Stručné uvedení do démonologie1 Démonologie je odvětvím v teologii zabývající se tématikou a působením zlého ducha. Nutno podotknout, že to není ústřední téma teologie. Ústřední místo zaujímá KRISTUS, v něm má celá teologie svůj střed a své ohnisko. Dnes existují různé způsoby, jak přistupovat k tématu zlého: 1) Nebereme zlého vůbec v potaz – něco jako pohádka či mýtus, který člověk vymyslel, aby si vysvětlil zlo, nemoci a smrt kolem. 2) Ďábel jako protibožský princip – dle tohoto názoru existují dva bohové, jeden dobrý a druhý zlý (uvedené tvrzení je v protikladu s Biblí, které říká, že vše bylo stvořeno mocí jediného Boha). 3) Bůh jako stvořitel vesmíru (světa duchovního – andělé, tak i hmotného – kam patří naše země a člověk). Na počátku bylo vše dobré (Bůh nemohl stvořit nic zlého – protiřečilo by to samé podstatě Boží), ale ďábel, který byl andělem plným darů a krásy, byl plný povýšenosti a vzpoury a obrátil se proti Bohu. Pozor na dva možné extrémy – buď člověk ďábla nebere vůbec vážně, nebo za všem vidí ďábla. Víme, že Zlý existuje, působí, ale díky Kristu je definitivně poražen.
Jaké označení používá křesťanská terminologie pro zlého? Ať už Zlého nazýváme jakkoliv, nejde o jméno v tom pojetí, jaké nese každý člověk. Jména, která jim dáváme nejsou skutečná, ale symbolická. Pokud Zlého nějak nazýváme, jeho jméno především odkazuje na způsob jeho působení (to co ďábel koná). Satan (slovo hebrejského původu, řečtina překládá jako „diabolos“ – odtud také české ďábel) – v překladu „spiklenec“, „žalobce“, „ten, kdo obviňuje“. Satanem označujeme toho, který s sebou strhl další anděly. Lucifer (z latiny: lucis – světlo, fero – nést), „ten, který nese světlo“, tj. Světlonoš. Termín původně označuje jitřní hvězdu „jitřenku“. Svatý Jeroným (přelom 4./5. stol.) používá tento termín pro latinský překlad verše v knize Izajáš 14,12: „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů!“. Ještě ani zde nemá tento termín nic společného se Satanem. Avšak pozdější vývoj teologie chápal Lucifera jako nejvyššího anděla (hodností a mocí hned po Bohu), který však byl pro svou pýchu sražen z nebe. Odtud má původ postupné ztotožnění Satana s Luciferem. Písmo svaté však používá k označení Zlého velmi mnoho termínů: Démon (ten, který vzbuzuje pochybnosti o dobru), Had, Drak, Ničitel, Beliál, Belzebub, Nepřítel, Protivník, Žalobce, Lhář, Anděl světla (maskuje se totiž za něj), Řvoucí lev, Podvodník, Antikrist, Pokušitel, Zlý, Anděl propasti …
1
Celý text jak zde uvádíme je zpracován dle knihy: VELLA, E. O Satanovi. Praha : Karmelitánské nakladatelství, 2009. Jelikož jde o parafrázi a sumarizaci klíčových kapitol, nelze informace zde nalezené považovat za zcela vyčerpávající a jejich znění za kompletní. Pro jejich lepší pochopení nebo v případě hlubšího zájmu o danou problematiku doporučuji sáhnout přímo ke zdroji nebo další doporučené literatuře jak je uvedena na konci. (Text neprošel žádnou korekturou.)
1
Kdo jsou ďáblové? a) Jsou to bytosti duchové podstaty (nemají tělo ani hmotnou přirozenost). b) Mají osobnost – i když nejsou tělesní, mají vlastní osobnost a individualitu. Každý z nich má intelekt a vůli, proto každý učinil volbu, která záležela jenom na něm. Jejich vůle však není ovlivněna časem ani zastřena vlivem vášní a náklonností (nemohou zlo pokládat za dobro), proto také rozhodnutí jejich vůle je věčné a neměnné. c) Jsou neviditelní – nemůžeme je vysledovat smysly, pokud nám ovšem Bůh nadpřirozeným způsobem nedovolí spatřit ďábla v lidské podobě. d) Jsou to inteligentní bytosti – nejsou však vševědoucí (neznají vnitřní hnutí člověka, jeho myšlenky, směrování jeho vůle (Panna Maria a svatí mohou do intimní sféry člověka vidět jen díky podílu na blaženém patření, tj. v Bohu spatřují člověka takového, jaký je). - jestliže ďábel zná mnohé z našich myšlenek a vnitřních stavů, je to jen proto, že si je „domýšlí“ – něco jako učitel, který dokáže uhádnout, co si asi studen myslí (nicméně nezapomeňme, že duchovní bytosti mají vlité poznání a daleko větší inteligenci než my lidé) - nikdy nemůže zasáhnout do naší duše, ta patří Bohu (může však napadnout lidské tělo) - má vlité poznání (nemusí se nic učit a poznávat jako člověk), poznává realitu bezprostředně e) Není všemohoucí – nedokáže udělat cokoliv. Může sice ovlivnit a zneužít přírodní jevy, klamat duševní mohutnosti člověka (paměť, inteligenci, fantazii…) i vnější smysly člověka, ve své moci je však omezený (to mu také velmi vadí) – je to stvořená bytost. f) Není všudypřítomný – není všude. Není sice omezen prostorem jako člověk, jeho přítomnost je ovšem závislá na jeho konkrétním působení.
Existuje mezi ďábly hierarchie? Mezi ďábly skutečně existuje nějaká hierarchie a poslušnost vůdci či vůdcům, pokud se to tak dá nazvat. Je to něco jako mafie, jejíž členové svého vůdce poslouchají, ale nejde o poslušnost spojenou s úctou, spíše je to podrobenost nesená nenávistí.
Kde jsou ďáblové? Nevyskytují se na konkrétním místě – jestliže hovoříme, že se ďábel objevuje na nějakém místě nebo u nějaké osoby, máme tím na mysli, že na určitém místě nebo v člověku působí.
Jaké jsou ďáblovy vlastnosti? Je mocný, násilný, inteligentní (tato jeho inteligence však postrádá originalitu – stále jen napodobuje Boha a jeho působení – proto tzn. „opice Boží“), prolhaný, panovačný (snaží se získat moc a to, co přísluší pouze Bohu), vytrvalý, ustrašený (bojí se jména Ježíš, protože Ježíš nad ním definitivně svým křížem zvítězil), je „věřící“ (dobře ví, že Ježíš přišel mezi nás a stal se člověkem jako my a přinesl nám vykoupení)
2
Jakého hříchu se ďábel dopustil? Andělé byli od počátku povoláni, aby dokonalým způsobem poznali a milovali pravdu. Láska, k níž byli povoláni, byla otázkou jejich svobodné vůle (i pro ně svoboda představovala možnost rozhodnutí pro poznané dobro nebo proti němu – láska, která není svobodná není láskou). Avšak k svobodnému rozhodnutí nedozráli po dlouhém uvažování, pochybování a zmatcích, ale skrze okamžitý a jedinečný úkon svobodné vůle. (Člověk díky své tělesné přirozenosti je pod vlivem vášní a náklonností, proto ho často přitahují hmotné skutečnosti – jeho vůle je zastřena, a navíc se rozhoduje v čase). Andělé tyto náklonnosti nemají , proto zhřešili jediným rozhodnutím své vůle – volba zla je učiněna veškerou mohutností ducha, který plně poznává a chce to, co volí (není zde časovost). Člověk často díky vůli zastřené vášněmi pokládá zlo za dobro. Od okamžiku svého hříchu zlí andělé nikdy nezažili ani jedinou chvíli, kdy by litovali toho, čeho se dopustili. Jejich vůle je pevná a neměnná v zaměření ke zlu. Když se rozhoduje duch, je to navždy. Kdyby jim Bůh nabídl odpuštění, nikdy by ho nepřijali. Věčný trest pak není důsledkem nedostatku Božího milosrdenství, je to výsledek rozhodnutí, které definitivním způsobem vykonal duch ve své duchovní přirozenosti. (Těžko se to chápe, jelikož nejsme schopni uvažovat mimo hmotu, prostor a čas) Andělé zhřešili tím, že uctívali sebe samotné, satan se se svými druhy troufal stavět Bohu naroveň – šlo jim o nezávislost na Stvořiteli. Jedním z názorů je, že andělé rozuměli tajemství vtělení a některým z nich připadalo nespravedlivé, že Slovo na sebe bere přirozenost, která je mnohem nižšího stupně než ta jejich – vzbouřili se, že Slovo nepřijalo andělskou přirozenost, ale lidskou.
Působení zlého Jelikož je člověk jednota duše a těla. Žije ve třech rovinách – tělesné, psychické a duchovní. a) Působení v duchovní rovině – skrze křest jsme se stali Božími dětmi a duchovní život nás úzce spojuje s Bohem. Ďábel má sice andělskou přirozenost, která je vyšší než lidská, ale nižší než božská. Jsme-li sjednoceni s Bohem skrze jeho posvěcující milost a tím, že jsme v Kristu adoptováni za jeho děti, jsme postaveni výše než ďábel (jsme připodobněni Bohu, on zůstává andělské přirozenosti). Ďábel tedy působí pouze na naši lidskou přirozenost. Člověk jakožto nadpřirozená bytost (svým podílem na božské přirozenosti skrze křest a posvěcující milost) je od ďáblových vlivů osvobozen. b) Působení v psychické rovině – ďábel může ovlivňovat náš rozum, vnášet do našich myšlenek zmatek, překrucovat pravdu a zatemňovat naši inteligenci. Může nás vábit ke zlému oslabením našich dobrých tužeb. Může rovněž ovládat naše tělo a smysly. Ďábel nemůže vytvořit ani vzbudit nic, co by již nebylo v nás nebo k čemu bychom nebyli do jisté míry predisponováni. Nikdy ale nemůže proniknout do komnaty naši morální odpovědnosti (tzn. když mě láká ke hříchu, nemůže mě nikdy donutit jej spáchat – nemůže sáhnout na svobodu, kterou mi Bůh dal). Ďábel nejlépe zasévá do půdy, kterou nalezne, jak mu dovolíme. c) Působení na tělo – nemůže tělo „animovat“ (tj. stát se jeho duší), ale může ho do jisté míry ovládat (zhoršovat stav nemoci, prodlužovat čas k uzdravení atd.). Kam až může zajít se svou mocí nad člověkem, zůstane pro nás tajemstvím.
3
Pokušení Předně je dobré vědět, že Bůh člověka nepokouší (pozor na chybné pochopení jedné části modlitby Páně „neuveď nás v pokušení“). Bůh může maximálně člověka zkoušet. Tím, kdo nás pokouší a svádí ke hříchu, je pouze ďábel. Je potřeba rozlišit, že pokušení pramení: a) z naší žádostivosti (díky naší slabé a zkažené přirozenosti zasažené prvotním hříchem) b) ze světa kolem nás c) z ďábla Pokušení samo o sobě není hříchem, stejně jako není známkou, že člověk žije zlým nebo špatným životem (ďábel pokouší i světce). Jak rozlišit, zdali pokušení vychází přímo od ďábla, nebo jen z nás? Matematickou jistotu nikdy mít nebudeme. Nicméně, pokud přichází náhlé a silné pokušení bez jakéhokoliv vystavení se bezprostřednímu riziku, pak máme důvod se domnívat, že to je pokušení přicházející přímo od satana. Útok na duševní mohutnosti Nejvíce je znatelné jeho ďáblovo působení na duševní schopnosti – paměť (např. vyvolává znovu naše skryté rány z minulosti), představivost (vnáší do ni chaos a vykresluje ji v přehnaných barvách) a emocionalitu (zneužívá křehké stránky lidské osobnosti, snadno se ji zmocní a může ji ovládat tak, aby nás vedla ke hříchu smyslnosti a k jiným negativním vášním) Tři různé přístupové cesty vlivu zlého ducha v duševní oblasti: 1) Vnitřní zranění – často si v sobě neseme zranění způsobené v minulosti. Toto zranění zasahuje naši paměť, představivost a emocionalitu. Ďáblovi dělá radost, když se může rýt v našich ranách a zasahovat tyto naše duševní schopnosti. 2) Svázanost – dotyčná osoba cítí, že je ovládána nějakou minulou situací ze svého života. Její vůle už nemá svobodu se rozhodovat a ona se cítí spoutaná. Obvykle však na svázanost usuzujeme až poté, co žádné přirozené pokusy o překonání problému nepřinesly zlepšení. Rozlišují se přesné charakteristiky svázanosti. 3) Démonické ovládnutí – osoba ve svém nitru vnímá, že ji někdo nutí dělat něco, co se jí nelíbí. Oběť tohoto ďáblova působení se cítí nejenom spoutaná v dílčí oblasti svého života, ale pociťuje, že ji ovládá zevnitř nějaká bytost, která ji zavádí na scestí a terorizuje. Zde je nezbytné dobré rozlišení, co se děje – kde končí psychologie a začíná duchovní vliv. (Exorcisté většinou pracují ve spolupráci s psychiatry!!!)
Mimořádné démonické působení 1) Lokální zamoření (infestace) – jde o působení ďábla na živou či neživou přírodu, skrze níž zasahuje člověka, který je jeho hlavním terčem (např. podivné jevy v domě – samovolné zvuky, zamoření hmyzem, silně nepříjemný zápach, podivné poruchy přístrojů atd.)
4
2) Vnější útoky (vexace) – vnější útoky psychického i fyzického rázu (výsměch, vyhrožování, bití, rdoušení). Nikdy tyto zásahy ovšem nezasahují do duše člověka. Ďábel se snaží člověka potrápit, zastrašit, vyděsit a přivést k zoufalství 3) Posedlost – nejhorší útok na člověka, kdy ďábel vstoupí do těla své oběti a dočasně v něm přebývá. Obsazuje a ovládá tělo i duševní mohutnosti (blokace mysli, vůle, paměti, představivosti a emocionality jsou vždy dočasnými projevy)
Ochrana před zlem 1) Víra – chybí-li nám víra, ďábel nad námi snadno vítězí. Proto zlý napadá naši víru, chce nás o ni připravit nebo ji oslabit. Ďábel ví, že víra v Krista znamená jeho zkázu. Neničí ho ale moje víra, ale víra v Ježíše. 2) Pravda – ďábel je otcem lži, snaží se nás proto přimět k existenciální lži (pochybnost o Bohu a jeho slově) 3) Křesťanská svatost – nejde o svatost jako naši morální dokonalost. Svatost nezískáváme svými zásluhami, ale Kristovou svatostí. Nakolik umožníme, aby Jeho svatost prozářila náš život. 4) Pohotovost ve službě evangeliu – připravenost šířit Kristův pokoj všude, kam přijdeme 5) Boží slovo 6) Vytrvalá modlitba 7) Život ze svátostí – křest, svátost smíření (odpouští hříchy, uzdravuje, osvobozuje, posiluje), Eucharistie (mše svatá, svaté přijímání, eucharistická adorace) 8) Půst a pokání 9) Jméno Ježíš (v biblické a židovské kultuře jméno člověka označovalo jeho roli, bylo klíčem k jeho podstatě, význam jména Ježíš je „Hospodin zachrání (spasí)“, tedy jinak Spasitel, Vykupitel a Osvoboditel – v jeho jménu apoštolové měli vyhánět zlé duchy; Ježíšova krev (prolitím své krve nám Kristus dává nový život, krev je dle židovského pojetí princip života); Panna Maria (Maria je z určitého pohledu v řádu stvoření méně než duchovní bytost (jimž je zlý duch), ona je pouhý člověk, on duch. Zlému se proto nejvíce příčí, že se mu ji nikdy nepodařilo přivést k pádu) 10) Andělé a svatí 10) Svátostiny – skutky žehnání nebo předměty, které se mocí církve stávají cestou jejímž prostřednictvím přichází milost, která pak křesťanům pomáhá v konkrétních životních situacích; v boji se zlým je to především svěcená voda, svěcená sůl, svěcený olej, kadidlo, požehnaná svíce a požehnané předměty (pozor, nebrat požehnané předměty magicky – vždy jde o sílu modlitby, kterou nad daným předmětem pronesl jménem Krista a církve kněz; víra hraje velmi důležitou roli u každé svátostiny, a to víra jak na straně služebníka, který svátostinu uděluje, tak i na straně příjemce; tedy moc nemá samotná voda, ale mocná je modlitba pronesena nad vodou, kterou nám požehnaná věc připomíná
5
Literatura k tématu VELLA, ELIAS. O Satanovi. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2009. http://www.ikarmel.cz/kniha/O-satanovi_101419.html AMORTH, GABRIELE. Exorcisté a psychiatři. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006. http://www.ikarmel.cz/kniha/Exorciste-a-psychiatri_101091.html MADRE, PHILIPPE. Uzdravení a exorcismus. Jak rozlišovat. Praha : Paulínky, 2007. (nyní vyprodáno, ale lze stáhnout v elektronické podobě – hledej na uloz.to) http://www.paulinky.cz/obchod/detail/Uzdraveni-a-exorcismus-Jak-rozlisovat MADRE, PHILIPPE. Ale zbav nás od zlého. Praktický přístup k vysvobození. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2003. http://ikarmel.cz/kniha/Ale-zbav-nas-od-zleho_10678.html VELLA, ELIAS. Ježíš – lékař duše i těla. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006. http://ikarmel.cz/kniha/Jezis-lekar-tela-i-duse_10962.html VELLA, ELIAS. Uzdrav mě, Pane. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2011. http://ikarmel.cz/kniha/Uzdrav-me-Pane_101632.html AMORTH ,GABRIELE; ZANINI, ROBERTO ITALO. Mocnější než zlo. Jak rozpoznávat a přemáhat zlého ducha a vyhýbat se mu. Praha : Paulínky, 2011. http://www.paulinky.cz/obchod/detail/Mocnejsi-nez-zlo
6
