se dělníci nasytili tím řevem, bednářský pomocník pravil: ,A teďky, pane Josef, zazpívejte vysoké cé.‘ A bednářští se zvedli, naklonili se nad strýcem Pepinem, který kníkal to vysoké cé, a bednářští křičeli smíchem, lehali si s mazanými chleby na záda, pak se vyhoupli a kuckali drobečky a opírali se o bednárnu a chrchlali, aby se smíchem nezadusili.“117

113

PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002, s. 39. HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 70. 115 Tamtéž, s. 49. 116 Tamtéž, s. 40. 117 Tamtéž, s. 59. 114

36

Pepin však není jen naivním zpěvákem, ale také zapáleným amatérským tanečníkem. Do této kategorie řadím také Pepinovo charismatické vypravěčství, při němž upoutává okolí hlasitostí a živelností svého projevu (viz příběh medvídka mývala). Je třeba také zmínit, že Pepinův jazyk je v Postřižinách nasycen hanáckými dialektismy a slangovými výrazy daleko více nežli v jakémkoli jiném Hrabalově textu. S vypravěčstvím také souvisí Pepinova schopnost vymýšlet si a přehánět. Ta však slouží nejen zábavě, ale také představuje pro Pepina jistý druh duševní očisty. Pepin převrací potenciální traumata naruby a ve výsledku tak posiluje své sebevědomí. Díky tomuto přesahu vytvářím novou kategorii. Jakožto skvělý mystifikátor Pepin mění skutečnost ve svůj prospěch. Sám sebe předkládá jako lepšího, než tomu pravděpodobně fakticky je. „,Hovno!’, zařval strýc Pepin, ,mě dávali všem za vzor […]’“118 Střídání dvou epoch, které postupně probíhá již od začátku novely, je v jejím závěru zpečetěno zkrácením Maryščiných vlasů. To dokazují dva výroky. Nejprve kadeřník Boďa Červinka označí Maryščiny neobyčejně dlouhé a krásné vlasy jako „zbytek starého Rakouska“.119 Za jejich ustřižení Francin nejdříve Maryšku potrestá, poté však pateticky prohlásí: „,Tak děvenko, […] začneme nový život.‘“120 Touto větou, kterou Francin otevírá bránu k nepředvídatelným dobrodružstvím nové životní etapy, novela také de facto končí.121 Nezadržitelné plynutí času je však ještě výrazněji zachyceno v Městečku.

5.2.2 Městečko, kde se zastavil čas Městečko, kde se zastavil čas je novela, která svým dějem volně navazuje na Postřižiny. Dalo by se také říci, že se jedná o prostřední díl nymburské trilogie. Dílo podle autora vznikalo spontánním způsobem nebezpečí z prodlení122, jelikož tou dobou byl Hrabal těžce nemocen. Novela je napsána stylem alla prima.123 Děj Městečka se odehrává v městě Nymburk, převážně v prostředí či okolí zdejšího pivovaru. Čas novely obsáhne tři období v dějinách českého státu – první republiku, protektorát a dobu po nástupu komunistů k moci. V textu jsou však také velmi silně cítit

118

HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 41. 119 Tamtéž, s. 87. 120 Tamtéž, s. 92. 121 PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002, s. 45. 122 HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 195. 123 Text je napsaný „prvním vrhem“, asociativním proudem na sebe navazujících vět. Po dopsání textu dochází již jen k minimu úprav, jelikož styl alla prima připouští pouze škrtání. Stejným způsobem byla napsána i jiná Hrabalova novela (či román) Obsluhoval jsem anglického krále.

37

(především díky Pepinovi a jeho promluvám) dozvuky starého Rakouska-Uherska.124 Tento státní útvar však v době, kdy příběh začíná, již dávno neexistuje. V relativně krátkém textu jsou tak zkondenzovány de facto čtyři epochy naší historie, které se zde střídají velmi plynule a jakoby přirozeně. V tomto ohledu představuje Městečko plnohodnotný dokument doby, který má téměř až „kronikářské“ parametry. Hrabal přitom vedle sebe klade velké a malé události, jež se do sebe navzájem promítají. Oproti Postřižinám dochází v Městečku k významným společenským zvratům, které v novele proběhnou vždy poněkud latentně, aby se následně s o to větší silou projevily na obyvatelích městečka. Je možno slovy Roberta Kalivody poněkud zjednodušeně říci, že Hrabal v Městečku čtenáři podává „hloubkovou analýzu malého českého člověka vystaveného úderům dějin“.125 Z tohoto pohledu je Městečko z celé trilogie dle mého názoru nejvíce epické. Tím však nechci nikterak snižovat jeho lyrickou stránku, jelikož i tady hraje vysoká míra lyričnosti zásadní roli. Lyrika zde však nedominuje tolik jako v Postřižinách. Souhry lyriky a epiky si všímá i Milan Jankovič, který nachází i její funkci: „Je třeba uvažovat o zvláštní epičnosti Hrabalových popisů a líčení, přisuzovaných běžně jen lyrice. Jejich ‚miniepičnost‘ se nakonec týká samotné rozlévající se Hrabalovy věty. Co se v Hrabalových ,obrazech‘ děje? Proud představ nahrazujících nebo obohacujících děj. Ale též svérázné zřetězení příčin a náhod. Lyrická epika. Epická lyrika. Ta směs zasahuje hlavně do vzpomínkových textů. Oživuje je. Čas zastavených vzpomínek stojí proti času rozlévajícího se vyprávění.“126

Městečko, kde se zastavil čas je tvořeno jedenácti očíslovanými kapitolami bez názvů. Jednotlivé kapitoly na sebe volně navazují, každá z nich přináší příběh reminiscenčního charakteru. Některé motivy se neustále vracejí a rozvíjejí, jiné se vyprávěním pouze mihnou a dotvářejí obraz městečka a doby. Zde je na místě zmínit, že některé tyto motivy či obrazy si Hrabal bere z Tanečních hodin pro starší a pokročilé, respektive z předcházejícího textu Utrpení starého Werthera. Tyto dva texty představují významnou studnici motivů, které putují Hrabalovým dílem, kde jsou znovu a znovu připomínány. Příběh je vyprávěn z pohledu Hrabala v chlapeckém věku. Jeho dětský hlas postupně vylíčí čtenáři zhruba tři desetiletí dějin pivovaru, městečka, a potažmo i celé naší země. Jedná se o určitou anomálii ich-formy (intra-homodiegetický vypravěč), jelikož byť od začátku až do konce vypráví dítě, je zřejmé, že chlapcovo vyprávění vychází ze zkušeností jeho 124

PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002, s. 20. KALIVODA, Robert. Básnický čin Bohumila Hrabala aneb Bohumil Hrabal a český surrealismus. In: Hrabaliana: sborník prací k 75. narozeninám Bohumila Hrabala. 1 vyd. v tomto seřazení. Praha: Prostor, 1990, s. 86. 126 JANKOVIČ, Milan. Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. 1. vyd. Praha: Torst, 1996, s. 95. 125

38

budoucího já.127 Respektive z nich musí vycházet. Kategorie vypravěče je však v Městečku ještě problematičtější a abnormálnější. Lubomír Doležel si všímá, že v Městečku dochází u vypravěče k legálnímu, častěji však k nelegálnímu překračování tzv. „informačního horizontu“.128 Jinými slovy, dětský Hrabal často vypráví o něčem, u čeho nemohl být – co nemohl vidět ani slyšet. Lubomír Doležel vysvětluje tento jev takto: „To by mohlo souviset s vypravěčským subjektem, kterým je fikční protějšek autora jako dítěte, jemuž jsou mnohé akce či emoce dospělých nepřístupné.“129 Novela je podle Hrabala především příběhem dvou bratrů130, Francina a Pepina, kteří jsou stejně jako celé městečko neustále vystavováni změnám ve společnosti a v oblasti technického pokroku. Ve vypravování se objevuje i Francinova manželka a Hrabalova maminka Marie, jež však v porovnání s Postřižinami či Harlekýnovými miliony (v obou novelách plní roli vypravěče) ustupuje do pozadí. Její roli rozhodně nelze označit za stafáž, nicméně zdaleka není tak výrazná jako v případech Francina či Pepina, které spíše doprovází a s nimiž vše prožívá. Je to právě Francin a Pepin, kdo jsou hybatelé děje. Zejména kolem Pepina se vše „točí“. Je to on, kdo je středem pozornosti, kdo rozvíjí a posouvá děj dál.131 V příběhu je tak trochu schován i vyprávějící Hrabal-chlapec, který po úvodní epizodě s vytetovanou mořskou pannou na hrudi je v ději přítomen čím dál méně. Ve vyprávění se objevují

také Hrabalovi

prarodiče, zaměstnanci

pivovaru a

obyvatelé městečka.

Pozoruhodnou postavou je také nacista Friedrich, k němuž se ještě dostanu. Příznačné pro odlišné charaktery (jeden je téměř opakem druhého) obou bratrů jsou scény, kdy Pepin Francinovi pomáhá při rozebírání či montáži motoru. Francin je posedlý touhou poznat příčinu nedokonalosti vadného motoru motorky značky Orion a později naopak příčinu dokonalosti motoru Škody 430. Má rád systém, chce mít věci pod kontrolou, přijít všemu na kloub. Je to jeho mánie. Strýce Pepina to však vůbec nezajímá. Odhalit systém fungování motoru je to poslední, o co stojí. Myslí pouze na to, až práce skončí a on bude moci vyrazit za slečnami do městečka. To je zase jeho vášeň, která nic neříká ženatému Francinovi. V tomto bodě je třeba zmínit postřeh Susanny Rothové, která si v Hrabalově tvorbě podobně 127

PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002, s. 50. DOLEŽEL, Lubomír. Hra s ich-formou v díle Bohumila Hrabala. In: Česká literatura. Časopis pro literární vědu. 62, č. 2, 2014, s. 241–242. Informační horizont je „soubor informací přístupných ich-formovému vypravěči“. 129 Tamtéž, s. 242. 130 HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 196. 131 ZGUSTOVÁ, Monika. V rajské zahradě trpkých plodů: o životě a díle Bohumila Hrabala. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1997, s. 148. Monika Zgustová, překladatelka Hrabalových textů do španělštiny, rovněž považuje strýce Pepina za hlavního hrdinu Městečka. 128

39

jako Jaroslav Kladiva všímá tzv. „poetiky konfrontace“. Tato konfrontace probíhá na mnoha úrovních (jazyk, styl, kompozice).132 Z tohoto hlediska lze považovat za jednu z ústředních linií Městečka právě konfrontaci dvou bratrů, kteří se od sebe tolik liší. Ve scénách, kdy společně montují, je nejlépe patrné oboustranné úsilí rozvést hovor. Pokus o dialog se svým bratrem se však míjí účinkem. „Každý mluví pro sebe, aniž by druhému skutečně naslouchal. V podstatě každý vede monolog […]“133 Už pro Hrabala-chlapce vychází z konfrontace obou bratrů jako vítěz strýc Pepin, což dává nepokrytě najevo, když říká: „[…] strýc Pepin, kterého jsem miloval víc než tatínka […]“134 Dalším významným rozdílem mezi Francinem a Pepinem je jejich poměr k pravdě. Pepin si rád zcela bez zábran vymýšlí, přehání, fantazíruje, zkresluje skutečnost podle potřeby. Znovu se tak projevuje jako dokonalý mystifikátor, který klame téměř nevědomě nejen své okolí, ale i sám sebe. Není nešťastný z trpké skutečnosti, je šťastný ze zkreslené skutečnosti, kterou má za pravdivou. Naopak Francin nesnese jakýkoli odklon od „objektivní“ skutečnosti. Také chlapecký Hrabal se opět jednoznačně přiklání k přístupu strýce Pepina: „[…] ale já jsem věděl, že Pánbůh nemá rád pravdu, že má rád blázny a nadšené lidi, takové, jako je můj strýc Pepin, že Pánbůh má rád vírou opakovanou nepravdu, ba miluje nadšenou lež víc než suchou pravdu, kterou tatínek chtěl strýčka očernit […]“135 Pepin je líčen jako nijak zvlášť pohledný muž – je menšího vzrůstu, má řídké vlasy, chodí nedbale oblékán, téměř se nemyje, žije ve špíně. O svůj zevnějšek příliš nedbá, jelikož na to nemá potřebné prostředky a ostatně to ani nepokládá za důležité. Přesto o sobě rozhlašuje, jaký byl (a stále ještě je) krasavec. „,Já jsem za Rakouska béval névětší krasavec, krasavice se kvůli mně střílely!‘“136 Naproti tomu Francin je líčen jako o poznání pohlednější, přesto má o sobě nevalnou představu. „[…] všichni se podivovali, i já jsem se divil, jak tatínek ne je krásný, ale nejkrásnější ze všech mužských, a přitom má o sobě představu, že je ošklivý, takový votrůček nekonečna.“137 Čas od času udělal strýc Pepin v pivovaru tzv. vzpouru či revoluci. Přestal být závislý na svém bratrovi, který mu řídil finance. Už se k němu a jeho manželce Marii nechodil stravovat. V okamžiku, kdy se stal naprosto samostatným, se naplno ukázalo, jak ryzí je to pábitel. Bohumil Hrabal definuje pábitele jako člověka, který „[…] životem postupuje 132

ROTHOVÁ, Susanna. Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala: k poetickému světu autorových próz. 1. vyd. Praha: Pražská imaginace, 1993, s. 72. 133 Tamtéž, s. 73. 134 HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 105. 135 Tamtéž, s. 109. 136 Tamtéž. 137 Tamtéž, s. 132.

40

geometrickou řadou, zatímco ostatní aritmetickou.“138 Podle této definice spadá Pepin zcela očividně do první kategorie. Strýc Pepin žije naplno, tady a teď, ze dne na den, veškerou energii a prostředky vrhá do přítomnosti bez myšlenky na to, co bude zítra. V tomto ohledu jej lze označit přímo za prototyp pábitele. Naopak Francin postupuje životem aritmetickou řadou, neustále počítá, plánuje a hledí do budoucnosti. Takto vyhrocený způsob života však brzy dostává Pepina na naprosté materiální dno. Pepinovi je však pábení natolik vlastní, že jej nemůže přímo ovlivnit. Vychází z něj, něco uvnitř ho nutí žít takzvaně nadoraz. „[…] pábení se u Hrabala gigantizuje na skutečnost metafyzickou.“139 I tato Pepinova vlastnost vzbuzuje v malém Hrabalovi sympatie a soucit ke zbědovanému Pepinovi. „[…] a já jsem se díval na strýce, který už k nám nechodil, protože dělal zase tu svoji vzpouru, a já jsem byl nešťastný, nosil jsem mu mazaný chleby pod záminkou, že si je mažu pro sebe, už jsem nemohl vidět, jak strýc Pepin, když za dva dny utratí se slečnami celou výplatu, jak ve středu už bere slepicím starý chleba a jí s nimi brambory.“140

K pábitelství neodmyslitelně patří také dovednost neklnout svému osudu, nýbrž vzít na sebe vše jako dar, což zmiňuje Bohumil Hrabal v jednom z rozhovorů.141 Kvůli svému křičení upadl strýc Pepin u představených pivovaru (především u pana podstaršího) v nemilost a začal být nasazován na ty nejhorší práce. To však Pepinovi vůbec nevadí. Ne však proto, že by byl kdovíjak nadšený pracovník. Raduje se ze života, má radost z toho, že může být a něco dělat. Tuto radost si nenechá nikým pokazit. „Tatínek se musel zlobit, protože na led nikdo nechtěl, jediný Pepin se radoval a těšil na ledování, ostatní dělníci považovali ledování za donucovací pracovnu a každý se ošíval […]“142 Pepinův entuziasmus je nakažlivý, svůj zápal pro věc dokáže přenést i na ostatní. „A od drtiče zazníval strýcův zpěv a křik, radostný, pobouřený křik, jedině to zlobení strýčka Pepina dovedlo dělníky zahřát, a hlavně jim dovedlo dát chuť do práce…“143 V rámci této scény se ještě pozastavím u náročné, těžké lidské práce, kterou zde Hrabal popisuje.

138

HRABAL, Bohumil, Vladimír GARDAVSKÝ, Václav KADLEC a Claudio POETA. SsBH sv. 17 (Kličky na kapesníku). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1996, s. 134. 139 ČERNÝ, Václav. Za hádankami Bohumila Hrabala, pokus interpretační (1975). In: Eseje o české a slovenské próze. 1. vyd. Praha: Torst, 1994, s. 103. 140 HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 129. 141 HRABAL, Bohumil, Vladimír GARDAVSKÝ, Václav KADLEC a Claudio POETA. SsBH sv. 17 (Kličky na kapesníku). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1996, s. 310. 142 HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 122. 143 Tamtéž, s. 125.

41

„Už za tmy ledaři vysekávali ze stropu ledové táfle, dlouhé pásy ledu, které pak u břehu dělník štípal na takové tabule a do každé tabule vysekal oko a za to oko hákem zachytili dělníci na břehu a pak dva a dva vytahovali háky ty tabule ledu na břeh a tam zase dva a dva ledaři brali do fialových rukavic ty táfle a házeli je do fůr, a protože se led vážil, tak každý sedlák chtěl mít fůru těžkou, tak ještě z ledu u sajten a boků udělali nástavy, a fůry třpytivého ledu zářily duhovými barvami v jitřním červeném a ledovém slunci a koně zabírali […]“144

Hrabal zde oslavuje práci, kdy ji člověk musel ještě obstarat téměř všechnu sám, bez pomoci strojů. Nemám tím na mysli oslavu práce ve smyslu pozdější socialistické konotace. Hrabal vyjadřuje svůj hluboký obdiv tomu, co člověk v této době musel ještě vykonat takřka holýma rukama. Klaní se tomu neskutečnému kvantu práce, které bylo nezbytné odvést. To vše se má však záhy změnit. Člověku mají brzy pomáhat stroje, což je zdůrazněno v emotivní scéně, kdy dlouholetý pivovarský tažný kůň Bubik je nahrazen nákladním automobilem. Motiv neustálého plynutí času, konec jedné epochy a začátek druhé, se v Městečku podobně jako v Postřižinách znovu objevuje. Příběh je protkán Pepinovými výlety do hospod a barů za krásnými slečnami. Mimořádně sociabilní strýc Pepin chodí za slečnami vždy, když má volný čas. „[…] strýc přeskočil branku a utíkal, aby ještě stihl krásné slečny na Žofíně a zatančil si s nimi […]“145 Dalo by se říci, že jednou z jeho mnoha poloh v novele je sukničkář či milovník krásných slečen. Strýc Pepin však není žádný chlípník. Slečnám nejraději něco vypráví, snaží se je okouzlit, vyvolat v nich úžas. Rád s nimi dovádí – vyzývá je k divokému tanci a laškuje s nimi. Mezi Pepinem a slečnami to obvykle značně jiskří, což do příběhu vnáší erotično a napětí. Jakmile však dojde na oplzlé řeči, strýc Pepin obvykle stáčí řeč jinam. To svědčí o jeho mravní neposkvrněnosti a čistých úmyslech. „A slečny se začaly hádat a tahaly strýce za rukávy a ruce: ,No to tedy nebudeme kupovat zajíce v pytli! Hned uděláme prohlídku! To se musí jaksepatří prohlídnout, hned si vás, mistře, odtáhneme na pokoj!‘ Ale strýc Pepin vyskočil, vytrhl se slečnám a zavelel: ,Dejte tam pořádné třapec! A pojďte tančit!‘“146

V prostředí baru, kde se snaží zaujmout zdejší krasavice, se také projevují jeho další polohy. Mudrlant a showman. Strýc Pepin skoro rozkošnicky poučuje návštěvníky baru o zásadách pohlavní zdravovědy, které vyčetl ze spisku páně Batisty a kterých se v životě úspěšně drží. 144

HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 124. 145 Tamtéž, s. 133. 146 Tamtéž, s. 119.

42

Pepin se řídí selským rozumem, je vyznavačem jednoduché životní filozofie. Vychází převážně ze své vlastní empirie, málokdy bere za své názory jiných tak jako v případě výše zmíněného pojednání. Když vyslovuje jedno ze svých mnoha mouder – „Von člověk nemá moc vědět, to to potom dopadne!“147 – vyznívá pro jeho postoj k vědomostem zcela signifikantně. Jinými slovy má člověk vědět jen to, co nutně potřebuje k životu. Ač strýc Pepin působí značně prostým a nevzdělaným dojmem, třímá v něm o to větší „vlídně uzrálá životní moudrost“.148 V poněkud pejorativním označení „mudrlant“ se snoubí nevzdělanost s touto vlídně uzrálou životní moudrostí. Strýc Pepin je zdánlivě nevzdělaný lidský typ, jenž byl vzdělán samotným životem. S Pepinovou prostotou se shoduje i jeho jazyk, který je opět plný nespisovných a slangových výrazů či germanismů. V jeho řeči vyniká hanácký dialekt. Pepinovo „mudrlantství“ zachází tak daleko, že ho někteří obyvatelé městečka považují za pouličního blázna či pomatence. V každém případě je strýc Pepin reprezentantem určitého způsobu života, který se odráží v jeho pábitelství, a určitého pohledu na svět, který se zrcadlí v jeho mudrlantství. Ještě více nežli v Postřižinách je strýc Pepin v Městečku vykreslen jakožto vynikající showman. Tento anglicizmus přesně vystihuje Pepinovu v Městečku vrcholící zálibu v předvádění se. Pepin zde funguje jako bavič na několika úrovních. Baví nejen sebe a ostatní postavy v příběhu149, ale především také čtenáře, který se těší na každou další Pepinovu humornou promluvu či vtipnou repliku, jichž má Pepin značný rezervoár. Hrabal v rozhovoru s Maďarem Szigetim vyslovil názor, že literatura by měla především bavit.150 Nemůže být sporu o tom, že hlavním zdrojem pobavení v Městečku je právě strýc Pepin. Do kategorie „showman“ řadím i výjimečný vypravěčský talent strýce Pepina, kterým si získává sympatie obyvatel městečka a především zdejších krasavic. Zařazuji sem i jeho pěvecké a taneční „vlohy“. Pepinova divoká taneční čísla často přerůstají v groteskně působící klauniády, jimiž se baví celý podnik. Strýc Pepin je líčen jako exhibicionista, který je rád středem pozornosti. Je všude oblíbený, jelikož dokáže rozproudit zábavu a strhnout k ní i ostatní. „Tak strýc Pepin kráčel a klaněl se, salutoval a rozdával polibky a jeho odpovědi přiváděly skupiny nebo jednotlivce ve smích, kterým se strýc Pepin vzdaloval, jako jedoucí

147

HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 135. 148 ČERNÝ, Václav. Za hádankami Bohumila Hrabala, pokus interpretační (1975). In: Eseje o české a slovenské próze. 1. vyd. Praha: Torst, 1994, s. 97. 149 S výjimkou jediného Francina, což znovu potvrzuje velký kontrast mezi oběma bratry. 150 HRABAL, Bohumil, Vladimír GARDAVSKÝ, Václav KADLEC a Claudio POETA. SsBH sv. 17 (Kličky na kapesníku). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1996, s. 10.

43

vláček za sebou zanechává kouř […] kde se strýc objevil, tak působil nadšení […]“151 Tento úryvek z Městečka by se dal vyložit takto: kde se strýc Pepin objevil, tam rozdával smích. Tato jeho poloha tak otevírá otázku – proč tu vlastně jsme? Jeho odpověď zní – když už tu jsme, tak se bavme. Pepin je dále stylizován jakožto vítěz. Pán situace, bojovník, který se nikdy nevzdává a nepodléhá defétistickým náladám. Pepin usiluje o vítězství, i když je téměř nemožné, aby jej dosáhnul. Jde sveřepě za svou utopickou ideou spravedlnosti, pravdy či krásy, kterou se pokouší uskutečnit.152 Hrabal ho v příběhu dokonce přirovnává k donu Quijotovi, jenž bojoval s větrnými mlýny.153 Pepinova donquijotství si všímá i Jiří Pelán, který v Hrabalově díle nachází i další quijotovské postavy – Vladimíra z Něžného barbara a Haňťu z Příliš hlučné samoty. Podle Pelána tyto tři zdánlivě rozdílné postavy spojuje společné krédo, jímž se řídí: „slabost je moje síla, prohra je moje vítězství“.154 Pelán nabízí i zdůvodnění donquijotismu, který se u těchto hrdinů zřetelně projevuje: „To, co dělá z Hrabalových hrdinů bloudy a ze Cervantesova hrdiny blázna, má stejné důvody: míjejí se se svou dobou.“155 Není nikterak složité rozpoznat, do jaké doby patří strýc Pepin, s kterou dobou se ztotožnil. Pepin zůstal svým srdcem i způsobem svého myšlení v monarchistickém Rakousku-Uhersku, jež je však v době druhé světové války již po mnoho let minulostí. Pepinovy četné slovní návraty k rakouské monarchii podporují Pelánovu tezi, že se minul se svou dobou. Pepinovu touhu po vítězství čtenáři nejlépe dokládá jeho neustále jako leitmotiv vracející se sentence: „Rakouské voják musí jen a jen vítězit!“156 Tento jeho výrok objevující se vždy s drobnou obměnou je pozoruhodný už jenom tím, jelikož Pepin naprosto ignoruje fakt, že Rakousko bylo v první světové válce na straně poražených. Zde se musím znovu vrátit k Pepinově poloze mystifikátora. Strýc Pepin dokáže učinit z prohry výhru. Tento projev Pepinova donquijotismu se prokáže i v dalším důležitém momentu Městečka. Po atentátu na říšského protektora Heydricha je obyvatelům městečka z rádia oznámen přísný

151

HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 118. 152 PELÁN, Jiří. Quijotismus v Hrabalovi. In: Hrabaliana rediviva: příspěvky z mezinárodní mezioborové konference o díle Bohumila Hrabala, Udine 27.–29. října 2005. V českém jazyce 1. vyd. Praha: Filosofia, 2006. s. 57. 153 HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 125. 154 PELÁN, Jiří. Quijotismus v Hrabalovi. In: Hrabaliana rediviva: příspěvky z mezinárodní mezioborové konference o díle Bohumila Hrabala, Udine 27.–29. října 2005. V českém jazyce 1. vyd. Praha: Filosofia, 2006. s. 57. 155 Tamtéž. 156 HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 125.

44

zákaz tance a jakýchkoli radovánek. Zákaz v Pepinovi okamžitě probudí vzdor, načež prohlašuje: „,Sakra, co to je za pořádek? My Češi pořád nic nesmíme? Sakra! V roce dvacet jsme obsadili kus Maďarska a pak nám řekli, že to nesmíme! Vobsadili jsme kus Těšínska, a zase že to brát Polákům nesmíme. A nedávno jsme se chtěli prát s Němcema, a zase že to nesmíme! Zase Anglie a Francie! Sakra, já bych se tak nechal budit vo půlnoci velvyslancema, že se do Němců dát nesmíme! […] A teď, že zabili Heydricha, tak že tancovat nesmíme? Dejte, Bobinko, tam pěkné střapec!‘“

Tento výrok a následné porušení zákazu tancem považuji za velmi výrazný a emotivní projev patriotismu, národní hrdosti a hrdinství. Ze strýce Pepina se tak stává rázem hrdina městečka, který je lidmi obdivován.157 Porušení zákazu tance však hodlá řešit nacista Friedrich, kterého Hrabal do městečka nastrčil jako německého okupanta. Friedrich nejdříve prohrává „slovní překřikovanou“ se strýcem Pepinem, aby následně byl donucen městečko opustit kvůli prohrané válce. Spálením Friedrichova bizarního opuštěného pokoje Hrabal ukazuje, že stejným způsobem skončil i sen nacistů o třetí říši. Jaroslav Kladiva zastává podobný názor, když říká, že v Městečku je zachycen krach velmocenských snah ovládnout svět.158 Na konci druhé světové války osvobozují městečko Rusové, s jejichž příchodem pomalu začíná další etapa v historii městečka. Po nástupu komunistů k moci, dostává Francin v pivovaru výpověď. Oba manželé se se strýcem Pepinem stěhují do své vily. Při nuceném odchodu Francina z pivovaru se ukazuje, k jak drastickým změnám ve společnosti došlo. Projevuje se mezitřídní nenávist, závist, pomstychtivost, vytrácí se lidskost, důvěra v člověka a láska k bližnímu. Francin tak marně čeká na důstojné rozloučení s dělníky, kterým pomáhal i v jejich soukromých životech. Po přestěhování do vily si oba bratři jakoby vymění role. Tato rošáda proběhne přesně v duchu polarity a ludibriozity světa (kdy vše povstává ze svého opaku) podle Ladislava Klímy, k němuž autor opakovaně odkazuje a s jehož teorií se ztotožňuje.159 Strýc Pepin začíná stárnout, přestává křičet, dosahuje jakéhosi stoického klidu, vyhledává ticho. Zato Francin, který dříve zdaleka nebyl tak vitální jako Pepin, pociťuje náhle příval životní energie jako nikdy předtím. Důvodem změny u Pepina je jakási vyčerpanost,

157

HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 161. 158 KLADIVA, Jaroslav. Životopis trochu jinak. In: SsBH sv. 16 (Naivní fuga). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1995, s. 148. 159 HRABAL, Bohumil, Karel DOSTÁL, Václav KADLEC a Claudio POETA. SsBH sv. 5 (Kafkárna). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 8. „Nejen že vyšší povstává myslitelně vždy jen z nižšího, ale, ve smyslu polarity a hlavně ludibriozity světa, povstává ze svého opaku, den z noci, slabost ze síly, ohyzdnost z krásy, štěstí z neštěstí. Vítězství se sestává jen z bití.“ (Ladislav Klíma, citát uvádějící Taneční hodiny pro starší a pokročilé)

45

která se dostavila společně se stářím. U Francina byla hlavním spouštěčem proměny výpověď v pivovaru, po níž se už nemusel nikomu neustále zodpovídat za svá správcovská rozhodnutí. Čas obou se přesto začíná zvolna zpomalovat, zastavovat. Motiv zastaveného času je v této pasáži ústřední. „[…] zastavil se čas jarmarků a předvánočních trhů, že se vytratil čas dopoledních nedělních a každovečerních korz, že politické strany už nekonaly výlety do lesíků, výlety spojené s tombolami a šatlavami a střelnicemi, že odešly šibřinky a slavnostní bály a selské jízdy na koních, už odešly mumraje a alegorické průvody a zimní průvody Bakchuse o masopustu, už přestaly okrašlovací spolky soutěžit o nejkrásnější okna v městečku, už nehrálo pět divadel a ze dvou biografů už hrál jen jeden.“160

Ze života lidí se vytratila radost, zmizelo nadšení a zábava, která život obohacuje a zpestřuje. Lidé přestali být společensky aktivní. Komunistický režim bránil nepohodlným lidem v osobním rozvoji, v cestování či kariérním růstu. Těm se tudíž opravdu zastavil čas, jelikož zůstali nečinně přešlapovat na jednom místě, zatímco jiní se intenzivně snažili budovat socialismus. Těmto lidem zůstalo jen přežívání, při němž čas neutíká, zastavuje se. A tak se čas zastavil v celém městečku. Již nechodící a nekomunikující strýc Pepin je na sklonku života umístěn do domova důchodců. Jsou to právě důchodci, jejichž čas je zastavený „nejvíce“. Už nikam nespěchají, někteří vyžadují stálou péči. V dlouhých a prázdných dnech čekají na konec života. Přesně takto končí život i strýce Pepina v Městečku. Strýc Pepin už nereaguje ani na návštěvu svého bratra Francina. „[…] díval se upřeně do stropu, jeho oči už nikoho neočekávaly, už se na nic netěšily, byly to oči, ve kterých se skoro už zastavil čas.“161 Poslední Pepinova slova před smrtí byla: „Co bude s tó láskó?“162 Tato obtížně interpretovatelná otázka může např. ukazovat, jaká byla poslední starost již na smrt zesláblého Pepina. V této otázce může být vyjádřeno znepokojení nad současným stavem společnosti a obava z budoucího vzájemného soužití lidí. Strýc Pepin se vlastně táže: kam se poděla láska, soucit? Francin si v domově důchodců s nostalgií uvědomuje, jaký rozdíl mezi ním a Pepinem celý život panoval. Pepina pro jeho žoviálnost milovali, zatímco jemu se vyhýbali. „A tatínek viděl, že žádný tady neví nic o strýci Pepinovi, nevědí vůbec o krásných slečnách, o tancích a jeho potulkách, o tom, jak vcházel s touhle čepicí do městečka jako panovník nebo král, jak všude se 160

HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 184. 161 Tamtéž, s. 189. 162 Tamtéž, s. 191.

46

otevírala okna, zatímco před ním, před tatínkem, se okna zavírala a vrátka zamykala a lidé prchali, protože je okrádal o drahocenný čas, zatímco strýc Pepin lidem čas naplňoval.“163

Příběh končí v okamžiku Pepinovy smrti. Tak jako v Postřižinách si Marie nechá v závěru zkrátit vlasy jako symbol konce jedné doby a začátek druhé, ve finále Městečka Francin vhodí do řeky Pepinovu námořní čepici. Jeho námořní čepici, další leitmotiv Městečka, která symbolizuje čas života strýce Pepina, čas Rakouska-Uherska, čas první republiky. Tento čas se však už navždy zastavil a je nenávratně pryč, jako námořní čepice odnesená řekou. Milan Jankovič označuje Městečko, kde se zastavil čas za zralý, narativní text.164 Naproti tomu Helena Kosková se domnívá, že Městečko je částečně poznamenáno osobní a tvůrčí krizí.165 Jednoznačně se přikláním k Jankovičovu stanovisku. V tomto vzpomínkovém vyprávění se navzájem mistrně doplňují dvě linie – příběh dvou rozdílných bratrů a sugestivní výpověď o době, v níž žili. Městečko je přitom znovu oslavou života. Vlivem politických událostí a společenských změn však ne už „pouze“ idylického jako je tomu v Postřižinách.

5.2.3 Krasosmutnění Krasosmutnění je soubor 23 povídek, které ve většině případů vznikly přepracováním původního textu Městečka, kde se zastavil čas. Jsou to tedy opět Hrabalovy rozmanité vzpomínky na dětství strávené v Nymburku a místním pivovaru, co sjednocuje jednotlivé povídky, v nichž se objevuje celá řada motivů z Městečka (např. tetování mořské panny, demontáž oriona a škodovky 430, Pepinovy vzpoury, Pepinovy cesty za slečnami do městských barů, léčení krásné řeznice z alkoholismu, bizarní pokojík nacisty Friedricha a jiné). Materiál Krasosmutnění je navíc rozšířen o vzpomínky na celou plejádu maloměstských figurek, kterým zde Hrabal buduje (v poněkud klasicizujícím duchu porovnatelně jako ve své předcházející knize Slavnosti sněženek) plastické portréty.166 Příběhy Krasosmutnění jsou líčeny podobně jako v Městečku z pohledu chlapeckého Hrabala, jenž je i nyní intrahomodiegetickým vypravěčem. Vypravěč však po přepracování původního textu již nepřekračuje tolik informační horizont a v jednotlivých scénách bývá přítomen, ačkoli spíše jako svědek a komentátor (nikoli jako přímý aktér). To někdy vyvolává dojem, obzvlášť po zkušenosti s Městečkem, který Helena Kosková výstižně zachytila v následujících slovech: „V partiích převzatých z Městečka je dětský pozorovatel, podle úvodního slova žák obecné školy, 163

HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 190. 164 JANKOVIČ, Milan. Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. 1. vyd. Praha: Torst, 1996, s. 79. 165 KOSKOVÁ, Helena. Hledání ztracené generace. 2. rozšířené vyd., Praha: H & H, 1996, s. 53. 166 PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002, s. 46.

47

mnohdy vmontován do textu násilně a jeho komentáře zcela nedětsky a zbytečně přímo vyslovují, co čtenář sám lehce pochopí.“167 Ostatně neustálému srovnávání s Městečkem se čtenář neubrání, byť Krasosmutnění je třeba pokládat za autonomní text. Co patrně nejvíce ubralo na působivosti původního textu, bylo jeho roztříštění do menších celků. Krasosmutnění není ani zdaleka tak konzistentní, jednotlivé příběhy jsou příliš oddělené. Vyprávění neplyne soustředěně k cíli, čtenář je často nucen znovu a znovu odbočovat k méně významným či naprosto irelevantním událostem. Takto je oslabena celková návaznost dějů, které se odehrávají v rámci i několika povídek. Také tematická návaznost určitých obrazů v jednotlivých povídkách působí někdy nepřirozeným, poslepovaným dojmem. I když má Krasosmutnění větší rozsah nežli Městečko, řečeno je zde podstatně méně. Původní text je údernější, má větší spád. Vytrácí se také neodbytný pocit plynutí času, jelikož čtenářova pozornost je rozmělněna mezi větší množství slabších motivů (např. často se vracející motiv tetování mořské panny). V podobném duchu se vyjadřuje i Milan Jankovič: „Dimenze ,proudu vyprávění‘ je v knižně vydaném Krasosmutnění ochuzena ve prospěch pointovanosti drobných příběhů. Humorné nebo lyrické vyústění jednotlivých povídek, do nichž se rozdělil někdejší tekutý text, strhává nejednou pozornost víc než gestace vypravěče. Avšak právě ona, jak se zdá, rozhoduje o tom, co přesahuje nostalgii vzpomínek.“168 Vedle roztříštění původního kompaktního textu Hrabal také potlačil nebo zeslabil tematiku, která pro režim byla nepřijatelná.169 K těmto opatřením ze strany autora se vyjadřuje Ivan Klíma v novinovém článku Dvojí Hrabal, kde uvádí i několik konkrétních příkladů „postižených“ pasáží, které je zde možno bez dalšího komentáře porovnat s původní verzí. V úvodu článku Klíma shrnuje Hrabalovo počínání takto: „[…] některé změny matou původní smysl, občas jej dokonce mění v opak anebo v pouhý nesmysl.“170 Dalo by se rovněž říci, že v Krasosmutnění je obecně méně symboliky, to důležité bývá autorem zpravidla explicitně vyřčeno. Také závěr má Krasosmutnění zcela odlišný od Městečka. Povídkový soubor končí slavností po osvobození Nymburka Rudou armádou, která se koná na její počest. Je nasnadě, jak takový závěr interpretovat i vzhledem k tomu, že zachycení doby po Únoru 1948 již

167

KOSKOVÁ, Helena. Hledání ztracené generace. 2. rozšířené vyd., Praha: H & H, 1996, s. 59. JANKOVIČ, Milan. Cesty za smyslem literárního díla. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005, s. 227. 169 ZGUSTOVÁ, Monika. V rajské zahradě trpkých plodů: o životě a díle Bohumila Hrabala. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1997, s. 179. 170 KLÍMA, Ivan. Dvojí Hrabal. In: Literární noviny. Roč. 1, č. 32. 1990, s. 11. 168

48

schází. „Závan nicoty“, jímž na protagonisty Městečka dýchla padesátá léta, v Krasosmutnění chybí.171 Nedojde tak ani k výměně partů mezi Francinem a strýcem Pepinem, jež se odehraje v závěrečné fázi Městečka. Jejich vzájemná konfrontace, jedna z ústředních linií Městečka, je v Krasosmutnění rovněž upozaděna. V případě tohoto do 23 celků „rozdrobeného“ textu již nelze zobecňovat a mluvit o příběhu těchto dvou bratrů. Tento střet nyní zapadá v přemíře jiných, méně významných postav. V tomto lidském panoptiku se obě postavy trochu ztrácejí, jejich poutavé osudy a do jisté míry extrémní životní postoje jsou vzápětí vždy „zamluveny“ něčím jiným. Hrabal tuto skutečnost kompenzuje tím, že odlišnost obou bratrů vyřkne zcela přímo v souhrnu, který v textu Městečka nenajdeme: „Jenomže já jsem taky věděl, že strýc Pepin žije jen ze dne na den, a to bylo v mých očích krásné, věděl jsem, že strýc Pepin je celý den promočený na važhauze, ale pořád je plný nadšení z toho, že je na světě, že má nějakou velikou radost, která se podobá bláznovství. Věděl jsem, že strýc Pepin prochází městečkem jako císař. V bílé námořní čepici zdobené zlatými šňůrami a velikou kotvou salutuje a uklání se, jako by přehlížel čestnou stráž, jako když přijede anglický král někam lodí a přijímá čestná hlášení. Zatím tatínek je od rána plný starostí a zlostí nad tím, že mu dělají ve správní radě protivenství, pořád otec musel se spíš pokořovat, aby nenarazil, pořád aby si někoho nerozhněval. A tak otec se lekal přítomnosti, pořád trnul nad tím, co bylo, jedině doufal pořád, že se všechno zlepší v budoucnosti, ta budoucnost, to byl jeho sen, tam že teprve všechno bude krásné.“172

V tomto citátu lze také pozorovat několik charakteristických poloh pro strýce Pepina, jež jsem ovšem již uvedl v předešlých kapitolách. Postava strýce Pepina se vyskytuje zhruba v polovině povídek Krasosmutnění. Transformací původního textu však nezeslábla pouze jeho působivost, nýbrž také Pepinova role. Pepin je opět vylíčen jako nemajetný, prostý člověk, jehož bohatství spočívá ve vnímání světa a života. Znovu je tím nezkrotným živlem, kterého dokáže vyčerpat jen on sám. V Krasosmutnění se objevuje vesměs táž stylizace strýce Pepina jako v Městečku. V souvislosti s Pepinem lze tedy hovořit o týchž kategoriích (pábitel, mystifikátor, vítěz, sukničkář, showman, mudrlant). Zdá se mi však, že tyto Pepinovy polohy po přepracování původního textu již tolik nevyznívají nebo nevynikají, zkrátka nefungují tak dobře. Krasosmutnění rozhodně neschází jistý půvab, při vědomí existence Městečka však v tomto ohledu zřetelně ztrácí. Ovšem že záleží na vkusu každého čtenáře, jak posoudí tyto 171

PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002, s. 45. HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 10 (Nymfy v důchodu). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 57. 172

49

dva vzájemně příbuzné texty. Přikláním se však k názoru Heleny Koskové, podle níž lze jen těžko porovnat uměleckou úroveň Městečka a Krasosmutnění, jelikož snaha o kompromis s cenzurou rozbila vnitřní pravdivost díla.173

5.2.4 Harlekýnovy miliony Novelu Harlekýnovy miliony, jež se měla původně nazývat Nymfy v důchodu, lze považovat za závěrečný díl nymburské trilogie. Podle Radka Pytlíka se jedná o jakýsi dovětek Městečka, kde se zastavil čas.174 S tím lze do jisté míry souhlasit, jelikož Harlekýnovy miliony opět čerpají z materiálu Městečka, což se projeví především v závěrečné třetině textu. Novela nese podtitul „Pohádka“. Pohádkové rysy se v textu skutečně objevují, a to již od samého začátku. Děj se totiž odehrává na značně nekonkrétním místě - v „městečku, kde se zastavil čas“. Teprve znalost předchozích dvou dílů nymburské trilogie umožňuje čtenáři označit Nymburk jakožto místo, kde se příběh odehrává. Valná část vyprávění je navíc situována do domova důchodců, jenž sídlí v bývalém zámku hraběte Šporka. Ten se ovšem v Nymburku ve skutečnosti nenalézá. Časově je možno vyprávění podle několika indicií umístit do poloviny 70. let. Vypravěčem (intra-homodiegetický) je stejně jako v Postřižinách Francinova žena Marie, tentokrát ovšem již dosti zestárlá. Vyprávění se rozbíhá v momentě, kdy Marie s Francinem přicházejí do domova důchodců, v němž se nechávají zapsat a ubytovat. Zde již nějakou dobu leží v oddělení pro nechodící strýc Pepin. Od tohoto okamžiku začíná zpověď staré Marie, která bilancuje a hodnotí svůj život (včetně manželství s Francinem). Marie už nechápe současný svět a silně na sobě pociťuje známky stáří (má např. vytrhané zuby). Před těmito průvodními znaky pokročilého věku, jimiž se cítí ponížena a pokořena, utíká často ve svých vzpomínkách do mládí, kdy byla krásná. Pokud se nemíní trápit trpkou přítomností, nic jiného jí ani nezbývá: „[…] staří jsou bezbranní, živí se vzpomínkou, anebo tiše a zvolna umírají […]“175 Vzpomínání hlavní hrdinku nutně přivádí k otázce, zdali prožila svůj život naplno a šťastně. Ptá se po smyslu života: „[…] co to je a co to bylo, moje štěstí?“176 Melancholické vzpomínky Marie na staré zlaté časy se prolínají s jejími hořkými dojmy a postřehy z domova důchodců. Důležité místo v textu zaujímají také rozsáhlé pasáže,

173

KOSKOVÁ, Helena. Hledání ztracené generace. 2. rozšířené vyd., Praha: H & H, 1996, s. 59. PYTLÍK, Radko. Bohumil Hrabal. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 215. 175 HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 10 (Nymfy v důchodu). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 332. 176 Tamtéž, s. 262. 174

50

v nichž hrdinka popisuje interiér i exteriér zámku. Mnohokrát líčí výjevy na zámeckých freskách. „Avšak v tom bývalém sále se na stropě pnula ohromná freska s cípy v rozích, freska, na které desítky mladých a nahých žen okem plným milostnosti se dívají tam někam směrem, kde je jejich milenec, mladý muž, který není zatím vidět, který však je už na obzoru, odkud přichází, dívala jsem se střídavě na strop a na lůžka, kde stařenky si utíraly ústa […]“177

Stáří v domově důchodců ubytovaných seniorů ostře kontrastuje s mládím v rozpuku, jež je zobrazené na těchto freskách. Tímto se opět dostáváme k metodě konfrontace, kterou Bohumil Hrabal s oblibou používá. Jelikož Harlekýnovy miliony obsahují podobných popisů výtvarných uměleckých děl celou řadu, lze novelu rozhodně považovat za ekfrastický text. Fresky i sochy si Hrabal dokonce zcela vymyslel. Důchodci však nejsou v zámku hraběte Šporka vystaveni pouze působení výtvarného umění. Hrabal skrze postavu svérázného doktora Holoubka demonstruje také význam a sílu klasické hudby. Doktor Holoubek nechává obyvatelům zámku při pravidelných setkáních na gramofonu slavnostně přehrát vrcholná díla předních skladatelů vážné hudby (Franz Liszt, Zdeněk Fibich, Claude Debussy, Johannes Brahms). Teskné a naléhavé melodie ještě více jitří rozcitlivělá nitra důchodců, kteří se tak o to snáz oddávají vzpomínkám a snění. Hudební prvek se v případě této novely dostal i do jejího názvu. Domovem důchodců jako by se neustále linula neméně melancholická melodie – Harlekýnovy miliony: „[…] ty miliony, které doprovázely za starých časů němý film, milostnou scénu, vyznání lásky, polibky, které diváky pod dojmem těch smyčců nutily ke kapesníčkům, k slzám…“178 Poetičnost těchto hudebních a ekfrastických pasáží je tak trochu v protikladu se suchopárnými kronikářskými údaji, které jsou vynášeny pamětníky starých časů. Bohumil Hrabal se rozhodl do novely zařadit postavy a vzpomínky tří skutečných kronikářů (Otokar Rykr, Karel Výborný, Václav Kořínek), k jejichž spisům se dostal. Ti se tak mnohokrát objevují ve vyprávění, jejich vzpomínky na dávnou minulost představují významnou součást textu. Také jejich počet tu hraje určitou roli, jelikož trojka je typická pohádková číslovka (tři bratři, tři dcery apod.). Vložení pamětí se setkalo u řady znalců Hrabalova díla se značnou kritikou. Podle Pytlíka příspěvky pamětníků snižují estetickou účinnost díla; vyznívají suše, banálně a staticky, jelikož nejsou dostatečně stylizovány.179 Za umělecky méně zdařilé je 177

HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 10 (Nymfy v důchodu). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 261. 178 Tamtéž, s. 196. 179 PYTLÍK, Radko. Bohumil Hrabal. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 215.

51

považuje i Helena Kosková.180 Milan Jankovič omlouvá vřazení textů pamětníků Hrabalovou zálibou v amatérských literárních počinech, aniž by se přímo vyjádřil k opodstatněnosti tohoto kroku: „[…] naivistická kreace je pro Hrabala vždy znovu pokušením, výzvou i k vlastní tvořivé hře.“181 I přes ohled na Jankovičův argument se přikláním ke kritickému postoji dvou prvně jmenovaných. Projevy pamětníků působí poněkud rušivým dojmem. Postrádají hlubší význam, z hlediska narativu neznamenají žádný přínos. Jejich funkci lze tedy spatřovat alespoň ve zvýraznění efektu neustálého plynutí času. Tím, že pamětníci vzpomínají další a další věci, osoby či městské obchody, které už dávno nejsou, ukazují, jak moc je veškeré lidské snažení pomíjivé. Demonstrují, že nic netrvá věčně. Jedině snad ve vzpomínkách, jež jsou tak jediným nástrojem, který člověk může použít v boji s rychle unikajícím časem. Dojem plynutí času je v Harlekýnových milionech podpořen zejména vzpomínkami hlavní hrdinky, v nichž se dostane i ke zlomovým okamžikům dějin městečka. Je zde vylíčen i komunistický převrat v roce 1948, kdy Francin byl donucen odejít se svou ženou z pivovaru. Naopak strýc Pepin je v tomto momentě reprezentantem dělnické třídy: „[…] hulákal strýc Pepin, teď že pánem je on a dělníci, že teď ho nikdo už nebude vykořisťovat, že teď může propustit Francina i on, že teď je milionářem on, sladovník a bývalý obuvník […]“182 Střídání epoch je zachyceno také ve výroku, v němž Marie poněkud rezignovaně konstatuje: „[…] všechno bylo obráceně, než bývalo dřív. Téměř nikdo z těch proudících lidí neměl kravatu, všichni měli účesy docela jinačí, než jsem nosívala já nebo Francin, kalhoty, které nosily mladé ženy a dívky, byly vyzývavé, zdůrazňovaly postavu, ty džínsky, docela zaříznuté v rozkroku a zadku […]“183 Marie si sama uvědomuje, že se změnilo úplně všechno (vlády, hranice států, móda, způsoby atd.). Jakožto téma však v Harlekýnových milionech vyvstává zejména hodnota času, která s jeho nepolapitelností úzce souvisí. Hodnota času je zde akcentována o poznání více nežli v Postřižinách či Městečku. To je dáno především vysokým věkem vypravěčky, která přiznává: „[…] já jsem se ani nenadála toho, že život tak rychle plyne.“184 Také Susanně Rothové se jeví hodnota času jako ústřední téma novely: „V Harlekýnových miliónech prosvítá od první do poslední stránky lítost nad ztracenou minulostí, protagonisté nerozumějí

180

KOSKOVÁ, Helena. Hledání ztracené generace. 2. rozšířené vyd., Praha: H & H, 1996, s. 59. JANKOVIČ, Milan. Tři tečky v Prolukách Bohumila Hrabala. In: Hrabaliana: sborník prací k 75. narozeninám Bohumila Hrabala. 1 vyd. v tomto seřazení. Praha: Prostor, 1990, s. 171. 182 HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 10 (Nymfy v důchodu). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 257. 183 Tamtéž, s. 335. 184 Tamtéž, s. 201. 181

52

přítomnosti, nestarají se o čas, ke kterému nemají klíč.“185 Zvolna se zastavující čas všech tří hrdinů, jejichž životy se nacházejí ve finální fázi, vede Marii k dlouhému zkoumání, zdali nepromrhala své mládí. Snaží se sama sebe ujistit, že svůj život prožila naplno a o nic důležitého se nepřipravila. Klade si otázku, jestli měla udělat něco jinak. Strýc Pepin se častěji začne objevovat až v poslední třetině novely, a to především ve vzpomínkách vypravěčky. Tyto vzpomínky ovšem nejdou většinou nikterak hluboko do historie, strýc Pepin je již zestárlý i v nich. Starý Pepin už není tím živlem, jakým byl zamlada (v Městečku či Postřižinách). Je spíše pasivní až apatický, příliš se neprojevuje, zmizela jeho hospodská historka, už ani nekřičí, jen asistuje svému zúčastněnějšímu bratrovi Francinovi. V Harlekýnových milionech už není ani známky po Pepinově showmanství, mystifikátorství či sukničkářství. Pepin dospěl v pokročilém věku k určitému duševnímu klidu. Stal se jakýmsi definitivním vítězem, který veškeré životní těžkosti a nepříjemnosti přijímá s absolutním nadhledem. „Tak ale přesto, když se ti mí mužští vrátili ze zájezdu, že strýc Pepin měl hlavu samý flastr, vždycky zářil jako vítěz.“186 Konfrontace obou bratrů není tak výrazná jako např. v Městečku, nedošlo ani k výměně partů obou postav. Patrné jsou však důsledky rozdílných přístupů k životu každého z nich. Pepin žil naplno, dokud byl mlád. To ho vyčerpalo, na stáří mu nezbylo mnoho sil. V domově důchodců byl už dávno duchem nepřítomen, což potvrzuje Marie: „[…] on už byl někde jinde, tak jak koneckonců býval ty poslední roky.“187 Naopak Francin vždy na něco čekal a šetřil, důchodu se tak dožil v poměrně dobré kondici. Tuhle Francinovu vlastnost komentuje Marie takto: „[…] Francin už od začátku našeho manželství měl trvalou představu, že všechno to krásné nás teprve čeká, že budoucnost, krásná budoucnost to bude, ve které teprve budeme opravdu šťastni, až budeme v penzi…“188 Ve chvíli, kdy Marie s Francinem přicházejí do domova důchodců, strýc Pepin leží na smrtelné posteli. „[…] jen ležel a díval se nemrkajícíma očima do stropu a nemluvil, na nic nepřisvědčil, nad ničím se nerozzlobil, jen ležel […]“189 Do tohoto stavu vygradovala Pepinova pasivita posledních let. Tím, že strýc Pepin přestal vyprávět a křičet, začal chřadnout. V Hrabalově pojetí se řeč jeví jako nutná podmínka života – kdo přestává mluvit, začíná umírat. Nad důležitostí řeči a družby pro postavy Hrabalových próz se zamýšlí také Jiří Pelán. Ten se domnívá, že Hrabal připisuje lidské řeči respektive vyprávění podobně jako 185

ROTHOVÁ, Susanna. Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala: k poetickému světu autorových próz. 1. vyd. Praha: Pražská imaginace, 1993, s. 44. 186 HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 10 (Nymfy v důchodu). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 304. 187 Tamtéž, s. 326. 188 Tamtéž, s. 305. 189 Tamtéž, s. 196.

53

Samuel Beckett až existenciální důležitost.190 Hrabal vnímá řeč jako životně důležitý projev každého člověka. Marie nebývale detailně líčí velmi intimní poslední okamžiky života strýce Pepina. Popisuje také žalostný stav, v němž se Pepin těsně před smrtí nachází: „A strýc Pepin neříkal nic, byl docela bezvládný, dál se díval do stropu a oči měl tak modré jak vybledlý květ modrého bezu, jako dvě zmrzlé pomněnky. […] Tak Pepin seděl, jeho nohy byly teď modré, docela vylouhované prsty a chodidla, ze kterých se loupala bílá tvrdá kůže.“191 I když se strýc Pepin v novele příliš nevyskytuje, jeho poslední věta vyřčená krátce před smrtí představuje klíčový okamžik novely i celé trilogie. Strýc Pepin se mudrlantsky ptá: „Co bude s tó láskó?“192 Považuji za důležité se touto větou zaobírat znovu, i když jsem tak krátce již jednou učinil, jelikož táž otázka je vyřknuta i v závěru Městečka. Podobně jako někteří odborníci na Hrabalovo dílo považuji tuto otázku za šifru, již není vůbec snadné rozluštit.193 Nakonec stejný problém mají v daném okamžiku i Marie a Francin, kteří tuto záhadnou otázku pojmou jako řečnickou a Pepinovi nijak neodpoví. Ten patrně ani žádnou racionální odpověď neočekává, jeho otázku si lze vyložit jako jistou formu povzdechu, poslední projev vzdoru. Pytlík si vykládá Pepinovu smrt jako nebezpečí zániku lidství, které hrozí nejen jedinci, ale celému světu.194 Podle Pelána pečetí Pepinova poslední slova konec jedné etapy, zánik světa, jenž byl tvořen pozůstatky Rakouska-Uherska a první republiky.195 Z otázky je rozhodně silně cítit melancholie, nostalgie. I proto se nabízí právě Pelánova interpretace. Pepin, jenž vyrostl v rakouské monarchii a nejlepší roky svého života prožil za první republiky, se ve stáří nikdy nedokázal adaptovat v komunistickém režimu. Ten mu zůstal naprosto cizí, proto rezignoval. V tajuplné otázce je podle mého názoru obsažena doposud nevyslovená bolest posledních let Pepinova života. V závěru novely vychází najevo, že Marie si svůj a Francinův pobyt v domově důchodců jen představovala. Ve skutečnosti tam pouze chodila navštěvovat umírajícího Pepina. Smyšlený pobyt ve starobinci však umožnil Marii účinněji zhodnotit svůj dosavadní život. Hrabal v Harlekýnových milionech znovu dal najevo sílu vzpomínek a imaginace. „Tak nějak si člověk má vybírat z života a vzpomínek jenom to, co je světlé, co jej těší, dokonce co

190

PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002, s. 34. HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 10 (Nymfy v důchodu). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 326. 192 Tamtéž, s. 328. 193 Viz Jiří Pelán a Radko Pytlík. 194 PYTLÍK, Radko. Bohumil Hrabal. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 216. 195 PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002, s. 45. 191

54

třeba ani není pravda, ale na co se tak dlouho věří, až se to stane…“196 Poselství novely se nese ve stejném duchu jako pábitelství strýce Pepina, jímž jsou nasyceny první dva díly trilogie. To lze shrnout do možná poněkud banální konstatace: není na co čekat, je třeba naplno žít a prožívat vše právě tady a teď, jinak bude pozdě. Hrabal si je na druhou stranu moc dobře vědom marnosti lidského údělu, což se projevuje nejen v následujícím citátu, ale také v úvodním heslu novely: „[…] každý život a všechno živé se podobá zrovna tak nesmyslně tomu, co dělá s dušemi každý den Francin, napumpuje je strýc a Francin je večer vypustí, aby všechno začalo znova.“197

5.2.5 Svatby v domě a další prózy z 80. let Literární portrét strýce Pepina lze považovat za úplný v polovině 80. let, během nichž vznikly poslední významné texty, kde se tato postava objevuje. Jedná se především o trilogii nazývanou souhrnně Svatby v domě. Zaobírat se budu také dvěma daleko méně rozsáhlými vzpomínkovými prózami (Božské děti a Dandy v montérkách). Hrabal ve svém druhém vzpomínkovém triptychu (Svatby v domě, Vita nuova, Proluky) přesouvá ohnisko zájmu od svých rodičů a strýce Pepina k sobě samému. Milan Jankovič považuje celou trilogii za „vrcholné dílo Hrabalova ironického narcisismu“.198 Toho dosahuje prostřednictvím hlasu své manželky, která ve všech třech dílech plní roli vypravěče (intra-homodiegetický). Děj se také přesouvá z prostoru pivovaru a „městečka“ Nymburk do Prahy. Většina příběhu se přitom odehrává v Libni, městské čtvrti nacházející se stranou od centra velkoměsta. Ve vyprávění se tudíž objevuje řada nových či staronových postav. Některé z nich jsou totiž již známy z jiných próz (např. Vladimír a Egon Bondy z Něžného barbara). Autor čtenáři předkládá vzpomínky na dvě dekády svého života (cca 1955–1975), přičemž se mu podobně jako v Městečku, kde se zastavil čas daří zaznamenat i perverzi této doby.199 V úvodní části trilogie se do Hrabalova díla nakrátko vrací rodový mýtus. Vedle maminky Marie, tatínka Francina a strýce Pepina je zde navíc znázorněn i Hrabalův bratr Břeťa. Jak již však bylo řečeno, Hrabalova rodina tentokrát není v popředí zájmu. Svatby v domě – první díl, podle něhož se také zkráceně celá trilogie nazývá – nese podtitul „Dívčí románek“. Ačkoliv je tento přídomek do značné míry ironizující, příběh ve 196

HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 10 (Nymfy v důchodu). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994, s. 315. 197 Tamtéž, s. 329. 198 JANKOVIČ, Milan. Tři tečky v Prolukách Bohumila Hrabala. In: Hrabaliana: sborník prací k 75. narozeninám Bohumila Hrabala. 1 vyd. v tomto seřazení. Praha: Prostor, 1990, s. 161. 199 PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002, s. 61.

55

své ose skutečně tomuto žánru odpovídá. Příběh vypráví žena (přátelé ji oslovují Pipsi), které sešlo z plánovaného sňatku. Její vyprávění začíná v okamžiku, kdy se takto zhrzená a existenciálními problémy zmítaná seznamuje s doktorem (Bohumil Hrabal). Oba hlavní protagonisté „románku“ se stýkají i nadále. Stávají se milenci a jejich vztah v samém závěru vyvrcholí sňatkem. Než však Hrabal požádá Pipsi o ruku, ukazuje jí svá oblíbená místa v Praze, seznamuje ji se svými přáteli. Doslova se jí vyznává ze své lásky k pražské Libni, kde bydlí v ulici Na Hrázi. Mimořádnou pozornost přitom věnuje domu č. 24, v němž obývá nevelký byt. Autor očima Pipsi v dlouhých pasážích popisuje vzhled tohoto domu a jeho dvorního traktu. Představuje také zvláštní figurky, které v tomto domě bydlí. Hrabal své ženě o sobě nic nezatajuje a prezentuje jí sám sebe značně kriticky. Pipsi poznává proměnlivé nálady svého budoucího muže, jeho kolísavé sebevědomí či zálibu v opíjení se při častých toulkách pražskými hospodami. V příběhu se neodehrávají žádné velké zvraty, autor zde čtenáři mj. představuje způsob života obyčejného člověka na pražské periferii v polovině 50. let. Ve Svatbách v domě se projevuje Hrabalovo vidění světa určené nerozlišující pozorností. Stejné vidění měl také strýc Pepin. V příběhu má Hrabal již něco málo přes 40 let a strýcův způsob pozorování světa pojal za svůj, když říká: „[…] cokoliv krásnýho vidím, tak se s tím hned žením […]“200 Takto ohromuje při společných procházkách Pipsi, která mlčky obdivuje věci, na nichž spočívá Hrabalův pohled. Strýc Pepin se však v pasáži, kdy Hrabal přijíždí do Nymburka představit Pipsi svým rodičům, objevuje i přímo jako jedna z mnoha vedlejších postav. Tentokrát se však návštěva nekoná v nymburském pivovaru, nýbrž ve vile u řeky, kam se Marie, Francin a Pepin přestěhovali. V okamžiku Hrabalova příjezdu je strýc Pepin již starý pán, jehož chování vykazuje značné množství komických pochybení. Pepinovo podivínství však již nikoho nepřekvapuje. „A pak už jsem se nedivila, že na dvůr přišel maličký člověk a krčil nos, vstupoval opatrně jako by do vody, pomalu jednu a pak druhou nohu, na hlavě měl klobouk, kaučukový límec a kravatu na mašinku, na štokrle plné oleje položil štětku a holící krém a pak namáčel štětku v konvi, a začal si mydlit tvář, a já jsem už začala vědět, kde jsem, tak nějak jsem si oddychla, když jsem viděla, jak ten starý pán si

200

HRABAL, Bohumil a Jaroslava JANÁČKOVÁ. SsBH sv. 11 (Svatby v domě). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1995, s. 62.

56

mydlil nejen obličej, ale i límec kabátu a košili, pečlivě si mydlil víc než krk tu kravatu s mašinkou, a nikdo se tomu nepodivil, jen Břeťa řekl… Pepine, namydli si i vestu…“201

Pepinovu pomatenost si jeho blízcí jednoduše vysvětlují a zároveň omlouvají kusým sdělením: „Byl raněnej ve válce do hlavy!“202 Další projevy strýce Pepina jako by toto tvrzení podporovaly, jelikož i ve Svatbách v domě se vrací jeho okouzlení rakouskou monarchií a tehdejší armádou. „Rakouská armáda byla vždycky vítězem a taková slavná armáda by porazila i Rusy, nad Rusama by slavně zvítězila!“203 Touha po vítězení vydržela Pepinovi až do pozdního věku, kdy se nezdráhá vykřikovat tyto „protistátní“ řeči ani v době tuhého komunismu. Komičnost strýce Pepina ve Svatbách v domě znovu vychází také z jeho umění vymýšlet si a až exaltovaně vychvalovat sám sebe. „Je to stejně nádhera, řekl, když aspoň jeden z rodiny má vršťák, když mu to myslí, tak jako mně. A proč? Protože já jsem ctitel evropský renesance, ten samej systém mám v hlavě jako Goethe nebo Mozartek…“204 Tento jeho charakteristický rys, v němž se snoubí bavičství s jakousi očistnou technikou pro vlastní psychiku, jsem již v předchozích kapitolách označil neutrálním pojmem mystifikátor. Tématu konfrontace Pepina a Francina, jež graduje v Městečku, není ve Svatbách v domě věnován prakticky žádný prostor. Rovněž zestárlý Francin je plně zaměstnán nikdy nekončící (de)montáží škodovky a na rozdíl od strýce Pepina se takřka neprojevuje. Výměna partů mezi oběma bratry, k níž dochází v závěrečné části Městečka, kdy strýc Pepin ve stáří již jen mlčky doprovází náhle hlasitého Francina, jako by tentokrát vůbec neproběhla. V prostředním dílu trilogie (Vita nuova) se strýc Pepin nevyskytuje. Hrabal si v prvních letech manželství s Pipsi zvyká na nový způsob života. Bydlí spolu v jeho původním libeňském bytě a počáteční zamilování patrné v prvním dílu již není tak intenzivní. Za podpory své ženy se Hrabal snaží prorazit jakožto spisovatel, avšak prozatím marně. V knize jsou také popsány četné styky s pražskými intelektuály a umělci napříč různými obory, mezi nimiž vyčnívá osobnost grafika Vladimíra. V Prolukách, závěrečném dílu trilogie, se strýc Pepin v okamžiku své smrti opět vrací. Hrabalova snaha o vydání první knihy se hned v úvodu vyprávění vyplácí. Autor ve vzpomínkách zaznamenává období 60. let, kdy učinil strmý nástup na tuzemskou literární scénu. Za honoráře z knih, které mu vycházejí jedna za druhou, si pořídí s manželkou chatu 201

HRABAL, Bohumil a Jaroslava JANÁČKOVÁ. SsBH sv. 11 (Svatby v domě). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1995, s. 138. 202 Tamtéž, s. 140. 203 Tamtéž, s. 142. 204 Tamtéž, s. 150.

57

v Kersku. Zde se také děj částečně odehrává. Příběh dále vypovídá o ústupu Hrabala ze slávy, k němuž došlo nedlouho po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Je v něm zachyceno sledování pro režim nepohodlných osob a všudypřítomný strach z náhlého zatčení a věznění. Tomu jako spisovatel v likvidaci neunikl ani Hrabal. Pro Hrabala náročný začátek 70. let ještě podtrhávají závažné potíže se žlučníkem, které si vyžádají operaci. Strýc Pepin se v Prolukách na rozdíl od Svateb v domě už neobjevuje přímo jako postava, Hrabal znovu zachycuje ve vzpomínce jeho úmrtí. Po Městečku, kde se zastavil čas a Harlekýnových milionech se jedná již o třetí literární smrt strýce Pepina v Hrabalově tvorbě. Z opakovaného znázorňování Pepinova skonu lze usoudit, že tato událost byla pro Hrabala velice významná. Tentokrát však Pepin neumírá v zámku naaranžovaném do Nymburka, nýbrž v domově důchodců v Lysé nad Labem. V Prolukách Pepinova smrt odpovídá realitě mnohem lépe nežli v nymburské trilogii. Hrabal vzpomíná na Pepinovy poslední dny ústy své ženy takto: „Můj muž (Hrabal) byl na zájezdu v Německu, strýc Pepin v rakvi čekal u ledu, až se můj muž vrátí. Pohřeb byl den před prvním jarním dnem, strýc Pepin umřel v Lysé v domově důchodců, už nevnímal svět, […] už tam ve vilce netrefil ani na záchod, probouzel se a nevěděl, kde je, lezl po čtyřech, zaberanil se častokrát hlavou mezi nohy židle, a tak žil, vlastně ležel v oddělení pro nechodící v domově důchodců, můj muž jej navštěvoval, ale strýc Pepin už nemluvil, jen se díval do stropu, jako by viděl skrz ten strop to svoje nebe…“205

Lze tvrdit, že také Pepinova poslední slova doznávají v Prolukách jisté změny. Poněkud nejasná otázka „Co bude s tó láskó?“ tentokrát není vyřčena. Za Pepinovo poslední vyjádření je možno nyní pokládat jeho vlastní citát, který mu Hrabal nechává vytisknout na parte. „Ten svět je k zešílení krásnej, ne že by byl, ale já ho tak vidím…“206 Citát považuji nejen za základ Pepinovy filozofie, nýbrž také za výrazný projev jeho celoživotního mudrlantství. Při pohřební hostině je na Pepina vzpomínáno jako na člověka, se kterým lidé zažívali příjemné chvíle svých životů. „[…] lidé vyprávěli o veselých příhodách se strýcem Pepinem […]“207 V Prolukách je stručně zmíněna také smrt Francina, který zejména v Městečku ztělesňoval Pepinův povahový protiklad. V próze Božské děti Hrabal vzpomíná na nymburské podivíny, kteří obyvatelům tohoto městečka ozvláštňovali a zpestřovali život v době jeho dětství a mládí. Text je složen

205

HRABAL, Bohumil a Jaroslava JANÁČKOVÁ. SsBH sv. 11 (Svatby v domě). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1995, s. 495–496. 206 Tamtéž, s. 496. 207 Tamtéž.

58

z několika krátkých příběhů, v nichž autor ve zkratce popisuje bizarní životy a osudy těchto postaviček. Jedná se většinou o tak trochu nešťastné existence, životem ustrašené solitéry, kteří se však navzdory tomu především díky svému bláznovství dívají na svět pozitivně. Bývají častými terči vtipů jiných lidí, jako by se v městečku vyskytovali pouze pro jejich obveselení. Hrabal u každého z nich nachází něco pozoruhodného, co stojí za zmínku. Netají se tím, že tyto městské „klauny“ postrádá, když se u každého z nich ptá, kampak jen se poděl, kdepak je mu dnes konec. Většina těchto postav se v Hrabalově díle objevuje vůbec poprvé, výjimku tvoří např. stará Lašmanka, která je již známa ze starších próz. Hrabal si uvědomuje, že mezi tyto lidi patřil i jeho strýc Pepin, neboť hned v úvodu konstatuje: „Vlastně i ten strýc Pepin, ten, který přijel až z Moravy do Nymburka, nakonec se stal jednou z těch pomatených figurek, těch, kteří žili v městečku, kde se zastavil ten jejich čas, těch jurodivých a pomatených, kteří žili, aby nenalezli smysl svého pomatení, a těm druhým působili obveselení, někdy i za cenu smrti.“208 V textu tedy nalezneme také Pepinův medailonek, v němž Hrabal svého strýce stručně představuje. Tato charakteristika však vzhledem k rozsahu textu ani zdaleka nedosahuje šíře, do níž je strýc Pepin vykreslen např. v Městečku, kde se zastavil čas. Pepin je zde znovu popsán jako prostý člověk, jehož cesty často vedou z dělnické šalandy do městských hospod a nazpět. Kvůli Pepinově komické zmatenosti a bázlivosti si z něj ostatní tropí žerty. Jeho bavičství a schopnost mystifikátora se znovu projevuje v situaci, kdy Pepin převrací pro něj nebezpečnou a ponižující událost naopak na velmi příjemnou, z níž vychází jako vítěz. „[…] strýc Pepin tančil na mostě a s roztaženýma rukama letěl vstříc jedoucím autům a nemohl se nadít za toho protektorátu v houstnoucím soumraku, kdy už svítila světla, že z jednoho auta vyskáčou říšští vojáci a důstojník zařve na strýce Pepina Was ist denn? A strýc Pepin byl zděšen a koktal a já jsem přistoupil a prosil za odpuštění, že strýc Pepin byl raněn v první světové válce do hlavy… A důstojník řekl… Ach so, ein Trottel?, a já opakoval Ein Trottel von Neuenburg… a říšští vojáci naskákali do aut a strýc Pepin pak nadšeně vyprávěl, že ho zastavili samotní říšští vojáci a vzdávali mu počestnost a salutovali mu, jako by Pepin byl jejich velitel Aufenberg a Dankel…“209

Také v této ukázce je Pepinova nonkonformita vysvětlována podobně jako ve Svatbách v domě zraněním v první světové válce. Text z roku 1984 nazvaný Dandy v montérkách, který Hrabal vydává za esej, je další variací na téma umělec Vladimír Boudník. Pražskému grafikovi s mimořádně křehkou 208

HRABAL, Bohumil, Karel DOSTÁL a Václav KADLEC. SsBH sv. 12 (Kdo jsem). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1995, s. 30. 209 Tamtéž, s. 37.

59

psychikou je tentokrát věnována takřka veškerá pozornost. Vyprávění neobsahuje výraznější vedlejší postavy, jako je tomu v Něžném barbarovi. Epizodní roli v příběhu o osudu Vladimíra sehrává také strýc Pepin. Hrabal vzpomíná na jeden den v roce 1952, kdy za ním strýc Pepin (v důchodovém věku) přijíždí z Nymburka na návštěvu. Společně s Vladimírem jdou všichni tři do hospody U Karla Čtvrtého, kde u piva stráví příjemný večer. Hrabal staví strýce Pepina a Vladimíra do konfrontace jako dva naprosto originální lidské typy, sám ustupuje coby svědek veškerého dění do pozadí. Mezi oběma zdánlivě zcela odlišnými osobnostmi však zavládne vzácné souznění, které pro všechny aktéry činí tento večer nezapomenutelným. Strýc Pepin nadšeně obdivuje Vladimírovy kreslířské schopnosti a přednášení o explosionalismu. Vladimírovi se na Pepinovi zase zamlouvá patrně právě tento upřímný entuziasmus, jenž se tak zřetelně zračí v jeho orálním projevu nasyceném zbytky Rakouska-Uherska. „[…] strýc Pepin do toho nadšeně volal, kdyby Vladimír měl to štěstí a žil za časů císaře Františka Josefa, tak jako Štraus, že by císař s Vladimírem kamarádil […]“210 K tomu se strýc Pepin znovu projeví jako bavič společnosti – showman, když nebojácně předvede svůj osobitý pěvecký výstup. „[…] strýc Pepin se rozhodl, že musí něco zazpívat na počest tak krásného večera a nejdřív zazpíval strašlivým hlasem… Na břehu jezera klokotá slavíček… a potom, když si odkašlal, zazpíval árii Ó vy lípy, ó vy lípy, óoooo vy lííípy… tak strašlivě strýc Pepin řval… […] Vladimír se rozplakal nad tím krásným hlasem strýce Pepina a držel se se strýcem za ruce a pak, když strýc dořval, tak si v pláči oba dali upřímnou hubičku a setrvali v přátelském objetí […]“211

Po návratu z hospody není Pepinovi dobře. Jakožto ryzí pábitel vložil do hospodské zábavy veškerou svou energii, což ho vyčerpalo a přivedlo do mizérie. On však ničeho nelituje a s neutuchajícím zápalem se znovu vrací do nedávných zážitků. Ty jsou pro něj natolik silné, že se sám opět cítí jako vítěz. „Zase jsme slavně zvítězili, pravda? řekl (strýc Pepin). Jak je vám? optal se znovu starostlivý Vladimír. Jezdějí mi v hlavě rychlíky… řekl Pepin […] Strýc Pepin dál plival ke stropu a Vladimír mu ohmatával tep a trnul: Nemám skočit pro doktora Adama? Ale strýc Pepin mávnul rukou. Co máte z teho! řekl, škoda, že u Karla Čtvrtýho nebyl s náma císař František Josef, ten by hostinskýho povýšil do šlechtickýho stavu a dal mu řád zlatýho vorla…“212

210

HRABAL, Bohumil, Karel DOSTÁL a Václav KADLEC. SsBH sv. 12 (Kdo jsem). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1995, s. 168. 211 Tamtéž, s. 169. 212 Tamtéž, s. 170.

60

6. Závěr Josef Hrabal (známý jako strýc Pepin) zásadním způsobem ovlivnil poetiku svého synovce, českého spisovatele Bohumila Hrabala. V době jejího utváření představoval významný, ne-li klíčový inspirační zdroj. Na Hrabala hluboce zapůsobil zejména Pepinův specifický orální projev, jenž vykazoval určité znaky, které autor později zahrnul do vlastního stylu psaní. Byl to především „řečový proud“, v němž se Hrabal naučil psát své prózy. Osvojil si rovněž Pepinovo vidění světa určené „nerozlišující pozorností“. Hrabal se stává nadšeným pozorovatelem a svědkem událostí, které zapisuje. V Pepinově řeči také objevil „princip nesouměřitelnosti“. Zmíněné jevy se nejvíce promítly do textu Taneční hodiny pro starší a pokročilé, respektive do předcházejících protokolů souhrnně nazvaných Utrpení starého Werthera. Jako postava se strýc Pepin v Hrabalově díle poprvé objevil v několika povídkách z 50. let (Lednová povídka, Únorová povídka, Smrt pana Baltisbergra). Je vyobrazen jako prostý, citlivý a upovídaný člověk, který je v případě posledně jmenované povídky zcela zaměstnán svým rozsáhlým vnitřním monologem. V těchto raných prózách krystalizují základní polohy, do nichž je strýc Pepin později stylizován. Již nyní je také patrné Pepinovo okouzlení Rakouskem-Uherskem, jehož epochy se stává v celém Hrabalově díle reprezentantem a neúnavným propagátorem. Literární portrét strýce Pepina v celé své rozmanitosti byl však vytvořen až v 70. letech, v jejichž průběhu vznikaly Hrabalovy první vzpomínkové prózy. Postava strýce Pepina se objevuje v tzv. nymburské trilogii, kde Pepin sehrává významnou roli jako jeden ze tří hlavních hrdinů. Postřižiny, první díl trilogie, uvádí strýce Pepina ve známost u širokého čtenářstva. Hrabal zde ve vzpomínce vykresluje svého nevlastního strýce jako naprosto originální lidský typ s vlastní životní filozofií. Aniž by bylo mým záměrem strýce Pepina nějakým způsobem glorifikovat, abstrahoval jsem z Postřižin několik základních poloh, do nichž je opakovaně stylizován. Jejich škála je kompletní v následujícím dílu trilogie Městečko, kde se zastavil čas, kde je Pepinovi věnován největší prostor. Pepin se projevuje především jako čistokrevný pábitel, čili je čelním představitelem samotného jádra Hrabalovy poetiky. Až do vlastního vyčerpání prožívá intenzivně každý přítomný okamžik, do svého konání vrhá veškerou svou energii a um. Nehledí do budoucnosti a nevadí mu, že tento styl života ho vyčerpává materiálně. Podstatný je pro něj kvalitně strávený čas. Není požitkářem, jenž by pasivně konzumoval. Naopak vyhledává ty pravé, neopakovatelné zážitky, při nichž je v centru dění on sám. K pábitelství u Pepina neodmyslitelně patří navštěvování hospod 61

s dámskou obsluhou, kde se chová jako sukničkář. Z jeho strany však nepřicházejí žádné oplzlosti, jde spíše o jakousi vlídnou koketerii s nádechem komična. Vedle družby s ženami se Pepin v hospodách projevuje také jako showman. Své okolí, sebe a nakonec i čtenáře baví dovedně vyprávěnými historkami, jež jsou plné gagů, či divokými, energickými tanci. Především mezi pivovarníky platí za pěvce, který vyslyší takřka každou výzvu ke svému naivnímu zpěvu, jenž rovněž slouží k pobavení všech. Pepin je vzdělán aktivním životem – díky své zvědavosti a obdivu k viditelnému světu hodně uzřel a slyšel, což utváří jeho střízlivou inteligenci a lidovou moudrost. Je vykreslen jako mudrlant trousící moudra, k nimž dospěl zcela empiricky. V postavě strýce Pepina je uložena určitá životní filozofie, kterou lze zahrnout pod již zmíněné pábitelství. Součástí Pepinovy životní strategie je také relativizování skutečnosti. Upravuje pravdu podle toho, jak se mu to hodí. Nejde ovšem o chladnokrevné lhaní, nýbrž spíše o úsměvné přehánění, jež ostatní snadno odhalí. V klamu tak nakonec zůstává jen samotný Pepin, který sám sebe vychvalujíc vydává za lepšího, než jakým doopravdy je či byl. Jeho poloha mystifikátora tak v sobě snoubí nejen funkci zábavnou, ale což je pro Pepina důležité, také funkci vnitřně očistnou. Pepin si takto zvyšuje sebevědomí a buduje renomé, předchází eventuálním traumatům. Poslední rys provázející charakter strýce Pepina takřka v každém textu je povaha vítěze. Pepin se nevzdává v žádném boji, v žádné disciplíně. Bez ohledu na parametry protivníka chce ze situace vždy vyjít jako vítěz, což se mu daří. To je dáno zejména jeho zarputilostí a nekonečnou směšností, jíž svého soupeře ve výsledku pokořuje. I z předem jasné prohry dokáže učinit neočekávaným tahem alespoň formálně svou výhru. Strýc Pepin je vyobrazen jako člověk-outsider, který nikterak nevyniká svým zevnějškem ani společenským postavením, avšak je to právě jeho svérázná, charismatická osobnost, pomocí níž získává sympatie obyvatel městečka i čtenářů. V 80. letech je literární portrét strýce Pepina završen. Jeho postava však již není jedním z hlavních objektů zájmu, ustupuje do pozadí. Epizodně se objevuje v trilogii Svatby v domě, rovněž i v kratších prózách Božské děti a Dandy v montérkách. Stylizace strýce Pepina z tohoto období se však nikterak nevymyká předchozí zkušenosti s nymburskou trilogií. Většinou se vracejí již známé motivy, které Pepina nevykreslují v nových barvách. Výrazným momentem je ztvárnění literární smrti strýce Pepina, kterou Hrabal opakovaně znázorňuje (např. Harlekýnovy miliony). Jako by i Pepinovou smrtí, před níž hrdina vznese poněkud enigmatickou otázku „Co bude s tó láskó?“, chtěl autor něco významného sdělit.

62

Výše vyjmenované polohy dohromady utvářejí Pepinovu literární podobiznu. Význam strýce Pepina v Hrabalově díle nelze ani zdaleka okleštit na funkci baviče. Strýce Pepina je třeba vnímat jako reprezentanta sumy hodnot povětšinou v jejich extrémní podobě. Hrabal na Pepinovi ukazuje čtenáři zcela originální pohled na svět a přístup k životu. Nelze se ovšem domnívat, že by Bohumil Hrabal předkládal strýce Pepina jako nějaký vzor člověka. Autor říká: „Mí hrdinové, jak víte, jsou málokdy vzorní občané, vždycky jsou to lidé lehce narušení. Je to proto, že na těch lidech lehce narušených můžeme dokázat jistý hodnoty […]“213 Je nabíledni, že lehce narušený (možná nejvíce ze všech Hrabalových hrdinů) je i strýc Pepin. Hrabal jej zobrazuje s veškerými jeho ctnostmi i nectnostmi, na čtenáře nechává strýce Pepina působit v jeho lidské nedokonalosti. Skrze jeho postavu je podle mého dokázáno i několik hodnot: že i bez peněz lze prožít bohatý život, že i outsider může zazářit, že žádný boj není předem prohraný.

213

HRABAL, Bohumil, Vladimír GARDAVSKÝ, Václav KADLEC a Claudio POETA. SsBH sv. 17 (Kličky na kapesníku). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1996, s. 275.

63

7. Seznam použité literatury 7.1 Primární literatura HRABAL, Bohumil, Karel DOSTÁL a Václav KADLEC. SsBH sv. 2 (Židovský svícen). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1991. 243 s. ISBN 8071100226. HRABAL, Bohumil, Karel DOSTÁL a Václav KADLEC. SsBH sv. 3 (Jarmilka). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1992. 282 s. ISBN 8071100498. HRABAL, Bohumil a Jiřina ZUMROVÁ. SsBH sv. 4 (Pábení). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1993. 425 s. ISBN 8071100773. HRABAL, Bohumil, Karel DOSTÁL, Václav KADLEC a Claudio POETA. SsBH sv. 5 (Kafkárna). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994. 459 s. ISBN 8071101397. HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 6 (Obrazy v hlubině času: Postřižiny; Městečko, kde se zastavil čas; Něžný barbar). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994. 300 s. ISBN 8071101478. HRABAL, Bohumil. SsBH sv. 10 (Nymfy v důchodu). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1994. 366 s. ISBN 8071101486. HRABAL, Bohumil a Jaroslava JANÁČKOVÁ. SsBH sv. 11 (Svatby v domě). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1995. 573 s. ISBN 8071101621. HRABAL, Bohumil, Karel DOSTÁL a Václav KADLEC. SsBH sv. 12 (Kdo jsem). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1995. 417 s. ISBN 8071101540. HRABAL, Bohumil a Karel DOSTÁL. SsBH sv. 15 (Domácí úkoly). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1995. 409 s. ISBN 8071101559. HRABAL, Bohumil a Karel DOSTÁL. SsBH sv. 16 (Naivní fuga). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1995. 405 s. ISBN 8071101613. HRABAL, Bohumil, Vladimír GARDAVSKÝ, Václav KADLEC a Claudio POETA. SsBH sv. 17 (Kličky na kapesníku). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1996. 389 s. ISBN 8071101648. HRABAL, Bohumil, Vladimír GARDAVSKÝ, Václav KADLEC a Claudio POETA. SsBH sv. 18 (Ze zápisníku zapisovatele). 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Pražská imaginace, 1996. 400 s. ISBN 8071101656. HRABAL, Bohumil a Claudio POETA. SsBH sv. 19 (Bibliografie, dodatky, rejstříky). 1. vyd. Praha: Pražská imaginace, 1997. 508 s. ISBN 8071101664.

64

7.2 Sekundární literatura BALUCH, Jacek a Tomáš MAZAL. Via Hrabal: kniha vzpomínek. 1. vyd. Praha: Novela bohemica ve spolupráci se Sdružením SERPENS, 2014. 271 s. ISBN 9788087683279. ČECH, Vlastimil. Funkce vybraných opakujících se motivů v prózách Bohumila Hrabala. Brno, 2006. 167 s. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/15850/ff_d/. Disertační práce. Masarykova univerzita. ČERMÁK, František, Václav CVRČEK a Tomáš BARTOŇ. Slovník Bohumila Hrabala. 1. vyd. Praha: NLN Nakladatelství lidové noviny, 2009. 605 s. ISBN 9788071064886. ČERMÁK, Petr. Bohumil Hrabal: „Vzhůru, srdce!“. 1. vyd. Praha: Imagination of people, 2013. 160 s. ISBN 9788087685174. ČERNÝ, Václav. Za hádankami Bohumila Hrabala, pokus interpretační (1975). In: Eseje o české a slovenské próze. 1. vyd. Praha: Torst, 1994. 190 s. ISBN 8085639211. DOLEŽEL, Lubomír. Hra s ich-formou v díle Bohumila Hrabala. In: Česká literatura. Časopis

pro

literární

vědu.

62,

č.

2,

2014.

Dostupné

z:

http://www.ucl.cas.cz/images/Dolezel_Hrabal_CL_2014_2.pdf. FOJTÍK, Pavel a Jan ŘEHOUNEK. Nymburkem ve stopách Bohumila Hrabala. Nymburk: Kaplanka, 2012. 71 s. ISBN 9788087523032. FRYNTA, Emanuel. Náčrt základů Hrabalovy prózy. In: Automat svět: výbor z povídek. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1966, s. 319–331. HAVEL, Václav. Nad prózami Bohumila Hrabala. In: Život je všude: almanach z roku 1956. 1. vyd. Praha: Paseka, 2005, s. 260–269. ISBN 8071857599. HOLÝ, Jiří. Česká literatura. 1. vyd. Praha: Český spisovatel, 1996. 305 s. ISBN 8020206205. Hrabaliana: sborník prací k 75. narozeninám Bohumila Hrabala. 1 vyd. v tomto seřazení. Praha: Prostor, 1990. 184 s. ISBN 8085190044. Hrabaliana rediviva: příspěvky z mezinárodní mezioborové konference o díle Bohumila Hrabala, Udine 27.-29. října 2005. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Filosofia, 2006. 193 s. ISBN 807007244x. JAMES, Petra a Martin KOLÁŘ. Mimésis a historická paměť. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Fakulta umění a designu, 2013. 129 s. ISBN 9788074146336. JANKOVIČ, Milan. Cesty za smyslem literárního díla. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 354 s. ISBN 8024610132. 65

JANKOVIČ, Milan. Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. 1. vyd. Praha: Torst, 1996. 205 s. ISBN 8072150030. JANKOVIČ, Milan. Motivy-šifry pozdního Hrabala. In: Dílo v pohybu. 1. vyd. Praha: Academia, 2009, s. 22–37. KAPLAN, Jan. Bohumil Hrabal ve fotografiích. 1. vyd. Praha: Brána, 2014. 192 s. ISBN 9788072436859. KLADIVA, Jaroslav. Literatura Bohumila Hrabala: (Struktura a metoda Hrabalových děl). 1.vyd. Praha: Pražská imaginace, 1994. 92 s. ISBN 8071101389. KLÍMA, Ivan. Dvojí Hrabal. In: Literární noviny. Roč. 1, č. 32. 1990. Dostupné z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=LitNIII/1.1990/32/11.png. KNOPP, František. Česká literatura v exilu 1948-1989: bibliografie. 1. vyd. Praha: Makropulos, 1996. 634 s. ISBN 8086003000. KOSKOVÁ, Helena. Hledání ztracené generace. 2. rozšířené vyd., Praha: H & H, 1996. 223 s. ISBN 8085787938. KOTYK, Petr, Světlana KOTYKOVÁ a Tomáš PAVLÍČEK. Hlučná samota: sto let Bohumila Hrabala: 1914-2014. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2014. 269 s. ISBN 9788020432797. KROUTVOR, Josef. Setkávání s Hrabalem: vzpomínky & eseje. 1. vyd. Praha: Pulchra, 2014. 165 s. ISBN 9788087377994. LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. doplněné vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 1078 s. ISBN 8071063088. LOPATKA, Jan. Předpoklady tvorby: kritické vydání. 4. vyd. (2. tištěné) Praha: Triáda, 2010. 496 s. ISBN 9788087256237. LUSTIG, Arnošt a Markéta MALIŠOVÁ. O spisovatelích. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2010. 195 s. ISBN 9788086911281. MAZAL, Tomáš. Cesty s Bohumilem Hrabalem. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. 216 s. ISBN 9788020019240. MAZAL, Tomáš. Plovoucí motivy: poznámky nejen na téma Hrabal, Bondy, Škvorecký. 1. vyd. Praha: Pulchra, 2012. 229 s. ISBN 9788087377369. MAZAL, Tomáš. Spisovatel Bohumil Hrabal. 1. vyd. Praha: Torst, 2004. 451 s. ISBN 8072152262. MICHÁLEK, Ladislav. Libní s Bohumilem Hrabalem. 1. vyd. Praha: L. Michálek, 2010. 101 s. ISBN 9788025481370.

66

NEZBEDA, Ondřej. Normalizační partie Bohumila Hrabala. Respekt. 2014, roč. 25, č. 13, s. 48–54. PECHAR, Jiří. Hrabalova hořká krása. In: Nad knihami a rukopisy. 1. vyd. Praha: Torst, 1996, s. 11–32. ISBN 8072150006. PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vyd. Praha: Torst, 2002. 72 s. ISBN 8072151770. PYTLÍK, Radko. …a neuvěřitelné se stalo skutkem: o Bohumilu Hrabalovi. 1. vyd. Vimperk: Emporius, 1997. 100 s. ISBN 8090198031. PYTLÍK, Radko. Bohumil Hrabal. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. 285 s. ISBN 8020202390. PYTLÍK, Radko. Hrabalova Sorbonna. 1. vyd. Praha: Emporius, 2013. 65 s. ISBN 9788086346199. RIMMON-KENAN, Shlomith. Poetika vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2001. 174 s. ISBN 807294004x. ROTHOVÁ, Susanna. Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala: k poetickému světu autorových próz. 1. vyd. Praha: Pražská imaginace, 1993. 188 s. SAINER, Vladimír. Pohledy pro Bohumila Hrabala. 1. vyd. Nymburk: VEGA-L, 2002. 81 s. ISBN 8072760378. SLAVÍČKOVÁ, Miloslava. Hrabalovy literární koláže. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2004. 314 s. ISBN 8073040514. SOLOVJEV, Jan. Okamžiky s Hrabalem. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1999. 103 s. ISBN 8085834650. ŠORM, Petr, František SÝKORA a Jana KAVÁNOVÁ. Bohumil Hrabal: známý a neznámý. 1. vyd. Poděbrady: Polabské muzeum, 2014. 199 s. ISBN 9788090525931. TRETERA, Ivo. Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec. 1. vyd. Praha: Paseka, 2011. 464 s. ISBN 9788074321078. ZAND, Gertraude. Totální realismus a trapná poezie: česká neoficiální literatura 1948-1953. 1. vyd. Brno: Host, 2002. 240 s. ISBN 8072940481. ZELINSKÝ, Miroslav a Blahoslav DOKOUPIL. Slovník českého románu, 1945-1991. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1992. 314 s. ISBN 8090057896. ZGUSTOVÁ, Monika. V rajské zahradě trpkých plodů: o životě a díle Bohumila Hrabala. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1997. 219 s. ISBN 8020406638.

67

7.3 Online zdroje LUKEŠ, Jan, Jan SCHMID a Jiří VERČÁK. [video] Třistatřicettři: č. 161 [online]. Česká televize,

2014.

[Vid.

2014-10-06].

Dostupné

z:

. KOTLÁŘ, Vladimír. Bohumil Hrabal [online]. In: Víkend. TV Nova, 2014. [Vid. 2015-0217]. Dostupné z: . ŘEHOUNEK, Jan. Předobraz všech pábitelů – Josef Hrabal [online]. CzechFolks.com, 2012. [Vid.

2014-10-06].

Dostupné

z:


predobraz-vsech-pabitelu-josef-hrabal/>. SOMMEROVÁ, Olga. [video] Nevyjasněná úmrtí: Požehnaný prokletý básník Bohumil Hrabal

[online].

Česká

televize,

1998.

[Vid.

2014-10-06].

Dostupné

z:

.

68