STROMY V HORSKÉM ZEMĚDĚLSTVÍ 19. STOLETÍ. HISTORIE A SOUČASNOST LESOZEMĚDĚLSKÝCH PLOCH V KATASTRÁLNÍM ÚZEMÍ VELKÝ UHŘÍNOV

Orlické hory a Podorlicko 22/1–2: 13–36 (2015) © 2016 MGOH Rychnov n. Kn., ISSN 0475-0640, ISBN 978-80-86076-80-5

STROMY V HORSKÉM ZEMĚDĚLSTVÍ 19. STOLETÍ. HISTORIE A SOUČASNOST LESOZEMĚDĚLSKÝCH PLOCH V KATASTRÁLNÍM ÚZEMÍ VELKÝ UHŘÍNOV TREES IN MID-19TH CENTURY MOUNTAIN AGRICULTURE. HISTORY AND PRESENT OF AGRO-FORESTRY PLOTS IN VELKÝ UHŘÍNOV CADASTRAL AREA Jana Krčmářová Etnologický ústav Akademie věd České republiky, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, e-mail: [email protected]

Abstract: Agroforestry, combination of crop cultivation or grazing with tree cover, is thought to be of a very old, possibly mesolithic origin. Previous analysis of Franciscan cadastre from years 1824–1842 has shown, that these practices were common and diverse in mid 19th century Czech lands. Fields, meadows and pastures with trees were present also in the Orlice mountains. However during the establishment of industrial agriculture, which escalated int he second half of 19th century and later after Second World War, these mixed systems vanished both from Czech landscape and public conscience. Analysis of the traces of agroforestry left both in the Franciscan land tax survey and current landscape of Velký Uhřínov allows us to better understand the various types of these systems, their possible roles in the local economy as well as their fate and state today. Key words: agroforestry history, working trees, Franciscan cadaster, Czech Republic, Orlice mountains

ÚVOD Lesozemědělství, kombinování zemědělského či pasteveckého využití půdy se stromovým porostem, se považuje za jeden z nejpůvodnějších typů hospodaření člověka v krajině. Předchozí analýza stabilního katastru z let 1824–1843 ukázala, že bylo v Čechách ještě v polovině 19. století běžné a rozmanité. Přítomnost stromů – ovocných či lesních, na polích, loukách a pastvinách, byla zjištěna ve všech krajích a okresech Čech včetně oblasti Orlických hor a jejich podhůří. Průmyslové zemědělství, které se v Čechách více prosazovalo od druhé poloviny 19. století, však smíšené kultury víceméně ignorovalo. V důsledku toho se o nich nedochovalo mnoho informací a dnes je toto téma k nedohledání jak v zemědělských učebnicích, tak krajině. Analýza historických daňových záznamů a vegetačních pozůstatků provedená v katastrálním území Velký Uhřínov pod Velkou Deštnou vnáší světlo do někdejší lesozemědělské praxe poloviny 19. století i dalších osudů takto obhospodařovaných ploch v posledních 160 letech.

Orlické hory a Podorlicko 22/1–2: 13–36 (2015)

DEFINICE A ROZŠÍŘENÍ LESOZEMĚDĚLSTVÍ Předpokládá se, že Evropu v dobách usazování prvních zemědělců pokrýval rozvolněný les „zvyklý“ na pasoucí se zvířata (např. Ložek 1973, Ellenberg 1986, Vera 2000). Uvažuje se proto, že k pěstování rostlin či chovu zvířat docházelo nejdříve ve stromovém porostu (Vera 2000), a to již v mezolitu či nejpozději neolitu. V současnosti se pozemky obhospodařované tímto způsobem a praktiky zahrnují pod anglický termín agroforestry, v tomto textu překládaný jako lesozemědělství. To je definované jako „úmyslné zapojení stromů a zemědělských plodin a/nebo zvířat simultánně nebo posloupně na jednom území“ (Nair 1993, Silva - Pando 2006). Jedná se o pole, louky a pastviny se stromy případně lesy, ve kterých se pase. Rozdíl mezi posledními dvěma je většinou dán hustotou stromů (Etienne a kol. 1996; Olea a Miguel-Ayanz 2006). Současným evropským příkladem jsou louky se stromy a pastviny ve Švédsku (např. Mitlacher a kol. 2009; Dahlstrom a kol. 2009) a Estonsku (Kull a Zobel 1991), pastva sobů v borovo-březové tajze ve Švédsku, Norsku a Finsku, případně pastviny s liniovými větrolamy z Prunus avium, P. padus, Alnus incana, Sorbus hybrida, Fraxinus excelsior, Quercus robur, Acer pseudoplatanus v Norsku (obojí Hytönen 1995). V mediteránní oblasti patří k nejznámějším lesozemědělským systémům španělské dehesas, tj. dubové porosty s Quercus pyraneica, Q. ilex, Q. suber vypásané ovcemi, prasaty, hovězím dobytkem či koňmi (Olea a Miguel-Ayanz 2006) či podobně obhospodařované portugalské montados (např. Pereira a Pires da Fonseca 2003) a italské pascoli arborati (Pardini 2008). Dále jsou známy příklady pastvin s jehličnany z alpinské biogeografické oblasti, např. francouzské pastviny s Larix decidua vypásané hovězím dobytkem, ovcemi či koňmi (Etienne 1996) či švýcarské pastviny s Picea abies, případně Larix decidua, a Sorbus aucuparia vypásané ovcemi a kozami (Gillet a kol. 1999). V západní a střední Evropě, konkrétně v Holandsku a Belgii, lze narazit na pastvu na vřesovištích se stromy či pastvu ovcí na vodních příkopech osázených stromy (Rois-Díaz a kol. 2006), ve Velké Británii na pastvu ovcí v porostech s Betula pendula, B. alba, Pinus sylvestris, Salix caprea, Corylus avellana (Kirby a kol. 1995) a na pobřeží Francie a ve východních Pyrenejích na pastvu ovcí, koz nebo hovězího dobytka v dubových porostech s Quercus suber (Rois-Díaz a kol. 2006). Ve východní Evropě byly na Ukrajině zdokumentovány liniové porosty různých stromů sloužící jako větrolamy na pastvinách (Rois-Díaz a kol. 2006) či rumunské stromové louky s duby (Akeroyd, 2003). Ve střední Evropě jsou známější ovocné pastviny ze Slovenska (Žarnovičan a kol. 2012, Růžičková 1997) či stromové pastviny z Maďarska (Saláta a kol. 2013, Varga a kol. 2012). Současné lesozemědělské plochy se v Evropě obecně vyskytují napříč klimatickými a edafickými gradienty a nabývají různých forem a druhového složení. V systému sledování vegetačního krytu CORINE mohou tyto ekosystémy spadat do asi 15 kategorií. Plochy se obecně vyznačují managementem různé intenzity přizpůsobeným místním přírodním podmínkám. Živé stromy slouží dobytku a plodinám jako ochrana před větrem či deštěm a zdroj potravy resp. živin. Mohou také chránit okolní pozemky č vodní toky před zvířaty či splachy půdy a znečištěním. Stromové porosty, řady či solitéry v jinak bezlesé krajině zvyšují rozmanitost jejích biotopů. Živí ptáky, savce i bezobratlé a poskytují jim obydlí, čímž z hlediska zemědělské14

Krčmářová J.: Stromy v horském zemědělství 19. století...

ho přispívají také k biologické ochraně proti škůdcům. Slouží také člověku – jako zdroj dřeva, kůry nebo například jako hraniční znamení mezi pozemky, sousedy apod. V některých druzích lesozemědělských systémů se kombinuje využívání volně žijících organismů spojených se stromy s kultivací bylinného patra, např. pastva či lukaření s chovem včel, sběrem hub, větví, lesních plodů či léčivých rostlin. Výzkumy ukazují, že extenzivního, na tradici založeného využívání stromů ubývá (Rois-Díaz a kol. 2006, Kirby a kol. 1995, Mitlacher a kol. 2009; Dahlstrom a kol. 2009), obdobně jako krajinného typu polopřirozených lesů s volnější strukturou (Prins a kol. 2011: 202). Tento úbytek byl v Evropě podpořen několika událostmi. V průběhu 17. a 18. století například došlo k uzavírání lesů pro poddané a jejich zvířata, čímž lesní pastva (kromě např. Mediteránu) de facto zanikla (Rubino 1996). Nedošlo pouze k vymizení zemědělských zvířat z lesů ale také naopak k vymizení stromů ze zemědělských ploch. V 18. století se definitivně teoreticky i v krajinném prostoru odděluje zemědělství od lesnictví (Grove a Rackham 2001). V průběhu 19. a 20. století byly pak stromy systematicky odstraňovány ze zemědělských pozemků v duchu zemědělské mechanizace, pozemkových úprav a vzrůstající specializace zemědělských odvětví (Herzog 2000). Lesozemědělské systémy mají hodnotu z hlediska ochrany přírody a stability krajiny. Jejich specifický poměr travinné a stromové složky ovlivňuje mikroklima porostu, světelné podmínky i zastoupení látek v půdě a činí z nich cenné systémy z hlediska biodiverzity (např. Wulf 2003). Zbytky těchto porostů také mohou hrát významnou roli v udržení genetického zdraví původních evropských lesů původnějšího druhového složení (Roiz a kol. 2006, Rubino 1996) a jejich případné obnově (Wulf 2003). Při plánování budoucnosti evropské krajiny, jejímž přirozeným pokryvem je les, je hledání „nových typů lesů“ a způsobů soužití lidí v krajině s lesem (Gustavsson 2004: 251) inspirováno právě lesozemědělskými praktikami a plochami (ibid.: 252–254). Péče o zbytky lesozemědělských systémů spočívá v udržování a ochraně jich samých (Olea a Miguel-Ayanz 2006: 12), ale také ve studiu, ochraně a obnově tradičních metod obhospodařování (ibid.: 13) a uznání jejich hodnoty jako biokulturního dědictví života našich předků (Centeri a kol. 2016). LESOZEMĚDĚLSTVÍ V ČESKÉ REPUBLICE V českých zemích lze dle nálezů na existenci zemědělského využití stromů či lesa usuzovat již v neolitu a některé praktiky se udržely místně až do 2. světové války (Beranová a Kubačák, 2010). Zmiňuje se např. ponechávání stromů na poli jakožto ochrany plodin proti jinovatce a mrazu nebo naopak slunci nebo jejich použití jako fyzické podpory pro pěstování některých rostlin (ibid.: 36 a 76). Významnější byla ale (ne)organizovaná pastva dobytka na stromech či využití listí, větví či opadu stromů jako steliva či krmiva pro dobytek. Výživa dobytka byla minimálně do 14. století (Růžičková a Čeněk 2011: 153) závislá na téměř celoroční pastvě v nejbližším okolí vesnice v polorozvolněných lesních porostech či lese. Zde se dobytek živil podobně jako jeho divocí příbuzní, mimo vegetační sezonu pravděpodobně především na větvičkách, listí a kůře stromů. 15


Volná pastva v lese byla značně omezena uplatňováním vrchnostenských práv na lesy v době rozmachu nevolnictví a utužování roboty v 17. a 18. století (Růžičková a Čeněk 2011: 153). Po celou dobu trojpolního zemědělství se však dobytek dále pásl na dočasně opuštěných polích, úhorech, které v některých případech byly kryty náletovými dřevinami a křovinami. Vedle pastvy v přirozených porostech a na úhoru existovala ještě mnohdy asistovaná pastva na pučících stromech či větvích listnatých stromů (Růžičková a Čeněk 2011: 59–60, Beranová a Kubačák 2010: 173, 176) případně sběr bukvic a žaludů pro krmné účely (ibid.: 134). Lze usuzovat, že pokud se toto doplňování krmiva plody a listy udrželo, muselo být od vyhnání zvířat a poddaných z lesů zajišťováno alespoň částečně z nelesních zdrojů, tedy stromů mimo les. Jak vypadá situace v lesozemědělství dnes v České republice, se můžeme jen dohadovat. Česká republika neposkytuje data pro evropskou úroveň srovnání stavu lesů o tzv. jiných plochách se stromy (v angličtině other wooded areas), čili polo- či přirozených plochách s roztroušenou stromovou vegetací (San-Miguel-Ayanz a kol. 2011: 18), jejichž porost se vyznačuje v průměru větší biodiverzitou než u normálních lesů (ibid.: 67). Tyto plochy jsou více zastoupené, tj. sledované ve Skandinávii, Mediteránu a alpských zemích. Data se v Čechách nesbírají ani pro lesy, resp. jiné plochy se stromy, které by bylo možno kategorizovat jako národní kulturní bohatství či které se vyznačují nějakým historicky cenným způsobem obhospodařování (San-Miguel-Ayanz a kol. 2011: 337). Podle některých autorů však zaujímají krajiny, jež lze charakterizovat jako lesozemědělské, 52,33 % rozlohy České Republiky, protože do nich jakožto zbytkové kategorie lze řadit veškeré přechodové krajinné typy, v nichž se střídají lesní a nelesní stanoviště (Matyáš 2014: 11). V oficiální klasifikaci půdy se lesozemědělství pravděpodobně naposledy objevuje v rámci stabilního katastru vzniklého na českém území v letech 1824–42. V tomto habsburském pozemkovém katastru bylo k nalezení celkem 10 kultur, jež bychom dle dnešních standardů řadili do lesozemědělství. Velkoplošná kvantitativní analýza na úrovni Čech však ukázala, že se jich zde ve větší míře vyskytovalo jen pět (Krčmářová, Jeleček, in prep.). Byla to pole, louky a pastviny s ovocnými stromy (v originále mit Obstbäumen) a louky a pastviny s užíváním dřeva (mit Holznutzen), resp. lesními stromy (mit Waldbäumen). Ačkoli se vyskytovaly ve všech cca 1700 zkoumaných katastrech od nížin po horské oblasti, obvykle nezabíraly velkou část zemědělské půdy v katastru a lze tedy pochybovat o jejich velkém významu z hlediska národního hospodářství (Krčmářová Arnold, 2016) Pravděpodobně i díky minimálnímu národnímu ekonomickému významu dochází, a to dokonce ještě v průběhu tvorby stabilního katastru, k vymizení těchto kultur z oficiální katastrální klasifikace (ibid.), ale také z oficiální zemědělské teorie od počátku orientované na průmyslové zemědělství (Krčmářová 2015). Díky marginalizaci tohoto smíšeného způsobu obhospodařování v zemědělské teorii i praxi není dnes lehké stanovit, jak tyto ekosystémy v praxi vypadaly, jaké druhy stromů jak kdo používal a proč.

16


CÍLE A METODY STUDIE Jak mohlo využití stromů v zemědělství vypadat v konkrétním případě, komu takové pozemky patřily, jak se využívaly a jaké přínosy to přinášelo? Co vedlo k vyškrtnutí tohoto typu hospodaření z oficiální klasifikace využití půdy? Jakou setrvačnost mohlo mít lesozemědělské hospodaření v praxi? V jakých kontextech jeho relikty v krajině přetrvávají dodnes? Studie zpracovala informace obsažené v pramenech dvojí povahy – v pozemkovém, tzv. stabilním, katastru z poloviny 19. století a v současné krajině (jejím tzv. land use tedy způsobu využívání a vegetačním pokryvu bývalých lesozemědělských ploch včetně přítomných reliktních stromů). MODELOVÉ ÚZEMÍ – VELKÝ UHŘÍNOV POD VELKOU DEŠTNOU Jako modelová oblast bylo vybráno katastrální území Velký Uhřínov v CHKO Orlické hory na úpatí hory Velká Deštná. Zdejší klima je chladného typu s velkým množstvím srážek a krátkou vegetační sezonou v relativně studeném a vlhkém létě a dlouhou zimou často se silnou sněhovou pokrývkou. Geologický podklad ortorul a pararul je pokryt lesními hnědozeměmi a podzoly s většinově kyselou půdní reakcí. Výjimku tvoří tzv. Vápenný vrch neboli Sfinga, který, jak je patrno již z jeho názvu, má vápencový podklad. Geomorfologicky se jedná o krajinu malých údolí řek a potoků, nad nimiž se zvedají hřbety kopců a hor. Potenciální přirozenou vegetací zde jsou bučiny s kyčelnicí devítilistou, tedy bukové a jedlo-bukové porosty s javorem klenem, jasanem, jilmem a vrbami, vyšších smrkové bučiny a třtinové smrčiny s jeřábem (Neuhäuslová a Moravec 1997). Díky chladnému klimatu a členitému reliéfu pokrytému lesem se oblast stala více obydlenou až ve 14. století v rámci tzv. vnější kolonizace1/. Protknutí lesů sídelními areály proměnilo druhové složení lesa. S rozvojem metalurgie a později sklářského průmyslu vymizel z porostu buk lesní a jedle bělokorá (Šůla 2001). Až do 2. poloviny 19. století převládalo v krajině odlesňování, pak se tento trend změnil a zemědělsky nejméně výhodné pozemky se začaly zalesňovat, ponejvíce smrkem a olší (Hájek a kol. 2000). Ačkoliv katastr byl a je z větší části pokryt lesem (70% v roce 1845, 81% v roce 2000, zdroj Databáze LUCC2/), lesy původního druhového složení zde nalezneme již jen v ojedinělých fragmentech. Současné lesní porosty jsou z více než 85% jehličnaté s jednoznačně převažujícím smrkem pichlavým (83%). Z listnatých dřevin má nejvyšší zastoupení buk lesní (5 %; Vacek a Balcar 2000). Z hlediska zemědělství se vzhledem ke klimatu a geomorfologii jednalo a jedná o marginální oblast spadající dnes dle bonity půdy do pastvinářské oblasti. 1/ Z této doby je doložena ves Velký Uhřínov z roku 1394 (Dle Profouse, str. 450 v roce 1394). Osada Giessaus (česky Tisovec) je doložena z roku 1411 (Profous 1957: 339), Podolí z roku 1640 (Profous 1951: 406) a vsi Rassdorf (česky Kamenec, Profous 1951: 542) a Hutendorf (česky Hutě, Profous 1947: 812) až z roku 1790. 2/ Databáze LUCC neboli Land Use and Cover Changes byla vyvinuta na Přírodovědecké fakultě UKna katedře Sociální geografie a regionálního rozvoje, momentálně k dispozici na [online] URL: http://web.natur.cuni.cz/ksgrrsek/lucc/.

17


Dlouhodobá obživa zdejších obyvatel byla v historii po staletí zajištěna pracemi v lese, v metalurgických a především sklářských hutích a později také vápence u Vápenného vrchu. Domácnosti si držely malá zemědělská hospodářství a dále přivydělávaly domáckým průmyslem (tkalcovstvím, soukenictvím, krajkářstvím aj.) a povoznictvím z velké části až do 2. světové války. V roce 1843 byly vsi a osady obydlené většinou německým obyvatelstvem a patřily rytíři Antonu Sliwkovi ze Sliwic a jeho sestře Marii Anně Steidlové jako součást panství Solnice (dle Palacký 1848). František Palacký rozlišuje v katastru v polovině 19. století pět částí s celkem 1074 obyvateli, a to: Velký Uhřínov/ Gross-Auřim (55 domů, 340 obyvatel), Podolí (31 d., 181 o.), Huttendorf (41 d., 290 o.), Rassdorf (20 d., 122 o.) a Giessaus (22 d., 141 o.)3/. Obec byla v polovině 19. století na místní poměry relativně bohatá. Lze tak soudit např. podle souhrnného materiálu stabilního katastru „Peněžní odhad ročního naturálního výnosu (peněžní výnos) jednotlivých produktů na všech druzích kultur celkem a v průměru z jednoho jitra (v němčině Veranschlagung zu Gelde des in der Catastral-Schatzung erscheinen den jahrlichen Natural Ertrages jeder Classe und Cultur Gattung)4/. Katastr Velký Uhřínov vynášel cekem 14 636 zlatých a 58 krejcarů a byl tak 6. nejvýnosnějším sídlem v okrese. Pro porovnání město Reichenau (tady Rychnov nad Kněžnou) přinášelo 21 178 zl. a 59 kr. a nejbohatší vsi Jawornitz 27 041 zl. a 14 kr. či Cernikowitz 20 092 zl. a 45 kr., průměrně obce vynášely 9 199 zl. a 1 kr. Vývoj využití půdy v katastru za posledních 150 let (viz tabulka č. 1) naznačuje však spíše hospodářskou okrajovost pramenící z nepříliš úrodných půd, chladného podnebí i vzdálenosti od hospodářských center. V obdobných oblastech je v Čechách s nástupem průmyslového zemědělství obvyklé upouštění od orby, ubývání zemědělské půdy obecně a zvyšování plochy trvalých travních porostů a lesů. Pokles plochy pastvin v druhé polovině 19. století lze přičítat importu bavlny z Ameriky, která do značné míry zasáhla zdejší chovy ovcí na vlnu a snížila jejich stavy. Je ale také odrazem pokusu zintenzivnit zdejší hospodářství rozoráním pastvin tj. rozšířením plochy obdělávané půdy. Pokles zemědělské půdy po druhé světové válce pak lze přičítat především vlivu poválečného odsunu většiny zde žijících obyvatel. Oblast se již nikdy nedosídlila a ze vsí s výjimkou Velkého Uhřínova zůstaly jen malé zlomky, dnes často využívané spíše k rekreačním účelům. Mnoho z někdejších zemědělských pozemků bylo zalesněno či opuštěno. Od roku 1969 spadá katastrální území Velký Uhřínov do CHKO Orlické hory.

3/ Ve stabilním katastru z poloviny 19. století je pod katastrální území Velký Uhřínov, v původním názvu Gross Aurzim, (panství Solnitz, později Reichenau, kraj Koniggrätz) zahrnována nejen samotná obec, ale také větší a menší osady, a to Hűttendorf (dnes Hutě), Padoll (dnes Podolí), Bilay (dnes Bělá), Brettgraben (dnes Polanka), Rassdorf (dnes Kamenec). 4/ Archiv ČÚZK, fond vceňovací elaborát, signatura C6, kreis Koniggratz, okres Reichenau.

18


Tabulka 1. Změny využití území v k. ú. Velký Uhřínov od poloviny 19. století. Zdroj: Databáze LUCC, data jsou uváděna v hektarech.

Orná půda

1845

1948

1990

2000

535.3

552.5

231.5

83.2

Trvalé kultury

0.1

0.6

1.3

1.3

Louky

91.0

89.8

99.1

232.7

Pastviny

32.8

13.0

37.0

53.3

Zemědělská půda

659.2

655.9

368.9

370.5

Lesní plochy

1658.5

1667.8

1921.7

1922.1

Vodní plochy

4.6

4.5

4.8

4.8

Zastavěné plochy

4.2

5.6

13.1

6.7

Ostatní plochy

40.5

33.2

58.7

63.2

Jiné plochy

49.3

43.3

76.6

74.7

2367.0

2367.0

2367.2

2367.3

Celkem

Krajina českého pohraničí je pro krajinně-archeologické zkoumání vývoje krajiny v 19. a 20. století díky svému vývoji velmi vhodná. Na rozdíl od zemědělsky dosud intenzivně využívaných území nížin byla historická zemědělská krajina pohraničí díky svému charakteristickému vývoji překryta lesem, který zakonzervoval četné doklady zaniklých lidských aktivit, ať se tyto odrazily ve změnách reliéfu krajiny nebo v jejím vegetačním pokryvu. Jelikož nedošlo k dalšímu „převrstvení“ reliktů jiným způsobem hospodaření, je zdejší krajina jedinečným zdrojem poznatků o zapomenutém tradičním využívání půdy neúrodných oblastí českého periferního (marginálního) venkova. DATA A ANALÝZA Stabilní katastr Pro průzkum plochy, výnosů a vlastníků lesozemědělských pozemků v polovině 19. století posloužily části pozemkového, tzv. stabilního katastru týkající se zkoumané oblasti. Stabilní katastr byl posledním z pokusů habsburské monarchie o zmapování nemovitého vlastnictví jejích obyvatel. Jeho tvorba trvala více než půl století. Pokyn k jeho tvorbě vydal císař František I. patentem z prosince roku 1817 o pozemkové dani, v němž vyslovil záměr vytvořit katastr na solidních geometrických základech. Na Moravě začalo budování trigonometrické sítě v roce 1821, v Čechách probíhalo v letech 1825–1837 (Maršíková a Maršík 2007). Posléze následovalo terénní mapování, jehož jednotnost měl zaručovat císařský patent z roku 1824, tzv. Instrukce, které v podobě knihy shrnovaly proces mapování do nejmenšího detailu. V první fázi docházelo k vyměřováním hranic obcí a popisu hranic obcí, v druhé pak k zákresu jednotlivých parcel (v Čechách ve dvou fázích: 1826–1830 a 1837–1843, Bumba 2007: 68). Po terénních pracích následovaly práce kancelářské, v jejichž rámci se například počítaly výměry jednotlivých pozemků, několikrát 19


se kontrolovaly mapy, pozemky se číslovaly (Bumba 2007). Kromě map samotných se v této době utvářel i soupis parcel (Parzellen Protokol) a rejstřík držitelů (Bau parzellen Protokol). Souběžně s tím se odhadoval výnos jednotlivých pozemků v různých katastrálních obcích. Tyto rozbory a odhady započaly v roce 1827 (Bumba 2007), ačkoli oficiální jednotné pokyny pro tyto práce byly vydány až v roce 1830 instrukcí pro katastrální vceňování a její upravenou verzí z roku 1840 (ibid.: 69). Čechy byly takto vceněny až v roce 1860. Ve stejném roce zde stabilní katastr nabyl právní účinnosti (ibid.: 70). Poté se dle měřičského návodu vydaného roku 1865 vytvářely okresní a krajské výkazy hlavních kultur a další souhrnné dokumenty. Díky nově použitému triangulačnímu vyměření všech pozemků poskytuje stabilní katastr informace o ploše různých rozeznávaných kultur a vedle toho také o jejich výnosu a celkové lokální, regionální a národní produkci (více např Kain a Bagent 1992 či GÚ 1979). Ačkoliv je obraz krajiny zachycený ve stabilním katastru jistě ochuzen o detailní lokální variabilitu díky velkoplošnosti tohoto zdroje a je snímán okem národohospodářským a účetním, tedy pozornost je zaměřena určitým směrem určeným zájmy zadavatele, jedná se o jedinečný zdroj pro výzkum předindustriálního využití země. Fond stabilního katastru pro oblast Čech je uložen v Národním archivu v Praze. Skládá se z map, tabulek a doprovodných textů vytvořených pro každé tzv. katastrální území (v orig. Katastral Gemeinde) Čech představované obvykle vesnicí, vedlejšími osadami a jejich plužinou a lesy. V analýze byly využity mapy a tabulkový a textový operát k nim pro katastrální území Velkého Uhřínova (mapa z roku 1840, protokol o pozemcích 1840, rejstřík držitelů 1840, vceňovací operát 1834, schválený v Hradci Králové ale až v roce 1853). Jelikož oficiálním jazykem stabilního katastru byla němčina, byla obec ve fondech nalézána pod německým názvem Gross Aurzim. Výzkum probíhal v období únor až duben 2015 v Národním archivu ČR. Analýza katastrálních map Lesozemědělství bylo na mapách stabilního katastru znázorňováno ikonami různých druhů stromů (ovocný, jehličnatý, listnatý, keř) a toto značení odpovídalo zařazení pozemku do některé z lesozemědělských kategorií v protokolu o hospodářských parcelách (v orig. Grundparzellen Protokol), tj. zařazení jako pole s ovocnými stromy nebo louka či pastvina s ovocnými nebo lesními stromy. Katastrální mapy pro vybrané území byly vektorizovány pomocí programu ArcMAP. Pro potřeby další analýzy byly pro lesozemědělské pozemky vypočítány následující proměnné: vzdálenost od nejbližšího stavení (dohromady 284 polygonů s tímto označením zahrnovalo většinou obytné budovy, v některých případech ale také hospodářské, tyto byly v naprosté většině součástí jednoho hospodářského areálu), plocha a obvod (pro charakterizaci tvaru pomocí jejich poměru). Analýza map ukázala, kde lesozemědělské pozemky ležely, jak vypadaly a jaká plocha jim byla věnována.

20


Analýza tabulkového a textového operátu Zásadní částí písemného operátu stabilního katastru byly dva druhy protokolů, jeden se vztahoval k hospodářským pozemkům, v němčině Grundparzellen protokol, a druhý k pozemkům stavebním, v němčině Bau Parzellen protocoll (překlad dle Michal a Benda 2010: 61). První zmíněný protokol, týkající se hospodářských pozemků, je tvořen tabulkami, v nichž každý řádek odpovídá jednomu obhospodařovanému pozemku a obsahuje údaje o výměře, druhu, třídě a výnosu parcely a dále o jejím vlastníku – plátci daně (číslo domu, jméno a příjmení, stav / povolání a bydliště). Zásadní inovací stabilního katastru bylo nebývale přesné vyměření výnosů jednotlivých kultur v jejich konkrétní formě v daném místě. Výnosy se určovaly disputací mezi císařskými komisaři a místními znalci hospodářských poměrů (Bumba 2007). Informace, z nichž vycházeli císařští komisaři při stanovování výnosu jednotlivých kultur v katastrálním území, jsou podrobně zaneseny v tzv. Vceňovacím elaborátu (v němčině Schätzung Elaborate) a protokole o výnosech (v orig. Roh Ertrages Protokol; více o informacích zde uložených tj. např. v Krčmářová a Arnold, 2016). Informace o lesozemědělských kulturách byly vyhledány a vypsány. Pro zjištění relativní výnosnosti lesozemědělských kultur byl použit jeden ze sumarizujících tabulkových dokumentů tzv. Výtah z odhadní sady pro všeobecný katastr v Uhřínově datovaný k roku 1856 (provedený v němčině i češtině). Práci by usnadnilo, kdyby v těchto výtazích činěných z původních pozemkových protokolů byly lesozemědělské kategorie rozeznávány. Bohužel tomu tak – alespoň v případě Velkého Uhřínova – nebylo. Louky, pastviny a pole se stromy byly v tomto sumáři započteny pod prosté kultury. Proto musel být pro výpočet výnosů lesozemědělských ploch použit pozemkový protokol. Z něj byly vypsány výnosy a plochy jednotlivých lesozemědělských parcel v katastru tj. polí, luk a pastvin s ovocnými stromy a dále luk a pastvin s lesními stromy. Poté byl z těchto údajů vypočítán průměrný výnos dané kultury v krejcarech na sáh a přepočten na výnos ve zlatých a krejcarech na jitro5/. Tento výpočet byl pak porovnán s výnosy jiných kultur vypsaných z již zmíněného výtahu. Podíl výnosu z lesozemědělských ploch na výnosu celých hospodářství byl znovu zjišťován vlastním výpočtem. Jelikož pro zkoumané území neexistuje protokol, který by umožnoval zjistit celkový výnos hospodářství toho kterého hospodáře, výnos byl pro jednotlivá hospodářství stanoven na základě součtu výnosů všech jednotlivých parcel, které jsou u jeho jména v pozemkovém protokolu zaneseny. Obdobně, tj. součtem byly stanoveny výnosy z lesozemědělství pro jednotlivé hospodáře a tyto porovnány s jejich celkovými výnosy. Tak byl zhodnocen lokální ekonomický význam lesozemědělských kultur z hlediska jednotlivých rodin a daňových tříd/ sociálních skupin. Analyzované dokumenty pomohly vyřešit otázky, komu patřily a jaké měly výnosy a v textových dokumentech (hlavně vceňovacím elaborátu), také jak se vzdělávaly a jaké produkty přinášely. 5/ Přepočty dle Kain a Bagent (1992). Jedno dolnorakouské jitro bylo 1600 sáhů, 5 754,64 m2 či 0,5755 ha.

21


Současné využití a vegetační pokryv někdejších lesozemědělských ploch Dále byl v katastrálním území Velký Uhřínov proveden terénní průzkum. Došlo k identifikaci bývalých lesozemědělských ploch v krajině a bylo zmapováno jejich současné užívání (kategorie: zástavba, pole, louka či pastvina, zahrada, produkční monokulturní les, nenese známky využívání, jinak), dále vegetační pokryv (dle katalogu biotopů Chytrý a kol. 2001) a přítomnost potenciálně reliktních stromů. Terénní práci usnadnila zmíněná vektorizace historických katastrálních map. S pomocí Arc MAP byly podle nich zhotoveny pomůcky pro identifikaci někdejších lesozemědělských ploch v terénu – terénní mapy s vyznačenými hranicemi a druhem lesozemědělských pozemků. Nalézání ploch v terénu pomáhaly současné katastrální mapy v měřítku 1:5000 s překreslenými hledanými plochami, jakož i běžné turistické mapy. Průzkum dovolil dozvědět se o přírodních podmínkách ploch a také historii i současnosti jejich obdělávání. VÝSLEDKY Lesozemědělství v mapách a písemném operátu stabilního katastru z pol. 19. století V protokolu o pozemcích (Grundparzellen protokol) stabilního katastru pro území Velký Uhřínov (v katastru německy jako Gross Aurzim) bylo zaneseno 2 439 pozemků včetně cest, rybníků a stavení. Podle něj se v tomto katastrálním území v polovině 19. století nacházelo také 222 lesozemědělských ploch, a to převážně pastvin se stromy (5 s ovocnými stromy a 119 s lesními stromy z celkových 617 pastvin), luk se stromy (23 s ovocnými stromy a 73 s lesními stromy z celkových 482 luk), a také ojediněle pole s ovocnými stromy (2 z celkových 502 polí). Celá třetina plochy pastvin a pětina plochy luk byla porostlá stromovým porostem. Plochy byly různě velké (od 70 m2 po 12 km2) a různě vynášely (od 1 krejcaru po 6 zlatých a 18 krejcarů), přepočteno na km2 od 1 zl. 46 kr. na km2. Celkově tvořily lesozemědělské pozemky cca 3,5 % zemědělské půdy katastru. Tyto pozemky ležely ve všech osadách katastru, byly různě velké a tvarované. Na základě analýzy plochy, tvaru a vzdálenosti od obydlí vystupují z dat více dva typy lesozemědělských ploch. Jedním jsou pozemky se stromy bezprostředně přiléhající ke stavení, druhý typ je charakteristický svým protáhlým tvarem (tj. velkým poměrem obvodu a plochy). Kolem stavení se vyskytovaly různé pozemky (156 luk, 85 polí, 83 pastvin, 30 luk s lesními stromy, 17 luk s ovocnými stromy, 1 pastvina s ovocnými stromy a 13 pastvin s lesními stromy). Čtvrtina lesozemědělských pozemků (61 z 241) nalezených v katastru se tedy nacházela u domů. Dá se říci, že je to pro ně charakterističtější než pro běžné louky, pole a pastviny, byť ty se zde v absolutním součtu objevují častěji. Podle ikon naznačujících druh stromů na mapách lze dále říci, že si lidé u domů drželi hlavně listnáče. Pozemky se stromy byly u domů velkých i malých hospodářů, sedláků, chalupníků i např. fary. Nehledě na druh kultury se většinou nejednalo o velké pozemky a často byly obtočené kolem domů tak, že bychom je nazvali zahradami či, v případě pozemku s ovocnými stro22


Obr. 1. Výřez z tzv. Vceňovacího elaborátu týkající se krmiva koz a prasat. Dozvídáme se zde, že kozy byly v zimě, kromě jiného, krmeny sušenými listy stromů (v němčině „im Winter mit trockene Baumblättern“). Národní archiv, Stabilní katastr - duplikát, Praha, sign. 3912, písemný operát bližší specifikace (Velký Uhřínov).

my, sadem. Pozemků kategorizovaných jako zahrada v této krajině nalezneme jen sedm, sad žádný. Podlouhlé pastviny s lesními stromy mezi jinými zemědělskými kulturami (meze), či po okrajích cest nebo vodních toků, jsou dalším ze zvláštních lesozemědělských typů. Dle ikonografie map můžeme soudit, že se na nich nalézaly stromy jak listnaté, tak jehličnaté. Listy (suché i čerstvé) byly také zmíněny jako krmivo ovcí a koz ve Vceňovacím elaborátu stabilního katastru (Schätzung Elaborat). Terénní výzkum napověděl, že u některých pozemků tohoto typu – kamenitých snosů na okrajích zemědělských pozemků, stromy mohly představovat dominantní, ne-li jedinou formu produkce biomasy. Další otázkou bylo, komu lesozemědělské pozemky patřily, jaký byl jejich výnos oproti jiným kulturám a ekonomický význam pro jednotlivé hospodáře. Podle protokolu o stavebních parcelách (Bauparzellen protokol) se Uhřínově v době mapování katastru nacházelo celkem 145 jedinců, na které byly v pozemkových knihách napsány nějaké pozemky. Zásadně zde hospodařil majitel panství, rytíř Anton Sliwka ze Solnice a Slivic (1589,65 čtverečních sáhů), část jeho půdy obhospodařovala fara a kostel (40,21 čtv. sáhů). Některé pozemky patřily obci a dále zde hospodařili 2 mlynáři (průměrná velikost půdy 7,89 čtverečních sáhů – v dalším výčtu v závorkách obdobně průměry), 5 sedláků (39,78 čtv. sáhů), 10 půl-sedláků (13,67 čtv. sáhů), 9 čtv-sedláků (9,99 čtv. sáhů), 23 domkářů (1,89 čtv. sáhů) a 63 dominikalistů (2,83 čtv. sáhů). Pánovy pozemky tvořil ponejvíce les smíšený (1472,61 čtv. sáhů) i jehličnatý (63,83 čtv. sáhů). Vedle toho vlastnil pole a pastviny, některé i s lesními stromy. K jeho pozemkům obhospodařovaným farou patřily nějaké louky s lesními stromy. 32 domkářů má pouze jediný pozemek stavební a žádné pozemky hospodářské. Jednotlivé daňové třídy se lišily složením pozemků v rámci svých hospodářství. Domkáři a bezzemci hospodařící na panském (dominikalisté) neměli lesy a největší 23


podíl jejich pozemků tvořila pole. Dále vlastnili obvykle nějaké louky a pastviny. Metzner Peter z č. 18 měl dokonce jen jediný malý pozemek, a to pastvinu. Další čtyři domkáři měli každý jen po jedné louce. Většina domkářů a dominikalistů však obhospodařovala několik druhů pozemků, obvyklé byly louky a pastviny. Čtvrtsedláci, půlsedláci, sedláci a mlynáři měli obvykle nejméně tři druhy kultur – pole, louky, pastviny. Sedláci a mlynáři měli běžně již i lesy, ačkoliv jak se zdá, smíšené lesy patřily pouze sedlákům. Výjimečně měl někdo zahradu. Pět zahrad, které se v Uhřínově nacházelo, bylo k nalezení u domů pěti hospodářů patřících k 20 nejbohatším ve vsi, jedna patří pánovi. Zahrada, jak se zdá, je luxus značící společenský status. Tabulka 2. Průměrné výnosy jednotlivých kultur ve Velkém Uhřínově s dopočítanými a vmezeřenými výnosy lesozemědělských kultur. Pozn.: Výsledky jsou srovnány od nejvýnosnějších po nejméně výnosné kultury. Jedno dolnorakouské jitro bylo 1600 sáhů vídeňských, 5 754,64 m2 či 0,5755 ha (dle Kain a Bagent, 1992). Kultura

Třída (u polí, luk a lesů)

louky

první

Průměrný výnos na jedno jitro zlaté

krejcary

10

louka s ovocnými stromy

6

46

pole

první

5

40

louky

druhá

5

40

louka s lesními stromy

4

30

pole s ovocnými stromy

4

7

3

50

3

50

pole

druhá

dani podrobená prostora stavební louky

třetí

3

vysoké lesy

první

2

50

pole

třetí

2

40

pole

čtvrtá

1

40

vysoké lesy

druhá

1

40

pastvina s ovocnými stromy

1

3

pastvina s lesními stromy

1

pastviny vysoké lesy

1 třetí

54

Lesozemědělské pozemky si drželi různě movití hospodáři od bezzemků po sedláky a pána. Většina hospodářů nepreferovala jediný druh lesozemědělských ani jiných, ale vlastnila pestrou kombinaci kultur. Pán vlastnil značné množství pastvin bez i s lesními stromy. Kromě využívání lesa se věnoval pastvinářství a na některých loukách tyto své dvě výnosné činnosti možná kombinoval. Panské stromové pastviny ale také mohly být pozůstatkem pastvy dobytka poddaných v jeho lesích ústící 24

25

3,3

1,8

1,2

Zahrada

Jiné

Pastvina či louka

Zastavěná plocha

1,0

1,5

2,8

30,8

63,9

0,2

0,15

0,15

3,7

4,9

9,1

2,2

1,6

1,6

40,7

53,8

2

3

5

40

60

%

0,1

0,1

0,2

km2

50

50

%

1

2,6

9,5

10,2

49,7

73

počet ploch

1,4

3,6

13

14

68

%

s lesními stromy

Louky

0,03

1,3

1,1

1,3

6,8

10,5

km2

0,3

12,4

10,5

12,4

64,8

%

10,9

4,4

27,8

17

40

%

2,5

1

6,4

3,9

9,2

23

počet ploch

0,2

0,1

0,7

0,3

0,8

2,1

km2

s ovocnými stromy

Louky

Pozn.: Při mapování ploch v terénu byl zohledněn také různý vývoj částí jedné plochy, proto nemusí být současný stav vyjádřený celým číslem.

Tabulka 3. Současné použití někdejších lesozemědělských ploch ve Velkém Uhřínově.

36,7

76

Ponecháno bez péče

Les

119

%

počet ploch

km2

počet ploch

%

s ovocnými stromy

s lesními stromy

(vše)

Dnešní použití ploch:

Pastviny

Pastviny

Druh lesozemědělského pozemku v roce 1840

9,5

4,8

33

14,3

38,1

%



v přírodně degradované lesy s nižším výnosem. Pán vlastnil většinu pozemků s ovocnými stromy, které se v katastru nacházely, ty pro něj obhospodařovalo hospodářství farářovo. Jak již bylo řečeno, v těchto horských oblastech byly pozemky s ovocnými stromy nejčastěji řazeny do daňové třídy luk s ovocnými stromy (namísto sadů). Lesozemědělské pozemky byly relativně výnosné (viz tabulka č. 2). Stromy byly ponechávány i na nejvýnosnějších pozemcích lučních. Evidentní ale je, že výnosy pozemků byly určeny prvotně bylinnou kulturou – tj. že se louky se stromy řadí svým výnosem k běžným loukám a pastviny k pastvinám. Lesozemědělské plochy mohly tvořit v některých případech významnou část příjmu hospodáře. Podíl z celkového výnosu hospodářství, které tvořil výnos z lesozemědělství stoupá následovně: domkář (13,84 procent celkového výnosu tvoří výnos z lesozemědělských ploch), dominikalista (5,98 %), čtvrtsedlák (5,91%), půlsedlák (3,49 %) a sedlák (1,38 %). U těch menších, kteří měli jen několik pozemků, mohly tvořit značné procento jejich zisku. Malí hospodáři nejspíš nemohli než mít většinu svých pozemků multifunkčních, tj. dovolit si oddělovat různé druhy kultur a specializovat své pozemky tak, jako hospodáři obdělávající větší území. Nejchudší na svých pár kusech pozemků vedle sebe možná na jedné ploše pěstovali polní plodiny, nechávali loučku nebo pastvinu a do toho pěstovali ovoce či např. lísky na ořechy, vrbu na proutí nebo pár stromů na dřevo či příkrm koze. Terénní průzkum někdejších lesozemědělských ploch Současné užívání ploch Nejčastějším osudem lesozemědělských ploch všech druhů bylo upuštění od kultivace a ponechání ladem nebo zalesnění (viz tabulka č. 3). V Orlických horách se nejčastěji zalesňovalo smrkem a ze zkoumaných kategorií to bylo hlavně na plochách někdejších pastvin se stromy. Louky s ovocnými stromy se kromě opuštění a zalesnění v některých případech měnily na zahrady, případně z nich byly stromy odstraněny a používaly se dále jako běžné louky a pastviny. Geobotanický pokryv ploch Ve většině případů se na někdejších lesozemědělských plochách dnes nachází člověkem značně pozměněná vegetace. Úživnější plochy v okolí vodních toků například paseky kolem Huťského potoka s vyšším bylinným porostem a mladými stromky vysázeného smrku či náletem např. buku či javoru klenu byly diagnostikovány jako tzv. paseky s nitrofilní vegetací (synantropní vegetace dle Chytrý a kol. 2001, kód NATURA X116/). Na kamenitých mezích a snosech dnes nalézáme nálety pionýrských dřevin (X12), především smrků z okolostojící smrkové monokultury. V některých případech by se někdejší louky a pastviny s lesními i ovocnými daly dnes charakterizovat jako tzv. nelesní stromová výsadba mimo sídla (X13). Jedná se o skupiny stromů na dnešních zahradách, stromořadí, liniové porosty, remízy aj., nejčastěji s javory kleny, buky a smrky. Plochy zalesněné smrkem někdy s nálety jiných dřevin, např. buku či klenu lze dnes diagnostikovat jako tzv. paseky s podros6/ Obdobně dále vždy název dle Kučerova katalogu biotopů následovaný kódem NATURA.

26


tem původního lesa (X10). Produkční pastviny a louky s psárkou luční, srhou říznačkou a jílkem mnohokvětým se řadí pod tzv. intenzivně obhospodařované louky či pastviny (X5). Druhově chudé porosty bylin ruderálních a synantropních druhů lze kategorizovat jako tzv. ruderální bylinnou vegetaci mimo sídla (X7). A konečně mnoho z někdejších lesozemědělských ploch se dnes proměnilo v tzv. lesní kultury s nepůvodními jehličnatými dřevinami (X9A), tj. vysazené smrkové lesy. Na plochách, které v současnosti nejsou lesnicky či jinak obhospodařované (72 pastvin a 56 luk se stromy), tj. na plochách opuštěných, docházelo ke kolonizaci druhů z okolí a rozrůstání druhů zde již usazených. Plochy se postupně, v závislosti na jejich původním ekologickém charakteru, povaze vegetace na nich i v okolí, proměnily sukcesí v porost s různě starými stromy a keři. Konkrétně se na lukách a pastvinách značených v polovině 19. století jako „s lesními stromy“, které se nacházely v okolí vodních toků a v údolích, tj. na vlhčích ale živinami spíše chudších pozemcích, vyvinula společenství dvojího druhu. Buď to byly údolní jasano-olšové luhy (Alnenion glutinoso-incanae; kód NATURA L2.2) nebo lesní prameniště bez tvorby pěnovců (Cardaminion amarae; R1.4). Jasanovo-olšové luhy jsou stromové porosty kolem potoků s olší lepkavou, jasanem ztepilým, vrbou jívou a v. popelavou, někde se smrkem a černým bezem či hlohy. V podrostu se vyskytuje bršlice kozí noha, starček lesní, bledule jarní, netýkavka nedůtklivá, přeslička lesní a vzácně kýchavice zelenokvětá. Méně často se vyvinula bezlesá ale lesem zastíněná prameniště s řídkou bylinnou a mechovou vegetací. V Orlických horách na nich nalézáme devětsil bílý, hasivku orličí, mokrýš střídavolistý, netýkavku nedůtklivou a pitulník žlutý. Na někdejších pastvinách s lesními stromy na svažitých kamenitých pozemcích a kamenných mezích, snosech a v okolích ruin se vyvinuly suťové lesy (Tilio-Acerion, as. Merc.-Fraxinetum, příp. as. Arunco-Aceretum; L4), charakteristicky s javorem klenem, jasanem ztepilým a lípou. Jindy se plochy vyvíjely ve vesměs bukové lesy se smrkem a zřídka jedlí. Sem byly zařazeny i lesy s dominancí smrku pichlavého s malými buky v podrostu. Ty s bohatším bylinným patrem např. s věsenkou nachovou a pitulníkem žlutým byly diagnostikovány jako květnaté bučiny (Eu-Fagenion, as. Asperulo-Fagetum, L5.1). Lesy, které se daly charakterizovat druhově chudým a řídkým bylinným patrem, byly určeny jako acidofilní bučiny (Luzulo-Fagion, as. Luzulo-Fagetum, kód L5.4). Louky a pastviny s lesními i ovocnými stromy se také vyvíjely v louky, a to dle vodního režimu dvojím směrem. Podhorské louky s převahou mezofilních trav – ovsíkem vyvýšeným, psinečkem obecným, srhou říznačkou, medyňkem vlnatým a tomkou vonnou, byly diagnostikované jako tzv. extenzivní sečené louky nížin až podhůří (Arrhenaterion elatioris; T1.1). Vlhké až podmáčené louky s ostřicemi, sítinou rozkladitou aj. travinami a bylinami (např. rdesnem hadím kořenem, pcháčem potočním aj.) byly určeny jako tzv. eutrofní vlhké trávníky (Calthion palustris; T1.5). Reliktní stromy V 75 případech byly na někdejších lesozemědělských plochách nalezeny stromy na první pohled odlišné svým druhem i stářím od okolní vegetace. Nejčastěji se 27


Obr. 2. Jasan vysazený pravděpodobně jako svazek prutů nalezený na ploše, kterou nalezneme na výřezu mapy stabilního katastru značenou jako stromovou pastvinu (pozemek č. 346). Zdroj: Archiv ČÚZK, fond Stabilní katastr, císařské otisky, katastrální území Gross Aurzim, Sign. 8466–1–012. Foto z března 2016, archiv autorky.

Obr. 3. Lípa ve Velkém Uhřínově seřezávaná nikoli na hlavu ani výmladkově, ale výše v koruně na několika větvích zároveň a stejná plocha ve výřezu mapy stabilního katastru (pozemek č. 651). Zdroj: Archiv ČÚZK, fond Stabilní katastr, císařské otisky, katastrální území Gross Aurzim, Sign. 8466–1– 012. Foto z března 2016, archiv autorky.

28


Obr. 4. Javory kleny na někdejší stromové pastvině na konci Podolí směrem k Zámečku a výřez z mapy stabilního katastru ukazující tuto pastvinu (pozemky 1741 a 1713). Zdroj: Archiv ČÚZK, fond Stabilní katastr, císařské otisky, katastrální území Gross Aurzim, Sign. 8466–1–007. Foto z listopadu 2010, archiv autorky.

jednalo o javory kleny (Acer pseudoplatanoides, 36 ploch), lípy srdčité (Tilia cordata, 18), buky lesní (Fagus sylvatica, 15), smrky ztepilé (Picea abies, 11), ovocné stromy (třešně, hrušně, jabloně, švestky, ořešáky, 10), jasany ztepilé (Fraxinus excelsior, 7), olše lepkavé (Alnus glutinosa, 3), vrby (Salix sp., 3), hlohy (Crataegus sp., 2) a v jednom případě o jírovec maďal (Aesculus hippocastanum). Záchova stromů souvisela se současným užitím ploch, ve většině případů se nacházely tam, kde plochy nenesly stopy pozdějšího managementu (53 případů, javory kleny a buky lesní). V 11 případech se stromy zachovaly navzdory zalesnění plochy, ve smrkové kultuře vystupují hlavně starší kleny, buky, v jednom případě lípy a v jednom uschlá třešeň. V 9 případech se stromy zachovaly u chalup, které nezanikly po odsunu českých Němců. U těchto chalup se v zahradách či bezprostředním okolí nalezly v šesti případech ovocné stromy, zachovány byly také dvě lípy a jeden jasan. Stav stromů byl různý a odvíjel se od současného užití ploch a jejich okolí a druhu stromu. Javory kleny, buky, lípy ve smrkovém lese či náletu jiných dřevin přežily a prospívaly, zvlášť měli-li výškový „náskok“ před smrkovými sazenicemi. Na druhé straně ovocné stromy byly smrkovým lesem brzy přerostlé, bez ošetřování a světla mřely a dnes po nich zbyly soušky. V mnoha případech se nedá tvrdit, že tyto stromy jsou přímými pamětníky lesozemědělského užívání z poloviny 19. století. V některých případech lze však s pomocí leteckých snímků z 30. let 20. století říci, že se jedná o stromy se statným (obrázek č. 2 a 3) či menším vzrůstem již v předválečném období (obrázek č. 4). To by mohlo být známkou kontinuity těchto praktik do tohoto období. Stromy v horském zemědělství a jejich konec V horské vsi Gross Aurzim či česky Velký Uhřínov byly stromy v polovině 19. století běžnou součástí zemědělských pozemků. Pozemky se stromy náležely do běžného pří29


slušenství hospodářství různých „daňových tříd“, od chalupníků po sedláky. Významnější příspěvek do rozpočtu představovaly hlavně pro sociálně slabší hospodářství, která zjevně na menší ploše kombinovala pěstování různých druhů plodin. Běžné byly pastviny a louky s lesními stromy, ty s ovocnými stromy byly vzácnější, což je vzhledem k chladnějšímu klimatu místa pochopitelné. Pole s ovocnými stromy byla nalezena pouhá dvě. Jedno bylo pod správou fary, která hospodařila na panské půdě, druhé v rukou jednoho ze sedláků. Díky jejich ojedinělosti je snad lze označit za novátorské pokusy nebo možná pokusy o sadaření kombinované s nemožností zařadit tento pozemek do kategorie sadů díky jeho klimatem způsobené relativní nevýnosnosti. Louky a pastviny se stromy se často tvarem a umístěním nelišily od jiných svého druhu, avšak stromy poskytovaly navíc ovoce či dřevo. Kromě toho se ve vceňovacím elaborátu zmiňuje krmení čerstvého či sušeného stromového listí z pozemků s lesními stromy ovcím a kozám. Někdy mohly být, jak se zdá z terénního průzkumu, stromy zásadním či téměř jediným zdrojem pastvy to v případě pastvin na mezích a kamenitých snosech, okrajích cest a březích vodních toků. V těchto případech šlo asi o nejchudší kozí pastviny (podobně Růžičková a Čeněk 2011: 156). Pozemky se stromy se také charakteristicky vyskytovaly okolo domů, k čemuž se pojí mnoho etnografických záznamů. Zmiňuje se například sázení různých druhů stromů při narození dítěte či jejich použití při onemocnění lidí či zvířat, propojení stromu u domu se zdravím rodiny/rodu apod. Stromy okolo chalup také mohly být ceněny, stejně jako dnes, díky své schopnosti měnit mikroklima (vlhkost a teplotu vzduchu, sluneční osvit různých ploch, hladinu podzemní vody), či sloužit jako hromosvody, opěrátka, držáky apod. Ve Velkém Uhřínově jakožto vsi vysoko v horách mohly stromy u chalup pravděpodobně plnit další důležitou roli – sloužit jako významné orientační prvky v krajině, navádějící člověka cestou domů či jinam. Katastr byl v polovině 19. století z valné většiny krytý lesem a zemědělství se zde provozovalo spíše pro domácí a lokální spotřebu. Nejvýnosnějšími pozemky byly louky a hned za nimi právě louky s ovocnými stromy. Zisk z ovoce zvyšoval u luk druhé a třetí třídy výnosy. Pastviny s lesními stromy patřily naopak mezi nejméně výnosné pozemky. Stromy zde mohly být ponechány nejen jako zdroj dřeva ale i proto, že odstraňovat je vyžadovalo příliš energie bez přidané hodnoty. Jednalo se tedy možná o polopřirozené vypásané porosty, v nichž bezlesí bylo udržováno pastvou zvířat, ale stromy se nijak intenzivně či systematicky nevyužívaly. I v rámci jednoho katastrálního území o velikosti zhruba 20 kilometrů čtverečních bylo zastoupeno všech pět v Čechách rozšířených smíšených kultur známých z klasifikace stabilního katastru. Mnohost kategorií v rámci klasifikace půdy ve stabilním katastru naznačuje jejich reálnou rozmanitost, kterou asi nebylo jednoduché rozškatulkovat. Rozmanitost lesozemědělských kategorií může být náznakem starobylosti obývání lesostepní krajiny. Nalezená škála je možná jen drobnou ukázkou celkové rozmanitosti na úrovni Čech či Evropy a poukazuje na místní uzpůsobení těchto systémů. Je dobrou ukázkou toho, že v polovině 19. století byl obděláván každý kousek půdy, a to v některých případech vysoce specifickým způsobem kombinujícím na jednom pozemku různé plodiny a prostředí. 30


Obr. 5. Výřez z mapy stabilního katastru zobrazující jednu z největších někdejších stromových pastvin (v němčine „Huteide mit Holznutzen“) v katastrálním území Uhřínov nacházející se na skalnatém ostrohu někdejší osady Hüttendorf a tato plocha dnes. Zdroj: Archiv ČÚZK, fond stabilní katastr, císařské otisky, katastrální území Gross Aurzim, Sign. 8466–1–007. Foto z listopadu 2010, archiv autorky.

Stručně řečeno, lesozemědělské plochy byly v 19. století ukázkově maloplošné, multifunkční, lokálně uzpůsobené, rozmanité a z největší části významné pro ty sociálně slabší. V druhé polovině 19. století se ale v české krajině stále více prosazuje jiný trend ve využívání území – průmyslové zemědělství. Zatímco dosud by ekonomický výnos z půdy spjat s jejím ekologickým potenciálem – tzv. vliv diferenciální renty I. (Jeleček 1985), nyní mají být pozemky s pomocí nových vynálezů (hnojiv, strojů, nových odrůd, jiných osevních režimů aj.) využívány pro dosažení co největší návratnosti do nich vynaložené investice (tzv. diferenciální renta II daná investicí, ibid.). Ne u všech dosud obdělávaných pozemků se taková investice vyplácí. Ve schématech průmyslového zemědělství se zvyšuje cena obdělávání půdy a tyto výdaje se kompenzují nadvýrobou, standardizací a specializací kategorií využití půdy spolu s užším propojením primární výroby s potravinářským a jiným průmyslem. Mění se i zemědělská teorie a praxe. Je možné, že lesozemědělské pozemky do nové formy průmyslového zemědělství nezapadly a do budoucna se s nimi nepočítalo (Krčmářová a Arnold 2016). Již v polovině 19. století mizí z oficiální kategorizace půdy. Naznačuje to fakt, že ještě při mapování stabilního katastru se smíšené pozemky řadí do vlastních tříd, ale při dalším úředním sčítání kultur a výnosů na vyšší než katastrální úrovni již klasifikace řídne a tyto pozemky se pravděpodobně začínají řadit pod pozemky jednoduché – bez stromů. Terénní výzkum ukázal, že v průběhu 160 let, které nás od tvorby stabilního katastru dělí, se tento krajinný typ a hospodaření evidentně vytratil nejen z klasifikace využití půdy, ale také z krajiny. Proměna ploch byla, dá se říci, řízena jejich ekonomickým potenciálem. Od poloviny 19. století dodnes se uplatňuje princip již zmíněné diferenciální renty II plo31


cha a zalesňuje se, kde se nevyplácí zemědělství například v podhorských oblastech (Jeleček 1985). Charakteristicky také v tomto období mizí úhor a s ním pravděpodobně různé další extenzivní kultury. Nahrazují se střídáním plodin, hnojením či upuštěním od kultivace. Lesozemědělské plochy se buď intenzifikují, tj. odstraňují se stromy a upřednostňuje se jejich jednodruhové velkoplošné užívání (v případě Velkého Uhřínova smrková monokultura) nebo se od jejich kultivace upouští. Obdobná polarizace vývoje intenzifikace, kde se větší investice do půdy vyplácejí, či opouštění od managementu, kde nepřinášejí takový zisk, je popsána i v jiných horských oblastech (MacDonald et. al 2000) či krajinách. Tuto teorii lze aplikovat i na menší měřítko a lze říci, že to, jaké pozemky dnes v krajině dnes nalézáme, odráží to, jaký měly potenciál k intenzivnímu zemědělství případně později k ochraně přírody. V těch oblastech či na těch místech, kde je menší tlak na zavedení průmyslové zemědělské či lesnické výroby, mohou mít předprůmyslové/tradiční způsoby hospodaření delší setrvačnost (Rois-Diaz et al., 2006). Oba trendy se ukazují i ve výsledcích. Les, který dnes najdeme na někdejších lesozemědělských pozemcích (a bývalých zemědělských plochách katastru obecně) je buď intenzivní smrková monokultura vzniklá zalesněním, nebo bukovo-smrkový či suťový les vzniklý sukcesí na opuštěných pozemcích. Mnoho stromových pastvin a luk nemělo potenciál k intenzifikaci, při terénním průzkumu je bylo možné charakterizovat jako zamokřené, suché, skalnaté a kamenité, případně umístěné na prudkých svazích, kamenitých mezích či snosech (obrázek č. 5). Opuštěním a sukcesí na těchto místech vzniká tedy nová divočina. A tato nese stopy předindustriálního využívání, které v dlouhodobém měřítku změnilo terén, dělení pozemků, případně chemismus půdy a druhové složení v krajině, ale někdy také vedlo k obohacení druhové, biotopové či krajinné diverzity. I tak na většině ploch, které nebyly zalesněny či jinak kultivovány, dnes najdeme nějakou formu synantropní, tj. člověkem silně pozměněné vegetace (Prach 1989) – od porostů vysokých ruderálních bylin a křovin až po nálety dřevin a lesy. Jen v některých případech se vývoj vegetace ploch, které byly ponechány svému osudu, vlivem souhry různých faktorů, dospěl z ochranářského a biologického hlediska k zajímavějším – přírodě blízkým společenstvům. Na některých vlhkých plochách se tak vyvinuly olšiny, místy vlhké horské smrčiny, které však pravděpodobně vznikly náletem smrku z okolních monokulturních lesů. Na sutích či silně kamenitých pozemcích se vytvořila lesní společenstva suťových lesů s javory kleny případně druhově chudé kyselé bučiny. Na plochách s běžnou kamenitostí i stavem spodní vody se většinou vyvinuly bučiny, a to jak kyselé tak v některých případech květnaté. Všechny zmíněné typy stanovišť jsou předmětem ochrany v rámci Chráněné krajinné oblasti Orlické hory, do níž katastr náleží (CHKO Orlické hory 2008), žádná z ploch však není z hlediska národní či evropské ochrany přírody výjimečně cenná. Zde na opuštěných nevzdělávaných plochách nalézáme nejzachovalejší relikty lesozemědělských pozemků. Na zhruba třetině bývalých lesozemědělských ploch lze dodnes nalézt charakteristický relikt někdejšího využití – strom. Přítomnost stromů naznačuje setrvačnost lesozemědělského využití například až do druhé světové války, ačkoli stáří stromů, byť významně vystupovaly z porostu, bylo jen v několika 32


málo případech odhadnuto na více než 100 let, resp. u většiny nešlo tvrdit, že zde před druhou světovou válkou stály již jako statné stromy. Ale s relativní jistotou lze říci, že dnešní stromy na plochách před válkou již byly, byť mladé. Mnoho ze stromů také nese známky ořezávání či okusu, a to značné, někdy také seřezávání u země či výše, což naznačuje aktivní péči/využití stromů o mnoho desítek let později, než tato praktika využití zmizela z oficiální kategorizace kultur. ZÁVĚRY Lesozemědělské pozemky, v Uhřínově ještě v polovině 19. století rozmanité a běžné, dnes pokrývá les. Jejich osud odpovídá jejich původnímu potenciálu k průmyslovému zemědělskému či lesnickému využití. Ten byl zjevně v 19. století vyhodnocen jako malý, neboť tyto „smíšené“ kategorie mizí z oficiální kategorizace půdy a v průběhu dalších 160 let i z krajiny a obecného povědomí. Stromové louky, pastviny a pole byly, jak se zdá, často charakteristicky maloplošné, multifunkční, s různými výnosy a režimy obhospodařování. Nastupující zemědělská teorie a praxe však stavěla na jiných principech – specializaci, velkovýrobě, jednodruhových kulturách a návratnosti investic vynaložených do půdy či strategické poloze vůči trhu. Ty lesozemědělské pozemky, které byly z hlediska klimatických a edafických podmínek či dopravní dostupnosti s ohledem na trh vhodné k průmyslovému lesnictví, parcely, které při nejmenších investicích přinášely největší zisk, byly dále vzdělávány moderními metodami. Pozemky, které se intenzivními moderními metodami nevyplácelo užívat, se opustily a sukcesí přerostly vegetací různého rázu. Obojí vedlo k degradaci původních lesozemědělských systémů a znalostí spojených s jejich obděláváním. Ačkoliv lesozemědělství do formy průmyslového zemědělství, která se od 2. poloviny 19. století ve využití české krajiny prosazuje, nezapadlo, bylo minimálně v horském katastru Velkého Uhřínova praktikováno ještě téměř sto let po jeho oficiálním vyškrtnutí z oficiální klasifikace druhů využití území. SUMMARY In the Franciscan cadastre as well as current landscape there could be found traces of past existence of agroforestry systems in the Velký Uhřínov cadastral area. The local focus allowed to further conclude that these systems were diverse in many aspects. They woud be localised in different parts of the area, were of different shapes, owned by various social groups and relevant to local economy. Moreover the fieldwork investigation of possible relic working trees on former agroforestry plots suggests the resilience of the agroforestry practices till the Second World War, thus 100 years after the official crossing out of these systems from the official land use classification. Financování Text vznikl na základě dat a práce podpořené následujícími grantovými projekty: GAUK (2009–2010) s názvem Interdisciplinární studium paměti kraji33


ny se speciálním zaměřením na tradiční způsob života českého venkova. GAČR (2015–2018) č. 16–15716S s názvem Česká zemědělská revoluce 19. století v mikro-historické a ekologicko-antropologické perspektivě. LITERATURA Akeroyd J. (2003): A Transylvanian wood-pasture. Plant Talk 34: 34–37. Beranová M. a Kubačák A. (2010): Dějiny zemědělství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha, KOSMAS. Bumba J (2007): Česke katastry od 11. do 21. stoleti. Praha, Grada. Centeri, Cs., Renes, J., Roth, M., Kruse, A., Eiter, S., Santoro, A., Agnoletti, M., Emanueli F., Slámová, M., Kučera, Z., Saláta, D., Varga, A., Dreer J. (2016): Role of wooded grasslands in the European agricultural heritage. In Agnoletti M. a Emanueli F. Biocultural diversity in Europe. Springer Verlag. Dahlstrom A., Rydin H. a Borgegärd S.O. (2009): Remnant habitats for grassland species in an abandoned Swedish agricultural landscape. Applied Vegetation Science, pp. Ellenberg H. (1986): Vegetation ecology of central Europe. Ed. 4. Avon, The Bath Press. Etienne M., Derko M. a Rigolot E. (1996): Browse input in silvopastoral systems participating in fire prevention in the French Mediterranean Region. In: Etienne M. (Ed.) Western European Silvopastoral Systems. Paříž, INRA. Gillet F., Murisier B., Buttler A., Gallandat J.D. a Gobat J.M. (1999): Influence of tree cover on the diversity of herbaceous communities in subalpine wooded pastures. Applied Vegetation Science, 2(1), pp 47–54. Grove A.T., Rackham O. (eds.) (2001): The nature of Mediterranean Europe, an ecological history. Yale University Press, London. Gustavsson R. (2004): Exploring woodland design: designing with complexity and dynamicswoodland types, their dynamics architecture and establishment. In Dunnet N. a Hitchmough J.(Eds.) The Dynamic landscape, Spon Press, London. GÚ, Geodetický ústav (1979): Stabilní katastr. Obraz zemědělství v Čechách z pohledu písemného oceňovacího operátu. Praha: GÚ. Hájek J., Kábrt M., Záliš Z. (2000): Stav lesních ekosystémů Orlických hor z pohledu ochrany přírody. Condition of forest stands of the Orlické hory Mts. from the viewpoint of nature protection. In VÚLHM – Výzkumná stanice Opočno: Lesnické hospodaření v imisní oblasti Orlických hor. Opočno: VÚLHM. Pp. 101–110. Hampicke U. (2006): Efficient conservation in Europe’s agricultural countryside, Outlook on Agriculture 35(2): 97–105. Herzog J. (2000): The importance of perennial trees for the balance of northern European agricultural landscapes. Unasylva 200(51):42–48. Hytönen M (Ed) (1995): Multiple-use forestry in the Nordic countries. Gummerus Printing, Jyväskylä. Chytrý M., Kučera T. a Kočí M. (eds.) (2001): Katalog biotopů České republiky. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Jeleček L (1995b): Využití půdního fondu České republiky 1845–1995: hlavní trendy a širší souvislosti. Sborník ČGS 100, 4, tab. 1, p. 285. Kain RJP, Baigent E (1992): The Cadastral Map in the Service of the State. A History of Property Mapping. University of Chicago Press, Chicago. Kirby K. J., Thomas R. C., Key, R. S., McLean I. F. G. (1995): Pasture-woodland and its conservation in Britain. Biological Journal of Linnean Society, 56 (Suppl.): 135–153.

34


Krčmářová J. (2015): Zapomínání tradičního zemědělského vědění v mdoernizaciu. Interdisciplinární rekonstrukce českého lesozemědělství. Dissertation defended in June 2015 on Anthropology department of Faculty of Humanitites, Charles University in Prague. Krčmářová J. a Arnold M. (2016): Traditional agriculture as cultural heritage. Forgotten agroforestry practices recorded in textual part of 19th century tax records. In Agnoletti M. a Emanueli F. Biocultural diversity in Europe. SPringer Verlag. Kull K. a Zobel M. (19991): High species richness in an Estonian Wooded meadow. Journal of vegetation science 2(5):715–718. Ložek V. (1973): Příroda ve čtvrtohorách. Academia, Praha. Maršíková M. a Maršík Z. (2007): Dějiny zeměměřičství a pozemkových úprav v Čechách a na Moravě v kontextu světového vývoje. Praha, Libri. Matyáš J. (2014): Ochrana krajiny v právu. Diplomová práce na Právnické fakultě UK v Praze. Mitlacher K., Poschlod P., Rosén E. a Bakker J. P. (2009): Restoration of wooded meadows – a comparative analysis along a chronosequence on Öland (Sweden). Applied Vegetation Science 5(1): 63–73. Nair P. K. R. (1993): An introduction to agroforestry. Dodrecht, Kluwer. Neuhäuslová Z. a Moravec J. [eds.] (1997): Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky – Map of Potential natural vegetation of the Czech Republic. Praha: Kartografie Olea, L., San Miguel-Ayanz A. (2006): The Spanish dehesa: a traditional Mediterranean silvopastoral system linking production and nature conservation. Grassland Science in Europe 11: 3–13. Palacký F. (1848): Popis království Českého čili podrobné poznamenání wšech dosawadních krajůw, panstwí, statkůw, měst, městeček a wesnic, někdejších hradůw a twrzí, též samot a zpustlých osad mnohých w zemi České, s udáním jejich obywatelstwa dle popisu r. MDCCCXLIII wykonaného. Praha, J.G. Kalve. Pardini A (2008): Agroforestry systems in Italy: traditions towards modern management. In: In: Mosquera-Losada M.R., McAdam J. a Rigueiro-Rodríguez A. (Eds.) Silvopastoralism and Sustainable Land Management. Wallingford, UK, CABI. Pereira, P. M. a Pires da Fonseca M. (2003): Nature vs. nurture: the making of the montado ecosystem. Conservation Ecology 7(3): 7. [online] URL: http://www.consecol.org/ vol7/iss3/art7/. Prach K. (Ed.) (1989): Synantropizace, ruderalizace a příbuzné procesy v krajině. – Zpr. Čs. Bot. Společ.24. Praha, Česká botanická společnost. Prins K., Köhl M., Paschalis-Jakubowicz P., Rametsteiner E., Requardt A. San-Miguel-Ayanz J. (2011): Assessing the Sustainability of Forest Management in Europe In FOREST EUROPE, UNECE a FAO: State of Europe’s Forests 2011. Status and Trends in Sustainable Forest Management in Europe. Ministerial Conference on the Protection of Forests in Europe, Oslo. Rois-Díaz M., Mosquera-Losada R. & Rigueiro-Rodríguez A. (2006): Biodiversity Indicators on Silvopastoralism across Europe. Technical Report 21. European Forest Institute. Rubino, R. (1996): Forest grazing: reflections on its evolution and the future. In: Étienne M. (Ed.) Western European Silvopastoral Systems. Paříž, INRA. Pp. 157–165. Růžičková V. a Čeněk M (2011): Historie chovatelství v Českých zemích z fotoarchivu Národního zemědělského muzea Praha. Profi Press, Praha. Ružičková, H. (1997): Sadové lúky myjavsko-bielokarpatských kopaníc a ich význam pre ochranu prírody na Slovensku (Orchard meadows of kopanitsee settlements of Myjava – White Carpathians Mts. and their importance for the nature conservation in Slovakia.). Banská Bystrica: Ochrana prírody 15: 83–94.

35


Saláta D, Geiger B, Pető Á, Horváth S, Kenéz Á, Malatinszky Á (2013): On the frontier of natural and historical sciences: An integrated multiproxy approach to assess the landscape history and evolution og Kisgombos Wood Pasture, Hungary. Circulating natures: Water – Food – Energy: Abstract book of the 7th Conference of the European Society for Environmental History. 21–24 August, Munich, Germany. San-Miguel-Ayanz J., Ståhl G. a Vidal C. (2011): Maintenance and Appropriate Enhancement of Forest Resources and their Contribution to Global Carbon Cycles In FOREST EUROPE, UNECE a FAO: State of Europe’s Forests 2011. Status and Trends in Sustainable Forest Management in Europe. Ministerial Conference on the Protection of Forests in Europe, Oslo. Silva-Pando F.J. (2006): Forestry, pastoral systems and multiple use woodland. In: Mosquera-Losada M.R., McAdam J., Rigueiro-Rodríguez A. (Eds.) Silvopastoralism and sustainable land management. Wallingford, CABI. Šůla J. (2001): Počátky osídlení horního toku Divoké Orlice část 2. In Sborník Panorama 9. Dobré: SEN 2001, pp. 5–30 Vacek S. a Balcar V. (2000): Možnosti obnovy a stabilizace lesních ekosystémů Orlických hor. Possibilities of regeneration and stabilization of forest ecosystems in the Orlické hory Mts. In VÚLHM – Výzkumná stanice Opočno: Lesnické hospodaření v imisní oblasti Orlických hor. Opočno: VÚLHM. pp. 101–110. Varga A, Molnár Z, Saláta D, Molnár K, Bölöni J (2012): Biocultural changes of wood pastures in the last 250 years (Hungary, Romania-Transylvania). Book of abstracts IUFRO 9 Conference. Bosznia-Hercegovina, Szarajevó 9.–11. 5. 2012, Vera F.W.M. (2000): Grazing ecology and forest history. Wallingford, CABI International publishing. Wulf M. (2003): Forest policy in the EU and its influence on the plant diversity of woodlands. In Journal of environmental management 67: 15–25. Žarnovičan, H., Labuda, M., Varga, B. 2012. Contribution to the knowledge of orchard meadows in the western part of Slovakia. Journal of International Research Publications: Ecology & Safety 6, 1: 212–225.

36

STROMY V HORSKÉM ZEMĚDĚLSTVÍ 19. STOLETÍ. HISTORIE A SOUČASNOST LESOZEMĚDĚLSKÝCH PLOCH V KATASTRÁLNÍM ÚZEMÍ VELKÝ UHŘÍNOV

Recommend Documents